Pro ryzí Krásu tě nic nevyvede z míry, všemu rozumíš a všechno sneseš. Všechno obětuješ a učiníš vše, co je zapotřebí, aniž by ti to musel někdo zvenčí ukládat. V takovém duchu píše Zdeněk Řezníček

UVÍTÁNÍ

POUTNÍKU, NEVÁHEJ, PRACH SETŘES S OBUVI,

PEL SLUNKA BRUNÁTNÝ SE NA ZÁPRAŽÍ CHVÍ

A KVĚTY POHLED MŮJ TI VĚNČI VPADLOU SKRÁŇ.

V MOU TĚŽKOU PRAVICI VLOŽ DŮVĚŘIVĚ DLAŇ.

HLEĎ, ÚSMĚV RADOSTI SE STŘÍBREM ŘEKY PĚNÍ.

VSTAŇ Z HROBU DUŠE SVÉ, JIŽ ČERNÉ SMUTKY PLENÍ.

ZE STOLU PŘÁTELSTVÍ, JENŽ KRMÍ POŽEHNÁN,

SI DO SYTOSTI BER A K ÚSTŮM PŘILOŽ DŽBÁN

S TÍM VÍNEM PRASTARÝM. SLYŠ, NEMÁM V SRDCI ZLOBY,

MOU JIZBU MODLITBY A SNÍTKY LÁSKY ZDOBÍ.

JSEM RÁD, KDYŽ V SAMOTÁCH SE ROZEZVUČÍ SLOVA

A V KOUTKU POKOJNÉM SE BOLEST BRATRA SCHOVÁ.

DŮVĚŘUJ ŠEPOTU STĚN A LOŽEM NEZHRDNI.

JÁ VYPROVODÍM TĚ, KDYŽ KRAJ SE ROZEDNÍ,

A JEŠTĚ POPROSÍM, BYS NESL POSELSTVÍ,

ŽE SLUNKA RUDÝ PEL SE NA MÉM PRAHU CHVÍ.

+++

KONEC DIKTATURY LIDSKÝCH PRÁV

Není pravdou, že by člověk nemohl uspořádat zemi bez Boha. To může, ale ihned ji uspořádá proti člověku. Proti jeho největší touze, nejpalčivější žízni. Zřetelně to ukázal Dostojevskij, jeden z velkých znalců bloudící duše. Velký proto, že dohlédl až na dno všech řešení země, života a člověka bez Boha.

Tragika spočívá v tom, že okamžikem, kdy se popře Bůh a začne se pořádat svět bez Boha, je člověk nastolen na místo Boží. Člověk chce především nahradit velikost moudrosti Boží, a dále čeká od člověka, od sebe i od druhých něco nadlidského na místě božského. Lidé dlouho nevydrží takové přepínání tětivy. Nevydrží ani tak dlouho držet svůj namířený luk, když je ruka podpírána jen zase lidskou rukou. Ta se totiž brzo unaví.

Proklít lidské sobectví a vrhat člověka jen směrem ke společnosti žádá víru v božství této společnosti. Je pouze jedna společnost s božským rázem a to je společenství Kristovo, rodina povolaných a fakticky přijatých za Boží děti.

Je zcela zbytečné a naprosto neúčelné a také nerentabilní všechno podkopávání této společnosti. Naopak živé prožití, uchopení do důsledků všech závazků plynoucích z tohoto společenství a z této společnosti vůči všem potřebám lidským i časným může dát velmi silné podněty, důvody a závazky ke všemu pozvednutí lidské společnosti obecné i státní.

Ježíš Kristus neodvádí od tohoto světa, nýbrž naplňuje, dovršuje život na tomto světě. Právě čím více se člověk drží nebe, tím pevněji stojí na zemi. Ježíš Kristus učí, že tímto životem, na této zemi, uskutečňováním konkrétní lásky ke konkrétním bližním v konkrétních případech se připravujeme na onen život. Láska k Bohu nemůže odcizovat lidi lidem a jejich povinnostem, nýbrž je naopak vede k nejúčinnější lásce k bližnímu z důvodů právě nejhlubších, protože božských.

Jak by totiž mohl křesťan přijímající povolání k Božímu dětství v Jednorozeném Synu Božím, Ježíši Kristu vykořisťovat, utiskovat Boží děti? Co by nevykonal a neobětoval pro Boží děti? B.

+++

VĚČNOST

LISTY KLANÍ SE PODZIMU

VE STARONOVÉM TANCI

JEDEN KAŽDÝ RÁD

ZAKROUŽIL BY POKLONU

JEDINEČNÉ ŠANCI

BÝT LISTEM VĚČNĚ ZELENÝM

NA ÚPLNÉM KONCI STROMU

KTERÝ VRÁTIL SE ZPĚT

A PŘECE NE TAK ZCELA DOMŮ

J.E.Lopourová

+++

V JEŽÍŠI SMĚŘUJEME K JEDNOTĚ!

