KVĚTEN 2014
Ročník XX, číslo 5. květen 2014
Obsah: P.Kroupa,Matce Církve,B,.Cítit s Církví, TB,Jak rozumět čisté kráse BOŽÍ,P.Kroupa,Panně Marii Fatimské, B,.Moderní svátky?, J.E.Lopourová,Dluhy, B,Krása připodobňuje obraz k původci obrazu, J.E.Lopourová,Před druhým příchodem, B,Úchvatná přitažlivost krásy, B,Ježíšova agónie, J.E.Lopourová,Na ulici, B,Být dalším Kristem, J.E.Lopourová,Prorok dne, B,On to Pán Bůh nějak zařídí, J.J.Vícha,Pláč, Brněnská Akad.duch.života ct.Patrika Kužely, osvětim. mučedníka,
MATCE CÍRKVE
V LÁSCE SVÉ,
POČETÍ BEZ POSKVRNY,
BDĚLEJŠÍ
NAD PLACHÉ OČI SRNY,
PAMATUJ,
DOKUD SE MOŘE VLNÍ,
U SYNA,
JENŽ TŘTINU NEDOLOMÍ,
NA KAPLI,
KDYŽ ANDĚL PÁNĚ ZVONÍ,
NA MĚSTO,
V NĚMŽ SKÁLA PETRA STRMÍ,
NA SLEZSKO,
NA LIDI OD VERONY,
NA KRAJ,
V NĚMŽ MATEŘÍDOUŠKA VONÍ.
Pavel Kroupa
+++
Cítit a žít s Církví.
Jenže k tomu, abychom mohli plně žít s Církví, cítit s Církví, je třeba ji plně znát. Je-li nám Církev pouhým spolkem, jen kněžským zřízením, pouhým ústavem spásy či jen servisem pro žíznící duši, pak by cítit s Církví znamenalo dle toho mít v úctě naši hierarchii, milovat papeže, vážit si jejich pokynů, nebo se starat o to, aby se náš církevní spolek rozšířil, aby mu nikdo neubližoval, a nepronásledoval ho, respektovat kněze přinejmenším jako lékaře duše..
Pokud je Církev toto všechno a ještě k tomu a nad to tajemným Kristovým tělem, společností tajemného sdílení Ježíše Krista, s Ježíšovým kněžstvím i s jeho vykoupeným lidem, Ježíšovými milostmi i s Ježíšovým učitelským úřadem, a také s jeho učením, s jeho pastýřským úřadem, a současně s jeho stádečkem, s jeho ovcemi i beránky, pak cítit s Církví pro nás bude cítění a celé soužití s tímto tajemným tělem. Budeme milovat své pastýře a milovat jejich pokyny, ale budeme zároveň milovat celé stádo jim svěřené, budeme milovat ovečky, všechny ovečky, jak ty, které jsou doma, tak ovce zatoulané, zraněné ovce a různě postižené, ztracené ovce, které jsou bez pastýře.
Budeme cítit s Ježíšem v Církvi. S Ježíšem věčně pronásledovaným, věčně zrazovaným, nenáviděným, nechápaným a nemilovaným, s Ježíšem v agónii, volajícím: Bože můj, proč jsi mě opustil? Stále budeme slyšet: Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?
Budeme tak cítit s Církví, která je Ježíš a my, že budeme sledovat Ježíše tak, jak si on přeje ve všech trpících, potřebných, ubohých, malých, utiskovaných, protože cokoliv učiníme nebo neučiníme dobrého nebo zlého, samému Ježíšovi činíme.
Budeme cítit s Církví, s mystickým Ježíšem, se všemi jeho ranami, se všemi jeho bolestmi, se všemi jeho potřebami.
Budeme cítit s Církví, která je Ježíšovým tělem, spočívajícím tři dni v pekle, kam se momentálně pořád Ježíšovo tělo propadá díky jeho nehodnému přijímání četnými přezbožnými farizeji, kteří ještě neprožili novou evangelizaci, ani osobní setkání s Kristem.
Pak nám nebude lhostejná žádná bolest Církve, to je našich bratří v Ježíši Kristu, nýbrž učiníme všechno, co je na nás, abychom nalili oleje do ran zraněného Ježíše, abychom zahřáli prostydlé, zamodralé ruce Páně, který doposud obchází v chudých. Budeme se snažit dopomoci k právu mystickému Kristu, i nadále souzenému a odsuzovanému bez soudu a před soudem v obětním kněžství Kristově, v jeho kněžích a biskupech, a utiskovanému v bezmocných bratřích, kteří jsou vykořisťováni a utiskováni ve jménu svobody a pokroku, ve jménu společnosti.
Cítit s Církví, znamená cítit se všemi hříšníky, kvůli Krvi Kristově, která je pro ně prolévána, která za ně a pro ně volá o slitování k Otci nebeskému i k nám, abychom neodsuzovali hříšníky, nýbrž abychom jim odpouštěli, ale odpuštěním povzbuzujícím k novému životu.
Jeden pohled tohoto vznešeného hesla Cítit, žít s Církví, nad kterým se málokdo zamýšlí, který ale je tak skutečný a důležitý, jakým je toto chápání Církve, které je teprve v této úplnosti správné. Proto cítit, žít s Církví je dokonalé teprve v této plnosti. B.
+++
JAK ROZUMĚT ČISTÉ KRÁSE BOŽÍ
Každý touží poznat čistou Krásu a také ji zažít, ale málokdo o to bojuje a ještě méně je těch, kdo o to prosí. A přitom vtělená čistá Krása nezůstává k našemu úsilí netečná, nýbrž nám jde naproti.
Vzorem snažení duše, hledající ryzí Krásu Boží nám navždy zůstává vztah učedníků k Pánu Ježíši. Veškerá příprava apoštolů směřuje k tomu, aby Pánu Ježíši rozuměli. Nebyla to příprava snadná ani krátká. Svou soustavnou vytrvalostí v jejich přípravě chtěl Ježíš jako vtělená čistá Krása dosáhnout právě tohoto porozumění, což dokazují jeho smutné povzdechy: nevíte, čího ducha jste...nechápete, co je Boží...jak jste pomalí v chápání. - To je i náš úkol:– rozumět čisté Kráse Boží.
Je to záležitost závratné opovážlivosti: rozumět Bohu. Ale Bůh sám to vyslovuje jako přání, pokud se máme stát jeho přáteli. Má-li být člověk Božím přítelem, přizpůsobeným Bohu a milujícím, jaksi stejným, jedním životem s Bohem žijícím, tak musí být lidský rozum upřen k Bohu jako ryzí Kráse, aby pak člověk mohl tuto krásu naplno prožívat.
Začátkem zde bývá POZORNOST, prohloubením poznávání je CHÁPÁNÍ bytosti, pohnutek a počínání bytosti, na vrcholu poznávání stojí ono „ROZUMĚNÍ“, díky kterému může vůle dát SOUHLAS K PLNÉMU PROŽÍVÁNÍ KRÁSNÉ bytosti podle slov apoštola Pavla (Flp 1,27): „mám vás v srdci“.
Především pozornost. Mohli bychom to nazvat navazováním styků i udržováním styků. Je to jediná cesta, která je nám otevřena k Bohu „jehož nikdo nikdy neviděl“, viděl pouze jeho díla. Upínat tedy pozornost na ryzí Krásu Boží.
V přítomnosti vtělené čisté Krásy objevuje křesťan Ježíše Krista a zapomíná na všechno ostatní, jako si Maria v Betánii sedá k nohám Ježíšovým a Marta dobře vystihuje stav její duše, když říká, že se o nic nestará, jen aby naslouchala Pánu, a že všechnu ostatní činnost nechává Martě. Marie se plně soustředí na Pána, aby viděla, co dělá, co mluví, co ho těší nebo trápí, takže se jí objevuje v mysli Ježíšův krásný obraz. Marie rozjímá každé Spasitelovo slovo, aby pronikla celou jeho krásnou bytostí, aby jí nic nezůstalo tajné - aby Bohu rozuměla.
