PROSINEC 2014

 

Ročník XX., číslo 12.                                                                                                                       prosinec 2014

Obsah: P.Kroupa,Advent,. TB,Vyjdi  ze země své,P.Kroupa,Svaté Eulalii,TB,Trvalost krásného prožitku,J.E.Lopourová,.Dopis svíce temnotě,T,Co se děje v umění, J.E.Lopourová,Prvosenka,  Brněnská Akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka - Mystika lásky, P.Kroupa, Panně neposkvrněné, Zpr.

ADVENT

 

JE ADVENT JAKO POZVÁNKA

PRO TOHO KDO POTŘE SI

VEŘEJE KRVÍ BERÁNKA

PAK NASTANOU OTŘESY

 

ABY POHNULY SE LEDY

LID ZE SPÁNKU PROCITÁ

PODRUHÉ A NAPOSLEDY

VYVEDEN JE Z EGYPTA

 

JAK SE SEVŘENÍ SOUMRAKŮ

ČEKÁNÍ UŽ NESTRAŠÍ

PŘICHÁZÍ ROSA Z OBLAKŮ

SUCHÉ VĚTVE VYRAŠÍ

 

Pavel Kroupa

+++

VYJDI ZE ZEMĚ SVÉ

Kdyby se někdo zahleděl do originálního a neopakovatelného Božího obrazu skrytého v sobě samém, do toho, co do něho jako do každého z nás vložila nestvořená ryzí Krása jedinečným způsobem, oněměl by úžasem, ale také vděčností.

V našem bytí to víří a hemží se to krásnými hodnotami, ale tak skvělými možnostmi, totiž tím, čím se můžeme stát. Naše srdce je odleskem všeho, co se do něho dívá. Velká krása, ale také šeredné skutečnosti v nás volají po přiblížení se k podobě s nestvořenou ryzí Krásou, pro kterou jsou naše schopnosti připraveny... Odtud pocházejí slast a muka básníků, toužících oddávat se tušené a nahlédnuté kráse...! A přece zase muka, jež postihují každého pravého umělce, trápí a tísní obavou, že to všechno drtí naše stále se chvějící srdce napořád. Stále to nalézají a čím dál tím krásněji odhalují, ale také tím děsivěji se v nich ozývá obava, že se blíží ošklivému, temnému dnu propasti. Jenže to příšerné dno je ještě daleko, velice daleko, ale přesto je tušené a proto trýzní. Umělec, který si přizná příčinu svého neklidu a hledá zdroj své žízně jinde než ve věčném otáčení okovu kolem vlastní duše a v popraskané cisterně a žíznivé po stvořených věcech, se otevírá osvícení a posvěcení... Sochař, vytrvale probíjející dláto hloub a hloub, i tehdy, když tuší dno, posléze narazí na čistou vodu pravé Krásy Boží. Michelangelo si zaznamenává:

TAK JAKO KADLUB ČEKÁ

NA ŽHNOUCÍ ZLATO, KTERÉ DO NĚJ STÉKÁ,

A ODLITEK TI DÁ

JEDINĚ FORMA V KUSY ROZBITÁ,

TAK I JÁ ZAS A ZAS

ZDE SAMOU LÁSKOU HOŘÍM

A PRÁZDNÝ TOUŽÍM PO TÉ KRÁSE KRÁS,

PO TVÁŘI, JÍŽ SE KOŘÍM,

PO DUŠI, SRDCI MÉHO PUTOVÁNÍ.

A MOJE VZÁCNÁ PANÍ

VNIKÁ TAK ÚZKÝM HRDLEM DO MÝCH STĚN,

ŽE JI UŽ VYDÁM POUZE ROZTŘÍŠTĚN.

Záhada omrzelosti, vyčerpanosti, duchovní sešlosti mnohých těch, kdo myslí, že jsou dokonalí, ukazuje v tomto směru řešení.

Svrchovaná ryzí Krása však drasticky zasahuje každého sobce, točícího se jenom kolem sebe. Stále rychleji, zběsileji se točí kolem sebe jako osy, až se zadrhuje, skřípe na všech stranách, a posléze se zastavuje. Lidský duch spoléhající pyšně sám na sebe jen mihotavě bliká, ten duch, který je povolán, aby se rozhořel krásným životem navěky.

Onen nešťastník, který se neslituje nad touhou svého srdce, jež se zmítá v poutech, a vedle dravé žádosti v lidském nitru mít vše, nechává vytékat jen kalný pramen jakési utlumené touhy, zúžené, okleštěné na to, co se dá okamžitě vstřebat..

Sám od sebe nedovede trvale prožívat čistou Krásu. I to patří k umění, protože má s průbojnou smělostí jednou využít všech vnuknutí, a dosáhnout velkolepě krásných hodnot, aby jednota těchto krásných výtvoru uchvátila ryzí Krásu.

Polož si přímo takovou otázku? Dovedeš sám naplno a natrvalo prožívat ryzí Krásu nestvořenou? Odkud čerpáš svou tvůrčí inspiraci? Buď ji čerpáš z ryzí Krásy za hranicemi tvých smyslů, která se kvůli tobě vtěluje v Ježíši Kristu, anebo z kalných vod svého podvědomí, možná ještě vydrážděného alkoholem nebo nějakou drogou. Je ti přece známo, co získáš ve svých ubohých vodách. Jenom sebe, ubohého tvora, škaredě zakopávajícího o své utajované temné komplexy, o balvany obtíží. Takové by bylo tvé čerpání inspirace mimo vtělenou ryzí Krásu Ježíše Krista.

Zalykal by ses žízní, vysychalo by ti srdce bez živé vody Božího Slova, takže bys to vše marně tlumil umělými prostředky alkoholu. Ve svém vlastním zájmu musíš vpustit vtělenou ryzí Krásu do svého srdce, a přestat se obávat, že by mohla chtít od tebe něco, co by přesahovalo tvé síly. Musíš uznat, že ze sebe máš jen ošklivost svých komplexů. Víš dobře, kolikrát jsi klesl, když ses spoléhal jenom na sebe. Zakusil jsi, jak tě brzo vše unaví, jak jsi co nejdříve znuděn sám sebou. A to sis kolikrát ještě myslil, že miluješ vtělenou ryzí Krásu, že jsi jejím věrným služebníkem a zatím jsi bloudil kolem jako cizinec.

Chceš-li uniknout šedivé všednosti, tak musíš uniknout plytké prostřednosti, snaž se vyvarovat vlažnosti průměrného vkusu a nechej svou zálibu v prožívání krásy prožehnout ohněm ryzí Krásy nestvořené a tak se nechej podnítit k úžasné tvořivosti a hrdinské obětavosti. Tvoje záliba v prožívání krásy není sama od sebe na té nejvytříbenější úrovni, nýbrž se musí rozněcovat, jak je to jen možné.

Jak? Především modlitbou, s níž si vyprošuješ pomoc od samotné ryzí Krásy Boží.

Emily Dickinsonová píše:

MODLITBA JE MALÉ NÁŘADÍ,

JÍMŽ DOSÁHNEM,

KAM LIDEM VSTUP JE UPŘEN.

JÍM KAŽDÝM DNEM

 

ŘEČ METAJÍ V BOŽÍ SLUCH.

SLYŠÍ-LI, PAK -

TÍM SVŮJ CHOD ZAVRŠUJE

TEN APARÁT.

Kdo chce být přetvořen, musí vykročit ze země své, odhodit od sebe svou ubohost a bídu, musí vyjít ze sebe, dát se povznést nad vlastní slabost, nad sobě ponechanou přirozenost. Nutno vyjít ze sebe či ustoupit od sebe.

Při této příležitosti mluví svatý Tomáš o extázi, vytržení, vykročení ze sebe. Upřímné žití, hluboké přátelství nám dává zapomínat na sebe a poodstupovat od sebe a zcela se vrhnout do náručí vtělené ryzí Krásy nestvořené.

Člověku nelze ulpívat v sobě. A to je právě drama této doby vystupňovaného důrazu na lidská práva, často odtržená od práva Stvořitele na svého tvora, od práva Spasitele na tebe spaseného. Sv.Tomáš pronáší o osamocení člověka děsné slovo: „Osamocený člověk je buď netvor nebo anděl.“ Kdo by chtěl zůstat sám, a čerpat jen ze sebe a zase stále se vracet do sebe, kdo by chtěl uchvátit celý svět a soustředit jej kolem sebe, vyčerpal by se, unavil, vyprázdnil anebo by si nevěděl nakonec rady se vším, co přijal do duše.

K tomu, aby kdokoli z lidí naplno prožil ryzí Krásu, musí ustoupit od sebe, musí se otevřít této ryzí Kráse, skryté smyslům. Jinak přejde kolem ní, projdou s ryzí Krásou kolem sebe jako dva, kteří si nerozumí, zkrátka bude se s Krásou míjet. A postihne ho to, co onen zástup, jehož středem prošel Ježíš a ubíral se dál.