Bůh stvořil lidi, aby byli jeho oslavou. Shromáždil je tak ve své jedné službě. Víra v jednoho Boha shromažďovala všechny lidi v tomto jednom Bohu a v jedné jeho lásce a v jedné víře v tuto lásku a v jedné službě jemu. Jako je jeden Bůh, tak je jedna rodina jeho tvorů, jeho služebníků. Proto sv. Irenej praví: Je jen jeden Bůh Otec a jen jedno Slovo Syn a jen jeden Duch svatý a jen jedna spása pro všechny, kdo v něj věří. Je jen jedna spása jako je jeden Bůh. Je jen jeden Syn, který plní Otcovu vůli a jen jedno lidské pokolení, v němž se naplňují Boží tajemství. (Adv. haer. P.G. t. 7. col. 990)

Každá nevěrnost k Bohu a každý hřích ruší onu jednotu, k níž nás Bůh povolal v jedné své lásce a službě. Všechny hříchy pocházejí ze sobectví, které se odděluje, kde každý hledá jen sebe a jen své. Pouze láska k Bohu spojuje všechny. Jedině ta vede k myšlence společenství, jen ta vede k nezištné službě tomuto společenství. Tak povstalo ono roztříštění a rozdělení všech po dědičném hříchu, všech proti všem, a každý pro sebe. Sv. Maxim Vyznavač uvádí: Bůh zaměřuje všechno k jednotě, zatímco hříchem byla naše přirozenost roztříštěna na tisíc kusů. Lidstvo bylo Bohem stvořeno v krásné jednotě, zatímco hřích postavil hradbu mého urputného a tvého mezi nás všechny. A tak se dnes koušeme a rveme jak divé šelmy. (Ad Talassium. q. II. P.G. t. 90. col. 256.

Podobně lamentuje sv. Cyril Alexandrijský: Satan nás rozptýlil.

Vykoupení nás zase chtělo shromáždit v jedno. Poskytlo možnost znovu objevit ztracenou jednotu. Sv. Řehoř z nazianzu praví: Drobné kapky krve obnovily celý svět a jako několik kapek fíkové šťávy dají zhoustnout mléku, tak nás ty kapky krve shromáždily a semkly dohromady v jednotu. (Řeči, 45. hl. 29).

Paschasius Ratbertus přirovnává Ježíše Krista k jehle provrtané utrpením, jež přitahuje všechno za sebou a sceluje Adamem roztrženou suknici, spojující dvojí pokolení, židovské a pohanské, aby z nich učinil jeden lid na věky.

Ježíš měl sice svou jednotlivou lidskou přirozenost, ale přesto se zároveň s tím spojil s celou lidskou přirozeností, protože byl novým Adame. Proto měl vůči lidské přirozenosti podobný obecný vliv, jaký měl mít Adam vůči celé lidské přirozenosti, prostě vůči celému lidstvu. Tak je třeba chápat výroky svatých Otců, které jakoby se zdály tvrdit, že Ježíš přijal na sebe obecnou přirozenost všech lidí. Tak se Ježíš spojil s námi všemi a s celou lidskou přirozeností jako vykupitel celé lidské přirozenosti. Jeho lidská přirozenost byla spojena s jeho božstvím, s božstvím, které se vztahuje na všechny. Proto i účinnost jeho obětované a obětující se lidské přirozenosti je obecná a vztahuje se na všechny lidi a na přirozenost všech lidí, kteří nosí tuto jeho přirozenost.

Proto přirozeně shromažďuje jeho Vykoupení všechny lidi v novou jednotu vykoupených. Ježíš usmířil nebe i zemi, židy i pohany, tělo i duši v každém z nás a ve všech dohromady. A tak nás také spojil dohromady, vzájemně, když odstranil svou jednou láskou, svým přivedením všech k jednomu Otci všechno, co nás dělilo. Tak je Církev shromážděním Kristovy jednoty v jednotě vykoupením v jednotě náruče Otcovy, kterou nám Ježíš opět všem otevřel. Tak byla povýšena naše jednota jedné přirozenosti k jednotě jedné lásky, kterou jsme byli v Kristu zahrnuti a která je zároveň jednotící nás vespolek a závaznou, abychom žili z této jednoty a pro tuto jednotu.

Tak shromáždil Ježíš k sobě všechny, které vykoupil, shromáždil je všechny v jedno své tělo, kde každý má se snažit o to, aby pomáhal uskutečňovat ve svých bratřích svou službou jednotě mystického těla organickou jednotu mystického Těla Kristova. Žijeme přece všichni z Krista, jako ratolesti vinného kmene.

Není Ježíše Krista bez Církve a Církve bez Ježíše Krista. Proto je toto spojení s Ježíšem Kristem, toto životné spojení s Kristem skrze milost základem, obsahem i cílem Kristovy Církve. Je hlavou Církve, je Tělem Církve právě svou milostí, právě svým životem, protože článkem Církve je každý jen v té míře, v jaké je spojen s životem Ježíše Krista. Tak ten, jenž má aspoň víru, kdo se aspoň nezřekl Ježíše Krista, je stále ještě naroubován, naštěpován  na vinný kmen Kristův. Tímto naroubováním, tímto naštěpováním zůstává článkem Církve, článkem Kristova těla. tím je mu naštěpováním usnadněn návrat a obnovení plnosti života. Když nechápeme Církev jen jako spolek, nýbrž jako celistvé společenství Kristova právě touto účastí na životadárném kmeni Ježíši Kristu, jsme v Církvi. Bohatěji a plněji je v ní, a je jí platný bohatě jako článek, který plní svou povinnost k celému tělu, právě ten, kdo žije z Ježíše Krista, a kdo je jeho živým článkem, tedy dalším Kristem. Právě tím, že Ježíš je hlavou a oživujícím základem Církve, tak ten, kdo dobře prožívá tuto jednotu, prožívá také vlastní sounáležitost s Církví a se všemi do ní povolanými anebo už v ní žijícími, ten se musí snažit učinit nebo obětovat všechno pro své bratry, pro spolučlánky jednoho společného Těla, jehož hlava — Ježíš všechny oživuje a všechny miluje, jako všechny svlažuje krůpějemi své výkupné Krve. B.

