Populární eschatologie

 

Jaký je tvůj osud

Brno 1999 Tisk.Olprint
Tomáš J.Bahounek OP
Nihil obstat: P.ThDr.Albert Beneš OP, 1.12.1997

                                                                 Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil...
                                                                 Když viděl, že Jákoba nepřemůže, řekl: Pusť mě..
                                                                 Nepustím, dokud mi nepožehnáš...
(Gn 32,25-27)

                                                                 Pán je vše, co mám, on je můj úděl.
                                                                 Osud můj máš v rukou jenom ty!
(Ž 16,5)
Obsah
Tajemný Nostradamus
První zamyšlení
o tom, jak je řízen chod našich věcí


Pověrčivost slavných
Druhé zamyšlení
o řízení chodu našich věcí


Kdo radil Napoleonovi ?
Třetí zamyšlení
o řízení chodu našich věcí


Dočkal se Verne uskutečnění svého snu?
Čtvrté zamyšlení
o řízení chodu našich věcí

Měl Winston Churchill šestý smysl ?
Páté zamyšlení
o řízení chodu našich věcí


Tajný kruh britského premiéra
Šesté zamyšlení
o "šťastném" chodu našich věcí


Mohou sny předjímat budoucnost ?
Sedmé zamyšlení o osudu

Tajemné zrcadlo lidských očí
Osmé zamyšlení
o smyslu modlitby při jistotě Boží prozřetelnosti


Temné manipulace s počítačovými prognózami
Deváté zamyšlení
o tom, že čarování je pověra


Jak nás ovlivňují planety ?
Desáté zamyšlení
o věštecké pověře


Je na proutkaře spolehnutí ?
Jedenácté zamyšlení
o předurčenosti chodu našich záležitostí


Kdo se bojí geopatogenních zón
Dvanácté zamyšlení
o účasti svatých na našem předurčení


Je záchrana z kleští osudovosti ?

 

Tajemný Nostradamus
Osobnost 16.století, Michel de Nostre - Dame (Nostradamus), žijící v letech 1503-1566, byl francouzský lékař, lékárník a astrolog. Narodil se v Saint Remy v Francii. Otec byl notář, takže neměl na syna čas. Jeho výchovy se ujali prarodiče. Záhy se u něho projevil zájem o ranhojičství. Vzdělával se v Montpellier do roku 1525. Právě tehdy se šířila epidemie moru. V léčbě si počínal velmi neobvykle. Odmítal nemocným pouštět žilou a také zavrhoval odívání nemocných do zvláštního šatu, který je odlišoval od zdravých osob. Používáním přirozených prostředků, zvláště čisté vody a pobytu na čerstvém vzduchu, docílil lepších výsledků v uzdravování nemocných. Nezachránil však tímto způsobem své nejdražší, manželku a děti, které mor sklátil v roce 1538.
Vlivem této ztráty svých blízkých se Nostradamus uchýlil do ústraní a věnoval studiu kabbaly a různých okultních nauk. Po šesti létech byl ze své samoty povolán do města Aix, kde znovu vypukla morová rána. Poté, co se tato ničivá metla přehnala, schválili mu vděční měšťané doživotní rentu. V roce 1547 se podruhé oženil s bohatou vdovou, Anne Ponsart Gemelle ze Salonu, kde se také usadil. Založil rodinu a místo ranhojičství se začal věnoval astrologii. V roce 1550 zveřejnil své "Pronostications" (Předpovědi) - první almanachy s meteorologickými předpověďmi a zprávami o událostech, které se měly přihodit během roku. Potom začal psát své "Centurie" (Staletí), které poprvé zveřejnil roku 1555. Konečné uspořádání jeho díla pozůstávalo z dvanácti knih. Každá z nich obsahuje asi sto čtyřverší. Překvapují kryptografickým, okultním a symbolickým způsobem vyjadřování. . Toto dílo mu zjednalo věhlas. Dodnes je jeho osobnost zahalena temnotou, jež se snaží poněkud objasnit velké množství znalců i nadšenců, kteří se po desetiletích snaží rozluštit jeho tajemné dílo.
Pro jeho věhlas si ho nechala v roce 1556 předvolat Kateřina Medicejská, francouzská královna.
"Chci objasnit jedno z tvých čtyřverší. Má se týkat smrti mého manžela, Jindřicha II."
"Stane se to za tři roky následkem zranění oka."
Královna se tomu podivila a propustila jej. Teprve dodatečně na ni učinil Nostradamus velký dojem, poté co král Jindřich II. skutečně zemřel v roce 1559 následkem zranění oka dřevcem. Jeho počínání však neušlo bdělému oku svaté inkvizice a měl být předvolán k vyšetřování nepřirozených způsobů poznávání budoucnosti. Královna však vzala Nostradama pod svou ochranu.
O sedm let později zemřel Nostradamus na vodnatelnost, jak sám předem předpověděl.
Konečná verze jeho díla vydaného posmrtně (r.1568) obsahuje 965 čtyřverší a několik dalších veršů napsaných podivnou směsí francouzštiny, latiny, řečtiny a provensálštiny. Časová posloupnost čtyřverší je libovolně promíchána. Vcelku ale čtyřverší mají představovat předpovědi až do roku 3797. Mezi události, které bývají jejich vykladači uznávány za poměrně správně předpovězené, patří smrt krále Charlese I., Francouzské revoluce, vzestup Napoleona, generála Franca, Hitlera a Mussoliniho.
Čtyřverší vyšla neúplně knižně ještě za Nostradamova života. Proto se pozdější vydání dají vždy srovnávat s původním podáním. Ovšem stejně jako samy Předpovědi, tak i samotný způsob jejich předložení zůstává nejasný. První čtyřverší ze Staletí zní následovně:
V noci, studuje sám a v ústraní,
sedím na bronzovém sedadle,
ze samoty vychází plamínek a přináší realizaci (předpovědí),
které by neměly být považovány za marné. (1
)
Ve druhém čtyřverší, ještě temnějším, užívá věštecké postupy novoplatonského filozofa Iamblicha ze 4.století. Totiž neomezoval se na spontánní vize, ale sám navozoval příslušná vidění v kulaté míse s vodou, postavené na mosazné trojnožce. Tvrdil, že "božská sláva, samotné božství spočívá vedle něj". Dokonce uvádí v dopise svému synu Caesarovi (předmluva ke Staletím), že jeho umění "je ovládáno silou všemohoucího Boha, jenž nás inspiruje (prý) astronomickými jistotami, a nikoli bakchickým šílením či okouzlením." (2)
Nostradamus však odmítl uvést knihy, které používal, a sdělil, že je spálil po dokončení svého díla. I když mnohé jeho předpovědi (např.ohledně válek ve vzduchu) mohou být spíše racionální dedukcí než výsledek jasnozřivosti, přesto se zdá, že užíval rituální magii, což bývalo v dobách intolerance krajně nebezpečné. Snad právě proto zvolil zatemňující a znejasňující podání.
Michel Nostradamus žil na rozhraní věků. Když se narodil, uběhlo právě jedenáct roků od objevení Ameriky Kolumbem. Význačné osobnosti jako Filip Melanchton (1497-1560), Tomáš More (1478-1535) a Erasmus Rotterdamský (1467-1536) otevřeli lidstvu svým humanismem cestu k novému chápání světa. Renesance se rozšířila z Itálie do Evropy a přinesla dosud nepoznané životní pocity, jež vyústily v strhující touhu a někdy až lačnost po smyslovém životě. Nostradamovi bylo právě čtrnáct let, když Martin Luther přibil svých 95 článků na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu a nejenže přivodil reformaci, ale rozbouřil i společenské a kulturní poměry. Zakrátko vzplanuly selské války (1525), atd. Společenské a kulturní pozadí doby, do níž se Nostradamus narodil, a znamení rozkladu a rozvratu musela na něho silně zapůsobit. Navíc jeho otec, který pocházel z židovské rodiny, přestoupil ke katolické víře. Ježto se křest uskutečnil v kostele Notre Dame, bývala od těch dob rodina notáře ze St.Rémy označována De Notre Dame neboli latinsky Nostradamus. Křesťanská víra byla v jejich rodině něčím novým a mladého Michela ovlivnila tím méně, že jeho výchovou se zabývali spíše jeho prarodiče než vlastní rodiče.
Z různých textů jeho děl je patrné, že Nostradamus ve svém lékařském povolání užíval k určení nemoci a léčebného postupu spíše náhlých osobních vnuknutí, než doporučení tehdejších ranhojičů a felčarů. Trpké zkušenosti z morových epidemií a ztráta milované ženy a dětí, které podlehly moru, ho zavedly do ústraní, aby hledal jiné, než křesťansky uznávané způsoby poznání nemocí a léčby. Jednou cestou pro něho byla magie. I když svého syna Caesara v předmluvě k Staletím důrazně varuje před magií, sám se magií určitě zabýval, jak naznačují také způsoby jeho tajemných studií. Jinou cestou pro něho bývala astrologie.
Jedině Nostradamus začal své předpovědi doplňovat přesným časovým údajem. Prostředkem kontroly mu byla právě v astrologie. Ráno po probdělé noci kontroloval své záznamy, které učinil v transu, aby je, jak říkal "odsířil". Co to znamenalo? Přezkoumával své předpovědi a srovnával je s rozsáhlými astrologickými výpočty.
"Tyto výpočty mi pomáhají odlišit skutečnost od fantastických vidin, které se tam mohly vloudit", tvrdil Nostradamus.
"Sestavujete lidem horoskopy?" byl Nostradamus dotazován od zástupců svaté inkvizice.
"Ohrazuji se proti takovému nařčení. Sestavuji kalendáře, které předpovídají počasí, blížící se živelné pohromy a katastrofy, nákazy a jiné události, které se vymykají svobodné lidské vůli."
"Kdyby to byla pravda, tedy by na vašem počínání nebylo nic závadného z hlediska učení Církve i z hlediska lidských mravů. Ale ve vašem případě nejde jen o nevinné předvídání počasí a živelných pohrom, nýbrž jde o věštění. "Každé věštění je hřích, protože je vždy bráno ve zlém. Věštění vykonané vzýváním ďábla, pomocí hvězd, snů nebo losů je pověrečné." (3)
"Dobře znám učení Tomáše Akvinského. Píše, že Bůh řídí nižší tělesa skrze vesmírná tělesa (4), a že je záslužné a Bohu milé, předvídat podle hvězd přírodní pohromy, aby se člověk na ně mohl připravit a odvrátit hrozící nebezpečí od sebe i od svých bližních. Takové předvídání toho, co můžeme odvodit z přirozeně zjistitelných příčin není žádným věštěním.
Jenže "zdaleka ne všechny tělesné účinky v nižších tělesech nutně pocházejí od vesmírných těles." (5) "Věštění není v tom, když někdo předpovídá, co se stane nutně nebo obvykle, co se dá poznat lidským rozumem z příčin; ani ne tehdy, když by někdo z Božího zjevení poznal něco budoucího, nahodilého, tehdy vlastně nevěští, protože zvěst nečiní, nýbrž ji spíše přijímá." (6)
"Jste velmi vzdělaný v teologii, ale počínáte si krajně nezodpovědně, pokud věštíte budoucnost lidem, kteří přece mají rozum a svobodnou vůli. A vesmírná tělesa se nevtiskují ani do našich intelektů ani nejsou příčinami našich dobrovolných a svobodných úkonů. (7) Ve svých dílech se zdaleka nevěnujete jenom bohumilému předvídání živelných pohrom, ale také hřešíte věštěním budoucích válek, které přece závisejí na svobodné lidské vůli, věštíte události, týkající se lidí, včetně okamžiku jejich smrti. Hrajete si na samotného Boha a tak těžce hřešíte a ohrožujete duchovní a mravní život lidí. Zneužíváte ochrany královny Kateřiny Medicejské, která je vám příznivě nakloněna, protože jste jí věštil, že se její tři synové František, Karel a Jindřich postupně stanou králi Francie!" říkal rozzlobeně představitel svaté inkvizice.
"Ne", tvrdil bezostyšně Nostradamus, "Zhotovuji pouze kalendáře budoucího podnebí a budoucích živelných pohrom."
"A co vaše knihy?! Tam je to černé na bílém."
Nostradamus mlčel.
"Mohou se stát zdrojem pohoršení pro mnoho lidí."
"Připisujete tomu příliš velký význam."
"Kdyby jen jediný člověk si vzal vaše věštby ohledně svého života k srdci a v zoufalství vzal třeba jen on sám život, už jen to by bylo strašné pohoršení."
Nostradamus se povýšeně usmíval a neodpustil si poznámku:
"Nemůžete proti mně zasáhnout. Jak vidíte, ani svatá inkvizice není dost mocná."
"Ale Bůh ano. Je mocnější, než všichni mocní tohoto světa.
Svou vlastní smrt předpověděl Nostradamus velmi přesně. Stalo se to 1.července 1566. Večeřel společně s panem de Chavigny. Smáli se povídali si. Při rozloučení řekl Nostradamus jakoby mimochodem:
"Sbohem, příteli. Ráno při východu slunce už nebudu mezi živými."
Příští den ráno ještě vstal, ale vzápětí se shroutil mrtvý. Našel se u něho kalendář, ve kterém bylo zakroužkováno datum jeho úmrtí. Nostradamus tam poznamenal "Hic mors prope est - Zde se dostaví smrt."
Po jeho smrti našli pozůstalí doklady, že Nostradamus vyhotovoval významným evropským osobnostem horoskopy. Tyto horoskopy bývaly nepochybně výnosným obchodním artiklem. V některých horoskopech se dopustil velmi trapných omylů, jak dokazuje dokument, uchovaný ve stockholmském archívu. Pozdějšímu císaři Rudolfovi II. (1574-1612) předpověděl v roce 1564, že se dvakrát ožení a nástupcem bude jeho syn. Rudolf však zůstal svobodný a neměl žádné děti. Žezlo převzal jeho bratr Matyáš.
Po staletí dodržovali francouzští králové tradici osobní návštěvy u hrobu Nostradama v Salon de Provence. Tímto způsobem mu prokazovali velkou úctu. Je však otázka, zda Jindřich IV., Ludvík XIV. a jiní králové sedli tomuto "věštci západního světa" na lep či se snažili být právě takovými vládci, jak on předpovídal? Také novodobí diktátoři horlivě plnili jeho předpovědi, které jim lichotily. Hitlerovo rozhodnutí vpadnout do Polska v roce 1939 bylo snad ovlivněno verši obsahujícími jméno "Hister" (CII,Q24, aj.) a Loogeho výkladem veršů (CIII,Q57). Němečtí nacisté i západní spojenci využívali Nostradama pro svoji propagandu. Tak švýcarský astrolog Karl Ernst Krafft zfalšoval pronacisticky Nostradamova čtyřverší. Spisovatel Louis de Wohl, najatý spojenci, napsal výklad čtyřverší tak, aby z nich lépe vycházela předpověď vítězství západních spojeneckých mocností.
V roce 1981 vypukla ve Francii velká panika. Jan-Charles de Fontbrune napsal knihu o Nostradamovi, kde vykládal jeho slova v tom smyslu, že v roce 1983 má dojít ke zkáze Paříže (9) Ve sdělovacích prostředcích se pak po dva roky vlekl spor o výklad mnohoznačných čtyřverší. Teprve poté, co kritické datum minulo, aniž došlo k pohromě hlavního města Francie, uklidnila se veřejnost. Lidé se konečně mohli pokojně věnovat zbytečně dlouho zanedbávaným závažným životním a společenským úkolům.
Vídeňský novinář a spisovatel dr.Helmut Swoboda si tropí posměšky z Nostradamových předpovědí, podle jeho mínění zcela bezcenných. Přitom srovnává celou řadu velmi sporných a protichůdných výkladů. Z toho dokazuje, kolik nesmyslů se v minulosti zrodilo v souvislosti s Nostradamovými předpověďmi. Swoboda píše: Co se týká základní linie Staletí, neustále jsou předpovídány krvavé scény, smrt, zločiny a neobvyklé úkazy v atmosféře, katastrofy a vraždy, násilí a válka, zrada a hlad, oheň a nemoci, čehož bezesporu byla historie vždy plná... Jestliže se najdou mezi téměř tisíci mnohoznačnými a nejasnými verši některé, jež se dají vyložit jako předpověď příštích událostí, pak je to nejen pravděpodobné či velmi pravděpodobné, ale dokonce nevyhnutelné." (10)
Stručně a jasně shrnuto, nebylo žádné umění předpovídat něco podobného, protože každý rozumný člověk si dokáže spočítat, že možnost války, hladu nebo jiná pohromy se nejspíš jednou stane skutečností.
A přesto člověk tolik touží nahlédnout za oponu událostí. Každý přirozeně snaží nahlédnout do zákulisí událostí. Nikoho z nás nemůže nechat v klidu otázka, jak je vlastně řízen chod věcí? Běží snad události kolem nás a v lidském životě docela náhodně, anebo je to všechno vázáno na nutnost? A když je to všechno jenom náhoda anebo nutnost, je to snad slepá náhoda či slepá nutnost? Cožpak není za všemi událostmi něco smysluplného, co by mohlo dát člověku nějaké vysvětlení? Pokud je chod věcí a běh událostí našich životů rozumně veden k nějakému cíli, kdo to tak vede? To se člověk nutně ptá, aby měl životní jistotu. Chce vědět, zda je někdo, komu se může svěřit a na koho se může spolehnout. A jestliže někdo řídí chod věcí a mého života, tedy jak to řídí? Jenom povšechně, ale do všech jednotlivostí? Jestli člověk nedostane smysluplnou a uspokojivou odpověď odtamtud, odkud ji přirozeně očekává, uchýlí se k různým lidským dohadům. Ale copak jsou lidské dohady uspokojivé?!

1. Zamyšlení o tom, jak je řízen chod našich věcí
     V životě je všechno zařizováno k nějakému cíli. Všechno podléhá danému uspořádání, k němuž náleží hlavně cíl, jak je vidět u vojska. Všechny části vojska i jejich výkony jsou uspořádány k dobru velitele, a tím je vítězství jako poslední cíl. Proto přísluší veliteli spravovat celé vojsko. Podobně je umění zaměřeno k cíli, jako občanský cíl k vojenskému, vojenský k jezdeckému, cíl dovednosti lodivoda je zaměřen k cíli konstrukce lodí. Když je cílem všech věcí Bůh, jen on sám svou prozřetelností všechno řídí a spravuje. Je-li tedy všechno zařízeno k Boží dobrotě jako k cíli, tedy je třeba, aby Bůh, k němuž hlavně náleží Boží dobrota, kterou podstatně má a poznává a miluje, byl správcem všech věcí.
    Kdokoli koná něco pro cíl, užívá toho k cíli. Vše, co má jakýmkoli způsobem bytí, je účinek Boha. A Bůh koná všechno pro cíl, a tím je On sám. Užívá tedy všeho tím, že to řídí k cíli. To však je spravování. Svou prozřetelností je tedy Bůh tím, kdo všechno řídí.
    Přirozená tělesa se pohybují a jednají cílově, i když cíl nepoznávají z toho, že se u nich vždy nebo většinou stává, co je lepší. Je však vyloučené, aby něco neznající cíl, jednalo cílově a náležitě dosáhlo cíle. Ledaže je to pohybováno někým cílevědomým, jako je střela řízena střelcem do terče. Proto je třeba, aby celá činnost přírody byla řízena nějakým poznáním. To však musí vést k Bohu. Je tudíž třeba, aby každé nižší umění a poznání přijímalo zásady od vyššího. Bůh tedy spravuje svět svou prozřetelností. (11)
Bůh uvádí všechny věci do bytí nikoli nutností přirozenosti, nýbrž intelektem a vůlí. Jenže poslední cíl jeho intelektu a vůle je jeho dobrota. Věci se podílí na Boží dobrotě na způsob podobenství, pokud jsou samy dobré. Ale to, co je ve stvořených věcech nejvíce dobré, je dobro řádu vesmíru, který je nejvíce dokonalý. To říká Aristoteles a Písmo svaté to potvrzuje: "Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré" (Gn 1,31), když prostě uvádí o jednotlivých dílech, že "to bylo dobré" (Gn 1,4-26). Tedy dobro řádu stvořených věcí je to, co je Bohem obzvláště chtěné a zamýšlené. Řízení něčeho znamená vkládat do toho řád. Bůh tedy všechno řídí.

Co sleduje nějaký cíl, dbá spíše o to, co je blíže poslednímu cíli. Posledním cílem Boží vůle je však její dobrota. Této dobrotě je ve stvořených věcech nejblíže dobro celého řádu vesmíru. K němu jako k cíli se zaměřuje každé dobro té či oné věci, jako se méně dokonalé zařizuje k dokonalejšímu. Proto se také ukazuje, že kterákoli část je zaměřena k svému celku. Bůh tedy nejvíce pečuje ve stvořených věcech o dobro vesmíru. Je tedy pořadatelem všech našich věcí.
Proto Písmo svaté prohlašuje Boha za Pána a Vládce, když uvádí, že "Pánem je sám Bůh" (Ž 99,2,5) a jinde, že "Králem celé země je Bůh" (Ž 46,8). Posláním krále a pána je přece svými pokyny řídit a spravovat podřízené. Proto Písmo svaté připisuje také běh věcí Božímu příkazu: "On slunci přikáže, i nevychází, a hvězdy zamyká jako pod pečetí" (Jb 9,7), a "zákon dal, jehož nepřekročí" (Ž 148,6).
Tím se vyvrací blud, že všechno pochází z nutnosti hmoty. Z toho by totiž plynulo, že se všechno děje náhodou a ne podle nějakého řádu prozřetelnosti.
Prozřetelnost však náleží Bohu. Každé dobro, které je ve věcech, je stvořeno od Boha. Ve věcech se však nachází dobro nejen v podstatě věcí, nýbrž také v jejich zařízení k cíli a zvláště k cíli poslednímu, a tím je Boží dobrota. Tak tedy dobro řádu, obsažené ve stvořených věcech, je stvořeno Bohem. Bůh je příčinou věcí svým rozumem, takže musí v něm napřed být výraz každého jeho účinku. Proto je nutné, aby výraz zařízení věcí k cíli byl napřed v Boží mysli. Ale výraz zařízenosti k cíli je vlastně prozřetelnost. Neboť je hlavní částí opatrnosti, k níž směřuje paměť minulého a chápání přítomného, pokud se z paměti minulého a z rozumění přítomnému dohadujeme o budoucích opatřeních. Podle Aristotela prozřetelnosti přísluší zařizovat všechno k cíli. Buď vzhledem k sobě samému, jako se opatrným nazývá člověk, který dobře uspořádává své jednání k cíli svého života. Nebo vzhledem k jiným, jemu podobným v rodině nebo ve městě nebo ve státě, tak, jak o tom píše Matouš: Služebník věrný a opatrný, jehož Pán ustanovil nad svou rodinou" (Mt 24, 45). A tak opatrnost nebo prozřetelnost může příslušet Bohu. Vždyť v samotném Bohu není nic uspořádatelného k cíli, protože Bůh sám je posledním cílem. Proto sám výraz zařízení věcí k cíli se u Boha nazývá prozřetelnost. Proto Boetius v Útěše z filozofie praví, že "prozřetelnost je samotný Boží rozum, stojící v nejvyšším vládci všeho, a která všechno upravuje." Úpravou se pak může nazývat i výraz zařízení věcí k cíli. (12)
Řídí Bůh prozřetelně všechno dění jen povšechně, nebo i v jednotlivostech?
Každý činitel působí cílově. Rozsah zaměření účinků k cíli je takový, jaký je rozsah působnosti prvního činitele. Působením nějakého činitele se děje, že něco nezaměřeného k cíli vzniká proto, že onen účinek nastává z nějaké jiné příčiny, vymykající se záměru činitele. Avšak příčinnost Boha, který je prvním činitelem, sahá ke všem jsoucnům, nejen co do počátků druhu, nýbrž i co do jednotlivých prvků. Proto je nutné, aby všechno, co má bytí, bylo Bohem zaměřeno k cíli, podle slov apoštola, že "vše, co je, je zřízeno od Boha" (Řím 13,1-2). Ježto je Boží prozřetelnost pouze výrazem uspořádání věcí k cíli, proto je nutné, aby všechno, co se podílí na bytí, podléhalo Boží prozřetelnosti. (13)
Člověk není zakladatelem přírody, nýbrž uměním a silou užívá přírodních věcí k svému užitku. Proto se lidská přirozenost nevztahuje na nutné, jež pochází z přírody. Na to nutné, jež pochází z přírody, se však vztahuje prozřetelnost Boha, který je původcem přírody. Zdá se, že právě z tohoto důvodu vycházejí ti, kdo Boží prozřetelnosti upírají běh přírodních věcí, který podřizují nutnosti hmoty. (14)
Když se říká, že Bůh stvořil člověka kvůli němu samému, nevylučuje se tím člověk z božské prozřetelnosti. Naopak se ukazuje, že se mu nestanoví předem činná síla, určená k jednomu, jako je tomu u přírodních věcí, jež jsou pouze vedeny. Rozumní tvorové, nadaní svobodnou vůlí, se sami řídí a volí. Ježto samotný úkon svobodné vůle se uvádí na Boha, jako na příčinu, proto je nutné, aby bylo poddáno božské prozřetelnosti to, co se děje ze svobodné vůle. Prozíravost člověka spadá pod prozřetelnost Boží jako zvláštní příčina pod všeobecnou příčinu. - U spravedlivých lidí má Bůh prozřetelnost jakýmsi vynikajícím způsobem více než u bezbožných, pokud nedopouští, aby se jim přihodilo něco, co by nakonec zabránilo jejich spáse. Těm, kdo milují Boha totiž všechno pomáhá k dobrému (Ř 3,28). Nikoli však tak, že by se docela vymykali z jeho prozřetelnosti, protože pak by se rozpadli v nic, kdyby nebyli jeho prozřetelností zachováváni. (15)
Ježto rozumný tvor svobodnou vůlí ovládá své jednání, proto podléhá božské prozřetelnosti nějakým zvláštním způsobem. Přičítá se mu totiž něco za vinu nebo za zásluhu a vrací se mu něco jako trest či odměna. Ovšem nikoli tak, že by se jednotliví nerozumní tvorové vymykali Boží prozřetelnosti. (16)
Čím se vyznačuje prozřetelnost? K prozřetelnosti náleží dvojí: totiž výraz zařízení k cíli spravovaných věcí a k provádění tohoto zařízení, jež se nazývá řízení. Ohledně prvého z nich platí, že Bůh bezprostředně opatřuje všechno. protože ve svém rozumu má výraz všech, i nejmenších, a všem příčinám, jež postavil před některé účinky, dal sílu k provádění oněch účinků, proto musel mít předem ve svém rozumu řád oněch účinků. - Druhé se týká některých prostředků božské prozřetelnosti. Bůh totiž řídí nižší vyšším, a to ne pro nedostatek své síly, ale pro nadbytek své dobroty, aby také tvorové měli účast na hodnotě příčinnosti. (17)
Jak působí prozřetelnost?
Prozřetelnost ukládá některým opatřeným věcem nutnost, ale nikoli všem. Prozřetelnosti totiž přísluší zařizovat věci k cíli. Po Boží dobrotě, která je cílem odděleným od věcí, je pak hlavním dobrem, jsoucím ve věcech, dokonalost vesmíru: a ta by nebyla, kdyby se ve věcech nenacházely všechny stupně bytí. Proto božské prozřetelnosti přísluší činit všechny stupně jsoucen. A proto některým účinkům připravila příčiny nutné, aby nastaly nutně, kdežto jiným příčiny náhodné, aby nastaly náhodně, podle stavu nejbližších příčin. (18)
Účinkem Boží prozřetelnosti není jen to, že se něco nějak stane, ale že se něco stane nahodile nebo nutně. A proto neomylně a nutně nastane to, co Boží prozřetelnost určuje, že nastane neomylně a nutně, a nahodile nastane to, co výraz Boží prozřetelnosti má, že nastane nahodile. (19)
V čem spočívá neochvějnost a jistota řádu Boží prozřetelnosti?
Spočívá v tom, že všechno to, co je jím opatřováno, děje se tím způsobem, jakým on opatřuje, a to nutně nebo nahodile. (20) K jistotě Boží prozřetelnosti patří ona neochvějnost, jež se nemíjí svým účinkem, ani způsobem dění, jaký on opatřuje, ale nepatří k nutnosti účinků. A je třeba uvážit, že nutné a nahodilé vlastně doprovází jsoucno jako takové. Proto způsob nutnosti a nahodilosti spadá pod správu Boha, jenž je všeobecný správce, nikoli však pod opatření některých zvláštních správců. (21)

 

Odkazy:
1) Nostradamus I., Countdown to Apocalypse, Jean-Charles de Fontbrune, London 1984 Pan,s.428.
2) Tamtéž, s.XXIX.
3) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologická, II,II,95,1-2, dále jen STh.
4) Sv.Tomáš Akvinský, Summa proti pohanům, III,82, dále jen SCG.
5) SCG, III, 86.
6) STh, II,II,95,1.
7) SCG, III, 84-85.
8) Die Weissagungen des Nostradamus, 1921.
9) de Fontebrune, J.Ch., Nostradamus, Historien et Prophéte. Monaco
10)Swoboda,H., Propheten und Prognosen, Hellseher und Schwarzseher, München-Zürich.

Pošetilost mocných
Jan Kepler (*1571 - +1630) bývá uváděn jako velký astronom a přesvědčený stoupenec heliocentrismu. A jak by ne. Vždyť vyjádřením tří zákonů planetárního pohybu vystihl pravý tvar dráhy a skutečný pohyb planet. Někteří astronomové s oblibou hovoří o Keplerovi jako o posledním badateli, který podával výsledky svých zkoumání tak, že odhalil také způsob, jak jich bylo dosaženo. Činí tak s otevřenou narážkou na Isaaca Newtona, který posléze podal ucelenou teorii, přičemž zakrýval matematický postup, jakým dospěl k těmto výsledkům. A přitom je krajně sporné, jak tomu doopravdy bylo v případě domněle upřímnějšího Keplera a většího tajnůstkáře Newtona. Ostatně i Keplerovi životopisci, kteří vychvalují jeho otevřenost, nebývají důslední. Keplerův život je totiž dost členitý, než aby se dal tak snadno obsáhnout. A tak po vychválení Keplerovy otevřenosti připouštějí, že vlastně napsal také díla, která se zdráhal zveřejnit.
"Mladý příteli, přijeďte za mnou", psal Keplerovi Tycho de Brahe v roce 1600. "Když vám hrozí kvůli vaší víře vypovězení z Grazu, tedy můžete zůstat u mne. Potřebuji schopného pomocníka v hvězdárně, jejíž budování řídím v Benátkách nad Jizerou."
Tak tolerantně si počínal Tycho de Brahe vůči svému pozdějšímu mladšímu spolupracovníkovi. Dobře znal totiž Keplerovo dílo nazvané Kosmografické mystérium (z roku 1595), vyznačující se temnou číselnou mystikou novoplatonského původu, jakou on sám zavrhoval.
"Přijedu." Odepisoval Kepler.
Zatímco jednou si moderní astronomové pochvalují Keplerovu otevřenost a upřímnost, jindy jaksi odmítají brát Keplerovo dílo doslovně. Potom je svévolně vykládají tak, že do něho vkládají novodobé významy a obsahy. Tak v díle Sen čili měsíční astronomie, které spadá do Keplerova působení v Praze, se jasně ukazuje, že tento velký badatel výslovně používal pověrečných praktik a uchyloval se k falešné temné mystice. Jenže někteří badatelé (Horský, Vesmír, 1983) neradi připouštějí, že by takový velký astronom mohl používat k poznání vesmíru záměrně a výslovně vyvolávaných démonů. A tak vykládají část Keplerova díla nikoli doslovně, nýbrž alegoricky. Jenže jak tomu bylo ve skutečnosti? Opravdu si Kepler počínal krajně nevědecky? Hlavní postava, kterou ve svém díle tolik oslavuje, se jmenuje Duracotus. Jeho matka, znalá čarodějnického umění, mu prý pomohla získat démony, kteří ho dopravili na Měsíc, aby Duracotus podal tímto dílem zprávu o své výpravě. Fyzik Horský dává dílu, ve kterém se Kepler výslovně hlásí o pomoc démonů při svém bádání, modernistický výklad. Má jít pouze o maskovanou obhajobu heliocentrického pojetí vesmíru, a především o názorné dokreslení myšlenky, že z Měsíce jako z kteréhokoli jiného vesmírného tělesa nabude pozorovatel zdání, že je na nehybném tělese uprostřed pohyblivého vesmíru.
Krátce po svém příchodu do Čech sepsal Kepler své dílo O pevnějších základech astrologie. Jeho obsahem byla astrologická předpověď na následující rok, totiž rok 1602. V tomto traktátu, jakož i ve všech svých dílech Kepler uváděl, že uznává vliv vesmírných planet pouze na tvory, postrádající rozum a svobodnou vůli. Je však řada dokladů toho, že se od tohoto svého proklamovaného vědeckého názoru mnohokrát uchyloval. V Keplerově pozůstalosti se našlo asi 800 horoskopů. Některé z nich prováděl prokazatelně za úplatu. Takto Kepler občas během svého života házel přes palubu vědu a vlastní výslovně proklamované životní přesvědčení. Z jakého důvodu? Nutily ho k tomu potřeby živitele rodiny? Anebo byl tak laxní ve svém svědomí? Jen Bůh to ví.
Je zajímavé, že předním objednavatelem horoskopů u Jana Keplera byl vojevůdce Katolické ligy, Albrecht z Valdštejna (*1583 +1634). Přes svůj urozený původ, pocházel Valdštejn z poměrně chudých poměrů. K jeho příbuzným z matčiny strany patřila velmi bohatá rodina Smiřických. Nicméně Valdštejnova rodina byla nucena žít velmi skromně. Avšak ještě více než hmotně, strádal Albrecht jinak. V útlém dětství se mu dostalo velmi tvrdé výchovy ze strany jeho otce, takže vůči němu zahořkl. Ve dvanácti letech osiřel. Od dětství k nikomu citově nepřilnul. Vyrostl v člověka citově chladného, uzavřeného, ale také neústupného a průbojného.
Albrecht byl opravdu člověk velmi tvrdý, ale přitom cílevědomý a vypočítavý. Tyto vlastnosti se navenek projevovaly věrolomností a liknavostí v dodržování jakýchkoli slibů, přísah či dohod. Takové mravní úchylky později tak mocného muže s odporem a zděšením sledovali jeho vrstevníci, i jeho životopisci. Dodnes je Valdštejn pro historiky záhadnou osobností.
Mladý Valdštejn upoutal pozornost rakouského dvora, když jako velitel vojska moravských stavů v rozhodné chvíli zradil své krajany a přidal se na stranu císaře Ferdinanda. Tímto přemetem si zajistil skvělou příští kariéru ve službách císařské armády. Během krátké doby získal za svoji věrnost císaři četné hodnosti a tituly, jako třeba titul říšského knížete či hodnost nejvyššího velitele císařských vojsk. Záhy nabyl pohádkového jmění. V tom předčil i samotného císaře. Bývaly doby, kdy si Ferdinand II. musel u Valdštejna vypůjčovat peníze.
Skvělá kariéra Albrechta z Valdštejna zazářila jako dráha komety. Závratný vzestup a děsivý pád jsou dvě strany téže mince jeho dvojakého života. Zatímco vzestup trval celá desetiletí, pád se odbyl během několika měsíců. Vévoda z Valdštejna tomu nezabránil, třebaže se všemožně snažil nahlédnout Bohu do jeho dílny a odhalit svou budoucnost. O tom svědčí desítky horoskopů, které na jeho objednávku zhotovovali tehdejší vynikající hvězdáři Jan Kepler a Jan Maxmilián Brokof, praděd pozdějšího slavného sochaře.
Poprvé si Valdštejn nechal od Keplera sestavit vlastní horoskop v červnu 1608. Hvězdář sestavil podle Valdštejnova data narození příslušný horoskop. Je příznačné, že Kepler, který zpočátku netušil, kdo vlastně je objednatelem, charakterizoval pětadvacetiletého ctižádostivce velmi výstižně. V tom se projevuje velká svůdnost takových pověrečných praktik, že vlivem vměšujících se zvrácených inteligentních duchů, padlých andělů, vzbuzují zdání znalosti něčeho, co je normálnímu lidskému poznání skryté. Horoskop totiž uváděl charakteristiku Valdštejna: "Zákazník je velmi bystrý, ctižádostivý, věrolomný, lakomý, vypočítavý k nadřízeným, krutý k poddaným, citově chladný, takže během života nikdy nenaváže opravdu vřelý vztah k žádné ženě, ani ke svému jedinému budoucímu dítěti. Nikdy nebude mít slitování se svými odpůrci a ti později nebudou mít rovněž žádné ohledy při zúčtování s ním..."
Kepler tehdy věštil mladému šlechtici, že se brzy bohatě ožení s jistou vdovou. Valdštejn byl tímto prvním horoskopem od Keplera nadšen, třebaže zde někdo navenek nezaujatý odhaloval jeho nejskrytější a nelichotivé mravní neřesti, někdo, kdo se tvářil, jako schopný číst lidskou budoucnost z hvězd. Nedělal si o sobě žádné velké iluze, takže se nedal vyděsit ani urazit někým, kdo se stavěl jako mluvčí samotných hvězd. Jaké bylo Keplerovo zděšení, když ho vyhledal představitel nekompromisních katolíků, kvůli jakým musel on sám uprchnout ze štýrského Hradce do Prahy!
"Přijměte odměnu za váš horoskop. Já jsem si to objednal." řekl vévoda a předal mu váček s penězi.
Kepler přijal peníze.
"Budu potřebovat vaši pomoc i nadále. Chtěl bych, abyste můj horoskop doplnil o další podrobnosti."
Od té doby se známý astronom stal dodavatelem horoskopů pro vévodu Valdštejna.
Co všechno předpovídal Jan Kepler za svou více než dvacetiletou službu bohatému mecenášovi Valdštejnovi? Kromě předpovědi Valdštejnova výhodného sňatku mu sdělil, že cestu k dosažené velké moci mu přinese druhý sňatek. Obojí skutečnost Valdštejn naplnil. Podruhé se Valdštejn oženil s Isabelou Kateřinou. Její bratr byl český arcibiskup Arnošt Harrach, který měl značný vliv na císařském dvoře ve Vídni. Svými přímluvami u císaře položil základy pro Valdštejnův rychlý vzestup po společenském žebříčku.
Už v roce 1614 Kepler předpovídal Valdštejnovi:
"Stanete se nejvyšším velitelem císařské armády."
Valdštejn toho dosáhl o jedenáct let později. Jen sám Bůh ale ví, zda démon vnukl Keplerovi takové poznání, anebo, zda se Valštejn podle pouhých lidských dohadů Keplera dal usměrnit ve své ctižádostivé průbojnosti?
V roce 1615 uvedl Jan Kepler v dalším horoskopu pro vévodu Valdštejna:
"Stanete se generálem císařského loďstva a admirálem nad Atlantickým a Baltským mořem." Valdštejna to velmi pobavilo:
"Vždyť já - já - přece žádnému loďstvu vůbec nerozumím!"
Jaké bylo Valdštejnovo překvapení, když ho rakouský císař zahrnul všemi možnými a do té doby neslýchanými tituly a odměnou za to, že v roce 1627 zatlačil dotírající vojska průbojného dánského krále až k Baltskému moři. Všechny ty směšné námořní tituly získal Valdštejn v roce 1628 za svá dosavadní skvělá vítězství na pevnině.
Už v roce 1623 předpovídal Kepler s odvoláním na postavení hvězd, že se Albrecht Valdštejn zúčastní počátkem třicátých let na vítězném vojenském tažení proti Švédům. Ti ovšem tehdy ještě ani neusilovali o nějaké výboje. Jejich velmocenská evropská politika se projevila až poté, co koncem dvacátých let k tomu vyústily tamní vnitropolitické poměry.
Po vpádu saského vojska do Čech (1631) císař opět udělil Valdštejnovi generální velení. Příštího roku Valdštejn vytlačil Sasy a střetl se se Švédy. V bitvě u Lützenu byl švédský král z vasovské dynastie poražen. Gustav Adolf II. padl na bojišti pod palbou mušketýrů jednoho z Valdštejnových velitelů.
Od roku 1628 Valdštejn dokonce plně zaměstnával Keplera. Ten se však den ode dne stával stále méně přesnějším a jasnějším, pokud šlo o předpovědi vévodovy budoucnosti. Proto se tehdy Valdštejn stále víc upínal na horoskopy od Brokofa. Poslední Brokofova předpověď z října 1630 uváděla:
"Hvězdy Vám rozhodně nejsou nakloněny o sobotách před masopustními nedělemi, a to v letech 1631, 1632, 1633 a 1634. Váš zdravotní stav se bude vždy v těchto dnech zhoršovat, obtížná "uherská" nemoc ochromí vaše duševní a fyzické výkony počínaje rokem 1634. (22) Koncem svého života se budete cítit tak bezmocný a sláb, že násilná smrt vykonaná rukou nájemného vraha, Vám bude připadat jako vysvobození, jemuž není třeba se bránit."
Vévoda Valdštejn se hrozivým věštbám, které zprvu získával od Keplera, ale později, zvláště po Keplerově smrti (1630) už jen od Brokofa, nikterak nevzpíral. Naopak, spíše se je snažil naplnit, zprvu aktivně, později, když šlo o jeho vlastní konec, tedy jen trpným ztotožňováním se s událostmi, jako by byly neodvratné. Nakonec, 25.února 1634, když se jeho život konečně naplnil, přivítal svou násilnickou smrt s odevzdaností. Podle pozdějších slov vraha, irského žoldnéřského kapitána Waltera Deverouxe, přijímal Valdštejn svého vraha dokonce s uváženě chladným klidem. Vrah vypovídal:
"Zdálo se mi, že Valdštejn se sice mohl bránit, ale zjevně nevyužil svých možností a sil a nechtěl vzdorovat."
Vévoda totiž pověrčivě přijal za svou zoufalou myšlenku, že proti síle věštěného osudu nemůže nijak vzdorovat. Přes ohromnou moc a sílu, kterou se daří mocným lidem tohoto světa shromáždit ve svých rukou, v jádru své bytostí jsou bezmocní. Není to jen slabost jejich rozumu, která by jim bránila všechny události svého života a okolní dění dostat pod svou kontrolu. Spíše je to neochota uznat, že jejich svobodná vůle má podléhat ještě někomu silnějšímu a mocnějšímu.
Každého člověka však trápí otázka: Jak může někdo řídit můj život a nevylučovat svobodu mé vůle? A když mě řídí, řídí mne povšechně nebo do všech jednotlivostí?

