LISTOPAD 2014
Ročník XX, číslo 11. listopad 2014
Obsah: P.Kroupa,Králi vesmíru, TB,Po nejkrásnější cestě, Rostoucí krása modlitby, P.Kroupa,Sv.Kateřině, Nepomíjivost záliby v prožívání krásy, Proměny umění,B,Spasen jakoby ohněm, P.Kroupa, Nevděk,. B,Jen pro ten dnešní den, B,Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, Brněnská Akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka - Mystika lásky, Z.Řezníček,Nemocná dívka, Jsem tkadlec samotář, JJVícha Ofm, Zprávy___________________
KRÁLI VESMÍRU
TÍŽÍ MNE
LEHKOST S NÍŽ SVĚTA VŘAVA
DRAVĚJŠÍ
NEŽ TMAVÁ ŽHAVÁ LÁVA
TVOU LÁSKU
NAD SEBOU NEUZNÁVÁ
TU LÁSKU
JEŽ ŽIVOT UROVNÁVÁ
ZBAVUJÍC
JEJ OSTNŮ NÁSTRAH
ZÁVAD PŘITOM
VŠAK SVOBODU PONECHÁVÁ
NA KŘÍŽI
SE OTCI ODEVZDÁVÁ
TŘETÍHO
DNE Z HROBU SLAVNĚ VSTÁVÁ
Pavel Kroupa
+++
PO NEJKRÁSNĚJŠÍ CESTĚ
V dnešním světě si názorně ověřujeme, jak roztříštěný, rozostřený a zatemněný je Boží obraz v člověku bez zájmu o čistou Krásu nadsmyslovou. Známe mnoho lidí s přirozeným zájmem o poměrnou krásu světa, která je ovšem přetrvávajícím zbytkem někdejší záliby ve věčné Kráse nestvořené. Zdají se být vyrovnanými, slušnými lidmi, nastrojenými jako ze škatulky, jenže jak strašně toto zdání klame! Jejich život je ošklivě sevřen šedivou všedností, bývá v něm tolik bezbarvé setrvačnosti anebo jiných proudů, slévajících se v jakési lačnosti, který by chtěla ze všeho vytrhnout to nejhezčí, ale nedovede to sladit v souladný celek, takže to vyhlíží uboze. Mnoho lidí jedná pěkně v různých ohledech z přirozeného nadání. Jsou přirozeně mírní, protože jsou třeba i líní, nebo dobrotiví, protože nemají dost odvahy nebo nápaditosti, nebo stateční, protože jsou třeba popudliví. Jiní si zase počínají pěkně z vypočítavosti nebo ze strachu. Mnohým je pak vodítkem zase třeba jen snaha zachovat si uhlazené dekorum a sametově uhlazené způsoby, jenže vraždit se dá i v rukavičkách a kapsářství může dosáhnout podoby skoro umělecké. S vyleštěnými obličeji a libově vytříbenými způsoby se dají páchat i nejodpornější zločiny třeba přímo v parlamentech nebo v bankách. To proto, že ty všechny jejich úkony jsou tak osamocené a ojedinělé, jsou bez vnitřní spojitosti, a především odtržené od ryzí Krásy nestvořené.
Podobně elegantně ve stylu světa si však počínají i mnohé Boží děti. Zdá se jim, že vrcholem jejich života je určitý počet skvělých, hlavně vnějších, navenek předváděných úkonů. Jejich celý život bývá úplně rozdroben na množství nablýskaných artefaktů či prostě záblesků krásy, protože jim často chybí jednotně prožívaná vtělená ryzí Krása.
A přesto mají po ruce sjednocující prostředek. Předpokládejme, že žijí v posvěcující milosti. Posvěcující milost rozněcuje v duši pokřtěného ty nejvznešenější ctnosti božské, základní a mravní.
Posvěcující milostí je nám vlito zaměření, kterým se máme ubírat ke krásné podobě vtěleného Boha, k vrcholné Kráse a snažit se ji co nejhlouběji poznat a co nejkrásněji prožít. Jako Boží obrazy jsme určeni přímo pro Krásu Boží. Poznat ryzí Krásu a jednou ji naplno zakoušet. Pod tímto zorným úhlem má se pak vyvíjet celý náš vnitřní život. Záliba v prožívání ryzí Krásy nám usnadňuje pohotový krásný prožitek a dále to, že kdo krásně žije, ten se stává krásným, a když ne přímo navenek, tak určitě uvnitř ve své nesmrtelné duši, která by ovšem měla ovládat tělo. Záliba v prožívání ryzí Krásy má za účel prožívání nějaké krásy.
Má dokázat něco krásného, anebo má odstranit něco šeredného, co by překáželo rozvinutí krásy v nás i kolem nás. To je bezprostřední účel záliby v prožívání Krásy.
Ale k čemu je nám platná taková záliba? Proč máme k ní určité uzpůsobení, zvláštní dispozici? Proč je zde ona celá budova záliby v libozvucích, příjemných barvách a kresbách, nahládlých tvarech, líbezných vůních a lahodných chutích? Kdysi dokazoval Francis Galton v knize Dědičnost génia, že se to prostě dědí, jako byli třeba 3 skladatelé Bachové, 3 Štraussové, 3 Breughelové, 2 Cranachové, nebo třeba 2 Winterhalterové, jenže kde se to vzalo hned u toho prvního, a proč? Jean Maria Guyau v díle Umění z hlediska sociologického tvrdí, že příčina je v přirozeném společenském založení člověka, která ho vede, aby druhým názorně sděloval své libé pocity z nějakých prožitků, a že tedy umění následkem toho působí směrem ke sblížení lidí a celých národů. Toho si všiml už Platon, že umění, zejména hudba a básnictví zjemňuje lidské mravy. Proto chtěl, aby se v jeho dokonalé obci vzdělávali lidé pomocí umění. Později to promyslel a uplatnil ve výchově psycholog Herbert Read. Výsledek však byl žalostně ubohý. Dětské malby mu sice pomohly nahlédnout do duše dětí, ale děti se tím nijak nepolepšily. Spíše se často ukázalo, že taková výchova umění vedla sice k různým způsobům jejich zjemnění, ale posléze i k změkčilosti, ba i zvrácenosti.
Ani společné sdílení krásy ani krása jednotlivce nejsou samy vyčerpávající odpovědí na otázku, kde se bere sama naše záliba v poznávání a prožívání krásy, a odkud se berou přísné požadavky řádu krásy. Bez uznání krásného obrazu v lidském stvoření, který míří k svému dotvoření v podobě otcovsky zosobněné Krásy nestvořené, není žádné vyčerpávající rozumné vysvětlení. Vysvětluje se tím i sama přirozená společenská povaha člověka jako krásného obrazu zaměřeného k podobě otcovsky zosobněné ryzí Krásy, z níž vychází podruhé tatáž nestvořená ryzí Krása synovská, a z oboustranně krásného vztahu otcovského a synovského vychází potřetí osobně Duch téže ryzí Krásy. Přitom nám jde o to objasnit společenské založení člověka, které může odrážet krásu vnitřního života mezi Otcem nebeským, Synem Božím a Duchem svatým.
Kdo zná blíže zálibu v prožívání hudební krásy, nebo v prožívání malebné krásy, či v prožívání krásy plastické, tak shledá, že jedna souvisí s druhou a že jedna je druhou podmíněna. Jedna vyžaduje druhou a všechny se vzájemně doplňují. Doplňují se v nádhernou, velebnou skladbu. Výš a výš se tyčí vrchol budovy krásných zálib jako velkolepá katedrála. Všechny krásné záliby směřují k dosažení prožitku krásy nebo k ochraně krásy. Mají pak tyto krásné záliby uváznout v ryze přirozené kráse? Anebo se ptejme skromněji, mají se tyto krásné záliby otáčet jen kolem člověka nebo mají vyšší účel?
Jestliže náš rozum poznává ryzí Krásu nestvořenou, která je dokonalejší než krása stvořených věcí, hned je mu jasné, že se má-li rozum snažit o poznání této nejvyšší Krásy, pak i vůle musí směřovat k prožívání této ryzí Krásy. A je to právě záliba, která usměrňuje vůli k dalšímu poznávání a prožívání ryzí Krásy. Je-li nám tedy rozumem představena nejvyšší Krása ryzí, musí se k ní povznášet i vůle.
To platí už v řádu nadpřirozeném. Co však by se lidský rozum sám neodvážil hledat, to je skutečnost naší svaté víry, že smíme s touto nejvyšší a ryzí Krásou, jež nám rozum přirozený už představuje, vejít do styku docela důvěrného a blízkého. Od křtu svatého jsme Božími dětmi a dědici Ježíšovy vtělené ryzí Krásy nestvořené. Proto má vůle usilovat o prožití této Krásy. Proto mají naše krásné záliby, jež uskutečňují touhu vůle, vyšší úkol uvést nás do prožívání této nesmírné Krásy za hranicemi našich smyslů.
