LISTOPAD 2019
Ročník XXV., číslo 11. Listopad 2019
Obsah: Jana ELOP, Stvořitel, Profily svatých Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP
STVOŘITEL
MĚ NEPOTĚŠÍ
SNĚŽENKY POD SNĚHEM KVÉST
ALE KDYŽ SNÍH ROZKVETE
V MALÝCH SRDCÍCH SNĚŽENEK
JAK K SOBĚ SE CHOULÍ
NĚKDO POVŠIMNE SI KVETE SNÍH
TEHDY JÁ JSEM PRVNÍ KDO RADUJE SE
ČLOVĚKA STVOŘIL JSEM
A ON MI PŘIPOMENE
JE DOBRÉ ŽE TU JSEM
Jana E.L.OP
+++
PROFILY SVATÝCH
Předkládat světu životy svatých vždycky bylo a zůstává velmi těžké. Hlasatelé či pisatelé životů svatých se odedávna věnují jejich prosté oslavě. Běžně se to omezuje na jejich obhajobu a následování. Jenže právě v tom je jistá scestnost. Jako by se dal znovu prožívat život světce nebo světice. Každý jsme stvořen jako Boží obraz podle podoby Boží, a to zcela originální, jedinečný a nenapodobitelný. Každý svatý je původní a nedá znovu prožívat jeho život. Jsem Boží obraz, ale ne podle podoby svatého Augustina ani podle podoby svatého Františka či svatého Dominika. Chtít prožívat život jako svatý František znamená chtít se podílet na slávě světce v nebi. Jenže k tomu vede cesta přes útrapy světce a kříž zde na zemi. Něco takového se ovšem nechce nikomu přijímat.
Tak se dnes objevuje záplava limonád o svatých. Prostředky sdělování jsou přeslazené přívalem nacukrovaných příběhů o svatých. Místo svatosti se tam prodírají všemožné bajky. Široké masy samozřejmě hltají tyto bláboly velkými doušky. Koneckonců je člověku z takových patlanin brzo šoufl. Aspoň tomu, kdo to ve víře myslí trochu poctivě.
Když někdo jako Tomáš Bahounek zatouží opravdově prožít a zachytit něco ze života svatých, tedy se dát oblažit jasem jejich svatosti, ale také snést a podstoupit něco z jejich životního kříže, a to nikoli včera, nýbrž dnes a tady, tak stojí na prahu velkých průšvihů. Nejde o to vykouzlit nějakou iluzi. Předně je třeba zaposlouchat se do jedinečné senzibility širokých mas naší doby. Není třeba se oddávat Čarodějkám z Eastwicku ani Kentaurovi od Johna Updika, které lahodí davům. Jistě by to nezůstalo bez vnitřní škody. Je však třeba znát tvůrčí vymoženosti Williama Faulknera, Francise Scotta Fitzgeralda, nebo i drsného Ernesta Hemingwaye, a nebránit se vypravěčskému kouzlu magického realismu Gabriela Garcíi Márqueze. A s podobnou tvůrčí poučeností se poctivě otevřít znamení své doby s výhledem na příslušného světce či světici.
Pokuste se o to, ale ne v nějakém kavárenském zákoutí, nýbrž v prachu a hluku všedního života.
Conan Doyle, tvůrce Sherlocka Holmese, tvrdí, že nejpodezřelejší by každému měla být všednost. Taková omšelost zakrývá postavu, kterou si tuze oblíbuje pisatel těchto řádků. Právě tato zastrčenost a přehlíženost je tak lákavá.
Klap-klap, Frk-frk, klap-klap, frk-frk, - ozývá se neúnavně ze všech stran. Tak začíná, trvá a končí rušný chod Jednotného zamědělského družstva „První máj“ v Brně, kde pisatel vázne v zapomenutosti. Jeho titul Dr je uváděn jako pouhá zkratka „družstevní rolník“. Klapot není možné ztlumit. Všech osmdesát traktorů se dává nepřetržitě slyšet. Ani jeden z traktorů nemá akumulátor, který by mu dovolil zhasnout motor, a znovu samostatně nastartovat. Tehdy mechanizátor soudruh Josef Morávek ohromuje všechny zlepšovákem. Umísťuje několik akumulátorů na dvoukolový vozík a hned po ráno objede celou osmdesátku a každý z traktorů nastartuje. To pak musí každému vydržet celou směnu. A tak se klapot ozývá i celé hodiny kolem poledne, kdy se dělný lid shromážďuje ´v hostinci, totiž v družstevní jídelně. Jen málokomu se poštěstí, aby měl dobrou ruční brzdu a mohl zabrzdit na kopci, vypnout motor, a pak jej znovu nastartovat sjížděním s kopce.
O paní Zdislavě, matce našich rodin, tady neví nikdo nic. Tím lákavější je hledat tuto tajemnou bytost.
Opravdovým vzorem a průkopníkem hledání či spíše nalézání pokladu z Lemberka se ukazuje být velebný kmet, dominikán Ambrož Svatoš. Má sice dobrý nápad, ale chabou výdrž. Uprostřed vyčerpávajícího, skoro detektivního pátrání, se začíná hroutit. Tak se na scéně vynořuje z temnoty ochotný náhradník Dominik Duka.
Je hledání a hledání. Je hledání, které může být blouděním, a je hledání, které může být objevováním. Je pátrání, které může být nalézáním. Když se badatel snaží odstranit prach a smetí, nahromaděné během věků, je to proces velkého rozhodování – co odstranit a co zachovat. Široká je cesta zástupů, totiž cesta nejmenšího odporu. Zato úzká je cesta jedinců, chápajících se řemesla urozených, a ta cesta říká – je-li zde jedna cesta pohodlná a druhá je obtížná, tak pro mě je správná jedině ta těžká. A je-li cest víc, tedy pro mne je nejlepší ta nejtěžší.
Tahle snaha poodtáhnout temný závoj z jasné tváře blažené paní Zdislavy se totiž od pradávna komplikuje. Různí blouznivci zkreslují její tvář zastiňováním jejího skvělého manžela. Pak je tu houf tajných fízlů, kteří cíleně zatemňují všechno, co se týká paní z Lemberka, ale také kopy různých úchylů od četných buzen až po fanatické ochránce zatoulaných koček a dešťovek. Nikoho z nich nelze podceňovat. Tak i náš badatel na jézédácké vartě uvážlivě počítá především s tím, že estébáci při své omezenosti nejsou úplně hloupí. Jistě ho během krátké doby odhalí a usvědčí, takže může záhy počítat s koncovkou – mučednictvím – ale on si říká, že by se z toho mohla vyklubat aspoň nezávazná památka. Mimo to nezanedbává ani fakt, že lidská blbost a zvrácenost je nevyčerpatelná.
Klap-klap, Frk-frk, klap-klap, frk-frk – rozléhá se tvrdošíjné odfukování nastartovaných dieselů, a do toho se neúnavně vtírá klapot trýzněného psacího stroje. Dá se propisovat v deseti kopiích, dá se psat na rozmnožovací blány. Tiskne se samizdat. Mirek Klepáček pod značkou Sursum se uvolí vytisknout pár stovek příběhu tajemného Pokladu z Lemberka.
Pak je ovšem problém distribuce. Šířit veřejně tiskoviny v podmínkách totality je ovšem vyloučeno. Mnohý by to vzdal. Jenže to by neznal Tomáše Bahounka. Už dávno obdivuje hnutí „muckrakers“, od Idy Tarbellové až do Uptona Sinclaira. Sinclair jde ve svém odhalování amerických zlořádů tak daleko, že se sám vydává do hrozného prostředí, a když se do všeho vcítí a zakusí to na místě samém, tak o tom píše román. Vlastním nákladem ho nechává vytisknout a svázat. A když mu to kolportéři odmítají šířit, ba i veřejně prodávat ve stáncích, tak si zařizuje soukromou distribuci. To je moje cesta, rozhoduje se pevně autor Pokladu z Lemberka: Když se vydáš na takovou těžkou cestu, tak nemůžeš čekat, že ti ji někdo na světě bude urovnávat.
Sotva vychází najevo, že rudá totalita nemá tisícileté, natož pak věčné trvání, spatřuje Poklad z Lemberka opravdové knižní vydání. Jak? Přes knižní pulty Matice cyrilometodějské v Olomouci.
Autor Pokladu z |Lemberka vychází z Vladimíra Párala, uvádí jakýsi kritik.
No to mě podržte! Laik se diví, odborník žasne, vrtí hlavou spisovatel: Co jenom ti kritici dovedou nadělat z Pokladu z Lemberka? Člověk se musí usmívat těm jejich upoceným extrementům usmívat. Takovou literaturu jako je Páral totiž nikdy nečetl a číst nehodlá, aby si neškodil. –Kdyby tušili, v jakých podmínkách vzniká toto dílo!
