ŘÍJEN 2019

Ročník XXV., číslo 10.                                                                                                                       Říjen 2019

Obsah:  Zd.Řezníček, Osamělá…, Tomáš B.,Proč nevěříš Tomáši?  Jana Lopourová, Kristův návrat,  Řezníček,Javor…,Tomáš B.,Co bylo na počátku, Lopourová, Brambory,Izák Syrský - Pokora, Lopourová, Švestky, J.Deml,Kořeny naší řeči, Lopourová, Kristův návrat,  AA,Buď dalším Kristem (10), Lopourová, Obrana jablka, Tomáš BV.,Sestoupení Krista do pekel (7), Lopourová, Jablko a nůž, Brněnská akademie duch. života ctih.Patrika Kužely, Deml, Pupava, Lopourová, Na ulici.

OSAMĚLÁ BOROVICE S OBRÁZKEM BOHORODICE

OTEVŘI BRÁNY KŘÍDLŮM DUŠE MÉ,

RADOSTÍ DĚTSKÝCH VĚRNÁ KLÍČNICE,

V POHÁDCE SVITU SLADCE SPOČINE

MÁ NOHA TOULAVÁ - ZNAVENÁ POUTNICE.

 

NÁM SAMOTÁŘŮM POD JHEM POČASŮ

JSI BÝVALA PODNOŽÍ BLAHÝCH ROZJÍMÁNÍ,

SKLOŇ OPĚT ŠTÍT SVÝCH MILOSTIVÝCH DLANÍ

NAD SRDCE ÚZKOSTNÉ V PŘEDVEČER ZÁPASU.

 

DECH JITŘENKOVÝ PROPUSŤ V SMUTKY DNÍ,

RADOSTÍ DĚTSKÝCH VĚRNÁ KLÍČNICE,

ŠEVELEM VĚTVÍ HÝČKEJ ÚSMĚV SLAVNOSTNÍ,

JENŽ ZÁZRAČNĚ SPAD SE RTŮ BOHORODICE.

Zd.Řezníček

+++

PROČ NEVĚŘÍŠ, TOMÁŠI ?

ZDÁ SE TI, ŽE NEJSI ŽÁDNÝ HRDINA?

Milý příteli!

Zdá se Ti, že jsi jen bezvýznamné kolečko ve světových osudech, které nijak nemůžeš ovlivnit? Proč bys nemohl? Říkáš, že nejsi žádný hrdina? Proč nejsi žádný hrdina? Spolehni se jen sám na sebe, a zakusíš strašné důsledky. Můžeš to vidět na jednom hrozném případu. Touha po hrdinství, postavená mimo Boha a proti Bohu svedla v roce 1848 dva extrémisty k napsání Manifestu Komunistické strany.

Tento horor proletěl Evropou jako strašidlo. Přivodil zděšení útlocitnějších a krvelačnost otrlejších. Byl to sugestivní příběh organizovaného zločinu. Jeho autoři se neštítili ani toho nejodpornějšího zločinu a teroru. A přece stále záhadně unikali před spravedlností.

Po rozšíření se tohoto hororu se přímo lavinovitě, jako hrozná epidemie šířila vlna terorismu. Katastrofální účinek byl masový. Nejen v důsledku barvitého líčení násilných scén plných hrůzy a drancování, ale také pro navození iluze, že nejde o fikci, nýbrž o kus drsné skutečnosti všedního dne, s jakou se člověk může setkat kdekoli - pouze bude-li mít dost odvahy sestoupit na dno velkoměsta do jeho bahna. Mezi touto spodinou se procházejí dva mazaní Židé, tvářící se jako aristokraté či rytíři, ve skutečnosti však teroristé. Otrlejší Marx vede druhého a odkrývá mu hrůzná tajemství podsvětí.

V Neue Rheinische Zeitung psal Marx, že „placení daní státu je velezrada. Budou-li daně vymáhat, odpovídat olovem!“ V silvestrovském vydání horlil pro „nesmiřitelný boj, válku na život a na smrt, bezpodmínečné vyhlazení a terorismus proti Slovanům“.

Po předvolání na policejní stanici v Kolíně, kde byl Marx na základě rozhodnutí ministerstva vnitra vykázán ze země, stačil ještě vydat další číslo Neue Rheinischew Zeitung s článkem „KONEC TĚCH NEJAPNÝCH LŽÍ !“ Otevřeně psal: - „Jsme bezohlední, neprosíme se vás o žádné milosti! Až přijde řada na nás, nebudeme terorismus nikterak přikrašlovat!“

imageStrašnými plody vypjaté nadutosti ve jménu člověka či celé skupiny lidí bez Boha a proti Bohu jsou hrozné nespravedlnosti.  Kdo není dost poučen dějinami stalinismu a hitlerismu, a nehledá povznesení člověka a společnosti především v Kristu, ten prožívá novou utopii v  totalitě evropské, americké nebo čínské. Čím víc se stupňuje působnost ďábla ve světě a jeho zápach proniká i do svaté Církve, tím víc vystupuje do popředí potřeba naší účasti být každý dalším Kristem v utrpení i ve slávě.

Jsi spravedlivý? Pak nemáš ve své duši nouzi o dary Ducha svatého. Písmo svaté Ti je představuje jako zvláštní nadpřirozené dokonalosti, přesahující Tvé vlité ctnosti.

Jaký vliv mají tyto dary na skladbu Tvého duchovního života? To poznáš z toho, čím by byla láska bez těchto darů. V lásce se soustřeďuje celá tvá nadpřirozeně daná duchovost. Podobně jako jiné vlité ctnosti je láska nadpřirozená pohotovost.

Nadpřirozené ctnosti jsou jednorázově vloženy do Tvých schopností. V přirozeném řádu buduj takové pohotovosti cílevědomým a svobodným opakováním úkonů! Stejně i Tvé přirozené ctnosti vytvářej opakováním dobrých úkonů! Ve své rozumové přirozenosti umísťuj dokonalost svého lidského života do správného středu, právě tak vzdáleného od krajností přílišnosti a nedostatku? Můžeš se nimi setkat při vnější činnosti nebo při vnitřních emocích.

Jak najdeš správný střed požadovaný láskou? To je úkol Tvé vlité ctnosti opatrnosti. Jak dosáhneš středu, určeného opatrností v oboru dobrovolných úkonů a emocí? To je úkol vlitých ctností spravedlnosti, statečnosti a mírnosti. Celý Tvůj lidský život je prakticky řízen opatrností.

Jestli Ti stačí být prostě tuctový případ ze zástupu, tak se nech unášet okolním proudem! Pokud toužíš po něčem velkém, vykroč za hranice každodenní všednosti! Jak? Hrdinskou ctností, v níž překročíš ostatní i sebe sama. K tomu však nevystačíš s lidskými silami. Hrdinská ctnost vzniká zvláštním přímým působením božství, na kterém máš od křtu svatého účast. Jak se k tomu povznést? Neptej se učených mudrců, ani akademických snobů! Zeptej se raději dítěte, které poprvé přistupuje k svatému přijímání!

Chceš znát život blažených? Nehledej odpověď u Platona! On jen doprovodí výsledky svého vznešeného filozofování záhadným úsměvem, plným ironie k sobě samému. To si raději najdi prostou ženu, která ustala v namáhavé práci, aby zašla do kostela! Ona Ti řekne o smyslu duchovního života víc.

Pokud se Ti Aristoteles zdá být úžasný a obdivuhodný, protože je jeho duši dáno, aby se dvakrát nebo třikrát povznesla k božství, co je to ve srovnání s obvyklým stavem duše spravedlivého? Božství přebývá milostí v duši spravedlivého. Je-li některá půda uzpůsobena k přímému působení božství, je to bezpochyby Tvoje duše.

Od křtu jsi spravedlivý. Tak máš záruku Boží přízně. Nediv se, že tomu, že Bůh, Rozum Tvého rozumu, stává se bezprostředním vůdcem Tvé nadpřirozené činnosti! „Na něm spočine duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a síly, duch poznání a bázně Boží... bude soudit spravedlivě“ (Iz 11, 2-3).

Jak dosáhneš takové shody mezi učením víry a jejím nadlidským, hrdinským projevem ve vlastním životě? Jak vzniká taková shoda? Za jakých podmínek se uskutečňuje tento božský zásah?

Nejhlubší činnost Tvého ducha závisí na rozumu, zdokonaleném ve víře a na Duchu svatém. Oba jsou ve shodě. Rozum Boží je příčinou Tvého rozumu. Oba si však počínají každý svým způsobem. Proto při milostivém působení Rozumu se zdokonaluje činnost Tvého rozumu.

