Sv.Zdislava-Poklad z Lemberka

 

 

POKLAD Z LEMBERKA

 

Olomouc 1995 Vydala Matice cyrilometodějská s.r.o., 2.doplněné vydání
Tomáš J.Bahounek OP


O b s a h

Úvod
 1. Pád do propasti
 2. Opojení disciplínou
 3. Volání odjinud
 4. Okno v paměti
 5. Trápení organizačního člověka
 6. Příjemné setkání
 7. Radost a hrozba "NOVÉ DOBY"
 8. V okovech socialismu
 9. Stopy nezvěstné paní
10. Makarenkova oprátka
11. Budovatelská posedlost
12. Hledání svatosti v normálnosti
13. Ortel
14. Sametová revoluce
15. Svatá Zdislava
16. Ohňostroj
17. Poklad z Lemberka
 Z ABSURDISTÁNU DO KONZUMISTÁNU



Úvod
    Proč nám mladým říkají "záhadná generace"? Co je na nás tak záhadného? Stačilo by jen trochu porozumění.

    Kdo chce porozumět, ať se zkusí podívat na mládež očima mladých. Kdo se o to pokusí, zjistí, že zrovna tak, jako je mládež pro dospělé často "problémová", tak jsou mnozí dospělí často ještě "problémovější" pro mládež.
    A tak je třeba pozorně sledovat také jejich "úspěšné" a "bezproblémové" rodiče: vidět ty pantáty zabořené do kožených klubovek honosných ředitelen; sledovat ty přemoudřelé hlavy rodin, myslící, že na svých pracovních poradách řídí chod dějin, a zatím nevědí nic o vlastních dětech - což si oni ve své pýše ani nepřipouštějí.

    Avšak také dospělým je třeba porozumět. Pokusit se vidět dospělé zase jejich očima. Přitom se možná zjistí, že se na všechno dívají očima spotřebitelů. Co to znamená?

   Snad jen to, že právě v té spotřební společnosti nikoho nezajímá nic, než výhradně jeho vlastní konzum - co kde sníst a vypít, jak se všude všemu švejkovsky vysmát, jak si všeho co nejvíce užít. A přitom vyjde najevo smutná skutečnost: nikoho nezajímá ten druhý sedící třeba vedle vás na židli na pracovní poradě, natož pak vlastní děti. Lidé už netvoří ucelené životní soubory, ale jen směs útržků a úryvků vlastních požitků. Kdyby vedle nich druhý třeba umřel, nikoho to nevytrhne...
     Poznání je však jedna věc, ale změnit na tom něco je věc jiná. Kdo chce nějak pomoci, musí se ponořit ještě hlouběji. Musí jako detektiv objevit stopy svaté Zdislavy, matky našich rodin a našeho národa. Musí ji objevit nejenom někde na vyvýšeném místě či v posvátném prostoru, nýbrž uprostřed každodenní všednosti. Musí ji nalézt v normálních lidských vztazích. Právě svatá Zdislava - normální žena, manželka a matka, dokázala pochopit i vyléčit všemožné neduhy těla i duše člověka, ale také neduhy rodiny. A přitom mnohé chybující neodsuzovala. Naopak dokonce zachránila i matku, která utratila vlastní dítě, aby ji naučila sloužit nemocným a trpícím. Stopy svaté Zdislavy vedou až do dneška. Najdeme je? Jsme ochotni je hledat?

 

1. Pád do propasti
V ranních hodinách volali linku Pohotovostní služby občané, kteří našli ve veřejném parku sedmnáctiletou M.A. bez známek života. Vůz rychlé lékařské pomoci odvezl narkomanku -

To se uvádělo v černé kronice. Mnohý její čtenář se zachvěl. Pak spěšně přelétl očima na další řádky. Sotva se nabažil těchto senzací, vrhl se na sportovní rubriku.
Nezáviděníhodnou situaci prožívali lékaři a zdravotníci.
"Co můžeme dělat víc?! Vypumpovali jsme žaludek. Dali jsme jí vitamíny - "
"Nevíme, co má v sobě. Čekáme na laboratoř."
"Na rukou i na nohou rozpíchaná - jasná narkomanka - "
"- ale kdo může vědět, co brala - ?!"
"Nezbývá, než čekat na laboratoř, a sledovat, jestli se s tím organismus vyrovná nebo ne", uzavřel primář případ a vykročil k dalšímu případu. Skupina lékařů, sester a mediků se za ním táhla jako karavana.
"Bezmocně sledovat", špitl někdo z mediků.
Primář to přeslechl a šel dál.
Ona to však vnímala, ovšem jen docela zdálky. Dosud ještě neodeznělo prvé stadium účinku drogy. Uchvátilo ji to, jakoby se jí mělo celé temeno hlavy utrhnout. Černý kytarista Robert "Kool" Bell, shlížející z plakátu na zdi špeluňky na partu feťáků, se jí rozmazal před očima. Od té doby se vznášela v opojení. Zakoušela pocit nevyčerpatelné síly a slasti. Docela ji unášel divoký rytmus, pohyb a záblesky světelných efektů: kakofonický zvuk kombinovaný s neméně šokujícím světelným doprovodem, vyznačujícím skladbu Exploding Plastic Inevitable skupiny Velvet Underground.
Bylo to už pár let, co se poprvé nechala unést úchvatným vystoupením skupiny mladých pankáčů, označované Sex Pistols. Sama se pokusila uchytnout na prknech, které znamenají svět. Beatles a Rolling Stones byly pro ni symboly něčeho převratného - čehosi tak dynamického, co jí otevíralo dveře na cestě ke hvězdám. Proč by ne? Několik mladých lidí nejenže vystupuje na pódiu, hraje a zpívá, ale také si skládá a aranžuje své písně. To je hlavní! Vyjadřují potřebu svobodného tvůrčího uplatnění mladých. Dávají nadšenému publiku pocit, že to, co na pódiu předvádějí, mohou snadno dokázat i ti v sále. Pop-Music není jenom hudba! A co tedy? Je to odpověď na dvojaký impuls v nitru mladého člověka - na jedné straně náchylnost k barbarskému divošství, a tíhnutí k mysticky nevyslovitelnému na straně druhé.
V době, kdy se pohledná číšnice Markéta Adamcová dala poprvé unést vlnou nadšení pro Pop-Music, vlasatí mládenci ze skupiny Beatles se vraceli od indického guru. U jeho nohou se toužili napojit moudrostí Východu. Nyní šířili kolem sebe znatelný mysticismus. Hlásali nejstarší poselství lásky a míru, smíchu a důvěry v božstvo, poselství důvěry v bezstarostnost, v úsměvné dětství a prostomyslnost jako vrcholné životní hodnoty.
A představitelé Rolling Stones ? O co méně byli zaujati temným mysticismem, o to drsnější, dravější a zemitější byla jejich okázalá provokace.
Sotva se objevila na pódiu skupina Sex Pistols, hned šokovala masy parafrázováním anglické hymny "God Save the Queen":

"...Bůh ochraňuje královnu
není to lidská bytost
a žádná budoucnost neexistuje...
...Když není budoucnost,
jak může být hřích;
jsme květiny hozené do popelnice,
jsme jed v naší lidské mašinérii,
jsme budoucnost,
vaše budoucnost!!!


Plnými doušky hltala i každou skladbu skupiny Pink Floyd, jakoby se tím chtěla zalknout. Jejich Dark Side of the Moon vypovídala o tom, co ji tolik trápilo: svět plný cizoty, lhostejnosti a bezcitnosti. Už začátek skladby - záznam tlukotu lidského srdce - už to ji dokázala strhnout tak, že zapomínala na všechno kolem i na sebe samotnou.
Úvodní skladba Speak To Me (Promluvte si se mnou) je vlastní krédo celé svity. Zpěváci jakoby procházejí odlidštělým světem, ve kterém se vyspělá technika a přetrvávající lidské slabosti tragicky spojují proti přirozenému vývoji lidstva. Markéta se tu setkala s odsouzením bezohledné honby s úspěchem (´Breath´ - Dech), jejímž zosobněním byl její vlastní táta; s lítostí nad zotročením lidské povahy majetkem (´Money´ - Peníze), s obžalobou osamělosti a neschopnosti kontaktu se společností (´Time´), s ilustrací ohrožení lidského nitra (´Brain Damage´ - Duševní porucha), se sarkastickou úvahou o nicotnosti člověka uprostřed vesmírných dálek (´Eclipse´ - Zatmění). Písničky, které skládal Syd Barrett měly téměř pohádkovou atmosféru: zpívalo se o jednorožcích a skřítcích, a jako z pohádky bývala někdy celá jejich logika. Stejně zvláštním způsobem působil i hudební doprovod, jehož napětí nevycházelo z dunivé smyslnosti bicích, jako u Rolling Stones, ani z energických kytarových sól, jako třeba u Cream. Všechno tu bylo docela jiné: elektronické varhany, lehounké bicí a baskytara, klouzavá kytara, elektronické efekty a rytmizovaný vokál tvořily nezávislé zvukové roviny, které pulzovaly, prolínaly se a dávaly dohromady téměř vizuální představu.
Neváhala tehdy ani na okamžik. Vydala se do parku, kde bývala disko-burza, končící obvykle na policejní záchytce pro nedovolené shromažďování. Měla štěstí. Sehnala dokonce i nahrávku Animals. Omílala ji pak až do úplného obehrání.
Co to vůbec bylo za šlágry?
Skladby s názvy Dogs (Psi), Pigs (Prasata) a Sheeps (Ovce). Společnost se tu rozpadala do tří typů. Byli tu Psi, vypočítaví a krutí, pro které je jediným smyslem života blahobytný život v bezpečí; jejich oporou jsou Prasata - sebejistá a vychytralá, bojující mezi sebou o koryto. Většinu společnosti tvořili Ovce - ohlupované, rezignující. Základní skladbový recept zvukové alchymie PINK FLOYD zněl vcelku jednoduše. Prosté melodické nápady, jaké se ihned vryjí do paměti, a které působí přirozeně a vůbec ne křiklavě. Skupina opracovává tyto základní kameny a řadí je za sebe pomocí uvolněného, ale hutného rytmu syntetizátorů elektronických kytar. Dosahuje silného účinku, který je stejně působivý jako mořské vlnobití či chrámová klenba.
Teď však Markétu vyzdvihovaly vlny pikantně prokořeněné krve do závratných výšek. Jakoby se celá rozplývala bez omezení do všech stran v mohutných kruzích. Přitom neustále zakoušela iluzi dokonalé ztotožněnosti se svým ženstvím. Celým tělem i duší jí prochvíval příval ohlušujícího dunění baskytar a strhoval ji do pestrého víru. Připadala si jako královna tvrdého rocku Lee Aaronová - tmavovláska ze Země javorového listu. Byla to ona - slavná Lee, která vybízela mladé dívky ve víru rytmu k jakési obezřetnosti:

"Jsi žena. Tak si musíš dávat pozor! Hlavně na to, co a jak děláš, aby tě lidé uznávali."

V póze nesmlouvavé pravěké lovkyně se pak představila rockovým fanouškům na obalu LP desky Metal Queen. A jak po stránce vzhledu, tak po stránce hudební se Lee Aaronová snažila prosadit tvrdošíjnou heavy-rockovou dravostí: řezavý kytarový riff, převážně šlapavý rytmus a vykřičený refrén s výraznou melodií.
Ztřeštěný rock působil na Markétu magicky. Nacházela se zosobněna v postavě Chrissie Hyndeová, prožívající život podle Kerouaca. Doma jen oznámila ve stylu Janis Joplinová:
"Než tady prosedět celej život u televize, ať mi radši někde ve světě urazej hlavu..!"
Pak už uháněla kamsi na druhý konec světa. Její skupina Pretenders zprvu ovšem dvakrát nenadchla.
"Hrají falešně - a Hyndeová? Ta není ani ryba ani pták - ani na kytaru moc neumí - tak co chcete?"
A přitom Markétě byla tak blízká. Zvuk kytary v Lovers of Today měkce ovíjí zpěvaččin hlas, a ve zdvojení tká jemné předivo harmonií. Nikdy nemusí chodit daleko pro ostré slovo. Je něžná i přisprostlá. Tak zpívá Chrissie. Elasticky a skvěle frázuje a ohýbá slova nejnečekanějším způsobem.
Markéta v nich cítila, že je vyslovuje nezávislá bytost, které zápasí s mužem a o muže. Cožpak nezpívá: "Nikdy nebudu mužem v mužském světě..."? Cožpak se v nejednom songu nezamýšlí nad vztahy mezi láskou, odpoutaností a vnitřní svobodou?
Markéta byla kdykoli ochotná zajamovat si v jejím duchu. Zrovna tak, jako vnučka indiánského náčelníka cestovala z Nevady do Texasu, aby vyslovila svůj dík zpěvákům skupiny Iron Maiden. I ona byla plná takového nutkání jen co se dala uchvátit jejich písní Run To The Hills:

"Bílý muž přeplul moře / přinesl nám bolest a bídu
vyhubil naše kmeny / vzal nám naši víru.
Bojovali jsme s ním tvrdě ...
Ach, zda ještě někdy poznáme svobodu.
Utíkej do hor / utíkej o život!!!"


Zrovna tak jako středověkým sektářem na přelomu tisíciletí zachvívala pověrečná hrůza z blížícího se konce světa, neboť přijímal apokalyptické vize spíš srdcem než rozumem, takovou náladu vzbuzoval na konci druhého tisíciletí zpěvák Bruce Dickenson. A nejen on, ale celá skupina Iron Maiden. Hned v úvodu písně The Number Of The Beast řezavým hlasem prozrazoval magické číslo příšery, za níž se skrýval samotný ďábel: 666. A pak jak černý havran krákoral v desetiosminovém taktu motiv shodný s tradicionálem When The Saints...
Jenomže nyní - nyní celé to zběsilé furiantství v Markétě jaksi ochládalo. Čím to ?
Čím to, že vzmach unášející vzhůru na pódium už není ta spontánní? Jak to, že už nevychází z mladých srdcí tak, jako dříve?
Vystřídal ho vnější nátlak a byznys výrobce.
A tak se Markéta nechává už jen hypnotizovat nebo i nudit. Dává se unášet na vlnách disco-stylu. Vzmach strhující mladistvé samostatnosti v tvorbě a prožívání hudby však z této zmatené směsi dočista vyprchal. Nicméně působilo tu ještě cosi hrozivějšího a závažnějšího. Tatáž droga, která ji vynesla vysoko nad oblaka, do říše snů, ta ji nyní nezadržitelně strhávala dolů. Světla pohasínala a zvuky slábly. Padala dolů, do temné propasti.
Napřed ji zaplavila hrůza. Celým tělem a duší otřásl strašný úlek. Spatřila snad rozevírající se podsvětí. Vypadalo to jako čelisti žraloka z filmu Richarda Zanucka a Stevena Spielberga:

Kamera se ponořuje pod hladinu a divák napjatě čeká. Vidí však jenom bezbranné dívčí tělo. Kamera se v tu chvíli sama proměňuje v onu neznámou hrůzu. Spolu s divákem ztrnule sleduje svou oběť, docela maličkou, jak se křečovitě zmítá daleko na hladině. Potom tělo děvčete začíná rychle nabývat svých rozměrů, obluda se k němu prudce blíží. Není záchrany, nastupuje neodvratný konec...
Moře je opět klidné. Znovu je ticho. Ale úděs narůstá. Protože divák dosud nezná jeho příčinu.
Další obětí neznámé obludy se stává malý chlapec, který se vzdálil od břehu na nafukovacím lehátku. Úděs je stejný, přestože k tragédii dochází za bílého dne...


Zrovna takové hrozivé Čelisti a za nimi temný jícen se nyní rozevřely před Markétkou. Strašlivý úlek ponenáhlu ustupuje smutku poraženého člověka, pasivně rezignujícího na svůj další osud.
To už se jí v paměti objevovaly obrysy známé smutné betonové džungle jejího mládí: balkón o rozměrech dvakrát jeden metr - místo jejích nejrannějších osamělých her, přerývaných ranními úleky při každodenních únosech do jeslí, kde se v polospánku ocitala v neznámém prostředí s cizími lidmi.
Nato si vybavila hry v pravoúhlých, šedých ulicích - ty hry, které nebyly nikdy dost klidné na to, aby se jim jeden mohl bezstarostně oddat. Uprostřed každé hry trčelo jako ostré skalisko houkání autobusů a drnčivé kvílení tramvají.
Pak tu byly najednou sklepy s partou drsňáků. Z dálky slyšela doléhat refrén songu Panelák:

"...Panelák - mraveniště lidí
Panelák - skrze stěny vidí
Panelák - na panelu panel
Skrývá spousty těl..."


Vzápětí se jí vybavila klec plná přísných masek, strohých příkazů a vtíravých ponaučení. Dívala se jim vyzývavě do očí, jakoby chtěla prohlédnout masku, ale našla za ní pokaždé jen zmačkaný chuchvalec Rudého práva a cárů Makarenkových spisů.
Tohle už znala z domu. Matka byla přece jedna z nich - učitelka - právě tak nechápající a nemohoucí. Otec byl plně zaujat svou prací a politickou kariérou. Ve svém podniku si připadal jako kapitán zámořské lodi. Kdysi ho snad litovala. Potom však už nemohla dál. Její světovost a zaměření ke hvězdám tolik kontrastovala s všední prací táty.
Několikrát se pokusila utéci. Potloukala se s partou po lesích. Zbyl pro ni jenom Domov mládeže. Jediné světlé místo, které jí teď vytanulo v mysli, zaujímal v tom domě cizoty a smutku Staníček Cejpek.
Přišlo jí to jaksi samo od sebe a najednou vedle sebe seděli. Zdálo se jí, že je to takový prosťáček a připadal jí jako oloupený o to, co nikdy sama pořádně nepoznala. Co to bylo? Pohlazení?
Standa v ní vycítil v spřízněnou duši. Otevřel jí své nitro. Nikdy ho nepodfoukla. Vodila za nos jedině dospělé. Standa byl malý a zdál se být spojenec. Měla nad ním jakousi převahu. Bylo jí necelých čtrnáct, kdežto jemu o rok méně.
Vypravoval jí: "Máma chce tohle, a táta říká něco jiného...chtějí se rozejít... a já bych tak rád, abychom všichni společně -
Smutně pokyvovala hlavou a pak řekla:
"Velcí jsou mrchy. Ještě tak na každém kroku člověku kázat, co se má a co se nesmí, nebo nás mlátit, - a přitom by sami často zasloužili, - a Voráč, který šéfuje tomuto děcáku, jakbysmet."
Nemohla tušit, že stárnoucí ředitel Voráč byl už nejednou terčem nejen od politických orgánů, ale dokonce i od svých podřízených:
"Soudruhu, vždyť ty zaujímáš ve výchově mládeže netřídní stanovisko! Dnešek patří výchově prací v kolektivu!" Voráčovi by bývalo zlomilo srdce, kdyby měl opustit práci, která se mu stala koníčkem a smyslem života.
"Musíš, soudruhu, studovat Makarenka!"
Přestal okřikovat vychovatelky, které šly na ty malé prevíty víc než přísně: "Platí na ně jedině tvrdá ruka! Důsledně kontrolovat práci v zahradě."
A přece u něho Markéta tu a tam nalézala jakous takous oporu, když se k němu obracela ve chvílích, kdy přísnost a tvrdost ústavní výchovy přesahovaly meze. Ovšem nebyla to moc spolehlivá opora. A tak nejednou řešila své trampoty po svém: útěky z Dětského domova, toulky po lesích a koupalištích. Tam zakoušela blahý pocit svobody a volnosti. Pokaždé se to ale nějak zvrtlo a šup - zpátky do "děcáku". Tam ji čekala osvědčená práce v zahradě pod dohledem vychovatelek.
Po posledním útěku však Markétou ještě víc otřásla jiná událost. Malý Standa se totiž pokusil o sebevraždu. Naštěstí ho včas objevili v koupelně. Podařilo se ho zachránit.
"Já už jsem to nemohl vydržet", svěřil se jí, "Byli tady naši - máma i táta. Jeden pomlouval druhého. Pořád mi omílali: ´Viď, že mě máš rád? Táta nás zradil! Nechal nás kvůli cizí ženské!´ - ´To víš, máma, nikdy mi nerozuměla. Nechápala mne, ani tebe. Špatně se o tebe starat. Proto jsme ti musel najít novou maminku. To je ta pravá, ostatně řekni sám, kdo ti koupil koloběžku?! Já nebo máma?´ - " rozplakal se a vzlykal: "A ty - ty jsi - taky - byla pryč!"
Ponenáhlu Markétiny smutné vzpomínky ustupovaly před podrážděností. Otevřela oči. Oslepila ji zář nemocničních světel. Maska kyslíkového přístroje jí svírala obličej. A přece měla pocit, že se už už udusí. Skláněl se nad ní nějaký lékař. Cosi říkal. Pak zaslechla:
"Mluvte! Jak se to stalo?", a hned uvolňoval masku kyslíkového přístroje.
Mlčela.
"Co jste si píchala? Stačí mrknout. Zachráníme vás. - Ale musíme vědět -- "
´Zachránit?´ napadlo ji, ´a před čím?´
Znovu jí přiklopili masku na tvář.
Zavřela oči. Divoké vize se jí však stále proháněly před očima.
"Kde vězíš tak dlouho?!" zahučel na ni kuchař.
Mlčela.
"To seš už zase pod párou, nebo co?!"
Začala spěšně umývat nádobí. Vzápětí se kuchyní rozlehly zvuky tříštícího se nádobí. Šéfkuchař zařval:
"Zmiz od toho! Jdi se vyspat!"
Vytratila z kuchyně.
Horečně se snažila najít snovou říši hard-rocku. Před očima se jí zaleskly světelné efekty. V uších zazněly divoké zvuky IRON MAIDEN, jenže jaksi už ji jaksi nepostupovaly jako tenkrát.
Kdy tenkrát?
Když ji parta vytáhla z kuchyně na pódium, nebo snad tehdy, když jí Standa poprvé nabídl ´koktejl´?
Nevěděla.
Najisto však věděla jedno: že jí po celém těle pochodují zástupy brouků - vůbec ne Beatles - ale odporné slizké havěti, lezoucí jí všude, a to bez jakéhokoli rytmu. Otřásala se hnusem a odporem. Divoce ssebou házela na posteli. Museli ji připoutat.
Cítila se jako odsouzená k smrti, všemi zavržená a prokletá. Zdálo se jí, že to peklo trvá nekonečně dlouho, a okamžik smrti ne a ne se dostavit.
Uprostřed změti útržků bludů a halucinací se však před ní začaly rýsovat obrysy čehosi úplného a celistvého. Nic z toho nechápala. Jenom nejasně cítila, že odtud vyzařuje jakési teplo a bezpečí. Sotva se objevily obrysy postavy, už k ní vztahovala ruce. Neznámá bytost jakoby trochu zaváhala, ale pak přistupovala blíže. Pojednou jí bylo vidět krásnou tvář, půvabně klenuté čelo a husté kadeře vlasů. K jejímu údivu ji tajemná neznámá obejmula a políbila.
Pocítila přitom úlevu. Také zbytky divoce vířících děsivých snů sklouzly pojednou stranou a zmizely v temnotě. Toužila se zeptat: ´Kdo jste, krásná paní?´, ale ústa jí neposlouchala. Ta neznámá jí zamávala rukou. Svírala v ní růženec s křížem. Pak zmizela. Nato usnula klidným spánkem.
Později otevřela oči: nad ní se skláněla zdravotní sestra, usmála se na ni a odběhla pro lékaře.
"Konečně", říkal muž v bílém. "Po tolika dnech bezvědomí. Teď už nám snad něco řeknete o sobě?"
Kývla hlavou.
"Jak se to stalo?"
Pokrčila rameny a ozvala se nejistě:
"Musela jsem přebrat, ačkoli - " zarazila se.
"Co?"
"Asi něco jinýho."
"Co?"
Pokrčila rameny.
"Kdo ti to dal?"
"Standa", ulétlo jí.
"Standa? Kdo je Standa? Jak dál?"
Mlčela.
"Když to nepovíte nám, dostane to z nás bezpečnost."
-
"A ještě jedna věc. -- Gravidita."
V tu chvíli si najednou všechno uvědomila. Stalo se to tehdy u Standy Cejpka na chalupě. Ještě tam byl kdosi - kdo to jen - ? Aha, už vím, mladej Voráč, - Martin. Voráče znala od vidění. Přivedl ho Standa. Znal se s ním z děcáku přes jeho tátu.
Martin nefetoval. Ani rum nechtěl. Později se ale přidal - nechtěl trhat partu. Tak to tvrdil on. Původcem byla nejspíš Markéta. Teprve pak mohl soupeřit se Standou. pokud šlo o ni. A když později zjistila, co se s ní děje, řekla to Standovi.
"Neblázni!" vyletělo z něho.
---
"Dáš to pryč, že jo?! - Taky jak jinak?!"
"Bude to asi něco stát."
"Co tě nemá!", vyjel na ni, "Od Černobylu se to přece dělá skoro na počkání."
"A - co kdybych - si to třeba - chtěla nechat?" zkoušela ho.
"To na mě nehraj!"
Pokrčila rameny:
"Co já vím, co bude?"
Za několik dní s tím vyrukovala zase na Martina. Hrála to? Spíš sama nevěděla, kdo to byl. - Anebo jí možná jaksi dělalo dobře sledovat, co to dělá s tím siláckým protějškem, když se octne tváří v tvář ženství v celé jeho plnosti. - Anebo se v ní snad hnulo něco lidského, co by jí říkalo: ´Člověk přece přichází na svět, aby žil´; něco, co ji hnalo hledat někde oporu, přístřeší, bezpečí pro nový život. Nebo snad doopravdy chtěla jen těžit z jejich choulostivé situace a získat nějaké peníze? Bůhví.
Martin zkoprněl. Tohle mu vyrazilo dech: ´Maturita na krku, a teď tohle!´
"Je tu ještě možnost dát si to vzít", řekla protahovaně. Bohužel nenašla u Martina žádný odpor, který by to zamítl. Jen zoufalé kývání hlavou:
"To je ono! Musíš to dát pryč! Seženu ti peníze!"
Něco pobral doma, něco prodal, ale pořád málo.
"Víc ti dát nemohu."
"Jakto?"
"Musím mít něco pro Vlastíka."
"Proč?"
"Na další dávku."
"Jo táák."
Už byla doma. Vlastík Klaus je měl všechny v hrsti. Všichni platili, i ona.
Náhle jí blesklo hrozné podezření: ´Vždyť on - Standa mi dával poslední injekci sám. To byla ta dávka, co se mnou tak zacloumala! Chtěl se mě snad zbavit!?"
Jasně si to vybavila, jak se ve sklepě kácela na tlustý kus molitanu na spaní. Jenže to už její vzpomínku surově rozervaly abstinenční příznaky. Celá se roztřásla. Vůbec nepostřehla, jak přicházely sestry, doktor a za ním kdosi další v bílém. Teprve až odezněly největší obtíže, uviděla, jak si ji přeměřují.
Cítila, jak si ji všichni prohlížejí jako cizokrajné zvíře. Kdosi se jí něco zeptal. Rozplakala se pláčem, v němž se střídala sebelítost s úzkostí.
"Jasný případ", ozval jeden z lékařů.
"Myslíte?"
"Sebepoškozování pomocí drog."
"Nemusí to být tak jednoduché", mínil kdosi, "Někdo jí mohl dát nějaký pokoutně vyráběný trhák..."
"To se uvidí."
"Třeba nám to sama řekne, až se uzdraví."
"Jestli se uzdraví - " podotkl muž v bílém, "protože ji tu nemůžeme držet násilím" a obrátil se ke Markétě:
"Měla byste si uvědomit, že jste vážně nemocná. Máte poškozený mozek a narušenou psychiku. Ztratila jste schopnost vlastního jednání. Nemáte soudnost, náhled choroby. Kdyby to bylo právně možné, bylo by nejhumánnější zasáhnout i proti vaší vůli. Sama si totiž neumíte už poradit. Jste skoro odsouzená k smrti, pokud se sama nepodrobíte léčbě.

2. Opojení disciplínou
Před správní budovou podniku zasvištěly brzdy černé limuzíny. Z ní se vyvalil nový ředitel, soudruh Adamec. Rázným krokem zamířil ke kancelářím. Křepkost jeho pohybů kontrastovala s neforemností jeho 140 kg živé váhy.
"Tak co se tady děje?!" zavrčel nerudně na vrátného a - aniž počkal na odpověď - míjel vrátnici. Zatímco rázoval do kanceláře, brblal pro sebe:
"Tohle že má být nějaká silnice?! To je nějaký příchod ke kancelářím vedení?! Ještě že jsem se tady včas objevil! Všechno by tu zpustlo. Všechno by se rozklížilo. Ale to se změní! - a rychle!!" vrčel polohlasem, zatínal pěsti a brblal si dál:
"Tady musí být přistávací plocha pro vrtulník! Všechno se bude řídit z vrtulníku! - a vysílačkami! Jiné cesty není! Na to už dohlídnu!!"
Pohrdavě přihlížel uskakující postavičky svých podřízených, jakoby to skoro ani nebyli lidé: "Hlupáci! Co tihle vědí?!", vrčel si pro sebe. Načež se zamyslel nad tím, co to dalo námahy prodrat se do této pozice.
"To by nikdo nepochopil, co to stálo a stojí", zahučel si pro sebe. A nebylo to také nic k chlubení: cesta vedla přes ložnici tajemnice z obvodního výboru, přes nekonečné ponocování ve vinných sklepích a pivnicích s tajemníky a funkcionáři, a přes jejich neomalené a sebevědomé přijímání Adamcových desátků a hostin.
Ať už si to Adamec uvědomoval víc nebo méně jasněji, rozhodně pokaždé vyháněl z mysli představu, že podněcovatelem jeho honby za mocí je jeho manželka. Stále ho popichovala:
"Copak nemáš na víc, než na tak ubohou kariéru?!"
"Ale jo, jo, jo", umlčoval ji pokaždé stroze, jenže osten výčitek v jeho nitru uvízl.
Snad jediný Vrtík, původně osvětlovač v divadle, nyní sluha pro všechno, vždy ochotný propůjčit se ke každé zlodějně, jedině ten se možná přiblížil k pochopení jeho jednání, když si vybavil první scénu ze hry Alfreda Jarryho Ubu králem:

Matka Ubu: "Cože, otče Ubu, jste snad spokojen se svým osudem?"
Otec Ubu : "Bývalý král Aragonie, co byste chtěla víc?"
Matka Ubu : "Cože! Vy jste přece býval králem a teď se spokojíte s tím, že...!?"


Teď však Vrtíka vyrušil podivný zvuk.
"Hmrrr!" zamručela bytost v popředí, která si tak dodávala kuráže a dodala nasupeně: "Chlapi! - Svolal jsem vás - Hmrrr! - protože tak už dál nejde! Tady začne vojna! " a udeřil pěstí do stolu. Chvíli ještě zlověstně koulel očima a kochal se pohledem na krčící se vedoucí provozů a sekretářku.
Nato se ozval rozhodně:
"Důležité je vědět, kdo za co může, a kdy svoláme jakou poradu! Bez porad to nepojede! Když to nebude někde šlapat, tak to musíme projednat. Jiná cesta není možná! Jinak bychom se dostali tam - kde jsme. A to si, myslím, nikdo z nás nechce! - Hmrrr! - Zkrátka ty stavy, které tady trvají už léta, jsou prostě neudržitelné!"
"Co tedy konkrétně?" ozval se ekonom.
"Aby bylo každýmu jasný!" zařval Adamec, "Nechci dělat žádný monstrprocesy, ale jestli se lidi rychle nevzpamatují - tak asi jiné cesty nebude, protože - "
Byl by pokračoval dál ve své výhružné samomluvě, která měla napříště zaplnit většinu porad trvajících někdy až celou pracovní dobu, nebýt zvonění telefonu.
Adamec strnul. Vzápětí se chytil za hlavu a hystericky vybuchl:
"No, to ne! Tohle už není pro člověka! Kdepak! Toto ne!"
Popadl zlostně sluchátko a chystal se setřít a rozdrtit slovy jako balvany toho opovážlivce na druhém konci drátu. K překvapení všech se ale jeho rozzuřený obličej roztáhl v úsměvu a docela zakulatil:
"To seš ty, Věrunko?", spustil, jako když medu ukrajuje, "No pověz, co od nás potřebuješ?" Na chvíli se odmlčel, zakoulel očima a pak s úslužným úsměvem opakoval po ní:
"Všechno. Jistě - jistě - jistěže. Pro tebe všechno. To víš, že jo. A kolik toho - ano. Co nejvíc. - Budeš to mít na výboru za půl hodiny. Spolehni se. Tak zatím čest - čestíček!"
Vrtíkovi vytanula v hlavě scéna z Jarryho hry:

Král: "Otče Ubu, chci se ti odměnit na četné služby, a jmenuji tě hrabětem."
Otec Ubu: "Nevím, jak bych poděkoval."
Král: "Neděkuj mi, otče Ubu, a dostav se zítra ráno na velkou přehlídku."
Otec Ubu: "Budu tam, ale račte přijmout laskavě tuhle..."