+++

VÍRA

ZABOLÍ

MNOHDY VÍRA BEZTVARÁ

I MNE VŠAK

PROZŘETELNOST POZVALA

K DŮVĚŘE

ŽE SÁM PÁN SE POSTARÁ

VŽDYŤ BOŽÍ

LÁSKA SYNA POSLALA

TO KVŮLI

DUŠI JEŽ JE OSPALÁ

ABY SVOU

MALOU VÍRU UZNALA

ABY SE

ZPÁTKY PŘIVÉST NECHALA

ABY JI

NELEKALA DÁLAVA

Pavel Kroupa

+++

KRÁSA A UMĚNÍ BOŽÍCH PŘÁTEL

Živá víra v nás rozněcuje palčivou, neukojenou touhu vidět už nyní ryzí Krásu nestvořenou, kterou, jak píše svatý Jan, nikdy nikdo na vlastní oči neviděl, a poznat a zakoušet v ní jako v tajemném krasohledu také krásu všeho, co je stvořeno. Když jsme tak nerozlučně spjati s ryzí Krásou, když do čisté Krásy skoro vrůstáme, pak objevujeme tuto Krásu všude, všude chceme k ní proniknout.

Jako zpívá žalmista, že propast volá k propasti, tak naše nesmrtelná duše vyhledává nesmrtelnou Krásu. Máme k tomu svůj život a všechno stvořené nám svědčí o nestvořené Kráse. Tím vším si máme klestit cestu k poznání a zakoušení všepřesahující Krásy. Máme víru, která nás řídí na této krásné životní pouti. Jenže jak nás mohou zklamat všechny krásy světa, kdybychom je odtrhovali od vnitřní spojitosti s ryzí Krásou Boží!

Nicméně i naše horlivost ohledně ryzí Krásy Boží a krásy našich bližních jakož i krásy všech ostatních tvorů kolem nás, sice značně tvořivá, nicméně pouze vnějšková, povrchní činorodost, může způsobit, že zabloudíme do šeredné temnoty. A má-li nás víra bezpečně přivést k ryzí Kráse Boží, tak potřebujeme často s jistotou vědět, co je a co není ryzí Krása Boží.

Je to dar vědění a umění, pokorně vyprošovaný dar Ducha svatého, který nám odhaluje dobrou znalost Boží Krásy a umění žít tuto Krásou. Proto nám Duch sv. spěchá na pomoc a vlévá do duše svůj vzácný dar vědění a umění. Tento dar má každý křesťan ve stavu posvěcující milosti.

Dar vědění a umění vlévá nové, silné světlo, jež nám hned objasňuje, jak brát nějaké nauky. Odtud ono rozlišování, jež by se zdálo pouze plodem zdravého selského rozumu prostých babiček, které žijí poctivě a trpělivě v Boží milosti.

Umění spočívá v trvalé zručnosti, v jistotě úkonu. Tak potřebujeme věřit, ale nejen obecně věřit, nýbrž věřit se stálou pohotovostí, a bez ohledu na to, co nás krutého v životě potká, bez ohledu na měnící se okolní podmínky, abychom nekolísali, a nemuseli v každé změněné situaci obtížně vyhledávat, čemu vlastně věřit, ani si nemuseli každou chvíli zdůvodňovat, proč věřit právě tomuto. Nic nezdržuje prožívání ryzí nestvořené Krásy tolik jako víra tápavá, vratká, nejistá, postrádající vnitřní přesvědčení. Dar vědění a umění uděluje Božímu dítěti paprsek jistoty poznávání opravdové ryzí Krásy. Takto, opřeno o samu svrchovanou krásu, se už může Boží dítě pokojně oddat prožívání ryzí Krásy, aniž by se muselo obávat jakéhokoli ošklivého sklouznutí na scestí. Neboť prožívání ryzí Krásy si vyžaduje nerušený klid. Dar vědění a umění nás uzpůsobuje uměním pohotově věřit, i když na nás doléhají škaredé životní zkoušky a šeredné potíže. Proto nás Duch Krásy uschopňuje k osvojení si umění neochvějně prožívat své víry.

Proto je důležitým úkonem daru vědění a umění pomoci nám správně hodnotit pomůcky, prostředky, a nejen cíl našeho života, abychom je mohli kdykoli pohotově použít.

Především v nás upevňuje základní jistotu, že posledním cílem všeho tvorstva je ryzí Krása nestvořená. (STh2,II,9,2) Dar vědění a umění nás učí umění používat všeho správným způsobem. Učí nás s jistotou rozlišovat nestvořenou Krásu svrchovanou od poměrné krásy lidské a krásy ostatních tvorů, rozlišovat pravý cíl od zdánlivého, poslední cíl od cílů podřadných a druhotných.

Tak umíme užívat všech tvorů, a to s jasným poznáním jejich smyslu. Vlastním úkonem daru vědění a umění je správně posoudit, tedy rozhodovat o tvorech a jejich používání vzhledem k zdokonalení naší záliby v prožívání ryzí Krásy a k její krásné oslavě. (STh2,II, 9,3).

Dar vědění a umění nás vede světem a stvořením k prožívání opravdové ryzí Krásy tak, abychom ošklivě nezakopli o toto stvoření, abychom škaredě nezabloudili v jeho temných houštinách. Vždyť tam zabloudil i básník Dante, který právě proto začíná životní cestu poutníka své Božské komedie právě v Pekle. Poslechněme si to v překladu Jana Zahradníčka, kvůli komunistické temnotě vydávaném za překlad Ot.Bablera:

Kde v půli život náš je se svou poutí,

procházet bylo mi tak temným lesem,

že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti

Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem

probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,

že na to dosud vzpomínám jen s děsem.

Snad ani smrt tak hořce neotráví.(I,1-7)

Jedině Dar vědění a umění z Ducha svatého nám odhaluje pravou tvářnost věcí omezených, nedostačujících lidskému nitru.

