KVĚTEN 2019

XXV., číslo 5.                                                                                                                                     Květen 2019

J.J.Vícha OfmC.,Pastýřka květů, Otázky a odpovědi, Nikdo v církvi ti nerozumí? J.Lopourová, Na počátku, TB,Věřím v Krista, Lopourová, Popelka, B, Záludnost pýchy, Lopourová, Setkání na poušti, Matta el Maskin, člověk je Božím trůnem na zemi, Vícha Sestoupení Krista do pekel (2), Vícha, Boží muka, Každé století má svou dobu temna, Lopourová,. Zahradník, RR, Jak být katolíkem?  (2) Vícha, Píseň o růži, AA, Buď dalším Kristem (5), Lopourová, Není, Brněnská akademie duchovního života ctihodného Patrika Kužely. Lopourová, Prvosenka_____________________________    ______________________________________

PASTÝŘKA KVĚTŮ

NĚŽNÁ PASTÝŘKO KVĚTŮ

A SESTRO JEJICH SVĚŽÍ,

JEŽ ZNÁŠ ŘEČ BAREV A ALCHYMII VŮNÍ:

PTÁŠ SE, PTÁŠ KTERÝMI

BARVAMI VYZNAT NEJKŘEHČÍ VĚTU?

ŠTÍHLÝMI PRSTY VÁŽEŠ KVĚT RUDÝ

S KŘEHCE BÍLÝM - JIM V PLÁTCÍCH TVŮJ DECH SPÍ -

ON NEMOCNÉMU SDĚLÍ POSELSTVÍ

AŽ JAKO DOTEK KŘÍDLA ANDĚLA HO ZE SNA VZBUDÍ.

V ZÁVĚJI POLŠTÁŘŮ NEMOCNÝCH LEŽÍ

VE ŽHAVÉM OBJETÍ ZIMNICE.

PROCITÁ A VIDÍ, ŽE VLOČKY BÍLÉ

JAK ČISTOTA SVĚTICE DO PLAMENŮ

V ÚTLOBOKÉ VÁZE SNĚŽÍ...

J.J.Vícha OfmCap

+++

CÍRKEV  VERSUS  SEX

OTÁZKY A ODPOVĚDI NAŠÍ DOBY

Není náboženská zkušenost jenom náhražkové vstřebávání původně ryze pudového hnutí člověka?

Určitá náboženská zkušenost a na ni navazující následování jistých znamení se zdají předpokládat pudová hnutí člověka. Tak Freud vykládal v díle „Totem a tabu“ totemismus jako sublimaci sexuálního pudu. Ovšem i v  případě totemismu silně zplošťoval toto pohanské náboženství. Freud si domýšlel, že každý muž trpí oidipovým komplexem (tj.podvědomým pudovým tíhnutím k matce a touhou odstranit otce jako konkurenta) a každá žena elektřiným komplexem (tj.podvědomým pudovým tíhnutím vůči otci a touhou odstranit matku jako konkurentku). Stručně řečeno, pokládal mladý Freud každé náboženství za „zaražený sex a onanismus“. Víme ovšem, že na sklonku života odmítl Freud tento sexualistický výklad náboženství, když přijal křest. Přesto tento freudismus straší v hlavách různých intelektuálů až dodnes. Freudův výklad náboženství rozhodně nelze vztahovat na každé náboženství, zejména nikoli na křesťanství. Freudův pudový výklad náboženství se zdá zřetelněji navazovat na některé jevy, jako když třeba člověk, jemuž je zabráněno v normálním projevu jeho pudů, projevuje přehnanou až křečovitou nábožnost. Nebo když neobvyklé náboženské zkušenosti, jako nazírání a vytržení, vykazují při bližním pohledu erotický ráz. Nebo když nějaké nezdravé a životu škodící projevy, podmíněné nábožensky, pocházejí z nezvládnutých hnutí pudového života.

Z podobných souvislostí mladý Freud jednostranně vyvozoval, že neexistuje ani původní náboženská hodnota, ani opravdu náboženské jednání, ale že existuje pouze tělesná a duševní energie. Jejich přiměřené využití se nachází v nejrůznějších životních vztazích. Pokud se nemůže přímo uplatnit, tedy si prý hledá zprostředkovanou cestu. Proměňuje se sublimací a dochází svého cíle zprostředkovaně v podobě náboženského odevzdání či jednání. Domněle náboženské vztahy se pak nejeví opravdu ničím jiným, než náhražkovým vybíjením pudu, jemuž chybí vlastní předmět.

Člověk, který tímto způsobem žije, však hledá ospravedlnění. Podkládá tedy své životní projevy odtažitými idejemi a třeba také iluzemi zaslíbení. Z toho vznikají zvěcnělé struktury. Ty pak zase vystupují se svými požadavky vůči jedinci, a pro vlastní sebezachování odvrací životní energii od jejích přirozených cílů. A podle takového jednostranného pudového výkladu náboženské zkušenosti je pak úkolem pravého lidského vývoje zničit náboženskou iluzi a zrušit její zařízení, parazitující na dřeni života. Potom prý životní energie dosáhne svého přímého projevu a vznikne opravdové lidství.

Nemá takový myšlenkový postup v sobě cosi podmanivého? Zejména když všechno, co tento výklad náboženství slibuje, sledujeme v souvislosti s nějakými zakrnělými, úchylnými či zvrhlými projevy, kterých se někdo dopouští ve svém náboženství, ale ne kvůli samotnému náboženství, nýbrž proto, že je pouze slabým tvorem.

Do jisté míry tomu tak je. Vždyť některé náboženské zkušenosti a projevy skutečně nejsou víc než náhražkové pokusy. Jenže představují nepříznivé případy. A právě tím předpokládají správný základní vztah, kdy každý životní projev člověka je sycen jeho celkovou energií, jejíž uplatnění je různorodé. Proto může zasahovat do nejrůznějších oblastí, a to i do oblasti náboženské. Sotva překonáme počáteční znepokojení nad některými zarážejícími zjištěními a prozkoumáme záležitost nestranně, tak shledáme, že tomu ani jinak nemůže být. Člověk je celistvá bytost. Uplatňuje se tedy v každé oblasti svého života i ve své duchovně nejvznešenější sféře, s energiemi tohoto celku. Proto se ani náboženský úkon nevymyká pudovým hnutím.

Jenže co když řekneme, že sama náboženská hodnota není nic víc než způsobem projevu pudového hnutí? Co když namítneme, že náboženský úkon je pouze zvláštním projevem pudu k smyslovému uspokojení?

To by byla ta freudovská jednostrannost. Potom by se zaměňoval smysl jevu se způsobem, jak se tento jev rozvíjí a projevuje. Nebo by se dokonce smysl jevu zaměňoval se silami, kterých používá. Rostlina vyrůstá z půdy, avšak není ani půdou, ani nějakou náhražkou půdy, nýbrž jedině rostlinou. Náboženská hodnota si uchovává svůj vlastní jedinečný význam, i kdyby se přitom sebevýrazněji ukázalo, že při svém uskutečnění používá pudových sil.

Neprojevuje se takový jednostranný freudovský pudový determinismus u těch, kdo se snaží vyhledávat nejrůznější sexuální úchylky v katolické Církvi?

Ano, jednostranný freudovský pudový determinismus se projevuje u různých nepřátel Církve. Ti se tak snaží útočit na samo tajemství Církve. Pod záminkou církevního utajování podsouvaného sexuálního zneužívání mladistvých duchovními osobami utočí na samu podstatu kněžského celibátu jako domněle nenormálního. Útočí na autoritu kněze a na samo zpovědní tajemství. Koneckonců útočí na tajemství Církve, které chtějí freudovsky vykládat jako nezdravý tabuismus. Sexuální úchylky v Církvi přitom nejsou o nic častější než obdobné úchylky v lékařství nebo v advokacii, kde se uplatňuje profesionální tajemství. Rozhodně nejsou o nic častější než kdekoli ve spotřební demokracii, která se běžně zvrhá v mediokracii, kde se proticírkevní útoky stávají hysterickou kampaní. Církevní mediální oblíbenci přitom dávají najevo svou předvádivost, aby tak ještě více stupňovali módu výstředního sexualismu a homosexualismu. Zde se snadno prosazuje soupeřivost ohledně obsazování církevních míst. Také se zde vměšuje falešný vládce světa. Tomáš Bahounek OP

                                                         +++

NIKDO V CÍRKVI TI NEROZUMÍ?

