ZA ŠKOLOU S ANDĚLSKÝM UČITELEM

Román ze života světce

T.J Bahounek OP

Brno 2012

2.upravené vydání

Poznámka: S poděkováním studentům za využití artefaktů ze studentského argotu a Pavlu Eisnerovi + 1958 (tedy víc než 50 let po jeho smrti), který tyto artefakty zapsal v překladu  díla Pana Kaplan má třídu rád.

Předmluva

Od začátku zveřejnění této publikace se objevovaly výpady kritiků. Bulvár a novinoví pisálci, placení zednáři a ostatními nepřáteli Ježíše Krista, se velmi pohoršují na tímto průkopnickým dílem, už proto, že užívá netradičních prostředků, jako je literární koláž a jiné vymoženosti. Co se u jedněch autorů považuje za znamenité, u křesťanského spisovatele se hodnotí krajně negatívně.
Jenže pro Ježíše Krista je třeba vydat se i do těch nejvíce spletitých uliček a zákoutí soudobého umění, jakým se honosí nepřátelé Boží. Tak italský učitel estetiky Umberto Eco ve službách nepřátel Krista a jeho Církve vnesl do románové praxe literární koláž výpůjčkami z děl různých jím znevažovaných postav, jako byl třeba svatý Tomáš Akvinský. Výsledkem byly romány jako Jméno růže. Křesťané byli pohoršeni, ale většinou se na víc nezmohli. Tak si Eco začal troufat víc a více k radosti svých chlebodárců, až si těch protikřesťanských výpadů pod nálepkou umělecké licence přestali křesťané všímat. Dnes je způsob kolážové tvorby běžně uznávaný, aspoň u Eca.
Místo znechuceného odvracení se a zahořklých kritik se otevírá cesta pro kroky k posvěcení také těchto míst, které by jinak zůstaly temné, bez pravého světla Kristova. Takový duchovní boj není snadný a zdá se narážet na lidskou poslušnost vůči představeným. Hlas ulice vás pošpiní svým blátem. Tak se kdysi pokusil Otec Lagrange z jeruzalémské biblické školy zabojovat proti modernistickým vykladačům Božího Slova právě jejich prostředky. Měl potíže s poslušností vůči představenému, zejména, když se na něho v médiích spustil příval obvinění z plagiátorství a čelil útokům akademického terorismu, ba i hrozbě exkomunikace z Církve. Otec Lagrange však vytrval tak, jako kdysi vytrval svatý Tomáš Akvinský, který opouštěl svět v exkomunikaci pařížského arcibiskupa. Dneska se otevírají velké možnosti k vnesení Kristova světla zejména do osobitě tvůrčího podání života nového Krista, avšak ne tak, že by si člověk pyšně osoboval božství, nýbrž tak, že samo božství proměňuje vykoupeného člověka v dalšího Krista. Pro Boží Slovo a Ježíše Krista se musíme odvážit všeho.

Vyšetřovateli v mnoha inkvizičních případech bývali pověřováni členové dominikánského řádu. Ovšem právě členové dominikánského řádu jsou často obtíženi hříchem pýchy, projevujícím se zvláště pýchou na vědomosti. To je mnohdy svádí k neživotnému, schematickému, totiž černobílému pojetí skutečnosti. Odtud také vyplývá snaha mnohých dominikánů podřizovat veškeré vyšetřování tomuto schématickému pojetí skutečnosti. V běžné praxi se to provádí právě ilustrativní metodou, kdy se náhodně vytrhují některé výroky z jejich souvislosti, a pak se z nich pořizuje výčet domněle objektivně zjištěných faktů, které mají dokládat výskyt nějakého provinění. Dělá se to tak běžně ve světě, jak dokládá marxismus či darwinismus, a je smutné, že se to tak dodnes provádí v četných dominikánských dílech. Většina děl těchto dominikánů takto představuje i samotné dílo svatého Tomáše, k jehož studiu právem vybízí svatí Otcové, ovšem většinou váznou v nějaké podobě tomismu, kterého se svatý Tomáš obával neméně než bludné cesty Sigera Brabantského.

 

OBSAH

S KLAPKAMI NA OČÍCH

NEAPOLSKÉ NEBE A DUDY

KOLÍNSKÉ PATÁLIE

ÚKLADY ZAKYSLÝCH POTMĚŠILCŮ

PŘÍPAD ZLOLAJNÉHO SÍGRA

KDO OBLÉKNE JEZULÁTKO

OTÝPKA SLÁMY PRO POVOLANÉ

FŮRA SLÁMY PRO VYVOLENÉ

A BASTA!

SUPI SE SLÉTAJÍ

 

S KLAPKAMI NA OČÍCH

Jsou všichni na svých místech?

Chybí bratr Valerius.

Valerius?

Z poslední lavice se ozvalo mručení bratra Ondřeje a skončilo oznámením:

On frátit z kláftera zpátky domů. - On nebude. - On žikal mne, ať žikám.

Benediktinská sutana se zavrtěla a zamrkala očima. Popravdě řečeno, jako učitel nijak zvlášť neželel, že bratr Valerius ustoupil od přání svých předků ohledně jejich snu o synově vzdělání. Bratr Valerius byl živoucí ozvěna. Míval trapnou potřebu opakovat každou otázku, která mu byla položena. Na dotaz: Jaké je množné číslo od stůl?, spolehlivě vydal ze sebe ozvěnu: Jaké je množné číslo od stůl? - ale odpověď žádnou. A co horšího, byl vyladěn tak dalekosáhle, že často opakoval otázky určené žákům v jiných lavicích. A ti z toho byli celí zmatení. Mnozí si stěžovali:

Naše odpověď je docela popletená, když bratr Valerius papouškuje otázku.

Vyučující věděl, že předčasné ukončení učení v benediktinském klášteře není nic neobvyklého. Žáci přicházeli a odcházeli. Někteří zůstali v klášteře Monte Cassino pár let, jiní jako třeba Tomáš, dokonce i devět let. Rok poté, co jeho otec, hrabě Landulf, obléhal a vyplenil ve službách Bedřicha II. a bok po boku císařského vojska toto starobylé opatství, učinil totiž tento rytíř zdejším benediktínům nabídku, jaká se těžko odmítá:

Pošlu k vám svého syna Tomáše.

Co všechno by všemi mastmi mazaný hrabě neudělal, aby zpečetil mír s mnichy! Vždyť i císař Bedřich, panující od Německa po Sicílii nad Svatou říší římskou, se právě tehdy nakrátko sblížil s duchovní mocí.

Hrabě z Akvina si spokojeně mnul ruce, když si broukal pod fousy: Pošlu tam Tomáše a máme vystaráno. Pojistím si spojenectví výhodné pro všechny. Dokonce i pro hmotný zisk. Klášter má tučné důchody. Chlapec se tam jednou stane opatem, tak jako je tam teď opatem můj bratr Sinnibald.

Mniši samozřejmě doufali, že všichni jejich chovanci zůstanou v klášteře napořád, aby pokračovali v jejich bohumilém poslání. Jedni přišli, protože jejich otec byl na křižácké výpravě nebo prostě se z ní už nevrátil. Jiní naopak odešli, protože přišli o své otce ve válce, a museli se doma ujmout jejich místa.

Bratr Matouš!

Ano, ploším, špitl plachý hlásek.

Otcové na Monte Cassino nezapomínali, že mnozí z jejich chovanců vstupují do bran klášterní školy v důsledku nejrůznějších otřesů. Jednou to bylo křižácké tažení, jindy boj velmožů o moc, příležitostné vypalování hradů, ztráta nejbližších následkem morové rány. Každý takový kotrmelec v slzavém údolí tohoto světa se odrážel v přílivu či odlivu chovanců.

Proč přicházíš do kláštera? – Říkáš, že se chceš naučit číst, psát a počítat? 

To také, ale hlavně si osvojit důležité věci ohledně učení víry a vzdělání mravů.

K čemu ti to bude dobré?

Chci lépe obstát v dalším životě, ať už v klášteře nebo ve své rodině, kam se po létech klášterní výchovy vrátím.

Důvody přijímání nových chovanců do kláštera však nebyly zdaleka jen vznešené a vzdělávací, nýbrž docela přízemní – s mnohým přijatým chovancem připlouvalo do kláštera tučné jmění.

Bratr Tomáš! - Kde je?

Někde v zahradě.

Tak ho zavolej! Už začíná výuka.

Ach ten Tomáš! - Povzdechl si učitel. Tomáš mu dělal těžkou hlavu. Dělal mu hlavu těžší než kdokoli z ostatních chovanců kláštera. Byl učenlivý, ale až moc. Kladl svým vychovatelům často docela nemístné otázky, aspoň podle jejich mínění. Tak už výchozí otázka, která z něho v hodině náboženství vylezla, a která zněla Co je Bůh?, vyloudila leckterému ze vznešených obyvatel kláštera Monte Cassino ve tváři shovívavý úsměv. To bylo jen zpočátku. Klučinovy otázky neustávaly. Následně se zarývaly jeho vychovatelům do čela v podobě vrásek, až posléze zanechávaly stopy v podobě interesantního stříbra na jejich skráních. Nakonec někdy budily také pohoršení a rozčílení: když nebraly konce. Učitelé si však přece jen nemohli příliš vyskakovat, protože Tomášův strýc tu něco znamenal.

Kluk jeden všetečná! – Co se pořád jenom na něco ptá? – Kdopak mu to může všecko zodpovědět?

Inu, březnové dítko, ozval se kterýsi z mnichů. - Lidé narození ve znamení Ryb se svými myšlenkami pohybují v hloubkách a neexistují pro ně žádné hranice. Jejich údělem je plavat v hloubkách, a někdy proti proudu. Mají silné vnitřní vnímání a citlivost. Jejich představivost jim umožňuje procítění každého okamžiku. Jen stěží nacházejí rovnováhu mezi svými sny, vnitřními tužbami a realitou, kterou -

Tak dost! - Rozkřikl se opat Sinnibald, až poklička na hrnci s vařící vodou poskočila. Nebyla to poklička, ani hrnec s vařící vodou. Byl to dotyčný mnich. Nyní se jen tetelil následkem hříchu. Špaček na strništi by se tolik netetelil.

Nestrpím na této svaté půdě takové nepřístojnosti! Pohanské pověry! Pusťte, bratře, ty zvěrokruhy z hlavy! Jděte se vyzpovídat z hříchu proti prvému přikázání!

Jméno Tomáš znamená hebrejsky hlubinu, připomínal jiný mnichů.

Ale ten chlapec přece nemůže za to, že ho pokřtili podle jeho dědečka, mocného hraběte Tomáše ze Sommacla.

To byl, jářku, udatný rytíř! Zachránil kdysi náš klášter před Normany.

Hrabátko však vědělo svoje.

Nedaleko jeho rodiště Rocca-Secca bydlel zbožný a svatý poustevník Fra Buono - Dobrý bratr. Býval rádcem a příkladem svatého života celému okolí. Kdekdo si ho vážil pro jeho ctnosti a svatost. Zřejmě byl ještě lepší, než naznačovalo jméno. 

Jednou přiběhl bez dechu na hrad Rocca-Secca.

Co se děje? – Honí vás, otče, vlci?

Zavrtěl hlavou, a vymáčkl ze sebe:

Pa – pa - paní hraběnka porodí –

Ovšemže porodí. Všichni to víme a modlíme se za to.

Přináším jí radostnou zvěst.

Tak pojďte, otče.

Raduj se, vznešená paní! Brzy porodíš syna a dáš mu jméno Tomáš. Po boku svého chotě ho uvedeš do kláštera Monte-Cassino, aby se jednou stal opatem a vládl ohromnými důchody opatství. Jenže Bůh to zařídí jinak. Vynikne učeností a svatostí, že na celém světě nebude mít rovného.

 Nejsem hodna být matkou takového syna, ale děj se vůle Boží.

Podle proroctví se jí opravdu narodilo sedmé dítko, chlapec. Při křtu mu dali jméno jeho dědečka Tomáše.

Jedné bouřlivé noci, kdy se hrad Rocca-Secca otřásal v základech, udeřil blesk do hradní věže sídla hrabat Akvinských.

Hraběnka vyběhla s planoucím svícnem, ale vichřice jí zhasla všechny svíce. Tápavě se prodírala temnou nocí k věži s dětskou komnatou. Už tam přispěchali také sloužící s vodou na uhašení ohně.

Dcerušce už není pomoci, ale klouček vyvázl bez škrábnutí.

Najednou měl každý plno rozumu: Inu, Pánbůh chrání svoje vyvolené i tam, kde jiní bývají postiženi pohromou. Hlavně v mládí, kdy nedostatek rozumu a opatrnosti by mnohé nemluvně uvedl do pohromy. Tehdy posílá strážného anděla, který bdí, i když matka odpočívá, nebo kde by matčina ochrana nebyla nic platná. Kdekdo to ví, ale málokdo se ptá: Kdo je Bůh?

Taková pomoc se bere jako voda ze studny, ale pak se nad tím vším mávne rukou:

No, a co naděláme?

Když zanedlouho poté odjela hraběnka Teodora do neapolských lázní, vzala sebou i svého nejmenšího.

Uprostřed poklidného odpočinku šlechtičny se najednou objeví její synek a v ruce drží útržek papíru. Neustále to nosí sebou.

Co to máš, Tomášku? - Diví se chůva, když ho chce koupat.

Schová ruku za záda.

Dej to sem! – Tak se s tím i vykoupej a ponoří ho do vody.

Teprve máti mu ve vodě bere útržek pergamenu z ruky.

Áááááá – rozléhá se dětský pláč do všech stran.

Je na něm napsáno: AVE MARIA

Tak si to drž, když chceš. - Vrací mu to máti.

A hned  je po křiku.

Ham. - Útržek se ani nenadál, a už je v růžové zahradě a nikdo ho odtamtud neodnese.

Několik zim se přehnalo a místo žvatlajícího dítka je tu učenlivý klučina.

Když se chce učit, tak nejvíc se naučí právě v klášterní škole v Monte Cassinu, rozhoduje hrabě.

Někdo by myslel, že když má Tomáš strejdu opatem, tak má na růžích ustláno. Jenže klášterní výchova nebyla žádná procházka růžovým sadem.

Pokud se Tomáš ozval s otázkou: Co je Bůh?, dočkal od učitele místo odpovědi spíše napomenutí. Dokonce i jeho strýc, který tu byl hlavním představeným, mlčel o tom jako zařezaný. Nechtěl mluvit nebo nevěděl? Možná oboje.

Bůh je Bůh, řekl důrazně opat. – O tom se nepřemýšlí. Prostě věř, a všechno ostatní pusť z hlavy! Raději se hleď něčemu pořádnému naučit! Hlavně číst, psát, počítat, a taky jazyky - vedle italštiny, taky latina, a ještě francouzština a němčina.

Otázky, které klade dítě, se dají umlčet předčasně zestárlými, ne však potlačit. Když jeden nenajde odpověď tam, kde se dá očekávat, zamíří jinam. Někdo může být za školou, ovšem ne na úkor školy, nýbrž na úkor hry, zábavy a volna vůbec.

Zahrajeme si tady, navrhl jeden z mládenců.

Jen do toho! - Vyzval je starý řeholník, který doprovázel svěřence lesem.

A hned se započala veselá hra ve stínu pod klenbou věkovitých platanů.

Pro jednoho z nich se však hra zastavila dřív, než se rozběhla. Místo toho se pohnuly kmeny starých obrovitých platanů, s nimiž jinak nehnula ani sebevětší vichřice. Nyní však ti věkovití staroušci promluvili. Dlouho s nimi zůstal docela nepovšimnut. Sám však zakoušel podivuhodný duchovní vhled. Ten mu navěky umožnil onen všestranně příznivý nebo snad uctivý postoj ke všemu jsoucímu. Kdo něco takového zakusil, vrací se k tomu pořád a při každé příležitosti.

Je to platan. Jenže také vím, že mnohá určení tohoto stromu nejsou mým okem viditelná a vůbec je nemohu zachytit smysly. Mnohé, a právě to, co je stromu vlastní, je přístupné pouze mému duchu. Jedině duch to může proniknout a obsáhnout. Životní proces stromu nejsem schopen vidět ani pod zvětšovacím sklem. Jaká je podstata stromu? Pořád ještě tím nemíním nic přesažného.

Kdekdo si klade tuto otázku a má na ni dokonce připravenu odpověď. Leckdo si je jistý, že ví, co je strom na rozdíl od řeky, skály, trávy či zvířete. Řekněme, že můžeš vypočítat všechny vlastnosti podstaty stromu, a tedy dokonale a beze zbytku vyjádřit, co je to strom. Tak by nechyběla ani jedna vlastnost, ani jedna složka tohoto pojmu, a otázka Co je strom? by byla plně zodpovězena.

A co když někdo nadhodí, že do popisu podstaty patří třeba i zmínka o tom, zda takto popsaný strom skutečně existuje, či ne. Třeba bys na to hned podotkl, že při zodpovězení otázky Co je strom? není důležité, zda skutečně existuje či neexistuje.

Někdo by možná odpověděl, že právě to se zdá být rozhodující. Nechceš pouze vědět, co je strom, nýbrž zda také skutečně existuje. Zajímá tě, co věc je, její podstata, ale také její existence, že věc je, tedy skutečné bytí. Pak budeš o této složce existence, jsoucnosti, uvažovat. Brzy poznáš, že nejde o žádnou další složku pojmu strom, kterou bys měl přiřadit k ostatním, už vyčteným znakům, takže by se k popisu vzhledu, velikosti, druhu listů a plodů nakonec ještě připočetlo existování. Tuto složku nemůžeš stavět na stejnou úroveň s ostatními. Jde o cosi bytostně odlišného. Jedná se spíše o jakýsi druh činnosti. Tento strom, vymezený všemi vyjmenovanými vlastnostmi, ještě cosi dělá. Co dělá? Roste, zelená se, kvete, plodí, vadne, usychá. A kromě toho dělá ještě něco jiného, co předchází a co je předpokladem všech jednotlivých úkonů, prostě existuje. Ano, toto existování není jenom lecjaký druh činnosti. Existování je činnost v plném a zcela zvláštním smyslu. Mudrci ji nazývali prostě činností, bez bližšího určení a bez omezení.

Jenže je tu ještě něco jiného. Můžeš různým způsobem blíže vymezit, co v případě stromu znamená zelený, co úrodný, co dřevo. Podstatné vlastnosti možná nelze vymezit plně, nicméně dají se blíže vymezit. Je však zhola nemožné blíže vysvětlit, co znamená existovat. Když chceš najít rozdíl mezi stromem pouze myšleným a skutečným stromem, tak můžeš leda stále opakovat, že skutečný strom existuje, že tu opravdu stojí, že je něčím skutečným. Existenci nemůžeš vymezit. V tomto bodě tvoje myšlení naráží na záhadu bytí tak, jako bys vrazil nosem do zdi.

Přitom stojíš tváří v tvář k docela přesné odpovědi na otázku Co je strom?, k níž docházíš pozorováním a uvažováním o skutečných stromech. Je jasné, že přitom nemusíš myslet na skutečnou existenci těchto stromů. Existence nepatří k jejich podstatě. Nemusí nutně existovat. Je pouze jedna jediná Bytost, u níž existence nejenže náleží k podstatě, nýbrž přímo podstatu tvoří, takže není žádné jiné jméno, které by výstižněji a přesněji vyjádřilo podstatu této neopakovatelné Bytosti.

 

Především musím těm chlapcům pomoci, opakoval si učitel v duchu, aby si rozšířili slovní zásobu.

A měl patrně pravdu. To, co žáci potřebovali nejvíc a co mohli okamžitě použít, byla bohatá zásoba slov, totiž slov, kterými lze pojmenovat běžné věci, vyjádřit jednoduché otázky, popsat každodenní zážitky. Kdyby někdo srovnal význam slovní zásoby a třeba pravopisu, musel by uznat, že prvnímu by se mělo věnovat více času než druhému. Ač je pravopis základní věc, přece jen ho mimo školu není zapotřebí tak naléhavě, protože dospělí studenti píší v běžném životě méně často.

Koneckonců, vyjádřil se jednou:  - na to, aby člověk mohl používat jazyka k hlásání Božího Slova, nepotřebuje znát přednostně pravopis.

Ehm, naši žáci jsou toho živým důkazem, uznával jiný učitel.

A co znalost mluvnice? - Tak učitel dlouhý čas dumal: Co je důležitější? Slovní zásoba nebo mluvnice? Nakonec si řekl: Při výuce nováčků musím upřednostnit slovní zásobu. Žáci potřebují znát slova, obraty, rčení, na které by mohli znalosti mluvnice uplatňovat. Vždyť k čemu je mluvnice, když se nemá na čem uplatnit? Mluvnice beze slov je jako - ano, jako holá kostra. Teprve až jeden zná slovo kostra, může říci, co vlastně kostra je.

Slova jsou základní kameny, řekl učitel: - a mluvnice je chrám.

A co výslovnost?

Ta měla na své straně skutečně pádné důvody, ba víc než pádné. Nejednou si učitel pohrával s neblahou představou, že správná výslovnost je dost možná něco, čeho někteří jeho svěřenci prostě vůbec nejsou schopni.

Vezměme takové sykavky. Co může být jednoduššího? A přece žák z Kolína mluvil před svým příchodem do této školy tolik let německy, že se ovládání jeho zubů a jazyka stalo železným návykem. Ten mu bránil vyslovit sykavku před samohláskou jinak než jako zykafku. Jeho výroky o zmrti, Zaracénech či o zouzedech začínaly učiteli lézt na nervy. Nebo takové er! Někteří studenti je zřejmě do smrti budou měnit v sykavku nebo v křížence mezi dásňovkou a zadopatrovkou. Jednou se dokonce vůbec nedalo rozeznat, zda si bavorák, žák jinak docela nadaný, vybral za námět svého proslovu řípy, šípy, cípy nebo chřípí. Nebo takový věčný obtížný student. – Ach, jo!! - Vyšlo mimoděk z učitele. Kdykoli mu vtrhl do úvah tento živel, samovolně si povzdechl. Byl to student snaživý a pilný. Přes neustálé učitelovo nabádání, aby vyslovoval všechno co nejpečlivěji, však nedávno prohlásil o komsi, že má supy jako perličky. Když mu vyučující vytknul: Nerespektujete znělost souhlásek!, - tak s pevným předsevzetím slíbil: Už budu dycky žíkat, že má zuby jako berličky.

V tomto bodě svých úvah objevil učitel důležitou spojitost mezi slovní zásobou a výslovností. Zlepšování jednoho by mohlo pomoci druhému!

Žáci, jak bylo vidět, uvítali rozšiřování slovní zásoby. A věčný obtížný student otevřel svou krabičku pisátek, do tváře vpustil sluníčko, připravil si čistý list pergamenu a dávno před tím, než vyučující došel podle abecedního pořádku k jeho jménu, ji nadepsal:

SLOVNÍ ZÁSOPA

Jeden po druhém se posluchači vrhali do zadání. Čela se krabatila, dlaně přejížděly po bradách, prsty vjížděly do vlasů a podrbávaly tam, kde žádného z nich nesvědilo.

Studente, vaše slova jsou krajáč... páv... sepraný, a vaše zase …

Zanedlouho se žáci hrnuli k tabuli, přepisovali na ni utvořené věty a vraceli se do lavic. Když na tabuli zvěčnil své výpotky věčný obtížný student, pyšně zvedl oči k učiteli. Ten se tvářil, že je zabrán do výtvorů na tabuli. Přesto koutkem oka bedlivě sledoval studenta.

Vcelku to šlo překvapivě dobře. Až na to, že bavorák nešťastně naložil s dubem ve větě: Budeme zpátky, co by dub, byly věty docela přijatelné. Rozšiřování slovní zásoby se dařilo.

Další předstoupí - , a ukazovátko zamířilo na věčného obtížného studenta.

Vyvolaný povstal a spustil: Moje zásopa čislo jedna zní krajáč. Já to slovo ušívám k tomuto větu: Au, ten krajáč je ostrej jak bžitva!'

Učitel se ozval: Nic takového! Zadal jsem vám slovo krajáč, a ne kráječ.

Ale moje slovo je -

Není. Když říkáte, že krajáč je ostrý, myslíte ve skutečnosti kráječ!

Věčný obtížný student nasadil výraz, naznačující, že se snad právě naléhavě radí se svým andělem strážným, a poté ze sebe vymáčkl: - Ale dyš krajáč rozbijete, je ostrej a můše pošísnout ruku -

Učitel zaťal zuby. Nechal se chytil do pasti. Student si pojistil obě slova tím, že jedno z nich rafinovaně nastražil.

A další věta?

Moje čislo dvě, zahlaholil student, je páf - a věšte mne nebo nevěšte, je to těsně těšký slofo! Muj věta sní: On na ní tak mluvil, že z toho byla páf.

Hm. Jenže, milý studente, vaše zadané slovo má na konci v.

Zkuste použít zadané slovo v nějaké jiné větě.

S radostí! -Věčný obtížný student se zamyslel. Načež řekl s přesvědčením vyučujícímu: Sem na vás pyšnej jako pávvv.

Učitel se dotázal: A co třetí věta?

Student ho počastoval vrcholným výtvorem:  Jedenást let sou spolu sepraný a požád jim to klapá.

Omylka! Plete dvě slova. Sebraní mohou být manžel s manželkou, ale seprane muže být leda staré prádlo.

Správně. - Přisvědčil učitel: Tak zkuste slovo sepraný v nějakém jiném větném spojení.

Někerý lidi mají staré prádlo, poněváč sou jedenást let sebraný a požád jim to klapá!

Ááá - studios nikdy nevzdává! - Zakokrhal kdosi.

Ach ten studios! Neustoupí ani o chlup! - Hořekoval další žák.

No todle! - Rozčiloval se jiný student.

Další, prosím.

Roztrhl se pytel s užitečnými slovy a učitel byl čím dál pyšnější na svou metodu. Důmyslně přiváděl posluchače k tomu, aby si odvozovali názvy různých zaměstnání z označení výrobků nebo pracovišť. Tím se slovní zásoba třídy utěšeně rozrůstala o loďaře, vinaře, písaře, košíkáře, kováře.

Nicméně k ničemu to nevedlo. Mnich marně vraštil čelo a vytrvale si otíral klenutou tonzuru.

I ve chvíli, kdy mrazivě zavrtěl hlavou, aby dal věčnému obtížnému studentovi najevo, že je s každým svým novým a novým jazykovým divuplodem naprosto vedle, si učitel pomyslel: Slovní zásoba. To je ono. Především musíme rozšiřovat slovní zásobu.

 

Tomáši! Tomáši! - Vytrhlo chlapce z uvažování, takže skoro pocítil, jak od něho stromy poodstoupily. Jeden z hlavních dějů, na který se soustředí zájem každého studenta, je vyvolání. Je to činnost vycházející od učitele, student je jejím předmětem. Proto mezi nejběžnější trpné tvary patří takové jako bejt taženej či tahanej. Otočil se a vykročil, aby se vzápětí hlásil na tom nejběžnějším místě:

Tady jsem, otče, přicházím na vaše volání.

On se podíval udiveně a řekl: Nevolal jsem tě. Nejspíš se ti něco zdálo.

Poodešel od něho, ale sotva se vzdálil, znovu uslyšel jasně: Tomáši! Tomáši!

Vrátil se k němu se slovy:

Zde jsem, volal jste mne.

On však řekl: Ale kdepak, můj synu. Jen se klidně uvolni.

Když se to opakovalo ještě potřetí, konečně to i duchovnímu došlo. V duchovním životě není nad to, když se i učitel někdy obrátí. O co šlo? Inu, mládenec má jiné povolání. Tak mu řekl: - Klidně si odpočiň, Tomáši, a jestli to ještě uslyšíš, tak řekni: Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá.

A skutečně naslouchat stálo za to.

Jsem, který jsem, neboť se pojmenovávám prostě jako Jsoucí. Když slyšíš mimoděk větu Bůh je, zdá se ti zprvu, že se to dá rozumně chápat jen dvěma způsoby. Může jít o odpověď na otázku, zda vůbec nějaký Bůh je. Bůh pak znamená: Ano, Bůh je, Bůh existuje. Může to však být neúplná věta, prostě jen začátek věty: Bůh je… Pak by ovšem bylo žádoucí dodat, co je: stvořitel všeho, dobrotivý, všemohoucí, moudrý...

Jenže o to mi nejde, vydechl Tomáš a sesul se na kolena před malým křížkem, vyřezaným do kůry letitého stromu.

Vím, o co ti jde, milé dítě. Chápeš tuto větu ne v tom prvním ani ve druhém smyslu, ba ani jako odpověď na otázku, zda Bůh existuje, ani jako neúplnou. Výrok Bůh je podle tebe říká, že Bůh je ona Bytost, jejíž celou přirozeností je bezvýhradně existence, tj. Bytost, jež je uskutečnění. Bůh je samo Bytí, čisté uskutečnění. Když uvažuješ o Bohu, nemůžeš si myslet, že by tu byla nejprve jen Boží podstata, určená nějakým počtem vlastností, a navíc ještě existence, pravá skutečnost této Bytosti s takovými a takovými vlastnostmi. Chceš uvažovat a mluvit o tom s nejvyšší možnou přesností, bez náznaků, bez nemístných ústupků naší běžné mluvě. Tak musíš říci, že u Boha je jeho podstata a jeho skutečné bytí jedno a totéž. Bůh je svým skutečným bytím. U Boha se podstata neliší od jeho existence.

Jsem, který jsem. Podle tebe to znamená: Jsem ten, jehož podstatou je existence. Když Augustin čte Moje jméno, rozumí tím: Jsem naprosto neproměnný, když stejná slova čteš sám, rozumíš tím: Jsem čistým uskutečněním bytí.

Takový přístup tě vede stavět se s úsměvem ke všemu, co existuje. K lepšímu pochopení musíš vzít v úvahu, že to, co z věcí dělá opravdu skutečné věci, je uskutečnění bytí.

Ano, můj Pane, díky za tvé vnuknutí. - Neznám žádnou bytost, která by dokázala sama ze sebe uskutečnit toto prosté bytí. Především pak sám jsem naprosto bezmocný, pokud jde o schopnost učinit z nejsoucího jsoucí. Něco takového se dosud nestalo a všechno mluví proti tomu, že by se to kdy mohlo stát. Na světě není nic samozřejmějšího. Zajisté, mohu udělat něco z něčeho, co už tady je, avšak způsobit, aby toto něco bylo, to nedokážu. Nedovedu stvořit vůbec nic. Stvoření znamená totéž co přivedení věcí k bytí. Stvoření je především uskutečněním. Když Augustin vysvětluje pojem stvoření, tak naznačuje, že jde o úkon, jímž Ten, který je, co je, působí, aby také věci mohly být, čím jsou: kamenem, stromem, zvířetem, člověkem, andělem. Cítím, že potřebuji pokročit dál. Myslím, že jsoucí má existenci v tom, čím bytostně je.

Bůh je svou podstatou samo bytí. Z toho nutně vyplývá, že stvořené bytí je jeho vlastním účinkem, tak jako vzplanutí je vlastním účinkem ohně.

 Proto musí být Bůh nutně ve všech věcech, a to nejvnitrnějším způsobem. Kdykoli se setkávám s něčím skutečným, v jakémkoli smyslu jsoucím, tak se setkávám s čímsi, co Bůh sám bezprostředně podněcuje. Mám tu co činit s čímsi podobným Bohu, který je sám od sebe a to ne na základě žádné dodatečné dokonalosti, nýbrž dík samotné existenci.

 

Kde jsou ostatní? Volal starý řeholník chraplavým hlasem, když si všiml, že někdo chybí. Sotva, že uviděl Tomáše stranou ostatních, vydal se potácivě za ním.

Tomáši!

Vůbec ho nevnímal.

Teprve, když mu položil ruku na jeho mladistvou hlavu, pohnul se a vzhlédl k řeholníkovi.

Kam ses poděl, můj synu?

Trochu tady hloubám.

O čem?

Co je Bůh.

A víš to už?

Pokrčil rameny.

Tak vidíš.

Copak si mohu pomoci, když vidím tohle kolem.

Co vidíš, Tomášku?

Krásnou krajinu, jasné nebe, klid a velebnost těch letitých dubů. Ach, působí tak blahodárně na mé srdce. – Kolik příležitostí k odpovědím na mé otázky!

Otázky? - Jaké otázky, můj synu?

Kdo učinil všechnu tu krásu a proč všechno kolem roste a pohybuje se? – Tak jsme chodívali s maminkou do hradní kaple. Právě tam se roznítila v mé hrudi láska k Bohu milostí věčné Lásky. Znovu a znovu, několikrát za den jsme spěchávali s maminkou k hradní bráně. Tam jsem rozdával nuzným a nemocným dárky, jež mi maminka podávala.

Starý řeholník se usmíval. Potom však zvážněl, vzhlédl k slunci a řekl důrazně:

Už je dost pozdě, bratři. Musíme se vrátit. Bude pokračovat vyučování.

A jéje – látanina je na obzoru, povzdechl si jeden z bratrů.

Jaká pak látanina? – Snad zmatina, né? Ozval se jiný student.

Pravda je, že latina neboli lánina, ládina, látanina, láia, laika, lágra či zmatina, a kdoví jak jinak s ní ještě nakládali veselí žáčkové, skutečně následovala. Tak si v příštích hodinách všichni vtloukali do hlavy nová slova, a pak jejich ohebniny, aby se z nich dala stavět věta. Jejich náladu pod psa z této jazykové pleteniny příliš nevylepšila ani talina jak jmenovali italštinu, ani fránina či fráňa, franka či francka, kterou do nich hustil francouzštinář, a vůbec už němina čili němka, kterou měl na svědomí němčinář. Korunu všemu dával matykář s tou svou mátou, matykou či motykou, ale také matyčkou či matičkou.

Co všechno věděl učitel o studentech! Věděl, kdo jsou, nejenom duchovní osoby z církevních kruhů, ale i šlechtická mládež a k tomu děti měšťanů, zbohatlíků obchodem a prací v nějakém cechu. Pro jedny to byla cesta k službě Boží, pro jiné však jen cesta, jak se přiblížit dobrým mravům jistých vyšších kruhů společnosti. Znal tedy dost dobře důvody započetí jejich studia, ale i spletité příčiny jejich ústupu z ohniska vzdělání. Předčasné ukončení studia tady není nic neobvyklého. Žáci přicházeli, žáci odcházeli. Někteří zůstali v třídě půl roku i déle, jiní odešli po jediném dnu nebo týdnu nebo měsíci. Jiní sem přišli, protože s jejich domovy otřásli průbojní Saracéni. Další zase odešli, protože jejich bratři odešli do křižácké výpravy na osvobození Jeruzaléma a půda na panství zůstala úhorem.

Vyučující nikdy nezapomínal, že mnozí z jeho žáků přicházejí do školy v důsledku nejrůznějších otřesů: Saracéni ve Španělsku, křižáky vyždímaná Occitánie, křižácké tažení do Svaté země či do Egypta, štvanice a čistky tam či onde - každý mocenský záškub na neklidné zemi se odrážel v přílivu či odlivu žactva. Mnozí chodili do klášterní školy zdaleka nejen proto, aby se naučili základním, svízelným náležitostem svého nového jazyka, latiny, řeči zjednávající cestu vzhůru po společenském žebříčku. Učili se zde také věcem, jež byly předehrou k události nanejvýš významné, ba pro některé až magické, totiž k získání cesty k přiblížení dobrým mravům jistých vyšších kruhů společnosti

Učitel si povzdechl. Kdo mu dělal těžkou hlavu? Věčný obtížný student. Dělal mu těžší hlavu než kdokoli z ostatních žáků ve třídě, a to už od prvního písemného úkolu, který zněl: Napište několik podstatných jmen v jednotném a množném čísle. Když tenkrát opravil část úkolů, dostal se k zápisu, z něhož zářila slova, mezi kterými vynikalo: množné písmo od psa je smečka, od ptáka je hejno, od stromu je les.

Zkušení vychovatelé připomínali učiteli: Neutvářej si unáhlený závěr, že žák je omezený, pomalý nebo nepolepšitelný, dokud se nedopátráš skutečné příčiny jeho chyb, ať už je jakákoli. Někdy třeba ten, kdo pomalu čte, potřebuje silnější sklíčko před oči, nikoli přísnější vedení. Jindy jsou pravopisné chyby projevem lenosti, nikoli hlouposti. A někdy nepocházejí chyby z nevědomosti, nýbrž ze zvukové záměny. Tak si učitel všiml, že někteří žáci říkají ocet, když chtějí říct otec. Výsledné věty pak ovšem byly zcela zavádějící.

Brzy si učitel oddechl. Mnohé jeho pochybnosti se rozplynuly a nabyl jistoty: nedostane-li se tomuto žákovi včas pomoci, mohl by snadno skončit jako krajně obtížný případ. Každý, kdo si myslí, že množné číslo od vlka je smečka, potřebuje zvláštní péči.

Věčný obtížný student ohromil vyučujícího protikladem, který vytvořil ke slovu život, totiž smrď.

Pokud o svéráznosti takového zacházení s jazykem byly ještě nějaké pochybnosti, rozptýlily se, když byl věčný obtížný student vyzván, aby uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít. Bez váhání odpověděl: Umžít, umžel, pohžeb.

Učitele hryzalo svědomí: Nejspíš jsem něco zanedbal. Určitě jsem se mu nevěnoval tak, jak bych byl měl.

Jedno je jisté, že když člověk dlouho a soustavně spoutává své smysly, nervy a vůbec celé tělo nějakou jednotvárnou mechanickou dřinou, jeho duch se přitom neobyčejně vzpíná a rozbíhá k velkému vzepjetí. Tak nebožtík Sokrates lámal kámen a potom jej složitě otesával dlátem, neboť byl vlastním zaměstnáním kameníkem či snad sochařem. Náš Pán byl zase tesařem. Pavel zašíval stany. Spinoza brousil čočky. Montesquieu zahradničil. Přitom si málokdo uvědomuje, že i děti nadmíru dřou, protože se mu zdá, že jenom chodí do školy. Tohle zakoušel i Tomáš, když dělal u benediktinů nové zářezy do svých mozkových závitů. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Někomu by se mohlo zdát, že si Tomáš snad ani nepřipouštěl nepopsatelný prvek poezie, když u něho najdeme zřídka zmínku o radosti ze skutečných květů a plodů přirozených věcí, třebaže se neustále setkáváme se zájmem o skryté kořeny. Přesto i jeho unavená mysl dostávala křídla, aby zaletěla pryč ze školy.

Několik mil od kláštera Monte Cassino se tyčila mohutná skalní výspa, zvedající se jako pilíř Apenin. Odedávna byla korunována hradem zvaným Suchá skála. Pravé hnízdo, kde se orlíci akvinské větve císařské rodiny učili létat. Tam žil hrabě Landulf z Akvina, který byl Tomášovým otcem. Z dětské komnaty se dal oknem sledovat celý mumraj okolního světa. A teď se mu stále neodbytněji vtíraly staré otázky, které by se daly vyjádřit novou řečí. První slůvko nově osvojené řeči zní já, a pak následuje slovo býti, a pak hned jsoucno. Jedni se prostě naučí býti, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk, babyka, Bydžov, Přibyslav jako když bičem mrská, a nekoukají přitom ani doleva ani doprava, a staré otázky svého dětství nechávají spát, a posléze k nim přiloží i nějakou tu našprtanou zmatinu či látaninu. To však nebyl Tomášův případ. Jeho unavené oči spočinuly na zeleném trávníku, který vídal od svého dětství ze své komnaty. Popásal se na něm oslík, létali po něm motýli a chlapec zatoužil se na něm také napást. Motýli v mžiku odletěli a oslík se kamsi zatoulal, cikády se odmlčely. Dokonce i starý platan, poskytující příjemný stín, pojednou zakolísal, rozhoupal se a jeho obrysy ztrácely ostrost, až se skoro rozplynul. Právě v tu chvíli mu naskočila do mysli základní otázka, kterou znal už od dětství.

Když se svýma očima podívám z okna komnaty a uvidím nějakou věc, třeba zelenou olivu, co vlastně vím? Vím o tom vůbec něco? Už jako dítě si mohu uvědomovat jen své vědomí. A dva by se mohli do krve hádat, jestli existuje oliva a ne dítě, nebo že existuje vědomé dítě, ale že neexistuje žádná oliva. Dávno předtím, než vím, že oliva je oliva, nebo že já jsem já, vím, že něco je něco. Snad by bylo nejlépe, kdybych důrazně řekl, že je nějaké JE.

Moje první uvědomění si skutečnosti je skutečné. Tohle nemohu odvolat. Jinak bych chodil s oslovskými klapkami na očích. Když si ale všimnu té či oné skutečností, jak ji znám, sleduji, že má poněkud zvláštní povahu. Ta způsobuje, že se k ní mnoho lidí začalo chovat podivně a přezíravě.

Převážně je ve stavu změny, když se stává z jedné věci nějakou jinou. Nebo zase její vlastnosti mají vztah k jiným věcem. Nebo se zdá, že je neustále v pohybu nebo že úplně mizí. V tomto bodě opouští mnoho mudrců první základ skutečnosti, který zpočátku uznali, a vracejí se k tvrzení, že neexistuje nic kromě změny, nebo nic kromě srovnání nebo plynutí nebo, že vlastně neexistuje vůbec nic. Musím se podržet svého prvního uvědomění skutečnosti. Nemohu pochybovat o bytí Bytí, i když se to někdy zdá kusé. Vždyť to, co vidím, není plnost bytí, protože nikdy nevidím, co všechno bytí dovede. Sníh se rozpouští ve studenou vodu a studená voda je zahřívána v horkou vodu. Nemůže být tím vším současně. Proto však ještě není voda neskutečná, ba není ani pouze poměrná. Její bytí je omezeno v téže chvíli na bytí v jediné věci. Plnost bytí však je všechno to, čím bytí může být.

Každá, i ta nejobyčejnější věc je v každé chvíli něčím. Není však vším, čím by mohla být. Existuje plnost bytí, v níž může být vším, čím může být. Zatímco někdo došel nakonec k holé změně, sám docházím k vrcholné věci, jež je neměnná, poněvadž je současně všemi ostatními věcmi. Přece se nebudu obírat pouhou změnou, jež je ve skutečnosti změnou v nic. Raději se upnu na neměnnost, která zahrnuje změny všech věcí. Věci se mění, poněvadž jsou neúplné, ale jejich skutečnost může být vyložena jen jako náležející k něčemu, co je úplné. A to je Bůh.

Napřed vidím věc jako něco důkladnějšího než věc - jako něco ještě solidnějšího než solidní, inu podružná fakta, s jejichž uznáním za fakta začínám. Vím, že jsou skutečná. Žádný prchavý nebo matoucí prvek v jejich skutečnosti nemůže být opravdu neskutečný a musí znamenat jen jejich vztah ke skutečné skutečnosti. Zástupy přechytralých mudráků, předčasně odkládajících dětský přístup, se uchylují od názoru, že to, co vidím, není tím, co vidím, protože mne to neuspokojuje nebo protože se to samo nevysvětluje. Nedostatek, který nalézám v tom, co je, je prostě v tom, že to není všechno, co je. Bůh je skutečnější než člověk, skutečnější než kterákoli hmota, neboť Bůh se všemi svými silami je v každé chvíli činný.

Moje láska k moudrosti stojí na obecném přesvědčení, že strom je strom. Začínám tím, že na otázku: Existuje něco? Odpovídám: Ano. To je ta věc, kterou někteří z nás nazývají zdravým rozumem. Buď existuje skutečný most mezi duchem a skutečností, anebo neexistuje žádná láska k moudrosti. Prostě strom je strom.

Všechno zakládám na jediné nesmírné a přece prosté myšlence, jež zahrnuje opravdu všechno, co existuje, ba všechno, co by vůbec mohlo existovat. Toto všeobsáhlé pojetí vyjadřuji slovem bytí.

Naneštěstí se toto latinské označení ens nedá uspokojivě přeložit do hovorové řeči. Nesnáz je spíše slovní než logická, ale má praktický dopad. Když přeložím slovo bytí do své vlaštiny, anebo do francouzštiny či němčiny, tak si uvědomuji, že může mít v jiných podmínkách trochu jiný smysl.

Ó, jak je ta moje rodná řeč kudrnatá a krásně zpěvná! To latina je strohá, ostře řezaná, úsečná, ale zato příhodná pro jasnost a jednoznačnost mého projevu.

Je mi nad slunce jasné, že moje láska k moudrosti mluví jazykem pro mě cizím, i když ponechám stranou okolnost, že je to latina. Názvosloví mé lásky k moudrosti není vždy přesně shodné s mou rodnou vlaštinou, a vůbec už nebude totožné s názvoslovím lásky k moudrosti kohokoli dalšího, kdo se o to jednou bude zajímat.

Přesto se mi latina náramně dobře hodí. Nechci pořád jen usuzovat v sylogismu, třebaže nebudu nikdy usuzovat jinak než sylogisticky. Nemusím však provádět důsledně všechny logické stupně v každém případě. Když použiji slovo esse, tak rozlišuji slovo být jako sponu od bytí jednotlivé existence. Poprvé jde o slovesnou sponu vyjadřující rozumem uspořádané složení nějaké věty. Takovéto být není něčím, co by bylo ve věcech samých, nýbrž je jenom v rozumu při vytváření nějakých výroků. V tomto smyslu přisuzuji být všemu, o čem mohu vyslovit nějaký výrok, ať už je to jsoucno nebo pouhý nedostatek jsoucna, jak když mluvím o slepotě. V jiném smyslu užívám esse, když jde o uskutečnění jsoucna jako takového.

Jako spona se sloveso být vyskytuje třeba ve větě: Sokrates je moudrý. Mohu říci, že být v takové větě vytváří spojení podmětu Sokrates a přísudku moudrý, k němuž dochází v úkonu myšlení této věty. Ne každá věta takového tvaru obsahuje sloveso být tímto způsobem, protože se dá říct: Sokrates filozofuje. Přesto každá taková věta obsahuje skrytě sponu, kterou je možno vyslovit v tomto případě větou: Sokrates je filozof.

 

Když vyučující zjistil účast všech žáků, zahájil hodinu sdělením: Dneska se, milí posluchači, budeme věnovat - hovorovému cvičení.

Z řad před ním zazněl chorál souhlasu, protkaný zděšeným sténáním a zoufalým úpěním. Většina žáků měla hovorové cvičení v oblibě, ale ti, kteří sténali, měli raději cvičení písemné, a ti, kdož úpěli, považovali každé své veřejné vystoupení za vyložené mučení.

U katedry se vyvolaný věčný obtížný student otočil tváří k posluchačům. Jednou rukou se opřel o tlustospis, jako by pózoval v sochařské huti, druhou zvedl jako bodrý Říman přehlížející své legie. Načež nasadil ten nejslunečnější úsměv a zvučným hlasem zahlaholil:

Pamprésor, fratres, náfštěfníci této velefážené budovy. - Za moje teze vám proslafim o našich hyzdorických piliších.

Čislo jedna je Jéšiž Christus, skladatel nebeskéj flasti. Dalši na šatě je Fimon Pete, prima rybaš. Za nim Pafel, apoštol nárotu, kerej se proslovil sfyma cestama. Taky nakonec muj oplípenej oprácenej hžišnik, podstava se slatym sersem na práfy straně - svety Augustin!… Těkuji vás.

Student se hrdinským krokem vrátil na místo.

To má bejt cvičení mluvení? - Zaprotestoval jiný student.

Zbohem, gramátyčko, vydechl pohřebně další student.

Joj! Vyhrkl jeho druh od Poznaně.

Učitel si odkašlal: Bylo to - ehm - velmi dobré, bratře- po stránce obsahové. Ale bohužel jste udělal velké množství chyb ve výslovnosti.

Jémináku! - Usmál se triumfálně věčný obtížný student.

Přistoupíme k opravám, zvolal učitel: Kdo začne?

Opravné připomínky se hrnuly na všech stranách jako houby po dešti.

Tolik vykroucených slov! Mně z toho točí kotrba! - Hlásil synek kupce z Benátek.

Načež se nějaký horlivec ozval s doporučením: Myslím, že žák může své mluvení polepšit, když bude dobře poslouchat své samohlásky a souhlásky. Potom bude říkat velevážené, a ne velefážené, na řadě, a ne na šatě ---

Chachachá! –Přerušila ho třída.

Učitel předstíral, že neslyší barbarský smích, ani řehot. Posléze dodal: S tím musím jenom souhlasit, bratře. Čím pečlivěji budete vyslovovat jednotlivé hlásky, tím lépe vyslovíte, co máte na srdci. Například náfštěfníci navozují představu čehosi štavnatého, kdežto vy jste měl na mysli návštěvníky naší školy. Podobně hyzdorický připomíná spíše nějakou ohyzdnost nežli historii.

 

Co se dá říci o větě: Je hloupost?  - Dumal Tomáš: To je příklad vypovídání být ve smyslu spony, třebaže tu zjevně vůbec nejde o větu s vysloveným podmětem a přísudkem. Obecně se dá předpokládat, že kdykoli mohu utvořit větu ve tvaru: Sokrates je filozof, tak mohu říci: Filozofie je. Tomuto výroku se dá rozumět tak, že je srovnatelný s výrokem Něco je Filozofem.

Esse někdy znamená pravdu výroku, a to i u věcí, které nemají bytí, jako když třeba řeknu: Je hloupost, protože je pravda, že někdo je hloupý.

Hloupost není něco příznivého jako třeba schopnost myslet. Hloupost je nedostatek této schopnosti, prostě díra v myšlení. Pouze příznivé, nikoli záporné skutečnosti mají bytí neboli esse ve smyslu odlišném od spony. Skutečnost bytí znamená jednotlivou existenci příznivé skutečnosti.

Pak je tu ale nějaký oříšek, který bych tuze rád jednou rozlouskl. - Chvíli se to jaksi obracelo v mysli mládence, až se zapotil. Zavrtěl hlavou, zvedl se a přesouval se klášterem směrem k tiché boční kapli. Zdatná postava se snadno ztrácela v šeru klášterní kaple, kde chladný schodek před oltářem zakusil teplo vlhkých kolen. Za chvíli se ke schodku připojily dlaždice podlahy při dotyku s prostírajícím se mužným tělem. Tiché oddechování se slévalo s bzukotem mouchy, narážející občas do muránských skel, propouštějících ve dne do svatyně pestré paprsky.

Každou věc mohu bytostně chápat, i když nevím vůbec nic o její existenci. Mohu přece rozumět, co je člověk nebo rusalka, aniž vím, jestli vůbec existují. Protože žádné rusalky neexistují, tak se nedá mluvit o nějakém skutečném zkoumání povahy rusalky. V každé stvořené věci se to, co věc bytostně je, liší od její existence. Jenom Bůh se bytostně neliší od své existence.

Jenže jak se mi tohle všechno hodí k životu? – Zdálo se, že jenom pohled Ukřižovaného mohl zahlédnout, jak zvídavé oči mladého Itala zaletěly ke kříži Páně, protože tu bylo šero a temno. Ve skutečnosti tu však byl ještě někdo, kdo o sobě také dával v pravý čas vědět.

Kdo to byl?

Někdo, kdo byl smysly nepostřehnutelný, ale vcelku také nepřehlédnutelný pro dítě s čistým srdcem, a nyní následovalo oslovení:

Dávno tě znám, Tomáši. Dříve, než tvá duše procitla, chválil jsem za tebe a kvůli tobě Stvořitele. Chválil jsem ho za tvé početí i za potěšení a úlevu, jež přineslo tvým rodičům. Ani tví rodiče ještě vůbec netušili dosah svého počínání. Dávno jsem však už slyšel Boží povolání a odpověděl jsem na to chválou.

Od chvíle, co jsem zaslechl toto povolání k službě po tvém boku, jsem se těšil na den, kdy dozraješ v mateřském lůně. Těšil jsem se, až vystřídám anděla tvé matky. Těšil jsem se, až se k tobě přidružím jako tvůj čiperný průvodce, který tě ochrání na tvých cestách a prokáže ti mnohé milosrdenství na pozemské pouti.

Moje pomoc pro tvůj zdárný růst se zatím spojovala s podporou vlastních pomocníků Bohem poslaných na pomoc tvým rodičům. Vyprošoval jsem jim jasnější poznání a napřímení jejich vůle k pohotovému, rozhodnému a důslednému jednání. Pro tebe samotného jsem jim vyprošoval čistou touhu a radostné očekávání. Na moje tiché šeptání chodila tvá matka Teodora pro radu za poustevníkem. Sotva se fra Buono rozhodl poradit, vyprošoval jsem mu a potom jsem mu i vnukal ta pravá prorocká slova.

A co já? Jak to bylo se mnou? Jak jsem si počínal od svého početí?

Nemohl jsi ještě zhola nic chápat, ani svobodně nic učinit. Od okamžiku početí ti zatím byla přidělena pouze vegetativní duše. Ta se však přičinila o to, že tvůj zárodek srostl s tělem matky. Takto jsi byl vyživován. Od té chvíle se vyvíjely první vztahy mezi tvou matkou a tebou. Už v tomto prvopočátečním stavu ses začal podílet na všem, co ovlivňovalo tvou matku. Zakoušel jsi všechno, co zažívala: radost, její vzrušení, strach i obavy. Těšil ses z toho, že se tvá matka a její okolí na tebe těšilo. Podporoval jsem je v tom. Všechno se to odráželo v rytmu bušení srdce tvé matky. Pronikalo to a zasahovalo také celý tvůj počáteční život. Kdykoli se tvoje temperamentní maminka ulekla, srdce se jí rozběhlo rychleji, když prožívala chvilky strachu, takže se zapotila, ani tys toho nebyl ušetřen.

Znenáhla se ti vyvíjel především mozek a srdce. Pak na to navázaly stále rozmanitější růstové procesy. Také jejich ovlivňování se stalo složitějším. Všechno, co vzniklo, bylo okamžitě uvedeno do chodu a používáno.

A dobře?

Jak by ne!

Jaké štěstí!

Žádné štěstí! K těmto živočišným projevům ti přece byla záhy svěřena senzitivní duše. To ona vtiskovala tvému ústrojí správný tvar. Nabízela příslušný chod tvému srdci, třebaže sis to nedokázal uvědomit ani záměrně jednat. Pod jejím vlivem se dokončoval tvůj vývoj. Vychutnával jsi sladkost rajského prostředí.

Chutnalo mi?

Určitě, ale až po čtyřicátém dnu od početí jsi začal vstřícně odpovídat na ten nejsladší podnět v okolí. Tehdy jsi začal příznivě odpovídat na to, když se tvá matka, tvůj otec a příbuzní ve tvém okolí modlili na tvůj zdárný růst a příchod na svět. A co teprve, když ti při mši svaté požehnal kněz! V té chvíli ses radostně pohnul v mateřském lůně. A to už jsem i já poznával jasně, že jsi chlapec. Byl jsi už obdařen spojením těla s přistupující nesmrtelnou duší. Tvá duše už byla schopna intelektuálního chápání. Najednou jsi chápal, třebaže zatím jen přímým zřením. Dovedl ses však už rozumně radovat z požehnaného prostředí. I když jsi už měl vyvinuty všechny své smysly, nejvíce jsi poznával své okolí dotekem celého těla. Tyto doteky jsi cítil při svých vlastních pohybech a otáčení, stejně jako jsi cítil pohyby matky Teodory nebo dotýkala-li se matka svého vlastního těla. Také jsi poznával objetí a pohlazení matky tvým otcem Landulfem. A už v tom věku jsi rozumovým zřením jasně chápal, že je to tvoje matka a tvůj otec. Chápal jsi, že jsi očekáván. Stejně tak radostně jsi poznával přímým zřením, že tvůj otec i matka vzdávají díky Bohu za tvé početí a zdárný růst v mateřském lůně. Chápal jsi to, když vznášeli prosby za další příznivý růst tebe a celé rodiny. Rozuměl jsi také mému, andělskému díkůvzdání Bohu a tvých rodičů za tebe, i za radostné uvítání, třebaže jsi byl pod přímou ochranou strážného anděla své matky.

Co jsem si tehdy nejvíc přál?

Toužil jsi zakoušet doteky pro vyrovnaný tělesný růst soustavy celé tvé bytosti a její rovnováhy. Podobně jako hmat měl pro tebe důležitý význam také smysl pro rovnováhu. Proto ti mohla tvá matka při tomto vývoji pomáhat vlastním pohybem, vycházkami. Tak podporovala tvůj rozvoj.

Všechny smysly ti umožnily, aby ses ve svém malém světě pohyboval a cvičil se svým tělem. Tvé srdce bušilo jako malý zvon. Pak jsi zažil velkou novinku.

Kdy?

Tehdy, když ses začal připravovat na život ve světě. A počínal sis přitom náramně cílevědomě, třebaže jsi podrobnosti ještě neznal.

Podle proroctví, které pronesl fra Buono, se tvá matka modlila za tvůj úspěch. Kdykoli prožívala nějaké obavy a úzkosti, zvýšené bušení jejího srdce tě znepokojovalo. Avšak uklidňoval tě pravidelný hlas tvého otce, jeho časté něžné obejmutí matky, která v jeho náručí nalézala záruku trvalého bezpečí.

Takže to šlo nakonec snadno?

Tichem kaple se nesl vzdech, nesoucí srdceryvnou prosbu: Panečku, na to je můj rozum krátký. Kéž bys mi ukázal, jak to vlastně je!

Když se oči vrátily na své místo, následoval úžas, dojetí nad nezaslouženou milostí, a potom díky a chvály, které nebraly konce.

Dobře vím, Moje dítě, že si lámeš hlavu se smyslem slova esse, když jej srovnáváš se smyslem slova žít. Tvůj život sestává z mnoha činností: Tak třeba chodíš, jíš, spíš, myslíš. Když konáš tyto věci, tak žiješ. Avšak život není nějaká další činnost, kterou konáš, když naplňuješ tyto věci, jako třeba dýchání. Tyto věci jsou samy částmi tvého života. Žiješ právě tím, že je konáš. Žít není vyloučení těchto činností. Jen si připomeň, že třeba spánek je částí života, kdežto být člověkem není částí onoho být živočichem. Podobný důvod vysvětluje, proč slovo ens, totiž jsoucno neoznačuje rod, jehož druhy by byly jednotlivé typy jsoucen. Jako není tvůj život žádným doprovodem, složkou či nejvyšším společným rysem všech těchto různých věcí, které v jeho průběhu konáš, nýbrž spíše jejich úhrnem, tak ani esse něčeho není čímsi, co by bylo podkladem nebo složkou či vymezením jeho zvláštního rázu, nýbrž je spíše celkem všech událostí a stavů jeho historie. Právě v tomto smyslu můžeš mluvit o esse jako o uskutečnění všech úkonů a dokonalosti všech dokonalostí.

Sleduji, jak se čas od času ozývá nějaký rozumbrada s prohlášením, že nepotřebuje žádné Boží stvoření, poněvadž prý je tento svět věčný. A co ty, Tomáši?

Jedině díky Bohu věřím, že tento svět má počátek a konec. Vždyť tomu nasvědčuje učení Církve. Ať se mají věci jakkoli, Církev říká, že svět jednou skončí a Církev má pravdu. Nevidím však žádný zvláštní rozumový důvod, proč by Bůh nemohl stvořit tento svět navěky. Kdo by se opovážil omezovat našeho Pána v jeho všemohoucnosti!? Pokud by byl svět věčný, byl by to další důkaz všemohoucnosti Božího stvořitelského úsilí. Jsem si jist, že i kdyby Bůh ve své všemohoucnosti stvořil svět navěky, tedy věčný, bez začátku a bez konce, zůstal by jako jeho Stvořitel stále stejně logickou nutností. Kdo to nechápe, tak naznačuje, že nechápe, co znamená Stvořitel. To, co mám na mysli, není žádný obraz starého krále, nýbrž ten druhý krok ve velikém důkazu Ens čili Bytí - ten druhý bod, jehož správné vyložení v běžné řeči působí někomu tak strašné nesnáze.

Když se dívám na Bytí tak, jak právě je, jako se dětskýma očima dívám na trávu, hned na něm vidím druhou věc, jež vypadá tak druhotně a tak závisle. Existence existuje, ale není dost samostatná a nikdy by se jí nemohla stát jen tím, že by pokračovala ve své existenci. Stejný prvotní smysl, který mi říká, že to je Bytí, mi napovídá, že to není dokonalé Bytí - že není nedokonalé jen jako něco, co obsahuje hřích nebo bolest, ale že je nedokonalé jako Bytí - méně uskutečněné než skutečnost, kterou zahrnuje. Její Bytí je na příklad příliš často jen děním - začíná Být nebo přestává Být. V tom dáváš, můj Pane, předpoklad něčeho stálejšího nebo úplnějšího, co v tom není obsaženo. To je smysl výroku: Vše, co se pohybuje, je pohybováno něčím jiným. Pevně věřím, že to znamená víc než to, že jsi nastavil přesýpací hodiny.

Jenže, můj Pane, už zase jsem se svým lidským rozumem v koncích. Nemám ani potuchy, co si s tím vším počnu jako člověk. Nejsem žádný pouťový kejklíř, abych vytahoval králíky z klobouku, a tak udivoval někoho, včetně sebe samého, svými rozumovými kejkly. Smiluj se nade mnou, můj Miláčku na kříži. Když se dáváš kvůli mně, bídnému hříšníkovi, ukřižovat, jistě mě nenecháš v temnotě ohledně mne samého. – Pak se mladistvé ruce roztouženě vztáhly k Ukřižovanému, a zůstaly tak dlouho, jako uschlé větve starého stromu, dlouho…

Pojednou celou kaplí otřáslo něco nadmíru nevídaného. Kaple se rozkymácela i s celým svým zařízením a osazenstvem. Dlouho to neustávalo. Ohromeně sledoval pokračující zemětřesení. Posléze se kaple usadila pevně na svém místě a také její vznešené vybavení našlo trvalou polohu a rovněž kříž s Ukřižovaným se usadil pevně na svém místě, dolehl k němu pronikavý hlas. Pronášel však docela neznámá slova.

Ustrašeně uskočil. Nebylo to však žádné zemětřesení. Tajemná ohromující síla pozbyla svou tajemnost. Najednou tu stál jeho udýchaný spolubratr a přinášel důležitou zprávu:

Otec fetstafény, pšikal, že už púte féčeře.

Fetstafény?

Ano, fetstafény.

Neříká se fetstafény, ale představený.

To je lokr, ale pšikal to.

Neříká se pšikal, ale říkal, a to není lokr či lhostejné, protože pšikal znamená, že kýchal.

Ehm, ehm. – Copak nemáš chlad?

Neříká se chlad, ale hlad. Kdyby moje tělo trpělo chladem, bylo by mu prostě zima. Jenže moje tělo má opravdu hlad.

Tak jdeme.

Vykročili ze svatyně, třebaže tam Tomáš několik okamžiků zatoužil setrvat ještě mnohem déle a chválit Nejvyššího, že mu posílá svého dobrého průvodce. Takový posel Boží nemusí vypadat vždycky jako okřídlená bytost, snášející se odněkud shůry. Bůh může posílat i obyčejného člověka s tělem z masa a kostí, takže – když ho posílá Bůh, je to jeho anděl čili posel, i když vlastní Boží posel je bez hmotného těla a vůbec mu to nechybí.

Raději bych byl vyměnil svou večeři za chválu Páně, když sleduji, jak velké věci mi činí Pán, říkal si v duši. Na prahu kaple se však překvapeně zarazil. Bylo to právě ve chvíli, když se ohlédl zpátky ke kříži, jako by se od něho nemohl odtrhnout. Rázem ho však udeřilo něco do tváře, přesněji řečeno – úder byl veden doprostřed mezi obě tváře. Ten zásah byl pronikavý – tak razantní, že skoro zalapal po dechu. Když jej popadl, vytrvale jej vtahoval do sebe, jako by se právě vynořil z nesmírné hlubiny. Zároveň se jeho hlava jako v křeči otáčela opačným směrem. Nebyla to však žádná kesonová nemoc ani ponorkové omámení. Ten zásah byla vůně, tajemná, dráždivá a vábivá. Ještě chvíle váhavého přešlapování na místě, provázeného ssavým pročerpáváním líbezné atmosféry nosními otvory, a pravda se zjevila v jeho mysli v celé své přitažlivosti. Byla to vůně pečené kotlety. Chvíli si pohrával svými čivami s tímto tajemným návštěvníkem, ba snad jej něžně pohoupal v nosních dírkách. Pak už neváhal. Ba naopak, jeho kročeje nebyly nebývalé svižnosti a hbitosti, když se ubíral za ostatními do refektáře a tvář mu zářila jako kdysi Mojžíšovi, vyhlížejícímu s vrcholu Pisgy zaslíbenou zemi.

 

Už tehdy se Tomáš stával svědkem toho, že každý úkol, který přednesl věčný obtížný student, obsahoval nějakou novou a ohromující, nebo spíše, jak by on sám řekl, ochromující přestavbu vyučovaného jazyka.

Učitel si musel beze všech okolků přiznat, že věčný obtížný student není obyčejný žák. Ba co víc, že není ani prostý člověk. Jeho hlad po vědění se prudce střetával s jeho žízní po původnosti. Vyučující si už dokonce začal klást otázku: Nejsou snad v odvážných novotvarech věčného obtížného studenta ztajena semínka nějaké nové gramatiky, nemluvě o novém slohu, pravopise a skladbě výslovnosti? Někdy míval pocit, že jeho svěřenec je průkopníkem zbrusu nového způsobu myšlení.

Tak třeba nástroj nejčastěji používaný v klempířství nazýval klempadlo a klempíři jím klempírovali blechy, mýlka v řeči byla způsobena pšeceknutím a záporný tvar slovesa být zněl být pryč. Tento člověk byl, řečeno bez obalu, docela nové stvoření, ovšem nebylo snadné určit, jaké.

Bystrost, jakou se vyznačovaly studentské rozpravy, byla potěšující.

Nicméně úkol věčného obtížného studenta všechny žáky teprve čekal. Jednou však rozhodující hodina udeřila. Tehdy už nic nemohlo odvrátit slohovou práci tohoto studenta.  Nic nezavdávalo důvod k naději, že se vytratí z učebny dřív než před koncem vyučování. Tento horlivý účastník nepřišel nikdy ani o chvíli později a neodešel nikdy o moment dřív.

Tentokrát věčný obtížný student vpochodoval na stupínek k volné tabuli a - učiteli to neuniklo - broukal si jakýsi veselý popěvek. Prozkoumal několik kříd, jednu po druhé postupně zavrhl jako nepřijatelné, a když konečně našel pisadlo hodné svého úkolu, napsal na tabuli:

M O J E  T E Z E

Sotvaže si zajistil náležité podmínky svého představení, přinesl svůj výtvor přede všemi na světlo Boží, a posléze dokončil svůj nadouvající se podpis.

Z koutku úst mu při psaní vyčnívala špička jazyka, loket okázale kroužil, zápěstí zdobně tančilo sem tam, jako by vyplétalo paličkovanou dečku. Malíček pravé ruky se však s aristokratickou povzneseností odtahoval jako panský, na něhož ostatní čtyři otročí. Možná si však tímto způsobem kompenzoval jakousi křivdu, která se mu stávala při rozdělování vtipné kašičky nespravedlivou kuchařkou. Tentokrát nikam neutíkal, aby se schoval, ale naopak předvádivě vystupoval na obranu svých nezadatelných práv. Celý tento okázalý tabulový taneček doprovázelo tlumené, leč radostné pochrochtávání a občasné uznalé zamrčení.

Pohled, kterým po něm střelil netrpělivý spolužák, by porazil nosorožce.

Věčný obtížný student dopsal své podání a s váhavým povzdechem si jemně otřel prsty. Přimhouřenýma očima obhlížel svůj výplod, velebným pokývnutím schválil své krkolomné dílo a vrátil se do lavice krokem nástupce trůnu, očekávajícího korunovaci.

Učitel pročítal výtvor a patrně mu brzy začalo hučet ve spáncích, neboť mu hlava poklesla a nebýt toho, že ji zachytil obouruč, kdo ví, kde by skončila.

Takže, milí žáci. – Zasípal učitel. Na víc se nezmohl. Teprve po důkladném ohledávání hlavy a těkání nepřítomnýma očima, posléze dodal: - Začneme tezí jednoho ze studentů... Kdo se hlásí?

Vzduch potemněl lesem vymrštěných rukou.

Záhy nato třída spokojeně zašuměla nad novými poznatky.

Další připomínky?

Kdosi odmítl souhlasit s výrazivem, použitým v úloze. Třída jeho bystrost důrazně ocenila: To je pravda! Jasně! Správný připomínka!

Výborně. Je vám to jasné?

Ne.

Učitel si odkašlal a dal se do výkladu a objasňování.

Och! Já přepletl pády! - Vzdychl brzy na to jeden žák.

Přesýpací hodiny naznačovaly, že brzy si zvoník brzy přijde na své. Čas utíkal. Učitel řekl: Podívejme se na úlohu tohoto bratra a ukázal na věčného obtížného studenta.

