ZÁŘÍ 2014

 

Ročník XX., číslo 9.                                                                                                                              září 2014

Obsah: TJ,Krása Božího vedení, Jan Zahradníček,Michael, Matta el-Meskin,Modlitba a čas, TB,Jasnozřivost intuice krásy, Zdeněk Řezníček, Uvítání, B,konec diktatury lidských práv, J.E.Lopourová,Věčnost, B,V Ježíši směřujeme k jednotě, P.Kroupa,Víra, TB,Krása A umění Božích přátel,Pavel Kroupa,Dej Pane Sílu,B,Hle, posílám vás, P.Kroupa,Svaté Liobě, Matta el-Meskin,Modlitba společenství, sjednocení s Pánem, Brněnská Akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka - Mystika lásky, J.J.Vícha OFMCap,Tvé ruce,. Zprávy ____________________________________________________________

 

KRÁSA BOŽÍHO VEDENÍ

Světem se šíří otřesné zvěsti o tom, jak má dojít k ošklivému zániku tohoto světa a vzniku nového světa. Lidé jsou strašně sevřeni hrůzou, takže už ani rozumně neuvažují o tom, jak by pak svět vypadal.

Ani po dnešním konci tohoto světa by však nenastala temná nicota a ošklivá prázdnota. To všechno však už dávno připomíná Boží Slovo a nestalo by se to tak, že by se to škaredě vymklo z Božího řízení. I kdyby celý tento svět pominul, Slovo Páně nepomine, a rovněž zůstane navěky zachováno každé krásné svědectví o nesmírné Kráse Božího vedení.

Musíme tím víc rozjímat o nesmírné Kráse Božího vedení. V Bohu nalézáme blaženost, protože Bůh je ryzí nestvořenou Krásou a chce naplnit naši volající žízeň po prožívání jeho nekonečné Krásy.

Rozum poznává tuto ryzí Krásu a vůle zaměřuje člověka k jejímu prožívání, aby tak ještě více vynikl původní Boží obraz v člověku. Co je krásnějšího v řádu lidského dění než onen stálý příliv a odliv, rytmus rozechvělého vhledu, ono stálé spřádání a vzájemné doplňování se činnosti rozumu a vůle!

K tomu, aby se záliba v prožívání ryzí Krásy zvětšovala, je třeba stále nového poznání ryzí Krásy. Pro zdokonalování tohoto poznání musíme stále více prožívat ono výchozí směřování Božího obrazu v nás ke krásné podobě Boží.

Prožívání ryzí Krásy a záliba v prožívání ryzí Krásy, která je až k snadné pohotovosti zavedeným uzpůsobením k takovému prožívání, jde podobnými cestami.

Kdo nechce ztratit tuto svou zálibu v krásném obraze Boha, která je podněcuje stálé přibližování se k Boží podobě, neobejde se bez rozjímání vyšší činností rozumu o ryzí Kráse nestvořené. Jinak by se celý lidský život zvrhl v titěrné pitvoření, až by posléze z krásného obrazu zbyl jen ošklivý křečovitý škleb.

Jak pravdivý je výrok sv. Terezie, že ručí každému, kdo aspoň půl hodiny denně rozjímá, že neupadne hříchem do ošklivého znetvoření!

Hřích je šeredným dílem ďábla, této dobrovolné znetvořeniny anděla a jako takový vede ke vzpouře proti ryzí Kráse nadpřirozené. Hřích přináší zatemnění krásy. Proto shnilým ovocem hříchu je ošklivost, šerednost neřesti a temnota smrti.

Kdo prožil ošklivost hříchu ve svém srdci a kdo se už povznesl výše, ten je uchvácen Boží Krásou. Jaké moře nových skvělých poznatků krásných zkušeností! Od krásy Božího obrazu v člověku se zvedá rozjímající člověk k ryzí Kráse nadpřirozené. Povyšuje veškerou poměrnou krásu podle obdoby bytí na Krásu svrchovanou. Rozjímající duše ustavičně objevuje v Bohu stále novou a netušenou Krásu. Tak je pak prožívání krásy stále nové, úžasné, a přitom pokaždé originální, tedy původní a neopakovatelné. Prožitek se pak rozhoří v té ryzí Kráse nestvořené, jež je nekonečná a nevyčerpatelná. Proto je člověk až k závrati stržen nad možnostmi, jež mu podává tato nově zakoušená Krása Boží. Proto je možný stále vzrůst krásného prožitku, a nikdy se nedobereme konce, protože nám to jasně vyniká a plane v Božském Srdci Ježíšově.

Kdo se může divit člověku, že chce přetrhnout přirozená pouta, jež omezují jeho nazírání svrchované Krásy nestvořené tou záclonou poměrné krásy tvorů a poměrné jasnosti lidských pojmů? Každý ví, jak pomíjivá je krása stvoření a jak nedokonalý je lidský pojem. Náš rozum sleduje nazírání samotné Krásy nestvořené, aby se k tomu nemísilo nic nejasného, nic, co by nám zamlžovalo ryzí Krásu. A jako ponoření do jakékoli věci po dlouhé zkušenosti napřimuje náš duchovní pohled do věci samé, že se do ní takřka vpijeme, tak i duchovní pronikání do vznešenosti ryzí Krásy nás vede k překlenutí hranic našich smyslů, abychom ryzí Krásu nazírali.

Porovnejte lidskou zálibu v kráse stvoření se zalíbením v ryzí Kráse nestvořené.

Naše zalíbení v kráse zná tak dokonale krásnou věc, kterou obdivuje, že leží před ním jako otevřená kniha. Nic mu už není tajné. A tak se do lidského nitra přelévá její krása. Zakouší ji ve všech podrobnostech.

Snadno by se zdálo, že také záliba v Kráse za hranicemi smyslů nám samovolně dává proniknout ke všem podrobnostem této ryzí Krásy. To je omyl temného mysticismu, oné neblahé snahy, která zmátla už tolik duší. Kolik lidí podléhá iluzi, že vyčerpávají ryzí Krásu Boží, když se poněkud vyvarují ošklivosti hříchu, že jsou už na vrcholcích svatosti. Slyší prý nebeské harfy a vidí krásy rajské zahrady. Potom se dovídáte od takových dušiček o jejich krásných viděních a zjeveních, o přímém styku s Boží Krásou. Nakonec zamítají i kněze, který jim prý nerozumí, a chtějí se vést sami. A zatím to bývají často jen výplody rozbouřené obrazotvornosti. Četba mystických knih je jim pouze krásným zážitkem. Opíjejí se kdejakou líbezností, kterou vyhledávají v ryzí Boží Kráse.

Záliba v kráse stvoření se přece tolik liší od zalíbení v ryzí Kráse nestvořené. Záliba v kráse stvoření je naším dílem, kdežto záliba v ryzí Kráse nestvořené je dílem Božím, při němž lidský estét ustupuje do pozadí.

Rozjímání Krásy nestvořené, kterou nám smyslům dostupným způsobem přibližují obrazy fra Angelika a zpěvy gregoriánského chorálu či Tomášovy hymny k oslavě Božího Těla, a pak hlavně život z víry sám nás vede k poznání ryzí Krásy za hranicemi našich smyslů. To vše je teprve stanutí na prahu cesty do krásných hlubin Božích. Ještě stále je před námi Boží Krása jako něco neproniknutelného, jako něco nekonečného a nevyvážitelného.

Víra nás zastavuje na hranicích nejobyčejnější, nejprostší záliby v ryzí Kráse. Ono vzájemné sblížení, které nacházíme u lidských přátel, to samotná víra ještě nedává. Není tolik mystiků krásy, kolik je zbožných lidí, a není ani tolik do ryzí Krásy se ponořujících lidí, kolik je lidí pokročilých ve zbožnosti.

Ale je snad tak v zálibě v ryzí kráse Boží vyloučeno to, co korunuje zálibu v krásách stvořeného světa? Copak v nás ryzí Krása nadsmyslová podnítila onu horoucí touhu po ní proto, abychom snad k prožívání této čisté Krásy nemohli dospět? Copak nám dává Bůh návnadu své vrcholné Krásy a nekonečnosti své ryzí Krásy jen proto, abychom s jejím vědomím a znalostí, umírali touhou po ní v šíleném stesku?

Vtělená ryzí Krása v Ježíši Kristu, která to zahajuje, ona to zdokonaluje a dokončuje. Přitahuje nás k ní zálibou, takže se nemůžeme smířit s žádnou hranicí, když ji pro nás a pro naši blaženost určil. Jako otevírá sama tato ryzí Krása Boží svým zjevením v Kristu naše nitro pro sebe, tak je též naplňuje sama sebou. A abychom mohli zakusit tu nekonečnou Boží Krásu a prožít ji, pokud to naše konečnost dovoluje, přichází na pomoc naší ubohosti zvláštními dary. Teologie se zde zastavuje v údivu nad darem vědění a umění z Ducha sv., vyprošovaným na kolenou v pokorné modlitbě, nad darem vědění a umění, který je rozvinutím duchovního života, průvodcem důvěrnějšího zakoušení ryzí Krásy.

