Pojem Zjevení
Co je to Zjevení?
Zjevení znamená v českém jazyce překlad řeckého "apokalypsis", což představuje oznámení nějaké naprosto neznámé pravdy nebo skutečnosti. V latině (re velatio) znamená zjevení odkrytí závoje čili otevření něčeho, co bylo dosud naprosto neznámé. Proto zjevení znamená sdělení neznámé věci.
Jak se zjevuje Bůh?
Bůh se zjevuje dvojím způsobem, přirozeným a nadpřirozeným. Nadpřirozený způsob znamená odhalení Bohem učiněných pravd, které nelze poznat přirozenou cestou, tedy sdělení pravd mimo běžnou přirozenou cestu, a to je Zjevením v pravém slova smyslu. Toto Zjevení je nadpřirozené svým předmětem i svým způsobem.
Někdy existuje zjevení přirozené svým předmětem, ale nadpřirozené svým způsobem, když Bůh zjevuje pravdy, které bychom mohli poznat i přirozenou cestou rozumu.
Tím se liší zjevení od inspirace, která je Božím vedením k neomylnému prohlášení, napsání, názornému vyjádření či projevení navenek něčeho, co bylo snad už přirozenou cestou poznáno.
Jak se dá vymezit Zjevení?
Zjevení je svobodný Boží úkon, který Bůh promluvil skrze proroky, Krista a apoštoly o svých tajemstvích i o přirozených pravdách tak, aby mohly být neomylně a beze změny hlásány Církví až do konce světa.
Zjevení je potřebné vzhledem k tomu, že nás Bůh určil k nadpřirozenému cíli. Bůh je naším cílem. Proto je spravedlivé, aby nás o sobě poučil, abychom věděli, že máme k němu zaměřit celý svůj život, a jak máme k tomu cíli směřovat.
Přitom je třeba připomenout, že Bůh zjevuje pravdy, které také naprosto přesahují možnosti lidského poznání.
Jaké jsou prostředky Zjevení?
Kristus a Církev jsou prostředky Zjevení, ovšem různým způsobem. Proroci, Kristus a apoštolové jako hlasatelé, kdežto Církev jako ta, které Zjevení přes ně učiněná dále předává, obhajuje a vykládá. Předávání a výklad jsou zapotřebí, protože se jedná o Zjevení učiněné Bohem ohledně věcí, přesahující lidské schopnosti. Proto je zde třeba autoritativního předávání Církví k tomu zplnomocněné a vybavené. Ježto se Zjevení děje kvůli lidem, aby mohli dosáhnout svého cíle, tedy je třeba, aby bylo učiněno způsobem srozumitelným, každému přijatelným, neměnným, a nikoli nějakou subjektivní mystikou, proměnlivou podle zkušeností subjektu.
Jaké jsou nesprávné názory na Zjevení?
Dají se rozdělit podle toho, jak přistupují k nadpřirozenu. Někteří přepínají Zjevení, protože podceňují přirozené schopnosti lidského rozumu, kdežto jiní umenšují nadpřirozeno nebo je vůbec popírají. Můžeme rozlišit několik směrů:
1) subjektivisté, 2) agnostici a modernisté, 3) racionalisté.
1) První protestanté popírali církevní autoritu a její místo postavili inspiraci, kterou se Bůh subjektivně zjevuje každému jednotlivci. Tím ovšem nesmírně rozšířili nadpřirozenou působnost Zjevení. Vlastně tím otevřeli cestu naprostému subjektivismu a naturalismu, takže každý bez ohledu na Boha tvrdil o Bohu, co chtěl. Tak protestantští volnomyšlenkáři nahradili Boží inspiraci soukromým náboženským smyslem a vnitřním voláním náboženské vlohy člověka.
Bajus a Jansenem upadli do ještě větší úchylky, když tvrdili, že povznesení do nadpřirozeného řádu docela odpovídá přirozenému založení člověka, takže vlastně není žádné nadpřirozeno, a proto vylučují nadpřirozené Zjevení.
Tento omyl se opakoval u fideistů, kteří předstírali zdůraznění nadpřirozeného Zjevení, ale ve skutečnosti jen zaměnili nadpřirozené s přirozeným. Přirozenému poznání Boha pak říkali nadpřirozené, kdežto skutečné nadpřirozené nebrali v úvahu, takže všechno je jim pouze přirozené.
Naprostí subjektivisté nepřipouštějí nadpřirozeno, protože všechno v člověku nazývají božské. Tak Hegel zbožšťuje celého člověka a zjevení je mu jen postupným vývoje lidského ducha v uvědomování si svého domnělého božství.
Agnostici jako Kant a pozitivisté sice nepopírají Boha jako původce všeho nadpřirozeného a zjevení, avšak tvrdí, že všechno, co přesahuje jevovou stránku skutečnosti, je rozumem nepoznatelné. Všechno vysvětlení náboženství hledají výhradně u člověka. Tak někteří protestanté a modernisté tvrdili, že zjevení nepřišlo z nebe, ale že je to pouze namáhavé pronikání lidského ducha k vysvětlení náboženských skutečností.
Racionalisté nepopírají nadpřirozený způsob, kterým se nám od Boha dostalo zjevení pravdy, nýbrž popírají skutečnou, podstatnou nadpřirozenost zjevení, když tvrdí, že celou tuto pravdu si může člověk rozumem dokázat sám bez Boha.
A co křesťanský názor na Zjevení? Jak dokážete, že právě názor katolické Církve na Zjevení je správný?
Hlavní složkou Zjevení je nadpřirozené Boží oslovení člověka. Především je jasné, že toto Boží oslovení musíme brát jen obdobně, analogicky.
Když chceme jít dalším křesťanským tisíciletím s jasným názorem na Zjevení, tedy je třeba se očistit od moderního pojetí, které oklešťovalo a zatěžovalo lidské názory na náboženství zejména v posledních dvou stoletích druhého tisíciletí.
Čím nás zatěžovalo moderní myšlení?
Modernisté tvrdili, že Bůh je duch, takže každé rozmlouvání o Zjevení je prý pouze metaforické, obrazné, přenesené. Tak tvrdili, že když mluvíme o Božím Zjevení, o tom, že Bůh mluvil k lidem, tak to prý znamená, že proroci a jiní, o kterých se uvádí, že byli obdařeni Božím Zjevením, pouze důvěrně zakusili Boha ve své duši, čemuž potom říkali, že Bůh učinil své Zjevení.
Jak se zbavíme nánosu moderního myšlení, aniž bychom upadli do post-modernismu, kterému nezbývá ani vlastní rozum?
Musíme pamatovat na to, že v našem rozmlouvání ohledně Zjevení jde o víc než jen o metaforu, obraznost, přenesenost, nýbrž tu jde o analogii, obdobu. Analogie čili obdoba užívá obdobných jmen o skutečnosti, která se nachází různým způsobem v obou či více věcech a tyto různosti jsou seřazeny podle jisté poměrnosti. Když je tato skutečnost v obou či různých věcech, třebaže různým způsobem, protože v různém poměru, tedy mluvíme o vlastní obdobě. Kdežto o přenesené obdobě mluvíme tehdy, když je skutečnost jen v jedné věci, kdežto v druhé je pouze podle podobnosti, takže v jedné je skutečně. Avšak ve druhé je pouze obrazně, protože je v ní něco, co má podobné účinky nebo podobně se jevící účinky, jako skutečnost existující v prvé věc. Tak třeba hněv je u Boha jen přenesená obdoba, protože Bůh působí něco, co u nás vyvolává skutečný hněv.
Tak musíme říci, že také mluvení a oslovení se Bohu přisuzuje jenom obdobně. Avšak v řeči a ve slovech je formální stránka, která je také v Božím Zjevení, a proto ji můžeme nazývat řeší, mluvou, oslovením. Je v ní totiž sdělení oslovující myslícího.
Jestliže můžeme Bohu obdobně přisuzovat hmotnou lidskou řeč, proč bychom mu nemohli obdobně, skutečnou a vlastní obdobou připisovat lidskou řeč? Proč bychom nemohli obdobně přisuzovat Bohu opravdové sdílení myšlenek druhému?
Správně. Vždyť takové sdělení nezpůsobuje Bohu žádnou nedokonalost! Bůh uskutečňuje Zjevení slovně, oslovením, promluvením, učitelským slovem. Samotné Písmo uvádí, že Bůh promluvil: "Rozmanitými způsoby mluvil Bůh k našim předkům." (Žd 1,1) Kristus Pán sám nazývá své Zjevení učením: "Nazýváte mne Mistrem, a správně říkáte, neboť to jsem." (Jan 13,13) Svatý Tomáš jasně označuje toto slovo Zjevením (De Verit.,18,3). Boží slovo znamená objektivně nadpřirozené Zjevení pravdy a subjektivně znamená vliv nadpřirozeného světla úměrného k tomu, aby se dalo neomylně soudit i pravdě božsky předložené. Vyplývá to také z pojmu nauky. Nauka se totiž děje nejprve objektivním předložením pravdy, která předpokládá zároveň subjektivní osvícení rozumu, které by bylo úměrné k postižené předkládané pravdy.
Bůh dal člověku světlo, jež je jakýmsi obrazem a podobností nestvořené Boží pravdy. Proto prvním a hlavním učitelem je Bůh. Proto můžeme klidně říci, že Bůh zjevil, že Bůh promluvil, když dal tento vlastní základ lidského poznatku. V člověku musí být světlo prvních principů, ze kterých se jako ze světla a ze základu porozumí všemu poučování.
