DUBEN 2019

Ročník XXV., číslo 4.                                                                                                                          Duben 2019

Obsah: Lopourová, Dopis, T.Bahounek, Tápeš v duch.životě? Lopourová Lži, Matta el Maskin,Hlas Boží, Sestoupení Krista do pekel, Deprese jako soukromé předpeklí, Jak být katolíkem., J.E.Lopourová Světec, T.B.,Nerozumíš si s jinou generací? T.B., Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP osvětim.muč., Dokonalé obrácení je vyhrazeno nazíravým, Dokulil,Petrklíč ___________________________________________________________________________________

DOPIS SVÍCE TEMNOTĚ

DRAHÁ TEMNOTO

JÁ DOSUD HOŘELA

JEN KVŮLI VÍNU VE SKLENICI

ABY SE JISKŘILO RUDOU KŠTICÍ

JAK ODRAZ LIDSKÉ TOUHY ROMANTICKÉ NOCI

POŠETILCI DÁVALI MI BÍLÉ ŠATY

A MÍSTO NA UBRUSU

SVÁTEČNÍHO STOLU

TEĎ ZBÝVÁ JEN TEMNOTA

JÁ BEZ SVÁTEČNÍCH ŠATŮ

V TOBĚ HOŘÍM NAHÁ

DOTEKŮM TEMNÝM VYSTAVENÁ

SKRZ TEBE SVÉ VLASTNÍ SVĚTLO ZNÁM

A TY SE VE MNĚ PROMĚŇUJEŠ

ZATÍMCO OHNIVÝ KVĚT UVADÁ

A K RÁNU ZVADNE ZCELA

VŠAK NEJSEM V UMÍRÁNÍ OPUŠTĚNÁ

TY JAKO SVĚTLO TEMNOTU JSI PŘIJAL MĚ

JÁ JAKO TEMNOTA PŘIJALA TVÉ SVĚTLO

MÁ SMRT JE ROZEDNĚNÍ

A NAŠE ŽIVOTY UŽ NIKDO NEROZDĚLÍ

J.E.Lopourová

+++

TÁPEŠ V DUCHOVNÍM ŽIVOTĚ?

Milý příteli.

Zdá se Ti, že stárneš a pořád neděláš žádné pokroky v duchovním životě? Třeba i chodíš do kostela a přijímáš svátosti, a přece se Ti zdá, že chodíš v bludném kruhu. Možná se Ti dokonce zdá, že s přibývajícím věkem zde duchovně chátráš.

Opravdu upadáš? Snad ne tak strašně, jako upadal smutně proslulý Karel Marx? Koho z toho viníš kromě sebe? S postupujícím věkem se u Marxe víc a více projevoval strach ze smrti, chorobná podezíravost vůči okolí, hypochondrie. Stále častěji hledával únik v nemoci, kdy budil soucit druhých lidí. V roce 1866 odjel do lázní. I zde projevoval pověrčivý strach, promítající se do hypochondrie a chorobné podezíravosti vůči okolí. Koncem léta psal Engelsovi: „Je to k vzteku! Už dva měsíce žiji na zastavárnu. Ujišťuji Tě, že bych si raději usekl prst, než abych ti psal tento dopis. Je to zdrcující být valnou část svého života závislý na jiných. Snad žiji příliš draho nad své poměry. Je to však jediný prostředek, jak umožnit dětem, aby navázaly spojení a styky, které by jim pomohly zajistit budoucnost.“

Ani lázně Harrogate na podzim < xml:namespace prefix = "st1" />1873 a na jaře 1784 u moře mu nepřinesly žádné zlepšení. Odcestoval do Alžíru. Ani teplé a slunné počasí už nedokázalo vnést trochu potěšení do jeho nitra. Zachmuřený, šedivý stařec s tváří znetvořenou vnitřními konflikty, s divoce rozevlátými vlasy a vousy dělal přesný opak toho, co mu uložil lékař. Místo procházek na čerstvém mořském vzduchu a koupání se v azurově modrém moři, vysedával v přístavních krčmách u pálenky a dýmku nevytáhl z úst. Následkem toho se mu zdraví zhoršilo.

< xml:namespace prefix = "v" /> < xml:namespace prefix = "w" /> Na prahu léta odcestoval do Monte Carla. Ani zde nenašel klid. „Lékař, který mě tady vyšetřil, konstatoval zánět pohrudnice“, psal Marx Engelsovi - „a tak jsem v tom odporném hnízdě povalečů a dobrodruhů, které sem přitahují herny, musel setrvat skoro celý měsíc.“

Celé léto se na účet své dcery léčil sirnými koupelemi a inhalacemi v Eighienu, francouzských lázních. Nato odjel do Švýcarska k Ženevskému jezeru. Sotva utratil všechny dceřiny peníze, vyrazil za Engelsem, kterému předem napsal: „Nechápu to. Jak nesmyslný a pustý je život, a přece tak žádoucí...“

Také Ty můžeš stárnout, avšak docela smysluplně. Stárnutí je Tvoje přirozená vlastnost. Během tohoto procesu prožíváš značné fyziologické a psychologické změny. Hledání pravdivého životního názoru a nové skladby Tvého vztahu k okolí vyznačuje dobu Tvého mládí. K základním zkušenostem stáří patří, že prožíváš vlastní meze. Život pro Tebe viditelně pozbývá svěžest a nabývá jednotvárnosti. To je jedna z příčin, proč máš ve stáří hlubší vztah k duchovnímu životu. Snáze poznáváš pomíjivost svého pozemského života. Více tušíš smysl blížící se fyzické smrti. Ve víře se připravuješ k jejímu snazšímu přijetí a v lásce k jejímu překročení.

Když stárneš, prožíváš ve stárnutí přirozený podnět k probuzení se a rozvoji duchovního života. Během různých zastavení stáří Tě samy přirozené změny vedou ke společnému umírání s Kristem. Samo Tvé tělo Tě vede k účasti na tajemství Kristova utrpení. To koneckonců znamená úplné sebeodevzdání. Jako účast na Kristově umírání znamená smrt také účast na Kristova přechodu k oslavě, k blaženosti, tedy k cíli duchovního života. Tak se stáří pro Tebe jako křesťana stává něčím víc, než jen koncem života. Je začátkem vítězství a oslavení.

Tvůj duchovní život se rozvíjí spolu s rozvojem Tvé lidské osobnosti. Tvůj duchovní život se rozrůstá do všech rozměrů teprve v dospělém věku. To znamená, že Tvůj duchovní život jako dítěte není zdaleka ještě dokonalý. Je ve stavu uskutečňování.

Dokud jsi dítě, tak přirozeně směřuješ k duchovnímu životu. Proto jsi snadno přístupný duchovním hodnotám. Tato otevřenost má základ v Tvých psychických rysech. Cítíš potřebu ochrany a žiješ v závislosti. Máš smysl pro neviditelné a obdobné. Bez nějakého přesného logického přemítání míříš přímým nazíráním intelektu k duchovním hodnotám. Přes svou upřímnost je však Tvá dětská odevzdanost příliš snadná a emocionální, než aby mohla být stálá a trvalá. S růstem logického přemítavého poznání poměrně ustupuje do pozadí vliv přímého, prostého nazírání. Tvůj dětský duchovní život dozrává, když přechází od vratkých emocí k přilnutí k duchovním hodnotám v Kristu, až se jasněji rozliší tajemství od pohádky.

A co když dospíváš? Tvůj duchovní život je podložen psychickými vlastnostmi Tvého dospívání. Skoncováváš se světem dětských představ, pohádek, zálib a her. Osamostatňuješ se. Překypuješ životností. Obracíš pozornost od okolních podnětů k záchvěvům svého nitra. Všechny poznatky zpracováváš rozšiřujícím se logicky přemítavým myšlením. Narážíš na obtížná pouta závislosti - v rodině, ve škole, v církvi. Máš potíže s nejrůznějšími formami autority v náboženských povinnostech. To Ti ale umožňuje nový, svobodně zvolený duchovní rozvoj v takovém rozsahu a hloubce, v jakém se utváří Tvá osobnost. Během dospívání je tvá touha po duchovním životě umocňována voláním po nekonečnu.

Podrobuješ se požadavkům duchovního života sotva objevíš, že Tě duchovní hodnoty uvádějí do sféry nepomíjivé životnosti a věčného mládí. Plnost rozvoje Tvého života je slávou Boží. Dušezpytné upoutání na sebe je významný činitel Tvého důvěrnějšího a intimnějšího zaujetí duchovními hodnotami.

Snadno zdoláváš všechny rozumové úvahy, dostavující se při Tvém setkávání se s tajemstvím. Stačí, když si uvědomíš, že se Ti tajemství nabízí jako osobně blízká bytost, a Tvůj vztah k ní jako setkání osob, a nikoli jako kladení hádanek.

Tvé nynější mravní nesnáze odpovídají poznání vlastní nedokonalosti, která Tě doprovází. Tohle Tě činí během dospívání přístupným očekávání vnitřního osvobození, jaké Ti přináší pronikání k hlubinám bezpečnosti duchovního života.

