SRPEN 2014
Ročník XX., číslo 8. srpen 2014
Obsah: J.Zahradníček,MariaPanno,TB,Růst záliby, B,Pokoj duše, Z.Řezníček, TB,Neužitečnost, B.Budoucnost nové doby, P.Kroupa,Svaté Kláře, B,Různosti a spory, P.Kroupa,Svět hříchu, atta el-Meskin,Jak v modlitbě.. Z.Řezníček,.,P.Kroupa,Svatému Štěpánovi, Brněnská Akad.duch.života ct.Patrika Kužely,osvětim. mučedníka, J.J.,Vícha,Odpusť________________________________________________________________________________________________________
MARIA PANNO, MATKO SLOVA
V PROKLATCŮ HADÍM SYČENÍ
SRAZIT SE V ROSU PÍSNĚ ZNOVA
PŘEJ MLZE MÉHO MLČENÍ,
KDYŽ CHYSTÁM SE TI PŘINÉST POUTI
A SKLÍČKEM STŘEPŮ ROZBITÝCH
LZE SOTVA TOLIK POHRDNOUTI
CO KAŽDOU Z PRÁZDNÝCH DLANÍ MÝCH.
JAK ČASTO VŠAK, CO MALÍŘ LUKÁŠ
ZPODOBIL HROZNOU KRÁSU TVOU,
MALÍŘŮM MILOSTIVĚ VNUKÁŠ
PŘIBLÍŽIT SE TI OSLAVOU,
JAK ČASTO VZEŠLA Z JEJICH PLÁTNA
ZÁŘ TVÉHO NANEBEVZETÍ,
A ÚSMĚV TVŮJ PŠENIČNĚ ZLÁTNA
KAMENŮM DÁVAL ÚPĚTI.
I NA MNE DNESKA VLÍDNĚ SHLÉDNI,
KDYŽ V SKUTCÍCH SVÝCH SE SHLEDÁVÁM,
KDYŽ SPÍNÁM V RŮŽENEC DEN KE DNI
A NA CESTU SE VYDÁVÁM,
NA DUŠI MOU, JEŽ V LOKTECH TĚLA
CHOVALA SLOVA JAKO TY,
ZAJETÍ JEHO PŘETRPĚLA,
ZKUSILA MUKA GOLGOTY.
PRO PODOBNOST TU ODPOROUČET
JÁ TROUFÁM SI JI UBOHOU,
I DUŠÍ DRAHÝCH BĚDNÝ SOUČET
PRORÁŽEJÍCÍ OBLOHOU,
TO OSENÍ, JEŽ TMOU SE DERE
Z KRVAVÉ HLÍNY DĚJIN VŠECH,
A STÉBEL STERÝCH MISERERE
V TVÉ PÍSNĚ SLITO SLADKÝ VZDECH.
BY ZAPÁLIL BLESK SLOVA MÉHO,
DEJ, MATKO BOŽÍ HOSTÝNSKÁ,
VŠEM SKRYTÝM V BLANKYT PLÁŠTĚ TVÉHO
SPLŇ PŘÁNÍ JEJICH DĚTINSKÁ,
VŠAK PRAVÁ PŘEC, KDYŽ BIČE SVIŠTÍ
A STRACH SI KRÁČÍ ZBAVEN POUT,
V ZTRHANÉ OČI HRŮZY PŘÍŠTÍ
JAK POHLÉDNOUT, JAK POHLÉDNOUT!
Jan Zahradníček
+++
RŮST ZÁLIBY V PROŽÍVÁNÍ KRÁSY
Záliba v prožívání krásy začíná ve vzpomínkách, které člověka sbližují s krásnou bytostí. Vzpomínky jsou víc než pouhým opakováním poznané a prožité krásy, protože jsou zase novým prožitkem.
Růst záliby v prožívání krásy se však ubírá přes rozjímání. Duše musí být napřed uvolněna od jiných podnětů a ustálena v poznávání krásné bytosti. Jako se člověk uvolňuje, aby nebyl rušen, a jako očišťuje své myšlenky, aby cílevědomě pokračoval vytčenou životní cestou, tak se rozjímáním uvolňuje, čistí a ustaluje duše, vyjasňují se její myšlenky a pevně se stanoví jejich směr. Kdyby nebyl jiný přínos z tohoto ponoření ve vzpomínkách, tak by to samo bylo dostatečně mocným lákadlem. Vždyť i docela málo pozorná duše sleduje, jak ošklivé mraky prachu hříchů zatemňují jasně vynikající paprsky světla, přicházející k nám z ryzí Krásy nadsmyslové jako příslib a výzva.
Takové očištění a ustálení je výzvou pro šeredný prach hříchu a ošklivé otřesy ducha světa. Proto je opět a více zapotřebí ponoření se ve vzpomínkách, aby místo vyloučených prvků zaujala nestvořená Krása Boží, místo věcí působících šeredné otřesy aby zavládla záliba v prožívání krásy.
Jenže ne každý člověk se dovede správně a pravidelně krásně ponořovat do vzpomínek. Jen jemné a citlivé duše se dovedou natolik ztratit ve vzpomínkách, že se o nich snadno řekne: chodí s hlavou v oblacích - a myslí se při tom na mysl i srdce, na vnitřní upření pohledu duše i na žár srdce. Duchovně se ale každý může připravit k takovému umění setrvávat v krásných vzpomínkách. Zvnitřnění krásy zjemňuje duši, protože je soustavným sbližováním s tím Nejjemnějším, s nadsmyslovou Krásou Boží.
Ke každému umění potřebuješ dvojí: - zručnost a výběr vhodné věci. Zručnost se získá cvikem při zachovávání nějakých pravidel. K výběru krásné bytosti tě vede obrazotvornost, srovnávání a vnuknutí při výběru, pocházející z přiblížení se nadsmyslové Kráse Boží, k níž je Boží obraz v člověku nasměrován. Také k umění setrvávat ve vzpomínkách je třeba obojí. Ale mnohem jednodušším způsobem. Tady totiž platí: snaž se přiblížit čisté Kráse Boží, a sama čistá Krása ti dá nasměrování také při volbě předmětu, aby se duše ve vzpomínkách osvíceně povznášela. Setrvávat ve vzpomínkách není jen záležitost smyslové obrazotvornosti, vyvolávající obrazy a přecházející po předložených krásách. Je to hlavně zapojenost srdce, ne pouze lidského srdce, nýbrž především a hlavně Božského Srdce Ježíšova. Setrvávat ve vzpomínkách znamená záměrně se přibližovat ryzí Kráse Boží, mít chvilku důvěrného sblížení s touto ryzí Krásou.
Podle blízkosti člověka k této ryzí Kráse, podle pokročilosti krásné záliby si člověk volí krásný předmět svého zalíbení. Otvírá se mu tím pohled do duchovního snažení Božích dětí a zároveň se objasňuje, proč od nich nebývají žádné podrobné vzorce rozjímání.
Jsou tři období růstu záliby v ryzí Kráse Boží. První je doba přechodu od ošklivosti hříchu nebo bezbarvosti duchovní vlažnosti. Boží dítě se bojí, aby jeho krásný prožitek nepominul. Jaké je v tomto období poslání ponoření se do vzpomínek? Člověk se především musí snažit, aby se vzdálil od ošklivosti hříchu a vytrvale odpíral smyslově líbivým žádostem, které ho svádějí k prožitku koneckonců ošklivému. To odpovídá začátečníkům, u kterých je třeba posilovat vytrvalost prožívání ryzí Krásy Boží, aby nebylo přerušeno. Krásné věci, jimiž se tu Boží dítě obírá ve vzpomínkách, mají upevnit jeho nadšení pro zálibu v prožívání ryzí Krásy Boží tak, aby vyhledával Boha v jeho vznešeném a blahovolném stvoření Božího obrazu v člověku, aby se vzpomínkami na projevy Boží Krásy ustálilo a zjemnilo prožívání ryzí Krásy Boží. Proti nastrojeným a vyumělkovaným žádostem starých hříchů se ve vzpomínkách staví černobílá strohost a úsečnost spravedlivého Božího trestu.
Ve vzpomínkách se křesťan, naplněný radostí ze znovu nalezené čisté Krásy, kdysi ztracené ohavným hříchem, těší v jistotě svého omilostnění, vděčně si oblibuje ryzí Krásu Spasitele. Spasitel ve své velkodušnosti zapomíná na šerednou minulost a nabízí bohatství Krásy svého Srdce Nejsvětějšího.
