Ročník XXV., číslo 1.                                                                                                            Leden 2019

Obsah: J.Prachař,Rotržení, Máš potíže s vírou? J.Veselý,Čekání, AB,Buď dalším Kristem (1), S.Sarovský, O bázni před Bohem, Řezníček, Ojíněná snítka, TB, Široké masy anebo Boží lid, J.Prachař, Noci, Matta el-Maskin, Proměňujte se,  Omezuje tě víra v rozletu? Josef Veselý. Ke chvále slova upřímného, S.Sarovský, Rozhovor, Veselý,Opřeni o hvězdy,  Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely. muučedníka osvětimského, Řezníček,Poslední okno hasne

ROZTRŽENÍ

RÁNY SE MUSÍ OTEVŘÍT

ABY LÁSKA BOLEST ODPLAVILA

ABY V SRDCI ZŮSTALY JEN

VZPOMÍNKY NA TO

CO BYLO VĚČNÉ

A CO VĚČNOST DO NÁS VPSALA

A CO JEDINÉ NÁS JEDNOU SMÍŘÍ.

Jan Prachař

+++

MÁŠ POTÍŽE S VÍROU?

Milý příteli!

Máš potíže s vírou? Klidně to můžeš zkusit ještě s psychologií. Jenže uvaž, jestli dojdeš k uspokojivému řešení. Zkus to však z opačného konce. Poslechni si, co Ti Ježíš vzkazuje: Pojď za mnou! Záležitost Tvého dospívání jako důvěrného přítele Páně je složitá. Stejně i samotný Tvůj duchovní život. Je to jistý předěl ve Tvém životě. Může se Ti stát příležitostí k velkému rozvoji, ale také úskalím.

Pro celý Tvůj život i pro každý den platí, že s čím začínáš, k tomu se pak upínáš a vztahuješ všechno, co během putování světem prožíváš. Tak je důležitá životní zkušenost během mládí a duchovního dospívání. Tehdy se Ti otevírají oči do nového života.

Při Tvém růstu dospívá tělo. S ním dospívá i duch. Tvému duchu se v těle nabízí znamenitý, nejbližší prostředek svého uplatnění. Využij ho! Jinak se zvrhá v těžko zvládnutelnou příšeru. Mohla by rušit každý projev Tvého ducha.

Procházíš v dospívání potížemi svého rozvoje? Stejné zatěžkávací zkoušce je vystaven i Tvůj vztah k Bohu. To je důležité hlavně, když hledáš smysl svého života. Pokus se tedy celou tuto záležitost jasně vymezit! Správně položená otázka obsahu už velkou část odpovědi.

Tak třeba u Tomáše Masaryka se vynořily potíže s vírou vlivem jeho osobní neznalosti nauky víry obecné Církve a vlivem špatného příkladu spolužáků. Mladý Tomáš nedovedl rozlišit mezi pravdou a jejím nesprávným pochopením některými lidmi. Kamenem úrazu byli pro něho spolužáci. Sám na to vzpomíná: „Asi v kvintě na brněnském gymnasiu jsem ohlásil páteru Procházkovi, že nemohu jít ke zpovědi. Páter Procházka mne měl rád, byl to dobrý, opravdu náboženský člověk. Domlouval mi tak, až plakal, ale nedal jsem si říci. Mně se nelíbil ten formalismus. Hoši se chlubili, jak se kdo chytře zpovídal, a pak mě trýznila běžná praxe: dnes je mně vina odpuštěna a zítra začnu hřešit znova. Vyznat se z hříchů, proč ne. Člověk se potřebuje vyzpovídat příteli a hodnému člověku vůbec, ale víc nehřešit, o to jde. Jak říkám, mně se to nelíbilo, že je to tak pohodlné, a tak jsem ke zpovědi nešel. Ovšem zrály ve mně už pochybnosti o některých učeních církevních.“ (K.Čapek, Hovory s TGM, Praha 1947 Čin, str. 38)

TGM vlastně nenamítal nic proti církvi, nýbrž proti některým spolužákům, kteří zneužívali svátostí. Jenže potom to vztáhl na celou církev.