Umění žít vírou je uměním kráčet k ryzí Kráse nestvořené přes všechny překážky, je uměním zachovat se neposkvrněným od šeredností stvořených věcí světa.

Proto vlastním úkonem daru vědění a umění, družícímu se k naší ctnosti naděje je blahoslavenství plačících a lkajících.

Ti, kdo umějí věřit a žít dle víry, procházejí vážně životem. Jejich oči jsou plny slz nad ošklivým blouděním vlastním i bližních, šeredným blouděním v kráse stvořených věcí odtrhovaných od ryzí krásy Boží. Mají vědění o tom, čemu věří, umějí to zhodnotit a proto je jejich srdce těžké bolestí nad hroznými omyly a strašnými vzdory svými i ostatních bloudících nešťastníků. Protože vědí, že v tvorech není dokonalá nepomíjivá krása, proto nejásají ani se šťastně nerozplývají nad tím, jak ti, kteří jakoby nevěděli, proč žijí, jak krásné a vznešené mají poslání. Proto jdou životem vážně, neboť vědí, že pozemský život člověka je zápasem, a že zde není vítězství, že tu není trvalá blaženost. Jak se může veselit, kdo je vyhnancem, jak může „zpívat písně v zemi cizí?“

Když se odhodláme k opravdové víře, tak umíme objevit pravý smysl stvořených věcí v sobě i kolem nás. Jenže to ještě zdaleka nestačí! Stvořené věci v nás i kolem nás nemají vlastní smysl, ani vlastní krásnou hodnotu nezávisle na svém zdroji, na ryzí Kráse nestvořené. Teprve v ryzí Kráse nestvořené nabývá všechna krásná hodnota věcí svůj smysl. Nám nestačí pouze vědět, že věci nejsou samotnou ryzí Krásou nestvořenou aní naším cílem. Nestačí vědět, že ryzí Krása nestvořená tímto naším cílem doopravdy je. Toužíme tuto ryzí Krásu nestvořenou, s níž nás spojuje poměrná krása stvořených věcí i nás samotných, odhalovat všude, všude ji jasně poznávat. Dar vědění a umění nás zbavuje nebezpečí, abychom se na této cestě životem příliš nezdržovali u pestrých a voňavých květin vroubících naši životní cestu k ryzí Kráse nestvořené.

Nyní už chceme prožívat jen ryzí Krásu nestvořenou všude, víc a dokonaleji. Chceme ji vidět i v jejích stopách v nás samých, ale i ve všem stvořeném ve světě.

Zálibou v prožívání ryzí Krásy nestvořené jsme se upnuli k Bohu a tak se toužíme povznést do jejích závratných výšin, chceme stále dychtivěji pít ze studnice jeho absolutní Krásy, více a lépe ji stále poznávat.

Záliba v prožívání ryzí Krásy se však neobírá krásou nijak zaslepeně, nýbrž cílevědomě a přitom chce co nejlépe poznat, co prožívá a chce rozumět všemu ohledně této své krásné zkušenosti. Záliba v prožívání ryzí Krásy chce vědět, jak se všude ryzí Krása projevuje, jak je všude poznatelná. Chce si vše co nejvíce umělecky sestavit podle krásného plánu, ráda by ryzí Krásu znala podrobněji, chtěla by vědět, proč to a ono, jak krásně je vše sestaveno v naprostém spojení s ryzí Krásou.

Záliba v prožívání ryzí Krásy samé se nutně rozhoří touhou poznat ve světle této jasně vynikající ryzí Krásy nejkrásnější smysl všeho, zaslechnout v líbezných tónech každé části stvořeného vesmíru a souhře všeho dění v něm jedinou velebnou symfonii.

Filozofie a teologie přetékají částečnými znalostmi, protože sestavují všechno do stupnic bytí dle nejvyšší příčiny. Poskytují sice poslední a konečné vysvětlení jistého řádu, jenže kam nás může přivést přespekulovaná filozofie a nadřená teologie? Zavádí nás do ošklivé temnoty stejně jako upocená estetika, obírající se krásou, aniž proniká životným způsobem do jejího mystického jádra?

Kdo postrádá umělecké nadání, čas, ochotu lidsky hledat, ten potřebuje jiné vědění, než se hádat o každé slovo. Avšak také ten, jehož mysl je plná teologických závěrů, potřebuje ještě jiné vědění, které by zušlechtilo jeho srdce.

A jak by ne. Toužíme přece procítit, vychutnávat onu vrcholnou Krásu, být s ní v nejdůvěrnějším styku, a prožívat ji, vidět v ní vše, protože v ní všechno tušíme.

Duch sv. se zmocňuje i této touhy a zaplavuje nás svými dary. Pod dotekem tohoto daru se Boží dítě povznáší a rozlétá k novému, velkolepému prožitku.

Tento dar Ducha svatého je darem nejen pro naše poznání, nýbrž i pro naši činnost, protože nám umožňuje nazírat ryzí Krásu Boží a rozjímat o ní. Vede nás krásně vše uspořádat podle ryzí Krásy Boží, a krásně uspořádat vše mimo nás i v nás. Pod jeho vlivem všude hledáme ryzí Krásu Boží, a proto ryzí Krásu Boží všude objevujeme.

Prožívat ve všem a za všech okolností ryzí Krásu Boží. Tehdy díky Ježíšovi, vtělené ryzí Kráse všemu rozumíme, všechno krásně prožíváme. Darem Ducha svatého objevujeme všechno v řádu krásy, Řád krásy pak poznávaný a prožívaný nám přináší vnitřní harmonii.