To vyznává Michelangelo v jedné z básní:

JAK JE TO MOŽNÉ, ŽE UŽ NEJSEM SVŮJ?

Ó BOŽE, BOŽE MŮJ!

KDO MNE TO VYRVAL ZE MNE,

KDO TO TAK VSTOUPIL VE MNE,

ŽE JSEM UŽ VÍCE JEHO NEŽLI SVŮJ?

Ó BOŽE, BOŽE MŮJ!

JAK MOHL PROJÍT DO MNE,

KDYŽ NEZAVADIL O MNE?

CO MI TO, LÁSKO MÁ,

PRONIKLO OČIMA

DO MÉHO SRDCE, KDE TO ROSTE SKRYTO?

A CO KDYŽ PŘEKYPÍ TO?

Je tedy nezbytně nutné ustoupit od sebe, opustit své prožluklé sobectví, točící se v začarovaném, bludném kruhu.

Snaž se poznávat a prožívat Boha, a najdeš v něm největší Krásu. Zkus se poněkud vzdát ohledů na sebe, zapomenout na sebe, opakuji: ustoupit od sebe. Dej se uchvátit vytržením krásy. Nemyslím extázi, která je darem zdarma daným některým mystikům jako průvodní zjev. Vytržení krásy chápej ve smyslu jeho běžného významu, jak ho podává sv. Tomáš. (STh 1.II,28,3.)

Bůh – ryzí Krása nestvořená a lidsky vtělená v Ježíši Kristu, se neustále nabízí k dalšímu vtělení v novém Kristu právě v tobě. Jak upnout mysl jako tětivu napjatého luku k svrchované Kráse, od věčnosti skryté a přesto vtělené? Jak za ní vyslat planoucí touhu své záliby v prožívání Krásy - ohnivou střelu, šílící nadšením po bytosti jedině hodné celého tvého krásného prožitku? Jak povznést svou mysl k svrchované Kráse, aby se náš duch nesl stále více za ryzí Krásou nestvořenou?

Především si musíme stále více uvědomovat přítomnost absolutní Krásy, abychom žili stále pod žárem pomyšlení na ni. Kéž nás stále provází vtělená čistá Krása Syna Božího, třebaže je skrytá našim smyslům. Potom jí zkrášlíme každodenní šedivé práce a bezbarvé starosti. Víme, že vše směřuje k vyplnění těchto krásných plánů, že nic, ani ti, kteří se tomu ošklivě rouhají a tvrdošíjně prosazují odbarvení a zatemnění, se nemohou vytrhnout z této vázanosti řádem krásy ve všem a pro všechno. Objevujme ryzí Krásu i ve svém nejprostším konání.

Proto se svatá Terezie z Lisieux modlí takto:

       JAK CHTĚLA BYCH TĚ POTĚŠIT,

       ŽÍT Z NEZNÁMA A ZCELA SAMA.

       TVÁ KRÁSA, KTEROU UMÍŠ SKRÝT,

       MI ODHALUJE UKRÝVANÁ

       TAJEMSTVÍ, JIMŽ CHCI BLÍZKO BÝT!

Ä jak se modlíme my?

Kéž nám nestačí „odbýt“ ať v pravém či přeneseném smyslu několik obvyklých frází! Co se přes den a za celý život namyslíme na sebe! Naše zájmy, práce, povolání, bolesti, radosti, rodina, zdraví si vyžadují tolik času. Celé dny myslíme na sebe a své blízké. Právě tady je třeba přiložit ruku ke zkrášlení a zušlechtění sebe. Mysleme však více na ryzí Krásu nestvořenou než na sebe, to znamená vykročme ze sebe, od svých zájmů, z hradu svého nitra, ze své země. Přítel myslí často na přítele. Je u vytržení nad jeho skvělými vlastnostmi. A svrchovaná Krása vtělená v Ježíši Kristu je nejlepší Přítel a sama dokonalost. Oč plodnější než stálé pitvání sebe a věčné hořekování nad vlastní nedokonalostí by bylo nechat sebe ponořit se do vlastností, dokonalostí ryzí Krásy! Pak není možné jinak, nežli že nás uchvátí. Neměnná dokonalost svrchované Krásy nám bude očistnou lázní. Když ji lépe poznáme, vroucněji si ji zamilujeme.

Svatá Terezie z Lisieux se modlí takto:

      TVŮJ OBLIČEJ JE MOJE JMĚNÍ,

      O JINÉ NECHCI, PANE, DBÁT.

      UKRÝVÁM SE V NĚM BEZ UMDLENÍ

      A TOUŽÍM SE MU PODOBAT!

      VTISKNI SVOU PODOBU MÉ TVÁŘI,

      KÉŽ KAŽDÝ RYS TVŮJ V TVÁŘI MÁM,

      TÍM BRZY ZÍSKÁM SVATOU ZÁŘI

      A LIDSKÁ SRDCE, JEŽ TI DÁM.

 

      ABYCH TI MOHLA NA POČEST

      PŘINÉST ŽEŇ KRÁSNOU, PLNOU ZLATA,

      DEJ MĚ SVÝM VLASTNÍM OHNĚM VÉST,

      NEŽ PŘIJMOU MĚ TVÁ ÚSTA SVATÁ

      POLIBKEM, KTERÝ VĚČNÝ JEST!

Svrchovaná Krása je vlastním prostředím křesťana, protože je už od křtu svatého povolán k čistému nazírání této Krásy. Ostatní poznání je bez tohoto poznání marnosti, je trýzní, zabírá čas, vysiluje a unavuje schopnosti a dává tak málo, když všechno odbarvuje, vytrhuje z řádu krásy, poskvrňuje a zošklivuje.

Zvolme si po příkladu svatých samu Krásu nestvořenou za své vytoužené místečko, za svůj útulek, kam se budeme stále a stále vracet a směřovat. Když takto krásně zakotvíme, snadno budeme stále vnitřně stýkat s čistou krásou, přesahující hranice našich smyslů, a přesto kvůli nám vtělenou a nám, tak důvěrně známou a blízkou. Toto přemítání, noření se mysli do ryzí Krásy je prvým krokem k vystoupení ze sebe a odstoupení od sebe. Tak sama krása připravuje počátek vytržení rozjímáním, protože usilovné rozjímání jednoho odpoutává od ostatního! (STh 1.2.,29.3):

Když bude mysl okoušet ryzí Krásu, když na ni bude myslet víc než na sebe a jiné věci, tak mysl potáhne za sebou vůli. Pak to už pro vůli bude snadnější nehledat v sobě a v jiných věcech pro sebe, když nalezne sobě blízkou nekonečnou Krásu, nad níž nikde nemůže najít nic krásnějšího.

Když poznáme, že vše na té vyprahlé poušti světa je příšerné, tak zatoužíme jako svatý Pavel jen po jednom - být už jen s Kristem, vtělenou ryzí Krásou nestvořenou.

Proto se přímo snažme odvracet od toho, co nás hříšně vrací k bezbarvé šedivosti a beztvarému zmatku! Ulpívat na něčem takovém znamená vracet se k malichernostem, ke stínům, k věcem, jež nedovedou oblažit.

Jenže jak vyjít ze sebe, ze své země? Jak se odpoutat od křečovitého lpění na své vlastní vůli? Nejúčinnější je dobrovolně a ochotně přibít svou vůli na kříž, který jsme zasadili na Kalvárii. Tak už přestaneme uhlazovat, leštit a krášlit svou tvář, nýbrž jen podobu krásné tváře stvořitelské, spasitelné a přátelské, která je v nebesích, ale sklání se až do našeho nitra.

Je to úporný boj, strašný tím, že kvůli slabosti lidského zraku, který je stále pokoušen sledovat vše pouze přirozeně, nevidíme postup, že se jedná o houževnatý zápas zdánlivě na jednom místě po celý život.

Není to tak strašné. Vždyť prožívání Krásy, vycházející za hranice našich smyslů, nebojuje pouze s nepřáteli. Jednou rukou odráží výpady nepřátel – naše líné tělo, znešvařený svět a ošklivé torzo anděla zkázy, a druhou staví ve svém srdci krásný příbytek, hrad nitra, svatostánek vrcholné Krásy. Trpělivě a pomalu se tu klade kámen ke kameni. Nadšený milovník ryzí Krásy se nespokojí s vyvarováním se hříšného zošklivení v nějakém vykřičeném domě. Ví, že každá i nejmenší urážka ryzí Krásy je krvavým nevděkem a velkým zločinem právě proto, že jsme tak málo pochopili a prožili velikost nadpozemské Krásy, kvůli nám osobně vtělené v Ježíši Kristu. Proto se lehkomyslně opíjíme nesouladem a zmatkem moderního umění, které od svého vzniku každým novým výtvorem popírá sebe samo.

Kdo jednou poznal a zakusil krásu, ten touží dospět až na dno hlubin ryzí Krásy, chce úplně spočinout na Nejsvětějším Srdci Ježíšově, které je pokladnicí veškeré krásy a umění. Proto se vynasnaž, aby se tvoje prožívání této vrcholné Krásy nemuselo ve tvém srdci umenšovat tím, že by se muselo dělit o tvé lidské srdce s jinými prožitky!