Záliba v přirozené kráse v nás poněkud upevňuje naše uzpůsobení k prožívání krásy. Tak můžeme dosáhnout přirozené dokonalosti. Jenže nás to nedovede přivést za hranice naší přirozenosti. K tomu je potřeba hrdinství, které přesahuje meze naší přirozenosti. A tady nastupuje působnost zvláštních darů Ducha čisté Krásy, pokorně vyprošovaných od ryzí Krásy nestvořené. Teprve, když se zkrášlující dary Ducha sv. spojí s naším zálibou v kráse, projeví se to blahoslavenstvím, a když to s Boží milostí uneseme, dostaví se hrdinsky nezdolná krása jako plod darů Ducha svatého.
Prožitek nadpřirozené Krásy spojuje člověka se samou ryzí Krásou. Proto je tato krásná zkušenost zdrojem nového, vyššího snažení naší krásné záliby. Je planoucí pochodní a živícím ohněm celého boje o nejvyšší Krásu.
Prožitek nadpřirozené Krásy přináší člověku nejkrásnější zdokonalení. Připoutává nás totiž nejkrásnějším způsobem k nejkrásnějšímu předmětu, k nejkrásnější bytosti, kterou je Bůh, čistá Krása. Ryzí Krása je přijata do zkušenosti Božího dítěte, ale ne jen jako zvenčí dodaná ilustrace, nýbrž vnitřně a životně. Není v nás ryzí Krásou umrtvenou. Není v nás jako nějaké cizí těleso, jež se nemůže včlenit do naší životní zkušenosti. Sama ryzí Krása nestvořená nás učinila účastníky své nadpřirozené podstaty. Proto k ní můžeme růst podle krásné podoby Boží až k živému veraikonu, k živému obrazu Božímu v nás. Proto také můžeme žít ryzí Krásu a podle ryzí Krásy a v ryzí Kráse.
Ono tajemné propojení se krásně projevuje, a to vyjádřením prožitku účasti na ryzí Kráse. Svrchovaná Krása nás při jejím prožívání spojuje se samotnou touto čistou Krásou. Zastavme se u toho, abychom odtud nahlédli do velikosti čisté Krásy za hranicemi smyslů a do způsobu, jak žít v duchu této ryzí Krásy, jak podle ní zařídit celý svůj život, aby byl souladnější a také tvořivější.
Máme-li dosáhnout té nejkrásnější životní zkušenosti, jaká nepomine, tak si musíme oblíbit ryzí Krásu nestvořenou nade všechny krásy světa. Tak nabývá každá naše záliba v kráse hlubšího významu. Prožitek ryzí Krásy zdokonaluje krásný obraz Boží v nás a povznáší nad veškeré krásné výtvory umělců.
Jsme povoláni k tomu, abychom v životě poznávali ryzí Krásu nestvořenou a snažili se ji už v tomto stvořeném světě zažít tak, jak to je zde možné jednomu každému dle jeho nadání. Proto světec jedná v jádru svého počínání jinak, než člověk bez zájmu o ryzí Krásu nestvořenou. Mírní se v příjemných požitcích světa, ale ne tak vypočítavě jako světák, nýbrž z úplně jiného důvodu. Ne pouze proto, aby si třeba přejídáním neublížil na zdraví, ani proto, že to snad není společenské strhnout jenom na sebe nesmírnou řadu příjemných požitků s ohledem na ostatní lidi, nýbrž především proto, že mu takový požitek není posledním cílem. Nestvořená ryzí Láska ovládá s otcovskou starostlivostí Boží obraz v něm nadpřirozenou Krásou. Protože vyhledává ryzí Krásu nestvořenou, neoddává se zaslepeně libým požitkům tělesným. Nenachází v nich poslední cíl. Ví, že kdyby se lehkomyslně oddával takovým požitkům, že by tím urážel samu ryzí Krásu, že by dával před ryzí Krásou přednost krásám věcí poměrně nicotných a pomíjejících, jež mohou být jen v nějaké míře dovolenou posilou nebo odměnou za jiné, vážné povinnosti a oběti.
Tím se dostává velké síly a hybné páky jeho pokroku v prožívání ryzí Krásy.
Jaká to má být krása? Předně poznaná, dále prožívaná, a nakonec i tvořivá. Musíme často kontrolovat, jak naše prožívání ryzí Krásy nestvořené roste nebo zda se neumenšuje.
Kdekdo chce krásné zážitky, které by ho nic nestály a daly by se snadno pořídit. Většinou si ani neuvědomuje krásu Božího obrazu v sobě, ani ryzí Krásu jako cíl, k němuž je člověk přirozeně zaměřen. Domnívá se, že nikdo nemá právo vytrhovat ho z té nejnižší roviny lehce a snadno dostupných příjemných požitků, kterým se oddává. Zdá se to být pohodlné. A také jisté. Ano, zajistí to zde třeba na delší dobu člověku polovičatost, ubohost v bezbarvém a monotónním životě. Proto dnes postrádáme velké Rembrandty, nadšené florenťany Michelangelova rázu, Beethoveny či fra Angeliky.
Stanovme si nadpřirozenou Krásu nestvořenou za vrcholný cíl, mající ovládnout celý náš život, dát smysl našim zálibám, nový podnět, nový vzlet a ihned se nám otevřou úžasné obzory.
Jakmile vtělená ryzí Krása ovládne naše činy, potom každý čin nabývá nesmírné hodnoty, každý náš čin nabývá krásy.
Je to tak prosté. Stačí čistě prožívat ryzí Krásu, a znovu a znovu se jí oddat a obětovat, nechat se proniknout touto Krásou a naše záliba v Kráse všechno pozlatí. Vždyť ryzí Krása nestvořená a vtělená má na to také výsostné právo. Proto je moudré, když uplatňujeme svou zálibu v ryzí Kráse, a když v ní necháme zvítězit samu tuto vrcholnou Krásu.
Život v čisté Kráse nestvořené, život, v němž každý úkon a každý tep srdce rozjásá naše krásné prožívání vtělení Krásy Ježíšovy, je rychlým, závratným výstupem k prožitku ryzí Krásy. Taková je růžemi pokrytá cestička sv. Terezie Ježíškovy nebo cesta bl.Hyacinta M.Cormiera, cesta třeba drobných krásných zkušeností a drobných prožitků nadpřirozených artefaktů, ale i každodenních drsných obětí pro Krásu, cesta velkých zážitků Krásy skryté v šedi všedních dnů, jež dává všem krásný život a jež umocňuje všechny naše krásné zážitky na nekonečnou, protože ryzí Krása je samotný Bůh a ten je nekonečný. TB
+++
SVATÉ KATEŘINĚ ALEXANDRIJSKÉ
(25.11.)
PATRONKO MUDRCŮ, SNOUBENKO KRISTA,
PO MATCE PÁNĚ NEJMOUDŘEJŠÍ Z ŽEN,
JAK MOŘE SVOBODNÁ, PRO DUCHA PŘÍSTAV,
NEDALAS PŘEDNOST MODLÁM PŘED KŘÍŽEM.
ŽASL BY CÍSAŘ, KTERÝ TĚ K NIM NUTIL,
K JAKÉ SLEPOTĚ DOTÁPAL SE SVĚT,
KOLIKA MODLÁM DNES SE KLANÍ S CHUTÍ,
O PRAVDĚ BOŽÍ TOUŽÍ NEVĚDĚT.
MILOSTNÁ VÁZO PRO KVĚTINY RÁJE,
NA TEBE NEPLATILY NÁSTRAHY,
PŘIJALAS DESATERO ZE SINAJE
JAK VICHR DO PLACHET SVÉ ODVAHY.
NEŽ SKROMNĚ PŘIZNÁME SVÉ SLABÉ SÍLY,
NEŽ PŘEKOVÁME MEČE DO PLUHŮ,
NEŽ BÍLOU KRAJKU UHÁČKUJE PŘÍLIV,
ROZHODNĚ STOJÍM O TVOU PŘÍMLUVU.
Pavel Kroupa
+++
ROSTOUCÍ KRÁSA MODLITBY
Vzestup záliby v prožívání ryzí Krásy za hranicemi smyslů je provázen vzrůstem našeho vyhledávání této Krásy nestvořené a zajišťování trvalosti prožitku této Krásy, a to se děje prosebnou modlitbou. Čím více se povznášíme k prožívání čisté Krásy nestvořené, tím víc nám přestává pomáhat dosavadní začátečnická modlitba. Připadá nám těžkopádná, křečovitá a strojená, pomalá a obtížná. Rádi bychom jediným vzletem dosáhli zážitku svrchované Krásy a setrvali při něm v pokojném přebývání jako Marie naslouchající u nohou Páně. A čím víc se blížíme k prožívání čisté Krásy, tím víc se dostáváme do přímého vlivu této vrcholné Krásy, a s naším rostoucím poddáváním se této Kráse nestvořené, se zmenšuje také naše vlastní přičinlivost při této zapojenosti.