 

Milý příteli!

Taky si myslíš, že Ti v Církvi nikdo nerozumí?

Toužíš po tajemném vyšším životě, ale nemůžeš se domluvit s rodiči, učiteli, teology. Zdá se Ti, že k Tobě mluví úplně cizí řečí. Učitelé a teologové si běžně myslí, že se mluvené či psané projevy různých mystiků vyznačují nezodpovědnou nejasností, neurčitostí a mlhavostí.

Zlobíš se, proč Ti církevní úředníci nerozumějí, když přece prožíváš vyšší život mystický, k němuž Tě zvou. Rozčiluješ se, že sotva začneš usilovat o tento mystický život a prožívat ho, hned se proti Tobě obrátí zády celá armáda akademických a církevních snobů. Na Tvé výzvy či dotazy odpovídají hradbou mlčení.

Nezapomeň, že mystika je věda, a to věda v plném slova významu! Bezpochyby je to vědění nejjistější a nejhlubší. Také její předmět je nejvznešenější. To opodstatňuje potřebu jejího vlastního názvosloví. Mystikové mají zvláštní řeč, ale nikoli nejasnou, nýbrž poměrně přesnou. Opravdoví mystikové tuto řeč berou v úvahu a užívají bez velkých odchylek. Když se chceš věnovat hlubšímu životu mystickému, a já Tě k tomu zvu jako Tvůj Bratr a Spasitel Ježíš Kristus, osvoj si k tomu přesné názvosloví! Jinak budeš podezřelý jako nějaký falešný mystik.

Když se dospívající Karel Marx vzbouřil proti církevní autoritě pod záminkou, že mu nerozumí, tehdy, ve chvílích samoty, kdy se oddával četbě Goethových básní, se ochotně ztotožňoval s postavou Prométhea. Tu si podle svých vysněných tužeb a tajných přání příslušně idealizoval.

Rozhodl se ve své disertační práci na univerzitě vyjádřit své falešné „prométheovství“, své pochybnosti o víře, svůj útěk před Bohem, ale i před úplným ateismem. Prométheovský mýtus, který spatřoval v projevu ducha nevěry a bezbožnosti, obsahoval podobenství moderní doby, jak je vyjádřila technická civilizace.

Prométheus zosobňuje rozpor v lůně pohanství, mýtus, který sní o blízkém zániku všech mytologií. Člověk je ve svém díle větší než přírodní božstvo a sama příroda. Jak by tedy mohl uctívat něco, co stojí níž než on? Prométheus zosobňuje růst člověka, který svým činem dokazuje, že nemůže být dílem přírody ani výsledkem dějin. Zároveň s „prométheovskou vzpourou“ se však rodí „Prométheova muka“: ve světě - řádu, který ustanovil, nenachází normu ani cíl. Prométheova síla může v každém okamžiku zpochybnit jeho samého, ba i celé jeho dílo. Ona moc sídlí v nejvzdálenějších končinách náhody a nejistoty - víš dobře, jak snadno je ona technická civilizace náchylná k sebezničení. Prométheovský věk neodstraňuje problém dobra a zla, bytí a nicoty, nýbrž je zbavuje falešných iluzí. Prohlubuje je a zbavuje pozlátka. Prométheovské odstraňování předstírané svatosti Ti klade důrazně otázku: „Jak je to vlastně s Bohem?“ Vede Tě k jediné volbě: buď nic a nesmysl, nebo Bůh a všechno.

Ve snaze uniknout pravému Bohu právě tak jako naprostému ateismu uchyloval se Marx k pohanským pověrám.

Marx tíhnul k mysticismu Goethova „Fausta“, k temné mystice. Nicméně i přes své pochybnosti o víře byl tehdy ještě vzdálen úplnému odklonu od Boha. Ten se u něho projevoval zatím jenom nahodile, totiž tak, jak jej u něho podněcoval neklid, spojený s dospíváním. Pouze v okamžicích, kdy se u něho projevovalo střetání mezi vysněným světem a světem skutečným, vycházel najevo jeho ateismus. Spočíval v nepřiměřených odezvách, hysterických a upřílišněných reakcích. A právě krajnosti tohoto svého postoje se Karel pokusil zřetelněji vyslovit ve své disertační práci.

Námět si zvolil tak, aby byl co nejbližší Prométheovi, o němž tolik snil. Vybral si Epikurovu filozofii. Podle Epikura je svět prostý jakékoli svatosti, protože prý vznikl náhodou. „Dopřejte člověku svobodu! Dopřejte mu svět bez pánů!“, hlásal Epikuros. Smýšlel podobně jako mýtický Prométheus, který ukradl bohům oheň - tajemství jejich moci. Podle dospívajícího Marxe byl „Epikuros největší řecký osvícenec! Vzepřel se prý břemenu náboženství!“

A tady je další příčina té nedůvěry, která se Ti v Církvi zdá nemístná! Duchovní osoby v Církvi jsou vůči projevům mystického života velmi opatrné. Mezi lidmi se totiž vyskytuje značné množství falešných mystiků. Běžně se u nás prodávají díla četných našich i cizích falešných mystiků. Na první pohled jsou přitažlivá. Brzy z nich máš těžkou hlavu. Různí lidé, neposvěcení mystickým spojením s Bohem, pouze pytlačí v oblasti mystiky. Spíše jen mlsně vybírají z děl opravdových mystiků sladké hrozinky. Vůbec nejsou vlastním prožíváním spojeni s naším věčným Otcem. Jen literárně, snadno přeskakují mezi řečí běžnou jednou v teologii a jindy běžnou zase v psychologii nebo sociologii. Možná, že k takovým temným mystikům patříš také Ty. Snad se toho někdy dopouštíš z mladistvého idealistického zápalu. Možná usiluješ o jakýsi spiritistický výtažek, domněle očištěný od církevních nánosů. Jindy snad i záměrně zatemňuješ známé pojmy a ztajemňuješ jasnější přínosy skutečných mystiků, abys vypadal zajímavěji, nebo zavedl do své slepé uličky své dospívající vrstevníky, toužící také po hlubším poznání.

Možná chceš o něco nového za každou cenu, abys byl moderní a způsobil hodně rozruchu. Pak svévolně zamlžuješ základní teologické pojmy a obraty. Možná se přitom vymlouváš na potřebu sblížení a dorozumění s jinověrci. Buď opatrný na každé slovo, protože bys někoho mohl zmást! A také buď opatrný před takovými temnými mystiky, aby oni nezmátli Tebe!

Opatrně sleduj různé učitele duchovního života, usilující o obnovu v Duchu svatém! Sami mohou mít jen malou a prakticky málo osvědčenou a málo přesvědčenou víru, a tedy i povrchní poznání, takže nechápou, jak Boží velebnost přesahuje všechny lidské vyjadřovací možnosti. Přesto mluví a mluví, jakoby prozkoumali Ducha svatého až na dno. A přitom můžeš o Bohu říci spíše to, co není, než co je.

Zvu Tě k mystickému životu! Je to záležitost Tvého vnitřního prožitku, ale nikoli libovolného. Mystika patří k učení víry. Je to její vyvrcholení. V mystickém zážitku si to, co vyznáváš ve článcích své víry, osvojuješ celou svou bytostí. Najednou Ti docházejí výrazy běžné v nauce Tvé víry a používáš pojmy a obraty, které se knězi zdají přehnané.

Jaké řeči se správně užívá pro vyjádření mystického zážitku? Užívej především nadsázky, protikladů, obrazných rčení!

Pokud jde o nadsázku, kterou ve všední řeči užíváš ke vzbuzení pozornosti. V mystické řeči říkáš nadsázkou to, co svou vírou stručně přiznáváš Bohu. Všechny příznivé vlastnosti, které shledáváš u tvorů, se snažíš u Boha nekonečně povýšit. Jde jen o nadsázku. Taková řeč se Ti zdá být nadsázkou, protože o sobě a svých věcech takto mluvit nemůžeš.