Krása ti dává všechno potěšení, přátele a prostředky proto, aby tě to snáze přivedlo k ní samé. Proto se snaž nepřilnout ani k těmto věcem. Samozřejmě, že nežádá ode všech, aby se čistotou, poslušností a chudobou zřekli rodiny, vůle a majetku.

Je však jisté, že kdo příliš podlehne závislosti na těchto třech darech - rodiny, vůle a majetku, ten se pomalu, ale jistě vzdaluje soustavnému prožívání ryzí Krásy nestvořené, a že o nějaké hlubší zálibě v této Kráse se vůbec nedá mluvit.

Samozřejmě, že od každého z nás se vyžaduje vnitřní oproštění od každé závislosti. Všichni musíme být připraveni vrátit dary Dárci všech darů, který nám je svěřil, abychom je spravovali. Největší škoda je, když někdo objevuje až na sklonku života, že má své dary vracet jejich Původci.

Tak skromně vyznává Michelangelo:

BĚH MÉHO ŽIVOTA UŽ DOSPĚL, ŽEL,

NA KŘEHKÉ LOĎCE BOUŘNÝM OCEÁNEM

AŽ DO PŘÍSTAVU, KDE VŠICHNI JEDNOU STANEM

DÁT POČET ZE SVÝCH ZLÝCH I DOBRÝCH DĚL.

 

TEĎ TEPRV VIDÍM, JAKÝ TO BYL KLAM,

TA PŘEDSTAVA, DLE NÍŽ JSEM VIDĚL STÁLE

V UMĚNÍ SVOJI MODLU, SVÉHO KRÁLE,

TA TOUHA, JÍŽ SE ČLOVĚK NIČÍ SÁM.

 

CO ZMOHOU LÁSKY, Z KTERÝCH UŽ NIC NENÍ,

TEĎ, KDYŽ JSEM DVOJÍ SMRTI NA DOSAH?

JEDNA JE JISTÁ, ZE DRUHÉ MÁM STRACH.

 

UŽ ANI MALBA, ANI SOCHAŘENÍ

NEZHOJÍ DUŠI, OBRÁCENOU VÝŠ -

K LÁSCE, S NÍŽ VZPÍNÁ K NÁM SVÉ PAŽE KŘÍŽ.

Proto si Boží dítě uvědomí, co je svrchovaná Krása a co je všechno ostatní a osvobodí svého ducha od onoho ostatního balastu - ve svém smýšlení a hlavně ve svém jednání.

Jedině ten, kdo nic nemá, kdo se všeho zřekl a všechno obětoval vtělené ryzí Kráse, je zralý pro její úplné prožívání, a ten pak neváhá utrhnout nesmrtelně krásný květ duše a přesadit do zahrady svého Srdce.

Kéž bychom všichni vyšli ze sebe, dozráli pro dokonalé poznání a prožívání ryzí Krásy a teprve v ní našli svůj věrný obraz Boží! TB

+++

SVATÉ EULALII

(10.12.)

 

MOŽNÁ JE

MÁ BÁSEŇ PŘÍLIŠ BĚŽNÁ

PŘECE VŠAK

JE ZA TVŮJ PŘÍKLAD VDĚČNÁ

JSI CHVÁLA

NEBE A NAVŽDY SLEČNA

HRDINSTVÍM

I KRÁSOU JEDINEČNÁ

TVÁ OBĚŤ

NEBYLA NADBYTEČNÁ

I MOJE

DUŠE AČ NESTATEČNÁ

CHTĚLA BY

BÝT BOHU UŽITEČNÁ

KE KRUHU

TVÉ VÍRY ASPOŇ TEČNA

 

Pavel Kroupa

+++

TRVALOST KRÁSNÉHO PROŽITKU

Okusit blaha prožívání ryzí Krásy znamená také zakusit mučivost obav z jeho ztráty.

Něco takového prožíval i Michelangelo, když psal:

NAPLNĚN HŘÍCHY, SHRBEN TÍHOU LET

A ZLOZVYKY, Z NICHŽ NENÍ UNIKNUTÍ,

VIDÍM, JAK JDU VSTŘÍC TÉ I ONÉ SMRTI,

A PŘESTO DÁVÁM SRDCI PÍT JEN JED.

 

A NEMÁM SÍLY, ABYCH ZMĚNIL SÁM

SVŮJ ŽIVOT, LÁSKU, ROZKOŠE I MUKA,

JESTLIŽE TVOJE JASNÁ, BOŽSKÁ RUKA

MI NEPOMŮŽE PRCHNOUT NÁSTRAHÁM.

 

VŽDYŤ NESTAČÍ, MŮJ PANE MILOVANÝ,

TOUŽIT ČI CHTÍT JEN PROTO DO NEBE,

ŽE JSEM TAM DOSTAL DUŠI OD TEBE.

 

A TAK DŘÍV, NEŽ JI ZBAVÍŠ JEJÍ SCHRÁNY,

ZKRAŤ, PROSÍM, NAPŮL JEJÍ PŘÍKROU POUŤ,

AŤ UŽ SMÍ BRZY DOMA SPOČINOUT.

Záliba v poznání a prožívání krásy stvořených věcí je křehká hodnota, avšak záliba v poznání a prožívání ryzí Krásy nestvořené je mnohem křehčí hodnota, takže se poruší mnohem snáze. To není žádné zdání. To je tvrdá skutečnost, protože záliba v poznání a prožívání ryzí Krásy nestvořené je hodnota a záležitost nekonečně drahocennější a choulostivější, než nejhlubší záliba v poznání a prožívání krásy světa. Čím více známe půvabnou křehkost záliby v poznání a prožívání čisté Krásy, a čím více se bojíme o její ztrátu, tím se stává zajištěnější.

Duši, rozjímající o trvalosti, znepokojuje zejména trojice otázek:

Zajistím si tuto zálibu tak, aby se nikdy neporušila?

Zajistím si její vzrůst, aby neochabovala?

Zajistím si trvalé setrvání v prožívání ryzí Krásy?

Člověk si to sám zajistit nedovede. Zálibu v poznání a prožívání ryzí Krásy vyznačuje křehkost jemné drahocennosti. Kdykoli někdo uvázne v prožívání krásy stvoření, následuje oslabení nebo dokonce zánik záliby v prožívání ryzí Krásy nestvořené. Tak to vyznává i Michelangelo:

KDYKOLI ŽHNOUCÍ PLAMEN SMYSLŮM VZPLANE

PRO JINOU TVÁŘ NEŽ PRO TVOU KRÁSNOU, PANE,

MÁ MNOHEM MÉNĚ SIL,

JAKO BY POTOK Z HOR SE ROZVĚTVIL.

SRDCE, JEŽ MŮŽE ŽÍT,

JENOM KDYŽ ŽHNE, SE NECHCE SPOKOJIT

S TÍM VLAŽNÝM PLÁČEM, KTERÝ PŘI TOM PIJE.

DUŠE, JEŽ ZNÁ TEN KLAM,

ČEKÁ, AŽ ZAJDE SÁM,

ABY SE VZNESL K NEBI, PO NĚMŽ NYJE.

A ROZUM PODĚLÍ JE

TÍM TRÁPENÍM, A TAK SE V KRÁTKÉ DOBĚ

ZAS VŠICHNI ČTYŘI SHODNOU V LÁSCE K TOBĚ.

Proto se nemůžeme spoléhat na sebe, a musíme celou duší denně prosit Pane, nedopusť..,

Tak na kolenou u svatostánku prosí i zmíněný velký florenťan, který - jak sám pokorně uznává – je velký nikoli sám od sebe, jen svou genialitou, nýbrž velikostí Boží:

DEJ, AŤ TĚ VIDÍM VŽDY A V ČEMKOLIV!

JESTLIŽE VZPLANU OD SMRTELNÉ KRÁSY,

TVŮJ OHEŇ RÁZEM KAŽDÝ JINÝ ZHASÍ

A JÁ ZAS BUDU V NĚM - TAK JAKO DŘÍV!

JEN K TOBĚ, PANE, VOLÁM O POMOC

PROTI SVÉ MARNÉ, ZASLEPENÉ TRÝZNI;

JENOM TY, DRAHÝ, MŮŽEŠ VE SVÉ PŘÍZNI

VRÁTIT MÉ VŮLI A MÝM SMYSLŮM MOC.

CHTĚLS, ABY ZDE MÁ DUŠE BYLA DÁL,

A VĚZENÍM, JEŽ JSI JÍ PŘIKÁZAL,

JE TAHLE MDLÁ A DOSUD KŘEHKÁ SCHRÁNA.

A TAK TU ŽIJU, COPAK ZMOHU VÍC?

BEZ TEBE, PANE, NEMÁM ZHOLA NIC.

MOC MĚNIT LOS JE JENOM TOBĚ DÁNA.