Tou cestou a těmi způsoby se musí pozornost rozumu ubírat k ryzí Kráse Boží. Proto má Boží Krása tak málo obdivovatelů, že kdekdo věnuje svou pozornost své lidské kráse a kráse stvoření, a nedbá ani na jejich souvislost se stvořitelským nadpřirozeným Autorem krásy tvorů. Nemůže si oblíbit prožívání ryzí Krásy Boží, kdo o ní nic neví. Sv. Pavel píše: „Ten, kdo přistupuje k Bohu, musí uvěřit, že je a odplácí těm, kteří ho hledají“ (Žd 11,6). Zálohou odplaty hledání ryzí Boží Krásy je zalíbení v prožívání této ryzí Krásy.
Rozumem pronikáme k ryzí Kráse Boží, hledáme ji. Když náš suchý a snad napůl pochybující rozum hledá, přesto najde dost. Najde pravdu o ryzí Kráse Boží. Najde dost pro srdce, aby zatoužilo po prožívání ryzí Krásy Boží.
Když hledá rozum osvíceně vedený oddaností Bohu, tak najde v obrysech něžný soulad barev, líbeznou vůni Kristovu, okouzlující podrobnosti. Divit by se mohl jen ten, kdo nikdy nepoznal potěšení při záblesku světla jasně vynikajícího ve skladbě věci.
Může nás vést - a v začátcích nás musí vést - pozorná četba Písma svatého, kde Bůh pronáší o sobě krásná slova. Zkušenosti znalců v tomto spojování rozumu s Bohem nás mohou vést. Chceme-li dosáhnout prožitku ryzí Krásy Boží, musíme nastoupit tuto cestu. Kde totiž není snaha porozumět Kráse Boží, tam se jí nerozumí, a to znamená uzavřené dveře k jejímu prožívání.
Svatopisec zaznamenává v knize Přísloví:
Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění získej rozumnost. Obklop se jí, vyvýší tě; oslaví tě, když ji obejmeš. Vloží ti na hlavu půvabný věnec, ozdobnou korunu ti předá. (Přísl 4,7-9)
Nejkrásnější z Šalomounových písní uvádí:
Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno.
Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej - tvé jméno. Proto tě dívky milují.
Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Král uvedl mě do svých komnat. Budeme jásat, radovat se z tebe, připomínat tvé laskání, opojnější než víno. Právem tě všichni milují. (Pís1,1-5)
A jinde zpívá:
Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář! (Pís 2,14)
Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu.
Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před střiháním, jež z brodiště vystupují, a každá z nich vrhne po dvou, žádná z nich neplodná nezůstane.
Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, ústa tvá půvabu plná. Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skráně pod závojem. (Pís 4,1-3)
Kam odešel tvůj milý, ty nejkrásnější z žen? Kam se obrátil tvůj milý? Budeme ho s tebou hledat.
Můj milý sestoupil do své zahrady k záhonům balzámovým, aby v zahradách pásl a trhal lilie.
Já jsem svého milého a můj milý je můj, on pase v liliích.
Krásná jsi, přítelkyně má, jak Tirsa, půvabná jak Jeruzalém (Pís 6,1-4)
Právě tuto Píseň písní si nechával předčítat svatý Tomáš, když se loučil s tímto světem.
Sv.Tomáš uvádí: „Milující je svým rozumem v milovaném, když se nespokojuje s povrchním poznáním milovaného, snaží se rozebírat podrobnosti milovaného a tak proniká do jeho hlubin. Jako je psáno o Duchu sv., že zpytuje i božské hlubiny“ (STh,I,II,28, 2).
Takovým způsobem nastává druhý stupeň rozumění krásné bytosti, trvalé spojení rozumu s krásnou bytostí. Když člověk porozumí Boží Kráse, tak mu nestačí, že poznal smysl všeho, co mu říká učení víry o Bohu. Ani by nebyl spokojen, kdyby skutečně byla ukojena ona záliba v zakoušení Krásy. Chce, aby tato Krása Boží prozařovala jako světlo všechny jeho myšlenky, úsudky a odhady. Chce všechny své myšlenky mít pod dozorem prožitku ryzí Krásy Boží.
Mystikové přitom pronášejí takové divné vyjádření, aby naznačili tento stav: „posedlost božstvím“, ale spíše by se mělo říkat „povznesenost božstvím“. Rozum je tak proniknut upnutím na vrcholnou Pravdu Boží, která se shoduje s ryzí Krásou Boží, že nikdy není odtržený od Boží Pravdy a Krásy. Mimoděk tu připadá na mysl rčení sice toporné, ale označující podobný stav v malých lidských poměrech, když slyšíme, že je člověk po něčem jako posedlý. To je svaté nadšení.
Když duše tím způsobem rozumí krásné bytosti, otevírá si cestu k prožívání této Krásy. Rozumí, ví, co obdivuje, ví, proč obdivuje, a nastává onen slastně mučivý hlad po prožívání ryzí Krásy. To není hlad žebráka, který by z hladu snědl cokoli. Je to hlad vytříbeného vkusu.
Hlad vytříbeného vkusu rozumějícího jedince se stává tvořivým. Mezi ryzí Boží Krásu a lidskou duši se staví zdánlivě neprůhledná hmota světa. Kdo porozuměl krásné bytosti, ten usiluje o zprůhlednění. Z mnoha životních povinností mu každá odhalí krásnou bytost. Celý jeho život bude vyplněn krásným dílem Boží Prozřetelnosti.
Rozvine se úžasná činnost rozumu. Když se lidský duch snaží nejhlouběji rozumět krásnému Bohu, projeví se v něm krásný Bůh pomocí darů Ducha sv., zejména darem vědění a umění, takže nalézá Boží Krásu v tvorech.
Vyvolená hrstka duší dospěje takovým způsobem až k nazíravému prožívání ryzí Krásy už na zemi.
Jaké štěstí to znamená pro celou bytost člověka! Když konečně rozumí krásné bytosti tak, že tuší hloubku onoho tajemství krásné Boží přítomnosti všude, že duch člověka opravdu přebývá v Bohu svými myšlenkami, když Bůh ukazuje lidskému duchu stále větší hloubky své čisté Krásy.
Proto sv.Pavel, když dospěl až sem, měl už jen jedno přání: „Mám tužbu odebrat se a být s Kristem“ (Flp 1, 23). Zbývá už jen to jediné jako poslední a nejvyšší - patřit na krásného Boha tváří v tvář. Bez jakékoli překážky, bez jakéhokoliv omezení, kromě toho jediného, které plyne z rozdílu mezi Bohem a tvorem.
Sv. Tomáš sleduje věci do hloubky, když učí (STh I,II,3,8), že život věčné blaženosti je právě toto vrcholné rozumění krásné bytosti.
Rozumět Bohu je základním požadavkem života doopravdy křesťansky zařízeného, je půdou, z níž vykvétá největší prožitek krásy, který si osvojuje stále větší zálibu v prožívání ryzí Krásy Boží, je to kus ráje na zemi. TB
+++
PANNĚ MARII FATIMSKÉ
DNES ŽÁDNÉ PROSBY ŽÁDNÉ ŽADONĚNÍ
DNES POUZE DÍKY ZA TVÉ SOUHLASY
DÍK BOHU ZA MÁJ TOBĚ ZASVĚCENÝ
JÍMŽ POVOLÁVÁ STROMY DO KRÁSY
TVŮJ MĚSÍC DÁVÁ TUŠIT ŠTĚSTÍ RÁJE
TO ŠTĚSTÍ V DĚTSKÝCH DUŠÍCH CHVÁLÍ TĚ
JEN VÍRA S DOBROU VŮLÍ VYHLEDÁ JE
V LUCII FRANTIŠKOVI JACINTĚ
Pavel Kroupa
+++
MODERNÍ SVÁTKY?
Také moderní, ba i dnešní postmoderní člověk, který si tak zakládá na tom, že zprofanoval čas, když jej ukradl pánbíčkovi, protože čas jsou peníze a peníze je dnes lidský bůžek číslo jedna, tedy také tento člověk pocítí čas od času touhu, aby měl nějakou dobu vyhrazenu pro svou duši. Pociťuje touhu po nějakém povznesení duše k něčemu vyššímu, než mu může dát služba vlastnímu já. Proto jsou různé slavnosti a manifestace, které mají dát duši iluzi něčeho nadlidského, něčeho povzneseného nad všední den.