Vtělená ryzí Krása Ježíšova osvěcuje náš rozum a posiluje také vůli darem vědění a umění, abychom vykročili za prožíváním nestvoření Krásy nikoli cestami lidskými, ale Božími, a abychom mohli stále lépe a lépe prožívat ryzí Krásu s Kristem a v Kristu uprostřed jeho tajemně krásného Těla - Církve obecné. Dar pro rozum nám ukazuje Boha jako nekonečnou Krásu. Uschopňuje rozum neomylně poznat Boží Krásu, a nacházet ji ve všem, co je v nás a kolem nás. Dar vědění a umění trhá tělesnou slupku slova a pojmu, vede stále hlouběji. Dává tušit veškeré bohatství Krásy v Bohu, přinášejí nám osvícení o ryzí Kráse, chrání nás od ošklivých omylů, ukazují čistou Krásu v celé její nekonečnosti, ukazují cestu, prostředky ke krásné oslavě nestvořené ryzí Krásy Ježíšovy uměním. Dar vědění a umění se dá krátce a srozumitelně vyjádřit jako uschopnění k poznání a prožívání ryzí Krásy, aby v nás vzrůst pevná záliba¨v ryzí Kráse, jež nás pak vede k tomu snadno poznávat vtělenou Krásu Ježíšovu tak, jak se sama poznává a prožívat životem Spasitelovým. TB

+++

MICHAEL

Kdo jako Bůh si nás tu nažne,

kdo jako Bůh se smáti smí,

kdo jako Bůh, jenž všechny vlaž

z úst plivá zhnusen po zemi?

 

Kdo jako Bůh, jenž opojený

už vínem hněvu spouští zkázu

s řetězů milosrdenství?

Ale ty propast pod koleny

sršící slétáš s hvězdných srázů,

zbroj tvá se smaragdově stkví.

 

Kdo jako Bůh tvé strašné jméno

ustrašenými šeptané,

kteří se dávají v tvé léno,

kteří v té hloubce deptané

kůrčičku žalu žužlajíce

den po dni po pěti se mají,

kteří jak děti do třetice

na spasení své spoléhají,

a po hradu tvém hrozném ze dna

otáčejí se tázavě:

Když pominula bída jedna,

proč přicházejí bídy dvě?

 

Ale ty rozpiat, strážců strážce,

nad pyramid a pýchy čas,

milosrdenství v jedné vážce

a v druhé spravedlnost zas,

pro děti čekáš, čas svůj znaje,

démantně jist si vítězstvím,

až pečeť srdcí poroztaje

pod přiblíženým žárem tvým,

až koňstvo živlů začne hrabat

ržajíc už netrpělivě,

až rozsataní se v ten sabat

strom, zvíře, skála ve zdivě.

 

Tu meč tvůj rozčísne čas ve dví...

Ó kdo se smál, zda ještě k smíchu

se hrdlo jeho rozezní?

Zkrušeno ledem všechno ledví,

Maria smát se bude v tichu,

a všichni spravedliví s ní.

Jan Zahradníček

+++

MODLITBA A ČAS

Ježíš vstoupil na tento svět prostřednictvím vtělení. Pravoslavná víra vyznává jednotu přirozeností vtěleného Slova,1 totiž dokonalé sjednocení božského a lidského, které existuje v Kristu. V důsledku toho Ježíš v sobě spojil časné lidské úkony, čas a své věčné božství. Vše, co Ježíš vykonal ve vlastním těle - modlitbu, skutky milosrdenství a slitování, a také spasitelná utrpení, jež vytrpěl na kříži -, to všechno v něm přijalo věčný, božský rozměr. Jinými slovy, čas se v osobě Ježíše Krista spojil s věčností.

Spojit se s Kristem v modlitbě ve skutečnosti znamená oslavovat a posvěcovat čas. Znamená to oslavovat lidskou činnost jako takovou a posvěcovat ji, to znamená udělit jí v Kristu věčný a božský rozměr. Pravá modlitba znamená „dobře využívat čas" (Ef 5,16), neboť proměňuje mrtvý čas ve věčný božský čin. Vstoupení do autentické modlitby proto nutně doprovází osvobození, pokud jde o vnímání lidské a hmotné hodnoty času. Pohyb hodinových ručiček musí přenechat místo pohybu ducha. V modlitbě je tvůj duch povolán vstupovat do společenství s duchem svatých ve věčnosti, neboť jak se přibližuješ Kristu, nezbytně se také přibližuješ nebeskému království.

Spěch při modlitbě a pocit únavy jsou znamením, že se držíš hmotného času, který je prost požehnání Ducha a dechu věčnosti. Vnímání hmotného času, důležitost minut, hodin, časných lidských úkonů, které tě čekají po modlitbě, v tobě zháší Ducha, takže tě pohled na věčnost nemůže těšit a nemůžeš v ní během modlitby žít.

Už samotný spěch a únava mohou modlitbu připravit o její autenticky duchovní charakter. Taková modlitba pak není ničím jiným než jedním z mnoha úkonů časného života, konaných myslí či tělem -jako když se máš setkat s představeným, něco říci nebo se najíst. Proto tě Ježíš upomíná: ,Je třeba se bez ustání modlit a neklesat na mysli" (Lk 18,1). Lepší je přednést v duchu pětiminutovou modlitbu v klidu, pomalu a důstojně, než se modlit celou hodinu ve spěchu či celé tři hodiny s nechutí. Matta el-Meskin

+++

JASNOZŘIVOST INTUICE KRÁSY

O kráse se říkává, že je čarovná, kouzelná nebo také opojná. Avšak to, že se krásná věc líbí, není přece nic čarovného, ani sama krásná věc není kvůli své kráse žádný magický předmět. Také to, že prožívání krásy, posilující zálibu v prožívání krásy, není následkem nějaké kouzelné opojnosti krásy.

Člověk se zálibou v kráse, která ho vede přednostně vyhledávat krásné věci, aby je mohl prožívat nebo dokonce i umělecky vytvářet, bývá ztotožňován s bohémem, bláznem, který se chová z hlediska praktické užitečnosti každého počínání odlišně a proto prý bláznivě. Tak i Sigmund Freud nebo italský antropolog Cezare Lombroso zdůrazňovali těsnou souvislost mezi genialitou a šílenstvím. Jenže právě tak usuzují lidé světa, dokonce i v případě učedníků Páně, kteří mluvili cizími jazyky po seslání Ducha svatého, takže lidé o nich tvrdili, že jsou opojení sladkým vínem.

 Ve skutečnosti má každý člověk dvojí volbu – buď bláznovství pro Krista jako vtělenou nestvořenou čistou Krásu, vrcholící až uměleckou oslavou a šířením této čisté krásy, anebo šílenství světa, doprovázené temnotou hříchu a ošklivostí nenávisti vedoucí až k příšerné válce a ničení krásného stvoření.

Ačkoli se na první pohled zdá, že krásná věc přitahuje člověka, takže se bez váhání oddá prožívání její krásy, přesto každému prožitku krásy předchází poznání věci a úsudek o tom, zda je skutečně krásná nebo ošklivá.

Na počátku krásného prožitku a vytvoření krásného díla je vnuknutí či vzmach nějakého jasnozřivého poznání. Toto vnuknutí čili inspirace může být ryze přirozené, ale někdy také může být nadpřirozené, z Ducha svatého.

Vnuknutím se dá poznat krása věci přímým jasným zřením, čistým nazíráním, prostě okamžitým vhledem rozumu, bez logického přemítání. Většinou se tak děje zvláštním odlehčením po delší únavné, mechanické činnosti smyslů, která člověku ztěžuje nalézt zalíbení v prosté kráse věci. Pokus se poznat poslední příčinu věci, a snáze pak poznáš její krásu! Pokus se poznat mnoho věci z hlediska poslední příčiny, a otevřeš se poznání ryzí Krásy Boží! Snaž se všechno sledovat z nadhledu vtělené ryzí krásy Syn Boží, a dostane se ti daru vědění a umění! Dej se vést darem vědění a umění, a otevře se ti nadpřirozená inspirace z Ducha svatého!

Sleduj u věrných Božích přátel, že přes veškerou akademickou nedostatečnost odhalují s podivuhodnou jistotou ryzí Krásu Boží, a nic vyumělkovaného je neoklame. Z lidské strany to dělá přirozená pronikavost vhledu rozumu přímo nazírajícího, aniž by se zdržoval s oklikami přemítavého myšlení, avšak to by nestačilo, kdyby Bůh nepomáhal milostí. Dá to i tobě. Jen si uchovej prostotu dětského názoru pro ryzí Krásu Boží a bezelstnost, a dokonale se otevři ryzí Kráse! Povede tě, aby ti bylo dáno poznávat a hodnotit vše z vyššího nadhledu. Bůh si přeje, abys jasnozřivě poznával krásu věci, aniž bys byl s věcí podrobně obeznámen.