Nyní může duše ztišená, ponořená do ryzí Krásy, vždy a všude naslouchat její líbezné hudbě. To ovšem vyžaduje přípravu, protože i Eliáš to hledal napřed v hromobití, aby k tomu byl přiveden ve vánku.

Sv.Bonaventura se zamýšlí nad tím, „jak přivést umění zpět k teologii“. Uvádí, že každé dobré obdarování a každý dokonalý dar je podle apoštola Jakuba darem shůry, který sestupuje od Otce světel (Jk 1,17). Tato slova se dotýkají původu každého osvícení a zároveň naznačují, jak štědrý je výron rozmanitých světel z onoho prvního Zdroje světla.

Světlo umění osvěcuje s ohledem na umělé tvary, které jsou vnější.

Je třeba nalézat božskou moudrost v osvícení, které plyne z umění. Můžeme v něm spatřovat trojí - předně zrození a vtělení Slova, dále řád života, a konečně společenství Boha a duše, pokud bychom totiž uvažovali předně o vycházení, potom o účinku, a nakonec o výsledcích, neboli o tom, jak je umění vykonáváno, jakou hodnotu má umělecký výtvor a co přináší dosažené ovoce.

Pokud uvažujeme o vycházení, tak zjistíme, že účinek uměleckého díla vzejde od umělce prostřednictvím podoby existující v jeho mysli. Dříve než umělec vytvoří dílo, tak je vymyslí je skrze mysl a potom dílo vytváří, jak si to dříve rozvrhl. Vnější dílo pak umělec vytváří co nejpodobnější vnitřnímu vzoru. A kdyby mohl vytvořit takový účinek, který by ho miloval a poznával, jistě by to udělal. A kdyby onen účinek poznával svého tvůrce, bylo by to prostřednictvím podoby, na jejímž základě jej umělec vytvořil. A kdyby snad měl zatemněné oči poznání, takže by se nemohl povznést sám nad sebe, mohl by být k poznání svého tvůrce doveden leda tak, že by podoba, skrze niž byl vytvořen, sestoupila až k takové přirozenosti, kterou by mohl pochopit a poznat.

Podobně sleduj, že od nejvyššího Tvůrce nevychází žádné stvoření jinak než skrze věčné Slovo, „skrze které vše rozvrhl“. Jeho prostřednictvím vytvořil nejen stvoření, která mají povahu stopy, ale také obrazu, takže se mu mohou připodobnit poznáním a láskou. Jestliže však rozumové stvoření mělo pohled kontemplace zastřený mlhou hříchu, pak bylo velmi vhodné, že se věčné a neviditelné Slovo Boží stalo viditelným a přijalo lidské tělo a stalo se člověkem, aby nás přivedlo zpět k Otci. A to také říká Pán u sv.Jana Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne (J 14,6); a svatého Matouše: Otce nezná nikdo než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit (Mt 11,27). A proto je psáno: Slovo se stalo tělem (J 1,14). Když tedy uvažujeme o osvícení, které plyne z umění, podle vycházení díla, spatříme v něm zrozené a vtělené Slovo, to je božství a lidství, a celou naši víru.

Pokud uvažujeme o účinku, tak uvidíme řád života. Každý umělec totiž usiluje o to, aby vytvořil dílo krásné, sdělné a trvalé. Jen tehdy, když má dílo tyto tři vlastnosti, je hodnotné a přijatelné.

Podobně je třeba, aby se v řádu života nacházely tři prvky, které odpovídají těmto třem vlastnostem. Jsou jimi „VĚDĚNÍ, CHTĚNÍ a VYTRVALÁ PŘIČINLIVOST“. VĚDĚNÍ DODÁVÁ DÍLU KRÁSU, VŮLE DODÁVÁ DÍLU SDĚLNOST čili přijatelnost A VYTRVALOST DODÁVÁ DÍLU STÁLOST. VĚDĚNÍ sídlí v rozumové části duše, VŮLE sídlí v žádostivé části duše a VYTRVALÁ PŘIČINLIVOST  sídlí ve vznětlivé části duše.

Pokud uvažujeme o ovoci, tak nalezneme sjednocení Boha a duše. Umělec, který vytváří dílo, činí tak buď proto, aby byl pro ně chválen, nebo aby tak něco získal, nebo aby v něm měl potěšení, jak to odpovídá třem dobrům, pro něž po něčem toužíme:

dobro vznešené,

dobro přijatelné či sdělné

a dobro příjemné.

Pro tato tři dobra stvořil Bůh rozumnou duši: aby ho chválila, aby Mu sloužila a aby v Něm nalezla potěšení a spočinula v Něm. To se děje láskou, neboť kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm (J 4,16). Takto vzniká podivuhodné sjednocení a ze sjednocení ještě podivuhodnější potěšení, jak se píše v knize Přísloví: Mým potěšením je být s lidskými syny (Př 8,31). Tak je osvícení, které plyne z umění, cestou k osvícení, jež skýtá Písmo svaté. TB

+++

DEJ SÍLU PANE

VÍM PANE

ŽE JSEM SOBĚ PŘEKÁŽKA

GLAZURA

MOJE ČASTO POPRASKÁ

DRTÍ MNE

PODLÁ LIDSKÁ PŘETVÁŘKA

DEJ SÍLU

NEROZJÍMAT O VRÁSKÁCH

ÚLEVU

HLEDAT VE TVÝCH OTÁZKÁCH

UNIKAT

LSTÍM A NEBÝT NA VÁŽKÁCH

KDYŽ STOJÍ

LÁSKA KONTRA NELÁSKA

V TOUZE AŤ

NEZMÁMÍ MNE NÁHRAŽKA

Pavel Kroupa

+++

HLE, POSÍLÁM VÁS

Ježíš Kristus a jeho Církev svatá posílají vyvolené hlasatele do dalekých krajin, nebo mezi jejich bratry, aby jim zvěstovali radostné poselství. Tak rozlišujeme misie zahraniční a domácí. Známe misie ve věřících krajích k věřícím lidem a pak misie mezi evropskými pohany, ale i domnělými křesťany, a známe poslání laiků do jejich prostředí, k jejich spolubratřim. Dneska se mluví o misiích podobně a podobně nepřijatelně rozšířeným způsobem jako o apoštolátu.