Protiklady užívej třeba ve výroku o bláznovství kříže a moudrosti tohoto světa. Jak lépe bys chtěl vyjádřit spojení své nedokonalosti s Boží velebností? Jak jinak bys chtěl vyslovit protiklad Božího světla a své přirozené neschopnosti vnímat toto světlo? Sám Bůh Tě naplní té míře, v jaké se oprostíš od sebe samého. Čím více u Tebe ustoupí lidské jakožto samostatně vystupující, tím více Tě Bůh zahrne sebou a svými vyššími dary. Pro svůj mystický zážitek víry užívej těchto protikladů! Jinak nevyjádříš základní protiklad Stvořitele a sebe.

Co se týče obrazných, obdobných výrazů ve Tvém mystickém životě, mají svou oprávněnost, abys vyjádřil důvěrný vztah své duše k Bohu. Potřebuješ k tomu slova a obraty ze svého nejdůvěrnějšího spojení. Vyplývá to z lásky, která je v tomto intimním spojení uskutečňována a v mystickém spojení vrcholí. Proto jako mystik mluvíš o zasnoubení své duše, o svém duchovním manželství a různě jinak, přičemž kněz na Tebe hledí jako v Jiříkově vidění.

Taková je řeč mystiků. V pojmech své víry ji používej leda k ilustraci, ale ne jako slovní látku. Ta musí být docela jiná. Čím méně je květnatější, tím více je strohá a suchá, abys vyloučil omyl. Najednou se Ti učení víry smrskne na stručné a jednoznačné hlavní články. Podobá se to nezáživné matematice. Jenže Ty potřebuješ slovní přesnost. Pro vyjádření učení víry Ti to stačí. Sotva to ale začneš prožívat, přestane Ti to stačit. Oba způsoby řeči se navzájem doplňují. Když sděluješ učení své víry, tak vysvětluješ, proč mluvíš jinak, když prožíváš svou víru. A povznášíš se k jejímu prožívání, když vyjádříš symbol své víry ve vyznání. Ani velcí apoštolové, prožívající to, co hlásají, se nemohou vyhnout mystice. Jestliže někdo vnitřně opravdově neprožívá to, co hlásá, pak jenom opisuje katechismus a produkuje články své víry jako pekař housky.

Vracíš-li se od mystického prožitku, šetři slovy k ucelenému vyjádření prožitku tajemství víry! Máš svou vlastní zkušenost vznešenosti, velkoleposti a přesažnosti zakoušeného tajemství. Chápeš, jakých nadsázek, protikladů a obrazů bys měl používat v osvícené, svobodné mluvě mystické, kde nemáš po ruce dost vytříbenou řeč?

Čím více zakoušíš to, co ve vyznání víry odbýváš jen strohými výrazy, tím opatrnější buď na slovo! Možná se posléze moudře odmlčíš jako svatý Tomáš, poté, co říká: „Všecko mi připadá jako mlácení prázdné slámy - ve srovnání s tím, co jsem uviděl…“

                                                                                Tvůj Bratr

+++

NA POČÁTKU

NEJPRVE BYLI BOHATÍ

PAK DŘELI BÍDU

ŠPÍNA STRACH A HŘÍCH ULPĚLY

STARÉ PROKLETÍ NA PODEŠVI SRDCÍ

JEDINÁ ŠANCE KTERÁ ZBÝVÁ

VRHNOUT SE DO NÁRUČE BOHA

MLČÍCÍHO OD VĚKŮ AŽ NA VĚKY

POKUD NEPOČÍTÁŠ

NĚKOLIK ZÁSADNÍCH VĚT

KTERÝMI ZAČAL VESMÍR

BYL STVOŘEN SVĚT

A VYKOUPEN ČLOVĚK

JAKÁ JE SPRÁVNÁ ODPOVĚĎ

ČÍST MEZI ŘÁDKY TĚCH TŘÍ VĚT

OD POČÁTKU JSI ZVÁN

K DOKONALÉ SOUHŘE SE VŠEMI

MOŽNÁ TO JE DŮVOD MLČENÍ

VELKÉHO MLČENÍ JEŽ HODNO

JE TVÉ SVOBODY

E.J.Lopourová

+++

VĚŘÍM V KRISTA

Věřím, že je Syn Boží. A to je základ. Na základě víry, že Ježíš je Bohem, věřím nejenom v Ježíše, nýbrž také Ježíši. Protože věřím v Ježíše, Boha, věřím jeho slovům. Věřím jeho zásadám. Přijímám jeho ducha. Bez této víry Ježíši není dokonalá víra v Ježíše. Věříš přece v něho jako v Boha vševědoucího, moudrého a dobrého. Víš, že On a jeho slovo, On a jeho pravda jsou jedno. Nemůžeš oddělit Krista od jeho pravdy. Teprve tehdy je tvá víra dokonalá a pravá, je-li živá, věří-li v něho můj život, jestliže mu otvírám své zásady, svá slova a skutky. Když prohlašuji svým následováním jeho, že v něm mám svůj vzor, že beru vážně, to je ve skutečném životě jeho slova, že je mně Bohem, který rozumí všemu a může mi proto být ukazatelem, cestou, když je pravdou, a když věřím, že je pravdou a cestou, i životem se mi musí stát. Tu vrcholí má víra, když otevírám svůj život v hluboké oddanosti, aby on jej naplnil životem svým, aby on se stal životem mým, když ho přijímám ve víře jako tajuplný zdroj života nového. Božího dítěte. Teprve uvěřením v tento nový život z Krista a zasazením tohoto života nového do starého mého života je On cestou. Vrcholí v tomto otevření se Kristu jako životu víra má v Krista. – Tomáš Bahounek OP

+++

POPELKA

PŘIPRAVENÁ JEN PRO PRINCE

DUŠE CHUDÁ ODHODLANÁ

SPÁT NA PRAHU PALÁCE

SLOUŽIT AŽ DO KONCE

DŮVĚŘOVAT JITŘENCE

ŽE ORODUJE ZA NI

A SVĚTLO VLÉVÁ DO DŮVĚRY

NA ROZDÍL OD POHÁDKY

NEMÁ ŠATY ZE SKOŘÁPKY

UTKANÉ JSOU Z VLÁKEN NOCI

PROBDĚLÉ V NADĚJI

PROTKANÉ MODLITBAMI

TA CHVÍLE PŘICHÁZÍ

POPELKA DUŠE CHUDÁ

POSETA DRAHOKAMY SOUCITU

KVĚTY SLITOVÁNÍ OZDOBENA

DO SEDMÉ Z KOMNAT VSTOUPIT SMÍ

CENA UŽ JE ZAPLACENA

J.E.Lopourová

+++

ZÁLUDNOST PÝCHY


 

Jestliže má někdo co nejjasněji poznat nebezpečí pýchy, marnivosti a ješitnosti v duchovním životě, tak si musí pýchu připomenout z té krajně nebezpečné stránky, které si málokdo všímá. Pyšný člověk se odsuzuje k tomu, že se nakonec duchovně udusí ve vlastní prázdnotě. Nepřipustí vedle sebe Boha, ani nikoho jiného velkého, většího, schopnějšího, bohatšího, aby zasahoval do jeho života, aby něco přijal, aby se něčemu otevřel. Žije pouze ve své zakyslé láhvi od octa. Žije pouze sám ze sebe, ze svých sil. Ale i kdyby tyto síly byly sebevětší, vyčerpají se. Nakonec takový člověk mele naprázdno. Lopatka jeho mlýnu se sice pohybuje větrem ješitnosti, dělá to na lidi dojem, někdy to dokonce budí zdání originality, ba i svatosti, ale koneckonců je to jen fraška, to sebeprudší otáčení se větrných lopatek.

Ani u něho není možný žádný pokrok. K pokroku je třeba pokorného uznání nedostatků, chyb, vlastních mezí. Jenže pyšný člověk je hned se vším hotov, všude byl, všechno viděl a všechno už zná, nemá oč by stál, co by přijal, ani co by komu mohl dát.

Proto ani neslyší Boží hlas. I když k němu Bůh mluví, i když mu Bůh nabízí svou důvěrnost, pyšný člověk je tak unesen svou velikostí, svým já, že neslyší v duši Boží hlas, který mluví k duši tiše a jemně jako vánek, a tedy vyžaduje hodně pozornosti. Proto není pro pyšného člověka možný žádný vnitřní duchovní život, žádná vnitřní modlitba, protože pyšný člověk se obírá nejraději a převážně sám sebou, slyší jedině sebe, rozmlouvá pouze se sebou. Duchovní život je však růst lidského dítěte s Boží pomocí k sebepřekonání v nové stvoření, odumírání starého člověka s veškerou jeho pýchou, s celou jeho domnělou velikostí, aby v něm mohl žít nebeský Host, aby mohl růst jako Boží dítě, skrze milost Boží důvěrně působící v člověku.B.