Po modlitbě však musí následovat vlastní důsledné zapojení, usilovně namáhavě jednat a vytrvat ve své tvorbě, a přitom den po dni přinášet tvrdé oběti své zálibě v prožívání ryzí Krásy, které se dají srovnat s přísnou askezí, protože jak píše Shakespeare: Pod kopřivami rostou jahody.

Michelangelo to rovněž doznává ve své básni, kterou píše v děkovném dopise za dary Georgiovi Vasarimu:

KDYBYCH TEN CUKR, MEZKA, VOSKOVICE

A MALVAZ V LAHVICI CHTĚL SPLATIT SÁM,

NESTAČILO BY VŠECIČKO, CO MÁM,

A TAK VÁM NADĚL PÁNBŮH STOKRÁT VÍCE.

 

PŘÍLIŠNÁ POHODA VŠAK MÁLEM ŠKODÍ

KDYŽ PŘESTANOU SE PLACHTY VĚTREM DMOUT,

MÁ BĚDNÁ BÁRKA NEVÍ KUDY PLOUT

JAK SLÁMKA VPROSTŘED ROZBOUŘENÉ VODY.

 

ZA TYHLE DARY, ZA TY LASKAVOSTI,

ZA JÍDLO, PITÍ I TO JÍZDNÉ ZVÍŘE

A VŠE, CO OD VÁS MÁM V TAK HOJNÉ MÍŘE,

 

MŮJ DRAHÝ PANE, NEBYLO BY DOSTI,

I KDYBYCH VÁM DAL VŠECHNO TO, CO JSEM:

COŽ MŮŽE DÁVAT, KDO JE DLUŽNÍKEM?

Záruka zajištění trvání krásného prožitku tedy vyžaduje tato soustavné vyprošování si pomoci samotné ryzí Krásy, doprovázená námahou o její dosažení, ale i značné odříkání, a tyto oběti to svým způsobem přinášejí. Sama záliba v krásném prožitku to ukládá řádem krásy. Ten řád vyžaduje stálý vzrůst, a sotva záliba přestane růst, tak ihned chátrá a padá. Dokud roste, je zajištěno její trvání. Přeneseme tuto myšlenku na vztah sebe k svrchované ryzí Kráse nestvořené a vidíme, jaká radostná naděje se tu usmívá. Záliba v ryzí Kráse je jediná záliba, jež může růst doslova bez mezí. Svrchovaná Krása není nikdy tak oblíbená, jak může být oblíbena a kolik obliby zasluhuje. Kdyby celé srdce hořelo pro ryzí Krásu, je možno hořet ještě víc, protože prožívání této Krásy nestvořené má moc rozšiřovat a prohlubovat lidské srdce.

Svrchovaná Krása nestvořená a kvůli nám vtělená nesnese nečinnost, volá po skutcích a obětech pro Krásu, projevech záliby v prožívání ryzí Krásy. Sama tajemně spolupůsobí s námi, konajícími skutky a přinášejícími oběti pro oslavení ryzí Krásy nestvořené. Pomáhá nám výš a stále dál za hranice jednou dosaženého. Jinými slovy: jako se máme přičiňovat věčně o krásný život, tak se máme snažit o zkrášlování stvořeného světa a zvětšování své záliby v poznávání a prožívání ryzí Krásy u sebe a u druhých.

Záliba v prožívání čisté Krásy, přesahující lidské smysly, projevující se vlastním prožíváním, má v této působnosti jedinou za obvyklých okolností možnou záruku trvalosti.

Tento postup však není žádný samočinný mechanismus. Svatý Tomáš píše (STh II.-II.114,8 k 3), že každým dobrým skutkem si zasluhuješ rozhojnění milosti, jakož i vyvrcholení milosti, totiž věčný život.

Ale jako se věčný život nedává hned, nýbrž v určenou dobu, tak se ani milost nestává větší hned, nýbrž v jisté době, až totiž budeš dostatečně připraven na větší milost. Když místo „milost“ použiješ „krásnější nadání“, hned vidíš, jaký dosah a účinek mají úkony záliby v prožívání ryzí Krásy. Krášlí, kultivují a zušlechťují duši, znenáhla posilují krásnou zálibu, aby mohla konat stále krásnější díla, krásnější úkony záliby v prožívání ryzí Krásy.

Tím se objasňuje význam krásných děl. Pomáhají udržovat krásný obraz vložený při stvoření do každého z nás, ale také ho krásně dotvářet, aby byl věrným obrazem podoby nestvořené Krásy.

Naše zamyšlení o zárukách trvalosti záliby v čisté Kráse nestvořené obsahuje ještě další poklad. Odpověď na těžkou otázku, proč se přes všechnu svou sebelepší vůli krásně prožívat celou pozemskou pouť, vzdalujeme stářím od krásy, až dospějeme k ošklivému konci? Proto, aby rostla naše záliba v Kráse nestvořené, která nikdy nepomíjí. To se ovšem neobejde bez přemáhání záliby výhradně v kráse stvořených věcí, které mají krátkou životnost. A hned se nabízí slovo askeze, která se někomu zdá tak protivná jako voda v botech.

Čím soustavnější a tvrdší je taková práce na zvětšení naší záliby v prožívání věčné Krásy, tím lépe je zaručena její trvalost. A přece to nelze tvrdit bez omezení. Naše záliba v prožívání věčné Krásy není žádný samohyb. Přes všechnu zdánlivě bezpečnou jistotu o trvalosti této záliby, když horlivě konáme krásné dílo, přece zůstává bez odpovědi další otázka: vytrvám až do posledního dechu, aby poslední dech života byl krásným hlaholem? Michelangelo to vyjadřuje takto:

PO ŘADĚ ZKOUŠEK, ŘADĚ DLOUHÝCH LET

PŘED SAMOU SMRTÍ TEPRV UMĚLEC

POCHOPÍ, POZNÁ PŘEC,

JAK VDECHNOUT ŽIVOT TVÁŘI V DRSNÉ SKÁLE:

TAKOVOU VELKOU VĚC

OBJEVÍŠ POZDĚ - A PAK ZEMŘEŠ HNED.

A PODOBNĚ I SVĚT,

JENŽ BLOUDIL Z TVÁŘE K TVÁŘI NEUSTÁLE,

AŽ OBJEVIL V TVÉ, BOŽSKÉ, KRÁSU KRÁS,

UŽ ZESTARAL A BRZY ZAJDE ZAS.

A TAK MOU TOUHU HOJÍ

DIVNÝ LÉK, V NĚMŽ SE POJÍ

VELIKÁ KRÁSA K VELKÝM OBAVÁM.

A JÁ UŽ NEVÍM SÁM,

ZDA SE SPÍŠ DĚSIT NEBO TĚŠIT TÍM,

ŽE NÁŠ SVĚT ZAJDE NEBO ŽE TĚ ZŘÍM.

To, že smíme mít zálibu v kráse, je velkým darem svrchované Krásy, a měli bychom stále děkovat, že se ta ryzí Krása kvůli nám vtělila. Jen díky tomu je vyvrácena hrozba smrti v takové krásné zálibě.

Jana Lopourová píše báseň

STVOŘITEL

JSI KÁMEN JENŽ OTESÁVÁM

DLÁTEM MILOSTI

 

JSI BÁSEŇ

KDYŽ S TVÝMI SLOVY

HRAJU SI

JSEM MALÍŘ VE TVÉ DUŠI

TY NA CHVÍLI MĚ V BARVÁCH TUŠÍŠ

 

JSEM JEHLA A TY GOBELÍN

PODOBU SYNA VTISKUJI TI

JEN TEN KDO JEMU PODOBÁ SE

TAK JAK MĚ UVIDÍ

Možná nás to někdy zaráží. Proč? Protože cítíme svou slabost, nebo někdy třeba i sklon polevit v krásné zálibě. A právě tento pocit upomíná požadavek, aby tato otázka zůstala lidsky nezodpovězená. Svrchovaná ryzí Krása nikoho z nás nenutí k jejímu prožívání. Zve všechny k prožívání krásy Božího obrazu ve svém nitru, a k jeho věrnému dotváření podle podoby ryzí Krásy, ale nikoho k tomu nenutí. Svěřenou hřivnu k jejímu prožívání možno klidně zakopávat, ke škodě obrazu ryzí Krásy v sobě, totiž k jeho zošklivení a zatemnění.

. Apoštol Pavel, který tak hluboce chápe a prožívá tento křehký náčrt obrazu ryzí Krásy v nás, píše Božím dětem v obci Filipy: „Proto, miláčkové moji, pracujte s bázní a třesením o své spáse“(Flp 2,12), proto v případě korintských užívá o životě Božích dětí obrazu opatrného nesení křehké nádoby, v níž je drahocenný obsah (2Kor 4,7). Význačným rysem Božího dítěte je tedy všestranně citlivá pozornost, jemná opatrnost, půvabná obezřetnost, aby záliba prožívání Krásy nikde neutrpěla škodu. A právě ty nejvíce pozorné Boží děti jsou nejsilnější a nejsmělejší, neboť jim svítí nebeská moudrost a mají po ruce nadzemskou sílu, plynoucí z citlivě ošetřované krásné záliby. Jemný půvab patří k základním vlastnostem nestvořené ryzí Krásy stvořitelské, a právě tak zjemnělý půvab obrazu čisté Krásy v nás je nejlepší zárukou trvalosti záliby v prožívání ryzí Krásy.