Právě tady nám vyniká rozdíl mezi začátečníky, pokročilými a dokonalými. Vlastní přičinlivostí zapojená modlitba při vyhledávání prožitků skryté ryzí Krásy ustupuje působení samotné této Krásy nestvořené, až dosáhne toho mystického stupně, kdy se Boží dítě a jeho schopnosti zdají být zcela pod vlivem ryzí Krásy. Větší věrnost krásného Božího obrazu v nás při přibližování se k podobě samotné nestvořené Krásy, přivádí větší milost a se vzrůstem milosti vzrůstá pozvolna trpnost našeho zapojení.
Podle toho rozděluje sv. František Saleský vnitřní modlitbu na rozjímavou a nazíravou. Rozjímavá je pořád ještě složitá, nazíravá je prostší. V rozjímavé modlitbě si krok za krokem vyprošujeme, abychom úkony rozumu a vůle dospívali k poznání krásy a posléze k jejímu prožívání, v nazíravé modlitbě se už přímo vrháme vstříc poznání a prožívání krásy. Samozřejmě i pak jsou různé stupně zjednodušení. Jsou závislé na naší velkodušnosti a ochotě nechat v sobě zapůsobit krásu Ducha svatého za hranicemi našich smyslů, a ze strany ryzí Krásy to závisí na milosti, kterou nám tato Krása nestvořená dopřává.
Tato cesta vnitřní modlitby od rozjímání až po nejvyšší stupně vlitého nazírání je řádnou cestou pro každého. Každý ji může nastoupit a dojde po ní tak daleko, kam až se dá povznést ryzí Krásou. Z lidské strany je velmi žádoucí tuto cestu znát, aby každý vystihl pravý čas, kdy ho svrchovaná Krása začíná k sobě povznášet.
Kdy nastává přechod k vyšším stupňům vnitřní modlitby?
Jako se při tělesném dospívání prochází rozvojovou krizí či zkouškou, tak duchovní dospívání předpokládá podobnou zkoušku tehdy, kdy je třeba se vzdát ošklivosti hříchu a vymanit se z jeho vlivu. To je první obrácení, kdy se člověk vcelku vydává od svůdné krásy stvořených věcí k ryzí Kráse nestvořené, ale není v tom důsledný. Doba přechodu z tohoto období k větší dokonalosti vyžaduje další, hlubší a pronikavější obrácení, kdy je třeba projít další rozvojovou krizí. Vyváznout odtud vyžaduje úplně se odtrhnout od veškeré krásy stvořeného světa a zbavit se i nejmenší závislosti na prožívání této poměrné krásy. Boží dítě má jasněji a velkodušněji dokázat, že je schopno i velkých obětí, bude-li jich třeba na cestě k prožívání ryzí Krásy nestvořené, zvl. že je ochotno obětovat svou zálibu ve smyslové kráse a ve všem příjemně lahodícím lidskému tělu.
Sv. Jan od Kříže (Výstup na horu Karmel) a také sv. Terezie (Hrad nitra) uvádějí tři známky k objasnění této zkoušky prožívání krásy. „První... vidí-li, že už nemůže rozjímat a přemítat obrazivostí a ani z toho nezakouší libost, jako dříve... naopak nachází vyprahlost v tom, nač dřív upínal mysl a čerpával z toho občerstvení. Ale pokud bude čerpat občerstvení a bude moci v rozjímání přemítat, nesmí ho zanechat, ledaže se mu duše ponoří v pokoj a klid, o kterém je řeč ve třetí známce“. Tento okamžik, kdy má duše pokročit dál, je důležitý a zpravidla rozhoduje o celé její budoucnosti. První známka by ovšem nestačila, protože nechuť k rozjímání může být i výrazem lenosti, pohodlnosti, změkčilosti, vyprahlosti a duchovni únavy, které se objevují.
Druhá známka je to, když vidí, že nemá žádnou chuť ani sklon obracet obrazivost nebo smysl k jiným věcem. Ne že by k nim nezalétala, ale duši netěší se k nim obracet“. Na počátku ji těšilo střídání myšlenek, nyní jí to překáží. Netouží po střídání, nýbrž po klidu. A tato touha je stále mocnější, takže rozjímání, které jde do podrobností a všímá si jednotlivostí, je stále únavnější a stále méně těší. Duše nachází zálibu v jednoduchém a přímém pohledu.
Třetí známka“spočívá v tom, že duši těší, když je sama s pozorností, obrácenou k ryzí Kráse, bez jednotlivostní úvahy, ve vnitřním pokoji a odpočinku a bez úkonů a činnosti schopností paměti, rozumu a vůle, alespoň pokud jsou přemítavé tj. pokud přecházejí /usuzováním/ z jednoho ke druhému, nýbrž s pozorností s povšechným poznatkem, bez poznání jednotlivostí“. Duši se prostě začíná trpně odhalovat ryzí Krása, jako světlo oku, když se mu otevře. A to může očekávat každá duše, která je ochotná se připravit velkodušnými oběťmi a odříkáním na jeho přijetí.
Těm, kteří jsou podle uvedených známek zváni ryzí Krásou výše, dává sv. Jan tuto praktickou radu: Ať se naučí dlít v trpělivé pozornosti obrácené k ryzí Kráse, a nechá přitom rozum v nečinnosti, když nemůže rozjímat, třebaže se jim zdá, že lenoší. Neboť tam se jim znenáhla a velmi brzy vleje do duše krásné spočinutí a blaživý pokoj s obdivuhodnými a vznešenými poznatky o ryzí Kráse. A zdá-li se jim, že lenoší, ať si uvědomí, že nedělá málo, kdo uvádí duši v pokoj a klid.
V době, kdy se toto děje, se nesmí zcela opustit rozjímání. Nadpřirozená usebranost je dar: můžeme ho s pevnou důvěrou očekávat, když se vzdáme všeho, co vzdaluje od prožívání ryzí Krásy. Proto dlužno zůstat u rozjímání tak dlouho, dokud nás ryzí Krása nestvořená nepozvedá výš a ještě potom se k rozjímání vracet, kdykoliv duše vidí, že není dost zaujata patřením na čistou Krásu a soulad pocházející od ryzí Krásy.
Chvíle nazírání bývají zpočátku jen přechodné. Proto je třeba se stále znovu vracet k obtížnější modlitbě rozjímavé, jakmile pocítíme, že okamžiky nazírání přešly. Jen pozvolna se nazírání stává zálibou v ryzí Kráse, a dokud se jí nestane, je nutné se vracet k rozjímavé modlitbě. Ostatně i později se často k nazírání přechází od rozjímavé modlitby.
Jednotlivé stupně nazíravé modlitby podle sv. Terezie:
Modlitba citů: Předpokládá obyčejně zvláště ve svém začátku opět rozumovou úvahu /rozjímání/. Ta má zapálit srdce. Čím víc duše pokračuje, tím kratší úvahu bude potřebovat. Bude-li horlivá v pěstování vnitřní modlitby, postačí později, aby si živě představila či uvědomila krásný předmět úvahy a cit vůle okamžitě vzplane mohutným plamenem. Tato modlitba tedy zjednodušuje činnost rozumu a dosazuje na jeho místo citové vzněty duše. Ta už netouží po nových poznatcích, ale po projevech touhy, klanění a naprostého oddání se ryzí nestvořené Kráse, kterou Boží dítě sleduje.
Zjednodušování v modlitbě citů se děje zmenšováním počtu jednotlivých citů a prohlubováním jednoho z nich. Touha, obdiv, úcta, klanění, lítost, uznání naší slabosti, oddanost a touha se postupně upínají v jeden jediný živý cit, který je pro duši silou, pozvedající nad šedivou pozemskou všednost a spojující s věcmi božskými.
Tato modlitba těsně souvisí s odevzdaností do ryzí Krásy Boží, takže ji někteří učitelé duchovního života nazývají modlitbou odevzdanosti. Tím ovšem není řečeno, že cit odevzdanosti musí být v této modlitbě jediný.
Do této modlitby se dostane mnoho duší, ale málo jich vytrvá a proto i postoupí dál. Zvláště nižší formy bývají časté, skoro pravidelné u těch, kdo pilně a soustavně rozjímají. V každém údobí modlitby je cit mocnou vzpruhou a nejschůdnější cestou k prožívání ryzí Krásy Boží. Duchovně žijící Boží dítě, které vykročí na cestu této modlitby, se má snažit, aby se tato modlitba stala stavem jeho duše. K tomu má směřovat veškerá jeho duchovní činnost. Nejen v modlitbě, ale i v práci, na procházce, na veřejnosti, se jeho vůle zaměřuje na prožívání ryzí Krásy, projevy obdivu, diků a proseb. Tak vzniká stav stálého zakoušení, které je vždy znovu obnovováno, kdykoliv bylo nutnou povinností ve světě přerušeno. Zvláště před Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým v bohoslužbě prvních pátků v měsíci se cítí duše k této modlitbě podněcována, kdy vylévá své srdce před tváří této pokladnice veškerého vědění a umění.