Tak se na rozkladu Tvého dětského duchovního života skládá duchovní život nově. Přecházíš od uznání a prožívání duchovních hodnot ve jménu svého potvrzení jako člověka k obětavějšímu podrobení. Přecházíš od radostně rozmáchnutého vrhnutí se do duchovního života, provázeného příjemnými emocemi a city, k neromantickému, zodpovědnému rozhodnutí. Tak připoutáváš vlastní život k nejhlubšímu tajemství. To tě oslovuje jako osobní výzva někoho, kdo vidí do Tvého nitra hlouběji než ty sám.

Nepřibásněná tvrdost života, kterou objevuješ v dospělosti, narušuje Tvůj sladce příjemný a lidskými ohledy laděný Tvůj duchovní život dospívajícího. Skladbu Tvého duchovního života v dospělosti vyznačuje několik rysů.

Předně sjednocení Tvé osobnosti. Uvědomuješ si nezadržitelnost prchajícího mládí a myslíš na konec. Zakoušíš tragiku v jádru své existence. Uvědomuješ si svou pomíjivost. Ochotněji přijímáš sebe tak, jak jsi. To Tě podněcuje k plnější prožívání závislosti celého svého osudu na Kristu.

V duchovním životě se už nestaráš jen o svou ochranu, o své zabezpečení. Vlivem životní zkušenosti se Tvoje víra ustálí a stáváš přesvědčeným. V dospělosti jsi v duchovním životě spíše zabydlen než dospívající. Celý duchovní život bytostně vztahuješ ke Kristu.

Konečně zralost Tvého duchovního života nevyžaduje více než to, abys žil jako dospělý, tedy „uchovávat Slovo a s vytrvalostí přinášet užitek“ (Lk 8, 15). Tvůj duchovní život je čím dál tím více proniknut nadějí a mění se ve věrnost. Tvůj duchovní život se stává lidsky méně rozmáchnutý. Oprošťuje se výrazných zvratů. Zato více vyzařuje.

U dokonalého duchovního života nehraje lidský věk žádnou roli. Když ho dosahuješ, zůstáváš šťavnatý a svěží.

Pokud však k této zralosti duchovního života teprve směřuješ, pak u Tebe odlišnost věku klade zvláštní nároky na duchovní vedení. V mládí a dospívání se jsi duchovně veden hlavně ve směru rozvoje ctností, zejména lásky. Nyní toužíš po duchovním vedení, které Ti pomáhá hlouběji proniknout do tajemství nemoci a utrpení vůbec, opuštěnosti, stáří a umírání.

                                                                      Tvůj Bratr

+++

L Ž I 

SLADKÁ KÁZÁNÍ ZACPÁVAJÍ UŠI

ZATÍM PEKELNÁ KLADIVA BUŠÍ

DO KOVADLIN DUŠÍ

TREST ZA LHOSTEJNOST A NAIVITU

TĚCH CO JSOU TU ABY VAROVALI

ABY SLYŠELI I DOPOSAVAD HLUŠÍ

LICHÉ MILOSRDENSTVÍ TAK SLUŠÍ

TĚM KDO UJIŠŤUJÍ

NEMŮŽE NIC SE STÁT

BŮH DEMOKRAT JE A KAMARÁD

NEŽÁDÁ POKÁNÍ A NETRESTÁ

JAK STOLETÁ NEVĚSTA

 

TA BEZSTAROSTNÁ JÍZDA

DOLŮ PO SVĚTLE DIAMANTU

PEKLEM BROUŠENÉHO PO MNOHO GENERACÍ

TEĎ BLÝSKÁ SE AŽ OSLEPUJE OČI

VŠE DOKONALE POZITIVNÍ

VŠE POCHOPÍŠ AŽ TAM

TAM KDE POZDĚ JE

COKOLI VZÍT A DÁT

KDE POZDĚ JE UŽ NA NÁVRAT

Jana Eva Lopourová

+++

HLAS BOŽÍ

Uprostřed trosek lidského snažení a nářku přichází Boží hlas: Nechte mrtvé mrtvým, přijďte ke mně, abyste mohli žít, zanechte prokletí tomu, kdo si ho přeje, přijďte a zdarma dostanete požehnání. Probuďte se jako Samson, odřízněte pouta, jež vás svazují, aby moje síla byla ve vás a moje milost aby vás již nikdy víc neopustila.

K prvnímu kroku dochází podnětem milosti. Nebojte se tedy. Pokání daruje Bůh těm, kdo prosí o pomoc, kdo hledají život místo smrti. Je to totiž dar daný zdarma. Přesto se to může jevit jako dobrovolný návrat. Je to Bůh, kdo volá: a kdo slyší a odpoví, ten obdrží zaslíbení spolehlivé po všechny časy.

Jestliže člověk odpoví na Boží hlas, začne proměna, Toto patří k nejcennějším dílům milosti. Člověk snadno přejde ze služby pudům k tomu, že napřímí pudy do služby Boží slávy. Z otročení pudům přejde k tomu, že je ovládne, aby se sám pozvedl ke světlu a zakusil radost svobodného života. Samotný pud se promění v sílu. Ta vytváří nového člověka, člověka s charismaty založenými na proměněných pudech.

PROMĚNA PUDŮ

Láska k potyčkám se promění v lásku k asketickému boji. První pud sebezáchovy sloužící zachování života se nyní promění v sílu, jež je využita pro odříkavý boj, boj proti neviditelným nepřátelům, aby člověk získal věčný život a zachoval se bez poskvrny; - honění se za opačným pohlavím: sexuální pudy se stále více vstřebávají do Boží síly, až se promění v neudržitelnou touhu po sjednocení, po manželském spojení duše s Kristem, Tohle převyšuje veškeré pomyšlení: „Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu.“ (2 Kor 11,2)

- honění se za druhými: pud společenského začlenění se promění v touhu patřit do církve, chóru slávy, do zástupu svědků, do společenství spravedlivých a duchů zdokonalených ve slávě, být mezi světci a anděly (Žid 12,1.22-23), s tak silným pocitem, že se zapomene na jakékoli pozemské společenství.

Těžko se dá vypovědět, jak mnohé a rozličné přirozené pudy člověka se promění v duchovní charismata, aby vytvořily nového člověka podle Boha ve svatosti a pravdě. Jedná se o neuvěřitelnou proměnu, na níž se s obrovskou radostí podílí naše vůle. Když se nějaký pud promění, následují ho další, jeden po druhém, protože síla božské přitažlivosti k výšinám překonává sílu přitažlivosti pozemské. „Svlékli jste ze sebe člověka starého s jeho počínáním a oblékli jste nového" (Kol 3,9-10)

Je nepopiratelné, že s rostoucí vůlí po změně vliv těchto pudů klesá. Pudy slábnou, to je pravda, ale neumírají. Dokud proměněné pudy používáme vážně a zapojeně, ty ostatní jsou utlumené a nemohou otrávit náš život. Pokud by však láska ke Kristu zvlažněla, sexuální pud se opět probudí a bude požadovat to, co mu náleží.

Musíme tedy využívat proměněné pudy s neutuchající radostí, rázností a rozhodností, dokud nepřijde den, v němž staneme tváří v tvář Milovanému. Budeme-li mu podobní, nalezneme odpočinek, duše ozdobená pro svého ženicha bude doprovázena ve svatebním průvodu a navždy vstoupí do jeho pokoje.

MODLITBA

Děkujme Bohu, který nás učinil hodnými být

jeho rodinou v Kristu, jeho milovaném Synu.

On nás osvobodil z naší temné minulosti

a daroval nám světlo života a věčnosti.

Náš starý člověk zemřel,

nyní máme své nové stvoření,

kéž žije v Bohu a s ním.

Pane Ježíši Kriste, jsme zde a přicházíme k tobě,

dohlížej v nás na proces smrti

starého člověka s jeho hříchy,

aby ho nevzkřísil had svou prohnaností

a nezamořil náš život.

Hle, svěřujeme tvé lásce

náš život v tobě,

abychom se těšili z tvé přítomnosti.

Naplň nás svou spravedlností a svou milostí,

abychom se mohli představit Bohu, tvému Otci.