Ten se dal slyšet: Asi budou chypy...

Ehm... ano, bratře. Bohužel ano.

To proto, že se snaším dát chlupoký myšlenky.

Učitel to nedocenil, když řekl: Tedy především bychom, milí žáci, mohli říct, že tento student se rozborem své teze příliš nezabýval -

To neni šádná sajimavá práce -

 Chce-li se žák časem pokusit o takové dílo, pravil učitel důrazně, tak musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.

Tak podruhy šádný myšlenky? - Zeptal se věčný obtížný student: Jenom sprostý fakty?

Jen prostá fakta, bratře.

Tvář věčného obtížného studenta nenechávala nikoho na pochybách, že jejímu nositeli byla přistřižena orlí křídla.

A nyní – připomínky! – Vyzval učitel žáky.

Atmosféra učebny znovu ztemněla náletem hejna paží, dlaní, tužek, per, pravítek, zápisníků.

Masakrování probírané teze neustávalo ani neochabovalo. První vyvolaný ze sebe vychrlil dlouhou řadu jízlivých oprav. Další student se přihlásil s otrávenou kyticí chvály: Student má velkou fantazii, ale podívejte, jak špatně napsal měno profírané osopy! - Do líté řeže se vrhl i polský student.

Bravo! - Vykřikla krvežíznivě třída.

A když rozpálení žáci vyčerpali své vědomosti i své pohoršení, ujal se slova učitel. Bylo neuvěřitelné, kolika chyb se tento student dokázal dopustit na ploše omezené tabulí. Učitel změnil slovesné tvary, doplnil čárky, odstranil nadbytečné otazníky a vykřičníky, nahradil špatné pády správnými a vysvětlil, že je chybné psát to či ono. Více než půl tisíciletí předstihl závěrečný tabulový obraz svou dobu, když se světu objevilo dílo hodné malíře Polocka.

Během celé té dlouhé řeže neupadl věčný obtížný student ani na chvíli do trudomyslnosti. Naopak, povzdychával, odkašlával si, sem tam mlaskl, občas zavíral oči, chytal se za hlavu a ve vypjatých okamžicích vykřikoval: Jémináku! - Tch! – Ojajaja! - Je to mošny? - Chytáním za hlavu dával najevo úděs, lítostivým pomlaskáváním sebekritičnost, ale obdivnými výkřiky si hojil své ublížené jáství.

Nejzlejší, co kdy slyšel, dal se slyšet student ze zámoří.

Učitel vyskočil, až to vypadalo, že mu někdo šlápl na kuří oko. Třída ho překvapeně sledovala. Oči mu uletěly ke stropu. Když se vrátily zpátky, přišel učitel k sobě. Několikrát přešlápl a poškrabal se za uchem. Potom začal mluvit s velikou vážností k celé třídě:

Chci vás upozornit na některé výjimky -

Jen co to zlověstné slovo zaznělo, třída zasténala jako vulkán na počátku své neblahé působnosti. Už dávno se začátečníci naučili přistupovat k takzvaným výjimkám z pravidla se strachem – ba dokonce s odporem. Sledovali to jako kletbu ohrožující jejich zdárné studium. Takový byl ten had číhající v zahradě poznání.

 Ne, milí žáci, řekl, není to vůbec tak složité, jak si myslíte. Například slovo dobrý. Neříkáme přece dobrý - dobřejší - nejdobřejší, viďte, že ne?

Jistěže ne.

Nikdy!

To by bylo do smíchu! - Ulevil si věčný obtížný student.

Přesně tak. Dobrý - dobřejši - nejdobřejší by bylo jen k smíchu - Co tedy říkáme? A je dobrý, B je -

Co to je, ten Á? – Ozýval se jeden žák.

A je jen symbol, objasnil profesor: Je to znak, který zastupuje jakékoli jméno nebo jakoukoli věc... Takže A je dobrý, ale B je -

Kdo je Bé?

Jinej cymbol! - Zasyčel věčný obtížný student.

Jémine, vy nerosumíte, že je to načiklad?

Mně z toho bučí v hlavě, zaúpěl nějaký žák.

Nebučí, fučí, opravil ho věčný obtížný student:  Tak si dejte od pamprésora porodit.

Poradit, bratře! - Zaklepal vyučující rezolutně ukazovátkem: Znovu, prosím. Říkáme, že někdo je dobrý zesílil hlas, a, že někdo je ještě - Zvedl obočí.

Lepčí. - Pípl nesměle jeden žák.

Správně! Když chceme- pochválit někoho, kdo je ještě lepší než ten, kdo je lepší, řekneme o něm, že je -?

Špičkový!

Učitelovo ukazovátko zůstalo trčet ve vzduchu: To ne, bratře.

Né špičkový? - Věčný obtížný student nemohl uvěřit svým uším.

Super.

Ne, ne.

Ursuper.

Ne. Řekneme o něm, že je nejlepší. A teď se vrátíme k vámi použitému výrazu nejzlejší. Jak zní druhý stupeň přídavného jména zlý? - Víte to někdo? No tak. Zlý -

Horší, osmělil se mladý Ital.

Výborně! Nuže, a třetí stupeň?

Eště horšejší?

Nene. Ale určitě na to přijdete. Když A je zlý a B horší, tak C je -

Ale říkali jsme přeci, že A je dobrý a B –

Divil se jeden žák.

To už je pryč. Teď A je zlý.

Ještě jednou. Něco je zlé, něco je horší, a když je něco tolik zlé, že už to horší být nemůže, je to -

Ahá! - Vykřikl věčný obtížný student: Už to mám!

To jsem rád.

To spráfný slofo!

Tak je řekněte.

Ale to se mezi lidmi nežíka!

Ukazovátko vypadlo učiteli z ruky. Sehnul se pro ně, opatrně je položil na katedru, zatápal po křídě a napsal na zpustošenou tabuli.

N E J H O R Š Í

Z nedaleké věže zazněl zvon, přinášející úlevu.

 

Právě když Tomáš usedal na své místo v kapli, blesklo mu hlavou: Už to mám! Člověk má být zkoumán v celém svém lidství. Jako člověk není člověkem bez svého těla, zrovna jako člověk není člověkem bez své duše. Mrtvola není člověk, ani strašidlo není člověk. Augustin tuto věc trošku zanedbával, když bral duši jako jediný potřebný poklad, zavinutý dočasně do bezvýznamného ubrousku.

Tělo člověka je jeho tělem, zrovna tak jako jeho duše je jeho duší. Sám mohu být jen vyváženou jednotou obojího.

Můj důvod pro Boží stvoření není naprosto důvodem proti rozumu. Naopak, připouštím, že mohu dosáhnout pravdy rozumovým postupem, pokud ovšem je dost rozumový - a také dostatečně dlouhý. Jako člověk mohu být přesvědčen rozumovými důkazy, budu-li jen sledovat důkazy až do konce. Na druhé straně mi zdravý rozum také říká, že dokazování nemá konce.

Mohu někoho přesvědčit, že nemá smysl pokládat hmotu za původ ducha, budeme-li k sobě oba chovat silnou náklonnost a rozmlouvat spolu každý večer třeba padesát let. Avšak dávno předtím, než bude konečně na svém smrtelném loži přesvědčen, narodí se tisíc nových hmotařů - a všechno nelze naráz vysvětlit všem lidem. Duše každého, třeba i mých rodných bratrů, Landulfa a Raynalda, sloužících podle starodávného rodinného zvyku v císařském vojsku., nebo i duše těžce pracujícího sedláka či zdatného horala jsou stejně důležité jako duše filozofů. Jenže, ruku na srdce, jak mají tito lidé najít čas pro to množství uvažování, jehož je potřebí k dosažení pravdy? Můj důvod pro Boha Stvořitele není důvodem proti rozumu. Přesto je to důvod pro Boha. Proto lidé musejí přijímat nejvyšší mravní pravdy zázračným způsobem. Jinak by se k nim většina lidí vůbec nedostala. Moje důvody jsou rozumové a přirozené, avšak moje závěry vyznívají úplně pro Boha. Jak prosté! Inu, poselství z nebe, které je pravdivé.

.Stejně je tomu se starým myšlenkovým sporem o jednom a mnohém. Někdo si pořád láme kotrbu s tím, zda jsou věci rozrůzněny tak, že nemohou být vůbec tříděny, nebo jestli jsou sjednoceny tak, že nemohou být vůbec rozlišeny? Rozhodně se stavím na stranu rozmanitosti jako věci, jež je stejně skutečná jako jednota. Jsem si jist, že rozdíl mezi říkáním a pšikáním není pouhý klam nebo oslnění naší zmatené mysli, oslepené jediným světlem, ale že je to takové, jaké to vnímám. Může se říci, že je to jen názor zdravého rozumu - názor, že strom je strom a tráva je tráva - v tomto smyslu spřízněný se zdravým rozumem sedláka.

Křižáci chtějí dobýt nazpět místa, kde bylo kdysi uloženo Tělo Páně, protože jsou přesvědčeni, že to je křesťanské místo. Kéž bych tak jednou znovu dobyl to, co je v podstatě samým Tělem Kristovým! Kéž bych jednou opět osvobodil posvěcené Tělo Syna Člověka, jež se stalo zázračným prostředníkem mezi nebem a zemí, ovšem díky lidské malomyslnosti nebývá správně přijímáno!

Samozřejmě, že musím začít sám u sebe. Musím jako Boží dítě přijmout své tělo se všemi smysly. Totéž činí Bůh, když přijímá moje lidské tělo za své a pracuje v Josefově dílně.

Čím víc miluji Pána, který sytí nejen mou duši, ale také moje tělo, tím lépe poznávám marnost světských radovánek. Kolik rodin je tu v klášteře a jeho okolí, postižených ohněm a mečem, neúrodou a hladem! A každému z nich je třeba pomoci. Tohle mniši sami nedokážou, i když toho hodně docílí, když prožívají své ora et labora.

Příště mi toho přivezte víc, prosil Tomáš sluhu, přivážejícího pravidelně dary od matky do kláštera. Sám se dost uskrovnil, ale nastavených rukou u brány kláštera bylo víc a více.

Srdce se mu svíralo bolestí, kdykoli měl pohlédnout s prázdnýma rukama do smutných očí žebráků. Naopak mu poskočilo radostí, když viděl radost a naději v očích ubožáků, když svíralo v ruce chléb, ovoce nebo jiný pokrm.

Je to strašné, když v domě mého otce jsou špižírny vždy bohatě naplněné.

Kdykoli se vracíval do rodného domu, aby dovolil lásce hledat nějaký jiný prostředek proti bídě lidské, s láskyplným pohnutím vcházel tajně do špižírny a odnášel, co se dalo pod pláštěm, aby podělil čekající.

Povážlivě nám ubývá zásob, pane hrabě, hlásil správce jeho otci.

Počkáme, a uvidíme, jestli dopadneme nějakého zloděje, rozhodl hrabě Landulf.

Sotvaže byl Tomáš znovu jednou ve špižírně, aby drobty z hojnosti svého rodného domu nasytil více strádajících, zavolal hradní správce hraběte:

Pane hrabě, pospěšte si, zase tu máme někoho ve špíži.

Ten vyrazil, jako vyplašený divočák a už tu stál tváří v tvář Tomášovi.

Co to neseš, synku?

Ten s nadouvajícím se oděvem zůstal stát jako přibitý.

No, co to neseš pod pláštěm?

Mlčel jako ryba. Jen se strachem uvolnil plášť, aby vypadl ten záhadný náklad. Hleděl do tváře svého otce, ale ten pohlížel na zem. Tomáš jasně cítil své uvolnění od břemene, naloženého pod pláštěm. Překvapeně zíral na to, jak ještě překvapenější otec sbírá ze země krásné růže vypadlé zpod synova pláště a vábně k nim čichá. Vzápětí se na tváři přísného otce vyloudil laskavý úsměv. Dojatý hrabě jenom zakoktal:

Promiň, chlapče. - Načež se vzdaloval rychlým krokem rytíře od špižírny, aby syn neviděl slzy, které se mu draly do očí.

Tomáš rázem pocítil i uvolnění od břemene viny, dopuštěné z lásky k hladovým a strádajícím.

Napříště se starejte, aby byla špižírna vždycky dost plná, když se povážlivě vyprazdňuje! –Načež důrazně nařídil správci: A zapište si za uši - náš Tomáš už není žádný malý Tomášek! Je to zdatný muž, plný síly. Tak ho hleďte zásobit, jak potřebuje!

Od té doby Tomáš viděl už jenom samé radostné pohledy hladových u brány, protože byl pokaždé dobře zásoben. Nejlépe se však cítil právě nyní. Kaple byla tím nejméně rušeným místem, kde si jeho oči mohly počínat podle libostí. Odlétaly k Probodenému a zdálo se, že tam zůstanou napořád. Tehdy se mu vracel jenom nebeský průvodce.

Kdy už jenom budu větší a starší?

Než se nadáš. Ještě se musíš učit.

Hm.

Tomu porozumíš, až budeš starší.

Už aby to bylo.

Všichni staří se dožili stáří, protože stárnutí je přirozená lidská vlastnost. Nejzajímavější ale je, že někteří z těch, kdo přirozeně zestárli, přesto zůstali mladí, ba dokonce začali mládnout.

Cože? Jak to?

Mládnutí a obnova trvalé svěžesti pochází odjinud.

Vlastně ani nevím, kam vůbec mířím.

Jako každé dítě přirozeně míříš k životu skrytému uvnitř.

Opravdu?

Každé dítě je takovým věcem snadno přístupné.

Ehm. Ale proč?

Cítíš potřebu ochrany a žiješ v závislosti na někom, na rodičích. Máš smysl pro neviditelné a obdobné. Přímým zřením míříš k takovým věcem. Přes tvou upřímnost jsi však v této dětské odevzdanosti příliš plný smyslových dojmů a vášní, než aby mohla být tvá upřímnost trvalá. Jen počkej později!

Co přijde pak?

S růstem přemítavého poznání ustoupí do pozadí vliv přímého poznání. Dozraješ, až přejdeš od vratkých vášní k přilnutí k trvalým věcem. Pak jasněji rozlišíš tajemství od snu.

Už se nemohu dočkat.

Jen počkej. Zakrátko objevíš tajemnou cestu. Po ní přijdeš do kraje nepomíjivé životnosti a věčného mládí. Zadíváš se do sebe a dosáhneš důvěrnějšího zaujetí pro neviditelné věci.

Nějak moc učené -

Vůbec ne. Naopak, všechny učené úvahy, dostavující se při setkání s tajemstvím, padají jako domeček z karet. Jen si uvědom, že tajemství se nabízí jako někdo osobně blízký, koho znáš jako přítele. Tady nejde o žádné kladení hádanek.

Jenže škola je právě samé kladení otázek.

Počkej, až si uvědomíš, že musíš opustit mládí a myslet na to, co bude dál. Uvědomíš si svou pomíjivost. Staneš se ochotným přijímat sebe samého takovým, jakým opravdu jsi. To tě přitáhne k plnějšímu prožívání závislosti celého tvého údělu.

Život se už nestará o svou ochranu, o své zabezpečení. Vlivem osobní zkušenosti se ustálí a stává přesvědčeným. Pak se ve svém životě zabydlíš víc než dosud.

Konečně zralost nevyžaduje víc nežli žít jako dospělý, tedy uchovávat Slovo a s vytrvalostí přinášet užitek. Všechno je čím dál tím víc proniknuto nadějí. Život se mění ve věrnost. Stává se lidsky méně proměnlivým. Oprošťuje se výrazných zvratů, ale zato více vyzařuje.

A pak najednou zjistíš, že v tvém životě nehraje tvůj věk žádnou velkou roli. Proto lidé, kteří ho dosahují, zůstávají šťavnatí a svěží. Kdežto u toho, kdo k této zralosti teprve směřuje, tam různost věku klade zvláštní nároky na moje, duchové vedení. Vzhledem k tvému mládí se to uplatňuje spíše ve směru rozvoje lásky než v dosahování nových vědomostí.

Ukaž tedy, milý příteli, co umíš!

Rád bych. Jen kdybych měl s tebou a s tvými nejbližšími lepší spojení.

Hlavně, když jsi se mnou.

Stačí jen poslouchat, co se kolem tebe říká.

Vím. Kdosi povídal, že se černí mravenci nesmí hubit. Rezaví mravenci jsou prý nebezpeční. Štípou nás. Zato černí jsou užiteční.

Je to tak.

A vosy jsou prý příživníci, kdežto včely jsou užitečné.

Tak, tak.

A co taková můza? - Je užitečná?

Místo odpovědi se dočkal smíchu přemoudřelého světa. Přechytralý duch světa se vysmívá rusalce, která volá: Chci být člověkem! Průzračná bytost éterické povahy touží být člověkem.

V tu chvíli se však celá té skryté rozprávění zarazilo, jako když žebřiňák najede na kámen. Celá pokojná atmosféra se rozervala dunivým záchvatem. Zvonice zakusila probuzení svého obyvatele.

Zachraň se, kdo můžeš!

Co se děje? - Vyběhl student ze své cely. – Hoří nebo co?

Choší? Opakoval jeden z klášterních chovanců.

Kdepak. Císařské vojsko.

Co tu chce císařské vojsko? Tady je posvátná půda a...

Dost! Nejsem tady kvůli teologickýn řečem! - Přerušil rytíř opata: Jdu ohlásit příchod mého císařského pána, který si ráčil vybrat tento klášter za svoje přechodné sídlo. Proto vy - mniši - neprodleně opustíte klášter - ve vlastním zájmu! Jestli tady za hodinu nachytám nějakého mnicha, špatně se mu povede.

Rozumím! - Řekl opat, teď už docela klidný. Věděl, že se císař Bedřich nikdy dlouho nezdrží na jednom místě. Od svého vyobcování měnil čím dál častěji svoje sídlo, jakoby mu půda hořela pod nohami.

Tak v devátém roce Tomášova pobytu v klášterní škole při opatství Monte-Cassino, nastal poplach.

Okamžitě opouštíme klášter! – Rozkázal opat osazenstvu kláštera, sotva se sběhlo na zvonění: Císař Bedřich tu hledá útočiště. První skupina ať se vydá tajnou chodbou! Monte-Cassino už není bezpečné.

Co se to děje? - Ptal se Tomáš učitele.

No prostě Bedřich. Teď není čas na vysvětlování. Vždyť je to i tvůj příbuzný.

Hm, pěkně děkuji, povzdechl si mládenec, a zatvářil se, jako by zrovna spolkl cïkádu. Snad ho napadlo kousavé přísloví: Po přízni, řízni! Jenže v tomto případě bylo lepší mlčet. Učitel jim kdysi vysvětloval:

Není pouze králem Sicílie. Je také hlavním lenním pánem celé svaté římské říše německého národa, jehož částí je Itálie. Císař je příbuzný skoro všech žijících křesťanských králů a přitom se honosí, že sám není žádný křesťan. Je sice pokřtěn, ale to je tak právě všechno. Vysmívá a pitvoří se všemu křesťanskému. Chodí v šatech ušitých podle saracénských vzorů, přísahá na Korán - on, nejvyšší panovník křesťanstva! Netvor, Lucifer a Nero v jedné osobě!

Založí si uprostřed Itálie muslimskou osadu. Natahá tam na čtrnáct tisíc Saracénů a on, který nepostavil ani jeden kostel, nechává zbudovat mešitu. Utlačuje cirkev a duchovenstvo, kde se dá - zabíjení, utopení, oběšení kněží jsou na denním pořádku. Jak má vypadat křesťanstvo s takovým císařem? Ryba smrdí od hlavy…

Když zůstal opat s křížem na hrudi na chvíli sám s Tomášem, řekl mu: Aspoň vidíš, co tě jednou bude čekat jako představeného tohoto opatství. Řídíme se sice Benediktovým heslem: Modli se, a pracuj, ale jinak je to obtížné zachovávání rovnováhy na ostří nože mezi světskou mocí a našimi svatými právy. Už tu nemůžeš déle zůstat. Nevím, kde najdeš na světě pokoj. Tvůj otec, starý Landulf, to teď hraje na obě strany, ale víc na stranu císařskou. Vrátíš se domů a otec tě pošle na vyšší studia.

Ano, strýčku.

Teď připoj k ostatním. Vyvedou tě tajnou chodbou z opatství.

Strýčku!

Padli si do náruče. A to bylo naposled, kdy viděl strýce Sinnibalda.

 

NEAPOLSKÉ NEBE A DUDY

Strýček říkával, že nejlepší je to prý v Bologni.

Podívej, synu, milerád bych tě poslal studovat do Bologně, když to Sinnibald říká, jenomže asi zapomíná, že to nesmím udělat.

Proč ne?

Pošlu tě do Bologně, a mám na krku opletačky s císařem.

Nějaký výstřelek, a Bedřich rozdupe náš hrad Rocca Secca i hrad San Giovanni jako zuřivý kanec a na střechy Akvina posadí červeného kohouta. Stejně už dávno pokukuje po našem hradě s obavami. Nemá rád svoje podřízené takhle opevněné.

Tomáš si to uvědomoval. Dvojité hradby. Dobře zbudované a pevné věže. Jediný skalami dlážděný chodník nahoru k bráně. Snadno se dá uhájit proti vícenásobné přesile a je dost velký pro posádku se třemi nebo i více stovkami mužů.

To víš, synu, naši předkové budovali Rocca Secca jako hrad hodný panovníka, ne nějakého hraběte. Jen se podívej s okna!

Vyhlédl ven. Z kruhové hradby Rocca Secca bylo možné zahlédnout do pozemského ráje. Všude stromy, plné plodů země – fíky, pomeranče, olivy, víno. Zdálo se, že i země dýchala labužnicky.

Copak nejsme s císařem spřízněni?

To víš, že jsme. Jenom aby na to Bedřich pamatoval. Zatím by si dal k večeři vlastní babičku, kdyby mu stála v cestě k moci a slávě. A teď chce mít i svou univerzitu. Dosud založila všechny univerzity církev a učily tam duchovní osoby. Teď chce císař mít vlastní univerzitu, kde se má učit všechno možné, a jenom někde na okraji také učení církve. Od té doby, co založil v tom svém neapolském doupěti novou univerzitu, navzdory té papežské v Bologni, kde mu přibouchli bránu před nosem, a přilákal si tam všelijaké židovské mudrce a chytráky od těch saracénských psů, tak nesmí nikdo z jeho poddaných studovat nikde jinde.

Možná si někdo jednou bude myslet, že jsme si tu na Rocca Secca žili kdovíjak blahobytně a užívali svých šlechtických výsad, jenomže naše svoboda je tak omezená, neboť jsme tolik – tolik dětmi své doby!

Na druhé straně si pamatuj, Tomáši, že pocházíš rodem z nových kmenů, které zaplavily a obsadily pohanský Řím, nejprve jako útočné kmeny, poté jako dobyvatelé pohanského Říma a nakonec jako učenliví žáci a dědicové jeho dějin.

Narodil ses v purpuru - téměř doslova na lemu císařského purpuru. Císař Bedřich je tvůj příbuzný. Kdybys trochu přitáhl uzdu a zabral ostruhami, mohl bys na našem erbu umístit znaky poloviny evropských království. Ty ovšem toužíš po vzdělání. No, dobrá. To také není k zahození. Jsi však Vlach, a nemáš daleko k francouzským ani k německým příbuzným, tedy jsi Evropan každým coulem. Na jedné straně jsi dědicem tajemné síly, jež pozvedla Normany, aby svými jedinečnými nájezdy bouřily a svištěly jako mraky šípů po všech koutech Evropy a končinách země - jeden mrak následuje oslepujícími sněhy vévodu Viléma daleko na sever k Chesteru; druhý sleduje řecké a punské stopy přes ostrov Sicílii až k branám Syrakus. Jiný krevní svazek tě poutá k velikým císařům Rýna a Dunaje, kteří si nárokují korunu Karla Velikého. Rudý Barbarossa, který spí pod plynoucí řekou, je tvým prastrýcem. Bedřich II., který si pyšně dává říkat Div Světa, je tvým bratrancem z druhého kolena. S tímto zděděným pokrevním příbuzenstvím s císařem, bys mohl upevnit své duchovní příbuzenství s papežem. Nauč se v Neapoli chápat význam Říma a pochop, v jakém smyslu Řím dosud vládne světu.

Tomášovi mimoděk vytanulo na mysli přísloví, že samochvála smrdí. Nicméně pokorně vyslechl otcovu chválu na jejich rodové kořeny, kterou už slyšel několikrát, ovšem ne kvůli otcově scestné logice, s níž hrabě vehementně tvrdil, že dobré zboží se samo chválí.

Tak tedy dokončím své studium v Neapoli.

Konečně není to daleko od Rocca Secca. Pouhých dvacet mil.

Prázdniny se přehnaly bleskovým tempem a už tu byla na obzoru artistická fakulta v Neapoli.

Fidět Neapol – a semžít, šíkají tady fšichni místní rotáci, ale pšitom sem fůpec sem nesemžel! - Tvrdil jeden ze studentů, pocházející odkudsi ze severu.

 

Ano prosím! Dobře naladěn, k práci připraven.

Učitel s úsměvem vzhlédl. Mládenec z obchodnické rodiny, rodem Žid, nyní však planoucí Kristův světoobčan, mu dělal radost. Mezi posluchače zavítal zatím jen třikrát, protože se do školy zapsal až po zahájení výuky. Ale na tom nebylo nic neobvyklého. Škola si zakládala na své pružnosti.

Rozhodně to nebyl žádný jazykový zelenáč. Mluvil plynně, pohotově používal nejrůznější obraty a nešetřil ani hovorovými výrazy. Nelekal se nástrah mluveného jazyka, které byly pro tolik studentů utrpením, ani místních nářečových zvláštností.

Kdekomu se líbil. Bylo mu něco málo přes dvacet, byl energický, rozevlátých způsobů, mrštného jazyka. A smál se. Pořád se smál. Vypadal jako nejšťastnější mladík na světě. A jeho smích byl nakažlivý. Dokonce i věčný obtížný student, který zrovna nenosíval srdce na dlani, přizvukoval jeho smíchu kamarádským pochechtáváním.

Jediné, co učitele na tomto studentu znepokojovalo, bylo to, že nikdy nevypracoval domácí úkol. Pokaždé měl nějakou věrohodnou omluvu: Onemocněl mi strýček Sam. Musel jsem navštívit sestru Ester. A když byl vyvolán k tabuli, vždycky nějak zdůvodnil, proč tam nemůže jít: Vymkl jsem si zápěstí. Děsně mě bolí kuří oko.

Předstoupit s projevem před posluchače bylo něco hluboce osobního. Vyžadovalo to jistotu a sebedůvěru. Chtělo to pohotovost jedince, podrobeného veřejné pitvě. Kdykoli došlo na kritický rozbor cvičného projevu, bývala posluchárna nemilosrdná.

Tentokrát se však dal pohnout k veřejnému projevu a právě říkal:

Teď chodím do téhle školy, protože - no protože - i když si myslíte, že mluvím dobře -

 Jako člověk na úrovni! - Vykřikl jeden student.

- číst tak dobře neumím a na pravopis kulhám. Tak se chci naučit správně číst a psát, aby na mě byla naše rodina pyšná. Doufám, že všichni další kripli v naší teřídě to zvládnou taky a budou perefektní. Děkuju vám, všem. Děkuju vám, pane parafesore, upeřímně. Bujarý mladík se zasmál a pružným poskokem zápasníka v aréně odhopsal na své místo. Za ním povívaly krátké pejzy.

Prímovej projev! – Ulevil si věčný obtížný student.

Bylo to vynikající,- začal profesor. Mezitím se ovšem už k rozjařenému posluchači otočil věčný obtížný student, jehož energie dosud neměla konkurenci, a prohlásil: Mladej, ať ste, kto ste, vy ste udělal žeč, za kerou mušete bejt chrtej! Ale nežikejte, že sou ve čídě kripli. To neni chesky. Raci žikejte zelináči. Ale já stejně -

Bratře -

 - vám kráduluji. Kráduluji čídě, že máme takovýho studentíka! Kráduluji!!

Kolika dalším osobám a úřadům hodlal věčný obtížný student gratulovat, to zůstalo tajemstvím, protože zvon učinil veškerému řečnění tečku.

O přestávce mezi sebou studenti živě rozmlouvali.

Učitel musel několikrát zabubnovat na stůl, aby rozvášněné fórum utišil: Myslím, milí posluchači, že bychom se měli vrátit k jazykové stránce –

Takový poprask by nevyvolal ani velbloud hrající na harfu.

Tehdy se posluchárna zmítala mezi posvátnou hrůzou a neschopností uvěřit.

Jeden student si opíral o obě ruce, takže jen velmi zblízka bylo možno vidět, že jeho obličej nabyl nejprve barvy chrpy až posléze zpoměnkovatěl.

Jiný obrátil oči v sloup a s tichým zasténáním či zaštkáním se odvrávoral z posluchárny.

Dalšímu zdrcenému žákovi zaklokotalo v hrdle. Kámen padající do hluboké studny. Tak nějak to zaznělo. Skelný pohled mu klouzal po slovesných tvarech a hlava rotovala.

Takovou proměnu v jejích rysech učitel dosud nezažil. Vyhlíželi jako čerství absolventi kurzu pro praktickou autanázii.

Nakonec se profesor obrátil na věčného obtížného studenta:

Smím se vás na něco otevřeně zeptat?

Kandidát otevřeného dotazu sebou zazmítal, jako by vylézal malým oknem ze sklepa, a tato přidušená činorodost vdechla jeho bezbarvým lícím odstín ovesné kaše.

Nemyslíte si - ale zcela upřímně, prosím -, že jsem to s těmi příklady - přehnal?

Co fas nemá, pamprésor! Sou páječný...

Děkuji vám. Ale myslíte si, že je jich příliš mnoho?

Student zamžikal. Naprázdno polkl. V hrdle mu cosi zabublalo. Neomdlel. Ba ani nezavrávoral. Jen mu poklesla brada a z rukou mu vypadly psací potřeby.

 

Neapol. Jak pestrá pro Tomášovo oko milující krásu! Jak plná ladných kyprých a tvarů, lemovaných modří oblohy, spadajících až do hravých mořských vlnek! Vzduch se tetelí v horkém slunci, vypalujícím olivové a tamaryškové hájky, ale všechno to provívá chladný vánek od moře, přinášející sebou zvláštní slanou vůni. A odevšad zní všudypřítomné tydlikačky, působící spolu s jemným příbojem vln jako tajemná kulisa, mazající z hlavy zbytečné myšlenky až k úplné bezstarostnosti. Proč jinak by si římští cézarové zvolili toto místo za své sídlo? Proč jinak by se sem uchyloval Vergilius se svými Bukoliky a Georgiky, a toužil zde být až do své smrti?

Jenže i tu platí známá slova: Zemský ráj to na pohled, neboli nahoře huj a dole fuj!. Také Tomášovi znělo v uších přísloví Neapoli e un paradiso in terra, ma ivi abita il demonio.

Císařská univerzita v Neapoli měla být víc než symbolem své doby. Podle Bedřichova záměru měla být jakýmsi ohniskem světa. Zde si mohl mladý student osvojovat lékařství u učitelů, kteří byli ozdobou Toleda a Salamanky. Tady mohl poznat mnohostranné úskalí a kličky právních výroků. Jeho učitelé se museli dost ohánět, aby udržali krok s mnohými novými zákony, které - jak se zdálo - císař sypal z rukávu. Říšské zákony zavedly drakonickou státní inkvizici, odsuzující každého s neříšským, a proto rozvratným smýšlením, k strašným trestům. Studenti se tu mohli naučit rétorickému umění, které vyučoval Walter z Ascoli. Raffredo z Beneventu přednášel civilní právo, Bartholomco Pignatelli kanonické právo, mistr Terrisius z Atiny umění a Petr z Irska se zabýval přírodními vědami. Učila se tu filozofie. Prostě se tady vyučovalo kdeco. To byla císařova odpověď na Řím, kde se přednášela hlavně teologíe, a na Bolognu, která si získala pověst svobodomyslné.

V Neapoli bylo možné studovat, ať byl člověk křesťan, žid anebo pohan. Jako na jiných univerzitách, ani zde nikoho neodmítli kvůli jeho národnosti, rase anebo rodu. Potomci slavných a bohatých rodin seděli vedle hubených studentů, kteří si nepřinesli sebou nic, než svůj hlad po vědomostech. Po každé přednášce se vedly rozpravy. Studenti se učili rozebírat, co slyšeli, a připojovat k tomu svůj výklad. V mladých myslích to hučelo jako v úlu.

 

Jednoho příjemného dne, když se obzor za dlouhého svítání usmál na posluchače, zahájil profesor přednášku výkladem o formě a obsahu soukromých dopisů: jak se píše adresa, kam umístit datum, jak vyjádřit oslovení, jak se v závěru rozloučit. Málokdy naslouchalo jeho stádo tak pozorně, ba ještě nikdy neprojevovalo takovou dychtivost prozkoumat nový terén.

A nyní přicházel na řadu věčný obtížný student se svým dopisem,

To je mýmu prátru, uvedl na vysvětlenou.

Učitel roztržitě přikývl.

On pidlí v Krakowě.

Mhm.

Mošna bych měl číst mýho dopisa nachlas.

Můj dopis, studente.

Achá! Tak mošna bych měl číst muj...

Nne, obávám se, že nemáme dost času.

Student si nad nelítostností času hořce povzdechl a zaznamenal tedy svůj výpotek na tabuli.

Milí posluchači, přečtěte si, prosím, dopis tohoto studenta co nejpečlivěji...

Třída si poposedla v dubových lavicích a lačně se zaměřila na tabuli. Benediktín si začal rychle dělat poznámky. Student z Kolína se tvářil, jako by před očima vytanulo něco neskonale pohoršlivého. Synek kupce z Marseille vychutnával výtvor svého kolegy a s uchváceným: Čjúúú! se popleskával po lících. Student z řecké vlasti, zmatený obdivnou odezvou svého souseda, se naklonil co nejvíc dopředu, jako by zkrácením vzdálenosti chtěl naostřit své kritické schopnosti.

A věčný obtížný student seděl na své židli jako na vladařském trůně, rozzářen pýchou, blahosklonností a předstíranou skromností. Kosým pohledem přelétl všechny, jimž bylo dovoleno popatřit na dílo jeho blahovůle, a blaženě se zahleděl na profesora... Když si učitel přečetl jeho výtvor poprvé, pokryly se mu tváře pavučinou vrásek. Když četl tuto epištolu podruhé, vypadal, jako by měl pár kroků do smrti.

Odkud náhle přiletěly nedočkavé pěnkavy? To jen hlavy nezdrženlivě poskočily nahoru a dolů. Tohle bylo přinejmenším povzbudivé. Ale tlumený řehot a kousavé úšklebky, poťouchlé pomrkávání a culení a pohihňávání, to vše svědčilo, že nadcházející rozprava nebude shovívavá ani milosrdná.

Tak začněme. Jeden po druhém, prosím. Kdo bude první?

Vzduch se proměnil v palisádu: vymrštila se pera a jiná pisátka, pravítka, ruce, prsty, ba komíhal mezi nimi i růženec.

Ehm - ošíval se první vyvolaný, a pak spustil svou litanii chyb a hrubek.

 - je tam chyba, když říká, že pokrokává, drmolil syn obchodníka suknem.

Správně se říká pokračuji.

Věčný obtížný student se obrátil ke svému kritikovi se slovy: Pokračuji můše bejt správně, ale já nepíšu, jak pokračuji, já píšu, jak pokrokávám.

Jenže tím právě děláte chybu! - Vzplanul syn kupce.

No právě, odvětil s naprostým klidem věčný obtížný student: Já pokrokávám, i když dělám chypu.

Než se posluchárna vzpamatovala, ujal se slova profesor: Chcete-li, studenti, vyjádřit, že dosahujete jistých pokroků, musíte použít dvou slov. A napsal na tabuli:

Dělám pokroky.

Dvou slof, přisvědčil věčný obtížný student, polichocen, že na jeho studijní úspěchy nestačí pouhé jediné slovo.

Svým úsměvem by mohl osvětlit celé neapolské náměstí.

Rozhořčené připomínky stíhaly jedna druhou.

Náš velký studios nasekl tolik chyb, vykřikl syn obchodníka suknem, že z jeho dopisa můžeme nadělat učebnici na špatný pravopis!

Učiněný mišmaš! - Soptil syn mladý benátčan:  Všeho druhu, velikosti a mnoství!

Ste dobrej! - Zahlaholil věčný obtížný student a zmátl tak své protivníky: Ste tim dál čim lepcí, dyš najíte tolik chyb!

Když umíte najít tolik chyb! - Zvolal vyučující.

Věčný obtížný student se napůl postavil: Já kráduluji kolegovi za jeho zlepčováni z mlufnice.

Ten z toho byl jelen. Takové mužné gesto přece neudělal věčný obtížný student z čirého kavalírství. Pouze odvedl pozornost od svých hrubek k sokovým pokrokům. Proto nevěděl, jestli má být polichocen, nebo dotčen. Avšak ješitnost v něm zvítězila nad ukřivděností:

Děkuju, studios.

Poděšení na mé stráni, kolego.

Zvonice vydala svědectví o své závažné přítomnosti. Studenti jako na povel povstali a sklízeli si popsané listy a pisátka, aniž přestávali být rozděleni na dva bloky. První označoval věčného obtížného studenta za nechorásného podrásníka, druhý vychvaloval jeho vynalézavost a svéráznost, a mezi nimi byl i takový, který tvrdil, že neříká tak ani tak, ale na jeho slova že vždycky dojde.

Vždyť je to jenom škola. Příště toho studiosa převezeme!

A věčný obtížný student? Brumlal si pro sebe: Co na to mám šikat? Já dívám a čemýšlím. Mošna su mezi nima perla.

 

Bohu díky, za ty dary z domova i z Monte Cassina! - Děkoval Tomáš den co den u oltáře.

Jaké dary?

Čistota duše, pevná vůle, touha po spojení s Bohem a především nad jiné vzácný dar posvěcující milosti.

Víte, otče, svěřoval se zpovědníkovi, Otci Janovi od svatého Juliana, - jsem uchvácen krásami tohoto města a vymoženostmi univerzity, ale vyznávám se, že tomu nerozumím ani za mák.

Podívej, můj synu, sicilské království, k němuž Neapol náleží, je odedávna rozhraním a dějištěm výměny kultur mezi Západem a Východem. Na dvoře normanských králů i na dvoře Štaufů je cizí kultura, řecká, židovská a arabská, přítomna s takovou samozřejmostí, jako je v pohraničí vždy přítomen soused. Štaufské Palermo je teď ohniskem překladatelské činnosti. Císař Bedřich sem povolal jakousi dost pochybnou existenci, Skota Michaela za dvorního astrologa. Tento muž, vzdělaný v Oxfordu, se v Toledu naučil arabštině. Potom spolu s hrstkou svých nadšenců přeložil v Palermu do latiny díla Averroa z Cordóby, který vykládá Aristotela. Přivedl sem s sebou jakési Ira jménem Petr z Hibernie.

Ano, toho také znám, ozval se Tomáš, - ten učí přírodním vědám a kosmologii. Učí nás podle Aristotela.

Copak nevíš, že církev svatá zakázala učit podle Aristotela?

To vím. Jenže musím z toho skládat zkoušky na císařské univerzitě, která na žádné církevní zákazy nedbá.

Modli se, synu, ať se v tom nezamotáš. Tenhle Petr z Hibernie upřednosťňuje filozofii na úkor teologie víc než je záhodno.

Modlím se, Otče, a beru ty přednášky s velkou opatrností.

Aristoteles je nebezpečný.

Nebezpečný je hřích. Ostatně se mi zdá, že to, co se tady učí, jsou jenom nějaké odvary z Aristotela. Nezdá se, že by ten řecký filozof byl tak prostomyslný.

Budeme se za tebe, můj synu, modlit růženec našeho Otce Dominika.

Chci se to také naučit.

Přijď k nám do kostela. Modlíme se každý den. Představím tě převorovi.

Stín a chládek chrámu opravdu přinášel úlevu pod rozpálenou oblohou vysluněné Neapole. Přinášel však také pokoj do duše, zneklidnělé divokými filozofickými rozpravami.

Dobře ti rozumím, zašeptal mu do srdce dávný přítel: - Každé srdce touží po pravém pokoji, po štěstí, ale ani nikdo si ho nemůže sám opatřit. Když odmítneš pokoj, se kterým jsem k tobě poslán, tak budeš hledat jinde.

Vyberu si to nejlepší, co je na světě.

A přebereš. Zmýlíš se, protože duch světa podle apoštola národů, na sebe brává podobu anděla světla. Když vládce světa něco nabízí, tak to pokaždé zahalí částečnou pravdou. Tak rozum zabředne do bludů, které vypadají jako pravda. Je to hlavně bujná představivost, kterou vládce světa podněcuje a zároveň zneklidňuje představami.

Představami?

Takovými, které nahrávají přehnané sebelásce. Silného spojence nachází také v dětské náklonnosti ke snění. To pohlcuje pozornost, kterou by každý měl věnovat skutečnosti. Přes obrazotvornost působí vládce světa na rozum. Ztěžuje ti uvažování. Celé panoptikum věcí zahaluje tajemným půvabem. Jak jen dovede lichotit té zvrácené a zdivočelé zvědavosti! Duše pak bloudí v pološeru, kde barvy a tvary splývají a mizí. Svědomí se otupí, až usne.

To je práce vládce světa, že ti podbízí nápad, že si sám umíš utrhnout to nejchutnější ovoce světa. Sám ti podstrkuje myšlenku, že si můžeš samostatně opatřit pokoj.

Ten starý lhář si počíná zdánlivě přihlouple, nemotorně, ale přitom tak obratně, že si dovede posloužit všemi prostředky, které uzná za potřebné. Většinou se tě snaží rozptýlit líčením nejrůznějších povídaček, rčení a toho, co kdo řekl. A když už toho v tomto směru víc nezmůže, ukolébá tě zdáním, že všechno je v pořádku.

Dej pozor! Dělá všechno možné, aby ti zabránil modlit se či prostě obracet se jiným směrem, než do světa. Dobře ví, že když se mu podaří naplnit ti ducha lechtivými představami hned od rána, tak mu bude patřit celý tvůj den.

A najednou se tě bude ptát ústy Petra z Hibernie: Kdyby to stvořitel nechtěl, tak by to na nás takhle nenachystal.

Znáš Petra z Hibernie?

Kdo by neznal Petra z Hibernie? Samozřejmě, že ho znám. To je mi náhodička!

Žádná náhoda. Tohle pokoušení má hlubší smysl.

A jakýpak?

Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce. Někdo je podrobován zkoušce, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokoušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl. Možná dobrý, ale třeba i špatný. Dobrý cíl, jako když někdo chce vědět o jiném, jaký je po stránce vědění nebo mravů, aby ho povýšil. Špatný cíl, když to chce zjistit, aby ho oklamal nebo ponížil.

Tak se dá poznat, jak je kdo vystavován pokušení. Člověk někdy pokouší, aby věděl. Proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, když se někdo opovažuje zkoušet Boží moc. Jindy člověk pokouší, aby pomohl, jindy, aby uškodil. Ďábel pokouší, aby uškodil. Pokud někdo takto pokouší jiného, dělá to jako ďáblův služebník. Pán však dopouští pokušení, aby vyšlo najevo, jestli ho dost miluješ. Tělo a svět prý pokouší látkově či jako prostředek. To tehdy, když se dají odhalit vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, zda pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení. Ďábel pokouší, aby poznal tvůj vnitřní stav, a pak aby tě sváděl k oné neřesti, k níž jsi náchylný.

Nemůže přece změnit mou vůli.

Přesto může ovlivňovat tvoje nižší hnutí. Na jejich základě sice vůle není nucena, nicméně je trošku nakláněna.

Proč se tedy vůbec zajímáš o mé zkoušky?

Protože jsi mi byl jednou provždy svěřen. Mám tě vést k dokonalosti. A v tvých zkouškách vidím naplňování Božích plánů, které jsou všechny dokonalé.

A co tvé zásahy do mého života? Slibuješ mi pomoc, a kdepak je jí konec?

Moje zásahy do tvého každodenního života jsou uskutečněním myšlenek a plánů, o nichž rozjímám před Bohem. Podobně jako když sochař otesává kus mramoru, a tak dává vnější podobu myšlence, kterou nosí uvnitř, tak činím i já, tím, že chráním tebe, Tomáši, před chybným krokem, že osvěcuji tvou duši, že tě vybízím k dobrému jednání, že tě vedu k modlitbě, uskutečňuji plán, o němž rozjímám v Bohu.

V mé vnější činnosti není nic, co by nemělo vztah k mé důvěrné rozmluvě s Bohem, který je pramenem mojí blaženosti. Podobně jako umělec ve svém nitru uvažuje o plánu díla, kterému dává vnější podobu, tak i já současně mluvím s Bohem a sloužím tobě, Tomáši.

Jak bys to mohl všechno najednou stihnout?

Stíhám to. Služba tobě není pro mě přerušením mé hlavní činnosti.

Takže mne bereš jen tak na levačku?

Kdepak! Beru tě s veškerou vážností. Služba tobě mi není žádnou druhořadou záležitostí. Není to pro mne nic přechodného. Služba lidem je podstatným prvkem naší činností. Proto je mi služba tobě zdrojem čisté blaženosti.

Ale někdy se mi zdá, že jsi příliš daleko u Boha, takže na mně nemáš dost času. Myslím, milý příteli, že ti mé vnější záležitosti překážejí, abys mohl být naplno s Bohem.

Neboj se! Kdybych se něčeho takového dopouštěl, když jsem poslaný Bohem k tobě, to by se mnou Pán jaksepatří zatočil. Ve skutečnosti se jenom u tebe, jako člověka, vnějším působením narušuje dokonalé spojení s Bohem. Zapojuješ síly smyslů do své vnější činnosti, a když věnuješ pozornost jednání, tak tím oslabuješ schopnosti své duše. Jenže já to dělám úplně jinak.

Jak to děláš, příteli?

Řídím své vnější jednání výlučně rozumovým působením. Takové skutky mi ani v nejmenším nebrání být naplno s Bohem. Když je totiž jedna činnost měřítkem a normou pro činnost jinou, pak nejenže druhá činnost nebrání činnosti první, ale dokonce napomáhá při jejím uskutečňování. Proto, když dělám něco pro tebe, který jsi pro mne něčím vnějším, neztrácím radost z vnitřního spojení s Bohem.

Jistě je tam ale nějaký zlom. Přece mi nechceš namluvit, že Pánbůh není pro tebe něco lepšího než nějaký človíček?

Pro člověka, poslaného Bohem k nějakému úkolu, by takový zlom, který odděluje vnitřní život od vnější činnosti, byl jistě velkým pokušením. A hlavně v naší době, která má sklon přeceňovat schopnosti člověka a nedoceňovat skutečnost a následky hříchu. Lidem hrozí, že budou při svém poslání používat způsobů, které jsou vhodné k tržní nabídce nebo k politickému chvástání. Jenže celé dějiny lidstva po Kristu dosvědčují pravdivost Kristových slov, týkajících se tajemství plodného poslání: Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce. Zůstávat znamená neustále přebývat u něho ve víře, naději a lásce, a tak být pořád nasměrován k působení jeho Ducha. Takhle já, tvůj anděl, zůstávám pořád v Bohu.

I ve chvíli, kdy navštěvuješ kvůli mně zemi?

Samozřejmě.

 

Napřažená ruka ho vytrhla z těchto skrytých rozmluv, takže se ulekl, až poskočil jako splašená mula. Hned se ale uklinil, když zaslechl pokojný pozdrav, provázený milým úsměvem.

Ave Tomáši. Jsem Tomáš Agni z Lentina.

A já zase Tomáš z Akvina.

Jsem tu převorem. Působíme tady od roku 1231. Tehdy nás neapolský biskup pozval a daroval nám chrám. Od té doby jsme tu zbudovali klášter, no a působíme tu. – A co ty?

Chodím tady na univerzitu.

Hm, tam se člověk trochu vydává dost napospas starého nepřítele, řekl uznale převor a zároveň projevil jisté obavy o Tomášovu duši.

Myslíte?

Ovšemže, řekl převor, - Vždyť právě tudy nenápadně proniká arabský živel do staré Evropy. Už dlouho jí imponuje nejen vojenskou silou a politickou mocí, ale také svou filozofií a vědou. Pomocí překladů z arabštiny do latiny se tento cizopasník zahnízdil v srdci křesťanstva. Je ovšem pravda, že tato filozofie a tato věda přesně vzato není islámského původu a rázu. Přinejmenším zpočátku však jde o cosi cizorodého, nového, nebezpečného, pohanského.

Jenže, víte, ono se dneska všechno jaksi dostává do pohybu, připomínal Tomáš: - Zdá se, jako by nic nebylo hotového.

Možná, že by bylo lepší jít od toho raději pryč, mínil převor.

Jenže ony jsou tu některé nové věci, které by mohli pomoci šířit radostnou zvěst našeho Pána.

Myslíte? – A neplete se, synu?

Určitě ne.- Třeba rozlišení formy a látky.

Hm. A k čemu je to dobré?

Vám se třeba zdá, že slovo formální znamená něco povrchního a bezvýznamného.

To bych řekl.

Jenže ono je to důležité. Formální znamená něco skutečného nebo to, co činí věc jí samou. Když líčím věc jako složenou z formy a látky, tak sleduji, že látka je tím záhadnějším a neurčitějším a beztvárnějším živlem než to, co vtiskuje jakékoli věci její totožnost, totiž forma. Látka, abych tak řekl, není ani tak pevným a ustáleným rysem stvoření jako spíše těkavým. Zato forma je uskutečnění. To je to, co činí kámen kamenem a sochu sochou a nikoli beztvarou a rozšlapanou hlínou, z níž se dá obojí vytvořit. Kámen, který rozbije sochu v nějakém chrámovém výklenku, se sám mohl stát soškou, a pod kladivem se soška stane zase jen kamenem.

Každý stavitel ví, že forma není něco povrchového, nýbrž je něco základního, protože forma je základem. Každý sochař ví, že forma sochy není jenom na povrchu, nýbrž spíše uvnitř sochy, dokonce v tom smyslu, že je v nitru sochaře.

Trochu mi z toho naskakuje husí kůže, mínil Otec Jan.

Cha,cha,cha! - Rozesmál Tomáš na celé kolo, a když hlahol ustal, dodal: - Mě naopak zase nadchne vaše kazatelství.

Kazatelství? – Co – co tím myslíš?

Tu vášnivou náklonnost.

Vášnivou náklonnost?

Nestačí, aby někdo hlásal výsledky svého poznání, i kdyby to hlásal s kazatelny a před mnoha posluchači. Napřed musí umět posluchače zaujmout. Nemyslím nějakým strhujícím dojmem ani výmluvností. Je potřeba je zaujmout tak, že posluchačům vzejde pravdivost řečeného sama ze sebe. Poučit znamená nechat nahlédnout, že hlásaná zpráva je pravdivá a platná, a uvědomit si příčiny této pravdivosti. Musím vyjít z daného posluchačova postavení a uzpůsobení, jež jsem vyhledal a nalezl. Nemohu ji klást odtažitě ani stanovit jednou provždy. Musím vzít vážně jeho důvody a vyjít z toho, co je v nich pravdivé, tedy z toho, co v názoru trvajícím v posluchači souhlasí s pravdou, a dovést ho k celé pravdě, uchopené plněji a čistěji. Při postupu tohoto druhu má posluchač právo mluvit, i když se osobně neujímá slova. Mluvčí ho musí ve vlastní rozpravě přivést k tomu, aby zazněl jeho hlas.

Jenže ono je vášeň a vášeň, říkal Otec Jan a pokyvoval zkušeně hlavou. - Jednou to může být jednou svaté nadšení a jindy zaslepené horování. Kdo by neznal hrozné skutečnosti těchto časů, které jsou v protikladu ke všemu, co je vlastní učení svaté víry a hlásání pravdy? Nemyslím přitom na inkvizici, protože to je naopak postup zjišťování a vyšetřování, a ne učení a hlásání pravdy. Náš Otec Dominik neznal žádnou inkvizici. Vycházel z toho, co zjistil o svých posluchačích, aby podle toho mohl kázáním lépe přivést bloudící k tomu, aby se jim pravda stala zřejmou sama v sobě, a obrátili se. Když pak, deset let po Dominikově smrti, zavedl papež Řehoř IX. inkvizici v církvi, brzy toho zneužívá takový neurvalý Robert le Bougre. Místo provedení pravdivého vyšetření a využití vyšetřeného zjištění k lepšímu oslovení hledačů pravdy mimo církev, nechává je ten fanatik v Champagne upálit. To je ten strašný stín, jaký dolehá na náš řád.

Slyšel jsem o tom strašném případu, když jsem přišel do Neapole, řekl Tomáš. Byl poněkud překvapen upřímností dominikánského převora, který se tak vehementně bránil zakrývání nějakých stínů, dopadajících na řád. Konečně proč ne? Jen ať se znají zvláštní podmínky, jakým je Kazatelský řád vystaven i pokušení, která se tady naskýtají! Taková otevřenost Tomášovi imponovala.

Myslím, že pravda, ať ji říká kdokoli, pochází z Ducha svatého a je skrz naskrz církevní, třebaže se někomu zdá, že ji hledá nebo říká mimo Církev.

 

Sbohem, kramatyko! - Zavrčel student z Kolína, který předpovídal zkázu mluvnice, kdykoli věčný obtížný student začal nějaké své veřejné vystoupení.

Milí posluchači, řekl učitel.

Požádám vás o připomínky k tomuto vypracovanému úkolu vašeho spolužáka. Kdo začne?

Začít chtěl každý. Bratr z Británie koulel očima, div mu nevypadly. Mával rukou, až nabývala podoby korouhve třepetající se ve větru. Student z Athén vyluzoval jakési záhadné zvuky a vrtěl se na způsob pradávného dithyrambu či kozlích tanců. Na místě bratra augustiniána vířily lopatky větrného mlýnu pod nápory divoké vichřice. Bedlivější pozorovatel však rozernal jeho pravítko, šavlovitě komíhající vzduchem.

Učitel pominul všechny krvelačné výpady. Zkušenost ho poučila, že není radno začínat s nejhorlivějšími hlasy. Rychle se rozhlédl – a s radostí uviděl útlou, klidnou dlaň jedné duše.

Prosím – pokynul jí.

Podle mého názoru - . osmělila se zakřiknutá dušička.

Její připomínka byla však tak bezzubá, že se vyvrátila skoro sama sebou.

Potom však série hrdel vyrazila křiklavý mnohozvuk, pod jehož náporem se posluchač z Krakowa vyplašeně probral z dřímoty.

Djúú! - Užasl student z Řecka nad chytrostí toho, co se tu probíralo.

Správopisně je to správný, hlásil věčný obtížný student.

Táhne nás za nos! - Soptil bratr z Británie.

Ustupte o chlup, studios! - Zanaříkal posluchač v hnědém hábitu na adresu věčného obtížného studenta: Jenom o chloupek -!

Neustoupí ani o chlup, zubil se kupecký synek.

Vyhýbá ze zázadní věci, prskal kolíňan.

Učitel zarachotil ukazovátkem o katedru.

Studente, námitky vašich spolužáků jsou na místě.

Bratr z Kolína spokojeně zavrněl, Španěl nadšeně zatleskal.

Jeho chyby sou, jako když roztrhne pytel! - Zvolal student z Británie.

Posluchárna se otřásala veselím. Smích, posměch a výsměch slavily orgie.

Učiteli připadlo divné, že věčný obtížný student snáší to nepokryté zesměšňování s takovou povzneseností. Pak si všiml, že jeho úsměv je tak podšitý, že podšitější si snad ani nelze představit.

A co je v tom špatný? - Otázal se věčný obtížný student:- Co je v tom omylka?

Vy nevidíte zzám? - Křikl bavorák.

Né... Zubil se věčný obtížný student.

Posluchač z Británie, ačkoli mu bohorovný klid protivníka mohl být varováním, zakokrhal jako kohout: Konec vašeho psáni je věta - no todle! – No to je ono!

Hned na to vynesl věčný obtížný student něco ze zálohy.

Ať už to bylo cokoli, ústa Brita se otevřela dokořán, františkán vydal tenounký sten, Řek vypustil předsmrtné chroptění, studentu z Madridu poklesla sanice jako když spustí padací most.

Synek benátského kupce zvolal: Kényjus! On je zúplny kényjus!

Úsměv věčného obtížného studenta byl pokojný jako úsměv dítěte, pohrouženého v líbezné snění. Porazil bezectné šiky. Rozdrtil své hnidopišské nepřátele. Znovu zvítězil ve chvíli, kdy se zdálo, že je vše ztraceno. Jeho neposkvrněná čest nad ním vlála jako sněhobílá korouhev. Tomáš se však nikdy neztotožňoval s tímto věčným obtížným studentem. Často mlčky sledoval tento studentský živel, překypující stále čerstvým průkopnickým vzmachem, nicméně jen pudovým a zaslepeným.

 

Copak tu, jářku, vlastně pořád studujeme? - Ptal se jednoho dne rozšafně sluha, kterého Tomášovi přidělila jeho starostlivá matinka Teodora. Ten měl před očima důrazně vztyčený prst hraběnky a nabádavá slova: Starej se o hlavně časné potřeby mého syna, jinak bude pořád v knihách a vůbec se ani nenají. Jídlo nakonec rozdá žebrákům. Nakonec by se nám z něho vrátil nějaký knihovní pavouk s velikánskou hlavou a tenkýma nohama.

Přece svobodná umění.

No tohle! Svobodná umění? Ale vždyť váš bratr už přece je básníkem! Copak nestačí jeden básník v rodině? Jeden trubadúr přece stačí i na celý dvůr, ne?

Žádný trubadúr, ani básník. První dva roky se učím gramatiku, řečnictví a další takové předměty. Na to navazuje filozofie a přírodopis.

Jenže, ono se tady chodí ještě za školu. – Uklouzlo sluhovi.

Myslíš moje návštěvy u dominikánů?

Právě to.

Nemohu popřít, že chodím rád do jejich chrámu.

Také jsem tam párkrát byl. Zaslechl jsem, že se také oni modlí za vás, můj pane.

Opravdu? – Hm. To je milé.

Přiležitostně se na to udiveně zeptal bílých bratří a dozvěděl se: To víte, milý bratře Tomáši, sledujeme vaše dobré vlastnosti i nadání. Ke všemu vás jeden z našich dominikánů třikrát zastihl při modlitbě, při čemž vaše tvář i čelo zářily jako kdysi Mojžíšovi, když sestupoval z Hory úmluvy. Zatoužili jsme vás vidět mezi sebou. Neměli jsme však odvahu vám to říct ani naznačit. Tak jsme to svěřili – odmlčel se dominikán a ukázal palcem vzhůru. Načež dodal slovy svatopisce: Náš Pán volá ústy svého Miláčka: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.

Samotného mne to napadlo, ale netroufal jsem si, uznával Tomáš. Načež padl na kolena a zvolal: Nejsem hoden toho stavu! Ostatně myslím, že jsem na to ještě příliš mladý.

To je pravda, bratře Tomáši. – Jen se neukvapujte. Dejte si na čas – rok, dva - tři. V klidu uvažte všechny překážky, jež vás dělí od cíle vaší životní cesty.

Léta plynula a celý svět se náramně měnil, a zdálo se, že k horšímu. Zprávy se šířily jako morová rána:

Představte si, že se císař Bedřich otevřeně postavil proti viditelné hlavě Církve! Papež Řehoř IX. ho vyobcoval z Církve. Tím vyvázal i jeho poddané v jejich svědomí z povinnosti poslušnosti vůči císaři.

A co Bedřich? - Zuří jako pominutý a šíří kolem sebe oheň a válku. Rozbíjí kostely a ničí kláštery, kněze i řeholníky stíhá s hroznou krutostí. Znovu drancuje také klášter Monte Cassino, kde po smrti opata Sinnibalda působí opat Štěpán. Povolává si na pomoc i mohamedány, aby s jejich pomocí zpustošil Řím. V krajní tísni svolává papež sněm do Říma. Císař zakazuje všem církevním hodnostářům v říši účastnit se sněmu. Bedřich uchvacuje loďstvo Pisy a přepadá anglické a francouzské lombardské biskupy, putující do Říma, a stovky biskupů a kardinálů nechává povraždit. Na čtyři tisíce Janovanů, kteří měli dopravit biskupy na svých lodích do Říma, odvléká do vězení v Apulii. Jen málokdo z nich vyvázne se zdravou kůží. Papež umírá zármutkem. Jeho nástupce Celestin IV. žije pouze několik dní. Císař stěžuje a komplikuje volbu nového papeže, aby rozehnal ovce bez pastýřů. Teprve až se zvedá francouzské a anglické vojsko proti Bedřichovi, je zvolen papežem Innocenc IV.

Všechno napravím, slibuje Bedřich, a vzápětí se snaží papeže zajmout. Ještě štěstí, že Innocenc duchapřítomně uniká včas do Janova a do Lyonu, aby na tamním sněmu znovu potvrdil exkomunikaci Bedřicha.

Slyšeli jste už o tom, že Tataři s Batu Chánem dobyli Rusko i Polsko, a teď pronikají do Uher i na Moravu?

Strašné události. Ve Španělsku vládnou mohamedáni, ve Francii řádí zbytky albigenských pomatenců. Na Východě zase sílí moc Turků. Všude samé nebezpečí pro církev - pro pravdu.

A další Jobovu zvěst donášel starostlivý sluha na hrad Rocca Secca:

Pane hrabě, to byste se podivil, s jakými lidmi se váš syn v Neapoli stýká.

Cože? Povídej! - Vytřeštil oči hrabě Landulf. Už si docela zvykl na představu svého syna jako budoucího opata kláštera Monte Cassino. Vzápětí vyrazil s očima navrch za Tomášem:

Synku, dej si pozor na tu dominikánskou žebrotu! Tohle tvoje záškoláctví je k ničemu. To by našemu rodu nepřineslo nic dobrého. Po jednom synu trubadúrovi a druhém, který si dělá zálusk, že sběhne do papežského vojska, jsme už měli průšvihů v našem rodě víc než dost. Co dalo Bedřichovým náhončím za práci, než je odvedli do císařského vojska!

Jenže když oni jsou tak opravdoví a tak věrohodní -

A tvůj strejda Sinnibald snad nebyl opravdový a věrohodný? - Nepopírám, že někteří z těch mendíků mohou být chytří a zajímaví, ale ta jejich žebrota je ostudná! Raději se jim vyhni! Zajímavé lidi najdeš přece i jinde.

Tři roky minuly - dost dlouhá doba, aby rozbouřená mysl mohla všestranně uvážit svoje záměry a po případě je i změnit, zvláště když vidí překážky, jež ho dělí od cíle. Čím víc překážek Tomáš viděl, tím víc toužil. Rostla v něm jistota ohledně svého povolání. Najednou už nemohl než říci: Buď vůle Tvá! A Boží vůle přece se vyplnila.

Otče převore, myslím, že jsem už připraven.

Připraven? Ptal se Tomáš Agni.

Pro přijetí bílého roucha Otce Dominika.

Když převor shledal opravdovost Tomášovy touhy, vydal pokyny:

Svolejte všechny bratry do chrámu!

Potom při mši svaté veřejně, za prostých, zato však tím dojemnějších obřadů, oblekl Tomáše do roucha řeholní chudoby.

Nebe a spravedliví na zemi plesali, ovšem peklo a svět se spojily k útoku, aby vítěze nad světem odvrátily od počatého díla po dobrém nebo po zlém.

Sotva byl Tomáš povolán do kazatelského řádu - řádu Pravdy - hned byl postaven před nutnost obhajovat pravdu proti útokům nepřátel. Ukázal, že je z rytířského rodu. Povinností rytířů bylo přece pomáhat utlačovaným. Nic ho nemohlo zdržet od rozhodného kroku, ani rozkaz císaře Bedřicha, který zněl:

Vypovídám z celé své říše dominikány a františkány! Pouze dva bratři smí zůstat v každém klášteře.

Bílí bratři se uculovali pod svými kápami. Měli ještě v živé paměti právě takové přání Otce Dominika, který je všude posílal po dvou. Jenže když dělají dva totéž, nemusí to být totéž. Co jeden dělá z velké lásky a horlivé víry, to druhý páchá z nenávisti a zaslepeného fanatismu. Jeden si odnáší navěky zásluhy, druhý vinu.

Jako rytíř, čelící všemu s otevřeným hledím, zamířil krátce na to Tomáš v bílém hábitu na hrad Rocca Secca ke svému churavému otci. Brzy na to vešel do hradu a klidně mu oznámil:

Otče, stal jsem se členem toho nového žebravého řádu, krátce mendikantem.

Sním nebo bdím, Tomáši? - Vykřikl hrabě Landulf, když spatřil syna v bílém hábitu.

Už je to tak, otče. Vstoupil jsem k dominikánům.

Tys to provedl! Hanba pro náš rod! – Přivedl sis za nevěstu bídu? - Shoď to se sebe, Tomáši, nebo za sebe neručím!

Neměl však dost sil, aby se vůbec zvedl na lůžku.

Nikdy! - Řekl pokojně, ale rozhodně Tomáš a odcházel klidně od otce.

Kam jedeš?

Vracím se do Neapole.

Slyšel za sebou chraplavá slova:

To je temná skvrna na rodokmenu hrabat Akvinských!

Avšak strašná odezva na hradě Rocca Secca nebyla tak jednoznačná, jak by napovídal křik, rozléhající se hradními komnatami. Tomášovi bratři byli právě ve službě v císařském vojsku.

A hraběnka Teodora smýšlela zprvu jinak než hrabě. S úsměvem sledovala, jak se naplňuje proroctví poustevníka o jejím synu. Jednu chvíli se přistihla při sladkém snění, že vstoupil k dominikánům. Viděla v jeho kroku jen Boží vůli. Ráda by příležitostně povzbudila svého syna v jeho rozhodnutí, avšak tajila svou radost před hrabětem. A také Tomášovy sestry sledovaly jeho počínání s úsměvem a porozuměním, ale ze strachu před otcem nedávaly svou přízeň moc najevo.

Nemá cenu zakrývat, že se hrabě Landulf na svém hradě choval tyransky, obzvlášť ke své manželce a k dcerám. Dokonce ani okolnost, že byl upoután na lůžko a měl smrt na jazyku, ho nejenže neobměkčila, nýbrž ještě víc zatvrdila. Najednou však hraběnku potřeboval.

Teodoro! – Teodoro!

Ustrašené oči sluhů nakukovaly do ložnice.

Zavolejte sem hraběnku!

Sotva se objevila ve dveřích, spustil na ni chraplavým hlasem:

Konečně jdeš. Vidíš, co se děje! Tomáš se zbláznil. Dal se obalamutit od těch žebravců. Jednou je to tvůj syn! Tak zakroč jako matka! Hleď ho přivést domů! Ty ho přemluvíš. Když to nepůjde po dobrém, tak povolej Raynalda a Landulfa z císařského vojska. Ať ho vyrvou těm proradným dominikánům!

Ale to přece nejde - , zaprotestovala hraběnka.

Tobě se nechce, nešťastná ženo? – No, když se ti nechce, tak půjdeš o žebrácké holi s ním. Císař se o to postará. Na to můžeš vzít jed. Protože, když se tohle dozví císař, nechá nám udělat z Rocca Secca kůlničku na dříví! Rozmetá tvůj oblíbený zimní hrad San Giovanni, a nenechá být Akvino, dokud je nevypálí. Copak neznáš Bedřicha? Nevíš, co je to za zač? – Tak neotálej! Pospěš za Tomášem!

Když přijížděla se svým doprovodem do Neapole, městem už to hučelo jako v úlu: Víte, nadaný mládenec, dědic hrabat z Akvina, Loreta a Belcasta, vyměnil svou hraběcí korunu za Kristovu trnovou korunu. Vyměnil svůj honosný šat za prostý oděv žebráka. To je rána, co!

Zatím Tomáš ujížděl z Neapole cestou přes Terracinu a Anagni do kláštera svaté Sabiny v Římě, protože bylo jeho představenému nad slunce jasné, že po něm půjdou císařští vojáci jako pes po kosti.

Chci ho aspoň vidět, vydechla hraběnka se slzami v očích, pak se obrátila k svému doprovodu:

Honem! Dejte mi rychlého koně! Jedu za ním do Říma.

A ty, obrátila se na sloužícího, sedni na koně a uháněj do Toskánska! Vyhledej tam v císařském vojsku Landulfa a Raynalda. Vyřiď jim, že Tomáš vstoupil mezi bílé mendikanty.

Než se kdo nadál, klepala hraběnka na bránu kláštera u svaté Sabiny v Římě. Štvala koně a teď tu stála upocená a rozcuchaná, jako by ji honili vlci. Vyhlížela nanejvýš divoce, když se domáhala vstupu:

Chci vidět svého syna Tomáše!