"Chlapi! Představte si", zatvářil se Adamec pohoršeně, "Ta kráva zas něco chce. Tohle už není pro člověka." Načež zařval: "Jaróóó! - Kde ten chlap zas vězí?!"
Jeho řidič vzápětí nahlédl dovnitř:
"Volal jste mě?"
"Hmrrr!", zahučel ledabyle, "Zajedeš na výbor! Zavezeš tam nějaký propagační materiál. Ale hned! Oni to naléhavě potřebujou. Tak fofrem!"
Sotva řidič odešel, snažil se Adamec vzpomenout, o čem před tím mluvil, ačkoli to bylo docela jedno. Nepodařilo se mu to. Tak alespoň láteřil:
"Takhle se to nedá dělat! Tyto stavy jsou neudržitelné! Ne, tohle je moc na jednu kotrbu!"
Načež se obrátil k náměstkovi Cejpkovi:
"Řekni k tomu, Rosťo, taky něco! Seš přece náměstek!"
Ten se probíral z prvního úleku a začal usilovně mávat rukama. Vykoktal:
"Každý bude muset šlápnout do pedálů, fakt chlapi - "
Adamec vypálil:
"Prosím tě, buď už ticho, nebo se zblázním!" Ekonom byl starý poživačník a zloděj. Většinu Adamcova projevu s úsměvem klimbal. Kupodivu se však uměl v kritických situacích probrat a mazaně popíchnout Adamce proti některému z účastníků porady, a na toho se pak snášely Adamcovy hromy a blesky.
Nyní však jevil zájem o sukni sekretářky Novákové. Jako obvykle, předstírala, že píše zápis, a kupodivu jí ekonomova nenechavá ruka pod stolem vůbec neznepokojovala. Až později na něho zahrozila prstem. Nepomohlo to. Nahnula se k němu a zašuměla mu do ucha:
"Až potom, Edouši."
Načež se znovu dala do předstírání psaní zápisu. Ve skutečnosti se však začetla do Případu nedbalé nymfy:

Della Streetová pohlédla na svého zaměstnavatele se zvednutým obočím.
Mason řekl zachmuřeně: "George S. Alder začíná utahovat šrouby. Přece jen to děvče bylo návnadou v pasti, kterou na ně políčil."


Vzápětí jí vytrhl z četby Adamec, který zrovna ukončil jednu část své samomluvy slovy:
"Chlapi, já vám to říkám, jak to je. Já nedovedu lhát a to je ta moje slabost. Nováková, dejte to do zápisu!"
´Trouba´, řekla si, přehodila si obráceně nohu přes nohu a četla dál svůj Případ.

"Je nadšeným zastáncem judikatury založené na precedentech", řekla Della, "myslím, že kdyby se dostal před skutečně novou situaci, asi by omdlel.

Nováková zvedla oči od Případu a přemýšlela nad slovem precedent, jenže marně.
Počáteční napjatá a nejistá atmosféra v souvislosti s příchodem nového ředitele, upomínajícího celým svým vystupováním na úsloví nové koště dobře mete, ponenáhlu ustupovala.
Vrtík učinil objev při probírání reklam na mixéry, kde se dočetl:
Úlevu a radost - hospodyňce
užitek - celé rodině
přinese mixér ETA MIRA


Jednání porady se zatím přehouplo k dalšímu bodu programu. Vedoucí provozů měli podat jakési zevrubné hlášení o tom, co se děje na jejich úseku. Znenáhla se však i tento bod jednání, vyhrazený technikům, změnil v poměrně jednolitou samomluvu soudruha Adamce.
Vrtík mezitím objevil novou reklamu.

Proč
bychom
se netěšili
když nám
ETA
KOMBI
šlehá
mixuje
mele kávu a
příslušenství
hněte - míchá
vymývá láhve
brousí nože a nůžky.


Ušklíbl se: ´Akorát, že není k mání.´
"Hloušku!", houkl Adamec na mechanizátora, "Víš něco? Víš houby, že jo?!"
"Ehm", ozvalo se rezignovaně.
"Aspoň seš upřímnej", řekl pobaveně Adamec, "No, chlapi, jedeme dál."
Energetik se rozpomenul na cosi z Camusova románu Mor:

"...bylo to jen kolektivní drama...nejhorší byl pocit odloučení a vyhnanství a s ním související strach...všichni byli skromní...ztratili paměť i naději a usadili se v přítomnosti. Po pravdě řečeno, všechno se jim měnilo v přítomnost. Všichni lidé pozbyli schopnost lásky a přátelství..."

´Jak by ne´ uvažoval dál, ´kdekdo tu je živým svědkem, dokazujícím, že "Osudy dobrého vojáka Švejka" jsou nedokončeným příběhem. Švejkova maska vyzařuje bezvýhradnou ztotožněnost s vlastním osudem, ať je jakýkoli.

Vrchní štábní lékař přistoupil k Švejkovi:
"To bych rád věděl, co si teď asi myslíte."
"Poslušně hlásím, že já vůbec nemyslím."
"Himldonvetr", hulákal jeden z členů komise břinkajíce šavlí, "tak von vůbec nemyslí. Pročpak, vy jeden siamskej slone, nemyslíte?"
"Poslušně hlásím, že já proto nemyslím, poněvadž je to na vojně vojákům zakázáno."


Energetik nejasně cítil, že řešení musí přijít odjinud. Odkud? Z jiného světa.
Pojednou všichni překvapeně zírali na opovážlivce, mechanizátora, který se přihlásil o slovo.
"Co máš, Hloušku?"
"Já - teda my - myslem jsem - ehm - ", koktal mechanizátor, "že - jako - když jste jako nastoupil do funkce - "
"No zvolili jste si mě snad, né?!"
"No jistě - ale jako, že by se to mělo nějak oslavit - "
Adamec se uchechtl a zařval: "Jaróóó! Jaroušíí!! - Kde ten chlap zas vězí?"
"Asi jen na výbor."
"Ehm."
Přesto se za chvíli otevřely dveře a objevila se Jaroušova tvář s typicky nechápavým výrazem.
"Ty už seš zpátky od té baby?"
"Jé - já jsem musel něco spravovat", spustil řidič.
"Foukni do obchodu pro koňak. Peníze si vyzvedni v pokladně! A taky nějakou kávu! A pak nezapomeň na tu babu - na ten výbor! Ať nemáme maléry!"
Rázem došlo k oživení zájmu všech přítomných o dění porady. Jenom sekretářka Nováková se nedala vytrhnout z Případu nedbalé nymfy.

Della řekla s šelmovským úsměvem: "Vždycky si vzpomenu, co jste říkal, když se Jackson ženil."
"Vy jedna - takové hovory byste neměla poslouchat. Hlavně ne za takových okolností."


Z porady vyplynul jeden závěr, který Adamec nadiktoval do zápisu:
"Musí se to všechno dát do latě! Každý musí mít maršrutu!"
"A hotovo dvacet!" připojil náměstek.
"Že je to tak, Zdenku?" mrkl Adamec na Vrtíka. Ten zvedl oči od katalogu firmy Neckermann, a aniž věděl, o čem je řeč, pohotově vyhrkl:
"Jiné cesty není. Když to říkáte vy, tak to musí být pravda", ačkoli si v tu chvíli připadal zrovna jako Švejk, který jednou povídal:

"Jestli si přejou vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: ´Švejku, nepřiznávejte se k ničemu´, budu se vykrucovat do roztrhání těla."

"Bez disciplíny by se to tady všechno rozklížilo", blábolil Adamec.
"O tom žádná", přizvukoval Vrtík a hned přidal k lepšímu: "Už Švejk přece říkával: Disciplína musí bejt, jinak by všichni lidi lezli jako vopice po stromech, ale vojna z nich udělá lidi."
Brzy se stočily hovory na zdražení piva a kdosi zase vytáhl Švejkovu okřídlenou průpovídku: "Každá vláda, která zdraží pivo, nutně padne."
Všichni souhlasně pokyvovali hlavami. Jenom soudružka z kádrového oddělení pohoršeně dodala:
"Jenom ať ten Švejk moc nevykládá - on toho taky měl dost za krkem. My na něho víme taky ledacos." A všichni jí dali za pravdu.
Porada se protáhla až do večera. Nakonec s Adamcem vytrval jenom náměstek Cejpek a ekonom, sekretářku nepočítaje. "Velká trojka" se shodla na jednom:
"Všichni musí držet hubu a táhnout za jeden provaz."
Vrtík, který se zrovna vypotácel a vracel se ještě pro zapomenutý katalog firmy Neckermann, zaslechl tuto
sentenci. Mimoděk si připomenul jedno místo z Osudů dobrého vojáka Švejka:

Po jeho odchodu se kolegium tří shodlo, že Švejk je notorický blb a idiot podle všech přírodních zákonů, vynalezených psychiatrickými vědátory.

"Jardóóó! Seš tam?!", telefonoval náměstek Cejpek řidičovi krátce po půlnoci.
"Co je?"
"Přijeď sem - k šéfovi, jo?"
"Teď?!"
"Jasně! Jednačka se protáhla. Musíš starýho odvést domů. On ti zítra napíše prémie, uvidíš!"
"To chci vidět", odsekl řidič, nicméně za necelou půlhodinu se objevil nevyspalý Jarda s limuzínou.
Musel ovšem napřed ještě zajet pro opraváře, protože v podniku došlo k havárii. Čtyři silní chlapi měli co dělat, aby tu horu masa naložili do auta a odvezli domů.
Pak ještě museli odvést náměstka
Ekonom se sekretářkou přespali na ředitelském stole...


3. Volání odjinud
Zdálo se, jakoby celý ten záhadný případ, který ho uchvátil, proměnil jeho život.
Co tomu předcházelo?
Podivné okolnosti. Neobvyklé události. Michal citlivě sledoval množící se výskyt záhadných jevů a událostí. Přesahovaly meze přirozeného vysvětlení.
O co šlo?
Těžko říct. Rozhodně to všechno nebylo jen tak. Vypovídalo to o něčem, co stálo za víc, než za běžný, letmý pohled. Sotva na to upnul pozornost, uchvátilo ho to. Posléze si dokonce připadal, jakoby s ním někdo vykonával záměr, jehož důsledky nedokázal ani odhadnout.
Najednou si připadal jako strážný anděl kohosi, koho sám snad ni pořádně nezahlédl, natož aby měl možnost lépe si ho prohlédnout.
Kdo to byl? Kdy se to s ním poprvé setkal?
Vzpomínal na první okamžiky, kdy objevil jeho stopy. Bylo to už po válce. Poblíž jeho rodné vesnice se usadili potulní cikáni. Táhli krajem na vozech krytých plachtami.
U ohně se hřály cikánské děti. Sotva se objevil, ustrašeně po něm pokukovaly.
"Máte hlad?"
Jedno zavrtělo hlavou.
"Cože?! Vy opravdu nemáte hlad? - A co jste jedly?"
"Měly jsme - "
"Ale už nemáme - "
"Ta paní nám dala."
"Která paní?" rozhlížel se.
"Krásná paní."
"Zdejší?"
"Nevíme."
Mávl rukou: "Ach, vy jedni - lžete až se od pusy práší."
Kupodivu si na tu scénu ještě několikrát vzpomněl.
Proč?
Co ho na tom všem tak zajímalo?
Proč?
Snad pro zvláštní opakující se okolnosti.
Jaké? Chudé, hladové, nemocné, opuštěné děti. Naneštěstí neměl dost času o tom přemýšlet. Najednou zde byli u vesla soudruzi. Cítili se být nad jiné povoláni vydávat o těch záhadách z jiného světa svá dobrozdání.
Zatím se ale kupila jedna záhada na druhou.
´Je to tak vyjímečné´, říkal si Michal. Zvídavost a snaha proniknout za vnějškovou stránku záhadných jevů ho hnaly kupředu. Obavy soudruhů, že by mohlo jít o něco nepřirozeného, se rychle rozplynuly. Zejména, když dostal dopis od jedné ženy. Psala mu:

Doslechla jsem se, že se zabýváte záhadným případem... Mohu osobně dosvědčit něco podobného.
Můj tatínek trpěl těžkou cukrovkou. Jednu dobu mu hladina cukru nebezpečně stoupla. Nedala se žádným lékem upravit.
Obrátila jsem se tehdy na paní Zdislavu. Upnula jsem k ní všechny své síly. Během krátké doby náhle klesla hladina cukru na obvyklé procento.
Jeho lékař při kontrole spustil: "Člověče, co jste dělal? Je to možné - tak náhle? Povězte mi, co jste užíval kromě těch léků ode mne! To není samo sebou."
Tatínek se také usmíval: "Ne, to není samo sebou!"


Po těchto svědectvích a dalších důkazech nemohl už Michal vůbec pochybovat o povaze tajemného působení paní Zdislavy. Objevila se na světě právě tak, jako se zde rodí dobro, pravda anebo krása - úplně v tichosti, nikým nepozorováno - působí často pod povrchem. Stejně tak se na světě objevilo samo zosobněné Dobro. Přišlo na svět jako dítě, svět o něm nevěděl. Objevilo se v chudobě a skromnosti, a přitom to byl Pán všehomíra. Přišel nepozorovaně, rostl v ústraní, ale potom se objevil, a svým Slovem naplnil celý svět; přemohl zlo a přinesl lidem vládu Pravdy, Krásy a Dobra. A zrovna tak i paní Zdislava. Objevila se tu nenápadně a bez okázalosti, ve vzorné rodině; právě tam si zamilovala zosobněné Dobro, Pravdu a Krásu. Takový byl její životní ideál, její budoucnost, prrotože světec se rodí skrze lásku k zosobněnému Dobru.
Soudruzi však byli znepokojeni. Jak by ne. Dennodenně tu někdo provádí něco tak úžasného, že nad tím zůstává i odborníkům rozum stát. Jenže pak se vytratí. Zmizí jako pára nad hrncem. A zůstávají jen záhadné stopy. Stopy blahodárného vlivu.
Hledal ji. Pátral, jenže bezvýsledně. Nedal se však odradit. Tím usilovněji se upnul k úchvatné postavě.
"O koho jde? Kdo vlastně je ta osoba, nám všem tolik drahá. Proč nám pomáhá a jak to vůbec dělá?" ptal se znovu a znovu.
"Co je vám po tom!?" namítali soudruzi. Osobovali si totiž právo na její odkaz. Chtěli si přisvojit celé její dědictví zrovna tak, jako na cokoli jiného.
"Je to má paní."
"Jakto, že o ní mluvíte tak familiárně?"
"Vždyť ji tak jmenují všichni, kdo ji znají."
"Cha - chá! Odporujete si! Před chvílí jste tvrdil, že ji skoro neznáte."
"Ovšemže ji neznám."
"Tak proč se o ni tolik zajímáte?
"To máte těžké", pokrčil rameny, "Pro ty, kdo tomu věří, je to tajemství věčně podněcující k odhalení. Pro ostatní je to pitomost. Z nich pak ti, kdo o tom povýšenecky uvažují, ti se tomu dovedou leda vysmívat, kdežto ti, kdo to hlavně cítí srdcem, berou to jako tragedii či absurditu. Netrefí ven z té absurdity, a tak se chytají vodky či drogy."
"Proč se o ni tolik zajímáte?!"
"Je to snad zakázané?"
"Není - ale nemůžeme to pochopit, když tvrdíte, že ji skoro neznáte."
"Řekl jsem už přece, že za ni cítím jistou odpovědnost."
"Táák?"
"Nejde mi to do hlavy, kam se vlastně poděla?" vysvětloval dál. "Nechává za sebou stopy. Jenže pokaždé se ztratí jako lesní víla v pohádky."
"Co vy o ní víte?!"
Neznal ji. Možná, že o ní snil jako o ideálu věčného ženství. Kdykoli totiž žena upoutala muže pro celý život, bylo její tajemství v tom, že on s ní nikdy nebyl hotov; že ona nebyla jedinou, nýbrž tisícerou; nikoli poměrně krásnou variací věčného tématu žena, nýbrž hudbou, v níž nalezl bohatství něčeho nevyčerpatelného.
´Tohle je žena budoucnosti´ řekl si Michal a uvažoval o tom: ´Jistě nepřichází vytlačit muže z jeho postavení lékaře, učitele, kněze či dělníka, ale staví se mu po bok jako pomocnice, jako přítelkyně, jako sestra.´
"Máte to marné" vykládali mu na všech stranách. "Ta osoba, kterou hledáte, už není mezi živými."
"Vyloučeno."
"Jste snílek", domlouvali mu, "a skutečnost se vám prolíná se snem. Dejte si pozor, abyste na tuto svou snivou povahu nedoplatil!" To už skoro vyhrožovali.
"Jsou důkazy, že tady nedávno působila."
"Náhodná shoda okolností. Nebuďte naivní!"
"Nejsem. Znám několik svědků."
"Je dávno mrtvá. - Spíš nezvěstná."
Najednou si ještě víc odporovali. Už neříkali, že vlastně vůbec neexistuje, a pokud se objevila, tedy, že už je mrtvá, nýbrž jednu chvíli tvrdili:
"Vždyť my ji dobře známe! Víme lépe, než kdokoli jiný, kde se skrývá a kdo ji podporuje. Vy se o to nestarejte! To je věc našeho oddělení, abychom ji našli. My už se o ni postaráme. Máme k tomu aparát, organizaci! Až ji dostaneme, my už jí to zarazíme."
"Co jí zarazíte?"
"Všechno! Hlavně nedovolené soukromé podnikání! A obohacování se!"
"Úplné nesmysly!"
"To říkáte vy - a přitom ji ani pořádně neznáte. My máme takových šarlatánů a babek kořenářek v evidenci! To byste se divil! A věřte nebo ne - všichni jsou stejní! Schovávají se za líbivá slova o zázracích, a zatím - zatím jenom odírají důvěřivé lidi!"
"Co vy o tom, víte?"
"Všechno", odpověděl mu kdosi sebevědomě a pak nahmátl usmolený Slovník ateisty, nalistoval heslo zázrak. "Hm. Tady to máte", zahučel a strčil to Michalovi pod nos. Stálo tam:

ZÁZRAK - podle náboženských představ neobvyklý jev, který se udál z vůle nadpřirozených sil bez ohledu na existující objektivní zákonitosti...Věda zavrhuje možnost zázraků -

Aniž dočetl, sklapl umaštěný svazek a beze slov jej vrátil.
"Tak vidíte! Léčení té vaší slavné paní je podvod, založený na lidské lehkověrnosti."
"Je nezvěstná", ozval se Michal.
"Skrývá se, protože nemá čisté svědomí."
Vysmál se jim. To je podráždilo.
"Zahráváte si s ohněm!"
"Jakto?"
"Hrajete si na soukromého detektiva. Nezapomínejte, že i to nedovolená živnost. Tak pozor!"
"Jenže já se do toho musím míchat. Jinak se stane bezpráví."
"To už nechte na nás!"
"Nemohu. Vždyť právě tato paní svatého života je postižená. To ona trpí škodu."
"Co to zase melete? Jakou škodu trpí?!"
"Vždyť ona - právě tím, že se kolem ní hromadí místo úcty a vážnosti tolik pomluv a vyložených lží, zlomyslných i dobře míněných, ale hlavně lhostejnost a zapomenutí. A to není na místě. To by mělo každého nutit, aby se stále znovu ptal: kde je ta nezvěstná? Kdo to tady klade překážky jejímu nalezení? - "
"Na takové otázky nemáte právo!" zarazili ho.
Napřed ho pustili, ale doma na něho znovu čekali jiní. Odvedli ho. Kdo? Lůza v uniformách a kožených kabátech.
Marně se ptal po důvodech svého uvěznění, ale vnitřně mu bylo jasné, že trpí kvůli té nezvěstné paní, a snad i kvůli své snění o ní.

"Motiv ženství totiž", jak říká Gertruda von le Fort,"zní celým stvořením. Vznáší se jako jemné vzdálené preludium nad otevřeným lůnem panenské země. Vznáší se nad milovanou nevěstou a manželkou. Vznáší se nad každou lidskou matkou - každá je přezařována dítětem..."


Právě vězení mu otevřelo oči. Ukázalo mu nové příležitosti k prožívání žalmů:

"Je-li mnoho pronásledování, je i mnoho možností, jak se osvědčit. Kde je mnoho věnců, tam je mnoho zápasů. Prospívá ti tedy, že je mnoho pronásledovatelů, takže při mnohém pronásledování snáze najdeš, jak si dobýt věnec."

Patrně zrovna zde plně pochopil, že ta nezvěstná a hledaná není zdaleka jen pomocnice hladových a opuštěných dětí, ani pouhá uzdravitelka, ale především žena, a tedy hlavně matka.
Čtyři stěny vězeňské cely jakoby svíraly ideální prostor, v němž Michal snil o "Věčné ženě".

Všude, kde se člověk oddává - je i paprsek z tajemství věčné ženy; kde však žena usiluje pouze o sebe samu, metafyzické tajemství se vytrácí; tím, že vyvyšuje vlastní obraz, ničí obraz věčný. - Víra v čarodějnice křesťanských věků, třebaže se v jednotlivých případech strašlivě mýlila, hluboce vyjadřuje onu strašlivou hrůzu před ženou, která se zpronevěřila svému metafyzickému určení.

4. Okno v paměti
"Bezpečnost! Otevřete!"
Škvírou mezi dveřmi vykoukly dvě vyděšené oči.
"Tady to vypadá", řekla jedna ze dvou postav ve dveřích. druhý muž se skláněl nad Standou.
"Člověče, co je s vámi? Úplně se třesete! Nemáte horečku?. Měl by rychle do nemocnice!"
´To určitě´, napadlo Standu, ´leda snad pro další dávku, a pak tradá - pryč!´
"Jste Stanislav Cejpek?" ptal se muž listující v legitimaci.
"Ehm."
"Zaměstnání?"
"Zrovna - hledám."
"A táák?!"
"Znáte Markétu Adamcovou?" vystřelil ten druhý.
"Tak trochu."
"Kdy jste ji viděl naposledy?"
"Asi před půl rokem."
"Vzpomeňte si lépe!"
Mlčel.
"Tak si vás vezmeme ssebou."
"Nic jsem jí neudělal!"
"Tak proč jste jí dal ten neřád?"
"Víme všechno."
"Odkud jste to bral? Kde jste to vařili?"
Všechno se s ním zatočilo. Svalil se.
"Kluci! Je zle!" zaječel Pavel, "Markéta je vyřízená." Popadl ji za zápěstí a snažil se jí nahmatat tep. Pustil ji. Ruka jí bezvládně klesla.
"Co s ní je, k čertu?! Kolik jsi jí toho dal?" obrátil se Pavel na Standu.
"To je normálka. Asi už něco v sobě měla."
"Zavoláme doktora", ozval se Martin.
"Ty seš fakt cvok!" okřikl ho Standa.
"Co když se neprobere?"
"Proč by se neprobrala? Vždycky se probrala."
"Choďte s ní!" říkal kdosi. Martin se ji pokusil zvednout. Byla úplně bezvládná Standa s Vlastíkem se na něj chvilku dívali a pak se rozchechtali.
"Počkej", odstrčil Vlastíka.
"Potřebuje na vzduch."
"Ale jo - " přizvukoval Vlastík, pak mrkl na Standu. "My už ji zavedem někam, kde jí bude líp. Vlekli ven -
Standa se probíral. Uviděl, jak se nad ním sklání saniťák. Přidržoval ho, aby nespadl s lůžka. Vůz rychlé pomoci je odvážel do nemocnice.
Zakrátko se dozvěděl, že po doléčení má na krku prokurátora kvůli příživnictví, přechovávání a prodeji narkotik, pokus o vraždu.
´Někdo moc žvanil - asi Markéta´, napadlo ho. Jenže ta se ho naopak snažila zachránit:
"Kdepak! Určitě mi nechtěl nic udělat!"
Standovo nešťastné prozrazení však už bylo venku.
"Tak jo. Dal jsem jí to. Nevěděl jsem, že už měla něco v sobě." Navíc v abstinenční krizi pověděl všechno ostatní:
"Vaří to Pavel Zlámal a Vlastík Klaus."
"Kde to dělají?"
"U Pavla."
"Komu jinému jste to dal, kromě Markéty Adamcové?"
"Nikomu", dušoval se Standa, "víc jsem neměl."
"Ale jděte! To nám nevykládejte! Ve splachovači jsme toho našli habaděj."
Sotva dostal injekci, usnul. Spal neklidně. Zdálo se mu, že ho stále někdo budí a unáší kamsi pryč z domu, kde na něj civí jakési ošklivé masky. Kdosi ho stále strkal z jedné místnosti do druhé, jednou rukou mu dával lízátka, a druhou mu je zase bral dřív, než je stačil rozbalit a ochutnat.
V šedivém domě, kde pak zůstal natrvalo, ustalo tohle věčné dráždění a nepokoj. Místo toho tam číhaly studené šedivé zdi, plné mlčení a cizoty, zrovna takové, jaké vídával z balkónu paneláku.
"A co jsme mohli dělat?" krčila rameny paní Cejpková, "Museli jsme ho dávat do jeslí. Jak bych jinak mohla dokončit vysokou školu? Copak to jde bez jeslí? Při těch zaostalých službách u nás? A co teprve, když mi ten můj utekl s tou svou - !? Že jsem neměla studovat vysokou? Jenže kde bych dneska byla, když mě ten můj nechal?"
V novém prostředí se mu zdálo, že má rád Markétku. Byla mu tolik blízká. Byla to však jenom nová iluze. Člověk, který nezakusil v dětství štěstí být milován v kruhu vzájemně se milujících osob, takový člověk možná dokáže milovat, ale pokaždé spíš jaksi mlhavě, zatímco při konkrétních projevech lásky bude vždy náchylnou zakoušet jakousi neobvyklost, cizotu. Takový se může snáze, než kdokoli jiný znetvořit v bezcitného surovce a cynika, schopného sáhnout na život sobě i druhým.
Standa si někdy připadal jako Nick Jagger ze skupiny Rolling Stones. Imponovala mu už jeho vzpurná póza, s jakou rozvíjel intonační a výrazový kontext blues až do jakýchsi hlasových grimas. Vyhovovalo mu, že člověk nemusí rozumět anglickým textům, a přesto správně vytuší správně vytuší, o co jde. Vyhovovalo mu, že zpěvák by se mohl zrovna tak dusit nenávistí, ale že místo toho se jen satansky vysmívá. Přitom býval Jaggerův zpěv občas přehlušován hudbou do té míry, že mu skoro nebylo rozumět. Uchvacovala ho závěrečná výbušná skladba nahrávky Fingerprint File. Jak ta jen byla napěchovaná sugestivním, monotónním rytmem, do něhož se kytarové riffy prolínaly s Jaggerovými výkřiky.
ROLLING STONES se ve svém pokusnictví obírali s pocity neuspokojenosti, frustrace a znechucenosti životem. Vyjadřovali to prudkými a agresivními nahrávkami, které měly ráz výkřiku spojeného s ďábelským šklebem. Právě tak tomu bylo ve Standově oblíbené nahrávce I Can´t Get No Satisfaction.
O náboženství neměl valné mínění. Jenže na rozdíl od mámy, která se s tímto přežitkem okázale a demonstrativně rozešla, když se v době dospívání hlásila na pedagogickou fakultu, Standa vyrostl už v prostředí lži, neupřímnosti a protináboženského běsnění komunistů.

"Musíme vychovávat mládež v duchu pevného, bojovného ateismu! Vědecko-ateistická výchova je proces kritiky a vyvracení náboženského chápání světa.

Tak zněla výchozí deviza třídní učitelky ve škole, zrovna tak, jako ředitele Voráče z Dětského domova.
Bylo tedy skoro samozřejmé a zdánlivě spontánní, když se Standa nechával unášet zajíkavým smíchem zpěváka skupiny Rolling Stones.
Prožíval onu část svého života, kterou mu bylo dopřáno odkrýt, zdaleka ne tak pod dojmem toho, co mu dala rodina a škola a Dětský domov, jako spíše pod náporem masových sdělovacích prostředků, hudebních a video nahrávek. Tam se ovšem častěji a snáze objevil sex a porno, jenom ne nic, co by se týkalo náboženství - snad leda Goddardúv film líčící Pannu Marii jako cizoložnici. Pohrdal náboženstvím, o němž se nikdy nedozvěděl. Film Ve jménu růže mu podbízel názor, že za náboženstvím je pouze jediné - neuspokojená pohlavní touha.
Nechával se unášet proudem písničkového toku, záchvěvy a rytmem nahrávek a videoprogramů. Vůbec mu přitom nepřipadla na mysl rafinovanost těchto prostředků manipulace mas přitažlivými a dráždivými tvary, která snad dosáhla vrcholné virtuozity ve Formanově filmu Vlasy a jeho hudebním doprovodu.
Od banálních Dietlových seriálů á la Nemocnice na okraji města a jiných limonád typu ´neprůstřelný major Zeman´, které sledovali v děcáku, přeskočil Standa rovnýma nohama do švédských a německých pornočasopisů, do Playboye, k Jamesu Bondovi, agentovi 007 anebo do říše Souvestreova Fantomase.

"Fantomas je schopen přivodit výbuch parníku a svévolně zabít stopadesát lidí, když mu takové drama umožní prohlásit se za mrtvého a sprovodit tak ze světa jednu ze svých tváří, osobu přitom tak těžce kompromitovanou, jako je ..."

Standa byl plný protikladů. Fakt je, že mu nebylo ještě ani čtrnáct, když poznal, že to, co vykládají ve škole, v děcáku, a konečně i v televizi a v novinách, je zhola něco jiného, než samotný život. Major Zeman a kapitán Kloc jsou právě tak blbá lež, jako hra na zpovědnici v rubrice Dopisy Sally v Mladém světě. Dychtivě se tedy vrhl na to nejsvůdnější z druhého konce světa. Jenže ouha - pro ruce bylo většinou jen to nejlevnější - odpadky a pomyje. Nedopadnutelný zločinec z románu Fiakr noci mu učaroval.

Do ohlušujícího praskotu se rozléhaly srdcervoucí výkřiky, zoufalé volání a žalostný nářek.
Co se zase stalo?
Po nadlidském úsilí vyskočili Juve a Fandor ze skluzavky v místě, kde křižovala se schodištěm...Ve dvoraně spatřili dav, který ssebou zoufale zmítal, lidské stádo, jež zmateně prchalo s vytřeštěnými obličeji.


Byl okouzlen představou věčně unikajícího génia zla, jakou mu nabízel tento levný brak. Dokonce ani v době, kdy se ocitl na lavici obžalovaných pro pokud o vraždu Adamcové, ani tehdy se nedokázal vymknout z tohoto svého snu. Tolik mu podléhal. Tolik se se do něho vžíval.
"Popírám obvinění", tvrdil drze do očí vyšetřovatelům, prokurátorovi i soudci.
"Odporujete si. Vypověděl jste přece před vyšetřovateli, že jste jí dal injekci s drogou."
"To bylo jinak. Řekl jsem to pod nátlakem. Vyšetřovatelé využili mé abstinenční krize, kdy jsem naléhavě potřeboval dávku. Neměl jsem motiv."
"Měl jste motiv. Chtěl jste zbavit dívky, kterou jste přivedl do jiného stavu."
"To není pravda. Miloval jsem ji. Vím, že nejsem žádné neviňátko, ale pokus o vraždu si nenechám přišít. To tedy ne!", vyhrkl sebevědomě Cejpek a připadal si v tu chvíli jako Fantomas v příběhu Červená vosa.

Bandita zařval: "Můžete mě obžalovat ze všech zločinů, které vám napadnou, ale zakazuji vám tak lživé obvinění. Jsem-li zde, je to právě proto, že jsem vůbec neměl účast na smrti lady Belthamové. Mám zajisté na svědomí mnohé vraždy a neskrývám se s tím, jsem povznesen nad osud, a vy mě tak hned neuslyšíte škemrat o milost. Je však jedna věc, kterou bych nikdy nemohl připustit, a to je být obžalován z toho, že jsem zabil ženu, kterou jsem miloval...