Kde se bere ono jedinečné fragmentární podání Pokladu z Lemberka? Žádný literární kritik by netušil, co leží na srdci komunistické straně a vládě v Československu. Podle předpokladů autora knihy tajná policie brzy zjišťuje, že Jiří Bahounek, řečený bratr Tomáš, není jen pro komunstické úřady přijatelný Dr – družstevní rolník, nýbrž nesnesitelný dominikánský kněz, který se stýká s nebezpečnými živly, počínaje Jaroslavem Dukou, řečeným Dominikem. Estébáci okamžitě tlačí přes politické aparátčíky na předsedu JZD, souhruha ing.Vlastislava Sedláka v Brně: Neprodleně vyhodit doktora Bahounka ze zaměstnání!
Jenže on se nedá propustit na základě organizačních změn“, hájí se ustrašený soudruh.
Tak ho přeložit někam do vepřína!
To je konec poklidného překládání Summy contra gentiles od svatého Tomáše Akvinského. Z místa bezpečnostního a požádního technika odchází podivný „družstevní rolník“ na vrátnici střediska živočišné výroby v Brně-Bystrci. S dokončením překladu se musí počkat. Psací stroj si však ani na vrátnici neoddechne. Nedaleko vepřína se vykopává Poklad z Lemberka. Jenže ani tady to nejde bez obtíží.
Každou chvilku je nutno vybíhat z vrátnice na váhu. Všechno podléhá přísné evidenci – dokonce i hnůj se musí evidovat. Každá vlečka hnoje se musí přesně zvážit a zapsat. Teprve pak se může jeden vrátit k psacímu stroji. Mezitím se přetrhne zřetelná souvislost a další postup objevování blažené paní Zdislavy z hlubin věků navazuje zase trochu jinak. Tak se v těžkostech komunistické totality zvolna, ale nezadržitelně vynořuje krásná tvář Matky našich rodin. Docela mimoděk vzniká onen zvláštní fragmentární rys celého díla, přibližující čtenářské obci světici. Zrozena a pokřtěna v Křižanově, dorůstající na hradě Veveří, vstupující do manželství v kostele svatého Michala v Brně, aby podle Dalimila „rodíc děti, bez vady žila“ v Jabloném v Podještědí.
Kdopak si ještě v záři její nebeské slávy vzpomene na krušné chvíle „družstevního rolníka“ – novodobého písmáka? (Pokr.)
+++
NAD PUSTINOU
V PROSTORU SVÉHO DECHU BOŽE
PROSTÍRÁŠ PRO MĚ STŮL
PŘED ZRAKY SMRTI
NAD PUSTINOU MOJÍ HRUDI
VZNÁŠÍ SE DUCH
JAK KDYSI NAD VODAMI
A POKAŽDÉ ZNOVA VŠECHNO TVOŘÍ
KAŽDÉHO DNE ROZBUŠÍ SE SRDCE MOŘÍ
DVA DECHY SPLYNOU V JEDINÝ
DECH SMLOUVY BOŽÍ
A DECH STVOŘENÍ
SMLOUVY ŽIVÉHO
S KAŽDÝM NAŠÍM MRTVÝM DNEM
ŽE UČINÍ JEJ ŽIVOTEM
Jana E.L.OP
+++
PROFILY SVATÝCH
Po pádu železné opony se vracejí do vlasti skvělí dominikáni, které zběsilý vichr komunistické totality zavál do vzdálené ciziny, totiž třeba otec Jiří Maria Veselý z římského Angelika, otec Zdislav Umlauf z Jamajky. Mohou lépe než kdokoli jiný poradit s obnovou řádového života. Vždyť mají bohaté zkušenosti s životem řádu, ale i s jeho nepřáteli ze zednářských lóží.
Něco takového rozhodně není po chuti mladým.
To víš, Tomášku, říká otec Veselý: - mladí, někdy skoro samozvaní, touží budovat duchovní komunitu jako zhola nový útvar na zelené louce, k níž se přidá cedule s obrazem původního zakladatele.
Od útlého věku se Tomáš J.Bahounek obrací k stáří – ne ze soucitu, ani z vychytralosti. Možná však je v tom přece jen i trocha vypočítavosti. Prosím vás, co vám může povědět mladý člověk, než předat hodně zkušeností s vlastními omyly? A tak se už od mládí pokorně otevírá vůči starším. Ne, že by stáří vždycky nutně zajišťovalo přínosné zkušenosti. Spíše je zde pocit bezprizornosti a závislosti, a možná - i pokory. Psychiatr, který se dnes utápí v blouznění o pedofilii, efebofilii a hebefilii by už měl na jazyku slovo gerontofilie. Inu, s čím kdo zachází, s tím taky schází. Jen aby mu na sklonku života někdo nepřipomínal nekrofilii!
Tak už od mladých let Tomáš Bahounek skoro tahá každé slovo z úst obdivovaného otce Jakuba Zemka OP, později napjatě naslouchá slovům otce Jordána Vinklárka OP, načež se nalepuje na otce Metoděje Habáně OP, či loví slova z úst akademika Otakara Borůvky. Borůvka klade před otce Tomáše od mládí závažné otázky o nekonečnu. Ty mu však dovede později zodpovědět otec Habáň. To zanechává hluboké stopy v mladistvé duši a ovlivňuje rozhodnutí do budoucna.
Nyní ten chlapík, který rád nosí po kapsách sladkosti pro potěšení zanedbaných cikáňat, nemůže snést pohled na odstrkovaného staříka otce Jiřího Maria Veselého, aniž by mu nepřispěl na pomoc. Jak jen se člověk mění – už to není jen péče o odstrkované děti, nyní se chvíli sklání před očekávanou zkušeností starších, chvíli zas podává nápomocnou ruku odkopávanému starochovi. Jenže ten je kupodivu plný mládí, svěžesti a stále nových nápadů. Ty nápady mu přicházejí z četby Písma svatého, ze studia staroslověnských pramenů Velké Moravy, ze studia křesťanské archeologie a antropologie, a k tomu vždycky ze svěžích podnětů Summy svatého Tomáše.
To bych ale prohloupil, kdybych se nedržel tohoto „vatikánského dědka“, jak ho častují odpůrci, - říká si později uznale otec Tomáš.
Ve skutečnosti si ho mnohem víc pochvaluje řečený „vatikánský dědek“: Podívej, Tomášku, Duka mě prosil, abych napsal něco z dějin řádu. Tak jsem dal dohromady tuto Bílou knihu. Bylo by potřeba ji urychleně publikovat. Jenže – ona se tam uvádějí některá fakta, která tady asi někomu nepůjdou moc pod fousy. Takže - troufneš si pomoci mi s tím?
Otče Jiří, je VERITAS heslem dominikánů nebo není?
Samozřejmě, že je.
Amicus Plato, magis amica veritas. A to by měl přece uznat každý, nejen proto, že to říká Aristoteles.
Takže co?
Takže zajistím rozmnožení. – Ještě by mě zajímalo, co se rozumí budováním duchovní komunity na zelené louce?
Podívej, synku, taková komunita vzniká shora – a ne od lidí, ani od představených, nýbrž od Pána, a navazuje na základ, který je položený. Jako by někdo chtěl zakládat Církev jinak než na Kristu Pánu a apoštolech. Je to jako když si někdo myslí, že vezme za své slova Páně, kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Načež si pyšní lidé myslí, že jsou to oni, kdo tam či onde přivolávají Pána do lidských spolků. Jenže je to Pán, kdo toto přednostně koná. A teď přijde někdo, kdo pronese několik více či méně nesouvislých říkanek a přidá k tomu podobiznu svatého zakladatele. A domýšlí si, že na tuto modernu naláká několik hejlů a bude potom sám kdovíjak slavný. Sám sebe plete, a rozhodně nepoplete Pánaboha, a když Duch svatý osvítí ty nalákané a zmatené jelimánky, kteří tady obětovávají život, ale najednou šlápnou do prázdna a temnoty, tak právě tito nováčci vyhodí toto potrhlé novátorství a vrátí se k živé tradici a obnoví ztracenou otovskou návaznost. Jenže oni tím blouděním ztratí kus života a zatím mohli hlásat Krista. Takže za tím blouděním není jenom lidská pýcha a blbost, ale je za tím ten Zlý.
Tak se –ať je to vhod či nevhod – šíří se Bílá kniha od otce Jiřího, aby posléze vyšla i v časopise pro duchovní život ROSA MYSTICA. A hleďme! Jeden se chce podívat na webové stránky cormier, aby si srovnal, že je to tak, ale ouha! Z našich webovek, kde je publikována celá nám dostupná ROSA MYSTICA, se právě tato pasáž vypařila. Prostě místo, kde je zveřejněna Bílá kniha od Oce Veselého, je záhadně vykousáno. Zatímco na vydávání tohoto měsíčníku snad jen jednou za uherský rok někdo přispěje stovkou, tady někdo vynaloží tisíce, aby pronikl do webovek a vypucoval, co by na někoho mohlo vrhnout divné světlo (dnes už je to tam ovšem znovu zveřejněno. Sleduj: https://cormier.websnadno.cz/KVETEN-2005.html). Pro počítačového experta, a nemusí to být zrovna Julien Asange, není problém najít vstupní heslo webovek a dělat tam paseku podle svého gusta. A potom že ďábel nepracuje! Ten nikdy nespí. I když se zdá, že nikdo nejeví valný zájem o Rosu mysticu, je bedlivě sledována.
