DUBEN 2014

 

Ročník XX., číslo 4.                                                                                                                            duben 2014

Obsah: V.Smutný, TB,Krása a umění,  Jana E.Lopourová,Počítadlo, TB,V čem spočívá umění?, Ladislav Flek, Stíny, M.Řezníček,Zpěv na novou Evropu, B,Nesnesitelnost lidských mindráků, P.Kroupa, Svaté Kateřině Sienské, B,Běh o cenu, P.Kroupa, Svaté Zitě, TB,Řád krásy, B,Podat vás jako oběť Bohu milou, Brněnská Akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka - Mystika lásky, J.J.Vícha,Ofm, Spí, Zprávy_____________________________

+++

KRÁSA A UMĚNÍ

Vlastnit v své duši umění

svou duši pohostit,

s mlčením jako s partnerem

a zůstat slavnostní

v neupravených podmínkách,

je pro člověka dar

jak jmění nejtrvalejší

či nepřeberný důl.

Tak píše Emily Dickinsonová a vyjadřuje se velmi trefně. Umění se odlišuje v lidské činnosti tím, že jeho předmětem je záměrně představované krásno. Krásno je vyzařováním vnitřní skladby něčeho, co je zvláštním způsobem pojato. Vnitřní skladba nám plně neodhaluje bytostnost věcí, protože tato bytostnost je skryta v přesažnosti věcí. Vnitřní skladba nás tedy zaměřuje k neprobadatelné hloubce tajemství. Nemůžeme ovšem zůstávat při vymezování krásna jasně vynikající skvělostí vnitřní skladby či uspořádání, protože by to znamenalo vymezovat ho velkolepostí tajemství, a tím by se nic nevymezilo. Patří tedy k danému pojetí krásna ještě pojetí krásna jako toho, co se líbí. Ovšem ani na tom nelze ulpívat, jinak by tajemství snadno sklouzávalo do osobního vnitřního prožitku a pozbývalo by na člověku nezávislý ráz. To, co bezpečně víme o různých způsobech projevu tvůrčího ducha, je lidská zkušenost o tom a o působení a účincích toho.

Tento duch dovede pronikat svým osvěžujícím a povzbuzujícím vlivem do všech pórů lidské bytosti, do veškeré činnosti i do všech stavů, kromě jediného - totiž toho, v němž přemítavě postupující myšlení rozumu, na jehož účast je vázána, rázem ustává a smysly jsou zahlceny zábleskem jiného světla, v němž mají všechny způsoby projevu tvůrčího ducha svůj zdroj, a které člověk chápe přímým zřením, prostým vhledem rozumu.

Líbeznost, která je bezpečným doprovodem přítomnosti každého projevu tvůrčího ducha, radost, kterou v nás vzbuzuje a okřídlená lehkost, se kterou pozvedá naši zemitou tíhu, nemohou být ovocem planého květu pouhé hry z nutkavého pudu po nápodobě, po nějaké kratochvilné činnosti pro zábavu či povyražení. Umění se netvoří z nudy, ani se k umění neutíkáme z dlouhé chvíle. Umění je scelujícím činitelem našeho života. Ačkoli projev tvůrčího ducha pochází z přirozeného řádu, přesto neodpovídá onomu nepostižitelnému, přemítavému myšlení, ani neutlumitelnému nepokoji duše, našemu tajemnému, žádnou ryze lidskou útěchou nezhojitelnému a nevymluvitelnému stesku. A přitom je projev tvůrčího ducha v hlubině své podstaty jeho výrazem. Proto nachází své vlastní prostředí a pole působnosti v blízkosti člověka. V důsledku onoho tajemného nepokoje zakouší člověk zkušenost neukončenosti, nedovršenosti a usiluje o pokračování, o vyjádření téhož svého zážitku navenek. Tak se ukazuje bolest a utrpení jako vlastní, přímý podnět umělecké tvorby.

Proč se tvůrčí duch vůbec projevuje, odkud a z čeho? - Z touhy po souladu, po dosažení dokonalosti, po spočinutí v pokoji.

Odkud plyne touha po dokonalosti? Bůh, dokonalost sama, jako Stvořitel člověka nemůže být původcem něčeho nedokonalého, něčeho ošklivého. Umělec nechce jenom napodobovat, ani není podněcován k pouhé nápodobě. Vlastní podnět k tvorbě vychází z nitra, podle Jacquese Maritaina z vnitřního rozechvění „hudbou intuitivní pulzace“, či prostě rytmem rozechvělého vhledu, přesněji řečeno prudce se střídajícím vhledem pronikavým a povrchním. Rytmické střídání okamžitého vhledu povrchního a pronikavého se kolísavě mění, až působí dojmem vnitřní hudby. Smyslové vnímání je prostředek k promítnutí tohoto rozechvělého vnitřního podnětu. Zdrojem lidského utrpení je nezhojitelná, zjitřená rána, kterou je člověk zasahován tváří v tvář dokonalosti Boží. V důsledku lidského uzpůsobení se dokonalost jeví člověku v kráse, jež ho oslovuje a vede k prožitku krásy a pobízí k tvorbě. Tak se umělec vyslovuje z rytmu rozechvělého vhledu ve svém nitru. Je-li původem umělcova utrpení ono uchvácení krásou, pak se nám nabízí odpověď na základní otázky:

Proč a z čeho se umění tvoří? Jaký smysl má umělecké tvoření? - Bezpochyby nikoli v pouhé hře z nutkavého pudu po nápodobě. Je-li náš tvůrčí čin odrazem stvořitelského činu Božího, neznamená to, že by umělecké dílo bylo jenom prostou nápodobou.

Proč ? K čemu ?

Umělec si přece jenom nehraje, neoddává se nějakému samoúčelnému počínání. Má poslání. Potřeba umění a schopnost je vnímat je obecná. Náleží k lidské přirozenosti. Nadání k umělecké tvorbě však obecné není. Umění je svobodným darem Ducha. Můžeme po něm snad toužit, můžeme si ho vážit, anebo mu překážet a odporovat tak životu, ale nemůžeme ho vyloučit ani popřít.

Aristoteles shledává v umění cosi daného, vyplývajícího ze samé lidské přirozenosti. Umělec podle jeho Poetiky není pouhým napodobitelem, vzdáleným pravé skutečnosti a jejímu poznání. Napodobení mu zůstává sice činitelem, ale není umělci cílem. Nevyčerpává jeho činnost, nýbrž je mu prostředkem jeho umění, které se sice chápe věcí smysly, ale nesměřuje k jejich opisu, nýbrž proniká k jejich podstatné vnitřní skladbě. Tvoří na základě přímého vhledu. Vlastním podnětem je mu nazření vnitřní skladby věci. Toto nazření prožívá jako rytmus rozechvělého vhledu. Nejde mu o pouhou nápodobu, o věrnost zevnějším tvarům věci, nýbrž o věrnost svému okamžitému vhledu vnitřní skladby věci.

Třebaže se nemůže o své nazíravé poznání s někým podělit, přesto netvoří pouze ze sebe, ani výhradně pro sebe. Je společenskou bytostí, která projevuje uvnitř i navenek. Jeho dílo je zároveň vnitřní a věcné. Proto umělecké dílo stojí nad vnějškovou skutečnosti věcí. Umělec směřuje k podstatě a odhazuje všechno nahodilé.

Protože umělec tvoří z přímého nazírání, proto jsou Shakespearovy postavy skutečnější, než lidé, s nimiž se v životě setkáváme. Ruka doktora Živaga v nazření Borise Pasternaka není jen rukou doktora Živaga, nýbrž zkratkou celé jeho bytosti.

