ČERVEN 2014

 

Ročník XX., číslo 6.                                                                                                                        červen 2014

Obsah: P.Kroupa,Tentýž, TB,Působení umění, P.Kroupa,Je později,. B,Duch svatý vás vyučí veškeré pravdě, TB,Vzdělání a vkus, J.E.Lopourová, Stisk, tb,Vnitřní skladba krásného zážitku, Touha po prožívání čisté krásy, prožívání ryzí Krásy Boží, B,My, hříšníci..., B,Mystické názvosloví, Brněnská Akad. duch.o života ct.Patrika Kužely, osvětim.mučedníka - Mystika lásky, ______________________________________________________________________________________

 

TENTÝŽ

STEJNÝ JE KRISTUS V RADOSTI I V ŽALU

TENTÝŽ V JORDÁNU I NA VINICI

TAJEMSTVÍ KŘÍŽE ZVĚSTUJE I KRÁLŮM

STEJNÝ PRO HŘÍŠNÉ A HLEDAJÍCÍ

 

TENTÝŽ JENŽ V BETLÉMĚ SE ZRODIL SVĚTU

TENTÝŽ NA OLTÁŘI VE SVÁTOSTI

TEN KTEIÝ V SLÁVĚ PŘIJDE V KONCI VĚKŮ

SOUDIT I MNE ZA MÉ NEVĚRNOSTI

Pavel Kroupa

PŮSOBENÍ UMĚNÍ

Třebaže je víra a poctivost vůči řádu v duchovní podstatě hlavním činitelem tvoření umění, aniž by tím byla jakkoli omezena svoboda umělcovy tvorby, nedá se naopak tvrdit, že by umění přirozeně působilo na podstatu náboženství či mravnosti.

Umění v duchovní podstatě přirozeně netvoří základ náboženství ani mravnosti. Může pouze poněkud usnadňovat náboženský a mravní život, a to v nějakém stupni. Nejvíce v umění bohoslužebném, nicméně ani v bohoslužebném umění nepřerůstá umění své meze a nestává se samotným náboženstvím.

Bezprostředně umění podstatně působí krásně. Krásné působení je vlastním a jedinečným účinkem umění.

Krásné působení vykazuje zaměření vyřazovat věc nebo činnost z praktických, užitkových souvislostí. To platí obzvláště o krásném působení umění. Třebaže krásné působení nesměřuje k nějakému praktickému cíli, neznamená to, že by to zabraňovalo styku umění s životními zájmy člověka. Krásné působení bezvýhradně nevylučuje ostatní své působení.

Krásné působení umění spočívá ve vyvolávání krásného prožitku v umělci, v němž je tvořivé úsilí doprovázeno radostí. Tato radost pochází v podstatě z tvůrčího zapojení a ze zpětného vnímání a zakoušení zdařilého díla, případně z uvolnění napětí.

Hotové dílo je tomu, kdo je vnímá, podnětem k podobné zkušenosti, jakou zakoušel umělec. Tak spočívá krásné působení umění vnitřně v tom, že se při vnímání díla a souznění s umělcem uvádí v činnost něco, co by příjemce díla sám projevit nedovedl.

Dříve než se umělec stane umělcem, je tvorem Božím a člověkem. Odtud vyplývá jeho závazek jako tvora a člověka sloužit Bohu - Stvořiteli a svým bližním. Prvním a hlavním jeho závazkem jako tvora je odhalení Krásy božského původu.

Každé umění však není výslovně a otevřeně náboženské, třebaže ve své vnitřní podstatě je skrytě náboženské už tím, když je správně vytvořeno z hlediska stvořeného řádu krásy, takže v díle jasně vyniká skutečná plnost a krása. Toto vlastní krásné působení umění je předpokladem únosnosti jeho výslovného a otevřeného náboženského či mravního působení.

Otevřené náboženské působené umění spočívá na mnohoznačnosti umění. Umění vzbuzuje v člověku nejednoznačnou odezvu, totiž více různých reakcí. Otevřené a výslovné náboženské působení nějakého umění je ze strany příjemce podmíněno pohotovostí jeho ducha k umocňování krásného zážitku tak, že vede až k překonání mezí smyslového krásna. Třebaže je daný zážitek podnícen krásně, příjemce se na něj neomezuje. Užívá krásného prožitku jako odrazového můstku k prohloubenému zážitku, ve kterém překračuje za hranice přirozené krásy. Tato připravenost ke krásnému zážitku v řádu krásna nejen přirozeného, ale také nadpřirozeného, totiž pohotovost k zakoušení přirozené krásy snadno a lehce prohlubovanému přechodem za hranice přirozené krásy, může být záměrně podnícena začleněním daných děl do zvláštní souvislosti, jako je umístění v chrámech či používání při bohoslužbách.

Plně náboženský obraz je ten, jehož námět i ztvárnění vykazují ducha zbožnosti. Tak třeba obraz ukřižovaného Krista není jen znázornění události, ale i prostředek, jak působit na člověka přímo, beze slov, a tak probudit v člověku povznášející náboženský zážitek. Samotný kříž zde působí tak převratným dojmem, že očividná šerednost zmučeného a ukřižovaného Spasitele ustupuje do pozadí před jeho neviditelnou nadpřirozenou Krásou. Opravdovost podání vede až k výrazně ošklivému znetvoření, což odpovídá tomu, že Mesiáš podle Písma svatého „neměl podoby ani krásy“.

V dílech různých umělců najdeme příklady samostatného, původního výtvarného pojetí scén z Písma svatého. Už to, že se umělci vymaňují z předávaného a uznávaného obvyklého způsobu podání, je známka jejich osobitého vztahu k Božímu Slovu. Z takových původních krásně hodnotných děl se utváří nové podání, a z jeho prožívání a uznávání plyne nové předávání. Přesto jedním z důležitých rysů bohoslužebného umění je zachovávání návaznosti s předávaným.

Otevřené či výslovně mravní působení umění spočívá v tom, že dílo v nějaké míře podmiňuje objasnění smyslu lidského života, že usnadňuje člověku nalezení smyslu života a utvrzuje ho v této životní opravdovosti. Ve své vnitřní duchovní podstatě však umění přirozeně není způsobilé ani nejmenší míře něco podobného člověku vštípit. Může působit jen jako katalyzátor rozvoje člověka v duchu jeho opravdovosti. Mravní velikost umělce spočívá v upřímnosti a opravdovosti jeho úsilí o výraz vnitřního zážitku.

Účinkem umění je zalíbení v kráse. Je to nazíravé a radostné spočinutí v dokonalosti věci. Jde-li o zálibu, pak je záležitostí etiky stanovit, v čem smí mít člověk zalíbení a v čem nikoli. Obecně smí mít zalíbení v hodnotě a ne v nehodnotě. Z mravních důvodů je nutno zamítnout dílo, které je technicky snad vynikající, ale jehož autor jím záměrně jedná proti řádu, který Stvořitel vtiskl do vnitřní skladby lidské přirozenosti.

Člověk se tvorbou a prožíváním umění zdokonaluje ve své opravdovosti, ovšem neděje se tak ve vnitřní duchovní podstatě, nýbrž jenom podmíněně. Přímým působením umění se nikdo nestává lepším ani mravně, ani duchovně. Člověk se v krásném prožitku pouze nachyluje k Bohu a přibližuje sobě samému, ale není nucen se s tímto svým zaměřením ztotožnit. Tvorba a prožívání umění zjemňuje a obohacuje citový život člověka, tříbí jeho vkus, uhlazuje jeho chování, ale v podstatě ho nemůže odvrátit od neřestí ani připoutat k duchovním věcem a ctnostem.

Umění může ryze vnějškově působit mravně tím, že odhalí v celé strohosti a nemilosrdnosti ubohost zla, zotročující povahu neřesti, bídnost zmatku a zvrácenosti ve společnosti, bezvýchodnost znečistěného a narušeného životního prostředí. Samotné umění však nemá tento účel. Jeho vlastním účelem je být názorným vyjádřením krásy, která je vyzařováním dobra. Tak je umělec vyznavačem dobra a pravdy, které krásným, tvůrčím způsobem odhaluje ve věcech.