Matta el-Maskin

+++

SETKÁNÍ NA POUŠTI

OTEVŘEL OČI

A ŽE TO BYLO NA POUŠTI

POZDĚJI KAŽDÝ VYVRACEL MU

ŽE NEMOHL VIDĚT TEN MALÝ LEKNÍN

CO NÁHLE VYVSTAL V LAGUNĚ

V ZÁHYBECH ZLATAVÉHO ORNÁTU

CO ZNAMENÍ NADĚJE

PROČ POUŠŤ ROZHODLA SE MILOST DÁT

V LEKNÍNU NĚŽNÉM

JAK ROSA PADAJÍCÍ DO SPÁLENIŠŤ

MOŽNÁ JEN SRDCE

CO NEPOHRDÁ POUŠTÍ

JE PŘIPRAVENÉ NA ZÁZRAK

J.E.Lopourová

+++

SESTOUPENÍ KRISTA DO PEKEL

O Kristově sestoupení do pekel se přímo nemluví v žádném z kanonických evangelií. Nicméně v evangeliu podle Matouše se uvádí, že hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých vstalo. Po jeho vzkříšení pak vyšli z hrobů a vešli do svatého města a mnohým se ukázali. (Mt 27,52—53)

Evangelium také zmiňuje Kristova slova o třídenním Spasitelově pobývání v nitru země: „Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“ (Mt 12,40)

Víra, že Ježíš Kristus po své smrti na kříži sestoupil do pekel, je jasně vyjádřena v řeči svatého Petra, pronesené v den Seslání Ducha Svatého na apoštoly:

„Muži izraelští, slyšte tato [má] slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy a divý.. . Bůh předem rozhodl; aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti a smrt ho nemohla udržet ve své moci  (Sk 2,22—24; 29—32)

Apoštol Petr svědčí nejen o Kristově přebývání v pekelném „vězení", ale také o jeho kázání duším, které se tam nacházely:„i mrtvým hlásána radostná zvěst, aby, i když byli odsouzeni v těle jako (všichni) lidé, žili duchem podle Boha.“ (1P 4,6)

V Petrově listu dále čteme: Vždyť i Kristus jednou zemřel za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl Bohu; byl sice usmrcen vzhledem k tělu, ale oživen vzhledem k duchu. 19V tom (duchu) také se odebral k duchům, kteří byli ve vězení, a přinesl zvěst; ti byli neposlušní tehdy, když Boží shovívavost vyčkávala za dnů Noemových za stavby archy, v které bylo jen několik osob, totiž osm, zachráněno před vodou. Tomu obrazu odpovídající křest zachraňuje nyní vás; nejde o odkládání tělesné nečistoty, nýbrž o prosbu k Bohu o dobré svědomí pro vzkříšení Ježíše Krista. (1P 3,18-21)

Z ostatních novozákonních textů, které se vztahují k sestoupení Krista do podsvětí, si připomeňme slova apoštola Pavla „Co však jiného znamená ,vystoupil' než to, že i ,sestoupil' do nižších oblastí země?“ (Ef,4,9)  a dále v listu Římanům se uvádí: „spravedlnost z víry mluví takto: „Neříkej v svém srdci: Kdo vystoupí do nebe?, to je svést Krista dolů, nebo: Kdo sestoupí do propasti?, to je Krista vyvést z mrtvých?“ (Ř,10,6-7)  (Pokr.¨)

+++

DEPRESE JAKO SOUKROMÉ PŘEDPEKLÍ

Moderní forma posedlosti se nazývá stress. Zdánlivě je vynucovaný tím, že se snažíme sami všechno účelně zařídit ve svém životě, až se stávámr otroky spěchu a koloběhu: PRACUJ _ VYDĚLÁVEJ-KONZUMUJ!. Průvodním znakem je tzv.depka, či deprese. Deprese je protivný vnitřní stav, který se dá delší dobu jen stěží vydržet. Projevuje se buď silným, těžko popsatelným tlakem kdesi uvnitř člověka, nebo nekončící prázdnotou a beznadějí.

Není to nemoc těla, i když se na tělesné úrovni velmi silně projevuje. Kdo znáte účinky léků, které působí na chemické úrovni, víte, že léky zachází s některými vnějšími projevy deprese, ale neřeší její jádro. Jádro deprese je totiž někde jinde, než v těle - je v duši nebo duchu člověka. Pro ty, kdo nemáte rádi tyhle pojmy - je uvnitř člověka, někde, kam nesahá tělo a krev, chemie ani prášky.

Existuje jedno řešení, které řeší depresi trvale a dlouhodobě - na to místo uvnitř člověka, tam, kde řádí deprese, postavit silného strážce, který zaplní prázdné místo a nepustí útlak.

HLEDÁME SILNÉHO POMOCNÍKA

Po delší době prožité v depresi zjistíte, že je to nemoc o poznání silnější než vy sami. Člověk má tendenci si instinktivně vybírat proti depresi partnera, který slibuje alespoň trochu pomoci.

Alkohol, drogy nebo chemie jako partner do deprese

První partner a spojenec proti depresi bývá alkohol. To je partner velmi, velmi silný. Jenže to není spojenec váš, ale smluvní partner deprese. Pokud jste zkusili alkohol, nejspíše jste už poznali, že vzít si jako partnera alkohol znamená nerozlučnou partnerskou trojku - člověk, alkohol a deprese. Podobnou zkušenost můžete dříve nebo později udělat i s jinými drogami. Ale nemusíte.

Běžně používané léky neřeší podstatu depresí, ale jen jejich vnější projevy. Tak  jsou chabým pomocníkem v boji s depresí. Mohou sice potlačit některé tělesné příznaky deprese, ale příliš mnoho lidí skončilo svůj život nadopovaný antidepresivy dříve, než si jejich nejbližší nebo oni sami přáli.

POKOJ S BOHEM

Deprese nemé jen tělesná nebo duševní porucha. Deprese je špatný stav uvnitř, v duchu člověka. Nepřichází zvenku, pokud to Bůh nedopouští třeba kvůli opovážlivému spoléhání na Boží milosrdenství. Tento špatný stav se příliš nemění myšlením - a pokud, tak spíše k horšímu. Těžké duševní pochody (přemítavé myšlení, zabrzděná vůle, odporné pocity) a tělesné projevy /nechutenství, vyrážky aj,/ jsou následkem vnitřního stavu, výsledkem pochodů v duchovní oblasti.

Pro změnu tohoto stavu je potřeba zbraň, která je dostatečně silná na zaplnění prázdnoty a likvidaci deprese. Touto dokonalou zbraní je Boží pokoj - pokoj s Bohem.

V bibli existuje jedno velmi silné zaslíbení, které je dobrým záchytným bodem pro naději v boji s depresí:

Boží pokoj, který převyšuje všechen rozum,  bude střežit vaše srdce i vaše myšlenky v Kristu Ježíši.

Boží pokoj je opravdu silný partner - pokud máte tohoto partnera uvnitř sebe, už tam není prázdno. Boží pokoj je navíc tak rozpínavý partner, že na stejném místě s ním nemá šanci obstát cokoliv jiného - ani deprese. Moc Božího pokoje převyšuje i rozum, všechno, co jste poznali. Přesahuje i pevnost vůle člověka.

CENA ZA VYSVOBOZENÍ

Boží pokoj je schopen chránit srdce i mysl člověka proti mnoha nepřátelům, hlavně proti depresi a prázdnotě. Jaká je však cena za získání tak silného partnera?

Cesta k Božímu pokoji, kterou popisuji na těchto stránkách, není levná cesta. Za tuhle cestu byla zaplacena nejvyšší cena, jaká kdy v dějinách byla vůbec za něco zaplacena. Pokud chcete vyjít na tuhle cestu, zaplatíte stejnou cenu - všechno. Pokud nejste ochotní jako cenu za vysvobození z deprese prodat celý svůj život, všechno, co máte, a vyměnit ho za život cizí, nejspíš jste o depresi jen slyšeli někde z dálky a dál radši nemusíte číst.

BOŽÍ VĚČNÁ SMLOUVA

Člověk odešel z Boží slávy a z Božího pokoje skrze svůj hřích. Minul cíl, pro který ho Bůh stvořil a pobíhá po svých životních cestách, které jsou daleko od Boha. Každý člověk - i ty.

Bůh ale měl řešení v téhle zlé situaci člověka - nabídl život za život každého jednoho člověka. Bůh otevřel věčnou smlouvu, kterou může člověk vstoupit zpátky do Boží přítomnosti a pokoje. Smlouvu, kterou se každý člověk může zbavit hříchů, které ho oddělují od Boha a otvírají prostor zlu - a třeba i depresi a vrátit se k pokoji s Bohem.

Tím životem, který byl za tebe nabídnut, je život Ježíše Krista. Ježíš byl ukřižován a zemřel, abys ty mohl žít v pokoji. Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v Ježíši a skrze něj se sebou smířit vše. Krví jeho kříže, jím samým, způsobil pokoj tomu, co je na zemi i na nebi. To, co Ježíš přinesl na zem, byla nová smlouva, smlouva v krvi. To je smlouva ve stylu "Život za život", "Všechno za všechno".

Voskovec a Werich zpívají: Za život život dám, i když nerad umírám…“ Proč? Z lásky. Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo svůj život obětuje za své přátele. .

 Tenhle typ krevní smlouvy otevřel Bůh ze svojí strany v Ježíši Kristu, Božím synu, který přišel na zem, žil tady na zemi život bez jediného hříchu ale vzal svojí mocí všechny naše hříchy s sebou na kříž.

ŽIVOT ZA ŽIVOT

Vstoupit do téhle smlouvy znamená nabídnout svůj život. Doslova obětovat svůj život Ježíši, vyměnit ho za jeho život. To je velmi vážná, nevratná záležitost. Znamená to vstoupit do vztahu na úrovni manželství, na úrovni, kdy se muž slavně zaslíbí ženě, a ona zase jemu, a pak skutečně odevzdá svůj život druhé bytosti. Na úrovni, na které Ježíš vlastní tvůj život - ale zároveň – jsi můj, jsem tvůj.

