ÚNOR 2019

XXV. číslo 2.                                                                                                                                          Únor 2019< xml:namespace prefix = "o" />

Obsah:  Josef Veselý,Jsme z rodu slunečního, Matta el-Maskin,Jsem to, co konám, J.Prachař,Chtěj víc, TB,Lepí se ti smůla na paty?, Jana E.Lopourová, Elita, J.Prachařž, Děkuji, AA,Buď DALŠÍM Kristem (2), Prachař,Kéž bych mohl…,, B,Riziko pýchy, Lopourová Čas časů, , TB,Nemůžeš vystát katolického kněze?, J.Veselý, Naděje, Serafim Sarovský,Serafim Sarovský,Lopourová,Druhý příchod,Vých.bratři,Vytrvalost, Lopourová,Důvěra, TB, Nemůžeš vystát katolického kněze?,  Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, Lopourová, Krabice s kapesníky_________________________________________________

JSME Z RODU SLUNEČNÍHO

TAK ČASTO UZAVŘENI

PAKLÍČEM SMUTKU

DO KRUHŮ ČLOVĚKOSTŘEDNÝCH

ZAPOMÍNÁME

ŽE JSME SE NARODILI

DO RODINY SLUNEČNÍ

 

V MLHOVINÁCH NEJISTOT

STÁLE JEN HLEDÁME

PLANETU SVĚTLA

PLANETU LÁSKY A NADĚJE

 

BRATR NÁŠ SLUNCE

DEN CO DEN POMÁHÁ

ZAPLAŠIT NOC

ABY I V SRDCI TVÉM

NAPLNO SE ROZEDNILO

 

A VE SVÉ ŠTĚDROSTI

NIKDY SE NEUNAVÍ

ZÁŘIVÉ PAPRSKY

ROZDÁVÁ DO VŠECH STRAN

 

PŘIZNEJME SI

JSME Z RODU SLUNEČNÍHO

I NA NÁS JE

NIKDY SE NEUNAVIT

V UMĚNÍ

CELE SE ROZDÁVAT

 

AŽ ZASEDNEM KE STOLU

UPROSTŘED SVÁTEČNÍCH DNŮ

NASTAVME VNITŘNÍ BATERIE

PROUDĚNÍ TAJEMNÉMU

AŤ V KOMŮRCE DUŠE NAŠI

PĚKNĚ JE UKLIZENO

A SLAVNOSTNĚ PROSTŘENO

PRO LÁSKU

Josef Veselý

+++

JSEM TO, CO KONÁM

ANEB JAK PROMĚNIT INSTINKTY

Musíme znovu promyslet některá pojetí, týkající se možností člověka, k nimž dospěli odborníci, a na něž se občas z důvodu nezbytnosti odvoláváme. Tato pojetí rozdělují například vědomí člověka na vědomé a nevědomé, rozlišují myšlení a inteligenci, rozdělují duši na vědomí a ducha a zavádějí ještě spoustu dalších rozlišení. To, co ve skutečnosti vyžaduje naši pozornost, je fakt, že člověk je jednotný: provádí mnohé rozdílné činnosti, ale v rámci jediného celku a každá z těchto aktivit se projevuje ve vhodný okamžik. Jestliže se modlím v Duchu, jestliže jednám v Duchu, moje mysl, moje vědomí, moje srdce, moje duše, to všechno je duchovní. Jestliže zcela zanedbávám modlitbu a popírám tím její účinnost a důležitost, tak jakkoli se mohu jevit duchovním, budu ve skutečnosti celý - moje mysl, myšlenky, inteligence, duše a vědomí - pouze tělesnou osobou.

Možná jste postřehli, že na jiném místě jsem instinktivní tělesné chování popsal jako hrubé, divoké, primitivní, zatímco chování zdvořilé a vychované jsem popsal jako lidské a jemné. Ve skutečnosti však neexistuje jasná rozlišovací hranice mezi přirozeností instinktů nízkých a vysokých. Člověk je nedělitelný a nemůže v nás být nějaká přirozená dispozice oddělená a autonomní nebo izolovaná od ostatních dispozic, ať už jsou ohavné či ušlechtilé. Vždy to bude mé chování, jež mě uvede na úroveň nízké a ohavné přirozenosti anebo na úroveň přirozenosti vyšší, vznešené á přívětivé.

„Jsem to, co konám," a to, co konám, vyjadřuje to, kým jsem, vyjadřuje to podstatu mé přirozenosti. Každé rozlišování lidských dispozic a lidské přirozenosti je čistou spekulací sloužící jen k usnadnění psychologické analýzy.

DUŠE PŘIROZENĚ LNE K BOHU

Existuje jedna jediná pravda svého druhu, jíž musíme věřit: naše duše lne přirozeně k duchovnosti, a když se probudí, vroucně touží po Bohu, po svém prameni. Probuzení duše je největší etapou lidského života toho, kdo duchovně bojuje a modlí se s čistým srdcem.

Probuzení duše dá člověku nový vnitřní zrak, nový vnitřní sluch, nové myšlenky, světlo, cítění a vnitřní radost. Jde o největší dar, který člověk může na zemi obdržet.

Znamení toho, že jsme dospěli na práh duchovního probuzení, je následující: začneme vroucně toužit po tom, co je lepší, ale realita nás svazuje, neboť se nemodlíme, jak bychom měli, neobětujeme se a nemilujeme, jak je třeba. A přesto uvnitř hoříme touhou po změně, po proměně toho, co v současnosti jsme: „synové přišli až k ústí lůna, ale není síly k porodu.“ (Iz 37,3)

Jde o zcela reálnou a přirozenou událost: přirozené síly se snaží osvobodit z uvězněného ega a zastavují se na prahu neviditelného, aby z temného stanu těla a bouřících se instinktů sklíčeně a úzkostně vzývali svého Stvořitele. Matta el-Maskin

+++

 

CHTĚJ VÍC

CHTĚJ VÍC

MI ŘEKL PÁN

KDYŽ V BLÁTO JSEM SE SVALIL

ABYCH MOHL VSTÁT S ODVAHOU

ABYCH NEUMÍRAL PŘÍLIŠ DLOUHO

ABYCH V SOBĚ NAŠEL TOUHU

KTEROU MI V SRDCE VLOŽÍ ON

A KTERÁ ŽIVOT MŮJ V LÁSKU ZMĚNÍ

A DÁ SÍLU JÍT V JEHO VÁNKU DÁL.

Jan Prachař

+++

LEPÍ SE TI SMŮLA NA PATY?

Milý příteli!

Domníváš se, že se Ti od mládí lepí smůla na paty? Tvoje mládí je iluzí vězně, který si představuje, že je volný. Snažíš se samostatně ověřovat správnost vnější autority. Tvé vnitřní touze po osobním, samostatném a nezávislém rozmachu se příčí požadavky vnější autority. Zdají se Ti jako pouto zkostnatělého stáří. Snaha o vlastní samostatné ověřování a přehodnocování smysluplnosti vnější autority je přirozená. Máš-li víru, tedy je to pro Tebe především autorita nebeského Otce a pak rodičovská. Nemáš-li víru, tak je to pro Tebe autorita rodičovská, prosazující se jako nadlidská a osudová.

V přírodě vidíš, že každá věc směřuje k svému zdokonalení. To je přirozený zákon. Jeho působnost můžeš sledovat na každém kroku. Rodíš se, abys rostl a stal se užitečným ve společnosti. Křtem se rodíš, abys dosáhl dokonalosti a rozmnožil počet vyvolených věčného království. Myslíš, že se někdy nějaký vývoj obešel bez obtíží? Když vývoj vesmíru znamená obrovské změny a stálé přetváření bytostí živých i neživých, zdá se, jako bys i Ty, jako souhrn celého vesmíru v malém měřítku, musel prožívat ve svém vlastním životě všechny pády i vzestupy vesmíru. V Tobě se spojuje podle tvůrčího plánu dvojí svět, svět hmoty a svět ducha. Tak se nediv, že tyto dva světy působí vzájemně na sebe! Může z toho vzniknout buď krásná harmonie vzájemné pomoci a podpory. Hrozí však i jednostranné znásilnění jednoho světa druhým.

