XXV. číslo 2.                                                                                                                                          Únor 2019

Obsah:  Josef Veselý,Jsme z rodu slunečního, Matta el-Maskin,Jsem to, co konám, J.Prachař,Chtěj víc, TB,Lepí se ti smůla na paty?, Jana E.Lopourová, Elita, J.Prachař, Děkuji, AA,Buď DALŠÍM Kristem (2), Prachař,Kéž bych mohl…,, B,Riziko pýchy, Lopourová Čas časů, , TB,Nemůžeš vystát katolického kněze?, J.Veselý, Naděje, Serafim Sarovský,Serafim Sarovský,Lopourová,Druhý příchod,Vých.bratři,Vytrvalost, Lopourová,Důvěra, TB, Nemůžeš vystát katolického kněze?,  Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, Lopourová, Krabice s kapesníky_________________________________________________

JSME Z RODU SLUNEČNÍHO

Josef Veselý

+++

JSEM TO, CO KONÁM

ANEB JAK PROMĚNIT INSTINKTY

Musíme znovu promyslet některá pojetí, týkající se možností člověka, k nimž dospěli odborníci, a na něž se občas z důvodu nezbytnosti odvoláváme. Tato pojetí rozdělují například vědomí člověka na vědomé a nevědomé, rozlišují myšlení a inteligenci, rozdělují duši na vědomí a ducha a zavádějí ještě spoustu dalších rozlišení. To, co ve skutečnosti vyžaduje naši pozornost, je fakt, že člověk je jednotný: provádí mnohé rozdílné činnosti, ale v rámci jediného celku a každá z těchto aktivit se projevuje ve vhodný okamžik. Jestliže se modlím v Duchu, jestliže jednám v Duchu, moje mysl, moje vědomí, moje srdce, moje duše, to všechno je duchovní. Jestliže zcela zanedbávám modlitbu a popírám tím její účinnost a důležitost, tak jakkoli se mohu jevit duchovním, budu ve skutečnosti celý - moje mysl, myšlenky, inteligence, duše a vědomí - pouze tělesnou osobou.

Možná jste postřehli, že na jiném místě jsem instinktivní tělesné chování popsal jako hrubé, divoké, primitivní, zatímco chování zdvořilé a vychované jsem popsal jako lidské a jemné. Ve skutečnosti však neexistuje jasná rozlišovací hranice mezi přirozeností instinktů nízkých a vysokých. Člověk je nedělitelný a nemůže v nás být nějaká přirozená dispozice oddělená a autonomní nebo izolovaná od ostatních dispozic, ať už jsou ohavné či ušlechtilé. Vždy to bude mé chování, jež mě uvede na úroveň nízké a ohavné přirozenosti anebo na úroveň přirozenosti vyšší, vznešené á přívětivé.

„Jsem to, co konám," a to, co konám, vyjadřuje to, kým jsem, vyjadřuje to podstatu mé přirozenosti. Každé rozlišování lidských dispozic a lidské přirozenosti je čistou spekulací sloužící jen k usnadnění psychologické analýzy.

DUŠE PŘIROZENĚ LNE K BOHU

Existuje jedna jediná pravda svého druhu, jíž musíme věřit: naše duše lne přirozeně k duchovnosti, a když se probudí, vroucně touží po Bohu, po svém prameni. Probuzení duše je největší etapou lidského života toho, kdo duchovně bojuje a modlí se s čistým srdcem.

Probuzení duše dá člověku nový vnitřní zrak, nový vnitřní sluch, nové myšlenky, světlo, cítění a vnitřní radost. Jde o největší dar, který člověk může na zemi obdržet.

Znamení toho, že jsme dospěli na práh duchovního probuzení, je následující: začneme vroucně toužit po tom, co je lepší, ale realita nás svazuje, neboť se nemodlíme, jak bychom měli, neobětujeme se a nemilujeme, jak je třeba. A přesto uvnitř hoříme touhou po změně, po proměně toho, co v současnosti jsme: „synové přišli až k ústí lůna, ale není síly k porodu.“ (Iz 37,3)

Jde o zcela reálnou a přirozenou událost: přirozené síly se snaží osvobodit z uvězněného ega a zastavují se na prahu neviditelného, aby z temného stanu těla a bouřících se instinktů sklíčeně a úzkostně vzývali svého Stvořitele. Matta el-Maskin

+++

 

CHTĚJ VÍC

CHTĚJ VÍC

MI ŘEKL PÁN

KDYŽ V BLÁTO JSEM SE SVALIL

ABYCH MOHL VSTÁT S ODVAHOU

ABYCH NEUMÍRAL PŘÍLIŠ DLOUHO

ABYCH V SOBĚ NAŠEL TOUHU

KTEROU MI V SRDCE VLOŽÍ ON

A KTERÁ ŽIVOT MŮJ V LÁSKU ZMĚNÍ

A DÁ SÍLU JÍT V JEHO VÁNKU DÁL.

