ŽIVOTY SVATÝCH

 

 

POD OCHRANOU KRÁLOVNY

TOMÁŠ BAHOUNEK OP

Brno 2010

Vydává BRNĚNSKÉ ANGELIKUM,

První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP

 

SNOUBENKA JEŽÍŠOVA KŘÍŽE (Bl.Štěpánka Quinzani 3/1)       

OD ZÁKONA K MILOSTI (Sv. Rajmund z Pennafortu, 7/1)          

PASTÝŘ ANEBO STAVITEL? (Bl.Gundisalv 10/1)

POŠETILOST A KŘÍŽ MOCNÝCH (Sv. Markéta Uherská 18/1)       

NENÍ RŮŽE BEZ TRNÍ (Bl.Jindřich Suzo 23/1)                     

CO JE BŮH? (Sv.-Tomáš Akvinský 28/1)                           

AGÓNIE A EXTÁZE SVATÉ KATEŘINY Z RICCI (4/2)           

DOKONALÁ DUCHOVNÍ ZBROJ (Bl.Reginald z Orleans 12/2)       

POČESTNĚ ŽÍT, UČIT SE A UČIT (Bl.Jordán Saský 13/2)           

ANDALUSKÝ PES PÁNĚ (Bl. Alvarez z Kordóby 19/2)

PODIVUHODNÁ CESTA BLAHOSLAVENÉ VILLANY (28/2)        

KDO SLOUŽÍ KRISTU, MUSÍ U NĚHO ZŮSTAT NAVŽDY

(Bl.Jan z Fiesole, fra Angelico 18/3)                                 

TIMETE DEUM, ET DATE ILLI HONOREM! (Sv.Vincenc Ferrerský 5/4)

VELKÁ PŘÍLEŽITOST PRO MUSLIMA (Bl.Antonín Neyrot 10/4)    

ŽIVÝ MAJÁK (Sv.Petr Gonzáles 14/4)                              

VŮNĚ MONTEPULCIANA (Sv.Anežka z Montepulciana 20/4)        

ŠATY NEDĚLAJÍ ČLOVĚKA (Sv.Ludvík Maria Grignion 28/4)       

NEGRAMOTNÁ UČITELKA (Sv.Kateřina Sienská 29/4)              

OD POSLEDNÍHO PASTÝŘE K PRVNÍMU (Sv.Pius V. 30/4)         

POŽEHNANÁ VŠEDNOST (Bl.Albert z Bergama 7/5)

BOHOSLUŽBOU KE KRALOVÁNÍ (Sv.Antonín Florentský10/5)       

SKRYTÁ KRÁSA BOLOGNI (Bl.Imelda Lambertini 13/5 )            

OD PEKELNÉ BRÁNY K SLÁVĚ (Bl.Jiljí z Vouzela 15/5)          

PROFESOR DOBRÉHO PŘÍKLADU (bl.Hyacint Maria Cormier 21/5)  

MATKA NAŠICH RODIN (Sv.Zdislava, 30/5)                       

VE SLUŽBÁCH KRÁLOVNY (Bl.Sadok, 2/6)                      

KAJÍCNÉ MLČENÍ KAZATELE (Sv. Petr Veronský 4/6)             

VĚČNĚ OPĚTOVANÁ LÁSKA PRAVÝCH SNOUBENEK

(Bl.Diana a Cecílie, 8/6)                                         

LESK A BÍDA RENESANCE (bl. Jan Dominici, 10/6)               

ARÉNA PRO ATLETA (Sv.Jan Kolínský, 9/7)                      

ODOLEJ, ČESLAVE! (Bl.Česlav, 17/7)                            

VYŠÍVANÁ LILIE (Bl.Jana z Orvieta 24/7)

SLEDOVAT DÍTĚ JAKO MARIA (Bl.Jana z Azy, 2/8)               

NAPLNIT MAMINČIN SEN (Sv.Dominik 8/8)                       

VÍC OTEC NEŽ OUŘADA (Bl.Aimo Taparelli 15/8)                 

RADĚJI KŘÍŽ NEŽ MEČ (Sv.Hyacint 17/8)                        

ZŮSTAŇ TU, AŤ MOHU DÁL (Bl.Mannes, 18/8)                   

RŮŽOVÁ VŮNĚ KRISTOVA (Sv.Růžena z Limy 23/8)              

PŘÍMLUVCE ÚZKOSTLIVÝCH (Bl.Jakub z Bevagne 26/8)          

DRUHÝ DOMINIK (bl.Bertrand z Garrigue 6/9)                    

OSEL DUCHOVNÍM VŮDCEM? (Sv.Jan Macias, 18/9)              

OBNOVTE SVATOST (Bl.Rajmund z Kapuy 5/10)                  

POSEL DOBRÉHO BOHA (Sv.Ludvík Bertrand 9/10)               

SKLENĚNÉ KÁZÁNÍ (Bl.Jakub z Ulmu 11/10)                    

V ZAJETÍ QUATTROCENTA (Bl.Magdalena dei Panattieri 13/10)    

NEJSKRYTĚJŠÍ TAJEMSTVÍ (Bl.Benvenuta Boiani 30/10)          

BLAŽENÁ ALŽBĚTA (Sv.Alžběta Uherská 31/10)                   

MARTIN OD LÁSKY (Sv.Martin de Porres 3/11)                    

POMÝLENÝ CÍSAŘ (Sv.František Capillas, 6/11)                   

BISKUP ŠKRPÁL (Sv.Albert Veliký 15/11)   

                      

SNOUBENKA JEŽÍŠOVA KŘÍŽE (bl.Štěpánka Quinzani 3/1)

Klip-klop,klip klop, - kodrcal ulicemi Brescie kočár, až se dusot kopyt na dlažbě začal ztrácet v ruchu města. Pracovní shon, spěch zedníků a řemeslníků všechno pohltil. A najednou se tu hemžilo mohutné lidské mraveniště. Všechno se zdálo být vzhůru nohama asi jako když divoký Odoakr vpadl do pádské roviny a zasadil císařství konečný úder.

Jaké tu vyroste velkolepé náměstí! - Pyšnil se vozka.

Jako houby po dešti rostly tam honosný palác, tady novodobý kostel, aby se hrdě vypínal nedaleko staršího kostela svatého Františka.

Raději práskni do koní, ať jsme z toho rámusu a prachu pryč! - Křikl kdosi z vozu.

To nevadí! – Ozval se uprostřed prachu a shonu tenký hlásek.

Tobě snad nic na světě nevadí, Štěpánko.

Když jdeme do kostela, tak ne.

Snad nechceš udělat zase to, cos už jako sedmiletá - ?

Slíbila jsem Pánu poslušnost a panenství.

Pořád tě to drží? – Supěl pan Quinzani.

Křížek na hrudi děvčátka zaznamenal neobvyklé orosení v upocených rukou a pak další vlhnutí na ústech.

No, no, - ozvalo se konejšivě.

Bože můj, já se ti zcela odevzdám, ale jen když mi dáš podíl na svém utrpení.

Pozor na slova, Štěpánko. Bůh není hluchý a může tě vzít za slovo. Jsi už hezké děvče, skoro na vdávání.

Prrrr! – Kopyta se zabořila do prachu.

Dívenka se zatočila a byla ta tam. Ne tak docela. S větrem o závod letěla k trnitému porostu. Podzimní list se snášel k zemi. Jen takový ulétlý závojíček. S bodlavou průbojností se trní ujalo nezvaného hosta. A celým okolím se nesl dívčí pokřik:

Ježíši můj, Ty jsi můj úděl, navěky zůstanu Tvou!

Krvavé skvrny pokryly líbeznou tvářičku, ale i šaty, rozedrané a zmačkané.

Hej, kočí! Obrať kočár! Vracíme se domů. Honem k našemu domácímu ranhojiči!

Tím skončila záležitost s jedním nápadníkem ještě dřív, než vypukla.

Co to děláš, kozo pitomá? Co lezeš do trní! Takové krásné šaty to byly. – A teď čumíš jako sůva z nudlí.

Co na tom, že na sličné tváři zůstala nějaká ta jizva, když srdce zůstalo čisté? To srdce naplno zaslíbené Nejvyššímu se přesto ocitlo mezi dvěma mlýnskými kameny, které je nelítostně drtily, ale nerozdrtily.

Tělo se vývrtkovitě vlní v křečovité posunčině, až tu najednou stojí přerostlá babyka. Oči zakutálené kamsi za obzor a nemají se k návratu. Pak se ale vrací. Už jsou tu, vytřeštěné oči s rozšířenýma panenkami, tváře uvolněné, bez výraznější mimiky. Zdá se, že se každou chvíli odlepí od země a dá vale pozemské tíži. Je to živé, je to loutka? Přece se to pohne, ale docela šněrovaně. Všechno je tu natažené až k prasknutí a napjaté jako orloj na péro. A ke všemu ta hra světel a stínů ve tváři s rozpuštěnými vlasy i v záhybech rozevlátých rouch… Teď k tomu přistupují neobvyklé svlékací náběhy. Stačí, aby se u dveří objevil nějaký trhan, obejda či žebrák, a hned plášť i šaty putují dolů a jdou z jedné prázdné ruky do druhé.

Nejspíš se dočista pomátla, kroutí hlavou otec jako matka, příbuzní i známí: – Hm, když chce ze světa, ať jde do kláštera.

Snad ne tady v Brescii, kde každý zná rodinu Quinzani? – Raději kus dál, třeba v Cremoně.

Claudio Monteverdi i Antonio Stradivari byli ještě dávno někde na houbách, když v klášterní kapli třetího řádu svatého Dominika zaznamenala dlažba zvláštní vlhkost. Tělo čisté panny, prostírající se před oltářem, tu něco zanechávalo, ale mnohem více získávalo. Opouštělo zde svou upocenou tíži, aby zakusilo nesmírné odlehčení.

Od té doby se tu na Velký pátek začalo dít cosi tajemného a neobvyklého, co znamená osvěžení kříže. Krev, slzy a pot blažily ohnisko chrámu, nad nímž se tyčí svatostánek, aniž tím ubývalo pelu a svěžesti drahé oběti, volající s apoštolem národů: Nechci se chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Ať už mi nikdo nepůsobí těžkosti, vždyť nosím na svém těle jizvy Ježíšovy. (Ga 6, 15-17)

Někdo zvedá varovně prst: Neproste o žádné břemeno, které by na vás dopadlo, kdybyste chtěli nést kříž spolu s Ukřižovaným, nebo vám ten, který není hluchý, opravdu vyhoví, a pak toho budete strašně litovat! Jenže Štěpánku nemohou ustrašené hlasy odradit. Klekátko v ten čas zakouší nejednu těžkou hodinku pod Štěpánkou, která úpěnlivě prosí právě o to.

Jak velikým hrdinstvím se může stát tato prosba, trpět za Ježíše a s Ježíšem na svatém kříži! Jak velikým bláznovstvím se to může stát v očích světa! Kdo však ochotně nepřijme takové bláznovství kříže, kdo se mu nerozběhne v ústrety, ten se stane obětí šílenství zla světa.

Božský Ženich ji vyznamenal též tím, že jí udělil jizvy svých pěti ran. Tak ji často bývalo vidět ve vytržení u kříže vznášet se ve výšce dvou až tří stop v jasné záři, vycházející z rukou a nohou, probodených Kristovými ranami. Svaté přijímání, k němuž s velikou touhou přistupovala skoro každodenně, ji posilovalo tak, že setrvala celých 40 dní bez jakéhokoli pokrmu, posilněna jen Kristovým tělem.

Ach, tahle bigotní fanatička! Co nám to předvádí za divadlo! Farizejka je to, nic víc. Chce vypadat zbožnější, než jsme my – Ozývaly den co den hlasy přezbožných cremonských dušiček.

Kdepak zůstává kostel s Písmem svatým! – Nadouval se kdosi pávovitě. Dneska život letí rychleji, než tomu bylo kdysi. Jen si představte, co ten Gutenberg zrovna vynalezl!

Copak?

Stroj na knihy.

Myslíte, že se to ujme?

Aby ne. Izrael Nathan ze Soncinu vynakládá celé jmění na výrobu hebrejského talmudu.

Ještě nespatřil tištěný talmud světlo Boží soncinské synagógy, a už se v Soncinu vynořil hlouček pevně semknutý kolem Štěpánky. Jediné, co je spojovalo, byl svatý růženec. Pod dohledem místního cremonského biskupa byl u Soncina uložen a posvěcen základní kámen kláštera sester třetího řádu bratří Kazatelů.

Co tu chtějí?

Jsme noví židé – jsme sestry kajícího voje svatého Otce Dominika.

Cha, cha chá! U nás už takové krámy nepotřebujeme. Máme stroj na bible. Kdepak jste uvázli s vaším hlásáním Slova! A obzvlášť vy – ženské.

A co má být?

Pácháte, co je ženám zapovězeno, zlobil se rabín: - Žena, která zná talmud, je démon. Přivoláváte trest na sebe i na nás.

Než bys řekl švec, byl tu vztyčen kříž. A k němu nalepená Štěpánka a její družky. Vzduch bzučel bolestným růžencem.

Myslíte, že to tady s křížem vytrhnete? Cha, cha, chá!!

Gutenbergův stroj pracoval na plné obrátky, ale přes svou výkonnost, mnoho nedokázal – nedovedl vyprodukovat živé Slovo našeho Pána, ani se nedokázal postarat o staré a nemocné, ani nesvedl pohnout k pokání žádné bloudící duše.

Co se stávalo v Cremoně na Velký Pátek, to vypuklo v kapli soncinského chrámu svatého Jakuba každý pátek.

Co to tady provádějí ty báby předvádivé! Hlavně ta Štěpánka. Kroutí se tam jako holub na báni. Nestyda jedna!

Nebyla to žádná atrakce pro něčí potěšení. Štěpánka Quinzani se přitom zrovna moc nebavila. Každý pátek trpěla tytéž bolesti a muka na svém těle, jaké trpěl Pán Ježíš při svém umučení, takže každý pátek pokaždé znovu na sobě zažila celé umučení, a takto jako nevěsta Ukřižovaného trpěla tytéž bolesti, jako její Ženich. K tomu trpěla také uvnitř nesmírnou bolest, sklíčenost a muka tak pronikavá, že se celá chvěla a potila a zmítala v křečích. Přitom kropila slzami kříž i místo na kterém se tyčil. Na rukou i na nohou měla rány Ukřižovaného.

Když to páteční vrtění a kroucení, přinášející nezvyklé osvěžení novému stromu života slzami, potem i krví neustávalo ani po létech, ani po desetiletích nejrůznějšího, často i rafinovaného příkoří od poštvaných lidí a celých davů – od pomluv a nactiutrhání, přes nadávky až k bití a otevřenému násilí, začali nenávistníci ochabovat. Rozhodně přestali chodit kolem tohoto zjevu se lhostejností stejně jako kolem samotného Kristova kříže. A další se pozastavili, a jiným se vloudila do oka slza lítosti a kajícího ducha.

Kolik jich přijalo jídlo, když hladověli, oděv, když se chvěli zimou, posilu a úlevu, když strádali v nemoci od Štěpánky a ostatních terciářek z kláštera svatého Pavla, který tu poblíž vyrostl?

Co z toho má ta ženská, to tedy nevím, vrtěl hlavou rabín.

Netušil, že duše té, která už patří na Boha, je naplněna Boží blažeností. A přesto i ona touží po vzkříšení, ne z vlastního nedostatku, ale protože v těsnějším spojení s Kristem touží po příchodu jeho království, které bude dokonale uskutečněno až vítězstvím nad posledním nepřítelem, smrtí (1 Kor 15,27), to znamená vzkříšením všech mrtvých. Duše spojená s Kristem v blaženosti se bez přestání podílí s Kristem na výstavbě jeho Těla, ke spáse lidí. Její touha po vzkříšení těla není nadějí na větší osobní štěstí. Čeho víc by mohla dosáhnout než patření na živého Boha? Doufá nikoli v jednotlivé vzkříšení, ale ve „vzkříšení těla“, to znamená v završení toho, co bylo započato Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Doufá, že se plně uskuteční Kristovo kralování přinášející spásu. Teprve až bude všechno podřízeno Kristu a Kristus zničí všechny mocnosti (1 Kor 15,24), bude se Kristovo zmrtvýchvstání s konečnou platností moci vítězně prokázat ve vzkříšení veškerého těla. Teprve pak bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Po tom touží Štěpánka a to bude jejím vzkříšením.

Když se její utrpení dovršilo a byla uznána očištěnou k vstoupení před Boží trůn, usnula sladce v Pánu v den, který sama předpověděla, v 73. roce věku svého, léta Páně 1530. Papež Benedikt XIV. potvrdil její úctu.

 

OD ZÁKONA K MILOSTI (sv. Rajmund z Pennafortu, 7/1)

Bylo napsáno mnoho knih o strohosti práva a suchosti zákona, o tom, jak tvrdě a neosobně se prosazuje, když říká, že jeho neznalost neomlouvá. Ne nadarmo má jedna z múz, představující spravedlnost, roušku na očích, aby tím jasněji vynikla slepota spravedlnosti, anebo spíše jednostranná zaměřenost, která může tak snadno vylít spolu s vaničkou i samo dítě. Nejvíce však o tom svědčí ten, kdo na to nejvíc doplácí, a to právě kvůli nám, ačkoli je sám nevinný. Ocitá se v mezi mlýnskými kameny - mezi lidsky nejvytříbenějším projevem spravedlnosti, jakým je římské právo, a nejmazanějším zneužitím práva, k jakému se uchylují farizejové a zákoníci. Vychází z této mlýnice na kaši, takže podle prorockých slov doopravdy nemá podoby ani krásy. Navzdory těmto oprávněným pokusům lidské spravedlnosti o jeho zničení se jeho kaše oživuje, aby došla vrcholné slávy.

Přehnaly se celé věky a dějiny se opakují, aspoň pokud jde o lidské hříchy a jejich strašné důsledky. A najednou se i jeho jménem domáhají spravedlnosti a práv i ti, kdo se pokládají za jeho přátele, příbuzné a dědice. Tak si ho další a další berou na svědomí, neboť jejich cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly.

Už dost! Nechci, aby byl znovu křižovaný. Budu se věnovat právu, abych obhájil především Ukřižovaného! – Řekl rozhodně Rajmund.

Proč ne, můj synu? Jsi potomkem vznešeného šlechtického rodu Pennafortů. Naše rodina je příbuzná s králem aragonským a hrabětem barcelonským. Máš otevřenou cestu na všechny univerzity světa.

Tak se Rajmundova rodná Villafranca del Panadés u Barcelony stala svědkem jeho životního rozhodnutí.

Podle všeho proletěl tehdy nad Evropou jasný meteor. Nejprve byl sledován v Barceloně, pak i v Paříži a v Bologni. Všude zazářil a letěl dál. Některé slavné hvězdy vyznačuje skrytost a neokázalost. Tato si však žije celé století jako by na výsluní. Od úspěchu k úspěchu. Sotva dosáhne znalostí v oboru práva už je tu slibná kariéra – učit na přední škole evropského práva v Bologni. Vědecká dráha mladého právníka se zdála být dovršena: profesor práv na nejslavnější fakultě právnické, a ne tak ledajaký. Teď už docela známý.

Jak úžasné vědomosti, moudrostí a zdravý úsudek v nejspletitějších otázkách! Žasly četné osobnosti právnického a církevního světa. - Jak rozhodné vystupování! Taková podivuhodná vznešenost, a přitom žádný náfuka! - Zůstávaly překvapeně civět laici i odborníci, mocní jako prostí. Po čem ten ještě může toužit? Co by si jenom mohl ještě přát? Málokdo tušil, že nejde zdaleka jen o to, co by si člověk mohl přát, ale především o to, k čemu je pozván.

Dosáhl jste tady skvělých úspěchů, můj synu, řekl mu jednou barcelonský biskup Berengar, který se na své cestě z Říma zastavil v Bologni.

To se vám zdá, excelence. Někteří lidé jsou plni obdivu, když prostě pomohu rozseknout nějaký spor. Jenže sám, ani nevím, jak se mi to daří. Pokaždé se to prostě nějak samo vyřeší před oltářem. Stačí jen prosit. Ovšem sám s tou svou právničinou nejsem ani trochu spokojen. Díky Bohu za ty úspěchy, ale pro mě je to jen sporadický úspěch. Ten pravý úspěch bych viděl až v ryzí službě Pánu.

To všechno se vám, milý synu, může dostat. Neměl byste zapomínat na svou rodnou hroudu. U nás byste mohl po svěcení počítat s kanovnickým místem při kapitole barcelonské katedrály.

Zakrátko pocítil úžasnou moc nebeského pomazání, když na něho barcelonský biskup vložil své ruce. Ty se pak spokojeně zamnuly, když získal v Rajmundovi nového kanovníka dómu, a zanedlouho probošta, až posléze generálního vikáře. Jak dlouho se však může excelence těšit z těchto nadějných perspektiv svého úřadu?

Uprostřed zaprášených staletých foliantů, plných sporů, kliček a háčků, nesoucích v sobě těžké nánosy římského práva, rozháněl prach a dělal dusno mládenec, ohánějící se mocným pometlem. Nové koště prý dobře mete, ale jak se samo v tom svém přičiňování vynachází? Je to jeho pravý účel? Vířit prach ze starých zápisů a mocným hmaty a důslednými tahy rozhánět pavučiny? Dej po dni a stále znovu se přičiňovat, aby se provedly a dotáhly do důsledků všechny správní postupy a praktiky, odvozené namnoze ze starořímských způsobů, zaváděcích vládu mocného římského ústředí v provinciích? Tohle má být cíl? - Mládenec s velkou schopností empatie nejednou politoval barcelonského biskupa, protože ho shledával jako obdobu starodávného gubernátora řídícího svou gubernii.

Takhle to přece dál nejde! – řekl jednou otevřeně.

Jste si tím jist?

Naprosto jist, excelence. Vždyť se tady nalévá nové víno do starých měchů!

Jak to myslíte, můj synu?

Jsme přece noví lidí. Už nejsme pod zákonem, ale pod vládou milosti. Jenže v právnickém oboru se pořád snažíme tu milost napěchovat do práva a zákonů a zaváděcích způsobů, kterými se tak vehementně prosazoval starý svět císařský. To už patří do dějin. Svlékli jsme starého člověka, abychom oblékli nového, ale teď se znovu zaplétáme do té starořímské pompy. A když to někde praská ve švech, honem to látáme horkou jehlou všelijakých výnosů, příkazů a sbírek, a těch už je – excelence – tolik, že to ani papež není schopen spočítat.

Nemáme snad Theodosiovy a Gratianovy dekrety proti pohanům?

Samozřejmě. Ty jsou ještě docela jasné a průzračné.

Byly dobré pro Theodosia a Gratiana. Musí být dobré i pro nás.

Jenže zdaleka nestačí. Je tu moře výnosů a doplňků. Jak často si vzájemně odporují. Pochybuji, že se v nich i sám papež vyzná. Úplný galymatijáš!

To je mi líto, můj synu. Tolik jsem na vás myslel, když uvažuji o svém budoucím nástupci. - Ale co chcete dělat, můj synu? Snad od toho nechcete utéci? Kam byste šel? Co byste chtěl začínat ve svých sedmačtyřiceti letech?

Nechápavě pokrčená ramena a zavrtění hlavou.

Odkudsi zevnitř doléhal mocný hlas, který ho zval k něčemu daleko úchvatnějšímu. Kdesi se tu otevírala cesta dokonalosti, podněcující v každém – i kdyby stál na tom nejvyšším místě a zaujímal ten nejmocnější úřad, aby svou moc a vládu neomezil na panování a spravování dosaženého a udržování ovládaného, ale zaměřil všechno na službu. Jenže jak?

Právě s ním tolik lomcovala touha: Chci jen sloužit. Pojednou ho zasáhlo cosi zvenčí. Jenom takový letmý záblesk naděje. Nepatrný hlouček nadšenců, ani zde neměli hlavu kde složit. Měli však oheň, který pravdivě svítil a laskavě hřál. Ten žár přeskočil na vikáře, že udělal definitivní tečku za další kariérou na biskupství.

Pak přichází Velký Pátek 1222. Uprostřed bílého hloučku, tísnícího se kolem ohně, se vynořuje muž v nejlepších letech s rancem přes rameno:

Přijměte mě mezi sebe, bratři.

Co si od toho slibuješ?

Milosrdenství Boží a vaše.

Tady to ale nebude, bratře Rajmunde, tak honosné jako na barcelonském biskupství.

Vím, že vstupem do řádu musím nechat venku vše, co mi dosud jako člověku náleželo. Kdybych byl mladík, vzdával bych se jenom svých snů a iluzí, nadějí a očekávání, a snad i příslibů. Jsem však vzdělaný jako právník a kněz s kanonickým bydlem. Mám své úspěšné postavení, mám zajištěný život, mám slávu, mám i nějaké bohatství, zkrátka mám vše, co může člověk k svému všestrannému zajištění potřebovat. Přesto zanechávám ve světě vše, čeho jsem namáhavě dosáhl dlouholetým studiem a službou. Chci být vzhledem k budoucnosti tam, kde je dvacetiletý mladík, který nepohlíží dozadu, protože by tam nic nenašel, nýbrž dopředu, kde se rýsuje jeho budoucnost.

Věčné sliby zpečetily vznešené rozhodnutí ke kariéře od desíti k pěti. Barcelonou se rozeznělo nadšené hlásání horlivého nováčka dominikánského řádu, který se právě ze závějí papežských sbírek a ustanovení a prožíval velké osvobození.

Není to jen rozlétnutí osobní. Je to především osvobození pro Vítěze nad životem a smrtí, pro Krále králů.

Říkáte osvobození pro Krále králů? Dobrá, ale potom nezapomínejte na tisíce křesťanů v maurském otroctví. – Připomínal Jakub I., král aragonský. Takhle Král králů dodnes někde úpí pod maurskou knutou.

Co takhle zkusit je vykoupit z otroctví?

Jenže kdo se tomu má věnovat? To není práce pro krále Aragonie. Bylo by potřeba založit řád, jehož úkolem by bylo vykupovat křesťany z maurského otroctví.

Byla to doba, kdy králové nerušili řády, nýbrž je zakládali, protože v nich viděli oporu své vlastní moci. Kdo může více podepřít moc světskou nežli moc duchovní? A kdo je více způsobilý než duchovní řády?

Zkuste, otče Rajmunde, vypracovat stanovy pro takový nový řád v Církvi na vykupování křesťanských zajatců,

Pro zkušeného právníka to byla malina. Stačilo to předložit a schválit v Římě a byli tu Mercederiáni, řád pro vykupování křesťanů, dostali jméno podle patronky Panny Marie de Mercede, čili Milostné. Hlavou se stává ctihodný Petr Nolasco.

Klekátko v dominikánské kapli zavrzalo, když se na něm s pocitem vnitřního uspokojení sesul otec Rajmund. Vychutnával si okamžiky ticha spolu s Králem králů, shlížejícím s kříže, až pojednou do něho cosi strčilo, až divil, že neupadl.

Zalapal po dechu. Zpráva z Říma, opatřená papežskou pečetí. Inu, kdo na sebe jednou upozorní na nejvyšších místech, klidu si neužije.

Papež Řehoř IX. si přeje otce Rajmunda za zpovědníka.

To se nedá odmítnout.

Pocta nebo břímě? Každopádně návrat zpátky do úřadu, k plnění soudního poslání. Zpověď – věc očividně protivná, a každé rozhřešení je výkon soudní spravedlnosti, ale Rajmund cítí, že by to měl být spíš výkon soudní milosti. Také tady se dá sloužit.

S papežem Řehořem IX. by neměl žádný zpovědník moc práce. Je to svatý muž na svém místě. Jenže – všude jsou nějaké háčky. Už je to tady. Právník to zná.

Potřebuji, abyste mi ve volném čase uspořádal všechna papežská ustanovení ohledně právních předpisů, protože se v tom vůbec nevyznám, řekl papež, když mu ukázal několik místností naditých až ke stropu stohy lejster, listin a rukopisů. – Přitom kýchl, až se zvedl oblak prachu. - Dávám vám k ruce několik šikovných pomocníků, kteří vám pomohou všechno roztřídit.

Začalo pětileté stěhování pohoří zápisů, svazků, foliantů a výnosů a vyhánění celých populací pavouků, od knižních přes křižáky až po stonožky. Bezpočet košťat byl docela zdecimován, ale výsledek stál za to.

Vypadalo to jako nadlidské dílo, ale výsledek byl prostý a jednoduchý, docela průhledný, že i papež zůstal s otevřenými ústy, jak zase on zalapal po dechu, Když se ale nadechl, nezdržel se a musel otce Rajmunda obejmout.

Rád bych vás jmenoval arcibiskupem.

Mě, mnicha dobrovolně chudého kvůli Kristu? Dovolte mi, svatý Otče, raději se ztratit mezi prostými řeholníky v barcelonském klášteře. Toužím po klidu klášterní cely.

Papežské požehnání se sneslo na jeho hlavu, ale v uších mu zněla papežská slova: Jestli myslíte, že se schováte někde v ústraní, tak jste na omylu.

Prorocká slova. – Bratři si tě, otče Rajmunde, volí za představeného.

V žádném klášteře se neohřál a vytouženého klidu neužil. V hábitu a sandálích obchází dominikánské kláštery a dává všechno do pořádku.

Jediné místo, kde se nejčastěji zdrží, je u panenské Matky. Klekátko nechává strádat, protože si neví rady.

Co dál? Nevím, co s mohamedány. Stačí pohled na panenskou Máti se slzami očích, sledujícími Krev jediného Syna Božího, obětovaného za spásu všech, prolévanou tak často naprázdno.

Pomoz nám, milý bratře Tomáši, - píše do Neapole: – Potřebujeme spolehlivou příručku pro věroučné spory s nevěřícími. Neváhej a napíš nějakou Summu k tomu účelu.

Marně hledá bělovlasý stařec tiché ústraní. Přichází požadavek z královského dvora:

Chci vás jako zpovědníka, žádá král Jakub I. Tak opouští ticho klášterní cely, aby doprovázel krále na Malorcu.

Nechápavě se rozhlíží po nádheře paláce krále aragonského: Co to vlastně král po mě chce? Mám být královým zpovědníkem a duchovním vůdcem, anebo pochlebníkem? Jenže co když král přes všechny výtky tvrdošíjně vězí v pohoršujícím životě?

Opouštím vás, můj králi, ale bez rozhřešení. Vracím se do konventu v Barceloně.

Bez mého souhlasu ti nikdo nedá loď, dokud mi nedáš rozhřešení.

Uvidíte, že Král nebes se mi postará o loď, aby zahanbil krále pozemského.

Stařec vykročil na břeh, rozestřel nad vlnami svůj řeholní plášť, jeden jeho konec uvázal k holi, aby mu tvořil lodní plachtu, na zbývající část pláště si klekl. Zadul vítr a unášel světce z ostrova směrem k Barceloně. K největšímu úžasu svědků šťastně doplul na pevninu, přehodil přes sebe plášť, který zůstal docela suchý, a aby zázrak byl dovršen, vešel do svého kláštera ušetřen pohledů všetečných očí. Byla doba odpoledního odpočinku. Klášter byl ponořen v hluboký klid. Nechtěl o zbytečné svědky, protože lidé obdivují kdejaké okázalé zázraky, a celkem stranou ponechávají skutečnost, že největší zázrak děje docela neokázale. Obrácení krále – to už je něco! Toto obrácení zůstává stranou pozornosti zástupů.

„Nuže, služebníku dobrý a věrný, za to, že jsi byl nad málem věrný, nad mnohými věcmi tě ustanovím; vejdi v radost Pána svého." Tato slova mohl slyšet stoletý Rajmund, když byl roku 1275 povolán, aby se zodpovídal z hřiven, které mu byly svěřeny. Bylo to snadné účtování, protože století Božích darů a milostí bylo vyváženo četnou službou pro čest a slávu Boží.

 

 

PASTÝŘ ANEBO STAVITEL? (Bl.Gundisalv 10/1)

Buch! Buch! – Ozývaly se rány na vrata hradu v Tagilde, až se skřípavě otevíraly, aby se dovnitř pevnosti těstovitě nahrnulo skoro celé podhradí spolu s houfy uprchlíků z přilehlých vesnic a stavení.

Nikdo nic nevysvětloval. S hradeb bylo dobře vidět všechno, co doprovázelo smutný věhlas proroka Mohammeda na evropské pevnině - oheň a kouř. Zdálky doléhalo řinčení zbraní a drancování křesťanských obydlí a k tomu pláč těch, kdo neměli dost pohotovosti, aby se zachránili útěkem před zkázonosně dorůstajícím půlměsícem.

Dlouho nikdo nedokázal dost účinně čelit přívalu této pohromy, valící se portugalskými kraji pod heslem:

Alláh je Alláh a Mohammed je jeho prorok!

Strašná doba, povzdechl si portugalský král Sancho I., pocházející z rodu kapetovců. Za jeho vlády se portugalský lid začal vzpamatovávat z tohoto náporu. Po dlouhých bojích byli Saracéni vypuzeni až jižnímu pobřeží iberského poloostrova. Král obnovoval osvobozená města a zakládal nová, aby se posléze mohlo přenést sídlo z Coimbry do Lisabonu. Mezitím král Alfons II. docílil sestavení portugalského kodexu.

Hm - a kdypak nebyla nějaká doba na světě po vyhnání Adam a Evy z ráje strašná? – Ulevil se Gundisalvův otec.

Syn přijal při křtu svatém jméno Gundisalv, aby mu každé jeho zavolání připomenulo jeho průbojné vizigótské předky – bojovný duch. Přesto se už od dětství stal živým zosobněním pravého opaku tohoto ducha.

Nechci se s nikým rvát, řekl svým vrstevníkům, toužícím po slávě na bitevním poli.

A co tedy chceš?

Raději se za všechny pomodlím.

Ehm, - přijímali to mnozí z jeho okolí vcelku chápavě a s porozuměním, protože už dávno minul čas převahy vizigótských božstev, kdy mohl být obviňován ze zbabělosti, protože zvítězil duch evangelia. Nikoho z jeho okolí tedy nepřekvapilo, když jednoho dne prohlásil:

Stanu se knězem.

Jistěže, schvalovali to rodiče.

A tak se pojednou hrad v Tagilde zmenšil, a pak se zmenšoval dál a dál, zrovna tak jako jeho rodný dům a vinice, až uvízly daleko za obzorem.

Coimbra? To je bude hlavní ohnisko mého dalšího růstu, zajásal Gundisalv.

Ubíral se stejně pokojně jako hladina Rio Mondego, až do dne, kdy se arcibiskupovy žehnající ruce snesly k nadšenému bohoslovci…

Ustanovuji vás, otče Gundisalve, pro farnost chrámu svatého Pelagia.

Oheň pravého apoštola podnítil svou opravdovostí srdce svěřených oveček, aby je pohnul k velkolepým činům, ale i obětem pro nebe na zemi. Nicméně Boží království stále ještě nebylo hotové.

Je to vždy zklamání pro mladé nadšence, že obětavé hlásání a služba se nesetkává s očekávaným výsledkem nejenom u nevěřících, ale také u těch, kdo si říkají zbožní křesťané.

Iluze některých dušiček o tom, že národ, který přijal Krista, je jednou provždy pokřtěný, podléhá záhy rozkladu. Každé nově přicházející pokolení si vyžaduje zbrusu novou evangelizaci a pramálo mu pomáhají k jeho skutečně novému životu v Kristu a z Krista způsoby zbožnosti a její projevy, jaké předávají mladému pokolení generace odcházející.

Spoléháš se, Gundisalve, příliš na to, co předává rodina svým potomkům.

Mně předala moje rodina to nejlepší, co měla – opravdovou víru i zbožnost. Proč bych s něčím takovým neměl počítat u jiných křesťanských rodin?

Pokud se spolehneš na to, že křesťanská víra přejde z nějaké rodiny na jejich děti, a ty že k tomu jen uděláš poslední tečku nad i, tak se brzy potkáš s tím, jak zde nenápadně a pomalu, ale přesto jistě uprostřed mládeže vylíhnou dávno překonaná a kamsi do prachu odložená pohanská kouzla a zapomenutá magie starých Keltů.

To je pravda, uznával Gundisalv. – Odněkud z neznáma se tady pořád vynořují pověry o temné síle pohlavní.

Falos! Falos! – Vyvolávali jeho krajané, když o slavnostech nabízeli zvláštní koláče, které odedávna a stále znovu pekli, a přitom dodávali s dávkou rozpustilého smíchu:

Když ho sníš, dosáhneš zvláštní mužné síly.

Inu, pokrčil rameny arcibiskup, - to je tím, že nejen s každým novým pokolením, ale s každým nově přicházejícím jedincem začíná všechno evangelizační úsilí úplně znovu.

Možná, že to, co jsem se při přípravě na svátost kněžství učil, bylo jen něco, co poučuje rozum, ale málo vzdělává srdce. Teologové nás učili znát něco o Kristu, ale neučili nás Kristu samému.

Toho se dá těžko dosáhnout v nějaké škole.

Jenže Syn Boží umřel nejen za celé lidstvo, ale za každého z nás zvlášť. Kdybych byl jenom jediný na světě, tak jsem stál Bohu za to, že se kvůli mně lidsky vtělil a přišel ve svém druhé Osobě, aby mě svým utrpením na kříži vykoupil z otroctví hříchu a smrti. Stál jsem Kristu za to, a stojím mu za to dodnes. Tak Boží Syn prožívá mou přítomnost. Chci prožívat Krista tak, jak Kristus prožívá mne.

Máš pravdu, můj synu, každý bychom měli v sobě prožívat evangelium podle Krista a vydávat svědectví o tom, co Kristus jako vtělené Boží Slovo dělá v nás, jak se v nás vtěluje a dál projevuje.

Chceš o to skutečně usilovat, otče Gundisalve?

Rozhodné potřesení hlavou mluvilo víc než jasně.

Pak bys měl, můj synu, navštívit místa pozemské pouti našeho Pána, řekl mu arcibiskup a rozhodil rukama.

Udělám to.

Napřed si ovšem opatři na svěřenou farnost náhradníka.

Ale ano, otče Gundisalve, rád zaskočím. Až se vrátíte z pouti do Svaté Země, bude vás věrně očekávat vaše stádečko.

Lisabon – Valencie – Benátky – Jeruzalém - zdánlivě přímočará cesta poutníka se posléze zakřivila tak, že se nakonec změnila v kruh. Byl to kruh snění o vlastní zbožnosti, a snadno by se Gundisalvovi změnil v bludný kruh, nebýt toho, že do něj po čtrnácti létech někdo na nejvyšších místech zasáhl.

Chceš-li, Gundisalve, jaksepatří prožívat Mou radost a Moje vítězství, tak musíš naplno prožít Moje utrpení až k smrti kříže. Osvoj si Můj život, když se potím krví v Getsemanské zahradě, když mne bičují a korunují trním. Osvoj si Moje umírání na kříži, až ti zhořkne tvoje snění, a dám ti ještě dnes okusit ráje.

Víš, kdo dovede opravdu trpět? Kdo cítí bolest? Znáš někoho, kdo trpí hrůzou, aby nevykolejil z řádu? Kdo trpí osamoceností ve své bolesti, ale přesto trpí vítězně odevzdaností do vůle našeho věčného Otce? Víš, kdo z tvého okolí prozařuje svět plný strachu a zimy úzkosti a temnoty lži nesmírnou, neutuchající radostí? Ukaž Mi někoho, kdo ti z lásky dá sám sebe jako běžný pokrm a nápoj, po kterém už nezemřeš, a tak učiní vrcholný div lásky! Kdopak tě to oblažuje slavnou hostinou na rozloučenou, a po důkazu hluboké pokory a lásky službou u tvých umývaných nohou spěchá k naplnění toho, co naznačuje při slavné hostině? Proč mám mluvit o Mé slávě a ty jen mlčky přihlížet a napůl ucha poslouchat, když to všechno dělám kvůli tobě? Neváhej a odpověz, který tvůj bratr a přítel při slavné hostině lásky nabízí své proměněné tělo k oběti?

Vždycky jsem ti chtěl být nablízku a zakoušet s tebou všechno, i s tvou přirozenou hrůzou před vším zvráceným, před vším, co by nemělo nastat. A bolest je něco, co by přirozeně být nemělo. Bolest je opravdu nepřístojná zrovna tak jako strach. Jenže právě, že tě toužím ochránit velikou obětí, proto chci trpět víc, pronikavěji a rozsáhleji než ty. Jsem, který jsem, a současně jsem dokonale ve tvé kůži, takže si bolest ani trochu nepřeji. Proto na Mě nezasloužená bolest doléhá tím otřesněji.

Co Mě ještě víc sráží k zemi, je vědomí tvého scestného bloudění světem, které beru na sebe. Tak začíná Moje utrpení. Až dosud Mi náš společný věčný Otec dával najevo, že jsem jeho milované dítě, na něž je hrdý. A teď zakouším naprostou opuštěnost. Najednou Mě náš věčný Otec nechává bez dosavadní ochrany, takže už nejsem chráněn přede všemi nepřáteli. Okamžitě si na Mě troufají vztáhnout ruce. Dosud jsem mohl bez úhony projít nitrem jejich bytosti, aniž bych je stravoval. Mohl jsem projít středem nepřátelsky běsnících davů, prahnoucích pomstou. Teď nastalo Moje bezprostřední vlastní dílo. Dobrovolně na sebe beru břemeno tvého scestného bloudění světem. U Mě je to stálá přítomnost. Teď na Mě doléhá celá tíha tvého bloudění světem jako balvany, takže Mě to sráží k zemi. Přijímám tvé bloudění v celém světě, a cítím, jak na Mě doléhá.

Všechno zaslepené bloudění světem se spojuje v jedno strašné bludiště. Každý okamžik si tam počínáš jinak. Možná se chvíli zlobíš, snad se chvíli rouháš, a pak se třeba zase hrůzou odmlčuješ. Tvá bezostyšnost jako nestoudnost všech hrubých lidí na Mě trpce doléhá. Všechna pošlapaná nevinnost, prodaná věrnost, Moje pošlapaná svrchovaná práva stejně jako i podupaná lidská práva se u Mě soustřeďují. Cítím i vykolejenost zpupného zatvrzelce, který odmítá odpuštění a pohrdá Mou láskou, protože vždycky jde raději za vládcem světa, ačkoli ví, co ho čeká v jeho službách.

Sleduji nepřehledné zástupy těch, za které zbytečně krvácím, a přece plním vůli našeho věčného Otce. Důvěrně znám vzpouru davů, rafinovaně znásilňovaných vládcem světa, kterými nezachvěje ani nekonečná láska, která se za ně obětovává. Vidím tvrdošíjné zoufalství osamělého davu, zmítaného nabídkou světa jako stéblo trávy ve větru, který se raději žene do vlastního neštěstí, než aby se spolu se Mnou sklonil pod sladké jho. Nepotřebuji tři zlaté vlasy děda Vševěda, protože přímý pohled do tváře vševědoucího Mi odhaluje, co Mě čeká o chvíli později. Vím o každé urážce, o každé slině, o každé ráně, o každé kapce krve, o každém otřeseném úderu svého srdce. Tak od věčnosti prožívám a zakouším až navěky každým okamžikem v přítomnosti zhuštěné celé Mé utrpení.

Ve tvém těle jsem k smíchu a na obtíž všem, kdo není bolestí obtížen. Prchají přede Mnou v tvém ubohém těle jako před morovou nákazou. Nikdy nezapomeň, že dávno před tebou zde stojím sám ve své nesmírné bolesti! Pamatuj, že všechny bolesti povstávají z tvé pradávné vykolejenosti! Nezapomeň, že všechny bolesti nejsou ničím před bolestí nad údělem člověka zaměřeného k našemu věčnému Otci, ale místo toho se zarývajícího do bláta vepřů. To je nejvlastnější bolest, kterou tak málo prožíváš. Proto se tak snadno uchyluješ z řádu, který prolíná tvou přirozeností. Uvažuj o Mé bolesti nad každou lidskou úchylkou! Vmýšlej a vciťuj se do hrůzy svého vypadnutí z řádu, ať aspoň trochu zakusíš bolest, kterou ti odkrývám, a ve které můžeš s Mou pomocí zahladit svá provinění.

Bolest kvůli vypadnutí z řádu. Taková je Moje lítost v Olivové zahradě. Především a obzvlášť za tebe jako představitele lidstva předkládám našemu věčnému Otci dokonalou lítost kvůli tvému sklouznutí do bludného kruhu. Vypadnutí z řádu opravdu není žádná maličkost. Vidíš to z krvavého potu, který Mi vyráží hrůzou před tím a ošklivostí nad tím. Kdopak si může smysluplně přát, aby tu nebyl kosmos, ale jen samý chaos? Rozjímej o tom, jak se svíjím v Olivové zahradě v okamžicích, kdy jsi tak otrlý, že se tě žádná úvaha nedotkne a nedovede tě odvrátit od následování touhy po uskutečnění tvého hořkého snění! Otřes svou hrozně zasněnou duši pohledem, ale třeba i dotykem Mého krvavého potu, ať znovu zakusíš spasitelnou bolest, bolest účinnou, způsobilou toho, aby tě zadržela a odvrátila od vykolejení z řádu.

Neboj se bolestí! Když bez viny beru na sebe všechny bolesti, proč chceš před ní couvat a uhýbat? Nepřipouštěj si už otázku: Copak si zasloužím tuto bolest? Raději spoj své utrpení s Mým! Nauč se vděčnosti našemu věčnému Otci, že ti dává možnost připojit něco k tomu, co platím za tvé vypadnutí z řádu! Děkuj za trpně prožívanou možnost spojovat se se Mnou v tom, v čem jsem největší!

Plněním vůle našeho věčného Otce dosahuji vlády nad sebou i nade vším tvorstvem, ale nejen pro sebe, nýbrž i pro tebe. Nedělám to snad ve tvém těle z masa a kostí, které přijímám od naší společné panenské Maminky? Tak proč se ve svém toužení pořád uchyluješ od vůle věčného Otce? Copak tě nestvořuje pro sebe a pro svou slávu? Proto nacházíš opravdové štěstí jedině v dokonalém ztotožnění s ním. Pak ti nemůže už nic uškodit, nic tě nezničí. Vůle našeho věčného Otce je neochvějná a proto také nejlepší.

Ať už jsi venku, ty vandráku! – Vyhnali ho z fary kostela svatého Pelagia, sotva se tam otec Gundisalv objevil po čtrnáctileté pouti Svatou zemí.

Mlčky odešel, věrný tomu svému dávnému předsevzetí, že nebude žádným bojovným skřítkem, ale naopak pokojným skřítkem. Záhy si našel přístřeší v jedné skalní sluji kousek za městem. Za pár dnů se tam objevila malá bouda z větví a u ní vztyčený kříž, před kterým se často krčila postavička.

Bývala tam ve dne, bývala tam v noci, bývala tam v ostrém slunci, bývala tam i v prudkém dešti.

Poustevník, říkalo se ve městě.

Je překvapivé, kolik se najde lidí, které velmi zajímá to, jak žije poustevník. Ne že by chtěli prožívat, co prožívá poustevník, ale přesto na tom chtějí mít jakousi účast, zvláštní podíl, spočívající většinou jenom v tom, že se vyhrabou z ruchu a hluku města a pak si vyšlápnou kamsi na předměstí, kam by jinak ani noha nepáchla, a tam se vyškrábou až na nějaké to krkolomně odlehlé místečko, kde se nachází to exotické zvíře, jaké pro ně představuje právě poustevník. Tam na něj pokukují, co to dělá, a jak si tam vede v odstupu od městské civilizace.

Takový poustevník si dvakrát moc klidu ve svém ústraní neužije. Zanedlouho mu poustevnu obléhají zástupy, až mu z města k ní skoro vyšlapou cestu.

Pomodlete se za mne, otče.

Poraďte mi, co mám dělat?

Poučte nás o životě. Tady máte někdo k jídlu.

Můj Pane, co si počnu tolika dary? – Když už sem lidi chodívají, tak ať sem nechodí pro nic za nic.

A už se vedle poustevny objevuje kaplička k poctě Panny Marie.

Gundisalve, oslovila ho Matka Páně o Velikonocích: - Vyhledej mezi řeholními řády ten, u něhož uslyšíš, že se ke mně denně modlí ráno, v poledne i večer, a všechno začínají a končí slovy „Ave Maria“. Tam vstup a slavně zaslib Bohu svůj život v kázni a poslušnosti tohoto řádu.

Je hledání, které znamená bezvýchodné bloudění, ale je také upřímné hledání pravdy, které představuje nacházení, na jehož konci není bludný kruh, nýbrž objev.

Vždyť je to řád bratří Kazatelů!

Prosím o přijetí, ozývá se z poustevnické kutny stařeckým hlasem.

Když odlétne kutna, snáší se bílé roucho s nezbytným škapulířem a pásem s růžencem.

Otče Gundisalve, smíte se spolu s dalším bílým bratrem vrátit k poustevnickému způsobu života, a to v Amarante.

Amar? To je přece láska. Na tom by mělo stát celé město. Duch starých Vizigótů se však tuží, jako by staré časy nebyly dávno pryč. Ať se kdokoli vydá těmi úrodnými zemědělskými pláněmi severního Portugalska, hned se mu zdá, že to, co plodí země, je příliš jednoznačné.

Falos! Falos! – Ozývá se halasně vyvolávání pekařů nabízejících svou pochoutku při červnové slavnosti.

Vinho Verdes! Vinho Verdes! – Provolávají vinaři slávu jiskrného nazelenalého zkapalněného slunečního paprsku.

Nad místními věžemi se tyčí horské pásmo Marao, poskytující velmi působivý pohled.

Chchchchchch! – Ozývá se městečkem šumění místy zpěněné vody řeky Tamega, objímané stromořadím. Zvuk tekoucí vody dává zdejšímu pohádkovému dojmu nedotknutelnou živost.

Ještě je potřeba něco dalšího, vnuká se Gundisalvovi, když se k jeho odlehlé poustevně namáhavě prodírá vyčerpaný a zpocený zástup poutníků. Vydávají se z města i z okolí, aby na vlastní oči viděli živé poustevníky.

Co?

Most přes řeku.

Blázne! – Vysmál se mu bratr zrovna tak jako mnoho poutníků. – Copak je pro nás možné vybudovat v těchto místech most přes řeku? A jak? Copak jsme stavitelé? Ostatně na to ani nemáme ani žádné prostředky.

Postavit piloty do nezdolných proudů řeky je obtížné i pro zkušeného stavitele, natož pro nezkušeného.

Chachachá! – Zase mu to odnesl proud! Pokolikáté už?

Potom se však úsilí vypjalo až k nadlidskému výkonu a nosníky na obou stranách řeky se setkaly v mohutné klenbě. A už se nad Tamegou tyčil majestátně klenutý most. Boží bláznovství se setkalo s milostí Boží.

Goncalo! Goncalo! – Hřímaly zástupy poutníků, valících se nyní přes mohutně klenutý most k poustevně.

Tak nevím, mnul si Gundisalv bradu, - jestli jsem lepší duchovní pastýř, anebo stavitel.

Pro každého má čas. – Letělo od úst k ústům: - Každému poradí a každého potěší.

Nemůžete k němu, mával rukama druhý dominikán.

Jak to? Vždyť každého přijme.

Dneska má horečku. Leží a cloumá s ním zimnice.

Horečku?

Nemůžete se mu divit, že jednou za dvaasedmdesát let ulehne na slaměné lůžko.

I když je upoután na lůžko, přesto zástupy přicházejí, aby zažily, že i z lůžka jim přichází slovo útěchy a povzbuzení.

Trochu ovoce. Tady je trochu zeleniny. Nesu víno, které ho posílí.

Zanedlouho je poustevna obložena dary jako nějaké skladiště.

Léta Páně 1259 vydechl otec Gundisalv naposledy. . .

Papež Klement X. ho pozvedl na oltář léta Páně 1671.

 

POŠETILOST A KŘÍŽ MOCNÝCH (sv. Markéta Uherská 18/1)

Tatarské hordy! Batu-chán! Valí se přímo na nás. Pálí a loupí, zabíjejí muže, ženy a děti odvlékají do zajetí!

Musíme se jim postavit na odpor. Ubráníme svoje domovy.

Co vás napadá. Porazí vás. Už jsme poznali na řece Slaně jejich strašné vojsko. Poláci se jim postavili na odpor a už je tam všechno jedno spáleniště. Dominikánské kláštery a kostely jsou v plamenech. Mniši upáleni.

Nemáme dost sil, abychom se tomu ubránili. A když se jednou ubráníme, přiženou se jich na jaře ještě větší hordy. Máme se jim snad vzdát?

Zachraň se, kdo můžeš! Už dorazili na Slovácko a vtrhli až k Budínu. Pěti proudy se valí do Uher. Stíhají v Uhrech usazené kočovné Kumány, které pokládají za své zběhy.

Pomoz nám, králi. Proto jsi naším králem, abys nás dovedl vždycky ochránit.

Jak vám mohu ochránit? Sám jsem na útěku. Ani ve Vídni nenacházím útočiště. Snad se uchytím v Dalmácii. Každopádně tu nepostavím přes zimu dost silné vojsko, povzdechl si král Béla IV.: Musíme také čelit útokům ze strany Babenberků. Fridrich Bojovný na nás dotírá od Rakous. Jsme v obklíčení.

Co si počneme?

Pánubohu poručeno, - rozhodil rukama král a vykročil s celým dvorem do chrámu. Svatostánek zakusil něco nebývalého. Podlaha se toho dne zaleskla, jak se o to přičiňovala kolena urozených.

Bože, co ode mne chceš? – Vzdychala první hlava mezi Uhry. Celou zimu byl kostel znamenitě vytápěn lidskými těly a vzdychajícími veličinami. Zejména král se dal znovu a znovu slyšet, jak vydatně ulevoval svým zbožným výlevům:

Nic ti neodepřu, můj Pane, Králi králů, i kdyby to byla moje nejmilejší dcera. Vidíš, Pane, jak strašně jsou zkoušeni polští dominikáni. Chceš-li, Pane, obětuji ti svou dcerušku Markétu, a zaslíbím ji třeba právě tolik stíhanému řádu svatého Dominika.

Neozval se vůbec žádný hlas shůry, který by králi potvrzoval jeho vyslyšení. Přesto se však událo něco překvapivého.

Na jaře, plný hrůzného očekávání, upínal celý dvůr zraky k Nejvyššímu. Břízy začaly rozpukávat a dostavily se dubnové přeháňky, když zvědové přinesli blahou novinu:

Nic se neděje. Tataři se nezvedli. Zdá se, že nápor ochabl.

Když to potvrdil i horký červen, dostavila se opravdová úleva.

Bůh přijal oběť krále Bély, řečeného Štěpána, oznámil ctihodný duchovní pastýř.

Oběť? - Jakou oběť? To, že se modlil?

Především oběť své dcery Markéty.

Třeba je to jenom náhoda, že se tatarské hordy nezvedly a nevyrazily na výboje.

Žádné náhody nejsou, Štěpáne. Je to znamení, tvrdil králi Bélovi jeho duchovní vůdce.

Znamení?

Bůh se usmířil.

Bože, byl jsem pod hrozným tlakem. Jak vážně jsem to mínil, když jsem ti zaslíbil svou dceru Markétu? – TTrápil se král.

Co na tom nezáleží, jak jsi to myslel, Štěpáne. Řekl jsi to Bohu před svědky, před svým lidem. Bůh není hluchý a přijal tvou oběť. Teď se s tím musíš vyrovnat.

Počkám, zdržoval král.

Na co chceš čekat?

Až se ukáže, je-li to odvrácení tatarského nájezdu od národa trvalé. A také – vždyť to děvče je teprve tříleté – je to ještě dítě. Je zatím dáno na výchovu k dominikánkám do Veszprému.

Samé pošetilosti mocných! – Letěly pohrdavé posměšky lidem od úst k ústům: - Král se zdráhá splnit Bohu své slovo! Jak máme věřit my králi a Bohu?

Zlé jazyky se často otírají o pošetilost mocných, ale ve zlých dobách, kdy nikdo neví, kam se schovat, všichni obracejí svou naději k mocným a silným. Jenže kdopak z obecního lidu zná kříž mocných?

Co je to za kříž?

Zvláštní odpovědnost za bezmocné, za slabé a opomíjené.

Nesmyslné utrpení, jako je násilí a zlo, působené teroristy či nájezdníky nevinným, zvláště dětem, které v nás přirozeně budí touhu po odvetě, je přirozeně snad to nejvzdálenější, co nás vede spojovat svou odpovědnost za trpící s Ukřižovaným a jeho křížem. Dobrovolné podstupování kříže a přijímání ho na sebe za někoho jiného než sám za sebe se těm, kdo smýšlejí o všem ryze pozemsky, zdá být zvláštním počinem bláznů, nebo snad výstřelkem těch, kdo už ze samé nudy nevědí, co by provedli.

Proč bychom se museli dívat na všechno jenom přirozeně, a to zejména v prostředí poživačnosti, kde se nějakému Herodovi zlíbí pro chvilkové potěšení sebe a svých stolovníků obětovat život svatého Jana Křtitele za taneček nějaké půvabky? V rozmařilejší společnosti si můžeme pro změnu dopřát pro chvilkové vytržení ze hry třeba hon na nějakého člověka nebo na celou rodinu či nějaký národ… Tady už snad budeme umět hodit přes palubu přirozené nároky a připustit ještě nějaké vyšší, totiž nadpřirozené pohnutky.

Jak dlouho ještě necháš Boha a lid čekat, až dodržíš slovo, milý králi? - Naléhal zpovědník: - Má snad obecní lid odhodit všechnu důvěru v tebe a v Boha, když se před tváří Nejvyššího a všech lidí zdráháš splnit svůj slib?

Počkejme, až to děvče dospěje. Třeba si odmítne vzít za manžele toho, který se nabídne. Potom zbude jediné řešení – splnit slib daný Pánu.

Pošetilosti mocných!

Je to ještě dítě.

Uhýbáš před zodpovědností!

Neuhýbám. Na důkaz své dobré vůle pokládám právě základní kámen nového dominikánského kláštera na Zaječím ostrově, připomínal král. Jenže písek přesýpacích hodin neúprosně trousil dál svoje zrnka.

Jsem Karel z Anjou, král sicilský. Žádám o ruku vaší dcery Markéty.

Dívčí zavrtění hlavou

Žádám o ruku Markéty. - Tentokrát se uchází český král Přemysl Otakar II.

No tak, rozhodni se, děvče, a neber ohled na můj slib Bohu a lidem. Přemysla Otakara potřebujeme. Musíme s jeho pomocí obnovit celou zemi, vypleněnou hordami Batu-chána. A taky máme v patách Fridricha Babenberka.

Neboj se, otče, vévoda Fridrich bude povolán k Nejvyššímu, - konejšila Markéta nic nechápajícího otce.

Ach, to víš, že jednou bude povolán před soudnou Stolici, jenže kdy?

Stane se tak v bitvě na Litavě. Tím Babenberkové vymřou po meči.

Král Béla se tvářil jako by mu uletěly včely a nic z Markétiných slov nevnímal. Místo toho dumal nahlas:

Mohu také sám ustoupit z trůnu, když mi lid vypoví poslušnost.

Markéta řekla rozhodně: Nikdy se nevdám za Přemysla Otakara.

A co Lev Haličský?

Patřím celá Bohu. Proto říkám ne.

Markétko, neobětováváš se snad kvůli mně?

Ne, otče. Nejde jen o tvou korunu. Nezáleží jenom na tom, že jsi mě zaslíbil Nejvyššímu před svědky. Jde o Boha. Tomu jsi mě zaslíbil, a Bůh nezapomíná. A já jsem za to vděčná. - Vypadala jako děvče, které právě našlo divotvorný hrnec s pokladem na konci duhy.

Tak se rozvíjely události, hodné Shakespearova pera, v mnohém podobné příběhu krále Leara a Kordelie, jenže mnohem hlubší.

Pak nezbývá, než splnit zaslíbení Bohu, protože to je přísaha.

Přijmi, Markéto, jak je zvykem, závoj s papežským požehnáním na znamení odřeknutí se světa, - pronášel slavnostním hlasem v ostřihomském chrámu, otec Humbert, magistr dominikánského řádu, když jej nechával spočinout na hlavě dvanáctiletého děvčátka. Nato se sneslo slavnostní požehnání na nový klášter na Zaječím ostrově uprostřed Dunaje, kam se celý klášter i s novou sestrou odebral.

Proč tak mladičká? Copak z toho má už rozum? Jak se může sama svobodně rozhodovat? – Ptá se kdosi, kdo málo věděl o kříži mocných, o strašných poměrech v době mongolského ohrožení, o slavných zaslíbeních a obětech, pronášených veřejně před Nejvyšším v čas krajní nouze, o potřebě uchránit lid nejen před nepřítelem vnějším – Batu-chánem, ale i nepřítelem vnitřním v podobě vypovězení poslušnosti mocným a bezvládí.

Jako královská dcera se toužím podobat Králi králů, který o sobě říká: Nepřišel jsem, aby mi bylo slouženo, nýbrž abych sloužil.

Komu mám posloužit? - Hladovým, nahým, malomocným, zmrzačeným a nejrůzněji jinak postiženým.

Nejsme na ostrově pro nic za nic, sestřičko, ale především pro to, že se sem vyváží lidský odpad: malomocní. Uklízej po nich, umývej je, nakrm je a napoj, a pak po nich všechno umyj a ukliď, a zítra můžeš začít nanovo.

Už nemám sílu, - nese se vzdychání kolem kříže ve svatyni. Kůra nového stromu života, zasazeného na ostrově svaté Markéty, zaznamenává osvěžení čerstvou mízou, dostavující se kupodivu zvenčí.

Pane, ukaž, jak to pro nás a naši spásu zvládáš na kříži. - Krev, slzy a pot. –

Vzduch vibruje bolestným růžencem. A sotva ustává, rozvlní se opakováním žalmů. Uprostřed hloučku pro svět ztracených existencí jasně vyniká hromádka v rouchu, vždy znovu do běla vypraném, která vytrvává, když ostatní ochabují a zůstává, a když druzí utíkají z očistce na tohoto světa.

Vzduch, rozechvělý bzukotem růžence, protíná ostře jako tatarský kinžal:

Utopená sestra! - Nahnula se nad okraj studny a spadla tam. Než jsme ji stačili vytáhnout, je bez dechu.

Přineste ji sem, ozývá se rozhodně Markétin hlásek.

Z jasných stínů se rozhýbá jeden jasnější. Odstraňuje bláto a trávu z úst nebohého. Pak na něj vkládá ručky se zarudlými jizvami Ukřižovaného a tiskne jí ke tváři křížek od růžence: - Pane, do tvých rukou svěřuji její duši.

Utopená sestra se pohne, vyhrkne z úst vodu a nabere dech.

Obživla! – Bohu díky!

Ze všech stran se ozývají hlasy:

Markéto, pomoz! - Markéto, mám hlad! - Markéto, poraď! –A nikdo neodchází od studnice pokory s prázdnýma rukama.

Znala tajnosti lidských srdcí, potvrdily sestry, když po necelých dvaceti letech prožívání pozemského očistce spočinula v náručí Abrahámově. Od té doby celý klášter zavoněl, jakoby rozkvetl tisícem květů. Žádný felčar ani ranhojič by nestihl poskytnout tolik uzdravení a úlevy, jež se i nadále dějí na jejím hrobě.

 

NENÍ RŮŽE BEZ TRNÍ (bl.Jindřich Suzo 23/1)

Takhle to dál nejde, zlobila se babička: - Chlapec přichází do věku, kdy potřebuje otce.

Vždyť dobře víte, máti, že to není možné. Jeho otec, rytíř z Bergu odejel na křižácké tažení. Brání Jeruzalém a celé křesťanstvo před Saracény. Jindřich ví, že jeho otec je hrdina. Má ho v úctě.

Jenže kdy ho viděl? Nebude-li ho mít na očích jako živý otcovský vzor činorodosti, rozhodnosti a spravedlnosti, zůstane jako ta třtina ve větru. Jiní v jeho věku už berou do ruky meč a zkouší se s ním ohánět.

Jindřich na to není. Je slabý.

Rozmazluješ ho.

Je tak hodný a zbožný, hájila ho maminka.

Pch! Zbožný? Je jako ovce. Drží se tě za sukni a dělá všechno podle tebe. Ty si klekneš, on si klekne, ty vzhlédneš na kříž, on vzhlédne na kříž, ty zbožně vzdechneš, on zbožně vzdechne. Je to dítě nebo loutka? Měla bys ho dát na výchovu do kláštera.

Tak půjde k dominikánům. Jsou tu přímo v Kostnici, rozhodla matka.

Pět let se vlnil bělostný obraz Jindřicha v pohupujících se vodách Bodamského jezera, ale jeho vnitřní rysy zůstaly stejně nevyhraněné, rozvlněné a rozbředlé. Tělem v klášteře, srdcem ve světě.

Při svých hřivnách bys dokázal víc, říkali mu bratři z kostnického konventu.

Cítím se tu jako prodaný.

Třeba jsi prodaný. – Cha, cha, chá! – Prodaný! Prodaný! Prodaný!

Svému zpovědníkovi se svěřil: Myslím, že když mě Pán uchrání těžkých hříchů, které by mohly poškodit mou pověst, nemusím brát ty lehčí hříchy tak vážně.

K jeho překvapení mu duchovní otec odpověděl: Synu, jsi na nejlepší cestě k vlažnosti. Říkáš si, mouchy sežerte si mě. Ale tohle musí skončit. Pokud nenajdeš sílu zbavit se rozhodně té duchovní zbahnilosti, je to tvůj duchovní konec.

Nejprve nabyl dojmu, že se mu srdce snad utrhlo od své základny a zarazilo se mu o přední zuby, takže jen vyjekl:

Co – cože?

Rosteš duchovně od desíti k pěti.

Ztumpachovatěl jako hrdý rytíř přistižený v nedbalkách. Měl pocit, jako by ho někdo bacil leklou rybou přes kořen nosu. Brada mu sjela hluboko mezi ramena, oči se mu zakutálely a neměly se k návratu. Byl by se snad skácel, nebýt zpovědnice, o jejíž okraj se zachytil oběma rukama.

Co je? Vždyť pečlivě vykonávám všechny očekávané úkony zbožnosti, převzaté od matky a pak ještě vytříbené tím, co jsem si osvojil u dominikánů. – Hm, navenek ano, ale co je uvnitř? V duchu dával zpovědníkovi za pravdu, protože jeho smysly ho skutečně táhly jinam. Srdcem se sháněl po světských věcech a požitcích. Ty však zanechávaly v jeho duši prázdnotu a pustotu.

To mám vážně opustit svět a sebe sama a myšlenky na svět a na sebe? Nestačí, že jsem se rozešel se světem vstupem do klášterního ústraní? Mám se s ním rozejít i vnitřně? Zní to strašně, skoro sebevražedně. Rozloučit se s přáteli světa a vydat se do duchovní emigrace. Co tomu řeknou ostatní, když uvidí, že už nežiji jako oni? Co řeknou přátelé se smýšlením skrz naskrz pozemským? – Bože, poraď mi.

Začít mystický život vlažností je jako chytat rybu za ocas. Jestli chceš přemoci změkčilé a odbojné tělo laskavým domlouváním, tak jsi šílenec. Chceš svět a přitom sloužit Mně? Vyloučeno. Nechci tě půl, ale celého. Také jsem se za tebe nedal ukřižovat jenom napůl, ale celý. Jestli si ovšem chceš povolit, tak hoď zbožnost přes palubu, a nedělej Mi a Mé Církvi ostudu nějakým kejklířstvím. –

Ovšem kam se poděju, když opustím klášter? Bojovat nedovedu ani nechci –

Podlaha jeho cely se rozkolébala jako podzimní hladina Bodamského jezera a křížek na stěně se mu před očima rozdvojil, přičemž obě ukřižované postavy jaksi světélkovaly. Dlouho nebyl schopen promluvit,

Když se znovu spojily v jednoho Ukřižovaného, napadlo ho:

Jak je to možné, že jsem si toho všeho celých pět let v klášteře vůbec nevšiml?

Vření vášně není snadné zpozorovat, jste-li spíše sebestředný člověk, a to Jindřich byl.

Netušil, jak dlouho se pohyboval ve stavu ledovcovitě zmraženém, ale připadalo mu to jako věčnost. Ani by se nedalo odhadnout, jak dlouho by tam stál, kdyby se nepřihodily další události, které zaměřily jeho pozornost jinam. Náhle odněkud shora cosi zařinčelo, jako by saracénské vojsko tasilo šavle. A když to Jindřich uslyšel, jeho ztuhlé údy ožily a zmocnila se ho prudká činorodost. Skočil do haly a hledal vpravo i vlevo úkryt.

Probral se do staronové situace s pocity, které rozhodně nelze označit za šťastné a rozjásané. Připadal si jako vojevůdce, který jednou ráno procitl a zjistil, že vlastní neopatrností dopustil přítomnost nepřítele ve svých zádech i po stranách. Taková věc pak vede k pocitům selhání a sebeobviňování.

V jeho vzezření a chování došlo k nesmírné změně. Když s ním přátelé-světáci před časem mluvili, i velmi netečný pozorovatel by v něm rozpoznal mladíka-hrdinu, kterému patří svět. Nyní bylo neméně patrné, že hrdina padl, a to bolestně a hlučně. Vystupoval s krabatým čelem, zkaleným zrakem a ústy pootevřenými. Prostě měl v sobě něco z povadlého květu či z ptáka s nalomeným křídlem. Pozvolna se rozhoupával, když se zrychlená činorodost obracela proti němu samému. Pak si počínal velmi rozhodně a s dravostí divé šelmy, vrhající se v neronovském cirku na nebohé křesťany.

