Ročník XXV. číslo 6.                                                                                                                          červen 2019

Obsah: Jaroslav Tomáš,Vůně, Matta el-Maskin,Výstraha Ducha Svatého, J.Tomáš,Naděje, Proč nevěříš,Tomáši (6) J.Tomáš,Dospělost, Cítíš se jako katolík bezradný?,  J.Tomáš, Modlitba, Sestoupení Krista do pekel (3), J.E.Lopourová, Sedmikráska, Buď dalším Kristem (6), BR, Jak být katolíkem ? Tobě není pomoci ? J.Tomáš, Prosba, Buď dalším Kristem (6) Tomáš OP, Někdo má svého démona, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, osvětim,mučedníka

 

VŮNĚ

DNEŠNÍ NOC

VONÍ LILIEMI

A ČISTOU LÁSKOU

Z DRUHÉHO BŘEHU

KAM TĚŽKO

KDO Z NÁS DOHLÉDNE

A JENOM SLOVY

"MÁM TĚ RÁD"

MŮŽEME SE TAM PODÍVAT

Jaroslav Tomáš

+++

VÝSTRAHA DUCHA SVATÉHO

Milovaní bratři v Pánu, milost, požehnání a pokoj od Boha vašemu duchu.

Velmi si přeji před tváří Boží, abyste se všichni radovali z plného pokoje a Boží radosti, která je zástavou zaslíbeného dědictví vyvolených a abyste byli schopni vyzískat dny pro čas, který přijde, a udělali ze sebe sama, ze svých těl a //ze své důstojnosti pláště, které rozložíte na cestu před Pánem, aby kráčel ve vás a s vámi a nalezl odpočinek ve vašich duších.

Vy, kteří jste Božími cherubíny na zemi, neste ho ve svých srdcích a ve svých myslích a zapalte v sobě stejný žár lásky, protože láskou se stanete žhoucím trůnem hodným přijmout božství, které plane ohněm a láskou. Z knihy Zjevení víte, že Bůh touží po lidech „horkých" (srov. Zj 3,15-16). Buďte tedy takoví. Duch Boží, kterého jsme poznali jako oheň v podobě jazyků, kéž přebývá ve vašem nitru a tak vaše myšlenky a vaše slova očistí od poskvrny, aby se staly božskými v každém ohledu a v každém smyslu. Učiňte ho tedy svým, buďte připraveni trpět, protože on nás neutěší, dokud nám nedá výstrahu. Se stejnou intenzitou, s jakou nám dává výstrahu, nás i utěšuje: ten, kdo nesnese palčivý plamen jeho výtky, nesnese ani strhující plamen jeho lásky a člověk, který je sám sobě cizincem, bude jasným utečencem z vlastního já.

Výstraha Ducha Svatého nepronikne do srdce, které touží po světě, byť by šlo jen o jednu jedinou věc, nepronikne do srdce ctižádostivého nebo do srdce, jež má o sobě větší mínění, než je vhodné mít (Řím 12,13).

Výstraha Ducha Svatého ovlivňuje a rozněcuje pouze stoupence utrpení a duše, které se odsoudily ke smrti v důvěře, že dospějí v nové vzkříšení.

Člověk toužící po napomenutí Ducha se liší od toho, kdo touží po ctnosti. Ti dva jsou v protikladu. První totiž radostně klečí na kolenou ze své spontánní vůle, pokořuje se bezprostředně a bez okolků: je připraven čelit základu a tímto základem je nic, smrt, nebytí. Druhý typ člověka se oklikami a skrytými cestami sám povyšuje, vědomě touží po vyvýšení, na něž se připravil. Přestože se navenek pokořuje, ve skutečnosti směřuje k něčemu vznešenějšímu.

Přijmout výtky Ducha Svatého znamená odevzdat se tomu, co nejbolestnějšího se člověku může přihodit: kříži. I zde však kříž existuje ve dvou podobách: nejprve je to Ježíšův kříž, určený výhradně spravedlivým bez poskvrny. Je slávou ve své formě i podstatě, neboť Ježíš byl oslaven křížem a utrpením, jež snášel pro druhé. Následně je to kříž dobrého zločince: ten se týká nás, chceme-li dnes uskutečnit náš přechod do ráje. Tento kříž je ve své formě a podstatě velkým pokořením a hanbou, protože ho nesnášíme kvůli ctnostem nebo kvůli druhým. Voláme spolu se zločincem, že jsme byli spravedlivě potrestáni, ne kvůli hříchu - hřích totiž není vykoupen nějakým trestem, jakkoli těžkým, ale v naději na přechod do Království, jež se uskuteční skrze mnohé utrpení, přestože přijde v milosti skrze víru (Sk 14,22)

Kdo tohle chápe, ten se těší z Božího milosrdenství. Kéž milost a bezúhonnost doprovází tohoto člověka, aby cesta jeho spásy byla dovedena k dokonalosti skrze různá protivenství. Ten, kdo takto trpí a žije tímto způsobem ve velkém milosrdenství, se stejnou intenzitou, s níž trpí, přijme i útěchu, dokud nedospěje do plné radosti z bolesti. Radost v bolesti je projevem ducha a síly (1 Kor 2,4) Tato radost je v temnotách světa výbuchem světla dne, jež zažene temnotu. Bolest v radosti je totiž podobná noci přítomné ve dni, noci, která přestože je bez síly, stále je připravená převzít svou moc, pokud by se od ní světlo vzdálilo.

Je-li člověk vystaven napomenutím Ducha Svatého a odevzdá se jeho palčivému působení, znamená to, že dosáhl vysokého stupně pokory, pokory pravé, nikoli pokory, po které touží člověk usilující o ctnost. Jedná se totiž o pokoru, která nesměřuje ani k povyšování, ani k odměně, ale která je radostí z nekonečného podrobování se. Pokud se člověk podrobí výtkám Ducha Svatého, dosáhne pravé poslušnosti, a nikoli její falešné verze. Vydanost výtkám Ducha Svatého vlévá do duše extrémně ryzí a nezpochybnitelný pocit, že stejným způsobem, jímž je duše blízko ohni, je také blízko světlu.4 Duch je totiž oheň, který nejprve spaluje a následně osvěcuje. Člověk nemůže pochopit význam poslušnosti a uskutečnit ji, pokud skutečně a nezpochybnitelně nepociťuje, že postupuje směrem k Bohu.

Poslušnost není bodcem, jímž je člověk oslepen, aby šel jako slepý za někým jiným, aby upadl, když ten první upadne, aby se polámal, když se ten první poláme. Tak tomu nesmí být. Poslušnost je novým osvícením, které se přidává člověku, aby mu byla zajištěna rychlá a jistá cesta, jež bude lepší než ta, která se běžně nabízí.

Copak jste nečetli, jak Elíša prosil a obdržel dvojnásobek Eliášova ducha (2 Král 2,9)? Poslušnost je velkou touhou po větším osvícení kvůli cestě a se zřetelem na cíl. Není to spokojení se s temnotou, se slepotou a s postupováním pod hrozbou trestů.

Když nakonec dojdeme k pravdě o poslušnosti, dojdeme i k pravdě o pokoře. Obě utěšují člověka, který je tak přesvědčen, že všechno, co ho v životě zasáhne, je pro jeho dobro. Pokaždé, když přijme útrapy, dosáhne i poslušnosti, a pokaždé, když dosáhne poslušnosti, dosáhne pokory. Tím roste a jeho růst je bez konce.

Osoby se mohou skutečně setkat a dospět k úplnému sjednocení, jen pokud se pokoří. Není totiž možné setkat se jen v nás samých. Musíme opustit své ego. Toto opuštění ega je mnohem bolestivější než opuštění vlastní země. Je potřeba se v něm cvičit, abychom se mohli setkat jinde, není však žádné jinde mimo ego, než v Bohu.

Bůh je velkým já, v němž se setkáme, když se zbavíme svého lživého egoismu, který v nás vytvořil svět a ďábel. Boží synové nemají jiné než jedno jediné já.