Vlastně to byly dva Masarykovy důvody - pohoršení ze špatného příkladu a nepochopená svátost smíření. Za tím vším byl však společný jmenovatel každého hříchu – pýcha a neochota podřídit se autoritě. Masaryk to nepřímo uznal: „Krom toho jsem měl své potyčky s některými profesory - prostě jsem se cítil jako dospělý a samostatný člověk.“

Roztržka s uznávanou autoritou se vyhrotila po nešťastné studentské lásce Masaryka, uraženého úzkoprsým ředitelem školy: „Když jsem byl v kvintě, chodila k mé bytné její švakrová, děvče asi mého věku, a my dva jsme se do sebe zamilovali - to byla má první a veliká láska.

Zavolal si mě ředitel a mluvil ošklivě o mé lásce, jako bych tropil nějakou nemravnost. Mně to tak urazilo a rozčílilo, že jsem o sobě nevěděl a křičel jsem, že nenechám sobě ani tomu děvčeti tak křivdit.“ (Tamtéž, str.45)

Není větší neštěstí pro Tvou duši, než ztráta Tvého příznivého vztahu k Bohu jako našemu milujícímu Otci. A není většího duchovního utrpení, než když se těžce podvoluješ vlastní zkušenosti, že tento Otec, jehož Tvá duše odedávna miluje, pozvolna ustupuje a vytrácí se Ti z života. Ať už je tato Tvá zkušenost sebevíce zdánlivá a klamná, ve svém účinku na Tvůj vnitřní život je otřesná a hrozná.

Jsi pokřtěn. Tím se Ti vedle odpuštění hříchů a přijetí za dítě věčného Otce dostává také vyššího nadání k víře. Tato víra je skryta v Tvé duši. Je utajena před zraky ostatních. Je skryta před Tebou samým, dokud nedovedeš vykonávat její skutky. Ale je tam tak, jako je v Tvé duši rozum, jehož činnost se u Tebe v útlém věku zatím naplno neprojevuje. Avšak rosteš. Tvé schopnosti se rozvíjejí. Tvůj rozum a vůle se začínají uplatňovat. Můžeš sledovat, jak se za pomoci druhých i Tvá dětská víra pozvedá k Bohu. Máš dobrou vůli. Jen aby Ti bylo příznivě nakloněno okolní prostředí!

Jako dítě se vyvíjíš, až docházíš k dospívání. Tvé tělo nabývá zdatnosti a samostatnosti. Duše rovněž touží po dospělosti a samostatnosti. Chce dospět naráz, překotně, skoro ze dne na den. Tělesný vývoj je také překotný. Možná nejde pozvolna, plynule, nýbrž rychle, až Tě často zaskočí. K jeho urychlení přispívá styk s okolím, někdy méně vzorným než jsou rodinné poměry, rozhodně však pokaždé odlišným od rodinných poměrů.

Tělo, kterému jako dítě zatím věnuješ málo pozornosti, se hlásí k uplatnění. Až dosud jsou Tvé potřeby vcelku zajišťovány rodinným prostředím. Najednou Ti samo Tvé tělo připomíná, že je máš a ono že směřuje k dokonalosti. Směřuje k tomu, aby se samostatně a nezávisle, skoro násilím se uplatnilo. Tak Tě k tomu vede vnitřní hlas svědomí. Odpovídá to důstojnosti Tvé osoby. Toužíš navenek vyjevit své přirozené vnitřní založení. Chceš překotně podat okolnímu světu i sobě samému smyslům dostupný důkaz o své existenci. Přitom Tvá duše často nestačí rychlému rozmachu těla. Možná, že Tě záhy zastihuje spor mezi duší a tělem, dětská nemoc, nesnáze rozvoje. Pokud máš víru, zvenčí podporovanou rodinnými zvyky a způsoby zbožnosti, pak často Tvé růstové potíže mládí doprovázejí nesnáze rozvoje víry.