2. Zamyšlení o řízení chodu našich věcí
Ačkoli Bůh svou prozřetelností řídí všechny naše věci, přesto nevylučuje svobodu lidské vůle. Správa každého moudrého správce je přece zařízena k dokonalosti spravovaných věcí, buď k dosažení dokonalosti nebo ke zvětšení či k zachování. Co tedy patří k dokonalosti, to se musí prozřetelností zachovat spíše, než to, co přísluší nedokonalosti a závadě. Avšak v nerostech pochází nahodilost příčin z nedokonalosti a závady. Svou přirozeností jsou omezeny na jeden účinek. Toho dosahují, pokud tomu nebrání překážka, slabost síly nebo nějaký vnější činitel či neuzpůsobení hmoty. Proto přírodní síly většinou způsobují svůj účinek stejným způsobem, kdežto zřídka ochabují. Avšak to, že vůle je nahodilá příčina, vyplývá z její dokonalosti. Vůle nemá sílu vymezenou k jednomu, nýbrž může způsobit ten či onen účinek, takže je nahodilá k obojímu. Boží prozřetelnosti tedy spíše přísluší zachovat svobodu vůle, než nahodilost v přírodních příčinách. (23)
Boží prozřetelnosti přísluší, aby se věcí užívalo jejich způsobem. Avšak způsob působení kterékoli věci sleduje její tvar, který je základem úkonu. Jenže tvar, jímž jedná dobrovolně působící, není vymezen. Vůle přece působí tvarem, poznaným intelektem. Vždyť poznané dobro pohybuje vůlí jako jejím předmětem. Intelekt však nemá vymezený jediný tvar účinku, nýbrž jeho rázem je, že poznává množství tvarů. Proto může vůle způsobovat mnohotvaré účinky. Nepřísluší tedy k rázu prozřetelnosti, aby vylučovala svobodu vůle.
Správa každého správce vede spravované k náležitému cíli. Proto praví sv.Řehoř o Boží prozřetelnosti, že je "Boží vůlí, skrze kterou vše, co je, přijímá patřičné vedení". Nejvyšším cílem každého tvora je připodobnění se Bohu. Odporovalo by tedy Boží prozřetelnosti, kdyby se nějaké věci upíralo to, čím dosahuje Boží podobnosti. Dobrovolný působící však dosahuje Boží podobnosti tím, že jedná svobodně, neboť Bůh má svobodu rozhodování. Prozřetelností se tedy neodstraňuje svobodná vůle.
Proto se praví, že "Bůh na počátku stvořil člověka, a ponechal mu možnost vlastního rozhodování", a že "před člověkem je život i smrt, dobré i zlé, co se mu zalíbí, bude mu dáno." (Sír 15,14-17)
Tím se vylučuje domněnka, že všechno pochází z nutnosti "dle nevyhnutelného pořadí příčin."
Boží prozřetelnost neupírá věcem štěstí a náhodu. Vždyť u toho, co se stává zřídka, se mluví o štěstí a náhodě. Pokud by však něco nevznikalo jako ojedinělé, pak by se všechna dělo z nutnosti. Vždyť to, co jsou nahodilé jako časté, se odlišuje od nutného jen tím, že může někdy nenastat. Odporovalo by však rázu Boží prozřetelnosti, kdyby se všechno dělo nutně. Odporovalo by tedy rázu Boží prozřetelnosti, kdyby se ve věcech něco nepoštěstilo a nestalo náhodou.
Odporovalo by rázu prozřetelnosti, kdyby věci podléhající prozřetelnosti, nejednaly cílově: vždyť prozřetelnosti přísluší zaměřovat všechno k cíli. Bylo by rovněž proti dokonalosti vesmíru, kdyby žádná věc nebyla porušitelná, ani nějaká síla v možnosti ochabnout. Ale z toho, že něco jednajícího cílově, nedosáhne sledovaného, plyne, že se něco děje náhodou. Odporovalo by tedy rázu prozřetelnosti a dokonalosti věcí, kdyby nebyly nějaké náhodné věci.
Množství a různost příčin pochází z řádu a uzpůsobování Boží prozřetelnosti. Za předpokladu různosti uzpůsobení je však třeba, aby se jedna věc někdy střetla s jinou, která jí překáží, nebo ji podporovala ke způsobení svého výsledku. Ze součinnosti dvou a více příčin se však stává, že něco vznikne náhodou, zatímco nezamýšlený cíl ze součinnosti prospívá některé příčině: jako nalezení dlužníka tím, kdo šel na tržiště za příčinou nákupu, prospívá z toho, že dlužník také šel na tržiště. Neodporuje tedy Boží prozřetelnosti, že jsou ve věcech nějaké šťastné náhody.
K řádu Boží prozřetelnosti patří, aby byl pořádek a stupně v příčinách. Čím je nějaká příčina vyšší, tím větší má sílu. Její příčinnost se vztahuje k mnohému zapříčiněnému. Záměr žádné přírodní síly se nevztahuje k účinkům přesahujícím její síly. Takový záměr by přece byl marný. Je tedy třeba, aby se záměr částečné příčiny nevztahoval ke všemu, co se může přihodit. Šťastná náhoda se však stává z toho, že něco povstává mimo záměr působících. Řád Boží prozřetelnosti tedy vyžaduje, aby ve věcech byla šťastná náhoda.
Proto uvádí Písmo svaté: "Spatřil jsem, že běh nezávisí na snaze hbitých..., ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost" (Kaz 9,11).
Z toho vychází najevo, že Boží prozřetelnost jde až k jednotlivému zploditelnému a zničitelnému. Zdá se, že se jich prozřetelnost týká pouze kvůli jejich nahodilosti, a že v nich mnohé vzniká šťastnou náhodou. Jedině tím se přece liší od neporušitelého a všeobecného porušitelného, o němž se říká, že je prozřetelnost. Prozřetelnosti však neodporuje ani náhodné a osudové, ani dobrovolné. Nic tedy nebrání tomu, aby se prozřetelnost týkala i jich, jako neporušitelných a všeobecných.
Pokud se Boží prozřetelnost netýká těchto jednotlivin, tedy je to buď proto, že je nepoznává, nebo, že nemůže, nebo, že se nechce starat o věci. Nemůže se ale říci, že by Bůh nepoznával jednotliviny. Bůh má totiž poznání jednotlivin. Rovněž tak nemůže být řečeno, že by se Bůh o ně nemohl starat, když je nekonečně mocný. Ani nelze říci, že tyto jednotliviny nejsou způsobilé spravování, když vidíme, že jsou spravovány přičiněním rozumu, jak je to patrno u lidí, a přirozeným instinktem, jak je to patrno u včel a mnohých živočichů, kteří jsou řízeni jakýmsi přirozeným tíhnutím. Rovněž se nemůže ani říci, že by je Bůh nechtěl spravovat, jelikož jeho vůle všeobecně míří k dobru. Ale dobro těch, která jsou spravována, nejčastěji spočívá v uspořádání správy. Nemůže se tedy říci, že by se Bůh nestaral o tyto jednotliviny.
Všechny druhotné příčiny tím, že existují jako příčiny, dosahují Boží podobnosti. To se ale všeobecně nachází v příčinách něco způsobujících, které se starají o to, co způsobují: jako živočichové přirozeně živí své plody. Bůh se tedy stará o to, čeho je příčinou. Je však také příčinou těchto částečných. Stará se tedy o ně.
Bůh ve stvořených věcech nepůsobí nutností přirozenosti, nýbrž intelektem a vůlí. Avšak to, co je způsobováno vůlí a intelektem, podléhá péči správce, a to se zdá spočívat v tom, že něco je spravováno intelektem. Boží prozřetelnosti tedy podléhá to, co on způsobuje. Avšak Bůh působí ve všech druhotných příčinách a všechny účinky věcí se převádějí na Boha jako na příčinu. Proto je třeba, aby to, co je způsobováno v těchto jednotlivinách, bylo jeho dílo. Tedy tyto jednotliviny, i pohyb, i jejich činnost, podléhají Boží prozřetelnosti.
Byla by pošetilá prozřetelnost toho, kdo by nedbal o to, co nemůže postrádat to, o co se stará. Je však jasné, že odpadnutím všeho částečného by nemohlo zůstat obecné. Kdyby se Bůh staral jen o obecné, kdežto jednotlivé by přehlížel, byla by jeho prozřetelnost pošetilá a nedokonalá.
Pokud však někdo tvrdí, že se Bůh stará o toto jednotlivé až k tomu, že je to udržováno v bytí, ale jinak nikoli, tak je to neudržitelné tvrzení. Vše, co se děje kolem jednotlivého, je zařízeno k jeho zachování nebo zániku. Stará-li se Bůh o jednotlivé, co se týká jeho zachování, stará se také o všechno nahodilé.
Proč nestačí povšechná péče k zachování všeho částečného v bytí?
Pro každý druh je přece zajištěno to, čím může být zachován v bytí jakýkoli jedinec onoho druhu. Tak je živočichu dáno ústrojí, aby si bral pokrm a strávil jej, a rohy, aby se chránil. Jejich užitečnost však zanikne pouze zřídka, když to, co je od přírody, způsobuje své účinky buď vždy nebo většinou. Tak nemohou zaniknout všichni jedinci, třebaže některý zahyne. Dle onoho rázu však vše, co se děje ohledně jednotlivců, podléhá prozřetelnosti, jakož i jejich zachování v bytí. Jednotlivcům některého druhu se nemůže stát nic, co by se nedalo nějakým způsobem převést na základy onoho druhu. Tak by tedy jednotlivci, pokud jde o zachování v bytí, nepodléhali Boží prozřetelnosti více, než pokud jde o jiné.
Jaký je rozdíl mezi bádavým a praktickým poznáním?
Bádavé poznání se zdokonaluje v obecném. Kdežto to, co patří k praktickému poznání, zdokonaluje se v částečném. Cílem bádání je pravda. Pravda spočívá prvně a o sobě v nehmotném a v obecném. Cílem praktického poznání je činnost, která se týká jednotlivého: proto lékař nepečuje o člověka obecně, nýbrž o tohoto člověka, a k tomu je zařízena celá lékařská věda. Je však jasné, že prozřetelnost náleží k praktickému poznání, ježto zařizuje věci k cíli. Boží prozřetelnost by tedy byla nejméně dokonalá, kdyby se týkala obecnin a nedocházela by až k jednotlivinám.
Bádavé poznání se více zdokonaluje v obecném, než v částečném. Vždyť více je známo všeobecné, než částečné. Proto poznání nejobecnějších základů je všem společné. V bádavé vědě je však dokonalejší onen, který má o věcech poznání nejen obecné, nýbrž vlastní: neboť ten, kdo poznává jen obecně, poznává věc pouze v možnosti. Proto žák je veden od obecného poznání základů k vlastnímu poznání závěrů učitelem, který má obojí poznání. Jako se něco převádí z možnosti do uskutečnění skutečným jsoucnem. V praktickém vědění je tedy mnohem dokonalejší ten, kdo nejen obecně, ale také v částečném uzpůsobuje věci k uskutečnění. Boží prozřetelnost, která je nejdokonalejší, se tedy vztahuje až k jednotlivinám.
Když tedy Bůh je příčinou jsoucna jako takového, je třeba, aby sám byl správcem jsoucna jako takového. Pečuje přece o věci, když je jejich příčinou. Cokoli tedy nějakým způsobem je, spadá pod Boží prozřetelnost. Avšak jednotliviny jsou jsoucna, a více než obecniny. Obecniny nejsou o sobě, nýbrž pouze v jednotlivinách. Boží prozřetelnost se tedy týká také jednotlivin.
Stvořené věci podléhají Boží prozřetelnosti, pokud jsou řízeny k poslednímu cíli, a tím je Boží dobrota. Tedy účast stvořených věcí na Boží dobrotě je Boží prozřetelností. Avšak na Boží dobrotě se podílejí také náhodné jednotliviny. Je tedy třeba, aby se také na ně vztahovala Boží prozřetelnost.
Proto se praví: "Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce" (Mt 10, 29), a "šíří se od jednoho konce světa na druhý" (Mdr 8,1), tj. od nejvyššího tvorstva až k jeho nejnižším. Také Ezechiel kárá ty, kdo "říkají: Opustil Hospodin zemi a Hospodin nevidí" (Ez 9, 9), a"naše věci nevidí a po obvodu nebes prochází se." (Jb 22,14)
Tím se však vyvrací názor, že se Boží prozřetelnost nevztahuje až k těmto jednotlivinám.
Jak postupuje Boží prozřetelnost k jednotlivinám?
Někteří lidé však připouštějí, že Boží prozřetelnost postupuje až k těmto jednotlivinám, avšak prostřednictvím nějakých příčin. Už Plato tvrdil, že je trojí prozřetelnost, z nichž první má nejvyšší Bůh, jež prvotně a vlastně opatřuje vlastní, tj. všechna duchovní a intelektuální jsoucna, následně však celý vesmír, co se týká rodů a druhů a všeobecných příčin, jež jsou vesmírná tělesa. Druhou prozřetelností se opatřuje jednotlivostem živočichů a rostlin a jiných zploditelných a hynoucích bytostí to, co se týká jejich zrození i úhynu a jiných změn. Plato připisoval tuto prozřetelnost bohům, kteří obcházejí nebem, zatímco Aristoteles přiděluje jejich vlastnost koloběhu. Za třetí uvedl prozřetelnost ohledně věcí, které patří k lidskému životu. Tuto ovšem přiděloval jakýmsi démonům, existujícím na zemi, kteří jsou dle něho strážci lidských úkonů. Přesto ale, dle Platona, druhá a třetí prozřetelnost závisí na prvé: vždyť nejvyšší Bůh stanovil druhé a třetí obstaravatele. (24)
Toto tvrzení je však shodné s naukou katolické víry, co se týká toho, že se prozřetelnost ohledně všeho převádí na Boha, jako na prvního původce. Názor popírající, že také všechno částečné přímo podléhá Boží prozřetelnosti, odporuje nauce víry.
Bůh má přece bezprostřední poznání jednotlivin. Nepoznává je jen v jejich příčinách, nýbrž také v nich samých. Je však nepřijatelné, že by poznáváním jednotlivin nesledoval jejich řád, ve kterém spočívá obzvláštní dobro věcí. Boží vůle je přece základem celé dobroty. Proto Bůh nejen bezprostředně poznává jednotliviny, nýbrž také přímo ustavuje jejich řád.
Pořádek, jenž se stanoví prozřetelností ve spravovaných věcech, vyplývá z onoho řádu, který správce určuje ve své mysli. Podobně jako tvar umění, který vzniká v hmotě, pochází od onoho, jenž je v mysli umělce. Avšak tam, kde je více správců odstupňovaně jeden pod druhým, je třeba, aby vyšší předal obsažený řád nižšímu, jako nižší umění přijímá základy od vyššího. Uvádí-li se, že druhý a třetí správce podléhají prvému, kterým je svrchovaný Bůh, je třeba, aby přijímali řád, který ve věcech musí být stanoven od svrchovaného Boha. Není však možné, aby tenhle řád byl u nich dokonalejší, než u nejvyššího Boha, ba dokonce všechny dokonalosti přecházejí od něho sestupně na jiné. Je však třeba, aby řád věcí byl v druhotných správcích nejen všeobecně, nýbrž také co se týká jednotlivin: jinak by nemohli svou prozřetelností stanovit řád v jednotlivinách. Tím spíše je tedy řád jednotlivin v uzpůsobení Boží prozřetelnosti.
V tom, co spravuje lidská prozíravost, je vidět, že nějaký vyšší správce stanoví záměr ohledně uspořádání vyšších věcí a všeobecnin. Kdežto záměr řádu nižších věcí nestanoví, nýbrž ponechal ke stanovení jiným, totiž nižším. To se ovšem děje kvůli jeho nedostatku, pokud nezná podmínky nižších jednotlivin, nebo nestačí ke stanovení záměru řádu všech kvůli práci a krátkosti potřebné doby. Takové nedostatky jsou však Bohu cizí. Sám přece poznává všechny jednotliviny, ani se nenamáhá jejich pronikáním, ani nepotřebuje čas, když sebepoznáním poznává všechno jiné. Sám tedy stanoví záměr řádu jednotlivin: proto se jeho prozřetelnost bezprostředně týká všech jednotlivin.
V lidských věcech nižší správci stanoví svou přičinlivostí záměr řádu v tom, čeho správa je jim svěřena pořadatalem: tuto přičinlivost však nemají od pořadatele, ani její použití. Kdyby ji měli od vedoucího, tak by uspořádání nastalo už od vedoucího. Sami by však už nebyli zprostředkovateli daného uspořádání, nýbrž vykonavatelé. Je však jasné, že veškerá moudrost a intelekt je zapříčiňován svrchovaným Bohem ve všech intelektech. Jako žádný intelekt nemůže nic pochopit, leda Boží silou, tak ani žádný činitel nepůsobí, leda pokud působí jeho silou. Bůh tedy spravuje vše bezprostředně svou prozřetelností. Kdežto všichni jemu podřízení zprostředkovatelé jsou vykonavatelé jeho prozřetelnosti.
Vyšší prozřetelnost dává pravidla nižší prozřetelnosti. Jako politik dává pravidla a zákony veliteli vojska, jenž dává pravidla a zákony setníkům a tribunům. Pokud tedy jsou pod první prozřetelností svrchovaného Boha jiné prozřetelnosti, je třeba, aby Bůh dal všeobecná pravidla své vlády oněm druhým nebo třetím zprostředkovatelům. Buď jim tedy dává všeobecná pravidla a zákony, nebo částečná. Dává-li jim ovšem všeobecná pravidla správy, pokud všeobecná pravidla nemohou být vždy použita k částečným, většinou v pohyblivých věcech, jež se nemají vždy stejným způsobem, pak je třeba, aby oni druzí a třetí zprostředkovatelé někdy zařídili správu věcí, podléhajících jim jako prostředníkům, mimo daná pravidla. Měli by tedy rozhodování ohledně daných pravidel, kdy by bylo třeba jednat podle nich, a kdy by bylo třeba je pominout. To však nemůže být, ježto toto rozhodování přísluší vyššímu. Neboť jen tomu, kdo uložil zákony, přísluší vysvětlovat je a osvobozovat od jejich závaznosti. Je třeba, aby tato soudnost ohledně daných všeobecných pravidel nastala svrchovaným zprostředkovatelem. To nemůže být, pokud by bezprostředně nezasahoval do správy těchto jednotlivin. Musí tedy být jejich bezprostřední zprostředkovatel. Pokud pak druzí a třetí zprostředkovatelé přijímají částečná pravidla a zákony od svrchovaného zprostředkovatele, jasně se objevuje, že se správa těchto jednotlivin děje bezprostředně Boží prozřetelností.
Každý vyšší zprostředkovatel má rozhodování ohledně těch jednotlivin, které jsou spravovány od nižších zprostředkovatelů, zda jsou řízeny dobře či nikoli. Jsou-li tedy druzí nebo třetí zprostředkovatelé podřízeni Bohu - prvnímu zprostředkovateli, pak je třeba, aby Bůh měl rozhodování ohledně jím řízených jednotlivin. To by bylo vyloučené, kdyby neuvažoval řád těchto jednotlivin. Spravuje tedy tyto jednotliviny sám sebou.
Kdyby Bůh sám sebou bezprostředně nepečoval o nižší jednotliviny, pak by to bylo možné pouze proto, že by jimi pohrdal nebo nechtěl, aby se jimi poskvrnila jeho důstojnost. To je ale nesmysl. Vždyť je důstojnější pečlivě vymyslit zařízení některých jednotlivin dříve, než se v nich začne působit. Pokud tedy Bůh působí ve všech jednotlivinách, pak se ani tímto neodnímá jeho důstojnost. Dokonce to náleží k jeho všeobecné a svrchované síle. Žádným způsobem se tím nemusí ponižovat, ani to neposkvrňuje jeho důstojnost, jestliže se jeho prozřetelnost bezprostředně týká těchto jednotlivin.
Každý moudrý, který pečlivě užívá své síly, v působení umírňuje užívání své síly, a zařizuje ji k čemu a pokud to prospívá. Jinak by síla v působení neprovázela moudrost. Je však jasné, že Boží síla v působení proniká až k nejnižším věcem. Boží moudrost tedy zařizuje, které účinky, kolik a jak z jeho síly nastanou také v nejnižších věcech. On sám tedy bezprostředně svou prozřetelností vymýšlí řád všech věcí.
Proto se praví: "a ty, které jsou, od Boha zřízeny jsou" (Řím 13, 1), a "co se stalo prve, tys učinil, a co po tom, ty sis usmyslil, a děje se, co tys chtěl" (Júd 9,4).

Odkazy

22) Pokročilé stadium jeho nemoci potvrdila expertisa předního antropologa MUDr E.Vlčka, provedená při exhumaci kosterních ostatků vévody Valdštejna v roce 1975
23) SCG, III,73
24) SCG, III,74-75.
 

Kdo radil Napoleonovi?
Stěží by někdo tušil, že osudy francouzského císařství se díky smělému Korsičanovi rozhodnou v prostředí pouťových kartářek. Právě tam se v Paříži roku 1772 narodila Anna Lenormandová. Záhy osiřela. Potom vyrůstala u své tety, potulné kramářky. Celé mládí s ní cestovala na voze s koňským potahem. Každé léto spávala pod plachtou na vozíku. Přes všechnu nepohodu a těžkosti, spojené s potulným životem, se malá Anna cítila mezi komedianty, kramáři a kartářkami dobře. Záhy poznala nejrůznější triky a klamy, díky kterým si různí kejklíři bezpracně opatřovali živobytí. Dobře sledovala zakulisní pletichy a rafinované tahy kartářek, vykladaček snů, jasnovidců, obchodníků s kočkou v pytli či prodavačů štěstíček.
Od dětství však teta posilovala u Anny přesvědčení, že všichni ti pouťoví hadači z ruky, kartářky a vykladači budoucnosti jsou poctiví lidé, kteří se živí pokoutním, ale přece jen počestným způsobem. Anna poznala, že užívají různých triků a obratných hmatů k oklamání lidí. Osvojila si však pohodlný sebeklam, ve kterém falešně omlouvala jejich nepočestnou obživu neřestí a podivnostmi chování pověrčivých lidí. Přišla na to, že lehkověrní lidé jsou nejspokojenější tehdy, když jim kartářka vypravuje, co jí slina přinese na jazyk, a nejméně spokojeni, pokud užívá přemítavého postupu vlastního rozumu. To ji přivedlo na nápad, aby se více spolehla na odhalování skrytých věcí dohadem z vnějších znamení, při kterém se více může uplatnit intuice lidského rozumu, která nejde cestou rozumového přemítání a vyvozování nějakých důsledků ze známých příčin, nýbrž jde cestou přímého zření. Záblesky tohoto přímého zření lidského intelektu, které je tak výrazné u dětí a divochů, dosud nezasažených působením civilizace a vzdělání, je podobají instinktivnímu jednání živočichů. Poddání se intuitivnímu zření, to byla podle Anny nejsprávnější metoda, jež vedla nejrychleji a bez dlouhého přemítání k poznání skutečnosti. Jenže nebyla vždy jistá a spolehlivá. Domnívala se však, že lze dosáhnout nějaké rutiny pravidelným cvikem, což je krajně sporné. K takovému iluzívnímu způsobu odhalování nějaké skryté pravdy došla už ve svých sedmnácti létech, kdy se sama začala věnovat vykládání karet a hádání z ruky. Měla takový úspěch, že mohla přejít od pouličního provozování této neřestné živnosti ke zřízení si vlastního nepočestného salonu, který se navenek honosil rokokovou nádherou. Joseph de Maistre napsal její životopis, který veřejnost poznala v revolučním roce 1848. V něm vykládá názor Lenormandové na povahu poznání skrytých věcí intuicí:
"Stačí potlačit rozumové přemítání a zbavit se myšlenek, které na nás po celý den dotírají, a už jen tím se otvíráme intuici, aby se dostavila. Myšlenky slouží spíše k praktickému životu, ale jinak jsou k ničemu. Kdo se dokáže zbavit přemítání, a přesto si zachovává rozvahu, tak využívá intuici. Intuitivní zření nás bezpochyby spojuje tenkým, ale pevným paprskem s obecným poznáním, které přesahují meze smyslů. Pokud jsem v životě dosáhla nějakých úspěchů věštěním, pak to bylo proto, že jsem ze své mysli vytlačila sebe samu a udělala jsem místo přímému nazírání intuice..."
Není pochyb, že přímá intuice intelektu předchází u člověka jeho přemítavé činnosti, a že intuice může být zdrojem velkých vnuknutí, jež se mohou uplatnit v umělecké inspiraci a tvorbě, ve vědeckém bádání či technickém vynalézání. Nicméně taková intuice lidského intelektu, jejíž záblesky se člověku dostávají, je požehnaná jedině tehdy, když se o ni člověk pokorně modlí k Bohu a když se o ni snaží náležitým způsobem. Proto bezbožný a nepřípustný způsob pověry, jakým se o to snažila Anne Lenormandová, nezaručoval požehnanost jejího působení. Místo Božího vnuknutí se do její intuice, uplatňující se v hadačství, vměšují zlí duchové. Výsledkem jejího působení byl sice okázalý úspěch, velkolepá kariéra, zbohatnutí a sláva, ale to vše bez Božího požehnání.
O tom, že se Lenormandová už jako mladičká naučila úspěšně zneužívat své intuice svědčí, že její slavní, urození a mocní návštěvníci byli uchváceni jejími výsledky. Bohatě nám to dosvědčují četné paměti a osobní korespondence mocných a slavných lidí její doby, kteří měli značný vliv na události ve Francii, ale i jinde v Evropě. Mezi tyto známé osobnosti patřil třeba císař Napoleon a jeho manželka Josefina, dále Napoleonovi ministři jako Fouché a Talleyrand, spisovatelka Germaine de Stäel, významný malíř Jacques Louis David, kníže Metternich, který byl rakouským vyslancem v Paříži, markýz Caulaincourt, francouzský vyslanec v Saint Peterburgu. Tyto osobnosti a mnohé další tvrdily, že Anna Lenormandová jim odhalovala jejich skrytou minulost a budoucnost jasněji, než by oni sami byli schopni postřehnout.
Tak madame de Stäel píše, že se od Lenormandové dozvěděla už v roce 1800 datum své smrti (+1817), jakož i to, že do té doby napíše dvě díla o údělu žen (Delphine a Corinne). Markýz Coulaincourt se prý už v roce 1801 dozvěděl o konečném návratu Bourbonů na francouzský trůn v roce 1815, u kterých však on sám upadne do nemilosti kvůli své spolupráci s císařským režimem.
První žena císaře, Josefina píše, že se v roce 1799 dozvěděla od Anny Lenormandové, že ji Napoleon z mocenských důvodů opustí, aby přijal za svou choť rakouskou princeznu. Když se o tom dozvěděl Bonaparte, ihned s krajní utajeností povolal Lenormandovou k sobě. Od té doby využíval jejích služeb. Napoleon ji bral dokonce ssebou na svá vojenská tažení, které vedl na různých místech Evropy. Tehdy četní Bonapartovi odpůrci tvrdili:
"Není to císařův pronikavý rozum, co ovládá Evropu, ale kartářka Anna Lenormandová!"
Podle strašlivé zhouby, která prostřednictvím Bonaparta postihla všechna místa a národy, kudy se prohnala císařská vojska, lze však soudit, že i Lenormandová se svými kartami byla jen nástrojem zlého ducha, vměšujícího se takto pokoutně přes pověru a lehkověrné lidi do dějin Evropy.
Francouzský ministr vnitra, Joseph Fouché, pyšný na domnělou všemocnost, zanechává po sobě zprávu, že už v roce 1803 se dozvěděl od Lenormandové, že po své závratné kariéře opustí tento svět o sedmnáct let později jako neznámý žebrák v Terstu. Bonaparte zase zanechal ve svých poznámkách zprávu, kterou mu Anna Lenormandová sdělila v roce 1804, že v prosinci následujícího roku zvítězí v bitvě u Slavkova. Snad právě pod vlivem tohoto našeptávání se Napoleon hnal vstříc armádám, které měly jasnou převahu, aby naplnil tuto věštbu. Kde však zůstala pomoc těchto temných sil, když mu bylo od kartářky Lenormandové v roce 1804 sděleno, že o devět let později začne prohrávat v boji proti vojskům evropských mocností, které se proti němu posléze spojí? Ze stejného zdroje se však Bonaparte dozvěděl řadu příznivých i záporných věcí o svém dalším životě, včetně nuceného pobytu na Elbě a na ostrově Sv.Helena. V jednom z dopisů z Elby si Bonaparte posteskl:
"Sdělila mi, že můj jediný syn zemře jako mladík v rakouském zajetí."
Jedenáct let po Napoleonově smrti opravdu zemřel vévoda Zákupský, zvaný Orlík, ve svých 21 létech na rakouském císařském dvoře.
Napoleonův ministr zahraničí, věrolomný Talleyrand, píše, že už v roce 1805 se dozvěděl od Lenormandové, že za čtyři roky upadne do nemilosti u Bonaparta, což se opravdu naplnilo. Slavná kartářka ho však povzbudila příznivou věštbou, že se ve třicátých létech stane francouzským vyslancem v Londýně, kde bude mít čas a dost sil sepsat své Paměti.
Kníže Metternich si zapsal do svých Pamětí: "Dozvěděl jsem se od Anny Lenormandové závažné podrobnosti o svých příštích čtyřech manželstvích, o skvělé dráze v rakouské monarchii, ale také o převratných dílech, pro která prý budu ještě sto let po své smrti tupen." Mnohé se v jeho životě opravdu událo tak, jak mu věštila francouzská kartářka.
Mnozí lidé se dnes ptají: "Jak je to možné, že také někteří naši současníci mohou tak jasně odhadovat, co stane v budoucnosti, jako to kdysi hádala z karet Anna Lenormandová? Je to snad tím, že do budoucnosti směřujeme zákonitě, a ne jenom nahodile, jak si leckdo naivně domýšlí? Či snad je to tím, že každý z nás má ve svém životě stanovený cíl, jehož má dosáhnout, kdežto prostředky a postupy si svobodně volí? Anebo je to někdy i tím, že následkem zvědavých manipulací některých lidí se do jejich výpovědí vtírá sám odvěký odpůrce a lhář, která nám lidem závidí úžasné obzory, otevřené Bohočlověkem? Anebo je to i tím, že nad námi nade všemi, jakož i nad celým tvostvem bdí Někdo, k němuž bychom snad už přece jen měli mít větší úctu?
Velkým kamenem úrazu pro uznání toho, že nad námi nade všemi bdí někdo vyšší, je lidská pýcha. Avšak i pro toho, kdo pokojně a s úctou přijme Boha, je nezbytné objasnění, jakým způsobem Bůh řídí jedny prostřednictvím jiných tvorů?

3. Zamyšlení o řízení chodu našich věcí
Jak může Bůh řídit jedny tvory prostřednictvím intelektuálních tvorů?
K Boží prozřetelnosti náleží, aby byl ve věcech zachován řád, přičemž náležitý řád vyžaduje, aby se od nejvyššího sestupovalo k nejnižšímu. Tedy je třeba, aby Boží prozřetelnost přecházela podle jisté přiměřenosti až k nejvzdálenějším věcem. Této přiměřenosti ale odpovídá, že nižší tvorové podléhají vyšším a jsou jimi řízeni tak, jako nejvyšší tvorové podléhají Bohu a jsou jím řízeni. Nejvyšší ze všech tvorů jsou však tvorové intelektuální. Ráz Boží prozřetelnosti tedy vyžaduje, aby ostatní tvorové byli řízeni rozumnými tvory. (25)
Jak je tomu s Božím řízením nižších těles prostřednictvím vesmírných těles?
Jako je v intelektuálních podstatách vyšší a nižší, podobně je tomu v tělesných podstatách. Avšak intelektuální podstaty jsou řízeny vyššími, aby uzpůsobení Boží prozřetelnosti sestupovalo vyrovnaně až k nejnižším. Nižší tělesa jsou tedy stejným rázem uzpůsobována vyššími. (26)
Co je přirozeně dokonalé bez přeměny, to má všeobecnější sílu, než to, jež se přirozeně nezdokonaluje, leda se změnou: změna přece vyplývá z vymezujících odlišností a z pobírajících rod. Proto v přijetí intelektu, ježto je všeobecný, druhy protikladů nejsou opačné, když jsou současně. Avšak vesmírná tělesa jsou přirozeně dokonalá bez opačnosti. Nejsou přece ani lehká, ani těžká, ani studená, ani horká. Nižší tělesa ale nejsou zdokonalována ve svých přirozenostech, leda s nějakou opačností a to také prokazuje jejich pohyb. Vždyť kruhový pohyb vesmírných těles nemá žádný opak. Proto v nich nemůže být ani násilí. Pohyby nižších těles jsou opačné, totiž pohyb nahoru je opakem pohybu dolů. Vesmírná tělesa mají tudíž všeobecnější sílu, než nižší tělesa. Avšak všeobecné pohyby jsou hybateli částečných pohybů. Vesmírná tělesa tedy pohybují a uzpůsobují nižší tělesa.
Intelektuální podstaty řídí všechno ostatní. Avšak vesmírná tělesa jsou podobnější intelektuálním podstatám, než jiná tělesa, pokud jsou neporušitelná. Jsou jim také blíže, pokud jsou od nich bezprostředně pohybována. Tedy jsou jimi řízena nižší tělesa.
Je třeba, aby prvním základem pohybu bylo něco nehybného. Tedy to, co se více blíží k nehybnosti, musí být hybatelem jiných. Avšak vesmírná tělesa se blíží k nehybnosti prvého základu více, než nižší tělesa, ježto jsou pohybována pouze jedním druhem pohybu, a to místním pohybem. Kdežto jiná tělesa se pohybují všemi druhy pohybu. Vesmírná tělesa jsou tudíž pohybujícími a řídícími všech nižších těles.
První v kterémkoli rodu je příčinou následujících. První mezi všemi jinými pohyby je však pohyb vesmíru. První proto, že místní pohyb je první ze všech pohybů i dobou, ježto jedině on může být trvalý. Také přirozeně, jelikož bez něho nemůže být žádný jiný pohyb. Něco se přece rozhojňuje pouze když existuje předem střídání, skrze něž to, co bylo dříve nepodobné, obrací se a stává se podobným. Střídání se může dít pouze, když předem existuje změna místa. Ke vzniku střídání je třeba, aby střídající byl střídanému nyní blíže, než dříve. Prvnější je také dokonalostí, ježto místní pohyb nemění věc podle něčeho, co na ní lpí, nýbrž pouze dle něčeho vnějšího, a proto jej má věc už dokonalá. - Za druhé, ježto také mezi místními pohyby je prvnější pohyb kruhovitý i dobou, protože jedině on může být trvalý. Také přirozeně, protože je jednodušší a jeden, jelikož se nedělí na počátek, střed a konec, nýbrž celý je jakoby střední. Rovněž i dokonalostí, jelikož se vrací k počátku. - Za třetí, ježto jedině pohyb je vždy shledáván pravidelný a jednotvárný: v pohybech těžkých a lehkých (těles) nastává zrychlení ke konci (Zákon gravitace formulovaný Newtonem r.1687), kdežto v násilných nastává zpomalení. Je tudíž třeba, aby pohyb vesmíru byl příčinou všech jiných pohybů.
Jako se má prostě nehybné k prostě pohybovanému, tak se má nehybné dle tohoto pohybu k takovému pohybu. Avšak to, co je prostě nehybné, je základem veškerého pohybu. Co je tedy nehybné dle střídání, je základem veškerého střídání. Leč jedině vesmírná tělesa jsou nestřídatelná, což prokazuje uzpůsobení těch, která jsou shledávána pokaždé tatáž. Vesmírné těleso je tudíž příčinou veškerého střídání v tom, co se mění. Avšak střídání v tom nižším je základem veškerého pohybu. Vždyť změnou se dochází k množení a zrození. Rodící je však o sobě hybatelem v místním pohybu těžkého a lehkého. . Je tedy třeba, aby vesmír byl příčinou všeho pohybu v těch nižších tělesech. Tak je tedy jasné, že Bůh řídí nižší tělesa vesmírnými tělesy.
Co z toho vyplývá?
Co se týká záměru, jaký řád se má dát věcem, Bůh všechno uzpůsobil sám v sobě. (27) Proto se říká: "Koho jiného ustanovil nad světem, který stvořil?" (Jb 34, 13).
Avšak co se týká provádění, Bůh spravuje nižší vyššími. Tělesné ovšem pořádá duchovním. Proto sv.Řehoř praví: "V tomto viditelném světě nemůže být nic uspořádáno, leda skrze neviditelného tvora." - Také nižší duchy spravuje duchy vyššími. - Pročež Dionysius uvádí, že "nebeské intelektuální bytnosti první v sobě prožívají Boží osvícení, a nám zvěstují, co je vyjeveno o nás." - Rovněž nižší tělesa spravuje vyššími. Proto dál píše, že "slunce způsobuje oplodnění viditelných těl a pobízí k životu, vyživuje, rozmnožuje, zdokonaluje, očisťuje a obnovuje". O tom všem však mluví také Augustin: "Pokud jsou hrubší a nižší tělesa řízena jakýmsi řádem skrze vznešenější a mocnější, tak všechna těla jsou řízena rozumným duchem života, a rozumný duch hříšný je řízen rozumným duchem spravedlivým".
Odkazy:

25) SCG, III, 78.
26) SCG, III, 82.
27) SCG, III, 83.

Dočkal se Verne uskutečnění svého snu?
Pět let po narození velkého romanopisce Julesa Verna (*1828 +1905) se narodil jednomu úspěšnému švédskému podnikateli syn. Dal jej pokřít jménem Alfred a připojil jména po svém otci a dědovi. Tak v křestním listu ve stockholmské matrice stálo pak celé jméno Alfred Bernhard Philip Nobel.
Stejnou noc, kdy Alfred spatřil světlo světa, se temná obloha nad Stockholmem pojednou rozjasnila září velkého meteoritu. Mnohé lidi, kteří byli svědky tohoto jevu, tato událost vyvedla z míry. Podnikatel Nobel označil pád velkého meteoritu v době zrodu svého dítěte za významné znamení. Netušil však, zda je příznivé nebo hrozivé. A tak v touze po rychlém a pohodlném nalezení vysvětlení tohoto astronomického jevu, odebral se šťastný otec za známým astrologem.
"Řeknete mi, jak tento zajímavá kosmický úkaz souvisí s narozením mého syna!? Jaká bude jeho životní dráha?"
"Potřebuji znát přesná data narození nejen vašeho chlapce, ale také ostatních rodinných příslušníků", odpověděl astrolog Nils Nordenskjöld. Sotva je od Nobela obdržel, slíbil vypracovat pro norozence horoskop.
"Chci znát přesnou životní dráhu svého syna, od mládí, přes dospívání a jeho životní povolání, až do jeho stáří", žádal Nobel.
"Vypracuji to."
"Chci také viděl, jak mladý Alfred bude kráčet v mých šlépějích! Takový vynikající astronomický jev při jeho narození musí přece znamenat něco velkého."
"Rozumím vám", odpověděl astrolog. "Nemáte ani tak zájem o další osudy vašeho dítěte, ale o to, jak bude prostřednictvím Alfreda pokračovat vaše životní dílo."
"Můj syn rozhodně nesmí pokazit dobrou pověst naší rodiny!"
"Horoskop bude hotov do týdne."
Když si ctižádostivý pan Nobel za několik dní vyzvedl horoskop, vypracovaný pro svého syna, zůstal jako opařený.
"Co - co to má znamenat?! To - je - nemístný žert!"
"To bych si nikdy nedovolil." Říkal mu s vážnou tváří Nordenskjöld.
"Copak to ale mohu brát vážně!", vyrazil se sebe rozčílený Nobel. "Vždyť zde píšete o tom dítěti jako o tak významné osobnosti, která svým působením ovlivní celý svět!"
"Trvám na správnosti horoskopu."
Astrolog totiž nejenže splnil naděje svého zákazníka, ale příliš je předčil. Ukazoval budoucnost Alfreda tak, že by se jeho otec poněkud ztrácel v jeho stínu.
Podnikatel Nobel se ovšem také spoléhal na možnosti astrologa, takže jeho výsledek nakonec přijal. Byl si ovšem jist, že úspěch a štěstí závisí na osudovém poslání, ale také, že štěstí přeje jenom připraveným a cílevědomým lidem. Také on vždy vkládal všechny své naděje do osobní přičinlivosti, která přinese žádoucí výsledky jedině tehdy, když se snoubí se zvláštním nadáním a příznivým postavením hvězd. Proto ho tak šťastný osud jeho syna Alfreda, odhadovaný ze samotných hvězd, a dosud ležícího v plenkách, tolik vyváděl z míry.
"Jak si mám vysvětlit, že se můj syn už za pár desetiletí stane uznávaným boháčem? Nordeskjöld uvádí, že prý se stane největším dobrodincem lidstva a současně nejproklínanějším zloduchem. Jak tomu rozumět, když říká, že jeho jméno bude tolik uznávano a současně tolik hanobeno?! Ach, tihle astrologové! Nedá se to brát doslova. Je to směs samých protikladů."
Podnikatel Nobel nabyl z Nordenskjöldova horoskopu dojem, že splní-li se jeho odhady, tedy přinese jeho syn světu více změn než Buddha či Mohamed. Měl rovněž prokázat více rozhodnosti a průbojnosti, ale i bezohlednosti než dávný Alexandr Veliký či Napoleon.
Z údajů, které astrolog uváděl v horoskopu, běhal Nobelovi mráz po zádech. Jenže Nils Nordeskjöld trval na svém:
"Co jsem napsal, to jsem sestavil z hvězd. Trvám na tom. Nikdy jsem si nebyl tolik jist správností horoskopu, jako v tomto případě. Kromě toho, pokládám si za čest, že jsem to směl být právě já, kdo upozornil svět na příchod tak vynikajícího jedince, jaký se rodí jen jednou v dějinách."
A tak Nobel přijal horoskop, ale ne tak, že by něco z předpovídaného synovi vnucoval, ani že by tomu bránil. Nechal Alfreda jít vlastní cestou bez nějakých zbytečných omezování nebo protěžování.
Samotný horoskop dal otec jako zajímavou rodinnou památku a raritu zalít do skla. Dodnes je ve Stockholmu uchováván. A po létech překvapuje svou přesností. Až do své smrti si podnikatel Nobel nedokázal vysvětlit docela určité údaje, napsané Nordenskjöldem krátce po narození Alfreda. Uvádí se tam kromě jiného:

Už v útlém věku projeví Alfred velké nadání pro chemii. Veden silným zaujetím v daném oboru, bude se věnovat výzkumu, vývoji, vynalézání a výrobě třaskavin. Ještě než dosáhne pětatřiceti let věku dosáhne takového vynálezu, který silně změní chod dějin lidstva tím, že zahájí novou dobu ve způsobu vedení válek. Alfred vynalezne neobyčejně účinnou výbušninu, která přinese mnoha lidem a celým národům hrozné utrpení. Jeho přínos podnítí k horečné činnosti novodobé válečné štváče, ale i vytrvalé budovatele míru. Alfred sám se stane jedním z nejbohatších mužů světa, protože nejvíce peněz je možno vydělat právě na spiknutí proti míru, protože světová válčiště vynesou více zisků než ta největší obilní burza...
Nejstrašnější války budou vedeny s nezměrnou krutostí právě díky Alfredovui vynálezu, třebaže se tak stane až dlouho po jeho smrti. Nicméně ještě za svého života se bude Alfred obávat těchto příštích válek, kterou budou pokaždé podněcovány v přesvědčení na obou stranách, že vyhrají jedině tehdy, když použijí proti svým nepřátelům zničující síly právě Alfredova vynálezu.
Na sklonku svého života se Alfred pokusí spoutat svůj ničivý vynález, ale nepodaří se mu to. Tak se aspoň čestným způsobem zbaví části peněz, které mu jeho vynález vynese ještě během jeho života a které bude vynášet i po jeho smrti. Proto paradoxně založí nadaci právě pro ty, kteří po jeho smrti nejvíce přispějí k vědě a míru. Alfredovo jméno zůstane známé a slavné i v dalších staletích. Snáze se zapomene na to, že vypustil na svět z láhve zlomyslného a krutého džina, a spíše se bude připomínat jeho marné úsilí přimět tohoto džina, aby se laskavě vrátil zpátky do lahve...
A co skutečnost? Alfred Nobel skutečně ještě před dovršením pětatřiceti let svého života vymyslel způsob, jak využít síly kapalného nitroglycerinu, který díky svému skupenství byl dosud skoro nepoužitelný. V roce 1867 si Nobel dal patentovat vynález snadno přenosné a použitelné výbušniny s názvem dynamit. Jeho zavedení opravdu přivodilo zlom v dějinách světových válek. Tak se jeho vrstevník Jules Verne dožil uskutečnění svého Vynálezu zkázy. Ještě před svou smrtí založil Nobel nadaci, která dodnes nese jeho jméno.
Od roku 1901 je Nobelova cena udílena v mezinárodním měřítku všem, kdo významně přispěli k pokroku ve fyzice, chemii a lékařství, jakož i v literatuře a v boji za mír. Nobelova cena, kterou rok co rok uděluje švédská Královská akademie věd ve Stockholmu a norský Nobelův ústav, se stala symbolem touhy lidského ducha po poznání a po mírovém soužití. Proto se dnes už málokdo odváží připomínat, že dnešní překvapivě velká peněžní částka, která je poskytována jedincům vybraným pro udělení Nobelovy ceny vzešla z praktického použití strašné třaskaviny, jež v obou světových válkách řádila ve 20.století zhoubněji než všechny středověké morové epidemie.
Lidé mají sklon snáze zapomínat na ty horší události, které jim přinesly velké neštěstí. Spíše si spojují Nobelovu cenu s požehnaným působením Matky Terezy, které byla tato cena udělena v roce 1979. Na druhé straně je však jasné, že některé vynálezy a objevy, kterých lidstvo dosáhlo, byly napřed lidmi zneužity k zlému, než byly využity k dobrému. Je to dáno samotnou poruchou, která odedávna postihuje lidskou přirozenost. Na druhé straně však i v tom dobrém díle, jaké po létech přináší Nobelova cena míru, je dodnes patrný vliv vměšujícího se vládce světa. Snad právě proto se i tato nadace stává koncem 20. století předmětem zneužívání, když jsou pod tlakem bohatých a mocných kruhů vybíráni pro udělení této ceny boje za mír postavy jako Menachem Begin a Anvar Sadat (1978) a jiné. Jako by platilo, že tam, kde se vměšoval vládce světa svými překvapivě přesnými odhady budoucích událostí, vměšuje se i po jejich uskutečnění. Jeho působnost nemůže natrvalo překonat žádný z lidí sebedůmyslnějšími prostředky, ale může nad ním zvítězit ten, kdo o to usiluje s pomocí Boží, jako to dokázal Boží Syn a jeho Matka, Maria.

