ÚNOR 2014

Ročník XX., číslo 2.                                                                                                                           únor 2014

Obsah: Vášnivé usilování o krásný prožitek, B.,Bratr a otec, TB,Krása stvoření, Hranice poslušnosti, Přirozenost působení krásy, Hlásat Ježíše Ukřižovaného, Milosrdná láska Ježíše, Panna Maria Lurdská, Společenský ráz křesťanství, Brněnská akademie duchuchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka - Mystika lásky, JJ.Vícha, Bolest, Zprávy_________________________________________________________________________________________________

VÁŠNIVÉ USILOVÁNÍ O KRÁSNÝ PROŽITEK

Svatý Tomáš se modlí:

Pane, můj Bože,

dej mi, abych nepochyboval ve štěstí

ani v neštěstí,

abych se totiž při úspěchu nevynášel

a v neúspěchu abych nebyl sklíčen.

Ať považuji, pane,

za nicotné všechno pomíjivé

a stane se mi drahé vše, co je věčné.

Ať se mi protiví radost, které je bez tebe,

Ať netoužím po ničem, co je mimo tebe.

Ať mě těší práce pro tebe, pane,

a protiví se mi odpočinek, který je bez tebe.

Pane Bože, dej mi srdce bdělé,

aby je od tebe neodváděla žádná všetečná myšlenka;

dej mi srdce ušlechtilé,

aby je nestrhovala k zemi žádná nedůstojná náklonnost.

Dej mi srdce upřímné,

aby je nesvedl na scestí žádný špatný úmysl

Dej mi srdce pevné,

aby je nezlomilo žádné utrpení.

Dej mi srdce svobodné,

aby je nespoutala žádná náruživost.

Dej mi Pane a Bože můj, rozum, který by tě poznával,

svědomitost, která by tě hledala,

moudrost, která by tě nacházela,

jednání, které by se ti líbilo,

vytrvalost, která tě věrně očekává,

a bezpečnou naději, že nakonec přijdu k tobě.

Dej, abych své časné tresty přijímal jako pokání,

abych s tvou milostí na zemi dobře užíval tvých darů,

a v nebi měl účast na tvých radostech a tvé slávě.

Když se řekne slovo vášeň, lidé si většinou vybaví něco nedůstojného člověka, nebo dokonce až neřestného, jako je náruživost kuřáka, což je třeba jen potlačovat. Jenže skutečnost je úplně jiná. Vášně jsou přirozené a normální projevy smyslové dychtivosti, která v nás vzniká z představy krásy jako něčeho líbivého a ošklivosti jako něčeho odporného, a působí v člověku také přirozené, fyziologické změny.

Je sice pravda, že vášně jsou ve svém základě smyslová vzrušení, avšak u člověka jsou svým uzpůsobením zařízeny tak, aby mohly sloužit rozumu a svobodné vůli.

Lidská duše je tažena svým snahovým napětím. Vášněmi (passio) vzniká jistá trpnost, že jsme přitahování k smyslovým věcem. Ve vášních je skryta mocná životní síla, táhnoucí člověka k předmětům zalíbení. Představa věci vzniká v poznávací schopnosti, v obrazotvornosti, vášeň táhne k věci, v níž chce nalézt naplnění.

Poněvadž je síla vášnivého tíhnutí spojena také s fyziologickou změnou, proto je jasné, že vášně spočívají v dychtivosti smyslů, a ne ve vůli. Vůle je duchovní schopnost, vedoucí k něčemu krásnému. Zatímco vůle má své afekty, vyšší city, tak vášně jsou v nižší fyziologicko-psychické části člověka. Vyšší chtění vůle a její projevy citu jsou duchovní, bez pobouření, jaké působí vášeň. Duchovní odezva, vzbuzená vůlí, jde často proti vášnivé prudkosti. Vůle je schopna vyšších citů podle rozumného soudu.

Někdy může vůle dobrovolně svým chtěním probudit a užít i napětí vášně a může znenáhla ovládat vášnivé projevy výchovou. Dychtivost našich smyslů se dělí na dvě části: jedna je trpnější a znamená pouhý sklon k smyslovému zadostiučinění; druhá je výbojnější a znamená vznětlivost, jejíž projevy mají roznícenou sílu k zajištění a upevnění předmětu záliby nebo k překonání překážek, které se stavějí proti dosažení smyslového zadostiučinění.

Vášně samy o sobě znamenají duševní sílu, které se dá užít k prožitkům krásným nebo ošklivým. Tedy vášně samy nejsou ani krásné, ani ošklivé. Jsou to projevy snažení, jimiž jsme podporováni v činnosti. Vášně se stávají krásnými nebo ošklivými, jsou-li dobrovolně připuštěny. Když je vášeň dobrovolná, a jde-li o krásné jednání, potom vášeň podporuje vznešené umění a krásné prožitky. Vášnivá stránka života má v lidském prožitku krásy převahu, často nezřízeným způsobem. Vášnivost je živelná síla života, které se dá sebevýchovou užít k vypjaté tvůrčí činnosti a k radostnému prožívání krásy.

Vášněmi vzniká trpné tíhnutí k smyslovým věcem. Naše smyslová dychtivost je rozdvojena - jedna je prostým dychtěním po zážitku krásy, druhá prostým odvracením od zážitku ošklivosti. Jenže se tato naše smyslová dychtivost může stupňovat, pokud se nám postaví nějaké překážky do cesty k dosažení zážitku krásy nebo v odvracení zážitku ošklivosti. Takže druhá vlastnost našeho smyslového dychtění je to, že se dovede rozehnat proti překážkám.

Naše prožívání krásy a také tvoření krásného díla je silně prostoupeno vášněmi. Proto je třeba si ujasnit skladbu našich vášní.

Vcelku rozlišujeme jedenáct vášní. Deset je jich v opozicích, a jedenáctá nemá protějšek. V prosté smyslové dychtivosti se dá rozlišit: LÁSKA oproti NENÁVISTI, TOUHA oproti ODPORU, RADOST oproti SMUTKU, v roznícené smyslové dychtivosti rozlišujeme: NADĚJI oproti ZOUFALSTVÍ, ODVAHA oproti STRACHU, a konečně HNĚV.

Prožitek krásy se ve svém plném rozmachu neobejde bez vášní. Užívá vášní ke zrychlení a prohloubení svého rozmachu, aby s větší pronikavostí a vzmachem odstraňoval to, co se staví mezi člověka a jeho přiblížení se k  čisté Kráse. Vášeň však nemá být nezřízená. Nemá ve svém základě vymykat se rozumu. Naopak právě pomocí vášně se může projevit síla lidského rozumu a jeho působnost, když dokáže ovládnout tolik prudkých a výbojných sil, jaké přinášejí lidské vzněty.

Základní vášně jsou tedy vášně prosté smyslové dychtivosti. Ty nás podněcují k tomu, abychom zakoušeli krásu. Proto základní vášeň je LÁSKA.

Michelangelo říká:

Čím víc ten život mezi prsty fičí,

tím víc mě Láska ničí

a úlevy v tom není,

jak jsem si myslil dlouhou řadu let.

Duše, jež strachy křičí

jako člověk na mučení,

lká, že ji srážím do tmy věčných běd.

A já se uprostřed

těch hrůz a svodů zmítám jako vích:

chci vždy to lepší z nich

a sahám po horším v témž okamžiku;

tak dobré rady láme moc zlých zvyků!

Podle toho, jaká je láska - tato naše výchozí vášeň, tak bude krásně utvářen náš duchovní život. V duchovním životě záleží hodně na tom, abychom si zvolili za ústřední předmět lásky tu bytost, která je nejkrásnější, a tedy i nejskutečnější, a tou je Bůh. Jedině Bůh čili svrchovaná Krása odpovídá lidské důstojnosti.

Síla vášně napomáhá k tomu, aby lidské úkony byly vypjaté v provádění úkolů a ve snaze po dosažení životních cílů, k nimž lidská činnost míří. Ošklivost zabraňuje činnosti, takže nemůže dospět k svému určeni. Proto se odvracíme od ošklivosti.

Z tohoto nutného a přirozeného vztahu smyslového snažení o prožitek krásy a o vyhnutí se prožitku ošklivosti se dají vášnivé projevy dělit.

LÁSKA vzniká v dychtivosti smyslů, totiž v dychtivosti ze vztahu ke smyslové kráse.