                                                                                Tvůj Bratr

+++

ČEKÁNÍ 

HLEDÁM TĚ RADAREM SVÉ TOUHY

NEDOČKAVOST SRDCE

SE ROZVLNILA DO VŠECH STRAN

NA VÁŽKÁCH NEJISTOTY

HOUPÁ SE NEUSTÁLE

PŘIJDE          NEPŘIJDE

 

A POTOM NAJEDNOU

ZACINKAJÍ KLÍČE

TO OSTATNÍ UŽ ZNÁŠ

SVĚTLO ÚSMĚVU

ZPĚVAVÉ POZDRAVENÍ

HŘEJIVÝ STISK RUKY

POLÍBENÍ POKOJE

Josef Veselý

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (1)

CHÁPEŠ TO?

Zdá se ti to příliš opovážlivé?

Nepodléhej malomyslnosti, protože máš kristovské pozvání. –

Cože, jaké pozvání? Odkdy? A co s tím?

Vydejme se na počátek veřejného působení Ježíše Krista v Jeruzalémě. Jeden člen židovské velerady, učitel zákona, slyšel mluvit o Ježíši z Nazareta, o jeho skvělém učení, o jeho prvních zázracích. Stačilo, aby Ježíš přešel kolem, aby pronesl několik slov, a už byli nemocní uzdravováni, démoni vymítáni a srdce změněna.

Kdo je to? Boží posel? Poctivý Nikodém se o tom chtěl přesvědčit, aby nabyl vnitřní pokoj. A tak jednoho pozdního večera za tmy přichází a podle východního zvyku pozdravuje s poklonou toho, kterému přišel naslouchat:

„Mistře, víme, že jsi vyšel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže činit takové zázraky, jaké činíš, není-li Bůh s ním.“ Jan3,2.

A Ježíš odpověděl, nikoli na poklonu, nýbrž na životní otázku, která byla vlastním taky účelem návštěvy Nikodéma:

„Vpravdě, vpravdě pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu,, nemůže vidět Boží království.“ Jan 3, 3.

Při těch tajemných slovech Nikodém asi nějak projevil úžas, neboť Ježíš pravil dále:

„Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znova narodit.“ Jan 3, 7.

„Jak se to může stát?“ tázal se host.

Ježíš mu soustrastně pošeptal: „Ty jsi učitelem v lidu izraelském, a nevíš to?“ Jan 3, 10.

Minulo několik týdnů.

Přenesme se dál, už ne do Jeruzaléma, nýbrž na sever do samařské provincie.

Jsme u roubení studny, ke které před staletími přicházívala stáda patriarchy Jakoba hasit žízeň.

Je poledne; rovina je rozpálená. Mistr, unavený cestou, osaměl. Apoštolově odešli do blízkého města, aby nakoupili jídlo. Přichází Samaritánka se džbánem na hlavě a s konví v ruce. Pohlédne na cizince, poznává Žida a dál se o něho nestará. Jenže on si všímá jí.

„Ženo, dej mi napít." Jan 4, 7.

Neslýcháno! Žid nemluvil se Samaritánem, pohrdaným odpadem národa vyvoleného. A na Východě muž mluví s ženou, jen když jí dává rozkaz.

A tak ta žena z lidu zvolala upřímně: „Jakže ty, Žid, žádáš ode mne napít, třebaže jsem samaritánská žena?"

Ježíš odpovídá: „Kdybys znala Boží dar a kdo je ten, jenž ti praví: Dej mi napít, sama bys ho poprosila, aby ti podal živou vodu.“

A žena s úsměškem: „Pane, ani nemáš, čím bys navážil, a studna je hluboká; odkud tedy máš živou vodu?"

„Každý, kdo pije z této vody," odpovídá Ježíš vážně a přesvědčivě, „bude znovu žíznit; kdo však se napije z vody, kterou já mu dám, nebude žíznit na věky; neboť voda, kterou já mu dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."