Pamatujme na slova ap.Pavla: „Bratři! Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ (Žd 12,1-4)
Život Božího dítěte je bedlivě sledován, a to i těmi, kdo tvrdí, že je nějaký Bůh ani Církev jim neleze ani do paty. Bývá to pohled nenápadný, ale přesto soustředěný a jako pod zvětšovacím sklem. Lidé si na duchovních osobách ověřují svůj vlastní životní názor, pravdivý nebo falešný. Hledají v nich oporu pro svou víru, anebo taky pro svou nevíru. Hledají jejich prostřednictvím Církev jednotnou, tak, že je v ní shoda mezi slovy a činy. Svou vírou, provázenou skutky, mnohé povzbudíš, kdežto vlažnou vírou beze skutků mnohé pohoršíš, protože si lidé řeknou: Správně, že jsme hřešili a hřešíme dál, protože i tihle hřeší.
Přitom nás vystavují - jako i celou Církev zkouškám. Tak to bude na světě vždycky. Někdy nám kvůli Bohu a Církvi upírají to, na co máme spravedlivý nárok. Jindy se snaží omezit náš křesťanský vliv ve společnosti. Potom někdo z nás neodolá a začne dělat kompromisy se svým svědomím. Zapomíná, že jsme stále sledováni nejen vládcem světa, ale i mnohými lidmi, kteří na křesťany kladou velmi přísná měřítka.
Dobré svědectví života před světem se nikdy nesmí změnit na něco hraného a umělého. Jde o to žít autenticky, ale NE proto, "aby se neřeklo."
Raději žít opravdově křesťansky proto, aby se řeklo: Kristus, kterému on věří, ho dělá lepším a osvobozuje ho k větší svobodě, než může nabídnout celý svět. Takže konec váhání! Ven z té zakřiknutosti a ustrašenosti a přihlas se k víře! Jinak budeš mít na náhrobku nápis: NETROUFAL SI.
Apoštol Pavel utvrzuje každého o tom, že lži vládce světa o tom, že křesťanství je překonané, a že se ke Kristu hlásí jen několik debilů a sklerotických babiček, jsou skutečně jenom lži. Křesťanů je mnohem a mnohem víc, než udává úřední statistika. Statistika se nedovede dívat do srdcí lidí. Jedině v lidském srdci, chápavém, odpouštějícím a obětavě milujícím najdeš Boha. Statistika nedovede ani pořádně rozpoznat víru, ani ji správně označit a vyjádřit, natož ji nějak změřit. Opírá se jen o výpovědi lidí a o sledování, jak často kdo chodí do kostela, atd. Ovšem křesťan, dokonce i ten, kdo přistupuje pravidelně ke svátostem, nemusí docela rozumět svému srdci. Někdy nedovede ani správně vyjádřit svou víru. To neznamená, že by byl nábožensky vlažný či lhostejný. Je to tak trochu i naše vina, že víra není více známá a objasňována a okázale prožívána a dokládána skutky. Je to vina i dlouhodobých zkreslujících výkladů ve školách a masmédiích. Snad je to vina i přežitků donucovacích režimů. Tam si mnohý z nás zvykl na víru skrytou a dodnes se bojí, že otevření se světu ve víře by znamenalo ohrožení jeho soukromí. Je to však naše vina, že při dotazu na cokoli z náboženského života, neodpovídáme tak, jací skutečně jsme, ale podle toho, jak si nás přeje vidět ten, kdo se nás ptá. A tak někomu hrajeme líbivé divadlo. Někdy přitom obelháváme sami sebe, a svědčíme o sobě, ne jací jsme, ale jak si představujeme, že bychom asi měli být. To je sebeklam, ale možná tím trpíme.
Dnešní svět potřebuje víru, nejen tu obyčejnou, lidskými jazyky překroucenou, nýbrž svatou víru. Bože, přidej nám víru! Tak prosí už učedníci, když jim Pán vytýká malou víru. Pak přispějeme k vyjasnění toho ztemnělého světa a pookřání vychladlých lidských srdcí. Potom každý pudivítr přestane strašit svou karikaturou křesťanství a začne přinášet radostnou zvěst.
Jak je vidět, tak otec Jiří Maria Veselý nedělá ostudu svému jménu, protože se směje na celý svět. To je aspoň vatikánská diplomacie – usmívat se navzdory zástupu nejrůznějších sucharů, možná ve fialových, ba i v červených barvách. (pokr.)
+++
ŽENA ZE SAMAŘÍ
NECHALA TAM SVŮJ DŽBÁN
PĚTKRÁT UŽ NA STŘEPY
A ZNOVA SLEPOVANÝ
NAPLŇ JEJ PANE
SEBOU SAMÝM
Jana E.L.OP
+++
PROFILY SVATÝCH
Zhroucení železné opony (nebo spíše výměna jedné železné opony za jinou železnou oponu, což si člověk uvědomí až se zpožděním) v zásadě nemění nic na umění předávat životy svatých. Přesto však způsobuje jisté změny v úsilí spisovatele. Jsou to sice dočasné změny, nicméně zřetelné a nezanedbatelé. Především jde o to vyrovnat se stíny minulosti.
Snaha dosahovat dokonalosti u člověka samozřejmě trvá vždycky, třebaže se toto snažení může během života kdykoli zvrátit. A tak se každý snaží o dosažení nezvratnosti. Nezvratná dokonalost je svatost. Přirozeně se toho dosáhnout nedá. K tomu potřebujemo vyšší nadání, totiž nadpřirozené, prostě Boží milost. To se dá jedině vyprosit. Trojnásobná překážka těla, světa a ďábla nám to pořád komplikuje.
I po pádu železné opony v roce 1989 zůstává stále kolem nás dusivý zápach rudé totality. Vězí však poněkud i v nás. Proto se jeden pořád něčím zajíká či zakoktává, leká se každého stínu a zdráhá se otevřeného projevu. Nestačí před tím jenom zavřít dveře. Třebaže se navenek dostavuje svoboda, kdekdo zůstává zaražený a obává se svobodného projevu. Od mládí proniká životem člověka, postiženého totalitou, hulákání ampliónů, davové výstupy s rudými transparenty, tupá marxisticko leninská ideologie, vtloukaná hlav, udavačství, podezíravost, slídičství, a pak - zdánlivě všemocné působení tajné policie. Kdo to od dětství nezažívá, ten neví, s čím je třeba se vypořádat. Tak je třeba se na cestě ke svatosti vypořádávat s působením Zlého.
Jeden z kroků po zhroucení železné opony míří k vyzdvižení těch, kdo se toho nedožili – třeba dominikána Jakuba Zemka. Ještě že si Tomáš Bahounek ve zlých dobách vyprošuje od otce Jakuba, aby všechny své vzpomínky nahrál na magnetofon. Desítky a desítky kazet a neochota statečného dominikána nahrávat něco, co by mohla kdykoli zneužít tajná policie proti člověku, kdyby jí to padlo do rukou. Znovu a zase nutno dotírat na otce Zemka tak dlouho a strašně vězněného komunistickým režimem, poněkud ho i „uplácet“ obtížně dosažitelným Brufenem na jeho bolestné pozůstatky kriminálu, a jindy zase třeba nákladem jablek a jiného ovoce z JZD, atd. A nakonec to všechno v době svobody vydolovat z tajných skrýší. Chce to hodně lásky a obětavosti sednout si k psacímu stroji a trpělivě přehrávat pásky s nahrávkami otce Jakuba. I když býval dominikán Jakub Zemek proslulý mariánský kazatel a exercitátor, přesto nahrávky jeho vzpomínek zůstávají tvrdým oříškem. Ruku na srdce, ale otec Zemek s výraznou nosní mandlí poněkud huhlal, a to v nahrávce ještě víc vyniká. Tak je třeba některé jeho výroky až 50 x opakovat, než se dají rozeznat a zapsat. Nakonec se to podaří a texty, převedené do elektronického podání se dostávají do rukou Josefa Vlčka, vydavatele olomoucké Matice cyrilometodějské. A měsíc poté už je na knihkupeckých pultech kniha „Jakub Antonín Zemek OP Vatikánský špión“ .
Otec Augustin Prokop se po vydání této knihy pohoršuje: Kdo to provedl? Mělo se to redakčně upravit a učesat a ne vydávat přesně tak, jak to otec Jakub nahrál.
Jenže i tento hlas koneckonců uznává, že je to vlastně autentičtější bez nějakého redakčního kamuflování. Jakub Zemek totiž mluvil, jak mu zobák narost. Kde šlo o pravdu, tak si nebral žádné servítky. A někdy použil výrazy drsné, možná až zemité, ale ty v celkovém jeho projevu působí velmi přiléhavě. Když sledujeme jazykovou kulturu dnešních sdělovacích prostředků, které by spolu se školou měly tvořit jakousi normu jazyka, shledáváme, že výroky otce Jakuba Zemka vysoko přesahují jazykovou úroveň soudobých politiků, herců a novinářů.