Jenže pozitivisté a jiní moderní učenci odmítají potřebu prvých pravd a světlo rozumu, takže zužují lidské poznání na poznání smyslové.
Potom je pro ně učitelský úkol jenom hmotné předkládání či vypočítávání jevů. Proto také odmítají nadpřirozené Zjevení a neomylný učitelský úřad Církve.
Co z toho vyplývá?
Předně, jaký je předmět, takové musí být světlo k jeho uchopení. Když se jedná o nadpřirozené Zjevení, tedy bychom toto Zjevení nemohli uchopit, kdyby nám nebylo zároveň dáno světlo, jímž bychom mohli přijímat objektivní nadpřirozenost. Proto se k objektivně nadpřirozenému musí družit nadpřirozené subjektivní. Za druhé, protože světlo rozumu dává Bůh, proto učitel nemůže dělat nic jiného, než překládat zjevené pravdy. Pakliže je rozum člověka zatemněn a postrádá světlo prvních principů, potom je každé snažení učitele marné. Lidský učitel sdělí lidsky poznané věci, ale nepřinese žádné nové poznání.
Copak je ryze lidské poznání tak nemohoucí?
Není docela nemohoucí. Učitel dokáže metodicky srovnat ony pravdy a objektivně je objasnit tím, že je převede na nejbližší obecnější základy a že odhalí vztah závěrů k základům. Učitel je tím lepší, čím vyšší jsou základy, k nimž upíná celou nauku, totiž čím dokonaleji učiní z nauky moudrost.
Co je potřeba k přijetí nadpřirozené pravdy?
Především to, aby nám k ní bylo dáno světlo, které by umožnilo její přijetí. K tomu je nejprve zapotřebí sdělení nějaké dosud neznámé pravdy. Tím se zjevení liší od inspirace, která nezjevuje novou pravdu, nýbrž dává nadpřirozenou jistotu a neomylnost ohledně pravd už známé.
Kromě toho je třeba, aby Zjevení bylo přesně vymezeno a omezeno, aby slyšící věděl, co má věřit. Tyto věci je totiž třeba přesně věřit, protože se jedná o určitou pravdu určitého Boha a našeho určitého života v něm. Mnohý prorok kvůli inspiraci nerozumí přesně smyslu slov.
Dále je třeba přesně vědět, že se skutečně jedná o Boží Zjevení, aby je mohli přijmout právě pro Boží autoritu, když samotná věc je nám nejasná.
Subjektivně je třeba úměrného světla, aby mohlo bezpečně soudit o nadpřirozenosti pravdy a o nadpřirozenosti jejího podání neboli Zjevení, abychom si mohli přesně uvědomit, že se tu jedná o pravdy nadpřirozené svým obsahem i původem.
Jak se projevuje toto nezbytné světlo?
Toto světlo má tři fáze. Nejprve je světlem prorockým u toho, komu se dostalo zjevení. Dále je toto světlo pomocí Ducha svatého i v Církvi, která tyto pravdy neomylně hlásá. Konečně je světlem v duši, která umožňuje tyto pravdy přijmout.
Každé poznání pracuje svým světlem, jímž procházejí všechny poznatky. Proto musí být toto světlo úměrné poznatkům a jejich předmětům. Protože se tedy jedná o nadpřirozené poznatky, proto pro ně nestačí světlo našeho přirozeného rozumu. Je zde zapotřebí nového světla. Už prorok potřebuje takové nové světlo, jež svatý Tomáš uznává u proroka za světlo přechodné, které uplatňuje pouze tehdy, když ho Bůh právě používá ke svému Zjevení.
Jak se dá rozdělit Zjevení?
Podle různých příčin. Podle formální příčiny mluvíme o Zjevení nadpřirozeném svou podstatou a svým způsobem. Takové Zjevení se předkládá smyslům, obrazivosti, rozumu, a to buď ve stavu bdělosti nebo ve spánku nebo ve vytržení. Podle účinné příčiny je Bůh příčinou Zjevení a my jsme příjemci zjevení. Podle látkové příčiny je Zjevení přímé, dané prorokům, a zprostředkované nám přes proroky. Podle účelové příčiny je nám Zjevení dáno pro posvěcení, za odměnu jednotlivci, anebo pro dobro a užitek společnosti.
O nadpřirozeném Zjevení vlastně mluvíme vlastně tehdy, pokud je zjevený předmět nadpřirozený. Jestliže se jedná o pravdu, kterou bychom mohli poznat přirozeným rozumem, pak se jedná jenom o nadpřirozený způsob Zjevení. Někdy se Zjevení obrací ke smyslům, když totiž Bůh tvoří smyslová znamení a jimi nám podává sdělení. Nejčastěji to bývá zvuk. Někdy Bůh vtiskuje obrazy přímo do obrazivosti k zamýšlenému sdělení. Jindy Bůh vtiskuje přímo jen myšlenky, srozumitelné obsahy.

Pojem tajemství
Co je to vůbec tajemství?
Je dvojí řád poznání, který se liší nejen světlem poznání, z nichž jedno je světlo přirozeného rozumu, nýbrž také předmětem.
Z toho vyplývají tři důsledky pro povahu tajemství. Předně, že jsou to věci a skutečnosti ukryté v Božím rozumu, takže lidskému rozumu jsou samy o sobě nedostupné a nepoznatelné. Dále, že je poznáváme pouze proto, že nám je Bůh sdělí. Konečně, že i po jejich Zjevení zůstane vždycky jakási jejich zastřenost a záhadnost, když se jedná o tajemství Boha neproniknutelného pouhým lidským rozumem a o tajemství skrytá v Božství, takže jsou nám ty pravdy navždy záhadné.
Sdělení zjeveného tajemství se nazývá dogmatem čili článkem víry.
Takže dogma je vyjádřením Zjevení a tajemství?
Ano, ovšem tajemství může být vyjádřeno různým způsobem, dokonalejším a méně dokonalým. Proto se dogma liší ještě od svého dogmatického vyjádření.
Ve vyjádření Zjevení je tedy možný nějaký vývoj?
Samozřejmě. Proto má dogma své dějiny. Tajemství zůstává beze změny, ale můžeme dojít k jeho dokonalejšímu vyjádření. To se dělo především v souvislosti s výskytem různých úchylek, jež si vyžádaly přesnější a obsáhlejší vyjádření. V tom smyslu můžeme mluvit o příznivém účinky úchylek, pokud totiž daly příležitost k tomu, aby se rozum osvícený vírou důkladněji zabýval tajemstvím a tím více se snažil v něm najít skryté bohatství, jež naplno nevyčerpá žádné věroučné vyjádření. Protestantství je vlastně základem myšlenkové zkostnatělosti, zneplodněním bohatství Boží myšlenky proto, protože se upíná výhradně k vyjádření Písma a přihlíží, že toto slovo je nesmírně bohaté a plné, a že z něho lze mnoho čerpat a stále dokonaleji je poznávat a jasněji je vyjadřovat. Ovšem základní věroučný smysl v tomto vývoji zůstává naprosto nedotčen. Proto tento nesmíme chápat tento smysl tak, jako by postupem času mohl školený lidský rozum dát těmto pravdám jiný smysl, který by dříve neměly. Naopak to chápeme tak, že k tomuto smyslu a z tohoto smyslu můžeme dobývat stále větší světlo, ale v docela základním a původním smyslu. Tak mluvíme o stejnorodém vývoji, ale nikoli o vývoji různorodém, v němž bychom dospěli od jedné pravdy k jiné pravdě. Žádoucí vývoj znamená, že daná pravda je nám ještě více objasněna a že ještě více poznáváme její plnost a bohatství.
Nejsou však proti takto chápanému vývoji námitky?
Jak by nebyly. Tomuto pojetí dogmatu a názoru o životě dogmatu odporují racionalisté a modernisté.
Co namítají?
Racionalisté odmítají nadpřirozená tajemství i ve víře. Třebaže některé pravdy uznávají, přesto tvrdí, že nepřesahují schopnosti lidského rozumu, anebo že jsou to jen symboly přirozených pravd. Prohlašují, že následkem toho se smysl dogmat mění s pokrokem doby, takže se symboly stávají zbytečnými. Proto to, co dříve filozofie neuměla vyjádřit, moderní filozofie a věda vyjádří velmi prostě a přirozeně.
Podle moderních myslitelů jsou všechna tajemství a dogmata jenom projevem přirozeného náboženského smyslu, který se odpoutává v podvědomí a vyjadřuje se různými vzorci. Ty mají věřícímu pouze připomenout vnitřní obsah, který je jeho náboženskému smyslu vlastní. Následkem toho je třeba tyto vzorce přizpůsobit současnému stavu náboženského vědomí. A ježto je nespočetný počet lidí, majících tento náboženský smysl, proto je také nekonečná možnost výrazů tohoto smyslu a nekonečně mnoho způsobů vyjádření víry.
Potom ale i někteří racionalisté sice uznávají skutečnost nadpřirozeného Zjevení, ale není to pro ně tajemství ve vlastním slova smyslu, protože všechny takové pravdy přesahují schopnosti smysly ověřitelného lidského poznání. Všechna dogmata se prý dají dokázat lidským rozumem a filozofickým uvažováním. Když už jednou byly tyto pravdy zjeveny, může tedy lidský rozum na nich dále budovat a sám se zdokonalovat. Proto tito racionalisté neuznávají církevní autoritu ve věcech vymezování těchto pravd, a pokud ji uznávají, tedy jen podmínečně a prozatímně, než totiž lidský rozum vzdělaný filozofií najde nějaká lepší řešení.