Znamená to také uznat, že jsem zkazil svoji životní cestu, znečistil spoustou hříchů a špíny, a potřebuji ten život zásadně napravit.

Vstupem do téhle smlouvy získáváte toho pravého spojence, který stojí na vaší straně proti depresi - na rozdíl od některých "spojenců", o kterých píšu na stránce Boj.

Pokud už máte odvahu k tomu, abyste se vydali na tuhle životní cestu, potřebujete dobře vědět, komu vlastně prodáváte svůj život. ROZJÍMEJTE o tom, kdo je Ježíš .

UZAVŘENÍ SMLOUVY S BOHEM

To není žádná autosugesce. Z Boží strany už byla smlouva uzavřena. Zbývá jen se připojit - uzavřít jí ze strany tvojí. Smlouva s Bohem se uzavírá jako jakákoliv jiná smlouva - slovem, kterým potvrdíš tu smlouvu.

To slovo je ti velmi blízko; je ve tvých ústech a ve tvém srdci“ To je to slovo víry, které hlásá,e. Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, tak budeš zachráněn.

Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede k záchraně. Vždyť Písmo uvádí: „Kdokoli věří Ježíši, jistě se nezklame.“

Uzavření smlouvy s Bohem o vlastním životě je jen první krok cesty, na kterou se vydáváš.

BOJ S DEPRESÍ NEBO PROTI DEPRESI

Nezakrývám, že boj proti depresí je boj. V téhle záležitosti se člověk nejspíš boje sám nezbaví, ale to už víte sami, když jste se dostali až sem. Důležité je, jestli je to boj nadějný, nebo boj odsouzený k prohře. Záleží na tom, jestli stojíte na vítězné straně, když máte jako spojence Vítěze - nebo jste si za spojence vybrali někoho ve světě, kdo vás spolehlivě dostane do konečné prohry.

SPOJENCI V BOJI S DEPRESÍ

Jsou spojenci, které v tom boji s depresí rovnou vypusťte - můžete si být jistí, že alkohol, sebelítost nebo sebelepší drogy v boji s depresí bojují velmi dobrý, účinný a likvidační boj, ale rozhodně ne na vaší straně. Bojová linie pak často vypadá takto:

ALKOHOL + DEPRESE + TY

Dost často má deprese za spojence člověka, ve kterém sídlí - to se označuje jako sebelítost. Pokud máš depresi za svého spojence, rovnou na vítězství zapomeň. Bojová linie je pak ještě jednodušší:

PSYCHOFARMAKA + DEPRESE + TY |

Pokud bojuješ ať už proti depresi nebo s depresí delší dobu, je ti dost dobře jasné, že deprese je o pořádný kus silnější protivník, než ty sám. Pokud depresi přivedeš do svého života navíc nějakého kvalitního spojence, je boj s depresí ještě o kus beznadějnější.

SPOJENEC NA TVOJÍ STRANĚ

Základem úspěšného a vítězného boje proti depresi je přijmout a uznat na své straně SPOJENCE, který je silnější, než deprese sama a než všichni její spojenci. Tím spojencem, o kterém zde píšu, je Kristus, Maria, anděl strážný. Bitevní pole vypadá takto:

DEPRESE + JEJÍ SPOJENCI | BOŽÍ POKOJ + TY

Pokud jsi získal spojence, který stojí na tvojí straně a vstoupil jsi do smlouvy s Bohem, bude Boží pokoj v srdci to první, co tě nejspíš překvapí. Mile překvapí. Boží pokoj, který je spojen s touhle smlouvou, je něco, co se nedá vypsat klávesnicí do písmenek, ten je potřeba zažít. Deprese před Božím pokojem prchne v panice a ty si toho nejspíš všimneš až za pár dnů.

BOŽÍ BOJ S DEPRESÍ

Deprese se však nezdolává úplně snadno. Nevzdá se po první prohře. Zvlášť pokud jsi jí měl v dřívější době za spojence ty sám. Jestli u tebe v životě byla a měla právo tam dlouhou dobu sídlit, je dost pravděpodobné, že se vrátí a bude se dělat nároky na pozici, kterou zastávala.

Pokud máš za spojence Ježíše, tak už to není jen tvůj boj. Je to i Ježíšův boj. V tu chvíli je dobré znát své místo v Ježíši Kristu a depresi odkázat do mezí, kde má být - mimo tvůj život, na který už nemá právo. Jestli tvůj život patří Ježíšovi, nemá na něj deprese právo, i kdyby si ho stokrát uzurpovala.

Boj s Bohem proti depresi má úžasnou vlastnost. Už to není beznadějný boj. Je to vítězný boj. Konečné vítězství nad depresí přijde, dříve nebo později.

Jenže pozor! Možná, že ta deprese je důsledek tvého lehkomyslného spoléhání se na Boží milosrdenství. A možná, že nějaká Bohem dopuštěná deprese tě má připravit na něco těžšího, nebo vyzkoušet a upevnit tvou víru.

Jsou dva spiklenci deprese, kteří jí naprosto spolehlivě vrátí do tvého života, pokud si je budeš držet jako spojence. Ti dva jsou příbuzní a jmenují se NEODPUŠTĚNÍ A SEBELÍTOST. Tyhle spojence budeš muset v moci té smlouvy s Bohem vyhnat ze svého života ty sám.

ČISTOTA

Boží smlouva ve stylu "život za život" přináší úžasnou věc - znamená větší svobodu, než mimo tu smlouvu. Kromě moci "páchat hříchy" přináší zvláštní moc, která mimo tuhle smlouvu neexistuje: "vyhnout se hříchu". Vstupem do Boží smlouvy, neztrácíš svobodu, ale získáváš. Neztrácíš schopnost hřešit, ale získáváš schopnost vyhnout se hříšnému úpadku.

To je poněkud těžká a nezvyklá situace pro člověka, který už se dávno ve svém životě bez Boha naučil hřešit, jak bylo zrovna potřeba. Teď se budeš muset každou chvíli rozhodovat, jestli si do Boží smlouvy přibrat na chvíli za partnera hřích, nebo hřích vynechat.

Ta moc vyhnout se hříchu je na Boží smlouvě jedna z úžasných věcí. To oceníš o to více, pokud jsi byl před uzavřením Boží smlouvy bloudil.

Je ale ještě větší Boží moc, která v boji proti depresi spolehlivě působí.

ODPUŠTĚNÍ

Odpuštění je podmínka pokojného života. Bez něj se nepohneš ani o kousek. Odpuštění je velmi, velmi zvláštní výsada Boží krevní smlouvy, svoboda a moc odpouštět hříchy je jedna ze zvláštních svobod, kterou ti Bůh předal uzavřením smlouvy s tebou. Ježíš mluvil o téhle moci, když byl vzkříšen a setkal se se svými učedníky:

Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána.

 „Pokoj vám,“ opakoval Ježíš. „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“

"Odpustit" je krásné slovo, které vystihuje podstatu toho, co se děje. Znamená "pustit od sebe", "dát pryč od sebe". Pustit člověka, nebo událost ze svého srdce pryč. Zbavit se jí.

RŮZNÉ STUPNĚ ODPUŠTĚNÍ

Boží smlouva v Ježíšově krvi dává svobodu odpustit jakýkoliv hřích. Odpuštění hříchu je součástí té smlouvy, spolu s pokojem je první, na co narazíte. Odpuštění má více částí, úrovní, zmíním je tu schválně zvlášť.

Cokoliv ti udělali. Cokoliv, odpusť. Užij si tu moc k odpuštění co nejdřív to jde. Odpusť svojí manželce/manželovi, že si tě vzal, odpusť, že tě opustil nebo opustila. Odpusť, jakkoliv ti ublížili. Odpusť svým rodičům, že tě opustili, že se o tebe nestarali, nebo starali až moc. Nebo třeba starají zrovna teď a leze ti to na nervy. Odpusť svojí tchýni, odpusť učitelům ve škole, odpusť šéfovi.

Prostě vypusť ze srdce všechno, co tě spoutává proti jiným lidem. Ve smlouvě s Bohem to jinak nejde. Vypustíš to tak, jako tak, dřív nebo později. Tak to vypusť od sebe nejdřív.

Odpuštění neznamená pouhé zapomenutí zlého, ani pouze polovičaté: Já mu tedy odpouštím, ale mi nechodí na oči. Odpuštění musí být z celého srdce až k ochotě kdykoli obejmout toho, kdo mi ublížil.

ODPUSŤ SOBĚ

Tohle je trochu těžší, pokud jsi byl nějakou dobu společníkem deprese. Odpusť sobě. Odpusť si všechno, co jsi zkazil, každou věc, na kterou s hrůzou vzpomínáš. Všechno, co jsi provedl. Bůh už ti odpustil, jsi v jeho smlouvě a v téhle smlouvě nemáš právo si proti sobě držet věci, které ti už Bůh odpustil.