Souboj se stíny minulosti, doléhající na nás z totalitních časů, nutí Tomáše Jiřího Bahounka po pádu železné opony vypořádat se s Marxem, Leninem a Stalinem jako protivnými strašidly. S takovými strašidly se nedá vypořádat jen pohádkově, že by se jim člověk vysmál jako Kašpárek, ani že by je prostě pokropil svěcenou vodou. Chce to kapku odvahy.
V prvním post-komunistickém období poznamenávají spisovatele Tomáše Bahounka staré pseudonymy. Tomáš Bílý píše ještě v převratových dnech samizdat o fantomovi naší doby. Osmisestránkový samizdat předkládá veřejnosti vícevrstevnatý příběh Marxe, Lenina a Stalina a četných zjevů UFO jako poslů Zlého, který se nakonec vyčerpává sám sebou. V olomouckém vydavatelství Votobia se vynořuje jako Jan Gabriel s bestsellerem „Krajina posedlá tmou.“ (1993) Autor však nemá nic než jméno společného s komunistickým básníkem Janem Gabrielem (*1949). Gabriel však znamená zvěstovatele. Jenže co může Gabriel zvěstovat o jednom rozpadlém komunistickém mýtu? To, že se na místě daného mýtu neobjevuje žádná pravda. Dozvíme se pouze to, že na místo jednoho mýtu nastupuje nový mýtus. A ten nám nepoví nic pravdivého o včerejší totalitě, stejně jako ani o dnešku. Ať se nikdo nenamáhá hledat pravdu o zaniklé velké iluzi!
Mirku – oslovuje tehdy MUDr Jaromír Novák brněnského lékaře MUDr Bahounka krátce po pádu železné opony: - pojď se zapojit do Svazu lékařů a do založení Lékařské komory.
Neblázni, Jaromíre, už není 68. rok a mně táhne na osmdesátku. Nech to mladým, ať si to zařídí po svém!
Tos mě tedy zklamal.
Já vás ovšem nezklamu, - ujišťuje Dr.Nováka otec Tomáš Bahounek: Mohu nabídnout svou „Rukojeť lékařské deontologie“ pro vydání v této přetvářející se společnosti.
Zařídím to! - Vyhrkne Novák a chňapne po rukopisu: -Když dovolíte, přidám tam nějakou svou báseň.
A tak brněnské nakladatelství „Rozrazil“ uvádí v roce 1990 „Rukojeť lékařské deontologie“ od Jaromíra Nováka a Jiřího Bahounka. Průkopnická publikace je na úvod a na závěr opatřena Novákovou básničkou. To by Bahounkovi tak nevadilo jako Novákova neodsouhlasená změna textu ohledně abortu. Novák svévolně podsouvá do svěřeného rukopisu vsuvku, která mravně připouští potrat, pokud těhotenství ohrožuje zdraví nebo život matky.
Ministerstvo zdravotnictví ČSR vyznamenává tuto publikaci a odměňuje ji značnou částkou. Je třeba dodávat, že Bahounek nikdy neuvidí ani šesták z této částky? Prý je určena na znovuvydání knihy.
Zdá se, že první léta po pádu železné opony se vyznačují velkou svobodou. Tomáš Bahounek stíhá dodat do redakce Matice cyrilometodějské všechny čtyři knihy překladu Summy proti pohanům od svatého Tomáše Akvinského. V letech 1992-1993 se první vydání objevuje na pultech.
Načež se roztrhne celý pytel kritiků: - Bahounek nechápe správně svatého Tomáše. - Překlad je nekvalitní, atd…
Zapomínají se zmínit o jednom: celé dlouhé roky za totality a ještě pár let po jejím pádu obíhá Bahounek s prosbami řady odborníků a údajných znalců svatého Tomáše: Pomozte s překladem. Za totality všichni experti ustrašeně sedí na teplém místečku za pecí, po pádu železné opony každý honí vlastní kariéru. Nabízí i peníze za pomoc, nebo aspoň za korekturu. Využívá pomoci jen stařičkého latináře, prof.Zlatušku z brněnské filozofické fakulty. Ten je sice latinář, ale ne filozof.
Kromě toho se přehlíží fakt, že se v tomto vydání Summy proti pohanům výslovně uvádí, že je to pracovní vydání,
Dominikán Tomáš Bahounek sám uznává, že je sice filozof, ale pokud jde o latinu, tedy skoro začátečník. Zkoušku z latiny na vysoké škole v Brně má sice za sebou, ale vlastně se důkladnější latině učí teprve na tomto překladu. Tehdy sedí v Bosonohách za startem Velké ceny ČSR, kde v boudě uprostřed živočišné výroby provádí skoro akrobatická cvičení s latinskými slovníky. Než si promyslí a osvojí vhodné názvosloví trvá dlouhé roky. Pak se do toho namáhavě pouští – s výhledem – toto a nic dalšího, protože po tomto bude následovat jedině kriminál, anebo mě pošlou rovnou do futrálu.
Dodnes Tomáš Bahounek zkroušeně uznává, že nechápe dost dobře svatého Tomáše. Tvrdí to ještě po pětadvaceti letech, kdy celou tuto filozofickou sumu odpřednáší brněnským posluchačům nově. Konečně se úspěšně zbavuje českého filozofického blábolu, jakým je třeba slovo bytnost (essentia), aby srozumitelněji obhájil lidský rozum, který přirozeně vede k Bohu. Kde je však někdo, kdo perfektně chápe svatého Tomáše? Třeba by slovo dalo slovo. Jenže dneska, v podmínkách genderového šílenství už je skoro zakázáno mluvit i o lidské přirozenosti. Lidé se už zase bojí.
Už opovážlivá nenechavost MUDr Nováka (Lékařská deontologie) připomíná Otci Tomášovi, jak snadno se dá zneužívat křehká bezbožná demokracie. Den co den hřímá z kazatelny: Pokud nebude v tom evropském domě, o kterém si všichni necháváte snít a vykládat báchorky, nastěhován jako první obyvatel Ježíš Kristus, tak ten dům bude zamřížovaný – blázinec nebo kriminál! A tam už jsme přece byli.
Je tím svým kázáním až protivný. Jenže komu? Těm, kdo chtějí, aby jim kazatel jen příjemně šimral v uších? Udání a pomluvy nedají na sebe čekat. Každou chvíli musí chodit na kobereček před Msgre Jiřího Mikuláška, generálního vikáře:
Zase jste kázal to a to… Kázal jste ono… Prý jste z kazatelny vyslovil slovo „hovno“.
Lež. Pustá lež, pomluva.
Od té doby si otec Tomáš nahrává svá kázání diktafonem, aby se chránil i proti pomlouvačům, včetně vlků v beránčím rouchu. Zářným příkladem je mu otec biskup Stanislav Krátký, který si své promluvy nahrává, protože estébáci nespí, ani po pádu železné opony.
Papež Jan Pavel II. na své apoštolské cestě na Velehrad v roce 1990 důrazně vyzývá: Je třeba spěchat a rychle přinést poselství svatých Cyrila a Metoda celé Evropě a světu! Pospěšte, dokud si Církev uchovává mučednický rys, který ji vtiskl komunistický režim!
Musím se přičinit, abych varoval lid, opojený iluzí demokratické svobody, - říká si tehdy otec Tomáš Bahounek a nezůstává jen při tomto předsevzetí. Rychle vytahuje svůj spis SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ, napsaný do šuplíku.
Co myslíš, Dominiku, mám to nechat vydat? – Ptá se dominikánského provinciála, otce Duky.
Rozhodně to vydej! - Doporučuje představený, - ale nemusíš uvádět všechno. Trochu to zredukuj.
Tak se rukopis jako posolený hlemýžď smrskává na třetinu a putuje na stůl redaktora olomoucké Matice cyrilometodějské, pana Josefa Vlčka.
Předtím však autor uposlechne dobré rady otce biskupa Stanislava Krátkého:
Raději se k tomu, Otče, autorsky nepodepisujte, pokud je vám život milý.
A tak v roce 1990 objevuje na knižních pultech útlá knížečka SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ Praha vydává kolektiv SVAM.
Vydání nezůstává bez odezvy. otec Otto Mádr, zvaný Merkelbach, se nechává slyšet: Kdo tohle napsal, ten nám zasadil strašnou ránu.
Zdá se, že i mezi beránky Boží se vtírá dost vlků.
Co je kolektiv SVAM? - Prostě kolektiv svatého Michaela archanděla.
Autorství ovšem nezůstává utajeno. Dobře ho zná spolubratr otce Tomáše, jistý Norbert Milan Badal. Brzy se ta zvěst šíří přes jakýsi Lambda-klub a spolek pražských homosexuálů. Vzápětí dostává Tomáš Bahounek výhružný dopis od řádového spolubratra Odila Ivana Štampacha. Brzy nato se objevuje posměšný článek v Respektu. Jeho autorem není nikdo jiný, než Cyril Martin Putna: Dominikán Tomáš Bahounek je paranoidní šílenec, který vidí na všech stranách nepřátele Církve. Faktem zůstává, že otec Bahounek zná zmíněného pána pouze z jedné pouti na Horu svatého Klimenta. Tehdy Tomáš Bahounek OP výslovně uznává svatého Pia X. za světce hodného úcty. Putna z toho zkratovitě vyvozuje ve své knize „Česká katolická literatura 1945–1989“, že Tomáš Bahounek je členem společnosti tradicionalistických římskokatolických kněží.