Není pochyb, že nejkritičtější okamžik prolínání obou těchto světů v Tobě je doba fyzického dospívání. Fyziologové a biologové se zabývají Tvými tělesnými změnami během dospívání. Psychologové a vychovatelé sledují vliv tělesných změn na utváření Tvého ducha a Tvé psychiky. Doba Tvého dospívání probíhá jedinečným a neopakovatelným způsobem. Možná jsi mírné a vyrovnané povahy už od přírody, takže se Tvé tělesné dospívání odehrává pozvolna. Jeho vliv na duchovní stránku se dá snadno usměrňovat, aby nerušil nebo aspoň neničil Tvůj další rozvoj. Možná jsi však povahy bouřlivé, prudké a výbušné, těžko zvládatelné. Pak Tvé tělo prvek stojí v rozhodném odporu proti duši.

Po studiu odešel dospívající Karel Marx do redakce Rhenische Zeitung. Sladce otráven odkazem filozofa Hegela, bloudil temnotami.

Na Hegelovi bylo něco, co se dalo rozvést mnohomluvnou sofistikou až k úplnému rozmělnění a znicotnění. Hlavně když člověk ulpíval na kritice pro kritiku. Hegel zacházel ve svých výpovědích s tím, „co je“, tak libovolně, že přeskakoval souvislosti. Bavil se dvojsmyslností pojmů, ba zabíhal až do bezuzdné žvanivosti. Ve výpovědích typu „bytí je nic, bytí je klam, bytí je dění, toto je jiné“, tam „je“ znamená hned to a vzápětí zase něco jiného.

Marxovy názory se ocitly v těsném spojení s tímto temným dílem, plným jinotajů, dvojsmyslů a nejasných pojmů. Vášnivě a s krajním vypětím se bránil je přijmout. Avšak marně. Svědčí o tom jeho epigram:

„Všechna slova, která uším smíchala se

v ďábelskou směs,

Takže každý si může vybrat to,

co uzná za vhodné.“

Ať se bránil sebevíc závislosti na tomto volnomyšlenkáři a chtěl si počínat nezávisle, přesto při svérázném zdůvodňování svých východisek ztrácel smysl pro skutečnost. Brzy upadal do ještě temnější nauky. Dějiny se mu staly temným shlukem čehosi neznámého, vystupujícího neúprosně jako slepý osud. Člověk se mu těžko mohl divit. Přistupoval ke skutečnosti s předem připravenými vzorci typu „železná“ voda“, „dřevěný kov“, „tekutý prášek“, „chladné teplo“. Přisuzoval je realitě bez ohledu na její změny. Tak se mu místo poznání rodil v hlavě soubor pseudovědeckých pověr, nepramenících ve skutečnosti, nýbrž v jeho „odpoutané ideji“.

Pozor na idealismus! Tvé mládí a zejména dospívání je procesem vybočení ze zavedených životních pochodů. To musíš jako každý prožít. Nemusí se z toho u Tebe vyvinout žádná těžká porucha, která by škodila Tvému dalšímu životu. V této době je i Tvá mladá víra vystavena zvláštní zatěžkávající zkoušce. Můžeš z ní vyjít duchovně posílen, ale také oslaben či zraněn. Chceš dospět v lidskou osobnost? Postav se tváří v tvář růstovým těžkostem! Chceš vyrůst z Božího dítěte, které jsi bez svého přičinění od křtu, v dospělého přítele a důvěrníka věčného Otce na spáse lidí a posvěcení světa? Postav se čelem k obtížím růstu své živé víry! Kdo tvrdí, že nemá potíže s vírou, ten žádnou víru nemá.

Ať jsi mladý nebo starý, žák či vychovatel, ber na to ohled! Nedělej z tohoto období žádného strašáka! Jinak by Tě to jako rodiče či učitele plnilo rezignací. Jako dítě by Tě to plnilo zoufalým pokusem o odboj či panickým únikem do nevázanosti. Právě na této své životní křižovatce si uvědom, že každý Tvůj vývoj vždy předpokládá nějaké nesnáze! Pamatuj, že potřebuješ soustředěnou bdělost! A vyjdeš ze zkoušky jako vítěz.

Když přirozeně dospíváš fyzicky, zraješ také intelektuálně. Ani Tvá víra už nesmí zůstat v dětském stavu. Tvá víra není nic odtažitého ani teoretického. Když věříš, nejde jen o nějaké pojmy, které by postrádaly vztah k Tvému životu. Když dospíváš, objevuješ před sebou život v celé jeho všední skutečnosti, bez příkras idealizace! Většinou Ti na to už nevystačí takové pojmy o Bohu a o Tvých vztazích k Bohu, jaké Ti vyhovovaly a odpovídaly v dětství. Dej se sám se sebou do namáhavého díla! Přizpůsobuj své dětské pojmy víry vyspělosti dospívajícího! Dospívej a vzdělávej se také ve víře! Jinak se Ti vytratí náležitý vztah mezi životem v celé složitosti a dětsky chápanými náboženskými pojmy. Chceš, aby Tvá víra v době dospívání byla přesvědčená a podložená vlastní životní zkušeností? Podnikni v sobě jisté změny! Náboženské přesvědčení Tvé víry je v době dospívání vystaveno osobnímu prověřování ve styku s novými životními okolnostmi. Chceš mít svou víru pevnou, přesvědčenou a přesvědčivou, aby utvářela Tvůj vědecký světový názor? Tak neváhej a sveď boj sám se sebou! Proveď s chladnou neúprosností revizi svého dosavadního náboženského smýšlení a názoru, zbožných postojů, slov i úkonů! Bůh nestojí o to, co Ty mu ve své zbožnosti a podle svého náboženského názoru hodláš obětovat. Bůh stojí o Tvé čisté srdce. Tohle zkus vybojovat krutým zápasem Tvého kriticky pochybujícího a třeba i hroutícího se ideálu mládí! Zač bys stál, kdybys vyrostl jen v samých iluzích a sebeklamech? Jakou bys měl zásluhu, kdyby ses vyhnul životnímu zápasu? Směle vykroč k překonání vlastních ideálů a k přijetí skutečného života! Zač by stála Tvoje víra, kdybys o ni nemusel svádět tvrdý boj? Jen zlato vyzkoušené v ohni, zbavené v jeho žáru všech příměsí, je ryzí zlato. Jedině ta víra, která prochází ohněm zkoušek Tvých pochybností a útoků, a kterou si ověřuješ vlastní náboženskou životní zkušeností, se stává pevnou vírou, ověřenou a přesvědčenou ve styku s drsnou skutečností. Jedině taková - den co den znovu a znovu - vybojovávaná víra, se stává věrohodnou, přesvědčivou a strhující pro ty, kdo ještě váhají a podléhají pochybnostem.

Vyznačuje se Tvé mládí sladkými ideály a dospívání zase vybočením z těchto zavedených životních pochodů? Tím více jsou obtíže Tvé víry vybočením a úchylkou. Cítíš zvláštní touhu po naprosté svobodě, volnosti, a třeba i nevázanosti? To vše je jistě příznakem Tvého dospívajícího mládí. V této chvíli touhy po naprosté svobodě a iluzi o volnosti shledáváš svou dosavadní víru jako obtížnou, ne-li přímo nesnesitelnou. Diví se Ti nějaký starý suchar, který už zapomněl na své mládí? Ve chvíli úsilí revoluce Tvého ducha o přetvoření všech dosud používaných hledisek na život začíná být Tvoje víra náročná a těžká. Zabýváš se od mládí titánskými plány? Víra Tě sráží z nadoblačného snění. Připomíná Ti Tvou závislost, nepatrnost a malost. Je Tvé mládí plné vzepjetí a velikášských tužeb, myšlenek a slov, i hrdých panovačných postojů? Víra Tě přitom nabádá k pokorné službě a a umenšování se. V mládí by ses nejraději sám postavil do středu všeho života. Jenže víra Ti říká, že Bůh je počátek i cíl všeho bytí i všeho dění celého vesmíru hmotného i duchovního. Tvé mládí je přirozené plné odboje a touhy odstranit všechny zavedené postupy a způsoby, aby ses mohl rozběhnout k velkorysému budování. Učení víry Ti mluví o autoritě nadpřirozené i přirozené. Vybízí Tě k podřízenosti.