Misie znamená úřední poslání, úřední pověření Církví zvěstovat evangelium Ježíše Krista. Misionář chce všechny obohatit blahou zvěstí, utvářet jejich život podle ní a shromáždit všechny lidi do jednoho Ježíšova ovčince, do jedné rodiny povolaných za děti Boží, do jednoho Božího království.

Tato obecnost shromáždění vyžaduje si od toho, kdo je poslán, jako první vlastnosti, aby se uměl osvíceně přizpůsobit lidem, ke kterým je poslán. To znamená – nikoli se vydat všem osloveným napospas, ale oslovit je důvěrně, a to Ježíšovým duchem lásky, pokoje a radosti. V misijním díle je třeba stále víc prosazovat důležitou zásadu odevropštit misie, oprostit je od jakéhokoli zdání nějaké kolonizace vyspělejší společností industriální nebo demokratické. Zbavme se konečně falešné iluze, že demokratická společnost amerického či evropského typu, dneska tolik opentlená ideou lidských práv, je pro všechny národy světa ta jediná a nejlepší. Misionáři si musejí umět vážit všech národů, všech ras a všech kulturních a společenských struktur. To platí také o misiích obecné církve, o každém apoštolátu. Přestaňme už konečně povzdychávat po středověku, po gotice a odsuzovat současnou dobu. Ať je dnešní doba jakákoliv, je to naše doba, mnoho dala, mnoho vytrpěla, snažila se o mnoho a mnoho také docílila. Řada neúspěchů v dnešní době plyne právě z oné cizoty, s jakou se chovají nositelé nové evangelizace k dnešní době.

Jistě se nesmíme přizpůsobit tomu, co je v naší době špatného, nemocného, ale naše doba nemá jen špatné a jen temné stránky. Má také mnoho otevřených otázek, na které ti, kteří jsou vyslaní k duším, neodpovídají pravidelně, protože se ty otázky ve slušných, hodných dobách nekladly. Někteří jsou zřejmě rozpačití, když ne rozmrzelí, že se jisté otázky vůbec kladou evangeliu a jeho zvěstovatelům. V tom nespočívá obecnost a jednota Církve budou-li všichni tlačeni do jedněch a stejných forem společenských a kulturních. Jednota Církve si vyžaduje, aby všichni přijali jednu víru, jedny svátosti, jednoho Krista a aby do této svaté jednoty přinesli všichni, co mají osobitě svého. Jen tak může být vybudováno tajemné Kristovo tělo, jestliže každý národ, každá doba a každý člověk je obohatí, doplní, zdokonalí svým vlastním.

Tak se musíme umět přizpůsobit lidem a době. Evangelium samo přizpůsobit nelze, ale lze přizpůsobit jeho hlásání, způsob jeho zvěstování. Každá doba má svůj způsob vnímání, chápání a vyjadřování. Toho si musí být dobře vědom i zvěstovatel radostného poselství Kristova.

Někdo se domnívá, že stačí lidmi jen otřást svým poselstvím. Nestačí. Je třeba je proměnit, a proto přivést ke Ježíši Kristu, který jediný dovede a může proměnit od základu lidi. My jim můžeme jen toho Ježíše přiblížit, ukázat a zprostředkovat jeho milost. Proto nesmíme připoutávat lidi na sebe, tvořit si z nich svou svatozář, kruh svých ctitelů a pochlebníků, nýbrž jen ke Kristu je musíme vést, stále těsněji, stále blíž ke Ježíši Kristu a dál od sebe. Když jsme posláni k lidem s poselstvím Ježíšovým, je to něco závažného, nejenom že jim chceme něco zvěstovat, nýbrž chceme uskutečnit v nich nějakou změnu. Důležitou změnu. Chceme, aby žili podle toho, koho jim zpřítomňujeme. Proto potřebují ti, kterým zvěstujeme Krista vidět na nás, jak se žije z Kristovy pravdy. To ale musíme mít Boha, Ježíši Krista a jeho život, prostě být každý dalším Kristem. Zní to až opovážlivě, ale jsme přece k Ježíši Kristu přivtěleni a stále oživováni jeho Slovem i Tělem.

Pak se obrátíme s celou svou snahou nejenom proto, abychom získali někoho pro své řady, aby se přihlásil k našemu vyznání, vstoupil do naší Církve, nýbrž, aby se především otevřel Ježíši Kristu. Ježíš přece přišel proto, abychom měli život a abychom ho měli v hojnosti, zkrátka abychom byli a žili jako další Kristus. Jen proto jdeme k lidem, jen proto jsme k nim posláni, abychom jim zvěstovali vykoupení a přivedli je k němu.

Jak slovo misie, tak apoštolát a apoštol vyjadřují jeden společný kořen, skutečnost, že jít hlásat evangelium nemůže každý, nýbrž jen ten, kdo je poslán. Spasitel sám vybral apoštoly a poslal je s poselstvím své otčiny a svého vykoupení. On sám nazval své vyvolené učedníky vyslanci, poslanými, apoštoly. Duch svatý na ně sestoupil okamžik před započetím jejich úkolu Kristových vyslanců k duším. Ve svém základě je apoštolát a misie vysláním, posláním Božím. Tak to praví už svatý Ignác z Antiochie, když píše k Filadelfským: Ježíš je branou Otce, kterou vcházejí Abraham, Izák, Jakob, proroci a apoštolové a celá Církev ... To všechno vede ke spojení s Bohem.