Ne! Kdepak! Vůbec nic nevím o tom, že by otec Tomáš Bahounek napsal nebo vydal nějakou knížku o svobodném zednářství, dušuje se tehdy provinciál.
Copak ten – ten si nepamatuje ani to, co řekl včerejší den, -konstatuje suše otec Badal.
To je mi opravdu líto, když si někdo splete duchovní povolání s politikařením, povzdechne si otec Tomáš.
Nech to plavat, a pojď si s námi připít, - pozdvihuje otec Badal skleničku vína.
Teď to nejde. Musím jít do kostela.
Tak aspoň přípitek! otec František slaví životní jubileum. To není slušné mu nepřipít.
Tak na zdraví a na Boží požehnání! –Říká otec Tomáš a připíjí oslavenci. Pak odchází do kostela. Za měsíc poté čelí obvinění provinciálem, že prý celebruje mši svatou v podnapilém stavu. Má v rukou udání podepsané Badalem a jedním dalším komplicem. Provinciál rozhoduje: otec Tomáš nemůže nadále být představeným v brněnském domě na Pellicově ulici.
Dům pod vedením otce Norberta se však stává ohniskem náramně podivných existencí. Otec Tomáš mu v duchu bratrského napomenutí mezi čtyřma očima domlouvá:
Neměl bys ve své cele v řeholním domě trávit celé noci s takovými lidmi.
Ty seš fašista! Úplný fašista! – Oboří se na něj bratr v Kristu. Pak se uklidní a domlouvavě mu říká: Je to jen jiný způsob apoštolátu.
Ale ty prázdné láhve od vína, které se po těch probdělých nocech hromadí v kuchyni, nesvědčí zrovna o Duchu Svatém. Spíše spiritus naturalis…
Otec Tomáš na to písemně upozorňuje provinciála. Dostává však odpověď: Přečti si třetí kapitolu listu svatého Jakuba kapitolu o jazyku.
Tak si povzdechne: Ach, Jakube, Jakube, ani bys netušil, že nějaký zchytralý farizej bude zneužívat tvého listu k umlčování nepohodlných svědků takových prasečin.
Mezitím dorazí do brněnského domu na Pellicové otec Filip Stajner. Právě sem přijíždí ze studií v USA. Druhý den prchá z tohoto domu strašidel a nadále přespává už jen v kostele.
Otec Tomáš však v brněnském domě na Pellicově ulici pokorně vytrvává. Také otec Veselý si tam stěhuje některé věci od sester v Brně na Veveří, protože hodlá dožít v Brně. Ještě netuší, že mu to bude zakázáno.
Jako blesk s nebe je zasáhne překvapení.
Nemohu se dostat do své cely v domě na Pellicové ulici. Vchodový zámek je vyměněn. – stěžuje si otec Tomáš.
Dominik rozhodl, že tady už nebydlíš! – křičí na něho z okna Badal.
Jak to, že ne? A co má cela? Mám tam všechny věci a oblečení. – Diví se otec Tomáš.
Dopis provinciála mu to zanedlouho objasňuje: Jednoduše rozhoduji o zrušení dominikánského domu v Brně na Pellicové ulici. Až do prodání tohoto domu má klíče od domu výhradně ing.Sláma.
Díky Bohu, že nedopadám jako sochař Otmar Oliva, v samotce na Borech, zatímco manželka je v jiném stavu. Anebo otec Filip Steiner, jednou nabouraný autem, a pak ještě horším způsobem. Mučedník!- Povzdechne si otec Tomáš.
Pozdější zvěsti potvrzují, že v domě na Pellicově probíhá prohlídka osobních zavazadel otce Jiřího Maria Veselého.
Tak vám, otče Jiří, dělá nějaké komando prohlídku vašich zavazadel v Brně na Pellicové ulici. Něco usilovně hledají.
Synku, já už jsem zvyklý na gestapo - černé i rudé.
Možná vás ale překvapí tohle nové gestapo.
Nevím, jestli je to gestapo, ale křesťané to určitě nejsou.
Otec Tomáš si mezitím nachází přístřeší v jednom domovnickém bytě v Brně. Za nějaký čas dostává zprávu od otce Štěpána Filipa: Otče Tomáši, jsem provinciálem pověřen likvidací zařízení v domě na Pellicové ulici, který bude prodán. Vyzvedni si ze své cely v Brně na Pellicově, co ti patří.
Ještě že má Pánbůh rozum, - uklidňuje otec Jiří Maria Veselý otce Tomáše.
Každopádně je nyní bombardován nejrůznějšími světskými i církevními činiteli a zatlačován do ústraní. Je to strašná věc být soustavně obkličován zástupem takových hajzlíků, a pokud by se někdo z vás rozhodl dát některému z nich pár přes hubu, asi by jim v tom jeden nezabránil. Jenže by právě tím šlápl do emailu.
Ústraní či jakási duchovní emigrace není jen něco, co by si jeden vybíral pouze sám jako nějakou libůstku. Spíš je to řemeslo urozených. Tohle však svědčí o totalitě světské, avšak také církevní. Pán ustanovuje Církev nikoli pro spravedlivé, nýbrž pro hříšníky, aby se svátostně posvěcovali. Jenže jim ponechává svobodnou vůli, takže někteří z hříšníků prosazují v Církvi své zběsilé choutky. Tak místo svého posvěcování promarňují svátosti a propadají se do pekel. Církvi však takové promarněné rezervy neškodí, protože je to tajemné Tělo Ježíše Krista, který navěky poráží hřích, ďábla i smrt. A kdo si myslí, že vývoj přirozeně vede k něčemu lepšímu, asi spadl s višně. Nadšenci v Církvi svaté, pohrdané širokými masami a vysmívané masmédii, vybíhají vstříc nejrůznějším úchylům, ve kterých tuší zakuklené svaté Augustiny. Potom šturmují nebe, aby Duch svatý proměnil ty domnělé zakuklence v kýžené světce a světice. Evangelizace trpící periférie společnosti je samozřejmě prvořadým úkolem Církve svaté, ale její povznesení vyvolených je dílo Boží, a ne lidské.
Na druhé straně díky Bohu za toto klubko zmijí a ďábelských pokušitelů, protože díky jim si člověk lépe uchovává bdělost pro modlitbu v Kristu Ukřižovaném. Jako se začátky každého řádu vyznačují poustevnictvím, tak je tomu v každé nové totalitě, kdy je vyloučeno každé mezilidské spojení, i kdyby bylo jen trojčlenné, nebo dokonce pouze dvojčlenné. (Pokr.)
+++
PROFILY SVATÝCH
Předávat život svatých vás žádná škola nenaučí. A nemůžete čekat žádný velký přínos od lidí, nevyjímaje představené. Moudře říkával biskup Krátký: Nečekejte nic od lidí a budete mile překvapeni.
Naopak, spíše podejte ruku všem potřebným a strádajícím. Vladimír Mojžíš, sociolog od soustruhu v Královopolské strojírně v Brně touží napravit křivdu, kterou trpí od dob komunismu, který mu upírá dostudovat vysokou školu.
Pomohu ti, nabízí se Tomáš Bahounek, a už mu pomáhá zapsat celou objevnou bibliografii Emanuela Chalupného do elektronického podání. A přitom též předkládá svou Sociální nauku Církve, jedinečnou publikaci o dějinách něčeho, co mělo dávno zůstat přežitkem minulosti.
Jan Dokulil se ptá v básni, zda lze pohnout těžkým snem?
balvanem na prameni?
zda odtud vyváznem,
kde smrt se s čertem žení!
kde řeky praskají
a ticho lesní skřípá,
v pichlavém bodláčí
pták načechraný pípá…
Těžko lze pohnout stínem. Snáze je možno odvalit balvan od hrobu v srdci každého z lidí. Kterého? Třeba toho nejmenšího, opomíjeného.
Je radost vidět malého cikánka, když mu podáte čokoládu nebo jinou maličkost. Jak se ty oči zablýsknou! Držím! Je radost sledovat ty šťastné oči skoro u vytržení. Jak málo k tomu kolikrát stačí!
Je radost vidět soustružníka s vysokou školou a konečně i s doktorátem, který mu nespravedlivě upírá komunistická soldateska. A najednou ten, kdo je zvyklý každého prvního říct: Beru! – a cítit se v tu chvíli nezávislým a jaksi nad věcí, smí konečně zaslouženě vyslovit: Přijímám doktorát. Jsem doktor filozofie.