Takové modlitby dosáhli všichni svatí a všechny duše, které neustaly ve snaze prožívat ryzí Krásu nestvořenou. Vnitřně se modlit, oddávat se jí, obětovat jí vše, vypovídat jí o pracích, o hříších i touhách, o plánech a o všem, co zaměstnává našeho ducha. Hledat u ní útěchu, odpočinek. Navození tohoto stavu předpokládá nejen vytrvalost v zálibě v poznávání a prožívání ryzí Krásy, v úsilí o podrobení nižších sklonů duchu a věrnost v naslouchání vnitřnímu vnuknutí, ale i vstup na vyšší stupně modlitby. Proto je třeba tyto stupně znát.
Modlitba usebranosti: Duše se postaví do přítomnosti ryzí Krásy a ponoří se do krásného předmětu rozjímání. Po krátké a povšechné úvaze, která ji dá jakoby vidění krásy, o které uvažuje, zakouší duše velmi sladký, třebaže ještě slabý a přechodný pocit, že ryzí Krása je přítomna. Pozornost, doprovázená a podporovaná velmi vroucími city, se upíná na vznešenost čisté Krásy nestvořené, zatímco vůle se pokojně oddává velmi krátkým a obsažným vznětům prožitku krásy.
Tento pocit přítomnosti ryzí Krásy Boží není plodem naší obrazotvornosti ani rozumu. Je to odměna, kterou sama ryzí Krása osobně štědře uděluje duši vznícené touhou po prožívání ryzí Krásy a horlivé v usebrané modlitbě.
Modlitba usebranosti všechno zjednodušuje: z přemítavého myšlení činí prosté nazírání, z přemíry citů prostý, tichý vznět prožitku krásy a z mnoha předsevzetí velikou touhu dokonale zažít ryzí Krásu nadpřirozenou. Právě touto silnou touhou plní duši, třebaže by i neskončila přesným a určitým předsevzetím jako rozjímání, touhou vždy, všude, za všech podmínek a okolností prožívat čistou krásu nadpřirozeného řádu.
K tomu lze dospět nikoli kýčovitě vyumělkovaným, až ošklivě křečovitým vynucováním, nýbrž věrností v prvních stupních modlitby. Obyčejně se tak děje až po dlouhé době, po mnoha letech vytrvalého rozjímání. Čím uzavřenější kdo vede život, tím spíše to lze očekávat, tím spíše uslyší vnuknutí: Příteli, postup výše! K této modlitbě lze jistě snáze a rychleji dospět v kontemplativním životě v klidném ústraní než v hluku a lomozu světa. Hodně záleží na každém jednotlivci a na jeho stálé snaze o usebranost mysli.
Z uvedeného plyne, že jsou marné všelijaké pokusy falešných mystiků, dostat se přirozeným soustředěním k prožívání ryzí Krásy nestvořené. Bohužel, jsou tyto směry hodně rozšířeny ke škodě duší. Přirozené soustředění, získané duchovním výcvikem třeba jógy, může sice přivést k nějakému ztišení lidského nitra, ale to nemá nic společného s nadpřirozenou modlitbou, v níž duše prožívá přítomnost ryzí Krásy a těší se z ní. Přirozenými cestami k tomu prostě dospět nelze.
Také modlitba usebranosti nebývá bez obtíží. Nejednou se duše obává zahálky, když přeruší úvahy rozjímavé modlitby. Je to ovšem zbytečná obava, protože dokonalost modlitby se nesmí hodnotit podle počtu úkonů. Ryzí Krása nestvořená je úplně jednoduchá. Čím víc se blížíme k jejímu poznání a prožívání, tím víc odkládá modlitba svou počáteční složitost a zjednodušuje svou činnost. Proto ji unavuje složité uvažování a bylo by nerozumné zůstat u něho. Když sama ryzí Krása k sobě přímo táhne, tak jsou jakékoli složité úvahy zbytečné. Stačí jen chtít poznávat a prožívat ryzí Krásu.
Sama se dostavuje jako paprsek světla a blaživý prožitek, když je duše připravena čistou Krásu nestvořenou prožívat. Nejbližší přípravou je ovšem rozjímání o kráse běžných věcí. A úvaha má pokračovat tak dlouho, dokud se duše necítí povznášena k sladkému odmlčení se a pokojnému vhledu. Ale stejně se pak nesmí bránit tomuto klidu a zbavovat se ho násilným nucením přemítavého rozumu a obraznosti k činnosti. Vše musí být pokojné a samovolné. Nesmíme ryzí Krásu nutit, aby nám vydala, nač ještě nejsme připraveni, ani odmítat její dar, když nám ho nabízí.
Psychologický stav duše v modlitbě usebranosti lze krátce vyjádřit takto: touha po poznání ryzí Krásy, snaha prožívat ji a cítění její přítomnosti.
Touha po poznání a prožívání je jakoby přípravou. Boží dítě prostě touží po chvílích usebranosti, jelikož touží po svrchované Kráse. Duše se tím uchovává v čistotě a vzdaluje ode všeho, co by ji mohlo poskvrnit hrubým požitkem světské krásy. Až se ryzí Kráse nadpřirozené zalíbí, tak k sobě přitáhne Boží dítě a dá mu okusit svou krásnou přítomnost. Duše ovšem nezůstává v nečinnosti, ale pokračuje v rozjímáních a prosbách.
Snaha po poznání a prožívání čisté Krásy se projevuje tím, že si úvahami a obrazotvorností představuje ryzí Krásu jako přítomnou, a odevzdává se jí. Odevzdanost je právě vynikající způsob, jak si zpřítomnit ryzí Krásu. Jsou i jiné způsoby, jako třeba myšlenka apoštola Pavla, že jsme Božím chrámem. Přesto odevzdanost je nejdokonalejší prostředek a kromě toho nejvíc posvěcuje a utěšuje. A sama čistá Krása Boží jistě takovou snahu odmění.
Zakoušení přítomnosti čisté Krásy je už vlastní stav modlitby a zároveň i odměna za věrnost. Boží dítě dostává jasný pohled na všechnu pomíjející krásu světa i sebe. Proto snadno opouští tuto krásu světa i sebe, třebaže dříve k tomu možná lnulo. Poznává, že jedině čistá Krása nestvořená zasluhuje být prožívána a krásně oslavována.
V životě světců se s tím často setkáváme: s okamžiky, kdy se všeho vzdali a zvláštním způsobem přilnuli k čisté Kráse nestvořené. A všechny dary, které ryzí Krása spojuje s nazíráním, oslabují v nás pocit pýchy, protože nás přivádějí k větší pokoře a odevzdanosti.
Také tato modlitba, byť značně vysokého stupně, má ovšem mnohdy své roztržitosti. Nejčastěji sice bývá klidná, ale někdy je spojena s vyprahlostí, je bez chuti, roztržitá. Ale i tak má svou krásnou hodnotu, jako každé modlitba, které činí Boží dítě pokornějším, odpoutanějším ode všeho, lépe vyzbrojeným k boji o prožívání krásné oslavování ryzí Krásy nestvořené.
Získané nazírání je prosté patření na krásu, ať přirozenou či nadpřirozenou. Není to tedy jen nazírání nadpřirozené - náboženské, ale může být i přirozené – umělecké.
Naše poznání krásy přirozeně postupuje tak, že od krásy jedné věci přechází ke kráse jiné věci úvahou a přemítáním. Je to zdlouhavá cesta pomalého srovnávání a usuzování. Člověk vychází od krásy známé věci a snaží se srovnáváním toho, co zná, poznat i to krásné, co ještě nezná nebo známou krásu upřesnit, poznat z více stran, dokonaleji ji proniknout. Teprve po namáhavém a vytrvalém postupu dospěje k poznání, v němž vidí jedním pohledem všechny ty stupně, po nichž k ní dospěl, i všechny prostředky, pomocí nichž se k tomu dostal. A ten pohled potom jistě blaží.
Podobně se přirozeně postupuje i při tvorbě krásného díla. Umělec, který v mysli pojal krásné dílo, vidí je a jediným okamžitým vhledem je přehlédne ještě dřív, než je vytvoří, aniž uvažuje o podrobnostech, protože je má v mysli už dříve než dospěl k celkovému obrazu. A ten nyní zná, hledí na něj a vidí v něm i všechny podrobnosti.
Když toto přirozené nazírání umělce přeneseme na pole nadpřirozené, kdy mu jde o ryzí Krásu nestvořenou, tak se dá mluvit o vyšším stupni vnitřní modlitby. Přirozené nazírání se opírá jedině o světlo rozumu. Nadpřirozené nazírání předpokládá osvícení víry nebo i zvláštní zásah milosti a darů Ducha svatého.
Sv. Terezie považuje toto nazírání za nejvyšší stupeň získané modlitby člověka. Nicméně také toto nazírání je také ještě jen jistým stupněm, po němž lze vystoupit výš, až tam, kam nás povznese sama ryzí Krása nestvořená.