Co je to za zdokonalení a zušlechtění? Čím se pak Tvůj život liší od přirozeného života? Především cílem, k němuž směřuje všechno Tvé myšlení, cítění, chtění a jednání. Cílem přirozeného života je sebezachování, udržení dokonalosti schopností a sil, zachování vztahů rodinných, příbuzenských, přátelských a vůbec společenských. To vše je připoutáno k pozemskému životu a má s tímto životem skončit. Milostí je však toto všechno povznášeno k vyššímu cíli. Život v milosti rozšiřuje své hranice až za hrob. Tvůj nadpřirozený život navazuje na přirozený, ale vede dál, až k vrcholnému a slavnému cíli. Tento cíl nekonečně přesahuje všechny síly a schopnosti Tvé přirozenosti. Ačkoli plynule navazuješ na ty nejušlechtilejší a nejvznešenější ideály, k jakým se Tvůj duch kdy přirozeně povznesl, přesto je přesahuješ. Zušlechťuje živou skladbu Tvé přirozenosti božskou silou. Tak se Ti všechno objasňuje a harmonizuje. Kde máš k tomu nabereš sílu? Nemůžeš si ji žádným prostředkem opatřit, ani vydobýt či uchvátit. Je to ryzí Boží dar.

                                                             Tvůj Bratr

+++

JAVOR V PODZIMU

RUMĚNÝ CHOCHOL JAVORU SE SKVÍ

NA BLEDÉM ČELE TESKNIC PODZIMNÍCH,

KRAJ VONÍ PO VÍNĚ A SLÁDNE PO KRVI

A SLÁVA LÉTA HÝŘÍ VE VĚTVÍCH.

 

OHNIVÝ RYZÁK SRŠÍ BLESKY

KDYŽ ZLATÝ ŠTOLBA LEŠTÍ ČABRAKU

A NACHEM JISKRNÝM ZKRÁŠLUJE STEZKY

JESENĚ, ZASNĚNÉ POUSTKY TULÁKŮ.

 

JEDINÝ RUBÍN Z PLAVÝCH KADEŘÍ

NECHŤ SEPNE TOUHY NAŠICH DNÍ,

DŘÍV NEŽ SE V ŠEDÉ MLHY PONOŘÍ,

Ó MILENÁ, Ó MILENÝ, Ó MILENÍ.

Zd. Řezníček

+++

CO BYLO NA POČÁTKU?

OTÁZKY A ODPOVĚDI¨

Nabízí se hodně odpovědí. Některé z nich prohlašují samu tuto otázku za nemístnou. Jedna z odpovědí zní, že není žádný první počátek a žádná první příčina, ale řetěz příčin jde prý do nekonečna. Jiná odpověď říká, že souvislost příčin nejde zpět do nekonečna v nějaké přímce, nýbrž je třeba ji chápat jako prostor, která nepokračuje do nekonečna, ale zakřivuje se do sebe a uzavírá se v kouli. Právě tak postupuje řetěz příčin v bludném kruhu. Každá příčina je ze své strany účinkem a v domněle první příčině se projevuje účinkem poslední. Proto neexistuje žádná nekonečná přímka, nýbrž kruh či nekonečný počet kruhů, koule, celek, totiž jsoucno, které je neseno samo sebou. Je souhrnem, s nímž souvisí i tazatel, takže jej nemůže postihnout otázkou po jeho původu ani jej nemůže odvozovat od něčeho jiného. Naopak sám tazatel je jím z hlediska svého bytí a myšlení vyplněn, takže jeho otázka po jeho původu špatně položena a zůstává jen slovní hříčkou.

Dá se to říci také tak, že sama otázka po příčině náleží ke světu. Chtěla by z něho vykročit, ale nemůže překročit jeho meze a nemá ani v úmyslu opustit dané meze. K tomu, abychom se mohli tázat po příčině celku, muselo by naše myšlení k tomu účelu převzít nezbytné pojmy z téhož celku, a to by nemělo žádný smysl.

V této záležitosti byly vysloveny různé hlubokomyslné výpovědi, které obsahují mnoho správného. Tyto výpovědi však maskují základní dojem, kterým jsoucno působí. Zakrývají to, že jsoucno existuje, avšak samo sebe nevysvětluje a neodůvodňuje. Zahalují to, že existující jsoucno vzbuzuje otázky, které svým vlastním bytím nezodpovídá a ani zodpovědět nemůže. Pokud nestranně připustíme tento dojem a prozkoumáme jen, vyplyne z něho, že otázka po účelu a původu jsoucna je přece jen odůvodněná, třebaže nemohou být odstraněny nesnáze, vyplývající ze světské povahy jsoucna. Tato otázka prostě skutečně nabízí, a proto si ji musíme klást. Pokud je "kriticky" odsouvána stranou, tedy může být vytlačována z naší paměti a vědomí, ale prodírá se skrytě v pocitech nesmyslnosti, proniká do našich snů a obrazotvornosti zahalena různými symboly, jež mohou nabývat pověrečného rázu, ale i chorobných příznaků.

A CO KDYŽ TU OTÁZKU PŘECE JEN PŘIPUSTÍME?

Jakmile připustíme tu otázku a poctivě se s ní snažíme vyrovnat, tak shledáme, že je možno docela dobře shrnout jsoucno jako celek a ptát se po jeho příčinách, třebaže ještě nedovedeme uvést poslední důvod této možnosti. Poslední důvod vyjde najevo teprve na základě vlastního Zjevení. Přitom se ozřejmí jako skutečnost, že tazatel sice je uvnitř celku světa a z něj se ptá po svém smyslu, avšak nesplývá s tímto celkem.

Člověk má bezprostřední vztah k Bohu. Bůh jej přímo povolává. Člověk se může svobodně otevřít Božímu volání. Tento vztah se sice sám znovu vrátil do oblasti světa, a vědomí o něm je zmatené a jeho uskutečnění staví do cesty různé překážky. Teprve ve vlastním Zjevení se tento vztah docela odpoutává a umožňuje skutky. Nicméně se ale uplatňuje už před Zjevením a působí, že všechno filozofické vyvracení připomíná tlak na potápěče ve vodě. Sotva povolí tlak, postava potápěče se znovu vynoří.TomášB OP

+++

BRAMBORY

PRÝ OBYČEJNÁ

JABLKA POD ZEMÍ

KAŽDÝ JEJICH POEZII ROZUMÍ

BÝT POKRMEM PRO ŽIVOTY

CO NEZŮSTANOU SYROVÉ

MYSTIKA VŠEDNÍHO DNE

HROMADA BRAMBOR NA MÍSE

Z NICH STOUPÁ

VOŇAVÁ MODLITBA KLANĚNÍ

JIŽ NEBEŠTÍ KONĚ

VDECHUJÍ NOZDRAMI

JESTLI SE NĚKDO RODÍ SVATÝ

PAK NEJSPÍŠ BRAMBORY

Jana E.Lopourová III.OP

+++

Izák Syrský - POKORA

Pokora je závoj Božství. Vždyť Boží Slovo, které se stalo člověkem, se do pokory samo obléklo a mluvilo k nám v našem těle. Každý, kdo se do ní skutečně oblékl, stal se podobným tomu, který sestoupil své výsosti, přikryl jas svého majestátu a zakryl svou slávu pokorou, aby stvoření pohledem na něj nebylo zcela zničeno.

Pokora i bez skutků získává odpuštění mnoha hříchů. Ale skutky bez pokory nejsou pro nás ziskem, ale naopak nám připravují velká zla. Proto dojdete odpuštění svých hříchů skrze pokoru, jak jsem řekl neboť čím je sůl v každém pokrmu, tím je pokora pro každou ctnost a může zahladit mnoho hříchů... A když si ji osvojíme, učiní z nás Boží syny a i bez dobrých skutků nás představí Bohu. Neboť bez pokory jsou všechny naše skutky prázdné — každá ctnost a každé naše dílo.

Pokorného člověka nemá nikdo nikdy v nenávisti, ani ho nezraní slovy ani jím nepohrdá; a protože ho miluje jeho Mistr.; je milován všemi lidmi; všichni ho milují. Všichni ho mají v lásce a každý, kdo se dostane do jeho blízkosti, v něm spatřuje anděla světla a prokazuje mu čest. A i když promlouvá mudrc nebo učitel, lidé ho umlčí, aby postoupili místo pokornému člověku, a on k nim mohl mluvit. Oči všech jsou upřeny na jeho ústa a na každé slovo, které z nich vyjde. A každý člověk čeká na jeho slova jako na slova od samého Boha ...A všichni lidé ho považují téměř za Boha, třebaže je ve své řeči neučený a vzhledem opovrženíhodný.

Když se pokorný člověk přiblíží k divokým zvířatům, ta jakmile ho jen spatří, jejich zuřivost se zklidní. Příbíhají k němu jako k svému pánu, vrtí ocasem a lížou jeho ruce a noty, protože v něm větří stejnou vůni, která vystupovala z Adama předtím, než přestoupil přikázání— tehdy byla před ním v ráji shromážděna a on jim dával jména. Dokonce démoni ve své zlobě a krutosti a s veškerým svým nadutým myšlením budou jen jako prach, jakmile před něho předstoupí. Všechna jejich zloba zvadne, jejich úskoky jsou zmařeny a jejich zhoubná prohnanost ztrácí svou moc.