Známý floreťan píše:

Čím více prchají dny, jež mi zbyly

do konce toho žití,

tím víc se ve mně nítí

nakrátko oheň a s ním žal a vzlyk:

bez Tebe nemám síly

zlomit v té chvilce starý, špatný zvyk.

A přec, Lásko, dík:

jestli Tě nenasytí

ani žár, v němž se taví i sám kámen,

natož pak srdce v těle,

aspoň je už ten plamen,

ten skrytý oheň brzy spálí celé!

Nač bych si stýskal déle:

když nedovedu Tvými šípy žít,

mrtvému přece popřeješ snad klid.

Pokud je prožitek krásy přítomný, vzniká RADOST, je-li prožitek krásy vzdálený, vzniká TOUHA.

Z poměru k prožitku ošklivosti se rodí NENÁVIST.

Z poměru k vzdálenému ošklivému zážitku vzniká ODPOR.

Přítomný prožitek ošklivosti plodí SMUTEK.

V dychtivosti ve vznětlivosti je předmětem nesnadno dosažitelný prožitek krásy; je-li prožitek krásy nepřítomný, ale dosažitelný, vzniká NADĚJE.

Je-li prožitek krásy nepřítomný, ba i nedosažitelný, vzniká ZOUFALSTVÍ.

Michelangelo to zná, když píše::

Běda, ach běda,

jak mě ošálily

mé prchající dny a zrcadlo,

jež nelže očím, které zrcadlí!

Tak skončí ten, kdo příliš otálí,

kdo jako já zde promarní svou chvíli

a shledá, že ho stáří přepadlo!

Leč nemám sil se chystat na to zlo,

kát se a radit s blízkou smrtí, žel:

sám sobě nepřítel

jen marně pláči, marně vzdychám vždy:

ztracený čas je škoda nad škody.

 

Běda, ach běda, a když hledím zpátky

do zašlých časů, nenacházím tam

jediný den, co vskutku patřil mně.

Ty marné touhy, klamné naděje

mi pláčem, vzdechy, milostnými zmatky -

vždyť já už všecky lidské city znám -

bránily stále, teď to vidím sám,

dostat se k pravdě blíž,

a tak tu hynu již:

neboť já zmarnil ten svůj krátký čas,

a žít zde déle, zmarnil bych jej zas.

 

Běda, jdu znaven k neznámému cíli,

z něhož mám strach a jejž mi zjevujeten prchlý čas, ač oči zavírám.

Teď, když se mění slupka, kterou mám,

duše a smrt mi společně co chvíli

dávají důkaz, jak to se mnou je,

a nemýlím-li se -

ó kéž to omyl jest -

čeká mě věčný trest,

že jsem zlo páchal, ač jsem dobro znal,

a nevím, Bože, več bych doufal dál.

Vůči těžko překonatelné ošklivé zkušenosti se rodí ODVAHA.

Z nepřekonatelného zážitku ošklivostí se rodí STRACH.

Dolehne-li na někoho těžko zdolatelná zkušenost ošklivosti, ale člověk jí nepodlehne, vzniká HNĚV; podlehne-li však takovému zážitku ošklivosti, vzniká SMUTEK.

První vášnivé projevy jsou vášně dychtící části, jimiž tíhne člověk k prožívání smyslové krásy; teprve setká-li se s obtížemi, vzniká a probouzí se silnější vznětlivost. Po dosažení vytouženého zážitku krásy, čili po průběhu obojího druhu vášní, končí celý postup buď radostí nebo smutkem. Celé chvění vášnivosti má svou konečnou odezvu buď v radosti nebo ve smutku. Vášnivé zabarvení lidského jednání působí nejen vypjatost činu, nýbrž i nezřízenost jednání, zvláště nejsou-li vášně vychovány a ovládány. TB

+++

KDYBYCH

V TEBE NEVĚŘILA

KRÁSO KŘIŽOVANÁ

KDYBYS MI NEROZRYLA SRDCE KŘÍŽEM KRÁŽ

KDYBY SLZY POZBAVENÉ ROMANTIKY

NEBYLY TAK SKUTEČNÉ JAK STUDENÉ HVĚZDY

NA KTERÉ DÍVÁŠ SE BEZ OTÁZEK

KDYŽ STAČÍ TI JEN ČÍST

V JEJICH LESKU ROZEVLÁTÉM

JAK VE VĚTRU ČECHRAJÍCÍM

VLASY TVÝCH STARÝCH

I NOVÝCH LÁSEK

NA CHVÍLI BUDEŠ KRÁSOU PŘIPOUTÁN

JEDINÝM STÉBLEM TRÁVY

POD NEBEM TĚŽCE OLOVĚNÝM

POLOŽÍ TI OTÁZKU

VSADÍŠ VŠECHNO NA LÁSKU

J.E.Lopourová

+++

Bratr a otec

Bratr marnotratného syna se pohoršuje nad odpouštějící a tak velkolepě královsky odpouštějící láskou Otcovou. Abys uměl takhle odpouštět, rozevři své srdce dokořán otcovskou velikostí. Nepoměřuj své bratry svou vlastní věrností a svatostí, nýbrž velikostí lásky, která vidí v nich ne hříchy, jichž potrestání si žádá žabařská dokonalost lidí, sledujících jen svou věrnost a zrádnost druhých, nýbrž velikost jejich Božího synovství, velikost jejich potřebnosti, velikost jejich bídy, velikost Boží lásky, kterou byli zrozeni k věčnému štěstí ve věčném životě. Nezapomínej, že také ty se musíš stát otcem, který se chvěje o každé své dítě. Nemáš zůstávat jen bratrem, který snadno vidí v chybujícím spravedlivě odvrženého, z cesty uklizeného soupeře, obchodnicky konkurenta! Zploď bratra v srdci otevřeném Boží láskou a Boží lásce ke všem! Zploď svého bratra v mukách Páně, které učiníš svými, a hned budeš mít srdce zaplavené pokojem, zahoříš a budeš dále a stále planout nenasytnou touhou — dej mi syny, nebo zahynu.

Až pochopíš velikost bratří v Boží lásce, tak se zachvěješ úzkostí o ně a nebudeš přísný na navrátilce, jak dovedou být bratří. Většina pádů bez dobrého konce, útěků ztracenců byla zaviněna tím, že Boží děti nedovedly přestat být jen bratřími a stát se také otci, jak Pavel stále plodil v bolesti a úzkosti své křesťany jako svoje děti. Bratrská láska zůstává obyčejně jen láskou shovívavou, kdežto otcovská láska je láska odvažující se všeho, láska vynalézavá, která dovede i po nejstrašnějších katastrofách vdechnout znovu jiskru života.

Kdo získá bratra pro Boha, pro nový život, ten se stává jeho duchovním otcem. K tomu, abychom všechno učinili pro tento úkol, je třeba mít pečlivý, starostlivý vztah ke svému bližnímu jako k tomu, jemuž máme vrátit, zachovat, rozmnožit jeho nejvlastnější život. B.

+++

SVATÝ SIMEON

JAK JEN ŘÍCT

NĚŽNÉ MATCE NEVINNÉ

JAK TO ŘÍCT

ŽE MEČ DUŠÍ PRONIKNE

AŽ ZAZNÍ

V PŘEDKŘÍŽOVÉ HOSTINĚ

TA SLOVA

O CHLEBU A O VÍNĚ

NA PRAHU

UTRPENÍ ZA JINÉ

VŠAK I SMRT

BOŽÍ MOCÍ POMINE

TEĎ SPÁSA

JE V NÁRUČI MATČINĚ

CHVÁLÍM TĚ

NUNC DIMITTIS DOMINE

Pavel Kroupa

+++

KRÁSA STVOŘENÍ

Objektivní činitel našeho prožitku krásy je něco krásného nezávislého na našem prožívání. To zde opravdu je. To samo však nestačí k uskutečnění krásného prožitku. K tomu, aby to, co bylo přímo postřehnuto, vzbudilo krásný prožitek, musí to být napřed vnímáno a poznáno a někam myšlenkově zařazeno.

Bůh stvořil všechny věci krásné, neboť je stvořil dobré, a jako dobré je sám poznal a uznal. Za jistých okolností může původní krása každého stvoření jasněji vyniknout. Krása se shoduje s dokonalostí věci nebo díla. V krásném prožitku jde o tvar zobrazený v smyslovém poznání a pochopený rozumovým poznáním. V tomto zobrazení tvaru může lidská mysl odhalit mnoho nového světla a nové životnosti v napětí a směřování k dokonalejšímu tvaru jako cíli - stálý vlastní podnět k nevyčerpatelné dokonalosti, různé pro každý druh skutečnosti a pro každého jedince.

