Ročník XX., číslo 10.                                                                                                                          říjen 2014

Obsah: P.Kroupa, Bože milostivý,TB,Krásný obraz svaté Terezie, Otevřenost k prožívání krásy, J.J.Vícha OFMcap, Balada říjnová,BT,Bojovníci o krásu, Pilíře prožívání čisté krásy, P.Kroupa,Panně Marii V Neapoli, Proměny intuice v oslavě krásy, P.Kroupa,Svaté Sabině,J.E.Lopourová,Věčnost, Brněnská Akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka - Mystika lásky, J.J.Vícha,,Stesk, Zprávy_________________________________________________

 

BOŽE MILOSTIVÝ

OPLÝVÁM

SLABOSTÍ V KAŽDÉ DOBĚ

MOUDROSTÍ

SE NEVYROVNÁM SOVĚ

OŽÍVÁM

SNAD JEN KDYŽ VIDÍM LODĚ

PLUJÍCÍ

OD HŘÍCHU KE SVOBODĚ

NEZOUFÁM

VŽDYŤ MÁM TU TOUHU V RODĚ

SNAŽÍM SE

HODNOTIT VĚCI NOVĚ

NEJHEZČÍ

JE STEZKA JDOUCÍ K TOBĚ

PODLE TĚCH

KDO ŽIJÍ S TEBOU V SHODĚ

Pavel Kroupa

+++

KRÁSNÝ OBRAZ SVATÉ TEREZIE

Skvělá cesta svaté Terezie od Dítěte Ježíše vyniká půvabnou prostotou vnějšího projevu a úspornosti v krátkém tahu štětcem na dotváření jejího obrazu čisté Krásy v sobě. Tato cesta krásy zjednodušené až prostotě nakonec přivedla svatou Terezičku ze zapadlé a skryté celičky až tomu, že se stala nebeskou přímluvkyní misií. Její mužný „ekvivalent¨ zosobňuje bl.Hyacint Maria Cormier, který ač nebyl nikdy povolán k profesorské katedře, neboť se vždy cítil být spíše jen profesorem dobrého příkladu, přesto se stal nejen budovatelem pozemského Angelika, ale také krásným pilířem Angelika nebeského. Sv.Terezička, obdobně jako bl.Cormier, vyniká jako zářný vzor v době moderní myšlenkové přebujelosti právě jedinečnou prostomyslností, s níž dosahuje k nejvyšším stupňům mystického života a umlčuje četné odpůrce vtělené čisté Krásy a jejího tajemného Těla. Sv.Terezička vykročila na duchovní dráhu bez jakékoli složité přípravy, rovnýma nohama. Tím je nám její krásný obraz velmi blízký, třebaže je pro nás důležitá i podrobná znalost všech zákoutí, úskalí, ba i temných uliček mystiky krásy, jak se objevují v moderním umění. Sv.Terezička tvrdí, že dokud se naše skutky, i ty sebemenší, nevzdalují od ohniska vtělené čisté Krásy, totiž od Pána Ježíše, obrážejí se v Nej.Trojici jako v trojnásobném zrcadle a objevují se v podivuhodné kráse, protože Ježíš shledává vždycky krásným všechno, co děláme. Sotva se však vzdálíme od tohoto tajemného Středu, co uvidíme? Jen mlácení prázdné slámy. Proto Ježíš nechce nic, co mu nedáváme rádi. Naproti tomu sebemenší skutek, vykonaný radostně, nebo nepatrná oběť, snášená s úsměvem, otevírají Pokladnici všeho umění v Jeho Nejsvětějším Srdci. Jenom nadpřirozená Krása dovede zkrášlit všední věci. Proto všechny věci, nejrozmanitější obory naší činnosti, na kterých se usadil šedivý prach rutiny, si od nás žádají jen to jediné – oběť a službu pro čistou Krásu, třebaže mnohdy skrytou v hlomozu a zakouřené temnotě. Svět může být zachráněn jedině čistou Krásou, třebaže je někdy šeredně zaházená zdánlivě nepotřebným haraburdím. Svět ponořený do dusivé atmosféry hříchu bezmocně vzdychá po tom, abychom zde projevili službu krásy jako chudákovi - vztahuje k nám ruce, aby přijal trochu krásy, osvědčené utrpením a bojem.

A nejen to, touto službou kráse se máme stát důvěrnými účastníky nejvzácnějšího a pro stvořitelskou čistou Krásu nejdražšího díla – věrného obrazu čisté Krásy v duši. Proto je pro křesťana přijatelný jediný základ všeho počínání – všechnu životní krásu obětovat vtělené čisté Kráse.

A společný cíl všech úkonů a obětí pro Krásu je zachraňovat původní krásný obraz v duších, aby se upnuly ke vtělené čisté Kráse.

Tak si svatá Terezička přeje, stejně jako sv.Dominik, aby všichni zamířili k podobě ryzí Krásy nestvořené a aby tomu všechno podrobovali. Také ví, že dosažení čisté Krásy nemůže být bez oběti, ba že jen tehdy naplno dosahujeme cíle, když se tomu dokonale obětujeme. Přitom nenavrhuje jako prostředek k tomu žádné mimořádné pomůcky a neobyčejná cvičení. Chce, abychom k tomuto dílu užívali jako materiálu a jako prostředků právě svou ošklivost.

To vcelku zahrnuje trojí úkon:

Předně odevzdaně přijímat vlastní skrytou krásu a zjevnou bezbarvost jako záměr čisté Krásy,

Dále si oblíbit si tuto svou bezbarvost kvůli dosažení čisté Krásy,

Konečně užívat všech projevů své bezbarvosti k svému dokonalému očišťování od jakékoli záliby v kráse pouze stvořených věcí.

Především tedy sledovat svou bezbarvost (nikoli předvádění mýdlové opery), ale skrytost své krásy a přijímat ji odevzdaně a vděčně jako záměr čisté Krásy. Čím citelněji si uvědomujeme tuto svou až k bezbarvé schematičnosti a kresebné chudobě jdoucí prostotu v jejích trapných účincích, tím více oslavujeme čistou Krásu za tuto její vůli. Spolehni se na to, že prostáčkům patří hájemství čisté Krásy.

Mezi všemi hrdiny hájemství čisté Krásy si oblibuj ty, kdo uchvátili toto hájemství Krásy nejkratším a nejjednodušším způsobem jako příšerně utracená svatá neviňátka a lotr šeredně ukřižovaný po pravici. A napodobuj tyto uchvatitele hájemství čisté Krásy – dostaneš se tam tajemně krásnou zkratkou. V čem spočívá tato tajemně krásná zkratka? To není žádný úhybný manévr. Dokud je dítě maličké, dává se mu všechno, co potřebuje. Sotva povyroste, už je otec odmítá živit a říká: Teď se starej sám o sebe! Snaž se tedy uchovat si ducha dětství, protože si sám nemůžeš zasloužit věčný život v hájemství Krásy. To však je teprve první krok, prosté uvědomění si výchozího postavení a jeho přijetí.

Podnikni další krok a hledej zalíbení ve svém splynutí s šedivou a beztvarou masou, nebo lépe řečeno s bezbarvým, „neslaným-nemastným“ průměrem a oblib si to. Když se svatý František svlékl, aby před svým zahanbeným otcem odložil vše, co mu dal tento svět, zůstal sice trapně nahý jako čistá Krása příšerně přibitá na kříž našich hříchů, ale čistá Krása se nedala zahanbit touto jeho vznešenou touhou následovat vtělenou čistou Krásu do krajnosti a uvedla ho v hájemství Krásy. Kde nemáš kvůli vtělené čisté Kráse zhola nic pěkného pro sebe, ani sebemenší ozdobu, tam ti čistá Krása ochotně poskytne všechno. Stačí jen snaha obětovat se pro tuto Krásu. Musíme si oblíbit svou bezbarvost a beztvarost kvůli vtělené čisté Kráse, protože právě tahle odpoutanost od lpění na kráse stvoření je těžká. Kdekoli však svatý František shledal vtělenou čistou Krásu Spasitele bez okázalé oslavy, tam přiložil sám ruku k dílu. Tak tomu bylo už s kostelem v Porcienkuli, který našel v zuboženém stavu. A stejně se i při své vlastní chudobě neváhá všemožně přičinit a obětovat jen aby svatostánek zářil bohatě zlatem.