+++
NEPOMÍJIVOST ZÁLIBY V PROŽÍVÁNÍ KRÁSY
Zmínka o nepomíjivosti láká i ty, kdo nevěří v samu nesmrtelnost duše. Nesmrtelnost svého díla vyhledává vědomě nebo podvědomě každý, umělec pak obzvláště, protože myslí na své slavné dílo. Horatius píše o svých Ódách: Exegi monumentum aere perennius - „Postavil jsem (si) pomník trvalejší než kov“ (III.30.1). Zato křesťan, prožívající v Kristu vtělenou ryzí Krásu nestvořenou, má zajištěnu nesmrtelnost každého svého díla, a to i když se mu daří jen trochu. Tato stránka prožitku nesmrtelné ryzí Krásy by se zdála dopuštěna kvůli zbytkům sobectví v člověku, nicméně je to skvělá stránka prožitku ryzí Krásy nesmrtelné. Působí, že se sám lidský tvor nemusí tak závratně stydět před ryzí Krásou nestvořenou. Vždyť Boží obraz v člověku byl stvořen pro podobu Boží, tedy pro samu nestvořenou Krásu.
Nesmrtelnými nás a naše díla činí naše zásluhy o prožívání ryzí Krásy a její oslavení. Možná to někomu to zní dost kupecky. Nicméně to není výsledkem vypočítavosti, nýbrž je to oslavou a chválou prožívané ryzí Krásy nestvořené. Spasitel sám říká: „Nehromaďte si poklady na zemi, kde je rez a mol kazí a kde je zloději vykopávají a kradou, ale hromaďte si poklady v nebi, kde je ani rez ani mol nekazí a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt6, 19-21).
Bohu je vlastní ryzí Krása, kdežto krása stvořených věcí je účastí a podílem na ryzí Kráse. Aby mohl dávat a jeho dary aby nás nezatěžovaly, dal nám právo na své dary. Ne právo dělníků, vydělávajících si na obživu, nýbrž právo dětí v nejhlubším smyslu.
„Jsme-li dětmi, jsme i dědici,“ píše apoštol Pavel (Řím 8,17). Sama ryzí Krása nestvořená nás upravuje tak, že jsme uzpůsobeni pro zálibu v poznávání a prožívání ryzí Krásy. Tím nás povznáší do nadpřirozeného řádu krásy. Svými pracemi a oběťmi po ryzí Krásu rosteme, stáváme se stále dokonalejšími průkopníky a spolutvůrci hájemství krásy. Protože však tento vzrůst a toto zdokonalování hájemství Krásy v nás je nad naše síly a výkony, proto nás sama vtělená nestvořená Krása Ježíšova nenechává osamocené v tvorbě a obětech. Připojuje k nám inspiraci. Tak se naše tvorba, dílo a oběti stávají záslužnými. Nejsou přednostně záslužné pro naše štěstí, které nás blaží uvnitř, nýbrž tím, že se působnost vtělené Krásy nestvořené spojuje s naší tvorbou či obětí, takže nás její výkonnost povznáší výše. Čím lepší dílo a větší oběť, tím lepší a vydatnější je spojení působnosti vtělené Krásy nestvořené s naším krásným výkonem. Tím více se stáváme spolutvůrci hájemství Krásy, tím hlubším se stává naše krásná záliba, tím více prožíváme čistou Krásu nestvořenou. Vlastně, hlavně a především nabýváme zásluh proto, abychom směli tuto nestvořenou Krásu ještě více a ještě důvěrněji prožívat a krásnou tvorbou oslavovat, ještě víc prožívat její krásnou přítomnost hrdinským způsobem.
Tady neplatí žádný povrchní kupecký názor na zásluhy za krásné dílo jako na nějaký mrtvý kapitál, se kterým se jednou shledáme a budeme bohatými, kdežto nyní zůstáváme ještě chudáky. Zásluhy jsou výslednicí a požadavkem tvořivě prožívané záliby v prožívání ryzí Krásy. Kdo by chtěl naplno prožívat vtělenou čistou Krásu a nevěnoval by pozornost svým zásluhám pro věčné hájemství Krásy, mýlil by se.
Zásluhy nás i naše krásné dílo činí nesmrtelnými pro věčné hájemství Krásy. Ovšem dlužno připomenout také to, že ve věčném životě bude tím větší blaženost, čím větší je bohatství zásluh. Ale to jaksi nepřímo, odvozeně. Především zásluhami jsme nesmrtelní proto, že svými záslužnými skutky stále rosteme jako živé krásné obrazy Boží, abychom byli živé veraikony, tedy stále věrnější obrazy k podobě ryzí nestvořené Krásy, Nesmrtelné, Věčné, Nejskvělejší, takže živá osobně vtělená čistá Krása Ježíše Krista v nás víc více poznává a prožívá sebe samu.
Teologická úvaha potvrzuje tento rozbor už pouhým výčtem podmínek, které je třeba splnit, aby naše krásné počínání bylo záslužné pro věčné hájemství Krásy. Souborně se uvádí šest obecných vlastností člověka, potřebných pro jeho záslužnost: skutek vykonaný za pozemského života - ve stavu posvěcující milosti - vykonaný svobodně - skutek nevybočující z řádu - vykonaný kvůli čisté Kráse - uznaný od samotné čisté Krásy.
Bez pěstované záliby v prožívání Krásy není zásluha pro věčné hájemství Krásy. Záliba v prožívání Krásy je pak tím dokonalejší, čím jasněji zde vyniká oněch šest vlastností. Záliba pro prožívání Krásy nestvořené je krásným životem na zemi, kde rosteme v kráse Božího obrazu v nás, což vztahujeme k podobě čisté krásy nestvořené, abychom ji tím chválili a oslavovali..
Na této cestě pak nalézáme zásluhy všude kolem, protože se všude setkáváme poměrnou krásou stvořených věcí, odkazujících k naprosté Kráse nestvořené. Jako lze všechno konat krásně, tak záliba v prožívání čisté Krásy nestvořené obsáhne i nejvšednější úkony a dá jim podmínky záslužnosti pro věčné hájemství Krásy. V tom smyslu napsal apoštol Pavel, že milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému (Řím.8,28), i nepatrné lidské úkony mohou být krásně slavnými a nesmrtelnými činy Božích dětí.
Je to život nejradostnější, když víme, že neplýtváme myšlenkami a silami na jepičí malichernosti. Je to krásný život stále mocnějšího rozmachu síly a činů, když víme, že tvoříme dílo nesmrtelné krásy.
PROMĚNY UMĚNÍ
Odedávna se člověk liší od okolních tvorů, od zvířat podstatně, a ne pouze nějakým vyšším stupněm údajného vývoje. Na rozdíl od jiných tvorů je člověk stvořen jako Boží obraz k Boží podobě. Každý člověk je stvořen jako jedinečný, originální obraz Boží k podobě Boží.
V pravěku naši prarodiče dokonale prožívali duchovní krásu, která vyniká nad krásu smyslovou. Ve svém zakoušení krásy vědomě a svobodně nazírali nadpřirozenou krásu Boží. Ta jim byla měřítkem veškeré přirozené krásy. Líbilo se jim vše, co takto poznávali, a poznávali to dokonale.
Dobro se liší od krásy. Každá věc je v poměru ke své podstatě krásná, právě tak, jako je dobrá už tím, že prostě trvá. Vnitřní krása je všeobecnou vlastností jsoucna. Podstatná krása byla proto člověku už v pravěku zřejmá u všech věcí. Vždyť pračlověk nebyl omezen ve svém chápání a pojmenovávání věcí. Mohl tedy jasně chápat podstatu všech věcí.
Lidskému rozumu je vlastní jasné a názorné poznávání pravdy. Vzhledem k tomu, že se člověk v pravěku nesetkával s obtížemi při svém poznávání, nalézal v tom zalíbení. Nazírání pravdy mu bylo dokonalou rozkoší, které lze chápat i jako dokonalou estetickou zálibu. Jakmile pračlověk poznával nějakou věc, vznikal v jeho nitru pocit libosti, doprovázející duševní požitek. Vzhledem k dokonalosti poznání pralidí byl tento prožitek dokonalý. U pralidí se spojovalo v jedno - zakoušení krásy stvoření, Stvořitele krásných věcí i dílo samotné.
Rozklad jednoty lidského uživatele krásného díla, Stvořitele díla i díla samého nastal v pravěku zároveň s zánikem vnitřní podstatné snadné a přímé vnímavosti člověka vůči dokonalé kráse Boží. Během hledání své tváře člověk bloudil v temnotě, sešel z krásné cesty, upadl do ošklivosti hříchu. Výskyt nálezů pozůstatků Neandrtálského člověka nemusí být jenom důkazem, že se by člověk musel vyvinout z nedokonalejšího tvora v dokonalejšího, nýbrž také naopak - Neandrtálský člověk mohl vzejít degenerací z ušlechtilejšího pračlověka, upadlého hříchem k šerednosti, poté, co naši prarodiče museli upustit rajské prostředí. Hříchem se rozmazal a roztříštil původní krásný Boží obraz v člověku, třebaže v člověku zůstalo směřování k Boží podobě, ovšem jenom v zastřené podobě. Na Lví bráně v Mykénách je nápis: „POZNEJ SEBE SAMA“. Tam prý hledal svou tvář i Sokrates, kterému se dostalo sdělení od věštkyně Pýthie, že bude nejmoudřejším ze všech Řeků. Nicméně ani Sokrates při svém poznání, vrcholícím slovy „Vím, že nic nevím“, nenašel jistotu o osobním Bohu ani o smyslu svého vlastního života. Opouštěl svět v nejistotě, jestli zde opravdu žil, anebo teprve bude žít po smrti. Tam se ukázaly meze lidského dialogu pro nalezení pravdy.