I poprosila žena: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila."

Výjev právě tak tajemný jako předešlý.

Nejprve Ježíš řekl: „Abyste vešli do Božího království, musíte se znovu narodit." Co tím chtěl říct?

A nyní tvrdí, že nějakou tajemnou vodou uhasí žízeň po štěstí, žízeň, která trýzní člověka. Jaký význam má to zaslíbení?

K těmto dvěma výjevům přidejme dva výroky Pána Ježíše.

Jednoho dne v přítomnosti apoštolů a učedníků - bylo jich velmi mnoho - ukončil podivuhodnou chvalořeč svého předchůdce těmito slovy: „Vpravdě vám pravím, nepovstal mezi narozenými z ženy větší nad Jana Křtitele, avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší než on.“ Mt. 11, ll.

Jindy, když jeho řeč uchvátila snad víc než obyčejně, kterási žena nemohla zadržet podiv, a zvolala jakoby jménem zástupu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily Lk. 11, 27.

Ježíš ji doplnil: „Ovšem blahoslavení jsou ti, kteří slyší Boží slovo a plní ho." Lk. 11, 28.

Jak tajemná slova! Nejmenší Ježíšův učedník je větší než největší mezi narozenými z ženy. Plnit všechny příkazy Ježíšovy je záslužnější než být tělesnou Matkou Boží.

Kdo nám to vysvětlí? Nemá ta velikost a ta záslužnost jakousi vnitřní souvislost se znovuzrozením, na které se ptá Nikodém, a se zdrojem živé vody, slíbeným Samaritánce, jako účinek s příčinou?

Snad nám to dojde -  .... Hledejme. AA

+++

O BÁZNI PŘED BOHEM

Člověk, který začal kráčet po cestě bdělosti, musí mít především bázeň před Bohem. Ta je počátkem moudrosti. Ať si připomíná slova žalmisty: „V bázni se podrobte Hospodinu, s chvěním ho poslouchejte" (Ž12,n).

Po této cestě musí postupovat s opatrností a úctou k tomu, co je posvátné... „Zlořečený, kdo nedbale koná Hospodinovo dílo" (Jer 48,10).

Kdo se bojí Boha, pro lásku k němu koná dobře cokoli, co má konat.

Zato ďábla se bát nesmíme. Kdo se bojí Boha, setká se s ďáblem, ale proti takovému je ďábel bezmocný.

Jsou dva druhy bázně: nechceš-li činit zlo, boj se Boha a nečiň ho, ale chceš-li konat dobro, s bázní před Bohem ho konej.

Člověk nemůže dosáhnout bázně před Bohem, dokud se neosvobodí od starostí světa. Jak se jeho duch osvobodí od starostí, je touto bázní puzen, aby si zamiloval Boží milosrdenství.

O ZŘEKNUTÍ SE SVĚTA

Bázeň před Bohem získá člověk, který se odvrátí od světa a od všeho, co je ve světě. Soustředí své myšlenky a city na božský zákon a celičký se ponoří do nazírání Boha a očekávání blahoslavenství přislíbeného svatým...

O ŽIVOTĚ ČINNÉM A ROZJÍMAVÉM

Člověk, tělo a duše, je povolán na dvojí cestu: ke skutkům a k rozjímání.

Cesta skutků znamená: půst, zdrženlivost, bdění, pokořování se a modlitbu. Ale „jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!" (Mt 7,14).

Cesta rozjímání zahrnuje pozvedání ducha k Bohu, vnitřní bdělost, ryzí modlitbu a - pomocí cvičení - rozjímání o duchovních věcech.

Kdo usiluje o rozjímavý život, musí začít životem činným, neboť pro člověka je nemožné dosáhnout rozjímavé- ho života, aniž by prošel životem činným.

Činný život nás očišťuje od našich hříšných vášní..., protože na rozjímavý život se mohou dát jen lidé čistého srdce... Svatý Řehoř Teolog říká: „Copak není rozjímání bez rizika jen pro ty, kdo se dokonale osvědčili?" (Velikonoční kázání).