Když se v Tobě setkávají tyto dva světy, nestává střetnutí. To Ti může přinést vítězství dobra, ale také porážku.

Náboženské pojmy, osvojené v dětství, které by Ti zde měly přispět na pomoc, zasáhnout a zjednat Ti jasno, Ti najednou nestačí. Už Ti nevyhovují. Vstupuješ do doby pochybností v záležitostech víry. V tom samotném není nebylo nic špatného. Mladistvý vývoj Tvého těla a ducha musí jít ruku v ruce s rozvojem náboženského poznání. Od mládí jsi zvídavý a kritický. Na tom nemůžeš nic měnit. To je Tvé přirozené právo, které Ti nelze upírat. Sleduj však také, zda se Tvé zkoumání sebe i světa děje řádnou cestou! Sleduj, jestli přitom zachováváš určitá pravidla, jaká vyžaduje logika správného myšlení a Tvoje moudrost a opatrnost ve vážných věcech! Nepostupuješ překotně? Myšlenkovými zkraty a vůbec scestně? Jistě víš, tam Tě to může zavést. V prvém případě dospěješ k vyjasnění pochybností a k uklidnění duše. Jinak Tě postihuje duchovní zatemnění a zmatek.

Teprve v „ďábelské kuchyni“ redakce Rheinische Zeitung byly neurotické motivy nepřiměřených reakcí dospívajícího Marxe na vnější podněty, totiž těch reakcí, které měly tvářnost živelného ateismu, překrývány jinými motivy. Byly pomalu zasypány množstvím dodatečně smyšlených důvodů - zkrátka pseudoracionalizovány.

Tak byla pýcha jako příčina odpadu od víry překrývána falešnou racionalizací, falešným zdůvodňováním vzpoury proti našemu věčnému Otci.

Marxova zdánlivě bezstarostná sofistika kontrastovala s uspěchaným popíráním Boha. Stačilo, aby mu se vynořila první část otázky: „Pokud Bůh existuje...“, a on to okamžitě všechno zavrhoval. Dělo se to v ustavičném spěchu „kamsi jinam“, v neustálé honbě „za něčím“: sen podporovaný iluzí, utopie podněcovaná přeludem, nicota vábená prázdnotou.

Marx, snící o své ryze svobodné aktivitě, se čím dál, tím víc blížil k „duchu, jenž stále popírá“. Stejným rozporem trpěl i v pojetí člověka i světa. Stále hledal Boha ve snu a pokaždé bezvýsledně. Tak se odsoudil k neustálé pouti „někam jinam“. Žil v hrůze, že se nadobro ztratí a nikdy nenalezne. Neuznával, že je to jeho vina. Naopak se stále víc oddával klamu, že právě on má prostě smůlu. Když nenacházel klid v sobě, připadl na to, že je třeba změnit něco vedle něho. Své působení v redakci korunoval článkem, kde uváděl :

„...Nezbytnou podmínkou lidské emancipace je vyvlastnění...“

A co Ty? Poddáváš se pochybnostem, které Ti víří v mysli a v Tvých touhách v nejasném zmatku? Obyčejně se tomu poddáváš pod tlakem ze strany pokleslé mravní stránky života. Potřebuješ ve svém svědomí ospravedlnit spor s autoritou nadpřirozenou a přirozenou a pak i spor s mravními zásadami. Stojí Ti v cestě zásady Tvé víry, které jsou neoblomné. Požadavky Tvé víry se Ti z hlediska Tvých mladistvých ideálů asi zdají neúnosné, podle Tvého o názoru nerozumné, neproveditelné. Později je možná označuješ za překonané a zastaralé, jaké neodpovídají „současnému člověku“, přesněji řečeno Tobě samému. Jakkoli nazýváš to, co ti vyhovuje, za potřebu moderního nebo současného člověka, přesto pamatuj, že přesně tak smýšleli mladí lidé před sto lety i před tisíci lety. Tak budou smýšlet vždy, kdykoli budou chtít omluvit své omyly a mladistvé výstřelky, nebo spíše nahrazovat věčně platné zásady svými mladistvými omyly.

Tvoje mládí je pohyb jako sám život je změna. Chceš naplno žít. Žízníš po opravdovém životě. Nechceš ztratit nic ze života, o němž máš ty nejfantaztičtější představy a utopistické ideály. Tato < xml:namespace prefix = "v" /> < xml:namespace prefix = "w" /> Tvá touha uchopit život v celé jeho náplni hledá možná překážky v zásadách víry. Jednou možná začneš tvrdit, že víra Ti jako mladému člověku nepřeje nic dobrého, že náboženství ničí každou Tvou mladistvou radost. Myslíš, že když ve svém mládí hledáš smysl života, tak že ho už tím automaticky nalézáš? Nemyslíš, že Tvé hledání je často velmi tápavé, zkusmé a nejisté?

Nyní nadchází nejkritičtější období Tvého boje o víru. Toto období se projevuje u různých jedinců různým způsobem. Jsi povrchní povahy? Tak si s tím příliš hlavu nelámeš. Obyčejně víru neodkládáš, nerozcházíš se teoreticky s vírou a náboženstvím, ale vzdáváš se jí prakticky. Vír života Ti nadobro umlčuje hlas svědomí. Ostatně u Tebe nebyl nikdy silný, tak jako v žádném ohledu nebylo síly ve Tvé povaze. Takových případů je nejvíc. Všimni si zde vztahu víry a mravnosti, zvláště z hlediska šestého přikázání. Snadno objevíš, že zde kdekdo odkládá víru proto, aby se mohl oddávat Bacchovi a Venuši. Převládá zde citová stránka, zotročující rozum, jemuž se nedaří dokonale ovládat city a emoce. Na první pohled se zdá, že jsou docela šťastní a spokojení. Aspoň se tak tváří. Ve většině případů opravdu netrpí. Jsou to jedinci malicherné povahy, kterým k úplné spokojenosti stačí chléb a hry, neboli supermarket a televize. Nestaví si svou životní laťku příliš vysoko. Jejich rozum jim toho příliš mnoho nevyčítá, protože ani není schopen výčitky. A když někdo něco vytkne, obvykle nemají dost sil, aby se vzchopili. Smutné případy. U nich se nedá o nic opřít. Jsou ducha intelektuálně a mravně velmi nezámožného.

Mnohem hůře je v Tvé duši, když jsi založen více rozumově a zvláště když Tvoje víra dosahuje jistého stupně vypjatého života. Kritický okamžik Tvého boje za víru se Ti v mládí jeví jako temná noc. Nemůžeš spát. Obáváš se, že se na Tebe ze všech stran vyřítí nepřítel. Není nic bolestnějšího, než sledovat děsný zmatek, jaký zasahuje v mládí Tvou duši. Smutně trpíš a vzdycháš pod tíhou a drásáním bolesti. Zřejmě si nedovedeš zodpovědět, odkud vlastně tato bolest pochází a jak se z ní dostat. Chvíle bezradnosti, zamlklosti, tápání se Ti střídají se smíchem, který se podobá smíchu cynika. Po zármutku a trudomyslnosti Tě přepadají okamžiky běsnící a rozpustilé radosti. A Ty možná ani nemůžeš nalézt jejich vnitřní příčiny. Zvenčí Ti k tomu mohou napomoci směšné situace a jazykové dvojsmysly, ale jsi všemu vydán napospas jako stéblo klátící se ve větru.