Jan Prachař

+++

LEPÍ SE TI SMŮLA NA PATY?

Milý příteli!

Domníváš se, že se Ti od mládí lepí smůla na paty? Tvoje mládí je iluzí vězně, který si představuje, že je volný. Snažíš se samostatně ověřovat správnost vnější autority. Tvé vnitřní touze po osobním, samostatném a nezávislém rozmachu se příčí požadavky vnější autority. Zdají se Ti jako pouto zkostnatělého stáří. Snaha o vlastní samostatné ověřování a přehodnocování smysluplnosti vnější autority je přirozená. Máš-li víru, tedy je to pro Tebe především autorita nebeského Otce a pak rodičovská. Nemáš-li víru, tak je to pro Tebe autorita rodičovská, prosazující se jako nadlidská a osudová.

V přírodě vidíš, že každá věc směřuje k svému zdokonalení. To je přirozený zákon. Jeho působnost můžeš sledovat na každém kroku. Rodíš se, abys rostl a stal se užitečným ve společnosti. Křtem se rodíš, abys dosáhl dokonalosti a rozmnožil počet vyvolených věčného království. Myslíš, že se někdy nějaký vývoj obešel bez obtíží? Když vývoj vesmíru znamená obrovské změny a stálé přetváření bytostí živých i neživých, zdá se, jako bys i Ty, jako souhrn celého vesmíru v malém měřítku, musel prožívat ve svém vlastním životě všechny pády i vzestupy vesmíru. V Tobě se spojuje podle tvůrčího plánu dvojí svět, svět hmoty a svět ducha. Tak se nediv, že tyto dva světy působí vzájemně na sebe! Může z toho vzniknout buď krásná harmonie vzájemné pomoci a podpory. Hrozí však i jednostranné znásilnění jednoho světa druhým.

Není pochyb, že nejkritičtější okamžik prolínání obou těchto světů v Tobě je doba fyzického dospívání. Fyziologové a biologové se zabývají Tvými tělesnými změnami během dospívání. Psychologové a vychovatelé sledují vliv tělesných změn na utváření Tvého ducha a Tvé psychiky. Doba Tvého dospívání probíhá jedinečným a neopakovatelným způsobem. Možná jsi mírné a vyrovnané povahy už od přírody, takže se Tvé tělesné dospívání odehrává pozvolna. Jeho vliv na duchovní stránku se dá snadno usměrňovat, aby nerušil nebo aspoň neničil Tvůj další rozvoj. Možná jsi však povahy bouřlivé, prudké a výbušné, těžko zvládatelné. Pak Tvé tělo prvek stojí v rozhodném odporu proti duši.

Po studiu odešel dospívající Karel Marx do redakce Rhenische Zeitung. Sladce otráven odkazem filozofa Hegela, bloudil temnotami.

Na Hegelovi bylo něco, co se dalo rozvést mnohomluvnou sofistikou až k úplnému rozmělnění a znicotnění. Hlavně když člověk ulpíval na kritice pro kritiku. Hegel zacházel ve svých výpovědích s tím, „co je“, tak libovolně, že přeskakoval souvislosti. Bavil se dvojsmyslností pojmů, ba zabíhal až do bezuzdné žvanivosti. Ve výpovědích typu „bytí je nic, bytí je klam, bytí je dění, toto je jiné“, tam „je“ znamená hned to a vzápětí zase něco jiného.