Ošklivost naopak nemá základ ve skutečnosti, nýbrž v jejím nedostatku. Neexistuje žádná stvořená věc, která by byla sama o sobě ošklivá. Ošklivost jí může připadnout z nedostatku vzhledem k jiným věcem, nebo vzhledem k člověku, který ji chápe. I ve stvořených věcech je větší nebo menší krása kvůli většímu nebo menšímu uskutečnění jejich možnosti, a to i nezávisle na úvaze našeho rozumu, který ji dovede srovnávat s ideálem.

Vznik záliby v kráse a touhy po krásném prožitku je člověku dán jeho přirozeným založením. Je podstatný rozdíl mezi člověkem, schopným poznávat krásu, a mezi tvory, které toho schopny nejsou. Člověk má schopnost vnímat a přijímat do sebe tvary jiných bytostí. Lidská mysl si o krásné věci, vnímané pomocí smyslů, utváří ideální obraz a typ, které si upřesňuje zkušenostmi a přemýšlením.

Každá věc přirozeně směřuje k vlastní dokonalosti a úplnosti. V člověku nabývá toto směřování zvláštního rázu podle jeho rozumového poznání a také dle zaměření k prožívání krásy. Projevuje se v něm nejen bytostné směřování tvora, nýbrž také cílevědomé zaměření k dosažení dokonalosti. Toto směřování k poznané kráse se přirozeně projevuje vášněmi, hlavně láskou a touhou. Člověk miluje prožívání krásy.

Každá věc i každé dění mohou krásně působit. Krásné působení činí z věci, které se týká, krásnou skutečnost bez jakéhokoli dalšího zařazení.

Často se to projevuje jako prchavý záblesk přebíhající po věcech, třeba jako západ slunce na chvíli ozařujícího tlumenou červení od obzoru celou krajinu. Rozsah všech stvořených krásných věcí je větší než rozsah krásného umění. V umění stojí krásné působení na prvním místě, kdežto mimo umění je to podružné. Ustálení krásného působení je přirozeně základem toho, co se hodnotí jako normální

Nadpřirozeným duchovním základem krásného působení, krásné věci i normy krásy stvoření je nezávisle na lidském hodnocení – Bůh, který uděluje svému tvorstvu nějaký podíl na své čisté Kráse. V tomto svém duchovním základě se krásné působení, krása věci a norma krásy nemění.

+++

DÍVCE DOROTĚ

(6.2.)

DOHRANÁ DRAMATA DÁVNÁ

DOŽÍNKY DRSNÝCH DĚJSTVÍ

DOBY DIOKLECIÁNA

DODNES DUSOTEM DĚSÍ

 

DOUTNAJÍ DOSUD DO DĚNÍ

DŘÍMOTY DORÁŽEJÍ

DŮVĚROU DUŠE DECENTNÍ

DOHLÉDLAS DO DNA DĚJIN

 

DOSTÁLAS DÁLCE DYCHTÍCÍ

DOZRÁLO DÍKŮVZDÁNÍ

DUCH DOBRA DÁ DÍL DĚDICTVÍ

DO DRAHÝCH DÍVČÍCH DLANÍ

Pavel Kroupa

+++

HRANICE POSLUŠNOSTI

Nic se nemá přehánět. Nesmíme přehnat ani poslušnost, dokonce ani řeholní poslušnost. Všechno je třeba ponechat na svém místě. Řád života je takový, že základní ctností je láska. Jako se pokora bez lásky hrbatí, tak se poslušnost bez lásky zvrhá v poslušná hlášení potměšilého Švejka. Teprve láska dává poslušnosti a ostatním ctnostem nadpřirozený smysl a posvěcení. Uděluje jim absolutnost, evangelickou absolutnost, která zase plyne z pevné víry.

K tomu, abych mohl dokonale poslouchat a ne pouze mechanicky slepou poslušností naplnit vůli toho, který je postaven, aby spravoval a řídil obecné blaho, společné dobro, a jehož tedy musím poslouchat jako Bohem ustanovenou autoritu k uskutečňování onoho obecného blaha, potřebuji právě nadpřirozenou poslušnost. Tato vidí Božího zástupce předně v představeném, ať se jedná o představeného jakékoliv společnosti, a proto poslouchá Božího zástupce z lásky k Bohu. Je to láska, která oživuje samu poslušnost. Ve vůli představeného miluje vůli Boží.

Vůle je vlastní projev rozumné bytosti. Proto láska k Bohu znamená lásku k Boží vůli a proto jeho naplnění.

Řeholní poslušnost pak dokonale odevzdává člověkovu vůli projevené Boží vůli skrze řádové představené, takže skoro každý krok je řízen touto Boží vůlí. Je to vznešené, protože každý krok je pak nadpřirozený a posvěcený, a stává se obětním skutkem. Je to také neobyčejně bezpečné, protože všechno je v životě přesně stanoveno jako vůle Boží. Je to však také dost nebezpečné, protože tu všechno zprostředkovává nějaký člověk, přirozeně podléhající lidským slabostem. Ježto je třeba více poslouchat Boha než člověka, proto je to těžké.

Ještě těžší je hledat největší svobodu podle sebe, totiž v sebeprojevování a sebeurčování, jež sice člověka nebezpečně ohrožuje, ale zároveň také velice naplňuje a těší, poskytuje mu zkušenost vlastní velikosti.

Člověk se rozhodně brání, aby nebyl bytostí řízenou jen zvenčí, aby prostě nebyl znásilňován či jak se říkává manipulován. To je obtížné a bolestné kvůli porušenosti lidské přirozenosti dědičným hříchem, která bouří v naší bytosti onen sklon k sebeuplatnění, svémocnosti. Obzvlášť obtížné je to v oblasti umění, kde si autor může snadno připadat jako sám Stvořitel. A přesto je třeba pro Ježíše Krista vydat se i do těch nejvíce spletitých uliček a zákoutí soudobého umění, jakým se honosí nepřátelé Boží. Tak italský učitel estetiky Umberto Eco ve službách nepřátel Ježíše Krista a jeho Církve vnesl do románové praxe literární koláž výpůjčkami z děl různých jím znevažovaných postav, jako byl třeba svatý Tomáš Akvinský. Výsledkem byly romány jako Jméno růže a jiné paskvily. Křesťané byli pohoršeni, ale většinou se na víc nezmohli. Tak si Eco začal troufat víc a více k radosti svých chlebodárců, až si těch protikřesťanských výpadů pod nálepkou umělecké licence přestali křesťané všímat. Dnes je způsob kolážové tvorby běžně uznávaný, aspoň u Eca.

Nikos Kazantzakis zase svým Posledním pokušením Ježíše Krista uvedl do románového podání života Páně subjektivní prožitek soudobého křesťana jako dalšího Krista, avšak při setření rozdílu mezi Bohem a člověkem. To byla ovšem zásadní chyba. Tím vyvedl mnohé křesťany z míry tak, že se uchýlili k protestům. I kdyby k tomu setření rozdílu mezi Bohem a člověkem nedocházelo, přesto kdekoli se mezi Božími dětmi vynořuje další Kristus, tam kráčí temnou nocí. Ve vnitřním prožívání u něho mizí zřetelný rozdíl mezi Otcem nebeským, Synem Božím a Duchem Svatým, protože je pouze jeden Bůh, který se osobně chová otcovsky, bratrsky (v Ježíši Kristu) i přátelsky (v Duchu svatém). I když Kazantzakis už podle svého úvodu k svému dílu sledoval místo života Ježíše Krista spíše svou vlastní uměleckou výpověď, totiž to, co by on – Kazantzakis jako další Kristus dělal na místě Ježíše Krista, přesto mnohé zmátl tím, že nazval toto dílo Posledním pokušením Ježíše Krista. To proto, že nás nespasí žádné jiné jméno než jméno Ježíšovo, a v případě života Ježíše Nazaretského je bezvýhradně závazné, co o něm uvádí Písmo svaté, a kdokoli by změnil jediné písmeno, nedojde spásy. Nikdo už nemůže být dalším Ježíšem, ale každý jsme povoláni být s pomocí Boží dalším Kristem, tedy Spasitelem či aspoň spoluspasitelem jako jím je především Panna Maria.