Záliba v ryzí Kráse stále roste, nezná žádné ustrnutí. Tak ve vzpomínkách počátků své krásné záliby dochází křesťan k vytříbení svého vkusu a chuti pro soustavné vyhledávání svrchované Krásy, přesahující jeho smysly. Hlavně už nemyslí na možný ošklivý pád do hříchu, a nedočkavě vyhlíží možnosti krásného rozvoje a výbojů prožívání ryzí Krásy. Další snahy vedou křesťana k usilování o pokrok v dobrém. To odpovídá pokračujícímu, který usiluje hlavně o to, aby rostlo a stupňovalo se jeho prožívání ryzí Krásy nestvořené. Ve vzpomínkách se snaží krásně prožívat přítomnost a vlídnost Boží, snaží se poznat nejen literu Božího zákona a lidských povinností, nýbrž ducha a dosah zákona ve všech jeho důsledcích a pokynech. Ve vzpomínkách čerpá světlo a objasnění, aby se Boží vlídnost v četných podrobnostech projevila jako hodná stále většího zalíbení, osvědčeného mnohým krásným prožitkem. Ve vzpomínkách tohoto období nachází křesťan zdroj tvořivosti v nejrůznějších způsobech líbezného kladení překážek ošklivosti a šerednosti hříchu, novými vzmachy záliby v ryzí Kráse nadsmyslové tolikrát už osvědčené krásnými zážitky. Řekli byste, že nejen ve vzpomínkách, nýbrž kudy chodí, tudy Boží dítě vyhlíží pěkné způsoby, kterými by se stalo ještě netečnější k pomíjivé kráse smyslů, zato však bohatší na prožitky ryzí Krásy nestvořené. Ve vzpomínkách se Boží dítě upevňuje v neúprosné odříkavosti vůči prožitkům pomíjivé krásy smyslů, které bez čisté Krásy nadsmyslové pokaždé na konci zhořknou a ošklivě shnijí. Tak se Boží dítě upevňuje v ukázněné dychtivosti po nepomíjivé Kráse za hranicemi smyslů.
Pokud Boží dítě neulpí na tomto stupni růstu své záliby v krásném prožívání, že by se snad unavilo vyhlížením a sledováním krásných hodnot, které nepomíjejí, pak přejde do třetího období růstu záliby v prožívání krásy. Třetí období se vyznačuje tím, že se Boží dítě snaží ponořit do samotné ryzí Krásy tak, aby tato nestvořená Krása vyplnila veškerý jeho život. To odpovídá dokonalostí záliby v prožívání krásy těch Božích dětí, které mají tužbu odpoutat se co nejvíc samy od sebe a maximálně se oddávat nestvořené ryzí Kráse, lidsky vtělené v Kristu.
Emily Dickinsonová píše:
Co nevidím, to vidím líp
vírou - můj hnědý zrak
má chvilky, kdy se zavře,
však paměť je bez víček.
Často, když smysly oslepnou,
já vidím jasně dál,
jako by někdo pozvedl
světlo před drahou tvář,
a povstanu a zahrnu
tě ve snu milostí,
než žárlivý den zasáhne
a tvůj zjev rozpustí.
To jsou už vzdálené obzory prožitků svrchované Krásy za hranicemi lidských smyslů, nicméně každému dostupné. Když se k nim Boží dítě ve vzpomínkách vrací, tak si k nim připravuje cestu a síly. O tom, co máme krásně probrané a prožité ve vzpomínkách říkáme: Jen se podívám a už vidím, co je a co bude. To vyznačuje naše vzpomínky ve třetím období rozvoje krásné záliby: totiž vroucí nazírání, dlouhé vyhlížení ryzí Krásy.
Záliba v prožívání ryzí Krásy roste pravidelně pěstovanými a dodržovanými chvílemi ve vzpomínkách na poznání a prožitky krásy či krásné zkušenosti. Ty chvíle musí mít celou barvitost, vůni, nahládlost a harmonii lidsky prožívaného stavu v našich vzpomínkách. A protože sama vtělená ryzí Krása nestvořená v Kristu chce mít své nadšené zájemce a obdivovatele všude, proto se Boží dítě může ve vzpomínkách právě tak ztrácet v namáhavě dobývaném a zabezpečovaném ústraní, jako když stojí na nejrušnější křižovatce, kde se zdá, že snad nemá žádnou volnou chvilku na krásné vzpomínkách. Dlouhé hodiny i krátké chvíle ve vzpomínkách vykonají pokaždé svůj účinek. Povedou Boží dítě k stupňující se zálibě v ryzí Kráse. Jen když jsou pravidelné a vroucí, když jsou opravdovými chvilkami důvěrného sblížení s ryzí Krásou Boží.
Chvilky důvěrného sblížení s ryzí Krásou při Nejsvětější Oběti, obnovují před našima očima dobrovolnou oběť vtěleného krásného Boha za naše nejošklivější výstřelky. Poskytují záruku obnoveného nadání pro krásu v našem srdci. Se vtělenou ryzí Krásou skrytou ve svatostánku, s nestvořenou Krásou tak blízkou a přitom tak vzdálenou našim očím, tak nápadně zjevujícím jas své nadpozemské Krásy.
Ve vzpomínkách se začíná uskutečňovat naše příprava na podivuhodně krásné zážitky, naznačená v evangeliu sv.Jana slovy: „Přebývá v Bohu a Bůh v něm“.
Bůh nás vyzývá ke krásnému hrdinství, ve kterém smíme překonat své vlastní omezení. Vyjdi ze země své! (Gn 12,1) Pokud nevykročíš podle vznešeného Božího vedení, daného tím, že jsi Boží obraz od stvoření zaměřený k Boží podobě, tak můžeš dělat třeba i sedmimílové kroky, ale budou mimo tvou krásnou životní cestu. Teprve až se vrátíš na pravou cestu, hned poznáš svou ošklivost, a že ti stále hrozí úplné zatemnění Božího obrazu v tobě.
Nebudeš-li vzdorovat všemu, co tě odvádí od prožívání ryzí Krásy Boží, i kdyby to bylo sebevíc líbivé, rozplyne se ti i poměrná krása tvého Božího obrazu.
Copak nevíš o velkých a strašných pádech, kdy zklamali ti, kdo překvapovali velkou horoucností a vroucností, ba i obětavostí? Výslednicí okázalého, velkolepého a nadšeného rozletu bylo pak odporné znechucení a šeredné pohoršení. Rozletěli se k té karikatuře, jak si vtělenou čistou Krásu představovali. Rozběhli se za svým ideálem krásy, ale nikoli Božím.
Proti tobě stojí ošklivý duch světa, který se vysmívá každému prožívání čisté Krásy nestvořené. Kolika lidem, sloužícím ošklivému duchu světa, se zdá každé prožívání ryzí Krásy nestvořené - jak oni říkají - bigotním fanatismem! I mnohý z těch, kdo se honosí Božím následováním, je nakažen tímto morem, takže považuje všechno, co přesahuje šedivý průměr sobě podobných pokrytců za něco nezdravého. Pak se světáci ošklivě pošklebují, když hanlivě vykřikují: Šedá sukně, bledá líčka, to je pravá katolička.
Varuj se propadnout této vyzývavě šeredné inteligenci světa! Ošklivý duch světa víří kolem nás. I proti své vůli ho nasáváš do sebe z nastrojeného okolního světa, podbízejícího se těkavým světlem elektronické reklamy, přitažlivou a přitom dráždivou atmosférou hříchu.
Vyvarovat se svůdné nabídce těla, světa i ďábla a oddat se naplno prožívání nestvořené Krásy, a vytrvat v tom, znamená překračovat meze lidských sil a dosahovat v tomto směru jistého hrdinství.
Prvním z lidí, kdo dosahuje hrdinství krásného života je Panna Maria.
Proto zpíváme v 1.antifoně večerních chval: „Celá jsi krásná, ó, Maria, a poskvrna dědičného hříchu se tě nikdy nedotkla.“ Co to znamená?
Svatá Panna nesporně vynikala i krásou tělesnou. Všechno zlo ve světě, i různé znetvořeniny organické jsou nějak způsobeny následkem dědičného prvotního hříchu. Ježto Bůh zázračně uchránil Pannu Marii od tohoto neštěstí, tedy je jasné, že byla uchráněna každé tělesné vady a ošklivosti. Krása Panny Marie se podobala kráse pramáti Evy, jak vyšla ze stvořitelské ruky Boží. V kráse Panny Marie však na rozdíl od Eviny krásy nebylo nic smyslného ani svůdného.
Když je svatá Panna celá krásná, tedy je krásná především smyslům nedostupnou krásou duchové duše, kterou vyniká nade všemi tvory. Tato krása spočívá v dokonalém obraze ryzí Boží Krásy, která činí člověka krásnou a šťastnou bytostí. Působí to posvěcující milost. Čím víc je té posvěcující milosti, tím jasněji vyniká ta vnitřní, duchovní krása lidské duše, tím víc ji miluje Bůh, a tím víc jí Bůh vyznamenává v nebi.