Nenalezneme totiž pokoj ve svém JÁ. Bůh je naším jediným pokojem. Bůh nám není vzdálený. Pokud se nám podaří vyjít z nás samých, je to tím, že Bůh nás přitahuje k sobě. Bůh nás přitahuje, protože on sám v nás nalézá odpočinek. Bůh odpočívá ve svých svátých (Iz 57,15 LXX), jako odpočívá na cherubínech. Matta el-Maskin

+++

NADĚJE

STÁLE HLEDÁM NA NEBI MÍSTO

KDE SE OBLOHA ROZTRHNE

ČEKÁM A DOUFÁM

ŽE SLUNCE JE BLÍZKO

I KDYŽ HO NEVIDÍM

NĚKDO MI ZAVÁZAL OČI

A HODIL MĚ SEM DOLŮ

SEM MEZI KARAFIÁTY

RŮŽE

A TRNY

NEHTY RYJI ZEM

A V BEZNADĚJI

HLEDÁM SVĚTLO

SNAD JEŠTĚ NAJDU

MALÝ PLAMÍNEK NADĚJE

MALÝ ÚZKOSTNÝ

DRAHOKAM SVĚTLA

NĚKDO MI ZAVÁZAL OČI

A HODIL MĚ SEM DOLŮ

SEM MEZI TRNY

NEHTY RYJI V HRUĎ

RYJI V SRDCE

KAM VLIL JSI

SNAD MALÝ

KOUSEK SLUNCE...

J. Tomáš

+ ++

PROČ NEVĚŘÍŠ, TOMÁŠI ?

CÍTÍŠ SE JAKO KATOLÍK BEZRADNÝ?

Milý příteli!

Možná jsi katolík, ale přitom Tě znepokojuje tolik věcí v Tobě i kolem Tebe, že zůstáváš ve své Církvi každou chvíli bezradný. Chceš popírat svou častou bezradnost?

Neboj se to přiznat! To není žádná hanba. Nic nového pod sluncem. A přesto je tu něco nového. Tvoji předkové to prodělávali už od prvních křesťanských dob. Tehdy pro to bývaly důvody spíše v Tobě než kolem Tebe. Proč? Dříve jsi míval životní cestu v obecné Církvi jasně vedle sebe vyznačenou. Buď jsi po ní šel nebo nešel. Věřil jsi nebo ses dostával ve víře do potíží, ze kterých jsi vycházel posílen nebo oslaben, nebo jsi také vůbec nemusel věřit. Když jsi ale byl křtem připojen k Církvi, obvykle jsi věřil, a posléze jsi dospěl svátostí biřmování, a Tvé okolí Ti jasně ukazovalo, v co máš věřit, a co bys měl dělat. Dneska Ti to Tvé okolí jasně a jednoznačně neukazuje. Třebaže předávaný poklad učení víry zůstává díky Bohu v Církvi neporušen, způsoby předávání se liší. Ohledně učení víry slyšíš v okolí tolik neslýchaných a vzájemně si odporujících výroků, že bez této jednoznačné vnější opory své víry, se Ti do nitra vkrádají pochybnosti. Cítíš se ve svém okolí ztracený, zmatený, bezradný a někdy dokonce i oklamán.

Kdo se Ti může divit? Rodina je většinou v rozkladu. Od dětství vyrůstáš často v neúplné rodině. Často v ní vůbec nepoznáváš Církev v malém. Ani Tvá rodina na Tebe většinou jako Církev nepůsobí tak, že by Ti rodiče byli prvními věrohodnými apoštoly evangelia. Už od rodiny jako Církve v malém Tě často více než pravdy zjevení a víry oslovují myšlenky odporující pravdám zjevení a víry. Tak už od útlého věku v rodině, kde se máš poprvé setkat s Boží autoritou, kterou Ti mají zosobňovat rodiče, často prožíváš skutečnost, že se v oblasti dogmat a morálky šíří úchylky, které vyvolávají pochybnosti, zmatek a vzpouru. Možná, že Tě rodiče dali pokřtít, ale to bylo často nejen Tvé první, ale i Tvé poslední setkání s Církví. Rodiče Tě vlastním příkladem modlitby, účasti na mši svaté, přijímáním svátostí, a vlastních křesťanských ctností, jako i poučením o pravdách víry, často většinou nevedou ke křesťanské dospělosti přijetím svátosti biřmování.

Možná také, že této dospělosti v Církvi přece jen dosahuješ, nicméně nevíš, co dál. Nedovedeš najít v Církvi ty jistoty, které právem očekáváš. Brzy zjišťuješ, že se tu dějí nebývalé změny. Zřejmě to má na svědomí několik fanatiků. Pod záminkou pokroku s tvrdošíjností všeobecně prosazují změny, které jsou jen doporučené pro některé okolnosti. Říkáš si: „Když oni mohou všechno, tak já smím taky“. Dáš se svést k intelektuální a morální bezzásadovosti? Kdo se Ti může divit, že v takovém prostředí snáze než kdy dříve upadáš k vyčichlému křesťanství, oklešťovanému zamlženými dogmaty a rozplizlou morálkou? Jsi ponořen do světa. Jeho klamný duch, který Tě obchvacuje a věčně obviňuje našeho věčného Otce, Tvého Bratra a Spasitele, jakož i Církev obecnou, najednou obviňuje i Tebe v Církvi a činí Tě podezřelým.

Už nemůžeš jen tak klidně přebývat uprostřed svých životních jistot v otcovském domě. Ostatně otcovský dům se mezitím povážlivě vyprázdnil. Třebaže duch světa mluví proti presumpci neviny, Ty jsi celým okolím obviňován za to, že jsi tam, kde jsi. Buď se zabarikáduješ v domě našeho Otce, anebo vyjdeš hrdě a neohroženě ven. Vykroč ven, a to nejen proto, abys obhájil svou nevinu, ale abys přivedl zpátky domů všechny ustrašené bratry a sestry, kteří se někam zaběhli!

Pro T.G.Masaryka byl Ježíš pouze výjimečný člověk. Píše, že Ježíšovo náboženství je náboženstvím jistoty, lásky a naděje (KL II/5/16, opis z 18.11.1931, viz: Archív TGM) Ježíš podával náboženství čisté, nerozčílené, klidné, jasné (TGM, V boji o náboženství, Praha 1932, s.26) Za Ježíšem jít, to je mi všecko (K.Čapek, Hovory s TGM, Praha 1990, s.293). Člověk Ježíš byl Masarykovi vůdcem a učitelem v náboženském i filosofickém myšlení. Zejména Masarykovo pojetí demokracie a humanity se dělo pod vlivem Ježíšova lidství (J.Olšovský, Viz:Sb.Náboženská dimenze Masarykova myšlení“, Hodonín 1995, s.23-24)

Masarykova víra jako katolíka se záhy probudila díky vlivu zbožné matky a vzorného katolického kněze Františka Satory. Ten ho učil v Čejkovicích a dbal o jeho celkový duchovní růst. Ještě v Brně na gymnáziu zůstává Masaryk plný obdivu ke katolicismu. „Hlavně ta stálost ve víře a mučednictví. Byl jsem toho plný“.