Pokorní jsou uznáni za hodné přijmout do svého nitra Ducha zjeveni, který učí tajemstvím. Proto jistí svatí muži říkali, že pokora zdokonaluje duši skrze božská vidění... Blahoslavený je ten, kdo ji získal, neboť je stále s Ježíšem v objetí jeho náručí!

Člověk může mít pokorné srdce dvou důvodů: buď na základě správného poznání svých hříchů; nebo z rozjímání o poníženosti našeho Pána — nebo lépe: z rozjímání o Bozí velikosti, o tom, jak velice se Pán ve své velikosti ponížil, aby mohl k nám lidem mluvit a různými způsoby nás vyučovat— ponížil se tak, příjal i lidské tělo. Kolik toho Pánovo tělo snášelo, čím vším muselo projít; v jakém opovržení se ukázal světu, příčemž stále požíval nevýslovné slávy na výsostech u Boha Otce s anděly, kteří se při pohledu na něj zachvěli, když, sláva jeho tváře zazáříla v jejich řadách! Ale nám se zjevil v takové ponížené podobě, že se ho lidé v jeho obyčejném vzhledu mohli zmocnit, když s nimi mluvil, a pověsit ho na dřevo.

Nedávej mi za vzor ty, kdo jsou ponížení z přirozenosti, a nepoukazuj na to, že je mnoho takových lidí, jejichž sama přírozenost dosvědčuje, ze jsou pokorní... Ti nemají tu pravou poníženost, která je v skromných myšlenkách, v bystrém a pečlivém uvažování, v tom, jak člověk považuje bezvýznamného sebe sama, v zkroušenosti srdce a v prolévání slz pocházejícího z utrpení mysli a rozhodnosti vůle. Chceš-li, jen se jich zeptej. Zjistíš, že nic z toho neznají, ani rozjímání, které jim působí opravdové utrpení, ani skutečnou starost o své svědomí. Oni nerozjímají a neuvažují o poníženosti našeho Pána; nepronikla jimi ostrá bolest, která by měla původ v poznání jejich hříchů; není tu zanícená horlivost, která by zapalovala jejich srdce pří uvažování o dobrých věcech, které mají příjít; a nemají žádné jiné prospěšné myšlenky, které se obvykle v srdci probudí jako plod bdělé mysl.

Pokoru doprovází mírnost a usebranost: tj. vážnost v chování, umírněnost v hlase, průměrná mluva, znevažování sebe, chudý oděv, neokázalá chůze, sklopený pohled, překypující milosrdenství, snadnost v prolévání slz, samotářská duše, zkroušené srdce, chladnost vůči hněvu, nerozptýlenost smyslů, skrovný majetek, umírněnost ve všech potřebách, vytrvalost, trpělivost, neohroženost, zmužilost srdce, která se zrodila z pohrdání časným životem, trpělivé snášení zkoušek, uvážené a ne lehkovážní hodování, ztišení myšlenek, zachovávání tajemství, čistota, mírnost, u. a zejména ustavičné mlčení a pokládání se za nevědomého.

Jak člověk pozná, že dostal moudrost od Ducha? — Z poznání, které ho učí cestám pokory v jeho skrytých hlubinách a v jeho smyslech ... – A jak člověk pozná, že dosáhl pokory? — Z toho, že považuje odporné líbit se tomuto světu jednak tím, že se jím zabývá; a že sláva tohoto světa je v jeho očích ohavnost,

Ustavičná kárání svědomí jsou znamením pokory. Pokud v nějaké činnosti chybí, je to známka tvrdého srdce: znamená to, že si člověk navykl ospravedlňovat se a obviňovat svého bližního — nebo, což je ještě horší, obviňovat moudré Bože záměry. Člověk totiž nemůže překročit hranice pokory, pokud bude na prvním místě vidět sebe bez viny, a místo toho bude obviňovat události a okolnosti, které mu Bůh poslal. Ale když ve světle správného svědomí vidí, že se těm událostem podřizuje, může z toho poznat, že se nachází na jednom z vysokých stupňů pokory. Zjistí to z toho, že ve všem, co na něj naléhá, zustává v pokoji a klidu, protože se nevzrušuje — to je ten pokojný stav, který náleží pokoře a je plodem zralosti. Kdokoli do něho vstoupí, ujistí, že ve všech pokušeních nad znepokojivými pocity převažuje jeho klid.

Pokorný člověk se nikdy nezastaví, aby pozoroval shromáždění, neuspořádané zástupy, shon, výkříky. Nelibuje si v bohatství, obdobách a přepychu, z nichž pochází nestřídmost. Nemá zálibu v rozhovorech, ve sněmování, hluku a rozptylování smyslů; ale nade všechno raději volí to, že se může usebrat a vnitřně se soustředit— když je o samotě v tichu, odloučený od všeho stvoření a na tichém místě se věnuje sám sobě Ve všem miluje bezvýznamno, umírněnost, nedostatek a chudobu. Neoddává se mnohotvárným a těkavým záležitostem, ale stále touží být prázdný a svobodný od starostí a zmatku věcí tohoto světa, aby se chránil odbíhání myšlenek od sebe.. Z těchto všech důvodů se pokorný člověk neustále chrání mnoha těžkostí a tak ho ustavičně nacházíš klidného, tichého, uctivého a pokojného,

Jak může člověk nabýt pokory? ... Neustálým přípomínáním si přestupků, očekáváním blízké smrti, bídným oblékáním, tím, že si vždycky vybírá poslední místo. Pokaždé spěchá udělat ty nejposlednější a nechutné práce. Není neposlušný. Vyznačuje se ustavičným mlčením, odporem k davům, touhou zůstat neznámý a aby nic neznamenal. Nemá zálibu výlučně v jednom druhu práce, straněním se rozhovorů s mnoha lidmi, odmítáním záliby v hmotném zisku, a po tom všem povznesením mysli nad výtky a obviňování od lidí a nad řevnivost, tím, není člověkem, jehož ruka je proti každému a proti němuž je každá ruka, ale spíš takovým, který zůstává sám a zabývá se svými záležitostmi, tím, že se neznepokojuje nikým v tomto světě, jen sám sebou, řečeno krátce: stav cizince na cestách, chudoba a poustevnický život vedou k pokoře a očišťují srdce.

Snášej pohrdání a ponižování s dobrou vůlí, abys nabyl před Bohem svobody srdce. Člověk, který vědomě snáší všechny druhy nevlídných slov, aniž předtím ublížil tomu, kdo ho plísní, příjímá v té chvíli na hlavu trnovou korunu kvůli Kristu a je blahoslavený, protože přijímá nepomíjející korunu v době, kdy o tom neví.

Kdo je schopný snášet křivdu s radostí, byť má možnost jí zabránit, přijal od Boha vědomě ze své víry útěchu. Člověk, který pokorně strpí proti sobě obvinění, dosáhl dokonalosti a andělé nad ním žasnou. Žádná jiná ctnost, které lze dosáhnout, není tak velká jako tato.

Jestliže člověk nepohrdá veřejným uznáním, a pokud kvůli tichosti nesnáší trpělivě kárání, zesměšňování, urážky a dokonce rány a nestane se terčem posměchu, považovaný všemi, kdo ho vidí, za blázna a slaboduchého, nemůže vytrvat v dobrém úsilí o tichost.