Musím zemřít, ale ne že bych docela spáchal sebevraždu, nýbrž postupně umrtvovat své tělo, abych s každou další dávkou umrtvování byl blíže Ukřižovanému.

S děsivou vizí tatarského trýznění zajatých křesťanů vyrazil ke kostnickému kováři. Vtiskl mu do dlaně hrst penízků se slovy: Ukaž, co dovedeš!

Sssss! – ozvalo se otevírání tisícovky sodovek. – Kdepak by se v Kostnici začátkem čtrnáctého století vzaly sodovky. To vyšlo z pevně zaťatých úst mládence, který si právě dal vypálit na hruď nápis JEŽÍŠ KRISTUS.

Odvrátit se násilím od tvorů a od sebe jako tvora není žádný špás. Jestliže duše toho, kdo se odvrací od tvorů, je značně citová a náchylná k nejrůznějším něžnostem a útěchám, které přináší styk s oblíbenými osobami a věcmi, je toto násilí tím větší a bolest, kterou působí citlivému srdci, je tím krutější. A Jindřich měl po matce, jak vyznává, srdce citlivé. Trpěl hrozně. Trpěl tím víc, že nenalézal dlouho nikoho, komu by si mohl postěžovat se svým bolem, neměl žádného důvěrného přítele, jemuž by se svěřil se svými pochybnostmi, touhami, boji. Naříkal ve svém srdci, stěžoval si Božské Moudrosti.

Hlas v duši mu říkal:

Odedávna musí láska trpět. Není milovníka, jenž by nebyl mučedníkem. Musíš proniknout mým trpícím člověčenstvím, chceš-li se dostat k čirému božství.

Zprvu se Jindřich zhrozil krutých slov. Přirozenost se vzpírala je provést, ale nadpřirozená láska zvítězila nad přirozeností, láska, která je silnější než smrt. Vydal se cestou lásky za Mužem bolesti, bičovaným a umírajícím na kříži jen z lásky k člověku. Odhodlal se podrobit své tělo zcela službě lásky. Snažil se je skoro zničit, aby duch žil jen pro svého Boha.

Tak zakouší kříž v jeho cele nebývalé osvěžení. V tichu, pravidelně se dostavujícím po děsivých zvucích, připomínajících srážku křižáků se saracény, se uklidňuje a slyší:

Nevíš, že jsem branou, kterou musejí vstoupit všichni opravdoví přátelé Boží, kteří chtějí dojít pravé blaženosti?

Kůrka chleba a trocha vody, jenom krátký spánek. Žíněná košile a železný řetěz a růženec. A k tomu nástroje, připomínající mučírnu Batu-chána pro zajaté křesťany.

Jako by je medvěd poškrabal drápy, poznamenal Suzo, když umýval své tělo v ledové vodě.

Tyto boje musím vybojovat sám. O tomto zápase, vyhlášeném tělu nemohu mluvit s nikým, ani ze světa, ani z kláštera. Jinak by měli to, že u mne propukl nějaký strašný sebeobviňovací blud a fanatická snaha po sebetrýznění.

Pohublá tvář askety však prozrazovala mnohé.

Půjdeš studovat bohosloví na naše řádové učiliště do Kolína, rozhodl v té době převor.

Celých šestnáct dalších let prožíval poustevnicky a postrádal přítele. I když se rozhodl bojovat s tělem sám, v duchovní sféře potřeboval původce. Kdykoli v životě nastane nějaký zádrhel, který způsobí, že čelo dosud hladké se starostlivě zachmuří a člověk se ptá: Co si teď počnu?, tak nejlepší postup, jak na to, je svěřit se do rukou osvědčeného znalce a nechat mu volnou ruku. Vojevůdce, jemuž docházejí síly, se raduje při hlaholu polnice, doprovázející příjezd posily, a podobně i Jindřich pocítil v srdci naději, když se jeho záležitosti ujal sám Mistr Eckhart, muž nad jiné zkušený ve vedení duší. Nicméně ani ten zdaleka neznal všechny podrobnosti ohledně Jindřichova nelidského zacházení s vlastním tělem.

Po šestnácti letech nelidské mučírny, do níž se Jindřich Suzo dobrovolně uvěznil, a kdy se snažil u paty kříže poznat na vlastní kůži krev, slzy a pot Ukřižovaného, přišel den Seslání Ducha svatého.

Jindřichu, tvoje tělo se stalo dokonalým služebníkem ducha, který se touží rozletět ke Mně, svrchované Lásce, prameni veškeré blaženosti. Svěř se konečně s naprostou odevzdaností do Mé sladké náruče. Všechno vnější mučení těla by bylo marné bez tvé dokonalé odevzdanosti do Mé svaté vůle.

Nastalo stěhování – stará, hřeby pobitá vrata, řetězy, provazy, řemeny a kdovíjaké další harampádí putovalo na smetiště. Ve vyprázdněné celičce zbyl jen prostý kříž a stolek s židlí a skromné lůžko.

Tak se ukazovalo, že Jindřich přes svou pověst výstředního askety a bigotního fanatika přece jen nebyl tak zaberanělý. Ten beran se teď prokazoval jako úplné jehňátko

Co chvíli k němu přikvačila inspirace shůry: Jářku, proč nemetáš kozelce jako David před archou úmluvy a nezpíváš radostnou píseň? Ovšemže, metání kozelců a veselé výskání nepřichází v úvahu, pokud sloužíš před svatostánkem, ale mohl bys aspoň vděčně obrátit pohled k nebesům a zvolat: Hosanna – Hosanna – Hosanna !"

Překypoval energií a dobrou náladou, byl od toho dne naladěn v duchu optimismu, tvrdícího, že tento svět je nejlepší ze všech světů. Vyzařoval přesvědčení, že na tomto nádherném světě je dnes všechno v úplně a naprosto perfektním stavu, a že se Bohu nikdy nic nevymklo z rukou.

Kráčel pomalu a zamyšleně, podle lidí spíš jako náměsíčník než jako zdravý a silný mladý muž plně ovládající své dolní končetiny. Chodci, do nichž vrazil, o něm smýšleli nelaskavě. Ovšem, ruku na srdce, mohlo tomu být jinak, kdyby měli k dispozici všechna fakta. Pak by si uvědomili, že si zaslouží spíš účast než kritiku.

Boží Láska ho povznesla do svých hedvábných výšin. Příznaky byly nepopíratelné. Ztišená láska se rozlévala na všechny strany. Čím tvrdší býval k sobě, tím spíš se rozplýval vůči ostatním, jako když medu ukrajuje. S potřebnými znalostmi školskými, obohacenými vědomostmi Mistra Eckharta, ale také zkušeností z vlastních divokých bouří ducha, snadno vedl ty, které Bůh povolával.

Nevíte, kde je otec Jindřich? – Který? - Přece ten známý kazatel. - Kdože? - Přece otec Suzo. Hledáme bratra Jindřicha. To je ten vyhledávaný zpovědník Suzo a osvědčený vůdce duší k dokonalosti. – Čekáme na otce Jindřicha.

Ze všech stran se k němu stékaly zástupy hříšníků jako divoké alpské bystřiny. Sám cestoval od kláštera ke klášteru, nejčastěji Porýním.

Peníze nebo život! – Vybafli na něho lapkové v temném lese.

Nemám nic. Jak vidíte, jsem žebravý mnich. Jsem Jindřich Suzo.

Cože! Ten zpovědník? – uklouzlo jednomu z nich tenčím hláskem. Sotva odkryl kapuci, vyklubala se z něho dívčina.

Říká se, že kdo se ti vyzpovídá, i kdyby byl sebevětší hříšník, toho Bůh už nikdy neopustí. - Mohu se vyzpovídat, otče?

Jen do toho, milé dítě. Ve jménu Otce i Syna…

To je můj manžel, ukázala pak na druhého lapku a zamávala na něho: Vyzpovídej se taky.

Jenže já jsem i vraždil.

Vyznejte se, můj synu, ve jménu Otce i Syna…

Tou dobou už po něm vzdychaly sestry v klášteře v Töss. Hlavně sestra Alžběta Staglinová, kterou přivedl k vysokým stupňům dokonalosti, měla obavy:

Jen aby se mu cestou něco nestalo. Taková nepohoda. Psa by ven nevyhnal, a ještě ti lapkové na cestách. Modleme se za otce Jindřicha. Pak už se klášterem rozléhal plynulý tok růžencového vrnění, jako když kočka přede.

Sotva se vrátil Jindřich do své cely, klekátko před křížem si vrzavě povzdechlo nad svým údělem. Když dovrzalo a růženec vychladl, dostalo psací náčiní co pro to. Pero se skřípavě rozběhlo po pergamenu, a kolem stolku se snášel k zemi jeden list po druhém.

Co to pořád smolí ten Jindřich? – Kroutili hlavou bratři v refektáři: Kdo se ho o to prosí? Na co si to hraje? Je přece dost příruček k duchovnímu vedení. Tys mu to snad uložil, otče převore?

Kdepak, ošil se převor, a hned se dal do párání: O ničem nevím. Inu, je to divný pták, tento Jindřich.

Jestli nechodí k těm sestrám do Töss nějak moc často.

Hlavně kolem sestry Alžběty se prý nějak moc točí.

Projevuje jí bratrskou lásku.

Ták. – Hm. – Toká jako bratrská hrdlička. Kdykoli ji osloví, tak dbá náramně na to, že slovo vítězí s úsměvem – podotkl kterýsi bratr, ládující do sebe sousta jako přístavní dělník, házející žoky s koprou do podpalubí.

Otče Jindřichu! – Ozval se převor v křížové chodbě, kde se procházel otec Suzo: Na slovíčko….- Viděli vás, že jste se políbil se sestrou.

Otcovské políbení.

Opravdu? – Zasvítily dvě farizejské oči, a ústa jízlivce se dávala slyšet: Pomyslete i na úřad, který zastáváte. Pomyslete na pohoršení.

Ano, otče převore. Myslím hlavně na pohoršení kříže.

Jen aby – šmikal vzduchem neklidný ukazovák.

V těchto si Jindřich mohl naplno vychutnávat svou touhu trpět nevinně pro Krista. Byl však Bohem nadaný, prostě amadeovský optimista a rány osudu, které ho nyní stíhaly, v něm neudupaly všechnu naději.

Říká se, že kam čert nemůže, pošle babu. Zanedlouho cítil Jindřich na sobě přibitá hejna očí celé plejády pravzorů Eulálie Čubíkové pro Chevalierův román Zvonokosy. K jeho pocitům se brzy přidaly i pocity Julia Caesara poté, co byl proboden svým oblíbeným synovcem. Nejrůznější podrazy od nepřátel snášíme mužně, i když je neschvalujeme, ale když nás zradí bratr, pijeme kalich hořkosti do dna a cítíme se podle toho.

Zlé jazyky se ve své utrhačnosti činily, div že nedošlo k jejich zauzlení.

Kam se poděly zásvětné dary? Byly tu v kapli. Někdo ukradl? – Otec Jindřich prý potřebuje hodně dárků pro ty svoje sestřičky…

Podvod krvácejícím obrazem Ukřižovaného? – To by vypadalo tak leda na otce Jindřicha.

Víte, že jeho vlastní rodná sestra utekla z kláštera a on ji s hanbou přivedl zpět? Jó, ten to s ženskými dovede zaválet. Pěkné kvítko, tenhle otec Jindřich.

Za velkého moru někdo otrávil studny. Mluvilo se hodně právě o otci Suzonovi. Moc nescházelo a velkomožní páni by ho byli zhoupli na větvi. Jen tak-tak že vyvázl. Má to někdo z pekla štěstí!

Svedl mě a opustil! – Ječela kterási hysterka, možná i posedlá zlým duchem, na celé kolo.

Kdo?

Přece ten chlípník Jindřich Suzo.

Říkávalo se, že neexistuje situace tak svízelná, aby vyvedla Jindřicha Suzona z jeho příslovečného klidu, který býval přirovnáván k duševnímu rozpoložení tresky na pultě rybárny.

Má snad otec Jindřich hroší kůži, otče převore? Něco s tím musíme provést. – Naléhali bratři.

Překládám vás, milý bratře Jindřichu, do kláštera v Ulmu, rozhodl převor.

Lidé, kteří jsou zasaženi v samém svém jádru, obyčejně reagují dvojím způsobem. Buď zuří a soptí. Takový byl možná král Lear. Jiní upadnou do mrazivého chladu, jako by jejich krevní oběh právě zamrzl. Jindřich Suzo náležel asi k této druhé skupině. Když šlo do tuhého, změnil se v ledovec.

Pojednou nemohl ani studovat, ani se modlit. Zůstal zhroucený před křížem v celičce. Zastavil se čas a Ukřižovaný nad časem dal najevo svou vůli.

Proč zde sedíš? Vstaň a ponoř se do Mého utrpení. Jedině tak přemůžeš své utrpení!

To, co vyhlíželo jako hromada suti zapomenutá po zednících, se pohnulo a na tváři se rozehrál úsměv.

Čemu se směješ, blázne Boží?

Člověk, který dovede dobře trpět, dostává za své utrpení odměnu zčásti už v tomto čase. Získává pokoj a radost ve všech věcech a po smrti najde život věčný.

Dne 25. ledna 1365 se v Ulmu rozloučil se světem, s nímž sváděl po léta tuhé boje. Papež Řehoř XVI. dovolil roku 1831 uctívat Jindřicha Suzona jako blahoslaveného.

 

CO JE BŮH? (sv.-Tomáš Akvinský 28/1)

Opomenuli jsme v našem rodu Dárce všech darů, když nám požehnal čtyřmi dcerami a třemi syny, posteskla si hraběti Landulfovi jeho lepší polovička Teodora.

Cože?

Obyčejně se posílá ke službě Bohu prvorozený, ale u nás v Akvinu máme vojáka a zase vojáka, a bude snad i náš nejmladší Tomáš taky vojákem?

Hm, pravda, - uznával starý hrabě, - tak ho pošleme na výchovu do Monte Casina.

Aspoň se tím zpečetí mír, když jsi to tam pod císařskou korouhví nedávno tak poplenil.

Jednou tam být může náš Tomáš opatem, jako je dosud můj bratr, spekuloval hrabě z Akvina.

Tak vypukla Tomášovi učednická léta, ale i pro benediktiny začala doba zkoušek. Zůstávali totiž stát s otevřenou pusou, kdykoli jejich nový žák pronesl otázku: A co je to Bůh?

Žádná odpověď je taky odpověď. Musím hledat jinde. Kde? U dominikánů z Neapole, kam byl později poslán studovat na císařskou univerzitu.

O té mendikantské sebrance se mi ani nezmiňuj! – Rozčílil se doma hrabě z Akvina: - Ty máš svoje poslání na Monte Casinu.

Ještě větší červený kohout se usadil na střeše v Akvinu, když se Tomáš objevil v bílém rouchu svatého Dominika.

Když ani hraběnka nic nezmohla s Tomášem, poslala zprávu svým dvěma synům v císařském vojsku: Musíte vysvobodit Tomáše od těch mazaných mendikantů, kteří nám ho obloudili.

Před vojáky se nikde neschováš. A tak se mladý Tomáš záhy octl zpátky na rodném hradě.

Nedovedeš si představit, jak by s námi zatočil císař Bedřich, kdybys dovršil řetěz našich rodinných průšvihů svým vstupem k dominikánům. Zapálil by nám střechu nad hlavou! – Sýčkoval starý hrabě, ale když syn trval na svém rozhodnutí, rozkázal:

Do věže s ním!

A už jsou tady zkoušky. Horu pokušení stíhají nejstrašnější hrozby. – Moc, sláva, bohatství, nejvyšší mety učenosti v církvi a skoro nebe na zemi, anebo šatlava, zkáza rodné hroudy, stíhání celé rodiny, hrozba věčného zatracení.

Taková je Tomášova výchozí zkušenost z dvouletého pobytu v kobce na věži hradu Rocca Secca. Místo řádových bratří objevuje v tomto noviciátu pomoc andělů a důvěrně se s nimi sbližuje. Každopádně ale vítězí někdo jiný než duch světa. Nicméně to vyhlíží náramně hrozivě. Jak skvěle může vypadat nějaká mazanice uhlové černě a sazí z krbu na dveřích? Uhlem načrtnuté znamení kříže. Co to znamená? - Pro někoho děsivé znepokojení, pro jiného útěchyplné vyznání. Tak si Tomáš osvojuje jako výchozí ono zásadní nepochopení světa pro zbláznění se do Ukřižovaného. Jenže, co znamená svět? Svět se představuje nejenom smutnou vzpomínkou na ztracený ráj, opuštěností, dobýváním chleba vezdejšího v potu tváře, řinčením zbraní a smrtí, ale také uhlazeným dvorním prostředím, kde tě zradí tanečnice v krajkách stejně jako dvorní šašek, kde se zableskne dýka v bratrské ruce a jed se tají v poháru vína.

Jednoho slunného rána se stalo něco vyrážejícího dech. Bylo to skoro dva roky poté, co povýšený hrabě, hraběnka, Tomášovi rodní bratři a sestry a dvorní čeládka svorně zavěsili Damoklův meč nad hlavu dominikána, čímž mu na chvíli pokazili náladu a podněcovali v jeho srdci pocity, jež by nikdy neměly vzniknout ve vztahu k rodnému domu. Právě tehdy se otevřela cesta k svobodě.

Sotva se ocitl na svobodě, zajásal: Vzhůru za bratry do Neapole!

Tohle dvouleté věznění byl pravý noviciát a Tomáš v něm obstál. - Uznali dominikáni: - Může být připuštěn k věčným slibům.

Nadobro osvobozen slibem chudoby, čistoty a poslušnosti - vzhůru za Ukřižovaným! Cesta vede po boku magistra řádu, otce Jana Teutonského na sever. A už je tu Kolín. Pro Tomáše je to především teologie v podání otce Alberta z Böllstadtu. Potom ve službách otce Alberta vzhůru na pařížskou univerzitu a pak zpátky na sever. Potom však následuje větší zkouška, než jakou připravují univerzity. Na rodné Akvino naplno doléhá pohroma: oheň, válka, vězení, smrt...

Tak toho se naši doma tolik obávali, a už je to tady. – Šeptá zdrcený Tomáš v kapli: Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa!

Kříž v kolínském klášteře zaznamenává nebývalé oživení. Strom života je zaléván důrazným přiblížením se kajícníka na slavné tvrdé dřevo, probité hřeby skrze lidské tělo. Tady se získává jedinečná zkušenost bezvýhradného osobního připoutání se ke kříži, k Ukřižovanému po jeho boku jako kajícný lotr. Jak prapodivné vlastnosti pokání - vysiluje, ale také posiluje, umrtvuje změkčilé, ale přitom zakaluje a proměňuje. Mění slzy ze smutných ve šťastně oslavené. Takový je samotný růženec lidského života: od radosti z narození přes trpké zkoušky k slavnému vítězství. Pak se na místě lidské nalomené třtiny vynořuje hrdina, jasně poznamenaný přestálým utrpením kvůli Ukřižovanému a s Ukřižovaným.

Kdo to je? – Tomáš? – A co to má zářivého na hrudi? Hvězda? Světlo? Drahokam?

Jsem připraven, - ozývá se z hábitu rozprostřeného před oltářem kolínského dómu.

Nato se spouští neviditelné světlo ze vztažených biskupských rukou, doprovázených hejnem dalších rukou kněžských, aby to všechno potvrdila slova slavné formule a slavné pomazání.

Radostně obtížen skrytým nákladem, použitelným ve službách Ukřižovaného, prochází učenou Paříží, aby posléze mistrovsky vštěpoval posvátnou moudrost do myslí posluchačů.

Koho zajímá jak? - Nashledanou v klášteře svatého Jakuba. Hned první rokování o svobodě vyučování je náramně důležité. Jde o samo bytí či nebytí obou nových řádů: kazatelů a minoritů.

Takže další knihomol či vědátor? Nic takového. Třebaže prolétne jako meteor kdejakým veřejným rokováním, žije sám a sám ve svém duchu s Ukřižovaným. Své hlavní dílo nevytváří ve škole ani jinde na veřejnosti, ale spíše za školou, v ústraní, zapomenut od zástupů. Kráčí hlubokým tichem, přerušovaným jen cikádovitým bzukotem růžence. A přesto - nikde žádná věda uzavřená do sebe. Všechno vědění se podrobuje službě Bohu a bližnímu.

Co si myslíte o tom? - A jak je to s tím? – A co tamto? – A co tamhleto? A co kdyby …? – Tak je neustále zaplavován otázkami.

Dokonce i francouzský král k němu dochází se svými starostmi. A jako vždy, až posléze, možná druhý den se každému dostává přesné a jasné odpovědi.

Zkusme zapojit do běžného myšlení přirozený rozum podle Aristotela, navrhuje Tomáš. Církev se z opatrnosti staví vůči takové novotě zdrženlivě: Ať to studují a vykládají jen mistři posvátné teologie!

Aristoteles! - Aristoteles! - Aristoteles! – Domáhají se studenti této novoty.

Proč ne? Pán Bůh nám dal rozum, abychom ho používali podle vůle Páně. Tak musíme své přirozené myšlení napřímit v duchu Kristově.

Přesazuji Aristotelovy pojmy do nového prostředí - nadpřirozeného, kde tyto přirozené pojmy ve světle víry přinášejí lidskému duchu to ovoce, že se dá lépe objasnit Boží tajemství. Usiluji o všeobecnost. To, co učím, není nic mého, nýbrž je to společným jměním celé svaté Církve. Dejte si pozor na ty, kdo mluví nebo píší o mně, nebo ze mě dělají zakladatele nějakého myšlenkového směru, protože právě tohle je mi z duše protivné. Nejsem žádný školomet ani knihomol, ale jen sám sebou. Snažím se jen uvést ctnosti do služeb Ukřižovaného.

Cože říkáte? Že se přitom řeší vleklý spor kultury s lidskostí? No, dejme tomu. Hlavní je ovšem svatost. Před člověkem se otevírá nadpřirozená dokonalost, ale ta se rozvíjí pouze na kříži. Lidskost je na místě, ale člověk musí být spojen s Bohem svatým člověčenstvím Ježíše Krista a uspořádat si vše podle nadpřirozeného cíle.

Jak se má vyučovat tajemství Eucharistie?

Hm, důležitá otázka k rozjímání, řekl Tomáš a odebral se do ústraní. Později se objevil v chrámu, aby položil svou odpověď na oltář a vzýval Ukřižovaného.

Zvědavci mu byli v patách a div, že jim oči nevypadly: Kristus stál před ním na rukopise a pronášel slova: Dobře jsi to napsal. Jakou odplatu si přeješ za své dílo?

Nic jiného než Tebe, můj Pane!

A pak – představte si - Tomáš se vznesl do vzduchu do výše jednoho lokte...

Když mu to později říkali, odpovídal: Mnohem víc než studium Aristotela mi vždy pomáhalo kajícné rozjímání před Ukřižovaným. Kříž je moje spása.

Tak mi o tom ještě něco nadiktuj, žadonil bratr Reginald uprostřed rozepsaného třetího dílu Sumy teologické, a dodával: - Teď jsou na řadě námitky proti svátosti smíření.

Nemohu.

Proč ne? Nenapadá tě nic, co by se dalo uvést?

Napadá mě toho dost. Jenže se mi už dostává takového nazírání na Boží tvář, že všechno dosud napsané mi připadá jako mlácení prázdné slámy.

Jak si člověk nejlépe udrží posvěcující milost?

Podívej, synku, kdo kráčí věrně v důvěrně blízké Boží přítomnosti a v každém okamžiku je připraven skládat Bohu účty ze svých činů, ten neudělá nic, co by ho odloučilo od Boží milosti.

Tvoje povolání je nadpřirozené tajemství. Všechna lidská vysvětlení se týkají nahodilých jevů. Proč se chceš stát třeba dominikánem? Snad proto, aby ti bylo dovoleno kázat, hlásat a psát Krista? Nebo proto, aby ses mohl vedle modlitby věnovat také činnému životu? Nebo chceš jen uniknout pozemským starostem? Nebo z lásky k chudobě žebravých Bratří? Anebo ze soucitu s dušemi, kterým stále ještě nebylo zvěstováno Boží slovo? Či snad z odporu vůči nešvarům, které se kvůli majetku Církve šíří mezi duchovními osobami, a který budí závist a pohoršení mocných světáků?

Nic z toho nepomíjím, ale hlavně se ptám: Co je Bůh? K odpovědi musím shromáždit všechny roztroušené prvky moudrosti v jednotu učení.

O to se snažím, pokud dýchám, a totéž připomínám, i když už nemohu nabrat dech.

Zázrak! Vidím! – Volal starý slepý kněz poté, co během svých proseb k Bohu přitiskl svou tvář na Tomášovo bezduché tělo.

Zázrak! – Zázračné uzdravení! – Zázrak! Chromý chodí!

Pšt! Pššt! Pšššt! – Tiskl ukazovák na ústa opat z kláštera a šeptal důrazně: Neupozorňujme na žádné zázraky v souvislosti s Mistrem Tomášem. Nebo nám budou ještě jeho ostatky odebrány.

Vyhlašujeme klatbu nad 20 tezemi učení Tomáše Akvinského! – Ozval se pařížský biskup Tempier v den třetího výročí učitelovy smrti.

Také dominikán Robert Kilwardby, arcibiskup canterburský, nechtěl zůstat pozadu a spěšně se dal slyšet: Učení Tomáše Akvinského je bludné, zejména teze o jedinosti podstatné formy, které budí na našich školách strašné pohoršení.

Do této vzedmuté vlny fanatismu se v roce 1232 ozval pokojný hlas papeže Jana XII.:

Vyhlašujeme Mistra Tomáše z Akvina za svatého a jeho učení za pravověrné.

O pár století později vyhlašuje Pius V.: Svatý Tomáš Akvinský je učitelem Církve.

Další staletí vyplavují na světlo Boží moderní filozofické zmatky v takové spoustě, že se papež Lev XIII. dává slyšet:

Vyhlašujeme učení svatého Tomáše za učení Církve. Ukládáme všem učitelům řídit se při vyučování nauky víry vedle Písma svatého především Tomášovým učením. A jak by, když tato duchovní stavba, spojující na zemi stvořené přirozené základy s nadpřirozeným nebem, odolává uprostřed víření a vlnobití světa.

 

AGÓNIE A EXTÁZE SVATÉ KATEŘINY Z RICCI (4/2)

Měl by ses znovu oženit, Petře. – Radili přátelé i příbuzní.

Ne, vrtěl hlavou pan z Ricci, truchlící nad zesnulou manželkou Kateřinou.

Máš, pravda, pět dětí, čtyři děvčata a chlapce, takže tvůj rod jistě nevymře. Jenže děti nemají matku.

Mohou jít na výchovu do kláštera. Pětiletou Alexandrinu už přijala její teta Luisa. Je abatyší v klášteře svatého Petra z Monticelli v Monte Ulivato.

Tou dobou příjemně dopadaly popolední sluneční paprsky na klášterní zahradu a měnily ji v zelený a jantarový ráj, jak to sledovala příroda. Značný počet místních ptáků melodicky pěl v podrostu na konci trávníku, zatímco jiní, ti energičtější, hopkali po trávě a hledali červy. Včely, které byly milosrdně ušetřeny vědomí, že až se sbíráním medu málem udřou, připraví je o něj líní lidé, nyní pilně bzučely a střemhlav se spouštěly do květů. Okřídlený hmyz v sluneční záři tančil tarantellu. To vše doplňoval veselý smích sester, prohánějících se během rekreace se smíchem po trávníku. Jedna z nich zvesela vyzpěvovala píseň Dindirindin a ostatní ji honily. Když ji dohnaly, rozdělily se po dvou a každá rozdováděná dvojice skotačila dál po svém, až to připomínalo villanellu od Fabricia Carosa.

Možná si myslíte, že to je všechno. Kdo by předpokládal, že se už nedá dodat nic k vykreslení příjemného ovzduší pohody, byl by na omylu. V tomto okamžiku se vynořila v ozdobných dveřích kaple matka představená dominikánek a doplnila tak obraz detailem, kterého bylo třeba k úplnosti scény.

Ty nejsi v zahradě, když je tak pěkně, Alexandrino? – Pronesla do šera. Zahleděla se pozorně dovnitř, a když se rozkoukala, zahlédla raneček bělostné látky, nacházející se před křížem, ale to už k ní dolehl tenký dívčí hlásek, na konci se plačtivě zalamující:

Mně je tady dobře, matko představená.

Ty pláčeš?

Ano.

Ublížil ti někdo?

Ne.

Tak co se děje?

Hříšníci pořád ubližují Pánu Ježíši a mě to bolí.

No tak si tady zůstaň, svolila a odebrala se do klášterní zahrady.

Zůstala tam jako každý den, dokud se nepomodlila před křížem tři sta Otčenášů k poctě hlavních tajemství Umučení Páně

Za chvíli budeme tomu kříži v kapli nejspíš říkat Alexandrinin kříž, chichotaly se zvonivě sestry.

Od jejího příchodu do kláštera zakoušel kříž v kapli zvláštní osvěžení a obnovu. Ne, že by ho někdo umýval či obarvil nebo vylepšil nátěrem. Přesto se omlazoval den ode dne pravidelným vlhčením, ale také jasněji vynikal, což by nikdo nedocílil ani pravidelným leštěním. Najednou tu byl krví upocený Spasitel v Olivetské zahradě, v žaláři, u sloupu bičování, s trnovou korunou na hlavě, pod tíživým křížem, umírající na svatém dřevě a kladený do hrobu. Zatímco ústa odříkávala modlitbu a duše se nořila v jednotlivá tajemství, pohyby jejího těla naznačovaly postoj, jaký zaujímal trpící Ježíš.

V rušné Florencii se všechno tak rychle otáčelo renesančními novotami, že se z toho kdekomu brzy zatočila hlava, a když ji zastavil, zjistil, že uběhlo málem desetiletí.

Ach, otče, nehledejte mi ženicha, prosila Alexandrina, když ji přivedli do otcovského domu: - Mohu a chci žít jen pro Ukřižovaného. Vím, že se Bohu nic nelíbí tak, jako duch utrpení a strasti. Čím více člověk trpí s Ježíšem, tím více miluje. Láska dává poznat pravdu a toto poznání způsobuje vždy větší a živější bolest nad hříchy.

Ochotně trpím nejrůznější bolesti za obrácení hříšníků a za duše v očistcových mukách, protože Pán Ježíš sám trpí za tyto duše.

Zeptám se tvého strýce Timoteje. Jistě by mohl pomoci dostat tě k dominikánkám do Prat.

Zanedlouho se opravdu snášel biskupem posvěcený závoj na hlavu dívky.

Co žádáš, sestro Alexandrino?

Milosrdenství Boží a vaše.

Jaké je tvoje jméno?

Budu se jmenovat Kateřina.

Někdo dává přednost ústraní před křižovatkou, někdo hledá klidnou zátoku před rozbouřeným mořem a závětří před řinčením zbraní a divokým povětřím, ale zřídkakdo miluje vězení s kouskem chleba a džbánem vody. Přesně to se dalo najít u dominikánek třetího řádu v Pratu. A přece si to někdo dovedl kvůli Kristu zamilovat celým srdcem. Zdejší dieta by rychle vyléčila každého, kdo by se chtěl schovat do pohodlí zdejšího kláštera, obnoveného v přísné kázni v duchu otce Savonaroly. Po čtyřicet let zde Kateřina nepožila ani kousek masa, ani vejce. Jenže ten, který se směje na nebesích, se nedává zahanbit velikostí tvého daru a oběti. Jak se může pohnout Ukřižovaný, když je přibitý hřeby na kříž? Kdyby Ho nebyla držela na kříži láska k nám, nebyly by ho tam udržely ani ty nejdelší hřeby. Láska ke Kristu až do krajního sebepokořování a obětujícího se umrtvování těla probouzí lásku, která Ho kdykoli vytrhne z hřebů, takže se sklání k té nejponíženější Kateřině a navléká jí svůj snubní prsten.

Přijmi, moje milá, tento prsten na znamení tvého zasnoubení se Mnou.

A pak se vrací ve dny svého utrpení, každý čtvrtek, pátek a sobotu s novými a novými dary.

Přijmi, moje milá, patero Mých ran.

S radostí.

Přijmi, moje milá, bodavé rány Mé trnové koruny.

Tu je moje hlava. – Sklání se pokorně Kateřina.

Přijmi, moje milá, poranění ramene, které způsobuje Můj těžký kříž.

Kateřina se pokorně nachyluje.

Od úst k ústům letěla zvěst: Nejúchvatnější zjev na světě!

Všimli jste si těch očí? – To nejsou její oči.

Viděli jste ta ústa? – Tohle nejsou její ústa.

Slyšeli její hlas? - Jako stříbrné zvonky rozléhající se horskou lučinou za měsíčné noci. Sladká a milá a láskyplná právě tak jako je krásná.

Buch - buch! – Ozývá se klepátko u brány kláštera.

Co si přejete?

Mohla bych vidět tu vaši svatou z Prata? – Střehotá to zvenčí.

Svatou?

Přece tu vaši Kristovu mučenku.

Lituji, ale tady nejsou žádní svatí.

A kde jsou?

Jenom v nebi.

V refektáři se už sestra Gabriela Mascalzoni neudržela a ulevila svým pochybnostem:

Komediantka jedna!

Copak se zlobíš, sestro Gabrielo?

Stahují se k nám zástupy zvědavců, aby zevlovaly v kostele, a pak v pátek aby tupě civěly na sestru Kateřinu, jak se kroutí a svíjí před křížem. Nakonec tam leží celá chvějící se v bolestech. Pochybuji, že ta její extáze je pravá. Snad je to ďábelské mámení.

V lednu 1542 trvala její extáze osmadvacet hodin, a teď se to opakuje pátek co pátek. - Upřesňovala převorka.

Sestra Gabriela Mascalzoni si všechny ty potulné čumily prohlížela odměřeně podle vzoru kupecké decimálky. Její základní vlastnost byla hluboká nedůvěra k všem příslušníkům mužského plemene. Podezřívala jejich úmysly a sledovala je kosým pohledem. Věděla dopředu, co mají za lubem, když zvoní u fortny a žádají o rozmluvu se sestrami. Její pohled, který byl kamenně přísný už od začátku, ještě více zkameněl.

Z toho nic nebude! Mám vás prokouknuté, všechny. Hledíte, kde byste mohli zlomit nevinný kvítek. Slibujete hory doly, ale ty konce! Čiňte pokání! - Sestra Gabriela se čím dál tím, víc inspirovala kázáními otce Savonaroly, neboť se přiblížilo nebeské království: „Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno! Zdržujte se nízkých vášní, které vedou boj proti duši!“

Také sestra Kateřina ovšem obdivovala florentského kazatele. A pak se pak otci Jeronýmovi vyznávala:

Prosila jsem božského Mistra, abych byla zbavena těchto vytržení u stolu a mohla jíst společně s ostatními sestrami v refektáři.

Čiň pokání pro čest, čistotu a slávu Božího domu! Pokoř se před Ukřižovaným! - Vyzval ji zpovědník.

Její kajícné roucho dlouho do noci stíralo kříž zmáčený slzami, potem i krví a leštilo dlaždice před ním, jako by hodlalo zahanbit všechny dlaždiče z Toskánska.

Úchvatný zjev. Kateřinin příklad strhuje k následování také další její rodné sestry i bratra, takže rodu Ricci hrozí skoro nebezpečí, že zůstane bez potomstva.

Scéna kolem Kateřiny však byla naplněna i množstvím pochybovačů. Tak se i sestra Gabriela se při dalším projevu Kateřininy extáze hořce uchechtla: Chachacha! - Byl to druh smíchu, jakým se nejspíš směje ropucha, když se jí kolemjdoucí ptají, proč neuhne z pole zrovna vláčeného toskánským sedlákem někam jinam, kde nebude tak zavazet.

Kateřinino srdce však bylo přetvořeno. Láska k Ukřižovanému rozkvetla rudým květem soucitu a touhy po spoluutrpení. Klášter sester v Prato se stává jevištěm tajemných vytržení. Kateřina přitom prožívá celý proces Kristova utrpení od poledne Zeleného čtvrtku až do chvíle smrti na Velký pátek odpoledne.

Pohled na trpící Kateřinu, jež prožívala nejen v myšlenkách, nýbrž i na svém těle vše, co zakusil dobrý Spasitel v hodinách svého krutého umučení, byl otřesný. Tělo se vlnilo pod bolestnými ranami, ale duše se radovala, protože toužící láska dosahovala ukojení. Ochotně nabízela své ruce k probodnutí. Pokorně skláněla hlavu pod trnovou korunou.

Děkuji ti, můj Miláčku.

Přicházeli zbožní lidé, kteří se upřímně toužili povzbudit pohledem na toto nevídané divadlo. Přicházeli i zvědavci a pochybující farizejové. A klátící se Kateřina, trpící nevýslovnou láskou, byla živým kázáním vlašskému světu, který den ode dne víc a více propadal výstřelkům smyslového humanismu a pohanství.

Pouťová šaškárna! – Tak mluvili dělníci holdující večer v krčmě blýskajícímu se toskánskému moku: - Svět potřebuje lidi, co se dovedou postavit čelem k životu, a neskrývají se za zdi kláštera, aby se vyhnuli drsnému dobývání vezdejšího chleba v potu tváře.

Žádný z nich netušil, že Kateřině vůbec nescházel praktický duch, třebaže tento duch byl usměrněn poněkud jinak, než jak jsou lidé světa zvyklí. Vždyť byla dlouhá léta podpřevorkou a dokonce i převorkou. Její časté extáze a život povznesený nad pozemské strasti a tělesné bolesti vůbec nebránily jejím povinnostem, a to i docela všedním povinnostem představené velkého kláštera.

Bůh ji obdaroval charismatem k rozeznávání různých duchovních povolání. Prožívá hluboce mystický život a současně má úžasný organizační talent. To jí umožňuje prozíravě vést náš klášter. - Uznávaly sestry, které si ji zvolily za svou představenou.

Konečně, připomínaly dál, obraceli se k ní o radu také mnozí lidé mimo klášter, nejen ti ze světa jako velkovévoda Cosimo Medicejský, ale také lidé ducha, jako otec Filip Neri, zakladatel oratoriánů. Dopisovala si s nimi.

Co by znamenaly extáze, kdyby život nebyl v souladu s jejich obsahem? Přirozené síly jsou značné a člověk sám dokáže mnohé neobyčejné věci i v oblasti světa, jak dokazuje Leonardo da Vinci nebo Michelangello. Ďábel je však mocnější a chytřejší než člověk. Dějiny jasně svědčí o tom, že dovede klamat různými padělky mystických jevů nadpřirozených. Víme také, že vše, co se nám zdá v životě svaté Kateřiny mimořádné, nemusí být vždy nutně způsobeno přímým zásahem Božím. Proto nevidíme v mimořádných jevech měřítko svatosti.

Právem se tedy sestra Gabriela ptala: Vyniká sestra Kateřina, které se dostává mystických milostí, také hrdinskými ctnostmi, které jí dávají pravou velikost před Bohem a které ji činí hodnou následování? Je opravdu svatá v očích Božích, či jde o pouhý klam?

Příštího dne vstoupila do chóru právě, když byla Kateřina v extázi. Hbitě přiklekla a upřeně ji zblízka sledovala.

Jenže co to? Kde je Kateřina? Tohle je přece někdo jiný. Vždyť - je - to podoba našeho Pána. Ano, sám Kristus. A teď se obrací ke mně. Gabriela si nevěřícně protírá oči a je pořád to stejné. Štípe se rukou, kousá se do rtu. Je to snad ďábelské mámení?

Pojednou se Kateřina v podobě Kristově zvedá, obrátí se ke Gabriele, bere ji do náruče a tiskne ji na srdce.

Světlo Boží rozptyluje pochybnosti a ukazuje pravou tvář Kateřiny. Tvář Ježíše Krista. Tak tedy opravdu nosí Kateřina obraz Páně v srdci a svými skutky dává najevo jeho život. Kdo se může honosit větší slávou, než je sláva podobnosti s Kristem?

Kateřina ví o Gabrieliných pochybnostech. Člověk, který by slyšel, jak někdo zpochybňuje jeho hodnoty, by přirozeně odpověděl uraženou ješitností. Kateřina odpovídá sesterským objetím.

Poté se však uvolňuje její objetí, postava rázem padá na zem a její rameno nese krvavou stopu nesení kříže.

Usilujte o dosažení nebeského pramene v Ježíši Kristu, zašeptala a pak na začátku února 1590 vydechla svou poslední modlitbu. Papež Benedikt XIV. ji vyhlásil za svatou roku 1746.

 

DOKONALÁ DUCHOVNÍ ZBROJ (bl.Reginald z Orleans 12/2)

Zdá se, že kdykoli si poměry žádají něco nového, nebývá výsledek jen záležitostí nějakého nadaného podnikavce, nýbrž se spontánně ruka k ruce vine a skládá, jakoby splétala vánočku, až se s Boží pomocí dílo podaří. Třeba zrovna nápad na trvalé spojení chudobného způsobu života s kazatelským úřadem se vylíhl v hlavě Otce Dominika, ale předcházel ho biskup Diego z Osmy, a následoval ho Reginald. Jako kapitulní děkan v Orleans měl jednoho krásného dne plné zuby dosavadní úředničiny a poklonkování podlézavých patolízalů. Najednou si s úzkostí připadal jako celník Levi, sedící s úzkostí nad hromadou peněz. Něco mu napovídalo:

Reginalde, takhle to dál nejde! Sestup s oblaků, plašíš tam leda ptáky v povětří! - Svět je takový, jaký je, a otřes číhá téměř za každým rohem s pytlíkem písku, aby tě jím bacil přes hlavu.

Když vyrazil cestou této inspirace, celý se roztetelil vzrušením. Rázem mu spadly šupiny z očí, viděl teď jasně, kde se docela zřejmě dopouštěl po celá léta omylu. Třebaže tuto cestu tak hluboce miloval, teprve teď mu došlo, že o tom pořád jen filozofoval, ale teď že musí konečně jednat. Jeho trudomyslnost vzala za své. Před nedávnem byste ho byli nejspíš považovali za mrtvolu, která si pár dní hověla ve vodě. Po dnešním ránu na něj působily nové výhledy jako plachta na obzoru na ztroskotaného námořníka. Načež ho zaplavila posilující vlna rozhodnosti.

Hola hej! - Vykřikl hlasem honáka svolávajícího dobytek a volal: Peníze jsou jen smetí, a čím dřív si to vtlučete do kokosu, tím budete šťastnější! Ale to je jen začátek.

Odložil honosné děkanské roucho. Navlékl si staré ošuntělé hadry a s nenápadností vandráka vyrazil z kapituly svatého Aniána. To nebyla žádná póza, která by se líbila hipíkovi. Jen výraz jeho vnitřní touhy po Kristu chudém a sloužícím. Zakoušel, že se v jeho životě udělalo krásné ráno, přinášející vůni fíkovníků. V jeho žilách proudila bujná jarní míza. Vlnil se jako arabeska v paláci granadského emíra a cítil se znamenitě. Nechybělo mnoho a byl by se pustil do bujarého tance zvaného sarabanda, a kdyby byl měl sebou růže, je víc než pravděpodobné, že by je z kapuce sypal na cestu.

Rázoval si to napříč do Říma, a hned k hrobům apoštolů. Při modlitbách se u něho vyvrbil jakýsi biskup.

Kampak, můj synu, kampak?

Do Svaté země. Musím vykonat v chudobě velké pokání.

Ták?

Ano, ctihodnosti, a pak vydat lepší svědectví o našem Pánu.

Chudoba a kazatelství?

Tak nějak.

Hm. - Zrovna byl založen takový řád.

Slovo dalo slovo, a Reginald věděl, co potřeboval. Pospíchal k svaté Sabině.

Tam si ho změřily dvě oči hábitu, načež jejich pronikavost umocnil úsměv, který se pod nimi roztáhl. Záplaty hábitu se rozzářily otcovským úsměvem, takovým radostným úsměvem, jakým se nepochybně usmívali obyvatelé Gentu na muže, kteří přinesli tomuto městu dobré zprávy z Cách. V takové chvíli může živé slovo hodně změnit. Reginaldovi se protáhly uši o pár centimetrů, jak tu chytal každé slovo. Samozřejmě, že při každém lidském podnikání musí být za příslušnými operacemi vyšší řídící inteligence, má-li se dosáhnout úspěchu.

Nestává se příliš často, že byste v tomhle světě našli celou skupinu šťastných bližních. Ovšem řád se stal příkladem, že to možné je. Všichni byli v povznesené náladě a zdánlivě všechno hned od začátku báječně klapalo.

Cha, chá! Snadno získané duše! - Vykřikoval jakýsi mnich.

Ve skutečnosti to vůbec není snadné dílo. Musíš opustit rodnou hroudu, svou chalupu a přijmout nějakou zatuchlou, smradlavou díru v jakémsi opuštěném, zahnisaném údolí věčných trestů. Každou chvíli se musíš vecpávat mezi sebranku, která si myslí, že se náramně baví, když každý nadělá rámusu za šest a vypije toho víc než za deset. Kdo má všech pět pohromadě, tomu se tahle úchylnost světa hnusí. A vůbec by se k tomu ani nepřiblížil, kdyby se čas od času nemusel s někým sejít. Svět je stižen morem. Má morální delirium tremens. Už to s ním není k vydržení. Z pouhého pomyšlení, že by měl ve světě strávit víc než jeden den, se každému dělá na nic. A do toho někdo řekne, že jsou to snadno získané duše.

Hned by vám bylo jako Lotovým přátelům, když zašli k Lotovi na pokojný dýchánek a jejich roztomilý hostitel začal kritizovat města na pláni.

Po prvním setkání zazněla z látaného hábitu prostá otázka:

Co žádáš? - A jako ozvěna přišla Reginaldova odpověď:

Milosrdenství Boží a vaše.

Kéž Pán dovrší dobré dílo, které v tobě započalo!

Tak byl přijat do řádu. Zdánlivě prosté a jednoduché. Jenže čert má svoje kopyto všude, kde se jedná o vážné věci. Najednou tu před Dominikem ležel místo nadějného bratra Lazar se smrtí na jazyku.

Otočila se tam pěkná řádka felčarů a poslední z nich, prý nejlepší, pokrčil rameny, moudře pokýval hlavou, ale ústa měl škeblovitě zavřená na sedm západů jako dveře od věznice. Jen obočí se mu proměnilo ve dva otazníky.

Pane, neber mi, prosím, syna, který byl právě počat, ale snad ještě není ani zrozen! - Ozývalo se celou noc žalostné hořekování ze starého hábitu, až jeho slzami provlhlé záplaty plandaly jako uši kokršpaněla. Zatímco podlaha u chrámového oltáře zaznamenala zvlhčení slaným přívalem, doprovázejícím jeho kajícné divucviky, těžce nemocný Reginald zakoušel na svém lůžku překvapující setkání. Nejprve zkoprněl, když se temná komnata kolem něho rozzářila jako v pravé poledne. Poněkud zrudl, popřípadě zfialověl, oči mu povystouply z důlků, až byly na vypadnutí. Události epické důležitosti mívají ochromující účinek. Všechno kolem znehybnělo. Svět na okamžik strnul. Nemocný vydával neartikulované bublání horské bystřiny. Teprve po chvíli vyjeknul:

Maminko!

Potom se mu vracel klid a mír do duše, a okurkově prodloužená tvář se mu kulatila jako vyzrávající vodní meloun. To když se v nastalém jasu vynořila postava půvabné paní, doprovázené dvěma dalšími dívkami nevýslovné krásy. Od samého počátku těchto událostí věděl s jistotou jedno: Matka Boží. Potom ho oslovila líbezným hlasem:

Žádej ode mne, co chceš, a dám ti to.

Když přemýšlel, o co by žádal, jedna z jejích průvodkyň si dala prst na ústa, aby mu naznačila: Raději mlč a oddej se vůli naší Paní. To mu při jeho bolestech nebylo zatěžko. Matka Boží vztáhla svou přečistou ruku a dotkla se jeho očí. Pocítil v nich velkou úlevu. Potom přišly na řadu jeho uši, nos, ústa, ruce, bedra a nohy. Když se jich dotýkala, cítil líbeznou vůni léčivého balzámu. Pronášela přitom neznámá slova. Když se dotkla jeho beder, pravila: Budiž tvá bedra zahalena pásem čistoty! Spatřil jasný pás látky, upomínající nesešívané roucho, oblékající se přes hlavu a volně splývající vpředu i vzadu jako ochranný štít. Při dotknutí se nohou, zaslechl slova: Pomazávám ti nohy, abys roznášel radostnou zvěst pokoje. Pak mu ukázala nový oděv bratří Kazatelů se slovy: Tady máš oděv tvého řádu. Načež se odmlčela a dodala: Přijdu zas. Pak zmizela. Reginald okamžitě pocítil velkou úlevu od bolestí. K svému překvapení mohl snadno vstát. Byl úplně zdráv. Oblékl se a odebral do chrámu, kde nalezl záplatovaný hábit u oltáře při jednom z jeho modlitebních prostocviků.

Ukázal se mu v novém rouchu bratří Kazatelů a zašeptal:

Dokonalá výzbroj duchovního rytíře – růžencový meč a bělostný štít škapulíře.

První mezi rovnými zíral na nové roucho, a chtěl něco říci, ale Reginald ukázal rukou k obrazu Bohorodičky a pak si dal prst na ústa. Tak zůstali v tichém díkůvzdání ještě dlouho, dlouho -

Od té doby změnil představený bratrům dosavadní roucho. Místo bílé rochety se objevilo úzké vlněné roucho, které s ramenou splývá vpřed i vzad až pod kolena, řečené škapulíř. Dlouho zachovával mlčení o příčině změny. Teprve po Reginaldově smrti to vyšlo najevo.

Od té doby, kdykoli někdo skládal řeholní sliby, přijímal od představeného posvěcený škapulíř se slovy: Přijmi škapulíř našeho řádu, který je hlavní částí našeho oděvu a zárukou mateřské lásky blahoslavené Panny Marie k nám.

Poslyš, Reginalde, nepřipadne ti život v chudém klášteře bratří Kazatelů strašně těžký? Aspoň pro tebe jako někdejšího blahobytného kanovníkování u svatého Aniána? – Co myslíš? - Dobíral si ho jeden bratr.

Hm, nejspíš nemám v tomto řádu asi nijak velkou zásluhu, protože v něm mám od začátku příliš velké zalíbení.

Nicméně ani v klášteře v Bologni není každý den posvícení. Naopak, nejednou doléhají chvíle skleslosti.

Otče převore, prosíme vás o dovolení, abychom směli odejít z řádu. Prostě už to tady oba nemůžeme vydržet.

Co se vám, bratři, nelíbí?

Spustili jeden přes druhého:

Podívejte se, my jsme vstoupili do řádu, protože nás uchvátil a nadchl Otec Dominik.

Tak jsme zahořeli pro cestu apoštolské chudoby a hlásání. Jenže poměry se změnily.

Otec Dominik je pořád někde pryč a místo něho tady v řádu zakopáváme o takové jakési zakyslé příšery.

Polovička je zabedněných a polovička – hanba mluvit -

No, nechceme se nad nikoho vyvyšovat, protože ani my nejsme žádné hvězdy, ale co je moc, to je příliš.

A kam byste chtěli jít, bratři? - Zeptal se jich převor.

Třeba k cisterciákům. Ti by nás přijali.

Je-li to vaše přání, nebudu vás držet. – Říkal převor ztichlým hlasem, na konci jaksi zajíkavě podlomeným.

Už-už se chystali odejít pryč, když najednou se jejich úsilí jaksi zpomalilo, neřku-li zadrhlo. Co to bylo? Že by proto, že to šlo tak snadno? A takovým jemným způsobem? Nikdo jim neříkal povýšeneckým hlasem: Ať si jdou, když chtějí! - Anebo snad proto, že se klášterem ze všech stran ozývá najednou smutný pláč opouštěných bratří?

Řink-řink! – Rozezní se zvonek u fortny.

Doprostřed kajících modliteb přichází jakási honorace. Skutečná celebrita akademického světa. Otec Roland z Cremony, profesor na univerzitě v Bologni.

Co tu chce taková veličina?

Přicházím pokorně poprosit o přijetí do řádu, - koktá rozechvělý a nejistý hlas.

Oba bratři na odchodu, shazují s ramen tlumoky, vracejí dovnitř a padají na kolena:

Odpusťte, otče převore –

Nenechal je ani domluvit. Padli si do náručí.

Bůh ví, jak se to děje, že se uprostřed té učenosti najednou projevuje láska, že člověk říká: „Konečně jsem tu našel domov.“ Všichni si utírají slzy. S novou horlivostí se dávají do díla. Nikdo už nemyslí na odchod. Přesto i pak občas proniká radostnou horlivostí závan nejistoty a zaváhání.

Posílám tě, bratře Reginalde, do Paříže, rozhoduje Dominik po svém příchodu do Bologně, a pokračuje: - Víš, potřebuji tě tam k jednání s pařížskými kanovníky.

To tě hned zase mám, otče Dominiku, opustit? Ó jé, co jen si s nimi počnu? Copak s těmi kanovníky něco pořídím? - Koulí očima Reginald.

Jenže ouha, jaké požehnání!

Otče Reginalde, vy jste nás nadchl pro řád, takže chceme do řádu, - Uslyšel k svému překvapení v Paříži skoro dvojhlasně bratry Jordána z Borgberge a Jindřicha z Kolína. A po nich další a další zapálené duše.

Když Reginald vidí jejich svaté nadšení pro Krista a Dominikovu cestu, snadno všechno zvládá.

Sotva proletí reginaldovský vítr v hábitu Evropou, už je zpět v domovském přístavu. Tentokrát už natrvalo, když Pán volá a světec ochotně zavírá za sebou vrátka, aby mohl ještě víc pomáhat z vyšších sfér.

 

POČESTNĚ ŽÍT, UČIT SE A UČIT (bl.Jordán Saský 13/2)

Vzdělání, hm, vzdělání - , vzdychal student.

Co se ti pořád nezamlouvá? – Divil se jeho spolužák.

Něco mi pořád chybí.

Nebuď nevděčný Pánu.

Nevděčný?

Podívej, kolik ti dal darů! Urozený pan z Borgberge! Máš urozený původ. Teď jsi tu v Paříži získal vzdělání jako málokdo. Tak co si stýskáš?

Jsem Bohu vděčný, ale pořád si myslím, že všechno to, co mám, - ať už urozený původ nebo učenost, není jen tak pro nic za nic. Co s tím?

Kdo více dostal, je zavázán k větší službě.

Toužím po větší ušlechtilosti.

Nejsi tak trochu snílek, Jordáne? Ale prosím. Jen jdi a hledej draka, kterého bys zahubil, abys vysvobodil princeznu.

V tom to není. Jde mi o šlechtictví ducha.

Šlechtictví ducha? – Podivil se bratr Jindřich.

Chci dosáhnout dokonalosti.

Tak ti dává náš Pán jasný plán. Jdi, prodej co máš, rozdej to chudým a následuj Pána Ježíše.

Ehm. Právě to mě fascinuje. Ach ti valdenští!

Co je s nimi, Jordáne?

Jsem z nich celý pryč. Taková rozhodná vytrženost ze stávajících prohnilých poměrů. Nezůstávají u slov, ale rozhodně jednají. To je aspoň vůle k činu! Opravdoví čímani!

Jenom, abyste se nedivili, mládenci. – Vmísil se do jejich rozmluvy kdosi zezadu.

Ohlédli se. Prošedivělý muž v černobílém rouchu se představil:

Jsem bratr Reginald z řádu bratří Kazatelů.

Vy máte, otče, nějaké jiné zkušenosti s valdenskými?

To bych řekl. Přijďte si poslechnout. Budu o tom kázat.

Přišli a poslechli si. A nezůstali při tom. Přicházeli znovu a zas. Ve všech lidských plánech se čas od času vyskytne nepatrný zádrhel, taková nějaká malá zakuklená skrčka, jež posléze všechno zvrátí. Brzy bylo jasné, že se ten háček zaťal do jejich blouznění. Najednou objevovali, že nejde jen o to vytrhnout se ze stávajících zatuchlých poměrů, ale jeden přitom nesmí ztratit spojení se zdrojem věčného života v Kristu svátostném.

Jordána z těch nových objevů jímala závrať. Duchovní akrobacie mívá otřásající účinek a mladému muži je možno prominout, zakouší-li cosi závratného, když pojednou a bez předběžného varování musí přeorat a překopat všechny své názory, které si předtím namáhavě utvářel o daném předmětu. Naplněný až k prasknutí těmito úvahami zamířil do kostela, před svatostánek.

Na jeho hlavu se snesla snůška popela z loňských kočiček a v uších mu znělo: Jsi prach a v prach se obrátíš!

Pojďme odtud, zasykl po mši do ucha spolužákovi.

Jindřich ho bez hlesnutí následoval z chrámu, a teprve venku se zmohl na otázku:

Kam jdeme?

Do konventu svatého Jakuba.

Ehm, řekl Jindřich, protože věděl svoje.

Jordána nenafukovala přemíra nějakých vědomostí. Povznášelo ho něco osvěžujícího a povzbuzujícího více, než by mohla přivodit studená koupel. Bylo skutečností, že když si protíral před svatostánkem oči, dospěl náhle k rozhodnutí.

Ještě dnes požádám otce Reginalda o milost přijetí do řádu.

Já taky, kývl hlavou jeho druh.

Už nechci podrobovat svůj život žádné zkoušce, že bych si říkal: hop, nebo trop, že buď zvítězím, nebo ztratím všechno. Chci se vzdát všeho, abych získal všechno s Kristem.

Letmý pohled prozradil otci Reginaldovi, že nejen student Jordán, ale i jeho druh Jindřich Kolínský pro novou věc zrovna hoří: Vzhůru k apoštolskému hlásání radostné zvěsti!

Jordán se tvářil výbojně a furiantsky. Vyhlížel jako někdo, kdo se vykoupal v ledové lázni, ačkoliv si mohl stejně tak dobře dopřát horkou koupel. Cítil se nesmírně silný a nabitý jako schránka úmluvy naplněná obsahem víc než radioaktivním.

Klášterní kaplí u svatého Jakuba se nesla antifona chórového zpěvu: IMMUTEMUR HABITU! ZMĚŇME SVÁ ROUCHA! - OBLEČME NOVÉHO ČLOVĚKA …

Přihnali se jako vichr, který strhal se stromů zapomenuté listí, až odlétlo kamsi do ztracena. Tamtéž odlétly s¨vehementním švihem jejich kabátce.

Tak, dobrá, řekl Otec Reginald: Co žádáte?

Dvojí odpověď: Milosrdenství Boží a vaše, přivodila sice nějaké ty závazky, ale nekonečně větší zisky.

Bílé roucho s duchovní zbrojí – růžencovým mečem za pasem a bělostným štítem škapulířovým rázem našlo další dva nositele.

Sliby byly slavně a platně přijaty, třebaže trvalo ještě nějaký pátek, než spatřily řádové stanovy světlo světa. Aspoň jim jasně vyniklo, co je na nejvyšších místech rozhodující – slavně se zaslibující srdce, anebo stanovy, dávající k tomu razítko.

Vynikající chlapík, tento Jordán, - sděloval Reginald otci Dominikovi v Bologni: To byste nevěřili, co dělá v Paříži.

A co dělá?

Velké pokroky hlavně mezi významnými profesory a jinými akademickými veličinami. Úplný plamenný vichr. Nejde o to, že dovede mluvit, ale ví přesně, na koho se má obrátit, jakým způsobem a kdy. Prostě, co šíp milosti, to trefa do černého. Kdekdo se zapálí pro apoštolské hlásání.

Hlavní jsou výsledky.

A ty jsou, díky Bohu, úžasné. Množství noviců roste jako houby po dešti.

Je to ale opravdu řád?

To bych řekl. Sotva spatřily stanovy řádu světlo světa, Jordán je prožívá jako své dýchání, a ostatní po něm. Když si pak bratři lombardští provincie zvolili Jordána za prvního mezi rovnými, nasákli do sebe jím prožívané stanovy tak, že jim je nikdo ani nemusel dvakrát připomínat. To je ta nejlepší organizace. Nedělá ji nikdo z lidí.

No, ani my zde v Bologni nezahálíme. Budujeme klášter. Je to teprve v plenkách. Zatím to leží hlavně na sestře Dianě. To je naše dobrodinka.

Vrrrzzz! – Zadrhlo se cosi v řádném chodu, až se kola skoro zastavila.

Přesýpací hodiny pozemského trmácení velkého Zakladatele vypustily poslední zrnko.

Kdopak by ho nahradil? Copak je něco takového možné? Velký Zakladatel je snad nenahraditelný. Pravda je, že svatý Dominik byl a zůstává navěky jedinečný a neopakovatelný originál, ale na něho může navázat jiný, opět zcela původní obraz Boží. Lidsky nepochopitelné, a věčné tajemství. A přece to musí zůstat tajemstvím.

Pak zaznělo jedno jméno.

Jordán Saský.

Zpočátku to jaksi zaskřípělo, jako když někdo hodí písek do kol.

Ó jé! To je konec! Bez Otce Dominika ne! Já se zblázním! Oběsím se! Ne, spíš to odnese někdo jiný!! Blázni! Všichni jste blázni! – Tak se ozýval noční Bolognou řev bratra Bernarda. Lidé vycházeli do ulic a někdo navrhoval:

Zavolejte noční stráže!

Vychází to z kláštera. Kdopak se tam z ulice dostane?

V klášteře to vřelo jako v kotli. Po noci přišel divoký den, nabitý Bernardovým povykem, řevem a běsněním.

Co si počneme? – Obrátili se na Jordána v čele řádu.

Místo nervózního koktání a překotného zkusmého zasahování do toho či onoho, se ozval Jordánův pokojný hlas:

Toto soužení na nás dopouští Boží milosrdenství, aby nás naučilo trpělivosti.

Co si počneme?

Pojďme se k nebeské Královně.

Tak se na konci večerních chval linul noční Bolognou zpěv: ZDRÁVAS, KRÁLOVNO. Potom celým zástupem procházel bratr s kropenkou a žehnal všem přítomným každému zvlášť. Od té doby se tak dělo noc co noc. Potíže ustaly právě tak rychle, jako znenáhla vypukly.

Po létech čekání a nejistého přešlapování dostaly věci nový spád. Věci a události se roztočily. Úplný kolotoč! Změny nabyly závratné prudkosti. Naštěstí byly vždy po ruce stanovy. Toto však nebyl žádný pergamenový prostředek organizace a právnického řízení. To by bývaly vzaly za své ještě dřív, než by je kdokoli zaznamenal. Stanovy u Jordána ožily jako prostředek ladící prožívání lásky. Nikomu je nemusel pročítat ani připomínat. Stačilo se dívat na Jordána, kdykoli kdekoli cokoli navštívil. Nožičky Páně se tady rozběhly křížem krážem celou Evropou od kláštera ke klášteru div, že se nezasukovaly. Čas od času se kmitly také u sestry Diany.

Ach, otče Jordáne! To byla celá věčnost! – Vydechla nadšeně sestra Diana.

Ve skutečnosti planula radostí, i když býval na cestách. Tehdy držela na srdci některý jeho list.

Bratr Jordán, neužitečný služebník bratří Kazatelů, Dianě své drahé sestře v Kristu, zrozené z téhož duchovního otce, která se stala jeho drahou sestrou, od tohoto otce mu zanechanou, pozdrav a útěchu Ducha Utěšitele... Srdečné pozdravy, vám, drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou, uznáte-li mne za hodného toho, a která jste mi dcerou i sestrou zároveň…

Bolí mě vaše noha, o které vím, že je poraněna. Po druhé buďte opatrnější i na nohu i na sebe celou...

Stejný Bůh. který vás opatruje v Bologni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když zůstáváte uzavřena ve svém klášteře a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu...

Jedna věc se mi nelíbí. Slyšel jsem, že se znepokojujete kvůli mé nemoci, jako kdybyste chtěla, abych nebyl v počtu Božích dětí a abych neměl účast na Jeho utrpení. Nevíte, že Bůh zkouší každého, komu dává milost? Chcete-li, abych vstoupil do Království, nechte mě, abych šel po cestě, která tam vede, protože je nutné tam dojít skrze mnohá soužení. Kdyby byla nemoc pro mne škodou, pak ano, pak by mne rmoutila. Je-li však pro mne věcí dobrou a spasitelnou, nechci, abyste se zneklidňovala pro to, co mi prospívá. Není-li tu příčina k neklidu, přestaňte být smutná. Pouze mne doporučujte Pánu a proste ho, aby obrátil k mému napravení vše, co bych mu jednoho dne musel splácet budoucím trestem...

Byla jste však vyslyšena. Pán mi dal znovu zdraví a prodloužil mi dobu k žití, nebo spíše k pokání…

Podivujete se něžné péči o vás a mým důvěrnostem? To znám. Co chvíli cítím bodavě farizejské oči, jak ostře dorážejí: Co si to dovoluje, ten Jordán! Kam odhodil celibát! Jaké pohoršení!

Jenomže není láska jako láska. Copak má láska společného s duchem řádu?- Odepisovala sestra Diana otci Jordánovi, který pro ni býval na svých neúnavně vizitujících stříhajících nožičkách stejně nepřehlédnutelný jako nepostřehnutelný.

Jen o tom podumejte v duchu a pravdě, hned uvidíte.

První z těchto lásek vzniká z milosti, druhá z přirozenosti, první vzniká z touhy po dokonalosti bližního a oslavit svrchovaného, který je sám Láska, druhá ze sebelásky, první je plodem živé víry, touhy srdce, po mnoho let konaných kajících skutků, druhá pochází ze sklonu zkažené přirozenosti, odvažuje si přivlastňovat city a naděje svatých, chce radosti vzkříšení, ale odmítá předem podstoupit bolest smrti a pokořeni hrobu. Lásce druhé bych řekl to, co Pán Ježíš Petrovi, když ho tento ještě příliš tělesný učedník zrazoval od cesty utrpení: „Pryč ode mne, satane! Nemáš na mysli věci Boží, ale lidské.“

Když vám projevuji takovou lásku, chci také vaše ustavičné opětovné a upřímné důkazy. Osměluji se žádat od vás pomoc z lásky v potřebách bližního.

Mám velkou důvěru ve vaše modlitby, hlavně tehdy, když jsou společné a jednomyslné, protože je nesnadné, když mnohé prosí, aby některá nebyla vyslyšena. Modlete se za mne často a věrně, protože to velmi potřebuji po své mnohé chyby…

Doporučuji vám i vašim sestrám, modlete se věrně k Pánu, aby ráčil zapůsobit na srdce některých duchovních a přitáhl je k sobě pro jejich spásu, pro slávu Boží i Církve svaté a pro vzrůst našeho řádu, a aby nám poslal schopné lidi. Jsou tu velmi vlažní a doposud jsme přijali jen jednoho. Musíme pro ně vyprosit s výše oheň, který jim chybí…

Nezdá se mi, že by to byl tak velký rozdíl bez našich modliteb, Otče Jordáne.

Kázal jsem dlouho studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen malý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdcí a jeho hlas způsobil divy. Deset studentů již vstoupilo, z nichž dva patří k vysoké německé šlechtě. Doufáme, že jich vstoupí ještě více. Proste Pána, aby se naše naděje splnila…

Nechci však být nevděčný za přijatá dobrodiní a vybízím vás, milé dušinky, abyste mi pomáhaly v této svaté povinnosti zbožné vděčnosti. V Magdeburku jsem našel dobře uspořádaný dům a některé novice, kteří mne opravdu potěšili. Vzdávejte díky Pánu tak milosrdnému, který nám prokazuje nadmíru svou přízeň... Pán mi udělil mnoho dobrodiní a den ode dne na mně rozmnožuje své milosrdenství pro zásluhy Ježíše Krista. Mocí Ducha svatého povolal do řádu mnohé schopné a vzdělané osobnosti. Děkujte za to Bohu společně se všemi sestrami. Dověděl jsem se, že v Paříži bylo přijato už dvaasedmdesát…

Pořád jenom POMOC! POMOC! Rádi pomůžeme, ale kde pořád brát k tomu sílu? – Padla kdesi výčitka zkormoucených dušiček.

Dobře vím, že jsem jenom neužitečným služebníkem, a říkám to od srdce. Také však chci, aby plamen lásky vytrval, a láska aby byla stálejší a plodnější. Proto píši „Knížku o začátcích řádu“.

Kdykoli láska ochabne, nastupuje opatrnost, ta bledá, neduživá sestřička s pevně semknutými tenkými rty. Ďábel jí snadno cloumá ode zdi ke zdi, hned k přílišné shovívavosti se zkaženou přirozeností, hned zase k přísné strohosti a tvrdosti.

Kdo z vás by se odvážil říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji už obvyklé sladkosti, Pán mne tedy opustil a nedbá už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše! On si počíná po nějakou dobu tímto způsobem, abyste ho horlivěji hledaly, s větší radostí nalézaly, více se s ním spojovaly a nikdy ho už neztratily…

Srdce bez Krista je jako sláma, oddělená od zrna. Vítr jí unáší sem a tam a pokušení jí zmítá. Jakmile má sláma zrno, i když je vystavena větru, zůstane na místě, protože tíže zrna jí dává stálosti: je-li však od klasu oddělena, vítr ji rozhání. Nuže, láska k Bohu nás s ním spojuje. Říkejte si tedy často: Je pro mne dobré být u Pána…

Nemám čas psát vaší lásce tak dlouhé dopisy, jak bych chtěl. Posílám vám však Slovo spásy a milosti. Slovo sladkosti a slávy. Slovo příjemné a dobré... Toto Slovo Boží čtěte ve svém srdci, opakujte je v duchu, a stane se na vašich rtech sladké jako med...