Tohle moderní člověk už zná. Přece to zná každý z nás, když uprostřed hlučných rozkoší nebo při nějaké slavnosti, po veselé zábavě pojednou musí uniknout a odejít, protože má duši plnou čehosi, s čím si neví rady, takže se mu všechny ty veselé taškařice najednou začnou zajídat. Najednou by člověka přepadl záchvat smutku a pláče bez utišení. To je stará vesta pro každého z nás.
Jenže tu dneska není dost těch, kdo by modernímu člověku dopřáli opravdu svatý, posvátný, zasvěcený a povznášející čas. Ostatně je to také dost nesnadné překřičet hlučící davy a přehlušit hlomoz a dráždivé zvuky prostředků zábavy a ohlupování, které člověka strhují a uchvacují, že mu skoro ani nezbývá čas ani možnost vnímat, že existuje vyšší hlas a vyšší čin, že také po všedním dni může přijít neděle.
Thomas Carlyle řekl, že člověk zpustne, jestliže si už neobléká sváteční šaty. Propadá bídě svých hadrů, a bída z lidí lotry činí, ale není to jen bída tělesná, nýbrž především bída duše. Kdo se nechá ovládat a bavit duchem světa, pomocí jeho hromadných sdělovacích prostředků, si zvyká na sprosté, nízké a vulgární. Proto svatá Terezie z Avily zdůrazňovala potřebu čistoty i v přísné klášterní chudobě. Jinak by se člověk smířil s ošklivostí a prachem světa.
Sotva si člověk navlékne džínsy, zkrátka hadry, často si s nimi navléká i duchovní vulgárnost. Tak svádí mravně slabé lidi k tuláctví a bezdomovství, aby se chovali plantavě, vyzývavě, neomaleně a nevkusně, jako jsou nevkusné a hrubé jejich šaty. Tak chátrá i člověk, který se už nedovede povznést k duchovní neděli, k duchovnímu dni svátečnímu. Může se navléci do nejdražších šatů, ale chátrá, pokud neobleče svátečního ducha a nepovznese aspoň v tu neděli duši k vyššímu hodnotám, když stále propadá jen všednímu dni s jeho všedními starostmi.
Tak je třeba obléci sváteční oděv nejen hmotně, nýbrž je nutno obléci svátečního ducha čas od času a dbát na to, abychom byli posléze celí proniknuti tímto duchem. Je třeba posvětit, povznést a očistit všední den, aby se také on proměnil duchem vyšší služby ve sváteční. B
+++
DLUHY
CHTĚLA JSEM HVĚZDÁM ODHRNOUT VLASY Z ČELA
ZAHLÉDNOUT V JEJICH OČÍCH PRAVDU VĚCÍ
TU KONEČNOU TU SKUTEČNOU
A ONY V LESKU PLNÉM
VŠAK STÁLE MLČENLIVÉM
TŘPYT STUDENĚ JEN ODRÁŽELY
AČ DĚLALY VŠE BY DOZRÁLY DO ŽIVOTA
VÍC ŘÍCI NEMOHLY
TU ČÍSI LASKAVÁ A NĚŽNÁ RUKA
TY STESKY HVĚZDNÉ ODVANULA
S NIMI I VŠECHNY DLUHY
JEŽ HVĚZDY PROTI SOBĚ HROMADILY
VE HVĚZDNÝCH MLHOVINÁCH
NIKDY BY JEHO KRÁSE NESPLATILY
Jana E.Lopourová
+++
KRÁSA PŘIPODOBŇUJE OBRAZ K PŮVODCI OBRAZU
Prožívat krásu znamená poznávat a zakoušet krásu, avšak prožívat čistou Krásu Boží znamená poznávat a zakoušet Boha samého.
Mezi tvory a lidmi nacházíš málo dokonalé krásy. To proto, že hledáš krásu jen v tvorech a hlavně v lidech, a ne v Bohu. Kdy už poznáš, že dokonalá krása tvora může být především s Bohem a v Bohu? Vrcholem prožívání krásy je, když se naučíš prožívat Boha v nějakém člověku a nějakého člověka v Bohu, a všechno tomu obětuješ. Pak získáš svou krásnou zkušenost s Bohem v člověku a zažiješ věčnou Krásu Boží v člověku. A vyvrcholí to tvým zasvěcením se Bohu, Nej.Srdci Ježíšovu. A vzorem a cílem je Ježíš, který je vtělená ryzí Krása, a je ti osobně důvěrně blízký, protože se kvůli tobě vtěluje, přijímá na sebe lidskou přirozenost. Poznat a zakusit takovou krásu není v lidských silách, ale připravit se na ni může a má každý očištěným srdcem, a pak je třeba se za to modlit.
Můžeš prožívat krásu tvořivě nebo netvořivě. Kdo prožívá krásu netvořivě, obdivuje krásnou bytost jenom proto, že postrádá to, co má tato bytost, a co se mu na ní líbí.
Ty však chceš prožívat krásu tvořivě. Takové je prožívání krásy bytostí, které mají obě podobnou věc. Jako Boží obraz zaměřený k Boží podobě máš něco, co se podobá a co tě připodobňuje k Bohu. Prožíváš krásu, protože tě s obdivovanou bytostí spojuje něco společného. Je to krása, které tě s ní spojuje. Krása se přitahuje s jinou krásou tím víc, čím víc jsou si tato krásna podobná. Krása se šíří a sděluje se. Proto se stejná či podobná krása šíří a vzájemně se sdílejí. Hledají setkání a usilují spojení. Taková je Boží krása a Syn Boží tě zve k účasti na ní. Jak jsi krásná, přítelkyně moje. Celá jsi krásná, poskvrny na tobě není (Pís 4, 1, 7).
Bůh tě zve k účasti na prožívání své vrcholně krásné přirozenosti, na své Kráse. Tato podobnost tě přitahuje k Bohu a Boha zase k tobě. Bůh tě přitahuje, protože ví, že celá tvá podobnost pochází od Boha a že je na Bohu závislá. Tvá podobnost není naprostá podobnost, není to totožnost. Není naprostá ani nezávislá. Tvá podobnost je velký dar. Proto tě Bůh tím víc vábí.
Je to nesmírná krása Boží, svrchovaný zákon Boží krásy sdělující se všem jako jediná čistá Krása. Když tě takto povznáší k své kráse, přetváří si tě podle sebe, obnovuje tě, kdykoli ochabuješ. A co víc, povznáší tě k sobě a nesmírně tě zdokonaluje sám sebou. Proto je přirozené, že směřuješ k prožívání Boží Krásy tím zaměřením, kterým se přitahují podobné bytosti. A k tomu ještě připojíš velkou zkušenost vděčnosti a vědomí nezaslouženosti, že ti onu podobnost dává Bůh zdarma a bez tvého přičinění. Bůh si přeje, aby mezi tebou a Bohem a ostatním stvořením přestala ta hrozná přehrada a propastná rozdělenost, jaká vyvstala po hříchu pralidí, který ti vrývá ošklivé zranění do přirozenosti.
Navíc tě trápí vědomí, že jsi tu podobnost tolikrát zanedbával, ba popíral. Ohrožovals ji v sobě a oslabovals kvůli tomu pravěkému vypadnutí našich prarodičů z řádu, vtištěného do lidské přirozenosti.
Jedině vtělená Boží Krása vrací člověku a ještě zdokonaluje tuto základní podobnost. Je to poměrná krása jako účast na ryzí Kráse Boží. V ní se snaží ryzí Krása Boží nesmírně sdělovat a předávat Božímu dítěti. Proto jde Boží Krása pořád dál. Pokračuje, přetváří a dál proměňuje lidskou duši, do níž přicházejí Otec a Syn Boží jako hosté. Tak se tvá základní podobnost s Bohem stává východiskem tvé pokračující podobnosti s Bohem. Působí především v duši Božího dítěte a duše se přetváří tímto působením podle Boha, přebývajícího v Božím dítěti. Bůh však chce, aby se i tělo Božího dítěte zdokonalovalo utvářením omilostněné duše. Duši Božího dítěte se dostává čím dál tím víc ryzí krásy Boží, takže se sama zkrášluje. S pevnou vírou smí duše dosahovat stále větší záliby v prožívání ryzí Boží Krásy v sobě.