Jestliže jsi opravdu pokorný, netrap se, když jsi křivě obžalován, a neříkej nic na svou obhajobu, ale příjímej pomluvy jako pravdu a nesnaž se přesvědčovat lidi, že jsi pomlouván, ale pros za odpuštění. Někteří na sebe vzali dobrovolně pověst prostopášníků, i když jimi nebyli. Jiní strpěli obvinění z cizoložství, i když jim bylo naprosto vzdálené. Svými slzami dávali najevo, že nesou ovoce svých hříchů, kterých se nedopustili, a s pláčem prosili ty, kdo je uráželi, o odpuštění nepravosti, kterou nespáchali ... Jiní, aby nebyli oslavováni pro svůj obdivuhodný život, ho v sobě zakrývali a předstírali, že jsou náměsíční, zatímco ve skutečnosti byli tak proniknuti božskou solí a tak upevněni v klidu, že jejich veliké skutky na vrcholu jejich dokonalosti hlásali sami svatí andělé. Izák Syrský

+++

ŠVESTKY

MODRAVÝCH DÁLEK VOLÁNÍ

ZNAVENĚ KLESLA

DO KORUNY STROMU

ZÁŘIVĚ FIALOVÁ SPOLU

SVĚTLA MEZI LISTY SVÍTÍ

NENÍ TO FIALOVÉ KVÍTÍ

POSLOVÉ PODZIMU

V TEKUTÉ OHNĚ

SMRTÍ PROMĚNĚNÉ

KDO ZAHŘÍVÁ SE PŘES MÍRU

DUŠI PROPÁLÍ SI V MODŘINU

I TEBE SMRT PROMĚNÍ

PO OHNI POPEL JEN

KDO VÍ

SADAŘ AŽ ZEPTÁ SE TĚ

JSI PLODEM ZDRAVÝM

NEBO ČERVIVÝM

Jana E.Lopourová III.OP

+++

KOŘENY NAŠÍ ŘEČI

Obávám se, že na něco zapomenu. Proto píšu, a proto píšu tak, jak píšu. "Pero mé, pero písaře píšícího rychle." Často si připomínám slova Žalmu: "Quoniam non cognovi litteraturam, introibo is potentias Domini." Není pochyby, že v Bibli svatováclavské je tento verš přeložen špatně, už i proto, že je rozpolcen. To dosvědčuje Jaroslav Durych. Mám mluvit o jazyku svém, či o jazyku českém? Že jsem oprávněn takto se tázati léta Páně 1924, to mně dosvědčuje Jaroslav Durych. Nikdo nám nesmí říci, že neumíme milovat. Nahou ženu vezmeme na lokty a přitiskneme ji k svému tělu jako svátost. Mluvíme hmatem. Ctíme smysly. Naše řeč je samý smysl. Neplodnost je nám nepochopitelna a jako Izraelité považujeme ji za trest Boží, neboť i my čekáme Spasitele. Nežli bychom vysvětlovali a vysvětlujíce se ospravedlňovali, raději se necháme odsoudit. Řeč naše, řeč lidská jest rozpjatá náruč ke Kříži! Mám mluviti o řeči české, nebo o řeči své? Řekněte mi, co chcete, my dovedeme všecko: Mám mluvit pravdu? Mám plakat? Mám se smát? Umím mluvit o kočkách, o myších, o housenkách, vím mnoho o dobytku vepřovém, o kafkách, o rorejsích, o psech a deset let se chystáme, že řekneme také něco o motýlech lyšajích, kteří s prudkostí střely letí napravo, takže myslíte, že se již nikdy nevrátí, poněvadž setrvačnost a nějaká ta zeď rozhodnou o jejich osudu, – ale proti všemu očekávání tito motýlové zastaví se nad korunou květiny, kterou naše oči by musely teprve hledat, spustí do ní svůj neviditelný sosák – proto neviditelný, že jest příliš jemný a že oči naše obluzeny jsou zdánlivou nehybností křídel a uši naše divokým, strašlivým zvukem neviditelné rotace. Tady je dojem hromu a blesku a ustavičné expanze a exploze. a přimyslíte-li si k takovému víru nebo obrázku milence, to jest muže a ženu, kteří se drží za ruce a celou délkou těla sebe se dotýkají – abych nezapomněl: a v očích mají slunce a docela tichounce se usmívají, protože jsou mimo zákon a znají smysl tohoto motýlího letu a zuření, myslíce si: Bože, lítej a saj, ale k čemu to zuření? Vrrrrr, vrrrrr, vrrrrr… a oba se rozesmáli nahlas a toho motýla nazvali případně – bláznem. Vůně. Hráz je důležitá i vůně. Let, rychlost, změna směru, jistota v prostoru, šetrnost nebo účelnost v dotyku – to všechno v letu – vrrrrr, vrrrrr –, my nelítáme pro zábavu, hlupáku, my lítáme pro oči milenců, pracujeme, abychom se uživili, vrrrrr, vrrrrr, známe sladkost nektaru, zbožňujeme vůně, nádheru květných kalichů, jejich tvar a barvu – náš let je docela jistý, a proto upoutáváme oči milenců. Ubozí lidé, zemřete jako my! Naše kultura, náš český jazyk datují se od doby cyrilometodějské. Jest to směšné, poněvadž jest to banální, ale – jest to pravda. Směšné a banální proto, poněvadž se tím obchoduje. Ale my neobchodujeme, a proto můžeme říci všechno. Nebudu mluviti o svém mistru, ale mohu mluviti k Jaroslavu Durychovi. Jaroslave Durychu, vy můžete dosvědčiti pravdivost mého slova: kdo nám přinesl bibli, ten nám přinesl smysl života. Teprve biblí byl náš národ a jazyk štěpován na strom lidství! "Nechci oběti, ale milosrdenství! Kde je láska, přestává zákon!" to je smysl Bible. Taková jest kultura Východu. Připouští se všechno, kromě lži. Nastoluje se – tajemství. Blbec a nevěrec nikdy neporozumí letu lišajů. Oba jsou jednosměrní a přímočaří. Nikdy jim nevštípíte toho, čemu Ernest Hello říká vnitřní, skrytá logika. Hlupák a nevěrec (což jsou synonyma) nikdy neporozumějí poezii a naší řeči! Jiného nepřítele nemáme. Bůh je s námi. Pro nikoho jiného nechceme pracovati. "Cokoliv jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších, mně jste učinili." Naše řeč platí těm nejmenším: milujícím, trpícím a opovrženým. Všichni mluvíme česky, ale čeština jest i za našich časů dvojí: čeština pohanská a čeština křesťanská. Možná že se vyslovuji nepřesně, možná že i ta pohanská byla mnohem blíže k Bibli, a tedy k Východu a k lidství, nežli ta dnešní. Jazyk, který vylučuje tajemství, který nestrpí tajemství, který opovrhuje tajemstvím, jazyk kabaretní, třídní, klerikální, politický a novinářský, jazyk prolhaný, kšeftařský, zvědavý, všetečný, oplzlý, požitkářský, nikdy nevytvoří stylu, nikdy nepotěší člověka, nikdy nebude dědictvím národa, poněvadž nezná tajemství spravedlnosti a smrti a poněvadž mu chybí všechno, co jest přívlastkem slávy a budoucnosti. Pochybuješ-li ještě, v neprávu jsi a máš mlčeti, a říkáš-li ještě, co jiní mnohem dokonaleji řekli před tebou, jak můžeš obstáti a kterak se ospravedlníš? Naopak, každý moudrý a slušný muž o tobě řekne, že jsi ješitný anebo že se chceš živit z hlupáků. Živ se tedy, ale v budoucnosti žíti nebudeš! Láska je cudná, a nikdy neopakuje, co řekla už jednou. Tak jako člověk nemůže dvakrát umřít, neboť ani o Lazarovi není známo, že by byl ještě mluvil po svém vzkříšení s Ježíšem Kristem.

Kdo neumřel, kdo nad své síly netrpěl – co nám, co národu svému může říci? Takovému z celého srdce přejeme tu veřejnou proslulost i cenu akademie, ale nestojíme o jeho rýmy! Jakub Deml

+++

KRISTŮV NÁVRAT

O PŘÍZEŇ MOCNÝCH BOJOVAT ?

HVĚZDY JE LÉPE NAVLÉKAT

NA ŠŇŮRU BDĚNÍ V HAVRANÍM KUROPĚNÍ

JI ZAVĚSIT NA ŠÍJI SVÍTÁNÍ

PERLAMI SLOV BÁSNÍKOVA NOC SE TŘPYTÍ

CHVÁLAMI PROVONÍ JAK NOČNÍ KVÍTÍ

CO NIKDY NEJDE SPÁT

UŽ DLOUHO PROSÍ O NÁVRAT

CO KDYBY PRÁVĚ TÉTO NOCI

ŠÍRÁNÍM PŘIŠLO SLOVO S MOCÍ

UKONČIT VŠE A VŠEMU SMYSL DÁT

 

NA KONI ROZBŘESKU

TĚSNĚ NEŽ PŘIJET MĚL

MLÁDENEC BÍLÝ DEN

NEBES BRÁNA S RACHOTEM SE OTEVŘELA

S OHNIVÝM PRŮVODEM VYJEL TEN

KDO VĚRNÝ JE A NEMEŠKÁ

KAŽDOU NOCÍ KAŽDÝM DNEM ...

Jana E.Lopourová III.OP

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (10)

MATKA HLAVY A ÚDŮ

Život, který nás přivádí k našemu skutečnému cíli a který Pán Ježíš nechává tak hojné proudit svátostmi do naší duše, život, jehož on sám byl dokonalým vzorem za svého pobytu na zemi, tento život, nad kterým Duch Svatý neúnavně bdí, který chrání, opravuje a rozmnožuje v srdcích nás pokřtěných, ten život, jak víme, nám zasloužil Ježíš Kristus, náš starší Bratr, svým utrpením a svou smrti.

A víme také, že ke každému tomu tajemnému období svého života a utrpení pro vykoupení našich duší chtěl přidružit svou Matku.