Pakliže věc neobsahuje vnitřní krásu, pak její vyjádření může být nanejvýše přioděno krásou ryze vnějškovou. I v tom může být velká krása - najít onu ošklivost ohavnosti a odhalit bezduchost zmatku, ukázat a vystihnout strašnou hlubinu hříchu, ukázat neřest v pravém světle proto, že ona neřest se navenek obvykle uplatňuje skrytě, lživě, pokrytecky. Takto konají třeba Goyovy karikatury velké dílo, když odlučují ošklivost zlého od krásy dobrého, a varují před ohavnosti neřesti a prázdnotou zla. Tím jsou tyto krásné věci hodnotně postaveny na své místo, začleněny do řádu. Takové dílo je ovšem umělecké pouze tehdy, jde-li o pokorné vyjádření zla tak, jak se vnitřně doopravdy jeví. Pak je umění krásným zhodnocením věcí. Jeho posláním není mravoličné kázání, ale vyžaduje se od umělce poctivost a věrnost řádu krásy.

Krása je v těsném vztahu k dokonalosti věci. Dokonalost zahrnuje opravdovost věci v tom smyslu, že věc je skutečně sama sebou v plnosti svých vlastností a vztahů. To je první smysl opravdovosti umění - opravdovosti ve smyslu vztahu k věci. Druhý smysl se týká vlastního způsobu, jakým umění může uskutečňovat svůj cíl. Když je umění představením krásy, odpovídající dokonalosti řádu, pak má co dělat především s duchovní stránkou skutečnosti, kterou lze vyjadřovat a teprve na dalším místě má co dělat s její stránkou vnější. Takto se může brát za měřítko umělecké opravdovosti pouhý souhlas s vnější stránkou věci - pouhý stupeň věrnosti, se kterou umělecké dílo vystihuje skutečnost v jejích pomíjivých podrobnostech, v náhodných vlastnostech jejího zevnějšku. Hlavním měřítkem této opravdovosti je souhlas s vnitřním, duchovním řádem věcí. Nejde o to, aby umělec věrně a podrobně napodobil jednotlivé rysy nějakého věci či děje, nýbrž aby pod obrazem vnější podoby dovedl vyzdvihnout podstatný vztah člověka k duchovnímu řádu života, jež se v něm projevují. Tím je vyřešena otázka uměleckého realismu i otázka vztahu umění k mravnosti. Mravní vztah je dán v samých předpokladech umění, protože je podstatnou složkou lidského života. Nemůže být vyloučen, protože jinak by tím umění ubíralo skutečnosti na její úplnosti.  TB

+++

JE POZDĚJI

ROZVAŽUJEŠ

VŠAK SLOVA SOTVA VÁŽÍŠ

PŘIHAZUJEŠ

TAM KDE SE CETKY DRAŽÍ

 

VÍC NEŽ DŘÍVE

PROPADÁŠ SE DO SEBE

ŽIJEŠ DIVĚ

ZAPOMÍNÁŠ NA NEBE

 

ČÍM DÁL VÍCE

ZAJATCEM VLASTNÍ BÍDY

TOUŽÍŠ SKRÝT SE

V ZÁKOUTÍCH ATLANTIDY

 

JEN ŘIDČEJI

SE ZAMĚSTNÁVÁŠ ČASEM

JE POZDĚJI

NEŽ PODLE HODIN ZDÁ SE

Pavel Kroupa

+++

Duch svatý volá ve tvém srdci

Duch svatý ví, oč se správně modlit, aby to Kristu a Otci bylo milé. Pouze jemu přísluší úloha tě v modlitbě vést, určovat, jak dlouho se modlit a najít vhodný okamžik, kdy tě k modlitbě povzbudit. To on inspiruje tvá slova a vdechuje do tvého srdce duchovní zanícení a horlivost. To on tě proniká zármutkem a nechává tě modlit se se vzdycháním a slzami, s roztrženým srdcem, jako by měl zapotřebí milosrdenství Otcova a prostřednictví Kristova on sám. On volá v srdci k Otci a ke Kristu mocnými a upřímnými „vzdechy, které nelze vyjádřit" (Řím 8,26) a jež nelze převést do slov, neboť svým žárem, hloubkou a autenticitou přesahují lidské chápání. Svěřit se Duchu svatému se tedy rovná ustavičné a neúnavné modlitbě, neboť on ti dává sílu vytrvat ve vroucí modlitbě - vestoje, na kolenou či v prostraci -, aniž by ses kdy nasytil. Duch svatý zná tvé duchovní potřeby a ví také, jaké máš právě nyní své hmotné potřeby. Máš-li tedy bázeň před Bohem, on ti poskytuje plnost modlitby i čas na ni tak, že tvá duše se jí zcela nasytí, aniž by tím utrpěly tvé různé úkoly a odpovědnosti. I v nejkratší chvíli ti poskytne ty nejbohatší a nejvzácnější milosti, a napoví ti, kdy nejlépe modlitbu zakončit. Nevede-li však tvou modlitbu Duch svatý, odcházíš od ní bez jakékoli útěchy, bez vnitřního pokoje a bez radosti srdce, jako by tvá modlitba nedospěla k Božímu sluchu. Matta el-Meskin

+++

VZDĚLÁNÍ A VKUS

Každý ví, že umění a krásné zážitky zjemňují lidské chování, nicméně nezdokonalují člověka v jeho duchovní podstatě ani jako mravní osobnost. Tak se dají pronášet krásné lži, páchat vraždy vkusným způsobem nebo i likvidovat celé národy, aniž by se někde prolévala krev, prostě jen jejich údajnou „očistnou lázní“, kde však místo vody proudí jedovatý plyn.

Samotný vkus je dán vrozenou vlohou člověka, jako zvláštní vnímavostí některých smyslů k nějakému druhu umění, ale lze ho dále pěstovat. Tak vkus představuje jednak zjemnělou a vytříbenou vnímavost smyslů, jednak poměrně ustálenou pohotovost mysli k krásnému poznání krásy a krásnému prožitku. Tuto pohotovost lidské mysli lze zdokonalovat a upevňovat třeba poučením o krásném umění. Na vkusu závisí zaměření člověka v přijímání a prožívání uměleckých děl.

STISK

TVÉ POLIBKY PŘIJALA JSEM

CO CHTĚL BYS KAŽDÉ DUŠI DÁT

JAK CHLAPEC DÍVCE

JAK ŽENICH NEVĚSTÁM

V TVÉ NÁRUČI JSEM BYLA

JÍŽ VŠECHNY OBJÍMÁŠ

SVOU BOLESTÍ ZDRTIL JSI MĚ

V NÍŽ ZNOVU A TEĎ PRO KAŽDÉHO UMÍRÁŠ

A BYLA JSEM ODMÍTNUTA TĚMI

KDO BYLI PODVEDENI

SETŘÁSLI HRUBOU NĚHU KŘÍŽE

O SLIBY ĎÁBLA JAKO O PILÍŘE

OPŘELI DOUFÁNÍ

JEN V DRSNÉM DŘEVĚ KŘÍŽE STISKU PLNÉM ÚZKOSTI

V TOM NEPOHODLÍ

DUŠE PRODERE SE K VÍŘE

JEDINÉ SKUTEČNÉ FORMĚ EXISTENCE

KDE SPADNOU ŠATY Z ILUZÍ

V TOM OBNAŽENÉM UTRPENÍ

NAMÍSTO PRÁZDNÝCH SLIBŮ

SKUTEČNÉ TŘÍSKY DUŠI ROZDÍRAJÍ

A ONA KONEČNĚ VÍ...

J.E.Lopourová

+++

VNITŘNÍ SKLADBA KRÁSNÉHO ZÁŽITKU

Podstata umění je v tvůrčí síle osobnosti, a ne v technické dovednosti, ani v pouhém dodržení uznávaných krásných způsobů projevu. Tajemství umělecké tvorby se nedá odhalit přemítavým postupem rozumu, nýbrž okamžitým vhledem. K tomu je třeba si stručně přiblížit duševní postup při prožívání krásy.

Vnímání krásy a umění se přirozeně neliší od vnímání vůbec. Při vnímání krásy je však tento rozdíl zdůrazněn okamžitým vhledem. Ztělesněný výraz krásy je vnímán především vnějšími smysly, hlavně zrakem a sluchem. Ty zachycují smyslové jakosti. Z těchto postřehů smyslových jakostí je za účasti vnitřních smyslů vytvořena představa věci. Z představy je odtahující činností rozumu odloučena vlastní čistá, bytostná vnitřní skladba věci. Tady ovšem začíná rozdíl - zatímco vědecké, filozofické a vůbec teoretické poznání věcí směřuje přemítavě k pojmu, poznání krásy se upíná na okamžitý vhled věci, na obraz celistvé jednoty věci v plnosti jejího jednotlivého bytí.