Jestli má apoštolát za úkol přivést lidi k Bohu, může vycházet jen z Boha. Bůh sám musí vyvolit člověka k tomu, jej vystrojit k tomu a poslat ho. Proto Bůh zdůrazňuje tolik Církev, že veškerý apoštolát, ať kněžský nebo laický, musí být ve svatém spojení s Církví, kterou Ježíš založil a které svěřil svou moc a kterou vybudoval na apoštolech. Tak i dále bude Církev budována jen těmi, kteří jsou vyvoleni a posláni jako apoštolové.

Znamením tohoto poslání je vyvolení Církví, jsou to schopnosti jít k bratřím a umět je přivést ku přijetí Kristovy pravdy a jeho života, je to vroucí láska a živá víra, která ví co má v Kristu, co ztrácejí ti, kdo ho nemají. Nikdo jiný by neměl jít k bratřím. Protože jinak hledá jen sebe, chce uspokojit, v nejlepším případě, uplatnění svých přirozených schopností, své potřeby činnosti. Duch svatý vyučuje apoštoly veškeré pravdě, Kristova síla je stále provází a Kristova milost je stále zdokonaluje a přetváří. Tak vidíme, že Církev dovede stále přizpůsobovat své metody potřebám doby a různých národů, že k těžším případům posílá lidi zapálenější láskou Kristovou. Cím je kdo hlouběji ponořen do Krista, čím více kdo žije z Krista, a čím více kdo hoří Ježíšovou láskou, tím je schopnějším jít k bratřím a tím je jeho práce také plodnější. Velcí svatí se učili právě u kříže veškeré své moudrosti, jak získávat duše, jak k nim mluvit, jak jim Boha a Krista a jeho učení podat. I když snad nemají okamžité, do očí bijící úspěchy, jejich činnost je přesto plodná, nese ovoce i když ne hned a ne viditelně a třeba ani ne na místě, kde se svatý apoštol plahočil. Láska je totiž nejenom vynalézavá, nýbrž také jasnozřivá. Láska nejlépe dovede pochopit ty, ke kterým jdeme a také Toho, s nímž k nim jdeme. Dá nám číst co nejhlouběji a nejsprávněji v Kristu i v duších a najít pro ně nejlepší řešení.

Nikde nemůžeme najít lepší cesty a prostředky vhodnější než v Srdci Ježíšově, v ponoření se do jeho lásky, protože Srdce Páně dovede najít božské prostředky, aby vykoupilo lidi a přesvědčilo je o lásce Boží. A nikde také lépe nevidíme lidi než v Krvi Páně. Teprve v ní správně a přesně vidíme, co je lidská duše, když pro ni Ježíš tolik obětoval! Proto nikoli deklarace lidských práv a svobod, nýbrž Božské Srdce Páně je středem všech srdcí.

To nás naučí nejlepším cestám k lidským srdcím. Tedy, snažme se, abychom byli plni Boha, plni Kristova života, plni lásky k duším. Buďme pohotoví k volání Církve, protože to Bůh, to Ježíš nás volá, abychom roznesli jeho poklady lásky všem, pro které je uchystal. B.

+++

SVATÉ LIOBĚ (28.9.)

PRO LÁSKU PROSÍM KTEROU PLANEŠ

ŘEKNI MI V ČEM JSEM POZADU

ÚSMĚVEM SVÝM MNE ZKLIDNIT ZVLÁDNEŠ

I ŠTĚDROSTÍ SVÝCH NÁPADŮ

JEŽTO VÍM ŽE MNE NEOKLAMEŠ

PÍŠU TI BÁSEŇ O RADU

AŽ NA OBÁLCE PEČEŤ ZLÁMEŠ

SNAD NEZKAZÍ TI NÁLADU

VŽDYŤ VĚŘÍM ŽE SE DO NÍ ZAČTEŠ

NEŽ SLUNCE DOJDE K ZÁPADU

PAK UZDRAVÍŠ MOU VŮLI CHOROU

I KAŽDOU PLANOU HODINU

TVÁ SVĚTLÁ RADOST JE MI ŠKOLOU

CTÍM TĚ I SVATOU SABINU

ZA VÁMI ŠEL BYCH TŘEBA ŠTOLOU

CO ÚSTÍ V ÚZKOU ROKLINU

TVÉ BÍLÉ ČINY KÉŽ MNE PROLNOU

NADŠENÍM ŽHAVÝCH RUBÍNŮ

JE U NÁS V LESE NAD OBOROU

JEZÍRKO PLNÉ LEKNÍNŮ

Pavel Kroupa

+++

MODLITBA SPOLEČENSTVÍ, SJEDNOCENÍ S PÁNEM

Modlitba je na počátku branou, kudy můžeš přijít k Pánu, a Pán přichází k tobě, aby probudil a napravil tvé svědomí a vybídl tě k tomu, abys jej přijal do svého života a přimkl se k němu navždy, na celý věčný život.

Proto modlitba zpočátku vyžaduje nemalé úsilí namířené proti přirozenosti těla a pozemského „já", které nechtějí ztratit žádnou z rozkoší tohoto světa s ohledem na jiný život, který jim nijak neprospěje. Pokud tvá modlitba vytrvá a podrobí přirozenost těla duchu tak, že selže veškerý pokus těla od modlitby utéci, z lenosti modlitbu opominout, odložit ji nebo se bránit volání Ducha a zcela se modlitbě vyhnout, pak tu máme svědectví o vítězství ducha a o úplné Boží nadvládě nad duší. Modlitba se pak stává zjevným znamením, že se zdárně uskutečnilo společenství s Pánem a počátek sjednocení s ním na úrovni vůle, touhy a úplné poslušnosti Otci. A to se projevuje láskou, která pohrdá utrpením, a to až ke smrti.