Máte připravit nebeskému Králi, svému Snoubenci, květy, to znamená ctnosti, krásný květ pokory, trpělivosti, poslušnosti, dobroty, skromnosti i všech ostatních ctností, nejkrásnějším květem je však láska. Učiňte se tedy pravicí svého snoubence v šatě zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená bolest. Chci mluvit o Kristu, který nám praví: Pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má. Naleznete zlato v jeho utrpení, hojnost zlata, plnost lásky.

Jaký by to byl král, který by viděl své sestřičky, jak pro něho bojují proti krutým nepřátelům, a nepostaral by se, zvláště kdyby byl dost mocný, aby pomáhal, aby z boje neutekly, ale obrátily se k němu o pomoc? Je dobré a žádoucí ono soužení, které nás činí trpělivými, ukazuje jasně pravý stav duše, a tomu, kdo je připraven porozumět, dává duchovní útěchu a získává poklady radosti pro budoucí útěchy. V soužení má vám tedy přibývat pokoje a ne ubývat. Pán je naším jistým a ustavičným útočištěm. Čím více se k němu kdo přiblíží, tím více stálosti nalezne.

Jak se k Ježíši přiblížit?

I když má Spasitel zásluhu být milován a napodobován ve všech stavech svého života, přece se vám ukazuje hlavně v jesličkách a na kříži.

Potěšte se, drahá sestro Diano, v božském Dítěti, které se pro vás rodí. Polaskejte je a povězte mu o svých potřebách, protože - ač je maličký - je velký štědrostí a milosrdenstvím…

Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska. Tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený při rozjímání o Pánu Ježíši, svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry: kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já, že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály, ano, skryjte se daleko od hluku těch, kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní. Čtěte ji, a naleznete tam to, co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele, hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem, z jehož spáru nás vysvobodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky, protože vy máte více než kdo jiný milovat toho, který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla, zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díku a chvály…

Buch! Buch! – Vytrhlo ho z psaní listu sestře Dianě. Vydal se otevřít bránu kláštera.

Cizinec vyhlížel jako vesnický kovář, pokud se soustředíme na svaly a šlachy. O obličeji se dalo spolehlivě říct, že by neuspěl v soutěži mužské krásy. Slovy básníka, nebyl to typ, jenž by mohl podnítit vyplutí tisíce lodí do Triany nebo do Malagy. Naopak se zdálo, že se cítil být poškozen tím, že něco těžkého, jako třeba slon nebo karavana velbloudů, na něj usedlo. Žádný uvážlivý člověk se ovšem nezatvrdí proti bližnímu jen proto, že má rozpláclý obličej, avšak ve tváři tohoto chlapíka bylo ještě cosi znepokojivého. Vypadal jako někdo s povážlivě nízkou zápalnou teplotou.

Co si přejete?

Před časem jsem odpadl od církve.

No a?

Rád bych se vrátil a chtěl bych ve vašem klášteře upřímně sloužit Bohu.

Jordán ho vzal kolem ramen a vedl mezi bratry: Podívejte se, bratři, tento muž sice spáchal mnoho hříchů, avšak kdoví, jestli jich nespáchá ještě víc, když ho nepřijmeme.

Vždyť si to sám zavinil! - Namítl jeden bratr.

Kdybys byl za tohoto nešťastníka vylil jen jednu kapku krve, jako za něho prolil svou krev Kristus Pán, jistě bys tak nemluvil.

Odpusťte, zaprosil bratr na kolenou a cizinec byl přijat.

Inu, někdo přichází a jiný odchází. Když jde o způsob, jak se to má stát, my ho nevynalézáme, ale jen přijímáme.

A co když je nám tak blízký jako sestra Diana, která se s námi rozloučila?

Stav přítomného života, který musíme snášet, je ubohý. Zde na zemi se nemůžeme oddat lásce bez obav či bez úzkosti. Musíme však tento stav snášet trpělivě a přijímat s radostí i to zlé, které nás potká. Potěšme se však myšlenkou, že odloučení nepotrvá dlouho, ano - brzy skončí. Zakrátko se uvidíme, a to navždy, před Synem Božím, Ježíšem Kristem, který je požehnán na věky. – Hm - zbývá mi ještě vizitovat naše kláštery ve Svaté zemi, řekl otec Jordán a už se ztrácel na palubě jedné lodi.

Zanedlouho vyplavilo moře na pobřeží poblíž Ptolemaidy Jordánovo tělo v černobílém rouchu.

Vypadá to na mnicha. Odvezeme ho dominikánům do Akkonu.

 

ANDALUSKÝ PES PÁNĚ (Bl. Alvarez z Kordóby 19/2)

Bídáku! Byl jsi mi nevěrný!

Achchch! – Vyjekla hříšná ústa, když ostří dýky projelo hrudí.

Sluncem vypalovaná země kastilského království ještě více zrudla krví. Mohutné hradby uchránily víc než dvě desítky zamorských kostelů před arabskými nájezdníky, ale ukázaly se chatrné při ochraně proti vlastním vášním. Opevněné město na skalnatém kopci se snadno ubránilo. Mělo vlastní vodu, a to nejen z řeky Duero, která ostatně mohla být nepřáteli otrávena. Docela bezmocné však zůstalo proti výbojům vášní uvnitř hradeb.

Copak nestačila ta řeka krve, jejíž stavidla povolila saracénská zvůle? – Povzdechl si chlapec.

Vetřelci, vzešlí z pouště a Mohammedova běsnění, zanechávali jizvy po celém Pyrenejském poloostrově – spáleniště, morové rány, zástupy zmrzačených hladovců, těkajících očima po snadné obživě. Krajem se táhla teskná píseň o tom, že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad, ale jen čisté srdce poznávalo, že to zdaleka nebyla jen bída tělesná, nýbrž bída ducha. Otupené zástupy zmateně těkaly z místa na místo.

Co hledáte?

Nevíme.

Musíte být jako oliva. Oheň ji sice ožehne, ale z pahýlů vyrazí výhonky, a to nejlepší ze sebe vydá tehdy, když po ní všichni šlapou a drtí ji.

Pchá! - Ušklíbl se potulný hledač štěstí, pyšnící se vlastní bídou, ale byla to z nouze ctnost, falešná odříkavost, když si odříkal, co stejně postrádal.

A co chcete dosáhnout svým hledáním něčeho mimo církev?

Všude jen válka, nemoci, jedna pohroma stíhá druhou. Nic se nedá dělat, odpověděl zhnuseně jeden z těch, co se pokládali za čisté a dokonalé. - Všechno je úplně zbytečné.

Když je svět na tom tak bídně, hříšníci hřeší, morové rány nás deptají, a saracénské nájezdy soutěží s křižáky, zbývá jediná cesta - v řádu svatého Dominika, který pro záchranu hříšníků a posvěcení světa a oslavu Boží může něco udělat a vytrpět, mínil mladý Alvarez.

Cha, cha, chá! – Smáli se přečistí tuláci: – Kdepak je ten řád? Ukaž nám ho! Zkoušeli jsme to po všech klášterech kastilského království a pokaždé jsme tam našli větší neřád než kdekoli jinde ve světě.

Asi jste tam hledali řád mimo sebe, jako by řád měl zvenčí něco zařizovat ve vás, a zatím jste měli v řádu sami sobě nasadit tvrdě ostruhy jako rytíř svému koni.

Prázdné tlachy! – Nemluv, a ukaž nám to!

Když to nenajdu v Kastilii, tak to zkusím třeba až v Andalusii.

A tak se mohutná zamorská brána svatého Ondřeje záhy ukázala menší a pak ještě menší, až se zcela ztratila, aby se po dvoutýdenním putování vynořil před užaslými zraky mládence římský most, šněrující svými oblouky cestu přes řeku Guadalquivir přímo do Kordóby.

Co hledáš, bratře? - Ptal se ho dominikán u brány kláštera svatého Pavla.

Klášter s řádem svatého Dominika.

To je u nás.

Zůstal tam, třebaže ho řádový život bratří poněkud zklamal, ale neodradil, nýbrž právě tím víc povzbudil.

Kdepak! My se nechodíme společně modlit do chóru. - Říkali mu bratří jeden po druhém. – Musím studovat. - Cestuji. Mám své úkoly u nemocných. - Sloužím u sester. – Víš, my máme každý svou jedinečnou cestu.

Sejdete se aspoň u stolu Páně?

Jistě, až bude jednou čas. Většinou chodíme na mši svatou každý jinam.

A kdy chodíte žebrat? - Žebrat? Zbláznil ses, Alvarezi? – Kdepak. To už není zapotřebí. Klášter je hmotně dobře zajištěn díky značnému majetku, který jsme získali…

Jako při zakládání řádu, tak i při jeho chátrání a živoření, se otevírá každému upřímnému pokračovateli cesty svatého Zakladatele, úžasná příležitost k poustevnictví.

To je dobré. - Chválil Alvareze zpovědník: - Poustevnictví se ti při studiu v Salamance hodí. Zbytečná přátelství a společné podniky ruší řádný duchovní život i studium.

Poustevnictví však může být příležitostí k postavení vlastní věže ze slonoviny, kde se mnich a kazatel změní na vzdělance rozumu, scholastika či akademika. - Mínil Alvarez, kterému to pomohlo ke vzdělávání vůle ctnostmi a kajícími pobožnostmi v celičce vlastního srdce, na těle odíraném žíněným rouchem pod bílým hábitem.

Prodejte mi čtyři lokty řetězu, řekl toledskému kováři, a když si kus řetězu pevně omotal kolem obnaženého pasu, dodal:

A teď mi ho zakovejte.

Kovář už viděl kdejaké zvláštnosti a tak mu vyhověl.

Od té doby bílý hábit, tající žíněné roucho, poněkud cinkal řetězovými články. Znělo to jako zvuk ostruh rytíře, anebo spíše vězně v okovech či zvonek malomocného.

Novopečený magistr teologie a navíc novokněz, to je křižovatka.

Můžeš učit ostatní, anebo přejít k prostému kázání mezi lidem. Vyzkoušej si to.

Akademická půda byla příliš nastrojená a honosná pro podivně cinkající hábit, takže se brzy dal slyšet:

Jsem jen prostý kazatel.

A pak už následovala šňůra misijních kázání, proplétající se Andalusií, až na místě bezduchých arabesek vyrůstal nový štěp tajemného stromu života, nesoucího to nejlepší ovoce.

Co to má být, otče Alvarezi?

Místo odpovědi jenom nechápavé vrtění hlavy.

Co je to - ?

Možná to lépe poznám u hrobu svatého Petra, nebo snad u prázdného hrobu Páně v Jeruzalémě.

Vydej se tam, bratře, řekl mu převor.

A tak se cinkající hábit přesunul napříč Itálií, a pak se usadil v jedné lodi, odplouvající do Svaté země. Když se posléze vracel, neplul, ani nešel, nýbrž málem letěl. Ač byl obtížený nebývalým břemenem, neslo ho takovou silou, že cítil, že se jen stěží dotýká země. Tak dostávala zemská gravitace zásah do černého.

Saracéni vystrkují rohy! Napadají naše hraniční hrady! Zachraň se, kdo můžeš!

Svolávám kastilský sněm do Toleda! – Rozhodl král Jindřich II., ale sotva vystoupil na sněmu, unavený panovník klesl vyčerpaně na lůžko, z něhož už nevstal.

Kdo se ujme vlády? Následník trůnu je příliš mladý.

Kdo nás povede proti muslimským nájezdníkům? – Ptala se regentka královna Kateřina. Mezi velmoži se nenašel žádný dost zdatný vůdce, který by dovedl vést ostatní. Ke všemu zrovna vymřela barcelonská dynastie na aragonském trůně a rozhořel se boj o trůn.

Pomohu vám, nabídl se král Ferdinand I., který léta Páně 1412 založil aragonskou linii trastámarské dynastie. – Martin I., sicilský nám přijde na pomoc.

Lákavá nabídka, osmělila se regentka Kateřina.

To by ohrozilo samostatnost kastilského království! – Vyskočili zuřivě hrdí Kastilci.

Co si mám počít? – Obrátila se vyděšená regentka Kateřina na otce Alvareze.

Tady je řešení, ozvalo z bílého hábitu a před tváři jí vytanul kříž v dominikánově pravici.

Kkkříž - ? – Vykoktala nechápavě.

Ano, výsosti. Celý královský dvůr se musí modlit ke svatému kříži.

A jak?

Tak jako se modlíme bolestný svatý růženec, a další cestu nám ukáže sám Pán.

Vznešená nádhera kastilská se snesla do prachu před svatý kříž, a k ní se připojila všechna šlechta, až všichni srostli s modlitbou otce Alvareze. Celé Španělsko se sjednotilo kolem kříže.

Záchrana! Jan I. Portugalský dobyl přístav Ceuta, odkud proti naší vlasti vyráželi saracéni!

Ujměte se, otče Alvarezi, duchovního vedení následníka trůnu Juana II., prosila ho regentka Kateřina.

Vyhověl, ale nádhera královského dvora mu připadala dost cizí.

Hlavně tu musí být vztyčen kříž, aby se všichni semkli v modlitbě.

Ano, souhlasila regentka.

Nestačí se však jen modlit.

Co ještě?

Je třeba také Ukřižovaného doprovázet, aby nebyl ve svém utrpení kvůli našim hříchům opuštěn, ozývalo se rozhodně z cinkajícího hábitu, tajícího řetěz, který, nejenže něco vážil, ale ani trochu nelechtal: Pokořte se před Ukřižovaným!

I na kajícníka doléhá pokušení. Jaké? Pokušení hrbaté pokory. Pokušení sebepokořování bez lásky, bez srdce otevřeného k chápání živého kříže, kříže nemocných, kříže nemilovaných, kříže opuštěných.

Chřřřřř! – Ozývalo se tehdy drásavě celým vykoupeným Božím lidem, jako když rve uši, ale také srdce. A nejvíc – nesešívané roucho Ježíšovo.

Papežský rozkol! Dvojpapežství! – Trojpapežství! - Kdo se v tom má vyznat? Kdo vidí do zákulisních pletich? Kdo rozezná správnou stranu od nepravé? Kdo rozezná v této bujabéze všedních dnů, kdo a jak ji uvařil?

Uznejte právě mne, můj synu, jako pravého papeže, - rozkázal také otci Alvarezovi jeho biskup de Luna.

Alvarez pokorně sklonil svou hlavu před autoritou v církvi. Nesměl si počínat jinak, pokud se nechtěl příčit uznávané církevní autoritě, zvláště když nevěděl zhola nic o žádném z těch, kdo se prodírali na Petrův stolec. Jinak by se vydával v nebezpečí vlastní exkomunikace.

Kam až vede poslušnost v církvi, totiž poslušnost kněze vůči biskupovi, poslušnost podřízeného vůči úředně vyhlášené autoritě? Rozhodně ne tam, kam došli nacisté, když se v Norimberku zpovídali z masových zločinů a omlouvali se, že jen plnili příkazy představených. Ani zásada obedience v církvi nezavazuje nikoho k slepé poslušnosti bez lásky. Jedině k Ukřižovanému je možno přistupovat s bezvýhradnou a slepou poslušností a doprovázet ho na jeho bolestné cestě vlastním utrpením, sebepokořováním a modlitbou. Bolestného doprovázení trpícího Ježíše není v dobách poživačnosti, rozmařilosti a hříchu nikdy dost.

Horskou stezkou se sunul bílý hábit s černým pláštěm za stálého kovového cinkotu řetězu, o kterém jediném měl jeho nositel jistotu, že mu ho žádní lupiči neukradnou. Jedna vesnice po druhé se probouzela z hrozného snu, nalomené třtiny se napřímily, doutnající knoty znovu zazářily.

Cosi se zablesklo na horské samotě. Seník na pilotách pro pastýře na seně a bečící stádečko pod ním. A k tomu - obraz nebývalé krásy.

Tota pulchra – Maria, vydechl otec Alvarez: - Ty víš, co chceš, Matko Boží! Udělám pro tebe všechno jako tvůj poslední otrok.

Krokem zdatného horala přecházel Kordóbou: Prosím, prosím, poskytněte almužnu na stavbu.

Co to budujete, otče?

Scala coeli – schody do nebe.

Prsteny sklouzávaly s rukou, ženské náušnice a drahé ozdoby padaly do nastavených rukou, jen aby Královna nebeská byla co nejlépe oslavena.

A co je s tebou, bratře? – Sklonil se otec Alvarez k bezdomovci, ležícímu v prachu a špíně jedné zapadlé Kordóbské uličky. Shodil vlastní plášť a zabalil chudáka. Pak ho vzal do náručí a namáhavě ho vlekl z města do Scala coeli.

Co to nesete, otče? – Ptali se bratři.

Nějakého chudáka z města. Musíme ho ošetřit a postarat se o něj.

Rozbalili černou kápu a strnuli – kříž s Ukřižovaným.

Zavěste jen do svatyně.

BIM – BAM! BIM – BAM! – Rozezvučel se zvon, rozléhající se z horských výšin do širého okolí, ale hlavně k rušnému lidskému mraveništi v Kordóbě.

Ráda bych vám, otče Alvarezi, také něco poskytla na stavbu té vaší horské svatyně, řekla regentka Kateřina, - i když jste prosil o milodary jen chudé.

Není to moje svatyně, výsosti. Je poctě naší Královny nebeské, a vedou k ní strmé schody. Na každém stupni se modlíme křížovou cestu našeho Pána.

Křížovou cestu? Neznáme tu žádnou takovou modlitbu, divila se regentka.

My se ji modlíme. Přijďte, vaše královská výsosti, a uvidíte sama.

Ráda přijmu poznání, ale přijměte také náš královský dar na stavbu.

Záhy vyrostla nedaleko Kordóby svatyně a s ní klášter bílých bratří, strážců a služebníků Královny řádu bratří Kazatelů.

Ještě víc než královské dary pomohla sama Královna andělů. Tehdy se rozjasnila temná noc, snášející se nad iberským poloostrovem, a zapůsobili sami andělé. Mohutné kamenné bloky a těžké dřevěné trámy, se kterými se ve dne nedovedly poradit ani silné paže zdatných nosičů, se uprostřed noci hnuly z místa a do rána se přesunuly přímo k svatyni.

Tou dobou již srdce cinkajícího hábitu poznávalo vzdoropapeže Benedikta XIII. po jeho shnilém ovoci. Už se k tomu nedalo mlčet. Celou Andalusií zazníval důrazný hlas:

Modleme se za římského nástupce svatého Petra! Modleme se za odstoupení vzdoropapeže Benedikta XIII.! Konejme pokání a snášejme bolestné utrpení pro obnovu církevní jednoty!

Táhlo mu už na sedmdesátku, když si pokojně oddechl:

Konečně je Kristovo nesešívané roucho sceleno.

Tehdy také kastilský král vyhlásil: Uznáváme právoplatnost nového papeže Martina V. a vypovídáme poslušnost vzdoropapeži!

Rozedraný a prošoupaný hábit vlál v poryvech brízy a zdálo se, že jen cinkající řetěz ho udrží, aby neuletěl s nebeských schodů. Konečně spočinul před Královnou nebeskou a rozprostřel se na vyleštěné kamenné podlaze.

Bratři už jsou v refektáři, otče Alvarezi, - šeptal za ním skromný hlásek novice, ale pak ještě tišeji dodával: - Máme ovšem pro všechny všeho všudy jednu hlávku salátu.

Počkejte, bratři, pomodlíme se, ozvalo se z cinkajícího hábitu.

Když doznělo – ale zbav nás od zlého, amen, - naklonil se otec Alvarez k novicovi se slovy:

Koukni se, synku, ke klášterním vratům.

Vzápětí se přihnalo rozjařené mládí: Honem! Pojďte mi někdo pomoci! Je tam mezek s nákladem chleba, ryb a měchy vína.

Smích se rozezněl celým klášterem Scala coeli, třebaže smutek netrápil dominikány ani v dobách největší nouze.

Když se otec Alvarez rozloučil s tímto světem, zůstal u nohou milované Královny řádu bratří Kazatelů v kryptě Scala coeli. Král Juan chtěl nechat přenést ostatky světce na honosnější místo do Kordóby, ale Královna nebeská ho nepustila. Pokaždé se strhla prudká vichřice, takže se nosiči museli vrátit do Scala coeli.

Papež Benedikt XIV. potvrdil úctu k bl. Alvarezovi léta Páně 1741.

 

PODIVUHODNÁ CESTA BLAHOSLAVENÉ VILLANY (28/2)

Kostel je kostel, ale obchod je obchod, slýchala od útlého věku malá Villana tatínka. Obvykle se tak bránil námitkám své krásnější polovičky neděli co neděli. Někdy ještě dodával:

Když nechám zákazníka čekat kvůli tomu, že je zrovna neděle, tak už ho v pondělí asi nebudu mít, protože mi ho přebere konkurent.

Kdyby to bylo jednou, tak prosím, zlobila se zbožná ženuška: - ale to je jednou vlna, podruhé víno, potřetí olivový olej. A všichni to strašně potřebují zrovna v neděli.

Moje drahá, taková už je naše rodná Florencie, konejšil ji pan Ondřej. – Podle jména je to samá květina, ale aby to byl doopravdy kvetoucí sad, který vynáší, musí se majitel ohánět. Nemáme takové možnosti jako Pisa. Ta má přístav. Jedna obchodní loď se tam střídá s druhou, div že se nesrazí. Ale my? K moři to máme na čtyřicet mil a ještě za všechno musíme Pise platit. Tím se všechno prodražuje. Florencie je krásná, ale obchodník tady nemá na růžích ustláno. To mi věř, drahá. Tohle hedvábí a tyhle krajky, řekl, když ji jemně hladil: - nepadají zadarmo z nebe. Tak běž sama s dětmi do kostela, já vás doženu – jen co se zbavím tohoto zákazníka.

Kdepak je tatínek? – Ptala se maličká Villana, když přicházeli nastrojení do Božího domu.

Přijde později.

Kdy?

Uvidíš. Musíme se za něho modlit. Čím víc se budeme modlit, tím dřív nás dožene.

Stal se z toho skoro železný zvyk, aby na manželce s dětmi spočinula odpovědnost za duchovní růst dětí, kdežto dobrý tatínek se otrocky oháněl den co den, aby jméno Botti něco znamenalo.

Co si měla šestiletá Villana myslet o tom, když tatínek začal poskakovat s očima navrch hlavy a ve stylu kozlího tance a křičel: To je konec! To je snad Poslední soud!

Co se to děje?

Anglický král Eduard III. odmítl zaplatit florentským bankéřům dluhy. To položí bankovní dům Bardi a Peruzzi na lopatky!

Nepoložilo. Zato rodný dům Villany byl skoro vzhůru nohama.

A co tatínek jako hlava rodiny? Občas se pak přece jenom objevil v kostele. Nicméně snil o něčem velkolepějším:

Jednou bude Florencie tak bohatá, že si budeme moci zjednat ještě silnější vojsko než Pisa. A pak bude moře naše.

Ach, kdypak to bude? - Vzdychla ženuška.

Zatím jenom opevňujeme hradby a posilujeme rodiny. Vzpomeň si, jak Florencii zdecimoval poslední mor v roce 1333. To měla naše Villana rok.

K tomu se bude muset narodit mezi bankéři pořádný bojovník.

Nestačil by světec? - Pípla malá Villana.

Tak světec by také nebyl k zahození, odpovídal tatínek, i když jeho nadšení poněkud pohaslo.

Pane Bože, kéž ti patřím celým srdcem! – Volalo srdce malé Villany, protože čisté srdce dítěte je vždycky blízko Bohu.

Tak tohle, Villano, nesmíš! – Zlobila se matinka, když zjistila, že dítko její lásky soustavně spává vedle postýlky na tvrdé zemi.

Ale, maminko, Pán Ježíš taky neměl, kde by hlavu složil.

Ty ale postel máš. Tak musíš spát, jak se sluší a patří na měšťanské děvče.

Jaképak měšťanské děvče? Jakápak měšťanka? Copak se nejmenuji Villana? To zní zrovna jako Villanella! Selské děvče!

Ale copak tě to, dítě, napadá? Někdo se ti tak snad posmíval? Ukaž mi ho, ať s ním zatočím! – Durdil se pan Botti.

A smím přece následovat Pána a jeho svaté a světice, ne?

To samozřejmě musíš, Villano.

Kdo jsou ti praví hrdinové? Svatý Jan Křtitel, patron Florencie, první mučedník, v jehož velkolepé křtitelnici na náměstí svatého Jana přijala Villana křest svatý. Svatý Vavřinec, patron bankéřů, usmívající se na své mučitele, když ho pekli na roštu. A zástupy mučedníků a mučednic. Pokud je zrovna neroztrhaly šelmy v neronovském cirku, tak se jistě cvičili tvrdým pokáním na boj s hříchem a neřestí, které ovšem vykukovaly za každým rohem rozmáhající se Florencie.

Můj Pane Ježíši, chci tě co nejdůsledněji následovat, ale moje tělo se tomu brání jako něčemu nepohodlnému a protivnému, a zrovna tak i celý ten florentský svět, obsahující tolik nákazy hříchu. Poraď mi, můj Pane, co mám dělat, abych se ti víc přiblížila.

Modli se! Čiň pokání!

Villano! Villano! Kdepak jsi?

Tady jsem, maminko, modlím se v kapli.

Jak to, že ještě nejsi ustrojená? Za chvíli přijede do našeho domu pan bankéř Medici. Nemůžeš se modlit jindy?

Když já se chci, mami, modlit pořád.

To nejde pořád. Je čas na motlitbu, a pak také na jiné věci. Buď si, Villano, zbožná, ale zase moc to s tou zbožností nepřeháněj! – Tak ji doma povzbuzovali, ale zároveň jí v jejím opravdovém mladistvém rozmachu podráželi nohy.

Svět je něco, s čím se musí bojovat, a stále víc a více se jí ukazovala manželská rodina jako součást světa, kde je svatost nedosažitelná, aspoň ne tak snadno jako v klášterním ústraní.

Tak se její rodný dům začal poněkud měnit před jejím vnitřním pohledem. Jídelna a jiné společenské místnosti se jí poněkud vzdálily a odcizily. Předně začala Villana soupeřit v jídle s vrabcem. Co to? Pohoršil se snad kuchař? Pan Botti a jeho žena nepostřehli vůbec žádnou změnu ve stravě k horšímu. Domov Villanina rodného domu se postupně smrskl na pár jinak zapomenutých ústraní, jako byla malá kaplička s Ukřižovaným. Tady nacházela čím dál tím víc pravý domov.

Svět, rozšiřující se čím dál, tím víc na rodinu s křesťanským koloritem, ji naučil mnohé věci skrývat. Jaké? Třeba rány. Lidská přirozenost, postižená prvotním hříchem, má už své slabosti, jako je pýcha, nepoddajnost těla až vzdorovitost, lenost. Jak je zvládnout, aby tělo poslouchalo vůli, podřízenou Pánu? A štíhlé mladistvé tělo bylo krásné na pohled. Přesto byla Villana dívka nesmírně poslušná doma i před Bohem, až se tomu všichni divili.

Kdyby tak viděli to, co jim nikdy neukážu, protože se chci pokořovat jen před Pánem. Musím se co nejvíc přiblížit Muži bolesti kvůli našim hříchům. Lidé světa vidí jenom toho dřevěného Ukřižovaného na kříži, ale kdepak je ten živý Trpitel? Proto ochotně přijímám rány za všechny nekajícné florentské nevěstky, za všechny zloděje, lupiče a vrahy. Kam se poděl Spasitel, který nemá podoby ani krásy následkem krutého bičování kvůli hamižnosti mého otce a mnohých lichvářů, schovaných ve florentských bankovních domech? Museli by mi svléknout šaty a všechno prádlo, aby našli stopy na mém těle. Jenže to si nikdo nedovolí.

Kdepak je to malé poupě, co sedává v koutě? – Volal žertovně pan Botti svou nejmladší ratolest. Když ji objevil na kolenou před křížem, hned byl oheň na střeše.

Nemůžeš být, Villano, pořád někde zalezlá. Dorůstáš a začíná z tebe být dívka na vdávání. Zítra k nám přijde někdo na námluvy, a ono tě není vidět. To nejde. Musíš se nastrojit, aby ses líbila.

Klekátko se rozvrzalo pod chvějícím se nákladem. Načež se dvě něžné oči zvolna zakutálely k otci, ale tak nejistě a ustrašeně, jako by tady právě zasyčel had z ráje.

Po probdělé noci přikvačilo ráno plné překvapení.

Děvče je pryč! Ztratila se.

Villano! Kde jsi? Ozvi se!.

Dupot a neklidné pobíhání vyvrcholily explozí zděšeného ticha a zkoprnělosti pohybů.

Dopis! – Co to - ?

Oči obchodníka počtářsky přeletěly řádky, aby pak vyjekl:

Ne! To ne!!

Co se děje?

Odešla do kláštera.

Ještě jí není ani čtrnáct. Nikde nemohou přijmout do kláštera tak mladé děvče. A jestli ji někde přijmou – hm – to bych se na to podíval! – Vrčel Botti výhružně a koulel očima, jako by s nimi chtěl vyhrát kuželky. - Tedy všeho bych se nadál od těch dominikánek, ale že by nás chtěli připravit o dceru – ! Honem! Jedeme do kláštera!

Je tu naše Villana, matko představená? – A hned se drala velká voda do kláštera. Klášterní vrata se však přibouchla a špehýrkou se ozvalo:

Je tu klauzura.

Jdeme si pro dceru.

Ano. Chtěla vstoupit okamžitě do kláštera, ale rozmlouvaly jsme jí to, protože je ještě mladičká. Může nastoupit, až trochu dospěje a rozmyslí si to.

Kdepak do kláštera! Doma ji dneska čeká nápadník.

Ještě byste to měl uvážit, pane Botti. Villana má zřejmě duchovní povolání. Asi nebude v manželství moc šťastná.

Počkejte, matko představená, až uvidí nápadníka! – Vykládal pan Botti a rozhazoval rukama, takže se zdálo, že mu patří celý svět: – Pan Rosso z Pierů je mladý, silný a sličný – a –

A hlavně má peníze, že ano? – Ozvalo se z kláštera.

Ztuhl do mramorové tvrdosti, ale pak ze sebe vyrazil úsečně: Copak jsou peníze něco špatného?

Za chvíli si pan Botti odvážel domů nalomenou třtinu. Odmítnutí v klášteře a její předhození rodnému otci jako oběť předloženou baziliškovi v podobě nápadníka otřáslo s Villanou víc, než by dokázali lvi v aréně starořímského cirku. A zámožný pan Botti? Navzdory křesťanské fasádě zůstával ducha vcelku nezámožného, ba mdlého, neboť jej uváděl do extáze pouze cinkot zlaťáků ve vlastní truhlici.

Pan Rosso di Piero je znamenitý nápadník! Musíš si ho vzít, a basta! – Drmolil otec. Postupně jí to vemlouvání a namlouvání splynulo v jeden ošklivý tok blábolu. Poznala konečně svého otce. Tam, kde jí bušilo srdce plné lásky, měl jen štěrchající počítadlo.

A přišla svatba. Všichni, i chudí dostali zadarmo najíst i napít, aby duše starého hamižníka dostala morální náplast.

Když Villana pronesla své ANO při svatebním obřadu, rychle pochopila, že už není výhradní paní svého vlastního těla, které nyní patří také manželovi. Ten si ovšem nepřál, aby tělo, na které má právoplatný nárok, bylo nějak ztrýzněno, pošramoceno nebo pohmožděno přísným pokáním. Naopak, vyžadoval tělo nahládlé, voňavé, kypré až macaté. Kdepak posty, má drahá! To nechej mnichům a mniškám!

Tak se stalo, že vášně, skryté v lidské přirozenosti, zakusily nevázané odlehčení. Rozletěly se takovým vzmachem, že to Florencie dosud nezažila.

Konečně přišly k uplatnění všechny látky ze sortimentu pana Bottiho, jež doposud odebíraly pouze královské dvory. Jako řecký oheň vypuklo úplné vzplanutí barev, pokud šlo o ženské šaty.

Je nová doba. Renesance je na obzoru. Krejčíku, pospěš si, a nabrus nůžky a rozpal žehličku!

Je odzvoněno tomu, aby splývavé hábity nadále potlačovaly a schovávaly tělesné proporce! Na šaty nestačí látka jedné barvy. Je třeba přinejmenším dvojí barva - jedna jemná, nejlépe hedvábná, barevná nebo - pro nejvyšší vrstvy i vzácná bílá, a druhá tužší, těžší, často zdobená vyšíváním a krumplováním, v jiné barvě než předchozí, ze které by se šil svrchní šat.

Ten se upravoval dále mnoha prostřihy, z nichž vykukovala spodní hedvábná tkanina. Rozparky se objevovaly na rukávech, kabátcích, kalhotách, občas i na rukavicích či botách.

Krátké pláště se vyvinuly z oděvu, připomínajícího antickou tuniku. Dodávaly postavě tvar a bývaly zhotoveny z brokátu a přepásány páskem.

Šaty se přizpůsobily lidským tvarům, místo cípatých mají úzký dlouhý rukáv a bývají děleny na samostatnou sukni a živůtek. Ten bývá někdy povážlivě hluboce vykrojen. Střihy provází bohaté řasení a zdobení. Úzký rukáv se později prostřihává, aby odhalil kousek bělostné košilky pod ním…

Prostřihávané rukávy nebo živůtky, které byly ještě bohatě zdobeny šperky a obtočeny u krku honosným zlatým límcem, se uplatnily i zde. Rovněž tak vlasy byly ozdobeny síťkami, nejlépe zlatými a stříbrnými.

Vyholené čelo i obočí, plavé vlasy, splétané do složitých účesů, často s falešnými příčesky, výrazně zdobené síťkami, perlovými řetězy, závoji a turbany. Líčení, které se dosud považovalo za kacířské a nemravné, se nyní začalo rozvíjet.

Velmi oblíbeným vzorem se stal motiv granátového jablka nebo jiných velkých vzorů, používaných na samet, brokát, či hedvábí. Citrónovité tvary záhy přecházely přes pomerančové, aby s nimi soupeřily hrdě vztyčené květy kaštanů.

Všechno ať odpovídá souladnému pojetí souměrnosti a uměřenosti! – Vyžadovala paní Villana.

Snažila se být okázale sladěná a dokonale vyvážená. Současně se však děsila, aby neporušovala celek a zachovávala soulad všech částí. Tak brzy objevila kromě známé cesty k Bohu také cestu mimo Boha k sobě. Když takhle vyrazila milostpaní Pierová do florentských ulic, tak moc nescházelo a ohlédla se za ní i svatojánská křtitelnice.

S těmito starostmi o šlechtění vlastního zevnějšku si vykračovala ulicemi jako plachetnice s napjatými plachtami, avšak toho dne léta Páně 1349 se za ní nikdo neohlédl. Čím to? Morová rána během poslední doby smetla dvě třetiny obyvatel města, na padesát tisíc lidí. Na kárách se válela vyhublá těla a městské stráže je vyvážely za hradby ke spálení. Nemohla se na to dívat. Proto se spěšně vrátila domů. Všude vykukovaly stopy té pohromy. Toužila vidět něco krásného.

Tak už mi zbývá jen ten krásný oděv a pohled do zrcadla.

Zděšeně uskočila, div že nespadla. Neviděla se, a přitom nebyla slepá! Pokusila se tam však vzápětí nahlédnout znovu.

Rozšklebená tvář satana s ní zacloumala jako úder blesku. Spatřila svou tvář znetvořenou k nepoznání.

Prudce si strhla čelenku a druhou rukou strhla šaty. Odhodila od sebe štítivě jakési páchnoucí žabince. Potom jen tak, napůl v prádle, vyběhla z domu a uháněla kamsi do neznáma. Letěla o překot, a možná, že i několikrát spadla. Zdálo se jí, že se po ni sápe ruka umrlce.

Villano! Villano! – Probrala se s horkým čelem, na níž jí přikládal někdo chladivý obklad.

Byl to dominikán v kostele Zvěstování Panny Marie.

Musím se vyzpovídat, Otče.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…

Tehdy se začal nový život sestry Villany pod duchovním vedením bratří Kazatelů. Zdá se, že svatý růženec docela odpovídá tomuto vzestupu – od počáteční radosti přes bolestné a hrozné zkoušky k slavnému vítězství.

A tak přistoupil k andělu Gabrielovi, zvěstujícímu svaté Panně radostné poselství, další anděl. Staral se, aby Matka Páně byla den co den nověji potěšena radostným zvěstováním. Vznosné prostory florentského chrámu se tajemně ještě více rozklenuly, když se otevřelo samo nebe. V tichém usebrání unášely mysl k Nejvyššímu, zatímco tělo bylo navěky zahaleno v bělostném hábitu terciářky dominikánského řádu. Bylo pevně podřízeno vyššímu plánu nejen navenek utaženým řemenem, ale i skrytým řetězcem, obtáčejícím její bedra tak těsně, až se zarýval do masa.

Svíčková bába, pošklebovali se florentští výrostci.

Pchá! Farizejka jedna! Jako bychom neznali, co je to za frajli! – Ulevovali si přezbožné florentínky.

Málokterá z nich však dovedla číst a psát jako Villana, a ty, které to dovedli, čítali raději Ovidia a Boccaccia.

Co to čteš, Villano? – Ptal se jí manžel.

Listy apoštola Pavla. Poslechni si. Přečtu to nahlas.

Než se nadála, sběhl se celý dům, aby někomu něco z toho neuteklo. Už proto, že přitom bývala místnost tajemně prozářena zvláštním nadpřirozeným světlem.

Jindy předčítávala doma životy svatých. Všichni poslouchali a pak o tom společně rozmlouvali. Jen zřídka jí někdo z domácích něco namítal, a to nejen proto, že byla nadána darem proroctví. Nicméně i to se stávalo, totiž tehdy, když hrozilo, že Villana rozdá chudým docela všechno z rodného domu a nezbude tam ani kůrka pro rodinu.

Pokud dominikáni postřehli něco z přísných způsobů jejího sebezáporu a umrtvování těla, z dlouhých nočních bdění u paty kříže, shledávali v tom výraz neutuchající touhy po Bohu. Každá doba přináší své, docela jedinečné, někdy podivné, třeba i zarážející způsoby přibližování se k Bohu. Každé Boží dítě stoupá svou zvláštní a jedinečnou cestou, třebaže ta jediná Cesta, která je živá, je stále stejná a sklání se k němu tím víc, čím víc se pokořuje bez ohledu na hlas veřejného mínění. Záleží na tom, aby vše, co koná nebo čím a jak trpí, vycházelo z prožívané víry, z opravdové touhy po spojení s Mužem bolesti, trpícím kvůli našim hříchům, z touhy konat pokání nejen za sebe, ale i za mnoho nekajícných hříšníků, a pro osobní doplnění plnosti utrpení Páně.

Viděl jsem to, opakoval sestře Villaně do očí klouček, který míval oči všude.

Cos viděl, chlapče?

Když jste zdobila oltáře a obrazy svatých, přecházel s vámi po chrámové lodi Pán Ježíš. Byla tam taky Matka Boží a procházel se s vámi i svatý Otec Dominik.

Tak to raději nikomu neříkej, poradila mu Villana: -Aspoň do mé smrti ani muk!

To už budu mít fousy až sem, namítl špunt a ukázal si do pasu.

Zavrtěla hlavou a dodala: Už dávno na to myslím a připravuji se na to. Ovšem i ďábel doráží, protože ho moje duše odedávna láká. Modli se za mne a o Boží pomoc.

Bůh však chodí na pomoc prostřednictvím svých poslů. Tentokrát poslal svatou mučednici Kateřinu. Pravda, moc řečí nenadělala, když se Villaně zjevila. Jen jí ukázala bohatou korunu připravenou pro ni v nebi a dodala: Buď statečná, Villano, podívej se na velkolepou odměnu, která tě očekává v nebi.

Prosím o svátost na dalekou cestu, řekla krátce na to svému zpovědníkovi.

Když jí vyhověl, zaprosila ještě:

Předčítejte mi Janovy pašije.

Střídali se přitom, jak je při pašijích zvykem. Potom však vypravěč pronesl památná slova: A sklonil hlavu a odevzdal ducha.

Tehdy Villana zkřížila ruce na prsou a vydechla naposled.

Dominikáni přenesli její tělo v bílém hábitu do chrámu Navštívení Panny Marie. Stalo se předmětem takové úcty lidu, že déle než měsíc nebylo možné pokračovat s pohřbem. Úcta k ní byla potvrzena léta Páně 1824. Obracíme se k ní 28. února k ní voláme: Blahoslavená Villano, oroduj za nás!

 

KDO SLOUŽÍ KRISTU, MUSÍ U NĚHO ZŮSTAT NAVŽDY

(bl.Jan z Fiesole, fra Angelico 18/3)

Pojď, Guido, budeme spolu zdobit rukopisy. – Vyzval Benedetto di Pietro svého mladšího bratra.

Cože! Snad nechceš opustit naše rodné Vicchio?

Samozřejmě, že chci. Florencie je náš cíl. V klášteře Santa Maria degli Angeli působí bratr Lorenzo.

Myslíš Lorenza Monaco?

Ano, právě ten znamenitý miniaturista.

Míchat barvy a něco podmalovávat?

No a? Kde jinde se naučíš něco nového?

Třeba u dominikánů. Slyšel jsem tam jednou kázat otce Jana Dominici.

Chceš být kazatelem nebo malířem?

Chci chválit a oslavovat Boha štětcem.

Konečně, vždyť můžeš oslavovat Boha nádhernými barvami jako bratr Lorenzo.

Hm. Spíš něžným půvabem kresby a linie Madony než barvou, ale hlavně opravdově, tak, aby každý viděl sladkého Ježíše poplivaného kdejakým posměváčkem a fackovaného hrubiány.

Však on už nás to bratr Lorenzo naučí. Jde cestou velkého sienského mistra Simona Martiniho.

Jen aby nás nezavedl někam do byzantské sešněrovanosti!

Neboj se, Guido. Dnešní Florencie otevírá brány k svobodnému projevu.

Ale největší svoboda v celé Florencii je tam, kde se kvůli následování Ukřižovaného jeden vzdává bohatství, manželství a samolibosti. Vzhůru tedy ke svatému Dominikovi!

A jaj! Nevím, nevím. - Tam je prý přísná kázeň.

Co na tom záleží? Rád se tomu podřídím..

Nemusíš kázat ústy, když budeš štětcem chválit krásu Božího Slova, které se vtělilo do člověka.

Ano, ale taky to, co z něho dělají hříšníci, takže pak nemá podoby ani krásy.

Oslavíš v Madoně vrchol lidské krásy.

Ano, a možná i to, jak bylo svaté Panně zraněno její přečisté Srdce, aby se ukázalo smýšlení mnohých svévolníků.

Než se rok s rokem sešel, přehnal se noviciát mladého nadšence, ohánějícího se štětcem.

Rukopisy zdobené tvou rukou, bratře Jane, jsou pro nás jasným dokladem tvého jedinečného duchovního povolání, řekl mu převor a pokračoval: Samozřejmě známe i tvůj oltářní obraz pro florentské kartuziány. Každopádně teď končí tvůj noviciát. Měl bys pokročit dál.

Ano, vydechl mládenec.

Jaké bude tvoje řeholní jméno?

Chci se jmenovat podle mého duchovního vůdce, otce Jana Dominici.

Budeš se jmenovat bratr Jan. Řekl mu převor při obláčce.

Jaký bude můj úkol?

Vymaluj nám freskami náš klášter v Cortoně. Zároveň se budeš v duchu našeho řádu vzdělávat na naší škole.

Moje cesta je přece cesta chvály Boží, jehož vlastností je Krása.

Samozřejmě, bratře Jene. Řád Bratří kazatelů neustále sleduje věčnou Krásu Boží tak, že její odraz odhaluje v kráse celého Božího stvoření. Díky milostem řádu i ty lépe než kdokoli před tebou zjevíš světu věčnou touhu po odhalování svrchované Krásy v každém Božím stvoření. Tak tvořivě napodobíš všechno kolem sebe jako stopy původní Boží Krásy, abys v tom všem ještě více odhalil tuto původní Krásu.

Co je krása?

Náš Andělský učitel tě poučí, že krásno má stránku vnější a vnitřní. Navenek je krásné to, co jasně vyzařuje svůj tvar, kdežto ve tvém nitru je krásné to, co se líbí. A ty to máš tvořivě znázornit.

Nestačí mi však pouhé vědomosti. Potřebuji to dostat do tvarů a linií. Před každou tvorbou se štětcem se dlouho modlím, aby náš Pán, věčné Slovo a Krása, která na sebe přijímá skrze svatou Pannu lidské tělo, dal v mém umění jasně vyniknout tvaru věcí. Volám k Bohu: Kráso! Lásko! Pravdo! – Vstup do mě! Jako byl Jan Křtitel hlasem, volajícím na poušti, ať jsem štětcem oslavujícím Tě tvarem a barvou! - Jedině se znamením kříže přistupuji k tvorbě. A Pán mi pomáhá.

Nejraději maluji Božího Syna, naši Královnu, Pannu Marii, anděly a svaté. Ti mi přitom pomáhají, protože je o to prosím ve svých modlitbách.

Proto také znázorňuji na obraze Zvěstování v kapli v Cortoně právě to, co učí bratr Tomáš. Přibližuji souvislost Vtělení Páně s prvotním hříchem. Jak vidíš, naši prarodiče, Adam a Eva, vyhnaní z ráje, sledují jen velmi ostýchavě, a se smutkem i očekáváním výjev Zvěstování.

Správně. To odpovídá Tomášovu učení, že se při Zvěstování očekává souhlas celého lidského pokolení. Adam a Eva, naši prarodiče jsou zástupci celého lidského pokolení. Maria pronáší svůj velký souhlas ke spáse ve jménu celého lidského pokolení.

Jak to ale maluješ anděly, bratře Jane?

Žádné dívky, ani děti, nýbrž mládenci v ornátu protkávaném zlatem ne nepodobném kněžské albě. Ve vlasech a na čele jim září jasný výraz jejich planoucí lásky

Proč ale zdobíš každého jinou gloriolou?

Vždyť i náš Andělský učitel hlásá, že se každý anděl druhově liší od každého jiného anděla.

Správně! Ty jsi pravý fra Angelico, Andělský bratr!

Počkejte, až uvidíte, co jsem namaloval v našem klášteře ve Fiesole. Každý z vás, bratři, se mezi těmi dvěstapadesáti postavami na freskách poznáte. V čele je ovšem náš Pán v nebeské slávě.

Jak to jen dokážeš namalovat?

Vycházím z Božího stvoření. Jeho krása je odleskem ryzí Krásy.

Bim-bam! Bim-bam! – Rozpovídal se zvon u klášterní fortny.

Otevřete vrata! Přijíždí kočár velkomožného Cosimy Medicejského!

Vítejte, náš velký dobrodinče! – Pomáhal mu ochotně z kočáru převor a pokračoval: - Jedině vaší přímluvou v městské radě se buduje náš nový klášter svatého Marka. Díky vám -

Dost řeči, otče převore, potřebuji fra Angelika. Chci, aby vyzdobil nejenom váš klášter, ale také chrám svatého Marka. Bude k oslavě a poctě naší Bohorodičky. Hned se začne s prací.

Cosimo byl povahy snivé a mysli těkavé, nikoli jeden z nejlepších mozků Florencie. Jeho život byl dost přizpůsoben peněžním tokům. Mluvil překotně jako někdo, kdo má moc, ale pouze koupenou, takže musí se vším spěchat, aby mu mezitím neklesly akcie. Teď byl však celý rozjařený, skoro se zdálo, že provozuje v sále kláštera nějaký tanec svatého Víta v sedmiosminovém taktu. I když zapadl do přistaveného křesla, stále sebou vrtěl a šil a podupával nohama jako nepokojný hřebec.

Jaký kontrast, když vedle něho stál převor, takové sluníčko, vyzařující pokoj a soulad!

Taková zakázka vyžaduje všechno v klidu uvážit a promodlit, pronášel klidným hlasem převor.

Dobře, dobře, tak už se běžte honem všichni modlit a fra Angeliko ať se dá do díla! – Rozhazoval rukama Cosimo dei Medici jako ten, kdo je zvyklý rozkazovat.

Tady je slíbený dar na dostavbu kláštera.

Cink! – Dopadl na stůl měšec s penězi.

A bylo rozhodnuto.

Oči navyklé vyhlížet krásu stvoření jako odraz ryzí Krásy Stvořitele i Vykupitele i věčně udržujícího Posvětitele, uletěly na zeď a usadily se na kříži. Jaká spřízněnost duše! Vždyť jsi tu i ty, sestro Kateřino, a přitom jsi už dávno dodýchala v chrámu svatého Petra v Římě. Kde však vládne stálá přítomnost, tam přece nemůžeš chybět.

Jako by někdo pumpoval velkou pákou nebo se snažil pohnout s rumpálem. Oči ne a ne se odtrhnout od vrcholné Krásy, kterou lidé navěky přibili na kříž. Žádná zkoušená páka ani roztáčený rumpál na obzoru. To jen ruka převora cloumala rukávem bratra Jana. Konečně se vykulené bulvy vracely do svých domovských míst, a drahnou chvíli těkaly a hledaly, kde se uchytit v té pozemské kráse. Kde jsi, milý Dante, se svým rajským luhem plným kvítí? Kam ses poděl, bratře Jindro Suzone, s rozjásanou nádherou letní, s nivami svěžího jara? Kde jsou ta pravá údolí rozkoše, kde tě častují pohledy jako milenka svého miláčka, kde zní harfy a housle, zpěv, rej a víření, místo dokonalé radosti, kde kvete láska jako růže bez trní? Kde jsi blažený Jindřichu se svou Knížkou o moudrosti? Oči se vrátily k pozemské sešlosti, zatímco uši jen zaznamenávaly vzdalující se chůzi klášterního syndika, odnášejícího dar velkomožného donátora.

Kdopak jen docení utrpení a muka Božího malíře? Proč jen si raději na dlouhou dobu modliteb nezavazuje pravici jako východní ikonopisec, aby ji výrazně oddělil od všeho všedního dění? Kdo ví o agónii, předcházející každou inspiraci, a pak zas doprovázející úsilí o dovršení díla?

Nenápadný a přece důrazný pokyn představeného znamenal jedno:

V popředí obrazu k poctě Matky Boží musí být přece jasně vidět podobizna donátora coby zbožného prosebníka. Ostatní pojetí obrazu, milý malíři, můžeš provést, jak chceš, ale Cosimo del Medici tam chybět nesmí. Tak vidíš, a už je tady první inspirace.

Malířovy oči byly dávno pryč, když postřehl celou náplň převorova skrytého přání, dávaného najevo taháním za rukáv a významnými pohledy. Spočívaly na kříži na stěně, k němuž volalo srdce fra Angelica:

Můj Pane, ty víš, že moje štěstí není tak honosné jako Cosimovo. Díky za pravidelný přísun chleba a vína, který nám tak tajemně proměňuješ ve své Tělo a Krev. Největším požehnáním pro mne je, že mám střechu nad hlavou v tomto klášteře, zástup bratří, v jejichž chóru se rád ztrácím, abych Tě s ostatními chválil. A k tomu nádavkem – smím tvořit k Tvé oslavě a moje díla jsou žádána. Prosím za očistění srdce i rukou, abych oslavil naši Madonu. Ostatní účastníci obrazu jsou tu kolem mne. Nejen ten bohatec, který chce předstihnout velblouda v prolézání uchem jehly, ale hlavně moji bratři. Všechny mi posíláš v úloze andělských poslů s vyšší inspirací. Jejich rozpravy a disputace o tom všem tajemném dějství patří do mého díla. Ať celý svět pozná, že žádný z nich netvoří jen nějaké bezvýznamné pozadí, ale přirozené skupiny těch, kdo mezi sebou rozmlouvají o mimořádné události, které se staly svědky! Kéž nyní ožije v mých obrazech jejich posvátná konverzace!

Ještě nezaschly fresky a oltářní obraz Madony u svatého Marka stále ještě voněl čerstvými ředidly, které nemohl ani zdaleka překonat kadidlový kouř, a ve dveřích dominikánského kláštera se už tlačil posel z Říma. Papežská pečeť dodávala všemu důraz. Potom však vzala za své v rukou převora, který se neubránil překvapení a vyjekl:

Jejda! - Sám papež Evžen IV. zve našeho fra Angelika do Říma.

O co jde?

Vyzdobit kapli Nejsvětější Svátosti v chrámu svatého Petra.

Vyrazil tedy s truhličkou barev a štětců na zádech splnit přání Petrova nástupce. Netrvalo dlouho a temná kaple se rozsvítila jasem barev.

Úžasné, můj synu! – Obdivoval jeho dílo nadšený papež: - Rád bych vás jmenoval arcibiskupem florentským.

Se slzami v očích prosil fra Angelico: Svatý Otče, jsem jen prostý mnich a kněz, a mám-li posloužit Pánu a Církvi, jak nejlépe dovedu, učiním tak nejlépe barvami. Potřebujete-li však někoho jmenovat do tohoto úřadu, rád vám sdělím jméno jiného vhodnějšího bratra.

Dobře, můj synu, vyzdobte nám tedy ještě katedrálu v Orvietu.

Vrhl se tedy do dalšího díla. Dlouho se tam však fra Angelico nezdržel, protože už klepal na dveře vyslanec papeže Mikuláše V.

Všeho nechte a přijeďte do Říma. Mám pro vás, bratře, naléhavou zakázku ve své kapli.

Vyklubaly se z toho fresky ze života svatých Štěpána a Mikuláše, a také umučení svatého Vavřince.

Uprostřed díla ho však cosi vytrhlo s důraznou naléhavostí.

Posel přinesl dopis. Bratři z kláštera ve Fiesole si tě, bratře Jane, zvolili za převora.

Ti tedy vědí, jak mě chytit za srdce, - ulevil si fra Angelico: - Tam jsem se poblíž totiž narodil, a teď mi zrovna táhne na padesátku.

Přijal volbu a vrátil se od rozdělaného díla do míst, kde začínal, a to ne jako cizinec, který se vrací z cest světem, ale domů, kde na něho čekalo setkání s bratry.

Sotva však vypršelo volební období, už na něho dorážel list papeže Mikuláše V.:

Můj synu, vzpomeňte si, jak jste vždy říkával: Kdo slouží Kristu, musí zůstat u Krista navždy. Dneska cítím, že moje dny se už krátí. Rád bych viděl dokončenou výzdobu mé kaple...

A moje se snad nekrátí? – Napadlo malíře a uvažoval: - Kdopak jen trochu tuší, co znamená, prostát celý život na lešení nějakého kostela se štětcem ruce, a často i ležet při malování stropu – v létě jako v zimě, a co chvíli vám kápne vápno do očí - - 

Sbalil tlumok a s truhličkou s barev a štětců na zádech šlapal do Říma, aby dokončil rozdělané dílo.

Podle všeho spolu oba - fra Angelico i papež Mikuláš V. drželi krok, protože ve stejné době, léta Páně 1455 ukončili své pozemské trmácení.

Tělo malíře spočívá v kostele Santa Maria sopra Minerva. Ačkoli odedávna chovají mnozí Jana z Fiesole v srdci jako blaženého fra Angelika, teprve Jan Pavel II. ho vyhlásil jako blahoslaveného v roce 1982.

 

TIMETE DEUM, ET DATE ILLI HONOREM! (sv.Vincenc Ferrerský 5/5)

Tiše plyne řeka Turia, udávající pokojný rytmus života Valencie.

Kolik vody už tudy proteklo, povzdechl si notář Vilém Ferrer, když se probudil uprostřed oné lednové noci léta Páně 1350 a vyhlédl ze svého okna do temných vod. V mysli mu vězel tajemně prozářený sen: Bílý dominikán na něho mával, a když se přiblížil, stále jen opakoval: Tvůj syn, Viléme, jednou vstoupí do řádu bratří Kazatelů a bude šířit jeho slávu po celém světě!

Notář Ferrer se zatím příliš neznepokojoval se stavem své půvabnější polovičky. A nyní si pomyslel: Pravda že, Konstancie je v požehnaném stavu, ale moje žena je přece dobrá rodička. Vždyť už čeká čtvrté dítě, a že by to byl po dvou děvčatech a jednom chlapci další syn? Hm, vzhlédl od vody k temnému kříži na stěně a tiše vydechl: Můj Spasiteli, drž ochrannou ruku nad Konstancií, a pak šeptal modlitbu: Otče náš.

Konstancie zatím spala docela pokojně, mnohem klidněji, než jak to prožívala před narozením ostatních svých dětí. Navíc ji blažila událost, která se jí vryla do paměti od loňského Štědrého dne. Když udělila hojnou almužnu slepé žebračce u kostela svatého Štěpána, zvolala tato vyzáblinka: Ó, požehnaná matko, která nosíš pod srdcem anděla, neboť se mi jednou z jeho rukou dostane milosti, abych vlastníma očima viděla!

Přijala to s úsměvem, protože její stav byl proti jejímu očekávání docela příjemný, tak příjemný, že se jí zdálo, že tento požehnaný mateřský stav jde jaksi mimo ni, aniž by ji poznamenával jakoukoli nevolností.

Udělovat soucitně almužnu chudým, je závazek k milosrdenství nás, které Pán obdařil bohatstvím, říkávala vždy Konstancie, a pokaždé dodávala: - ale ještě větší milosrdenství je hlásat jim Boží slovo. To má větší cenu než všechny floriny.

Očekávání šťastných rodičů bylo tak bezstarostné a pokojné, že si ani nevšimli, když se přiblížil čas rodičky. Teprve porodní bába je k tomu přivedla vzrušeným pokřikem: Vždyť už je čas! - Už je to tady! - Je to chlapec!

Cože? – Divila se maminka, když jí rodička podávala do náruče dítě. Ani jsem si nevšimla, že jsem rodila.

Zanedlouho se kněz v chrámu svatého Štěpána dotazoval:

Jak se bude váš chlapec jmenovat?

Rodiče na sebe rozpačitě vzhlédli.

Což takhle jméno svatého mučedníka Vincence? Je to patron Valencie. - Navrhl kněz.

Bude se jmenovat Vincenc, řekli dvojhlasně rodiče.

Chlapec se jenom smál, když ho polévala křestní voda. A se stejným úsměvem snadno a radostně přijímal dalších sedmnáct let blahodárný duchovní vliv rodiny.

Buch! Buch! – Ozývaly se rány na vrata fortny. Ve špehýrce zamrkala očka. Nejprve se zúžila podezřením, ale pak se roztáhla a zvídavě omrkla návštěvníka. Byl to mládenec střední postavy s vysokým čelem. V očích mu sídlil zasněný, vzdálený pohled, upnutý kamsi k veličinám z jiného světa.

Co bys rád, synku?

Bude mi osmnáct a chci být jako Dominik Guzmán.

Jako náš svatý Otec Dominik? – Usmál se mnich.

Zrovna takový, ozvalo se rozhodně a sebejistě.

Rozhodně se domáhal vstupu. Přesto působil jakýmsi povzneseným dojmem. Bratru na fortně se zdálo, když se setkal s pohledem příchozího, že snad ani nezanechává žádný obraz na jeho sítnici, jako by to byl netělesný přízrak.

Nepochybně byl průbojný. Měl svou hrdost a neměl rád, když s ním někdo chtěl zacházet jako bezvýznamným červem, který vylezl z ostění.

Jak ti říkají?

Vincenc. - A hned dodával: - Znám zpaměti Písmo svaté. Zeptejte se mne, na co chcete.

Bledá tvář nasvědčovala hlubokému studijnímu zaujetí hrdého Katalánce. S hrdostí a sebejistotou se tam tyčil jako urostlý platan, sotva se ocitl v bílém rouchu.

Je zajímavé, že dokud jste ponořeni ve světě, ďábel si vás skoro nevšímá a nevěnuje vám nijak zvláštní pozornost, až snadno nabýváte iluze, že snad ani vůbec neexistuje. Pročpak by se ovšem namáhal, když vás má chycené na vařené nudli nabídek tohoto světa? Něco jiného je, když světu ukážete záda a vydáte se někde v ústraní na cestu dokonalosti. Potom ta zchytralá velmoc světa sebere všechny síly a hned vám s opičí napodobivostí pošle jakousi imitaci vašeho osobního anděla strážce v podobě vašeho osobního anděla pokušitele. Najednou tu ze všech stran nakukuje do vašeho soukromí takový dýchavičný a kulhavý zjev, který je vám teď pořád v patách - prostě dobrá kopa, ale vtíravá jako špína. Stále opakuje, že to s vámi dobře myslí a má po ruce vždycky habaděj košilatých vtipů a chlapáckých rad. Kdysi se falešný duch světa přiodíval do roucha přesvatého poustevníka. Dnes by si vzal do ruky místo poustevnické hole nějakou tu deklaraci lidských práv a tvářil by se jako zasloužilý ombudsman.

Jenom to moc nepřeháněj s tou přísností v mravech a kajícností života, Vincenci.

Kdo to mluví?

Zkušený poustevník.

Poustevník?

Ovšemže. Doposud jsem žil jenom v samotě, ale nyní se mi tě zželelo, jak se dřeš a namáháš. Co máš vůbec ze života? - A ty přece máš tak rád život – koupání v moři a veselení se z jídla a pití a ze společnosti milých dívek. Však už toho přece hodně víš a znáš z Písma svatého. Tak si dopřej trochu odpočinku a pohodlí. Užívej si trochu života, dokud jsi mlád. Na pokání budeš mít dost času na stará kolena.

Tohle asi sám nerozhodnu, uznával bezradně Vincenc. Načež se přesunul ke svatostánku. Ukázalo se, že ke svatostánku ho žádný poustevník nedoprovodil. Obrysy svatostánku se rozplynuly a ani kříž na něm nezůstal na svém místě.

Ubohý Vincenci, chtěls dobýt nebe jediným útokem. Chtěls zdolat hradby tělesnosti jediným náporem. Chtěls jediným skokem překročit všechny stupně, jež vedou k svatosti.

Vzápětí se mu jinak bledá tvář znovu rozzářila hrdě, jako tomu, kdo našel svůj hrad nitra v ruinách, ale ví, že je pozván mezi silné, neochvějné hrdiny. Rázem tu stál někdo zdatnější než dávný El Cid, který se i při smrtelném zranění hrdě tyčil na koni. Vyhlásil totiž s Boží pomocí boj na život a na smrt tělu, světu i ďáblu. Začít takový běh na dlouhé trati s překážkami je jedna věc, ale vydržet je něco jiného. Byl na to tak soustředěný, že ani nepostřehl, jak se na něj navěšují tituly a hodnosti, hned v Leridě, hned ve Valencii, hned v Barceloně.

Zanedlouho ho bývalo slyšet s kazatelny: Kdo chce prospívat ve vědomostech, ať hledá spíše u Boha než v knihách! Učenost je především Boží dar a teprve pak plodem píle a rozumu.

To nebyl jen nějaký řečnický obrat mladého kazatele, ale vlastní zkušenost.

A už je tu nová zkušenost, ještě více a dalekosáhle proměňující celou bytost než jen nějaké vědomosti. Na výzvu se zvedal z chladivé dlažby, aby ucítil jemný dotek rukou, pouze nahládlé pomazání. Načež k němu dolehla polohlasná slova předepsané formule. Pak se místo nadaného studenta a přísného k sobě i k ostatním zjevil v barcelonské katedrále zvláštní jasný anděl v lidské kůži, a tak se jevil mnohým napořád.

Sám však zakoušel ještě docela jinou zkušenost. Něco s ním prudce smýklo na jednu stranu a málem ho to povalilo. Sotva se pokusil dostat na vlastní nohy, tvrdě ho to zasáhlo z druhé strany a moc nescházelo a byl by se rozplácl o zem. Musel sebrat všechny síly, aby vytrval uprostřed okolních náporů. Tohle nebyly lopatky větrných mlýnů, protože opravdu nebojoval s žádnými mlýny. Spíše se zdálo, že se dostal přímo do mlýnice. Strašnou silou byl trhán a cloumán mlýnskými kameny. Kolem něho se zmítali další a další lidé...

Bože, pomoz mi! – Vykřikl.

Tohle ho vytrhlo z dopuštění a postavilo na nohy. Kolem se válely hromady mrtvol se začernalými boulemi. Městem se vznášel odporný puch. Kláštery zely prázdnotou. Dlažbou se kodrcal žebřiňák naložený halabala mrtvolami. Před hradbami planuly ve dne v noci ohně z přikládaných látek a lidských těl.

ČERNÁ SMRT! A právě si vybírala daň. Smetla dvě třetiny obyvatelstva. Obilní mlýny přestaly klapat, lisy na olivy osiřely stejně jako ty vinařské.

HLADOMOR!

KONEC SVĚTA! POSLEDNÍ SOUD! – Vykřikovaly davy, potloukající se zmateně městem jako pustou krajinou.

Oči povalečů, chtivě vyhlížející skryté zásoby obilí, horečně těkaly z místa na místo. Pak ulpěly na místní krčmě nebo příbytku lichváře.

Židé! Ti za to můžou! – Vykřikl někdo z davu a jiné hlas přidávaly: - Židé na nás přivolali kletbu! Pořád se modlí proklínací žalmy. Vydělávají na nás a teď se skrývají v domech. Tam jsou ještě zásoby! – Pojďme si vzít, co nám patří!

Do zfanatizovaných chamtivců zazněl důrazný hlas:

Prach jsi a v prach se obrátíš! – Čiňte pokání a věřte evangeliu!

Ohlédli se za tím hlasem. Otec Vincenc do vysoka pozdvihující mohutný kříž volal: Pokořte se před křížem a Kristus vás zachrání!

Jenže Židé odmítají Krista. Židé proklínají Krista. Ukřižovali Mesiáše a čekají na Antikrista! Jedině Židé můžou za tuhle mizérii!

Lidé, mějte rozum! To jsou pověry! – Volal Vincenc k zástupům: Už není Řek ani Žid, obřezaný ani neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech je Kristus. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní. Oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především mějte lásku, která je svorník dokonalosti.

A kdo může za hladomor? – U Boha není nic náhodou. Židé na nás přivolali Poslední soud! - Ozývaly se hlasy lidí.:

Obraťte se a budete spaseni! – Volal mohutným hlasem Vincenc: Všichni jednou zemřeme, ale můžeme jít do radostné věčnosti s Bohem. Přijměte křest ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Vezmeme si, co nám patří! – Mával kdosi sukovicí.

Cestu k synagoze jim zahradil Vincenc, zvedl kříž a volal: Neopovažujte se drancovat synagógu! Jsou tam vaši bratři v Kristu! Právě přijali všichni židé i rabín křest svatý!

Dav se zarazil před vztyčeným křížem. Avšak zdaleka ne všude dopadlo vše tak dobře, jako tam, kde se vyskytoval otec Vincenc. Zfanatizované davy vydrancovaly mnoho židovských domů a prolily mnoho krve dětí Abrahámových.

V těchto dobách se dalo účinně působit především s okázalým znamením kříže a ve jménu Ukřižovaného. Hůř se dařilo, kdykoli kázal prostě jen jménem Církve svaté, protože právě teď se na její tváři zračila ošklivá rána. Vlci v beránčím rouchu se sbíhali ze všech stran, aby drásali a rvali nesešívané roucho Páně. Záplava lidského hříchu nasadila Kristově Církvi masku obludy, která neměla už jen jednu, nýbrž dvě viditelné hlavy, totiž dva papeže, soupeřící o vládu nad Církví.

Samozřejmě, že právoplatný papež může být jen jeden, kdežto druhý je rozkolnický, řekl aragonský kardinál Pedro de Luna otci Vincenci.

Jenže, já, eminence, nevím – , zakoktal Vincenc: Kde je v tomto sporu pravda?

Kardinál prudce zaúpěl jako týraná duše, které jiná týraná duše šlápla na kuří oko. Otázka ho zasáhla málem na obnažený nerv.

Přijal jste ode mne, otče Vincenci, kněžské svěcení a slíbil jste mi poslušnost. Nařizuji vám postavit se na stranu avignonského papeže Klementa VII. Nyní jděte a hlásejte jednotu Církve v čele s avignonským papežem!

Kardinálova rozhodnost na něho působila jako schodiště, po kterém sestupujete potmě a na spodním konci shledáte, že je tam o schod víc, než jste předpokládali.

Vincenc si připadal jako by uvnitř celého toho mumraje kolem sebe chodil se zavřenýma očima. Věděl však jedno: Neposlechnout představeného znamená upadnout do církevního trestu, zejména odseknutí se od tajemného Těla Páně.

Francie, Lombardie i severní Itálie se stala svědkem něčeho strhujícího. Úchvatná kázání, třebaže tříhodinová, byla v té době strašně rozsáhlého pobloudění neméně strašlivě přísným, až děsivě apokalyptickým hřímáním. Jezdil z místa na místo na oslu jako Pán Ježíš. Přesto si Vincence mnozí pamatovali jako kazatele s plameny nad hlavou a křídly anděla z Janova Zjevení.

Smiřte se! – Volal Vincenc k oběma znesvářeným hlavám přesvaté obludy: - Vzdejte se osobní ctižádostivosti! Smiřte se! Vraťte Církvi její vnější jednotu!

Později si kazatel oddechl: Ještě že má Pán Bůh rozum.

Povolal si jednoho z obou papežů před soudnou stolici, takže zbyl jenom jediný – ten římský. Jenže vzápětí se na uprázdněný avignonský stolec prodírá kardinál Pedro de Luna.

Povolávám tě, otče Vincenci, za svého zpovědníka, uváděl dopis z Avignonu, opatřený pečetí Benedikta XIII.