Vykročme však ještě dál. Využijme svého dopuštěného splynutí s šedivou masou do krajnosti a učiňme ji látkou své záliby v prožívání čisté Krásy. Využijme účinků našeho odbarvení a splynutí s bezbarvým průměrem k soustavnému všestrannému očišťování až ke stavu úplného oproštění své lidské skvělosti. Svatá Terezička říká: Svatost nespočívá v tom či onom cvičení, nýbrž ve sklonu srdce, který nás činí pokornými a malými v rukou Božích, přesvědčenými o vlastní slabosti a bezvýznamnosti a směle spoléhajícími na otcovskou dobrotu. Sotva Bůh vidí, že jsme zcela přesvědčeni o své nicotnosti, když mu řekneme: Moje noha klopýtla, ale tvé milosrdenství mě podrželo, tak nám hned podává ruku. Kdykoli se však snažíme o něco, co nás má vyvýšit a učinit velikými a důležitými a uznávanými, třebaže pod záminkou svaté horlivosti, Bůh nás nechává opuštěné. Stačí se tedy jen pokořovat a trpělivě snášet svou nicotnost, oproštěnost, ba přímo nahotu před Bohem, Bůh okamžitě spěchá, aby nás posvětil.“

Zvláštností jednotlivých prostředků na cestě k dokonalé zálibě v prožívání čisté Krásy:

KAŽDÝ PROŽITEK PŘEDVÁDIVOSTI OBĚTOVAT ČISTÉ KRÁSE

Samolibé oslavování sebe a předvádivost je ošklivá záliba a chce pořád víc a více, než jí odpovídá a než si člověk opravdu smí dopřát, a proto sahá i po tom, co patří ostatním a čisté Kráse. Nesmíme se tedy ani v nejmenším bránit temnému stínu ošklivosti, který na nás doléhá, ať už důvodně pro naše škaredá slova, šeredné jednání, nebo bezdůvodně kvůli příšerným pomluvám jiných lidí. Vtělená čistá Krása ví, že kdyby nám poslala jen záblesk něčeho krásného na nás, upnuli bychom se na to s veškerou prudkostí, celou tíhou záliby v prožívání krásy stvořených věcí. Proto nám odpírá i záblesk naší krásné oslavy. Raději nás nechává v temnotách, než aby nás vedl na výsluní a dával nám blýskavé pozlátko, tolik cizí vtělené ryzí Kráse.

OBĚTOVAT ČISTÉ KRÁSE RADOSTNÉ PROŽITKY STVOŘENÉ KRÁSY

Nemá-li se však tato snášenlivost k vlastnímu stínu zvrhnout v úplnou netečnost k obrazu čisté Krásy v nás nebo otupělost k prožívání krásy, což také může sloužit samolibé oslavě sebe sama, musí se první zásada doplnit další zásadou, v níž převažuje příznivá, zapojená stránka. Obětovat čisté Kráse nejen každý stín jako pouhý nedostatek zakoušené jasně vynikající skvělosti, nýbrž obětovat čisté Kráse také každý krásný zážitek jako pro sebe nepatřičný. Sv.Terezie píše: Zdá se, že zamlouvají-li se Ježíši naše oběti, poutají Ho i naše radosti. K tomu stačí, abychom se z nich netěšili sobecky, nýbrž abychom svému nebeskému Snoubenci obětovali malé radosti, které rozsévá na naší životní cestě, aby potěšil naše srdce a povznesl je až k sobě.

ZAMILOVAT SI SKRYTOST A ZAPOMENUTOST.

Stačí si oblíbit prožitek vlastní neokázalosti a zapomenutosti. To znamená přát si být přehlížen ve svých nárocích na vlastní skvělé vyniknutí, a třeba i pohrdán a nenáviděn, ale radovat se jako ze zvláštního štěstí především z toho, že se na nás nikdo neupíná jako na krásné lidi. Jaké štěstí, jsme-li skryti tak, že na nás nikdo nemyslí a nesleduje naši skvělou životní dráhu! Sv.Terezie píše: Nechci být, než zapomenuta... Nestojím ani o pohrdání, ani o potupu – to by byla přílišná čest pro „písečné zrnko“. Chci být zapomenuta, a to nejen od ostatních tvorů, ale i od sebe samotné, abych už neměla jiné přání než milovat Boha.. Sláva mého Ježíše je moje veškerá čest. Odevzdávám svou slávu Bohu, a když se zdá, že na mne zapomíná, tak ať – vždyť si se mnou může dělat, co se Mu líbí, protože už nenáležím sobě, nýbrž Jemu.

OBLÍBIT SI VLASTNÍ BEZBARVOST JAKO ZVLÁŠTNÍ BOŽÍ MILOST

To vyžaduje radostně snášet nejošklivější, nejtrapnější a nejvíce pokořující a zahanbující a odvahu srážející utrpení, ochotně snášet nepřítomnost prožitků té krásy, kterou přirozeně chceme a o kterou přirozeně usilujeme. Sv.Terezie píše: Trpme, je-li třeba, s trpkostí a bez jakékoli citelné útěchy, bez jakékoli znatelné smysluplnosti čili až nesmyslně, a beze slova soucitné účasti. Ježíš také trpěl se zármutkem. A my bychom chtěli trpět velkodušně, povzneseně nad utrpení? Jaká marnost! Proto sv.Terezie říká, že nalézá štěstí jen v utrpení bez jakékoli útěchy. Právě v takovém nedostatku útěchy shledává zvláštní Boží milost zejména pro slabé duše. Sv.Terezie uvádí: Moje touha po mučednictví není nic. Na tom nezávisí neomezená důvěra, kterou cítím v srdci. Dá se vlastně nazvat „duchovním bohatstvím, jež činí člověka nespravedlivým“, když se tím opájí, a když se domnívá, že se tím stává někým velikým. Taková touha po mučednictví je jen útěcha, kterou Pán někdy uděluje slabým duším, jako jsem já. A takových duší je mnoho. Je však zvláštní milostí, nedává-li nám Pán tuto útěchu vůbec. Za takovou milost by měl být člověk vděčný.

Moje duše je stále v temném podzemí, ale jsem šťastná, ano velmi šťastná, že nemám útěchu. Styděla bych se, kdyby se moje krása podobala kráse pozemských snoubenců, kteří stále hledí jeden druhému na ruce, zdali jim přinášejí nějaký dárek, anebo aspoň na tvář, aby na ní zachytili úsměv krásy, který je opojuje.

Vytrvalé, důsledné uplatňování této zásady znamená pravé mučednictví, mučednictví vyprahlosti. A sv.Terezie je ochotná takto trpět až k smrti: Milujeme Ježíše tak, že trpíme, co On chce, i vyprahlost a zdánlivý chlad. Milovat Ježíše, i když necítíme sladkost té krásy, tedy naopak cítíme bolestnost té krásy, to je velká krása, to je mučednictví. Nuže, zemřeme jako mučednice!

Když nic necítím, když jsem vyprahlá, a nemohu se modlit ani se cvičit ve ctnosti, tak hledím působit svému Ježíši radost maličkostmi, nicotkami, jako třeba úsměvem, laskavým slovem, když bych raději mlčela a dala najevo, že se nudím. A když nemám ani k tomu příležitost, aspoň Ježíšovi často opakuji, že ho miluji.

Můžeme si připomenout slova Michelangela o tom, jak si cení temnoty pro krásu svého díla:

V KAŽDÉM TOM PRÁZDNÉM, UZAVŘENÉM TVARU,

I KDYŽ JEJ V SOBĚ SVÍRÁ COKOLIV,

SE SKRÝVÁ NOC, BYŤ BYL DEN DÁVNO ŽIV,

PŘED HRAVÝM JASEM SLUNEČNÍHO ŽÁRU.

 

A KDYŽ PŘEC PRCHNE PŘED SVĚTLEM A TŘPYTEM,

NEMUSÍ JI HNED SLUNCE ROZEHNAT:

I HORŠÍ VĚC JÍ VEZME MAJESTÁT,

I POUHÝ ČERV JI PORUŠÍ SVÝM SVITEM.

 

POLE, JÍMŽ ORÁČ ZA SVÝM PLUHEM CHODÍ

A JEŽ TU LEŽÍ NAHÉ V SLUNCI V PLEN,

RAŠÍ A PUČÍ KVĚTEM O PŘEKOT.

 

ČLOVĚK, TEN SE VŠAK POUZE VE TMÁCH RODÍ -

A TAK JE NOC TÍM SVĚTĚJŠÍ NEŽ DEN,

ČÍM CENNĚJŠÍ JSME MY NEŽ KAŽDÝ PLOD.

DÁVAT PŘEDNOST SKRYTÝM OBĚTEM

To znamená dávat v zálibě pro prožívání čisté Krásy nadsmyslové přednost skrytým a neokázalým obětem, jimiž se vzdáváme požitku z krásy stvoření, tedy upřednostňovat oběti na pohled nepatrné a podle běžného mínění až bezvýznamné, přede všemi křečovitě vyhlížejícími vytrženími.

RŮST V PROŽÍVÁNÍ ČISTÉ KRÁSY I Z VLASTNÍ OŠKLIVÉ ZKUŠENOSTI

To je možné tím, že se radujeme z ošklivého pokoření, které nám přinesly tyto naše pohoršující poklesky. sv.Terezie píše: Mně to nic nevadí, že každou chvíli padám, protože tak poznávám svou slabost a závislost na Bohu, a tak z toho mám velký duchovní užitek. Můj Bože, vidíš, co dokáži, když mě neneseš v náručí!