Marxovy názory se ocitly v těsném spojení s tímto temným dílem, plným jinotajů, dvojsmyslů a nejasných pojmů. Vášnivě a s krajním vypětím se bránil je přijmout. Avšak marně. Svědčí o tom jeho epigram:

„Všechna slova, která uším smíchala se

v ďábelskou směs,

Takže každý si může vybrat to,

co uzná za vhodné.“

Ať se bránil sebevíc závislosti na tomto volnomyšlenkáři a chtěl si počínat nezávisle, přesto při svérázném zdůvodňování svých východisek ztrácel smysl pro skutečnost. Brzy upadal do ještě temnější nauky. Dějiny se mu staly temným shlukem čehosi neznámého, vystupujícího neúprosně jako slepý osud. Člověk se mu těžko mohl divit. Přistupoval ke skutečnosti s předem připravenými vzorci typu „železná“ voda“, „dřevěný kov“, „tekutý prášek“, „chladné teplo“. Přisuzoval je realitě bez ohledu na její změny. Tak se mu místo poznání rodil v hlavě soubor pseudovědeckých pověr, nepramenících ve skutečnosti, nýbrž v jeho „odpoutané ideji“.

Pozor na idealismus! Tvé mládí a zejména dospívání je procesem vybočení ze zavedených životních pochodů. To musíš jako každý prožít. Nemusí se z toho u Tebe vyvinout žádná těžká porucha, která by škodila Tvému dalšímu životu. V této době je i Tvá mladá víra vystavena zvláštní zatěžkávající zkoušce. Můžeš z ní vyjít duchovně posílen, ale také oslaben či zraněn. Chceš dospět v lidskou osobnost? Postav se tváří v tvář růstovým těžkostem! Chceš vyrůst z Božího dítěte, které jsi bez svého přičinění od křtu, v dospělého přítele a důvěrníka věčného Otce na spáse lidí a posvěcení světa? Postav se čelem k obtížím růstu své živé víry! Kdo tvrdí, že nemá potíže s vírou, ten žádnou víru nemá.

Ať jsi mladý nebo starý, žák či vychovatel, ber na to ohled! Nedělej z tohoto období žádného strašáka! Jinak by Tě to jako rodiče či učitele plnilo rezignací. Jako dítě by Tě to plnilo zoufalým pokusem o odboj či panickým únikem do nevázanosti. Právě na této své životní křižovatce si uvědom, že každý Tvůj vývoj vždy předpokládá nějaké nesnáze! Pamatuj, že potřebuješ soustředěnou bdělost! A vyjdeš ze zkoušky jako vítěz.

Když přirozeně dospíváš fyzicky, zraješ také intelektuálně. Ani Tvá víra už nesmí zůstat v dětském stavu. Tvá víra není nic odtažitého ani teoretického. Když věříš, nejde jen o nějaké pojmy, které by postrádaly vztah k Tvému životu. Když dospíváš, objevuješ před sebou život v celé jeho všední skutečnosti, bez příkras idealizace! Většinou Ti na to už nevystačí takové pojmy o Bohu a o Tvých vztazích k Bohu, jaké Ti vyhovovaly a odpovídaly v dětství. Dej se sám se sebou do namáhavého díla! Přizpůsobuj své dětské pojmy víry vyspělosti dospívajícího! Dospívej a vzdělávej se také ve víře! Jinak se Ti vytratí náležitý vztah mezi životem v celé složitosti a dětsky chápanými náboženskými pojmy. Chceš, aby Tvá víra v době dospívání byla přesvědčená a podložená vlastní životní zkušeností? Podnikni v sobě jisté změny! Náboženské přesvědčení Tvé víry je v době dospívání vystaveno osobnímu prověřování ve styku s novými životními okolnostmi. Chceš mít svou víru pevnou, přesvědčenou a přesvědčivou, aby utvářela Tvůj vědecký světový názor? Tak neváhej a sveď boj sám se sebou! Proveď s chladnou neúprosností revizi svého dosavadního náboženského smýšlení a názoru, zbožných postojů, slov i úkonů! Bůh nestojí o to, co Ty mu ve své zbožnosti a podle svého náboženského názoru hodláš obětovat. Bůh stojí o Tvé čisté srdce. Tohle zkus vybojovat krutým zápasem Tvého kriticky pochybujícího a třeba i hroutícího se ideálu mládí! Zač bys stál, kdybys vyrostl jen v samých iluzích a sebeklamech? Jakou bys měl zásluhu, kdyby ses vyhnul životnímu zápasu? Směle vykroč k překonání vlastních ideálů a k přijetí skutečného života! Zač by stála Tvoje víra, kdybys o ni nemusel svádět tvrdý boj? Jen zlato vyzkoušené v ohni, zbavené v jeho žáru všech příměsí, je ryzí zlato. Jedině ta víra, která prochází ohněm zkoušek Tvých pochybností a útoků, a kterou si ověřuješ vlastní náboženskou životní zkušeností, se stává pevnou vírou, ověřenou a přesvědčenou ve styku s drsnou skutečností. Jedině taková - den co den znovu a znovu - vybojovávaná víra, se stává věrohodnou, přesvědčivou a strhující pro ty, kdo ještě váhají a podléhají pochybnostem.