Stačí zůstávat v náležitém měřítku vůči ryzí Kráse nestvořené, tedy maličký, pokorný. Před ryzí Krásou nestvořenou je lidská krása, jakož i krása ostatních tvorů zcela nicotná.

Ryzí nestvořená Krása, prožívaná v lidském srdci, působí jasnozřivost. Duch Krásy způsobuje darem vědění a umění tajemnou proměnu, při níž se dar umění a prožívání krásy spojuje s darem vědění ohledně krásné věci. Tvoje odpoutanost od prožívání krásy všeho lidského a stvořeného usnadňuje, že ti osvícené vědění objasňuje tvému rozumu, jak máš krásně žít, totiž žít v duchu svrchované Krásy. Přijmi vtělenou ryzí Krásu Syna Božího celým srdcem za svůj nejvyšší a jediný cíl. Rázem začneš celý svůj život prožívat podle této naprosté Krásy. I když postrádáš dost důvodů k úsudku a podmínek k rozhodnutí, přesto jasnozřivě rozhoduješ.

Co z toho máš? Především tě prožívaná vtělená Krása obnovuje a okrášluje jako věrný Boží obraz, tedy živý veraikon. A pak tě ještě víc zušlechťuje ryzí Krásou, přesahující hranice lidské přirozenosti, takže se upevňuje tvoje záliba v prožívání této čisté Krásy za hranicemi smyslů.

Tak se ti stále jasněji odhaluje rozdíl mezi ryzí Krásou nestvořenou a krásou stvořenou v tobě i kolem tebe. Proto se nedáš zmýlit ani zmást čímkoli oslnivým a lesklým mezi krásnými stvořenými věcmi. Zjednej si ve svém životě pevně ohraničené místo k prožívání ryzí Krásy nestvořené, a jasně se ti to promítne do každodenního všedního života! Zaraduješ se z toho, že smíš ryzí Krásu Boží prožívat na každém kroku. Na každé věci ti stále jasněji vyniká Boží skrytý řád jsoucna, takže ti všechny věci stále krásněji svědčí o Boží milosti, že smíš prožívat ryzí Krásu Boží tak důvěrně a osobním způsobem. Potom zatoužíš po krásném sdílení a zahoříš pro to, aby prožitek ryzí Krásy vévodil všemu nejen ve tvém životě, nýbrž také v životě ostatních. Potom jasnozřivě odhaluješ připravenost mnoha svých bližních k takovému prožitku svrchované Krásy, ale také vytváříš krásné způsoby smyslům dostupného projevu a díla, jimiž své prožitky krásy představuješ svému okolí, aby se jím další mnozí uchvátit a strhnout k následování.

Ryzí Krása není nic akademického, ani strohého jako vědecký vzorec, že by se dala zavřít do nějakého muzea nebo měla stát záležitostí úzkého kroužku estétů. Je těsně propojená s tvým životem. Proto si dej poradit od Hospodina, který vyzývá už Jakoba, aby vyšel ze své země, podobně jako říká apoštol národů slovy: „Vyjděme tedy za hradby. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ (Žd 13,13-14) Co to znamená? Prostě se odpoutat ve svém prožívání krásy od okolního stvoření, a od sebe sama, i kdyby to bylo sebevíc zažité.

Tak se dostáváme i k našemu poselství jasně vynikat, ale ne sám sebou, nýbrž pohotovým přiblížením ryzí Krásy nestvořené každému, kdo je znechucen hříšným životem a každého kajícníka spolehlivě podepřít osobní zkušeností s ryzí Boží Krásou. Nepochybuj, že víra je z hlásání, třebaže tě ošklivý hluk a lesk světa přehlušuje a oslepuje, ba i ohlušení a oslnění lidé se zdráhají přijmout jakoukoli novinu! Lidé ve světě znovu upadají do negramotnosti, když si zvykají přijímat všechno nové jen jako pestré elektronické obrázky. Tak přichází k uplatnění tvoje krásné vystoupení jako živého, původního, jedinečného a zcela neopakovatelného Božího obrazu podle podoby čisté Krásy Boží.

Pozor však na slepou uličku v tom, že bys někomu nadbíhal vyumělkovanými, nastrojenými a nevkusnými prostředky a nedůstojnými postupy!

Dar vědění a umění tě uschopní, abys všechno pojímal v tajemném osvícení, tak inspirovaně, abys všechno přehodnotil v duchu ryzí Krásy Boží. Neraduj se předčasně z toho, že někteří přecitlivělí a esteticky vnímaví jedinci jsou ochotni uznat význam Božského Srdce Páně jen proto, že mu někdo někde postavil nádherný příbytek!

Jsou různé druhy falešné, nastrojené krásy, a to pozemská, živočišná a ďábelská. Kdo klade svůj poslední cíl do prožívání krásy stvořených věcí kolem sebe, ten dosahuje klamného požitku či spíše opojení z krásy stvoření. Klade svůj poslední cíl do prožívání krásných tvorů k uspokojení vlastních pudů, prožívá zdánlivou krásu smyslovou. Kdo soustřeďuje všechny své síly na své prvenství a na svou povýšenost v kráse a na její prožívání, ten dosahuje nejšerednějšího z klamných prožitků krásy, totiž ďábelsky zvrhlé krásy. Sleduje pouze velikost své krásy a svého prožitku krásy, přičemž se ostře staví proti věčné a ryzí Kráse Boží, kterou znevažuje převracením svatého Kříže a jinak.

Ryzí krása nadsmyslová se zásadně liší od moderního pojetí a prožívání krásy stvořených věcí, které staví všechno výhradně do lidského srdce. Je však pronikavý rozdíl mezi pouhým estetickým poznáním ryzí Krásy jako něčeho, co nás přesahuje, a mezi osobním sžitím se s vnitřním životem této ryzí Krásy Boží, jak se ti představuje ve své milosti, kterou ti Ježíš vlévá účast na svém životě. Nežiješ ryzí Krásou nestvořenou sám od sebe. Žiješ tak tím proto, že tě tato zosobněná vtělená Krása napájí ze svého tajemného Těla, že tě krásně oživuje z vlastního krásného života, tak, jak sám sebe poznává a prožívá.

Z nadpřirozené moudrosti ti vyplývá nejhlubší duchovní život. Když víš, jak krásný je Bůh a uchvacuje tě čistota jeho ryzí nestvořené Krásy, tak se snažíš krásně pochválit Boha a vzdát Bohu krásně hold.

Pravá záliba v prožívání krásy nechce dělit život na posvátný, upínající se prožívání ryzí Krásy nestvořené a všední, zabývají se prožíváním poměrné krásy stvořených věcí. Vždyť všechen život nás – živých Božích obrazů – směřuje k Boží podobě, aby se Boží obraz v nás stal věrným. Sám žalmista o tom zpívá: Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej“(Ž27,7-8)

 Všechno tě vede tak, jak to učí apoštol Pavel, že ať jíš či spíš či cokoliv konáš, máš konat k oslavě ryzí nestvořené Krásy. Tak ti dar vědění a umění dá porozumět všem tvorům a celému stvořenému světu a prožít jejich krásu.

Stačí jen poodstoupit od sebe a od své závislosti na prožívání krásy v sobě i ve stvoření kolem sebe, a nechat v sobě uplatnit dar vědění a umění. Potom sama ryzí Krása ihned uspořádává vše ve tvém nitru tak, že rosteš v uznání a prožívání ryzí Kráse nestvořené. Potom krásně postupuješ vším, totiž myšlením, snažením, slovy, postoji i chováním, jednáním i utrpením.

Jedině ty, kdo žiješ z čisté Krásy Boží, jsi s touto nestvořenou Krásou v prožívaném spojení tak, že máš otevřen přítok daru vědění a umění. Aniž bys vyjadřoval tento dar vědění a umění příliš učeně a přesně, přesto si v běžném životě počínáš tak, že má u tebe ryzí Krása nestvořená první místo v čemkoli, do čeho jsi uváděn.

Přitom tvým nitrem zaznívá pokojná harmonie. Když zařazuješ všechno v životě na příslušné místo a správně to hodnotíš, tak nabýváš blaživou zkušenost, že tě všechno přivádí k prožívání čisté Krásy, jaká nepomíjí. Řezníček píše báseń

ZNÁMÝ AKORD


 

AŽ CIZOTA DNŮ ZKRUŠÍ

A OBZORY SE ZTLUMÍ,

PŘÁTELSKY OPĚT ZAŠEVELÍ

STAROBYLÉ CHLUMY.

 

KROK TOULAVÝ SE STOČÍ

NA CESTY BEZPEČNÉ

A DUŠE SVODŮM TICHA

V ÚDIVU PODLEHNE.

 

ZPĚV KOSA PROBUDÍ

OKAMŽIK DŮVĚRNÝ,

SIROBU ZRAKŮ POLASKÁ

PAPRSEK POKOJNÝ.

 

AŽ ZHOŘKNE NA RTECH ŽITÍ,

SLADKOST SE VRÁTÍ SNŮM,

PLOD PROVINĚNÍ SKRYJE

POD DOŠKY RODNÝ DŮM.