Panna Maria je však krásná také duševně, rozumem a vůlí. Nemusela ovšem znát teorii relativity a vědět kdeco. Pravou krásou rozumu není znalost mnoha podrobností, nýbrž správný úsudek, aby člověk správně hodnotil krásu věcí stvořených a nade vše poznával, hodnotil a prožíval ryzí, Krásu duchovní. To je pravé vědění a umění. O takové intelektuální ušlechtilosti, jakož i o shodě mezi správným myšlením, slovy a skutky, se říkává u člověka, že je krásný, že totiž má krásné lidství.
Jak se uplatňuje dar vědění a umění u Panny Marie?
Poprvé se to veřejně projevuje na svatbě V Káni galilejské. Maria chápe, že ještě nepřišla vrcholná hodina jejího Syna Božího ke spáse světa. Přesto říká ostatním: Udělejte, co vám řekne! Přitom pokorně zůstává v pozadí. Maria víc než kdokoli z lidí doufá v Boží pomoc, i když se tato pomoc zdá být vzdálená a nedostupná. A k této naději se jí dostává daru vědění a umění. Proto Maria povzbuzuje své okolí k podřízenosti vůči jejímu Synu Božímu. Kdy se k tomu Maria odhodlává? Právě ve chvíli, když se zdá, že už-už vypukne ošklivě trapná situace a slzy zklamání nad nedostatkem, bídou a to i v tento slavnostní den. Už se šíří zlověstné obavy, že snad to, co svatebčané zažili na svatbě, bude provázet novomanžele celý život. Duch Boží dává Marii vznešené vědění, takže pod strohým slovem: „Ženo, proč mi to říkáš?“ odkrývá skryté Nejsvětější Srdce toho, který brzy řekne: Je mi líto zástupů. Blahoslavení, kteří lkají, neboť budou potěšeni, se váže s darem vědění a umění, protože čím víc poznáváme svět a obdivujeme krásy světa, tím více vidíme,jak je šedivý a hodný naší pomoci. A tak Pán učiní zázrak, aby všichni byli potěšeni, i Maria, když slyší chválit snoubence, že zachoval dobré víno až dosud.
Čím roste krása duchovního života? Především svátostmi, a zvláště Nejsvětější Svátostí, která je pokladnicí veškerého umění. Rozjímejme o tajemství, na němž smíme mít účast, že si totiž Bůh chce učinit z každého z nás stejný jasně vynikající živý svatostánek, jako si to ponejprv a navěky učinil z Panny Marie.
Tento první a nejkrásnější Boží obraz krásně zachytil Evangelista Lukáš jako žádný jiný z umělců. Svým hrdinstvím v poznání a prožívání vtělené Krásy Boží se svatý Lukáš stal patronem malířů. Jsou však ještě četní další, kdo vynikli hrdinstvím v poznání a prožívání krásy. Patří k nim sv.Řehoř se svým chorálem, sv.Tomáš Akv. se svými mystickými hymny, sv.Jan od Kříže se svými mystickými básněmi, bl.Jan z Fiesole zvaný fra Angelico či bl.Jakub z Ulmu.
Fra Angelico se narodil jako Guido di Pietro ve Vicchiu poblíž Fiesole. Vstoupil do řádu sv.Dominika, ale ne jako kazatel. Rozhodl se chválit a oslavovat Boha štětcem. Dokázal oslavovat Boha nejen nádhernými barvami, ale spíš něžným půvabem kresby a linie Matky Boží, a to hlavně opravdově, tak, aby každý viděl krásného Ježíše ponižovaného kdejakým posměváčkem a ošklivě poplivaného hrubiány. Oslavit v Madoně vrchol lidské krásy, ale také znázornit, jak bylo svaté Panně zraněno její přečisté Srdce, aby se ukázalo smýšlení mnohých svévolníků. V klášteře ve Fiesole vytvořil řadu fresek a oltářní obraz zobrazující Kristovu slávu. Kristus je obklopen více než 250 postavami, mezi nimiž zobrazil všechny významné dominikány.
Když byl ve Florencii vybudován dominikánský klášter svatého Marka, bl.Jan fra Angelico tam vytvořil obraz Madony s dítětem obklopené anděly a světci. Postavy netvoří pouhé pozadí. Jsou v přirozených skupinkách, když spolu hovoří o mimořádné události, jejímiž svědky se staly. Pro takové podání se ujal název „svatá konverzace“. O jeho rozšíření se pak přičinil Bellini, Perugino, Rafael a další malíři.
Když papež nabídl fra Angelicovi za jeho dílo arcibiskupství ve Florencii, malíř to ze skromnosti odmítl. Také však proto, že se rozhodl svědčit o Kristu spíše krásnými díly, než slovy, a vytrval v tom až do smrti. Za takové hrdinství krásy ho bl.Jan Pavel II. vyhlásil jako blahoslaveného.
Jiný světec, bl.Jakub Griesinger z Ulmu vyšel z umělecké dílny Michala Parléře, stavitele kategrály v Ulmu. Když vstoupil do III.řádu OP v Bologni, začal Boha oslavovat krásou malovanou na oknech a skleněnými vitrážemi. Zanedlouho tak učinil na oknech chrámu svatého Petronia. Později krásně vyzdobil skleněné ozdoby hrobky sv.Dominika.
Tím se sám dostal na oltář do blízkosti ukřižovaného Spasitele kam ho papež Lev XII. povznesl léta Páně 1825.
Michelangelo vyjadřuje boj o krásné hrdinství:
Po řadě zkoušek, řadě dlouhých let
před samou smrtí teprv umělec
pochopí, pozná přec,
jak vdechnout život tváři v drsné skále:
takovou velkou věc
objevíš pozdě - a pak zemřeš hned.
A podobně i svět,
jenž bloudil z tváře k tváři neustále,
až objevil v Tvé, Božské, Krásu krás,
už zestaral a brzy zajde zas.
A tak mou touhu hojí
divný lék, v němž se pojí
veliká krása k velkým obavám.
A já už nevím sám,
zda se spíš děsit nebo těšit tím,
že náš svět zajde nebo že Tě zřím. TB
+++
POKOJ DUŠE SPOČÍVAJÍCÍ V BOHU
Když se duše zklidní v Bohu ve svém nitru nebo před Bohem, bývá často tak sladce pozorná k dobrotě svého Miláčka, že se jí zdá, že její pozornost není vůbec pozorností. Je tak prostě a jemně uskutečňována, jak bývá u některých řek, které plynou tak tiše a stejnoměrně, že se zdává těm, kteří na ně hledí, nebo se po nich plaví, že se ani nečeří ani nehýbají. A to je ono milostné spočinutí duše, jež nazývá sv. Terezie modlitbou klidu, jež se příliš neliší od toho, co nazvala spánkem mohutností.
Lidští snoubenci se často spokojují s tím, že jsou pospolu, anebo že vidí milovanou osobu, aniž s ní mluví a aniž mluví o ní a jejích dokonalostech. Bývají uspokojení a nasycení jen tím, že mohou okoušet tuto milovanou přítomnost, aniž o ní uvažují, nýbrž jakýmsi uspokojením a spočinutím. Můj miláček je mi myrhovou kytičkou, spočívá na hrudi mé. Miláček můj je můj a já jsem jeho. Ukaž se mi, ó příteli duše mé, kde paseš a kde odpočíváš o polednách. Světici stačí vědět, že miláček je s ní buď v jejím parku nebo jinde, jen když ví, kde je. Proto je světice také tak klidná, pokojná a odpočívající.
Tento pokoj někdy pokračuje ve svém klidu natolik, že celá duše a všechny její schopnosti jsou jakoby uspány, aniž se hýbaly nebo něco konaly s výjimkou pouhé vůle. Samotná vůle se pak spokojuje s tím, že přijímá pohodu a uspokojení, které jí působí Miláčkova přítomnost. A ještě podivuhodnější je, že vůle nevnímá tuto pohodu a toto uspokojení, jež přijímá nepozorovaně, bez přemítání o sobě, nýbrž jen s ohledem na toho, jehož přítomnost jí působí takovou lahodu. Jak se často stává, že - přemoženi vteřinovým spánkem - jen postihujeme, co říkají naši přátelé kolem nás, anebo cítíme pohlazení, jež nám uštědřují, jež vnímáme, aniž si uvědomujeme, že něco cítíme.