+++

SETKÁNÍ NA POUŠTI

OTEVŘEL OČI

A ŽE TO BYLO NA POUŠTI

POZDĚJI KAŽDÝ VYVRACEL MU

ŽE NEMOHL VIDĚT TEN MALÝ LEKNÍN

CO NÁHLE VYVSTAL V LAGUNĚ

V ZÁHYBECH ZLATAVÉHO ORNÁTU

CO ZNAMENÍ NADĚJE

PROČ POUŠŤ ROZHODLA SE MILOST DÁT

V LEKNÍNU NĚŽNÉM

JAK ROSA PADAJÍCÍ DO SPÁLENIŠŤ

MOŽNÁ JEN SRDCE

CO NEPOHRDÁ POUŠTÍ

JE PŘIPRAVENÉ NA ZÁZRAK

J.E.Lopourová

+++

ČLOVĚK JE BOŽÍM TRŮNEM NA ZEMI

Boží a náš odpočinek jsou spojené: On trpí naším utrpením a odpočívá naším odpočinutím. Hledáme-li odpočinek mimo Boha, Bůh se souží, a proto nás raději sráží v bolestech na tvář, abychom mohli nalézt odpočinek skutečný, namísto odpočinku falešného, jenž by nás přivedl do záhuby.

Vy jste přijali, že náležíte Bohu. Buďte tedy jeho, a nikoli svými a smrt chápejte jako cíl, protože ona je otevřenou branou k Bohu. Smrt je naším posledním nepřítelem, protože nás odděluje od Boha. Náš Pán Ježíš smrt přemohl a my jí projedeme s velkou lehkostí, pokud nyní půjdeme touto cestou, protože brána je na cestě, a když jí projdeme, nalezneme Boha. Ona bude poslední událostí v čase, a už nyní je vůči nám bezmocná, protože nejsme z tohoto světa, pokud nad námi vzešlo světlo věčnosti a vstoupili jsme do zážitku vzkříšení.

Hrob nezadrží ducha. Vědomě necháme tělo pokřtít prachem hrobu a jeho temnotou kvůli druhému křtu vzkříšení, v němž ztratíme tělesné tělo se všemi jeho údy zraněnými hříchem a zasaženými ďáblem. Jedná se o křest času (1 Kor 10,I-2):S nic nového zde nebude, dokud bude čas. Když bude vzkříšeno nové tělo, jeho smysly se otevřou věčnosti.

Ten, kdo nyní žije křtem - který je skutečně křtem smrti a pohřbení Pána , snadno zanechá své tělo v hrobě s vědomím, že hrob je uskutečněním radosti vzkříšení a radosti křtu.

Náš duch se bude účastnit pohřebního průvodu našich těl. Duch nepláče pro tělo, ale svěřuje ho hrobu, tak jako rolník svěřuje semeno zemi.

Nemluvím sám ze sebe a neříkám jednoduchá slova, ale doufám, že do vašich srdcí vtisknu vědomí vzkříšení. Váš život je skrytý v Kristu, a dokud je Kristus živý, nezemřete. On zemřel jednou pro všechny, abychom my v něm žili na věky.

Náš život nezadržitelně postupuje vpřed ve dnech radostných i bolestných až do smrti. Těla vstoupí do hrobu, ale duch jím projde a nespatří žádnou temnotu, protože jeho světlem bude Kristus, který osvěcuje temnoty a temnoty ho nepohltí.

Ať je ve vás toto nové křesťanské vědomí a kéž vaše oči osvítí pravda vzkříšení, protože jestliže si vzkříšení přivlastníte jako čisté dílo Ducha Svatého pro člověka, vstoupí do vás Kristův život, zmizí ve vás všechny myšlenky a dohady, jež vznikají z tělesných vášní a z vlivů světa, a málo se budete zajímat o ostatní věci. Všechno budete vnímat jako ztrátu a získáte Svatého Ducha, který vás povede do výšky dokonalé postavy Krista, ve svatosti a v pravdě.

Vám náleží můj pozdrav a moje láska v Kristu.

Mějte se dobře ve jménu nejsvětější Trojice.

 

MODLITBA

Duchu Boží, stále ještě hledám tvou tvář,

stále prosím o tvé milosrdenství.

Neotáčej stránku své lásky tak rychle,

tolik věcí ti chci sdělit a darovat.

Mám lítost a pokání,

mám slzy, modlitbu a modlím se, postím se.

Počkej, nepřestávej být trpělivý,

laskavý a láskyplný, ještě chvíli.

Nejsem schopný snášet tvůj hněv,

ani tvé svědectví,

tvá nařízení,

tvé předpisy.

K tobě volám: nespěchej!

Buď ty sám mým zástupcem u sebe.

Přestože moje duše padá na tvář

kvůli hříchu, pod tíží hříchu,

buď ty sám mou spravedlností.

I když jsem sklouzl dolů až do Hádu,

tvá ruka pozvedá do výšin, až do nebe.

Nesnáším svůj pád.

A i kdybych se od tebe vzdálil ze své vůle,

kam bych mohl utéci od tvého Ducha?

Přitahuj mě k sobě a přiběhnu k tobě (Pis 1,4)

Má vzdálenost od tebe

nemá jiný lék než tvoji blízkost ke mně. Matta el-Maskin)

+++

SEN O MAMINCE

JEN CHVÍLI JEŠTĚ ČARUJ

POD ZAMČENÝMI VÍČKY

NEŽ SE TAM VLOMÍ DEN

MŮJ DEN JDE PŘÍMO Z

NOCI Z NÍ CELÝ POTEMNĚN

TAK SVĚTLE NEVIDOMÝ

STŘÍBRNÁ MÍSA SVĚTLA ČERVÁNKY

(NEBO DUHY?) DVĚ MOŘE BLANKYTU

V NICH NA DNĚ LESKLÉ STUHY

Z CHOMÁČKŮ BÍLÝCH PAR

Z NEZNÁMÝCH SVĚTLÝCH ZŘÍDEL

STŘIŽENÉ NŮŽKAMI VLAŠTOVČÍCH KŘÍDEL

A ČERNÝ LES JE RÁM

V NĚM ZAČÍNÁM A KONČÍM

PROCHÁZKU DĚTSKÝCH RTŮ

A JIMI V JEDNO SLOUČÍM SVOU PÍSEŇ

BEZ RYTMU S TOU VAŠÍ MELODIÍ

O LÁSCE K ŽIVOTU O TOUZE

S KTEROU ŽIJI SVATEBČAN,

JEDEN Z TĚCH, CO MAJÍ ŠTOUDEV SMUTKU

PŘIKRYTOU POKLICÍ DĚRAVÝCH CHLADNÝCH SKUTKŮ

MY SPOLU JEDNO JSME SILNÁ

I SLABÁ SYNEM JSEM VAŠE

VAŠE KREV

NAPLŇTE ŠTOUDEV VÍNEM

ZRCADLO SEM POJĎ SEM

ZDRŽ JEŠTĚ KOUZLO ANO?

UŽ KE MNĚ KRÁČÍ DEN

MAMINKO DOBRÉ RÁNO

J.J.Vícha OfmCap

+++

SESTOUPENÍ KRISTA DO PEKEL (2)

Podrobněji než v kanonických textech Nového Zákona je  Kristovo sestoupení do pekel rozebíráno v apokryfech. Předně jde o tzv. Izaiášovo Nanebevzetí, kde se uvádí: „... Syn Boží sestoupí... a bude mít vaši podobu. A kníže světa ... na něj vztáhne své ruce. A pověsí ho na dřevě a zabijí, protože nebudou vědět, kdo je. A on sestoupí do podsvětí a nahé a vyprázdněné zbaví vší (ďábelské) přízračnosti. Zajme knížete smrti, zničí celou jeho moc a třetího dne vstane z mrtvých, když s sebou vezme některé spravedlivé, a pošle své kazatele do celého světa..“

Ve stejném spisu Věčný (Bůh Otec) říká svému Synovi: „Vyjdi a sestup ze všech nebes a přebývej ve světě. Dojdi též k andělovi, který je v podsvětí24... a suď knížete [smrti] i jeho anděly a svět, který ovládají.“ (X,7-16) Poté Syn Boží sestupuje ze sedmého do prvního nebe a také na „klenbu", „kde trůní kníže tohoto věku".(X,17—26)

V jiném křesťanském fragmentu ze 2.století po Kr., vloženém do „Závěti Ašerovy“  (tj.židovského apokryfu z 2.st.př.Kr.), se pojednává o tom, že když Nejvyšší přišel na zem a sestoupil do vody (tj. o Ježíšově křtu v Jordánu), zasáhl hlavu draka, který se tam nacházel.