Pojem tajemství a dogmatu
O co se můžeme nejlépe opřít při objasňování tajemství a dogmatu?
Základem nauky o tajemství je jeho rozdělení na tajemství přirozené a nadpřirozené. Ježto racionalisté odmítají cokoli nadpřirozeného, tedy odmítají i nadpřirozené tajemství. Někteří racionalisté považují toto rozdělení jen za podřadné. Podle nich jsou všechny pravdy objektivně stejně platné, ať jsou zjevené nebo zůstávají skryté v přirozeném řádu.
Která tajemství jsou přirozená?
Za přirozená uznáváme ta tajemství, která můžeme poznat bez skutečnosti Zjevení, totiž aspoň to, že existují.
A co nadpřirozená tajemství?
Za nadpřirozená uznáváme ta tajemství, jež nemůžeme poznat ani v jejich existenci, třebaže jsou přirozeného řádu. Nadpřirozená tajemství můžeme rozdělovat na ty, jejichž existenci nelze poznat přirozeným způsobem, a na ty, jejichž povahu nemůžeme přirozeně poznat, i když je ta povaha přirozená. Tak nemůžeme přirozenou cestou poznat skryté poklady, ani nemůžeme poznat, co se skrývá v člověku.
Vedle toho jsou nadpřirozená tajemství, kde je nám skryta nejen jejich existence, nýbrž také vnitřní smysl a podstata. Tato podstata může být skrytá jenom lidskému rozumu, ale nikoli rozumu anděla. Tímto způsobem nemůžeme poznat podstatu duchových bytostí, k nimž se nemůžeme dostat prostřednictvím smyslového poznání. Andělé však nepotřebují pomoci smyslů, které vlastně nemají, takže mohou proniknout k podstatě mnohých duchových věcí, jež zůstává člověku skrytá. Avšak i pro andělský rozum je něco nadpřirozeným tajemstvím. Andělé nemohou poznat vnitřní souvislost Božích vlastností, protože Boží podstata přesahuje i meze duchového poznání andělů. Lidé i andělé poznávají existenci těchto vlastností, ale ani lidé ani andělé nemohou přirozeně proniknout k podstatě těchto vlastností.
Nadpřirozená tajemství mohou být míněna v širším smyslu, když se totiž jedná o nějakou skutečnost, která totiž závisí jenom na Boží vůli, jako třeba konec světa. Jakmile jej ale Bůh zjeví, neobsahuje v sobě tajemství, nýbrž se dá snadno postihnout.
Nadpřirozená tajemství ve vlastním slova smyslu jsou ta, která zůstávají nejasná i po Zjevení kvůli své vnitřní, bytostné nadpřirozenosti, že totiž svou povahou a přirozeností přesahují meze chápání lidského rozumu. To jsou tajemství vnitřního života Božího.

Poznatelnost a souvztažnost tajemství
Jak to přijde, že tajemství je vůbec poznatelné?
Církev předkládá tajemství víry jako pravdy tajemné, ale přece jen nejsou nesrozumitelné, nepoznatelné. Když se tedy rozum osvícený vírou poctivě namáhá, i když nedosáhne úplného porozumění, přesto se může dostat lidskému rozumu nějakého poznání těchto pravd. Jsou to články víry a my je přijímáme ne proto, že bychom byli poznali jejich vnitřní podstatu, nýbrž pro Boží autoritu.
Jakými způsoby lze poznat tajemství?
Jsou čtyři cesty k jejich poznání. Předně cesta analogie, obdoby. Když si ona tajemství přeneseme do analogického řádu, potom si můžeme tyto pravdy objasnit obdobou ze stvořených věcí. Druhá cesta, kterou poněkud poznáváme tajemné pravdy je srovnávání. Tyto pravdy jsou totiž dokonale sladěny, takže odhalujeme lež či nepravdu jako s nimi nesrovnatelné. Člověk si sice určitě někdy splete a dopustí lži či nepravdy, ale nemůže se takto mýlit důsledně, protože dříve nebo později pozná lež jako úchylku od souladu. Třetí cesta se nabízí, když poznáme, že Bůh je neproniknutelný, tak uznáme, že jeho pravdy musí být tajemstvím, pokud má být víra nějakým přínosem, musí Bůh být neproniknutelný, aby mohl být absolutní a přesahovat nás. Konečně i ze samotného nadpřirozeného cíle a smyslu všech těchto tajemství poznáme jejich moudrost a oprávněnost. Čtvrtá a nejdůležitější cesta je teologie srdce. Když křesťan prožívá celým svým nitrem tyto pravdy, pojednou se mu ukáží v nesmírné životnosti a tedy také pravdivosti. Musíme totiž pečlivě rozlišovat mezi nepochopitelností a nemyslitelností.
Jsou tajemství víry nepochopitelná nebo nemyslitelná?
Tajemství víry jsou sice nepochopitelná, ale nikoli nepoznatelná. Tajemství víry jsou myslitelná, protože nejsou nesmyslná. Nemyslitelné je to, co odporuje poznání. Nepochopitelné je to, co náš rozum nemůže proniknout. Když jsou totiž skutečnosti větší než náš rozum, je docela zřejmé, že je nepronikne náš rozum. Byla by hrubá opovážlivost chtít, aby lidský rozum byl normou všeho, a odmítat se opřít o něco vyššího, když přece už z vlastní nedostačivosti tušíme existence něčeho takového.
Ovšem poznatelný a rozumem postižitelný je podmět, předmět i výrok. Ona tajemství můžeme poznat pomocí obdoby, protože totiž Bůh zjevil svá tajemství ve stvořených pojmech a obrazech. Když mluvíme o otcovství a synovství v Nejsvětější Trojici, nabízí se nám dokonalá obdoba, ze které pak můžeme poznat aspoň obdobné.
Avšak ani onen pohyb našeho rozumu není možný bez Ducha svatého, protože náš lidská rozum není sám od sebe uzpůsobený k takovému povznesení. Jak píše apoštol Pavel: "Člověk jen s přirozenými schopnostmi se brání přijmout ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Zdají se mu hloupé a nemůže do nich poznáním vniknout, protože ty věci se dají posoudit jen s pomocí Ducha." (1 Kor 2,14) K víře je tedy nutné osvícení Ducha svatého. Je třeba najít nejvyšší bod tajemství a v této ústřední myšlence pak uvidíme rozumnost všech ostatních tajemství.
Co myslíte tímto ústředním bodem?
Je to nauka o intimním, vnitřním Božím životě. Bůh nás milostí zve k účasti na tomto životě. Proto člověk jako povolaný k tomuto nesmírnému dobrodiní je povinen zaměřit k Bohu celý svůj život. Není to žádný útěk od vlastního lidství, ale cesta růstu a sebepřekonání v úsilí o svrchovanou Pravdu, Krásu, Dobro a Lásku. Hřích je vzpoura nejen proti Bohu, ale i proti vlastnímu růstu, a proto také ztrátou jeho jeho výhod a zbavením se jeho výsledků. Proto upadlý člověk nemohl sám přinést dostatečné zadostiučinění, atd. ostatní tajemství se pak dají nádherně složit jako ve vějíři v této ústřední pravdě.
Tyto vztahy existují ovšem už před naším rozumovým bádáním a teologie se nám snaží ozřejmit tyto vzájemné souvztažnosti.
Co je to dogma?
Ze strany Církve je dogma vyslovení tajemství, kdežto ze strany člověka je to pravidlo víry a nadpřirozeného života.
Jak se dívá moderní myšlení na dogma ?
Moderní myslitelé odmítají uznat dogma jako vyjádření autority. Připouštějí dogma jako výraz vnitřní zkušenosti náboženského smyslu v člověku.
Čím se liší dogma od tajemství víry?
Liší se pojmovou a výrazovou složitostí. Samo tajemství je prosté a jednoduché, jako Bůh je jednoduchý. Jenže my lidé neumíme jednoduché tajemství vyjádřit jinak než složitým způsobem. Lidský rozum totiž všechno rozkládá a skládá, vychází z jednotlivostí. Proto jsou jeho úsudky složité. Mimo to Boží prostota přesahuje soubornost našeho bytí. Jaké bytí, takové poznávání. Proto je také složité lidské poznávání tajemství víry. A to je právě úkolem světla víry a daru moudrosti zjednodušovat toto poznání, pokud to jde. Toto zjednodušování pak v nejvyšší míře dává poznání mystické.
Ale jak se přitom mění smysl dogmat?
Nemění se. Dogmata ustavičně zachovávají svůj základní smysl, jaký může být prohlášen při vyslovení takového dogmatu. Ale v tomto základním smyslu můžeme jasněji a bohatěji poznat, co je v něm obsaženo a prohlášeno.
Po apoštolském hlásání pravdy je úkolem Církve chránit pravdu, opatrovat ji, předávat a vykládat.
Zjevení je však už uzavřeno. Všechno, co je potřeba ke spáse, je zjevené. Proto soukromá zjevení nemohou nic přidat k pokladu nadpřirozených tajemství, nutných pro spásu všech lidí. Ani žádný lidský rozum nemůže ničím tyto pravdy obohatit. Církev může jenom novým způsobem podávat převzaté stále živé pravdy. Tak mohou být o jednom dogmatu různé vzorce, přičemž novější formule vykládá starší.
Copak se zde nemůže objevit vůbec nic nového?
Může nastat to, že současná Církev překládá otevřeně k věření to, co bylo v pokladu Zjevení skrytě obsaženo a ukryto. Církev může také vyjádřeným způsobem předložit to, co Boží lid věřil prostým předáváním. Církev může výslovně prohlásit to, co se v běžném životě Božího lidu provádělo bez nějakého zjevného či slyšeného učitelského prohlášení.