Otec Tomáš, kterému je dáno přivolat Krále králů a jeho jménem pozdvihovat na oltáři tajemné Tělo Nejsvětější, se sklání k prvnímu i poslednímu, aby mu vyhověl. Provinciál dominikánů si přeje sepsat stručnou učebnici Pastorální teologie, tedy ať ji má. A v roce 1991 se objevuje na pultech Matice cyrilometodějské příručka Pastorální teologie od otce Tomáše.
Na troskách komunistické utopie se buduje nová společnost. Kdekdo šilhá po demokracii amerického typu. Václav Klaus a ostatní průkopníci demokracie volají po šokové terapii. Změny mají přijít rychle, třebaže chybí právní i mravní normy. Okolní poměry se mění a duchovní, mravní a právní rámec chybí. A lidé zůstávají pořád stejní.
Tomáš Bahounek pohotově nabízí Křesťanskou sociologii, vydanou olomouckou Maticí, a pak ještě třebíčským vydavatelstvím ArcaJimfa, a to ilustrovaně - s obrázky od vynikajícího grafika Jana Hrubého. Poprvé po víc než čtyřiceti letech doby temna dostává lid něco hodnotnějšího. Jenže sdělovací prostředky jsou zahlceny odpadky západní kultury. Zmatený národ, uvolněný z pout komunistů, se potácí smetištěm dějin. A už je na pultech Bahounkova kniha „Církev a sdělovací prostředky“a ještě „Sociologie politiky“.
Kariéristé a zednáři se překotně prodírají na vedoucí místa společnosti – uchvacují hlavně vedení školství, rozhlasu a televize. Zápasí při tom s mnoha estébáky, kteří se najednou tváří jako velcí demokraté. Ponenáhlu, ale jistě se stupňuje boj proti všem opravdu křesťansky smýšlejícím novinářům a vzdělancům. Ti, kdo byli v komunismu stíháni tajnou policií, jsou vysmíváni a vytlačováni ze svých působišť, aby jejich místa zaujali lidé úchylní a zvrhlí. Planoucím křesťanům jako je dr.Radomír Malý je znesnadňován jakýkoli akademický růst, ale jindy se akademické tituly a hodnosti udělují snadným způsobem zvrhlému dominikánu Odilo Štampachovi nebo světoběžníkovi Tomáši Halíkovi či Cyrilu Martinu Putnovi, kterého studenti nazývají profesorem homosexuality.
Nová domnělá elita společnosti se pohotově chápe křesťanských pojmů, aby s nimi zacházela jako se zaklínadly. Pohazuje si s principem subsidiarity jako žongléř v cirkuse. Byla by to směšná podívaná, kdyby se to dělo v cirkuse, a ne na prknech, které znamenají svět, ne v záři televizních obrazovek, kde se zachází s národem jako s těstem u pekaře.
Průkopník nemorálnosti v hospodářském životě Václav Klaus vykřikuje: Neznám žádné špinavé peníze! – To znamená, že ho nezajímá, zda nějaké peníze pocházejí z obchodu s drogami nebo se zbraněmi.
Nestačí však znát pojmy křesťanské pojmy a pak s nimi zacházet jako s nějakými vzorečky, dosazovanými mechanicky do problémů. Základem křesťanské sociologie je hluboký vnitřní duchovní život.
Kdopak by však v tom okázalém kolotoči společenských a kulturních změn po pádu železné opony sledoval něco tak hluboce nitrného, jako je duchovní život! I samotný duchovní život se v rukou zvrhlíků a zednářů má stát nástrojem rozbíjení církve.
Lidé, často bývalí političtí vězni komunistické totality, toužící být však nyní za každou cenu šedou eminencí v pozadí událostí, začínají zdvíhat varovné prsty: Pozor! Dochází k nezdravé polarizaci nejen ve světské společnosti, ale i v samotné církvi.
Už nebude dlouho trvat a Otto Mádr s kroužkem sobě podobných šedých eminencí prosadí postkomunistickou normalizaci v samotné zdejší církvi. Nezáleží jim ani trochu na tom, že obětavých lidí je v církvi jen hrstka. I tu hrstku se odpůrce snaží rozvrátit prověrkami či lustrací a následnou normalizací. Koho použije? Přece vlky v beránčím rouchu. Tak proniká zápach zednářství do samotné církve. Tolik se odvěký lhář odváží, že vleze i do kostela, aby převrátil někde oltář či zpovědnici v klamné iluzi, že rozbije stávající církev. Jako by pekelné mocnosti mohly někdy zničit církev.
Otec Tomáš Bahounek apeluje na rozum, totiž rozum osvícený vírou. Krok za krokem píše a nechává v olomoucké Matici cyrilometodějské vydávat jednu knihu za druhou, tři i čtyři knihy ročně, pokaždé popularizující učení svatého Tomáše. Objevným způsobem vytváří též dílo prolínající se aplikované andělologie a démonologie v knize „Andělské dobrodruství“. Zůstává věrný také svaté Zdislavě. Píše a nechává vydat jedinečnou novénu „Cestou svaté Zdislavy“, pak „Studánky očí svaté Zdislavy“ a ještě fiktivní „Dopisy z Lemberka“, skvěle ilustrované od malířky, dominikánské sestry Veroniky. Velká touha otce Tomáše objevit a vynalézat způsoby, jak se přiblížit k životu svatých, ho totiž nikdy neopouští.
Zanedlouho i jeho samého přimějí síly temnoty k odchodu z teologické fakulty v Olomouci, kde učí Křesťanskou sociologii. Jak jinak by tomu mohlo být v prostředí, kdy olomoucké univerzitě rektoruje prof.Josef Jařab? Je nad slunce jasné, že se donucovací režim pod vedením členů B´nai B´rith Europe, Rotariánů a jiných výlupků, prostě kariéristů a zednářů, v modifikované podobě vrací.
Otec Tomáš se vrací k bývalému pseudonymu, když píše a s pomocí dobrodinců vydává „His Master´s Voice“ (Hlas svého pána) první díl a později i druhý. Pak následuje úsměvná kniha „V zajetí ochechule“. Křesťan totiž nemůže být jiný než veselý, protože i sám „Bůh se směje na nebesích´“ (Pokr.)
+++
EUCHARISTIE
JÁ - ŠÍPKOVÝ KEŘ
PRORŮSTÁM NEBEM TVÝM
MODRAVÉ CHUCHVALCE
DO TĚLA SLEPUJI
Jana E.L.OP
+++
PROFILY SVATÝCH
Když někdy přinesu papeži Janu Pavlu II. tekutý pozdrav z Protivanova, tutiž tu našu halúzkovou, pokaždé se mnou chce mluvit po našem:
Mluv, jak ti zobák narost. – A zatímco se dřív navečer linula z příbytku Svatého otce vůně italské kávy, za Jana Pavla se tu šíří vůně vajíček na slanině a té naší halúzkové.
A co chce vědět? – Vyzvídá otec Tomáš Bahounek od otce Jiřího Maria Veselého.
Jestli v Římě u svatého Petra sedí na správném místě. Prostě jestli jsou pod chrámem svatého Petra opravdu kosti svatého Petra. A to mu mohu potvrdit.
Jak to, že můžete?
On sice papež Pavel VI. pověřil jistou specialistku Margheritu Guarducci výzkumem hrobu svatého Petra, ale současně ještě tajně pověřil právě mně, protože jsem docentem archeologie a antropologie z milánské univerzity, abych nad tím vším měl jakýsi duchovní dohled. Prostě musím být při tom všem jako nějaký duchovní agent Svatého Stolce.
Povíte mi o tom něco podrobnějšího, Otče?
To víš, synku. Mám o tom všem spoustu materiálu, protože všechno, co se kolem hrobu svatého Petra dělá, přesně sleduji, zapisuji, zakresluji a fotografuji, ale bude záležet na tom, co podnikne ta Guarducci. Zednáři by totiž chtěli asi na konci druhého tisíciletí vyrukovat s tím, že ty ostatky svatého Petra pod chrámem svatého Petra vůbec nejsou. Do té doby musím mít nachystánu látku na protiúder a na odražení takového sprostého výpadu.
Tak to sepíšeme a dáme to do počítače.
Počkej, Tomášku, nepospíchej. Jedno po druhém. Do konce tisíciletí máme ještě deset let. Teď je třeba dělat na něčem jiném.
O co jde?
Otec Hyacint Maria Cormier pro nás udělal hodně věcí. Předně vytáhl českou dominikánskou provincii z cizí provincie a udělal z ní samostatnou českou. Zřídil naši kongregaci sester. Také přijal do třetího řádu svatého Dominika Josefa Berana ještě za studia bohosloví jako bratra Tomáše. Kromě toho se přičinil o vyzdvižení naší Zdislavy na oltář, aby byla blahořečena.
Pokyvuji hlavou a tvářím se zřejmě dosti tupě – a to mi nedá moc práce.