 

Pro ryzí Krásu tě nic nevyvede z míry, všemu rozumíš a všechno sneseš. Všechno obětuješ a učiníš vše, co je zapotřebí, aniž by ti to musel někdo zvenčí ukládat. V takovém duchu píše Zdeněk Řezníček

UVÍTÁNÍ

POUTNÍKU, NEVÁHEJ, PRACH SETŘES S OBUVI,

PEL SLUNKA BRUNÁTNÝ SE NA ZÁPRAŽÍ CHVÍ

A KVĚTY POHLED MŮJ TI VĚNČI VPADLOU SKRÁŇ.

V MOU TĚŽKOU PRAVICI VLOŽ DŮVĚŘIVĚ DLAŇ.

HLEĎ, ÚSMĚV RADOSTI SE STŘÍBREM ŘEKY PĚNÍ.

VSTAŇ Z HROBU DUŠE SVÉ, JIŽ ČERNÉ SMUTKY PLENÍ.

ZE STOLU PŘÁTELSTVÍ, JENŽ KRMÍ POŽEHNÁN,

SI DO SYTOSTI BER A K ÚSTŮM PŘILOŽ DŽBÁN

S TÍM VÍNEM PRASTARÝM. SLYŠ, NEMÁM V SRDCI ZLOBY,

MOU JIZBU MODLITBY A SNÍTKY LÁSKY ZDOBÍ.

JSEM RÁD, KDYŽ V SAMOTÁCH SE ROZEZVUČÍ SLOVA

A V KOUTKU POKOJNÉM SE BOLEST BRATRA SCHOVÁ.

DŮVĚŘUJ ŠEPOTU STĚN A LOŽEM NEZHRDNI.

JÁ VYPROVODÍM TĚ, KDYŽ KRAJ SE ROZEDNÍ,

A JEŠTĚ POPROSÍM, BYS NESL POSELSTVÍ,

ŽE SLUNKA RUDÝ PEL SE NA MÉM PRAHU CHVÍ.

+++

KONEC DIKTATURY LIDSKÝCH PRÁV

Není pravdou, že by člověk nemohl uspořádat zemi bez Boha. To může, ale ihned ji uspořádá proti člověku. Proti jeho největší touze, nejpalčivější žízni. Zřetelně to ukázal Dostojevskij, jeden z velkých znalců bloudící duše. Velký proto, že dohlédl až na dno všech řešení země, života a člověka bez Boha.

Tragika spočívá v tom, že okamžikem, kdy se popře Bůh a začne se pořádat svět bez Boha, je člověk nastolen na místo Boží. Člověk chce především nahradit velikost moudrosti Boží, a dále čeká od člověka, od sebe i od druhých něco nadlidského na místě božského. Lidé dlouho nevydrží takové přepínání tětivy. Nevydrží ani tak dlouho držet svůj namířený luk, když je ruka podpírána jen zase lidskou rukou. Ta se totiž brzo unaví.

Proklít lidské sobectví a vrhat člověka jen směrem ke společnosti žádá víru v božství této společnosti. Je pouze jedna společnost s božským rázem a to je společenství Kristovo, rodina povolaných a fakticky přijatých za Boží děti.

Je zcela zbytečné a naprosto neúčelné a také nerentabilní všechno podkopávání této společnosti. Naopak živé prožití, uchopení do důsledků všech závazků plynoucích z tohoto společenství a z této společnosti vůči všem potřebám lidským i časným může dát velmi silné podněty, důvody a závazky ke všemu pozvednutí lidské společnosti obecné i státní.

Ježíš Kristus neodvádí od tohoto světa, nýbrž naplňuje, dovršuje život na tomto světě. Právě čím více se člověk drží nebe, tím pevněji stojí na zemi. Ježíš Kristus učí, že tímto životem, na této zemi, uskutečňováním konkrétní lásky ke konkrétním bližním v konkrétních případech se připravujeme na onen život. Láska k Bohu nemůže odcizovat lidi lidem a jejich povinnostem, nýbrž je naopak vede k nejúčinnější lásce k bližnímu z důvodů právě nejhlubších, protože božských.

Jak by totiž mohl křesťan přijímající povolání k Božímu dětství v Jednorozeném Synu Božím, Ježíši Kristu vykořisťovat, utiskovat Boží děti? Co by nevykonal a neobětoval pro Boží děti? B.

+++

VĚČNOST

LISTY KLANÍ SE PODZIMU

VE STARONOVÉM TANCI

JEDEN KAŽDÝ RÁD

ZAKROUŽIL BY POKLONU

JEDINEČNÉ ŠANCI

BÝT LISTEM VĚČNĚ ZELENÝM

NA ÚPLNÉM KONCI STROMU

KTERÝ VRÁTIL SE ZPĚT

A PŘECE NE TAK ZCELA DOMŮ

J.E.Lopourová

+++

V JEŽÍŠI SMĚŘUJEME K JEDNOTĚ!

Bůh stvořil lidi, aby byli jeho oslavou. Shromáždil je tak ve své jedné službě. Víra v jednoho Boha shromažďovala všechny lidi v tomto jednom Bohu a v jedné jeho lásce a v jedné víře v tuto lásku a v jedné službě jemu. Jako je jeden Bůh, tak je jedna rodina jeho tvorů, jeho služebníků. Proto sv. Irenej praví: Je jen jeden Bůh Otec a jen jedno Slovo Syn a jen jeden Duch svatý a jen jedna spása pro všechny, kdo v něj věří. Je jen jedna spása jako je jeden Bůh. Je jen jeden Syn, který plní Otcovu vůli a jen jedno lidské pokolení, v němž se naplňují Boží tajemství. (Adv. haer. P.G. t. 7. col. 990)

Každá nevěrnost k Bohu a každý hřích ruší onu jednotu, k níž nás Bůh povolal v jedné své lásce a službě. Všechny hříchy pocházejí ze sobectví, které se odděluje, kde každý hledá jen sebe a jen své. Pouze láska k Bohu spojuje všechny. Jedině ta vede k myšlence společenství, jen ta vede k nezištné službě tomuto společenství. Tak povstalo ono roztříštění a rozdělení všech po dědičném hříchu, všech proti všem, a každý pro sebe. Sv. Maxim Vyznavač uvádí: Bůh zaměřuje všechno k jednotě, zatímco hříchem byla naše přirozenost roztříštěna na tisíc kusů. Lidstvo bylo Bohem stvořeno v krásné jednotě, zatímco hřích postavil hradbu mého urputného a tvého mezi nás všechny. A tak se dnes koušeme a rveme jak divé šelmy. (Ad Talassium. q. II. P.G. t. 90. col. 256.

Podobně lamentuje sv. Cyril Alexandrijský: Satan nás rozptýlil.

Vykoupení nás zase chtělo shromáždit v jedno. Poskytlo možnost znovu objevit ztracenou jednotu. Sv. Řehoř z nazianzu praví: Drobné kapky krve obnovily celý svět a jako několik kapek fíkové šťávy dají zhoustnout mléku, tak nás ty kapky krve shromáždily a semkly dohromady v jednotu. (Řeči, 45. hl. 29).

Paschasius Ratbertus přirovnává Ježíše Krista k jehle provrtané utrpením, jež přitahuje všechno za sebou a sceluje Adamem roztrženou suknici, spojující dvojí pokolení, židovské a pohanské, aby z nich učinil jeden lid na věky.

Ježíš měl sice svou jednotlivou lidskou přirozenost, ale přesto se zároveň s tím spojil s celou lidskou přirozeností, protože byl novým Adame. Proto měl vůči lidské přirozenosti podobný obecný vliv, jaký měl mít Adam vůči celé lidské přirozenosti, prostě vůči celému lidstvu. Tak je třeba chápat výroky svatých Otců, které jakoby se zdály tvrdit, že Ježíš přijal na sebe obecnou přirozenost všech lidí. Tak se Ježíš spojil s námi všemi a s celou lidskou přirozeností jako vykupitel celé lidské přirozenosti. Jeho lidská přirozenost byla spojena s jeho božstvím, s božstvím, které se vztahuje na všechny. Proto i účinnost jeho obětované a obětující se lidské přirozenosti je obecná a vztahuje se na všechny lidi a na přirozenost všech lidí, kteří nosí tuto jeho přirozenost.

Proto přirozeně shromažďuje jeho Vykoupení všechny lidi v novou jednotu vykoupených. Ježíš usmířil nebe i zemi, židy i pohany, tělo i duši v každém z nás a ve všech dohromady. A tak nás také spojil dohromady, vzájemně, když odstranil svou jednou láskou, svým přivedením všech k jednomu Otci všechno, co nás dělilo. Tak je Církev shromážděním Kristovy jednoty v jednotě vykoupením v jednotě náruče Otcovy, kterou nám Ježíš opět všem otevřel. Tak byla povýšena naše jednota jedné přirozenosti k jednotě jedné lásky, kterou jsme byli v Kristu zahrnuti a která je zároveň jednotící nás vespolek a závaznou, abychom žili z této jednoty a pro tuto jednotu.