Tři roky působnosti na avignonském dvoře se podepsalo interesantním stříbrem na skráních dominikána. Potom hlava ztěžkla natolik, že nebýt pevného úchopu obouruč, byla by se snad někam zakutálela. Oči však uletěly ke kříži na stěně a dlouhodobě se tam usadily jako dvě dobře zaklíněné kotvy. Konečně se přiblížila chvíle, kdy zkoušené svědomí už nesneslo další nápor vyznání hříšníka.

Kdo neustále vykřikuje své námitky a že takzvané důkazy ostatních nejsou nic jiného než zasukované předivo lží a výmyslů, nemůže kráčet životem, aniž by to na něm nenechalo stopy. Změní mu to povahu, bubří a nabubřuje, až je z něho nabubřelec každým coulem. Benedikt XIII. byl jedním z těch, kdo pociťují jako útok na svou osobu každou narážku na možnost neúspěchu v jakémkoli díle, k němuž se rozhodl přiložit ruku.

Nemohu vám dát rozhřešení, Svatý Otče, řekl toho dne Vincenc.

Kardinál se ropuchovitě nafoukl a jeho dosud rozměklý pohled zocelovatěl do jakosti damašské šavle.

Ale ty mi přece musíš dát rozhřešení! To by bylo proti zásadě podřízenosti.

Hlava v černobílé kapuci se zavrtěla: Tady zásada obedience neplatí. Nemohu vás rozhřešit.

Nesmíš však s nikým mluvit o žádném mém hříchu. Jsi vázán zpovědním tajemstvím.

Samozřejmě, že to nesmím prozradit, a také nic neprozrazuji o žádném z vašich hříchů. Jenom se ode dneška otevřeně stavím jako kněz a dominikán za římského papeže.

Vzdoropapež strnul jako oběť tetanu. Uvázl docela pohřben v ruinách svých bláhových snů. Když se zpovědník odebral z papežského paláce, Benedikt XIII. se zhroutil do svého trůnu. Vypadal jako zbytek omítky, zapomenutý zednáři. Při bližším ohledání vyhlížel jako starý šlechtic v laciném melodramatu, když mu lichvář oznámil, že záruky propadly a zadlužené rodové sídlo se ocitlo v cizích rukou. V barokně přezrálém těle nebylo mnoho svalové hmoty, a co jí tam bylo, všechno se otřáslo. Papež se zachvěl až do morku kostí jako vychladlá bujabéza na talíři zamyšleného hosta.

Ještě před odchodem se vynořil Vincenc na kazatelně avignonského chrámu a zahřímal své tříhodinové kázání.

Každý, kdo ho slyšel, si připomněl jedno zásadní: nestačí jen lomit rukama nad okolní spouští. Těm, kdo se odvraceli, běhal po zádech mráz a zima úzkosti z Božích trestů a pohrom. Mnoho vlažných zahořelo, řada Židů a muslimů přijala křest ochotně a s láskou udílený. Díky tomu se pak říkávalo o Vincenci: Z kazatelny samý jed, v zpovědnici jako med. Prostě žádný suchar, který by uznával jen bílé světce a zatracoval černé hříšníky. Když káže o hříchu, hned barvitě vystupuje do popředí křiklavý případ a současně vychází jasně najevo lahodnost ctnosti a přitažlivost svatosti. Otcovsky laskavý. Zástupy obrácených kajícníků blaží pastýře u srdce. Právě tím dostává ujištění, že Ježíš nechce hříšníka potrestat, ale zachránit.

Čiňte pokání a věřte evangeliu! – Volal kazatel, vlekoucí kříž.

Zástupy se upnuly k Ukřižovanému a konaly pokání. Když se ohlédl, skoro mu to vyrazilo dech. Do daleka se vinul dlouhý chvost kajícníků, okázale konajících pokání. Zástup flagelantů se táhl za kazatelem.

Buch! Buch! Buch!

Snesla se na ně sprcha kamení, shnilých jablek a vajec. Vzduch vibroval posměšným pokřikem z avignonských hradeb:

FUJ! HANBA ZRÁDCŮM AVIGNONU!

Bohu díky za to pokořování! ˇ- Radoval se Vincenc, když na něj doléhala potupa a nactiutrhání.

Žehnám vám, můj synu, a uděluji vám plnou moc pro další hlásání pokání a usmíření s Bohem i se Svatým Otcem, řekl papež Martin V. otci Vincenci krátce po svém zvolení na kostnickém sněmu.

Křížem krážem Bretaní a Normandií se pak po tři roky hloubila brázda hluboké orby na duši Božího lidu.

Divocí flagelanti! Jaký nerozum bičovat sám sebe nebo se nechat bičovat! – Ozývaly se z mnoha stran hlasy přemoudřelých hlav: - Jak to můžete schvalovat?

Hm, prostě kajícníci, - pokrčil rameny otec Vincenc: Konají veřejně pokání. Ručím za to, že žádný z těch flagelantů nevezme život sám sobě ani jiným. Hm. Někoho pohoršuje jejich veřejné pokání? A co veřejné hříchy? Ty nikoho nepohoršují? Možná, že tím okázalým drastickým pokáním strhnou k obrácení další hříšníky. Určitě spíš než masy tupých zvědavců, přechytralých mudráků nebo davy, kterým je prostě všechno jedno.

Starý utrmácený osel by mohl vypovídat o svém nákladu, pozůstávajícím z jednoho muže a odřeného kříže, kdyby dokázal víc než své hýkavé Iááá! Iááá!

Nejprve ochraptěl, pak zchroml, takže se už jen opíral o kříž a vlekl nohu za sebou, až dodýchal s usměvem na tváři. S pokojem v srdci sledoval, že hrozný západní rozkol v Církvi je zažehnán.

Ctnosti otce Vincence byly opravdu hrdinské! - uznal papež Kalixt III., třebaže býval stoupencem dvou rozkolnických papežů. V té nepřehledné době stál na jejich straně nejen na podnět představeného, ale především s pevnou vírou, že zastává dobrou věc. Tohle má největší cenu, že se to děje s čistým úmyslem, neporušeným a nezkaženým vlastním osobním zájmem, ani ze zaslepené vášně. Proto vždy kladu na srdce věřícím

BOJTE SE BOHA A VZDÁVEJTE MU NÁLEŽITOU ÚCTU!

 

VELKÁ PŘÍLEŽITOST PRO MUSLIMA (Bl.Antonín Neyrot 10/4)

Strašné! Tady se nedá žít! Nedá se tu dýchat!

Co máš, synku, proti svému rodnému Rivoli? Jsme tu přece před branami Turína. A není to tak daleko k soutoku Pádu a Dorie Rieparie.

Tohle není žádný život, posteskl si mladý Neyrot a lamentoval: V tom našem piemontském zapadákově není žádná kloudná možnost k sebeuplatnění.

A kdepak je lepší možnost něčeho dosáhnout?

Florencie, vydechl mládenec s velkým snem.

Chceš-li do velkého města, synku, tedy jedině do kláštera.

Třeba do kláštera, ale pryč z této zatuchlé rivolské díry!

Tak tě tedy, bratře, vítám jako první mezi rovnými, - říkal Antonín Pierozzi, převor z dominikánského kláštera svatého Marka ve Florencii, když přijímal nového člena řádu, a pokračoval:

Jaké bude tvoje jméno?

Stejné jako vaše, otče Antoníne.

Co žádáš, bratře Antoníne?

Milosrdenství Boží a vaše.

Co žádal, toho se mu od bratří hojně dostalo. Především hluboké vzdělání.

Ach, je to těžké, přetěžké, povzdechl si nejednou novic Antonín, protože mu ta přemoudřelost knihomolů obtížně lezla do hlavy.

Jen se uč, povzbuzoval ho převor.

Hlavní je přece Písmo svaté, namítal novic: - a to, jak víte, ovládám jako málokdo. A k tomu ještě ovládám další díla počínaje Augustinovým Vyznáním a ještě - -

Zarazil se hřebíkovitě, když viděl, jak převor s úsměvem pokyvuje hlavou.

Nauč se ještě cizím jazykům, vyzýval ho představený.

K čemu mi to bude?

Když nic jiného, aspoň se tím naučíš trpělivosti a zdrženlivosti.

Chopil se tedy jazyků, včetně arabštiny.

Pročpak arabština?

Toužím jít cestou našeho svatého Otce Dominika. Jestliže se našemu Otci nesplnila jeho touha, když sám sebe nabízel maurskému bohatci jako výkupné za zajatého syna jedné nešťastné španělské matky, chci to splnit právě já.

Pak se přiblížil slavný den. Tehdy ho výzva představeného pozdvihla z prachu, v němž se prostíral jeho bělostný hábit. Dostalo mu zdarma daného povzbuzení, ale i posily. Když se k němu přiblížily ruce florentského biskupa, projela mu celým tělem neobvyklá cukatura a napnelismus, až biskup překvapeně vzhlédl, nicméně pokračoval dál, až bohoslovec zakusil ty mazlavě nahládlé doteky. Cítil se tak pomazaný na pravdu, že si připadal skoro neomylně pravdomluvný, což mohlo snadno sklouznout až k fanatismu, pokud by to nebylo napřímeno k Bohu samému, ale jen vůči lidem.

Jsem vpravdě pomazaný? – Probíral nejednou sám v sobě i mezi bratry a sestrami, a posléze i s kazatelny, a uzavíral z toho: - Jsem pomazaný na pravdu a pro pravdu.

Bratři však byli jiného názoru: Počíná si jako slon v porcelánu. Nadělá sobě i nám ostatním spoustu nepřátel mezi bloudícími a mezi židy, když se kvůli nám zatvrdí. Prokazuje Církvi i řádu medvědí službu.

Sestry si ho chválí, připomínal převor.

Pořád přebíhá od jednoho ke druhému a nikde se nezdrží. Úplné živé stříbro! Ženským se to líbí a vyhledávají ho, jenže nakonec žádná z nich do řádu nevstoupí.

A co s ním mám dělat? – Ptal se převor.

Tady ve Florencii nadělá svým počínáním víc škody než užitku.

Antoníne, - domlouval mu provinciál: Však dobře víš, co se tady ve Florencii naposledy událo. Máš tady horkou půdu pod nohama. Nejraději bych tě někde zamknul a nechal tě dál studovat, - mínil představený.

Raději bych šel do nějakého zapadlého kláštera na Sicílii.

Nerad bych tě pouštěl z očí, dokud nebudeš zdrženlivější ve slovech i v chování.

Antonín pokorně pokyvoval hlavou a pak řekl: Půjdu, otče provinciále, kam mě pošlete, ale nejraději na Sicílii.

Ale vždyť by se tu přece našlo v okolí dost ústraní.

Raději na Sicílii.

No tak dobrá. Posílám tě k bratrům do Palerma.

Jeho knihy putovaly do tlumoku, aby se na jeho bedrech vydaly směr Sicílie.

Už tě, očekáváme, - vítal ho převor palermského kláštera.

Mohl byste mě, otče převore, poslat do nějakého tichého zastrčeného místa Sicílie? Mám už po krk toho stálého přecházení z místa na místo. Rád bych někam do ústraní, abych před Boží tváří našel sám sebe.

Jedno takové ústraní tady na Sicílii čeká právě na tebe, potěšil ho převor. Nazítří tam Antonín vyrazil jako vždy plný nadšení. Do měsíce však byl zpátky mezi bratry v Palermu:

Otče převore, mám-li tam konat apoštolát zodpovědně, potřebuji něco opatřit v Neapoli a v Římě. Jakmile to vybavím -

Je to skutečně tak důležité, Antoníne? - Přerušil ho představený.

Nanejvýš důležité.

Touhle dobou je moře bouřlivé a může to odehnat loď daleko od našich břehů.

Neplavím se poprvé a mořskou nemocí netrpím.

Tak tedy neváhej a vydej se tam, kam potřebuješ.

Sotva loď vyrazila z palermského zálivu a kormidelník stočil loď směrem k Neapoli, opřel se do nich ostrý vítr a hnal je západně. Dávno ztratili pevninu z oči, když se od jihu vynořila lodice s černou plachtou.

PIRÁTI!

Všichni k veslům! Musíme jim uniknout!

ŘACH! Otřásla celou plachetnicí rána, doprázená skřípěním dřeva.

Černá plachta dopadla jako stín na lodici a ozývalo se hlomození spojené s hákováním lodě. Pak zaznělo něco jako když se přesypávají hrušky a jablka do beden. Tohle však nebylo žádné ovoce, jen dupot nohou nezvaných hostů. Vyrojili se na palubě rychleji než včelí roj.

POMÓÓÓC! ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ! –Ječel lodník, dokud ho neumlčela ostrá čepel damašské oceli.

Nic nového pod sluncem, pousmál se hořce bratr Antonín, když mu piráti utahovali pouta na rukou a na nohou. Připomínal si pohnuté osudy apoštola Pavla.

Jsem otec Antonín z palermského kláštera, - ušlo z bílého balíku, když ho dva z těch pirátů popadli za ruce a nohy, aby v příštím okamžiku letěl do temnoty podpalubí.

Uvidíme, jestli za tebe někdo z Palerma zaplatí výkupné, houklo cosi shora, a pak se vrzavě zabouchly padací dveře.

Tak se začal Antonínovi psát nebývale rozmanitý a pestrobarevný život, který mu ze dna podpalubí dopřával osobní styk nejenom s krysami, ale i s všelijakými šejdíři a podloudníky. Otázka, kolik poučení a duchovního růstu načerpá z jejich společnosti, zůstávala otevřená, zvláště když se další měsíc stal svědkem rozhovoru mezi piráty:

Za toho kněžoura nechce nikdo nic zaplatit.

Není divu. Dominikán, žebravý řád! Ti mají daleko do kapsy.

Když nezaplatí oni, zaplatí jiní. Do Tunisu je to pár dní plavby.

To není špatné dostat se mezi muslimy. Aspoň budu moci mezi nimi vydávat svědectví o Kristu. Jak mi teď bude znalost arabštiny užitečná! - Pomyslel si Antonín a potutelně se usmíval pod vousy.

Naděje na velké dobrodružství pro Boží království však sklaply, když ho další týden spoutaného dohromady s ostatními zajatci vlekli na palubu. Oslněn ostrým sluncem a s ¨kručícím žaludkem se potácel na světlo Boží.

Je tu na prodej pět námořníků a jeden kněžour! - Volal jeden z podloudníků lámanou arabštinou.

Zdraví? Silní? Schopní práce?

Ano.

Ctihodný kalíf z emirátu hafsídiské dynastie kupuje všechny křesťanské psy za obvyklou cenu.

Cink-cink-cink!

Pak už jenom chamtivé ruce chmatly po zvučně se chovajících váčcích. Zato pod Antonínovýma nohama se otevřela dvířka a balíky padaly s lodě, až skončily mohutným šlouchnutím v přístavních vodách tuniských.

Sotva se vynořily na hladině, vtáhl je párek silných černých mouřenínů jako umně zabalené žoky na přístavní molo. Poté je na káře odváželi do kalifova paláce. Zanedlouho se njim naskytl pohled na kalífův palác, ovšem jen z podhledu, a to v mihotavém světle skrz zamřížovaná okna. Každopádně skoro ihned Antonín seznal, že jeho postavení spadá do kategorie, kterou lze stěží popsat jako uspokojivé postavení.

Nám nemusíš o Božím království vykládat nic, - umlčeli ho spoluvězni. – My tomu věříme. Spíš to vykládej kalifovi, když umíš arabsky.

Antonín se jal promýšlet nejpádnější argumenty, jak pomocí starozákonních knih dokázat správnost křesťanského učení víry. Rozpomínal se na nejrůznější místa z knihy proroka Daniela.

Zatím zpráva o Antonínových schopnostech letěla od úst k ústům, a dostala se až ke sluchu kalífa.

Potom jednou přišla zpráva: Velký kalíf si tě přeje vidět.

Přivítal tu zprávu zprvu tak, jako trosečník vítá na obzoru bílou plachtu, ale hned si uvědomil: Ha! To je ten okamžik mého velkého svědectví pro Krista.

Dříve než ho uvedli do paláce, umyli ho v teplé lázni, přičemž mu pomáhala lepá děva, a také ho neopomenuli nasytit báječnou hostinou.

Máš velké vědomosti, pokyvoval překvapeně i uznale hlavou kalíf, až mu obě rosolovité brady poskakovaly. Uprostřed lenošek a hedvábných polštářů, ovívaný vějířem z pštrosích peří na něj mrkal mohutný zjev, rudý v obličeji, jehož knoflíky málem sténaly pod náporem svých povinností.

Navzdory svému pouštnímu založení byl kalíf typem vyzrálého baroka, daleko předstihujícího všechno tvarosloví dosažené někdy v umění. Od mládí měl slabost pro chutné pečínky, sladké kousky chuti mandlově-fíkové a růžový likér, a to i mimo dobu určenou k jídlu, a s pokračujícím věkem se nikdy nestal zastáncem některé z Avicennových diet. Všichni, kdo ho znali, by uvítali, kdyby zabíral méně prostoru, leč on nedbal. Naopak, bujel všemi směry a nekladl si zábrany. Měl zarudlý, poněkud poďobaný obličej, odzadu zdobený přetékajícím zátylkem, vpředu dvojbradou. Nebylo proti divu, že většina hostů kalifova paláce, zejména ti, kdo měli tříbený vkus, věnovali pozornost spíše dívkám, které kolem něho roztáčely břišní tance.

Zatímco Antonín dával najevo svoje schopnosti, nějak pozapomněl na svoje poselství. Na jeho důkazy vůbec nedošlo. Něco mu našeptávalo: Vždyť ten kalíf není tak špatný. Jen abych se s tou evangelizací neukvapil. Kalíf by se pak třeba ještě víc zatvrdil. Zatím si ho připravím. Ani ve snu ho nenapadlo, že také kalíf pracuje postupně na čemsi úplně jiném: Jak dostat křesťana do slepé uličky? Nic složitého se však v jeho mozkovně nevylíhlo – jen metoda cukru a biče.

Třeba by nebylo nutné vracet se do vězení – naťukl kalíf.

A co za to?

Třeba trochu spolupráce. Překladatel by nám přišel vhod. A také jiné překladatelské možnosti jsou pro nás důležité. Překládat různé listiny a dohody –

Dominikán zaváhal a podezíravě přivřel oči.

No nikdo tě k ničemu nenutí, Antoníne. To je čistě tvoje svobodné rozhodnutí. Zatím se vrať do vězení a dobře si to všechno uvaž.

Těžko se to teď vracelo s plným žaludkem od stolu plného lahůdek pod knutu vězeňského dozorce.

K svému překvapení našel ve vězení spřízněnou duši v jednom spoluvězni.

Všechno bych snesl, ale tento kříž uvěznění – to je strašné! – Posteskl si Antonín.

Vydrž to, bratře. Dny našeho utrpení se chýlí ke konci. Pomoc je na blízku.

Pomoc? – Podivil se Antonín.

Pomoc shora, řekl spoluvězeň a ukázal palcem nahoru: Tu máš jídlo. – Strčil mu hrst fíků.

Díky Bohu.

Neboj se, hlady tady nebudeš strádat.

Jenomže celé je to strašné, povzdechl si Antonín.

V těch dnech ho zasáhla radostná zpráva: Mojžíš z Janova, obchodní zástupce v Tunisu se zaručuje, že neutečeš, když tě necháme volně chodit a bydlet mimo vězení, totiž u kalífova dvora. A není to jen ledajaký pokoj, obsahuje i služku, které nechybí jistý půvab ani povolnost.

Volný pohyb bez okovů! To je něco! - Nadechl se svobodněji Antonín a pomyslel si: Bůh mi žehná, když mi posílá takového dobrodince.

Nemůžeš se ovšem na kalífově dvoře pohybovat v těch bílých hadrech.

Bílý hábit byl nahrazen muslimským oděvem. Růženec byl odložen jako zbytečná rekvizita. A vyznej: Alláh je Bůh a Mohamed je jeho prorok.

Tak to tedy ne! – Odporoval Antonín.

A co takhle vrátit se zpět do vězení? Všechno ti dopřávám, a všechno ti mohu vzít. Tak si to do rána rozmysli, Antoníne.

Ptáček uvízl ve zlaté kleci.

Tvoje překlady obchodních smluv jsou výtečné, chválil ho kalíf, ale budeme potřebovat tvoje schopnosti ještě víc.

Jsem ochoten pomoci.

Potřebujeme přeložit korán do latiny.

Cože? Tak takhle je to! Začalo to překladem listin a obchodních smluv a má to skončit překladem Koránu? To snad – zaváhal Antonín, ale pak dodal: - no, mohl bych to zkusit.

Zkus to, Antoníne. Alláh ti pomůže.

Zkusím se, Alláh mi pomůže.

Tak jedna súra muslimské posvátné knihy za druhou zakoušela louskání, rozmělnění na slova a slovíčka, aby se líhnula v latinské podobě jako houby po dešti. Nemohl se najít už ani v ďáblově vynálezu. Vzhledem by se hodil spíše do zelí, aby plašil vrabce. Brada mu klesla, kam až to šlo. Díval se do budoucnosti, ale nemohl z přítomnosti. Výhled byl bezvýchodně temný. Unaveně se ploužil po terase těžkým krokem velblouda a hloubal o tom, zda velbloud není jen zkratkou velkého blouda. V osidla temnot zapleten, zůstával chycen jako moucha v pavoučí síti. Jenže je tu ještě Ježíš, jehož zapřel, a to je dobrý Pastýř.

Víte, co se stalo? – Přinesl zprávu janovský kupec Zachariáš.

Co?

Zemřel florentský arcibiskup Antonín. Vyprošuje prý velké zázraky.

Cože! – Vyrazil ze sebe, a pak pokračoval zlomeným hlasem: Dávný vzor. Ten, který mne oblékl a přijal jako Antonína! Blažený Antoníne, oroduj za mne!

Jeho hlas byl hlasem člověka, který se octl na prahu velké zkoušky, v níž si umínil riskovat a buď zvítězit, nebo úplně a naprosto všechno ztratit. Najednou byl jeho hlas slabý, dech skoro niťovitý.

Strašné! Už nesnesu tu ženštinu, kterou mi musulmani nastrčili do postele. Nedokážu už dál překládat korán. Po čtyři měsíce vězím v kalu nevěry.

Pomohu ti, Antoníne, utéci ze zajetí. – Nabízel se kupec Zachariáš.

Ano, tohle teď bylo možné. Jistě by si mohl někde doma v ústraní vykonat pokání.

Jenže tohle Antonínovi nestačí. Nevyhraje vždycky ten, kdo uteče. Nejde jen o osobní odpad od víry. Je tu strašné veřejné pohoršení. Zapřel Krista veřejně a v přítomnosti tuniského beje a kalífa. Proto nutno v jeho přítomnosti veřejně Krista vyznat.

Jak najít vhodnou příležitost k veřejnému svědectví?

Dlouhé, dlouhé čekání, celých osm měsíců. Zatím se ztrácí v ústraní. Bože, ukaž mi cestu. Breviář a růženec znovu nacházejí uplatnění. Odložený hábit je nalezen a vyprán. Milost umožňuje i svátostné usmíření.

A už je to tady. Květná neděle léta Páně 1460. Přesně rok po hrozném odpadu od víry.

V bílém rouchu, opuštěný jako Pán v temnotě olivové zahrady, uprostřed pohanských zástupů, kterým předsedá velký kalíf.

Zříkám se veřejně víry v Alláha a Mohameda jeho proroka. Vyznávám Krista, Syna Božího.

Kalíf vypadal spíše jako gorila po setkání se stádem zdivočelých slonů. Postava, stavěná v duchu přezrálého baroka, nemůže poskočit jako kolouch, nicméně ke zřetelnému zachvění u něho došlo. Vskutku, zachvěl se od střapatého fezu až do svých umně šitých střevíců z gazeloviny, zdobených pestrými arabeskami. Pohlížel na Antonína zcela nevěřícně. Někteří lidé v šoku blednou, jiní rudnou. Kalíf stihl obojí. Napřed se barva z jeho tváří docela vytratila, takže se na chvíli zdál splývat se stěnou paláce. Vzápětí se však barva nahrnula zpět, takže zrudl a přecházel až do fialova. Bezvládně klesl do podušek a zíral před sebe skelným zrakem, jako by nahmátl v kapse pouštní zmiji. Dýchal trhaně, namáhavě. Zdálo se však, že se z každé kritické situace vzpamatovával rychle, za což vděčil svému jedinečnému zdravotnímu stavu, vypěstovanému letitým návykem vdechovat omamné kouře z bylinek, požíváním růžového likéru a odvaru z máty peprné, takže byl pořád čilý a bujarý, a to i po zážitcích, které by většinu asketů docela umrtvily a odkázaly by je k vysílenému spočívání s nohama nahoře na lůžku, skoro předsmrtném. Nyní se kalíf nezdržel s tím, aby vznesl námitky nebo kladl otázky. Pouze silně zavřeštěl na způsob vřešťana afrického, což možná zkrátilo o léta život znenadání probuzených ptáků, hnízdících na nedalekých palmách.

Dal se odnést do paláce a po několika doušcích růžového likéru se pustil do Antonína:

Slyšel jsem, žes tu dívku poslal pryč. Hm, přidáme ti dvě, ne tři ženské, a dej nám pokoj s tím svým Kristem.

Nemohu!

Mohu tě nechat znovu uvěznit a dát do otroctví.

Nebojím se toho.

Jak to, že se už nebojíš?

Je se mnou Kristus.

Dávám ti tři dny na rozmyšlenou.

Na Zelený čtvrtek bylo pokračování.

Odřekneš se Krista a vrátíš se do domu Alláhova?

Ne.

Nabízím ti svobodu, když se odřekneš své víry.

Nemůžete mi dát žádnou svobodu. Jsem svobodný v Kristu.

Možná, že ti nemohu dát svobodu, ale mohu ti vzít život.

Přede mnou je věčný život v Kristu a s Kristem, smál se Antonín.

Pak tedy smrt, ale pomalá. – Rozhodl kalíf a dodal: Do poslední chvíle ho přemlouvejte, ať zapře víru a vyzná Mohameda!

Ta obávaná smrt najednou nebyla vůbec strašná. Rozsudek smrti mu přinesl tichou radost, že to bude na veřejnosti, před zraky krvežíznivých zfanatizovaných davů, divoce skandujících:

ALLÁH JE BŮH A MOHAMED JE JEHO PROROK!

Kruté bičování na náměstí. První rány zněly ostře a otřásaly celou jeho bytostí. Pak už, cítil jen jako by každá další rána byla klepáním světa na bránu do hradu jeho nitra, do hradu docela nedobytného.

Zapři Krista! Uznej Alláha a jeho proroka Mohameda!

Kristus vítězí! Kristus žije! Bože, odpusť mi! Bože, odpusť jim!

Vedli ho přes město. Že vedli? Popichovali ho kopím a šavlí, a kdykoli se svalil, kopali do něj, bičovali ho, až se malátně potácel dál.

Potom k němu začaly létat kameny. Zůstal klidně stát na místě, jako by zkameněl. Konečně padl k zemi naposled. Další kameny se na něm vršily . . .

 

 ŽIVÝ MAJÁK (sv.Petr Gonzáles 14/4)

Až budu velký, vyženu všechny Maury z naší vlasti! Hispania bude znovu svobodná! – Snil malý Petřík.

Synku, to budeš muset napřed sjednotit všechny Španěly, připomínal mu jeho otec, don Gonzáles z Astorgy.

Udělám to jako don Rodrigo Díaz de Vivar, řečený El Cid Campeador čili Bojovník. – Bájil chlapec.

Milý synu, to bys musel mít pohádkově velký poklad, aby sis mohl najmout tolik rytířů po celém světě. Jedině zlatem si opatříš vojsko. Tolik peněz ti ale žádný Žid nepůjčí, protože každému z nich je kolem srdce jako Jeremiášovi, když tu někdo silný bije křesťany.

Sjednotím je pomocí pravé víry!

Kdepak, hochu! Víra už není, co bývala. Proto se dneska naši grandi a kavalíři mezi sebou hádají a králové jednotlivých hispánských království mezi sebou bojují. A prospěch z toho mají Mauři.

S pomocí Boží to dokážu.

Tak to se ještě musíš, chlapče, hodně učit.

Chci se učit! – Řekl rozhodně Petřík.

Pak bude nejlépe, když půjdeš k mému bratru do učení, řekla maminka.

Zanedlouho ujížděl kočár s erbem rodu Gonzálesů k biskupské rezidenci v Astorga.

Strýčku! – Vyskočil temperamentní chlapec z kočáru, sotva uviděl biskupa v honosném rouchu.

Petříku, tvoje maminka říká, že jsi nadaný.

Nevím, ale vcelku mi to jde.

No, uvidíme, řekl strýc, a netrvalo dlouho a zažil milé překvapení.

Váš synovec, excelence, není jen zapálený vlastenec, ale doopravdy učenlivý, sděloval mu správce biskupského školy.

To rád slyším. Bude z něho velký - , už měl na jazyku slovo biskup, ale nějak se mu to zadrhlo v krku, jako by naráz polknul celý baleárský koláč zvaný ensaimada. Pak se obrátil k synovci se slovy:

Máš duchovní povolání, Petře. Važ si toho.

Petr se pávovitě nadul a vyhrkl: Hm, proč ne?

Několik dalších studijních let se přehnalo rychleji než dubnové přeháňky a stál tu někdo, kdo se cítil jako udatný rytíř. Aspoň o tom vášnivě snil, když potrýznil struny loutny a zazpíval Píseň o Cidovi. Zastával názor, že radost vládne světu a nezná v té věci mezí. Kdyby k němu přistoupil samotný Origenes z Alexandrie a sdělil mu: Tento svět je nejlepší ze všech světů, nadšeně by mu to potvrdil:

To jste klepl hřebík na hlavičku. Máte naprostou pravdu, - a pak by si sám k sobě zašeptal:

Bůh mi žehnej! Cítím se tak velkolepě! Jasný zrak a růžové tváře. Míza silných mi proudí v žilách. Ach, ten astorský vzduch mě vždycky rozjaří!

Byl doopravdy plný síly jako napnutý luk, že by mohl na potkání vyzdvihovat k sobě do sedla dívky, ohrožené zákeřným Maurem, aby pak s tím příjemným nákladem uháněl s větrem o závod, aby se mu ty ženy pak  za to hluboce kořily.

S takovou odevzdaností a připraveností spočívalo Petrovo tělo na chladivém dláždění chrámu, když na něj onoho památného dne vložil strýček své biskupské ruce za brumlavého pronášení světící formule. Pomazaný se cítil ještě vznešeněji, když po své primici uděloval novokněžské požehnání. S vědomím, že může své pomazané ruce pouze vztahovat na bytost své touhy, ale nikdy tam nedosáhne, stále koketoval s touto možností.

Za zvuků, louděných z loutny, se Petrovy hlasivky nejednou nadouvaly jako plachty pod náporem brízy.

Víno, zpěv a usměvavé dívky. Flamengo vířící místností v rytmu vytleskávaném nadšenci v místnosti s planoucím krbem, povzbuzovaném Petrovými výkřiky:

Olééé! – Arsa!! – Anda!! – Vamos!!

A když se vznášející se suknice opět vydaly napospas pozemské gravitaci, už se tu řadila dvojice k tanci, zprvu pomalu kráčivému, později živějšímu. Zrychlená pantomima, naznačující milostnou hru – přibližování a unikání. Přitom jemné a půvabné pohyby rukou, kdy se rytíř dotýkal dámy jen konečky prstů nebo ji držel za cíp rukávu či šátek. Ve zvycích životního a ročního cyklu se ztrácel rozdíl mezi pánem a rabem.

A už je tu předvečer svátku Maří Magdaleny. Tančí se baxa, hezky při zemi, bez poskoků. Vzduch vibruje zvukem kastanět a melodiemi vyluzovanými bubeníkem a pištcem. Do toho vpadává dunivý klapot. Mládenci vykračující na chůdách. Strhující rytmus, jak chůdy narážejí o dlažbu, klapot kastanět, vřískot píšťal a mládenci se žlutými suknicemi v zapadajícím slunci. Úžasný začátek slavnosti.

Zástup přizvukujících se rozestupuje, aby tanečníci měli dost místa. Rytmus se zrychluje. Postavy krouží po náměstí a skáčou z nohy na nohu. Najednou jeden z nich v jakési šílené piruetě prosviští náměstím. Až do morku kostí zatrne každému úlekem: Nesrazil si vaz? Ale to už rotuje další z tanečníků. Není tu nikdo, s kým by nezacloumaly tyhle výtrysky adrenalínu.

Petr je schopný jako kněz i jako kanovník. Lid ho obdivuje. - Pochvaluje si strýček synovce.

Tak bys ho měl povýšit, připomenula Petrova matka svému bratru.

Nemá na to ještě dost let, namítl.

Jsi biskupem, a kdo je víc?

Oznámil tedy Petrovi: Jmenuji tě děkanem kapituly: - Připrav se na velkolepé uvedení do tohoto úřadu před celým městem. Bude to na první svátek vánoční.

Především je nutno vybrat k tomu skvělého koně, na kterém pojedeš. Osobně se ti o to postarám, slíbil starý pan Gonzáles.

A dodržel slib. Opatřil skvělého koně.

Andalusan! – Vydechl Petr a rozplýval se: Jak elegantní! Hlava je delší a lehký klabonos. Veliké oči plné výrazu. Dlouhá hustá hříva, malé uši a výrazné svaly. Nízký kohoutek a kulatý zrovna jako záď. Ohon nízko nasazený. Končetiny silné s kratší holení a spěnkou. A jak hedvábně jemné jsou žíně ohonu i hřívy! Okouzluje mě svou nespoutaností. A jeho vznosný krok! Dovede až přehnaně zvednout přední nohy. Takového mi bude závidět celá Astorga.

Jenže právě tehdy, když už všechny lidské síly a známosti vynesly Petra na výsluní, se s ním všechno strašně zamotalo.

Kolikrát už to Petr dělal při krkolomném tanci k úžasu zástupů! Třeba při tanci El Agudo během procesí s přenášenou sochou svaté Maří Magdaleny. V rytmu kastanět a melodií píšťal a bubínku střídavě ustupoval před soškou světice a přibližoval se jí. Procesí procházelo napřed městem, než zamířilo ke kostelu. Tanečník posléze rotoval na špičkách chůd v uličce dlážděné ohlazenými valouny, až je z něj rázem veliká žlutá káča. Prodělal tento let střemhlav, aby jej vzápětí zachytil zástup.

Víření suknice, sarančovité řinčení kastanět, dusot chůdami o dlažbu, pronikavý zvuk píšťal a nervy drásající piruety tanečníka, dokreslují tuto oslavu.

Tentokrát předváděl nejlepší oř s nejlepším jezdcem vysokou školu koňské jízdy. Pojednou však toporně zdřevěněl. Rázem tu místo skvělého andaluského hřebečka stál jakýsi trojský kůň. Tohle všechno však ztělesněná velebnost, vyšňořená skvělými odznaky děkanské moci, v první chvíli nepostřehla. Co však postřehla velmi přesně – to byl okrouhlý let shůry hřbetu výtečně drezúrovaného oře přes hlavu přímo do blátivé louže. Podle osobní zkušenosti novopečeného děkana trval tento let dlouho, nesmírně dlouho a vrcholil mohutným ČANG!!

Bláto a špinavá voda z kaluže se rozstříkla na kolem stojící zvědavce, fascinovaně sledující úchvatnou jízdu.

Guarro! – Přiletělo zpátky jako hanlivá ozvěna hnědých cákanců.

Guarro? – Opakovalo se v mysli kalužníka a oči, které se zprvu ztratily, se nyní sice vrátily, ale byly nepoužitelné na to, aby vyhledaly troufalce.

Cha – cha - chááá! – se však ozývalo ze všech stran.

Ani byste netušili, jak někdy takový neočekávaný zásah pod pás dokáže podivuhodně urychlit a završit mnohé uvnitř nazrávající procesy.

K vlastnímu překvapení shledával v sobě jistou dávku filozofa. Dovedl se přizpůsobit okolnostem. Nebylo součástí jeho plánů vrhat se přes hlavu zaberanělého tahouna do této zahuštěné břečky, která páchla stejně po leklých rybách jako po chcíplých krysách. Když už se v ní octl, byl připraven plně využít trapné situace.

V jeho chování nebylo nic, co by ukazovalo na nějaký otřes. Páteř vzpřímená, horní ret pevně sevřený do tvaru napruženého lučiště, spodní ret v sobě tajil obrysy hřebínku, ani jeho chmýří na bradě neschlíplo. S průbojností rodu Gonzálesů si razil cestu vzhůru. Rytířská hrdost Kastilce a tradice rodu mu nedovolily jinak.

Jeho nitro však bylo pobouřeno. Zlobně odhodil chuchvalec bláta do zástupu posměváčků a do jejich zděšeného zavytí vyhrkl:

Když mnou svět pohrdá, tak pohrdnu světem!

Ozdobná pelerína i suknice, nasáklé hnědým blátem, vážily víc než brnění. Přesto se zvedaly ze země a zamířily kamsi do dálky. Zmizel v pustině. Nezůstal však natrvalo zapomenutý v nehostinném ústraní. Po několika měsících se vynořil jeho stín v Palencii. Bloumal od domu k domu, dokud nenašel ty pravé dveře.

Co bys rád, bratře? – Zaznělo před ním z černobílého hábitu.

Milosrdenství Boží a vaše.

To všechno můžeš mít. Budeš však potřebovat ještě hlubší znalost Písma a Otců.

Novicova hlava, druhdy tak samolibě shlížející, poklesla hlouběji než srdce, které se kořilo před Ukřižovaným.

S vervou věrného psa Páně se vrhl do studia, aby na jeho konci přijal své poslání: Jdi a kaž! jako pravou kost kostí.

Obraťte se! Konejte pokání! Blaženost, kterou zakusíte při svém obrácení, je nadmíru blaživá! Šťastné objetí milenky s miláčkem, roztáhnuté však z okamžiku na celou věčnost. Nenechte si to ujít! Nekajícnost hříšníka je však nesnesitelně drásavá a bodavá. Nepřetržitě spaluje až na dno duši. Nedá ti pokojně spát stejně jako špatné svědomí. Je to život v pekelných mukách, ale tento hrozný stav se jednou změní v samotné místo, z něhož není úniku. Avšak ještě je čas. Ukončete to trmácení se pozemským peklem! Přestaňte si kopat hrob věčného zapomenutí!

Pane, smiluj se! – Ozývalo se ze všech stran, zatímco mnohé donedávna povýšeně se nesoucí hlavy zatvrzelců zapadly hluboko mezi ramena a oči se zakoulely někam, kam vůbec nebylo v jejich plánu.

Doléhá na tebe utrpení? Požár? Nemoc? Stáří? Smrt? – Je to milost. Čiň k pokání! Díky Bože za každý trest, který jsi na mne dopustil v tomto životě, a který ještě dopustíš.

Zatímco mnohé oči zůstávaly zakoulené do ztracena, mnoho odhozených křížů našlo své majitele, kteří se jich odvážně chopili.

Ferdinand III. král kastilský si tě, bratře Petře, přeje za zpovědníka a duchovního vůdce, sděloval provinciál. Nemusel říkat víc.

Někomu se zdálo, že světem obchází Cidův duch, když zářivě proletěl Petr Kastilií, aby stanul na královském dvoře. Dvůr se málem otřásl v základech, když hlas ohnivého kazatele všechno podnítil slovy:

Osvoboďte sebe i svou vlast! Chcete snad svobodu? Jestli se mnou souhlasíte, následujte mne! Pakliže se zdráháte mne následovat, zapomeňte na mne!

Osvoboďte se obrácením a pokáním! Osvoboďte vlast pozdvihnutím kříže nad celým Španělskem!

Celý královský dvůr zakrátko vzplanul a plápolal, avšak ohněm, který nepálil ani neoslňoval ty, kdo zahořeli. Pouze se v nich spaloval hřích a neřest a jasně planula touha osobně oslavit Krista. A připojili se k nim i mnozí z dalších království Španělska. Tak se nahromadila mohutná přehrada, ale ne tak, že by hrozila náhodným protržením a záplavami. Zůstávala soustředěna v rukou mocného vladaře, duchovně vedeného Petrovým prostřednictvím samotným Králem králů. Pak prolétla celým stohem vysušeného sena jiskra:

Osvoboďme Kordóbu! Vztyčme znovu kříž nad Kordóbou!

A celá zem se zvedala k úžasnému hrdinství. Nepřítel však nespal. Záškodník tu byl vždy připraven v záloze. Stačilo jen povolit stavidla hříchu.

Počkejte, já toho velebníčka zarazím! Uvidíte, ten svatoušek mi neodolá! – Chlubila se kurtizána, a opravdu nelenila.

U ohniště se schlíple přihříval černobílý chumel. Teď však sebou prudce cuknul a nejistě se rozhlížel po krčmě. Námořníci, kteří právě dorazili na pevninu, se posilovali mocnými doušky. A k tomu nechyběl ani všudypřítomný zástup zvědavců. S očima na šťopkách zírali na celé to divadlo. Suknice zavířila celou krčmou a strhla každého, až na jednoho. Ten se dál vyhříval u ohniště.

Přitočila se k němu s prosbou: Otče, jsem strašná hříšnice, a chtěla bych učinit pokání.

Udělal znamení kříže, ale dívka se místo přijetí požehnání celá divoce zavrtěla, energicky zadupala a spustila:

Už je zase dobře! Pojď si zatančit! – Popadla ho za cíp hábitu, aby ho přitáhla dovnitř místnosti. Tančit dovedl jako málokdo, ale teď se neochotně poddával.

Sotva shledala, že Petr odolává lépe než Gibraltarská skála, hned se ujala v tanci vedení. S řinčivým bubínkem v levačce a rachotícími kastaněty v druhé se palmovitě zavlnila, aby se jala se lstivostí šelmy kolem něho obcházet. Zůstával však stále nehybně a nezdolně jako starodávná mohyla. Rozšafně si podupla a pak ještě kopýtkovitě zadupala oběma. Načež se kolem něj dál břečťanovitě ovíjela, aby ho spoutala neviditelnými liánami ženských lákadel. Zavrtěla boky na způsob arabského břišního tance a pokračovala dál. Pravda je, že mu hormóny vůbec nevyschly, nicméně tohle všechno znal a patřilo to k světu, dávno překročenému. Uprostřed jejích kočičích obchvatů a lstivých výpadů se obrdlíkovitě otočil a pak vyrazil žižlavým bleskem. Jedním skokem stanul uprostřed rozžhaveného ohniště, až vyletěly jiskry do všech stran.

Najednou stál na žhavých uhlících jen tak, v sandálích, Třebaže ho plameny olizovaly, bělostný hábit nechytal. Tak tam stál jako Eliáš na ohnivém voze. Celá krčma ustrnula jako by ji uštkl had. Žádný had. Jen kurtizána se hadovitě vytrácela.

Nezraněný pak vystoupil z ohniště, políbil škapulíř a pokojně procházel zástupy. Všichni mu najednou holdovali jako nějakému vznešenému velmoži. Prošel jejich středem a ubíral se dál, aby přinesl světlo ještě do jiných temnot.

Zatímco král s mečem a štítem osvobozoval Kordóbu, Petr bojoval vyzbrojen růžencem a obrněn škapulířem.

Římský most do města je udatně hájen.

Musíme přeplavat řeku Guadalquinir.

Tam už jich utonulo! – Povzdechl si velitel.

Potřebujete jiný most.

To víme taky. Ale jako ho postavit? V dešti šípů?

Ukážu vám, jak na to. - řekl dominikán a vstoupil na chůdy, aby na nich suchou nohou překročil řeku. Hned měl zástup následovníků. Město bylo brzy poté osvobozeno. Do městských bran vtrhlo žhavé magma křesťanského vojska.

Zadržte! – Volal Petr s pozdviženým křížem v ruce: - Přestaňte dobíjet raněné Saracény! Dost! Zanechejte znásilňování žen! Konec rabování maurských paláců! Jste přece šlechetní Kastilci.

A co Mezquita? Zboříme ji?

Neničte tu ohromnou mešitu!

Tak co s ní?

Přestavíme ji na katedrální chrám a zasvětíme Pánu.

Hm, a co teď?

Teď přednostně ošetřujte raněné, nejen křesťany, ale i musulmany. Tehdy se jich mnoho se uzdravilo pod Petrovou žehnající rukou nejenom na těle, ale i na duši. A našlo se pak i mezi Saracény dost vděčných duší, takže zvony kdysi uloupené Kompostely putovaly na své místo.

Bim-bam! – Vyzváněly pak vstříc poutníkům k hrobu svatého Jakuba.

Úžasné! – Pochvaloval si král: - Kordóba nám otevírá vodní přístup k moři. Tak se Kastílii otevírají nové možnosti k blahobytu.

Tady už nemám co dělat. - Loučil se s králem duchovní vůdce.

Kam odcházíte, otče Petře?

Čekají na mě mnozí venkované i námořnici.

Z blahobytné Kordóby se bílý dominikán nalodil na jednu z lodic za halasného pokřiku prostého lidu, milujícího svého pastýře a dobrodince:

TELMO! TELMO!! TELMO!!!

Pravidelně se vynořoval tam i onde, jak bylo kde zapotřebí, hned jako hlasatel obrácení, hned jako poutník, vykračující si mořskými vlnami, aby svítilnou ukazoval plavcům cestu do bezpečného přístavu. Nejednou přicházela zázračná záchrana, když se drsní lodníci a větry ošlehaní námořníci ocitli na kolenou před stěžněm, proťatým příčným břevnem, a šeptali jméno svého přímluvce: TELMO! TELMO!

Teprve když jednoho Svatého týdne uvízla lodička jeho života na mělčině, zdržel se na jednom místě déle. Vůbec ho to ale nepřekvapilo. Sám to předem prorokoval. Zdržel se však jen do velikonoční neděle. Tehdy vyrazil na poslední plavbu, mířící do nebe. Přesto námořníci říkali, že prý se znovu ukázal jednou tam, jednou jinde. Pokaždé to však bylo s radostným halasem: TELMO! TELMO!

Léta Páně 1741 se Benedikt XIV. přičinil o jeho pozdvižení na oltář, aby odtud kynul zejména 14. dubna všem plavcům a ukazoval cestu bloudícím.

 

VŮNĚ MONTEPULCIANA (sv.Anežka z Montepulciana)

Vinice a vinice lemují cestu Marche stejně jako starou cestu Lazio, vinoucí se úrodnou nížinou. Kdysi tu král Latinus poskytl útočiště Aeneovi a ostatním uprchlíkům z Tróje. Z tohoto pokojného soužití pak vzešlo mnohé dobrodiní. Jako na kolébce se zhoupne urozený pán Vavřinec de Segni, kdykoli se vydá kočárem něco přes míli cesty ze své šlechtické usedlosti v Gracchiano do Montepulciana. Od nejstarších časů lákal tento pradávný „Výstupek Publicianus“ k osídlení díky svým léčivým horkým pramenům, přinášejícím úlevu i pozdravení nejen dýchavičným lidem, ale i podagristům, jakož i mladým na těle těžce namoženým. Dnes však pospíchá pán de Segni tím víc, protože jeho lepší polovička Marie je v očekávání, a také jí – jak se nejednou přesvědčila – přinášejí teplé koupele vytouženou úlevu. Stoupání z nížiny do Montepulciana dává koním zabrat, ale pak už se vůz šňůrovitě vine hřebenem Monte Poliziano. Trvá to jen chvíli, než se vyškrábe z podhradí a projede branou montepulcianského hradu do města. Zato následující výhled na jednu stranu do údolí Chiana a do údolí Orca na stranu druhou potěšitelně konejší zrak jako sladká odměna.

Potom však průjezd kolem trhovců zburcuje náhodného návštěvníka města jako by hořelo, protože se každému na první chvíli zdá, že Italové spolu rozmlouvají s takovou vervou a vzrušeným patosem, až očekává, že si snad každou chvíli skočí po krku. Kdo se však zaposlouchá do jejich rozmluvy, zjistí, že se právě baví o věcech docela banálních, a že jejich řeč může kdykoli ukončena právě tak rázně, jako vypukla.

Přesto jsou tu někdy na pořadu všedního dne tak důrazné hádanice, že mohou skončit i násilím, zejména když se mezi sebou handrkují sienští kupci a kupci florentští, kdo bude přednostně nabízet své zboží v Montepulcianu. Před šesti léty se udála krvavá řež u Montaperti mezi florentskými a sienskými žoldnéři. Tehdy se zdejšího hradu zmocnili sienští. Jenže to tak zřejmě nemělo zůstat nadlouho. Florentští kupci sbírali vojsko proti Sieně, a přitom také rodáci z Montepulciana toužili po samostatnosti.

Co to bylo? – Vyhrkla v půli cesty paní Marie, až pan Vavřinec sebou trhnul víc, než by přivodila křivolaká cesta, a vyjekl:

Co je? Co - co se děje?

Myslím to doma.

Cože?

Jak jsem uprostřed noci viděla ta velká světla. Celý dům byl jasně ozářen, jako by byl bílý den.

Neviděl jsem nic, má drahá. Nezdálo se ti to?

Ale já jsem to viděla. Všude bylo najednou tolik světla, ale přitom jsem tím nebyla nijak oslněna.

V lázni se ti uleví.

Je to znamení, řekl jí později zpovědník: Modlete se za požehnané narození potomka.

Za pár dní se honosný dům pana de Segni v Gracchiano Vecchio naplnil nervózním pobíháním a přešlapováním, až do toho všeho zazněl tichý tenký hlásek, ale vzápětí jej překrylo radostné volání porodní báby:

Je to holčička! Krásné děvčátko! A maminka je zdravá.

Blahopřeji vám, urozený pane Vavřinče. - Ukláněl se sluha.

Jak se bude vaše dítě jmenovat? – Ptal se kněz.

Anežka.

Anežko, já tě křtím ve jménu ….

Pak se celé sídlo urozeného pána de Segni skutečně naplnilo jasem a zavonělo jako nikdy dosud. Zatímco všichni v domě hledali ty růže, ty lilie, ty fialky, čtyřleté děvčátko se vytratilo.

Kam se poděla Anežka?

A není vzadu v zastrčeném koutě u kříže? Tam přece vždycky bývá.

Vzduch v ústraní se jemně tetelil cinkavým vrněním zvonku. To nebyl běžný zvoneček, ale živá rolnička, a její srdíčko se pohybovalo mezi Ave Maria a Paternoster.

Oči domácího zpovědníka ztuhly zbystřením, ale pak se znovu zakoulely:

Říkáte, done Vavřinče, že si místo hraní pokaždé vyhledá jen tohle ústraní, aby tu před křížem trávila každou volnou chvilku?

Ano. A tohle už to trvá celá léta. Nejraději by byla pořád jenom u sestřiček. Pokud ji někdo uvidí u okna, tedy jen když zasněně vyhlíží klášter Sacco u Montepulciana. Tohle snění jí prochází žaludkem. Nesní toho víc než vrabeček.

Nechte ji tam vstoupit.

Ale vždyť má teprve devět roků. Copak jí nestačí, když to má na dohled? Nestačí snad, že je tam její srdce?

Zkuste jí tam nechat na výchovu.

Možná, že Anežka vzhlížela oknem rodného domu k Montepulcianu skoro jako k nebeskému království, jenže ono to nebylo žádné nebe na zemi. Vždyť se o toto místo ucházeli průbojní obchodníci i drsní vojáci ze Sieny či z Florencie. Místní lapiduchové se předháněli v nabídce nejrůznějších požitků. Kvetly tu krčmy s ohnivě červeným i jiskřivě bílým mokem, ale také tu bujel plevel různých nevěstinců...

Otevřený kočár dona Vavřince de Segni, provázeného manželkou, malou Anežkou, a služkou, vykodrcal z nížiny a zpomalil své tempo stoupáním k městu. Bujní oři najednou odfukovali s docházejícím dechem, když se rázem z čistého nebe zatměla obloha bouřkovým mrakem. Slunce se na modré nebeské báni kamsi vytratilo. Zdálo se, že na ně dopadne jakýsi strašný příval. Otec instinktivně přitiskl dceru do náručí, aby ji chránil vlastním tělem, a jasně pocítil sepjaté ručky.

Krá! Krá! Kráááá! Krááááá!! – Otřáslo se celé okolí a zima úzkosti jim projela až morku kostí.

Prrr! – Křikl vozka na koně a přitáhl jim vší silou uzdu, až se vztyčil na kozlíku. Koně se zvedly na zadních a kočár zastavil.

Bác! Buch! Škrrr! – Dopadaly na kočár temné stvůry, které by jim snad vypíchly oči, kdyby si je nechránili rukávy.

Na dvacet vran napočítal vozka v kočáru. Don Segni shledal ostrými zobany rozdrásaný plášť a několik krvavých drápanců na rukou.

Všichni se ustrašeně rozhlíželi za vzdalujícím se hejnem útočících vran. Zmenšovalo se na obloze, až konečně zmizelo u jednoho domu na předměstí Montepulciana, odkud se předtím vynořilo.

Vozka se tam upřeně zadíval a řekl stroze: Nevěstinec.

To je znamení, řekl jim později františkán z města a dodal: Anežce bude nejbezpečněji u našich sester v klášteře Sacco.

Rodiče pokývali souhlasně hlavou. Od té doby zůstává Anežka u sestřiček.

Devítileté dítě? – Hm, a co s ním? – Je sem dáno na výchovu. Ujme se jí sestra Markéta.

Krásné šaty urozené dcerušky jsou vystřídány drsným rouchem z pytloviny. Pokorně to přijímá, aby se z ní stala sacchine či sestra pytle.

Malá modlilka však přináší do kláštera Sacco něco ohromujícího. Co to je? Klášterem prolétá jasný meteorit. Sestra Markéta s překvapením shledává, že chovanka ji předbíhá ve ctnostech, hlavně v pokoře, ale také vytrvalostí v modlitbách. Co je to za cizokrajné zvíře? Trapná záležitost, když se sestry dostávají každou chvíli víc a více do jejího závěsu. Jen Bůh ví, kdo tu koho formuje...

Pojďte se podívat, sestry. Anežka se modlí!

Ani cupot sbíhajících se sestřiček a jejich překvapený šepot, ani zvědavé okukování nemohlo Anežku vyvést z pokojné modlitby, během které se ocitala dva lokty nad zemí. Prožívá přítomnost lepší společnosti, než si kdokoli dovede představit. Matka Boží s Dítětem v náruči se sklání k Anežce a něco jí šeptá a pak jí něco vtiskne do ruky. Je to snad halucinace? Tři kamínky na počest Boha trojjediného, svírané v ruce, si nikdo nevymyslel. Stanou se z nich podle výzvy Matky Boží opravdu základy k něčemu velkolepému?

Během čtyř let se tento klášter sester svatého Františka v Montepulcianu stal místem, ve kterém se duch světa cítil jako by pro něj vypukla doba ledová. Zkrátka spěchal pryč.

Místo něho se u klášterní fortny objevil posel.

Přináším list pro představenou kláštera.

Přičinlivé ruce rozlomily pečeť, aby se oči mohly popást na zvěsti.

Je to pozvání z Procena u Orvieta. Zvou naše sestry, aby u nich zřídily nový klášter.

Kdo tam půjde?

Sestra Markéta.

Copak já stará už dokážu? Ať tam jde především Anežka!

Anežka?

Kývnutí hlavy ostatních mluvilo důrazněji, než kdyby někdo řekl: Jinak nás tady všechny uhoní v modlitbě, postech a kajících skutcích...

Markéta a několik dalších se připojilo k Anežce, aby založily v Procenu nový klášter.

Ta že má být představenou? – Vrtěli místní hlavou: - Vždyť jí není ještě ani patnáct!

Papež Mikuláš IV. byl však jiného názoru: Uděluji sestře Anežce dispens…

Mladičká abatyše se pokojně noří do mystického prožívání svého Božího dětství. Jeho vnější podmínky si pro sebe stanoví tak tvrdé, že by jejich uložení nějakému trestanci v nejtěžší nápravné vězeňské skupině vyvolalo odpor a stížnosti ohledně porušování jeho přirozených lidských práv: dvacet let o chlebě a o vodě, kámen pod hlavou místo polštáře. Pro moderní badatele je to znamenitá příležitost pro studium, jak přežít v extrémních podmínkách.

Největší Kavalír kavalírů se však nedá zahanbit nejtvrdšími oběťmi, vytrvale a s bolestmi přinášenými před křížem. Otevírá svou štědrou dlaň, aby naplnil vyvolenou nádobu ještě většími dary. Dar rozhojňování chlebů, uzdravování nemocných, vzkříšení mrtvých... K tomu se otevírají dary extáze a vidění.

Záplava malých bílých křížů se snáší na celé shromáždění modlících se kajícnic. Sama Madona s Dítětem přistupuje k Anežce, a když kajícnice vztahuje ruce k Božímu Synu, na chvíli jí svěřuje svaté Dítě. Čím víc se pak Anežka zdráhá vrátit svaté Dítě, tím sladší je odměna.

Kající pobožnost se stupňuje, když Anežka po svém úspěšném vedení kláštera v Procenu, pokorně přijímá vnuknutí, aby odpověděla na dávné znamení doby. To znamená opustit zavedený klášter a vrátit se do Montepulciana.

Hodláme zakoupit místo pro nový klášter.

A kde to má být?

Tam, kde stojí nevěstinec.

Budete mít dost peněz?

Bůh se postará.

Draze vykoupený pozemek, pokyvuje hlavou uznale biskup, když posvěcuje druhý kamínek sestry Anežky jako základ pro klášter Zvěstování Panny Marie.

Nebude však františkánský, rozhoduje Anežka, - nýbrž přijímáme řeholi svatého Augustina a stanovy řádu Bratří kazatelů. Otcové dominikáni souhlasí, že nás duchovně povedou. V novém klášteře se vzdávám svého vedení, abychom si všichni mohli zvolit převorku.

Montepulciano těžce strádá v podrůčí sienských dobyvatelů a obchodníků. Zato klášter vyrůstá závratným tempem. Z něho pak vyzařuje zvláštní pokoj a mír do celého širého okolí:

Nerozčilujte se, krajané! Důvěřujte Pánu!. Bůh vás neopustí.

Modlil jsem se chvíli se sestrami dominikánkami, a jsem úplně uzdraven.

Moje žena se tam také uzdravila.

Však tam mají léčivou vodu. – A vínečko!

To je možné, ale mně stačilo nějaký čas pobývat v přítomnosti sestry Anežky a jejích družek.

Jakoby přes noc srůstá klášter sester dominikánek s městem jako nezbytné plíce, kterými se Montepulciano konečně naplno nadechuje. Není to jen čerstvý vzduch, kterým se tu teď dýchá, ale také duch dominikánské řádové svobody, a krůček po krůčku ozdravuje město i okolí.

Anežka občas zavadí pohledem o kamínek, který leží na klekátku před křížem v její celičce. Pak se její očí povznesou vzhůru, a srdce šeptá: Však ty, můj Pane, už budeš vědět, co s ním. Obrysy věcí se rozostřily a prostý dřevěný kříž se projevil v celé své tajemné životnosti, ale jedině čisté srdce mohlo jasně slyšet:

Gracchiano.

Bože můj, jedině ty dokážeš tak příjemně překvapit a zaplavit blaživou milostí.

Právě tam, do Anežčina rodného městečka, směřoval zanedlouho biskup, aby posvětil základní kámen pro nový klášter. Volba převorky padla na Anežku, a pak ještě znovu a znovu. Všechno se kolem rozvonělo vůní fialek, lilií a růží.

 

ŠATY NEDĚLAJÍ ČLOVĚKA (sv.Ludvík Maria Grignion 28/4)

Ach, ta naše rodná Bretaň! A co teprve celá Francie! Kdekdo je teď sladce otráven knižním jedem. Tolik - tolik závadných knih! Horší než morová rána. - Vzdychal kněz, když se po mši svaté v chrámu Nejsvětějšího Spasitele v Rennes, soukal ze všech ornátových šňůrek a kudrlinek. Jeho ministrant se mu snažil pomáhat. Přitom ho bombardoval otázkami:

Co se s tím dá dělat, strýčku?

Inu, Ludvíku, s tím nepohneme.

Proč bychom s tím nepohnuli?

Podívej, hochu, jakékoli tvé dobré snažení je marné. Všechno záleží jenom na Boží milosti. Musíš jen čekat na Poslední Soud a modlit se, abys tam byl buď spasen, nebo zatracen.

Neučil tohle yperský biskup Cornelius?

Ehm, Jansen, hm, říkával něco podobného.

Ale u nás, v koleji, kam jsi mě doporučil, tvrdil otec jezuita, že Jansenovo učení bylo už odsouzeno papežem Inocencem X.

Hm, když bylo odsouzeno, tak to je špatné, mínil duchovní: - a bratři jezuité to jistě vědí jako málokdo. Jenže co podnikají proti knižnímu moru kromě modliteb?

Nevím.

Tak o tom podumej, až pojedeš domů na statek Bois-Marquer ve vesnici Iffendic.

Tam už dávno nebydlíme. Ani v Montfortu. Tam jsme byli jen dočasně, když jsem se narodil. Tatínek pronajal statek Bois-Marquer a věnuje se notářství.

Ach, ten divoch! – Ulevil si strýček: - A kdypak se přestěhuje sem, do Rennes?

Letos v létě.

Už budeš na koleji svatého Tomáše Becketta druhým rokem. Máš tam vůbec nějaké kamarády?

Hlavně Claude Poullarta des Places a Jana Křtitele Blaina.

Znám je. Taky sem chodí ministrovat. Hlavně si dej pozor na úskalí Rennes. Má svou hrdost a pýchu, inu, však znáš ty naše bretaňské báchorky o Excalibru, o Jezerní paní a o Merlinovi, a do toho ta záplava strašných knih, - a přitom - ruku na srdce – je to vlastně jen taková velká vesnice, jak to vidíš ve staré čtvrti. A kolem toho spousty nastrojených zahrádek a jiných pozemských lákadel.

Tomu všemu se vyhýbám.

A víš už, čím bys chtěl být, Ludvíku?

Ano, strýčku. Sama naše panenská Maminka u zdejších karmelitánů mi to vnukla. Proto jsem přijal její jméno Maria za své jméno biřmovací. Stanu se knězem, když Pán Bůh dá.

Jezuitská osmiletka se přehnala jako voda v řece Cesson, a devatenáctiletý mládenec se rozloučil s rodinou a přáteli a vykročil na most přes Cesson na okraji Rennes. Když všechno opustil, přešel po mostě do nového života úplné závislosti na Boží prozřetelnosti.

Nemáš nějaké drobáky? -. Oslovil ho žebrák.

K prasknutí naditý váček, o což se postarali rukou nerozdílnou rozšafný tatík, zbožná máma i strejda v ornátu, neměl u opasku stání. Rychle se odpoutal a putoval do neznáma. Stejně i cestovní tlumok s vydatnou posilou pro tělo se přesunul k dalšímu žebrákovi. A na třetího zbyl už jenom nový plášť a šaty. A tak se u brány semináře u svatého Sulpice v Paříži posléze vynořil žebrák v otrhaných hadrech.

Chci prožívat evangelium s chudými bezdomovci.

Přijali ho s otevřenou náručí, zvláště když se ukázalo, že je to nadaný student, jehož příbuzní nemají daleko do kapsy.

Dva roky poznávala Sorbonna hloubavé oči a nastavené uši nadějného posluchače. Ovšem i Sorbonna je prodejná jako poslední děvka, a dojdou-li vám kulaté, co vládnou světem, je tu po velké lásce.

Pomohu vám, nabídl se starý kněz Barmondiére: Můžete u mne bydlet. A opatřím vám možnost výdělku.

Rád budu dělat cokoliv, jen když budu moci dát studovat.

Hm, to se uvidí. Budete hlídačem mrtvost ve farnosti svatého Sulpice.

Cože?! – Vytřeštil Ludvík maminčiny něžné oči.

Třikrát nebo čtyřikrát týdně musíte probdít celou noc u mrtvých.

A mohu tam svítit loučí?

Proč ne?

Tak tam budu studovat.

Ó jaká to byla poučná společnost!

Cink-cink! - Zazvonil u márnice kočí a hlásil:

Vezeme vám další přírůstek. Je to známý mladý hrabě. Včera prohrál a propil všechny peníze v pařížském šantánu a protančil celou noc s holkami, a k ránu ho našli studeného.

Ludvík jasně cítil, jak mu leze po zádech ledový brouk. Jaký děs z náhlé smrti v neusmířeném stavu!

Během šesti let, kdy ho takto vzali samotní sulpiciáni pod svá ochranná křídla, se Ludvík málem proměnil v knižního pavouka.

Cink-cink!

Je tu další kousek, - hlásil vozka u nákladu zakrytého režnou látkou. Je to významná dvorní dáma. Ani se na ni nedívejte. Taková to bývala krasavice, a najednou má na tváři strašný mrtvolný škleb.

Ludvík se neudržel a s rukou na ústech vystartoval šipkovitě z márnice. Když se vrátil, docela splýval s bělobou vápenných zdí a ubíral se vrávoravým krokem vizigótského krále Alaricha poté, co ho král Chlodvík porazil v bitvě u Vouillé. Vytrval však na svém místě. Zakousl se do knih a nepustil je z ruky, dokud je všechny nespolykal, aby posléze mohl říci:

Přelouskal jsem skoro všechny knihy, které o sobě tvrdily, že pojednávají o úctě k naší panenské Máti, a setkal jsem se nejvýznamnějšími lidmi své doby, třebaže někteří z nich už nedýchali.

A co z toho vyvozuješ, můj synu? - Ptal se ho zpovědník.

Musím se stát misionářem chudých tady nebo v cizině. Toužím hlásat radostnou zvěst o Boží lásce vyvrhelům a lidem na okraji společnosti.

Léto Páně 1700 bylo náramně horké a ostré slunce přivodilo na mnoha místech rozsáhlé požáry. Nejpodivnější požár však vypukl uprostřed léta v chrámu svatého Sulpicia. Nezpůsobil žádné škody, třebaže se od počátku zdálo někomu o velkém nebezpečí. Bylo to vpravdě nebezpečí pro všechny stojaté vody a ospalce, které přišel opláchnout svatý Florián. Prostěradlo, nacházející se toho dne před oltářem, bylo docela jiné než to, jaké spatřil ve vidění svatý Petr, už proto, že tentokrát mělo živou, sedmadvacetiletou nádivku. Po jeho zvednutí se z chrámové podlahy nastalo delší šustění, doprovázené brumlavými zvuky a klouzavým mazáním, aby posléze zaznělo biskupské: Dobré dílo, které v tobě započalo, ať…

Zakrátko se novokněz Ludvík Maria Grignion objevil na svém prvním působišti mezi potomky kmene Piktonů. Piktavieni, jak si říkají obyvatelé Poitiers, se předvedli jako dost podivné nátury.

Strašné! – Držel se Ludvík za hlavu, aby mu snad někam neuletěla: Vždyť oni - přesto, že jsou křesťané - vychovávají svoje děti pomocí starých keltských báchorek! A k tomu přidávají ještě spousty nemravností z nových knížek! Je potřeba křesťanské výchovy.

Zástup nadšených křesťanských dušiček mu přisvědčoval.

Musím tady zřídit zvláštní sdružení sester, které by se věnovalo křesťanské výchově chudých a ošetřování nemocných.

Počkej s tím, Ludvíku. - Varovali ho bratři před takovou podnikavostí: - Nechej místního biskupa, ať to zřídí sám.

Toho už jsem žádal. A víte, co mi odpověděl?

Řekl mi: Hm, a tím to pro něj skončilo. Takže musím jednat sám. A ještě k tomu ta zdejší záplava nemravných knih! Musím s tím něco podniknout.

Co chceš dělat, Ludvíku?

Vzpomeňte si, co udělal svatý Pavel, když přišel do Efezu a našel tam semeniště bludných nauk. Jak nechal všechny spisy snést na hromadu a všechny je zapálil.

Stačilo několik plamenných řečí otce Ludvíka v Poitiers a v okolí a nadšení věřící se postarali o další. Během týdne vyrostla před kostelem mohutná hromada nemravných knih.

Na konci misií vystoupil na kazatelnu, aby dovršil své očistné dílo:

Po mši svaté spálíme ty hrozné spisy a na jejich místě vztyčíme kříž našeho Pána!

Mezitím však místní taškáři vynesli na vrch hranice slaměného panáka v podobě keltského bůžka.

To snad ne! – Vyjekl kostelník a pěkně za tepla s tím uháněl na biskupství: Představte si, co se tam děje!

Otec biskup není doma.

Tam musíte zakročit vy, otče vikáři.

Vikářovi ztuhl na tváři úsměv a povyrostl o deset centimetrů. Docela pozapomněl, že slouží u stolce, kde před tisícovkou let působil svatý Hilarius, a počínal si jako vesničan, za kterým se zrovna zavřely dveře od chléva. Místo vepřína tu však byl kostel a on řval na celé kolo jako fúrie:

Grignione, ty hovado! Máš je modlit, a ne dělat takové psí kusy! Co to tady provádíš? Vždyť se to dotkne cítění mnoha lidí. To si odskáčeš, ty pacholku montfortský! Okamžitě přestaň kázat! Zakazuji tady cokoli pálit a stavět misijní kříž!

Otec Ludvík beze slova sestoupil s kazatelny, pokorně poklekl a přijal pokárání od vrchnosti. Sotva se úřední veličina podobná rozpěněnému pivnímu sudu odvalila z kostela, řekl Grignion:

Milovaní, chtěli jsme postavit kříž před kostelem, Postavme raději kříž ve svém srdci! Tam bude stát lépe, než kdekoli v okolí.