Neochota přijmout svátost smíření se mu stala kamenem úrazu pro další růst v Církvi. Velký přiznávaný vliv na jeho odklon od Církve mělo seznámení s unitářkou Charlotte Garriguovou (K.Č, str.43-44,72-78) I když se rozešel s katolickou Církví stejně, jako později s evangelickou, Bůh mu zůstal Ředitelem jeho osudů. (M.Dokulil, Sb.Náb.dimenze Masarykova myšlení, Hodonín 1995, str.32)

A co Ty? Jsi také jako katolík čím dál tím zmatenější? Podobenství o dobrotivém otci, trpělivě vyčkávajícímu v otcovském domě na návrat marnotratného syna, ustupuje před obrazem Tvého Otce, opouštějícího vlastní dům, aby hledal své bloudící děti. Vidíš svého Otce, jak se zúčastňuje obřadů cizích náboženství, jak se modlí v kultovních síních různých sekt. Hromadné sdělovací prostředky šíří obrazy těchto ohromujících setkání po celém světě. A Ty jsi v pokušení jako jeden z posledních opustit otcovský dům a hledat ve světě svého Otce. Nediv se mu! Otec by nemusel odcházet do světa, kdybys Ty, přehodný syn, vyčkávající doma za pecí na lepší časy, vyrazil raději sám do světa hledat svého bloudícího bratra! Nediv se Otci, který vybíhá z domu v ústrety váhavě se vracejícímu marnotratnému synu! Pospěš Ty sám v ústrety svému bloudícímu bratru či sestře! Modli se za svou statečnost a o dar síly k takovému hrdinství! Když ovšem vyrazíš do světa hledat ztraceného bratra, počítej s tím, že jdeš do nepohody! Modli se za obrácení nevěřících! Pomodlit se můžeš kdekoliv, třeba i v mešitě nebo pagodě. Avšak mši svatou nemůžeš slavit společně s nevěřícími nebo odloučenými bratry, na což Tě důrazně upozorňuje Svatý Otec v listu, vydaném za Zelený čtvrtek léta Páně 2003. Při hledání bloudících bratří a sester ve světě se octneš úplně bezbranný mezi lítou zvěří. Přesto vytrvej! Přijdu Ti na pomoc. Kdo jsem? Jsem, který jsem, Tvůj Bratr a Spasitel.

Uprostřed okolních zmatků a nepřehledných poměrů jsi sám bezradný. Co si počneš? Chceš dělat revoluci? To už udělal někdo před Tebou, a to důkladněji, než by ses k tomu kdy sám odhodlal. Najednou zůstáváš stát nahý před naším věčným Otcem. Cítíš, že nemáš v žádném tradičním zařízení otcovského domu oporu.

Zachovej si víru, i když se rázem ocitneš v katakombách! Jsou to jiné katakomby, než bývaly za Nerona. Nikdo z Tebe nebude dělat mučedníka. Jsi zatlačován do sametového podsvětí. Máš zaručená lidská práva na svou víru, ale sotva ji projevíš, celý svět se Ti vysměje a udělá z Tebe idiota. Jestli lidé říkají o Tvém Bratru a Spasiteli, že se pomátl, co jiného bys čekal pro sebe?

Nemůžeš zůstat pevný ve víře bez vyššího nadání, které chceš čerpat ze slavných ustanovení Církve. A tady vidíš, že způsob udílení těchto slavných ustanovení se liší místo od místa a stejně i během doby. Možná, že se Tě to ani moc nedotýká, pokud jsi nezažil od dětství jiný způsob zbožnosti. Tím spíš bys potřeboval soustavnější náboženskou zkušenost. Kde si ji osvojíš? Ve škole?

Možná, že Tě už od dětství posílají rodiče do vyučování náboženství. Jenže najednou překvapeně objevují, že se učíš pravdy svaté víry vedle jiných náboženství. Potom už nezbývá dost času na důkladnější osvojení si nejzákladnějších pravd víry - o tajemství Tvého stvoření, o dědičném hříchu, o tajemství Nejsvětější Trojice, o Neposkvrněném Početí, Vykoupení. Ani Tvá vůle se ve škole nezdokonaluje cvičením ve ctnostech, zvláště v tak nepopulární ctnosti, jako je pokora. Zato se dozvídáš tom, jak bezpečně provozovat sex, a často dřív, než víš, co to vůbec je.

Odmítáš stávající tradici čili dosavadní podání Církve? Modli se, o vlastní obrácení! Pak zakusíš vlastní obrácení a získáš vlastní náboženskou zkušenost. Na základě svého vlastního obrácení a své jedinečné náboženské zkušenosti si vytvářej své nové podání, o které by ses mohl ve víře opřít! Pak bude Tvá víra přesvědčená a také přesvědčivá a strhující pro Tvé děti. Bez svého nového podání zůstáváš jako jeden z prvních křesťanů docela bezbranný, a také jako křesťan pro své okolí nezřetelný, nepřijatelný a vyloženě protivný.

Když si však nové podání vytvoříš a staneš se strhující pro své děti a vůbec pro své okolí, opovaž se to, co tak namáhavě vytváříš jako vlastní nové podání Církve, předávat někomu jinému, svým dětem jako jediné možné podání Církve! Zbav se útlocitnosti, že jim poskytuješ jimi očekávané podání Církve jako jediné možné! To jim může být oporou víry leda v dětství. Pak je ale připrav na to, že se jim v okolí nedostane žádné opory pro jejich víru, a že se o to mají s Boží pomocí postarat sami!

                                                                 Tvůj Bratr

+++

DOSPĚLOST

SCHOULENÝ LEŽÍM

SÁM NA POSTELI

A Z PLNÝCH SIL

SNAŽÍM SE DRŽET

CO ZBYLO Z DĚTSKÉ DUŠE

SLZAMI ODCHÁZÍ ZE MNE

KAŽDÝM ROKEM DÍTĚ

A POKAŽDÉ

KDYŽ TAJE SNÍH

A POKAŽDÉ VŽDY

TROCHU VÍC

AŽ NEZBUDE Z NĚJ

VŮBEC NIC...

J. Tomáš

+++

SESTOUPENÍ KRISTA DO PEKEL (3)

Podrobný popis Kristova sestoupení do pekel je v Nikodémově pseudoevangeliu (poč.5.st.po Kr.)

Část, která se věnuje Kristovu sestoupení do pekel, začíná příběhem o tom, jak Josef z Arimatie vypráví před veleradou o synech Simeona Bohopříjemce, které Kristus vzkřísil. Poté velekněží Ananiáš a Kaifáš a také Josef s Nikodémem a Gamaliel odcházejí do Arimatie, aby je našli. Když byli Simeonovi synové přivedeni do synagogy, „učinili na svých tvářích známení kříže“, vzali inkoust a brka a napsali:

„Pane Ježíši Kriste, vzkříšení a živote světa, dej nám milost, abychom vyprávěli o tvém vzkříšení a o zázracích, které jsi vykonal v Hádu.

My jsme byli v Hádu se všemi od věků zesnulými. O půlnoční hodině vyšlo v oné temnotě jakoby světlo sluneční a zazářilo, takže svítilo na nás na všechny a viděli jsme se navzájem. A ihned náš otec Abraham spolu s patriarchy a proroky plni radosti si řekli: ,Toto světlo pochází z velkého osvícení.1 Prorok Izaiáš, který tam byl přítomen, řekl: ,Toto světlo je od Boha a od Syna a od Ducha svátého, které jsem prorokoval za svého [pozemského] života slovy: »Země Zabu- lón a země Neftalí, lid sedící ve velké temnotě, uvidí velké světlo.« Potom vystoupil do středu jiný asketa z pouště a patriarchové mu řekli: ,Kdo jsi?‘ On řekl: Já jsem Jan, poslední z proroků, který jsem urovnal cesty Syn Božího64 a hlásal jsem lidu pokání pro odpuštění hříchů… A proto mne poslal i k vám, abych ohlásil, že sem přichází jednorozený Syn Boží, aby byl spasen, kdokoli v něj uvěří. Kdo v něj neuvěří, bude odsouzen.“