To však neznamená, že by zde radost z ošklivého pokoření zatlačovala lítost nad pokleskem nebo působila neochotu k pevnému předsevzetí vyvarovat poklesku. Poklesku je třeba litovat, ale přitom je třeba se radovat, že člověk může obětovat Bohu bolest a zármutek, kterou kvůli tomu měl. Sv.Terezie říká: Když jsem se dopustila chyby, která mě zarmucuje, vím dobře, že tento smutek je následek mé nevěrnosti, ale dovedu z něho duchovně těžit a honem říkám Pánu Bohu: Ó, můj Bože, vím, že jsem si zasloužila tento pocit smutku, ale dovol, abych v něm viděla zkoušku, kterou na mne posílá Tvá Krása. Lituji svého hříchu, ale jsem ráda, že mám to utrpení, abych Ti je mohla obětovat.

Ze záliby v prožívání čisté Krásy přijímejme vše, i nejvýstřednější vnuknutí, která nás napadají. Podobné počínání radí sv.Terezie i tehdy, když člověk cítí přes všechnu opačnou snahu odpor k pokořování: Přineste Bohu tu oběť, že nikdy nesklízíte ovoce, tj.,že po celý život pociťujete odpor, když trpíte a jste-li pokořována, a že musíte vidět, jak květy vaší touhy a dobré vůle opadávají a nepřinášejí ovoce.

Připomeňme si, jak se modlil Michelangelo:

KLAM A MAM SVĚTA, JAK TO VIDÍM K STÁRU,

MI NENECHALY ČAS SE K BOHU BRÁT:

NEJENOMŽE JSEM NEDBAL JEHO DARŮ,

JÁ PRÁVĚ JIMI HŘEŠIL TOLIKRÁT!

ČÍM JINÝ ZMOUDŘÍ, TÍM JÁ HLOUPNU POUZE

A POZDĚ TEN SVŮJ OMYL POZNÁVÁM:

UŽ NEDOUFÁM, JEN VOLÁM K NĚMU V TOUZE:

ZBAV MĚ TÉ LÁSKY, KTEROU K SOBĚ MÁM!

ZKRAŤ PRO MNE NAPŮL CESTU DO NEBE,

MŮJ DRAHÝ PANE, VŽDYŤ JÁ BEZ TEBE

NEZDOLÁM ANI TUTO POLOVINU.

NAUČ MĚ ZÁŠTI K SVĚTSKÝM ROZKOŠÍM,

K TĚM JEHO KRÁSÁM, KTERÉ STÁLE CTÍM,

A DEJ MI VĚČNOST, DŘÍVE NEŽ TU ZHYNU.

NEŽÁDAT OD ČISTÉ KRÁSY NIC JINAK NEŽ SKRZE ZÁMĚR ČISTÉ KRÁSY

Je to zase velmi prostý úkon odevzdanosti, avšak jeho vytrvalé uplatňování vede až k hrdinským vrcholkům prožívání čisté Krásy nestvořené. Vždyť to znamená prosit čistou Krásu nadpřirozenou o cokoli pro sebe a pro ostatní, ale ne za každou cenu, tedy ne bezvýhradně, nýbrž pokaždé jenom s tou výslovnou podmínkou, aby to byla vůle Boží. Dokonce i tehdy, když prosili sv.Terezii, aby se modlila za uzdravení svého otce, modlila se světice pouze: Kéž je to Tvá vůle, aby se to stalo!

Když se ptali sv.Terezie krátce před její smrtí, jaký teď vede duchovní život, odpověděla prostě: Inu, prostě trpím, to je všecko. Neříkám ani: Můj Bože, to je za Církev... Můj Bože, to je za Francii, a podobně. Bůh dobře ví, co má dělat s mým utrpením, vždyť jsem mu dala všechno, aby ch Mu udělala radost.

Michelangelo se modlí takto:

TY VÍŠ, ŽE VÍM, ŽE VÍŠ, MŮJ DRAHÝ PANE,

ŽE TOUŽÍM K TOBĚ A CHCI BÝT TI BLÍŽ,

A VÍŠ, ŽE VÍM, ŽE VÍŠ, ŽE JSEM VŽDY TÝŽ:

PROČ TEDY VÁHAT S ŘEČÍ PŘI SETKANÉ?

 

NELŽE-LI NADĚJ, KTEROU JSI MI DAL,

NELŽE-LI TOUHA, KTERÁ MĚ TEĎ MÁMÍ,

AŤ PADNE ZEĎ JEŽ STOJÍ MEZI NÁMI,

VŽDYŤ SKRYTÝ ŽAL JE DVOJNÁSOBNÝ ŽAL.

 

ACH, NEHNĚVEJ SE, MILUJI-LI V TOBĚ

JEN TO, CO TY MÁŠ NEJRADĚJI V SOBĚ:

DUCH HLEDÁ DUCHA, COŽPAK JE TO DIV?

TO, PO ČEM PRAHNU, CO ČTU VE TVÉ TVÁŘI,

TO POCHOPIT SE SOTVA LIDEM ZDAŘÍ:

KDO TO CHCE POZNAT, MUSÍ ZEMŘÍT DŘÍV.

+++

OTEVŘENOST K PROŽÍVÁNÍ KRÁSY

Svou otevřenost k prožívání a oslavě nestvořené ryzí Krásy dáváme najevo slovy: Pane, otevři mé rty, a má ústa tě budou chválit! Jeden světec volal ještě na smrtelné posteli: „Pane, otevři!“ To byla stálá touha i stálá zkušenost jeho života, a v posledním okamžiku vyvrcholila v jediný zájem před tváří věčnosti.

Svatý Lukáš (Lk11,5) zjišťuje skutečnost otvírání Přítelem a zdůrazňuje Boží ochotu o tolik větší, o kolik Bůh přesahuje člověka. Protože je ale dost daleko k otevření, proto je třeba cesty temnou nocí a dlouhého volání a tlučení na dům Přítele. Kdo pozorně sleduje toto úsilí duše, ten posléze se zatajeným dechem slyší: Přítel otvírá.

Kdo otvírá? Nestvořená Krása stvořitelská i vtělená Krása vykupitelská i posvěcující Duch Krásy od obou je cílem naší záliby v prožívání ryzí Krásy. Kdysi se to sledovalo černobíle podle vzorce: prozřetelný, mocný a stvořitelský Otec proti zaslepenému, bezmocnému a věřícímu hříšníkovi, a dále zobrazující se, moudrý panující ve vykoupeném lidu proti slabému a po kráse roztouženému člověku.

Otec a Syn posílají Ducha Krásy, aby otevřel a uvedl příchozího do otcovského domu, aby lidská záliba v prožívání krásy došla cíle naplněním záliby. Duch Krásy poskytne svými dary slabému člověku sílu k prožívání ryzí krásy nestvořené.

Dříve než křesťan přijme svátost dospělosti, dozvídá se, že se mu dostane plnosti darů Ducha svatého. Jak to má prožít? Kdo to zakouší díky těmto darům jako výzvu k prožívání ryzí Krásy nestvořené, a je ochoten kvůli tomu i něco snést a vytrpět? Kdo ví, že mu dostává upevnění jeho záliby v prožívání svrchované Krásy? Tři nejasné otázky, postrádající jasné odpovědi.

Nebudou tak temné, až budeme rozumět nadání k poznávání a prožívání ryzí Krásy.

V mládí se duše křesťana plní černobílými výroky ohledně víry, jež tím jsou hlubší, čím jsou stručnější. Dítě si tyto výroky básničkovitě opakuje, ale dospělý se nespokojí s jejich opakováním, protože chce a musí chtít jejich barvitost. Pro lepší vyjádření se dá použít hudebního názvosloví. Dítě v hudbě hraje věty hlubokého obsahu, ale jsou pro ně dětsky upraveny. Dospělý v hudbě je musí převádět do stupnic složitých, obsahujících složité stavy a nálady života. Tak musí dospělý převádět pravdy víry, aby slyšel harmonii víry a života, naprosté Krásy Boží a poměrné krásy lidské. Tato velebná harmonie se snadno a velmi často přemění chybným převáděním v protivný pazvuk, v nějaký překotný šelest, prostě zdivočí! Zdravý selský rozum na ten převod prostě nestačí.

Dar rozumu ti pomáhá proniknout do hloubky, takže lépe poznáváš skrytou Krásu Boží. Přirozené světlo rozumu má omezenou pronikavost. K proniknutí ryzí Krásy, na niž světlo přirozeného rozumu nestačí, potřebuje nadpřirozené osvícení. Právě to přináší dar rozumu. (SThII,2,7,1) Otvírá ti dosud skrytá tajemství. Třebaže je zář ryzí Krásy nestvořené tlumená vzdáleností od tvora, dar rozumu přináší zvnitřnění pohledu Božímu dítěti, které usiluje o jasnost a soulad, a které se snaží poznávat Boží Krásu a přivést Boží semeno vložené do duše k vyklíčení, květu a plodu.