O té skutečnosti nelze pochybovat.

Ona je spojena s jeho vtělením. Svolila k němu. Tělo a krev měl Kristus z Panny Marie, své pravé Matky.

Maria měla podíl při výkupné chudobě jeho života, v třiceti letech jeho tvrdého a skrytého života v Na zaretě, v dělnickém životě, plném strádání.

Maria měla účast v jeho veřejném životě v Judsku, v Samařsku a v Galileji. Následovala jej krok za krokem a skromně, skrytě bděla, pokud mohla, aby tnu nic nechybělo.

Maria dala podnět k prvnímu zázraku v Káně. Na její prosbu, naléhání, rozkaz Kristus zjevil svou moc a získal víru apoštolů.

Maria byla přidružena k celému jeho utrpení. On trpěl na těle i na duši. Ona také. Poněkud jinak, ale neméně krůtě. Kdo vypoví její mateřskou tíseň v noci jeho utrpení, když se dověděla, jak zpustlé chátře padl do rukou! Nebo její hlubokou bolest, když se s ním potkala v záhybu cesty na Kalvárii a viděla znetvořený obličej a zmučené tělo svého Syna! Nebo s jakou energii po tomto setkání kráčela ve stopách týrané Oběti až k první Mši na vrcholu Kalvárie! Kdo vyjádří smrtelnou úzkost její duše, když jí kladli na klín mrtvého Ježíše?

Ano, byli jsme vykoupeni krví Ježíše Krista, ale také slzami Mariinými.

Dřív než Kristus umřel, svěřil svou Matku jako poslední odkaz svatému Janovi, a aby ji potěšil, učinil z nás ze všech její děti na věky. „Já tu už nebudu, oni mě zastoupí."

To jsou samé bezpečné, určité, historické skutečnosti. Kristus si Matku přidružil ke všem pracím, utrapám, námahám, mukám, skrze které jsme byli vykoupeni, přijat znovu do Boží rodiny, adoptováni jako synové.

Mohl by se Ježíš Kristus oddělit od Matky na konci svého poslání a vyloučit ji snad z dokonání svého díla? Ze zásluh, které spolu získali, ze spásy našich duší, duší jejích dítek? Ježíš i Maria se ponořili až na dno oceánu, aby vylovili tu perlu pod spoustou bídy. Mohl by snad Ježíš dopustit, aby po vynoření nad hladinu Maria jako spoluvykupitelka už dále neúčastnila na záchraně té perly, na téjejí čistotě, znovu nabyté, aby ji zachovala, vyleštila, uplatnila?

Nikoli; návrat ke cti se musí stát podobně jako pád.

Jedna dvojice nás zatratila, praví velcí učitelé Božího lidu. Byli to Adam a Eva, první muž a první žena. Jiná dvojice nás spasila: Bohočlověk a jeho vznešená Matka.

Maria u oltáře kříže je jako Eva u stromu dobra a zla. „Staň se“, pronesené Pannou Marií při Vtělení, zrodilo všechna ostatní „staň se“, i to poslední na Kalvárii. Tím byl napraven hříšný souhlas, vyslovený v ráji první matkou živých.

Dvojice nás spasila a v díle pokračuje.

Sv. Augustin stručně prohlašuje podivuhodnou nauku: „Maria zrodila hlavu, duchovně rodí i údy.“

A Bossuet praví: „Když její mateřská láska tolik přispěla k naší spáse v tajemství vtělení, které je hlavním zdrojem milosti, přispívá k naší spáse věčně ve všech ostatních úkonech, které plynou z toho tajemství. “

Nadpřirozeným životem, pro jehož nabytí svatá Panna tolik učinila a vytrpěla, ač byla plná milosti, vládla jen jako tvor, sice privilegovaný, narozený jako Eva v Božím přátelství, byla počata bez poskvrny ale při tom při všem přece jen jako tvor.

Také Maria přijala tento život. Jenže její Syn, poněvadž ji přidružil k celému dílu vykoupení, ustanovil ji po svém boku s tělem i s duší za prostřednici všech milostí, za prostřednici podružnou po něm, božským Prostředníkovi, a učinil ji správkyní svých darů.

Hlava, mistr, který přenechává svému společníku část své odpovědnosti, dává mu i prostředky, aby mohl svůj úkol splnit. Maria byla na Kalvárii jmenována Matkou těch, kdo náleží k tajemnému Tělu jejího Syna. Bylo tedy třeba, aby ji Syn postoupil i prostředky, aby to mohla mateřství uskutečňovat se zvláštní nesmírnou pravomocí v řádu milosti.

Slovo „matka" znamená „život." Poprvé nazval Marii matkou její Prvorozený. Po něm ji tak oslovují všechna pokolení. Dobře vědí, že tím jménem označují ženu, která tím, že nám dala Spasitele, vrátila nám spolu s ním i ztracené dědictví. Zároveň tím jménem označují vyvoleného tvora, který denně znovu a znovu uplatňuje v duši každého z nás mateřství, jak tomu bylo s tělem Kristovým.

Její starší Syn byl dílo mistrovské; také ostatní synové by jím mohli být. Hlava se jí podařila božsky; mohla by mít takové úspěchy i v údech, a to tím více, že to umí i může.

Co je Panně Marii nemožné? Její moc je neomezená. Stačí pokyn, pohled..., a Syn Ježíš jí vyhovuje.

Vzpomeňme si na Kánu galilejskou. Ježíš dělá, jako by prosbu odmítl, ale koneckonců vymohla jeho první zázrak. Jeden církevní Otec ji nazval „všemohoucností na kolenou."

Nač tedy čekáme, proč se neponecháváme její touze a neomezené moci, jejímu zázračnému umění, aby nás každého a všechny přetvořila ve svého Syna?

Ona touží jen po tom, aby s námi mohla začít. Neodpírejme jí tu radost. AA

+++

OBRANA JABLKA

OSTŘÍM SVÉ PŘÍTOMNOSTI

JÁDŘINCEM PROSTUPUJE

KDE VĚCI BEZ CENY JEN NACHÁZÍ

A ŠŤÁVA ACH BĚDA

KYSELÁ JE NEDOZRÁLA

JADÉRKA BÍLÁ NEDOSPĚLA

UZNÁNÍ ZAHRADNÍKA

MOŽNÁ TO BYLA MOJE VINA

JÁ ODVRACELO SE ZÁDY

KDYŽ DÉŠŤ SESÍLAL PAPRSKY VLÁHY

SADAŘ VÍ NENÍ TO VINA JABLKOVÁ

SOBECKÉ SLUNCE ZAPOMÍNÁ

JE TU JAK TEN KDO OVÁŽE MU RÁNY

VYŽENE ČERVY OSLADÍ ŠŤÁVY

AČ ODHALEN CO NEZRALÝ

NECHEJ SE SEVŘÍT DO DLANÍ

Jana E.Lopourová III.OP

+++

SESTOUPENÍ KRISTA DO PEKEL (7)

Tertullianus praví: „když Kristus Bůh zemřel jako člověk a byl podle Písma pohřben, vyplnil i zákon, podle nějž — stejně jako všichni zemřelí lidé — sestoupil do podsvětí. Nevystoupil do výšin nebes dříve, než sestoupil do hlubin země, aby se tam připojil k patriarchům a prorokům.“ (O duši 55)

Sv.Ambrož tvrdí, že „pouta smrti neudržela Ježíše,“ který, ačkoli zemřel jako člověk, „v samotném podsvětí byl svobodný“. (O bratru Satyrovi)

Sv.Jeroným říká: „Ach smrti, která rozděluješ bratry, krutá a neúprosná odlučovatel- ko spojených láskou! Ty jsi pohltila Jonáše, ale ve tvém lůně zůstal žít. Nosila jsi ho jako mrtvého, ale [to jen] proto, aby se zkrotila bouře světa a naše Ninive bylo zachráněno jeho kázáním. On tě přemohl, on tě spoutal — on, uprchlý prorok, který opustil svůj dům, své dědictví, a vydal svou milovanou duši do rukou těch, kdo ji hledali... Jeho smrtí jsi byla zahubena, jeho smrtí jsme my živi. Ty jsi ho pohltila a sama jsi byla zahubena, a když tě svedla návnada uchváceného těla a považuješ ho za kořist svého lačného chřtánu, tvé vnitřnosti proklál jeho lačný zub.“ (List 56, k Iliodorovi)

 „Jeho duše, kterou se spolu s tělem uráčil přijmout pro naši spásu, sestoupila do rozsedlin hor, jež byly pokryty vlnami, vzdálily se od nebeské svobody, obklopila je propast a oddělily se od Boží velikosti. Poté duše pronikla i do podsvětí. To jsou veřeje země a jakési závory, které v těch nejodlehlejších místech zadržují a trestají, aby bránily zajatým duším vyjít z podsvětí.“

Kristus „osvobodil ty, kteří byli svázáni okovy smrti a „vítězně odvedl do nebe duše svatých, kteří tam byli uvěznění". (Kom.k listu Efez., 2)

Sv. Augustin píše, že „Jonáš prorokoval Krista ani ne tak slovy, jako svým, řekněme, umučením, a to věru zřetelněji, než kdyby hlasitě kázal o jeho smrtí a vzkříšení. Vždyť proč ho pohltilo břicho netvora a třetího dne byl vyvržen, ne-li na znamení toho, že Kristus se třetího dne vrátí z hlubin pekla?“ (O Boží obci 18, 30)

Starozákonní spravedliví přebývali v „lůně Abrahámově“: „Nevím o žádném případě, kdy by se místo, kde odpočívají duše spravedlivých, nazývalo podsvětím... Nevím, zda někdo slyšel, že by lůno Abrahamovo a onen příbytek, do nějž byl anděly odnesen chudý, nebyl považován za dobrou stranu, a proto nechápu, jak si někdo může myslet, že onen příbytek se nachází v podsvětí." (O knize Gn12,33) „lůno Abrahamovo" je třetí nebe nebo ráj, tj. „místo, kde se nacházejí duše blažených".