Tvoje krása na základě podobnosti v kráse roste právě tím spojením ryzí Krásy nestvořené se stvořenou krásou člověka. Bůh sice od člověka získává lidské tělo a celou lidskou přirozenost, ale ne tak, že by je přijímal jako cizí, ani tak, že by je přijímal, jako by Bohu nikdy nepatřilo. Ty jsi však pro Boha otevřená nádoba a čekáš na své krásné naplnění. Když se jednou v krásném prožitku otevíráš této podobnosti s Bohem, stále více se naplňuješ ryzí Krásou Boží. Nepřebývá ve tvé duši nečinně a netvořivě. Proto ani ona podobnost, která je tím působena a sdělována není netvořivá. Stále víc a více se naplňuje, překonává a dovršuje. Ona podobnost čím dál tím víc vrůstá do tebe a krásně poznamenává tvůj život. Je to Boží neochvějný zákon, vtiskující tvé duši nový tvar. Ten jí uděluje dokonalejší skladbu a stále krásnější Boží obraz. Tak ryzí Boží krása navozuje tvoje přizpůsobování a připodobňování se ryzí Kráse Boží.
Každá krása tě zušlechťuje. A jak teprve Boží čistá Krása tě zušlechťuje! Bůh ti ji věčně nabízí.
Bůh bere vždy ohled na to, co krásného přinášíš jako ovoce působení Boží Krásy v tobě. To vše Bůh hodnotí, doceňuje a odměňuje. Stojíš tady před velkým tajemstvím. To tajemství znovu a znovu ukazuje na to, jak všechno v Bohu je krása. Sotva se vyhledáváním, poznáváním a prožíváním Boží Krásy otevřeš působivé Boží kráse, hned si tě víc proměňuje podle sebe. Chce tě mít co nejvíce podobného sobě. To ostatně projevuje už tím, že ti vlévá svou základní podobnost. Přitom na tom ve své působnosti neustává. Nic nemůže zastavit proud zušlechťující Krásy, než jen tvá nepřízeň, neochota setrvat v otevřenosti a ochablost vůle. Bůh sám se ti dává ke krásnému prožívání. Tvá krása i tvé prožívání této krásy je Boží dílo. Tvá podobnost s Bohem, abys vůbec mohl ryzí Boží Krásu prožívat, je krásným Božím dílem.
Boží cesty očisťování tvé krásy - činného i trpného očisťování, kterým procházíš v žáru planoucí výhně Božského Srdce Páně, stravujícího tvou ošklivost na základě tvých odlišností od Boha, tyto očistné cesty odklízejí tvou šerednost. Bůh neustává u tebe, kdo se otevíráš prožívání Boží Krásy, a nestavíš překážky jeho zkrášlujícímu působení. Stále tě vede. Napomíná tě, vychovává tě, odtrhuje tě od všeho, co se neshoduje s tvým růstem v podobnosti s Bohem. Tak tě stále vede, abys poznával a prožíval ryzí Boží Krásu tak výlučně, jako Bůh poznává a prožívá sám sebe, tedy jako jedinou a ryzí Krásu. Bůh je neúnavný v této své připodobňující a očistné působnosti.
Záleží však i na tobě, protože tě stvořuje jako originální krásný obraz Boží bez tebe, ale k ryzí Kráse tě bez tebe nepřivede. Buď pozorný k Boží Kráse, vnímavý k působení Boží Krásy. Zvláště ty, Boží dítě, usilující o podobnost s Bohem, právě ty smíš zakoušet Boha jako svou krásu. Máš pozvání k dokonalosti krásy, jako je dokonale krásný náš věčný Otec! Přičiňuj se o podobnost, o ztotožnění se ve své vůli, ve svém poznání a ve své stupňující se zálibě v prožívání Boží Krásy.
Nejdůležitější v této podobnosti Božího obrazu v tobě je právě podobnost s tím, jak ti je Bůh vším a nejvyšším středem a cílem. Snaž se důsledně o to, aby měl první místo v celém tvém životě! Všechny věci a činnosti v životě cílevědomě zaměř k Boží Kráse! Tyto dvě příčiny jsou souvztažné. Boží obraz tě vede být ve své kráse co nejpodobnější ryzí Kráse Boží, a sotva podobností pronikneš těsněji k Bohu, jakmile Bohu podobností lépe porozumíš, tím více se s Boží Krásou sžiješ, ihned budeš tím s tím větší zálibou poznávat a prožívat Boží Krásu tak důvěrně prožívanou v sobě, tak blízce zakoušenou jako svou nejvyšší Krásu.
Bůh je život. A Boží svrchovaná Krása je rovněž prožívaná. Boží stvořitelská činnost se nikdy nezastavuje, byla, je a bude. Pokud Boha poznáš a zažiješ jako svou nejvlastnější Krásu, a tedy jako krásu nejvíce a nejlépe zušlechťující, pak už samo to poznání a prožívání v tobě probouzí touhu co nejvíce z této Krásy zakoušet a prožívat v sobě. Když je ale Bůh samotný život a čirý úkon, tak toto prožívání Boží Krásy víc než své vlastní krásy znamená, že snažit se co nejvíce z této Krásy - tobě tak blízké - přijímat do svého života. Udělením Boží milosti ti je přece udělen nový, nejvyšší život, v němž jsi jako Boží dítě a jako další Kristus, milovaným dítětem našeho společného věčného Otce. Tím tě Bůh povznáší až do závratných výšin svého života a strhuje tě až do nejhlubších hlubin mystických.
Proto neváhej, a oddej se prožívání této spojující Krásy Boží! Máš pozvání, takže máš vrůstat do Božího Těla a života sladkosti. Sám Bůh tě k tomu zve a povznáší k tomu, ale také ty ze své strany vytrp i vykonej vše, co tato Boží zkrášlující působnost chce v tobě tvořit a také vytváří.
Krása jedinečného Božího obrazu v tobě směřuje ke spojení s vrcholným Autorem tohoto obrazu právě jeho základním zaměřením k jeho podobě. Usiluj přednostně o Boží Krásu pro Boha, a teprve pro sebe. Přirozeně, že ani ty, Boží milující duše, se nedáš docela vyloučit. Můžeš něco krásně prožívat, jen když to něco je krásné, čili je také krásné pro tebe, ale neusiluješ o to na prvém místě. To je pouze přirozený zákon krásy a vůle, která může být uvedena do pohybu jedině něčím i pro tebe poznaným jako krásným. Michelangelo píše:
Vidím: jsem tvůj, a tak se volám zpět
a blíže k nebi, odkud jsme zde všici —
a přitom mě jak rybu na udici
dál vleče k tobě návnada — Tvůj vzhled.
A ježto srdce vedví sotva dýše,
já ti je raděj celé ponechal,
a proto mám teď, ty to víš, tak málo.
A ježto duch chce z dvou met vždy k té výše,
musím tě, chci-li žít, mít v lásce dál:
vždyť já jsem dřevo a ty žár, v němž vzplálo.
Pokud doopravdy usiluješ o poznání a prožití ryzí Krásy Boží, tedy planeš horoucí touhou splynout s touto ryzí Krásou v jednotu. Proto si přeješ odpoutat se od zátěže smyslové krásy sebe sama a všeho tvorstva kolem sebe a prožívat jen onu nadsmyslovou Krásu Boží. To je onen hluboce tajemný stesk po kráse ztraceného ráje, při němž ti hořkne každá smyslovost, kterou tě tělo, svět a jeho falešně nastrojený duch zatěžuje. Světáci to považují za zradu vezdejšího lidství, ba i národa či lidstva, když ty, Boží dítě, kterému je dáno nahlédnout a prožívat ryzí Krásu, tvrdíš, že jedině tato smyslům, nedostupná Krása Boží hodna toho, aby se tomu všechna krása světa obětovala.
Kdo poznává a prožívá ryzí Krásu Boží třeba jako tajemně líbeznou vůni Kristovu, přináší za oběť všechno. Potlačuje v sobě všechnu zálibu ve smyslové kráse stvoření. Tak i Michelangelo vyznává:
Už je čas uniknout
z těch strastí a z těch pout,
vždyť touha stáří vždy tak málo sluší.