Svádíš těžký duševní boj s pochybnostmi o víře? Zdá se Ti, že tě obklopují samí falešníci a farizejové? Myslíš, že Tě všichni matou? Zdá se Ti, že Tě všichni lidé obelhávají. Zdá se Ti celé okolí neupřímné a klamné? Nestává se Ti, že sebemenší poklesek těch, kdo u Tebe zastupují autoritu ve věcech víry a mravů, Tě vede k děsným závěrům? Od mládí jsi náchylný zevšeobecňovat a otázky své víry vážeš na osoby, které ji hlásají. Když odmítneš hlasatele víry, snadno vyleješ nemluvně i s vaničkou. Brzy odmítáš i samotnou víru. Tvůj rozum je možná stále v horečné, překotné činnosti. Patrně si ani na chvíli nedopřeješ pokoje. Máš sklon kriticky zkoumat a podrobovat svému domněle neomylnému úsudku všechno, cos dosud rád a ochotně přijímal. Kriticky zkoumáš a prověřuješ své vlastní názory, až jsi vyčerpán a klesáš pod tíhou svých vlastních pochybností. Možná, že se Ti stává, že tyto Tvé těžkosti končí v naprosté rozumové skepsi, nedůvěře a pesimismu, nebo v úplné otupělosti, jež se pyšně halí do nejasných pojmů temné mystiky buddhismu a jiných východních nauk. Uvaž, co Ti kdo z nich může dát! Buddhista Ti nemůže dát nic, než Ti nabídnout, aby ses rozplynul. Muslim ti vlastnoručně pomůže k Tvému zániku. Jedině obecná Církev Ti nabízí živého Krista. Jenže Tobě se Ti katolíci zdají tak strašní! Myslíš, že jsou mezi buddhisty nebo mohamedány nějací lepší lidé, než v obecné Církvi? Jenže ty jsi hrdý na svobodu. A domníváš se, že svoboda je vrhání se všanc čemukoli. Hledáš tam nějaké lepší lidi než v katolické Církví, Budu se za Tebe modlit, abys nepřišel o chatrné zbytky své víry. Jsem přesvědčen, že budeš-li hledat pravdu upřímně, vrátíš se domů.

Ve své modlitbě jsem Ti po boku, abys nikdy nezůstal sám.

                                                                                                  Tvůj Bratr

+++

„ELITA“

BAREVNÉ VZDECHY CHVAL

TAM NA POUŠTI PÍSEK VZDAL

MALÍŘI

JENŽ KAŽDÉMU ZRNU VLASTNÍ

BARVU DAL

 

JEN SLEPEC JENŽ SVÍRÁ SVĚT SVOU MOCÍ

TVRDÍ

BEZCENNÁ ZRNA PÍSKU

JSOU VÁS MILIONY

STEJNÉ VE VŠEM VŠUDY

Jana Eva Lopourová

+++

DĚKUJI TI, OTČE,

ZA TVÉHO SYNA JEŽÍŠE

ZA TVOJI LÁSKU K NÁM

ŽE SMRT BYLA ZLOMENA

A MY MŮŽEME HLEDĚT NA TVÁŘ TVOU

JAK DLOUHO NÁM TO TRVALO

JAK DLOUHO JSME BYLI NECHÁPAVÍ

KUDY JSME CHODILI

JAKOU BOLEST ZAKUSILI

NEŽ JSME PO ŠPIČKÁCH K TOBĚ PŘIŠLI.

 

VNÍMAT PLYNUTÍ

ČASU VE SVÉM SRDCI

HLAVOU ZEĎ NEPRORAZÍŠ

JE LEPŠÍ POSLOUCHAT

VÁNEK

NECHAT SE NÉST

JEHO SMĚREM

DO HOR VYSOKÝCH

ALE TICHÝCH

KDE ČLOVĚK MŮŽE SLOŽIT HLAVU.

Jan Prachař

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (2)

DVA V JEDNOM

Jednou pronesl Pán Ježíš úžasná slova: „Miluje-li mě kdo, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14, 23)

Otec a Syn v nás, naši trvalí hosté... A také Duch Svatý; neboť Ježíš několik hodin před smrtí k tomu dodal:

Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání. A já budu proSit Otce, a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstával na věky, Ducha pravdy.“ Jan 14, 15—17.

Je tedy ve mně někdo druhý, jen když souhlasím, když jej přijímám a když plním jeho vůli. A tento druhý je trojjediný Bůh; nikdo víc a nikdo méně.

Aby nám Pán Ježíš vysvětlil toto důvěrné sdílení, použil přirovnáni. Jiného přirovnání použil jeho planoucí apoštol Pavel po svém vytržení do třetího nebe, kde poznal v Bohu základní pravdy. Tím dvojím přirovnáním se tajemství objasní.

Když Pán Ježíš ustanovil Nejsvětější Svátost, vyšel z večeřadla a ubíral se do zahrady Getsemanské, kde smrtelnou úzkostí začalo jeho utrpení. Sestupoval tam z města po siónském svahu, porostlém vinicemi. Tam bylo třeba překročit potok Cedron, než se dalo vejít do Olivové zahrady.

Za ním kráčela hrstka apoštolů. Šli mlčky a jakoby stísněni předtuchou tajemné tragédie. Ale Ježíš se najednou ve vinohradě zastavuje. Ukazuje na révu, jejíž ratolesti v jarním vánku jiskří třpytem nesčetných zářivých pupenů, a praví: „Já jsem pravý vinný kmen a Otec můj je vinař. Každou ratolest ve mně, která nenese ovoce, odejme, a každou, která nese ovoce, očistí, aby nesla více ovoce ...Já jsem vinný kmen, vy (jste) ratolesti; kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší ovoce mnoho, neboť beze mne nemůžete činit nic.“ Jan 15, 1—5.

Podobenství je zřetelné a vyjadřuje dvě věci: předně že křesťan se stává jedno se svým Mistrem, poněvadž je s ním spojen tak těsně jako větev s vinným kmenem; dále že božský život, milost - jako míza, která proudí kmenem až do nejmenších ratolestí, - zavlažuje zvnitřku křesťanskou duši a působí, že přináší mnoho a záslužného ovoce.

Přirovnání sv.Pavla je ještě výraznější. Kristus a Církev, Kristus a souhrn všech křesťanů všech staletí a národů jsou jedním tělem: On hlava, my všichni, žijící v jeho milosti, články.

Přirovnání o vinném kmeni už dobře vysvětlovalo splynutí pokřtěné duše s jejím Pánem a Mistrem, ale nad přirovnání Krista k hlavě a nás k údům křesťanská mysl nedovedla najít nic výraznějšího, aby vyjádřila tajemství našeho přivtělení ke Kristu.

Uvádíme slova apoštola národů: „Jako totiž tělo je jedno, a přece mnoho údů má, všecky pak údy těla, ač jich mnoho jest, (jen) jedním tělem jsou, tak i Kristus. Neboť v jednom duchu my všichni byli jsme pokřtěni v jedno tělo Je však mnoho údů, ale jedno tělo...Vy však jste tělem Kristovým a údy (jeho) podle údělu." I, Kor 12, 12—13, 20, 27.

Jako totiž v jednom těle máme mnoho údů, ale všichni údy nemají stejný úkon, tak i my (počtem) mnozí jsme jedním tělem v Kristu.“ Ř 12, 4—5.

„A on je hlavou těla, (to jest) Církve; (neboť) on je počátek, prvorozenec z mrtvých (vstalých), aby ve všem on měl přednost. “ Kolos 1, 18.

Když je tomu tedy opravdu tak, jsem-li s ním tak spojen, přebývá-li on ve mně a já jsem naštěpován na něho, prostupuje-li jeho život můj život tak jako míza révu a jako krev lidské tělo, jsem-li jedno s ním tak jako hlava s údy v harmonické jednotě lidského těla, je-li on důvěrnější se mnou než já s sebou samým, tak se v těch tajemných výjevech a záhadných tvrzeních Evangelia všechno objasňuje.

Pak už chápu znovuzrozeni, o kterém Ježíš mluvil s Nikodémem, vysvětluji si nadpřirozený život, na štípený na můj život přirozený, chápu tajemný stav, kde ten druhý (trojjediný Bůh) prodlévá ve mně.

Z vody, slíbené Samaritánce, vidím tryskat nevyčerpatelný zdroj, který s Boží přítomností hasí veškerou žízeň po štěstí časném i věčném.

Chápu nyní velikost i posledního z křesťanů, toho nového stvoření, vyvýšeného nade všechny, poněvadž nosí v sobě Boha. Tuším opojení té duše ve stálém styku s Nejsvětější Trojicí.

Otec Origenův, světec a mučedník, měl pravdu, když poklekl před svým pokřtěným klidně spícím synáčkem a zbožně jej políbil jako živý svatostánek božství.