Příznačnou vlastností starověkého umění, totiž umění před příchodem Ježíše Krista, je prohlubující se rozkol umění na jednu část, která má trvalý význam a hodnotu pro žijící lidstvo (Hebreové) a na jinou část, nemající tento trvalý význam a hodnotu (Čína, Řecko, Řím, Indie, Egypt, Amerika). Dalším rysem je i to, že díla vyvoleného národa s nepomíjející hodnotou pro žijící lidstvo jsou postupně víc a více společensky přehlížena. Tento přirozený vývoj všeobecně vrcholí ve lhostejnosti starověké společnosti vůči kráse, a v nerozlišeném smíchání krásy duchovní se smyslovou.
Co se týká starověkého umění vyvoleného národa, dokonale vyjadřujícího vnitřní duchovní krásu člověka, vymyká se přirozenému vývoji celého starověkého umění. Umělci zde používají ke krásnému projevu především sebe samých, totiž sami zpřítomňují krásné dílo. Jsou to starozákonní proroci, žalmisté, ale i svatopisci, píšící z vnuknutí Ducha svatého. Žalmista zpívá slova Hospodina: Hledejte tvář mou a hledám tvou tvář.
Izraelité provozovali podle Božích přikázání básnictví, hudbu a zpěv jako duchovně působivé. Nesmrtelné žalmy, napsané pro zpěv, dodnes plní náboženskou a mravní službu. Bohoslužebný zpěv zajišťovaly skupiny zpěváků, mezi nimiž byli i skladatelé žalmů. Žalmů se užívalo při každodenní modlitbě a o svátcích. Vznikaly jako lidský ohlas blízkosti mocného, spravedlivého a dobrotivého Boha a tuto blízkost svým zpěvákům a jejich posluchačům stále přípomínají.
Nositeli žalmového podání byli chrámoví pěvci. Ač jsou některé žalmy označovány jako Davidovy, přesto péče o jejich používání a přednes byly úkolem chrámových zpěváků, třebaže ne výhradní. I sám David totiž hrál na harfu (1 S 16,18-23; 2 S 6, 5) a řídil zpěv při bohoslužbě (1 Pa 6,31; 16,7-41n; 25,1). Sborová melodika žalmová byla prostá a blížila se spíše recitaci, v sólovém přednesu a antifonách se nápěv mohl rozvinout bohatěji.
Chrámoví zpěváci služebně podléhali kněžím, avšak právě tento vztah i společenské rozdíly vedly zpěváky jednak k samostatnějšímu projevu, jednak k většímu porozumění pro potřeby širších vrstev společnosti. V žalmech je často pronášeno ujištění o Boží pomoci chudým (Ž 9,19;34,7;140,13), varování jejich utiskovatelů (Ž 14,6;82,3), prosby chudým o pomoc Boží (Ž 40,18; 10,12).
Pro vznik a udržování starozákonního krásného písemnictví měli dále značný význam proroci. Písemné záznamy jim někdy obstarávali přátelé (Jr 36), jindy okruh jejich žáků a následovníků. Od 5. století před Kristem ustávalo přímé, ústní podání proroků. Ti se více zaměřovali na písemné šíření zjevení, často v podobě anonymních spisů. (Mal.,Zach 9-14) Později bývala tato proroctví nahrazována apokalyptiky (Iz 24-27), odhalujícími skrytá vidění. Tento způsob zůstal i po výrazové stránce daleko za přímým působením proroků.
Cílem úsilí proroků bylo zachování či obnova živé, tvořivé víry v Boha, a naděje na budoucí setkání s Bohem. Zasahovali nejen do soukromého, ale i do veřejného života. V knihách proroků se zachovala přísná napomenutí bohatých, kteří žili v nadbytku a těžili z bídy chudých. Hlavně proroci Ámos, Micheáš a Izaiáš vystoupili s tvrdou kritikou chamtivých boháčů. Proroci učili všechen lid, bez ohledu na společenské postavení. Odváděli ho od nemravností, odrazovali od modloslužby a pověry, za něž předpovídali Boží trest. Neváhali předstoupit i před samého vládce a otevřeně mu sdělit protivné pravdy či mu vytknout chyby. (I S 15,34; II S 12,1-25; I Kr 17,1; Jr 21; Iz 37; Jr 11,1-23) Svůj postoj a projev nezměnili ani v okovech. Pevností celého svého tvůrčího postoje projevují hrdinskou odolnost vůči vlivu přirozeně směrem k úpadku se vyvíjejícího okolního prostředí.
Další skupinu, důležitou pro tvorbu, uchovávání a rozvoj starozákonního umění tvořili učitelé moudrosti, kteří sbírali a tvořili přísloví. Jejich písemná tvorba působila poučení a nábožensko-mravní vedení lidí (Př 1-8, Ž 37,73, Jb, aj.). Se zaměřením na převážně krásné působení bylo vytvořeno jen málo částí Starého Zákona (Kaz, Jb, Rt, Jon, aj.), třebaže uměleckou podobu propůjčila svým dílům většina svatopisců, neboť důraz byl spočíval na nábožensko-mravní působení daných děl.
Na rozdíl od tohoto umění ostatní umění starověku, pokud se výrazně projevilo, postrádalo duchovní hodnotu pro žijící lidstvo. Okázalé uctívání mrtvých předků ustrnulo v povrchním a vypočítavém uctívání mrtvých předků ze strachu před jejich duchy. Tato strnulost se projevila i v umění, jako např. v Číně. V Egyptě to přispělo ke kultu smrti, poskytujícího umění zvláštní podněty: zde se zrodila monumentální architektura jako obor, sloužící stejným dílem kultu mrtvých jako kultu bohů; sochařství i malířství velkolepého měřítka a nových výrazových možností, sloužící hlavně znázorňování zemřelých a bohů.
Přesvědčení, že posmrtný život člověka je podmíněn zachováním jeho tělesných pozůstatků a jeho bezpečným uložením v hrobce, nutkala k budování masivních kamenných hrobek. Tato zásada ovládala i architekturu chrámů, jimiž se někteří panovníci marně snažili zajistit své posmrtné trvání i stálou přízeň bohů. Z těchto předpokladů se vyvinula i svérázná estetika a sloh egyptské architektury.
Jako v Egyptě, tak i v Babylonii sloužilo umění kultu mrtvých a bohům, jejichž pozemským zástupcem byl kněz-král. Kněžský ráz státu byl v Mezopotámii výraznější než v Egyptě. Působil na vývoj umění směrem k vnějškové velkoleposti; chrámová architektura zde původně nerozlišeně splývala s palácovou architekturou, a rovněž výtvarné umění se tu slévalo ve směs služby mrtvým, bohům a králi.
Před Kristem se ve starověkém Řecku umění zprvu nesnižovalo k pouhé službě smyslové zábavy a užitkovosti. Umělci, jakož i obecenstvo, se dívali na umělecké dílo buď jako na modlu nebo jako na vtělení Platonova ideálu absolutní krásy. Umění působilo vznešeným dojmem. Po stránce duchovní bylo povrchní, resp. působilo ve směru mnohobožství.
Námětem divadelních her bývala tragédie oběti slepého osudu, dále činy lidských hrdinů povýšených na polobohy či božstva. V starořeckém umění neměla místo prostřednost. Nebylo zde místa pro prostého člověka, o otroku – jako podčlověkovi ani nemluvě. Všední události lidského života, zejména jejich nepříznivá stránka, byla tímto uměním opomíjena. Toto umění okázale oslavující krásného, mladého člověka, dávalo obecenstvu iluzi jeho vyvýšení na místo nesmrtelné bytosti či polobožského hrdiny.
Zpěv a hudba plnili hlavně okouzlující úkol (třeba dithyrambos k poctě Dionýsa). Starověký člověk se snažil zvláštními odstíny hlasu a zvukem nástrojů působit na neznámé tajemné síly, zaplašit démony, odvrátit neštěstí, zajistit zdar v lovu, podmanit přírodu. Později mu umění sloužilo k přednesu velkých výpravných básní hrdinských, básních svatebních, pracovních, divadelních her, atd.) Obecenstvo se z uměleckých děl dozvídalo různé báje o životě bohů a polobohů. Už svými mytologickými náměty ze života božských bytostí umění vedlo řeckého občana k rozšíření mezí jeho pověry a modloslužby.
Od počátku lnulo řecké umění ke kultu mrtvých a mnohobožství. Přesto se záhy uvolnilo ze strohé a křečovité závislosti na nich. Homér a Hesiod vytvořili krásnou podobu bohů v idealizovaných lidských postavách. To se projevilo i v sochařství. Obludné postavy babylonské a egyptské ustoupily idealizované podobě lidské. Oblíbenost tělocviku, plynoucího ze stálého vojenského výcviku, vedla umělce k dokonalejšímu podání těla a zbavila i kamenné postavy egyptské strnulosti.