Pak už není žádné přerušení až k onomu vrcholu, jemuž přísluší označení mystického poznání ryzí Krásy nestvořené, kdy lidský rozum pouze vnímá záplavu jasnosti Boží Krásy. Čím víc roste záliba v prožívání ryzí Krásy, tím větší důvěrnost vyžaduje v poznávání této Krásy. Duše se dovolává takové pronikavosti poznání svými stavy „ve vzpomínkách“. Vtělená Krása Boží vychází duši vstříc a otvírá dosud zahalený smysl tajemství víry. Myšlení přechází v přímé pronikání bez přemítavého postupu, v čisté nazírání hotových závěrů bez výchozích premis, jaké by potřebovala přirozená logická úvaha přemítavého postupu. Tajemné světlo plní duši a nejednou, hlavně v začátcích, mívá duše dojem velmi podobný rozdílu mezi popisem a obrázky na zavřených dveřích nádherné zahrady, o níž snila Alenka v říši divů, a pohledem do náhle otevřených dveří. Vtělená Krása Boží působí darem rozumu a uskutečňuje onen nezasvěcenému tajemný výrok apoštola Pavla: Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. (2Kor3,18) Samozřejmě, že až do smrti zůstává všechno světlo jen světlem víry. Ale krásný poklad se stává skutečně krásným zážitkem duše, a dalo by se říci, že se stává zážitkem příslušnosti k nadpřirozenému řádu krásy.

Víra zůstává. I když se dětské opakování věroučných říkanek a učňovské hledání proměnilo v čisté nazírání, přesto všechno se děje pouhým zesílením světlem víry. Proto dar rozumu krásně upevňuje a pevně zakotvuje víru. Daru rozumu přísluší dát člověku jasnost, takže ho žádná vnější temnota a ošklivost nemůže odvrátit od blaživě jasného přesvědčení víry. I nejpevněji věřící člověk má chvíle, kdy se mu poněkud zatočí hlava nad propastí tajemství víry, nebo na první pohled strhující námitky a ošklivé obtíže ho přivedou do vnitřních rozpaků. Tu sama vtělená Krása Boží otvírá jeho duši, aby nabyla širšího rozhled, aby byla zbavena neklidu, jaký působí ošklivou závrať, aby s klidem samozřejmosti byl člověk bez váhání ochoten položit i život za krásu víry. Ustává veškerá, i nevědomá těkavost ducha, člověk pevně stojí na základech víry, na prahu domu školy vtělené Krásy Boží, může jít dál, aniž by ho cokoli šeredného znepokojovalo.

Potom kráčí snadno a rychle. Přirozený rozum takto okrášlený darem rozumu od Ducha sv. může dodat zálibě v poznávání a prožívání nestvořené ryzí Krásy podivuhodné vnuknutí, aby planulo stále mohutnějším žárem. A vtělená Krása Boží může otvírat stále víc. Také proto se musíme modlit: „Přijď, Duchu sv.“

+++

BALADA ŘÍJNOVÁ

PAVOUK SI PŘEDE DO ZIMY

ŽÍNICI KAJÍCNÍKA

 

POD OKNY PANNY JIŘINY

ČEKALY NA ŽENICHA

 

JEN JEDNU NOC JIM LÁSKU LHAL

ŽHAVĚ JE K SOBĚ VINUL

 

RÁNO JE VÍTR KOLÉBAL

V OPRÁTCE Z HERMELÍNU

 

PAVOUK DÁL PŘEDE NA RUBÁŠ

Jiří Jan Vícha OFMcap

+++

BOJOVNÍCI O KRÁSU

Záliba v čisté Kráse Boží má obsahovat dvojí: stále se vyjasňující poznávání ryzí Krásy a blaživé prožívání této Krásy. Sledujeme však, že se i zde staví do cesty šeredná temnota, hlučnost a páchnoucí kouř hříchem postiženého stvoření a dráždivé a šokující prožívání ošklivosti hříchem znetvořeného tvorstva, jakož moderního umění, vyjadřujícího dusivě páchnoucí smetiště hříšníkova nitra. Zde více než kdekoli je na místě boj o krásu, a je to boj velmi náročný. Někdo musí uvolnit zatarasenou cestu k oblažujícímu prožívání ryzí Krásy nestvořené, k níž směřuje každý Boží obraz jako ke své dotvářející podobě Boží. k se záliba v čisté Kráse Boží stává usilovným bojem o krásu, jako je vůbec každé poctivé úsilí o krásný prožitek v duchu řádu krásy bojem o krásu. Křesťan je z povolání bojovníkem o krásu. Jeho zbraní je pěstovaná záliba v čisté Kráse Boží, doprovázená uvolňováním cesty zatarasené rozbujelou ošklivostí.

Když se nad tím zamýšlí Michelangelo, současně se modlí o pomoc k ryzí Kráse Boží jako ke své Paní:

NE, ŽÁDNÝ MISTR NIKDY NEVYMYSLÍ

TVAR, JEJŽ BY NEMĚL MRAMOR UŽ SÁM V SOBĚ;

JEDINĚ K NĚMU DOJDE V KAŽDÉ DOBĚ

DLAŇ, JEŽ SE V PRÁCI ŘÍDÍ JASNOU MYSLÍ.

 

A PRÁVĚ TAK MÁŠ V SOBĚ TY, MÁ PANÍ,

STRAST, PŘED NÍŽ PRCHÁM, I SLAST, PO NÍŽ TOUŽÍM;

ŽE SE VŠAK SVĚTEM ZPOLA MRTEV PLOUŽÍM,

NESTAČÍ, ŽEL, MÉ VLOHY MÉMU PŘÁNÍ.

 

A PROTO LÁSKA, PROTO TVOJE KRÁSA,

TVÁ TVRDOST, HRDOST A MŮJ LOS ČI OSUD

NEMAJÍ VINY NA TOM, CO MĚ DRTÍ;

 

KDYŽ VE TVÉM SRDCI DŘÍME SMRT I SPÁSA,

JE TO MÁ VINA, ŽE JSEM Z NĚHO DOSUD

SVEDL PLN ŽÁRU DOBÝT JEN TVÁŘ SMRTI.

Rozum ukazuje cesty, po nichž je třeba jít, světlo víry a darů Ducha sv. otvírá hluboké, velmi těžko schůdné, ale právě proto skvělé výhledy. Jenže kolem se nepřetržitě rojí bludičky, rýsují se nejsvůdnější, pitoreskní obrazy. To oheň nezvládnutých vášní v nás rozhazuje své jiskry, aby zanítil zalíbení v pozemských krásách.

Michelangelo píše:

POKUD MÉ HRUBÉ KLADIVO ZDE DÁVÁ

BALVANŮM TVARY TĚCH ČI ONĚCH LIDÍ,

JE TO TÍM, ŽE JE K TOMU ROZHOUPÁVÁ

TEN, JENŽ JE VEDE, PROVÁZÍ A ŘÍDÍ.

ALE TO BOŽSKÉ, JEŽ SE V NEBI SKRÝVÁ,

TO TVÁRNÍ MNE I SEBE VLASTNÍM RÁZEM;

A JEŽTO NENÍ KLADIV BEZ KLADIVA,

JE PRO OSTATNÍ ŽIVÝM PŘEDOBRAZEM.

A PONĚVADŽ TÍM VĚTŠÍ SÍLU TESÁ,

ČÍM VÝŠ SE VZNESE A ČÍM DÝL SE VRACÍ,

VYLÉTLO VÍC NEŽ MÉ - AŽ NA NEBESA.

TEĎ SNAD UŽ NA MNĚ DOKONÁ SVÉ DÍLO,

POMŮŽE-LI MU BOŽÍ DÍLNA V PRÁCI,

NA NIŽ ZDE DOLE SAMO NESTAČILO.

Každé úsilí o poznání, prožití a pak i vytvoření něčeho krásného je doprovázeno tvrdou prací a velkou odříkavostí vůči požadavkům vlastního těla. Michelangelo si při malbě stropu Sixtínské kaple v letech 1610-12 zaznamenává:

VOLE UŽ Z TOHO LOPOCENÍ MÁM

TAK JAKO KOCOUR NĚKDE V LOMBARDII,

ČI KDEKOLI, KDE ŠPATNOU VODU PIJÍ,

JAK POŘÁD BŘICHO K BRADĚ VYPÍNÁM.

 

VOUSISKA K NEBI, VYVRÁCENÝ TÝL

NA SAMÉM HRBU, PRSA PTAČÍ STVŮRY;

A JAK TEN ŠTĚTEC POŘÁD STŘÍKÁ SHŮRY,

UŽ MI TVÁŘ CELOU ŠTĚDŘE VYDLÁŽDIL.

 

KYČLE MÁM VRAŽENÉ AŽ DO PANDĚRA

A ZADEK HŘBETU ROVNOVÁHU DĚLÁ,

KDYŽ SLEPĚ ŠMÁTRÁM NOHOU SEM A TAM.

 

VEPŘEDU SE MI KŮŽE HEZKY DLOUŽÍ

A VZADU ZASE ZKRACUJE A OUŽÍ:

JAK SYRSKÝ LUK SE CELÝ NAPÍNÁM.