Otřásající detonace a děsivé scény zločinů Fantomase se mu v mysli slévaly s představou Michaela Jacksona. Songy Jacksonovy ´PĚTKY´ byly dvouminutovými detonacemi. Jejich balady uklidňovaly zlomená srdce teenagerů.
Sólový singl Michaela Jacksona Got To Be There obsahoval potřebnou dávku melancholie. jemný zvuk kytarových strun, ťukající spinet a zvonkohra - přesná to střelba do Standových citů. A co teprve Jacksonovo sólové album Thriller !
Standa se zachvěl, protože zrovna v tu chvíli s ním zatřásl soudcův řízný hlas:
"Máte to marné, Stanislave Cejpku! Vaši spolupachatelé Pavel Zlámal, Vlastimil Klaus a Martin Voráč, které jste prozradil během protidrogové léčby, vám to oplatili stejnou mincí."
Zatvářil se nechápavě.
"Vypověděli, že Zlámal vyráběl drogy a Klaus je prodával dál, právě tak jako vy. Našli jsme zbytky."
"No a?" pokrčil rameny.
"Záměrně jste předávkoval Adamcovou, abyste se jí zbavil. Viděli vás, když jste jí dával injekci."
"To není pravda!"
"Voráč chtěl volat doktora. Vy jste odmítli. Místo toho jste spolu s Klausem vyvlekli bezvládné děvče z té vaší sklepní díry a odtáhli jste ji do parku. Neposkytli jste jí první pomoc!"
"Ne! Tak to nebylo!" vyhrkl Cejpek, "Volal jsem anonymně záchranku. Řekl jsem, že v parku leží nějaká ženská."
"Tak vidíte. Tím jste doznal zbytek pravdy."
Ušklíbl se a pohodil hlavou, až se mu rozhoupala náušnice v levém uchu. Provokativně tak předváděl svou touhu být jiný, odlišný a blízký tomu, co mu bylo z duše protivné, nicméně ve snaze o recesi přece jen dost blízké. Dával to najevo celým svým teatrálním střihem a účesem vlasů, vysokými kořenými holinkami, černou koženou bundou ornamentovanou kovovými cvoky.
Tohle nápadné zdobení, mající upoutávat pozornost zejména starších a vzbuzovat jejich pohoršení, nelibost, ne-li dokonce hnus, posilovalo jeho ješitnost a pýchu. Tohle už nebyly jen módní výstřelky, směřující k upoutání pozornosti opačného pohlaví. Šlo o předvádění skutečné sexuální úchylky tak, jakoby by byla pravá, a to ve snaze šokovat všechny starší, mající ve společnosti vážnost, postavení, peníze, prestiž a dokonce i monopol na to, dávat všemu, co s tím souvisí, nálepku normálnosti.
Sotva byl ale usvědčen, v nouzi a v zajetí pocitu ohrožení, zmohl se narkoman se svou oslabenou vůlí jedině na to, že se poddával duševní nemoci. Zkrátka jakýmsi volným pádem klesal do zajetí schizoidní psychózy, navozené vlivem drog.
Zdálo se mu, že právě tak uniká svém u dotěrnému okolí, což naopak v jeho okolí vzbuzovalo rozladěnost a neklid. Cítil se být nesmírně blízko svému nepolapitelnému hrdinovi příběhu, nesoucímu název Fiakr noci.

Oba muži, pádící za Fantomasem, probíhali různými odděleními, jak jim přicházela do cesty. Šířili kolem sebe hrůzu..."


Vnější zamřížovaný svět se však prodíral do jeho snů stále dotěrněji.
´Dostat se tak aspoň do lakovny´, uvažoval Standa, ´jistě by se tam našlo trochu toluenu. Nebo mít tak aspoň Indulonu na pečení topinek, o obvaru z banánových slupek ani nemluvě.´
Vybavila se mu vzpomínka na jedno táboření v přírodě. Vařili tehdy banánové slupky a společně popíjeli ten odporný drink. Všem jim z toho šla hlava kolem. Potom jim to přišlo jaksi samo od sebe, že i Markéta najednou šla z ruky do ruky. Jakoby to byla docela neživá hračka.
Jedině Klaus tím byl zhnusen.
Martin si připadal odporně až k ránu, kdy mu začala hlava třeštit bolestí, a Pavel mu dal bonbon, totiž Alnagon.
Standovi však to, co se dělo, nepřišlo divné ani druhý den. Jak by ne. Po sexuální revoluci, kterou u nich zahájil táta svým odchodem od rodiny za sekretářkou, snadno přišla anarchie.
Pak přišla ta trocha sexuální výchovy ve školních lavicích, á la sexuolog Radim Uzel. Vlastně to bylo hromadné vulgární zneuctění lidského těla, zkrátka něco, co rozdrásalo a rozervalo ušlechtilé pletivo pohlavnosti a setřelo její čistý pel a svěží barvy.
Časopis Mladý svět se musel ve třídě povinně odebírat z třídního fondu. Zničil to, co snad ještě někde zbylo. Poskytl klukům návody k používání ochranných prostředků a doporučoval sebeukájení jako ochranu proti šíření AIDS.
Pak už místo někdejších úvah o manželství na zkoušku zbyl pro mnohé z nich sex jen jako rafinovaný sport. V prostředí zhrublých mravů zarytých materialistů se totiž na ženu pohlíží především jako na sexuální bytost, a teprve potom jako na člověka. Snad právě proto komunistický zákon nestíhal prostituci jako takovou, nýbrž toliko jako nedovolený způsob soukromého podnikání a obohacování se.
Za takových okolností se málokdo mohl nad Standou pohoršovat, byla-li Markéta pro něho pouze předmětem hrubé rozkoše, který je třeba odstranit, sotva se stane nepohodlný.
Přesto se jeho otec, inženýr Cejpek, náměstek ředitele podniku pohoršoval. Pohoršoval se zrovna tak, jako soudce či prokurátor, a právě tak, jako vězeňský dozorce, který ho vedl do cely vyšetřovací vazby.
A Standa? Cítil vůči nim všem značnou povýšenost. Mlčky se oddával svému snění o hrdinovi Červené vosy.

Na chodbách se to jen hemžilo advokáty. Všichni tam přišli v naději, že se budou moci k banditovi přiblížit a získat od něho pověření k obhajobě.
"Jsem Král zločinců", zašeptal Fantomas, "potřebuji krále obhájců."


Připadal si, jakoby on sám - zdánlivě bezvýznamný - řídil to dotěrné okolní dění podle svého plánu - zrovna tak, jako Fantomas, který se ocitl ve vězení jenom tehdy, když se sám policii dočasně vydal.
Tento klam ho ovládal ještě dlouho poté, co soudce vynesl rozsudek. Nic překvapujícího. Nucené práce znal jako výchovný prostředek už dávno z děcáku. Ani tehdy, když byl ještě jako malé dítě tvárnější a poddajnější, ani tehdy v něm toto opatření nezanechalo příznivější odezvu.

5. Trápení organizačního člověka
"Nákoáá!! ozvalo se zařvání z ředitelovy kanceláře.
Sekretářka ssebou cukla. Správně vytušila, že onen skřek znamená její jméno, a spěšně končila telefonní rozhovor:
"Tak zatím - a sežeň mi ty Medojedky!"
To už se před ním objevila nasupená hlava soudruha Adamce: "Svolejte vedoucí provozů! Svolávám poradu!"
"Na kdy?"
"Hned!"
Poradu zahájil slovy:
"Já vám říkám, chlapi, tohle jsou neudržitelný stavy! Jestli se s tím ráz dva něco neudělá, tak se ten škarbál otevře!"
"O co jde?"
"Přece o výrobu! Chlapi, tam lítá půl milionu, tam je rana - půl milionu - bota! A vedoucí výroby? To je bohém a liberál nejtěžšího kalibru!"
Všichni se zatvářili nechápavě.
"Platíme lidem jako hrabě Monte Christo! Děláme bohatý lidi a chudý podnik! Tyhle věci musí zmizet z povrchu zemskýho!! "Udeřil pěstí do stolu. - "Zkrátka jsme jednou výrobní podnik, a basta! Tak se musíme zabývat výrobou. Nekompromisně!"
Náměstek Cejpek už už zvedal ruku, ale Adamec ho zarazil:
"Já vím, co chceš říct! To ví každej blbec - kromě soudruhů nahoře. Ti jsou jiného názoru. A přes to nejedou vlaky!"
"Ale - "
"Nechci slyšet žádné ale! Takhle se už dál jet nedá! Tam platíme úplnou šlechtu, která nemá s naší výrobou nic společného! S tím je amen!!"
Vrtík si vybavil scénu z Jarryho hry:

Otec Ubu: "Přineste bednu na šlechtu a hák na šlechtu a nůž na šlechtu a knihu na šlechtu! Potom nechtě předstoupit šlechtu!"
Matka Ubu:"Prosím tě, otče Ubu, mírni se!"
Otec Ubu:"Mám čest vám oznámit, že abych obohatil království, zahubím všechny šlechtice a zaberu jejich statky. Sem se šlechtici, a protože chci pořád bohatnout, dám popravit všechny šlechtice, takže mi připadnou všechny jejich statky. Honem nacpat šlechtu do díry!"


"No, řekni si k tomu, Rosťo, svoje! Seš přece náměstek!"
Cejpek zapumpoval rukama ve vzduchu a koktal:
"Ehmm - přece - "
"Rosťo, drž už hubu, nebo vyletím z kůže!"
Náměstkovi poklesly ruce. Rozhlížel se, že ho snad někdo z vedoucích techniků podpoří. Ti měli na starosti úplně jiné věci.
Vrtík zrovna hloubal nad reklamou, která tvrdila:
Zaplatíte jeden
přijímač -
dostanete dva.
Máme pro vás novinku - naše přenosné autorádio,


Vedoucí stavební čety měl plnou hlavu přemítání: ´Kde jenom seženu ten cement na stavbu garáže?´
Právnička se zamýšlela nad tím, co koupi k večeři: ´V samoobsluze mají Zmrazené taštičky se špenátem. Krabička má čtvrt kila, to máme dvě porce. Není to drahé a nedá to žádnou práci.´
Sekretářka byla hluboce zahloubána do zápisu z porady, neboť na předcházející stránce měla Případ roztěkané rudovlásky.

"Myslíte, že to vypadá nadějně?"
"No těžko říct", řekl Mason vyhýbavě, "ale možná, že jsme narazili na stopu...

Pojednou nasupeně vzhlédla. To nepříjemné individuum na ni houkalo:
"Nákoááá, dejte to do zápisu!"
"Ovšem. Takže ty peníze potřebujeme naléhavě."
"Ale né! Porada se jednomyslně rozhodla... Jiné cesty není! - Musíme si to říct, jak je to pravda! Jenom jak je to pravda! Vysoce spravedlivě! A kde nám pravda nestačí - tam si musíme pomoct, jak říkala stařenka, že ano?! S těmi, kterých se to týká, to projedná inženýr Cejpek! Se vší parádou! Naprosto nekompromisním způsobem!"
Náměstek ani nemrkl.
"A ti, kdo tady ve výrobě zůstanou," nařizoval Adamec, "ti musí s platy dolů! - To je myslím každýmu jasný, nebo ne?!" dodal důrazně a zakoulel zlověstně očima. "Projednáš to s nimi, Rosťo! Seš přece náměstek, ne?!"
Cejpek se zmohl jenom na své: "A hotovo dvacet!"
Vrtíkovi vytanula na mysli část hry Alfreda Jarry:

Otec Ubu: "Nejdřív zreformuju spravedlnost a pak přistoupíme k financím. Zdaníme majetek deseti procenty, druhá daň bude za obchod a za průmysl, třetí za sňatky a čtvrtá za úmrtí každá po patnácti francích."
První finančník: "To je přece blbost, otče Ubu."
Druhý finančník: "Je to nesmysl."
Třetí finančník: "Nemá to hlavu ani patu."
Otec Ubu: "Děláte si ze mne blázny? Do díry s finančníky!
"

Všichni vedoucí pak jako jeden muž uvítali ředitelův návrh:
"Postavíme si nové kanceláře, co říkáte, chlapi?! Ať trochu reprezentujeme!"
"No jo, ale jak? To nám shora přece nepovolí."
"Ale povolí, Rostíčku, povolí", řekl Adamec a šibalsky mrkl na ekonoma. "My už jsme tady s Edou vymysleli, jak na to."
"Jak?"
"Předně s tím nepolezeme ven."
Cejpek fascinovaně zíral do Adamcovy tváře. Byla neproniknutelná jako skála. Chvíli ještě napínal a pak řekl:
"Postavíme mateřskou školku."
"A taky jesle", dodal ekonom.
"To nám přece kdekdo schválí. A nejen to. Ještě nás nahoře pochválí. Za to, co děláme pro stabilizaci kádrů v rezortu."
"No a co s tím?"
"Rosťo, ty seš natvrdlej! Za pár let zjistíme, že to vlastně není tak rentabilní, jak se myslelo a v tichosti změníme užívání objektů na kanceláře."
"Všecko se bude stavět smlouvou o dílo!" řekl rozhodně ekonom s lišáckým úsměvem. Ten starý recidivista to opravdu nevymyslel docela špatně. Stavělo se a platilo se z ruky do ruky - a mezitím se stihlo postavit i několik chat a rodinných domků.
Adamec získal velkou reklamu. A šlo to podle plánu. Sotva bylo možno změnit způsob užívání, hned se objevil na poradě návrh: "
"Není to rentabilní. Kromě toho, o děti se mají starat nejen maminky, ale i tatínci! Na to se u nás rádo zapomíná! Musíme tu školku a jesle zrušit, chlapi! Jinak to srazí celý podnik do hrobu!"
Přes noc byly objekty přestavěny na kanceláře a ještě rychleji zmizela z archívu dokumentace o stavbě, která se pak už nemusela uchovávat.
"A co s vybavením?"
"O to se postaráme! Vysoce spravedlivě!" umlčel zvědavce Adamec.
Vybavení pak bylo za směšně nízkou zbytkovou cenu rozprodáno mezi velkou trojku - ředitelovi, náměstkovi a ekonomovi.
Kdekdo si připadal jako v Jiříkově vidění. Déšť anonymů se snesl na úřady.
Skončilo to obviněním a stíháním jednoho vrátného. Byl totiž přistižen při krádeži odpadového materiálu.
"Darebák jeden! Taková troufalost! Místo aby hlídal!"
"Tohle si lidi nemají dělat", mínil Vrtík.
"Co?"
"No přece brát spravedlnost do svých rukou. Jak říkal Švejk: ´Ono se řekne pomstit se. Někdo si myslí, že se pomstí a nakonec to vodnese ten, koho si takovej člověk vybral za nástroj pomsty. Proto říkám, chtít se někomu pomstit, tak to vodnese nevinej člověk.´"
Energetikovi přicházel na um Kafkův Zámek:

Přímý styk s úřady nebyl ovšem příliš obtížný, neboť úřady, ať byly sebedokonaleji organizovány, měly úkol vždycky jen hájit odlehlé, neviditelné záležitosti, jménem odlehlých, neviditelných pánů, kdežto K. bojoval za něco nanejvýš živého a blízkého, za sebe... A přece je tento aparát velmi citlivý. Důkazem toho je, že uvažuje-li se o nějaké záležitosti hodně dlouho, může se stát, ačkoli uvažování není ještě u konce, že najednou s rychlostí blesku dojde na nějakém nepředvídatelném a později nezjistitelném místě k vyřízení, jež záležitost uzavře. Je to jakoby úřední aparát nesnesl to napětí.

Tak se mu stále vkrádal do mysli Kafka, třebaže vzápětí si vždycky říkal: ´Tohle zrcadlení absurdity světa nás ale nevytrhne z té blbé skutečnosti!´ Den ode dne se víc a více utvrzoval v názoru, že z přítomného marasmu si nemohou pomoci jen lidé samotní - bez pomoci shůry.
"Hmrrr!" zamručel soudruh Adamec - "Chlapi! Co bude s prvomájovým průvodem? Sežeňte nějaký ty krojovaný babky! Ať se tam trochu zavrtěj před tribunou, a bude to!"
"To je těžký" ozval se náměstek, "už vloni nechtěli jít ani za stovku."
"Hmrrr! To jsou stavy! Neudržitelné stavy! Hmrr! - Tak jim dejte po stopadesáti! A taky, aby někdo nesl transparent!"
"Za to se odjakživa dávaly dvě stovky."
"Dejte jim to zas!" rozhodl Adamec.
Ekonom zrovna osahával pod stolem sekretářce nohy. Ta to jako obvykle skoro ani nebrala na vědomí. Byla příliš zaujata neohroženým vystupováním Perry Masona před soudní porotou.
Vrtík se obíral katalogem zahraničních aut a překvapeně šeptal mechanizátorovi:
"Toyota Celica ST 2000 LB stojí v Rakousku jen 119.770, - šilinků, kdežto Datsun 260 prodávají jen za 205 tisíc! To je, co?!"
"Na to ti kašlu", odbyl ho mechanizátor, "Já mám strašnou žízeň!" a šeptal dál: "Todle už není možný"! To by chtělo škopek blata - "
"Hm - jedno orosené by bodlo."
"Aspoň na začátek - ta porada nemá konce."
Vrtík se rozhlédl, po okolním dění, tolik absurdnímu. A přesto se nezvedl a neutekl odsud. Připadal si právě jako Švejk, když říkal:

"Já si nemohu pomoct - já jsem byl na vojně superarbitrován pro blbost a prohlášen ouředně zvláštní komisí za blba. Já jsem ouřední blb."

Nato se podíval na mechanizátora. Zdálo se mu, že také v něm poznává Švejka, zrovna když říká:

"Až bude po tý vojně, tak mě přijeď navštívit. Najdeš mě každej večer vod šesti ´U kalicha´ - "
"Jaký pivo mají ´U kalicha´?"
A jako ozvěna ozvala se Švejkova odpověď: "Velkopopovický.
"

"Už aby to skončilo", řekl polohlasem.
"To teda jo"
"Co je to tam? Jsou tady dvě porady, nebo co?! Kdo tady nechce být, nemusí! My tady nikoho nedržíme! Jak - kdo - chce - chlapi!"
Kupodivu zůstali všichni sedět na místech.
Předsedův zájem se teď upnul na mechanizátora:
"Musíš být jako štika! - ale ne leklá!! Rozhodovací činnost musí být s tužkou za uchem, to vám říkám na rovinu, chlapi!"
"Co, co?" koktal mechanizátor.
"No řekni! Jak to tam vypadá na tvým úseku?"
"Tó - tó je tak - lítáme jako andule!" vyrazil ze sebe mechanizátor, "Fakt! Je to nad lidský síly! Prostě katastrofa!"
"Cože?! Vždyť je to tam u vás technikou přímo překrvený!"
"Nó - tedy při vší té bídě, ono to zas není tak nejhorší."
"Tak to slyšíte, chlapi! Jenže takhle to nemůže jít dál! Ta kára sama nejede!! Ta kára se musí tlačit! Rosťo, řekni si taky k tomu něco jako náměstek!"
Cejpek zamával rukama jakoby lapal po dechu a pak vybafnul:
"Musí se šlápnout do pedálů! A bude - "
Předseda se v tu chvíli zase chopil slova:
"Hmrrr! Chlapi, ten život nemůže takhle pokračovat, a my to řídíme! - Zkrátka nedělá se mravenčí práce tam dole! - Jeden se sprchuje a traktor klape! A v dalším středisku? Hanba mluvit! Tam je to mrtvola - a studená! - Chlapi, nepleťte se! Já vidím všechno! Mně nic neujde. To vám říkám docela na rovinu. Dvě hodiny jsou ztráta času, přátelé. Nerad bych viděl někde hrát karty nebo pít pivo - - a já to přitom vidím každým kroku! To jsou nezvratný fakta, hoši!"
"Ne, tohle ne! Kde to bylo, schválně, kde?"
"Dobrá - pro vaši informaci - já se dívám v jednom středisku kdo - kde - a on - nikdo - nikde! Jenom si tam vykračuje nějaký vedoucí technik jako přednosta stanice! Copak to tak jde? Slyšíš to, náměstku?! CO JE TO?!?!" vyrazil ze sebe Adamec a tvářil se zděšeně. Chvíli koulel očima, ale to už nabral dech náměstek a spustil:
"Musí se zabrat špóna, chlapi. Jinak..."
Ekonom Eda měl plné ruce práce pod stolem v klíně sekretářky Novákové.
Zatím náměstek zakončil své vystoupení: "Hotovo, dvacet!"
Vrtík byl ovšem příliš zaujat prospektem podniku Tesla, který přímo dráždil jeho obrazotvornost.
Mechanizátor zatím utkvěle váznul na své neodbytné představě půllitru oroseného piva. Zato korpulentní právnice měla plnou hlavu těžkého úkolu. Co chvíli mrkla do právnických spisů na podrobnosti o přístroji REDOR, a přiživila tak svou nerozhodnost.


Vibrační masáž - prostředek k redukci váhy
k udržení fyzické a duševní svěžesti
a k účinné rehabilitační léčbě -


"Prosím pěkně, já fandím mladým lidem, ale musí napřed něco ukázat!" řekl Adamec a ukončil poradu.
Sotva se vyprázdnila kancelář, vyskočil křepce od stolu a vytáhl ze skříně láhev s vinětou Jan Becher na reprezentaci, strčil ji spěšně do aktovky a zařval:
"Jaróóó!"
Jen se objevil ve dveřích, vmetl mu do tváře:
"Rychle! Sežeň kytku!"
Ten věděl hned kolik uhodilo. okamžitě zajel pro kytici a čekal Adamce u vchodu. Vzápětí uháněli za pokladní Jarkou. Ta už čekala doma.
´Jak by ne´, říkal si Adamec. ´Copak nechce, abychom jí nenechali její Hanku vystudovat vysokou? A možná - možná, že by se mladé sešel i družstevní byt.´
To byl ovšem pro Jarku silný motiv, jenže v té době ještě netušila, že ji zanedlouho v tomto přítulném úsilí vystřídá vlastní dcera.
"Honzo, ty seš divoch!" dobírala si ho Jarka, protože valil dovnitř jako velká voda.
"Kdes byl tak dlouho?" ptala se později
Ležel vedle ní a odpočíval.
"Áále" uklouzlo mu - "Musel jsem to ukázat těm blbcům na poradě. Jenže je to marný. Kdo je blbem, blbcem zůstane."
Teprve teď si vzpomněl, že přinesl květiny a becherovku.
"Strčím je do vody."
Pak si nalili likér a leželi spolu. Polohlasem si mumlal:
"To už není pro člověka!"
Litovala ho, jak strašně je osamělý. Docela jí přitom uniklo, že má doma manželku a dceru.
"Měl bys víc zapřáhnout Cejpka. Ten jenom bere peníze."
"Hmrrr! Ten? - Víš, že je na dvě věci!"
Zneklidněl. Zvedl se a chvilku chodil po bytě. Zvenčí doléhal hluk traktoru. Vyhlédl nasupeně oknem. Nato vybuchl:
"Ten mechanizátor! Chlapi mu sedí v hospodě a nafta teče!"
"Co máš z toho!"
Vypili asi půl láhve likéru. Setrvali asi hodinku v příjemné pohodě. Pak ho cosi popadlo, vyskočil, běžel k oknu a zařval:
"Ten traktor tam pořád ještě klape! A to se nemám rozčilovat!"
Pustila televizi. Vysílali zprávy a pak seriál.
"Neboj se, holka! Já ten kvartýr pro Hanku seženu!"
"Hanka má teď plnou hlavu s dokončením studia na vysoké", utrousila Jarka. Vyvalil na ni oči a vyhrkl:
"Potřebuje s něčím pomoct?"
"Jak by ne?"
"Tos měla říct už dávno!"
"Proč?"
"Přijmeme k nám do práce někoho - jen tak - ale hlavně aby jí napsal diplomku."
"To by šlo?"
"Všechno jde", utrousil velkomyslně a dodal: "Ty to ale zase trochu domluv s mladou! Vždyť o nic nejde!"
"Jasně."
Spokojeně zamručel a nalil do sebe zbývající obsah láhve. Za chvíli mu to stouplo do hlavy a začal vyřvávat jakousi odrhovačku:


Sálóméé, mach kajn šmé
na moje portmonééé -
já nésu na tebe zvědavé,
typluj, než zbalí tě kómavé!!


Nerozuměla tomu ani za mák, ale on jí to odmítl vysvětlovat. Místo toho se pochlubil:
"Todle mě, Jari, kdysi naučil tajemník městskýho výboru partaje. - Ale počkej! Zazpívám ti něco jinýho z mládí a spustil opilým hlasem:
Dyž sem šel jednó zrána,
potkal sem Leciána.
Řek sem mu dobytku,
von vytáh bambitku
střelil mě do -


6. Příjemné setkání
Návrat na svobodu znamenal pro Michala údiv a smíšené pocity nad tím, co se venku zatím změnilo. Na rozdíl od jiných lidí ho však cosi naplnilo velkou radostí. Zpočátku to nedokázal nahlas pojmenovat. Dost možná, že to ale spíše byla opatrnost, která mu v tom bránila.
Nebyl to jen přelud.
Ona se objevila znovu. Kdo. Nezvěstná známá. Paní svatého života.
Ovšem - kde jen skončila ta minulá svědectví? V kamnech a v popelnicích.
Jenže teď se vynořilo nové, nebývalé množství záhad stejného původu. Přišla zpráva o tom, co se přihodilo malému chlapci z moravské vesnice:

Byl na silnici zasažen autem a odhozen asi pět metrů. Za hodinu byl v nemocnici. Stav se zhoršoval. Bylo podezření z vnitřního krvácení. Proto byla zahájena operace břišní dutiny. Slezina byla poraněna. Lékaři ji vyjmuli.
Během operace hlásil anesteziolog:
´Tep nehmatný. Pohmatem na aortě zjištěna srdeční zástava.´ Následovalo otevření hrudníku a přímá srdeční masáž. Po dvou minutách se srdeční činnost upravila.
Stav dítěte po operaci zůstával stále kritický: hluboké bezvědomí, jenom nepatrná reakce zevní podněty, sténavé dýchání.
Asi osm hodin po operaci se rozvinul záchvat spínavých a škubavých křečí pravých končetin - obraz velkého záchvatu epilepsie.
Druhý a třetí den trval kritický stav. Na rentgenu plic se ukázal kolaps levé strany plic, který se však do dvou dnů plně rozvinul. Dále byla zjištěna i zlomenina 8. a 9. žebra vlevo.
ALE PAK NASTAL ZLOM. Najednou se stav rychle zlepšil.
Zanedlouho po úraze byl hošík propuštěn domů. Je zdráv a nejeví žádných následků úrazů.
Je to však zajímavá jiná věc. Jeho dědeček se hned kritickou noc po úrazu obrátil na pomoc na osvědčenou Pomocnici, paní Zdislavu. Časová souvislost mezi tímto počinem, jakož i shodným úsilím dalších chlapcových příbuzných a rychlým zvratem chlapcova zdravotního stavu k lepšímu je přinejmenším nápadná...


Michal nevycházel z úžasu, když viděl, s jak podivuhodnou pravidelností vydává jeho paní další a další skvělé důkazy své pomoci. Od uvedené nehody vždy po dvou letech opakovala svou pomoc dětem přinejmenším ještě po třikrát.
Nejprve to byl skoro dvouletý klouček z Českomoravské vysočiny. V nestřežené chvíli požil jemnou maltu s velkým obsahem vápna. Sotva ji spolkl, začal se dusit.

"Ihned byl přivolán lékař. Odvezl dítě do nemocnice a pak na chirurgii do Prahy. ´Život dítěte je ohrožen. Jestliže se zachrání, bude to vleklá léčba - snad osm let.´
Rodiče byli zdrceni. Koho mohli, toho prosili o pomoc. Ani my, staří rodiče, jsme nezaháleli. Obrátili jsme se na paní Zdislavu. A pak najednou - vážný stav dítěte se začal měnit k lepšímu."


A další případ chlapec z Křižanova. Dostal plynovou flegmonu - lékaři to potvrdili. Čekali jenom na okamžik smrti. Ale prosili jsme paní Zdislavu a pomohla. Za pár dní ho pustili zdravého domů.

Jiného rázu byl případ mladé maminky, která o tom uvedla:

Moje dceruška žije vlastně díky působení paní Zdislavy. Vždyť bylo rozhodnuto, že mé těhotenství bude přerušeno.
Bylo to tak. Začátkem září toho roku jsem přišla do styku se zarděnkami. Ihned jsem se musela podrobit vyšetření, zda jsem zarděnky v tu dobu neprodělal. Protilátky jsem měla hodně zvýšené, což svědčilo o tom, že jsem je mohla prodělat. Doktorka mi řekla:
´Zítra musíte jít před interupční komisi. Těhotenství se ukončí.´
Já jsem se ovšem bránila. Tehdy jsem se obrátila o pomoc k naší Paní. Později jsem se dostavila k novému vyšetření. Nato jsem dostala uklidňující zprávu: TĚHOTENSTVÍ - HLAVNĚ PLOD - NENÍ POŠKOZEN.
Určitě to byla její zásluha.


´Ano. Určitě. Jinak by člověk musel věřit na příliš mnoho šťastných náhod´, říkal si Michal, když nyní - tak jako už nejednou předtím - sledoval podivuhodné dílo té zapomínané či utajované nezištěné pomocnice. Někteří lidé se k ní důvěrně obraceli skutečně v bezvýchodných situacích. A to navzdory lžím a výmyslům, šířeným těmi soudruhy, kteří si osobovali právo na její odkaz a zásluhy. Tak tomu bylo také v nejednom případě její záchrany rodiny před úplným rozvratem. Michal si s potěšením říkal:
´Podivuhodné dílo - stále pokračující, neukončené.´
Chápal to mnohem hlouběji a zkušeněji, než v mládí. Proto se znechuceně odvracel, kdykoli mu vybíhali v ústrety spiritisté a milovníci parapsychologie. Říkával o nich:
"To jsou taky jedno, kteří by si velmi pohotově přisvojovali toto skvělé dílo. Jenže nepatří ani jim. Zrovna tak, jako nepatří ani těm citlivcům, nadaným zvláštním elektrolytem, který je uzpůsobuje k mimořádné schopnosti rozeznávat diagnózu nemocných, ba i navrhnout prostou, zato však účinnou léčbu bylinkami a jiným způsobem. V případě naší Paní jde ale o něco úplně jiného. Podobně jako zkušený přírodovědec, Albert Veliký, také ona znala léčivé byliny a umění, jak jich používat. Jenže to by nestačilo, protože příroda léčí, ale Bůh uzdravuje. A paní Zdislava uzdravovala i tam, kde zklamaly přírodní léky. Tady jde o něco, co neobsáhneme svými smysly ani city, protože příčina je ukryta za vším."
Renomovaní vědci a lékaři zaraženě pokukovali a mlčeli. Tak mu nezbylo, než se znovu obracet k těm, kdo se pohybovali na hranici snu a skutečnosti.
Nešlo ani tak o návrat k ideálům jeho mládí, jako spíš o hledání opory a inspirace v lidových mýtech, ve starých kronikách a uměleckých dílech. Což nebyly jejich symboly odedávna nevyčerpatelným zdrojem a cestou k vypátrání a nalezení skryté a zahalené ušlechtilé lidské duše?
Proč tomu tak bývá?
Žena totiž může uplatňovat ženství jen jako nositelka ženského symbolu - "a symbolem ženy je závoj, znak vdané ženy", napověděla mu Gertruda von le Fort.

Základní motiv všeho ženského dění je v nejvyšší míře zásadní i pro ženské dění zrodu. Svatební závoj, který na sebe bere nevěsta vstupují do manželství, není jen symbolem jejího neporušeného panenství, ale je i symbolem pro událost manželství, jemuž jde vstříc. Stejný závoj, který zahaluje nevěstu, zahaluje i kolébku jejího dítěte. V tom tkví hluboký význam krásného obyčeje nosit dítě ke křtu zahalené do matčina svatebního závoje.
Početí a zrození jsou chvílí a tajemstvím života, to znamená chvílí a tajemstvím ženy."