Zatímco starořecké umění se vyvinulo na stavbě chrámů a náhrobků a v době svého rozmachu bylo ve službách kultu mrtvých a mnohobožství, římské umění bylo zejména v době svého rozmachu ve službách zbožněného státu. Sloužilo přepychu a blahobytu úzké společenské vrstvy. S růstem římského panství vzrůstal počet státem uznaných bohů, a umění stále více sloužilo kromě státu, také mnohobožství. V římské říši se starověké umění dokonale vyčerpalo. Ocitlo se na konci svého případného vývoje. Umělecká tvorba nerozlišeně splynula s mnohobožstvím. Docela se oddělila od svého autora i od svého uživatele. Došlo k úplnému rozpadu jednoty díla, umělce a obecenstva. Zároveň umění docela zpovrchnělo, a posléze zaniklo – třeba v Římě se posléze úplně přestaly tvořit nové sochy cézarů, pouze se měnila hlava a pohlaví jako symbol mužství. Umění se stalo nástrojem politické moci římského státu - vítězné oblouky...
DALŠÍ ZMĚNY UMĚNÍ JSOU PŘIROZENĚ NEVYSVĚTLITELNÉ.
Dochází k nim působením nadpřirozeného činitele. V Ježíši Kristu se nadpřirozeně dokonale spojuje Tvůrce krásného díla, dílo samotné i Uživatel tohoto díla. Vtělený Syn Boží je dokonalý člověk a dokonalý Bůh. Pokud lze uvažovat o kráse a umění Ježíše Krista, tedy omezuje všechno své dílo na lidské tělo a lidský hlas, jímž v podobenství hlásá radostnou zvěst o příchodu Božího království. Jako vrcholný Autor se ve svém životním Díle vědomě a dobrovolně stává obětí všeobecné zvrácenosti a lhostejnosti lidí. Nakonec se všechna forma, kterou projevuje své umění, krajně zúžuje na potupný nástroj Jeho umučení, na kříž, k němuž je násilně pevně přibit. Smrtí Bohočlověka a jejím nadpřirozeným překonáním, dochází v duchovní podstatě k světové revoluci také v oblasti umění. V celém lidstvu se rázem v duchovní podstatě obnovuje vnímavost pro krásu a její prožívání. Rovněž je navázáno podstatné spojení mezi hlavním Tvůrcem krásného díla, dílem samotným a příjemcem či uživatelem díla. Po stránce stvořených vnějších podmínek ovšem k obnově vnímavosti lidstva pro krásu a ke sjednocení tvůrce, díla i uživatele díla nedochází naráz, nýbrž postupně, během přirozeného vývoje, který se lidské skupině v duchovní podstatě otevřel v Kristu.
Umění nyní postupně okázale směřuje k úplnému sjednocení autora uměleckého díla, díla samotného a příjemce, užívajícího daného díla, zatímco v duchovní podstatě je toho sjednocení skrze Krista a v Kristu navěky dosaženo. Vývoj daného umění však nepokračuje docela plynule, rovnoměrně ani jednostejně. Umělec jako člověk je nadán svobodnou vůlí. Tuto svobodu mu nikdo na světě nemá právo upírat. Pokud se umění vyvíjí v souladu s lidskou přirozeností, pak se v něm a v jeho díle doopravdy rozvíjí umění, tozn. pokud autor ve své tvorbě přímo usiluje o pravdivý sebevýraz, a má přitom na zřeteli duchovní, podstatné zdokonalení v pravdě a kráse, potom je jeho dílo krásným přínosem celému Božímu lidu. Jestliže se některé umění případně vyvíjí pod vlivem zjitřené jizvy Kristem uzdravené rány prvotního hříchu v lidské přirozenosti, pak v něm vývoj umění Vykoupeného lidstva vázne nebo se obrací zpět směrem k úpadku, prostě upadá. Přitom je příznačné, že ani pokrok ani úpadek umění nejsou v rámci lidské přirozenosti nikdy trvalé, a že občasný úpadek některého umění po Kristu nemůže být už nikdy úplným zánikem umění, ani všeobecnou krizí umění, ani naprostým rozkladem jednoty umění, jeho autora a příjemce umění.
V umění vykoupeného lidstva nelze na jedné straně přehlížet výskyt tvůrčích osobností, které nejenže jsou v duchovní podstatě vnímavé pro krásu a umělecky tvořivé, ale navíc v sobě se zvláštní Boží milostí zahrnují ostatní lidstvo jako umělecky tvořivé a vnímavé pro krásu také jako vnější podmínku této tvorby a vnímání a prožívání krásy. (sv. Jan Fiesole, zv. fra Angelico, sv.Jan od Kříže s jeho básnickým projevem, sv.Tomáš Akv. jako autor hymnů, aj.) Jejich výtvory jsou nepřekonatelné a budou trvale provázet vykoupené lidstvo na jeho pouti dějinami.
Na druhé straně nelze přehlížet přítomnost některých jedinců, kteří jsou sice vnímaví vůči kráse, a mají nadání k umělecké tvorbě, a přece prakticky tlumí své umělecké nadání nebo je promarňují či zneužívají k předvádění děl, oslavujících smrt, úpadek a zánik člověka, rozpad lidstva nebo zničení její kultury, apod. Nalézají zalíbení v věcech ošklivých a činnostech zrůdných či úchylných, škodících člověku. Jejich díla zjevně nějakou dobu trvají a procházejí jistým „poločasem“ rozpadu.
Tak se umění dostává víc a více na křižovatku, odkud vede dvojí cesta: buď cesta naprosté svobody ryze lidského tvoření, tedy umění pro umění pyšně zahleděného do sebe, a dříve nebo později pád do okultismu, křečovitého sevření umění pověrčivým strachem; nebo cesta svobody Božích dětí, tvořících v Kristu a pro Krista, a s vyprošovanou Boží milostí kráčejících vstříc naprostému a nezvratnému sjednocení umění, umělce a uživatele umění v opravdové kultuře, jejímž základem je kult, totiž bohopocta. tb
+++
SPASEN JAKOBY OHNĚM
Něčí dílo vydrží staletí, něčí dílo však zaniká ještě za života jejich původce. Takový zánik člověka trápí a bolí. Podobně jako ztráta dítěte trápí matku nebo otce. Podnik a dílo je kus nás. Bolí nás, když zanikne to, do čeho jsme vložili nadšení, radost, práci. Jsou však různé příčiny nezdarů a zániků našich prací a našeho díla, našich podniků.
Některé práce byly stavěny pouze na vlastní síle, dovednosti a pýše, některé byly prostě jen výsledkem sil, schopností. Byly nakonec šťastným, třeba že přirozeným vybitím sil. Některé byly podnikány přímo výslovně pro čest a slávu osobní a byly přemalovány na díla Boží, na díla lásky. Zanikají však i díla krásná, díla Boží, díla svatých. Vykonaly svou úlohu a mizejí ze světa anebo zůstávají jen jako památka, jako musejní kousky. Nevíme, proč Bůh boří některá díla, která by chtěla být nebo vydávat se za díla Boží.
Ale víme, že někdy toto rozbití plánů, podniků, děl, je pokáním, trestem, ale zároveň výkupným pokáním, že si pokorným přijetím takového ztroskotání zjednáváme odpuštění, milosti za všechno jen lidské, jen sobecké, přízemní, jež jsme vložili do tohoto díla, jež jsme vydávali za dílo Boží. I to je hřích, a velký hřích, a proto buďme vděčni, když nám Bůh rozmetá naše hračky. Oheň stravující a pohlcující naše dílo je ohněm očistným, který nám ušetří jiný očistný oheň, na věčnosti. B.
+++
NEVDĚK
STAROSTMI
JEN SVÝMI ROZECHVĚLÍ
ZBYTEČNĚ
SE O HLOUPOSTI PŘELI
ZNAVENÍ
S PROSBAMI K TOBĚ SPĚLI
A KDYŽ JSME
TVÉ POŽEHNÁM MĚLI
NEVDĚČNÍ
JEŠTĚ VÍC DOSTAT CHTĚLI
CHVÁLU ŽE
VZDÁME TI PO NEDĚLI
A POTOM
SNAD TROCHU UZARDĚLÍ
NA TEBE
BOŽE JSME ZAPOMNĚLI
Pavel Kroupa
+++
Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém
Pán je zvláště s těmi, kteří se shromažďují v jeho jménu. Je s nimi zvláště, protože pochopili jeho volání, abychom nezůstávali sami, abychom se nemodlili jenom sami pro sebe. Je s nimi, protože je všude tam, kde je shromažďující víra a láska, protože On je působí svou milostí.
Je mezi nimi, aby je ještě více spojoval a dával jim ještě bohatěji prožít posvátnou jednotu mezi námi všemi v Ježíši Kristu.
Ježíš Kristus je uprostřed nás touto jednotící obětavou láskou, která je všeho schopna pro své bratry.