Zatímco krásný prožitek je díky Ježíši Kristu trvalý, umění všeobecně směřuje k postupnému sjednocení umělce, umění samého a lidu, prožívajícího umění, třebaže ve vnitřní duchovní podstatě je tohoto sjednocení už navěky dosaženo skrze Ježíše Krista a v Ježíši Kristu. Tyto proměny nepokračují plynule, rovnoměrně ani jednostejně. Umělec je přirozeně nadán svobodnou vůlí. Pokud tvoří v souladu s vlastní přirozeností, pak se v něm a v jeho umění ukazují proměny. Jestliže umělec ve své tvorbě usiluje o pravdivý sebevýraz, a jako člověk má přitom na zřeteli opravdové duchovní zdokonalení v kráse, potom je jeho umění krásným přínosem celému lidstvu.

Jestliže se však nějaké umění mění pod vlivem poruchy přirozenosti člověka dané prvotním hříchem, třebaže Kristus uzdravil tuto ránu v lidské přirozenosti, pak sjednocující vývoj daného umělce, jeho umění a lidového příjemce či uživatele umění vázne nebo se obrací zpět, či prostě kolísá mezi úpadkem a přínosem. Ani rozvoj ani úpadek nejsou tu přirozeně nikdy trvalé. Úpadek nějakého umění po Ježíši Kristu už nikdy nemůže být úplným zánikem umění, ani naprostým rozkladem jednoty umění, umělce a lidu, prožívajícího krásu umění.

V umění si všímáme především přítomnosti tvůrčích osobností. Tito tvořiví jedinci nejenže vnímají krásu Božího stvoření a vlastním uměleckou tvorbou doplňují toto krásné Boží stvoření krásným dílem lidským, ale navíc v sobě se zvláštní milostí zahrnují celé vykoupené lidstvo jako tvořivé a vnímavé ke kráse jako podmínku své tvorby a krásného prožitku. Patří k nim třeba svatý Řehoř – tvůrce gregoriánského chorálu, svatý Jan Fiesole, zv. fra Angelico, sv.Tomáš Akv. jako autor hymnů, svatý Jan od Kříže – osvícený básník. Jejich díla jsou nepřekonatelná a budou trvale provázet Boží lid.

Na druhé straně nelze přehlížet přítomnost některých jedinců, kteří jsou sice vnímaví vůči kráse a mají nadání ke krásnému dílu, a přesto zakopávají své hřivny a tlumí své nadání nebo je promarňují či zneužívají k předvádění děl, oslavujících smrt, úpadek člověka, zkázu společnosti nebo zničení její kultury. Nalézají zalíbení v ošklivých věcech a činnostech zrůdných či chorobných, škodících člověku.

Je zásluhou života a smrti našeho Pána na kříži, že Bůh vytrhl symboliku ze smyslové přírodnosti a zduchovnil ji. Posvátné znaky Církve, i pokud jsou to stvořené prvky jako voda nebo oheň, ale také obrazy, sochy a zpěv, účinkují pouze a jedině Boží vůlí. Je to Bůh, kdo může udělit umění osobitou sílu a milost. To je rozdíl mezi svátostmi jako viditelnými znaky neviditelné milosti a mezi magickým zaklínáním národů upadlých od víry v jednoho, osobního Boha. Kristus podal nadpřirozené pravdy těm, které si vyvolil, pomocí symbolů. (Mt l3,34) TB

+++

DOPIS SVÍCE TEMNOTĚ

DRAHÁ TEMNOTO

JÁ DOSUD HOŘELA

JEN KVŮLI VÍNU VE SKLENICI

ABY SE JISKŘILO RUDOU KŠTICÍ

JAK ODRAZ LIDSKÉ TOUHY ROMANTICKÉ NOCI

POŠETILCI DÁVALI MI BÍLÉ ŠATY

A MÍSTO NA UBRUSU

SVÁTEČNÍHO STOLU

TEĎ ZBÝVÁ JEN TEMNOTA

JÁ BEZ SVÁTEČNÍCH ŠATŮ

V TOBĚ HOŘÍM NAHÁ

DOTEKŮM TEMNÝM VYSTAVENÁ

SKRZ TEBE SVÉ VLASTNÍ SVĚTLO ZNÁM

A TY SE VE MNĚ PROMĚŇUJEŠ

ZATÍMCO OHNIVÝ KVĚT UVADÁ

A K RÁNU ZVADNE ZCELA

VŠAK NEJSEM V UMÍRÁNÍ OPUŠTĚNÁ

TY JAKO SVĚTLO TEMNOTU JSI PŘIJAL MĚ

JÁ JAKO TEMNOTA PŘIJALA TVÉ SVĚTLO

MÁ SMRT JE ROZEDNĚNÍ

A NAŠE ŽIVOTY UŽ NIKDO NEROZDĚLÍ

Jana E.Lopourová

+++

CO SE DĚJE V UMĚNÍ

To, co se zde uvádí, se týká nejen umělců ve vlastním slova smyslu, ale i každého z nás, kdo jsme stvořeni jako Boží obraz k Boží podobě, a poté, co se v nás hříchem prarodičů rozmazal tento obraz, byl znovu obnoven díky vtělení ryzí Krásy nestvořené v Ježíši Kristu. Každý sám v sobě máme závazek dotvářet původní Boží obraz, až se z každého z nás stane věrný Boží obraz, zkrátka živý veraikon. Jak si přitom kdo počíná? Názorně to můžeme sledovat právě na umění lidstva vykoupeného Ježíšem Kristem.

První křesťanští umělci odkládají rozbujelé starověké předlohy a odpoutávají se ze závislosti na hmotném tvorstvu k svobodnému přetváření, lépe vyjadřujícímu duchovní krásu evangelia. Zjednodušováním vystupuje v prostých úkonech výraz vnitřního duchovního dění. Vymoženosti této nové tvorby se časem upravují, zarovnávají, vpravují do slohové soustavy.

V katakombovém umění se uplatňuje symbolika v prosté a zhuštěné podobě. Kříž symbolizuje vzájemné působení síly a tíže, napětí mezi touhou člověka po překonání své přirozené omezenosti, a mezi silou, která vázne v přirozenosti. V duchu evangelia obsahuje kříž spasitelský význam. Je symbolem života a vykoupení.

Dodnes se udržuje několik zvířecích symbolů, které týkají Kristova vykupitelského díla jako holubice, lev či beránek.

Hlavně světlo nabývá v symbolice nového krásného významu. Světlo se stává praobrazem Boha. Hmotným nositelem tohoto lesku a svitu je zlato. Zlato však také symbolizuje toto světlo. Je ztělesněným božským jasem už proto, že je čisté a ryzí jako sama čistá Krása Ducha svatého.

Vedle zlata je ztělesněným vyjadřovatelem božského počátku také sklo, které propouští světlo. Tento symbol látky propouštějící světlo si udržuje svůj význam v Církvi, ale v umění Východu se projevuje jinak než v umění Západu. Zatímco Východ rozvíjí mozaiku se zlatým pozadím, Západ používá zdobené sklo – vitráž, vystavenou slunečnímu svitu. Průzračnost skla, kterým prochází světlo, aniž je porušuje, symbolizuje Pannu Marii, Matku Boží

Božské světlo, to je také svatozář kolem hlavy Ježíše Krista, Panny Marie a svatých. Je to též tajemné světlo ve scéně Zvěstování, dopadající shůry na Pannu Marii.

Od 4.stol.po Kristu se v umění začíná prosazovat básnictví, zpěv a architektura. Už tehdy bylo v kostele zavedeno čtení evangelia, pašije se četly od 8.st., o čtyři století později začaly být pašije přednášeny více osobami, takže vynikla dramatičnost.

Z podnětu sv.Řehoře  se stal Gregoriánský chorál krásným spojením různých způsobů duchovního zpěvu. Vyznačuje ho prostota, poezie a něha, třebaže se ozýval v nepřetržitém sledu válek, masakrů, pustošení, hladu a epidemií.

Boží dům jako místo shromáždění věrných Kristu se stal krásným pozadím, sjednocujícím celý soubor krásných projevů.