 

1. Pád do propasti
V ranních hodinách volali linku Pohotovostní služby občané, kteří našli ve veřejném parku sedmnáctiletou M.A. bez známek života. Vůz rychlé lékařské pomoci odvezl narkomanku -

To se uvádělo v černé kronice. Mnohý její čtenář se zachvěl. Pak spěšně přelétl očima na další řádky. Sotva se nabažil těchto senzací, vrhl se na sportovní rubriku.
Nezáviděníhodnou situaci prožívali lékaři a zdravotníci.
"Co můžeme dělat víc?! Vypumpovali jsme žaludek. Dali jsme jí vitamíny - "
"Nevíme, co má v sobě. Čekáme na laboratoř."
"Na rukou i na nohou rozpíchaná - jasná narkomanka - "
"- ale kdo může vědět, co brala - ?!"
"Nezbývá, než čekat na laboratoř, a sledovat, jestli se s tím organismus vyrovná nebo ne", uzavřel primář případ a vykročil k dalšímu případu. Skupina lékařů, sester a mediků se za ním táhla jako karavana.
"Bezmocně sledovat", špitl někdo z mediků.
Primář to přeslechl a šel dál.
Ona to však vnímala, ovšem jen docela zdálky. Dosud ještě neodeznělo prvé stadium účinku drogy. Uchvátilo ji to, jakoby se jí mělo celé temeno hlavy utrhnout. Černý kytarista Robert "Kool" Bell, shlížející z plakátu na zdi špeluňky na partu feťáků, se jí rozmazal před očima. Od té doby se vznášela v opojení. Zakoušela pocit nevyčerpatelné síly a slasti. Docela ji unášel divoký rytmus, pohyb a záblesky světelných efektů: kakofonický zvuk kombinovaný s neméně šokujícím světelným doprovodem, vyznačujícím skladbu Exploding Plastic Inevitable skupiny Velvet Underground.
Bylo to už pár let, co se poprvé nechala unést úchvatným vystoupením skupiny mladých pankáčů, označované Sex Pistols. Sama se pokusila uchytnout na prknech, které znamenají svět. Beatles a Rolling Stones byly pro ni symboly něčeho převratného - čehosi tak dynamického, co jí otevíralo dveře na cestě ke hvězdám. Proč by ne? Několik mladých lidí nejenže vystupuje na pódiu, hraje a zpívá, ale také si skládá a aranžuje své písně. To je hlavní! Vyjadřují potřebu svobodného tvůrčího uplatnění mladých. Dávají nadšenému publiku pocit, že to, co na pódiu předvádějí, mohou snadno dokázat i ti v sále. Pop-Music není jenom hudba! A co tedy? Je to odpověď na dvojaký impuls v nitru mladého člověka - na jedné straně náchylnost k barbarskému divošství, a tíhnutí k mysticky nevyslovitelnému na straně druhé.
V době, kdy se pohledná číšnice Markéta Adamcová dala poprvé unést vlnou nadšení pro Pop-Music, vlasatí mládenci ze skupiny Beatles se vraceli od indického guru. U jeho nohou se toužili napojit moudrostí Východu. Nyní šířili kolem sebe znatelný mysticismus. Hlásali nejstarší poselství lásky a míru, smíchu a důvěry v božstvo, poselství důvěry v bezstarostnost, v úsměvné dětství a prostomyslnost jako vrcholné životní hodnoty.
A představitelé Rolling Stones ? O co méně byli zaujati temným mysticismem, o to drsnější, dravější a zemitější byla jejich okázalá provokace.
Sotva se objevila na pódiu skupina Sex Pistols, hned šokovala masy parafrázováním anglické hymny "God Save the Queen":

"...Bůh ochraňuje královnu
není to lidská bytost
a žádná budoucnost neexistuje...
...Když není budoucnost,
jak může být hřích;
jsme květiny hozené do popelnice,
jsme jed v naší lidské mašinérii,
jsme budoucnost,
vaše budoucnost!!!


Plnými doušky hltala i každou skladbu skupiny Pink Floyd, jakoby se tím chtěla zalknout. Jejich Dark Side of the Moon vypovídala o tom, co ji tolik trápilo: svět plný cizoty, lhostejnosti a bezcitnosti. Už začátek skladby - záznam tlukotu lidského srdce - už to ji dokázala strhnout tak, že zapomínala na všechno kolem i na sebe samotnou.
Úvodní skladba Speak To Me (Promluvte si se mnou) je vlastní krédo celé svity. Zpěváci jakoby procházejí odlidštělým světem, ve kterém se vyspělá technika a přetrvávající lidské slabosti tragicky spojují proti přirozenému vývoji lidstva. Markéta se tu setkala s odsouzením bezohledné honby s úspěchem (´Breath´ - Dech), jejímž zosobněním byl její vlastní táta; s lítostí nad zotročením lidské povahy majetkem (´Money´ - Peníze), s obžalobou osamělosti a neschopnosti kontaktu se společností (´Time´), s ilustrací ohrožení lidského nitra (´Brain Damage´ - Duševní porucha), se sarkastickou úvahou o nicotnosti člověka uprostřed vesmírných dálek (´Eclipse´ - Zatmění). Písničky, které skládal Syd Barrett měly téměř pohádkovou atmosféru: zpívalo se o jednorožcích a skřítcích, a jako z pohádky bývala někdy celá jejich logika. Stejně zvláštním způsobem působil i hudební doprovod, jehož napětí nevycházelo z dunivé smyslnosti bicích, jako u Rolling Stones, ani z energických kytarových sól, jako třeba u Cream. Všechno tu bylo docela jiné: elektronické varhany, lehounké bicí a baskytara, klouzavá kytara, elektronické efekty a rytmizovaný vokál tvořily nezávislé zvukové roviny, které pulzovaly, prolínaly se a dávaly dohromady téměř vizuální představu.
Neváhala tehdy ani na okamžik. Vydala se do parku, kde bývala disko-burza, končící obvykle na policejní záchytce pro nedovolené shromažďování. Měla štěstí. Sehnala dokonce i nahrávku Animals. Omílala ji pak až do úplného obehrání.
Co to vůbec bylo za šlágry?
Skladby s názvy Dogs (Psi), Pigs (Prasata) a Sheeps (Ovce). Společnost se tu rozpadala do tří typů. Byli tu Psi, vypočítaví a krutí, pro které je jediným smyslem života blahobytný život v bezpečí; jejich oporou jsou Prasata - sebejistá a vychytralá, bojující mezi sebou o koryto. Většinu společnosti tvořili Ovce - ohlupované, rezignující. Základní skladbový recept zvukové alchymie PINK FLOYD zněl vcelku jednoduše. Prosté melodické nápady, jaké se ihned vryjí do paměti, a které působí přirozeně a vůbec ne křiklavě. Skupina opracovává tyto základní kameny a řadí je za sebe pomocí uvolněného, ale hutného rytmu syntetizátorů elektronických kytar. Dosahuje silného účinku, který je stejně působivý jako mořské vlnobití či chrámová klenba.
Teď však Markétu vyzdvihovaly vlny pikantně prokořeněné krve do závratných výšek. Jakoby se celá rozplývala bez omezení do všech stran v mohutných kruzích. Přitom neustále zakoušela iluzi dokonalé ztotožněnosti se svým ženstvím. Celým tělem i duší jí prochvíval příval ohlušujícího dunění baskytar a strhoval ji do pestrého víru. Připadala si jako královna tvrdého rocku Lee Aaronová - tmavovláska ze Země javorového listu. Byla to ona - slavná Lee, která vybízela mladé dívky ve víru rytmu k jakési obezřetnosti:

"Jsi žena. Tak si musíš dávat pozor! Hlavně na to, co a jak děláš, aby tě lidé uznávali."

V póze nesmlouvavé pravěké lovkyně se pak představila rockovým fanouškům na obalu LP desky Metal Queen. A jak po stránce vzhledu, tak po stránce hudební se Lee Aaronová snažila prosadit tvrdošíjnou heavy-rockovou dravostí: řezavý kytarový riff, převážně šlapavý rytmus a vykřičený refrén s výraznou melodií.
Ztřeštěný rock působil na Markétu magicky. Nacházela se zosobněna v postavě Chrissie Hyndeová, prožívající život podle Kerouaca. Doma jen oznámila ve stylu Janis Joplinová:
"Než tady prosedět celej život u televize, ať mi radši někde ve světě urazej hlavu..!"
Pak už uháněla kamsi na druhý konec světa. Její skupina Pretenders zprvu ovšem dvakrát nenadchla.
"Hrají falešně - a Hyndeová? Ta není ani ryba ani pták - ani na kytaru moc neumí - tak co chcete?"
A přitom Markétě byla tak blízká. Zvuk kytary v Lovers of Today měkce ovíjí zpěvaččin hlas, a ve zdvojení tká jemné předivo harmonií. Nikdy nemusí chodit daleko pro ostré slovo. Je něžná i přisprostlá. Tak zpívá Chrissie. Elasticky a skvěle frázuje a ohýbá slova nejnečekanějším způsobem.
Markéta v nich cítila, že je vyslovuje nezávislá bytost, které zápasí s mužem a o muže. Cožpak nezpívá: "Nikdy nebudu mužem v mužském světě..."? Cožpak se v nejednom songu nezamýšlí nad vztahy mezi láskou, odpoutaností a vnitřní svobodou?
Markéta byla kdykoli ochotná zajamovat si v jejím duchu. Zrovna tak, jako vnučka indiánského náčelníka cestovala z Nevady do Texasu, aby vyslovila svůj dík zpěvákům skupiny Iron Maiden. I ona byla plná takového nutkání jen co se dala uchvátit jejich písní Run To The Hills:

"Bílý muž přeplul moře / přinesl nám bolest a bídu
vyhubil naše kmeny / vzal nám naši víru.
Bojovali jsme s ním tvrdě ...
Ach, zda ještě někdy poznáme svobodu.
Utíkej do hor / utíkej o život!!!"


Zrovna tak jako středověkým sektářem na přelomu tisíciletí zachvívala pověrečná hrůza z blížícího se konce světa, neboť přijímal apokalyptické vize spíš srdcem než rozumem, takovou náladu vzbuzoval na konci druhého tisíciletí zpěvák Bruce Dickenson. A nejen on, ale celá skupina Iron Maiden. Hned v úvodu písně The Number Of The Beast řezavým hlasem prozrazoval magické číslo příšery, za níž se skrýval samotný ďábel: 666. A pak jak černý havran krákoral v desetiosminovém taktu motiv shodný s tradicionálem When The Saints...
Jenomže nyní - nyní celé to zběsilé furiantství v Markétě jaksi ochládalo. Čím to ?
Čím to, že vzmach unášející vzhůru na pódium už není ta spontánní? Jak to, že už nevychází z mladých srdcí tak, jako dříve?
Vystřídal ho vnější nátlak a byznys výrobce.
A tak se Markéta nechává už jen hypnotizovat nebo i nudit. Dává se unášet na vlnách disco-stylu. Vzmach strhující mladistvé samostatnosti v tvorbě a prožívání hudby však z této zmatené směsi dočista vyprchal. Nicméně působilo tu ještě cosi hrozivějšího a závažnějšího. Tatáž droga, která ji vynesla vysoko nad oblaka, do říše snů, ta ji nyní nezadržitelně strhávala dolů. Světla pohasínala a zvuky slábly. Padala dolů, do temné propasti.
Napřed ji zaplavila hrůza. Celým tělem a duší otřásl strašný úlek. Spatřila snad rozevírající se podsvětí. Vypadalo to jako čelisti žraloka z filmu Richarda Zanucka a Stevena Spielberga:

Kamera se ponořuje pod hladinu a divák napjatě čeká. Vidí však jenom bezbranné dívčí tělo. Kamera se v tu chvíli sama proměňuje v onu neznámou hrůzu. Spolu s divákem ztrnule sleduje svou oběť, docela maličkou, jak se křečovitě zmítá daleko na hladině. Potom tělo děvčete začíná rychle nabývat svých rozměrů, obluda se k němu prudce blíží. Není záchrany, nastupuje neodvratný konec...
Moře je opět klidné. Znovu je ticho. Ale úděs narůstá. Protože divák dosud nezná jeho příčinu.
Další obětí neznámé obludy se stává malý chlapec, který se vzdálil od břehu na nafukovacím lehátku. Úděs je stejný, přestože k tragédii dochází za bílého dne...


Zrovna takové hrozivé Čelisti a za nimi temný jícen se nyní rozevřely před Markétkou. Strašlivý úlek ponenáhlu ustupuje smutku poraženého člověka, pasivně rezignujícího na svůj další osud.
To už se jí v paměti objevovaly obrysy známé smutné betonové džungle jejího mládí: balkón o rozměrech dvakrát jeden metr - místo jejích nejrannějších osamělých her, přerývaných ranními úleky při každodenních únosech do jeslí, kde se v polospánku ocitala v neznámém prostředí s cizími lidmi.
Nato si vybavila hry v pravoúhlých, šedých ulicích - ty hry, které nebyly nikdy dost klidné na to, aby se jim jeden mohl bezstarostně oddat. Uprostřed každé hry trčelo jako ostré skalisko houkání autobusů a drnčivé kvílení tramvají.
Pak tu byly najednou sklepy s partou drsňáků. Z dálky slyšela doléhat refrén songu Panelák:

"...Panelák - mraveniště lidí
Panelák - skrze stěny vidí
Panelák - na panelu panel
Skrývá spousty těl..."


Vzápětí se jí vybavila klec plná přísných masek, strohých příkazů a vtíravých ponaučení. Dívala se jim vyzývavě do očí, jakoby chtěla prohlédnout masku, ale našla za ní pokaždé jen zmačkaný chuchvalec Rudého práva a cárů Makarenkových spisů.
Tohle už znala z domu. Matka byla přece jedna z nich - učitelka - právě tak nechápající a nemohoucí. Otec byl plně zaujat svou prací a politickou kariérou. Ve svém podniku si připadal jako kapitán zámořské lodi. Kdysi ho snad litovala. Potom však už nemohla dál. Její světovost a zaměření ke hvězdám tolik kontrastovala s všední prací táty.
Několikrát se pokusila utéci. Potloukala se s partou po lesích. Zbyl pro ni jenom Domov mládeže. Jediné světlé místo, které jí teď vytanulo v mysli, zaujímal v tom domě cizoty a smutku Staníček Cejpek.
Přišlo jí to jaksi samo od sebe a najednou vedle sebe seděli. Zdálo se jí, že je to takový prosťáček a připadal jí jako oloupený o to, co nikdy sama pořádně nepoznala. Co to bylo? Pohlazení?
Standa v ní vycítil v spřízněnou duši. Otevřel jí své nitro. Nikdy ho nepodfoukla. Vodila za nos jedině dospělé. Standa byl malý a zdál se být spojenec. Měla nad ním jakousi převahu. Bylo jí necelých čtrnáct, kdežto jemu o rok méně.
Vypravoval jí: "Máma chce tohle, a táta říká něco jiného...chtějí se rozejít... a já bych tak rád, abychom všichni společně -
Smutně pokyvovala hlavou a pak řekla:
"Velcí jsou mrchy. Ještě tak na každém kroku člověku kázat, co se má a co se nesmí, nebo nás mlátit, - a přitom by sami často zasloužili, - a Voráč, který šéfuje tomuto děcáku, jakbysmet."
Nemohla tušit, že stárnoucí ředitel Voráč byl už nejednou terčem nejen od politických orgánů, ale dokonce i od svých podřízených:
"Soudruhu, vždyť ty zaujímáš ve výchově mládeže netřídní stanovisko! Dnešek patří výchově prací v kolektivu!" Voráčovi by bývalo zlomilo srdce, kdyby měl opustit práci, která se mu stala koníčkem a smyslem života.
"Musíš, soudruhu, studovat Makarenka!"
Přestal okřikovat vychovatelky, které šly na ty malé prevíty víc než přísně: "Platí na ně jedině tvrdá ruka! Důsledně kontrolovat práci v zahradě."
A přece u něho Markéta tu a tam nalézala jakous takous oporu, když se k němu obracela ve chvílích, kdy přísnost a tvrdost ústavní výchovy přesahovaly meze. Ovšem nebyla to moc spolehlivá opora. A tak nejednou řešila své trampoty po svém: útěky z Dětského domova, toulky po lesích a koupalištích. Tam zakoušela blahý pocit svobody a volnosti. Pokaždé se to ale nějak zvrtlo a šup - zpátky do "děcáku". Tam ji čekala osvědčená práce v zahradě pod dohledem vychovatelek.
Po posledním útěku však Markétou ještě víc otřásla jiná událost. Malý Standa se totiž pokusil o sebevraždu. Naštěstí ho včas objevili v koupelně. Podařilo se ho zachránit.
"Já už jsem to nemohl vydržet", svěřil se jí, "Byli tady naši - máma i táta. Jeden pomlouval druhého. Pořád mi omílali: ´Viď, že mě máš rád? Táta nás zradil! Nechal nás kvůli cizí ženské!´ - ´To víš, máma, nikdy mi nerozuměla. Nechápala mne, ani tebe. Špatně se o tebe starat. Proto jsme ti musel najít novou maminku. To je ta pravá, ostatně řekni sám, kdo ti koupil koloběžku?! Já nebo máma?´ - " rozplakal se a vzlykal: "A ty - ty jsi - taky - byla pryč!"
Ponenáhlu Markétiny smutné vzpomínky ustupovaly před podrážděností. Otevřela oči. Oslepila ji zář nemocničních světel. Maska kyslíkového přístroje jí svírala obličej. A přece měla pocit, že se už už udusí. Skláněl se nad ní nějaký lékař. Cosi říkal. Pak zaslechla:
"Mluvte! Jak se to stalo?", a hned uvolňoval masku kyslíkového přístroje.
Mlčela.
"Co jste si píchala? Stačí mrknout. Zachráníme vás. - Ale musíme vědět -- "
´Zachránit?´ napadlo ji, ´a před čím?´
Znovu jí přiklopili masku na tvář.
Zavřela oči. Divoké vize se jí však stále proháněly před očima.
"Kde vězíš tak dlouho?!" zahučel na ni kuchař.
Mlčela.
"To seš už zase pod párou, nebo co?!"
Začala spěšně umývat nádobí. Vzápětí se kuchyní rozlehly zvuky tříštícího se nádobí. Šéfkuchař zařval:
"Zmiz od toho! Jdi se vyspat!"
Vytratila z kuchyně.
Horečně se snažila najít snovou říši hard-rocku. Před očima se jí zaleskly světelné efekty. V uších zazněly divoké zvuky IRON MAIDEN, jenže jaksi už ji jaksi nepostupovaly jako tenkrát.
Kdy tenkrát?
Když ji parta vytáhla z kuchyně na pódium, nebo snad tehdy, když jí Standa poprvé nabídl ´koktejl´?
Nevěděla.
Najisto však věděla jedno: že jí po celém těle pochodují zástupy brouků - vůbec ne Beatles - ale odporné slizké havěti, lezoucí jí všude, a to bez jakéhokoli rytmu. Otřásala se hnusem a odporem. Divoce ssebou házela na posteli. Museli ji připoutat.
Cítila se jako odsouzená k smrti, všemi zavržená a prokletá. Zdálo se jí, že to peklo trvá nekonečně dlouho, a okamžik smrti ne a ne se dostavit.
Uprostřed změti útržků bludů a halucinací se však před ní začaly rýsovat obrysy čehosi úplného a celistvého. Nic z toho nechápala. Jenom nejasně cítila, že odtud vyzařuje jakési teplo a bezpečí. Sotva se objevily obrysy postavy, už k ní vztahovala ruce. Neznámá bytost jakoby trochu zaváhala, ale pak přistupovala blíže. Pojednou jí bylo vidět krásnou tvář, půvabně klenuté čelo a husté kadeře vlasů. K jejímu údivu ji tajemná neznámá obejmula a políbila.
Pocítila přitom úlevu. Také zbytky divoce vířících děsivých snů sklouzly pojednou stranou a zmizely v temnotě. Toužila se zeptat: ´Kdo jste, krásná paní?´, ale ústa jí neposlouchala. Ta neznámá jí zamávala rukou. Svírala v ní růženec s křížem. Pak zmizela. Nato usnula klidným spánkem.
Později otevřela oči: nad ní se skláněla zdravotní sestra, usmála se na ni a odběhla pro lékaře.
"Konečně", říkal muž v bílém. "Po tolika dnech bezvědomí. Teď už nám snad něco řeknete o sobě?"
Kývla hlavou.
"Jak se to stalo?"
Pokrčila rameny a ozvala se nejistě:
"Musela jsem přebrat, ačkoli - " zarazila se.
"Co?"
"Asi něco jinýho."
"Co?"
Pokrčila rameny.
"Kdo ti to dal?"
"Standa", ulétlo jí.
"Standa? Kdo je Standa? Jak dál?"
Mlčela.
"Když to nepovíte nám, dostane to z nás bezpečnost."
-
"A ještě jedna věc. -- Gravidita."
V tu chvíli si najednou všechno uvědomila. Stalo se to tehdy u Standy Cejpka na chalupě. Ještě tam byl kdosi - kdo to jen - ? Aha, už vím, mladej Voráč, - Martin. Voráče znala od vidění. Přivedl ho Standa. Znal se s ním z děcáku přes jeho tátu.
Martin nefetoval. Ani rum nechtěl. Později se ale přidal - nechtěl trhat partu. Tak to tvrdil on. Původcem byla nejspíš Markéta. Teprve pak mohl soupeřit se Standou. pokud šlo o ni. A když později zjistila, co se s ní děje, řekla to Standovi.
"Neblázni!" vyletělo z něho.
---
"Dáš to pryč, že jo?! - Taky jak jinak?!"
"Bude to asi něco stát."
"Co tě nemá!", vyjel na ni, "Od Černobylu se to přece dělá skoro na počkání."
"A - co kdybych - si to třeba - chtěla nechat?" zkoušela ho.
"To na mě nehraj!"
Pokrčila rameny:
"Co já vím, co bude?"
Za několik dní s tím vyrukovala zase na Martina. Hrála to? Spíš sama nevěděla, kdo to byl. - Anebo jí možná jaksi dělalo dobře sledovat, co to dělá s tím siláckým protějškem, když se octne tváří v tvář ženství v celé jeho plnosti. - Anebo se v ní snad hnulo něco lidského, co by jí říkalo: ´Člověk přece přichází na svět, aby žil´; něco, co ji hnalo hledat někde oporu, přístřeší, bezpečí pro nový život. Nebo snad doopravdy chtěla jen těžit z jejich choulostivé situace a získat nějaké peníze? Bůhví.
Martin zkoprněl. Tohle mu vyrazilo dech: ´Maturita na krku, a teď tohle!´
"Je tu ještě možnost dát si to vzít", řekla protahovaně. Bohužel nenašla u Martina žádný odpor, který by to zamítl. Jen zoufalé kývání hlavou:
"To je ono! Musíš to dát pryč! Seženu ti peníze!"
Něco pobral doma, něco prodal, ale pořád málo.
"Víc ti dát nemohu."
"Jakto?"
"Musím mít něco pro Vlastíka."
"Proč?"
"Na další dávku."
"Jo táák."
Už byla doma. Vlastík Klaus je měl všechny v hrsti. Všichni platili, i ona.
Náhle jí blesklo hrozné podezření: ´Vždyť on - Standa mi dával poslední injekci sám. To byla ta dávka, co se mnou tak zacloumala! Chtěl se mě snad zbavit!?"
Jasně si to vybavila, jak se ve sklepě kácela na tlustý kus molitanu na spaní. Jenže to už její vzpomínku surově rozervaly abstinenční příznaky. Celá se roztřásla. Vůbec nepostřehla, jak přicházely sestry, doktor a za ním kdosi další v bílém. Teprve až odezněly největší obtíže, uviděla, jak si ji přeměřují.
Cítila, jak si ji všichni prohlížejí jako cizokrajné zvíře. Kdosi se jí něco zeptal. Rozplakala se pláčem, v němž se střídala sebelítost s úzkostí.
"Jasný případ", ozval jeden z lékařů.
"Myslíte?"
"Sebepoškozování pomocí drog."
"Nemusí to být tak jednoduché", mínil kdosi, "Někdo jí mohl dát nějaký pokoutně vyráběný trhák..."
"To se uvidí."
"Třeba nám to sama řekne, až se uzdraví."
"Jestli se uzdraví - " podotkl muž v bílém, "protože ji tu nemůžeme držet násilím" a obrátil se ke Markétě:
"Měla byste si uvědomit, že jste vážně nemocná. Máte poškozený mozek a narušenou psychiku. Ztratila jste schopnost vlastního jednání. Nemáte soudnost, náhled choroby. Kdyby to bylo právně možné, bylo by nejhumánnější zasáhnout i proti vaší vůli. Sama si totiž neumíte už poradit. Jste skoro odsouzená k smrti, pokud se sama nepodrobíte léčbě.

2. Opojení disciplínou
Před správní budovou podniku zasvištěly brzdy černé limuzíny. Z ní se vyvalil nový ředitel, soudruh Adamec. Rázným krokem zamířil ke kancelářím. Křepkost jeho pohybů kontrastovala s neforemností jeho 140 kg živé váhy.
"Tak co se tady děje?!" zavrčel nerudně na vrátného a - aniž počkal na odpověď - míjel vrátnici. Zatímco rázoval do kanceláře, brblal pro sebe:
"Tohle že má být nějaká silnice?! To je nějaký příchod ke kancelářím vedení?! Ještě že jsem se tady včas objevil! Všechno by tu zpustlo. Všechno by se rozklížilo. Ale to se změní! - a rychle!!" vrčel polohlasem, zatínal pěsti a brblal si dál:
"Tady musí být přistávací plocha pro vrtulník! Všechno se bude řídit z vrtulníku! - a vysílačkami! Jiné cesty není! Na to už dohlídnu!!"
Pohrdavě přihlížel uskakující postavičky svých podřízených, jakoby to skoro ani nebyli lidé: "Hlupáci! Co tihle vědí?!", vrčel si pro sebe. Načež se zamyslel nad tím, co to dalo námahy prodrat se do této pozice.
"To by nikdo nepochopil, co to stálo a stojí", zahučel si pro sebe. A nebylo to také nic k chlubení: cesta vedla přes ložnici tajemnice z obvodního výboru, přes nekonečné ponocování ve vinných sklepích a pivnicích s tajemníky a funkcionáři, a přes jejich neomalené a sebevědomé přijímání Adamcových desátků a hostin.
Ať už si to Adamec uvědomoval víc nebo méně jasněji, rozhodně pokaždé vyháněl z mysli představu, že podněcovatelem jeho honby za mocí je jeho manželka. Stále ho popichovala:
"Copak nemáš na víc, než na tak ubohou kariéru?!"
"Ale jo, jo, jo", umlčoval ji pokaždé stroze, jenže osten výčitek v jeho nitru uvízl.
Snad jediný Vrtík, původně osvětlovač v divadle, nyní sluha pro všechno, vždy ochotný propůjčit se ke každé zlodějně, jedině ten se možná přiblížil k pochopení jeho jednání, když si vybavil první scénu ze hry Alfreda Jarryho Ubu králem:

Matka Ubu: "Cože, otče Ubu, jste snad spokojen se svým osudem?"
Otec Ubu : "Bývalý král Aragonie, co byste chtěla víc?"
Matka Ubu : "Cože! Vy jste přece býval králem a teď se spokojíte s tím, že...!?"


Teď však Vrtíka vyrušil podivný zvuk.
"Hmrrr!" zamručela bytost v popředí, která si tak dodávala kuráže a dodala nasupeně: "Chlapi! - Svolal jsem vás - Hmrrr! - protože tak už dál nejde! Tady začne vojna! " a udeřil pěstí do stolu. Chvíli ještě zlověstně koulel očima a kochal se pohledem na krčící se vedoucí provozů a sekretářku.
Nato se ozval rozhodně:
"Důležité je vědět, kdo za co může, a kdy svoláme jakou poradu! Bez porad to nepojede! Když to nebude někde šlapat, tak to musíme projednat. Jiná cesta není možná! Jinak bychom se dostali tam - kde jsme. A to si, myslím, nikdo z nás nechce! - Hmrrr! - Zkrátka ty stavy, které tady trvají už léta, jsou prostě neudržitelné!"
"Co tedy konkrétně?" ozval se ekonom.
"Aby bylo každýmu jasný!" zařval Adamec, "Nechci dělat žádný monstrprocesy, ale jestli se lidi rychle nevzpamatují - tak asi jiné cesty nebude, protože - "
Byl by pokračoval dál ve své výhružné samomluvě, která měla napříště zaplnit většinu porad trvajících někdy až celou pracovní dobu, nebýt zvonění telefonu.
Adamec strnul. Vzápětí se chytil za hlavu a hystericky vybuchl:
"No, to ne! Tohle už není pro člověka! Kdepak! Toto ne!"
Popadl zlostně sluchátko a chystal se setřít a rozdrtit slovy jako balvany toho opovážlivce na druhém konci drátu. K překvapení všech se ale jeho rozzuřený obličej roztáhl v úsměvu a docela zakulatil:
"To seš ty, Věrunko?", spustil, jako když medu ukrajuje, "No pověz, co od nás potřebuješ?" Na chvíli se odmlčel, zakoulel očima a pak s úslužným úsměvem opakoval po ní:
"Všechno. Jistě - jistě - jistěže. Pro tebe všechno. To víš, že jo. A kolik toho - ano. Co nejvíc. - Budeš to mít na výboru za půl hodiny. Spolehni se. Tak zatím čest - čestíček!"
Vrtíkovi vytanula v hlavě scéna z Jarryho hry:

Král: "Otče Ubu, chci se ti odměnit na četné služby, a jmenuji tě hrabětem."
Otec Ubu: "Nevím, jak bych poděkoval."
Král: "Neděkuj mi, otče Ubu, a dostav se zítra ráno na velkou přehlídku."
Otec Ubu: "Budu tam, ale račte přijmout laskavě tuhle..."


"Chlapi! Představte si", zatvářil se Adamec pohoršeně, "Ta kráva zas něco chce. Tohle už není pro člověka." Načež zařval: "Jaróóó! - Kde ten chlap zas vězí?!"
Jeho řidič vzápětí nahlédl dovnitř:
"Volal jste mě?"
"Hmrrr!", zahučel ledabyle, "Zajedeš na výbor! Zavezeš tam nějaký propagační materiál. Ale hned! Oni to naléhavě potřebujou. Tak fofrem!"
Sotva řidič odešel, snažil se Adamec vzpomenout, o čem před tím mluvil, ačkoli to bylo docela jedno. Nepodařilo se mu to. Tak alespoň láteřil:
"Takhle se to nedá dělat! Tyto stavy jsou neudržitelné! Ne, tohle je moc na jednu kotrbu!"
Načež se obrátil k náměstkovi Cejpkovi:
"Řekni k tomu, Rosťo, taky něco! Seš přece náměstek!"
Ten se probíral z prvního úleku a začal usilovně mávat rukama. Vykoktal:
"Každý bude muset šlápnout do pedálů, fakt chlapi - "
Adamec vypálil:
"Prosím tě, buď už ticho, nebo se zblázním!" Ekonom byl starý poživačník a zloděj. Většinu Adamcova projevu s úsměvem klimbal. Kupodivu se však uměl v kritických situacích probrat a mazaně popíchnout Adamce proti některému z účastníků porady, a na toho se pak snášely Adamcovy hromy a blesky.
Nyní však jevil zájem o sukni sekretářky Novákové. Jako obvykle, předstírala, že píše zápis, a kupodivu jí ekonomova nenechavá ruka pod stolem vůbec neznepokojovala. Až později na něho zahrozila prstem. Nepomohlo to. Nahnula se k němu a zašuměla mu do ucha:
"Až potom, Edouši."
Načež se znovu dala do předstírání psaní zápisu. Ve skutečnosti se však začetla do Případu nedbalé nymfy:

Della Streetová pohlédla na svého zaměstnavatele se zvednutým obočím.
Mason řekl zachmuřeně: "George S. Alder začíná utahovat šrouby. Přece jen to děvče bylo návnadou v pasti, kterou na ně políčil."


Vzápětí jí vytrhl z četby Adamec, který zrovna ukončil jednu část své samomluvy slovy:
"Chlapi, já vám to říkám, jak to je. Já nedovedu lhát a to je ta moje slabost. Nováková, dejte to do zápisu!"
´Trouba´, řekla si, přehodila si obráceně nohu přes nohu a četla dál svůj Případ.

"Je nadšeným zastáncem judikatury založené na precedentech", řekla Della, "myslím, že kdyby se dostal před skutečně novou situaci, asi by omdlel.