Zapomeň na sebelítost. Sebelítost je velmi vážný hřích, který je potřeba vyznat a poslat do lovišť, kam právem patří. Sebelítost je "dobrá" kámoška, která hned v zákrytu táhne depresi. Pokud si vezmeš sebelítost do života, depresi určitě nenechá venku.

ODPUSŤ BOHU.

To už není tak těžké, těžší je si přiznat, že proti Bohu něco máš. Přestaň Bohu zazlívat, že na tebe něco zlého dopustil. Nejspíš to byl trest z nějaký tvůj hřích nebo zkouška k upevnění tvé víry. Pusť Boha do srdce jako svého přítele. To už jsi měl udělat dávno, když si s ním uzavíral pokojnou smlouvu

BOŽÍ ODPUŠTĚNÍ

Pro odpuštění druhým lidem je dobré znát Boží příklad. Bůh mě i tobě odpustil ještě dříve, než s námi vůbec začal jednat, dříve, než jsme o něm vůbec zaslechli.

Bůh však dokazuje svou lásku k nám, neboť když jsme ještě byli hříšníci, Kristus zemřel za nás.

Když jsme tedy nyní ospravedlněni jeho krví, budeme potom mnohem spíše skrze něho zachráněni před hněvem. Neboť jestliže, když jsme ještě byli nepřátelé, byli jsme s Bohem smířeni skrze smrt jeho Syna, mnohem spíše, když jsme již smířeni, budeme zachráněni jeho životem.

Svatý Pavel vzkazuje: Radujte se v Pánu vždycky; znovu říkám: Radujte se! Vaše vlídnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost, ale za všech okolností své žádosti skrze modlitbu a prosbu s díkůčiněním oznamujte Bohu. A Boží pokoj, který převyšuje všechen rozum, bude střežit vaše srdce i ‚vaše mysli v Kristu Ježíši.  (Flp 4)

+++

JAK BÝT KATOLÍKEM?

Americký františkán Richard Rohr se ptá „Proč být katolíkem?“ Jenže to zní dost únikově.  Proč to zavání únikem?

Předně samotný význam slova katolický si dříve mnoho lidí, včetně katolíků dost neuvědomovalo, a mnoho z nich si to neuvědomuje dodnes. Katolický znamená univerzální, všeobecný. V tomto smyslu i katolictví znamená obecenství či jakousi všeobsáhlost. Nekatolíci ovšem u katolictví položí důraz na totalitu, což je u Církve velmi zplošťující, pokud se nedoloží, že jde o totalitu nadpřirozeně dokonale integrovanou a neustále se obnovující a integrující v Duchu svatém.

Otázku „Proč být katolíkem?“ si dříve katolíci oficiálně nekladli, třebaže všichni kromě Krista a Panny Marie někdy prožívali ve víře pochybnosti. Lidé, kteří uvažovali o svém zapojení do katolické Církve, si ji spíše připouštěli, ale katolíci sami oficiálně zřídka, ačkoli už třeba Augustinovo Vyznání svědčí o důsledné odpovědi na danou otázku. Kdo se narodil jako katolík, tak prostě přijal víru, její tradiční struktury zbožnosti a vyznání, a pokud nebyl vlažným katolíkem, tak dříve nebo později prožíval pochybnosti a následné víc či méně důsledné zodpovídání si této otázky. Všechny apologetické spisy jsou dokladem odpovědí na otázku, proč takto věřit a vyznávat svou víru.

Církev dává těm, kdo jsme se narodili a vyrostli mezi katolíky, silný smysl pro totožnost. Katolictví nám odpovídá na otázky, kdo a co jsme jako lidské bytosti, jako křesťané a dokonce i jako jednotlivci. Jsme živeni a udržováni tou velkou mateřskou tajemnou strukturou, známou a uznávanou jako Svatá Matka Církev.

Katolictví zahrnuje celistvý pohled na svět, ucelenou soustavu myšlení, cítění a chování. Můžete udělat jen malý hříšný krůček vedle, třeba i skrytý – v pyšném sebevyvyšování nad ostatní, a jste venku, vyřazení, opuštění, izolovaní. A vrátit se nemůžete jen svým přičiněním, nýbrž jen pomocí jedinečné církevní vymoženosti a daru, totiž svátosti smíření.

Dneska se mohutně rozvinuly světské struktury šíření zpráv, jako hromadné sdělovací prostředky, internet, apod. Kromě toho mnoho společenských a kulturních úkolů, které Církev dříve průkopnicky plnila, jako zdravotní, lékařské, výchovné aj. převzal stát a jiné světské struktury, pokud si za to jednotlivci předem zaplatí (v daních, zdravotním a sociálním pojištění aj). Tak se dneska mnohým lidem zdá, že Církvi něco ve světě konkuruje, zapomínají, že si za to všechnu musí předem draze zaplatit.

Uprostřed všeho moderního dění však Duch svatý vede Církev, aby nejen osobně duchovně (v každé apologetice), nýbrž i společensky přehodila výhybku od někdejší uzavřenosti k otevřenosti. Druhý vatikánský sněm nás uvedl do období ekumenismu. Tak bylo zbořeno mnoho přehrad mezi katolickou Církví a jinými křesťany. Katolická Církev se také víc otevřela jinověrcům, ale i nevěřícím a hledajícím. A není divu, protože takové je poslání Ježíše Krista – přichází spasit všechny, tedy nejen ty „hodné“ v Církvi.

Větší společenská otevřenost Církve je dobrá. Jenže Církev bez hradeb má také těžší práci při vymezování sebe samé. Kromě toho otevřenost poskytuje velké možnosti záměrnému pronikání církevních nepřátel do Církve. Věříme však slovu Páně, že pekelné mocnosti Církev nepřemohou, a že se Ježíš modlí za její viditelnou hlavu, za papeže, aby jeho víra neupadla, a tedy není třeba se zbytečně strachovat.

Dnes není tak snadné přesně určit, co odlišuje obecnou Církev od jiných struktur křesťanství, jako nelze snadno srovnávat církevní nemocnice se státními.

Katolíci už dnes nemají tak křečovitě vyhraněný smysl pro náboženskou totožnost, jakou měli jejich předkové. Především jsou více vystaveni výchově ve světském školství, dále podléhají působení masmédií, kde se záměrně zveličují chyby katolíků a oficiálních veličin Církve. Následkem toho někdy přestávají vnímat podstatný rozdíl mezi jejich Církví a jinými náboženskými celky, kam patří jejich přátelé. V nějakém okamžiku svého života, obvykle v dospívání, jsou postaveni před otázku: „Proč být katolíkem?“

Také se dnes často sami přistihnou, jak pochybují o Církvi. V jejich případě se však ozývá otázka: „Proč zůstat katolíkem?“ To proto, že masmédia, ovládaná finančně a mocensky vládcem světa, soustavně znetvořují jejich životní názory. K tomu, aby člověk vytrval v Církvi, je nyní třeba mnohem hlubšího soustavného duchovního života.

Je jisté, že mnozí potřebují jasně a pevně vymezenou víru. Církev se však už nemůže prosazovat tak nesmlouvavě, nepoddajně, až protivně, jako to činila kdysi, protože chce zachovat otevřené dveře do Církve nekatolíkům, ale i jinověrcům nebo i hledajícím. Tohle vše velice ztěžuje vyjadřování i postoje uznávaných veličin Církve, ale i ostatních katolíků. Milovníci starých struktur zbožnosti v Církvi se vztekají nad ne dost vyhraněným postojem oficiálních veličin v Církvi. Tím získávají velkou podporu od vládce světa, který to v masmédiích předvádí a rozmazává jako církevní rozkol.

Mnozí věřící, a s nimi zástupy hledajících dnes touží po hlubším duchovním životě. Nabídka spotřebního zboží, masmédií a služeb je však od toho odvádí. To jim bere volný čas pro modlitbu. Také jednostranné znevažování oficiálních veličin i struktur Církve je svádí hledat duchovní život mimo oficiální Církev, zejména v podzemních strukturách zbožnosti. Tam však bez účasti Kristových služebníků a jeho svátostí všechno snadno sklouzává do diskuzních setkání, někdy i sekt a různých bludných kroužků.

Odpověď na otázku „Proč být katolíkem?“ nemůže být jednoduchá. Předně katolická Církev není jen instituce. Je a vždy zůstane tajemným Tělem Kristovým. Jako tajemná skutečnost to zůstane navždy tajemstvím, které neobsáhne žádná lidská odpověď. Přesto se však o nalezení této odpovědi musíme snažit v pokorné modlitbě před svatostánkem. Víme přece, že pouhou lidskou odpovědí nikoho neuspokojíme.

Je na každém křesťanu soustavně se snažit poctivě odpovědět na otázku: Jak být katolíkem? Rozhodně se probrat dobrým i špatným. A pak dojít ke zhodnocení toho, co je na katolictví dobré, ale také být upřímný v přiznání nedostatků.

Katolík ´ve své uvědomělé církevnosti nalézá způsob života se zralou vírou v prostředí donucovacího režimu bezbožné humanity.