Sestoupení do podsvětí je zmiňováno v Závětích dvanácti patriarchů. Námět vítězství nad podsvětím zaznívá v takto: „... Puknou skály a zhasne slunce, vyschnou vody a sestoupí oheň a všecko stvoření bude prchat ve zmatku a neviditelní duchové se rozplynou. Podsvětí získá kořist pro hněv Páně...“Z kmenů Judy a Léviho vám vzejde spasení Páně. Sám Pán se dá do boje s Beliarem a dá našim otcům vítěznou odplatu. Vezme zajaté od Beliara, totiž duše svatých, nevěřící srdce obrátí k Pánu...“ (Závěť Danova,10—11 ) A potřetí se mluví o Kristově vyjití z podsvětí: „Chrámová opona se roztrhne a duch Boží sestoupí na národy... Navrátí se z podsvětí a ze země vystoupí na nebesa. Vím, že oč surověji bude ponížen na zemi, o to více bude oslaven na nebi.“ (Závěť Benjaminova IX, 4—5)

V Petrově pseudoevangeliu (3.st.po Kr.) se nachází příběh o tom, jak z Ježíšova hrobu vyšli tři muži, z nichž první dva rukama podpírali třetího (totiž samotného vzkříšeného Ježíše): .. I slyšeli hlas z nebes říkající:,Kázal jsi zesnulým?' A od kříže zazněla odpověď: ,Ano.‘“ (39-42)

Apokryfní List apoštolů (2.st.po Kr.) uvádí Kristova slova: . Sestoupil jsem a mluvil s Abrahamem, Izákem a Jákobem, s vašimi otci a proroky, přinesl jsem jim zvěst o tom, že mohou vyjít z dolního místa klidu do nebe, a podal jsem jim pravici s křtem života, odpuštěním a prominutím…“

Apokryf Hermův pastýř (2.st.po Kr.) uvádí:  „Kdo chce žít, musí projít vodou; neodloží-li smrtelnost dřívějšího života, nemůže vejít do Božího království. I ti, kteří zemřeli, přijali pečeť Božího Syna a vešli do Božího království. Dokud člověk nedostal jméno Božího Syna, byl mrtvý. Když však dostal pečeť, odložil smrtelnost a přijímá život. Pečetí je voda. Do vody vstupují mrtví a vycházejí živí (...) ... apoštolově a učitelé, kteří hlásali jméno Božího Syna, když zemřeli v moci a víře Božího Syna, ohlásili jméno Božího Syna a dali pečeť těm, kteří dříve zemřeli. Sestoupili tedy s nimi do vody a opět vystoupili. Avšak tito sestoupili živí a živí opět vystoupili, kdežto ti, co před nimi zemřeli, sestoupili mrtví a vystoupili živí.42 Proto znovu oživli a poznali jméno Božího Syna..." (III, XVI, 2—7)

Bartolomějovo pseudoevangelium (2.-4.st.po Kr.) uvádí, jak Kristus odpovídá na Bartolomějovy otázky a popisuje své sestoupení do podsvětí a rozhovor mezi podsvětím, smrtí a Beliálem:

„Poté, co náš Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých, předstoupil Bartoloměj před Pána ... a pravil: ,Pane, když jsi odešel, abys byl pověšen na kříž, zdálky jsem tě následoval ... a viděl jsem tě viset na kříži. Tu jsem spatřil, jak z nebe sestupují andělé a klaní se ti. A když - se setmělo, zpozoroval jsem a viděl, že už těi není na kříži vidět,46 a slyšel jsem jenom hlas v hlubinách země, a náhle se ozval veliký pláč a skřípění zubů. Pověz mi, Pane, kam jsi odešel z kříže?‘

Ježíš odpověděl:,Blaze ti, můj milovaný Bartoloměji, že jsi zhlédl to tajemství. Nyní ti povím všechno, na co se zeptáš. Když jsem nebyl vidět na kříži, bylo to proto, že jsem sestoupil do Hádu, abych vyvedl Adama a všechny, kdo tam byli s ním, na přímluvu archanděla Michaela/

Bartoloměj se zeptal: ,Pane, co to bylo za hlas?‘ Ježíš odpověděl: ,To Hádes řekl Beliarovi: »Hle, co to vidím, přišel sem Bůh.«… Beliar však řekl Hádovi: »Jen se dobře podívej, kdo to [přichází]! Zdá se mi, že je to Elijáš nebo Henoch nebo některý z prorokům.« Hádes odpověděl Smrti: »Ale šest tisíc let se ještě nenaplnilo. A odkud by přišli, Beliare? Vždyť vlastníma rukama držím záznam o (jejich) počtu.« Beliar však řekl Hádovi: »Nelekej se, pořádně zavři vrata a přidej na ně závory. Věř mi, Bůh nepřichází na zem!« Hádes mu odpověděl: »Ty tvé krásné řeči se nedají poslouchat, dělá se mi špatně: nejinak než Bůh sám to přichází! Běda mi, kam uteču před tváří toho velkého a mocného krále? Pusť mě, vejdu do tebe, však jsem byl stvořen dřív než ty!« (...) A tak jsem vešel, zbičoval jsem ho a spoutal okovy, jež nikdo nerozbije, vyvedl jsem všechny praotce a vrátil jsem se na kříž.‘“ (1-20)

Pokud jde o Ježíšovo vyvedení Adama a dalších starozákonních postav z podsvětí, toto se  v Bartolomějové pseudoevangeliu uvádí takto:

„Bartoloměj ho požádal: (...) ,Pověz mi, Pane, kdo byl ten obrovský člověk, kterého drželi andělé za ruce a nesli ho vzhůru?' Ježíš mu odpověděl: ,To byl Adam, onen první stvořený, kvůli němuž jsem sestoupil z nebe na zem. Řekl jsem mu: »Pro tebe a tvé děti jsem se nechal pověsit na kříž.« A on, když to uslyšel, vzdychal a říkal: »Tak se ti, Pane, zalíbilo!«‘ A Bartoloměj znovu promluvil:

,Viděl jsem, Pane, také anděly, jak vystupují před Adamem a zpívají. Ale jeden anděl, který byl větší než ostatní, nechtěl vystoupit.

V ruce držel ohnivý meč a kynul s ním jen tobě.' (...) A potom Ježíš řekl:,Počkejte tu na mne, protože dnes se v ráji přináší oběť a já tam půjdu, abych ji přijal.' A on (tj.Bartoloměj) pravil: ,Pane, co je to za oběť v ráji?' A Ježíš řekl: ,Duše spravedlivých, které vyšly [z těla], vcházejí do ráje, ale nebudu-li přítomen, nemohou do ráje vejít.' Bartoloměj se nato zeptal: ,Pane, kolik duší odchází denně ze světa?' Ježíš odpověděl:,Třicet tisíc.' A Bartoloměj se znovu zeptal: ,Pane, přijímal jsi tyto oběti v ráji i tehdy, když jsi s námi vyučoval slovo?' Ježíš odpověděl: Amen, pravím ti, můj milovaný, že jsem s vámi vyučoval slovo, a přitom jsem seděl vedle svého Otce [v ráji a každý den jsem přijímal tyto oběti].'“(21-31) /Pokr./

+++

BOŽÍ MUKA

NETRAP SE, ŽE JENOM KRÁTCE...

TA CESTA, ŠLÉPĚJEMI USMÝKANÁ, SPALA,

A JAK JSME TAK ŠLI, A JAKO VE SNU

ZA RUCE SE VZALI,

ZAPLAKALA...