Nováková zvedla oči od Případu a přemýšlela nad slovem precedent, jenže marně.
Počáteční napjatá a nejistá atmosféra v souvislosti s příchodem nového ředitele, upomínajícího celým svým vystupováním na úsloví nové koště dobře mete, ponenáhlu ustupovala.
Vrtík učinil objev při probírání reklam na mixéry, kde se dočetl:
Úlevu a radost - hospodyňce
užitek - celé rodině
přinese mixér ETA MIRA


Jednání porady se zatím přehouplo k dalšímu bodu programu. Vedoucí provozů měli podat jakési zevrubné hlášení o tom, co se děje na jejich úseku. Znenáhla se však i tento bod jednání, vyhrazený technikům, změnil v poměrně jednolitou samomluvu soudruha Adamce.
Vrtík mezitím objevil novou reklamu.

Proč
bychom
se netěšili
když nám
ETA
KOMBI
šlehá
mixuje
mele kávu a
příslušenství
hněte - míchá
vymývá láhve
brousí nože a nůžky.


Ušklíbl se: ´Akorát, že není k mání.´
"Hloušku!", houkl Adamec na mechanizátora, "Víš něco? Víš houby, že jo?!"
"Ehm", ozvalo se rezignovaně.
"Aspoň seš upřímnej", řekl pobaveně Adamec, "No, chlapi, jedeme dál."
Energetik se rozpomenul na cosi z Camusova románu Mor:

"...bylo to jen kolektivní drama...nejhorší byl pocit odloučení a vyhnanství a s ním související strach...všichni byli skromní...ztratili paměť i naději a usadili se v přítomnosti. Po pravdě řečeno, všechno se jim měnilo v přítomnost. Všichni lidé pozbyli schopnost lásky a přátelství..."

´Jak by ne´ uvažoval dál, ´kdekdo tu je živým svědkem, dokazujícím, že "Osudy dobrého vojáka Švejka" jsou nedokončeným příběhem. Švejkova maska vyzařuje bezvýhradnou ztotožněnost s vlastním osudem, ať je jakýkoli.

Vrchní štábní lékař přistoupil k Švejkovi:
"To bych rád věděl, co si teď asi myslíte."
"Poslušně hlásím, že já vůbec nemyslím."
"Himldonvetr", hulákal jeden z členů komise břinkajíce šavlí, "tak von vůbec nemyslí. Pročpak, vy jeden siamskej slone, nemyslíte?"
"Poslušně hlásím, že já proto nemyslím, poněvadž je to na vojně vojákům zakázáno."


Energetik nejasně cítil, že řešení musí přijít odjinud. Odkud? Z jiného světa.
Pojednou všichni překvapeně zírali na opovážlivce, mechanizátora, který se přihlásil o slovo.
"Co máš, Hloušku?"
"Já - teda my - myslem jsem - ehm - ", koktal mechanizátor, "že - jako - když jste jako nastoupil do funkce - "
"No zvolili jste si mě snad, né?!"
"No jistě - ale jako, že by se to mělo nějak oslavit - "
Adamec se uchechtl a zařval: "Jaróóó! Jaroušíí!! - Kde ten chlap zas vězí?"
"Asi jen na výbor."
"Ehm."
Přesto se za chvíli otevřely dveře a objevila se Jaroušova tvář s typicky nechápavým výrazem.
"Ty už seš zpátky od té baby?"
"Jé - já jsem musel něco spravovat", spustil řidič.
"Foukni do obchodu pro koňak. Peníze si vyzvedni v pokladně! A taky nějakou kávu! A pak nezapomeň na tu babu - na ten výbor! Ať nemáme maléry!"
Rázem došlo k oživení zájmu všech přítomných o dění porady. Jenom sekretářka Nováková se nedala vytrhnout z Případu nedbalé nymfy.

Della řekla s šelmovským úsměvem: "Vždycky si vzpomenu, co jste říkal, když se Jackson ženil."
"Vy jedna - takové hovory byste neměla poslouchat. Hlavně ne za takových okolností."


Z porady vyplynul jeden závěr, který Adamec nadiktoval do zápisu:
"Musí se to všechno dát do latě! Každý musí mít maršrutu!"
"A hotovo dvacet!" připojil náměstek.
"Že je to tak, Zdenku?" mrkl Adamec na Vrtíka. Ten zvedl oči od katalogu firmy Neckermann, a aniž věděl, o čem je řeč, pohotově vyhrkl:
"Jiné cesty není. Když to říkáte vy, tak to musí být pravda", ačkoli si v tu chvíli připadal zrovna jako Švejk, který jednou povídal:

"Jestli si přejou vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: ´Švejku, nepřiznávejte se k ničemu´, budu se vykrucovat do roztrhání těla."

"Bez disciplíny by se to tady všechno rozklížilo", blábolil Adamec.
"O tom žádná", přizvukoval Vrtík a hned přidal k lepšímu: "Už Švejk přece říkával: Disciplína musí bejt, jinak by všichni lidi lezli jako vopice po stromech, ale vojna z nich udělá lidi."
Brzy se stočily hovory na zdražení piva a kdosi zase vytáhl Švejkovu okřídlenou průpovídku: "Každá vláda, která zdraží pivo, nutně padne."
Všichni souhlasně pokyvovali hlavami. Jenom soudružka z kádrového oddělení pohoršeně dodala:
"Jenom ať ten Švejk moc nevykládá - on toho taky měl dost za krkem. My na něho víme taky ledacos." A všichni jí dali za pravdu.
Porada se protáhla až do večera. Nakonec s Adamcem vytrval jenom náměstek Cejpek a ekonom, sekretářku nepočítaje. "Velká trojka" se shodla na jednom:
"Všichni musí držet hubu a táhnout za jeden provaz."
Vrtík, který se zrovna vypotácel a vracel se ještě pro zapomenutý katalog firmy Neckermann, zaslechl tuto
sentenci. Mimoděk si připomenul jedno místo z Osudů dobrého vojáka Švejka:

Po jeho odchodu se kolegium tří shodlo, že Švejk je notorický blb a idiot podle všech přírodních zákonů, vynalezených psychiatrickými vědátory.

"Jardóóó! Seš tam?!", telefonoval náměstek Cejpek řidičovi krátce po půlnoci.
"Co je?"
"Přijeď sem - k šéfovi, jo?"
"Teď?!"
"Jasně! Jednačka se protáhla. Musíš starýho odvést domů. On ti zítra napíše prémie, uvidíš!"
"To chci vidět", odsekl řidič, nicméně za necelou půlhodinu se objevil nevyspalý Jarda s limuzínou.
Musel ovšem napřed ještě zajet pro opraváře, protože v podniku došlo k havárii. Čtyři silní chlapi měli co dělat, aby tu horu masa naložili do auta a odvezli domů.
Pak ještě museli odvést náměstka
Ekonom se sekretářkou přespali na ředitelském stole...


3. Volání odjinud
Zdálo se, jakoby celý ten záhadný případ, který ho uchvátil, proměnil jeho život.
Co tomu předcházelo?
Podivné okolnosti. Neobvyklé události. Michal citlivě sledoval množící se výskyt záhadných jevů a událostí. Přesahovaly meze přirozeného vysvětlení.
O co šlo?
Těžko říct. Rozhodně to všechno nebylo jen tak. Vypovídalo to o něčem, co stálo za víc, než za běžný, letmý pohled. Sotva na to upnul pozornost, uchvátilo ho to. Posléze si dokonce připadal, jakoby s ním někdo vykonával záměr, jehož důsledky nedokázal ani odhadnout.
Najednou si připadal jako strážný anděl kohosi, koho sám snad ni pořádně nezahlédl, natož aby měl možnost lépe si ho prohlédnout.
Kdo to byl? Kdy se to s ním poprvé setkal?
Vzpomínal na první okamžiky, kdy objevil jeho stopy. Bylo to už po válce. Poblíž jeho rodné vesnice se usadili potulní cikáni. Táhli krajem na vozech krytých plachtami.
U ohně se hřály cikánské děti. Sotva se objevil, ustrašeně po něm pokukovaly.
"Máte hlad?"
Jedno zavrtělo hlavou.
"Cože?! Vy opravdu nemáte hlad? - A co jste jedly?"
"Měly jsme - "
"Ale už nemáme - "
"Ta paní nám dala."
"Která paní?" rozhlížel se.
"Krásná paní."
"Zdejší?"
"Nevíme."
Mávl rukou: "Ach, vy jedni - lžete až se od pusy práší."
Kupodivu si na tu scénu ještě několikrát vzpomněl.
Proč?
Co ho na tom všem tak zajímalo?
Proč?
Snad pro zvláštní opakující se okolnosti.
Jaké? Chudé, hladové, nemocné, opuštěné děti. Naneštěstí neměl dost času o tom přemýšlet. Najednou zde byli u vesla soudruzi. Cítili se být nad jiné povoláni vydávat o těch záhadách z jiného světa svá dobrozdání.
Zatím se ale kupila jedna záhada na druhou.
´Je to tak vyjímečné´, říkal si Michal. Zvídavost a snaha proniknout za vnějškovou stránku záhadných jevů ho hnaly kupředu. Obavy soudruhů, že by mohlo jít o něco nepřirozeného, se rychle rozplynuly. Zejména, když dostal dopis od jedné ženy. Psala mu:

Doslechla jsem se, že se zabýváte záhadným případem... Mohu osobně dosvědčit něco podobného.
Můj tatínek trpěl těžkou cukrovkou. Jednu dobu mu hladina cukru nebezpečně stoupla. Nedala se žádným lékem upravit.
Obrátila jsem se tehdy na paní Zdislavu. Upnula jsem k ní všechny své síly. Během krátké doby náhle klesla hladina cukru na obvyklé procento.
Jeho lékař při kontrole spustil: "Člověče, co jste dělal? Je to možné - tak náhle? Povězte mi, co jste užíval kromě těch léků ode mne! To není samo sebou."
Tatínek se také usmíval: "Ne, to není samo sebou!"


Po těchto svědectvích a dalších důkazech nemohl už Michal vůbec pochybovat o povaze tajemného působení paní Zdislavy. Objevila se na světě právě tak, jako se zde rodí dobro, pravda anebo krása - úplně v tichosti, nikým nepozorováno - působí často pod povrchem. Stejně tak se na světě objevilo samo zosobněné Dobro. Přišlo na svět jako dítě, svět o něm nevěděl. Objevilo se v chudobě a skromnosti, a přitom to byl Pán všehomíra. Přišel nepozorovaně, rostl v ústraní, ale potom se objevil, a svým Slovem naplnil celý svět; přemohl zlo a přinesl lidem vládu Pravdy, Krásy a Dobra. A zrovna tak i paní Zdislava. Objevila se tu nenápadně a bez okázalosti, ve vzorné rodině; právě tam si zamilovala zosobněné Dobro, Pravdu a Krásu. Takový byl její životní ideál, její budoucnost, prrotože světec se rodí skrze lásku k zosobněnému Dobru.
Soudruzi však byli znepokojeni. Jak by ne. Dennodenně tu někdo provádí něco tak úžasného, že nad tím zůstává i odborníkům rozum stát. Jenže pak se vytratí. Zmizí jako pára nad hrncem. A zůstávají jen záhadné stopy. Stopy blahodárného vlivu.
Hledal ji. Pátral, jenže bezvýsledně. Nedal se však odradit. Tím usilovněji se upnul k úchvatné postavě.
"O koho jde? Kdo vlastně je ta osoba, nám všem tolik drahá. Proč nám pomáhá a jak to vůbec dělá?" ptal se znovu a znovu.
"Co je vám po tom!?" namítali soudruzi. Osobovali si totiž právo na její odkaz. Chtěli si přisvojit celé její dědictví zrovna tak, jako na cokoli jiného.
"Je to má paní."
"Jakto, že o ní mluvíte tak familiárně?"
"Vždyť ji tak jmenují všichni, kdo ji znají."
"Cha - chá! Odporujete si! Před chvílí jste tvrdil, že ji skoro neznáte."
"Ovšemže ji neznám."
"Tak proč se o ni tolik zajímáte?
"To máte těžké", pokrčil rameny, "Pro ty, kdo tomu věří, je to tajemství věčně podněcující k odhalení. Pro ostatní je to pitomost. Z nich pak ti, kdo o tom povýšenecky uvažují, ti se tomu dovedou leda vysmívat, kdežto ti, kdo to hlavně cítí srdcem, berou to jako tragedii či absurditu. Netrefí ven z té absurdity, a tak se chytají vodky či drogy."
"Proč se o ni tolik zajímáte?!"
"Je to snad zakázané?"
"Není - ale nemůžeme to pochopit, když tvrdíte, že ji skoro neznáte."
"Řekl jsem už přece, že za ni cítím jistou odpovědnost."
"Táák?"
"Nejde mi to do hlavy, kam se vlastně poděla?" vysvětloval dál. "Nechává za sebou stopy. Jenže pokaždé se ztratí jako lesní víla v pohádky."
"Co vy o ní víte?!"
Neznal ji. Možná, že o ní snil jako o ideálu věčného ženství. Kdykoli totiž žena upoutala muže pro celý život, bylo její tajemství v tom, že on s ní nikdy nebyl hotov; že ona nebyla jedinou, nýbrž tisícerou; nikoli poměrně krásnou variací věčného tématu žena, nýbrž hudbou, v níž nalezl bohatství něčeho nevyčerpatelného.
´Tohle je žena budoucnosti´ řekl si Michal a uvažoval o tom: ´Jistě nepřichází vytlačit muže z jeho postavení lékaře, učitele, kněze či dělníka, ale staví se mu po bok jako pomocnice, jako přítelkyně, jako sestra.´
"Máte to marné" vykládali mu na všech stranách. "Ta osoba, kterou hledáte, už není mezi živými."
"Vyloučeno."
"Jste snílek", domlouvali mu, "a skutečnost se vám prolíná se snem. Dejte si pozor, abyste na tuto svou snivou povahu nedoplatil!" To už skoro vyhrožovali.
"Jsou důkazy, že tady nedávno působila."
"Náhodná shoda okolností. Nebuďte naivní!"
"Nejsem. Znám několik svědků."
"Je dávno mrtvá. - Spíš nezvěstná."
Najednou si ještě víc odporovali. Už neříkali, že vlastně vůbec neexistuje, a pokud se objevila, tedy, že už je mrtvá, nýbrž jednu chvíli tvrdili:
"Vždyť my ji dobře známe! Víme lépe, než kdokoli jiný, kde se skrývá a kdo ji podporuje. Vy se o to nestarejte! To je věc našeho oddělení, abychom ji našli. My už se o ni postaráme. Máme k tomu aparát, organizaci! Až ji dostaneme, my už jí to zarazíme."
"Co jí zarazíte?"
"Všechno! Hlavně nedovolené soukromé podnikání! A obohacování se!"
"Úplné nesmysly!"
"To říkáte vy - a přitom ji ani pořádně neznáte. My máme takových šarlatánů a babek kořenářek v evidenci! To byste se divil! A věřte nebo ne - všichni jsou stejní! Schovávají se za líbivá slova o zázracích, a zatím - zatím jenom odírají důvěřivé lidi!"
"Co vy o tom, víte?"
"Všechno", odpověděl mu kdosi sebevědomě a pak nahmátl usmolený Slovník ateisty, nalistoval heslo zázrak. "Hm. Tady to máte", zahučel a strčil to Michalovi pod nos. Stálo tam:

ZÁZRAK - podle náboženských představ neobvyklý jev, který se udál z vůle nadpřirozených sil bez ohledu na existující objektivní zákonitosti...Věda zavrhuje možnost zázraků -

Aniž dočetl, sklapl umaštěný svazek a beze slov jej vrátil.
"Tak vidíte! Léčení té vaší slavné paní je podvod, založený na lidské lehkověrnosti."
"Je nezvěstná", ozval se Michal.
"Skrývá se, protože nemá čisté svědomí."
Vysmál se jim. To je podráždilo.
"Zahráváte si s ohněm!"
"Jakto?"
"Hrajete si na soukromého detektiva. Nezapomínejte, že i to nedovolená živnost. Tak pozor!"
"Jenže já se do toho musím míchat. Jinak se stane bezpráví."
"To už nechte na nás!"
"Nemohu. Vždyť právě tato paní svatého života je postižená. To ona trpí škodu."
"Co to zase melete? Jakou škodu trpí?!"
"Vždyť ona - právě tím, že se kolem ní hromadí místo úcty a vážnosti tolik pomluv a vyložených lží, zlomyslných i dobře míněných, ale hlavně lhostejnost a zapomenutí. A to není na místě. To by mělo každého nutit, aby se stále znovu ptal: kde je ta nezvěstná? Kdo to tady klade překážky jejímu nalezení? - "
"Na takové otázky nemáte právo!" zarazili ho.
Napřed ho pustili, ale doma na něho znovu čekali jiní. Odvedli ho. Kdo? Lůza v uniformách a kožených kabátech.
Marně se ptal po důvodech svého uvěznění, ale vnitřně mu bylo jasné, že trpí kvůli té nezvěstné paní, a snad i kvůli své snění o ní.

"Motiv ženství totiž", jak říká Gertruda von le Fort,"zní celým stvořením. Vznáší se jako jemné vzdálené preludium nad otevřeným lůnem panenské země. Vznáší se nad milovanou nevěstou a manželkou. Vznáší se nad každou lidskou matkou - každá je přezařována dítětem..."


Právě vězení mu otevřelo oči. Ukázalo mu nové příležitosti k prožívání žalmů:

"Je-li mnoho pronásledování, je i mnoho možností, jak se osvědčit. Kde je mnoho věnců, tam je mnoho zápasů. Prospívá ti tedy, že je mnoho pronásledovatelů, takže při mnohém pronásledování snáze najdeš, jak si dobýt věnec."

Patrně zrovna zde plně pochopil, že ta nezvěstná a hledaná není zdaleka jen pomocnice hladových a opuštěných dětí, ani pouhá uzdravitelka, ale především žena, a tedy hlavně matka.
Čtyři stěny vězeňské cely jakoby svíraly ideální prostor, v němž Michal snil o "Věčné ženě".

Všude, kde se člověk oddává - je i paprsek z tajemství věčné ženy; kde však žena usiluje pouze o sebe samu, metafyzické tajemství se vytrácí; tím, že vyvyšuje vlastní obraz, ničí obraz věčný. - Víra v čarodějnice křesťanských věků, třebaže se v jednotlivých případech strašlivě mýlila, hluboce vyjadřuje onu strašlivou hrůzu před ženou, která se zpronevěřila svému metafyzickému určení.

4. Okno v paměti
"Bezpečnost! Otevřete!"
Škvírou mezi dveřmi vykoukly dvě vyděšené oči.
"Tady to vypadá", řekla jedna ze dvou postav ve dveřích. druhý muž se skláněl nad Standou.
"Člověče, co je s vámi? Úplně se třesete! Nemáte horečku?. Měl by rychle do nemocnice!"
´To určitě´, napadlo Standu, ´leda snad pro další dávku, a pak tradá - pryč!´
"Jste Stanislav Cejpek?" ptal se muž listující v legitimaci.
"Ehm."
"Zaměstnání?"
"Zrovna - hledám."
"A táák?!"
"Znáte Markétu Adamcovou?" vystřelil ten druhý.
"Tak trochu."
"Kdy jste ji viděl naposledy?"
"Asi před půl rokem."
"Vzpomeňte si lépe!"
Mlčel.
"Tak si vás vezmeme ssebou."
"Nic jsem jí neudělal!"
"Tak proč jste jí dal ten neřád?"
"Víme všechno."
"Odkud jste to bral? Kde jste to vařili?"
Všechno se s ním zatočilo. Svalil se.
"Kluci! Je zle!" zaječel Pavel, "Markéta je vyřízená." Popadl ji za zápěstí a snažil se jí nahmatat tep. Pustil ji. Ruka jí bezvládně klesla.
"Co s ní je, k čertu?! Kolik jsi jí toho dal?" obrátil se Pavel na Standu.
"To je normálka. Asi už něco v sobě měla."
"Zavoláme doktora", ozval se Martin.
"Ty seš fakt cvok!" okřikl ho Standa.
"Co když se neprobere?"
"Proč by se neprobrala? Vždycky se probrala."
"Choďte s ní!" říkal kdosi. Martin se ji pokusil zvednout. Byla úplně bezvládná Standa s Vlastíkem se na něj chvilku dívali a pak se rozchechtali.
"Počkej", odstrčil Vlastíka.
"Potřebuje na vzduch."
"Ale jo - " přizvukoval Vlastík, pak mrkl na Standu. "My už ji zavedem někam, kde jí bude líp. Vlekli ven -
Standa se probíral. Uviděl, jak se nad ním sklání saniťák. Přidržoval ho, aby nespadl s lůžka. Vůz rychlé pomoci je odvážel do nemocnice.
Zakrátko se dozvěděl, že po doléčení má na krku prokurátora kvůli příživnictví, přechovávání a prodeji narkotik, pokus o vraždu.
´Někdo moc žvanil - asi Markéta´, napadlo ho. Jenže ta se ho naopak snažila zachránit:
"Kdepak! Určitě mi nechtěl nic udělat!"
Standovo nešťastné prozrazení však už bylo venku.
"Tak jo. Dal jsem jí to. Nevěděl jsem, že už měla něco v sobě." Navíc v abstinenční krizi pověděl všechno ostatní:
"Vaří to Pavel Zlámal a Vlastík Klaus."
"Kde to dělají?"
"U Pavla."
"Komu jinému jste to dal, kromě Markéty Adamcové?"
"Nikomu", dušoval se Standa, "víc jsem neměl."
"Ale jděte! To nám nevykládejte! Ve splachovači jsme toho našli habaděj."
Sotva dostal injekci, usnul. Spal neklidně. Zdálo se mu, že ho stále někdo budí a unáší kamsi pryč z domu, kde na něj civí jakési ošklivé masky. Kdosi ho stále strkal z jedné místnosti do druhé, jednou rukou mu dával lízátka, a druhou mu je zase bral dřív, než je stačil rozbalit a ochutnat.
V šedivém domě, kde pak zůstal natrvalo, ustalo tohle věčné dráždění a nepokoj. Místo toho tam číhaly studené šedivé zdi, plné mlčení a cizoty, zrovna takové, jaké vídával z balkónu paneláku.
"A co jsme mohli dělat?" krčila rameny paní Cejpková, "Museli jsme ho dávat do jeslí. Jak bych jinak mohla dokončit vysokou školu? Copak to jde bez jeslí? Při těch zaostalých službách u nás? A co teprve, když mi ten můj utekl s tou svou - !? Že jsem neměla studovat vysokou? Jenže kde bych dneska byla, když mě ten můj nechal?"
V novém prostředí se mu zdálo, že má rád Markétku. Byla mu tolik blízká. Byla to však jenom nová iluze. Člověk, který nezakusil v dětství štěstí být milován v kruhu vzájemně se milujících osob, takový člověk možná dokáže milovat, ale pokaždé spíš jaksi mlhavě, zatímco při konkrétních projevech lásky bude vždy náchylnou zakoušet jakousi neobvyklost, cizotu. Takový se může snáze, než kdokoli jiný znetvořit v bezcitného surovce a cynika, schopného sáhnout na život sobě i druhým.
Standa si někdy připadal jako Nick Jagger ze skupiny Rolling Stones. Imponovala mu už jeho vzpurná póza, s jakou rozvíjel intonační a výrazový kontext blues až do jakýchsi hlasových grimas. Vyhovovalo mu, že člověk nemusí rozumět anglickým textům, a přesto správně vytuší správně vytuší, o co jde. Vyhovovalo mu, že zpěvák by se mohl zrovna tak dusit nenávistí, ale že místo toho se jen satansky vysmívá. Přitom býval Jaggerův zpěv občas přehlušován hudbou do té míry, že mu skoro nebylo rozumět. Uchvacovala ho závěrečná výbušná skladba nahrávky Fingerprint File. Jak ta jen byla napěchovaná sugestivním, monotónním rytmem, do něhož se kytarové riffy prolínaly s Jaggerovými výkřiky.
ROLLING STONES se ve svém pokusnictví obírali s pocity neuspokojenosti, frustrace a znechucenosti životem. Vyjadřovali to prudkými a agresivními nahrávkami, které měly ráz výkřiku spojeného s ďábelským šklebem. Právě tak tomu bylo ve Standově oblíbené nahrávce I Can´t Get No Satisfaction.
O náboženství neměl valné mínění. Jenže na rozdíl od mámy, která se s tímto přežitkem okázale a demonstrativně rozešla, když se v době dospívání hlásila na pedagogickou fakultu, Standa vyrostl už v prostředí lži, neupřímnosti a protináboženského běsnění komunistů.

"Musíme vychovávat mládež v duchu pevného, bojovného ateismu! Vědecko-ateistická výchova je proces kritiky a vyvracení náboženského chápání světa.

Tak zněla výchozí deviza třídní učitelky ve škole, zrovna tak, jako ředitele Voráče z Dětského domova.
Bylo tedy skoro samozřejmé a zdánlivě spontánní, když se Standa nechával unášet zajíkavým smíchem zpěváka skupiny Rolling Stones.
Prožíval onu část svého života, kterou mu bylo dopřáno odkrýt, zdaleka ne tak pod dojmem toho, co mu dala rodina a škola a Dětský domov, jako spíše pod náporem masových sdělovacích prostředků, hudebních a video nahrávek. Tam se ovšem častěji a snáze objevil sex a porno, jenom ne nic, co by se týkalo náboženství - snad leda Goddardúv film líčící Pannu Marii jako cizoložnici. Pohrdal náboženstvím, o němž se nikdy nedozvěděl. Film Ve jménu růže mu podbízel názor, že za náboženstvím je pouze jediné - neuspokojená pohlavní touha.
Nechával se unášet proudem písničkového toku, záchvěvy a rytmem nahrávek a videoprogramů. Vůbec mu přitom nepřipadla na mysl rafinovanost těchto prostředků manipulace mas přitažlivými a dráždivými tvary, která snad dosáhla vrcholné virtuozity ve Formanově filmu Vlasy a jeho hudebním doprovodu.
Od banálních Dietlových seriálů á la Nemocnice na okraji města a jiných limonád typu ´neprůstřelný major Zeman´, které sledovali v děcáku, přeskočil Standa rovnýma nohama do švédských a německých pornočasopisů, do Playboye, k Jamesu Bondovi, agentovi 007 anebo do říše Souvestreova Fantomase.

"Fantomas je schopen přivodit výbuch parníku a svévolně zabít stopadesát lidí, když mu takové drama umožní prohlásit se za mrtvého a sprovodit tak ze světa jednu ze svých tváří, osobu přitom tak těžce kompromitovanou, jako je ..."

Standa byl plný protikladů. Fakt je, že mu nebylo ještě ani čtrnáct, když poznal, že to, co vykládají ve škole, v děcáku, a konečně i v televizi a v novinách, je zhola něco jiného, než samotný život. Major Zeman a kapitán Kloc jsou právě tak blbá lež, jako hra na zpovědnici v rubrice Dopisy Sally v Mladém světě. Dychtivě se tedy vrhl na to nejsvůdnější z druhého konce světa. Jenže ouha - pro ruce bylo většinou jen to nejlevnější - odpadky a pomyje. Nedopadnutelný zločinec z románu Fiakr noci mu učaroval.

Do ohlušujícího praskotu se rozléhaly srdcervoucí výkřiky, zoufalé volání a žalostný nářek.
Co se zase stalo?
Po nadlidském úsilí vyskočili Juve a Fandor ze skluzavky v místě, kde křižovala se schodištěm...Ve dvoraně spatřili dav, který ssebou zoufale zmítal, lidské stádo, jež zmateně prchalo s vytřeštěnými obličeji.


Byl okouzlen představou věčně unikajícího génia zla, jakou mu nabízel tento levný brak. Dokonce ani v době, kdy se ocitl na lavici obžalovaných pro pokud o vraždu Adamcové, ani tehdy se nedokázal vymknout z tohoto svého snu. Tolik mu podléhal. Tolik se se do něho vžíval.
"Popírám obvinění", tvrdil drze do očí vyšetřovatelům, prokurátorovi i soudci.
"Odporujete si. Vypověděl jste přece před vyšetřovateli, že jste jí dal injekci s drogou."
"To bylo jinak. Řekl jsem to pod nátlakem. Vyšetřovatelé využili mé abstinenční krize, kdy jsem naléhavě potřeboval dávku. Neměl jsem motiv."
"Měl jste motiv. Chtěl jste zbavit dívky, kterou jste přivedl do jiného stavu."
"To není pravda. Miloval jsem ji. Vím, že nejsem žádné neviňátko, ale pokus o vraždu si nenechám přišít. To tedy ne!", vyhrkl sebevědomě Cejpek a připadal si v tu chvíli jako Fantomas v příběhu Červená vosa.

Bandita zařval: "Můžete mě obžalovat ze všech zločinů, které vám napadnou, ale zakazuji vám tak lživé obvinění. Jsem-li zde, je to právě proto, že jsem vůbec neměl účast na smrti lady Belthamové. Mám zajisté na svědomí mnohé vraždy a neskrývám se s tím, jsem povznesen nad osud, a vy mě tak hned neuslyšíte škemrat o milost. Je však jedna věc, kterou bych nikdy nemohl připustit, a to je být obžalován z toho, že jsem zabil ženu, kterou jsem miloval...


Otřásající detonace a děsivé scény zločinů Fantomase se mu v mysli slévaly s představou Michaela Jacksona. Songy Jacksonovy ´PĚTKY´ byly dvouminutovými detonacemi. Jejich balady uklidňovaly zlomená srdce teenagerů.
Sólový singl Michaela Jacksona Got To Be There obsahoval potřebnou dávku melancholie. jemný zvuk kytarových strun, ťukající spinet a zvonkohra - přesná to střelba do Standových citů. A co teprve Jacksonovo sólové album Thriller !
Standa se zachvěl, protože zrovna v tu chvíli s ním zatřásl soudcův řízný hlas:
"Máte to marné, Stanislave Cejpku! Vaši spolupachatelé Pavel Zlámal, Vlastimil Klaus a Martin Voráč, které jste prozradil během protidrogové léčby, vám to oplatili stejnou mincí."
Zatvářil se nechápavě.
"Vypověděli, že Zlámal vyráběl drogy a Klaus je prodával dál, právě tak jako vy. Našli jsme zbytky."
"No a?" pokrčil rameny.
"Záměrně jste předávkoval Adamcovou, abyste se jí zbavil. Viděli vás, když jste jí dával injekci."
"To není pravda!"
"Voráč chtěl volat doktora. Vy jste odmítli. Místo toho jste spolu s Klausem vyvlekli bezvládné děvče z té vaší sklepní díry a odtáhli jste ji do parku. Neposkytli jste jí první pomoc!"
"Ne! Tak to nebylo!" vyhrkl Cejpek, "Volal jsem anonymně záchranku. Řekl jsem, že v parku leží nějaká ženská."
"Tak vidíte. Tím jste doznal zbytek pravdy."
Ušklíbl se a pohodil hlavou, až se mu rozhoupala náušnice v levém uchu. Provokativně tak předváděl svou touhu být jiný, odlišný a blízký tomu, co mu bylo z duše protivné, nicméně ve snaze o recesi přece jen dost blízké. Dával to najevo celým svým teatrálním střihem a účesem vlasů, vysokými kořenými holinkami, černou koženou bundou ornamentovanou kovovými cvoky.
Tohle nápadné zdobení, mající upoutávat pozornost zejména starších a vzbuzovat jejich pohoršení, nelibost, ne-li dokonce hnus, posilovalo jeho ješitnost a pýchu. Tohle už nebyly jen módní výstřelky, směřující k upoutání pozornosti opačného pohlaví. Šlo o předvádění skutečné sexuální úchylky tak, jakoby by byla pravá, a to ve snaze šokovat všechny starší, mající ve společnosti vážnost, postavení, peníze, prestiž a dokonce i monopol na to, dávat všemu, co s tím souvisí, nálepku normálnosti.
Sotva byl ale usvědčen, v nouzi a v zajetí pocitu ohrožení, zmohl se narkoman se svou oslabenou vůlí jedině na to, že se poddával duševní nemoci. Zkrátka jakýmsi volným pádem klesal do zajetí schizoidní psychózy, navozené vlivem drog.
Zdálo se mu, že právě tak uniká svém u dotěrnému okolí, což naopak v jeho okolí vzbuzovalo rozladěnost a neklid. Cítil se být nesmírně blízko svému nepolapitelnému hrdinovi příběhu, nesoucímu název Fiakr noci.