Dále předstupují Adam a Sét. Sét vypráví svému otci a ostatním „praotcům lidského rodu a prorokům o zaslíbení vtělení Božího Syna, jež dostal od anděla.“ Poté následuje rozmluva mezi satanem a Hádem: „Pakliže přijmeme odtamtud jeho [Krista],“ říká Hádes, „bojím se, aby nás nějak neohrozili i ti ostatní. Podívej, už cítím,-že se stávají neklidnými všichni, které jsem od věků pohltil, bolí mne břicho...“ Vtom se ozval hlas podobný hromu: „Nechť vaši představení zvednou brány, nechť se zvednou věčné brány, ať vejde Král slávy.“ Hádes se snaží zabránit příchodu Krista a rozkazuje svým démonům: „Zavřete dobře a pevně kovové brány a železná břevna...“ a vyzývá je, aby mocně drželi „zámky44. Když to uslyšeli praotcové, povstali proti podsvětí. Prorok David mu řekl: „Nevíš, slepče, že o tom hlasu, o onom ,zvedněte brány jsem prorokoval, když jsem ještě byl živ na světě?“ A Izaiáš řekl: „Já jsem předvídal a osvícen Duchem Svatým jsem napsal:,Mrtví obživnou a (mrtví) v hrobech budou vzkříšeni a plesat budou obyvatelé země‘ ,Kde je, smrti, tvá zbraň? Kde je, Háde, tvé vítězství?" Najednou se znovu ozval hlas: „Zvyšte se brány.“

„Když Hádes uslyšel podruhé, odpověděl jako kdyby nerozuměl a řekl: ,Kdo to je Král slávy?´ A andělé Páně řekli:,Hospodin silný a mocný, Hospodin mocný v boji. A při tomto hlasu se kovové brány rozbily, železná břevna se zlomila a všichni spoutaní mrtví byli zbaveni pout.. ,“

Král slávy spoutává satana a vydává ho peklu se slovy: „Vezmi a drž ho pevně až do mého druhého příchodu." Když peklo přijme satana, říká mu: „Obrať se a viz, že ve mně nezůstal ani jeden mrtvý."

Vyvedení mrtvých z podsvětí vtěleným Kristem je v Nikodémové pseudoevangeliu popsáno následovně:

„... Král slávy napřáhl pravici, uchopil a vzkřísil praotce Adama. Pak se otočil a řekl ostatním: ,Sem ke mně všichni, kteří jste byli usmrceni kvůli dřevu, jehož se tento dotkl. Hleďte, já jsem ten, který vás všechny křísí skrze dřevo kříže.´ Potom všechny pustil a praotec Adam, plný radosti, řekl: ,Děkuji tvé vznešenosti, Pane, že jsi mne vyvedl vzhůru z nejhlubšího Hádu.´ A stejně promluvili i všichni proroci a svátí:,Děkujeme ti, Kriste, spasiteli světa, že jsi vyvedl ze záhuby náš život.´

Když toto řekli, Spasitel požehnal Adamovi znamením kříže na čele. Když učinil totéž i patriarchům, prorokům a mučedníkům a praotcům, uchopil i je a vystoupil z Hádu. A zatímco on kráčel, zpívali svatí Otcové, kteří ho provázeli: ,Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu, aleluja, jemu přísluší chvála všech svatých.´

On tedy šel do ráje, držel praotce Adama za ruku a předal jej i všechny spravedlivé archandělovi Micha-elovi."

Pokud se zpočátku mluví o tom, že Kristus vyvedl z podsvětí „všechny" mrtvé, pak dále se hovoří jen o „všech prorocích a svatých“, o „patriarších, prorocích, mučednících a praotcích'´ a také o „všech spravedlivých“ . U vchodu do ráje se „všichni svatí“ setkávají s Henochem a Eliášem a také s osvíceným ukřižovaným zločincem, který na prahu ráje očekával „Adama, praotce lidského rodu, a spravedlivé“.

Všechno to dotváří jednu základní myšlenku: Kristus sestupuje do podsvětí, ale ne jako další oběť smrti, nýbrž jako její přemožitel a jako pokořitel podsvětí, před nímž síly zla pozbývají veškeré moci. (Pokr.)

+++

SEDMIKRÁSKA

 

TEN MOTÝL CO TU PROLETĚL

TEN ZA TO STÁL

POSLEDNÍ PAPRSEK SLUNCE

PO CESTĚ Z MRAKŮ ZA KOPEC DOKLOUZAL

DEN ZAVŘEL KALICH KVĚTŮ

ŠEL SPÁT

 

TEN MOTÝL CO TU PROLETĚL

JAK POKRESLENÝ VZKAZ

PŘIŠEL NÁS VAROVAT

JÁ A MOJE SEDMIKRÁSKA

MÁME JEN ŘÍCT

ŽE PRYČ JSOU VAŠE BÍLÉ LÍSTKY OKVĚTNÍ

VÁŠ PŘEPYCH VAŠE HŘÍŠNÉ SNY

UŽ UPLYNULO 7 DNÍ

TEĎ PŘICHÁZÍ POKÁNÍ

Jana Eva Lopourová

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (6)

KRISTŮV OBRAZ.

Jak vznešená a krásná je nauka, že celá tvoje křesťanská bytost se podílí na božství! Jenže je to víc než nauka, je to život; pravé náboženství je opak toho, co konají mnozí křesťané. Ti považují náboženství za sbírku článků, kterým mají věřit, povinností, které mají plnit, a obřadů, které mají zachovávat. To ještě z nich nedělá křesťany. Křesťany jsou teprve, žijí-li s Bohem a nechávají-li se proměňovat v něho.

Naše přivtělení ke Kristu ukládá v nás bohatství všech bohatství. Musíme z něho těžit. Musíme se stát skutečné tím, čím jsme. Tato přítomnost Boží v nás není jen spojující; je a musí být oživující.

Pán Ježíš pravil: „já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“(Jan 10, 10ú

A tento život je především božský život, který nás povznáší k Otci, ale je i tajemnou silou, která by nás chtěla zvnitřku proměnit.

A jak? V samého Krista!

V Písmě svatém je to řečeno jasně. Sv. Pavel nepřestává opakovat, že musíme: „utvářet Krista v sobě" (Ga 4, 19),

 „obléci se v Pána Ježíše Krista“ Řím. 13, 14;

„povždy nosit mrtvení Ježíše na svém těle“ (2Kor 4, 10). Hle, cíl toho úsilí: vytvořit obraz Kristův. Christianus alter Christus. Křesťan druhý Kristus, protože je jeho bratrem skrze milost a protože se mu chce podobat všemi ctnostmi, jako se podobá kapka kapce.

Ta úloha ohromuje, ten ideál leká! Ale jeho dosažení je každému dostupné; snaha o něj nezná únavy.

Mohou se o to snažit i šestileté děti i devadesátiletí starci. Může o to usilovat prodavač novin i velkoprůmyslník; posluhovačka i slavná herečka; domácí švadlena i děvčátko, které večer u nohou matčiných párá, co matka ušila; bankéř i hadrář; černoch v nitru Afriky i malý Anamita; lidé včerejší, dnešní i zítřejší. Všichni jsou Kristus, všichni mají povinnost přispívat, aby rostli: výhonky, listy, květy, plody až do vrcholu jejich duše.

TO NENÍ ŽERT!

Kristus nečeká od naší každodenní horlivosti padělek ani karikaturu, nýbrž pravou podobu. Mají nechat Krista vytvořit v nich právě takového, jaký je. „Proměňte se v jeho obraz," píše sv. Pavel.

Máme dopřát Kristu, aby v každém z nás vytvořil celého sebe samého s jeho věčnými myšlenkami, které poznáváme vírou, s jeho smýšlením, které se nám odhaluje, když čteme evangelium, když odpočíváme na jeho Srdci; s jeho skutky, k nimž nás ustavičně povzbuzuje naléhavý hlas v našem nitru.

Pravý obraz Kristův, živá Kristova ikona. Ani více ani méně. Otec na nebesích otevře brány věčné blaženosti jen těm, kdo živě zobrazují jeho Syna. Nebudeme-li živým obrazem Krista, neuzná nás za pokračování Ježíše Krista. Ve věčném království je místo jen pro ty bratry Kristovy, kteří ho ve všem zobrazují.

Filosof Henri Bergson, vystihuje vznešenost toho ideálu, který se předkládá naší dobré vůli, a praví: „Lidstvo sténá pod břemenem svých pokroků. Chce-li dále žít, musí se rozhodnout, chce-li jenom žít, či se také přičinit, aby i na naši vzpurné oběžnici splnilo podstatný úkol vesmíru: vytvářet bohy."