Leč slepou, hluchou duši,
Lásko, jak sama víš,
sotva čím zastrašíš:
i navzdor smrti myslí pouze na ni.
I kdyby se ti v dlani
ten luk a toul tvých střel
v sto kusů rozletěl,
nechce být žádné z tvých běd ušetřena:
vždyť tady žije, dokud tady sténá!
Naprosté a nerušené prožívání nadpřirozené Krásy Boží však není v pozemských podmínkách přirozeně uskutečnitelné. Kvůli trojrozměrné uzamknutosti tvého těla do časoprostoru, není možné dosáhnout tak dokonale krásného a trvalého prožitku, abys poznával krásně prožíval Boha tak, jak je v sobě, a nejen tak, jak je tvým smyslům přístupný v podmínkách pozemského života. Proto z toho vyrůstá záliba a snaha aspoň o stále znovu a znovu obnovované prožívání ryzí Krásy. Tak se s Boží milostí ponořuješ do prožitku ryzí Krásy aspoň tak, jak jen to je v pozemských poměrech možné.
Nemáš krásnější a ušlechtilejší životní náplň, než stále znovu a znovu obnovovat těkavý prožitek nadsmyslové Boží Krásy aspoň svou zálibou, neustále se obnovující a zase ukončující. Takový rozjímavý poznatek a prožitek nadsmyslové Krásy Boží je v pozemských poměrech jediným možným způsobem, jak obnovovat přerušované prožívání ryzí Krásy viděné čistým srdcem. Když takto prožiješ ryzí Krásu, ustaneš v modlitbě a zakoušíš blaženost. A nemůžeš se pořád dost nasytit prožitkem přítomnosti nadpřirozené Krásy Boží. Tato nenasycenost záliby ve stále obnovovaném, a tedy poněkud pulzujícím poznání a prožívání ryzí Krásy, je rozeznávací znamení tvého skutečně krásného prožitku. TB
+++
PŘED DRUHÝM PŘÍCHODEM
HLEDÁŠ LÁSKU ZOUFALE
AŽ K PLÁČI JE
I MOŘI CO SLZAMI SVÝMI
OSUŠIT BY CHTĚLO
VRAKY LODÍ
CO NIKDY NEVYPLUJÍ Z NĚHO ZPĚT
HLEDÁŠ LÁSKU K UZOUFÁNÍ
A MÍSTO NÍ ČAS ZAPÍRÁNÍ
TENKRÁT I DNES
POD KŘÍŽEM TI KDO SE MILUJÍ
NA ZAČÁTEK I NA KONEC
JINAK VŠUDE NIC SE ROZEVÍRÁ
JAK TLAMA PEKELNÁ
PLNO VĚCÍ JEŽ NIKDO NEHLEDÁ
A POPRVÉ BEZ KRISTA
MILENCŮM JEDNO JE
ŽE JEJICH DLANĚ VYHASLÉ JSOU PRÁZDNOTOU
VŠUDE SE SLAVÍ A TI KDO MAJÍ PŘINÉST NAPLNĚNÍ
SE ŽIVÍ LŽÍ A BEZNADĚJÍ
PASTÝŘE SVÉHO OPUSTILI
A NEMAJÍ CO DÁT
AVŠAK JAK MATKA
CO SVÉ DÍTĚ STÁLE HLEDÁ
I NAD MRTVÝM VĚŘÍ STÁLE
NAD PUSTÝM OCEÁNEM SMRTI
TAM PRÁVĚ SVĚTLO JEŠTĚ JE
JE PLNÉ NADĚJE
ŽE PŘICHÁZÍ TEN
KDO VYŽÁDÁ SI SVÉ
A VRAKY LIDSKÉ
JAK ŽIVÝ OCEÁN ZE SMRTI PŘIVEDE.
J.E.Lopourová
+++
ÚCHVATNÁ PŘITAŽLIVOST KRÁSY
Opravdový prožitek ryzí Krásy je taková zkušenost, že při něm člověk zapomíná na sebe. Zato pořád jen sleduje, jak by splynul s nadpřirozenou ryzí Krásou v jedno. Takový zážitek je účinkem ryzí Krásy. Proto v takovém krásném prožitku člověk touží už dnes docela spočinout v této ryzí Kráse. Nedbá o nic ostatního. Nevyhledává nic jiného.
Michelangelo uvádí:
Jen já, pln žáru, zůstávám stát v stínu,
když slunce svitu odnímá svůj jas;
každý je šťastný, já však v žalu hynu
a s tváří v prachu pláču zas a zas.
Pokud se upneš jedině na tento čistě krásný prožitek, pak tě ani nebezpečí smrti nemůže odradit od takové skvělé zkušenosti s nadpřirozenou ryzí Krásou. Jsi ochoten i schopen podstoupit každou oběť pro toto sblížení s Krásou. Toto obětování pro Krásu je nakonec vrcholně oblažující.
Velký florenťan píše:
Nejenom smrt, pomyšlení na ni
mě ostřihá a chrání
před tou mou krásnou, krutou vražedkyní.
A protože mě nyní
žár lásky pálí víc než dosavad,
může mi pomoc dát
jen obraz smrti pevně tkvící v duši:
její klid přece láska neporuší!
Co ti kdo může udělat? Nanejvýš přetrhne tvoje dočasné připoutání k ryzí Kráse, ale toto pouto lze znovu a znovu vlivem záliby v krásném prožívání obnovovat.
Michelangelo zaznamenává:
Ta velká krása, jež svým plamenem
sta srdcí rozežíhá,
je jako velká tíha,
drtící jednoho a lehká všem.
Leč jako nad ohněm
se mění i ta skála
v měkký kus vápna, jenž se bez meškání
rozpouští ve vodě, jak každý ví,
tak v žáru, který sálá
stem střel z té božské paní,
mé srdce též už celé řežaví.
Jen kéž je brzy chtí
už rozpustit ty slzy nekonečné:
radš nechci být, než žít v té výhni věčné.
Krásná zkušenost v člověku zakládá zálibu v prožívání ryzí Krásy Boží, takže se k tomu stále vrací. Je to blaživý zážitek uspokojení, který člověk zakouší, když dosahuje prožívání vytoužené ryzí Krásy. Ačkoli křesťan, který se těší z blízkosti ryzí krásy Boží, vzdychá, aby nyní a právě zde konečně už dosáhl plného a dokonalého prožitku této ryzí Krásy, přesto už je plný záliby pro vyhledávání a prožívání této ryzí Krásy, a přítomnosti, kterou ho krásný Bůh oblažuje svou milostí. To všechno působí Boží Krása svým tajemným přebýváním, kterým se mu Bůh nabízí jako naplňující oblažující předmět poznání a prožívání. Dá se mluvit o důvěrném prožívání ryzí Krásy. Právem touží naplno a natrvalo prožívat Boží Krásu a chce dosáhnout všech tajemství této vrcholné Krásy.
Syn Boží zjevuje, bratrsky blízkým způsobem, jak dovede člověka potěšit prostou a podmanivou krásou. V opravdové kráse dává Pán člověku jasně poznat a blaživě zakusit, že všechna ryzí Boží Krása se nabízí k lidskému prožívání, že si to u něho můžeš vyprosit a Syn Boží tě vyslyší a dá ti to.
Skutečně stojí za to nemíchat čistou Boží Krásu s krásou jakéhokoli stvoření. Jinak se člověk vydává krutému vnitřnímu utrpení a zápasu, jak o tom svědčí Michelangello:
Nadarmo duše zkouší sterý lék:
na starou cestu mermomocí vlečen
marně se snažím vrátit nazpátek.
Okolo moře, hora, oheň s mečem,
uprostřed nichž tu žiji bez ustání;
a stoupat na horu mi brání ten,
jenž mě zbavil rozumu a ducha.