Je tu tvoje matka, bratře Tomáši. Chce tě vidět.

Tomáš se chytil oběma rukama za hlavu, pak je zase spustil a vydechl: Maminka. – Miluji svou maminku, nejvíc ze všech doma. Mám ji rád jako nikoho na světě. Je to maminka. Je tak křehká, citlivá – řekl nalomeným hlasem a dal do pláče. Chvíli ze sebe nemohl dostat ani slovo. Pak se ale uklidnil, a řekl rozhodně: Jenže moje máti udělá to, k čemu ji donutí otec.

Nejspíš tě chce odvést zpátky domů.

Ale to nemá smysl. Jsem rozhodnut, a už jsem oblečený v hábitu. Na tom se už nedá nic změnit. Každé další setkání s rodinou přinese jen další zbytečné srdceryvné scény.

Nemůžete ho vidět, řekl řeholník na fortně.

Ach, vy dominikáni! Jak jste bezcitní! Studení jako psí čumák!

Přesto se také v klášteře svaté Sabiny něco hnulo.

Otče představený, slyšel jsem, že zakrátko odcházíte na generální kapitulu do Paříže, řekl Tomáš vzrušeným hlasem magistrovi řádu.

Ano, chtěli jsme příští týden vyrazit, řekl Jan Teutonicus.

Víte, mám bratry v císařském vojsku. To jsou vojáci na slovo vzatí. Půjdou po mně jako ohaři. A vím, že jsou schopní všeho. Vezměte mě, prosím. sebou. Kdyby to šlo, co nejrychleji.

Dobrá, vyrazíme ještě dnes.

Mezitím Raynald vyslechl spěšného posla a rozhodl:

Musíme Tomáše sebrat těm mendíkům stůj co stůj!

Samozřejmě, přizvukoval mladý Landulf: - Jinak se to dozví císař a bude s námi zle. Nenechá na Rocca Secca kámen na kameni.

Možná, uvažoval nahlas Raynald: - ale spíš naopak.

Naopak?

Císař by nám mohl pomoci vyrvat jim Tomáše. Třeba by to uvítal jako novou příležitost zakročit proti mendíkům. Má je rád jak ostinu v zadku.

Nespletli se v něm.

Tomáš? – Chlap jako hora, a válí se nám po klášterech! To je k vzteku. Jak mám potom ubránit říši proti Saracénům? - Dávám vám oddíl vojáků, rozhodl císař: – Obsaďte všechny cesty z Říma, aby vám neutekla ani myš!

Jan Teutonicus s Tomášem a třemi dalšími bratry byli už u městečka Aqua-Pendente mezi Bolsenským jezerem a Sienou.

Tamhle je studánka. Posaďme se k ní, ať se trochu osvěžíme, řekl Otec Jan.

Sotva si sedli, zařinčelo to kolem nich, jako když se vysype padesát kuchyňských kredenců. V mžiku obklopila je skupina rytířů.

Ach, jé-je! - Ulétlo Tomášovi: Vede je můj bratr Raynald.

Zamířil přímo k Tomášovi se slovy:

To je on! Beru ho do zajetí.

Načež popadl jeho bílé roucho, aby je jedním trhnutím serval s Tomáše. Ten se však, jindy tichý a pokorný, mrštně vztyčil a mužně postavil na odpor, takže Raynald raději přestal.

Říkali jste, že je to nějaký študák, ale on má sílu jako býk. Takového by byla náramná škoda pro mendíky.

Pojď, vlekli ho zbrojnoši do vojenského ležení, zatímco ostatní bílé bratry nechali odejít.

Koukám, že se náš tah podařil. – Vítám tě, bráško, na svobodě! – Houkl na Tomáše jeho bratr Landulf.

Dva dni a dvě noci byl pak Tomáš terčem hrubých vtipů i ostrých výpadů drsných rytířů.

Mendíku, vezmi si na sebe kloudné šaty!  Ať se za tebe nemusí tatík stydět!

Novic však vytrval a s podivuhodnou obratností odrážel jejich pokusy strhnout z něho bílé roucho. V noci nezamhouřil ani oka. Třetího dne ho dovezli na Rocca Secca.

Hraběnka jim vyběhla v ústrety, sotva je zahlédla, jak se blíží k hradu.

Tomášku, můj chlapečku! - Zahrnovala ho projevy lásky.

Jak strašně mi tě ti dominikáni odcizili.

Nikdo mě neodcizil,  máti, ani neunesl. Šel jsem tam dobrovolně a rád.

Rád?

Ano, rád. Bůh mě tam volá.

To se ti něco zdá. Něco ti navykládali. Ach, ti dominikáni! Jsou všemi mastmi mazaní.

A Tomáš? – Svíral v upocené ruce křížek růžence a modlil se. Strašná zkušenost – slyšet a vidět projevy láskyplného srdce milované matky, které by ho nejraději spoutalo svými něžnostmi, než by ho vydalo napospas Boží vůli!

Ach, Tomáši! – Jak ses mi vzdálil!

Mládenec zarytě mlčí, třebaže se mu slzami zalévají oči. Cosi mu napovídalo: Nic nevysvětluj, protože stejně nic nevysvětlíš!

Neboj se, Tomášku. Čas všechno vyléčí. Časem všechno přebolí.

Vězení! - Rozhodl hrabě Landulf: Do hradní věže s ním! Strčte ho do kobky pro odsouzence! Nedostane nic než chleba a vodu.

Uvidíš, Tomáši, že zase bude dobře, domlouvala mu sestra Marotta.

A druhá sestra, Teodora, přinášela zase jiné útěchy:

Ještě si užiješ veselých zábav při vinobraní! Bude tam spousta krásných děvčat. Uvidíš.

To všechno pomine, Teodoro.

Samozřejmě, že to pomine.

Chceme jen, abys byl šťastný, říkala Marotta.

Tak mi pomozte ven.

A ty utečeš k dominikánům, ne?

To se ví, že uteču.

Otec by nás přerazil.

Vždyť už nemůže ani z ložnice.

Má tu sluhy a stráže. U tvých dveří se stále střídá stráž. Vlastní hlavou ručí otci, že se nedostaneš ven.

Donesu ti džbán vína, nabízela Teodora.

Aále, víno! Co s vínem?

Aspoň tě potěší. Můžeš tu být otrávený, a můžeš tu být šťastný. Ven se nedostaneš, řekla Marotta.

A stejně tě obdivuji, zašeptala mu druhá sestra.

Budeme za tebou chodit každý den. Otec nás nechá. Myslí, že tě zvikláme.

Kříž se Spasitelem bylo to jediné, co mu v jeho cele přinášelo útěchu a posilu. Brzy však poznal, že Ukřižovaný není tak bezmocný, jak by se mohlo zdát, a že jeho nebe dokáže proniknout i přes stráže do vězení ve věži.

Úžasné! - Vyhrkl a skoro měl slzy na krajíčku.

Co se děje?

Bylo to už dávno, kdy se mi v tomto místě poprvé podařilo s někým navázat spojení, a on mi dokonale porozuměl. Dokonce odpověděl. Od té doby se mu snažím lépe porozumět.

Kdo to mluví?

Jsem poslán, abych tě chránil.

Kde jsi?

Nemám tělo.

A proč ne?

Jsem už tak stvořen.

Jakto?

Inu, když máš všech pět pohromadě, nezbývá ti, než uznat přítomnost nějakých tvorů ryze duchových. Pán sleduje stvořenými věcmi dobro, které spočívá v připodobnění se svrchovanému Dobru. Nejlepší připodobnění účinku k příčině je, když účinek napodobuje příčinu v tom, čím příčina vede k účinku, jako teplé působí zase teplé. Pán učinil stvoření záměrně a svobodně. K dokonalosti stvoření se vyžaduje, aby zde byla nějaká stvoření rozumová. Rozumění však nemůže být úkonem těla, ani žádné tělesné síly. Každé tělo je omezeno na toto místo a tuto dobu. Proto jsou mezi tvory stvořeni někteří tvorové duchoví. Bez toho by stvoření nebylo dokonalé.

Je vás takových víc?

To bych řekl.

A kolik?

Přesně nevím. Jisté je, že nás, nehmotných tvorů, je stvořeno víc než hmotných.

Jakto?

S ohledem na dokonalost vesmíru sleduje Pán při stvoření věcí to, aby těch věcí, které jsou dokonalejší, bylo vždy víc. Jako se nadbytek v tělesných věcech odvozuje od velikosti, tak v duchových věcech se nadbytek dá odvozovat podle množství. Vidíš, že nepomíjivá tělesa ve vesmíru, která jsou mezi tělesy nejdokonalejší, přesahují tělesa pomíjivá. Také celá oblast činného a trpného je zcela nepatrná proti vesmírným tělesům. Proto je na místě, že také nehmotní tvorové co do množství také přesahují tvory hmotné.

Přitom u nehmotných tvorů není počet jakožto rozdělená velikost způsobený dělením souvislého. Vyplývá z různosti tvarů. Přitom množství pochází z přesahování.

Jakpak se vy, duchoví tvorové, poznáte jeden od druhého?

Co je stejného druhu a liší se počtem, to se shoduje v tvaru, avšak liší se látkou. Když nejsme složeni z látky a tvaru, tedy je vyloučeno, abychom byli dva nehmotní tvorové jednoho druhu.

Takže vy vůbec nemůžete mít tělo, jako my lidé?

To zase ne. Třebaže přirozeně žádné tělo nemáme, přesto je někdy můžeme přijmout. Ale to jen kvůli poslání, které tady plníme.

A proč?

Inu, jsem poslán sloužit.

Proč?

Protože někteří z nás jsou posíláni k službě.

Kdo tě poslal?

Bůh. Ten posílá některé posly ke službě. Někdo se nazývá poslem podle toho, že nějakým způsobem vychází od jiného, aby začal být tam, kde dříve nebyl, nebo tam byl jiným způsobem. Především Syn nebo Duch svatý je poslán. Vychází od Otce jako od svého původce a začíná být novým způsobem, totiž milostí nebo přijatou přirozeností, a to tam, kde dříve byl ryzí Boží přítomností. Bohu je vlastní všudypřítomnost. Jako všeobecný činitel zasahuje svou silou všechno co je. Proto je ve všech věcech.

U mne je to ale jinak. Jako tvůj stvořený ochránce nejsem všeobecný činitel, nýbrž částečný. Proto nezasahuji celý vesmír. Zasahuji jedno tak, že současně nezasahuji druhé. Z toho je jasné, že tělesní tvorové jsou řízeni prostřednictvím nás, duchových tvorů. Když se má něco přihodit nějakému tělesnému stvoření prostřednictvím duchového tvora, tehdy připojím svou sílu k onomu tělesu, takže právě tehdy začíná být.  Celé se to ale děje na vyšší pokyn.

Je každý duchový tvor jako ty poslán sloužit?

Řád božské přirozenosti působí, aby nižší bylo řízeno vyšším. Jen z nejvyššího ustanovení se od tohoto řádu poněkud ustupuje v tělesných věcech. Děje se to k vůli vyššímu řádu, pokud je to zapotřebí ke zjevení milosti. Třeba to, že od narození slepý člověk prohlédl, bylo učiněno přímo, bez zprostředkující činnosti nějakých prostředníků. Avšak také my, duchoví tvorové, můžeme v těchto tělesných záležitostech konat něco vymykajícího se činnosti vesmírných těles, třeba zhušťováním mraků v déšť nebo konáním něčeho jiného v tvorstvu. Pán však může lidem něco zjevit i bez našeho zprostředkování.

Jaké poslání máš ty?

Mám tě chránit.

A proč?

Svobodně můžeš nějak unikat zlu, ale ne dost. Máš slabou vůli k dobru kvůli působení vášní. Podobně i všeobecné poznání přirozeného zákona, které je ti vlastní, tě nějak vede k dobru, ale zase ne dost. Dopouštíš se mnoha chyb při uplatňování všeobecných zásad zákona na jednotlivé úkony. A proto potřebuješ mou ochranu.

Poslechne každý člověk vždycky svého ochránce?

To právě ne. K vlastní škodě.

A proč ne?

Jako se lidé odchylují od přirozeného zaměření přílišnou emocí, tak se také odchylují od našeho vnukání, k němuž dochází neviditelně, osvěcováním lidí k dobrému jednání. Nelze přičítat naší nedbalosti, když někteří lidé zbytečně hynou, nýbrž jejich hříchu. Jen ze zvláštní milosti Boží se výjimečně zjevujeme lidem viditelně.

Má každý z lidí takovou ochranu?

To bych řekl.

A proč?

Protože taková ochrana je vykonávání Boží prozřetelnosti vůči lidem. Jenže Boží prozřetelnost se uplatňuje jinak vůči lidem a jinak vůči jiným pomíjivým tvorům. Mají totiž různý vztah k nepomíjivosti. Lidé jsou nepomíjiví jako druh, ale i v rozumných duších jedinců. To se však o jiných pomíjivých tvorech nedá říct.

Proč jste přidělováni všem lidem?

Člověk, žijící ve světě, je na cestě, po které kráčí do vlasti. Na té cestě je ohrožován, jak o tom zpívá žalmista: Na cestě, po které jsem kráčel, tajně mi nastražili léčku. Jako se lidem, kráčejícím po nejisté cestě, udělují strážci, tak i každému člověku na životní cestě se přiděluje ochránce.

Odkdy mne jako člověka provázíš, příteli?

Od narození, ale byl jsem k tomuto určen už při tvém početí.

Jakto?

Dokud jsi byl v mateřském lůně, nebyl jsi docela oddělen od matky. Jako ovoce, visící na stopce, je částí stromu. Nebeský ochránce matky střežil také tebe v jejím lůně. Sotva jsi však byl při porodu oddělen od matky, hned jsem k tobě připojil.

Kdy si odpočineš? Až budu spát?

Nikdy.

Vůbec nikdy?

Někdy přece.

Kdy?

Když se mi nepodaří odvrátit od tebe nějaké Bohem dopuštěné trápení nebo přimět tě, abys neupadl do hříchu.

Takže někdy zůstávám docela sám?

Ne. Třebaže tě někdy místně opouštím, nikdy tě neopouštím co do účinku své stráže. I když jsem v nebi, poznávám, co se s tebou děje. Nepotřebuji žádné časové údobí k místnímu pohybu. Mohu se hned dostavit.

A co, když tě neposlechnu? Trápíš se?

Netrpím ani hříchem, ani tvými lidskými tresty. Smutek a bolest pochází z toho, co odporuje vůli. Všeobecně nechci hříchy ani tresty lidí. Chci však, aby se v tom zachovával řád božské spravedlnosti, podle něhož někdo podléhá trestu, když se dopouští hříchu. Jak při hříchu, tak při pokání lidí zůstává mi jeden důvod k radosti, totiž splnění řádu božské prozřetelnosti.

Ty tedy můžeš mluvit k člověku?

Přece mě slyšíš, ne?

Ale jak?

Jednak ti osvěcuji rozumovou schopnost, abych zvýšil tvou chápavost, jednak ti mohu sdělovat i hotové pojmy, ale v souladu s přirozeností člověka, která vystupuje k pojmům ryzí pravdy z dojmů a vjemů vtisknutných věcmi.

Jak se s tebou domluvím?

Stačí, když to nějak srozumitelně dáš najevo, protože do tvého srdce vidí jen Bůh.

Jak ti mám říkat, když tě budu chtít poslouchat?

Jak chceš.

Klip – klop – klip – klop -  Známý zvuk ho uprostřed noci vytrhl z tajemné rozmluvy. Hned ho poznal. Tak napadá na jednu nohu jedině otec.

Cinkot klíčů a řinčivé odmykání.

Tomáši!

Ano, otče.

Do vězeňské kobky se vbelhal hrabě Landulf. Tak se čas od času nechával doprovodit a později už jen přinášet sloužícími do věže.

 

Nesu ti něco na převlečení. Převlékni se z těch sprostých hadrů.

Benediktinský hábit?

Ano, benediktinský. Okamžitě můžeš nastoupit do Monte Cassina. Počítá se tam s tebou jako s budoucím opatem. Můžeš si tam studovat, co budeš chtít.

Otče, už jsem se rozhodl.

Neblázni, synku! Dostal bys celou naši rodinu do hrozných těžkostí. Dokud nezměníš své rozhodnutí, nedostaneš se ven. Musím před tebou chránit celou rodinu a také všechny naše poddané. Císař se bude mstít na všech, kdo mu přijdou do rány. Ach, Tomáši, Tomáši.

Sotva opustil kobku, sesul se Tomáš ke kříži, a zdálo se, že napodobuje břečťanovu šroubovici.

Kde jsi, můj ochránče?

Na svém místě.

Na kterém?

Na stejném jako ty.

Jak se ke mně vejdeš?

Tak už mi to odpovídá, abych byl na místě. Těleso se nachází na místě tím, že je přiloženo na místo podle rozměrné velikosti. U mne jako tvého duchového ochránce však není rozměrná velikost. Je však ve mně síla velikosti. Když se moje síla uplatní v nějakém místě, říká se, že jsem na tělesném místě. Z toho je jasné, že se nepřiměřuji tělu, ani že bych měl nějakou polohu. To odpovídá umístěnému tělesu jako rozlišenému rozměrnou velikostí. Stejně tak nemohu tvrdit, že bych byl jako tvůj duchový ochránce omezen nějakým místem. Moje duchová podstata, dotýkající se svou silou tělesné věci, svírá či objímá tuto věc, ale není od ní objímána.

Copak jsi zde jako sám Bůh?

Rozhodně ne. Jinak se nacházíš na místě ty, Tomáši, jinak těleso, jinak jsem tu jako tvůj duchový ochránce a jinak Bůh. Těleso je na místě objímáno, protože je s místem souměrné. Sám jsem však na místě nikoli tak, že bych byl od něj objímán, nýbrž tak, že je sám objímám a zaujímám, protože nejsem s místem souměrný. Jsem na jednom místě proto, že nejsem na jiném. Pán pak není ani objímán žádným místem, ani žádné místo neobjímá, protože je všude.

Co vlastně o mně, můj příteli, víš?

Všechno, co poznávám podle tvé podoby, a poznávám to více prostě a duchově, než ty sám. Poznávám to povšechně i v jednotlivostech.

A co mé skryté myšlenky? Jak je můžeš poznat?

Tvé vnitřní smýšlení mohu poznávat jen jeho účinků, které se projeví navenek. A tak můžeš poznat vnitřních smýšlení jiných lidí i ty, Tomáši. Někdy se tvoje smýšlení dá poznat nejen z vnějšího úkonu, ale i z proměny obličeje. Lékař je může poznat ze zrychlení tepu. Dovedu to ještě dokonaleji. Mnohem pronikavěji než ty, Tomáši, dovedu postřehnout také skrývané tělesné změny. Třebaže nemohu poznat tvé myšlenkové postupy a hnutí svobodné vůle, přesto je mohu poznat nepřímo.

Jak?

Z vnějších účinků.

Nemůžeš toho použít proti mně?

Ani nápad! Jsem přece tvůj věrný ochránce. Všeho, co o tobě vím, se snažím použít jen k tomu nejlepšímu pro tebe. Můžeš si být jist, že se vždy rozhodnu pro to nejlepší pro tebe, a to ještě lépe, než tvoji vlastní rodiče, a než kdokoli z lidí.

Opravdu?

Samozřejmě. Jako stvořený duch jsem dokonalejší než tvoje duše, která je závislá na těle. Proto je také můj rozum i svobodné rozhodování dokonalejší, než tvoje.

Jak mi můžeš pomoci?

Jasnějším představením toho, co je pro tebe dobré, tvému rozumu, a zaměřováním tvé vůle k tomuto dobru.

Copak můžeš změnit mou vůli proti mému svobodnému rozhodnutí?

To nemohu. Ale přesto nejsem tak docela bezmocný.

Jakto?

Vůle se dá měnit zevnitř nebo zvenčí. Když jde o vnitřní změnu vůle, tedy pohyb vůle je pouze náklonnost vůle ke chtěné věci. Takto může jedině Pán změnit tvou vůli. Pokud jde o vnější změnu vůle, taková změna pochází od dobra, poznaného rozumem. Pokud je někdo příčinou, že je něco poznáno jako dobré pro jeho potřebu, potud pohybuje vůlí. A tak zase jedině Pán může účinně pohnout tvou vůlí.

A co ty?

Dovedu pohnout tvou vůlí jenom přimlouváním se za dobré. Ovšem kromě tohoto způsobu je tvoje vůle ještě jinak pohybována zvenčí, totiž vášněmi, doprovázejícími smyslovou potřebu. Tak se tvoje vůle z nadšení nebo z hněvu nakloní ke chtění něčeho. A tak i sám jako duchový tvor, když mohu podnítit takové vášně, mohu přes ně ovlivnit tvou vůli. Nikdy však takto nepohnu tvou vůlí úplně, nýbrž jen pokud se dá ovlivnit vášní. Tak zůstává tvoje vůle do jisté míry vždy svobodná pro rozhodnutí, zda přivolit nebo odporovat vášním.

Můžeš tedy působit na mou vůli jenom nepřímo?

Ano. Nicméně i nepřímé působení může být dost rozsáhlé. Mohu tě obklíčit a ze všech stran přesvědčovat o dobrém.

Jak je to možné?

Prostě mohu pohybovat tvou obrazivostí. Tělesná přirozenost mne jako duchového tvora poslouchá v místním pohybu. Tedy to, co může mít příčinu v místním pohybu nějakých těles, podléhá mé přirozené síle. Obrazná zjevení v tobě vznikají někdy z místní změny tělesných plynů a šťáv. Může nastat takový pohyb tělesných plynů a šťáv, že se ti taková zjevení vynoří i v bdělém stavu. Tohle nastává přirozeným pohybem šťáv, někdy i z tvé vůle, Tomáši, když si dobrovolně představuješ něco, cos dříve cítil. Tak je tomu někdy s vytržením z tělesných smyslů, a někdy bez takového vytržení.

Když jako tvůj ochránce změním tvou obrazivost, tak ji měním místním pohybem tělesných plynů a šťáv. Nedělám to tak, že bych vtiskl tvé obrazivosti nějaký tvar, předem tvými smysly nepřijatý, jako nemohu způsobit, aby si slepý od narození představil barvy.

Když ovlivňuji tvé obrazné vidění, tak ti přitom někdy osvěcuji rozum, abys rozumem poznal, co takové podoby znamenají, a tehdy je ti všechno jasné. Někdy však způsobuji, že se ti objeví pouze podoby věcí v obrazivosti, aniž to rozumem chápeš.

Ty mě snad někdy také pleteš?!

Ani v nejmenším! Nikdy nepůsobím žádnou takovou nejasnost ani klam. To pochází z nedostatku tvého rozumu. Tak ani Kristus nebyl příčinou klamu v tom, že zástupům předložil mnohé věci v podobenství, které jim nevyložil.

Máš tedy velkou moc.

Dokonce ještě větší, protože mohu na tebe působit i tvými smysly.

Copak můžeš působit na můj čich, zrak, hmat, sluch a chuť?

To bych řekl. Tvými smysly mohu působit různým způsobem. Předně zvenčí, pokud je měním od smyslových věcí. Dále zevnitř, když ovlivňuji tvé smysly neklidem tělesných plynů a šťáv. Obojím způsobem mohu ovlivňovat tvoje smysly svou přirozenou silou. Mohu zvenčí představit tvým smyslům nějaké smyslové podoby, utvořené buď z přírodních tvarů, nebo úplně nově. Tak dělám, když přijmu tělo. Podobně také dokáži pohnout tělesnými plyny a šťávami v tobě tak, že se z nich různě změní tvoje smysly.

Smysly nemohou být v činnosti bez vnitřního prvku, jímž je smyslová síla. Ale ten vnitřní prvek může být různě pohybován od prvku vnějšího.

Vnitřním pohnutím tělesných plynů a šťáv dokážu přivodit změnu úkonů tvého zažívacího ústrojí. Podobně dovedu ovlivňovat tvoje smyslové a pudové síly, jakož i všechny tvoje síly, užívající tělesných ústrojí.

V tom všem samozřejmě nemohu jednat mimo řád celého stvoření. Mohu však jednat mimo řád nějaké jednotlivé přirozenosti, protože takovému řádu nepodléhám. A tak mohu zcela neobvyklým způsobem zasahovat do tvých smyslů.

Lekáš mě, když si uvědomím, jakou máš vůči mně moc.

Neboj se. Konečně, pamatuj, že ani já, ani žádný jiný tvor nemůže přímo pohnout tvou vůlí, leda prostřednictvím poznaného dobra. To znamená ukazováním, že něco je dobré k vykonání, tedy přemlouváním. Je to náš Pán, který v tobě působí to, že chceš, i to, že vykonáš, co se mu líbí. Nikdy se mě nemusíš bát. Přesto je tu ale někdo, před kým by ses měl mít na pozoru.

Kdo je to?

Takový tvor, který se ti vtírá do přízně. Tváří jako bodrý chlapík se zdravým selským rozumem. Je samý posměšek a jízlivost, a přitom je kluzký jako had, s názory velmi ohebnými podle okolností. Ta stará korouhvička, nastavená podle toho, odkud vane vítr, se pokaždé ze všeho vylže, odevšad vyklouzne, že po něm zbude jenom zápach a mastná skvrna na ubruse. Nikdo se mu sám nedokáže docela vyhnout.

Odkud se bere?

Jako mám poslání z nejvyšších míst, abych tě chránil, tak se duch světa opičí a hraje si na světovou velmoc. Snaží se také posílat svého agenta, aby tě pokoušel. Dokud jsi v zajetí svého těla nebo světa, tak si tě nevšímá. Sotva se vymkneš světu a dáš vale tělesných choutkám, hned ti přidělí zvláštního pokušitele. Když se mě přidržíš, nemusíš se ničeho obávat. Ten starý podagrista se sice tu a tam objeví, ale vždycky se zpožděním, protože pajdá na obě nohy.

Jak ho poznám?

Snadno. Kde ti voním, on ti páchne. Kde ti chutnám, on ti hořkne. Kde ti přináším pokoj, tam on svědí a škrábe. Kde ti moje slova zvoní v uších jako stříbrný vítr, on hlomozí a rámusí. Kde osvěžím tvůj pohled krásným spektrem duhy, on se blýská a oslňuje.

To je nadělení.

Nestojí to za řeč. Spíše se raduj! Jsi posel nejvyšších míst, a tím se mi podobáš. Jsem však o něco starší, kdežto ty o něco menší. Mám o tobě své pokyny z nejvyšších míst.

Jaké?

Abych ti věnoval svou péči v co největší míře. Měřítko pro svou oddanost tobě nacházím v Srdci Páně.

Tomášovy oči přeletěly k Probodenému. Ukázal se v něm zdroj, ze kterého jako gejzírem tryská do smutného a temného světa všechno stvoření, vtělení, vykoupení zrovna jako chléb věčného života.

Raduj se, Tomáši! Už nežiješ sám pro sebe. Pán působí skrze mne i skrze tebe. Bdí nad tebou, sleduje každý tvůj krok. Všímá si tvého mlčení zrovna tak jako každého slova, i posunku, gesta i postoje. Vznáší se mými křídly nad tebou, miluje tě celou mou duchovou bytostí. Jak nevýslovnou radost zakouším, když tě smím zahrnovat projevy přízně, které mi Pán prokazuje!

No tohle! - Žasl vězeň: Mohu jít všude za svým duchovým ochráncem. Zdá se mi, že se bez námahy s ním vznáším nad oblaka. Usadím se ve světelných sférách, kolébám se na paprscích, vidím hvězdy pod svýma nohama. Nade mnou je pouze usměvavé nekonečno. Můj nebeský ochránce mě pozdravuje, vyvolení mi kynou na pozdrav, všichni se na mne usmívají.

Temný kámen nevylíčeného hradního vězení se netvářil moc úsměvně. Zář slunce jen matně probleskovala malým vysokým okénkem. Koncert cikád zůstával jaksi vzdálený.

Ošklivé probuzení uprostřed vězeňské kobky. Tomáš si povzdechl: Kam se poděla moje křídla?

Netrap se! Zůstaneš-li čistý, křídla se ti vrátí. Tvůj prozářený sen se stane živou skutečností, když půjdeš Dominikovou cestou dokonalosti.

Úsměv se mu vrátil do tváře, když pocítil, jak ho jeho ochránce začal povznášet k nebi a osvěcovat už v jeho snění, aby ho naplnil láskou k těm krásným věcem, které nikdy nemohou pojaty být příliš hrubou látkou snů.

Klip–klop – klip-klop – blížil se chodbou známý zvuk, přecházející v řinčení klíčů, a už je zde duch světa v otcovském zastoupení.

Přináším ti, Tomáši, svůj vlastní meč a helmici. Podívej, můj plášť s rodovým erbem! Štít pak rovněž nese erb Akvinů! Chci tě ustanovit svým prvořadým následovníkem.

Otče, jste tak velkorysý, odpověděl syn: - ale je pozdě. Jsem už vyzbrojený – růžencem a škapulířem. A nikdy nepozvednu meč, ani ten váš. Kdo s mečem zachází, také s ním schází.

Zatvrzelče! Nevděčníku! Dal jsem ti život! Patříš Akvinům.

Nestanu rytířem, ani opatem.

A kam se poděješ?

Patřím Bohu navěky.

Ach! - Připomínáš mi moje zranění z boje. Taková hanebnost! To jsem utrpěl v boji s pohany - ale na svědomí mě budeš mít ty, Tomáši!

Nemohu jednat proti svému svědomí, otče. Tak jste nás to vždycky učil -

Tak si tady shni, nevděčníku!

Zatímco rafinovaně dorážel vyslanec vládce světa v podobě vlastního otce, věrný ochránce připomínal slova proroka Izajáše: Nestrachuj se! Já ti pomáhám! Neboj se, červíčku! Držím tě za ruku!

Za čím se ti dospělí ve světě tak pachtí? Proč je kolem tolik strašidel a hrozných příšer?

Svět neobrodí žádný železný hrabě z Rocca Secca, ani celý ten strejda Bedřich řečený Div světa, ani žádný kejklíř v masce filozofa, pohrávající si s lidskými dušemi, ani žádný hvězdopravec, připravující záhadné lektvary pod vlivem uspořádání hvězd. Kdepak! Vládce světa svádí k nezodpovědnému požitkářství, ale všechno, co nabízí, vede k zoufalému smutku.

Pane, dej, ať tomu všemu porozumím!

Když chceš porozumět sobě a této době v celé hloubce, musíš znát Boží slovo.

To je to opojné víno, kterým se hodlám vášnivě opíjet.

Pochopíš dosah toho, co bylo lidem zjeveno a co oni zaznamenali ve zprávách o boji andělů s démony, o působení mimozemské stvůry ve světě, o konečném vítězství Beránka a o Beránkově Posledním soudu nade vším. Teprve pak nahlédneš do oné vznešené logiky jiného světa, ze kterého se k tobě sklání Syn Boží, abys nezahynul, ale měl život věčný.

Všechny skvělé vymoženosti a pyšné jistoty světa stále ještě přežívají z nesmírné síly a skutečnosti, vycházející z nevyčerpatelného Srdce Beránka, nesoucího kříž za lidské hříchy. I když se tyto síly nikdy nevyčerpají, nedá se na ně lehkomyslně spoléhat. Až se čas naplní, řekne Pán DOST! Potom bude každému jasné, čím kdo opravdu je a čím jsou ony velmocensky se prosazující zhoubné síly. Pak ti bude jasné, jak si musíš počínat, aby ses ubránil strašným vlivům této světské velmoci. Přitom se objeví, že vše, co činí tvůj život smysluplný, je dáno výhradně působením duchovních hodnot, které jsou ti dány životem a obětí Ukřižovaného.

Kdyby mi tak, některá z vás, sestry, mohla opatřit Písmo svaté a další knihy od bratří z Neapole, povzdychl si Tomáš.

Pokusím se to zařídit, uvolila Marotta.

Hlavně knihy denních modliteb a některé filozofické knihy. A také nový oděv. Tento, se mi už skoro sype.

Vypadáš v něm zrovna jako uhlíř.

Vyhledejte Otce Jana ze svatého Juliana. To je můj zpovědník.

Pár dní nato už spěchal Otec Jan s rancem knih.

Pane hrabě, blíží se k hradu jakýsi dominikánský otrapa.

Cože? - Zbystřil hrabě pozornost. – Chyťte ho! Zavřít, až zčerná!

Přesto se dostal po několika dnech z věznění. Nato se objevil v Neapoli a zářil jako měsíček, když se dal slyšet:

Vyšlo to, bratři! Vyšlo to! - Všechno je u Tomáše. Jeho sestry se o to postaraly. Teď potřebuje nejvíc naše modlitby, aby vytrval.

Tomáš nezahálel:

 Především si musím rozdělit každý den na čas, kdy bude moje duše na modlitbách společně s bratry a sestrami řádu. A mezitím budu číst a rozjímat Písmo svaté. Navíc mi zde Otec Jan poslal Sentence Petra Lombardského.

A co je tohle? – Podivil se Tomáš, když rozbaloval pergamen. – Vida, jsou tu zprávy o tom, jak spolužáci pokračují ve studiu. – Pravda je, že jsem se nikdy moc nerozptyloval s tím, jak ostatní bratři studují. Ostatně bych to také ani žádnému nedoporučoval, kdo se chce něčemu naučit. Nicméně – ten spolužák, co má pořád takové nejasnosti ohledně výroků, vyjadřujících nutnost a možnost, by si zasloužil mou zvláštní pozornost. Vždyť žádný z nich není vystaven takovým zkouškám, jako když zde, na Rocca Secca každou chvíli slyším: To musíš, a to zase nesmíš! A přitom poznávám, co všechno mohu, když se držím Krista, a to Ukřižovaného. Třeba mu o tom něco napíši. Jinak je tu skvělá příležitost srovnat si hlavě pravidla správného myšlení, a jasně odhalit povahu klamných úsudků, kterých se člověk snadno dopouští při běžném způsobu uvažování.

Jednoho dne mu hlásila sestra Teodora: Představ si, že už je to rok, co tady tvrdneš ve věži.

Už je to rok? - Divil se: Hm – Ani mi to nepřišlo tak strašné.

Třeba se to teď všechno zlepší, když už náš otec už nemůže ze svého pokoje, mínila Marotta.

Asi těžko, odpověděla Teodora. - To by Landulf a Raynald museli být z jiného těsta, než náš otec.

Pravda je, že jejich bratři Landulf a Raynald byli ze stejného těsta jako starý hrabě Landulf, ale trochu hůř vyváleného v císařském vojsku za Bedřicha II.

Armáda je armáda, a největší potíže máme s inteligenty, řekl prorocky velitel jednoho výcvikového tábora. Voják, po jakém volají všichni velitelé na světě, má poněkud zjednodušené myšlení, neboť se záměrně nezdržuje s formální logikou, takže napřed jedná a teprve potom se ptá po důvodech svého počínání. Tato myšlenková oproštěnost se promítá v docela prostinkém slovníku, obohaceném však jadrným až obhroublým výrazivem, převzatým částečně ze zločinecké mluvy. Časté zacházení s ohněm a krví, a následky? Vzbuzují dojem, že místo hlavy nosí plechovou helmici, a místo úst používají zásadně polnici.

Nicméně i jim patří díky, jako patří děkovat Adamovi pro jeho hřích, po kterém nás mohl Pán Ježíš obdařit ještě větší milostí, nebo jako patří dík nevěřícímu Tomášovi pro jeho přitupěle upřímnou nevíru, kterou vyjádřil, když chtěl nevěřícně vložit prst do ran Páně, ačkoli ostatní apoštolové na tom nebyli s vírou o moc lépe. Aspoň ne před sesláním Ducha svatého. Raynaldovi a Landulfovi patří dík za to, že vyprovokovali Tomáše, aby se projevil naplno vášnivě, a to i v takové hrozné vášni jako je hněv. Nicméně i hněv je někdy na místě, jak ukazuje Spasitel, který se dovedl rozčílit i na posvátné půdě, když penězoměnci dělali z domu jeho Otce tržnici.

Ten náš brácha je ale mrzout! - Posteskl si Raynald Landulfovi uprostřed rozjásaných dnů, kdy se šlechtický stůl prohýbal pochoutkami, a mladé víno teklo proudem, děvčata zpívala rozpustilé popěvky a zdálo se, že si každý v těchto časech odnášel plné hrsti štěstí.

Úplný suchar!

Sedí tam jako ten Diogénes v sudu.

Naschvál, o co, že ho z toho vytáhneme!

A už cvakal zámek.

Jdeme pro tebe, brácho.

Ale napřed musí ty menďácký hadry dolů. - Aspoň na chvíli. My to těm tvým mendíkům neřekneme.

Ne, nesvléknu se!

Že ne? - Chřřř! - Chřřř! - Chřřř!

Útržky bílého roucha se vznášely pro jeho kobce, až tam stál jako Adam.

Tady máš pořádné šaty. Hoď to na sebe a pojď! Nedělej drahoty!

Ne.

Ne?

Ne!

Vytratili se stejně rychle, jako se vynořili. Mezitím bílé cáry rozlétané po celé místnosti hledaly cestu zpět. Bez krejčovské jehly už stačily zakrýt jenom část nahoty.

V tom se rozletěly dveře, aby vnesly dovnitř rozesmátou nevěstku s nánosem líčidel a cinkající ozdobami.

Tak to je on! Koukejte na něj! – Vyřvávali Landulf s Raynaldem o překot: - Dvacítku bude mít na krku a ještě neměl ženskou!

Přibouchli za ní dveře.

Tak tys ještě neměl … ? - Spustila vyzývavě.

Načež se Tomáš k vlastnímu překvapení medvědím způsobem vyřítil jako bouře z oné věže intelektu a rozjímání, v níž se obyčejně zdržoval. Židle, z níž vyrazil, se s rámusem převrátila.

V planoucím krbu to zapraskalo a celá kobka se nebývale rozjasnila. Z ohniště se vzneslo jako pochodeň planoucí poleno. Najednou před ní stál urostlý obrovitý polonahý zjev, třímající v pravici hořící poleno a zamával jím výhružně jako archanděl plamenným mečem.

Jéééj! - Zaječela zděšeně, ale neztratila vědomí. Vrhla se ke dveřím a ječela:

Otevřete! - Pusťte mne ven!

Sotva povolily dveře, vyrazila ven a uháněla temnou nocí pryč.

Přirazil za ní dveře a zavřel je na závoru.

Zůstal stát jako zkamenělý a po chvíli nehybného postoji, kdy poleno už dohořívalo, místnost pohasínala. V temném šeru se pozvedlo zuhelnatělé poleno, doprovázené silnou pravicí, aby se přitisklo na dveře a učinilo na něm černé znamení. Pak celý zjev ustoupil zpět ke krbu a poleno odlétlo do ohně. Ztěžka klesl do kolen.

Oheň znenáhla vyhasl. V nastalé tmě, plné horečného oddechování, předstoupily před něj dvě jasné postavy. Zprvu sebou ustrašeně cukl, ale uslyšel docela zřetelně své jméno:

Neboj se, Tomáši. Jsme poslové našeho Pána. Neseme ti dar stálé čistoty. Pán vyslyšel tvou prosbu a svým neodvolatelným darem ti udělil to, co přesahuje lidské síly.

Poté rozvinuli jakýsi pás. Opásali ho kolem beder. Celým jeho tělem proletěla ostrá bolest, až vykřikl.

Co křičíš?

Jak to přijde, že jsou synové světa prozíravější než synové světla?

Inu, tajemství lidské svobody.

Tajemství?

Synové světa dokážou uchvacovat jiné skoro zázraky.

Jenže zázrak přece nemůže vykonat žádný z tvorů, jedině Bůh.

Někdy se tak označuje všechno, co se vymyká lidským silám a chápání. V tomto smyslu může konat zázraky i ďábel. Člověk se jim pak diví. Zdá se mu to zázračné. Taková díla ducha světa, nedosahující pravého pojmu zázraku, jsou lživá znamení, nicméně skutečná. Duch světa je činí k dosažení vlastní moci a slávy. Zato svatí sledují moc a slávu Boží. Kouzelníci si tak počínají při nějakých zvláštních představeních. Svatí to dělají před zraky veřejnosti a na rozkaz Boha, kterému podléhá všechno stvoření.

Ale na počátku je přece něco dobrého?

Příjemné pohlazení, libá vůně, záblesk pozlátka, sladkost a lákavé volání. Na začátku je něco, co lidsky vypadá velmi zajímavě. Jenže na konci se to obrací nejen proti Bohu, ale i proti každému člověku.

Jenže co s tím, když sklon ke hříchu člověku tolik láká?

Jenom nezoufat. Podnět ke hříchu ti ještě nemusí uškodit. Může ti přinést požehnání a užitek.

Jak?

Jsou tu dva lidé. Jeden má takovou povahu, že na něho nikdy žádná slabost nedoráží anebo jen docela málo. Druhý je takový, že na něho pokušení doléhají. Okolní věci vzrušují povrchního člověka k hněvu či k plané ctižádosti nebo třeba k smyslnosti podle toho, s čím se setkává. Ale ve svých nejvyšších snahách zůstává pevný. Nechce pochybit ani hněvem, ani jinak. A tak statečně bojuje se slabostí. Takový člověk si zaslouží mnohem větší chválu. Jeho odměna je větší a jeho ctnost ušlechtilejší než toho prvního.

Jak to?

Ctnost se zdokonaluje pouze zápasem. Přitom se síla projeví ve slabosti. Sklon ke hříchu ještě není hřích. Chtít hřešit, to je hřích, chtít krást, chtít lhát, to jsou hříchy. Kdyby takový člověk, který je na cestě k dokonalosti, měl moc si něco přát, jistě by si nepřál, aby se sklonu ke hříchu zbavil, protože bez něho by neměl žádnou jistotu ani pevnost v jednání. Pak by mu ovšem také chyběla čest zápasu, zásluha, vítězství i odměna. Podněcování a vzrušování nectností přináší s sebou i tu ctnost i odměnu za úsilí. Právě ten sklon působí, že se člověk pilněji cvičí ve ctnosti.

A co když je to slaboch?

Čím slabší, tím víc se musí ozbrojit silou a vítězstvím. Ctnost i neřest je záležitost svobodné vůle. Copak nevíš, že podle slov apoštola Pavla ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Pospěš si, abys ji získal! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjivý věnec, my však pro nepomíjivý.

Tomáši! Tomáši! Klepala druhý den ráno na dveře hraběnka, zdrcena nestoudným činem svých synů.

Sluneční svit mu odhalil v plném jasu to, co noc milosrdnou tmou zakryla: cáry bílého roucha a černé znamení na dveřích – znamení kříže.

Odpusť jim to. Jsou to drsní vojáci, a když se napijí, není to s nimi k vydržení.

Já vím. Však jim odpouštím. Jenže nemám nic na sebe.

Pošleme pro nový hábit, ozvala se zezadu sestra Marotta.

Ehm, potvrdila matka.

Bohu díky, řekl Tomáš, ale neřekl to jenom nějak ze zvyku, nýbrž aby vyjádřil vděčnost a chválu, protože shledával, že zima úzkosti a strachu v jejich srdcích minula a ledy se hnuly. Zdálo se, že vypuklo jaro lidské přízně, ale podle všeho to neplatilo tak docela obecně.

Dovolil jsem rytířům Landulfovi a Raynaldovi, aby Tomáše z Akvina zajali, ale něco tak podlého jsem jim nikdy neuložil. Vždyť je to můj synovec, moje krev! - Ať se neopovažují už ani na chvíli ho zadržovat na hradě Rocca Secca! - Tak odpovídal císař Bedřich II. papeži Innocenci IV., který orodoval za Tomáše u císaře. – Teď, když jsme se zrovna usmířili, Svatý Otče, neměl by být mezi námi žádný důvod k nové roztržce.

Krátce předtím se totiž představený dominikánů objevil u papeže s prosbou: Prosíme, svatý Otče, zakročte, proti zlořádům, které se dějí našemu novicovi Tomášovi z Akvina na hradě Rocca Secca. Byl přijat podle církevních předpisů do našeho řádu a přijal roucho našeho Otce Dominika. A už je to druhý rok, co je tam vězněn a zadržován. Prosíme, zakročte z moci svého úřadu.

Okamžitě zajmout rytíře Landulfa a Raynalda z Akvina! - Vydal rozkaz císař, který si právě nasadil masku nejúslužnějšího služebníka Svatého Otce, aspoň do té doby, než se dočká očekávaných výhod od papeže: – Vyzývám bratry kazatele, aby na tyto provinilce podali žalobu. Viníci budou přísně potrestáni. Ručím za to, že budou padat hlavy Akvinských!

Starého hraběte z Akvina nebylo už celý čas slyšet. Nicméně duch jeho pýchy a svévole a strachu poddaných ještě přežíval na Rocca Secca.

Když mám být okamžitě propuštěn, tak proč mě tu ještě drží? – Ptal se Tomáš svých sester, které s ním teď byly pořád ve styku, a ty slíbily: Pošleme rychlého posla ke svaté Sabině.

Sotva se v Římě objevil posel z Rocca Secca se vzkazem: Bez meškání si přijeďte pro Tomáše! Přidá se k vám tak, jako kdysi apoštol Pavel v Damašku.

Otec Jan se s několika bratry přihnali za sestrou Marottou na smluvené místo u hradní věže. Na znamení spustil Tomáš provaz a bratři na něj uvázali mohutný koš. Zakrátko se snášel jako v gondole, aby zmizel s bratry v temnotě noci.

Ještě téže noci vydal neapolský převor Tomáš Agni pokyn: Svolávám všechny bratry a sestry do chrámu!

V záři svící pak společně vzývali Ducha svatého, aby pak převor oslovil Tomáše: Milý bratře Tomáši. Je tomu už druhý rok, co jsi přijal řeholní roucho Otce Dominika. Během svého vězení jsi prodělal přísný noviciát, překonal mnoho pokušení a tak jsi nejlépe prokázal, že můžeš plnit řeholi řádu Kazatelského. Nyní od nás žádáš dovolení skládat věčný slib. Ptám se tě. Chceš být navždy připojen mezi bratry a sestry našeho Řádu a zachovávat jeho řeholi?

Ano, s milostí Boží.

Pán, který v tobě započal dobré dílo, ať je sám dokoná.

Ke cti všemohoucího Boha, Otce i Syna i Ducha svatého, ke cti blahoslavené Panny Marie, a svatého Otce Dominika, já, Tomáš z Akvina, slibuji před vámi, Otče Jane, převorem neapolského kláštera, že budu žít podle řehole svatého Augustina a stanov kazatelského řádu po celý život.

Následovala slavná mše svatá. Třebaže to byla mimořádná mše, seběhlo se půl Neapole. Druhého dne to přinesli špiclové na císařský dvůr. Bedřich vydal rozkaz:

Můžete toho Landulfa a Raynalda propustit. Jejich bratr už přijal věčné sliby, a teď už bude pokoj pro moje další říšské plány.

Z císařského vězení se oba bratři odebrali přímou cestou za papežem:

Svatý Otče, náš bratr Tomáš z Akvina vstoupil do řádu bratří Kazatelů, ale vstoupil tam jako nedospělý, jen z mladické nerozvážnosti, a proti vůli svých rodičů. Naše panství v Akvinu naléhavě potřebuje, aby se Tomáš ujal po otci správy panství. Jinak tam vypukne bezvládí. Zrušte, prosím jeho sliby. Jinak toho bude litovat po celý život. Už teď se strašně trápí.

Necháme to prošetřit, slíbil Innocenc IV. Posléze dal předvolat Tomáše před sbor kardinálů:

Milý synu, je pochybnost o platnosti vašeho řeholního slibu. Z jaké příčiny jste vstoupil do řádu kazatelského? Proč jste nejednal podle vůle svých rodičů?

Příčinou je Bůh.

Jak to, můj synu, že jste se dal zapřít před matkou?

Chtěla mne odvést z kláštera domů.

Ale co vaše synovská láska?

Pán Ježíš praví: Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.

A co vaše panství v Akvinu?

Když mne Bůh povolal k duchovní službě, tak ve své všemohoucnosti jistě povolá někoho k tomuto dílu. Pán praví, že každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.

Papeži vyhrkly slzy a odmlčel se. Po chvíli řekl:

A co kdybyste, můj synu, přijal místo opata Monte Cassina s výsadou, že byste zároveň zůstal v kazatelském řádu?

Učinil jsem před Bohem slib žít podle řehole svatého Augustina a ne podle řehole svatého Benedikta. Nemohu a nechci to vzít zpátky. Vždyť i náš Pán Ježíš říká, že dvěma pánům nelze sloužit. Prosím vás, svatý Otče, aby mi nebylo svěřováno ono opatství, a abych ani v budoucnu nebyl vyrušován církevními hodnostmi. Chci zůstat až do své smrti prostým řeholníkem.

Milý synu, povstal papež a objal ho, pak pokračoval dojatým hlasem, - vaše povolání je platné a nemůže být od nikoho zrušeno.

 

KOLÍNSKÉ PATÁLIE

Žalmy přivedou vaše posluchače k preciznější výslovnosti, pokračoval kolega v učitelském sboru: - Uvidíte! Povedou studenty k vytříbení smyslu pro stylistické odstíny.

Dnešní den, usmál se učitel: - si uděláme takový malý – hm - pokus.

Pole hlávkového zelí se zavlnilo. Nebylo to obyčejné pole, ani pouhé zelí. Bylo to množství vědychtivých hlav, které se vymrštily při tomto oznámení. Čtyřnásobek očí a uší zostražitělo. Studenti se naučili přijímat veškeré novoty s neblahým tušením.

Podnikneme malý výlet do říše básnictví - posvátného básnictví - z díla bardů inspirovaných největším Mistrem. – Tak se rozplýval učitel, když kázal o vznešené kráse žalmů, o jejich úchvatnosti, úspornosti a přesnosti, o tom, jak vyjevují nejvzletnější vnuknutí Ducha svatého: - Myslím, že to pro nás všechny bude vítaná úleva od našich - ehm - prozaických cvičení.

Souhlasná přikývnutí a zabručení ho nesmírně povzbudila.

Tak tedy - uvedu na tabuli několik slavných veršů. Pak vám je přečtu. A potom, jako při našich cvičeních hovorového projevu, vystoupíte s krátkými promluvami. Přitom vám tyto verše budou - jakoby odrazovým můstkem k vlastnímu výkladu, k vlastním představám a myšlenkám a úvahám.

Vzduch ve třídě se začal střídavě zhuštovat a zase řidnout, až se zdál jaksi podivuhodně zrcadlit záhadné vlnění. Učitel se nechápavě zahleděl do prostoru, ale žádná fata morgana se nedostavila. Už dlouho nezažil, že by kdy jaké sdělení vyvolalo v lavicích takový rozruch. Bylo to jen jiskření mozků, vystavených nebývalému napětí, nicméně žádná zřetelná jiskra nepřeskočila. Pole zčásti zralých i nezralých makovic se zavlnilo a vydalo ze sebe jemně dunivý zvuk, doprovázený šumem přesýpajících se makových zrnek. Vibrující vzduch vzbuzoval obavy, ale také naději.

Moje matka milovala rytíře, vzdychl student od Hamburku.

A věčný obtížný student - s úsměvem zářnějším než kdy jindy - zasypával nčitele obdivnými pohledy a šeptal: - Šalmy! Tejka budou šalmy! Jémináku! To sme se dostali daleko!

Ty verše, řekl učitel: -  napsal Duch svatý.

Ani úder blesku by posluchače nezasáhl tak mocně jako síla toho vnuknutí.

Žalmy? - Opakoval ozvěnou Španěl: - Éiaiaia!

Čestáv si to! - Žasl věčný obtížný student: Šalmy!

Žalmy, studente! – Ozvalo se z akademické půdy.

Nato napsal na tabuli dvacátý třetí žalm:

Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.

Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,

naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.

I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.

Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

Fandastický! - Burácel věčný obtížný student.

Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.

Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.

Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

Světský ruch ustoupil zbožnému šepotu. Otevřená ústa a zadržený dech, užaslé polykání a uchvácené vzdechy, to vše umocňovalo pohledy vpité do nehynoucích veršů osvíceného Davida. Student židovského původu, seděl nehybně a tvářil se jako král na trůně.

Učitel si odkašlal. Přečtu nyní celý úryvek nahlas. Poslouchejte, prosím, pozorně, aby vám žalmistova slova - vím, že některá nejsou snadná - utkvěla v paměti...

Učitel přednášel znamenitě.

Tváře věčného obtížného studenta se rozžhavily do běla na způsob vystoupení Páně na Hoře proměnění.

A teď - přečtu všechno ještě jednou.

Když nedostižnou pasáž znovu zarecitoval, rozhlédl se slavnostně po svém stádu. Jistěže jsou zde i výrazy, které některým z vás připadají - ehm - nesnadno srozumitelné. Než vás požádám, abyste přednesli svůj výklad, můžete se na cokoli zeptat, a nebojte se toho, prosím.

Jenom loufna vám chypěla, pamprésor.

Loutna, milý studente, říká se loutna.

Nebojácné dotazy jen pršely.

Profesor trpělivě odpovídal na každý dotaz. Jednomu studentovi vyložil rozdíl mezi berlou a perlou, jinému zase rozdíl mezi širé a šeré.

 Můžeme přistoupit k výkladu, milí posluchači?

Ne! - Vzplál malý Ital: Celou tu ideju ukradnul Tafid Vergilovi z jeho Spěvů paftýškých, skrátka Pukolik! Tafid je flagijátor!

Než mohl učitel udusit tento blud v zárodku, prudce se otočil věčný obtížný student: Ste na mozku? Mluvíte o Tafitovi!!

O Davidovi, studente- –

Já mám těch čízemních poznámku plny chrup! Raci výkladujme!

Ale Vergilius je nejvěči poeta -

Co?! - Naježil se věčný obtížný student: Vy rovnáte Krále Dafita s ňáký Fergilim?

Vergiliem, studente. Vergilius napsal Bukolika čili Zpěvy pastýřské. Student jen vyjádřil svůj názor.

To neni násor, to je zločin! Jak může rovnat Tafita na Fergila?!

Další vyvolaný začal slovy: Ty verši mají velice vysokou myšlenku. Oči však upíral stále k zemi. Když někdo nezná jazyk velice, je pochopit těžko všecko. Ale já líbím to.

Vy líbíte?! - Zaplál věčný obtížný student: - To je málo! Šalmy musí se milovat!

Studente! - Ozvalo se současně s klepáním ukazovátka.

Jako další promluvil bratr z Británie. Věčný obtížný student sténal. Jak se dalo čekat, byla řeč bratra z Británie břitká, důrazná a jasná jako jeho tonzura. Na závěr vyjádřil pochybnost o účelnosti potírání hlavy olejem.

Tóódle! - Zaúpěl bolestně věčný obtížný student: - Vy sapomněl, že Tafit je absolutní pravdomlufka! On je zaolejonec, poněvač je pomaftěny na krále!

Moje chlava né! - Zašklebil se bratr z Británie.

Šak nejsi šadny král.

Ale bratři! - Učitel začínal být znepokojen. Bylo jasné, že věčný obtížný student se dokonale ztotožnil s velkým básníkem, a že nestrpí jeho sebemenší znevážení. Jak nasadit uzdu borci tak lítému? Jak ztlumit plamen šlehající k oblakům? Snad bude nejlepší vyvolat věčného obtížného studenta hned.

Když opravil několik mluvnických prohřešků v projevu bratra z Británie, pokynul k věčnému obtížnému studentovi: Ehm - zřejmě se vám rojí v hlavě plno myšlenek - nechcete nám je přednést?

Úsměv, který zasvítil na jeho obličeji, by zahanbil duhu: Vášně já? - Nevinné, překvapené zamžikání, upejpavě rozechvělé řasy - jen málokdy se vidí skromnost tak šalebná.

Ano.

Teď začne cirkus! - Ohlásil se smíchem františkán.

Do toho, studios! - Podněcoval synek z kupecké rodiny.

Chlafně, mluvte krátko! - Zavrčel bavorák.

Dejte mu šanc! - Vypískl Francouz.

Ojjj, věštil bratr z Polska.

Věčný obtížný student povstal důstojně a zvolna, jako by se nemohl odtrhnout od hlubin vpravdě nevýslovných. Majestátním krokem se nesl na stupínek jako cézar vstupující na půdu Egypta. Po způsobu velkých řečníků zasunul palce za klopy. Ještě nikdy nevypadala jeho postava tak vznešeně, ještě nikdy si nebyla tak nápadně vědoma svého historického poslání. Mlčky a zamyšleně obhlédl řady před sebou, jako by uvažoval, jak odít majestát do slov srozumitelných plebejstvu.

Začnout! - Žadonil student z řecké vlasti.

Vy cekáte na fanfáru? - Zaryl si Španěl.

Věčný obtížný student si uštěpačného davu nevšímal, když vzletně zahovořil:  Vášení milovníci krásnýho slofa. Stítelé pospátné poézije.

Posvátné, ozval se učitel. Nepřekvapilo by ho, kdyby byl student spustil: Přátelé, Izraelité, rodáci...

A ctitelé, ne stítelé. Kdybyste zkusil mluvit pomaleji, studente, jistě byste dělal méně chyb.

Ten velkomyslně přikývl: - Tak sačnu snová... Tamyjapanóve... Slyšeli sme krásný vykládky od našich spoluštudentuch na tyto úšasný slofa... slova - od Král Tafit. Ale uskopojily vás?

 Uspokojily, bratře...

Mě né. Mě fůbec neuskopojily. Poněváč pro mě ty páječný slova na tapuli nejsou jen slova! Pro mě sou trachokamy! Pro mě sou dyjamandy.

Ďjúúú! - Zatetelil se student od Jeruzaléma.

Pšemyšlujte o tom, poflicháči. Pšemyšlujte pod a za fěty, kerý Tuch sváty dal do ústu - koho? To je důlešitý! Kdo proslovuje? Muš, kerej má strážný problémy. Zkousněte cedstavit, jak ten muš, Tafit, skusil, dyž mu šlapat Saul na páty -

Studente, to není -

Chvalořečník se nahrbil jako jelen zasažený ve skoku. Pak znehybněl a prožíval pád kamene trpně se poddávajícího zemské gravitaci.  Načež z hlubiny svého ponížení vzhlédl na vyučujícího jako na kata.

Řečníkův obličej, ještě před chvílí rozdychtěný, potemněl žalem.

Co není?

To není o Saulově pronásledování Davida.

Neé?

Ne.

Proměňte. Myslím, že když půjde roklí šedé smrdi -

Síní poznání teď pulzoval žalozpěv ticha. Řečníkova výmluvnost přimrazila většinu posluchačů k lavicím. Nosy se mrkvovitě zašpičatěly, oči zledovatěly a rázem tu z mlhoviny vědomostí vystoupla rota sněhuláků.

Student filozoficky pokýval hlavou: Ano, Tafit, velkej chrál Tafit.

Pak sestoupil se stupínku jako z Areopagu. Než se znovu posadil, dodal ke svému proslovu tuto doušku: - Tak sem to fiděl já. Ale bohopytelně je to šecko domýlený, poněváč nám pamprésor vysvětlil, že to ani kapku neni o Saulofi. - Hluboký povzdech učinil tklivou chvíli ještě tklivější.

Učitel měl pocit, že uběhla celá věčnost, než se mu podařilo dojít k tabuli, a celá další věčnost, než se dokázal soustředit na památná slova tohoto studenta. Jen těžko, přetěžko dovlekl své myšlenky k chladnému světu tvarosloví a větné skladby. Tak jako jeho posluchači, ani on se nemohl odtrhnout od Davida, chválícího Hospodina uprostřed časných poryvů v tomto světě.

Při vzpomínce na kolegu, doporučujícího probírat se studenty žalmy pro lepší výslovnost, pocítil učitel výraznou nevoli.

 

Tak ty jsi ten protekční mazánek?

Jasně, že je to on. Přivedl ho sem sám Johan Teutonicus, vysvětloval jiný student. Přitom loupl po nováčkovi pohledem Saula, kterému věštkyně vypověděla služby..

Hm, zase jeden Vlašák.

Těchto Vlašínů a Vlašíků tady nemáme moc.

Tohoto si vzal sám Filozof pod křídlo.

Tomáš mlčel, už proto, že tou jejich němčinou zatím přece jen tolik nešermoval. Po roce svého vězení dýchal plnými doušky svobodu, která se před ním otevírala v řádu. Po boku řádového velmistra právě vykonal pouť Evropou. Vzali to oklikou přes Paříž. Pěšky, v kapse ani vindru, kráčeli od vesnice k vesnici, od města k městu, odkázaní na dobročinnost lidí. Nocovali tu v klášteře, tam na hradě, a nejednou i v prosté salaši nebo seníku.

Když uviděli před sebou Paříž v celé kráse, zeptal se Otec Jan: Co bys dal, Tomáši za to, abys mohl být králem tohoto města?

To bych nevěděl, co si s ním počít.

Možná bys ji mohl prodat nazpět králi a ze zisku vybudovat několik dominikánských klášterů, nezdá se ti?

Prozatím by mi stačilo místo Paříže mít pojednání svatého Jana Zlatoústého o evangeliu svatého Matouše.

Otec Jan se usmál a podotkl: - Myslím, že si budeš rozumět s Otcem Albertem.

Prófa přichází! - Hlásil jeden ze studentů, řečený hlídka.

Šváb na obzoru! Už de profax! - Volaji jiní a tryskem se hnali do lavic.

K překvapení mnohých nováčků se místo nějaké velké postavy vynořil střízlík s bystrýma očkama, pročež se mezi studenty docela ztrácel. To však trvalo jenom chvíli. Dokud Otec Albert ze švábského Bollstädtu nevystoupil na katedru a neotevřel ústa. Hned se ozvala jasná srozumitelná řeč, o jakou byla mezi studenty nouze. Docela pěkná němčina, tříbená latinským a řeckým názvoslovím. Ostře vynikala uprostřed lámané němčiny, šperkované cizími přízvuky, zde španělským, tam francouzským, onde zase skotským nebo flámským, ale především studentskou hantýrkou. Tento jazykový plevel pronikal zdejší mluvou s úporností svlačce. O přestávkách se tvořily jazykové hloučky, až přerůstaly do velkých družin, kde to hučelo jako v mlýnici.

 

Učitel si nebyl jist, zda s těmi svými rčeními přece jen trošičku nepřestřelil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní důležitost. Cožpak neřekl sám Aristoteles, že zavedená rčení zakládají styl? Dobrý styl - přiznal si smutně učitel - je sice pro naše posluchače hudbou daleké budoucnosti, nicméně zavedená rčení, vazby, úsloví jsou bezprostřední nezbytností a jejich neznalost by byla vážnou překážkou studijních pokroků.

 Na studenta, neobeznámeného s jejich jedinečností, mohou proto působit jako něco výstředního a zároveň rozčílujícího.

Svědomitý učitel však o nich takto uvažovat musel. Jak jinak vysvětlit takové úsloví, jako třeba dala mu košem? Nebo vzal nohy na ramena? Nebo, že někomu pro pět ran do čepice, spadl mu hřebínek? Čím víc o tom přemýšlel, tím jasnější mu bylo, že poučení o rčeních nemůže déle odkládat.

Takže jednoho nevlídného rána ztrávil začátek přednášek tím, že posluchačům vysvětloval, co rčení jsou, jak vznikají a jak zvláštní, živé představy vyvolávají. Doložil svůj výklad řadou poutavých příkladů. Stačí záměna slůvka třeba jenom v překladu Aristotela, jako třeba idiom a idiot, vzejde z toho velký rozdíl a výsledný strašný blud, do něhož upadne nejen arabský filozof Averroes, ale i přední profesor naší univerzity…

Jémináku! - Zářil věčný obtížný student: Jedno malý písmenko, a takovej mumraj!

Jistě - o tom jsme se už mnohokrát přesvědčili, když jsme psali diktát. Jen si vzpomeňte, co způsobila záměna jediné hlásky v příkladech, které jsem vám už jednou uváděl.

Vztyčila se ruka studenta z řecké vlasti: Já sem tehdy nebyl. Co stalo?

Učitel si chvíli prohlížel křídu. Ukázali jsme si, jak důležité je dávat pozor na každé písmeno, které píšeme. Stačí jedna jediná záměna, jediné nedopatření, a následky jsou nedozírné. Odkašlal si. Nemohu opakovat celé uplynulé cvičení.

Důležitý cvičení, zavrčel student z řecké vlasti a rozeslal své koulející se oči ke stropu posluchárny.

Důležitý? - Ozval se věčný obtížný student: Nejtůležitý, jaký můše bejt!

Děkuji, studente. Říkáme nejdůležitější. Přečtěte nám, prosím, své rčení.

Student spustil kolovratovitě: Tamyjapanóve, pamprésor -.

Nedá se to říct bez úvodního proslova? - Naježil se kdosi v první lavici.

Já chtěl sem v tomto úkole -

Učitel zaklepal ukazovátkem na tabuli:  Není třeba vysvětlovat. Přečtěte pouze své rčení.

Pomiňte mě, vzdychl kajícnicky: Tak prvni věta zní: On je požahanej.

Řachh! - Kterýsi student právě spadl z lavice.

Učitel si posunul brýle: To není rčení, studente. To je - nářečí.

Z toho, jak růžová líčka věčného obtížného studenta pohasla, bylo vidět, že do věty o požahaném vložil celé srdce.

Ale fůra lidu to žiká doslofička ták! - Bránil se student.

Na množství lidí, kteří to říkají, studente, vůbec nehleďte. Kromě toho jste ve slově- ehm- ve třetím slově té věty udělal chybu.

Vášně?

Místo ž tam patří š. Je-li někdo požahaný, pak možná kopřivou. Tady máte, studenti, další příklad takové nebezpečné záměny.

 Věčný obtížný student vypadal, jako by mu uletěly včely. Jeho druhý příklad byl ještě překvapivější než první:

Musíme to proprat v kukuletu.

To je arapsky, nebo jak? - Ušklíbl se student, pocházející z Řecka.

Především probrat. - Řekl profesor a opravil první chybu: A pokud jde o další výraz -

Co chcete probrat v cukrletu? - Zasupěl bratr z Polska.

V jakém pukrletu? - Snažil se zapojit synek  kupce z Marseille.

Ne, řekl zarmouceně učitel:  To by bylo ještě horší.

Myslím, že tam má být v cuku letu, mínil další student.

Přesně tak!  Je to rčení složené ze dvou slov, která v prvním pádě znějí cuk a let. Obě označují rychlý pohyb -

Ale já chtěl značit rychlý pochyb -

Děláme-li něco s rychlostí, tak to děláme v cuku letu.

Profesorovi začalo vysychat v hrdle. Je k tomu třeba rychlého, jakoby těkavého nebo cukavého pohybu. A zároveň téměř letu.

Já myslel, že dyš sme v letu, pokrčil věčný obtížný student rameny: -  máme kolem sebe taky kuknout

Cum kukuk! - Zavyl student-Němec: Zme snat kukačky?

Nehádejte o slovíčka! - Křikl Španěl.

Za sklopenými víčky se věčný obtížný student stáhl do svého vnitřního světa, kde patrně rozmlouval se svým strážným andělem. Jako by se uzavřel do poustevny.

Tou dobou však přesýpací hodiny dokončily své dílo a pověřený sluha na chodbě zacloumal zvonkem, až se rozezněl celou školou.

Studenti vyskočili jako šotek z krabičky, nadaný utajenou silou.. Posluchárnou zavířila změť družného štěbetání.

 

Sem tam docházelo k nějaké hádce mezi cizími i domácími studenty, a zablýskly se meče, dokonce se zvedl mrak kamení z těch nejčistších vlasteneckých pohnutek. Posléze se všichni sešli v téže posluchárně, aby se učili téže filozofii. To sice nemohlo zabránit nějakým sporům, ale pomohlo to k jejich urovnání. V tomto ovzduší nebylo moc radno připomínat své vlastenecké cítění. Před těmito pestrými skupinami lidí ze všech končin země rozvíjela vyhlášená veličina akademické obce svůj svitek moudrosti o slunci a kometách, o rybách a ptácích. Byl nakloněn přednášet s odvoláním na řeckého filozofa Aristotela.

Prófa si trófá! - Pokyvovali uznale studenti, když přišly na řadu tyhle novoty, kolem kterých se dlouho chodilo tiše po špičkách.

Kdopak by se divil, krčil rameny Tomáš, protože si vzpomněl podivné filozofické kličky a háčky Petra z Hibernie.

Studenti natahovali uši a doslova tahali Otci Albertovi slova z úst. Chytali každé slovo, ale často ani ne tak z pouhé učenlivosti, jako spíše proto, že jim to vonělo jako zakázané ovoce. Někdo se to pokoušel zapsat, ale nestíhal. Tak byli všichni napnutí pozorností jako samostříl, protože slovo – slovní obrat – který uletěl, to vše bývalo nenávratně pryč. Zbývala torza jakýchsi jazykových divuplodů, utápějící se v guláši jejich horečnatého myšlení.