Přestaňme se obírat otázku „Proč být katolíkem?“ To je pouze začátek hledání důvodů, proč jím nelze být. Nalézejme způsoby, jak se stát přesvědčeným a pak i přesvědčivým, věrohodným katolíkem. Kdo nechce, ten najde spoustu důvodů, proč nemůže. Kdo však chce, ten hledá způsoby, jak se jít stát. Panna Maria se neptala anděla, proč si Bůh vyvolil zrovna ji. Třebaže nechápala mnoho z Božích úradků, ptala se: Jak se to má stát? Tomáš Bahounek  OP

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (4)

DUŠE NAŠÍ DUŠE.

Můžeme proniknout tajemství a pochopit podstatu toho působení milosti posvěcující, té přítomnosti Boží v nás, toho tajemného štípení, toho proudění božského života v nás, toho spojení údů a hlavy v tajemném těle ?

Co je podstatou toho spojení?

Závislost na Tvůrci a Udržovateli našeho bytí? Ne, to je  málo.

Pouhé umístění, které činí ze všech článků organismu jedno tělo. Ne: ještě víc!

Láska a přátelství, které z dvou srdcí činí jedno srdce? Ne: ještě více!

Podobnost, jako když se říká o synu, že je celý otec ? Něco z toho, ale ještě více!

Duchovní spojení dvou bytostí, které myslí, cítí a chtějí totéž? Už se tomu blížíme, ale ještě více než to!

Co je to tedy? Nedovedu to říci, mohu jen žvatlat..

Cítím se neschopen vyjádřit to tajemství: Kdo nám odhalí stav duše, z které Otec a Syn činí svou svatyni? Kdo nám popíše tu důvěrnost?

Ani se nepokoušejme vymezit celé to tajemství chladnými definicemi filozofů, kteří je nazývají nahodilou vlastností, srostlou s podstatou naší duše.

Raději uznejme, že v tom novém nadpřirozeném životě, v tom vyšším stavu našeho bytí má milost v naší duši touž funkci jako duše v těle. Oživuje ji, j ak praví sv. Augustin: „Životem tvého těla je tvá duše; žívotem tvé duše je tvůj Bůh.“

Abychom přece nějak to tajemství vysvětlili, použijme přirovnání: Plamen zahřívá železo zvenčí, pak je proniká, rozžhavuje, spojuje se s ním a splyne s ním v jedno. V tom stavu není kovová tyč už tím, čím byla; je proměněna. Přijala vlastnosti ohně. Pálí a osvětluje jako oheň, který ji proniká.

Nebo řekněme: Kdybychom mohli vidět duši, v které Bůh vládne svou milostí, myslili bychom, že vidíme samého Boha, tak jako vidíme slunce v křišťálu, v kterém se odráží s veškerým svým žárem.

Ale když jsme toto vše pověděli, musíme vyznat svou nemohoucnost objasnit to tajemství lásky, ten div obcováni dvou bytostí.

Můžeme jen tiše říci, že nic se nevyrovná pokladům toho vznešeného sdílení. Zdá se, že celé Evangelium, všechna ustanovení, která řídí křesťanský život - modlitba, bohoslužba, svátosti - celá budova křesťanství, všechno je tu jen pro to.

K té tajemné skutečnosti se sbíhají křesťanské pravdy, svátosti, ustavičná činnost Církve. Křesťanské pravdy ji zvěstují, svátosti ji rodí, posilují a rozmnožují, ustavičná činnost Církve uspokojuje každodenní potřebu. Ustavičnou starostí naší Matky Církve je, pomáhat křesťanu, aby žil v stavu milosti.

Uvažujme o těchto významných skutečnostech.

Toto spojení, důvěrnější než kterákoli jiná láska, přivádí člověka k jeho prvotnímu určení: Otec jej totiž stvořil k svému obrazu. Vrací mu původní krásu, odlesk to božského Rozumu, a z lidského srdce činí svatyni, kde Otec dále plodí Syna a oba vydechují Ducha Svatého. Všechno jako v nebi.

Ale s tímto dvojím rozdílem: Člověk v stavu duchovní povznesenosti zůstává smrtelný, dále podléhá hříšné žádostivosti, hnutím nízkých pudů, které brojí proti rozumu.

A z toho hlediska není stav vykoupeného člověka týž jako stav našich prarodičů.

Ale jinak je vyšší, neboť bohatství nového člověka je Veliké. Mít v sobě božskou Osobu Kristovu, milost Jeho učení, příkladu, vykupitelského díla, oběti mše svaté, posvěcující činnosti v Církvi.

Tyto poklady, ale především Boží přítomnost v nás, nás svou vznešeností a hloubkou přivádí do vytržení.

Proč tedy naše duše, rozptylovaná a vábená tisícerými věcmi, dbá tak málo tohoto Hosta ?

Nosíme u sebe škapulíře, medailky, ostatky svatých a správně se domníváme, že máme poklady. V sobě však nosíme živého Boha, svrchovanou skutečnost, a na to zapomínáme. Nevyšli bychom z domu bez růžence, a zapomínáme na Svatého svatých, jehož nosíme v sobě.

Jsme opravdu Christofori, nositelé Boha v pravém slova smyslu. Vskutku třeba zvolat: „Křesťane, uznej svou velikost!“

POCIŤUJEME BOŽSKÝ ŽIVOT?

Cítíme tu Boží přítomnost v sobě, ten nadpřirozený život, který oživuje naši duši, ten vztah Syna k Otci, blízkost toho druhého?

Napřed si odpovězme na otázku: Jsme si vědomi Božího působení, které nám zachovává život v každém okamžiku ? Jsme si vědomi dokonce svého vlastního života, veškerého svého života ? Jistěže ne. Obojí věc prostě vyvozujeme z jejích účinků, a to stačí.

A právě tak bychom mohli toužit, aby nám Nejsvětější Trojice dávala zakoušet svou přítomnost. Jenže je tomu tak ?

Zeptáme-Ii se na to některého bohoslovce, pravděpodobně nám odpoví: „Ne.“ Ale jistě by nám tak neodpověděl každý. Jeden z nich, a nikoli poslední, mohl napsat: „Bůh dává některé duši něco jako nový smysl, vědomí jejího života v Bohu a života Božího v ní. “ Zeptáme-li se však duší, zasvěcených do toho tajemství, duší, které je prožívají denně každou hodinu, odpoví vám bez váhání: „Áno, cítíme tu Boží přítomnost!"

Podle sv. Augustina mluví Bůh k duši: „Co je ti blíž než tvé vlastní srdce? Podívej, kdo mě hledá, nalézá mě zvláště tam. A potkáš-li mě přece venku, tak jenom proto, abych tě uvedl k sobě zpět do tvého nitra."

Pascal si zapsal: „Křesťanský Bůh je Bůh lásky a útěchy; naplňuje duše i srdce těch, jimiž vládne; dává jim uvnitř pociťovat jejich bídu a své nekonečné milosrdenství, a spojuje se s nimi."

Ohlasem těch myšlenek jsou slova sv. Terezie z Avily: „ .. .Tehdy se líbí našemu dobrotivému Bohu, aby spadly šupiny s očí naší duše, aby mohla vidět milost, kterou ji Bůh obohacuje, a přitom ji poněkud i chápat. Když duše byla uvedena do tohoto příbytku, tehdy se dávají tři Osoby nejsvětější Trojice poznat jistou představou pravdy a ohněm, který vniká přímo do duše. Tři božské Osoby se představují rozdílně a duše podivuhodným způsobem poznává s jistotou, že všechny tři mají jednu a tutéž podstatu, jednu a tutéž moc, jednu a tutéž vědomost, že jsou jen jeden Bůh. To, co my poznáváme vírou, duše vystihuje patřením. A přece nevidí nic očima tělesnýma ani duševníma, neboť to není vidění obrazivosti.

Se svatou Terezií z Avily souhlasí její duchovní dcera Terezie z Lisieux: „Nechápu dobře, oč víc budu hnít v nebi, než mám jíž nyní. Budu ovšem vidět Pána Boha, ale zcela spojena s ním jsem už zde na zemi."

Někdo však řekne: „Ti bohoslovci mluví o novém smyslu a velká španělská světice o mimořádném způsobu. Tedy jen někteří vyvoleni lidé, vzácné výjimky, opravdu prožívají to spojení."

Kdo o tom může pochybovat ? Ale kdo by se zároveň odvážil tvrdit, že Bůh nebes a země vybírá své vyvolené z velkých tohoto světa, z moudrých a učených ? Nikoli, naopak: Snižuje se jako vždy a volí si je z malých a pokorných srdcí. Snad nikdo z vrstevníků faráře arského a Bernardetty Soubirousové nebyl rozumově méně nadán; a přece....

Kolik kněží, důvěrníků duší, by nám mohlo říci, že nepatrný dělník, chudobná matka rodiny, milosrdná sestra, chudák stísněný starostí a nouzi — žijí v stálé přítomnosti Boží a často se při svém jednání cítí povzbuzováni božským dotekem.

Na světě je více skrytých světců a světic, než si myslíme. Je nesčetné množství svatých, většinou neznámých, kromě těch, jejichž úkolem je osvěcovat svět. A můžeme si být jisti, že ti nesčetní neznámí světci a světice vnímají tu posvátnou přítomnost vznešeného Hosta.