Jaká je vzdálenost od pouhé napodobeniny, od pouhého popisu věcí k jejich uměleckému přetvoření? V čem vůbec spočívá tato vzdálenost? Jaké překážky musí být zdolány a jaká je to síla, pod níž povoluje zevnější slupka věcí, aby se vyloupla jejich vnitřní skladba pro naše skvělé podání?

Objev takového pohledu je plodem skryté tužby umělce. Dosažení toho je výsledkem onoho trpně-činného úsilí, jemuž konečný průlom zakrývající slupky věci je současně průlomem z vlastní vazby, je osvobozením, kterému odpovídá rytmická harmonie z průhledu k původní kráse, z níž právě tryská ona uchvacující a přesvědčivá síla krásného výrazu.

Ačkoli by se mohlo zdát, že jsme od časů Aristotelových příliš nepokročili v poznání o umění, právě zde se ocitáme na hranici, za níž jeho odkaz zůstává nedokončený. Jeho výklad katarze jako vnitřní lázně a očisty zůstává pouze nápovědí. Zdá se, že stačilo vykonat už jen krůček k pravému objasnění. Jenže ten krůček svatého Jana Křtitele, přinášejícího očistu vodou Jordánu, znamená překonat zábranu pro mnohé neschůdnou. Aristoteles nepochybně také toužil po takové očistné lázni, ale stěží by to přijal jako přípravu cesty pro příchod vtělené Boží Krásy, směřující k vlastní oběti na kříži.

Ukřižování vtěleného krásného Boha čili vtělené ryzí Krásy Boží by bylo pro Aristotela urážejícím, pohoršujícím, pošetilým bláznovstvím. (I Kor l,23) Novozákonní zvěst, že je lépe trpět za činy dobré než za zlé, (I Petr 3,l7) by ho pohoršovala jako šílená zvrácenost. Aristotelova tragédie vylučovala hrdinu takového druhu.

Jenže právě přehodnocení hodnot v Ježíši Kristu znamená zásadní převrat v myšlení a cítění a následně také v obrazotvornosti člověka. Aristotelovo vymezení tragédie a pojetí jeho účinku jako očistné lázně uvázly v pouhé nápovědi, vnuknuté z přesahu umění do oblasti, do které rozum starověkého učence přirozeně nedosahoval.

Na rozdíl od Platonova chápání umění jako nedokonalé napodobeniny pravé skutečnosti, Aristoteles shledává v umění zvláštní druh poznání. Třebaže ví, že toto poznání nepochází ze přemítavého postupu rozumu, chápe umění jako tvůrčí činnost s pomocí pravdivého úsudku. Na základě toho správně vymezuje, čím umění není: umění nejde o vědeckou pravdu; umění nesleduje poučení ani umravnění. Jak přemítavý rozum, tak i sklon k nápodobě jsou jenom prostředky tvůrčího úsilí.

+++

POČÍTADLO

ROZHOZENÉ KOUSKY NĚHY

MEZI ŠPICE BĚLOTRNY

SVĚTLO ROZEHŘÍVÁ TMU

ZAHŘEJÍ SE ZKŘEHLÉ KAPKY DEŠTĚ

CO ZŮSTANOU TU CHVÍLI JEŠTĚ

AŽ POHÁR NAPLNÍ SE PO OKRAJ

A KAŽDÝ NAPIJE SE

Z TOHO CO DOBRÉHO DAL

CO VZAL SI A CO UDĚLAL

POČÍTADLO Z KORÁLŮ

CO VŽDYCKY RADY VĚDĚLO SI NĚKDO VZAL

SE VŠEMI MÁ DÁTI-DAL SKONCOVAL

TO POČÍTADLO TUŠÍ

ŽE JSOU TO ÚČTY LIDSKÝCH DUŠÍ

JE TU NĚCO VÍCE

ZÁKON DORŮSTÁNÍ PŮLMĚSÍCE

TEĎ COUVÁ A PAK ÚPLNĚK JE ZNOVA

JASNÉ AŽ DOST

SRPEK PRO POKÁNÍ

ZLATÝ PECEN PLNÝ

PRO MILOST.

Jama Eva Lopourová

+++

V čem spočívá umění?

K vymezení umění je nutná účast umělce. Předpokládá se nadaný člověk, což vychází z daru a zvláštního založení. Podmínkou umělcova nazírání je osobní účast, vnitřní nasazení, plné sebeodevzdání. Tady se ocitáme u základu otázky osvobozující působivosti umění, která se nevyčerpává očisťující lázní ani působením soucitu a bázně, nýbrž září a leskem skvělosti rozptyluje tmy a plaší chmury, vlévá do žil nadšení, nadlehčuje tíži a podněcuje ochablou sílu ke zdolání nepřekonané překážky. V tom je smysl umění, důvod jeho ustavičné potřeby a zároveň také pečeť jeho pravosti.

Umělec nehledá předmět svého umění. Nepátrá po dosud panenských novotách, aby byl původní. Spíše se s daným předmětem náhle setkává. Na rozdíl od vědy nejde v umění o upření zkoumavého pohledu, nýbrž o očekávané, nicméně nenadálé setkání dvou pohledů, jak to odpovídá dvojakému dějství, jímž se tvorba vyznačuje. Přípravou tohoto setkání, tohoto náhlého světla, zažehnutého výbojem vzájemně se přitahujících sil, od umělce k jeho předmětu a od předmětu k umělci, jsou dlouhá muka nepostižitelného napětí. Umělec zůstává se svou tvorbou sám, jako Ježíš na Olivové hoře, sám se svým Bohem i se svým pokušitelem, aby došel k přesvědčení, že musí nabídnout vše. Něco musí v umělci zemřít, aby se něco jiného mohlo zrodit. Právě v tomto díle skryté zapojenosti, kdy se navenek často zmateně potácí, vnitřně však zaměřen k vnuknutí, se rozehrává mezi umělcem a jeho předmětem rytmu rozechvělého vhledu. Umělec vytváří taková díla, jak dalece vyzrál v tomto dramatu své tvorby.

Vykladači katarze jako vnitřní očisty, jejíž pojem nám odkázal Aristoteles, setrvávají ve svých výkladech smyslu, povahy a působnosti umění pouze v oblasti mravního jednání. To se sice týká umělce jako člověka jednajícího dobře nebo špatně, ale ne umělce, který je ve své krásné tvorbě podroben především řádu krásy. Mravnost závisí na dobru, ale mravní dobro není totožné s krásou, protože k dobru je třeba vůle, zatímco se nedá mluvit o vůli ke kráse. Vlastním polem umělcovy působnosti není vůle. Proto výklad očistného účinku umění, založený na působnosti soucitu a bázně, má omezený dosah.

Aristoteles uvádí, že smyslem umění je probouzet soucit a bázeň, a právě na tom buduje své pojetí vnitřní očisty. Přitom ví, že soucit a bázeň se z umění nepřenášejí do života. Hamlet, dobíjející krále třemi zuřivými ranami, by vyhlížel jako surový násilník, kdyby nám umělec dovoloval zapomenout na to, komu patří a za koho jsou tyto tři rány.

V čem tedy spočívá přesah a vlastní význam účinku umění jako očistné lázně?

Koneckonců tu záleží na míře a vypjatosti osobní účasti umělce. Záleží na tom, co výtvor pro umělce znamenal, jak mocné bylo úsilí, které tu zvítězilo a za jakou cenu.

Hodnota a působivá síla umění spočívá v tom, co je do něho vloženo. Očisťovat či lépe osvobozovat, slaďovat nemůže ten, kdo má ve svém nitru nesoulad, kdo je otrokem vášní a tedy omezen ve své svobodě. Nemůže poskytnout něco, co jemu samému chybí. Vnitřní očista je výsledný průmět dějství vyzařujícího skrze dílo z nitra jeho původce, z nitra básníkova, a přitom uměle nenaučitelná, vlastní, původní a nenapodobitelná známka opravdového umění.