Modlitba společenství či sjednocení s Pánem není součástí skutků tohoto světa. A čas, který modlitbě věnuješ, netvoří součást tohoto světa. Jde o letmé záblesky, během nichž již můžeš okoušet Boží království. Ve svém nitru s jistotou poznáš duchovní přítomnost Pána Ježíše, jako věčný život, který se přenáší na celé tvé já jako světlo, jež září uprostřed temnot - temnot vášní, pokušení světa, špatnosti člověka a říše démonů.

Tyto duchovní momenty ve skutečnosti představují božskou hodinu, o níž Ježíš pravil: „Přichází hodina - ano, už je tady -, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a ti, kdo uslyší, budou žít" (Jan 5,25). Slovy „přichází hodina" poukazuje na eschatologický čas věčnosti, v němž se pro tebe uchovávají věčné Boží milosti, tedy věčný život, od něhož tě nyní dělí temný závoj hříchu. Tím, že dodává „ano, už je tady", jasně ukazuje, že během modlitby věčný život pro- trhává tento závoj a proniká do tvého časného života - světlo Kristovo se rozlévá do tvého srdce ke zlosti světa a ducha temnoty k odporu těla. Takto opravdu vypadá modlitba vzkříšení, modlitba věčnosti, jež odvozuje svůj význam od Kristovy „hodiny" a již konají jeho děti, zasvěcené do jeho tajemství. Když tyto děti zaslechnou jeho hlas, nezatvrzují svá srdce, ale povstávají rychle k modlitbě a chvále, a to neúnavně a v kterékoli chvíli. Matta el-Meskin

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

Plody Mého Srdce zde a v naší otčině

Počínáš si spravedlivě, statečně, s přiměřenou mírností a opatrností? To všechno je málo. Věříš Mi a doufáš ve Mne, svého Bratra a Spasitele. To všechno je málo. Bez lásky k Nejsvětějšímu Srdci z celého srdce se Mi nemůžeš vůbec přiblížit, ani se Mnou jít do Mé vlasti.

Moje milost, která ti zjednává nejvyšší ctnost a s ní věčnou slávu. Vychází ode Mne, který ti ji milostivě uděluji nejdobrotivější. Žádná jiná tvoje ctnost ti nemůže získat slávu této vlasti, než jedině láska. Právě o Mně ¨je psáno: „Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?“ (Jak. 2.5.) Vždyť jen láska zůstává a mění se ve slávu, abych byl milován, nejen jako tvůj Pán, nýbrž jako tvůj Bratr a Spasitel, tedy s mnohem větší silou a hloubkou.

S ostatními ctnostmi jako tvým ustáleným uzpůsobením je to jinak než s láskou. Tvoje víra i naděje, upínající se k Nejsvětějšímu Srdci, pomine v Mé vlasti, protože už zůstane jenom nazírání na Mne tváří v tvář, totiž dosahování toho, čemu věříš i toho, v co doufáš.

Činnost ostatních ctností se naplňuje v radosti toho dobra, které je jejich odměnou, jako síla a trpělivost, zatímco pravá láska nikdy nekončí. Proto blahoslavení ty, kdo Nejsvětější Srdce, svého Bratra a Spasitele, miluješ, neboť svrchované štěstí je milovat Mne a radovat se ze Mne.

Vydej se Nejsvětějšímu Srdci jako štědrému Dárci své nezměrné slávy. Nebudeš mít větší slávu, když se budeš sebevíce postit nebo umrtvovat, když se budeš sebevíc modlit nebo konat pouti, nýbrž jedině, když Mne budeš více milovat. V tom smyslu platí slova, která svému svatopisci: „ Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna“ (Ž 127, 3).

Moje pravá láska vylučuje každou poskvrnu a nemůže být se smrtelným hříchem. Jí se stává každá tvoje ctnost dokonalá, takže se říká, že je formou ctností. Sama není dotčena, ani poskvrněna jakoukoliv špínou. A ve vlasti jen ona sama zjednává slávu, jedině ona zůstává na věky, jedině ona určuje míru tvého slávy jako Mého vyvoleného.

Kdykoli se ti zdá, že tě ponechávám napospas událostem, které se vymykají tvému nadhledu, zavolej k Mému Nejsvětějšímu Srdci, abych tě nenechával žít bez Mé lásky a hned zjistíš, že stojím na prahu dveří tvého příbytku, protože jsi Mne vlastní vinou vykázal. Kdykoli se nešťastně odcizuješ Mému Nejsvětějšímu Srdci životem v hříchu a neřestech a v radostech svého bídného těla, kdykoli se oddáváš radostem, jež ti vnuká dávný vládce světa, tak, že ve tvém srdci straší, vykazuješ Nejsvětější Srdce ze svého domu hrůzy. Stačí však zavolat, abych ti přišel na pomoc, a hned zjistíš, že se venku krčím chladem a potuluji kolem hradu tvého nitra jako bezdomovec a tulák z tvého nešťastného rozhodnutí. Hned ti dám zakusit nekonečné milosrdenství Nejsvětějšího Srdce. Uvidíš, že tě Moje neocenitelná láska vůbec nezamítá, nýbrž kéž mě přijme v dobrotě, nýbrž touží chránit a hájit přivést tě k věčné radosti a slávě.

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Průšvih je mým povoláním. Předcházející relace sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/____________

+++