Čím se liší vývoj dogmat před Kristem a po Kristu?
Před Kristem se dogmata vyvíjela tak, že ze základních pravd, že Bůh je a že je odměnitelem se otevřeně přímočaře a jednosměrně projevovala další tajemství. Po Kristu probíhá vývoj dogmat jen v Církvi v propozicích těch otevřeně projevujících se jednosměrných pravd.
Tak jako pojem bytí obsahuje všechny ostatní pojmy v něm obsažené, tak i pojem Božství, který Bůh zjevil hned na počátku, obsahoval všechno, co později Bůh zjevil a co všechno souvisí s pojmem Božství.
Podobně nejprve shledáváme nějakou pravdu mlhavě, ale přesto ji poznáváme, a třebaže ji pak jasně vyjádříme, nepoznáváme tím pravdu novou, nýbrž novým způsobem, přesněji.

Pojem nadpřirozena
Mluvíme zde o nadpřirozených pravdách, jenže co to vůbec je nadpřirozeno?
Dosud jsme zabývali zjevením, že je to sdělení tajemství. Také jsme si hned řekli, že je to zjevení nadpřirozené, jehož jedna část je i nadpřirozeného obsahu. A tak je vcelku správné stanovit pojem nadpřirozena. Už kvůli naturalistům, kteří odmítají nadpřirozeno, a křesťanství je podle nich jenom vyšší forma náboženského cítění v lidské přirozenosti. Nechceme se s nikým hádat o neznámé veličiny, a proto je třeba jasně vymezit řád nadpřirozený.
Co kdybychom vyšli od samotného označení "nadpřirozena"?
Když vyjdeme od samotného jména nadpřirozena, tedy je jasné, že to znamená něco, co přesahuje přirozenost, kterou bereme jakou souhrn všehomíra, závislý na určitých zákonech. A hned vidíme, že nemůže být nadpřirozené pro panteisty, když uznávají jenom jedno, jednu přirozenost Boha, lidí a ostatních tvorů. Deisté sice uznávají Boha, ale pochybují nebo popírají, že by Bůh mohl jednat jinak než v mezích přirozených zákonů, které jsou jednou dány. Někteří racionalisté sice uznávají Boha, ale popírají, že by v Bohu samém bylo rozlišení mezi přirozeným a nadpřirozeným. Proto odmítají nadpřirozenost, nadpřirozený Boží zásah, nadpřirozené Zjevení.
Jak se na to díváte vy?
Církev stanoví nejen nadpřirozený ráz Božího sdělení, ale i nadpřirozený charakter zjevením sdělované skutečnosti. Tím se vyhýbáme několika úskalím. Především se vyhýbáme úskalí naturalismu, podle něhož člověk nepotřebuje být povznesen k nadpřirozenému řádu, nýbrž může a má všechno poznat sám ze sebe. Vyhýbáme se také úskalí některých racionalistů, když tvrdíme, že i po Zjevení zůstávají nám zjevené údaje tajemné a záhadné, tedy svědčí o nadpřirozeném rázu a podstatě. Pak je tu ještě nebezpečí fideismu, kterému čelíme tím, že s Církví uznáváme, že nadpřirozené přesahuje nejenom naše síly, nýbrž i naše touhy, takže by bylo scestné tvrdit, že nám nadpřirozeno patří.
Úzká je cesta Boží pravdy a široká cesta se nabízí lidskému bloudění. Proto celou spleť mnohosti nesprávných názorů jen stručně shrneme do několika základních směrů. Scestné názory se týkají buď nadpřirozených tajemství nebo nadpřirozenosti zázraků.
Když jde o nadpřirozená tajemství shodují se v tom naturalisté s fideisty. Pro naturalisty jsou tajemství ryze přirozenou záležitostí, kterou lze poznat i bez zjevení. Podle fideistů patří zjevení k lidské přirozenosti a tedy není řádu nekonečně výše povzneseného nad lidskou přirozenost. Koneckonců se oba směry shodují v tom, že v lidské přirozenosti není stavu, který by přesahoval lidskou přirozenost.
Ohledně nadpřirozenosti zázraků jedni prostě popírají tuto možnost kvůli naprosté stálosti a bezvýjimečnosti lidských přirozených zákonů. Druzí, agnostikové tvrdí, že zázrak nelze nijak poznat, protože neznáme jeho dostatečnou příčinu. Neznáme prý ještě dostatečně všechny zákony přírody, a proto nemůžeme spolehlivě tvrdit, zda něco přesahuje přírodní zákony jako zázrak.
Můžete svůj názor ohledně nadpřirozena nějak odvodit?
Když chceme odvodit a doložit pojem nadpřirozena, tedy jej musíme srovnat s přirozeným a protipřirozeným, a pak se jasněji vynikne, co je vlastně nadpřirozené.
Co je to vlastně přirozenost?
Přirozenost znamená především plození, rození. Plození se děje nějakým vnitřním principem. Za druhé znamená přirozenost samotný tento vnitřní princip plození. Protože se to ale děje vnitřním pohybem, tedy je to také vnitřní princip pohybu. Tento princip je buď látka nebo tvar. Rození má dále svůj cíl, který spočívá v tom, co se vnitřně rodí.
Jak vedle této přirozenosti vyniká nadpřirozenost?
Nadpřirozené sice přesahuje přirozené síly, ale přesto není nemožné ani nepřirozené. V člověku je totiž možnost být veden Boží mocí, tedy také být Bohem povznesen. Tato možnost povznesení nad meze své přirozenosti není žádnou pozitivní možností ze strany člověka, nýbrž je mocí ze strany Boha, který může učinit se svým tvorem, co chce. Nás ovšem zajímá především to, co naprosto přesahuje možnost a schopnost každého stvoření.
Nadpřirozené tedy není ani nepřirozené ani protipřirozené?
Správně. Nepřirozené či protipřirozené je to, co je proti zaměření přirozenosti. Nadpřirozené však není proti nějakému zaměření lidské přirozenosti, nýbrž na lidskou přirozenost navazuje, ale navíc ji zdokonaluje a zušlechťuje tak, jak si ona přirozenost sama od sebe nedovede pozitivně ani zatoužit.
Nadpřirozené by bylo pro nás něčím nepřirozeným a zvrhlým, kdyby Bůh byl pro nás nějakým cizím tělesem. Proto ač nemůžeme připustit panteismus, přesto musíme uznat správnost důvodů některých panteizujících ruských filozofů, neboť nejsme cizí Bohu a Bůh není nám cizím. Bůh je v nás, působí v každém bytí a dění. Proto nám není žádným cizorodým tělesem, které by znásilňovalo člověka. Bůh nejenže dovede člověka vést a povznášet jej k nadpřirozenému řádu, nýbrž dovede jej vést tak, že člověk přitom zůstává svobodný.
Jak navazuje nadpřirozené na přirozené?
Přirozený řád je uspořádání všech přirozených podmínek k dosažení přirozeného cíle. Nadpřirozený řád je uspořádání všech nadpřirozených prostředků k dosažení nadpřirozeného cíle. Je to dosažení věčné blaženosti v Bohu prostřednictvím milostí, zjevením, vlitými ctnostmi a Božím vedením. Jako poznáváme Boha jakožto původce přirozeného řádu už přirozeným rozumem, tak poznáváme Boha jako původce nadpřirozeného řádu jenom ze zjevení, čili nadpřirozenou cestou, protože prostředky musejí být úměrné jak předmětu tak cíli. Tyto dva řády si neodporují, nýbrž se spojují a mají se v člověku sjednotit v ucelený základ činnosti, aby život křesťana směřoval k jednomu cíli a všechno ostatní aby bylo prostředkem k tomu cíli.

O možnosti Zjevení

Kdo popírá možnost Zjevení?
Jsou to racionalisté, evolucionisté a agnostikové. Racionalisté uznávali za jedinou normu pravdy a omylu, dobra a zla lidský rozum ve své vlastní síle bez jakéhokoli vnějšího, třeba i božího zasahování. Původně vyšli racionalisté z naturalismu, totiž z popření jakékoli vyšší pravdy a vyššího řádu mimo řád přirozený, mimo pravdy lidským rozumem poznatelné. Protože popírají vyšší řád a vyšší skutečnost, tedy popírají i možnost být povznesen k tomuto řádu a dosáhnout poznání pravdy o této skutečnosti. Buď omezovali Boha na přirozenou skutečnost, a tím upadali do ateismu, nebo celého člověka vynášeli k božství, a tím se rozplývali v panteismu.
Jak si racionalisté vysvětlovali skutečnost víry, když odmítali zjevení?
O vysvětlení se marně snažili modernisté. Avšak ze všech těch racionalistických výkladů modernistů vzešlo ve 20. století skutečné převrácení mravního řádu. Světové války a obrovské donucovací režimy byly praktickým důsledkem uskutečnění těchto racionalistických výkladů. Uprostřed trosek rozbitého dosavadního řádu se objevují výstřelky evolucionismu a agnosticismu. Různí postmodernisté přitom křísí evoluční panteismus Teilharda de Chardin, se kterým se ztrácí mnoho času.
V čem tkví scestnost panteismu?
Základním omylem panteistů je popření výchozích zásad rozumu.
Tohle se ale týká filozofie a nikoli Zjevení, ne?