4. Zamyšlení o řízení chodu našich věcí
Člověk žije v přírodě a proto je vystaven působení okolní přírody. Tak i vesmírná tělesa sice mají nějaký vliv na člověka, ale nemohou být příčinami toho, co se týká lidského intelektu. Vesmírná tělesa nemohou být příčinami toho, co se týká našeho intelektu. Řád Boží prozřetelnosti totiž působí, aby nižší bylo řízeno a spravováno vyšším. Intelekt však v řádu přírody převyšuje všechna těla. Je tedy vyloučené, aby vesmírná tělesa působila přímo na intelekt. Nemohou tudíž být o sobě příčinou toho, co se týká intelektu. (28)
Těleso působí pouze pohybem. Avšak to, co je nehybné, není zapříčiněno pohybem. Všechno pohybující je zapříčiňováno pohybem nějakého působícího. Trpící se však pohybuje. Co je docela nehybné, nemůže být zapříčiněno vesmírnými tělesy. Avšak to, co se týká intelektu, je - vzato o sobě - mimo pohyb. Dokonce "uklidněním od pohybů se duše stává moudrou a vědoucí". Je tedy vyloučené, aby vesmírná tělesa o sobě byla příčinou toho, co se týká intelektu.
Pokud je něco zapříčiňováno nějakým tělesem, které se pohybuje, je třeba, aby bylo pohybováno všechno to, co přijímá vtištění daného tělesa. Pohybováno je pouze těleso. Je tedy třeba, aby bylo těleso všechno to, co přijímá vtištění nějakého tělesa, nebo nějaká tělesná síla. Avšak intelekt není ani tělo, ani tělesná síla. Je tedy nemožné, aby se vesmírná tělesa přímo vtiskovala do intelektu.
Vše, co je něčím pohybováno, je převáděno z možnosti do uskutečnění. Nic však není převáděno od možnosti do uskutečnění, leda tím, co skutečně je. Je tedy třeba, aby působící a pohybující bylo nějakým způsobem skutečné vzhledem k těm, k nimž to, co trpí a je pohybováno je v možnosti. Avšak vesmírná tělesa nejsou skutečně poznatelná, ježto jsou to nějaké jednotliviny, vnímatelné smysly. Není-li tedy náš intelekt v možnosti, leda vůči skutečně poznatelným, pak je nemožné, aby vesmírná tělesa působila přímo na náš intelekt.
Vlastní činnost věci sleduje její přirozenost, která je zrozeným věcem získávána zrozením současně s vlastní činností. To je vidět u těžkého a lehkého, jež mají svůj pohyb hned od svého vzniku, nepůsobí-li žádná překážka. Z toho důvodu je plodící nazýván pohybujícím. Tedy to, co původem své přirozenosti není podmětem úkonům vesmírných těles, nemůže jim být podmětem ani svou činností. Avšak intelektuální složka není zapříčiňována nějakými tělesnými podklady, nýbrž pochází naprosto zvenčí. Činnost intelektu tedy není přímo podrobena vesmírným tělesům.
Cokoli je zapříčiňováno vesmírnými pohyby, podléhá času, jenž je počtem prvého pohybu vesmíru. Tedy to, co je naprosto odloučeno od času, vymyká se vesmírným pohybům. Avšak intelekt se ve své činnost odděluje od času, jakož i od místa. Uvažuje přece všeobecné, které je odtaženo od toho, co je nyní a zde. Intelektuální činnost tedy nepodléhá vesmírným pohybům. Domněnka, že vesmírná tělesa jsou přímými příčinami našeho porozumění a chápání, je tedy klamná.
Proto ani Písmo svaté nepřisuzuje příčinu našeho porozumění žádnému tělesu, nýbrž Bohu: "Kde je Bůh, můj Tvůrce, který dává člověku i v noci prozpěvovat, vyučuje nás, a nikoli zvířata zemská, a činí nás moudřejšími nad nebeské ptactvo" (Jb 35, 10-11), a "který člověka moudrosti vyučuje" (Ž 93,10-11).
Ačkoli vesmírná tělesa nemohou být přímo příčinou naší rozumnosti - přesto ji ovlivňují nepřímo. Intelekt sice není tělesná síla, přesto v nás činnost intelektu nemůže být dovršena bez činnosti tělesných sil, jako jsou obrazotvornost, síla paměti a přemítání. Po zábraně činnosti těchto sil kvůli nějaké tělesné nezpůsobilosti, je zastavena činnost intelektu, jak se ukazuje u choromyslných, nemocných a jiných. A proto též dobrota uzpůsobení lidského těla činí způsobilým k dobrému porozumění, pokud uvedené síly jsou z toho silnější. Proto říká Aristoteles, že "tělesně citlivé shledáváme učenlivé duchem". Avšak uzpůsobení lidského těla podléhá vesmírným pohybům. Augustin přece uvádí, že "nemůže být řečeno docela nesmyslně, že se nějaké působení hvězd nedotýká samotných odlišností těla". A proto vesmírná tělesa nepřímo působí k dobrotě inteligence. A tak jako lékaři mohou usuzovat ze spojení těla o dobrotě intelektu, jako z blízkého uzpůsobení, tak astrolog může usuzovat z vesmírných pohybů jako ze vzdálené příčiny takovéhoto uzpůsobení.
Co z toho plyne?
Především to, že vesmírná tělesa nejsou příčinou naší vůle ani rozhodování. (29) Vůle je totiž v intelektuální části duše, jak uvádí Aristoteles. Pokud se tedy vesmírná tělesa nemohou přímo vtiskovat do našeho intelektu, pak se nemohou přímo vtiskovat ani do naší vůle.
Každá volba a jednající vůle je v nás bezprostředně zapříčiňována přímo intelektuálním poznáním. Poznané dobro je přece předmětem vůle. A proto se může sledovat převrácenost ve volbě, pouze když úsudek intelektu chybí v částečném volitelném. Vesmírná tělesa však nejsou příčinami naší inteligence, takže nemohou být příčinou ani našeho rozhodování.
Cokoli v těchto nižších věcech nastane vtištěním vesmírných těles, děje se přirozeně, ježto tyto nižší jsou pod nimi přirozeně uspořádány. Pokud se naše rozhodování děje ze vtištění vesmírných těles, je třeba, aby se to dělo přirozeně, neboť člověk se tak přirozeně rozhoduje působit ve svých činnostech, jako jsou zvířata přirozeně vedena instinktem a jako se přirozeně pohybují nerosty. Předsevzetí a přirozenost tedy nejsou dva působící základy, nýbrž pouze jeden, a tím je přirozenost. Není tedy pravda, že naše rozhodování pocházíze vtištění vesmírných těles.
Cokoli se děje přirozeně, dochází k cíli stanovenými prostředky. Proto se to děje pokaždé stejným způsobem. Přirozenost je přece vymezena k jednomu. Avšak lidská rozhodování míří k cíli různými cestami, jak v mravnosti, tak v umění. Lidské rozhodování tedy není přirozeně jednoznačně dáno.
Co se děje přirozeně tak, jako se většinou stává, nastává správně. Přirozenost totiž zklame pouze zřídka. Pokud by tedy člověk přirozeně volil tak, jako když většinou byly jeho volby správné, bylo by to jasně klamné. Člověk se nerozhoduje přirozeně. To by bylo nutné, kdyby se rozhodoval pod vlivem vesmírných těles.
To, co je stejného druhu, se nerozrůzňuje v přirozených zrozeních, která sledují přirozenost druhu. Proto každá vlaštovka staví podobně hnízdo a každý člověk podobně poznává první základy, jež jsou přirozeně známé. Avšak volba je činnost, sledující lidský druh. Kdyby se tedy člověk rozhodoval přirozeně, bylo by třeba, aby se všichni lidé rozhodovali stejným způsobem. To je jasně klamné, jak je vidět v mravních ctnostech a v uměleckých dílech.
Ctnosti a neřesti jsou vlastní základy volby. Vždyť ctnostný a neřestný se liší tím, že volí opaky. Ale občanské ctnosti a neřesti nemáme od přirozenosti, nýbrž z návyku, z toho, že jakým činnostem navykneme od mládí, k takovým máme pohotovost. Proto naše rozhodování v nás není od přirozenosti. Není tedy zapříčiňováno vtiskem vesmírných těles, dle něhož věci postupují přirozeně.
Vesmírná tělesa se přímo vtiskují přímo pouze do těl. Jsou-li tedy příčinou našeho rozhodování, bude to buď proto, že se vtiskují do našich těl, nebo že se vtiskují do vnějších podmínek. Avšak žádným z těchto dvou způsobů nemohou být dostatečně příčinou našeho rozhodování. Není přece dostatečná příčina našeho výběru, že jsou nám zevně představována nějaká tělesná jsoucna. Je totiž jasné, že při setkání s něčím potěšitelným, jako s pokrmem nebo s ženou, ovládající se není pohybován k volbě, kdežto neumírněný je pohybován. Podobně také nestačí pro náš výběr, aby jakákoli změna mohla nastat od vtištění vesmírného tělesa. Když tím v nás nenásledují nějaké vášně, více či méně mocné. Ale vášně, jakkoli mocné, nejsou dostatečnou příčinu výběru. Vždyť stejnými vášněmi je nespokojený naváděn k tomu, aby je sledoval volbou, kdežto spokojený nikoli. Nemůže se tedy říci, že vesmírná tělesa jsou příčinami našeho rozhodování.
Žádná síla se nepůsobí nějaké věci zbytečně. Člověk ale má sílu posuzovat a poradit se o všem, co má sám vykonat, ať v užívání vnějších věcí, nebo v připouštění či přemáhání vnitřních vášní. To by ovšem bylo zbytečné, kdyby náš výběr byl zapříčiňován vesmírnými tělesy, a vymykal se naší moci. Není tedy možné, aby vesmírná tělesa byla příčinou našeho rozhodování.
Člověk je dle Aristotela přirozeně "živočichem politickým, který se sdružuje". To se ovšem vyvozuje z toho, že si lidský jedinec nedostačuje, protože příroda dostatečně zaopatřuje málokterého člověka, nadaného rozumem, aby si mohl opatřit vše potřebné k životu, jako pokrm, oděv a jiné podobné. Proto má člověk přirozenou vlohu žít ve společnosti. Avšak řád prozřetelnosti neodnímá nějaké věci to, co je jí přirozené, nýbrž spíše se o každého postará dle jeho přirozenosti. Člověk tedy není řádem prozřetelnosti zařízen tak, aby se odstranil společný život. Byl by však odstraněn, kdyby naše rozhodování pocházelo od vtištění vesmírných těles, jako přirozený instinkt jiných živočichů.
Zbytečně by se přece ukládaly zákony a příkazy k životu, kdyby člověk nebyl pánem svého rozhodování. Rovněž by se zbytečně dávaly tresty špatným a odměny dobrým, pokud by v nás nebylo, abychom si vybrali to či ono. Sotva by tato svobodná vůle ustala, ihned by byl zničen společenský život. Člověk tedy není řádem prozřetelnosti ustaven tak, aby jeho rozhodování pocházelo z pohybů vesmírných těles.
Lidská volba směřuje k dobru nebo ke zlu. Kdyby naše volba pocházela od hnutí hvězd, vyplývalo by z toho, že samotné hvězdy by byly příčinou špatného rozhodování. Avšak to, co je špatné, nemá příčinu v přírodě. Zlo totiž pochází z nedostatku nějaké příčiny a nemá příčinu o sobě. Není tedy možné, aby naše rozhodování přímo a o sobě pocházelo od vesmírných těles jako od příčin.
Avšak někdo by se mohl postavit proti tomuto důvodu tvrzením, že každé špatné rozhodnutí vychází z žádosti nějakého dobra. Jako volba cizoložství vychází z žádosti potěšitelného dobra, které je v pohlavnostech. K témuž všeobecnému dobru ovšem nutká některá hvězda. A toto je nutné k vykonání zrodu živočichů. Toto obecné dobro by nemohlo být opomenuto kvůli částečnému zlu toho, kdo instinktivně vyvolí zlo.
Tato odpověď však není dostatečná, pokud se uznají vesmírná tělesa o sobě za příčiny našeho rozhodování, jako o sobě se vtiskující do intelektu a vůle. Vždyť vtištění všeobecné příčiny je v každém přijímáno dle jeho způsobu. Tedy účinek hvězdy, nutkající k potěšení, jež tkví v zařízeném spojení ke zrození, se bude u kohokoli přijímat dle sobě vlastního způsobu. Tak vidíme, že různí živočichové mají různé doby a různé způsoby smísení dle příhodnosti své přirozenosti. Tedy intelekt i vůle budou přijímat vtištění oné hvězdy dle svého způsobu. Pokud se ale něco požaduje dle způsobu rozumu a intelektu, nenastává hřích v rozhodování, které je ovšem vždy špatné proto, že se neřídí správným rozumem. Proto by v nás nikdy nebylo špatné rozhodnutí, kdyby vesmírná tělesa byla příčinou našeho rozhodování.
Žádná činná síla se nevztahuje k tomu, co přesahuje druh a přirozenost působícího, ježto každý působící působí svým tvarem. Avšak samo chtít, zrovna tak jako samo rozumět, přesahuje každý tělesný druh. Jako totiž poznáváme obecné, tak i naše vůle se vztahuje k něčemu obecnému, rozuměj, že "nenávidíme každý druh loupežníků". Naše chtění tedy není zapříčiňováno vesmírným tělesem.
Cokoli směřuje k cíli, je úměrné cíli. Avšak lidské rozhodování je zařizováno ke štěstí jako k poslednímu cíli. To ovšem nespočívá v nějakých tělesných dobrech, ale v tom, že duše je intelektem připojována k božským věcem, jak dle nauky víry, tak dle mínění filozofů. Vesmírná tělesa tedy nemohou být příčinou našeho rozhodování.
Proto se praví: "Nebojte se nebeských znamení, jako se jich bojí pohané, neboť jejich zákony jsou pošetilé." (Jer 10, 2, 3)
Vesmírná tělesa nejsou sice přímo příčinou lidského rozhodování jakoby se přímo vtiskovala do našich vůlí, přesto se z nich nepřímo poskytuje příležitost pro naše rozhodování, pokud působí na tělo, a to dvojmo: Jedním způsobem tak, že vtištění vesmírných těles je pro nás příležitostí nějakého rozhodování, jako, když se vesmírnými tělesy uzpůsobuje vzduch ke značnému mrazu, rozhodujeme se ohřát se u ohně, nebo činit jiné podobné, jež se shodují s dobou. - Druhým způsobem tak, že se vtiskují do našich těl, a s touto změnou vznikají v nás nějaká hnutí vášní, nebo jejich vtištěním jsme nachylováni k nějakým vášním, jako cholerikové jsou nakloněni k prudkosti. Nebo tak, že jejich vtištěním je v nás zapříčiňováno nějaké uzpůsobení, které je příležitostí nějakého rozhodování, jako při nemoci volíme užívání léku. - Vesmírná těla také někdy zapříčiňují lidské jednání, pokud jsou někteří šílenci neuzpůsobením těla zbavováni rozumu, takže u nich vlastně rozhodování není, nýbrž jsou pohybováni nějakým přirozeným pudem, jako zvířata.
Ukazuje se však a pokusem je ověřeno, že takovéto příležitosti, ať už jsou vnější nebo vnitřní, nejsou nutnou příčinou rozhodování, neboť člověk jim může rozumem odpírat nebo je poslouchat. Jsou však mnozí, kteří sledují přírodní podněty, ale jen málokteří, totiž jedině moudří, jež nesledují příležitost k špatnému jednání a přírodní podněty. A proto praví Ptolomaeus, že "astrolog nemůže vydávat posudky podle hvězd, pokud dobře nepoznal sílu duše a přirozené složení". Dále, že "astrolog nemá označovat věc druhově, nýbrž všeobecně". Vždyť vtištění hvězd často dosáhne účinku u těch, kdo neodporují náklonnosti, pocházející z těla, zatímco ne vždy v tom či onom, který právě rozumem odporuje přirozené náklonnosti.
Avšak nejsou pohyby vesmírných těles příčinami našich rozhodnutí nejen příležitostně, nýbrž i o sobě?
Toto tvrzení předpokládá, že vesmírná tělesa jsou oživená. Když vesmírný pohyb pochází od duše a je pohybem tělesa, je tedy třeba, aby - pokud je pohybem tělesa - měl takto sílu přeměňovat těla, a pokud pochází od duše, aby měl sílu vtiskovat se do našich duší. Takto je vesmírný pohyb příčinou našeho chtění a rozhodování.
Takové tvrzení je však nerozumné. Vždyť je třeba, aby každý účinek, jenž se děje nějakým nástrojem, pocházejícím od působícího, byl úměrný nástroji, jakož i působícímu: neužíváme přece jakéhokoli nástroje k jakémukoliv účinku. Proto nemůže nastat nějakým nástrojem to, k čemu se žádným způsobem nevztahuje činnost nástroje. Avšak úkon těla se nijak nevztahuje ke změně intelektu a vůle, ale pouze případečně, je-li od nich měněno tělo. Je tedy nemožné, aby se duše vesmírného tělesa, pokud je oživeno, vtiskovala do intelektu a vůle prostřednictvím pohybu vesmírného tělesa.
Částečná působící příčina obsahuje v působení podobnost působící všeobecné příčiny a je jejím vzorem. Kdyby však lidská duše něco vtiskla do jiné duše tělesným úkonem, jako když naznačením hlasu projeví svou inteligenci, tělesný úkon, pocházející od jedné duše, přejde k jiné duši pouze prostřednictvím těla. Pronesený hlas totiž změní sluchové ústrojí a takto smyslem vnímaný přejde jeho označení až k intelektu. Pokud tedy duše vesmírného tělesa vtiskuje něco do našich duší tělesným hnutím, pak onen úkon přichází do naší duše pouze změnou našeho těla. To ale není příčinou našeho rozhodování, nýbrž jenom příležitostí. Vesmírný pohyb tedy může být příčinou našeho rozhodování pouze příležitostně.
Když je třeba, aby pohybující byl současně s pohybovaným, pak je nutno, aby pohyb od prvního pohybujícího přecházel až k tomu poslednímu, co pohybuje v nějakém pořadí. Jako pohybující pohybuje tím, co je mu nejbližší, to, co je od něho vzdálenější. Avšak vesmírnému tělesu, o němž se uvádí, že je pohybováno duší k němu připojenou, je bližší naše tělo, než duše, jež může pohybovat vesmírné těleso pouze prostřednictvím těla. To je vidět z toho, že oddělené intelekty mají vztah k vesmírnému tělesu pouze jako pohybující k pohybovanému. Tedy změna vesmírného tělesa, vycházející od jeho duše, dosáhne k naší duši pouze prostřednictvím těla. Hnutí těla ovlivňuje duši pouze případečně. Tělesná změna způsobuje výběr pouze náhodou. Pohyb vesmíru tedy nemůže být příčinou našeho rozhodování ani kdyby tento vesmírný pohyb pocházel od nějaké duše vesmíru
Podobně lze prokázat, že pohyb vesmíru není příčinou lidského rozhodování vlivem oddělené duchové podstaty, pokud někdo tvrdí, že vesmír není oživen, ale že je pohybován oddělenou duchovou podstatou, neboli že vesmír je pohybován zvláštními stvořenými dušemi. (30)

Odkazy:
28) SCG, III, 84.
29) SCG, III, 85.
30) SCG, III, 87.

Měl sir Winston šestý smysl ?
     O Winstonu Churchillovi kolovalo ještě za jeho života mnoho pověstí. Byl to totiž člověk velmi rozhodný, pohotový a cílevědomě jednající a jeho houževnaté úsilí, s jakým se stavěl k řešení životních úkolů, se navzdory všem možným překážkám setkávalo s úspěchem. Bývalo kolem něho dost pověrčivých lidí, kteří lehkověrně hledali za vším neobvyklým a vynikajícím temnou sílu osudu.
    Poprvé Churchill vynikl za časů búrské války (1899-1902), kde působil jako válečný zpravodaj pro Morning Post. Búrové (Boerové) byli holandští osadníci, kteří se usadili v jižní Africe. Pro rostoucí války Búrů s domorodými Kafry docházelo ke sporům mezi Búry a Brity, kteří se snažili ozbrojenou silou obnovit příměří v zemí. Rozmrzelí nad britskou správou ovládli Búrové oblast Kapska, později Oranžsko a Transvaal, kde si zřídili samostatný stát. Důvodem byla bohatá ložiska zlata a démantů, kterých se Búrové chtěli zmocnit. O totéž se však v jižní Africe snažili Britové. Holandští osadníci však byli rodilí Afričané a Britové se je snažili kolonizovat. Londýnská vláda z podnětu Cecila Rhodesa a Josepha Chamberlaina zahájili válku proti Búrům. Během této války Britové dobyli Pretorii, ale odboj pokračoval dál. Když Winston přišel do Kapska, shledal, že válka tak brzy neskončí.
     Od časů búrských válek se začala šířit pověra, že když někdo podrží někomu dalšímu zápalku k zapálení doutníku, tak třetí, který si takto odpálí, bude s osudovou nutností zabit. Taková pověra se u Britů šířila proto, že netušili, že Búrové jsou vyzbrojeni přesnými puškami značky Mauser. Kdo ve tmě podržel delší dobu hořící zápalku asi tak na odpálení dvěma lidem, stačilo to, aby se na takový jasný terč dalo zamířit a pálit...
    V civilních šatech a s kloboukem holandského faráře se Churchill dostal mezi samotné Búry a na mnoho britským vojskům nepřístupných míst v Pretorii, aby o tamních poměrech pravdivě informoval svět. Jeho útěk z Pretorie byl snad nejdramatičtější epizodou v jeho životě, plném pohnutých chvil a hrůzostrašných zážitků. Často se k němu vracel v tisku i v přednáškách. A také jiní si z něho učinili látku svého vyprávění. Nikoli bez důvodu. Britský lid, zarmoucený neúspěchy svých vojsk, se rád obracel k tomuto mladému průbojnému jedinci, jehož odvaha, schopnosti a štěstí mu stále znovu vracely sebedůvěru a zdály se být zárukou vítězství. Avšak Churchillův životopisec (31) tvrdí, že "ve Winstonově hvězdě je zapsáno, že má vždy zároveň budit bouři pomluv závistivých nebo nepřátelských kritiků... Měl závratné štěstí. Dostával se stále do blízkosti skupin búrských střelců a dělal ze sebe terč pro kulky. Ale žádná jej nenašla. Osud, nebo spíše Prozřetelnost měla s ním ještě jiné plány..." A Georges Schlesinger (1962) zase o něm píše: "Nemohl být chycen a zastřelen někde v bezvýznamné africké výspě, když ho čekal osudový úkol: téměř o půl století později sjednotit spojence, podnítit vytvoření druhé fronty, porazit Hitlera a zachránit tak v hodině dvanácté ochablou evropskou civilizaci."
Je však příznačné, že Churchill vždy vyvolával svým vyhraněným a cílevědomým přístupem výraznou odezvu ve veřejném mínění, které je ovšem vždy velmi vrtkavé a nestálé.
     Jak si počínali Britové vůči Afričanům ? Rozhodně neradi slyší na to, že to byli právě oni - nositelé vyšší evropské civilizace, kdo uplatnili proti civilnímu domorodému obyvatelstvu černé pleti násilná opatření v podobě koncentračních táborů. A třebaže Churchill apeloval svými články na veřejné mínění, aby si Britové vůči posléze poraženým Búrům a Kafrům počínali šlechetněji a blahovolnějim, neměl úspěch. Se zpožděním se totiž dostávaly na veřejnost dlouhé seznamy padlých Britů, což hrdí Britové těžce nesli, takže nepřátelské vášně vzkypěly.
    Churchill měl dar velmi prozíravě odhadnout mezi mnohými věcmi a událostmi některé závažnější pro budoucnost, a jako průkopník je prosazovat. Dnes celý svět uznává vojenský význam tanku. Ale Churchill si může přičítat za zásluhu, že předvídal možnosti jeho použití, a že vzal na sebe nebezpečí nařídit jejich hromadnou výrobu a zavádění do armády. Tak Churchill vždy velmi houževnatě lpěl na svém názoru, třebaže byl pro to většinou vysmíván mnoha lidmi, aby všichni posléze uznali jeho prozíravost. A opravdu, teprve v listopadu 1917 byly tanky použity při překvapujícím hromadném útoku u Cambrai tak, jak to vždy žádal Churchill. Ve vojenských operací, které přivodily náhlou změnu v neprospěch německého císařského vojska, měly britské tanky rozhodující podíl.
     Thomson píše, že "věří-li někdo, že prozřetelnost chránila Churchilla za života plného dobrodružství, aby mohl stanout v čele této Británie v její nejtěžší hodině a přivést ji k vítězství, najde pro tuto svou víru mnoho důkazů v tom, jak často jen o vlásek unikl smrti, když za první světové války cestoval letadlem, přičemž nejednou sám pilotoval. Asi dvanáctkrát měl namále."
     Když se Churchill stal kancléřem pokladu, ohlásil návrat ke zlaté měně (1925), zrušené za války. Bylo to odvážné uprostřed rozsáhlé inflace libry a stupňující se nezaměstnanosti. Po vypuknutí generální stávky (1926), kdy ustala doprava i vydávání novin, si jedině Churchill zachoval duchapřítomnost a začal cílevědomě jednat. Jediný z ministrů měl novinářské zkušenosti. Se souhlasem vlády požádal majitele novin Morning Post, aby zapůjčil stojící stroje pro vydávání státních novin. Tyto British Gazette měly přinášet vládní poselství a pokyny všem Britům. Jeho první vydání vyšlo 5.května 1926 v dvěstatisícím nákladu a do týdne se zvětšil náklad na desetinásobek. Pravdivá informovanost o hospodářských a politických záležitostech zvítězila nad náporem socialistů.
     Sotva se uklidnily poměry v zemi, byl Churchill jako rozhodný zachránce silné a budovatel mocné Británie odstaven veřejností, rychle zapomínající na jeho zásluhy. A tak se dostává Churchill do opozice. Po deset let nikdo nedbal na jeho varování před rostoucím nebezpečím další války. Marně Churchill vystupoval s hrozebně vztyčeným prstem. Připomínal, že za to, co spojenecké vlády spáchaly na Československu v Mnichově, bude Británie draze platit a bolestně trpět. Viděl snad už tehdy budoucí poválečnou ztrátu britského prvenství ve světové politice? Nebo jen smutně vzpomínal na svou svatební cestu, při níž novomanželé navštívili vlídnou českou zem, kde také přenocovali u svých známých, panů de Forest, na hradě Veveří? Někdejší sídlo pana Přibyslava z Obřan, kde vyrůstala sv.Zdislava, bylo jistě interesantní pro nocleh, jako mnohého příslušníka lóže, tak i Winstona Churchilla, uvážíme-li, že jeden z bývalých židovských majitelů hradu, pan Hirsch nelenil a dal zabudovat postele do jeho gotické kaple...
Teprve po japonském vpádu do Mandžuska se stalo, že britský lid a vláda opět začali pozorněji naslouchat Churchillovým výzvám, ale stále jenom pasivně. Až na jaře roku 1940 procházel britský lid ohněm pozemského očistce. Vyšel z něho pozměněn, s novým, rozhodným duchem, s pevnou odvahou a pohotovostí k obětem. Tehdy 13.května vystoupil Winston jako ministerský předseda ve sněmovně s památným projevem: "Čeká nás jen krev, slzy a pot! Čeká nás nejhroznější Boží soud. Máme před sebou mnoho a mnoho dlouhých měsíců a zápasů a utrpení. Ptáte se, co je naší politikou? Pravím: Chceme vést válku na moři, na zemi a ve vzduchu celou svou mocí a celou silou, kterou nám Bůh může dát, proti obludné tyranii..."
     Churchill měl výjimečně vyvinutou schopnost správného výběru svých přátel a spolupracovníků, a to od své manželky, přes osobního sluhu až po generály.
      Sir Winston si byl vědom této své podivuhodné intuice, s níž si úspěšně vybíral lidi pro vlastní život i pro práci. Zmiňoval se o tom ve svých publikacích. Tak ve své úvaze "Záhadní lidé kolem nás" (1960) píše: "Lidský osud není nikdy izolovaný, nýbrž je zákonitě propojen s osudy jiných lidí. Naše jednání může mít pravý účinek, a tedy vyznít osudově jedině prostřednictvím osudů jiných lidí, s nimiž se během života zákonitě setkáváme. Kdo je přesvědčen o této zákonitosti a sleduje každý lidský fenomén jako nám předurčený, ten má příležitost podstatně zdokonalit svůj osud a osud svých bližních.
     Když třeba jsem se seznámil s Clementine Hozierovou, vnučkou hraběnky z Arlie, hned jsem si byl jist, že je to ta pravá bytost, která je mi osudově souzena, aby stála po mém boku jako má životní družka a manželka. Usmál jsem se na ni, ale ona sklopila oči. Také ona to v té chvíli pochopila, ale zdálo se jí, že ještě nepřišla ta pravá chvíle, abych se směl ucházet o její ruku. K tomu však zákonitě došlo o něco později. Začala se o mě více zajímat a vyhledala si články o mně a přečetla i moje díla. Když jsem se o ni začal vážně ucházet, dívala se na mně už vlídněji. Jenže jaký vnitřní proces jsem prodělal já už v oné první chvíli, když jsem dospěl k jistotě, že se stane mojí manželkou? Sám si to vysvětluji prostě tak, že to chápu ze svého někdejšího vnuknutí, ale stěží dovedu jinému sdělit podstatu onoho předurčení. Bylo to opravdu osudové a navíc docela iracionální. Sotva jsem totiž Clementine poprvé spatřil, měl jsem jakési intuitivní zření, v němž jsem zahlédl, jak je obklopena dospělými dětmi, které nesly moji i její tvář. V tom okamžiku mi srdce poskočilo a prudce se rozbušilo, snad aby mne upozornilo na výjimečnost celé té situace, a že jsem se ocitl na rozcestí svého života. Proto jsem si dal pozor, abych nedbale či nepozorně nepřehlédl něco závažného.
     A kdybych se později nezasnoubil s Clementine a kdybych v září roku 1908 v kostele sv.Markéty ve Westminsteru nespojil svůj život s jejím, nikdy bych se nebyl stal ministerským předsedou. Právě moje manželka uhladila některé hrany mé osobnosti, takže jsem se v roce 1940 stal přijatelnějším i pro své zavilé politické odpůrce, takže mne král mohl jmenovat britským premiérem...
Avšak nebyla to jen Clementine, ale ještě tisíce dalších osob, co mne přivedlo na významné životní rozcestí, po jehož překročení se mi otevíral můj osobní, ale i politický osud, díky němuž mi byli dopřáno ovlivnit závažné události...
     Vzpomínám si, že třeba jednou, bylo v roce 1903, jsem přecházel rušnou londýnskou ulici, když mi najednou vstoupil do cesty neznámý starý muž v ošoupaném obleku. Pohlédl jsem do jeho hloubokých blankytných očí a on mi odpověděl vlídným úsměvem. Nevzpomínal jsem si, že bych ho odněkud znal, ale cosi mne nutkalo, abych byl zdvořilejší, takže jsem před ním smekl buřinku, čímž jsem ho na pár vteřin pozdržel. Jenže právě v tu chvíli se z kolemjedoucího hlučného vozu skutálely sudy s asfaltem. Starý muž byl těmi sudy povalen a na místě rozdrcen, kdežto já jsem vyvázl díky těmto několika vteřinám zdržení, kdy jsem se proti svému zvyku nutil do zdánlivě zbytečných zdvořilostí.
     Proč jsem se v rozporu se svými osobními sklony najednou upjal k takové okázalé zdvořilosti vůči cizímu londýnskému vandrákovi? Když jsem se po oné tragické pouliční události dostal domů a rozebíral jsem své vnitřní pocity, které mne podnítily učinit to, co jsem nakonec udělal, pochopil jsem, že jsem o blížící se nehodě "věděl" ve chvíli, když jsem vkročil do silnice a jaksi mimoděk jsem "slyšel" hlučný příjezd vozu naloženého sudy s asfaltem, rovněž jsem "viděl", jak jsou nedbale naloženy a špatně zajištěny, a také jsem "tušil", že se při prudkém zatočení na křižovatce sudy uvolní způsobí nehodu. Také jsem pochopil, že také onen starý muž snad "tušil", co ho čeká, ale pokojně vyhlížel vstříc naplnění svého osudu, o čemž svědčily jeho usmířené a klidně pohlížející oči. Oči, jejichž pronikavý výraz mne připravil o oněch pár vteřin, jejichž promarnění mi však dopřálo více než půlstoletí dalšího života..."
     Jiný příklad zvláštní intuice, s níž Churchill odhadoval skryté vlastnosti lidí, poskytuje Bernard Montgomery (1887-1976). Winston Churchil jedním pohledem odhalil jeho nevšední nadání k vojenskému velení. Jedině díky jeho osobní podpoře udělal Montgomery až ve zralém věku skvělou vojenskou kariéru a stal se vedle generála Pattona stal druhým nejslavnějším spojeneckým vojevůdcem druhé světové války. Churchill o tom píše v úvaze "Záhadní lidé kolem nás": "Sotvaže jsem poprvé spatřil Montgomeryho, vůbec jsem nebral v úvahu pomluvy o jeho údajném nevychovaném jednání a přehnané ctižádostivosti, které o něm šířili jeho odpůrci. Žárlili na jeho mimořádné osobní nadání.
     Když jsem se s ním poprvé setkal v roce 1940 jako jeho přímý nadřízený, hned jsem si byl jist, že i přes jeho nepřístupnou tvář se stane tento voják pro mne mužem číslo jedna. Ihned jsem si byl jist, že při schůzce válečného kabinetu ho budu prosazovat jako nejvyššího velitele, což jsem také docílil. Všechno to vyvrcholilo před koncem války v roce 1944. Tehdy byl Montgomery jmenován zástupcem amerického generála Eisenhowera, aby spolu s ním řídil při invazi vyloďovací operaci Overlord. Proč jsem si však vybral právě Montgomeryho? Sotva jsem ho spatřil poprvé, vyjevil se mi v mysli obraz, v němž už měl Monty na sobě uniformu britského maršála a přijímal kapitulaci německých vojsk v severozápadní Evropě...
    Zdá se to neuvěřitelné a nespolehlivé? Tento můj obraz byl navíc tak živý, opravdový, podrobný a neobyčejně plastický, že jsem z něho odvodil i takové podrobnosti, jako byly tehdy právě kvetoucí stromy, vyjevující se mi na pozadí vize. Avšak ta vize se objevila pouze na zlomek vteřiny. Potom pohasla jako pohasínají meteory na noční obloze, takže se na ně stěží upamatujeme, protože vůbec nevíme, odkud se vynořily a kam padly. Kdybych se nesnažil silou vůle obnovit tento mizející záblesk a udržet jej aspoň na pokraji své paměti, jistě by nadobro zmizel, takže bych o té vizi už pár vteřin nevěděl vůbec nic a Montgomery by se pro mne stal všedním člověkem, a neměl bych důvod jej upřednostňovat a dávat mu velké úkoly odpovídající jeho nevšedním schopnostem.
     Tato podivná intuitivní vize nacházející se v mé mysli se o řadu let později stala nezvratnou dějinnou skutečností, když Monty jako maršál přejímal z mého pověření v květnu 1945 kapitulaci německých vojsk...
     Churchill si sám klade otázku: Jaký mechanismus však způsobuje ony podivné vize, které nám dávají příležitost nahlédnout do budoucích událostí, takže potom jednáme tak, aby se opravdu uskutečnily? Jsem si docela jist, že podobné obrazy se dostavují do nitra každého člověka, ale že pouze zřídkakdo z nás je připraven patřičně na ně odpovědět, či je zachytit, obnovit ony prchavé a neohraničené dojmy, ale také jim navíc porozumět a zařídit se podle jejich poselství. Pro mnohé lidi jsou podobné vnitřní procesy skoro neproveditelné, protože se příliš zřetelně odlišují od běžné každodenní zkušenosti, která zaplňuje skoro celý náš den, a tedy i většinu našeho života...
     Myslím, že okolní prostor je plný znamení vyvolávajících takové prchavé intuitivní vize, které spojují minulost každého jedince s jeho budoucností a propojují tak naše osobnostní vazby s osobnostními vazbami lidí, kteří se zákonitě nacházejí v naší blízkosti a čekají, až je naše "já" v dobrém nebo ve zlém osloví...
     Je škoda, že lidé většinou příliš pospíchají a odhánějí podobné intuitivní vize a prchavé obrazy vlastního nitra, které nejčastěji přičítají pouze vlastní rozbouřené obrazotvornosti, únavě či jakési přechodné rozpolcenosti osobnosti, takže se nám tyto vize velmi snadno rozplývají třeba průnikem do všední, každodenní zkušenosti. Odháníme tyto vize, s neospravedlnitelnou leností je zapomínáme. Následkem této nevstřícnosti vůči intuitivním podnětům v našem nitru upadáme do zcela šedivé a nicotné zkušenosti. Tak se dostáváme do závislosti na bezvýznamných událostech a ve stáří se zlobíme na to, že jsme dojeli na konečnou, kde nás vůbec nikdo a vůbec nic nečeká a že jsme tedy vlastně žili úplně zbytečně..."

     Po vítězství horké války předvídal Churchill válku studenou. Když přebíral na Westminsterské koleji ve Fultonu čestný doktorát v 5.března 1946, prohlásil: "Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč celým světadílem spuštěna železná opona. Města za touto linií jsou v oblasti sovětského vlivu a všechna jsou vystavena v stupňující se míře ovládání z Moskvy... Považuji za svou povinnost podat obraz stínu, který dopadá - na Východě stejně jako na Západě - na celý svět. U Rusů jsem poznal, že neobdivují nic tak, jako sílu. Nemůžeme si dovolit, když k tomu máme nezbytné prostředky, pohybovat se v pásmu nepatrné převahy a vystavovat se tím možnosti, že by někdo mohl podlehnout pokušení o změření sil." Jaké byly tyto nezbytné síly, které měli Spojenci po válce v Evropě k dispozici? Především poražená německá armáda. Stačilo ji reorganizovat a napřímit správným směrem na Východ. Válka totiž neskončila. Pouze změnila své prostředky. Jeho hlasu nebylo vyslyšeno. Lidé všude kolem něho už podléhali opojení z iluze míru. Uprostřed tohoto pacifismu, hluchého a slepého ke všemu, co se dělo v sovětské zájmové oblasti, umíraly další desetimilióny lidí v ruském Gulagu..."

5. Zamyšlení o řízení chodu našich věcí
   S ohledem na mínění Aristotela o duších vesmíru lze připustit, že Bůh může řídit chod stvořených věcí také prostřednictvím duší vesmíru. (32) Jestliže jsou nějaké duše vesmíru nebo jakékoli jiné stvořené oddělené intelektuální podstaty, mohou nám přímo vtisknout chtění nebo mohou být příčinou našeho rozhodování. (33)
     Úkony všeho stvoření jsou podřízeny řádu Boží prozřetelnosti. Proto nesmí jednat mimo její zákony. Je však zákonem prozřetelnosti, aby každé stvoření bylo naváděno od sebe jako nejbližší příčiny. Tedy vyšší stvořená příčina nemůže při pominutí tohoto řádu ani pohybovat, ani něco způsobit. Nejbližší pohnutkou vůle je poznané dobro, které je jejím předmětem, a je od něho pohybována jako zrak barvou. Tedy žádná stvořená podstata nemůže pohnout vůli, leda prostřednictvím poznaného dobra. Pokud se jí tedy ukazuje, že něco je dobré k vykonání, což znamená přemlouvat. Tedy žádná stvořená podstata nemůže působit na vůli, neboli být příčinou našeho rozhodování, leda na způsob přemlouvajícího.
      Něco vzniklo tím, že je pohnuto, nebo utrpělo od onoho působícího, jehož tvarem může být uvedeno do uskutečnění. Vždyť každý působící působí svým tvarem. Avšak vůle je uvedena do uskutečnění žádoucím, které upokojí hnutí její touhy. Avšak touha vůle se upokojí jako ve svém vrcholném cíli jedině v Božím dobru. Tedy jedině Bůh může pohnout vůli na způsob působícího.
    Jako se v neoživené věci má přirozená náklonnost k vlastnímu cíli, který se také nazývá přírodní žádostí, tak se má v intelektuální podstatě vůle, jež se nazývá také intelektuální žádostí. Přirozené žádosti však nepřísluší dávat někomu jinému, než tomu, kdo ustanovil přirozenost. Tedy též naklonění vůle k něčemu nepřísluší jinému, než tomu, kdo je příčinou intelektuální přirozenosti. Avšak to je jedině Bůh. Tedy jedině on může k něčemu naklánět naši vůli.
     Násilí je podle Aristotela to, jehož "základ je mimo jednající osobu a tato ničím nepřispívá". Pokud by tedy vůle byla pohnuta od nějakého vnějšího základu, byl by to násilný pohyb. Avšak znamenalo by to být pohybován vnějším základem, který pohybuje na způsob působícího a nikoli na způsob cíle. Násilné však odporuje dobrovolnému. Je tedy vyloučené, aby vůle byla pohybována od vnějšího základu jako od působícího, nýbrž je třeba, aby každý pohyb vůle vycházel zevnitř. Avšak žádná stvořená podstata není spojována s intelektuální duší, co se týká jejího nitra, nýbrž jedině Bůh, jenž sám je její příčinou a udržovatelem v bytí. Pohyb vůle může být tedy zapříčiněn jedině Bohem.
     Násilí je protivou přirozeného a dobrovolného pohybu, ježto u obojího je třeba, aby vycházel od vnitřního základu. Avšak vnější působící pohybuje pouze tak, pokud v pohnutelném zapříčiňuje vnitřní základ pohybu, jako činitel, který dává tvar tíže tělesu vzniklému jako těžkému, pohybuje jej přirozeně dolů. Avšak nic jiného vnějšího nemůže pohnout přirozené těleso bez násilí, leda snad případečně jako odstraňující zábranu, což spíše užívá přirozeného pohybu čili úkonu, než aby jej zapříčiňovalo. Tedy jedině tentýž působící může nenásilně zapříčinit pohyb vůle, který zapříčiňuje vnitřní základ onoho pohybu, což je samotná mohutnost vůle. Avšak to je jedině Bůh, který stvořuje vůli. Tedy jedině Bůh může pohnout vůli na způsob nenásilně působícího. Proto se říká, že "královo srdce je v Hospodinových rukou, nakloní se, kam se mu zlíbí" (Př 21,1). A také: "Je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí" (Flp 2, 13).
    Pokud jde Boží působení na hnutí vůle, někteří lidé nechápou, jak může Bůh zapříčinit v nás hnutí vůle, aniž by svobodná vůle utrpěla škodu. Uvádějí, že Bůh v nás zapříčiňuje chtění i dokonání, pokud nám dává sílu chtění, nikoli však tak, že by v nás způsoboval chtění toho či onoho.
     A zdá se, že z toho vzešel názor, že se prozřetelnost netýká toho, co podléhá svobodné vůli, totiž rozhodování. Naopak se prozřetelnost vztahuje k vnějším účinkům. Vždyť ten, kdo si zvolí, že něco dosáhne, nebo dokončí, nebude toho moci vždy dosáhnout. Tak výsledky našich úkonů nepodléhají svobodné vůli, nýbrž jsou uzpůsobovány prozřetelností.
     Tomu všemu odporuje autorita Písma svatého. Říká se přece: "Všechna díla naše jsi v nás vykonal, Pane" (Iz 26,12). Proto máme od Boha nejen sílu chtění, nýbrž také konání.
     Totéž, co praví Šalamoun: "Kam se mu zlíbí, nakloní je" (Př 21,1), prokazuje, že Boží přítomnost se vztahuje nejenom na mohutnost vůle, nýbrž také na její úkon.
     Bůh nejenže dává věcem sílu, nýbrž ani žádná věc nemůže působit vlastní silou, kdyby nepůsobila také jeho silou. Člověk tedy nemůže užívat síly vůle sobě dané, ledaže jedná Boží silou. Jenže to, čí silou působící jedná, je nejen příčina síly, nýbrž také příčina úkonu. To se projevuje u umělce, jehož silou působí nástroj, takže nepřijímá vlastní tvar od tohoto umělce, nýbrž je jím pouze přiložen k dílu. Bůh je tedy příčinou naší vůle a našeho chtění. (34)
     V duchovním se objevuje dokonalejší řád, než v tělesném. Avšak v tělesném je každý pohyb zapříčiňován prvním pohybem. Je tedy třeba, aby každé hnutí v duchovním bylo zapříčiňováno první vůlí, a tou je Boží vůle.
     Avšak Bůh je příčinou každého úkonu a působí v každém působícím. Je tedy příčinou hnutí vůle.
     Aristoteles to zdůvodňuje tímto způsobem. Je třeba, aby byla nějaká příčina toho, že někdo rozumí, radí se, rozhoduje se a chce, jelikož každé nové má mít nějakou příčinu: pokud je však její příčinou jiný záměr a jiná předchozí vůle, protože v nich nemůžeme postupovat do nekonečna, je třeba dospět k nějakému prvnímu. Je však třeba, aby toto první bylo něco, co je rozumem lepší. Nic však není intelektuálně a rozumově lepšího, než Bůh. Bůh je tedy prvním základem našich záměrů a vůlí.
     Z toho je jasné, že je třeba, aby také lidská vůle a rozhodování byly podrobeny Boží prozřetelnosti. (35)
     Vždyť vše, co Bůh působí, způsobuje řádem své prozřetelnosti. Je-li tedy on sám příčinou našeho rozhodování i vůle, pak naše rozhodování i vůle podléhají Boží prozřetelnosti.
     Všechno tělesné je spravováno duchovním. Duchovní však působí na tělesné vůlí. Jestliže tedy rozhodování a hnutí vůle intelektuálních podstat nepříslušejí k Boží prozřetelnosti, tedy z toho plyne, že se upírá jeho vůli také tělesné, a tak by nebyla naprosto žádná prozřetelnost.
    Čím je něco ve vesmíru ušlechtilejšího, tím více je třeba, aby se to podílelo na řádu, ve kterém spočívá dobro vesmíru. Proto Aristoteles napomínal ty, kdo kladli náhodu a osud do uspořádání vesmírných těles, a nikoli do nižších věcí. Avšak intelektuální podstaty jsou ušlechtilejší, než tělesné. Když tedy tělesné podstaty co do jejich podstat a úkonů podléhají řádu Boží prozřetelnosti, tím spíše mu podléhají intelektuální podstaty.
     To, co je blíže cíli, podléhá více řádu, jenž je zařízen k cíli, neboť jeho prostřednictvím je ještě jiné zařizováno k cíli. Avšak úkony intelektuálních podstat jsou zařizovány k Bohu jako k cíli blíže, než úkony jiných věcí. Úkony intelektuálních podstat podléhají tedy řádu prozřetelnosti, jíž Bůh zařizuje všechno k sobě, více, než úkony jiných věcí.
     Prozřetelné spravování vychází z Boží lásky, kterou Bůh miluje věci od sebe stvořené. Láska podle Aristotela spočívá v tom, že "milující chce dobro milovanému". Tedy čím více Bůh miluje některá stvoření, tím více podléhají jeho prozřetelnosti. To však učí také Písmo svaté: "Opatruje Pán všechny, kdo ho milují" (Ž 144,20). Učí to i Aristoteles, když uvádí, že Bůh nejvíce pečuje o ty, kteří milují poznané, jako o své přátele. Z toho také plyne, že nejvíce miluje intelektuální podstaty. Jejich vůle a rozhodování tedy podléhají pod jeho prozřetelnost.
        Vnitřní dobro člověka, které je závislé na vůli a rozhodování, je člověku vlastnější, než ono, která je mimo něho, jako dosažení bohatství, nebo něčeho podobného. Člověk je nazýván dobrým pro toto vnitřní dobro, ale nikoli pro ono vnější. Kdyby tedy lidské rozhodování a vůle nepodléhaly Boží prozřetelnosti, ale jen vnějškový prospěch, bylo by pravdivější, kdyby se lidské věci vymykaly Boží prozřetelnosti, než aby jí podléhaly. To ovšem uvádějí rouhači, takže se "po obvodu nebes prochází a naše věci nevidí" (Jb 22,14). A "opustil Hospodin zemi; Hospodin nevidí" (Ez 9, 9), "kdo může poručit, aby se co stalo, nepřikáže-li to Hospodin?" (Pl 3,37)
     Podle uvedeného názoru se ale zdá, že některé námitky jsou ve shodě se zněním Písma svatého. Je přece psáno, že "Bůh na počátku stvořil člověka a zanechal ho v moci rozhodnout se". Dále je psáno, že "předložil tobě vodu i oheň", a "k čemu chceš, vztáhni svou ruku. Před člověkem je život i smrt, dobré i zlé, co zalíbí se mu, bude mu dáno" (36), a "uvaž, že jsem dnes položil před oči tvé život a štěstí, naproti tomu však smrt a neštěstí" (Dt 30, 15). Avšak tato slova jsou uváděna k tomu, aby se prokázalo, že lidé mají svobodnou vůli, a ne aby jejich rozhodování bylo oddělováno od Boží prozřetelnosti.