Vnímání krásných podnětů je zapojený tvořivý proces. Pro celé toto dění je příznačná mnohoznačnost vjemů.

Smysly vnímají věc především přímým působením, přímým podnětem z věcí. Takto vnímáme ty jakosti věcí, které jsou vlastním předmětem smyslů, jako barvu očima, zvuk ušima. Spolu se smyslům dostupnými jakostmi však vnímáme celky jednotlivin a zároveň věci, které jsou společné několika smyslům. Společný předmět vnímaný několika smysly je třeba pohyb, prostor, velikost, čas. Čas vnímáme tím, že dění postupuje tak, že něco je dříve, jiné později. To vše spadá do přímého vnímání smyslů.

Jiný způsob vnímání je druhotným postupem. Přímé působení věcí vyvolává ve smyslech změny. Tyto změny probíhají, třebaže smyslové vnímání už ustalo a obírá se tím obrazotvornost. Obrazotvornost však představuje nikoli jakosti vnímané jednotlivými smysly, nýbrž celek. Proto je působnost obrazotvornosti spojena s jednotící činností smyslového vnímání, s obecným smyslem čili se smyslovou soudností, jakou mají i vyšší živočichové, u kterých tomu říkáme instinkt. Tak velikost v prostoru, pohyb a čas, jak jsou zobrazeny v obrazotvornosti, poznáváme pomocí tohoto obecného smyslu.

Na činnost představivosti navazuje paměť. Paměť udržuje jak to, co bylo vnímáno, tak i to, čemu jsme svou myslí porozuměli, ovšem pokaždé ve spojení s obrazem v obrazotvornosti. Celá duševní činnost je spojená s představami v obrazotvornosti, protože z nich a nad nimi se účastní duševní činnosti také mysl a vytváří své pojmy. Paměť vlastně připojuje poznání času nějak určeného a to vzdáleností minulosti od přítomného stavu. Tak časové rozvrstvení vnímaných věcí a událostí rozšiřuje možnost dokonalejšího poznání už ve smyslech a poskytuje podněty k umělecké tvorbě. Paměť často nahrazuje i nedostatek vlastní původní tvořivosti. Uchovává představy a obrazy smyslových věcí, a uchovává také jejich sled v minulosti. Tím poskytuje přítomné tvorbě možnost navazovat na minulost, když je z ní uchováno v paměti to krásné, co minulost přinesla.

Pokud jde o vnější smysly při vnímání umění, člověk poznává nejvíce zrakem a sluchem. Pro tuto vlastnost jakési „všeobecnosti“ jsou zrak se sluchem nejblíže rozumu, jehož předmětem je vše, co je. Zrak je odpoutanější od závislosti na hmotě a jemnější než ostatní smysly. Ostatní smysly se stýkají s hmotností věcí mnohem „fyzičtěji“ než zrak, který přijímá obraz nikoli v jeho bezprostředním bytí, nýbrž „duševnějším způsobem“. Už „duševnější“ povaha zraku odhaluje jeho velmi důležitou úlohu v lidském životě, a tím více se uplatňuje v tvoření umění a při vnímání umění. Zrak zachycuje světlo a jeho odraz v barvách.

Základem barevných vjemů jsou dva vzájemně se doplňující duševní pochody, totiž splývání a odlišování daných viditelných skutečností. Tyto splývací a odlišovací pochody jsou způsobeny fyziologickými i psychologickými činiteli.

Nejen otázka po způsobu vzniku barevných vjemů, nýbrž už sama povaha vidění barev se dotýká otázky, jaké vlastnosti mají tyto vjemy. Je otázka, zda se dají považovat za samovolné tělesné zážitky, které jako by byly přijímány do vlastního těla, nebo je možno je chápat jako zážitky zaměřené k věci, tedy jako záměrné? To je dáno základními procesy vidění barev, totiž sléváním a odlišováním viditelných dojmů.

Smysluplnost vnímání znamená, že toto vnímání je zaměřeno na daný předmět. Jinými slovy - není vnímání bez předmětu. V smysluplnosti se projevuje odloučenost mezi duševním zážitkem samým v sobě a mezi jeho předmětem, k němuž je tento zážitek zaměřen. Bez této odloučenosti by pojem zaměřenosti, ba i pojem příslušného předmětu byl duševně a logicky nemožný. Vlastnost, že je něco třeba červené, modré, zelené, lesklé, světlé, je samou svou podstatou něco jiného než vnímání červeně, modře, zeleně, lesku, světlosti.

Všechny tyto vlastnosti jsou u člověka odkázány na vnímání jako na zprostředkovatele, ale přesto s ním nejsou totožné.

Tato rozlišenost je možná pouze tehdy, když existuje podobné rozlišení na straně předmětů mezi jednotlivými věcmi. Duševně je vyloučeno vypovídat něco o skutečném vědomém rozlišování mezi úkonem vnímání a předmětem vnímání, pokud není rozdíl mezi jedním předmětem a jiným předmětem. Je samo sebou pochopitelné, že na straně předmětů je tím méně předmětnosti, čím méně je rozlišenosti.

Čím méně předmětností se nabízí vnímacímu úkonu, tím menší je jeho smysluplnost. S krajními případy se setkáváme tehdy, když se vyskytuje jenom jedna předmětnost bez jakéhokoli členění či rozlišení. Říkám předmětnost nikoli předmět, protože v tomto případě, kdy nám vnímací úkon nabízí pouze jednu jedinou předmětnou skutečnost, kdy nám tedy představuje jen jediné jak, které už není blíže určeno žádnými vlastnostmi, takže je beztvaré, a my před sebou nemáme vlastně žádný předmět. Předmět pokaždé vykazuje jakoby jistou jednotlivost, tvar a omezení vzhledem k jiným věcem. V takových případech chybí vjemům jejich zaměřenost na nějaké věci.

Samotný vjem jako činnost poznávací vlastnosti smyslů se objevuje tehdy, když má svou vlastní smysluplnost, nezávislou na vnitřním životě člověka, tedy vztahuje-li se k jednotlivě určeným, od lidského nitra odděleným věcem. Tak je tomu tehdy, je-li jeho odpovídající předmět jakoby vytržen z beztvarého zmatku předmětného světa a takto je zpřítomněn vědomí. Takto se však smysluplnost stává nejen výraznější, když je předmět jednotlivě určen více tvarem, velikostí, odstínem barvy, způsobem projevu, a jinými vlastnostmi, nýbrž také tím, když je vedle tohoto předmětu předváděna do oblasti smyslového vnímání ještě řada jiných věcí jako předměty skoro srovnávací. Smysluplnost je tím výraznější a vyznačuje úkon vnímání tím jasněji, čím více je předmětností a předmětů. Tento předmětný svět vnímání je však zase tím bohatší, čím více se ve vnímání uplatňuje proces rozlišování.

K podobným závěrům nás mohou přivést i skutečné okolnosti. Třeba v hustém temném mraku kouře nebo v úplné tmě nevidíme kolem sebe nic jiného, než jednolitou šeď nebo čerň. A když přitom nevidíme ani vlastní tělo, pak se nedá postřehnout ani žádný rozdíl mezi lidským nitrem a touto šedí nebo černí. Vnímáme zde jako bychom byli touto tmou či tímto kouřem naplněni, docela obklopeni. Ať zavřeme oči nebo je otevřeme, nepostřehneme rozdíl. V takových okolnostech se nám dělá špatně a dostáváme závrať, pozbýváme jistotu, zda je tma opravdu venku či jsme-li my sami černí nebo šedí. Jako v mlze prožíváme zmatení a najednou nevíme, je-li vpravo opravdu vpravo a vlevo skutečně vlevo.

Barevné zjevy mají pro nás nejvýraznější smysluplnost. Upozorňují nás na novou vlastnost smysluplnosti barevného vnímání. Tato vlastnost nám pomůže proniknout přes popisnou stránku hlouběji do její podstaty. Největší význam mají pro nás ty barvy, kterých se používá jako poznávacích značek těles. Ve významovém působení rozeznáváme náznak od signálu a signál od symbolu. Signál má pokaždé nějaký účel (jako červená zastavuje vlak), symbol má zase nějaký význam (jako lev představuje rod přemyslovců), náznak má vždy nějaký smysl (jako šipka ukazuje směr postupu).