Neříkejme, že se to týká jen filozofie, protože každá filozofie je koneckonců náboženská nebo se aspoň dotýká náboženství. Přitom největší důraz je třeba položit na zásadu protikladu v tom smyslu, že stejná věc ze stejného hlediska nemůže být zároveň něco jiného. Avšak základem panteistické filozofie je totožnost největších rozporů v bytosti, jejichž zápasem a vyrovnáním povstává veškeré dění.
Tak máme princip protikladu, totožnost dostatečného důvodu podstaty účelovosti, příčinné účinnosti a zákona měnitelnosti, Ale první z nich je zákon a zásada protikladu, že totiž bytí není nebytí. Tento zákon lze vyjádřit logicky a filozoficky.
Zásada totožnosti bytí je bytí, nebytí nebytí. To není plané mluvení, nýbrž tvrzení neměnného základu bytosti a pravdy. každá věc ale zůstává ve svém jádru a za všech okolností a při všech změnách stejná. Z toho plyne další zásada, že když věci nejsou naprosto nutné, když by mohly být tak nebo jinak, tedy musí mít nějaký důvod, proč jsou takové a ne jiné. Tomu říkáme dostatečný důvod nějakého bytí. A věci to mají buď ze sebe nebo z něčeho jiného. Když nejsou samy od sebe, tedy volají po nějaké dostatečné příčině, která by je vytvořila, volají po dostatečné účinné příčině. Protože věc zavislá na jiném je skutečnost, která by nemusela být, když si nedovedla sama dát bytí, tedy volá po dostatečné příčině svého bytí.
A když taková věc jedná, až její činnost není nutností jí vlastní, ptáme se, proč tedy jedná spíše než nejedná. Neboli se tážeme po cíli, po účelu její činnosti. Kdyby totiž jednající nebyl určen ať už sám od sebe nebo jiným řídícím činitelem, nebyl by důvod, proč by vůbec jednal, když přece není určován k činnosti sám od sebe nebo k určité činnosti. Konečně, když sledujeme takovou činnost, tedy vidíme, že jejím výsledkem je nějaká změna či ovlivnění. proto z toho plyne další výchozí zásada, že totiž tam, kde je změna, musí být něco schopné změny.
Panteisté odmítají všechny tyto zásady, na kterých staví zdravý rozum, na kterých zakládá možnost k dorozumění a ke spolupráci.
A je zajímavé, že je to pokaždé katolická Církev, která se musí stát obhájcem zdravého rozumu a odrážet výpady filozofů, které vypadají na prvý pohled velmi nevinně nebo působí strhujícím a úchvatným dojmem, ale přitom ve svých důsledcích úplně rozvracejí každý společenský řád.
Panteisté především popírají zásadu příčinnosti, když tvrdí, že plus vychází z mínus, nebo tvrdí, že neurčitá hmota má být příčinou všech dokonalých útvarů.
Panteisté popírají zásadu účelovosti, protože popírají, že by všechno nakonec jednalo pro nejvyšší cíl, protože neuznávají nejvyššího cíle. zavrhují nejvyšší pořadatelský rozum, třebaže v idealistické formě panteismu uznávají jakousi neuvědomělou účelovost, která spočívá v onom neuvědomělém tíhnutí věci k vyjádření sebe sama.
Dále panteisté zaměňují zásadu proměnlivosti, když je jim směšují proměnu s proměnlivostí. Zavrhují též zásadu dostatečného důvodu bytí. Hlavně však panteisté popírají zásadu protikladu. Následkem toho není podstata, ani svrchovaná pravda, ani rozdíl mezi dobrem a zlem.
Kdekoli se lidé dají svést k důslednému jednání ve smyslu panteismu, následuje hrozné škody společenské i lidské, a po vyčerpání všech těchto marných pokusů odporovat zjevení, zbývá postmodernistům jenom agnosticismus.
Proč nakonec zbývá agnosticismus?
Zatímco panteismus popíral možnost poznat Zjevení z objektivních důvodů, agnosticismus popírá tuto možnost ze strany subjektu. Agnostici tvrdí, že lidský rozum může poznat jenom jevy, ale nemůže poznat, co je za nimi. Někteří agnostici popírají věcnou platnost prvých zásad, takže idea je pro ně jenom představou složené obrazivosti, opatřená jménem. Jiní agnostikové se ohlížejí až ke Kantovi a zakládají všechno na popření prvních zásad. Všichni agnostikové se nakonec dostávají do slepé uličky mnohých nemožností.
Které to jsou?
Předně nevysvětlí, jak to přijde, že prvé zásady jsou tak všeobecné, že jsou naprosto platné pro všechny lidi, že se jimi dokonce řídí a vycházejí z nich i sami agnostikové.
Dále nevysvětlí jistotu, jakou všichni klademe do svého rozumu. Nakonec jsou schopní ještě tvrdit, že jde o obecný omyl, protože by se tím nevysvětlila přirozenost, která je obecná. Je tedy mnohem jistější platnost skutečnosti prvých zásad, jejich věcná platnost, a rozumu, nežli všem přisuzovat obecný omyl.
Mimo to docházejí sami agnostikové k nesmyslnosti. Podle nich je idea nějaké věci totožná s ideou jako takovou. Kdyby byla idea jen předmětem poznání a ne jeho prostředkem, pak by byla ideou nicoty. Lidské poznání by pak bylo jenom poznáním nicoty.
Konečně, proč bychom měli rozum, kdyby neměl smysl, kdyby nebylo poznávání skutečnosti nepopíratelné? Když je nás rozum základem poznání, jak to, že podle agnostiků tvoří předpojaté soudy? Nebylo by to naprosto nesmyslné? - Přímým důsledkem agnosticismu by byl naprostý rozvrat a zmatek ve všech skutečnostech a ve všem poznání a usuzování, protože kde chybí nejvyšší příčina, tam není žádná příčina, ani protiklad, ani rozdíl dobra a zla, nýbrž jen myšlenkový i morální zmatek, což nakonec ohrožuje i samy kořeny lidské společnosti.
Jak to tedy je?
Můžeme poznat Boha z prvních pojmů, jestliže tyto prvé pojmy a zásady jsou způsobilé vyjádřit nejjednodušší dokonalosti. Prvé pojmy pravdy, dobra, krásy a bytí jsou způsobilé vyjádřit Boha, protože v těchto pojmech jako pojmech není nedokonalost. Proto mají přesažnou platnost a nikoli jen symbolickou.
Jak je vůbec možné Zjevení?
Tváří v tvář všem odpůrcům zjevení je třeba pozitivně především obhájit možnost Zjevení sama o sobě, dále možnost zjevení přirozených pravd, pak možnost Zjevení pravd nadpřirozených, a konečně možnost samotné bezprostřední skutečnosti Zjevení.
Když jde o možnost bezprostředního Zjevení, říkáme, že Zjevení znamená výraz božství.
Je tento výraz božství, který se děje učitelským způsobem a zjevuje nám pravdy, možný ohledně přirozených pravd?
Zjevení přirozených pravd je možné, protože je možný čin, který neodporuje ani objektivně ani subjektivně až z hlediska působícího činitele.
Jak to chcete dokázat?
Postupně. Zjevení oněch pravd objektivně neodporuje, protože jsou to pravdy poznatelné jak Bohem tak lidmi, bez ohledu na způsob, jakým je poznáme.
A co subjektivně?
Zjevení neodporuje ani subjektivně, protože když můžeme poznávat pravdy pomocí lidského činitele, protoč bychom je nemohli poznat od neomylného učitele? Poznání pomocí Zjevení neodporuje ani našim ideám, kterými poznáváme, protože tyto ideje byly uzpůsobeny k tomu, aby tyto pravdy, jež je přesahují, mohly obsáhnout.
Kromě toho to neodporuje ani autonomii lidského rozumu, protože lidský rozum, omezený, podřízený a odvozený, nemůže být nikdy tak autonomní, aby na něj nikdo nemohl působit, protože by to neznamenalo autonomii, nýbrž dokonale opuštění tvůrčím principem, co by vlastně znamenalo zánik rozumu. Naopak je to vlastně veliká záruka autonomie lidského rozumu, že podřízenost Bohu jako první autoritě osvobozuje lidský rozum od jednostranné závislosti na ryze vnějších jevech. Právě proto, že zůstáváme otevřeni veškeré, protože Boží Pravdě, máme stále možnost růst, podobně jako lidská vůle je nejsvobodnější tehdy, když se nepřikloní k tak strašně omezenému lidskému dobru, nýbrž když zůstane zapojena do svrchovaného Dobra, protože omezené stvořené dobro nemůže lidskou vůli dokonale nasytit.
Mimo to je autorita nezměnitelného a pravdomluvného Boha lepší než autorita a tyranie lidských domněnek, které se ukázaly být tak proměnlivé a nespolehlivé, když jeden filozof vyvrací právě vymyšlenou soustavu jiného filozofa, a my se nemůžeme dočkat, že se filozofové dohádají, protože potřebujeme okamžitě dobře, co nejlépe a co nejdokonaleji žít.
Zjevení těchto pravd neodporuje ani ze subjektu, protože neodporuje, aby nižší činitel byl veden a ovlivňován vyšším. Něco podobného je přece ve všech už přirozených věcech, kde se setkáváme s vlastní činností činitele a pak s působením vyššího činitele v něm. Tak je fyzikálně-chemická síla v našem těle podřízena síle růstu, růstová síla síle smyslové a ta zase podřízena síle intelektuální, a tak dál. Pročpak by tedy rozum nemohl být veden a řízen ještě dále, jako je třeba naše obrazivost řízena rozumem?
Kromě toho, Zjevení pravd koneckonců jenom podporuje dosažení vlastního lidského cíle, totiž dosažení nejvyšší pravdy a svrchovaného dobra.