Po křesťansku bychom měli říci: „Vytvářet druhého Krista."

U ZDROJE ŽIVOTA.

Kdy začal v naší duši ten božský život, to naše přivtělení k tajemnému Tělu Kristovu? Kde je zdroj té krásné řeky?

To ví každý křesťan. V tom okamžiku, kdy po našem čele tekla křestní voda, narodili jsme se jako synové Boží, bratří Ježíše Krista, články jeho těla, dědicové jeho království. Toto druhé zrození, o kterém se Pán Ježíš zmínil, když odpovídal Nikodémovi, se musí stát „z vody a z Ducha Svatého“.

První Církev podivuhodně znázornila to stvoření nového člověka. Na Bílou sobotu, v noci, kdy byl Ježíš pohřben, sestoupil katechumen, aby pohřbil svůj dřívější život, starého člověka, do ohrožujících vod; z posvátné koupele vyšel jinou stranou jako nový tvor, přetvořen v Krista. Byl hotov povstat z mrtvých zároveň s ním, stát se živým článkem jeho těla, neboť „v jednom Duchu my všichni byli jsme pokřtěni v jedno tělo.“ (1Kor 12,13)

Starý člověk, syn Adamův, zůstal v hrobě. Nový člověk, bratr Kristův, povstal oděn milostí a vlitými ctnostmi.

Bůh nedělá nic polovičatě.

S tímto novým životem jsou spojeny nové schopnosti. Přirozená lidská duše má rozum, vůli, vášně. Tyto tři mohutnosti uchvátí předmět, který se jim předkládá, pohltí jej a sobě přizpůsobí. Duše nového člověka dostává rovněž tři schopnosti, aby mohla žit a jednat. Jsou to tři vzácná semena, která čekají jen na to, aby vzklíčila: víra, naděje a láska, tři mohutnosti, které se rodí v hodině znovuzrození a činí duši schopnou jednat podle nového cíle, vytčeného jejímu úsilí.

O něco později, po probuzení rozumu, Duch Svatý, který už ovládl tu duši, přichází na modlitbu biskupovu naplnit ji až po okraj svými sedmi dary: darem moudrosti, rozumu, rady, síly, vědění, zbožnosti a bázně Boží. Od okamžiku biřmování ji připravují, aby byla učenlivou k vnitřním vnuknutím i vnějším podnětům Hosta Posvětitele.

Když však byla duši křtem svatým vrácena původní nádhera a svatým křižmem byla duše připravena k zápasu, tím nenabyla původního stavu bezhříšnosti.

Rozum se může mýlit, vůle zeslábnout a člověk může hřešit těžce, a tím zničit život milosti, který v něm byl započat.

Kde se najde lék na vyléčení té nemoci, kdo duši vzkřísí, kdo odvalí od hrobu kámen, který se postavil mezi duši duchovně mrtvou a jejího Boha, ze kterého chce žít?

Zase další svátost: svátost smíření . Ona má moc nejen uzdravit slabost ochablé duše, ale i navrátit jí božský život, o který ji připravil těžký hřích.

Ale to není všechno. Zrodíme se jednou, vyléčíme se jen z nemoci, ale abychom se zachovali naživu, musíme přijímat potravu každý den. Strava je obyčejnou podmínkou života.

Co je pokrmem pro tento vyšší život v nás? Tělo se živí chlebem, duch se živí pravdou. Čím se udrží život naší duše?

Opět se k ní sklání Bůh, a to v jedinečném tajemství pod způsobami hostie. Pán Ježíš pravil k židům: „Já jsem chléb života; chléb živý, který s nebe sestoupil,“ (Jan 6, 48-51), na rozdíl od many, která po nějakou dobu je živila, ale smrt nezamezovala: „Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít jeho Krev, nebudete mít v sobě Život." (Jan 6, 54)

Toto prohlášení Pána Ježíše je jasné. Kristus se skrývá pod eucharistickým závojem. Člověk potřebuje k životu pokrm. Ježíš Kristus jako pokrm zachovává v duši, opravuje a rozmnožuje život milosti. Bez něho ponenáhlu, ale jistě toho života ubývá, až zmizí všechen.

Snadno to chápeme. Tajemství eucharistie potvrzuje tajemství milosti a tajemného Těla. Bytost, která má účast v božské přirozenosti: článek Krista, skutečného syna, může živit jedině Bůh. A svatá Hostie zase uskutečňuje naše spojeni s našimi bratry v Kristu. Sv. Pavel praví: „Poněvadž jeden chléb, jsme my mnozí tělem jedním, neboť všichni jsme účastni jednoho těla.” (Kor. 10, 17) AA

+++

PÁTEK

V RÁKOSÍ LEŽÍ

RUDÉ CÁRY PLÁŠTĚ

CO VÍTR S TRNÍM

BEZ MILOSTI POTRHAL

 

JE SMUTNO POLÍM

- A V PÁTEK SMUTNO ZVLÁŠTĚ

JAKO BY V DÁLCE

NĚKDO UMÍRAL

 

A V BRÁZDÁCH MÍSTO VODY

KREV

TAK ČISTÉ V NÍ

ODRÁŽÍ SE NEBE

A RUDÉ TRNKY

SNÍH

A ZPĚV

A NÁHLE V NEBI

VIDÍŠ SAMA SEBE...

J. Tomáš

+++

JAK BÝT KATOLÍKEM ?

DÍKŮVZDÁNÍ ZA STVOŘENÍ

Katolická tradice je od základu spojena s dobrotou světa a radostností života, protože to stvořil Bůh a shledal, že je to dobré. Máme se radovat a těšit se ze všech velkých i malých podnětů, které k nám přicházejí od Boha skrze stvoření.

Jenže Kristova Církev je zřízena pro hříšníky, aby se v ní posvěcovali. A posvěcují se vždycky? To záleží na lidech, které Bůh stvořil svobodné a tuto svobodu jim zaručuje.

V šestnáctém století protestanté vinili katolickou Církev za korupci a zpovrchnění mnoha duchovních osob, ale zobecnili to a vztáhli to na celou Církev, třebaže to nikdy neplatilo Kristu, Panně Marii ani zástupu svatých a světic. V reakci na to se mnozí katolíci snažili překonat puritány v čistotě, a to hlavně sexuální. Posléze se mnozí z katolíků začali chovat vůči sexu a jiným tělesným hrátkám ještě upjatěji než protestanté, a podle toho také začali smýšlet a hodnotit tyto věci, ale zase to neplatilo všeobecně o celé Církvi. Když třeba jansenisté odmítali všechny požitky a smyslovost jako hříšné, tak Církev jejich učení oficiálně odmítla.

Samo sedmero svátostí, které slavíme v Církvi, užívá smyslových věcí a lidský dotek jako znamení Boží milosti. Tak Církev užívá dary stvoření i ve svých nejdůležitějších obřadech.

Katolický výklad Vtělení už od prvních církevních sněmů byl, že Ježíš byl zároveň plně lidský a plně božský. V Ježíši je tajemství Boha odhaleno způsobem, který můžeme vidět i tehdy, když mu ne zcela porozumíme.

Ježíš je posledním zjevením Boha. Proto je jeho základní svátostí. Je největším znamením Boží lásky, přítomnosti a zapojenosti ve světě. Ježíšova svátostnost neskončila Nanebevstoupením. Pokračuje v Církvi, která je Tělem Kristovým. Církev je v podstatě svátostí Boha ve světě. Proto Církev zdůrazňuje svátosti.

Naproti tomu jiné západní „církve“ směřují ke zdůrazňování Bible. Odebrali oltářní stůl ze středu bohoslužby a umístili tam kazatelnu.