Oba muži, pádící za Fantomasem, probíhali různými odděleními, jak jim přicházela do cesty. Šířili kolem sebe hrůzu..."


Vnější zamřížovaný svět se však prodíral do jeho snů stále dotěrněji.
´Dostat se tak aspoň do lakovny´, uvažoval Standa, ´jistě by se tam našlo trochu toluenu. Nebo mít tak aspoň Indulonu na pečení topinek, o obvaru z banánových slupek ani nemluvě.´
Vybavila se mu vzpomínka na jedno táboření v přírodě. Vařili tehdy banánové slupky a společně popíjeli ten odporný drink. Všem jim z toho šla hlava kolem. Potom jim to přišlo jaksi samo od sebe, že i Markéta najednou šla z ruky do ruky. Jakoby to byla docela neživá hračka.
Jedině Klaus tím byl zhnusen.
Martin si připadal odporně až k ránu, kdy mu začala hlava třeštit bolestí, a Pavel mu dal bonbon, totiž Alnagon.
Standovi však to, co se dělo, nepřišlo divné ani druhý den. Jak by ne. Po sexuální revoluci, kterou u nich zahájil táta svým odchodem od rodiny za sekretářkou, snadno přišla anarchie.
Pak přišla ta trocha sexuální výchovy ve školních lavicích, á la sexuolog Radim Uzel. Vlastně to bylo hromadné vulgární zneuctění lidského těla, zkrátka něco, co rozdrásalo a rozervalo ušlechtilé pletivo pohlavnosti a setřelo její čistý pel a svěží barvy.
Časopis Mladý svět se musel ve třídě povinně odebírat z třídního fondu. Zničil to, co snad ještě někde zbylo. Poskytl klukům návody k používání ochranných prostředků a doporučoval sebeukájení jako ochranu proti šíření AIDS.
Pak už místo někdejších úvah o manželství na zkoušku zbyl pro mnohé z nich sex jen jako rafinovaný sport. V prostředí zhrublých mravů zarytých materialistů se totiž na ženu pohlíží především jako na sexuální bytost, a teprve potom jako na člověka. Snad právě proto komunistický zákon nestíhal prostituci jako takovou, nýbrž toliko jako nedovolený způsob soukromého podnikání a obohacování se.
Za takových okolností se málokdo mohl nad Standou pohoršovat, byla-li Markéta pro něho pouze předmětem hrubé rozkoše, který je třeba odstranit, sotva se stane nepohodlný.
Přesto se jeho otec, inženýr Cejpek, náměstek ředitele podniku pohoršoval. Pohoršoval se zrovna tak, jako soudce či prokurátor, a právě tak, jako vězeňský dozorce, který ho vedl do cely vyšetřovací vazby.
A Standa? Cítil vůči nim všem značnou povýšenost. Mlčky se oddával svému snění o hrdinovi Červené vosy.

Na chodbách se to jen hemžilo advokáty. Všichni tam přišli v naději, že se budou moci k banditovi přiblížit a získat od něho pověření k obhajobě.
"Jsem Král zločinců", zašeptal Fantomas, "potřebuji krále obhájců."


Připadal si, jakoby on sám - zdánlivě bezvýznamný - řídil to dotěrné okolní dění podle svého plánu - zrovna tak, jako Fantomas, který se ocitl ve vězení jenom tehdy, když se sám policii dočasně vydal.
Tento klam ho ovládal ještě dlouho poté, co soudce vynesl rozsudek. Nic překvapujícího. Nucené práce znal jako výchovný prostředek už dávno z děcáku. Ani tehdy, když byl ještě jako malé dítě tvárnější a poddajnější, ani tehdy v něm toto opatření nezanechalo příznivější odezvu.

5. Trápení organizačního člověka
"Nákoáá!! ozvalo se zařvání z ředitelovy kanceláře.
Sekretářka ssebou cukla. Správně vytušila, že onen skřek znamená její jméno, a spěšně končila telefonní rozhovor:
"Tak zatím - a sežeň mi ty Medojedky!"
To už se před ním objevila nasupená hlava soudruha Adamce: "Svolejte vedoucí provozů! Svolávám poradu!"
"Na kdy?"
"Hned!"
Poradu zahájil slovy:
"Já vám říkám, chlapi, tohle jsou neudržitelný stavy! Jestli se s tím ráz dva něco neudělá, tak se ten škarbál otevře!"
"O co jde?"
"Přece o výrobu! Chlapi, tam lítá půl milionu, tam je rana - půl milionu - bota! A vedoucí výroby? To je bohém a liberál nejtěžšího kalibru!"
Všichni se zatvářili nechápavě.
"Platíme lidem jako hrabě Monte Christo! Děláme bohatý lidi a chudý podnik! Tyhle věci musí zmizet z povrchu zemskýho!! "Udeřil pěstí do stolu. - "Zkrátka jsme jednou výrobní podnik, a basta! Tak se musíme zabývat výrobou. Nekompromisně!"
Náměstek Cejpek už už zvedal ruku, ale Adamec ho zarazil:
"Já vím, co chceš říct! To ví každej blbec - kromě soudruhů nahoře. Ti jsou jiného názoru. A přes to nejedou vlaky!"
"Ale - "
"Nechci slyšet žádné ale! Takhle se už dál jet nedá! Tam platíme úplnou šlechtu, která nemá s naší výrobou nic společného! S tím je amen!!"
Vrtík si vybavil scénu z Jarryho hry:

Otec Ubu: "Přineste bednu na šlechtu a hák na šlechtu a nůž na šlechtu a knihu na šlechtu! Potom nechtě předstoupit šlechtu!"
Matka Ubu:"Prosím tě, otče Ubu, mírni se!"
Otec Ubu:"Mám čest vám oznámit, že abych obohatil království, zahubím všechny šlechtice a zaberu jejich statky. Sem se šlechtici, a protože chci pořád bohatnout, dám popravit všechny šlechtice, takže mi připadnou všechny jejich statky. Honem nacpat šlechtu do díry!"


"No, řekni si k tomu, Rosťo, svoje! Seš přece náměstek!"
Cejpek zapumpoval rukama ve vzduchu a koktal:
"Ehmm - přece - "
"Rosťo, drž už hubu, nebo vyletím z kůže!"
Náměstkovi poklesly ruce. Rozhlížel se, že ho snad někdo z vedoucích techniků podpoří. Ti měli na starosti úplně jiné věci.
Vrtík zrovna hloubal nad reklamou, která tvrdila:
Zaplatíte jeden
přijímač -
dostanete dva.
Máme pro vás novinku - naše přenosné autorádio,


Vedoucí stavební čety měl plnou hlavu přemítání: ´Kde jenom seženu ten cement na stavbu garáže?´
Právnička se zamýšlela nad tím, co koupi k večeři: ´V samoobsluze mají Zmrazené taštičky se špenátem. Krabička má čtvrt kila, to máme dvě porce. Není to drahé a nedá to žádnou práci.´
Sekretářka byla hluboce zahloubána do zápisu z porady, neboť na předcházející stránce měla Případ roztěkané rudovlásky.

"Myslíte, že to vypadá nadějně?"
"No těžko říct", řekl Mason vyhýbavě, "ale možná, že jsme narazili na stopu...

Pojednou nasupeně vzhlédla. To nepříjemné individuum na ni houkalo:
"Nákoááá, dejte to do zápisu!"
"Ovšem. Takže ty peníze potřebujeme naléhavě."
"Ale né! Porada se jednomyslně rozhodla... Jiné cesty není! - Musíme si to říct, jak je to pravda! Jenom jak je to pravda! Vysoce spravedlivě! A kde nám pravda nestačí - tam si musíme pomoct, jak říkala stařenka, že ano?! S těmi, kterých se to týká, to projedná inženýr Cejpek! Se vší parádou! Naprosto nekompromisním způsobem!"
Náměstek ani nemrkl.
"A ti, kdo tady ve výrobě zůstanou," nařizoval Adamec, "ti musí s platy dolů! - To je myslím každýmu jasný, nebo ne?!" dodal důrazně a zakoulel zlověstně očima. "Projednáš to s nimi, Rosťo! Seš přece náměstek, ne?!"
Cejpek se zmohl jenom na své: "A hotovo dvacet!"
Vrtíkovi vytanula na mysli část hry Alfreda Jarry:

Otec Ubu: "Nejdřív zreformuju spravedlnost a pak přistoupíme k financím. Zdaníme majetek deseti procenty, druhá daň bude za obchod a za průmysl, třetí za sňatky a čtvrtá za úmrtí každá po patnácti francích."
První finančník: "To je přece blbost, otče Ubu."
Druhý finančník: "Je to nesmysl."
Třetí finančník: "Nemá to hlavu ani patu."
Otec Ubu: "Děláte si ze mne blázny? Do díry s finančníky!
"

Všichni vedoucí pak jako jeden muž uvítali ředitelův návrh:
"Postavíme si nové kanceláře, co říkáte, chlapi?! Ať trochu reprezentujeme!"
"No jo, ale jak? To nám shora přece nepovolí."
"Ale povolí, Rostíčku, povolí", řekl Adamec a šibalsky mrkl na ekonoma. "My už jsme tady s Edou vymysleli, jak na to."
"Jak?"
"Předně s tím nepolezeme ven."
Cejpek fascinovaně zíral do Adamcovy tváře. Byla neproniknutelná jako skála. Chvíli ještě napínal a pak řekl:
"Postavíme mateřskou školku."
"A taky jesle", dodal ekonom.
"To nám přece kdekdo schválí. A nejen to. Ještě nás nahoře pochválí. Za to, co děláme pro stabilizaci kádrů v rezortu."
"No a co s tím?"
"Rosťo, ty seš natvrdlej! Za pár let zjistíme, že to vlastně není tak rentabilní, jak se myslelo a v tichosti změníme užívání objektů na kanceláře."
"Všecko se bude stavět smlouvou o dílo!" řekl rozhodně ekonom s lišáckým úsměvem. Ten starý recidivista to opravdu nevymyslel docela špatně. Stavělo se a platilo se z ruky do ruky - a mezitím se stihlo postavit i několik chat a rodinných domků.
Adamec získal velkou reklamu. A šlo to podle plánu. Sotva bylo možno změnit způsob užívání, hned se objevil na poradě návrh: "
"Není to rentabilní. Kromě toho, o děti se mají starat nejen maminky, ale i tatínci! Na to se u nás rádo zapomíná! Musíme tu školku a jesle zrušit, chlapi! Jinak to srazí celý podnik do hrobu!"
Přes noc byly objekty přestavěny na kanceláře a ještě rychleji zmizela z archívu dokumentace o stavbě, která se pak už nemusela uchovávat.
"A co s vybavením?"
"O to se postaráme! Vysoce spravedlivě!" umlčel zvědavce Adamec.
Vybavení pak bylo za směšně nízkou zbytkovou cenu rozprodáno mezi velkou trojku - ředitelovi, náměstkovi a ekonomovi.
Kdekdo si připadal jako v Jiříkově vidění. Déšť anonymů se snesl na úřady.
Skončilo to obviněním a stíháním jednoho vrátného. Byl totiž přistižen při krádeži odpadového materiálu.
"Darebák jeden! Taková troufalost! Místo aby hlídal!"
"Tohle si lidi nemají dělat", mínil Vrtík.
"Co?"
"No přece brát spravedlnost do svých rukou. Jak říkal Švejk: ´Ono se řekne pomstit se. Někdo si myslí, že se pomstí a nakonec to vodnese ten, koho si takovej člověk vybral za nástroj pomsty. Proto říkám, chtít se někomu pomstit, tak to vodnese nevinej člověk.´"
Energetikovi přicházel na um Kafkův Zámek:

Přímý styk s úřady nebyl ovšem příliš obtížný, neboť úřady, ať byly sebedokonaleji organizovány, měly úkol vždycky jen hájit odlehlé, neviditelné záležitosti, jménem odlehlých, neviditelných pánů, kdežto K. bojoval za něco nanejvýš živého a blízkého, za sebe... A přece je tento aparát velmi citlivý. Důkazem toho je, že uvažuje-li se o nějaké záležitosti hodně dlouho, může se stát, ačkoli uvažování není ještě u konce, že najednou s rychlostí blesku dojde na nějakém nepředvídatelném a později nezjistitelném místě k vyřízení, jež záležitost uzavře. Je to jakoby úřední aparát nesnesl to napětí.

Tak se mu stále vkrádal do mysli Kafka, třebaže vzápětí si vždycky říkal: ´Tohle zrcadlení absurdity světa nás ale nevytrhne z té blbé skutečnosti!´ Den ode dne se víc a více utvrzoval v názoru, že z přítomného marasmu si nemohou pomoci jen lidé samotní - bez pomoci shůry.
"Hmrrr!" zamručel soudruh Adamec - "Chlapi! Co bude s prvomájovým průvodem? Sežeňte nějaký ty krojovaný babky! Ať se tam trochu zavrtěj před tribunou, a bude to!"
"To je těžký" ozval se náměstek, "už vloni nechtěli jít ani za stovku."
"Hmrrr! To jsou stavy! Neudržitelné stavy! Hmrr! - Tak jim dejte po stopadesáti! A taky, aby někdo nesl transparent!"
"Za to se odjakživa dávaly dvě stovky."
"Dejte jim to zas!" rozhodl Adamec.
Ekonom zrovna osahával pod stolem sekretářce nohy. Ta to jako obvykle skoro ani nebrala na vědomí. Byla příliš zaujata neohroženým vystupováním Perry Masona před soudní porotou.
Vrtík se obíral katalogem zahraničních aut a překvapeně šeptal mechanizátorovi:
"Toyota Celica ST 2000 LB stojí v Rakousku jen 119.770, - šilinků, kdežto Datsun 260 prodávají jen za 205 tisíc! To je, co?!"
"Na to ti kašlu", odbyl ho mechanizátor, "Já mám strašnou žízeň!" a šeptal dál: "Todle už není možný"! To by chtělo škopek blata - "
"Hm - jedno orosené by bodlo."
"Aspoň na začátek - ta porada nemá konce."
Vrtík se rozhlédl, po okolním dění, tolik absurdnímu. A přesto se nezvedl a neutekl odsud. Připadal si právě jako Švejk, když říkal:

"Já si nemohu pomoct - já jsem byl na vojně superarbitrován pro blbost a prohlášen ouředně zvláštní komisí za blba. Já jsem ouřední blb."

Nato se podíval na mechanizátora. Zdálo se mu, že také v něm poznává Švejka, zrovna když říká:

"Až bude po tý vojně, tak mě přijeď navštívit. Najdeš mě každej večer vod šesti ´U kalicha´ - "
"Jaký pivo mají ´U kalicha´?"
A jako ozvěna ozvala se Švejkova odpověď: "Velkopopovický.
"

"Už aby to skončilo", řekl polohlasem.
"To teda jo"
"Co je to tam? Jsou tady dvě porady, nebo co?! Kdo tady nechce být, nemusí! My tady nikoho nedržíme! Jak - kdo - chce - chlapi!"
Kupodivu zůstali všichni sedět na místech.
Předsedův zájem se teď upnul na mechanizátora:
"Musíš být jako štika! - ale ne leklá!! Rozhodovací činnost musí být s tužkou za uchem, to vám říkám na rovinu, chlapi!"
"Co, co?" koktal mechanizátor.
"No řekni! Jak to tam vypadá na tvým úseku?"
"Tó - tó je tak - lítáme jako andule!" vyrazil ze sebe mechanizátor, "Fakt! Je to nad lidský síly! Prostě katastrofa!"
"Cože?! Vždyť je to tam u vás technikou přímo překrvený!"
"Nó - tedy při vší té bídě, ono to zas není tak nejhorší."
"Tak to slyšíte, chlapi! Jenže takhle to nemůže jít dál! Ta kára sama nejede!! Ta kára se musí tlačit! Rosťo, řekni si taky k tomu něco jako náměstek!"
Cejpek zamával rukama jakoby lapal po dechu a pak vybafnul:
"Musí se šlápnout do pedálů! A bude - "
Předseda se v tu chvíli zase chopil slova:
"Hmrrr! Chlapi, ten život nemůže takhle pokračovat, a my to řídíme! - Zkrátka nedělá se mravenčí práce tam dole! - Jeden se sprchuje a traktor klape! A v dalším středisku? Hanba mluvit! Tam je to mrtvola - a studená! - Chlapi, nepleťte se! Já vidím všechno! Mně nic neujde. To vám říkám docela na rovinu. Dvě hodiny jsou ztráta času, přátelé. Nerad bych viděl někde hrát karty nebo pít pivo - - a já to přitom vidím každým kroku! To jsou nezvratný fakta, hoši!"
"Ne, tohle ne! Kde to bylo, schválně, kde?"
"Dobrá - pro vaši informaci - já se dívám v jednom středisku kdo - kde - a on - nikdo - nikde! Jenom si tam vykračuje nějaký vedoucí technik jako přednosta stanice! Copak to tak jde? Slyšíš to, náměstku?! CO JE TO?!?!" vyrazil ze sebe Adamec a tvářil se zděšeně. Chvíli koulel očima, ale to už nabral dech náměstek a spustil:
"Musí se zabrat špóna, chlapi. Jinak..."
Ekonom Eda měl plné ruce práce pod stolem v klíně sekretářky Novákové.
Zatím náměstek zakončil své vystoupení: "Hotovo, dvacet!"
Vrtík byl ovšem příliš zaujat prospektem podniku Tesla, který přímo dráždil jeho obrazotvornost.
Mechanizátor zatím utkvěle váznul na své neodbytné představě půllitru oroseného piva. Zato korpulentní právnice měla plnou hlavu těžkého úkolu. Co chvíli mrkla do právnických spisů na podrobnosti o přístroji REDOR, a přiživila tak svou nerozhodnost.


Vibrační masáž - prostředek k redukci váhy
k udržení fyzické a duševní svěžesti
a k účinné rehabilitační léčbě -


"Prosím pěkně, já fandím mladým lidem, ale musí napřed něco ukázat!" řekl Adamec a ukončil poradu.
Sotva se vyprázdnila kancelář, vyskočil křepce od stolu a vytáhl ze skříně láhev s vinětou Jan Becher na reprezentaci, strčil ji spěšně do aktovky a zařval:
"Jaróóó!"
Jen se objevil ve dveřích, vmetl mu do tváře:
"Rychle! Sežeň kytku!"
Ten věděl hned kolik uhodilo. okamžitě zajel pro kytici a čekal Adamce u vchodu. Vzápětí uháněli za pokladní Jarkou. Ta už čekala doma.
´Jak by ne´, říkal si Adamec. ´Copak nechce, abychom jí nenechali její Hanku vystudovat vysokou? A možná - možná, že by se mladé sešel i družstevní byt.´
To byl ovšem pro Jarku silný motiv, jenže v té době ještě netušila, že ji zanedlouho v tomto přítulném úsilí vystřídá vlastní dcera.
"Honzo, ty seš divoch!" dobírala si ho Jarka, protože valil dovnitř jako velká voda.
"Kdes byl tak dlouho?" ptala se později
Ležel vedle ní a odpočíval.
"Áále" uklouzlo mu - "Musel jsem to ukázat těm blbcům na poradě. Jenže je to marný. Kdo je blbem, blbcem zůstane."
Teprve teď si vzpomněl, že přinesl květiny a becherovku.
"Strčím je do vody."
Pak si nalili likér a leželi spolu. Polohlasem si mumlal:
"To už není pro člověka!"
Litovala ho, jak strašně je osamělý. Docela jí přitom uniklo, že má doma manželku a dceru.
"Měl bys víc zapřáhnout Cejpka. Ten jenom bere peníze."
"Hmrrr! Ten? - Víš, že je na dvě věci!"
Zneklidněl. Zvedl se a chvilku chodil po bytě. Zvenčí doléhal hluk traktoru. Vyhlédl nasupeně oknem. Nato vybuchl:
"Ten mechanizátor! Chlapi mu sedí v hospodě a nafta teče!"
"Co máš z toho!"
Vypili asi půl láhve likéru. Setrvali asi hodinku v příjemné pohodě. Pak ho cosi popadlo, vyskočil, běžel k oknu a zařval:
"Ten traktor tam pořád ještě klape! A to se nemám rozčilovat!"
Pustila televizi. Vysílali zprávy a pak seriál.
"Neboj se, holka! Já ten kvartýr pro Hanku seženu!"
"Hanka má teď plnou hlavu s dokončením studia na vysoké", utrousila Jarka. Vyvalil na ni oči a vyhrkl:
"Potřebuje s něčím pomoct?"
"Jak by ne?"
"Tos měla říct už dávno!"
"Proč?"
"Přijmeme k nám do práce někoho - jen tak - ale hlavně aby jí napsal diplomku."
"To by šlo?"
"Všechno jde", utrousil velkomyslně a dodal: "Ty to ale zase trochu domluv s mladou! Vždyť o nic nejde!"
"Jasně."
Spokojeně zamručel a nalil do sebe zbývající obsah láhve. Za chvíli mu to stouplo do hlavy a začal vyřvávat jakousi odrhovačku:


Sálóméé, mach kajn šmé
na moje portmonééé -
já nésu na tebe zvědavé,
typluj, než zbalí tě kómavé!!


Nerozuměla tomu ani za mák, ale on jí to odmítl vysvětlovat. Místo toho se pochlubil:
"Todle mě, Jari, kdysi naučil tajemník městskýho výboru partaje. - Ale počkej! Zazpívám ti něco jinýho z mládí a spustil opilým hlasem:
Dyž sem šel jednó zrána,
potkal sem Leciána.
Řek sem mu dobytku,
von vytáh bambitku
střelil mě do -


6. Příjemné setkání
Návrat na svobodu znamenal pro Michala údiv a smíšené pocity nad tím, co se venku zatím změnilo. Na rozdíl od jiných lidí ho však cosi naplnilo velkou radostí. Zpočátku to nedokázal nahlas pojmenovat. Dost možná, že to ale spíše byla opatrnost, která mu v tom bránila.
Nebyl to jen přelud.
Ona se objevila znovu. Kdo. Nezvěstná známá. Paní svatého života.
Ovšem - kde jen skončila ta minulá svědectví? V kamnech a v popelnicích.
Jenže teď se vynořilo nové, nebývalé množství záhad stejného původu. Přišla zpráva o tom, co se přihodilo malému chlapci z moravské vesnice:

Byl na silnici zasažen autem a odhozen asi pět metrů. Za hodinu byl v nemocnici. Stav se zhoršoval. Bylo podezření z vnitřního krvácení. Proto byla zahájena operace břišní dutiny. Slezina byla poraněna. Lékaři ji vyjmuli.
Během operace hlásil anesteziolog:
´Tep nehmatný. Pohmatem na aortě zjištěna srdeční zástava.´ Následovalo otevření hrudníku a přímá srdeční masáž. Po dvou minutách se srdeční činnost upravila.
Stav dítěte po operaci zůstával stále kritický: hluboké bezvědomí, jenom nepatrná reakce zevní podněty, sténavé dýchání.
Asi osm hodin po operaci se rozvinul záchvat spínavých a škubavých křečí pravých končetin - obraz velkého záchvatu epilepsie.
Druhý a třetí den trval kritický stav. Na rentgenu plic se ukázal kolaps levé strany plic, který se však do dvou dnů plně rozvinul. Dále byla zjištěna i zlomenina 8. a 9. žebra vlevo.
ALE PAK NASTAL ZLOM. Najednou se stav rychle zlepšil.
Zanedlouho po úraze byl hošík propuštěn domů. Je zdráv a nejeví žádných následků úrazů.
Je to však zajímavá jiná věc. Jeho dědeček se hned kritickou noc po úrazu obrátil na pomoc na osvědčenou Pomocnici, paní Zdislavu. Časová souvislost mezi tímto počinem, jakož i shodným úsilím dalších chlapcových příbuzných a rychlým zvratem chlapcova zdravotního stavu k lepšímu je přinejmenším nápadná...


Michal nevycházel z úžasu, když viděl, s jak podivuhodnou pravidelností vydává jeho paní další a další skvělé důkazy své pomoci. Od uvedené nehody vždy po dvou letech opakovala svou pomoc dětem přinejmenším ještě po třikrát.
Nejprve to byl skoro dvouletý klouček z Českomoravské vysočiny. V nestřežené chvíli požil jemnou maltu s velkým obsahem vápna. Sotva ji spolkl, začal se dusit.

"Ihned byl přivolán lékař. Odvezl dítě do nemocnice a pak na chirurgii do Prahy. ´Život dítěte je ohrožen. Jestliže se zachrání, bude to vleklá léčba - snad osm let.´
Rodiče byli zdrceni. Koho mohli, toho prosili o pomoc. Ani my, staří rodiče, jsme nezaháleli. Obrátili jsme se na paní Zdislavu. A pak najednou - vážný stav dítěte se začal měnit k lepšímu."


A další případ chlapec z Křižanova. Dostal plynovou flegmonu - lékaři to potvrdili. Čekali jenom na okamžik smrti. Ale prosili jsme paní Zdislavu a pomohla. Za pár dní ho pustili zdravého domů.

Jiného rázu byl případ mladé maminky, která o tom uvedla:

Moje dceruška žije vlastně díky působení paní Zdislavy. Vždyť bylo rozhodnuto, že mé těhotenství bude přerušeno.
Bylo to tak. Začátkem září toho roku jsem přišla do styku se zarděnkami. Ihned jsem se musela podrobit vyšetření, zda jsem zarděnky v tu dobu neprodělal. Protilátky jsem měla hodně zvýšené, což svědčilo o tom, že jsem je mohla prodělat. Doktorka mi řekla:
´Zítra musíte jít před interupční komisi. Těhotenství se ukončí.´
Já jsem se ovšem bránila. Tehdy jsem se obrátila o pomoc k naší Paní. Později jsem se dostavila k novému vyšetření. Nato jsem dostala uklidňující zprávu: TĚHOTENSTVÍ - HLAVNĚ PLOD - NENÍ POŠKOZEN.
Určitě to byla její zásluha.


´Ano. Určitě. Jinak by člověk musel věřit na příliš mnoho šťastných náhod´, říkal si Michal, když nyní - tak jako už nejednou předtím - sledoval podivuhodné dílo té zapomínané či utajované nezištěné pomocnice. Někteří lidé se k ní důvěrně obraceli skutečně v bezvýchodných situacích. A to navzdory lžím a výmyslům, šířeným těmi soudruhy, kteří si osobovali právo na její odkaz a zásluhy. Tak tomu bylo také v nejednom případě její záchrany rodiny před úplným rozvratem. Michal si s potěšením říkal:
´Podivuhodné dílo - stále pokračující, neukončené.´
Chápal to mnohem hlouběji a zkušeněji, než v mládí. Proto se znechuceně odvracel, kdykoli mu vybíhali v ústrety spiritisté a milovníci parapsychologie. Říkával o nich:
"To jsou taky jedno, kteří by si velmi pohotově přisvojovali toto skvělé dílo. Jenže nepatří ani jim. Zrovna tak, jako nepatří ani těm citlivcům, nadaným zvláštním elektrolytem, který je uzpůsobuje k mimořádné schopnosti rozeznávat diagnózu nemocných, ba i navrhnout prostou, zato však účinnou léčbu bylinkami a jiným způsobem. V případě naší Paní jde ale o něco úplně jiného. Podobně jako zkušený přírodovědec, Albert Veliký, také ona znala léčivé byliny a umění, jak jich používat. Jenže to by nestačilo, protože příroda léčí, ale Bůh uzdravuje. A paní Zdislava uzdravovala i tam, kde zklamaly přírodní léky. Tady jde o něco, co neobsáhneme svými smysly ani city, protože příčina je ukryta za vším."
Renomovaní vědci a lékaři zaraženě pokukovali a mlčeli. Tak mu nezbylo, než se znovu obracet k těm, kdo se pohybovali na hranici snu a skutečnosti.
Nešlo ani tak o návrat k ideálům jeho mládí, jako spíš o hledání opory a inspirace v lidových mýtech, ve starých kronikách a uměleckých dílech. Což nebyly jejich symboly odedávna nevyčerpatelným zdrojem a cestou k vypátrání a nalezení skryté a zahalené ušlechtilé lidské duše?
Proč tomu tak bývá?
Žena totiž může uplatňovat ženství jen jako nositelka ženského symbolu - "a symbolem ženy je závoj, znak vdané ženy", napověděla mu Gertruda von le Fort.

Základní motiv všeho ženského dění je v nejvyšší míře zásadní i pro ženské dění zrodu. Svatební závoj, který na sebe bere nevěsta vstupují do manželství, není jen symbolem jejího neporušeného panenství, ale je i symbolem pro událost manželství, jemuž jde vstříc. Stejný závoj, který zahaluje nevěstu, zahaluje i kolébku jejího dítěte. V tom tkví hluboký význam krásného obyčeje nosit dítě ke křtu zahalené do matčina svatebního závoje.
Početí a zrození jsou chvílí a tajemstvím života, to znamená chvílí a tajemstvím ženy."

 

14. Sametová revoluce
"Musíme jít s dobou, Jardo. Evropa na nás čeká!", řekl nový ředitel podniku, když vystupoval ze černé limuzíny. Byl to muž středního věku v elegantním obleku, s vyleštěnými lakýrkami i obličejem. Ač se soudruh Adamec zdál být jako ředitel nesmrtelný, najednou tu byl pan inženýr Klaus. A šlo to jako na drátku, jako po másle, zkrátka sametově.
"Tahle kraksna", ukázal na Tatru 613, "půjde do šrotu."
"Čím budeme jezdit?"
"Koupíme si BMW!!"
Jardovi se rozzářily oči.
Přijeli právě z volební místnosti. Tam byl inženýr Klaus jednomyslně zvolen ředitelem. Do té doby ho neznali, ale co na tom? Každému přece stačilo doporučení odkudsi shora. Pronesl plamennou řeč. Oplývala slovy jako vědecký pokrok, vědecko-technická revoluce, výpočetní technika, všeobsáhlá existenciální revoluce, překonání starých struktur.
Všichni byli nadšeni: "Konečně! Po létech neomezené vlády vulgárního hrubiána se dostavila vláda vědy a osvěty!"
Jen Vrtík jaksi vycítil v jeho chování a vystupování cosi teatrálního. Připomenulo mu to projev, který přednesla matka Pípa v Ionescově hře Nenajatý vrah:

Lidé! Já, matka Pípa, která pěstuje obecné husy, já mám dlouhodobé zkušenosti v politickém životě! Dejte mi do rukou otěže státu! Já jej budu řídit a potáhnou jej mé husy!
Volte mne! Věnujte mi svou důvěru! Mé husy a já žádáme moc!

"Každý tady musí mít maršrutu!" oznámil pevným hlasem ing.Klaus, sotva zasedl do ředitelského křesla.
"A taky vstřícný plán!" upřesnila ekonomka.
"A hotovo dvacet!" dodal náměstek Cejpek.
Nato se tato nová velká trojka usnesla na převratných změnách, se který přišel velký šéf:
"Nejde jen o to koupit bavoráka. Tady musí moderní věda a technika prostoupit každý náš krok! Jinak se nedostaneme do Evropy!"
Vzápětí byl schválen nákup nového zařízení do kanceláří - diktafonů, magnetofonů, faxů a dalšího lesklého harampádí.
Dříve, než byla svolána první porada vedení, rozhodl pan ředitel:
"Aby bylo každému jasno - vedení se napříště bude organizačně členit na úzké vedení, polorozšířené vedené a dále vedení rozšířené o odborné poradce. Podle toho budou svolávány porady."
Na první poradě se pak inženýr Klaus vytasil s novým organizačním řádem:
"Zpracovali jsme to na ryze vědecké bázi."
Energetik se přitom neubránil vzpomínce na Patafyziku Dr Faustrola:

PATAFYZIKA je věda o pomyslných řešeních, která symbolicky
přiznává pouhým náčrtům vlastnosti věcí zahrnutých do jejich možností.


"Nezvratným důkazem vědeckosti tohoto organizačního řádu je okolnost, že se v této organizaci pamatuje na zřízení závodu vědecko-technického rozvoje, řízeným Vrtíkem, a dále zřízení závodu experimentálních biolaboratoří, v čele se - "
Energetik se rozpomínal na Anály Patafyziky. Pokud ho paměť nešálila, tedy začínaly zrovna tak statutem KOLEGIA PATAFYZIKY:

Titul I. Kánony
Článek 1. - Jediný §: Status Kolegia Patafyziky je patafyzický.
Článek 2. - § 1: Patafyzika je věda.
§ 2: Patafyzika je nevyčerpatelná.
Článek 3. - § 1: Poněvadž se lidstvo skládá
jen z patafyziků, Kolegium
Patafyziky odděluje uvědomělé
patafyziky od neuvědomělých.