A MY JSME TUŠILI, ŽE NĚCO NESMÍRNĚ KŘEHKÉHO

NESEM SKALNATOSTÍ DNŮ - A JAKO PERLORODKA

V SEVŘENÍ SRDCE JSME CHRÁNILI PŘED DOTEKEM

DECHU, SLOV, POHLEDŮ, I CHVĚNÍ VLASTNÍHO TĚLA

OPAR S KRAJKAMI ČERVÁNKŮ

JENŽ STOUPÁ Z JEZÍRNATÝCH HLUBIN -

KAM CHODÍ SPÁT

PŘEČISTÉ OČI DĚTÍ

A KOPRETIN -

NEŽ ZAČNOU ODKVĚTAT...

NETRAP SE, ŽE JENOM KRÁTCE...

VYROSTLA BOŽÍ MUKA

NA KAŽDÉ LIDSKÉ KŘIŽOVATCE.

J.J.Vícha OfmCap

+++

KAŽDÉ STOLETÍ MÁ SVOU DOBU TEMNA

Člověk může chodit i uprostřed temnoty, která se mu může stát požehnáním, pokud má pevnou půdu pod nohama. I největší dobrodruhové museli mít nějakou domovinu. Snad právě jejich ustavičný neklid a touha po změně byla jejich domovina. Člověk musí k něčemu přilnout. Když přilne k něčemu, co se nemění, co stále trvá, protože to je Boží a věčné, tak se nikdy neunaví, nezemdlí jeho srdce. Proto ani nezestárne. Zestárne leda ten, kdo už nemá, čeho by se chytil, o co by se opřel, z čeho a proč by žil. Domovina znamená především to, z čeho žijeme. Kdo odmítne osvědčenou pevnou skálu Kristovu a vyhlíží pevný bod někde jinde, to je člověk chabého opěrného bodu, ubohých tužeb, malé lásky, který se záhy „odkecá“, brzy zestárne, a je z něj duchovní suchar, který na všechny a na všechno žárlí, ustavičně je znepokojen, ale nedovede přilnout k tomu, s čím by nemohl být nespokojen. Pokud někdo postrádá tuto pevnou půdu pod nohama, zabloudí i v pravé poledne.

Někdy se mluví o nějaké době jako o době temna. Jenže vinu nenese žádná doba. Vinu nese pokaždé jen nějaký člověk, takže každá doba, každé století, ba každý okamžik může být dobou temna, díky člověku, jenž dopustí, aby se mu v srdci otevřela temná propast. Jinak však i okolní nejasnost a temnota může být požehnána. Protože v člověku vyburcuje všechny síly a schopnosti, aby se prodral ke světlu, protože ho pohne k pokoře, aby nehledal všechno světlo v sobě, nýbrž aby se pokorně sklonil v prosbě o neviditelné světlo Boží. Komu je všechno naprosto jasné, takže před ním nestojí žádné otázky a nic nejasného, je člověk velmi omezený a povrchní. O co člověk nemusí bojovat anebo prosit, to je vydáno v nebezpečí, že že si toho nebude vážit, ale že to bude brát jako vodu ze studny. Jak si váží pravdy ten, kdo pocítil svou nemohoucnost vůči víře a pravdě, a proto také velkou sílu milosti, která mu i víru vlila! Kdo zakusil nejasnosti, dovede pokorně prosit, dovede se také vyvarovat všech nebezpečí víry. Temnota nutí člověka obracet se vroucně k vyššímu, osobně a důvěrně blízkému zdroji vrcholné pravdy. Tak se upevňuje víra, když jeden musí hlubokou pokorou a modlitbou své kořeny dovést do spojení s Bohem.

Všechna učená objasňování, všechny učené formulace vyrostly právě z nejasností. To bylo záporné požehnání kacířství, kterých v tomto směru využil Bůh. Neboť i peklo a lež a blud musí sloužit a slouží nevyzpytatelným plánům Božím. Nevědomost podněcovala velké myslitele, aby přemohli světlem nevědomost. Čím byla nevědomost hlubší, tím úpornější byl boj proti ní a také tím plodnější a hlubší bývalo řešení.

Známkou pravého filozofa je, že se umí divit, že totiž umí upřímně žasnout. Pochybování boří, pouhé vědění schematizuje. Pravé patření je to, které objasňuje a zároveň klade otázky. Je to nalezení, které povzbuzuje k dalšímu hledání.

Je to otázka, čekající ještě větší překvapení, aby se mohla ještě víc podivit, aby se mohla ještě vroucněji sklánět před svrchovanou, tak osobně a důvěrně blízko se nabízející Pravdou. B.

+++

ZAHRADNÍK

ROSTLINKY ČEKAJÍ

VYPRAHLÉ ŽÍZNÍ

ZAHRADNÍKA ZABILI

TĚLO MEZI TRAVAMI

 

PTAJÍ SE CIBULE

ZLOBÍ SE OCÚNY

DIVÍ SE PETRŽEL

NEVĚŘÍ JAHODY

 

JSTE JENOM IDEJE

PŘÍRODOU MYŠLENÉ

JSTE POUZE NÁHODOU

KDYŽ DÉŠŤ VÁS ZALIJE

BUDETE POD VODOU

PŘÍRODA MATKA JE

JE VAŠE NADĚJE

KDYŽ UŽ VÁS STVOŘILA

AŤ VÁS I ZALEJE

 

CIBULE OCÚNY

PETRŽEL JAHODY

CO NIKDO NEČEKAL

ZAHRADNÍK Z MRTVÝCH VSTAL

ROSTLINÁM V ZAHRADĚ

NOVÁ JMÉNA DAL

 

SKLONIL SE K CIBULI

TY BUDEŠ

CIBU – EL

J.E.Lopourová

+++

JAK BÝT KATOLÍKEM?  (2)

CO JE DOBRÉHO NA TOM BÝT KATOLÍKEM?

Od 20.století se dobro katolíka hodnotí dvojakým způsobem – dílem jako ochota a sklon vycházet vstříc přirozeným změnám světa a lidem ve světě, dílem jako sklon uchovávat všechno zavedené v neměnném stavu. Zejména II.vatikánský sněm zdůraznil otevřenost Církve změnám lidí ve světě. Tak sněm otevřel cestu mnoha kozlům  v masce beránků do Církve, aby se v lůně Církve odehrávaly různé třenice a výstřelky. To vzbudilo vlnu konzervativců, křečovitě se držících tradičních struktur zbožnosti a vyznání.

Modernismus jako vlna smýšlení, názorů, hodnocení, postojů a chování, odmítající nadpřirozený zdroj všeho dění v zájmu přirozeného rozumového základu, je v zásadě úchylné bloudění. Nakonec to vede ke zpochybnění všeho. Samotný lidský rozum bez nadpřirozené pomoci bloudí.

Pokrok anebo tradice? Ne všechno, co je nové, je pokrokové. Tradice pochází od tradere (lat.) předávání. Ne všechno, co je staré a zavedené, je však hodné uchování.

Učedníci se ptali Pána: Kde bydlíš? – Pojďte za mnou, a uvidíte. Když následovali Ježíše, tedy uvažme, co opustili – svoje přirozené povolání, jako rybářské řemeslo, lodě, sítě, nebo celní úřad, vybírání daní, atd., a co získali – nadpřirozený život, Krista jeho Boží království.

Cestou katolíka není výstřední pokrokářství, které se žene za všemi novotami v klamné iluzi, že by vývoj znamenal pokaždé pokrok. Cesta katolíka však není ani v křečovitém lpění na udržování přežitého stavu věcí, kde by život strádal. Řešení je v nalézání mírně konzervativního přístupu. Konzervativní totiž pochází od slova konzervovat čili uchovávat z minulého všechno živé. Obdobně také musí být katolík pokrokový v osvíceném přijímání změn ve světě i ve společnosti. V otázce pokroku je nutno přesně rozlišovat, co se novými změnami opouští a co se získává.

Mnoho lidí si plete tradici se zvyky. V hlubším, duchovním významu je tradice pronikavější a dlouhodobější než běžné zvyky jednotlivců, rodin, národů, ale v Církvi znamená tradice ještě víc než běžná tradice jednotlivců i společnosti. Váže se totiž na kult. Kult je základem kultury jako celku víry a jejích projevů, přesvědčení, názorů, hodnocení, postojů, chování, jednání, tvorby hodnot, ale i utrpení a pasivity člověka.