Katolická tradice, která ve své teologii a bohoslužbě bere v úvahu obojí, je vtělující a svátostná. Bere svět vážně a povzbuzuje nás nacházet Boha ve světě. Bere lidskou zapojenost vážně a povzbuzuje nás, abychom byli ve světě jako další Kristus. Církev učí důsledně o sociální spravedlnosti. Věří, že o Boží spravedlnosti by se mělo nejen hovořit, ale měla by být ve světě lidských záležitostí ztělesňována.

Jak si katolíci váží stvoření, to se dá sledovat také v křesťanském umění. Náboženské mozaiky a sochy se datují už od raných projevů. Středověcí křesťané vyjádřili svoji víru ve vznešených, vysoko se tyčících gotických katedrálách a barevných oknech s vitrážemi. Renezance dala náboženskému umění a architektuře nový rozměr nádhery. Neměli bychom zapomenout ani na novodobou hudbu, rozvinutou z gregoriánského chorálu, Ani na to, že novodobé drama začalo středověkými náboženskými hrami. Katolická moudrost oceňuje dobro nejen v Božím stvoření, nýbrž také v lidské tvořivosti.

KATOLICTVÍ - OBECENSTVÍ

Původní význam slova ´catholický´ je ´všeobecný´. Církev byla poprvé nazvána katolickou tehdy, když se křesťanství rozšířilo na celou Římskou říši. První sněm všeobecné Církve se sešel v roce 325, a na tomto a následujících sněmech biskupové celého tehdejšího světa vyjádřili katolickou víru. Souhrnem univerzální, celosvětové víry je Nicejské krédo - pojmenované po sněmu v Niceji - které vyznáváme při mši každou neděli.

Doposud Katolická Církev zachovává celosvětovou víru a Církevní vize je stále univerzální. Letmo to zahlédneme při cestách našeho papeže. Vidíme, jak je pozdravován a vítán Severo-, Středo- i Jihoameričany, Evropany, Asiaty i Afričany. Slyšíme ho mluvit mnoha jazyky, ale jeho sdělení obsahují vždy univerzální víru Církve. Papežova vize překračuje národní hranice a sleduje jednotu všech lidí v Kristu.

Katolická Církev není pouze státní církev. Protože nepatří výhradně k nějakému státu či zemi, proto může přinášet širší pohled do sporů mezi soupeřícími stranami. Zpočátku katolictví či obecenství vzkvétalo v kultuře Středního východu, později kultuře Římské říše kolem středomoří, dále v kultuře západní Evropy a pak zamířilo do kultury celého světa podle Kristova poslání. Dnes katolictví už není jen evropské a americké, nýbrž také, africké a asijské. Kamkoli cestujete, můžete se setkat s katolickými bratry a sestrami, slavícími svou víru v Krista jejich vlastním, jedinečným způsobem. A nezůstane jenom na této planetě, nýbrž míří i za její hranice, protože jedině zde na této planetě se vtělil Ježíš Kristus pro celý svět. Nejen lidé všech ras a národů, nýbrž také všichni ostatní inteligentní tvorové, ať jsou kdekoli ve vesmíru, přijímají katolickou víru a zároveň jsou touto univerzální Církví přijímáni.

Nový světový řád není americký, ani ruský, ani evropský, ani čínský, není kapitalistický, ani socialistický, nýbrž eucharistický.

Většina katolíků dnes postrádá toto přesvědčení a vědomě prožívanou účast na tomto obecenství. Proto jejich víra není doopravdy katolická. Mají úzký, místně omezený pohled, namísto opravdově katolického - všeobecného.

Tím zrazují odkaz samotného Krista. Katolická představa počítá s Boží péčí o celou lidskou rodinu a všechno stvoření.

INTEGRÁLNÍ TOTALITA

Rozsah a všeobsáhlost katolického světonázoru nahlížení reality ústí do jednotného a sjednoceného přístupu. Sleduje život z mnoha různých pohledů a současně uceleně, což spojuje všechny jednotlivé pohledy. Jde o totalitu, ale nikoli omezenou či sevřenou dílčími lidskými náhledy, nýbrž živou, stále se sjednocující, což nelze natrvalo dosáhnout přirozenými lidskými možnostmi, nýbrž to vyžaduje vyšší nadpřirozené osvícení, člověkem pokorně v modlitbě vyprošované. Žádný lidský tvor nemůže sledovat vesmír ze všech hledisek najednou. Jen Boží vědění objímá celou skutečnost v jediném kosmickém záběru. Bez tohoto nadpřirozeného ducha integrity by jakákoli totalita zůstala jen křečovitá, donucovací.

Tento katolický ohled na vzájemné propojení celé skutečnosti je podkladem pro naše hledání spojitosti mezi křesťanskou vírou a tím, co můžeme objevit vědeckým poznáním a naší vlastní zkušeností. Katolický přístup vyžaduje důvěřovat v Boha, věřit co zjevuje Písmo svaté a přijímat co Církev učí, při současném ohledu na požadavky rozumu a výsledky lidského poznání.

Když se kmeny barbarů přehnaly Evropou a způsobily pád Římské říše, dostavila se zvláštní rustikalizační krize rozvoje. Projevila se zpovrchněním poznání, zhruběním lidského vyjadřování a chování, ale i tvůrčího tvarosloví. Tehdy mniši bedlivě přepisovali křehké rukopisy tak, aby nebylo minulé vědění ztraceno. Ve středověku se dostavila jistá laicizační krize rozvoje. Křesťanští učenci založili školy, které se pak staly univerzitami. Navzdory zpozdilosti církevních úředníků, kteří nejprve exkomunikovali svatého Tomáše Akvinského, novodobá věda vyrostla z Tomášova úsilí zachránit lidský rozum pro teologii a pro porozumění Bohem stvořenému vesmíru. Díky tomu jsou katolíci přesvědčeni, že pokud jsou ve své víře pevně zakotveni a opravdu kovaní, nemusejí se cítit ohroženi jakýmikoliv vědeckými znalostmi.

V novověku vypukla proletarizační krize rozvoje katolictví v prostředí vzmachu širokých mas společnost. To často doprovázelo velké zatemnění rozumu a podlomení vůle. Rozšířil se názor, že se k pravdě dochází hlasováním. Ve většině případů demokratizace se všechno zvrhlo v mediokracii čili vládu sdělovacích prostředků.

Cesta k dalšímu růstu vede odstupem od hlučícího davu a hlasu veřejného mínění širokých mas do ústraní, na poušť, před kříž Páně, před svatostánek s Nejsvětější Svátostí.

Pokud by katolická tradice zůstala pouze východní, tak by byla ryze mystická, ale také rozplývavá, mlhavá, až temná. Je však ovlivněna tradicí západní Církve, takže má také vědecký a praktický ráz. Ochotně klade otázky, odhaluje souvislosti mezi rozumem a vírou, podniká výzkum a uvádí myšlenky do každodenního života.

Katolíci ovšem znají a doceňují rozsah své tradice. Mají podivuhodnou schopnost všechno spojovat a vidět v jeho základní jednotě. Za to vděčí hlavně svatým Cyrilu a Metodějovi, duchovním patronům Evropy, kteří vzbudili v srdci Evropy nadšený zápal pro sjednocení tradice východní se západní při docenění přínosu obou. Pro katolickou moudrost je všechno pravda pocházející od Boha, ať už je zjevená nebo objevená.BR

+++

PROSBA

DO OČÍ MI ČASTO VŽENOU SLZY

VZPOMÍNKY NA CHVÍLE

KTERÉ MRZÍ

DEJ, PANE,

ZDA JE TO JENOM TROCHU MOŽNÉ

AŤ USTANOU

AŤ USTANOU

 

AŤ JSEM JEN TADY A TEĎ

AŤ NEJSEM TAM A TEHDY

NA CESTU SPRÁVNOU MNE SVEĎ

A HLÍDEJ, PROSÍM,

ABYCH NESEŠEL

A VEĎ MĚ, PROSÍM,

ABYCH NESEŠEL

A CHRAŇ MĚ, PROSÍM,

ABYCH NESEŠEL

BUĎ SE MNOU, PROSÍM,

ABYCH NESEŠEL

A AŽ SE OHLÉDNU

ABYCH MĚL DŮVOD K SLZÁM

UŽ JENOM Z RADOSTI.