Románský chrám býval místem setkání s Bohem a Boží oslavy. Strohá a masivní velkolepost těchto robustních chrámů ustoupila v gotice lehčímu, vznosnějšímu a vypjatějšímu projevu zbožnosti. Umělecké snažení zamířilo k prostoru, kde by umělecký záměr přiměl hmotu k trpné službě výtvarné myšlence. Tak se hlavně portál gotického chrámu se stal místem, kde uvolnilo sochařství z mezí zdobné stavební plastiky. Socha se tam stala rovnocennou výtvarnou součástí vedle samotné stavby Božího domu. Pronikání světského vlivu do umění, uvolněné v gotickém chrámě, živelně pokračovalo v renesanci. Touha po smyslovém poznání a snaha projevovat se výtvarně v souladu se smyslovou zkušeností pronikaly vpřed. S přesunem těžiště života z duchovní oblasti do světa smyslů zapouštělo umění víc a více kořeny v pozemské půdě. Proti vzmáchnutému prostoru gotického dómu položili renesanční stavitelé důraz na metricky omezený prostor.

Tridentský sněm, který se konal v prostředí uvolněných pochybností manýristů, položil základy pro nové sjednocení v umění, pro barokní zduchovnění světské nádhery a smyslovosti, třebaže pomocí nadsázky. Barokní umění usilovalo o zduchovnění smyslovosti líbivě pronikající do Božího domu, aby se to všechno podřídilo vrcholu, k němuž se upíná celé shromáždění věřících, totiž ke Mši svaté.

 Ostatně i Tridentský sněm ohlašoval své závěry nadneseným tónem. Odpadlictví odtrhujících se bratří přehlušil nádherou. Tridentský sněm se s nikým nehádá, nepře se, nýbrž slavně vyhlašuje to, co je zjevená Pravda a Krása. Přesvědčuje pochybovače záplavou svých skvělých předností. Barokní umělec dosahuje působivosti umění skvělou podívanou. Nejistoty manýristického umění překonává nadsazováním - v těle, v síle, v hmotě a prostoru, výšce, barvě i světle.

Přes velkou rozšířenost však není barokní umění docela mezinárodní. Umělci zaujímají vůči člověku upjatý postoj jako k tvoru pudovému a vášnivému. Barokní umělci pojímají lidskou pudovost za neúčelnou a nesmyslnou. Proto jejich umění jednak okouzlovalo smysly, jednak přemlouvalo a odkazovalo k činnosti nadsmyslové, ovšem odtržené od smyslového a pudového života, jako by chtěli mystický život vytrhnout z lidské přirozenosti.

Pozdější umělci jako třeba malíři 19.stol. volají k návratu k přirozenosti, ale vycházejí ze smyslové stránky věcí a dovádějí do důsledků pojetí obrazu jako výseku smysly vnímané skutečnosti.

Během postupného zlidovění se umění těsně dotýká života jednotlivých národů. Zatímco dříve byla hudba, obrazy, sochy, básně přístupny omezenému, počtu vybraných jedinců, ve dvacátém století může skoro každý radostně prožívat symfonie hrané filharmoniemi, těšit se z děl dramatiků a hraných nejlepšími herci. Toto rozšíření se však v umění projevuje značným zmasověním, ale také zhruběním, uvolněním dosavadních uznávaných způsobů podání umění, změnou umění ve zboží pro trh, pro oddech, rozptýlení a zábavu, ale někdy též pro vydráždění unavených nervů či k pudovému roznícení. Místo výtvarného díla lze často vidět na plakátech, na tribunách a jinde rozmáchnutou novinářskou frázi.

Čím hrozivější se stává skladba společnosti, tím abstraktnější se stává umění. Abstrakce se stává umělcům jakousi věží ze slonoviny, prostě útočištěm proti zlu a zvrácenostem světa, zároveň však také rozbitým výrazem celého toho zmateného reje. Porušené tvorstvo viděné skrze dusivý kouř hříchu, nemůže již být pro umělce zdrojem povznesení.

Moderní umělci dospívají k názoru, že celek, jakým se lidským smyslům jeví svět, je falešný. Proto se odvracejí od okolního porušeného stvoření, a soustřeďují se dovnitř, do skrytého hradu svého nitra, a dávají se vést svou obrazotvorností a pudovostí, aniž by se zdržovali s nějakým lidově sdělným a srozumitelným projevem. Krajní zaujatost moderních umělců projevem vnitřního prožitku, je doprovázena jejich povýšeností nad ostatní lid, nad uživatele umění. Tato přezíravost umělců k ostatním lidem působí jejich umění nenázorným a nesdělným. Abstraktní malířství je především plošné, protože i trojrozměrnost v obraze je v zásadě klam, převzatý ze smyslovosti, lákavý svod pro člověka, zatíženého důsledky prvotního hříchu.

Vývoj umění, jeho tvorba, jakož i užívání umění, tento vývoj je vlnitý a klikatý, plný překvapení, vědecky nevyzpytatelný - vzrůstá s každým géniem a upadá s každým napodobovatelem a epigonem. Takové změny prodělává nejen vlastní proud uměleckých děl, ale také obecenstvo užívající tato díla. Obecenstvo se může krásně rozvíjet i upadat, chátrat. Jestliže někdo pozbývá mystického vztahu k životu a s tím ztrácí také přesvědčení, že Bůh jako ryzí Krása, je ta nejkrásnější, každému osobně blízká bytost, která vše stvořuje z ničeho a uplatňuje se všude kolem nich, potom tím ztrácejí vztah také k duchovní podstatě umění. To vede k roztržce mezi člověkem a uměním. V umění se pak projevuje niterná, metafyzická úzkost, zoufalství, kousavost a útočnost.

Zatímco se moderní umění vyčerpává v sebezničujícím roztříštění, nabízí se k uplatnění návrat umělce k svému lidství a k Bohu.

Umění je dvojím symbolem - předně je symbolem přirozeného lidského prožívání, a dále symbolem života, přesahujícího meze přirozeného lidského bytí. Vrcholným smyslem uměleckého díla je stát se projevem působnosti Boha.

Křesťanští malíři obvykle zohledňují symbolismus barev. Nejde přitom o žádné teologické učení, ani o žádné tajné učení napodobující staré pythagorejské učení o symbolice čísel, nýbrž jde o ustálenou shodu přirozené lidské odezvy na jisté barvy věcí. Lze mu přisuzovat značnou trvalost i přes ovlivnění lidské odezvy na barvy temperamentem aj. (Třeba u společensky otevřeného jedince je psychologicky výraznější tíhnutí k červené barvě, u člověka uzavřeného je směřování k zelené barvě).

Nikdy nebylo malířovou povinností oblékat Krista-jinocha zeleně, Krista-učitele modře, Krista-trpitele fialově nebo červeně, Krista-vítězného bíle, avšak přirozené lidské odezvy se patrně příliš nezměnily od té doby, kdy tento obyčej měl v umění sílu zákona. Vždyť malíři - ač neznají tento uznávaný způsob podání - sami se tomu podřizují.

Vzhledem k tomu, že symbolická hodnota barev je těsně spojena s jejich hodnotou plastickou, tak je obyčejně určována vztahy, jež mají barvy mezi sebou. Tak se přiděluje stejným barvám jednou příznivý, jindy zase neblahý význam podle toho, jak zasahují do vnitřní skladby, podle sousedství a přesného odstínu, kterých tím nabývají.

Všechny základní barvy mohou představovat Boha, ale každá po jiné stránce. Žlutá barva symbolizuje záření tvorstva, modrá moudrost a pronikání konečna do nekonečna, červená lásku, zelená obrozené tvorstvo a tedy naději, bílá plnost života, vzkříšení, určení člověka, uskutečňující se návratem k Boží jednotě.

Druhotné barvy nalézají svůj význam v závislosti na základních barvách, od kterých jsou odvozeny. Dá se to sledovat třeba u Chagallových vitráží. Třebaže byl Chagall vzdálen zdobnému pojetí, naplňoval své vitráže obsahem velice vážným, slavnostním a doopravdy velkolepým. Je to záření barevných symbolů, vizí a snů nad bezednou záplavou světel. Příkladem toho je modrá převaha, temné kobaltové žhnutí tří nesouměrných, skoro pět metrů vysokých oken muzea Biblického poselství v Nice. (l971-2) Jedno okno připomíná dobu stvoření, vzbuzuje živly vystupující ze temnoty stvoření, střed zobrazuje stvoření a náplní posledního je Stvořitelův odpočinek 7.dne. Chagall představuje náměty s hlubokou zbožností. Přitom se snaží s prostou vírou otevřít Božímu Slovu, aby pak pozemsky sdělným způsobem vyjádřil rozehraný rytmus rozechvělého vhledu. Je to zesmyslovění a zároveň vypjaté zduchovnění. Klíčovým znamením utrpení světa je umučený Kristus. To není pouze námět, to je sama duchovní pohnutka.

V umění se dá vysledovat dvojí náboženské hnutí - jednak jasné rozhodnutí přivést až do posvátna dílo bez návaznosti na uznávané způsoby podání, jednak návrat k ryze křesťanským námětům. Jde o dvě stránky směřování umělce k přesažnému.

Co vede umělce tímto směrem?