Takový byl klid svaté Maří Magdaleny, spočívající u nohou Mistra a naslouchající jeho svatým slovům. Spočívá u jeho nohou v hlubokém klidu, nic neříká, nepláče, nevzlyká, nevzdychá, nehýbá se, nemodlí se přemítavě. Marta, pečlivá, přechází sem a tam v malém pokoji. Maria na to nedbá. Nedělá nic a jen poslouchá. Co to znamená, že naslouchá? To znamená, že je tam, jako nádoba mající čest přijímat kapku za kapkou líbeznou myrhu, jež kane ze rtů Miláčkových do jejího srdce. A tento božský přítel, žárlivý na tento láskyplný spánek a klid své milované, kárá Martu, která ji chtěla vytrhnout z takového stavu. Marto, Marto, jsi příliš pečlivá a staráš se o mnoho věcí, ale jednoho je zapotřebí. Maria si vyvolila lepší stránku, která nebude od ní odňata. Jaká byla tato Mariina lepší stránka? Být v klidu, v pokoji u sladkého Ježíše.
Tento klid, v němž vůle jedná jen vánkovitým spočinutím v Boží vůli, jež chce být na modlitbě, a nedbá o nic jiného, než být u Boha tak, jak se mu to líbí, to je nejkrásnější klid. Je beze stopy nějaké vypočítavosti a schopnosti duše zde nemají žádné uspokojení, ani vůle ho nemá, leda ve svém vrcholku, kde se vzdává všeho jiného uspokojení, než být bez uspokojení pro lásku a uspokojení dobrého Boha, v němž spočívá. B.
+++
NAUČENÍ
NIC NAPLAT, TA NOVÁ EVROPA NÁM DALA RÁNY CITELNÉ,
MY DEMOKRACIE TEĎ VÍME, ŽE JSME SMRTELNÉ.
JE NASNADĚ, ŽE Z OSTUDY NEJPROSTŠÍ ZÁVĚR UČINÍME,
KDYŽ VŮDCE LIDU POPADNEM A NA HNŮJ VYHODÍME.
DÉMOS - SNAD, VŠAK KRATEIN NÁRAMNÉ JE OSLOVSTVÍ:
VLÁDNOUTI MŮŽE JEDEN A DRUZÍ POSLOUCHAT
V POŘÁDNÉM KRÁLOVSTVÍ.
Z.Řezníček
+++
NEUŽITEČNOST SLUŽBY ČISTÉ KRÁSE
Když máš Boží povolání ke službě kráse, tak je tato Boží výzva nepřetržitá. Nejsou to jen slova. Je to výzva živého Slova našeho věčného Otce ve tvém vlastním srdci.
Když k tobě pronáší tuto výzvu, není to úplné. Vyzývá tě k něčemu ještě úžasnějšímu, abys totiž celý svůj život a všechno své snažení zaměřoval výhradně do krásného svědectví o vtělené Kráse nestvořené!
Je zde ovšem velké pokušení pro toho, kdo uposlechne tuto výzvu ke službě a oslavě ryzí Krásy, přesahující meze lidských smyslů, že si připadá tak strašně ubohý a neužitečný. Je to pokušení také pro horlivce, když považuje každou chvíli, která není věnována krásné tvorbě upřené výhradně ke kráse tvorstva, za promarněnou a nevyužitou.
A přece, kdo koná více krásného díla než Stvořitel, který je sám svrchovaná Krása, ke kterému se obracejí zástupy, stejně jako Syn Boží, který je vtělená ryzí Krása nestvořená? Nikdy se nedá zmýlit nadšením davů kvůli okamžitému líbivému gestu. Nepodléhá pokušení vládce světa: Jsi-li Boží syn, řekni, aby se z těchto kamenů staly chleby! (Mt 4,3) Neruší zdánlivě neužitečné kameny kvůli tomu, že někomu právě kručí v břiše. Neruší krásný chrám, ani vnější službu chrámu z kamene, aby se mohla poskytnout pomoc nějakému hladovějícímu tělu.
Skutečná služba ryzí Kráse přesahuje meze smyslů, přesahuje hranice nějaké líbivosti. Zkus všem bloudícím vyprosit důvěrné poznání svrchované ryzí Krásy, jasně vyzařující z Boží blízkosti! Zkus jim vyprošovat poznání a prožívání této ryzí Krásy!
O co jde? Především o to, aby nestvořená ryzí Krása byla poznávána a prožívána, a také oslavována krásným způsobem v umění. Jak se to má projevovat ve tvém duchovním životě? Předně ve tvém životě, aby se Boží obraz v tobě krásně a okázale dotvářel pomocí poznávání skryté Krásy nestvořené, a dále, aby se promítal i navenek pomocí umění. K tomu účelu odlož všechny své lidské ideály svého života! Odhoď také své lidské představy o nadpozemské Kráse nestvořené! Poznávej a prožívej samu ryzí Krásu. Nevydávej své ubohé výtvory za nadpozemskou Krásu nestvořenou. Čisté Kráse Boží jde přednostně o to, abys jí dopřál v sobě samém jako Božím obraze dost možnosti a příležitosti k tomu, aby v tobě jasně vynikla. Je jasné, že se duchovně snažíš v bezvýhradném oddání se Bohu, ve víře dosáhnout našeho věčného Otce. Jenže hned narážíš na další úskalí. Možná se snažíš Boha obsáhnout a obejmout jako tvor, abys měl svou milovanou bytost v náručí a mohl se s ní těšit, avšak s čistou Krásou Boží je to jinak. Od svého stvoření máš pozvání k tomu, abys ryzí Krásu Boží poznal a prožíval, aniž by ses krásné bytosti zmocnil a nějak účelně ji zužitkoval, abys ji zpeněžil. Jenže, čím víc se oddáš poznávání a prožívání ryzí Krásy nestvořené, tím víc odhaluješ, že ti uniká, a že ji nemůžeš obsáhnout poznáním a ještě méně sám uchvátit a vytvořit.
Nespokojen svými obrazy a podobenstvími, usiluješ o vykročení za hranice své bytosti, kde je z lidského pohledu bezedná tma.
Přitom se prohlubuje zkušenost, že jsi neužitečný služebník, když dokonale nepoznáváš ani neprožíváš tajemné Tělo ryzí nestvořené Krásy, totiž obecnou Církev, když ji ponecháváš bez své zapojené tvořivé účasti, a že se obíráš jen sám sebou, aniž bys tu vtělenou čistou Krásu jakkoli krásně oslavil. Jenže právě to je omyl. Neulpíváš přece v žádném snění o sobě, nýbrž se dáváš uchvátit prožíváním ryzí Krásy, která se vtěluje.
Duchovní hudbou, zpěvem, básní a písemnictvím, malbou i sochou, ba i stavbou či vůní kadidla můžeš dosáhnout poměrného zadostiučinění z toho, že krásně oslavuješ vtělenou ryzí Krásu a strhuješ k tomu ostatní. Ovšem v krásném vnitřním prožitku nestvořené ryzí Krásy stále zakoušíš svou ubohost, že se vlastní tvorbou málo zapojuješ, protože stojíš jako prosebník s prázdnýma rukama a čekáš na milostivé zjevení jinak smyslům nepřístupné ryzí Krásy Syna Božího. Otevíráš své nitro a čekáš, až se podle modlitby, které tě Bůh učí, dostaví vláda ryzí Krásy. Odtud pochází ona rozpačitost tolika příznivců čisté Krásy Boží s ohledem na požadavky zkrášlení celého světa. Přitom tě překvapí otázka, jestli se nedopouštíš nějakého sebeklamu, když se více než jiní věnuješ sledování a prožívání ryzí Krásy nestvořené, abys jí lépe posloužil a dokonaleji oslavil Ježíše Krista jako vtělenou Boží Krásu? A výsledek? Buď se do toho většině umělecky nadaných lidí nechce, anebo se tu vynořuje množství neumělých, strojených, kýčovitě falešných, jen povrchně líbivých děl, vzbuzujících zklamání, ba i znechucení u lidí zaujatých smyslovou krásou stvoření.
Zrovna to je ten největší dar krásy, když toužíš za všechny ostatní lidi podávat Kristu povinnou daň krásy, která Mu přednostně patří jako hlavnímu božskému Původci a cíli všeho! Duše, cílevědomě a soustavně otevírající tvé nitro vyšší Kráse Boží, se vzdává sebe, obětovává své nejpřirozenější lidské touhy. Tvá milostí krásně prozářená duše je živým a zřetelným důkazem krásy Božího tajemného těla, v němž Syn Boží všechno účinně zdobí a krášlí.