Krásný zážitek má vedle vjemové stránky ještě stránku pocitovou. Ačkoli je to pouze vedlejší vlastnost krásného zážitku, přesto je důležitá. Usnadňuje krásný zážitek, ale v  podstatě ho nezajišťuje. Kdokoli bere umění pouze jako výraz vnitřního smyslového zápasu umělce, zužuje účinek krásy na smyslový dojem. Krásný zážitek pak omezuje na smyslový dojem, který vyhledává a kterým se sytí lidská zvědavost.

Samozřejmě, že nechceme docela vyloučit jakýkoli podíl smyslovosti ze vnitřní skladby krásného prožitku. Smyslová stránka je k plnohodnotnému krásnému zážitku potřebná. V lidském vjemu vniká předmět do rozumu pomocí smyslů. Smysly postřehují věc nejdříve, jako třeba oko postřehuje barvu, a už svým vjemem barvy se smysly uvádějí v činnost a svým způsobem se těší. Sotva předmět dospěje až k rozumovému pojetí, pak vzniká vnitřní zalíbení, duchovní a duševní radost, doplňující a zušlechťující smyslové potěšení.

Vyplývá to z povahy lidského vjemu. Každá schopnost se rozechvěje, když dosáhne vlastní věci, ke které přirozeně směřuje.

Třebaže je krása přesažným symbolem skutečnosti, přesto náleží do řádu přirozené zkušenosti, opírající se o smyslové vnímání. Přitom musíme dát pozor na to, abychom nezaměňovali krásný prožitek s mystickou zkušeností! Mezi zážitkem krásy a mystickou zkušeností je podstatný rozdíl.

Základem mystiky je nadpřirozené rozjímavé spojení lidské duše s Bohem, nezávislé na činnosti přirozených schopností duše. Mystická zkušenost předpokládá stav, ve kterém je duše oproštěna nejen od všech nedostatků, nýbrž také od jakékoli závislosti na stvořených věcech. Je soustředěna na samu svou podstatu v jediné touze po důvěrném spojení s Bohem, jakého lze v tomto životě dosáhnout.

Prožitek krásy však předpokládá, že duch je obrácen právě k věcem, k plnosti věcí a k plnosti toho, co mohou věci člověku poskytnout. Jediná obdoba mezi mystickou a krásnou zkušeností je v tom, že v obou plní velkou úlohu nazíravý úkon rozumu, totiž úhrnné vnímání přítomného předmětu v jeho celistvosti, které se v řádu krásy nazývá přirozená kontemplace, kdežto v oblasti mystiky nadpřirozená kontemplace.

Poznání krásy je přirozený úkon. Člověk k němu dochází vlastními silami a schopnostmi. Účinky takého vhledu nevybočují z mezí přirozeného řádu. Naproti tomu nadpřirozené rozjímavé spojení duše s Bohem je úkon, který způsobuje v lidské duši samotný Bůh a přirozenými silami lidského ducha nelze tohoto úkonu dosáhnout.

Sv.Tomáš vymezuje krásné jako to, co se líbí, když to bylo postřehnuto. Jde o postřehnutí krásna, o intuici, o okamžitý vhled. Postřehnutí věci vhledovou schopností rozumu je výchozí vlastností každého poznání. K oddělení krásného vhledu od jiné poznání je nezbytná ještě další vlastnost ve věci, totiž krása. Proč se člověku nelíbí všechny věci stejně, když se poznání vztahuje na všechny věci? U všech věcí nevyniká to podstatné, co sv.Tomáš nazývá res plendentia formae tj.„věc vyzařující formu. Jde o jasně vynikající vnitřní skladbu věci. Má-li nějaká věc vše, co má mít, aby její přirozená vnitřní skladba byla souladně působivá, potom v její vnitřní skladbě jasně vyniká úměrnost částí a celku, a souměrnost, a v působení dané vnitřní skladby jasně vyniká soulad, a proto se líbí. Krásný vzhled předpokládá jasné vynikání této souladně působící vnitřní skladby, a to jak v okolním stvoření, tak v umění.

Pokud jde o krásný zážitek, krásu postřehujeme schopností smyslů a vhledem rozumu, jenž dovede přímo proniknout krásnou hodnotou věci a porozumět jí.

V umělecké tvorbě podobně jako v prožívání uměleckých děl jejich příjemcem se uplatňuje tato vhledová schopnost rozumu.

Samotný vzhled je bezprostřední zření na přítomnou věc. Takový vzhled se liší od poznání z víry, v němž poznáváme něco ze svědectví. Liší se od obecného poznání, neboť znamená přímé nazírání na věc v její jednotlivosti. Liší se od přemítavého poznání, které postupuje srovnáváním a oddělováním znaků a vyvozováním nových poznatků z toho, co člověk už poznal.

Dokonalé intuitivní poznání znamená pohlížet na bytost zevnitř – tak, jak je, v celé všeobecnosti, pokud ji lze poznat. Rozumový vhled tedy vylučuje přemítavé poznání, avšak neodporuje odtažitému poznání rozumu, jež se děje bez přemítání.

Pronikavý vhled je při tvorbě díla nezbytný nejen k odhalení skryté krásy ve zdánlivě všední realitě, nýbrž také při naplnění smyslu boje za dokončení díla.

Přirozený vhled není třeba vysvětlovat neznámými silami či nevysvětlitelnými zásahy. Je dostatečně odůvodněn jak předcházejícím smyslovým vnímáním člověka, tak činností rozumu, při níž se uplatňuje více souhrnný způsob přímého pronikání a chápání. Z okamžitého vhledu umělce pochází to, že se vnitřní skladba uměleckého díla projevuje krásou a hloubkou duchovního pojetí.

Od okamžitého přirozeného vhledu se však liší poznání nadpřirozené, které se dostává člověku darem od Ducha svatého, pokorně člověkem vyprošovaného. Nadpřirozený vhled je odezvou na Boží vnuknutí. A tady se při poznávání a prožívání čisté Krásy Boží dostáváme na půdu opravdové mystiky. TB

+++

Jak vzývat Ducha svatého?

Duch svatý je svou přirozeností nanejvýš jednoduchý. Ihned odpovídá na tvé volání, ač jej vzýváš s upřímným srdcem, plným víry a prostoty, jen krátce. Stačí, abys jej prostě pozval, aby přišel - jako kdybys hovořil k prostému a nevinnému dítěti -, a on tě uslyší a odpoví ti. Při tercii nás církev učí vzývat jej těmito slovy: „Rač přijít a přebývat v nás!"

Duch svatý přichází do srdce plného prosté víry a důvěry v Boží milosrdenství. Příchod Ducha svatého nedoprovází žádný hmatatelný pocit. On nenachází odpočinek uprostřed křiku a nepořádku, ani nenachází cestu k srdci tvrdému, nespravedlivému, plnému nenávisti, hněvu a pocitu soběstačnosti. Podobně nenachází odpočinek ani ve „svět se v tobě rodí z Ducha svatého. Prostřednictvím modlitby tento člověk přijímá božské světlo, přijímá vůli Boží a učí se uvádět ji s pomocí milosti do praxe.

Modlitba, Bůh zve stvoření ve vyhnanství k návratu. Taková opravdová modlitba, díky níž máš přístup k Otci, a při níž hovoříš v jeho přítomnosti, není pouhým lidským úkonem. Jedná se v zásadě o Boží pozvání, na něž ty pouze odpovídáš. Bůh je vždy a pokaždé připraven přijmout tě a neustává tě zvát, abys k němu přišel: „Po celý den jsem vztahoval ruce..." (Řím 10,21); „Pojďte ke mě, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím" (Mt 11,28); „Kdo ke mě přijde, toho jistě neodmítnu" (Jan 6,37). Vždyť Bůh se raduje z toho, že mu jsi nablízku - a je-li to možné, dokonce stále. Když stojíš před Bohem, v jeho přítomnosti, uvědom si, že stvoření, které je ve vyhnanství, se navrací do lůna svého Stvořitele, že Adam se navrací do ráje. Modlitba tak sama o sobě představuje nápravu dlouhých hodin strávených daleko od Boha, uprostřed starostí vlastních zemi a záležitostí časného života (Lk 21,34). Modlitba představuje svou povahou návrat k Bohu, opravdové obrácení.