Světáci se tomu všemu vysmívají a považují je za snílky a blouznivce, kteří si namyslili, že nežijí sami.

Ale domněnky neproměňují srdce, netrvají po celý život. Neplodí divý odříkání a oběti, které jsou každodenním chlebem těch pokorných duší. Z domněnek se nestaví ani tak pevná budova ani na tak pevné skále. Podle ovoce se pozná strom, jak praví Evangelium. A to ovoce je božské tak jako tajemný život, kterým se tito chudí duchem v hloubi své bytosti cítí posilováni."

Ostatně máme prostý, třebaže osvědčený prostředek, kterým lze vyzkoušet pravdivost té věci:

Postavte trvalou hráz mezi hříchem a svou duší....

Vypleňte ze srdce zakořeněné sobectví...

Ovládejte den ze dne vášně, které vás chtějí strhovat ...

Žijte pro druhé a konejte svědomitě denní povinnost ...

Především si osvojte duši dítěte, malého dítěte ... Dítě nic nemá, ani nemůže nic dělat. Cítí svou chudobu a svou nemohoucnost a přijímá ji, neboť ví, že s otcem může všecko. Proto se k němu utíká při každé příležitosti, v nebezpečí, i když se dopustí chyby.

Osvojte si dětskou duši, která se těší z toho, že je tvorem Božím. Miluje poslední místo na hostině nebo se bije v hříšná prsa za sloupem u chrámových dveří, ale zároveň bez váhání hledá v nebezpečí útočiště v náručí svého Mistra, jemuž se zcela oddává. Osvojte si duši dítěte, a pravděpodobně i vám se dostane tohoto poznání. Pán Ježíš bude í za vás dojemně mluvit k Bohu:

„Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nedospělým; ano, Otče, že se ti tak zalíbilo!“ (Lk 10, 21) AA

+++

SVĚTEC 

POMALU RŮST A SÍLIT V KORUNĚ

KRÁL CO NEMÁ PODDANÉ

BUDE-LI VĚRNÝ SADAŘI

TÍM OSAMĚNÍM ČAS NEZMAŘÍ

NECHÁVÁ ŽIVOT JEŽ DO NĚJ SADAŘ VLOŽIL

PROUDIT OD KOŘENŮ DO ŽIL

STOJÍ KDE SADAŘ ZASADIL JEJ

AČ NEPOHNUT SVĚDČÍ

LISTY SE VZHŮRU TOČÍ

VĚTVE NATAHUJÍ PAŽE

AŽ TEN KDO MÁ SVOBODU

JICH HŘÍCHY SMAŽE

STROM ZCHŘADNE ZCELA

VE SVŮJ DEN

NAVŽDY BUDE OBNOVEN

J. E. Lopourová

+++

NEROZUMÍŠ SI S JINOU GENERACÍ?

Milý příteli?

Zdá se Ti, že si nerozumíš s těmi z jiné generace?

Rosteš a vyvíjíš se ve zvláštním prostředí, ale i v nějaké duchovní atmosféře. Jedná-li se o přirozené vlivy okolního prostředí, tedy nejvýrazněji jsi ovlivňován svou rodinou. To platí i v duchovním ohledu.

Dospívající Karel Marx se snažil vymknout otcovské autoritě. Na studiích se však neobešel bez peněz od otce. Promítal si to do odtažité sféry ducha. „Nadvláda náboženství musí skončit! Nejvyšší božstvo spočívá v lidském svědomí“. Nicméně ve svém nitru si zdaleka nebyl tak jistý, jak se holedbal navenek. Prodělával těžké vnitřní zápasy o víru. Marxův dědeček byl rabínem. V útlém dětství byl Karel Marx velmi zbožný. Jeho matka si toho všímala a říkala: Karel by měl být rabínem. Jeho otec, Žid, který z prospěchářských důvodů přijal křest jako evangelík, to zásadně  odmítal: To nesmí Karla ani napadnout!

Karel se zmínil se o svých duchovních zápasech svému otci v dopisech z univerzity: „...jako zdatný bojovník pokročil jsem k dílu samotnému, k rozvinutí božstva, jež se ve mně projevuje jako náboženství. Metoda bádání, kterou jsme si v Doktorském klubu osvojili, žene mne jako proradná Siréna do náruče nepřítele...“

Otec z toho byl vyděšen. Vyvracel synovy pochybnosti o tom, zda může být jeho náboženství základem morálky.  V hloubi své duše patrně v Boha nějak věřil: „Víš přece, že nejsem žádný fanatik. Ale tato víra se stává člověku opravdovou potřebou. Není to jenom něco, co je určeno pro nevzdělaný lid. Podívej se třeba na takového Newtona, Leibnize a jiné učence! Věřili v Boha.“

Marx zakoušel trýzeň vnitřních bojů. Dokonce se i nervově zhroutil. Tehdy už bytná nedala nic na jeho ujišťování: „Nic mi není! Jsem zdráv!“, a zavolala doktora. Ten zjistil krajní nervové vyčerpání.

Marxův otec se ve svých dopisech vyptával syna: Jak jsi splnil svá studijní předsevzetí?“ protože však Karla znal, odpovídal si sám : „Bohužel, velmi špatně! Žádný pořádek! Akorát nesmyslné poletování po všech vědních oborech, tupé bloumání při blikající petrolejové lampě, potom bláznivé zdivočení u džbánu piva, nedružnost a opomíjení veškeré slušnosti...Umění stýkat se s lidmi je omezeno na špinavou jizbu. Tam se v obvyklém nepořádku povalují milostné dopisy od snoubenky Jenny a dobře míněná, se slzou v oku psaná napomenutí otcova, kterých se nepochybně užívá jen k zapalování fajfky. To by ostatně bylo lepší, než kdyby se ještě nezodpovědnějším nepořádkem dostaly do rukou třetí osoby! A k tomu všemu, jak to špatně hospodaříš? ! Za jediný týden spotřebuješ skoro sedm set tolarů. To je proti naší dohodě! Vždyť i ti nejbohatší, neutratí ani pět set! Kdekomu půjčuješ, a každý tě ošidí! A přitom - jak vím od spolužáků - pramálo si všímáš přednášek, třebaže za ně musíš platit! Copak nechápeš, že si žiješ nad poměry? Vždyť převážná většina německých rodin musí vystačit s ročním příjmem menším než třista tolarů! To je bezcitné vůči matce a rodině! Jakobys nevěděl, že tvůj bratr je vážně nemocen!“

Konec studií byl stále ještě v nedohlednu, když Karel přišel o svého bratra - tuberkulóza. Pak přišla ještě bolestnější rána - ztráta otce - a na základě toho naléhavější dopisy matky.

„Každý tolar musíme teď čtyřikrát obrátit, než ho vydáme !“, psala žena, na níž teď spočinula tíha celé domácnosti.

„Zbývá mi vypracovat závěrečnou práci“, odepisoval Karel, - „a to je náročné na čas.“

Ve skutečnosti se o napsání práce nezajímal. Byl docela zaujat jinými starostmi, jenže tomu by doma nerozuměli...

Ukazuje se, že napřed vypukl konflikt mladého Marxe s Bohem a pak s rodinou, tedy nejprve odcizení se Bohu a pak následovalo jeho odcizení mravní a společenské. A co ty? Vyrovnaný růst Tvého duchovního života vyžaduje od dětství účast otce a matky v ucelené rodině. Jenže tato jejich účast se uplatňuje různým způsobem a v různých dobách Tvého života. V prvních letech Tvého života má otec, na rozdíl od matky, méně příležitosti k setkání s Tebou. Péče Tvé matky se na rozdíl od péče otcovské vyznačuje převahou hřejivé laskavosti a citlivé pozornosti k Tvým fyzickým i psychickým potížím. Potřebuješ mateřskou péči nejen proto, abys od dětství zakoušel příjemné zážitky, ale i proto, že tvoří nedílnou součást Tvého vyrovnaného rozvoje.

Tvá matka se spíš než otec podílí na tvorbě duchovní kultury Tvého domova. Tvá matka se víc než otec podílí na utváření Tvého domácího rodinného prostředí. Toto prostředí působí ma Tebe v útlém věku svou pohodou, vlídností a souladem domácích věcí i vztahů převážně celostním dojmem. Poznáváš to spíše intuitivním zřením než logickou přemítavou činností rozumu. Celé to prostředí působí na Tebe nikoli ve smyslu nějakých zvláštních poznatků, nýbrž v podobě odlesku vanutí Ducha svatého.

Postrádáš od útlého věku takové blahodárné působení matky na sebe kvůli její nepřítomnosti či kvůli jejímu mimorodinnému zaměstnání? Pak Ti snadno vznikají těžko nahraditelné nedostatky, nejen v rovině citové, ale i i v oblasti Tvého klíčícího duchovního života. Nemůžeš smysly postřehnout nějaké zvláštní příčiny. I když máš v takovém případě zajištěny všechny složky péče prostřednictvím jiných osob nebo prostřednictvím ústavní péče, přesto tato péče nepůsobí v duchu Tvého bezprostředního celostního vjemu dítěte, poznávajícího převážně intuitivně.