Právě tohle dokazuje vznešenost čisté Krásy Církve, že v ní stále žijí ti, kdo se naplno oddávají prožívání vtělené ryzí Kráse a jejímu oslavování. Tak připomínají všem ostatním, že první povinností je chválit Boha, nejen prostým díkůvzdáním a strohou chválou, nýbrž krásně. Vždyť taková prostá póza, která má být oslavou, se taky může stát jen laciným povrchním gestem, bez hlubší vnitřní účasti. Naopak svým krásným projevem zpěvným a uměleckou tvorbou připomínáš svému okolí, že právě tohle je vrcholné poslání toho, kdo naplno prožívá ryzí Krásu nestvořenou, aby přinášel všem krásnou výzvu k obecnému a co nejširšímu poznávání a zakoušení ryzí Krásy Boží. Jde o krásný projev, který se dovede a chce sklánět jen před svrchovanou Krásou Boží, nejvíce hodnou zalíbení a obdivu, a přesto tak málo poznávanou, uznávanou a prožívanou. Je to krása zástupná, protože zastupuje celé lidstvo v tom nejdůležitějším. Je to nejpůsobivější krása, protože není větší krásy, než když někdo oslavuje vtělenou ryzí Krásu, která se nechává zošklivit a zničit jen pro záchranu všech lidí jako hříšně zatemnělých Božích obrazů.
Prožívání této dobrovolně se zošklivující ryzí Krásy skryté v Kristu je uskutečňování vyšší Boží Krásy v šeredném světě. Je to zavádění ryzí Boží Krásy ve lidském srdci, které Syn Boží přijímá za své. Tohle je zjevně nepatrný, ale přece jen zásadní krůček směrem k obnově vyšší Krásy Boží ve všech lidech jako hříchem znešvařených Božích obrazech a v celém zatemnělém světě. Tato Boží svrchovaná Krásy se objevuje v poznání a prožívání každého, kdo má čisté srdce, takže se v něm viditelně a zřetelně zrcadlí neviditelná Boží Krása. Otevírá se ti, když jsi z duchovních důvodů chudý a nevztahuješ k sobě nic ze svého okolí, protože toužíš jen po Božích vyšších darech. To je rozjímavý život, naplno se oddávající svrchované Kráse Boží.
Oddej se poznávání a prožívání svrchované Krásy, která se v tobě snaží vtělit, jako chudý duchem čili z duchovních důvodů chudý! Právě tebe hodlá čistá Krása inspirovat. Jedině k tobě připravenému a naladěnému na patřičný rytmus hudby tvého pulzujícího vhledu, doléhá čistá Krása Boží nadpozemskou harmonií. Skutečný duchovní život je životem, ve kterém předstupuješ před svrchovanou ryzí Krásu v celé své hříšné ošklivosti a šerednosti, kde nepřinášíš ryzí Kráse Boží nic víc, než dobrou vůli, a kde chápeš, že nemáš sám od sebe nic pěkného, a očekáváš poznání a zakoušení ryzí Krásy Boha, který má ve svém Nejsv. Srdci pokladnici veškerého umění.
Dovedeš se kvůli poznání a prožívání ryzí krásy nestvořené vzdát poznání i prožívání všech krás světa i sebe sama, protože nejsou před ryzí Krásou ničím? Dovedeš se kvůli tomu vzdát i své vlastní slávy a útěchy za své krásné svědectví ryzí Kráse? Vzdáš se i umění přirozeně krásně svědčit o ryzí Kráse, protože víc než kdo jiný zakoušíš, že ryzí Krása nadpřirozená je nekonečně krásnější, než tvoje sebekrásnější lidská oslava ryzí Krásy? Jen kvůli té zkušenosti, že právě tam, kde ti docházejí slova, abys vzdal hold nesmírnosti vrcholné Krásy, tam se stáváš nejvíce připraveným pro inspiraci touto ryzí Krásou.
Cítíš se vůči všem ostatním jako dlužník, ale i ponížený prosebník, který by nejraději volal: Odpusťte mi můj dluh i to, že se opovažuji sám prosit o pomoc - ne pro sebe, ale abych se mohl věnovat výlučně jen této své závratné službě Boží svrchované Krásy!? Dokážeš být však ještě chudší, než by se z tohoto hlediska zdálo? Dokážeš se kvůli prožívání samé ryzí Krásy Boží vzdát oné hlubiny bezpečnosti každé své jistoty o tajemství ryze nadpřirozené Krásy? Odvracíš se od každého přirozeně lidského způsobu poznávání a zakoušení ryzí Krásy vtěleného krásného Boha? Dovedeš se vzdát lidské uspokojenosti, třebaže jen omezené a velmi těkavé, jasnosti poznání tajemství vyšší Boží Krásy? Chceš opravdu stále více poznávat, jak ti vše přirozeně krásné uniká v nepochopitelnosti a neobsáhnutelnosti Boží Krásy? Odmlč se, jako mlčí naše společná panenská Máti, která všechno nejkrásnější uchovává jen ve svém srdci! Jak je Maria oproštěná od každé lidské opory a jistoty, tak je oněmělá záplavou Boží Krásy, když nosí Nejsvětější Srdce pod svým přečistým Srdcem! Ani svého manžela Josefa si netroufá potěšit, dát mu nějakou lidsky přijatelnou jistotu, poskytnout uspokojivé lidské vysvětlení. Podstupuje těžkou zkoušku. Tohle je pro panenskou Máti to nejbolestnější, čím prochází její víra k poznání věčné Krásy nestvořené a k zakoušení těsné blízkosti vtělené ryzí Krásy.
A přitom je Mariina duše naplno zaplavena nesmírností svrchované Krásy, k níž ji Bůh takto povznáší. Ale mluvit o tom, krásně to vyjádřit navenek - to se Maria neosměluje. Jaká pokora Matky krásného milování! Naopak se vzdává veškeré této dosavadní útěchyplné zřejmosti a jasnosti. Proto jsou tak obtížné zkoušky, očišťující smysly i ducha, jimiž se nám snaží lidsky vyjádřit tajemství čisté Krásy Boží.
Vzhledem k tomu, že se naše mysl stále dožaduje svého, totiž větší jasnosti a zřejmosti, způsobuje to naší duši ošklivé trápení. Jinou takovou nesnází je naše zvědavost, když chceme právě od toho, kdo se Bohu slavně zaslibuje, jako od toho nejlépe kvalifikovaného, slyšet víc, než může sám objevit a vyjádřit. Máš málo trpělivosti s mlčením svatého Tomáše, který podle mínění světa začíná jako „němý vůl“, a po delším mlácení prázdné slámy, završuje svou Summu teologickou tím, že se opět odmlčuje. Máme málo trpělivosti s temnotou smyslů, kterou mystik krásy postihuje, a o které svědčí, že právě to je to nejkrásnější, co může předat, a čím může lidem prospět. Zdaleka ne každý, kdo Bohu říká „Pane“, rozumí této hrdinské zdrženlivosti ve sdělování hlubších zážitků ryzí Krásy Boží. Vždyť i ty někdy považuješ toho, kdo je ryzí Kráse nejblíže, a přesto je tak skoupý na slovo, za potrhlého tajnůstkáře, neochotného podělit se, a myslíš, že tak činí z nerozhodnosti. Nejednou ho pokládáš za vrtošivého samorosta, za člověka neužitečného. Možná to v tobě zanechává ošklivý duch moderní společnosti, zakládající si na vědecko-technických vymoženostech, žádající okamžitá, přímočará řešení a výslovné, přesné vzorce. A tak se odmítáš smířit s tím, že ti, kdo nejdůvěrněji poznávají a prožívají ryzí Krásu Boží, nakonec tak málo okázale vracejí něco bratřím, a celému lidstvu. Kdyby třeba aspoň více psali, a když už píší, kdyby alespoň byli trochu srozumitelní a strhující, kdyby nebyli tak stroze černobílí, suše jednotvární a bezbarví. Vždyť číst o tom něco třeba u svatého Jana Od Kříže připadá člověku přirozeně jako by četl něco strohého jako pilník a trapně nepříjemného. To vše pak probouzí odpor k mystice krásy, k lidem, zakotveným v prožívání ryzí Krásy. Koneckonců si tím někteří lidé ještě odůvodní svou lenost a nedůvěru k hlubšímu duchovnímu životu, když je to nakonec život navenek šedivý a netvořivý, a tak málo okázale užitečný ostatním lidem. Zástupy podezírají tyto lidi, že si jenom hrají s duchovním životem. Kdekdo jim dokonce vytýká, že se cítí jako už nějak samospasení, protože krása musí být podle mínění většiny vždycky jen tvořivá navenek, a nikoli trpná.