"Kromě toho dospělo úzké vedení k závěru, že bude nutno přeorientovat výrobu. Přejdeme od výroby uzávěrů na hořčice k produkci počítačů, a jiných elektronických zařízení, průmyslové roboty nevyjímaje", uváděl inženýr Klaus.
"Ale - " ozývala se právnice.
"Žádné ALE nechci slyšet!!"
Zmlkla celá červená, a za chvíli přišla na to, že to nejlepší, co tady může udělat, je, být hezky zticha. Brzy se zabrala do článku o pasivním kuřáctví.

Čím více se v okolí kouří, tím silněji vdechují kouř i děti - nekuřáci. Vědecky bylo prokázáno, že i novorozenci vylučují v moči látku zvanou KOTININ, a sice v případě, že rodiče kouří -

Vůbec nepostřehla, jak se mezi ředitelem a vedoucím zahradnictví vyhrotil spor.
"Říkám vám, že na místech, kde stojí ty roztrhané foliové skleníky, se musí znovu postavit folníky. Takhle jsme to dohodli v úzkém vedení, a tak to bude!" opakoval inženýr Klaus.
"A hotovo dvacet!" přidal náměstek.
"Jenže vítr nám je zase roztrhá!"
"Vítr?! Jaký vítr? Co to melete?! Tady se nehne ani lísteček. Folníky jsou to nejlepší, co tady může být. Já vám řeknu, když jsem byl na Bermudech, tak tam měly jenom folníky. Když jsme přistávali letadlem, tak jsem vám v první chvíli myslel, že je to ještě moře, ale kdepak - byly to folníky, jeden vedle druhého. Nádhera!" líčil uchváceně ředitel. "Tak proč by to nemohlo být i u nás?"
"Asi tam nefouká tolik vítr. Zato tady fouká pořád", namítal zahradník, který tu pracoval už od dětství.
"Co mi to chcete namluvit? Měl jsem tady tým odborníků. Máme expertízu, že je to pásmo klidu! Tak dost už toho zpátečnictví!" sjel ho Klaus a změřil si ho pohledem, jakým častoval všechny své podřízené.
"Pro mě za mně, tak to tam postavte", pokrčil rameny zahradník.
Vrtíkovi napadla scéna ze Švejka:

"Superarbitrován pro blbost", poznamenal šikovatel.
"A co vám ještě schází?" otázal se Bautze.
"Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale budu sloužit císaři pánu až do roztrhání těla", řekl skromně Švejk.


"Jenže to se o to taky někdo musí starat. Všechno je v lidech. Proto kontrola, kontrola a zase kontrola - prostě třístupňová kontrola!" zdůrazňoval Klaus.
Jeho nová sekretářka vzhlédla od zápisu a podívala se na ředitele tázavým pohledem. Potom zase sklopila či do časopisu, který měla v knize zápisů. Její zrak ulpěl na burcující reklamě.
Joka je noční prádlo,
Joka je solidní v kvalitě,
Joka se dobře nosí!


"Další bod programu", ohlásil ředitel, "je zavedení nové
soustavy odměňování. Mohu vás za nejužší vedení podniku ubezpečit, že rozdělení mzdových prostředků bude provedeně vrcholně spravedlivým způsobem. Bude zřízena nezávislá komise, samozřejmě v čele s předsedou z naší strany, která - "
"Už je to tady", zašeptal mechanizátor a Vrtíkovi se vybavila scéna ze hry Ubu králem.

Otec Ubu: Nejprve zreformuji spravedlnost a pak přistoupíme k financím.
Úředníci: Ohrazujeme se proti jakékoliv změně -
Otec Ubu: Do díry s úřednictvem!
Matka Ubu: Ale, co to děláš, otče Ubu? Kdo bude teď vykonávat spravedlnost?
Otec Ubu: Kdo? Já. Uvidíš, jak to půjde dobře... Nuže, pánové, přikročme teď k financím! Zdaníme majetek deseti procenty, druhá daň bude za obchod, třetí za statky, čtvrtá za úmrtí...


Ačkoli se nový ředitel choval velmi odměřeně, ba dokonce
tajemně ke svému okolí, zejména pokud šlo o jeho minulost a mocné přátele, přesto jeho minulost byla záhy zřejmá každému, kdo dokázal něco intuitivně vycítit s jeho sportovních výrazů, jimiž v úzkém vedení posměšně častoval některé veličiny, ustupující ze scény:
"Áách ten - ten už nemá na smeč! A ta stará struktura?! Kdepak, ta už nezaboduje!"
Tak i posléze další jeho počiny připomenuly energetikovi nadsamce Marcuiela, původce výroku: LÁSKA JE AKT NEMAJÍCÍ VÝZNAMU, PROTOŽE JE MOŽNÉ OPAKOVAT JEJ NESČETNĚKRÁT.
Jeho autor Alfred Jarry napsal o tomto vrcholně spravedlivém muži, který neměl srdce ani vlevo ani vpravo:

Vyjma při narození se Ondřej Marcueil zprvu ženy nedotkl...Od svého dvanáctého roku byl vychováván matkou a starší sestrou; prožil tedy mládí v bázlivé čistotě...
Pět let užíval brom, pil leknínový odvar, snažil se vyčerpávat tělesnými cviky, ale dosáhl tím jenom toho, že velmi zesílil, sešněrovával se popruhy a lehával si na břicho, stavěje se proti vzpouzející bestii..


Na poradě zatím dominoval Klausův hlas:
"Spotřeba energie se musí snížit o třicet procent. Současně je nutno zvýšit plán výroby o deset procent. Tento úkol stojí především před závodem vědecko- technického rozvoje!"
Vrtík ssebou cuknul, odtrhl oči od návodu rozhlasového přijímače SONY IFC - 32, a vyhrkl:
"Ale soudruhu ředi... - "
Nedomluvil. Nemohl. Klaus prudce vztyčil prst a opravoval ho: "Nechte toho! Už je přece jiná doba!"
"Tak pane řediteli! To je přece nesmysl!"
"Jaký nesmysl!?"
"Zvýšit výrobu a omezit spotřebu, a to ke všemu při stejných platech."
"Nechci slyšet, že něco nejde! Všechno je pouze v lidech! Slovo nejde to nepatří do našeho slovníku! Nemohu zklamat důvěru, kterou do mě vložila vyšší místa a vláda! Nechci slyšet žádné negace!"
Vrtík sklopil oči a zasunul návod k japonskému přijímači po stůl. Najednou mu připadlo, jakoby slyšel hlas poručíka Duba.

Znáte mě?
Znám vás, pane lajtnant.
Já vám povídám, že mě ještě neznáte!
Švejk odpověděl opět s tím bezstarostným klidem, jako když hlásí raport: Znám vás pane lajtnant, jste, poslušně hlásím, vod našeho maršbatalionu.
Vy mě ještě neznáte. Vy mě znáte možná z té dobré stránky, ale až mě poznáte z té špatné stránky. Já jsem zlý, nemyslete si, já každého přinutím k pláči... Tak znáte mě, nebo neznáte?
Znám vás.
Neznáte mě...Já vás přinutím k práci, vy hovada!


"Ano, jsou tu velké rezervy", podotkla ekonomka.
"Přesně tak! A dost rezerv!" chopil se toho velký šéf a pohladil ji očima. "Stačí je vylustrovat. Musíme využít všechny vymoženosti vědy a techniky!" mával rukama Klaus a dodával: "Jinak bychom nemohli v Evropě zabodovat!!"
Vrtík se vrátil k jiné oblíbené části ze Švejka:

Máte nějaké bratry?
Poslušně hlásím, že mám jednoho.
Poručík Dub se rozvzteklil při pohledu na Švejkův klidný, bezstarostný obličej a neovládaje se víc, zvolal:
To bude ten váš bratr takové hovado, jako jste vy!


Načež se Vrtíkovi zase roztáhl dobromyslný úsměv po tváři a řekl:
"No, zkusíme to."
"Zkuste to, chlapi" řekl Klaus domlouvavým tónem, - "a uvidíte, že z toho pak budete mít sami radost."
Sekretářka dopsala řádek zápisu a znovu upnula pozornost na čtení:
"Policie", řekl Carella a vytáhl policejní odznak. "Hledáme někoho, kdo tady možná bydlel tak před čtrnácti dny."

Doktorka práv zvedla oči od článku ´AIDS a promiskuita´ a obrátila na další stránku magazínu BLESK. Její zrak upoutal titulek:

Rady Pro Vaše Sexuální Problémy
Pro důvěrné informace o následujících námětech volejte telefonní číslo (OO 6l5) 45 42
spolu s číslem vybraného tématu
2O Impotence
21 Bolest při sexu - problémy a některá řešení
23 Onanie
24¨-


Obrátila na další stránku a plaše se rozhlédla po okolí..
"Jenom tak", pokračoval Klaus, "bude tato místnost sloužit vědeckým účelům a současně tomu, aby se evropská veřejnost dozvěděla o našich převratných výdobytcích."
"O tom žádná - o tom žádná", vyhrkl náměstek Cejpek.
"Tam budeme konat výstavy našich produktů před zraky celého světa!" rozplýval se inženýr Klaus. "Už se těším na naši první vernisáž! Pozveme tam amerického konzula! Ať pukne závistí!"
Do toho se celkem nešetrně ozval mechanizátor:
"A kde budeme opravovat auta, pane řediteli?"
Ten ho stihl pohledem plným pohrdání takovými malichernostmi. "Na tento problém - hm - vlastně to žádný problém není - jsme taky narazili, viď náměstku?!"
"Ehm - tím jsme se už zabývali", uznal inženýr Cejpek.
"No, a?"
"Dospěli jsme k tomu, - hm", spustil Klaus, ale Cejpek ho nenechal domluvit:
" - že na úseku mechanizace je dost a dost kvalifikovaných lidí, takže - "
"Ale my přece - "
"S takovýma prkotinama se tedy nebudeme zabývat a zdržovat celé rozšířené vedení. Na to si sedneme zvlášť!" řekl náměstek.
"Kdy?"
"To se upřesní později."
Sekretářka nenaléhala na zápis termínu. To, co potřebovala vědět, se už dozvěděla, že totiž:

"...na přemýšlení nebyl čas, nebyl skoro čas ani vydechnout. Exploze výstřelu zazněla otřesně blízko, štiplavý pach korditu mu vnikl přímo do nozder..."

´To je zvláštní´, rozhlédl se energetik po ostatních. Podíval se na Vrtíka, na Hlouška, lapajícího žízní po dechu, protože si už déle než hodinu odpíral orosený půllitr piva, a pak na ostatní, kterým hrál na ospalých tvářích přihlouplý úsměv ponížených služebníků, toužících přežít zbývající čas úmorné porady. Uvažoval: ´Jejich úsměv spočívá v dvojznačnosti tragického a komického, s níž se člověk setká třeba u postav Franze Kafky. U těchto usmívajících se blbců však člověka mrazí ještě víc. - Musíme najít něco smysluplnějšího, něco k životu každého z nás, našich rodin. Ono to možná není tak zábavné, ale nemá-li se život promrhat v laciných zábavách, pak se musí poslechnout vyšší hlas a zajet na hlubinu. Jenže copak tihle se k něčemu takovému rozhoupou?´ a rozhlédl se po ostatních.
Dost možná, že přitom mnohému z nich křivdil, protože to nebyly tak docela bezmyšlenkovití usměvaví roboti. Tak třeba Vrtík, řídící závod vědecko-technického rozvoje.
Ředitel právě vzletným způsobem završoval svůj monolog: "Rozhodovací činnost musí u nás probíhat na vědeckém základě. Jedině tak můžeme vstoupit do Evropy! Pouze tak zajistíme národu to, co je pro něj nanejvýše spravedlivé!"
Vrtík, který byl včera opravovat reflektory v divadle, si vybavil scénu z Ionescovy hry Nenajatý vrah:
Matka Pípa: Abychom vyléčili lidstvo, musíme zblbnout každého člověka zvlášť - a pak z nás bude omáčka.
Hlas davu: Bude z nás omáčka a husy matky Pípy.
Matka Pípa: Nebudeme pronásledovat, ale budeme vykonávat spravedlnost. Nebudeme vykořisťovat, ale přinutíme je vyrábět. Válku nazveme mír a všechno změníme díky mně a mým husám! -

Pojednou všichni ožili. Ředitel se totiž omlouval: "Musím odejít z porady." To znamenalo její konec.

15. Svatá Zdislava
Matně se rozpomínal: ´Kde to jen bylo? Kterými vrstvami jsem to tehdy procházel, než jsem se dostal k tomu pokladu?´
Jednu chvíli se mu zdálo, že je skoro vyloučené nalézt znovu to, čeho už jednou dosáhl, ale nebylo mu dopřáno udržet si to. Zkoušel různě nazdařbůh sondovat terén. Marně. Přesto neochaboval. Neúnavně zkoumal terén jako nějaký geolog. Teprve po létech byl znovu odměněn za svou vytrvalost. Přinesla mu je jedna zvláštní sonda z Lemberka:

V dlaždici v podkroví
otisk tlapky
uvízl plaše.
Šelma nesmrtelná
vrátí se kočičí chůzí
znova...
Pohlédne na Vás
zlatýma očima ---


´Vlastně až v této chvíli začíná můj příběh! Tady to je!´ vydechl užasle Michal. Sonda z Lemberka přinesla dobrou zprávu. ´To je, pane, jiný lék, než jaký mi naordinovali soudruzi.´
Krok za krokem rozebrat legendy a mýty, zkrátka ty nánosy pozlátka, ale i polodrahokamů a drahých kovů, a všechno přezkoušet v lučavce královské.
Kde začít?
Barokní podání svaté Zdislavy obrátilo naruby pojetí matky-světice. Smíchalo její vlastní život s posmrtným převážně léčitelským působením. Jenže všechny ty staleté zbožné výmysly úplně zastínily její zjev, o němž svědčí kronikář Dalimil:

Léta od narození Jezukrista milostivého
tisícího dvoustého padesátého druhého
Žena svatého života paní Zdislava odešla ze světa...


Paní z lesů pomohla každému, kdo se k ní upřímně obrátil o pomoc podobně jako kdysi Jakub Deml:

Zdislavo, krajanko, poklade skrytý v poli,
nauč nás milovat Ježíše, spásu světa.
Jediný On může zahojit, co nás bolí,
jedině pod Jeho vedením všecko vzkvétá.


"Obracíme-li se k tobě naše paní o pomoc", říkal Michal, tak se neobracíme k nějaké legendární postavě. Obracíme se k bytosti z masa a kostí. Známe tvůj hrob a to, co je nám dopřáno uchovat. Nedotčená zůstává i tvoje oblíbená studánka. To vše jsou pozůstatky tebe či věci, které jsi používala."
"Nebuďte směšný", pohoršoval se Voráč, se kterým se Michal setkal v nemocnici, a pokračoval: "ABECEDA ATEISTY nám jasně říká, že kult zázračných ostatků slouží církvi k přesvědčování nejzaostalejších mas a k duchovnímu otupování věřících".
"Omyl. Ta úcta je projevem učení o obcování svatých."
"A co když po smrti už nic není?"
"To by bylo zoufalé."
"Nezdá se mi."
"Není možné, že byste žil v takové beznaději."
"Vidíte a žiji."
"Buď nežijete naplno, anebo věříte víc, než si dovedete domyslet. Zoufalství je totiž čirá smrt, prostě vraždění ducha."
"Život? - Všechno už je pryč. Co jsem kdy v životě vykonal, je k ničemu. Už to nejde napravit", řekl Voráč a ukázal k ruce ochrnuté po mrtvici.
"Člověk nemá pochybovat. Nemá ulpívat na starých vinách. Uvědomte si stálou Boží otevřenost ke smíření."
Uprostřed nemoci se dal Voráč snáze přesvědčit o smyslu života a smrti. Z tohoto zorného úhlu najednou viděl také smysl svých životních trampot - trest za vlastní omyly.
"Jenže o mě už ani tak nejde. Spíš o ty, kdo přijdou po nás."
"Musí být připraveni už z domova", řekl Michal, "Co se tam, těžko dá dohromady škola, a Domovy mládeže, natož vězení - ty už vůbec."
"Zní to hezky. Hůř se to dělá. Copak dneska ještě někdo vůbec ví, co to rodina vůbec je."
"Kdekdo si pořizuje pořizuje jako spotřební statek. Jen k vlastnímu požitku.
"Taková rodina ovšem nemá trvání."
"Manželství je vlastně úkol uložený celkem. Tvoří zdroj síly pro veškerenstvo a to rozvinutím toho, co je ženském a mužském prvku.V obou je tvůrčí síla. U muže směřuje spíše do výše a navenek, u ženy do hloubky a dovnitř."
"Pěkně řečeno - jenže proč tolik manželství zplaní? Proč vedou k otupělosti a prázdnotě? Proč umírají na všednost?"
"Bůhví. Snad proto, že on i ona vycházejí z toho, že jim jde v manželství o tak zvané vyžití se. Pravé manželství je svazek pro vzájemnou věrnou pomoc."
"K tomu ale chybí nějaký vzor - názorný a žitý vzor."
"Nechybí", vrtěl hlavou Michal. "Stačí si počínat tak, jako to dělala svatá Zdislava a její manžel - a ne jak se komu zamane, co by si líbivého vybral z rodiny. Cílem je totiž rodina nejen jako nějaké zázemí člověka či jako hrad, ale jako církev v malém vydání."
"Církev? Hm. - Ta by nejraději vrátila ženu k její úloze rodičky a pečovatelky o oheň v rodinném krbu."
"Tak vám to vykládali v seminářích ateismu? - "
-
"Kdepak, skutečnost je jiná."
"A to?"
"Manželství svaté Zdislavy se liší od mnoha dnešních manželství svým tajemným rysem. Symbolizuje Krista ve vrcholném projevu jeho vůle jako snoubence, který svůj osud váže s osudy celého lidu. Tomuto osudu je společné nejen utrpení, ale především až k smrti silná láska. Láska vyžaduje, aby muž choval úctu vůči stejně lidské důstojnosti ženy."
"A jak si tedy počínal Zdislavin manžel?"
"Jak? Když jeho paní spolu s bílými bratry pečuje o chudé a trpící, s úsměvem sleduje ty prosté sklony své modlilky, kterou miluje se shovívavou něhou. A když je pověřen doprovázet mladého Přemysla Otakara na Moravu a Zdislava se vzdává lákavé vyhlídky na návrat do svého rodiště i vyhlídky na honosný život, aby s bílými bratry pečovala o nemocné, tehdy si udatný rytíř s dojetím uvědomuje: ´Bože! Vždyť já sám skrze tuto milovanou křehkou bytůstku snad už ani nepatřím sám sobě, nýbrž něčemu, co mě přesahuje.´" Odmlčel se na chvíli. Vzpomněl si na verše, složené ke cti paní Zdislavy.

Drsnou tvrdost muže taví
vlídnost tvoje trpělivá,
úctu jeho vymáhá si
spanilost tvá vítězivá...


"K podstatě rodiny patří", uváděl pak dál, "vedle vnější, společenské stránky, ještě vnitřní, duchovní obsah. A tak jádrem celé rodiny je Obnovitel života. K němu se má všechno v rodině sbíhat. Tak by se dala rodina označit jako buňka Jeho tajemného Těla. Havel se Zdislavou společně žili a vzájemně se zahrnovali milostmi. Tím rozhojňovali život své rodiny. Jejich rodina je opravdu jako buňka, a ta se normálně rozrůstá.
"Jakpak?"
"Tak, že ve středu je Zdislavino slavné spojení s Kristem. Dále od středu jsou kajícníci spojení s Ním ve svátostech. Potom následující hříšníci spojení s Ním pouze vírou. Posléze ti, kdo upřímně hledají toto spojení. A teprve na samém vnějším okraji rodiny jsou ti, kteří tohoto spojení nikdy nedosáhnou. Rodina paní Zdislavy plynule přerůstá do širší rodiny bílých bratří svatého Dominika."
"Ale odkud pochází ta úžasná a nezdolná síla růstu?"
"Už od souhlasu snoubenců při sňatku."
"Ehm." "To ale není vše. Oni si dávají také Kristovu milost, tedy také Jeho lásku. A to nejen ve svatební den, nýbrž po celou dobu trvání manželství. V této lásce Ježíš nazval přítele i zrádce Jidáše. Jeho políbení bylo políbením přítele - i pro Jidáše. Kristova milost je ovšem jenom pomoc. A tato pomoc vyžaduje spolupůsobení manžela a manželky. Zrovna tak, jako nemůže jeden z manželů budovat manželství bez pomoci druhého. Proto manželství Zdislavy a Havla září až dodnes. A všechno je připraveno pro její vzmach a oslavení.
Oproštěná pro budoucnost od všech, kdo ji za života obklopovali leskem své moci, zůstává paní Zdislava s okrově zlatýma očima, rozsvícenýma vnitřním světlem a dobrotou, na prahu dějin zemí českých a moravských, obklopena všemi, kdo potřebují její podporu. Milióny bezejmenných, chudých, prostých. Zůstává zde jako lvice bojující za práva lidství na zemi proti hrůze a barbarství. Přichází ke všem, kdo volají přes hradby staletí - ano -

Přes věky až po dnešní den
nám její příklad září.
Moudrost i krásu českých žen
má v oslavené tváři.
Svých pozemský pár let
rozvila v rajský květ
Zdislava, dívka Páně.

"Všechno je to moc pěkné", přerušil ho Voráč, "jenže, jak sám říkáte, jsou tady ty hradby staletí, ty věky. Co může říci paní Zdislava člověku dnešní doby?! Co může říci dnešku s tak nestálou rodinou, obrovskou potratovostí, rozšířenou antikoncepcí, alkoholismem, narkomanií a ještě horšími věcmi?"
"To není tak těžké uhodnout."
"Poslouchám."
"Patrně zrovna tak, jako se postavila k tehdejším těžkostem. Nikdy se příliš neobracela k blahobytným a přesto pořád nenasyceným dvorním dámám. Nezdržovala se s pyšnými paničkami, usazenými v blahobytu a domáhajícími se jen toho, aby je trubadúři opěvovali jako vděčný objekt lásky. Tak ani dnes by asi neztratila mnoho času s těmi emancipovanými hrdopýškami, které užívají společenských a vzdělávacích vymožeností k učeným kavárenským řečem o svých právech, zejména o právu na potrat a antikoncepci. Myslím, že ten, kdo na sebe uvalí vlastní rozmařilostí a zvrhlostí pohromu, tomu není pomoci, ale přesto -"
"Co?"
"To je ovšem jen legenda."
"No a co? Nenašel snad Schliemann Tróju právě podle legendy?"
"Legenda vypráví o půvabné paní Zdislavě z lesů, která zachránila život matce, jež usmrtila vlastní dítě. Jmenovala se Markéta."
"Cože?! Svatá Zdislava jí zachránila život?" "Ano. Vždyť také ji vykoupil Pán svou krví --- ", odmlčel se, ale po chvíli se znovu ozval:
"Pokud jde ale o ty slabé, až k beznaději osamělé tvorečky z rozvrácených rodinných poměrů, často krutě postižené neřestmi svých předků, a vržené napospas lákadlům spotřební společnosti, těm bude paní Zdislava povždy víc než vlastní mámou. Pro ty stačí jen zavolat: Svatá Zdislavo!
Pros Boha, ať i za našich dnů
mládež má to přesvědčení, že se má
s radostnou ochotou k blaženosti dát vést.

16. Ohňostroj
"Co myslíte, paní doktorko", ptal se Klaus před poradou právničky, "začínáme už mít jaksepatří světový šmrnc?"
Uculila se a vrhla pohled ke stropu.
"No - ale moc už nám k tomu neschází - viďte?"
"Ne, moc už ne", vydechla doktorka práv a myslela si: ´Tady už se dá těžko něco říct.´
"No", zaváhal ředitel, "jestli to není vidět, tak se tady musí ještě něco málo změnit."
"Hlavně vědecky", dal se slyšet Vrtík.
Vedoucí právního oddělení pokrčila jen rameny. Byla přesvědčena o jednom - žádná změna tady nikdy nevedla k něčemu lepšímu a proto jakákoli změna povede k horšímu. Tak se raději zahloubala do receptu na cukroví od sekretářky:

Na vál si připravíme prosátý práškový cukr, loupané umleté mandle a utlučenou vanilku. Pak přidáme tuhý sníh z bílků, citronovou šťávu a vypracujeme ze všeho tuhou hmotu. Poté -

Ekonomka zrovna přednesla rozbor hospodaření a končila slovy: "Musíme hledat rezervy!"
"Zvýšit výrobu!" připomínal ředitel. Právnička se právě dočetla v časopise VLASTA:

Víte, že nečiníte dobře, dáte-li si ve snaze dodržet odtučňovací kůru pouze maso bez chleba? Průměrný krajíček chleba obsahuje asi 70 kcal., zatímco průměrná porce rostbífu asi 300 kcal. Přesto většina lidí -

"Musíme to všechno řešit způsobem, abych tak řekl, velice specifickým, a to založeným na vědecké bázi", ukončil Klaus svou samomluvu.
Sekretářka vzhlédla od Agathy Christie. Nebylo sice třeba nic zapisovat, ale musela si nenápadně rozbalit další bonbon značky Bon Pari. Měl višňovou chuť. Vraždy podle abecedy však byly ještě lákavější:

- pak pronesl mezi dvěma obláčky dýmu:
"Jen mi není jasné, co má monsieur Hercule Poirot společného s naším bezvýznamným případem."
"Mademoiselle?" řekl Poirot, "co vám není jasné?"


Ředitel se zase jednou rozvášnil, když předkládal rozšířenému vedení nové pojetí práce:
"Všichni vedoucí pracovníci - opakuji všichni! - musejí do pátého dne každého měsíce předložit okruh problémů, se kterým se budou v následujícím měsíci zabývat. Písemně, prosím, písemně! Žádný vedoucí se bez téhle maršruty neobejde!"
"A hotovo dvacet!" připojil k nové koncepci inženýr Cejpek.
"To není všechno, náměstku! Každý vedoucí musí do prvního dne v měsíci vždy předložit písemné vyhotovení své činnosti za minulý měsíc. Přitom musí vypsat, jakou přinesl inovaci, zlepšovací návrh nebo vynález. A teď přijde to nejdůležitější! " řekl důrazně. Všichni zvedli hlavu. Dokonce i sekretářka, ale ta se hned zase vrátila ke své zápisové knize. Tam se dočítala slova Hercule Poirota:

Zločiny jsou velice odhalující. Zkoušejte to a měňte metody jak chcete, ale váš vkus, vaše zvyky, váš způsob uvažování, vaše duše bude odhalena vašimi činy. Jsou tu matoucí údaje. Někdy je to, jako by byly v akci dva rozumy - leč brzy se obrys vyjasní, a já budu vědět -

"Takový vedoucí pracovník", uzavíral Klaus, který po tři měsíce - ani po tři měsíce! - tak jsme tolerantní - nepřinese organizaci nějaký vynález, zlepšovací návrh nebo aspoň nějakou tu inovaci - takový nemá mezi námi co dělat!! Takový ať si zrovna hledá nové zaměstnání! Jinak bychom světové úrovně nikdy nedosáhli!"
"Ano", ozvala se ekonomka, "všude jsou rezervy. Stačí je odhalit a využít!"
"Vylustrovat a zefektívnit!" zdůrazňoval inženýr Klaus.
"No, musí fakt zabrat, chlapi! Šlápnout do pedálů!", připomínal náměstek.
"Nechci slyšet, že někde něco skřípe!" utvrzoval sám sebe ředitel a dodával: "A jestli máte nějaký problém, přijďte chlapi s návrhem do vedení!"
"A my si na to zvlášť sednem", sliboval náměstek.
" - a kdyby to zase nešlo - "
"Tak to znovu projednáme. Na to tady jsme."
Ředitel ještě zašermoval rukama: "Jinak ať za mnou nikdo nechodí!"
Vrtík si vybavil výjev ze Švejka:

"Co se tady flákáš?", otázal se Švejka poručík Dub, "Znáš mě?"
"Poslušně hlásím, že si vás nepřeju poznat z tý vaší špatný stránky", odpověděl Švejk a salutuje.
Poručík Dub ustrnul leknutím, ale Švejk pokračoval:
"Poslušně hlásím, pane lajtnant, že vás chci poznat jen z tý dobrý stránky, abyste mě nepřinutil k pláči, jak jste mi posledně říkal."
Poručíkovi Dubovi se zakroutila nad takovou drzostí hlava a zmohl se na výkřik:
"Táhni, mizero, my si spolu ještě promluvíme!"


"Vrátní mají času nazbyt", tvrdil ředitel Klaus. "Máme o tom kvalitní expertízy světových odborníků! Tam je rezerv habaděj! Jenom je vylustrovat. - Uvažoval jsem také nad tím, že by měly být lépe využity také jejich ruce. Měli by třeba dělat ještě telefonní spojovatele. A mezi jednotlivými spojovacími úkony by ještě mohli lepit sáčky na ovoce, které - "
"Ale prosím vás! Nejsou to přece stroje, ale vrátní! A většinou důchodci!"
"To je právě ta tragédie", povzdechl si inženýr Klaus, "a s takovými troskami chceme jít do Evropy! Jenže my jim stroje dodáme!"
"Ták?" divil se Vrtík.
"Samozřejmě! A v každé vrátnici bude umístěn počítač!" líčil uchváceně ředitel. Byl ve svém živlu. "A vrátní? Jenom zaznamenají každé auto a zboží, které projde vrátnicí. Tak získáme do umělé paměti našeho počítače přehled o pohybu zboží mezi naším podnikem a zbytkem světa. Potom už postačí koncem měsíce všechno vyhodnotit. Pak se dozvíme, co přibylo našemu podniku a ubylo světu!"
"Na to ale budeme muset přijmout další pracovnici, aby to vyhodnocovala", podotkla úslužně ekonomka.
"Přijmeme ji. Povede to k vědecko-technickému rozvoji naší organizace a k jejímu proniknutí na světové trhy! Jéje, to se nám ještě mnohonásobně vrátí!"
Ekonomka ještě namítla ještě cosi o tom, že není na výplaty, ale náměstek ji pohotově umlčel:
"Na to si pak sedneme zvlášť."
"Přitom se tam - na vrátnicích - musí zablýsknout výsledky vynálezecké a dizajnérské produkce našeho závodu vědecko-technického rozvoje a potažmo i vrcholného díla - stroje, ehm, ehm - " pokašlal a pak se odmlčel.
Sekretářka to nejprve považovala za diskrétní pokyn pro zápis a briskně zastrčila detektivku pro zápis. Sotva ale zjistila pravý stav věcí, vrátila se k oblíbené Agátě Christie.

"Proč pro něho bylo nevyhnutelné spáchat tyto vraždy. Proč si vyvolil právě mne jako svého protivníka?" ptal se Poirot. Ona to není žádná odpověď říci, že to byl člověk duševně nevyrovnaný. Říci, že člověk dělá šílené věci, protože je šílený, je stupidní. Šílenec je stejně logický ve svých činech jako normální člověk - souzeno z jeho zvláštního deformovaného hlediska.

"Totiž - chci říci - jenom do určité míry", dodával inženýr Klaus. "Nebylo by žádoucí, aby se veřejnost předčasně dozvěděla o - ehm, ehm - " pokašlal a odmlčel se. Byl přesvědčen, že utajenost je tu na místě.
Vrtík, jako vedoucí závodu vědecko-technického rozvoje, totiž - snad ve snaze udržet se ve funkci - začal šířit kolem svého závodu zvláštní atmosféru tajemství a konspirace.
"Začali jsme vyvíjet speciální aparát - " vylezlo z něho, když byl kvůli tomu přizván do úzkého vedení, ale ani tam se o tom nesmělo mluvit nahlas. Proto je zašeptal: "Ohňostroj."
Důvod?
"Utajení před konkurencí - především před Japonci!" vysvětloval Vrtík.
Ovšem - zajisté - plně chápu, kolego Vrtíku", schvaloval mu to Klaus a dodával: "Vědecko-technická špionáž je ve světě na vysoké úrovni."
Tak se Vrtík při svém teoretických principů nového zařízení omezil na opakování Klausových myšlenek o vědecko-technickém pokroku, zaobaleném do hávu neproniknutelné a široké veřejnosti nedostupné odbornosti. Kdykoli se uvolil takto něco prozradit, zdálo se energetikovi, jakoby z něho promlouval duch doktora Faustrola, vynálezce stroje na průzkum času, jak byl popsán v Análech patafyziky.
V rozšířeném vedení podniku, jakož i venku, za dveřmi zasedací místnosti se šeptalo jen cosi o tom, že to má být nějaký robot k ředitelovu obrazu. Energetikovi se přitom hlavou kmitaly vzpomínky na Jarryho Nadsamce.