Kristova duše sestoupila do stejných míst, na nichž hříšníci podstupují muka, aby od nich osvobodila ty, které, jak věříme, se rozhodl sám spasit podle své, před námi skryté pravdy... Svou mocí zbavil některé [z těch, kteří přebývají] v podsvětí, utrpení a díky stejné moci nemohl být sám těmto utrpením vystaven.“ (12,33-34)

Konečnou podobu učení o Kristově sestoupení do podsvětí dal svatý Tomáš Akvinský, který odhaluje v podsvětí čtyři části:

1) očistec, v němž hříšníci snášejí očišťující tresty;

2) podsvětí patriarchů, kde starozákonní spravedliví přebývali před příchodem Krista;

3) podsvětí nepokřtěných dětí,

4) podsvětí odsouzených.

Kristus sestoupil buď do všech částí podsvětí, nebo jen tam, kde byli drženi spravedliví, které měl vyvést. V prvním případě „sestoupil do podsvětí odsouzených, aby je usvědčil z jejich nevěry a zloby, těm, kteří byli v očistci, přinesl naději na budoucí slávu a svátým patriarchům, kteří byli v podsvětí drženi jen kvůli dědičnému hříchu, přinesl světlo věčné slávy“. (Summa teol.l,la,52,2) Ve druhém případě Kristova duše „sestoupila jen do míst podsvětí, kde se nacházeli spravedliví, třebaže jeho přítomnost byla jaksi zakoušena i v dalších částech podsvětí. Kristus osvobodil z podsvětí jen starozákonní spravedlivé, kteří tam setrvávali kvůli dědičnému hříchu. (52, 2)

Pokud jde o hříšníky, kteří jsou v „podsvětí odsouzených“ - ať už byli nevěřící nebo věřící, ale nepodobali se trpícímu Kristu ve ctnosti, ti nebyli očištěni od hříchů a Kristovo sestoupení do podsvětí je neosvobodilo od pekelných muk. (52,6) Nebyly odtud osvobozeny ani děti, které zemřely ve stavu dědičného hříchu, protože „děti jsou osvobozeny od hříchu jen díky křtu, a nikoli díky Kristovu sestoupení do podsvětí". Křest lze přijmout jen v tomto životě, a nikoli po smrti.(52,7) A konečně Kristus neosvobodil ani ty, kdo byli v očistci, protože jejich utrpení bylo způsobeno jejich osobními vadami, zatímco „zbavení Boží slávy“ bylo obecnou vadou celého lidstva po pádu do hříchu. Kristovo sestoupení do podsvětí vrátilo Boží slávu těm, kdo o ni přišli kvůli obecné vadě, ale nikoho neosvobodilo od muk očistce, způsobených osobními vadami lidí. (52, 8)

Východní otcové neznali rozdělení podsvětí na čtyři části a učení o očistci je jim cizí, avšak u východních otců se vyskytuje větší počet označení podsvětí.

Jinak zůstává Kristovo sestoupení do podsvětí tajemstvím. To lze opěvovat v hymnech, o kterých lze předkládat různé domněnky, ale nic o nich nelze vypovědět výslovně ani s konečnou platností.

Dante Alighieri popisuje Kristovo sestoupení do podsvětí v barvitých a básnických obrazech. Vypovídá o Kristově zničení pekelných bran a o zemětřesení, jež doprovázelo jeho sestoupení do podsvětí. (Božská komedie, část 1. Podsvětí, 8,125; 12, 36; 21, 112; 23,136).

Básník uvádí, že Adam trpěl v podsvětí 4302 let (část 2: Očistec, 33, 61; část 3.: Ráj, 26,119)

 a Jan Křtitel byl v limbu (tj.v prvním kruhu pekla) už dva roky před Kristovým příchodem do těchto míst. (část 3: Ráj, 33, 31 a násl.) Kristus podle Danta vyvedl z podsvětí starozákonní spravedlivé (jak vypráví básník Vergilius):

„Děl:,Krátký čas, co krok můj sem se ztratil,

kdos mocný přišel ve průvodu slávy,

svit vítězství mu božské čelo zlatil.

Vzal odsud lidí praotce stín tmavý,

 s Ábelem Noema, Mojžíše dále,

jenž poslušen v jho zákona spjal davy.

Pak vyvedl Abrahama i Davida krále,

Jakuba s otcem, syny, Ráchel taky,

pro niž on tolik trudu snášel v žale.

A jiných mnoho vzal v ráj nad oblaky,

však před nimi se odsud nedostala

ni jedna z duší, jež tvé vidí zraky´“ (část 1: Podsvětí, Píseň 4, 52—63)

Svatý Efrém Syrský (306-373) se věnuje básnickým  projevům zúčastněných postav, majících zosobňovat šeól, satana a smrt. Tak si zosobněný šeól stěžuje:

„Šeól pravil:,... jak proměnil vodu ve víno,

tak mění přirozenost mrtvých k životu.

Vždyť nakonec Bůh vyvolal potopu

a očistil zem zničiv její hříchy.

Oheň a síru také přived na ni,

by též vybílil její skvrny.

Ohněm mi daroval obyvatele Sodomy

a skrze potopu — obry.

On zavřel ústa rodu Sancheríbova

a otevřel [ústa] šeólu.

Toto a podobné já měl rád,

však místo zasloužených trestů

on skrze svého Syna

přines vzkříšení a milost.“(Nisibiské zpěvy, 35)

Když se smrt obrací ke Kristu, sténá se slovy:

„Já sama jsem porazila mnohé

a Jednorozený mě chce přemoci.

Proroky a kněze

a věhlasné muže jsem odvedla,

porazila jsem krále v jejich vojscích

a mocné v jejich družinách

a spravedlivé v jejich dokonalostech.

Proudy mrtvol jsou vrhány do šeólu,

a třebaže se hrnou proudem, stále je žíznivý.

Ať je kdo blízko nebo daleko,

konec ho přivede k bráně šeólu.“ (Nisibiské zpěvy 36)

 „Smrt skončila svou posměšnou řeč

a do šeólu zazněl hlas našeho Pána;

on mocně zvolal

a tříštil hroby jeden za druhým.

Smrti se zmocnil třes;

do šeólu, který od věků nebyl osvícen,

zazářil jas od Strážců /andělů/,

kteří vešli dovnitř a mrtvé vyváděli ven,

aby se setkali s tím, který byl mrtev

a všem dává život.

Mrtví vyšli a živí byli zahanbeni,

ti, kdo si mysleli, že přemohli toho,

který vše oživuje.' (Nisibiské zpěvy 36)

Učení svaté víry o Kristově sestoupení do pekel poodhaluje závoj u tajemství o vzájemných vztazích mezi Bohem a ďáblem. Tyto vztahy sahají až ke stvoření světa. Ďábel byl stvořen jako bytost dobrá a dokonalá, ale odpadl od Boha kvůli své pýše. Drama osobních vztahů mezi Bohem a ďáblem tím však neskončilo. Ďábel byl svržen z nebe a zůstává jako nehybná inteligentní duchová bytost v podsvětí. Přesto se ďábelský vliv nadále uplatňuje na zemi. Příčinou je hřích člověka, kterého Bůh stvořil svobodného a tuto svobodu mu nadále zaručuje. Pokud člověk hřeší, tak se stává spojencem ďábla a ten se pak díky tomuto člověku uplatňuje také na zemi.

Ďábel však není všemocný: jeho schopnosti jsou omezeny Bohem a sám zůstává nehybný, ale může působit ve světě, pokud mu nějaký člověka jako hostitel dává svým hříchem k tomu příležitost.