Pokud je nám umění dáno, abychom se podíleli na umělcově radosti k ulehčení naší životní pouti, tak se tím neříká, že se vyčerpává úlohou těšitele, a rozhodně už ne úlohou zábavného, příjemného, opojného prostředku. Vnímání díla není jenom hra ani zábava, nýbrž je to také námaha, jaká vyžaduje svůj čas a odevzdanost. Nespokojuje se a nevystačí s kratochvilným přehlédnutím. Naopak vyžaduje, abychom si v sobě i kolem sebe připravili jisté volno k trpně-činnému zapojení na umělecké tvorbě. Je třeba jistého ztišení - jednak navození prostředí ticha uvnitř člověka, odsunutí všech myšlenek, přání a tužeb stranou, jednak odstupu od ruchu každodenního života.

Očistění a osvobození vyznačuje naši potřebu umění. Soucit a bázeň, kterou a skrze kterou umění působí, vyplývají z vědomí potřeby hrdinské věrnosti vůči Bohu, který je mírou člověka a původcem vztahu k veškerým věcem. Aristoteles nevěřil v posmrtný život. Smrt mu byla prostě konec. Tím byl základ jeho hrdiny ve svém dosahu omezen a oslaben. Když si dovoluje pochybovat o pravdivosti Božího příkazu, ježto se nesrovnává s jeho svědomím, jaká je možnost jasného výhledu při takové zásadní rozštěpenosti? Homérským bohům Aristotelovy doby přísluší však spíše Augustinovo označení démoni. Copak nebyl jejich Olymp shromážděním vzájemných nevraživců, holdujících veškerým lidským neřestem, a držených na uzdě vratkou autoritou Diovou? Jak snadno se mohl příkaz takových bohů ocitnout v rozporu se svědomím filozofa, jemuž byla idea svrchované dokonalosti snad leda filozofickým předpokladem. Aristotelova pochybnost o pravdivosti božího příkazu, či spíše příkazu bohů, je poukazem na jádro nejasnosti jeho vymezení tragédie a očistné lázně, mylně přičítané neúplnosti či porušenosti dochovaných stránek jeho Poetiky. Starověká tragédie je přes svou velikost dílem, jehož působnost je v době po Kristu omezena. Tak se odhaluje, že největší filozof starověku, jemuž posílal jeho žák Alexandr objevy až z daleké Indie, je ve svém světonázoru omezenější než rybář Petr, který se dostal nejdál do Říma. Pravidla a poučky všech znalců krásy, vyvozované ze starořecké tragédie jsou příliš strohým pravítkem pro básníkovu tvorbu, pramálo užitečným pro posouzení jeho díla. Bez Kristova převratného zásahu nemůže dané pojetí dospět k nějaké harmonii.

+++

STÍNY


 

STÍNY TY NÁS PROVÁZÍ,

V NOCI NĚKAM MIZÍ.

NIKDE NÁM VŠAK NESCHÁZÍ,

PŘEKONAJÍ NAŠI VIZI.

 

STÍNY SE NÁM PRODLUŽUJÍ

DENNÍM SVĚTLEM KROUŽÍ,

STÁLE SE NÁS PŘIDRŽUJÍ,

NĚKDO PO TOM TOUŽÍ.

 

NEJKRATŠÍ JSOU V PARNÉM LÉTĚ

KDYŽ POLEDNE ODBÍJÍ.

JE TO JAKO V JINÉM SVĚTĚ,

JENOM VĚTŘÍK NÁS TAK OVÍJÍ.

 

RÁDI STÍNY HLEDÁME,

KDYŽ UNAVENI JSME.

POHODLNĚ CHVILKU NAŠI

K ODPOČINKU, V CESTU DALŠÍ.

 


 

STÍNY JSOU I MALOVANÉ.

VÍČKA V MNOHA ODSTÍNŮ,

NOSÍ PYŠNĚ ŽENY MILOVANÉ,

PŘES DEN, V NOCI, I DO STÍNŮ.

Ladislav Flek

+++

ZPĚV NA NOVOU EVROPU

JE NA POSTUPU NOVÁ EVROPA,

PRODEJNÁ DĚVKA V STARÉM ODĚNÍ,

KOMETY SLOV A HESEL ZÁTOPA

TVÁŘ NALÍČENOU OVŠEM NEZMĚNÍ.

 

VŠECHNO JDE TAK, JAK KDYSI CHODILO,

V KALUŽÍCH KRVE ZASE ČLOVĚK KRÁČÍ,

VŠAK NE, NĚCO SE PŘECE ZMĚNILO:

PROSTŘEDNÍ DUCH SE DO POPŘEDÍ TLAČÍ.

 

NOVÁ EVROPA, SLÁVA, STARÉ SLOŽENÍ,

SPROSŤÁK JE PÁNEM A PÁN DRZOUNEM,

CO UŠLECHTILÉ NA HNOJIŠTI CEPENÍ,

CO JALOVÉ, TO HŘÍMÁ POZOUNEM:

 

ŽIVOTNÍ PROSTOR CHCEME, TOTIŽ KORYTA,

BUĎ PROTO STARÁ EVROPO TOU NOVOU ZABITA.

Zdenko Řezníček

+++

 

NESNESITELNOST LIDSKÝCH MINDRÁKŮ

S někým se dá opravdu těžko vyjít. Musí za každou cenu, stále a všude dokazovat svou pravdu. S nikým se nesnese. Stále musí zasévat vítr, třebaže vždy sklízí bouři. Je jako trní, které popíchá každého, kdo se k němu jen přiblíží.

Chválíš to, nemyslíš to s ním upřímně. Máš ho v rámci bratrského napomenutí něco upozornit. Okamžitě se měníš v jeho úhlavního nepřítele. Jdeš k němu, obtěžuješ ho, nejdeš k němu, tak se mu odcizuješ, pak se mu vyhýbáš, zas ho podceňuješ, až se ho málem štítíš.

Číhá na každé slůvko, jen aby mohl namítat a odporovat. Nemůže žít bez svého posledního slova. Žije ustavičným dokazováním své důležitosti.

Jeden by málem řekl, že si vlastně přeje hřích a zlo, a že by byl nesmírně smutný a celý bez sebe, kdyby se nemohl nad něčím pohoršovat, kdyby najednou bylo všechno v pořádku, a jeho žlučník by už nic neuvádělo k prasknutí. Takový člověk by byl strašně nešťastný i v nebi, kdyby někdo v nebi mohl být nešťastný. Proto takový člověk stěží může přijít do nebe, protože tam nepatří. V nebi je pokoj a blaženost, zatímco on žije jen rozervaností a neuspokojeností. To je jeho živel. V tom si žije jako ryba v kalné vodě. Kalné vody. Ach, když jen tak může někoho semlít ve svém mlýně, když se může nad něčím rozčilovat, když může někoho odsoudit.

V každém slově, v každém činu hledá zadní vrátka, úskok, nečistý úmysl, všude tuší zlobu a špatnost, protože jí žije, a proto ji nutně potřebuje k svému životu. Čím to je? Snad proto, že je zlý ve svém srdci. Z takového věčně zatrpklého suchara, který odmítá nechat cokoli na pokoji, mluví duch rozbroje. Jeho život by neměl smysl, kdyby všude nevyhledával zlo a všude jen zlo nerozséval. V jádru je to dutá pýcha, která odmítá vedle sebe kohokoli uznat, nikomu kromě sebe nepřeje úspěch, štěstí, lásku, protože uznává jen sebe a svou ubohost, a v ní chce všechny ostatní vykoupat a utopit.