Tak shromáždil Ježíš k sobě všechny, které vykoupil, shromáždil je všechny v jedno své tělo, kde každý má se snažit o to, aby pomáhal uskutečňovat ve svých bratřích svou službou jednotě mystického těla organickou jednotu mystického Těla Kristova. Žijeme přece všichni z Krista, jako ratolesti vinného kmene.

Není Ježíše Krista bez Církve a Církve bez Ježíše Krista. Proto je toto spojení s Ježíšem Kristem, toto životné spojení s Kristem skrze milost základem, obsahem i cílem Kristovy Církve. Je hlavou Církve, je Tělem Církve právě svou milostí, právě svým životem, protože článkem Církve je každý jen v té míře, v jaké je spojen s životem Ježíše Krista. Tak ten, jenž má aspoň víru, kdo se aspoň nezřekl Ježíše Krista, je stále ještě naroubován, naštěpován  na vinný kmen Kristův. Tímto naroubováním, tímto naštěpováním zůstává článkem Církve, článkem Kristova těla. tím je mu naštěpováním usnadněn návrat a obnovení plnosti života. Když nechápeme Církev jen jako spolek, nýbrž jako celistvé společenství Kristova právě touto účastí na životadárném kmeni Ježíši Kristu, jsme v Církvi. Bohatěji a plněji je v ní, a je jí platný bohatě jako článek, který plní svou povinnost k celému tělu, právě ten, kdo žije z Ježíše Krista, a kdo je jeho živým článkem, tedy dalším Kristem. Právě tím, že Ježíš je hlavou a oživujícím základem Církve, tak ten, kdo dobře prožívá tuto jednotu, prožívá také vlastní sounáležitost s Církví a se všemi do ní povolanými anebo už v ní žijícími, ten se musí snažit učinit nebo obětovat všechno pro své bratry, pro spolučlánky jednoho společného Těla, jehož hlava — Ježíš všechny oživuje a všechny miluje, jako všechny svlažuje krůpějemi své výkupné Krve. B.

+++

VÍRA

ZABOLÍ

MNOHDY VÍRA BEZTVARÁ

I MNE VŠAK

PROZŘETELNOST POZVALA

K DŮVĚŘE

ŽE SÁM PÁN SE POSTARÁ

VŽDYŤ BOŽÍ

LÁSKA SYNA POSLALA

TO KVŮLI

DUŠI JEŽ JE OSPALÁ

ABY SVOU

MALOU VÍRU UZNALA

ABY SE

ZPÁTKY PŘIVÉST NECHALA

ABY JI

NELEKALA DÁLAVA

Pavel Kroupa

+++

KRÁSA A UMĚNÍ BOŽÍCH PŘÁTEL

Živá víra v nás rozněcuje palčivou, neukojenou touhu vidět už nyní ryzí Krásu nestvořenou, kterou, jak píše svatý Jan, nikdy nikdo na vlastní oči neviděl, a poznat a zakoušet v ní jako v tajemném krasohledu také krásu všeho, co je stvořeno. Když jsme tak nerozlučně spjati s ryzí Krásou, když do čisté Krásy skoro vrůstáme, pak objevujeme tuto Krásu všude, všude chceme k ní proniknout.

Jako zpívá žalmista, že propast volá k propasti, tak naše nesmrtelná duše vyhledává nesmrtelnou Krásu. Máme k tomu svůj život a všechno stvořené nám svědčí o nestvořené Kráse. Tím vším si máme klestit cestu k poznání a zakoušení všepřesahující Krásy. Máme víru, která nás řídí na této krásné životní pouti. Jenže jak nás mohou zklamat všechny krásy světa, kdybychom je odtrhovali od vnitřní spojitosti s ryzí Krásou Boží!

Nicméně i naše horlivost ohledně ryzí Krásy Boží a krásy našich bližních jakož i krásy všech ostatních tvorů kolem nás, sice značně tvořivá, nicméně pouze vnějšková, povrchní činorodost, může způsobit, že zabloudíme do šeredné temnoty. A má-li nás víra bezpečně přivést k ryzí Kráse Boží, tak potřebujeme často s jistotou vědět, co je a co není ryzí Krása Boží.

Je to dar vědění a umění, pokorně vyprošovaný dar Ducha svatého, který nám odhaluje dobrou znalost Boží Krásy a umění žít tuto Krásou. Proto nám Duch sv. spěchá na pomoc a vlévá do duše svůj vzácný dar vědění a umění. Tento dar má každý křesťan ve stavu posvěcující milosti.

Dar vědění a umění vlévá nové, silné světlo, jež nám hned objasňuje, jak brát nějaké nauky. Odtud ono rozlišování, jež by se zdálo pouze plodem zdravého selského rozumu prostých babiček, které žijí poctivě a trpělivě v Boží milosti.

Umění spočívá v trvalé zručnosti, v jistotě úkonu. Tak potřebujeme věřit, ale nejen obecně věřit, nýbrž věřit se stálou pohotovostí, a bez ohledu na to, co nás krutého v životě potká, bez ohledu na měnící se okolní podmínky, abychom nekolísali, a nemuseli v každé změněné situaci obtížně vyhledávat, čemu vlastně věřit, ani si nemuseli každou chvíli zdůvodňovat, proč věřit právě tomuto. Nic nezdržuje prožívání ryzí nestvořené Krásy tolik jako víra tápavá, vratká, nejistá, postrádající vnitřní přesvědčení. Dar vědění a umění uděluje Božímu dítěti paprsek jistoty poznávání opravdové ryzí Krásy. Takto, opřeno o samu svrchovanou krásu, se už může Boží dítě pokojně oddat prožívání ryzí Krásy, aniž by se muselo obávat jakéhokoli ošklivého sklouznutí na scestí. Neboť prožívání ryzí Krásy si vyžaduje nerušený klid. Dar vědění a umění nás uzpůsobuje uměním pohotově věřit, i když na nás doléhají škaredé životní zkoušky a šeredné potíže. Proto nás Duch Krásy uschopňuje k osvojení si umění neochvějně prožívat své víry.

Proto je důležitým úkonem daru vědění a umění pomoci nám správně hodnotit pomůcky, prostředky, a nejen cíl našeho života, abychom je mohli kdykoli pohotově použít.

Především v nás upevňuje základní jistotu, že posledním cílem všeho tvorstva je ryzí Krása nestvořená. (STh2,II,9,2) Dar vědění a umění nás učí umění používat všeho správným způsobem. Učí nás s jistotou rozlišovat nestvořenou Krásu svrchovanou od poměrné krásy lidské a krásy ostatních tvorů, rozlišovat pravý cíl od zdánlivého, poslední cíl od cílů podřadných a druhotných.

Tak umíme užívat všech tvorů, a to s jasným poznáním jejich smyslu. Vlastním úkonem daru vědění a umění je správně posoudit, tedy rozhodovat o tvorech a jejich používání vzhledem k zdokonalení naší záliby v prožívání ryzí Krásy a k její krásné oslavě. (STh2,II, 9,3).

Dar vědění a umění nás vede světem a stvořením k prožívání opravdové ryzí Krásy tak, abychom ošklivě nezakopli o toto stvoření, abychom škaredě nezabloudili v jeho temných houštinách. Vždyť tam zabloudil i básník Dante, který právě proto začíná životní cestu poutníka své Božské komedie právě v Pekle. Poslechněme si to v překladu Jana Zahradníčka, kvůli komunistické temnotě vydávaném za překlad Ot.Bablera:

Kde v půli život náš je se svou poutí,

procházet bylo mi tak temným lesem,

že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti

Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem

probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,

že na to dosud vzpomínám jen s děsem.

Snad ani smrt tak hořce neotráví.(I,1-7)

Jedině Dar vědění a umění z Ducha svatého nám odhaluje pravou tvářnost věcí omezených, nedostačujících lidskému nitru.

Umění žít vírou je uměním kráčet k ryzí Kráse nestvořené přes všechny překážky, je uměním zachovat se neposkvrněným od šeredností stvořených věcí světa.

Proto vlastním úkonem daru vědění a umění, družícímu se k naší ctnosti naděje je blahoslavenství plačících a lkajících.