Bůh nezanechal člověka v boji s ďáblem samotného, ale sám vstoupil do boje za duchovní přežití lidstva. Proto posílal k lidem proroky a učitele a sám se také stal člověkem, trpěl na kříži a zemřel, sestoupil do pekel a vstal z mrtvých, to všechno proto, aby s člověkem sdílel jeho úděl. Po sestoupení do pekel Kristus nezničil'd’ábla jako osobní živou bytost, ale „zničil moc ďábla“, tj. zbavil ďábla moci a síly, kterou ukradl Bohu. Vždyť ďábel se protivil Bohu a předsevzal si vytvořit vlastní nezávislé království, v němž by byl pánem, a vybojovat si u Boha prostor, v němž by Boží přítomnost nebyla vůbec zakoušena. A právě takovým místem byl ve starozákonních představách šeól. Po Kristově příchodu se však také on stává místem Boží přítomnosti.

Podsvětí už po Kristu není místem, kde vládne ďábel a lidé trpí, ale je to především vězení pro ďábla a pro ty, kdo s ním dobrovolně zůstávají, aby věčně sdíleli jeho úděl.

Kristus odstranil osten smrti a zničil stěny podsvětí. Avšak i smrt bez ostnu je pro nás ještě mocná. Podsvětí, i se zničenými stěnami a odstraněnými branami, se stále plní těmi, kdo opustili úzkou královskou cestu kříže, která vede do ráje, a celý svůj život kráčejí po široké cestě, jejíž cíl je na dně podsvětí.

Kristus nesestoupil do podsvětí jako další ďáblova oběť, nýbrž jako Vítěz. Sestoupil, aby „svázal mocného“ a „sebral jeho jmění“. Ďábel nepoznal v Kristu vtěleného Boha, ale přijal ho jako obyčejného člověka a pod „návnadou“ těla spolkl „háček“ božství (svatý Řehoř z Nyssy). Kristova přítomnost v podsvětí se však stala světlem, které začalo postupně osvěcovat podsvětí zevnitř. K jeho konečnému zničení a vítězství nad ďáblem dojde při Kristově druhém příchodu, kdy „bude zničen poslední nepřítel – smrt“, vše bude podřízeno Kristu a Bůh se stane vším ve všem“.(1K 15,26-28)

Kristovo sestoupení do pekel se vztahuje nejenom na úděl člověka, nýbrž také na ůděl celého stvořeného bytí. Boží světlo proniklo do oblastí bytí, do nichž nikdy dříve neproniklo, a ozářilo nejen nebe a zemi, nýbrž také podsvětí. Celý stvořený svět byl kvůli pádu ďábla a pak i člověka do hříchu vydán rozkladu a smrti, a proto celé stvoření potřebuje vykupitelské dílo Ježíše Krista, který přemohl smrt. Dílo, které Kristus započal na zemi, bylo završeno v podsvětí. Vládce nebe sestoupil do tohoto temného žaláře a spoutal mocného tyrana´ sebral mu jeho zbroj. Zářící božství, Slunce Pravdy ozářilo temné doupě podsvětí a všude šíří nepomíjející světlo Pánova slavného vzkříšení. Neposkvrněné tělo Kristovo bylo jako jasná pochodeň vloženo do země a nespoutaný jas a silná záře rozptýlily temnotu, která vládla v podsvětí, a ozářily všechny končiny světa. Když ozářilo všechny končiny světa, úžasná záře božství pronikla smrt i podsvětí. A nyní vše — nebe, země i podsvětí — přijalo světlo čisté slávy Nejsvětější Trojice. Jasem a světlem božského Pantokratora je obnovován člověk a celý vyhasínající vesmír, když slaví a raduje se nevýslovnou radostí.

Kristus Navštívil všechny duše, které přebývaly v podsvětí, a zjevil se nejen světu, nýbrž i podsvětí, k radosti těch duší, které vyvedl z podsvětí, ale i smutku těch, které tam navěky váznou. Tomáš Bahounek OP

+++

JABLKO A NŮŽ

ČLOVĚK VZAL JABLKO

ROZKROJÍM TĚ V PŮLI

PRVNÍ ČÁST ŽIVOTA

KE KONCI SE CHÝLÍ

NECHEJ MĚ CELÉ

TA NEJVZÁCNĚJŠÍ VĚC

JE PŘECE JÁDŘINEC

JEN OSTŘÍ NADĚJE A LÁSKY

K JÁDŘINCI DOSTANE SE

A JE-LI ŽIVOT JABLKEM ŽE

BŮH HO CELÉ V SOBĚ NESE

Jana E.Lopourová III.OP

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

PROČ JE DOBRÉ BÝT POKORNÝ

Protože pohanění dovede zničit čest a hanba učiní konec světské slávě, není-li jasno, že urážkám se musí dát přednost před úctou, ponižování před chválou? Tyto nás často uvrhnou do marné slávy, ony však trpělivě snášené nás v tomto světě vyučují pokoře a zaslouží nám koruny, zbavujíce nás trestů na onom světě, neboť Bůh netrestá spravedlivých dvakrát. „Trpělivost chudých nebude na věky zklamána" (Ž, 9, 19).

Začátkem svatosti je nic nemyslit, nic nemluvit; nic nečinit, co se nelíbí Bohu, a pak myslit, mluvit, činit, co se Bohu líbí. Uskutečňuj tyto dvě věci podle svého osvícení, aniž bys dával pohoršení, nebo předstíral přepjatou svatost; neboť bláhový je, kdo se chce lidem stále zdát svatým, ale byl by na sebe ukrutným, kdo by se chtěl zdát špatným, ačkoliv je dobrý.

 jsou ovšem skutky, které samy o sobě ne jsou ani dobré ani špatné, neboť ve věcech čistě přirozených není zásluhy odměny nebo trestu. Kdo koná takové skutky, nevzbuzuje nelibosti Boží, a kdo jich nekoná, je Bohem stejně oceňován. Můžeme vidět, slyšet, vnímat smysly, pohybovat rukama, aniž, abychom zasluhovali odměny nebo trestu. Ke hříchu je třeba, aby v tom bylo nedbání Boha, ublížení bližnímu nebo poškození sebe.  Jsou však mnohé skutky, v nichž není žádné z těchto složek.

Být však pohrdán a ztratit u lidí své dobré jméno  jsou prostředky k dosažení radosti andělů.

O dobrý Ježíši, bij mne v tomto životě, bodej, řezej, pal, čiň se mnou podle své dobrotivé libovůle, aby v budoucím životě mne zlo minulo, a v obojím, abych okoušel tvé lásky. K vůli tobě být pohrdán, zahanbován a urážen od lidí je mi milejší, než být nazýván bratrem pozemského krále a ctěn a chválen ode všech lidí. Tím milejší je mi to, protože Bůh na výsostech mne ušetří, když nyní odevšad na mne padá neštěstí.

Jsem ochoten snášet zkoušky a tresty, kéž mi toho Kristus dopře je v tomto životě, Je-li to pro mne jediný prostředek uniknout trestům onoho života.

Pyšní a zlostní se tolik domnívají, že  jsou hodni slávy, že ničeho nedovedou snést a často nerozumně plýtvají silami pro několik bezvýznamných slov. Lépe je vyhýbat se jim než jich vyhledávat, aby byli napraveni, neboť  jsou zatvrzelí a tvrdošíjně hájí, co si vzali do hlavy, i když je to nepravda a blud, nenechají se přesvědčit ani autoritou ani důvody, aby se nemuseli podrobit a uznat, že mluvili nerozvážně,  jsou nevědomci a vědí to, ale v záležitostech Božích chtějí platit za osvícené, jimž se proto nesmí odporovat; raději zůstávají v omylu, než by snesli zevnější vyvrácení.

Vy však, bratři moji, zanechte této bláhové pýchy a této pyšné bláhovosti. Pokořujme se, dokud jsme poutníky, jak nejlépe dovedeme, neboť je nám před Bohem prospěšné, slyšet v hodinu smrti slova Kristova: Příteli, postup výše, nikoli: Příteli, sestup níže. (Luk. 14, 10. ) Ne jsou to slova řečená pokorným a pyšným?

Spravedlivý se tedy nemá bát utrpení, zkoušky, bídy, zahanbení a povržení; nemohou mu škodit, nehřeší-li a pokračuje-li neustále v cestě nazírání a vlasce k Bohu. Neboť než smíme vejít ke dvoru tohoto nebeského krále, kde mezi anděly a svatými budeme nasyceni blahem, musíme napřed projít zkouškou lichocení a nactiutrhání, pochlebo vání a pomluv, chvály a hany. Tak s veškerou trpělivostí přilneme k přikázáním a radám Kristovým, až budeme moci podstoupit příznivý soud a až se uskuteční slovo Písma: Vyzkoušel je jako zlato ve výhni — v té výhni, kde oheň vás obklopuje se všech stran — a shledal je hodnými sebe (Moudr. 3, 5).