Bůh kdysi vyhnal Adama ze své přítomnosti, a hle - nyní tě bez ustání volá, a to po „celý den", abys vstupoval do jeho přítomnosti a zůstával s ním. Jestliže jsi k němu jedinkrát díky modlitbě vstoupil, Bůh touží, abys z jeho přítomnosti nikdy neodešel. Proto autentická modlitba, která dokáže odpovědět na plnou touhu po Boží dobrotivosti, musí pokračovat potají v hloubi srdce, musí probíhat beze slov i poté, co jsi místo modlitby opustil. Můžeš se tedy jít věnovat rozličným starostem, ale přesto modlitba neustává pracovat tajemně uvnitř tvého srdce. Matta el-Meskin

+++

TOUHA PO PROŽÍVÁNÍ ČISTÉ KRÁSY

Jako Boží obraz jsme stvořeni pro krásu, k prožívání ryzí Krásy Boží. Rozumem poznáváme krásu a pak toužíme po prožívání této krásy celou svou bytostí. Můžeme však hledat krásu po celém světě a stále hledat štěstí, a všechno stvořené v nás jen rozechvěje touhu po štěstí a po kráse, která není pomíjivá. Touha je vášeň, kterou přirozeně směřujeme k prožitku krásy. Co je přirozenějšího, než to, že člověk, který bere svůj život vážně a nechce ho promarnit, se rozletí k prožívání ryzí Krásy Boží, která je nekonečná, bez hranic, a jež dovede věčně blažit při jejím prožívání. A tak vůle přímého a cílevědomého člověka vyrazí za tou krásou, kterou chce zakoušet, a chce ji prožívat dokonale, bez přerušení.

O to se snažil svatý Tomáš a proto se modlit takto:

Všemohoucí Bože. tys vševědoucí, nemáš počátek ani konec,

ty dáváš i uchováváš ctnosti a uděluješ za ně odměny.

Postav mě, prosím, na pevný základ víry,

chraň mě nepřemožitelným štítem naděje

a ozdob mě svatebním rouchem lásky.

Dej mi spravedlnost, abych se ti podřizoval

rozumnost, abych se vyhýbal nástrahám ďáblovým,

umírněnost, abych se držel střední cesty,

a statečnost, abych trpělivě snášel protivenství

Dej, ať ochotně dávám dobré, které mám, těm, kdo je nemají,

a pokorně ať hledám dobro, které nemám, и těch, kdo je mají.

Ať se pravdivě vyznávám z provinění

a s klidnou mysli snáším trest.

Ať nezávidím dobro bližnímu a stále Ti děkuji za Tvá dobra.

Dej, ať nikdy nezatoužím po něčem nerozumném,

ať si ošklivím vlažnost.

Milosrdný Bože, dej, abych vroucně toužil po tom,

co se ti libí, prozíravě to hledal, správně poznával

a dokonale plnil ke cti a slávě Tvého jména.

Uspořádej, můj Bože, povinnosti mého stavu

a dej mi poznávat Tvou vůli.

Rozumné stanovisko člověka, poznávajícího krásu, vede k trvalé zálibě v prožívání krásy. Ve víře přijímáme Boha jako ryzí Krásu. A protože je člověk Božím obrazem, vede ho tato čistá Krása Boží k účasti, k jejímu prožívání. Rádi si oblíbíme to, co jsme poznali jako krásu a celou bytostí jsme to prožili.

K dosažení prožitku souznění s ryzí Krásou nadsmyslovou si musíme oblíbit toto prožívání ryzí Krásy, prožívání celé čisté Krásy Boží.

Podstatou tohoto souznění je právě ona harmonie, když je naše srdce sladěno se Srdcem Nejsvětějším podle jedné základní tóniny, když jsou obě uvedeny v soulad. Soulad je základem vnitřního spoluzažívání. Proto soulad mezi Božským Srdcem Ježíšovým a naším srdcem lidským je základní vlastností prožívání nadpřirozené Krásy Boží. Podkladem krásného prožívání je takové přilnutí ke krásné bytosti, že se stává částí naší duše, že jeho Krása a blaho se stává naším blahem. Vůlí potom prožíváme blaživost krásy.

Mezi všemi krásami světa není žádná jiná, které bychom dali přednost před ryzí Krásou nadpřirozenou.

Přesto jen málokdo z lidí, ba i z Božích dětí usiluje o prožívání ryzí Krásy Boží, natož, aby se snažil rozhojnit tuto oblast vlastní krásnou tvořivostí. To proto, že se většina snaží vyhledávat a prožívat krásu mezi tvory, ale bez Boha. Teprve posléze, často až na sklonku života odhalují, že opravdu blažený prožitek může být jedině prožíváním čisté Krásy nadsmyslové. Vrcholem však je, když si oblíbíme prožívání ryzí Krásy nadsmyslové v člověku, jak nás k tomu vede Pán Ježíš. Tak v nás roste zkušenost Boží Krásy vtělené do lidské krásy. Vrcholným, třebaže lidsky málo prožívaným způsobem našeho vykročení na cestu růstu zkušenosti s ryzí Krásou Boží je zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, kdy uskutečníme tuto velkolepou výměnu prožívání svého přirozeného srdce za nadpřirozené Srdce Páně.

Bůh zná a prožívá svou ryzí Krásu a tuto svou ryzí Krásu nabízí každému svému obrazu, jakým je právě člověk. Chce naši dokonalost v tomto prožívání ryzí Krásy. Proto ukládá svá přikázání. Všechno musí být podrobeno Bohu, vše musí k Bohu směřovat. Bůh jako čistá Krása nestvořená nemůže ani jinak zakoušet tuto svou Krásu, než současně s poznáním této Krásy a jejím uznalým prožíváním ve svém obraze, a právě tím zase oblažuje ty, kdo tuto vůli plní. Vždyť vše, co se přibližuje k Bohu, pokud a jak se k němu přibližuje, má podíl na Jeho věčně oblažujícím prožitku, protože těleso je tím žhavější, čím více se přibližuje k žáru.

Jsme však postaveni do světa. Všechno nás tady láká líbivým zevnějškem, abychom zaměřili cíl svého prožívání do nastrojených tvorů, jež nejsou samy o sobě krásné, a tou největší Krásou už vůbec ne. Boží zákony nám ukazují, jak smíme a máme prožívat stvořené věci, aby nás nepřipoutaly k sobě, abychom neuvázli v jejich prožívání. Když nás jako Boží obraz podle Boží podoby určuje Bůh pro sebe, tak nám dává ony zákony, abychom k Boží Kráse došli.

Vedle těchto zákonů, určujících náš vztah ke kráse stvořených věcí, jsou jiné zákony, jež nás uvádějí přímo do tajemství ryzí Lásky Boží, které nás jako obraz Boží zdokonalují, neboť nás víc připodobňují k Bohu, jenž nás vede poznávat a prožívat ryzí Krásu tak, jak Bůh poznává a prožívá svou ryzí Krásu, a která nás zdokonaluje a přibližuje k vtělené Kráse Syna Božího.

To jsou dva různé přístupy k prožívání ryzí Krásy Boží. Musíme chtít prožívat všechno krásné, co prožívá Bůh, a odvracet se od všeho šeredného, od čeho se Bůh odvrací. Bůh nechce, aby se člověk oddal prožívání krásy něčeho stvořeného jako by to měl být poslední cíl člověka, co jím nemůže a nesmí být. Opakem krásy je ošklivost a šerednost, totiž něco, co přísluší netvoru či znetvořenému tvoru. Upínat se k ošklivosti může vyvolat jakousi křeč nebo neřestnou zálibu, která zanechává v člověku hrozné následky. Rozdírá se tím jizva po Kristem zacelené ráně dědičného hříchu v lidském přirozenosti. A protože jsou v člověku sklony k tomu, co Bůh nechce, k tomu, abychom zapomínali na Boha, přisáli se křečovitě k něčemu tak, aby nás to na chvíli zcela zaujalo a zaplnilo, proto je třeba přemáhat v sobě ony sklony, které dávají přednost prožívání krásy stvořených věcí před prožíváním ryzí Krásy Boží.

To vyžaduje očisťování. Toto umrtvování vlastního já, svlékání starého ošklivého člověka, který se bouří a odmítá sloužit, a přijímání člověka krásně oděného posvěcující milostí a podrobujícího se vůli Boží. Odříkání si prožitků krásy stvořených věcí cvičí naše tělo a tříbí smysly, aby byly poddajným nástrojem duše, aby se proti duši nebouřily a nevyrušovaly ji v jejím směřování k prožívání nadpřirozené Krásy Boží za hranicemi našich smyslů. Tato odříkavost uvolňuje prostor pro prožívání čisté Krásy Boží, aby dovedla vytrvat v tomto krásném prožívání, až porucha přirozenosti přijde líčit krásu zapovězeného ovoce.