Uprostřed rozjímání těch vznešených věcí zvolal světec: „My křesťané opravdu nejsme malí!"AA

+++

KÉŽ BYCH MOHL PŘIJÍT ZA TEBOU

A ZTRATIT SRDCE SVÉ

KTERÉ NEMÁ BYDLET KDE

KTERÉ LEŽÍ NA OKRAJI CESTY

VRÁTIT SE

VRÁTIT SE DOMŮ

JAKO ZTRACENÝ SYN

PO ODPUŠTĚNÍ VIN

PO ZAHOZENÍ MARNÝCH SNŮ

A SLEPÝCH TUŽEB

USNOUT V PAHORCÍCH TVÝCH

V SÍNÍCH HRADU TVÉHO

JÁ V TOBĚ A TY VE MNĚ

A MÍT SPOLEČNÝ STŮL

UŽ SE NETRÁPIT A NEVZDOROVAT

A VZDÁT SE VÁNKU TVÉMU

JENŽ DO VÝŠIN NAŠE DUŠE VODÍ

A BÝT S VÁMI U TOHO STOLU JAKO ČTVRTÝ.

Jan Prachař

+++

RIZIKO PÝCHY

Jestliže má někdo co nejjasněji poznat nebezpečí pýchy, marnivosti a ješitnosti v duchovním životě, tak si musí pýchu připomenout z té krajně nebezpečné stránky, které si málokdo všímá. Pyšný člověk se odsuzuje k tomu, že se nakonec duchovně udusí ve vlastní prázdnotě. Nepřipustí vedle sebe Boha, ani nikoho jiného velkého, většího, schopnějšího, bohatšího, aby zasahoval do jeho života, aby něco přijal, aby se něčemu otevřel. Žije pouze ve své zakyslé láhvi od octa. Žije pouze sám ze sebe, ze svých sil. Ale i kdyby tyto síly byly sebevětší, vyčerpají se. Nakonec takový člověk mele naprázdno. Lopatka jeho mlýnu se sice pohybuje větrem ješitnosti, dělá to na lidi dojem, někdy to dokonce budí zdání originality, ba i svatosti, ale koneckonců je to jen fraška, to sebeprudší otáčení se větrných lopatek.

Ani u něho není možný žádný pokrok. K pokroku je třeba pokorného uznání nedostatků, chyb, vlastních mezí. Jenže pyšný člověk je hned se vším hotov, všude byl, všechno viděl a všechno už zná, nemá oč by stál, co by přijal, ani co by komu mohl dát.

Proto ani neslyší Boží hlas. I když k němu Bůh mluví, i když mu Bůh nabízí svou důvěrnost, pyšný člověk je tak unesen svou velikostí, svým já, že neslyší v duši Boží hlas, který mluví k duši tiše a jemně jako vánek, a tedy vyžaduje hodně pozornosti. Proto není pro pyšného člověka možný žádný vnitřní duchovní život, žádná vnitřní modlitba, protože pyšný člověk se obírá nejraději a převážně sám sebou, slyší jedině sebe, rozmlouvá pouze se sebou. Duchovní život je však růst lidského dítěte k sebepřekonání v nové stvoření, odumírání starého člověka s veškerou jeho pýchou, s celou jeho domnělou velikostí, aby v něm mohl žít nebeský Host, aby mohl růst jako Boží dítě, skrze milost Boží důvěrně působící v člověku. B

+++

ČAS ČASŮ

 

MÍ MILOVANÍ Z DĚTSTVÍ

STROMY POTOK LÁN MALINOVÝ

ZDALI JSTE VĚDĚLY

KDYŽ SLÝCHÁVALY JSTE ANDĚLY S DÍTĚTEM HOVOŘÍCÍ

AŽ BUDE TEN ZLU BRÁNÍCÍ ODSTRANĚN

PŘIJDE SYN ZATRACENÍ A BUDE ZAVRŽEN

SNÍH PADAJÍCÍ ČERNÝMI VLOČKAMI POKRYJE ZEM

PAK PŘIJDE JEDINÝ

ČAS STANOVIL A NEMEŠKÁ

ŘEKNĚTE MILOVANÍ

VY VĚDĚLY JSTE ŽE DOČKÁTE SE

OD TEHDY DO DNEŠKA ?

Jana Eva Lopourová

+++

NEMŮŽEŠ VYSTÁT KATOLICKÉHO KNĚZE?

Milý příteli!

Máš také obtíže s vírou a nevíš proč? Nemůžeš vystát vlastního duchovního otce? Připadá Ti všechno v Církvi strašně neupřímné? Přísloví říká: Vrána k vráně sedá, čili pověz mi, s kým se důvěrně stýkáš, a já Ti řeknu, kdo jsi. Jinými slovy, odhal mi, kdo a co na Tebe působí, a snadno odhadnu Tvůj vnitřní stav. Jsou-li to škodlivé vlivy, tedy Ti mohu aspoň zvenčí poskytnout první pomoc nahrazením záporných činitelů příznivými vlivy nebo aspoň jejich vyvážením a přinejhorším jen odstraněním záporných podnětů.

Příčiny obtíží Tvé víry jsou vzdálené a blízké. Vzdálená příčina potíží růstu Tvé víry je samo Tvé mládí. Tělesné změny při Tvém dospívání podmiňují změny v duchovním životě. Ty otřásají zavedenými náboženskými pojmy a názory. Navozují přechod k dokonalejším pojmům a ověřeným zkušenostem. Pokud se nedostavují nebo nejsou přesvědčující, vedou k dalším duchovním těžkostem, a s tím také k obtížím víry.

Kromě této vzdálené příčiny těžkostí Tvé víry jsou příčiny bližší. I když u Tebe jako u každého jednotlivce přicházejí v úvahu jiné příčiny, odpovídající Tvému psychologickému stavu a založení, a také okolnostem, ve kterých žiješ, a celému Tvému psychickému životu, přesto je mnoho podobností v těchto blízkých příčinách, které ovlivňují Tvé řešení náboženských otázek.

Nastav si sám zrcadlo! Uvaž, jestli náhodou není hlavní příčina potíží růstu Tvé víry přímo v Tobě! Není to Tvé výbušné mládí a Tvůj celkový stav, označený slovem dospívání? Bezprostředně by to mohl být především Tvůj rozum. Ten je v době dospívání zvláště bdělý, chápavý a celkově otevřený k novým poznatkům, včetně těch, na které ještě nemůžeš stačit. Od mládí jsi nesmírně zvídavý a vědychtivý. Rád bys co nejdříve obsáhl všechno poznání, jaké lidstvo hromadí celé věky. A rád bys všechno, co je Ti předáváno slovy a příkladem jiných samostatně ověřil a podrobil kritice svého rozvíjejícího se rozumu. Pokud jsi od mládí oddán vášnivé četbě a překotnému osvojování si informací naráz sluchem i zrakem, jako v televizi a počítači, vzniká Ti brzy v myšlení zmatek, se kterým si nevíš rady. Náboženské poznatky, osvojené v dětství, pokud Ti vůbec byly předány, se Ti zdají málo dokonalé a příliš primitivní. Nenacházíš jejich souvislosti se životem, který objevuješ svými smysly, ať cestou sluchově-zrakovou prostřednictvím televize a počítače nebo v osobním styku s okolím. Kromě toho nezapomeň, že snad nikdo není tak nakloněn k přehnané sebedůvěře, jako Ty ve svém mládí! Máš dojem, že něčemu rozumíš, protože se právě ujímáš nebývalého používání svého rozumu. Ale tato přehnaná sebedůvěra a pýcha Tě může zaslepit. Sotva se Ti podaří rozumem dospět k nějakým závěrům, ať správným nebo nesprávným, ať původním nebo spojeným s výsledky sledování hromadných sděl.prostředků, domníváš se, že jsi objevitelem nových životních směrů. Je sice pravda, že to neřekneš vždy nahlas, a třeba si ani Ty sám nenamlouváš, ale ve Tvém podvědomí tento motiv dříme a probíjí se k uplatnění. Právě proto se ve svém mládí velmi neochotně otevíráš vnějšího působení na Tebe, nerad přijímáš názory jiných, těžko je chápeš. Snadno Tě může zaslepit pýcha na své vlastní náhledy, k nimž se namáhavě dopracováváš. Rozum je velký Boží dar. Když se však dostane do slepé uličky, způsobuje škody nesmírného dosahu.