Místo znechuceného odvracení se a zahořklých kritik se otevírá cesta pro kroky k posvěcení také těchto míst, které by jinak zůstaly temné, bez pravého světla Kristova. Takový duchovní boj není snadný a zdá se narážet na lidskou poslušnost vůči představeným. Hlas ulice vás pošpiní svým blátem. Tak se kdysi pokusil Otec Lagrange z jeruzalémské biblické školy zabojovat proti modernistickým vykladačům Božího Slova právě jejich prostředky. Měl potíže s poslušností vůči představenému, zejména, když se na něho v médiích spustil příval obvinění z plagiátorství a čelil útokům akademického terorismu, ba i hrozbě exkomunikace z Církve. Otec Lagrange však vytrval tak, jako kdysi vytrval svatý Tomáš Akvinský, který opouštěl svět v exkomunikaci pařížského arcibiskupa. Dneska se otevírají velké možnosti k vnesení Kristova světla zejména do osobitě tvůrčího podání života nového Krista, avšak ne tak, že by si člověk pyšně osoboval božství, nýbrž tak, že samo božství proměňuje vykoupeného člověka v dalšího Krista. Pro Boží Slovo a Ježíše Krista se musíme odvážit všeho. TB

+++

PŘIROZENOST PŮSOBENÍ KRÁSY

Potřeba výrazu našeho nitra navenek je obecně lidská. Napodobujeme tak Stvořitele, projevujícího svou vnitřní čistou Krásu navenek v poměrné kráse stvoření. Vždy a všude, už jako dítě vydává člověk ze sebe tvary - jednou je to říkanka opakovaných slov, jindy tanec, zpěv, značka či obraz. Povstávají z nutkání tvořivého hnutí, z potřeby projevit své nitro, představit se sám sobě, vytvořit něco. Je to výraz niterného napětí. Snahu tvořit dělí od ostatní výrazové činnosti především úsilí vytvořit něco nového, tedy neopakovat a nenapodobovat. Nespokojuje se s účelnou úpravou stvořených věcí, nýbrž se chce projevit umocněně. Snaží se vyslovit skrytý obsah. Hodlá vyjádřit svou osobitě lidskou hodnotu a dobrat se tak nového stavu. Takto vzniklý tvar je životně spojen s lidským nitrem. Novost spočívá v prožití, v osobní hodnotě námětu pro tvůrce. Zdůrazněná novost se vztahuje ve chvíli zrodu jen k autorovi, k jeho úsilí zjevit se tvořivě sám sobě, přesahovat svoje tělesné omezení, osvojit si cizí a zároveň vydat své. Výsledek může ostatním připadat jako opakování věcí už známých. Tak se na různých místech světa objevují podobné ornamenty. Všechny pocházejí od člověka. Člověk se ve své přirozenosti a náklonnostech nemění. Nezávislost na okolním stvoření je pouze vnitřní. Člověk nikdy nemůže docela vystoupit ze sebe. Nejsmělejší obrazotvornost nevzdaluje člověka zemi. Nevytvoří tvary, které by popíraly daný základ, ze kterého všechno přirozeně roste. Vytoužené vidiny, vysněné během staletí, patří vždy člověku uprostřed okolního stvoření. Jsou důsledkem ducha a smyslů zakotvených ve světě. Proto se tvůrčí výraz pohybuje v tvarech, vyrůstajících z duchového a tělesného uzpůsobení. Tvůrčí výraz je vymezován lidskými možnostmi a schopnostmi.

Umění je lidská věc. Neobrací se ani výhradně k duchu, ani výhradně k tělu, nýbrž k duchu prostřednictvím těla. Tak zabírá celého člověka. Nevyjadřuje pouze vnější věci, nýbrž také člověka, a to nejen jeho vnější tvářnost, ale také jeho vnitřní život.

Krása se u člověka projevuje především bezprostředně - v postavě, ve výrazu tváře, v chůzi aj. Jako je soulad a proporce přímým důsledkem lidské postavy, tak vyvěrá i přirozené rozšíření těla pohybem - totiž rytmus - z lidského tepu, dechu, kroku a mluvy. Vnější projev odpovídá napětí, jež se promítá navenek.

Lidské tělo je především obrazem duše. V tom spočívá jeho největší krása. To, co obdivujeme krásného na lidském těle, je vnitřní plamen, který jakoby tělo průsvitně osvětloval.

Muž dokáže svým výrazným obličejem, svou silou, svými svaly či svou obratností vzbuzovat dojem ráznosti a průbojnosti, avšak co ženě schází na výraznosti, vyrovnává se její ladností, zaobleností tělesných proporcí, jemností a uhlazeností obličeje.

Přitom nejde jen o plastické přednosti, nýbrž k tomu přistupuje jemnější a přece rozhodnější zabarvení, tedy také malebné krásno.

Sochař Auguste Rodin o tom píše, že muž může být stejně bledý nebo rudý ve tváři a na těle, zatímco u ženy sledujeme odstíny a máme druhou vlastnost krásy, ne sice jedinou, ale podporující. Také pleť je u ženy hladší, a má tím o další krásnou vlastnost více. Okolnost, že se ženská krása snáze poruší, neboť výraznost se neporuší tak snadno jako soulad, nasvědčuje úplnější přiměřenosti ženy krásných tvarům. Ženská krása se rychle mění. Přirovnání, že žena je jako krajina, která se stále mění podle denního světla, je téměř správné. Pravé mládí, doba panenské vyspělosti, kdy se ženské tělo vypíná ve své štíhlé, hrdé kráse, jakoby se obávalo lásky a zároveň po ní volalo, ta doba často trvá pouze krátce. Už panenskou únavnou touhou a horečnou vášnivostí mládí se povolují napjatá tkaniva a linie tahů pozbývají pevnosti. Z dívky se stává žena: je to jiný druh krásy, avšak méně čisté.

Ve vnějších rysech člověka se jeho bytostné dobro váže s krásou. Mravní dobrota člověka se navenek projevuje krásně. Tento projev je ovšem nedokonalý kvůli nepoddajnosti těla.

Rozsáhlou oblast vzniku krásných situací tvoří vztahy mezi lidmi. Jsou založeny na poměrech, které vyplývají ze společenského styku. Právě jimi se tento styk uskutečňuje. Běžným typem situací je zejména setkání.

Dobré chování je skutečnost s výrazně krásným účinkem, třebaže jeho vlastní účel je jiný. Už samotná slova „postoj“ a „strojenost“ nasvědčují, že krásné působení je v člověku zakořeněno. Každý lidský úkon i jeho výsledek mají krásný dopad. Nitro prosvítá navenek a dává se poznat prostřednictvím zevnějšku tak, že vnějšek poukazuje od sebe k vnitřku. Tělesné stavy do značné míry odpovídají stavům duševního života. Umělci, schopní dušezpytného portrétu, to dokládají. Tak Tolstoj uvádí v Anně Kareninové, že má-li se lidská „tvář proměnit, pak hrůza a rozčilení musí ustoupit tiché, vážné a klidné pozornosti.“ Chůze a pohyby těla toho také mnoho prozrazují. Chůze sobeckého či příliš ctižádostivého člověka je poněkud nejistá, ostražitá. Příliš upíná svou pozornost na pohyby těla, aby se nedopustil nějakého neočekávaného a neupraveného pohybu, jež by mu mohl ubrat na jeho důležitosti a vážnosti. To činí jeho pohyby křečovitými, trhavými, nesouvislými a prudkými. Samy prudké a trhavé pohyby vypovídají o vypjatém sebevědomí. Pozornost upjatá na pohyby zasahuje rušivě do jejich průběhu.