Odhodlaně a velkodušně se oddej prožívání nadpřirozené Krásy, vymykající se tvým smyslům. Co jsou ty tvé, lidsky omezené všechny krásy světa proti Kráse Božského Srdce Ježíšova, jež ti Bůh dává výměnou? Ty se vzdáváš své smysly omezené lidské krásy, abys mohl poznávat a zakoušet Krásu Syna Božího. Když se Mu někdo těsně přiblíží, tak poznává, že jedině člověk je obdarován. Už nyní jsi naplněn radostí z prožitku čisté krásy Boží. A je v zájmu člověka vzdát se všeho a všechno Bohu odevzdat, aby se uvolnil pro požitek ze zkušenosti ryzí Boží Krásy. Boží Krása je prostá a křehká, jemná a nevtíravá, Nevnucuje se ti lacinou nádherou. Sotva se však otevřeš poznání a prožitku Boží Krásy a obětuješ Bohu všechny své síly, zakusíš Boží svrchovanou a věčnou Krásu. Všechno za všechno.
Poslechněme si slova Michelangela:
Můj rozum nade mnou jen ruce vzpíná,
že doufám, že lze láskou šťastně žít.
Pádnými příklady mi připomíná
mou hanebnost, než začne hovořit:
Co ti to živé slunce může dát
než smrt, ne však smrt Ptáka Ohniváka?
Leč málo platné, kdo chce sám svůj pád,
toho už od strže nic neodláká.
Já pravdu znám a vidím svoje viny;
jenže mé srdce, můj cit, ten je jiný:
čím víc to uznávám, tím víc mě drti.
Tak stoji Láska mezi dvojí smrtí:
tu první nechci, ze druhé mám strach;
a duch i tělo hynou na vahách.
Zde mi má láska jedním rázem vzala
svou přízeň, srdce, ba sám život, žel !
Zde krásným zrakem pomoc slibovala
a zde mi ji týž zrak zas odepřel.
Zde spoutala mě, zde mi pouta sňala,
zde plakal jsem a zde jsem přihlížel,
jak prchá z prsou, tvrdých jako skála,
cit, jenž mi vzal mne, aniž mé pak chtěl.
Duch Lásky je současně také Duchem Krásy. Náš věčný Otec je Krása a Syn Boží jako náš spásonosný Bratr je právě vtělením této Krásy. A také ty, jako dítě věčného Otce, máš pozvání k poznání a prožívání ryzí Krásy. Otec i Syn společně vydechují do každého z nás svého Ducha, kterým je ryzí Krása. Jako nám Otec posílá Syna Božího za Bratra, posílá nám Ducha tak, že je nám důvěrné prožívání nadsmyslové ryzí Krásy vylito do srdce. Duch nám přichází nejen od Otce, ale i od Syna, který jej do nás vydechuje jako líbeznou vůni.
Tak se posláním Ducha dovršuje dílo Boží Krásy. V tom se také ukazuje celé působení Ducha. To, co v nás jednou Syn Boží uskutečňuje svou obětí na kříži a vzkříšením, to v nás Duch Krásy dennodenně uskutečňuje a každý den tolikrát, kolikrát se důvěrně povznášíme k prožívání ryzí Krásy Boží.
Michelangelo to uznává:
Pokorně kloním šíji před jhem,
veselou tvář před drsným osudem
a srdce, v kterém bují
víra a láska, před svou krutou pani.
A přec se nevzpěčuji,
spíš mám strach, že to mine znenadání:
když mi jas jejích skrání
dává tím hrozným utrpením žít,
jakápak strast mě může zahubit?
Duch je symbolem toho nejvznešenějšího a nejušlechtilejšího v nás. Duch a srdce jsou jasně vynikající vrcholky, na kterých se uplatňuje prožívání Boží Krásy v nás. Vtiskuje nám pečeť v zálibě v poznávání a prožívání Boží Krásy a dává nám zálohu Ducha Krásy do srdce v okamžicích samotného poznávání a prožívání Boží Krásy. Obraz pečeti a obraz zálohy ukazuje, že zde Bůh dává něco hned a něco jen zahajuje. Zjevuje nám svou Krásu. Ježto se projevuje v našem nitru, proto se stáváme důvěrnými svědky Jeho Krásy. Milostivým prozářením našeho nitra krásně zušlechťuje lidskou duši.
Nyní se pod vedením Ducha Krásy zálibně stále znovu a znovu vracíme k prožívání svrchované Krásy, přesahující lidské smysly. Prožíváme to v náručí naší panenské Matky, přitisknuti k jejímu přečistému Srdci, v jejích myšlenkách, vzpomínkách a modlitbách. Najednou zazáří v očích Božího dítěte radostné poznání a prožívání, takže to vysloví: Mama! Tehdy splývá vjedno dvojí krásná zkušenost: matčina s dětskou. Podobně se získává krásná zkušenost v celém lidském životě. Bůh nejenže nám dává, nýbrž také v nás probouzí uvědomění si nesmírného daru. My jsme přijali Ducha, který je z Boha, abychom věděli, čím nás Bůh obdařil (I Kor 2,12). O tom také mluvíme, ne slovy naučenými lidskou moudrostí, ale naučenými od Ducha (I Kor 2,14). Tak v nás Duch působí nový život. Proto jednou oslovujeme Boha, a jindy zase Duch mluví v nás za nás.
Krásné působení Ducha svatého je mnohonásobné. Především nám připomíná veškerou krásu a učí ji poznávat.. Tak nás přivádí k poznání a prožívání úchvatně krásné skutečnosti, že jsme dětmi Božími a tedy dětmi nebeského Otce. Dále se s námi spojuje, aby nám pomáhal prožít ryzí Krásu. K tomu nás Boží Duch povzbuzuje a zapaluje. Je to Duch, který v nás působí oheň vášně k zálibnému prožívání Krásy a k další krásné tvorbě pro dovršení ryzí Krásy.
Duch přetváří zálibu Božího dítěte v prožívání ryzí Krásy tak, jak do něho vlévá svou Krásu. Tím způsobuje touhu nejen prožívat ryzí Krásu, přesahující lidské smysly, ale také projevit tuto Krásu způsobem dostupným smysly, zejména pomocí symbolů, a tak osobně tvořivě přispět k rozhojnění ryzí Krásy a její oslavě. Ať už je Boží dítě jakkoli umělecky nadáno anebo nemá žádné takové nadání, přesto nese krásné znamení tajemného života Nejsvětější Trojice, života, jenž vrcholí vycházením Ducha ryzí Krásy. Ať už má Boží dítě sklon osobně se projevovat navenek a společensky, nebo směřuje do samoty v ústraní, pokaždé mu Duch krásy dává jednotu ducha ve svazku pokoje (Ef 4,3). Jednota ducha ve svazku pokoje je totožná s jednotou krásy.
To, co rozděluje, je tělo, zatímco Duch Krásy spojuje. Kdo žije v Duchu svatém a z Ducha svatého, ten nutně zakouší všeobjímající jednotu a žije z této jednoty, protože každý jednostranný ústupek tělu znamená rozklad souladu, disharmonii, ztrátu proporcionality, konec všeho, co se líbí. Kdo šíří takovou ošklivost, nežije z Ducha svatého. Duch Krásy všechno sjednocuje a zároveň posvěcuje čili povznáší k nadpřirozené ryzí Kráse. Všechny, které Duch Krásy posvěcuje, také krásně sjednocuje, a ty, které sjednocuje, ještě více posvěcuje. Proto lze klidně říci, že všude, kde se zatvrzele ruší krása, tam chybí svatost, protože bez krásy není jednoty. Vždyť celý vykoupený Boží lid tvoří krásně žijící chrám Ducha svatého. V této krásné jednotě nás všech působí Duch svatý.
Tajemné proudění ryzí Krásy je následující: přes Syna se otevírá přístup k Otci v jednom a stejném Duchu. Jenže tato sjednocující krása není jen nějaký vzmach bezejmenné masy, který by postrádal jakoukoli závaznost, a nic nás nestál, a byl by to jen nějaký neurčitý pocit sounáležitosti všech se všemi a vůči všem, prostě jakési přitulení se. Proto říká svatý Pavel: Mám závazky k Řekům i k barbarům, k moudrým i k nemoudrým. (Ř 1,14) A dále uvádí: Kdo se nestará o své lidi a hlavně o domácí, zapřel víru a je horší, než nevěřící (I Tm 5,8). Správný jedinec má svou rodinu, třeba i duchovní rodinu, kterou krásně zvelebuje. To není žádný neurčitý instinkt zvířete, ani žádný sociální cit, který by zamlžoval krásu Božího dítěte jako zušlechtěného obrazu Božího.