Další bezprostřední příčina Tvé mladistvé víry, spočívající v Tobě samotném, je pohlavní činitel. Sám o sobě není špatný jako ani sama Tvá přirozenost není špatná. Je to přirozený pud. V mládí působí zvláště impulzívně. Snadno se vymyká Tvému cílevědomému ovládání. Přesněji řečeno jde o hřích nečistoty nebo silné pokušení, k jehož přemáhání Ti chybí dost odvahy a pevné vůle. Zatímco první příčina - Tvé mládí - působí zvláště pronikavě, pokud jsi založen spíše intelektuálně, pohlavní pud se projevuje zvláště účinně, pokud jsi založen spíše citově.

Boj Tvého mládí je bojem o čistotu. Tvé vítězství nebo Tvůj pád v tomto boji se promítá v oblasti víry. Čím hlubší máš od mládí víru, tím jemnější a vytříbenější je také Tvé svědomí. Proto tím urputnější je nyní boj, ztěžující hlas Tvého svědomí a vyhovující požadavkům těla. V době dospívání jsi v každém směru velmi přecitlivělý, protože fyziologický přelom, který prožíváš, je těžká zkouška nervů. Není divu, že se u Tebe projevuje tato přecitlivělost také v oblasti pohlavní. Známosti, které v této době navazuješ, mohou mít nedozírný dopad na to, jak si odpovídáš na otázky své víry. Pokud se u Tebe prosazují spíše vášně, emoce, city, nálady, afekty místo rozumu, nemůžeš očekávat nic, než naprosté poddávání se milované osobě, třeba i za cenu ztráty víry. Jedině tak si vysvětlíš, proč Ty, dobře vychovaný jedinec, upřímně zbožný a hluboce věřící, ztrácíš nebo zatlačuješ do pozadí svou víru, nebo aspoň jednáš jako bys ji neměl, po seznámení a sblížení s přitažlivou bytostí opačného pohlaví. Silné emotivní a pudové založení ztěžuje Tvému rozumu, aby se nezávisle a zřetelně prosazoval a jasně ukazoval Tvé vůli, jak má jednat v jednotlivých životních okolnostech. Zejména, když jsou Tvé city a náklonnosti opětovány, Tvůj pohlavní pud uspokojen, i za cenu hříchu, a po něm třeba i celého řetězu hříchů, takže je oslabena i Tvá vůle a umenšena svoboda rozhodování. Působnost Tvého rozumu je ztížená a neúčinná, když se Tvá vůle rozhoduje nikoli podle toho, co jí Tvůj rozum představuje jako pravdu, nýbrž podle náporu emocí a citů. Tvá obrazotvornost je plná nečistých nápadů a scestných hnutí, které se Ti vtírají, zbavuje Tvůj rozum pronikavosti a jeho správné myšlení nahrazují zkratovým a zatemňují rozum, aby ustal v poznávací činnosti a v představování pravdy jako pravdy. Ozve-li se Ti přece jen myšlenková činnost Tvého rozumu, který je obrazem samotného rozumu Božího, je zastavena a zatemněna silnou emocí. Tvá vůle je slabá, aby v tom zabránila obrazotvornosti. Nezbývá Ti než se vzdát zásad víry. Máš-li spíše citové než rozumové zaměření, snadno se v tomto období vzdáváš daných zásad nejen teoreticky, ale i prakticky. Čím nižší je Tvá inteligence, ale pevnější je Tvá od dětství osvojená víra, tím méně uvažuješ o tom, aby ses jí zřekl také teoreticky. Prostě se o ni už nestaráš. Vzdáváš se především jejího praktikování a rozumově se s tím nezabýváš. Obyčejně to jde pozvolna. Začíná to Tvým vzdalováním se přijímání svátostí.

Kde se ve Tvém mladistvém v boji o víru prosazuje proti Tvému vyspělému rozumu také pohlavní pud, tam jdeš do boje tak krutého, že si stěží dovedeš předem představit.

To jsou hlavní příčiny potíží Tvé víry, které jsou v Tobě u samém. Mimo Tvé vlastní nitro jsou to pak především lidé, s nimiž se stýkáš. Mohou být příčinou potíží Tvé víry v mládí. Jsou to buď nevěřící či přímo nepřátelé víry nebo špatní věřící, u nichž není soulad mezi vírou a životem. Jedni i druzí se stávají pohoršením pro Tebe jako pro mnoho dalších mladých lidí.

Není pochyb o tom, že Tvůj styk s osobami nepřátelskými víře se neobejde bez škodlivého vlivu. Od mládí jsi sám o sobě náchylný samostatně kriticky přezkoumávat zásady své víry, zkrátka dychtíš po samostatné osobní náboženské zkušenosti, po samostatném ověření si předávaných základů víry. Podnítí-li Tě k tomu někdo jiný v mládí, je Tvá víra snadno otřesena, zvláště když ten druhý osoba je vlivná, má nějakou autoritu, nebo když má sympatie mladých lidí.

Neméně zhoubné potíže víry Ti během dospívání působí špatný příklad Tvého okolí, hlavně nesoulad mezi vírou a životem, mezi slovy a skutky. Jedna z Tvých úžasných mladistvých vlastností je nekompromisnost. Od mládí nerad smlouváš a chceš, aby to, co se Ti předkládá jako vzor a co je od Tebe očekává, že budeš následovat, Ti bylo předvedeno jako prožívaná skutečnost. Těžké vnitřní nesnáze v otázkách víry u Tebe nastávají, když vidíš v okolí špatný příklad a rozpor mezi slovy a skutky těch, kterým od mládí věříš.

Od dětství máš větší nároky na soulad slov a skutků, teorie a praktického života u těch, kdo Ti v okolí zosobňují autoritu ve víře, než u sebe sama. U druhých to správně vyžaduješ, ale k sobě máš přehnanou shovívavost. Máš jistě pravdu, když od mládí požaduješ, aby ten, kdo Ti autoritu ve víře zosobňuje, dával najevo soulad mezi slovy a skutky, teorií a praktickým životem z víry. Mýlíš se však, pokud kladeš tento důraz více na své okolí než na sebe. Ještě většího pokrytectví se dopouštíš, pokud se snad snažíš líčit past na uznávaného představitele autority, jako farizejové na Pána Ježíše, aby ho pyšně mohli usvědčovat, že třeba uzdravuje ve svátek či že se jeho učedníci obřadně nemyjí, a tak abys mohl pyšně napadat autoritu, odklánět se od autority a pyšně se nad ni vyvyšovat. To se Ti ovšem často stává, protože od mládí snáze vidíš a odhaluje spíše chyby na druhých než na sobě, a rozhodněji než u sebe je také odsuzuješ a pranýřuješ.

Ať jsi chlapec nebo dívka, máš bystrý rozum. Stavíš se kriticky ke každému slovu, které slyšíš. A ještě kritičtěji ke každému činu, který sleduješ. Od malička jsi k tomu správně veden. Tvým rodičům velmi záleželo na tom, aby Tvá výchova byla proniknuta křesťanskými zásadami. Od útlého věku Tě pečlivá ruka matky chrání ode všeho, co by mohlo rušivě působit na Tvůj vnitřní život. Sotva však dospíváš, ozývá se v Tobě touha po nezávislém životě, a to v celé jeho odpoutanosti. V dospívání se stáváš kritičtější ke všemu, čeho sis dosud nevšímal. Možná se Ti najednou zdá, že Tvoji rodiče vlastně žijí málo důsledně podle zásad, které Ti vštěpují. Zdá se Ti, že vlastně jejich křesťanský život a morálka nese stopy jakési užitkovosti. Uznávají Boha, Krista a církev, ale spíše jen jako účinné prostředky k Tvé výchově, než pro jejich svrchovanou hodnotu. Najednou si říkáš o svých rodičích, že jestli snad mají nějakou víru, tak není doprovázena dobrými skutky. Hlavně, když Ti něco nechtějí dovolit! Jejich víra je pro Tebe rázem mrtvá, nepřesvědčivá a strhující jako bývala v útlém dětství. Během dospívání asi nastává ve Tvé přemýšlivé duši zmatek. Možná, že v dospívání zakopáváš o tvrdý kámen pohoršení a snad se těžce se zraňuješ. Kdo Tě uzdraví?