Tak je tomu do značné míry i s očima u člověka, žijícího v úzkosti a obavách, v přehnané, sobecké starosti. Natalie Sarrautová uvádí v Portrétu neznámého: „... oči jí z ničeho nic začaly běhat jako magnetická střelka, která se na cíferníku prudce rozechvěje. Koutky úst se lehce zkřivily, jakoby je stáhla křeč. Cítil jsem, že by se nejraději vztyčila a zasáhla, aby se cosi nestalo, aby to zastavila... V lidské bytosti spočívá síla, která směřuje ven, chce vyzařovat, přeměňovat se, zvěcňovat se, aby mohla dostoupit své nejvyšší působnosti. Člověk žijící v nejistotě a úzkosti, vyzařuje sílu, která se nemá v čem vstřebat a tak se vrací zpátky k němu a pomalu se v něm hromadí jako v údech nemocného, trpícího vodnatelností. Neurčitě ji kdesi uvnitř cítí, jak tíží, tlačí, jak to v něm tupě škube.“

Zvíře, které se chvěje strachem v bezprostředním nebezpečí, ale o své budoucí smrti neví, má oči upřeny nehybně do neznáma. Člověka naopak provází vědomí budoucí smrti během jeho života stále. Lidská důstojnost mu zakazuje zavírat oči před touto skutečností. Pokud je člověk ztotožněn se smrtelností svého těla, tak si nepočíná jako by měl žít věčně. To se projevuje i v mírnosti, uhlazenosti, vyrovnanosti a rozvážnosti jeho počínání. Přitom je jednotlivec tím ohroženější, když ostražitě jako šelma a ustrašeně neobhlíží své okolí a neuchyluje se k prudkým výbojům. Pohyby rukou, úst a vůbec celého těla osob, pyšně se snažících vyvyšovat sebe nad ostatní i nad Boha, a jejich postoje a chování jsou takové, jako u lidí, domnívajících se, že jsou sami, že se v jejich okolí nenachází žádná bytost. Tak v antickém Řecku byla polidšťovaná božstva zpodobována jako bytosti, které setrvávají na odlehlých místech, v obydlích tiché a posvátné bázně. Vše, co je jim vlastní - roucha nebo i vlasy - splývá v klidu v záhybech, a tedy není hříčkou jejich okolí. Okázale důstojný klid jejich těla je však pouze strojený. Podíváme-li na jedince, který sebevědomým postojem, vyjadřováním a jednáním popírá svou pomíjivost, tak vidíme, že navenek stavěná sebejistota a majestátní klid jsou plné neklidu, záchvěvů a drobných trhavých pohybů. To při soustředěném pohledu odhalí, že rysy jeho tváře jsou vlastně vymezeny velmi stroze a dost ošklivě. Emil Zola popisuje takové psychologicko-fyziologické vlastnosti hříšníka v románu Břicho Paříže: „...prohlížela si tři muže od hlavy k patě, patrně ve snaze, že vyčte jejich tajemství i z toho, jak čekají, aby už byla pryč. Cítila, že je vyrušuje. To ji činilo hranatější a ještě kyselejší.“ Takový člověk je všude jako rozervanec a proletář bez domova. Pociťuje sám sebe jako nositele neuspořádaných pohybů - není pevný, je roztržitý, nepokojný. Hluboce dušezpytným způsobem to vykresluje John Milton ve Ztraceném ráji:

...když mluví, tmí se

ve tváři, hněvem, závistí a zoufáním,

třikrát změněné, což jeho strojený

škaredí obličej a zrazen je,

jestliže naň které oko spatří...“ (IV/l63)

Náš lidský život je ohraničen smrtí, ale nikoli až ve chvíli umírání, protože smrt je rámcem celého průběhu lidského života. Zabarvuje celý jeho obsah i každý okamžik: Fénelon píše v Příhodách Télemachových: „...Vztek byl zobrazen v její umírající tváři. Všecka její krása zmizela, potrhané oči v hlavě sem a tam se koulely a vysílaly divoké pohledy. Křeče pohybovaly jejími rty a ústa se strašně rozevřela. Celá její tvář byla svraštělá a pohybovala se stočená hnusnými posunky.“

Jak se bránit tomu že náš život obkličuje smrt, prostě stárnutí? Nejlepší obranu proti stárnutí budují lidé tvořiví, jejichž tvůrčí síla se zachovává až do pozdního věku. Nemusí to být jen výtvarník, ale každý člověk si třeba zpívá popěvek, poskočí si, pohybuje se skoro roztančeně. Rozhojňuje-li člověk vlastní tvořivostí říši krásy, tak tím rozmnožuje říši života.

Umění je obranou proti času. Čím čistší je projev trvalosti krásného díla, tím více je popřeno pomíjivé jak v díle, tak i v tom, kdo tuto krásnou věc prožívá. Samotný život je totiž uměním. Jeho cíl neleží v tom či onom zvláštním výkonu, nýbrž v samém prožitku. Erich Fromm uvádí, že v umění života je člověk obojím: je umělcem a současně předmětem svého umění. Dostojevskij popisuje v románu Ponížení a uražení, že pohled pokojně a dobře žijícího člověka „září takovou pravdivostí, jeho obličej je tak radostný, tak poctivý, tak veselý, že není možno mu nevěřit.“ Pevnost a jistota se projevuje už v jeho chůzi: „...jeho tělo se s nezvyklou vážností pohybuje kupředu. Duchovní energie zachycuje jeho slabé tělo a unáší je sebou, jakoby nebylo břímě...“ Nathaniel Hawthorne píše v románu Šarlatové písmeno...v jeho tváři se zračí omlazující láska...“ Naproti tomu „nenávist, sobectví a pomstychtivost se“ podle Balzaca v románu Šuani „odrážejí ve vzdorovitém gestu, úsečnosti a výrazu tváře, poznamenané nezkrotně chladným odhodláním.“

Také severský spisovatel Gulbransen zaznamenává, že „nenávist proměnila tvář onoho muže v železo. On, jenž byl tak světlé pleti, a jenž po všechny dřívější časy měl tak světlou odvahu mládí, a dovedl se smát očima, které jen zářily radostí, on měl nyní železnou tvář, uzavřel se a ztvrdl...(T.Gulbransen - Věčně zpívají lesy, I/1)

Ariosto píše v Zuřivém Rolandovi:

„...v rozpacích tvář schovává,

pak zapírat jme se slovem mdlým...“(V/86)

Stejná osoba totiž užívá za různých příležitostí a dle nálady různé síly hlasu a různých stupňů melodického přízvuku. Balzac uvádí, v románu Sestřenice Běta, že „paní Hulotová pohlédla na muže s výrazem naděje, která tak rychle pozměnila její fyziognomii.“

Kollár to básnicky líčí v Slávy dcera

„„...naděje a radost v tváři její

jako ranná rosa u růže

spanile se skvějí...“ (I/20)

Naopak zvrácenost vnitřního života se samovolně značnou měrou projevuje navenek: R.L.Stevenson píše v Podivuhodném příběhu Dr.Jekylla a pana Hyda: „...Vrhl na mne pohled tak ošklivý, až mi po těle vyrazil pot, jako bych byl uřícený. Stalo se cosi podivného. Ten člověk mne na první pohled odpuzoval.“

Ariosto uvádí v Zuřivém Rolandovi... Divé hněvy čelo jemu vraští...(V/21.)

Balzac píše v románu César Birotteau, že „zabředne-li muž do bahna výstředností, musí jeho tvář být na některém místě znečištěna bahnem. Na místo toho čistého jasu, který září pode tkání mužů střídmých a dodává jim květu zdraví, stává se u něho patrnou nečistota krve...“

Už Písmo svaté připomíná, že když „...se Kain rozlítil, opadla tvář jeho....“, (Gn 4,5, kral. překl.)

John Milton zase píše:„...jeho obličej

zkormoucený byl i znepodobený

nebylo té lásky v jich pohledu,

nýbrž vina zjevná, stud a nepokoj,

záští, urputnost a nenávist a hněv

zoufalství a podvod...“ (Ztracený ráj, X/l28-l35)

Shakespeare uvádí,. že něčí „nepokoj je důvod, že se mračí...(Julius Caesar, přel.E.Saudek, I/2.

Ariosto píše v Zuřivém Rolandovi:

„...V tváři číst bídu

i strach, jenž v bledé líce se jim vrývá,

zříti, nejeden že prchá a se chvěje,

a jiný němý dál jde bez naděje...“ (XIV/35)

Osobitého výrazu dodává podle Emersona obličeji zvláště zrak :“...Okem možno pohrozit jako nabitou a pozvednutou ručnicí nebo potupit jako zasyčením nebo kopnutím. Avšak proti tomu možno paprskem přívětivosti uvést srdce v radostný poskok“, „...neboť má-li člověk v sobě jakousi poezii, pak tato proniká na povrch i jinými ventily, než je psaní...(Životospráva)

„...Co naše srdce cítí,

to nám všem v oku svítí...“ (P.J.Šafařík - Básnické spisy)

Oči milující ženy září leskem, takže se její obličej jeví krásným. Tentýž výraz mají všechny ženy, úsměv na rtech a záři v očích, jak se obrací k mužům. Všechny oslňují tou krásou, která se zračí i ve tváři ošklivé, leč milující ženy...“ (H.de Balzac - Otec Goirot)

...Ve všech očích, naslouchajících těch statečných rytířů kol trůnu,

již tam v řadách stáli, jasnou úctu plát

zřel jsem jako rosnou hvězdu úsvitu

a věrnost k velikému králi jich,

a čistou lásku s leskem vítězství,

a slávu získanou,a napořád,

jež ještě získávána býti má...(A.Tennyson -Královské idyly)

Z očí sobeckých lidí nevyzařuje ono plynulé světlo, ale vždy „...záští

v jich očích vzpjalo se a divě blesklo

a řvalo, chvělo se tu.