 

A TAK I MOZEK SÁM

RODÍ JEN ZMETKY, NA VÍC NEMÁ SÍLY:

TĚŽKO SE Z KŘIVÉ HLAVNĚ ROVNĚ STŘÍLÍ!

 

A PROTO BRAŇ, MŮJ MILÝ,

MÉ NĚMÉ DÍLO A MOU POVĚST S NÍM:

JÁ NEJSEM MALÍŘ A SEM NEPATŘÍM!

Kam nás vede tato úvaha, na první pohled suchá a strohá, nehodící se do dosavadního zamyšlení o zalíbení v kráse? K poznání skutečnosti, že prožívání ryzí Krásy nestvořené je drsný život, plný zápasu a obětí. Že to není jen záležitost chvilkové citovosti, nýbrž zabírá celého člověka, celý jeho život. Že je nalezením a milováním ryzí Krásy v každém úkonu, duchovním nebo hmotném, velikém nebo nejvšednějším. Kdo slyšíš, rozuměj, a nerozumíš-li, hledej. Neboť jsme tak slabí proto, že snad nevíme o nárocích opravdové Krásy? Dotíráme se pouze na krásu odtrženou od přirozeného kmene našeho lidství, takže její pilíře necháváme bez použití, a tím krása zůstává bez našeho zvláštního nasazení. Nemáme, nebo nevíme, co dělat, ke škodě našeho zalíbení v trvalém prožívání krásy. Michelangelo píše na sklonku svého života:

PO ŘADĚ ZKOUŠEK, ŘADĚ DLOUHÝCH LET

PŘED SAMOU SMRTÍ TEPRV UMĚLEC

POCHOPÍ, POZNÁ PŘEC,

JAK VDECHNOUT ŽIVOT TVÁŘI V DRSNÉ SKÁLE:

TAKOVOU VELKOU VĚC

OBJEVÍŠ POZDĚ - A PAK ZEMŘEŠ HNED.

A PODOBNĚ I SVĚT,

JENŽ BLOUDIL Z TVÁŘE K TVÁŘI NEUSTÁLE,

AŽ OBJEVIL V TVÉ, BOŽSKÉ, KRÁSU KRÁS,

UŽ ZESTARAL A BRZY ZAJDE ZAS.

A TAK MOU TOUHU HOJÍ

DIVNÝ LÉK, V NĚMŽ SE POJÍ

VELIKÁ KRÁSA K VELKÝM OBAVÁM.

A JÁ UŽ NEVÍM SÁM,

ZDA SE SPÍŠ DĚSIT NEBO TĚŠIT TÍM,

ŽE NÁŠ SVĚT ZAJDE NEBO ŽE TĚ ZŘÍM.

+++

PILÍŘE PROŽÍVÁNÍ ČISTÉ KRÁSY

Bez pevných pilířů prožívání čisté Krásy Boží, by se naše záliba v prožívání krásy jako v tom, co se při poznání líbí, buď náhle zvrhla do prožívání ošklivosti, vydávané za krásu, nebo by zvolna sklouzávala do prožívání stále pohodlněji dostupné líbivé věci, až by postupně upadla v zálibu v ošklivosti, protože prožitek každé krásnější věci by byl nepohodlný. Náš cíl v oboru krásna je v dokonalém poznávání a prožívání Boha, který je čistá Krása. Máme se vůlí co nejpevněji upnout k Bohu, abychom ho mohli co nejjasněji poznat a co nejkrásněji prožít.

Mravní ctnosti, zvláště spravedlnost, statečnost, umírněnost a opatrnost čili prozíravost a dále pokora mají odstranit překážky, které klade naše tělo do cesty našemu přiblížení se k ryzí Kráse nestvořené. Zároveň nás tyto ctnosti zaměřují pomocí naší vlastní zapojenosti k poznávání a prožívání krásy. Připodobňují nás vtělené vrcholné Kráse Kristově následováním a napodobováním jeho dokonalostí.

Naše prožívání krásy se opírá o úkony vyvarování se ošklivosti a získávání krásné zkušenosti podle vzoru ryzí Krásy Spasitele. Jako stvořený řád krásy vede naše poznání Krásy, tak vede také naši zálibu v prožívání krásy. To se neobejde bez jistého zápasu o dosažení našeho sebeovládání.

Chceme dokonale poznat a zažít ryzí Krásu za hranicemi našich smyslů. Přitom je nutné se této ryzí Kráse přiblížit celou svou bytostí, abychom ji nejen rozumem poznali, ale pak – po našem úsudku o této kráse – abychom dali souhlas k prožívání této krásy všemi schopnostmi své bytosti. Postup je od prohlédnutí si obrazu, vyslechnutí hudby, ohmátnutí si sochy, přes zapojení naší smyslové soudnosti, až k zapojení duševních a duchovních schopností celé naší bytosti, protože tím více pronikáme něco, čím je to příbuznější celé povaze naší bytosti.

Jenže kolik překážek a nečekaných obtíží komplikuje naše kroky k prožívání ryzí Krásy nadsmyslové! Proto jako nás Bůh, totiž sama ryzí Krása nestvořená, osvěcuje svými dary Ducha svatého v poznávání nepomíjející Krásy, tak nás upevňuje ve vůli dychtící po prožitku této Krásy.

Michelangelo se při své tvorbě modlí k ryzí Kráse Boží jako ke své Paní takto:

TAK JAKO V TVRDÉ, DRSNÉ SKÁLE ČEKÁ,

MÁ PANÍ, NA SOCHAŘE

PODOBA ŽIVÉ TVÁŘE,

KTERÁ Z NÍ ROSTE, ČÍM VÍC DO NÍ SEKÁ,

TAK TAKÉ U ČLOVĚKA

SE V DRSNÉ SLUPCE TĚLA

SKRÝVAJÍ ČASTO, ANIŽ CO KDO TUŠÍ,

TY LEPŠÍ STRÁNKY V CHVĚJÍCÍ SE DUŠI.

LEČ JEN TY, KDYBYS CHTĚLA,

BYS MOHLA NAJÍT, KDE SE VE MNĚ SKRYLY:

JÁ NA TO NEMÁM VŮLI ANI SÍLY.

Ctnost prozíravosti či opatrnosti vede naši vůli k ryzí Kráse Boží. Usměrňuje naše jednání, provádí nás obtížemi, různými okolnostmi, z nichž tvoří krásné spojení v nadpřirozeném osvícení. Prozíravost má znalost posledního cíle. Prozíravost ví, že všechno má cílit k vrcholné Kráse. Proto ctnost prozíravosti zařizuje život dle tohoto cíle. Prozíravost předvídá překážky a zápasy a opatrně jim včas staví do cesty léky a pomocné prostředky. Zná lidské možnosti, přesněji řečeno lidskou slabost, a vyhledává účinné vyrovnání této slabosti. Zná lidské prostředky, ví, co má člověk po ruce, a podle toho zařizuje postup.

A přece ani tato ctnost, i když je vlitá, bývá slabá. Nedovedla by nás udržet a správně nás vést v určitých chvílích a okolnostech. Někdy se dostaneme do okolností tak zmatených, že se marně díváme vpřed, marně přemýšlíme, jak jednat v dané situaci. Spolehlivých rádců v prožívání ryzí Krásy nadpřirozené není mnoho.

V této nesnázi přichází Duch Boží Krásy na pomoc slabosti naší vůle darem RADY. Darem rady se nám dostává osvícení. Darem rady dostává naše duše podíl na Moudrosti Boží. Sama ryzí Krása Boží nám uděluje účast na vyšší Moudrosti. Tak se Moudrost vtělená v Krásném Bohu, Ježíši Kristu stává se naší moudrostí.(STh II.,52.1.)

Sama ryzí Krása Boží vede lidskou vůli, aby správně určovala podle řádu krásy, co je právě třeba učinit, jak se zachovat v ošklivé záležitosti. Vede nás, abychom správně volili místo, čas i způsob jednání.

V té chvíli jistoty Boží nepohnutelnosti zalévá Duch Krásy naše nitro a provází náš čin, který vykonáme s pokojem Božím. Je konec váhání, hledání, kolísání, protože dar Rady není k tomu, abychom hledali krásné řešení, nýbrž abychom je vůbec našli. (III.Sent.dist.35.4.,2, sol.1.) Jak vzácná a nutná je tato jistota v našem snažení o prožití ryzí nadpřirozené Krásy! Jak důležitá je tato jistota především v našich mimořádných výkonech či v době našeho trpělivého snášení něčeho obtížného, ve chvílích změny způsobu života! Dar Rady vede básníky, aby se projevili podle řádu krásy, třebaže krásný způsob jejich projevu je neobvyklý a vybočuje z mezí uznávané normy krásy. V takové chvíli potřebují umělci naprostou jistotu o jejich poslání, protože veřejné mínění se je bude snažit zviklat a odradit od šíření krásy. Sami sobě důvěřovat nemohou po ošklivých zkušenostech vlastních i cizích. Tak potřebují pomoc daru Rady ohledně samotné ryzí Krásy Boží.