Naše tradice vyrůstá ze semene moudrosti duchovního sdílení a předávání osobního růstu a vztahů mezi lidi a Bohem. Největším vyjádřením je Písmo Svaté. Starý i Nový zákon se v první řadě zabývají tím, jak by lidé měli žít ve vztahu k Bohu a spolu navzájem tak, aby nalezli pravé naplnění a věčnou blaženost.

Církevní tradice je velký strom, zasazený v římském prostředí, zušlechtěný východními štěpy, a posléze zavlažovaný sjednocujícím objímavým slovanským srdcem. Jako římská tradice je křesťanství tradicí práva a pohotové správní a zařizovací vlastnosti. Jako pravoslavná tradice je křesťanství tradicí řecké moudrosti. Jako slovanská tradice je křesťanství tradicí srdce, sjednocujícího východní tradici řeckou se západní tradicí římskou. Ta obsahuje vyrovnanou cestu života a odpovídající struktury zbožnosti pro jednání s Bohem a s bližními způsobem, který ztělesňuje řeckou moudrost i římskou praktičnost.

Každý zahradník ví, že nejlepší množství živin může podpořit růst stromu a zvýšit jeho plodnost, ale že příliš velké množství živin mu škodí, snižuje plodnost i odolnost proti vnějším vlivům. Dopad západní civilizace na křesťanství poškodil náš strom i jeho odnože.

Jak katolictví, tak protestantství (které vyrostlo z katolictví v 16. století) tímto poškozením utrpěly. Naše zanedbání Ježíšova učení a příkladu prvních křesťanů usnadnilo západní honbu za bohatstvím světa.

Katolictví ve svých nejlepších plodech spojilo duchovost Východu s praktičností Západu. Dalo vyrůst duchovním velikánům ve svých svatých. Umožnilo vzniknout velkým hnutím jako mnišství, scholastice a řeholním řádům tehdy, kdy je svět nejvíc potřeboval.

Katolictví ve svých špatných projevech roztrhlo nesešívané roucho Páně, totiž jednotu mezi východní a západní Církví. Když se jednota začala rozpadat, většinou se přiklonilo směrem k západnímu prakticismu. Pak se stalo úzkým a právně formalistickým, autoritářským a křečovitě ovládajícím, neosobním a prospěchářským. Z toho vzešlo přísně ohraničené a vyhraněné úřednické těleso s četnými úředníky se specializovaným polem působnosti. (Richard Rohr).

V západním křesťanství, jak protestantském, tak katolickém, převládá stroze a věcně vystupující a prosazující se zaváděcí a správní zvláštnost římská nad duchovní a osobní zvláštností řeckou. Na přelomu 20. a 21.století katolická tradice slovanského srdce nevydala ze sebe dost účinné osobní svědectví pro duchovní sjednocení východního a západního křesťanství. Hlavní veličiny dopustily napodobování římské právně-zaváděcí vlastnosti západní Církve a spotřební demokracie. Usilovaly o návrat Církvi ukradeného majetku. To bylo jistě právně odůvodněné. Jenže podle Krista a svatého Jana Pavla II. měly všechny vůdčí veličiny přednostně a urychleně vést evangelizaci rodícího se nového uspořádání Evropy. Navíc podle západních vzorů zavedly v Církvi tuhý a nepružný úřední aparát s množstvím funkcí a úředníků. Místo služby se většinou prosadil úřad. Náklady jeho udržování dopadají na prosté, úřadováním přetížené kněze (každý z nich je nekrvavý mučedník), a vlastně na celý místní Boží lid. Úřad však nemůže být kvůli službě zrušen. Církev se neobejde bez úřadu. Úřad však musí být stále zaměřován ke službě a posvěcován. Úřad je nutný, ale nikoli přebujelý a zkostnatělý. Jeho obnova vyžaduje Ducha Svatého, pokorně v modlitbě a pokání vyprošovaného. Být katolíkem znamená být církevní.

Rozumět katolické tradici vyžaduje pozorně sledovat její úspěchy i selhání, její velikost i slabost, a především soustavnou modlitbu, zejména růženec. Maria, Matko Boží a Matko Církve, vypros nám Ducha Svatého, aby se v modlitbě a pokání každého z nás Církev obnovovala a rozvíjela. RR

+++

PÍSEŇ O RŮŽI

KŘEHKÁ JAK TAJEMSTVÍ TESKNĚ SE

NA MĚ DÍVÁ JEN NĚCO PROZRADÍ A

NĚCO ZASE SKRÝVÁ

S RTŮ HODNÝCH KRÁLOVNY TICHO JAK

PÍSEŇ PLYNE KDYŽ PŘELUD LETNÍCH

RÁN LÍBÁ A K SOBĚ VINE

POD ČISTÝM HEDVÁBÍM JI TOUHA

SRDCE DRTÍ PRAPORCI VŮNÍ MÁVÁ

VSTŘÍC KNĚŽNĚ SMRTI

TVÁ RUKA BÍLÁ SE KDYŽ ŘEZALA JI

CHVĚLA V RUDÉM KALÍŠKU JSI SLZU

ZAPOMNĚLA

J.J .Vícha OfmCap

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (5)

JAK SE PODÍLÍŠ NA BOŽSKÉ PŘIROZENOSTI

Ale proudí-li ve mně život Boží, máme-li všichni my pokřtění, jak praví první papež neomylný sv. Petr, podíl v božské přirozenosti, jsem členem rodiny Boží. O tom není pochyby.

Ale jakým právem? Nemenším právem než právem synovským. Následující slova určují jasně tento vztah:

„(Vždyť) všichni ti, kdo se nechají vést +Duchem, jsou synové Boží." Ř 8, 14.

„Každý, kdo věří, že Ježíš je mesiáš, z Boha se zrodil." I. Jan 5, 1.

Hleďte, jakou lásku nám Otec prokázal: Nazýváme se Božími dětmi; a (také) jimi jsme." I. Jan 3, 1.

Kdokoli však ho přijali, dál jim moc stát se dětmi Božími, těm (totiž), kteří věří ve jméno jeho." Jan 1, 12.

Někdo namítne: „To jsou jen přirovnání, z kterých máme vyrozumět, že Bůh nás miluje. Nic více. Jak často nazýváme dítětem toho, kdo není naším pravým dítětem!" Nikoli, tak to není. Mezi námi a Bohem je pravé otcovství a synovství, poněvadž i pravé zrození. Z křtitelnice vychází nový tvor, nový člověk. Pán Ježíš pravil k Nikodémovi: „Abyste vešli do království, musíte se znova narodit“, a zde jde o to zrození.

Tento syn je nová bytost, pravý syn, třebaže adoptovaný.

Někdo namítne: „Ale adoptovaný syn není syn. Od adoptivních rodičů nemá nic: ani kapku jejich krve neproudí v jeho žilách. To je prostá smyšlenka! Je za syna jenom považován..."

Omyl, u nás je tomu docela jinak. My máme život od Otce. Proudí v nás Jeho nadpřirozený život. Hledí na nás jako na mladší bratry svého prvorozence Ježíše. Praví nám to sv. Pavel: „Kristus je prvorozený mezi mnoha bratry." (Ř. 8, 29)

Ano, Ježíš je náš bratr, neboť je z téže krve, z krve, která proudí v žilách lidstva. A my jsme jeho bratři a sestry, neboť svým umučením a svou smrtí nám zasloužil účast v božském životě. Sv. Augustin, velký církevní učitel na Západě, řekl o tom ještě více, neboť se odvážil prohlásit: „Bůh se stal člověkem, aby člověk se stal bohem."

Při prefaci ve mši sv. na slavnost Nanebevstoupení Páně se kněz modlí tato slova: „Po svém vzkříšení Kristus se učedníkům ukázal a před jejich zraky se vznesl do nebe, aby nás učinil účastnými svého božství."

To je pravá lázeň božského života. Kdo ještě se odváží mluvit o smyšlence a říci, že od Otce nemáme nic než jméno a jeho lásku k nám ?

A jsme-li pravými syny Božími, pravými bratry Ježíšovými, máme nárok na jeho dědictví. O tom nelze pochybovat. „Jsme-li však dětmi, (jsme) i dědici; dědici Božími a spoludědici Kristovými, ačli spolu s ním trpíme, abychom s ním i oslaveni byli." Ř 8,17. To vše spolu souvisí.