Všechno je to teprve v plenkách, a nejvíc já sám, který pořád ještě nedovedu jaksepatří ani blafnout německy, říkal si Tomáš.

Opakování je matka moudrosti, říkával strýc Sinnibald. Následně po každé přednášce vyrazil Tomáš střelhbitě do své cely.

Letí jako pes za kostí! - Uchechtl se student vedle něho.

Bratr Pes! - Chechtali se v mžiku ostatní.

Sesypal se jako hromada švestek před křížem a růženec se dostal do zápřahu. Když korálky dosáhly odpočinku a jejich napínaná šňůra se uvolnila, dostalo se k použití pero, skřípavě klouzající po papíře. Zastavil se čas a podle všeho se dostavil i strážný anděl k napovídání. Jedině zvonění k dalším událostem kolínské školy ho vytrhlo z činnosti. Hromada popsaného papíru se odsunula stranou. Najednou už nezbýval čas k jejich rovnání. Blaživý pocit, že teď už má celou přednášku v hrsti, a že mu nic neunikne, ho nadnášel tak, že v dalším okamžiku přicházel do refektáře, a přišel zrovna včas.

Později, když byla odpolední rekreace, dveře Tomášovy cely překvapivě rezonovaly. Tomu předcházelo vrzání strádajícího klekátka a šepotavé brumlání. Bylo by však zapotřebí důkladného sluchu, možná dokonce právě psích slechů, aby se dala postřehnout slova:

Milosrdný Bože, dej, abych vroucně toužil po tom,

co se ti líbí, prozíravě to hledal, správně poznával

a dokonale plnil ke cti a slávě tvého jména.

Uspořádej, můj Bože, povinnosti mého stavu

a dej mi poznávat tvou vůli.

Pane, můj Bože, dej mi, abych nepochyboval ve štěstí

ani v neštěstí, abych se totiž při úspěchu nevynášel

a v neúspěchu abych nebyl sklíčen.

Ať považuji, pane, za nicotné všechno pomíjivé

a stane se mi drahé vše, co je věčné.

Ať se mi protiví radost, které je bez tebe,

ať netoužím po ničem, co je mimo tebe.

Ať mě těší práce pro tebe, pane,

a protiví se mi odpočinek, který je bez tebe.

Pane Bože, dej mi srdce bdělé,

aby je od tebe neodváděla žádná všetečná myšlenka;

dej mi srdce ušlechtilé,

aby je nestrhovala k zemi žádná nedůstojná náklonnost.

Dej mi srdce upřímné,

aby je nesvedl na scestí žádný špatný úmysl.

Dej mi srdce pevné,

aby je nezlomilo žádné utrpení.

Dej mi srdce svobodné,

aby je nespoutala žádná náruživost.

Dej mi Pane a Bože můj, rozum, který by tě poznával,

svědomitost, která by tě hledala,

moudrost, která by tě nacházela,

jednání, které by se ti líbilo,

vytrvalost, která tě věrně očekává,

a bezpečnou naději, že nakonec přijdu k tobě.

Dej, abych své časné tresty přijímal jako pokání,

abych s tvou milostí na zemi dobře užíval tvých darů,

a v nebi měl účast na tvých radostech a tvé slávě.

Potom dostalo klekátko pohov. Nastal čas přecházení a hlasitého memorování, kdy se list po listu přenášel z pevné ruky na stůl. Sem tam vypukl záchvat ticha. V těchto vzácných okamžicích se hlava snesla do dlaně nastavené ruky. Potom se obvykle ozvalo chápavé:

Ehm.

Načež pokračovala brumlavá pochůzka v duchu dávných peripatetiků athénské školy.

Blablablablabla. - Ehm. – Prostě je na řadě Nikomachova etika o mravních ctnostech. Mravní ctnost je schopnost, řídící smyslový život. Tak se liší od rozumové ctnosti, která řídí usuzování, od ctnosti hrdinské, která přesahuje meze běžných povinností a vede lidského ducha k výšinám, a od ctnosti rozjímavé, která zdokonaluje rozum rozjímáním a radostí z božských pravd.

Blablablablabla, - takže ctnosti jsou dílem rozumu. Ehm - určují vztahy člověka k smyslovým skutečnostem. Třeba taková střídmost nebo štědrost, jako činnosti ovládané rozumem, rozumové ctnosti, jako moudrost, vědění a věda, ty jsou činnostmi spekulativního rozumu. Praktický rozum se projevuje dvěma ctnostmi - rozumností a uměním.

Hm – ale umění se řídí řádem krásna -

Blablalabla - Moje blaho tedy spočívá v konání dobra. Blaženost je vlastním dobrem celé mé bytosti, ctnost je částečným dobrem. Vrcholem mé činnosti je rozjímání. Jenže té se dá dosáhnout až po osvojení ctností. Nejvyššího stupně štěstí se dosahuje v obci. Jde o pozemský stav štěstí, na rozdíl od blaženosti –

Pak jsou tu ty Albertovy postřehy o spravedlnosti. Hm. - Zajímavé. Spravedlnost je podle toho obecná i zvláštní ctnost. Obecná čili zákonná spočívá v zachovávání zákonů. Tato obecná spravedlnost je vlastně veškerá ctnost. Je totožná s každou ctností. Každá ctnost přece spočívá v plnění zákona; od ostatních ctností se liší  pouze myšlenkově.

Když uhodila hodina další výuky, vyplouval z Tomášovy celičky tajemný koráb s  plachtami nadmutými Duchem svatým.

No, servus! Už je tady náš Němý vůl!

Nechte ho být, prófa už přichází!

Za chvíli už posměváčci nechali Němého vola Němým volem, aby dychtivě lapali každé slůvko motýlovitě se vznášející ztichlou posluchárnou. Vzduch byl nabitý slovy jako felicitas, latitudo. A když se otřásal slovy sapientia, ïntellectus, scientia, tvářili se všichni posluchači jako Boží zvědové. Když vzduchem proletělo slůvko epieikia, tvářil se každý z nich, jako by to týkalo právě jeho, a mnohý z nich zasvěceně přitakával:

Epieikia, epieikia. – Zrovna jsem to chtěl říct. Jen Tomáš se tvářil jako by zaražeností soupeřil se skobou ve zdi.

Našel se však jeden, který měl útrpnost se začátečníkem, a když se Tomáš po přednášce vytrácel z posluchárny, pospíšil si, aby ho zadržel:

Bratře!

Prosím.

Když dovolíte – třeba by vám přišlo vhod, kdybych vám s tím trochu pomohl.

To bych uvítal, zazářil Tomáš.

Tak třeba tahle epejaka.

Myslíte nejspíš epieikia?

Samozřejmě epieikia.

V překladu to znamená něco jako nadspravedlnost.

Ano, přisvědčil Tomáš a dodal, že slovo epieikia se odvozuje z epi čili nad a dicaion spravedlnost, tedy epieikia je nadspravedlnost, podstatná spravedlnost.

Hm. – Ozval se spolužák: Ovšem to je podle mne dost silné víno. Co tím myslí?

Tomáš se dal do vysvětlování: Mistr Albert učí, že nadspravedlivý koná spravedlnost i tam, kde zákon selhává. Plní zákon, i když se odchyluje od litery zákona, protože plní smysl zákona. Zatímco ten, kdo zákon plní slepě, drží se doslovného znění zákona a podle hesla přísný zákon, přesto zákon, se často úplně míjí se smyslem zákona. Kdo poslouchá zákon podle smyslu zákona, je dokonalejší než ten, kdo zachovává pouhou literu zákona. Jeho poslušnost je pravá a přímá, a to i tehdy, když koná úkony, které zákonu zjevně protiřečí. Úmyslem zákonodárce přece není nařizovat úkony, které jsou v rozporu se smyslem zákona. Jeho záměrem je, aby bylo dosaženo cíle zákona. S tímto jeho úmyslem je v souladu ten, kdo zákon někdy přestupuje s úmyslem, aby bylo dosaženo jeho cíle.

Kdo má nadspravedlnost, ten je dokonalejší než spravedlivý. Spravedlivý vždy vrací zástavu tomu, kdo ji u něho uložil. V době hladu není nikdo vázán zákonem. V záležitostech, týkajících se vlastní obživy, může určit sám, co má konat. Nespravedlnost se však vztahuje nejen na lidské zákony, ale i na pozitivní božský zákon.

Že by?

Otec Albert uvádí pro své tvrzení příklady z Písma svatého: Tak stařec Matatiáš řekl svým lidem, aby bojovali také ve sváteční den, pokud budou napadeni, ačkoliv to bylo božským zákonem zakázáno, anebo David, který pojídal posvátné chleby, které smí jíst jenom kněží.

No né, bratře Tomáši, to je ale paměť! - Žasl spolužák: - Proč si, u všech všudy, necháte líbit, když vám říkají Němý vůl nebo Sicilský vůl? Taková sprostota!

Ále, to nestojí za řeč. Nemluvte o tom s nikým, bratře. Slibte mi to. – Kladl mu na srdce Tomáš, když se s ním loučil u dveří své cely.

Sotva za ním dveře cely zapadly, vrhl se znovu do svého díla, při kterém zakusilo klekátko u malého křížku nemalé útrapy. Přitom si povzdechlo značným vrznutím. Ani růženci nebylo dopřáno odpočívat v pokoji na způsob drahých zesnulých. Nato několik listů papíru okusilo Tomášova pera, aby začaly rezonovat dveře cely brumlavým omíláním přednášky, za příležitostného prolínání otázkami a protidůvody. Když posléze znovu vyrazil na zvonění z cely, z přítmí chodby ho matně sledoval spolužák, který se z předešlého setkání ještě ani nevzpamatoval.

Spěchajícímu Tomášovi vypadl z hábitu list papíru a snesl se k zemi. Zůstal tam ležet, dokud jej spolužák nezvedl a nevzal k sobě.

Později jej pomalu pročítal. Stálo na něm:

Opakem člověka, který je nespravedlivý je ten, který za všech okolností chce zachovat zákonnou spravedlnost, i kdyby měl zahynout celý svět. Zvlášť pochybný je příklad, kdy dokonce Otec Albert ospravedlňuje cizoložství s manželkou tyrana, jestliže je dotyčný páchá s úmyslem vyzvědět tyranovy plány, které by vedly ke zkáze obce. Páchá sice nepravost, ale přesto nebude občanským právem trestán, protože nepokládal cizoložství za takové zlo, jakým by byl zánik celého města. - Má to snad znamenat, že by Otec Albert obhajoval zásadu, podle níž účel posvěcuje prostředky? Z celého smyslu jeho přednášky je jasné, že takovou zásadu odmítá. - Zdá se, že Otec Albert, když uvedl několik celkem nezávadných příkladů, jako třeba ten o nevrácení meče šílenci, o vystoupení na hradbu při obraně města, zřejmě přehlédl dost pochybný ráz třetího příkladu. Zdá se, že se tato jeho úvaha dotýká právní roviny a nikoli mravní, hovoří o prohřešku a trestnosti na rovině civilního zákona, nerozebírá mravní stránku případu, ale pouze jeho civilní trestuhodnost. - S nadspravedlností souvisí ctnost pohotovosti v úsudku o tom, co je skutečně spravedlivé, což se váže k rozumnosti. Vrchol nadspravedlnosti spatřuje Otec Albert v Kristu, v jeho činech, kterými zákon někdy překračuje, a přitom pokaždé zákon naplňuje. Své přednášky o nadspravedlností dokládá odkazem na knihu Kazatel, kde je psáno: Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? (Kaz 7, 16)

No plosím – uletělo mu z úst, když později kráčel chodbou.

Takové úžasné poznámky svědčí o velkém nadání, říkal si spolužák:- a ještě si ho druzí dobírají jako Němého vola. Tohle tak nenechám. -A zamířil k cele Otce Alberta.

 

Posluchače znepokojovalo ze všeho nejvíc to, že během celé té ohňové palby oprav a připomínek v posluchárně se věčný obtížný student usmíval jako měsíček, pobaveně a s nelíčeným obdivem přikyvoval. Nedalo se poznat, zda blahopřeje svým kritikům k jejich předváděným námitkám či zda si libuje, kolika strhujícími novotvary obohatil jazyk. Kritik tím byl nanejvýš zmaten.

Ať se učitel snažil sebevíc, nedokázal v omylech věčného obtížného studenta vypátrat nějakou zákonitost. Žák je ze sebe chrlil jako naprosto nepředvídatelné a veskrze živelné improvizace.

Například toho dne, kdy se posluchárna potila nad slohovým cvičením v rozsahu jednoho odstavce. Věčný obtížný student se přihlásil s následujícím výpotkem: Dyš dva potkají, ruky si podají.

Učitel si všiml, že student sice správně uvádí podají, nicméně pokaždé vyslovuje ruky.

Hovorová a řečnická cvičení rozdmýchávala v tomto studentovi bělostný žár. Při nich vzlétal neohrožený školomil k novým a závratným výbojům. Jednoho dne se dal unést svou výmluvností natolik, že nazval Pannu Marii apoftolkou a mudrckou a chrdinkou.

Na všechny tyto důrazné výtky odpovídal vřelými díky, pokorně provinilým výrazem a horlivým slibem: Já šecky ty zlocviky odcviknu!

Stalo se to při quodlibetních rozpravách či otázkách o čemkoli. Co byly tyto volné dotazy? Neformální shromáždění, zavedená v jistých dobách školního roku. Bývala vyhrazena objasňování všech otázek, na které studenti narazili ve studiu či každodenním životě. Studenti milovali tyto volné dotazy. A právě tak učitel. Byl rád, že může svým svěřencům pomoci s praktickými otázkami. Připadal si tak daleko tvořivější.

Má někdo dotaz? Jakýkoli dotaz - na pravopis, mluvnici, výslov -

Švédský student se ozval svým úvodním zamručením, pohlédl na jakousi ohmataný pergamen a zahuhlal: Leze na zdi fšečtán nebo pšečtán?

Vřešťan je – hm - druh opice, odpověděl vyučující:  - kdežto břečťan je popínavá rostlina, která se plazí po zdi.

Och, stělání, stělání! - Zářil věčný obtížný student, vděčný za tolikeré divy vzdělanosti.

Další prosím, vybízel učitel.

Snacha. - Ozval se student z Krakowa

Jak prosím?

Snacha. - Opakoval student: Proč nevyslovuje tak, jak píše?

Učitel rozpačitě zamžikal. Ale snacha se píše přesně tak, jak se vyslovuje, bratře. Napsal na tabuli SNACHA. Vidíte!

Vidim, ale takový slovo ja nikdy sem neviděl. Ja myslim snachu, kterou mam v naši škole.

Snahu! - Zvolal učitel: Jenže to je docela jiné slovo. Zvedl křídu a ke SNAŠE přibyla SNAHA. Pak se dal do vysvětlování příbuzenských vztahů.

Joj, vydechl věčný obtížný student.

Nevysvětlil jsem to dost jasně, bratře? - Lekl se učitel

Krásně jasně, pamprésor! Špičkově! Jedničkově! Jasná facka!...

 

Mistr Albert, mezi studenty zvaný profax či prófa, nenechal na sebe nikdy dlouho čekat, aby po přednáškách dal občas někomu zakusit, co to znamená být taženej.

Jako vždy napřed nastínil námět: Ctnost je dobrá jakost mysli, kterou se správně žije, které nikdo neužívá ke zlému, kterou Bůh v nás, působí bez nás. Jenže, co znamená správně žít? Zodpovíte to, bratře Tomáši?

Ó jé, Tomáš byl tasenej! Ten bude vařit z vody. - Zašumělo posluchárnou.

Mohl bych dostat nějaký čas na rozmyšlenou? - Ptal se Tomáš.

Cha, cha,chá! – zaznělo refrénovitě posluchárnou.

Řeknete hned, co vám přinese slina na jazyk.

Studentovy oči uletěly ke kříži na zdi posluchárny. Na chvíli vypuklo trapné ticho, že by se dalo dlabat polévkovou lžící. Jeho srdce však volalo:

Nevýslovně moudrý Stvořiteli,

tys ustanovil z pokladů své moudrosti tři řády andělů,

podivuhodně jsi je umístil v nebi,

a nanejvýš ladně jsi uspořádal jednotlivé části vesmíru.

Ty jsi pravdy zdroj světla a moudrosti,

i nejvyšší pramen všeho

Sešli milostivě paprsek své záře do temnot mého rozumu

a zbav mne dvojí temnoty, ve které jsem se narodil,

totiž hříchu a nevědomosti.

Ty dáváš výmluvnost jazykům nemluvňat.

Vzdělávej můj jazyk

a vylej na mé rty milost svého požehnání.

Dej, ať bystře chápu,

ať jsem schopen všechno si podržet v paměti,

ať se správným způsobem a lehce učím,

ať dodržuji přesnost při výkladu

a mám vždy zásobu vhodných slov.

Nauč mě dobře začít, pomáhej mi vytrvale pokračovat

a doplň mezery, když budu končit.

Co žádné z napnutých uší neslyšelo, to slyšel Ukřižovaný a nenechal to bez odezvy. Sotva se vrátily oči na místo, pohnul se student - za šířícího se šepotu posluchačů - směrem k učitelské stolici.

Hm. Teďka stříhá flosnama a mává plótvema, ale hnedkom prolítne jak sekera ke dnu. To bude šlupka! Ten to zvorá! Zkope to! Zmastí, co se dá! A bude ausgešlosn! – Na tak, Tomášku, kápni božskou! Uvidíme, jak si dutej! To se nalochníme!

Už neváhal ani chvíli. Nejprve přesně zopakoval položenou otázku: Ctnost je dobrá jakost mysli, kterou se správně žije, které nikdo neužívá ke zlému, kterou Bůh v nás, bez nás působí. A co znamená správně žít? - Načež Otec Albert pokynul hlavou, zatímco posluchárnou táhla šeptanda, oznamující, že kamufluje, pokračoval slovy:

Zaměřit se na správný cíl a směřovat k němu přímo, bez odboček, vyhýbat se všemu, co je příliš moc nebo málo, zůstávat ve středu. Dodávám Augustinovu myšlenku, že je třeba užívat stvořených věci tak, abychom dosáhli věčné vlasti.

A co zneužití? - Dotazoval se učitel.

To se může týkat jen pozemských skutečností. Ctnost nemůže být zneužita, je-li skutečnou ctností. V úvahu přichází pouze tehdy, když třeba někdo zneužije ctnosti k pýše, přímé zneužití však ctnost jako takovou zcela ruší.

Nejistou část vašeho vymezení ctnosti, totiž slova: kterou Bůh působí bez nás, patrně vztahujete na vlitou ctnost, a ne na získanou. V tomto případě je třeba chápat vymezení ctnosti tak, že Bůh je prvotní příčina. Spolupůsobení člověka je však nezbytné. Ze strany člověka jsou bezprostředními příčinami ctnosti předně vůle, dále rada, a konečně volba.

Posluchárnou se šířila spodním tónem šeptanda, která sdělovala: - Žádný kiks. Je parádně nabiflován – našprtán –

Mistr Albert nás učí, že u ctnosti mají klíčový význam láska a řád - Božská láska je matka všech ctností. Dobře vedená láska počestných lidí je ctností. Řád ve ctnosti zaručuje rozum, který nachází správný střed. Nejedná se však o usuzující rozum, nýbrž o praktický rozum, který předchází jednání. Tak jako mezi vášněmi je vášeň lásky první a základní vášní, podobně je tomu i u ctností, kde láska je kořen všech ctností.

Ctnosti jsou způsobeny návykem, avšak protichůdným návykem mohou být zmařeny. Jejich příčinou je vůle, nikoliv přirozenost. To, co koná přirozenost, koná nutně, automaticky, vůle však koná na základě volby. Opakovanými volbami a úkony stejného druhu vzniká ctnost. Ctnost je tedy působena vůlí a její sídlo je v duševní síle, tj. ve vůli.

Podstatou ctnosti je její střed. Střed není v nějakém geometrickém středu mezi krajnostmi, ale naopak v jejich vyloučení.

Ctnost je dokonalost vůle, ona sama je vůlí a předpokládá plnost vůle. Předpokládá tedy plnou zapojenost člověka. Ctnostným nelze být napůl. Ctnost dává vůli tvar, utváří vůli k dobru. Bezprostřední příčinou ctnosti je dobrovolné jednání podle správně uměřeného rozumu. Vůle je proto hlavní příčinou, rozum a vytrvalost jsou nutnými předpoklady.

Jakým způsobem se dá najít správný střed?

To úkolem moudrosti. Sapiens, moudrost má správnou míru pro to, co je vhodné a správné. Nalezení správného středu je kromě jiného záležitostí soudnosti, vyplývající z víry, nazírání rozumu osvíceného vírou. Je vnitřním přesvědčením.

Bratře Tomáši! - Zvolal s radostí Otec Albert. - Vy nemluvíte jako student.

Něžné oči, vždy upomínající hraběnku z Akvina, zbystřely, jen víčka párkrát zamrkala.

Vy mluvíte jako učitel, ozývalo se dál.

Jen to z něho teklo, uznávali spolužáci.

Měl kliku, tvrdil kdosi.

Kdepak, kapíruje to, říkal další.

Otec Albert vystoupil na učitelskou stolici, už proto, že se vedle mohutného Tomáše cítil trochu stísněně, rozhlédl se po ostatních a řekl důrazně:

Mnozí z vás se posmívali bratru Tomášovi a nazývali ho Němým volem. Ujišťuji vás, že až tento vůl zabučí, uslyší ho celý svět!

Hm. – Zahučelo to posluchárnou.

Nenápadně se mezi studenty ujalo mínění, že Tomáš je vlastně nabitý studios čili nahoblený nebo našprtaný, nabiflovaný, ale přitom žádný šplhavec. Třebaže šprtá, není to žádný šplhoun.

Každé cvígro zvládá, takže je sám vylochněný, uznával kterýsi student z Kolína.

Otec Albert byl však jiného názoru. Samotného Tomáše to překvapilo, zvláště poté, co se stalo, když nedávno navštívil slovutného učitele v jeho cele. Zatímco byl malý chlapík zavrtaný do jakéhosi herbáře a vydával šustivé zvuky, v rohu cely se cosi pohnulo a zatřáslo vylekaným návštěvníkem důrazněji, než kdyby se to pokoušel drsný saracén. Zjevně se ho sice nic nedotklo, a přesto vyskočil jako jelen v říji, avšak místo dalšího vzepjetí se zmateně zarazil.

Lória bapri efilii espiritus santi - Loria bapri efilii espiritus santi - Loria bapri…

Tam, odkud vycházelo toto drmolení, se cosi samočinně hýbalo.

Když si třaslavá ruka dodala odvahy a podala blíž svícen, ukázalo se to naplno. Postava zvíci sličné ženy v blankytném rouchu střídavě spínala a rozpínala ruce a vydávala ze sebe: Loria bapri efilii espiritus santi.

Mezitím se už přišustil mužíček s jasným pohledem, sršícící spoustou nápadů: - To nic, bratře Tomáši, to je jen takový můj vynález. Prostě mechanismus, samočinně se modlící jako naše svatá Panna: Glória Patri et Fílii et –

Řachch!!

Samohyb však právě dostal jiný pohyb, než jaký mu vložila do útrob ruka vynalézavého mechanika. Postava se s mohutným zaduněním převalila na bok, kredencově se otřásla a pak ještě chvíli řinčela, až se zdálo, že se někde vzadu vysypalo kuchyňské nádobí. Uprostřed hlomozu padajícího mechanismu docela zaniklo, že Tomášovi mimoděk uletělo z úst zasyčení bolestí, protože si tím mohutným kopancem snad srazil palec. Zmatený host však už dávno nic ani neviděl pro slzy, které se mu řinuly z očí. Nevnímal ten ryk a řinčení, nýbrž jen slova, která ústa zalykavě mumlala: Svatá Maria - Matka Boží - je Panna -  vždycky Panna - a žádný panák! Ani paňác!

Co bylo, bylo. Dneska však už byl skopnutý palec horlivého obhájce svaté Panny dávno zahojený, a zbožný kutil také už dávno opravil svou hračku – automat na modlitbu, jenže nyní mu leželo na srdci cosi jiného:

Bratře Tomáši, magistr řádu mne posílá do Paříže učit. Jedině tam se dá získat nejvyšší hodnost pro moje všeobecné učitelské působení. Vyžádal jsem si vás jako doprovod.

Oči zkoprněle uvízly daleko od studenta, a teprve po delším lapání po dechu se vrátily ke svému běžnému používání.

Rád půjdu s vámi, ale nemám tady ještě ukončené studium.

Nevadí. Dokončíte to pod mým vedením v Paříži.

Než se Tomáš nadál, přišla k uplatnění jeho montecassinská fránina či fráňa, franka čili francka, poněkud zahuštěná tím, co do ní k jejímu vytříbení přinášela lánina, ládina, látanina, láia, laika, lágra nebo i zmatina. Podle přísloví, že nové koště dobře mete, přinášel do Paříže každý nový učitel něco nového, pokud přicházel odjinud. Tak se Tomáš ocitl na křižovatce různých názorů a neméně rozmanitých slovních divuplodů. Každý z příchozích býval náramně vyhraněný autor, ale kdyby se to někdo pokusil vyslovit nahlas, byl by v mžiku někým opraven.

Neříká se, studente, autor, nýbrž se říká jistec.

Jistec? – Zakroutila se hlava posluchače.

Přesně tak. Jistec. A učedlník musí bedlivě naslouchat, aby si to všechno osvojil, protože učitel zde má dřivnost.

Dřivnost? – Myslíte snad prioritu?

Tak by se to snad říkalo latinsky. Naše řeč má však dost a ještě lepšího výraziva než strohá latina. Naše bohovědná mluva má svoji vidotvornost, jež by latiníci nazvali specifikum, takže může mnohé záležitosti ořešiti, což znamená to, co pro latiníky praedicare. Můžeme pak naříkati srostitě.

A pročpak naříkáte? Copak se vám zlého přihodilo, že naříkáte? Přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast.

Nenaříkáme, že by se nám stalo něco zlého, ale můžeme podle své libovůle něco naříci ve smyslu latinského praedicare, a to srostitě, tedy tak, jak by se po cizácku naříkalo konkrétně. Neptejte se nás na takové prvotě, protože učedlník musí být v poslušnosti, takže musí poslouchat a naslouchat. A co k tomu potřebuje?

Poslušnost.

A co je poslušnost?

Ctnost.

A co je to vlastně taková ctnost?

Principem ctnosti je habitus.

Špatně – špatně – špatně. - Prvotí ctnosti je změť, - zdůrazňoval významně vztyčený ukazováček.

Učedlník nemůže být nesoudobný, ozývalo se odjinud zpod pozdviženého obočí.

 

Jediný Mistr jsi ty, můj Pane, zašumělo zpod kapuce hábitu, prostírajícího se před chrámovým křížem. S pocitem vnitřního uspokojení tu přednášel jeho nositel své díkůvzdání za to, že se v tom učeném řečnění neztratil. Při svém každodenním naslouchání celému tomu duchovnímu mumraji, k němuž se pravidelně vynořoval jako věrný pes z doupěte své celičky, kde bedlivě všechno zaznamenával, opakoval a promodlil, ovládl živě také vytříbenou francouzštinu.

Nikdo nezjistí, jak dlouho zde byl Ukřižovaný mimo kříž, ale jedno je jisté, že se rychle vrátil na své místo, když chrámem zaznělo nedočkavé volání:

Tomáši!  Tomáši! Honem do refektáře! Už dávno je po zvonění.

Pevným krokem vstoupil do refektáře, ale místo nabízeného místa na lavici u prostřeného jídla, zamířil raději k ambonu, aby vystřídal předčítajícího. Potom pokračoval v jeho četbě Sentencí:

Primo manifestat partes divisionis per definitiones –

Tu mu představený přetrhl jeho přednes:

Copak nedovedeš správně číst, balíku? - Načež pronesl jako opravu úplný nesmysl: Primo manifestatur partes divisionis per definitiones.

Tomáš vše pokorně zopakoval jako by to byla svatá pravda: - Primo manifestatur partes divisionis per definitiones, - načež pokračoval dál v četbě.

Cink! Cink! Cink! - Spustil zvonek svou kovovou árii od srdce a bratři se zvedali od jídla. Načež zaslechl za svými zády vyčítavá slova:

Proč jste, bratře, opakoval ten nesmysl? Vždyť jste přece původně pronesl slova správně?

Nezáleží na tom, jestli jsem ta slova vyslovil tak nebo onak, ale spíše na tom, zda jsem je vyslovil poslušně. Nejde o to, co říkáme, ale jak posloucháme.

Někteří vrtěli nechápavě hlavami a reptali:

Jenže Dominikovým heslem pro náš řád je přece veritas čili pravda.

Ehm, kvůli pravdě se lidé nejvíce zlobí. Jenže, kde chybí pokora, tam se všichni navzájem sežerou.

 

Dnes, řekl oblíbený učitel: - končíme školní rok - a čeká vás tedy zkouška.

Ve skutečnosti to bylo něco, bez čeho by se klidně obešel. Už celé měsíce věděl, kteří posluchači si zaslouží postoupit do vyššího ročníku pro pokročilé, a kteří - i při zavření všech očí, a snad i kuřího oka - budou muset opakovat.

Nechat kohokoli propadnout pro něj bylo utrpením. Celou noc před zkouškou se obvykle zmítal na lůžku a hledal důvody pro možný postup krajních případů, jako třeba takového posluchače, jako byl bratr Řek. Ten sice projevoval nemalou snahu zlepšit se v pravopise, pokročil v mluvnici, ale stále zabředal do potíží s přednesem slov. Když měl utvořit větu se slovem důchod, zabrebentil: Co je stejný, to je prašť jako důchod. Podobně trápil učitele případ posluchače, jehož mluvidla, uvyklá rodné španělštině, se pořád jaksi nemohla uzpůsobit. Když se pokusil dát dohromady jablka s hruškami, vyšla z toho chabka s růžkama.

Mnohdy dokázal učitel usnout, jedině až se pomodlil celý růženec za studenty, které mohl bez nejmenších výčitek svědomí pustit do vyššího ročníku. Ani nebožtík Euklides by se nedopočítal, kolik proseb a volání vyslal k nebesům za studenta Wolfganga z Bavorska. Jeho sykavky sice volaly po nápravě, ale nijak to neovlivňovalo jeho výborný pravopis, dobrou větnou stavbu a širokou slovní zásobu. Rodilý Bavorák určitě postoupí.

Sotva však procitl, začal se znovu trápit kvůli posluchačům, které bude nucen zklamat. Patřil k nim jistý student z Polska. Protože bez a pes pro něho byly dva zaměnitelné zvuky, domníval se ještě minulý týden, že slovem bezúhonný se označuje pes, co chodí na hon.

Nebo jakýsi student z řecké vlasti. Jeho znalosti byly právě tak nejasné jako jeho mručení. Když měl použít slovo kopec, vylezlo z něho: S kopec teče voda.

Nebo věčný obtížný student. Učitele bodlo u srdce. Píchlo ho tam pokaždé, kdykoli si na něho vzpomněl. Tento neohrožený student byl snad nejpilnější a nejhouževnatější z celého ročníku, nikdy nechyběl, jakživ se nedal ničím odradit, zřídka se mu ztrácel z andělského obličeje úsměv plný optimismu a neochvějné ctižádosti. Jeho jazyk ovšem kolísal mezi čímsi zkomoleným a něčím dosud neslýchaným. Pravopis měl nadále výstřední, s mluvnicí zacházel politováníhodně a jeho výslovnost byla otřesná.

V zájmu spravedlnosti si učitel připomínal, že se tento student v mnoha směrech poněkud zlepšil: cisina byla patrně pokrokem ve srovnání s dřívější cicinou. Ale jinak měl ještě tolik co zlepšovat, že hory jeho pokroků vyhlížely vedle velehor jeho omylů jako kupky sena.

Člověk mohl jen žasnout nad jeho neblahou schopností vyřešit jednu otázku tak, že se vytvoří druhou. Cvičné stupňování přídavných jmen obohatil příspěvkem studený, studenčí, letofý.

Čas se nezastavil. Hodina poslední zkoušky se přiblížila.

Ukliďte si, prosím, z lavic všechno kromě čistého listu a pisátek.

Jsou všichni připraveni?

Zmučené pohledy, statečné úsměvy, odevzdaná povzdechnutí - to vše svědčilo o závažnosti nadcházející prověrky. Nejedna ústa vyschla, nejedno srdce zabušilo rychleji. V některých očích zářila vidina dalšího ročníku. Jiné posluchače život prostě naučil, aby si nedělali příliš velké iluze. Pera balancovala v čekajících lavicích jako dychtiví bobři.

Naše první slovo je myš. Učitel chvíli počkal a vyslovil to znovu, pečlivě a zřetelně.

Posluchárna se vrhla na myš. Věčný obtížný student zaklonil hlavu, zavřel oči a konzultoval se svým andělem strážným. Myš, šeptal. Myš- Sajimavej výras - jedno oko se otevřelo, aby sledovalo, jak bude vyučující na jeho samomluvu reagovat.

Studente, zamračil se učitel: - rušíte třídu.

Proměňte. - Obličejem zhrzené milenky dal student najevo, že nesmí-li si pro sebe šeptat, nemůže přesně uvažovat.

Učitel nespěchal se slovy. Nechával mezi nimi uplynout delší čas. Zato se snažil vyslovovat co nejvýrazněji.

Rozvrhl si dobu tak, že poslední z diktovaných slov přečetl dobré dva zdrávasy předtím, než cinkot zvonku ohlásil přestávku. Počkal na několik opozdilců dopisujících větu s přídavným jménem brzký.

První část zkoušky máme za sebou, oznámil. Odevzdejte mi, prosím, vaše výtvory.

Napjaté řady se zavlnily úlevou. Studenti vstávali, protahovali se, třeli si spánky, masírovali si prsty, odevzdávali papíry s testem a šourali se na chodbu - svěřovat se, srovnávat, popisovat a přetřásat své slovní divuplody.

Nedalo se nikam utéci před výplodem věčného obtížného studenta:

Jedna miša ve špajsu sdělá miš maš.

Ještě štěstí, že jsem jim nechal vypracovat ještě zvláštní tezi podle vlastní libosti.

Před očima se mu mihly názvy tezí. Urovnal si množství popsaných listů do tašky.

O skryté sáludnosti slofička kfůli.

No ovšem. Byl to on - věčný obtížný student. Ostřížím zrakem přeletěl učitel snůšku chyb, aby co nejrychleji našel poslední věty:

Můžete šíci, že chodně záleží na fýslofnosti: Udělal jsem to kfůli tobě, trachoušku. Ha, pšistichl sem tě pši činu, pítáku!.

Opouštím tento ročnik chrdě, a jesli kfůli nekemu púknu, je mi lokr. Milerát se sem fratim. Sem prima fratny.

 

Po roce pařížského působení se malý zalátaný hábit, naplněný skromným mužíčkem, znovu ocitl v prachu cesty mezi Paříží a Kolínem. Velký hábit, který ho doprovázel, obíhal po chalupách a poníženě vyžebrával chléb pro oba.

Kráčeli vstříc velké události, ale pro mladého z nich to byla především velká zkouška, životní zkouška, pokušení pochybností a víry.

Chcete-li uniknout před duchem světa na druhý konec světa, i tam vás ten lživý kozloduch dostihne, i kdyby to by poslední zapomenutý ostrov, a vynajde způsob, jak vás ranit. Chcete-li však zvítězit nad duchem světa pomocí Ducha z jiného světa, dokážete to kdekoli.

Jsou tady pro vás, bratře Tomáši, zprávy z rodné vlasti. – Řekl mu převor a vzal ho přátelsky kolem širokých ramen. Pravda je, že při tom musel ruku hodně natáhnout: Pak pokračoval ztichlým a nejistým hlasem: Nejsou zrovna moc povzbuzující. Vaši bratři Landulf a Raynald sběhli z vojska císaře Bedřicha II. Císařští rytíři je kvůli tomu stíhají.

A co doma?

Převor se na chvíli odmlčel, a pak váhavě pokračoval: Sídlo tvé rodiny, hrad Rocca-Secca byl vypálen a rozbourán. Město Aquino bylo rozbořeno a vydrancováno. Ani Horu svatého Jana nenechali bedřichovští poskoci na pokoji. Zbylo tam rozvrácené spáleniště -

A co naši doma?

Váš otec už dávno není mezi živými. Bratr Landulf je ve vyhnanství a bratr Raynald ve vězení.

A co je s maminkou?

Hraběnka Teodora se uchýlila ke své dceři, která se provdala za hraběte ze San-Severino. Sestra Marotta je u benediktinek v Capui.

Kříž na stěně refektáře kolínského kláštera se mírně naklonil a pak se zakolébal ze strany na stranu, stoly s lavicemi se roztančily a začaly se posunovat po místnosti. Ani dlažba si nedala pokoj. Podlaha místnosti se začala povážlivě vlnit a naklánět.

Zemětřesení? To bylo první, co ho napadlo, ale taky poslední. Pak se Tomášovy oči vydaly na okružní cestu refektářem, až uvázly kdesi na mrtvém bodě.

Plameny vyšlehly z oken hradu Rocca Secca a pak je dohnal oblak hustého dýmu. Ze všech stran se ozývalo:

Pomoc! – Zachraň se, kdo můžeš!

Z jednoho oblaku vyšlehl plamen, ale byly v něm vytřeštěné oči hraběte Akvina, a do uší mu zaznělo ječivé:

Ještě nějaký takový výstřelek, a Bedřich rozdupe náš hrad Rocca Secca jako zuřivý kanec a na střechy Akvina posadí červeného kohouta!

Rozdupe –  rozdupe – ROZDUPE - zuřivý kanec - zuřivý kanec – KANEC !!

Do toho zaznívalo starostlivé otcovo domlouvání:

Synku, dej si pozor na tu dominikánskou žebrotu! Tohle tvoje záškoláctví je k ničemu. To by našemu rodu nepřineslo nic dobrého.

Tomáš - to je temná skvrna na rodokmenu hrabat Akvinských! - temná skvrna - temná skvrna – skvrna – SKVRNA !!!

K tomu se čas od času ozýval matčin vyčítavý hlas:

Jak jste bezcitní! Vy dominikáni, studení jako psí čumák! - psí čumák! - 

Nyní však zazníval mnohem víc vyčítavě, a postupně přecházel do obviňování. Vzápětí se zase zlomil a mluvil mazlivě, aby zase sklouzl do jakésiho plačtivého tónu:

Tomášku, můj chlapečku! - Ach, Tomáši! – Jak ses mi vzdálil! - vzdálil!!– VZDÁLIL!!!

Hlas jakéhosi zbrojnoše volal:

Mendíku, vezmi si na sebe kloudné šaty, ať se za tebe nemusí tvůj otec stydět!

A otcův varovný hlas:

Neblázni, Tomáši! Dostal bys celou naši rodinu do hrozných těžkostí. Musím před tebou chránit celou rodinu a také všechny naše poddané. Císař se bude mstít -

Ach, Tomáši, Tomáši.

Zatvrzelče! Nevděčníku! Dal jsem ti život! Patříš Akvinům.

Budeš mě mít na svědomí, Tomáši!

Papežův hlas se ptal:

Jak to, můj synu, že jste se dal zapřít před matkou?

Pak ty hlasy utichly a Tomáš uviděl svou celičku.

Matně si protíral oči.

Cosi zlého ho obviňovalo: Ty si tu žiješ za devaterými horami, ale zatím jsi přivolal pohromu na celý rod Akvinů --- stálo ti to za to?

Když se jednalo o něho samého, nedbal na to, jestli fouká ostrý vítr od východu nebo ze západu, a v každé zkoušce a nepohodě obstál jako vzrostlý dub. Bůh mu dal za jeho věrnost zvláštní ochranu proti pokušení čistoty. Neměl však žádnou zvláštní posilu proti takovému pokušení, které na něho dolehlo nyní. Právě mu kdosi našeptával: Přivolal jsi pohromu na celý rod Akvinů --- stálo ti to za to? Teď kvůli tobě musejí trpět jiní, právě tak, jak se toho obával tvůj otec.

Jaký je úděl nalomené třtiny, bezmocně se klátící ve větru? To se teď projevilo naplno. Zkrátka ležel tu jako hromada neštěstí a neměl sílu udělat ani krok.

Hábit se snesl s lůžka a váhavě se přesunul ke klekátku před malým křížem. To si vrzavě zase postesklo na svůj úděl, když jedním dechem zašumělo celou:

Pomoz, můj Pane. Kde jsi můj nebeský pomocníku?

Jsem s tebou. Nikdy tě neopustím, a stejně ani náš Pán. Jako bys nechápal, že tvá opuštěnost je nový klam? Přijal jsi úlohu Němého vola, jak tě k tomu někteří odsuzovali. Dost pohodlné. Zvu tě k lepšímu řešení. Máš velké poslání.

Hm.

Váháš? Skoncuj s tou uzavřeností! Raduj se a vesel!

Radost? Smích?

Seber se! Máš velké poslání jako člověk a ještě větší jako Boží dítě! Jako člověk jsi ten, kdo svobodně touží. Tak už naváhej, a živ se chlebem své touhy! Pak se dokážeš radovat. Zvířata se smát nedovedou. Ty však nedokážeš bez radosti žít. Napni síly a objev ji! Právě ta touha po radosti, po slasti a štěstí, podněcuje tvoje činy a životní rozhodování.

Jenže není radost jako radost. Je-li radost hlubokou potřebou srdce každého z lidí, tak obsahuje i požadavek svobodného rozhodování. Ten je základní osnova radosti.

Lživý duch světa zpovrchňuje každou radost. Šidí tě o její duchovní rozměr.

Copak není světák samý smích?

Pohrdavý, uštěpačný, pichlavý a jízlivý smích. Živí se náhodnou příležitostí. Sotva pohasnou záblesky štěstí, zůstane smutek. Světákovi to stačí, protože je ducha nezámožného. Tobě to stačit nemůže. Nejsi zrozen pro hloupý smích. Od narození žiješ pro záměrný smích a smysluplnou radost. A co teprve od křtu! Radost je tvoje úžasné tajemství. Potíž je v tom, že trochu zapomínáš, že právě tobě je svěřeno takové tajemství. Jako bys ho zrovna nedovedl užívat k vlastnímu radostnému životu zrovna tak, jako k projasnění a odlehčení těžkého života ostatních.

Proč se to najednou nedaří?

Radost je víc než citová odezva v srdci. Vede k ní nejen vtipnost čili důvtip, či - jak říkával Aristoteles - eutrapalia. O co jde? Mít ochotu snadno a rychle nalézat v zapeklité situaci náhlé a překvapivé rozuzlení. Umět pohotově zachytit podrobnost běžného místa, které mnozí přehlédnou, a povznést ji jako vzor. Ať už máš takový dar nebo ne, hledej ho v sobě a rozvíjej.

Snad ne jen proto, abych se blýskl před lidmi?

Spíš abys potěšil každé srdce na potkání a oslavil tím Boha.

Nevím, nevím – jestli -

Radost je v tobě založena hlouběji než si myslíš. Je víc než prchavé nasycení toho, co ti podsouvá sobectví a kolísavé záchvěvy vášní. Je víc než naplnění citů a nálad. Na rozdíl od potěšení a rozkoše má pravá radost v sobě stálost a hloubku. Přináší zážitek plnosti.

Ozvěnou radosti ve tvé duši je úžasná hudba pulzování tvého rozumového nazírání. Vnitřní vracející se ozvěna. Mocná vlna rozechvění v hloubi bytosti, která tě povznáší. Způsobuje, že v některých okamžicích zakoušíš údiv nad tím, že vůbec jsi.

Trvalá radost je výsadou výsadou právě tebe. I když ti nejde o to, abys jen vyhrával a vynikal nad jiné, vyznej s odvahou, že jedině v Pánu a s Pánem jsi schopen prožívat ryzí radost.

Jak to?

Pouze tady se ti zjevuje dokonalá radost. Je to tajemství. Dej se jím unést! Tvůj smích je to pravé ujištění. Konečná příčina tvého smíchu a všech projevů důvtipu je blaženost

Copak se mohu radovat, když moji bližní kvůli mně strádají?

To ti našeptává záludný duch světa. Mocichtivý císař mu slouží. Tak se staví zády k Bohu, k Církvi a ke všem lidem dobré vůle.

Nechci se radovat bez ostatních.

Nikdo není vyloučen z pravé radosti. Víra ti přináší úžasné, překvapivé a potěšující tajemství. Tady je svrchovaná radost. A ty máš pozvání k účasti na této vrcholné radosti. Celý Bůh s jeho radostí se vejde do každého srdce. Může naplnit nekonečnou hlubinu tvého nitra.

Radost je všelidská. Je každému přirozená. Tak nesmutni a těš se z drobných všedních věcí a činností! Těš se z prosté radosti! Tvoje vyšší radost předpokládá člověka schopného přirozeně se radovat. Spasitel vychází z těchto prostých každodenních radostí, když hlásá království z jiného světa.

Už tyto přirozené radosti jsou Bohu milé. Nezapomínej si je připomínat. Vděčně za ně děkuj. Tak je předkládej Bohu, aby je očistil, zušlechtil, posvětil a prohloubil. Objevení pravé radosti předpokládá, že potom budeš schopen postoupit výš. Nezastavíš se na úrovni radostí, jež jsou ti ve světě nabídnuty.

Už proto, že máš rozum a svobodu, ale ještě víc proto, že máš duši přetavenou posvěcující milostí. Proto je tvá radost především radostí duchovní. Je normální, že vyzařuje do všech přirozených a citově prožívaných radostí. To ona působí, že tyto přirozené radosti jsou pravými radostmi pro tvé srdce.

Co způsobuje, že moje radost je především duchovní?

To, že jsi ve světě, ale nejsi ze světa.

Tvůj pravý život je v nebi. Tato skutečnost z tebe nedělá žádnou bezkrevnou bytost. Když máš srdce v nebi, tak už dnešek prožíváš nebeským způsobem, ale tím víc máš nohy na zemi. Připravuj toto tělo k proměně a k přetvoření omilostněnou duší.

Všichni svatí vyzařují nevýslovnou radost, třebaže je někdy sužovalo těžké strádání.

Odkud berou sílu?

Bůh.

Jak získám takovou radost?

Sám od sebe ji nezískáš. Je to zdarma daný, ničím nezasloužený dar shůry. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Pravá radost nemůže být spojena se lží ani s klamem. Rodí se z pravdy. Lidé uchovávají v srdci příchuť této radosti zrozené z pravdy. Přesto se jí trochu obávají.

Proč?

Prostě cítí, že kdyby se otevřeli této radosti a pravdě, postavilo by to před ně zrcadlo. Pak by uviděli věrný obraz sebe, zbavený příkras.

Hříchem je však v člověku porušen Boží obraz. Zbývá mu tápavé směřování k Boží podobě, vytušené ve filozofii.

Máš rozum a svobodnou vůli. Jsi osoba. Tak stále zakoušíš a poznáváš svou ubohost. Jsi však pevně zakotven v nebi. Tak se nemáš čeho bát. Místo aby tvoje slabosti překážely tvé vnitřní svobodě, jsou naopak skutečnými odrazovými můstky k ještě větší a nezvratné radosti nebeské.

Pokoj a radost, jež přebývají ve tvé duši, způsobují, že duše už nepotřebuje nic jiného k tomu, aby vyplnila vnitřní prázdnotu nebo aby se potěšila.

Copak se mou vnitřní radostí ztratí všechno smutné ze světa?

Ne. Utrpení tady zůstává. Dostává však hluboký smysl.

Jak se dá sladit utrpení s radostí?

Lidsky je to vyloučené. Je to možné díky prožívání spojení tvého utrpení s utrpením Spasitele. To není žádný sebeklam. To je plnější zakoušení toho, co už samo je dávno skutečností.

Kdekdo potřebuje právě uprostřed své bídy objevit a zakusit trvalou radost. Přičiň a třeba i něco snes proto, aby na tobě ostatní poznali, že utrpení a radost nejsou nesmiřitelní nepřátelé.

Jenže jak?

Sleduj Ukřižovaného. Umírá a vstává z mrtvých právě pro tebe uprostřed všech ostatních. Nad jeho konečným vítězstvím nad smrtí se patří jásat nevýslovnou radostí!

Jen kdyby ten svět nebyl tak plný zrady a násilí!

Dřív než byl kdokoli z lidí od někoho zrazen, zradili všichni Pána. Přesto dosahuje dokonalého a nezvratného vítězství. Tohle sleduj! Jak velká je tvá zkušenost zrady, která vede k vítězství? Spasitel vítězí! Nejen krví prolitou na kříži, ale i svou předsmrtnou úzkostí v Getsemanské zahradě. V tomto tajemství radost vítězí pro tebe nad smutkem.

Tak proč se mi ten smutek pořád vrací?

Je dvojí smutek. Smutek, který oživuje. Kromě toho je ale strašný smutek, který se zdráhá přijmout vyšší pomoc. Právě nad tímto nesmyslným smutkem získává pro tebe Ježíš vítězství v Getsemanské zahradě.

Právě tento triumf se snažíš vyzpívat o velikonoční noci. Je to opravdová jistota, že mocnosti zla prohrávají.

Je to také jistota, že tě nikdy nic nebude moci oddělit od Kristovy lásky, která ti působí tuto radost. Apoštol Pavel ti vzkazuje, že tě ani smrt ani život, ani přítomnost ani budoucnost, ani cokoli jiného v celém tvorstvu nedokáže oddělit od Boží lásky

Co mi radíš proti smutku?

Každý mrak má stříbrný okraj.

Hm. Laciná útěcha.

Pak tedy vezmi srdce do svých rukou a přiměj ho, aby proti tvé vůli zvolalo: Ať žije radost proti veškeré beznaději!

Cože?

Tvá radost je tak osobní, jak si osobně vášnivě zamiluješ Ježíše. Můžeš objevit i nějaké zvláštní projevy radosti, které by byly vhodné pro tvou vlastní cestu. Především úsměv. To je výraz radosti. Přičiň se, aby se vlídný úsměv od srdce nikdy neztrácel z tvé tváře. Jen ve vlídně usmívající se tváři bude radostný duch.

A neskončím jako poťouchle se usmívající hlupák?

Neskončíš, protože nejsi žádný hlupák. Máš rozum a svobodu. Máš důvtip, a to je základ vtipnosti. Na každém kroku se přičiňuj o odhalování směšného v sobě i kolem sebe, ve věcech i ve slovech! Odhaluj skrytý úsměvný smysl slov! Ale pozor! Ať jejich odhalení nikoho neurazí ani nezraní! Žádný ostrovtip! Vyhledávej a používej taková slova a výroky, které utěšují, pobaví, uvolňují napětí, povzbuzují a jsou milá! Mohou přispět k překonání pochmurné nálady, když se někdo šnekovitě uzavírá do ulity. A láska tím poroste. Dej pozor na slova, která berou odvahu! Zapomeň na slova jedovatá, pichlavá, kousavá, jízlivá, obviňující! Vyhni se obratům, které zavádějí k hrubým, tělesným významům! Taková slova a výroky by otrávily čistou radost.

Dávno jsem se vypořádal s dětskými hříčkami a hračkami, které Italovi zosobňuje rozpustilý šašek, který by se milerád nabízel lidské touze po štěstí.

Je náramně pohodlné pustit si takového šaška domů třeba při karnevalovém veselí. Tváří se, jako by tě přišel pobavit a rozptýlit. Musíš k tomu sebrat všechny síly, abys ho rozhodně vykázal z domu. Duch světa žárlí na radost, kterou chce náš Pán sdílet s tebou. Proto tě chce odvést od pravé radosti přihlouplým a hrubým žertováním. Vezmi rozum do hrsti a věř! Důvtipem svého rozumu osvíceného vírou a odkazem na vítězství našeho Pána odrazíš slovy Písma i tohoto hastroše, poklonkujícího před vládcem světa. Spolehlivě ho zdoláš chválou a díkůvzdáním našemu Pánu.

Čistá radost není nikdy daleko. Pokaždé je těsně a důvěrně blízko. Směje se na nebesích. Směje se bratrským úsměvem Božího Syna, který si vyhlédl příbytek ve tvém srdci. Sleduje tě z tvého nitra, a přitom ti pomáhá. Směje se povznášejícím úsměvem osobně blízkého Ducha, vycházející z lásky tvého Stvořitele a Spasitele, a proudí přes tvé srdce do celého světa.

Po několika dnech se vynořil v klášterním kostele nový hábit, přesněji řečeno, při bližním sledování se ukázalo, že je to starý hábit. Bylo tu však něco nového. Na hrudi jasně plápolalo cosi zřetelně vynikajícího jako zářivá svítilna.

Co to tam má? – Ohlíželi se druzí.

Nic tam nenosí. – Potvrzovali jiní.

Odkud pocházela tahle zář? Nikdo nevěděl. Ať to bylo cokoli, Otec Albert se k němu přiblížil a zašeptal:

Co je s vámi, bratře Tomáši? Zdá, že se cítíte dobře.

Už je mi lépe.

Z toho se dostanete. Čas všechno vyhojí.

Tomáš pokyvoval hlavou a na tváři mu hrál jemný úsměv.

Je tu však ta slavná událost, na kterou jsme se tolik připravovali a těšili. Nebudeme ji muset odložit – nebo snad - zrušit? - Řekl váhavě a s dávkou obav, až mu na čele naskočily vrásky. Vzápětí se však vytratily:

Žádné odkládání, Otče. Jsem připraven.

To je dobře - to je dobře, můj synu, říkal s úsměvem Mistr Albert, když ho zanechával v kostele samého. Sotva utichl klapot chůze i jemné šustěni hábitů, přeletěly oči ke kříži. Obrysy věcí se zamlžily, hrany uhladily a stíny srostly s paprsky světla. Všude se rozhostil majestátný pokoj a mír, jen klekátko zasténalo, když naplňovalo svůj úděl. Potom i to povrzávání utichlo, aby se připravená duše stala účastnou tajemné konverzace, kterou mohlo sledovat jen čisté srdce.

Od té doby, co jsi povstal, zamiloval jsem si tě ještě něžněji než před touhle zkouškou. Teď jsi mi bližší. Jsi mi zavázán k větším díkům za svůj život. Jako tvůj duchovní průvodce a ochránce jsem měl podíl na tvém křtu. Měl jsem účast při tvém narození jako při tomto tvém vzkříšení.

Tvoje duše je ozdobena dokonalostmi, jaké neměla ani za nejkrásnějších dnů své nevinnosti. Tvoje láska překračuje tvoje meze. Stala se velkodušnější, živější a účinnější.

A co bude dál?

Už máš pozvání na výpravu za tím největším dobrodružstvím. Přicházíš na hostinu lásky. Tady se ti dává to největší Dobro. Jsi pozván už ne jako cizinec, ale jako přítel. Hostitel po tobě touží jako po svém důvěrníkovi.

Mám tedy zvláštní štěstí.

To není náhoda. Jen dílo jasnozřivé lásky. Nevěř na žádné šťastné náhody. A ještě méně věř na nějaké nešťastné náhody.

Když se ti přihodí něco zlého, neříkej, že máš smůlu. Když se ti přihodí něco dobrého, neříkej, že se ti poštěstilo. Za vším stojí Bůh.

Svěřuje tě do mé ochrany. Hodlám tě osvěcovat tím, že ti jasněji než pouhým lidským rozumem představím vyšší plán s tebou. Hodlám napřímit tvou vůli k dobru a odklánět tě od zlého. Samozřejmě, že bych nic nezmohl, kdybys řekl: Nemám zájem. Zůstal bych nezaměstnaný, kdyby sis myslel, že se obejdeš beze mne i bez našeho Pána, který mne posílá. Sám se však nemohu rozhodovat za tebe proti tvé vůli. Ostatně bych to ani nechtěl. Naplno respektuji tvou svobodu. Nechej se poučit od svého duchovního vůdce! Pros o pomoc! A k tomu se i ztiš! Hned se dám do díla.

Poraď mi, kdy je pro mne nejlepší čas i místo k tvému naslouchání? Kdy nejlépe postřehnu tvé působení?

Podle Pěstouna Páně je nejlepší doba za tiché noci, v klidu na lůžku, třeba až k ránu. To už jsi upokojen a tvá duše není rušena podněty z okolí ani z tvého těla. Do takové zklidněné hladiny tvé duše přicházím s aktuálními zprávami. Tak se ode mne dozvídáš, jakým zvláštním způsobem se to má stát, aby se v tobě projevil původní a jedinečný obraz Boží. Dítě Boží přichází na svět. Právě zde se chce narodit a růst a projevovat se jedinečným, neopakovatelným způsobem. Už máš připraveno volné místo na nebeské hostině.

Mám se tedy řídit podle tohoto vzoru?

Můžeš, ale i příkladem jiných svatých. Žádného však už nemůžeš prostě opakovat.

Jakto?

Každý je stvořen jako původní Boží obraz. Tak dojdeš dokonalosti jedině, když budeš pod mým vedením sledovat vyšší plán s tebou.

Bože, dej Tomášovi chápavé srdce, aby poslouchal můj hlas, zvěstující tvou vůli a aby splnil tvůj záměr s ním.

Na jakých základech mám budovat svůj další život? Kde začít?

Nikdo nemůže položit jiný základ kromě toho, který už je položen.

Co je to za základ?

Kristus.

Jak dosáhnu spojení s Bohem?

Přichází k tobě sám. Od tebe se očekává jenom dobrá vůle a ochota k přijetí.

Kdy a kde přichází?

Ve mši svaté. Sám se ti předkládá za pokrm. Tak se snaž žít pro Boha a k jeho oslavě.

Nestačí tedy o Bohu vědět?

Ne. Musíš podle toho naplno žít, cítit, toužit, jednat i mluvit. Sám ti to umožní. Přichází ti v ústrety. Volá tě. A sotva vykročíš, už je s tebou. Dává ti účast na vyšším životě. Tak je v tobě najednou Někdo, kdo už překračuje tvůj lidský stín. Přichází kvůli tobě, abys měl život a měl ho v hojnosti.

Jak mohu mít nějaký jiný život, než mám dosud?

Když bude v tobě Ježíš působit. Chce se v tobě nejen zrodit, ale i působit jako vnitřní základ tvého života.

Jak se do mne vstupuje?

Milostí, která tě posvěcuje. Tak se v tobě jako v domě stává tímto přetvářejícím základem tvého nového života. Tím zušlechťuje tvůj dosavadní život. Místo planých plodů poneseš samé krásné, voňavé a chutné ovoce.

Jak to dělá?

Celým svým životem, který vrcholí smrtí na kříži a jejím přemožením.

Ale to se přece jednou stalo!

Před léty zahájil svůj vstup do lidských dějin. Od té doby stále stojí u dveří do tvého srdce a klepe.

Nemám na tom žádnou zásluhu, abych zrovna já -

Jistěže. Pro tebe to začíná křtem. Tím jsi vtažen do prvního dějství božské komedie.

Nepamatuji si, co se kolem dělo.

To hlavní se stalo uvnitř. Bůh se stal vnitřním základem tvé duše.

A co bude dál?

Další růst vyžaduje, aby se ti omilostněná duše otiskla do těla a přetvořila je podle sebe.

Jak má postupovat nový život?

Boží Syn chce být stále výhradněji vnitřním základem tvého života. Směřuje to k vyvrcholení, kdy můžeš říct s apoštolem Pavlem: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

A zbude ve mně život ještě pro mě samého jako člověka?

Vždyť je u tebe kvůli tobě, a ne, že by mu v nebi nebylo dobře. Chce však, aby se i tobě dařilo nebesky.

Co pro to mám podniknout?

Především prosit.

Bože, kéž otevřu příbytek svého srdce tomuto tajemnému Poutníkovi! I když přitom něco málo obětuji, a dostanu tím mnohem víc, ať to nedělám z vypočítavosti, i když o těch milostech tajemného Hosta něco vím! Stačí to?

Hlavně znovu a znovu prosit.

Bože, kéž vystěhuji své sobecké starosti a světské zájmy ze svého příbytku, aby se ti otcovsky i bratrsky u mne zamlouvalo tak, že se tam natrvalo zabydlíš a začneš si u mne počínat nebesky! Kéž se mi daří přijímat nebeského Hosta dennodenně! Ať stejně smýšlím! Kéž stejně cítím! Ať stejně toužím! Kéž stejně mluvím! Ať se stejně chovám a jednám! Když křtem začalo první dějství mé božské komedie, kéž následují ostatní dějství! – Jenže - která to vlastně jsou?

Nepředbíhej! Napřed pros o chápavé srdce! Zavolej si mne, a budu ti dělat tichého společníka. Ukáži ti, co v kterém okamžiku a na kterém místě znamená pro tebe Kristova výzva k následování. - Uč se ode mne, svého nebeského průvodce. Kristus je nejen Život, ale i sama Cesta k Životu. Uč se jaksepatří toužit.

Toužit?

Jde o to toužit ne pouze po polopravdách světa a po malých láskách. Postav si laťku výš! Pro tebe je připravena vrcholná Láska, nejčistší Pravda, nejlepší Dobro, nejskvělejší Krása. Odvaž se všeho! A neochabuj ve své touze po tom největším! Neustávej v touze být vším, ale jen společně s tímto svým nebeským Hostem a v Něm! Přeji ti, abys uspěl. Všechno mít a vším být v tom, který se rozhodl narodit a žít ve tvém srdci, nebo nebýt ničím a ničeho nedosáhnout bez tajemného Hosta.

Copak se mohu sám odvážit něčeho tak závratného? Kdo mi tu na světě pomůže?

Církev. Křest, a pak ostatní svátosti v tobě budují a rozhojňují nový život milosti. Tady jsi celý vysvobozen ze zajetí vypočítavosti a vztahovačnosti. Tady jsi osvobozen pro úchvatný a radostný vzlet k vrcholné Lásce a ochotné nebeské službě.

Jenže nevím, jestli -

Neboj se! Půjde to krok za krokem. Takový je život Ježíše - jen samá láska k nebeskému Otci. To je i tvé poslání. I ty máš nabídnout za oběť svůj život.

Na tomto dřevěném kříži?

Od narození do smrti jsi ukřižován do utrpení. Je na tobě, zda to strašně prožíváš jako zoufale nešťastnou lásku, anebo radostně jako smysluplnou oběť, ochotně přinášenou milencem pro záchranu své milé. Vůbec to není třeba vidět jako drásavou bolest a smutek. Spíše jako sladkou oběť přinášenou vrcholné Lásce, ale žádným drastickým zraněním, nýbrž jen ovládnutím scestných požadavků těla a světa. Stačí, když v sobě ukřižuješ nepatřičné a výstřední sklony těla a zavřeš dveře nabídkám světa. A hned zakusíš, jak úžasná harmonie se ti rozehraje v srdci. To se podivíš, jak se v tobě obnoví původní Boží obraz, tolik znečištěný nánosy tvých omylů a lidských hříchů.

Pomocí svátostí se dostáváš do ztraceného ráje. Je tu stálá nabídka Ducha, abys pod jeho vlivem dorostl v přítele a spolupracovníka Nejvyššího.

Nezapomeň na tuto svou důstojnost a vážnost! Jinak by se původní a jedinečný obraz Boha v tobě rozmazal přičiněním nějakého lehkomyslného smíška, který se ti v každé těžké chvilce snaží vetřít jako dobrý přítel světák.

Neboj se! Jen se odhodlej a vykroč! Při tomto zakoušení přijímání úplné radosti nastane přetékání radosti z tvé plnosti a sdílení radosti s ostatními. Jenže právě tímto sdílením se radosti s ostatními se radost v tobě samém rozhojní a prohloubí.

Tvá radost se pročišťuje a stává úplnou jedině, když se stále stupňuje a vyvěrá z nitra do okolí, kde bude svědčit o věrném a opravdovém životě Božího dítěte, který je skrz naskrz radostný.

Potíž je v tom, abych svědčil o tom, koho nikdy nikdo neviděl, a mně je souzeno držet Ho v rukou, zašeptal skoro jedním dechem.

Všemohoucí, věčný Bože,

přistupuji k slavení slavné svátosti tvého jednorozenného Syna,

našeho Pána, Ježíše Krista.

Přistupuji jako nemocný k lékaři života,

jako nečistý k prameni milosrdenství,

jako slepý k světlu věčné jasnosti,

jako chudý a nuzný k Pánu nebe i země.

Tys nesmírně bohatý a štědrý,

prosím tě:

uzdrav mě nemocného,

obmyj mě nečistého, osvět mě slepého,

obdaruj mě chudého a oblékni mě nahého,

abych přijal Chléb andělů, Krále králů, Pána pánů

s takovou úctou a pokorou,

s takovou zkroušeností a zbožností,

s takovou čistotou a vírou,

s takovým předsevzetím a úmyslem,

jak to vyžaduje spása mé duše.

Dej, ať svátost Těla a Krve tvého syna

nejen slavím jako obřad,

ale skutečně přijmu se všemi jejími důsledky.

Dej, ať Tělo tvého jednorozeného Syna,

našeho Pána Ježíše Krista, narozeného z Panny Marie,

přijmu tak, abych byl v jeho tajemném Těle živým údem.

Nyní přijímám tvého milovaného Syna

Skrytého pod svátostnými způsobami.

Dej, ať na něj mohu v nebi navěky patřit tváří v tvář.

Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.

Poté, co bílý hábit rozprostřed před oltářem, aby jeho nositel dovršil svou přípravu a oběť slavným zaslíbením, jeho oběť se přes posvěcené ruce zušlechtila a zdokonalila.

Nyní budu prostředníkem mezi nebem a zemí, opakovalo jeho vnitřní slovo.

A opravdu – na jeho slovo sestoupil Nejsvětější do prostého chleba a vína. Dal se mu darem v celé své velebnosti a slávě. Tak se i sám tím ochotněji a bezvýhradněji obětoval Bohu. Načež svou oběť ještě posvětil slavným zaslíbením. Jen stěží ovládal své tělo, když zakoušel velkou touhu radostně zpívat a skotačivě tančit jako kdysi král David před schránkou úmluvy. A stále víc a více v oné vznešené chvíli zakoušel radost a blaživé doteky, čím dokonaleji poznával Boha a poznáváním a vírou se přesvědčoval o tajemných pravdách a dobrech.

Jásal na duši a prožíval takovou slast, že pokaždé roztouženě spěchal k oltářním stupňům, kdykoli měl přinést oběť mše svaté. Ať už ji sloužil sám nebo se jí jen účastnil, zůstával užaslý před svatostánkem, aby nechal svou duši volně unášet svým vnitřním slovem:

Děkuji ti, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože,

žes mě hříšníka, svého nehodného služebníka,

ne podle mých zásluh,

ale veden jedině svým milosrdenstvím

nasytil drahocenným tělem a krví svého Syna,

našeho Pána Ježíše Krista.

Prosím tě,

ať toto svaté přijímání není důvodem k mému potrestání,

ale spásonosným prostředkem k dosažení tvého slitování;

ať upevní mou víru a posilní dobrou vůli;

ať ze mne vymýtí neřesti a vzdálí ode mne hříšnou žádostivost;

ať ve mně rozmnoží lásku a trpělivost,

pokoru a poslušnost, a všechny ostatní ctnosti;

ať je mi pevnou ochranou

před úklady všech viditelných i neviditelných nepřátel;

ať ve mně dokonale utiší neklid těla i duše;

ať mě pevně přimkne k tobě, jedinému a pravému Bohu,

abych v tobě šťastně dosáhl svého cíle

Prosím tě, Bože,

přiveď mě, hříšníka, k té velkolepé hostině v nebi,

kde ty se svým Synem a Duchem svatým

jsi pro své svaté pravým světlem, úplným nasycením,

stálou radostí, dokonalou blažeností a vrcholným štěstím.

Co myslíš, že teď bude následovat? - Ptal se ho krátce po kněžském svěcení zpovědník.

Dočkal se ticha, že by špendlíky bylo slyšet padat.

No, co myslíš, můj synu, naléhal zpovědník, když se jeho svěřenec nadlouho odmlčel.

Žízním! – Ozývá se volání Ukřižovaného, jako už jednou před samařskou ženou u studny: Stále říká: Dej mi napít. Jak úžasná je Boží láska, která jednomu říká: Žízním!

Zatímco voda označuje přirozenou moudrost, víno zase božskou. - Víno přesvaté krve, které pije, a víno jeho Slova, které hlásá.

Na slavné svatbě podává sám Pán sladké víno právě mně, protože právě moje duše hořce trpí žízní lásky. Vysušuje vodu tohoto smutného a mdlého života a místo ní dává svaté a plodné víno, vznešené víno, ono víno, které rozradostňuje srdce, víno, jehož sladkostí se opájejí Boží miláčci, totiž víno věčné radosti: ono vzácné víno, nové víno, jež Spasitel, požehnaný navěky, nalévá svým vyvoleným u stolu nebeského dvora.