Nepodobáš se tak často pavoukovi, když se honí s podobně zarputilou vytrvalostí za lesklými mouchami, marnostmi dne i světa? Jen aby polapil trochu ubohých, drobných chvilek, úsměvů, trháš své srdce na stovky cárů a rozléváš své nitro na všechny strany, stále ze sebe marnotratně vydáváš a všemi směry roztahuješ sítě, protože pozemské štěstí se také rozlévá všemi směry. A tak stále spřádáš nové a nové pavučiny, že už ani nemůžeš klidně vychutnat ani ty nejdrobnější radosti. A ty nové sítě tvoříš a platíš ze svého nitra. Platíš za ně pokojem svého srdce. Nakonec přijde někdo a drze ti potrhá jemně utkané pletivo sítě, do níž jsi chtěl polapit štěstí. A ty, pavouku zase zalézáš do temného kouta, abys znovu začal marnou práci. Marně marnosti marnými sítěmi zachycuješ. B.

+++

SVATÉ KATEŘINĚ SIENSKÉ

(29.4.)

 

KDYBYS TAK V TOMTO ČASE ŽILA,

VEDLA BYS LIDI K JEDNOTĚ,

ALESPOŇ TY, CO PŘIJMOU TĚ,

NÁS VŠECHNY, U NICHŽ CHYBÍ SÍLA

A DOBRO SPĚJE K DŘÍMOTĚ.

 

DNEŠKU JE NUTNÁ TVOJE MISE,

SÁM OD VÍRY SE ODVRACÍ

A HRDĚ S HLAVOU V OBLACÍCH

O HRANY HŘÍCHU UHODÍ SE

ČI V HOREČCE SE POTÁCÍ.

 

PÉČI SVÉ LÁSKY DALAS CHUDÝM,

CHORÝM, CO ŽIJÍ BEZ PŘÍKRAS,

A V KAŽDÉM KRISTA VIDĚLAS, KRISTA,

JENŽ DAL TI PRSTEN SNUBNÍ,

BY DOBRÝM SLUHOU BYL TI ČAS.

 

POKORNÁ, VĚRNÁ BOŽÍ DCERA,

SNESLAS I ZLOBU, HANĚNÍ.

SVOU SNAHOU MŮŽEŠ K SMÍŘENÍ

Z NEBE, JEŽ DNES JE JAKO VČERA,

JAK VČERA POVŽDY NAD ZEMÍ,

 

I NÁM VYPROSIT JASNÉ CÍLE

JAK TEHDY SVÉMU OKOLÍ,

Z NEBE, KDE NIC UŽ NEBOLÍ,

I VŮLI STÁT SE V DOMU CÍRKVE

CIHLAMI, CO SE NEDROLÍ.

 

Pavel Kroupa

+++

Běh o cenu

Svatý Pavel přirovnává křesťanský život k běhu o závod. Ale s tím rozdílem, že antickému zápasníkovi kynula palma vítězství, vítězný věnec, kdežto křesťan nosí cenu svou již v sobě. Jeho cenou je blízkost Boží, důvěrnost Boží, otevření se Boha člověku v té míře, v jaké se člověk otevře Bohu. A toto není jako nějaký vnější cíl postavený před člověkem. Boží dítě neběží k Bohu jako k něčemu, co je mimo něj. On je v nás, a je v nás důvěrně. Je v nás doma.

Naše vítězství, naše cena je to, že stále více vnímáme Boha, stále více a dokonaleji se s ním sžíváme, že mu stále lépe rozumíme, že s ním stále více srůstáme. Výhra Božího dítěte je v tom, jeho cena je v něm už dávno, posvěcující milostí. Teď se jedná jen o to, abychom se k tomuto Bohu stále více přibližovali a abychom mu stále více a lépe rozuměli, stále více vnikali do jeho hlubin, a tak se každý stávali dalším Kristem.

Jak je povzbuzující, že náš Bůh pro nás není Bohem cizím, nějakým cizím vnějším cílem, o který bychom se teprve musili snažit. Bůh je v nás. My už jsme spojeni se svým cílem a teď se jen jedná o to, abychom se u tohoto cíle udrželi, abychom jej stále více a hlouběji prožívali a promilovali.

Nechejme se stále více zaplavit velikostí a láskou a důvěrností Boží, aby pro nás znamenal v našem životě stále více, aby byl stále více a výlučněji naším životním cílem. B.

+++

SVATÉ ZITĚ

 (27.4.)

VÍRA TI

BYLA CO PLACHTÁM STĚŽNĚ

SLOUŽILAS

VŽDY ODEVZDANĚ ČESTNĚ

UMĚLAS

ÚCTU SI ZÍSKAT NĚŽNĚ

OBČERSTVIT

TY NEJ CHUDŠÍ I VĚZNĚ

DAROVAT

BEZ ODKLADU A BĚŽNĚ

OD SVĚTA

ODLIŠIT STATKY VĚČNÉ

SOUCITEM

DOSÁHLAS CENY HVĚZDNÉ

VE CHVÍLÍCH

KDY TĚŽKO JE MI TĚŠ MNE

Pavel Kroupa

+++

ŘÁD KRÁSY

Jestliže svatý Augustin říká: Miluj, a pak dělej, co chceš!, pak určitě nemyslí jenom na nějaké přechodné citové vzplanutí. Myslí na věčnou Lásku Boží. Tuto nekonečnou Lásku přijmi do svého srdce, aby se v tvé hrudi rozbušilo Božské Srdce Ježíšovo, které nikdy v lásce neochabne. A ty smíš dělat, co chceš, protože tě už neřídí jen tvoje libovůle, nýbrž Boží řád hrdinské Lásky Kristovy.

Totéž platí i v oblasti krásy. Potom lze říci: Počínej si krásně, a potom tvoř, co chceš! Přitom nejde o přechodné citové vzplanutí. Jde o skutečnou ryzí Krásu Boží. Tuto ryzí Krásu přijímáš do svého srdce už při křtu svatém, kdy si tě vtělená Boží Krása přivtěluje k sobě, aby se v tvém nitru rozbušilo Božské Srdce Ježíšovo, které je pokladnicí veškeré moudrosti a umění. A ty smíš dělat, co chceš, protože tě už neřídí jen tvoje libovůle, nýbrž řád Boží Krásy. Namísto temného chaosu nezvládnutých lidských vášní nastupuje krásný Boží kosmos.

Michelangelo uvádí v jedné básni

„Ach, pověz, lásko, je ta, kterou vzývám,

vskutku tak krásná, jak ji vídávám,

anebo vkládám, když se na ni dívám,

do jejích rysů, co mám v sobě sám?

 

Ty to přec víš, vždyť tys mi v okamžiku

spolu s ní vzala navždycky můj klid —

a přesto nechci vzdát se ani vzlyku,

a přesto nechci ten žár přidusit!"

 

„Ta krása, kterou zříš, je vskutku její,

leč o to větší, oč se vzpíná výš —

oč vniká zrakem k lidským duším blíž.

 

A věčné duše zas jen věčnost chtějí:

v nich nabývá svůj věčný božský jas

a právě ten tě šálí zas a zas!"

      Řád Boží Krásy ovládá celý vnitřní život Nejsvětější Trojice a celý vnitřní život, který prožíváš spolu s naším věčným Otcem i naším spásonosným Bratrem v jednotě Ducha svatého. Tento řád je živý a zdravý. Nespoutává, nýbrž zušlechťuje tvou přirozenost. Ani nesvírá tvou přirozenost a její přirozené sklony a projevy v nějaké křeči, nýbrž povznáší k vyšší dokonalosti. Je to řád tryskající ze života, samotný Boží život, který do tebe chce Bůh vlévat.