To je ovšem pouze jedna stránka prožívání ryzí Krásy. Toto prožívání ryzí Krásy nesmí ustrnout na očisťování. Krása žádá si víc. Krása si žádá být připodobněna svému vzoru. Krása si žádá přibližovat se vrcholné a ryzí Kráse Boží.

Prožívání ryzí Krásy si žádá vzájemnost ryzí Krásy, která je Bohu nejdražší. Proto Bůh ukládá celou řadu přikázání, která nás učí připodobňovat se Mu. Proto nás stále povzbuzuje svými inspiracemi.

 Prožívání ryzí Krásy si žádá stálý rozvoj. Chtít prožívání ryzí Krásy znamená, chtít stále více a více Boží Krásu. To však vyžaduje vypjatou zapojenost a obětavost, protože tato ryzí Krása přesahuje lidské smysly. Taková Krása nás vábí, abychom dali Bohu třeba i nejvyšší důkaz své oddanosti. Prožívání ryzí Krásy tak spojuje duši s jejím Bohem tak, že duše takřka hoří a plane, aby jen už zakusila Jeho důvěrnou blízkost, a to co nejdokonaleji. A tak přetrhává všechny hráze smyslové krásy a přeskakuje hory i údolí lákavých krás světa, jde rychle, šíleně v očích světa, neboť ví, že k prožitku ryzí Krásy musí být těsně u Boha.  TB

+++

Umění je cesta k prožívání ryzí Krásy Boží

Vyhledávejme hodnotné umění, které je názorné a sdělné, a které předává hlavně duchovní náměty, zejména Boha, Ježíš Krista, Matku Boží, svaté, ale i Boží tvory. Vyvarujme se povrchní podbízivé líbivosti. A když sledujeme nějaký obraz, postupujme v odhalování jeho významových vrstev. Od přístupu popisného přes odhalení uznávaného významu toho, co se nám ve známých symbolech představuje. Ale nám nestačí rozumět umění, nýbrž chceme pokročit až k ikonosofii. Sofie znamená moudrost, filosofie znamená lásku k moudrosti, ale ikonosofie znamená moudrost, která nám vyplývá z krásného zážitku vedoucího člověka k nadpřirozené Kráse. Potřebujeme mít objasněný stav a proces radostného zvnitřňování krásně podaných a umělecky znázorněných duchovních obsahů a náboženských významů, což má vrcholit v rozjímání o těchto pravdách, a posléze i v radostné službě Bohu a skutcích lásky ke Kristu a k bližním. Tak je pro nás obraz posvátného obsahu oknem, kterým ze svého nitra vyhlížíme k Bohu, abychom s jeho pomocí poznali svou vlastní tvář a tvář svého bližního, a ochotně sloužili Bohu v bližních.

Jako lze rozjímat před obrazem, tak lze tím více rozjímat před živým obrazem Božím, kterým je člověk. Bůh stvořil člověka jako Boží obraz k podobě Boží, a každého stvořil jako neopakovatelný originál. Třebaže se hříchem obraz Boží v člověku rozmazal a roztříštil na mnoho střepů, přesto i v hříšném člověku zůstává zaměření k podobě otcovské nestvořené Krásy, a člověk to matně hledá pomocí starořecké filozofie, zejména estetiky.

Svátostné očištění a usmíření s Bohem obnovuje v člověku původní obraz Boží, ale také navazuje přerušené spojení s Bohem, Matkou Boží a ostatními, kdo tvoří Církev vítěznou, oslavenou, tedy nezvratně dokonalou. Teď jde o to, aby v každém z nás zazářila Boží tvář, a jasně vynikl náš původ od Boha, k jehož obrazu jsme stvořeni. Bůh nás vyzývá k hledání jeho tváře: „Mé srdce opakuje tvoji výzvu: Hledejte mou tvář, a hledám tvou tvář“ (Ž27,8). „To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine.“ (Ž24,6) Když jsme byli malí, krátce po narození, sešli se příbuzní a známí, aby se podívali na nového člena lidské rodiny. A přitom se ozvaly hlasy: Ta podoba! Celý tatínek! Celá maminka! Oči má jako dědeček... atd.

Už ve tváři nemluvněte, jehož tvář je ještě nepopsaný list, se snažíme odhalit jeho totožnost. Ale tento náš první pokus dlouho nevydrží.

Z obličeje každého člověka na nás hledí Boží obraz, a každý je jedinečný a původní. Pokud se lidé dívají pohledem osvíceným vírou, tak dojdou k přesvědčení, že když se pozorně zadívají na druhého člověka, poznají v něm stopu Boží tváře, kterou nikdy nikdo neviděl.

Emily Dickinsonová to vyjadřuje básní:

Tvář, kterou s sebou ponesu,

až vyjdu mimo čas

si pro hodnost - tam na západ -

to bude moje tvář.

 

Podám ji andělovi:

To, pane, byl můj řád

v království, o němž vzkříšení

ti pověděli snad.

 

Vezme ji, zhlédne, odstoupí,

vrátí se s korunou,

v níž zaplesal sám Gabriel

a jež teď bude mou.

 

Pak ukáže mě ze všech stran

nebi, jež zatleská,

jak tu, jež nesla pánův erb -

důstojný majestát

Jako má každý člověk původ od Boha, tak má i božské rysy, protože je dítětem všemohoucího Otce, a tak i na konci věků bude mít Bůh lidskou tvář. Celé stvoření ústí k Bohu zjevujícímu se v lidské podobě. V konečné Boží tváři se budou nacházet stopy dlouhých, krásných i hrozných příběhů všech lidí a každého zvlášť. Jako je každý člověk úplným mikrokosmem, tak je i vyslovenou myšlenkou v nesmírném makrokosmu, směřujícímu ke svému vzoru v Ježíši Kristu.

V Boží tváři se objeví všechno nově: OČI, které na nás hleděly s pochopením, ÚSTA, jejichž slova a polibky se nás důvěrně dotýkaly, RADOST, která svým jasem rozjasňovala smutné tváře. SLZY, které vzbuzovaly bolest i zármutek.

Třebaže to velmi překračuje naši představivost, přesto naše víra neochvějně dosvědčuje nepochopitelnou naději: všechny bytosti najdou své dovršení v Bohu, dostanou podobu, krásnější, než předtím, kterou jim určil milující Stvořitel.

Očekáváme, kdy se objeví pravá tvář každého z nás. Toto přesvědčení naší víry přesahuje naše myšlení. Když ale myslíme na jednotlivé lidi, tak zjistíme něco, co nám pomůže, abychom se přiblížili k tajemství našeho stvoření u Boha. Když se zeptáme: Jaká je moje opravdová tvář? Je to snad obraz dítěte? ženicha? nevěsty? Zřejmě to bude obličej Kristova zralého věku, 33 let, někomu se přidá, jinému ubere...

Jedno je už teď jisté: Náš obličej je totožný, ale přitom se neustále mění, i když nepozorovatelně, odhlédneme-li od výrazu tváře, který se během doby mění, a od vlivu emocí, které mění tvář jenom na chvíli.

Dnes vypadáme jinak, než včera a zítra, a kdyby se mělo ukázat, jací skutečně jsme, musela by se celá ta rozmanitost naší tváře během doby shrnout a její proměny promítnout do jednoho místa.

Další krok při hledání pravé tváře: Když skutečně známe nějakého člověka, a nějakou dobu ho důvěrně poznáváme, tak pohlédneme-li na něj názorem lásky, hned zahlédneme jeho pravou tvář. Mnohdy je to pro vnější povrchní pohled skryté, ale vyžaduje to hlubší vhled, chápavé srdce, jaké si už král Šalamoun vyprošoval od Hospodina.

Neviditelná tvář Boží prosvítá na tvářích lidí, a zvláště jasně vyniká na svatých. U nás to však stále není hotové, ale s Boží milostí to pořád roste.

Pro dnešek stačí připomenout slova apoštola Jana: „Už teď jste Boží děti. Ale čím budete, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.“ (1 Jan 3,2-3). Za to máme se sv.Tomášem chválit Krásu Boží:

Chválím tě, slavím tě, dobrořečím ti, můj Bože,

za nesmírná dobrodiní, jaká jsi udělil mně nehodnému.