Je Zjevení možné také z hlediska působícího činitele?
Zajisté. Vždyť Ten, kdo dal zákony, může jednat i svobodně a bez ohledu na ně. Nemůže se ani říci, že by Zjevení bylo něčím násilným, protože nade všemi zákony svobody platí nejvyšší zákon, totiž možnost poslouchat Boha, možnost být řízen Bohem.
Dále může Bůh působit přímo na lidský rozum, protože mu není cizí, nýbrž je mu důvěrně přítomen jako ten, jenž dává bytí. Když do něho zasahuje tak pronikavě a zároveň intimně, může tím spíše působit v něm uspořádání idejí a osvícení člověka, aby mohl přijmout dané pravdy a bezpečně o nich soudit. Vždyť je nejen původcem idejí, nýbrž také původcem světla rozumu.
Je možné nějaké zprostředkující Zjevení? Copak Bůh neosvěcuje každého dostatečně vnitřním osvícením? Není zbytečné Zjevení těchto pravd? Ostatně, když nám proroci zjevují ony pravdy, copak jim musíme přisuzovat Boží víru? Vždyť zde mluví člověk, který se může mýlit, nebo ne?
Předně se našem poznání projevuje to, že jsme lidmi, takže chceme, aby naše subjektivní poznání bylo prokázáno objektivním dosvědčením celé řady jiných subjektů, že se skutečně jedná o pravdu. Vždycky chceme, aby naše pravda byla ověřena skutečností, že se jí drží také ostatní. Proto by odporovalo povaze lidského poznání, kdyby Bůh tak důležité pravdy, které zjevuje, ponechal jenom vnitřnímu osobnímu zjevení. Potom bychom totiž neměli jinou možnost kontroly, která je dána ve všech ostatních poznáních.
K další otázce mohu říci, že se Bůh může svým prorokům propůjčit takové vlastnosti, ze kterých můžeme bezpečně poznat, že se jedná o Zjevení. Z toho vyplývá, že proroci mají účast na Boží neomylnosti, pokud jde o Zjevení.
Ostatně je to docela podle Božích plánů, když Bůh užívá prostředníků. Je v tom samozřejmě velké vyznamenání člověka, že smí mít účast na Božím díle jako jeho prostředník. Čím je totiž nějaký činitel mocnější, tím méně působí sám bezprostředně. A čím více činí druhé účastníky, tím více vyniká jeho velikost.
Člověk přitom samozřejmě může být prostředníkem Boha jenom vnějším působením, protože vnitřní působení si Bůh činí sám.
Ale k čemu by bylo toto vnější působení? Proč nestačí vnitřní působení milosti?
Bůh bere ohled na lidské uzpůsobení člověka, které přistupuje k duchovním věcem prostřednictvím smysly dostupných věcí. Proto také Bůh užívá tohoto vnějšího, aby se člověk mohl slyšeným slovem a viditelným znamením snáze spojit s neviditelným Bohem sobě přiměřeným způsobem. Přitom zůstává slovo zvěstující pravdy slovem Božím, protože prorok, apoštol a kazatel jsou pouze Božími nástroji, podobně jako psaní nepřisuzujeme psacímu nástroji, nýbrž pisateli.
A jak je tomu ze strany člověka?
Ze strany člověka je docela přirozené, že se lidé učí jeden od druhého. Proč by tedy Bůh nemohl použít i v nadpřirozeném ohledu této cesty? Vždyť máme zjištěno, že nejsou všichni lidé kvůli svým nezvládnutým emocím uzpůsobeni, aby bezprostředně slyšeli Boží hlas a přece potřebují znát pravdu. Proto je jim pravda zjevována vnějším způsobem.

O možnosti existence nadpřirozeného řádu
Je vůbec možná existence nadpřirozeného řádu a života v Bohu?
Možnost zjevení odmítají panteisté a materialisté, kteří prostě odmítají řád, který by objektivně přesahoval síly lidského rozumu.
Je vůbec možné dokázat existenci nadpřirozeného řádu? Jak může být dokázán řád nadpřirozené pravdy, jež se dozvídáme jenom Božím Zjevením? Někteří teologové, jako Duns Scotus nebo Molina, přece tvrdí, že se to vůbec nedá dokázat, protože to dokazujeme z nekonečnosti, která se nám vymyká.
Je jasné, že nemůžeme přinést přímý důkaz, který by vedl k přirozenému poznání existence nadpřirozeného řádu. Nemůžeme to dokázat ani z účinků, protože bychom k tomu potřebovali nadpřirozený účinek, jako je milost, a to se také vymyká přirozenému lidskému poznání.
Avšak je možný důkaz nepřímý a relativní, že totiž může existovat řád, který by byl přirozeně nepoznatelný co do své podstaty, neboli, že v Bohu je řád pravd a života, jež se vymykají poznání pouze přirozeným lidským rozumem. Jenže takový důkaz můžeme účinně přinést až po Zjevení. Tento důkaz je vlastně zdůvodněním možnosti Zjevení, možnosti poznané ze skutečnosti Zjevení.
Jenže jak provedete tento důkaz z omezenosti lidského rozumu? Kde najít hranice lidské rozumu?
Hranice našeho rozumu jsou určeny tím, že nemůžeme všechny pravdy poznat, jako třeba náhodnou budoucnost. Dále jsou hranice lidského rozumu dány tím, že nemůžeme poznat všechny pravdy tak, jak jsou poznatelné. K prvnímu lze říci, že naše poznání je omezeno v rozsahu a extenzitě, k druhému můžeme říci, že jsme omezeni v intenzitě poznání.
Vyplývá to z našich objektivních prostředků. Objektivní prostředek je onen prostředek, v němž poznáváme napřed jeho, a teprve potom ostatní věci. Ovšem v tomto prostředku můžeme přirozeně poznat, jen to, co je v něm skutečně obsaženo, totiž pomyslně se základem ve věci.
Hranice pronikavosti našeho poznání jsou dány schopností našeho intelektu. Ze zkušenosti víme, že tato intenzita může být různého stupně. Z toho vidíme hned ze zkušenosti, že skutečně existují hranice této intenzity. Ostatně jenom různým stupněm intenzity poznávací schopnosti si můžeme vysvětlit různost poznání jedné a téže skutečnosti různými lidmi. Tak dospíváme k otázce, zda není v Bohu nějaký řád pravd, který by objektivně přesahoval předmět našeho lidského poznání. Docházíme k otázce, zda u Boha není řád, který by přesahoval naše subjektivní schopnosti jakožto lidí a prostředky lidského poznání. Dospíváme k možnosti předpokladu, že existuje řád nadpřirozených pravd i z hlediska subjektivního.
Jak by se ale dal provést důkaz existence nadpřirozeného řádu z hlediska Božího?
Někteří to dokazují z Boží nekonečnosti. Jenže v tomto ohledu se nedá dokázat nic jiného než to, že v Bohu existuje řád přirozených tajemství, a že Boží vlastnosti nekonečně přesahují všechny naše vlastnosti, ale nic víc se dokázat nedá. Proto je třeba dokázat existenci nadpřirozeného řádu z hlediska Božího z něčeho jiného.
Z čeho jiného?
Z intimního života Božího, z jeho nejvnitřnějšího Božství. Vždyť všichni hlasatelé Božích tajemství nazývají ona nadpřirozená tajemství tajemstvími intimního života Božího.
Zní to pěkně. Jenže jak podáte důkaz existence nadpřirozeného řádu pravd objektivně přesahujících schopnosti stvořeného rozumu?
Tento důkaz nemůžeme podat z vlastností přirozeného rozumu.
Jakto?
Předmětem rozumu je tvor, kdežto předmětem nadpřirozeného poznání je objektivně samo božství. To je ovšem není nijak možné poznat z tvorů. Proto můžeme Boha poznat z tvorů jenom obdobou, totiž z vlastností, jež jsou obdobně u Boha i u lidí. Z tvorů ale nemůžeme poznat to, co je Bohu nejvlastnější, totiž samo božství.
Z tvorů poznáváme Boha jenom tak, že říkáme, že Bůh je NE-konečně dobrý, že Bůh je NE-konečný. Proto z tvorů můžeme pozitivně poznat jen to, co vlastně Bůh je ve vlastním rozumu.
Protože ale nemáme k poznání Boha žádný jiný přirozený prostředek než zase jen tvory, z nichž abstrahujeme a s jejich pomocí poznáváme Boží věci, nemůžeme Boha poznat v jeho vlastním intimním božství. Kdyby nebyl tvor, nýbrž Bůh naším specifikujícím předmětem poznání, a takový by musel být, abychom ho mohli poznat v jeho vlastním intimním rozumu, pak by se náš rozum rovnat intelektu Božímu. Protože ale u Boha je samo bytí totožné s rozuměním, pak by i naše bytí bylo Božím bytí, čili by nebyl rozdíl mezi Bohem a tvorem.
Nedá se to říci srozumitelněji?
Jestliže způsob duchovosti a nehmotnosti přesahuje způsob bytí poznávajícího intelektu, pak nemůže tento intelekt poznat onu bytost přesahující duchovost poznávajícího, protože duchové poznání by bylo úměrné duchovosti poznávající bytosti. Přitom je jisté, že Boží duchovost nekonečně přesahuje naši duchovost, duchovost lidského intelektu. Proto Boží duchovost být přirozeným předmětem poznání našeho rozumu.