Ti, kdo umějí věřit a žít dle víry, procházejí vážně životem. Jejich oči jsou plny slz nad ošklivým blouděním vlastním i bližních, šeredným blouděním v kráse stvořených věcí odtrhovaných od ryzí krásy Boží. Mají vědění o tom, čemu věří, umějí to zhodnotit a proto je jejich srdce těžké bolestí nad hroznými omyly a strašnými vzdory svými i ostatních bloudících nešťastníků. Protože vědí, že v tvorech není dokonalá nepomíjivá krása, proto nejásají ani se šťastně nerozplývají nad tím, jak ti, kteří jakoby nevěděli, proč žijí, jak krásné a vznešené mají poslání. Proto jdou životem vážně, neboť vědí, že pozemský život člověka je zápasem, a že zde není vítězství, že tu není trvalá blaženost. Jak se může veselit, kdo je vyhnancem, jak může „zpívat písně v zemi cizí?“

Když se odhodláme k opravdové víře, tak umíme objevit pravý smysl stvořených věcí v sobě i kolem nás. Jenže to ještě zdaleka nestačí! Stvořené věci v nás i kolem nás nemají vlastní smysl, ani vlastní krásnou hodnotu nezávisle na svém zdroji, na ryzí Kráse nestvořené. Teprve v ryzí Kráse nestvořené nabývá všechna krásná hodnota věcí svůj smysl. Nám nestačí pouze vědět, že věci nejsou samotnou ryzí Krásou nestvořenou aní naším cílem. Nestačí vědět, že ryzí Krása nestvořená tímto naším cílem doopravdy je. Toužíme tuto ryzí Krásu nestvořenou, s níž nás spojuje poměrná krása stvořených věcí i nás samotných, odhalovat všude, všude ji jasně poznávat. Dar vědění a umění nás zbavuje nebezpečí, abychom se na této cestě životem příliš nezdržovali u pestrých a voňavých květin vroubících naši životní cestu k ryzí Kráse nestvořené.

Nyní už chceme prožívat jen ryzí Krásu nestvořenou všude, víc a dokonaleji. Chceme ji vidět i v jejích stopách v nás samých, ale i ve všem stvořeném ve světě.

Zálibou v prožívání ryzí Krásy nestvořené jsme se upnuli k Bohu a tak se toužíme povznést do jejích závratných výšin, chceme stále dychtivěji pít ze studnice jeho absolutní Krásy, více a lépe ji stále poznávat.

Záliba v prožívání ryzí Krásy se však neobírá krásou nijak zaslepeně, nýbrž cílevědomě a přitom chce co nejlépe poznat, co prožívá a chce rozumět všemu ohledně této své krásné zkušenosti. Záliba v prožívání ryzí Krásy chce vědět, jak se všude ryzí Krása projevuje, jak je všude poznatelná. Chce si vše co nejvíce umělecky sestavit podle krásného plánu, ráda by ryzí Krásu znala podrobněji, chtěla by vědět, proč to a ono, jak krásně je vše sestaveno v naprostém spojení s ryzí Krásou.

Záliba v prožívání ryzí Krásy samé se nutně rozhoří touhou poznat ve světle této jasně vynikající ryzí Krásy nejkrásnější smysl všeho, zaslechnout v líbezných tónech každé části stvořeného vesmíru a souhře všeho dění v něm jedinou velebnou symfonii.

Filozofie a teologie přetékají částečnými znalostmi, protože sestavují všechno do stupnic bytí dle nejvyšší příčiny. Poskytují sice poslední a konečné vysvětlení jistého řádu, jenže kam nás může přivést přespekulovaná filozofie a nadřená teologie? Zavádí nás do ošklivé temnoty stejně jako upocená estetika, obírající se krásou, aniž proniká životným způsobem do jejího mystického jádra?

Kdo postrádá umělecké nadání, čas, ochotu lidsky hledat, ten potřebuje jiné vědění, než se hádat o každé slovo. Avšak také ten, jehož mysl je plná teologických závěrů, potřebuje ještě jiné vědění, které by zušlechtilo jeho srdce.

A jak by ne. Toužíme přece procítit, vychutnávat onu vrcholnou Krásu, být s ní v nejdůvěrnějším styku, a prožívat ji, vidět v ní vše, protože v ní všechno tušíme.

Duch sv. se zmocňuje i této touhy a zaplavuje nás svými dary. Pod dotekem tohoto daru se Boží dítě povznáší a rozlétá k novému, velkolepému prožitku.

Tento dar Ducha svatého je darem nejen pro naše poznání, nýbrž i pro naši činnost, protože nám umožňuje nazírat ryzí Krásu Boží a rozjímat o ní. Vede nás krásně vše uspořádat podle ryzí Krásy Boží, a krásně uspořádat vše mimo nás i v nás. Pod jeho vlivem všude hledáme ryzí Krásu Boží, a proto ryzí Krásu Boží všude objevujeme.

Prožívat ve všem a za všech okolností ryzí Krásu Boží. Tehdy díky Ježíšovi, vtělené ryzí Kráse všemu rozumíme, všechno krásně prožíváme. Darem Ducha svatého objevujeme všechno v řádu krásy, Řád krásy pak poznávaný a prožívaný nám přináší vnitřní harmonii.

Nyní může duše ztišená, ponořená do ryzí Krásy, vždy a všude naslouchat její líbezné hudbě. To ovšem vyžaduje přípravu, protože i Eliáš to hledal napřed v hromobití, aby k tomu byl přiveden ve vánku.

Sv.Bonaventura se zamýšlí nad tím, „jak přivést umění zpět k teologii“. Uvádí, že každé dobré obdarování a každý dokonalý dar je podle apoštola Jakuba darem shůry, který sestupuje od Otce světel (Jk 1,17). Tato slova se dotýkají původu každého osvícení a zároveň naznačují, jak štědrý je výron rozmanitých světel z onoho prvního Zdroje světla.

Světlo umění osvěcuje s ohledem na umělé tvary, které jsou vnější.

Je třeba nalézat božskou moudrost v osvícení, které plyne z umění. Můžeme v něm spatřovat trojí - předně zrození a vtělení Slova, dále řád života, a konečně společenství Boha a duše, pokud bychom totiž uvažovali předně o vycházení, potom o účinku, a nakonec o výsledcích, neboli o tom, jak je umění vykonáváno, jakou hodnotu má umělecký výtvor a co přináší dosažené ovoce.

Pokud uvažujeme o vycházení, tak zjistíme, že účinek uměleckého díla vzejde od umělce prostřednictvím podoby existující v jeho mysli. Dříve než umělec vytvoří dílo, tak je vymyslí je skrze mysl a potom dílo vytváří, jak si to dříve rozvrhl. Vnější dílo pak umělec vytváří co nejpodobnější vnitřnímu vzoru. A kdyby mohl vytvořit takový účinek, který by ho miloval a poznával, jistě by to udělal. A kdyby onen účinek poznával svého tvůrce, bylo by to prostřednictvím podoby, na jejímž základě jej umělec vytvořil. A kdyby snad měl zatemněné oči poznání, takže by se nemohl povznést sám nad sebe, mohl by být k poznání svého tvůrce doveden leda tak, že by podoba, skrze niž byl vytvořen, sestoupila až k takové přirozenosti, kterou by mohl pochopit a poznat.

Podobně sleduj, že od nejvyššího Tvůrce nevychází žádné stvoření jinak než skrze věčné Slovo, „skrze které vše rozvrhl“. Jeho prostřednictvím vytvořil nejen stvoření, která mají povahu stopy, ale také obrazu, takže se mu mohou připodobnit poznáním a láskou. Jestliže však rozumové stvoření mělo pohled kontemplace zastřený mlhou hříchu, pak bylo velmi vhodné, že se věčné a neviditelné Slovo Boží stalo viditelným a přijalo lidské tělo a stalo se člověkem, aby nás přivedlo zpět k Otci. A to také říká Pán u sv.Jana Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne (J 14,6); a svatého Matouše: Otce nezná nikdo než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit (Mt 11,27). A proto je psáno: Slovo se stalo tělem (J 1,14). Když tedy uvažujeme o osvícení, které plyne z umění, podle vycházení díla, spatříme v něm zrozené a vtělené Slovo, to je božství a lidství, a celou naši víru.

Pokud uvažujeme o účinku, tak uvidíme řád života. Každý umělec totiž usiluje o to, aby vytvořil dílo krásné, sdělné a trvalé. Jen tehdy, když má dílo tyto tři vlastnosti, je hodnotné a přijatelné.

Podobně je třeba, aby se v řádu života nacházely tři prvky, které odpovídají těmto třem vlastnostem. Jsou jimi „VĚDĚNÍ, CHTĚNÍ a VYTRVALÁ PŘIČINLIVOST“. VĚDĚNÍ DODÁVÁ DÍLU KRÁSU, VŮLE DODÁVÁ DÍLU SDĚLNOST čili přijatelnost A VYTRVALOST DODÁVÁ DÍLU STÁLOST. VĚDĚNÍ sídlí v rozumové části duše, VŮLE sídlí v žádostivé části duše a VYTRVALÁ PŘIČINLIVOST  sídlí ve vznětlivé části duše.

Pokud uvažujeme o ovoci, tak nalezneme sjednocení Boha a duše. Umělec, který vytváří dílo, činí tak buď proto, aby byl pro ně chválen, nebo aby tak něco získal, nebo aby v něm měl potěšení, jak to odpovídá třem dobrům, pro něž po něčem toužíme:

dobro vznešené,

dobro přijatelné či sdělné

a dobro příjemné.