Zakoušení ryzí Krásy, k němuž vede Duch svatý, je prožitkem, který objevuje a zakouší krásu všech v jednom a jednoho ve všech. V takovém prožívání se jednotlivý krásný Boží obraz v Božím dítěti neztrácí, ale je tím výraznější, osobně vyhraněnější, čím více se sděluje těm ostatním.
Východiskem tohoto vše-pronikajícího prožívání krásy je krásná rodina – manželská nebo duchovní, pak krásná obec, posléze krásný národ.
Všechny krásné obce se slévají v oné velké harmonické jednotě Božího lidu jako velká symfonie. Tehdy už není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena. Neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši (Ga 3,28).
Opravdovému prožívání ryzí Krásy je dáno to, co lze nazývat intuicí, okamžitým vhledem. Toto prožívání ryzí Krásy je jasnozřivé, chápe bez přemítání. Bezprostředně obsáhne krásné dílo, takže mu rozumí a prožívá je, i když je nikdo zvlášť nepoučuje.
Prožívání ryzí Krásy Božím dítětem přesahuje každou lidskou zkušenost. Je plné radosti a milosti. Toto prožívání ryzí Krásy stále zušlechťuje Boží dítě.
Michelangelo to vyjadřuje touto svou modlitbou:
Dej, ať Tě vidím vždy a v čemkoliv !
Jestliže vzplanu od smrtelné krásy,
Tvůj oheň rázem každý jiný zhasí
a já zas budu v něm — tak jako dřív !
Jen k Tobě, Pane, volám o pomoc
proti své marné, zaslepené trýzni;
jenom Ty, drahý, můžeš ve své přízni
vrátit mé vůli a mým smyslům moc.
Chtěls, aby zde má duše byla dál,
a vězením, jež jsi ji přikázal,
je tahle mdlá a dosud křehká schrána.
A tak tu žiju, copak zmohu víc?
Bez Tebe, Pane, nemám zhola nic:
moc měnit los je jenom Tobě dána !
+++
JEŽÍŠOVA AGÓNIE
Blaise Pascal napsal, že Ježíš je v agónii až do konce světa. Jako se duchovně rodí v lidských srdcích, tak také dále kráčí křížovou cestou a znovu je křižován a zase visí na Golgotě. Jsme k němu přivtěleni, tvoříme s ním jedno tajemné tělo. On má dál žít na zemi. Jako žije a zpřítomňuje se jeho oběť na kříži, má se také zpřítomňovat a obnovovat celý jeho život. Církev je tajemné tělo Páně. Proto se v ní obětuje celý Kristův život. Tak jsi také ty zavalen bolestí. Proto i na tebe Bůh dopouští, abys visel na kříži svých životních bolestí, abys procházel trýzní a volal jako Ježíš k nebi o pomoc. On to řekl tolikrát, že nemůže být jeho učedníkem, kdo odmítá denně brát svůj kříž. Všichni jsme ukřižováni do utrpení těla a světa, ale smíme se svobodně rozhodnout, zda budeme trpět nesmyslně a zoufale smutně anebo smysluplně a nadějně, jako lotři ukřižovaní Pánu po stranách jeho kříže. Když tvoříme tak těsné a živé společenstvím s Ježíšem ukřižovaným, nemůžeme zůstávat změkčilými a choulostivými články jeho tajemného těla, nemůžeme být jeho zhýčkanými údy pod hlavou korunovanou trním.
Proto celé Kristovo Tělo chce napořád kráčet křížovou cestou a čas od času na mnoha místech viset v hanbě a potupě a zdánlivé porážce na svém kříži. Tolikrát Ježíš ve své církvi znovu umírá, abychom byli svědky jeho tajemného zmrtvýchvstání na místech a v poměrech, ve kterých by se dalo očekávat všechno jiné než Kristovo Vzkříšení. Nerozuměl by ani za mák křesťanství, kdo by se pohoršoval nad onou agónií církve, kterou prodělává na nejrůznějších místech. Nechtěl by své oslavení, kdo by odmítal svůj kříž. Jako Ježíš jedině křížem vešel do slávy, ani pro nás není jiná cesta. Ostatně jako Ježíš dal sílu pro všechno, co svým dotykem posvětil, tak dal i nesmírnou, božskou sílu kříži a bolesti, které tolik okusil.
Kdyby člověk žil jen v přirozeném řádu, byl by i hřích vzpourou proti Boží vůli určující smysl a užití každé věci. Protože jsme ale milostí učiněni Božími dětmi, je hřích urážkou dítěte vůči nebeskému Otci, je odhozením vnitřního, nadpřirozeného života, vzdáním se účasti na vyšším životě Božím.
Hříchem se člověk bouří proti Bohu, který nám chce být Otcem. Hříšník odmítá být Bohu dítětem a být mu dětsky poddán a věřit jeho dobré, otcovské péči, která to s námi i v přikázáních nejlépe myslí. Bouří se proti Synu Božímu, jehož má být obrazem jako přijaté dítě Boží, neboť má zachovat v sobě onu dokonalou jednotu mezi vůlí Otce a Syna. Staví se proti Duchu svatému, v němž jsou jedno Otec a Syn, a v němž má člověk - Boží dítě - uskutečnit svou jednotu s vůlí Otce a Syna plnícího tuto vůli. Uráží Boží vůli projevenou v zákonech, které Bůh dal k užívání stvořených věcí. Na kusy rve božské svazky, které pojí věci a jejich cíle.
Jenže hřích jde ještě dál. Hříchem se člověk sice vzpírá přirozenému řádu, ale on sám zůstává ve své vlastní přirozenosti. Kdežto nadpřirozené nepatří k podstatě člověka. Bylo mu dáno. Proto je ztrácí, když popírá jeho základ, totiž svrchovanost Boha ve všem a proti i ve vlastním životě. Proč by zůstával důvěrný Boží život v člověku, když se člověk staví proti Bohu? Tak je smrtelný hřích jakýsi druh sebevraždy. Hříchem totiž člověk ruší své spojení s Bohem, jako se zdrojem své účasti na Božím životě.
Hříšník jedná s věcí, jako by ji nebyl od Boha obdržel, anebo jako by s ní člověk směl libovolně nakládat. Jako by mohlo vůbec něco existovat bez těsného svazku s Bohem, Tvůrcem a Dárcem všeho bytí. B.
+++
NA ULICI
NA ULICI ŽIVOT - BUBENÍK
JAMUJE DO KROKŮ SPĚCHAJÍCÍCH
DO UŠÍ BUBNUJE NEBESKÝ SMÍCH
DO RYTMU ZAPŘÁDÁ TAK NĚŽNÉHO
JAK TICHÝCH VLOČEK DOPADÁNÍ JE
JAK SAMETOVÝ HLAS HOBOJE
HLAS OTCŮV CESTU PRORÁŽÍ SI
HUKOTEM PŘÍBOJE
OTÁZKY DORÁŽÍ NA SKÁLU SRDCÍ
V TANCI KONEJŠIVÉM ZASE SE VRACÍ
DOTEKY ODPUŠTĚNÍ
V ŽÁRU VÝČITEK CHLADÍ
JEJICH ŠATY ŠARLATOVÉ BĚLÍ
V ÚSMĚVU ŠIROKÉM JAK ŘADU ZUBŮ
HŘÍŠNÍKU UŽ VRAŤ SE DOMŮ
CESTU NAJDEŠ JAK SYN
CO HŘÍCH SVŮJ POZNAL K OTCI SE NAVRÁTIL
Jana E.Lopourová
+++
BÝT DALŠÍM KRISTEM
Nejkrásnější a nejútěchyplnější ovoce teologických studií o Církvi je živé uvědomění si, že Církev je Ježíš Kristus a my, že se Ježíš spojuje s celou Církví v jedno tělo, ale také podobně intimně s každým z nás jednotlivě, s námi všemi, kdo s ním tvoříme toto jeho tajemné tělo, aby se každý z nás stal dalším Kristem
Svatý Pavel se nemůže této myšlenky nasytit. Všechno koná s Ježíšem Kristem i v Ježíši Kristu, v Pánu napomíná, miluje, káže, trestá, je s Pánem spoután, s Ježíšem umírá hříchu a vstává k novému životu, v něm se stal nejen podle jména, nýbrž i podle skutečnosti Božím synem, který v něm tak žije, že nakonec tu už nežije Pavel, nýbrž další Kristus.