Postupujme tedy v prospěchu nebo v protivenství, vodou i ohněm, až dosáhneme občerstvení nebeského života. Jsme-li v utrpení, bídě nebo chudobě, pečlivě se vždy vyvarujme reptání a ať nám neuklouzne slovo nerozvážné nebo trpké. Naopak děkujme za vše, co nás potká, neboť čím ochotněji snášíme zkoušky, tím větší bude sláva v království svatých.

O duše má, s nábožnou ochotou lásky chval Pána ve všem, co tě potká. Když jej tak chválíš, okusíš sladkosti nebeského zpěvu a oddávajíc se tomuto zpěvu, okusíš medu božského blaha. Budu tedy chválit Pána po celý svůj život, v utrpení i v prospěchu, v hanbě i ve cti, budu velebit svého Boha, dokud budu žít. V pokoji budu plesat v Ježíši, přijde-li protivenství, nezapomenu na lásku k Bohu. Postačí mi milovat Boha a přijít k němu a nemám chuti k žádnému dílu a nemohu je konat, není-li to láska ke Kristu. A přece nedosáhnu lásky, která by se mohla přirovnat k lásce mých otců, kteří se stkvěli tolika dobrými skutky. Musím se proto jen rdít a cítit zahanbení. Ó, Pane, rpzšiř srdce mé, aby se stalo schopnějším tvé lásky. Čím větší bude jeho schopnost, tím více lásky dostane a bude okoušet, tím méně se bude zabývat svým tělem, aniž by jednalo nerozumně a naplní slovo mudrcovo: Málo jsem pracoval a obdržel jsem hluboký pokoj (Eccli. 51, 35), neboť po několika letech tohoto života nalezne spravedlivý pokoj věčný.

Dokud tedy spravedlivý ži je v tomto místě vyhnanství, nepoddá se ani příliš prudké radosti, ani příliš veliké skleslosti, nýbrž s radostí spojuje jistou vážnost. Smích jedni odsuzují, druzí chválí; musí se odsoudit, pocházíli z lehkomyslnosti a marnosti, ale pocházíli z radosti 3 vědomí a duchovního veselí, musí se schválit. Patří však toliko spravedlivým a je to jen radost v lásce k Bohu. Jsme-li veselí a rozradostnění, zlí s námi jednají jako s rozpustilci, jsme-li vážní, nazývají nás pokrytci. Neboť člověk těžko pochopí u druhého štěstí, kterého sám nemá, ale snadno se domnívá, že bližní podléhá neřesti, do které sám upadl. Vidí-li někoho jít jinou cestou, než jde sám, opovážlivě posuzuje, že se mýlí a jde nesprávným směrem, ukazuje tak, že ztratil pokoru.

Tato má různé stupně: držet zrak sklopený, nikoli pozdvižený, zachovávat míru v řeči a nepřekročit jí, ochotně naslouchat těm, kteří jsou lepší a více vědí, nechat vyučovat moudrosti spíše jiné, než jí vyučovat sám. Nebýt rychlým k řeči, neuchylovat se od společného života, jiným dávat přednost před sebou, znát své slabosti a považovat se za horšího než druzí.

Kdybych tedy chtěl přebývat mezi lidmi, musel bych se držet na posledním místě a chtít platit za nejposlednějšího, celá moje sláva by byl Ježíš Kristus, nedbal bych ani chvály ani hany, nýbrž v neustávající zbožnosti bych hořel touhou po Bohu. Byl jsem s mnoha lidmi, kteří byli jako podlí štíři, kteří hlavou se tulí k přiblíživšímu se a ocasem jej poraní. Bůh však vysvobodil duši mou od jejich zlých rtů a jazyka lstivého a upevnil ji v radostném pokoji.

Jak se může lidského ducha zmocnit taková bláhovost? Nikdo nechce být haněn ani kárán, všichni chtějí být chváleni. Všichni si libují v poctách a usmívají se na přízeň. Bývají takoví i ti, kterým se říká svatí. Ale i kdyby byli vyhlášeni za moudré a učené, aspoň není-li jejich svatost neobyčejná, je to jen bláhovost, protože zdravý rozum nemůže odmítat kritiky a libovat si v planém těkání. Kdyby se dobře pozorovali a snažili se poznat tak, jak opravdu jsou v myšlenkách i ve skutcích, ustálili by se a viděli by, zda zasluhují chvály nebo hany. Poznali by, že spíše zasluhují této než oné a pak, ne jsou-li pomateni, nebudou s radostí přijímat pocty a přízeň, jichž ne jsou hodni. Jestli však po hlubokém zpytování poznáme, že jsme zcela uchváceni vroucností a sladkostí božské lásky, že se vznášíme na vysoký stupeň v nazíravém životě a trvale se na něm udržujeme, s druhé pak strany, abychom se nepamatovali, že, abychom se byli dopustili těžkého hříchu, nebo aspoň se domníváme, že jsme jej smyli upřímným pokáním, nedbejme o lidskou chválu, neboť zasluhujeme společnosti andělů.

Kdo je takového smýšlení, ten nebude mít více radosti z místa po boku krále než po boku chuďase, neboť nehledí na bohatství a hodnosti, nýbrž na život a zásluhy. Ať člověk září zlatem nebo je provázen služebníky, ať nosí purpur nebo mitru, málo na to dbá, ale vždy dává přednost čistému a pokojnému svědomí. T.B.

+++

PUPAVA

Já například řeknu: PUPAVO, miluji tě! A všichni mluvící řeknou: On tím myslí něco docela jiného! Neboť tento svět nedovede ani květinu, ani ženu přijímati jako Tělo Páně, uctivě a bez jakékoliv záludnosti. Oni musejí i za voňavým a chutným a zdravým ovocem hledat ještě něco, aspoň špatnou myšlenku, a také bez obalu to říkají, protože jejich rouhání nemá už žádné jiné cesty. Mlčící neřeknou docela nic, neboť takový je zákon věřících v Boha a řád moudrosti, ale ráno za svým oknem najdu měšec dukátů. To se opakuje po tři noci. A čtvrtou noc neusnu, neboť jsem si umínil bdít, ale dělám, jako bych spal, vždyť také ležím, a dělám, jako bych zapomněl zhasnout lampu, a přivřenými víčky pozoruji, co se bude dít, tu a tam také ještě napodobují chrápání. Takhle člověk mnoho se doví, ba vyskytli se už lidé, kteří si zaživa vystrojili pohřeb jenom proto, aby poznali své pokrevní příbuzné a přátele. Jednou také, když jsem tak naoko spal a jako bych zapomněl zhasnout světlo, přišel Smích, dělal, že mne nevidí, rozkročil se a jal se deklamovat. Začínalo to takto: Byli kdysi hrdinové – – Potom se obrátil k mému loži a řekl: Ty spi už jednou! Bůh ví, kde nabral tu sílu, neboť já opravdu usnul a tu se mi zdálo o tobě a o mém dětství, Stříbrný Květe! A v tom snu ležel jsem na stráni a slunce zářijové zlatilo dvě krávy, které jsem pásl: Červenku a Straku. Kupodivu, tyto dvě krávy byly mně jako autoritou, jejich duše a má duše neměly mezi sebou docela nic společného a já jsem se jich bál a ony se mne nebály, já měl k nim nějakou povinnost a ony ke mně žádnou; já viděl a cítil, že ony to tak chápou: já byl jejich duši docela lhostejný, což mne dráždilo, a proto jsem se jim tu a tam mstil, když se tak na mne dívaly, tak dlouho a upřeně dívaly. Člověk si vymýšlí nějaké společenství a je sám. Jakub Deml

+++

NA ULICI

ŽIVOT - BUBENÍK

JAMUJE DO KROKŮ SPĚCHAJÍCÍCH

DO UŠÍ BUBNUJE NEBESKÝ SMÍCH

DO RYTMU ZAPŘÁDÁ TAK NĚŽNÉHO

JAK TICHÝCH VLOČEK DOPADÁNÍ JE

SAMETOVÝ HLAS HOBOJE

HLAS OTCŮV CESTU PRORÁŽÍ SI

HUKOTEM PŘÍBOJE

OTÁZKY DORÁŽÍ NA SKÁLU SRDCÍ

V TANCI KONEJŠIVÉM ZAS SE VRACÍ

DOTEKY ODPUŠTĚNÍ

V ŽÁRU VÝČITEK CHLADÍ

JEJICH ŠATY ŠARLATOVÉ BĚLÍ

DO ÚSMĚVU ŠIROKÉHO ŘADOU ZUBŮ

HŘÍŠNÍKU VRAŤ UŽ SE DOMŮ

CESTU NAJDEŠ JAK SYN

CO HŘÍCH SVŮJ ODČINIL

Jana E.Lopourová III.OP

+++

 

 

 


TOPlist