Odkazy:

31) Thomson, M., Winston Churchill, Praha 1946.
32) SCG, II,70.
33) SCG, III, 88.
34) SCG, III,89.
35) SCG, III, 90.
36) Sír 15,14-18.

Tajný kruh britského premiéra
Během druhé světové války působila ctižádostivost Winstona Churchilla na Brity povzbuzujícím způsobem, když jim dodávala sebedůvěru a přesvědčení o jejich konečném vítězství. Sotva však utichla válečná vřava, začalo vypjaté sebevědomí britského premiéra spíše pobuřovat svobodomyslně smýšlející občany Velké Británie. Je zajímavé, že ještě za války dával Churchill najevo své pevné přesvědčení, že poražení německého nacismu bude koncem jeho vlastního výsostného postavení a rozdrcení Hitlera povede k jeho odvolání z úřadu premiéra. Tušil snad už dávno před koncem války, jak nevděčně se k němu zachovají domácí voliči v prvních poválečných volbách? Muselo to být silnější, než nejasné tušení a nejisté dohady, protože už od podzimu roku 1944 dával Churchill najevo jistotu, že bude na rok odvolán z místa ministerského předsedy Velké Británie. Kde bral Winston Churchill takovou jistotu?
Poválečná doba vynesla na světlo Boží nové poznatky také o těchto věcech. Ukazuje se, že Churchill sice hodně důvěřoval vlastní intuici, ale ještě více spoléhal na možnosti výzvědné služby. Během krajního ohrožení ostrovní říše za náporu Luftwaffe se však nespokojoval ani s mistrnými výkony britské tajné služby. Snažil se za každou cenu získávat zprávy přímo z první ruky, bez příkras rozvědek, a to hlavně z oblastí obsazených nacisty. Usiloval o co největší rychlost v získávání těchto vojensky důležitých zpráv, protože prvenství v jejich získání mohlo vojensky znamenat velkou výhodu, okamžik překvapení nepřítele, vítězství. Kromě toho považoval za oslabování účinnosti výzvědné služby, kdyby se měla o své zprávy s někým dalším dělit. Tak nejednou užíval Churchill závažné zprávy, získané tajnou zpravodajskou službou např. i k nátlaku na presidenta Roosevelta, aby ho podnítil k účinnější americké pomoci vojenským materiálem pro záchranu Evropy.
Proto Churchill pohotově obcházel i britské zákony, když si pro svou vlastní potřebu zřídil tzv. Tajný kruh několika zpravodajů. Celkem dvanáct jeho zpravodajů bylo roztroušeno po nacisty okupované Evropě, tři z nich působili přímo v samém jádru Třetí říše, kde však koncem války tragicky zahynuli. Většina z nich zůstávala utajená i pro britskou tajnou výzvědnou službu. Jedné z nich se však podařilo přežít v Evropě pod nacistickou nadvládou a dožila se ve zdraví míru. O svých zvláštních službách pro Churchilla vydala posléze svědectví. Byla to Josephine Butlerová. V roce 1986 zveřejnila své vzpomínky na dobu své válečné spolupráce s Churchillem. Kniha vyšla pod názvem "S kyanidem v botách". Kdo byla Josephine Butlerová?
Narodila se roku 1901 v Anglii, kde prožila dětství spolu se svými šesti sourozenci. V osmi letech ji rodiče poslali do klášterní školy v Bruggách. Tam si dokonale osvojila francouzštinu. Po první světové válce vystudovala v Anglii medicínu a sociologii. Potom přijala zaměstnání na onkologickém oddělení kliniky Thierry de Martel v Paříži. Když na Evropu dopadly stíny nacismu a fašismu, opustila kontinent a vrátila se do Anglie. Pracovala na britském ministerstvu války v oddělení výzvědné služby jako překladatelka tajných zpráv z Francie.
"Máte mimořádné jazykové, kombinační a jiné vynikající schopnosti", konstatoval její nadřízený, "Vás je škoda na takovou podřadnou práci. Mohla byste někde působit samostatně."
Neodpověděla na to nic. Po pádu Singapuru v roce 1942, kdy britská vojska na všech vojskách ustupovala, byla Butlerová krajně utajených způsobem pozvána na tajnou schůzku, která se měla uskutečnit ve Whitehall. V ostře sledovaném podzemí ji přivítal osobně ministerský předseda Winston Churchill.
"Nabízím vám členství v Tajném kruhu svých vybraných zpravodajů", řekl jí bez dlouhých okolků. "Přijímáte?"
"S radostí", kývla hlavou. "Co bych mohla udělat?"
"Nemůžeme ztrácet ani minutu čas. Je třeba založit síť tajných skupin na území okupované Francie. A hlavně v Paříži. Máte tam nějaké spolehlivé známé?"
"Zajisté. Mohu se na ně ve všem obrátit."
"Zůstane to zatím jen mezi námi dvěma, ano?!"
Josephine zvládla své poslání v Paříži a jinde po Francii na výbornou. Později ji ministerský předseda osobně pověřil řadou zpravodajských úkolů v okupované Francii. Všechny dokonale splnila. Píše o tom ve svých vzpomínkách:
"Během tří a půl roční spolupráce britským ministerským předsedou jsem se s ním osobně setkala nejméně dvanáctkrát. Říkával mi Jay Bee. Získané zprávy jsem ovšem většinou předávala prostřednictvím Churchillovy spojky. Zdaleka ne všechna naše setkání byla stejně pozoruhodná. Churchill byl totiž krajně zaneprázdněn. V důsledku počátečních vojenských neúspěchů spojenců byl také často velmi roztěkaný a náladový...
Zvláště důvěrné a pozoruhodné bylo však naše setkání koncem listopadu 1944. Tehdy jsme s Winstonem Churchillem rozmlouvali mezi čtyřma očima zase v podzemních místnostech Whitehallu.
"Jaké jsou poměry ve Francii?" vyptával se.
Popsala jsem je a zmínila jsem se mu, jak jsem měla na mále, když jsem byla nacisty zadržena kvůli svému chování v jedné pařížské kavárně, ale že jsem si hned byla jistá, že to dobře dopadne. Churchill se na to podrobně vyptával:
"Jak to proběhlo?"
"Sotva me zatkli a předvedli před službu konajícího důstojníka, hned jsem si byla jista, že se odtud dostanu. Najednou jsem viděla, jak a za jakých okolností se dostanu na svobodu..."
"To myslíte vážně?" divil se Churchill, usedl a zapálil si jeden ze svých oblíbených doutníků, které vždy zpola vykouřené odhazoval.
"Ano. Už v útlém dětství jsem si osvojila zvláštní schopnost. Pokaždé, když jsem měla strach z otce a trestu za nějakou mou nedbalost, jsem se vždy jaksi stáhla do sebe jako malý uzlíček. A v takovém okamžiku mi v mysli vytanuly obrazy příštích událostí. Měla jsem i zvláštní sílu či schopnost dotvářet si tyto obrazy. Myslím, že podobné schopnosti kdysi v pravěku patřily k osobnostní výbavě našich prapředků."
"Pokračujte."
"Když mi bylo sedm let, hrozilo mi nebezpečí potrestání za krádež ovoce, tak jsem prožila ten stav, kdy se jaksi celé mé nitro scvrkávalo do nepatrného uzlíčku."
"A co se stalo?"
"Stále jsem před otcem v hrozné obavě, a tento strach docela stravoval celou mou bytost a ochromoval všechno mé přemítání. Připadala jsem si jako zkamenělá socha, a v tu chvíli jsem si s naprostou jistotou uvědomila, že otec na moje potrestání prostě zapomene, a že už mě nebude dál vyslýchat. K tomu vzápětí opravdu došlo. Otec mě bez dalšího zjišťování propustil, jako by najednou zastřela jeho vědomí nějaká mlha. Najednou na mne hleděl a nevěděl, co chce, jako by si vůbec nemohl vzpomenout, proč před ním stojím a proč se tak třesu strachy. Nakonec mávl rukou, abych si šla po svém, a také on se soustředěně zabral do své dosavadní činnosti.
Už tehdy jsem začala chápat, že jsem před chvílí jaksi předjímala budoucnost, která se nějakým tajemným způsobem dotvořila podle mé vypjaté potřeby."
Ani když Josephine dospěla, nebyla schopna si vysvětlit, jak se to tehdy vlastně stalo, zda se nad jejím poníženým stavem a zkroušeným srdcem nesmiloval sám Bůh a učinil nějaký zázrak, nebo zda to vše nějak nepřivodila silou vlastní vůle. Každopádně se však od té doby nejednou vracela k takovému nenadále objevenému stavu. Vracívala se do toho stavu, když pocítila strach nebo vnitřní obavu z hrozícího neznámého nebezpečí. Předpokladem navození onoho stavu, kdy postřehovala útržky budoucnosti bylo podle ní velké duchovní soustředění, spojující se až s utrpením.
"Něco podobného jsem zažil také", říkal Churchill, "Ale jak to bylo při vašem zatčení a vyváznutí ze spárů pařížského gestapa?"
"Když mě ti esesáci sebrali v oné kavárně kvůli tomu, že jsem hrdě vstala a s odporem jsem zašlápla nedopalek, který jeden z nich velkopansky odhodil na zem, věděla jsem, že moje padělané doklady při důkladnějším zkoumání neobstojí. V tu chvíli mne polil hrozný strach. Vůbec jsem nebyla schopna logicky uvažovat. Bylo skoro jisté, že budu vzápětí odhalena jako britská špionka, mučena a potupně ubita...
Už v autě se mě ptali:
"Jaké máte povolání?"
"Jsem učitelka."
"To určitě. Jste aristokratka a žádná učitelka!" posmíval se jeden z esesáků, "Však oni si na to gestapu posvítí!"
Když mě dovezli do budovy gestapa a předali do rukou službu konajícího důstojníka, řekli mu:
"Vydává se za učitelku. Ale projevuje otevřeně nepřátelské chování vůči Říši. Jistě bude mít falešné doklady."
Gestapák se choval podobně smutně proslulý Klaus Barbie, který bestiálně umučil řadu francouzských vlastenek. Bezostyšně a s křivým úsměvem mě vyzval, abych se svlékla. Přepadl mě tak hrozný strach, že jsem se znovu po dlouhé době ocitla v onom stavu vytržení. Najednou jsem uviděla vizi sebe, jak stojím polonahá před svým budoucím mučitelem a nehybně mu zírám do očí. Uviděla jsem to jako zcela zaostřený obraz, přičemž jsem si byla jista tím, že právě já jsem oním důstojníkem gestapa, který mě zakrátko propustí na svobodu. V tu chvíli jsem si najednou byla jista svou záchranou. Najednou mne provanula čerstvá duchovní síla a s úlevou jsem si oddechla. Nevím, co se to vůbec stalo. Co způsobilo zcela nenadálý obrat v bezvýchodné situaci? Nechápu mechanismus, který způsobil, že si mi zdálo, jako bych silou vůle či pouhým upřeným pohledem vnukla svému vězniteli nápad, aby přestal trvat na dalším svlékání, a nedbal na mou identifikaci, kterou by podle předpisů měl provést. Anebo jsem prostě ve své vizi nahlédla do budoucnosti, v níž se ten člověk změnil své touhy, a začal jednat zcela protichůdně, dokonce i proti předpisům.
Gestapácký důstojník se totiž zachoval přesně tak, jak jsem dopředu viděla ve svém obraze. Napřed uhnul před mým upřeným pohledem. Znejistěl a ochabl ve své výbojnosti. Podíval se na mne jako na někoho, s nímž navázal důvěrné spojení. I já jsem se najednou na něho dívala jakoby novýma očima. Už jsem neviděla člena nenáviděné okupační mašinérie, ale člověka s citlivou účastí pro druhé lidi. Najednou jsem si toho Němce začala vážit jako člověka s vlastní důstojností, který dokonce ovládal i francouzsky, a jen krutá válka a rozkazy nadřízených ho tlačily do role násilníka. Vždyť jeho krutostí sevřená tvář se najednou uvolnila a prozářila mládím...
"Ukládám vám za trest, že po dva dny budete pomocné práce jako uklízečka v budově gestapa", řekl důstojník a zavolal stráž: "Odvést!"
Po dvou dnech této služby na gestapu jsem byla propuštěna, aniž se kdokoli zajímal o mou totožnost a o mé doklady.
V mládí jsem prožil něco podobného, ale s tím, jak jsem musel víc a více řešit úkoly praktického rázu, se moje nitro pro podobné vize začalo uzavírat", řekl Winston Churchill. - "Pokuste se, Jay Bee, vžít do strašné situace naší vlasti a celé Evropy ohrožené z jedné strany Hitlerem a z druhé strany Stalinem. Jaký obraz budoucnosti vidíte?"
Aniž Josephine Butlerová uhnula pohledem, začala tiše hovořit: "Vidím budoucnost tak, jak je třeba. Válka skončí nejpozději v květnu příštího roku bezpodmínečnou kapitulací Německa. Avšak mezi východem a západem Evropy bude vytvořena nová nepropustná hráz, takže válka bude další dlouhá léta na spadnutí. Avšak nedojde k ní, protože Rusko si bude vědomo síly západní Evropy. Vy sám se svou mezinárodní autoritou se přičiníte o posílení odporu proti hrozící komunistické rozpínavosti...
Hned po skončení války proběhnou volby do britského parlamentu. Vaše konzervativní strana bude poražena, i přes velké zásluhy za války. Vy sám budete muset na čas odejít z politického života... Nebude to projev nedůvěry vůči vám, ale spíše odporu proti jakémukoli autoritářství. Přesto se kvůli tomu nevyhnete pocitům trpkosti, protože jste v hloubi duše přesvědčen, že jste se na záchraně Británie podílel ze všech Britů nejvíce. Král vám však za vaše služby propůjčí šlechtický titul.
V poválečných letech povedete opozici proti nové labouristické vládě. Bude to neschopná vláda, a proto v dalších volbách začátkem padesátých let, budou labouristé vaším přičiněním poraženi a vy budete znovu jmenován ministerským předsedou. I když budete ke konci volebního období ztrácet síly, přesto ještě dlouho po vašem dobrovolném odchodu budete z pozadí ovládat britské politické poměry.
Není pochyb, že v poměrné svěžesti překročíte devadesátku svého věku, takže pro každého Brita stanete živým pomníkem britské velikosti a odhodlanosti.
Za několik poválečných let dopíšete skvělé a do cizích jazyků hojně překládané "Paměti", vysoce hodnocené historiky, jakož i literáty...
Když Josephine Butlerová dokončila svou bleskem nadhozenou vizi, Churchill jí jen lehce pokynul na rozloučenou. Potom mírně shrben opustil temnou místnost podzemí Whitehall. Byl plný smíšených dojmů z toho, co vyslechl, ale přitom všem realista. Také Butlerová byla překvapena nad tím vším, co vyšlo z jejích úst. Ještě více byly oba udiveni, když se v následujících letech postupně vynořovaly události právě tak, jak Josephine popsala ze své vize.
Pak přišel rok 1965 a sir Winston v požehnaném věku opustil tento svět. Při státně-církevním anglikánském obřadu, jemuž chybí jenom tečka nad "i", aby se z Boží milosti stal opravdovým a tedy katolickým, stála mezi smutečními hosty Josephine Butlerová. Po její půvabné tváři stékaly slzy během celého obřadu.
A každý opravdový křesťan se ptá: K čemu to všechno mělo být, že právě prostřednictvím Jay Bee se dostalo siru Winstonu Churchillovi velkého zření budoucnosti sebe a Británie a celé Evropy? K čemu jinému by to mělo sloužit, než aby se Boží lid také ve Velké Británii konečně vrátil k Ježíši Kristu, a podle Jeho slov, "aby všichni byli jedno" (Jan 17,21) a společně chválili a velebili Boha!? Z Boží milosti se dějí četné zázraky a bývají zaplaveni milostí nejen dobří věřící a správní křesťané, ale také lidé bloudící. Pokud různé předjímané obrazy budoucnosti, které těmto lidem vnuká samotný Bůh připisují sami svým mimořádným schopnostem, a místo aby pokorně děkovali za to, čeho jim bylo dopřáno být svědky, se domnívají, že jsou to právě oni, kdo silou své vůle ovlivňují budoucnost podle své vize, tedy promarňují velkou příležitost, kterou jim Bůh nabízí.


6. Zamyšlení o "šťastném" chodu našich věcí
Někdy se o nějakém člověku říká, že se mu poštěstilo a že má podporu vyšších příčin. Tak se říká, že se někomu šťastně zadařilo, když se mu přihodí nějaké dobro mimo jeho záměr, jako když někdo při okopávání pole nalezne poklad, který nehledal. Koná-li však někdo něco mimo vlastní záměr, přesto se to neděje mimo záměr někoho vyššího, jemuž on sám podléhá. Jako nařídí-li pán služebníkovi kráčet někam, kam posílá ještě jiného služebníka, aniž by to první věděl, pak nalezení spoluslužebníka je mimo záměr poslaného sluhy, ale ne proti záměru posílajícího pána. Třebaže ve vztahu ke služebníkovi jde o náhodu a osud, není to náhodné ve vztahu k pánovi, nýbrž je to něčím zařízeno. Je-li tedy člověk tělesně podřízen vesmírným tělesům, intelektem andělům, co do vůle je podřízen Bohu, tedy se může dít něco mimo záměr člověka, co je totiž dle řádu vesmírných těles, nebo dle uzpůsobení andělů, nebo také dle Boha. Ačkoli k lidskému rozhodování působí přímo jedině Bůh, přece úkon anděla způsobuje něco v lidském rozhodování na způsob přemlouvání, zatímco onen úkon vesmírného těla působí na způsob uzpůsobování, pokud tělesná vtištění vesmírných těles do našich těl uzpůsobují k nějakému rozhodování. Pokud tedy někdo ze vštípení vyšších příčin dle uvedeného způsobu je nakláněn k nějakým sobě užitečným rozhodováním, přece nepoznává jejich užitečnost vlastním rozumem, a když je tímto jeho intelekt osvěcován světlem vyšších podstat k vykonání těchže, tedy je jeho vůle nakláněna Boží činností k tomu, aby se rozhodla pro něco sobě užitečného, čehož důvod nepoznává, tak se říká, že se mu dobře poštěstilo. Naopak, že se mu zle přihodilo, když se z vyšších příčin jeho rozhodování naklání k opačnému. (37)
Přitom se však musí přihlížet k odlišnosti. Vždyť vtištění vesmírných těles do našich těl v nás zapříčiňují přirozená uzpůsobení těl. A proto z uzpůsobení, zanechaného vesmírným tělesem v našem těle, se praví o někom nejen to, že se mu dobře poštěstilo nebo zle přihodilo, nýbrž také, že se dobře nebo špatně narodil. Stejně mluví Aristoteles, že to, že se někomu dobře poštěstilo znamená, že se dobře narodil. Tomu nemá být rozuměno tak, že by z různé přirozenosti intelektu vyplývalo to, že se jeden rozhoduje pro sobě užitečné, kdežto jiný pro škodlivé mimo vlastní rozum, neboť přirozenost intelektu a vůle je u všech lidí stejná: totiž tvarová různost by způsobovala druhovou různost, kdežto hmotná různost způsobuje početní různost. Proto je-li intelekt člověka osvěcován k dobrému konání nebo vůle podněcována Bohem, neříká se, že se člověk dobře narodil, nýbrž spíše, že je ochraňován, nebo řízen.
Dále se musí přihlédnout k jiné odlišnosti. Vždyť činnost anděla i vesmírného tělesa je jen jako uzpůsobující k rozhodování, kdežto Boží činnost je jako zdokonalující. Pokud ale uzpůsobení, jež pochází z jakosti těla nebo přemlouvání vůle, nezpůsobuje nutnost k rozhodnutí, tedy se člověk nerozhoduje vždy podle toho, co zamýšlí anděl strážný, ani dle toho, k čemu ho naklání vesmírné těleso. Přesto se ale člověk rozhoduje vždy pro to, co Bůh působí v jeho vůli. Proto se andělská ochrana někdy promarňuje, dle onoho: "Léčili jsme Babylon, ale není vyléčen" (Jer 51,9). A tím spíše je naklánění vesmírných těles někdy neúčinné. Avšak Boží prozřetelnost je vždy pevná.
Rovněž se musí uvážit ještě jiná odlišnost. Vždyť vesmírné těleso přece uzpůsobuje k rozhodování pouze natolik, nakolik se vtiskuje do našich těl, z nichž je člověk podněcován k rozhodování tak, jako nás vášně navádějí k rozhodování. Každé uzpůsobení k rozhodování, jež pochází od vesmírných těl, je na způsob nějaké vášně, jako je-li někdo naváděn k rozhodování se pro něco buď nenávistí, či láskou, anebo hněvem, nebo jiným podobným. Leč od anděla je někdo uzpůsobován k rozhodování na způsob poznávající úvahy bez vášně. To se ovšem děje dvojmo. Anděl totiž někdy osvěcuje intelekt člověka toliko k poznání, že je dobré, aby se něco stalo, ale není poučován o důvodu, pro který je něco dobré, a jenž je brán z cíle. Proto člověk podle Aristotela někdy míní, že je dobré, aby se něco stalo, "ale kdyby byl přece jen dotázán proč, odpověděl by, že neví". Tedy přijde-li k užitečnému cíli, který předem nerozvážil, bude mít za to, že se mu poštěstilo. Anděl někdy osvícením poučuje člověka, že něco je dobré, i o důvodu, proč je to dobré, jenž závisí na cíli. Po předchozí úvaze nebude mít za to, že se mu poštěstilo.
Dlužno také vědět, že tak, jako je činná síla duchovní přirozenosti vznešenější, než tělesná, tak je i všeobecnější: proto se uzpůsobení od vesmírných těles nevztahuje ke všemu, k čemu se vztahuje lidské rozhodování.
Síla lidské duše, nebo též anděla, je částečná ve srovnání s Boží silou, která je všeobecná s ohledem na všechna jsoucna. Takto se tedy člověku může přihodit nějaké dobro také mimo vlastní záměr a mimo naklánění od vesmírných těles a mimo osvěcování andělů. Nikdy však mimo Boží prozřetelnost, jež je průvodkyní a tvořitelkou jsoucna, pokud je jsoucnem. Proto je třeba, aby obsahovala pod sebou vše. Tak se tedy člověku může přihodit něco dobrého nebo zlého jak v poměru k sobě samému, tak v poměru k vesmírných tělesům, tak i v poměru k andělům, ale nikoli v poměru k Bohu. Vždyť ve vztahu k Bohu nemůže být něco náhodného a nepředvídaného nejen v lidských věcech, ale také v jakýchkoli jiných věcech.
Ježto jsou ale náhodná dobra ta, která se vymykají záměru, přičemž mravní dobra se nemohou vymykat záměru, jelikož spočívají v rozhodování, tedy se s ohledem na ně nemůže říkat, že se někomu dobře poštěstilo nebo zle přihodilo, třebaže se s ohledem na ně může říci, že se někdo dobře nebo špatně narodil, když od přirozeného uzpůsobení těla je způsobilý k rozhodování pro ctnosti nebo neřesti. Leč s ohledem na vnější dobra, která se člověku mohou přihodit mimo záměr, může se o člověku říkat, že se též dobře narodil, i že se mu dobře poštěstilo, a také, že je od Boha veden, jakož i od andělů chráněn.
Z uvedených příčin však člověk dosahuje též jiné pomoci, co se týká výsledků jeho činů. Má-li totiž člověk jak rozhodování, tak i sledování toho, co zvolil, je někdy v obojím podporován vyššími příčinami, anebo také brzděn. V rozhodování je člověk buď uzpůsobován vesmírnými tělesy, aby si něco zvolil, nebo je jakoby osvěcován andělskou ochranou, nebo je též nakláněn Boží činností. - Kdežto v provádění člověk dosáhne síly z nějaké vyšší příčiny k účinnosti toho, co si zvolil. To ovšem může být nejen od Boha a andělů, ale také od vesmírných těles, pokud je taková činnost založena v těle. Je přece jasné, že také neoživená těla dosahují nějakých sil a účinností od vesmírných těles, také mimo ty, které sledují činné a trpné jakosti prvků, o nichž není pochyb, že podléhají vesmírným tělesům: jako to, že magnet přitahuje železo, má ze síly vesmírného tělesa, tak i nějaké kameny a rostliny mají jiné skryté síly. Proto nic nebrání, aby také nějaký člověk měl ze vtištění vesmírných těles nějakou účinnost v konání nějakých činů, jež jiný nemá: rozuměj, lékař v uzdravování, rolník v pěstování a voják v boji.
Bůh však ještě dokonaleji uštědřuje tuto činnost lidem k účinnějšímu provádění jejich činů. Co se tedy týká první pomoci, jež je v rozhodování, říká se, že Bůh člověka řídí. Co se týká další pomoci, říká se, že člověka posiluje. A tyto pomoci jsou současně naznačovány v žalmu, kde se říká: "Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se měl bát?", ohledně prvého, a "Hospodin je ochránce mého života, koho bych se lekal? (Ž 26, 1), ohledně druhého.
Avšak mezi touto dvojí pomocí je dvojí odlišnost. Prvá tkví v tom, že prvou pomocí je člověk podporován jak v tom, co podléhá jeho síle, tak i v jiném. Kdežto druhá pomoc se vztahuje pouze na to, na co stačí lidská síla: jako to, že člověk při kopání hrobu najde poklad, nepochází ze žádné lidské síly. Proto s ohledem na takovýto prospěch může být člověk podporován v tom, že je podněcován k hledání pokladu. Nikoli ale k tomu, že by se mu dávala nějaká síla k nalezení pokladu. Avšak v tom, že lékař uzdravuje, nebo voják vítězí v boji, může být podporován tím, že volí příhodné prostředky k cíli, a tím, že účinněji provádí silou, dosaženou od vyšší příčiny. Proto je prvá pomoc všeobecnější.
Druhá odlišnost spočívá v tom, že pomoc je dána k účinnějšímu sledování zamýšleného. Proto jsou-li náhody mimo rozhodování, nemůže se o člověku kvůli takovéto pomoci vlastně říkat, že se mu dobře poštěstilo, jako se to může říkat kvůli první pomoci.
Někdy se ale člověku štěstěnou přihodí dobré nebo i zlé, pokud on sám působí, jako najde-li při okopávání pole uložený poklad, nikdy však spolupůsobením jiné příčiny, jako potká-li při nákupu na tržišti dlužníka, o němž nevěděl, že ho potká. V prvém výsledku je člověk podporován k tomu, že se mu něco dobře přihodí pouze tím, že je řízen v rozhodování k tomu, k čemu je případečně připojena nějaká výhoda, jež nastává mimo záměr. Kdežto ve druhém výsledku je třeba, aby oba působící byli řízeni k výběru úkonů, nebo k pohybu tam, kde se setkají.
Ohledně řečeného však máme uvážit ještě jiné. Bylo přece řečeno, že k tomu, že se člověku štěstěnou stává dobré nebo zlé, je i od Boha, i k tomu může dojít od vesmírného tělesa, pokud je člověk Bohem nakláněn k volbě něčeho, k čemu je připojeno nějaké pohodlí či nepohodlí, jež rozhodující předem nezamýšlí, a pokud je k volbě něčeho takového uzpůsobován vesmírným tělesem. Avšak tohoto pohodlí či nepohodlí, jež je zajisté náhodné vzhledem k lidskému rozhodování, pozbývá ráz náhodnosti ve vztahu k Bohu, ale nikoli ve vztahu k vesmírnému tělesu. Takto je to jasné. Vždyť nějaká příčina nepozbývá ráz náhodnosti, leda převedením na příčinu o sobě. Síla vesmírného tělesa je však působící příčinou, nikoli na způsob intelektu, ani rozhodování, nýbrž na způsob přírody. Přírodě je však vlastní tíhnutí k jednomu. Není-li tudíž nějaký účinek jediný, nemůže být jeho příčinou o sobě nějaká přírodní síla. Pokud se však nějaká dvě případečně připojují k sobě, nejsou vpravdě jedno, nýbrž pouze případečně. Proto o sobě nemůže být příčinou tohoto spojení žádná přírodní příčina. Ať je tedy člověk podněcován vtištěním vesmírného tělesa na způsob vášně, jak bylo uvedeno, ke kopání hrobu. Ovšem hrob a místo pokladu nejsou jedno, leda případečně, jelikož nemají nějaké vzájemné uspořádání. Tedy síla vesmírného tělesa nemůže o sobě naklánět k celému tomu, že tento člověk kope hrob, a k místu, kde je poklad. Ale někdo, působící intelektem, může být příčinou naklánění k tomu celému, jelikož poznávajícímu přísluší pořádat mnohé v jedno. Rovněž je jasné, že i člověk, jenž by věděl, že tam je poklad, mohl by jiného, neznalého, poslat kopat na tomtéž místě hrob, aby ten jiný nezáměrně našel poklad. Tak tedy podobné náhodné účinky, převedené na Boží příčinu, pozbývají ráz náhodnosti. Nikoli však, pokud jsou převedeny na vesmírnou příčinu.
Ze stejného důvodu se také objevuje, že člověk všeobecně nemůže být naplno obšťastněn vlivem vesmírného tělesa, nýbrž jen v některých jednotlivostech. Říkám však všeobecně, že některý člověk by měl ve své přirozenosti takové vtištění vesmírného tělesa, aby volil vždy a většinou něco, k čemu jsou připojena případečně nějaká pohodlí či nepohodlí. Avšak to, podle čeho se člověku přihodí dobré nebo špatné, dle štěstěny, není převoditelné na nějaké jedno, nýbrž je nevymezené a nekonečné, a vychází najevo podle smyslu. Není tedy možné, aby někdo měl ve své přirozenosti sklon volit vždy to, k čemu se také případečně připojují nějaká pohodlí. Je však možné, aby jedním nakláněním vesmírného tělesa byl někdo nakláněn k volbě něčeho, k čemu se případečně připojuje nějaké pohodlí, a jiným nakláněním jiné, a třetím nakláněním třetí. Avšak nikoli tak, aby jediným nakláněním byl nakláněn ke všem. Jedině Božím uzpůsobením může být řízen ke všem.
Odkazy:

37/ SCG III,92.

Mohou sny předjímat budoucnost ?
Často slýcháme o tzv. předjímavých snech, které nemusí být nositelem nějaké zvláštní události, nýbrž se mohou týkat banalit. Většinou tyto předzvěstné sny předcházely velmi krátce před nastalou událostí, snad den dva až tři dny.
President Lincoln měl krátce před svým úkladným zavražděním živý sen. Lincolnova slova zaznamenal Ward Hill Lamon, policejní velitel pro obvod Columbia, který byl událostem přítomen a zapsal Lincolnovo vyprávění ještě stejný večer, kdy se je dozvěděl:
Asi před deseti dny jsem šel velmi pozdě spát. Čekal jsem na důležité depeše... zdříml jsem si a brzy jsem začal snít. Všude kolem bylo smrtelné ticho. Slyšel jsem jen tiché vzlykání, jako by řada lidí plakala. Ve snu jsem jako by vstal z postele a pomalu jsem šel dolů.
Také tam bylo ticho přerušováno lítostivým vzlykáním, ale truchlící nebylo vidět. Chodil jsem z pokoje do pokoje. V dohledu nebyl nikdo živoucí, jen truchlivé zvuky úzkosti mě sledovaly, kudy jsem šel.
Všechny pokoje byly osvětleny. Všechny předměty mi byly známé, ale kde byli všichni lidé, co truchlili, jako by se jim srdce mělo rozskočit?
Byl jsem zmaten a poděšen. Co to mohlo znamenat? Odhodlal jsem se zjistit příčinu záhadného stavu, tak otřesného. Kráčel jsem z místnosti do místnosti, až jsem přišel do východního pokoje. Tam mě čekalo ohromující překvapení. Přede mnou stál katafalk, na kterém odpočívala mrtvola v pohřebním oblečení. Kolem stáli vojáci na stráži a byla tu skupina lidí, kteří smutně hleděli na mrtvolu, jejíž obličej byl přikryt, někteří lítostivě plakali.
"Kdo to zemřel v Bílém domě?" zeptal jsem se jednoho z vojáků.
"President", odpověděl mi, "byl zákeřně zavražděn."
Co si má člověk myslet o takových snech, které mají ráz náznaků budoucích věcí? Není pochyb o tom, že dovolávat se ďábla, aby člověku nějakým snem oznámil budoucí věci, by znamenalo hřešit proti úctě k Bohu. Je však také pravda, že snem může promlouvat i Bůh, a že mnohdy člověku touto cestou naznačoval svou vůli. Jako mohou sen způsobovat různé příčiny fyzického nebo fyziologického rázu, tak může na člověka ve snu působit ďábel, a tím spíše může sen vyvolávat Bůh. Teoreticky je to jasné. V běžném životě se však dá velmi těžko určit, zda je třeba hledat jako původce snu Boha nebo rozmanité příčiny čistě přirozené. Všeobecně platí zásada, že snům není radno věřit a nemáme v nich hledat předpovědi ani náznaky budoucnosti. Jedině tehdy smíme věnovat snu značnou pozornost, když jeho obsah je sám o sobě dobrý, hodný Boha, povzbuzuje člověka ve ctnostech a přináší duši klid a upokojení. Hledat výklady snů v nějakých snářích znamená dopouštět se pověry. To nám zapovídá samotný Bůh už ve Starém zákoně (Dt 18,10), jakož i prostřednictvím proroků (Jer 29,8).
Abraham Lincoln si správně nedělal nic z takových snů, protože měl pevnou důvěru v Boha. Emil Ludwig uvádí v jeho životopise slova, která Lincoln pronesl k jednomu knězi: "Kdybych pevně nevěřil v pomáhající Prozřetelnost, těžko bych si uchoval zdravý rozum na tomto křesle z takového shonu. Věřím, že Všemohoucí má své plány a že je provádí. Ať je poznáváme nebo ne, jsou jistě pro nás nejmoudřejší a nejlepší." A když mu nějaký farář řekl, že myslí, že Pán je na naší straně, dal mu nádhernou odpověď: "Pán je vždy na straně spravedlivých. A je předmětem mých ustavičných starostí a modliteb, abych byl i s národem na té straně, kde je Pán... Mám tolik důkazů o Boží správě všeho, že jsem veden jinou silou než svou vůlí, že nijak nemohu pochybovat, že tato moc přichází shůry... Chce-li Všemohoucí, abych udělal nebo neudělal nějakou věc, věřím, že mi to nějakým způsobem oznámí... Nejsem povinen vyhrát, ale jsem povinen být pravdivý. Nejsem povinen mít úspěch, ale jsem povinen žít podle svého osvícení."
Když byl Lincoln znepokojován některými ustrašenými lidmi, odpovídal jim: "Zvykl jsem si na pomyšlení, že bude-li mne chtít někdo zabít, že mě zabije. Nepomohlo by nic, ani kdybych nosil pancíř. Je přece tolik způsobů, jak se dostat na člověka, když ho někdo chce zabít."
Čím se však předpovědi lidí týkaly vzdálenější budoucnosti, tím bývaly méně přesné a spíše šlo jen o nějaké zaměření událostí. S přibližující se dobou příslušné události sledovaná osoba upřesňovala a doplňovala podrobnosti. Např. Jean Dixonová, jasnovidka z USA věděla docela přesně, že letadlo, kterým měl letět její manžel následujícího dne, spadne. Předpokládejme, že letoun měl skrytou poruchu, k čemuž se připojilo špatné počasí, které by jinak jeho let neohrozilo. To vše je dáno už předcházejícího dne, smyslová soudnost jasnovidky vyhodnotí tyto neokázalé údaje a sdělí výsledek. Proto děj, který měl nastat v krátkém časovém sledu, by udán dost přesně. Vedle toho jen jako nejasná tendence byl naznačen tragický skon amerického presidenta J.F.Kennedyho. Šlo totiž o předpověď na několik roků dopředu.
Dne 13. května 1956 přinesl americký deník Parade předpověď paní Dixonové: "V roce 1960 bude zvolen mladý modrooký president, s čupřinou hnědých vlasů a tragicky zahyne." Více nesdělila. Až teprve s blížící se událostí, tedy v době, když už bylo připraveno několik možných způsobů atentátu na Kennedyho, nabývá Jean Dixonová jistotu, obraz tragické nehody se zaostřuje na vraždu, a to ještě před Kennedyho rozhodnutím cestovat do Dallasu. Krátce poté, co se Kennedy rozhodl navštívit Dallas, spojuje se Jean Dixonová s přítelkyní Kay Halleyovou, která udržuje společenské styky s Kennedyovými:
"Kay, varuj presidenta před cestou do Dallasu!"
"Proč?"
"Jinak tam bude zavražděn!"
"Dobře vím, jaké podivuhodné jsou tvé schopnosti. Ale president to neví. Řeknu mu o tvém varování, ale on tomu stejně neuvěří."
Dne 22.listopadu 1963 obědvala Jean Dixonová s přítelkyní ve washingtonském hotelu Mayflower. Jedla bez chuti a mlčky. Pojednou se zarazila.
"Proč nejíte?" zeptala se jí jedna starší dáma.
"Jsem neklidná. Presidenta dnes potká něco strašného."
Za několik minut poté přerušil rozhlas své pravidelné vysílání a odvysílal zprávu:
"V Dallasu došlo k pokusu o atentát na presidenta Kennedyho."
Paní Dixonová vyskočila od stolu s výkřikem: "Právě zavraždili presidenta!"
"Ale kdepak! Šlo jen o pokus."
"Vidím to jasně! Zavraždili ho. President je mrtev", trvala na svém paní Dixonová. Pozdější zprávy její předtuchu potvrdily.

Náš život je z velké míry určovaný. Na druhé straně můžeme tuto určenost překonávat, a to snad dvěma způsoby: zvyšováním vzdělání a kultivací vůle. Přitom druhý činitel je mnohem podstatnější, třebaže je poněkud vázán na prvý.
Stupeň naší určenosti okolními vlivy závisí na nás. Těžko však můžeme dokazovat, že jsme se zdárně vyhnuli nějakému nebezpečí, protože jsme měli předtuchu, že bychom následujícího dne měli někde např. zlomit nohu, a my jsme zůstali celý den doma, takže se nám nic nestalo. Mnohem pravděpodobněji bude totiž vypadat vyjádření někoho, kdo řekne, že šlo o výmysl přecitlivělé osoby, než o předtuchu, takže ověření většinou chybí.
Zajímavý by snad byl případ, který vypravoval Břetislav Kafka, autor díla Nové základy experimentální psychologie, svému příteli, řediteli textilní továrny. Pokusná osoba K. předpověděla řediteli T. v roce 1929, že na podzim 1939 zahyne tragickou smrtí. Protože šlo o dlouhodobou předpověď, tak se jí dotyčný T.nezabýval. Krátce před udaným termínem však přišel s dotazem, zda na předpovědi stále trvá. Když mu bylo sděleno, že předpověď platí a byl udán přesnější termín, pan T. poněkud zneklidněl (podobně jako Jean Dixonová si už byla jistá v době Kennedyho rozhodnutí o cestě do Dallasu, že Dallas je místo jeho tragického skonu). Nebudeme líčit všechnyaopatření, která pan T.podnikl. Den před kritickým datem přišla z Prahy zpráva, aby se dostavil druhý dne na bursu, kde se jednalo o velký nákup surovin pro jeho továrnu. Jeho povinností jako ředitele bylo zúčastnit se toho jednání. Šlo o značně vysoké peněžní částky. Přesto pan T. jmenoval svého zástupce a setrval doma. Tento zástupce ve stanovený den odcestoval, avšak do Prahy nedojel. Auto dostalo před Prahou smyk, zástupce při havárii zahynul, řidič zůstal zdráv a ředitel pan T. žil poklidně dál a ve zdraví se dožil vysokého věku na penzi. (38)

Atraktivní je oblast, kterou bychom mohli nazvat politickou telegnosí. Zaujímání stanovisek pokusných osob k současným politickým událostem, k vyhroceným poměrům ve státě a mezi národy. Sem spadají také předpovědi takového rázu jako předpověď o tragické smrti J.F.Kennedyho, o vylodění Američanů za 17.rovnoběžkou ve Vietnamu, apod. Pokud jednáme o takovýchto předpovědích, máme na mysli seriózní pokusné osoby, které informace nesdělují většinou ani blízkému okolí, protože se chtějí jednak vyvarovat dotěrné zvědavosti a jednak jsou si vědomi určité odpovědnosti. Jejich výpovědi jsou jedinečné a neuchylují se k předpovídání toho, co se obvykle očekává, ať už po delší dobu nebo je to zřejmé z daných poměrů. Co jen se každoročně tzv.jasnovidci přesně naurčují dat měnových reforem, blížící se zkázy světa, velkého požáru, atd.
Už egyptští faraonové měli k podobným účelům zvláštním způsobem vychovávané dívky, "které se dívaly", a užívali jich zejména při vojenských výpravách. Němci užívali služeb "armádní" jasnovidky. Byla jí paní Lisbeth Siedlerová. V roce 1899 při seanci, která se konala na vojenské akademii v Postupimi, měla předpovědět I. světovou válku a přesné datum jejího konce. Je skutečností, že jejích mimořádných schopností využívalo vrchní velitelství německé armády z podnětu náčelníka německého generálního štábu, generála Moltkeho.
U většiny takových výkonů býval pokusné osobě zprostředkován styk s druhým člověkem nebo s nějakými událostmi. Při výpovědích o politické situaci to však pokusná osoba ani nemá zapotřebí, protože chystané nebo už probíhající změny jsou vždy vázány na význačné osobnosti, které jsou pokusné osobě dostatečně známé z tisku, televize a rozhlasu, a konec konců není obtížné opatřit si fotografie.
Třebaže pokusné osoby vypovídají o událostech, aniž by přímo hovořily o známých politických osobnostech, lze předpokládat, že tyto osobnosti pro pokusné osoby stojí v pozadí a "přes ně" získávají informace, často se vyjadřují způsobem jako: "současní lidé kolem presidenta..." apod. Pochopitelně, že výpovědi pokusných osob nemohou sloužit k "dělání politiky", ale přesto jejich postřehy bývají pronikavé a význam jejich slov si mnohdy naplno uvědomíme až po proběhnutí událostí. Např. paní M.V. od podzimu 1968 předpovídala na konec února 1969 konflikt mezi SSSR a Čínou, který "nebude zásadní povahy, oni (Číňané) budou jen zkoušet, co si mohou dovolit." Konflikt vypukl 2.března 1969. Pokud by nebylo tohoto časového upřesnění, pak by tato předpověď postrádala významu, protože o napětí na sovětsko-čínských hranicích bylo všeobecně známo a vyhrocení sporu se dříve nebo později předpokládal.
Holandský jasnovidec Gérard Croiset (* 1910) většinou předpovídal politické události nepřímo a obvykle bývaly zahrnuty v předpovědích týkajících se lidí z jeho okruhu nebo těch, kdo za ním přišli: Paní E. z Enschede se ho v roce 1938 zeptala:
"Bude lepší, když pojedu navštívit svoji dceru do Holandské Indie a budu s ní žít, nebo mám zůstat doma ?"
Croiset jí odpověděl: "Když zůstanete v Holandsku, octnete se ve válečné vřavě. Když bude válka trvat déle, než dva roky, pak bude lepší, když budete se svou dcerou. Tam sice také vypukne válka, ale nebude trvat tak dlouho jako v Evropě. Co je ale jisté, po válce už nebudeme mít Holandskou Indii. Rozhodně ale pro vás bude lepší, když tu přechodnou dobu strávíte tam."
Paní E. odjela do Holandské Indie a vrátila se odtamtud v roce 1946, protože tam vypukl národně osvobozenecký boj, který trval až do roku 1949.
V roce 1936 se zase obrátil s otázkou na Croiseta pan van de Bergem, protože nebyl spokojen s místem své posádky v Tilburghu. "Budu odtud někam přeložen? A kam?"
"Během čtyř let se dostanete do Utrechtu."
"Tomu nevěřím. - Kdybyste mi řekl, že se dostanu do Milligen, snad bych vám uvěřil, protože tam je velitelství našeho jezdectva. V Utrechtu ale nic není. Mohla by to změnit jedině válka."
"Ano. Válka bude zuřit čtyři roky a vy budete muset zůstat v Utrechtu."
Sotva se Holandsko dostalo do války, byl pan van de Bergem odvelen do Utrechtu. (39)
Jasnovidnost budoucích událostí nazývaná též prekognice je znalost událostí, které se teprve přihodí a které jsou v rámci našich vnějších znalostí logicky, matematicky a statisticky nepředvídatelné.
Je možno namítnout, že není možné znát nějakou událost (důsledek), když nevíme dost podrobností o předchozí události (příčině). Bez dostatečné znalosti příčiny nelze znát její důsledek. A přesto se to ukazuje, např. prostřednictvím některého snu.
Jednoduchý příklad: Mariin muž, Josef, je závodník. Jedné noci se zdá Marii sen, že se její manžel účastní automobilového závodu. Jedno z aut, jedoucí velkou rychlostí, vyletí z dráhy do zástupu lidí. Dojde ke zranění jeho samého a dalších lidí. Po probuzení Marie prosí manžela, aby se závodu neúčastnil. Manžel ji uposlechne a nezávodí. Sen se skutečně vyplní, s výjimkou zranění manžela.
Příkladem spontánní prekognice jsou předjímání potopení Titanicu (1912):
Mnoho lidí odřeklo cestu na základě snů, na poslední chvíli vraceli předem zakoupené jízdenky. Existuje nejméně 19 jasnovidných případů, které jsou dokumentovány, potvrzeny a uloženy, mezi nimiž jsou projevy nejrůznějších forem, od pocitů až po zvláštní sny. Uveďme některé z nich:
J.Connon Middleton, anglický obchodník, si 23.března objednal kabinu. Deset dní před vyplutím měl sen, že se loď potopila. Byl nervózní a ustaraný. Tři dny před vyplutím zaslal telegram s výmluvou, že se pro obchodní záležitosti nemůže zúčastnit plavby.
Celých 21 let před tragedií, už v roce 1891 napsal anglický novinář William T.Steed ve vánočním čísle časopisu "Review of Reviews" povídku nazvanou "Ze starého světa do nového". V ní popsal ztroskotání velkého zaoceánského parníku "MAJESTIC", která se přihodila během první cesty této lodi z Anglie do Ameriky. Příčinou byla srážka lodi s ledovcem. Kapitán v povídce se jmenoval Smith, stejně jako pozdější kapitán na Titanicu. Celý příběh, jak jej novinář popsal, se později do podrobností vyplnil. Je nutno dodat, že sám William T.Steed se nalodil na Titanik a tragédii nepřežil!
Další příběh se udál se čtrnáctiletým předstihem. Spisovatel Morgan Robertson vydal v roce 1898 román s názvem "Futility" (Marnost), kde rovněž podrobně popsal celou tragédii. Všimněme si těchto shod:
román tragédie
název lodi Titan Titanic
počet pasažérů 3000 2207
počet záchranných člunů 24 20
rychlost ve chvíli srážky 25 uzlů 23 uzlů
délka lodi 243,8 m 268,9 m
měsíc tragédie duben duben
typ cesty slavnostní slavnostní
typ lodi nepotopitelná nepotopitelná

Kromě toho je v románě popsána celá řada totožných událostí s nepatrnými rozdíly. (40)

Křesťan věří, že podrobnější a přesnější znalost budoucích událostí může člověku vnuknout jeho strážný anděl, který lépe než člověk poznává současné příčiny, z nichž lépe vyvozuje budoucí následky. Nicméně ani ryze duchový inteligentní tvor jako je anděl nemůže přesně poznávat ty budoucí události, které závisejí na svobodném rozhodování člověka, protože nezná obsah lidského rozhodování a nemůže podstatně změnit lidskou vůli v nějakém rozhodnutí. To ví jen Bůh. Pokud přesto se někdy objeví toto poznání budoucích věcí, pak může jít o zvláštní milost Bohem udělenou člověku. Přitom je třeba si uvědomit, proč tato milost byla právě tomu člověku a v té chvíli udělena: aby se obrátil k Bohu, aby prohloubil svůj život Božího přítele, aby si více zamiloval Boha v sobě a v jiných bytostech, aby Boží láskou k druhým strhoval celý svět k Bohu.