Někteří samolibí psychologové si přitom hrají na detektivy. A výsledek? Trapné výmysly a otevřené hlouposti. Tak se autoři románu Šifra mistra Leonarda pokoušeli odhalovat nějaká tajemství v díle Leonarda da Vinci kvůli tomu, že si psal deník obráceným, zrcadlovým písmem a návody k některým svým vynálezům šifroval proti zneužití. Vyvozovali z toho takové nesmysly ohledně intimního života umělce, že se to člověk stydí vůbec vyslovovat na veřejnosti. Podobně úchylný byl Freudův výklad úsměvu Mony Lisy od Leonarda da Vinci. V poslední době se o podobné krkolomné kousky pokoušel učitel estetiky Umberto Eco. Je smutné, že se nikdo neohradí, když Umberto Eco ve svých románcích moderní červené knihovny bezostyšně vykrádá dílo sv.Tomáše, aby ho zneužíval ke karikatuře Církve svaté. Málokdo z křesťanů se odhodlá k svědectví vtělené čisté Kráse Ježíše Krista obdobným způsobem, jakým to dělají tihle služebníci ošklivého ducha světa, i za cenu vystavení se otravným šípům a jedovatým pomluvám. Na druhé straně však mnozí uznávaní křesťané neprojevují dost chápavého srdce, když odmítají docenit nový originální umělecký přínos. Voláme po nové evangelizaci a vlastně vyprošujeme příchod dalšího Krista. Takovým alter Christi má být každý křesťan. Jenže pokud se někde vyskytne, tak ho znovu ukřižuje skupina přeučených uznávaných akademiků a jeho dílo odsoudí. Pro každého opravdového nového Krista je toto očisťování ovšem drsným potvrzením, že je na správné cestě, třebaže není prostý chyb a nedostatků, totiž je na očistné cestě.
Naše společná panenská Máti nám však nejlépe ze všech lidí zosobňuje vzor života ponořeného do vtělené ryzí Krásy. I v této okázalé neužitečnosti. Už od počátku se rozchází s nasládlým snem pozemského mesiánského království národa židovského. Žije pro jedinou myšlenku - oslavení Boží svrchované Krásy. Dokonale a úplně se odevzdává vedení Ducha Boží Krásy. Zapomíná na svůj rod a na jeho pozemské pokračování, a odkládá i svou vlastní důstojnost. Riskuje ztrátu vlastní dobré pověsti, ba i života ukamenováním. Sotva ji zastihne poselství o Duchu a jeho působení v ní, jakož i o způsobu, jak se to stane, otevírá se ryzí Kráse Boží, dokonale a bezvýhradně. Je jisté, že mnohé před ní zůstává temné, ale to je její veliká zásluha, že třebaže jasně nechápe, ještě více se otevírá oné tajemnosti. Celé její vědění je obětováno Bohu jako svrchované Kráse.
Bůh však odměňuje to, že se spokojuješ pouze s ryzí Krásou nestvořenou, třebaže ji nevidí ani nijak příjemně neprožívá. Odměňuje její dobrovolnou chudobu, která není zdaleka jen chudobou ve smyslu pozemských statků, ale především je oproštěností jasné mysli, příjemných pocitů a krásných lidských tužeb. Tím se Maria stává nejvěrnějším lidským obrazem vtělené ryzí Krásy Boží. Nikdo z lidí nepřináší krásnější svědectví a tolik krásné tvorby k oslavně skryté ryzí Krásy nestvořené než Maria, která ve svém životě zcela ustoupila skrytému, neokázalému působení ryzí Krásy.
Když sloužíš ryzí Kráse nestvořené, sloužíš tím i lidské společnosti, kterou neokázale zušlechťuješ. Sloužíš ryzí Kráse za celou společnost. Tím nesmírně kultivuješ společnost, protože všechna tvoje výlučná služba svrchované Kráse Boží otevírá nestvořenou ryzí Krásu v Božím obraze v tobě pro všechny připravené, s nastaveným čistým srdcem. Uspokojuješ víc, než jen okamžité touhy lidí po něčem líbivém, co by oblažilo a osvěžilo jejich unavené smysly. Uspokojuješ však nevtíravě a taktně největší potřebu celého lidstva, když odhaluješ krásný cíl jeho putování dějinami. Tak vkládáš celou svou bytost do spojení s ostatním lidstvem, a směruješ ho k tomu nejkrásnějšímu, co může prožít.
Nadále však trpíš samotou a opuštěnost, někdy pod tíhou své většinou opomíjené služby ryzí Kráse, a jen čas od času je ti dopřáno prožít a zakusit tuto ryzí Krásu Boží. Budeš překvapen, jak ti to bude dáno prožít právě ve chvíli, kdy ti hrozí nebezpečí sklíčenosti nad tvou okázalou neužitečností a neprospěšností. Je ti to odhalováno jen kvůli nadlehčení tíživé bezútěšnosti duchovní opuštěnosti a vyprahlosti tvých smyslů, oproštěných ode projevů krásy stvořených věcí.
Může ti ovšem být ponecháno toto útěchyplné poznání a prožívání, pokud je potřebuješ k trvalému prožívání své ubohosti a nedostačivosti. Když se rozloučíš s prožitky stvořené krásy, pak právě tehdy se ti dostane poznání a zakoušení užitečnosti dokonalé Krásy nestvořené pro svět.
Je to obtížný a namáhavý postup, ale nejvíce tě osvobozuje od přikrášlování tvých skrytých vad, od každého nebezpečí zalíbení ve své obrazotvornosti a ve stvořené kráse.
Jana Lopourová píše v básni Mojžíš:
HOŘEL PLAMEN
JEHO TEPLO PROCHÁZELO ÚTROBAMI
TEN KTERÝ BYL A JE A BUDE
HŘÍCH - TO CHRASTÍ NA PODPAL
KDYŽ STRÁVIL
SVOU VLASTNÍ SILOU HOŘEL POZPÁTKU
S JAKOBEM IZÁKEM A ABRÁMEM MĚ SPOJOVAL
S POČÁTKEM KDY ZEMĚ JEŠTĚ BYLA MLADÁ
A ČLOVĚK CHODIL NAHÝ PŘED BOHEM
VYZUJ SI OPÁNKY
ABYS I NOHAMA NASLOUCHAL
POVĚZ IZRAELI
HOŘÍM POSÍLÁ MĚ K VÁM
ZAPÁLIT VÁS DO SVOBODY
+++
BUDOUCNOST NOVÉ DOBY
Proč opustilo tolik křesťanů obecné Církve onu jednotící sílu učení Ježíše Krista, Kristova poselství, Kristova života, jeho lásky, tak strhující a plné podnětnosti, aby se upnuli jenom sami na sebe? Nemůžeme ani říci, že by pečovali o svou osobní spásu. V této snaze by se nutně setkali s živou jednotící silou Páně. Jenže mnozí z nich většinou ulpěli na drobných, konzumentských starostech osobního pohodlíčka a štěstíčka. Spása jim byla jakýmsi doplňkem, nadstavbou pozemského blahobytu.
Tak přestali vydechovat a uskutečňovat svatou jednotu. Přestali zakoušet svou sounáležitost se všemi. Proto jimi nepohnul ani hmotný ani nadpřirozený úděl spolubratři.
Naše smysluplná budoucnost závisí od toho, zda se dáme zcela uchvátit, proměnit jednotící myšlenkou Ježíše Krista, jestli prožijeme své spojení se všemi a spojíme jejich osudy se svým štěstím.
Jen tak v nás bude žít a všemohoucně působit Ježíš Kristus, který se pro všechny vtělil, umřel a vstal z mrtvých.
Boží děti, modleme se o svou novou evangelizaci, abychom se živě setkali se Ježíšem Kristem, a začali prožívat svou víru víc než jen jako lacinou pojišťovnu skrze taxu odbrumlaných otčenášků a vyhlášených a vyzkoušených sošek, nebo jako na dům časné útěchy, jako na prémiovou loterii, kde každý nakonec vyhraje, výhru útěchy, to jest, věčnou blaženost!
Ježíš přichází spasit člověka přivtěleného celou bytostí ke Kristu, ale ke Kristu také mystickému, k jeho a ke svým bratřím. Musíme se s nimi sžít, zakusit a prožít své spojení a společenství s nimi, své poslání k nim právě pro obecnost poslání a poselství Kristova.
Jako svatá Mechtilda z Magdeburgu, která chtěla vzít na sebe všechny úzkosti a naděje, bolesti a radosti celého lidstva, jako svatá Anděla z Foligne, která stále opakuje ve svých modlitbách: kéž obejme láska tvá všechny národy, jako svatá Kateřina Sienská, které bylo jedinou záležitostí přinášet oběti za pokoj a jednotu Božích dětí, a obětovala svůj život pro mystické Tělo svaté Církve, jako především svatý Pavel, který by přijal třeba i být proklet od Krista, jehož jediného miloval, pro bratry své! B.
+++
SVATÉ KLÁŘE
(11.8.)
TVŮJ ÚTĚK VZBUDIL ROZRUCH VE MĚSTĚ,
ÚNOSCE S TEBOU ZMIZEL NEVIDĚN.
SÁM KRISTUS UTKAL ŠATY NEVĚSTĚ,
A ÚNOSCE BYL FRANTIŠKÁNSKÝ SEN.
NEVĚSTA SE UŽ NEVZDÁ ŽENICHA.
ON RADÍ, TĚŠÍ, ŽEHNÁ SKRZE NI.