Boží Krása uspořádává vše podle nejvyššího cíle, aby všechno, co krásně prožíváš, směřovalo k vrcholné Kráse Boží, dále abys všechno krásně prožíval tak, jak to stanoví Bůh k tvému cíli, a konečně, abys všechno krásně prožíval v takovém pořadí, jak je to stanoveno v Božím plánu.

Především zaměř své prožívání krásy k Bohu, který je sám ryzí Krása, ale ne pouze odtažitě, nýbrž docela určitě v tvém lidském těle. Přijímej všechnu stvořenou krásu od Boha a z Boží ruky, a přijímej to pro Boha a v Bohu. V Bohu jsou ty věci zdokonalené. V Bohu jsou vyjmuty z běžného všedního užívání, jsou povznesené a nesmírně zhodnocené. Proto se ničemu neodcizuj, kromě toho, co by tě odvádělo od Boha, od svrchované ryzí Krásy! Dobře víš, že když tě něco odvádí od Boha, tedy jsou to tvé špatné sklony. Od začátku se k tomu všemu, co ti překáží v růstu, přidává klamný ošklivý duch světa. S ďáblem nemůžeš udělat nic, než to, že se mu uzavřeš. V sobě však můžeš s Boží milostí začít s něčím krásným. Začni budovat základy vnitřního pokoje a domova svého srdce krásou, k níž tě zve krásný Bůh, třebaže lidsky šeredně znetvořený na kříži!

Všichni Boží tvorové jsou pro tebe prostředníky k Bohu. Podle toho, jak tě co vede a má vést k Bohu, čili jak se co podílí na Boží vrcholné Kráse, a s tím také, jaké máš ty povolání k prožívání této krásy v jejím dokonalém rozvinutí, podle toho je dán stupeň tvého přístupu k tvorům.

Především se upni na pravou, ryzí Krásu, která se vtěluje v Ježíši Kristu, ale vlivem lidí dopouští svou skrytost za ošklivostí Umučeného! Sleduj Boha jako zosobněnou svrchovanou na kříž přibitou Krásu místo tebe, tedy nikoli svou vůli, ale celou Boží vůli, jak je vyjádřena v Božích přikázáních, v učení Církve svaté! Potom už v nejrozmanitějších životních okolnostech a v nejrůznějších případech snadno najdeš světlo a řešení, jak správně prožívat krásu lidí a všeho Božího stvoření, se kterým se setkáš na své životní pouti. Potom se nedáš vést nějakými nahodilými podněty ani jen svou obrazotvorností, nýbrž jasnou Krásou Boží přítomnosti ve svém čistém srdci.

Učiň Boha středem své touhy a normou pravidlem svého soudu o kráse, a ryzí Krása Boží ti přinese to pravé tvůrčí vnuknutí! Dostane se ti jasnozřivé účasti na Boží ryzí Kráse. To je ta moudrost umělce, který Boha tolik miluje, že z jeho přetékající ryzí Krásy nabývá tvůrčí inspiraci.

Michelangelo píše o tomto tajemném vnitřním obrození:

Kdybych byl věřil, že se přerodím

jako ten fénix v posledních dnech stáří,

sotva se octnu ve sluneční záři

té vzácné duše, v jejímž ohni tlím,

 

byl bych jak jelen, jako pardál sám,

když stihá kořist nebo prchá střele,

už dřív než nyní běžel rozechvěle

vstříc jejím krokům, slovům, myšlenkám.

 

Ale proč mám si ještě stýskat dál,

když v jasných očích mého archanděla

vidím svůj klid, svůj mír a svoji spásu?

 

Což není horší, kdybych ho byl znal

dřív, kdy má duše ještě neuměla

sledovat v letu jeho ctnost a krásu?

 

A. v téže chvíli, kdy se vám tu kořím,

v myšlenkách se mi vrací bez přestání

vzpomínka na mou strast a říká v stkáni:

„Jen ten má rád, kdo hoři, kde já hořím !"

 

Kde však vzít štít, co proti tomu chrání?

Vyšší krása, kterou ti Bůh vnuká, působí tvé sblížení s Bohem. Zapomeň na to, jak příjemné pocity a krásné zážitky by to mělo přinášet jen tobě! To platí o tvých začátcích v prožívání krásy, protože v nich převládá touha po zvláštnostech osobních zážitků krásy. Avšak ani když pokročíš v prožívání ryzí Krásy, ani pak nejsi docela chráněn před zvrácením prožitku krásy. Proto Bůh dopouští zkoušky tvého prožívání krásy. Tříbí a očisťuje tvou zálibu v kráse, abys neuvázl ani v ničem stvořeném. K objevení a prožívání čisté Boží Krásy tě Bůh povznese jen sám. Přijmi Boha za ryzí Krásu, a čistá Krása Boží tě oblaží opravdu tvůrčí inspirací.

Michelangelo zaznamenává o takovém vnitřním přerodu:

K jiným vždy soucitný, jen k sobě zlý

rodí se bídný červ, jenž strastně svléká

ze sebe kuklu na šat pro člověka,

aby svou smrtí došel blaženství.

 

Kéž i mým údělem je v shodě s tím

svléct se jak had a dát svou mrtvou schránu

za oděv svému živoucímu pánu —

vždyť já se též jen smrtí přerodím.

 

Ach, kéž z mé kůže, která v lidech budí

odpor svou srstí, udělali šat,

jenž by pln blaha sevřel jeho údy,

 

abych byl aspoň jediný den s nimi,

či střevíce, v nichž moh by chodívat,

abych ho nosil alespoň dvě zimy.

Krásný Bůh na tebe prolévá krůpěje své Krve, protože tě miluje. Ošklivě kvůli tobě krvácí při bičování, korunování trním a ukřižování, ať už se cítíš provinile za to, že Bůh je kvůli tobě znovu křižován, nebo je ti to úplně lhostejné. Ponechává ti tvou svobodu a zaručuje ti ji lépe, než všechny deklarace a spolky na obranu lidských práv. Dobře ví, že tuto svobodu často zneužíváš, abys hledal krásu jen v sobě a v tvorech kolem sebe pouze pro svůj požitek z krásy, místo pro Boha a v Bohu.

Miluj bližního jako povolaného k prožívání ryzí Krásy našeho věčného Otce. Nejen ty, ale i každý kolem tebe je pozván k prožívání ryzí Krásy v Bohu.

Pokud máš větší zálibu v Boží ryzí Kráse vtělené v Ježíši Kristu než v sobě, tak ti ukáže způsob, jak vést účinný boj proti všemu ošklivému, co se nalézá a děje v tobě i kolem tebe.

Jen se doopravdy naplno ponoř do prožívání ryzí Krásy Boží, a když se rozběhneš k Bohu, pak budeš pohotově objevovat krásu i v každém Božím tvoru. Prožívej Boha jako osobní ryzí Krásu, kterou můžeš naplno zakoušet jedině podle řádu milosti, a potom prožiješ krásu každého na potkání, a to podle toho, čím ti přispívá k tomuto tvému krásnému prožitku v Bohu. BT

VNITŘNÍ SKLADBA UMĚ

Třebaže je každé umělecké dílo samo v sobě vnitřně uspořádáno, není vnitřní skladba záležitostí pouze jediného díla, nýbrž trvá v čase. Během času přechází od díla k dílu a stále se přitom proměňuje. Změny spočívají ve stálém přeskupování vzájemných vztahů a poměrné závažnosti jednotlivých složek. V popředí mohou stát ty z nich, které jsou krásně zvýrazněny, což může, ale nemusí být doprovázeno tím, že překonávají dosavadní stav zavedeného a uznávaného uměleckého podání. Ostatní složky, které se vtěsnávají do stávající uznávanosti, mohou tvořit pozadí, na kterém se krásné zvýraznění přednostně odráží. Překonávání uznávané krásné zavedenosti má pro krásu díla sice nezanedbatelný, nicméně jen vnějškový dopad. Opravdová krása umění je v duchovní podstatě založena v řádu, který Stvořitel vložil do lidské přirozenosti. Přesto toto pojetí umění není docela zbytečné, protože místo podvojnosti obsahu a vnitřní skladby nabývá v tomto vnitřně skladebném pojetím významu dvojice – látka (jako malířovy barvy, sochařova hlína či hudebníkovy tóny) a umělecký postup.