Asi od šesti roků začínáš potřebovat lásku otcovu, jeho autoritu a vedení. Zatímco matčina péče Ti poskytuje celkovou životní jistotu a chuť do života, otec Tě má vést k tomu, abys uměl překonávat zvláštní potíže a nesnáze.

Na rozdíl od matčina převážně citového vztahu je základem otcova vztahu spíše spravedlnost. Otcovskou lásku spíše než mateřskou sis musel více zasloužit. Při všem důrazu na rozumný zákon a plnění povinnosti se však otcovská láska vyznačuje také trpělivostí a shovívavostí. Tak Ti dává během dětství vědomí vlastních sil a schopností. Konečně Ti dovoluje jisté osamostatnění.

Tvoje dětská představa o Bohu se utváří nejdříve podle obrazu otce. Odtud vyplývá důležitost chování otce před Tebou. Jak neblaze by působilo, kdyby otec vystupoval vůči Tobě spíše jen jako trestající autorita, a neudělal si pro Tebe čas a zůstal by Ti vzdálený. Tak vzdálený by pak byl v Tvých představách i samotný Bůh.

Jestliže od dětství ulpíváš na výsledcích jednostranné otcovské výchovy, snadno zůstáváš citově chladný, tvrdý, nepřístupný lidským citům, a pokud jsi spravedlivý, tedy jen suše a odtažitě. Tak se ti v duchovním životě odráží obraz Boha jako stvořitele a trestajícího zákonodárce, jak se jevil Izraelitům před příchodem Syna Božího na svět.

Pokud od dětství ulpíváš na výsledcích jednostranné mateřské výchovy, jsi nerozhodný a váháš se opírat o vlastní soudnost a rozhodnost. Postrádáš vůli k překonávání složitých životních překážek. Tamtéž zůstáváš i v duchovním rozvoji. Bráníš v rozvoji sobě i jiným.

Sigmund Freud zahájil skok do vesmíru pod vlivem katolické věřící chůvy. Jako lékař ve Vídni trpěl rakouským kulturním prostředím. Pak podnikl krok do člověka, do mikrokosmu. V mládí býval věřícím, trpícím rakouským šovinisticky nesnášenlivým katolictvím. Duchovní zdroje hledal spíše v pohanském mytologickém bájesloví a v materialistickém ateismu, tedy v protikřesťanském zaměření.

Jeho podstatným přínosem je psychoanalýza, hloubkový rozbor propastného podvědomí: říše snů, samočinné sdružování obrazivosti, pohlavní hnutí, násilně potlačované pudové snahy, úzkost z hanby, strach z rodičů, strach ze smrti, zkrátka zmatek z potíží jeho víry. To vše přenáší do oblasti lékařství, antropologie, psychologie, psychiatrie a samozřejmě, hlavně do mravouky, a morálky vůbec.

Freud odmítl možnost rozpravy s Bohem, který se nabízí v žalmu:

„Propastná tůň tůni volá

v hukotu tvých peřejí všechny tvé příboje,

tvá vlnobití se přese mne valí...

Modlím se k Bohu života mého...

ke své skále...

Na Boha čekej... On je můj Bůh.“ (Ž 42, 8-9, 12)

Rovněž odmítl pomoc Ježíše Krista. Doporučoval vyřešit pudová hnutí jejich vybitím: „kde je id, tam má být ego“. Dovedl zjistit zlo, diagnózu - ale nikoli pravý lék, terapii. A to zůstává slabinou Freudovy psychoanalýzy dodnes. Zájem i spory o Freuda trvají: nastává odklon. Bruno Bettelsheim, velký Freudův žák, rodem z Vídně, se otrávil, a jiný, Martin Bergmann skočil z okna.

Koho se podržíš Ty? Ve Tvém dětském duchovním životě se uskutečňuje další zrození, zahájené křtem svatým. Domácí Církev je ve svém středu oživovaná duchem radostné zvěsti evangelia směřuje k tomu, aby se ti stala zřetelným znamením Kristovy přítomnosti a lásky, ať už máš k tomu jakkoli daleko.

Tvá rodina, vyrůstající ze svátostného manželství, je neustále oživována a vedena největším učitelem duchovního života - Kristem k duchovnímu růstu ve svátostech, v oběti vlastního život a v modlitbě. K tomu se Tě uprostřed Tvé rodiny ujímá rodina ve spojení s širší duchovní rodinou, a zejména s knězem a duchovním vůdcem. Tak Tě rodina vede v duchovním životě a přitom posvěcuje sebe samu, celý Boží lid a svět.

                                                                                   Tvůj Bratr

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

 DOKONALÉ OBRÁCENÍ JE VYHRAZENO NAZÍRAVÝM

Nazíraví lidé, jež věčná láska roznítila na vynikající stupeň, velmi předstihují všechny lidi blaženým ohněm, který zakoušejí. Proto se jen málokdy snižují k zevnější činnosti a odmítají hodnosti představených a pocty. Když se však vyhýbají vycházení ze sebe, bez ustání vysílají svého ducha, zpívají velebný hymnus ke chvále Kristově. Církev bojující tím následuje andělské kůry, kde vyšší andělé nejsou zaujati zevnějšími pracemi a stále se drží v přítomnosti Boží. Tak lidé vynikající láskou a nazíráním Krista mají zřetel pouze k Bohu. Nepřijímají úřady, ponechávají je těm, kteří se zajímají o lidské záležitosti a mají méně duchovních radostí.

Každý má svůj Bohem určený stav. Jedni  jsou vyvoleni za představené, jiní se ze všech sil snaží odloučit se ode všeho, aby se mohli zabývat jedině Bohem. Tyto Bůh povýšil na tak vysoký stupeň, aby se nestarali o vnější záležitosti.  Jsou větší ve svatosti. Proto si  jich lidé světa váží než méně těch druhých, neboť  jsou zcela ponořeni dovnitř a zřídka se na venek projeví zázrakem.

Jiní se oddávají službě Boží a moudře vedou své poddané, nebo žijí životem neobyčejného umrtvování, z pohledu veřejného mínění bláznivým. Těm je často dáno konat zázraky zaživa nebo po smrti, ač snad musí projít očistcem a trpět tam veliká muka. Dar zázraků není dán každému světci ani za živa ani po smrti, není vždy odepřen zavrženým, ani za živa ani po smrti.  Boží soudy jsou nevyzpytatelné. Zlí stanou se ještě horšími, vidouce, že hříšníci konají zázraky, kdežto dobří, nedbají toho, co se dává hříšným i svatým, a s tím větší vroucností se oddají lásce ke svému Stvořiteli.

Mnozí konají dobré skutky, ale spíše z lidské slávy než pro Boha, a ti po smrti budou zavrženi, protože v tomto životě už dosáhli, čeho chtěli. Neboť leckdy mají moc zázraků lidé ctnosti malé. Ale ti, kdo dosáhli vrcholu zbožnosti, obdrží místo na nebeských trůnech a budou mít nejvyšší blaženost před tváří Boží, za odměnu umístěni mezi nejvyšší andělské kůry..

Jsou také lidé, kteří se obrátili k Bohu, oddávají se umrtvování a opouštějí světské záležitosti, ale v duši jsou plni radosti, protože po smrti jejich jméno bude slavné.

O to všechno se pravý služebník Boží nestará, neobává se, že by ztratil ovoce své práce. Svatí netouží po tom, co může být dáno dobrým i zlým. Snažme se bez ustání ve svých srdcích budovat lásku a nadpřirozené ctnosti, neboť ony chrání duši před hnilobou hříchu a na posledním soudu zjednají i tělu slávu bez konce.

Na zemi všechno rychle pomine. Na onom světě sláva i zahanbení nikdy neustanou. Tomáš Bahounek OP

+++

PETRKLÍČ

JEN VÝKŘIK, PANE, OHNĚM OKŘÍDLEN!

CO MRÁZ A TMA V SVÉ STOUPĚ NEZDRTÍ,

TEĎ OSTŘE STOUPÁ VYSCHLOU PADRTÍ

A V DUŠI KŘEŠE ZLATÝM KŘESADLEM!

 

KEŘ JARA KOLÉBÁ ZAS VŮNI VROUCNOSTI,

Ó LÁSKO VZNÍCENÁ A VZDANÁ DO NAHA;

JAK AZUR ZKLENUTÝ SE PÍSNĚ DOMÁHÁ,

ŽHNE TVOJE ŽÁDOST SLADKOU KRUTOSTÍ.

 

LEČ MUŽNÝ HLAS HŘMĚL S NĚHOU NESMÍSEN,

ČIST JAKO MEČ, JEJŽ TŘÍMÁ JUDITA,

BLESK ÚŽLABIN, V NICHŽ VELÍ UKRYTA

MÁ VŮLE ŽIVOTA,

MŮJ NOVÝ ZPĚV, MŮJ SEN.

Jan Dokulil

+++

 

TOPlist