7. Zamyšlení o osudu
Je nějaký osud? A pokud je osud, tedy co je osud?
Ze sledování toho, že se na tomto světě děje mnohé případečně, pokud se uvažují částečné příčiny, někteří lidé tvrdili, že to ani není zařizováno z nějakých vyšších příčin. A těm se zdálo, že osud vůbec nic není. (41)
Ale někteří se to snažili převádět na nějaké vyšší příčiny, ze kterých to vychází uspořádaně s jakýmsi uzpůsobením. A tito stanovili osud jakoby to, co se zdá, že se stává náhodou, bylo někým vysloveno, neboli předpovězeno, a předem zařízeno, aby bylo.
Někteří z nich se tedy snažili převést všechno to, co zde nastává náhodou, na vesmírná tělesa jako na příčiny. Tak i lidské rozhodování převáděli na sílu postavení hvězd, jemuž dle nich podléhá vše s jakousi nutností, nazývanou osudem. Toto tvrzení je ovšem nemožné a odporuje nauce křesťanské víry.
Na základě pozorování nižších věcí, že povstávají náhodou, usuzovali někteří ohledně uspořádání Boží prozřetelnosti. Proto říkali, že všechno je působeno osudem. Přitom osudem nazývali uspořádání, které je ve věcech z Boží prozřetelnosti. Proto Boetius říká, že "osud je uzpůsobení ulpívající na pohyblivých věcech, kterým prozřetelnost připojuje každé svému uspořádání." V tomto popisování osudu se uvádí uzpůsobení místo zařízení. Avšak ulpívající na věcech se uvádí proto, aby se osud odlišil od prozřetelnosti: vždyť samo uspořádání, jak je v mysli Boží, ještě věcem nevtištěné, je prozřetelnost. Kdežto uspořádání, jak je už uplatněno ve věcech, nazývá se osud. - Říká však pohyblivých, aby připomenul, že řád prozřetelnosti neodnímá věcem nahodilost a pohyblivost, jak někteří tvrdili.
Popírat osud dle tohoto pojetí znamená popírat Boží prozřetelnost. Ježto ale s nevěřícími nemáme mít ani jména společná, aby z množství jmen nemohla vyvstat příležitost k bludu, nemají věřící užívat označení osudu, aby se nezdálo, že souhlasí s těmi, kteří smýšleli o osudu špatně a podrobovali všechno nutnosti hvězd. Proto Augustin praví: "Pokud někdo označuje sílu nebo moc Boží názvem osud, ať si uchová názor, ale jazyk opraví". A Řehoř říká v podobném smyslu: "Ať je vzdáleno od myslí věřících, aby říkali, že je nějaký osud."
Je osud něco ?
V nižších věcech se zdá něco pocházet od štěstěny nebo od náhody. Někdy se však stává, že něco, s ohledem na nižší příčiny je šťastná náhoda, kdežto s ohledem na nějakou vyšší příčinu se ukazuje záměrné. Jako kdyby dva služebníci byli od svého nadřízeného posláni na stejné místo, aniž by jeden věděl o druhém, setkání se obou služebníků z jejich hlediska je náhodné, protože se děje mimo jejich vlastní záměr, avšak s ohledem na jejich nadřízeného, který to předurčil, není náhodné, nýbrž zamýšlené.
Někteří lidé odmítají takové šťastné náhody, které se dějí v těchto nižších věcech, spojovat s nějakou vyšší příčinou. Tak popírají osud a prozřetelnost.
Jiní zase chtějí všechny štastné náhody, které se dějí s ohledem na nižších příčiny, ať v přírodních věcech nebo v lidských záležitostech, převádět na vyšší příčinu, totiž na vesmírná tělesa. Osud je podle nich jen seskupení hvězd, za něhož byl kdo počet nebo narozen. - To však nemůže obstát ze dvou důvodů. Předně v lidských záležitostech skutky podléhají činnosti vesmírných těles pouze případečně a nepřímo. Osudová příčina však sleduje zařizování toho, co se osudově děje, co musí být nutně přímo a o sobě příčinou toho, co se děje. - Za druhé ve všem, co se děje případečně (nikoli o sobě), má účinek o sobě nějaký činný přírodní původ. Avšak každá činnost přírody končí u jednoho. Proto je vyloučené, aby to, co se děje v závislosti na jiném, bylo o sobě účinkem nějakého činného přírodního původu. Tedy žádná přirozenost nemůže o sobě učinit to, aby "kopající hrob našel poklad". Potom je jasné, že vesmírné těleso jedná na způsob přírodního původu. Proto i jeho účinky v tomto světě jsou přírodní. je tedy vyloučené, aby nějaká činná síla vesmírného tělesa byla příčinou toho, co vzniká případečně, ať náhodou šťastnou či nešťastnou.
Musí se tedy říci, že to, co zde vzniká případečně, ať v přírodních věcech nebo v lidských záležitostech, uvádí se na nějakou předurčující příčinu, a to je Boží prozřetelnost. Nic nebrání, aby to, co je případečně, pocházelo od nějakého rozumu jako jedno, jinak by rozum nemohl utvořit tuto větu "kopající hrob našel poklad". A jako to může rozum postřehnout, tak to může učinit, jako kdyby někdo vědoucí o místě ukrytí pokladu, vybídnul nějakého venkovana, nevědoucího to, aby tam vykopal hrob. A tak nic nebrání tomu, aby to, co se děje případečně jako šťastnou náhodou, bylo uvedeno na nějakou zařizující příčinu, která jedná díky rozumu, a hlavně díky rozumu Božímu. Jedině Bůh přece může změnit vůli. Proto zařizování lidských skutků, mající původ ve vůli, dlužno připisovat jedině Bohu. (42)
Protože vše, co se zde děje, podléhá božské prozřetelnosti, jako od ní určené a předem usouzeno, proto můžeme stanovit osud, třebaže svatý Řehoř odmítal užívat tohoto označení k vůli těm, kdo tohoto jména zneužívali k označování postavení hvězd. Proto praví Augustin: "Jestli někdo přisuzuje lidské záležitosti osudu proto, že samu Boží vůli nebo moc nazývá jménem osud, přijmi názor, ale oprav jazyk."
Je osud ve stvořených věcech ?
Božská prozřetelnost vykonává své účinky prostředními příčinami. Samo uspořádání účinků můžeme sledovat dvojím způsobem. Jedním způsobem, pokud je v samotném Bohu. Tak se samo uspořádání účinků nazývá prozřetelnost. Druhým způsobem, pokud se uvedené uspořádání sleduje ve zprostředkujících příčinách, zařízených Bohem k vykonání nějakých účinků, tak má ráz osudu. A totéž říká Boetius: "Osud se provádí buď službou nějakých duchů božské prozřetelnosti, nebo službou duše či celé přírody, nebo pohyby vesmírných těles, nebo andělskou silou, nebo rozmanitou obratností démonů, nebo některými z nich, nebo všemi se skládá osudový pořad." Tak je tedy jasné, že osud je v samých stvořených příčinách, pokud jsou Bohem zařízeny k vykonávání účinků.
Je osud neochvějný?
Uspořádání druhotných příčin, které nazýváme osudem, lze sledovat dvojmo. Jedním způsobem podle samotných druhotných příčin, které jsou tak upravovány čili pořádány. Druhým způsobem s ohledem na první původ, od něhož jsou pořádány, totiž na Boha. Někteří učenci tvrdili, že sama řada čili úprava příčin je o sobě nutná, takže všechno nastává z nutnosti, ježto každý účinek má příčinu a postavením příčiny je nutné postavit účinek, což je nesprávné. - Jiní naopak tvrdili, že osud proměnlivý také v závislosti na božské prozřetelnosti. Proto Egypťané říkali, že některými obětmi lze osud změnit. To je ale vyloučeno, protože by to odporovalo neochvějnosti božské prozřetelnosti. Proto se musí říci, že osud je z hlediska druhotných příčin proměnlivý, kdežto pokud podléhá božské prozřetelnosti nabývá neochvějnosti, ne sice naprosté nutnosti, nýbrž podmínečné, pokud říkáme, že toto podmíněné je pravdivé nebo nutné: "Předvídal-li Bůh toto budoucí, bude to." (43)
Podléhá všechno osudu ?
Osud je zařízení druhotných příčin k účinkům božské prozřetelnosti. Cokoli tedy podléhá druhotným příčinám, podléhá také osudu. Je-li však něco, co vzniká bezprostředně od Boha (např. stvoření věcí, oslavení duchových podstat, apod.), takže to nepodléhá druhotným příčinám, nepodléhá to ani osudu. A to je, co říká Boetius, že "co je blízko prvního božství, to je pevně postaveno a vymyká se to řádu pohyblivé osudovosti." Z toho je jasné, že čím dále něco odstupuje od první mysli, tím více je to poutáno k osudu, protože to tím více podléhá nutnosti druhotných příčin (44).

Odkazy

38) Rejdák,Z., Drbal K., Perspektivy telepatie, Praha 1970,
Toušek, Jasnovidnost 1992.
39) Tamtéž, s.178-180.
40) Nielsen, L., Parapsychologie, Plzeň 1996.
41) SCG, III,93.
42) STh, I,116,1.
43) STh, I,116,2-3.
44) STh, I,116,4.

 Tajemné zrcadlo lidských očí
"V roce 1965 jsem byl posluchačem strojírenské fakulty Vysokého učení technického v Brně", uváděl Vilém Novák v dotazníku, který o dva roky později vyplňoval na přistěhovaleckém úřadě v USA. V paměti mu přitom prolétla vzpomínka na své začátky v Československu. Bylo mu tehdy před dvacet. Na vysoké škole vynikl jako nadaný student. Proto se o něho začala zajímat brněnská zbrojovka. Ještě před ukončením školy mu nabídla zaměstnání. A tak neměl po promoci žádné starosti s hledáním zaměstnání. Po tříměsíční zkušební lhůtě ve zbrojovce byl zařazen do oddělení projekce. Jako projektant dostal za úkol nový typ rychlopalné zbraně. Její předností měla být neobyčejně vysoká kadence výstřelů, přesnost a spolehlivost, a to při jednoduchosti provedení. Pro tyto požadované parametry se měla tato zbraň stát převratnou novinkou výzbroje armád Varšavského paktu. Inženýr Novák se do celého projektu zahloubal a vymyslel opravdu převratnou konstrukci. Spolehlivost vyprojektované zbraně založil na důmyslnějším využití plynů, jejichž zpětný náraz sice způsoboval automatické natahování a střelbu zbraně krátkými dávkami, ale přitom působil neblaze tím, že z každé vypálené dávky zasahovala přesně pouze první kulka. Každý zpětný úder do té doby běžně používaného samopalu VZOR 58 byl totiž tak velký, že vedl ke zvětšení rozptylu dalšího výstřelu. Inženýr Novák však přišel na to, jak výrazně zmírnit zpětný náraz a zpřesnit střelbu.
Kde se to však všechno vzalo u toho čerstvě promovaného strojního inženýra? A jak vůbec došlo k tomu, že se o něho začala tolik zajímat brněnská zbrojovka, která přece měla dost svých zkušených konstruktérů, vynálezců a zlepšovatelů, jež si vybírala až pod dlouhodobém prověřování?
Za studentských let bydlíval Novák na předměstí Brna. Navštěvoval tady strojní průmyslovku. Když dostal ve vyšším ročníku svého studia zadání závěrečné práce, aby navrhl technické zlepšení nějakého běžného stroje, student Novák tehdy přišel s překvapivě prostým, ale geniálním řešením, použitelným pro automatickou zbraň. Novákův profesor ing.Tomek prohlédl jeho návrh. Nato jej ukázal technickému řediteli zbrojovky ing.Kvasilovi. Zajímal ho jeho názor. Kvasil si návrh vypůjčil a odnesl ho k prosouzení továrním projektantům. Neuváděl však autora tohoto technického řešení. Do konce týdne měl na stole posudek. Uvádělo se v něm: "Jde o zcela netradiční pojetí konstrukce kulové zbraně, jehož přednostní je jednoduchost a miniaturizace, a to vše při zachování a v některých ukazatelích překročení funkčních parametrů stávajících zbraní této kategorie. Doporučujeme technické řešení dopracovat a vyrobit prototyp...
Novák pocházel z rodiny strojního inženýra, který byl vášnivým sběratelem historických zbraní. Se svým koníčkem se bavil spolu se svým synem Vilémem. Společně rozebírali staré zbraně, čistili, opravovali a zhotovovali ztracené součástky. Dokázali spolu uvést do chodu i takové palné zbraně, jakým chyběla třeba i většina původních součástek.
Okolnost, že mladý Novák dokázal svou ročníkovou prací na střední průmyslovce vyrazit dech i předním konstruktérům známé zbrojovky svědčila o to, že jablko nepadlo daleko od stromu a že nejlepší je ten žák, který překoná svého učitele.
Vilém Novák dojížděl na strojní fakultu tramvají, která ho den co den přivážela z předměstí Brna až před budovu vysoké školy. Jednoho dne, bylo to zrovna v létě roku 1965, však doprovázel spolužáka, který byl u něho v bytě na návštěvě, a nyní se chtěl dostat k sobě domů. Musel najít jiné tramvajové spojení. Vilém ho tehdy vyprovodil. Šel s ním až na příslušnou zastávku, kde jeho přítel nastoupil do tramvaje a odjel.
Když se pak mladý Novák chtěl vydat na zpáteční cestu, musel počkat, až přejede tramvaj jedoucí v protisměru, tedy do středu města. Jen docela zběžně pohlédl do oken přejíždějící tramvaje a v tu chvíli jeho pozornost upoutala jedna osoba ve voze. Na sedadle těsně za kabinou řidiče seděla dívka ve světlé halence. Černé vlasy měla staženy dozadu, takže naplno vynikala její útlá šíje. Měla tmavé, snad černé oči, které však ostře vynikaly. Na rtech jí pohrával lehce zasněný a něžný úsměv. Odhadoval její věk na šestnáct, ale byl si vědom toho, že u těchto snědých lidí z Orientu se nedá snadno odhadnout věk. Postřehla jeho pohled, ale nesklouzla očima na zem, jak bývá nechvalně běžným zvykem v těchto krajích, pročež se o místních lidech říkává Brňáci-bubáci. Dívala se na něho stejně jako on a spíše se mu zdálo, že se jí obličej ještě více zakulatil úsměvem. Nikdy takovou krásnou, milou a okouzlující bytost neviděl. Zdálo se mu, že se vynořila z jiného světa.
Vilémovo srdce, které zatím bušilo jen pro technické vynálezy, které by stále účinněji šířily moc a sílu průbojného lidského ducha, najednou zjihlo. Uvědomil si, že ani on zřejmě není přitažlivé krásce docela lhostejný. Byl si jist, že zrovna vzplála oboustranná láska na první pohled.
Průvodčí tramvaje však v té hluboce smysluplné chvíli prudce trhl řemínky u stropu vozu, a na jejich konci se ozvalo cinknutí. S vrzáním a skřípěním se tramvajová souprava rozjela, a dívka se vzdalovala směrem do středu města. Vilém se rozběhl za odjíždějící soupravou, aby ji dohnal a naskočil, ale další zastávka byla příliš vzdálena a tramvaj už nabrala větší rychlost. Vrátil se domů.
"Tuto noc už asi neusnu." Říkal si a měl pravdu. Brzy ráno s kruhy pod očima spěšně vykročil z domu. Za chvíli byl na té osudné křižovatce tramvají. Něco mu říkalo, že se tam musí znovu s tou neznámou dívkou uvidět. Projelo mnoho tramvají. A potom ji opravdu zahlédl. Seděla na stejném sedadle, avšak jako poprvé tak i dnes se tramvaj zase rozjížděla. Ani tentokrát mu nezbyl čas k nastoupení a oslovení krásné dívky. Tvář jí osvěcoval stejný křehký úsměv, a Vilém byl znovu do hloubi svého nitra zasažen jejím tajemným osobním vlivem.
"Je to cizinka. Snad Korejka nebo Vietnamka - Judy", vyslovil najednou polohlasem, a hned di to jméno užasle šeptem opakoval: "Judy? Proč říkám zrovna Judy?" To nechápal. To jméno mu vytanulo v mysli a nikdy předtím takové jméno nikdy neslyšel ani je sám nevyslovil.
Během toho léta se podobné setkání událo ještě snad dvacetkrát. Novák býval na příslušné zastávce na křižovatce tramvají pokaždé přesně ve chvíli, kdy tam bývala tramvaj s dívkou, ale nikdy dost přesně, aby stačil naskočit a více se s ní sblížit. Proto chodíval k zastávce pořád časněji a časněji, dokonce i o několik hodin dříve, aby to zase nepromeškal. Ale pokaždé se stalo, že tajemná dívka s pronikavýma očima a něžným úsměvem mu těsně ujela. Buď že jela dřív, anebo že on unavený dlouhým čekáním na tramvaj s dívkou se najednou zadíval někam jinam a ona zatím přijela a než se nadál, byla zase pryč. Pohlížela za ním pokaždé se stejně laskavýma očima, jak on ji roztouženě vyhlížel. Čím to, že se nikdy nenašla příležitost nastoupit do stejné tramvaje, jakou cestovala? Byla to jenom náhoda? Či snad osudové předurčení? Zákon nutnosti či zlomyslné spiknutí neviditelných siločar osudu? Nedokázal to pochopit. A přitom se stále víc a více upínal na krásnou neznámou...
Za dlouhých večerů, o víkendech pátral Novák po brněnských ulicích, které byly ve směru, odkud dívka přijížděla. Nikdy se mu ale nepodařilo setkat se s ní jinde, než na onom místě, kde sedávala v tramvaji. Na konci prázdnin toho roku ji spatřil naposled. Až do konce svých studií neměl klid. Horečně hledal dívku v nedaleké zdravotnické škole, na přehradě, po kavárnách, na tanečních večírcích a na nejrůznějších dalších místech. Nikdy už necestoval do školy jinou tramvají, než z oné zastávky na křižovatce tramvají, a nikdy ji zde už nespatřil.
Po ukončení školy a odsloužení vojny nastoupil do brněnské zbrojovky. S manželstvím otálel, třebaže se mu jistá příležitost nabízela. Stále v koutku své duše doufal, že se konečně setká se svou Judy, o které byl přesvědčen, že ho miluje stejně osudově jako on ji, a že ji jednou najde a vezmou se. Dával inzeráty do novin, aby se mu ozvala tmavovláska, která jezdívala tou a tou tramvají... Všechno marné. Nikdy se mu tato dívka neozvala.
Pak přišla okupace Československa v srpnu 1968. Vilém Novák se dlouho nerozmýšlel a na podzim emigroval. I přes nevlídné vstupní vyšetřovací procedury na přistěhovatelském úřadě byl ing.Novák v USA přijat do přední zbrojovky. Doposud se totiž americké zbrojovky vyžívaly v marném a toporném obcházení mezinárodní konvence o zákazu použití zbraní s náboji DUM-DUM. Výsledkem byla smutně proslulá dalekonosná puška malého kalibru typu M 1911. Měla přesný dostřel na několik kilometrů. Když ji Američané testovali ve Vietnamu, osvědčila se strašnými účinky. Kulka z nerýhované hlavně pušky se místo rotace za letu převracela, takže při zásahu působila zhoubněji než střely typu DUM-DUM. Ale s příchodem ing.Nováka nastal i v americkém vojenské projekci jistý zvrat. Místo takového toporného obcházení mezinárodních konvence o zákazu střelných zbraní typu DUM-DUM, se díky ing.Novákovi vracel i sem lidský důmysl a svěží vynalézavost. Tak Novák získal brzy pověst nadaného konstruktéra automatických kulových zbraní. Zřídil si dokonce vlastní projekční kancelář. Záhy zbohatl. Zanedlouho bydlel ve vlastním domě v bohaté čtvrti Los Angeles.
Přesto zůstával sám. Nenaplněná láska k Judy ho neopouštěla. Nedokázal vytrhnout ze svého srdce stesk po neznámé dívce a nahradit jej láskou jiné ženy. Nějakou dobu se vydával napospas několika americkým psychoanalytikům a psychiatrům, ale nepomohla mu ani sugesce, ani léčba v hypnóze, ani psychofarmaka. Užíral se svou závislostí na unikající dívce a únik nacházel v horečné soustavné konstrukci stále dokonalejších střelných zbraní.
"Musíte se přesvědčit na vlastní oči o účinnosti nově testovaného samopalu. Vždyť máte na jeho konstrukci rozhodující podíl." Říkal mu výrobce prototypu. "Testování se bude konat ve Vietnamu. Spojení vám zajistíme."
Roku 1970 letěl ing.Novák s americkými výsadkáři do Vietnamu. Byl na výsledky testování velmi zvědav. Šlo totiž právě o samopal, jehož účelnější využití zpětného rázu vzniklých plynů přinášelo úžasné výsledky. Kulky vypálené ze zbraně ze stometrové vzdálenosti, jež mívaly dosud i několikametrový rozptyl, najednou měly rozptyl jen pár centimentů. To znamenalo úžasnou přesnost zásahu i na značné vzdálenosti.
Dne 4.srpna 1970 se ing.Novák ubytoval na vojenské základně v přístavním městě Danangu. Druhý den ho odvezli na letiště, kde na něho čekala vojenská helikoptéra se skupinou důstojníků. Spolu s nimi pak cestoval po obrovských vzdálenostech vietnamského bojiště. Na mnoha zastávkách rozmlouvali s americkými vojáky a testovali účinnost a přesnost nově zaváděného prototypu samopalu. Testovací mise skončila velmi úspěšně. Všichni účastníci byli velmi spokojeni s výsledky prověřovaného samopalu přímo v bojovém prostředí.
Odpoledne dne 10.srpna zahlédli Američané při přeletu nad džunglí malý tábor partyzánů. Ti zahájili palbu na vrtulník. Američané ihned palbu opětovali z nově zkoušených prototypů zbraní. Poprvé se ing.Novák dostal do ostré bojové vřavy. Stále si opakoval:
"Buď my, nebo oni."
Během několika minut vyprázdnil několik zásobníků.
Americký vrtulník však dostal zásah. Bylo nutno nouzově přistát. Boj však pokračoval i na zemi. Několik amerických vojáků padlo a další byli těžce raněni. Bez zranění vyvázl pouze Novák a pilot James Martens. Avšak i vietnamské ztráty byly velké, protože se už nezmohli na další útok. Zřejmě je přímo ohromila přesnost a ničivost střel amerických zbraní.
Martens přivolal vysílačkou pomoc. Neutekla ani hodina a přiletěl bojový vrtulník s americkými vojáky. Vietnamci se dali na útěk a bez dalšího výstřelu vyklidili vesnici. Zdravotníci poskytovali první pomoc raněným. Zatím Novák procházel vesnicí a byl vnitřně otřesen. Poprvé se ocitl ve válce a málem v ní přišel o život.
Sledoval americké vojáky, jak odklízejí těla padlých Vietnamců. Otřásal se pomyšlením, že tuhle spoušť zde nadělal jeho vynález. V teple a pohodlí konstruoval svůj samopal a stále jej zlepšoval. A přitom mu ani vteřinu v životě nepřišlo na mysl, že jeho výtvor bude jednou zabíjet živé lidi s určitými tvářemi, a že on sám bude nucen zblízka si je prohlížet.
Najednou objevil jednu rákosovou boudu, kterou Američané ještě nestačili spálit. Bokem vyčnívala lidská ruka. Pohnut zvláštní zvědavosti vešel Novák do toho přístřešku. Jeho očím se naskytl pohled na stůl, plný obvazů, léků a injekčních stříkaček. Pod stolem ležela mrtvá asi devatenáctiletá dívka. Její útlá hruď byla poseta několika zásahy z rychlopalné zbraně. Měla modré džínsy a světlou halenku. Vlasy měla staženy dozadu. Otevřené tmavé oči hleděly do prázdná. Její uvolněná tvář však neztuhla v bolestné křeči a ústa s drobnými bílými zuby stále jako by se shovívavě usmívala...
Byla to ona, tajemná dívka, kterou Vilém tak dobře znal z brněnské tramvaje, milovaná a milující Judy...
Od té doby se Vilém Novák nedokázal zbavit své jistoty, že právě jedna z dávek jeho samopalu zasáhla a usmrtila život vietnamské samaritánky.
Novák se neustále obíral myšlenkou na to, co znamenaly ty tajemné oči, které mu nebyly souzeny, ale cosi mu chtěly říci. Docela samočinně si jednou vybavil Karla Högera v roli inženýra Prokopa, vynálezce strašlivé výbušniny Krakatitu. Na konci filmu bloudí vyčerpaný Prokop mlhavou krajinou a potkává vůz tažený koněm. Na něm přijíždí stařeček a vyčerpaný vynálezce mu říká:
"Prosím vás, vemte mě ssebou."
"To jsi ty, Prokope? Já už na tebe čekám."
"Už jdu. Vždyť jsem tak běžel."
"Uhnal jsi se, viď? Sedni si na kozlík. - Pojedeme."
"Proč se mi to všechno stalo? Proč mě potkalo tolik věcí?"
"Co člověka potkává, vychází z něho."
"Proč? Proč jsem utekl z domova, když mi tam bylo dobře? Proč jsem potkal tu princeznu? Vždyť já přece hledal tu jinou?"
"Byla to tvá pýcha. Bylo to v tobě. I ten tvůj vynález..."
"To byla strašlivá třaskavina! Mohlo to rozbít celý svět!"
"A proč? - Načpak takový výbuch? - Hledej a zkoumej, aby to pohánělo nějakou věc, aby se lidem lépe pracovalo, rozumíš?"
"Myslíte nějaký laciný pohon?"
"Levný - aby to dalo hodně užitku, aby to taky svítilo a hřálo - "
"Počkejte! - To by se muselo zkusit z jiného konce - "
"Právě - z jiného konce."
"Aby to svítilo a hřálo - Máte pravdu. Že jsem na to nepřišel dřív."
"Vynajdi něco, aby to lidem pomáhalo, a ne aby je to zabíjelo. Pak bude doopravdy veliká věc."
"Tak já to zkusím znova - aby to svítilo a hřálo."


8. Zamyšlení o smyslu modlitby při jistotě Boží prozřetelnosti
Jestliže všechno co se děje, podléhá Boží prozřetelnosti, tedy je třeba, aby buď prozřetelnost nebyla jistá, nebo aby se všechna dělo nutně (45).
Aristoteles přece dokazuje, že když uznáme, že každý účinek má nějakou příčinu o sobě, a zase, že uznáním jakékoli příčiny o sobě je nutno uznat účinek, plyne z toho, že všechno budoucí se děje nutně. Má-li totiž kterýkoli účinek příčinu o sobě, tedy se cokoli budoucího musí převádět na nějakou přítomnou či minulou příčinu. Jako zkoumá-li se o někom, zda musí být zabit od lupičů. Tento účinek předchází příčina střetnutí s lupiči. Jenže tento účinek opět předchází jiná příčina, a to, že on sám vyšel z domu. Tuto však dále předchází ještě jiná, a to že chce hledat vodu. A zde ovšem předchází příčina, totiž žízeň. Ta je zapříčiněna požitím slaného, a to už je, nebo bylo. Jestliže tedy - když nastane příčina - je nutné, aby se stal účinek, je nutné, pokud požije slané, že žízní. Žízní-li, je nutné, aby chtěl hledat vodu. Chce-li hledat vodu, je nutné, aby vyšel z domu. Vyjde-li z domu, je nutné, aby se setkal s lupiči. Setká-li se s lupiči, je nutné, aby byl zabit. Tedy od prvého k poslednímu je nutné, aby tento člověk pojídající slané, byl zabit od lupičů. Aristoteles tedy uzavírá, že není pravdivé, že s tím, že se dává příčina, je nutné, aby byl dán výsledek, jelikož jsou nějaké příčiny, jež mohou selhat. Rovněž tak není pravdivé, že každý účinek má příčinu o sobě, jelikož to, co je případečné, totiž že tento, chtějící hledat vodu, se setká s loupežníky, nemá nějakou příčinu.
Avšak z tohoto důvodu se objevuje, že všechny příčiny, které se převedou na nějakou přítomnou nebo minulou příčinu o sobě, jež, pokud je dána, je nutné, aby byl dán účinek, dějí se nutně. Nebo je pak třeba říci, že všechny účinky nejsou podrobeny Boží prozřetelnosti, a tak se prozřetelnost netýká všech, což bylo výše prokázáno. Nebo není nutno, aby za dané prozřetelnosti byly dány její účinky. Takto prozřetelnost není jistá. Nebo je nutné, aby se vše dělo z nutnosti. Prozřetelnost přece není jen v přítomné či minulé době, nýbrž věčně, jelikož v Bohu nemůže být něco, co není věčné.
Je-li Boží prozřetelnost jistá, je třeba, aby tato podmínka byla pravdivá: pokud Bůh předvídá toto, toto bude. To, co předchází této podmínce, je nutné, protože je věčné. Tedy z toho vyplývá, že je nutné. Je tedy třeba, aby každé následující, jemuž předchází nutné, bylo nutné, a proto následující je jako závěr předcházejícího. Cokoli však následuje z nutného, musí být nutné. Je-li tedy Boží prozřetelnost jistá, následuje, že vše nastává z nutnosti.
Jestliže je něco zařízeno od Boha, rozuměj, že takový bude vládnout, tedy buď je možné, že se stane, že nevládne, nebo ne. Není-li možné, aby nevládl, tedy je nemožné, aby nevládl, a tedy je nutné, že vládne. Pokud je možné, že on nevládne, po připuštění něčeho možného nenásleduje něco nemožného, ale následuje, že se Boží prozřetelnost nesplnila. Není tudíž nemožné, aby Boží prozřetelnost selhala. Je tedy třeba, aby Boží prozřetelnost nebyla jistá, je-li vše zařízeno od Boha, anebo aby se vše dělo z nutnosti.
Tak dokazuje Cicero v knize O věštění, že je-li vše zařízeno od Boha, je pořadí příčin jisté. Je-li ale toto pravdivé, tak se vše děje osudově. Děje-li se ale vše osudově, pak nic není v naší moci. Není tedy svoboda vůle. Z toho tedy plyne, že se odstraňuje svoboda vůle, je-li Boží prozřetelnost jistá, a stejným způsobem vyplývá, že se odstraňují všechny nahodilé příčiny.
Boží prozřetelnost nevylučuje střední příčiny. Ale mezi příčinami jsou některé nahodilé a mohoucí nezapůsobit. Účinek prozřetelnosti tedy může být nepůsobivý. Boží prozřetelnost tedy není jistá.
K řešení těchto důvodů je však třeba opakovat něco z výše uvedeného, aby se objasnilo, že Boží prozřetelnosti neunikne nic, a že řád Boží prozřetelnosti naprosto nemůže být změněn. Přesto není zapotřebí, aby to, co pochází z Boží prozřetelnosti, všechno nastalo z nutnosti.
Prvně se totiž musí uvážit, že - je-li Bůh příčinou všeho existujícího, dávající všem věcem bytí, - je třeba, aby řád Boží prozřetelnosti objímal všechny věci. Je přece třeba, aby těm, kterým uštědřil bytí,uštědřil též zachování a udělil dokonalost v posledním cíli.
U každého prozíravého je však třeba uvážit dvojí: jednak promyšlení řádu a jednak ustanovení promyšleného řádu ve věcech, podléhajících prozřetelnosti. První z nich náleží k poznávací mohutnosti, kdežto druhé k činné: toto je mezi oběma odlišné, že v promyšlení řádu je prozřetelnost tím dokonalejší, čím více může být řád prozřetelnosti přiveden až do nejmenších (podrobností). To, že my nemůžeme předem promyslet uspořádání všeho částečného ohledně toho, co musí být způsobováno námi, vyplývá totiž z nedostatku našeho poznání, které nemůže obsáhnout všechny jednotliviny. V předvídavosti je ale každý považován za tím důvtipnějšího, čím četnější může jednotlivě promyslet. Avšak pramálo by se podílel na moudrosti ten, jehož zařízení by spočívalo v pouhých všeobecninách. Podobně lze ale uvažovat ve všech činných uměních. Avšak v tom, že se dává věcem promyšlený řád, je důstojnost spravujícího tím důstojnější a dokonalejší, čím je všeobecnější a četnějšími službami rozvíjí své promyšlení, protože i samo uzpůsobení služeb má velkou část zařízeného řádu. Je však třeba, aby Boží prozřetelnost stála na vrcholu dokonalosti, jelikož on sám je prostě a všeobecně dokonalý. Tedy v prozírání své moudrosti věčným promyšlením pořádá všechno, ať se to zdá sebenepatrnějším. Jestliže kterékoli ze jsoucen něco působí, tedy působí prostředečně pohnuto od něho, a poslušně slouží jeho řádu, vymyšlenému od věčnosti, aby se takřka rozvinul ve věcech. - Je-li však nutné, aby mu v působení sloužila všechna jsoucna, která mohou působit, je nemožné, aby nějaký působící překážel provedení Boží prozřetelnosti opačným působením proti ní. Rovněž tak je nemožné, aby Boží prozřetelnosti bylo bráněno vadou nějakého působícího nebo trpícího, když všechna činná i trpná síla ve věcech je zapříčiněna Božím uzpůsobením. Je tedy nemožné, aby provedení Boží prozřetelnosti bylo překaženo změnou prozřetelnosti, když Bůh je naprosto nezměnitelný. Zbývá tedy, že Boží zařízení nemůže vyjít nadarmo.
Dále se však musí uvážit, že každý působící sleduje pokud možno dobro a zlepšení. Jenže dobré a lepší nejsou uvažovány stejným způsobem v celku a v částech. V celku je totiž dobrem neporušenost, jež nastává z uspořádání a složení částí. Pro celek je tedy lépe, aby byla mezi částmi různost, bez níž nemůže být řád a dokonalost celku, než aby všechny části byly stejné, z nichž každá by přicházela ke stupni nejvznešenější části. Jenže kterákoli část nižšího stupně jako taková by byla lepší, pokud by byla stupněm vyšší části, jak je vidět na lidském těle. Lidská noha by byla vznešenější částí, kdyby měla krásu a sílu oka. Avšak celé tělo by bylo méně dokonalé, kdyby mu chyběla služba nohy. Záměr částečného a všeobecného působícího tedy směřuje k jinému. Vždyť částečný působící směřuje naprosto k dobru části a dělá ji pokud možno co nejlepší. Kdežto všeobecný působící směřuje k dobru celku. Proto nějaká vada je mimo záměr částečného působícího, jež je záměrem všeobecného působícího. Je to vidět na tom, že zrození ženy je mimo záměr částečné přirozenosti, tj. této síly, která tkví v tomto semeni, jež směřuje k tomu, aby plod pokud možno zdokonalila. Je však záměrem všeobecné přirozenosti, tj. všeobecné síly, působící ke zrození nižších, aby se zrodila žena, bez které se nemůže naplnit narození mnoha dalších. A stejným způsobem rozklad, umenšení a všechny nedostatky jsou ze záměru všeobecné přirozenosti, ale nikoli částečné přirozenosti: neboť kterákoli věc uniká nedostatku, směřuje vskutku pokud možno k dokonalosti. Je tedy jasné, že je ze záměru částečného působícího, aby se jeho účinek stal dokonalým takovouto dokonalostí, rozuměj dokonalostí muže, onen však dokonalostí ženy. - Ale mezi částmi celého vesmíru se objevuje první odlišnost dle nahodilého a nutného: vyšší jsou přece ve jsoucnech nutná, neporušitelná a nehybná. Od daného postavení se ovšem vzdalují tím více, čím nižší je stupeň, ve kterém jsou ustavována tak, že nejnižší jsou ovšem co do jejich bytí ničena, ale jsou pohybována co do jejich uzpůsobení. Rovněž své účinky způsobují nikoli nutně, nýbrž nahodile. Tedy jakékoli působící, jež je částí vesmíru, zamýšlí setrvat pokud možno ve svém bytí a přirozeném uzpůsobení, a upevnit svůj účinek: avšak Bůh, jenž spravuje celý vesmír, sleduje, aby se zde jeho účinek utvrdil zajisté na způsob nutnosti, zde však nahodile, a podle toho jim upravuje různé příčiny: jedněm nutné, kdežto druhým nahodilé. Řádu Boží prozřetelnosti tedy podléhá nejen to, aby tento účinek byl, nýbrž aby účinek byl nahodile, jiný však nutně. Podle toho něco z toho, co je podřízeno Boží prozřetelnosti, je nutné, něco zase nahodilé, ale nikoli všechno nutné.
Třebaže je Boží prozřetelnost o sobě příčinou tohoto budoucího účinku, je tedy příčinou také přítomného a minulého účinku, a tedy nejen tohoto budoucího účinku, avšak více od věčnosti: z toho však nevyplývá, jak vyvozoval první důvod, že tento účinek bude z nutnosti. Boží prozřetelnost o sobě je totiž příčinou toho, že tento účinek nastane nahodile. A toto nemůže být zbytečně.
Z toho se také objasňuje, že tato podmínka je pravdivá: jestliže Bůh předvídal, že to bude, bude to: tak vyvozoval druhý důvod. Avšak tak to bude, jak Bůh předvídal, že se to stane. Předvídal však, že toto nastane nahodile. Neomylně tudíž následuje, že to bude nahodile, a nikoli nutně.
Rovněž je jasné, že to, co se uvádí, že je Bohem předvídáno, aby nastalo, jestliže je z rodu nahodilých, bude moci nebýt, uvažováno dle sebe: tak přece bylo předvídáno, aby nahodilé bylo s možností nebýt. Přesto ale není možné, aby řád prozřetelnosti zklamal, třebaže se děje nahodile. A tak je vyřešen třetí důvod. Může se tudíž uznat, že tento nebude vládnout, kdyby se uvažovalo dle sebe. Nikoli však, kdyby se uvažovalo, jak se předvídalo.
Objevuje se také povrchnost Ciceronovy námitky. Přece když jsou Boží prozřetelnosti podrobeny jak účinky, tak příčiny a způsoby bytí, neplyne z toho, že by při Boží prozřetelnosti prozřetelnosti nezbývalo nic na nás. Bohem je to přece předvídáno tak, aby se to dělo námi svobodně.
Ale ani možnost úchylky druhotných příčin, jejichž prostřednictvím jsou způsobovány účinky prozřetelnosti, nemůže odstranit jistotu Boží prozřetelnosti, jak vyvozoval pátý důvod. Bůh působí ve všem a svou svobodnou vůlí. Proto přísluší k jeho prozřetelnosti také to, aby někdy ponechal úchylné příčiny uchýlit, kdežto jindy je od úchylky odvrací.
Třebaže je Boží prozřetelnost nezměnitelná, nevylučuje se tím užitečnost modlitby (46). Jako nezměnitelnost Boží prozřetelnosti neukládá předvídaným věcem nutnost, tak ani nevylučuje užitečnost modlitby. Neprosíme přece Boha modlitbou proto, aby se změnilo věčné uzpůsobení Boží prozřetelnosti. Vždyť to je nemožné. Naopak prosíme, aby někdo dosáhl od Boha toho, po čem touží.
Je totiž příhodné, aby Bůh souhlasil s nábožnými touhami rozumného tvora, nikoli proto, že by naše touhy mohly pohnout Boží nezměnitelností, nýbrž vychází to z jeho dobroty, aby vytoužené příhodně zdokonalil. Touží-li vše přirozeně po dobru, přičemž k výtečnosti Boží dobroty náleží, že bytí a dobré bytí rozděluje v nějakém pořádku, vyplývá z toho, že vyplní svou dobrotou zbožná přání, jež se mu předkládají modlitbou.
K pohybujícímu přísluší, aby to, co je pohybováno, přivedl k cíli. Proto je také stejnou přirozeností něco pohybováno k cíli, dosahuje cíle a spočívá v cíli. Každá touha je však jakýmsi pohybem k dobru, jež ovšem nemůže být ve věcech, leda od Boha, který je svou bytností dobrý a je zdrojem dobra: každý pohybující přece pohybuje k něčemu sobě podobnému. Bohu tedy přísluší dle jeho dobroty, aby přivedl příhodné touhy, jež se předkládají modlitbou, k příhodnému účinku.
Čím je něco blíže pohybujícímu, tím účinněji dosahuje podnětu pohybujícího. Vždyť i to, co je blíže ohni, více se od něho ohřívá. Avšak intelektuální podstaty jsou Bohu blíže, než neoživené přírodní podstaty. Tedy v intelektuálních podstatách je podnět Boží pohnutky účinnější, než v jiných přírodních podstatách. Přírodní tělesa se však podílejí na Božím pohybování natolik, že z něho dosahují přírodní touhy po dobru a také splnění touhy. To ovšem nastává, když dosahují vlastních cílů. Tím spíše dosahují intelektuální podstaty splnění svých žádostí, které přednášejí Bohu modlitbou.
Z rázu přátelství pochází to, že milující chce splnit touhu milovaného, pokud chce jeho dobro a dokonalost. Proto se praví, že "přátelství je chtít totéž". Avšak Bůh miluje svého tvora a každého tím více, čím více se podílí na dobru, které je první a hlavní od něho milované. Proto chce splnit touhy intelektuálního tvora, jenž se nejdokonaleji ze všech tvorů podílí na Boží dobrotě. Avšak jeho vůle znamená vytváření věci: je totiž příčinou věcí svou vůlí. Náleží tedy k Boží dobrotě, aby splnil touhy intelektuálního tvora, jemu přednášené modlitbou.
Dobro tvora je odvozeno dle samotné podobnosti od dobroty Boží. To se však v lidech jeví jako nejvíce doporučitelné, že neodpírají souhlas těm, kdo se spravedlivě dožadují: podle toho jsou totiž nazýváni velkomyslní, milí, milosrdní a zbožní. Toto tudíž nejvíce náleží k dobrotě Boží, aby vyslyšel zbožné modlitby.
Proto se praví: "Vůli svých bohabojných činí, jejich modlitby vyslyší, a zachrání je" (Ž 144, 19), a Pán praví: "Každý, kdo prosí, přijímá, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno" (Mt 7, 8).
Odkazy

45) SCG, III, 94.
46) SCG, III,95.