Vyznačuje se Tvé mládí sladkými ideály a dospívání zase vybočením z těchto zavedených životních pochodů? Tím více jsou obtíže Tvé víry vybočením a úchylkou. Cítíš zvláštní touhu po naprosté svobodě, volnosti, a třeba i nevázanosti? To vše je jistě příznakem Tvého dospívajícího mládí. V této chvíli touhy po naprosté svobodě a iluzi o volnosti shledáváš svou dosavadní víru jako obtížnou, ne-li přímo nesnesitelnou. Diví se Ti nějaký starý suchar, který už zapomněl na své mládí? Ve chvíli úsilí revoluce Tvého ducha o přetvoření všech dosud používaných hledisek na život začíná být Tvoje víra náročná a těžká. Zabýváš se od mládí titánskými plány? Víra Tě sráží z nadoblačného snění. Připomíná Ti Tvou závislost, nepatrnost a malost. Je Tvé mládí plné vzepjetí a velikášských tužeb, myšlenek a slov, i hrdých panovačných postojů? Víra Tě přitom nabádá k pokorné službě a a umenšování se. V mládí by ses nejraději sám postavil do středu všeho života. Jenže víra Ti říká, že Bůh je počátek i cíl všeho bytí i všeho dění celého vesmíru hmotného i duchovního. Tvé mládí je přirozené plné odboje a touhy odstranit všechny zavedené postupy a způsoby, aby ses mohl rozběhnout k velkorysému budování. Učení víry Ti mluví o autoritě nadpřirozené i přirozené. Vybízí Tě k podřízenosti.

Když se v Tobě setkávají tyto dva světy, nestává střetnutí. To Ti může přinést vítězství dobra, ale také porážku.

Náboženské pojmy, osvojené v dětství, které by Ti zde měly přispět na pomoc, zasáhnout a zjednat Ti jasno, Ti najednou nestačí. Už Ti nevyhovují. Vstupuješ do doby pochybností v záležitostech víry. V tom samotném není nebylo nic špatného. Mladistvý vývoj Tvého těla a ducha musí jít ruku v ruce s rozvojem náboženského poznání. Od mládí jsi zvídavý a kritický. Na tom nemůžeš nic měnit. To je Tvé přirozené právo, které Ti nelze upírat. Sleduj však také, zda se Tvé zkoumání sebe i světa děje řádnou cestou! Sleduj, jestli přitom zachováváš určitá pravidla, jaká vyžaduje logika správného myšlení a Tvoje moudrost a opatrnost ve vážných věcech! Nepostupuješ překotně? Myšlenkovými zkraty a vůbec scestně? Jistě víš, tam Tě to může zavést. V prvém případě dospěješ k vyjasnění pochybností a k uklidnění duše. Jinak Tě postihuje duchovní zatemnění a zmatek.

Teprve v „ďábelské kuchyni“ redakce Rheinische Zeitung byly neurotické motivy nepřiměřených reakcí dospívajícího Marxe na vnější podněty, totiž těch reakcí, které měly tvářnost živelného ateismu, překrývány jinými motivy. Byly pomalu zasypány množstvím dodatečně smyšlených důvodů - zkrátka pseudoracionalizovány.

Tak byla pýcha jako příčina odpadu od víry překrývána falešnou racionalizací, falešným zdůvodňováním vzpoury proti našemu věčnému Otci.

Marxova zdánlivě bezstarostná sofistika kontrastovala s uspěchaným popíráním Boha. Stačilo, aby mu se vynořila první část otázky: „Pokud Bůh existuje...“, a on to okamžitě všechno zavrhoval. Dělo se to v ustavičném spěchu „kamsi jinam“, v neustálé honbě „za něčím“: sen podporovaný iluzí, utopie podněcovaná přeludem, nicota vábená prázdnotou.