Umělec prožívá tíhu údělu, který ho drtí, zejména pokud je násilně vyrván z pozemského klidu a nemůže dosáhnout omezených cílů, které si stanovil. Proniká ho nepojmenované směřování k přesažnému tajemnu. Objevuje, že nad veškerou vášní dospívá do těch oblastí, kde srdce nalézá pokoj a rovnováhu v uctívání Boha. Zakouší skutečnost, že jedině úplné sebedarování a veliká láska ho mohou zbavit jeho břemene a vrátit mu chuť do života

Tyto cesty posvátna se dříve nebo později otevírají před každým člověkem a umělec se to snaží krásně vyjádřit. Pokud je k sobě poctivý a není líný a nezastaví se vědomě v půli cesty, tak se jednoho dne určitě octne před tímto podstatným úkolem. Někdo ovšem lépe vyjadřuje hrůzu života v opuštěnosti hříchu, jiný lásku nebo tajemství, jiný jasnou pohodu, ale v každém velkém díle se musí vyskytnout ten či onen z těch námětů. Právě v tomto smyslu je každé umělecké dílo v podstatě náboženské, ale to neznamená, že by umění mohlo náboženství nahrazovat. Takto sice nalézáme kolem sebe i sobě pevné základy umění, nicméně má-li se umění uplatnit v Církvi, pak je třeba ještě něco dalšího. Je třeba, aby ty skutečnosti, do kterých se po dvě tisíciletí silou věčného symbolu vtěloval duchovní život křesťana, byly znovu přivolávány.

Soudobí umělci jsou nutkáni vyobrazovat Kristovo umučení, rovněž je silně upoutávají všechna vidění z Apokalypsy a zejména ta nejpodivnější a nejhrozivější. Přesto však dovedou objevit ve tváři Krista a Panny Marie vznešenou krásu, která se důstojně přenáší přes všechnu ošklivost lidského hříchu, rouhání a samu ošklivou smrt. Tajemství znaků, tajemství barev vábí dnešní umělce víc, než kdykoli dříve. Hodnota uznávaných a předávaných symbolů není ani zdaleka vyčerpána, ale je také mnoho dalších způsobů, jak to vyjádřit. Vývoj symbolů v umění dokládá, že v široké paletě symboliky má evangelium docela jedinečné postavení. Jeho zásadní zásluhou je, že přebírá symboliku ze stvořené přírody a zduchovňuje to. Posvátné znaky křesťanství, třebaže jsou to jen přírodní živly jako voda, oheň, ale také obrazy nebo sochy, nepůsobí mocí nějaké magie, nějakého okouzlení. Působí jen vůlí Boha, který může lidským slovům, lidským výtvorům, ba i pouhým přírodninám jako vodě, udělit osobitou sílu a milost.

Umění ovšem nemůže vyplnit celý život člověka. Nemůže být jeho posledním cílem. Naopak se dokonce může stát neštěstím člověka, není-li správně zasazeno do života. Má své místo a to velmi důležité místo v životě. Z této důležitosti působení umělce vyplývá také zvláštní umocnění důstojnosti jeho osoby. Umělec má mnoho obdivovatelů. Odtud plyne jeho velká osobní odpovědnost.

Každý lidský čin má svou mravní stránku jak pro toho, kdo ho koná, tak i pro toho, kdo ho sleduje. A tak ten, kdo sleduje špatný cíl, vytváří dílo mravně zlé, aspoň pokud se týče jeho samého. Je to samozřejmé, protože dříve než umělcem se rodí člověkem, a i když ve své krásné tvorbě podléhá především řádu krásy, ve svém lidském životě se nemůže utéci řádu dobra.

Kromě toho také jeho umění vyvolává odezvu u ostatních lidí. Tuto odezvu nelze omezit pouze na smyslovou oblast. Smyslová oblast je spjata s celým člověkem a vyvolává příznivý ohlas toho, kdo nalézá v díle zalíbení.

Není však dost umělců, kteří by doceňovali tuto skutečnost. Někteří umělci vyžadují pro svou tvorbu naprostou nezávislost vzhledem k hodnotám dobra a zla. Nepřipouštějí, že by jejich dílo mělo být podřízeno vyššímu řádu. Jako by při svém umění přestali být lidmi a tvory. Odmítají, že by jejich umělecká tvorba měla mít nějakou účelovost.

Pokusme se odhalit společný a jednotný základ řádu krásy a řádu dobra v živé vnitřní skladbě stvořené přirozenosti člověka, který mu vtiskuje Stvořitel jako svému obrazu podle své podoby.

Rozlišení dobra a zla je přirozeně založeno na řádu, vlastním přirozené vnitřní skladbě člověka. Tento řád je v souladu s nadpřirozeným řádem Božím, protože ho právě Stvořitel při stvoření vtiskuje do lidské přirozenosti. Uděluje člověku rozum a svobodnou vůli. Dobré je přirozeně to, co odpovídá tomu co, řídí lidský život, ale ne pouze nějak vnějším způsobem, nýbrž tak, že to odpovídá a pomáhá rozvoji souladného působení vnitřní skladby lidské přirozenosti.

Když je umělec opravdu svobodný ve své tvorbě, copak se tím snad vymyká povinnostem v řádu dobra? Řád dobra je přirozeně lidský. Nechce-li kdo přestat být člověkem, nemůže přehlížet tento řád. Už tím, že každé lidské jednání je lidské, podléhá řádu dobra, je předmětem odpovědnosti člověka. V každém uměleckém díle můžeme proto rozlišovat dvojí stránku.

Předně tu stránku, pro kterou je umělecké dílo krásné. Dílo je krásné tehdy, je-li správně vytvořeno podle řádu krásy.

Umělec však svým dílem působí na ostatní lidi. Jeho dílo nezůstává v něm. Není pouze jeho vnitřním zážitkem. Projevuje se navenek a tak ovlivňuje ostatní lidi. Zde je umělec odpovědný za dobrý účinek svého díla u ostatních lidí. Tady je svoboda jeho tvorby usměrňována řádem dobra. Vlastním cílem umění je tedy samo dílo a jeho krása. Vytvořené dílo vstupuje do řádu dobra a v tomto směru je umělci pouze prostředkem. Pokud by umělec nebo příjemce umění pokládal umění za poslední cíl svého jednání, tudíž za samu blaženost, byl by modloslužebníkem. Jak umělec tak příjemce umění jako člověk žije pro něco jiného než pro samo umění. Stvořitel je nekonečně více hoden lásky než jakékoli lidské dílo. Umělecké dílo, které by ve své vnitřní skladbě či ve svém působení odporovalo Božímu řádu, odporovalo by samotnému umění, ztratilo by pro sebe jakýkoli důvod své krásy, a postrádalo by vše, čím by mohlo člověku dobře prospět.

Umění má zušlechťovat člověka. Každé opravdu krásné umění je dobré, protože krása a dobro jsou pojmy, které nelze postavit proti sobě. Každé skutečně krásné umění otevřeně nebo skrytě vede k nadpřirozenému Božímu řádu, protože Bůh je nadpřirozeným Původcem přirozeného řádu stvoření, k nadpřirozenému zdroji veškerého dobra a krásy.

Sv.Tomáš připomíná, že nikdo nemůže trvale žít bez radosti. A proto nemůže-li se někdo radovat z duchovních potěšení, tak vyhledává potěšení smyslová, tělesná. (STh,II,II, 4 k 2.) Umění učí lidi blaženosti ducha, a ježto je samo smyslové a přizpůsobené lidské přirozenosti, tak je může nejlépe přivést k něčemu dokonalejšímu, než je samo, k duchovní radosti. Takto umění připravuje lidi k takovému rozjímání, při němž duchovní blaženost převyšuje všechno štěstí, jež se zdá být cílem všeho lidského konání.

Opravdovým umělcem je ten, kdo se dá unést skutečnou krásou Božího stvoření, kdo se umí divit a nechá se vést okamžitým vhledem rozumu. Tato odpoutanost však zůstává na přirozené půdě. Zůstává ryze lidským úkonem. Je vyloučený nějaký nadpřirozený zásah přímo do úkonu umělecké tvorby, protože jinak by buď byl Bůh spoluautorem umělcových nedokonalých pokusů, nebo vše, co by vzešlo z umělcovy tvorby, muselo by být naprosto dokonalé a bezvadné. Bůh netvoří za umělce, ani když se autor ve své vnitřní duchovní podstatě k Bohu pozvedá a podřizuje mu modlitbou svou vůli. Člověk se tím pouze otvírá vyššímu vnuknutí, ale nemůže se na toto Boží vnuknutí ve své tvorbě opovážlivě spoléhat. Tohoto nadpřirozeného vnuknutí od Boha se mu sice dostat může, ale nemůže si to nijak sám zasloužit. Nicméně tento jeho duchovní postoj otevřenosti, směřující k sebepřekonání umělce, je založen nejenom na jeho pokorné modlitbě, ale především na celém jeho životě uspořádaném v souladu s řádem, který Bůh vložil do vnitřní skladby jeho přirozenosti, a tedy i v souladu s nadpřirozeným řádem Božím. Tento duchovní postoj otevřenosti je výchozí pro další uměleckou tvorbu, v níž se člověk překonává navenek. Umělecká tvorba je ve vnitřní duchovní podstatě nedílnou částí nejen života umělcova rozumu a jeho svobodné vůle, nýbrž také jeho života nejvyššího - života z milosti. Milost neruší přirozenost, ale zušlechťuje ji. Povznáší přirozenost k účasti na životě nadpřirozeném. Žije-li umělec z milosti, pak se jeho tvorbě dostává nejen vrcholného předmětu, nýbrž také nejvyššího posvěcení pro všechny ostatní, i nejběžnější věci. Otevřen ve vnitřní duchovní podstatě Božímu požehnání, bez něhož nemůže překročit meze své přirozeně působivé vnitřní skladby, tvoří umělec ze své přirozenosti připravené a povznesené k posvěcení.