Jak lépe bychom šli životem, kdybychom více spoléhali ve svém rozhodování na osvícení darem rady ohledně ryzí Krásy nadmyslové! Jak lépe bychom šli životem, kdybychom vroucně prosili o působení tohoto daru ryzí Krásy nestvořené v nás! Jedině vtělený krásný Bůh jasně vidí vše. Proč se tak upoceně dřeme a namáháme hledět vpřed svým slabým lidským zrakem, když můžeme vidět moudrostí a prozíravostí ryzí Krásy nestvořené?

Těžko se dá vystihnout příslušné zachování řádu krásy ve zvláštních okolnostech. Ale i když kolikrát víme, co dělat, těžko podle toho dovedeme jednat, když celé hory šeredně obludných překážek nás zastavují, když vidíme v celé příšernosti vlastní slabost, jež nás zahanbuje až k pláči. Počínat si krásně a vyvarovat se ošklivého – to bývá často draze zaplaceno.

Cesta k ryzí Kráse nestvořené je dlážděna oběťmi z naší strany. Zkoušky, rány, nárazy provázejí smělé, svaté, krásné rozhodnutí. Někdy se celé peklo spojí s pozemskou šeredností proti našemu krásnému dílu, nebo třeba jenom naší snaze o krásu. A přesto je třeba držet se v řádu krásy a růst v něm. Při všech obtížích, ba právě jimi! Tento boj vede ctnost statečnosti. A přesto by ani statečnost někdy nevydržela. Ani statečnost by nestačila, když někdy vyvstanou obtíže, když se boj rozpoutá ze všech stran. Stane se, že nás v takových chvílích všichni opustí, že nikdo za námi nestojí, že všude vidíme jen rozpačité tváře přítelíčků bojících se námi kompromitovat. Při novém krásném díle neočekávejme žádnou podporu a nic příznivého od kritiků ve sdělovacích prostředcích. Spíše naopak – odsuzující kritika, často spojená s pomluvami a nactiutrháním, používání zástupných prostředků veřejných výpadů proti vám, to vám může být povzbuzením k vytrvání a pokračování v krásném díle. Často tu hraje velkou roli i závist jiných umělců. Dokládá to třeba hrozná nevraživost, jaká bývala mezi Leonardem da Vinci a Michelangelem.

Tak musíme bojovat i trpět za krásu, a to zejména tehdy, když jdeme proti všem a všemu konvenčnímu v rovině prožívané krásy.

Že to přesahuje lidské síly? Právě proto nám vtělená ryzí Krása dává dar Síly, kterým se nám uděluje síla Boží. „Dar síly měří činy silou Boží, v jejíž pomoc doufá.“ (III.Sent. dist.34,3,1)

Ctnost statečnosti přemáhá vnější obtíže, avšak dar síly má ještě zvl. úlohu, zlomit obtíže rodící se v nás následkem našeho oslabení.

Síla vůle Boží přelévá se do nás darem SÍLY, takže pak užíváme této vůle Boží jako své (Tamt.,2). Proto tento dar dá krásné duši vnitřní soulad, harmonii a pokoj. (2,II,139,1)

Tento dar Síly strhne člověka tak dokonale, že touží vykonat co nejvíce pro ryzí Krásu, že chce jí vše přivést a obětovat, co se staví proti hájemství Krásy. Uplatnění daru síly působí v nás blahoslavenství velebící lačnící a žíznící po prožívání Krásy a její rozhojnění vlastní krásnou tvořivostí. (2,II,139,2)

Zamýšlíte se také nad tím něco krásně prožít a zkrášlit? Na to stačí několik nadšenců, kteří by se nespokojili s barvotiskovým kýčem či vyumělkovaně nastrojeností, a kteří by se vášnivě odvažovali nejsmělejších výkonů v oboru řádu krásy. Nestačí prožívat zálibu v prožívání krásy jen jako kratochvilnou zábavu a rozptylující hračku. Nutno žíznit po ryzí Kráse nadsmyslové, dávat jí stále více a úplněji sebe, až do oběti vlastního zdraví i života.

Svrchovaná Krása Boží však stojí za každou oběť i za každé úsilí! Oddat se Kráse vtěleného Syna Božího, sestupujícího kvůli obnově krásného Božího obrazu v každém z nás až do příšerných pekel, a následovat Ho, nahání kdekomu hrůzu a strach před nejděsnější možností, totiž přijít o tuto zosobněnou ryzí Krásu Boží. Stále víc a více dychtit po poznávání a prožívání ryzí Krásy nadsmyslové je možné jedině tehdy, když strašně a otřesně procítíme, kdo je to tato vtělená dokonalá Krása Boží a co to znamená ztratit její důvěrnou blízkost, nebo se jen poněkud uchýlit od této čisté Krásy! Dar Bázně podporuje dar Rady, ukazující krásnou živou Cestu a dar Síly nás žene touto cestou. Někdy se pokušení svůdné vůně, chuti, nahládlosti, a smyslové líbivosti vůbec tak shluknou a představí se nám v barvách a melodiích tak lákavých, že by se jim podařilo zapudit myšlenku na ryzí Krásu nadsmyslovou. Dar Bázně Boží zachvívá našim nitrem, a ukazuje šerednou propast duše odpadlé od ryzí Krásy do svého narcismu nebo do roztomilých tvorů. (2,II,19,5k2) Kdo se bojí urazit zosobněnou ryzí Krásu Boží ošklivým hříchem, ten dává vtělené Kráse Syna Božího přednost přede všemi krásami stvořeného světa. Vyprazdňuje své nitro od všeho, co není Krása nadsmyslová. Proto těm, kdo se obávají ztráty vtělené Krásy patří blahoslavenství chudých duchem. Nepodržují si nic pěkného. V posvátné bázni se vzdávají všeho oblíbeného na světě, aby ponecháním si záliby v kráse tvorů nepřišli o ryzí Krásu nestvořenou (2,II,19,12).

Tato bázeň Boží z Ducha svatého však není bázní otrockou. Je jen synovskou péčí o klenot nejkrásnější. Synovská bázeň je projevem velké touhy po prožívání ryzí Krásy nestvořené.

 Proto sama bázeň není poslední vlastností toho, kdo má zálibu v prožívání Krásy nadsmyslové. Duch sv. zapaluje srdce a mysli lidí oddaných kráse a žijících a jednajících dle řádu krásy žhavou a neopakovatelně původní krásnou tvořivostí.

Každý úkon záliby v poznávání a prožívání ryzí Krásy ukazuje naši oddanost. Nábožnost nás připoutává krásným poutem k nepomíjivé Kráse. Pobožnost posiluje naši touhu po poznávání a prožívání věčné Krásy, po ní se vzpíná ve svých tvořivých výkonech. Duch sv. chce ještě více. Máme se snažit nejen o prožitek krásy, nejen o posilu naší záliby v prožívání čisté Krásy, a nejen o rozhojňování této Krásy pomocí vlastní umělecké tvořivosti, ale také nechat se nadpřirozeně uchvátit samou touto ryzí Krásou, jako se milující dítě vrhá do otcovské náruče. Dar nábožnosti proměňuje celý vztah člověka k ryzí Kráse v jásavý, důvěryplný poměr k této Kráse: jako by volala: VĚČNÁ KRÁSO, VSTUP DO MNE!

Nikdy neprojevíme dost krásné a tvořivé oslavy samotné vtělené Kráse.

Dar Nábožnosti nám ukazuje nemožnost dát ryzí Kráse, co jí patří, a probouzí v nás neomezenou dětskou důvěru, jež se tiše oddává Kráse jako jejímu nadpřirozenému Původci a Nositeli. Dar Nábožnosti učí šlechetnosti, velkodušnosti v prožívání nadpřirozené Krásy.

Nevím, jak dost zdůraznit potřebu tohoto daru milovníkům krásy a umění a umělcům dnešní dobÿ. Chladný a upjatý je vztah mnohých k svrchované Kráse. Starodávné obrazoborectví stále u někoho straší. Sv.Terezie Ježíškova přišla se svým poselstvím rozhozených květů růží jako něžných polibků každému všednímu okamžiku, s velkodušnou oddaností dítěte ke krásnému Stvořiteli veškeré krásy světa. Jenže kupci nadělali z jejího krásného poselství řadu kýčovitých zdrobnělin, stačících na naplnění kapes a výhodné zpeněžení řady „přezbožných“ knížek. Duch sv. Terezie však není umlčen. Sv.Terezie má své poslání v této šlechetnosti a dětinné, oddané prostinké kráse všedních dnů. Její prosba o tento dar Nábožnosti je výmluvná.