Proto můžeme říci, že náš rozum a každý stvořený rozum je nejen z Božího rozhodnutí, nýbrž svou vlastní podstatou neschopný poznat Boha. Někteří lidé jako Scotus však tvrdí, že Bůh s ohledem na své naprosté možnosti mohl učinit, aby nějaký stvořený rozum viděl Boha přirozeně. Jenže my víme, že na to člověk objektivně prostě nemá vlastní prostředek, kterým by bylo samo Božství, protože objektivním prostředkem je pro nás tvor, který nikdy nevyjádří Boha samého v tom, co je mu nejvlastnější.
Kromě toho musíme říci, že tento nadpřirozený řád nejenže přesahuje naše schopnosti, nýbrž přesahuje také naše požadavky. Tak tvrdili Jansenisté, že nadpřirozený řád přísluší přirozenému člověku. Co však přesahuje objektivní prostředky tvora, to přesahuje i jeho cíl. Co přesahuje cíle člověka, to přirozeně přesahuje i jeho požadavky. A tak musíme říci, že nadpřirozený řád nespadá ani objektivně, ani z hlediska cíle, jaký je člověku přiměřený, do požadavků lidské přirozenosti.
Jaké jsou prostředky, takový je i lidský cíl. Když nemáme přirozené prostředky k poznání důvěrného života Božího, pak musíme uznat, že toto poznání není tedy přirozeným lidským cílem. Proto ani nemůžeme mluvit o vyžadování tohoto poznání lidskou přirozeností. Jinak by z toho plynulo, že Bůh vložil do lidského nitra přirozené touhy, k jejichž nasycení však nedal přirozené prostředky. Neexistuje však žádný nesoulad, nýbrž dokonalé vyrovnání mezi pravdami přirozenými a nadpřirozenými.
Už averroisté ve XIII. století tvrdili, že něco může být pravdivé filozoficky, co odporuje teologicky. Racionalisté a modernisté obnovili možnost rozporu mezi přirozeným a nadpřirozeným, jež nazývali rozporem mezi vědou a vírou. Jenže během 20.století ukázala věda odtržená od víry, tak strašné důsledky, že je lidstvo jen tak tak přežilo. Jako strašný dějinný zákon se projevilo to, že každý, kdo se i z těch sebelidštějších a sebeušlechtilejších důvodů postaví proti Bohu a jeho pravdám, se dříve nebo později zákonitě postaví pro každému člověku i proti sobě samému. Tak se i nepřímo potvrzuje, že původcem pravd nadpřirozených i světla přirozeného lidského rozumu je tentýž Bůh, který si nemůže odporovat.
Jak vzniká tento rozpor?
Strašnou nevzdělaností, totiž tím, že se žalostně neznají pravdy víry, že lidé bojují proti větrným mlýnům, proti strašidlům svých domněnek a výmyslů o Bohu. V ničem neexistuje taková zatvrzelá ignorance jako v náboženských otázkách, a na druhé straně se vydává za vědu to, co neověřená hypotéza.
Jak tedy člověk může poznat nadpřirozené, když to přesahuje jeho přirozenost?
Tuto otázku si položil už svatý Tomáš (STh, I,12,4) a pak ji koncem druhého tisíciletí přetřásali racionalisté, aniž ji dokázali bez něho vyřešit. Samozřejmě, že tělesné smysly nemohou být povzneseny k poznání nehmotné podstaty, protože by to přesahovalo jejich přirozenost. Když je tedy poznání Boha nad jakoukoli lidskou inteligenci, vyplývá z toho, že žádný lidský rozum ani nadpřirozeně nemůže dosáhnout tohoto poznání. Modernisté však tvrdí, že se lidská přirozenost mění tak, že se dalším vývojem přirozenosti směřuje nad tuto přirozenost. Ve skutečnosti by však taková nadpřirozenost, k níž by přirozenost sama dospěla svým vývojem, znamenala konec nadpřirozeného. Potom by totiž čistě nadpřirozené Zjevení nadpřirozených pravd bylo něčím zbytečným a škodlivým, protože bychom pro to neměli objektivní prostředek k jeho vyjádření. Potom by všechna slova Zjevení měla pouze symbolický smysl, o jehož platnosti by rozhodovalo naše přirozené poznání.
Jak tedy dokážete, že je možné Zjevení?
Možnost Zjevení se nedá dokázat ze strany činitele a příjemce, ani se nedá vyloučit. Zjevení je nadpřirozená skutečnost. Proto patří do nadpřirozeného řádu i ohledně poznání. Proto se ryze přirozeným rozumem nedá dokázat.
Je snad Zjevení nemyslitelné?
K tomu, aby zjevení bylo nemyslitelné, bychom museli dokázat, že aspoň jeden ze čtyř předpokladů možnosti Zjevení je něco odporujícího rozumu, něco nesmyslného.
Jaké jsou ty čtyři předpoklady?
První je, že Bůh může svobodně jednat navenek podle svého vnitřního života. Druhý je, že nějaká naše idea může obdobně vyjádřit a přiblížit nám jako věřitelná nadpřirozená tajemství. Třetí předpoklad je, že je možno, aby životnost našeho poznání byla Zjevením povznesena k poznávání vyšší skutečností. Čtvrtým předpokladem je v nás skutečně možnost povznesení. Pokud se nedá pozitivně dokázat nesmyslnost žádného z těchto čtyř předpokladů, tedy se nedá dokázat ani nesmyslnost možnosti Zjevení.
Proč zdůrazňujete zrovna tyto čtyři předpoklady?
Protože se jedná o svobodná úkon Boží a protože tento úkon předpokládá v člověku ideu, která by mohla dané pravdy přijmout, proto rozum potřebuje být osvícen vyšším světlem a konečně k tomu potřebuje být Bohem povznesen a vyzvednut.
Když to tedy není pro Boha žádná nedokonalost, aby se sdělil mimo svůj vnitřní život, pak to není nesmyslné. Nikdo v tom nemůže najít sebemenší nedokonalost, nýbrž to naopak svědčí o velké dokonalosti, když se Bůh takto sděluje, když má tolik, že se může svobodně sdělovat.
Co se týče lidských idejí, není třeba, aby naše ideje byly způsobilé zcela vyjádřit ony nadpřirozené pravdy. Stačí, když je mohou vyjádřit jako přijatelné pro víru, třebaže zůstávají tajemné a nepochopitelné. Ony obdobné výrazy, jako jsou otcovství, synovství, nevnášejí do Boha žádnou nedokonalost. Bůh sám užil těchto výrazů a proto jich můžeme používat i my.
A co ono světlo, které by umožnilo poznání nadpřirozeného Zjevení?
Ani tohle světlo neodporuje rozumu, protože je to něco, co má sice podpořit rozum, ale nemá vyjádřit Boží skutečnost. Jedná se o něco nepodstatného, takže to může existovat v závislosti na přirozené podstatě, třebaže je to nadpřirozené a má to nadpřirozené určení. Přece už z hlediska přirozeného je náš rozum podle Aristotela schopný stát se vším, třebaže je omezený. Úkolem daného světla je osvícení a povznesení rozumu, a nikoli představit samu vnitřní Boží podstatu. To rovněž není nic nemožného.
Tak se dostáváme k jádru našeho řešení, totiž k existenci a možnosti trpné schopnosti, kterou můžeme být povzneseni a vyzvednuti k řádu nadpřirozenému. Snažíme se dokázat, že není nesmyslné domnívat se, že nás rozum může být povznesen k poznání nadpřirozených pravd. Vždyť sama nehmotná vlastnost našeho rozumu svědčí o tom, že zde nejsou žádné podstatné překážky, aby lidský rozum mohl být povznesen k nadpřirozenému poznání.
Musíte ovšem řešit tu otázku, jak může být lidský rozum povýšen k tomuto řádu, aniž by tím bylo nějak znásilňováno lidské poznání?!
K tomuto řešení je třeba napřed rozdělit naše schopnosti.

O lidské schopnosti dát se povznést k nadpřirozenému řádu
Jak to myslíte?
Předně máme činnou schopnost něco konat, a dále trpnou schopnost něco přijmout. Svou přirozeností jsme schopni něco přijmout a máme schopnost dát se povznést nějakým vnějším činitelem. Taková možnost něco přijmout je už v neživé látce vzhledem k umělci. V člověku je tato možnost vzhledem k Bohu jako původci lidské přirozenosti a současně vzhledem k Bohu jako původci nadpřirozeného řádu. Tato možnost je ve všech tvorech, totiž způsobilost být poslušný Boha, když nás chce povznést a vyzvednout. Když se se jedná o schopnost povznesení k nadpřirozenému řádu, tedy je jasné, že se jedná pouze o tvora nadaného rozumem.
Jak je tomu s předmětem této schopnosti dát se povznést k nadpřirozenému řádu?
Tímto předmětem je Bůh ve svém rozumném Božství jako předmět odpovídající našemu rozumu. Vlastním předmětem lidského poznání je bytí věcí poznatelných smysly, protože naše poznání vychází sice ze smyslů, ale jde dále a odtahováním směřuje k nadsmyslovému poznání toho, co smysly poznaly jen vnějším způsobem.
Lidský rozum je vázán na smysly, neboť jeho předmět je zprvu brán z práce smyslů, s nimiž je tak těsně spojen. Současně je to předmět smyslů intelektuálně již od smyslů odtažený.