Látka vstupuje do díla zvenčí a je nezávislá na uměleckém využití. Na rozdíl od látky je umělecký postup neoddělitelný od vnitřní skladby umění, totiž je projevem jejího vztahu k látce.

 Skladebné pojetí umění se dále zaměřuje na znak a význam. Jako znak prostředkující mezi umělcem a příjemcem jeho díla, chápe se umělecké dílo vcelku a samo o sobě. Pro svou znakovou povahu se dílo nevyčerpává ani vnitřním psychickým stavem, za kterého vzniklo u autora, ani tím, co následuje u příjemce díla. To, co se z umělcova prožitku ukazuje v díle, je už významová jednotka vkloubená do soustavy vnitřní skladby umění. Tak se dá vysvětlit předjímání prožitku tvorbou, totiž případy, kdy umělec ztvární něco dřív, než to plně prožije také s vášnivou odezvou. Znakový a významový ráz uměleckého díla se stává zřejmým při takovém umění, jehož vnímání probíhá v čase. Dokud není vnímání díla ukončeno, dotud není celá výstavba díla přítomna v mysli příjemce a člověk nemá jistotu o smyslu jeho částí.

Umělecké dílo jako znak nebere v úvahu začlenění díla do skutečnosti. Dílo totiž není jen znak. Dílo je také věc, působící na lidský život, vyvolává zaujetí.

Pokud jde o skladbu, dá se vymezit jako celek, jehož části nabývají zvláštního rázu právě svým začleněním do celku. V pojmu vnitřní skladby umění však jde o znak ozvláštněný víc než pouhou souvztažností celku a částí. Má-li být nějaké dílo pochopeno ve své vnitřní skladbě, pak nemůže být sledováno jen odtrženo od okolí. Musí být sledováno na pozadí zvyklostí, daných tím, co se uznává za hodné předávání. Souvislost díla s tím, co se uznává za hodné předávání, usnadňuje příjemci díla plné prožití. Vnitřní skladba díla zahrnuje též odkaz k tomu, co před ním v umění předcházelo, ale také k tomu, co následuje, totiž to, čím se vnitřní skladba díla odlišuje od daných uměleckých zvyklostí a čím podněcuje k další umělecké tvorbě.

Co platí o díle jednotlivce, platí o vývoji umění jako celku. Složky se přeskupují, mění se odstupňování jejich vzájemné závažnosti, ovšem nikoli stejnoměrně ani jednosměrně. Každé z jednotlivých umění je v živém vztahu k ostatním uměleckým projevům. Tak uvnitř nějaké národní kultury se jednotlivá umění v duchovní podstatě jednotná, navenek scházejí nebo rozcházejí. Přitom se často mění zjevné členění jednotlivých umění. Tak v době baroka stojí u nás v popředí hudba a výtvarná umění, za časů obrození literatura a divadlo.

Při řešení otázky jednotlivce ve vnitřní skladbě umění musíme vedle tvůrce rozlišovat ještě příjemce díla. Ten sice nemá vliv na podstatu umění, přesto často poněkud podmiňuje vývoj umění, třeba jako mecenáš, objednatel, kritik, nakladatel. Také tehdy, když příjemce díla pouze prostředkuje mezi uměním a obecenstvem, třeba jako majitel divadla nebo knihovník, může vnějškově ovlivnit umění, třebaže na jeho vnitřní duchovní podstatu nemá žádný vliv.

Spojitosti mezi tvorbou a užíváním umění jsou mnohotvárné. Umělec sám je také uživatelem svého díla, ba dokonce sám proces tvorby je neustálým prolínáním podstatného tvoření s okamžitým užíváním toho, co je už hotovo. Toto vnímání a zakoušení díla mu slouží ke kontrole a zhodnocení výsledků tvorby, ale také jako podmínka dalšího tvoření.

Je-li autor díla během tvorby vždy také uživatelem svého díla, je zase příjemce díla jeho podružným spolutvůrcem. Vnímavý příjemce umění si při jeho prožívání dotváří dílo.

V podstatě svého krásného prožitku se příjemce díla projevuje také duchovně, nicméně se tím nijak nepodílí na vzniku daného díla.

Člověk má tělesně-duchové založení. Z toho vyplývá jedinečný způsob všeho, co náleží k člověku. Lidská je jeho stránka tělesná, a lidský i psychický a duchovní život se všemi jejich projevy. Z toho vyplývá celý přirozený řád člověka, takže směřuje k životním cílům a ideálům. Jim je uzpůsobena jeho činnost i trpnost potřebné k přijetí vlivů odjinud, kterými se má zdokonalit. Koneckonců má svůj poslední smysl a cíl. Je mu dána všechno přesahující touha a směřování k věčnému. Jeho příbytek má k tomu přihlížet a vyjadřovat i toto lidské směřování k Bohu, a to zejména v budování staveb k oslavě Boží. Z jejich prostorového ztvárnění jasně vyniká vnitřní skladba a navozuje v člověku krásný zážitek, doprovázený povzbuzením k sebepřekonání v pokorné součinnosti s Bohem a prosbou o ni. Dva hlavní typy stavby, ústřední a podélný, se doplňují. Ústřední typ rotundový odpovídá vztahu k Bohu, jaký si osvojili na Východě, podélný typ bazilikální odpovídá vztahu, jaký si osvojili na Západě: východnímu křesťanu je Bůh především nekonečný, svrchovaný, na jehož výzvu odpovídá především nazíravým vzýváním Boží velkoleposti a vznešenosti. Tomuto pojetí vyhovuje ústřední stavba, všeobjímající kopule. Vypjatější rys, vlastní zapojenějšímu názoru západního křesťana, se domáhá lidsky více ozvláštněného vztahu k Bohu. Tento vztah je proniknut zápasem o spojení s nejvyšším Dobrem. Od tohoto postoje není daleko k tomu, aby člověk přednášel Bohu i své pozemské strasti. Proto Boží lid na západě dával přednost stavbě podélného typu.

Základní vlastnosti posvátné stavby lze vyjádřit třemi rysy.

Prostor stavby je Boží a přebývá v něm svátostný Kristus.

Stavba je shromaždiště věřících k účasti na Božím Slově.

Jde o bohoslužebné jeviště a současně hlediště.

Společná modlitba má hodnotu tehdy, když je pro jednotlivce jeho osobní modlitbou, založenou na jeho vnitřním prožitku a osobní účasti. Prostor posvátné stavby tedy slouží společenství věřících a každému jednotlivci. Tímto určením vzniká napětí, které lze vyrovnat takovým členěním prostoru, jaké umožní naplnit touhu společenství po svém růstu zrovna tak, jako hluboké ponoření do osobního duchovního rozhovoru člověka s Bohem. Další napětí vzniká z toho, že posvátná stavba je stavba působivá a zároveň symbol. Jako působivý prostor má umožnit takové konání bohoslužby, aby bohoslužba nebyla stísněná a bylo dobře vidět na oltář, a jednotliví účastníci aby měli své místo a mohli se náležitě účastnit bohoslužby. Kromě toho musí umělec provést takovou úpravu, aby symbolicky vyjadřovala vnitřní postoj křesťana a celého vykoupeného lidu. Tím plní vnitřní skladba prostoru chrámu poslání znamení. Uspořádání chrámového prostoru symbolizuje pokornou službu vykoupeného lidstva, aniž je to na úkor posvátnosti a důstojnosti. Posvátná stavba je však víc, než jen působivá vnitřní skladba. Je to také symbol Krista a jeho věrných.