Bathybius přispěl ke vzniku myšlenky: "To není člověk, to je stroj."
...byl povolán mechanik, schopný sestrojit vše, aby vyrobil nejneobyčejnější stroj moderních čas: Stroj, který dovede probouzet lásku.
Byl-li Ondřej Marcueil nějaký stroj nebo nějaký železný organismus, schopný měřit se se stroji, společná práce inženýra, chemika a doktora by mohla pro největší záštitu vědy, lékařství a lidstva postavit stroj proti stroji...


"...Kdyby měl být před zraky naší strany a vlády, ba před očima celé Evropy nějaký zádrhel, to vám řeknu upřímně, to bych asi nepřežil", přiznal ředitel Klaus.
"Musíme zazářit jako ohňostroj!" volal Vrtík.
"Evropa na nás čeká!"
Informace a technické údaje o převratném vynálezu, který měl být nanejvýš pouze v náznacích ohňostrojem, tak jako tak patrně nikdo neznal. Vrtík prozradil úzkém vedení organizace:
"Jsou zakódovány ve speciálním programovacím jazyku."
Jeho původcem nebyl nikdo jiný než sám Vrtík, vedoucí závodu vědecko-technického rozvoje. Tomuto jazyku nerozuměl dokonce ani inženýr Klaus. Přesto se však při pohledu na nablýskané aparatury videozařízení a počítačů uprostřed skla a kontrolek neudržel a vyrážel ze sebe:
"Kongeniální! Kongeniální!"
Nerozuměl tomu nikdo a energetik potají podezíral Vrtíka, že to všechno vymyslel někdy mezi desátým a dvanáctým pivem.
Potom to v organizaci ještě chvíli skřípělo a nakonec to kdesi prasklo.
Celé to tajemné zařízení i inženýrem Klausem bylo vymeteno z přítomnosti. Nikdo nedokázal přesně určit, co se vlastně stalo - vzhledem ke krajní utajenosti celého experimentu. A to i s ohledem na to, že byla ihned zřízena vyšetřovací komise. Zrovna tak, jako se v podniku z čistého nebe objevil inženýr Klaus, rázem byl pryč. Tvrdilo se, že vyletěl někam nahoru. Stejný, všudypřítomný, anonymně vystupující a konspirativně se projevující mechanismus, který ho přivál, posunul ho zase někam jinam.
Energetikovi se vtíraly do mysli jakési obdobné události, popsané Alfredem Jarrym:

Arthur Gough spatřil STRAŠNÉ DIVADLO: buď že NADSAMCOVO nervové napětí dosáhlo výkonnosti příliš neslýchané, nebo snad proto, že naopak ochablo, nabyly převahy a vracely se teď nazpět jakési přebytky, nebo tomu bylo z jakékoli jiné příčiny; platinová destička se do běla rozžhavila...
Marcueil zařval a vyskočil, přetrhávaje i poslední pouta a elektrody, jejich spirály za ním svištěly... Marcueil se řítil po schodech dolů...
Tři učenci pochopili, jak žalostně tragický je pes, mající na ocase přivázán starý kastrol...
...tělo Ondřeje Marcueila zůstalo ovinuto kolem tyčí v mříži - nebo naopak s mřížemi obtočenými kolem těla. TAM UMŘEL NADSAMEC, PROPLETEN ŽELEZEM.


V přítomnosti zůstal jen protržený folník na pěstování rychlené zeleniny. Nikdo si nebyl docela jist, zda dírou ve folníku vyletěl ředitel z přítomnosti, či zda folník rozervaly poryvy větru. Protože však to byli důvěřiví venkované, nepřipouštěli druhou možnost v úvahu. Ředitel přece říkával:
"Kdepak tady a vítr! Tady se ani lísteček nehne."
Jen podle pozůstalých mohli družstevníci posuzovat osud bývalého ředitele, který se vysmekl z přítomného času.
"Chudák jeho žena", povzdychl si vrátný.
"A co je se synem?"
"Škoda mluvit - "

17. Poklad z Lemberka
´Jen drápkem uvízl a chycen je ptáček celý´, opakoval si Voráč slova ruského klasika. ´Stačila jedna lákavá příležitost a celá Martinova výchova je pryč. A s ní i Martin. Ztratil jsem syna. - Co se to jenom stalo v tom světě, že jsme všichni tak podráždění, tak nesnášenliví?! To snad všechno není jen Černobylem nebo roztrhanou ozónovou vrstvou!? Pro Martina bylo na začátku svůdné pokušení - láhev rumu s drogou. Kdo to tam nastražil!? - Vlastík Cejpek? Markéta Adamcová? - Ale to už je dneska přece jedno. Každopádně se tím nastartovala řetězová reakce zloby. A na jejím konci - drogou přiotrávená Markéta, která potratila...
Nejhůř to odnesl ten, co to vyráběl. A Klaus? Ten se totiž vyhnul odpovědnosti a trestu. Zoufalec si sáhl na život. - Ostatním nebylo ještě osmnáct.
´Pro mne´, říkal si Voráč, ´vypukla ta zhoubná řetězová reakce jindy. Kdy to bylo?´
"S gymnasiem je konec!" řekl tehdy přísně a pak dodal laxním tónem: "Až tě pustí z léčebny, půjdeš do továrny. Stejně by ses k tomu studiu asi nehodil.´
Když viděl, jak Martin mění barvu a vzrušeně dýchá, řekl: "Ostatní taky říkají, že je to pro tebe jediná cesta - úplná změna prostředí, fyzická práce - Skončíš jako nádeník."
Martin vybuchl:
"To jsi celej ty! Neměl jsi mě nikdy rád! Staral ses pořád o to, co tě bavilo - tvoje výchovná práce, tvoje politika - Nikdy jsi na mě neměl čas! Ani na mámu! Nedivím se, že od tebe utekla! Pro tebe jsem byl vždycky jenom přítěž - ", zlomil se mu lítostivě hlas.
Voráč strnul při tom křečovitém vzplanutí chlapce, nevěří svým uším a přece je to pravda; zdá se mu, že všechno je to zlý sen, ztrácí sebeovládání, prudce buší chlapce do tváře. Přitom řve cosi tak cizího, že ani nerozumí obsahu svých slov:
"Táhni odsud! Nechci tě už vidět!"
Martin vytřeštil oči a dal se na bezhlavý útěk, dveře se za ním zatřásly, s dupotem seběhl se schodů a pryč. Ještě nebyl za prvním rohem a oba už věděli: Tohle ne! To byla nespoutaná reakce zloby, a hned se mezi nimi otevřela hluboká propast.
"Mrtvice. Má ochrnutou levou ruku", řekla mu pak matka při návštěvě. Slzy se mu hnaly do očí: ´Nechce mě už vidět.´
Nebylo to tak, ale kdo mu to měl říci?
Vášně se rozplynuly a člověku přibyly nové starosti.
´Snad ještě mohu něco dělat! Přece jsem ho úplně neztratil?!´ Voráč chtěl prudce vstal. Nešlo to tak snadno.
´Jsem invalida´, uvědomil si. - ´Jak jsem za tu dobu rehabilitace zestárl! Nejen tělesně. Kdopak ví, co je to ochrnout? - A co je to vlastně nemoc? Co je bolest? Pouhá diagnóza? Kdepak. To není možné. Každá diagnóza má základ v ideji zdraví. To je normální. Zdraví je přirozeně zakořeněná vlastnost - na rozdíl od nemoci. A člověk je k zachování zdraví různě nadán.´
Povzdechl si:
´V tomto jsem asi nejvíc chyboval. Vždycky jsem si myslel, že stačí osvojit si nějaké ty schopnosti a z nemoci či prostě úchylky vytvořit nový stav zdraví. A tak je tomu i s tou výchovou narušené mládeže. Já blázen jsem měl pořád před očima mlhavý ideál "nové mládeže". Pachtil jsem se za ideálem, až se mi nakonec ztratil můj vlastní syn.´
Umiňoval si však: ´Musím to dohnat! Jen co to rozcvičím - ´ Byla právě doba oběda.
´Zanedbával jsem ho´, napadlo ho při jídle. Ale nedovedu představit, jak jsem to měl dělat, abych současně neochuzoval ty děti v Domově mládeže. Byly cizí. - A přece nebyly úplně cizí. Kde měla být hranice mezi mou služební povinností a povinností k vlastnímu synovi? Kam by se zřítil svět, kdyby lidé konali jen povinnost a už nic víc?! V žádném předpisu se nevyskytuje slovo LÁSKA! Kdekdo mi radil: Ožeň se znovu! Martin potřebuje mámu! Ale já jsem chtěl - ´
Přišlo to jako záblesk: ´Hloupá otázka! Ta otázka jak se rozpůlit mezi zaměstnáním a výchovou syna je špatně položená! Když už jsem to zpackal neochotou přizpůsobit se ženě v tom, co bylo třeba, abychom zůstali spolu, tak jsem měl od základu překopat svůj životní styl. A hodit přes palubu třeba i vlastní ambice v práci. Stejně ta práce za moc nestála. Standa Cejpek a Markéta Adamcová svědčí o mé neschopnosti. - Hm. Tohle dnes už vím. Jenže je pozdě. Jsem invalida.´
Začetl se rozmrzele do novin.

Průzkum odsouzených pro drogové delikty za poslední dva roky ukazuje, že:
- většina pocházela z dělnického prostředí,
- nejčastěji měli ukončeno jen základní vzdělání,
- převážnou většinu tvořili odsouzení ve věku 15 - 24 let...


A třeba nejsem tak docela starý a bezmocný, abych tu musel sedět a nečinně přihlížet okolnímu dění. Copak nemohu psát? Pravou ruku přece ochrnutou nemám.´
Sedl a napsal dopis:

Vážený pane prokurátore!

Jde o mého syna... Byl to normální chlapec, jako ostatní kluci jeho věku. Žádné problémy jsem s ním neměl, přestože jsem na něj měl málo času. Příliš jsem se upnul na zaměstnání. To byla moje první chyba.
Mezitím jsem udělal další chybu. Pohádal jsem se s ním. Odcizil se mi. Už je skoro dva měsíce v léčebně.
Píši Vám proto, že bych nechtěl udělat další chybu a nezasahovat do věcí, jak jsem to udělal při prvním soudu. Primářka mi píše, že se Martin za tu dobu, co je v léčebně, dost změnil. Začal se na všechno dívat úplně jinak. Psala mi, že kdyby mu byl dříve někdo podal ruku a pomohl tak, jako oni teď v léčebně, nedostala by se tak daleko.
I když je to pro mě trpká pravda, že to někdo říká zrovna mně, starému vychovateli, musím napsat, že je to po dlouhé době první člověk, kterému zas důvěřuje. Teď se ale bojí, že kdyby měl jít do vězení, tak by pak s drogami zase začal. Mimoto mám obavy, že vězení či nucené práce zvyšují sebevražednost narkomanů. To říkám spíše ze zkušenosti, než z nějaké statistiky. Primářka tvrdí, že by bylo škoda přerušit teď léčbu, protože vypadá nadějně.
Prosím Vás, pane prokurátore, abyste spolu se soudem dali mému synovi ještě jednu šanci budu Vám moc vděčný.
                   S pozdravem
                                            Dr Zdeněk Voráč


Když to znovu pročítal, ozvalo se jemné zaťukání na dveře, pak se zvolna otevřely a dovnitř nakoukly dvě zkoumavé či dívčí tváře.
Venku s ní ještě cloumal nový hit skupiny Rolling Stones zvaný Some Girl, ale tady vstoupila do jejích pohybů nesmělost a ustrašenost.
"Markétko! To seš ty?!" vyvalil oči, "Co ty tady?"
"Jen tak - Přišla jsem se na vás mrknout. Prý jste nemocný."
Zíral na ni jako na zjevení.
"To je hezké. Tebe bych tu nečekal."
"Já můžu zas jít."
"No, počkej přece! - Co teď děláš?"
"Áále - nic slavnýho - pomáhám v nemocnici."
"Měla jsi štěstí, že jsi z toho vyvázla. To byla ohromná náhoda!"
"Ani ne."
"Jak to, že ne?"
"Žádná náhoda. Přišla ke mně přece ta paní. Dostala mě z toho."
"Kdo?"
Pokrčila rameny a pak řekla: "Najednou stála u mě u postele." Pak mu vypravovala nejistě o krásné neznámé, která ji prý zachránila. Nakonec dodala:
"Byla to paní Zdislava."
"Ta svatá?"
"Naše paní Zdislava."
Voráč pokyvoval hlavou.
"Potřebuju ji jako sůl. To víte, ze všech stran se mi to pořád nabízí - nejde jen o mužské, ale i o drogy. A já - ", usmála se bolestně, "já někdy fakt nevím. Člověk je hrozně slabej."
"To je pravda - ale drž se té své Zdislavy."
"Naší Zdislavy!"
"Tak tedy naší Zdislavy."
"Dneska už vím jedno", říkala Markéta rozhodným hlasem a opakovala mu výrok své oblíbené rockové zpěvačky Lee Aaronové: "Chci se zbavit všech těch konvencí a pustit se náročnějším směrem. Víte, ať v budoucnosti udělám cokoliv, vždycky to budu já. V minulosti jsem byla manipulována jinými. Jenže za to můžu nadávat jen sama sobě. Byla jsem hloupá."
"Cože? A kým?"
"Přece těmi, co nám slibovali pozemskej ráj! Co měli plnou hubu jasných zítřků! Vážně jsem asi nevěděla, co je pro mě nejlepší."
"A je to teď snad s námi lepší?"
"Asi moc ne. Teď vám vnucují láhev Coca Coly, ale musíte předem zaplatit. Prostě ode zdi ke zdi! A žádná střední cesta. Bohudíky jsem se naučila říct NE, když je to potřeba. Teďka dělám jen to, co sama chci. Člověk musí zajet na hlubinu, ale to je fuška."
"Myslíš, že sama to dokážeš?"
Zavrtěla hlavou: - "Ale paní Zdislava mě snad nenechá padnout."
"Nečekáš o ní příliš? Je to už přece nějaký pátek, co zde žila."
"Takoví jako ona tady žijí pořád. A to nejpůvodnější, čím svatá Zdislava vyniká až dodnes, je, že ukazuje, že svatost není žádná výsada kněží a mnichů, zkrátka lidí bez rodiny. Každý může být svatý tam, kam byl postaven. Svatá Zdislava byla normální, ale výborná manželka a skvělá máma, a přitom svatá! To je světlo dneška, kdy většina rodin funguje leda na baterky."
Měl orosené oči, když opouštěla pokoj. Volal za ní:
"Přijď zase!"
"Ale jo - to víte, že přijdu!"
Usmívala se a jakoby s ní celou pohyboval rytmus písničky "Když jsme spolu". Zpívali ji dva mladí Mexičané - Tatyana Palanciosová a John Lozado Correa. Pískala si ještě když šla kolem plakátu, na kterém byla dvojice lidí v objetí. Stálo tam:
Dělejte to,
jako to děláte vždycky!
Co bylo na plakátu dál, nějaký mravokárce utrhl.
Zato písnička vyzývala mladé zamilované, aby si odpustili milostné hrátky, dokud budou svoji.
"Nechci mít starosti po příhodě s tebou", sladce domlouvala partnerovi Tatyana a John Correa jí odpovídal: "Říkáš mi NE, a vím, že máš pravdu."
Voráč uvažoval:
´Ti mladí mají dnes mnohem víc věcí, než jsme měli my, ale mají také mnohem víc starostí ve škole, starosti s informatikou. Mají snad lepší výživu, než mívali naši dědečci, ale mají složitější vztahy v rodinách. Rodiče na ně mají daleko méně času. Dnešním rodinám často chybí to nejdůležitější - v jejich domovech není místa pro zosobněné Dobro, Pravdu a Krásu. I to nejintimnější místo v rodině je obsazeno vládcem tohoto světa, který tam má nastrčené své tykadlo v podobě televizní antény. Jaká škoda, když rodiče připraví své děti jenom na pozemský život, ale cestu do nebe jim neukážou. Pak nejsou děti připraveny k životu.
Taky se obtížněji prosazují v zaměstnání a mají to těžší s uplatněním své odbornosti a vzdělání.
To by ale nebylo to nejhorší. Nejhorší je, že jsou od dětství záměrně vnější mocí odváděni od příznivého vlivu duchovních hodnot a křesťanských vzorů minulosti. Taková je už spotřební společnost: kusem sladkého žvance si chce podmanit každé srdce.
Co je to vůbec za logiku? Tady máte jídlo, pití, sex v jakémkoli balení, drogy a všechny vymoženosti světa, ale musíte přede mnou padnout a klanět se mi. To už přece někdo říkal - na hoře pokušení.
Tak se mladí ocitají na životním rozcestí jakoby bez opory, bezbranní, oloupení a nazí. Odtud vede dvojí cesta: buď cesta sebevědomé únikové kultury mládeže - cesta Kerouacových Podzemníků ke zmařené lásce. Tento únik před tupou konzumností vede k zestárnutí, smutku, podezíravosti a hlavně k osamělosti. A koneckonců k láhvi, drogám, zločinu, ba i k sebevraždě.
Nebo je tu jiná cesta: vzdát se povýšenecké, pyšné touhy po sebeuplatnění za každou cenu, a přimknout se k nesmrtelným hodnotám minulosti. Vykopat ty nedoceněné poklady, pod vrstvami staletých nánosů. Pak znovu zazáří ve své kráse. Celá ta dnešní krize svědčí o nebývalé závažnosti a růstu přitažlivosti právě těchto nedoceněných pokladů.´


18. Epilog: Z Absurdistánu do Konzumistánu
"Konečně jsi mezi svými, bratře!" vítal šéfredaktor křesťanských novin bývalého energetika v redakční radě,
"Konečně jsi na svém místě! Mezi svými!"
"Dlouhá léta jsem byl mimo. Nevím, jestli - "
"Více sebedůvěry, brachu! Spíše bychom se ti měli my sami omluvit, že jsme tě nechávali tak dlouho stranou. Čtenáři tě potřebují jako sůl - "
Vzpomněl si na Leopolda z Havlovy hry Largo desolato:

Proč se pořád omlouváte? Což si může filozof představit větší satisfakci, než když za ním jeho čtenář přichází ve chvíli krize životního smyslu?


"Tady budeš ve svém živlu! Naše noviny jsou opravdové! Právě u nás tepe život! Navíc se právě zde vytváří jazyková kultura národa a jedině tady - "
Během tohoto šéfova monologu se nový redaktor začal rozhlížet po ostatních účastnících redakční rady. Pojednou se zarazil. To, když postřehl, jak sekretářka, poté, co roznesla kávy, soustředila svou pozornost na knihu, vloženou ve sloze s redakčními příspěvky. Ona si toho však nevšímala. Jak by ne. Gardnerův případ Perry Masona a nebezpečné vdovy dokáže strhnout pozornost.
Odvrátil se ve chvíli, kdy vedle sedící kolega z redakce zašustil deníkem Blesk. Nemohl si totiž odpustit, aby nenalistoval prostředek deníku. Tam se dozvěděl pokračování článku z první strany, nesoucího titulek

Pasák třináctky nebere

Šéfredaktor pokračoval: "Jako prostředek sociální interakce odpovídají noviny potřebě člověk orientovat se - "
Fotograf se zatím zálibně probíral tlustým svazkem erotických fotografií, neboť - jak říkával: "Moderní reklama se bez toho neobejde, když má být účinná."
Zatímco šéf nadále naplňoval redakční radu svým plynulým a nepřerušovanou samomluvou, nový redaktor se díval do stropu. Oči tam však neviděly. Směřovaly totiž kamsi dál, neboť si v duchu opakoval úryvek žalmu:

Pane můj, Tebe jen hledám,
po tobě žízní celá má duše..
. (Ž 62)

Probírání jednotlivých zpráv však už bylo zajímavější. Jak by ne. Zejména, když zde byla zpráva zajímavá pro všechny, anebo nebyla?
Sekretářku šéfredaktora rozhodně nemohla žádná nová zpráva vytrhnout ze sledování osudů Perry Masona:

- Nebudeme mít nepříjemnosti z toho, že jsme se snažili získat úpisy té lady a podnikali jsme všechny ty hokus-pokusy? - trápilo Draka.
- To závisí na štěstí, odvětil Mason zachmuřeně, - jak vidět této noci nám hazardní hry nevycházejí.

Potom přišly na řadu zprávy o vstupu našeho národa do Evropy a její současné nové evangelizaci.
"Rozhodující význam při tom má mít náš duchovní přínos Evropě, totiž cyrilometodějský odkaz."
Šéfredaktor mávl rukou:
"Nemáme žádné přesné pokyny, jak se to má dělat",
"Nejsme snad dospělí?! Pořád nás má někdo vést za ruku?"
"Tady nejde jenom o dospělost", ozval se šéf.
"Cožpak ale smíme takhle zbaběle utíkat před svobodou?! Musí se znovu začít! A rychle, než bude pozdě!" ozval se nový redaktor.
"Proč?"
"Protože se jinak dostaneme z louže přímo pod okap! Z komunistického blbákova letíme volným pádem do kapitalistického klobásova!"
"To se snad máme dát za každou cenu ožebračit, nebo co?"
"Ale né! Jen se zbavit toho žravého poměru k čemukoli. Zejména, když půlka planety umírá hladem. Kdo bude otálet, dočká se leda další pohromy!"
"Ale jak na to?
"Předně je nutno najít sebe, a sebrat se po pronásledování! Dále spojit se a začít naplno dýchat oběma plícemi! A konečně - být konečně na výši pro třetí tisíciletí!"
"Jistěže, ale to se musí pomalu a s rozvahou."
"Ano, s rozvahou to tedy určitě! - Ale rychle!! Spěchat se má už proto, aby mučednický Východ neztratil svou věrohodnost hledáním výlučně hmotné pomoci Západu, aniž by mu sám pomáhal duchovně!"
"Ale kdo to má dělat?"
"My! Jinak budou zanedlouho všichni v kleštích spotřební společnosti a masové kultury!"
"Hmm - To je fakt", pokyvoval hlavou šéfredaktor. "Ekonom Galbraith to říká v knize Společnost hojnosti jasně: Čím větší bohatství, tím více bude i špíny! Film, televize, automobily a rozsáhlé možnosti dané svobodou, ale vždy zároveň s méně potěšitelným zbožím, jako jsou drogy, comics a pornografie, to všechno je součást hrubého národního produktu. Dítě z období menší hojnosti a technické zaostalosti mělo mnohem méně takovýchto rozptýlení."
"Comics, alkohol, drogy a ostré nože skeanheadů jsou součástí rostoucího přílivu zboží a není nic, co by odstranilo tyto výplody zábavního průmyslu."
"To je náš úkol! Naše poslání ve sdělovacích prostředcích."
"Nebuď idealista", domlouval mu shovívavě šéfredaktor, "Masmédia útočí na oči a na uši společnosti spíš ve smyslu propagace piva, nežli škol a kostelů."
"Takže složíme ruce do klína? A počkáme, až se to nějak vyřeší samo!? Jenže ono by se to samo nakonec vyvinulo tak, že až budou všichni v zajetí spotřebního způsobu života v tomto nádherném jitrnicovém království, a jaksepatří změkčilí, tak se do popředí prodere nový Hitler!"
"No, možná, asi tak nějak."
V duchu si připomněl slova Písma:

Dva slepí křičeli: Pane, synu Davidův,
smiluj se nad námi!


Zanedlouho byl překvapen, když zjistil značné ochlazení přátelských vztahů šéfredaktora. Způsobil to snad jeho článek? Byl nadepsán Proces se členy lóže P2.
Každopádně ho šéfredaktor vzal stranou a přátelsky mu domlouval: "Podívej, musíme být opatrnější."
"Proč ne?"
"Prostě to nejde!"
A tak se zaměřil na něco jiného. V článku
Sex a popkultura devadesátých let
si vzal na mušku zpěvačku Madonnu. Ptal se: Jaký sexuální symbol v populární kultuře představuje Madonna? V článku se dále uvádělo:
...Jestliže nám šedesátá léta přinesla novou sexuální etiku, současnost nám ukazuje nové pojetí. Stačí se podívat na výraz herečky Kim Basingerové, s pobledlou tváří, rozcuchanými vlasy a velkými smyslnými rty. Stačí se podívat na vyčerpané, jakoby ostře řezané tváře mužských protagonistů, s dlouhými, nahladko dozadu ulízanými vlasy, obklopenými nahými ženskými těly v reklamách na parfém Obsession, nebo modely salónu Calvin Klein.
Po prudérních 80. létech se sex vrátil do masové kultury na konci století. Sex už zde není něčím získaným jako prémie zdarma, ale chce o svůj cíl bojovat za odporu druhých, ale i za odporu něčeho v člověku samém. Muži jsou kladeni do souvislosti se sadismem a ženy s masochismem. Sexuální vzpoura Lenny Brucea je navíc zfanatizována výmyslem, že pravá sexualita je potlačována státem i církví, feministkami zrovna tak, jako homosexuály.
Tak vidíme, jak se na obzoru Evropy na konci tisíciletí rozbíhá proti nové evangelizaci druhá sexuální revoluce. Spíše však sexuální revanšismus!
Celá tak záležitost sexuálních idolů dnešní masové kultury je další z tržních strategií zábavního průmyslu - "


Cestou domů ho uprostřed rušné ulice obklopilo několik pankáčů. Než se jich stačil cokoli zeptat, uštědřil mu jeden z nich úder do břicha.
"Svině!"
Pak se to na něho sesypalo, jako brambory z pytle. Vykřikl, ale kolemjdoucí si toho nevšímali. Postřehl ještě známého profesora estetiky jak si pospíšil, aby odbočil do vedlejší ulice. Potom se mu všechno před očima rozmazalo, a snad už ani nevěděl, jak vykřikl: "Mami!"
Probral se až v nemocnici, plný obvazů.
"Zachránila vás", říkal mu spolupacient. Byl to Michal, duchovní.
"Kdo?"
"Paní z Lemberka!"
"Svatá Zdislava?"
"Ovšem. Matka našich rodin. Vždyť jste byl mezi životem a smrtí! Všichni jsme za vás k ní modlili."
"Opravdu?"
"Ano. Třeba takto:

Zdislavo v říši krás, slyš svých dětí vroucí hlas:
štěstí rodin našich krajin chraň i v dnešní čas!
V rodinách je základ života,
běda, když zde láska ztroskotá;
Zdislavo, ty vzor jsi rodinám,
jak Bůh žehnat chce i nám.


Redaktor se sblížil s Michalem. Hovořili spolu i o jeho článku o druhé sexuální revoluci.
"Víte, mám dojem," řekl Michal, "že právě svatá Zdislava by se mohla stát tou pravou roznětkou k zahájení řetězové reakce nových letnic. Jedině v křesťanské rodině se může naplno a beze zbytku vstřebat celá ta naprázdno se rozbíhající energie té druhé sexuální revoluce."
Zatvářil se dost pochybovačně, ale Michal mu připomenul: "Zdislava je přece normální žena - rozumíte? Je úplně normální a přitom paní svatého života. Básník o tom mluví:

Bohu díky za Zdislavu,
za světici z našich hor,
Morava v ní má svou slávu,
věrný křesťan jasný vzor.
Za Zdislavou jíti může
každý stav, člen rodiny,
vede děti, ženy, muže,
v nebe cíl, všem jediný.


"Ehm."
"Copak máte tak krátkou paměť. To už nevíte, že i ten pravý duchovní podnět k tomu, aby český národ odhodil pouta komunismu, přišel také od ženy? Byla to svatá Anežka. Národ k ní upnul své prosby a ona se přimluvila. Tak jsme se dostali do otevřené společnosti. Odtud vedou stovky různých cest ke svobodě. - Dnes všichni hledají cestu do Evropy."
"Nikdo se ale neptá, kde to vůbec je!?"
"Když jde o kořeny Evropy, to bychom se museli jít podívat na Velehrad."
"Á - to se nebude každému líbit. Někteří mají panickou hrůzu z nějaké moravské výlučnosti, třebas jen v duchovní oblasti."
"Musí k tomu najít odvaha!"
"O to je třeba prosit svatou Zdislavu."

Zdislavo, ženo z našich žen,
růžičko požehnaná:
když kdokoliv z nás obtížen,
když v srdci pálí rána,
skloň se k nám ze slávy,
ty hvězdo Moravy,
Zdislavo, dívko Páně!


Po návratu do redakce ho čekalo překvapení. Noviny změnily vlastníka. Teď patřily Archibaldu Šandovi. Kdo to je? Bývalý "soudruh" a zloděj. Dnes velký podnikatel s neomezenými kapitálovými možnostmi v zahraničí.
"Prvním bodem jednání redakční rady je zpráva ministra obrany o přezbrojování české armády a vstupu do NATO, a to - " uváděl šéfredaktor.
Redaktor si vzpomněl na slova otce Ubu ze hry Ubu na homoli:

Tak poobvědváme, protože Rus nepodnikne útok před polednem. Pane generále, řekněte vojákům, aby vykonali potřebu a zanotovali polskou píseň...


Sekretářka byla zahloubána do detektivního případu Panenka od Ed McBaina:

"A teď se pobavím", prohlásila dívka a nečekaně ho uhodila těžkou pistolí. Držela ji hlavní kupředu a rozmáchla se vší silou.

Odhalování korupčních afér přestalo už dávno zajímat pány redaktory. Snad právě proto, že ty největší aféry se nakonec do tisku nedostaly. Čím to? Přímým osobním zásahem pana Archibalda Šandy.
Fotograf si zatím opakoval svou Malou populární modlitbu od Martina Němce:
Svatý W. Disneyi
ochránče vkusu
ohluš nás potleskem
zbav nás všech stressů.

Svatá B. Bardot
spasitelko mrožů,
braň nás před ostřím
kritiků a nožů...


Mezi jednotlivými body, které redakční rada pohotově projednala a schválila, byla též zpráva majitele novin, pana Archibalda Šandy. Šéfredaktor ji uvedl celkem neosobně slovy:
"Je nutno snížit stav redakce. Kvalita redakce upadla především za dobu posledních dvou let. Logicky z toho plyne, že se tak stalo v souvislosti s příchodem nových lidí do redakce. Proto se nový majitel rozhodl, že nové redaktory nebude nijak zdržovat v jejich odchodu. Samozřejmě, že budou dodrženy zákonné lhůty - "
Sekretářka to zaznamenala do zápisu později. Měla totiž docela jiné věci na programu. Dozvídala se právě, že

Denis Sachs vypadal na čtyřicet. Byl vysoký a měl snědou pleť, mohutná ramena a pružné pohyby sportovce. Otevřel dveře svého pokoje v hotelu a řekl: "Detektiv Kling? Pojďte dál, prosím."

Zdálo se, že si těch výpovědí nevšiml nikdo jiný, než právě jen vyhozený bývalý energetik a pak redaktor. Ale ani ten tím nebyl vyveden z míry. Byl si totiž jist, že má pravdu žalmista:

Nemusí se strachovat zlé zprávy,
pevný srdcem, důvěřuje v Pána
.

Vzduchem ulice vibrovala rocková skladba Boba Dylana:

Bůh řekl Abrahámovi: Zabij pro mě syna!
Abe na to: Děláš si srandu?
Bůh řekl: Ne. Abe řek: Co?!
Bůh na to: Dělej si co chceš,
ale příště až mě zahlídneš, rači upaluj!
Tak Abe řek: A kde to chceš to vraždění jako mít?
Bůh řek: Támhle na dálnici D 61!


On to však vůbec neregistroval. Měl hlavu plnou paní Zdislavy. Její zázraky byly tak veliké, že vzbuzovaly strnulý úžas. A ten úžas brzdil rozum, aby se zastavil ve svém krátkozrakém přemítání.

Zdislavo, ty z Křižanova,
pochovaná v Jablonném,
matko, choti manželova,
tak nám blízká životem!
Jsi nám vzor, buď přímluvkyní,
i my dnes chcem svatě žít,
věrností a láskou, činy
život v Kristu naplnit!

 

TOPlist