Marx, snící o své ryze svobodné aktivitě, se čím dál, tím víc blížil k „duchu, jenž stále popírá“. Stejným rozporem trpěl i v pojetí člověka i světa. Stále hledal Boha ve snu a pokaždé bezvýsledně. Tak se odsoudil k neustálé pouti „někam jinam“. Žil v hrůze, že se nadobro ztratí a nikdy nenalezne. Neuznával, že je to jeho vina. Naopak se stále víc oddával klamu, že právě on má prostě smůlu. Když nenacházel klid v sobě, připadl na to, že je třeba změnit něco vedle něho. Své působení v redakci korunoval článkem, kde uváděl :

„...Nezbytnou podmínkou lidské emancipace je vyvlastnění...“

A co Ty? Poddáváš se pochybnostem, které Ti víří v mysli a v Tvých touhách v nejasném zmatku? Obyčejně se tomu poddáváš pod tlakem ze strany pokleslé mravní stránky života. Potřebuješ ve svém svědomí ospravedlnit spor s autoritou nadpřirozenou a přirozenou a pak i spor s mravními zásadami. Stojí Ti v cestě zásady Tvé víry, které jsou neoblomné. Požadavky Tvé víry se Ti z hlediska Tvých mladistvých ideálů asi zdají neúnosné, podle Tvého o názoru nerozumné, neproveditelné. Později je možná označuješ za překonané a zastaralé, jaké neodpovídají „současnému člověku“, přesněji řečeno Tobě samému. Jakkoli nazýváš to, co ti vyhovuje, za potřebu moderního nebo současného člověka, přesto pamatuj, že přesně tak smýšleli mladí lidé před sto lety i před tisíci lety. Tak budou smýšlet vždy, kdykoli budou chtít omluvit své omyly a mladistvé výstřelky, nebo spíše nahrazovat věčně platné zásady svými mladistvými omyly.

Tvoje mládí je pohyb jako sám život je změna. Chceš naplno žít. Žízníš po opravdovém životě. Nechceš ztratit nic ze života, o němž máš ty nejfantaztičtější představy a utopistické ideály. Tato < xml:namespace prefix = "v" /> < xml:namespace prefix = "w" /> Tvá touha uchopit život v celé jeho náplni hledá možná překážky v zásadách víry. Jednou možná začneš tvrdit, že víra Ti jako mladému člověku nepřeje nic dobrého, že náboženství ničí každou Tvou mladistvou radost. Myslíš, že když ve svém mládí hledáš smysl života, tak že ho už tím automaticky nalézáš? Nemyslíš, že Tvé hledání je často velmi tápavé, zkusmé a nejisté?

Nyní nadchází nejkritičtější období Tvého boje o víru. Toto období se projevuje u různých jedinců různým způsobem. Jsi povrchní povahy? Tak si s tím příliš hlavu nelámeš. Obyčejně víru neodkládáš, nerozcházíš se teoreticky s vírou a náboženstvím, ale vzdáváš se jí prakticky. Vír života Ti nadobro umlčuje hlas svědomí. Ostatně u Tebe nebyl nikdy silný, tak jako v žádném ohledu nebylo síly ve Tvé povaze. Takových případů je nejvíc. Všimni si zde vztahu víry a mravnosti, zvláště z hlediska šestého přikázání. Snadno objevíš, že zde kdekdo odkládá víru proto, aby se mohl oddávat Bacchovi a Venuši. Převládá zde citová stránka, zotročující rozum, jemuž se nedaří dokonale ovládat city a emoce. Na první pohled se zdá, že jsou docela šťastní a spokojení. Aspoň se tak tváří. Ve většině případů opravdu netrpí. Jsou to jedinci malicherné povahy, kterým k úplné spokojenosti stačí chléb a hry, neboli supermarket a televize. Nestaví si svou životní laťku příliš vysoko. Jejich rozum jim toho příliš mnoho nevyčítá, protože ani není schopen výčitky. A když někdo něco vytkne, obvykle nemají dost sil, aby se vzchopili. Smutné případy. U nich se nedá o nic opřít. Jsou ducha intelektuálně a mravně velmi nezámožného.