Cítím se, Otče, nositelem vína útěchyplné pravdy, ale také sběratelem medu lidské moudrosti a učenosti. Toužím jako kazatel roznášet víno a med, a tak spojovat ve svém hlásání sladkost Božích věcí s lahodností nauky. A když tak spojím med a víno, nalévám víno na med a dávám ho pít žíznícím, výsledek je vynikající. Kdo se napije tohoto nektaru, začne pobíhat sem tam jakoby celý bez sebe jeho sladkostí.

Pijte, přátelé, a opájejte se! - Tak volám slovy Velepísně.

V duši je silný proud Ducha, někdy je tak silný, že se mu vůbec nedá odolat. A jako ten, kdo nastaví ústa a přidrží je u zdroje vína, bude opojen, podobně i ten, kdo přidrží svou touhou svá ústa u pramene života a sladkosti, bude opojen Duchem. Jako hmotné víno doslova opíjí, podobně je rozjímání o moudrosti opojný nápoj.

Jezte, přátelé, a pijte, opájejte se. Tím, že je nám přáno dychtivě pít čistou lásku v eucharistii, dostává se nám duchovní radost a jsme jako opojeni sladkostí vrchovaté Dobroty.

Jenže - jako vždy, tak i tehdy v Kolíně vzbuzoval radostně zvonivý smích bílých bratří závist pyšné moci světa.

Odvolávám vás ze svých služeb, ať jste trubadúři, šašci a ostatní naši poklonkující náhončí! – Ohlašoval vládce světa: - Místo vašeho jalového řečnění a záplavy popěvků přecházím k něčemu, při čem by každému měla v žilách stydnout krev. Od hory příslibů a svůdných pokušení vzhůru k hrozbě rozpoutání pekla a uvržení každého do jeho spalujícího ohnivého jícnu!

Bohovědné učiliště kolínské se otřásalo v základech, když zahřímal jakýsi mudrlant, ověnčený honosnými tituly: Hmotaři arciť, jakož i patronové bestiální člověckosti, tvrdí na své svědomí, že společenskost není podstatnou známkou, jíž by se duše lidská od zvířecké psychy lišila, anť prý i u zvířat se ona shledává. Chtíč živočišný budiž zavržen!

Co na to říkáš? – Ptal se Mistr Albert Tomáše.

Naplno vyznělo mlčení Němého vola.

Nepospícháš s odpovědí, a vůbec se ti ani nedivím. Samé přemoudřelé mudrování. Myslím, že už ovládáš vše, co ses tady mohl ve filozofii a bohovědě naučit. - Konečně, dokázal jsi to už několikrát, že mě můžeš zastoupit, ať už ve filozofii nebo v biblických přednáškách. Je na čase, abys učil sám. V tomto zmatku, který se kolem nás šíří, je každý takový jako ty potřeba jako sůl.

Učit? – Vyhrkl student a vytřeštěné oči si zmateně hledaly cestu domů: A co – co bych měl učit?

Dělej to jako já, odpověděl mu Mistr Albert:- Postupuji při výkladu tak, jako při samotném poznávání. Co uvidím, to soustavně pozoruji, až to zjistím.

Takže mám učit to, co jsem si zapamatoval a zapsal z vašeho výkladu? Copak to mohu vydávat za vlastní? Byl bych pak jenom váš epigon.

Ne tak docela. Ostatně sám těžím ve filozofii z Aristotela, kde se dá. Přitom cítím, že chodím po tenkém ledě. Kvůli našemu Pánu se toho však odvážím.

A co v bohovědě?

Tady už není vůbec důležité, co kdo z lidí řekl nebo napsal. Jako dominikána tě přece musí zajímat především spása duší. Pokud všechno od lidí převzaté znovu promodlíš, tak si to před Bohem osvojíš sám, a když to pak budeš učit po svém, bude to právě a jedině tvoje dílo. Pamatuj si - v bohovědě není důležité to, co kdo z lidí o tom říká. Lidská autorita je tady ten nejslabší argument. Hlavní je Bůh, a potom, jestli to všechno jaksepatří promodlíš a předáš dál svým posluchačům, a také to, jak to předáš, aby to studenti přijali za své.

Když je radost v těžkostech naše síla, proč se nesmát se v duchu světa? - Tak připouštěl Tomáš otázku těch, kdo hledají radost v duchu světa, když rozmlouval se svým nebeským průvodcem.

Smát se v duchu světa, znamená ďábelsky se chechtat, odpovídal mu jeho nebeský ochránce.

Trubadúr zpívá, že když tě láska spálí vzápětí, jen se směj, směj se dál!

Jenže až ti zhořkne v ústech, přijď za mnou, za svým věrným strážcem! Nenechám tě napospas tvému smutku. Nenechám tě, abys trpěl tak strašně jako padlý anděl.

Jak trpí? Jak se ho dotýká ďábelské utrpení?

Pokud rozumíš bolestí smyslové hnutí, pak se u něho nemůže takové utrpení vyskytovat. Pokud rozumíš bolestí prosté úkony vůle, tak tím trpí. Hlavně závidí blaženost tomu, kdo dosahuje spásy. Takový padavka přirozeně touží po blaženosti, kterou postrádá. Kromě toho je jeho zvrácená vůle v mnoha směrech zadržována a omezována.

Kde se děje to jeho trápení?

Anděl je přirozeně prostředníkem mezi Bohem a tebou. Božská prozřetelnost se vyznačuje tím, že se dobro nižších tvorů zajišťuje prostřednictvím vyšších tvorů. Tvoje, lidské dobro je zajišťováno dvojím způsobem.

Jak?

Předně přímo, když tě vedu k dobru a odvracím od zla.

A druhý způsob?

Nepřímo, když tě cvičí protivník, který tě pronásleduje. Je na místě, že se toto zajišťování tvého dobra děje prostřednictvím padlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti stvořenému řádu. Podle toho přísluší těm padavkám dvojí místo, kde trpí svůj trest.

Kde je to místo?

Jedno je následkem jejich viny, a to je peklo. Druhé místo, kde trpí svůj trest, je temné ovzduší. Je tu kvůli cvičení lidí.

 Hrozné! – Otřásl se Tomáš.

Vzpomeň si na maminku, jak tě učila modlit ke mně, kdykoli tě v dětství ukládala ke spaní.

Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj. Mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj. Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám. A v tom svatém obcování ať setrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně..

Blahořečil jsem jí za tebe, když jsi to s ní opakoval. Ještě více jsem jí blahořečil, když dodala: Prosme také o dar Ducha svatého pro našeho Tomáška. Bylo překvapivé, jak brzy ses mi ozval.

Kde jsi? Ptal ses tehdy udiveně, a hned jsem se ti odpověděl, že jsem tak blízko, jak jen to jde. Tehdy jsi naivně tvrdil: Zdá se mi, že mám skoro všechny hříchy.

Ehm.

Jenže spáchat nějaké hříchy – hm – co to je, pokud jich doopravdy lituješ! Za nic na světě se však nesmíš podvolit duchu světa, takže bys chtěl hřešit. Spasitel za tebe zaplatil dluh. Uvedl tě do království svobody Božích dětí. To je víc než stvořit nový vesmír. To by měla být jedna z nejsilnějších pohnutek, která tě může úplně přesadit do Boha.

Oči přibité k Ukřižovanému dokládaly Tomášův úžas: Jak silnou a velkou láskou mě zapaluje, když docela vycházím ze sebe sama a překračuji vlastní stín!

Myslí mu přitom prohánělo andělské vnuknutí: Když jsi správně přesazen do Boží vůle, nemáš chtít, aby se hřích, do něhož jsi upadl, nebyl stal. To proto, že tě hřích zavázal k větší lásce, a, že se člověk sám ponižuje a pokořuje. Odmítáš ho tedy jen proto, že to bylo jednání proti Bohu. Máš se v tom však na Boha opravdu spolehnout, že to na tebe dopustil jen proto, aby ti z něho vzešlo to nejlepší. Ale když z hříchů úplně povstaneš a docela se od nich odvrátíš, počíná si Pán, jako bys nikdy nebyl do hříchu upadl. I kdyby jich bylo tolik, co jich všichni lidé kdy napáchali, nikdy nechce, abys za ně pykal. Vždyť je Bohem přítomnosti. Jakého tě najde, takového tě přijme, ne jako toho, co jsi byl, ale jako toho, co jsi teď. Všechny křivdy a urážky, které ti hříchy působí, Bůh rád strpí a strpěl po mnoho let, jen abys potom dospěl k velkému poznání jeho lásky a aby jeho vlastní láska a vděčnost byla o to větší a horlivost o to vřelejší, jak se to přirozeně a často po hříchu stává.

Copak se Bůh nestará o to, kam se poděly dary, které svěřil člověku, a ten je promarnil?

Ne, že by se o ně nestaral, ale nežádá od litujícího člověka žádné vyúčtování, jen lásku. Přece i svatý Petr třikrát zapřel Pána, ale ten ho pak nezkoušel ze znalosti jeho učení, ani mu nic nevytýkal, jen se ujistil, zda ho Petr doopravdy miluje jako Spasitele.

Stačí tedy rozevlát své srdce v lásce?

Augustinovými slovy: Jen miluj, a pak si dělej, co chceš.

To však vyžaduje lítost, ale dokonalou lítost.

Ano. Je dvojí lítost, jedna časná či smyslová, druhá božská a nadpřirozená. Časná se stále utápí ve větším a větším trápení. Pořád vázne v trápení a nedostane se dál. Božská lítost je jiná. Sotva pocítíš nelibost, hned se rozletíš vzhůru a uvedeš se do nezlomné vůle, aby ses navěky odvrátil od všech hříchů. Tak se povzneseš k velké důvěře v Boha. Z toho ti vzejde duchovní radost. Tahle radost táhne tvou duši ze všeho trápení a pevně připoutává k nebeské lásce. Čím je někdo křehčí a čím víc pochybil, tím větší má důvod připoutat se naplno srdcem k Bohu, u něhož není žádný hřích. Nejlepší je být bez touhy po hříchu díky božské lítosti.

Čím těžší ti hřích připadá, tím ochotněji ho Bůh odpustí a přijde do duše, aby překonal touhu po opakování hříchu. Ostatně každý nejvíc touží odstranit to, co je mu nejvíc protivné. A čím větší a těžší jsou hříchy, tím raději a rychleji je Bůh odpouští. Vždyť jsou mu proti mysli. Když tě pak božská lítost pozvedne, zmizí všechny hříchy v Boží propasti dřív, než bys stačil mrknout okem. Rozplynou se v nic tak dokonale, jako by se nikdy nebyly staly - jen když tu je dokonalá lítost.

Rád bych tak dokonale litoval, ale nejde mi to.

Žádný člověk to sám nesvede, ale stačí prosit.

Z bílého hábitu zaznělo: Bože, pohni sám naplno mým srdcem, a nasměruj ho k sobě, abys mě naplnil svou sladkostí.

A když prosíš, a ty právě prosíš, tak ti Bůh zrovna vyhoví. Tak už se raduj! Srdce ti přetéká moudrostí a jinými dary. To je to, co tě právě zaplavuje blaživým pokojem a vlídností. A jak by ne! Neseš ovoce lásky a radosti. Samotný Duch v tobě plane ohněm, který tě nespálí, ale jen zakalí a zušlechtí.

Máš nejvyšší čas k zahájení závěrečných studií před udělením doktorátu, překvapil ho Mistr Albert.

Je mi teprve sedmadvacet. Jsem na to příliš mladý. - Mínil Tomáš.

To je pravda, uznával magistr řádu.

Má však znamenité schopnosti, vysvětloval Mistr Albert představenému řádu: A co víc - dobře ovládá nejen latinu a vlaštinu, ale i němčinu a francouzštinu.

Tak ho pošleme jako bakaláře do Paříže, rozhodl magistr dominikánů Otec Jan Teutonicus.

Rok se sejde s rokem a z bakaláře bude doktor.

Do - doktor? - Vykoktal.

Otec Albert i Otec Hugo z St.Caro tě doporučují. - Řekl Otec Jan, nicméně lví podíl na tomto jeho rozhodování měl bezpochyby také onen podivuhodně vynikající jas na hrudi bílého bratra. Zářilo to jako nějaký medailon, ale ve skutečnosti tam nebylo zhola nic zvláštního k vidění, a přesto se tam každý s čistým srdcem upínal.

Sama nebesa ozdobila jeho hruď tajemným odznakem, světskému pohledu nepostřehnutelným, ale čistému srdci nepřehlédnutelným. Není to běžné znamení Božích dětí. Podobá se to spíše slunečnímu disku. Sama podoba je sice dost nejasná a záhadná a jen paprsky z ní vyrážející tvoří jasně vynikající prstenec. Toto skryté slunce, tmavé přemírou světla, nebo zjevující své světlo jen osvětlováním jiných, může být výstižným odznakem dokonalého života uvnitř, který byl zakrýván nejen jeho vnějšími slovy a činy, nýbrž i jeho pouze vnějším a uvážlivým odmlčením a záchvaty myšlenkového pohroužení. Slovem, tato duchovní odpoutanost nesmí být matena s jeho prostým zamyšlením nebo zahloubáním. Není to nikdo, kdo by puntičkářsky dbal na to, jak bude posuzováno jeho běžné chování, jak tomu bývá u mnoha lidí velkého mužného typu, kteří zdědili, aniž si to uvědomují, jistou společenskou vznešenost a velkomyslnost. Svým skutečným vnitřním životem se však přísně tajil. Taková mlčelivost obyčejně vždycky doprovází vyvolení, protože vyvolený má bezednou hrůzu před farizejstvím. Tomáš však byl v této věci ještě citlivější - mnoho lidí světa by to možná nazvalo úzkostlivou citlivostí. Vůbec mu nezáleželo na tom, bude-li přistižen při roztržitosti.

Třebaže tu na místě někdejšího mládenečka stál robustní muž širokého rámě, pomalý v pohybech, neubránil se tomu, že mu nyní poněkud poklesla brada mezi ramena. Otec Albert ho povzbuzoval:

Hlavu vzhůru, milý synu!

To se lehko řekne, ale co tam mám celý rok přednášet? - Ozval se trochu zaraženě.

Znáš přece Sentence Petra Lombardského, ne?

Ehm.

Vykládej o nich. To bude stačit.

Myslíte?

Samozřejmě.

Tak dobrá.

Blíží se zima. Vydáme se do Paříže co nejdřív. Tentokrát půjdeme před Belgii. Přespíme v našem klášteře v Lovani.

Tam na ně čekalo překvapení. Ovšem přineslo několikadenní zdržení.

Kdo to tak krásně zpíval evangelium? - Ptala se burgunská kněžna Adéla, manželka Jindřicha III., vévody brabantského.

To byl můj koncelebrant, Otec Tomáš z Akvina, odpovídal Otec Albert.

Smím vás dovolit pozvat do našeho sídla?

Slovo dalo slovo a z jednoho dne se stal týden.

Ani netušíte, Otče Tomáši, jak ráda naslouchám vašim řečem. Je tu však jedna otázka, která mi leží na srdci.

Prosím?

Poraďte mi, jak se mám zachovat k Židům, kteří hrozně škodí lichvou naším brabantským poddaným?

Co jste vůči nim doposud podnikli?

Dali jsme jim zabavit peníze, které lichvářskými úroky vyždímali z lidí. Museli jsme to provést. Jinak se lidé, pobouření jejich vyděračstvím, chystali rozpoutat proti nim pogrom. Nepřipustíme tu žádné takové braní spravedlnosti do svých rukou. Jenže co dál? Jak máme vládnout Židům?

Do toho se vmísil vévoda Jindřich se slovy: Židé na sobě nesou hroznou vinu. Tu na sebe svolali slovy: Kristova Krev na nás i na naše syny! Proto nemají právo něco mít ani požívat svobody tak jako jiné národy, nýbrž jim mají sloužit. Židé musejí nosit jasné znamení, aby je i ti nejprostší z křesťanů poznali a nedali se od nich napálit.

Myslím, že tu svou vinu splácejí vlastně právě tím, že se zabývají peněžnictvím, které je v očích křesťanů považováno za poskvrňující druh obživy.

Jenže je to poskvrňuje ještě víc! -Vybuchl vévoda.

Na tom však nesou podíl také mnozí křesťané, řekl dominikán.

Cože! – Vybuchl vévoda: Jak to myslíte?

Mnozí křesťané povolují Židům peněžnictví jako jediný způsob obživy právě proto, že tento způsob obživy nejvíce svádí člověka ke hříchu.

Dobře jim tak. Nesou odpovědnost za smrt Spasitele! – Vybuchl šlechtic.

Všichni jsme hříšníci a neseme odpovědnost za ukřižování Páně. Každým novým hříchem a projevem nelásky znovu křižujeme Spasitele, odpověděl tiše Tomáš.

Ale Židé jsou nejhorší! – Vykřikl vévoda a divoce zamával rukama, jako by nacvičoval šermířský sek na hlavu.

Myslíte tím snad i Matku Páně nebo apoštoly Petra a Pavla? – Ozvalo se klidně z dominikánské kapuce, do níž se uchýlila přemýšlivá hlava, hledající ústraní k modlitbě.

Vévodovy oči proletěly celou škálou barevných odstínů a vyzářily několik středně velkých blesků, za něž by se nemusel stydět ani sám Nicola Tesla. Ústa se mu rozprskla do tvaru křivule po další neúspěšné lučbě jistého alchymisty z Toleda. Vypuklo ticho, že by se dalo krájet nožem. Oči všech účastníků se nacházely v nedohlednu.  Atmosféru napjatou s prasknutí prořízla vévodkyně otázkou:

A jak si tedy máme počínat vůči Židům?

Neměli byste proti nim nějak krutě zakročovat. Rozhodně jim ponechejte to, co potřebují k slušné obživě svých rodin. Dělník je hoden své odměny.

To není žádná poctivá práce! – Namítal vévoda, který právě vyprázdnil narychlo přinesený pohár vína.

Každá práce je poctivá, pokud se koná poctivě. A dělník je hoden své odměny. – Trvala dominikánská kápa na svém.

A co když se dopouštějí lichvy?

Postupovat jako v každém jiném právním sporu. Případ od případu prokazovat vinu a usvědčené vinníky odsoudit k trestu. Potom ať jsou viníci označeni jako veřejní hříšníci.

To je strašně zdlouhavé – zaprotestoval vévoda.

Jinak to nejde. Teprve až se lichva prokáže a soudce odsoudí provinilce, možno zabavit peníze, pocházející z lichvy.

A co se zabavenými penězi? Jak s nimi naložit?

Vraťte je těm, kteří o ně byli připraveni, nebo je rozdejte chudým.

To se vám, Otče Tomáši, snadno řekne, ale jak to všechno provést? Kromě toho, když postupně cestou práva usvědčíme všechny osoby, podezřelé z lichvy, soudce je potrestá a uloží jim označení jako veřejných hříšníků, tak nám postupně naroste velká skupina takových kajícníků s varovným označením veřejných hříšníků. Až naši potomci zapomenou, že se to stalo cestou řádného právního postupu, možná nás začnou obviňovat z nelásky a předpojatého přístupu. Budou nám vytýkat, že je tak postihujeme ne pro jejich osobní provinění, usvědčení a odsouzení, ale jen proto, že jsou Židé.

Neřekl bych, ozval se opatrně Tomáš: Vždyť znamení veřejného hříšníka nosí kromě odsouzenců židovského původu i další lidé. Konečně i náš strýc Bedřich, císař římský, nosí znamení veřejného hříšníka celá desetiletí. Nelíbí se mu to, nadává na papeže a církev, kde se dá, ale tím víc má zapotřebí nést tohle znamení za pokání. Tady se ukazuje, jak je potřebné společensky co nejširší vzdělání. Slibuji vám, že po příjezdu do Paříže, sednu a napíši vám podrobný návod, jak to provést.

Napište nám takový návod.

De regimine Iudaeorum - O správě židů. - Pošlu to po jednom bratru do našeho lovaňského kláštera, a Otec převor vám to přinese.

Teď už opravdu musíme pospíchat do Paříže. Zima už je na krku a ve sněhu se špatně cestuje, ozval se Otec Albert.

A co požehnání?

Udělíme vám je společně.

Pán s vámi.

Celý dvůr, od hraběte a hraběnky až po poslední služku, padl na kolena, když se nad nimi snášelo Boží požehnání.

 

ÚKLADY ZAKYSLÝCH POTMĚŠILCŮ

Vyvolaný student se vlekl ke stupínku jako na popraviště. Byla to jeho řečnická premiéra. Zastavil se u katedry s hlavou ztrácející mezi rameny a zmáčený potem, krve by se v něm nedořezal.

Ani stopa života ve tváři. Matné skleněné kuličky, které bývaly očima, vyčnívaly špehýrkami. Otvor někdejších úst vychrlil proud přiškrcených zvuků.

Slova, pokud se to tak dalo nazvat, sklouzla do chroptění. Pak se ozvalo šoupavé stěhování těžké truhly. Nakonec to uvázlo na mrtvém bodě. Najednou tu stál náhrobek s nápisem Requiescat in pace. Posluchárna vyjeveně zírala. Kdosi zakašlal.

Oči mučedníka studia zůstávaly nehybně přibity kdesi v klenbě posluchárny. Bezmocné rty se pohnuly zapomenutou jalovou energií. Jazyk suše mlaskl. Hltan polkl naprázdno. Žádné slovo však nezaznělo.

Učitel vytrvale přikyvoval a vysílal povzbudivé úsměvy.

Náhle se předklonil věčný obtížný student a zašeptal samaritánsky: Hej, dejte do toho! Sici vám tržíme palec! - Pude samo. Jen mlufte jasně, čiroseně.

Tuhnoucí mrtvola zatápala očima po neznámém dobrodinci.

Máte dotazy, milí posluchači?

Studenti seděli zakovaní do lavic

Nikdo? - Zeptal se profesor živěji: No, snad nám někdo pomůže začít, ne?

To byl tak bleskovej projev, že kdo to má chytnout? - Ohradil se jeden ze studentů.

Si, si,vzdychl bratr z Valencie.

Cha! - Zazněl obhajobný hlas věčného obtížného studenta:  Ten projev šel od hlupin duše! Lickej cit neni sklo, aby každej viděl krs!

Šlo to moc rychle.

Má někdo nějakou připomínku? - Zasáhl učitel a s nadějí se rozhlédl.

Tady!

No, prosím.

Některý koncovky špatně končený!

Správně! - Samý chyby! - Přizvukoval sbor kritikových přívrženců.

Takže, milí posluchači, řekl vyučující zvolna: - bratr zaznamenal několik chyb a teď bychom snad -

Vzduchem zasvištěl rozohněný hlas: Tejka povim něco já!

Věčný obtížný student vyrazil střemhlav ke stupínku. Dvěma mohutnými kročeji se dostal na stupínek. Nato ťal do šiku hnidopichů opovržlivým pohledem a zvolal:

Tamyjapanóve, pamprésor!

Posluchačstvo se nervózně zavlnilo. A hned spustil stavidla rozvodněné řeky obhajoby.

Rofně – prafnost! Jaký má fícnam? - Věčný obtížný student, aniž snad připouštěl, že by dokázal odpovědět někdo jiný: - Já povim. Díky Christusu Pánofi, už není Fek ani Šid, a ve fšech je Christus. Rovnepravnost je nejfsnešenější myšlenka v dějinách! Tak milá! Tak šplechetná! Ona nacvedává čověku jeho tuši! -Mají zvížata rovnepravnost? Né!

Studente, ozval se učitel, který se chvíli vzpamatoval z oné tuše: - Musíte mluvit pomaleji! Ale bylo to jako chtít po Démosthenovi, aby si znovu naskládal do úst oblázky. Slova se valila uvolněným řečištěm a brala sebou všechno, co stálo v cestě.

 V této čídě sou něktefý, kerým se vykoužili z hlavy Pavlova slova: Neobelchávejte jeden druhého, flecte se sebe starého šlověka i s jeho skutky, ale fšechno a ve fšech Christus.

 A dyš ten citlivej povaha dělal svou první žeč do čídy, dyš měl první šanc ukázat čed náma jeho jazyk a dostat naši první pomoc - tak co dostal? Chápafe serce? Ne! Dorosumění? Né! Rovněprávnost? Pfuj! Dostal od někerejch spoluškoláků - Tak věčný obtížný student zmrazil všem nejmenovaným krev v žilách, - neurvaný slova, sšírafou kritiku. Ať ty někerý lidi stydějou! –

A několik se jich už vskutku svíjelo hanbou.

Pojednou se věčný obtížný student usmál na postiženého studenta a sladce řekl: - Proměňte mi, jak dlouho ste nofáčkem?

Pět let! – a dodal: Já sem -

Věčný obtížný student ho jediným gestem dlaně umlčel: Pět! Jémináku! Teprf pět let!

Školní zvonec tomu masakru odzvonil. Ale posluchárna nesložila zbraně. Pokračovala ve sporech, obviňování, obhajobě a spílání. Hned chválila věčného obtížného studenta za jeho milosrdenství, hned ho zase tepala za jeho sudičství, nebo utěšovala postiženého, jemuž připadl úděl obětního beránka.

Dobrou noc.

Dobrou noc, odpovídal učitel.

Chtěl si promluvit s věčným obtížným studentem o samotě. Tuze rád by zdůraznil bezpodmínečnou nutnost sebekázně. Chtěl trvat na skoncování se všemi úskoky a obezličkami.

Jenže ten už byl v půli cesty ke dveřím, a za ním chvátal postižený student z Krakowa a volal: Proše pána! Proše pána -

Věčný obtížný student se otočil.

Pán- pán dobře mluví,

Já? - Vzdychl. Zahleděl se na svého klienta: Víte, jak dlouho sem nofáčkem?

Zavrtěl hlavou.

Sedum roku.

Nováček zamrkal: - Pán dobře mluví.

 

Copak tady se dá něco doopravdy studovat?

Jak to myslíš, Tomáši? Zeptal se Mistr Albert.

Copak nevidíte ten chaos? Žádný řád. Každý mluví, jak se mu to hodí, a nikdo nerozumí nikomu, a zřejmě se o to ani nesnaží. Melou to jeden přes druhého a nikdo nikoho neposlouchá. Zejména, když přijdou na řadu rozpravy o čemkoli, pak už je to jenom otázka času, kdy na sebe všelijací ti urození studentíčci vytáhnou meče a do krve se posekají.

Jenže to znáš, milý Tomáši, poměry jenom na bohoslovecké fakultě. Kdybys nakoukl na ostatní fakulty, totiž právnickou, lékařskou a fakultu svobodných umění, to by ses teprve divil.

To už plyne z toho, že pařížská univerzita je částečně královská, částečně papežská. Studentů je mnoho.

Však to znáš. Studují tady mnozí synové z urozených rodin a všelijací zbohatlíci z řemeslnických cechů, a kdoví ještě odkud. Jejich tatíci by rádi vyšperkovali své šlechtické erby či cechovní znaky ještě nějakými učenými tituly. Teprve pak jsou tu novicové, kteří se chtějí učit, aby sami mohli učit. A s těmi novici z klášterů je to také složité. Kdysi bývali na školách hlavně Anselmovi žáci.

Občas se ještě nějací vyskytnou. S oblibou požadují po svém představeném, aby pro ně sepsal nějakou tu bohovědnou čítanku, kde by nebyl ani jeden důvod vzatý z Písma svatého. Třebaže to bývají novicové a žijí v odloučenosti benediktinského kláštera v údolí Seiny, kde jsou vydržovaní opatstvím Le Bec, takže by v tomto ústraní mohli úspěšně pokročit v bohovědě, je jim to platné jako brnění mrtvému rytíři. Nakonec docházejí pouze k takovému rádobydůkazu Božímu, že totiž Bůh je proto, že je.

Jenže takových studentů už je tu jen pár. Jejich místo dávno zaujali žáci Petra Abélarda.

Ach, ten!

Povedený bakalář! Zapomněl se s jednou žačkou z urozené rodiny. Načež ho její strýček nechal připravit o mužství.

Dneska jsou to sami potulní studenti ve stylu carmina burana, prostě trubadúři, takoví dobrodružní pěvci.

Tihle stěhovaví ptáci se táhnou od jednoho města k druhému. Volně se sdružují do krajanských spolků. Občas náramně znepokojují měšťany a leckdy i samotné profesory. Hlavním rysem je tu měšťanské ovzduší s novým pocitem volnosti a nezávislostí na šlechtě. Zkrátka je to takový houf bez ladu a skladu, který si vytváří ve městě okrsek pro sebe, kde udává hlavní směr smýšlení a cítění, a to hlavně na ulici, kde si počíná docela živelně.

Ještě štěstí, že tu nejsou všichni na jednom místě. To by to dopadlo!

Jsou rozděleni po školách v klášteře u Notre-Dame, v opatství St. Victora a v klášteře u sv.Jenovéfy.

Na bohovědné fakultě by se mělo mluvit latinsky. Jenže sám vidíš, jak to vypadá. Mluví se tady hlavně francouzsky. Pokud se někdo otevře ústa latinsky, má přízvuk hned francouzský, tam zase pikardský, tamhle anglický, onde zase normandský.

O to se nestarej, Tomáši. Teď jsi na cestě k doktorátu. Raduj se, že se mi podařilo získat podporu Mistra Eliáše Brunettiho. Uvolil se, že smíš pod jeho dohledem vyučovat Sentencím.

Díky Bohu. – Ovšem, ruku na srdce, nezdá se vám trochu omezené, že si na těch dnešních školách může jeden vysloužit ostruhy jedině omíláním Sentencí Petra Lombardského?

Proto jsem tady, Tomáši. Začínám v Paříži učit přírodní filozofii podle Aristotela.

To je ovšem převratné.

Nejde o samotného Aristotela. Spíše o to, abych přiměl s jeho pomocí vzdělance, aby si uvědomili, že jim dal Pánbůh taky rozum, takže by ho měli používat. Rozumně zdůvodněná víra nekazí víru, nýbrž ji zušlechťuje. Lidský rozum se posvěcuje a posilují se ctnosti. –

No, Tomáši, zatím to tam u toho Mistra Eliáše vydrž, a uvidíš. Rok se s rokem sejde, dostaneš od Mistra vysvědčení a máš licenciát v kapse. Když dostaneš od kancléře univerzity licenciát, tak máš dovolení přednášet jako doktor. A jednou, když Pánbůh dá, a dobře si povedeš, otevře se ti cesta k vyučování na všech školách. Potom uvidíš, Tomáši. – Zakvedláme spolu těmi stojatými vodami myšlení nejen tady, ale také jinde. Potom už to nebude jenom omílání Sentencí.

A co to bude?

To ještě přesně nevím, ale Aristoteles nám pomůže. Uvidíš!

Spíše svatý růženec našeho Otce Dominika než Aristoteles, mínil Tomáš.

A co kdyby jedno s druhým, a oboje dohromady? Jen Bůh ví, jak změnit tu záplavu školské upovídanosti.

Matka moudrost říká: Opakovat – opakovat. Jenže ono nemusí jít jenom o opakování kvůli vlastnímu poučení, nýbrž také o opakování z úcty k názoru jiného, třeba i odpůrce pravdy.

To není špatné, Tomáši, ale nedá se počítat s tím, že by si takový postup hned každý vzal za svůj.

Teď si osvojuji službu pod Mistrem Eliášem. Po ranních chválách a meditaci začínám úderem deváté výklad Sentencí. Protáhne se to až do oběda. Občas Mistr Eliáš pořádá diskuze o různých otázkách. Není to nic složitého. Mistr určí otázku, načež jsou podávána a zdůvodňována různá odporující si mínění. Tehdy se trochu zapotím, když musím posluchačům zodpovídat jejich námitky. Kdyby to byly námitky jaksepatří, tak to ujde. Jenže většinou je po každém namítajícím musím za něho řádně vyslovit, protože to každý říká lámanou latinou nebo i francouzštinou, a ještě často úplně zkomoleně. Teprve až vyslovím za každého, co to vlastně chce namítat, tak mohu každou námitku vyvrátit. Závěrečný soud pak vysloví Mistr Eliáš. V postu a adventu jsou místo těchto diskuzí o Mistrem stanovených otázkách vedeny diskuze spatra o čemkoli. Tehdy může kdokoli z posluchačů vznést otázku na jakýkoli námět. Moje bakalářská práce spočívá v tom, že musím napřed přeložit ty jejich jazykové plevely do trochu srozumitelné řeči a vyslovit je za ně. Pokud je to třeba, mohu je pak vyvrátit, ale závěr vyvozuje Mistr Eliáš.

Otče Tomáši! Otče Tomáši! - Přihrnuli se za ním dominikánští novicové: - nenechávejte nás pořád jenom vařit z vody. Je jasné, že ty naše připomínky a řeči nemají hlavu ani patu. Napište nám nějakou takovou kuchařku, abychom podle ní mohli trochu samostatněji připravovat další díla.

Neproniknutelná skála tváře se pohnula, ale nebylo žádné zemětřesení, které by s ní hnulo. Spíše jen chápavá účast s tápajícími studenty.

Něco bych možná měl, řekl váhavě.

Prosíme, prosíme, nějaký takový slabikář pro obzvláště opožděné.

Matně si vzpomínám na své poznámky, které jsem si ještě jako chlapec zaznamenával, když jsem se v Monte Cassinu učil latinsky. Už tehdy jsem chápal, že hlavní je ujasnit si, kdo jsem a jak jsem. A když už jednou jsem, tak si srovnat v hlavě, co to vůbec znamená, že jsem, zkrátka být. A kdo se jednou pokusí vyjádřit tohle vlastní bytí, nemůže zůstat stát. Naopak, zuby nehty se snaží objasnit a vyslovit, kdo jsem bytostně, a kdo bytostně nejsem, a čím se liším od ostatního bytí. Tak tohle bych dal do toho slabikáře.

Hm. O bytí a bytostnosti. – Dal se slyšet kterýsi novic.

Spíš bytnosti! - Skočil mu do řeči jiný,

 

Navzdory krkolomné výslovnosti, scestné mluvnici a barbarskému pravopisu věčného obtížného studenta byl učitel odhodlán jednat s ním tak, jak jednal s každým jiným žákem. To, že tento student mluvil o feudální šlechtě jako o feduální šplechtě nebyl žádný důvod, aby mu při vyučování nevěnoval právě tolik času jako ostatním.

Teď tu stál na stupínku u katedry a s úsměvem se chystal vychrlit na své spolužáky kratičký referát.

Mluvte, prosím, pomalu, brzdil ho profesor a připomínal poslední ponaučení: - Pamatujte, že nezáleží na tom, jak rychle mluvíte nebo kolik toho stihnete říct. Hlavně mluvte přesně, prostě, bez odboček. A vyslovujte co nejzřetelněji.

Zářivý oblouček úst studenta se rozšířil.

A pozor na souhlásky! Stále zaměňujete znělé a neznělé, protože jejich výslovnosti nevěnujete patřičnou péči.

Pamprésor, já dnes věnuju takovou peču, - vzepjal se věčný obtížný student jako kůň na kolbišti: - že budete čekápnutej.

Říkáme překvapen, studente. A vy - milí posluchači, pokud budete chtít něco opravit, můžete projev kdykoli přerušit.

Nechat třídu, aby do mluveného projevu studenta zasahovala, bylo blahodárné. Nejenže se tím udržovala pozornost posluchačů, ale promlouvající si dával co nejvíc záležet. Opravy od spolužáků místo od vyučujícího mu totiž připadaly jaksi potupné.

Tak prosím, studente. Můžete začít.

Ten se pávovitě nadmul a zajiskřil blahosklonností. Oblíbil si řečnická cvičení. Těšily ho domácí úkoly, které směl předvést na tabuli či u tabule. Po pravdě řečeno liboval si ve všem, co mu umožňovalo být středem pozornosti. Přimhouřil oči, škubl manžetami a nechal oči vznést se k nebi.

Tamyjapanóve - myslim, že tak se má oslofit důvodem -

Oslovit úvodem, ozval se profesor.

Spráfně, přisvědčil věčný obtížný student. Pak vykroužil gesto hodné kardinála: - Poněvač dnes máme treperáty, vypral sem za moje tezi -

Referáty, studente, přerušil ho vyučující: - a za své téma.

Vypral sem za své tema můj - né, svůj - folný čas.

Volný, vylepšil učitel a potěšené přikývl.

Student přivolil přikývnutím ještě potěšenějším.

Měno na svůj referát je: Muj koňášek.

Cože? - Vytřeštil oči student v první lavici.

Muj koňáček je vyletovat do pšírota.

Koňáček? – Snad koníček.

On myslí zálibu?

Věčný student přijal připomínku s blahosklonným úklonem hlavy.

Koš se nadul jako za času vinobraní, aby do sebe hrudník nasál bezmála polovinu posluchárny a jal se pohánět hlasivky:  Ta oplocha! To slúničko! Ty opláčky! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva -

Nebeského ptactva, vylekal se profesor: - a cvrlikání, nikoli cvrky.

 - ty cvrlikání nebeskýho ftáctva a šmeláci a fčelinky, to šecko sou zásraky číroty.

 Zázraky přírody, - kabonil se student od Madridu:- snad zázraky Boží přírody, ne?

Jaký fčelinky? - Ušklíbl se bratr Marcus: Přece včely!

Studenta tyto hnidopišské připomínky nezastrašily.

A fážíme to, my lictvo? Víme to ušít? Cha? Né! - Proto já dělám moje konášek z čírotních turů...

Snad koníček z přírodních túr.

Tamyjapanóve! Sítili vy někdy ve vašem nitru ty stromy, ty ptáčky spíváčky, ty foršty, ty -

Foršty?, byl nucen větu přerušit, ruku však nechal řečnicky předpaženu.

Profesor si odkašlal: Jakého slova jste to použil, studente -?

Šecky móšny.

Ale bylo mezi nimi jedno -

Foršty! - Vyletělo z krakovského studenta.

On asi myslí lesy, osmělil se františkán z Kolína.

Nemíchejte dvě jazyky, studios! - Zaburácel kolíňan, až se mu na boku rozhoupal růženec.

Pomiňte, já peru zpátky foršty, a dávám lesy.

Lesy, vzdychl profesor.

Já je míluju! Já míluju čistej Fstuch -

Vzduch.

A všeholení ptáčků

Šveholení! Musíte pečlivě vyslovovat.

Všeholení ptáčků? - Zachechtal se benediktín: - Odkdy maj ptáci fousy?

Jízlivý výpad trubadúrovi ani trochu nevadil: A dyš ti ptáčkové ššševeholejou, tak je mátinka čírota - jak se žiká - krása nevítaná!

Spánky trpělivého profesora se silně zahřívaly pod vydatným mnutím rukou, ačkoli by bylo příhodnější využít prstů spíš jako ucpávek zvukovodů.

Křřřááá! - otřásla exploze posluchárnou. Byla to salva smíchu a projevů pohoršení.

Chyba!

Mišmaš!

Krávina!

Já umřu!

Studenti - no tak, studenti! - Vypěnil profesor: - Musíme se přece ovládat! Pokud chcete něco opravit, tak –

U toho čelověka je chyb jako pisku na pláži! - Vybuchl španělský dominikán.

No, a -  zeptal se věčný obtížný student povzneseně: - máte snat čipominku, nebo čednášku?

Studios! - Osopil se na něj student z řecké vlasti:  Měl byste nám děkovat!

Já pošlu děkofny topis.

Synek obchodníka z Marseille vyloudil: Ďjúúú! - A plácl se do tváří.

Ustupte o chlup! - Vyzýval krakovský student k ústupnosti: - Jen o chlupeček!

Studente! - Přemohl učitel svou bezradnost: - Vy obcházíte jádro věci.

Tvář studenta na vteřinu zkameněla, ale pak znovu ožila sebevědomím.

Dyš je to protibluf, šátná opyčejná chrupka. Chápáte, ten postátnej rostil?

Nestydatá sofistika! – Zaprotestoval kterýsi student.

Nikdo se už nikdy nedověděl, co dalšího měl věčný obtížný student ještě v zásobě, protože na chodbě se ozval cinkot zvonku.

Velký řečník zpomníkovatěl s rukama ve vzduchu a působil dojmem dávného Laokoonta, zápasícího s neviditelnými hady.

To je pro dnešek vše, řekl profesor. Jen síla charakteru mu umožňovala zakrýt, jak se mu ulevilo.

Věčný obtížný student se sklonil před neoblomností času: Tak to musí bejt konec treperátu, kerej sem čipravil!

Posluchači se trousili z posluchárny. Jen profesor seděl nehybně za katedrou a bezradně vraštil čelo.

 

Jednu chvíli všechno řečnění utichlo. Tomáš totiž pozvedl významně pravou ruku. Jakmnile se všechno ztišilo, řekl klidným hlasem:

Prosím vás, studenti, nedělejte z toho zase větší vědu, než to je. Jsou daleko důležitější věci.

A co třeba?

Především to, že by uprostřed všeho toho měl každý z nás zůstat opravdu člověkem jaksepatří. To bych dal do nějaké další příručky O ZÁKLADU PŘIROZENOSTI. Z toho pak vyplývají všechna pravidla slušného chování. Tím by každá univerzita měla začínat.

Jak to přesně myslíte, Otče Tomáši? Jsou snad studenti neslušní? - Ozval se dotčený hlas.

Nic takového netvrdím.

Tak o co jde?

Podívejte se, součástí jednotné bohovědy, totiž její morální části je cesta duchovního života. Pojednává o cestě k Bohu. Věroučná část bohovědy se zabývá Bohem, morální část sleduje lidskou činnost ve vztahu k Bohu. Každý se má snažit o jeho dosažení. Tuto část bohovědy můžeme chápat jako pohyb rozumového tvora k Bohu. Mravní život člověka je tedy pohyb k Bohu, cesta k Bohu. K Bohu se však blížíme kroky lásky. Celý život není nic jiného, než láska. A láska má růst. Může být začátečnická, ale i pokročilá a teprve pak dokonalá. Proto i mravní život člověka je jeden, třebaže může mít různé stupně dokonalosti. Je to stálý růst v lásce, která zušlechťuje ostatní ctnosti.

Z toho vyplývají závěry pro duchovní život. Především se duchovní život nerozvíjí odděleně od mravního života. Tohle není nic mimořádného, co by snad bylo určeno jen pro nějaké zvláštní vyvolence. Duchovní život je normálně prohloubený mravní život člověka. Každý je povolán usilovat o vrcholný stupeň lásky. Každý má tedy usilovat o to, aby dosáhl dokonalosti.

Další závěr je, že život je jednotný. Neplatí, že by odříkavý život byl snad pro všechny, kdežto mystický život jenom pro některé, zvlášť vyvolené. Život je jednotný. Začíná však odříkavostí. Přesněji řečeno se zpočátku jeví jako lidské snažení. Tak se zprvu zdá, že je to hlavně úsilí o ustálení mravních ctnosti. S postupným přibýváním Boží účasti slábnou projevy lidské přičinlivosti. Konečné období spočívá v tom, že člověk hlavně usiluje o to, aby přilnul k Bohu a zakoušel jeho blízkost. Dosažení cíle není vyhrazeno jen pro některé jedince. Každý počátek směřuje k svému dokonání. Tak i ten, který přijímá ve křtu posvěcující milost a nespokojuje se s tím a touží být víc, míří k dokonalosti. Nakolik jí dosáhne, to je záležitost Božího vyvolení a lidské součinnosti s účinnou milostí, které se každému dostává. Bůh nás sice stvořil bez nás, ale nespasí nás bez nás.

Tak pravil velký Augustin, parafrázoval jakýsi posluchač.

Nejen Augustin. Říkám to i sám za sebe.

No, vy si to můžete, Otče Tomáši, dovolit, mínil posluchač: – Co nevidět si vysloužíte od kancléře licenciát, takže budete na vlastní noze. Pak budete smět přednášet jako doktor.

Hm, když Pánbůh dá a dostanu doporučení od Mistra Eliáše.

Později se v ryku jedné pařížské krčmy ozval studentský hlas:

Co to znamená stát na vlastní noze?

Hm, - ozýval se jiný: - vykládá se, že jsme si na univerzitě rovni, ale stejně víme, že tady jsou někteří rovnější.

Co tím myslíte?

Zdaleka si nejsme rovni, dokonce ani jako křesťané. Vezměte si třeba mého otce. Tolik let už je pokřtěným křesťanem. Celá naše rodina chodí vzorně do kostela. Z výtěžku své práce dal už hodně peněz na stavbu katedrály i na provoz univerzity. A stejně má pořád na mnoha místech dveře zavřené. Nedávno chtěl vstoupit jednoho cechu. A víte, co se stalo? – Přibouchli mu dveře před nosem, sotva uslyšeli jeho jméno. Každý ho zná jen jako pařížského kupce a směnárníka. A takové povolání je považováno za znečisťující.

Tak proč mu nepomohou ostatní křesťané, aby mohl dělat něco jiného? I když je pokřtěný, pořád je utiskován a omezován. Smí se věnovat tomu ponižujícímu obchodu a směnárenství.

Najednou ti to vadí, ale zlaťáky, které mu to sype, ti nesmrdí, co? - Namítl kdosi jízlivě.

A další pichlavec vyrazil s dikobrazími ostny: Stěžuješ si na nesvobodu, a jak ti přijde vhod, když studuješ na křesťanské univerzitě svobodně jako každý jiný, a z domova ti pěkně podstrojují?

Cože? – Řekni to ještě jednou!

Klidně. – Stěžuješ si na nesvobodu – au!

Třísk! – O zem se roztříštil džbánek z pálené hlíny a víno se rozteklo po zemi.

Tak ty budeš urážet!

Bác! – Řach! – Křach!

Tady se nikdo rvát nebude! - Vynořil se hostinský s mohutným kyjem: – Zaplatit útratu a ven!

Tak se rvačka přenesla do temné noci.

Kdo to tady v noci řve? – Zavolejte městskou stráž!

Vypukl zápas, studenti tasili meče a vypukl boj. Bojůvky trvaly několik hodin.

Ranní slunce posvítilo na zakrvácenou dlažbu na několika místech Paříže. Na dlažbě zůstal jeden student mrtev a několik dalších bylo odneseno k ranhojiči.

Další den poté vyrazili rozvášnění studenti do ulic s transparenty:

NEOPRÁVNĚNÝ ZÁSAH MĚSTSKÉ STRÁŽE DO PRÁV UNIVERZITY!

OZBROJENÉ NÁSILÍ PROTI STUDENSTVU!

STRAŠNÉ NÁSILÍ PROTI UNIVERZITĚ!

VYHLAŠUJEME STÁVKU!

Studenti našli pár příznivců takové rebelie mezi profesory. A už to bylo tady.Na univerzitě se objevil nápis:

AŽ DO ODVOLÁNÍ ZASTAVUJEME PŘEDNÁŠKY

A máme stávku na krku.

Najednou už to nebylo pár rozjivených jelimánků, kteří přebrali v nějaké pařížské krčmě. Ulicemi se valilo vařící a bublající těsto. Žádná sedmihlavá saň. Pouze studenti. To nebyly jen hloučky nespokojenců, ani pouhé stovky či tisíce, nýbrž celé desetisíce, co zlověstně duněly dlažbou Paříže. Povodeň s několika desítkami tisíc hlav se rozlila až ke královskému paláci.

Jaké jsou vaše požadavky?

Žádáme, aby se král omluvil univerzitě za neoprávněný zásah ozbrojené moci proti univerzitě!

Žádáme potrestání provinilců mezi strážemi!

Žádáme, aby král zajistil univerzitě větší pravomoc!

To předčítal vůdce stávkujících, který nakonec dodal: – Tento seznam požadavků předáváme králi a arcibiskupovi.

Když se stávkující nedočkali odpovědi ani od krále, ani od arcibiskupa, vyhlásili:

Obracíme se na papeže.

Innocenc IV. jim odepsal: Moje milé děti, naléhavě vás prosím, ukončete stávku a vraťte se do školních lavic.

Vyznělo to jako plácnutí veslem do vody. Tak nějak to dolehlo. Napětí však trvalo dál.

Co budeme dělat? - Ptal se Tomáš představeného.

V našem klášteře se učí dál. Mistr Eliáš také učí dál.

Pokud vím, tak třeba Hugo ze St.Caro a Petr Tarantajský učí dál.

Takže se, Tomáši, ničím nedej vyrušit ze svých přednášek. Takové pouliční šarvátky jsou v Paříži na denním pořádku. Nejsou směrodatné pro chod univerzity.

A učilo se dál. Studenti ze stávkujících fakult se nahrnuli k dominikánům a františkánům. Zejména u dominikánů učil Mistr Albert podle přitažlivého Aristotela. Jeho výklad filozofie přírody šel studentům náramně k duhu. Od té doby si oblíbili také Tomášovy přednášky.

Napětí na univerzitě se čtyřiceti tisíci studenty, mluvícími různými jazyky, nepřestávalo. V posluchárně kláštera svatého Jakuba i u františkánů bylo možno obnovit výuku jen pod ochranou královských lukostřelců. Papež vyslal posla do Egypta. Tam byl králův bratr Alfons, hrabě z Poitiers na křižácké výpravě:

Vraťte se do Paříže a zjednejte pořádek na univerzitě.

Po jeho návratu se poměry v Paříži uklidnily. Na celé univerzitě byla obnovena řádná výuka. Načež se ale hrstka stávkujících profesorů dotčeně vynořila u kancléře univerzity:

Máme prázdné posluchárny.

Jakto? Je tu na čtyřicet tisíci studentů, a vy že nemáte koho učit?

Studenti nám odešli.

Odešli? A kam?

K františkánům a dominikánům.

To není možné.

Už je to tak. Chodí na přednášky jenom k nim. Tam se učí skoro nepřetržitě.

Vyhlásíme, že přednášky u vás jsou povinné, rozhodl kancléř.

Teprve po zvláštním vyhlášení se jim studenti začali vracet, ovšem velmi neochotně a s odporem.

Mezitím se také Tomáš dočkal velkého překvapení, třebaže něco takového očekával, ale nepřipouštěl si to.

Milý synu, uděluji vám své doporučení, řekl slavnostně Mistr Eliáš Brunetti: – Vaše vysvědčení je výborné. Proto vám smí být udělen licenciát. Na základě toho smíte přednášet jako doktor. Nový úřad zahájíte úvodní řečí v sále arcibiskupského paláce přede všemi profesory, kancléři a arcibiskupem. Poté budete znovu celý rok přednášet Sentence, dokud nebude vaše hodnost uznána. Smíte však mít už vlastní školu a samostatně přednášet. Teprve po roce vašich přednášek budete potvrzen kancléřem ve své hodnosti. Potom si smíte zvolit předmět svých přednášek a bude vám přidělen nový bakalář. Po dalších třech letech budete smět jako mladý doktor dále vyučovat zde nebo odejít na jinou školu, ale každopádně sse vznešeným titulem: MISTR BOHOSLOVÍ NA PAŘÍŽSKÉ UNIVERZITĚ. Nyní si připravte úvodní proslov.

Úvodní proslov?

Ovšemže, můj synu. Látkou k podobným řečem bývá některé místo z Písma svatého. Každé slovo vám poskytne jako novému učiteli příležitost, abyste dokázal svou bystrost a vzdělanost.

Zdálo se, že se před ním otevřela závratná perspektiva učitele, nicméně on vyhlížel jako opařený. Měl pocit, že na něho najednou spadla celá věž, v níž býval vězněn na Rocca Secca. Nyní odcházel a místo, aby si vykračoval rozevlátým krokem s hlavou upřenou kamsi za obzor, šla mu hlava kolem a málem se potácel. Ani nevěděl, jak se tam dostal, octl se před svatostánkem. Klekátko spustilo vrzavou lamentaci o svém trpkém údělu a mnoho úlevy neužilo. Těleso v bílém se zvedlo chvíli nahoru a chvíli se zase snášelo do kolen a přitom rozkládalo rukama a vrtělo nechápavě hlavou. Klekátko ničemu nerozumělo a stejně nerozumělo ani mnoho kolemjdoucích, kostelníka nevyjímaje. Tomáš o nich také nic nevěděl, protože se z nich všech utvořil jediný šedý proud, který ho obtékal a míjel. Lékařský stetoskop by snad mezi tím sípáním, drmolením a mumláním přiblížil několik slov:

Ó, ó, ó - Pane, nejsem hoden takové milosti. Ach, ach - jak jsem omezený! Dokonce mě ani nenapadá vůbec nic z Písma svatého, o čem bych měl v takovém proslovu mluvit. Ach –ach -

Jenom ten, který zpytuje srdce i ledví, věděl a chápal dost, a pak ten, který mu byl přidělen na celý život jako nebeský průvodce.

Neopouštěj mně! Tolik ses odmlčel. Už ke mně nemluvíš tak, jako dřív. Vím, že jsem teď až příliš ponořen do ruchu diskuzí a přednášek, takže ses mi odmlčel.

 Nestěžuj si. O co méně ti dávám najevo svou přítomnost někdejšími podněty, o to hlouběji poznamenávám vnitřní život tvé duše z toho, co z pokladů svého srdce vynášíš na světlo Boží.

A výsledek? - Nádherné dobrodružství, které se před tebou otevírá. Život ti začíná psát úžasný příběh. To není jenom dojem. Jde o proměnu, která znamená ve tvé vnitřní zkušenosti zásadní zlom. Ale nebývá to tak vždycky. Někdy to bývá úžasnější, jindy jako by to ochabovalo.

Neopouštěj mě!

Mně z toho neobviňuj, hájil se duchovní průvodce: Mohlo to být tím zajímavější, čím více a častěji by ses na mne s důvěrou obracel jako na svého věrného anděla. Příznivý účinek mého vyprošovaného zasahování do tvého života je úměrný stavu tvé duše. Horší to bývá jenom s takovými skvělými podněty, kdy by se tvoje duše potáhla povlakem rutiny v modlitbě, povrchnosti ve vztazích k lidem i k Bohu. To však není tvůj případ,

Mám pevné předsevzetí mluvit s tebou, můj věrný anděli, protože to tak dělávají všichni svatí.

Jenže ti dlouho trvalo, než ti došlo, že zdaleka nestačí na svého anděla mluvit, jen ho pořád o něco prosit nebo mu zase děkovat, ale že je také potřeba někdy se nadlouho odmlčet, utišit se ve svých hovorech, zastavit překotnost své obrazotvornosti, ustat i ve svém logickém přemítání, a jen bedlivě naslouchat, nejlépe u kříže. Prosím Boha, aby tě naučil umění čekat, pokojně vyčkávat, stále mít srdce připravené k andělskému volání, v bdění i v pokojném spánku.

Myslel jsem, že stačí anděla jen prosit.

To je ovšem nutné. Ode dneška se před každým psaním, diktováním, přednášením či kázáním obracej napřed v modlitbě k Bohu tak, že připomeneš nás, anděly. Modli se asi takto:

Nevýslovně moudrý Stvořiteli,

tys ustanovil z pokladů své moudrosti tři řády andělů,

podivuhodně jsi je umístil v nebi,

a nanejvýš ladně jsi uspořádal jednotlivé části vesmíru.

Ty jsi zdroj světla, pravdy a moudrosti

i nejvyšší pramen všeho.

Sešli milostivě paprsek své záře do temnot mého rozumu,

a zbav mne dvojí temnoty, ve které jsem se narodil,

totiž hříchu a nevědomosti.

I ten nejmenší z nás andělů předčí každého z vás lidí poznáním a silou vůle. Moje touha pomáhat ti, je větší než sama pomoc, kterou ode mne přijímáš. Je to jen tvoje vina, že jsi málo otevřen mým vnuknutím.

Ale i kdybych byl sebevíce otevřen k tvým vnuknutím, přesto nemůžeš úplně a natrvalo vstoupit do mé, lidské bytosti, ani nemůžeš poznávat a svobodně jednat místo mne.

To nemohu. Nemohu vstoupit na tvé místo. Odpovídá vyššímu plánu, aby každá bytost jednala v rámci svých možností. Chci ti však být nablízku za všech okolností, když na svůj úkol nestačíš.

Kolikrát se tě ale nemohu dovolat. Zdá se mi, že by naše společné dobrodružství mohlo být ještě úchvatnější, kdyby ses mi nezdráhal více ukázat.

Bůh také zůstává skrytý a tajemný, a přece ti není vzdálený. Obdobně jsem ti stále nablízku. Skrytý a tajemný. Takže už zde v pozemských poměrech smíš žít v mé společnosti. Žádná tvá prosba nezůstává zapomenuta. Předávám je do nebe, odkud ti nesu světlo nebeského poznání a posílení vůle. Obklopuji tě obdobně jako vzduch, který dýcháš. Zatímco vzduch je ale sevřen místem, sám andělsky svírám své místo. Copak jsi nikdy nezakusil, když už mne důvěrně znáš od dětství, něco z mé tajemné krásy?

To ano, ale proč toho není víc?

Na to zná odpověď jedině Bůh.

Někomu se přece anděl ukazoval víc.

Bůh odměřuje své milosti s ohledem na poslání každého člověka. Všichni nejsou povoláni ke stejnému stupni dokonalosti. Proto se poslání anděla strážce liší od člověka k člověku.

Chtěl bych tě lépe slyšet. Ozvi se mi. Jakou řečí ke mně mluvíš?

Moje mluva prostší a jasnější než lidská. Pojem, slovo lidské mysli, se vytváří složitým postupem od věcí postřehnutých smysly, přes smysly a činnost mysli k duchu. Oslabená lidská vůle může poznatky rozumu zadržet v nitru nebo je sdělit jen částečně. Jedině Bůh dokonale prohlédá lidské nitro, kdežto jiný tvor o něm ví jen to, co se mu sdělí. Ale i při nejlepší vůli není člověk schopen sdělit své nitro dokonale a úplně. Tvoje pojmy jsou sdělovány pomocí těla, a to hlasem nebo obrazem, a hmotné tělo klade odpor duchu v jeho projevu.

Jak mluvíš ke mně?

Mluvím tak, že tě poučuji. Jednak tě poučuji tak, že  prozářím tvou rozumovou schopnost a tím zdokonalím tvou chápavost. Jednak ti mohu sdělovat i hotové pojmy, ovšem s ohledem na tvou lidskou přirozenost, která vystupuje k pojmům čiré pravdy z dojmů a vjemů vtisknutých věcmi.

Chci to více poznávat.

Když chceš sledovat hvězdy na obloze, vykročíš do noční tmy. Daleko od jasu města pozvolna objevíš úchvatnou krásu hvězdné oblohy nad sebou. Chceš-li se lépe zaposlouchat do mých vnuknutí, ponoř se do temnoty víry, kde přemítavý rozum zůstává stát.

Hábit s kapucí promáčenou slzami se prostíral vedle klekátka, jehož úděl se právě naplňoval v uvolnění po velké zátěži. Nikdo ho neviděl, protože už dávno byla tma. Nebyla však zdaleka prázdná, ale zdaleka ne každému byla přístupná.

Proč pláčeš, Tomáši? – Ozvalo se před ním z jasně zářivého hábitu.

Prosím – prosím –

O co prosíš?

Bylo mi uloženo připravovat se na doktorát. Jenže moje vědomosti na to nestačí. Vůbec nevím, o čem bych měl pojednat v úvodním proslovu.

Neboj se, ozvalo se z hábitu: - jen se klidně připravuj. Bůh bude s tebou. Ve své řeči pojednej o tom místě ze žalmu, kde se zpívá: Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. (Ž 104,13)

Po těch slovech se jasně zářivý hábit pohasl.

To jsou mi ale studenti! – Vrtěl hlavou kostelník: - Jedni se potloukají po krčmách a nenechají žádnou sukni v klidu, jiní se nám tady zase povalují po kostele.

Objemný hábit se zvedal ze země.

A vida, tohle je zrovna velevážený bakalář, a leští nám zase hábitem podlahu. – Nemám vám pomoci?

Nenamáhejte se, bratře, ozvala se odpověď:- Naopak, sám vám mohu pomoci s úklidem, nabízel se a natahoval se po smetáku.

No dovolte! To přece není práce pro vás. Ostatně - už jste toho tady vyleštil koleny dost, mávl rukou kostelník.

Za chvíli mávla vrátka celičky a malé klekátko před křížkem vydalo svůj kvílivý sten.

Díky, Bohu! Díky – Díky! Úžasné vnuknutí! Ta slova se doopravdy náramně hodí pro vstupní promluvu. Poskytují vhodnou příležitost, jak přirovnat přírodní zjev - déšť - k rose Tvé milosti, která od Tebe, můj Pane a Spasiteli, svlažuje hory - ony velikány světa, aby - vybaveny rosou - šířily vláhu vědomostí dále kolem sebe v nížinách, vzděláváním jedněch a osvěžováním jiných k lepšímu životu.

 

Student Olaf ze Švédska!

Je!

Student Česlav z Krakowa!

Tu.

Učitel nečetl jména podle abecedy. Chtěl se seznámit s novými tvářemi a každou si spojoval s příslušným jménem v pořadí, v jakém si studenti vybrali svá místa.

Bratr Gomez z Valencie!

Sí!

Snažil se vyvolávat jména zvesela. Ale veselo mu nebylo; spíše úzko. Posluchárna se v tomto školním roce sešla teprve podruhé a další školní rok přinášel nové naděje - nové žáky, nové potíže, nové úkoly. Osmačtyřicet hodin po jeho zahájení však učitel shledával, že se ho zmocňuje zádumčivost, prohlubovaná překvapivou nostalgií – samá loňská jména, loňské tváře: - Ó, jé, to jsou zase staré známé tváře!

Výkvět loňského žactva - bratr od Hamburku, postoupil na žírné pastviny větné skladby a další nauky ve vyšším ročníku, synek obchodníka z Marseille okouzlil srdce jedné panny a přesídlil prý do idylické přímořské vísky.

Student Lucca Barbella!

Presente!

A – posléze vzhlédl – nikde neviděl věčného obtížného studenta. Povzdechl si úlevou. Kdykoli si na něho vzpomněl, musel si vzdychnout. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Někdo tvrdil, že přišel o živnost, jiný, že přišel o hlas.

Tento student přemýšlel pokaždé nahlas. Snad, aby se lépe dovolal svého anděla, anebo aby kolegům milostivě umožnil sledovat své vytříbené myšlenkové pochody. Když měl jednou časovat sloveso topit, spustil: Topím, topíš, je teplo. A jindy, když měl použít ve větě rozkazovací způsob slovesa škrtat, přišel s řešením právě tak svérázným jako děsivým: Co se nehodí, škrťte.

Trudomyslnost obestřela profesora smutečním závojem. Právě když otvíral okno do klášterní zahrady, aby se nadechl čerstvého vzduchu, rozlétly se znenadání dveře. Z chodby vtrhl do posluchárny průvan a zároveň zazněl břeskný hlas:

Nastar sici! Strávím!

Hejno očí uletělo ke dveřím.

Fítam vas do novýho roku! Fítam vas do naší staronofe čídy!

Joj! - Vyjekl student z Polska jako před léty.

To není mošny! - Vykřikl posluchač v hnědém hábitu.

Koukejte, kdo k nám de! - Zajásal bratr z Valencie.

Já sem z toho Jeník! - Žasl bratr Izák, který teprve nedávno přicestoval ze Svaté země.

Učitel se ani nemusel otočit, aby poznal, komu břeskný hlas patří. Ta výslovnost, ta nebetyčná sebejistota, ten vítězoslavný duch, to vše bylo nezaměnitelné. A kdo by také volal Fítamvas! na ty, kdo přišli dřív a měli by vítat jeho? Profesor znal jen jediného člověka, který vchází do třídy, jako následnik trůnu přicházející na korunovaci.

Bratr - spočinul očima na rozjásaném příchozím: -No to je překvapení!

A vskutku to byl věčný obtížný student, hrdý a nebojácný jako rytíř vracející se na pole své slávy. Byl opálen, což přirozenou zářivost jeho pleti ještě posílilo: jako by mu pod oranžově kulatými lícemi žhnulo nějaké světlo.

Mojousta, pamprésor! Jak máme? – Vysypal z úst veverčí zuby: - Já sem tak rád, že sem fratny, ani nemůšu žeknout jak!

Učitel si uvědomil, že tiskne jeho ruku jaksi chladně. Nechtěl však hned na potkání opravovat jeho výraz fratny, vyjadřující zřejmě návrat.

Vypadáte páječně! Špičkově! Jedničkově!

Vy - ehm - také vypadáte – odmlčel se učitel, načež si odkašlal, snad aby překryl slovo: zánovně, které měl na jazyku.

A sítím úžasně.

Jsem - jsem rád, že jste zase mezi námi, studente.

Já sem radostí pes vás!

Učitel otevřel ústa, aby řekl: Snad radostí bez sebe, studente, - ale bylo pozdě: student už promlouval ke spolužactvu:

Fášení fratři, budeme pracovat spolu! Budeme třít! Budeme šprtit! - Velitelsky zvedl k nebesům prst a dodal důrazně:  Jeden za šecky, šecky za jednoho a celej škola za pamprésora!

Velký dobyvatel se vrátil, řekl hořce bratr z Kolína a sáhl na svůj růženec.

Věčný obtížný student se otřel pohledem o toho podvratníka, ale neuznal ho za hodna odpovědi.

Posaďte se, prosím, řekl rychle profesor.

Student připochodoval k židli uprostřed první řady.

Ten čelověk, zasténal bilý bratr z Krakova a střelil po něm šípovitým pohledem: - je tresť poší!

A teď, milí posluchači - začal rychle učitel.

Vyvolaní studenti byli fanfárou kolem nástupu věčného obtížného studenta tak rozptýleni, že se přestali zabývat svým zadáním. Vysílali k němu účastné úsměvy, pokud s ním byli zadobře, nebo mrazivé pozdravy, pokud s ním zadobře nebyli. Ti, kdo nepatřili k žádnému bloku, balvanovitě trčeli v lavicích a civěli do neznáma.

- znovu do práce, pokračoval učitel: - Kolega tu s námi jistě není naposled.

Já budu dycky, ozval se opozdilec pološeptem a došeptával: Já sem fratny této čidy.

Představa, že by věčný obtížný student, nezměněný a nezměnitelný, zůstal v první řadě na věčné časy, sevřela učiteli hrdlo.

Chce někdo něco opravit na vypracovaných úkolech? - Zeptal se učitel zvesela.

Nechtěl nikdo.

Není třeba být tak - tak ostýchaví, milí posluchači. Chybami se přece učíme - Kdo se hlásí?

Nikde nevyrostla žádná ruka. Pusto jako v hladové stepi. Všechno nasvědčovalo, že se nová třída zdráhala zapojit.

Učitel tedy opravil vypracovaná zadání bez jejich přičinění.

Náhle se ve vzduchu zatřepetala zdvižená pravice věčného obtížného studenta!

Simpamprésor! Simpamprésor! - Snaživcův úsměv byl právě tak široký jako svůdný: - Můšu já?

Učitel stočil oči jinam. 

Můšu?

To jsou domácí úkoly, studente. Když jsem je zadával, nebyl jste -

Já uš sem napsal! Tetka na miste!

Synek obchodníka zvolal: - Ďjúú! - a obdivně se plácl do tváří.

Student z Toulouse se rozesmál: - Já z něho umšu!

Vy jste - napsal svůj úkol tady? - Zeptal se učitel.

Komplet! – Jelením krokem se student vyšvihl na stupínek, popadl křídu, a než mohl vyučující cokoli namítat, zaskřípěla křída celou posluchárnou.

Když doskřípěl, ozval se učitel zády k tabuli: - No prosím. – Začněme,  nadechl se zhluboka, - u tohoto studenta. Teprve potom našel odvahu postavit se jeho výplodu tváří v tvář.

Pokusí se o to někdo? - Tentokrát se zvedl les rukou.

Jako vždycky, když věčný obtížný student povolil uzdu svému spisovatelskému talentu, zašuměly studentské řady šepotem a bzukotem, plným škodolibé radosti.

Učitel zaklepal ukazovátkem na katedru:  Tak, milí posluchači - opravujte.

Posluchárna s gustem zaútočila. Bratr z Kolína odsoudil pisatele za to, že nespravedlivě trestá úplně nevinná slova.

Á - student z Antiochie? - Tento nový Hektor proklál upřímnou soustrast nad masakrem mezislovných vazeb.

Věčný obtížný student byl dokonale zepsut.

Filištínští neobřezanci se prohýbali smíchy, jak dopadl velký Samson.

Jakkoli učiteli kmitala ruka s křídou po tabuli, nemohl přehlédnout, že posluchárna, ještě před chvílí zakřiklá, kypí rázem přičinlivostí. Člověk si mohl myslet o věčném obtížném studentovi všelicos, ale musel mu přiznat, že by svou přítomností dokázal snad vzkřísit mrtvolu.

Další opravy? - Zeptal se učitel spokojeně.

Není to logické. - Přihlásil se student z Valencie.

Učitel uznale pokýval hlavou a řekl:

Vaše věta, studente není logická!

Neni logická? - Věčný obtížný student zavrávoral. Nařknout ho z nelogičnosti mu připadalo téměř jako obvinit z toho samotného Aristotela.

Ustupte o chlup, bratře, aspoň o chlupek, -  zažadonil jiný student.