Pro tato tři dobra stvořil Bůh rozumnou duši: aby ho chválila, aby Mu sloužila a aby v Něm nalezla potěšení a spočinula v Něm. To se děje láskou, neboť kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm (J 4,16). Takto vzniká podivuhodné sjednocení a ze sjednocení ještě podivuhodnější potěšení, jak se píše v knize Přísloví: Mým potěšením je být s lidskými syny (Př 8,31). Tak je osvícení, které plyne z umění, cestou k osvícení, jež skýtá Písmo svaté. TB

+++

DEJ SÍLU PANE

VÍM PANE

ŽE JSEM SOBĚ PŘEKÁŽKA

GLAZURA

MOJE ČASTO POPRASKÁ

DRTÍ MNE

PODLÁ LIDSKÁ PŘETVÁŘKA

DEJ SÍLU

NEROZJÍMAT O VRÁSKÁCH

ÚLEVU

HLEDAT VE TVÝCH OTÁZKÁCH

UNIKAT

LSTÍM A NEBÝT NA VÁŽKÁCH

KDYŽ STOJÍ

LÁSKA KONTRA NELÁSKA

V TOUZE AŤ

NEZMÁMÍ MNE NÁHRAŽKA

Pavel Kroupa

+++

HLE, POSÍLÁM VÁS

Ježíš Kristus a jeho Církev svatá posílají vyvolené hlasatele do dalekých krajin, nebo mezi jejich bratry, aby jim zvěstovali radostné poselství. Tak rozlišujeme misie zahraniční a domácí. Známe misie ve věřících krajích k věřícím lidem a pak misie mezi evropskými pohany, ale i domnělými křesťany, a známe poslání laiků do jejich prostředí, k jejich spolubratřim. Dneska se mluví o misiích podobně a podobně nepřijatelně rozšířeným způsobem jako o apoštolátu.

Misie znamená úřední poslání, úřední pověření Církví zvěstovat evangelium Ježíše Krista. Misionář chce všechny obohatit blahou zvěstí, utvářet jejich život podle ní a shromáždit všechny lidi do jednoho Ježíšova ovčince, do jedné rodiny povolaných za děti Boží, do jednoho Božího království.

Tato obecnost shromáždění vyžaduje si od toho, kdo je poslán, jako první vlastnosti, aby se uměl osvíceně přizpůsobit lidem, ke kterým je poslán. To znamená – nikoli se vydat všem osloveným napospas, ale oslovit je důvěrně, a to Ježíšovým duchem lásky, pokoje a radosti. V misijním díle je třeba stále víc prosazovat důležitou zásadu odevropštit misie, oprostit je od jakéhokoli zdání nějaké kolonizace vyspělejší společností industriální nebo demokratické. Zbavme se konečně falešné iluze, že demokratická společnost amerického či evropského typu, dneska tolik opentlená ideou lidských práv, je pro všechny národy světa ta jediná a nejlepší. Misionáři si musejí umět vážit všech národů, všech ras a všech kulturních a společenských struktur. To platí také o misiích obecné církve, o každém apoštolátu. Přestaňme už konečně povzdychávat po středověku, po gotice a odsuzovat současnou dobu. Ať je dnešní doba jakákoliv, je to naše doba, mnoho dala, mnoho vytrpěla, snažila se o mnoho a mnoho také docílila. Řada neúspěchů v dnešní době plyne právě z oné cizoty, s jakou se chovají nositelé nové evangelizace k dnešní době.

Jistě se nesmíme přizpůsobit tomu, co je v naší době špatného, nemocného, ale naše doba nemá jen špatné a jen temné stránky. Má také mnoho otevřených otázek, na které ti, kteří jsou vyslaní k duším, neodpovídají pravidelně, protože se ty otázky ve slušných, hodných dobách nekladly. Někteří jsou zřejmě rozpačití, když ne rozmrzelí, že se jisté otázky vůbec kladou evangeliu a jeho zvěstovatelům. V tom nespočívá obecnost a jednota Církve budou-li všichni tlačeni do jedněch a stejných forem společenských a kulturních. Jednota Církve si vyžaduje, aby všichni přijali jednu víru, jedny svátosti, jednoho Krista a aby do této svaté jednoty přinesli všichni, co mají osobitě svého. Jen tak může být vybudováno tajemné Kristovo tělo, jestliže každý národ, každá doba a každý člověk je obohatí, doplní, zdokonalí svým vlastním.

Tak se musíme umět přizpůsobit lidem a době. Evangelium samo přizpůsobit nelze, ale lze přizpůsobit jeho hlásání, způsob jeho zvěstování. Každá doba má svůj způsob vnímání, chápání a vyjadřování. Toho si musí být dobře vědom i zvěstovatel radostného poselství Kristova.

Někdo se domnívá, že stačí lidmi jen otřást svým poselstvím. Nestačí. Je třeba je proměnit, a proto přivést ke Ježíši Kristu, který jediný dovede a může proměnit od základu lidi. My jim můžeme jen toho Ježíše přiblížit, ukázat a zprostředkovat jeho milost. Proto nesmíme připoutávat lidi na sebe, tvořit si z nich svou svatozář, kruh svých ctitelů a pochlebníků, nýbrž jen ke Kristu je musíme vést, stále těsněji, stále blíž ke Ježíši Kristu a dál od sebe. Když jsme posláni k lidem s poselstvím Ježíšovým, je to něco závažného, nejenom že jim chceme něco zvěstovat, nýbrž chceme uskutečnit v nich nějakou změnu. Důležitou změnu. Chceme, aby žili podle toho, koho jim zpřítomňujeme. Proto potřebují ti, kterým zvěstujeme Krista vidět na nás, jak se žije z Kristovy pravdy. To ale musíme mít Boha, Ježíši Krista a jeho život, prostě být každý dalším Kristem. Zní to až opovážlivě, ale jsme přece k Ježíši Kristu přivtěleni a stále oživováni jeho Slovem i Tělem.

Pak se obrátíme s celou svou snahou nejenom proto, abychom získali někoho pro své řady, aby se přihlásil k našemu vyznání, vstoupil do naší Církve, nýbrž, aby se především otevřel Ježíši Kristu. Ježíš přece přišel proto, abychom měli život a abychom ho měli v hojnosti, zkrátka abychom byli a žili jako další Kristus. Jen proto jdeme k lidem, jen proto jsme k nim posláni, abychom jim zvěstovali vykoupení a přivedli je k němu.

Jak slovo misie, tak apoštolát a apoštol vyjadřují jeden společný kořen, skutečnost, že jít hlásat evangelium nemůže každý, nýbrž jen ten, kdo je poslán. Spasitel sám vybral apoštoly a poslal je s poselstvím své otčiny a svého vykoupení. On sám nazval své vyvolené učedníky vyslanci, poslanými, apoštoly. Duch svatý na ně sestoupil okamžik před započetím jejich úkolu Kristových vyslanců k duším. Ve svém základě je apoštolát a misie vysláním, posláním Božím. Tak to praví už svatý Ignác z Antiochie, když píše k Filadelfským: Ježíš je branou Otce, kterou vcházejí Abraham, Izák, Jakob, proroci a apoštolové a celá Církev ... To všechno vede ke spojení s Bohem.

Jestli má apoštolát za úkol přivést lidi k Bohu, může vycházet jen z Boha. Bůh sám musí vyvolit člověka k tomu, jej vystrojit k tomu a poslat ho. Proto Bůh zdůrazňuje tolik Církev, že veškerý apoštolát, ať kněžský nebo laický, musí být ve svatém spojení s Církví, kterou Ježíš založil a které svěřil svou moc a kterou vybudoval na apoštolech. Tak i dále bude Církev budována jen těmi, kteří jsou vyvoleni a posláni jako apoštolové.

Znamením tohoto poslání je vyvolení Církví, jsou to schopnosti jít k bratřím a umět je přivést ku přijetí Kristovy pravdy a jeho života, je to vroucí láska a živá víra, která ví co má v Kristu, co ztrácejí ti, kdo ho nemají. Nikdo jiný by neměl jít k bratřím. Protože jinak hledá jen sebe, chce uspokojit, v nejlepším případě, uplatnění svých přirozených schopností, své potřeby činnosti. Duch svatý vyučuje apoštoly veškeré pravdě, Kristova síla je stále provází a Kristova milost je stále zdokonaluje a přetváří. Tak vidíme, že Církev dovede stále přizpůsobovat své metody potřebám doby a různých národů, že k těžším případům posílá lidi zapálenější láskou Kristovou. Cím je kdo hlouběji ponořen do Krista, čím více kdo žije z Krista, a čím více kdo hoří Ježíšovou láskou, tím je schopnějším jít k bratřím a tím je jeho práce také plodnější. Velcí svatí se učili právě u kříže veškeré své moudrosti, jak získávat duše, jak k nim mluvit, jak jim Boha a Krista a jeho učení podat. I když snad nemají okamžité, do očí bijící úspěchy, jejich činnost je přesto plodná, nese ovoce i když ne hned a ne viditelně a třeba ani ne na místě, kde se svatý apoštol plahočil. Láska je totiž nejenom vynalézavá, nýbrž také jasnozřivá. Láska nejlépe dovede pochopit ty, ke kterým jdeme a také Toho, s nímž k nim jdeme. Dá nám číst co nejhlouběji a nejsprávněji v Kristu i v duších a najít pro ně nejlepší řešení.