Vzdávám ti chvály za tvou laskavost,

s jakou jsi tak dlouho na mne čekal,

za tvou mírnost, s jakou trestáš přetvářku,

za tvou dobrotu, s jakou mě voláš,

za tvou dobrosrdečnost, s jakou se mne ujímáš,

za tvé milosrdenství s jakým odpouštíš hříchy,

za tvou dobrotivost, jakou mě bez mých zásluh zahrnuješ,

za tvou shovívavost, s jakou zapomínáš na mé křivdy,

za tvé ponížení, které je mi útěchou,

za tvou trpělivost, s jakou mě chráníš,

za tvou věčnost, která mě udržuje při životě,

za tvou věrnost, s jakou mě odměňuješ.

Na to všechno nestačí mé chvály.

Vzdávám díky Tvé velebnosti za přemíru tvé dobroty,

s jakou chceš ve mně stále rozmnožovat milost.

rozmnoženou uchovávat

a uchovanou odměnit.

+++

MY, HŘÍŠNÍCI...

Jestliže věčná Láska podstupuje kvůli našim hříchům Vtělení, život plný strádání a potom hořké umučení vrcholící smrtí na kříži, můžeme si učinit přibližný obraz naší bídy, že jsme opravdu velcí, přeubozí hříšníci. Jak strašný je hřích, když Kristova láska platí za něj Boží spravedlnosti tak bolestně.

Jsme bídní hříšníci, strašní hříšníci. To nám stojí jasně před očima, když pohlédneme na kříž. Křesťan, který se často zadívá tázavě na kříž a opakuje si slova, že tato krev byla prolita za nás a za mnohé na odpuštění hříchů, nemůže propadnout ani pýše ani duchovní marnivosti. Nikdy nemůže podlehnout samolibosti a spokojenosti se sebou. Nikdy se nebude mít za dokonalého a vynášet se nad ostatní. Vždyť každý z nás všech způsobuje svaté rány Kristovy, každý z nás je otevírá. Ježíš Kristus trpí kvůli každému z nás všech. I svatí vědí, že jestli něco mohli vykonat dobrého, jestli směli a mohli milovat Boha, to proto, že nám Ježíš zasloužil svou ukřižovanou Láskou, odlesk naší lásky.

Když takto musel Ježíš zaplatit za nás láskou, jaký trest čeká ty, kteří pohrdnou touto láskou a nepřijmou sílu k podobné lásce, aby učinili podobně ze svého života jedinou oběť vůli nebeského Otce! Ježíš nás vážně upozornil na tuto skutečnost, když napomínal jeruzalémské ženy plačící nad ním. Radí jim, aby raději plakaly nad sebou a nad svými syny, protože, když se toto děje na něm, zeleném stromě, co se stane se stromem suchým? Když se nedáme obrátit a posvětit vláhou krve Páně a zůstaneme suchým dřevem, jaký oheň Božího hněvu nás musí zasáhnout !

Prokleta totiž bude, dle hrozby Páně, země, která pila mnoho vláhy a přece nevydala patřičné ovoce! Tak, jak je Krev Páně, Krví obětované lásky těm, kteří přijímají spasení, tak je krví volající o trest pro ty, kdo tu Krev nepřijímají do svého života k životu!

Opravdu, nemáš, čím by ses mohl chlubit, leda svou ubohostí, jak praví svatý Pavel a v tom je tvá záchrana a tvá spása, když pokorně se schoulíš ve své ubohosti a ničemnosti, abys přijal celou sílu Krve Páně! B.

+++

EUCHARISTICKÝ PRŮVOD

 

EMANUEL. JAK HLAHOL ZVONŮ V KRAJI.

O BOŽÍM TĚLE ZEM SE BLÍŽÍ RÁJI.

 

DRUŽIČKY KVÍTÍM VZNEŠENOST TVOU SVĚTÍ.

JSOU DRAHOKAMY ČISTÉ OČI DĚTÍ.

 

TVÉ TĚLO, JEŽÍŠI, OBĚŤ I POKRM,

BOHATSTVÍ CHUDOBNÝCH, ZÁCHRANA Z POHROM,

 

V PRŮVODU NESENÉ VŠEMI I MĚSTY,

ŽIVÁ JE PŘÍTOMNOST RADOSTNÉ ZVĚSTI.

 

MÁ VRATKÁ SLOVA VELEBÍ TVOU STÁLOST,

KLANÍM SE TI A VÍM, ŽE JE TO MÁLO,

 

CHVÁLÍM TĚ ZA PÍSNĚ, KRÁSU ALEJÍ,

JEŽ TĚ, PANE, CHVÁLÍ DOKONALEJI.

 

NEJVYŠŠÍ LÁSKO, ŽEHNÁŠ RÉVĚ, KLASŮM,

NABÍZÍŠ POKOJ, SMÍŘENÍ A SPÁSU.

Pavel Kroupa

+++

MYSTICKÉ NÁZVOSLOVÍ

Mystikové s oblibou užívají k lepšímu vyjádření svého duchovního života i pro vyjádření duchovního života vůbec slov ze života, jak jej člověk zakouší pocitem a vášnivě. Cítit, objímat, spojovat se. Tak mluví třeba svatý Ignác na konci svých cvičení o správném cítění v církvi. Vyjadřuje se to obyčejně jako sentire cum ecclesia, cítit s církví, či prostě mít cit pro církev. Třebaže ve své drsné, řekněme skoro vojenské mluvě přesně nerozlišuje odborné výrazy, musí se jeden dobrat pravého smyslu teprve ze souvislosti. Ono pravé cítění v církvi znamená také prožít tajemnou skutečnost církve. Tak velí tato myšlenka, jež má být jedním ze zralých plodů duchovních cvičení, abychom se sžili s církví, aby se nám skutečnost církve stala velkým prožitkem. Prožitkem celé naší bytosti, tak živou zkušeností, tak uvědomělým zážitkem, jakým je pocit smyslové schopnosti. Pokus se o to, aby církev pro tebe přestala být jen něčím, pouze nějakým protivným tělesem, neživotnou organizací, s jakou si ji tak často spojuješ díky neosvícené člověčině, která do ní pronikla a místo služby začala v ní panovat! Pokus se přistoupit k církvi jinak než jen jako k římské kurii nebo k hrstce prelátů a biskupů, včetně kněží!

Zkus procítit církev jako velkou jednotu a společnost nás všech! Snaž se prožít živou společnost, ve které máme všichni svou povinnost, své úkoly vůči ostatním bratřím a sestrám a k celému tělu církevní společnosti, a kde všichni můžeme žít jak ze svaté společnosti zprostředkující milosti, tak ze svatého společenství onoho duchovního hodokvasu ve vzájemnosti svatých.

Některým křesťanům, dokonce i katolíkům dělá obtíže prožívat nějak svou příslušnost k obecné církvi.

Církev je obecná nejen proto, že je rozšířena po celém světě a zahrnuje všechny národy. Je obecná také pro svou vnitřní univerzalitu, pro svou schopnost zachytit všechny lidi s jejich rozmanitými potřebami, jak se projevují v různých dobách a všem dát vyčerpávající odpověď na všechny otázky.

Je obecná, protože má srdce široké a otevřené jako její zakladatel, Ježíš Kristus. Jejím posláním a úkolem je vložit do všech pozvaných duší nekonečně tajemnou přítomnost Boží a jeho Lásky.

Teprve tehdy začneš být k světu, když máš onu šíři a všeobjímavost srdce, které dovede mít starost i obavy a péči o všechny, které dovede všechny chápat a ke všem se sklánět. Teprve tehdy začínáš za něco stát, když ti není cizí žádná bolest a žádná otázka naší doby. Ježto byly tolika katolíkům lhostejné sociální otázky, proto zbylo tak málo katolíků, a proto se tyto otázky řešily bez nich a tedy proti Kristu.

Bude to s tebou lepší, až otevřeš své srdce obecně, všeobjímavě, až procítíš, ale prakticky, na svém místě a pro své povolání a síly svou spoluzodpovědnost za všechny své bratry a sestry.

Někdy se nám zdá, že se okolní vlny, které zmítají národy a lidstvem, snad netýkají obecné církve, když věříme, že ji nepřemohou ani pekelné mocnosti. Jen abychom se nespletli! Katastrofy, které stíhají národy, dotýkají se křesťanů víc než ostatních lidí. Když je ohrožen mír, tak jsou i duše v nebezpečí. Jsou-li pošlapána lidská práva, tak se snadno obrátí tato bezohledná brutalita tím spíš proti církvi, která je a má být poslední strážkyní svobody Božích dětí. Když bída rozvrací hospodářství národů, tedy se zároveň s hmotnou bídou šklebí do dveří našich rodin mravní zkáza.