Jaká to velikost, jaké šlechtictví! Na světě se lidé chlubívají rodem, hodností, úřadem: kníže A, president B, rada C! Všechno prázdné nicotky, na kterých se popásá lidská marnivost.

My křesťané máme nejvznešenější skutečnost, nejvyšší šlechtictví, hodnost ze všech nejpřednější: jsme synové Boží, bratří Kristovi!

Dobře to pochopil otec rodiny, který, když měl vyplnit dotazník před přijetím své dcery na vysokou školu, zarazil se rozpačitě u rubriky: titul. Ale pak hrdě a prostě napsal: Křesťan. Tento titul překonává všechny ostatní. Ušlechtilost nad ušlechtilost.

Proč však tolik křesťanů neví nic o tom tajemství? Proč jiní, kteří je znají, nechávají je bez povšimnuti? Proč ti, kteří jsou povoláni, aby je hlásali světu, je zanedbávají?

Proč tak často chtějí vychovávat duše zvenčí, místo aby mířili přímo k centru naší víry, ke zbožštění křesťana přítomností nej světější Trojice v něm? AA

 

+++

NENÍ

MOC DNŮ KDY PROPAST SE ROZEVÍRÁ

PO NAPLNĚNÍ VOLÁ

NENÍ TO ČASTOKRÁT

KDY TEMNOTA OTÁČÍ SE ZA SVĚTLEM

PAPRSEK HLEDÁ

JE TO DEN KDY VŠECHNO

ČEMU SE SRDCE ŘÍKÁ VOLÁ

ZA RUKU MĚ VEM

JAK MUŽ ŽENU ŽENA MUŽE

PŘED BOHA JDEM

ODMĚNOU ZA TU ODVAHU

ZDE NAZÍ STÁT

S VEŠKEROU NEMOCÍ A BEZ PŘÍKRAS

POZNÁNÍ KDO ON JE

A KDO MY

NENÍ TO K ZAHOZENÍ

ŽE JÍM JSME ZBOŽŠTĚNI

E.J.Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

JE TŘEBA OPROSTIT SE SVĚTA A JEHO RADOSTÍ

Oheň věčné lásky se neprojeví v duši, dokud se úplně nezbavila všech marností světa a nesnaží se důsledně se oddávat nebeským věcem, tak, aby bez ustání toužila jen po Bohu a milovala jen ty tvory, které podle spořádané lásky musí milovat.

Jestli pro Boha milujeme vše, co milujeme, milujeme tím Boha ve tvorech spíše než tvory samy. A tak nemáme svého potěšení v nich, nýbrž v tom, jenž bude naší slavnou radostí bez konce.

Zlí vidí své blaho a cíl veškerých svých tužeb ve statcích tohoto světa a usilují jen o světské radovánky. Co však je bláhovějšího a bídnějšího a zasluhuje většího odsouzení, než učinit si cílem života předmět chvilkový a pomíjející?

Jedině Nejsvětější Trojice může být milována k vůli sobě. Nechť k ní zcela přilne náš duch, nechť všechny naše myšlenky k ní směřují jako k jedinému cíli, ať na věky jsme hlasateli její slávy, ji jedinou milujme a kvůli ní sebe a všechny, které milujeme.

Je však lhářem, kdo tvrdí, že věří v Boha a přitom je služebníkem hříchu. Kdo miluje Boha, je svobodný, nestává se otrokem hříchu, setrvává ve službách spravedlnosti. Je jisté, že nemilujeme Boha, když příliš milujeme pozemské věci a radosti světa pro ně samé. Kvůli takové zálibě ve tvorech budeme souzeni jako Boží nepřátelé, nikoli jako Boží služebníci. Vždyť Bůh je pro nás až za světem. Nestaráme se o touhu po věčných statcích a jejich dosažení. Člověk je ve velikém nebezpečí. Je to jako předpověď budoucího zavržení, pakliže se zcela oddává světu, pouští-li uzdu žádostem těla a všem bludům. Nešťastník takto žijící v požitcích těla, zahyne. Vidí jen radosti jej obklopující, ale hroutí se do věčných muk pekelných.

Kéž by se nikdo nepoddával opovážlivosti o sobě ani se pyšně nevyvyšoval! Nebraň se, když na tebe útočí lidé světa a masmédia. Nebraň se, když tebou pohrdají široké masy. A když  jsi zasypáván bezprávím, neodpovídej na zlovolné řeči. Trpělivě všechno snášej, chválu i pomluvy a nactiutrhání s klidnou duší. Kdybychom tak jednali, jistě bychom se věčně radovali s Kristem, že jsme ho v tomto životě neustále a ze všech sil milovali. Láska zaměřená ke Kristu nás učiní jemu podobnými a naplní nás novou slávou, a to zcela božskou, spolu s radostí, jakou dává plamen lásky. Je velmi správné, že láska k němu je oheň, který zachvátí naše duše a činí je vřelými a zářivými. Očisťuje je ode všech poskvrn hříchu, tak rozněcuje vyvolené, že jejich duch je bez ustání obrácen k nebi a živí v nich touhu po smrti.

Dokud jsi vystaven hříchu, bděle prchej před časnými výhodami a dobře přijímej problémy. Hříšník nalézá svou záhubu v radostech, jeho zalíbení ve tvorech je jed sladké chuti, ale smrtící. Varujme se toho nebezpečí. Pamatujme na duchovní hostinu, na výsostech připravenou hořícím láskou. Ať nám dodává mysli zpěv lásky, daruje-li nám jej Kristus, a naší radostí kéž zůstává líbezná vůně zbožnosti, zatím co bezbožní se oddávají snění v temnotách a břímě hříchů je stahují do pekla.

Zdá se to sice neslýchané, že by smrtelný člověk byl vyvýšen na takový stupeň lásky k Bohu, že by v hlubinách své podstaty pociťoval už jen nebeské útěchy a jako zvuk varhan se vznášel až k výšinám, kde by nazíral na toho, jenž má jej oslavit a jenž je jedinou jeho touhou. Všechno utrpení, které mu lidé způsobí, přispívá k jeho slávě, takže jeho duše se zdá otrlá vůči utrpení  už v tomto životě. Je otupělá vůči strachu ze smrti a nic nemůže jejího klidu porušit nějakým vychýlením. Jeho láska neochabuje, jeho myšlení je stále upřeno na Ježíše a tak ihned pozná chybu, které se dopustí, napraví ji a je tím bdělejší. Tak neustále koná spravedlnost, dokud ho Bůh k sobě nepovolá, aby mu dal místo mezi obyvateli nebe. Tak žije se svědomím plným světla, pevný na všech svých cestách, zármutky světa se ho nedotýkají, marná sláva jej nemůže těšit.

Jak se liší od zatvrzelých v nečistých radostech! Tito zarytci nemají ani potuchy o lásce ke Kristu, neboť je spalují tělesné žádosti, břímě majetku je sráží k zemi a brání jim dát Bohu povinnou úctu. Vylučují se z blaha ráje setrvávajíce až do smrti ve své špatnosti. Proto spravedlivě jejich smutek bude bez útěchy, muka jejich zavržení bez úlevy. Měli zalíbení v rozkoši a neřesti, zcela dobrovolně klamné lásce dali přednost před láskou k tomu, jenž nás věčně miluje. Budou litovat svých hříchů uprostřed muk, ale nikdy jich nebudou zbaveni, nýbrž budou strádat ve věčných plamenech bez konce, nenaleznou těšitele. TB

+++

PRVOSENKA

PŘESTO ŽE ZIMOU CHVĚJE SE A STUDEM

ŽE NEMOHLA POSEČKAT TAK HONEM

S DYCHTIVOSTÍ JIŽ NESTAČILA SKRÝT

VE VĚCECH OBVYKLÝCH

V PRVNÍ TRÁVĚ CO VYRAŠILA

NA ZEMI ZDUPANÉ BOTAMA VOJÁKŮ

TAM, KDE KVETLA KREV

RUKAMA TĚCH KDO NEVĚŘILI

ŽE SLÁVA SE JAK PRVOSENKA DÁVÁ

ROZKVETLA U PATY KŘÍŽE

NA MÍSTĚ BEZ ŽIVOTA

BÍLÝ VÝDECH ÚŽASU

HLE VZKŘÍŠENÍ JE TU

J.E.Lopourová

  +++

 

 

TOPlist