Potom vzduch kostela zavibroval bzukotem růžence.

Na konci misií se ozval Ludvíkův hlas: Prosím vás za odpuštění, moji milovaní, kvůli pohoršení, které jsem vám včera dal. Byla to má vina, ačkoliv naši představení byli o věci špatně zpraveni. Co mi způsobilo citelnou bolest, je, že zase mnoho špatných knih přišlo mezi lid. Ach, proč mi raději nevzali život? Tyto nástroje hříchu způsobí mnoho pohoršení mezi lidem. Jak rád bych vycedil svou krev až do poslední kapky, kdybych tím mohl zničit všecky špatné knihy a obrazy!

A máš tady odzvoněno! – Řekl mu druhý den úsečně vikář a předal mu písemný biskupův zákaz k působení v poitierské diecézi.

Svatý Otče, když nemohu evangelizovat doma, nabízím se na misie. – Řekl Ludvík papeži Klementovi XI. v červnu 1706, a když viděl jeho zamlklou tvář, dodal: Půjdu tam, kam mě pošlete, třeba k Indiánům do Ameriky nebo k Číňanům na Východ.

Jste hodný, můj synu, - pohladil ho papež, ale pak řekl důrazně: Francie je sama duchovně strašně upadlá. Proto vás posílám jako apoštolského misionáře, abyste tam oživil víru.

Pěšky se vrátil z Říma a sotva se objevil v Poitiers, už mu klepal na dveře jeho světničky vikář s listem od biskupa:

Do čtyřiadvaceti hodin opusťte diecézi!

Zůstal s otevřenými ústy, ale ne dlouho. Vyrazil do Rennes a odtamtud dál a dál. Jeho putování se změnilo na nepřerušovanou niť misií. Během dalších deseti let jeho kroky západní Francií upletly podivuhodně vyšívanou dečku. Na jejích obrysech se vynořovaly na místě kostelních rozvalin opravené chrámy, světské sňatky docházely zplatnění v Církvi, rostl zástup dětí nejen pokřtěných, ale také správně vzdělaných ve víře.

Dobrotivý otec v Montfortu! – Volali mnozí na duchu probuzení ze společensky odepsané spodiny vyvrhelů a bezdomovců.

Tahá se s ženskými pochybné pověsti! – Varovaly před ním církevní veličiny za znechuceného pošklebování se vrchnosti.

Zasypáván čas od času shnilými jablky, pohlavky, ranami, šťouchanci a kopanci nejrůznějších poskoků místních radních a zbohatlíků, vytrvával dál s úsměvem ve svém poslání a říkával:

Mám je tu k svému očišťování.

Pontchateau je vesnička na den cesty z Nantes. Tam, kde biskup neuspěl se svými srdceryvnými modlitbami, takže raději své ovečky oželel jako dávno ztracené a vlky rozsápané, vykročil dobrý pastýř z Montfortu. A sotva zajel petrovsky na hlubinu, už mu praskaly sítě. S velikým nadšením se pak jakýsi místní všeuměl rozhoupal k činu:

Postavíme na památku této misie mohutnou Kalvárii.

Sotva se vynořily náznaky díla, hned zapracovala šeptanda na plné obrátky a rolníci začali donášet vrchnosti:

Víte, tam se staví jakási pevnost. Král by tam měl poslat vojáky. Jinak kdoví, kam to povede...

Hm, není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu, mínilo jeho veličenstvo v Paříži.

Nevíte o tom něco, vaše excelence? Je to přece ve vaší diecézi.

Excelence možná věděla, a možná taky ne, ale její tradiční výraz mrtvého brouka nenechával krále na pochybách, že se v Pontchateau děje něco nekalého. Přesto se excelence k něčemu rozhoupala:

Žádnému takovému památníku nepožehnáme. Zakazujeme otci Ludvíkovi kázat v naší diecézi.

Tehdy se kupily okolo kazatelny zástupy kajícníků, lidí prostých i vznešených. Ve zpovědnicích nestačili mnohdy kněží z celého okolí.

Jaká tajemná přitažlivost! – Podivovali se mnozí. Do jejich srdcí se zarývala hluboká brázda. Nejednou se stávalo, že se kajícníci rozplakali a otci Ludvíkovi na kazatelně nezbývalo, než je těšit: Neplačte, moje milé děti, vaše slzy mi brání kázat. Jestliže se nezdržíte, naplní se slzami také moje oči. A přece víte, že nestačí, abych se dotkl vašeho srdce, musím osvítit také váš rozum...

Vděčnost bezmocných věřících je pro hlasatele radostné zvěsti evangelia vždycky povzbuzující, kdežto pohrdání mocných bařtipánů, uvelebených na důležitých místech světských i duchovních, ale také kříž pohrdání a opuštěnosti působí na osvícenou duši očistně.

Zasvěťte se, moji milovaní, Marii jako její nevolníci a otroci. Maria vás přivede k Ježíši, který osvobozuje od každého vynuceného nátlaku a násilí. To neznamená, že by ten, kdo nalezne Marii pravou pobožností, byl osvobozen od křížů a utrpení. Naopak daleko více na něho útočí než na jiného. Maria jako Matka živých dává všem svým dětem třísku stromu života, jímž je kříž Páně. Když jim ale dává mnoho křížů, vyprošuje jim také milost, aby snášeli kříže trpělivě a radostně, takže kříže, které ona dává svým služebníkům, jsou spíše rozkošemi nebo sladkými kříži než kříži hořkými. A cítí-li přitom hořkost kalicha, který musí nezbytně pít, aby se stali Božími přáteli, útěcha a radost této Matky, jež vystřídá smutek, je nekonečně povzbuzuje k snášení křížů ještě těžších.

Nakonec pozdvihl otec Ludvík vedle misijního kříže ještě sochu Bohorodičky, a všichni – kdo se jí slavně zaslíbili – přistupovali krok za krokem, dokud ji každý nepolíbil…

Vesnička Vertou leží hodinku cesty z Nantes je zasažena požárem, hlásil Otci Ludvíkovi jeho pomocník.

Nebyl to obyčejný požár. Byl to požár lásky. Rozhořel se v srdcích nadšených vesničanů.

To je dílo vašich misií, Otče Ludvíku, říkal mu druhý pomocník.

Víte, moji bratři, odpovídal jim nalomeným hlasem, když je zároveň vzal oba každého za jednu ruku. Znělo to poněkud stísněně až sklesle jako zpráva o předčasném úmrtí.

Co se stalo?

Tady už pro nás není místa.

Jak to, že tu není pro nás místa? Vždyť máme takové úspěchy, jaké bychom si jen mohli přát!

Ano, mají nás tu příliš rádi. A to není nic pro nás.

Jak to?

Naše misie tady nepřináší trvalý užitek. Lidé se nadchli, protože pro ně přinášíme něco nového. Nejsou založeny na kříži, a když není duchovní život založený na kříži, je to jenom taková kašička, taková cukrová voda. Vesničané si nás oblíbili jako lidi a to mi dělá bolest. Není tu kříž, není tu utrpení pro mne. Rád bych tyto misie zítra skončil. Co myslíte?

A kam půjdeme?

Tam, kde námi pohrdají a odmítají nás, kde o nás šíří pomluvy a utrhají nám na cti.

Otče Ludvíku, vy si snad říkáte o to, aby vám facky svištěly kolem uší, aby vás někdo spráskal bejkovcem! Jako by vám dělalo radost, když se vám snáší nad hlavou mračno shnilých rajčat a brambor!

Ne že bych v něčem takovém liboval, ale když je to kvůli Ukřižovanému, tak mi takové kopance a rány zní u srdce jako rajská hudba.

Vy jste, otče, opravdu nevolník Panny Marie. Snad byste chtěl nejraději, kdyby vám někdo sedmkrát proklál srdce jako Sedmibolestné Máti, která - třebaže je dokonale čistá - trpí s Kristem bičování, korunování trním a ukřižování.

To se ti zdá, bratře. To se ti zdá. Pořád jsem ještě pro své očištění nevytrpěl dost. Stále nejsem dost připraven na nebe. Asi jsem z rodného domu pořád moc změkčilý a líný. Zítra odejdeme z této vesnice a půjdeme do Nantes.

A co tam, otče? Tam jsou přece taky pro nás někteří nakloněni, zejména dominikáni.

Uvidíte, bratři.

Brzy se jim naskytl výjev, který předčil svou opravdovostí všechny strhující výjevy Racinových a Corneillových dramat, jimiž se těšil pařížský dvůr i všechny obrazy Poussinovy a Lorrainovy, vybavující skomírající dvorní kulturu oblažujícím vzmachem.

Bílé roucho, prostírající se před oltářem, se posléze oponovitě zvedlo, aby do ticha chrámu zazněl hlas Bratra kazatele:

Co žádáš, bratře?

Milosrdenství Boží a vaše.

Toho dne vstoupil Otec Ludvík do Třetího řádu svatého Dominika. Proslulý kající voj Otce Dominika získal nového vojevůdce a hlasatele modlitby svatého růžence. Tohle nebyl žádný strojený klasicistní vzmach, nýbrž něco skrz naskrz opravdového. Stopy se objevovaly na každém kroku, kdekoli se vyskytl tento zjev, vybavený otrockými řetízky na rukou, na nohou i na krku. Nejprve sbor Sester Moudrosti, snášejících se andělsky k nemocným, chudým a zmrzačeným. Pak zástup Bratří svatého Gabriela, věnující se výchově zaostalých. Stále však nezbýval čas, potřebný k sepsání jeho vytoužené knihy.

Co však má být vykonáno, bude vykonáno, i kdyby k tomu měl Pán dopustit ty nejvíce krkolomné kousky.

Temná ulička s číhajícími vrahy, ukládajícími kajícníkovi o život.

Nechoď tou cestou, kudy běžně chodíš, šeptal mu někdo důvěrně blízký, jehož hlas však může slyšet jenom čisté srdce.

Co nevyšlo jednou, vyjde podruhé, smál se nepřítel.

Nechutná vám naše polévka? – Divil se hostitel.

Nejsem zvyklý tolik jíst.

Přestože ho jed v polévce nezabil, přibil ho na rok na lůžko. A tak se z vyššího řízení zrodila Kniha Mariino tajemství, uvádějící do pravé pobožnosti k Panně Marii. A pak vyčerpaný posty a hlásáním Ukřižovaného vydechl naposled 28.dubna léta Páně 1716.

Svěř se však do rukou nejlepšímu člověku, naší panenské Marie! Je přece i Matkou samotného Boha, neboť si ji k tomu Bůh vyvoluje.

Maria je během svého pozemského života velmi skryta. Proto ji Duch svatý a Církev nazývají Matka skrytá a Růže tajemná. Její pokora je tak hluboká, že nemívá na zemi příliš mocné ani ustavičné zalíbení, než zůstávat neznámá sama sobě i všemu stvoření, aby byla známa jen samotnému Bohu. Tak Bůh vyslyší její prosby, které mu důvěrně přednáší, když se ochuzuje a pokořuje. Tak se Bohu líbí skrýt ji zraku všech lidí při jejím Neposkvrněném Početí, při jejím Narození, během jejího života, v jejích tajemstvích, v jejím vzkříšení i Nanebevzetí. Ani její rodiče ji neznají, ani její snoubenec a Pěstoun Páně, Josef ji nezná, ba ani andělé.

Bůh souhlasí, aby během svého pozemského života nevykonala žádný zázrak, alespoň, který by se rozhlásil, třebaže jí dává k němu moc. Otec nebeský dává souhlas, aby se jeho dcera, která se dobrovolně stává jeho nevěstou, stala i Matkou jeho samého, jejího Stvořitele. Syn Boží svoluje, aby nepromluvila skoro nic, třebaže s ní sdílí svou Moudrost.

Jako se Bohu líbí přicházet k tobě prostřednictvím Marie, která ho devět měsíců nosí pod svým přečistým Srdcem, aby mu vtiskla tvůj správný lidský tvar, tak se i ty snaž přicházet k Bohu prostřednictvím Marie. Zaslib se jí před Bohem jako její bezvýhradný služebník! Přidej se k ní ve svých modlitbách a tyto modlitby jí svěř k jejímu použití!

Všude, kde toto poselství náležitě přijali, vznikla nezdolná bašta proti útokům zlého ducha i světa. Tak Vendée a Bretaň zůstaly jedinými pilíři, odolávajícími za francouzské revoluce.

Venkovský idiotismus! - Procedí jednou zuby zběsilý Karel Marx, sotvaže se octne v Bretani, kam je pařížskou prefekturou vykázán. Zní to jako znechucené odplivnutí.

Ludvík Maria Grignion z Montfortu byl svatořečen léta Páně 1947.

 

NEGRAMOTNÁ UČITELKA (sv.Kateřina Sienská 29/4)

Jářku, není nutné, moje milá, strachovat se, že by rodina snad neměla co do huby, rozhazoval rukama Giacomo Benincasa, přecházející nervózně mezi nepřehledným množstvím kádí.

Čekám už třiadvacáté dítě, a jestli má pravdu porodní bába, snad i čtyřiadvacáté, ozývala se jeho půvabnější polovička Lapa.

Neboj se, ženuško, uvidíš, že se o tebe a celou rodinu postarám, a mnohem líp, než jak se o tebe mohl od narození starat tvůj vlastní táta, ten známý místní veršotepec Piagenti. Stačí, když požádám sienský barvířský cech o rozšíření dílny, a bude pro mne i pro tebe i všechny naše děti co jíst a ještě nám zbude, holedbal se přičinlivý mužíček: – Vždyť rozumím bělení i barvení líp, než kdokoli z okolí! Dovedu bělit jakoukoli tkaninu a bělostné plachty potřebují všichni lodníci stejně tak, jako pestré látky potřebují bohatí stejně jako prostí. Stačí se jen trochu otáčet. – Načež zatočil klikou vijáku, s jehož pomocí se tkanina sešitá do uzavřeného provazce protahovala kádí s barvicí lázní. A hned zase poskočil jako splašená čamrda k jiné kádi a zatočil dalším vijákem, a hned zas poskočil o kousek dál a zatočil zase jinde. Přitom měl smích od ucha k uchu jako prasklý meloun.

Porodní bába měla pravdu. Sienský barvíř slavil svoje čtyřiadvacáté otcovství, neboť druhé dítě z dvojčat zemřelo při porodu. Poháry toskánského vína o sobě dutě narážely při zapíjení křtin nejmladšího z dětí.

Uvidíš, že tahle naše Kateřina nebude žádné nedochůdče, ale přinejmenším bude právě tak dobrá rodička jako ty, moje drahá Lapo! A ani my – jako rodiče - ještě nejsme u konce svých sil. Ještě bude pětadvacáté! – Chechtal se Giacomo na celé kolo.

Děláš děti jako pekař housky, pohoršoval se básník Piagenti nad svým zetěm, - ale kde potom zůstává jejich další vzdělávání, aby uměli číst a psát?

K čemu čtení a psaní? Kolik tobě, milý tcháne, vynášejí ty tvoje veršíky, a kdopak je čte? Všechno, co je potřeba vědět, se děcka dozví v kostele. A víc toho nepotřebují vědět. Kluci budou pokračovat v mé dílně jako barvíři a holky budou rodit jako všechny mámy. Tak o co jde?

Bůh však barvířovi a jeho žínce žehnal, zvláště v tomto truchlivém roce 1347, kdy se Itálií přehnala morová rána a tahle černá smrt smetla třetinu obyvatelstva.

Chateřino! Pospěšte si s bratrem na předměstí a vyřiďte tam můj vzkaz! – Rozkazoval přičinlivý tatík dětem. Hned vyrazily šipkovitě z rodného domu v ulici Fontebranda kolem chrámu svatého Dominika a pak už zamířily k městské bráně, aby za hradbami vyřídily poselství, a pak spěchaly domů, dřív se zavřou městské brány, protože se šeřilo.

Co se zastavuješ, Chateřino? – Křičel na šestiletou sestru starší bratr, když se pojednou opozdila: – Co je s tebou?

Stála tam jako přikovaná a neodpovídala na jeho volání.

Seš hluchá? Co tu tvrdneš? A proč se tak hloupě usmíváš?

Ruce se jí zvedají a skládají se na prsa. Gestikulující bratr se změnil v mlčenlivého mima, protože jeho pokřik se utopil v moři ticha. Také hranaté obrysy sienských domů se rozplývaly a bazilika zmizela v náhle se snášejícím mlhavém závoji, a místo nich se vynořila jasná postava Ježíše v bělostné říze s berlou v ruce. Vycházela z něho zář, dopadající na dívku. Celou ji zaplavila blaživá lázeň, když pozvedl pravici a žehnal jí. Pak ji rukou pokynul, aspoň to tak vypadalo.

Pojď! Pojď!

Za ním se vynořily bělostné postavy apoštolů, jak je znala z obrazů v kostele svatého Dominika. Tu se jí chápe silná ruka, aby ji přitáhla kamsi jinam. Těžko přetěžko pohnula s tou nenadálou sochou, trčící uprostřed sienské ulice jako zkamenělý etruský monument. Pak se zase všechno znovu zaostřilo a přijalo své barvy a tvary. Vzduch opět vibroval v duchu toskánského dialektu, kde se ve všech slovech souhláska „k“ vyslovuje jako „ch“ a umožňuje odhalit Toskánce kdekoli na celém apeninském polostrově.

Chateřino! Jak pojď přece, Chateřino! Chceš tu zůstat až do noci, nebo co? Jestli přijdem domů pozdě, poznáme otcův mochrý provaz!

Rok na to se opozdila v kostele, když na kolenou před obrazem Spasitele šeptala:

Nemohu tě přestat milovat, můj Pane! Zaslibuji se ti dneska, můj Pane Ježíši navěky. Tak se ti odevzdávám jako tvoje snoubenka.

Jen se o tom zmínila při nedělním obědě, byl z toho kravál a skončila bez oběda v temné komůrce, kde si jen v pláči ohledávala šrámy a podlitiny od barvířských provazů. V uších ji zněl otcův křik: Jakýpak slib? Dětské tlachy! Dětské bláboly! – Uprostřed nich však slyšela zřetelný hlas Miláčka: Dětské bláboly? Ale já jsem je slyšel.

Musíme jí vyhnat tyto myšlenky z hlavy! – Tvrdila matka.

Bude dřít od rána do večera v barvírně. Nedopřejeme ji čas na žádné jiné myšlenky. Rozhodl se otec.

Tak začalo období budování malé celičky přímo v srdci dívky Páně. Pět let dřiny v domácí manufaktuře se přehnalo a pro Kateřinu se mohlo rýsovat vysvobození z domácí otročiny.

Milá Chateřino, už je ti dvanáct, takže ti můžeme říct, že máme pro tebe vyhlédnutého jaksepatří ženicha.

Drobná, křehká, půvabná dívenka ztuhla, a po chvíli z ní vylezlo:

Já – já už jsem zasnoubená.

A že bych o tom nevěděl? – Utrhl se otec: A za koho pak?

Za Pána Ježíše.

Plesk! Plesk! – Zaznělo celým domem.

Pán Ježíš už má můj slib. Nemohu ho vzít zpátky-

Ty s tím nedáš pokoj? Tak si zajdi, Chateřino, do dílny a přines si provaz.

Pokorně přinesla provaz, aby podstoupila rány. Opakovalo se to ještě mockrát, někdy to bylo od otce, jindy od matky, někdy i od bratra. Místo osvobození z domácí otročiny útěkem do vlastního manželství, se ocitla v rodinném pekle. Pomalu už nebyl doma nikdo, kdo by si do ní na potkání aspoň nekopl.

Chtěla bych se stát členkou řádu svatého Dominika, prosila Kateřina, ale představená sester jí odpověděla: Jsi moc mladá, děvče. Takové zasvěcení je na celý život. Raději si to líp rozmysli.

Přesto se doma objevila s bílým závojem na hlavě, když se sama zasvětila Bohu. Sotva jí ho strhli, vyjekli zkoprněle:

Ostříhala si vlasy! - A přitom v žádném řádu nejsi! Podvodnice! Farizejko! - Bác! Bác! Celý dům sienského barvíře se třásl slzami.

Můj Pane a Králi, nechávám to na tobě, jestli mě vysvobodíš z těchto zásnub, které mi vymysleli rodiče.

Do týdne se celá obsypala vyrážkou. – Neštovice. Když nemoc ustoupila a vyrážka se zahojila, zůstala celá tvář poďobaná.

Takhle se těžko vdá, pokyvovala uznale matka.

Díky tobě, můj Pane, žes mě neopustil, radovala se Kateřina: - Teď už se mi nikdo nediví, že se straním společnosti a hluku světa.

Uprostřed pokojného spánku se vnitřně ozáří celička v Kateřinině srdci. Ta skrytá a světu neznámá místnost se zvětšuje, a už přichází host v bělostném rouchu, třebaže plném záplat, a s jasnou hvězdou na čele - svatý Otec Dominik. Přináší bílý hábit s černým pláštěm a zve: Tak pojď. Kateřino.

Celý rok zůstává ten prozářený sen v jejím srdci, ale pak už to dál nejde. Barvíř Giacomo prodělal podivný otřes právě, když Kateřina, jindy tichá až zakřiknutá, zkrátka takový rodinný otloukánek, povstala od stolu a řekla důrazně a rozhodně před celou rodinou:

Bůh mě volá, abych se mu zasvětila celým srdcem.

Otec vytřeštil oči a zíral jako babylonský král na ruku píšící na stěně. Nad hlavou jejich domácí blouznilky se přímo v jídelně objevila bílá holubice. Chvíli se vznášela a pak se rozplynula. Starý barvíř seděl a mlčel. Zatímco jindy hrál všema barvami, nejen díky svému povolání, ale i díky své vznětlivé povaze, nyní skoro splýval s bílou stěnou. Potom k překvapení všech řekl: Tak dobrá.

Osmnáctiny oslavuje Kateřina v bílém rouchu panny zaslíbené Kristu konečně i slavně, tedy veřejně a při mši svaté.

Ona přece není členka Druhého řádu rozjímavých sester, ale Třetího řádu ve světě. Neměla by mít žádný závoj, namítala šeptem jakási mniška.

No tak tahle terciářka prostě závoj má, odpověděl Otec Tomáš Caffarani, - a Bůh i svatý Dominik vědí, proč.

Mladá vlaštovka nepřetržitě poletuje kolem Ukřižovaného. Setrvává po boku Muže bolesti. Chvíli strádá klekátko pod svým nákladem ve vzduchu bzučícím růžencem, chvíli se pokořuje sám živý náklad: Švih! Prásk! Bác! -

Můj Pane, chci nést svůj podíl utrpení na tvém pocení se krví, korunování trním, bičování, nesení kříže i ukřižování. Chci ti tak trochu ulehčit tvou strašnou bolest.

Co se ti stalo, Kateřino? – Divil se otec Rajmund z Kapue a ukazoval na zkrvavený hábit, právě když ho prala v řece Arbie.

To nic, jen si připomínám něco, co jsem se naučila v barvírně. Krev pustí spíše ve studené vodě. Co nedokážu vyprat, vybělí sluníčko.

Tolik se pokořuješ?

Co na tom záleží, otče Rajmunde? Náš Pán trpí mnohem víc než my, hříšníci.

To jistě. Chceš mu dokázat, jak moc ho miluješ, že ano?

Chci a toužím jedině po tom, abych byla pod křížem bičována do krve.

Hm. Možná to prospívá k potlačení tvé lenosti a třeba i smyslnosti, udržení si bdělosti a ochoty k modlitbě, a Pán jistě s radostí přijímá tvou oběť, když mu ochotně nabízíš své tělo k snášení dílu jeho utrpení. Jen se přitom nezmrzač!

Kdepak! To se mi nepovede. Jsem na to moc slabá.

Hlavně dej pozor na jedno.

Na co, Otče Rajmunde?

Vnější sebepokořování tě může svádět k hrbaté pokoře bez lásky. I kdyby ses bičováním přizabila ve jménu Páně, lásky ti nepřibude, pokud není tvoje srdce dost otevřené vůči Bohu i vůči člověku. Musíš se naučit radostně přijímat lásku a pak i rozdávat. Musíš se učit odpovídat na všechno Ano či prostě jako Panna Maria: Fiat. Obávám se, žes nikdy doma nezažila velikou lásku, zejména ne otcovskou ani mateřskou. Myslím, že nedovedeš radostně přijímat projevy lásky.

To bych opravdu nerada, aby mě někdo takhle oblažoval.

Stavět se zády k těmto Božím darům může být hřích. Bez pravé lásky se duchovní pýcha víc a více uzavírá dovnitř a tam se vnitřně zakovává do bludného svědomí o sobě.

Toužím po velké lásce, a posiluji se k ní, když přijímám Pána ve svatém přijímání. Mám takovou potřebu svatého přijímání, že když ho nemám, tak trpím víc, než kdybych dostala strašný výprask. - Sytost, jež mi Pán uděluje při přijetí svého Těla, je tak velká, že pak už nemám chuť na žádný tělesný pokrm. Když však nemohu přijímat Tělo Páně, tak už pouhá jeho přítomnost a jeho vidění mě nasycuje, ba dokonce nejen přítomnost Svátosti, nýbrž i kněze, o němž vím, že se dotýkal Svátosti, mě potěšuje, takže ode mne odchází jakákoli vzpomínka na nějaký pokrm. Potom se moje láska pokaždé obrací k svatému člověčenství Páně. Padám pod křížem a pokaždé se otřásám bolestí už při pohledu na rány toho, který nás tolik miluje.

Pak se jednou v neděli po svatém přijímání usadila sienská vlaštovka kdesi v Pise před Ukřižovaným, aby se napila z jeho ran, a tu se k ní přiblížil sám Ježíš ve velkém světle. Z jeho pěti ran vycházely krvavě rudé plameny k pěti místům jejího těla, až se tělo zachvělo pronikavou bolestí, ozývající se bodavě v srdci. Plnými doušky hltala své mučivé omilostnění. Přitom zašeptala skoro neslyšně, aby to slyšelo jen Božské Srdce:

Pane, dej, ať ty rány nejsou vidět, abych tak ušla pozornosti a obdivu světa.

Nato došlo k záblesku. Krvavě rudé plameny se proměnily v jasné a světlé paprsky. Avšak bolesti, které při tom trpělo Kateřinino tělo, jak se později přiznala otci Rajmundovi, byly tak strašné, že by snad byla zemřela, kdyby je Pán nebyl zmírnil.

Zajímavé, povzdechl si zpovědník, že tě bolesti našeho Pána tolik stravují, ale přitom ti podle všeho skoro nevadí, jak se ve světě zachází s nesešívaným rouchem Páně. Nemají nakonec trochu pravdu ti, kdo o tobě, Kateřino, tvrdí, že jsi jen podvodnice a farizejka? Dokonce i ti Římané, kteří strhli Ježíšovi roucho, měli dost rozumu, že ho netrhali, ale zachovali ho vcelku a metali o něj losem. Láska ke Kristu se nedá oddělit od lásky k jeho Církvi. Tvrdíš, že tolik miluješ Ježíše, ale co láska k Církvi? Nepokulhává ti? Rozplýváš se před křížem a snášíš bičování, až s tebe crčí krev, ale co církevní rozkol? Ten tě nezajímá? Nejsi opravdu jen komediantka?

Chtěla bych napsat dopis nějakému církevnímu hodnostáři, ale nedovedu psát. Pomůžete mi, Otče Rajmunde?

Po stole se rozložily psací potřeby a pero spustilo skřípavý koncert na pergamenu.

Ach, běda mé nešťastné duši, otevřte oči a sledujte zkázu smrti, jež vnikla do světa a především do těla svaté Církve. Ať pukne vaše srdce při pohledu na takovou lehkomyslnost! Hleďte, otče, jak pekelný vlk odtud odnáší ovce, které se pasou v zahradě svaté Církve, a není nikoho, kdo by je vyrval jeho chřtánu... Nevěsta Kristova je bledá, protože jí byla vysáta krev. S pýchou kradou Kristovu Krev, jež nám byla dána z milosti a nikoliv podle práva, zatímco čest, jež náleží Bohu, dávají sobě samým…

Hm, pěkné, řekl uznale otec Rajmund, - ale stav Církve je následkem papežova pobytu v Avignonu, neutěšený. Kdo vytrhne papeže z otroctví francouzských králů? Kdo přivede římského biskupa na původní stolec Petrův? Dokonce už i Florenťané tě, Kateřino, volají na pomoc.

Mne?

Právě tebe.

Cože? Já, sieňanka, a mám něco dělat pro Florencii?

Mně se zdá, Kateřino, že ti, pořád chybí láska. Musíš se učit přijímat projevy důvěry a lásky, třeba i od Florenťanů, které Sieňané nemohou ani cítit, a také lásku dávat. Nedovedeš prožívat sdílení lásky. A potom tě všechno tvoje pokořování se a trýznění před Ukřižovaným, i kdyby ti zkrvavilo celý hábit, pořád jenom zakovává do pýchy a hrbaté pokory.

A co s tím mám dělat?

Nepřátelství Florencie a Sieny musí jít stranou, když avignonský papež uvalil interdikt na Florencii za to, že se k němu obrátila zády. Teď se tam nesmí sloužit mše svaté, ani křtít ani pohřbívat. Vypadá to tam jako by město s ochraptělými zvony duchovně skomíralo.

Nejraději bych poslala papežovi do Avignonu dopis, ale nedovedu to. Neumím psát, natož francouzsky.

Já to však dovedu, řekl otec Rajmund a začal rozdělávat psací potřeby. Vzápětí se bílý uzlíček sesul ke kříži a ovinul se kolem Ukřižovaného, a pak už se pero rozběhlo po volném listu pergamenu podle slov, linoucích se mezi ranami, vzdechy a plačtivým štkáním:

…Chci, abyste byl tím pravým a dobrým pastýřem… kdybyste měl sto tisíc životů, byl byste připraven je dát pro čest Boží a pro spásu tvorů. O tatíčku můj, sladký Kriste na zemi… Buďte silný, buďte silný, přijďte, přijďte potěšit ubohé služebníky Boží a děti své! Očekáváme vás s nadšenou a láskyplnou touhou... Vzhůru, Otče, a bez obav do toho! Říkám Vám, že není třeba mít z toho strach…

Napsat dopis je jedna věc, ale vydat se za papežem do Avignonu právě jako sieňanka, dobrovolně sloužící Florencii, to je něco skutečně do nebe volajícího. Uvidí-li se taková duchovní jednota, kdopak by odolal a nesejmul církevní trest z Florencie?

Doprovodíte mě tam, Otče?

Proč ne? Jenom se musím dovolit u otce převora.

Zima toho roku byla tuhá, ale sotva jen trochu polevila, vyrazily ze Sieny dvě svérázné bytosti. Černobílý pes, doprovázený vlaštovkou. Cestou si vyžebrávaly skývu chleba a přespávaly, kde se dalo. Někdy v klášterech, jindy v salaši nebo v seníku.

Cinkání zvonků oveček vyháněných na pastvu je probudilo. Dívčí oči zamžikaly a malá roztřepaná bytost se celá otřásla. Sotva zjistila, že je zakryta svým i jeho černým pláštěm, ucukla jako rusalka překvapená při ranní lázni a odtahovala se od něho skoro štítivě.

Pozdravení pokoje, řekl a otcovsky ji políbil.

Zvedla ze země s výrazem postřelené kačeny a smetala se sebe seno.

Víš, Kateřino, v tobě je něco jako smrt. Máš v sobě zakořeněnou zkušenost s tím, jak obětovávat Pánu své rány, ale chybí ti zkušenost s otcovskou láskou. Jsi jako skořápka tvrdě uzavřená ke všem projevům lidské přízně. Na každou otcovskou náruč plnou něhy nebo mazlivou mateřskou náruč odpovídáš zarytě NE! Odmítáš to jako něco pro sebe zásadně nepatřičného a nemístného, ba skoro to považuješ za něco pohoršujícího.

Ano, otče Rajmunde, patří mi jen utrpení a bolest. Jedině tak se trochu víc přiblížím zmučenému Miláčkovi na kříži!

Tohle by ti šlo, dušičko, ale měla by ses ještě učit přijímat otcovskou náruč. Chápu, žes to nikdy nezažila. Uč se to pokorně snášet, jinak ti místo srdce zůstane kousek otlučeného ledu a nebudeš schopna opravdově sdílet lásku s chudáky a trpícími. Oni totiž v mžiku poznají, že se k nim skláníš ze soucitu a ne z horoucí lásky. Nepřijmou od tebe zhola nic, protože nepřijmou nic ze soucitu.

Ano, otče Rajmunde, budu se to učit. Byla bych však nejraději, kdybyste mě ponížil a pokořil u kříže a pak na mě zapomněl.

Bůh mi tě svěřuje jako Kristovu svatou nevěstu. Proto tě musím vést k Pánu otcovsky. Musíš mě takového přijmout, a ne jako nutné a trpně snášené zlo. Uč se mně přijímat jako milujícího otce, a nejen jako tlumočníka, ne pouze jako nástroj svého pokoření a posvěcení.

Budu se to učit, slibovala, - ale teď už musíme vyrazit na cestu.

Růžencové broukání jim zkrátilo cestu, takže se před nimi záhy vynořil papežský palác.

Kdo jste a jaké je vaše přání? - Ptal se papež Řehoř XI. při audienci.

Kateřina zůstala na kolenou, kdežto otec Rajmund povstal a tlumočil, co mu šeptala: Jsem prostá dívka. - Podřizuji se však řádu našeho Otce Dominika a sloužím v něm Bohu a svaté Církvi. - Je to Boží vůle, abyste bděl nad svým lidem z pahorků římských. Vzpomeňte si na svůj slib, který jste dal tajně a soukromě Bohu, že své sídlo skutečně přeložíte z Avignonu do Říma. Měl byste ten slib splnit –

Papež na ni vytřeštěně pohlédl a jen s obtížemi skrýval, že mu noha klepe o nohu. Pak řekl: Splním svůj slib. - A opravdu 17. ledna 1377 slavil svůj vjezd do Říma.

Když byl po smrti Řehoře XI. zvolen papežem Urban VI., Kateřina věděla o jeho hrubosti, která v jeho případě nahrazovala přísnost. Diktovala pak dopis papeži:

 „Vykonávejte své povinnosti způsobně a klidně, a nikoliv nezpůsobně a hrubě. Tím víc pokazíte, než napravíte. Z lásky ke Kristu mírněte prchlivé sklony své přirozenosti. Spravedlnost bez milosrdenství je spíše nespravedlností než spravedlností... Jmenujte spolehlivé biskupy novými kardinály.

Ty mě chceš radit, ty kozo sienská? – Ušklíbl se Urban VI., zmačkal její list a mrštil s ním o zem.

Odbojní kardinálové se spojili, a jelikož církevní zákon nedovoloval papeže sesadit, zvolili si vzdoropapežem kardinála Roberta, ženevského hraběte, který přijal jméno Klement. Kateřina nadiktovala dopis Urbanovi VI.: „Dozvěděla jsem se, že zvolili antikrista proti vám, Kristu na zemi. Neustanu vás, můj milý Otče, vyznávat za náměstka Kristova na zemi. Jen beze strachu, Otče, vykročte do tohoto boje, v němž je Boží láska pevnou zbraní."

Přestěhuj se do Říma, vzkázal jí Urban VI.

Tak se listopadu 1378 objevila Kateřina s duchovním šikem sienských závojnatek v Petrově městě. Postila se od Popeleční středy až do Nanebevstoupení Páně. Modlila se a do krve se nechávala bičovat před Ukřižovaným za obnovu jednoty církve.

Poraďte nám, jak a koho získat pro odstranění rozkolu, prosil papež.

Poradím, jak poradí Pán.

Sestro Kateřino, pomoz mi, prosí otec Rajmund. – Jeden zatvrzelý hříšník umírá v hříchu a odmítá obrácení. Čeká ho věčná smrt. Nemohu ho přesvědčit.

Uprostřed temné noci, kdy všechno spí, zůstává jen v kapli uzlík látky, tisknoucí se ke kříži a objímající Ukřižovaného. Vzduch jindy ztichlý se otřásá ranami, působícími krvavá zranění, a pak zas vyčerpaným oddechováním a šepotem:

Jestliže ty, Pane, chceš sledovat naše nepravosti, kdo unikne věčnému zavržení? Copak jsi sestoupil do lůna Panny a vytrpěl nejkrutější muka kříže proto, abys přihlížel našim nepravostem a trestal je, anebo spíše proto, abys je zahladil? Proč mi vypravuješ hříchy zatraceného člověka, když jsi nesl na svých ramenou všechny zločiny… Nezapuzuj mě, nejmilostivější Pane, vrať mi mého bratra, jenž je pohlcen v propasti zatvrzelého srdce…

Ten hříšník se ještě tuto noc obrátil k Bohu, sděloval otec Rajmund příštího dne.

Já vím, pokyvovala hlavou Kateřina: - Otče, kdybyste viděl krásu duše, proniknuté milostí, byl byste ochoten stokrát zemřít pro jedinou duši, vykoupenou Kristovou krví.

No jo, to jsou celé sieňanky, závoj musejí mít, ale chodí na veřejnosti bez řádového pláště. Nestyda jedna! A ještě má celý hábit vzadu špinavý od krve. Cha-cha-chá! Asi byla nakupovat na jatkách. - Posmívali se jí kolemjdoucí, zatímco se v jejím plášti ohříval promrzlý žebrák.

Raději ať jsem bez pláště, než bez lásky! – Odpovídá Kateřina.

Celým Římem uháněly hlídky na koních: Uzavřete brány města! V Pise vypukl mor! Nikdo z Pisy nesmí do Říma!

Znovu kdosi připomínal úsloví: Lepší doma mrtvola, než pisánec na prahu!

Když je v Pise mor, tak musím odejít do Pisy a být u nemocných a umírajících, řekla Kateřina zpovědníkovi a otec Rajmund jí odpověděl: Konečně hoříš láskou. Žehnám ti na cestu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, objal ji a se slzami v očích políbil sienskou křehulku, na čelo udělal kříž.

Jdu ti naproti a přijímám tě, moje nevěsto milovaná, smál se Ježíš, když mu vyčerpaná posty, sebetrýzněním, bděním a modlitbami za Církev, a nyní ještě zasažená morovou ránou, padala do náručí.

O třetí neděli postní se z ní začal vytrácet život.

Prosím o svátost posledního pomazání.

A pak se najednou její strhaná tvář vyjasnila a byla andělsky čistá a radostná. Chvíli se dívala na kříž:

Jak je ten Bůh dobrý! Vyznávám se z hříchů... Je to má vina, Nejsvětější Trojice, že jsem zhřešila nedbalostí, nevědomostí, nevděkem a neposlušností a mnoha jinými hříchy. Běda, mně ubohé! Dávám svůj mladý život za Kristovu Církev. –

Po chvíli oddechování ze sebe vyrazila: Pane, voláš mne a já jdu k Tobě. Nepřicházím se svými zásluhami, ale jen s Tvým milosrdenstvím. Prosím, aby se mi ho dostalo mocí Tvé Krve.

Léta Páně 1461 byla povýšena na oltář a 1970 prohlášena církevní učitelkou.

 

OD POSLEDNÍHO PASTÝŘE K PRVNÍMU (sv.Pius V. 30/4)

Tam, kde se Alpy sklánějí k Lombardii, můžete projít hustými a voňavými lesy plnými jahod, borůvek a brusinek, malin a ostružin, hub a lesního kvítí. V podhůří se skutálíte na rozlehlou pastvinu, kde je radost spočinout na zeleném koberci, zejména když máte nohy ušlapané dlouhou cestou. Ošoupaný růženec hned zakouší úlevu po dlouhém obrábění vzduchem vibrující broukající se slávou Matky Boží, aby ho vystřídalo pokojné oddechování obou černobílých postaviček v polorozpadlé ovčí salaši.

Bé-bé! Bé-bé! Cink-cink! – Protrhl se spravedlivý spánek poutníků a kmitavé oči shledávaly milou společnost oveček. Ještě se nerozkoukaly, když salaší zazvonilo o něco vyšším tónem:

Chvála Kristu a Marii! Jen si tu klidně odpočiňte, milí otcové. Jdete daleka?

Z Řezna.

Ehm. Pěkný kousek cesty.

Ty víš, kde je Řezno?

Jak bych nevěděl. – Postupně se v šeru místnosti ukazoval klouček asi dvanáctiletý.

Ty jsi pastýř?

Teď už ano. Jmenuji se Antonín. Pocházím z rodiny urozeného pána Paola Ghislieriho, sídlícího v Bosco.

Jak to, že tu paseš ovce? Copak tvůj otec nemá nějakého sluhu?

To bývalo kdysi, ale teď, když jsme zchudli, musíme se všichni doma ohánět, abychom neumřeli hlady. Dokonce i moje maminka, paní Domenica Augeria pere prádlo pro židovského lichváře v Alessandrii.

Smutné. – Uznávali hosté.

A víš, Antoníne, že jsme tak trochu spřízněni s tvou maminkou?

Cože! Vy že jste příbuzní?

Vždyť se jmenuje Domenica a my jsme oba dominikáni.

Smích zaburácel salaší div, že nespadla.

Jistě máte hlad, ctihodní otcové. Mám tu trochu ovčího sýra a syrovátku. Pokud vám přijdou chuti, poslužte si!

Ve jménu Otce i Syna i -

Slovo dalo slovo a k ránu se lombardským podhůřím sunuly místo dvou postav už tři, dokud se neocitly před branou šlechtického sídla pana Paola Ghislieriho.

Krásné sídlo, obdivoval se dominikán.

Ovšem po uši zadlužené, povzdechl si Antonio.

Holé zdi někdejšího sídla na ně vydechly mrazivým dechem.

Váš syn Antonín je bystrý a nadaný chlapec. Kdyby se pro pastvu našel někdo jiný, mohl by odejít s námi do kláštera a vydat se na duchovní dráhu.

Souhlasíme, vydechli rodiče jedním dechem.

Chceš jít?

Samozřejmě, že ano! – Zajásal Antonín.

Tři hodiny ostré chůze a vytanula před nimi budova převorství Voghera. Když se za někým neočekávaně zavře brána, která znamená konec světa, má z toho možná obavy. Pokud je ovšem tak dobře připraven jako Antonín, pak to pro něho znamená nový život.

Jak se budeš jmenovat?

Bratr Michal.

Kéž tě, bratře, ochraňuje sám archanděl Michal, aby se dílo, které v tobě započalo tímto noviciátem, také zdárně naplnilo.

Dílo se opravdu začalo plnit. Brzy se před ním tajemně rozvinula šňůra, vedoucí z Voghery před Vigevano do Bologni.

Kam se ženeš, bráško? – Divili se mnozí a nechápavě vrtěli hlavami. Ruce nějakou dobu zasukované do růžence se pravidelně rozplétaly, aby listovaly starými folianty, nejčastěji však Písmem svatým.

Musím to dokonale ovládat.

Ááále, co na tom záleží. - Mávali kolem něho lhostejně rukama: Nějak bylo, a nějak bude. My to nevytrhneme.

Když se někde začne říkat, že nebylo ještě tak zle, aby nemohlo být hůř, obyčejně bývá ještě hůř. My to třeba nevytrhneme, ale Pán určitě ano, a Pán pomůže tomu, kdo se přičiní.

Po šestnáctiletém houbovitém nasávání všeho, co v Církvi žije a má žít navěky, se slavně snášelo posvěcení na vyvolenou, a taky náležitě připravenou nádobu. Sotva se zvedla ze své prostrace, už zakoušela účinky odpovídající této slavné chvíli a tomuto slavnému místu. Vznesla se na andělských křídlech, jakoby právě přestala platit veškerá pozemská gravitace.

Tradice však zůstávala v platnosti. Proto první místo, kde měl novokněz Michal oslavit svůj nástup do nebeských služeb na zemi, bylo jeho rodné Bosco. Zdá se, že ani sebedůslednější očišťování v řádu pokory nemůže vyvolenou duši připravit lépe, než dopuštěné setkání tváří v tvář s důsledky organizovaného světového odporu.

Ulicemi se táhl štiplavý kouř, působící rozmazaný vzhled všech trosek a rozvalin tam, kde kdysi stávalo sídlo rodiny Ghisleri. Nad Boscem visel příklop těžkých mraků, které dokáže jenom roztesknit duši a naplnit ji vrchovatě smutkem.

Co se stalo?

Přehnali se tudy francouzští kacíři.

Kde je maminka? A kde je můj otec?

Odešli.

Kam?

Asi do Alessandrie.

Nedočkavý spěch ho hnal do blízkého městečka: Maminko! Tati! – Zapadl do náruče staroušků, aby s nimi odsloužil slavnou primici a pak se konečně rozloučil, protože nové působiště v Janově nepočká.

Janov nepočkal, ale nepočkala ani jiná místa, protože si ho zvolili bratři zklamaní důsledky své laxnosti, aby v prostředí jejich změkčilosti a zbahnilosti zapouštěl do jejich blátivých močálů pevné piloty, jako kdysi Benátčané krotili mořské živly dalmátskými duby.

Obnovme původní hrdinské ctnosti a vlastním prožíváním oživme ducha svatého Otce Dominika!

Řeka Ticino, přinášející vzpomínku na alpské podhůří, doprovázela svým tichým šumem bzučivý tón vyznačující růženec, svědčící ošoupaností o neutuchajícím zajetí v Michalových prstech. To dávalo pevnou duchovní základnu jemným a bedlivě tříbeným důvodům filozofickým a teologickým, jak ji dlouhých šestnáct let vštěpoval vědychtivé mládeži v Pavii.

Otče Michale, posílám vás, abyste vyšetřil duchovní poměry v provincii Como a podle potřeby vnesl pořádek všude tam, kde vládne zmatek.

Sotva se v Como vynořil skoro všudypřítomný a celé svěřené stádo vytrvale obíhající bdělý a ostražitý pes Páně, počínal si tu velmi bystře a důsledně také jako obnovitel řádu: Konec zmatku, nyní zavládne řád!

Než se nadál, dolehla na něj další zátěž.

Nezdolný čmuchal Páně brzy vystopoval, že hlavní potíž působí tištěné bludné knihy, pašované do Itálie ze Švýcar. Ty způsobovaly největší duchovní a mravní škody. Musíme skoncovat s těmito pašeráky duchovně závadných knih.

Potřebujeme pomoc dominikánů u svaté Sabiny v Římě. Hned se tak vydám.

Když se objevil na Štědrý den, unavený, promrzlý a hladový u svaté Sabiny, zakusil velké zklamání.

Jen se z toho nezblázněte, otče, - říkal mu převor od svaté Sabiny. – Pašeráci mezi Švýcarskem a Itálii byli, jsou a vždycky budou. S tím nehnete, ani kdybyste se stavěl na hlavu.

Odejel tedy od bratrů dominikánů s nepořízenou, aby se obrátil jinam.

To je práce pro naše dominikánské terciáře. Pohlídat hranice a zabránit šíření toho tištěného jedu.

Rádi pomůžeme.

Zabít otce Michala! – To bylo výchozí heslo několika spiknutí italských i švýcarských pašeráků.

To, co se vám, otče, podařilo v Como, je znamenité. Měl byste se nyní soustředit ještě na Bergamo. Věřím, že to zvládnete. Žijete přece odříkavě v postech a kajících skutcích. Nejméně dvakrát denně zůstáváte jako zapomenutý chrámový inventář na stráži před svatostánkem. Putujete všude pěšky a mluvíte hlavně s Bohem a o Bohu, jako svatý Otec Dominik. Proto věřím, že to zvládnete.

Působit jako věrný pes Páně uprostřed rozchváceného stáda, ohrožovaného ze všech stran vlky, nepřináší ovčákovi velkou přízeň světa, ale ani vděčnost mezi ovečkami.

Úplný suchar. Nemá slitování s našimi hříchy a neřestmi. Když už chce být tvrdý k sobě, je to jeho věc, ale proč není trochu uznalejší k našim hříchům? Inkvizitor jeden! Tohle mu nedarujeme!

Otec Michal však dobře znal úkol pastýře: sehnat ovečky do jednoho stáda, vyhledat a přivádět i ty zaběhnuté, ale také odhalit vlky v beránčím rouchu a dostat je mimo dosah stáda.

Opravdu je moc přísný, připouštěl papež.

Jenže má výsledky, podotýkal otec Karel Boromejský.

A tak papež otevřel horlivému ovčákovi ještě větší rozsah působnosti: Víte, chci očistit náš svět od všelijakých úchylek a nešvarů. Proto vás jmenuji prefektem pro vyšetřování duchovních poměrů. Odhalte a vyřešte všechny úchylky od učení svaté víry. Jmenuji vás biskupem v diecézi Sutri a Nepi.

Nové koště prý dobře mete. Avšak dříve než se mohlo náležitě rozmáchnout, přišlo ještě honosnější jmenování, tentokrát kardinálem alexandrijským.

Vedle plejády postaviček ve stylu vyzrálého baroka se nyní objevoval v Petrově městě stále častěji ošuntělý černobílý zjev, zkrátka kost a kůže v dominikánském balení. Leckdo by si ho mohl na první pohled splést s jeho ramínkem na prádlo. Avšak to jenom na první pohled. Kdekoli totiž zasvítila stříbrem prokvetlá kozí bradka, bylo jisté, že se stojaté zahnilé vody pohnou, protože pohotová kvedlačka udělá svoje v duchu učení svaté víry.

Milý příteli, obnova musí přijít z lůna Církve, svěřoval se otec Michal otci Karlovi.

Však jsme to už prosadili v Tridentu, jenže to zůstává pořád jenom na papíře. Nikdo nemá odvahu do toho říznout.

Není divu. Petrova lodička je dneska v pořádné bouři. Z jedné strany hrozí Scylla zběsilých reformátorů. Nejraději by očistili Církev blátem z ulice. Z druhé strany straší Charybda tureckých nájezdníků. Tuze rádi by využili sporů mezi křesťanskými panovníky, aby si podmanili Evropu. Přitom to v té staré lodičce Petrově všechno vrže a střípe, jako by se to mělo každou chvíli rozsypat na hromádku prken. Ještě štěstí, že má Pán rozum, a modlí se, aby nás mocnosti pekelné nepřemohly. A v tom všem zmatku se má někdo vyznat a ještě dělat opravy přímo na lodi. Bez Ducha svatého se mu nic nepovede.

Přesto to musí jít ven, zkrátka musí se to uskutečnit. Všechno to vyžaduje takového tahouna, který by se nedíval doprava ani doleva a jen důsledně prosazoval tridentské výnosy.

Ale to jste přece vy, otče Karle.

Kdepak, kdepak, vrtěl hlavou Karel Boromejský, - nemám ještě dost zkušeností. To by chtělo někoho staršího.

Raději se půjdu modlit před svatostánek. To má větší cenu než všechny naše lidské dohady.

Otče Michala, na slovíčko, zastavil ho v jeho rozletu papež. – Rád bych vás poslal do diecéze Mondovi v Piemonte.

Už-už se tam chystal vyrazit, když s ním zacloumala zvěst:

PAPEŽ PIUS IV. JE MRTEV!

Asi se tu nějaký ten týden zdržím, jen co proběhne konkláve, napsal otec Michal do diecéze a posel už odnášel list.

Nějaký ten týden se protáhl na celých šest let. Lví podíl na tom měl otec Karel. Od Tridentského sněmu byl sice už dost proslulý, nicméně mu ještě nebylo třicet roků. Přesto dovedl jasnozřivě postřehnout mezi mnoha povolanými jednoho vyvoleného a ukázat na něj jako kdysi svatý Jan Předchůdce na Pána.

Kdo ještě neviděl plačícího inkvizitora, protože si naivně domýšlel, že sucharství je inkvizitorská choroba z povolání, mohl se podívat na tu vzlykající hromádku kostiček v černobílém hábitu, na kterou výsledek konkláve zapůsobil tak, že se nezdržela slz. Ne že by ji šel do očí bílý kouř, signalizující příznivou volbu, ale že se necítil být toho hoden.

Prosím vás, co je to zač tenhle Pius V.? – Divili se mnozí kardinálové i biskupové, kteří si maně prohlíželi holohlavého staříka s orlím nosem a dlouhým bílým vousem.

Vždyť se sotva klepe! Nepřežije zimu, - mávali rukou jiní.

Zahajuji svůj pontifikát tím, že peníze používané obyčejně na hostinu pro kardinály rozdáme chudým z Říma.

Tváře církevní honorace se protáhly do tvaru baklažánu a právě tak se vybarvily do postní barvy. V jejich očích mohl Pius V. číst přísný odsudek a mrazivý nesouhlas. Den ode dne shledával, že je mu dáno pít z kalicha hořkosti.

Hm, nu což, začneme třeba právě s přestavbou kardinálského sboru, rozhodl papež.

Oči nejvyšších církevních celebrit křemenovitě ztuhly a staly se právě tak málo průzračnými. Kam jen zmizely studánky s křišťálovou vodou? Prázdným pohledem pak už jen sledovaly další údery do zpuchřelých základů mizerně vedené duchovní správy:

Zahajuji vyšetřování všech případů simonie čili prodávání církevních úřadů za peníze.

Pověřuji inkvizici vyšetřením všech případů nepotismu, tedy protekcionářství při dosazování příbuzných do církevních úřadů. Viníci budou potrestáni církevními tresty.

Každý biskup ať bydlí na svém sídle a vizitacemi spravuje svěřenou diecézi. Pozor! Ode dneška to všechno vyšetřuje svatá inkvizice! Vyvodíme závěry pro ty, kdo to neplní.

Kardinálové ať vedou prostý a zbožný život. Pozor! Bdělé oko inkvizice je sleduje.

Všechny duchovní osoby ať se modlí jednotný obnovený breviář, který je právě v tisku.

Mnohé brady klesly hluboko mezi ramena a zdálo se, že snad sklouznou někam do klína.

Tohle všechno ale přece nejde, kroutilo se hadovitě několik veličin z římské kurie.

Proč by to nešlo?

Na mnoha místech jsme zadluženi až po uši.

Komu to dlužíte? --  Židovským bankéřům, kteří půjčují na lichvářský úrok?

Právě těm.

Vyhošťuji židovské lichváře z církevních panství.

Kostnatý papež s kozí bradkou nejenže přes zimu vydržel, ale vytrval ještě další zimy.

Celé učení Církve shrnujeme do učení katechismu, závazného pro celý svět. Abychom tomu všemu dali korunu, obnovujeme samotné ohnisko Církve. Tady je vydání jednotného misálu. Ve mši svaté totiž tepe život tajemného Těla Páně nejvíce.

Všechno to však neprobíhalo někde ve vzduchoprázdnu ani v příhodném skleníkovém závětří. Svět se točil dál kolem zlatého telete a nikdo si dvakrát nevšímal, co se děje kolem. Až posléze kdosi vykřikl:

Protestanté dotírají ze všech stran!

A jiný zase:

Turek jde na nás! Zachraň se, kdo můžeš!

Přesto zbývalo času habaděj na to, aby se bílý hábit s papežskou náplní vyskytoval nejméně dvakrát denně na kolenou před svatostánkem. Skláněl se tu jako Mojžíš před planoucím keřem, jehož oheň se však měl rozšířit do celého světa.

Chudinka Marie Staurtovna, povzdechl si Pius V., když vyhlásil exkomunikaci Alžběty anglické z Církve.

Je pozdě, upozorňoval ho kardinál Karel, - Alžběta je už příliš mocná. Teď nám začne na truc podporovat francouzské hugenoty.

Ale Filip II. podpoří zase jejich odpůrce.

Ovšem španělsko-anglická válka je na spadnutí.

Ve Španělsku se zase líhne protivládní odboj. A když se dva perou, třetí se směje – Turek.

Sjednoťme se v celé Evropě, jinak tu zavládne turecký půlměsíc! Postavme proti tomu svatou ligu! – Volal Pius V. ke všem evropským státníkům, podléhajícím dědictví renesanční politiky, totiž sobectví národních států.

Jako z chlupaté deky se klubalo spojenectví Benátek, Španělska, Toskánska a Říma. Teprve když se Turci zmocnili Kypru a jejich lodě pronikaly do Jadranu, začali mnozí slyšet na papežovy výzvy. V čele loďstva Svaté ligy se objevil don Juan d´Austria, levoboček Ferdinanda Aragonského.

Cha, cha,chá! – Smál se sultán Sulejmán, až se za břicho popadal: Jestli se mám bát tohoto vojska, tak to mám větší obavy z papežových modliteb.

A nebylo divu, křesťanská flotila byla ve srovnání s tureckou nepatrná.

Nařizuji, že se této námořní výpravy Svaté ligy smí účastnit jenom bojovníci ve stavu posvěcující milosti, kteří přijali svátosti. A nyní se modleme s celým římským lidem růženec a vzývejme Pannu Marii. Dlouhé a dlouhé hodiny se konaly tyto veřejné modlitby na svatopetrském náměstí, až pojednou v neděli večer Pius V., klečící uprostřed kardinálů, rázně povstal, rozběhl se k oknu, otevřel je a vyběhl na balkon a zvolal k lidu:

Konec výpravy! Nyní musíme děkovat Bohu za vítězství, kterého právě dosáhla křesťanská armáda.

Načež propukl v dojatý pláč.

Jakého vítězství? – Dívali se kardinálové jeden na druhého pohledem někoho, kdo zapomněl doma brýle.

Teprve později se dozvídali, o čem měl papež Pius V. poučení z nejvyšších míst, a co se vlastně událo.

Loďstvo Svaté ligy vyplulo 16. září ke Korfu. Pak zamířilo ke Korintskému zálivu. Tam se setkalo u Lepanta s tureckým loďstvem pod vedením Aliho Paši ráno 7. října 1571. Obě flotily se rozestavily do dlouhých linií se zálohami za středy formací. Flotilu Svaté ligy tvořila dvě křídla po padesáti galérách, střed se dvaašedesáti galérami a třicet galér zálohy. Před formací pak plulo osm velkých galér a šest menších.

Krátce po východu slunce se vynořila turecká flotila třistatřicetin lodí ve formaci půlměsíce, pokrývající děsivě skoro celý obzor. Jejich linie byla daleko širší, ovšem řidší a bez záloh. Křesťané byli oslněni vycházejícím sluncem a vanul proti nim ostrý vítr. Tento vítr přiměl Turky zahájit námořní bitvu.

Pravé křídlo, které vedl paša Scirocco, zaútočilo na benátské galéry admirála Barbariga. Osm jich potopilo, ba i admirál přišel o život. Turci začali obkličovat levé křídlo. Část tureckého levého křídla se vklínila mezi střed a pravé křídlo křesťanů, kteří spěšně signalizovali nasazení zálohy. Dvakrát se křesťanům podařilo vniknout na palubu lodě Ali Paši, ale byli opakovaně odraženi.

Mezitím slunce postoupilo výše a vítr se obrátil a opřel se nyní do plachet křesťanské flotily.

Benátčané na levém křídle odvrátili turecký útok a zatlačili část nepřátelských galér na mělčinu. Na opačném křídle však ještě vítězily turecké lodě. Ali Paša však padl, když b yl zasažen střelou. Zmatek vyvolaný porážkou velitelské lodě Aliho Paši zvrátil průběh bitvy ve prospěch Svaté ligy. Večer už bylo rozhodnuto o vítězi. Osmdesát tureckých lodí šlo ke dnu, stotřicet lodí zajato a na jejich palubách bylo osvobozeno několik tisíc křesťanských otroků. Zbytky turecké flotily se stahovaly k Dardanelám.

Po bitvě u Lepanta dne 7.října léta Páně 1571 Turecko už nikdy nedosáhlo takového postavení, jaké dosud mělo. Výboje půlměsíce byly zastaveny. Avšak víc využít vítězství Svatá liga už nedokázala. Po vítězství se její jednota rozpadla. Znovu převládlo sobectví jednotlivých států.

Jak by ne, povzdechl si Pius V. – Benátčané chtěli dobýt Kypr a Španělé zase pozice v severní Africe.

Jste z toho smutný, Svatý Otče?

Kdepak! – Zavrtěl hlavou a dodal s úsměvem: Máme další důvod chválit Královnu řádu bratří Kazatelů. Maria s růžencem zvítězila. Proto k ní od nynějška bude celý svět volat v loretánské litanii: Pomocnice křesťanů, oroduj za nás! Na den 7. října ustanovujeme svátek Panny Marie Růžencové.

Příštího roku přijala Královna nebeská Pia V. vyčerpaného posty a kajícími skutky do své náruče, a léta Páně 1712 byl slavně vyzdvižen na oltář k obecné úctě.

 

POŽEHNANÁ VŠEDNOST (Bl.Albert z Bergama 7/5)

Klik-klik – klik-klik – cvakala bezzubými čelistmi elektronická myš, zatímco se před zvědavými zraky otevírala jedna možnost za druhou, a tak odkrývala obzory až kamsi na druhém konci světa.

Jakkoli přinášela hravému dítěti velké vnitřní uspokojení z pocitu nebývalé svobody, přesto všechny ty vymoženosti techniky světové informace, přesahující všechny modravé obzory lesklým okrajem, byly součástí jedné velké iluze. Všechny ty krkolomné přemety a obchvaty pouze chladným a tvrdošíjným způsobem napodobovaly lidskou svobodu, jako by chtěly vystopovat a uchvátit celé tajemství svobody tvora, rozhodujícího se mezi dvěma možnostmi. Celá ta blýskající se světová bublina, nadouvající se do všech stran a zdánlivě i vzhůru k nebesům, spočívala pouze na dvojkové soustavě – buď-anebo. Tak se na prahu třetího tisíciletí nabízelo zástupům zdání velkého umocnění a rozšíření jejich svobody. Záludný temný kejklíř světa předhazoval člověku novou hračku, dávající mu nebývale svůdnou iluzi, že je tu skoro k nahmátnutí fata morgána, aby při jejím dosahování mohl zakusit opojení z moci nad celým světem. Každé další klikavé cvaknutí myší bylo novým zrcadlícím rozhodnutím, otevírajícím iluzi velké cesty k netušeným obzorům, a přitom takové rozhodování zjevně nebylo obtíženo žádnou velkou odpovědností. Kdykoli bylo možno dalším novým kliknutím zbourat celou tu závratně vyšroubovanou kudrnatou stavbu z karet. A přesto nedokázal zdivočelý kašpar noci obsáhnout celé tajemství lidské svobody, i když se tvářil, jako by právě on náramně rozuměl všemu, nebo snad byl svrchovaným dárcem svobody. Každopádně mnoho duší mu naletělo, když takto iluzorně znovu každému na potkání sliboval: Dám ti celý svět, když přede mnou padneš, a budeš se mi klanět.

Takové smělé přísliby vzmachu k nebesům a rozletu do světa se opovažoval vládce světa nabízet třeba i prostřednictvím císaře Bedřicha II. Zaskočený tragickým vystoupením dětí, toužících osvobodit Boží hrob ze spárů vzedmuté vlny pouštních útočníků, rozpoutal pátou křižáckou výpravu jako svůj soukromý podnik. A už se otvírají nové obzory - obchod se protáhl do zámoří. Velmoži vytáhli paty z hradních slují a vrhli se do dobrodružství. Slova o tom, že kdo s mečem zachází, s mečem schází, upadla v zapomenutí a pod záminkou kříže byl pozdvižen meč.

Ze země vyrůstají hrady, kde zlověstně se otevírají střílny.

S očima dokořán se rozhlíží malý Albert z lombardské vesničky Ogna, když odjíždí na otcově voze s nákladem obilí k mlynáři.

Vida, hrad Rocca Scaligera v italském Sirmione, veronská pevnost Castelvecchio,

Otcův pluh, odedávna hluboko se zakusující do země, se ztrácí v mihotavém stínu lopatek větrného mlýnu a klapotu hamrů.

Ještě musíme na trh s pomletou moukou.

Města zakoušejí dobu své velké přitažlivosti, jako by ve městě bylo blíže k Bohu než od rozmáchnuté kosy sedláka. Široké lány s klátícími se ztěžklými obilními klasy jsou jakoby přebíjeny úchvatným náměstím Piazza dell Municipio s Palazzo Pretorio v Castell´arquato, bergamskou Torre del Comuno se zvonem vyzvánějícím do daleka, aby se všichni dostavili na soudní dvůr Palazzo della Ragione. K tomu všemu se ve městech tyčí mohutně vzhůru k nebi vzmáchnuté katedrály, tady Florencie, tam Cremona, zde pruhovaný dóm veronský či mozaikovaná bazilika San Vitale v Ravenně. Zdálo se, že se Bůh odstěhoval z venkova do města, a že vše, co děje pod ztvrdlou rukou rolníka, je bezvýznamné a druhořadé.

A přece . . ,

Ostatně ani později, když se svět opájel iluzí o své internetové všeobjímavosti, se ukazovalo, že lidská mysl běžně používá zdaleka nejen dvojkovou soustavu, nýbrž soustavu desítkovou, to nebylo tak jisté. Kdyby tak založil zběsilý kašpar noci celou tu elektronickou bublinu na desítkové soustavě, to by se pak mnohým nadšencům z toho úplně zatočila hlava a letěli by rovnýma nohama do příkopu. A co víc, kdyby se do té věci zavedl ještě k trojrozměrnému myšlení, jakým se obírá mysl, opírající se o smysly, ještě další čtvrtý rozměr času, zůstala by většina lidí se svými rozumy docela v koncích, až by vyhlížela jako čerstvě vyoraná myš.

Na každou takovou vyoranou myš se však usmál Albertův otec:

Vždyť je to taky Boží tvor.

Cha, cha, chá! – Rozesmál se Albert na otce a prohrábl rukou úrodnou půdu.

Když se poslední obilní snop přenesl před širokou plec sedláka, aby se usadil na bezpečném místě žebřiňáku, přiklekl maličký Albert po boku otce, aby vzdali Bohu chválu za přehnanou úrodu:

Díky, Bože všemohoucí za veliké dary, kterými jsi požehnal dílu našich rukou!

Nedej, Bože, abychom se dali příliš strhnout úžasnými zjevy světa. Vždyť ty, náš Pane, od nás nechceš nic jiného, než abychom zaplatili drobnou mincí svého všedního života, svých drobných úkonů. Náš všední život na poli má být klíčem k nebi. A nerozhoduje, jestli to bude pšenice, oves, žito nebo ječmen, protože Ty jsi dárcem a Pánem všeho. Náš život nemá jiný smysl, než aby byl službou Tobě, abychom Ti tak prokázali věrnost a lásku.

Chceš, synku, dokázat Bohu svou lásku?

Albert přikývl.

Tak přijímej vše, jak to Bůh dává, zůstávej zapomenutý a nepatrný před světem. Jen podle toho, jak jsi blízký Bohu, jak se podobáš Otci nejdokonalejšímu, jedině podle toho máš cenu před Bohem. Tak nabývá služba tvého všedního života na té naší rodné hroudě nesmírné ceny. Celá jeho krása spočívá i v nejposlednější podrobnosti. Právě ty patříš do tohoto plánu. Tvůj život na poli naplňuje tu veškerou krásu Božího plánu.

Malý Albert pokyvoval hlavou, ale otec pokračoval: Jenže poslední dobou sleduji, že jsi nějak zeslábl. Jsi dítě a nechci od tebe žádnou těžkou práci, ale abys neuzdvihl vidlemi snop slámy, to bys mě zklamal. Vloni jsi to už dokázal. Co se s tebou děje, synku? Nejsi nemocný?

Chlapec zavrtěl hlavou.

Tak musíš pořádně jíst, abys zesílil.

Jenže jsou tu chudáci, kteří mají ještě větší hlad.

Takže ty rozdáváš své jídlo žebrákům?

Ano, třikrát týdně se postím - pípl kuřecí hlásek.

Tohle musí skončit. Jinak bys jednou nedokázal obdělávat pole. Kdo hladoví, ať nám pomůže na poli, a nasytíme ho, ale kdo nechce pracovat, ať nejí!

Albert poslechl, ovšem kdykoli se naskytla příležitost k nasycení žebráků z vlastní kapsy, nikdy ji nepromarnil.

Stárnoucí sedlák si proto jednoho dne nemohl odpustit:

Víš, synu, ubývá mi sil, a jak tě tak sleduji, jaké jsi za dobrotisko, že bys kvůli chudým zapomněl na vlastní grunt, myslím, že bude třeba pomýšlet na tvou ženitbu. Nechci tě honit do ženění, ale rád bych viděl vedle tebe ženu, která se o tebe postará, když ty sám na sebe tuze rád zapomínáš.

Slovo dalo slovo, a našla se přičinlivá bytost. Tak se vzápětí nesly bergamským chrámem jejich ohlášky. Svatba na sebe nechala dlouho čekat. Dokud byli dva chlapi v chalupě, vypadalo všechno slibně. Sotva však tchán dodýchal, vynořila se pod střechou jejich stavení neznámá bytost s nebývale velkým kvokajícím zobákem:

Proč se tolik modlíš, Alberte? – To je zahálka! Raději pracuj! Hajdy na pole! – Cože? Už jsi zase obdaroval žebráky? Ach, Alberte, ty mě tou svou rozmařilostí přivedeš do hrobu. - Nemáš rozum! Marnotratný blázne! Hlavně nepůjčuj nic příbuzným! Okradou tě. – Strašné! Tys jim půjčil a bez záruky! Oškubou tě jako slepici! Uvidíš.

Uviděl, co vychytralá ženuška předvídala, ale snažil se ji povzbudit:

Neboj se, moje milá, mám ještě větší poklad v nebi.

Blázne! – Vykřikla posledním dechem a udělala z něho vdovce.

Bergamští příbuzní se sběhli na pohřeb jeho výřečné polovičky a utěšovali ho tak dlouho, dokud ho nepřipravili o většinu jeho statku.