Ještě víc Tě ohrožuje Tvoje vlastní pýcha, s níž chytáš něčeho z doslechu anebo to vytrhuješ ze souvislosti, abys mohl odporovat.

Během dospívání sleduješ kritickým pohledem své okolí. Všímáš si svých nejbližších přátel, učitelů, vychovatelů. Tvé pozorovací nadání Ti umožňuje sem tam pochytit zlomky podezřelého chování a podezřelých slov. Srovnávání a často i zkratové uvažování Tě zavádí k rostodivným závěrům. Jako každý, tak i Ty zejména od mládí sleduješ a odsuzuješ raději chyby na druhých než na sobě, abys je ospravedlnil aspoň sám před sebou, před soudem svého rozumu. Cítíš svou víru jako obtížné břemeno, které Tě omezuje a poutá. Rád by ses ho zbavil. Snažíš se nejdříve odhalit u jiného, že nežije důsledně až křečovitě přesně podle toho, čemu učí, a k čemu povzbuzuje ostatní. Mnohdy vůbec ani nepotřebuješ z jeho strany nějaké velké skutky a slova, aby se mohly stát terčem Tvé kritiky. Stačí Ti docela nepatrné a ojedinělé přestupky. Obrazotvornost, která Ti rozhodně nechybí, sama už doplní, co se nedostává na jejich věcné skutečnosti. A přitom vypadáš jako jinak úplně slušný a čestný člověk, máš dostatek vlastní sebeúcty.

Masaryk vzpomíná: „Po mamince jsem byl silně pobožný. Býval jsem v Čejkovicích ministrantem u našeho kaplana... toho jsem přímo miloval... Když jsem mu ministroval, zdálo se mi, že páter František je jako Pánbůh, a já jsem mu anděl... To bylo mé největší štěstí...“

Pak následovalo zjištění, že pan kaplan není Bůh, nýbrž pouhý tvor s lidskými slabostmi a těžkou službou. Po létech z toho Masaryk vyvozoval, že „ten pan páter byl zvláštní člověk, takový rozpolcený... Nerozuměl jsem tomu a lámal jsem si hlavu, co to může znamenat.“ (K.Č., Hovory s TGM, Praha 1947 Čin, str.15) Snad jím byl, ale když sledujeme Masaryka, vidíme především rozpolcený stav jeho nitra. Vyplýval z dospívání.

Třebaže od dětství věříš, přesto v dospívání začínáš důsledně sledovat, jak se osoba, která požívá všeobecné úcty a je pokládána za zbožnou, dopouští řady chyb. Vůbec Tě nezajímá, že její chyby možná plynou jen z jejího temperamentu, fyzického založení a zvláštních okolností. Tvůj kritický pohled na tento nesoulad vyvolává ihned pochybnost o víře. A když ne právě to, tedy aspoň nějaký odpor vůči zbožnosti. Když se během dospívání mylně domníváš, že všude kolem Tebe je samá neupřímnost a faleš, tak se nediv, že se chytáš první příležitosti jako záminky pro vzdání se víry. Možná, že se na Tobě během dospívání hrozně podepisuje některý z rodičů nebo učitelů svým nemístným nucením, necitlivou úzkoprsostí a kazatelskými rozklady, za nimiž nestojí jejich vlastní život. Ztěžují Ti víru. Od mládí odporuješ jakékoli vnější autoritě a nesnášíš žádné nucení. Proto často vidíš opačné účinky pošetilého a sekernického nucení ve věcech, týkajících se víry, která Ti je okolím vštěpována.

Konečně obtíže Tvé víry mohou být i zkoušky, dopouštěné Bohem. V dospívání jsou sice ojedinělé, ale nejsou vyloučeny. Kdo má srdce chápavě otevřené a pohled posílený vírou, snadno pozná, zda jde o tento případ nebo o zcela obyčejný případ nesnází víry, podmíněný některých z uvedených příčin.

                                                                                                     Tvůj Bratr

+++

NADĚJE

PROPAST ZOUFALSTVÍ

A MYS DOBRÉ NADĚJE

JSOU V NÁS

I KOLEM NÁS

V ČASTÉM PODOBENSTVÍ

 

UVADLÁ KYTKA VE VÁZE

KVETOUCÍ RŮŽE NA ZAHRÁDCE

SKALPEL LÉKAŘE

ÚSMĚV UZDRAVENÉHO

POPEL ZKLAMÁNÍ

JISKRA NOVÉ LÁSKY

 

I KDYBY TISÍCKRÁT

V KRAJINĚ DUŠE TVÉ

OBLOHA ZČERNALA

VYTRVALE VYHLÍŽEJ

KAŽDÝ DEN

PAPRSKY SLUNEČNÍ

Josef Veselý

+++

O ODOLÁVÁNÍ POKUŠENÍ

Je třeba stále počítat s ďáblovými útoky. Jak bychom mohli doufat, že nám dá pokoj, když se opovážil pokoušet i samotného našeho Pána Ježíše Krista? Musíme stále volat k Bohu a pokorně jej prosit, aby pokušení nebylo nad naše síly a aby nás vysvobodil od Zlého.

Když Bůh ponechá člověka sobě samému, ďábel je vždy přichystaný rozdrtit ho na prach, jako mlýnský kámen zrníčko obilí.

O SMUTKU, OMRZELOSTI A BEZNADĚJI

U mnicha se k pocitu smutku přidává vždy omrzelost (lat. acedie). „Tato mrzutost," povšimli si Otcové, „se mnicha zmocňuje okolo poledne a uvrhne ho do takového neklidu, že už nemůže snést ani svoje obydlí, ani bratiy, kteří ho obklopují. Přináší s sebou nechuť k četbě, chuť vzdát se a najíst se. Jak mnich jednou naplní své břicho, démon omrzelosti ho začne ponoukat, aby vyšel z cely a dal se s někým do řeči, jako by mluvení bylo jediným prostředkem, jak se zbavit mrzutosti... Nepovede-li se démonovi mnicha přesvědčit, aby vyšel

z cely, snaží se ho rozptylovat při čtení a modlitbě. Tohle, našeptává mu, není na svém místě a tamto je třeba položit jinam. .. Cílem tohoto rozptylování je udržovat mnichovu mysl nečinnou a neplodnou."

Jedna věc je omrzelost, jiná beznaděj. Stane se, že člověk v tomto rozpoložení raději spáchá sebevraždu nebo se zřekne svého poznání, než by dál snášel tato neurčitá muka. Z beznaděje je třeba vyjít co nejrychleji. Měj se na pozoru před pocitem beznaděje, protože z ní se rodí všechno zlé.

Abychom si tedy uchovali vnitřní pokoj, je třeba zahánět smutek a usilovat o ducha stále radostného, neboť smutek, jak říká Sírachovec, vede ke smrti a žádný užitek z něj není. „Bohulibý zármutek působí totiž spásonosnou změnu smýšlení... Světský zármutek však vede ke smrti" (2 Kor 7,10).