Jestli je ti to málo, synku, tak vezmi v úvahu, že mě díky němu Pánbůh vytáhl hrobníkovi z lopaty. Ano, už mi v želivském koncentráku kopali hrob – viděl jsem to oknem. otec Svatoš se tehdy ptal: Ke komu se máme za vás, Otče Jiří, modlit – snad k Panně Marii nebo k naší blažené Zdislavě? A já na to: Modlete se k tomu Cormierovi. – Tak se modlili jednu novenu a nic – a modlili se dál – a ve mně otrava krve postupovala, nohy mi černaly, maso na nohách odpadalo od kostí a ta černá otrava šla dál a stoupalo to až k srdci. A pak najednou – když ostatní vytrvávali v noveně – postup černání otráveného těla se zastavil u srdce a nastalo uzdravení. Vykročil jsem z postele a šel jsem místností, maso na nohách odpadlé od kostí se komíhalo vzduchem. Bachaři řvali: Strašidlo! – Tak jsem raději zase zalehl, protože kdyby se jim to ukázalo jako zázračné uzdravení, tak by mě jednou ranou zabili. Musel jsem ještě nějakou dobu ležet, ale fakticky jsem byl rázem uzdraven. A to všechno mi vyprosil blažený otec Cormier. - Teď je na nás něco udělat a obětovat pro něho.
Hm - ale co?
Pro toho, který se rozhodl zřídit mezinárodní univerzitu svatého Tomáše v Římě, totiž Angelikum, a pak s tím začal (1906) bez peněz, a na rok skončil bez dluhů, je všechno málo, co můžeme udělat a obětovat pro jeho oslavení na oltáři.
A co pro něj můžeme dělat nebo obětovat?
Třeba zřídit pobočku jeho díla v Brně, takovou detašovanou expozituru římského Angelika, - říká jasně otec Jiří, a otec Tomáš nad tím nestačí vykulovat oči.
Povolí to biskup? Nebo představený Angelika? Nebudou se nám posmívat, že jsme blázni?
No, neboj se, synku, tohle nezávisí na nějakých pantátech ve vládě nebo církvi. Uvidíš, tohle si zařídí otec Cormier.
Jak?
Podívej, Tomášku, nepleť se Pánubohu do řemesla. Modli se a on to zařídí. Tam je prostředků víc než mají v Živnobance nebo u Rotschieldů.
Takže modlitba?
Především devítidenní pobožnost k poctě blaženého otce Cormiera. Ta mě taky přivedla z okraje smrti k novému životu, - dodává otec Veselý.
Tak u nás v Brně na řadě míst začínají modlitby pod tajemným duchovním vedením otce Cormiera. Je to tajemný řetěz neustále se opakujících modliteb. A pořád se k tomu nalepují noví a noví lidé. Nikdo je nenutí a oni pravidelně přicházejí, aby se připojili. A nejen katolíci, jsou tu také evangelíci a pravoslavní, a také pěkná řádka těch, kdo pořád ještě hledají. Bůhví, co je to za podivný různorodý slepenec, ale ne zmatený, spíš taková roztomilá pletýnka. Každý se jaksi uchytne a pak najednou jako by byl v nové rodině, jako by sem patřil vždycky. Dlouho nám v té družiné připadá divné, že děláme pořád něco, k čemu nás nikdo nenutí, ani nemáme žádné doporučení od nějaké církevní veličiny. Nevíme nic o tom, že bychom zakládali nějaké společenství, ale prostě to tady spontánně žije a každý se jen diví, kde se to týden co týden klube. Pořád to nějak nechápu, jak to funguje. – Vrtí hlavou otec Tomáš.
Tak nějak pracuje Boží milost, aniž bychom tomu přesněji rozuměli, - říká otec Veselý: - Panna Maria řekla Bohu své ANO, totiž Staň se mi podle tvého slova, a Bůh jí ukázal způsoby, jak se to má stát, když muže nepoznává. Kdo naopak nechce Bohu sloužit, ten najde sám stovky důvodů, proč on sloužit nemůže.
Chci sloužit, a nevím jak. -
Předně je třeba ukázat světu, co se dělo v Želivě, a taky ukázat, co světu chybí, a my to máme.
No jo, ale na křesťanskou univerzitu v Brně si těžko sami troufneme.
Proč mluvit o nějaké škole? Otec Cormier přece nezamýšlel Angelikum jenom jako nějakou školu, odkud by vycházeli jen intelektuálové s akademickými tituly. Chtěl prostředí lásky. Chtěl duchovní rodinu.
A dosáhl toho? Není to taky jen škola, kde se nikdo navzájem nezná?
V zásadě toho otec Cormier dosáhl.
Vždyť tam sám snad ani neučil. Říkával přece: Aspoň jsem profesorem dobrého příkladu.
To je pravda, Tomášku. Ani na tom dnešním Angeliku to už není jako to bývalo. Jenže tohle udělají hříšní lidi i z té nejvznešenější věci. Aspoň se nemusíte v Brně bát, že na to vaše brněnské angelikum bude někdo v Římě koukat přes prsty.
Myslím nejen v Římě, míní otec Tomáš: - To je něco, co u nás ještě dlouho nebudou ani mnozí dominikáni chápat.
Proč myslíš?
Protože se z nich stávají učení suchaři s doktoráty jako důstojnickými výložkami, ale také s klapkami na očích jen pro ten svůj obor. Víte - kdo chtěl za komunismu vystudovat - ten musel přežvýkat něco z Marxe nebo Lenina, a pak vyplivnout zdravé jádro. Dnešní dominikáni přežvykují svatého Tomáše, aby pak vyplivli radionální jádro. A kde je nějaká samostatná tvorba?
Podívej, Tomášku, nekoukej se doleva ani doprava. Jen se modli a taky trochu šlápni do pedálů. Něco se musí dělat, samostatně, tvořivě. Každý z vás musí přijít s něčím svým do Brněnského angelika, kde se budete setkávat a vzájemně si naslouchat a duchovně se oplodňovat. To je potom osvícená akademie, prostě angelikum. A možná něčím oslovíte i samotné Cormierovo Angelikum v Římě. Ostatně myslím – uvažuje Veselý dál nahlas – že tu pak nejde o vaši soukromou podnikavost nebo osobní předvádivost, nýbrž je to žádoucí doklad pokračující úcty k blaženému Otci Cormierovi. otec Cormier potřebuje doklady svého rostoucího kultu. On to spolu s dalším nesporným zázrakem, vyprošeným na jeho přímluvu, potřebuje k svému svatořečení.
Otec Tomáš pokyvuje souhlasně hlavou.
Neusilujete přece o Brněnské angelikum pro svůj soukromý plezír, - říká důrazně otec Veselý: Pamatuj si, Tomášku, je to práce a také oběť pro blaženého otce Cormiera. Od lidí budete možná vysmívání. Jenže nahoře, říká otec Jiří a ukazuje šibalsky prstem vzhůru, - se tohle nezapomíná. A kdo by pak šel proti takovému dílu, ten by brzo ztratil půdu pod nohama.
Dělat, ale co dělat? – Víte, Otče Jiří, lidé jsou dnes – po nedávném zhroucení železné opony – docela rozjivení. Zmateně se rozhlížejí po západní demokracii, kterou mají sklon hltat jako do nedávna zakázané ovoce, a podceňují všechno, co mají doma.
Kdo neví, co dělat, ať poslouchá Svatého otce Jana Pavla, co mu říká na Velehradě. Západní demokracie je – přes všechnu svou lákavost a podbízivost - docela vyprahlá poušť. Na Západě mají nejrůznější skvělé prostředky, ale nemají cíle. Oni vůbec nevědí, k čemu to mají. Je na vás, dokud je patrný mučednický ráz církve, stíhané za totality, abyste Evropě a celému západnímu světu ukázali poklad slovanského srdce, který máte.
Dobrá, tak tedy mučednický ráz církve a slovanské srdce. Dejme se do toho.
Podívej se sem, Tomášku, mám k tomu spoustu materiálu.
To vidím, Otče Jiří, ale –
Ale co ?
- - -
Tak řekni to přece.
Je to spousta věcí – to uznávám – třeba o Albertu Einsteinovi, že totiž za jeho speciální teorií relativity stojí jeho první manželka Mileva, geniální jihoslovanka, a Einstein ji při prvním vydání teorie jasně uvádí jako spoluautorku.
No a?
Jenže všechny vaše údaje jsou jen -
Jen co ?
Hm - je to taková snůška údajů, ale bez ladu a skladu. Chybí tomu systém, prostě uspořádání.
Tak to uspořádej, Tomášku.
A tak otec Tomáš zapojuje kotrbu vedle otce Jiřího a nechává šrotovat mozkové závity. Tak se postupně líhne Zázrak v Želivě, a pak i Co dává Velehrad Evropě. otec Jiří vytahuje fakt za faktem a otec Tomáš se přičiňuje, aby to všechno mělo hlavu a patu. Když to chceme dát do Olomoucké Matice k vydání, navrhuje otec Veselý:
Tomášku, ty bys tady měl být uvedený jako spoluautor. Bez tebe bych to takhle nikdy nedokázal.
Kdepak, to rozhodně ne. Já se na to necítím, abych – to ne.
Proč ne?