Co si počneš, Alberte? Mohl bys pracovat na svém bývalém poli a statku za stravu a střechu nad hlavou, - nabízel mu jeden příbuzný: – No, chop se toho! Tohle je přece znamenitá nabídka.

Albert se usmíval jako měsíček. Někdo by řekl, že se usmíval bláznovsky a že snad neví, čemu, ale on věděl. Chamtiví příbuzní mu jeho ožebračením právě odvázali zatěžující břemeno od nohy a dali mu křídla, aby se rozmáchl nebývale svobodným rozletem.

Odcházím do Cremony, řekl, když dal vale rodné vísce Ogni a stejně i bergamské kupecké osadě, těžící spíš z obchodu v alpském podhůří na konci jantarové stezky, než z namáhavé práce na poli.

Co si tam počneš? – Kroutily se příbuzenské hlavy stejně jako hlavy známých kupců a lichvářů.

Albert nevěděl, ale jeho nebeští přímluvci to věděli. Třebaže nevěděl, kudy kam, šel přímo k cíli, dokud před ním nevytanula zvonice Torrazzo, tyčící se k nebi. Cremonská katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Z oltáře mu v ústrety kynuly postavy svatých Archelaua a Irneria.

Ukaž, co umíš, - řekl mu sedlák na předměstí. Sotva se Albertova kosa zakousla do vlnících se zlatých lánů, přilepily se na něj oči závistníků. Kosa ukusovala z pšeničného lánu taková sousta, že všichni ostatní sekáči zůstaly daleko za ním.

Krade nám práci! Nováček musí dostat lekci.

A už se před ním sypaly do obilního pole železné zbytky od kováře. Albertova kosa se jim nemohla vyhnout. Zablesklo se a zajiskřilo, když kosa prosekla železné nástrahy jako by projela máslem, ale jiskry nic na poli nezapálily.

Pomáhají mu všichni čerti a ďábli! - Prskali závistivci, marně soupeřící s Vesuvem. Přehlédli to, co zaslepenému srdci připadá jako nepatřičná zbytečnost, že na začátku i na konci sekáčova díla opsala jeho pravice objímavé znamení kříže, a už přibíhal anděl strážce na pomoc.

Máte tady u kláštera pořádný kus půdy, která leží ladem, řekl Albert na fortně kláštera bílých bratří.

Máme poslání modlit se a hlásat Krista. - Ozvalo se z bílé kápy.

Dovedl bych to obdělávat, takže by bratři Kazatelé měli ovoce a zeleninu pro sebe i pro chudé, - nabídl se statný čtyřicátník s ošlehanou tváří bodného venkovana.

Zkuste to, bratře.

Zanedlouho se klášter stal vyhledávaným místem, protože se tam sklidilo dost úrody i pro chudé z Cremony a okolí.

To však už Albert chodil v bílém rouchu Kajícího voje bratří a sester řádu Kazatelů, protože se pro něho našlo ještě další uplatnění u oltáře.

Cesty na východ i na západ, lépe prošlápnuté křižáky a kupci, otevřely nové možnosti k tomu, aby se objevilo jeho bílé roucho osmkrát u hrobu svatého Jakuba v Compostele a samozřejmě také devětkrát u hrobu svatého Petra v Římě.

Musím navštívit ještě Svatý hrob v Jeruzalémě, řekl a vydal se na Východ s kapsami děravými a ústy plnými Boží chvály. Některé věci ho však vyvedly z míry.

Otřesné! – Vytřeštil oči Albert: - Strašně zubožený stav nadšených poutníků, směřujících do Svaté země.

Hm. A co s tím?

Založit špitál pro nemocné, zraněné a vyčerpané poutníky, - řekl rozhodně Albert a sám se vrhl do služby nemocným a raněným. A už tam rostl lazaret pro poutníky.

Alberte! Alberte!

Tady jsem, Pane.

Alberte, pojď, očekávám tě!

Postříbřená hlava pětašedesátníka se pokojně skláněla před takovým pozváním, a ústa jen zašeptala:

Prosím o svátostnou posilu na cestu.

Chvíle čekání se protáhla málem na celou věčnost. Žádný kněz na obzoru. Nikdo z otců dominikánů neměl na bratra Alberta čas. Touha však byla čím dál tím žhavější. Pak se náhle rozletěla okenice v místnosti a dovnitř vlétla bílá holubice, aby předala shůry udělenou očekávanou posilu. Ve tváři se duhovitě rozhostil pokoj a mír. Sotva dodýchal, vzduch se rozechvěl zvony a celým městem letěla zvěst. Najednou byla celá Cremona na nohou a ze všech stran se tlačili mladí a staří, bohatí a chudí, urození i prostí:

Bratr Albert nás opustil! Kéž se za nás přimlouvá v nebi!

Je to laický bratr z kajícího Voje bratří a sester řádu svatého Dominika, takže nemůže být pochován v našem klášteře, rozhodl tvrdě převor. A tak se máry hnuly z kláštera, aby našly tělu místo venku za zdí.

Buch! Buch! – Udeřily motyky a krompáče do země, ale – ouha!

Hrob za zdí se nikde nedá vykopat.

Vezměte na to rýč!

Země se skálopevně zatvrdila a potáhla tvrdou kůrou.

Hm, často se modlíval v kostele svatého Matouše, rozpomínali se pamětníci. – Ostatně je tam přece ještě jedna hrobka prázdná.

A tak máry putovaly do hrobky u chrámu svatého Matouše. Tam od nynějška proudily zástupy poutníků a prosebníků z okolí, a zázraky pršely.

Léta Páně 1748 papež Benedikt XIV. oslavil Alberta z Bergamu a roku1903 byly ostatky přeneseny do farního kostela ve Villa d´Ogna.

 

BOHOSLUŽBOU KE KRALOVÁNÍ (sv. Antonín Florentský 10/5)

Inu, dnešní svět už není takový, jako býval, když se člověk obracel jenom k Pánubohu. Dneska je tu hlavním činitelem člověk! - Opakoval hrdě Mikuláš Pierozzi svému jedinému synovi. Sám byl hrdý na svou kariéru florentského notáře.

Hm, pokyvoval hlavou Antonín, ale otci se zdálo, že jeho syn je málo mluvný, nebo spíš hotový nemluva. Proto mu to nejednou vytýkal:

Musíš mít trochu víc proříznutou pusu, jinak se neprosadíš. Podívej se na Cosimu Medicejského. Jste oba stejně staří, ale ten se, panečku, dovede jinak ohánět.

Copak Cosimo, řekla maminka Tomasina, - ten má vyřídilku po svém otci Janu Medicejském. Ovšem Jan, ten se – na rozdíl od tebe – drahý muži, vůbec neplete do veřejných věcí, ledaže by šlo o jeho banku.

To máš pravdu, Tomasino. To je o něm známo. Však už ho několikrát zvali městští radní, aby se účastnil vlády, ale kdepak Jan. Raději zaplatí pokutu, než by zamíchal do florentské rady. Ačkoli si vzpomínám, že jedno období přece jenom sloužil jako korouhevník.

Antonín by se měl učit řečnictví a právu, aby se naučil v tom lépe chodit, mínila paní Tomasina.

Jenže všechno mělo být jinak. Když si Cosimo hrál s ostatními a byl zamíchán do kdejaké rošťárny, Antonín u toho nebyl. Kdepak mu byl konec? Klekátko před křížem v kostele svatého Michala by mohlo vypravovat o svých útrapách, když mu mládenec nedopřál ani chvíli odpočinku. Když Cosimo proháněl florentské sukně, Antonín byl pryč. Kam se poděl? Neztratil se. Spíše naopak. Kostelník od svatého Michala si vůbec nestěžoval, když mu každou chvíli vyleštil návštěvník svými koleny mramorovou podlahu před oltářem Panny Marie v kapli. Pokud netrápil klekátko, zůstával celým tělem tváří k podlaze rozprostřen před Ukřižovaným a zakoušel na chladivém mramoru úlevu od slunečného žáru a posilu z kříže.

Proč se, Tondo, pořád tolik modlíš? – Dobíral si ho Cosimo.

Bez Boží pomoci bych nedokázal splnit otcovo přání a naučit se řečnictví a právu.

Pchá! – Ulevil si Cosimo: - S tím na mě nechoď!

Je to otcovo přání.

Podívej se kolem sebe, Tondo! Dneska je jiná doba. Petrarca, Boccacio! To jsou hlasy naší doby. Celým světem hýbe svobodomyslný člověk. Tak se podle toho zařiď! Sleduj hlas svého srdce.

Hlas Tondova srdce ho vedl stranou Florencie, do Fiesole.

Klep-Klep! – Zaznělo klepátko u brány, a když se otevřela, byl malý návštěvník uveden do hovorny. Po chvíli přešlapování a nejistého přecházení se před ním vynořil mohutný padesátník v bílém oděvu. Změřil si pohledem drobného kloučka a řekl:

Jsem otec Jan Dominici, a kdo jsi ty?

Antonín Pierozzi.

Co by sis přál, Antoníne?

Prosím, abyste mne přijali do řádu svatého Dominika.

A kolik je ti roků?

Čtrnáct.

Mnich si ho nedůvěřivě přeměřil a za sebe vyloudil:

Hm, vypadáš tak na dvanáct. A co jinak děláš?

Podle přání mého otce, florentského notáře, se učím se právu a řečnictví.

Slyšel jsi už o Gracianových dekretálkách?

Ano. Je to veliká sbírka církevních zákonů.

Víš co, Antoníne, přijď, až budeš znát Gratianovy dekretálky zpaměti.

Panenky v Antonínových očích se mrštně zatočily jako by chtěly zatančit sicilskou tarantelu. Také obrysy věcí v hovorně vyskočily ze svých míst, aby se připojily k tomuto divokému reji, takže se musel oběma rukama přidržet lavice, aby nenásledoval výzvu pozemské gravitace. Vrávoravě se vypotácel z kláštera a ubíral se domů.

Tati, máme doma Graciánovy dekretálky?

Samozřejmě.

Umíš je, tati, nazpaměť?

Cha-cha-cha! Copak je to možné, synku? Vždyť je to celý tento regál, a ukázal na horu rukopisů.

Tak tedy nazpaměť, opakoval si v duchu Antonín. Okamžitě začal dřít jako poslední nádeník, četl a opakoval, srovnával a hledal vysvětlení. Tolikrát mu klimbaly oči únavou a tělo se lenivě až štítivě odtahovalo od rukopisů. S veškerou rozhodností popadl jezdecký bičík a zacházel se sebou hůř než s tvrdohlavým mezkem.

Rok se sešel s rokem a brána fiesolského kláštera utrpěla několik důrazných ran, jaké by probudily nejospalejšího spáče. Oživlá špehýrka dostala oči, přeměřující si neodbytného hosta.

Co si přeješ?

Vyzkoušejte mě, otče Jene, z Gracianových dekretálek.

Ach, to jsi ty, chlapče. Už si vzpomínám. No, pojď do hovorny.

Otázka stíhala otázku, a odpověď nezůstala nic dlužná. Najednou si otec Dominici přestal všímat drobného vzrůstu zájemce o řád. Už to nebyl žádný střízlík, ale někdo, kdo ovládal známý zákoník nazpaměť, ale co víc – dovedl ho také vysvětlit a zdůvodnit. Přijetí do řádu nenechalo na sebe dlouho čekat.

Otevřel se před ním život v černobílém provedení a přece tak plný barev a odstínů. Nebyl to jen Antonínův spolunovic Guido di Pietro, řádovým jménem Jan, řečený fra Angelico, který se o tu pestrost přičiňoval svým štětcem. Byla to rozmanitost zakoušených skutečností, která působí, že když se někdo naplno otevře vyššímu životu z milosti, brzy shledá, že jeho život, vyhlížející doposud jako potrhlá černobílá groteska, nabude nesmírné barvitosti a prokreslenosti.

Úžasné, bratře Jene, jak to dokážeš namalovat, aby se z té radosti dovedlo potěšit oko učeného i prostého, a aby to povznášelo každého daleko za obzor všedního dne. Je skvělé, jak dokážeš neotřele a stále novým pelem okrášlit radostnou zvěst evangelia.

No, to víš, Antoníne, kresba bývala dřív leda k nějakému tomu náčrtku. Mně ale kresba slouží k vypracování skutečnosti pro vylepšení obrazu. Chci tu všechno pravdivě vkloubit do prostorově ustupující skutečnosti.

Letitým studiem práva v Bologni a jinde protřelý Antonín se stále rozplýval před krásným fra Angelicovým podáním Božích tajemství. Nyní však už jako dominikánský kněz o tom uvažoval také prakticky:

Můj vrstevník Cosimo Medicejský je sice hodně v zajetí touhy po moci, ale přesto je to velký milovník krásy a umění. Jistě by nám mohl hmotně pomoci a podpořít nás jako mecenáš umění, abychom vyzdobili Boží dům.

Uznalá tvář přes noc vyrostlého zbohatlíka a ctižádostivého mocnáře opravdu dávala najevo, že takové dílo podpoří, třebaže za vším probleskovala Cosimova touha představit tím světu především sám sebe jako nejvyššího dobrodince Církve a mecenáše umění:

To víš, my, Medicejští, na to máme. Od začátku rozkolu sázel můj otec na římského papeže, a teď, když se karta obrací, římský papež nechává velké zakázky pro naši rodinu. Už jsme dostali právo na kamenolomy a smíme přitom diktovat i daně.

A co takhle vybudovat dominikánský klášter ve Florencii?

Rád vás podpořím, slíbil Cosimo, a nezůstal jen při slibech. Tak začal ve Florencii vyrůstat klášter svatého Marka. O jeho výzdobu se přičinil fra Angelico.

To už poznali Antonínovy schopnosti bratři dominikáni, kteří si ho ochotně volili za převora hned v Cortoně, hned ve Fiesole, pak Gaetě, Neapoli, Sieně, ale i v klášteře Santa Maria Sopra Minerva v Římě. Posléze byl zvolen i převorem v klášteře svatého Marka ve Florencii.

Na cestě životem však nejde všechno jako po másle, i když máte tu a tam nějakého známého.

Cosimo, ty chceš užít svých peněz jen dosažení moci nad florentskými občany, vytýkal mu otec Antonín.

A proč by ne?

Protože vládnout můžeš jedině tehdy, když sloužíš Bohu.

Však přece sloužím Bohu. Podpořil jsem hmotně váš klášter a mnohé kostely. Tak dosahuji vlády.

Tak to není, Cosimo. Přiznej si to! Ty chceš sloužit jen sobě a všechna podpora stavebnictví i umění v Církvi slouží k tvému vyvyšování a k posilování tvé moci nad lidmi, zejména nad chudými!

No tak, Tondo, vždyť se přece známe od dětství!

Ne, Cosimo. Už to přeháníš.

Ale vždyť se jenom bráním. Florentská rada, ovládaná příznivci rodu Albizzi, mne, Cosimu Medicejského i mého mladšího bratra Lorenza, poslala do vyhnanství. Myslíš si snad, že Albizzi vládnou Florencii lépe než my, Medicejští? Vždyť i papež Evžen IV. uznal příkoří, které se dělo nám, Medicejským a podpořil nás, abychom se mohli vrátit do Florencie.

Jenže teď ovládáte město tak, že ho držíte úplně v kleštích.

Co to povídáš, Antoníne? Ty snad nevíš, co mluvíš, Zachovali jsme Florencii republikánské zřízení, signorii. Takže obyvatelé Florencie vládnou Florencii, a ne my, Medicejští. Vždyť nejsem ani v signorii. Starám se hlavně o obchod. Založil jsem a hmotně podpořil Platónskou akademii. Kdo platil mistra Brunelleschiho? Aha! A kdo mu posílal kámen na stavbu kostela San Lorenzo?

Jenom se moc nevytahuj, Cosimo. Postavili jste si hlavně palác pro sebe. A když jde o republikánské zřízení města, dobře víš, jaký je to všechno podvod. Je to jenom republikánská kulisa, za kterou vládneš sám celé Florencii. Pomocí peněz taháš za nitky všemi představiteli signorie jako by to byly nějaké loutky. Podporuješ stavbu nevěstinců a ovládáš hazard, který se teď pěstuje ve tvých hernách!

V těch dnech vystoupil otec Antonín na kazatelnu a hřímal proti Medicejským:

Jste odpovědní za zbídačování obyvatel města! Následkem politických zmatků bylo mnoho rodin ožebračeno. Musíme pomoci všem nespravedlivě ožebračeným.

Proto dnešního dne zakládáme spolu s dvanácti zbožnými Florenťany spolek „Dobrodinci svatého Martina“. Budeme vyhledávat všechny zchudlé rodiny a pečovat o to, aby se jim dostalo všeho potřebného k slušnému živobytí. Jejich bída je příčinou mnoha neřestí, hráčství a krádeží. Tihle lidé, kteří si zvykli na nějakou dosaženou životní úroveň a nyní byli nespravedlivě připraveni o majetek, jsou zahořklí a pomstychtiví.

Najednou poznala florentská radnice sílu Antonínova slova. Srdce Cosima Medicejského se tím veřejným kázáním dvakrát nerozjařilo. Naopak, už od snídaně, kdy mu přinesli jeho špehové zprávy z města, měl skelný pohled a rozbouřenou mysl. Neklidně pobíhal jako šelma v zajetí mezi mramorovým sloupovím svého paláce, honosícím se kopulemi a klenbami, a vyšperkovaným sgrafitem. Všude samé portály, arkády a tympanony. Jeho nová rezidence skýtala všechny druhy renesančního umění a přírodních krás. Mohl pohlédnout vlevo a spatřit honosný park, a mohl pohlédnout vpravo, aby uviděl skvělé výtvory řeckých sochařů, ale také díla Donatellova a Ghibertiho. Prostě tam nebyla nouze o vyhlídku. Nicméně Cosimo teď neviděl zhola nic, nic nepozoroval, a jestli něco viděl, byla to temnota jeho hříšné duše. Jeho mysl se upínala k zítřku. Co asi přinese? Žárlivě jen střílel očima po otci Antonínovi, kterému kdekdo říkal Otec chudých, zatímco jemu, Cosimovi Medicejskému říkali jen prostě Starej. Připadal si nespravedlivě osočovaný, a v duchu si drmolil:

Co si myslí ten skrček Pierozzi? Copak nejsem oddaným stoupencem humanistických ideálů? Copak se každý půst neuchyluji do svého oblíbeného kláštera svatého Marka? Copak jsme neposkytli dominikánům tolik darů? Nevděčník jeden! Vždyť jsme to my, Medicejští, kdo jsme pozvedli Florencii na zářivé ohnisko nové kultury! Jedině součinnost našeho kapitálu s prací těch venkovských balíků změnila celý náš toskánský kraj v kvetoucí zahradu!

Jenže jste tu také posílili nenávist mnohých jiných rodů, jako Pazzi, Salviati, Albizzi a mnozí jiní. S pěstmi nenávistně zaťatými hledí na celé to vaše medicejské peněžní ovládání lidí! – Vmetl mu kdykoli do tváře otec Antonín.

Kdyby byli Pazzi, Salviati, Albizzi na místě nás, Medicejských, copak by byli lepší? Mnohem horší by byli.

Ale malý velký muž se nedal: Samé výmluvy! Chvíli držíš všechny v šachu peněžním ovládáním voleb a chvíli vládneš tvrdým klíčem zdanění. A všechno to farizejsky vykládáš jako svou dobročinnost. Místo učení Páně hlásáš Platonovo nebo Aristotelovo učení, jak se o to s oblibou stará váš dvorní lékař Marsilius Ficini.

Co kdybychom tomu fráteříčkovi trochu nějak - - ? - Navrhoval Lorenzo, a seknutím pravé dlaně do boku cosi strašného naznačil.

Než se však rozhoupali k nějakému zásahu, přišla do toho rána, která dost překazila jejich zákeřné plány, jak jen ostouzet a veřejně hanobit otce Antonína za jeho spravedlivé obhajování chudých.

Jmenuji vás florentským arcibiskupem, vyhlásil papež Evžen IV.

Tak on si jmenuje Antonína arcibiskupem a ještě mu říká Antonín-rádce. – Rozzlobil se Cosimo a supěl: A přitom jsme to byli přece my, kdo jsme umožnili papežovi uspořádat sněm ve Florencii, když jinde řádil mor!

Zapomněl však uvést, že se tam otec Antonín nejvíc zasadil o posílení jednoty západní Církve s východní.

Místo toho se u Medicejských spřádaly intriky a kuly pikle:

Papež Evžen prý trpí božskou nemocí.

Myslíš tu, co měl Julius Caesar?

Právě tu. Čas od času se zhroutí a zůstane na hromadě, a jen v zubech svírá dřevěnou kuželku. Schovává se s tím neduhem kdesi na Sardínii

Už aby byl pryč!

Je ochoten přijmout jedině Antonína.

Do tvých rukou svěřuji svého ducha, zašeptal papež Evžen IV. jednoho dne slova Páně, poté, co ulevil svému svědomí ve svátosti smíření, a arcibiskup Jan jen zaopatřil všemi svátostmi.

Z bílého kouře konkláve se vynořil papež Mikuláš V.

Jistě bude více nakloněn novému směru ve stavebnictví a umění, mnuli si ruce Cosimo s Lorenzem. – Potom se to prosadí i v Římě. Cha, chá! Na tom můžeme jedině vydělat.

Ach, ti nadutí Medicejští! Ve své pýše se nadouvají jako pávi, že prý jsou nositeli lidštější kultury. Jenže skutek-utek, smál se otec Antonín, protože duchovní podhoubí osvícené Florencie je úplně jiné.

Jaké?

Naši dominikánští terciáři, žijící ve světě, tvoří kající voj řádu svatého Dominika. Odedávna si bedlivě všímám, že některé z terciářek – a není jich málo – žijí bez rodiny rozmanitě opravdu řeholním životem jako snoubenky našeho Pána. Tak je shromažďuji do jednoho sdružení a uvádím je do opuštěného kláštera Panny Marie Sněžné. Papež mi ho k tomu ochotně přenechává. A tady vyrůstají duchovní kořeny kulturního povznesení a slávy Florencie a celého Toskánska.

Běh věcí se ovšem neubírá po hladce namazaných kolejích. Naopak, všechno se sune kupředu skřípavě, vrzavě a s velikým sténáním, jako když se vleče mohutný kus mramoru z lomu. Tak se léta Páně 1448 přihnala velká vlna, zanechávající za sebou spoušť. Černá smrt vylidňuje Florencii. Morová rána vymetla skoro všechny dominikány od svatého Marka a od kláštera Zvěstování Panny Marie, ba i z Fiesole. Opuštěné kláštery však nezůstaly dlouho pusté. Zanedlouho se v nich objevili bratři z Lombardie a život se znovu nadechl k dalšímu duchovnímu rozmachu.

Jenže pět let na to otřásá městem zemětřesení a kámen nezůstane na kameni.

Bratři, sestry, chlácholil všechny arcibiskup Antonín z kazatelny: - žádné zemětřesení nám nemůže ohrozit vnitřní pokoj, když si v srdci zachováváme místo, kam ruch a otřesy světa nemají přístup.

Většina užitečných věcí a krásného vybavení v arcibiskupském paláci dostává nohy. Sám arcibiskup jim otevírá dveře, aby tak aspoň trochu zmírnil tu bídu.

Nedivte se, - objasňoval arcibiskup každému na potkání: - co mám, to nepatří mně, ale Ježíši Kristu a chudým.

A potom zaskřípe psací náčiní, aby se vynořil dopis pro římského papeže:

Svatý Otče, pomozte trpícím Florenťanům.

A už se valí vozy s nákladem. Sotva se zastaví, ujímá se díla sám arcibiskup, aby při rozdělování neskončilo nic nazmar vlivem mazaných spekulantů.

Sotva se Florencie nadechuje k novému životu, už se prodírají k veslu Medicejští, doprovázení dalšími dravci:

Musíme zavést lepší zpracování vlny, lnu a jiných látek.

Městem se prodírá příšera v podobě manufaktury. Nasává do sebe kdejakého venkovského jelimánka, spěchajícího za slávou do Florencie. Chudák, často ani nepostřehne, jak snadno se dostává do chomoutu.

Lidská práce? – K smíchu! Jde jen o zboží na prodej -

Dělník? – Jenom síla, rovnocenná volské nebo koňské, a ani takovou cenu na trhu nemá.

Tehdy se kazatelna arcibiskupského chrámu stala nositelem boje:

Spíš projde velbloud uchem jehly, než boháč do Božího království. Hola, vy bohatci, zanechte honby za ziskem a přestaňte zbídačovat dělný lid!

K smíchu, ulevoval si Lorenzo a posměšně se nadouval: - Copak potřebuje tento lid? Stačí mu chléb a hry.

Tak za úsilím Medicejských rostly nejen Donatellovy sochy, ale také krčmy, herny a nevěstince, kde hra v kostky byla tím nejchamtivějším žroutem času a peněz. Jak opojné je pokoušet kostkami štěstěnu, aby přinesla rychlý a bezpracný zisk!

Otec Antonín brojil z kazatelny proti hráčství jako jedné z neřestí: - Prchavý zážitek štěstí z hazardní hry, kde se bohatství zdá být na dosah ruky, a kde jedině může chuďas bez Boha zažít iluzi svobody, do rána vystřídá věčná temnota hříchu a zoufalstvím, ožebračená rodina, a zoufalé sáhnutí si na život.

Po třinácti létech vyčerpávající služby dodýchal Antonín, sloužící do úmoru na arcibiskupském stolci. Papež Hadrián IV. ho vyzdvihl na oltář k obecné úctě léta Páně 1523.

 

SKRYTÁ KRÁSA BOLOGNI (bl.Imelda Lambertini 13/5 )

Útulná, lákavá a milá je Bologna. Pokud nezabloudíte ve spleti uliček, jistě naleznete Piazza Magiore s kašnami a sochami, a nad tím vším honosné paláce a průčelí kostelů.

A zde je největší městský kostel svatého Petronia. Velkolepé! Nedokončenost stavby každého upoutá. Spodní část je obložena krásným barevným mramorem, kdežto horní část se ukazuje ve své cihlové nahotě. Stačí vstoupit dovnitř, a ocitnete se ve vysoko rozmáchnuté lodi, kde je tolik uměleckých děl, poněkud se však ztrácejících v majestátném prostoru.

Náměstí věnčí honosné paláce. Ten má cimbuří, a ten zase lodžie. Velkolepé! Z náměstí se paprskovitě rozbíhají ulice do všech koutů města. A teprve tam se ukáže přitažlivost tohoto města. Ať už se vydáte kterýmkoliv směrem, pokaždé spatříte okolo sebe krásné paláce s podloubím a jasně výraznými okny.

Chrám svatého Dominika je velký. Je tu pohřben zakladatel dominikánů, svatý Dominik. V kapli je tolik, tolik soch, nejznámější jsou od samotného Michelangella.

Půvab a přitažlivost Bologni však nespočívá jen v nějakých památkách. Nemusíte vidět nic z těchto skvostů, a přesto zde můžete zakusit úžasný zážitek jako nikde jinde. Ovšem ne každému se taková krása odhaluje, nýbrž jen tomu, kdo má čisté srdce.

Tohle místo se stalo rámcem velké lásky, když si vtělená svrchovaná Láska našla cestu do jedné ušlechtilé bytosti, a ta hned zakusila žár planoucí výhně a s velikým potěšením a radostí se tím dala docela spálit.

Seběhlo se to nenápadně léta Páně 1321. Tehdy ctihodná Castora, drahá polovička urozeného pána Egana Lambertini pozdvihla při křtu svatém novorozenou komtesu Imeldu do svých rukou a pronesla zasvěcující modlitbu:

Matko Boží, dalas mi ji. Obětuji ji tobě, vezmi si ji.

Nádhera a pohodlí italského šlechtického života, odloučení od obvyklého ruchu a příchod dětského zrání ve světě. Komnaty, zdobené těžkými koberci na kamenných stěnách a mramorových podlahách, pod stropy, kam se mezi zlacené ozdoby jen stěží dostávalo všední světlo mramorovými okenními oblouky.

Stále je na dosah pečlivá chůva, aby doprovodila křehké stvoření nádherným parkem. Kdykoli se z rozsáhlých vinic snáší podloubími do paláců večer, za zpěvu slavíků podnikají svou opojnou výpravu růže a bledé květy citroníků a oranžovníků.

Musíš se, dítě, učit dvorským způsobům. Potom se budeš umět správně chovat, až budeš muset chodit na hlučné slavnosti. Bývají plné nedořeknutých náznaků, dráždících tvou zvědavost.

Jenže oproti ruchu společenských slavností je v tomto honosném paláci ještě domácí kaple – ústraní obzvlášť vyhledávané maličkou komtesou. Klekátko zakouší tíhu živého nákladu a dětské oči pokojně ulpívají na Ukřižovaném.

To jsou ty první pravdy, ozývá se hlasem matky nebo chůvy. Kvůli tomu jsou panny a princezny vábeny Mariiným příkladem. Ztrácejí se v ústraní, aby si zamilovaly Ukřižovaného nade vše, celým srdcem, celou duší a z celé mysli. Velký hlad pak proniká sžíravou touhou celou lidskou bytost, když se člověk rozhodne milovat jedině Krista, a to ukřižovaného.

Do lesku a světel však dopadá i stín a temnota.

Jak to?

Na světě spousta těžkostí, válek, bídy a bolesti.

Jak to?

To proto, že probodený Miláček je málo milován.

Čisté srdce nad tou nespravedlností poskočí jako oslík, ucítí-li v dosahu pramen čisté vody: Jak toužím milovat Nemilovaného, horoucně milovat, tak, jak Miláčka ještě nikdy nikdo nemiloval!

Kde najít Ukřižovaného?

Přikvačí chvilka, jakých se naskytne mezi matkou a dcerou dost, když dítě začíná nacházet v životě tajemství a hledá, kdo by mu sdělil pravdu, ale čistou a laskavou. Dobrá matka to dokáže:

Život je Boží dar. Naplní ho nesobecká láska, vykoupená obětí.

Kde na to vzít sílu?

Stačí udělat pár kroků z rušné ulice do kostela. Tam je na oltáři živý Bůh, Ježíš Kristus ve svatostánku.

Tajemná síla táhne čistou duši k bílému Chlebu ve svatostánku. Sladké násilí. Tam, kde by to nikdo nečekal, přeskočí jiskra a vypukne požár, burcující a bolestný, ale vznešený a čistý.

Mysl se plní nevšedními obrazy. Přicházejí a způsobují, že uprostřed hry najednou jihnou oči a tvář se zalévá sladkým leskem v jasu plamenů, jež běhají po těžkých kusech vonícího dřeva v krbu. Sotvaže jindy ustupují chladivé deště, tehdy se duše noří do zurčení fontán a opojena vůní vavřínů šeptá:

Všecko na světě zpívá novou píseň.

Tak začíná první i poslední láska malé Imeldy. Co na tom, že je malá? Nejkrásnější květy jsou ty, co rozkvetou přes noc a zvadnou do večera. A také splní své poslání.

Na každého čeká v životě podobná chvíle. Pokud zvolíš napoprvé špatně, život ti strhá všechny sny a postaví tě před kruté rozčarování. Z toho tě zachrání jen něco pevného a nekonečně věrného - víra v Boha, že se o tebe stará.

Tentokrát je to krátká cesta. Od Boha k Bohu. Srdce se upokojuje a zdá se, že když je Bůh nalezen, nezbývá než s Bohem žít a rozmlouvat. Jenže tak to nebývá.

Někdy se vměšuje do vzpomínek cosi cizího, studeného a temného. Něco, co nevede k oltáři, ale jako šedivý prach napadá duši. Začíná boj o lásku.

Deset sfouknutných svíček na dortu a boj se stupňuje. Bratr Guido si přivádí mladou choť do rodného domu. V domě najednou vládne rušnější život.

Můj Pane, tady se musí něco stát, co by mi pomohlo.

Křach! Prásk!

Tentokrát to není nic závadného, ani škodlivého. Jen pouta, svazující mladičkou nebeskou svobodu, s prasknutím berou za své. Slupka praská, aby se rozvinul květ.

Jen tak málo? A copak je to málo? Je to přece skutečný otřes a rána, když se šíří zvěst:

Tvoje teta Massina vstupuje do kláštera.

Cože? Ta uhlazená, jemná a půvabná komtesa Massina opouští bohatství a hlučné radovánky, aby si posypala hlavu popelem a oblékla kajícné roucho a vydala se drsnou cestou pokání na usmíření hříchů všech lidí!

Neblázni, děvče! Rozmysli si to! Vždyť máš úspěchy u mužů.

Ne.

Zbláznila se. - Tak odpovídají mnozí, kteří narážejí nosem na tajemství, ale považují to omyl. Každého však přirozeně vábí pravda, dobro a krása. To je přirozený zákon. Každý křesťan ví, že Bůh je svrchovaná Pravda a ryzí Krása, a že není větší štěstí nad přátelství s Bohem. A přesto je málo těch, kdo dovedou být důslední v rozeznávání hodnot. Mnozí ulpívají na malých všedních láskách a věcech kouřovitě se rozplývajících.

Cha, cha, chá! - Stíhají posměchem každého, kdo jde dál než oni.

Odvěký boj dvou království, podněcovaný někým, kdo je právě tak zlý a lživý jako kdysi. Boj, jehož počátek sahá až k pádu prvních lidí. A je tu nepřátelství mezi hadem a ženou.

Když se Imeldina teta stává milovnicí sestry chudoby ve Františkově řádu svaté Kláry, Imeldě začíná vycházet světlo uprostřed temnot. Komtesa  Imelda rázem chápe:

Bude nutné odejít.

Celý tento boj, skrytý světu, prodělává duše skoro tajně. Otec je význačný činitel ve správě města a okolních obcí. Mnohem víc než s otcem se Imelda stýká se svými třemi strýci v duchovní službě. Jeden je diecézní kněz Napoleon a ostatní dva jsou dominikáni, otec Edigio a otec Guglielmo.

Copak dělá malá Belda?

To víte. Zase je v kapličce.

Až do svatby Imeldina bratra Guida trvá pokojné soužití s maminkou uprostřed sluhů a komorných jako v oáze blahobytu a naslouchání příběhů ze života svatých.

Jediná každodenní výprava mimo dům vrcholí v kostele svatého Dominika.

Vzduch vibruje bzučivým opakováním růžence. Občas ho rozvlní recitování a zpěv společných kněžských hodinek. A pak se vzduch prosytí kadidlem a Pán přichází ve mši.

Zázrak? Pouze dobrá výchova? Anebo oboje? Co na tom, že se mladičká duše rozhoduje pro život v zapomenutí?

Věci zrají v duši pomalu a bolestně.

Teprve sto let od místního působení a smrti svatého Dominika Je tady šest ženských klášterů dominikánských - klášter svaté Anežky, svatého Jana Křtitele, svatého Matěje, svatého Lukáše, svaté Maří Magdaleny ve Valdipietře, svatého Petra mučedníka a Navštívení Panny Marie.

A stalo se. Před světem se to zablesklo jako prskavka.

Nejprve jako chovanka, později jako sestra druhého řádu v klášteře svaté Maří Magdaleny ve Valdipietře na předměstí Bologni.

Dominikánský duchovní život má zvláštním způsobem svou základnu v Nejsvětější Svátosti. Je to odkaz svatého Dominika. Milovník mše svaté, vroucně jí sloužící. Celé noci přebývání v kostele, a když ho zmáhá únava, jen na okamžik si dopřává spánku. když je opřen hlavou o oltářní kámen. Když zakládá řád, dává mu eucharistickou základnu. Kázání je hlásání Božího slova - života a lásky Ježíše Krista, jak je to dosvědčeno v evangeliu. Eucharistie není nic jiného než vtělená druhá božská Osoba, tedy zase Boží Slovo, jenom v jiném balení.

Život sester je prostý - dokonalé a úplné obětování sebe - zápalná oběť, která shoří celá na oltáři mimo město tak, aby z ní nezůstalo vůbec nic.

Tak plyne den po dni, zdánlivě šedý a protivný, ve skutečnosti však pokaždé nová sloka písně lásky a poznání, jež je začata a ukončena velebnou Věčností.

Zvon vyzvání svým srdcem půlnoc a už neslyšně vycházejí bílé postavy, staví se v matném světle u mariánského obrazu v řadě po obou stranách chodby a pronášejí modlitby.

Když jsou u konce, všechno utichne a sestry se odeberou k odpočinku. Některé se však pozdrží a modlí se dál. To je dovoleno. Zatímco svět spí a hřeší, obětavé duše uprošují Boží spravedlnost v soukromé dobrovolné modlitbě. Bdí, schoulené ve tmě v kajícné modlitbě, nebo klečí s hlavou ve dlaních opřeny o železnou mříž, oddělující kůr od kostela, nebo se vrhají na zem ke zvláště úpěnlivé prosbě.

Pak se vytrácejí jedna po druhé jako průzračné kapky vody na ostrém slunci a v hluboké úkloně vrhnou ještě poslední duhový pohled na oltář s Nejsvětějším a na věčné světlo, jež rozlévá matné a neurčité stíny do ticha kostela a je nedokonalým obrazem jejich lásky - hoří před oltářem a venku je noc nad světem.

Ráno začíná den první církevní ranní modlitbou a čtením kratičkých životů svatých - prosba, a vzor těch, kteří už zvítězili. A je to potřeba. Zkoušky a pokušení jsou těžké. Pak se to slyšené vstřebává rozjímáním, aby se to stalo zvnitřněné, takže se to stává osobní vnitřní životní zkušeností.

Mše svatá. Tady je ohnisko, východ a návrat řeholního života.

Po mši se každá sestra odebere ke své práci, a ať je jakákoliv, řeholnice ji posvětí. A bohumilá práce posvětí zase ji.

Před polednem zaznívá vzývání Ducha svatého a polední modlitba.

Po obědě se uvolňuje jako kulička vzduchu na dně sklenice vody krátký čas společné zábavy - není nic roztomilejšího než hlouček sester, kde starší poučují mladší a všechny jsou občas strženy veselým smíchem, svědčícím, že nemají, co by je tížilo.

Odpoledne začíná a končí vše modlitbou. Na konci dne se ozývá zpěv děkovné večerní modlitby, jako když se přetrhne šňůra perel.

Po modlitbě zbývá jen si pospíšit pod ochranný blankytný plášť Panny Marie zpěvem Salve Regina.

Světla pohasnou, sestry odcházejí ze svých míst a ještě poklekají před matkou představenou, aby jim požehnala.

Život sester, hodnocený po stránce vnitřní a duchovní, je plný obětí. Musí svléknout všechno osobní a nápadné, lidské a pozemské, učinit mnoho ústupků ostatním. Musí prohloubit přátelský vztah k nim všem, pokud to je v jejich moci. Sílu dává nadpřirozená láska, pomáhající už na zemi uskutečnit společenství svatých.

Prostředkem k tomu je tu klauzura a mlčení. Klauzura je uzavření od hluku světa a od rušivého vlivu lidí. Mlčení je přerušení styku s okolím, avšak také se sebou samým. Je to nutná podmínka ke kontemplaci. Vyžaduje si ticho venku i uvnitř. A tak, třebaže klášter vypadá jako vězení s mřížemi, přesto tam žijí bytosti, osvobozené ode všeho, i od sebe samých, což je největší a nejskrytější vítězství.

A není to sobecká moudrost, když někdo hledí jenom na sebe a opouští ostatní, místo aby žil mezi nimi?

Obětování sebe není sobectví, nýbrž hrdinství.

Není to ztráta pro společnost?

Kdepak. Toto obětování je za společnost. Mezi lidmi je tolik nepochopení, protože klášterní brána je začátkem čehosi věčného, co nikdo nepochopí bez Boží milosti.

Před branou kláštera druhého řádu s přísnou klauzurou se vnucuje pomyšlení: Vida, podobenství smrti. Vchází se jenom tam. Ale vejdeš-li, nalezneš nebe, anebo taky peklo. Podle toho, jak je tvé srdce věrné.

I kdyby neměl klášter jiný účinek než zdokonalení jednotlivce, měl by už své společenské poslání, poněvadž prospívá aspoň některým členům společnosti. Jenže společenské poslání kláštera je mnohem širší.

Už přirozeným zákonem je člověk vázán k poddanství vůči Pánu, od něhož je on sám i všecky věci, kterých užívá. Tento zákon však uznávají pouze někteří. Z Boží milosti pak odcházejí žít jenom Bohu jako oběť za ty, kdo žijí jenom světu a sobě. Tyto duše obětované v ústraní kláštera děkují Bohu za všecko a za všechny - odprošují Ukřižovaného za urážky – konají tvrdé pokání za mnohé nekajícné změkčilce a poživačníky - chválí Boží dokonalost a milosrdenství - prosí o nové dary. To všechno dělají hlavně tehdy, když se modlí s celou Církví modlitby k posvěcování hodin. Taková je účast na nebeském životě.

Tyto sestry tedy konají násilím na sobě víc, než kdyby šly mezi lidi a udřely se k smrti odstraňováním bídy ve světě a obnovováním hříchem porušeného světa kolem sebe. Díky Bohu, že jsou i dnes duše, které chápou tajemství Ukřižovaného, jež chtějí být spolu s ním - přibity na kříž - pokračovat touto cestou v jeho díle vykoupení duší, které jinak umírají na věky.

Tak se usnadňuje i každá osvícená společenská reforma a pravý kulturní pokrok. Ovšem bez prolití krve není odpuštění.

Jak naplňuje Imelda vznešený ideál dominikánského života, když se stává sestrou druhého řádu ve Valdipietře?

Brzy se stává všem vzorem v práci, i v kajícnosti, ale hlavně v lásce k Eucharistii. – Děkuje:  Díky, můj Pane, tolik velikých věcí jsi mi udělil!

A přece prožívá ještě jednu touhu, o níž se zdráhá mluvit, protože už ví, že je ještě příliš mladá. Je to svaté přijímání. Trpělivě tedy čeká. Ale toto čekání spaluje celou její duši a je její vrcholnou obětí.

Ohnisko života sester leží ve mši svaté a ve svatém přijímání. Tam sledují Spasitele přítomného v rukou kněze při pozdvihování. Při svatém přijímání zakoušejí nejdůvěrnější spojení s Miláčkem. To je vždy vyvrcholení předcházejících modliteb a obětí, a začátek i důvod nových.

Velikonoce léta Páně 1333 jsou pro Imeldu trpké kvůli smutku nad zajetím bratra Guida v bojích s Ferrarou. Pak přicházejí radostnější zprávy.

Ferrarští jednají se zajatcem lidsky. Jsou ochotni propustit ho za výkupné. Otec už shromažďuje výkupné.

Imelda se zase může více věnovat naplno Bohu. V takovém stavu ji zastihuje den před Nanebevstoupením Páně - vigílie.

Zvon odezněl, bohoslužba začala. Otec Aldrovando slouží mši a sestry zpívají. V Imeldě je všechno píseň. I tehdy, když její rty zůstávají němé, zvláště při adoraci.

Obřady v kůru míjejí, až se všechny naplňují.

Ještě poslední Imeldina modlitba:

Pane, konáš tolik zázraků - udělej ještě jeden: Přijď ke mně! Lidé říkají, že mé srdce je pro tebe příliš malé. Nahraď svou láskou můj nedostatek, Pane, přijď a neprodlévej!

Po mši svaté se sestry vytrácejí, kůr utichá a Imelda v něm zůstává sama. Ovládá ji jediná myšlenka: Kdyby Bůh chtěl -

Přijď, Pane, přijď, přijď!

Tvář se noří do svatostánku a celá bytost se proměňuje v jedinou touhu: Bílá hostie. Přijď –

Zmocňuje se jí vytržení. Poslouchá. Zaznívá jakási nová píseň, daleká. Nebeský hlas jako hukot mnoha vod:

Hle, přichází snoubenec - Vyjděte mu naproti!

Jako podlomená klesá k zemi, s napětím vyhlíží, odkud pochází to tajemné světlo, odkud zaznívá ten hlas. Nad ní ve vzduchu se vznáší bílá hostie. U mříže oddělující kůr od kostela se tlačí několik užaslých lidí, kteří se ještě po mši svaté zdržují v kostele. Sledují zázrak.

Hostie se blíží, Imeldina náruč se rozpřahuje. Hostie se zastavuje. Ruce klesají a přichystané rty se semknou a šeptají:

Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.

Hostie stojí a zástup zvědavců u mříže houstne. Také Imelda prožívá rázem celou hloubku lidské bídy, až ji to zdrcuje. Ale hned se vzpružuje. Zalévá ji láska a naděje. Miláčkova láska, která ho přivádí na kříž: Když přichází tak blízko, kdo mu zabrání, aby nepřišel ještě blíž? - A s důvěrou vzhlíží k hostii.

Záře v kůru a lidé v kostele, to vše upozorňuje sestry.

Co se tam děje? Snad něco mimořádného? – Pojďme -

Spěchají do kůru.

Vida, Imelda a vznášející se hostie.

Kolena dopadají na dlažbu.

Otče!

Odložený ornát se spěšně rozkládá a rozechvěle navléká, a otec Aldrovando se pohotově vrací do kněžiště. Posvěcené ruce se přibližují k Hostii, vzdorující ve vzduchu veškeré pozemské gravitaci, aby ji uložily na paténu. Pak vzhlédl k Imeldě a vykročí k ní.

Náruč klečící Imeldy se otvírá. Oči nespouští z Hostie a nastavuje rty k Ježíšovu políbení. Děje se tak. Otec Aldrovando doříkává:

Tělo Kristovo ať tě zachová k životu věčnému. – Amen - , a odchází.

Nikdo netuší, jak blízko je v té chvíli Imelda věčnému životu.

Zůstává osamocena. Stiskne políbené rty. Schoulí se k díkůvzdání. Ve zbožném tichu si sestry klekají kolem ní a lid plný napětí se tísní za mříží v kostele. Jen Miláček ví, jak Mu té chvíli Imelda děkuje.

Po nějaké době se sestry zachvějí a pohnou se. Nechápavé pohledy naznačují otázku:

Neděkuje Imelda Bohu už dost dlouho?

Kdypak nám, Imelda, konečně poví, jak se to vlastně stalo?

Kdy už s ní budeme moci sdílet její radost a pokoj? Ne však z nějaké všetečné zvědavosti, ale proto, že se takové mystické políbení Kristovo má dle apoštolské výzvy šířit políbením pokoje, od úst k ústům, od srdce k srdci.

Postavičky se zvedají ze země a zvolna přibližují, aby se jí jemně dotkly.

Imelda zůstává nehybně - oči přivřené jako v sladkém snu, na rtech lehounký úsměv. Sestry drží v rukou jen tělo bez duše:

A slzy nebeské radosti sester se mění v slzy lidského smutku. Imelda začíná v nebi svou věčnou slavnost.

Z Valdipietry se šíří úcta k Imeldě do jiných míst. Už léta Páně 1826 je Imelda prohlášena za blahoslavenou.

Doba mlčení pro krásnou světici už minula, protože nastala doba její práce voláním po návratu k Eucharistii.

V Prouille, v prvním dominikánském klášteře je zřízeno léta Páně 1891 Bratrstvo blahoslavené Imeldy. Vyprošuje dětem milost důstojného a účinného prvního svatého přijímání, jakož i milost setrvat v dobrém.

Benátský dominikán P. Pio Lorgna zakládá řeholní kongregaci sester imeldinek. Dne 30. října léta Páně 1922, tedy 700 let od smrti svatého Dominika obléká prvních deset čekatelek bílé řeholní roucho nové kongregace, jejímž účelem je apoštolát mezi opuštěnými dětmi. Otec Petr, kardinál benátský, schvaluje kongregaci a počet jejích domů roste.

 

OD PEKELNÉ BRÁNY K SLÁVĚ (Bl.Jiljí z Vouzela 15/5)

Dzzz-dzzz-dzzz-dzzz! – Tetelí se vzduch cikádovým koncertem. Pestrá mozaika s růzností zeleně bezpočtu odstínů. Azalky, šeříky a spousta dalších vůní. Tohle vás přímo bací do nosu v srdci lafoeského údolí. A všechno to přebíjí záplava fialových loendrových vodopádů. Tenhle místní rododendron v městečku v beirském kraji je opravdu jedinečný.

Poblíž Sao Pedro do Sul se začnete setkávat s kamennými stavbami s fasádou pokrytou bílými a modrými taškami. Kromě toho však na polích a pastvinách zahlédnete příznačné espigueiros, totiž selské sklady či boudy, ale ne ze dřeva, nýbrž z kamene, zbudované na pilotách. Jasně poznáváte, že jste v severním Portugalsku. Urbanista Le Corbussier si na tomto nápadu domu na pilotách jednou vybuduje většinu své světové proslulosti.

Milovníci malebné krajiny by se utloukli po vouzelském zákoutí. Jiljí k nim rozhodně nepatřil.

To se ti nedivím, synu, protože naše rodné město Vouzela je nic proti Lisabonu. Kdo není líný jako ta naše řeka Vouga, která se klikatě kudrnatí beirským krajem, a raději nasadí pořádně ostruhy koni, ten se dočká.

Čeho – čeho?

Úspěchu. Musíš mít trochu za ušima, aby ses dostal na nějaké takové místečko u dvora, jaké jsem si během doby vydobyl.

Královský dvůr je místo, které znamená svět, opakoval si od té doby Jiljí. A přesto rodné Vouzela tajilo v sobě něco, co mu nedávalo spát. Cosi na první pohled nepostřehnutelného, nicméně pro duši s malým skrytým kazem v povaze nepřehlédnutelného. Něco jako kmitnutí stínu uprostřed jasné planiny. Co vrhá ten stín, když nic nestojí proti slunci? Jako jsou místa zvláštního požehnání, odkud se rozlévá pramen živé vody, třeba místo svatého křtu či přijetí do řádu nebo k zasnoubení s Kristem, avšak jsou také místa hrozných obřadů, odkud zvláště vyhřezne temnota jako nějaké dopuštění.

Starodávné sídliště Vouzela tají mezi křovisky a letitými nánosy stopy megalitického umění, Pedra Escrita Serrazes, dolmen pokrytý záhadnými geometrickými symboly, kromě dalších pradávných zlomků.

Přebijeme a zneškodníme všechny tyto neklamné známky pohanských obřadů znamením kříže! – Tvrdily osvícené duše misionářů.

Chachacháááá! Tak to zase ne! Nemáte už ani zdaleka tolik síly, jakou měli všichni ti, které jsem už kdysi v neolitu uchvátil do svých spárů. - Chechtala se stvůra sražená z nebe na zem. Bezmocná, a přece mocná, když se jí tolik zasněných duší dobrovolně vydává všanc.

A tak pro neodbytného šťourala zůstávaly zlomky oněch neblahých událostí působivé jako svědění nohy v botě. Dokázal pak vysledovat mezi zbývajícími znaky i stopy pentagramu. . .

Posílám ti, synu, nejlepšího lisabonského učitele, vzkazoval otec, zdržující se u dvora portugalského krále. – Ten tě uvede do vznešených dvorních způsobů, aby ses dovedl pohybovat v nejvyšších kruzích. Uvidíš! Rozšíří ti obzory, aby ses vymanil z těch malých poměrů našeho vouzelského sídla a kráčel dál v mých šlépějích.

Ano, musím jít ve stopách mého otce, zatoužil Jiljí.

Jednoho dne se však dal učitel slyšet:

Vážený mladý muži, překvapivě rychle jste si osvojil všechno, čemu jsem vás mohl naučit. Pokud potřebujete znát a umět víc, tak vám doporučuji právě vznikající studium v Paříži. Tam se nyní soustřeďují ty nejvzdělanější postavy křesťanského světa.

Otec, víc než dost zaujatý službou na královském dvoře, vzkazoval domů: Milý synu, mohl bych ti předat mnoho vědomostí a zkušeností, ale nemohu se ti osobně věnovat. Král se neobejde bez mých služeb ani na chvíli. Posílám ti dost peněz na tvé studium v Paříži. Vydej se tam a nevracej se, dokud si tam neosvojíš všechno, co potřebuješ k úspěchu ve světě.

Malé poměry rodného hnízda se staly ještě menšími, když z nich mladý Jiljí posléze vyletěl do světa, aby je pak nechal v prachu a temnotě zapomenutí. Cesta vedla přes Španělsko.

Madrid. Tolik závratných novot!

Já zpívám o lásce Guillauma de Lorris! -Halasila zpěvačka na celé kolo. Potom za tklivého zvučení loutny obracela naruby své srdce v písni o růžové dámě, která někde čeká…

Ačkoli sama přemíra madridských dojmů pomáhala Jiljímu k zapomenutí všeho, co přinášela rodná hrouda, něco v Jiljího paměti se bránilo svému odložení stranou, něco, anebo ještě lépe někdo.

Chceš dosáhnout úspěchu na královském dvoře a trůně, které znamenají svět? Svět ti může poskytnout všechny vědomosti světa, ale nějaký pátek to potrvá a něco tě to bude stát – pot, slzy a krev.

S otcovými penězi přece mohu ušetřit dost potu, slz a krve. A nemusí to tak dlouho trvat. I čas se dá koupit. Stačí získat toho, kdo vládne světu. Vzpomeň si na ta znamení, vyčnívající mezi rodnou hroudou!

Naučím tě takovému umění, přitočil se k němu v hostinci jeden host, obletující kolem Jiljího s dotěrností ováda, čichajícího naditý měšec.

Kdo jste? – Vyhrkl Jiljí, - A jakému umění - ?

Jsem učitel. A dovedu tě naučit právě tomu umění, které hledáš.

Co můžete vědět o tom, co hledám?

Nejsi první, kdo to hledá. Chceš nahlédnout pod cíp věcí. Toužíš nakouknout do svaté dílny, mezi aludely a křivule, ve kterých se připravuje vzácný elixír.

Vy o tom něco víte?

Samozřejmě, odedávna se tím obírám. Je to královská cesta.

Královská cesta?

Je to nauka, učící člověka způsobu, jak dosáhnout nejvyššího cíle. Je to poznání všeobecného ducha v sobě a v kosmu. Je naprostým oproštěním člověka od tíže hmoty.

Mystika! - Vyhrkl Jiljí. – To je Kristova cesta.

Ale co tě nemá! – Zaškaredil se učitel: - Vůbec nezáleží na tom, jestli nazýváš svůj cíl Bohem, Brahmou, Stvořitelem, Vesmírným Duchem či kterýmkoliv jiným jménem, jímž označuješ toho, který jediný o sobě může říci “JSEM”.

Kdo se však může pokusit o dosažení tohoto tak vznešeného a vzdáleného cíle? Kdo může být skutečným mystikem?

Nikdo jiný, než ten, který zmírá nezkrotnou touhou po věčnosti a moci Boží. Na královskou cestu může vstoupit jedině ten, který chce být králem, a jemuž všechno ostatní - dosažitelné i dosažené - je ničím. Je velikou milostí obdržet takovou žádost a udržet si tuto žádost stále nezmenšenou je výsledkem veliké vůle.

Poslyšte, tak to jste můj člověk. Přijměte mne do učení, prosím, žadonil Jiljí.

Pojď se mnou do Toleda. Tam je místo pravé svobody. Právě v Toledu se slévají všechny duchovní proudy světa arabského, židovského i toho zdejšího.

Zkusím to.

Máš před sebou tři stupně. Napřed jsi učněm jako hrubý kámen, který se bleskem odlomil od skály. Nahrubo opracovaný budeš uveden mezi tovaryše. Tam se pomocí úhelníku a kružidla obrobíš v pravidelný hranol či spíše krychli, způsobilou pro další stavbu jako základní kámen. Mistrovsky pak zasadím opracovaný dílek do zdiva chrámu jako úhelný kámen.

Tak poraďte, mistře. Jak mám začít?

Soustředěním k ovládnutí myšlenky. Tvoje myšlenky jako samostatní tvorové krouží světovým éterem. Nezasvěcený člověk nemá žádný vliv na jejich postup, utváření ani zadržení. Vrcholem bude tvoje soustředění na nějaký, tobě svatý symbol ve tvém srdci.

Symbol? - Jaký symbol?

To záleží zcela na tobě, jaký symbol si zvolíš, avšak jednou zvolený symbol si musíš podržet a neměnit ho. Jinak by veškeré tvoje snažení bylo k ničemu.

Nestanu se tím služebníkem ďábla? – Vytřeštil Jiljí oči k vypadnutí?

Nezapomínej, co je pro tebe nejdůležitější, napomenul ho mistr. – A tím je tvůj úspěch ve světě. Vzpomeň si, jak to bylo v bibli na začátku. Vždyť to byl ďábel, kdo už tvým prarodičům nabídl to, co jim Bůh odepřel. Vedle ráje nabízí ďábel nový svět. A to hned, ne až v posmrtném životě. Otevírá ti cestu k umírání a ke smrti, aby sis už nic nenalhával, totiž cestu k prohlédnutí a k pravé moudrosti. U ďábla najdeš spoustu vzácných myšlenek a nápadů, které se ti církev snaží utajit. A je pouze na tobě, které si vybereš. Když ho vzýváš, odpovídá ti na tvoje vzývání, vybavuje tě sílou a pronikavějším poznáním.

Tak se ďáblův pacholek lísal s vtíravostí kafrové masážní masti. Dotíral s neodbytností masařky, která před chvíli spočívala na páchnoucím hnojišti, a nyní jí zavonělo čerstvé maso. Přitom nenápadně odváděl jelimánka od pramenů věčného života v církvi.

Stačí, když se odtrhneš ode všeho, co tě spoutává a omezuje. Přijmi všechno, co tradiční kultura odmítá a zavrhuje. A hned prohlédneš a uvidíš svět jako řadu událostí, které se dějí s osudovou a neměnnou určeností, kde přirozené síly může ovládat jen mistr, který dovede napodobit Boží zázraky, protože dovede čarovat.

Čarovat ? – Divil se Jiljí.

Samozřejmě, ujišťoval ho mistr a zatvářil se předůležitě: - Mistr ovládá kouzla a zaříkávací formule určené k vyvolávání duchů. A nejen to. Patří sem i jiné věci.

Jaké?

Třeba zaklínání. Tím se naučíš vábit tyto duchy zpěvem nebo různými předměty. Samotné zaklínání je magický úkon k tomu, abys jím zažehnal nějaký úděl jiných lidí. Uhranutím zase budeš moci zbavit někoho plodnosti a dokážeš zabránit dětem v růstu. Svody se naučíš umění podnítit u vybraných osob zločinné choutky. Uřknutím si osvojíš způsob, jak přivoláš na nějakou osobu pohromu, nějakou nemoc nebo jinou potíž.

Věštěním se zase naučíš předpovídat budoucnost a poznávat skryté věci. Dále je tu zvláště tajné umění vyvolávat mrtvé a rozmlouvat s nimi. Ve spiritismu se naučíš vyvolávat mimořádné jevy díky duchům zesnulých nebo démonům.

Kdo za tím stojí? – Škrábal se za uchem Jiljí.

Podívej, Jiljí, nestarej se tolik o to, kdo to dělá, ale spíše sleduj výsledek a ten nedá na sebe dlouho čekat.

Myslíte?

Kromě toho se před tebou otevírá okultní nauka či věda o věcech skrytých nebo o věcech, které mají být před ostatními lidmi skryty.

Jaro, léto, podzim, zima, a znovu a ještě sedmkrát zakoušet zběsilé toledské dobrodružství s čarodějem, kterého Jiljí přijal za svého mistra a učitele.

Zdá se vám vyloučené, že se někdo nechá sedm let takhle vodit za nos? Jiljí se stal živým dokladem toho, že to nejenom je možné, ale dokonce je to nevyhnutelné, a to nejen sedm let, ale třeba neustále. Kdo se dobrovolně vydá napospas ďáblu, třebas jen prostřednictvím jeho bídného poskoka, hrajícího si na samotného ďábla, ten se z tohoto strašného kontraktu vlastními silami nevyhrabe. Je sice pravda, že Kristus na kříži zlomil moc ďábla a srazil ho k zemi, takže se stal pro lidi neškodným jako pouhý prach. Nicméně se ozývá i z prachu, a doléhá ke každému jako štěkot psa, zmítajícího se na řetězu u boudy. Štěká, ale nekouše, aspoň ne toho, kdo se mu obezřetně vyhne a nepřiblíží. Kdo se mu však zvědavě přiblíží, toho pokouše a prostřednictvím pokousaného zvětší i svou moc na světě.

Byl tedy snad Jiljí úplně ztracen? A vyvázne-li jednou tento mladý satanista ze spárů zlého ducha, jak je to možné?

Jsou zde nesporně zapojeny síly, které přesahují a přebíjejí dokonce i ďáblovu moc, třebaže nejsou na první pohled znát. Je to zvláštní Boží milost. Jenže tato pomáhající milost se neuděluje samočinně, když o ni někdo neprosí. Někdo se tedy za spásu duše Jiljího modlil, a tak s pomocí Boží trhal pavučinu smrti, do které byl Jiljí zapleten. Kdo to byl? Jiljího Matka, Panna Maria, jeho křestní patron a nebeský přímluvce, svatý Jiljí. Nepochybně také svatý Otec Dominik se modlil na spásu jeho duše a vytržení z moci zlého, a přinášel kvůli tomu i kajícné oběti zjevně neúčelného sebetrýznění, předkládané Ukřižovanému.

Boží Milost pak pohnula samotným Jiljím. Tak se jednoho krásného dne zdánlivě náhodou rozzlobil spravedlivým hněvem.

Křach! Řink! Bác! – Rozletěly se vzduchem křivule, aludel nad ohništěm v alchymistické dílně byl s mohutným rachotem vyvrácen a celá dílna se pokryla střepy. Celá ta pekelná sluj se naplnila čpavým dýmem a sirným zápachem. S pomocí Boží vyletěl místo Jiljího černou dírou ve stropě celý stoh jeho poznámek o čárech a magických obřadech, kterými si za těch sedm roků potrápil pravačku.

A Jiljí? Nepobíhal bezúčelně ulicemi, nýbrž docela smysluplně, protože otcovský dům pro návrat marnotratného syna najdeš i v odlehlé cizině.

Konečně přicházíš, uvítal ho zpovědník v kostele svatého Tomáše.

Co si mám počít, otče?

Především odevzdej svůj život Ježíši Kristu. Potom hned vyznej hříchy ve svaté zpovědi, odřekni se všeho, a zejména toho, který tě svedl. Také se hleď rychle zbavit všech knih, symbolů a prostředků, které jsi při tom používal. Nestačí je prostě jen někde odložit, ani je dát někomu jinému, nýbrž je hleď zničit. Pros za osvobození a zrušení prokletí.

Prosím vás, otče, rozvažte mne z prokletí a závislosti na zlu.

Vyznej svou víru, synu.

Vyznávám svou víru v Krista a jeho svatou církev.

Vyprošuji ti potřebné milosti. Přijmi pokání, můj synu, a splň očekávání svého otce. Hlavně změň svůj život, dokud je čas! A dotáhni své pokání do důsledku!

Očekávání mého otce? – Hm, to je hlavně dosáhnout hodnosti v Paříži.

Navzdory bohaté nabídce místních pochoutek, marcipánu, šperků a dýk s vykládanou střenkou, ale i svobodomyslnosti, poskytující tolik příležitostí Božím dětem, Židům a Arabům, zanechával za sebou s lehkým srdcem Toledo, vypínající se nad řekou Tajo. Tady se nechal obrat nejen o peníze svého otce, ale také o sedm let mladého života, takže byl rád, že vyvázl jen s odřenýma ušima,

Paříž.

Ctižádost je silný podnět, zvláště když přicházejí naléhavé výtky starostlivého otce z Lisabonu.

Co je s tebou, synu? Už řadu let ti posílám peníze na studium, a kde je výsledek? Čeho jsi dosáhl? Kde je tvůj slib, že si osvojíš potřebné vědomosti?

Milý otče, odpovídá pravdivě Jiljí, dosáhl jsem potřebných vědomostí i dovedností v lékařském umění a také značných úspěchů v tom oboru.

Slunce – víno – a do toho zaznívá ozvěna Románu o růži Guillauma de Lorris. A mladý lékař Jiljí z Vouzela si užívá plnými doušky všeho, co přináší slunná rozezpívaná Francie. Zdá, že ty radovánky nemají konce.

Smysly jsou opojené rafinovanými dráždidly.

Marnost nad marnost a nic než marnost, hryže ráno co ráno červík nespokojenosti. Po každém večerním výstřelku následuje smutek. Jaká ubohost! Jaká prázdnota! Jaké spáleniště!

Změň svůj život, dokud je čas! A dotáhni své pokání do důsledku! – Zaznívá Jiljímu ozvěnovitě v uších hlas zpovědníka z Toleda.

Kyvadlo jednání se dostává z té polovičaté mrtvé polohy.

Konečně se vyprazdňuje truhlice pečlivě skrývaných čarodějných knih. Rukopisy a folianty dostávají nohy a scházejí se na hromadě. Pak se zableskne louč a už plamen očistného ohně mlsně olizuje celou hromadu.

Zbláznil ses, Jiljí, takové vzácnosti! – Děsí se jeho společníci, ale už dávno jsou opuštěni a zůstávají napříště bez Jiljího v prostopášnostech s děvčaty lehkých mravů.

Vzhůru domů!

Bác!! – Zaznělo Jiljímu v uších, když v Palencii spadl s koně. Ozývalo se to v něm mnohonásobnou ozvěnou, jakoby spadla s koně celá setnina vojáků.

Když se probral, snažil se zvednout z lůžka: Musím domů!

Musíte ležet, bratře. - Skláněl se nad ním jakýsi milosrdný samaritán.

Jak dlouho už tady ležím?

Dost dlouho, ale stále ještě málo k vyléčení.

Kde to jsem?

V lazaretu bratří Kazatelů.

Vyznávám se, že jsem dlouho vězel v satanství a oddával jsem se čarodějnictví.

A litujete?

Z hloubi duše lituji.

Uděluji vám rozhřešení –

Záplava pokoje a blaženosti. Čím to?

Úžasná Dominikova cesta k dokonalosti.

Hm, To však znamená úplný rozchod s dosavadním způsobem života - místo bohatství chudoba, místo svobody poslušnost, místo prostopášností čistota. Řád nebo smrt. Jiná cesta není.

A co tvůj návrat do Portugalska? Jsi tam přece očekáván.

V Portugalsku, na královském dvoře lisabonském na mě čeká jenom svět. Pouhý svět. Nic víc, než svět. Už mám před sebou jiný cíl, než doposud - půst místo požitkářství, pokání a pokořování místo změkčilosti, tvrdá služba místo vytříbených způsobů.

Ale čekají na tebe přece velké možnosti - následovat otcův příklad na lisabonském dvoře.

Kdepak. Už znám klamnost světských cest. Znám pomíjivost tělesných rozkoší. Znám ďáblovu záludnost.

Chudáčku, otevírá se ti velmi trpká, bezútěšná cesta.

Dobře mi tak! - Utvrzuje se ve víře Jiljí nad spáleništěm svého nitra: – Je to hrozné, ale přijímám to, Pane Ježíši, bez reptání. Lépe už rozumím Tvým úradkům, takže si stále opakuji: Bože, děkuji ti, že dopouštíš, aby ten Zlý, se kterým jsem si tak dlouho zahrával, si nyní zahrával se mnou. Ďábel mě nechce tak snadno ztratit. Znovu a znovu doráží:

Zrádče! Zaslíbil ses mi a zřekl ses Krista. Ty přece považuješ Krista za nic! Zapíráš Krista. Hřešíš, kde máš příležitost. Tak proč se mi teď odcizuješ!

Celých dalších sedm let prožíval Jiljí ve své duši otevřené peklo. Potácel se v pekelném žáru, ale snášel to. Horlivě pokračoval v pokání a tvrdých kajících skutcích, sotva se v těle ozvala touha starého poživačníka po rozkoši nebo se někde kolem něho naskytla svůdná příležitost ke hříchu.

Pane Ježíši, nestačí mi jen se bránit ďábelskému dorážení. Chci tomu dorážení předcházet a stát se bezpečný proti výpadům Zlého. Chci nadobro zavřít ďíáblu dveře do mne. Nauč mne to, Pane Ježíši. Maria, Matko Boží, poraď mi, hříšnému, jak mám s konečnou platností zavřít tomu zloduchovi přístup do svého srdce.

Můj synu, odpovídal mu zpovědník, - osvědčené, běžné a vyzkoušené předcházení výpadům zlého ducha a ochranou proti němu je trvale upevněný život po boku Spasitele.

Prosím tě, můj Pane Ježíši, jakým způsobem to mám provádět?

Způsobů je víc než dost. Především cílevědomě zaměřený každodenní život z víry v Ježíše Krista. Pěstuj soustavnou modlitbu, kterou se snažíš spojit s Bohem. Čti a rozjímej Boží slovo v Písmu svatém. Dennodenně pros o Boží vedení a ochranu. Svěřuj se duchovnímu doprovázení zasvěcených duchovních osob. Snaž se sloužit Bohu a všem bližním, zvláště těm, kdo to nejvíce potřebují. Často přistupuj ke svátostem. Nejlépe bys udělal, kdyby ses všemu tomu, co ti radím, slavně zaslíbil v řádu. Nejvíc milostí se ti pak dostane nesporně tam, kde se slavně zaslibuješ Bohu.

Prosím vás, bratři.

Co žádáš, bratře Jiljí?

Milosrdenství Boží a vaše.

Bílé roucho, škapulíř a pás s růžencem ho pak nadobro oddělily od světa, nicméně očekávaná úleva se okamžitě nedostavila.

Ovšemže se to hned nedostavuje, vysvětluje duchovní vůdce: - Bílé roucho tě chrání zvenčí, ale útoky zlého pokračují často i zevnitř.