J. Tomáš

+++

TOBĚ NENÍ POMOCI ?

Milý příteli!

Nepodceňuj mou lásku! Nejsem z toho světa. Moje láska je větší a mocnější než Tvá vina. Zdá se Ti, že nejsi vinen za svůj stav vrženosti do světa a za své odcizení. Náš apoštol lásky Ti posílá vzkaz: „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného.“ (Jan1,8) Nezbytný počátek Tvého návratu k řádu, jaký je vlastní Tvé přirozenosti a celému světu, je Tvůj návrat do náruče našeho milosrdného Otce. Modlím se, abys poznal vlastní hřích, ale také abys uznal, že jsi hříchu schopen, ba i náchylný ke hříchu. Připomínej si slova, jež kladu do úst a do srdce marnotratného syna: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě.“ (Lk15,21) Podmínkou Tvého smíření se mnou jako svým Bratrem a Spasitelem je odklon od spáchaného hříchu a úkon pokání. Lituj hříchu a dej lítost najevo! To zahrnuje nastoupení Tvé cesty zpět do otcovského domu.

V podmínkách Tebe jako hříšníka, který nemůžeš dojít k obrácení bez uznání vlastního hříchu, se služba smíření, kterou Ti nabízím v Církvi, spojuje se záměrem skutečného pokání. Učiň si pevné předsevzetí! Jaké? „Nechám se trpně přivést zpátky k sebepoznání. Nechám se trpně odvést ode všeho, co mě odvádí z otcovského domu. Nechám se trpně přivést k obnovení mého přátelství s naším milujícím Otcem, k mé vnitřní obnově, k novému obratu k Církvi.“

Jak se má tato služba naplnit? Modlím se o Tvůj osvícený pohled víry. Kéž rozeznáš důsledek hříchu od jeho příčiny, a to jak v sobě, tak i kolem sebe! Naši nepřátelé budují nový Babylon, namířený dovnitř Tvé bytosti, abys mluvil nesrozumitelnou řečí ale i do okolního světa velikášským dílem.

Ti, kdo se oddávají dílu, které má být znamením a zárukou jejich jednoty, jsou více než kdy dříve rozptýleni a zmateni.

Proč ztroskotává Tvůj hříšný záměr pyšně vzmáchnutý vzhůru, stejně tak jako dovnitř ke změně kódu Tvého lidství? Nadarmo se namáháš, když činíš znamením a zárukou svého vytouženého vnitřního pokoje a díla sjednocení národů pouze dílo svých rukou a svého rozumu. Zapomínáš na všemohoucího Otce, ba dokonce to podnikáš třeba i proti jeho záměru. Tvůj úpadek spočívá v prométheovské opovážlivosti. Nikdy neprobádáš hlubinu tajemství své viny. Hřích je Tvůj svobodný úkon. Nežij ve skleníku, nýbrž ve světě! Ve všem lidském působí příčiny. Jejich vlivem se to všechno úchylné umísťuje za hranice Tvé bytosti, kde se Tvé svědomí a vůle dotýká těch temných sil, které hýbou světem, takže mu jakoby vládnou (Ř7,7-25).

Z biblické zprávy o babylónské věži, pyšně se tyčící proti nebi, vidíš to, co je důležité k pochopení hříchu. Chceš vybudovat něco, co by Ti dalo vnitřní pokoj, jednotu a moc vlastními silami, bez všemocného Otce a proti němu. Stavět se zády vůči Otci je dávný hřích. Bere na sebe různé podoby.

Nechceš přijmout svou závislost na našem společném věčném Otci? Zdráháš se uznat svou vinu za své těžkosti? Pak se stáváš se příživníkem, závislým na svém okolí. Bezohledně hledíš vykořisťovat své okolí, i kdyby to byli Tvoji nejbližší. Kéž bys nikdy neupadl k tak nedůstojnému a parazitujícímu způsobu života jako Karel Marx!

Když v jedné své obvyklé finanční tísni poněkud urovnal své zmatené úvahy, vzpomněl si na strýce v Holandsku, a hned za ním odcestoval. Sotva odjel, jeho žena sedla a napsala dopis jedné známé: „Karel podnikl loupežnou výpravu do Holandska. Myslí si, že se mu podaří vydolovat nějaké peníze ze strýce Philipse...“

Marxova loupežná výprava se vydařila. Proto mohl vzápětí napsat Engelsovi: „Ze strýce jsem vymáčkl stošedesát liber...“ Jindy byl Marx nepříjemně překvapen, když mu pojednou začaly váznout příjmy od Bedřicha Engelse z Manchesteru.

„Dcerky by už měly jít z domu!“, řekl tehdy rozhodně.

„Jak by si mohly vydělávat?“, ptala se jeho žena.

„Třeba jako guvernantky“, mínil Marx a hned napsal Engelsovi o tom, k jakému drastickému opatření je dohání bída. Engels mu vzápětí odepsal:

„...Jsou to přece ještě děti, zejména mladší je úplné dítě. Teprve měla čtrnáct roků! Neměl bys ji hnát do práce...Pokud je to s vámi tak zlé, jak píšeš, přikládám ti zde padesát liber.“

Když trpíš, nepřenášej svůj kříž na okolí! Tvůj hřích je vždy úkon Tvé osoby. Je to Tvůj svobodný úkon, třebaže se ve výsledném projevu jeví jako úkon nějakého společenského celku, ve kterém se vezeš jaksi proti své vůli, ALE ve skutečnosti vždy vyjadřuješ výslovný nebo mlčenlivý souhlas, dáváš něčemu podporu. Jako úkon jednotlivce má hřích první a nejhorší účinky přímo v Tobě. Mluvit o nějakém společenském hříchu, o kolektivní vině, o záporných neosobních silách mimo Tebe, vyžaduje uznat, že Tvůj hřích má svůj dopad na Tvé okolí a zanechává v okolí stopy, které se zdánlivě odpoutávají od Tebe.

Některé hříchy však jakoby útočí už kvůli svému předmětu přímo na bližního. Společenský je každý hřích proti právům Tvé osobnosti, zejména proti Tvému právu na život, nevyjímaje život, který má teprve narodit. Společenský ráz může nabýt také hřích provinění nebo zanedbání, který pácháš jako politický vůdce a hospodářský podnikatel či sdružení podnikatelů, kteří se navzdory svým možnostem nestarají řádně o zlepšení společnosti.

Další význam společenského hříchu se týká vztahů mezi různými skupinami lidí. Tyto styky nejsou vždy v souladu se záměrem našeho věčného Otce, který chce, aby ve světě vládla spravedlnost. Proto rasová či třídní nebo národnostní je společenské zlo.

Takové společenské hříchy jsou důsledkem nahromadění mnoha Tvých neodhalených, nevyznaných, neodčiněných osobních hříchů. Za každou sociální příčinou hříchu stojíš vždy Ty, osobně odpovědný hříšník.

                                                             Tvůj Bratr

+++

MODLITBA

CHYTNE MĚ NĚKDY NÁLADA

ZE KTERÉ CHCE SE MI PROCHÁZET MĚSTO

CHYTNE MĚ ZA RUKU

SOTVA DECH POPADÁ

A VEDE KROKY BEZ CÍLE

- VŠAK CÍLE MÁM I PŘESTO

 

SBÍRÁM ÚSMĚVY

A SCHOVÁVÁM SI JE DO SRDCE

SBÍRÁM VŮNĚ

TISÍCKRÁT PROCHOZENÝCH CEST

SBÍRÁM SLOVA

SBÍRÁM CHVÍLE

SBÍRÁM KVĚTY NEDOKONČENÝCH VĚT

 

DO OČÍ STŘÁDÁM POHLEDY NA VĚŽE KOSTELŮ

MAJÍ TAK ZVLÁŠTNÍ SÍLU KŘEHKÉ ROZLETY ANDĚLŮ

 

V NEJTIŠŠÍ CHVÍLI SE ZASTAVÍM

A CÍTÍM

ŽE NEJSEM SÁM

ŽE S TEBOU BÝTI SMÍM

 

V NEJTIŠŠÍ CHVÍLI SE ZASTAVÍM

A VÍM

BEZ TEBE RADOST

DÁVAT DÁL NEUMÍM...