Mnohem hůře je v Tvé duši, když jsi založen více rozumově a zvláště když Tvoje víra dosahuje jistého stupně vypjatého života. Kritický okamžik Tvého boje za víru se Ti v mládí jeví jako temná noc. Nemůžeš spát. Obáváš se, že se na Tebe ze všech stran vyřítí nepřítel. Není nic bolestnějšího, než sledovat děsný zmatek, jaký zasahuje v mládí Tvou duši. Smutně trpíš a vzdycháš pod tíhou a drásáním bolesti. Zřejmě si nedovedeš zodpovědět, odkud vlastně tato bolest pochází a jak se z ní dostat. Chvíle bezradnosti, zamlklosti, tápání se Ti střídají se smíchem, který se podobá smíchu cynika. Po zármutku a trudomyslnosti Tě přepadají okamžiky běsnící a rozpustilé radosti. A Ty možná ani nemůžeš nalézt jejich vnitřní příčiny. Zvenčí Ti k tomu mohou napomoci směšné situace a jazykové dvojsmysly, ale jsi všemu vydán napospas jako stéblo klátící se ve větru.

Svádíš těžký duševní boj s pochybnostmi o víře? Zdá se Ti, že tě obklopují samí falešníci a farizejové? Myslíš, že Tě všichni matou? Zdá se Ti, že Tě všichni lidé obelhávají. Zdá se Ti celé okolí neupřímné a klamné? Nestává se Ti, že sebemenší poklesek těch, kdo u Tebe zastupují autoritu ve věcech víry a mravů, Tě vede k děsným závěrům? Od mládí jsi náchylný zevšeobecňovat a otázky své víry vážeš na osoby, které ji hlásají. Když odmítneš hlasatele víry, snadno vyleješ nemluvně i s vaničkou. Brzy odmítáš i samotnou víru. Tvůj rozum je možná stále v horečné, překotné činnosti. Patrně si ani na chvíli nedopřeješ pokoje. Máš sklon kriticky zkoumat a podrobovat svému domněle neomylnému úsudku všechno, cos dosud rád a ochotně přijímal. Kriticky zkoumáš a prověřuješ své vlastní názory, až jsi vyčerpán a klesáš pod tíhou svých vlastních pochybností. Možná, že se Ti stává, že tyto Tvé těžkosti končí v naprosté rozumové skepsi, nedůvěře a pesimismu, nebo v úplné otupělosti, jež se pyšně halí do nejasných pojmů temné mystiky buddhismu a jiných východních nauk. Uvaž, co Ti kdo z nich může dát! Buddhista Ti nemůže dát nic, než Ti nabídnout, aby ses rozplynul. Muslim ti vlastnoručně pomůže k Tvému zániku. Jedině obecná Církev Ti nabízí živého Krista. Jenže Tobě se Ti katolíci zdají tak strašní! Myslíš, že jsou mezi buddhisty nebo mohamedány nějací lepší lidé, než v obecné Církvi? Jenže ty jsi hrdý na svobodu. A domníváš se, že svoboda je vrhání se všanc čemukoli. Hledáš tam nějaké lepší lidi než v katolické Církví, Budu se za Tebe modlit, abys nepřišel o chatrné zbytky své víry. Jsem přesvědčen, že budeš-li hledat pravdu upřímně, vrátíš se domů.

Ve své modlitbě jsem Ti po boku, abys nikdy nezůstal sám.

                                                                                                  Tvůj Bratr

+++

„ELITA“

BAREVNÉ VZDECHY CHVAL

TAM NA POUŠTI PÍSEK VZDAL

MALÍŘI

JENŽ KAŽDÉMU ZRNU VLASTNÍ

BARVU DAL

 

JEN SLEPEC JENŽ SVÍRÁ SVĚT SVOU MOCÍ

TVRDÍ

BEZCENNÁ ZRNA PÍSKU

JSOU VÁS MILIONY

STEJNÉ VE VŠEM VŠUDY

Jana Eva Lopourová

+++

DĚKUJI TI, OTČE,

ZA TVÉHO SYNA JEŽÍŠE

ZA TVOJI LÁSKU K NÁM

ŽE SMRT BYLA ZLOMENA

A MY MŮŽEME HLEDĚT NA TVÁŘ TVOU

JAK DLOUHO NÁM TO TRVALO

JAK DLOUHO JSME BYLI NECHÁPAVÍ

KUDY JSME CHODILI

JAKOU BOLEST ZAKUSILI

NEŽ JSME PO ŠPIČKÁCH K TOBĚ PŘIŠLI.