Je to tak, uznával Jiljí: - Po dlouhodobém uváznutí ve službách zlého ducha, kdy mi zlý duch dal často zakusit různé zkušenosti a divy, překračující meze mého přirozeného chápání, mne ďábel na duchu hrozně zmrzačil. Poměrně trvale mi zůstává otevřena část mé duše, která se vymyká mé vědomé kontrole. Tak mi do paměti přicházejí strašné zážitky a zkušenosti, vymykající se místu a času, kde žiji. Ukazují se mi věci, které stanou jiným lidem, ale nemohu jim pomoci ani odvrátit od nich doléhající zlo. Ďábel mi proniká mimo mou vůli a bez mého vědomí do mého vnitřního života a krutě mě trýzní.

Pomůže ti, můj synu, modlitba svatého růžence. Je částečně slovní a vědomá, částečně je však bezeslovná a tvému vědomí se vymyká. Tak díky Bohu čistí a chrání tvé nitro i mimo dosah tvého vědomí. Modli se nejen sám, ale také společně s ostatními, protože společná modlitba je účinnější. Zapoj se do společné veřejné modlitby svatého růžence zejména tam, kde je růženec nejméně navštěvovaný a lidmi opomíjený a jsou k tomu nejhorší podmínky. Ujmi se tam vedení modlitby.

Nekonečná léta pekelných muk, stravujících duši hůř, než co zakoušejí nejtěžší případy duševních nemocí. K tomu kruté nakládání s tělem, požitkářsky zatíženým smyslností a nakaženým hroznými zkušenostmi, třeba i zvrhlými a úchylnými.

Jiné už to na světě nezažiju, říkal si Jiljí. Bolestný a trpitelský výraz ve tváři, který se mu tam zpočátku usadil jako pěna na rozbouřeném mořském živlu, se ponenáhlu vytrácel. Místo toho se mu tam zvolna rozhostil výraz s uvolněnými svaly, s očima upřenýma kamsi za obzor a s malým pousmáním v ústech, nápadně upomínající blázna, a také tomu tak trochu odpovídající, neboť se říkává: Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému. Dávno v něm převládlo přesvědčení a ztotožnění se s tím, že tento očistný pekelný oheň, spalující nemocnou duši i do krve trýzněné tělo, je zde na světě něčím trvalým a stále se opakujícím jako splašená perioda.

Pak najednou, sám netušil, co to znamená, bylo to někdy po sedmi létech – to by však zaznamenali ti kolem Jiljího – sám by si to snad ani nebyl spočítal – lodička vyplouvá z prudkých peřejí a vodopádů, vyhne se korálovým útesům, aby vplula do tiché zátoky. Pokoj a světlo.

Bratr Jiljí se nad tím neznatelně se pousměje, ale i v tomto rozjaření neustává v pokání.

Zajímavé, - podivoval se Otec Humbert, magistr dominikánského řádu, bratr Jiljí uklízí po ostatních bratrech nepořádek, vynáší výkaly nemocných, radostně posluhuje každému, kdo to potřebuje. Jako by úplně pohřbil okolnost svého vzdělání. Už si necení studia jako za mlada.

Jste přece uznávaný lékař, připomínal kdosi Jiljímu.

Ach, raději mi ani nepřipomínejte.

Proč ne? Komu čest, tomu čest.

Otec Jiljí pohnul hlavou, jako by polykal hořké sousto a dodal:

Když jde o vzdělání, obávám se své ctižádosti a ješitnosti.

Potom však uslyšel výrok z akademické obce:

Bratře Jiljí z Vouzela, udělujeme ti doktorát teologie.

Zachvěl se až do morku kostí a po zádech mu přeběhl mráz, až mu naskočila husí kůže.

Přijímám to, - pípnul skromně, - ovšem ne jako nějaké zadostiučinění, nýbrž jen z poslušnosti.

Co byste řekl, doktore, k současným událostem v - , dotírali na Jiljího zvědavci.

Odmítám se vyjadřovat ke světským záležitostem.

Musíte přece to, co jste načerpal za tolikaletým studiem předávat dál. Takové je přece poslání dominikána.

Největší radost mi působí, když se mi podaří potěšit a povzbudit nějakého nemocného. Většinou působím v rodném Portugalsku.

Bác!! – Rána dolehne s takovým účinkem, že z toho Jiljí ztuhnul na kost.

Zvolili jsme si vás, otče Jiljí, za představeného. - Přichází zpráva od bratrů ze španělské dominikánské provincie.

Mne, bývalého zatracence pekla? Copak nevíte, jak strašnou pověst mám v celém Španělsku kvůli mým kouskům v Toledu a jinde?

Právě proto, že to všechno víme. A také víme o vašem vítězství s pomocí Boží nad silami temnoty.

Přijímám tedy vaši volbu, - řekl otec Jiljí, ale při první příležitosti se zřekl svého úřadu.

Vytratil se ze společnosti veličin oslavovaných a vynášených lidmi, aby se ztrácel v ústraní před Ukřižovaným, aby tam přinášel modlitby díkůvzdání a oběti přísného pokání za spásu mnohých z těch zasněných duší, které s přelétavostí motýlů, těkajících od jednoho sladkého květu ke druhému, upadají posléze do pavoučí sítě, nastražené od zlého ducha světa.

Otče Jiljí, nemůžete žít jako poustevník jenom v ústraní – vytýkali mu.

Neutíkám jenom do ticha poustevny, ale mezi lidmi se cítím nejlépe mezi hříšníky. Právě ty mohu s Boží pomocí zachránit pro Boží království. Jinak se však nejlépe ze všeho cítím v modlitbě a kajících pobožnostech před Ukřižovaným.

 

PROFESOR DOBRÉHO PŘÍKLADU (bl.Hyacint Maria Cormier 21/5)

Klap, klap, klap! – zaklepal smyčcem strýček Teofil, a když upoutal pozornost obou svých bratrů, řekl: A nyní – když jsme si přehráli skladbu z Adamovy Giselle - bychom si mohli zahrát něco důraznějšího z Gounodova Fausta. Musíme ten francouzský národ znovu probudit a vyburcovat, jako to kdysi u nás v Orléans dokázala svatá Jana z Arku!

Teofile, ty jsi pořád stejný bouřlivák jako Lamennais! Uvidíš, že ti jednou přistřihnou křídla. – Dobíral si ho František Cormier.

Ten se obrátil k chlapci, který rád naslouchal rodinným vystoupením jejich domácího houslového tria, se slovy:

Jindro, nesmíš být taková bačkora jako tvůj táta! To ti říkám jako tvůj kmotr.

Sotva utichlo jejich veselé handrkování, vzduchem jejich domu se zavlnily tóny skladby. Jindřichova maminka, paní Felicita, naslouchala hudbě s výrazem zamyšlení, které by rychlostí nepředstihla ani pokojně plynoucí voda řeky Loiry, kterou sledovala oknem. Po chvíli však poodešla, aby vyřídila záležitosti skromného obchodu. Brzy se však vrátila do své světničky, aby se modlila u domácího oltáříčku.

Jindřichův otec byl nejenže málo ctižádostivý, až ustrašený, ale ke všemu ještě také velký nemotora. Při přenášení domácí lampy utrpěl takové popáleniny, že ho to stálo život.

Jindro, budeš muset jít ke Školským bratřím.

A co Evžen?

Tvůj starší bratr je přece ve vyšším semináři, kde přednáší strýc Teofil.

Jindřich vplynul do školy farnosti svatého Pavla docela bez potíží, ale vcelku dost nezaujatě. Přijal to jako nutné zlo, které člověk musí prodělat, aby dosáhl dospělosti a mohl se rozmáchnout k velké lásce v duchu Chateaubriandovy Ataly aneb Lásky dvou divochů na poušti. Zdálo se, že jednou plící nadechuje modlitbu Školských bratři: Odvahu, duše má! Čas mine. Nastane věčnost; druhou plící však nasává Chateaubriandova Ducha křesťanství a jeho Mučedníků. Brzy znal celé odstavce z Lamartina. Jeho smysly se plnily obrazy Jacquese Louise Davida a Jeana Augusta Dominika Ingrese. Spolu s uměleckým nadáním projevoval sklon ke zpěvu berliozovských melodií, k malování, k básnění, jakož i značnou bezstarostnost o budoucnost. Obrazotvornost ho vyváděla ze zdí malého semináře a jeho všedního života k utopickému plánu, že uteče do Itálie, do „země umění“.

Potom se však v jeho snění něco zadrhlo. Vlastně už od otcovy smrti to neplynulo tak samozřejmě a pokojně jako vody Loiry.

Otče Teofile, jste odvolán z profesorského místa na orleánském semináři kvůli tomu vašemu bouřliváctví.

Jenže strejdu kmotříčka to vzalo hůř než jarní povodeň. Podvýživa a tuberkulóza s ním nemilosrdně zamávaly v šestatřiceti letech.

A do toho výbuch větší, než když padla Bastila.

Evžen je mrtev! Po dvouletém semináři ho vzala neúprosná smrt. Celý Jindřichův svět se roztočil, jako by na něj za všech stran útočily fúrie, a vzplanul mocným plamenem. Zacloumalo to s Gounodovým Faustem tak, že po něm zbyla černá díra nikoli jen ve stropě, ale přímo v Jindřichově srdci. Chateaubriandův rozervanec René polykal andělíčky tak, že Jindřichovo srdce bylo trháno na kusy. Všechno to doprovázel divoký jekot erýnijí, až se zdálo, že se někde splašil orchestr a snažil se víc a víc zrychlovat Berliozovu Fantastickou symfonii.

Inu, není to tak snadné s tím romantismem, říkalo mu svědomí. – Vypadá to tak vznešeně, když starý galejník Jean Valjean dává lekci morálky světu, nebo Dumasovi Tři mušketýři ukazují vznešené přátelství, a přidá se k tomu nějaký ten historický kolorit, ale hlubší duchovní život je v čudu. Vezmi si takového Dumase, kdekdo ho četl. Jenže ouha! Ve skutečnosti jsou to výplody rozsáhlého sboru písařů a pomocníků. Dumasovi šlo jen o peníze, co nejvíc, co mohl vyždímat z laskavého čtenáře, ale sedět na židli a psát příběhy nebyla jeho parketa. Hrubou práci nechával nádeníkům.

Patnáctiletý Jindřich si udělal předsevzetí: Konec bezstarostnosti! – Chtěl bych se zapsat do velkého semináře. Ode dneška dávám hudbu tam, kam patří, aby neohrožovala moje povolání.

Výborně, můj synu, řekl mu představený semináře, Otec Bénech, který se stal jeho duchovním vůdcem.

Víte, důstojnosti, stav, ve kterém jsem dosud žil, byl strašnou vlažností. Rozdělil jsem se mezi svět a Boha. Od nynějška budu mít velkou nedůvěru sám k sobě a budu vkládat důvěru jen v Boha. Budu ho vzývat v nebezpečí. Dodržím vše a zachovám s pomocí modlitby. Podlehnu-li, nebudu ztrácet odvahu a s důvěrou v Ježíše Krista a v přímluvu Marie a svých svatých patronů začnu s větší horlivostí.

Správně, staň se mužem modlitby.

Toužím po nepřerušovaném důvěrném přátelství s Bohem.

A co kdyby ses vydal cestou svatého Dominika? Dneska to ve Francii mezi dominikány všechno jenom vaří díky otci Lacordairovi.

Milerád bych otce Lacordaira navštívil, - hm – třeba až se vrátím z lázní v Eaux-Bonnes u Oloronu v Nízkých Pyrenejích.

Právě naopak, můj synu, navštivte ho v Sorése. Zrovna tam zakládá dominikánský třetí řád s vyučovacím posláním.

Sebevědomý kazatel od Notre Dame si ho změřil od hlavy k patě jako by mu bral míru na rakev, a pak ze sebe vyloudil:

Hm, tak vy byste rád do dominikánského řádu. Milosti řádu jsou velké, ale co vy můžete dát řádu?

Když mu mládenec vypravoval o sobě, otec si dlouho mnul bradu, jako by mu měla vzejít inspirace právě odtamtud, a potom řekl rozhodně:

Milý synu, vy nemáte žádné povolání, anebo je velmi nezralé.

V místnosti se rozhostilo ticho toho druhu, kterému se obvykle říká ohromené. Skoro by se dalo nabírat šufánkem. Jindřich neřekl nic. Jenom vytřeštěně zíral. Ubohá podívaná.

Mládenec přijal Lacordairovo hodnocení doslova, nicméně mínil, že co je nezralé, to může ještě uzrát, a také, že existují ještě vyšší autority než pozemské, totiž nebeské, jako Panna Maria a svatý Dominik.

Zatímco si světáci mohli ukroutit hlavu nad vyhlášením dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie Piem IX., Jindřich přinesl Narozenému Ježíškovi o Vánocích dárek v podobě soukromého slibu čistoty. O dva měsíce později složil slib chudoby a poslušnosti svému duchovnímu vůdci. Přitom dodal:

Budu se oblékat chudě, ovšem s ohledem na závislost, kterou v jistých mezích dlužím své mamince.

Zdálo by se, že tyto věci byly docela skryté, nicméně jejich viditelné důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Úplný David, vítězící nad Goliášem! – Jásal orleánský biskup Dupanloup, a mával v rukou Jindřichovou seminární prací. Mladík vrhl pravé světlo na knihu Život Ježíšův od Davida Strausse.

Jaké máte, můj synu, další životní plány?

Rád bych byl přijat ke kněžskému svěcení.

Máte teprve čtyřiadvacet roků, ale budu vás dispenzovat, protože v diecézi potřebujeme takového bystrého kněze jako sůl.

Nerad bych vás, excelence, zklamal, ale rád bych vstoupil do řádu bratří Kazatelů.

A víte, že tam nebudete mít na růžích ustláno, protože dominikáni nejsou francouzským státem úředně povoleni?

Ano.

A tak nejen maminčino starostlivé oko, ale ani biskupovo nezůstalo při Jindřichově svěcení suché. Měsíc poté se totiž novokněz Jindřich Cormier ztratil oběma z dohledu. Zato ve Flavigny na Zlatém pobřeží se vynořil novic Hyacint v černobílém rouchu.

Zdá se mi, že neprojevuji dostatečně zbožnou úctu ke svatému Dominikovi, ačkoli má být mým Otcem a vzorem. Prosil jsem snažně svatou Pannu, aby mi vyprosila vzrůst mé úcty k němu. Myslím, že mě vyslyšela, protože od té doby na něho častěji myslím. Je mi jako bych ho cítil vnitřně přítomného, jako skrytého vůdce a učitele, aby byl už letos mým novicmistrem.

Chrlení krve! – Ach, zase zvracení. Ke všemu ještě příznaky tuberkulózy.

Dispenzuji vás, bratře, od postů, a také šetřete hlas při zpěvu.

Pokud jde o mé povolání, po půl dni strachu a skleslosti se cítím plný důvěry, svěřil se Hyacint magistru řádu otci Jandelovi a mamince.

Můžete dokončit noviciát v Itálii, kde je příznivější podnebí k uzdravení, nabídl mu řádový magistr.

Pokynul souhlasně hlavou.

Loď unesla nového zvláštního sekretáře magistra řádu do Itálie. Třebaže se zdálo, že odešel do země, kam toužil malý Jindřich jít s láskou ke kráse, ve skutečnosti byl uchvácen tajemným kolotočem. Dva další roky prodlouženého noviciátu se mu před očima kmitala Itálie, Rakousko, Dalmácie, Polsko a jiné země, kde magistr řádu konal vizitace.

Chrlení krve – zvracení – příznaky tuberkulózy.

V Římě se vynořila paní Felicita Cormierová v orleánském kroji.

Je tu vaše matka, bratře Hyacinte, a je rozhodnuta odvést vás z kláštera za každou cenu.

V nouzi nejvyšší Boží pomoc nejbližší. Klekátko před křížem se roztřáslo ještě víc než Hyacint, když na něm před Ukřižovaným zabydlel novic s modlitbou: Ježíši, změň srdce mé maminky.

S úlevou si pak povzdechl: Bůh mně neopustil. - Později dodal: Moje maminka přinesla svou oběť.

Podívejte se, bratři, řekl Pius IX., - příjměte ho, ať má aspoň útěchu, že zemře se sliby.

Po přijetí slavných slibů u svaté Sabiny však Hyacint opouští Itálii:

Posílám vás do Corbary na Korsice.

Než se na odlehlém ostrově rozkoukal, už tam byl zřízen generální noviciát, a otec Hyacint s příslušným dispenzem se stal novicmistrem, a brzy na to převorem, třebaže mu asistoval italský duchovní.

Neohřál se tam. Magistr řádu, otec Jandel obnovil roku 1865 provincii v Toulouse a vyhlásil: Provinciálem jmenuji otce Hyacinta Maria Cormiera.

Bratři, řekl otec Cormier, zaměřme se na dva pilíře, které chci položit do základů nové budovy - pokoru a jednotu. Buďme pokorní ve svých myšlenkách, pokorní ve svých slovech, pokorní při zastávání posvátné služby. Jednota je jako země svatosti a místo dokonalosti.

Měl úspěch. Dokázal vnést pokoj do všeho, do čeho zasahoval právě pokorou. Pokora se mu stala způsobem, který osvobozuje ostatní, když je prožívána s taktem a se zdravým rozumem.

Poraďte mi, jak na to, prosil své podřízené. Když to vyšlo, našli jste ho u oltáře: Díky Bohu, Matce Boží a svatému Dominikovi.

Když to nevyšlo, kajícně se vyznával: Je to moje vina, můj hřích. Bože, odpusť mi.

Inu, otče Hyacinte, máte charisma sloužit při řízení řeholní rodiny.

Snad, otče magistře, ale pod vaším osvíceným vedením. Jsem ochoten vnikat do všech vašich názorů, jestliže mi jako obvykle necháte při jejich uskutečňování jistou svobodu v jednání. Budu jí užívat jako dříve i s tím, že vám podám zprávu o všem a napravím to, v čem jsem chybil.

Pomoc! Útočí na kláštery! – Kdo? - Chátra podporovaná policií. V Paříži přišli dominikáni o život. V Marseille vyrabovali útočníci klášterní zásoby.

Převlečte se, bratři, do civilu! - Rozkázal otec Cormier novicům.

Co se děje?

Vláda pořádá výpady proti našim klášterům, které jsou tajné, ale byly dosud trpěné. – Pojedeme do Corbary.

A co ostatní bratři?

Zařídím jejich převoz do kláštera svatého Štěpána v Salamance.

Strašné! - Lamentovali bratři.

Nestačí naříkat a plakat, abychom obstáli ve zkoušce a nadále odpovídali na Boží vůli. Musíme sjednotit své síly ve společenství života a v modlitbě.

Jak můžeme za těchto podmínek obnovovat dominikánský život?

Vraťme mu jeho původní krásu. Spojujme ve spravedlivé rovnováze upřímné přijetí základů našeho života a praktické rozlišování, které vyžaduje uskutečnění. Sám pro to mohu udělat jako představený nejvíc svými vizitacemi s cílem povzbuzovat. Musíme si stále opakovat ve svém srdci toto slovo: Odvahu! Žádná ztráta odvahy! – A souběžně s tím nezapomeňme, že náš řád je kajícný. Ve sporných věcech doporučuji mlčení, umrtvování, ale ne bez lásky. Je lépe mluvit o bližním málo a neříkat o jiných nic, co by nás mohlo zarmoutit, kdybychom byli na jejich místě. A k tomu nezapomínat na modlitbu, naši i našich rozjímavých sestřiček. To je naše duchovní zázemí.

Otče Jindřichu, byl jste zvolen do čela řádu. - Ddozvěděl se o vigílii letnic léta Páně 1904.

Konečně! Už byl nejvyšší čas, že jste ho zvolili, jásal svatý Otec Pius X.

Jsem jen přechodný představený dominikánů, tvrdil otec Cormier a také v krátké době prosil papeže:

Svatý Otče, prosím, dispenzujte mne z tohoto úřadu kvůli mému chatrnému zdraví.

Jen zůstaňte v úřadu a vezměte si k ruce víc pomocníků.

Jenže já se nechci spokojit s tím, abych jen konejšil, uklidňoval a mazal kola v církvi olejem. Chci podněcovat, budovat a posvěcovat. Už dlouhou dobu nosím v srdci ideu mezinárodní univerzity svatého Tomáše.

Papež zbystřil pozornost, zamrkal očima a poslouchal.

Myslím spíše něco jako vrcholné studium dominikánských řeholníků a všech, kdo chtějí oslavovat Boha a pracovat na spáse duší, než jako středisko přípravy mládeže pro akademickou dráhu. Současně to zamýšlím jako společenství lásky a duchovní rodiny našeho Otce Dominika. – Zkrátka chtěl bych založit mezinárodní univerzitu svatého Tomáše, ovšem nemám na to ani haléř.

Já také nemám nic, můj synu, ale požehnám vám. – Uděluji vám požehnání ve jménu Otce i Syna ….

V Římě se skoro z ničeho začala líhnout podivná stavba – začala bez peněz a do roka byla hotová, a – kupodivu - nezbyly žádné dluhy.

Každé andělské dílo je pro peklo strašná provokace. Snad právě proto se rozzuřil terorismus, předznačený dorážením Davida Strausse a jiných pekelníků. Zuřivost teroristů neznala mezí a jedovaté sliny létaly veřejností a vzteklý jekot běsnil vzduchem:

No, prosím, zase jedna katolická zlodějina! – Znělo to, jako když si Marx odplivne slovem buržoazie: - Vykořistili to z chudých! Na úkor pracujících postavili hnízdo kněžourských zápecníků!

Doutnák k pekelnému stroji už byl přiložen. Terč - univerzita ve Frýburgu. Ani Bakunin by to pekelněji nenarafičil,

Zloději dominikánští! Ukradli metodu studia bible! Plagiátoři!

Já s těmi vašimi doktory z Frýburku zatočím, otče Cormiere! – Zlobil se Pius X., zatímco mával v rukou dekretem „Lamentabilis“ a encyklikou „Pascendi“, připravenými k odsouzení modernismu: - Tihle modernisté přišli s nápadem používat postupy běžné v přírodních vědách na Boží Slovo.

Bratři, poučoval otec Cormier spolubratry: - čtení bible poskytuje něco živějšího, energičtějšího, láskyplnějšího, milejšího pro rozum i pro vůli, než prohlášení: Já věřím. Předkládání a čtení Písma svatého musíme chápat začleněné do proudu tradice církve, kterou nemůžeme prostě odložit stranou a navazovat na to, co je běžné ve světě.

Učme se dívat na Písmo svaté pohledem svatých. Svatí milují Boží Slovo. Mají dar rozumět mu a uvádět ho v skutek. Dá se říci, že v jejich žilách koluje něco jako božská krev. Jejich život je proroctvím, které pod působením Ducha svatého zjevuje a objasňuje zde na zemi vtělené Slovo a je jeho pokračováním. Proto jsou životy svatých nazývány pátým evangeliem.

Prohlaste bez váhání, že pro vás tradiční škola není školou, ale že je to církev. Pokrok sám je v ní tradiční.

Jenže my chceme spravedlivé zadostiučinění a omluvu, ozývali se uražení doktoři.

Klid, bratři, jenom klid! Asi že jste na správné cestě. Proto bulvár tak běsní. Inu, potrefená husa nejvíc kejhá! Kdyby vás chválili, byl by čas nasypat si popel na hlavu a konat pokání. - Uklidňoval je otec magistr: - Pamatujte, že čtyři papežova slova platí víc než čtyři roky procesu.

Ale naše hnutí, zastupované v „Revue Bibliques“, je právě protijedem na takové nebezpečí, připomínal otec Josef Lagrange představenému dominikánského řádu.

Ovšem nemůžete tuhle slovní přestřelku předvádět tak provokativně, upozorňoval otec Cormier.

Jenže my se s těmi moderními teroristy na akademické půdě setkáváme! Nemůžeme se jim ubránit bez jejich zbraní! – Udělali jsme to, co nám dělají už léta! Vykrádají nám bibli a modernisticky ji překrucují, a my si máme pořád počínat podle taktiky mrtvého brouka? A sotva použijeme jejich zbraně, hned vyskočí, že jsme plagiátoři. - Rozčiloval se otec Josef. Patrně mu bylo kolem srdce jako Jeremijášovi. Pak se chvíli tvářil zase jako mučedník víry předhozený lítým šelmám v novinách místo v neronském cirku.

Tento terorismus nechci znát, ohradil se otec Cormier, - ani jím netrpím, ani ho neuplatňuji. Uvažuji, jak nejlépe mohu o tom, co je třeba dělat. Počítám nejen s vnitřním dosahem věcí, ale i se situací osob a rozvážností, s jakou je třeba postupovat ve vztahu k nim. Napomínání prudké, hořké a přílišné často pochází z nezřízené vášně. Příliš mírné napomínání pochází z malomyslnosti. Spravedlivé a laskavé napomínání se rodí z lásky uspořádané, která umí i poradit.

U papeže to však dostal za otce Josefa naplno: Já toho vašeho Lagrange kvůli těm jeruzalémským výstřelkům vyloučím z Církve! – Hřímal Pius X.

Obrazy papežské kanceláře se daly do pohybu, ani psací stůl nezůstal na místě a vydal se na pochod. Dokonce ani strop si nedal pokoj. Zavlnil jako promočená lepenka a naklonil se k zemi. Otec Cormier si rázem vybavil mladého Josefa: Zrovna přichází do řádu s otázkou: Prosím vás, otče, která z francouzských provincií je lepší? Otec Cormier odpovídá: Všechny jsou dobré, můj synu. - Pak mu při obláčce chybí řemen a tu otec Hyacint rozepíná svůj a sám ho připíná přijímanému bratru.

Co je s vámi, otče Cormiere? Proberte se! – Pius X. ho držel za ruku a přivolaný kardinál kropil zhroucenému starci vodu do tváře.

Sotva přišel k sobě a namáhavě se zvedal ze země, jeho první slova zněla: Buďte k němu, svatý Otče, shovívavý. Je mladý.

Tak ho sem zavolejte.

Sotva vstoupil otec Josef dovnitř, nasadil zkroušenou tvář, políbil papežský prsten a málem se proměnil v prach na podlaze.

Podívejte, milý synu, řekl papež, vážíme si vaší ochoty uchopit celý ten modernistický vědecký aparát a dát ho do služeb Božího Slova. Jenže celé tohle úsilí vaší Biblické školy stojí na lidských autoritách. A co přijde dál? Zemřete nebo třeba jen podlehnete vědecké pýše, a je konec. Kde jsou záruky trvalého proudu vašich následníků v tomto biblickém díle?

Máme jeruzalémskou školu.

Hm. Pěkný nápis na dům, ale jinak zůstává takové úsilí navěky otevřené jako nedostavěná katedrála, protože už došly pracovní síly i materiál. A výsledek? Zase jedno svérázné podání Písma svatého, které samo zestárne a upadne v zapomenutí, protože je to čistě lidské podání. Mějte to na paměti, když vám povolujeme pokračovat.

Mladý učenec odcházel z papežské audience krokem vítězného lva, radostně mrkajícího na blížící se lepší časy, neboť na papežově sešlosti bylo už dosti znát blížící se konec jeho pontifikátu. Magistr řádu mu připomenul na rozloučenou:

Víte, sám sice nedosahuji žádné vyšší akademické hodnosti v teologii, ale přesto se dávám vést Duchem Pravdy. Když nemohu vyučovat posvátným předmětům, chci být profesorem dobrého příkladu.

Pak se vratkým krokem přesunul do ústraní. A co dál? Jako vždy - tiché a pokojné přebývání ve skromné celičce, uprostřed moderní bouře řádící venku, takže sem zřetelně doléhá vánek Ducha svatého. Na stole rukou ohlazený svícen. Hlubina lidské obnaženosti před Bohem.

Salve Regina! Ozývalo se nakonec celou otce Cormiera, protože o to prosil bratry, aby se – dokud je ještě při vědomí - mohl připojit. Když skončilo sladké vzývání svaté Panny, ozvala se do nastalého ticha slova:

Obnovuji své tři sliby profese a děkuji Bohu, že mi dal dar vytrvalosti v mém povolání až do smrti.

Načež rozepjal ruce, pak je sepjal, jako to dělává kněz při mši svaté a odevzdal pokojně svou duši Stvořiteli, aby se odebral těšit se z věčné odměny v nebi.

Svatý Otec Jan Pavel II- jej vyzdvihl na oltář k úctě dne 20. listopadu léta Páně 1994. Zázrak, potřebný k jeho blahořečení, se udál otci Jiřímu Maria Veselému v internačním táboře v Želivě léta Páně 1955.

 

MATKA NAŠICH RODIN (sv.Zdislava, 30/5)

Cink – cink - křáá - cink – cink - křáá - Já tu holku snad přetrhnu jako hada! – cink – cink – křáá - cink – cink – křáá – Ozývala se bručivá samomluva provázená řinčením ostruh po kamenné podlaze.

Za stolem mrkalo osmero očí, posazených po dvou níž a níž, tak, jak postupně přicházely na svět - Eufemie, Eliška, Libuše a nejmenší Petr.

Paní Sibyla vzhlédla od vyšívání a sledovala svou silnou oporu, nervózně přecházející místností od krbu k oknu a zpátky jako šelma v kleci. Trochu jí pocukávalo v koutcích, protože si nedovedla představit manžela, že by doma někoho trhal na kusy nebo i jinak s někým krutě nakládal. Dobře ho znala. Věděla, že světu je rytířem bez bázně a hany, a každý Tatařín že se musí mít na pozoru před ostřím jeho meče, nicméně v duchu je mnichem s něžnýma očima.

Neboj se, Přibíku, jistě se rozběhla někam do lesa,

No právě! U nás v Křižanově bych se tolik nebál, ale tady na hradě Veveří? Lesy jsou tu plné divé zvěře. Jen aby ji nenapadl medvěd! Kromě toho - chtěl jsem se tu předvést s celou rodinou. Vždyť máme dcery, které budou jednou na vdávání. A za chvíli sem dorazí markrabě Přemysl s velmoži.

V předsálí to zašumělo prudkým oddechováním a dovnitř se nahrnula stráž:

Konečně jsme ji našli, pane Přibyslave, - a do místnosti skoro vtančila drobná, útlá postava.

Pan Přibyslav dal ruce za záda, nasadil přísný výraz a ještě hrozivější tón:

Kde ses toulala, Zdislavo?

Než se kdokoli nadál, přitočila se žába až k rytíři a ztrácela se v pokleku. Nebylo jí ještě ani třináct, a přesto - subtilní tvář, prosycená zvláštní světelností a vzníceností, k němu vzhlédla.

Odpusťte, tatínku, byla jsem v podhradí za bratrem poustevníkem. Stará se o kapli Matky Boží.

Je to v lese! A teď už se blíží doba večeře! – Připomínal rytíř, ale přísný tón se už najednou z jeho řeči vytrácel.

Inu, Přibíku, - ozvala se jeho krásnější polovička, - Zdislava přece už podle jména znamená obyvatelku lesů. Nediv se, že tak ráda chodí po lesích.

Ušlechtilý výraz tváře s půvabně klenutým čelem upomínal na maminčinu jižanskou krev slunné Sicílie.

Měl jsem o tebe strach, řekl rytíř zjihle a pozvedl děvče z pokleku, aby ji otcovsky políbil a utrousil: Ty jedna – jsme tu na návštěvě. Pospěš se převléknout!

Kdykoli jsou těžké časy, plné neúrody, morových ran a tatarských nájezdů, pokaždé se vynoří z nějakých zatuchlých děr spousta křiváků a lidí ducha méně zámožného, kteří si touží přisolit. Za mladým Přemyslem se táhl chvost pochlebníků a popichovačů, ať už místních nebo všelijakých cizáků:

Však bys tím, Přemku, dovedl líp zakvedlat v národě, kdyby tu pořád neseděl Václav jako žába na prameni. – To se ví, copak Přemek! – Podejte sem víno! – Ať žije budoucí král Přemysl!

Pan Přibyslav se při takových řečech ošíval jako splašený krejčík, ovšem vzápětí se zase vypáral, když viděl, jak to podkuřování jde Přemyslovi k duhu. Uprostřed těch mámilů se markrabě choval jako vyměněný: To se ví! Samo sebou, že bych to zvládl!

Jen se nenech odstrkovat, Přemku! – Nemůžeš být taková mátoha. - My tě v tom nenecháme, uvidíš! - Popichovali ho jako zjednaní a on jim to baštil z ruky.

Když se setkají dva bratři a jeden má spravedlivý nárok na trůn, kdežto druhý má zase příliš ctižádosti, obyčejně z toho nevzejde nic dobrého.

Vzpoura! - Bratrovražedná válka! - Přemysl se spřáhl s velmoži a - -

Stavím se i s mými rytíři na stranu zákonného krále Václava, rozhodl se pan Přibyslav.

Nastalo velké tříbení duchů v národě: Kde stojíš, s králem nebo proti králi?

To by se líbilo cizákům, aby měli Čechy ve při! Vždycky s králem! – Rozhodl se mladý rytíř a hned se k němu přidali jeho rytíři.

Nebylo pak už třeba mnoho síly, aby král Václav ukázal, kdo je tady králem a kdo poddaným.

Mírněte se, bratři, - ozvala se uprostřed řeže sestra Anežka, zachraňující národ před nejhorším, jímž je boj bratra proti bratru.

Každopádně budu potřebovat bezpečný dohled nad Přemyslem, pokud bude spravovat Moravu, rozhodl král Václav a obrátil se na Přibyslava křižanovského: – Ustanovuji tě, Přibíku, brněnským purkmistrem. Usaď se na hradě Veveří.

Pak se obrátil k novým tvářím.

A ty, rytíři, jsi mi prokázal věrnost v nouzi. Jaké je tvé jméno?

Havel Jablonský. Pocházím z Markvarticů z Mladé Boleslavi.

Ehm. Budu potřebovat tvé služby k ochraně země od severu. Měl by ses lépe opevnit na hradě Lemberk. V rozhodné chvíli ses postavil po bok pana Přibyslava. Měl bys ho posilovat i nadále. Jistě budeš i tím správným společníkem pro markraběte Přemysla.

A teď vás všechny zvu na hrad Veveří! – Lesy jsou tam plné zvěře. V jídle na své hoře zapomeneš. - Ozval se novopečený brněnský purkmistr.

Na zdraví krále! Ať žije markrabě! – Džbánky s vínem do sebe ducaly.

Máš pěknou dceru, dal se slyšet mladý rytíř. – Jak se jmenuje?

Zdislava. A není jen pěkná, ale i zbožná, a dovede číst a psát, a to i latinsky. O to se postarali mniši, pochlubil se pan Přibyslav.

Slovo dalo slovo a byla ruka v rukávě. A kdopak by si všímal, že Zdislava pokukovala víc po klášterním životě? Nakonec uznala, co jí poradil bílý mnich, otec Česlav:

Nejde jen o to, co chceš ty, sestro Zdislavo, ani o to, co chtějí ostatní, ale o to, co chce Bůh. Snaž se poznat Boží vůli.

A pak přišel na řadu brněnský kostel, kde velmoži tradičně vzdávali hold králi a zeměpánu. Pod ochranou svatého Michala si on a ona dali před Bohem své slovo i políbení, aby se nadále oba stali jedním.

Dřív než zapadnou cesty sněhem, musíme odjet na hrad Lemberk, rozhodl Havel. – Pojede s námi družina. Cesty nejsou bezpečné.

Kudrnaté pláně Vysočiny je vzdalovaly Moravě, loučící se s rodačkou, nyní už ctihodnou paní, aby se kdesi v horách ponenáhlu vytrácela postavička křehnoucí chladem severských hvozdů. Podzimní listí však dodávalo této cestě barevnosti a nádhery ve svitu říjnového slunce.

Smrt hříšnici! Kamenovat! – Ozývalo se u jedné dědiny.

Havel s rytíři se vmísili do zástupu: Co se stalo?

Ta nešťastnice zahubila své počaté dítě. Podle zvykového práva má být veřejně ukamenována.

Havel rozhodil bezradně rukama. Zatímco ostatní sbírali kameny, na malé vyvýšenině se krčila dívka s rozcuchanými vlasy.

Počkejte! - Ozval se do ticha známý hlas. Všichni se za tím hlasem otočili. Urozená paní k nim promluvila: – To není naše právo. To je germánské právo.

Co ty o tom víš, paní?

Vím, že svatý Metoděj říká, že zbaví-li se některá žena dítěte vyhnáním plodu, tři léta ať se kaje o chlebě a o vodě. To je naše slovanské právo.

Jenže my nejsme zdejší, ohradili se místní: – Byli jsme do Čech pozvaní, abychom tu žďářili půdu, obdělávali ji a zaváděli řemeslo. Pro nás platí smrt za smrt.

Prosím ve jménu Krista ukřižovaného o milost pro ni.

I když jí dají milost, řekl Havel, stejně ji později zabijí.

Vezměme ji tedy sebou na Lemberk, prosila Zdislava.

Tak se družina rozrostla o Markétu.

Hrad Lemberk byl jen hraniční strážní hrad, spíše jen malá tvrz. Proti hradu Veveří jen takový krcálek.

Brzy bude větší, zejména když tu budou poblíž ještě také bílí bratři, kteří nás sem doprovázejí.

Dovolíš mi, můj milý choti, abych se stala jejich podporovatelkou a pomocnicí našich bílých andělů?

Rozhodné a blahovolné pokývnutí bylo odpovědí.

A smím se stát i členkou kajícího voje řádu svatého Dominika?

Buď si v tom voji, souhlasil rytíř Havel.

Když ji otec Česlav pomohl obléknout bílý hábit dominikánské terciářky, opatřený škapulířem jako znamením nesešívaného roucha Páně, přijala tím štít proti nepříteli – hříchu, a stala se pro manžela ještě žádoucnější.

A tak se Zdislavě i Havlovi začal naplňovat jejich nový život. Havel měl Zdislavu a jeho dům se začal plnit dětmi, a Zdislava měla řeholní hábit, ukrývající její tajemství. Lemberk se plnil požehnanou rodinou, když se objevil maličký Havel, pak Markéta, Jaroslav a Zdislav.

Jenže daleko pod hradbami vypuklo Boží dopuštění

POMOC! POHROMA ! ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ!

Zvedla se obrovská dravá řeka a brala cestou vše, co stálo v cestě. Hnala se z dalekých ruských rovin a její proud neměl konce. Na dva milióny koňských kopyt dusalo zemi a neslo sebou půl miliónu lítých Tatarů. Ničivé krupobití zasáhlo všechno. Kam vtrhli, nezůstalo nic živého, ani kámen na kameni. Stavení a lesy a úrodu zachvátil požár, a všude zůstávalo jenom černé spáleniště. Zvěř padala pod jejich šípy a stejně muži s dětmi. Znásilněné ženy byly odvlékány do nedohledných východních stepí. Kněží a mniši zůstávali zvláště krutě naraženi na zahrocených kůlech. Kult smrti triumfoval. Moravská krajina byla obrácena v poušť a spáleniště.

Musíme rychle odejít s každým, kdo může bojovat, na Moravu. - Ooznámil prostě Havel a překotně spěchal bránit ohroženou otčinu.

Zdislava na Lemberku skoro osaměla. Jen občas se objevil nějaký zmrzačený utečenec, který přinášel hrozné zvěsti.

Co bych vám vykládal, mrtví všech válek vypadají úplně stejně. Všichni mají ten pobledlý, voskový, udivený a unavený výraz. Mrtvé děti jsou možná o trochu výraznější, aspoň na chvíli, zatímco pátráš v jejich malých vyděšených tvářích po očekávané nevinnosti. Ale nakonec jsou i ve smrti méně náročné než dospělí. Lehčí těla na nošení, tenčí šlachy a slabší kosti, které se musí napřimovat a menší hroby ke kopání.

Když místo úrody zbyla jen spáleniště a nikdo znovu nezasel, sedl si na celý širý kraj děsivý hlad. U těch, kdo strádají nejen hladem těla, ale i ducha, vypuká lidojedství. Usmrcují slabší členy rodiny, cizince a pocestné. Roste se počet krádeží a hrdelních zločinů. Tehdy je těžké udržet v kraji pokojné soužití.

Musíme s rytíři podnikat výpravy proti lapkům a loupežníkům, kteří se uchylují ke krádežím často jen z hladu. - Vzkazuje domů rytíř Havel, a pak vydává rozkazy:

Postavte ke hřbitovům ozbrojené stráže! Jinak by někteří zoufalci vyhrabali čerstvě pohřbená těla a odřezali z nich maso.

Strašné! - Hlásili zvědové ze všech konců české země: - Lidé jedí lipové a kalinové listí, připravené jako špenát. V zoufalství pojídají i docela nestravitelné a odporné věci. Pojídají kůru stromů, rašelinu, hlínu. Krájejí nudle z řemenů a vaří je. Rozemílají stará kopyta na mouku.

Když kdekdo očekává, že krutá zima ustoupí jarní oblevě, doléhá hrozná rána. Od časů tatarských nájezdů se to vždy po řadě let přežene světem a lidé mřou, doma, na cestě, na poli.

Nevybíravý v době, přichází ten úder v létě jako v zimě, ale nejčastěji v prvních jarních měsících.

Kdekdo pojednou pociťuje podivnou skleslost, únavu, hlava mu začíná třeštit, celé tělo ztrácí barvu, obličej zesiná. Za pár hodin propuká nemoc s třesavkou. Najednou celé tělo zachvacuje horkost a kůže se rozpaluje. Po těle vyráží ošklivé boláky. Tehdy se k nemocnému nikdo nepřibližuje.

A tehdy vychází světlo ze tmy. To přichází Zdislava. Pokládá chladivý obklad na rozpálené čelo. A co víc - každému se kvůli tomu zdá být šílená, když se k nemocnému sklání, aby mu vlastními ústy políbila strašné boláky -

Všude zůstávají ležet bezduchá těla, zejména dětí a starců. Je podivuhodné, že mladí lidé v plné síle to snadno přežívají. Hlavně když jim někdo poskytne pomoc, teplou přikrývku, - jenže to udělal málokdo. Zdislava spolu s bílými bratry a sestrou Markétou pomáhá, kde se dá. Také jim dává pít pramenitou vodu, přinesenou ze studánky a modlí se všechny. Nejednou se do mrtvolně zsinalých tváří vrací výraz a barva. Vyschlé studánky očí nemocných, ba i očí mrtvých se opět plní křišťálovým jasem.

Jen zdálky doléhala na Lemberk bitevní vřava.

Už brzy dokončíme špitál v Jablonném, aby bylo kde pečovat o zraněné a nemocné, radovali se bratři dominikáni.

Od Tatarů máme pokoj, vzkazoval Havel na Lemberk, - odvábila je smrt jejich chána a vytratili se. Zůstala tu však kromě poničených měst, vesnic a krajiny ještě hrozná spoušť v lidských srdcích. Otrlost, bezcitnost, zhrubnutí mravů, neodčiněné křivdy.

Dusi–dus – dusi-dus! – Ozýval se krajem nenadálý dusot koní. To král s vojskem vytáhl proti vévodovi Bedřichu Bojovnému, který vtrhl na Moravu.

Žádná válka není cvičením v přívětivosti. Válka proti Tatarům byla vnucená krutými a krvežíznivými dobyvateli. Ještě krutější je však bratrovražedná válka, vyvolaná vzpourou. Zdá se, že odbojníka dlužno úplně zničit, třebaže je příbuzný. Tak začal znovu trojčit Přemysl. Sotva jsou v zemi nějaké těžkosti, hned se najde dost podruhů, kteří vědí, jak se všechno má v zemi dělat lépe než to dělá vláda.

Všechno bylo tím pochmurnější, že se Přemyslu, který se postavil se zbraní proti králi Václavovi, dostalo podpory od německého císaře, nad nímž se vznášela ta nejtěžší klatba. A tehdy většina mocných zradila krále.

Zachováme věrnost králi! – Ozvali se jen Havel z Lemberka a Boreš z Riesenburka v těžké chvíli, kdy byly podlomeny samotné základy státu.

Hoří! Statky jsou v jednom ohni!

Příznivci odbojného Přemysla pálili Havlovi a Borešovi jejich statky a rozsévali smrt na jejich panstvích. Bohu díky, že se tu modlili a přinášely své oběti takové bytosti jako sestra Anežka a sestra Zdislava, jinak by všechno skončilo bratrovražednou válkou.

Otče Česlave, vyhrkl Havel, dobře víte, že jsem tvrdý rytíř, brodím se rukama v tatarské krvi a zajišťuji spojení mezi králem Václavem v Praze a brněnským purkmistrem, a třeba i tou nejposlednější dírou na Moravě. A když jednou za čas přijdu vyčerpaný, větry ošlehaný a ohněm popálený domů na Lemberk, hledám tam něžnou náruč své Zdislavy. Chci se s ní něžně polaskat a očekávám to i od ní. Jenže tam, kde hledám moje obliny a kulatinky, sáhnu zase do krve – samý krvavý šrám, jako by ji nějaký Tatar dostal do spárů. Moje paní se nechává bičovat poslední služkou v kapli u kříže. Kleká tam na ostrých kamíncích. Chtěl jsem jí v tom zabránit, ale nejde to. Přiznám se, že jsem na ni chtěl i vztáhnout ruku, ale sotva jsem jí vyhrnul šaty, nemohl jsem dál. Samé krvavé rány, jaké dávám vysázet lapkům. A Zdislava? Poklekla přede mnou a něžně mi políbila ruku, kterou jsem ji chtěl zbít, a prosila mne: Učiň tak, můj choti. – Jenže nemohu. Nemám nad ní moc. Zakažte jí to, otče Česlave, jako její zpovědník.

To nejde, rytíři Havle. S tvým souhlasem přijala hábit kajícího voje řádu svatého Dominika. A byl jí předán kožený pás a růženec jako Dominikův odkaz k utužení kázně. Náš řád je kajícnický. Když jde o naše kající pobožnosti, tak musí jít stranou naše osobní pocity, zda se nám líbí přinášet Pánu bolestné oběti, nebo ne, ani o to, zda na to máme náladu nebo ne.

O co jde?

Především o to, že Pán je strašně opuštěn, když se kvůli našim hříchům potí krví, podstupuje bičování, korunování trním, nese kříž a je ukřižován. Co dovedeme z lásky k Pánu podstoupit a vytrpět? Ježíš se také obává bolesti a potupení, ale pak říká: Ne moje, ale tvoje vůle, Otče, ať se stane.

Divíte se, že je svět trpí válkou a nemocemi, a hříšníci že hřeší, ale pro náš řád svatého Dominika, který pro záchranu hříšníků a oslavu Boží může něco udělat a vytrpět, odmítáte snášet nebo vykonat cokoli, za co nedostanete nějaké vyznamenání od lidí. Doprovázet našeho Pána v jeho utrpení je milost.

Když chce vaše žena konat pokání za někoho, za obrácení hříšníků a k tomu, aby nesla s Kristem díl jeho utrpení, nedá se jí v tom bránit. Nebojte se o ni. Paní Zdislava zná přikázání. Dobře ví, že nesmí porušit přikázání Nezabiješ ani u sebe. Přesto se pokusím promluvit jí do duše.

Budu vám zavázán, otče Česlave.

Sestro Zdislavo, jako členka kajícího voje řádu bratří Kazatelů jste dominikánka žijící a sloužící v duchu našeho řádu ve světě, a to zvláště tady, v jablonském chrámu svatého Vavřince, kde jste přijala hábit a pás s růžencem našeho Otce Dominika. Náš řád není výhradně rozjímavý, že byste měla zaměřovat pouze na Boha a na pobožnosti, obětované v ústraní právě jedině Pánu. To byste vypadávala z řádu, ve kterém jste Bohu slavně zaslíbila. Není však ani výhradně činným řádem. Spojuje v sobě rozjímání s činnosti, - mluvil otec Česlav tou svou roztomile šišlavou a žvatlavou polštinou: - Čo prorozjímáš, to uváděj hlásáním a jinou činností do světa. Když jde o kající pobožnost, tak i sebetvrdší pokořování, které podstupujete, má cíl nejen v oběti Bohu, ale také v oběti bližnímu. Cílem kající pobožnosti je láska. Vaše láska se má projevovat nejen v ústraní vůči Bohu, ale také docela tělesně vůči bližnímu, který to potřebuje. Konejte pokání také za to, abyste uměla radostně přijímat dary a projevy lásky a také je radostně předávat a udílet dál. Prvnímu, komu jste povinována touto láskou se všemi jejími tělesnými projevy, je manžel, protože od svatby už vaše tělo nepatří jen vám, ale také jemu. Bude-li manžel, rytíř Havel po vašem boku smutný a opuštěný, zatímco vy budete s prázdnou náručí bolestně pokořována u kříže, zpovídejte se z nelásky. A další, komu jste povinována láskou, je každý trpící, opuštěný, hladový, nemocný či raněný, uvězněný, zkrátka ten, komu je živý Kristus nejblíže.

V tom případě patří políbení také vám, otče Česlave, náš bílý anděli, řekla Zdislava, sotva obdržela požehnání, načež se postavila na špičky a zulíbala kněze.

Česlav ztuhl jako sněhulák a snad se mu i něco začervenalo na tváři, ale mrkev to nebyla.

Nejsem snad opovážlivá, otče Česlave, že ne? Boží posel jako alter Christi má přece být pozdraven políbením pokoje, jak nás k tomu vybízejí svatí apoštolové.

Otec se dal do smíchu: Jistěže, paní Zdislavo, jistěže, třebaže budu muset také sám přitvrdit a dát se víc na pokání.

A jak je to dál s tím sedmerem úkonů milosrdenství duchovního a tělesného, o které jste se jednou zmínil?

Sedmero úkonů duchovního milosrdenství zahrnuje poučení nevědomých, radit váhajícím, těšit smutné, napomínat chybující, odpouštět urážky, snášet protivenství a modlit se za všechny. Tyto úkony mají být provázeny sedmerem skutků tělesného milosrdenství: sytit hladové, napojit žíznivé, oblékat trhany, přijímat poutníky, navštěvovat nemocné, vysvobozovat vězně a pohřbívat zesnulé.

To mám ještě co dohánět, řekla Zdislava. – Smím se, prosím, ujmout vašeho hábitu, otče Česlave, vyprat ho a pozašívat? Kdo ví, kdopak vám tak naposled posloužil.

No, pravda je, že zástupy se o to zrovna nederou, - zamručel a přijal to s pokorou.

Opravdu se dala do díla, takže i nestranný Dalimil musel zaznamenat: pět mrtvých vzkřísila, mnoho slepých prosvietila, mnoho chromých a malomocných uzdravila, pomohla mimořádným způsobem mnoha nemocným...

Zdaleka to nebylo vždy podle představ vrchnosti a vůbec už lidí světa.

Strašné! Vždyť ona komusi z těch malomocných políbila hlízy znetvořeného těla! Líže jim vředy! - Volal otřeseně básník Pontanus, když viděl, jak vycházela naproti takovým zjevům, aby je potěšila, povzbudila, nasytila a přioděla vlastním pláštěm. Skláněla se k nim a čistila jejich vředy. K vlastnímu překvapení necítila k nim žádný odpor. Naopak, jako by je laskala. K třesoucímu se zimnicí si přilehla, aby ho hřála vlastním tělem. Jasně zakoušela, jak jí každým tímto lidsky trapným a protivným přitisknutím se k odpornému vředu a něžným přilnutím k opuštěnému a zanedbávanému, třebas i někým zneužívanému a nevděčnému, přitékala blaživá záplava milosti. Sama skoro ani nechápala, jak to, že její políbení nemocným bývalo někdy vnějším znamením jejich blížícího se zázračného uzdravení, a nebývalo to jen nějakou přirozenou léčbou.

Mnohému z nich se už předem omlouvala: Promiň, jestli jsem k tobě přišla příliš pozdě. Ale stejně s tebou zůstanu navěky.

A taky že zůstala, protože ji Pán pojednou vzal k sobě. Jak zaznamenává Dalimil:

Léta od narození Jezukrista milostivého

tisícího dvoustého padesátého druhého

Žena svatého života paní Zdislava odešla ze světa...

Svatý otec Pius X. zařadil Zdislavu do počtu blahoslavených dne 28. srpna léta Páně 1907, a svatý otec Jan Pavel II. ji svatořečil 21. května léta Páně 1995

 

VE SLUŽBÁCH KRÁLOVNY (Bl.Sadok, 2/6)

Dusi-dus,dusi-dus,dusi-dus! – Otřásalo se ovzduší tak pronikavě, že se oči otce Sadoka odtrhly na chvíli od krucifixu na zdi, aby vyhlédly hradním oknem v Budě, a pak odlétly stranou až k obloze. To se kolem přehnal stín a dusot se koňských kopyt se znovu vzdaloval. Vzápětí se to však ozývalo nanovo. Oči pak přece jen vyhlédly a –

Vytřeštěné oči podkreslené tenkými špičatými kníry dodávaly hlavě s plstěnou čapkou do špičky zlověstného vzezření. Kaftan na koni se blížil nezadržitelně jako bájný pegas. Další z jezdců potratil někde za letu mongolskou čapku, a tak mu zbývala jenom na slunci se blýskající vyholená lebka, které z temene vlál hustý cop. Jezdecké umění předváděné na přilehlém kolbišti připomínalo atletiku mykénského borce přeskakujícího na délku býka. Tento však za prudkého trysku učinil bleskový obrat, takže rázem seděl na svém oři zády dopředu a v mžiku vystřelil z luku kvílející šíp, srážející vybranou šišku se smrku.

Oči krále Bély IV. užasle přecházely od jednoho z bojovníků ke druhému. Zato oči těchto skoro se vznášejících jezdců po něm louply pohledem sebevědomých akrobatů, těkavě přeletujících světem jako mihotavé jepice.

Tatar! Kde se tu bere na dvoře krále Bély? – Zašeptal vyděšený otec Jindřich, který sem zavítal z Moravy.

Jsou to Tataři a nejsou to Tataři. Říkáme jim Tataři podle slova tartarus, tedy peklo, podsvětí.

Kdo to tedy je?

Kumáni.

O jejich obrácení na pravou víru snil už otec Dominik. Vlastně je to taková směs vybraných tatarských zabijáků, které chán postavil do čela svého vojska, ale oni z chánova vojska sběhli. Někteří jsou vlastní Kumáni, odvolávající se na svou dávnou vlast na horním toku řeky Chuang-che. Pak jsou mezi nimi sibiřští Kypčakové a konečně Šarijci, dlouholebí plavovlasí lukostřelci.

Plavci či Polovci – Řekl Jindřich jedním dechem: Viděl jsem je už ve vojsku Přemysla Otakara.

Ano, tak je to. Naši králové s křesťanským pláštíkem najímají do svých vojsk tyto vybrané zabijáky z čela chánova vojska. Ti jsou si vědomi své válečné dovednosti a pohotově přebíhají k nepříteli.

Tak to dělá i Béla IV., když těm sběhům – pokud okázale přijmou křest svatý - ochotně nabídl útočiště v uherských nížinách za to, že mu poskytnou ochranu proti nájezdům chánova vojska. Platí jim slušný žold. Dokonce jim povolil kupovat si a vlastnit otroky, často také křesťanského vyznání.

Od koho si mohou tihle Kumáni koupit v křesťanském světě takové otroky?

Od koho asi? Prostě od kupců, zvláště z Moravy a z Čech. Zadlužili se a tak je kupci prodali. Těm zlaťáky nesmrdí, ať už pocházejí z jakýchkoli zdrojů. Není snad Praha od časů Přemysla Otakara proslulým veletržištěm s otroky? Kdepak se Přemysl Otakar dostal k označení Zlatý, když ne právě z tohoto kupčení s otroky?

Nájezdy chánova vojska jsou pak vedeny částečně jako trestné výpravy proti sběhům a těm, kdo jim poskytují útočiště. Ve skutečnosti odmítají tihle polovičatě na víru obrácení Kumáni sloužit nejen chánovi, ale i novým pánům, a přes noc je zrazují. Tak už v minulém století chtěl kumánský chán Könček založit vlastní říši na západ od Rusi, ale chán Batu mu to překazil svým výbojem. Tak nezbylo Könčekovu následovníkovi chánu Kötenovi schovat se do Uher.

 Ano, mnozí zchytralí vládcové, kteří navenek přijali křest svatý, jsou spoluzodpovědní za to, že na křesťanstvo přivolali celou tu pohromu od Batu chána. Tak i král Béla IV. sám přivolal na sebe pohromu chánova vojska, když poskytl na území Kunság útočiště Kumánům a jiným sběhům z vojska chána Batu. Kronikář Gesta Hungarorum zaznamenává dokonce rodokmen, který vede od Attily až k Arpádovcům. To je takové politické chytračení, které se zle vyplatí těm, kdo se k němu uchylují. Nakonec se Béla IV. zachránil jen útěkem až do Dalmácie.

Jak se jmenuješ? - Zeptal se otec Sadok jednoho z těch chlapíků s jiskrnýma očima a hbitýma rukama.

Kemenče.

Co je to za jméno?

Znamená Malý luk. A tady je můj bratr Arbuze, neboli Meloun z kmene Čertan, to znamená Dravá ryba.

My ovšem máme své představy o Batu chánově hordě. Jsou ve stínu hrozných událostí, řekl Sadokovi později otec Hyacint, vracející se do Uher.

Jakých?

Děsivě kvílející šípy lučištníků.

Ach, to jsou ty střely s píšťalkami, aby každého poděsily pištěním za letu. Ještě dřív než někoho zasáhnou, způsobí, že každému běhá mráz po zádech, jako by mu tam lezl brouk.

A potom jsou tu ty hrozné zvěsti, které zaznamenal náš kronikář Dlugoš: Mongolové vyzvedli na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polské vojsko oheň, dým a smrad...

Zase jedna Batu chánova novinka z Číny. Výbušný prach, prskající oheň a čpavý zápach, jako když se alchymistovi převrátí polovička kádinek a křivulí.

To se jim tedy povedlo. Vyděsili naše rytíře, že ztvrdli jako převařené vejce. Zatímco tam rytíři ochromeně zírali, Mongolové je snadno porazili. A k tomu všemu nastalo zatmění slunce jako by tento mongolský nájezd měl znamenat konec světa. Možná, že o tom byl Batu chán předem zpraven čínskými astronomy a bitvu podle toho načasoval.

Naštěstí pro nás všechny přišla léta Páně 1242 zpráva o smrti chána Ögödeje. Batu chán stáhnul celý chvost svého vojska a ukončil tažení, jako když utne. Rychle se vrátil domů, aby mu při volbě nového chána něco neuteklo. Obojetní Kumáni to pokládali za své vítězství. Tehdy se tito zrádci svého mongolského chána, odtrhli od svých nových pánů, protože kdo jednou zradí, je náchylný zradit znovu. Jako utržení z řetězu začali Kumáni drancovat křesťanská města a vesnice. Právě oni jsou odpovědni za další pohanské nájezdy, ničící svatyně a kláštery, a nikoli původní Batu chánovi Tataři, kteří kláštery vypalovali jen zřídka. Už Čingis chán jim ve své Jasse uložil zákon ctít všechny bohy, a to i cizí a jim neznámé. Ničení svatyň a klášterů měli pak na svědomí hlavně Kumáni. Těm bylo všechno jedno a po ukončení Batu chánova tažení se naplno rozletěli křesťanským světem k vraždění, pálení a drancování jako vyvrcholení svého vítězství a svobody.

A jak to dopadá s vlastní vírou Kumánů?

Navenek křesťané, ale při bližším zkoumání se projevují jako nestoriáni.

Nestor hlásal blud o Kristu, majícím jednu osobu lidskou a jednu božskou, a odmítal Matku Páně jako Bohorodičku.

Takový blud byl odsouzen už na efezském sněmu.

To Kumáni neznají. Vozí si všude sebou šamany, kteří jim vyvolávají duchy mrtvých předků, kterým stavějí mohyly.

Musíme se věnovat jejich obrácení na pravou víru. Vždyť jinak přece naši bratři dominikáni slaví v Uhrech úspěch, nebo ne?

Úspěch? – Vrtěl hlavou otec Sadok.

Jak by ne. Král Béla IV. tvému poselství od otce Dominika přece vyhověl. Nechal zřídit při svém hradě v Budě klášter pro bratry dominikány.

Hm, několika bratrům dal střechu nad hlavou a biskup Bartoloměj to vše posvětil k poctě svatého Mikuláše.

To je přece úspěch. A co víc, založil ve Veszpremu klášter dominikánských mnišek, zasvěcený biskupem svaté mučednici Kateřině.

Nevím, jestli se mám z toho radovat nebo nad tím zaplakat. Král se děsí všech těch dnešních pohrom, ohrožujících jeho vratký trůn, a tak se jako tonoucí chytá každého stébla. Zkrátka tenhle Béla, jako všichni mocní lidé světa, na víru sice moc nedá, ale zato hodně chytračí. Je ochoten k velkým obětem, ale teprve tehdy, až mu teče do bot.

Pohromy?

Myslím na Tatary. Vyvázl z celého toho mumraje jen tak-tak, s odřenýma ušima.

Jak to?

Zaslíbil Bohu svou dceru Markétu, když se podaří celou mongolskou vlnu zarazit, ale jestli to někdy splní, to ví jen Bůh.

Bratři v Sandoměři by potřebovali tvou pomoc, Sadoku. Je to tam od loňského roku všechno poničené. Těžko říct, kdo je víc vinen vypálením Sandoměře, Krakov, Vratislavi a dalších měst. Někde to všechno zdupala tatarská kopyta, jinde sami naši krajané zapálili celá stavení podle taktiky spálené země.

Ano. – Uznával otec Sadok: - Vím, že naše hlavní poslání od otce Dominika je Polsko. S těžkým srdcem nechávám naše sestřičky a bratry v Uhrách.

Neboj se, Sadoku, ujistil ho Hyacint. - Bůh se už postará, aby z toho sémě vzešlo v Uhrách hojné ovoce.

Jantarová cesta, neustále dusaná kopyty koňských a volských potahů, obtížených bohatými náklady kupců, zakusila zase jednou pěší výpravu černobílých poutníků s tlumokem Písma a kapsami hladově zejícími prázdnotou.

Z Krakova už je to pár dní cesty, anebo loďkou po Visle. Díky Visle se tudy kupci snadno dostanou od Bavor až k Rusi.

Už vidím na obzoru Opatovskou bránu města Sandoměř, rozkládajícího se na několika kopcích.

Kdysi to tady obývali Ledzicové, ale teď tu sídlí kníže Lešek.

Záhy se před nimi vynořila mohutná románská stavba z červených cihel. Velkolepý červený portál. Vstoupili dovnitř, a už je svatý Jakub, jemuž byl chrám zasvěcen, vtahoval trojlodní bazilikou s železnými lustry k oltáři. Tam se rozložilo množství černobílých rouch, jako by hodlalo pokrýt celou podlahu.

Už to tady patnáct let budujeme, řekli bratři.

A budeme v novém slohu pokračovat dál, když Pán Bůh dá, odpověděl jim otec Sadok, přivádějící z Uher skupinu dalších bratří.

Sotva dozněl zpěv Salve Regina a dobzučel kompletář, rozptýlila se bílá roucha do svých cel.

Pokojné oddechování zakoušelo úlevu po tolikadenní cestě, ovšem ne nadlouho . . .

Klep – klep – klep! - Klep – klep – klep! – Oči zíraly do nočním temnoty, přerývané rušitelem.

Rušíš mě v mém pokojném díle! – Řekl rozhodně otec Sadok.

Co tady chceš dělat s takovými dětmi, ty blázínku? – Namítl mu potměšilý duch světa a ukázal na mladé nováčky.

Právě s takovými dětmi vnesu řád do tohoto království temnoty a získám mnoho duší Bohu.

To, co se dalo spočítat na prstech jedné ruky, přeskočilo rychle na tucet. Osmnáct let Sadokova blahodárného působení se přehnalo rychleji než voda Visly. Tucet dětí, otáčejících se kolem převora nyní už staršího, nabyl čtyřnásobku. Otec Sadok se šedesátkou na krku se mezi nimi milerád ztrácel.

Jestli se někomu zdá, že je v klášterech nuda, ten je právě zralý na to, aby se připoutal ke kříži a bytostně se ztotožnil s Kristem, potícím se krví v Getsemanské zahradě, bičovaným u kůlu, trním korunovaným, nesoucím kříž, ukřižovaným a položeným bezvládně s tělem docela umrtveným do hrobu. Ostatním se stačí modlit a pak rozhlédnout po vykonaném díle, plném sebezáporu a obětí. Okrouhlé klenby svatojakubského kostela i kláštera se vznesly k výši do zalomených oblouků, aby se s nich snesly s výše nově vykuté železné lustry s množstvím zářivých svící.

Toho dne uvidělo čisté srdce při svém rozhlédnutí se po znamení doby ve čtení o mučednících nápis zlatými písmeny.

Zítra bude v Sandoměři čtyřicetdevět mučedníků.

Pokojně to předčítá přede všemi. Kupodivu se nikdo z nich neděsí, ale každý zůstává při svých chválách Boha a následném díle. Den se přehoupne a slunce ustupuje ze své vlády.

Večerní zpěv Salve Regina svěřuje všechny pod ochranu Královny řádu bratří Kazatelů.

Sotva se snese mrazivá noc, kaftany mongolských stejnokrojů se na všech stranách kláštera neslyšně napínají a s koní sestupují temné postavy, uvyklé pohybovat se bez nejmenšího šelestu a podobné sibiřskému džulbarsu šavlozubému.

Budou muset zdolat překážku – vysoká zeď? Vůbec ne. Klášterní vrata jsou dokořán. S kinžalem pevně sevřeným v ruce s naběhlými šlachami procházejí postavy jednu celu po druhé – prázdné a zase prázdné.

Kde mohou být?

Nakonec vtrhli do kostela. V mihotavém svitu věčného světla se před oltářem rozkládal jeden hábit vedle druhého, jako by hodlaly pokrýt dlažbu celého chrámu. Nezáleželo na tom, že tu byli otcové, jáhni, sestry a bratři z kajícího voje řádu ve světě, protože tady už nebyl nikdo mužem ani ženou, bratrem či sestrou, židem či pohanem, ale všichni tvořili jakousi živou hradbu kolem svatostánku a obrazu Panny Marie. S chladnou krutostí se na ně vrhly bytosti z temnot, aby jednoho po druhém odpoutávaly od tíže tohoto světa a tělesného břemene. Stupně oltáře se barvily temnou červení. Nikdo se nebránil, ani neprotestoval. Kterýsi z bratrů, jenž se zprvu ustrašeně uchýlil na kúr, shledával s výše, jak ho ostatní předbíhají do nebeského království.

Tak to tedy ne. Nenechám vás odejít z tohoto světa samotné. – Načež spěšně seběhl po schodech, aby tiše a ochotně přiklekl k zástupu, připravenému k největší oběti.

Do krutého díla zazníval pouze sborový zpěv Saáalvééé Reeeegííína, a zvolna slábl, až utichl -

Sluneční paprsek prokázal značnou míru nezávislosti, když se odhodlal posvítit ranním ptáčatům na celý výjev.

Kdo to spáchal? A kdo vydrancoval kostel- ? Kdo zapálil městské sýpky - ?

Tataři! – Naskočila každému husí kůže.

Těžce zraněná mniška však sípavě svědčila -

Kdo myslel s úzkostí na mongolsky protažená obočí, uvízl v zajetí své temnoty. Batu chán byl tou dobou už pět let pod kytičkama a mladý Kublaj chán byl zaujat svými čínskými pletichy. Kdo však s obavami myslel na posly temnot a pekel, byl pravdě blíž než zkušený pozorovatel.

Jen lesk očí odrážející věčné světlo totiž nazdvihl cíp noci, aby odhalil jepicovitě se komíhající plavovlasé bestie s kníry do špičky a vyholenými hlavami s copem splývajícím s temene.

Tak bylo křesťanstvo zaplaveno nánosem zmateně přebíhajících obojetných Kumánů a jiných sběhů, kteří odmítali sloužit komukoli a kdekoli.

Už pětatřicet let poté stanovil papež Bonifác VIII. památku otce Sadoka a ostatních osmačtyřiceti mučedníků na 2. červen. Papež Pius VII. potvrdil tuto úctu léta Páně 1807.

 

KAJÍCNÉ MLČENÍ KAZATELE (Sv. Petr Veronský 4/6)

Tam, kde si Itálie nazouvá botu, leží Verona. Z každého rohu tu na vás mrkají rozvaliny římských staveb. Ovšem v těchto časech si ještě leckterý velebný kmet připomíná, jakou důležitost nabylo toto město za papeže Lucia III., a co teprve při konkláve, kde padla volba na papeže Urbana III.

Na malém náměstí se tyčí velkolepá veronská katedrála Matky Boží. Honosný vchod, sestávající z dvojitého baldachýnu podpíraného sloupy, je obzvlášť úchvatný. A pak od průčelí letí vzhůru věže až k zvonici. O kus dál se tyčí zase kostel svatého Vavřince, upáleného na roštu. Snad i proto je na jeho stavbě užito střídavě kamene a střídavě pálených cihel. A dál je zase bazilika svatého Zena, veronského biskupa a patrona, který přivedl v severní Africe mnoho bloudících ke Kristu. Už vstupní mohutné bronzové dveře románské baziliky s biblickými výjevy pro ty, kdo nedovedou číst, působí úchvatně. Nezapomenutelná je socha světce z různých kamenů v apsidě severní boční lodi.

Ó, jak povznášejícím dojmem to působí! – Vzdychaly veronské dušičky, ale ne všechny.

Malý Petřík se tam dlouho cítil opuštěn, protože maminka, i ten příležitostný kolemjdoucí, o němž matka tvrdila, že je jeho otec, byli pokaždé kdesi pryč.

Raději být na hnojišti, než v kostele! - Ulevila si matka znechuceně a dodala: Beztoho jsou všichni kněží jen zloději.