To je tedy vlastní předmět lidského poznání, ale náležitým předmětem lidského rozumu je prostě jsoucno plně závislé na jiném. Rozum si totiž všechno odtahuje, takže se sám skoro stává bytím oněch věcí, které přijímá. Vlastním předmětem rozumu je tedy jsoucno v rozumovém přijetí. Koneckonců nám není nesrozumitelné nic, co se dá převést na jsoucno. Každý náš soud používá slůvka je. Z toho plyne, že základem našeho poznávání, přemýšlení, usuzování je prostě bytí. Náš rozum totiž vytahuje esenci přirozenosti a dosahuje jejího bytí. Proto může být povznesen k ještě vyšší abstrakci a poznání bytí ještě více odděleného od hmoty, k poznání samotné nehmotnosti, totiž Boha. Tak v nás existuje trpná schopnost být povznesen, která je silnější nežli činná schopnost k jednání. Proto může být člověk trpnou schopností povznesen Bohem tam, kde ji Bůh sám chce mít.
Copak Bůh ani ve svém rozumném Božství nepřesahuje to, co je náležitým předmětem našeho rozumu?
Nepřesahuje. Vlastní předmětem lidského rozumu je jsoucno odvozené ze smyslů, ale náležitým předmětem je bytí v celém svém rozsahu, ať už pochází ze smyslů nebo shůry.
Bůh jako vrcholná obdobnost je naším rozumem zahrnut do obecného bytí, protože i Bůh je bytí. Vždyť poznáváme Boha jako jsoucno a to společnou přirozenou cestou ze smyslů. Proto můžeme jít dále a říci, že toto jsoucno je obdobné, a když je náležitým předmětem všechno, co se týká bytí, tedy je celé bytí náležitým předmětem lidského rozumu. Bůh je vnější, třebaže nejvyšší jsoucno. Proto můžeme takto poznat Boha ve všem, co má bytí, když to neodporuje Boží dokonalosti.
Jenže tento důkaz je pouze pravděpodobný a nikoli nezvratný, protože to není lidskému rozumu zřejmé, že náležitým předmětem našeho rozumu je jsoucno odtažené právě tak od od přirozeného jako od nadpřirozeného.
Ani ze skutečnosti, že Bůh je náležitým předmětem našeho rozumu jako bytí ve své obecnosti, nemůžeme ještě docela spolehlivě dokázat, že lidský rozum může vidět a poznat nejdokonalejším způsobem Boha. Bylo by docela dostatečné, kdybychom dokázali, že Bůh může být poznán a viděn nedokonalým způsobem. Tento důvod je třeba brát spíše jen jako znamení naší schopnosti dát se povznést k nadpřirozenému řádu.
Tím se vaše důkazy lidské schopnosti dát se povznést k nadpřirozenému řádu vyčerpávají?
Nikoli. Můžeme to dokázat z vrozené touhy člověka vidět Boha čím je. Když je něco skutečného poznatelné, tedy Bůh, který je čirá skutečnost bez jakékoli příměsi možnosti, je sám o sobě nejvíce poznatelný. Ale co je samo o sobě nejvíce poznatelné, to některému rozumu není poznatelné, protože předmět poznání přesahuje rozum. Jako na slunce, které je nejvíce viditelné, nemůže hledět netopýr pro nadmíru světla. S ohledem na to pak někteří tvrdí, že žádný stvořený rozum nemůže vidět Boha čím je.
To se ale říká nevhodně. Poslední blaženost člověka spočívá přece v jeho nejvyšší činnosti, a to je činnost rozumu. Proto kdyby stvořený rozum mohl vidět Boha čím je, tedy by buď nikdy nemohl dosáhnout blaženosti nebo by jeho blaženost byla v něčem jiném než v Bohu. Ale to by odporovalo víře. Poslední dokonalost rozumového tvora je v tom, co je původem jeho bytí. Něco je totiž tak dokonalé, jak je to blízko svému původu. Podobně se to neshoduje ani s rozumem. V člověku je totiž vrozená touha poznat příčinu, když patří na účinek, a z toho v lidech povstává údiv. Kdyby tedy rozum rozumného tvora nemohl dojít k první příčině věcí, touhy přírody by zůstávala neúčelná. Proto musíme připustit, že blažení vidí Boha čím je. (STh I,12,1)
Poslední a nejvyšší blaženost je pouze v patření na Boha čím je. Člověk totiž není dokonale blažený, dokud mu zbývá po něčem toužit a něco hledat. Dokonalost každé schopnosti se posuzuje podle rázu jejího předmětu. Předmětem rozumu je to, co věc je.
Když člověk poznává účinek a ví, že má příčinu, tedy mu přirozeně zůstává touha poznat také příčinu. K dokonalé blaženost se tedy vyžaduje aby rozum dospěl k tomu, čím je první příčina. Tak má rozum svou dokonalost ve spojení s Bohem jako s předmětem, v němž jedině spočívá blaženost člověka. (STh,I,II,3,8).
A nezdá se vám, že tento způsob provedení důkazu obsahuje příliš mnoho anebo příliš málo? Příliš mnoho proto, že tato touha musí být účinná a nemůže zůstat nenaplněna, takže by v nás byla nejen chápavost, nýbrž i skutečná touha. Potom by patření na Boží podstatu bylo lidské přirozenosti a lidskému rozumu docela příslušné a patřící. Anebo ten způsob provedení důkazu nedokazuje zhola nic či příliš málo. Kdyby se zde nejednalo o skutečnou touhu, pak by to bylo něco, co může být jakoukoli překážkou znemožněno.
Nikoli. V každém z nás všech je touha po blaženosti, ale není v nás patření na samu Boží tvář. Když se jedná o skutečně vrozenou touhu, tedy musí být účinná. Protože k nám patří všechno, co je nám vrozené a toto od narození nese sebou. Proto i naplnění této touhy musí být přirozené a účinné, jinak by nebylo přirozené. Neúčinná touha plyne z příliš neurčitého poznání. Zde se ale nejedná o poznání, nýbrž o následek přirozenosti.
Ostatně taková neúčinná touha by přece byla nedůstojná Boha jako původce naší přirozenosti, protože by to znamenalo přikovat nás k věčnému neklidu a shonu. Mimo to by taková touha byla zároveň přirozená, když je vkořeněná do naší přirozenosti, ale přitom by byla nadpřirozená pro svůj předmět.
To by nebylo správné, protože když duše odloučená od těla pozoruje sebe čím je, vyrůstá v ní touha poznat Boha čím je. A když pozná tím čím je Boha čím je, tedy v ní touha ještě není naplněna, nýbrž chce vidět samu podstatu Boha a to, čím Bůh je. A to se děje ještě před tím, než bychom vůbec začali mluvit o milosti nebo o jiném nadpřirozeném účinku.
Když mluvíme o účincích, ze kterých v nás může vyrůst touha vidět Boha čím je, tak nemluvíme o žádných nadpřirozených účincích, nýbrž prostě o účincích. Nemáme žádný důvod činit zde takový rozdíl.
Navíc je tato touha v každém rozumu. Kdyby se jednalo pouze o nadpřirozené účinky, tedy by tato touha bylo jenom v těch, kdo jsou obdařeni milostí, jenže ona je v rozumu každého z nás všech. Tato touha není jen shodná s naší přirozeností, nýbrž je to obecná a přirozená touha každého z nás.
Můžete to všechno tedy nějak shrnout?
Člověk přirozeně touží vidět Boží podstatu. Přirozeným dychtěním vzbuzeným, nikoli vrozeným, ani podmíněným, ani neúčinným touží vidět Boha, původce přirozenosti, když vidí přirozené účinky ve světě a v sobě.
Tato touha není vrozená, nýbrž vzbuzená, protože nastává po srovnávání po soudu, když totiž rozumově chápeme účinky, tehdy se v nás soudem probouzí touha rozumu poznat také Boží podstatu.
Tato touha je podmíněná tím, pokud je to totiž možné, a tím, jestli je to zároveň neúčinná touha, protože je podmíněná, tedy touha, k jejímuž naplnění nemá člověk žádné přirozené možnosti.
Tato touha totiž následuje přirozené poznání. Naše přirozené poznání se ale týká Boha jako původce přirozenosti a nikoli nadpřirozenosti. Proto nemůžeme z něčeho malého vyvozovat něco velkého, čili přeskakovat z přirozeného k nadpřirozenému, které je úplně jiného řádu jak myšlenkového, tak důkazového.
Čím více totiž přirozeně poznáváme Boha, tím více v nás roste touha vidět Boha čím je. Vidíme protiklad spravedlnosti a milosrdenství a toužíme si to vysvětlit. Ale to v nás jenom více rozněcuje oheň touhy poznat Boží podstatu, v níž by se všechny tyto záhady objasnily.
Samotný Bůh ovšem zůstává nadpřirozenou skutečností, třebaže způsob, kterým se dostáváme k Bohu, není nadpřirozený. Bůh je totiž původcem jak přirozeného tak nadpřirozeného a projevuje se odděleně jako původce přirozenosti i jako původce nadpřirozeného řádu. ve skutečnosti ovšem není možno vidět Boha jako původce přirozenosti, aniž by nebyl viděn jako původce nadpřirozeného řádu.
Z toho však plyne, že tento důkaz lidské schopnosti dát se povznést k nadpřirozenému řádu není nezvratný, nýbrž jenom pravděpodobný
Zajisté. Tímto důkazem dokazujeme, že lidská duše může být povznesena k patření na Boha jak je. Dokazujeme, že tato touha může být pravděpodobně naplněna, protože přirozenost nemůže tíhnout k něčemu zdánlivému.
Byl tedy podán důkaz možnosti Zjevení. Jenže všechno možné není ještě nutné.
Správně. Z toho, že Zjevení je možné, ještě opravdu nevyplývá, že je vhodné ani že je nezbytné.