Zdrojem dalšího napětí je okolnost, že Boží lid ve svém pojetí vnitřní skladby posvátného prostoru zachovává návaznost na to, co už je vytvořeno a osvědčilo se to. Jde o návaznost, která vyjadřuje spojení s podstatou evangelia, jež nepodléhá dobovým změnám. Zároveň se při naplňování svého poslání - šíření evangelia - vyjadřuje způsobem, jaký je současnému člověku snadno sdělný.

Sochařství a malířství se uplatňují plasticky a barevně v prostoru. Jde o umělý prostor, který naznačuje skutečnost, ale plně ji neobsahuje. Malba se ve skutečnosti omezuje na dva rozměry - na plochu. Vícerozměrná skutečnost je vystižena světlem a stínem, perspektivou. Socha se sice uskutečňuje v trojrozměrném prostoru, ale její prostor má jen vnější povahu, na rozdíl od architektury, a snadno se dá převést do plochy. Uskutečňuje se sice v prostoru, ale tento prostor zůstává mimo sochu - není v ní obsažen.

V malířství už samo výchozí zaměření ve významovém uspořádání obrazové plochy vyžaduje čas, natož pozorné vnímání. Proto se i v malířství sjednocují jednotlivé dílčí významy v celkový smysl významotvorným procesem, probíhajícím v čase. Všechny složky díla jsou nositeli významu, a tím také činiteli spoluvytvářejícími celkový smysl díla.

Pokud se malíř nespokojuje s dosud obvykle přijímaným způsobem uměleckého projevu a touží osobitěji a nověji vyjádřit věčné určení člověka, vzniká roztržka mezi umělcem a obecenstvem. Tak musí malíř při tvorbě zápasit se zklamáním a nezájmem okolí. Vytrvává však ve své tvorbě. Sotva dílo dosahuje značné míry opravdovosti a vznešenosti, pak potvrzuje neviditelný řád a nádheru, jejichž odleskem je veškerá krása tvorstva.

Michelangelo svědčí o řádu v umění:

Řádné to přišlo, dík tvé laskavosti,

a já to četl nejmíň dvacetkrát.

To šklebeni ti jde tak akorát

jak jídlo břichu, když má dávno dosti.

 

Já přece věděl už hned po odchodu,

že Kain je vaším pravým praotcem.

Však jste se taky všichni zhlídli v něm:

v bratrově zisku vidíte svou škodu.

 

Závistní, pyšní milovníci hříchu,

pro vás je láska k bližnímu jen k smíchu

a máte lásku pouze pro špatnost.

 

Víš sám, co říká Básník o Pistoji;

a Florencii, tu nech na pokoji —

chválíš ji jenom pro posměch a zlost.

 

A přitom je to skvost;

ty bys to ale těžko pochopil —

tvůj rozum na to nemá dosti sil.

Pokud jde o hudbu, látka umění splývá s obsahem a vnitřní skladbou natolik, že se dají těžko rozlišit.

Na všech úrovních vnitřní skladby hudby trvá napětí a pohyb jednotlivých hudebních útvarů. Nějaký nápěv může pronikat z nižší úrovně lidového umění na vyšší úroveň třeba operní. Duchovní hodnoty víry vedou k povznesení umění. Tak byly nápěvy na nižší úrovni lidového duchovního zpěvu povzneseny až na úroveň gregoriánského chorálu. Důslednost a plnost projevu náboženského prožitku se projevila v něžnosti, prostotě a přiměřenosti tvarů. Přitom se hudba člení na náboženskou či duchovní hudbu, jejíž menší část tvoří bohoslužebný zpěv. Bohoslužebný zpěv se vyznačuje v největší míře vlastnostmi, jež jsou vlastní bohoslužbě, a to je posvátnost, uměřenost vnitřní skladby, a odtud plyne jeho všeobecnost.

Lidská duše nesnáší při bohoslužbě to, co je vlastní všednímu zpěvu. Takový světský zpěv vyjevuje nálady, city, zájmy člověka, zaujatého smyslovými statky. Proto zpěv, který má přiblížit vnitřní pokoj a usnadnit zbožnou usebranost se nemůže podobat tomu zpěvu, jenž vyjadřuje smyslová hnutí všedního života. Potřebuje zvláštní skladbu odlišnou od vnitřní skladby světské hudby. Nemůže se podobat symfonické básni, ani opeře či operetě, a ještě méně písničkovému toku z ulice Třebaže každý národ smí užívat v posvátných skladbách oné zvláštní melodiky a nápěvů, které tvoří svérázný ráz jeho vlastní zpěvnosti, přesto musejí být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby. Náboženský zážitek účastníků je dokonalejší a úplnější, když se k němu váže krásný prožitek z vnímání takové hudby, jaká se svou vnitřní skladbou podobá vnitřní skladbě bohoslužby.

U básnictví je látkou řeč, a v užším smyslu události, které básník řečí vyslovuje.

Hlavním nositelem vývoje básnického jazyka je lyrika. Zejména rytmus je zde nositelem napětí. Ten uvádí jazykové složky básně do pohybu. Rytmus a lyrika jsou dvojice, jež řídí podání básnického jazyka.

Sledujme, jak o tom svědčí Michelangelo:

Ó noci, sladká, i když plná tmy,

v niž nakonec vždy ztichá shon všech lidi,

kdo tebe chválí, ten ví a ten vidí,

kdo tebe cti, ten teprv rozumí!

 

Ty krátíš knot všem skleslým myšlenkám,

jež nacházejí smír v tvém vlahém stínu,

ty mě tak často vynášíš v svém klínu

z hlubiny k výškám, po nichž prahnu sám.

 

Ó stíne smrti, v kterém končí žaly,

jež lidskou duši, srdce rozdíraly,

tys pro trpící nejsilnější lék:

 

ty uzdravuješ naše chorá těla,

ty stíráš slzy, snímáš tíhu z čela

a krotíš v dobrých hněv a zármutek.

Ústředním prvkem výpravného jazyka je věta, prostředkující mezi jazykem a námětem. Je to základní buňka významové výstavby projevu.

Zatímco četba působí na rozum, dále na obrazotvornost a nakonec i na ostatní smysly, divadlo svou názorností a bezprostředností zaujímá naráz celého člověka, podněcuje všechny jeho smysly. Herec dotváří a rozvíjí básnické krásno plastickým a mimickým krásnem, pohybem i hlasem na celou postavu.

Drama je prvním zpravodajem o příchodu Boha mezi lidi. Každé svědectví o rozporech je voláním po naději na řešení lidského údělu. Umělec má co nabídnout jen tehdy, když svědčí o Bohu. Činí-li to krásně působivým způsobem, pak může rozehřát lidské srdce. Pouze je-li umělec sám nositelem, představitelem, účastníkem a zapojeným prožívatelem evangelia, jedině pak má jeho dílo co předat obecenstvu. Čím dříve umělec přijme fakt, že jeho tvůrčí snažení může být požehnané pouze v pokorné modlitbě, kdy se při své tvorbě otevírá Boží pomoci, tím spíše mu bude dáno najít cestu ze slepé uličky moderního dramatu. Přitom se ovšem nemůže opovážlivě spoléhat na to, že uznaná idea osobního Boha jako Krásy bude snad umělecky tvořit za něho. Bůh ho může oplodnit jen jako vnitřní duchovní zdroj vnuknutí, pokud se tomu člověk v modlitbě otevře.