Věčný obtížný student, místo aby ustoupil o chlup, zvedl pravítko a řekl: Nerosumíte mi. Myšlenkujte! Myšlenkujte chloupějc! - Načež znázornil myšlenkování chloupějc tím, že přivřel jedno oko, zatímco druhým drtil své kritiky.

Bylo to nehorázné. Bylo to absurdní. Překonávalo to veškerou sofistiku. A uvrhlo to posluchače do pekelného chaosu. Bratr z Krakova nesouhlasně hulákal.

Těkuji vám, uklonil se věčný obtížný student.

Studenti -

Mnohý student ztratil řeč nad touto nehorázností, jiný se chytil za hlavu a vydával oslovsky hýkavé zvuky.

Do této mely rachotilo učitelovo ukazovátko provázené úpěnlivým voláním: Ale bratři! Zachovejte klid! To platí pro všechny! - Rámus ustával.

Nesmíme se dát - unést. Kritizovat neznamená hádat se. Vraťme se k jádru věci. - Nesmlouvavě se obrátil k epicentru vášnivého zemětřesení.

Studente, vy prostě překrucujete fakta! Obcházíte oprávněné námitky.

Věčnému obtížnému studentovi spadl hřebínek. Zato kvokající hejno si spokojeně čechralo peří.

Rozeberme to. - Učitel zahájil pitvu nelítostnými řezy. Nemohl přece dovolit, aby tento student používal takových úskoků. Rozum nesmí být potlačován chytráctvím. Bez váhání rozetnul jeho větu ve dví. Pak rozsekal nesprávný závěr na padrť. Umínil si, že tentokrát, na samém počátku nového školního roku, se věčný obtížný student nevykroutí ze svého bludu žádnou sofistikou.

Nastalo cosi podivuhodného. Přestože tepal tvrdošíjného studenta, cítil v žilách příliv posilujících šťáv. Bylo mu kolem srdce jako Jeremiášovi, zakoušejícímu vnitřní zadostiučinění, zatímco jej hříšný dav srážel do cisterny. Neboť v posluchárně, ještě před půl chvílí netečné jako zvětralá omítka, byla vzkříšena drahocenná jiskra, prvopočátek všeho učení.

Když odhaloval podivná hejblata, kterými tento kejklíř zmátl odpůrce, uvědomil si s ledovým potem na čele, že snad je za návrat věčného obtížného studenta - vlastně trochu vděčný. Nicméně tohle nebylo správné uvedení třídy do pohybu. Uvést třídu, ba celou školu do patřičného pohybu, nedokáže žádný ze způsobů, jaké tu představoval věčný obtížný student. To dokáže jen sama Pravda, která vyjde najevo, jak je sama v sobě, Toho cíle nelze nikdy dosahovat provokací, ani sofistikou ani jiným úskokem, protože něco takového je nepřípustný terorismus na akademické půdě.

 

Slyšeli jste, že tenhle Akvinský má být přijat do učitelského sboru?

Vyloučeno! - V žádném případě! - To se nesmí stát!

Proč ne?

Nemá dobrý poměr ke studentstvu.

To snad nemyslíte vážně?

Samozřejmě, že myslím. Každý ví, že se během studentských nepokojů nepřidal ke stávce. Místo, aby se studenty stávkoval za větší práva pařížské univerzity, tak svévolně dál učil.

Stávkokaz!

Kromě toho tím záludně odlákal posluchače jiným profesorům.

Nesmíme dopustit, aby byl tento Vlašák jmenován a veřejně uznán doktorem.

Vytroubíme to po celé univerzitě:

IGNORUJTE PROMLUVU AKVINSKÉHO NA ARCIBISKUPSTVÍ!

Pojďme s tím do ulic!

Tak se nejen v univerzitních posluchárnách, ale i v pařížských ulicích, krčmách a špeluňkách rozšířila vlna odporu proti Akvinskému.

Někdo to však uvítal.

Kdo to byl, kromě ducha světa?

Přesto se v určený den shromáždila většina duchovních, učitelů, studentů a horujících příznivců v arcibiskupském paláci. Přičinliví studenti se střídali, aby přesně zaznamenali řeč Otce Tomáše. Později ji předčítali dalším a dalším nadšencům.

Milí bratři a sestry, - ozývalo se palácem. - Král a Pán nebe sepsal od věčnosti zákon. Podle něho se dary jeho prozřetelnosti mají dostávat všem, i těm nejnepatrnějším skrze ty, kteří stojí uprostřed mezi Bohem a oněmi nejnepatrnějšími. Tento zákon platí nejen pro bytosti duchovní, nýbrž i pro tělesné. Proto nám Pán ukazuje tento zákon ve 104.žalmu: Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. Uplatňuje se při sdělování moudrosti. Vidíme totiž svými smysly, jak mraky vylévají z výšky déšť, hory jím zavlažované vydávají ze sebe řeky, kterými se zase napájí a oplodňuje země. Podobně se z výšky božské moudrosti napájí duch učitelů, jejichž obrazem jsou hory. Jejich službou je vedeno světlo božské moudrosti do ducha posluchačů.

Potom je tu vznešenost nauky. Ta se označuje slovy: Ze svých síní. Tato vznešenost pochází předně od původu této nauky, totiž od Božího slova shůry. Vyplývá dále z obtížnosti předmětu. Jsou jisté vznešené pravdy božské moudrosti, k nimž mohou dojít všichni, i když nedokonale. Jiné jsou však tak vznešené, že k nim dochází jen duch moudrých, vedený samotným jejich rozumem. A jsou nejvyšší pravdy, které přesahují všechen lidský rozum. Ty nám předávají svatí učitelé, poučení Duchem svatým, ve slovech Písma svatého. Konečně vyplývá vznešenost této nauky ze vznešenosti cíle, totiž věčného života.

Ze vznešenosti této nauky vyplývá důstojnost učitelů, kteří jsou znázorňováni horami, slovy: zavlažuješ hory. A to předně pro jejich výšku. Hory jsou vyvýšeny od země a blízko nebe. Tak jsou učitelé svaté nauky obráceni k nebeským věcem. Pak pro jejich svatost. Hory jsou přednostně ozařovány paprsky slunce. Podobně přednostně přijímají učitelé svaté nauky objasnění ducha. A konečně pro jejich sílu. Jako se horami chrání země proti nepřátelům, tak se musí učitelé církve pozvedat k obraně víry proti bludu. Učitelé musí být vysocí svým vynikajícím životem, aby kázali, osvícení, aby učili v přednášce, silní, aby mohli v rozpravě odolávat bludu. To je jejich trojí úřad - kázat, přednášet, vést rozpravu.

Potom je zde postavení posluchačů. To je označováno slovy: země se sytí. Země je nížina, je pevná, je úrodná. Podobně mají být i posluchači nížinou v pokoře vzhledem k poučení ze slyšení, pevní v pravém smýšlení vzhledem k úsudku o slyšeném, plodní užitkem z přijatého slova moudrosti, vzhledem k vlastnímu nacházení. Tím pak dobrý posluchač dokáže z trochy slyšeného hlásat mnohé.

Hlásám důstojnost všech, i těch nejponíženějších a jejich přirozené právo na poznání.

Připomínám řád vzniku v poznání této nauky.

A jak se předává tato nauka? Ne všechno, co je obsaženo v božské moudrosti, může pojmout duch učitele, a stejně nemohou učitelé předávat všecko, co sami chápou.

Bůh vlastní moudrost podle své přirozenosti, učitelé se podílejí na znalosti této moudrosti v bohaté míře, kdežto posluchači se na ní podílejí v takové míře, v jaké ji potřebují.

Bůh sděluje tuto nauku podle své plné moci. Učitelé jsou jen služebníci. Bůh však vyžaduje čisté služebníky. Nikdo není sám od sebe způsobilý pro tuto službu, avšak může se dočkat způsobilosti od Boha, když si ji bude pokorně vyprošovat.

Modleme se! Kéž nám to Kristus poskytne!.

Když kandidát domluvil, spočinul v tiché modlitbě. Přitom s napjatým dechem vyčkával věcí příštích. Uprostřed ztichlého sálu arcibiskupského sálu mu vyrazil na jeho čele ledový pot. Záchvat oněmlého ticha vypovídal mnohoznačně. To nebyla jen pouhá slavnostní promluva, nýbrž také proroctví. Pak vypukl potlesk a ovace. Potom následovalo slavné vyhlášení kancléře univerzity a blahopřání arcibiskupa a krále. Za radostného provolávání VIVAT TOMAS! - VIVAT AQUINAS! - VIVAT TOMAS! doprovázeli účastníci Otce Tomáše z arcibiskupství až na univerzitu.

Cestou se schodů arcibiskupství se několik nadšených studentů ujalo silnými pažemi Otce Tomáše. Pokorně se jim vydal. V příštím okamžiku ho nesli na ramenou. A nebylo zrovna lehké břímě. Z rodu Akvinských pocházeli všichni synové urostlí jako duby, a v tomto případě nejen do výšky, nýbrž i do košata, v duchu vyzrálého baroka. Tak se ztichlé ulice Paříže dočkaly velké slávy, když se tudy valil mohutný zástup studentstva, odnášejícího svého nově jmenovaného doktora na univerzitu. Ulice se znovu oživly nadšeným provoláváním slávy.

VIVAT TOMAS! - VIVAT AQUINAS! - VIVAT TOMAS!

Sotva se jeho nohy dotkly v posluchárně akademické půdy, pozvedl pravou ruku a rozhostilo se ticho.

Myslím, že první, komu patří provolat slávu, je náš Pán. Pak učinil za doprovodu ostatních posvátné znamení a zahájil:

Otče náš –

Brzy poté však zvonění odvedlo učitele do chóru. Tam se zapojil do vznešeného proudu chval bílých bratří, odpovídajících takto na příval nebeské rosy.

Zatímco zde byl v plném zapojení Spiritus Sanctus, vyskytovala se v Paříži ještě jiná místa, kde proudil plnými doušky spiritus naturalis, a nebylo řídkou výjimkou, že se k němu přidružil ještě dusivý, dráždivý pach přiboudliny. Všechno se to vyvinulo v několika odložených kádích od octa. Nebyly to žádné vyvolené nádoby. Prostě Vilém ze Saint Amour a Odo de Dunay. Když se ten nakvašený párek setkal, vzešla z toho jakási protivná pácheň.

Koukej, co se mi dostalo do rukou, zavrčel Vilém.

To znám. Sesmolil to jeden františkán, jakýsi Gerhard. Hm - přítel Jana z Parmy, velmistra františkánů. Ovšem tohle, jak vidíš už podle názvu: Úvod k věčnému evangeliu, je výtah z traktátu nazvaného: Věčné evangelium od Joachima z Flory.

Ty to znáš?

Samozřejmě. Opat Joachim tam nasekal spoustu bludů. S tím si ale nemusíš kazit oči. Tenhle Gerhard z toho udělal výtah. Přitom dotáhl Joachimovy bludy ad absurdum.

Jaké třeba?

Hm. – Zvěstoval počátek nového věku. Potom prý zanikne světská moc i církev a zůstanou jedině františkáni. Ti pak svou přísnou kázní a chudobou mají přivést pobloudilé lidstvo k dokonalosti.

Dělají se sebe samotného mesiáše, jako by jenom oni mohli spasit svět, vyvodil Vilém.

Totiž, oni se frantíci od toho Gerharda odtáhli jako od mršiny.

To víš ty, Odo, to možná vědí františkáni, ale třeba já o tom nevím zhola nic. - Řekl Vilém a dodal: - Takže to s klidem mohu připsat všem těm vtíravým frantíkům.

Myslíš, svést to na ně? Hm. -  To by šlo. Napsal to jejich člověk, ne?

Napsal.

Tak to mají za krkem.

Ale co bychom se zdržovali jenom s těmi hnědými trhany? Hodíme to za krk všem těm slavným mendíkům, co se nám tady v Paříži roztahují.

Myslíš i těm bílým?

To se rozumí.

Sepiš to, Viléme! - Neváhej a sepiš to.

Týden po týdnu se stýkali v krčmě U strýce Nathana a při doušku dobrého moku lepili jednu stránku po druhé.

Doporučoval bych nějaký provokativní název, radil Odo: – Ať to s každým otřese!

Nebezpečí poslední doby?

To je ono. Viléme! To zabere. Hlavně pamatuj s jedním rukopisem na pařížského arcibiskupa! A jinak to sám začni vytrubovat na univerzitě, aby se to dostalo i mezi studenty. Tak dáme těm zatroleným mendíkům pořádnou lekci, že se z toho nevzpamatují!

Potom už nebude stát nic v cestě tomu, abych napsal do Říma obžalobu proti mendikantům.

Na univerzitě se probudila sopka, jakou Paříž nepoznala. Vzduchem sršel oheň a síra. Dokonce ani katedrála s kazatelnou nezůstala v klidu, jak se otřásala v základech. Vzduch byl plný dusivých výparů, a každý kašlal, sotva vytáhl paty na ulici. Arcibiskup se chytal za hlavu, jako by mu měla zrovna ulétnout.

Zemětřesení? Konec světa? - Ne. To jen dva výtečníci začali na univerzitě nasazovat proti žebravým řádům:

Varuji před falešnými proroky! – Hřímal Vilém ze Saint Amour.

Varuji před těmi, kdo kážou bez povolání! – Láteřil Odo de Dunay: - Co tu dělají františkáni a dominikáni? Kázat přece smí pouze biskupové, nástupci apoštolů, a faráři, nástupci dvaasedmdesáti učedníků Páně.

Papež jim přece povolil kázat, osmělil se arcibiskup.

Tvrdím, že ani papež nemá právo dovolit žebravým řádům kázat. Jinak by jednal proti církevní hierarchii a proti biskupským právům.

Vyzývám pařížského arcibiskupa a všechny ostatní biskupy! Zarazte ten nešvar! Zakažte svým poddaným dávat řeholníkům almužny! Vždyť ani Kristus Pán a jeho učedníci nežili z pouhých almužen. Sám apoštol Pavel chtěl raději žít z práce svých rukou, než být někomu na obtíž.

Ať se řeholníci věnují modlitbě a ruční prací a zanechají studia! Řeholnické studium vede k falešné vědě, jak to dokazuje žebravý mnich Gerhard. Jeho kniha vede k věčné záhubě.

Správně! - Jásal duch světa a jeho odpůrci řeholního života vykřikovali jeden přes druhého: Jen ať se mniši vrátí k osvědčenému Benediktovu příkladu a heslu ORA ET LABORA!

Odo de Dunay z pozadí popichoval: Kuj železo, Viléme, dokud je žhavé! Nechej to přeložit do francouzštiny! Dej to ještě víc rozepsat, aby se to dostalo více lidem do ruky! Půjčím ti svého k ruce rychlého písaře.

Odvaha nepřátel žebravých řádů den ode dne roste, stěžoval si Otec Bonaventura Tomášovi.

Proč mluvit o odvaze? Není vhodnější slovo neomalenost nebo drzost či opovážlivost? Neboj se, bratře. No, řekni, kdo ze sedmnácti doktorů pařížské univerzity se k tomu hanopisu přiklonil?

Předně Vilém ze Saint Amour, dále Odo de Dunay, a pak ještě dva další.

Tak vidíš.

Jenže většina ostatních doktorů se nepostavila rozhodně na odpor. Pařížský arcibiskup se jasně nevyjádřil. Zkrátka většina čeká, až jak to samo vykvasí.

Zmatení lidé však váhají dávat nám almužny a stav klášterům se zhoršuje. Naše promoce uvázla na mrtvém bodě a všichni čekají, jak to dopadne.

Tahle slova Bonaventura sice vůbec nevyslovil, ale Tomáš mu je četl ve vráskách. Proto jen řekl:

Inu, každý vinař ti řekne, že tam, kde nejsou v sudu zdravé hrozny, ale jen samá hniloba, nevzejde z kvašení žádné dobré víno, leda samá zatuchlina.

Pomoc můžeme čekat jedině od papeže, rozhodil rukama Bonaventura.

Neboj se, bratře! Papež Alexandr IV. nás přijme ve svém rodném Anagni. Spolu s ním tam prý bude sbor čtyř kardinálů, ustanovených k přezkoumání Vilémovy knihy.

Sbor kardinálů?

Budou to ctihodní Otcové Cudes de Chateausoux, Jan Fransroge, Hugo de Saint-Cher a Jan de Ursini.

A co ty, Tomáši? Nepůjdeš tam taky?

Půjdu. Magistr našeho řádu pro mne poslal. Nevím sice, co tam budu platný. Hlavní je, že tam bude Otec Albert.

Mám tam také pozvání, vylezlo z Bonaventury: – Měl bych hájit nás, františkány.

Hned mám lepší náladu, když tam bude tolik spřízněných duší, zajásal Tomáš.

Moc se neraduj! Bude tam i Vilém ze Saint Amour a jeho spiklenci. Jsou si jisti svým vítězstvím jako nikdo jiný. Vždyť jejich hlavní doklad, Gerhardův spis, byl už od papeže dávno odsouzen a na důkaz toho spálen.

Nestraš, bratře! Věřím na dobré konce. Už mám sbalený tlumok. Zítra vyrazím.

Pěšky?

Cestoval snad Otec Dominik jinak? – Tolik se těším na italské slunce a vůně jihu! A na věčný Řím! Z Paříže je to měsíc ostré chůze. Do Anagne je pak už jen dva dny cesty.

 

Ó, jak jen ten růženec dokáže úžasně zkrátit cestu! - Rozplýval se Tomáš, když se vynořil před Otcem Humbertem v Římě.

Milý bratře, oslovil Tomáše magistr řádu: - znáte tu strašnou knihu od Viléma ze Saint Amour?

Ano, znám ji.

Tak vám slavně ukládám ochránit čest svých spolubratři a spolusester. Potřete naše nepřátele.

Děkuji, Otče, za tak vznešené poslání. Na druhé straně - hm – nevím -  jsem jenom ubohý začátečník. Sám nic nedokážu. Potřebuji modlitby bratří a sester za milost a sílu.

Spolehněte se, bratře. Soustřeďte se na to v tichu cely.

Sotva za Tomášem zapadly dveře cely, rozkymácely se její zdi. Podlaha ztratila svou pevnost, celá se jaksi zavlnila. Pak se nahnula, jako by skoro ujížděla pod zdatnou postavou, když se po měsíčním putování konečně zase octl na čistém lůžku. Teprve zvonění příštího dne ho pozvedlo k ranním chválám v chóru mezi bratry. Posila v modlitbě a ve slavení mše svaté, ale i vydatný přísun oblíbené kuchyně mu vracely sílu a odhodlání. Pak se znovu a znovu několik dní uzavíral v ústraní.

Osvědčená nebeská pomoc mu vracela sebedůvěru a jistotu uprostřed obav.

Klekátko v ústraní se povážlivě prohnulo, malounko zakymácelo a vydalo své trpné steny, provázené jeho povzdechem: Ach, kdypak už ta strašidla budou k smíchu?

Cink cink, zazněly rolničky, užívané na saních kolínského kláštera. Překvapeně se rozhlédl po cele, ale ustrnul nad její prázdnotou. To mu zacinkalo v srdci.

No, kdypak to asi bude?

Až se přestaneš bát zdravého selského rozumu, ale uznáš jeho meze. – Zaznělo andělsky.

A proč?

Protože už jako člověk jsi zrozen pro vznešenost. Její krása povznáší tvou duši. Uvádí tě do zahrady nazírání a radostí duše. Duše se pak otiskuje do celé tvé bytosti. Tak vstupuješ do sféry ušlechtilých citů, a hned se nadnášíš radostí a štěstím.

Tohle že bych dokázal?

Napřed se ztiš a klidně uvažuj. K takové myšlenkové plnosti se váže celý životní názor. V patách mu přichází vytříbený vkus a citové zvroucnění. Jde o vyšší polohu vtipnosti, tedy humor. Jsi tím nadán, chápeš to a tvoříš to. Žertovně odlehčené a nadnesené projevy myšlení a jejich výraz závisí na tvé inteligenci a duchapřítomnosti, na tvém osobním rozšafném založení, i na úrovni tvého společenského života.

Obávám se, že na to asi nemám.

Pryč s tím! Máš na to jako každý. Jen se odvaž! Odjakživa máš dobrý kořínek - smích, i když tě okolnosti někdy trochu stisknou. Máš pro to přirozeně nadání. Tak nikdy nepovažuj za nedůstojné radostně se bavit. Pryč s úzkostmi a obavami z humoru v prostředí málo důvěrně známém!

Proč se někdo obává otevřít zdravé veselosti?

Povýšenectví, pýcha, snobství. Někdo se vyšvihl nahoru, udělili mu pár titulů a on považuje za svou povinnost dávat ustavičně najevo svou vážnost. A zatím vypadá jako naškrobená spodnička. Směšný k popukání, takový zakaboněnec.

Jak se stane něco směšným?

Z náhodného souběhu okolností a omylů. Žert je smysluplná hříčka. Humor bývá projevem životního názoru. Směšnost je v tom, že někdo má nedostatek, který chápeš jako nedokonalost, a proto na něho hledíš s patra. Třeba ten, kdo se chlubí svou zdatností, ale pak nepřeskočí malou loužičku a pocáká se blátem. Utrpí nezdar, a škoda z toho plynoucí, se zdá být spravedlivým trestem za chybu, ke které při jeho vlastnostech vůbec nemělo dojít.

Vtipné je spojení představ, vybočujících z obvyklých souvislostí, a proto působí směšně. Třeba výrok: On sice není hezký, ale zato je hloupý. Vtip se může zakládat i na rozporech v užití slov, jako třeba věta: Pan Brzobohatý nemá ani vindru.

Jenže tvoje humorné projevy, Tomáši, překonávají směšné souhry okolností chápavým srdcem, shovívavou láskou. Tvoje obrazotvornost je blízká obraznosti pohádek, vyprávěných maminkou. Setkáš se s podivnými znetvořeninami, hromaděním děje, opakováním a náhlým rozuzlením. Bývá to záměrné úsilí, protože poslání je předjato a všechny schválnosti směřují k jeho konci: ke zdraví, k laskavému vyjevení pravdy.

Tvůj blahovolný úsměv má ještě hlubší kořeny. Vyvěrá z tvých životních zkušeností, z rozumu, vůle i citu. Vlastní smysl tvého smíchu je skrz naskrz lidský. Vzdát se pyšného výsměchu předpokládá uznání lidské důstojnosti sebe i druhých.

Opravdová duchovní vláda a převaha vede spíše k radostnému smíchu než k posměchu. Ušlechtilost tvého citu mírní tvou nevraživost, nedůstojnou člověka.

K tomu je ale snad potřeba nějaké vzdělání.

Stačí sebepoznání. Už to tě přivádí k přímým důsledkům této vzácné duchovní hodnoty. Vede tě to k mravní síle. Projeví se v sebekázni. Velkodušně přeješ každé poctivé snaze, která chce přivést k platnosti nějaké obecně prospěšné hledisko. Pak snadno objevíš radost v každém utrpení. Dovedeš se chápavě a uznale usmívat i tam, kde jiní z neznalosti života, z nezkušenosti a hlavně z nechuti k osobní oběti a k laskavé službě roní zbytečné slzy a podléhají výbuchům hněvu či malomyslnému vzteku.

Sotva prožíváš hluboký vztah k životu a k celému stvoření, už nemůžeš být nějakým výstředním posměváčkem za každou cenu, ani zatrpklým škarohlídem. Je z tebe humorista každým coulem, protože jsi střízlivý realista. Nezavíráš oči před neštěstím, ani zmatkem. Naopak, uprostřed otřesů si zachováváš vnitřní pokoj. Stále odhaluješ lepší stránky v životě.

Copak se mohu smát, když je na světě tolik utrpení a zla?

Nejenže můžeš, ale také se směješ. Když procházíš velkým životním utrpením, přemáháš to s úsměvem. Tak se ti životní rozpory rýmují. Proniká to celou tvou bytostí. Projevuje se v jednání žertovnou vážností. Tohle pramení z nejhlubších hodnot tvé osobnosti, z lásky k člověku a úcty k jeho důstojnosti a svobodě. Tak je každý tvůj životní projev napořád prostupován a povznášen jemnou životní úsměvností. Tak je tvůj důvtipný smích záležitostí svobody. Jemný úsměv, pohrávající na tvé tváři, se rodí z tvé skutečné svobody.

Smích je tvoje samovolná a přímo působící obrana proti nesnázím a stísněnosti. Jako smích, tak ani humor nemůžeš spojovat jen s vášní, ani výhradně s rozumem. Odpovídá ti tam, kde se projevuješ naplno a beze zbytku.

Jak působí takový humor?

Vede tě, abys své odhalené a uznané slabiny opřel o Boží sílu a dosáhl sebeovládání. To ti dává sílu uniknout každé malomyslnosti a zachránit zdravý rozum tím, že vybočíš z každodenní rutiny k neobvyklému řešení.

Jenže to často vyhlíží dost podivně, až potrhle, ne?

Sotva se před tebou vynoří takový Vilém ze Saint Amoure, odlož lidské mudrování a raději se odvaž hned vrávorat, hned zase třeba metat kozelce, abys nebyl příkře sražen.

Hm -.nevím, nevim, jestli by nebyla potřeba nějaká narafičená hříčka, aby se dalo v takové napjaté chvíli žertovat. Nevyžaduje to, abych se pohyboval tak trochu jako provazochodec?

Kdepak. I když se smíchem často ubráníš proti nějaké své ušlápnutosti, přesto k tomu, aby ses mohl upřímně zasmát, nepotřebuješ, aby ti nějaký pucifous Vilém šlapal na paty.

Jenže kdopak takovému smíchu porozumí? Kdo se tím dá ovlivnit a ponese to dál?

S tím se netrap. Chovej se přirozeně.

Ale co utrpení, bolest a samota?

Neškodí radosti.

Jenže kdy budou doopravdy k smíchu všichni ti Vilémové a jejich hejkalové, a všelijací ti draci, čarodějnice a všechny hrozné mimozemské obludy i pozemská strašidla?

Kdykoli se tvůj zdravý rozum spojí se silou víry. Vlivem vyššího zásahu přestává strašné ve světě strašit a stává se směšným. Někdy stačí trocha svěcené vody nebo znamení kříže, aby se strašidlo propadlo a zaburácel vítězoslavný smích. Pohádková hrůza všemožných jezinek, ježibab, čarodějů, draků, obrů, loupežníků, čertů a hastrmanů ztrácí rázem svou moc. Padají ze své strašidelné výše a stanou se uprostřed smíchu malými a bezvýznamnými. A zatím dobrý, poctivý prostáček se zdravým rozumem, směšný ve své titěrnosti ve srovnání s úkolem obrovitým a obludným, před kterým se ocitá jako oběť domněle všemocných zloduchů, dorůstá do nadpozemských výšin. Odměněný hrdina nastupuje na trůn jako osvícený mudrc, zástupce spravedlnosti a svobody, a přispívá k rozšíření Božího království na zemi.

Tak se už přece neboj! Tvůj úsměv je paprsek. Vychází z Kristova pohledu. Je bezděčným projevem radosti, doprovázející pravou duchovní zkušenost.

Skřípění pera, vrzajícího po papíře, se v dalších dnech střídal s hekání klekátka, a vedle stolku se svícnem ohořelých svící se hromadila krabice plná popsaného papíru. Srdce se pod jasně vynikajícím svitem okrouhlé záře nadnášelo zpěvem žalmisty: Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu, kují proti tvému lidu tajné plány, radí se proti těm, které skrýváš: Pojďme, praví, vyhlaďme je, ať národem nejsou, ať se nikdy jména Izraele ani nevzpomene! (Ž 83, 3-5)

Napřed se musí vysvětlit původ, podmínky a dokonalost řeholního stavu, jeho účel, který se liší podle dobových poměrů, kvůli kterým může církev svatá potvrdit nějaký nový řád.

Jenže co s těmi Vilémovými námitkami? Schválně – vezmu jednu po druhé, a pak uvidím, co dál. Vilém tvrdí, že řeholníci nemají učit. Jenže svatý Jeroným praví: Tak žij v klášteře, abys byl hoden stát se klerikem, a dlouho se uč, čemu budeš učit jiné! - A co svatý Řehoř Naziánský? Byl přece povolán do Cařihradu, aby vyučoval Písmo svaté. - Svatý Jan z Damašku vyučoval nejen bohosloví, nýbrž i svobodná umění, a tak i další svatí jako Augustin, Bazil, Jan Chryzostom. Církev prosí o pomoc ty, kdo odumřeli světu a žijí pro Boha. Jenže právě řeholník odumírá pro svět, aby mohl žít pro Boha. Nejenže je tedy dovoleno řeholníkům vyučovat, ale je to přímo jejich povinností.

Vilém taky tvrdí, že by řeholníci neměli být zastoupeni ve sboru světských učitelů. Ale vždyť církev zřizuje školy, které se odpůrci klášterů snaží úplně odtrhnout od církve, ba postavit proti církvi. Tak je univerzita jako veřejný ústav pod dohledem státu a církve, jež ji společně řídí. Proto v učitelském sboru je místo i pro řeholníky.

Kromě toho je Vilém rozčílen z toho, že řeholníci kážou a zpovídají. Řeholníkům prý přece není svěřena farní správa. Jenže zapomíná, že biskup může dovolit řeholníkům kázat a zpovídat i tam, kde jim vlastně duchovní správa není svěřena. Biskupové na místě apoštolů mají k tomu plnou moc. Kněží jim podřízení je mají poslouchat, a to i když se dá biskup ve svém úřadě někým zastupovat. Biskup má právo kázat v celé své obci a podobně, jako dovolí kněžím kázat na jednotlivých místech, může dovolit řeholníkům kázat v celé své obci.

Co ale počít s námitkou, že se mendikanti nevěnují kromě modlitby ruční práci? – Hm. Jak prosté! Ať se věnují ruční práci řeholníci těch řádů, jejichž zakladatelé je k tomu určili, aby učili lid obdělávat půdu a řemeslu, kdežto řeholníci těch řádů, které jejich zakladatelé založili k učitelskému úřadu, ať se věnují kázání a vyučování! Konání skutků milosrdenství je výše než konání tělesné práce. Plnit kazatelský úřad je zase výš než skutky milosrdenství. Proto ti, kdo jsou povoláni ke kazatelskému úřadu, nemají ho kvůli tělesné práci zanedbávat.

Pak jsou tu ale ti, kdo vytrubují, že klášterům ani jednotlivým řeholníkům není dovoleno zůstávat bez majetku. Tím spíš není ani dovoleno někomu vstoupit do kláštera, který nemá žádný majetek a nevydělává si prací chléb vezdejší. Slib chudoby nikoho nezavazuje nemít majetek, nýbrž jen žít způsobem chudých.

Tááák? - Protáhl Tomáš, a jen skřípot pera svědčil o tom, co se děje pod jeho rukama: - A co potom příklad Krista Pána, který neměl, kde by hlavu složil? A když posílá své apoštoly učit všechny národy, přikazuje jim: Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť hoden je dělník své mzdy.

Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.

Starost o časné statky zabere hodně času a řeholník může ten čas použít mnohem lépe. Sokrates odhodil svoje peníze, když šel do Athén učit se světské moudrosti, tím spíše ti, kdo snaží se poznat Boží moudrost, mají se vzdávat všeho časného a pomíjejícího.

Nedávejte řeholníkům ani zlámanou grešli! Ani skývu chleba jim nepodejte! – Vykřikoval Vilém, kudy chodil, a dodával: - Nemají žádné právo prosit o almužnu!

Znělo to jako hořké odplivnutí, a podobně rozšklebená hnusem bývala tvář Viléma ze Saint Amour.

Ale vždyť je dělník hoden své odměny! A co ten, kdo slouží oltáři? - Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? (1 Kor 9,13) Věřící jim mají udílet almužny.

Jenže je rozdíl mezi chudým a chudým. Kdo je vinen svou chudobou z lenosti, ten si nezaslouží podporu, protože by ještě víc lenošil. Kdo je však chudý z lásky k Bohu a pracuje pro dobro vlastní a bližních, smí plným právem prosit o podporu. Církev právem dovoluje tomu, kdo svoje statky velkomyslně daroval svým rodičům nebo chudým nebo církvi svaté, přijímat almužny od věřících.

Když brojíme proti almužnám pro žebravé řeholníky, tak tím obhajujeme práva světských kněží! - Dodával Vilém ze Saint Amour, aby strhl světské duchovenstvo do svého boje proti řeholníkům.

Jenže přece právě spíše světští kněží, zaznamenával Tomáš, žijí z chudého lidu. Vždyť církevní statky, ze kterých přijímají důchody, jsou určeny hlavně pro chudé. Žebravé řády smí tedy plným právem přijímat almužny, podobně jako církevní hodnostáři přijímají své důchody, neboť má být spíše odměněna práce než úřad.

Vše, co tu uvádím proti zlostným námitkám našich odpůrců, dokazuje, že ti, kdo mají v sobě Kristova ducha a nežijí podle tělesných pohnutek, nýbrž se cvičí ve ctnostech a trpělivě nesou kříž se Spasitelem, nemusejí se obávat, že by mohli být navěky zavrženi. Snadno bychom mohli obrátit důkazy našich odpůrců proti nim samým. Ponechám to však raději Božímu soudu. Jejich zlobu už dost dokazuje jed, který chrlí. Kdo nechce mít podíl na dusivém obsahu těchto zatuchlých kádí, dráždícímu ke kašli a dušnosti, ten bude vyvolenou nádobou ctnosti, bude posvěcen a slavně zaslíben Boží službě a schopen všeho dobra. Kdo však zaslepeně schvaluje jejich skutky a následuje ony slepé vůdce, padne zároveň s nimi do jámy. K záchraně před onou jámou každému dostačí, když uváží, co zde uvádím s pomocí Boha všemohoucího, jemuž čest a dík budiž od věků do věků.

Hm, - zaznělo celou, když náhle ustal skřípot pera, které si spolehlo vedle čistého papíru. Ruka zatím vydatně hnětla bradu, a když ustala, rozletěla se k popsaným stránkám papíru, aby je přehazovala. Tohle šustění a šátrání ustalo teprve tehdy, až se přehrabování papírem zpomalilo. Pak se objevila první stránka. V příštích okamžicích se pero ocitlo v prstech uchvatitele. S krátkými sípavými zvuky vydalo ze sebe něco duběnkové černě. Na listu se objevil název velkými písmeny:

PROTI NEPŘÁTELŮM BOŽÍ SLUŽBY A ŘEHOLNÍHO STAVU

Dalšího dne se vynořil rozevlátý hábit s cestovním vakem přes rameno na jižní cestě z Říma. Rázoval vojenským krokem, aby se dostal včas do Anagne. Cikády mu vrzaly do kroku známou píseň. Občas mu zkřížilo cestu stádo koz a bečících ovcí. Vzduch voněl vůní zasychajících listů fíkovníků a eukalyptů a v horkém slunci se skoro tetelil.

Usmál se, když sledoval, jak všichni tvorové vytrvale oslavují svého Stvořitele. Spokojeně projížděl růžencové korálky mezi prsty a mazlivě si pohrával s jednotlivými tajemstvími. Ne, že by mu patnáct nestačilo, ale podle délky cesty jich prožíval někdy stovky, někdy celé tisíce. Po čele se mu valil proud potu, takže si raději přehodil kapuci přes hlavu.

Tu máte kus sýra a džbán syrovátky, řekl pastýř, který ho nechal přespat v ovčinci.

S očima zalitýma slzami dojetí žehnal pak nejen pastýřům, ale i jejich ovcím a pastvinám. Po létech znovu spal jako malé dítě u maminky. K ránu ho probudily ovečky, když je pastýři vyháněli na pastvu.

Jak daleko je to ještě do Anagne?

Tam jste za půl dne, Otče. Tu máte ještě kus sýra a hrst oliv na cestu.

Bohu díky.

Vyrazil dál. Už bylo sice jasné, že jde včas, ale přesto spěchal. Povětřím se divoce honily mraky od moře.

Nestihl to. Několik hodin cesty před cílem zahřměl hrom. Pak se spustil liják. Utíkal stranou od mohutných eukalyptů, až se před ním vynořila jeskyně. Vletěl dovnitř jako velká voda a shodil se sebe tlumok. Naštěstí nepromokl, takže spisy zůstaly suché. Hábit na něm visel v cárech jako by zrovna vylezl z vody. V mžiku byl hábit rozložený po jeskyni, kterou táhnul chladný vzduch, zatímco venku šuměl příval deště, občas se otřásající hromobitím. Seděl tam s rukama kolem nohou a jektal zuby. Připomínal Šimona Sloupovníka, jenž strávil čtyřicet let na plošince osmnácti metrového sloupu v horách Antiochie.

Sotva maličko oschnul, popadl zbytky ohořelé větve, kterou tam zanechali nejspíš pastýři, když se zahřívali o ohně. V přítmí jeskyně začal cosi čmárat po jejím obvodu. Ukázalo se, že je to kříž. Začal do něho vpisovat na všechny strany písmena, od středu nahoru KŘÍŽ MOJE SPÁSA JISTÁ, od středu dolů KŘÍŽ PÁNĚ STÁLE UCTÍVÁM, od středu vlevo KŘÍŽ PÁNĚ SE MNOU, od středu vpravo KŘÍŽ JE MI ÚTOČIŠTĚM.

Když už se s tím dost dlouho zaobíral, padla na něj dřímota. Mezitím se i venku smrklo. Za chvíli se jeskyní rozléhaly zvuky, které by odehnaly i dravou zvěř. Místo dravé zvěře se však dostavila docela lepší společnost. Uprostřed temné noci, kdy měsíc zůstal za mraky, se jeskyně pojednou rozjasnila, její hrbolaté stěny se vyrovnaly a rázem kolem něho kroužila letka bílých bratří. Všichni svorně volali:

SLÁVA NA VÝSOSTECH BOHU A NA ZEMI POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE -CHVÁLÍME TĚ – VELEBÍME TĚ – KLANÍME SE TI – OSLAVUJEME TĚ –

Zdálo se mu, že se k nim přidává. Na vybělených stěnách velkolepého sálu se skvěl zlatý nápis

BŮH VÁS VYSVOBODÍ OD VAŠICH NEPŘÁTEL A Z RUKY TĚCH, KDO VÁS NENÁVIDÍ.

Druhý den se pustily do díla cikády. Jejich koncert doléhal zvenčí tlumeně, ale v jeskyni se dunivě umocňoval. Zprvu myslel, že po noci v této vlhké díře bude jako rozlámaný. K svému údivu však vyskočil rovnýma nohama. Suchý hábit našel svého nositele a tlumok se obloukem přehoupl přes rameno. S přimhouřenýma očima, oslněnýma Bratrem Sluncem, chválil Pána. Včerejší promyšlené nápady se mu proháněly myslivnou a blažily ho u srdce. Heřmánek s mateřídouškou si daly práci, aby mu osvěžovaly každý dech. Vyrazil svižným krokem k Anagni.

Vynořil se uprostřed nervózně přešlapujících bratří, kteří v palácovém prostředí nevěděli, kam s očima, a jenom pokukovali po čtveřici kardinálů, tvářících se, jako by právě oni měli za svítání vypouštět slunce. Celým palácem to zašumělo. To nepřišel jen Tomáš, ale doslova živel ve službách Nejvyššího. Sám ani netušil, že jeho příchod je všechny zaplavuje radostí jasně vynikající z jeho pevného pohledu, rozhodného vystupování i samotné všeobjímavé hrudi. Najednou se jim samovolně roztáhla ústa a zazubili se. Zdálo se, jakoby se odkudsi vynořila vojska z dávných kronik. Tak všechny obléval vlahý proud lásky a radosti.

Dokonce i Bonaventurovi, který se tu objevil, se rozjasnila tvář a vráska, necitelně hloubená zlovolnými výpady zakyslých přiboudlin, se vyhladila.

Vím, že nejsi žádný laciný smíšek. Jistě máš hlubší důvod k důvěře ve šťastné konce, zašeptal Tomášovi do ucha.

Ještě že Pán Bůh má rozum, odpověděl jeho spolužák: - a Aristoteles nás učí, jak ho sami máme používat.

Áááá, zašklebil se františkán. – Jenom to ne! Raděj si s tím Řekem moc nezahrávej. Jinak pohoříme. Stačí nám přece Plato v Augustinově podání, ne?

Hm. Někdy stačí, a někdy ne.

Oba se přičiněním zbytků zakyslých břeček cítili vytrženi ze svého ústraní.

Odkud bereš takovou jistotu? - Zašeptal mu znovu do ucha.

Tomáš ukázal očima ke kříži na zdi.

Bonaventura se pousmál a pokýval chápavě hlavou. Oběma jim bylo jasno.

Přesto se cítili v tomto palácovém prostředí jako špaček v trní. Vždyť byli jeden jako druhý tolik zvyklí na svoje ústraní!

V Bonaventurovi bylo vždycky znát otce všech mystiků. Takové lidi je možno přijmout jako ty, kdo tvrdí, že vrcholné potěšení či radost duše je zážitkem spíše srdce než záležitostí intelektu. Výzva mystiků odedávna zněla žalmovitě: Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Tomáš také začínal tím: Okuste a uzříte, ale rozuměl tím své výchozí dojmy. Dalo by se snadno říci, že jeden kladl zážitek na konec a druhý na počátek. Někdo by mohl tvrdit, že Tomáš začíná s něčím solidním, jako je okoušení jablka, a odtud něco vyvozuje pro intelekt božský život, kdežto Bonaventura vyčerpá nejprve možnosti intelektu a nakonec řekne, že zakoušení Boha je něco obdobného okoušení jablka. Duch světa by mohl tvrdit, že Tomáš začíná okoušením ovoce a Bonaventura, že tím končí. Nakonec si oba padli do náručí. Malý bratr právem říká, že vztah mezi Bohem a člověkem je příběhem lásky, vzorem a typem všech příběhů lásky. Tomáš má zrovna tak pravdu, když říká, že intelekt má domov v nejvyšších nebesích a úsilí o pravdu, že může přetrvat, ba vstřebat všechny nižší výboje.

Byla to doba úzkostí a varu, a jak už tomu obyčejně bývá v nepřehledných dobách, tak ti, kdo se snažili věci napravit, byli nejúporněji obviňováni, že je kazí.

Snad to bylo pod stínem bouře, jež ohrožovala všechny žebravé mnichy, že Menší bratr Bonaventura s mohutným Tomášem potvrdili dávné přátelství Františka s Dominikem. Kdekdo vzhlížel k tak silnému přátelství, že na ně poukazovali:

Koukejme na ně, jsou jako David s Jonatananem!

Když byly jejich řády napadeny, byla jim jejich obrana svěřena od představených, protože se k tomu nejlépe hodili.

Bonaventura mírně pozdvihl svůj spisek s obhajobu Malých bratří, nazvaný O CHUDOBĚ JEŽÍŠE KRISTA a Tomáš zase poklepal pravým prostředníkem na rukopis PROTI NEPŘÁTELŮM BOŽÍ SLUŽBY A ŘEHOLNÍHO STAVU, který svíral v levačce.

Tomáš hájil veliký slib svého mládí, jímž se zaslíbil dokonalé svobodě a chudým. Možná, že právě to byl vrcholný okamžik jeho dráhy pokaždé korunované úspěchem, protože zvrátil celé zpátečnické hnutí své doby. Položil na lopatky všechny námitky proti žebravým řádům a odrazil výpady odpůrců.

Jako ledová sprcha a průvan se pak projevilo papežské prohlášení: - Svatý stolec dává za pravdu tomuto evangelnímu naléhání, a nejenže potvrzuje nové řády, nýbrž také uznává jejich nauku. Tak se vyslovila čtveřice kardinálů. A dodávali: Bez Tomáše z Akvina, který dodal pádné důvody, by byla celému mohutnému hnutí žebravých mnichů hrozila zkáza.

Tak se stal Tomáš přes noc široce známou postavou a veřejnou osobností. Najednou byli všichni dost chytří na rozlousknutí tvrdého oříšku.

Potvrzujeme nové řády s jejich žebravým způsobem obživy. Vilém ze Saint Amour i Odo z Dunay jako udržovatelé starých zakyslých poměrů okamžitě ukončí své veřejné působení na univerzitě.

To snad néé! - Vyjekl Vilém, doprovázený ozvěnou svých nohsledů, málem srůstajících se svými křesly, ve kterých si doposud spokojeně hověli.

Ale ano, potvrdil papež.

Zanedlouho se okurkovitě prodloužené tváře ještě více prodlužovaly a přijímaly zdravou lesní barvu, když četli v papežském ustanovení ROMANUS PONTIFEX DE SUMMI z 5. října léta Páně 1256 veřejné vyhlášení:

Nařizujeme všem, kdo mají opis či překlad díla Viléma ze Saint Amour De perículis novissimorum temporum, aby jej spálili do osmi dní od okamžiku, kdy se dozvědí o tomto církevním závěru!

Tohle nepřipustíme, aby si Taliáni dělali, co se … ! - Ozval kdosi z francouzských duchovních, ale zdálo se, že důraz přenesl na začátek věty, kdežto směrem ke konci mu jaksi polevoval hlas. Konec přecházel do šepotu, až k odmlčení.

Mezitím se vzpamatovala i světská moc a královskými ústy zlověstně promlouvala:

Kdo neuposlechne, může být potrestán trestem smrti!

O rok později, v říjnu 1257 se ptal po společné promoci novopečený doktor Bonaventura:

Tak co, bratře Tomáši, splnil se ti tvůj sen?

Sen? Myslíš to, že jsme obdrželi své katedry na univerzitě?

Samozřejmě.

Tomáš neodpověděl. Cítil, že jeho vnější uzavřenost cely se čtyřmi stěnami se čím dál, tím víc stává uzavřeností vnitřní, rozjímavou uzavřeností, jež musí s vypětím všech sil budovat v nitru jako zvláštní, pevnou vůlí ohraničenou atmosféru vnitřního ticha, a stále ji nosit s sebou, i v neklidu činného života učitelského úřadu a duchovních rozprav a diskuzí.

Spěchám do posluchárny.

 

Jak už bývalo v těchto dobách univerzitním zvykem, předčítal učitel z jedné ze čtyř knih Sentencí Petra Lombardského.

Pán Ježíš měl svého Jidáše. Zrada! Na jejím počátku stojí vždy některá ze sedmera neřestí, totiž pýcha, závist, lakomství, obžerství, hněv, lenost, smilstvo…

Učitel vzhlédl od knihy. Byl dojat: nejen proto, že osvědčené sentence ho vždycky vzaly za srdce, ale i tím, že v posluchačích, kteří je vyslechli s napjatým zájmem, probudily tak rozsáhlou škálu vášní.

Který učitel hodný svého jména by tyto jedinečné Sentence neznal zpaměti?

Studenti -

Tako mluvil akorato naš cezar, který měl svého Bruta! - Povzdechl si mladý Říman.

Cha! - Úsměšek věčného obtížného studenta po něm šlehl jako blesk s nebe: - Jak můšete měšit Spafitele s kdofíjakym kaisrom?

 Studenti! Soustřeďte se, prosím! - Zaklepal vyučující důrazně ukazovátkem:  Zadám vám teď úkol. - Napište tezi o nějaké postavě nebo události z dějin spásy.

Špičkový tema! - Zářil věčný obtížný student.

Těšký, řekl polský dominikán.

Ale jak stravy! Kdo stojí o lehký? Lehký je pro lenohy.

Pro lenochy, opravil ho učitel.

Student z Řecka se zrovna probudil ze svého klimbání a nechápavě zaúpěl: Jaký utálosti? Jaký poctavy?

Po několika dnech opravoval učitel hotové úkoly ve své cele. Zatím ještě nevěděl, jestli se má radovat nebo být smutný. Tyhle práce studentů nebyly nikdy chudé na překvapení. Někdy to bývalo překvapení povzbudivé, jindy hrozné, ale někdy se podobalo úderu do hlavy. Sloupec pergamenů, který měl toho dne před sebou, byl tak bohatý na různá překvapení, že bylo těžké najít pro ně správné vymezení. Výlet do dějin spásy strhl jeho posluchače k výlevům, které se vymykaly všem dosavadním zvyklostem.

Když dospěl k výtvoru věčného obtížného studenta, setřel si ledový pot, který mu vytanul na čele. Odhrnul stranou všechny teze, a namáhavě se pozvedl z křesla, aby se vydal nabrat nových duchovních sil do kaple, kde si k tomu vyprosil u svatostánku chápavé srdce krále Šalamouna a trpělivost hodnou proroka. Teprve pak pokračoval dál. Tak mohl příští den vstoupit do posluchárny s opravenými úkoly. Hned na uvítanou se vztyčila ruka věčného obtížného studenta.

Aano?

Líbily se vám naši úkoly, pamprésor?

Mno, klubala se opatrně odpověď: - myslím, že jste se všichni opravdu snažili. Jsou tam ovšem chyby, mnoho chyb - v některých případech až příliš mnoho. Rozdám vám teď -

Někerý úkoly vás čekvápnuly moc?

Učitel odvrátil pohled. Věděl přesně, kam tímto míří. Chtěl z něj vyloudit nějaký kompliment - například, že představivost je důležitější než chyby a, že jeden student se na křídlech inspirace vznesl vysoko, vysoko nad ostatní.

Bratře, řekl pevně: - účelem vašich tezí není překvapovat. Po pravdě řečeno, nejlepší teze bývá ta, ve které nejsou žádné chyby, takže mě ničím nepřekvapí.

Po tomto úhybném manévru začal rozdávat opravené teze.

Věčný obtížný student vypadal jako po ledové sprše. Ale jak by mohl vypadat jako po ledové sprše a přitom vyzařovat pýchu člověka, jenž zdolal Parnas, to učitel nechápal.

Rukopisy proudily zpátky ke svým původcům a pohotové povzdechy prohlédnuvších hříšníků zněly učiteli jako rajská hudba.

Ďjúú! To sem teda smastil! - Pohlavek, který si syn marseillského kupce vlastnoručně uštědřil, svědčil o jeho odhodlání učit se za jakoukoli cenu.

Dobře si prohlédněte opravy, milí posluchači. Máte-li dotaz, hlaste se. - Učitel zvolna přecházel uličkou. Věděl, že je propastný rozdíl mezi sezením za katedrou a přecházením: sezení je povýšenecké, přecházení je rovnostářské. Sezení zdůrazňuje strnulost a upjatost. Přecházení znamená pohyb a uvolnění.

Vyučování uplynulo tak rychle, že cinkot zvonku zazvonil dřív, než posluchači stačili zatoužit po přestávce.

Musíme být trpěliví, vzdychl františkán.

Nevzdávat! - Zvolal synek obchodníka, který si uklidňoval nervy kouskem karamelu.

Nikdo naučený se z nebe nespadl.

Zapomněli však, že je slyší ten, který se cítil být obráncem pravé víry.

Cha! Tak mluví studenti? - Zvolal věčný obtížný student:  Církef nasaloušili slabouši!

Já neci zakladat, já ci pravopisat!

Nic dobrý není lechký! - Zahlaholil věčný obtížný student.

Ježeni je dobry a lechky!

Vy rovnáte psaní do ježení? - Výraz věčného a obtížného studenta zlomil všechny rekordy úžasu:  Vy děláte z brávopísu skobový šebirko?

A vy děláte z výslovnostě fašírku! - Zachechtal se bratr z Krakowa.

Jeho rodáci propukli v smích.

Ale milí posluchači, řekl profesor. Počkal, až souboj utichl, a obrátil se k Polákům: Dovedu si představit, jak asi je někomu z jiného národa, když narazí na některé pravopisné zvláštnosti.

Já sem taky čověk z jiné země, řekl věčný obtížný student: - A šadoním o pomoc? - Ne.

Bratře, řekl učitel břitce: - neučíte se tu jazyku nijak snadnému. A mnoho slov se opravdu píše dost nelogicky.

Bylo to však marné.

Učitel klesl na židli. Zdála se mu mnohem nižší než jindy.

Studios, vy ste patly na chlavu! - Vybuchl švédský student.

O chlup, bratře studiozi,  zažadonil františkán.

 Bratře, začal učitel. Ale protože nevěděl, čím začít, začal znovu: - Studente, slyšel jsem tolik zkomolenin v tak krátkém projevu.

Věčný obtížný student nachýlil hlavu k rameni. Byla to snad známka jeho soustředění? Nato přivřel obě oči. Byla to snad známka zahloubání? Potom jedno otevřel. Byla to snad známka osvícení?

Chápám, pamprésor. Ale dyš já tak obdivovám ten historickej mecnik.

Mezník.

Studios, kapitolujte! - Radil kdosi věčnému a obtížnému studentovi.

Studios, chytněte za nos! Vřeštěl jiný.

Studios, o půlchlup,  žadonil další.

Avšak věčný obtížný student, jenž se cítil napůl orel, napůl lev, byl k vrabcům hluchý.

 

Rukávy hábitu, vystupující z černé kápy, se vznášely nad hlavami studentů, dokud se všechna ústa nezavřela a řečnění neutichlo. Pak se obě bílé labutě zvolna snesly dolů. Do nastalého ticha se ozvala důrazná, ale přesvědčivá slova:

Podívejte se, to, co tady předvádíte, nemá hlavu ani patu.

A to se máme pořád jenom učit nazpaměť něco, co řekl někdo jiný?

Hm. Pokud to říká Bůh, tak stojí za stálé opakování, ale pokud to říká někdo jiný, tak je to k ničemu.

To chcete, abychom se jenom biflovali Písmo svaté?

Byl bych rád, aby se uplatnil váš přirozený rozum, ale pak by se mělo postoupit dál. Když jistý Simonides sváděl kohosi přemlouváním k tomu, že člověk má zanechat poznávání Boha a obrátit své vrozené nadání k lidským věcem, protože prý člověk musí vědět lidské a smrtelník smrtelné, tu říká filozof, totiž Aristoteles proti němu, že člověk se má pokud možno ubírat k Nesmrtelnému a k božskému.

Takže si budeme jenom povídat, vykládat a besedovat?

To by bylo málo. Znáte přece pravidla postupu v diskuzi.

Ano. Ke každé diskuzi patří otázka, odpověď, souhlas, zápor, důvod, provedení důkazu, konečně vyslovení závěru,

Tak to většinou bývalo, ale nyní zkusíme pokročit dál. Skladba každé diskuze by měla víc určit celý ráz diskuze. Především jde o článek, vyjadřující sledovanou otázku. Nové by mělo být to, aby se nezačínalo tím, co učí učitel, nýbrž námitkami odpůrců. Přitom prvním nutným zákrokem je zbavit se mnoha zbytečných námitek a nejrůznějších malicherností učitelů i studentů, které se všude tolik rozšířily. Napřed se musí všechno zjednodušit a zestručnit. Teprve po vybraných námitkách, podá učitel soustavně odpověď, a pak odpoví na nejrůznější námitky.

Při řádné diskuzi platí pravidlo, které si vynucuje naslouchání. Nikomu by se nemělo dovolovat odpovídat na jakoukoli námitku ihned. Napřed by měl vlastními slovy zopakovat odpůrcovu námitku a výslovně zjistit, zda druhý míní přesně totéž. Tady nejde jen o slušnost.

Hm. – Podivný způsob výkladu, tvrdil student.

Zkusme tu podivnost rozebrat. Co vás tu udivuje?

Hlavně to zestručnění a jednotvárnost opakování.

A ještě něco?

Myslím, že uváděné důvody mě často obsahově vůbec nezajímají, prostě nejsou to moje důvody.

Jenže ani to jedno, ani to druhé příliš nesouvisí s jádrem věci. Klíčové je to, že jde o rozhovor.

Učme se milovat toho, jehož názor sdílíme, ale i toho, jehož názor odmítáme. Oba se přece namáhají při hledání pravdy a oba jsou nám v tom nápomocní. Diamant se brousí diamantem, člověk člověkem. Při hovoru v opravdové diskuzi nepřehlížíme druhého, nebalamutíme ani nezpracováváme, neokouzlujeme, nesvádíme ani, hrubě řečeno nevyřizujeme jeden druhého.

Brzy následovalo slavnostní zasedání.

Dovoluji si předložit otázku do diskuze. Napřed ji ohlásím s jejím rozdělením a pak se s ní budeme asi pět hodin obírat. Tuhle otázku nám neklade Bůh, nýbrž naopak, vládce světa. Je to Pilátova otázka: Co je pravda?

Napřed uvedu důvody pro to, že být pravdivý znamená prostě být, Vyjdu z Augustinova výroku, že pravda je to, co je, a zamířím k Filozofovu vymezení pravdy. Potom uvedu opačné důvody, tvrdící, že být pravdivý neznamená prostě být.

Potom se pokusím zodpovědět otázku: Co je pravda? Přitom rozliším trojí smysl slova pravdivý a pravda. Pravda je přesně vzato vztah mezi rozumem a skutečností, shoda myšlenky s tím, čeho se týká. Avšak i skutečnost působící, že je myšlenka pravdivá, se dá nazvat pravda. Právě v tomto smyslu je pravda to, co je. Kromě toho, poněvadž moje myšlenka může souhlasit se skutečností, ať o tom vím nebo nevím, dá se mluvit o pravdě i tehdy, když soudím, že moje myšlenka souhlasí se skutečností. Pravdu můžeme tedy chápat jako něco, co náleží různým způsobem skutečnosti, myšlence a soudu.

Po tomto trojím rozlišení se vrátím k původním důvodům pro a proti ztotožnění jsoucna a pravdy. Proberu je s vámi jeden po druhém a vysvětlím, co v nich považuji za správné a za nesprávné.

Po pěti hodinách uváženě vedené diskuze se odpověď na otázku ohledně pravdy ukázala být zřejmá sama ze sebe. Jenže jak pro koho. Totiž tomu, kdo nemiluje Boha z celého srdce a bližního jako sebe sama se pravda stává platnou jako mrtvému zimník.

U toho, kdo nazírá božskou podstatu, se lidský rozum chová k poznání pravdy víry tak, že může být docela známá. Chová se tak, že je schopen získat nějaké důvody pravděpodobnosti. Ty však nestačí k tomu, aby pravda byla do jisté míry pochopena cestou důkazné představy nebo skrze ni. Přesto je užitečné, aby se lidský duch cvičil v takových rozumových důvodech, ať jsou jakkoli slabé, pokud není domýšlivý a neosobuje si pochopení a důkaz. Vždyť dovést něco vypozorovat z nejvyšších věcí skromným a nedostatečným pozorováním, je ze všeho nejpříjemnější.

To znamená zředit silné víno pravdy vodou, totiž víno Božího slova vodou rozumového poznání, a výsledek je strašný. Nikoli však pro tebe, kdo jsi dobrým bohoslovcem. Pak už nejde o víno, které je zředěno vodou. Spíše jde o vodu, která je proměňována ve víno, jako na svatbě v Káni.

Do Tomášova usilovného vzdělávacího působení zasáhl v těchto dnech převor od svatého Jakuba:

Otče Tomáši, jste spolu se mnou pozván na hostinu ke králi Ludvíkovi IX.

Na hostinu? - Vytřeštil oči učitel. Nepatřil právě k těm, kdo by vyhledávali okázalé zábavy.

Bylo sice známo, že není zrovna nějakým dvorním bavičem, nicméně mnohé veličiny si teď pokládaly za čest vyšperkovat svou společnost jeho přítomností.

A tak se v určenou dobu skutečně přesunula otálející černobílá hora úvah směrem k paláci, aby se vynořila v královské hodovní síni. Počínala si s vytříbenou zdvořilostí k těm, kdo ho pozdravili. Málomluvnost však přivodila, že se záhy ztrácel v proudu skvělého a hlučného hovoru, jakou představuje zpěvná francouzská mluva. Zpěv trubadúrů a fanfáry ohlašující příchod královské rodiny odvedl pozornost k honosnějším událostem.

V trojúhelníkovitých štítech a praporcích, v hrotitých kopích a hranatých mečích z křižáckých výprav, v lomených oknech a kuželovitých kápích, všude se opakoval podobně rozšafný duch francouzské dvornosti, který v každém směru právě vrcholil. Kabátce zářily pestrými barvami a nepostrádaly skvělosti. Ostatně sám král Ludvík, který měl zvláštní schopnost pohotově mluvit k věci, říkával svým dvořanům:

Vyvarujte se marnivosti, ale každý ať dbá, aby byl dobře oblečen, jak se to sluší na jeho stav, aby ho jeho žena snáze milovala!

Řachchch!

Uprostřed jemné dvorní zábavy, pestřené trubadúrem oslavujícím loutnou a zvučným hlasem křižáky, projela vzduchem prudká rána. Rázem poskočila honosná tabule i s číšemi vína. Celá se otřásla jako mohutný gong. Přitom se některé číše převrhly, příbory poskočily s třeskem a ruka pěvce div neutrhla strunu. Všichni překvapeně ustrnuli a zkoprněle se rozhlíželi, zda do královských komnat nevtrhl divoký Saracén. Žádný Saracén nebyl v dohledu.

To jen Mistr Tomáš právě dal průchod úžasu svého myšlenkového hnutí, když jen tak mimoděk bacil pěstí do stolu a vykřikl na celé kolo:

To je ono!!

Královský palác má svá pravidla chování, i když je to palác světce. Výkvět dvorních dam se zděsil a rytíři mimoděk sáhli po svých mečích. Žádný meč nebyl po ruce, takže by mohli neohroženě bránit krále a dvorní dámy. Naštěstí je odložili ve vstupním sále paláce. Nyní se všichni obrátili k hroznému křeslu, jež bylo po tisíc let trůnem Kapetovců. Nejeden byl odhodlán vynést v zubech toho černobílého mendikanta z hodovní síně.

Bílý hábit se však pohotově pozdvihl z křesla, neboť ho zděšený převor usilovně tahal za rukáv a syčel mu do ucha:

Upamatuj se, Tomáši! Jsme na hostině!

Poníženě se omlouvám, vaše výsosti, za trapné vyrušení. Právě mne však napadl tolik hledaný důkaz proti manichejskému bludu. Ještě jednou se omlouvám. Nedejte se rušit. Jako bych tu nikdy nebyl.

Král Ludvík IX. však nebyl při vší své zdánlivé prostotě jen dobovým vzorem cti, ani pouhým zosobněním milosrdenství, nýbrž i zdrojem dvou nevysychajících řek - francouzské dvornosti a vtipnosti. Obrátil se k dvořanům a nařídil jim:

Zavolejte dvorního písaře! Ať zaznamená důvod, který náhle napadl Mistra Tomáše! Je to jistě velmi pádný důvod, když nám takhle důrazně počastoval slavnostní tabuli, a Mistr by na něj mohl v tomto ruchu a shonu zapomenout.

Nikoho nenapadlo, že podivný rušitel společenského ruchu právě obhájil zcela ojedinělým způsobem titul bdělého obránce svaté pravdy na půdě docela jiné, než akademické.

 

Vůně kvetoucích jabloní a šeříků zastihla příštího jara Mistra Tomáše mezi studenty v posluchárně. Současně uvítal posla s listem od představeného řádu:

Otec Humbert si přeje, abyste se ujal učitelského působení v Itálii. Tady v Paříži vás vystřídá Otec Vilém z Altonu.

Poodešel z posluchárny, aby vyhlédl oknem svatojakubského kláštera na místa, kde se procházel při promýšlení otázek. Z plných plic se nadechl voňavého jarního vzduchu. Chvíli naslouchal zpěvu ptactva, vracejícího se z teplých krajin, a hloubal nad tím, že se s nimi loučí, aby se vydal opačným směrem než oni, na Jih, do rodné slunné Itálie.

Celým srdcem zakoušel úžasnou harmonii a nedokázal se ubránit, aby nepronesl oslavný chvalozpěv:

Chválím tě, slavím tě, dobrořečím ti, můj Bože,

za nesmírná dobrodiní, jaká jsi udělil mně nehodnému.

Vzdávám ti chvály za tvou laskavost,

s jakou jsi tak dlouho na mne čekal,

za tvou mírnost, s jakou trestáš přetvářku,

za tvou dobrotu, s jakou mě voláš,

za tvou dobrosrdečnost, s jakou se mne ujímáš,

za tvé milosrdenství, s jakým odpouštíš hříchy,

za tvou dobrotivost, jakou mě bez mých zásluh zahrnuješ,

za tvou shovívavost, s jakou zapomínáš na mé křivdy,

za tvé ponížení, které je mi útěchou,

za tvou trpělivost, s jakou mě chráníš,

za tvou věčnost, která mě udržuje při životě,

za tvou věrnost, s jakou mě odměňuješ.

Na to všechno nestačí mé chvály.

Vzdávám díky Tvé velebnosti za přemíru tvé dobroty,

s jakou chceš ve mně stále rozmnožovat milost,

rozmnoženou uchovávat

a uchovanou odměnit.

Štěbetání ptactva však zakrátko ustoupilo rozmlouvání studentstva, které se rozléhalo chodbou a stále se stupňovalo.

Naklonil hlavu poněkud doleva, jako by váhal, zda jim má jít připomenout, že jsou v klášteře, ale pak naklonil hlavu mírně na opačnou stranu, a nasadil úslužný výraz, jaký měl, když se omlouval králi Ludvíkovi.

 

PŘÍPAD ZLOLAJNÉHO SÍGRA

S pocitem, že koná něco vrcholně užitečného, oznámil učitel: - Dnes vám, milí posluchači, zadám úkol, který bude nesmírně zajímavý! - A usmál se.

Poslední dobou se usmíval často. Zdaleka ovšem nejen proto, že byl od přírody usměvavý, jako ostatně každý člověk, ani pouze proto, že by se právě potřeboval něčemu obzvlášť usmívat. Usmíval se, protože věděl, jak to studentům pomáhá. Zahánělo to úzkost, posilovalo to sebedůvěru, jednoznačně to povzbuzovalo. Viděl, jak rychle studenti odpovídají na nejjemnější proměny jeho nálady - jak jsou potěšeni jeho spokojeností, smutni jeho znepokojením, zdrceni jeho nelibostí.

Půjde o cvičení, jak zdolat nabídku světa, zkrátka pokušení.

Vzápětí mu však úsměv pohasl. K jeho překvapení se obličeje v lavicích nerozzářily, nýbrž vylekaly.

Pokušení? - Zachvěl se kdosi.

Ale ale, uklidňoval je učitel: - Není to žádný těžký úkol.

Bezradné sténání přerostlo ve zděšené hekání a vyvrcholilo poraženeckým Joj!

Samosébně. Jasná facka! - To zahovořil věčný obtížný student a tentokrát vyučující kvitoval jeho smělého ducha s povděkem.

Nějaké dotazy?

Františkán zvedl levou ruku.

Dal byste nám nejaky pšíklad?

Cha! - Ohrnul nos věčný obtížný student: Zdolat pokufeni. Kdo počebuje čiklady? Pamprésor prima fysfětlil!

Studios, vypěnil bratr z Kolína: - dát si jazyk pod cuby!

Lidé, broukl věčný obtížný student: - nedostali svobotu požich děti, aby měli strach z pokufeni!

Jeden student prokázal k učitelově radosti mimořádnou odvahu. Odpověděl na nabídku všem, kdo si chtějí přilepšit provizí z prodeje ručně kolorovaných podobizen papeže.

To není žadny napítka sfěta, dyž je to pápeš! - Ozýval se věčný obtížný student.

A co vy, studente? Kde je váš příspěvek?

Když věčný obtížný student povstal a přihrnul se k tabuli, zavlnila se posluchárna jako obilný lán ve zlověstném větru. Sebejistý úsměv, pozdvižené obočí, velkomyslný pohled na ty, kdož čekají neodvratné zjevení.

Stál tu před svým výtvorem jako Rhodský kolos v jedné ruce třímající křídu jako pochodeň svítící do dálky tonoucím mořeplavcům, přivřenýma očima zkoumal své dílo, pochvalně si pobrukoval a popocházel o krok vpřed či vzad, jak mu velelo vnitřní vnuknutí. Učitel vzdychl. Tento student náramně miloval tabuli. Nebyla to pro něj mrtvá plocha, kam se přepisují úkoly. Byla to pro něj zlatá cesta k budoucím pokolením.

Učitel se pro jistotu posadil.

A jeho student pokračoval s bezpříkladným zápalem.

Ještě nedočetl svůj podpis, a vlci už vyli na měsíc.

Co to být? - Rozčiloval se bratr z Panonie.

Kritické připomínky nabyly na tempu a výbojnosti.

Posluchárna se snesla na chyby studenta jako mrak sršňů, bez ohledu na profesorovy poplašené zásahy. Nedopřávala napadenému ani chviličku na odpověď. Kdyby nebyla tak omámena pachem krve, všimla by si, že se student odpovědět vůbec nesnaží. Stál nepohnutě jako petrovská skála. Pro hrstku věrných pod jeho praporem však byla taková hrdinská zdrženlivost nesnesitelná.

Studios, říkat něco!

Bratře, dejte odpověď!

Tak do toho! Udělaj zázrak!