Nechejme se, všichni, zapálit a prostoupit tímto krásným darem. Nezavírejte nikomu originálně krásnou cestu velkodušnosti! Kéž nám každý tep srdce připomene, že sama ryzí Krása Boží si to žádá pro sebe, zcela a úplně pro sebe. Prosme, ať pod vlivem darů Ducha sv. jdeme vytrvale za tím, co nám bylo zjeveno. Kéž jdeme pod vlivem darů Ducha sv. za vtělenou ryzí Krásou nestvořenou stále a statečně, s neutuchající péčí, aby se ani nejmenší jiskra krásy neproměnila v šedivý popel, a když se mu každým okamžikem a každým úkonem jako krásné a věrné Boží obrazy odevzdáváme, abychom prožili opravdu svůj jedinečný, neopakovatelný krásný obraz Boží, namířený ke krásné podobě Boží. TB

+++

PANNĚ MARII V NEAPOLI

NE DOBA

SPÍŠ POSTOJ MŮJ JE TRISTNÍ

KAJI SE

A NEVÍM JAK TO VYZNÍ

ZATÍMCO

MÉ SOBECTVÍ MNE TRÝZNÍ

MÁ DUŠE

PO ŽIVÉ VODĚ ŽÍZNÍ

NAHLÍŽÍ

DO NEAPOLSKÝCH PÍSNÍ

TU A TA

SI PŘÍSTAV S BÁRKOU VYSNÍ

PROKŘEHLÁ

SE HŘEJE V SLUNCI JIŽNÍM

TĚŠÍ SE

ŽE ZAHRNEŠ JI PŘÍZNÍ

Pavel Kroupa

+++

PROMĚNY INTUICE V OSLAVĚ KRÁSY

Přirozeným základem lidské oslavy a šíření krásy je přesažnost člověka nad hmotným stvořením díky rozumu a svobodné vůli.  K odhalení vnitřních pochodů člověka, vrcholících v záměrné svobodné krásné tvorbě, napomáhá moderní umění. V tomto umění prochází dílo ve výsledném postupu svého přetváření jen „řídkým sítem“ prosté, jednoduché úpravy, jak o tom svědčí Walt Whitman:

„...je ve mně cosi - co nevím - ale vím, že je to ve mně..

Nevím, co to je - je to bezejmenné - nevyslovené slovo,

Není v žádném slovníku, není ve výrazu ani v symbolu..“

(Zpěv o mně, 50)

„...Zde je výron duše,

Výron duše vychází z nitra zastřenými branami a stále

probouzí otázky,

Proč je to toužení? Proč jsou ty myšlenky v temnotě ? „  (Zpěv silnice, 7)

Tvořivé zaujetí se vyznačuje podivuhodným vzmachem vnitřních sil. Přitom je všechno ještě bez podoby a beze směru. Je pouze vzrušujícím, napínavým, často mučivým vřením. Vysvobození z tohoto vnitřního, beztvárného vlnění přináší nápad na vytvoření díla.

Paul Claudel to vyznává v dopise Riviérovi: „Všechno se začíná jakýmsi vnitřním temným duněním, z něhož se více-méně zřetelně odtrhují jednotlivé črty básně, ale báseň ještě dříme v propadlišti.“

Takové uchopení skutečnosti je úkonem vhledu rozumu, okamžitého přímého pochopení. Krásné umění se liší od ostatní lidské činnosti tím, že jeho předmětem je krása. Krása je jasné vynikání vnitřní skladby věci. Vnitřní skladba neodhaluje plně bytostnost věci, protože bytostnost věci je skryta v její přesažnosti. Vnitřní skladba věci působí tak, že nás zaměřuje k neprobadatelné hloubce tajemství. Vymezovat krásu velkolepostí působivé vnitřní skladby znamená vymezovat ji zároveň skvělostí tajemství.

Umělecké dílo je výsledkem okamžitého vhledu při smyslovém zaujetí skutečností. Člověk je zaujat smyslovou stránkou věci, a přitom okamžitě vniká k její vnitřní skladbě, aniž by o tom přemýšlel jasnými pojmy. Přitom dosahuje čistého předpojmového poznání. Lze doložit, jak takové tvůrčí pronikání vystihuje skutečnost tím, že nastoluje nějaké opaky. Postavíme-li vedle třeba“hlubokou vodu“ a „mělkou vodu“, lze už těmito opaky uvažovat o věcech. Básník postupuje obdobně: výraz “okna do dvora“ mají jiný smysl než „okna do ulice“. Bylo by málo plodné, kdybychom chtěli oba opaky doplňovat nějakými pojmy. „Okna do dvora“ a „okna do ulice“ jsou už samy dostatečně významovou obrazovou řečí. Je to řeč vedená každodenně naším příbytkem a pokaždé jí rozumíme. Naše pohyby v bytě často užívají takové smysluplnosti. Náš život je touto smysluplností neustále nasycován. Jsme plni těchto podvojností.

Postup tvůrčího vhledu, ubírajícího se těkavě mezi dvěma opačnými polohami, je odrazem vztahů mezi člověkem a Bohem. Ježto tvůrčí vhled v člověku vychází od Boha, proto jde v tvůrčím vnuknutí vlastně o jeden proud. Je to tok milosti, přicházející z nekonečna, které je však člověku důvěrně známé a blízké. Této Boží výzvě odpovídá ze strany člověka příslušná odezva, souhlas, přitakání. Projevuje se to jakýmsi odlehčováním se a nadnášením se vnitřní skladby lidské přirozenosti. Tento pohupující se vzmach vnitřní skladby člověka míří zpět do nekonečna, třebaže ve světě přirozených zážitků to vůbec nevypadá jako ozvěna, nýbrž jen jako prosté lidské úsilí. Je to svůdné, takže si člověk pak může klamně přiznávat naprosté autorství.

Zatímco klasické umění vyjadřovalo tento rozechvělý okamžitý vhled v obrazech a obrazy v pojmech, tak moderní umění nabízí stále více ryzích, čistých podnětů z okamžitého vhledu. Rýmovaný rytmus řeči už není nezbytnou nutností, jakou býval u klasických básníků. V moderním umění trvá vnitřní rytmus či hudba samotných vášní. Moderní umění tak více odhaluje, že je dáno rozechvělým okamžitým vhledem. Třeba u Baudelairových básní je patrné těkání mezi duchem a smysly - není mezi nimi pevná hranice. Duch je neustále zhmotňován, a život smyslů zduchovňován. Podobně třeba u Verlainových básní leží nerozlišeně vedle sebe, ba co víc - obsahuje vzlet duše a svobodu srdce i otroctví neřesti a ohyzdnost hříchu.

Při tvorbě moderního umění není tvůrčí vhled při hledání výrazu omezen přechodem přes hráz logicky uspořádaných pojmů. Tvůrčí proces je volně zahájen vzestupem z mnohosti prvků jednotného obrazu a myšlenky, ve které zaujímá důležité místo rytmus těkání okamžitého vhledu povrchnějšího a pronikavějšího vhledu.

U klasického umění vychází tvůrčí vhled usilující o výraz z oblasti předpojmové působnosti rozumu. Duše přitom proniká živočišným instinktem. Teprve když pronikne do obrazotvornosti, začíná se vyhraňovat jako podvědomý podnět, hledající své uplatnění v obraze. Teprve pak vstupuje do vědomí, kde se uplatňují logicky uspořádané pojmy. Logickým uspořádáním představ a obrazů vrcholí proces duchovní tvorby. Na to navazuje práce s jasnými a srozumitelnými pojmy, k nimž se dostavují slova. Vnitřní skladba této práce se slovy obsahuje pevně vyhraněné síto logického uspořádání, jež vyžaduje přesné určení slov.

Umělec dochází prací se slovy k dosažení přetvořené skutečnosti. Dosažení přetvořené skutečnosti je v klasickém umění ztíženo hustým pojmovým sítem. Vhled, procházející daným sítem, je nucen hledat a nalézat zprostředkující předmět. Tak dospěje vhled do pojmově promyšlené sdělnosti, zkrátka se stane sdělným.

Po zdolání hustého síta, daného uznávanými způsoby sdělnosti, stojí okamžitý vhled před dokončením díla. Také na dokončení díla je zapotřebí síly vhledu.

Postup okamžitého vhledu směrem k dokončení díla není plynulý, ani rovnoměrný, nýbrž je přerývaný. Síla a pronikavost okamžitého vhledu během tvorby díla kolísá.

Někdy se zaměření rozechvělého okamžitého vhledu dokonce obrací a směřuje zpět k svému východisku jako vracející se hnutí, usilující o duchovní posilu, nebo ve snaze o srovnání původního ryzího vhledu v předvědomé oblasti s tím, co je dosaženo v tvorbě díla. To klade velké nároky na pevnou vůli člověka a na jeho vytrvalou modlitbu k Bohu jako vzdálenému Původci tvůrčího vhledu.

V procesu tvorby moderního umění vychází tvůrčí vhled z předvědomí, kde duše vyzařuje skrze instinkt. Tento duchovní náboj instinktu, projevující se jako touha po tvůrčím činu, způsobuje předlogické a předvědomé rozechvění okamžitého vhledu. Vrcholí to snahou o nalezení obrazu jako přiměřeného výrazu tvůrčího vhledu. Tak je roznícen podvědomý život vášní, a obrazotvornost či tvorba obrazů.