SVÝM DECHEM VROUCÍ LÁSKU ROZDMÝCHÁ
A PŘÍSNÝM ŘÁDEM VEDE K SPASENÍ.
CO BYLO PRAVDA, JE PRAVDA I DNES.
NECHYBIL, KDO NA CHUDOBU VSADIL.
PLANETY ŽIJÍ Z ALMUŽEN SVÝCH HVĚZD,
V DÁVNÝCH LAMPÁCH SVÍTÍ VĚČNÉ MLÁDÍ.
Pavel Kroupa
+++
RŮZNOSTI A SPORY
Mnohé dobré křesťany zneklidňuje různost názorů, metod a prostředků v hledání duší, přesvědčování nepoučených a v budování království Božího.
Zkušenost ukazuje, kolik lidí dobré vůle trpí těmi spory. Tedy nejprve co je to různost mezi křesťany, jaké jsou druhy této různosti, které různosti jsou znepokojující a kdy?
Nejprve rozlišme různosti a spory. Různosti jsou dány nedokonalostí a nedostatečností lidskou. Není a nebylo na světě velikána, který by všechno vyřešil bezvadně a do všech možných podrobností, takže by se nedalo už nic nového najít, vyslovit, novým způsobem řešit. Proto vždycky se mohou a musejí noví lidé pokoušet o nové, lepší řešení. Ta řešení jsou někdy lepší v každém ohledu, někdy v některém, někdy také v žádném. Je přirozené, že držitelé starých nebo dosavadních řešení pokládají pokusy o nové řešení, nebo školy nových řešení na útok na svou učenost, moudrost, prozíravost anebo i pravověrnost nebo i osobní dokonalost. Mnoho ovšem také záleží na tom, jak se takové různé názory podávají. Když jsou provázeny podezíráním, pošklebky a urážkami, posměšky a poťouchlými narážkami, je pochopitelné, že se postižení netváří příliš rozradostněni, že se brání nejenom urážkám, nýbrž i novotám, které jsou do nich zabaleny. Tím spíše, tváří-li se nositelé a navrhovatelé jako zachránci víry, nadpřirozeného smýšlení, správného řeholního nebo kněžského ducha.
Tak se různosti proměňují ve spory a vznikají hořkosti lidem, kteří si nezaslouží, aby se nad ně někdo vytahoval, dával jim známku z mravů nebo z pilnosti či pravověrnosti.
Největší zlo, které působí lidem budící různosti, jsou zápasy v nitrech postižených proti pokušením k netrpělivosti, urážlivosti a k urážení a k pomstychtivé náladě. Někteří lidé slabšího duchovního založení také tomu pokušení podléhají a splácejí stejnou mincí, někdy i ostřejšího ražení. Z toho pak plynou osobní boje, osobní nevraživosti, nevraživosti a napětí a neláska mezi skupinami lidí, akademický a novinářský terorismus. Tvoří se pak řady přívrženců a odpůrců s obou směrů.
A pak se zase spory unaví, opotřebují, vyčerpají, rány se zvolna zacelují. Zůstávají však stále různosti, různé školy a různé metody.
Dost jsem uvažoval o těchto zjevech, protože se mě osobně často dotýkaly a dotýkají. Někdy by měl člověk takové smiřovací záchvaty a řekl si: Ustoupím tedy úplně, když se nejedná o podstatné věci. Ale to by byl smutný a smrtonosný omyl. Kdybychom škrtli všechny různosti, spory a diskuse, nedostali bychom se dál v mnohých otázkách. Různosti nutí oba tábory co nejhlouběji probádat a co nejdokonaleji propracovat danou otázku, co nejvíce podezdít základ vlastního řešení. Tak jsou všechny spory různých škol a metod a prostředků v Církvi potřebné a plodné.
Jen se musíme naučit nepodezírat, nekaceřovat, neurážet držitele opačných mínění. A tu jsme u nejtěžšího jádra celé věci: Všichni polemisté by si měli mimořádně uvědomovat povinnost lásky a stanovit si a obnovovat si smysl diskuse, totiž lásku hledající porozumění, lásku k pravdě a k lidem, pro které pravdu hledáme. Pravda není ve vzduchoprázdném prostoru. Bůh je jejím průvodcem. Ale tentýž Bůh je i průvodcem lidí. A tu pravdu hledáme právě pro své bližní. Nesmíme hledat pravdu jen pro pravdu, jen pro sebe, nýbrž tak, abychom lépe poznali Pravdu a dokonaleji jí mohli obohatit bližní a přivést je k ní.
Kdo pěstuje diskuze jinak, je pokrytec nebo hrubý, ješitný sobec. A ten také bude vnášet hádky a spory mezi lidi se svými různostmi názorů.
Mimoto si musíme uvědomit, že obyčejně nebo velmi často nositelé různých názorů jsou nositeli jednostejné svatosti, že různé názory vychovaly ke stejné svatosti. Stejné podstatou. Měla různý, odlišný ráz, ale byla to jedna svatost. Ty různé názory jsou totiž nakonec vyváženy stejnými společnými obecnými pravdami, jichž jsou nebo chtějí být výkladem. Podstata byla jimi osvětlena jakoby reflektory s různých stran a teprve po staletích se ukáže, které osvětlení bylo přirozenější, které více osvětlovalo a více pronikalo do hloubky osvětlovaný předmět. U některých růzností se to dozvíme až na věčnosti.
Ani počet přívrženců nerozhoduje, protože některé školy mají více přirozených prostředků, více akademicky či mediálně přiznávané přízně, více výsad, více možností vychovat si své stoupence. Některá řešení jsou lidem přístupnější, více jim vyhovují, jiná zase jsou praktičtější a úspěšnější po stránce snadnějšího namemorování. Ani to není rozhodujícím důkazem pro výlučnou správnost.
Také není zárukou domnělá logická důslednost. Stačí často malá logická chyba, těžko postřehnutelná a proto skoro nikým nepostřežená a takový názor se zdá být skálopevný (marismus, darwinismus). Hledačům pravdy a držitelům tolikrát nepopulárních, potleskem anebo opisováním z knih do knih nepoctívaných názorů zde nezbývá, než dále hledat, čekat a trpělivě hájit a držet svou školu a své mínění.
Budoucnost ukáže, kde byla pravda. Ostatně tady úspěch neznamená všechno. Naším náboženským, duchovním, naukovým životem hýbe Duch svatý a ten působí ne velikostí,' mocností určité školy, nýbrž skutečnou pravdou, kterou hájí, vykládá třeba několik osamělých vykladačů pravdy.
Tak nám nezbývá, nám lidem zastávajícím různé názory, školy a metody než probíhat dále šachtami pravdy, každý svým směrem a každý se snažit vynést na povrch co nejvíce ze svého výtěžku.
Ovšem, to neznamená vyznávat a hájit skepsi anebo agnosticismus, nemožnost dobrat se pravdy. Možnost staleté různosti názorů, metod a škol neplyne z nemožnosti poznat pravdu. Ty různosti se netýkají podstaty pravdy, nýbrž různého jejího výkladu, uplatňování v životě. Týkají se osvětlení, výkladu a upotřebení tajemství, životního postoje k nim.
A tady budou možnosti a různosti do nekonečna a po staletí mohou tu být nejasnosti ve výkladu, v pokusech osvětlení anebo zasazení do života. Ty různosti jen čím dál tím víc osvětlují tajemství s různých stran, nutí k usilovnému sestupování do nich z různých stran.
Proto, ať jsou požehnány různosti, ale zavrženy hádky, protože různosti pomáhají osvětlit pravdu, hádky ji pomáhají zatemňovat osobními nebo řádovými nebo skupinovými zájmy a hledisky.
Po smrti, až odevzdáme své ostatky Božímu rozhodčímu, pak si konečně podáme ruce, usmějeme se na sebe a podáme si ruce — na věky. Když si budeme moci říci: Dobrý boj jsem bojoval, víru zachoval. B.
+++
SVĚT HŘÍCHU
POZNÁ SE
PODLE CHUTÍ NESTŘÍDMÝCH
SCHOPNOSTI
PRO LENOST MU NECHYBÍ
VE VZTAZÍCH
ČISTOTU SI OŠKLIVÍ
Z LAKOTY
BÍDU DRUHÝCH NEVIDÍ
JSA SLEPÝ
DOBRO ČILE ZÁVIDÍ
V PÝŠE SE
S POTĚŠENÍM ZABYDLÍ
HNĚVU SE
STOPROCENTNĚ ZASLÍBÍ
SÁM SOBĚ
KAŽDOU CHYBU PROMÍJÍ
Pavel Kroupa
+++
JAK V MODLITBĚ PŘEDNÁŠET STAROSTI?