Temné manipulace s počítačovými prognózami
Astrologové technicky vyspělé společnosti rádi zdůrazňují, že postupují při svém odhadu budoucnosti doloženým výpočtem vědeckými metodami a že jim pomáhá nejnovější výpočetní technika. To ovšem neznamená žádný pokrok ve vývoji hvězdopravectví samého. Copak lze považovat za nějaký přínos, když se staré, předpojatě stanovené a bez důkazů přijaté názory uplatní na nové věci nebo se zpracovávají výpočetní technikou? To snad může usnadnit a zrychlit činnost astrologa nebo to může snáze rozšířit výsledky astrologie mezi lidmi. Vlastní podstaty astrologie se to ale nikterak nedotýká.
V Francii na Champs Elysées působí středisko Astroflash. Za stanovený poplatek se tam zhotovují horoskopy přímo před zraky zákazníků ve formě výstupů z počítače. Také podniky jsou roztroušené po celém světě. Stačí jim předat např. datum narození a složit příslušnou zálohu peněz, a vyhotoví vám horoskop nebo kondiciogram. Na rozdíl od horoskopu se kondiciogram vyznačuje pouze vyznačením některých pravidelně se opakujících období, které jsou pro člověka a některé druhy jeho činností příznivé nebo škodlivé.
V roce 1992 přišel v USA nadaný počítačový odborník, jménem Čchi Li, pocházející z Hong Kongu, na nápad, který mnoho lidí uchvátil a jiné zase šokoval. Jeho reklama přinášela nabídku:
Chcete znát svou budoucí fyzickou podobu?
Za pouhých 600 dolarů vám počítačem odhalíme podobu!
Čchi Li nabízel komerční využití vlastního počítačového programu na vykreslení lidské tváře. Každému zájemci, který zaplatil částku nejméně 600 dolarů, umožnil tento program sledovat na obrazovce počítače svou vlastní tvář a její proměny v průběhu dalších měsíců, roků i desetiletí.
Po takové reklamě se zájemci jenom hrnuli. Základ tohoto podniku byl prostý. Kamerou byla nasnímkována tvář a lebka zájemce nejen zvenčí, ale i zevnitř postupnou tomografií ze všech možných úhlů. Grafické údaje byly převedeny do počítače. Počítač zjištěné údaje roztřídil a vyhodnotil tak, že se zanedlouho začala objevovat na obrazovce tvář pokusné osoby v té podobě, jakou měla údajně nabýt za určitou dobu, za několik měsíců, let atd. Výsledné obrazy vlastní budoucí tváře vytvořené počítačem pro zadaná období, za měsíc, za rok, atd., byly pak vytištěny. Tak si zákazník mohl odnést domů svoje podobizny vyhotovené počítačem, které jim byly zčásti podobné, zčásti odlišné. Mladí muži a dívky odcházeli z tohoto počítačového podniku zkoprnělí s podobiznami starců a stařen i s přesným vročením těchto jim připisovaných a počítačem vymodelovaných tváří, které nepochybně nesly i stopy jejich mladistvé podoby.
Čchi Li se ovšem nespokojil s těmito působivými výtvory. Zdokonalil svůj počítačový program tak, že se mohl pokusit modelovat fyzickou podobu i dávno zesnulých osob například podle zachované lebky či jejích význačných zlomků. A v krátkém čase docílil daleko přesnějších výsledků, než mnozí světově proslulí antropologové, kteří podle pozůstatků lebky pracným zdlouhavým způsobem rekonstruovali podoby významných osobností minulostí a tvářili se přitom nanejvýš důležitě, protože se jim zdálo, že nahlížejí pod nánosy prachu, který na různé slavné osobnosti přivál čas. Na samotném tom úsilí o výpočetní rekonstrukci tváří významných osobností podle jejich zachovalých pozůstatků není nic nepřijatelného, pokud by se k tomu nepřidružil něčí zlý úmysl.
Roku 1994 podali manželé Eastwoodovi z Texasu trestní oznámení na Čchi Lia u soudu v New Yorku. Vinili ho z podvodného vylákání peněz 1200 dolarů. Jak k tomu došlo? Eastwoodovi přišli jako zákazníci do jeho podniku. Objednali si podobenky svých budoucích tváří na rok dopředu a zaplatili požadovanou částku. Nejprve nechali provést snímkování svých hlav příslušným tomografickým zařízením. Poté soustředěně sledovali obrazovku monitoru, která jim před zraky pozvolna nabízela jejich budoucí vzhled, který se zrychleně postupně měnil. Jenže potom se postup modelování nějak zasekl a tváře zmizely. Eastwoodovi si tedy nechali zhotovit výtisky posledních modelovaných tváří. Když zjistili že tyto podoby jsou datově umístěny do června 1995, obrátili se manželé Eastwoodovi na Čchi Lia s námitkou:
"Ale to je pouze polovina naší zakázky. My jsme si zaplatili nejen na půl roku dopředu, nýbrž na celý rok. Chceme dostat své budoucí podobizny, jak budou vyhlížet za rok."
"Nejde to", pokrčil Čchi Li rameny.
"Když nemůžete provést objednávku, tak nám vraťte peníze."
Odmítl s tím, že on svou práci odvedl dobře.
Manželé Eastwoodovi se však s tím vysvětlením nespokojili. Proto na něj podali žalobu. Když byl Čchi Li dotazován zvědavým novinářem, jak chce tento soudní proces vyhrát, odpověděl:
"Čas hraje pro mne."
"Nerozumím."
"Časem se ukáže, na čí straně je právo."
V srpnu 1995 cestovali manželé Eastwoodovi autem do Tusconu v Texasu. Pětatřicetiletý Michel Eastwood byl unaven. Během jízdy podlehl vteřinovému spánku a mechanicky strhl volant na bok, takže havaroval. Ve vysoké rychlosti narazil do dálničního svodidla. Nebyl připoután a při nárazu na volant byl na místě mrtev, obličej rozdrcen. Manželka byla těžce raněna a při převozu do nemocnice zemřela.
Po jejich tragické nehodě proběhlo soudní jednání mezi jejich pozůstalými a žalovanou firmou. Čchi Li však vyhrál spor. Před soudem uvedl:
"Můj počítač nezklamal. Nemohl jejich podobizny v požadovaném období jednoho roku vymodelovat prostě proto, že tyto osoby už v objednaném období neměly být mezi živými."
Soudce sice kroutil hlavou nad tím, že by počítač mohl sám odhadovat něčí budoucnost, ale pak rozhodl pod tíhou faktu, že zesnulí Eastwoodovi v dané době, pro kterou si objednali svou podobenku u Čchi Lia, už opravdu neměli podobu a nebyli už mezi živými.
Lze se jen dohadovat: Byla to náhoda, že se počítač zablokoval, anebo se zde vměšoval zlých duch, z čehož Čchi Li neomaleně těžil?
Složitější je to s kondiciogramy zhotovovanými zákazníkům počítači podle data jejich narození. Tyto kondiciogramy pouze naznačují některé závislosti, kdy souvislost není docela těsná. Jsou to jen poněkud upřesněné činitele, které zvyšují nebo snižují rizika, jež v nějaké míře ztěžují nebo zlehčují společenské a jiné uplatnění určitého člověka.
Francouzský sociolog Michel Gauquelin, sám odpůrce astrologie prováděl od padesátých do sedmdesátých let 20. století výzkum. U souboru 25 tisíc horoskopů, což je rozsáhlý vzorek, objevil pozoruhodnou skutečnost, že totiž společenské povolání lidí může souviset s některými příznačnými polohami planet v době jejich narození.
Přesněji se ukázalo, že většina z 576 významných francouzských profesorů medicíny se narodila krátce poté, kdy nad obzor vyšly Mars nebo Saturn, eventuálně kdy tyto planety prošly nadhlavníkem. Později rozšířil Gauquelin soubor údajů i na osoby z Německa, Itálie, Nizozemí a Belgie. V souboru 3.305 špičkových vědeckých badatelů měl asi v 670 případech významnou polohu Mars (totiž ascendent nebo nadhlavník). Z hlediska počtu pravděpodobnosti by to mělo být jen 551 osob. U vrcholových sportovců byl při 1.485 případech Mars ve významném postavení jen 327 krát, kdežto u vojenských důstojníků měl Mars významnou polohu 634 krát a Jupiter 644 krát (při souboru 3.142 osob).
Zajímavý byl výsledek výzkumu, sledující těsnost souvislosti mezi příznačnou polohou některých planet naší soustavy a jistými druhy psychického onemocnění. Tento výzkum provedený ve Velké Británii sledoval soubor 28 tisíc případů pacientů, narozených v letech 1921-1955 a v letech 1070 a 1971 vyšetřovaných na oddělení psychiatrie. Výzkum prokázal, že více než 9% schizofreniků a 7% dalších pacientů s maniodepresivními psychózami se narodilo v prvních třech měsících roku. To ovšem už není astrologie, nýbrž to vypovídá spíše o působnosti různých ročních dob, totiž meteorologických a snad i makrokosmických poměrů na daném území na psychiku lidí.


9. Zamyšlení o tom, že čarování je pověra
Co víme o čarování? Smí vůbec člověk usilovat o nějaké čarování různými opovážlivými a zvědavými manipulacemi?
Zvědavé manipulace jsou nepřijatelné a neúčinné. Jsou nepřijatelné, protože užívají k získání vědění něco, co o sobě nemůže zapříčinit vědění, jako sledování nějakých útvarů a pronášení nějakých neznámých slov a podobně. Proto takové zacházení s nimi neužívá jich jako příčin, nýbrž jako znamení. Neužívá se jich ale jako svátostných znamení, které ustanovil Bůh. Zbývá tedy, že jsou to zbytečná znamení a následně tedy patřící k nějakým smlouvám o znameních, ujednaných s démony a jimi potvrzených. Proto křesťan odmítá takové zvědavé manipulace a vyhýbá se jim stejně jako jiným kejklířským a škodlivým uměním pověry. (47)
Kromě toho jsou tyto zvědavé manipulace také neúčinné k získání vědění. Ježto se jimi totiž nesleduje získání vědění způsobem člověku přirozeným, totiž objevováním a učením, vyplývá z toho, že se tento účinek očekává buď Boha nebo od démonů. Někteří opravdu měli moudrost a vědění vlité od Boha, jak se čte o Šalamounovi (III Král.,3). Pán také říká svým učedníkům: "Dám vám řeč i moudrost,, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník" (Lk 21,15). Tento dar však není dáván komukoli, nýbrž podle rozhodnutí Ducha svatého: "Jednomu je z Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha." A potom se dodává: "To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce." (II Kor12,8-11)
Démonům nepřísluší osvěcovat rozum. Získání vědění a moudrosti se však děje osvěcováním rozumu. A proto nikdy nikdo nezískal vědění od démonů. Proto uvádí Augustin, že "Porfyrius vyznává, že theurgickým zasvěcováním", za působení démonů, "rozumové schopnosti se nedostává žádného očištění, které by ji činilo schopnou vidět svého Boha a spatřit to, co je pravdivé", jako jsou všechny předpoklady věd. (48) Avšak démoni, mluvící k lidem slovy, by mohli sdělit lidem některé vědecké poznatky, ale k tomu se nedochází zvědavou manipulací.
Získání vědění je dobro, ale získat je nepatřičným způsobem není dobro. A tento cíl sleduje zvědavá manipulace. (49)
Vyhledávat poznání budoucnosti od démonů je hříšné nejen proto, že oni budoucnost neznají, ale také pro spolčování se s nimi. (50)

Jak je tomu s manipulacemi, prováděnými ke změně těl, jako ke zdraví nebo něčemu podobnému?
V tom, co se podniká k zavedení nějakých tělesných účinků, dlužno uvážit, zda mají přirozenou schopnost, přivodit takové účinky. Tak totiž nebude nepřijatelné, protože je dovoleno užívat přirozených příčin k vlastním účinkům. (51)
Pokud však nejeví přirozenou schopnost přivodit takové účinky, plyne z toho, že se jich neužívá k působení těch účinků jako příčin, nýbrž pouze jako znamení. A tak náležejí ke znakovým smlouvám, uzavíraným s démony. Použije-li se jednoduše přirozených věcí k navození nějakých účinků, k nimž se jim přičítá přirozená síla, není to pověrečné ani nedovolené. Když se ale připojují nějaké charaktery nebo nějaká jména nebo jakékoli jiné manipulace, které zjevně postrádají přirozené účinnosti, je to pověrečné a nepřípustné. (52)
Přirozené síly přírodních těles sledují jejich podstatné tvary, kterých nabývají působením vesmírných těles, a proto jejich vlivem nabývají jistých působivých sil. Kdežto tvary umělých těles pocházejí z umělcova pojetí, a protože nejsou nic jiného než složení, řád a útvar, proto nemohou mít přirozenou sílu k činnosti. Z toho důvodu nenabývají žádné síly vlivem vesmírných těles, pokud jsou umělá, nýbrž jen podle přirozené látky. Porfyrius tedy podle Augustina mylně tvrdil, že "bylinami, nerosty, zvířaty a nějakými zvláštními zvuky a hlasy, některými obraty a útvary, sledováním pohybu hvězd po jejich drahách, lidé působí na zemi silou, odpovídající působnosti různých účinků hvězd", jako by účinky magických manipulací vycházely ze síly vesmírných těles. Dále však Augustin dodává, že "to celé přísluší démonům, matoucím duše jim podléhající." Proto také obrazce, které nazývají astronomickými, mají účinek z působení démonů. Dokladem toho je, že je třeba na ně vepsat jisté charaktery, které přirozeně nic nepůsobí. Obrazec přece není zdrojem přírodní činnosti. Nigromantické obrazce se liší od astronomických tím, že v nigromantických je výslovné vzývání a nějaká kouzla, takže náležejí k výslovným smlouvám, uzavřeným s démony. Kdežto v jiných obrazcích jsou smlouvy jaksi mlčky naznačované nějakými obrazovými znaky nebo znameními. (53)
K panství velebnosti Boží, jemuž podléhají také démoni, patří, aby jich Bůh užíval, k čemu chce. Ale člověku není svěřena moc nad démony, aby jich směl užívat k čemu chce, nýbrž je mu nařízen boj proti démonům. Proto žádným způsobem není člověku dovoleno užívat pomoci démonů prostřednictvím smluv mlčenlivých nebo výslovných.
Jsou přípustné manipulace, které sledují předvídání nějakého štěstí nebo neštěstí?
Všichni lidé berou ohled na taková pozorování, ne jako na nějaké příčiny, nýbrž jako nějaká znamení budoucích událostí dobrých či zlých. Nesledují to však jako znamení od Boha, protože nejsou působena Boží mocí, nýbrž spíše z lidské marnosti za součinnosti zloby démonů, kteří se snaží zaplést lidi do takových marností. Je tedy jasné, že všechny takové manipulace jsou pověrečné a nepřípustné. Zdají se být nějakými zbytky modloslužby, podle které byl sledován let ptáků a některé dny příznivé a jiné nepříznivé (což do jisté míry patří k věštění, které se děje pomocí hvězd, podle nichž se rozlišují dny). Když jsou takové manipulace bez odůvodňování a umělých zásahů, jsou tím spíše marné a pověrečné. (54)
V člověku předcházejí příčiny nemocí, z nichž pocházejí nějaké příznaky budoucích nemocí, které jsou správně sledovány lékaři. Proto je také přípustné sledovat předzvěst budoucích událostí z jejich příčin, jako když se podřízený obává trestu, když vidí pánův hněv. Podobně se také mohlo stát, že se někdo obával poškození nějakého dítěte od uhrančivého pohledu, avšak mylně. (55)
Odkazy:

47) STh, II,II,96,1)
48) Sv.Augustin, O Městě Božím,X. 49) STh, II,II, 96,1k1.
50) STh, II,II,96,1k3.
51) STh, II,II,96,2.
52) STh, II,II,96,2k1.
53) STh, II, II, 96,2k2.
54) STh, II,II,96,3.
55) STh, II,II,96,3k1.

Temné manipulace s počítačovými prognózami
Astrologové technicky vyspělé společnosti rádi zdůrazňují, že postupují při svém odhadu budoucnosti doloženým výpočtem vědeckými metodami a že jim pomáhá nejnovější výpočetní technika. To ovšem neznamená žádný pokrok ve vývoji hvězdopravectví samého. Copak lze považovat za nějaký přínos, když se staré, předpojatě stanovené a bez důkazů přijaté názory uplatní na nové věci nebo se zpracovávají výpočetní technikou? To snad může usnadnit a zrychlit činnost astrologa nebo to může snáze rozšířit výsledky astrologie mezi lidmi. Vlastní podstaty astrologie se to ale nikterak nedotýká.
V Francii na Champs Elysées působí středisko Astroflash. Za stanovený poplatek se tam zhotovují horoskopy přímo před zraky zákazníků ve formě výstupů z počítače. Také podniky jsou roztroušené po celém světě. Stačí jim předat např. datum narození a složit příslušnou zálohu peněz, a vyhotoví vám horoskop nebo kondiciogram. Na rozdíl od horoskopu se kondiciogram vyznačuje pouze vyznačením některých pravidelně se opakujících období, které jsou pro člověka a některé druhy jeho činností příznivé nebo škodlivé.
V roce 1992 přišel v USA nadaný počítačový odborník, jménem Čchi Li, pocházející z Hong Kongu, na nápad, který mnoho lidí uchvátil a jiné zase šokoval. Jeho reklama přinášela nabídku:
Chcete znát svou budoucí fyzickou podobu?
Za pouhých 600 dolarů vám počítačem odhalíme podobu!
Čchi Li nabízel komerční využití vlastního počítačového programu na vykreslení lidské tváře. Každému zájemci, který zaplatil částku nejméně 600 dolarů, umožnil tento program sledovat na obrazovce počítače svou vlastní tvář a její proměny v průběhu dalších měsíců, roků i desetiletí.
Po takové reklamě se zájemci jenom hrnuli. Základ tohoto podniku byl prostý. Kamerou byla nasnímkována tvář a lebka zájemce nejen zvenčí, ale i zevnitř postupnou tomografií ze všech možných úhlů. Grafické údaje byly převedeny do počítače. Počítač zjištěné údaje roztřídil a vyhodnotil tak, že se zanedlouho začala objevovat na obrazovce tvář pokusné osoby v té podobě, jakou měla údajně nabýt za určitou dobu, za několik měsíců, let atd. Výsledné obrazy vlastní budoucí tváře vytvořené počítačem pro zadaná období, za měsíc, za rok, atd., byly pak vytištěny. Tak si zákazník mohl odnést domů svoje podobizny vyhotovené počítačem, které jim byly zčásti podobné, zčásti odlišné. Mladí muži a dívky odcházeli z tohoto počítačového podniku zkoprnělí s podobiznami starců a stařen i s přesným vročením těchto jim připisovaných a počítačem vymodelovaných tváří, které nepochybně nesly i stopy jejich mladistvé podoby.
Čchi Li se ovšem nespokojil s těmito působivými výtvory. Zdokonalil svůj počítačový program tak, že se mohl pokusit modelovat fyzickou podobu i dávno zesnulých osob například podle zachované lebky či jejích význačných zlomků. A v krátkém čase docílil daleko přesnějších výsledků, než mnozí světově proslulí antropologové, kteří podle pozůstatků lebky pracným zdlouhavým způsobem rekonstruovali podoby významných osobností minulostí a tvářili se přitom nanejvýš důležitě, protože se jim zdálo, že nahlížejí pod nánosy prachu, který na různé slavné osobnosti přivál čas. Na samotném tom úsilí o výpočetní rekonstrukci tváří významných osobností podle jejich zachovalých pozůstatků není nic nepřijatelného, pokud by se k tomu nepřidružil něčí zlý úmysl.
Roku 1994 podali manželé Eastwoodovi z Texasu trestní oznámení na Čchi Lia u soudu v New Yorku. Vinili ho z podvodného vylákání peněz 1200 dolarů. Jak k tomu došlo? Eastwoodovi přišli jako zákazníci do jeho podniku. Objednali si podobenky svých budoucích tváří na rok dopředu a zaplatili požadovanou částku. Nejprve nechali provést snímkování svých hlav příslušným tomografickým zařízením. Poté soustředěně sledovali obrazovku monitoru, která jim před zraky pozvolna nabízela jejich budoucí vzhled, který se zrychleně postupně měnil. Jenže potom se postup modelování nějak zasekl a tváře zmizely. Eastwoodovi si tedy nechali zhotovit výtisky posledních modelovaných tváří. Když zjistili že tyto podoby jsou datově umístěny do června 1995, obrátili se manželé Eastwoodovi na Čchi Lia s námitkou:
"Ale to je pouze polovina naší zakázky. My jsme si zaplatili nejen na půl roku dopředu, nýbrž na celý rok. Chceme dostat své budoucí podobizny, jak budou vyhlížet za rok."
"Nejde to", pokrčil Čchi Li rameny.
"Když nemůžete provést objednávku, tak nám vraťte peníze."
Odmítl s tím, že on svou práci odvedl dobře.
Manželé Eastwoodovi se však s tím vysvětlením nespokojili. Proto na něj podali žalobu. Když byl Čchi Li dotazován zvědavým novinářem, jak chce tento soudní proces vyhrát, odpověděl:
"Čas hraje pro mne."
"Nerozumím."
"Časem se ukáže, na čí straně je právo."
V srpnu 1995 cestovali manželé Eastwoodovi autem do Tusconu v Texasu. Pětatřicetiletý Michel Eastwood byl unaven. Během jízdy podlehl vteřinovému spánku a mechanicky strhl volant na bok, takže havaroval. Ve vysoké rychlosti narazil do dálničního svodidla. Nebyl připoután a při nárazu na volant byl na místě mrtev, obličej rozdrcen. Manželka byla těžce raněna a při převozu do nemocnice zemřela.
Po jejich tragické nehodě proběhlo soudní jednání mezi jejich pozůstalými a žalovanou firmou. Čchi Li však vyhrál spor. Před soudem uvedl:
"Můj počítač nezklamal. Nemohl jejich podobizny v požadovaném období jednoho roku vymodelovat prostě proto, že tyto osoby už v objednaném období neměly být mezi živými."
Soudce sice kroutil hlavou nad tím, že by počítač mohl sám odhadovat něčí budoucnost, ale pak rozhodl pod tíhou faktu, že zesnulí Eastwoodovi v dané době, pro kterou si objednali svou podobenku u Čchi Lia, už opravdu neměli podobu a nebyli už mezi živými.
Lze se jen dohadovat: Byla to náhoda, že se počítač zablokoval, anebo se zde vměšoval zlých duch, z čehož Čchi Li neomaleně těžil?
Složitější je to s kondiciogramy zhotovovanými zákazníkům počítači podle data jejich narození. Tyto kondiciogramy pouze naznačují některé závislosti, kdy souvislost není docela těsná. Jsou to jen poněkud upřesněné činitele, které zvyšují nebo snižují rizika, jež v nějaké míře ztěžují nebo zlehčují společenské a jiné uplatnění určitého člověka.
Francouzský sociolog Michel Gauquelin, sám odpůrce astrologie prováděl od padesátých do sedmdesátých let 20. století výzkum. U souboru 25 tisíc horoskopů, což je rozsáhlý vzorek, objevil pozoruhodnou skutečnost, že totiž společenské povolání lidí může souviset s některými příznačnými polohami planet v době jejich narození.
Přesněji se ukázalo, že většina z 576 významných francouzských profesorů medicíny se narodila krátce poté, kdy nad obzor vyšly Mars nebo Saturn, eventuálně kdy tyto planety prošly nadhlavníkem. Později rozšířil Gauquelin soubor údajů i na osoby z Německa, Itálie, Nizozemí a Belgie. V souboru 3.305 špičkových vědeckých badatelů měl asi v 670 případech významnou polohu Mars (totiž ascendent nebo nadhlavník). Z hlediska počtu pravděpodobnosti by to mělo být jen 551 osob. U vrcholových sportovců byl při 1.485 případech Mars ve významném postavení jen 327 krát, kdežto u vojenských důstojníků měl Mars významnou polohu 634 krát a Jupiter 644 krát (při souboru 3.142 osob).
Zajímavý byl výsledek výzkumu, sledující těsnost souvislosti mezi příznačnou polohou některých planet naší soustavy a jistými druhy psychického onemocnění. Tento výzkum provedený ve Velké Británii sledoval soubor 28 tisíc případů pacientů, narozených v letech 1921-1955 a v letech 1070 a 1971 vyšetřovaných na oddělení psychiatrie. Výzkum prokázal, že více než 9% schizofreniků a 7% dalších pacientů s maniodepresivními psychózami se narodilo v prvních třech měsících roku. To ovšem už není astrologie, nýbrž to vypovídá spíše o působnosti různých ročních dob, totiž meteorologických a snad i makrokosmických poměrů na daném území na psychiku lidí.


9. Zamyšlení o tom, že čarování je pověra
Co víme o čarování? Smí vůbec člověk usilovat o nějaké čarování různými opovážlivými a zvědavými manipulacemi?
Zvědavé manipulace jsou nepřijatelné a neúčinné. Jsou nepřijatelné, protože užívají k získání vědění něco, co o sobě nemůže zapříčinit vědění, jako sledování nějakých útvarů a pronášení nějakých neznámých slov a podobně. Proto takové zacházení s nimi neužívá jich jako příčin, nýbrž jako znamení. Neužívá se jich ale jako svátostných znamení, které ustanovil Bůh. Zbývá tedy, že jsou to zbytečná znamení a následně tedy patřící k nějakým smlouvám o znameních, ujednaných s démony a jimi potvrzených. Proto křesťan odmítá takové zvědavé manipulace a vyhýbá se jim stejně jako jiným kejklířským a škodlivým uměním pověry. (47)
Kromě toho jsou tyto zvědavé manipulace také neúčinné k získání vědění. Ježto se jimi totiž nesleduje získání vědění způsobem člověku přirozeným, totiž objevováním a učením, vyplývá z toho, že se tento účinek očekává buď Boha nebo od démonů. Někteří opravdu měli moudrost a vědění vlité od Boha, jak se čte o Šalamounovi (III Král.,3). Pán také říká svým učedníkům: "Dám vám řeč i moudrost,, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník" (Lk 21,15). Tento dar však není dáván komukoli, nýbrž podle rozhodnutí Ducha svatého: "Jednomu je z Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha." A potom se dodává: "To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce." (II Kor12,8-11)
Démonům nepřísluší osvěcovat rozum. Získání vědění a moudrosti se však děje osvěcováním rozumu. A proto nikdy nikdo nezískal vědění od démonů. Proto uvádí Augustin, že "Porfyrius vyznává, že theurgickým zasvěcováním", za působení démonů, "rozumové schopnosti se nedostává žádného očištění, které by ji činilo schopnou vidět svého Boha a spatřit to, co je pravdivé", jako jsou všechny předpoklady věd. (48) Avšak démoni, mluvící k lidem slovy, by mohli sdělit lidem některé vědecké poznatky, ale k tomu se nedochází zvědavou manipulací.
Získání vědění je dobro, ale získat je nepatřičným způsobem není dobro. A tento cíl sleduje zvědavá manipulace. (49)
Vyhledávat poznání budoucnosti od démonů je hříšné nejen proto, že oni budoucnost neznají, ale také pro spolčování se s nimi. (50)

Jak je tomu s manipulacemi, prováděnými ke změně těl, jako ke zdraví nebo něčemu podobnému?
V tom, co se podniká k zavedení nějakých tělesných účinků, dlužno uvážit, zda mají přirozenou schopnost, přivodit takové účinky. Tak totiž nebude nepřijatelné, protože je dovoleno užívat přirozených příčin k vlastním účinkům. (51)
Pokud však nejeví přirozenou schopnost přivodit takové účinky, plyne z toho, že se jich neužívá k působení těch účinků jako příčin, nýbrž pouze jako znamení. A tak náležejí ke znakovým smlouvám, uzavíraným s démony. Použije-li se jednoduše přirozených věcí k navození nějakých účinků, k nimž se jim přičítá přirozená síla, není to pověrečné ani nedovolené. Když se ale připojují nějaké charaktery nebo nějaká jména nebo jakékoli jiné manipulace, které zjevně postrádají přirozené účinnosti, je to pověrečné a nepřípustné. (52)
Přirozené síly přírodních těles sledují jejich podstatné tvary, kterých nabývají působením vesmírných těles, a proto jejich vlivem nabývají jistých působivých sil. Kdežto tvary umělých těles pocházejí z umělcova pojetí, a protože nejsou nic jiného než složení, řád a útvar, proto nemohou mít přirozenou sílu k činnosti. Z toho důvodu nenabývají žádné síly vlivem vesmírných těles, pokud jsou umělá, nýbrž jen podle přirozené látky. Porfyrius tedy podle Augustina mylně tvrdil, že "bylinami, nerosty, zvířaty a nějakými zvláštními zvuky a hlasy, některými obraty a útvary, sledováním pohybu hvězd po jejich drahách, lidé působí na zemi silou, odpovídající působnosti různých účinků hvězd", jako by účinky magických manipulací vycházely ze síly vesmírných těles. Dále však Augustin dodává, že "to celé přísluší démonům, matoucím duše jim podléhající." Proto také obrazce, které nazývají astronomickými, mají účinek z působení démonů. Dokladem toho je, že je třeba na ně vepsat jisté charaktery, které přirozeně nic nepůsobí. Obrazec přece není zdrojem přírodní činnosti. Nigromantické obrazce se liší od astronomických tím, že v nigromantických je výslovné vzývání a nějaká kouzla, takže náležejí k výslovným smlouvám, uzavřeným s démony. Kdežto v jiných obrazcích jsou smlouvy jaksi mlčky naznačované nějakými obrazovými znaky nebo znameními. (53)
K panství velebnosti Boží, jemuž podléhají také démoni, patří, aby jich Bůh užíval, k čemu chce. Ale člověku není svěřena moc nad démony, aby jich směl užívat k čemu chce, nýbrž je mu nařízen boj proti démonům. Proto žádným způsobem není člověku dovoleno užívat pomoci démonů prostřednictvím smluv mlčenlivých nebo výslovných.
Jsou přípustné manipulace, které sledují předvídání nějakého štěstí nebo neštěstí?
Všichni lidé berou ohled na taková pozorování, ne jako na nějaké příčiny, nýbrž jako nějaká znamení budoucích událostí dobrých či zlých. Nesledují to však jako znamení od Boha, protože nejsou působena Boží mocí, nýbrž spíše z lidské marnosti za součinnosti zloby démonů, kteří se snaží zaplést lidi do takových marností. Je tedy jasné, že všechny takové manipulace jsou pověrečné a nepřípustné. Zdají se být nějakými zbytky modloslužby, podle které byl sledován let ptáků a některé dny příznivé a jiné nepříznivé (což do jisté míry patří k věštění, které se děje pomocí hvězd, podle nichž se rozlišují dny). Když jsou takové manipulace bez odůvodňování a umělých zásahů, jsou tím spíše marné a pověrečné. (54)
V člověku předcházejí příčiny nemocí, z nichž pocházejí nějaké příznaky budoucích nemocí, které jsou správně sledovány lékaři. Proto je také přípustné sledovat předzvěst budoucích událostí z jejich příčin, jako když se podřízený obává trestu, když vidí pánův hněv. Podobně se také mohlo stát, že se někdo obával poškození nějakého dítěte od uhrančivého pohledu, avšak mylně. (55)
Odkazy:

47) STh, II,II,96,1)
48) Sv.Augustin, O Městě Božím,X. 49) STh, II,II, 96,1k1.
50) STh, II,II,96,1k3.
51) STh, II,II,96,2.
52) STh, II,II,96,2k1.
53) STh, II, II, 96,2k2.
54) STh, II,II,96,3.
55) STh, II,II,96,3k1.

Jak nás ovlivňují planety ?
Závisí člověk na vlivech okolního vesmírného prostředí? Tento vliv je nesporný a byl prokázán, ale není naprostý. Vliv okolního vesmíru zasahuje člověka v jeho fyziologických pochodech, kdežto v jeho činnostech duchovních, projevujících se intelektem a svobodnou vůlí, zůstává každý člověk uzavřeným mikrokosmem, který ovládá jen o sám. Pokud je však v činnosti svého intelektu a svobodné vůle nějak závislý na svých smyslech, tedy je ve stejné míře závislý na podnětech přicházejících z makrokosmu. Proto je člověk ve svých psychologických činnostech, v nichž se spojují dohromady vlivy duchovní s vlivy tělesnými, poněkud - do jisté míry závislý na okolních vlivech.
V řadě zemí světa jsou zkoumány souvislosti mezi celkovou sluneční činností či mohutnými slunečními erupcemi a dopravní nehodovostí. Většina příčin dopravních nehod spočívá v selhání člověka, v opožděné nebo přemrštěné reakci na změnu dopravní situace. Kromě meteorologických poměrů a osobních vlivů člověka, jako je únava či přepracování, se uplatňuje vliv změny magnetického pole Země na mozkové elektrické proudy. Jde přitom o mechanismus podobný vlivu zmagnetizovaného jádra transformátoru na jeho sekundární vinutí. Dochází k zesílení útlumu v ústřední nervové soustavě, zpomalují se reflexy, takže máme třeba až čtyřnásobně "delší vedení". Přitom se také objevují poruchy paměti, atd.
Podle výzkumů existuje těsná souvislost mezi poruchami geomagnetického pole Země a dopravní nehodovostí: 83 % magneticky vyrovnaných dnů mělo prokazatelně nižší počet nehod, zatímco 81 % magneticky narušených dnů vyznačoval zvýšený výskyt nehod.
Pokud dochází ke sluneční erupci během středy a čtvrtka, nalézá se konec týdne v kritické době dopadu na magnetosféru. To se projevuje i u lidí, vnímavých na tyto procesy, zvláště když řídí auto. Takových vnímavých lidí je u nás podle lékařských posudků nadpoloviční většina. Pokud nastane uvedená kritická situace, tedy se koncem týdne vyskytne o 66 - 88 % více nehod, než je průměrný počet.
V Německu byl proveden výzkum, ke kterému byl využit soubor více než 100 tisíc autonehod. Z výzkumu vyšlo najevo, že riziko nehody prudce vzrůstá druhý den po sluneční erupci. Ke stejným závěrům došli japonští badatelé sledující závislost sluneční aktivity a počtu dopravních nehod.
Obzvláštní pozornost dlužno věnovat kosmickýcm vlivům na cévní a srdeční chodby, které tvoří v průmyslových zemích až 46 % příčin úmrtí.
Ve Francii bylo zjištěno, že přechod mohutných činných oblastí přes ústřední poledník se v 84 % případů shoduje s náhlými úmrtími (infarkty,mozkovými mrtvicemi, atd.). Pomocí předpovědní služby sice nemůžeme zachránit nebezpečí úmrtí, neboť předpovídané kritické dny jsou závažné jen pro malou část obyvatelstva, avšak včasnou předpovědí lze riziko výrazně snížit. Nemocní lidé lépe snášejí nepříznivé vlivy, když se v takových dnech vyvarují fyzického a nervového zatížení, a když nasadí léčbu příslušnými léky.
Z některých českých výzkumů se ukazuje, že křivka úmrtí na infarkt myokardu vykazuje nejvyšší vzestup až druhý den po sluneční erupci.
Existují zde však další souvislosti. Lidská krev jako druh koloidního roztoku bezprostředně reaguje na sluneční záření. Srážlivost krve (sedimentace) se během dne mění - po západu Slunce klesá, těsně po východu Slunce vzroste o 20 % a pak další růst pokračuje během dne. Výzkumy potvrdily, že při zatmění Slunce se tempo sedimentace prudce zpomalilo. V době nárustu sluneční aktivity roste také srážlivost krve, kdežto při oslabení sluneční činnosti naopak klesá.
Druhý den po slunečních erupcích roste počet sebevražd na čtyř až pětinásobek oproti dnům klidného Slunce, zrovna tak jako počet záchvatů u schizofreniků. Z našich domácích výzkumů, potvrzovaných v zahraničními průzkumy, vychází najevo také jistá souvislost mezi změnami celkové aktivity Slunce a počtem nádorových onemocnění. Křivky počtu onemocnění rakovinou vykazují maxima v době minima sluneční aktivity - jako by sluneční činnost měla přímý brzdící účinek na zhoubné bujení buněk. Podobně bylo u nás prokázáno, že posledních sto letech se vyskytují epidemie infekční žloutenky právě v době minima sluneční činnosti, a naopak. Je to zajímavý podnět pro předcházení těmto nemocem, zejména když uvážíme, že virová infekční žloutenka nás všechny stojí ročně miliardy korun.
Těsnou souvislost mezi sluneční aktivitou a nakažlivými nemocemi dokládají statistické soubory počtu onemocnění spálou či malárií v Rusku, a cholerou v Indii.
Není to však jen vliv Slunce, ale i působení Měsíce, který byl prokázán v souvislosti s lidským zdravím. Průzkum citlivosti lidského oka, totiž změn citlivosti na různé barvy během roku prokázal závislost na změnách měsíční fáze. Statisticky bylo zjištěno, že citlivost vůči žluté a modré barvě kolísá během roku. Tak v létě je pociťována modrá barva silněji nežli barva žlutá, kdežto v zimě naopak. Podobně v době měsíčního úplňku obvykle nastávají maxima, kdežto v době dorůstání nastávají minima. Zřejmě to souvisí s posunem citlivosti vůči různým vlnovým délkám (kratším kmitočtům) a naopak.
Je zajímavé, že světelný účinek Měsíce doprovází také účinek gravitační, třebaže je asi 180 x menší, než gravitační působení Slunce.
Podobně jako Země působí přitažlivou silou na Měsíc a nutí jej kolem sebe obíhat, tak i Měsíc působí svou přitažlivostí na Zemi a na všechno, co je na jejím povrchu. Hmotnost Měsíce je asi 81 krát menší než hmotnost Země. Proto i gravitační účinky jsou tak malé, že opravdu nestojí za to, abychom se šli vážit za úplňku. Přesto jsou měřitelné. Když stojí Měsíc nad námi, tj. v zenitu, ztrácí dospělý člověk asi O,25 gramů své váhy díky tomu, že je jakoby tažen vzhůru.
Není to mnoho, ale v souhrnu se gravitační působení Měsíce projevuje mohutnými přesuny hmoty na povrchu Země a změnami pohybu celé planety.
Už Isaac Newton správně usoudil, že pravidelné kolísání výšky vodní hladiny, projevující se dvakrát denně stoupáním hladiny při přílivu a klesáním při odlivu, je způsobeno Měsícem. Jde o případ odedávna známého slapového účinku. Gravitační účinek je totiž odlišný na přivrácené a odvrácené straně Země. Tento rozdíl způsobuje skutečný pohyb zemských hmot, snažících se vzdálit přivrácený a odvrácený bod povrchu. Mluvíme záměrně o pozemských hmotách, protože tomuto pohybu podléhá nejen voda v oceánech, nýbrž také pevniny a zemské ovzduší. Podobně působí také Slunce, jenže jeho slapový účinek je mnohem menší než účinek Měsíce.
Příliv způsobený Sluncem nastává na daném místě povrchu Země každých dvanáct hodin - tedy kolem poledne a o půlnoci místního času. Příliv způsobovaný Měsícem má na tomto místě maximum každé dva týdny, vždy kolem úplňku a při dorůstání. Hlavní úlohu plní Měsíc, kdežto Slunce se na tom celém velkolepém dějství podílí méně.
Největší vzmach vodní hladiny nastává tehdy, když se působení obou těles sčítají, tedy když Slunce leží s Měsícem a se Zemí poblíž jediné spojnice.
Slapovému účinku je vystavena také pevná zemská kůra a ještě více ovzduší. Když Měsíc stojí nad námi (v zenitu), tehdy se zemský povrch pod ním vlivem jeho přitažlivosti zvedne asi 11 cm, a při západu či východu Slunce zase ve stejné míře klesá.
Bylo provedeno řada zkoumání ohledně vlivu Měsíce na pozemské počasí. Už v 60. létech 20.století prováděl radiofyzik E.G.Bowen sledování podnebí v USA a na Novém Zélandě. Ze svých výzkumů vyvodil závěr, že třetí až pátý den po úplňku a při dorůstání Měsíce prší víc a častěji. Tento závěr je podporován skutečností, že množství kondenzačních jader v atmosféře a počet sledovaných meteorických částic (resp. jejich stop) na základě radarové sledování závisí na fázi Měsíce. Přesněji řečeno, závisí to na poloze Měsíce v prostoru. Podle Bowena vyplývá z radarového sledování meteorů na více místech, že hlavní maximum je těsně po poslední čtvrti, sekundární před první čtvrtí, a minimum kolem úplňku a při dorůstání.
Statisticky to vypadá tak, že působení Měsíce na počasí je větší při maximálním slapovém působení, tj. při dorůstání nebo úplňku Měsíce, když je Měsíc nejblíže zemi (v perigeu) a současně se nachází v rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce (na ekliptice).
Vedle Slunce a Měsíce jsou to však i různé planety, které ovlivňují pozemský život. Slapový účinek Venuše je 9,6 krát větší než slapový účinek obřího Jupiteru, 50 krát větší než slapový účinek sousedního, třebaže mnohem menšího Marsu (10,7 % hmotnosti Země, nejbližší přiblížení k Zemi 55 miliónů km), 160 krát převyšuje účinek Merkuru, 250 krát účinek Saturnu a asi 15 tisíckrát účinek vzdálenějších planet.
Ve srovnání s Měsícem je však tento účinek asi 20 tisíckrát menší. Pokud tedy Slunce a Měsíc způsobují každých čtrnáct dní mimořádné pohyby v zemské kůře o velikosti nejvýš 16 cm, slapový účinek Venuše k tomu může přidat nejvýše dalších O,O1 mm. Jupiter se může projevit zdvihnutím zemské pevniny řádově o tisíciny milimetru. Není však vyloučeno sčítání jejich vlivu, který se závažněji může projevit v některých pozemsky kritických poměrech.
Ještě složitější je tento vliv, když se spojuje s působením elektromagnetických vln a infračerveného záření na Zemi, zejména za podmínek narušeného ozónového filtru, chránícího pozemský život. Všechny aktivní procesy zejména na Slunci jsou totiž zdrojem nejrůznějších druhů záření a částic. Každou sekundu pozbývá Slunce díky elektromagnetickému vyzařování asi 5 miliónů tun hmoty a díky slunečnímu větru asi milión tun hmoty. Jestliže se kdysi říkávávalo, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař, díky lidskému poškození pozemské atmosféry a životního prostředí to už přestává všeobecně platit. Dnešní lékaři varují před nadměrným vystavováním pokožky lidského těla slunečním paprskům, které může nepříznivě působit. Může vést k bolestivým spáleninám, ale také snižuje pružnost kůže a způsobuje její předčasné stárnutí. Odhaduje se, že ročně přibývá půl miliónu onemocnění rakovinou kůže díky přílišnému opalování, které navíc ochromuje imunitní systém, atd.