J. Tomáš

+++

NĚKDO MÁ SVÉHO DÉMONA

Kdekdo ví, že každý má svého anděla strážného, přiděleného od Boha, ale málokdo ví, že někdo má také svého démona pokušitele, přiděleného tím starým lhářem, který se opičí po Bohu. Jak to? Jak se to pozná? Dá se tomu ubránit?

Vůbec se nenamáhej! To chce klid, šéfe! - našeptával mi kdosi, kdo mi už tolikrát zkřížil cestu. Snadno jsem ho poznal. Už podle jeho poťouchlého smíchu. Jako má každý z lidí svého strážce, přiděleného Bohem od narození, tak se za některými z nás belhá jeden velký obejda z rodiny chvástalů a nefachčenků. Dokud bedlivě sledujete televizní pořady a řídíte se reklamou masmédií, tak si vás vládce světa nijak zvlášť nevšímá. Nejste pro něho zajímaví. Má vás dokonale chycené na vařené nudli vymožeností spotřební společnosti. Sotva vás ale napadne vyhodit toho zloděje času i s televizní anténou, odhlásit se z internetu a odejít do samoty, abyste v tichu své duše rozmlouvali s Bohem, okamžitě máte v patách svého špióna. Tehdy prostě začne ten starý opíčák napodobovat Stvořitele, který přiděluje každému anděla strážce, aby posílal svého agenta, který by některým Božím vyvoleným křížil cestu k e svatosti.

My se přece chlapsky domluvíme, ne? To by ses načekal na nějakou odpověď z nebe. Co sháníš? My ti pomůžeme. Máme dobré styky.

Jaké styky? Kde?

Na nejvyšších místech!

I když jsem ho poznal na první pohled, nedokázal jsem ho hned odrazit. Ostatně se mi to zdálo na první pohled zbytečné. Můj špión vyhlížel tak přihlouple, že se zdál být neškodný.

Musíme být spolu ve spojení, abych věděl o každém tvém kroku.

Ehm. Jak s tebou naváži spojení?

Pšt! Tvař se, jako by nic. Nikdo nesmí poznat, že jsem od nich.

Od koho?

Ticho!

Tak jak mám být s tebou ve spojení, když -

Ticho! Ticho!! Ty žvanile! Ještě někdo pozná, že se známe. Pamatuj na Švejka! Tvářit se přihlouple, ale přitom, abys měl za ušima a ty nejvyšší styky.

Ale -

Jedině maskovaně. Musíš se učit zásadám konspirace! Všechno je tajné. Smluvený signál pro navázání spojení zní -  nahnul se ke mně a šeptl mi do ucha: Máňa měla ovečku - pásla ji na kopečku - tralalala!

Jen tak tak, že jsem nepraskl smíchy. Ani jsem přitom povrchním smíchu nepostřehl, že v tom všem bylo přes všechnu směšnost cosi odporného a urážejícího ty nejsvětější věci.

Jako bys zapomněl, že pokoušení je běžnou vlastností ďábla. Připomínal mi můj Pátek.

Jaképak pokoušení? smál se můj špión.

Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce, vysvětloval Pátek. Někdo je však podrobován zkoušce proto, aby se o něm něco zjistilo. Proto nejbližším cílem každého pokušení je vědění. Někdy se ovšem prostřednictvím vědění sleduje jiný cíl, a to dobrý nebo špatný. Dobrý cíl, jako když někdo chce vědět o jiném, jaký je z hlediska vědění nebo z hlediska ctnosti, aby jej povýšil. Špatný cíl, když to chce zjistit, aby jej oklamal nebo ponížil.

Tímto způsobem lze poznat, jak jsou rozliční lidé různě vystavováni pokušení. Vždyť se říká, že člověk pokouší někdy jen proto, aby věděl. Proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, protože člověk se ve své nejistotě opovažuje zkoušet Boží moc. Přitom někdy pokouší, aby pomohl, kdežto jindy, aby poškodil. Ďábel však pokouší pokaždé proto, aby uškodil svedením ke hříchu. A podle toho se pokušení nazývá vlastním ďábelským úkonem. Když člověk takto někoho pokouší, páchá to jako ďáblův služebník. Říká se také, že tělo a svět pokouší jako prostředek či látkově. Když totiž lze poznat vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, že pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení.

Ďábel zná jen to, co se u člověka projeví navenek. Jedině Bůh zná vnitřní stav člověka, kvůli němuž jsou jedni více nakloněni k jedné neřesti než ke druhé. A proto ďábel pokouší, aby poznal vnitřní stav člověka a aby ho svedl k oné neřesti, k níž je člověk více náchylný.

Třebaže ďábel nemůže změnit vůli člověka, přesto v něm může ovlivňovat nižší hnutí, na základě kterých vůle sice není nucena, ale přesto je poněkud nakláněna.

Jen to nepřežeň, Pátku! Copak pocházejí všechny hříchy z ďábelského pokoušení?!

Všechny jistě ne. Třebaže se ale dějí některé hříchy bez ďáblova pokoušení, přesto se lidé jejich pácháním stávají ďáblovými sluhy, protože napodobují jeho, prvního hříšníka.

Člověk může sám od sebe upadnout do hříchu. Nemůže však získat žádné zásluhy bez Boží pomoci. Tato pomoc se mu nabízí prostřednictvím andělské služby. A tak zatímco ke každému tvému dobru spolupůsobím já, tvůj dobrý anděl, ne všechny tvé hříchy pocházejí z pokoušení zlých andělů. Není však žádný druh hříchu, který by někdy nevzešel z pokoušení zlých andělů.

Prosím tě, Pátku, kdepak máš ty ďábely? Ukaž mi místo, kde bydlí!

Andělé jsou přirozeně prostředníky mezi Bohem a člověkem. Božská prozřetelnost se však vyznačuje tím, že dobro nižších tvorů se zajišťuje prostřednictvím vyšších tvorů. Dobro člověka je božskou prozřetelností zajišťováno přímo nebo nepřímo. Přímo, když je totiž někdo veden k dobru a odváděn od zla, což se běžně děje pomocí dobrých andělů. Nepřímo, když je někdo cvičen protivníkem, který ho pronásleduje. A je na místě, aby se toto zajišťování lidského dobra dělo prostřednictvím padlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti přírodnímu řádu. Podle toho přísluší ďábelům dvojí místo, kde trpí svůj trest: jedno je v důsledku jejich viny, totiž peklo a druhé, které je v zájmu cvičení lidí, totiž temné ovzduší.

Ach, Pátku, ty tvoje vývody!

Co je s nimi? Nejsou snad správné?!

Já nevím, ale nějak se mohu smíchy potrhat ve švech, když tě poslouchám. A přesto i na místě vyhrazeném těm, kdo se vydali naplno a celým srdcem za vrcholnou láskou Boží, shledávám -

Koho?

Vyskytují se tam v zástupu andělských bytostí i takoví quasimodové, kteří se k druhým tisknou, hledí se u ostatních trochu přihřát - zkrátka vyhlížejí dost prapodivně, ba přímo děsně.

Jistě touží po pravé lásce jako kdokoli jiný z lidí. Řekl mi Pátek, ale dal mi radu andělského doktora, jak si počínat při studiu: Ke všem bud laskavý nebo se jím snaž být, ale nikomu nedopřávej přílišné důvěrnosti. Přílišné důvěrnosti plodí pohrdání i závist a dávají hodně příležitostí ke zdržování se od studia. Tomáš B.OP

 

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

ZBAV SE PYŠNÉHO MODERNISMU