Následkem prvotního hříchu, kdy lidská přirozenost v sobě obsahuje vnitřní řádné uspořádání, ale i jeho poruchu, spočívá přesažná tragika člověka v tom, že v jeho bytosti je spojeno konečno s nekonečnem způsobem, který je vnitřně nejednotný, rozpolcený. Jádrem tragična je dvojí řád, který ovládá náš svět nejen tehdy, když se ho snažíme krásně prožít, nýbrž vždy a nezbytně.

Vítězství Božího řádu dovršuje tento stav očistou, jež přináší hlubinné, ryze duchovní přitakání danému řádu. Rovinou, kde se odehrává zápas, ale i vyrovnání dvojího řádu, je krásný symbol.

Nejde o to, že by k podstatě uměleckého díla náležel plně uvědomělý zápas. Nejedná se tu o nějaké tušení symbolu, nýbrž se zde děje mimopojmové uvědomování. Tak smíme v každém uměleckém díle předpokládat skrytou symboličnost.

Není třeba, aby si jí byl vysloveně vědom samotný umělec nebo příjemce díla. V krásném prožitku se člověk ocitá ve stavu, jehož odlišnost od jiných prožitků si uvědomuje. Jeho duše je vedena dvěma proudy, tvořícími nedělitelný obsah vědomí. Jeden proud se jasně a výslovně vztahuje k uměleckému dílu tak, jak se mu představuje.

Druhý proud se dá těžko vyjádřit pojmy. Umělecké dílo, které je světem pro sebe, je zároveň útvarem, který odděluje a zároveň spojuje dva světy, uvádí nás do stavu, jaký se vymyká běžnému popisu. S ohledem k celistvosti našeho vnitřního života, jde o předvedení ryzí duchovosti, která si sebe uvědomuje ve své nesmíšené ryzosti.

+++

Podat vás jako oběť Bohu milou

Učitel se dívá na každého člověka jako na toho, koho by mohl poučit, lékař, zda by nepotřeboval vyléčit, policista, jestli by ho neměl zavřít, advokát, zda by ho neměl obhájit a vytáhnout z vězení a odlehčit jeho peněžence a kněz, zda by nepotřeboval spásu a nedal se spasit... Nevím, jak se k tomu druzí zatváří, ale my kněží opravdu máme tento základní podstatný postoj ke každému. Kněz, je-li jen trochu svědomitý a vědom si nejenom své důstojnosti, nýbrž i svého pokladu, musí se přibližovat k bližním pokaždé s touto otázkou: Bratře - sestro, nepotřebuješ něco, nepotřebuješ moje slovo povzbuzení či útěchy, kus mé jistoty, mé síly, mého světla, nepotřebuješ očištění, nepotřebuješ se ještě víc přiblížit k Bohu?

Přiznám se, že jsem se ještě nikdy nedovedl dívat na lidi jen tak bez účasti. Vždycky jsem myslil na duši každého, s kterým jsem se kdy setkal kdekoliv a jakkoliv. A když jsem nemohl nic, tak jsem aspoň o něm rozmlouval s Bohem ve svém nitru, zkrátka, pomodlil jsem se za něho. Povzdechl jsem za něho k Bohu.

Svatý Pavel píše v listu k Římanům, že mu byla dána milost, aby byl služebníkem, leiturgos, to je obětníkem, abych naplnil posvátný úkol zvěstováním Boha, aby byla oběť pohanů příjemná, pokud jsou posvěceni v Duchu svatém. Už hlásání evangelia je prvním kněžským úkonem. Zasvěcuje svatým posluchače slovem a pak je vede k naplnění Duchem svatým, aby byli dokonalou obětí.

Vede je k tomu, aby věřící dovedli učinit z celého svého života jedinou oběť, oběť Bohu milou, oběť Boha důstojnou. Tak naplníte všichni onu skutečnost obecného královského kněžství, zdůrazněného II. vatikánským sněmem, když učiníme ze svého celého života oběť, jako byl obětí celý život Ježíše Krista. (Ř 15, 17). Nedivte se, že se kněz chce s vámi rozdělit o to nejcennější a že vás chce přivtělit ke své obětnické službě a přetvořit váš život, vaše povinnosti vašeho všedního dne ve slavnost svátečního obětování. B.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MYSTIKA LÁSKY

Nejsvětějším Srdcem ti odpouštím hříchy

Svou lidskou láskou stěží někomu odpustíš křivdu, i kdyby to byl dobrý přítel, natož když je to nepřítel. Spěchám ti však naproti se svým Srdcem nasyceném potupami.

Láska  Nejsvětějšího Srdce je větší než tvoje lidská láska. Má takovou sílu, že ti s ní odpouštím hříchy. Není hřích, který by se nedal tímto Mým smilováním smazat. Neexistuje chyba, ani zločin tak těžký a hanebný, že by neustoupil před Mou láskou. Není poskvrna tak ohyzdná, ani tak tvrdošíjná a zarytá, že by se nedala smýt Mou něžnou láskou, protože Moje láska k tobě se staví na odpor každému smrtelnému hříchu, který před Mnou nemůže obstát. Moje láska má moc překonat každou chybu, jako teplo odstraňuje chlad.

Avšak není tomu tak u kterékoliv jiné ctnosti. Jasně se to projevuje na blahoslavené hříšnici, jež měla tolik hříchů a přesto je jí mocí lásky všechny odpouštím, poněvadž mnoho milovala (Lk 7,47).

Třebaže hořce plakala, umývala Mi nohy slzami a vlasy utírala, líbala a mazala vonnou mastí, přesto nedosáhla odpuštění kvůli těmto skutkům, nýbrž jen pro lásku. Bez lásky by měly malou cenu. Takto však byly zvláštními znameními lásky a jiskrami, sršícími z ohně lásky. Byly milé Mému Nejsvětějšímu Srdci potud, pokud byly podnícené láskou. Milovala Nejsvětější Srdce mnoho, totiž z celého srdce, z celé duše a celou myslí, jak je vidět na známkách její lásky, jež dala najevo. Milovala Nejsvětější Srdce nade vše, ale nikoliv přehnaně, protože Mne nelze milovat příliš. Míra tvé lásky ke Mně je milovat bez míry.

V tom se jeví vznešenost a cena lásky k Nejsvětějšímu Srdci. Přílišnost lásky neničí lásku. Vzrůst lásky se nezvrhá v neřest, nýbrž v prospěch a pokrok. Naproti tomu se však můžeš příliš se postit, dávat almužnu, příliš opovážlivě spoléhat přehnanou nadějí. Při překročení míry u jiných ctností než je láska, se zvrhne v neřest a zlobu.

Vím, že jsi špatný a neřestný hříšník, a také, že o lásce Mého Nejsvětějšího Srdce víš, a přesto jsi nic z lásky nevykonal, ani na to nepomyslel, nýbrž vzdálen od pravé lásky a milování a zcela chladný marnil jsi bídně čas v nesčetných hříších a neřestech. Jenže i to je láska Nejsvětějšího Srdce, že ti pořád ještě dávám příležitost k nápravě. Ve svém milosrdenství jsem ti připraven pomoci. Tak si pospěš s obrácením, abych ti mohl dobrotivě odpustit hříchy a vlít ti svou věčnou lásku.

+++

 

Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. Chvilka mystického života, , Brno, sv.Michal. Předcházející relace sleduj v mp3 na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/

+ Sleduj ve zvukové podobě v mp3 na http://cs.gloria.tv/  nebo http://www.uloz.to/ Tomáš Bahounek OP, Mystika lásky 01-35, Mystika krásy 01-46, Loretánské meditace 01-56, Programování lidského srdce 1-30 zip, Přátelé kříže, spojte se!

+++

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118,

Tel.:00420 737857272, TISK:OLPRINT,Brno,www.cormierop.cz, info@cormierop.cz_______________________________________________________

 

 

 

TOPlist