Tak je v nás Ježíš Kristus zvláštní milostnou přítomností, tak je v nás působením milosti pomáhající, tak je v nás svátostnou milostí, svátostnou přítomností a mystickou přítomností v Církvi.
Proč žiješ na okraji Ježíše, vně Ježíše? Proč neprožíváš tuto jeho bohatou přítomnost, jeho intimní, živou a působivou přítomnost v sobě? První křesťané si byli vědomi této přítomnosti Boha, Ježíše v sobě a proto se nazývali Teoforoi, Christiforoi. Sv. Ignác mučedník to pokládal za nejkrásnější titul: Ignác, jenž se také nazývá nositelem Boha.
Žij z této blízkosti a této přítomnosti Krista v sobě. Mluv s ním, obracej se k němu, sestupuj do něho v sobě, raď se s ním, naslouchej jeho hlasu v sobě, přečerpávej jeho sílu do sebe, protože je v tobě jako Bůh živý a Bůh silný, aby tě těšil, osvěcoval a proměňoval.
Z toho pro tebe vyplyne stále větší sjednocování a ztotožňování s Kristovým Duchem, s jeho zásadami. Budeš stále více žíhán, zakalen jeho láskou k Otci i k bratřím, jak svatý Pavel. Takhle budeš uchvácen samým Ježíšem k jeho následování, abys jím myslil, dýchal, miloval, pracoval, trpěl, obětoval, zkrátka: žil životem dalšího Krista. Co ti pak kdo může dát anebo vzít? B.
+++
PROROK DNE
ZRANĚNÉ SLUNCE TOUŽÍ PO PŘIJETÍ
V CHOMÁČÍCH VATY USTLAT SI
A UZDRAVENO BÝT
NIKDE STOPY PO VÝČITKÁCH
ŽE KRVAVÉ ŠMOUHY TÁHNOU SE OBLOHOU
JÁ JSEM SMRTELNÝ
PROROK DNE
MUSÍM ODEJÍT
PŘIJDE TEN KDO VĚTŠÍ JE NEŽ JÁ
VĚČNÝ ÚSVIT
KRÁLOVSKÝ NACH
A ŽÁDNÝ ŠRÁM
NEZŮSTANE PO VŠEM V DEN POSLEDNÍ
J.E.Lopourová
+++
VŠAK ON TO PÁN BŮH NĚJAK ZAŘÍDÍ
Všeho nechme, nic nepodnikejme, odpůrce Boží to má stejně prohrané ... Ponechme to Pánu Bohu, On si to sám lépe a bez nás zařídí. My se mu jen do toho pleteme a kazíme to.
Bůh nás postavil do světa a dal nám své učení a své milosti a naše schopnosti a úkoly. Byli jsme posláni k této době a k těmto lidem. Víme sice, že Bůh na konec zvítězí, že zvítězí jeho svatá vůle, že jeho plány se uskuteční at se děje, co chce. Ale mnoho lidí může být nepřítelem Božím, Bohu odcizeno, mnoho jich může být svedeno, mnoho odvedeno; celá území křesťanská zmizela v záplavě islámu a jiném bloudění.
Bůh jistě dovede všechno k nejlepšímu konci, ale nám určil, abychom byli spolupracovníky jeho díla, abychom zvěstovali lidem jeho poselství, abychom učili lidi plnit jeho vůli, abychom potírali satana na všech jeho krocích, abychom mu mařili všechny jeho podniky. Toto je úloha, od které nás Bůh nebude nikdy dispensovat. Byli jsme postaveni do světa, který se pokouší nepřítel dobýt proti Bohu. A my jako služebníci Boží jsme povinni, abychom byli dobrými služebníky, abychom byli dobrými bojovníky jeho království. Skládat takto ruce v klín, takto si ulehčovat úlohu, že řekneme, Bůh si to vše sám spraví, nám jen přitěžuje odpovědnost za to, že jsme neučinili své, co on nám uložil. Toto vede k poraženectví, které se špatně vyplácí. Takové jsou konce libovolného vykládání Apokalypsy! B.
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
MYSTIKA LÁSKY - Moje Srdce a láska k bohatství
Nemáš snad pořád ještě jistotu, že jsem nejen Tvůj Pán, ale také spravedlivý Otec, ba i tvůj Bratr a Spasitel, který jsem sama svrchovaná láska, tedy bohatý v lásce? Zkušenost tvých hříchů ti říká, že nic na světě není tak zatěžující, než se nechávat spalovat pozemskými sklony, protože láska k světskému bohatství je neukojitelná a trápí tvou duši novou touhou mnohem víc, než jí dopřává radost z užívání dosaženého.
Získání pomíjivého bohatství vyžaduje mnoho tvého úsilí, a jeho udržení ti přináší mnoho obav a strachu, a ztráta mnoho zklamání a smutku.
Kdo upne svou lásku k bohatství, ten nemůže jaksepatří milovat Mne, nýbrž se zároveň s bohatstvím sám sune do záhuby. Kdo věnuje svou lásku jen bohatství, ten s ním upadá do zármutku. Kdo ho dosáhne, ztratí pokoj; když bdí, stará se, jak by je rozmnožil, ve spánku se mu zdá o lupičích. Ve dne zakouší starost, v noci prožívá obavy z jeho ztráty, a tak na něho pořád doléhá nedostatek.
Na druhé straně pamatuj, že bohatství samo o sobě není špatné. Vždyť pochází ode Mne, který je stvořuji. Sám jsem ho tak plný, že nemám nedostatek. Komu ho dopřávám, toho uvolňuji od starostí o pozemské věci, takže se Mi může bez omezení věnovat jako svému Otci, Bratru i Spasiteli, a snáze Mne může chválit a oslavovat. Komu ho dopřávám, tomu dávám příležitost napodobovat Mne v Mé velkomyslnosti a šlechetnosti, takže může oblažovat mnohé kolem sebe. Takže první příčina potíží s bohatstvím není v bohatství samém, protože vše, co stvořuji, je dobré, nýbrž v tom, že se někdo upíná k bohatství tak, jak by měl jen vůči Mně, tedy z celého srdce, celou myslí a ze všech sil. Druhá příčina potíží s bohatstvím je v tom, že někdo miluje bohatství jako bližního či jako sebe sama, a to je rovněž nemístné.
Vždyť všeho bohatství světa svěřuji právě tobě, jako Mému obrazu podle Mé podoby. Nevylučuji, že by bohatý mohl vejít do Mého království, nýbrž pravím, že tam vejde těžko (Mt 19,23).
Tak se ujímej bohatství, když ti ho svěřuji, ovládej ho a spravuj jako moudrý hospodář, ale nenechávej se ovládat od něho.
Kdykoli zakusíš, že ti bohatství přerůstá nad tvé síly a že tě spíše ovládá, než abys ty ovládal jeho, čiň pokání, a pros Mne o pomoc. Pomohu ti, abys odpoutal svou duši od bohatství a povznášel ji k žádosti jen po Mně, protože budeš-li plný Mne, budeš nejvíce a nejlépe bohatý, a to navěky. Naučím tě velkoryse ho dopřávat těm, kdo ho potřebují. Jako sám velkoryse svěřuji bohatství do tvé správy, tak Mne napodobuj a svěřuj Mne do správy dalším a dalším bližním.
+++
Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. Chvilka mystického života, Brno, sv.Michal. Předcházející relace sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/ nebo http://www.uloz.to/
+ Sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/ nebo http://www.uloz.to/ Tomáš Bahounek OP, Chvilka mystického života, Mystika lásky 01-35, Mystika krásy 01-46, Loretánské meditace 01-56, Programování lidského srdce 1-30 zip, Přátelé kříže, spojte se! (podle Výzvy sv.Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu),
+++
Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118, Tel.:00420 737857272, TISK:OLPRINT,Brno info@cormierop.cz