 

VNÍMAT PLYNUTÍ

ČASU VE SVÉM SRDCI

HLAVOU ZEĎ NEPRORAZÍŠ

JE LEPŠÍ POSLOUCHAT

VÁNEK

NECHAT SE NÉST

JEHO SMĚREM

DO HOR VYSOKÝCH

ALE TICHÝCH

KDE ČLOVĚK MŮŽE SLOŽIT HLAVU.

Jan Prachař

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (2)

DVA V JEDNOM

Jednou pronesl Pán Ježíš úžasná slova: „Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14, 23)

Otec a Syn v nás, naši trvalí hosté... A také Duch Svatý; neboť Ježíš několik hodin před smrtí k tomu dodal:

„Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání. A já budu proSit Otce, a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstával na věky, Ducha pravdy.“ Jan 14, 15—17.

Je tedy ve mně někdo druhý, jen když souhlasím, když jej přijímám a když plním jeho vůli. A tento druhý je trojjediný Bůh; nikdo víc a nikdo méně.

Aby nám Pán Ježíš vysvětlil toto důvěrné sdílení, použil přirovnáni. Jiného přirovnání použil jeho planoucí apoštol Pavel po svém vytržení do třetího nebe, kde poznal v Bohu základní pravdy. Tím dvojím přirovnáním se tajemství objasní.

Když Pán Ježíš ustanovil Nejsvětější Svátost, vyšel z večeřadla a ubíral se do zahrady Getsemanské, kde smrtelnou úzkostí začalo jeho utrpení. Sestupoval tam z města po siónském svahu, porostlém vinicemi. Tam bylo třeba překročit potok Cedron, než se dalo vejít do Olivové zahrady.

Za ním kráčela hrstka apoštolů. Šli mlčky a jakoby stísněni předtuchou tajemné tragédie. Ale Ježíš se najednou ve vinohradě zastavuje. Ukazuje na révu, jejíž ratolesti v jarním vánku jiskří třpytem nesčetných zářivých pupenů, a praví: „Já jsem pravý vinný kmen a Otec můj je vinař. Každou ratolest ve mně, která nenese ovoce, odejme, a každou, která nese ovoce, očistí, aby nesla více ovoce ...Já jsem vinný kmen, vy (jste) ratolesti; kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší ovoce mnoho, neboť beze mne nemůžete činit nic.“ Jan 15, 1—5.

Podobenství je zřetelné a vyjadřuje dvě věci: předně že křesťan se stává jedno se svým Mistrem, poněvadž je s ním spojen tak těsně jako větev s vinným kmenem; dále že božský život, milost - jako míza, která proudí kmenem až do nejmenších ratolestí, - zavlažuje zvnitřku křesťanskou duši a působí, že přináší mnoho a záslužného ovoce.

Přirovnání sv.Pavla je ještě výraznější. Kristus a Církev, Kristus a souhrn všech křesťanů všech staletí a národů jsou jedním tělem: On hlava, my všichni, žijící v jeho milosti, články.

Přirovnání o vinném kmeni už dobře vysvětlovalo splynutí pokřtěné duše s jejím Pánem a Mistrem, ale nad přirovnání Krista k hlavě a nás k údům křesťanská mysl nedovedla najít nic výraznějšího, aby vyjádřila tajemství našeho přivtělení ke Kristu.

Uvádíme slova apoštola národů: „Jako totiž tělo je jedno, a přece mnoho údů má, všecky pak údy těla, ač jich mnoho jest, (jen) jedním tělem jsou, tak i Kristus. Neboť v jednom duchu my všichni byli jsme pokřtěni v jedno tělo Je však mnoho údů, ale jedno tělo...Vy však jste tělem Kristovým a údy (jeho) podle údělu." I, Kor 12, 12—13, 20, 27.

„Jako totiž v jednom těle máme mnoho údů, ale všichni údy nemají stejný úkon, tak i my (počtem) mnozí jsme jedním tělem v Kristu.“ Ř 12, 4—5.

„A on je hlavou těla, (to jest) Církve; (neboť) on je počátek, prvorozenec z mrtvých (vstalých), aby ve všem on měl přednost. “ Kolos 1, 18.

Když je tomu tedy opravdu tak, jsem-li s ním tak spojen, přebývá-li on ve mně a já jsem naštěpován na něho, prostupuje-li jeho život můj život tak jako míza révu a jako krev lidské tělo, jsem-li jedno s ním tak jako hlava s údy v harmonické jednotě lidského těla, je-li on důvěrnější se mnou než já s sebou samým, tak se v těch tajemných výjevech a záhadných tvrzeních Evangelia všechno objasňuje.