Je to jako kdyby Otakar Březina žádal Jakuba Demla, aby figuroval u jeho básní jako spoluautor. Deml choval bezmeznou úctu k Březinovi jako ke geniálnímu básníkovi a světci. Nikdy by takovou poctu od Březiny nepřijal. A přitom ani netušil, že jeho tasovské Šlépěje jsou nesmírně podnětným činitelem Březinovy básnické tvorby. Březinovy básně navenek vyhlížejí tak rozplývavě, až upomínají na Walta Whitmana, ale ve skutečnosti jsou pevně sevřeny díky nesmlouvavě katolickému duchu Jakuba Demla, vždy však svolnému k nějakému výstřelku.
Každopádně se v roce 1994 objevují oba svazky otce Jiřího Maria Veselého OP na knižních pultech cyrilometodějské matice v Olomouci. Tehdy oči otce Jiřího září jako baterky uprostřed temné noci. A co teprve, když Veselý někde podepisuje své knihy. Každou z nich obhlíží zpředu i zezadu a jemně ji hladí a ohlazuje ze všech stran jako zamilovaný mládenec své děvče. Tak přece stojí za to obětovat mu trochu světla svých očí. Je to tak osvobozující, když může starý člověk zakoušet, že to, co už nikdy nepůjde, přece jenom jde. Samozřejmě s pomocí Boží. (pokr.)
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
NÁVRAT K PŘEDKŮM NA VELKOU MORAVU
Tak se jmenují dva články, které uveřejnil Magazín Rovnosti ve dnech 6. 10. 95 a 23. 10. 95. Napsal je Jan Mervart jako „Ohlédnutí prof. Josefa Poulíka za archeologickými výzkumy posledních čtyř desetiletí - hlavně v Mikulčicích.“ Obrátili jsme se (Katolický týdeník Světlo č.39, 45 r.1995) s dotazem na prof. Jiřího Maria Veselého OP:
Otče Jiří, vy jste přece působil po návratu z komunistického koncentráku v Želivě jako dělník při archeologických výzkumech Velké Moravy. Poslední čtyři desetiletí znamenají roky 1955 - 1995. Spadá do té doby i vaše působení při výzkumu Velké Moravy?Ano. Působil jsem tam v letech 1957 až 1968.
Četl jste už „ Ohlédnutí“ prof. Poulíka v Rovnosti?
Ano. Zaujaly mne především výroky, týkající se Veligradu, a sice ty, jež se týkají hrobu prvního moravského arcibiskupa - metropolity sv. Metoděje. Prof. Poulík správně uvádí, že Metodějův hrob se hledá už přes sto let na různých místech středního Pomoraví. Říká, že „se též během odkryvů základů velkomoravských kostelů Na Valech u Mikulčic se v jejich prostorách, zvláště však v trojlodní bazilice, v největší velkomoravské svatyni, po tomto hrobu pátralo, avšak bezvýsledně.“ (Zde a dál zvýrazňujeme my)
Ovšem dr. Zdeněk Klanica, dnes komunistický poslanec, ohlašoval brzké kladné vyřešení otázky Metodějova hrobu. Co si o tom myslíte?
Uvedu slova prof. Poulíka: „Na zcela nejnovější pokus o prokázání nálezu hrobu moravského arcibiskupa Metoděje v hlavní lodi tohoto chrámu mám odlišný názor. Jde tu o kostru muže, který byl v rakvi se železným kováním uložen do zděné hrobky. Měl při sobě železný meč, železný mečík s půlkruho- vitou hlavicí, plátovanou zlatým zdobeným plechem, železnou sekyru, zlatý gombík, železné oválné vědro, a další předměty, svědčící o tom, že tento muž nebyl církevní osobností. U arcibiskupa Metoděje bychom předpokládali nikoli meč, nýbrž berlu. Zda nosil meč, není z písemných pramenů nic známo.“
Dr. Zdeněk Klanica tedy zřejmě otázku Metodějova hrobu nevyřeší. Je však doloženo, že např. franští biskupové nosívali meč! Nemůže to být aspoň jeden z nich?
Mohu odpovědět znovu slovy prof. Poulíka: „Franští církevní hodnostáři, kteří cestovali na koních, nosili meče, avšak v jejich hrobech nebyly nikdy nalezeny tyto těžké zbraně. Pokud se týče trojlodní naziliky v Mikulčicích, byli v ní pohřbíváni příslušníci dvorského prostředí. Jejich zděné hrobky byly zčásti vyloupeny...
A co tedy hrob sv. Metoděje? Jaký je dnes názor?
Prof. Poulík uvádí, že „hrob Metodějův nebyl nalezen nejen Na Valech u Mikulčic, ale ani na jiných místech někdejší Velké Moravy a Nitranská. Tato velká postava našich národních dějin měla mezi německými kněžími, kteří působili ve velkomoravském prostředí, velké nepřátele. Tito představitelé západní, franské církve po smrti Metodějově v roce 885 vypudili z Velké Moravy jeho početné žáky a část jich prodali do otroctví v Benátkách... Je tedy velmi pravděpodobné, že také hrob Metodějův nebyl ušetřen zloby těchto cizinců a protivníků slovanské liturgie.“ Tolik prof. Poulík, a zde záleží na tom, co se míní slovy „nebyl ušetřen“.
Otče Jiří, prof. Poulík se v první části svého „Ohlédnutí“ (ze 6. 10. 95) zmiňuje také o výzkumu na území Starého Města - Veligradu, který vedl od roku 1949 docent Dr. Vilém Hrubý. Tam jste pracoval i vy. Má toto místo nějaký vztah ke hrobu sv. Metoděje?
Myslím, že má. Zabýval jsem se touto otázkou ve své studii „Most a cesta domů“. Je to souhrn odpovědí na dotazy převážně slovenských bohoslovců z Nepomucena. Studie vyšla česky v Itálii roku 1990, a je stále k dostání. K téže otázce jsem se vrátil ještě ve studii „Hrob a sídlo arcibiskupa Metoděje“ (Praha 1992). Dr.Hrubý totiž v roce 1963 zjistil v Metodějově katedrále v Sadech-Derfli (Uherské Hradiště) určité stavební zásahy, o kterých odborná komise úředně prohlásila mimo jiné toto: „Všechny uvedené okolnosti naznačují, že v chrámovém zdivu byly na obou místech upraveny dutiny, které lze vysvětlit jen jako hrobky ve zdi, z vnější strany uzavřené oněmi přizdívkami, jejichž spodní části byly archeologickým výzkumem zjištěny, jak bylo shgora konstatováno. Mezi podpisy je na prvém místě Prof.Dr.Josef Poulík DrSc, v.r., ředitel Archeologického ústavu ČSAV v Brně. Na posledním místě Dr.Jiří M.Veselý v.r. Byl jsem totiž přítomen i při úředním ověřování nálezu i při zápisu, spolu s J.Poulíkem. Kopie zápisu je uvedena v mé studii.
O Metodějově pohřbu zapsal očitý svědek (885, 6. duben): „Leží ve velikém chrámu moravském, po levé straně, ve stěně, za oltářem Bohorodičky, vloživ duši do rukou Božích a přijav království nebeské. Jejich modlitbami, Kriste, spas duše.“ (MMFH, II, 166) Tento popis umístění Metodějova hrobu odpovídá poloze dnešního archeologického nálezu. Proto jde o hrob Metodějův. Je tedy sice poškozen, nikoli „zničen“, pokud tak myslí Poulík. Podle některých jeho prohlášení, učiněných po uvedeném úředním zápisu, však prý to nemůže být hrob Metodějův, protože tam nebyly nalezeny Metodějovy kosti. Ale komise nedělala svůj úřední závěr na základě nalezených kostí! Metodějovy ostatky se hledají.
Podle starých církevních zvyklostí, když vznikal nový chrám v blízkosti staršího zaniklého, tedy nový kostel přebíral zasvěcení staršího. Ve 13. století se zbytek Metodějovy katedrály nazývá „kaple Panny Marie v Popovicích na kopci u Kunovic.“ (MMFH,III, 114) Ta pak zcela zanikla. Nejbližší dnešní kostel je v Sadech - Derfli. Je zasvěcen Narození Panny Marie (8. září). Metodějova katedrála, a pak „kaple P. Marie u Kunovic“, byla tedy pravděpodobně zasvěcena Narození Panny Marie, a stejně tomu bylo i se zasvěcením katedrály arcibiskupa Metoděje. Velká Morava byla tedy Petrova, tj. apoštola Petra, a Mariina - římsko-katolická apoštolská a mariánská. „Moravané“ mají Metodějův hrob – sice poškozený, ale nikoli zničený; Metodějovu katedrálu s klášterem (kurií) a školou; a klášterní ústraní na Hoře sv. Klimenta u Osvětiman. Pod ochranou blízké svatohostýnské „Královny Moravy“.Děkujeme za rozhovor. Otázky kladl P. Dr. Tomáš Bahounek OP (Katolický týdeník Světlo, č.39, 45 r.1995)
+++
Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118,
Tel.:737857272, TISK:OLPRINT, Brno, www.cormierop.cz, info@cormierop.cz________