Modlitba není příležitostí žádat po Bohu to, co se týká těla (Řím 8,7; Jak 4,3). Modlitba nežádá, co ti má přinést blahobyt, pomoci tvé práci a zajistit úspěch tvým světským nápadům. Ne, modlitba je příležitostí, aby se vlády ujal duch, je to zářivé okénko, jímž už kontempluješ věčný život, k němuž budeš vytržen poté, až se tvé tělo rozpadne v prach a všechna tvá práce a veškerá tvá činnost ustanou navždy. Vše, oč máš na zemi starost, pomíjí - avšak modlitba nikoli. Každá minuta strávená v modlitbě přichází z věčnosti a zase se do ní vrací. Je proto třeba, abys své starosti v modlitbě přednášel z duchovního úhlu pohledu. To znamená, že veškeré tvé hmotné potřeby, činnosti, zodpovědnosti a starosti musíš přednést Bohu v modlitbě, zbavit je smrtelné a pomíjivé podoby, obléci je v podobu Boží a uvést je v soulad s jeho laskavým plánem, takže dojdou posvěcení. V modlitbě nemůžeš žádat, aby se tvá práce dařila, aby tvé záměry dopadly dobře a rozrostly se tak, že by se ti díky nim dostalo světské slávy a dobré pověsti nebo hmotného poklidu a blahobytu. Máš však po Bohu žádat, aby očistil tvé činnosti od ducha egoismu a sebelásky, od toho, co přináší slávu lidskému „já". Máš jej žádat, aby ti do mysli a do srdce vdechl přímost, aby ses ve svém jednání neřídil zlobou, licoměrností, nepoctivostí, podvodem či lží. Máš jej žádat, aby tě obdařil duchovní silou k tomu, aby ses nebál hrozeb, abys neutíkal před nebezpečím, abys nedával přednost jednotlivým osobám a nenaříkal si, když tě potká neúspěch či nespravedlnost. Měl bys jej žádat, aby, tě obdařil schopností vážit si duchovních hodnot nade všechnu činnost či podnět a abys tedy mohl bránit nevinného, spřádat přímý a bezúhonný chvalozpěv, darovat štědře a snažit se zachovat trpělivost a lásku více než kterýkoli hmotný zájem. Matta el-Meskin
+++
SVATÉMU ŠTĚPÁNOVI KRÁLI
(16.8.)
DOBRO VŽDY SLAVÍ ZMRTVÝCHVSTÁNÍ,
JAK SLUNCE BALATONU SVÍTÍ
A JEHO SÍLA NEUTUCHÁ.
JAK VICHŘICE JE SÍLA DUCHA,
JIŽ SVATÝ VOJTĚCH VYPROSIL TI
S VDĚČNOSTÍ PŘI TVÉM BIŘMOVÁNÍ.
VYCHÁZÍ ZÁŘE Z OSTŘIHOMI.
ZA BÍLÉ LODĚ NA DUNAJI
U KRÁLE KRÁLŮ PŘIMLOUVÁŠ SE,
SVĚŘUJEŠ PŘÁNÍ BOŽÍ MATCE.
STOLETÍ CVALEM UBÍHAJÍ,
PO PUSTĚ VÍŘÍ STÁDA KONÍ.
Pavel Kroupa
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
MÉ SRDCE TĚ NASYCUJE
Zastav se uprostřed svého chvatu a shonu uprostřed nástrah a nabídek světa. Zastav se uprostřed překotného letu tvých myšlenek, tužeb, potřeb a přání. Spěchám ti v ústrety, abych tě sám nasytil.
Ani peníze, ani uznání, ani moc a sláva, ani žádná pozemská hodnota, ani ctnost nebo nějaké umění, ani věda nemůže vyplnit tvou duši, nýbrž jedině pravá láska Nejsvětějšího Srdce. To proto, že propast volá k propasti (Ž 42,8).
Láska Nejsvětějšího Srdce se u mě nazývá milost, protože jsem sama vtělená Láska. Bez Mé milosti nemůže být pravá láska. Na cestě tvého života tě, milá duše, může občerstvit a uspokojit jedině Moje milost, v níž se projevuje Moje svrchovaná láska. Kdo Mne miluje, ten Mne má, zmocňuje se Mého Nejsvětějšího Srdce, protože jsem sama Láska. Jestliže se navzájem milujete, zůstává Moje láska ve vás a v tobě dosahuje svého cíle. (1 Jan 4,12.). Nemůžeš být chudý, protože máš Mne, jehož miluješ, takže jsi bohatý, a to označení znamená, že jsi plný Mne, svého Bratra a Spasitele..
Jak můžeš trpět chudobou, když máš v duši Mne, který jsem největší Dobro? Kdo má zlato v pokladně, není bohatý. Zato však kdo má v duši Mne, ten je plný Mne, tedy je bohatý. Proto Mým jménem zaznamenává svatopisec: Bohatství a čest jsou u mne, ustavičný dostatek i spravedlnost. Chodím stezkou spravedlnosti a pěšinami práva, abych dala dědictví těm, kdo Mě milují. Sám naplním jejich pokladnice. (Př. 8. 18, 20-21.),
Jsem nejbohatší z bohatých, rovný v bohatství pouze našemu společnému věčnému Otci v nebi. Jsem však bohatý nejen ve stvořených věcech, nýbrž v sobě samém, totiž v Lásce. Proto jsem nejmilosrdnější. Když chceš zbohatnout a nasytit svůj hlad po bohatství, neobejdeš se bez pravé Lásky Mého Nejsvětějšího Srdce, jež sytí tvou duši, zdokonaluje a úplně jí dostačuje. Komu chybí pravá láska Nejsvětějšího Srdce, i kdyby měl všechno bohatství světa a mimo to moudrost učených, sílu, prostotu, krásu a konečně i všechny ctnosti sestavené filosofy, byl by přece chudým a ubohým, protože by se s nimi nespokojoval, a hledal by stále jiné. Proto Můj miláček zaznamenává o komsi hledajícím pozemské věci: „Říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u Mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl“ (Zj 3,17-18.).
Sleduj Nejsvětější Srdce, Lásku sžírající a stravující, jaké poučení dávám právě tobě, hříšníkovi, když umírám za tvou spásu, abys miloval zlato ohněm zkoušené, jímž se rozumí pravá láska! Vždyť jako zlato předčí všechny ostatní kovy, tak láska jasně vyniká nad všechny ostatní ctnosti.
Toto zlato však musí být rozžhaveno tvou láskou a nanejvýš rozpáleno tvou radostí. Nemůžeš je koupit za haléř ani za korunu,' nýbrž za dobrou vůli, dobrou touhu, dobré vnuknutí, protože nemůžeš koupit nic lepšího ani dražšího nad tuto lásku, máš-li ji. Zavolej k Nejsvětějšímu Srdci, svému nejdobrotivějšímu Pánu, bohatému láskou, že jsi ubohý a bídný, chudý, nahý, slepý. Popros Nejsvětější Srdce s čistým srdcem o toto zlato zkoušené ohněm, to je o Mou Lásku. Hned v planoucí výhni lásky rozžhavím tvou duši, aby se nasytila a ukojila v Srdci, abys obohacen tvou milostí a láskou dospěl do věčného hájemství Mé svrchované Lásky.
+++
PÍSEŇ CIZINCOVA
ZALKÁŠ, NA MOŘE MODRÝ PLÁŠŤ SE ROZPOMENA
SEDMIBOLESTNÉ PANNY MARIE,
TO V KRAJI PRAMENNÉM SVŮJ ÚDĚL NA RAMENA
V SEVŘENÍ MOŘE JINÉHO TI VZÍTI JE.
NA BŘEZÍCH VLNY SVĚTLO NELÁMOU A ZUTY
Z OPÁNKŮ TÍŽE TÉTO BÁRKY NEPLYNOU,
ZA VLNOU VLNA DRAVĚJŠÍ JEN PŘÍBOJ KRUTÝ
OCHRANOU NEJSA SVÍRÁ CIZINOU.
ZA KROVEM KROV OHROŽEN STRMÍ V PROSTOR HOLÝ,
ZA SRDCEM SRDCE VZPÍRÁ SE V TVOU HRÁZ,
K OSUDU OSUD PŘILÉHÁ JAK POLE K POLI:
PODOBEN TVÁŘI ŠTVANÉ KLESÁŠ ZAS A ZAS.
PO DECHU LAČEN LAPÁŠ V POHLEDU LESK SKELNÝ,
Z KOŘENŮ PÁČEN, TRHÁN, ČTVRCEN, DRÁN,
VŠAK KŘIK TVŮJ NEPŘELOŽEN, NEPŘELOŽITELNÝ
SÁM V SOBĚ SLYŠEN STOUPÁ, V SÍLU VYTESÁN.
Jan Zahradníček
+++