Beznaděj je ze všeho nejhorší. Beznaděj dělá ďáblovi největší radost. Je to smrtelný hřích, o kterém mluví Písmo (I Jan 5,16). Serafim Sarovský

+++

DRUHÝ PŘÍCHOD

 

NEVOLEJ DÁM SRDCE V PLEN

KDYŽ STÍNY NOCI JEŠTĚ SVÍTÍ

JAK ZVYKEM BÝVALO TU

TICHO A POKOJ UHOSTI V SKRYTU

 

U VŠECH SVIC NA CESTU VIDOUCÍCH

VÍRU NEZTRATIT TO KVÍTÍ

CO NENÍ VŽDY TU ABYS JE NATRHAL

A U VŠECH CHVAL UVADNOUT NENECHAL

V TOM PEKLE ZDEJŠÍM

ČEKÁŠ AŽ NEJMILEJŠÍ PŘIJDE ZNOVA

 

VŠAK TENTOKRÁT UŽ HVĚZDA OD BETLÉMA

NEBUDE SAMA KDO S JEHO PŘÍCHODEM

ROZSVÍTÍ ZEM

Jana Eva Lopourová

+++

VYTRVALOST

Když ochraňujeme svou mysl od zbytečných rozhovorů a marnivých přemítání, musíme se ze všech sil snažit, aby nezůstávala prázdná, nýbrž neustále se trpělivě modlila a nepropadala malomyslnosti. V každém díle a hlavně v díle skryté modlitby je potřebí trpělivosti a víry; díky jim sesílá Hospodin svým vyvoleným v pravý čas velikou blahodatnou útěchu, která je dávána jenom pokorným, nikoliv pyšným. Pán nechával bez povšimnutí mnohé prosby ženy kananejské, když ale projevila trpělivost a pokoru, pochválil ji: „Ó ženo! Veliká je tvá víra, ať se ti stane, jak si přeješ„ (Mt 15,28).

Aby se duše pokořila, dopouští Bůh různé bolesti a pokušení, které ji tak drásají, že člověk ztrácí radost ze života. Hospodin má však sílu znenadání obohatit chudého duchem a místo ducha malomyslnosti darovat velikou radost ze spasení. Tak tomu bylo s mnohými - Georgij Zadonský, zatvornik o sobě říká: „Šest let jsem prožil ve svém uzavření (zatvoru, tj.klausuře) a Hospodinu se zalíbilo, aby moje srdce bylo úplně zkroušené. Byl jsem tehdy úplně vyčerpán, ale v srdci jsem neustále opakoval - Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným. Náhle se dotkl mého srdce oheň božské lásky a v okamžení jsem byl naplněn blaženým pocitem a nevysvětlitelnou radostí.„ Tak se, jak vidíme, rodí opravdová modlitba z nejhlubšího sebeponížení a pokory; tato cesta je spasitelná.

Sv.Řehoř Sinajský se zeptal sv. Maxima, jak se mu dostalo modlitby mysli. On mu odpověděl, že před ním nemůže skrývat zázrak, který s ním učinila přesvatá Bohorodice. Od mládí měl velikou víru v Matku Boží a prosil ji, aby mu dala blahodať modlitby mysli. Jednou, když přišel do chrámu, prosil o to přečistou Pannu ještě vroucněji a horlivěji, než kdy jindy. Když potom s láskou líbal její svatou ikonu, náhle pocítil v hrudi a v srdci zvláštní žár, ze svaté ikony vyšel plamen, který ho nepálil, ale rosil, oblažoval ho radostí a naplňoval jeho duši nesmírným duchovním dojetím. Od té doby začalo jeho srdce samo pronášet modlitbu a jeho mysl se od toho času těšila neustálou myšlenkou na našeho Pána Ježíše Krista a na přesvatou Bohorodici, a tak už setrvala stále. Od té doby již modlitba v jeho srdci nepřestávala. Východní bratři

+++

DŮVĚRA

 

JAK VYPADÁ VÍTĚZSTVÍ

PTEJ SE SRDCE ZLOMENÉHO

JAK NADĚJE STŘÍZLIVÁ JE

NEŽ ODPOVÍ ŽE V JEDNOM DNI

JE S LÁSKOU ZROZENA

A S NÍ UKUTA JE V JEDNOM PLAMENI

JAK ČEPEL STARODÁVNÁ

JEŽ UTÍNÁ HLAVU SANI

CYNISMU I NAIVITY

BESTIE PEKELNÁ NAKONEC JE PORAŽENA

JEDINOU ZBRANÍ S NÍŽ NIKDY NEUMĚLA

ZBRANÍ DŮVĚRY

 

TAK PRÁVĚ JEN V SRDCI ZLOMENÉM

LÁSKA NABÝVÁ ZVLÁŠTNÍ PODOBY

Jana Eva Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

DOKONALÁ LÁSKA ČINÍ ŠŤASTNÝM

Velikost odměny odpovídá síle lásky, a když milující hoří neuhasitelným ohněm, je vniterně pronikán nebeským blahem. Kdo více miluje, bude v nebeském království povýšen na vyšší stupeň. Ale sídlem lásky je srdce a proto ono pociťuje tím větší radost, čím je láska mocnější. Klamou se tedy, kdož zřídka a na chvilky bývá uchváceni a přece se honosí, že miluje tak, jako by byli po celý den jako opojeni touto sladkostí. Boha lze milovat snáze nebo s obtížemi, ale tím více blaha působí láska, čím je snazší. Tato snadnost odpovídá vroucnosti, vroucnost sladkosti a tato je podle síly lásky.

Láska je větší u těch, který požívá vnitřního klidu, než u těch, který se oddává zevnějším pracím. Proto ti, který se mohou nerušené oddávat klidu a silně milují, jsou vyšší než ti, který jednou se oddává klidu a po druhé zevnějším povinnostem.

Nic není lepšího než vzájemná láska. Nic není sladšího, než svatá láska, neboť milovat a být milovánu je nejsladší zisk lidského života, předmět blaha andělů i samého Boha. Chceš-li být milován, miluj, neboť láska rodí lásku. Ctnostnou láskou nikdy nic neztratil, kdo nezapomněl na cíl, k němuž má směřovat. Neumí být šťastným, kdo neumí hořet láskou. A nikdo nikdy nebyl šťastnější, než kdo svou mocnou láskou byl unesen nad sebe a jemuž veliká Boží láska dopřála sladké melodie věčné chvály.

Avšak tato milost se nedává hned v první hodině. Napřed je se třeba obrátit k Bohu, oddat se namáhavému úsilí a odvrhnout veškeru marnost. Teprve pak Bůh pronikne nevýslovným jásotem ty, který jej milují. Duchu takto čistotou připravenému dá Bůh myslit jen na lásku k Bohu a jednou očištěná mysl se povznáší až k duchovní písni. Záře čistoty umožňuje srdci nebeský zpěv s trvalým jásotem v Boží chvále, žár nebeského ohně a nevýslovně sladkou radost. Nestačí však úplně se odříci světa, oddávat se stálé četbě, modlitbě a rozjímání, bdění a postům, aby se dosáhlo čistoty ducha a svědomí až k touze po smrti, abychom dosáhli nebeských radostí, až k touze po osvobození a spojení s Kristem. Duch ještě musí úplně přilnout ke Kristu, aby v každém stavu a na všech místech se bez ustání zabýval myšlenkami lásky a zmíral pod Jeho ustavičným vlivem. Slovem, nesmí hledat nic jiného, než lásky ke Kristu. Pak teprve může se mu dostat nebeské melodie a jeho srdce a jeho ústa se mohou rozléhat chválením Ježíše ve zpěvu jásotu.

Mnohý se nechává oklamat pýchou. Domnívajíce se, že více vykonali než Jeho bratří, má se za více a jako na nižší hledí na ty, který snad jsou lepší než oni. Musí však vědět: kdo ve svém bližním pohrdá oběma společnou přirozeností, neumí milovat sebe. Sám sobě křivdí a neuznává práv druhého, poškozuje práva lidské společnosti, protože ve druhých nectí jednoty přirozenosti.

Kdo tak jednají, daleko se uchyluje od lásky k Bohu, místo co by se k ní přibližovali, protože se nesnaží milovat svého bližního tak, jak je to Jeho povinností. Buď nechává bez pokárání provinilého, nebo kárajíce jej, mluví tak tvrdě a přísně, že pokáraný se stane jen horším. Měli by s ním jednat vlídně, aby laskavostí slov získali toho, jejž přílišné výtky vhánějí jen do větších provinění. T

+++

K R A B I C E  S K A P E S N Í K Y

 

HRANY JEJÍ

DO VĚČNOSTI UBÍHAJÍ

ROVNOBĚŽKA ČLOVĚKA

A ROVNOBĚŽKA BOŽÍ

ZDA DO KŘÍŽE SE PROTNOU

NEBO JEN VEDLE SEBE LEŽÍ

JE TO OČ TU PRÁVĚ BĚŽÍ

Jana Eva Lopourová

+++

TOPlist