10. Zamyšlení o věštecké pověře
Co je to věštění?
Pod věštěním se podle sv.Tomáše rozumí nějaké předvídání budoucnosti. Budoucnost však lze předvídat dvojmo. Jedním způsobem lze předvídat budoucnost v jejich příčinách, druhým způsobem samu o sobě. Příčiny budoucnosti jsou trojí. Jedny příčiny působí z nutnosti a vždy své účinky. Takové budoucí účinky lze s jistotou předvídat a předpovídat z pozorování jejich příčin, jak hvězdáři předpovídají budoucí zatmění.
Druhé příčiny působí své účinky nikoli z nutnosti a vždy, nýbrž většinou a zřídka selhávají. Z takových příčin lze předvídat budoucí účinky, ale ne s jistotou, nýbrž nějakým odhadem, jako hvězdáři z pozorování hvězd mohou něco předvídat a předpovědět o počasí, a lékaři o zdraví nebo smrti. (56)
Třetí jsou příčiny, které vzaty samy o sobě, mají dvojaký ráz. To se jeví zvláště u rozumových schopností, které mají vztah k opačnému. Takové účinky nebo také ty účinky, jež nastávají náhodou z přírodních příčin, nelze z pozorování příčin předvídat, protože jejich příčiny nemají sklon jednoznačně určený k takovým účinkům. Takové účinky nelze předvídat, když se nesledují samy o sobě. Lidé však mohou pozorovat takové účinky o sobě jen když jsou přítomny, jako když člověk vidí Sokrata běžet nebo chodit. Ale pozorovat takové účinky o sobě, dříve než nastanou, je vlastní Bohu, který jediný ve své věčnosti vidí jako přítomné to, co je budoucí. Proto praví Izaiáš: "Oznamte, co bude následovat, ať poznáme, že vy jste bohové" (Iz 41,23). Kdo by se opovážil jakýmkoli způsobem předvídat či předpovídat budoucnost, aniž by měl Boží zjevení, jasně by si osoboval, co je Boží. Podle toho se někteří nazývají věštci. Proto píše Isidor: "Nazváni věštci, jako plní Božího vědění, neboť předstírají naplnění sebe božstvím, a jakousi podvodnou chytrostí hádají lidem budoucnost."
Věštěním se tedy nenazývá, když někdo předpovídá to, co se děje z nutnosti nebo většinou, což lze předvídat lidským rozumem. Věštěním se nenazývá ani to, když někdo poznává jiné náhodné budoucí věci Božím zjevením. Zde totiž on nevěští, totiž nedomáhá se božského vědění, nýbrž spíše přijímá božské vědění. Věštícím se nazývá pouze ten, kdo si nepatřičným způsobem osobuje předpovídání budoucích událostí. To je však hřích. Proto věštění je vždycky hřích.
Je věštění druh pověry?
Pověra zahrnuje nepatřičné uctívání božství. K poctě Boží však náleží něco dvojmo. Jedním způsobem, když se něco Bohu obětuje, ať oběť, dar apod. Druhým způsobem, když se něco božského bere jako při přísaze. Proto k pověře náleží nejen, když se démonům přináší oběť modloslužbou, nýbrž také když někdo přijímá pomoc démonů, aby něco vykonal nebo poznal. Každé věštění však pochází z činnosti démonů, buď že démoni jsou výslovně vzýváni, nebo že se démoni vměšují do planého zkoumání budoucnosti, aby naplnili mysl lidí marnostmi. Planým zkoumáním budoucnosti je, když se někdo snaží předvídat budoucnost, z čeho předvídat nelze. Proto věštění je druh pověry. (57)
Jaké jsou druhy věštění?
Každé věštění užívá k předvědění budoucí události nějaké rady nebo pomoci démonů. A tu buď výslovně vyprošuje nebo bez lidské prosby se démon tajně vmísí a předpovídá něco budoucího, co je lidem neznámé. Výslovně vzývaní démoni obvykle předpovídají budoucnost rozličnými způsoby. Někdy se vloudí klamnými zjeveními do zraku a sluchu lidí, aby předpovídali budoucnost. Tento druh se nazývá mámení, protože lidské oči či uši jsou omámeny. - Jindy se to děje ze snů. A to se nazývá věštění sny. - Jindy se to děje zjevením nebo mluvením některých zesnulých (nigromantie). Tento druh věštění se nazývá věštěním mrtvých, protože po jistém zaříkávání s použitím krve zdají se vyvolaní mrtví věštit i odpovídat na otázky. - Někdy zase předpovídají budoucnost prostřednictvím živých lidí, jak se to děje u posedlých. - Jindy předpovídají budoucnost z nějakých obrazců nebo znamení, které se objeví na neživých věcech. Pokud se přitom objeví na nějakém pozemské tělese, jako na dřevě nebo na hlazeném kameni, nazývá se to geomantie, pokud však na vodě, tedy hydromantie, pokud ve vzduchu, tedy aeromantie, pokud v ohni, tedy pyromantie, jestliže však na vnitřnostech zvířat, obětovaných na oltářích démonů, tedy se to nazývá aruspicium.
Takové věštění, které se děje bez výslovného vzývání démonů, lze dělit na dvojí. První z nich je, když k předvídání budoucího sledujeme něco v poloze nějakých věcí. Jestliže se někdo snaží poznat budoucnost z pozorování polohy a pohybu hvězd, jde o astrology, kteří se nazývají geneatici, pro sledování dnů narození. - Jestliže se snaží poznat budoucnost z pohybů nebo hlasu ptáků nebo jiných živočichů, nebo z kýchání lidí nebo ze škubání údů, náleží to všeobecně k auguriu, což se označuje podle švitoření ptáků, jindy se to nazývá auspicium od pohledu na ptáky, z nichž první přísluší uším, druhé očím. Takové věci se totiž u ptáků sledují. - Pokud se ale takové pozorování děje na lidských slovech, v jiném smyslu pronesených, která někdo překrucuje na budoucnost, kterou chce předvídat, nazývá se to omen. A jak praví Maximus Valerius, "pozorování znamení je nějakou smlouvou spojeno s náboženstvím. Věří se totiž, že nikoli nahodilým pohybem, nýbrž božskou prozřetelností povstalo, co učinil. Jako když Římané uvažovali, zda se mají přestěhovat na jiné místo, náhodou v té chvíli jeden setník zvolal: Praporečníku, zaraz prapor! Nejraději zůstaneme zde. Sotva to uslyšeli, přijali tento hlas za znamení a upustili od dalších porad o stěhování." - Jestliže se však pozorují nějaké polohy obrazců na nějakých tělesech jevící se zraku, jde o jiný druh věštění. Tak věštění z rýh na ruce se jmenuje chiromantie, (z řečtiny chiros, ruka). Věštění z nějakých obrazců jevících se na lopatce nějakého zvířete se nazývá spatulimantie.
K druhému rodu věštění , které je bez výslovného vzývání démonů, patří věštění, které povstává z pozorování něčeho, co vzniká z toho, co lidé vážně konají k vyzkoumání něčeho skrytého. To se děje buď prodlužováním bodů (geomantie) nebo sledováním obrazců, které vznikají z roztaveného olova, litého do vody, nebo z nějakých lístků, popsaných nebo prázdných, tajně položených, přičemž se sleduje, kdo který vezme. Dále také z předložených stébel různé délky, přičemž se sleduje, kdo vezme delší a kdo zase kratší. Jindy zase z vrhání kostek podle toho, kdo hodí více bodů, nebo také sledováním toho, co se naskytne člověku náhodně otevírajícímu knihu. Takový náhodný výběr něčeho z množiny se nazývá losování.
Tak je tedy jasné, že jsou tři rody věštění. První je ze záměrného vzývání démonů, což činí černokněžníci. Druhý spočívá z nezáměrného pozorování polohy nebo pohybu jiné věcí, což přísluší augurům. Třetí spočívá v tom, že konáme něco, aby se nám zjevilo něco skrytého, což patří k losování (58).
Je přípustné věštění, které se děje vzýváním démonů?
Každé věštění, které se děje vzýváním démonů, je nepřípustné ze dvou důvodů. První z nich se bere ze strany původu věštění, kterým je totiž smlouva, výslovně uzavřená s démonem právě vzýváním démona. A to je zcela nepřijatelné. Proto se proti některým říká: "Učinili jsme úmluvy se smrtí, s peklem jsme učinili smlouvu" (Iz 28,15). A bylo by to ještě horší, kdyby se přinášela vzývanému démonovi oběť nebo pocta.
Druhý důvod se bere ze strany budoucí události. Démon, který sleduje zkázu lidí, zamýšlí takovými odpověďmi, při nichž někdy pronese pravdu, navyknout lidi na to, aby mu věřili, a tak se je snaží přivést do něčeho, co ohrožuje lidskou spásu. Proto Atanáš při výkladu evangelia, kde Kristus umlčel démona (Lk 4,35), říká: "Ačkoli démon vyznával pravdu, přesto Kristus umlčel jeho řeč, aby spolu s pravdou nešířil také svou nepravost. Aby nás také navykl nedbat na takové, i když se zdají říkat pravdu. Je totiž zločinem, abychom byli poučováni od ďábla, když máme Písmo svaté." (59)
Je přípustné věštění, které se děje pomocí hvězd?
Při věštění, které vychází z nepravdivého nebo planého mínění, vměšuje se činnost démona, aby zmátl lidské duše lží nebo marností. Někdo užívá lživého nebo marného mínění, pokud se snaží pozorováním hvězd předvídat budoucnost, kterou z nich nelze předvídat. Dlužno uvážit, co z budoucnosti lze předvídat pozorováním vesmírných těles. Je jasné, že to, co nastává z nutnosti, se dá předvídat z pozorování hvězd, jako hvězdáři předpovídají budoucí zatmění. Avšak o předvídání budoucích událostí z pozorování hvězd byly vysloveny různé domněnky,
Tak někteří tvrdili, že hvězdy spíše znamenají, než činí to, co se z jejich pozorování předpovídá. Ale to se říká nerozumně. Vždyť každé tělesné znamení je buď účinkem toho, čeho je znamením, jako kouř znamená oheň, od něhož vzniká, nebo pochází od stejné příčiny, a tak, když znamená příčinu, v důsledku toho znamená účinek, jako duha někdy znamená jasno, pokud její příčina je příčinou jasna. Nelze však říkat, že postavení a pohyb vesmírných těles jsou účinky budoucích událostí. Nedají se ani převádět na nějakou vyšší společnou příčinu, která by byla tělesná. Dají se však převádět na jednu společnou příčinu, kterou je Boží prozřetelnost. Jenže jiným způsobem jsou od Boží prozřetelnosti upravovány pohyb a polohy vesmírných těles, a jiným způsobem jsou upravovány budoucí náhodné události. To proto, že hvězdné polohy a pohyby jsou upravovány podle povahy nutnosti, aby vždy stejným způsobem nadešly, kdežto budoucí události jsou upravovány podle povahy nahodilosti, aby se děly různě.
Pozorováním hvězd se tedy nedá předvídat budoucnost tak, jako se z příčin předvídají účinky. Dvojí účinky však chybí příčinnosti vesmírných těles. Předně jim chybí všechny účinky, které nastávají případečně (nikoli o sobě), jak v lidských záležitostech, tak v přírodních věcech. Vždyť už Aristoteles dokazuje, že případečné jsoucno postrádá příčinu, a hlavně přírodní, jakou je síla vesmírných těles. Co se totiž neděje samo o sobě, ale jen v závislosti na jiném, není ani vlastní jsoucno, ani jedno, jako že pádem kamene nastane zemětřesení, nebo že člověk při kopání hrobu najde poklad. Vždyť to a takové není jedno, ale prostě mnohé. Přírodní procesy však vždy končí u nějakého jednoho, jakož i vychází od jednoho původu, jímž je tvar přírodní věci.
Za druhé chybí příčinnosti vesmírných těles úkony svobodného rozhodování, jež je schopnost vůle a rozumu. Rozum totiž není těleso, ani úkon tělesného ústrojí, a následkem toho ani vůle, která je v rozumu (60) Žádné těleso se však nemůže otisknout do nehmotné věci. Proto je nemožné, aby se vesmírná tělesa přímo otiskovala do rozumu a vůle, protože by se tím tvrdilo, že se rozum neliší od smyslu. Takovou domněnku přičítá Aristoteles těm, kdo tvrdili, že "taková vůle je v lidech, jakou ve dne zavádí Otec mužů a bohů", totiž slunce nebo vesmír. Proto vesmírná tělesa nemohou být o sobě příčinou úkonů svobodného rozhodování. Mohou k tomu však naklánět uzpůsobováním, pokud ovlivňují lidské tělo a následkem toho i smyslové síly, které jsou úkony tělesných ústrojí, která naklánějí k lidském jednání. Ježto ale smyslové síly podléhají rozumu, proto se tím neukládá žádná nutnost svobodnému rozhodování. Člověk přece může jednat rozumně proti náchylnostem daným vesmírnými tělesy.
Když tedy někdo užívá pozorování hvězd k předvídání budoucích příležitostných nebo náhodných událostí či k jistému poznání budoucího jednání lidí, vychází to z nepravdivého a marného mínění. Přitom se do toho vměšuje činnost démona. Proto je věštění pověrečné a nepřípustné. - Pokud ale někdo užívá pozorování hvězd k předvídání budoucnosti, která je zapříčiněna vesmírnými tělesy, jako sucha a deště a podobně, není takové předpovídání nepřípustné ani pověrečné věštění.
To, že hvězdáři předpovídají pravdu, se stává dvojmo. Jedním způsobem tak, že mnoho lidí podléhá tělesným vášním, takže jejich jednání je většinou uzpůsobováno podle vlivu vesmírných těles. Kdežto moudří, kteří řídí rozumem takovéto své sklony, jsou ojedinělí.
Druhým způsobem kvůli démonům, kteří se vměšují do jejich předpovědí. Proto píše Augustin: "Dlužno uznat, že, když matematici řeknou pravdu, že vypovídají z nějaké nejskrytější pohnutky, kterou lidská mysl nevědomky zakouší. Pokud se to děje k oklamání lidí, tak je to dílem nečistých a svůdných duchů, jimž se připouští některá znalost o časných věcech. Proto se dobrý křesťan musí varovat jak matematiků (dnes původců různých osobních kondiciogramů nebo prognóz vývoje společnosti), tak jakýchkoliv bezbožně věštících, a zejména, když někdy říkají pravdu, aby duši, přidružením démonů podvedenou, nezlákali k uzavření nějaké smlouvy." (61)
Je přípustné věštění ze snů ?
Věštění, které se opírá o nepravdivé mínění, je pověrečné a nepřípustné. Proto je třeba uvážit, co je pravdivé ohledně předvídání budoucnosti ze snů. Sny jsou totiž někdy příčinou budoucích událostí, třeba když mysl, znepokojena tím, co vidí ve snech, přivádí někoho k tomu, vykonat nebo opomenout něco. - Někdy jsou sny zase znamením nějaké budoucí události, pokud se týkají nějaké příčiny, společné snům a budoucí události. Podle toho se nejčastěji děje předvídání budoucnosti. Je třeba uvážit, co je příčinou snů, a zda totéž může být příčinou budoucí události, takže by se z ní dala poznat.
Dlužno tedy vědět, že příčina snů je někdy vnitřní, jindy vnější. Vnitřní příčina snů je dvojí. Předně duševní, pokud totiž obrazotvornost člověka napadá ve spánku to, čím se zabývalo jeho myšlení a cítění ve stavu bdělosti. Taková příčina snů není totožná s příčinou budoucí události. Proto takové sny se vztahují k budoucí události nikoli o sobě, nýbrž v závislosti na něčem jiném, a když se někdy shodují, tedy nahodile. - Druhá vnitřní příčina je tělesná. Z vnitřního uzpůsobení těla totiž nastává nějaký pohyb v obrazotvornosti, odpovídající takovému uzpůsobení. Tak v člověku, který se vyznačuje chladnými šťávami, se ve snu zdá, že je ve vodě či ve sněhu. A proto říkají lékaři, že se má dbát snů pro poznání vnitřních stavů.
Podobně je vnější příčina snů dvojí: tělesná a duchovní. O tělesnou příčinu jde tehdy, když se obrazotvornost spícího mění buď vlivem okolního prostředí blízkého (vzduchu, apod.) či vzdáleného (pohybem či polohou vesmírných těles), takže se spícímu vyjeví nějaké představy, shodné s uzpůsobením vnější příčiny. - Duchovní příčina pochází pak někdy od Boha, která prostřednictvím andělů zjevuje něco lidem, podle slov Písma svatého: "Bude-li mezi vámi prorok, já Hospodin se mu dám poznat ve vidění, mluvit s ním budu ve snu" (Nu 12,6). Jindy se však působením démonů objeví spícím nějaké obrazy, z nichž někdy odhalují něco budoucího těm, s nimiž mají nepřípustné spojení.
Tak se tedy musí říci, že nebude nepřípustné věštění, když někdo užije snů k předjímání budoucnosti, pokud sny vycházejí z Božího zjevení nebo z přirozené příčiny vnitřní či vnější, pokud může dosahovat síla takové příčiny. Je-li však takové věštění ze snů zapříčiněno démony, na které se někdo výslovně nebo mlčky obrací, protože s nimi udržuje spojení, jde o nepřípustné a pověrečné věštění. (62)
Je přijatelné věštění z ptačího zpěvu či z jiného sledování vnějších věcí?
Je jasné, že pohyb nebo křik ptáků nebo jakékoli takové uzpůsobení, sledované ve věcech, nejsou příčinou budoucích událostí. Proto z nich nelze poznat budoucnost jako z příčin. Zbývá tedy, že pozná-li se z nich něco budoucího, bude to, pokud jsou to účinky nějakých příčin, které také mají příčinnost nebo jsou předzvěstí budoucích událostí.
Příčinou činností pouhých živočichů je však nějaký pud, kterým jsou pohybováni na způsob přirozenosti, neboť nejsou pány svého jednání. Tento pud pak může vycházet z dvojí příčiny. Předně z tělesné příčiny. Mnozí živočichové mají jen smyslovou duši, jejíž všechny schopnosti jsou úkony tělesných ústrojí. Jejich duše podléhá uzpůsobení vnějších těles, a především vesmírných těles. Proto nic nebrání, aby některé jejich úkony byly znameními budoucnosti, pokud se shodují s úpravou vesmírných těles a těsného okolního prostředí (vzduchu, apod.), z níž pocházejí některé budoucí události. - Přitom dlužno uvažovat dvojí. Předně je třeba uvážit, aby se takové činnosti vztahovaly pouze na předvídání budoucnosti, která je zapříčiněna pohyby vesmírných těles. Za druhé dlužno uvážit, aby se takové činnosti vztahovaly pouze na to, co se může nějak týkat těchto živočichů. Nabývají totiž z vesmírných těles nějaké přirozené poznání a pudové hnutí k tomu, co je nutné k jejich životu, jako jsou změny, které nastávají deštěm, větrem aj. podobnými příčinami.
Druhým způsobem je takové pudové hnutí působeno duchovní příčinou, a to buď od Boha, jako v případě holubice sestupující na Krista při křtu, či v případě havrana, který živil Eliáše nebo v případě ryby, která pohltila a vyvrhla Jonáše. Mohou to však působit démoni, kteří užívají takových činností pouhých živočichů, aby zapletli duše do marných mínění.
Stejný způsob se zdá být ve všem jiném takovém, kromě ve znameních. Vždyť lidská slova, která se berou za znamení, nepodléhají postavení hvězd. Jsou však sestavena podle Boží prozřetelnosti a někdy podle působení démonů. Tak se tedy musí říci, že každé takové věštění, pokud přesahuje to, co může zasáhnout podle řádu přírody nebo Boží prozřetelnosti, je pověrečné a nepřípustné. (63)
Je přípustné věštit losováním?
Losováním se vlastně označuje, když se něco koná, aby se pozorováním jeho výsledku poznalo něco skrytého. Jestliže se hledá soudem losů, čeho se má komu dostat, ať je to držení věci nebo čest, nebo hodnost, nebo trest, nebo nějaká činnost, označuje se to losováním rozdělujícím. Pokud se však hledá, co je třeba konat, je to losování poradní. Když se však usiluje o poznání budoucnosti, označuje se to losování věšteckým. Avšak lidské jednání, které se vyžaduje k losování, jakož ani výsledky tohoto jednání, nepodléhají postavení hvězd. Pokud tedy někdo užívá losování s tím záměrem, aby takovéto lidské jednání, které se vyžaduje k losování, dosáhlo podle postavení hvězd účinku, je to marné a nepravdivé, a následkem toho se to nevyvaruje vměšování démonů. Proto je takové věštění pověrečné a nepřípustné.
Odstraněním této příčiny pak vyvstává nutnost očekávat výsledek losovacích úkonů buď z náhody nebo od řízení nějakou duchovní příčinou. Pokud se to děje náhodou, což může mít místo jen při rozdělovacím losování, zdá být chyba pouze v marnosti. Tak někteří, kteří se nemohou svorně rozdělit, chtějí užívat losů k rozdělení, aby ponechali náhodě, kterou část kdo dostane.
Pokud se však z duchovní příčiny očekává soud losováním, očekává se to někdy od démonů, jak se čte, že "babylonský král se zastaví na křižovatce, na rozcestí dvou cest, aby si vyžádal věštbu, tehdy potřásal šípy, doptával se domácích bůžků a nahlížel do jater" (Ez 21,26). Takové losování je nepřípustné.
Pokud se však očekává soud od Boha, tehdy "los se vytahuje ze záňadří, ale každé rozhodnutí je od Hospodina" (Př 16,33). Takové losování o sobě není špatné, jak praví Augustin. Může se však do toho čtverým způsobem vloudit hřích. Předně ten, kdo se uchyluje k losování bez jakékoli nutnosti, ten by pokoušel Boha. Proto praví Ambrož ke Lukášovi: Koho volí los, ten nebyl posouzen lidmi. - Za druhé ten, kdo se uchyluje k losování sice z nutnosti, ale neuctivým způsobem. Proto praví ctihodný Beda: Jestliže někteří pod tlakem nutnosti, považují za potřebné poradit se podle vzoru apoštolů s Bohem, pamatujte, že sami apoštolové tak učinili, až svolali shromáždění bratří a přednesli k Bohu modlitby. - Za třetí, když se Boží slova vykládají pozemským způsobem. Proto praví Augustin: Těm, kdo užívají stránek evangelia k losování, ačkoli je potřebnější, aby tak činili spíše, než se chodili radit k démonům, přesto se mi nelíbí tento zvyk snažit se vykládat Boží slova k světským účelům a pro marnost pozemského života. - Za čtvrté, když při církevních volbách, které mají být z vnuknutí Ducha svatého, někteří užívají losování. Proto Matěj, před Letnicemi vysvěcený, je hledán losem, protože ještě nebyla plnost Ducha svatého rozlita v Církvi: sedm jáhnů však bylo potom ustanoveno nikoli losováním, nýbrž volbou učedníků. Jinak je tomu ale ve světských hodnostech, které jsou zřízeny ke správě pozemské. Lidé při jejich volbě užívají většinou losování, jakož i při rozdělování časných věcí.
Pokud však doléhá nutnost, tedy je dovoleno s náležitou uctivostí vyžadovat losováním Boží soud. Proto píše Augustin: Když je mezi Božími služebníky rozpor, kteří z nich v době pronásledování zůstanou, aby nebyla Církev opuštěna útěkem všech, a kteří z nich utekou, aby se někteří uchránili před smrtí. Když nelze takový rozpor ukončit jiným způsobem, tedy mají být vybráni losem, kteří zůstanou a kteří uniknou. A dále se praví: Kdyby ti přebývalo něčeho, co je třeba dát potřebnému, a nelze dát dvěma, kdyby ti přišli dva, kteří by se nelišili potřebností a ni nějakým vztahem k tobě, dlužno spravedlivě vybrat losem komu dát, co se nedá dát oběma.
Soud žhavým železem nebo horkou vodou je sice zařízen k odhalení nějakého skrytého hříchu pomocí něčeho, co dělá člověk, a tak se to shoduje s losováním. Pokud se však přitom očekává nějaký zázračný účinek od Boha, přesahuje to obecný pojem losování. Proto se takový soud stává nepřípustným: jak proto, že je zařízen k soudění skrytého, což je vyhrazeno Božímu soudu, tak proto, že takový soud není ustanoven Božím právem. Proto se v dekretu papeže Štěpána uvádí: Vynucovat na někom vyznání mučením žhavým železem nebo horkou vodou neukládá posvátné právo. A co není ustanoveno naukou svatých Otců, toho se neopovažuj pověrečně zavádět. Náš úřad má svěřen soud přečinů, uveřejněných dobrovolným vyznáním nebo potvrzením svědků, přičemž nutno dbát Boží bázně. Skryté a neznámé však nutno ponechat tomu, kdo jediný vidí do srdce lidí. - A stejný důvod platí při použití souboje, pokud není bližší obecnému pojmu losování, při němž se od toho neočekává žádný zázračný účinek. To je ale nepřijatelné, když soupeři jsou velmi nestejné síly a dovednosti. (64)
10. Zamyšlení

56) STh, II, II,95,1.
57) STh, II,II,95,2.
58) STh, II,II,95,6.
59) STh, II,II, 95,4.
60) Aristoteles, O duši, III.
61) STh, II,II,95,5.
62) STh, II,II,95,6.
63) STh, II,II,95,7.
64) STh, II,II, 95,8.

Je na proutkaře spolehnutí ?
V dávných dobách neměl člověk žádné geologické ani jiné vhodné přístroje, takže se musel spolehnout na vyjímečné mimořádné vlastnosti některých svých bližních, aby v úsilí o zachování sebe a své rodiny překonal nepřízeň okolního přírodního prostředí. Následkem krajního strádání za druhé světové války se potvrzuje, že bez jídla vydrží člověk velmi dlouho, ale horší je to vydržet bez vody. Dodnes se ukazuje u krajně zaostalých národů, že pro tamní lidi se zbystřenými smysly není tak obtížné nalézt vodu i tam, kde ji v současnosti stěží najde geolog, vybavený složitou technikou. Za druhé světové války by byla Rommelova armády dávno zahynula v africké poušti, kdyby nebyla měla zvláštní skupinu proutkařů.
Je samozřejmé, že fyzikální vliv terénu existuje, že jsou někteří lidé mimořádně vnímaví na toto vnější působení. Avšak tento objektivní vliv okolního prostředí na mimořádně vnímavého jedince musí být pod pevnou kontrolou jeho rozumu, a koneckonců také vnitřně správně rozlišován, označován, určován a vykládán. Bez správného rozlišení, označení a určení, ale také bez správné interpretace by se výsledek zvláštního nadání proutkaře znehodnocoval a promarňoval.
Naše učebnice geologie nezatracuje způsob vyhledávání vody a jiných přírodních látek pomocí proutku, nýbrž jen stručně a věcně uvádí: Už od pradávna se k vyhledávání pramenů a vodních zdrojů užívalo proutků... Lidské tělo je tu samo geofyzikálním zařízením, jehož údaj může postřehnout je zvláště citlivá osoba - proutkař." (65)
Existuje nespočet hypotéz ohledně způsobu, jak proutkař odhaluje skryté prameny vody. Všechny tyto domněnky lze rozdělit do tří skupin:
1) Existuje vnější objektivně působící pole, které je proutkařem detekováno a podružným jevem je přitom otáčení jeho proutku, smyčky nebo pohyb kyvadla.
2) Proutkař působí jako aktivní lokátor, který vysílá nějaký signál. Odražený signál, nesoucí očekávanou zvláštní odezvu, je proutkařem i proutkem (aj.zařízením) přijat a teprve tím, rovněž i jako následek vnějšího působení vzniká pohyb proutku.
3) Kombinace dvou předešlých skupin. Existuje vnější objektivně působící pole, do kterého vstupuje proutkař jako aktivní lokátor, který vysílá nějaký signál, a výsledné proutkařovo zjištění vychází ze vzájemné součinnosti vnějšího objektivně působícího prostředí a vnitřního působícího prostředí proutkaře.
Vědecké studie přitom dokládají, že celá stvořená příroda se naším smyslům naskýtá nejen ve třech skupenstvích, totiž v kapalném, plynném a tuhém, přičemž v tomto ohledu všechno podléhá běžným fyzikálním zákonům, vč. zákona gravitace, ale také v dalším skupenství plazmatickém. Hmota v plazmatickém skupenství se vyznačuje vlastnostmi, připomínajícími zčásti plyn a částečně záření. V jistých okamžicích se chová jako hmota, podléhající běžným fyzikálním zákonům, a v jistých okamžicích jako záření. V kapalném, plynném či tuhém stavu lze hmotu různě přetvářet a převádět libovolně z jednoho skupenství do druhého. Když však dojde k jejímu vyzáření, potom lze toto světlo vést např. skleněným hranolem a rozkládat do spekter apod. Jakmile se ale hmota octne ve stavu plazmatu, potom je částečně vodivá jako energie, a lze ji tedy vést nějakým vodičem, ale částečně se chová tak, že ji lze lomit dřevěným hranolem tak, že proudí směrem po létech. (66) V laboratorním prostředí se podařilo uvést hmotu do tohoto skupenství, a to horkou cestou, kdy se za vysokých teplot podařilo vytvořit horkou plazmu, nebo studenou cestou, kdy se pod velkým tlakem anebo ve vysoce napjatém magnetickém poli podařilo uvést hmotu do skupenství plazmatu. Kromě takové studené a horké plazmy byla prokázána existence bioplazmy, která prostupuje a v nějaké měřitelné míře obklopuje útvary ústrojných látek či je touto ústrojnou látkou vytvářena, a která má podobné vlastnosti jako fyzikální plazma. Jak uvádí Peter Tompkins, bývalý agent CIA, který náhodně objevil nezjevnou aktivitu okrasných pokojových rostlin, když omylem nechal přes noc v chodu detektor lži, jsou i samotné rostliny zdroje zvláštního působení, vymykajícího se běžným lidským smyslům. Začal se s tím soustavně zabývat a po létech o tom vydal knihu "Tajný život rostlin" (67). Také v jiných živých organismech, včetně organismu lidského byla bioplazma odhalena a zkoumána. Na mnoha výzkumných pracovištích po světě byla plazma přesně zjištěna a prokázána. Na univerzitě v Alma Atě byla ještě pod sovětskou nadvládou tato bioplazma ověřitelně zachycena na zvláště vysoce citlivý fotografický materiál, a to i barevně. U lidí byla takto zachycena jako vrstva zářivého plynu, obklopující lidské tělo. Přitom bylo sledováno, že jsou rozdíly ve skladbě a barvě této zachycené plazmy u člověka zdravého i nemocného. Zvláště výrazné zářivé útvary byly přitom zjištěny kolem lidské hlavy a u těch osob, které se věnovaly např. hře na klavír, byly ověřitelně zachyceny dlouhé zářivé plameny vycházející od prstů. Z tohoto hlediska se pak velmi ztěžuje obsáhnutí, ale i přesné vymezení mezi působením okolních činitelů a vnitřním životním prostředím člověka. Od roku 1973, kdy se 9.května uskutečnila na katolické univerzitě v Lublinu I.Konference o bioplazmě, se pravidelně konají mezinárodní sympózia o bioelektronice, jako v Praze (1973), v Monte Carlu (1975) aj. (68)
Není pochyb o tom, že voda je zdrojem života, osvěžení a léčby nemocných, očištění nečistých. Nikdo to neví lépe než obyvatelé vyprahlých krajů naší planety. V africké Namibii rozpaluje žhavé slunce sežehlou krajinu každodenně. Lidé a celá živá příroda prahnou po vodě. Pomoc zaostalým národům zde kromě jiného znamená pomáhat obyvatelům nalézt někde v hlubinách země zdroje vody a vyvést ji na zemský povrch. Po jistých počátečních průtazích začala Společnost pro technickou spolupráci se zaostalými zeměmi (GTZ) v Německu soustavněji spolupracovat v zaostalých zemích s proutkaři z řad místních domorodců. Hydrogeolog inženýr H.Schröter, působící v zaostalých zemích jižní Ameriky a Afriky, vypracoval pro Ministerstvo výzkumu v Bonnu obšírnou zprávu. Informoval o potřebě využití místních domorodých proutkařů při hledání podzemních vodních pramenů ve spojení s uplatněním moderních vrtných souprav k vyvedení zdrojů vody v zaostalých zemích. Profesor Hans Bechkhemer z katedry geologie na univerzitě J.W.Goetha ve Frankfurtu pojednává v této souvislosti ve své výzkumné zprávě o výsledcích, "které musejí zanechat nesmazatelný dojem i u těch nejkritičtějších pozorovatelů". Společnost pro technickou spolupráci se zaostalými zeměmi si nechala vypracovat přesnou zprávu o výsledcích ověřování výsledků působení proutkařů ze zaostalých vědeckými metodami. Profesor H.D.Betz ve své zprávě uvádí: "U většiny proutkařů ze zaostalých zemí konečný výsledek jejich působení nepřekonal hranici náhodnosti. Avšak někteří z nich lokalizovali místo, kde je zdroj vody, tak často, že to přesahovalo meze náhodnosti."
Člověk by chtěl znát prostou odpověď na otázku, zda jde u proutkařů o přirozenou, tedy mravně přijatelnou činnost anebo o činnost nepřirozenou, tedy mravně nepřijatelnou? Jenže odpověď není tak jednoduchá. Vedle přirozených schopností člověka a činností nepřirozených nutno brát ohled ještě na dary nadpřirozené, ale také schopnosti mimopřirozené. Když Mojžíš otevřel v pouštní skále pramen na pokyn Hospodinův, počínal si tak pod vlivem nadpřirozeného Božího vnuknutí (Ex 17,1-7). Avšak zdaleka ne všichni ti, kdo se věnují vyhledávání vody pomocí proutku, mají dar víry. Zde se tedy spíše jedná o mimopřirozenou schopnost, kterou je některý člověk nadán, zatímco jiný nikoli. Kdo je takto mimopřirozeně nadán, je tím darem vybaven proto, aby tím sloužil nejen sobě, ale i všem, kdo toho mají zapotřebí.
Je tedy proutkařství mimopřirozený dar, kterým jsou nadáni jen vyjímeční jedinci, a člověk se na ně smí obracet o pomoc, anebo je to něco pověrečného, co bývá označováno rhabdomantie a člověk by se o takové věci neměl zajímat ani je vyhledávat? Přitom dlužno uvážit dvojí věc. Předně ze strany proutkaře, druhou ze strany toho, kdo se by na služby proutkaře obracel. Ze strany samotného proutkaře může být jeho mimopřirozený dar používán ke službě těm, kdo toho mají zapotřebí, a potom se takový dar stává požehnáním jak pro proutkaře tak pro ty, kterým poslouží. Pokud však proutkař zneužívá svého mimopřirozeného daru jen k vlastnímu obohacení nebo tento dar spojuje s pověrami, a to se často děje, pak je to pověra, které by se měl každý člověk vyhnout, protože tam může nastat i vměšování zlého ducha, překvapujícího zvědavého člověka třeba i skvělými výsledky. Většina proutkařů vykazuje ještě jiné nepřirozené vlastnosti (např.léčba magnetizováním, věštění budoucnosti z kyvadla, užívání proutku nejen v objektivní přírodě, ale i nad mapou terénu), u nichž se schopnosti mimopřirozené směšují v některých případech s nepřirozenými a pověrečnými. (69)
Ze strany toho, kdo se na služby proutkařů obrací, by se nemělo zapomínat, že jde o mimopřirozené schopnosti, které Bůh dává některým jedincům vyjímečně proto, aby je lidé používali jen vyjímečně, v krajních životních situacích, a tedy nikoli pro potřeby běžného každodenního života. Pokud jde o zjištění, zda se v místě, kde si někdo chce postavit rekreační chatu, nachází dost podzemní vody, je třeba se spolehnout na běžné výzkumné postupy geologů a člověk by neměl vyhledávat žádné mimopřirozené způsoby prověřování terénu. Teprve když by se člověk jako jedinec nebo národ ocitl v mezní a kritické životní situaci, kdy by bylo vážně ohrožováno jeho zdraví a život, tehdy se lze s čistým svědomím obracet na pomoc na proutkaře, kteří svou činnost nespojují s pověrami.
Kromě toho je třeba připomenout, že tam, kde jde o příznivé výsledky působení proutkařů, je třeba se podržet tradice našich předků. Příznivé výsledky dosažené v tomto směru za účasti proutkařů nelze připisovat člověku s jeho běžnými přirozenými schopnostmi, nýbrž Bohu. Kdekoli byl odkryt pramen dobré, zdravé, léčivé vody, a zejména když na tom místě bývalo odedávna zřízeno a provozováno nějaké pohanské obětiště, tam si zbožný lid vyprosil a vymodlil zasvěcení tohoto místa a pramene vody Bohu a blahoslavené Panně Marii. Na takových místech bývaly budovány mariánské svatyně a poutní místa. A je to krajně vhodné, protože všechno, co nám přichází životodárného, nám přichází od Krista, a to prostřednictvím jeho panenské Matky.


11. Zamyšlení o předurčenosti chodu našich záležitostí
Kdo předurčuje lidské záležitosti?
Jedině Bohu přísluší předurčovat lidi. Všechno totiž podléhá Boží prozřetelnosti. K prozřetelnosti však patří zařizovat věci k cíli. Cíl, k němuž stvořené věci jsou Bohem zařizovány, je dvojí. Jeden cíl přesahuje úměrnost stvořené přirozenosti i schopnost: a tento cíl je věčný život, jenž spočívá ve vidění Boha, jenž přesahuje přirozenost každého tvora. Druhý cíl je úměrný stvořené přirozenosti. Přirozená věc ho totiž může dosáhnout silou své přirozenosti. Ale je nutné, aby něco bylo od jiného převedeno k tomu, k čemu nemůže dojít silou své přirozenosti, jako je šíp vyslán lučištníkem do terče. Proto rozumný tvor, jenž je schopen věčného života, je k němu vlastně přiváděn jako Bohem vyslaný. A výraz tohoto vyslání je předem v Bohu. Tak je v Bohu i výraz zařízení všeho k cíli, o němž říkáme, že je prozřetelností. Výraz něčeho, co se má stát, jsoucí v mysli jednajícího, je nějaké jsoucno předem v něm věcí, která se má stát. Proto výraz uvedeného vyslání rozumného tvora k cíli věčného života se nazývá předurčení, protože určit znamená vyslat. A tak je jasné, že předurčení co do předmětů, je nějaká část prozřetelnosti. (70)
Tvorové bez rozumu nejsou schopni onoho cíle, jenž přesahuje schopnost lidské přirozenosti. Proto se neříká ve vlastním smyslu, že jsou předurčováni, ledaže by někdy nevhodně označovalo předurčení s ohledem na kterýkoli jiný cíl. (71)
Co předurčení předpokládá v předurčeném?
Předurčení není něčím v předurčeném, nýbrž jen v předurčujícím. (72) Předurčení je totiž nějaká část prozřetelnosti. Avšak prozřetelnost není v opatřené věci, nýbrž je to nějaký výraz v rozumu opatřovatele. Provádění prozřetelnosti, jež se nazývá řízením, je sice trpně v řízeném, ale činně v řídícím. Proto je jasné, že předurčení je nějaký výraz zařízení něčeho k věčné spáse, jsoucí v Boží mysli. Provádění tohoto zařízení je sice trpně v předurčeném, kdežto činně je v Bohu. Předurčení se provádí povoláním a ospravedlněním podle slova Apoštola: !Ty, které předurčil, také povolal, a když je povolal, také je ospravedlnil." (Ř 8,30)
Činnosti, přecházející do vnější hmoty, samy sebou vnášejí trpnost, jako zahřívání a řezání, nikoli ale činnosti, spočívající v činiteli, jako rozumění a chtění. Proto předurčení nestanoví nic v předurčeném. Ale provádění, které přechází do vnějších věcí, stanoví v nich nějaký účinek. (73)
Určení se někdy bere za skutečné poslání někoho k nějakému konci, takže určení se týká pouze toho, co je. Jiným způsobem se bere určení jako poslání, které někdo pojme svou myslí. Podle toho se říká, že určujeme to, co myslí pevně stanovíme. Tímto druhým způsobem se píše, že Eleazar určil nepřipustit nedovolené pro lásku k životu. (74) A tak určení může patřit tomu, co není. Avšak předurčení následkem určení, které zahrnuje, může patřit tomu, co není, ať se vezme určení jakýmkoli způsobem. (75)
Jak je to se zavržením?
Předurčení je částí prozřetelnosti. K prozřetelnosti pak patří dopouštět nějaký nedostatek ve věcech, které podléhají prozřetelnosti. Ježto jsou lidé zařizováni božskou prozřetelností k věčnému životu, patří také k Boží prozřetelnosti dopouštět, že někteří lidí nedojdou tohoto cíle. A to se nazývá zavržením.
Jako je tedy předurčení částí prozřetelnosti vzhledem k těm, kdo jsou zařizováni k věčné spáse, tak zavržení je částí prozřetelnosti vzhledem k těm, kdo tohoto cíle nedosáhnou. Proto zavržení znamená nejen předvědění, nýbrž něco přidává podle rozumu, jakož i prozřetelnost. Jako totiž předurčení uzavírá vůli udělit milost a slávu, tak zavržení uzavírá vůli dopustit, že někdo upadne do viny a přivodí si trest odsouzení za vinu. (76)
Bůh miluje všechny lidi a všechny tvory, pokud chce pro všechny nějaké dobro, ale nechce pro všechny každé dobro. Pokud nechce pro některé lidi toto dobro, říká se, že je zavrhuje. (77)
V příčinnosti se má zavržení jinak než předurčení. Neboť předurčení je příčinou také toho, co se čeká v budoucím životě u předurčených, totiž slávy, i toho, co se přijímá v přítomnosti, totiž milosti. Avšak zavržení není příčinou toho, co je v přítomnosti, totiž viny, nýbrž je příčinou opuštění od Boha. Je však příčinou toho, co se dává v budoucnosti, totiž věčného trestu. Ale vina nepochází od Boha, nýbrž ze svobodné vůle toho, kdo je opouštěn a zbaven milosti. (78)
Boží zavržení neupírá žádnou možnost zavrženému. Proto, když se říká, že zavržený nemůže dosáhnout milosti, nemá se tomu rozumět ve smyslu naprosté nemožnosti, nýbrž ve smyslu podmíněné nemožnosti. Jako je nutné, aby předurčený byl spasen nutností podmíněnou, která mu neupírá svobodu vůle, tak to platí i o zavrženém. Ačkoli tedy někdo nemůže dosáhnout milosti, kdo je zavržen od Boha, přesto to, že upadne do toho či onoho hříchu nastává ze svobody jeho vůle. Proto se mu to také právem přičítá za vinu. (79)
Jsou předurčení Bohem vyvoleni?
Podle rozumu předurčení předpokládá vyvolení a vyvolení milování. Důvodem toho je to, že předurčení je částí prozřetelnosti. Prozřetelnost stejně jako opatrnost, je výraz jsoucí v rozumu, rozkazující zařízení některých lidí k cíli. Zařízení některých lidí k cíli se však rozkazuje pouze tehdy, když je napřed vůle cíle. Proto předurčení některých lidí k věčné spáse rozumně předpokládá, že Bůh chce jejich spásu. A k tomu patří vyvolení a milování. Milování proto, ježto pro ně chce toto dobro věčné spásy, a protože milovat znamená chtít pro někoho dobro. Vyvolení proto, protože chce toto dobro pro některé lidi spíše než pro jiné, a ježto některé zavrhuje.
Avšak vyvolení a milovaní je jinak zařízeno v lidech a v Bohu. V lidech totiž vůle milováním není příčinou dobra, ale z dobra předem jsoucího jsme podněcováni k milování. A proto si někoho vyvolujeme, abychom ho milovali. Tak je u nás vyvolení před milováním. V Bohu je tomu naopak. Boží vůle, kterou on milováním chce někomu dobro, je příčinou toho, že má to dobro spíše než jiní. A tak je jasné, že milování se podle rozumu předpokládá před vyvolením, a vyvolení před předurčením. Proto všichni předurčení jsou vyvoleni a milováni. (80)
Bere-li se sdělování božské dobroty obecně, tedy sděluje svou dobrotu bez vyvolení. Není totiž nic, co by nemělo nějaký podíl na Boží dobrotě. Ale bere-li se sdělování toho či onoho dobra, tedy se neuděluje bez vyvolení, protože Bůh dává některým lidem některá dobra, která nedává jiným lidem. A tak se v udělování milosti a slávy dbá vyvolení. (81)
Když je vůle k vyvolení podnícena dobrem předem jsoucím ve věci, pak se vyvolení musí týkat těch, kdo jsou, jak se to děje při vyvolení u lidí. Ale u Boha je tomu jinak. Proto říká sv.Augustin, že "jsou Bohem vyvoleni, kteří nejsou, a přesto se nemýlí ten, kdo vyvoluje". (82)
Bůh předběžně chce, aby všichni lidé byli spaseni, což neznamená chtít jednoduše, nýbrž z části. Nechce to však důsledně, což znamená chtít jednoduše. (83)
Je předvědění zásluh příčinou předurčení?
Ježto předurčení uzavírá vůli, tak se musí hledat důvod předurčení, jako se hledá důvod Boží vůle.Nelze však označovat příčinu Boží vůle ze strany úkonu chtění, nýbrž lze označit důvod ze strany chtěného, pokud totiž Bůh chce, aby něco bylo pro jiné. Nikdo tedy nebyl tak choré mysli, že by tvrdil, že zásluhy jsou příčinou předurčení ze strany úkonu předurčení. Ale otázka se točí kolem toho, zda ze strany účinku má předurčení nějakou příčinu. A to znamená otázku, zda Bůh předurčil, že dá někomu účinek předurčení pro nějaké zásluhy.
Vyskytli se lidé, kteří tvrdili, že účinek předurčení je někomu předem určen pro zásluhy, dosažené dříve v jiném životě. To byl názor Origena, který tvrdil, že lidské duše jsou stvořeny od počátku, a že podle různosti svých činů nabývají ve spojení s těly v tomto světě různých stavů. Tuto domněnku ale vylučuje Apoštol, když říká, že "děti ještě ani nepřišly na svět a dosud neudělaly nic dobrého ani špatného. Aby se však zdůraznila svoboda Božího rozhodnutí o vyvolení nezávisle na skutcích, ale závislého na něm, který povolává, bylo řečeno, že starší bude sloužit mladšímu." (Ř 9,11-12)
Vyskytli se jiní, kteří říkali, že zásluhy předem jsoucí v tomto životě, jsou důvodem a příčinou účinku předurčení. Pelagiáni totiž tvrdili, že dobrý skutek má začátek v člověku, kdežto dokonání v Bohu. A tak, že se účinek předurčení dává některému, a ne jinému, což se děje tím, že jeden dal počátek, na něž se připravil, a ne jiný. - Ale proti tomu říká Apoštol, že nejsme způsobilí myslet něco sami ze sebe jako ze sebe (II Kor 3,5). Nelze však nalézt jiný dřívější počátek, nežli myšlení. Proto se nemůže říci, že by v nás byl nějaký začátek, který by byl důvodem účinku předurčení.
Vyskytli se další, kteří uváděli, že důvodem předurčení jsou zásluhy, následující účinek předurčení. Rozumí se totiž, že Bůh dává někomu milost a předem určuje, že mu ji dá, proto, že předvídá, že bude dobře užívat milost. Jako kdyby velitel dal koně nějakému vojákovi, o němž ví, že ho bude dobře užívat. - Zdá se, že hlasatelé těchto názorů rozlišovali mezi tím, co je z milosti, a tím, co je ze svobodné vůle, jako by totéž nemohlo být z obojího. Je však jisté, že to, co je milost, je účinkem předurčení, ježto je to spolu obsaženo v předurčení. Kdyby tedy bylo důvodem předurčení ze strany lidí něco jiného, bylo by to mimo účinek předurčení. Avšak není rozdíl mezi tím, co je ze svobodné vůle a z předurčení, jako není rozdíl ani mezi tím, co je z druhé příčiny a co je z první příčiny. Vždyť Boží prozřetelnost působí účinky činností podružných příčin. Proto i to, co se děje svobodnou vůlí, je z předurčení.
Musí se tedy říci, účinek předurčení můžeme sledovat dvojmo. Jedním způsobem jednotlivě. A tak nic nebrání, aby nějaký účinek předurčení byl příčinou a důvodem druhého, a to pozdější dřívějšího podle povahy účelové příčiny, a zase dřívější pozdějšího podle povahy příčiny záslužné, jež se uvádí na upravení látky. Jako bychom řekli, že Bůh předem určil, že dá někomu slávu za zásluhy,a že předem určil, že dá někomu milost, aby si zasloužil slávu. - Jiným způsobem se může sledovat účinek předurčení obecně. A tak je nemožné, aby celý účinek předurčení obecně měl nějakou příčinu z naší strany. Cokoli je totiž v člověku tak, že ho to zařizuje ke spáse, tedy je to celé pojato v účinku předurčení, a to se týká i samotné přípravy na milost. Také to se totiž děje jenom Boží pomocí. Předurčení však má tímto způsobem důvod ze strany účinku, a to Boží dobrotu, k níž je celý účinek předurčení zařízen jako k cíli, a z níž vychází jako z prvního pohybujícího původu. (84)
Je předurčení jisté?
Předurčení zcela jistě a neomylně dosahuje svého účinku. Přesto ale neukládá nutnost, aby totiž jeho účinek nastával z nutnosti. Předurčení je totiž částí prozřetelnosti. Ale nikoli všechno, co je podrobeno prozřetelnosti, podléhá nutnosti, nýbrž něco se děje nahodile podle stavu nejbližších příčin, jež Boží prozřetelnost zařídila k takovým účinkům. A přesto řád prozřetelnosti je neomylný. Tak je také řád předurčení jistý, a přece se neničí svoboda vůle a z ní pochází účinek předurčení nahodile. (85)
Je počet předurčených jistý?
Počet předurčených je jistý. Někteří ovšem říkají, že je jistý tvarově, ale nikoli hmotně. Jako kdybychom řekli, že je jisté, že bude spaseno sto nebo tisíc, ne však tito nebo oni. To by však ničilo jistotu předurčení. Proto je třeba říci, že počet předurčených je Bohu jistý nejen tvarově, nýbrž také hmotně.
Je však třeba si všimnout, že se jedná v Bohu o jistém počtu předurčených nejen ze strany poznávání, neboť Bůh ví, kolik bude spasených, nýbrž i ze strany vyvolení a jistého vyměření.
Aby to bylo jasné, musí se vědět, že každý činitel sleduje učinit něco konečného. Kdokoli sleduje ve svém účinku určitou míru, stanoví jeho jistý počet v jeho bytostných částech, jež se o sobě vyžadují k dokonalosti celku. Nevolí totiž o sobě nějaký počet v tom, co se hlavně nevyžaduje, ale jen pro něco jiného, nýbrž to bere jen v tak velkém počtu, jak je to nutné pro jiného. Podobně stavitel vymyslí určitý rozměr domu a také určitý počet bytů, které chce zřídit v domě, a dále určité velikosti pro rozměry stěny nebo střechy. Nevolí však určitý počet cihel, nýbrž bere tolik, kolik je třeba k vyplnění celých rozměrů stěny.
Takový je tedy záměr u Boha vzhledem k celé všeobecnosti, která je jeho účinkem. Bůh totiž předem určuje, v jaké míře má být celý vesmír a jaké velikosti by byly vhodné pro bytostné části vesmíru, které jsou nějakým způsobem zařízeny k ustavičnosti: kolik má být oběžných drah, kolik hvězd, kolik živlů, kolik druhů věcí. Ale pomíjiví jedinci nejsou zařízeni k dobru všeobecnosti jakoby hlavně, ale jakoby druhotně, pokud se v nich udržuje dobro druhu. Ačkoli Bůh zná počet všech jedinců, přesto není o sobě předem určen počet buď volů nebo komárů nebo jiných takových tvorů, protože Boží prozřetelnost z takových tvorů činí tolik, kolik je jich třeba k zachování druhů.
Ze všech tvorů jsou především rozumní tvorové zařízení k dobru všeobecnosti, kteří jsou jako takoví nepomíjiví a hlavně ti, kteří dosahují blaženosti, a tak bezprostředněji dosahují posledního cíle. Proto je u Boha počet předurčených jistý nejen co do způsobu poznávání, ale i co do způsobu nějakého hlavního předchozího vymezení. - Jinak je tomu při počtu zavržených, protože jsou Bohem předem určeni k dobru vyvolených, kterým všechno napomáhá k dobru.
Ohledně počtu všech předurčených lidí říkají někteří, že bude spaseno jen tolik lidí, kolik andělů odpadlo. Jiní zase tvrdí, že bude spaseno tolik lidí, kolik andělů zůstalo. Další však míní, že lidí bude spaseno tolik kolik andělů odpadlo a navíc ještě tolik, kolik andělů bylo stvořeno. Ale spíše se má říkat, že "jedině Bohu je znám počet vyvolených, určených pro místa v blaženosti na výsosti". (86)

Třebaže Božím působením je někdo řízen k poslednímu cíli, podporován milostí, zatímco jiný opuštěn od pomoci milosti, uchyluje se od posledního cíle, přesto vše, co Bůh koná, je od věčnosti zaopatřeno a uspořádáno jeho moudrostí. (87) Je tedy nutné, aby uvedené odlišení lidí bylo Bohem zařízeno od věčnosti. Protože tedy některé uspořádal tak, jako že mají být řízeni k poslednímu cíli, praví se, že je předurčil. Proto praví Apoštol: "Jenž nás předurčil ku přijetí za své syny... podle zalíbení své vůle."(Ef 1, 5) Avšak ty, kterým od věčnosti ustanovil, že milost nedá, prý zavrhl, neboli měl v nenávisti, dle onoho, jež uvádí: "Miloval jsem Jakuba, Ezaua však jsem měl v nenávisti" (Mal 1, 2). Avšak z důvodu samotného odlišení, dle něhož některé zavrhl, a jiné předurčil, sleduje se Boží vyvolení, o němž se praví: "V něm nás již před stvořením světa vyvolil." (Ef1,4)
Tak je tedy jasné, že předurčení, vyvolení a zavržení je jakousi částí Boží prozřetelnosti, kterou jsou lidé uspořádáni Boží prozřetelností k poslednímu cíli. Proto je jasné, že předurčení a vyvolení zavádějí nutnost. Boží prozřetelnost neupírá věcem nahodilost.
Avšak to, že předurčení a vyvolení nemají příčinu v nějakých lidských zásluhách, může vyjít najevo nejen z toho, že Boží milost, která je účinkem předurčení, se nepředchází zásluhami, ale že předchází všechny lidské zásluhy. Také to může být objasněno z toho, že Boží vůle a prozřetelnost je prvá příčina všeho, co nastává. Avšak nic nemůže být první příčinou Boží vůle a prozřetelnosti, i když účinek prozřetelnosti a podobně předurčení může být jeden příčinou druhého.