Ježíš Kristus je uprostřed nás, aby nás obzvláště posvěcoval, protože nakonec všechny modlitby mají vyústit v tom, abychom došli k Bohu, abychom objali Boha, abychom se k němu připojili Boží láskou.
Toto svaté společenství v Ježíši Kristu, povznáší každé přátelství a zdokonaluje každou lásku, v níž se scházejí dva ve jménu Páně. Toto svaté společenství dává tušit v druhém Ježíše Krista a Boží život, Boží milosti, jeho lásku a povolání. Tak roste úcta, která je zárukou a udržovatelkou každé lásky. Tak nikdy nespočineme na konci lásky, tak nemůže žádná láska nikdy zevšednět.
A nakonec je Pán uprostřed těch, scházejících se v Ježíši Kristu tak, že se tito lidé promění v dalšího Krista, že se to scházejí dva účastníci setkání, každý proměněný v nového Krista, naplnění Kristem, jedním Kristem. Tak se scházejí v tom, co je podkladem a zdrojem nejhlubší a nejživotnější jednoty. Tak nakonec se dovršuje, vyvrcholuje tato svatá jednota, aspoň v těch dvou. B.
+++
JEN PRO TEN DNEŠNÍ DEN ?
Každému člověku, i tomu, který se snaží o pravou dokonalost, se přihodí, že se pojednou stává podrážděný, skoro nesnesitelný. Všechno ho rozčiluje. Občas vybuchne tvrdými slovy. Většinou se nám dostává příležitost k velkému napětí a rozvoji lásky ať k bližním nebo k Bohu. Smyslem křesťanství je právě to, že povznáší každého nad okamžik. Světáci vidí jedině tento okamžik. Zpívají, že jen pro ten dnešní den stojí za to žít, jen klid svůj tichý mít a po ničem víc netoužit. Třesou na první živočišné potěšení. Sotva by jim byly tyto radosti odejmuty, stává se pro ně život kotlem nabitým nejvyšším tlakem, který spěje k vlastnímu výbuchu. Ale pro Boží dítě je život neskonale víc. Pro Boží dítě je život možností vrcholného napětí, totiž k podobnosti se samotným Bohem. A to mu nikdo nemůže vzít. V tom mu nikdo nemůže zabránit. Proto tomu, kdo miluje Boha, všechny věci pomáhají k dobrému.
Bůh dopouští zkoušky, bolesti, kříže, abychom mohli projevit jeden vedle druhého hodně lásky a hodně milosrdenství, moudrosti, věrnosti, služby, ale ovšem služby lásky.
Ke kolika skutkům lásky, nadšení, spolupráce a věrné ochoty k práci v tom správném duchu podává příležitost právě naše doba, prožívající bolestné chvíle? Pokusme se znovu opřít o sílu křesťanských zásad, znovu se do nich ponořit a znovu v nich hledat světlo a sílu pro sebe i pro druhé! Máme možnost znovu napnout všechny síly a rozevlát je ještě nezištněji, obětavěji a radostněji než kdy jindy, abychom pomáhali tvořit novou osvícenou a proto šťastnou budoucnost národa. Každá bolest má vykoupit nějakou radost a za každé světlo se platí tápáním a utrpením. Šťasten, kdo žije v těžké době, kdy lze tak mnoho vykonat pro Boha a jeho království! B.
+++
NEMOCNÁ DÍVKA
NA SNĚHOBÍLÉM KMENTU ČELA
SE POZDNÍ RŮŽE ROZHOŘELA
A SPALOVÁNA HOREČKAMI NEPOKOJŮ,
POPELEM ÚZKOSTI TKÁŇ DUŠE ROZEŽÍRÁ.
Z PROHLUBNÍ JINÝCH SVĚTŮ ZÍRÁ
NEPŘÍTOMNÉ OKO, LAPENO DO ZÁVOJŮ
ŠÁLIVÉHO ČASU.
VLYS TVÁŘE V ÚŽASU A JASU
TMY ÚTROB ZPRŮSVITŇUJE,
STÍN BÁZNĚ SHÝBÁ POD JHO NADĚJE,
JEŽ DECHEM OČIŠTĚNÍ PROPALUJE
STRUSKU BOLESTNÉHO CHTĚNÍ
K SVĚTLU USMÍŘENÍ.
Z.Řezníček
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
MYSTIKA LÁSKY
LÁSKA K MÉMU SRDCI JE SNADNÁ
Z tvého lidského pohledu je těžké milovat někoho, koho jsi nikdy neviděl, a také koho nikdy nikdo neviděl. Stačí ti však prosit o Mou lásku, a hned ti spěchám udělit Mou lásku, takže už nebudeš milovat po lidsku, nýbrž Mým Nejsvětějším Srdcem, planoucí výhní lásky.
Moje slova jsou velmi pravdivá, když pravím, že „mé jho netlačí a břemeno netíží"(Mt 11,30.). To znamená, že opravdově Mě milovat je sladké a lehké, takže už nemáš a nemůžeš mít příčinu nebo nějakou výmluvu pro svou lhostejnosti či vlažnost vůči Nejsvětějšímu Srdci. Proto řekne-li se někomu, aby se postil, může namítnout: mám slabé tělo. Řekne-li se jinému, aby dával almužnu, může říci: jsem chudý. Řekne-li se dalšímu, aby se modlil a navštěvoval svatá místa, může odpovědět: jsem nemocen. Pokud se ti však ukládá, abys si Mne zamiloval a miloval svého bližního, pak nemáš žádnou výmluvu.
Tak vidíš, jak snadné je Mne milovat. Tělo se nezeslabuje, noha neunavuje, hlava nebolí, žaludek není zatížen, jazyk není týrán ani kapsa není vyprazdňována, protože láska především spočívá ve tvé duši. Proto, když miluješ, tak netrpíš.
Láska nepřesahuje tvoje schopnosti tak, že by její dokonalé dosažení nebylo v tvých silách. Láska není ani od tebe daleko, takže by přesahovala tvoje chápání jako něco vymykající se rozumu. Naopak je u tebe, totiž v tvém srdci, na tvých rtech. Tak se ji snaž naplňovat a milovat Nejsvětější Srdce, svého Bratra a Spasitele, svrchovaně slavného, svrchovaně příjemného a svrchovaně vzácného.
Přátelství může být udržováno kvůli vznešenému dobru, oblažujícímu a užitečnému, a to všechno je právě v Nejsvětějším Srdci. Z lásky žiješ životem milosti a rozhojňuješ své dobré skutky tak, že jimi ovládáš zemí živých. Láska je snadná, takže se z ní přede Mnou, nejvíce láskyhodným nemůže nikdo vymluvit ať je jakéhokoliv stavu, stupně nebo podmínek.
Ubohý a bídný hříšníku, co by sis počal bez Nejsvětějšího Srdce, tvého Bratra a Spasitele! Tvoje jasná víra to vidí a poznává, že bys měl konat, co nekonáš, a snášet a trpět, co nesneseš a nestrpíš. Pamatuj, že se Mi zalíbit nemůžeš nijak jinak než láskou. Zatím svou duši neobracíš k lásce, protože ji podceňuješ. Málo se snažíš o její dosažení. Naopak upínáš své náklonnosti k neřestem a hříchům. V nich setrváváš, v nich se kocháš, v nich se často bídně rozvaluješ.
Zavolej a už spěchám na tebe shlédnout dobrotivým a milosrdným okem. Popros Nejsvětější Srdce, a hledím tě očistit od veškeré nepravosti a napřímit tvé srdce k opravdové lásce. Jen se nevzdaluj Mému Nejsvětějšímu Srdci a neuchyluj od Mé dobrotivé vůle. Raději konej, co poroučím. S veškerými silami se vyhýbej všemu, co zakazuji, v myšlenkách, slovech i skutcích, abych tě mohl obdarovat věčnou láskou.
+++
JSEM TKADLEC SAMOTÁŘ . . .
V PŘÍSTĚNKU SVĚTA TKÁM, SÁM, ŠLÁŘE POUTNICÍM,
NEVĚSTÁM KRISTOVÝM. VŠAK UTKÁM TAKÉ SVĚTICÍM
HVĚZDNATOU SVATOZÁŘ.
JSEM TKADLEC PODIVÍN . . .
S MILITKOU SMRTÍ ROZMLOUVÁM, SÁM, NA MODLITBÁCH.
DŘÍV NEŽLI USNU, UPŘEDU, SÁM, JEŽÍŠI PLÉNKU V SNÁCH,
VLOŽÍM V KLÍN MARIIN.
JSEM TKADLEC VYTRVALÝ . . .
NA STAVU NADĚJE SI S ČLUNKEM LÁSKY PŘELÍBEZNĚ HRÁM.
NAHOTĚ MATKY CÍRKVE, SÁM, VÍTĚZNÉ ROUCHO USNOVÁM,
PLÁŠŤ KRISTU KRÁLI.
Zd.Řezníček
+++
Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Průšvih je mým povoláním. Předcházející relace sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/ nebo http://ulozh.to.cz/
+++