Vytvořením obrazu vyhovujícího postupu okamžitého vhledu vstupuje tento vhled do vědomí s  pojmy a začíná práce s pojmy vyjádřenými slovy. Přitom vhled není omezován požadavky logického uspořádání podle uznávané sdělnosti. Živelně směřuje k uspořádání zjevně zmateně. Výstavba díla je uvolněná. Při tvorbě moderního umění prochází okamžitý vhled od duchovního podnětu přes předvědomé projevy instinktivní a přes obrazy, aby se projevil v pojmech, jež jsou podrobeny spíše obrazotvornosti než logickému uspořádání. Umělec není omezován žádným logickým sítem, takže konečné dílo se vymyká požadavkům běžně uznávané sdělnosti.

Pro prosazování se rozechvělého okamžitého vhledu v moderní tvorbě je příznačný přerývaný a nerovnoměrný postup směrem k vytvoření díla. Umělec se často vrací zpětným hnutím rozechvělého okamžitého vhledu. Moderní umělec se vyznačuje slabou vůlí, nedostatkem modlitby a pyšným sebevědomím, jako by on sám byl absolutním původcem svého díla.

Proces tvorby moderního umění je víc než u klasického umění poznamenán roztěkaností okamžitého vhledu pronikavého a povrchního. V tomto častém rytmickém těkání se vhled většinou vyčerpává.

Člověku je přirozené, aby své vnitřní zážitky vyjadřoval navenek. Umělec je člověk. Člověk nemusí být umělcem, ale umělec nemůže odhodit své lidství, a s tím ani svou společenskost. Družnost je vlastní lidské přirozenosti. Proto se dá také v družnosti vidět podnět krásného tvoření. Ke skladbě uměleckého díla patří jeho společenská působnost.

Krása, ke které směřuje umění, působí radost ducha. Tato radost je víc než chvilková rozkoš, potěšení či příjemné podráždění smyslů. Snaží-li se nějaké umění pouze zalíbit, tak se stává lživým.

Chápání a prožívání krásy je podmíněno plností, ryzostí, opravdovostí života. Každé narušení této ryzosti a opravdovosti má za následek omezení chápání a prožívání krásy.

Otakar Březina píše ve Skrytých dějinách, že tvůrčí nadšení umělce vyzařuje z dokonalosti díla. Z trosek chrámů, z každého úlomku dávného díla v zasutých hrobech zazáří dílo člověka s úsměvem bratrské příbuznosti, schopné znovu roznítit tvůrčí snění.

Základem prožívání krásy je okamžitý vhled, prostě intuice. Takový okamžitý vhled chápe zevnitř věc především jako jedinou, ucelenou skutečnost a snaží se ustálit obraz této jedinečnosti. Tento způsob poznávání je nezbytným předpokladem vnímání. Kdo postrádá schopnost okamžitého vhledu, dokáže vnímat jen účinek smyslových dojmů. Je to pouze zlomek celkového účinku krásy. Podstatný účinek krásy spočívá právě v jeho celistvosti.. Okamžitý vhled působí na smysly tím, že usměrňuje smyslovou rozkoš, kterou působí vjem, a dále působí na vášně a city, a dále na vůli. Zaměřuje jejich směřování k souladu smyslů a rozumu, a konečně vyvolává myšlenkovou činnost jako výraz shody mezi jednotlivým bytím a obecným řádem věcí.

Úhrnná povaha tohoto účinku je v nazíravém spočinutí celé lidské bytosti v souladu krásy. Je to radostné spočinutí v plnosti věci, kde není žádný zmatek, ani ohrožení, ani výčitka. Je to účinek, který člověka vcelku zaměřuje k souladně působící vnitřní skladbě jeho vlastní přirozenosti. Odtud plyne, proč krása působí na člověka tak podmanivě..

Ačkoli okamžitý vhled krásy působí při tvorbě umění, přesto se umění tímto vhledem zdaleka nevyčerpává.

Proměnlivost okamžitého vhledu při vnímání umění se liší podle toho, zda jde o umění klasické nebo moderní. Při vnímání klasického umění samovolnost vhledu příjemce umění zpočátku naráží na překážky. Především je to potřeba rozluštit smyslům dostupné znaky díla.

Teprve překonáním výsledků logického uspořádání, vyžadující určení věcí, vrcholí proces rozluštění a výkladu uměleckého díla, a proces vnímání umění se zduchovňuje. 

Při vnímání moderního umění je okamžitý vhled do krásných hodnot vnímatelem nenáročný. Tady není nezbytná účast logického myšlení a paměti. Okamžitému vhledu se zde otevírá volný průchod ke kráse díla. TB

+++

SVATÉ SABINĚ

(27.10.)

SLOKY SLITOVNOSTI SKLÁDAT,

STRHNOUT SÍTĚ SAMOTÁM.

STRASTI SVITEM STŘEPIN SMAZAT

SAFÍROVÝCH SLAVOBRÁN.

 

SOUCITEM SLOUŽIT SPONTÁNNÍM,

SPANILOU STÁT SE SVÍCÍ.

STUDENOU SPRCHOU SVÍTÁNÍ

SMÝVAT SNY STRESUJÍCÍ.

 

STŘÍBRNÝMI SOUHVĚZDÍMI

SYTÍŠ SVĚTLO SMÍŘENÍ.

SILNÁ SLIBY SPLNĚNÝMI,

SVATÁ SRDCEM STATEČNÝM.

Pavel Kroupa

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Nutnost a závazek Mého Srdce

Myslíš, že jsem ti nějak sám pod sebe zavázán povinností zahrnovat tě svou milostivou láskou? To by ses načekal. Tím větší je tvůj závazek zamilovat si Nejsvětější Srdce a pečovat o Mou lásku. Předmětem lásky je pouze dobro a uvaž, kdo pramenem veškeré dobroty. Přirozeně ti nejsem cizí, protože tvým stvořením jsem ti Otcem a tvým vykoupením a člověčenstvím jsem ti Bratrem. Jedině ode Mne máš, cokoliv máš na světě, i cokoli věčného očekáváš na konci života očekáváme jako věčnou odměnu. Proto ti přísluší milovat Mne a neustále pečovat o Mou lásku podle slov Mého svatopisce: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší“ (Dt. 10, 12.).

Izrael jsi právě ty jako Můj věrný, zkrátka kristovec čili křesťan, kterému se zjevuji ve tvé víře, a jenž jsi nejvíce vázán k Mé lásce, poněvadž tě nejvíce miluji. Vždyť právě tebe milostivě umývám ve své Krvi. Pečuji o tebe jako o součást svého Těla a sladce připomínám, bez krutosti, co od tebe požaduji, totiž, aby ses obával zradit Nejsvětější Srdce jako Hospodina, svého Boha. Proto ve tvé bázni, ovšem nikoli ustrašené bázni vůči Mně, jako vůči milujícímu Otci a Bratru, kterého nechceš zarmoutit, je začátek lásky. Láska přijímá sílu a vzrůstá konáním dalších ctností, jež sama pořádá. A proto se praví, abys chodil po všech jeho cestách, tj. v dobrých skutcích, jako je almužna, půst, modlitba a jiné. Jimi sílí láska jako oheň, přiložíš-li dřevo.

Tvoje láska k Nejsvětějšímu Srdci se pak dovršuje předně vnitřním přilnutím, takže se praví: abys miloval Boha a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší. Dovršuje se dále také tvým úkonem vnější pocty podle slov: a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.

Uvažuj o svrchované dobrotivosti Nejsvětějšího Srdce, a hned pochopíš naléhavost tvé spravedlivé lásky vůči Mně. Dávám ti užitečné a spásné pravidlo lásky ke Mně, neboť je nanejvýš spravedlivé, abys zakoušel zdravou bázeň před tím, že bys Nejsvětější Srdce jako svého milujícího Otce a Bratra mohl zklamat. Díky tomu můžeš s podivuhodnou lehkostí kráčet po Mých cestách. Tak se ti zachovávání Mých příkazů stává sladkým úkonem lásky.

Pokoř se přede mnou a volej ke Mně ze své poníženosti jako k milosrdnému a spravedlivému příteli, a přestanu vážit tvé hříchy na váze trestu, nýbrž ti je spěchám milostivě odpustit. Dám ti svou milost, aby se v tobě zrodila prostřednictvím tvé bázně pravá láska s vnitřní účastí, a dovršila se úkonem vnější pocty a zachováváním Mých přikázání se uchovala, a budeš zakoušet štěstí z Mé lásky nyní i na věky. B.

+++

VĚČNOST

LISTY KLANÍ SE PODZIMU

VE STARONOVÉM TANCI

JEDEN KAŽDÝ RÁD

ZAKROUŽIL BY POKLONU

JEDINEČNÉ ŠANCI

BÝT LISTEM VĚČNĚ ZELENÝM

NA ÚPLNÉM KONCI STROMU

KTERÝ VRÁTIL SE ZPĚT

A PŘECE NE TAK ZCELA DOMŮ

J.E.Lopourová

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Průšvih je mým povoláním. Předcházející relace sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/

+++