Odkazy
65) Bouček-Kodym, Geologie, I, Praha 1954 ČSAV.
66) Rejdák,Z.,Drbal,K., Perspektivy telepatie 1970, s.208-210. 67) Tompkins,P., The Secret Life of Plants, New York 1973
Harper&Row.
68) Sedlak,W., Bioplazma. Materialy z I.Konferencji pošwieconej
Bioplazmie, Lublin 1977 Katolicki Universytet Lubelski.
69) van Dam,W., Okultismus a křesťanská věda, Havl.Brod 1991 Ichthys, s.24-25.
70) STh, I, 23,1.
71) STh, I,23,1k1.
72) STh, I,23,2.
73) STh, I,23,2k1.
74) II Mak 6,20. 75) STh, I,23,2k2.
76) STh, I,23,3.
77) STh, I,23,3k1.
78) STh, I,23,3k2.
79) STh, I,23,3k3.
80) STh, I,23,4.
81) STh, I,23,4k1.
82) STh, I,23,4k2.
83) STh, I,23,4k3.
84) STh, I,23,5.
85) STh, I, 23,6.
86) STh, I,23,7.
87) SCG, III,163.

Kdo se bojí geopatogenních zón
Proutkaři vyhledávají vedle skrytých vodních pramenů ještě další skryté věci. Pátrají také po různých jiných nerostech, než je voda, a také po výskytu nezdravých a škodlivých látek, jako je třeba radon, nebo odhalují vlivy ohrožující lidské zdraví, které bývají označovány jako geopatogenní zóny.
Není pochyb o tom, že se na naší planetě vyskytují místa vhodnější a příznivější k lidskému životu, kdežto jiná místa škodlivější, ba i zdraví nebezpečná. Člověk běžně dochází k poznání škodlivosti pobytu na některých místech tím, že provede průzkum těchto míst. Různými měřidly a indikátory lze odhalit výskyt nezdravého prvku radonu, i když je velmi těkavý a má krátký poločas rozpadu. O tom, že nějaké místo je škodlivé lidskému zdraví či životu se přirozeně dozvídáme z toho, že je tam ve srovnání s jinými místy zvýšený výskyt nějakých onemocnění anebo předčasných úmrtí. Na druhé straně je jisté, že působnost těchto nepříznivých zón není vždy trvalá, ale jen dočasná.
Je tedy sporné hovořit o nějaké neměnné, osudově nutně působící globální síti nezdravých siločár, které by neviditelně pokrývaly celou zeměkouli. Zvláště když víme, že působením Božím skrze Ježíše Krista přišla spása lidstvu i světu, a že Boží vláda v tomto světě už začala a stále se šíří. Tak jsou mnohá místa na zemi požehnána působností Boží skrze Krista a různé svaté. Díky Bohu se některá místa na naší planetě už stala požehnaná a počátkem nové země proměněné v Kristu.
Na druhé straně je jisté, že některá místa naší planety byla z Božího dopuštění poznamenána klatbou. Byla to místa, kde žili a působili lidé, oddávající se těžkým hříchům a neřestem, kde se do jejich činnosti vměšoval zlý duch. Tak mluví apoštol Jan ve Zjevení o nebezpečném místě v Pergamu: Vím, v jak nebezpečném místě to bydlíš: tam, kde je trůn satanův... Máš tam lidi, kteří se drží učení Balámova... jedli z masa obětovaného modlám a dopouštěli se smilství... (Zj 2,13-14) Podobně i v Čechách a na Moravě jsou místa, která bývala v důsledku působení nějakého činitele, běžnému poznání skrytého, lákavá pro konání pohanských obřadů. Některá místa se zase stala kvůli nevšedně, bizarně vyhlížejícímu, vyvýšenému tvaru místem pohanských obětí. Bývaly to tzv. baby, Babí lom, a pod. Totiž ani v předkřesťanských dobách "nebyli Slované slepí fatalisté, nýbrž věřili, že nad životem a smrtí vládne nějaká vyšší bytost, kterou si lze obětmi a dary naklonit. O takových bytostech se zachovaly hojné zprávy." (88)
Pokud bývaly tyto oběti spojovány s nějakými neřestmi a pověrami, snadno se do nich vměšoval vliv ďábla, což všechno nějakým způsobem poznamenávalo samo dané místo. Avšak ani taková místa, odkud se šířilo zlo a zkáza, nejsou navždy, osudově a neodvratně zatížena zhoubným vlivem pověr a démonů. Někdy se stačí na takovém místě pomodlit či nechat tam odsloužit mši svatou, aby se místo zbavilo nezdravého a škodlivého vlivu. Jindy naši otcové budovali na takových místech chrámy, které bývaly zasvěcovány zvláště svatému archandělovi Michaelovi, aby tak s pomocí Boží a svatých andělů byl neustále přebíjen škodlivý a nezdravý vliv, ať už byl původu geologického, pověrečného či démonického. Pokud bývalo takové místo spojeno s církevním trestem, vyneseným příslušnou svrchovanou autoritou, vybavenou náležitou pravomocí, která tak potvrdila odseknutí se hříšníka od Kristova Těla, tehdy tento trest dolehl na duši hříšníka, ale i na místo, které měl spravovat. A pak bylo třeba docílit u svatého Otce sejmutí tohoto trestu. Jinak by z místa Božího požehnání takto porušovaného, vycházelo obdobně poznamenané dílo.
Dr.Jörg Purner z univerzity v Innsbrucku, obhájil na toto téma disertační práci. Pro Vysokou technickou školu v štýrském Hradci prováděl výzkum používání proutku, kyvadla či virgule pro odhalování působení skrytých činitelů v terénu. Přitom rozlišoval mezi skutečnými výsledky nezaujatého vyhledávání a odhalování těchto terénních vlivů, a pověrečně zaujatým počínáním některých lidí, oddávajících se geomantii. Jeho výzkum potvrdil přítomnost zvláštních odchylek od běžného působení geografického prostředí na člověka, a to nejen ve směru záporném, nýbrž také v příznivém. Rozlišil, že existují zóny patogenní, kde dané geografické prostředí v nějaké míře škodí lidskému zdraví, ale také odhalil zkoumáním stovek evropských kostelů a kaplí, že existují zóny harmonie, kde dané místo obklopující člověka působí v nějaké zvýšené míře příznivě na lidské zdraví.
Spíše než vyhledávat kostel či jiné posvěcené místo, které je obzvláště příznivé pro vlastní rozvoj, mají lidé sklon odstraňovat všechno, co by jim mohlo škodit. Z toho může vzniknout skoro až chorobná manie, v níž se člověk obává geopatogenních zón.
Jen málokterý člověk se dnes dá do stavby domu, aniž by si předtím nepřivedl na svou parcelu senzibila v důvěře, že jedině ten mu může zjistit, kudy se pod jeho pozemkem ubírají lidskému zdraví škodlivé spodní proudy. A přitom by se člověk daleko více měl zabývat tím, aby si dal vrtnými sondami zjistit, jaké má jeho pozemek spodní půdní vrstvy, aby nestavěl na písku, ale spíše na skále. Kolik mladých novomanželů, dokonce i s vysokoškolským vzděláním, si dříve než rozestaví v novém bytě postele, dává radit od senzibila či zakreslit si do plánu bytu geopatogenní zóny? Dělají to v domnění, že jedině tímto způsobem se mohou ochránit od nebezpečí, aby valnou část svého života, která je určena ke spánku, nestrávili na místech, která by jim svou škodlivostí mohla způsobit nějakou zdravotní poruchu.
Mnoho lidí, zejména na venkově, se ochotně poddávají tradičnímu podání, že v místě, které si sám od sebe vybere ke spánku pes, může se bez obav vyspat i člověk. Naopak tam, kde se instinktivně zalíbí kočce, takže se tam ukládá ke spánku, tam je pro člověka nezdravé prostředí. Ve 20.století byli mnozí lidé uchváceni moderním uvažováním, které odmítalo autoritu Boží a stavělo na její místo lidský rozum. Tak moderní lidé říkali, že neexistují žádné věci nepoznatelné, ale jenom poznané a nepoznané, a že všechno se dá postupně vysvětlit lidským rozumem. Tak člověk přeceňoval lidský rozum a podceňoval účinky skrytých sil. Budoval domy všude tam, kde byly levné pozemky, a mával rukou nad tím, co říkala lidová tradice ohledně stoleté vody, apod. A výsledek? Promarnění lidských sil, času, peněz i zdraví a životů lidí. Když se v roce 1956 stal brazilským prezidentem Oliveir Kubitschek, podařilo se mu nadchnout značnou část podnikatelů pro vybudování nového hlavního města. V krátkém čase bylo vybudováno město Brasilia podle moderního pojetí navrženého architektem Oscarem Niemeyerem. Přes úžasnost staveb, využívajících parabolických kleneb a skořepin se nakonec novostavby ukázaly nezdravé a nepřijatelné pro obyvatele. Lidé tam našli skvělé stavební prvky, ale nenašli tam teplo domova.
Od konce 20.století však dochází k obratu, protože přehnaný důraz na lidský rozum se často ukázal krátkozraký a bezmocný. Ovšem návrat od přeceňování lidského rozumu k zájmu o skryté, tajemné síly se často děje živelně a zmateně.
Jestliže navštívíte Paříž a cestujete podzemní drahou ze stanice Charles de Gaulle-Etoile, tedy podjedete pod Seinou poblíž mostu de Neuilly. Sotva vyjedete z podzemí, ukáže se vaším zrakům poslední vymoženost moderní urbanistiky, pařížská čtvrt La Défense. Zkrátka novodobý Babylon ze skla, oceli a zrcadel jako mohutný pomník lidské pýchy. Na první pohled úchvatné, ale zakrátko znechucující. Celý ten stavitelský div prostupuje bezejmennost moderní techniky a chlad nákladnosti. Člověk se v tom prostředí nenachází ani závan tepla domova. Nedokáže se tam dobře zabydlet.
V jednom z obytných paláců Le Défense, který má třiatřicet obytných pater, žije 528 rodin se 1 673 členy. Většina zdejších obyvatel se nachází v produktivním věku a nebo chodí do školy. Jen asi dvě stě osob jsou důchodci. V tomto obytném celku s honosným názvem Porte Dauphine, musel být v roce 1991 proveden výzkum. Z jakého důvodu? Lékaři totiž zjistili, že zde závratně narůstá nemocnost lidí. Čím výše nájemníci bydleli, tím byla větší nemocnost. Osazenstvo nejvyššího obytného patra se pak stalo skoro celé nemocné. Nemoci tam postihly nejen dospělé, ale i většinu dětí. Do objektu Porte Dauphine se tedy vypravili pracovníci hygieny a zkušební technici s jemnými elektronickými detektory a měřidly, ale i senzibilové s virgulemi. Většinou se shodovali ve svých výsledcích. V místnostech asi 70 % bytů, kde byly většinou umístěny ložnice, byly zjištěny geopatogenní zóny. Pod základy obytného paláce byl shledán silný proud spodní vody...
Senzibilové se při svém působení většinou shodují v tom, že výskyt geopatogenních zón a proudů spodní vody má tím závadnější účinky pro lidské zdraví, čím vyšší je patro. Zatímco v nižších patrech domu Porte Dauphine byla nemocnost menší a lehčí, ve vyšších patrech byla větší a závažnější. Lidé zde trpěli nespavostí, náchylností k různým druhům infekčních onemocnění, neurastenií, depresemi a řadou psychosomatických poruch. Takové potíže se ovšem vyskytují také v amerických velkoměstech a mrakodrapech, kde je zastavěnost tak vysoká, že přímo vylučuje možnost ohledů majitelů pozemků a stavebních firem na výskyt geopatogenních zón.
Zdravotní potíže většiny obyvatel tohoto domu v moderní pařížské čtvrti byly zakrátko vyřešeny. Nájemníkům bylo doporučeno přemístit své ložnice a postele do míst, které senzibilové označili za méně škodlivé, anebo použít na postele zvláštní matrace, které podle údajů výrobců vylučují nebo omezují nezdravé účinky geopatogenních zón. Po zavedení těchto opatření poklesla nemocnost v domě na průměrnou úroveň.
Obzvláště pozoruhodný v tomto sledovaném domě byl případ stárnoucích manželů Nevillových. V jejich bytě, který se nacházel v předposledním obytném patře neodhalili ani senzibilové ani zkušební technici žádná škodlivá místa. Přesněji řečeno, tato místa nebyla zjištěna, pokud se manželé nacházeli doma. Sotva však opustili byt, zkušební technici i senzibilové ihned registrovali výskyt geopatogenních zón. To by nasvědčovalo tomu, že někteří lidé mají v sobě nejen jistou odolnost vůči nezdravým účinkům geopatogenních zón, ale i vlastnost neutralizovat toto nezdravé působení. Když jejich případ vzbudil veřejný ohlas, počínali si manželé Nevillovi velmi plaše a skromně. Odmítali se předvádět v televizi. Přesto však zvědaví novináři pronikli do jejich soukromí, aby odhalili tajemství jejich životní síly. Nenašli však nic senzačního. Stárnoucí manželé Nevillovi žijí v harmonickém manželství. Jejich životospráva je velmi střídmá, nepijí alkohol, ani nekouří a zřídkakdy se dívají na televizi. Chodí skromně oděni. Rádi se věnují turistice nebo práce na své zahrádce na předměstí Paříže. V neděli chodí do kostela a jinak se věnují tomu, že dobrovolně pomáhají s nákupy a jiným službami třem tělesně postiženým občanům. Tyto údaje se však novináři nedozvěděli od nich samých, protože by to sami o sobě ze skromnosti neřekli. Když novináři zjistili, že tito stárnoucí manželé jsou docela nezajímaví pro jejich senzacechtivé novinové seriály, a že se nevěnují žádnému krkolomného cvičení pevné vůle podle jógy, ani holotropnímu dýchání ani žádným fakírským kouskům, brzy se o ně přestali zajímat.
Není pochyb o tom, že v případech výskytu těžkých chorob a nevyléčitelných onemocnění či chronických poruch (jako nespavosti, ekzémů, apod.) se člověk smí s čistým svědomím obrátit na pomoc takového senzibila či proutkaře, který ovšem nespojuje svou činnost s nějakou pověrou o duchu země či nějakými pověrečnými praktikami. Avšak dříve než člověk provede senzibilem navrhovaná opatření, jako je přestavění postelí či jejich izolace, měl by se spíše zaměřit na opatření nadpřirozeného rázu. Předně by se člověk měl smířit se svým životním křížem, s bližními a s ostatními tvory v okolní přírodě, a konečně se také svátostně smířit s Bohem. Potom je třeba soustavné modlitby a růstu člověka ze svátostí.
Byt křesťanské rodiny se jí nemůže stát nikdy domovem, pokud v něm nevisí kříž, a když rodina nežije z tohoto kříže. Z pastorační praxe katolických kněží jsou známé četné případy, že v bytech křesťanů, trpících nějakými vážnými nemocemi a zdravotními poruchami, se léčba usnadnila po pastorační návštěvě kněze a po vykropení bytu svěcenou vodou. V místnosti, kde senzibil odhalil geopatogenní zónu, se tato zóna po mši svaté odsloužené na tomto místě, jak posléze konstatoval stejný senzibil, docela ztratila. Avšak působnost těchto vedlejších účinků svátostí zřejmě není dokonalá, ale jen dočasná. Mohlo by se zdát, že nezdravý vliv geopatogenní zóny vedlejšími účinky svátostí je jen dočasně vytlačen či neutralizován, takže slábne. Spíše se však blahodárná vedlejší působnost svátostí v takových geograficky škodlivějších místech oslabuje tím, když místní obyvatelé ochabují v duchovním životě a hřeší, a tak porušují svůj vztah k Bohu, jenž je původcem všeho požehnání.
Samotný Bůh je a zůstává trvalým zdrojem a počátkem veškerého požehnání. Bůh, od něhož pochází veškeré požehnání, dovoluje také lidem, aby vzýváním Božího jména udělovali požehnání a v Jeho jménu zahrnovali Božím požehnáním jiné lidi a stvořené věci.
Když Bůh žehná sám nebo skrze jiné lidi, tedy se vždy zaslibuje Boží pomoc, ohlašuje se Boží milost, hlásá se věrnost s ujednanou smlouvou. Pokud žehnají lidé, tedy chválí toho, kterého prohlašují za dobrého a milosrdného.
Bůh totiž uděluje požehnání tím, že sděluje svou dobrotu nebo ji předem ohlašuje. Lidé "žehnají" Bohu tím, že hlásají jeho slávu, vzdávají mu díky, zbožně ho uctívají a projevují mu poslušnost. Když lidé žehnají druhým lidem, tedy vyprošují Boží pomoc buď pro jedince nebo shromážděný lid.
Samotná žehnání jsou znameními, která jsou inspirována Božím Slovem a ve víře slavena. Žehnání, která jsou v jistém smyslu napodobením svátostí, také naznačují duchovní účinky, které dosahujeme na přímluvu Božího lidu.
Věřící vedeni vírou, posilováni nadějí a povzbuzováni láskou, nejenže dovedou moudře rozeznat stopy Boží dobroty ve všech stvořených věcech, nýbrž také hledají implicitně v prožívání svého života Kristovo království. Kromě toho považují všechny stvořené skutečnosti za znamení Boží prozřetelnosti, kterou on všechno řídí a udržuje.
Vždy a všude se tedy naskytuje příležitost chválit Boha skrze Krista v Duchu svatém, vzývat ho, vzdávat mu díky, když se jedná o věci, místa a s tím spojené okolnosti, které neodporují zásadám a duchu evangelia. Proto je třeba ke každému slavení žehnání přistupovat s pastorační moudrostí, zejména, pokud je možno předvídat nebezpečí nějakého nepochopení věřících nebo ostatních lidí.
Je takřka vyloučeno správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha. (89) Tak obřad žehnání uzpůsobuje lidi k účinnému slavení svátostí a posvěcuje jejich různé životní okolnosti. Má-li se však těchto účinků natrvalo dosáhnout, je nutné, aby věřící k tomu přistupovali se správnou přípravou ducha. (90) Proto ti, kdo od Církve žehnání žádají, mají toto správné uzpůsobení potvrdit vírou, pro kterou je možné všechno (Mk 9,23), mají být povzbuzeni nadějí, která nezklame (Řím 5,5), a zvláště oživeni láskou, která vyžaduje plnění Božích přikázání (Jan 14,21). Tak lidé, kteří hledají, co je Bohu milé (Mt 12,50, Mk 3,35, Řím 12,2), budou pravé požehnání plněji chápat a také je opravdu dosáhnou.


12. Zamyšlení o účasti svatých na našem předurčení
Když je všechno Bohem předurčeno, jaký smysl mají prosby svatých? O této otázce byly proneseny různé bludy. Někteří učenci tvrdili, s ohledem na jistotu Božího předurčení, že jsou zbytečné modlitby nebo cokoli jiného se děje k dosažení věčné spásy, protože ať se to stane nebo nestane, předurčení dosáhnou předurčeného, zavržení toho nedosáhnou. - Proti tomu však mluví všechna napomenutí Písma svatého, vybízející k modlitbě a k různých dobrým skutkům.
Jiní zase tvrdili, že se modlitbami mění Boží předurčení. To byl blud Egypťanů, kteří nínili, že se nějakými modlitbami a obětmi může zabránit božskému zařízení, které nazývali osud. - Ale proti tomu stojí autorita Písma svatého, kde se píše, že vítěz v Izraeli neušetří ani nebude nebude pohnut kajícností (I Král 15), a dále, že "Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelné" (Ř 11,29).
Proto je třeba říci, že u předurčení se musí uvážit dvojí: samo Boží předurčení a jeho účinek. S ohledem na první platí, že předurčení není žádným způsobem podporováno prosbami svatých, protože se neděje na prosby svatých, když je někdo Bohem předurčen. Ale co do druhého se říká, že předurčení je podporováno prosbami svatých a jinými dobrými skutky. Vždyť prozřetelnost, jejíž částí je předurčení, nevylučuje druhotné příčiny, ale opatřuje účinky tak, že také řád druhotných příčin podléhá Boží prozřetelnosti. (91) Jako se tedy přírodní účinky dosahují tak, že také přírodní příčiny jsou zařizovány k oněm přírodním účinkům, takže by ony účinky bez nich nenastaly, tak je něčí spása předurčena od Boha, aby pod řád předurčení spadalo vše, co člověka vede ke spáse, jako modlitby vlastní nebo jiných, či jiná dobra nebo cokoli takového, bez čeho se nedosahuje spásy. Proto se předurčení musí snažit o dobré skutky a modlitbu. "Proto se snažte upevňovat své povolání a vyvolení." (II Petr 1,10)
Rozhodující význam v lidském předurčení má Ježíš Kristus.
Když se sv.Tomáš zabývá otázkou předurčení Ježíše Krista (92), tedy říká, že předurčení ve vlastním smyslu, je nějaké božské předzřízení od věčnosti o tom, co se má stát v čase Boží milostí. To se pak stalo v čase od Boha milostí spojení, že člověk byl Bohem a Bůh člověkem. Nelze říci, že Bůh nepředzřídil od věčnosti, že to učiní v čase, protože by z toho plynulo, že by božské mysli napadlo něco nového. Proto je třeba říci, že samo spojení přirozeností v osobě Kristově podléhá věčnému Božímu předurčení. Proto se říká o Kristu, že je předurčen.
Je Kristus předurčen jako člověk?
V předurčení lze sledovat dvojí. Jedno ze strany samého věčného předurčení. Podle toho zahrnuje nějaké předcházení s ohledem na to, co podléhá předurčení. Druhým způsobem se to dá sledovat podle časného účinku, který je pak nějakým zdarma daným Božím darem. Podle obojího z nich se přiděluje Kristu předurčení pouze z důvodu lidské přirozenosti. Lidská přirozenost nebyla totiž vždy spojena se Slovem, a tak jí to bylo milostivě uděleno, aby se spojila v osobě s Božím Synem. Proto píše Augustin: "Bylo předurčeno toto tak veliké a tak vysoké a nejvyšší povznesení lidské přirozenosti, aby už bylo, kam výše by mohla být vyzdvižena." Říkáme pak, že to někomu přísluší jako člověku, co mu přísluší z důvodu lidské přirozenosti. A proto se musí říci, že Kristus jako člověk byl předurčen, aby byl Synem Božím. (93)
Je Kristovo předurčení vzorem našeho předurčení?
Předurčení lze sledovat dvojmo. Jedním způsobem podle samého úkonu předurčujícího. Tak se nemůže nazvat Kristovo předurčení vzorem našeho předurčení, protože Bůh předurčil nás i Krista jedním způsobem a stejným věčným úkonem.
Druhým způsobem lze sledovat předurčení podle toho, k čemu je kdo předurčován, což je konec a účinek předurčení. Podle toho je Kristovo předurčení vzorem našeho předurčení. A to dvojmo. Předně totiž v dobru, k němuž jsme předurčováni. On je totiž předurčen k tomu, aby byl přirozeným Božím Synem, kdežto my jsme předurčeni k synovství přivlastnění, co je jakási sdělená podoba přirozeného synovství. (94) Proto se uvádí: "Které předzvěděl, ty také předurčil, aby byli připodobněni obrazu Syna jeho." (Ř 8,29) Druhým způsobem ve způsobu dosažení onoho dobra, což je milostí. A u Krista je to sice velmi jasné, protože lidská přirozenost v něm byla beze všech svých předchozích zásluh spojena se Synem Božím, "a z plnosti jeho jsme my všichni obdrželi milost" (Jan 1,16).
Je Kristovo předurčení příčinou našeho předurčení?
Jestliže se uváží předurčení podle samého úkonu předurčení, tedy předurčení Kristovo není příčinou našeho předurčení, protože jedním a tímtéž úkonem předurčil Bůh Krista i nás. Pokud se však uváží předurčení podle konce předurčení, tedy předurčení Kristovo je příčinou předurčení našeho. Bůh předem zařídil naši spásu, když předurčil od věčnosti, aby se vyplnila skrze Ježíše Krista. Věčnému předurčení podléhá nejen to, co se má stát v čase, nýbrž způsob a řád, jak se to má v čase stát. (95)
Odkazy

88) Máchal,J., Bájesloví slovanské, 1,IV,Praha 1907 J.Otto.
89) Konstituce II.vatikánského sněmu Sacrosanctum concilium, 61.
90) Tamtéž,11.
12. Zamyšlení
91) STh, I,23,8.
92) STh, III, 24,1.
93) STh, II, 24,2.
94) STh, III,24,3.
95) STh, III,24,4.

Je záchrana z kleští osudovosti ?
Domněnka o nezměnitelně určeném osudu člověka je pohanská, nevěrecká. Hlásili se k ní staří Řekové, Římané a Indové. Řekové nazývali slepý osud moira, Římané fatum, Indové karma. Dodnes hlásají domněnku o nezměnitelně určeném osudu člověka zvláště materialisté, evolucionisté, panteisté, deterministé, buddhisté, kalvinisté, teosofové. Slepému osudu věří mohamedáni, kteří jej nazývají kismet. Všechno je podle nich pouhý koloběh, z něhož není úniku. Ale kde má počátek tento koloběh? Kdo mu dal první pohyb? Kdo stanovil jeho cíl a účelnost? První příčina musí být, a to věcná, moudrá, osobní, dobrá. Je to Bůh. Bůh je Otec, svrchovaná Láska, svatý, spravedlivý a milosrdný. Bohu se docela příčí, aby nezměnitelně určoval osud člověka, svého obrazu, nadaného rozumem a svobodnou vůlí. Neexistuje žádné absolutní předurčení (predestinace), ale pouze podmíněné předurčení. Scestná nauka Kalvínova, že Bůh určil některé lidi k zavržení, je hrozné strašidlo, krutá nauka, vidící v Bohu tyrana, původce zla. To ale není Bůh, nýbrž ďábel, původce zla, který odpadá od dobra. Nauka o nezměnitelně určení člověka je nekřesťanská. I Luther se jí děsil.
Záchrana těch, kdo se ocitli v kleštích osudovosti tím, že upadli do závislosti na pověrách či pověrečných praktikách je možná a žádoucí. Ovšem vyskytuje se tu dvojí nesnáz. Jednak je to nedostatek opravdových znalostí, jednak je zde nedostatek síly a ochoty dostat se z této slepé uličky.
Pokud jde o temnotu rozumu, nejde jen o zásadní neznalost, ale ještě o zatemnělou znalost. Taková polovičatá znalost je rozmělněná a rozmazaná pravda, buď pro chabou pronikavost intelektu nebo pro záměrné překrucování a falešné vykládání pravdy.
Dnešní lidé, a to i křesťané mají velmi chatrné vědomosti o pověrách a pověrečných praktikách, které velmi pronikají každodenní všední život. Jak často se setkáváme i s křesťany, kteří mluví o zákonu schválnosti, když se jim něco nepodaří. Jindy se snaží odvrátit neštěstí tím, že to prý musejí zaklepat. A když jim černá kočka přeběhne přes cestu, snaží se vyhlížet kominíka. Jestliže přejí někomu úspěch, říkají mu zlom vaz, aby to štěstí snad nějak nezakřikli, anebo dotyčnému slibují, že mu budou držet palce. Ještě méně vědomostí mají lidé o následcích těchto svých zaříkávacích praktik proti zlému osudu pro svůj duchovní život i pro duchovní život těch, které takto ovlivňují. Už starozákonní proroci, kteří se neustále stavěli na odpor proti vzmáhajícímu se okultismu, bědovali, že Boží lid zajde na nedostatek znalostí (Oz 4,6).
Následkem tohoto nedostatku znalostí pojednávají někteří křesťané o okultních jevech, aniž by jednoznačně a důrazně položili biblické znaménko "minus". Tím vzbuzují zájem, místo aby před tím varovali. Vedeni falešným a ryze povrchním úsilím o sblížení s jinověrci vystupují někteří tzv. "moderní" katolíci s omluvami za to, jak nesmiřitelně se v minulosti církev stavěla vůči vyznavačům a hlasatelům těchto okultních postojů, názorů a praktik. Blud je třeba odmítnout i s jeho praktikami, ale bloudící lidi nutno laskavě vést k nápravě.
Pán Ježíš poslal apoštoly hlásat, že se přiblížilo Boží království. Boží dítě má prožívat a hlásat Krista, a ne hrát si na jakéhosi moderátora veřejné diskuze o Kristu. Už sv.Dominik shledal marnost veřejných disputací a místo nich prosazoval kázání pravé nauky.
Druhá nesnáz spočívá ve slabosti vůle. Kdo chce pomoci lidem, kteří jsou v zajetí okultismu, musí si uvědomit, že má co dělat s lidmi, kteří vědomě či nevědomky zabloudili na nepřátelské území a přitom padli do rukou nepřítele. Má tedy co dělat s nepřítelem, vládcem světa, totiž ďáblem a jeho pomocníky. Avšak mnozí tzv."moderní" teologové a členové církve odhodili po čarodějnicích a démonech do starého železa i samotného ďábla. Bylo by dobré, kdybychom opravdu uměli zavřít své příbytky a svá srdce před ďáblem. Místo toho se však mnozí tzv."moderní" teologové vzdálili Kristu a Božímu Slovu. A to vše k radosti vládce světa, který jim vnukl největší ďáblovu lest, že totiž ďábel vůbec neexistuje. A ve skutečnosti ďábel a jeho náhončí nejsou zdaleka bez moci. Je to krajně nezodpovědné, aby se křesťan vzdaloval slovům našeho Pána. Je nebezpečné pouštět se do boje a nebýt si přitom vědom, s jakým odporem se člověk může setkat. V případě ďábla jde o skutečnou světovou velmoc.
K tomu, aby bylo možno podniknout výpravu do nepřátelské země a osvobodit pro Krista nepřítelovy zajatce, a přivést je zpět do otcovského domu, je kromě jistých znalostí ještě zapotřebí:
1) hluboké spojení s Kristem vítězným, život z eucharistického Krista a z jeho kříže a Zmrtvýchvstání, ve stále novém oddávání se,
2) vědomí plné moci, kterou Kristus svěřuje svým učedníkům: "Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele." (Lk 10,19). Kromě toho smíme spoléhat i na příslib a příkaz: "Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony." (Mk 16,17)
3) Dále je zapotřebí plnost síly shora, jak ji slíbil Ježíš svým učedníkům (Lk 24,49). Jako okultista přijímá dary od ďábla, tak smí křesťan očekávat od Ducha svatého dary milosti, charizmata. Právě tato charizmata ďábel napodobuje věštěním, aj. Vždyť Bůh stvořil člověka jako obraz ke své podobě, a to každého člověka jako originál, a ve křtu svatém jeho původnost a opravdovost potvrdil a zdokonalil. Proto křesťan nemá zájem o žádné napodobeniny, nýbrž o přijetí toho, co je pravé a hodnotné. Při pomoci lidem v zajetí okultního bloudění má vyzbrojení dary Ducha svatého hlavní význam. Podmínkou pro přijetí těchto darů Ducha svatého je však život v milosti posvěcující. To však vyžaduje pravidelnou duchovní obnovu ve svátosti smíření a růst z eucharistického Krista.
4) Konečně je pro člověka nutné, aby se dal vést ke Kristu jeho panenskou Matkou a Církví svatou. K tomu se každému nabízí modlitba růžence. Jestliže Boží Syn k nám přišel skrze Marii, tedy je velmi vhodné, abychom také my použili stejné cesty, když chceme dojít k němu, tedy skrze Marii ke Kristu.
Při modlitbě růžence, která je zčásti slovní, zčásti rozjímavá, obohacujeme svůj rozum, posilujeme svou vůli a přibližujeme se ke Kristu. Předně tedy obohacujeme rozum a roste naše náboženské poznání, když rozjímáme růžencová tajemství. V nich jsou základní pravdy naší víry: Vtělení Božího Syna, naše vykoupení, věčná spása a posmrtný život. Kdo pohrdá růžencem, dává tím najevo, že bud neví, jaká je jeho skutečná, vzdělávací hodnota, nebo je líný a nechce se mu myslet na základní otázky, týkající se smyslu jeho života a uvažovat o nich. Rozjímáním se pravdy víry v člověku prohlubují, člověk poznává stále jasněji a přesněji jejich obsah, vrývá si je do paměti, ale snaží se vynalézat cesty, jak tyto pravdy uskutečnit v běžném životě. Modlit se růženec znamená nejen mechanicky odříkávat zdrávasy, ale je nutno probírat rozumem i srdcem (ve svých představách, přáních, touhách, citech, atd.) jednotlivá tajemství a pronikat do jejich obsahu. Rozjímáním růžencových tajemství se naše víra zvnitřňuje, stává se prožívanou vnitřní náboženskou zkušeností, stává se přesvědčenou vírou. Následkem toho člověk modlící se pravidelně růženec se stává natolik vzdělaný, že bděle a pohotově reaguje na každý blud, třeba i maskovaný.
Každé růžencové tajemství nás vede k evangeliu, tedy ke zdroji naší víry, a dává řadu příznivých podnětů rozumu. Rozum pak dále rozvíjí tyto podněty a vymýšlí způsoby uplatnění v běžném životě.
Růženec posiluje naši vůli tím, že nám představuje vznešený morální charakter našeho Spasitele a jeho panenské Matky. Sledujme aspoň dvě jejich ctnosti, pokoru a lásku. Pokora přiměla Božího syna stát se naším bratrem, učitelem a Vykupitelem. Pokora Panny Marie se projevila už slovy "Staň se", když přijala úkol Matky Boží. Tato pokora je provázela po celý život. Boží Syn, který je Pánem nebe a země, se narodil v chudobě a chtěl žít jako prostý dělník, a celou pozemskou pouť neměl, kde by hlavu složil. Byla to pokora, která mu ukládala tak chudý způsob života. Proto směl říci: "Učte se ode mne, neboť jsem pokorný a tichý." (Mt 11, 29) Co říci o jejich lásce? Celý život Ježíše Krista a sv.Panny je utkán z lásky. Kdo rozjímá růžencová tajemství, objeví v nich tolik příkladů lásky, jak v Srdci Páně, tak v srdci Mariině, že mu celý život nebude stačit na její pochopení.
Tato pokora a láska však strhuje k následování. Tak růženec přispívá k utváření naší křesťanské existence. S růžencem jdeme spolu s Marií stále blíž Kristu. Růženec je totiž modlitba nejen mariánská, ale především směřuje ke Kristu. V růžencových tajemstvích pronikáme za doprovodu a pomoci Marie, která je pouhým člověkem do tajemství vtěleného Boha, do jeho Vtělení, jeho Božství, jeho vykupitelského díla. Vedeni Marií jsme uváděni do tajemství Boží lásky k člověku, jež vyvrcholila na kříži, a do tajemství jeho slávy, která zve k účasti každého člověka.
V růženci chápeme, že Maria je neoddělitelná od Krista. Ti, kdo se přestali modlit růženec, pozvolna ztráceli lásku ke svaté Panně. A protože Maria je cesta k Ježíši Kristu, tak i jejich vztah ke Kristu ochabl a cesta k Ježíši Kristu se ztížila a zkomplikovala. Proto Jan Pavel II. doporučuje modlit se růženec soukromě i společně, a zejména v rodinách. Tak se upevňují naše svazky ke Kristu a jeho Matce. Při této modlitbě posilujeme svou víru, upevňujeme svou naději a rosteme v Boží lásce. Naše pochybnosti a nejistoty se rozplývají pod dotekem věčné Pravdy. Matka Boží nám přináší úlevu a povzbuzení, takže z duše mizí zármutek a rozlévá se do ní světlo Boží radosti.
Takto vyzbrojeni růžencem se můžeme vydat na pomoc těm, kdo zabloudili na nepřátelské území, kdo se ztratili ve světě a upadli do podrůčí jeho vládce. Při pomoci těm, kdo se dostali do pasti okultismu, je třeba soustavně zachovávat jistý postup:
1) První fáze je rozhovor či spíše naslouchání. Navazuje se projevem účasti, pohlazením, dobročinností. Jakmile si postižený začne stěžovat na nějaké potíže, dlužno mu trpělivě naslouchat (s vnitřní modlitbou o dary Ducha svatého pro sebe o pro postiženého). Křesťan má být co nejvíce věcně informován, a to z první ruky. Takže je třeba mnohé vyslechnout, ovšem většinu z toho spíše přeslechnout, a jen ojediněle vynášet hodnotící soudy. Spíše se soustředit na příznivé soudy, povzbuzující ověřeně dobré vlastnosti člověka postiženého okultismem, avšak tam, kde může být ohrožen jeho život a zdraví, neuhýbat před jasně vyjádřeným záporným odsuzujícím soudem.
2) Ve druhé fázi je třeba s láskou a úctou k lidské důstojnosti vyvést postiženého z nepřátelského území. Přitom je nutné, aby člověk zatížený okultismem začal dobrovolně spolupracovat. Musí radikálně skoncovat s okultismem. Nesmí se účastnit žádné další seance, ale musí rozhodně odřeknout domluvy s lidovým léčitelem, ukončit jógínské meditace, přestat vyhledávat horoskopy v novinách, atd. Také ve svém bytě musí zavést nové poměry. V domě nesmí být místo pro okultní literaturu, pro virguli nebo kyvadlo, karty užívané pro vykládání budoucnosti, atd. Nejrozhodnější řešení je spálit všechny tyto rekvizity. Dříve, než se Boží lid směl usadit z zaslíbené zemi, musel zbořit pohanské oltáře, posvátné sloupy a kůly, spálit obrazy modly (Dt 7,7). V bytech mnoha lidí se dodnes setkáváme s pohanskými modlami a předměty, jakých se užívalo v pohanské modloslužbě. Někdy to bývají suvenýry z vlastních cest nebo dary přivezené jinými z ciziny. Křesťan by měl vědět, že takové předměty mohou obdržet magickou sílu. V jedné rodině začaly děti trpět poruchami spánku poté, co byly na zeď pověšeny dva africké obrazy bůžků, které dostala rodina jako dárek od známého, který se vrátil z Afriky. V jiném domě vyšlo najevo, že klepavé zvuky souvisely s tím, že v předsíni bylo panelové obložení chrámového vozíku z Indie. Rušivé zvuky zmizely po odstranění vozíku, vykropení bytu svěcenou vodou a odsloužením mše svaté na daném místě.
3) V třetí fázi je nutná křesťanská služba osvobození. Veškeré pokusy o rozšiřování vědomí a praktiky s holotropním dýcháním, jakož i snahy vyhledávat psychoanalytiky a psychiatry a s jejich pomocí otevírat podvědomí jsou nebezpečné pro duchovní život člověka. Otevírají se tím dveře ďáblovým pomocníkům. Je třeba svátostného smíření s Bohem. I když se však člověk obrátí o pomoc ke Kristu, ve většině případů vetřelec ještě automaticky nezmizí. Naopak se znovu snaží získat ztracené pozice. Vetřelci musejí být s Boží pomocí vyhnáni, protože se mohou vracet maskováni. Tak chodila za sv.Pavlem a jeho druhy jedna služka, která měla věšteckého ducha, a to její věštění vynášelo jejím majitelům značný zisk. Běhala za nimi a křičela: "Tito lidé jsou služebníci nejvyššího Boha a zvěstují vám, jak dojít spásy." Tak to dělala více dní. Pavla to rozmrzelo. Obrátil se proto a řekl tomu duchovi: "Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji: Vyjdi z ní!"
A vyšel v tu chvíli. Když její páni viděli, že jim unikla naděje na zisk, popadli Pavla a Silu a vlekli je před soudní úředníky... (Sk 16,16-19) Toto vyprávění má mnoho obdob až dodnes.
4) Dům, ze kterého byl vyhnán cizí vetřelec, nesmí zůstat prázdný. Po svátostném usmíření s Bohem se člověk musí otevřít pro přijetí Pána v Božím Slově a v Eucharistii.
Těmito čtyřmi fázemi otevírá Pán cestu k osvobození a obnově. Je však třeba se neustále modlit za obrácení bloudících a konat za to i jisté úkony sebezáporu. Posláním Božího lidu však je neustále předcházet možnosti zabloudění jednak šířením vzdělání a zejména odhalováním důsledků okultních praktik pro život člověka jako jedince i příslušníka společnosti, a růst v duchovním životě a přátelství s Bohem.

 

TOPlist