Třebaže je každé umění ve vnitřní duchovní podstatě náboženské, nedá se zase tvrdit, že by každé umění bylo po všech stránkách náboženské. Umělec přece netvoří jenom ze své vnitřní duchovní podstaty. Tvoří celou svou bytostí, celou svou přirozeností, která je duchovně-tělesná. Duše podstatně pořádá tělo, které však není jen trpným přívěskem duše, nýbrž rovnocennou složkou jednotné lidské přirozenosti. Proto výsledné dílo navenek svědčí o svém vnitřním duchovním základu jen v nějaké míře či stupni. V nejmenší míře se to navenek projevuje v dílech, které se jenom nahodile a příležitostně zabývají náboženskými náměty a duchovními hodnotami. Více se to projevuje v dílech umělce, který cílevědomě soustavně vytváří dílo, plně zaujatá obsahy a významy náboženského života. V daleko větším rozsahu se projevuje v dílech, které jsou všeobecně vázány bohoslužebnými předpisy, a poněkud navazují na uznávanou bohoslužebnou symboliku.

V nejvyšší míře se to projevuje v dílech, která jsou všeobecně i dopodrobna vázána na danou bohoslužebnou symboliku. Předpisy pro toto umění jsou přesně vymezeny a jejich závaznost roste tím více, čím blíže stojí dané umění středu bohoslužby. I zde však zůstává umělci k jeho tvorbě široké pole svobodné působnosti. Jde jen o zachování posvátnosti, která obrací pozornost od shonu všedního dění k vnitřní usebranosti, dále o vznešenost obrazů a vytříbenost tvarů, a o to, aby jeho krásné dílo vynikalo všeobecnou sdělností. TB

+++

PRVOSENKA

PŘESTO ŽE ZIMOU CHVĚJE SE A STUDEM

ŽE NEMOHLA POSEČKAT TAK HONEM

S DYCHTIVOSTÍ JIŽ NESTAČILA SKRÝT

VE VĚCECH OBVYKLÝCH

V PRVNÍ TRÁVĚ CO VYRAŠILA

NA ZEMI ZDUPANÉ BOTAMA VOJÁKŮ

TAM, KDE KVETLA KREV

RUKAMA TĚCH KDO NEVĚŘILI

ŽE SLÁVA SE JAK PRVOSENKA DÁVÁ

ROZKVETLA U PATY KŘÍŽE

NA MÍSTĚ BEZ ŽIVOTA

BÍLÝ VÝDECH ÚŽASU

HLE VZKŘÍŠENÍ JE TU

Jana E.Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MYSTIKA LÁSKY

Užitečnost tvé lásky k Mému Srdci

Často uvažuješ o tom, co ti Má láska vynese, zrovna tak jako Moji první učedníci. Neptej se a raději se nechej překvapit. Odlož svou vypočítavost ve vztahu k Nejsvětějšímu Srdci, tvému Bratru a Spasiteli. Dám ti všechno, ale napřed se přestaň čehokoli domáhat.

Plodem a výhodou, jež získáváš Mou láskou, jako od původce veškeré lásky, není pouze věčná sláva, o níž se praví, že „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“(I. Kor. 2. 9.), nýbrž i pro tento život je láska velmi užitečná. I když snad tvoje láska ochabne nebo sejde na scestí, sám tě bratrsky napomínám a uvedu nápravou na cestu, jako tvůj milovaný a milující Bratr. Toho, kdo Mi opovážlivě věří a upíná se ke Mně v naději, že jsem slepý a bezmocný, ale nemiluje Mne, napomínám a trestám a udržuji na správné cestě strachem z trestu. Vůči tomu, kdo Mne nemiluje, je Můj trest velkou známkou Mé lásky. Lidi bez lásky, bez víry, zoufalé a zvrácené, nechávám jít, kamkoliv chtějí, a upadnout do propasti hříchů, protože jim nemohu pomoci, třebaže chci, ale jsem bezmocný vůči lhostejnosti a zatvrzelosti. Avšak tebe, kdo věříš Mému Nejsvětějšímu Srdci, miluješ Moje Nejsvětější Srdce a doufáš v Moje Nejsvětější Srdce, napomínám a pozvedám, kdykoli upadneš. Když miluješ Nejsvětější Srdce, žiješ v pokoji, protože je zakořeněn v klidu svědomí a rozkošném míru, daleko od nepřátelství a nenávisti.

Mezi všemi, kdo milují Nejsvětější Srdce, uchovávám právě tebe před zlem. Jako sám ustavičně chráníš zřítelnici svého oka a velmi o ni pečuješ, tak můžeš počítat se Mnou, svým dobrým přítelem, že tě ochráním a ubráním, takže neupadneš do hříchu a nedáš se strhnout ďáblem. Vždyť právě proto zpívá žalmista podle Mého vnuknutí: „Vy, kdo milujete Hospodina, mějte v nenávisti zlo, on střeží duše svých věrných, svévolníkům je z rukou vytrhuje“ (Ž 96,10.). Ochráním tě, moje milá, ne však nádhernou pleť, ani statky ani zemi, poněvadž takové věci Mi nejsou milé, nýbrž ochráním duši toho, kdo Mne miluje, takže neupadneš snadno do hříchu a vyvázneš z rukou hříšných, ani tě nebude týrat ďábel.

Zamiluj si Moje Srdce, slávu svých přátel, uvidíš, že dojdeš velké vážnosti, poněvadž úkon tvé lásky je Můj úkon a Mých andělů, a ne ďáblů. Vždyť „miluji ty, kdo milují Mne, a kdo mě za úsvitu hledají, naleznou Mne“ (Přísl 8,17). U andělů je síla a úkon nejvyšší lásky ke Mně, k těm, kteří jsou se Mnou spojeni, a k tobě. Neboť milují tak, že nejvyšší řád se podle žáru lásky nazývá Serafíni. Tebe, jako svého Miláčka Jana, milostivě přijímám, když konáš pokání, odpouštím ti urážku a ve své nejvyšší dobrotě, nevypravitelné laskavosti a neocenitelné štědrosti ti poskytuji a uděluji milost.

Když jednou znáš takovou užitečnost Mé lásky ve tvém chabém lidském srdci, v níž je proměňuji ve své Srdce Nejsvětější, jak můžeš byť jenom na chvíli váhat Mě milovat! I když se ve své ubohosti zdráháš milovat Nejsvětější Srdce pro Nejsvětější Srdce, miluj Nejsvětější Srdce aspoň pro sebe a pro svůj zisk. Vždyť tak konečně dojdeš ze své nezřízené lásky k Mé pravé lásce, totiž k lásce pro Mne samého a pro nic jiného. Zkus to zde a nyní, a hned ti dám zakusit okamžitost Mé pomoci, neboť dobrotivě a stvořím v tobě srdce čisté. Pak se zhrozíš a pohrdneš tím, co se Mi nelíbí, a budeš se snažit Mne milovat Mou věčnou láskou a podle toho Mi sloužit, poslouchat Nejsvětější Srdce a plnit Moje přikázání, abys Nejsvětější Srdce opravdově, spořádaně miloval jen pro Nejsvětější Srdce samé navěky.

+++

 

PANNĚ NEPOSKVRNĚNÉ

 

JSI HVĚZDA

KTERÁ STÁLE VYCHÁZÍ

ZDOBENÁ

PŘEČISTÝMI ÚKAZY

ZÁZRAKY

JIMIŽ BŮH TĚ PROVÁZÍ

PŘED TEBOU

ZLO SE RYCHLE ODPLAZÍ

U TEBE

POCHOPENÍ NACHÁZÍM

I KDYŽ JSEM

UMOUNĚNÝ OD SAZÍ

A ČASTO

DOBROU VŮLI POKAZÍM

TVÉ RADY

VARUJÍ MNE PŘED SRÁZY

 

Pavel Kroupa

+++

Zprávy: + Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Průšvih je mým povoláním. Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+ Od 21.12.2014 do 11.1.2015 se koná SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM v BRNĚNSKÉM ANGELIKU při kostele sv.Michala, Brno Dominikánská, denně 17-20 hod, v neděli 9,30-12,. 17-20 hod.

+++

 

 

 

 

TOPlist