Ale, ale milí posluchači -  zvolal učitel: - musíme mluvit jeden po druhém! Má-li někdo připomínku k úkolu, ať počká, až bude vyvolán.

Našel sem pár chyp, oznámil hlas erýnije: - Nejméně.

Pět chyb! - Jásal hlas jiné fúrie.

Nejméně, přidal se hlas další.

Chyby, které jedna vyčítavá erýnije našla, pojmenovala a rozpitvala, byly jen začátkem. Další a další hlasy se domáhaly slova, nové a nové fúrie se vrhaly do pranice. Přestupky věčného obtížného studenta narůstaly jako nekonečný obžalovací spis.

Jeho ledovým klidem však nic nepohnulo. Nevznesl námitku proti jedinému kritickému žahadlu, proti jediné kousavé připomínce, proti jediné jedovaté opravě.

Učitel znervózněl. Dělal na tabuli tolik oprav, že ho začínalo bolet zápěstí, ale věčný obtížný student se ani slůvkem nebránil. Jen povzneseně, téměř velebně stál, nezhanoben, nezahanben. Učitele začalo svrbět temeno. Zdálo se mu, že v očích jeho žáka cosi jiskří.

Čím déle snášel student kritiku tak důstojně a opravy tak blahovolně, tím více musel jeho učitel přemáhat svůj neklid. Dovedl pochopit statečnost uprostřed nepřátelských šípů. Znal neprůstřelnost tohoto studenta vůči všemu pokořujícímu. Ale nedovedl si ani v nejmenším představit, kdy a jak by mohl vyváznout bez úhony. Zkušenost ho varovala, že jeho překvapující trpnost je možná jen zástěrkou nějaké nastražené pasti.

Lenivý písek v přesýpacích hodinách už našel své místo na dně. Zbývala pouhá chvíle a téměř vše bylo opraveno. Vtom se znovu přihlásila jedna přičinlivá dušička:

Proč tam ten student napsal ty dvě iniciály za svým jménem? Není A.S. za jeho jménem na konci práce snad jen zkratka pro společnost či spíše pro aktivní studenty?

Možná je, řekl učitel: - Je tomu tak, studente? – Zřejmě počítáte s tím, že aktivní studenti, opravují vaší práci, jsou spoluautoři.

Věčný obtížný student se zdvořile uklonil.

Učitel opatrně zkoumal křídu: - Hm. -Studente, myslím, že význam zkratky A.S. je dost výmluvný.

Dycky? Nebo jenom v tomto čipadě?

Studios, přestaňte se vykroucáfat! - Štěkl student z Hamburgu ke stropu.

Ufnejte, fe fte fe fmýlil! - Vyhrkl kdosi.

Ustupte o chlup! - Prosil další student: - Jeden chlup vám nic nedělá!

Ten však odmítl takové zakuklené smiřovačky.

Studente, řekl náhle učitel: - co kdybychom to vyřešili přímo nad vaší prací?

Je na tapuli.

Na tabuli je vaše odpověď, řekl chladně profesor: - Ale já chci, abychom se podívali - na skutečnou nabídku světa.

Bochhuzel, řekl věčný obtížný student: - ona skutečná neni.

Co?! - Vykřikl bratr z Řecka a otočil se o sto osmdesát stupňů.

Potfod! - Vyskočil bratr od Kolína.

Studios! Spadla klec! - Jásala zlomyslná duše.

Učiteli začala docházet strašlivá - neuvěřitelná pravda.

Studente, chcete říct, že taková nabídka světa neexistuje?

Samosébně.

Neporasitelnej studios! - Zajásal kdosi.

Učitel beze slova odložil křídu. Nijak se nesnažil utišit vzplanutí vášní oklamaných, které se kolem rozpoutalo. Věčný obtížný student, vždy nespokojený s faktickou skutečností, si prostě vymyslel nabídku světa.

Snad potřeboval být jiný. Třeba potřeboval přetvořit svět k obrazu svého srdce. A možná - zachvěl se učitel - věděl ten zvrácený génius od samého počátku, že na světě není autorita, která by o významu zkratky A.S. mohla rozhodnout povolaněji než ten, kdo ji vložil do vlastního díla.

Korunu všemu dal věčný obtížný student, když se dal slyšet: Mochu otpofídat jenom na fymyšlenou nabítku sfěta. Na práfou napítku sfěta se nedá otpofídat jinak než Bán Jéšiš, tedy Apage, satanas!

Achch! – Zajíkla se třída zkoprněle. Celou následující přestávku zírali posluchači jeden na druhého.

 

Zvon ohlásil konec přestávky a studenti se houfně tlačili na setkání k novému profesorovi. Pravda je, že nastupujete-li kamkoli po takové veličině, jakou je Tomáš Akvinský, nemáte valné vyhlídky na nějaké vyniknutí. Co se však podařilo Vilémovi z Altonu v Paříži, přesahovalo všechny meze toho, co se kdy podařilo přeučené hlavě na akademické půdě. Nebylo to k zahození pro studenta setkat se v posluchárně svatojakubského kláštera s vyhlášeným profesorem filozofie čili zpytákem libomudravným, jak profesor sám sebe častoval. Naopak své posluchače, studenty a žáky označoval za bedliváky a bažáky či prostě jen duchobcovatele.

Velevážení duchobcovatelé, buďte vítáni na zahájení duchocvičby. Budeme zde ostávat při tom, k čemu cílí libomudrun jako je Aristoteles, a to jest pravda. Přesněji, otázka dneška zní: Co jest pravda?

Načež se zatvářil nadmíru přísně, až mu na čele naskočily dva otazníky.

Nedá se dost dobře říct, že by v místnosti zavládlo naprosté ticho. V žádné místnosti, kde se vyskytovala tato akademicky dekorovaná veličina, nemohlo zavládnout ticho. Ale rozhodně utichl veškerý společenský ruch a hovor. Nikdo nechtěl promluvit první. Vědychtiví posluchači se na sebe zaraženě zadívali.

Jsou chvíle a chvíle. Ta nynější patřila k tomu nejtrapnějšímu druhu.

Vypuklo těžce obtížené mlčení, v němž se každý v duchu viděl zaměstnávajícího se osušováním čela, které bylo tou dobou patrně už zvlhlé počestným potem.

Posléze se průbojnější student rozhodl k důraznému projevu a pronesl: Hm -

Kdyby byl tento výrok rozvinul šířeji, snad by byl přešel na Jářku, Inu a potom patrně také na další výmluvné Hm. To už nemohl dodat, protože další slova, pokud je měl vůbec v úmyslu pronést, mu byla odervána od úst. Ozvalo se něco jako zaskučení mocné vichřice a hlasité kýchnutí ho poučilo, že se k diskuzi připojilo něco veskrze lidského. Tento projev byl natolik srozumitelný, že překryl všechno dosavadní profesorovo filozofování, z něhož se málokdo dokázal rozpomenout na něco smysluplného.

S krajním vypětím sil a jako by se rozbíhal hlavou proti zdi, prolomil posléze jistý student atmosféru trapného mlčení:

Když už hledám pravdu, tak se ptám - že ano – hm - co je pravda? Má vůbec smysl hledat pravdu?

Nato spustil jeden přes druhého, že se z toho člověku div nerozskočila hlava. Když profesor bezmocným máváním rukou uklidnil ten mumraj, student dodal:

A přece jsem si jist, že to má smysl, i když o tom každý říká něco jiného.

Jeden účastník diskuze z místního biskupství se dal slyšet:

Augustin tvrdil, že ho Cicero svou knihou poučil, že smyslem života je právě hledání pravdy. Podle toho je pravdivé to, co je. Jenže to, co je, není nic jiného než jsoucí. Tedy pravdivé označuje totéž, co jsoucí.

Druhý přičinlivý student pak přispěl dalším polínkem do ohně:

Pravdivé a jsoucí jsou totožné po věcné stránce, ale pojmem se liší. Proti tomu je pojem každé věci to, co se označuje jejím vymezením.

Načež k tomu nadšený obdivovatel Augustina dodal:

Osobně ale myslím vymezením pravdivého to, co je. Když se pravdivé shoduje se jsoucím v tom, že je to, co je, zdá se, že se shodují také v pojmu.

Kdosi další do toho brblal:

Dejte pokoj! Všechny věci, které se liší pojmově, jsou takové, že jednu lze myslet bez druhé. Proto tvrdím, že si můžeš myslet, že Bůh je, i když si na chvíli odmyslíš Boží dobrotu. Jsoucí si však nemůžeš myslet nijak, když si od něho oddělíš pravdivé, neboť si díky tomu myslíš, že je pravdivé. Tedy pravdivé a jsoucí se pojmově neliší.

Mechanicky vztyčený prst přeučeného profesora však vyrazil celému shromáždění dech neobvykle divuplodnou šroubovicí:

Jestliže pravdivé není tožné se jsoucím, pak by muselo být rozpoložností jsoucího. Rozpoložností jsoucího však nemůže býti. - Není totiž ani rozpoložností působící úplný zánik, neboť tak by následovalo: jest pravdivé, arciže jest nejsoucí, jako následuje: jest mrtvý člověk, arciže není člověk. Ani není umenšující rozpoložností, neboť tak by nenásledovalo: jest pravdivé, arciže je, jako nenásleduje: má bílé zuby, arciť jest bílý. Ani není rozpoložností zužující či vidotvornou, protože tak by se nemohlo zaměnit se jsoucím, arciže pravdivé a jsoucí jsou zcela totéž.

Skutečnosti, kterým jest vlastní táž rozpoložnost, jsou tožné. Pravdivému i jsoucímu jest arciť vlastní táž rozpoložnost. Jsou arciže tožné. Nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, říká ve druhé knize Metafyziky, že rozpoložnost skutečnosti v bytí jest jako její rozpoložnost v pravdě, arciže pravdivé a jsoucí jsou zúplna totéž.

V tomto bodě kudrnatících se vývodů páně profesora explodovala bomba a rozmetala budovu smysluplného uvažování přítomných. Všichni se rozhlíželi jeden po druhém, jestli jsou správně v posluchárně nebo někde na perském trhu.

Nadaný student se zřejmě nadobro odmlčel. Dotyčný augustiánský nadšenec točil palci, a jeho oči, vržené ke stropu, se neměly k návratu.  V jeho chování se projevila rozpačitost, jako kdyby měl něco na jazyku, ale nešlo mu to ven. Leckdo si možná vzpomněl, že se podobně chovají psi, když člověku položí packu na koleno a zahledí se mu do očí.

Jen zřídka je k spatření muž, který nevěří svým uším, ale každý, kdo se v tu chvíli nacházel v blízkosti přeučeného profesora, by se takovým pohledem mohl pokochat. Uplynula dlouhá chvíle ohromeného a zděšeného úžasu, než byl kdokoli ze studentstva schopen dospět k závěru, že se opravdu nepřeslechl.

Ve chvíli zvláště zamrzlé konverzace zasáhla jedna posluchačka urozeného původu a radostně zatleskala ručkami:

Ano, pane profesore, je to přesně tak!

Ten se pávovitě nadul a s vypjatou hrudí přešel párkrát lvím krokem před posluchači. Kdekdo si uvědomoval, že k ní cítí jakousi laskavou lítost. Být dívkou, raději by se provdal za vulkán.

Leckdo si v duchu povzdechl: Ó, ženo, ženo! Kam čert nemůže, nastrčí tebe. Dějiny jsou plné tragédií, které způsobilo tohle smrtonosné pohlaví. Kvůli komu to přišel Marcus Antonius o vládu nad světem? Kvůli tobě. Kdo tak hanebně zradil Samsona? Zase ty. A tady stojí, přeučený profesor, neškodný původce slovních divuplodů, který to jistě myslí dobře, a drtí ho to samé soukolí.

Ačkoli byl přeučený profesor zdatný jazykový brusič, v hloubi duše byl patrně dost nesmělý. Zřejmě měl sklon si opačné pohlaví poněkud idealizovat.

Nalil si vody z karafy a upadl do rozjímání nad zjevně umíněnou výstředností, která takovou dívku přivedla k tomu, že se zaslíbila jemu – sebevědomému veleduchu akademické půdy, jakým se cítil.

Do toho se ozval nadaný student. Zřejmě svého učitele zachránil, když srozumitelně pokračoval v uvažování nahlas:

Cokoliv, co není totéž, to se nějak liší. Pravdivé a jsoucí se však nijak neliší, protože se neliší ani bytostí. Lidi, vezměte rozum do hrsti, vždyť každé jsoucno je pravdivé svou bytostí. Pravdivé a jsoucí se neliší ani žádnými rozdíly. Jinak by se musely shodovat v nějakém společném rodu. Tedy jsou totéž.

Rovněž, jestliže nejsou zcela totéž, pak by muselo pravdivé k jsoucímu něco přidávat. Avšak pravdivé k jsoucímu nic nepřidává, i když má větší rozsah –

Profesor právě chytil nit a už ho nenechal domluvit a spustil o závod s kolovratem:

Totoť ozřejmuje nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, ve čtvrté knize Metafyziky. Píšeť, že vyměřujíce pravdivé rceme: když rceme o tom, co jest, že jest, a o tom, co neníť, že neníť. A tak pravdivé zahrnujeť jsoucí i nejsoucí. Arciže pravdivé k jsoucímu nic nepřidává, a tak se zdá, že pravdivé jest zcela totéž co jsoucí. Tak to naříká sám Mistr, zpyták libomudrovný, a potažmo to tak naříká celá akademická obec.

Do posluchárny padla mlha. Rozhostila se tu atmosféra tak mrazivá, že snad jen vyšším zásahem skoro nikomu neomrzly uši. Nadanému studentovi však připadlo prapodivné ponechávat sebe i ostatní duchobcovatele této slovutné sešlosti v tomto umrtveném stavu, ale zrovna mu nenapadalo nic jiného, než projevit ostatním upřímnou soustrast.

V každé obtížné situaci, kdy je odvaha odložena na polici a nebezpečí jako by čišilo z každého koutu, nevyhnutelně dříve či později nabývá strana zainteresovaná v ohnisku dění přesvědčení, že jí začíná hořet půda pod nohama. Jeleni v říji zřejmě mívají takový pocit. Nejinak tomu bylo s Antoniem v Kleopatřině Egyptě.

Z vytřeštěných očí duchobcovatelů se zdálo, jako by jim bylo docela jedno, bude-li pokračovat slovní výtrysk divuplodů přeučeného profesora, anebo propukne-li konečně něco smysluplného. Tehdy - místo toho, aby své druhy dorazil ránou z milosti pomocí nějakého odkazu na slova zmíněného velezpytáka - rozhodl se vědychtivý student prokousat se tou jeho slovní oranicí, a přidat k tomu ještě něco tak, jak mu narostl zobák:

Pravdivé nepřidává nic k jsoucímu, i když má větší rozsah. Vždyť při vymezování pravdivého říkáte, že pravdivé je, když uvádíte o tom, co je, že je, a o tom, co není, že není. Tak pravdivé zahrnuje jsoucí i nejsoucí. Proto pravdivé nepřidává nic k jsoucímu, a tak se zdá, že pravdivé je totéž co jsoucí.

Kdyby pravdivé bylo totéž co jsoucí, bylo by zbytečné nazývat jsoucí pravdivým. To však není pravda. Tedy nejsou totéž.

Kromě toho se jsoucí shoduje s dobrým. Pravdivé se však neshoduje s dobrým. Něco je totiž pravdivé, aniž je to dobré – jako když se třeba někdo dopouští smilstva. Tedy ani pravdivé se neshoduje se jsoucím. Proto se liší.

 Taky si myslím, že se ve všech stvořených věcech liší bytí od toho, co je. Jenže pravdivé označuje bytí věci. Tedy ve stvoření se pravdivé liší od toho, co je. Avšak to, co je, je totéž co jsoucí. Takže ve stvořených věcech se pravdivé liší od jsoucího.

Avšak cokoliv, co se má k sobě jako dřívější a pozdější, musí být navzájem různé. Pravdivé a jsoucí se mají k sobě uvedeným způsobem, protože jako první ze stvořených věcí je bytí. Tvrdím, že všechny jiné věci se vypovídají jako výklad o jsoucím. Proto jsou pozdější než jsoucí. Tedy se pravdivé liší od jsoucího.

Avšak ty skutečnosti, které se společně vypovídají o příčině a účincích, vytvářejí větší jednotu v příčině než v účincích, a to spíše v Bohu než ve stvořených skutečnostech. Jenže v Bohu se toto čtveré - jsoucí, jedno, pravdivé a dobré - přivlastňuje tím způsobem, že jsoucí náleží k bytosti, jedno k Osobě Otce, pravdivé k Osobě Syna, dobré k Osobě Ducha Svatého. Božské Osoby se však nerozlišují pouze pojmově, ale také věcně. Proto se jedna nevypovídá o druhé. Tím spíš se uvedené čtyři skutečnosti musí ve stvořených věcech lišit více než jen pojmově.

Když už se zdálo, že začíná svítání v ostatních lebích, ozvalo se:

Arciť jest nám řkouti -

Cože? Kdo koho uřknul?

- že stejně jako se musí tvrzení, která se dokazují, převést zpět k nějakým prvotím, které jsouť samy sebou známy umu, tak, když se zkoumá, co ta kteráž věc jest. Jinak by se v obou případech postupovalo do nekonečna. Tak by zúplna zanikloť vědění i poznání věcí.

Ke kterým prvokům? - Ptal se zmatený posluchač, který mínil, že vědění a poznání, které ještě nevzniklo, nemůže přece zaniknout.

Akademicky dekorovaná hlava to buď neslyšela, nebo přeslechla. Zato se jala nemilosrdně bušit bubínky, kovat kovadlinky, ba i vytrubovat Eustachovou trubicí posluchačů:

Avšak to, co um pojímá jako nejznámější a na co převádí všechny pojmy, jest jsoucí, jak rce Avicenna. Potahmo se všechny ostatní pojmy umu získávají přidáváním ke jsoucímu. Ke jsoucímu arciť nelze přidat nic jakoby vnějším způsobem, kterým se přidává rozdíl k rodu nebo případek k podmětu, poněvadž jakákoliv přirozenost jest bytostně jsoucí. Tož také nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, dokazuje ve 3. knize Metafyziky, že jsoucí nemůžeť být rodem. Jest arciť dlužno říct, že něco se přidává k jsoucímu, nakolik vyjadřuje způsob tohoto jsoucího, jenž slovem jsoucí není vyjádřen. To může nastat dvojmo, a to -

Rafinovaná šroubovice vývodů, rozvodů, převodů a závěrů pokračovala dál složitěji než systém kanalizace starého Říma, nicméně bez účasti posluchačů. Při těchto divuplodech polkl i jasnozřivý student naprázdno, protože se mu zdálo, že mu právě uvízl v krku knedlík. Tak rád by býval promluvil! Bál se však, že kdyby se o to pokusil, vyšlo by z toho koktání. A muž si při takové příležitosti, jako je tahle, nepřeje prozradit koktáním skutečnost, že není naprosto v pohodě a nad věcí a úplně bezstarostný. Mrkl se po ostatních a hned mu bylo jasné, že na tom nejsou o moc lépe. Tak si dodal odvahy a začal opatrně a pečlivě odsekávat slabiky, aby nenavazovaly plynule jedna na druhou, i když k tomu jevily sklon:

A - co - když - bude - mluvit – kaž - dý - sám - za - sebe?

Jakže?

No ten Avicenna a ten Aristoteles–.

Libomudrun, podotkla vyhlášená hlava akademické půdy.

Přitom profesor nadskočil skoro půl metru a znovu přistál za pultíkem.

Zkusme to, vrátil se nahlas jasnozřivý student k pozoruhodnému nápadu.

Ale – ale – jako copak tady může někdo kromě mne zastoupit takového Aristotela? - Durdil se přeučený profesor.

Přitom si přeměřoval studenta jako zoolog nebezpečnou africkou mambu.

Dost možná, že si student uvědomil strašnou pravdu. Člověk dokáže odpustit, když mu někdo ublíží, pokud to neraní jeho ješitnost. Kromě toho i v případech nefalšované záchrany se zachráněný, když se mu to rozleží v hlavě, bezesporu cítí před zachráncem trapně. Bezděčně se na něj dívá tak, jako se člen komparzu dívá na herce v hlavní roli, kterému vděčí za živobytí, ale závidí mu osvětlení, ústřední místo na scéně a potlesk. Mimoto má leckterý člověk v sobě pudově odpor být někomu zavázán způsobem, který nedává možnost dluh splatit. A když jeden ještě zjistí, že všechny ty smíšené pocity neměly žádný opravdový podklad, jak tomu bylo v profesorově případě, nelze vnitřní stav takového vnitřně se nadouvajícího vulkánu brát na lehkou váhu.

Když to student poněkud uvážil, nezbývalo mu než vést v patrnosti, že přesvědčit profesora, aby projevil svůj velkomyslný souhlas k takovému počinu, nebude žádná maličkost.

Snad přece by se to dalo zkusit – kuňkl student rosničkovitě.

Hm – hm – nevím, nevím -  Vrtěl hlavou nedůvěřivě profesor: - Když to někdo svede aspoň způle tak jako zkušený zpyták -

Hm, osmělil se student: - abych to shrnul - tak musíme říci, že stejně jako se tvrzení, která se dokazují, musejí převést zpět k základům, které jsou samy o sobě známy rozumu, tak se musí učinit, když se zkoumá, co ta která věc je. Jinak by člověk v obou případech postupoval do soudného dne. Tak by zcela uvázlo lidské vědění i poznání věcí na mělčině.

Myslím, že to, co rozum pojímá jako nejznámější a na co převádí všechny pojmy, je jsoucí.

Proto se ostatní pojmy rozumu získávají přidáváním ke jsoucímu. Ke jsoucímu však nemůžeš přidat nic jakoby vnějším způsobem, jakým se přidává rozdíl k rodu nebo případek k podmětu, poněvadž jakákoliv přirozenost je bytostně jsoucí.

A tak jako Aristoteles dokazuji, že jsoucí nemůže být rodem. Dá se ale říct, že se něco přidává ke jsoucímu, nakolik to vyjadřuje způsob tohoto jsoucího, jenž slovem jsoucí není vyjádřen. To může nastat dvojím způsobem.

Dvojmo? - Podivil se profesor, třebaže student jasnými slovy opakoval jeho vlastní zkomoleniny: – A jakýmpak? - Dodal nedůvěřivě.

Předně tak, že vyjádřený způsob je zvláštním způsobem jsoucího. Existují přece různé stupně jsoucna. Podle nich se uvažují různé způsoby bytí. Stejně tak se podle těchto způsobů uvažují různé rody věcí. Podstata přece nepřidává k jsoucímu nějaký rozdíl, který by označoval nějakou přirozenost přidanou k jsoucímu. Slovem podstata se vyjadřuje jakýsi způsob bytí, totiž jsoucí o sobě, a tak je tomu i u ostatních rodů.

A dále tak, že vyjádřený způsob je obecný způsob, provázející každé jsoucno. Tento způsob buď provází každé jsoucno o sobě, nebo provází jedno jsoucno na základě jeho vztahu k druhému. V prvním případě se k tomu dochází dvojím způsobem, protože u jsoucího je něco vyjádřeno kladně nebo záporně. Co však nacházíš vyjádřené kladně a co můžeš najít u každého jsoucího, je pouze jeho bytost. Podle ní se vypovídá, že je.

Právě tak je ustanoveno pojmenování věc, jež se liší od jsoucna v tom, že jsoucno pochází z úkonu bytí, zatímco pojmenování věc vyjadřuje bytostnost jsoucna. Naopak popření, které provází každé jsoucno, je nerozdělenost. Ta je vyjádřena označením jedno. Jedno totiž není nic jiného než nerozdělené jsoucno.

V druhém případě, totiž podle vztahu jednoho jsoucna k jinému jsoucnu, vezmi v úvahu zase dvojí způsob jsoucna: Buď, že se jedno jsoucno odděluje od druhého, a to je vyjádřeno slovem něco - uvádí se totiž něco jako jiné co. Proto tak, jako nazýváš jsoucí jedno, nakolik je o sobě nerozdělené, tak nazýváš něco, nakolik je oddělené od ostatních. Anebo, že se jedno jsoucno shoduje s jiným jsoucnem. To může nastat jen tehdy, najde-li se něco, čemu je dáno se shodovat s každým jsoucnem.

To je ale přece duše, která je nějakým způsobem všechno. - V duši je poznávací a žádostivá mohutnost. Souhlas jsoucna se žádostí vyjadřuje pojmenování dobré. Proto tvrdím, že dobré je to, co si všichni žádají. Souhlas jsoucna s rozumem pak vyjadřuje pojmenování pravdivé.

Všechno poznání se uskutečňuje tvým připodobněním jako poznávatele k poznávané věci. Proto se připodobnění nazývá příčinou poznání. Tak třeba tvůj zrak poznává barvu proto, že je uzpůsoben obrazem barvy. První srovnání jsoucna s rozumem spočívá v tom, že jsoucno je v souladu s rozumem. Tento soulad můžeš nazvat shodou rozumu s věcí. A tím formálně dosahuješ pojmu pravdivý.

Když už se zdálo, že v některých mozkovnách vychází jitřenka, nastalo nové zatmění. Zdálo se, že u pana profesora vypukla nemoc, zvaná logorrhea, kterou prý občas trpíval Archimédes, takže posluchače zaplavil výtryskem slovních divuplodů:

Arciže to, co přidává pravdivé k jsoucímu, jest sjednocení v údobě neboli shoda věci s umem. A jakož bylo řečeno, poznání věci vycházíť z tohoto sjednocení v údobě. Tak jsoucnost věci předchází pojem pravdy, zatímco poznání jest jakýsi účinek pravdy. Na základě toho jest nám řkouti o trém způsobu vyměřování pravdy či pravdivého. Za prvé podle toho, co předchází pojem pravdy a v čem má pravdivou prvoť. Protož Augustin vyměřuje pravdivé coby to, co jest, a Avicenna píše, že pravda jakékoliv věci jest vlastností jejího bytí, které jí byloť přiděleno. A jiní řkou, že pravdivé jest neoddělenost bytí a toho, co jest.

Hovořil rozhodně a poněkud stroze, protože ho z nějakého neobjasněného důvodu opustila veškerá uctivá bázeň, jež v něm probouzela posluchačka z domu bohatého kupce, který si na noc přivazoval na hlavu tóru, kdežto ve dne se dával vidět se zkroušenou tváří v chrámu před Ukřižovaným. Učitel žasl nad svým současným přístupem a jeho vděčnost svému prapředkovi v plandající medvědí kůži, který mu ukázal, jak na to, neznala mezí.

Smělý student se pokusil o překlad z jeho jinomluvy: Tedy to, co přidává pravdivé k jsoucnu, je sjednocení ve tvaru neboli shoda věci a rozumu. A jak bylo řečeno, poznání věci vychází z tohoto sjednocení ve tvaru. Tak jsoucnost věci předchází pojem pravdy, zatímco poznání je jakýsi účinek pravdy. Na základě toho můžeš najít trojí způsob vymezení pravdy či pravdivého.

Jako Augustin pravím, že je to předně podle toho, co předchází pojem pravdy a v čem má pravdivé základ. Tak je pravdivé to, co je.

Kdežto jako Avicenna naopak tvrdí, že pravda jakékoliv věci je vlastností jejího bytí, které jí bylo přiděleno.

Za druhé se pravda vymezuje podle toho, v čem se pojem pravdivého formálně uskutečňuje. Tak se uvádí, že pravda je shoda věci a rozumu.

Během jeho řeči se oslavená hlava akademické půdy paragrafovitě zkroutila za řečnickým pultíkem a její vous, zprvu nadmutý jako by se do něho opřela vichřice, zplihl jako vlna na nehostinném a skalnatém pobřeží Doveru. Vous jako by se pod tlakem tak rychlého, zoufalého vypuzení dechu, vyvrátil z kořenů. Ještě před chvílí měl o studentově rozumové dostačivosti ještě jakés takés mínění. Teď je však překotně revidoval. Důvodem bylo neochvějné přesvědčení o své vlastní nedostižnosti.

Tenhle Vilém z Altonu nemá žádnou úroveň, ošklíbl se student, opouštějící posluchárnu svatojakubského kláštera.

Aristotelovi rozumí jako koza petrželi, pozvukoval jiný.

Chtěli jsme, aby nám vedl diskuzi na otázku: Co je pravda, jako to dělával Mistr Akvinský, a víte co provedl?

Co?

Jako by nic nám četl svoje zápisky z Tomášovy diskuze na tuto otázku. Prostě to otrocky kopíroval, jako by ani neměl vlastní hlavu.

Cha, chá! -A kdyby jen kopíroval. Vykládal to tou svou strašnou hatmatilkou. Popletl by si porodní bábu s plachetnicí.

Ruch na chodbách jinak do ticha ponořeného svatojakubského kláštera svědčil o tom, že se něco děje. Jenže ani na jiných fakultách to nebylo lepší.

Brzy to přeskočilo do ulic a hostinců, a letělo to od úst k ústům.

Nějaká čarodějnice na koštěti?

Žádná čarodějnice. Jenom nespokojenost studentů.

Vedení univerzity podle své zvyklosti zaujalo taktiku mrtvého brouka. Pařížský arcibiskup se ve své rezidenci uzavřel do svých nemocí a nepřijímal.

Co vlastně chtějí?

Pořádné přednášky.

Copak je nemají?

Chtějí víc toho Aristotela.

To tak! - Ulevil si Otec Tempier a nasadil pelyňkovitě chutný výraz úst. Přitom kroutil hlavou, jako by už o ni nestál: - Sám se divím, že to vůbec papež mohl někdy povolit.

Jen klid, eminence. Vyřvou se po krčmách, a dají pokoj, mínil kancléř.

Za měsíc pařížská univerzita zrovna vřela.

MY CHCEME ARISTOTELA! ARISTOTELES! MY CHCEME ARISTOTELA! - Vykřikovali studenti, potloukající se mezi univerzitou a arcibiskupstvím. Tam se celý houf zastavil a domáhal se setkání s církevním kancléřem univerzity. Bylo jich na tisíc mladíků. Jejich tatíci kdysi tleskali Petru Abelardovi. Tihle byli plní mládí a zakoušeli opojení řeckým vínem ze Stageiry.

Chceme Aristotela! ARISTOTELES! Svatý Otec to povolil. Více Aristotela!

Copak nemáte Mistra Viléma z Altonu?

Je to Angličan a francouzsky jenom cosi koktá. Vůbec mu není rozumět.

Kde máme vzít víc profesorů?

Tak pozvěte Mistra Alberta nebo Mistra Tomáše.

Pošleme rychlého posla s pozváním pro Otce Tomáše Akvinského, aby se urychleně vrátil do Paříže, uvolil se arcibiskup.

Je mi líto, ale v Itálii už začal školní rok. Proto se nemohu hned uvolnit. Až leda příští školní rok, odpovídal Tomášův posel.

Potřebujeme někoho, kdo by posílil tohoto Viléma z Altonu. Je zřejmě slabý. Nemohl bys to zkusit s přednáškami Aristotela třeba ty, Otče Bonaventuro?

Eminence, nerozumím Aristotelovi ani za mák. Mohu přednášet podle Platona, totiž podle Augustina, protože jsou mému srdci blízcí, ale Aristoteles mi nikdy k srdci nepřirostl. Kromě toho nemám ani žádné překlady jeho díla.

Potom by se dal pozvat třeba ten Holanďan, navrhl královský kancléř.

Myslíte Sigera z Brabantska?

Právě toho.

Hm. – odmlčel se arcibiskup.

Pozvat toho Sigera nebo ne? - Naléhal královský kancléř.

Jaký je?

Údajně velký nadšenec pro Aristotela. A jak by ne? Je to přece odchovanec arabských vykladačů Aristotela, -  informoval je Mistr Bonaventura.

Arcibiskup Tempier nasadil výraz Chetity Uriáše, postaveného na králův pokyn do přední linie vojska, a zřejmě vydával podobné zvuky. Čelo se mu krabatilo obavami a zalévalo ledovým potem. Nezaujatý pozorovatel by usuzoval, že snad právě prožívá porod příčnou polohou:

Hm. –- Tomáš Akvinský nebo Siger Brabantský. - Hm. - Aristotelik jako aristotelik. – Hm. – Je všechno stejná -

Posléze procedil zuby:

Hm. – Tak tedy pozveme toho Sigera.

Sigera? – A už se to neslo od úst ke druhým: - To si dáme líbit.

Houfy splaskly. Studenti se vrátili do poslucháren. Začalo to vařit jinde.

Kde?

V posluchárnách.

Vilém z Altonu se teď střídá se Sigerem z Brabantska.

Úžasné! – Jásali studenti. – To je ten pravý aristotelik.

Co je na něm tak úžasného?

Je mnohem pokrokovější, než Albert nebo Tomáš. Tak třeba Tomáš připouští, že Bůh mohl stvořit svět navěky, ale že Písmo svaté nám jasně o ničem takovém nevypovídá. Siger však jde dál. Poslechněte si ho!

A student se připojil ke studentovi, a už to nebyly jen stovky původních nadšenců pro Aristotela, ale najednou jich byly tisíce. Přes noc ty přednášky navštěvovali i studenti z ostatních fakult. Posluchárny praskaly ve švech.

Slyšíte ho? - Upozorňoval jeden student druhého a dodával: To je aspoň pokračovatel Mistra Tomáše!

Svět je věčný a také zvířata jsou na světě věčně. Hmota se Božímu působení docela vymkla, ozývalo se z úst brabantského novátora za mohutného potlesku a volání:

Siger! – Siger!! – Siger!!!

Ne! – Tohle odporuje učení Církve, namítal Mistr Bonaventura, sotva to slyšel.

Kdepak. Neodporuje.

Jakto?

Církev musí mít pravdu teologicky, avšak vědecky se může mýlit., vysvětlova Siger.

Copak jsou dvě pravdy?

Samozřejmě, že ano. Je pravda nadpřirozeného světa a pravda světa přirozeného, která odporuje světu nadpřirozenému.

Šílenství! Vybuchl Bonaventura.

Tak sem tedy vede ten strašný Aristoteles, povzdechl si arcibiskup Tempier.

Ne, ne, oponoval Siger a vysvětloval: - Jako přírodovědci se klidně můžeme domnívat, že křesťanství je nesmysl; ale pak, když si vzpomeneme, že jsme křesťané, musíme připustit, že křesťanství je pravdivé, i když je vědecky nesmyslné.

Zakročte proti tomu, otče arcibiskupe, prosil Bonaventura.

Můj synu, nestarej tolik o církevní politiku. Nerozumíš tomu. Jako nejvyšší duchovní pastýř Paříže jsem rád, že mám v ulicích klid od studentů. Aspoň se pokojně učí a nedělají neplechu. – Navíc – možná, že nám přivede do církve nějaké Saracény?

Saracény? Jak by je mohl Siger přivést k obrácení?

Nevím, ale má prý takovou rafinovanou teorii o tom, jak se arabský nevěrec může stát zároveň křesťanem.

Bonaventura odcházel z arcibiskupského paláce s hlavou propadlou hluboko mezi ramena a bledým čelem, že si ho při průchodu fortnou jejich kláštera bratři přehlédli, protože skoro splýval se zdivem.

Dejte si říct, študáci! Hřímal dennodenně Siger hned v posluchárně, hned z kazatelny: Filozofie nijak nezávisí na teologii.

Odpovědí mu byl potlesk a rostoucí zástup těch, kdo měli uši našpicované jen pro něho, ale rozum nechali doma.

Nos se mu třásl jako přezrálý fík ve větru, když jim vtloukal do hlav: Studenti, zapište za uši, to vám povídám, vy nemáte žádnou jedinečnou nesmrtelnou duši! Váš rozum je svou podstatou jeden jediný a společný všem lidem. Žijete tady na univerzitě jako včely v úlu.

Bílí bratři to hezky za tepla přinesli z Paříže do Itálie:

Otče Tomáši, ani byste neřekl, jaké teď máte úžasného pokračovatele v¨Paříži.

Koho?

Mistra Sigera.

Sigera Brabantského?

Právě toho. Mládež jde za ním.

Pojďme někam stranou a hezky mi o tom všechno podrobně vypravujte.

Když je mlčky vyslechl, aniž by je přerušoval, ještě se vyptal na pár maličkostí, aspoň se tak jevily jako maličkosti.

Říká, že existuje jeden rozum společný pro všechny lidi, a jedině tento rozum je nesmrtelný?

Právě tak.

A také tvrdí, že člověk má dva rozumy, z nichž jedním musí naprosto věřit a druhým ne?

Tak to hlásá.

Antikrist. - Pronesl později Tomáš beze stopy jakékoli afektovanosti, a klidně dodal: Opičí se po mně, a dělá to sice důmyslně, ale špatně. Vlastně trhá člověka na dvě polovičky – jedna je věřící, ale bez vědění, a druhá vědecká, ale bez víry.

A to je špatně?

To bych řekl.

Takže tohle nejsou dvě cesty k nalezení jedné pravdy?

Nejsou. Je to jen falešný způsob, jak předstírat, že je dvojí pravda. – Na chvíli se odmlčel: pak zavrtěl mírně hlavou, a řekl: - To vám tedy povím. Už se mě pokoušeli mnozí lidé různě zradit, ale dosud nikdo ne tak jidášsky! Překrucuje moje učení a předstírá, že s ním souhlasím. Aspoň je vidět, že není vždycky na místě, když si někdo stěžuje na teology, že něco rozlišují až moc jemně. Jemný rozdíl může znamenat pravý opak, když se dotáhne do důsledku. Když říkám, že se dá k jedné pravdě dojít dvojí cestou, tak je to proto, že jsem si jist, že existuje jen jedna pravda. Víra je tou jedinou pravdou, žádný vědecký objev nemůže v základě odporovat pravdě víry. Naopak, nestranný objev může pravdu víry jedině podpořit.

Tak pojeďte do Paříže, Otče Tomáši. Ať to objasníte tomu Sigerovi tváří v tvář.

Naneštěstí jsem tu celý školní rok nucen dopřednášet, takže mám zatím svázané ruce. Sotva skončí přednášky, mám už dovolení od představeného, abych se vrátil do Paříže. Vrátím se tam, uvidíte.

Zatím však strádaly korálky růžence v jeho levačce, kdežto křížek prodělával leštění jeho pravým palcem. Brzy po nich utrpělo újmu klekátko v kapli a zasténalo. Také kříž na oltáři se dal do pohybu a ztrácel svoje vyhraněné tvary v mlze. Všechno pak splynulo v jednom temném proudu, otáčejícího se kolem a vzdalujícího se velkému dominikánovi.

Tehdy jako žalmista prosil Boha o milost: K tobě, Hospodine, volám. Vyslyš moje prosby, k tobě teď volám o pomoc.

Pomoc přichází, kdykoli zavoláš. Jako tvůj nebeský průvodce a ochránce se snažím objasnit ti pravdu ve tvé mysli, napřímit tvou vůli k následování poznané pravdy. Vtiskuji ti do nitra obrazy ryzí krásy. A nejen to. Zhušťuji a vlním i okolní vzduch kolem tebe, abych tě na své výzvy upozornil.

Zatímco se snažím všechno v tobě sjednotit a zaměřit k Bohu, lživý duch světa to napodobuje, ale tak, že všechno v tobě hledí rozdělovat.

 

Během těchto rozprav Andělského učitele se rok setkal s rokem. Závazky, připoutávající učitele k Itálii, polevily. Přes jeho andělský rozmach mu však andělská křídla nezabránila prošoupat na dlouhých cestách kožené podrážky. A tak se s děravými botami objevil v Paříži, aby se utkal se Sigerem Brabantským.

Jak na to půjdete, bratře? – Ptal se ho převor svatojakubského kláštera.

Všechno mám připravené. Teď už mi zbývá jenom jedno.

Copak?

Tomáš vytáhl z tlumoku svazek popsaných listů a ukázal s ním k oltáři.

Jako každé své dílo kladl právě tam svůj traktát proti Sigerovi. Kladl to k nohám Matky Církve, do rukou představeného - ve svém řádu převorovi, v diecézi biskupovi.

Dovolíte, bratře? - Sáhl převor po připraveném díle.

Nazval jsem to O JEDNOTĚ INTELEKTU PROTI AVERROISTŮM, řekl Tomáš, když mu to podával.

Hlavně jde o toho Sigera, ne?

Samozřejmě.

Jak na to jdete, Otče Tomáši?

Především vyjasňuji a obhajuji svůj příznivý postoj k Písmu svatému, ale i k Aristotelovi. Jenže všechno má své meze.

Co to přesněji znamená?

Prostě se musíme ohradit proti každému přehnanému vyvyšování Aristotelovy autority, ale také proti přehlížení lidské přirozenosti, i kdyby se to dělo s odvoláváním se na Písmo svaté.

Příznivý postoj k přirozenosti světa a člověka se dá koneckonců zdůvodnit a ospravedlnit jedině teologicky. Přirozené věci světa mají své vlastní bytí. Spočívá to v nich samých, a to právě díky tomu, že jsou stvořeny. Stvořitelská vůle Boží je v plném smyslu dárkyní bytí. Bůh si neschovává bytí jen pro sebe. Sděluje je stvoření. Stvořit znamená sdělit účast na bytí. Díky stvořitelské činnosti existují samostatné bytosti a věci, které nejenže jsou, nýbrž také dokážou být činné a samy působit.

Jenže Bonaventura vám, bratře Tomáši, vytýká přílišnou nezávislost stvoření na Bohu. Říká, že příliš obhajujete práva přirozeného bytí. Tím prý ohrožujete Boží práva.

Kdepak, ohrazoval se Tomáš: - Právě v samostatnosti a svébytné činnosti stvořených bytostí se doopravdy projevuje stvořitelská síla Boží.

Nejste, bratře, příliš v zajetí Aristotela?

Vůbec ne. Všem těm přehnaným ctitelům Aristotela mezi studenty vzkazuji: Ano, máte pravdu, že přirozený svět je svéprávná skutečnost, avšak - jak přece sami uznáváte - relativní. Kdyby nebylo Stvořitele, skutečnost světa by vůbec neexistovala.

Pak jsou tady ještě další námitky.

Vím o nich.

A jak se s nimi vypořádáte?

To, že jsou všechny věci dobré, a to následkem vlastního bytí, nelze zdůvodnit lépe než tím, že jsou stvořeny Bohem. Pro příznivý postoj k přirozené skutečnosti viditelného světa není lepší podnět než důkaz, že svět je stvořen. Právě, že vše, i andělé a lidé, jsou stvořeni, proto je nemyslitelné, že by mohli podstatně změnit své vlastní bytí či bytí světa. I kdyby chtěli, nejsou schopni naprosto zničit své vlastní ani cizí bytí.

Co to přesněji značí?

To, že hříchem andělů ani hříchem lidí nemohla být podstatně změněna skladba světa. Proto se zdráhám chápat současný stav světa jako bytostně cizí stav. To, co je, je dobré, protože to stvořil Bůh. Kdo haní dokonalost stvořených věcí, ten haní dokonalost Boží moci.

Tohle si troufáte, Tomáši, tvrdit? Není to opovážlivé?

Ani bych neřekl. Jenže je tady Pán Ježíš, vtělený Syn Boží. Bez jeho Vtělení bych se nikdy neopovážil hájit přirozenou viditelnou skutečnost a především lidskou tělesnost jako něco, co k člověku bytostně patří, a vyvodit z tohoto přesvědčení i nejzazší důsledky.

Tohle ovšem Otci Štěpánovi Tempierovi, zdejšímu arcibiskupovi nepůjde zrovna pod fousy.

Nemohu si pomoci, otče převore, ale v evangeliu svatého Jana se výslovně mluví o vtělení, o ztělesnění Slova. Tím se vyvrací názor, že by tělo pocházelo od ďábla. Kdo věří, že se Boží Slovo spojilo v Kristu s tělesnou lidskou přirozeností, nemůže zároveň hlásat, že hmotná skutečnost světa je něco špatného. Jak by mohly být viditelné věci špatné, když se přece udělováním svátostí podává, a to právě viditelnými věcmi, lék spásy, což má svůj původ ve Vtělení jako prasvátosti!

Mám rozhodně zájem o stvořenou skutečnost. Tím se liším od toho přemrštěného stavění se zády k světu, k andělům, k člověku, k celému Božímu stvoření, jak si ho představuje bratr Bonaventura nebo třeba i biskup Tempier, když se uchylují jenom k symbolům. Jak vlastně vůbec žijí? Copak dýchají vzduch se zacpaným nosem nebo jedí jídlo se zavřenými ústy?

Zdá se, že náš Němý vůl vyrazil opravdu jako divoký býk, říkal s jemným úsměvem převor.

Tomáš však byl výrazně proměněn. Počínal si úplně jinak než při běžné rozpravě s těmi, kdo toužili poznat pravdu, a to zejména svrchovanou Pravdu, jíž je Bůh. Také styl jeho vět se pronikavě změnil. Nikdy nechoval hněv proti žádnému ze svých nepřátel, kteří mu odporovali. Tentokrát však shledal, že není vůbec zapotřebí cokoli vysvětlovat, ani odpovídat na jeho vtíravé a záludné otázky, protože Siger měl dostatečné vědomosti i ohledně Tomášových děl.

Spíše bylo třeba se od něho jasně oddělit a poukázat na jejich rozdílnost, která plyne ze Sigerovy zatvrzelosti a pýchy.

Vůbec se nenamáhej! To chce klid, Mistře Tomáši! - Šeptal mu kdosi, kdo mu už několikrát zkřížil cestu. Tomáš ho hned poznal:

Ve jménu Ježíše Krista, odstup ode mne, satane!

Podle čeho jsi ho poznal? - Divil se později Bonaventura

Už podle jeho poťouchlého smíchu. Jako má každý z lidí svého nebeského strážce, přiděleného Bohem od narození, tak se za námi belhá jeden starý obejda z rodiny chvástalů a nekňubů. Dokud hovíte svému tělu a světu, a řídíte se jejich požadavky, tak si vás tahle opice Boží nijak zvlášť nevšímá. Nejste pro ni zajímaví. Má vás dokonale chycené na vařené nudli světských vymožeností a tělesných závislostí. Sotva vás ale napadne přibouchnout tomu všemu dveře před nosem a odejít do samoty před křížem, okamžitě máte v patách svého zvláštního pokušitele s jeho vtíravou vyřídilkou:

My se přece chlapsky domluvíme, ne? Jsme přece oba ze stejného těsta, že ano? To by ses načekal na nějakou odpověď z nebe. Chybí ti něco? Pomohu ti. Mám dobré styky.

Na první pohled ho Tomáš poznal. S tím se nedaly vést žádné dlouhé rozpravy. Pokušitel dobře znal Tomášovo dílo, ale překrucoval je. Proto ho musel včas odrazit, třebaže se to mohlo zdát na první pohled zbytečné. Vždyť jeho zvláštní pokušitel vyhlížel tak přitupěle, že se zdál být neškodný.

Musíme být spolu ve spojení, abych věděl o každém tvém kroku. - Pšt! - Tvař se, jako by nic. - Nikdo nesmí poznat, o co jde.

Ve jménu Ježíše Krista, odstup ode mne, satane!

Ticho! Ticho!! Ty žvanile! Ještě někdo pozná, že se známe. Pamatuj na dětské hříčky! Tvař se přihlouple, ale přitom dbej, abys měl za ušima a ty nejvyšší styky. Všechno podnikej jedině maskovaně. Nemusíš každému ukazovat karty. Uč se zásadám skrytého jednání. Všechno je tajné. Smluvený signál pro navázání spojení zní - nahnul se k Tomášovi, aby mu cosi zašeptal do ucha.

Tomáš nikdy nezapomínal, že pokoušení je běžnou vlastností ďábla. Připomínal mu to jeho nebeský strážce.

Pokoušení? Cha, cha, chá! Jaképak pokoušení? - Smál se pokušitel.

Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce, vysvětloval Tomášovi nebeský průvodce: - Někdo je však podrobován zkoušce proto, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl, a to dobrý nebo špatný. Dobrý cíl, jako když někdo chce vědět o jiném, jaký je z hlediska vědění nebo z hlediska ctnosti, aby ho povýšil. Špatný cíl, když to chce někdo zjistit, aby ho oklamal nebo ponížil.

Tak se dá poznat, jak jsou různí lidé různě vystavováni pokušení. Vždyť se říká, že člověk pokouší někdy jen proto, aby věděl. Proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, neboť se člověk opovažuje zkoušet Boží moc. Přitom někdy pokouší, aby pomohl, kdežto jindy, aby uškodil. Ďábel však pokouší pokaždé proto, aby uškodil svedením ke hříchu. Podle toho se pokušení nazývá vlastním ďábelským úkonem.

Když tě tedy Siger takto pokouší, páchá to jako ďáblův služebník. Říká se také, že tělo a svět pokouší jako prostředek či látkově, když totiž lze poznat vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, že pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení.

Ďábel zná jen to, co se u člověka projeví navenek. Jedině Bůh zná vnitřní stav člověka, kvůli němuž je někdo nakloněn k jedné neřesti víc než k jiné. Ďábel pokouší proto, aby poznal vnitřní stav člověka a svedl ho k té neřesti, k níž je náchylnější.

Třebaže ten starý lhář nemůže změnit tvou vůli, Tomáši, přesto v tobě může ovlivňovat nižší hnutí, na základě kterých vůle sice není nucena, ale přesto je poněkud nakláněna, vnukal mu anděl strážný.

Všechny hříchy přece nepocházejí z ďábelského pokoušení, namítal Tomáš.

Všechny jistě ne. Třebaže se některé dějí bez ďáblova pokoušení, přesto se lidé jejich pácháním stávají ďáblovými sluhy, protože napodobují jeho, prvního hříšníka.

Tohle Andělský učitel věděl, že totiž člověk může upadnout do hříchu sám od sebe. Nemůže však získat žádné zásluhy bez Boží pomoci. Tato pomoc se člověku nabízí prostřednictvím andělské služby. A tak zatímco ke každému lidskému dobru spolupůsobí dobrý anděl, ne všechny lidské hříchy pocházejí z pokoušení zlých andělů. Není však žádný druh hříchu, který by někdy nevzešel z pokoušení zlých andělů.

Andělé jsou přirozeně prostředníky mezi Bohem a člověkem. Božská prozřetelnost se však vyznačuje tím, že zajišťuje dobro nižších tvorů prostřednictvím tvorů vyšších. Dobro člověka je božskou prozřetelností zajišťováno přímo nebo nepřímo. Přímo, když je někdo veden k dobru a odváděn od zla, což se běžně děje pomocí dobrých andělů. Nepřímo, když je někdo cvičen protivníkem, který ho pronásleduje. A je na místě, aby se toto zajišťování lidského dobra dělo prostřednictvím upadlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti přírodnímu řádu. Podle toho přísluší ďáblovi dvojí místo, kde trpí svůj trest: jedno jeho místo, totiž peklo, je důsledkem jeho viny, a druhé, které je v zájmu cvičení lidí, totiž temné ovzduší. Takové temné ovduší, jaké působí třeba Siger a jeho spiklenci, když právě zatemňují Paříž.

Neotřesnější je, že se nachází na místě vyhrazeném tobě, kdo ses vydal celým srdcem za vrcholnou láskou Boží, připomínal nebeský průvodce.

Jak se k nim zachovat?

Snaž se být ke všem laskavý, ale nikomu nedopřávej žádné velké důvěrnosti. Přílišné důvěrnosti plodí pohrdání i závist a dávají mnoho příležitostí ke zdržování se od studia.

Za každou větší důvěrnost bys draze platil, třeba jen ztrátou vnitřní radosti, což samo už je kousek vítězství pokušitele.

Kde se tu vůbec pořád vynořuje ten zvrhlý lupič lidských duší? - Ptal se Tomáš u oltáře, a anděl Páně mu odpovídal:

Sám tvůj zpěv vzbudil zlobu lupiče lidských duší. Závist, která mu drásá útroby od té doby, co jsi byl povýšen, probudila se strašněji a vynutila jeho zuřivý řev.

Tehdy vybuchl Siger hněvem a zuřivě supěl: - Proč mě vyhánějí z pařížské univerzity, kde jsem si blahobytně lebedil? Proč mně připravují o rozkoš škodit ostatním? Kdo mi tady překáží, abych uváděl studenty ve zmatek, a kradl jim radost? Kdo mi ztěžuje jejich uvádění do záhuby, ten mi zhoršuje moje muka!

To bych rád věděl, čímpak si tihle studenti zasloužili mít přednost přede mnou? Jaképak mají nároky na takové Boží milosrdenství, když jsem vydáván tak přísné spravedlnosti? Copak zasluhují odpuštění spíše než já? Zhřešili snad méně často nebo méně těžce? Jen srovnejte jejich hříchy k tomu lehkému závanu mé pýchy, projevujícím se v mém vědeckém bádání! - Naparoval se Siger.

Tihle studenti zasluhují za své hříchy mnohem větší trest, ale zatím jsou znovu a znovu přijímáni na milost, kdežto mne chce někdo tvrdě trestat jen pro jednu jedinou vědeckou chybičku. Co je to za krutou spravedlnost?

Při těch slovech pokušitele se spojil hlas Tomášova anděla s hlasy ostatních blažených duchů v jednohlasný chorál, podobný dunění hromu, aby Tomáše oslovily:

 A kdypak zloduch litoval? Kdy činil pokušitel pokání?

Siger, zahanbený takovou výčitkou, zamrčel, zmizel v propadlišti dějin. Po chvíli se vynořil ze staré žumpy a vystřelil své otrávené šípy do několika srdcí: - Stejně se vrátím, cha, cha, cha! A pak vás dojančím a dohulákám, že nebudete vědět, čí jste.

Pár kapek svěcené vody stříknuté ve znamení kříže však způsobilo, že po něm zbyl jen dusivý zápach a několik laciných záblesků.

Zato u oltářního kříže obleženého bílým rouchem, zabírajícím bezmála celou podlahu kaple, se ozývala radostná chvála. Jenom ten, který zkoumá srdce i ledví, rozeznal v pozadí radostného hlaholu stíny starosti a obav, které se daly shrnout do krátké otázky:

Vrátí se?

Samozřejmě, že se vrátí, odpovídal anděl, - ale v jiném převleku. Jak strašil dosud, tak už strašit nebude. Jistě si uchová svůdnou síť zločinu, ale odtáhne se od neúspěšných projevů zla, aby vyrukoval s novými. Její obrysy se už rýsují. Génius zla se pokouší jít na lidi vědecky.

Copak mi někdo může ukrást samotné štěstí?

Může jen v té míře, v jaké mu k tomu otevřeš své smysly.

A co ta dávná skrytá síť jeho zločinu?

To je tak, naše, totiž andělské uspořádání se odvozuje ze stupně přirozenosti a ze stupně milosti. V řádu milosti je možný dvojí stav. Buď nedokonalý, kde si někdo může něco zasloužit a zasluhuje si to, nebo dokonalý, což je stav dokonalé slávy.

Když sleduješ naše andělské uspořádání z hlediska dokonalosti slávy, tak se ďábel a jeho náhončí vymykají řádu.

Pokud sleduješ andělské uspořádání z hlediska porušené milosti, tak je ti hned jasné, že ďábel a jeho sluhové sice kdysi byli v andělském řádu, protože byli stvořeni v milosti, ale pak z tohoto řádu vypadli.

Když ale sleduješ andělské uspořádání z hlediska přirozenosti, tak mezi ďáblem a jeho spiklenci dosud jakýsi řád přetrvává, protože ani hříchem neztratili své přirozené dary.

 Je mezi nimi podřízenost a nadřízenost?

 Činnost vyplývá z přirozenosti věci. Každá věc s řádnou přirozeností, musí mít uspořádané činnosti. A mezi těmi činnostmi jsou vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Někteří ďábelští náhončí jsou podřízeni jiným. Proto také jejich činnosti podléhají činnostem vyšších ďáblů. A to působí ráz nadřízenosti, že totiž činnost podřízeného podléhá činnosti nadřízeného. Tak samo přirozené uspořádání ďáblů vyžaduje, aby u nich byly vztahy nadřízenosti a podřízenosti.

 A co jejich vzájemné poučování a osvěcování?

 U vládce světa nenajdeš žádné osvícené uspořádání, ani kdyby ovládal tu nejlepší informační síť. Samo osvěcování je zjevování pravdy, pokud má vztah k Bohu, který osvěcuje každý rozum. Jiné je zjevování pravdy sdělováním, když jeden anděl zjevuje druhému svůj pojem. U ďábla však přetrvává taková zvrácenost, že jeden jeho spiklenec ruší jakékoli zaměření každého dalšího spiklence k Bohu. Naopak, spíše se ho snaží odvádět od božského řádu. A proto ďábel neosvěcuje jiného, ale pouze může dalšímu předat svůj hrozný pojem cestou sdělení.

 Přesto ta zvrhlá neviditelná síť ve světě působí zlověstně.

 Neboj se! Ďábel a jeho náhončí jsou podřízeni nám, dobrým andělům.  Opakuji - neboj se!

Ovšem nevím, jestli -

Neboj se, Tomáši! Stačí ti přitisknout se k Bohu, schovat se k Matce Boží pod její blankytný plášť, obrátit se mne, na svého anděla strážného o pomoc, a Bůh ti přidá sil, anebo od tebe odvrátí hrozící zlo.

 Přesto ani člověk uchvácený líbeznou vůní tajemné Růže, není ušetřen zkoušek. Proč to Bůh dopouští na své děti?

 Copak bys mohl mít radost z něčeho, co ti někdo přichystá bez tvého přičinění? Kde chybí tvoje svobodná účast a osobní nasazení o dosažení příslibu, tam chybí pravá radost z vítězství. Radost, na rozdíl chvilkového potěšení a rozkoše, se může vyskytovat společně s utrpením a nesnázemi.

Měj z toho radost, když na tebe doléhají všelijaké zkoušky. Vždyť víš, že osvědčí-li se v nich tvoje víra, povede to k vytrvalosti.

Blaze tobě, když tě budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti tobě všechno zlé kvůli Kristu. Raduj se a jásej, protože máš hojnou odměnu v nebesích.

 

Pravda je, že po důrazném vystoupení Bonaventury a Tomáše začal Siger hadovitě uhýbat. Při každém dalším svém projevu, ať ve škole nebo na veřejnosti, měnil své názory.

Brzy se Bonaventura s Tomášem shodli na jednom: Ať vykládá Siger, co vykládá, vcelku stále odporuje učení Písma svatého. Je pochybné, že by ty jeho dílčí ústupky znamenaly jeho uznání pravdy. Možná je to promyšlená taktika někoho, kdo je ve svém odporování pořád zatvrzelý.

Vracím se, Otče, zpátky do Itálie, ohlásil Tomáš převorovi v klášteře u svatého Jakuba.

Už? Tak brzy?

Ano.

Hm. - To víte, bratře Tomáši, tady v Paříži má ve všem rozhodující slovo biskup Štěpán, a vy – s tím Aristotelem - jste pro něho dost nesrozumitelní. Snadno se může přihodit, že s vyléváním špinavé vody z necek na koupání dětí, půjde také dítě -

Andělský učitel pokyvoval hlavou. Mlčky setrvával na svém a nedbal na to, že je pro někoho těžko rozeznatelný od arabských pobloudilců.

Taky jsou tu františkáni, a my – to víte – musíme s místními vycházet, a to je někdy ve filozofii těžké, náramně těžké - , drbal se za uchem ustaraný převor.

Tohle je naše hlavní obrana, řekl Tomáš a pozvedl rukou bělostný škapulíř, a pak jej nechal volně splývat k zemi.

Jistěže, svatý škapulíř, nesešívané roucho. Matko Boží, Maria, děkujeme ti za to.

Pak zvedl druhou rukou růženec, a řekl: - A to je náš meč.

Převor s úsměvem mlčky pokyvoval hlavou.

Tomáš se prostě stáhl do ústraní. Jeho zřejmá dobrota a láska k pravdě, uchvacovala tajemným jasem, vynikajícím na jeho hrudi. Ti, kdo vyrazili proti povýšené sebedůvěře pobloudilců, se zarazili a zastavili před touto nezdolnou pokorou. Prostírala se jako nesmírné údolí, jež je podkladem hory.

Cestou, když se ubíral do slunné Itálie, nocoval v jedné horské salaši.

Máme tu i kříž, ujišťoval ho dobrý pastýř, který mu poskytl hroudu sýra a džbán syrovátky.

Starý dřevěný křížek s lidově dost neuměle vyřezaným Ježíškem byl jedinou ozdobou salaše. Vyčerpaný usnul s úsměvem ve tváři na zemi přímo před ním, opojený horským vzduchem a vůní sena.

Jakpak vůbec souvisí radost v mém srdci a můj smích s Pánem Bohem?

Podstatou tvého smíchu je přirozeně rozum a svobodná vůle. Podmínkou smíchu je směšnost.

Co je to?

Jakási bezbolestná chyba a neškodná ohyzdnost. Tak třeba směšná maska je ošklivá a neforemná věc, aniž působí bolest. Jenže ani starověký mudrc netušil, že nejvyšším původcem smíchu je sám Bůh všemohoucí. Ten, který stvořil nás, andělské tvory stejně jako tebe, o něco méně dokonalého tvora. Stvořil nás, i když věděl, že se někteří od něho svobodně odvrátí. Přesto nás stvořil, i s vědomím, že se někteří uzavřou do smutného života ve své zakyslé kádi od octa. Tak dopustil i přítomnost ďábla. Původně ho stvořil jako skvělého anděla, jenže on pyšně napodobuje Boží dílo. Tak Bůh dopouští i směšný podklad ke své vznešené nedostupnosti.

Žalmista zpívá, že ten, který trůní na nebesích, se směje. Sám činí své vyvolené, kteří jsou mu věrní, veselými. Naplňuje je radostí a jásotem, až se smějí a plesají. Svatopisci, plní radosti, chválí Boha. Ti, za něž Bůh zaplatil, docházejí veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. Bůh totiž dává svým milým moudrost, poznání i radost, oblažuje srdce radostí. Radost a jásot spravedlivých má původ v Bohu. Když to vidí ďábel přestrojený za nějakého sigerovského hastroše, tak se ten dýchavičný zpozdilec sám odmlčí.

Za přechod od strašného k směšnému vděčíme vítězi nad tělem, světem a dáblem. Sotva dospěješ k pochopení a zakoušení Boha jako lásky, můžeš se ďáblu i vysmát.

 Jak si to má jeden srovnat v hlavě, že smích souvisí s Bohem?

Je to projev mysli, ve kterém si uvědomuješ svůj význam a současně i svou bezvýznamnost před tváří Stvořitele. Vědomí věčné hodnoty tvé duše a s tím spojená zkušenost tvé pomíjivosti, nepatrnosti a malosti, jsou dvě stránky duchovní zkušenosti. Podobné sjednocení převahy a omezenosti vyznačuje každého, kdo pojedl vtipnou kaši a její vtipný projev.

Duchovní jádro humoru a smíchu vůbec tvoří zalíbení v rozjímání o jsoucnu, které je milováno pro ně samotné. Záliba vzniká tam, kde působí jako příčina záliby dokonalá činnost. Dokonalé poznání zrovna tak jako dokonalá láska ti působí zálibu a radost. Dokonalá činnost pochází z dokonalé schopnosti, zabývající se nejlepším předmětem zájmu, a tím je Bůh. Vrcholnou radost ti přináší rozjímání. Přitom vydáváš ze sebe to nejlepší, čeho jsi schopen. Používáš k tomu své nejvyšší činnosti, rozumové. Když se tak zabýváš Bohem, prožíváš čistou radost. Kdo to okusí, musí okoušet znova a znova.

Smích, který by postrádal duchovní základ v Bohu, by každému rychle zmrzl na rtech. To je úděl všech posměváčků a šašků, kteří čerpají svůj smích jen z lidské přirozenosti nebo z náhodného souběhu okolností. Koneckonců jsou sami uvnitř smutní.

Jedině ty, kdo se raduješ a šíříš radost jako samo dýchání a průvodní vlastnost evangelia, rosteš v duchovní radosti a neubývá ti sil.

Duchovní život ve tvém nitru jde ruku v ruce s humorem. Ten spojuje konečné s nekonečným. Vede tě přemáhat těžký úděl s úsměvem.

Komičnost se váže s humorem. Humoristický přístup spočívá v tom, že odhaluješ směšné nedostatky nějakých postav, ale přitom si udržuješ k postavám veskrze příznivý postoj. Prožíváš možná převahu nad jiným, jehož shledáváš komickým, přičemž si jeho nedostatky a slabosti uvědomuješ jako všelidské, takže se k němu stavíš s otevřenou náručí.

Samotný prožitek převahy však není v ryzím humoru rozhodující. Rozhodující je radostný zážitek plnosti sebeovládání a vlastní dokonalosti.

Předpokladem působivého humoru je vzájemná láska, kdy jsou lidé k sobě vzájemně uznalí jako děti, stvořené, vykoupené a posvěcované stejnou Láskou Boží.

Podstata tvého smíchu nespočívá jen v smyslovém roznícení ani v rozjaření vášní, nýbrž ve tvém lidském zdokonalení jako takového, zejména ve zdokonalení toho, co je ti nejvlastnější, totiž v rozumu a v svobodné vůli.

Tak se přičiň, Tomáši, o radost a smích u sebe i v okolí. Snaž se o smích už proto, že máš rozum. Důvtipně ho užívej, abys vtipem potěšil sebe i ostatní. Osvoj si jakousi zběhlost v tomto přinášení radosti sobě i druhým. Jako máš mít po ruce oblíbenou střelnou modlitbu, měl bys mít po ruce i střelné vtipy, kterými každého na potkání povzbudíš a něžně pohladíš.

Když dosáhnu zběhlosti v tom, že smýšlím tak, že přeji každému na potkání dobro, tak mohu mít radost z toho, jak mi to jde stále snadněji, hravěji a lépe. Jenže není to ale pořád jen smích a radost na přirozené úrovni?

Přesně tak, řekl nebeský průvodce: - Avšak ty nemáš zůstat na této úrovni. Zvu tě k dosažení radosti duchovní. K tomu si vyprošuj dary Ducha svatého. Pros o dar moudrosti.

A proč právě ten?

Vlévá se do křehké nádoby tvé ctnosti lásky tak, že ji povznáší k vrcholné Lásce Boží.

Čím se liší Boží Láska od lidské?

Tím, že přeješ každému nejen nějaké dobro, ale to největší Dobro, totiž Boha.

Jak úžasné je kráčet světem s darem moudrosti!

 Je to úžasné, ale je to i kříž. Zdaleka ne všude ti otevřou dveře. Když ale s darem moudrosti dokážeš žít, pak zakusíš blaženost pokojných. Ovocem je pravá radost, jakou ti nikdo nedokáže vzít.

Bečení oveček vyháněných na pastvu sneslo jeho zvídavou duši z výšin andělských rozprav. Mávnutí hábitu zavlálo jako bílá plachta na obzoru, která se vznášela, dokud se nad ní nesnesl černý oblak pláště s kapucí. Potom ho jednou orlovitě oblétl stín, až mu přistál na rameni. Tlumok plný poznámek a rukopisů mu na zádech nepřipadal těžký. Potom se ještě komíhavě vznesla jeho pravice horským vzduchem a opsala známý obrys, vyznačující kříž. S díky Bohu a všem dobrodincům vyrazil na jih. Bratr Reginald ho jako vždy následoval. Do rytmu jejich kroků se rozběhly také korálky růžence, poskakující v rukou. Krok za krokem vstříc svému bohatě naplněnému ústraní se vzdalovali místům, kde zpěv ptáků a ruch všedního dne přecházel v nekonečné hovory studentů.

 

Slovní projev studentů, pocházejících z nejrůznějších národů, přecházel v uších jejich učitele v plynulé štěbetání. Znělo to jako uklidňující tok řeky, nicméně to zrovna narazilo na přehradu. Mělo to na svědomí nenápadné písmenko ř. Přesně vzato, samo písmenko ř za nic nemohlo. Na vině byla jejich hrozná výslovnost. Tohle tedy trápilo učitele. Už pár týdnů mu bylo jasné, že s výslovností této hlásky bude muset něco provést - něco důrazného. Neboť ze všech pazvuků, kterých se jeho žáci na zvukové stránce jazyka dopouštěli, mu nejvíc drásalo uši lehkomyslné vytlačování ryzího ř nevhodnými náhražkami. Nemohl přenést přes srdce, že se jim řád mění v šád a Římané v Šímany, Šekové že bydlí v Šecku a císař panuje v jakési šíši.

Uvědomoval si, že u některých žáků jsou celoživotní výslovnostní návyky skoro nevykořenitelné. Věčný obtížný student například říkal flek, když myslel vlek, a fenku, když chtěl říct venku. Říkal rytíš místo rytíř a tuší místo duší. Učiteli bylo obzvlášť nepochopitelné, proč tento studios tvrdošíjně zaměňuje hlásky, z nichž každou dovede bez potíží vyslovit, jenže obvykle na nevhodném místě. Zůstával mu nad tím rozum stát.