Zisk,všude zisk a boj...“ (J.Vrchlický - Život a smrt)

Písmo svaté uvádí, že „Člověk nešlechetný... mhourá očima svýma... převrácenost všeliká

jest v srdci jeho...“(Přísl.6,l2-l4, kral.překl.)“

v jeho očích zlobný zelený

tkví zásvit bouře přicházející..“( A.Tennyson - Princezna)

Tělesné výrazové prostředky živelně do značné míry odhalují myšlenky a úmysly člověka pravdivěji, než činí slova, která mohou lhát. Balzac píše v románu Sestřenice Běta, že „jsou pohyby, jejichž upřímná těžkopádnost je zrovna tak indiskrétní jako křestní list...“

Častěji opakovaná výrazová hnutí se posléze ustálí také navenek, nejen v podobě pomíjivého gesta, ale též v podobě trvalý tvarů rysů. Člověk uvádí v činnost různé obličejové svaly podle různých nálad a psychických stavů. Vývoj svalů se s tím stupňuje a rýhy na obličeji, pocházející od obvyklého smršťování stávají se hlubší a nápadnější. Marcel Proust píše v 8.díle Hledání ztraceného času“: ...Rysy tváře, jakmile se mění, jakmile se seskupují jinak, jakmile se stahují, nabývají s novým vzhledem odlišného významu. Tak se stává, že u ženy, kterou jsme znávali jako duševně zabedněnou a suchou, nějaké rozšíření lící, které ji k nepoznání změní, nebo nějaké neočekávané hákovité zahnutí nosu, způsobí nám stejné, někdy příjemné překvapení, jako nějaké cituplné a duchaplné slovo nebo nějaký statečný a šlechetný čin, jaký bychom od ní nebyli čekali. Kolem toho nosu, nového nosu, vidíme rozevírat se obzory, v něž bychom se nikdy neodvážili doufat. Dobrotivost a něha, před léty nemožné, stávají se možnými s těmito lícemi. Všechny nové rysy tváře svědčí o nových znacích ducha.“

Proto usuzování z vnějšího projevu na vnitřní duševní stav není přesné. Sama vlastnost náhledu duševní povahy podle zevnějšku je u lidí vyvinuta v různé míře. V tomto umění číst ve tváři lze nabýt jisté zkušenosti a lze je rozvíjet. Takový vhled se dá rozvinout pomocí umění, takže člověk dovede podle zevnějšku snáze rozlišit vzhled poťouchlý od vzezření skutečně dobráckého. Auguste Rodin uvádí ve spisku Umění: „Všimneme-li si busty J.J.Rousseaua od Houdona, vidíme jisté zřetelné rysy: výraz Rousseaúv je drsný a skoro sprostý: vyčnívající spánky, nos krátký, brada hranatá: poznáváme hodinářova syna, bývalého lokaje. Zaměstnání : je to filosof - čelo nakloněné a přemýšlivé, pohled divoký, vlasy zanedbané, takže vypadá jako nějaký Diogenes nebo Menippos. Tváře jsou úplně svraštělé, je to misantrop.“

Obličej je u člověka zjevně nejlepším sdělovačem nevyslovených zpráv o stavu nitra. Balzac píše v románu Šagrénová kůže: „úsměv naděje ozářil mu tvář, sklouzl s jeho rtů na čelo, rozzářil radostí jeho temné oči a tváře. Tato jiskra štěstí se podobala oněm plaménkům, jež pobíhají po stopách papíru, ohněm už stráveného...“

Tennyson uvádí: „...Pokorný

on z míry při našem byl modlení -

muž tělem hranatý a poctivý.

A oči jeho, jimiž zářilo

ven všechno to teplo niterné,

ty spolu se rty usmívaly se,

nebe jas slunečný v něm pozorovalo.“  (Královské idyly)

 Krása lidského posunku je vždy úměrná vnitřnímu hnutí, jež zobrazuje.

Hluboké pravdě vždy činným způsobem odpovídá vzájemná spojitost pohybů, objemů, krása posunku. Naopak „neladnost a nerytmičnost jsou podle Platona (Ústava) sestry špatné řeči a špatné povahy.“

Linie úst a její tvarování je souladné: uprostřed, kde se horní ret úží, spodní ret se rozšiřuje: plnost jednoho vyvažuje prázdnotu druhého. Můžeme to sledovat třeba na tváři Krista z Poslední večeře od Leonarda da Vinci.

Naopak linie úst osoby žijící nevyrovnaně (třeba u dospívajícího člověka) nebo špatným mravním způsobem vykazuje nesouladný tvar.

Svatopisec připomíná v knize Přísloví, že „člověk nešlechetný, muž nepravý, chodí v převrácenosti úst...“(Př 6, l2, kral.př.)

Příliš tenké rty svědčí o nečinně přijímajícím povahovém zaměření člověka. Ústa takto křečkovsky přijímajícího člověka jsou pevně sevřená. Jeho řeč provázejí ostré, hranaté posunky. Nesouladnost linií úst a rysů obličeje činí onu bytost ošklivější a odpuzující, jak svědčí Baudelaire:

„...pln chlípnosti a hrdosti

její hořký ret nás odpuzuje.

Ten ret, toť Ráj, jenž trpkostí

nás vábí jako odpuzuje.

Jde, zbrklá, rovnou k Satanáši...“ (Květy zla)

„...To čelo mračné, nevlídné

již vyjasni a zlostně nestřílej

z těch očí pohledy, by zranily

ti tvého pána, krále, vladaře !

To hubí krásu tvou, jak pažit mráz...“

(W.Shakespeare, Zkrocení zlé ženy, přel. J.V.Sládek, V/2)

„...jej o samotě potkat má-li

hned poděšen rád se vzdálí,

jak trpký úsměv, v zraku i plam,

by přeléval v něj děs a mam:

k úsměvu nesníží se hned,

a když je nutno smutně pohledět,

jak bídně se jen směje ret,

jak ohrne se, cuká bled !

Pak jako navždy zkamení,

jak pohrdání nebo žal

mu navždy smát se zakázal...“(Byron, Giaur)

„...Než dodal by též, kdo jeho smích uzná blíž,

že bez vládnosti, pošklebkem je spíš,

chvěje rty a nepřelétá zcela tvář,

a nikdy nevzplane jím oka zář...

...Vším pohrdal, co v žití kolem zřel,

jak za sebou by nejhorší byl měl...

(Byron - Lara, Praha, I/l2-l3) TB

+++

Hlásat Ježíše a to Ukřižovaného

Neznám lepší cestu k vyléčení všech krizí dnešního světa, než opět pozvednout vysoko kříž Páně a hlásat od začátků a od základů Ježíše Krista, Boha, který se dovedl stát člověkem, Ježíše, který dovedl umřít láskou za nás a tak nám otevřel nebeské sféry Boží lásky, hodnotu člověka, pro něhož neváhal Otec poslat zemřít svého Syna, Ježíše Krista. Hlásat Krista, jenž svedl na zem viditelně proudy lásky, nebeského Otce a proto samozřejmě postavil na lásce celé své učení.

Odložme všechno podružné a hlásejme především a stále Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Klíčem tohoto slova otevřeme lidská srdce, která jsou zaseknutá svými komplexy do své ubohosti a nicoty, ve které se dusí a z níž nemohou se dostat ven, protože ztratili tento klíč. Jděme a hlásejme stále a stále Ježíše trpícího, mladým i starým, prostě a bezelstně bez postranních úmyslů. Hlásejme ho věřícím i nevěřícím. Hlásejme ho prostě tak, aby sám Ježíš mluvil z každého z nás o sobě jako z dalšího Krista.