Udivený Petřík na ni zmateně zíral.

Ty ses nikdy neměl narodit! – Rozkřikla se matka na svého jediného syna a mlela jako pominutá.: - Seš omyl přírody! Nikdy jsem děti nechtěla. Ďábel to našeptal tvému otci, abys byl počat. – Ať se o tebe postará ten slavný Zeno, když je patronem zanedbaných veronských dětí!

Propukl v hořký pláč, ale nevšímala si ho. Matka a otec spolu žili jen tak, na divoko. Oba fanaticky omílali jako obehraná gramofonová deska:

Manželství je satanův vynález, jak to učí náš velký mág Jan z Lugia.

Patřili totiž k sektě Albanenses. Jejich duchovní vůdce tvrdil:

Prapříčinou všeho zla je bůh, protože nevybavil anděly tak, aby nemohli zhřešit a museli zůstat dobrými, zkrátka jim dal svobodu. Ta pak dělá všechno neštěstí na světě. Bohu se to všechno vymklo z rukou. Všemu hmotnému na světě vládne Luzabel.

Podivná životospráva, kterou tihle blouznivci dodržují, - kroutil hlavou místní kněz, když našel uplakaného Petříka v chrámě: - Ukládají si pohlavní zdrženlivost a vyhýbají se manželství. Zdráhají se požívat maso, mléko a vejce. Proto se trýzní krutými posty a vedou navenek přísný život. Čtyřicetidenní půst zachovávají třikrát ročně.

Jejich vůdci zavádějí místo svátostí jakousi potěchu. Zbavuje prý člověka každého hříchu, i když toho vůbec nelituje a nenapraví se. Kdo přijme potěchu a zase zhřeší, musí se prý znovu očistit další potěchou. Jiní se dobrovolně ubírají do Endury, prostě v sobě umoří život hladem, jedem nebo otevřením si žil. Duše se prý musí očistit tím, že opustí tento svět. Následkem toho se ti zbloudilci dopouštějí sebevraždy. Považují sebevraždu za ušlechtilý čin.

Ježíš Kristus je náš Spasitel, opakoval Petr to, co slyšel v klášterní škole.

Co to meleš? – Vyjel na něho jeho strýc a dodával: Tak to není! Kristus byl jen světelný duch, který vzal na sebe pouze zdánlivé tělo a také umřel jen zdánlivě.

Snažil se mu pak domluvit: Petře, měj rozum a přijmi učení svých rodičů. Víš, tento svět je skrz naskrz prohnilý, protože pochází od ďábla.

Kdepak, - zavrtěl Petr hlavou: Svět pochází od Boha.

Nato se ten pomatenec rozběhl za Petrovými rodiči, aby jim vyčinil:

Okamžitě odveďte Petra z té klášterní školy!

Místo očí na něj tupě pohlížela čtveřice vyhaslých ohníčků, ve kterých jen cosi doutnalo. Ozvalo se cosi nesrozumitelného, co by bystrý znalec poblouzněných duší mohl vytušit něco jako:

My jsme čistí – My jsme svobodní -

Když nedal pokoj a breptal: Budu to na vás žalovat našemu velkému mágovi Janovi z Lugia! -  tehdy se maminčiny oči matně pohnuly, rozhlédly se kolem, ale pak zase pohasly. Nic se nestalo. Maminka neudeřila svého bratra tupým předmětem, a to dost možná pouze proto, že žádný tupý předmět neměla po ruce. Patrně si jen pomyslela, že svět je příliš malý, než aby v něm mohla spokojeně přežívat s bratrem ze sekty. Pokládala se za osobu laskavou a odpouštějící, ale především nad jiné povýšenou svou čistotou dosaženou v opakované potěše.

O dalších osudech své matky a otce zůstaly Petrovy jen útržkovité obrazy. Ruka milosrdného dominikána totiž zakryla dětské oči, když pochopové vynášeli jejich bezduchá těla s otevřenými žílami i s celým krvavým pelechem, na kterém se umořili, aby je povoz odvezl kamsi do nedohledna.

Bože, buď nám milostiv, že dopustíme, aby něco takového země nesla, křižovaly se zbožné duše.

Opravdoví hrdinové Endury, šeptalo se ve veronském podzemí.

Kdo za to může? Jak to, že se to tady tak rozmáhá? – Pídili se císařští úředníci.

To je prosté, říkali ti, kterým dal Pánbůh rozum: - někteří šlechtici, jako Štaufové, neradi vidí vzestup měšťanů, odporujících často papeži, a poskytují ochranu těmto bludným duším. Pobloudilci zase dovedou lstivě těžit z napětí mezi duchovenstvem a měšťany, kteří odhazují lenní závazky. A když se jim nedaří veřejně vystupovat, zalézají do podzemních brlohů, kde v jisté době páchají jakési strašné obřady pro Luzabela a nejrůznější zvrhlosti.

Papež Lucius III. se držel za hlavu, jako by mu měla každou chvíli upadnout a vyrážel ze sebe: Nevzdělanost víry! - Lehkomyslné přibližování se Zlému! – Vláda Zlého! – Úplná zkáza! – Smrt duše i těla! Sebevražda, ale ne kvůli pouhému zoufalství, nýbrž jako záměrný úkon z návodu Zlého!

Co s tím budeme dělat? – Ptal se císař.

Vyhlašuji toto nařízení, dal se slyšet papež: - Kdo se opováží kázat bez církevního pověření, podléhá vyobcování z církve. Kdo učí o Kristu nebo o svátostech jinak než církev, podléhá vyobcování z církve. Kdo nějak podporuje tyhle úchylné zběsilce, podléhá vyobcování z církve. Kdo je podezřelý z takové úchylnosti a zdráhá se odpřísáhnout krédo, podléhá vyobcování z církve.

Slunná nálada se však nevrátila ani císaři, ani papeži, protože každou chvíli docházely nové a nové zvěsti o hrůzných zvěrstvech rozvratníků na sobě, na jiných, a dokonce i na zvířatech. Kdykoli si císař připomínal přítomnost takových úchylných blouznivců, zavrtaných někde v podzemní sluji, okamžitě viděl temnou skvrnu na tváři císařství, že strachy poskočil, div že mu koruna nespadla s hlavy.

Obávám se, že tohle mi jako císaři římskému nestačí. Bojím se strašných důsledků těchto úchylek pro císařství! Kdo odmítá přísahu vyznání, ten odmítá i manželskou přísahu, a odmítá i přísahu poddaného svému lennímu pánovi, a ohrožuje tím samé základy císařství. Každého takového rozvratníka odsuzuji k smrti! - Tak rozhodl římský císař, a přesto se pořád dál doslova třásl strachy před takovým ohrožením jeho moci. Třebaže císař každou chvíli šlapal po právech papeže a církve, takže sám občas podléhal vyobcování, přesto se hleděl neustále s papežem usmiřovat:

Milost, milost, Svatý Otče, všeho lituji. Horší je, že my o těch rozkolnících nevíme zhola nic, dokud nepřivodí rozvrat ve svém okolí.

Ještě horší je, že se do takového zvráceného počínání úchylných blouznivců a jejich vyvolávání zlého ducha, dříve nebo později ďábel doopravdy vměšuje. Tak si potom počínají záludněji, než by odpovídalo jejich přirozeným schopnostem. Musíme po nich pátrat a odhalovat je a zachránit je dřív, než je ďábel dožene k sebevraždě. – Rozhodl papež.

Dřív než mi nějak oslabí mou císařskou moc! - Zasykl hadovitě císař.

Pak rozhodl císař skoro jednohlasně s papežem: Inkvizice! – Zřizuji vyšetřovací a vyhledávací službu. – Zřizuji císařskou inkvizici! - Zřizuji biskupskou inkvizici.

Musíme zachránit všechny bloudící pro Boží království, mínil papež, - protože pokusy těchto katarů neboli čistých, jak si říkají, o jejich očišťování vyhladověním až k smrti, si už vyžadují strašné množství obětí. Kromě toho musíme zabránit mnoha zaslepencům, aby svévolně brali spravedlnost vůči bloudícím do svých rukou pouze na základě neprokázaného podezření anebo falešného udání.

Už, už měl císař Bedřich v ústech slova jako: Kašlu na jejich spásu! – a místo toho z něho lezlo: Budu je rdousit třeba holýma rukama a pálit, aby z nich nezbylo zhola nic! – Tak ze sebe vypouštěl slova, jako by si vychutnával vyzrálé valpolicellské víno.

Bratři a sestry dominikánského řádu měli ještě oči plné slz a tváře smutné kvůli odchodu otce Dominika za světa, když se jejich oči znovu rozzářily a v slzách se zableskl jas dojetí a radosti. Bylo to ve chvíli, kdy se v chrámu v Bologni pozvedal šestnáctiletý Petr z prostrace, aby na sebe přijal bílé roucho. Dal se také obepnout koženým pásem s růžencem pro utužení kázně, a přijal také ochranný štít škapulíře.

První, co musím splnit, umiňoval si novic, je přinést oběť pokání za mou nebohou maminku a mého nebohého otce.

Načež zacházel se svým tělem s takovou krutostí, jakoby chtěl své rodiče snad dohnat v jejich sebevražedném počínání.

Bratře, bratře! – Zarazil ho převor: - Nakládáte při těch kajících pobožnostech se svým tělem příliš krutě. Mohlo by to ohrozit vaše zdraví a snad i život. Nezapomínejte na páté přikázání. Mírněte se.

Poslechl, nicméně potřeboval zřejmě ještě další očišťování.

Kterýsi vystrašený tatík se svým pověstným italským temperamentem cloumal se svou ratolestí, div, že ji neutrhl: Poběhlice jedna! Cos to provedla?

Prozraď nám jméno toho chlípníka, který tě zneuctil! – Ječel na ni starší bratr, ohánějící se mečem. – Životem za to zaplatí!

Jak by mohla připustit ohrožení svého miláčka? Raději malou lež, než ohrožení muže jejího srdce.

Nemůžete ho ohrozit. - Je za zdí – za klášterní zdí, lezlo z ní slovo po slově.

Táák? - Jeho jméno! Prozraď jeho jméno!

Petr Veronský – ulétlo jí.

Honem jdeme do kláštera za převorem.

Zběsilý jekot mstitelů se rozšířil z jedné domácnosti do ulic a odtud do kláštera.

Petře, copak jsi opravdu zneuctil tu dívku?

Od dětství zakřiknuté dítě, kterému matka tolikrát opakovala: Nikdy ses neměl narodit! - teď mlčelo jako hrob.

Mlčí? - Tak se přiznává, - usuzoval duch světa a Petr nechával ducha světa duchem světa.

Tak přece něco řekni, Petře!

Jsem hříšník a nezasluhuji žádné slitování.

Tady nemůžeš zůstat. Překládám tě do jiného kláštera. - Rozhodl převor: Tam se podrobíš přísnému pokání.

Teprve tehdy, až se uklidnila okolní vřava a běsnění pomstychtivých příbuzných, osaměla hromádka proklínaného neštěstí před Ukřižovaným v kapli. Mlčela a v duchu počítala rány, které snášela, až jí ve tváři vytanula jediná otázka: Proč? Proč mi to dělají?

Ten, který zpytuje srdce i ledví, však slyší i otázky nevyřčené nahlas, protože zná lidské pochybnosti. Teprve, když se návštěvník svatyně docela vytratil a také dřevěný kříž s tělem Páně pozbyl své dřevěné vlastnosti, aby ožil, uslyšelo jen čisté srdce ozvěnu své nevyřčené otázky tak, že celou kaplí zazněla otázka nespravedlivě mučeného Ukřižovaného: PROČ? – PROČ MI TO DĚLAJÍ? – Co jsem učinil zlého, že mě přibili na kříž? Konec malomyslnosti! Uč se trpělivě nést svůj kříž.

Ano, Pane, z lásky k tobě chci trpět a snášet každé příkoří. – Znělo to banálně, ale jenom tomu, kdo se na věci dívá zvenčí.

Muselo se přehnat hodně vody, než Bůh učinil, aby pravda o Petrově nevině vyšla najevo. Brzy na to byl zvolen převorem v Comu, později v Piacenze.

Jmenuji vás, můj synu, inkvizitorem pro Milán a okolí, rozhodl papež Řehoř IX.

Inkvizitor? – Hm - to jsem nikdy nedělal, Svatý Otče. Jak si mám přitom počínat?

Účelem naší církevní inkvizice, můj synu, je vyhledání a odhalení úchylek od učení svaté víry a přivedení bloudících zpět do církve.

To vím, řekl otec Petr. – Už svatý Augustin nás učí nenávidět blud, ale milovat bloudícího. Jenže jak přesně si mám při tom počínat?

V oblastech, kde se vyskytují příznaky působení bloudících, necháte duchovním pastýřem sezvat obyvatele do kostela. Tam pak zahájíte své poslání kázáním. Přitom zdůrazníte některé věroučné články vyznání víry, které – jak už víme – jsou pro bloudící kamenem úrazu.

Potom vyhlásíte tempus gratis čili lhůtu milosti, asi tak patnáct až čtyřicet dní. Během té doby se mohou přihlásit ti bloudící, o kterých víme z jejich veřejného působení nebo z udání, aby se přísahou na vyznání buď obrátili od své úchylky, nebo vyvrátili falešné obvinění, zkrátka aby potvrdili svou pravověrnost. Když se obrátí ze své úchylky, tak jim uložíte za pokání.

Jaké pokání mám ukládat?

Modlitbu a veřejné nošení křesťanského znamení – křížek na krku nebo na oděvu. Pravidelné navštěvování bohoslužeb s metlou jako znamením kajícníků. Konání postů, poutí, navštěvování vašich kázání.

A co když to odmítnou? – Obnažil otec Petr přímo jádro pudla.

Pak veďte v patrnosti ty, kteří to jsou. Až vás vyhledá příslušný úředník císařské inkvizice, tak mu je sdělte. Dál už to není vaše starost.

Petr se zachvěl jako člověk stižený akutní horečnatou chorobou.

Cože? Mám jim to sdělit?

Ano, protože to jsou vlastně teroristé, připravení dříve nebo později nějak ohrozit sebe samé, ostatní lidi a celé království.

A když to neudělám – nebo to opomenu?

Potom se, milý synu, vystavujete riziku, že budete sám vyšetřován. Je pravděpodobné, že se na vás přitom nepřijde, ale až si ti úchylní bloudci sáhnou na život nebo připraví o život jiné, dostihne vás vaše špatné svědomí, že jste tomu mohl zabránit a kvůli své zbabělosti nebo změkčilosti jste to neudělal. Bůh vás vidí.

Zkoprněle zíral na papeže, ale audience už skončila a nějaká silná ruka mu pomáhala vstát. Když se mu posléze život znovu vléval do ztuhlých údů, držel si hlavu v dlaních, neboť si chtěl být jist, že mu neodpluje od rodného krku. Byl by velice ocenil velký blok alpského ledu, o nějž by si mohl opřít horečnatě rozpálené čelo. Od té doby dělal dojem člověka, kterého trápí nějaké nevyslovené myšlenky. Kdo by takovému dojmu podlehl, nechybil by. Berou-li vás mlýnské kameny z obou stran, nezavdává to moc příležitostí k libým pocitům.

Přesto ho čas od času zahřálo něco příjemného u srdce. To kdykoli se stal svědkem zásadních obrácení na různých místech Itálie, kde konal svá kázání. Málokdo tušil, že se musel často se zatnutými zuby protloukat životem, který mu dopřál setkávat se s všelijakými šejdíři a podloudníky.

Pokud mohl spoléhat, že rozumové důvody padnou na úrodnou půdu, tedy přesvědčoval. Kde narazil na ducha nezámožného, dal k lepšímu pár medusladkých slov, jako by sebemedovější slůvka mohla proniknout k srdci zaberanělého fanatika, kterého patrně uštkla pověstná biblická hluchá zmije. Proto pokaždé prosil o vyšší pomoc a ochotně podstupoval kajícné pobožnosti za obrácení pobloudilců.

Zatím si na jiném odlehlém místě posteskl si starý šlechtic: Ubývá nám příznivců, kteří by nám dělali mezi měšťany neplechu.

Velký mág Jan z Lugia, sázející na pomoc temných sil, se pávovitě nadul a vypustil ze sebe zatnutými zuby syčivé zvuky:

Sssssvatá inkvizice! Petr Veronssský!

Myslím, že jsme na to vydali už dost peněz, - ozval se šlechtic, - aby se našel někdo, kdo s tím pohne –

Pět hodin chůze je to z Coma do Milána, ale někdy se ta cesta protáhne. Právě v tuto sobotu se na ní vynořila nebývalá překážka. Nepřístupná zprvu jako mohutná skála, pak jako nezdolná hradba, ale posléze na otce Petra v doprovodu bratra Dominika dorazila čtveřice očí, kalužovitě mělkých a neméně kalných.

Mávající sekera, s níž se vám kdosi ohání před nosem, nevěstí žádné přívětivé pohostinství. A k tomu výhružný řev:

Vyznej, že neexistuje jeden Bůh, jinak seš synem smrti!

Věřím v jednoho Boha.

Vyznej Luzabela!

Věřím v jednoho Boha.

Sekera dopadá na hlavu s tupým zvukem a celý svět se roztočí. Nicméně i pro Petra, vidícího rázem svět vzhůru nohama, zůstává Bůh pravým Bohem.

Oči bratra Dominika, doprovázejícího Petra, úplně znehybněly jako dvě duhové kuličky, když Petrova zakrvácená ruka psala po zemi: Věřím v jednoho Boha.

Docela jinak, nicméně podivně pohnutě zíral útočník.

Ještě není po něm. Doraz ho, Carino! – Křičí na něho jeho podruh.

Nechápavé rozhození rukama: Nemohu, Manfredo. Nechejme ho být.

Máme je zabít, nebo ne?

Carinova hlava se vrtí: Už nemohu –

Manfredo Clitoro Guissano může vždycky! – říká hrdě podruh a v mžiku se zableskne vzduchem jeho dýka, aby ukončila Petrovo trápení. A stačí ještě bodnout Dominika.

Pozdě v noci dorazili na to místo dominikáni: Bratr Dominik ještě dýchá. Odvezeme ho k felčarovi.

A tělo otce Petra?

Odvezeme ho do kostela svatého Eustorgia v Miláně.

Buch! - buch! – Ozývají se rány na vratra kláštera.

Co chcete?

Otče, chci se vyznat. Já jsem to byl, kdo zranil otce Petra sekerou, - vyznává zkroušeně Carino Balsamo.

Lituješ toho?

Lituji.

Uděluji ti rozhřešení ve jménu .... Jdi v pokoji.

To nestačí, - umiňuje si kajícník: Musím přinášet kajícné oběti ve stejném řádu jako otec Petr. Dominikánský klášter ve Forli získal nového bratra.

Papež Inocenc IV. svatořečil mučedníka Petra léta Páně 1253, necelý rok po jeho umučení. Carino Balsamo je uctíván jako blahoslavený vyznavač.

 

VĚČNĚ OPĚTOVANÁ LÁSKA PRAVÝCH SNOUBENEK

(Bl.Diana a Cecílie, 8/6)

Někdy si vykračujete krajinou, nasloucháte zpěvu ptáků a dýcháte z plných plic všechny vůně okolních květů, protože vyhlížíte místo, kde byste umístili včelín, a řach! - šlápnete rovnou do vosího hnízda, ani se nenadějete. A máte na krku celý mrak nadržených vos. Honem vezmete nohy na ramena a tryskem pryč z toho místa. Ono se řekne budovat úl pro hejno pracovitých včeliček, ale kdo by tušil, že tam jeden bude muset napřed dávat do pořádku vosí hnízdo, ba dokonce udobřit jeho obyvatele a ještě je získat pro dobrou věc. Možná to ani nemusí být žádné vosy, třeba jen zdivočelé včely. Jedna věc je zakládat něco zbrusu nového, a jiná věc je napravovat něco zkaženého.

Dominik rozhodně neměl s ničím takovým sebemenší zkušenost.

Když se záplatovaný hábit, obsahující vousáče se vzhledem tvrdého horala, vynořil na kazatelně v Benátkách, zdálo se, že z ní uletí. Neuletěl. Zato svými vzletnými slovy způsobil v Benátkách takový poprask, že mnozí benátští tatíci spěchali horempádem domů:

Honem! Zamknout syny doma! Jinak nám všichni mládenci utečou do nového řádu.

Část benátských nadšenců ho následovalo dál. Kam? Přece do Říma.

Svatý Otče, přivádím sem nové bratry, ale nemáme, kde bychom se tu usadili.

Vyberte si, můj synu, některý z opuštěných římských kostelů, navrhl mu papež Honorius.

Co třeba kostel svatého Sixta?

Vezměte si tu svatyni a obnovte to tam se svými bratry, souhlasil papež.

Rozšíříme to pro další přicházející bratry, rozhodl Dominik, ale zarazil se. Jeden ze zedníků křičel:

Zachraň se, kdo můžeš! Spadla klenba!

To je Boží znamení! - Ječela nějaká žena. – Nikdy jste tady neměli být, vy - předůležití kazatelé! To byl chrám, který papež Inocenc slíbil nám, římským pannám.

Cože? Kdo jsou to ty římské panny, co zde měly mít klášter?

Panny, uchechtl se kdosi, - spíš takové slečinky z lepších rodin. To máte tak. Odmítají se vdávat, a tak si hrají na jeptišky. Zkrátka a dobře, zdržují se mimo své rodiny a žijí jen tak nadivoko. Ovšem potřebovaly nějaké zázemí. Tak jim prý papež Inocenc slíbil tento kostel a klášter. Jeho smrt to však překazila.

Nic jsem o tom nevěděl, vrtěl hlavou papež Honorius, - ale mám pro vás, můj synu, balzám na tu vaši řádovou kajícnost, abyste nemusel putovat až ke Kumánům ani k Saracénům. Přeji si shromáždit všechny roztroušené římské panny v jednom domě se solidní kázní.

Nemám s tím žádnou zkušenost, Svatý Otče. Zakládal jsem kláštery tam, kde mě následovalo dost nadšenců, ochotných ke všem obětem. Něco jiného je začínat něco s těmi, kdo k tomu nemají ani sebemenší chuť.

Můj synu, věřím, že jste jediný, kdo to tady dokáže.

Věřím v Boží všemohoucnost. Proto se toho díla ujmu, ale sám to nezvládnu. Rád bych, abych měl podporu tří kardinálů, kteří by za mnou stáli.

Ode dneška vám přiděluji na pomoc Otce Ugolina, ostijského biskupa, Otce Štěpána z Fossa Nova a Otce Mikuláše, tuskulského biskupa.

Kde je mám shromáždit?

Použijte váš nový klášter u svatého Sixta.

A co bratři kazatelé? Je jich tam víc než stovka.

Dávám vám kostel svaté Sabiny na Aventinu.

Sotva se to v Římě rozkřiklo, vypuklo hotové pozdvižení.

Nespravedlnost! Ohrožují naše práva! Neexistuje nic lepšího, než náš dosavadní stav. - Vykřikovaly sestry. Od podívání roztomilá stvoření s oním drobným nádechem rozpustilosti, který přesvědčí postaršího vdovce, že v tom zpráchnivělém pařezu dosud ještě dřímá nějaký život.

Máte pravdu, děvčata, přizvukovaly jim jejich bývalé rodiny a popichovaly je: Nedejte si to líbit!

Jak se stává dodnes, když se jedná o nekázeň a domnělou svobodu, mívá člověk velkou podporu veřejného mínění ve světě.

Půjdeme s tím za papežem! - Vykřikovaly sestry z kláštera Panny Marie za Tiberou, kde býval uchováván starodávný obraz Panny Marie.

A co ti tři kardinálové! Vždyť –

Jejich představená si prohlížela ten příchozí záplatovaný zjev pohledem kachny ve stavu zajímavém už jen pro kuchaře.

Hm – no - vlastně – hm - o nás - tak moc nejde – ale ten obraz - je nepřenosný.

Klauzura. - Sotva to slovo zavibrovalo vzduchem, leckomu to zaznělo jako zatroubení k Poslednímu soudu. Jakmile se to z látaného hábitu ozvalo, oslovená sebou cukla, takže by zkušenější pozorovatel možná usuzoval, že jí snad vyrazila na zádech nežádoucí chladová kopřivka. Zdálo se, že pohled skomírající kachny byl vystřídán pohledem kachny zcela uhynulé. Oči se jí vyboulily a celá se zježila.

Nevraživě sledovaný hábit měl však kromě svých záplat patrně v tornistře místo maršálské hole ještě nějaký další řecký oheň, a ten si nyní razil cestu k uplatnění.

Společný život.

Pcháá! - Ulétlo vzduchem. Co to bylo? Že by výkřik samičky, která se octla v nebezpečí a utíká se k svému druhu? Zřejmě právě tak v předhistorické době volala její jeskynní předkyně na muže s kyjem, když ji vehnal do úzkých šavlozubý tygr.

Případ uhynulé kachny byl podle všeho ojedinělý, protože v jiném případě se vyskytl pohled postřelené divoké husy, přesto však dosud nevyužívající výhod pozemské gravitace k střemhlavému letu. Spíše se mohlo zdát, že se ta kompozice hábitových záplat ocitla v obklíčení Amazonek. Každá z těch jezinek měla místo meče a šípů oči s jedovatými střelami, které přímo drásaly jeho srdce. Nestrannému divákovi by se zdálo, že i Daniel v jámě lvové měl jen příjemnou dovolenou. Prostě byl počastován pohledem milým skoro jako Messalina. Kdyby se dalo pohledem otrávit, tak to zde bylo něco mezi arsenikem a bolehlavem.

Jaká bezmocnost! - Zdá se, můj Pane, že jsem dočista pohořel, ozývalo se vzlykavě z hábitu plného záplat a slz u kříže celou noc.

K ránu byla mramorová dlažba v kostele svatého Sixta dočista umytá slzami a vyleštěná hábitem. Kdosi tu uvažoval o strašném soukromničení, které rozvrací jednotu a soulad rodiny.

Ještě větší zátěž, skoro vylučující teplo domova, přinášela sebou zakuklená jezinka, vyhlížející jako zosobněný domovní řád, vyšperkovaný odsudky všech známých sudiček a klekánic. Tahle řimbaba by dokázala pohledem zmrazit i takové dobrotisko, jako byl první mezi rovnými. S jakousi nakažlivostí mu pokaždé naskakovala na zádech husí kůže, neboť se jí ve tváři zračila podivná mimozemská inteligence, připomínající svým vzhledem usedlost jednoleté slepice. Kdykoli záplatovaný hábit prošel se zdravou kůží tygří stezkou kolem supící vrchnosti z kláštera Panny Marie za Tiberou, oddechl si úlevou a s radostí by byl polykal i hřebíky.

Příštího dne vystoupil se zarudlýma a uplakanýma očima na kazatelnu a mluvil tak, jako nikdy předtím. Co říkal? Nic převratného. Nekladl na nikoho žádné zvláštní nároky. Žádnou sestru o nic neprosil, od žádné nic nežádal. Ani se nezmínil o věčném zatracení, i když v ně nepochybně věřil. Nikomu nehrozil. A když přišlo na ty zatvrzelé, odmlčel se, protože nemohl mluvit kvůli pláči. Pak si utřel rukávem slzy, potáhl nosem a mluvil dál. Říkal jen to, co od něho vždycky žádal Pán. Mluvil o tom, co dělá, a proč to nemůže dělat jinak.

Když se záplatovaný hábit snášel s kazatelny, mladá Cecílie Caesarini z proslulého římského rodu popíchla představenou: No tak! - a postrčila představenou z kláštera Panny Marie za Tiberou. Tak se však nezmotala ani na slovo. Její pohled plný slz se setkal s Dominikovým pohledem plným slz. Ten pohled mu říkal: Chci překonat svou chybu. Mlčky pohlédl na křížek svého růžence, a ukázal s ním na svatostánek.

Jsem ochotná podrobit se papežovu plánu, řekla později představená, podněcovaná sestrou Cecílií, která za ni dodala: - protože jsem poznala svou chybu.

Hm. Poznat svůj hřích je jedna věc, ale překonat ho je další věc.

Co mám dělat, Otče?

Na to je starý, osvědčený a jednoduchý recept. Modlitba, stálá, vytrvalá modlitba o srdce tiché a pokojné. Taková dělá divy. Svěř se vyššímu vedení, o něž neustávej prosit. Mimo to předcházej příležitostem k podlehnutí hněvu a jiným vášním. Když víš, ve kterých okolnostech se tě snadno zmocňuje hněv a jiné vášně, pak ještě dříve, než nastane ta okolnost, obnov svůj úmysl zachovat klid. Pohleď v duchu na Beránka tichého a pokojného. Když tě rozčiluje slabost, křehkost víry ostatních, vzpomeň si na vlastní ubohost a špatnost. Připomeň si, jakou má s tebou trpělivost. Představ si, jak by to s tebou dopadlo, kdyby spravedlivý hněv dolehl na tebe tak, jak doléhá tvůj hněv, často tak málo zdůvodněný, na tvé okolí! Kde vládnou vášně, tam nic nevysvětluj sobě ani jiným, protože nic nevysvětlíš.

No tak, matko představená, -na co ještě čekáme? – postrkovala ji sestra Cecílie.

Nato představená vložila slib poslušnosti do jeho rukou, a pak už se přidávala se Cecílie a pak jedna za druhou, až na jednu zbývající. Ta o tom příliš dlouho přemítala. Měkký úsměv na jejích rtech prozrazoval, že si staví příjemné vzdušné zámky.

Jen jedno si vyprošujeme - aby směl obraz Matky Boží jít s námi do kláštera a kostela svatého Sixta.

Matka Boží půjde ráda s vámi, zaznělo z hábitu plného záplat a pak už vzduchem vibrovalo jako neustávající ozvěna:

Slibuji ti, Otče, poslušnost.

Slibuji ti, Otče, poslušnost…

Hned toho byl celý Řím plný. A už se za sestrami hrnuli příbuzní a známí.

Děvčata, vy jste ale hloupé! Takhle naletět neznámému dobrodruhovi! Tak naivní! Necháte se obalamutit jakýmsi obejdou. Málo platné, vy jste prostě citovky. On vám trochu brnknul na city, a vy jste hned na hromadě. Rozum do hrsti, děvčata! Vy nejste ledajaké. - Přece nenaletíte nějakému hej-počkej! Vezměte rozum do hrsti! Pusťte hezky rychle toho fráteříčka k vodě! Máte svou cestu a můžete si být zbožné každá, jak se vám zamane. Tak se nenechte poplést nějakým přivandrovalcem odněkud z provincie!

Cože! - Že jdete za ním!

Holky, vy jste očarované. Ten kněz vás uhranul. Jinak to není možné. – Ale to nevadí – máme známého exorcistu. Ten vám pomůže. Uvidíte.

Hm – no tak možná – uvidíme - , daly se některé zviklat.

Když postřehl záplatovaný hábit náhlé ochladnutí nadšení, řekl:

No, nic se nejí tak horké, jak se to vaří. Počkáme, až to vychladne.

Za pár dnů jim po mši svaté řekl:

Milé dcery, vím, že některé z vás litují daného slibu a hodláte opustit cestu Páně. Nemohu vám v tom bránit. Pokud však chcete zůstat věrny učiněným slibům, složte je znovu a na věky do mých rukou.

První se zvedla představená a přistoupila před něho:

Slibuji ti, Otče, poslušnost.

Pak následovala druhá a třetí, až jich byl celý řetěz.

Přijal je všechny s úsměvem a uvítal. Posléze řekl:

Jistě mi dáte za pravdu, když vám navrhnu napříště větší opatrnost před duchem světa. To znamená - klauzuru. Omezíte volné vycházení z kláštera a také neužitečné návštěvy lidí ze světa.

Bylo překvapivé, jakou změnu prodělaly jejich tváře při vyslovení slova klauzura. Už to nebyly prodloužené kyselé tváře zvíci kvašených okurek. Zvesela se kulatily a pecnily. Ale kdepak zůstal prasklý pecen! Vždyť přímo dýňovatěly a melounovatěly radostným úsměvem a zářícíma očima. Ani nedutaly.

Taky co na to říci?

Uzamkni svá ústa na sedm západů a zapomeň na otázku proč?

Rázem se jim všem všechno vyjasnilo. Duchovní zbroj – kožený pás s růžencem k upevnění kázně. Cinkající řetěz, cingulovitě obepínající otce Dominika – žádná osobní libůstka – smysluplné.

Víte, sestry, jakkoli je takový přísný zevnější život, projevující se klauzurou čili odstoupením od světa, posty a umrtvováním, nezbytný pro váš nynější život, přesto to není pro duši to hlavní. Hlavní je vnitřní život. Slibuji vám důkladné vyučení ve vnitřních záležitostech. Tam je to pravé ořechové.

Zastav se a spočiň před křížem! - Odpoutej se od okolí! – Znásilni a umrtvi svou lenost stejně jako přičinlivost obrácenou navenek a namiř ji dovnitř! - Nedbej na své tělo, i kdyby se pohodlností mezkovitě stavělo na zadní proti tvým výbojům dovnitř! - Ovládni se! Tak zůstávej dnes a denně před Ukřižovaným, mlč a snášej utrpení a nečekej žádné zvláštní zážitky ani útěchy.

Tvoje vášnivé a citové prožívání rozjímání je smyslová část tvých vznešených pohnutek. Přináší ti to povzbuzení a radost. Tento vzmach se v tobě přetváří. Za chvíli se přibližuje samotnému poznání a dosahování toho, kterého ve Mně, Ukřižovaném, miluješ. Když Mě miluješ, tak si Mě jako svého Miláčka uvědomuješ svým poznáním. Tak si Mě osvojuješ způsobem, který je ti přijatelnější, než dosavadní způsob.

Tajemná přesmyčka. - V lásce je skok k jasnozřivému poznání a naopak. Láska ti zušlechťuje poznání. Láska překonává rozjímavý vhled. Místo cílevědomého přibližování se ke Mně, tvému Miláčkovi už Mne dosahuješ. Zakoušíš své milování. Prožíváš nevýslovnou radost.

Tajemný oheň! - Všechno osvětluje, ale neoslňuje, zahřívá, ale nepálí. Tajemství jednoty tvé duše s Mým Slovem, v tobě vtěleným. Tajemství jednoty s hlavou Mého tajemného Těla, jehož jsi živou ratolestí. Vrať se ke Mně v Duchu Lásky. Nic složitého, jen blahovolná láska.

Na Popeleční středu se u sester v klášteře svatého Sixta sešli všichni tři kardinálové, a co slyší?

Do tvých rukou, otče Dominiku, vkládám svůj úřad představené sester.

Čtyři dny nato, co se zde u svatého Sixta udál na přímluvu otce Dominika zázrak uzdravení mládence Napoleona, se dveře u jeho cely netrhly. Začalo to nejistým zaklepáním, a najednou se ve dveřích objevila dost pohledná kalupinka. Bylo potřeba přinést svícen se zapálenou svící, a teprve pak nastalo shledání.

Vždyť – vždyť vy jste představená z kláštera Panny Marie za Tiberou!

Železné čelo představené už dávno zpokornělo. V očích se jí usadil měkký výraz.

Pak následovala další sestra, a další, a průvod tak zhoustl, že si ho někteří málem spletli s procesím.

Chtěly bychom poprosit, zda bychom se směly natrvalo přestěhovat ke svatému Sixtu. Znělo to jako by medu ukrajoval, a patrně tomu tak vskutku bylo.

Smíte.

A směly by se k nám přidat další sestry odjinud? – Je tu ještě několik dcer z vážených rodů. – Smíme také přistoupit?

Náruč záplatovaného hábitu se všem do široka otevírala a jejich náplň se roztékala slzami nad tím, jak moc je najednou považovaná a žádaná.

Sotva však otec Dominik zavřel za sebou pozemská vrátka, mezi sestrami se to jaksi zadrhlo: Co si počneme? Kdo nás teď duchovně vyučí, jak nám slíbil otec Dominik?

Nebojte se, moje milé, šeptl jim něžně otec Jordán. – Nechte to na mně.

Co tedy dělat? – Ptala se sestra Diana, kterou nadchl otec Reginald Orleánský svými promluvami o přepychu bohatých a marnivosti urozených panen.

Srdečné pozdravy, vám, drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou, uznáte-li mne za hodného toho. a která jste mi dcerou i sestrou zároveň.

Chceme zajet na hlubinu duchovního života. - Připomínala sestra Cecílie.

Těší mě vaše odhodlání, moje milé holubičky, řekl otec Jordán, ale potom byste měly všechny, kdo chcete najet na hlubinu, poodstoupit od svatého Sixta někam do ústraní, kde byste se mohly oddat kajícnému životu.

Je nám jasné, že to nebude lechtat, dodala sestra Amata, - ale jsme ochotné utáhnout řemen kázně a pokořit se před Ukřižovaným.

Pak vám tedy navrhuji konvent svaté Anežky v Bologni.

Ach, Bologna, moje rodná Bologna! - Povzdechla si Diana, ale vzápětí se rozhodně zvedla: Vzhůru ve svaté Anežce! – Načež se v doprovodu třech dalších sester, včetně Amaty, a ovšem pod ochranou bílých andělů, přesunuly do Bologni. Nyní už to bylo možné. Ty tam byly doby, kdy Dianiny urození rodiče odváděli nezletilou dceru z kláštera do domu pánů z Andalň s takovým násilím, že jí dokonce zlomili žebro. Nyní však už dospěla. V pochroumaných kostech jí stále jaksi škubalo, avšak plamen lásky v jejím srdci nejenže nevyhasnul, ale naplno se rozhořel v povolání mnišky. V očích světa se tu několik roztomilých kalupinek docela zahrabalo a pohřbilo na dně živého hrobu konventu svaté Anežky. Řád však zakoušel velké požehnání.

Nejste tu zbytečně, psal Jordán, - Tak dlouho jsem kázal studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen ubohý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdcí a jeho hlas způsobil divy. Dlouhé řady mládenců povolaných do řádu. Modlitby Tebe, sestro Diano, i ostatních našich sester musejí být velice milé Bohu, když nám dal už třicet noviců.

Ach, - vzdychala sestra Diana, ochotně nastavující své tělo tvrdým ranám kající pobožnosti před Ukřižovaným, aby vzápětí volala k otci Jordánovi slovy dvorního básníka Hartmanna von Aue:

Ke kříži náleží jen čistá mysl a střídmé chování,

tak lze štěstí a všeho dobra dojíti.

To rovněž ducha posílí a ne málo,

K čemu to je, že na šatu to nosíš,

když v svém srdci toho nemáš ?

Teď splaťte, rytíři, daň svým životem a také duší

tomu, kdo vám dal život a majetek.

Kdo vždy pro úspěch a slávu na světě bojovat byl ochoten,

ale nyní pro Boha bojovat se zdráhá, ten neví, co činí.

Neboť když je mu dovoleno,

vrátit se ve zdraví zpět,

získává tak dvojí prospěch:

důstojnost mezi lidmi a věčný život v nebi.

Plna falše směje se na mne paní světáckost

a svádí mne.

Teď pomoz mi, Kriste Pane,

tvým znamením, které tu nosím,

Pro spásu duše nyní

učiním, co správné je.

Jestliže já mu tím posloužit mohu,

pak má cesta, na níž jsem slíbil se vypravit,

bude již z poloviny přínosná.

Bůh dá, že jej opět uzřím.

Nikdy jsem nepoznala úplné štěstí až do dne,

kdy si mne vyvolily "Kristovy květy",

které zde nyní nosím.

Nadchází léto bohaté,

jenž libý pohled poskytne.

Bůh pomůže nám tam,

kde ten černý ďábel svou proradností

již deset sborů porazil.

Proč takové obavy, moje milovaná sestro Diano, odpovídal Jordán, - Nejsem snad váš a s vámi v únavě i v odpočinku, přítomný i vzdálený, v modlitbě, v zásluze, a jak doufám, i v odměně? Kdo z vás by se odvážil říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji už obvyklé sladkosti, Pán mne tedy opustil a nedbá už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše!

Načež odpovídal Dianě i všem těm srdcím roztouženým po opětování lásky rytířským způsobem na způsob milostných pěvců:

Vy minnesängři, vy musíte ztroskotat: Váš neúspěch tkví v tom, že vaše láska není víc než jen pouhá naděje.

Já naopak mohu pět o skutečné lásce,

tu my, láska a já, vzájemně si jistí jsme.

Já chci ji, vidíte, i ona chce mne:

Naopak vy se ve svých nadějích musíte opět zklamat.

To je láska, když pro ni, to co milujeme, opustit musíme.

Teď vidíte, jak mne ona přes moře žene.

Co byste dělala, drahá sestro, kdybych umřel? Nestarejte se o mne příliš. Stejný Bůh, který vás opatruje v Bologni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když zůstáváte uzavřena ve svém konventu a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu.

Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska, tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený v rozjímání o Pánu Ježíši, svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry, kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já, že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály, ano, skryjte se daleko od hluku těch, kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní. Čtěte ji a naleznete tam to, co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele, hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem, z jehož spáru nás vysvobodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky, protože vy máte více než kdo jiný milovat toho, který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla, zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díku a chvály.

Má-li božský Snoubenec obě ruce přibité ke kříži, staňte se tedy pravicí svého snoubence v šatě zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená snášenou bolest. Naleznete zlato v jeho utrpení, hojnost zlata, plnost lásky. Přibližte se tedy k němu co nejvíc. Budeš-li stát po jeho pravici, pozlatíš se potokem, vytékajícím z jeho pravého boku. Přistup proto, postav se blíž, abys byla hojněji zalita a tvůj oděv aby zrudl od Toho, který šlape v lisu.

Božská láska roste ve vás nejen trýzněním těla, nýbrž také zbožnými vzdechy, touhami, zbožným rozjímáním a prokazováním lásky druhým.

Tak ani sama Bologna nezůstala opomenutá – získaný kostel svatého Mikuláše ve vinicích a mnozí s pochroumanými kostmi a podlomeným zdravím pocítili velkou úlevu, ale i opravdové vyléčení díky Bohu a něžné ruce sestry Diany.

Diana d’Andalň opustila svět léta Páně 1236 v pětatřiceti letech, rok před Jordánem, svým duchovním otcem. Cecílie Caesarini opustila svět o šedesát let později. Byly blahořečeny léta Páně 1891.

 

LESK A BÍDA RENESANCE (bl. Jan Dominici, 10/6)

V krajích, kde sladký zefýr zdvíhá hlavu,

že stromy nové listy otvírají,

jimiž je Evropa zas v novém hávu,

poblíže míst, kam vlny dotírají,

kde slunce běh svůj dlouhý zakončuje

a potom lidským pohledům se ztají,

svůj šťastný osud Calaroga snuje,

velkému štítu dána do ochrany,

na němž lev podléhá i podmaňuje.

Tam milenec byl zrozen rozkochaný

křesťanství, borec svatý, jehož síla

svým nesla blaho, odpůrcům zlé rány.

T-t-t-to je D-D-Dante!

Pššt! Ticho, Jendo! - Okřikovalo ho celé okolí.

Byl Dominikem nazván, já však tady

ho rolníkem zvu, jejž si vybral Kristus

za pomocníka v péči o své sady.

B-B-B-Božská k-k-k –

Ovšem, Jeníku, Božská komedie. Ale teď už buď zticha.

Už mlčí vítr, nebesa i zem

a všechna zvěř i ptactvo dřímá v hloží,

už krouží tmou a noc s hvězdným kočárem

a moře bez vln odpočívá v loži,

a já bdím, hořím, štkám a před sebou

mám stále ji, své sladké sužování,

válka mě ničí, hněv a žal mě rvou

a mír mi dá jen pomyšlení na ni.

Tak z téže jasné studny pramení

sladkost i hořkost, kterou polykám,

táž dlaň mě hojí a hned raní zase.

A nemá konec to mé trápení,

tisíckrát za den hynu, ožívám,

protože mám tak daleko k své spáse.

P-P-P-Petrrrarrrka – vychrlil chlapec dřív, než ho mohl kdokoli zarazit.

Inu, máš to těžké synku, ale – hm – jen se uč trpělivosti, - mínil jeho otec, zdatný Florenťan Bacchini, jehož dům byl stále otevřen vanutí nového, lidsky procítěnějšího a svobodomyslného ducha: – Podle všeho ti doba nepřeje. Víš, synku, jak se jmenuje dnešek? - a podíval se na chlapce.

Ten zavrtěl nechápavě hlavou.

Dante Alighieri - Francesco Petrarca - Giovanni Boccaccio – tak se jmenuje dnešek. Kdo se nedovede lehce ohánět s vytříbenou řečí, ať už je to latina, nebo naše toskánština, ten je odepsán.

Dětské oči se zalily slzami.

Hm, zdá se, synku, že v této nové době nebudeš mít zrovna na růžích ustláno.

Třebaže Janova ústa byla uzamčena na sedm západů, jeho svobodomyslné srdce zpívalo s celou Florencií tak jako Petrarca, že štěstí je sen, jen bolest je skutečná:

Jedenadvacet let jsem plápolal

a blah byl v žáru, doufání měl v bolu;

když Paní má s mým srdcem se pak spolu

na nebe vznesly, deset let jsem lkal…

A on napodiv žije dál

odsouzen toliko k bolesti,

stejně jako jeho loutna…

O lásce sladké dozpíváno jest,

vyprahl pramen známých melodií.

A loutnu svou mám už jen pro bolest.

Jaký je život zamřížovaného mlčení uprostřed velkohubého krasořečnění svobodomyslné Florencie, strádající válkami a církevními zmatky?

O tom chtěl svědčit mladý Jan, když bušil na dveře dominikánského kláštera:

P-P-Prosím o p-p-přijetí - -

Litujeme, mladý muži, ale jsme kazatelský řád. Tady není uplatnění pro nikoho s vadou řeči.

Ž-ž-že ne? – Vyšlo skrz zatnuté zuby. Jak se vypořádat s domácím nepřítelem? Není to jen jazyk, ale celé tělo! - Přibít ho ke kříži spolu s Ukřižovaným! Tvrdé kající pobožnosti, nabízející vlastní násilně pokořované tělo za oběť.

Z-Z-Znám zp-p-paměti B-B-Bibli!

Opravdu, ovládá ji, - uznával převor, když se Jan objevil ve fortně kláštera Santa Maria Novella následujícího roku: – Hm, konečně, nemusí jen kázat. Může také psát.

Konečně se mu dveře kláštera naplno otevřely.

Budeš se jmenovat Jan Dominici.

Po zklamání tělem a světem však přišlo další zklamání.

Cože? Tohle má být klášter? Kam se vytratila kázeń? Na společnou modlitbu do chóru chodí jen sem tam někdo. Kam se poděla kajícnost a umrtvování těla? – Nechápavé kroucení hlavou spolubratrů.

Nestarej se, co je kolem tebe, bratře Jene, domlouval mu otec Rajmund. – Mlč a studuj.

A už je tu Pisa. Nejen místo vzdělávání, ale také místo důležitého setkání.

J-J-Jan D-D-Dominici.

Tak vy máte být jednou naším budoucím otcem, vydechla dojatě sestra Kateřina. – Pojďte do kaple.

Následoval ji až tam, kde spolu poklekli před křížem.

Pane, požehnej bratru Janovi, a udělala mu pravou rukou kříž na ústech.

Potom se vzduch naplnil bzukotem růžence.

Když bzukot utichl, ozval se Kateřinin hlas: Čeká vás, mnoho práce, bratře Jane.

To mi povídejte, sestro Kateřino, - Rázem tu přibyla jakási socha strážného anděla. Po chvíli vyhrkl: Já mluvím, docela bez zadrhování a bez zábran. Bohu díky! – Načež rozvázaná ústa dovolila rozvázat i srdce:

Ano, mnoho práce a obětí. Strašné poměry v církvi – papežský rozkol. I v klášteře – kázeň je ta tam - duch Dominikovy kajícnosti je pryč. Každý náznak tvrdé kajícnosti se považuje za nehorázný fanatismus, odporující lidskosti. A co teprve naše vlast rozervaná válkami městských států! Vypjatý důraz svobodomyslných měšťanů na člověka - jeden se odtahuje od druhého. Snad nikde nejsou rozdíly vymezeny tak ostře jako mezi těmi, kdo si vydělávají na živobytí hříšným způsobem. Lichvář pohrdá těmi, kdo kradou docela bez skrupulí a mezi otevřenými darebáky se snad nejvýše honosí dravci s jemně vytříbenou květomluvou, lupič se povyšuje nad kapsáře, a ten zase pohrdá pouličním násilníkem, který cítí být povznesen nad sprostého zloděje sudů na víno.

Kateřina mlčela, svírala oběma rukama kříž a tekly jí slzy. Po chvíli se ozvala: Modlitba a pokání.

Jan pozdvihl pás a růženec: Tohle je odkaz k upevnění kázně.

Už svou oběť přinášíte, bratře. O další pokoření se vám postarají rodáci ve Florencii.

Rozvázaná ústa mu otevřela cestu na pařížskou univerzitu a později jako vpravdě pomazanému k veřejnému vystoupení. Nic nejde samo sebou. Napřed přichází otec Rajmund, ale sám by to neprosadil.

Bože, zapal srdce, které to dotáhne do důsledků.

Obnovte v benátském klášteře kázeň! – Vyzývá otec Jan.

Nic příjemného, ani mu to nepřidá na vážnosti. Spíše se za všech stran ozývá: Fanatiku! Blázne!!

Jako když opravujete starou rozvrzanou a rozeschlou loď, tak namáhavě, krok za krokem se obnovuje kázeň v klášterech,

Ještě horší to je tam, kde se původní duch Dominikův střetá s rozbujelými dvorskými a měšťanskými způsoby, poznamenanými zálibou ve smyslovosti. Boccaccio odhaluje hřích a neřest na každém kroku, ale nedovede s ním pohnout.

Vezmi kříž a následuj mne! – Volá Pán.

Nezbývá nám, volá otec Jan z kazatelny, - než vzít kříž docela bez skrupulí a demonstrativně a hned se přidá celý zástup. Pozvedněme Dominikův odkaz k upevnění kázně. Doba, která v křižáckých válkách a dvorských turnajích a měšťanských rozbrojích učí každého oceňovat hrdinství obrácené navenek, směrem k násilnému činu, vyžaduje hrdinství obrácené dovnitř a násilí obrácené proti vlastnímu tělu, hrdinství askeze a dobrodružství pokory.

Chceš zvítězit nad hříchem světa? Musíš bojovat jinými prostředky, než užívá svět. Svět bojuje akčními prostředky, činností obrácenou navenek k násilí. Tvůj životní příběh Božího dítěte není akčním příběhem. Je to příběh síly obrácené dovnitř, k vnitřnímu životu z Božské Lásky. Pokorná láska je strašná síla, která ti koneckonců dává do rukou moc ovládnout s pomocí Páně všechno soptění lidského hříchu.

Viděli jste to? – Děsí se zpychlí Florenťané, protože zahnilé stojaté vody veřejného mínění se bouřlivě rozvlní. Spěchají na radnici: Pomoc! Ulicemi se valí zástup bílých následovníků otce Jana a dalších fanatiků.

Rozbíjejí něco? Rabují? Kradou?

Vůbec ne. Oni se sami bičují.

Strašné! Bigotní flagelanti! - Fanatici! - Suchaři! - Nemáte vztah ke kráse života. Hanba vám!!

Už žádné takové procesí bílých kajícníků! Vykazujeme vás z Florencie do vyhnanství! - Rozkazují radní. Tak totiž začíná každé slavné dílo obnovy - od ponížení k povýšení.

Pět let vyhnanství mimo rodné město otevírá otci Janovi nové možnosti. Pod kopřivami rostou jahody. Tak se rozvíjí konvent bratří dominikánů ve Fiesole.

Co takhle, bratře Angelico, postavit proti dvorským a měšťanským způsobům, svádějícím k hříchu, krásu osvíceného lidství? – Podněcoval ho otec Jan Dominici.

Nechápavé vrtění hlavou.

Zkus používat při malbě víc tu kresbu, která ti jde tak dobře. A všechno to povznes jasem a svěžestí, jaké znáš z domova. A nech stranou všechnu pochmurnost světa násilí a válek. Pochmurný pozemský svět je jen bledým odleskem vyššího světa, nebeského království.

Zanedlouho se fra Angelico vydal na krásné tažení k ovládnutí ducha nové doby lidskosti a svobodomyslnosti.

Reformujte naše kláštery! – Volá otec Jan Dominici. Jde to kupředu se šnekovitou pomalostí: Benátky, Chioggia, Ciotta di Castello, Cortona, Lucca, Fabriano. Ani mnišky nezůstávají stranou Janova zájmu: Obnovte kajícného ducha a kázeň! Také kající voj bratří a sester ve světě zakouší podobnou obnovu: Vzhůru k Dominikovu duchu kajícnosti!

Modlím se za vás, vzkazuje sestra Kateřina ze Sieny.

Jste naše velká naděje, otče Jene, ozývá se sestra Klára Gambacorta.

Jednoho krásného dne zaklepe na vrata fiesolského kláštera posel s listem s papežskou pečetí:

Pojďte mi na pomoc, otče Jene, s řešením dvojpapežství, prosí Řehoř XII.

Jak bych vám mohl pomoci, Svatý Otče? - Diví se otec Jan.

Právě vy můžete. Jmenuji vás arcibiskupem z Ragusy: - Už jste mi nejednou pomohl diplomaticky řešit nesnáze.

Ach, to je kříž, povzdechl si otec Jan a ochotně nastavil svá bedra.

Církevní rozkol se musí konečně vyřešit, i kdybych se měl vzdát úřadu, řekl papež, - ale už to nedokážu sám provést. Neobejdu se bez vaší pomoci. Svolejte koncil do Kostnice. Vyjednejte moje podrobení se koncilu tak, aby nebyla narušena práva papežství.

Netrvalo dlouho a otec Jan mohl jako papežský legát přečíst na sněmu list Řehoře XII.:

Vzdávám se papežského úřadu.

A co protipapež Benedikt XIII.?

Otec Vincenc Ferrerský mu radí vzdát se úřadu, jenže marně. – Nezbývá než zahájit s ním proces. - Na jeho konci je rozsudek s výrokem: Sesazen z úřadu jako křivopřísežník a rozkolník. Rozkol je překonán.

Nový papež Martin V. vyslechl mlčky zprávu o tom, co se událo na koncilu: - Na radu císaře Zikmunda se pak otcové usnesli: Povolejme k synodu ještě Jana a Jeronýma, dva nejučenější z českého království a vůdcové českého lidu a původci nepokojů. Následovalo slyšení v zasedání otců.

Vyberme otce, doktory práva božského i lidského ze všech národů, aby s nimi rozmlouvali a ukázali jim, že jejich učení nesouhlasí se zákonem božím, ani neprospívá dobrým mravům.

Stalo se. Učené hlavy potom všechno promýšlely, přesvědčovaly a nakonec i prosily:

Prosíme vás, nechtějte být moudřejší než církev. Buďte, prosíme, střízlivě rozumní, a zanechejte cizí víry, a neposkvrňujte svá nadání, která jsou jistě skvělá, viklifským bláznovstvím.

Duch obou Čechů setrval tvrdošíjně na svém předsevzetí a po přemožení rozumnými důvody, se zdráhal uznat poznanou pravdu.

Shnilé údy církve nemohou být zachráněny, krčili rameny představitelé sněmu. - Tím potvrdily, že se sami odsekly se od církve.

Byly předány světskému soudu císaře Zikmunda. Ten ovšem znal jen jeden trest - upáleni. Od té doby jsou Čechů jako mučedníci.

Nato papež vyhlásil: Pověřuji vás, otče Jene, naším nunciem pro české a uherské země. Vyšetřete nám tam příčiny a okolnosti celého toho zmatku

Osobní zkušenost s českým králem Václavem se dá těžko získat, psal do Říma otec Jan, protože se mi ho během celého pobytu v Praze nepodařilo nikdy zastihnout střízlivého. Jako by na něm Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi nezanechali žádné výchovné stopy.

Svatý Otče, král sleduje všechno to hnutí s nenávistí, nicméně lenivostí schvácený a zahálkou zmalátnělý nechává kacíře beztrestně se bouřit. Arcibiskup Zbyněk se utekl k Zikmundovi, uherskému králi, kterého zaklínal a zapřísahal:

Napravte, ctihodnosti, bratrovu nedbalost a nedovolte viklat svátostmi pravé víry.

Nebojte se, ujišťoval Zikmund, - brzy se odeberu do Čech a postarám se o církev. Mezitím Zbyněk umřel v Prešpurku v Uhrách, a po něm nastoupil Albík, rodem Čech, uměním lékař a milý Zikmundovi, pravá to propast nejkrajnější lakoty. Ten by nesvěřil klíče od vinného sklepa nikomu jinému než sobě. Kdysi byl otázán, který zvuk ze všech velmi nerad slyší, a odpověděl: Čelistí kousajících kosti. Opravdu biskup vhodný k tomu, aby ještě více roznítil počínající blud.

Nelze předstírat, že by pražský vašnosta Václav přijal papežského legáta zdvořile, a že by ho nějak zdržoval, ledaže by někdo pokládal za zdvořilost probodnutí baziliščím pohledem a pojmenování „zatraceným vyděračem.

Výsosti, je třeba něco podniknout proti těm husitským bandám. – Připomínal legát Jan: - Vždyť jste nikoho z nich nepotrestal ani pro těch nedávných protižidovských pogromech, které rozpoutali v Praze. Během dvou hodin povraždili na tři tisíce židů. Copak jsou jenom židé za všechno odpovědní?

Eééé, - Zdvihla se od džbánu s medovinou zarostlá tvář s kalným zrakem, podlitým krví. – Co sem strkáš ten svůj inkvizitorský čenich?

I nedbalý pozorovatel by snadno poznal, že král Václav není jedním z těch, kdo chovají otce Jana Dominici v lásce a přátelské úctě. Změřil si legáta pohledem hrobaře, beroucího zesnulému míru na rakev. Otec Jan nabyl jistotu, že podle králova názoru je rána pěstí do inkvizitorského obličeje něčím, k čemu by mělo docházet co nejčastěji. Přesto pokračoval:

Od té doby, co bylo v Čechách zvěstováno, co se stalo s Janem a Jeronýmem v Kostnici, husité si zasvětili jejich památku a ustanovili, aby byla každoročně slavena. Potom si od vás, krále českého, vymohli vydání některých kostelů, aby si mohli libovolně kázat a přisluhovat svátostmi. A tím ještě nespokojení vyvrátili dominikánský klášter v Klatovech. A když jim to beztrestně prošlo, rozběhli se pálit a rabovat kostely a kláštery na všechny strany. Nemůžete nechat českou zemi v bezvládí.

Eééé – Ať mi všichni vlezou na záda! – Zavrčela korunovaná ctihodnost.

Mezitím ozbrojení vzbouřenci nesli Nejsvětější Svátost ulicemi do chrámu svatého Štěpána. Tam vydrancovali faru a s pokřikem se zuřívě hnali k radnici. Jedenáct zděšených radních se zachránilo útěkem, sedm zbylých a s nimi někteří jiní měšťané, byli chyceni, vyhozeni z oken na náměstí, a nabodnuti na kopí rozlíceného davu.

Hrozné divadlo. Královský komoří, který přichvátal s jezdci k utišení bouře, obrátil před zuřícím davem koně a vydal se na útěk, aby o tom zpravil krále.

Bylo obecně známo, že pražský hrad je solidně postaven, bez nějakých sklonů kymácet se v základech. Nyní však nabyl král Václav dojmu, že se stavba začala před jeho očima chovat jako břišní stěna tanečnice. Tentýž nezdrženlivě třaslavý pohyb. Teprve později se dozvěděl, že byl raněn mrtvicí a zůstal ležet zhroucený pod stolem. Osmnáct dní se potácel mezi životem a smrti a sípavě diktoval písaři:

Zapiš jména vzbouřenců, které nařizuji popravit! – Blouznil: - Zikmunde! - Bratře! - Kde jsi? - Nenechávej mě v té bryndě samotného!

Po smrti bylo bezduché tělo odneseno na Zbraslav a tam uloženo v hrobce, kterou si vladař zvolil. Když byl však klášter drancován od husitů a hroby králů byly rozbíjeny a mrtvoly vyhazovány, jakýsi Moucha, který svého času prodával Václavovi rybičky, sebral tajně královo tělo a ukryl je doma. Po čase, když se poměry zlepšily a Václavovo tělo bylo hledáno, vrátil je za dvacet zlatých, a pak bylo dle zvyku provedeno nošení těla po chrámech a králi vystrojen slušný pohřeb.

Svatý Otče, ne že bych se v českém království někoho bál, třebaže tu jako kněz a biskup nevím dne ani hodiny, kdy mě vzbouřenci upálí, ale opravdu tady už není nikdo, s kým by se dalo jednat. Bezvládí. Václavův bratr Zikmund se musí co nejrychleji chopit vlády. Odjíždím za svým posláním do Uher.

Tělo oslabené posty a tvrdými kajícími skutky, obětovanými za spásu hříšníků, se však nedokázalo ubránit horečnaté nákaze, válející se v mlhách uherských nížin. Tak dodýchal Jan Dominici v Budě dne 10.června léta Páně 1419. Jeho kult byl potvrzen papežem Řehořem XVI. léta Páně 1832.

 

ARÉNA PRO ATLETA (Sv.Jan Kolínský, 9/7)

Jsem králem Nizozemska nebo ne? – Rozčilovalo se jeho veličenstvo.

Ovšemže jste, výsosti, sdělovala mu jedna podřízená veličina, - zdědil jste je od krále Karla V.

Tak proč mě neposlouchají? – Bušila pěst jeho veličenstva do stolu, až pohár s vínem poskočil a víno se rudě rozlévalo po stole.

Ani ten stůl tady není jaksepatří jako u nás ve Španělsku!

Víte, výsosti, když ono Nizozemí netvoří zdaleka jednotný celek. Je to pár podivných útvarů rozmanitě spravovaných s různými zvyklostmi.

Aťsi je jich kolik chce, na jedno si ti nizozemští balíci budou muset zvyknout!

Uši podřízených prodělaly několik bleskových střihů, za jaké by se nemusel stydět ani obratný krejčí ve službách Markéty Parmské.

Zavedu tam všechny vymoženosti Tridentského koncilu do života tak, že se nebudou stačit divit!

Skoro současně s tímto hrdým vystoupením Filipa II. se v Římě roztrhl pytel s bulami. Pius IV. zřídil jednou bulou tři arcibiskupství v Nizozemí – Cambrai, Mechelen a Utrecht. Jinou bulou jmenoval utrechtského arcibiskupa primasem. Nizozemské hlavy přitom zakusily nejedno poťukávání, a nebyly to zdaleka jen makovice pobloudilé, ale často i pravověrné a Římu až dosud nakloněné. Pak ještě do celé věci vtáhl dobrodruha Granvella, milujícího hudbu, víno a zpěv. Právě toho jmenoval arcibiskupem v Mechelonu, a pak i kardinálem. Sotva král Filip shledal, jak jsou karty této hry rozdány, nechal všechno sbalit a mizel v prachu směrem ke Španělsku, aby mohl celou hru pohodlně řídit ze své paláce. Pak vynesl vlastní chabou kartu v podobě jednoho úletu svého otce Karla:

Jmenuji Markétu Parmskou regentkou pro Nizozemsko.

Když se objevila mezi svými poddanými, doprovázená svým důvěrníkem Granvellem, jedním právníkem a bankéřem, zatvářila se, jako by jí měl každou chvíli prasknout vysoko upjatý límeček, z něhož vyhlížela poněkud přiškrceně. Poddaní totiž právě přinesli petici s požadavky. Na rozdíl od potrefené husy, která vždy zakejhá, vyletělo z této pávovivě naduté vrchnosti jediné slůvko: Gueux! – Žebráci!

Na to se nervózníma očima ohlédla po Granwellovi. Tam však postřehla jen prázdný pohled. Je překvapivé, jak velké scény historie, nabité emocemi, začínají vždy docela prostince. Zatímco na katolické straně, zastupované Granwellem, majícím zrovna plnou hlavu starostí s nákupem několika Breughelových obrazů, převládla taktika mrtvého brouka, místní odbojáři se čile chopili hanlivého výkřiku Gueux! a přijali ho za svůj.

Než se vrchnost nadála, řádili zde námořní Geusové s pirátskými choutkami, posílající ke dnu jednu španělskou loď za druhou, a na pevnině zase dělali psí kusy Geusové křovin.

Jak jste mohli takhle zaspat! – Rozčiloval se Filip II.: - K čemu je mi platné, že to vyšetřuje církevní inkvizice? Bez královské vojenské moci jsou ti církevní inkvizitoři bezzubí. Zmohou se leda na vyobcování a jiné duchovní tresty, zatímco my potřebujeme s těmi vzbouřenými kalvinisty zatočit jinak. Co naplat. Posílám tam vévodu z Alby. Ten aspoň dovede pouštět hrůzu.

Nemýlil se. Chlapovi s ostře řezaným vousem koukala smrt z očí. Ovšem jako nositel vymoženosti Tridentského koncilu byl vévoda z Alby opravdový rytíř smutné postavy, jakého by nepopsal ani Cervantes. Pro pětník by podřízl vlastní babičku. Zkrátka s ním Filip II. trefil kozla.

Pak přišel Albův posel z Bruselu se zprávou do Madridu:

Potřebuji žold pro deset tisíc žoldnéřů.

Veličenstvo se začalo kroutit jako holub na báni a vrtět jako splašená střelka kompasu. Teprve za delší dobu z něho vylezlo:

Žold pro vojáky si musíme opatřit na místě. Přicházíte přece osvobodit místní obyvatelstvo od kalvinistických bludů. Tak si vás místní obyvatelé musí zaplatit zvláštními daněmi.

Přes noc bylo Nizozemsko v jednom ohni. Vyskočili místní velmožové: Hájíme naše tradiční stavovská práva! Ať za nás mluví Vilém Oranžský!

Tak se veřejných věcí ujal průbojný blonďák s knírkem pod nosem, který měnil své vlažné vyznání jako ponožky.

Pod Vilémovým vedením obnovíme v zemi pořádek!

A bylo na čase. Ruku v ruce řádili v zemi Geusové a měšťané načichlí kalvinismem. Jejich bandy se toulaly zemí a drancovaly kostely a vraždily katolické kněze. Po dobytí Dortrechu zaútočili vzbouřenci vedení hrabětem Vilém z Marky na Gorkumu.

Když se nám vzdáte, tak nikomu neublížíme, zapřísahal se vůdce Geusů.

Sotva se královská posádka vzdala, osmnáct kněží bylo zajato.

Cože se stalo v Gorkumu? – Vyptával se dominikán, otec Jan, spravující faru v Hoornaru. na ostrově Voovre v jižním Holandsku, kam se podařilo odplout hrstce utečenců.

Po uvěznění kněží se Geusové opili a pak předváděli na bezbranných zajatcích svou nenávist k církvi.

Jak?

Některým zpřeráželi ruce, jiným vyrazili zuby. Kopali do nich a pálili je pochodněmi, dokonce i v ústech, a tloukli je do hlavy. Nejvíc se posmívali starším a některé františkány potupně svlékali. Ti pokojně trpěli. Zřejmě je více bolely rouhavé urážky Krista. Navzájem se posilovali a považovali za milost, že smí trpět pro Kristovo jméno. Takové jejich strašné mučení se opakují už čtrnáct dní.

Otec Jan spěšně přešel po místnosti a začal si balit věci do tlumoku.

Co chcete dělat, otče? Snad tam nechcete jít?

Musím tam jít. Bratři trpí a potřebují duchovní pomoc a svátostného Krista na posilu.

Otče, tohle se vás netýká. Vy jste přece z Kolína a máte tady v ostrovním ústraní studovat.

Musím tam jít. Jednou jsem pastýř, a tak nemohu opouštět ovečky, ani když je rozhánějí a ničí vlci.

Sotva se tam objevíte, hned vás chytí.

Samozřejmě, že tam nepůjdu v bílém hábitu s černým pláštěm, aby hned poznali dominikána. Pánbůh nám dal přece také rozum. Půjdu tam v přestrojení za námořníka.

Mohutnou postavu a ruce jako lopaty byste na to měl.

Přece nemohu zůstávat stranou, když moji bratři františkáni tolik strádají. To by se náš svatý otec Dominik obrátil v hrobě.

Tak se mezi ostrovem a pevninou přesouval námořnický tlumok s nebývalou výbavou: schránka se svatým Tělem Páně, Písmo svaté, olej nemocných a svěcená voda. Přehozený přes mohutné atletické tělo podstupoval pravidelné výpravy otce Jan Kolínského na pevninu. Duchovní posila přinesla vězňům radost a větší odhodlání snášet i sebevětší muka pro Krista. Tato vnitřní síla mučedníků, projevující se navenek pokojem bez nervozity a radostným vyzařováním odhodlání přijímat jako požehnání každou ránu, odedávna vzbuzovala zuřivost a zlostné výpady osob zatvrzelých v nenávisti. Dávala jim nepokrytě najevo, bez ohledu na to, že jsou po zuby ozbrojeni, jejich bezmocnost nad jejich dušemi. Potom však něco přece jen vzbudilo pozornost nepřítele. Byla to pronikavá změna, která nastala zejména u těch, kteří se už-už zdáli být dlouhým mučením a únavou nalomeni, takže se mučitelům zdálo, že jejich úspěch je snad už na dosah ruky. Po náhlém zakolísání však nastalo jejich utvrzení ve víře a vzrostla ochota přinášet pro Krista všechny oběti.

Asi je někdo chodí posilovat, vyslovil podezření jeden z Geusů.

Tak na něho nalíčíme past, rozhodl jejich vůdce