Nikde nemůžeme najít lepší cesty a prostředky vhodnější než v Srdci Ježíšově, v ponoření se do jeho lásky, protože Srdce Páně dovede najít božské prostředky, aby vykoupilo lidi a přesvědčilo je o lásce Boží. A nikde také lépe nevidíme lidi než v Krvi Páně. Teprve v ní správně a přesně vidíme, co je lidská duše, když pro ni Ježíš tolik obětoval! Proto nikoli deklarace lidských práv a svobod, nýbrž Božské Srdce Páně je středem všech srdcí.

To nás naučí nejlepším cestám k lidským srdcím. Tedy, snažme se, abychom byli plni Boha, plni Kristova života, plni lásky k duším. Buďme pohotoví k volání Církve, protože to Bůh, to Ježíš nás volá, abychom roznesli jeho poklady lásky všem, pro které je uchystal. B.

+++

SVATÉ LIOBĚ (28.9.)

PRO LÁSKU PROSÍM KTEROU PLANEŠ

ŘEKNI MI V ČEM JSEM POZADU

ÚSMĚVEM SVÝM MNE ZKLIDNIT ZVLÁDNEŠ

I ŠTĚDROSTÍ SVÝCH NÁPADŮ

JEŽTO VÍM ŽE MNE NEOKLAMEŠ

PÍŠU TI BÁSEŇ O RADU

AŽ NA OBÁLCE PEČEŤ ZLÁMEŠ

SNAD NEZKAZÍ TI NÁLADU

VŽDYŤ VĚŘÍM ŽE SE DO NÍ ZAČTEŠ

NEŽ SLUNCE DOJDE K ZÁPADU

 

PAK UZDRAVÍŠ MOU VŮLI CHOROU

I KAŽDOU PLANOU HODINU

TVÁ SVĚTLÁ RADOST JE MI ŠKOLOU

CTÍM TĚ I SVATOU SABINU

ZA VÁMI ŠEL BYCH TŘEBA ŠTOLOU

CO ÚSTÍ V ÚZKOU ROKLINU

TVÉ BÍLÉ ČINY KÉŽ MNE PROLNOU

NADŠENÍM ŽHAVÝCH RUBÍNŮ

JE U NÁS V LESE NAD OBOROU

JEZÍRKO PLNÉ LEKNÍNŮ

Pavel Kroupa

+++

MODLITBA SPOLEČENSTVÍ, SJEDNOCENÍ S PÁNEM

Modlitba je na počátku branou, kudy můžeš přijít k Pánu, a Pán přichází k tobě, aby probudil a napravil tvé svědomí a vybídl tě k tomu, abys jej přijal do svého života a přimkl se k němu navždy, na celý věčný život.

Proto modlitba zpočátku vyžaduje nemalé úsilí namířené proti přirozenosti těla a pozemského „já", které nechtějí ztratit žádnou z rozkoší tohoto světa s ohledem na jiný život, který jim nijak neprospěje. Pokud tvá modlitba vytrvá a podrobí přirozenost těla duchu tak, že selže veškerý pokus těla od modlitby utéci, z lenosti modlitbu opominout, odložit ji nebo se bránit volání Ducha a zcela se modlitbě vyhnout, pak tu máme svědectví o vítězství ducha a o úplné Boží nadvládě nad duší. Modlitba se pak stává zjevným znamením, že se zdárně uskutečnilo společenství s Pánem a počátek sjednocení s ním na úrovni vůle, touhy a úplné poslušnosti Otci. A to se projevuje láskou, která pohrdá utrpením, a to až ke smrti.

Modlitba společenství či sjednocení s Pánem není součástí skutků tohoto světa. A čas, který modlitbě věnuješ, netvoří součást tohoto světa. Jde o letmé záblesky, během nichž již můžeš okoušet Boží království. Ve svém nitru s jistotou poznáš duchovní přítomnost Pána Ježíše, jako věčný život, který se přenáší na celé tvé já jako světlo, jež září uprostřed temnot - temnot vášní, pokušení světa, špatnosti člověka a říše démonů.

Tyto duchovní momenty ve skutečnosti představují božskou hodinu, o níž Ježíš pravil: „Přichází hodina - ano, už je tady -, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a ti, kdo uslyší, budou žít" (Jan 5,25). Slovy „přichází hodina" poukazuje na eschatologický čas věčnosti, v němž se pro tebe uchovávají věčné Boží milosti, tedy věčný život, od něhož tě nyní dělí temný závoj hříchu. Tím, že dodává „ano, už je tady", jasně ukazuje, že během modlitby věčný život pro- trhává tento závoj a proniká do tvého časného života - světlo Kristovo se rozlévá do tvého srdce ke zlosti světa a ducha temnoty k odporu těla. Takto opravdu vypadá modlitba vzkříšení, modlitba věčnosti, jež odvozuje svůj význam od Kristovy „hodiny" a již konají jeho děti, zasvěcené do jeho tajemství. Když tyto děti zaslechnou jeho hlas, nezatvrzují svá srdce, ale povstávají rychle k modlitbě a chvále, a to neúnavně a v kterékoli chvíli. Matta el-Meskin

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Plody Mého Srdce zde a v naší otčině

Počínáš si spravedlivě, statečně, s přiměřenou mírností a opatrností? To všechno je málo. Věříš Mi a doufáš ve Mne, svého Bratra a Spasitele. To všechno je málo. Bez lásky k Nejsvětějšímu Srdci z celého srdce se Mi nemůžeš vůbec přiblížit, ani se Mnou jít do Mé vlasti.

Moje milost, která ti zjednává nejvyšší ctnost a s ní věčnou slávu. Vychází ode Mne, který ti ji milostivě uděluji nejdobrotivější. Žádná jiná tvoje ctnost ti nemůže získat slávu této vlasti, než jedině láska. Právě o Mně ¨je psáno: „Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?“ (Jak. 2.5.) Vždyť jen láska zůstává a mění se ve slávu, abych byl milován, nejen jako tvůj Pán, nýbrž jako tvůj Bratr a Spasitel, tedy s mnohem větší silou a hloubkou.

S ostatními ctnostmi jako tvým ustáleným uzpůsobením je to jinak než s láskou. Tvoje víra i naděje, upínající se k Nejsvětějšímu Srdci, pomine v Mé vlasti, protože už zůstane jenom nazírání na Mne tváří v tvář, totiž dosahování toho, čemu věříš i toho, v co doufáš.

Činnost ostatních ctností se naplňuje v radosti toho dobra, které je jejich odměnou, jako síla a trpělivost, zatímco pravá láska nikdy nekončí. Proto blahoslavení ty, kdo Nejsvětější Srdce, svého Bratra a Spasitele, miluješ, neboť svrchované štěstí je milovat Mne a radovat se ze Mne.

Vydej se Nejsvětějšímu Srdci jako štědrému Dárci své nezměrné slávy. Nebudeš mít větší slávu, když se budeš sebevíce postit nebo umrtvovat, když se budeš sebevíc modlit nebo konat pouti, nýbrž jedině, když Mne budeš více milovat. V tom smyslu platí slova, která svému svatopisci: „ Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna“ (Ž 127, 3).

Moje pravá láska vylučuje každou poskvrnu a nemůže být se smrtelným hříchem. Jí se stává každá tvoje ctnost dokonalá, takže se říká, že je formou ctností. Sama není dotčena, ani poskvrněna jakoukoliv špínou. A ve vlasti jen ona sama zjednává slávu, jedině ona zůstává na věky, jedině ona určuje míru tvého slávy jako Mého vyvoleného.

Kdykoli se ti zdá, že tě ponechávám napospas událostem, které se vymykají tvému nadhledu, zavolej k Mému Nejsvětějšímu Srdci, abych tě nenechával žít bez Mé lásky a hned zjistíš, že stojím na prahu dveří tvého příbytku, protože jsi Mne vlastní vinou vykázal. Kdykoli se nešťastně odcizuješ Mému Nejsvětějšímu Srdci životem v hříchu a neřestech a v radostech svého bídného těla, kdykoli se oddáváš radostem, jež ti vnuká dávný vládce světa, tak, že ve tvém srdci straší, vykazuješ Nejsvětější Srdce ze svého domu hrůzy. Stačí však zavolat, abych ti přišel na pomoc, a hned zjistíš, že se venku krčím chladem a potuluji kolem hradu tvého nitra jako bezdomovec a tulák z tvého nešťastného rozhodnutí. Hned ti dám zakusit nekonečné milosrdenství Nejsvětějšího Srdce. Uvidíš, že tě Moje neocenitelná láska vůbec nezamítá, nýbrž kéž mě přijme v dobrotě, nýbrž touží chránit a hájit přivést tě k věčné radosti a slávě.

 

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Průšvih je mým povoláním. Předcházející relace sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/____________

+++

 

 

 

TOPlist