Nevěřím, že jsou lidská srdce horší než srdce lidí před dvěma tisíci lety. Ani se dnes nemají ani lépe ani hůře než kdy ve hmotném ohledu. Do dnešních dnů stejně trpí bolestným steskem po ztraceném ráji, po velkém, nesmírném. Proto se srážejí do houfu, neboť se každý bojí zůstat o samotě. Proto si aspoň zbožšťují národ, stát, třídu, práci, vědu, umění, sport, člověka samého, ověnčeného fábory lidských práv. Nesnažte se mi namluvit, že ti lidé jsou spokojeni těmi světovými kecy o lidských právech, a že jim stačí jejich náhražky.

To je pouze naše vina, že jsme jim nedovedli odhalit a pojmenovat jejich domnělou sebeuspokojenost. Každý neseme svůj díl odpovědnosti za to, že jsme jim nedovedli dost naléhavě přiblížit Ježíše Krista. Mnozí bychom si měli posypat hlavu popelem za to, že jsme planě řečnili a naprázdno provozovali posvátné řečnictví. Zatímco jsme řečnili o lidských právech, málo jsme tiskli lidská srdce, aby přiměla ubožáky otevřít oči a vidět, že není spásy v žádném jiném jméně.

Kéž přinese nová evangelizace ovoce živelného vzplanutí lásky k Ježíši, které připraví zaníceným, přesvědčivým hlásáním Krista Ježíše kolegům, kolegyním, kamarádům, přátelům, známým!

Někdo třeba namítne, že bez Boží milosti je to všechno stejně neúčinné. Ale vždyť už poznání Ježíše je velká milost pro nás i pro ty, ke kterým přicházíme s jeho poselstvím. Boží milost přece není dnes méně hojná než před tisíciletími. Vždyť tam, kde se rozmohla nepravost, ještě více se dle svatého Pavla rozmohla milost. Necítíte snad, kolik milosti proudí v dobrých svatých přijímáních, modlitbách, slzách a pokání? Odevzdejme se této milosti, veďme lidi k poznání a uchopení této milosti a Boží milost bude zázračně korunovat toto naše úsilí!

Vyhlašme a zahajme novou křížovou výpravu na dobytí lidských srdcí pro Kříž Páně, pro Ježíšovu lásku! B.

+++

Milosrdná láska Ježíše ukřižovaného

Je pravda, že za nás Ježíš zaplatil nebeskému Otci, ale jak Otce, tak Syna k tomu vedla láska, milosrdná láska. Ježíš nemusel trpět, ale trpěl ze své lásky. Jeho láska ho podněcovala a hnala touhou, aby už byl pokřtěn krví. Učinil zadost Boží spravedlnosti, ale byla to láska, která zaplatila spravedlnosti, a která se rozhodla, že pošle Syna a že tento Syn vzal na sebe úlohu jako jeden z nás, totiž v síle své božské osoby, zaplatit za nás to, co jsme my nebyli schopni zaplatit ani odčinit.

Jinak by Kristova oběť neučinila zadost spravedlnosti, kdyby nebyl z lásky k nám přijal poslání učinit za nás zadost. Jinak by nemohl Bůh přijmout jeho spravedlnost, aby jen pro spravedlnost trpěl a zemřel za nás, On, Beránek nevinný. Boží spravedlnost je jiná než naše lidská spravedlnost.

Boží spravedlnost je plná lásky, je překrývána láskou. Když o sobě Ježíš říká, že je Láska, tak sice říká, že je spravedlivý, ale ne, že je spravedlnost. I to je plné smyslu a náznaků. Ježíšova láska přesahuje spravedlnost. Kdyby se jednalo o pouhou spravedlnost, tak by bývalo na místě, aby byl člověk ponechán smutnému stavu, který si způsobil, když se chtěl obejít bez Boha a vystačit si sám. Ježíš však má soucit smutku až k smrti nad hříchy a neštěstím lidí, nad hříšníky, kajícími i nad pokrytci, kteří odmítají jeho slitování a milost k povstání.

Pro Židy byla Božím dokladem pouze Ježíšova moc projevovaná hmotnými divy. Stáli jedině o tyto divy jeho moci, o ně a o pozemské království — Boží? Jaképak království? Snad i pro Římany, Araby nebo černé Nubijce? Kdepak, Židé stáli jen o to izraelské království! To je ona zděděná povrchnost většiny dnešních Božích dětí, které očekávají od Boha jen hmotnou pomoc a k tomu ještě podle svých představ — sobeckých, o svém, jen o svém, časném a pozemském štěstí. Pro Řeky či dnešní zjemnělé Boží děti je křesťanství přijatelné kvůli kulturním hodnotám, které křesťanství přineslo. Koho takto přesvědčí, toho dovedou ovšem pouze k těm kulturním hodnotám. Ale tím nejsou ani o krůček blíže k Bohu, Kristu Ježíši a křesťanství. Proto Pavel nepřesvědčuje slovy lidské moudrosti. Chlubí se jen křížem Ježíše Krista. Jím ukazuje, jaké lásky je Bůh schopen, kdo je to tento Bůh, vtělený, chodící mezi námi...

Ani zpovrchnělí představitelé národa vyvoleného — Židé, ani zjemnělí estéti — Řekové nechápou toto tajemství lásky. Jsou to lidé bez lásky, bez žhavé žízně lásky, jaká zapaluje apoštola Pavla, Františka Serafínského, Kateřinu Sienskou, Filipa Neri. Svatí, uchvácení Ježíšovou láskou, dovedou všechno dát Ježíši Kristu a všechno Ježíšovo dát jeho lidu vykoupenému jeho láskou.

Také dnešní člověk, který chce být následovníkem apoštolů, se musí tak jako apoštolově dát naplno proniknout, zapálit a spálit tímto tajemstvím Ježíšovy lásky. Tak jim už sama láska ukáže, jako ukázala tisícům, co je třeba učinit i obětovat, aby lidem zvěstovali Lásku, aby lidi přesvědčili o Lásce a přivedli k ní. Nejsou potřeba televizní debaty ani sáhodlouhé diskuze o prostředcích evangelizace, cestách a metodách, jak se dostat k duším. Láska je vynalézavá, láska proniká vše jako duch. Pronikne i ta nejzatvrzelejší lidská srdce, a to i bez důmyslného pastoračního plánu.

Kdyby bylo na světě deset hlasatelů planoucích Ježíšovou Láskou, muselo by to všude vypadat úplně jinak!  B.

+++

Panna Maria Lurdská (11/2)

Čtyři roky po vyhlášení článku víru o Neposkvrněném Početí Panny Marie byla tato pravda nadpřirozeně potvrzena Božím zásahem před zraky celého světa, opojeného pýchou z pokroku.  Co se světu zdálo pošetilé, to si Bůh vyvolil k zahanbení chytrých, a zvěstoval to pasačce ovcí Bernardetě (1858). Panna Maria sestupuje s nebe a zázračnou přímluvou uzdravuje nemocné. V této své mateřské působnosti zjevuje Panna Maria světu něco, co působí uprostřed shonu a chladu spotřební společnosti a hrůzy donucovacích režimů jako laskavé a teplé místo - domov.

SMYSL LURD: podat lidem důkaz, že je nad námi vyšší moc, která může dát lidem zdraví proti všem přírodním zákonům. Jenže to není jediný smysl zjevení Panny Marie v Lurdech. Panna Maria tě chce přimět k pokání a modlitbě za odčinění hříchů.

Boží zázraky se skrze Pannu Marii nedějí kvůli tomu, aby Bůh přiměl nevěřící k přijetí křesťanské víry. My, Boží děti, nepotřebujeme ke své víře zázraky. Přesto mají tyto zázraky význam pro upevnění a růst naší víry. Víra je Boží dar a ze strany člověka je to svobodná odpověď na Boží výzvu. Kdo odmítá věřit v Boha, ten neuvěří ani na základě zázraku, ani tváří v tvář Zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Vidíme to na případu romanopisce Émila Zoly. Roku 1892 odjela 35-letá Marie Lebranche s pokročilou TBC do Lurd. Tehdy Zola prohlásil: Když se uzdraví, tak uvěřím! Umírající pacientku odmítali, ale úpěnlivě prosila. Ponořili ji tedy do vody v lurdské jeskyňce a hned vyskočila zdravá, šla před jeskyňku, modlila se dvě hodiny. Pak byla odvedena k lékařskému vyšetření. Lékaři nenašli ani stopy po TBC. Zola byl dojat, ale pak se vrátil domů a napsal román Lurdy, kde celý průběh zfalšoval a napsal, že Marie Lebranche prý cestou z Lurd zemřela.