Papež, a dnes jedině papež pozvedá svůj hlas ke všem bolestem lidstva naší doby, aniž by si vybíral jen ty populární a lákavé hrozinky. Připomíná i ty, o kterých všichni ostatní odmítají slyšet. Jedině papežův hlas jako hlavy církve je slyšet, zatímco všichni upovídaní falešní proroci znovu a znovu bulíkují zástupy. Jedině papež pozvedá svůj hlas a mluví pravdivě o sociálních otázkách. Vždyť jedině papež přináší světlo v tak podkopaných otázkách mravnosti, manželství, výchovy, politiky či životního prostředí. To je živá výzva. Proč lomit rukama nad zlými časy a zkaženou dobou? Raději se pokusme podat lék svým životem, Ježíšovou naukou prováděnou v životě!

Když se každou chvíli zamýšlíš nad spory a hádkami, které s křesťany čas od času zalomcují, nezapomínáš na strašnou příčinu této rozervanosti? Jednota mystického těla Páně čili nás všech je přece ovocem řádně přijímaného svátostného Těla Kristova! Jednota církve je plodem a právě tou posvátnou skutečností, která vyrůstá z Nejsvětější Svátosti.

Smyslem církve je, abychom všichni byli jeden ovčín s jedním pastýřem. Proto Ježíš založil církev, abychom všichni měli život, jeden život, a abychom ho měli co dostatek. Jako je jeden život v Nejsvětější Trojici, tak se i my všichni pokusme o to, aby v nás hořel jeden život, jedna účast na Božím životě, který nám Ježíš zajišťuje svou obětí na kříži.

Z této oběti vyrůstá tvé povolání za Boží dítě. Nejsvětější Svátost je zpřítomněním této jediné dokonalé vrcholné oběti. Proto jejím ovocem je také v tobě uskutečnění oné jednoty, kterou ti Ježíš zjednává. To, co ti zjednává obecně, to se ti má přivlastnit, toho se ti dostává v Nejsvětější Svátosti.

V těžkostech se potácející Evropané se hádají o hospodářských a politických otázkách, a úplně nechávají stranou své duchovní a mravní kořeny. Výsledkem je rozpad rodiny, povolování manželských patvarů, glorifikace sebevrahů, mravní zbahnilost a duchovní nihilismus. Tak ve své zaslepenosti vůdčí Evropané přehlížejí, že bez Ježíše Krista a jeho Církve vedou národy do zamřížovaného domu, blázinec či věznice. A křesťané a katolíci, kteří mají průkopnicky klást tyto základy, se tváří, že o ničem nevědí nebo jen bezradně kroutí hlavou. Mnohé zodpovědné osoby nás místo pravdivých zpráv nezodpovědně zásobují sousty, dávno předžvýkanými vládcem světa.

Kdo to sleduje, tak si musí říct: buď tito katolíci vůbec nepřijímají všechno okolní dění, anebo to přijímají nepřipraveni či málo připraveni! Neuvědomují si celý dosah Nejsvětější Svátosti. Zapomínají, že Nejsvětější Svátost není jenom pro jednotlivce, ale že je to pokrm celé církve, takže nikdo nic nepřijímá jenom pro sebe, nýbrž i pro všechny ostatní, protože Pán přišel spasit všechny. Přišel a obětoval se a rozdává se všem proto, aby byla naplněna a uskutečněna ona svatá jednota nás s Ním, s Trojicí, a pak také nás všech takto s ním spojených mezi sebou.

Kdo si toto neuvědomuje a ani se o to nesnaží, ten nepřijímá svátost v celé její plnosti, jak si to Ježíš přeje. Pokusme se o svatou jednotu mezi sebou. Zkusme se častěji se zamýšlet nad touto velkou skutečností svaté čili nezvratně dokonalé a naprosté jednoty. Pokusme se o ni jako o velký výsledek Kristova díla, jeho oběti a jeho ustanovení sebe za pokrm pro nás.

Jinak se to bude vyvíjet tak, že se jeden křesťan bude šklebit na druhého se svěřepostí chrliče na okapu starého zříceniny, další mu ve jménu lásky šlapat na paty, jiný ze samé horlivosti o církev bude nakopávat druhého a podezírat z nedostatku církevního ducha, další z lásky k jednomu řádu se bude škorpit a pohoršovat, sotva uslyší, jak vyslovuje jeho jméno příslušník nějakého jiného řádu. Pak se budou pohoršovat lidé jako Eulálie Čubíková ze Zvonokosů ve jménu ohrožené mravopočestnosti nad pouhým z daleka cudně naznačeným hříchem postavy, vracející se k Bohu. To není duch jednoty, ani duch lásky, která nás povolává k oné jednotě. Každopádně tím ani nikoho nezískáme Ježíši Kristu, kterého někteří takto mizerně zastupujeme. B.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Splním tvé lásce každou spravedlivou prosbu

Uvaž, jestli splníš každému na potkání jeho spravedlivou prosbu? Budeš však ze sebe dost zklamán, už proto, že nepoznáš na potkání u každého spravedlivost jeho prosby. Můžeš to poznat jedině chápavým srdcem, které si můžeš u Mého Nejsvětějšího Srdce vyprosit jako kdysi Šalamoun a pak mnozí další.

Pravá láska snadno a rychle obdrží ode Mne, který jsem sám Láska, vše, o cokoli požádá, protože rád vyslyším toho, kdo Mne opravdu miluje a plním jeho prosby, jak je psáno: „Hospodina miluji; on slyší můj hlas, moje prosby“ (Ž 116. 1).

Moje čistá láska je tak hojná, že tomu, kdo Mě miluje, štědře udílím zároveň s duchovními dobry tak časné statky podle Mých slov: „Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší“ (Dt 11, 13—14). Ukazuji a rozestírám své milosrdenství nad tebou, kdo miluješ Nejsvětější Srdce, jak je psáno, že „prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají“ (Ex 20,6). Vlévám ti také Moudrost jako Miláčkovi, jak psáno: „dal člověku, který je mu milý, moudrost a poznání i radost“ (Kaz 2,26) Uděluji ti také, a to s největší štědrostí, když miluješ Nejsvětější Srdce, radost a jásání podle slov : „Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli; proto tě, božský, pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy“ (Ž 45,8).

Jako nejštědřejší Dárce i Odměnitel lásky vyslyším právě tebe, kdo miluješ Nejsvětější Srdce, a udělím ti mnohá dobra. Nedopřávám to však těm, kdo Mne nenávidí a zanedbávají. Nevyslyším je, neboť vyvolávají spíše svůj hněv, když něco takového ode Mne žádají: "Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ (Jan 2,18) „Toto pokolení je zlé; žádá si znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení Jonášovo“ (Lk 11°,29). Kde takto přichází nehodný přímluvce, pobuřuje Můj hněv.

Vzpomeň si, milá duše, jak často jsi zanedbávala Nejsvětější Srdce a lehkomyslně se spoléhala na Nejsvětější Srdce, tvého Bratra a Spasitele! V zajetí nejohavnějších hříchů a neřestí jsi od Mého Nejsvětějšího Srdce žádala všechno a ničeho jsi nebyla hodna, poněvadž jsi Mě nemilovala srdcem a skutkem, nýbrž pouze slovem a jazykem. Proto si zasloužíš nenávist, a ne lásku, spravedlivý trest a žádné milosrdenství, ani odpuštění. Vyznej své hříchy a s pevným předsevzetím se svátostně usmiř se Mnou, čiň pokání a dovolím ti doufat v Mou nevýslovnou lásku. Pros Mne o více síly, abys u Mne vytrvala a nevzdálila si ode Mne, planoucí výhně lásky, a zapálím tvé vychladlé srdce, aby Mě něžně milovalo. Pohrdni pozemskou a přechodnou láskou tohoto života a pros, a povznesu tě k čisté nevyhasínající lásce, ustavičným nazíráním na Mou tvář. A v této nové lásce se začneš shovívavě a milosrdně sklánět ke všemu, k čemu se upíná pozemská a přechodná láska.

 

Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal. Předcházející relace sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/ Sleduj ve zvukové podobě v mp3 na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/ Tomáš Bahounek OP, Chvilka mystického života, Mystika lásky 01-35, Mystika krásy 01-46, Loretánské meditace 01-56, Programování lidského srdce 1-30 zip.

+++