Ne, že by zapeklité důvody scestné výslovnosti nechápal; vždyť jeho studenti byli dospělí lidé, jejichž rty, jazyky, zuby a hrtany se po léta utvářely tak, aby co nejlépe sloužily hláskám rodného jazyka. Takové navyklé způsoby většinou nezmění ani nejvytrvalejší učitel, a nezbývá mu, než je s politováním snášet.

Věčný obtížný student ostatně nebyl nejhorším jazykoborcem. Tak třeba syn kupce s látkami pronesl nedávno větu: Udělal tu práci zadem. Tak docela zkreslil výpověď o práci vykonané za den.

Učitel zachovával velkou vstřícnost vůči nováčkům, kteří si museli zvykat nejen na novou řeč, ale snad ještě víc na nový způsob života.

Vstřícnost ovšem nemůže nahradit výchovné působení. Posláním učitele je učit, a ne projevovat soustrast. Často si říkával, že pro studenta je cesta ke vzdělání těžší než pro učitele - vždyť vyučující je odměněn dvojnásobně, jak dosvědčuje přísloví: Doce ut discas! Uč, aby ses učil sám! Jak moudrá pravda! A jak posilující v těžkých hodinách!

Například to strašné h. Učitel často mučednicky trnul, jaké následky mělo, když některý student přehlížel jemný, nicméně zásadní rozdíl mezi h a ch. Zběžnému posluchači by se to mohlo zdát příliš odtažité. Ve skutečnosti to však znamenalo, že studenti občas měnili hořící keř v chošící keš, hody v chody, hory v chóry.

Ten, v jehož rodné řeči se h nevyskytovalo, se této hlásce učil tak usilovně, že se jí málem zalykal, ale výsledek býval sporný. Když někdo vyslovil: já nesnáším chlad, nebylo jisté, zda chce vyjádřit svůj odpor k hladu, anebo odpor k lidem, kteří - jak říkal později: Mají studené šumáky.

Jindy by si učitel snad nejraději vyhloubil na místě vlastní hrob, když mu nervy drásaly různé vyslovené souhlásky. Když jeden student z Uher hlasitě četl - a náhle začal do všech stran prskat, profesor si v první chvíli pomyslel, že mu snad vlétla do úst včela. S hrůzou čekal, kdy se jeho zmítající se tělo skácí bez dechu na podlahu, ale student se uprostřed svého prskavého záchvatu nadechl a zakrákoral: sacaváraklá táranka! Znělo to snad jako tatarská kletba. Učitel si však vzápětí vzpomněl, že ve větě, s kterou student tak urputně zápolil, je řeč o scvrklé trnce, a pochopil. Scvrklé trnky bývají pro mluvidla cizinců právě tak těžko překousnutelné jako hrsti plsti či ztrpklé mrkve. Proto hned studentovi doporučil znamenitý postup k otužování a zpružňování mluvících orgánů v opakování rčení: Strč prst skrz krk.

Nato se posluchárna rozprskala jako smečka koček. Ssst, psst, ccct... Vzduchem komíhaly spršky slin. Některé tváře mrtvičně brunátněly. Krky nabíhaly, jako by se jimi prodíraly skutečné prsty. A nad tímto dramatem se zvedla do výše ruka věčeného obtížného studenta, ohlašujícího své vylepšení jazyka:

Simpamprésor, já by raci žek: Dej prst do kerka!

Při pohledu do tváře rozradostněného jazykoborce si učitel uvědomil, že stěží bude moci někdy vyzvat posluchače, aby si tříbili mluvidla na nějaké další krkolomné větě, jako je třeba ta o třistatřicetitřech stříbrných křepelkách.

Žáci ze španělské oblasti říkali bitr místo vítr. Vypadalo to, že se student z Madridu nikdy nenaučí vyslovovat jižní jinak než jako chížní.

Ano, obměny, které tyto děti cizích národů dovedly ze svého nového jazyka vyloudit, byly nevyčerpatelné. Učitel nikdy nezapomněl na Holanďana, který nedokázal vyslovit místo svého kláštera v Toulouse jinak než jako Dulúz a stejně neústupně tvrdil, že si cezdou udrhl ze zdromu několik zralých drnek. Ani s vynaložením veškerého vychovatelského důmyslu nebylo možné odlákat studenta od jeho oblíbeného, ba skoro posvátného d. Jako klíště se držel zemské díže, a oznamovací věty byl ochoten zakončit jen dečkou nebo dvojdečkou. Učitel si byl jist, že vytrvalost hory přenáší - ale výslovnost bohužel nepatřila mezi hory.

V jiné posluchárně musel snést studenta z frankofonní oblasti. Ten div nevypustil duši, když se snažil vyslovit jiné r než tupě hrčivé francouzské. Nakonec se rozhodl překonat tuto bariéru tak, že se každému r vyhýbal. Marně mu učitel vysvětloval, že bučet není totéž co bručet. Trval na svém, že věta o tom, že ve Fancii je mnoho hadů je zcela jednoznačná pro každého, kdo má Fancii ád, neboť jen zavilí nepřátelé by této staroslavné vlasti přáli množství odporných plazů, a nikoli krásných hradů. S nepřáteli vlasti je ovšem - jak dodal - těžká páce.

Někdy si učitel připadal jako Sisyfos. Mnohdy se nemohl rozhodnout, nač soustředit svůj vychovatelský nápor: klonil se však stále více k názoru, že jeho pomoci je teď nejnaléhavěji zapotřebí hlásce r, vytlačované vtíravými polosykavkami či úplnými sykavkami.

Ach, tohle studentské r! – Posteskl si učitel v učitelském sboru: - Mým svěřencům jako by vůbec nevadilo, že nedovedou tak důležitou hlásku jaksepatří vyslovit.

Cvičit! – Ozvalo z učitelského sboru.

Prosím?

Povídám cvičit! Tvrdě cvičit, tvrdě cvičit! To je jediný způsob, jak ta líná mluvidla odnaučíte pohodlným návykům.

Učitel si prohrábl pravačkou zbytek vlasů v zátylku. Naposled se pokusil o nácvik při probírání dvojic kohout-slepice, kůň-kobyla a podobně. Student z Bavor se tenkrát přidal s tvrzením, že kůň se druží s konicí, slepice se slepcem a ryba a rybářem. Pozadu nezůstal samozřejmě ani věčný obtížný student, který se mezi promrskáváním zvířecích dvojic zeptal, je-li duchna družkou od ducha.

Je bezpodmínečně nutné, - naježil se skoro celý učitelský sbor, povzbuzující váhajícího učitele: -  aby si studenti zlepšili strašnou výslovnost dřív, než je necháte postoupit do vyššího ročníku.

S tím souhlasím, povzdechl si učitel: - Jen si nejsem jist, nakolik lze - vyzvánění zvonu jim přetrhlo konzultaci dříve, než stačil dopovědět: - naučit stará vrata nově vrzat.

 

Mistru Vilémovi z Altonu unikl výkřik jako hvizdavý únik páry z Heronovy baňky. Jeho obličej nabyl barvy tmavě červeného barviva, užívaného v pompejských malbách. Nyní se podobal Herodovi z doby po Kristu, kterého zachvacoval záchvat posledního tažení a mimo to ho zrovna píchl do nohy sršeň. Se zlověstným odfukováním počastoval posluchače pohledem římského imperátora na dopadeného Spartaka a spustil téměř neznámou řečí:

K třetí jest nám řkouti, že možnost myslby ku jedné věci bez druhé jest nám chápati podvojmo. Předně tak, že jest obmýšlena jedna věc, aniž jest obmýšlena druhá. Věci lišící se pojmově se mají tak, že lze obmýšleti jednu věc bez toho, že by se obmýšlela druhá. Nebo jest jedna věc obmýšlena bez druhé tím způsobem, že jest obmýšlena jako nestávající. A tak jsoucí nemůže býti obmýšleno leč jako pravdivé, neboť jsoucí nemůže být obmýšleno, pokud nesouhlasí s umem Přesto neníť nutné, aby každý, kdo obmýšluje pojem jsoucího, obmýšlel pojem pravdivého. Stejně jako není nutné, aby každý, kdo obmýšlí jsoucí, obmýšlel činný um, přestože bez činného umu nelze nic obmýšleti.

Mnohý posluchač při těch slovech matně cítil, jak strádá jeho bubínek a Eustachova trubice byla skoro na prasknutí. Těžce zkoušený labyrint ho sváděl, aby už-už vrhl oči v sloup.

Ke čtvrté jest nám řkouti, že pravdivé není taková rozpoložnost jsoucího, která by mu přidávala nějakou přirozenost nebo by vyjadřovala nějaký zvláštní způsob jsoucího, alébrž jest něčím, co se nachází všeobecně u každého jsoucího a co přesto nepostihuje slovo jsoucí. A tož není třeba, aby bylo rozpoložností působící zánik nebo umenšující či částečně zužující –

Chichichi! - Zazvonil smích posluchačky z domu lyonského kupce. To mělo za následek zastavení proudu rozvodňující se řeky myšlenek ctihodného pana zpytáka. Ačkoli mu ten smích zarazil další příval, přesto se ještě zmohl na jednu větu:

Tak to naříká sám zpyták libomudrovný, a potažmo tak naříká celá akademická obec.

Průměrný posluchač na to odpovídal podivně zmatenou posunčinou jako moravští křesťané v dobách předcyrilometodějských. Když se student probral z tohoto stavu, začal citlivě ošetřovat svou těžce zkoušenou mysl. Nalil do sebe z malé nádobky příval vody a vyčkával, kdy mu srdeční pumpa malounko předzásobí mozkovnu. Zdálo se mu, že to trvá celou věčnost.

Teprve poté se přičinlivý student o něco pokusil:

Myslím – hm - myslím, že Augustinovo vymezení se týká pravdy, pokud se tato zakládá ve věci, a ne pokud se pojem pravdivého dovršuje ve shodě věci s rozumem. Řekneme-li: pravdivé je to, co je, tak to nechápeme jako označení úkonu bytí, nýbrž jako známku skládajícího rozumu. Jde o příznivé tvrzení, takže výrok: pravdivé je to, co je, má ten smysl, že se vypovídá o něčem, co je, že je. Na základě toho vyvstává odpověď na námitku, označující to, co je, za vymezení pravdivého.

Po chvilce dalšího šroubovaného probírání nejrůznějšího pro a proti, dovršil svůj výlev slovy:

Konečně nelze zapomenout ani na to, že pravdivé nemá větší rozsah než jsoucí. Jsoucí se nějakým způsobem vypovídá o ne-jsoucím, pokud je ne-jsoucí poznáno rozumem. Proto se popírání či nedostatek jsoucího nějak nazývá jsoucím. Proto lze vytvořit výpověď pouze o jsoucím, protože je zapotřebí, aby to, o čem se tvoří výrok, bylo pochopeno rozumem. Z toho je jasné, že každé pravdivé je nějakým způsobem jsoucí.

Profesor k jeho překvapení nevydal ani cek. Místo toho zamrkal očkama a vyloudil ze sebe nevěřícně:

Hm?

Student očekával námitky. Avšak profesor už vyslovil, co chtěl. S výrazem úřední osoby, která uzamyká veřejnou budovu, zavřel ústa a mlčky zíral před sebe.

Posluchač nepochybně udeřil na správnou strunu. Těch pár úderných slov zasáhlo profesora jako direkt rovnou do brady a právě to situace vyžadovala. Jen o chvíli později student postřehl, že oči urozené posluchačky sklouzly s pana profesora a ulpěly skoro nehybně kdesi v rohu. Profesor to postřehl rovněž a zmateně se rozkoktal:

Po – po – třebuji ku – ku – kusit, získat zkušenost.

Člověka, který žije v ústraní, pokaždé děsí způsob, jak se zavádějí nové kroky. Bylo ovšem nasnadě pochopit, o co šlo. Kdekomu bylo jasné, že pokud má přeučený profesor nějakou chybu, pak se jedná o to, že ve vztahu k opačnému pohlaví má sklon být nadměrně výřečný, a snad o chloupek přátelštější, než je žádoucí. Dívky se mu líbily. Vysoké dívky, malé puťky, štíhlounké, baculky, plavovlásky, brunetky, líbily se mu všechny. A když se s nějakou setkal, příliš často se mu stávalo, že začal blábolit. Obával se až panicky toho, aby snad nedopadl jako Petr Abélard s Héloisou.

Ano, snad právě tohle byla to jeho charakterová vada, kterou měla tahle seslaná zkušenost napravit. Byl to nešetrný brusič jazyka, v řeči studentů plácal, blábolil a kecal v jednotě osoby zpytáka libomudrovného. Příroda ho obdařila pohotovým tokem oné nezávazné společenské konverzace, která je zčásti škádlení a zčásti citový vztah. Až příliš často se přistihl, že na diskuzích vypudil nejhezčí přítomnou dívku tím, že začal se svou libomudrunskou hatmatilkou.

Dceruška lyonského kupce pokaždé jen vzdychla a nedokázala zabránit očním bulvám, aby jí neulétly ke stropu. Jen máloco působí tak tragicky jako touha takového těkajícího motýla dosáhnout k hvězdám a je opravdu zvláštní, že vidina takové hvězdy vždycky uchvátí docela rozumného motýla a vnuká mu myšlenky zdaleka přesahující jeho možnosti.

Co se však stalo teď? Rozhodl se snad jasnozřivý student, že se pokusí zachránit hlavu akademické půdy, aby se snad neztratila sobě samé? Pak by bylo možno vzývat snad jedině svatého Antonína, patrona ztracených věcí. Každopádně student nadhodil:

Možná, že by se přece jen dalo proti těmto výrokům něco namítnout.

Profesor zavětřil jako pes na stopě a hned po ní vyrazil s dychtivostí ohaře:

K opačným námitkám jest nám dřevně řkouti, že neníť zbytečností, nazve-li se pravdivé jsoucí, protože slovem pravdivé se vyjadřuje něco, co neníť vyjádřeno slovem jsoucí. Potažmo se však ještě neodlišují věcně.

Dále jest nám řkouti, že ačkoliv smilnění smilníka jest zlé, přesto nakolik má něco ze jsoucnosti, jest mu dáno shodovat se s umem v údobě, a odtud vyplývá pojem pravdivého. A tak jest zřejmo, že pravdivé nemá větší rozsah než jsoucí, ani naopak – Nedořekl.

Jeho monolog byl přerván ostrým jekotem. Posluchačka z domu lyonského kupce právě stakatově vyrazila výkřikem nemálo připomínajícím bojový skřek západoafrické divoké kočky.

Její oči, pasoucí se po stropní klenbě, dávaly najevo nelibost své velitelky nad řečmi, které pokládala za vulgární, ne-li přímo obhroublé, a každopádně v její společnosti zcela nepříhodné.

Byl to výsledek stupňujícího se přetlaku v její mladistvé dívčí hrudi. Ta se právě rytmicky nadouvala pod tlakem, překonávajícím všechny přetlaky Archimédoval hydraulického lisu. I kdyby to bylo navenek sebelépe znát, přeučený profesor by to nebyl schopen postřehnout. Byl příliš uchvácen svým nadšením ze své  libomudrunské hry.

Je jasné, jakou bouři smíšených pocitů prožívá špatný hráč, když se mu náhodou stane, že začne vyhrávat. Jak tak míří krok za krokem k cíli a stále nad svým soupeřem vyhrává, zachvacuje ho divoké nadšení a pak je jat jakousi posvátnou úctou, jako by se dopouštěl čehosi špatného, neřku-li snad bezbožného. Potom oba ty prudké pocity ustoupí a smísí se do jediného nevýslovného blaha, do jakéhosi pocitu velkoleposti a vznešenosti, jaký snad mohl prožít jen Guliver mezi trpaslíky.

Zdaleka nemohl vytušit, o co takové posluchačce na setkání s libomudrunem jde, a vůbec už to, že jako slon v porcelánu právě šlape po alabastrové panence.

Zatím profesor vložil celé srdce do svého libomudrunského vyznání. Když tak činí muž srdce tak velkého, jako bylo profesorovo, pak už má co dávat. Zanedlouho posluchačka odsvištěla tempem sviště alpského dřív, než se mohl odvolat k nějaké lepší stránce své povahy.

Profesor si to nedovedl vysvětlit. Pak opravdu zůstal um zpytáka aneb přeučeného profesora docela sfingovitě stát.

Tehdy se nadaný student rozhodl vykonat něco pro ostatní duchobcovatele této památné diskuze:

Smím-li se k tomu znovu vyjádřit, tedy bych myslel, že není zbytečné, řekne-li se pravdivému jsoucí, protože slovem pravdivé se vyjadřuje něco, co v slově jsoucí není vyjádřeno. Kvůli tomu se však pravdivé a jsoucí ještě neodlišují věcně.

Dále si myslím, že ačkoliv smilnění dotyčného je špatné, přesto - nakolik má něco ze jsoucna -  natolik je mu dáno shodovat se aspoň formálně s rozumem. Odtud vyplývá pojem pravdivého. A tak je vidět, že pravdivé nemá větší rozsah než jsoucí, ani naopak.

Pak si myslím, že když se řekne, že se bytí liší od toho, co je, tak se odlišuje skutečnost bytí od toho, čemu ona skutečnost přísluší. Avšak pojmenování jsoucí pochází ze skutečnosti bytí, a ne z toho, čemu skutečnost bytí přísluší. Proto je taková námitka nevhodná.

Kromě toho tvrdím, že pravdivé je pozdější než jsoucí proto, že se pojem pravdivého liší od pojmu jsoucího.

Konečně bych rád připomenul, že ačkoliv se božské Osoby věcně liší, přesto se ty skutečnosti, které se připisují Osobám, neliší věcně, nýbrž jen pojmově. Dále, ač se božské Osoby navzájem věcně liší, neliší se věcně od bytosti. Proto se ani pravdivé, jež je připisováno Osobě Syna, neliší od jsoucího, které přísluší bytosti. Konečně, i když jsoucí, jedno, pravdivé a dobré jsou sjednoceny více v Bohu než ve stvořených věcech, přesto není zapotřebí, aby proto, že se odlišují v Bohu, se také věcně lišily ve stvořených věcech.

To se totiž týká těch věcí, v jejichž povaze není dáno, aby byly věcně jedno. Vezměme si třeba takovou moudrost a moc. Ačkoli jsou v Bohu věcně jedno, přesto se ve stvořených věcech věcně liší. Avšak jsoucí, jedno, pravdivé a dobré mají ve své povaze, aby byly věcně jedno. Proto ať se nalézají kdekoli, jsou věcně jedno, ačkoliv ona jednota, kterou jsou sjednoceny v Bohu, je dokonalejší než ta, jíž jsou sjednoceny ve stvořených věcech.

Když student zmlkl, pocítil, že se atmosféra poněkud zahušťuje, ba skoro karamelizuje. Bylo by mu bývalo milejší zalézt po tomhle náročném projevu do nějakého tichého koutku, posadit se tam s hlavou v dlaních a rozbírat situaci z kdejakého hlediska, ale nebylo to možno.

Naštěstí přeučený profesor neprodlužoval zhoustlé mlčení, které se dalo málem uždibovat, a sdělil, na co zaměří své libomudrunské choutky příštího dne. Na to, zda se pravda nachází spíše v rozumu než ve věcech, ba dokonce i než v mnohých lidech.

 

Mnohé dny v posluchárně si učitel pamatoval zvláště jasně. Když se nad tím zamyslel, musel však uznat, že většina dnů, které si pamatuje - a všechny, které si pamatuje nejživěji - souvisí s nějakou ohromující přestavbou jazyka, vynucovanou tápavě hledajícím studentem.

Jak rád by nadobro vypustil z hlavy tyto jazykové kozelce! Ale, jak říkal věčný obtížný student, tápavě hledající pravdu: postě chonit picha. Výstřelky jednou zaslechnuté mu uvízly v paměti. Až příliš často si uvědomoval, že mu do běžných úsloví zaznívá ozvěna těchto slovních bodláků, durmanů, hluchavek, pýrů, svlačců a jiných plevelů, ba, že mu je přehlušuje. Kdykoli chtěl na schůzi učitelského sboru nebo v posluchárně použít obratu: z bláta do louže, musel si dávat pozor, aby neopakoval studentův novotvar: z bláta do lože.

Před průbojností tohoto jazykoborce neobstálo nic, ani rčení, jejichž obraznost se dávno opotřebovala a vybledla. Pro věčného obtížného studenta bylo nebe jak žmolka a horko jak v pradleně. Loudavý člověk lezl jako slinták, zakaboněný se mračil jako kaktus, nedbalý se oblékal jako halajdák. Jednou vyvolal v posluchárně učiněnou vichřici, když trval na tom, že jeho teta měla krásnou papoušku, kerá nadávala jako špaček.

Ano, někdy býval učitel raději, když novotvary zůstaly ostatním studentům natolik nesrozumitelné, že rozprava neměla důvod, proč vypuknout. Mohl je pak co nejstručněji opravit sám, jako třeba ve větě o klábosivých ženštinách helmbrechtných: Ty starý dráperendy věčně klobásejou a chytajou klepety.

Dnešního vlahého dne, kdy obě okna posluchárny byla dokořán otevřena osvěživému vánku, dumal, jaké novoty, jaké vzlety samorostlé logiky by asi mohl věčný obtížný student vypotit z prostého úkolu, který posluchači dostali: napsat slohovou práci na libovolný námět. Se smutkem si profesor vybavoval i přeučeného Viléma ze St.Amour nebo Sigera z Brabantu či přemoudřelého arcibiskupa Tempiera, a uvažoval, zda také u nich to nevypuklo podobně, a tiše se modlil za jejich spásu.

Měl v živé paměti, jak to dopadlo, když nedávno posluchačům uložil, aby vyjádřili věty k pokárání neřestí. Úkolu pokárání neřesti obžerství, řečené gula, projevující se tím, že hříšník jí mnoho, vybírá si, jí hltavě a mlaská, se věčný obtížný student zhostil výzvou: Nelaskejte u jídla!

Při společné opravě chyb vypracovaných úkolů přišel na řadu i věčný obtížný student.

Chrupka! - Vykřikl.

Ten čelověk je spadlý na hlavu, zaúpěl jeho pisatel.

Za chvíli bude dělat profesora sám! - Soptil bratr z Krakowa.

Klid, milí posluchači, řekl učitel rozmrzele: -Povíte ostatním, jak to správně patří?

Studentovi zmrzl úsměv na rtech: - Jak to páčí?

Ano, jak to správně patří.

To sme eště neučili.

Učitel se zarazil: - Jednou jsem to už vysvětloval. Ale - víte to?

Povím postěji, zakličkoval věčný obtížný student.

Ale mazaná vytáčka mu jen tak neprošla.

Připoušťuje, že něco neví? - Žasl student v hnědém hábitu.

Nepřipoušťuje! Nechává pro sebe!

Ale milí posluchači - ! No tak! - Ukázněte se, prosím. - Učitel si připadal podveden. Ne proto, že studentova znalost nesprávného byla znehodnocena neznalostí správného. To se stávalo běžně. Učitele zklamalo něco jiného: tento student ho sebevědomým odmítnutím chyby svedl k domnění, že správnou odpověď zná. Jako zkušený pedagog však také dovedl klást pasti nezdravé ctižádosti svých svěřenců. Učitel tedy sám opravil na tabuli chybu se slovy:

A co takhle, milí posluchači?

Výporně! - Vyjelo z věčného obtížného studenta, protože učitelovo obočí zůstalo v klidu.

Studios má pravdu. – Zašumělo třídou.

Profesor však zvedl významně prst a dal se slyšet: Nechal jsem na tabuli jednu chybu - právě tu, o které jsem se už zmínil. Kdo ji najde?

Věčný obtížný student se vrhl k tabuli, popadl křídu a napsal svou opravu.

Ale, bratře! Jednu chybu jste opravil a další jste udělal.

Student zíral na tabuli pohledem alchymisty do křivule: místo zlata zapáchající spálenina. Tak se zase jednou vzdal falešné naděje, kterou tak sebejistě, ale i lehkovážně vyvolal. Učitel si nemohl pomoci. Říkal si o tomto studentu: Nemohu ho natrvalo nechávat napospas oné spontánní samorostlé tvořivosti, která tak často sklouzávala ke znetvořeninám a působila mnoho šumu a nedorozumění v řeči. Nevím snad, kdo si soustavně libuje v takovém překrucování slov, zejména posvátných? Kdo překrucuje Boží Slovo a místo evangelium si ochotně zasukuje jazyk do evangelíny a místo Emanuel má na jazyku Oulanem? Takovému věčnému lháři nemohu nechat napospas živelnou tvořivost mladých.

 

KDO OBLÉKNE JEZULÁTKO

Rádi vás, můj synu, znovu vidíme ve věčném městě, vítal upřímně papež Urban IV. Otce Tomáše: - Čekají tu na vás úkoly, se kterými nemohu bez vaší pomoci pohnout z místa.

Právě jsem se vrátil z Paříže.

Slyšeli jsme o tom. Víme, jak jste byl prospěšný našemu předchůdci Alexandru II., když chtěl Přemysl Otakar II. uznat panovnická práva pro své levobočky. Když toho nedosáhl, tak opustil svou manželku Markétu, aby se znovu oženil. Víte, můj synu, už mi z těch mocnářů jde hlava kolem. - Raději mysleme na ty lepší věci. – Maličko se odmlčel a pak řekl: Doufám, že se vám teď už konečně podaří to, po čem tolik toužíme.

Myslíte výklad evangelií?

Právě ten. Chceme znát všechna čtyři evangelia podle vašeho gusta, můj synu.

Prožívám to celý život.

Nadiktujte to.

Tomáš rozhodil bezradně rukama a pak potřásl hlavou:

Pokusím se o to, Svatý Otče, s pomocí Boží. Sám opravdu nevím, co bych mohl při své ubohosti přidat lepšího k tolika znamenitým výkladům řeckých a latinských Otců.

Pospěšte si. Církev svatá má sice dost času, ale mně už začíná pomalu docházet dech.

Zanedlouho se před křížem v boční kapli vynořil objemný černobílý hábit, obtížený knihou. Sténající klekátko zapělo žalostnou píseň o svém údělu a kaplí se rozléhaly funivé vzdechy. Jen probodené Srdce shovívavé k lidským slabostem chápalo bolest, skrývající se pod zářivým jasem na prsou hříšníka:

Bože, můj Bože, před tebou se skláním v posvátné bázni. Dej mi zakoušet evangelium ne podle mne, bídného hříšníka, ale podle tebe, můj Pane! Ááách! Po jakých záhadných cestách mě to, Pane, vodíš! Ó, Pane! Nic nevím – nic neznám – nich nechápu. Ááách! - Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?

Klekátko, ba i podlaha, dokonce i pata kříže doznaly nebývalého zavlažování a zdálo se, že slaný příliv nebere konce, až se vše upokojilo, když obsah hábitu užasl v naslouchání.

Opakuješ svého nevěřícího předchůdce, Tomáši, ale ty jsi přece dál! Však to víš. Sám jsem přece tvou cestou, jako tvůj Bratr a Spasitel. Proto říkám, že jsem cesta. A má to opravdu dobrý důvod, neboť skrze Mne máš přístup k Otci. Protože se však tato cesta nemíjí cílem, ale je s ním spojena, dodávám, že jsem i pravda a život. A tak jsem sám zároveň cestou i cílem. Cestou jsem ve svém lidství, cílem ve svém božství. Jako člověk říkám: Já jsem cesta, a jako Bůh dodávám: pravda a život. Tím obojím totiž vhodně označuji cíl pozemské cesty.

Cíl této cesty je i cílem tvé touhy. Jako každý člověk přece toužíš předně po poznání pravdy, což je vlastní jedině tobě - člověku, a dále po pokračování existence, což je společné všem bytostem. Jako tvůj Bratr a Spasitel jsem cesta, kterou dojdeš k poznání pravdy. Sám jsem přece pravda. Zavolej ke mně, svému Pánu a povedu tě. A jsem také tvoje cesta, kterou dojdeš k životu, neboť jsem sám přece život: Ukazuji ti cestu k životu.

Za cíl této cesty označuji pravdu a život. Ale to obojí je řečeno o Mně: předně, že jsem sám život - proto se praví, že ve Mně byl život, a dále, že jsem pravda, neboť jsem světlem lidí. A světlo je pravda.

Jestliže tedy hledáš, kudy bys měl jít, přidrž se Mne, protože jsem cesta. Augustin ti vzkazuje: Jdi skrze člověka a dojdeš k Bohu. Je určitě lepší aspoň se po cestě belhat, než si vytrvale vykračovat, ale mimo cestu.

Jestli hledáš, kam bys měl jít, přimkni se ke Mně, protože jsem pravda, která je cílem tvé touhy. Moje ústa pronášejí pravdu. Když hledáš, kde bys mohl trvale zůstat, přimkni se ke Mně, protože jsem život: Kdo Mě hledá, nalezne život a dosáhne přízně od našeho věčného Otce.

Přiviň se ke Mně, chceš-li být v bezpečí. Pak nebudeš moci sejít z cesty, protože jsem právě cesta. Takže ty, kdo se ke Mně přimkneš, nesejdeš na scestí, ale kráčíš po správné cestě. A také tě nic nezmýlí, protože jsem sám pravda a učím veškeré pravdě. Proto říkám, že jsem se narodil proto, abych vydal svědectví pravdě. A také tě nic neuvede ve zmatek, protože jsem život a dárce života, jak sám svědčím, když říkám, že jsem přišel, abys měl život a abys ho měl v hojnosti.

O chvíli později se rozšustily papíry v Tomášově cele a skřípot trýzněného pera prozrazoval, že milost vyšší inspirace sem přichází za milostí, a že to není marné:

Naší cestou je sám Kristus, a proto říká: Já jsem cesta. A má to vskutku pádný důvod, neboť skrze něho máme přístup k Otci. Protože se však tato cesta nemíjí cílem, ale je s ním spojena, Kristus dodává, že je i pravda a život. A tak je sám zároveň cestou i cílem. Cestou je ve svém lidství, cílem ve svém božství. Jako člověk říká: Já jsem cesta, a jako Bůh dodává: pravda a život. Tím obojím vhodně označuje cíl pozemské cesty. -

Když se škrábání pera utišilo, listy došustily, pisátko vyklouzlo z ruky, aby dopřálo čas k tichému díkůvzdání: Bože, buď veleben! - To pak vystřídalo úplné ztišení. Co na tom, že unavená hlava poklesla a zarazila se nosem v Knize knih?

Celý Můj život je pro tebe otevřená kniha. Nikdy ji nedočteš. Podávám se ti v ní nejen k následování, nýbrž také k poznání. Jsou takové propasti, že kdyby ses celý život do nich nořil, nikdy se nedobereš jejich dna. Stále se ti budou vynořovat před očima nová a nová tajemství.

Hned základní tajemství, že se Slovo stalo tělem, je prostý úvod k těmto zastavením. Jak dlouho se už stávám lidským dítětem, aby ses ty, lidské mládě, mohlo stát potomkem našeho věčného Otce! To je výchozí myšlenka, idea Mého životního povolání.

Další je tajemství, že kvůli tobě, člověče, a pro tvou spásu sestupuji z nebe. Smyslem Mého přijetí tvého těla je tvá obnova a vrcholné zdokonalení. Tvá obnova nastává tím, že odložíš své omyly, kvůli kterým trpím a umírám ve tvé přirozenosti, kterou přijímám za svou. Konečně je velké tajemství, že Moje první a dokonalé přijetí tvé přirozenosti se uskutečňuje v životě naší společné panenské Maminky. To ukazuje, že právě ze skrytého vnitřního života, který je v duchu světa odsouzen k neplodnosti, vyrůstá všechno velké v Mé říši.

Když vypršel příslušný čas a náš Otec naznal, že už přišla pravá chvíle, aby se slitoval a vysvobodil tě, začal jsem právě u tebe plnit své poselství. Jak závratná láska! Vezmi rozum do hrsti! Příčinou Mého vtělení je tvá obnova a ne tvůj omyl a pád. Pravým důvodem a příčinou je Moje láska. Moje milosrdenství se dovede nesmírně slitovávat. Jak tajemné řízení! To, co tě vyrvalo z Mé náruče a srazilo do neštěstí na světě, totéž Mi posloužilo, abych ti co nejmocněji ukázal svou lásku. Čím strašnější byl tvůj pád, tím úchvatnější a dojemnější je zjevení se Mé všemohoucnosti a milosrdné lásky. Aniž bych jakkoli přehlížel tvůj výchozí hřích a následný pád, přesto by ses bez něho patrně nikdy ani nedozvěděl, jaké lásky jsem schopen. Nemysli, že jsem jen uvažoval o trestu, kterým bych tě zdrtil, když jsi dal najevo, že o vyšší věci nestojíš. Věčně dumám, jak bych se mohl nad tebou slitovat.

Sám od sebe ses dovedl jedině ztratit, ale najít se a dosáhnout cíle své životní cesty, totiž dokonalosti už nebylo ve tvé moci. Tak se odehrává tento tajemný trojzvuk: Kdesi v temné sluji se chystá vládce světa upevnit svou vládu, která se mu zdá být už na dosah ruky, protože se nezdá, že bych ještě něco podnikl. Zbytek Mých věrných se stejně udržuje na Mé straně jenom s krajním úsilím hrstky Mých poslů. Navíc je tato Moje myšlenka kvůli pokrytcům čím dál tím více zpochybňována a znevažována. Vládce světa Mě uráží a zesměšňuje: Kdo prý jde za Mnou? Jakoupak prý má armádu?

S ním výská a křepčí osamělý dav všech časů. Masa rozptýlených ztracenců se vynáší a vyvyšuje nad samotného našeho společného Otce i naši společnou Máti ve věčné slávě. Naší vznešené velebnosti však neublíží, protože už dávno přesahujeme trojrozměrný svět. Místo toho si tento dav sám přitěžuje a činí své bloudění strašnějším. Do tohoto hanobení a nactiutrhání Mne i Mých drahých, a zoufalého vyvyšování člověka v zájmu jeho práv zaznívá Moje vážné rozhodnutí. Přes všechny urážky posměváčků přicházím a vyvádím tě z osamělého davu. Odděluji si tě od temných, bezejmenných mas, abych objasnil prázdnotu lidské pýchy. A za tebe, který chápeš Mou lásku, mluví křehká dívka z Nazaretu, nějaká stařenka Alžběta z hor, starý tesař Josef a stále mizivější hrstka těch, kdo uznávají svou nicotu a sklánějí se ve své bezvýznamnosti před Mou vznešeností. Vědí o Mně, že si zasluhuji, aby Mi bylo dáno a obětováno všechno, aby pro Mě bylo podniknuto všechno. Uznávají, že lidstvo nemá zhola nic, čím by Mě převyšovalo. Jsou přesvědčeni, že nedojdeš štěstí, plného uspokojení a spočinutí nikde jinde než u Mě, který jsem tak dobrý, tak milostivý, s láskou milosrdnou a nekonečnou ve své slitovnosti.

Tajemný trojzvuk zřetelně vyniká uprostřed hluku světa: Předně Moje odpověď: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli! Zdráhám se to však splnit bez tebe, člověče. Čekám na tvou svobodnou odpověď. A hned se ozývají památná slova: Ať se mi stane pod tvé vůle. Přehlušuje to hrozný řev: Nebudu sloužit! - Sloužím našemu společnému Otci na nejvyšším místě a tobě. A ty sloužíš Mě jako našemu Otci. Tak je ponecháno zoufalému vládci světa, aby ukázal v opuštěné chladné pýše a v hrozných výplodech pýchy, sobectví, odporu a nenávisti ke všem, kromě sebe, jak trpké je sloužit jenom sobě.

Když se rozkolísaná podlaha kaple ustálila a usadila na svém místě, zdálo se, že ji někdo čerstvě umyl a vytřel jen potud, pokud na to stačila látka jednoho hábitu. Drcené klekátko naposledy heklo, a dlouhé kroky zamířily do knihovny, aby tam nadlouho uvázly.

S nosem hřebovitě přibitým do Knihy knih si horlivec připadl jako ovce, která se chce napást a snědla by hlady třeba i knihu. Doléhal k ní hlas dobrého pastýře:

O Mně jistě platí, že jsem pastýř. Vždyť tak jako pastýř vede a pase stádo, posiluji tebe, Moje dítě, duchovním pokrmem, a dokonce i Mým tělem a krví. Kdysi ses potácel jako bludná ovce, ale nyní ses vrátil k pastýři a strážci své duše.

Říkám-li, že pastýřsky vcházím dveřmi a že jsem sám dveřmi, pak ti musít být nad slunce jasné, že jsem dobrý pastýř. Dávám za tebe Můj život. Vždyť je to Moje povolání, a také tě přece miluji. Obojí potřebuješ: abys Mi byl svěřen, i abych tě miloval, neboť první bez druhého nestačí.

A toto učení sám potvrzuji Mým příkladem: za tebe pokládám svůj život. Také ty máš povinnost položit život za své bližní.

Upocený a místy pomaštěný papír nasával černidlo z kmitajícího pera, a zahrával si s ním, když mu dával roztékat se někde víc a jinde méně, ale výsledně zanechával vytouženou hrbolatou stopu:

O Kristu jistě platí, že je pastýř: neboť tak jako pastýř vede a pase stádo, posiluje Kristus své věřící duchovním pokrmem, a dokonce je živí svým tělem a krví. Byli jste kdy si jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duši, říká apoštol. A prorok předjímá: Jako pastýř pase své stádo.

Říká-li ovšem Kristus, že pastýř vchází dveřmi a dveře, že je on sám, pak říká-li zde, že je pastýř, měl by vcházet sám skrze sebe. A také vchází, protože sám -

Úžasné! - Rozplýval se papež Urban, když bral do rukou rukopis Tomášova výkladu evangelií a pročítal jej: – Catena aurea! Opravdový zlatý řetěz!

Oči služebníka zatím docela nezpůsobně uletěly od papeže a jeho nadšených projevů, a pokojně se usadily tam, kde se cítily bezpečně. Snad to nebylo společenské a málo to odpovídalo honosnému prostředí, jenomže se ony cítily nejlépe právě tam, a ne jinde. Teprve po chvíli, když Svatý Otec důrazně opakoval nabídku, odtrhly se od kříže, aby se vrátily na své místo a věnovaly se namísto neviditelné hlavy Církve její hlavě viditelné.

Říkám arcibiskupství neapolské, opakoval papež Urban IV. a dodával: - Opravdu nenapadá nás nic příhodnějšího, čím by se daly odměnit vaše služby, můj synu.

Tomáš zaprosil: Jenom to ne, Svatý Otče. Ušetřte mne jakýchkoli úřadů, nyní i v budoucnosti. Jsem jen prostý služebník a tak si přeji zůstat navždy.

Ale čím se vám mohu odměnit za vaše služby? Řekněte, máte nějaké přání, jaké bych mohl splnit ze svého úřadu?

Hm – totiž –

Ven s tím, můj synu!

Mám takovou velkou touhu – už od mládí.

Co to je?

Když mi bylo kolem čtrnácti, přihodil se ve Španělsku zázrak. Tehdy podnikli Saracéni výpad do království Valencie. Přitom všechno pálili a zabíjeli. Královští rytíři se jim postavili na odpor. Napřed se však účastnili slavení polní mše svaté, aby se posílili Tělem Páně k boji a na poslední cestu. Šest důstojníků, kteří chtěli přijmout až poslední, však už Tělo Páně nepřijalo. Nezbyl už čas. Do jejich ležení vtrhla saracénská jízda. Zatímco spěchali ke svým oddílům, kněz ukončil mši svatou a uložil v korporálu šest svatých hostií pro ony důstojníky. Po odražení nájezdu se důstojníci vrátili a kněz jim chtěl podat svaté přijímání. Když rozbalil korporál, spatřil svaté hostie potřísněné krví a přilepené k plátnu, takže je nemohl oddělit od celku. Nikde blíž nebyl žádný chrám. Proto kněz uložil zakrvácený korporál i s Tělem Páně do pouzdra a vložil na mezka, a spěchal k vesnici Daroce. Tam, před kostelem klesl uhnaný mezek a už více nevstal. Drahocenná relikvie byla uložena do svatostánku.

Vím o tom zázraku, řekl papež.

To není všechno. Když jsem byl poprvé v Paříži, stalo se zase něco tajemného v kapli u královského paláce. Při bohoslužbě uviděl kněz, že pozdvihuje v rukou místo chleba malé, jasně vynikající děťátko. Zachvěl se slastí a posvátnou bázní. To nebyl žádný klam. Viděli to i věřící. Přistoupili k němu ministranti, aby ho podpírali, takže udržel ruce delší dobu pozdvižené a neklesly mu vysílením. Mezitím zavolali na ostatní věřící:

Rychle, přivolejte krále!

Sotva se o tom dozvěděl král Ludvík, řekl:

Pročpak s tím chodíte za mnou? Nemám zapotřebí, abych se tak velkým zázrakem upevnil ve víře. Raději přivolejte ty, kdo nevěří v opravdovou Kristovu přítomnost v Nejsvětější Svátosti.

Přesto se však rychle dostavil, aby dosvědčil tento zázrak vlastním svědectvím.

Ano.

Krátce na to předložili doktoři pařížské univerzity k veřejné rozpravě otázku o povaze mystické změny v prvcích Nejsvětější Svátosti. Podle svého zvyku jsem se v celičce pustil s perem v ruce do řešení. Přitom jsem každou chvíli odbíhal do kostela před svatostánek.

Samozřejmě, usmál se papež: - kde jinde byste, můj synu, našel odpověď?

Jenže pořád jsem neměl jistotu. Tahle nejistota mě trápila dlouho. Nakonec jsem popadl všechny listy svého pojednání a položil jsem celý traktát k patě kříže. Nato jsem se sesunul se schodů oltáře a uvízl jsem tam celý den.

Získal jste jistotu?

Ano. Je to prosté. Potřeboval jsem lépe poznat a prorozjímat rozdíl mezi přirozeným tělem Páně a svátostným. Svátostné tělo je přítomné všude, kde byl při mši proměněn chléb v Tělo Páně, a je přítomné tak dlouho, dokud není způsoba chleba poškozena. Vnější způsoby chleba a vína, jako velikost, tvar, barva, chuť a vůně zůstávají, i když je podstata chleba a vína proměněna v Tělo a Krev Páně, takže naše smysly pojímají Tělo a Krev Páně v této Svátosti pod pravými, nikoliv zdánlivými vnějšími způsobami chleba a vína. Navíc jsem si od Pána vyprosil v tom směru jistotu.

Vyprosil – ale - ?

Prosil jsem tehdy asi takto nějak: Ježíši Kriste, můj Bože, který jsi doopravdy v přítomen v Nejsvětější Svátosti a působíš všechny její zázraky, jedině od Tebe očekávám poznání pravdy, jíž mám učit jiné. Proto Tě pokorně prosím, pokud jsem psal o Tobě správně, dej mi sílu, abych to mohl správně přednést a jasně o tom promluvit. Pokud však jsem napsal něco proti víře a proti Tobě v Nejsvětější Svátosti, nedovol mi jakoukoli nepravdu přednést a zabraň mi, abych o ní rozmlouval!

Papež se usmíval, ale pak zvážněl a podotkl:

My jsme ovšem získali ještě nějaké další zprávy.

Zprávy?

Nemohl jste tehdy samozřejmě tušit, že jste sledován bratry. Potvrdili, že viděli na vlastní oči, jak náš Pán sestoupil s kříže a setrval nějakou dobu nad vaším rukopisem. Potom se skláněl k vám a žehnal vám rukou s jizvou po hřebu.

To, že říkali? O tom nic nevím.

Ano. A to není všechno.

Co ještě?

Dosvědčují, že jste byl po tomto vidění pozdvižen s celým tělem do vzduchu – kus nad podlahu.

Opravdu? - Žasl Tomáš.

Dosvědčili to s rukou na Písmu svatém.

Hm – , odmlčel se Tomáš, rozhodil maličko rukama a sklopil oči. Po chvíli mlčení dodal: Tedy, nejsem zrovna žádný vrbový proutek.

Papež to snad přeslechl a začal mluvit o něčem jiném:

 Tyto skutečnosti mi nejsou tak docela cizí. Možná jste už slyšel o tom, co se zrovna stalo tady v Bolseně, kousek od Říma.

Něco jsem o tom už zaslechl.

Připomeňme si to. Jeden kněz při slavení mše svaté zapochyboval při vyslovení proměřovacích slov a říkal si:

Copak je i ta svatá hostie, kterou držím v rukou, pravým Kristem? A zapochyboval. - Nic při tom nevidím, nic při tom necítím, nic při tom nepostřehuji, takže to není ani pravda, že by tato hostie byla Kristem.

Takto nejenže pochyboval o přítomnosti Pána v Nejsvětější Svátosti, nýbrž ji docela i popíral a upadl tak do strašného bludu.

Přesně tak.

Nicméně pokračoval ve mši svaté a pozdvihl svatou hostii vzhůru. S pozdvižené svaté hostie počala kanout krev, podobně jako když se snáší jemný déšť s oblaků. Kněz se tak vyděsil, že nevěděl, co má dělat. Nějakou dobu zůstal jako u vytržení stát s pozdviženou svatou hostií a pozoroval s úžasem i hrůzou, jak s ní jemně a pokojně kane krev. Tohle však neviděl jen sám, nýbrž také lidé na mši svaté. Přítomný lid, se při pohledu na ten zázrak, pohnul v mysli natolik, že začal hlasitě volat:

Ó svatá Krvi, co to znamená? Ó, božská Krvi, kdo je příčinou tvého prolévání?

Ó růžová Krvi, vylévej se na naše duše a očisťuj je od jejich hříchů! Ó, drahocenná Krvi, volej za nás k Bohu za slitování! Volal zase jiný.

Zkrátka, jeden volal tak, jiný jinak: jeden se bil v prsa, jiný ronil hořké slzy. Při tomto zmateném křiku lidu se kněz vzpamatoval ze své strnulosti, spustil svatou hostii dolů a chtěl ji položit na korporál. Tu však zpozoroval, že korporál je přesvatou Krví Páně tak prosáklý, že na něm stěží může nalézt suché místo, kam by položil svého Boha. Tím se mu otevřely oči a poznal své provinění a začal z celého srdce litovat své nevěry. Pokračoval sice v bohoslužbě, ale činil tak s tolika slzami, že se musel kvůli pláči častěji zastavit. Po svatém přijímání složil zakrvácený korporál, schoval jej a chtěl to veliké a zázračné znamení ukrýt. Lid se však shromáždil po Mši svaté kolem něho a dotazoval se:

Co se to během mše svaté přihodilo? Řekněte nám, co z toho, co jsme viděli, se zakládá na pravdě?

Tím byl kněz donucen, aby zase vyjmul schovaný korporál a ukázal lidu. Když zbožní lidé spatřili korporál potřísněný Krví Páně, tolik se pohnuli v myslích, že padali na kolena, bili se v prsa, hořce plakali a s pokorou prosili o slitování. Zpráva o tomto zázraku roznesla se záhy široko daleko, a zástupy zbožných spěchaly do Bolseny, aby spatřily ten veliký div.

Právě jsem se zdržoval v nedalekém Orvietu, řekl papež Urban IV., a sotva jsem o tom uslyšel, poslal jsem pro toho kněze:

Přineste sebou onen korporál.

A tak jsme se ještě tentýž den spolu s tím knězem i s kardinály klaněli v Orvietu svaté Krvi Páně.

Nechali jsme zbudovat v Bolseně chrám, aby se tam na památku tohoto zázraku konalo každoročně slavné procesí. Proto jsme také potvrdili slavnost Božího Těla pro Bolsenu.

To je pěkné, pokyvoval uznale hlavou Otec Tomáš, a dodával: - jenže to, co se stalo v Bolseně viditelně, děje se dosud denně ve všech kostelích, při mši neviditelně. Kdykoli kněz při slavení mše svaté pozdvihuje svatou hostii a kalich vína, kane božská Krev Páně z obou, nestéká viditelně prostorem na zem, ani na hlavy lidí, nýbrž na srdce, na duše, na mysli přítomných, ne pouze zbožných, nýbrž i zlých. Očišťuje zbožné a zušlechťuje je, činí je plodnými na dobré skutky, posiluje je v jejich slabostech a působí v nich ještě mnoho dalšího dobrého, u každého podle jeho schopností. Duše, jež nejsou zbožné, snaží se učinit zbožnými, zatvrzelá srdce obměkčit, mysl hříšných obrátit, a všem nepřátelům nabízí odpuštění i milost. Je-li pak hříšník natolik zatvrzelý, že odmítá přijmout Boží milost, volá přesvatá Krev přesto za něho o milost a zdržuje od něho spravedlivý Boží trest.

Nepochybuji o tom, můj synu, ale zamluvili jsme odměnu za vaše služby.

Cítil bych se dostatečně odměněn, kdyby Svatá Stolice ustanovila slavení této slavností Těla Krve Páně pro celý svět.

Cože! Pro celý svět? – To by byl také můj záměr, ale jak si to, můj synu, představujete? Vždyť by to každý slavil jinak. Obávám se, že by to postrádalo prostou, jednotnou a přitom vznešenou úroveň. Hm. Jak chcete uctívat Tělo a Krev Páně? Vždyť to naše Jezulátko je dočista nahé! Nezbyly mu ani plenky, do kterých ho Matička Boží zavinula. A Ukřižovaný s probodeným Srdcem? Je dočista nahý. Nezbyla mu ani Veroničina rouška. Ach, je tu mnoho práce pro tkalce i pro krejčího, který by vyhotovil šaty na míru ušité. - - - Ačkoli - když to navrhujete, - co kdybyste se sám ujal toho díla, aby bylo jednotné pro celý svět?

Tomáš  nejistě poposedl a zmateně vykoktal:

Prosté – jednotné - vznešené. - Cože? – Hm. To – je - nad moje síly. Tohle – tohle by potřebovalo - nějakou - obzvlášť poetickou duši.- A co takhle Otec Bonaventura? Znám ho už ze školy. Ten má přece básnického ducha.

Zkuste to oba a uvidíme, co bude lepší.

Ještě dlouho do noci se objemný bílý hábit pohyboval po klášterní cele. Jeho nositel si přidržoval hlavu oběma rukama, tak, že v levé držel bradu a pravé zase temeno. Snad proto, aby se ujistil, že ji má doopravdy na svém místě. Zřejmě se zdálo, že se někam zakutálela a snad se stále ještě kutálí. Nakonec se ukázalo, že je tam, kde má být. Potom se ještě dlouho kroutila, a když se zastavila, posteskl si:

Pane, ty víš, co mě trápí. Mám tě oslavit, ale copak je něco takového v mých silách? Nikdy jsem neskládal básně jako třeba Bonaventura. Nemohu přece našeho Pána a Spasitele obléknout jako Aristotela nebo nějakého jiného filozofa.

V tu chvíli se zarazil. Zdatný drvoštěp by nezarazil sekeru do špalku lépe. Doslova uskočil úlekem, ale nikde nebylo nikoho vidět. Uležená voňavá mortadela, spadlá z uzenářského háku na zem, by se stěží otřásla méně. Pak se ale uklidnil, když uslyšel pokojná slova, nicméně rozhodná:

Skonči s tím smutkem. Takhle našeho Pána nijak neoslavíš.

To jsi ty, můj věrný průvodce?

Ovšem.

Jak se správně slaví? – Osmělil se.

Musíš slavit především ve službách naší Královny a Matky Církve.

Jenže jak?

Máš tolik důvodů vykračovat si životem se zpěvem a smíchem, ale jdeš opravdu pokaždé s radostí?

Tomáš se odmlčel a rozhlédl se po hromádkách popsaného papíru.

Někdy sleduji, že přicházíš do chrámu Církve svaté, abys tam čerpal útěchu ve svém smutku, opuštěnosti, při zradě těch, které jsi považoval za vstřícné, a jindy vlečeš zase jiné břemeno. Někdy vypadáš, jako by sis dával na lačno žejdlík přiboudliny. Místo úsměvně zakulacené tváře se tvůj obličej okurkovitě dlouží. Tehdy se upínáš k Bohu jen v naději, že ti vrátí ztracený dar. Nezapomínáš kvůli zklamání nad ztrátou jednoho daru na množství jiných darů, kterými jsi zaplavován? Tak se neprojevuje pravá láska. Když doopravdy miluješ, tak bys ani neměl postřehnout, že jsi přestal být milovaným milován.

To platí mezi lidmi, kde někdo může ochladnout v lásce. Neplatí to však o Bohu. Ten v lásce ke tvorům neochabuje nikdy. Stále tě miluje. Tím spíš člověk, který opravdu miluje Boha, nemůže nikdy nabýt dojmu, že by na něho Bůh zapomněl a přestal ho mít rád. Bůh tě nemůže přestat mít rád. Když tě jednou s láskou stvořil, tak tě pořád udržuje se stejnou láskou. Proto každý, kdo se zamiluje do Boha, zamiluje se šťastně. Nikdy nemůže být zklamán.

Zaměř nejlepší činnost rozumu a vůle k ryzí Pravdě a nejlepšímu Dobru, čisté Kráse, totiž k Bohu samému. Copak může být ušlechtilejší cíl, než poznat Pravdu, upnout svou vůli k Dobru, zakoušet celou bytostí Krásu a láskou se dotknout svrchované Lásky, která je ti osobně blízká?

Nevím o ničem lepším.

Potom získává život nový rozměr. Nabývá na skvělosti. Z jedné strany zaznívá Boží Slovo a z druhé tvoje odpověď. Boží láska posvěcuje všechno stvoření. Takový je smysl tvorů, aby tě vedly k Bohu.

Jenže někdo na těchto tvorech ulpívá s přilnavostí arabské gumy.

V tom je příčina porušování pořádku v lidském srdci.

A co láska k Bohu?

Ta je plnější. Nemůže to být jinak, protože je životnější. Bůh nachází příbytek ve tvém srdci. Proto láskou dosahuješ Boha. V ostatních Božích tvorech můžeš nalézt jen Boží stopy. Ve svém srdci se však láskou stýkáš se samotným Bohem.

Jenže jak si dokonale zamilovat vrcholnou Lásku, zkrátka celou Boží lásku se všemi jejími vlastnostmi a dokonalostmi?

Stačí rozevlát k ní celé tvé srdce. Rozběhni se k ní ze všech sil, plným vypětím tvého toužení a snažení.

Tobě se to lehce řekne, ale -

Je to úkol na celý život. I když uvolníš všechny své síly, nikdy se ti nepodaří zamilovat si vrcholnou Lásku tak, jak by si to zasloužila.

Tato neustálá otevřenost tvého srdce jako nádoby na vrcholnou Lásku, nádoby, která není nikdy dost otevřená pro takový příval milostí, jaký se ti dennodenně dostává, naplňuje tvůj život radostnou jistotou, že to nejlepší, co můžeš dostat, máš teprve před sebou. Tak je tvá láska k svrchované Lásce něco radostného, co se ve své radosti chystá stále stupňovat do nekonečna. A tak máš v Bohu lék, který uzdravuje každý smutek, bolest, ztrátu, porážku, zklamání. Láskou přebývá Bůh ve tvém nitru zvláštním způsobem, jako osobní přítel. A tobě stačí rostoucí láskou pokojně zakoušet jeho přítomnost.

Kdyby to lidi věděli, tak by se přestali tolik štvát světem a opouštět vrcholnou Lásku v otcovském domě. – Posteskl si Tomáš.

Netrap se s tím! I kdyby milujícího Boha opustili všichni a odmítali mu porozumět, když miluješ vrcholnou Lásku, tak jasnozřivě prohledáš, že nemůžeš nic ztratit. Když se jednou provždy rozhodla svrchovaná Láska zabydlet ve tvém srdci, tak máš všechno. O nic nemůžeš přijít. V Bohu je přece vše, co může poskytnout svět. A v Bohu je to navíc ryzejším a čistším způsobem. Vždyť všechno, co máš v dosahu vedle sebe, je poznamenané lidskou polovičatostí a slabostí.

Tak přece v člověku zůstává jakýsi smutek.

Ovšemže. Pravá radost nevylučuje posvátný smutek.

Čím to?

Provází všechny, kdo žijí duchem v Bohu. Už se nemohou dočkat, kdy se projasní mraky pozemského shonu a zazáří naplno slunce přímého patření na Boha. Tento smutek však nikdy nesklouzává do nějaké těžkomyslnosti. Je stále převažován radostí z Boha. Láska je trpělivá. Je vděčna Bohu za všechny ty záblesky. Děkuje za ta náhlá projasnění, přinášející radost už v pozemských podmínkách. - Prožíváním Božího Slova se učíš správně otevírat dveře svého srdce té pravé radosti, kterou máš osvěžovat a zavlažovat své okolí.

Copak se dá naučit řídit a usměrňovat radost?

Kdo má dobrou vůli a chce, tak nachází a vynalézá způsoby, jak na to. Líbezná vůně síly Kristovy, která vychází z radosti, předpokládá, že ji budeš uchovávat a pečovat o její růst.

Pravá radost je ale přece dar. Copak jí mohu dosáhnout svým osobním úsilím?

Ano. Dostaví se chvíle, kdy bude Pán vyžadovat od tebe prozíravou správu a moudré hospodaření s radostí. A protože radost je vůní síly, bude Pán od tebe vyžadovat, abys o této síle vydával svědectví jak v požehnaných okamžicích, tak ve chvílích zkoušek.

A co když mě v těch okamžicích zachvátí obavy a sklíčenost, takže budu připraven o radost?

To proto, že to ve skutečnosti ještě nebyla ta pravá radost. Je-li tvůj jásot stejný v radosti i v zármutku, pak je to láska. Smutek a vnitřní užírání jsou ti k ničemu. Nepouštěj si k tělu takové okamžiky, kdy by tvá radost skomírala nebo jen slabě doutnala.

To se pěkně říká andělovi, který žádné tělo nemá a je pořád blízko Boha. Jenže jsem ve světě. Kolik je tu příčin k smutku!

Máš pravdu, že ve světě je dost příčin smutku, ale žádná pravá příčina radosti. Pravá příčina tvé radosti je naše společná panenská Matka Boží.

Ale ta je v nebi.

Volej k ní! - Vyprosí ti pravou radost zkušeností srdce, a nejen její poznání rozumovými důvody.

Jak to, že Matka Církve tak přetéká radosti, když kolikrát i pláče?

Svým pláčem zadržuje Boží trest. Je však i s uplakanýma očima jedinečně způsobilá k přijetí Boží radosti. Její duše a celý její život je radostí Pána, ne kvůli tomu, co ona pro Pána koná a trpí, ale pro to, co Bůh dokázal vykonat v ní, v pouhém člověku.

Jak to?

Její radost a jásot má základ v Bohu.

Jenže ani tento nadpřirozeně daný smích jí natrvalo nevydrží. Jak brzy pohasl v cynickém šklebu Římana omámeného iluzí moci nad Ukřižovaným!

Vzkříšení Páně navěky obnovuje radost v každém povolaném. Raduj se, když máš podíl na Kristově utrpení, aby ses ještě víc radoval, až se zjeví Boží Slovo!

Nanebevstoupení Páně je zárukou trvalosti tvé radosti a smíchu. Tvoje srdce se bude radovat a tu radost ti nikdo nevezme. A nejenže ti ji nikdo nevezme, nýbrž se šíří dál a sděluje se.

Je-li tvoje radost pravá, tak musí jasně vynikat její pravdivost, příjemně hřát její laskavost, uchvacovat celou bytost tvých bližních svou ryzí krásou a vzbuzovat touhu po tvé dobrotě.

Toužím po tom, můj nebeský pomocníku, celým srdcem. Kéž by mi to dal náš Pán radostně prožít!

Svatostánek stál opět pevně na místě. Kříž byl pevně zevěšen na zdi, jako by běžně neoživoval v jednotlivých lidech až do morku jejich kostí a netyčil se do nadpozemských výšim a nedozírných kosmických sfér. Klekátko se opět cítilo bezpečně a neohroženě vyčkávalo další své návštěvníky. Kostelník si oddechl, když shledal podlahu svatyně zejména v blízkosti kříže znamenitě vytřenou a vyleštěnou po úklidu, prováděném bezpochyby navlhko…

 Když se černobílá hora odsunula od svatostánku, zamířila do své cely. Pero vydalo s trýznivým škřípěním na kousku papíru zřetelné svědectví o naplnění svého údělu..

Jak jsi daleko s tím Božím Tělem? Ptal se posléze Bonaventura.

Zatím mám jen takové drobné zápisky.

Ukážeš?

Podívej! - Řekl Tomáš a přistrčil blíž kousek papíru.

Chvíli hleděl na kousek papíru a přečetl první sloku

Svátost Těla tajemného,

jazyku náš, vděčně chval,

slav též předrahou Krev jeho,

kterou za nás v oběť dal,

On, plod lůna panenského,

všech národů věčný Král.

Hm. Co – co to má být? – Ozvalo se nechápavě z hnědé kutny.

Mohlo by to uvádět předvečer celé slavnosti.

Ach tak. - Hm, přečtu si to důkladněji. – Zatím se podívej na moje nápady, řekl františkán a podal mu kožené desky se svazkem listů. Tomáš mlčky bedlivě sledoval hymny, upomínající na vzletné homérské vzmachy.

Tak co na to říkáš?

Velkolepé! Honosné! Seš mnohem dál než já. Je vidět, že máš básnické nadání, - chválil ho Tomáš, a pak se osmělil: To moje asi bude k ničemu.

No, - po prvním přečtení bych řekl, že to není nic moc. Připomíná mi to školáckou říkanku.

Moje řeč, potvrdil mu Tomáš, a dodával: Vždyť jsem to říkal u Svatého Otce. Ještě štěstí, že jsi tu ty. Aspoň někdo s dávkou básnického ducha.

Ale vždyť se ti to taky rýmuje. Ovšem obsahově je to hluboké, tvrdil Bonaventura. - V první a poslední sloce vyzýváš k chválám, ve druhé, třetí a čtvrté rozvádíš zdůvodnění koho a proč chválit, a v předposlední sloce zveš ke klanění. To se mi líbí. Rozhodně v tom pokračuj.

Tomáš rozhodil bezradně rukama. Sotva se zavřely dveře za hnědou kutnou, spustilo klekátko v jeho cele svůj vrzající žalozpěv, vzdechy před Ukřižovaným připomínaly blaživý jižní vítr, zatímco papír nasával pot z upocených spínajících se rukou:

Můj Pane, čím víc se přibližuje den plný slávy a tvého největšího zázraku, jsem stále bezradnější. Nauč mne lépe povznést srdce k tvému. Nauč mě volat Sursum corda!, když probodené Srdce je už dávno vyzdviženo? Dej mi zakusit, jak táhneš s kříže všechno k sobě. Jak se má moje prázdné srdce povznést k Srdci povznesenému? Přidej mi lásky!

Když chceš prožít velkou lásku, musíš přát úspěch ne sobě, nýbrž Miláčkovi. Přej Mu dobro, pravdu, krásu a lásku, ozýval se nebeský průvodce: - A taky Mu ji hleď sám dopřávat. Aspoň se o to přičiň a stále se snaž, aby mu byla láska dopřána. Zapři se, a usiluj o osobní nasazení, poděl se, rozdávej se. Když toužíš po vroucí lásce, po jaké máš toužit jako pravé Boží dítě, ten přej svému Miláčkovi víc než ledajaké dobro, víc nějakou tu pravdu, krásu a lásku! Vždyť Mu smíš díky Bohu přát i dopřát největší možné Dobro, nejčistší Pravdu, svrchovanou Krásu a vrcholnou Lásku.

Docílím toho někdy?

Jedině když rozdáš a obětuješ celého sebe sama.

To se lehce řekne, jako když něco vyjádříš prostým výrokem, ale -

Láska k Bohu není nic strnulého, ani neživotného. Je to účast na vrcholném životě. Proto je dokonalým životem. - Lidé se obdivují těm, kdo v životě vynikli. – Jenže to nemusí být vždycky pravý život.

Jakto, že ne?

Všechno, co se rodí, aby umřelo, třebaže zdolá vrcholky moci a slávy, je přece jenom odvozený život.

Co tím sleduješ?

To, že právě proto jsou svatí tak lhostejní k úspěchům. Ctižádostivost a shon v životě prozrazuje stopu praktické, byť nepřiznané pověry, která očekává vše od tohoto okamžiku.

A když člověk žije z lásky k Bohu, tak snad ne?

Kdepak. Kdo zakouší život lásky k Bohu, zakouší už zde věčný život. Posvěcující milost je už zahájením slávy. Proto se osvícený mudrc musí jen shovívavě pousmát nad těmi, kdo se dávají strhnout hlukem a spěchem okamžiku. Co může věčný Život naší nesmrtelné duše oslovit během prchavé lidské pouti světem? Tak rozuměj povzdechu apoštola Pavla: Mám touhu zemřít a být s Kristem. - Proto je ryzí láska už zde na zemi velkým nebeským darem.

Je snad každé opěvování Boha hned i láskou?

Láska k Bohu, totiž nadpřirozená láska, je dar. Abys ji měl, k tomu nestačí ji prostě chtít. Potřebuješ, aby ti byla dána. Taková láska je přátelstvím. Přátelství stojí na něčem společném. Buduje se na tvé účasti na Boží blaženosti. Sám se k ní nemůžeš povznést.

Jak jenom se k ní dostanu?

Jedině darem. Proto i přátelství založené na tomto daru je darem. Bůh jako samo Dobro, které je ti osobně blízké, je sice nejvíce hodný lásky, ale přece je zde tolik smyslům dostupných věcí, které slibují okamžité uspokojení. Proto potřebuješ, aby ti byla vlita láska k neviditelnému dobru.

Jenže jak na to?

Bůh to uděluje podle svého plánu. Můžeš se jen připravit na přijetí. Ovšem i to pochází shůry.

Jakto?

Větší láska k Bohu je účast na jeho vyšším životě, na vrcholné Lásce, kterou miluje sám sebe. Můžeš stále růst a zdokonalovat se, a přece se nikdy nemusíš zastavit na posledním vzmachu lásky, která předává Bohu v posledním okamžiku duši s celým pozemským životem.

Co to znamená?

To, že tady žiješ v provizorních poměrech. Čím víc si to uvědomíš, tím upřímněji si pospíšíš.

Jak dosáhnu dokonalosti v lásce?

Během pozemského života to nejde.

Proč ne?

K tomu je třeba, aby se celá duše stále dokonale věnovala Bohu.

To je ovšem v lidských poměrech těžké.

Právě o to jde.

Čeho se tady dá vůbec dosáhnout?

Dostupná je taková dokonalost, kdy se celou svou snahou věnuješ Bohu, takže tě omezují pouze nezbytné životní potřeby.

To je všechno?

Ne. Je tu ještě další dokonalost lásky, která je obecná. Zavazuje tě, abys nedělal nic proti Boží lásce. Bůh musí zůstat tvým posledním cílem. Když chceš a děláš něco, co Bůh zakazuje, rušíš nadpřirozenou lásku ve svém nitru.

To bych nerad.

Když zůstane Bůh tvým posledním cílem, takže nic nemiluješ víc nebo stejně jako Boha, zůstává podstata lásky v tvé duši.

Úžasné!

Takový je životní postup vlité ctnosti nadpřirozené lásky k Bohu. O jeho zahájení se můžeš přičiňovat.

Jak?

Vtiskuj každému dni, každé své činnosti, úkolu, životní zkoušce, rytmus rozmluvy s Bohem. Jako tvůj věrný anděl ti přitom budu stále pomáhat.

Samozřejmě.

Později pocítil, jak se na něho zavěsilo jakési břemeno a něco ho vší silou tahalo od Ukřižovaného dolů. Když se ohlédl, spatřil Bonaventuru, jak ho tahá za rukáv.

Předveď, Tomáši, co to tady máš.

Hm. Jen tak něco k pozdravení slavného dne, kdy Pán učinil největší zázrak, řekl a podal příteli pár popsaných listů.

Dnešní den sváteční prožijme v radosti,

ať naším srdcem zní zpěv pravé zbožnosti.

Pryč s každou veteší, vše se skvěj novostí:

srdce, skutky, hlas jasnější.

 

Vždyť vzpomínáme teď poslední hostiny.

S beránkem přesný chléb Kristus Pán s bratřími

měl při ní za pokrm, jak nařízeními

Zákon přikázal praotcům.

 

Slabým dal v Těle svém pramen k občerstvení,

svou Krev dal k pití těm, kdo jsou zarmouceni,

řka: Zde číš vezměte a často pijte z ní

všichni, kdo ve mne věříte -

Hm, řekl později: - Docela milé. Napřed vyzýváš k radosti, potom ji zdůvodňuješ popisem události naší spásy, a nakonec zase prosíš o posilu k vytrvalosti až do věčnosti.

Tady mám ještě něco k zahájení chval, řekl Tomáš a podal mu další list.

Mlčky jej vzal a četl:

Slovo, jež z nebe vychází

od Otce, ač je stále s ním,

k večeru věků přichází

k nám na zem za svým posláním.