Když mu to lékaři vytýkali, Zola se hájil právem romanopisce. Odvolal se na tuto uměleckou licenci. Uzdravená žena Marie Lebranche se provdala, začala znovu pracovat a žila ještě dalších 28 let. Zola zatvrzele opakoval: Kdyby se v Lurdech naráz uzdravili všichni nemocní, nevěřil bych!

PŘÍČINOU NEVĚRY JE ZLOBA, ZATVRZELOST A ZASLEPENOST.

Přesto se i Zola r.1896 vrátil do Církve svaté. Roku 1895 si Emil Zola poranil nohu a nehojila se, takže se lékaři rozhodli pro amputaci. Po večeři na Štědrý den měl Zola sen, jak vstupuje do kostela, spatří Madonu a zpívá koledu. Dalšího dne posílá svou manželku do kostela: Jdi a pomodli se tam za mě a zapal svíci před obrazem Panny Marie. Šla a vykonala to. Ještě tentýž den nastal obrat a náhlé spisovatelovo uzdravení. Dne 18.dubna 1896 učinil Zola veřejnou zpověď: 30 let jsem žil v bludu a šířil svobodné zednářství, ale lituji toho všeho. Vystupuji ze zednářské lóže a prosím Boha a sv.Otce Lva XIII. o odpuštění.

Dodnes se každoročně v Lourdech dějí četné zázraky a komise smíšená z křesťanů obecné církve i nevěřících lékařů a znalců zkoumá jednotlivé případy, a některé z nich potvrdí za přirozeně nevysvětlitelné.

Spoléhejme více na Boha, který jedině může dát život i zdraví. Čiňme pokání za svou slabou víru a za hříchy své i cizí. Panno Maria, oroduj za nás! TB

+++

Společenský ráz křesťanství

Izolovaný křesťan je špatný křesťan. My nejsme sami. Žádný křesťan nemůže být nikdy trvale sám a jen se sám starat o sebe samého a jen o svou spásu, anebo dokonce jen o svoje osobní pohodlí či osobní blahobyt.  Dokonce ani poustevník nezůstává v ústraní trvale. Cokoli získá v samotě, musí nakonec sloužit také ostatním a oslavě Boží.

Křesťanství je zásadně náboženstvím společenství. Jenže to slovo společenství je zase poněkud zploštělé. Spíše bychom mohli říci, že křesťanství je zásadně náboženstvím sdílení, předávání, vzájemného oplodňování se. Dříve se říkalo obcování, ale zase to někomu nevonělo dost estétsky.

Křtem jsme byli jednak naštěpováni na kmen Krista, jednak zasazeni do společenství povolaných za Boží děti. A už samo napojení na Krista je závazné vzhledem k bratřím a sestrám po celém světě, protože jsme napojeni na Krista, který přišel pro všechny, oblekl lidskou přirozenost, a všichni lidé nosí lidskou přirozenost, umírá za všechny a všechny volá do jedné rodiny. Spasitel po ničem netouží tolik, než abychom plnili Otcovu vůli a pak abychom v této lásce jedno byli.

Když tedy máme účast na jednom fyzickém i nadpřirozeném životě, jsme si všichni navzájem nesmírně blízcí, jsme všichni pokrevně spřízněni Krví Ježíše Krista, ve které byli všichni povoláni za Boží děti.

Toto musejí všichni křesťané u nás znovu živě prožít. Málo Božích dětí na to myslí, málo si jich to vůbec uvědomuje a málo proto také žije z této pravdy. Musíme více si uvědomit tuto tajemnou sounáležitost všech ke všem a povinnost učinit všechno, co jen můžeme pro Boží děti, aby se jejich bohatství Božích dětí mohlo naplno rozvinout. Tohle nesmíme zanedbávat ani po stránce hmotné a spokojovat se jen s tím, že si věříme pro sebe a po svém a žijeme z církevních obřadů a nebouříme se proti větám jejího učení. To všechno je málo. Vždyť jsme všichni jedno tělo. Proto musíme mít stále živý a účinný zájem o své bratry a o jejich podmínky a prostředky k duchovnímu životu. B.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

CO ZNAMENÁ MILOVAT MÉ SRDCE CELOU MYSLÍ

Chceš-li milovat Nejsvětější Srdce jako svého Bratra a Spasitele celou myslí, nehledej sílu a pronikavost k tomu ve své mysli, nýbrž počkej na Mne. Spěchám ti naproti.

Když ti radím k lásce k Nejsvětějšímu Srdci celou myslí, rozumím ti, že se všechny tvé mohutnosti, vůle, rozum, paměť a veškerá jejich činnost má se obírat jedině Mnou. Jestliže jim dovoluješ zaměstnávat se jinými věcmi, už Mě nemiluješ celou myslí. Vždyť je psáno, že „v každičkém čase miluje přítel“ (Př 17,17.). Taková láska ovládá celou tvou mysl, pevně tě zevnitř spojuje a celého sjednocuje. Koneckonců ti v Mém Nejsvětějším Srdci ukáži, jak můžeš, když Mne miluješ celou myslí, správně smýšlet a zaměstnávat se jinými věcmi, než jsem sám.

Láska Mého Nejsvětějšího Srdce je spojující a sjednocující síla. Vede nejvyššího k nejnižšímu a posledního, to je nejpoddanějšího, k opoře lepšího, to je vyššího, takže duše sjednocená tímto pojítkem ti říká: „Můj je můj milý, a já jsem jeho“ (Pís. 2, 16.). Tak velká je láska, která vychází z celé mysli, že ty, Má duše, spojená s Nejsvětějším Srdcem takovým poutem lásky nemůžeš být odpoutána ani námahou a mukami, ani ohněm a mečem, ani jakýmkoliv jiným násilím. Vytratila by se pouze tehdy, kdybys upadla do nečistoty smrtelného hříchu. Uvažuj, že spíše by se ti odtrhla a odpadla ruka od ramene, hlava od krku, než by se nějak oddělila tvoje duše ode Mne, Srdce plného dobroty a lásky. Pevně sklížená věc povoluje a láme se spíše na jiných místech než na slepeném místě.

Tak je tomu s tebou, Má duše, jak sleduješ u Mých věrných mučedníků, kteří se nedali od Mé lásky odtrhnout žádnými tresty, ani odlákat jakýmikoli lákadly. Spíše by se oddělila noha od těla a hlava od šíje než oni ode Mne. Jak pevné je pouto lásky, jímž se dávám kvůli tobě připoutat k světskému kůlu! Kvůli tobě jsem připustil, že Mě toto pouto drželo na kříži ze světa, protože všechny provazy světa by Mě jinak nebyly udržely! Ačkoli kůl i kříž pocházejí ze světa, přesto je svým utrpením Mého těla a Mou Krví posvěcuji, takže smíš celou myslí milovat i kůl a kříž, kde trpím, ba i hřeby a kopí, které Mne probodávají.

Jako svrchovaná láska tě stvořuji, zachraňuji a konečně osvěcuji a takový trojpramenný provaz se nepřetrhne. „Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprve nepřetrhne!“ (Kaz. 4, 12.) Když máš milovat Mé Nejsvětější Srdce z celého srdce, znamená to rozumem, bez bludu; znamená to z celé duše, to je dobrovolně, svobodnou vůlí, bez nátlaku; celou myslí a silou, to znamená pamětí, bez zapomínání.

Třebaže sám od sebe nemáš dost sil, zavolej ke Mně, a dopřeji ti milost zamilovat si Nejsvětější Srdce z celého srdce, z celé duše, celou myslí, takže tě nic od Nejsvětější Srdce neoddělí, nýbrž navěky zůstane v Mé lásce.

+++

 

Zprávy: + Každé pondělí v 18,30 hod. střídavě PŘIROZENÉ ZÁKLADY DUCHOVNÍHO ŽIVOTA pro začátečníky, a NADPŘIROZENÉ ZÁKLADY DUCHOVNÍHO ŽIVOTA pro pokročilé, Brno, sv.Michal. Předcházející relace v mp3 na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/

+ Sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/ Tomáš Bahounek OP, Chvilka mystického života, Mystika lásky 01-35, Mystika krásy 01-46, Loretánské meditace 01-56, Programování lidského srdce 1-30 zip, Jak se stát dalším Kristem 01-30.

+++

 

TOPlist