Pak už chápu znovuzrozeni, o kterém Ježíš mluvil s Nikodémem, vysvětluji si nadpřirozený život, na štípený na můj život přirozený, chápu tajemný stav, kde ten druhý (trojjediný Bůh) prodlévá ve mně.

Z vody, slíbené Samaritánce, vidím tryskat nevyčerpatelný zdroj, který s Boží přítomností hasí veškerou žízeň po štěstí časném i věčném.

Chápu nyní velikost i posledního z křesťanů, toho nového stvoření, vyvýšeného nade všechny, poněvadž nosí v sobě Boha. Tuším opojení té duše ve stálém styku s Nejsvětější Trojicí.

Otec Origenův, světec a mučedník, měl pravdu, když poklekl před svým pokřtěným klidně spícím synáčkem a zbožně jej políbil jako živý svatostánek božství.

Uprostřed rozjímání těch vznešených věcí zvolal světec: „My křesťané opravdu nejsme malí!"AA

+++

KÉŽ BYCH MOHL PŘIJÍT ZA TEBOU

A ZTRATIT SRDCE SVÉ

KTERÉ NEMÁ BYDLET KDE

KTERÉ LEŽÍ NA OKRAJI CESTY

VRÁTIT SE

VRÁTIT SE DOMŮ

JAKO ZTRACENÝ SYN

PO ODPUŠTĚNÍ VIN

PO ZAHOZENÍ MARNÝCH SNŮ

A SLEPÝCH TUŽEB

USNOUT V PAHORCÍCH TVÝCH

V SÍNÍCH HRADU TVÉHO

JÁ V TOBĚ A TY VE MNĚ

A MÍT SPOLEČNÝ STŮL

UŽ SE NETRÁPIT A NEVZDOROVAT

A VZDÁT SE VÁNKU TVÉMU

JENŽ DO VÝŠIN NAŠE DUŠE VODÍ

A BÝT S VÁMI U TOHO STOLU JAKO ČTVRTÝ.

Jan Prachař

+++

RIZIKO PÝCHY

Jestliže má někdo co nejjasněji poznat nebezpečí pýchy, marnivosti a ješitnosti v duchovním životě, tak si musí pýchu připomenout z té krajně nebezpečné stránky, které si málokdo všímá. Pyšný člověk se odsuzuje k tomu, že se nakonec duchovně udusí ve vlastní prázdnotě. Nepřipustí vedle sebe Boha, ani nikoho jiného velkého, většího, schopnějšího, bohatšího, aby zasahoval do jeho života, aby něco přijal, aby se něčemu otevřel. Žije pouze ve své zakyslé láhvi od octa. Žije pouze sám ze sebe, ze svých sil. Ale i kdyby tyto síly byly sebevětší, vyčerpají se. Nakonec takový člověk mele naprázdno. Lopatka jeho mlýnu se sice pohybuje větrem ješitnosti, dělá to na lidi dojem, někdy to dokonce budí zdání originality, ba i svatosti, ale koneckonců je to jen fraška, to sebeprudší otáčení se větrných lopatek.

Ani u něho není možný žádný pokrok. K pokroku je třeba pokorného uznání nedostatků, chyb, vlastních mezí. Jenže pyšný člověk je hned se vším hotov, všude byl, všechno viděl a všechno už zná, nemá oč by stál, co by přijal, ani co by komu mohl dát.

Proto ani neslyší Boží hlas. I když k němu Bůh mluví, i když mu Bůh nabízí svou důvěrnost, pyšný člověk je tak unesen svou velikostí, svým já, že neslyší v duši Boží hlas, který mluví k duši tiše a jemně jako vánek, a tedy vyžaduje hodně pozornosti. Proto není pro pyšného člověka možný žádný vnitřní duchovní život, žádná vnitřní modlitba, protože pyšný člověk se obírá nejraději a převážně sám sebou, slyší jedině sebe, rozmlouvá pouze se sebou. Duchovní život je však růst lidského dítěte k sebepřekonání v nové stvoření, odumírání starého člověka s veškerou jeho pýchou, s celou jeho domnělou velikostí, aby v něm mohl žít nebeský Host, aby mohl růst jako Boží dítě, skrze milost Boží důvěrně působící v člověku. B