Rozhodnout se pro rozjímavý život je nutné s bázní a s chvěním, se srdcem pokorným a kajícím, poté co jsme dlouho čerpali rady z Písma svatého, a nejlépe pod vedením zasvěceného starce, nikoli opovážlivě a se svojí vlastní vrtoši- vou vůlí.

Činného života není třeba se vzdát ani poté, co jsme s jeho pomocí přešli k životu rozjímavému, protože činný život stále zůstává pro ten rozjímavý přínosem, pomáhá mu v jeho pozvedání. Serafim Sarovský

+++

OJÍNĚNÁ SNÍTKA

JAK RUKA SVĚTICE,

JÍŽ ÚBĚL ZAZDILI,

JAK PĚNA MĚSÍCE

NA ŠIROŠIRÉ BÁNI,

JAK ZÁKMIT MOTÝLÍ

V HLUBINÁCH ZIM,

JAK DUMKA DĚVICE

DŮVĚRNÁ ZA SVÍTÁNÍ,

JAK SNĚŽNÝ DÝM

OBĚTNÍ HOLUBICE.

JAK PRSTÍK PÁŽETE

ZA ŘÁSNÍ HERMELÍNU,

JAK KADEŘ DÍTĚTE

V MATČINĚ LOKTUŠI,

JAK VÁNEK NAD KRAJINU

KDYŽ ÚSMĚV ZAVĚJE,

JAK PTÁČE ZAKLETÉ,

JAK ROSA NA DUŠI,

JAK SVĚTLO NADĚJE

V OČÍCH PACHOLETE.

Zd. Řezníček

+++

ŠIROKÉ MASY ANEBO BOŽÍ LID

Podle čeho hodnotí veřejné mínění Církev a čeho si lidé světa na Církvi nejvíce všímají. Upínají se na ubohé, úpadkové jevy. Soustředěně sledují pány Vojvody a ctihodné Ferdyše v domnění, že tohle snad je celá obecná církev. Celé proudy světla vrhají na lumpy, hlupáky, ničemy a nemravy v řadách křesťanů. Co jinak veřejnost velmi láká, co vyhledává a s čím tolik sympatizuje, to ostře odsuzuje u křesťanů. Že je to tak láká! A kdyby ti soudcové aspoň byli sami o zblo lepší!

Tito samozvaní kritikové, tito rádoby historičtí spisovatelé, upjatí na objevování chyb, hříchů a zločinů křesťanů, zapomínají, že tohle všechno nejsou praví křesťané, když se ve svém životě dokonale neřídí svým náboženstvím. O těch, kdo žili dobře, se se v těchto zlých jazycích nic nezachovává. Nejvíce váznou v ústech sudičů a sudiček zlí lidé. A když se ještě dobrým skutkům dobrých lidí podloží vlastní špatnost, která vězí v oněch kriticích, sudičích a spisovatelích, máte obraz křesťanké zvrhlosti tak, jak se uchovává ve veřejném mínění.

Ale co tím chtějí říci? Copak vědí o křesťanství! Co vědí o Kristu? Přečetli si jednou život nějakého svatého či nějaký spis jednoho církevního Otce? To jsou totiž praví křesťané! Na ty se patří posvítit reflektorem! Do toho se ale pánům kritikům moc nechce! Třeba by museli klesnout na kolena a stát se svatými a přestat psát za mzdu od vládce světa o tom, že křesťané ještě nemají vyhráno. Samozřejmě že nemají, dokud nemohou takovým falešným prorokům vzít pero z ruky a dát jim do rukou nějaký poctivější prostředek obživy.

Prostřednost není výsadou žádné společenské vrstvy. Jenže, co jestli takoví prostřední lidé ze zástupu chodí kolem kříže, a tváří se, že snad jedině oni mu rozumí, že jedině oni jsou pravými strážci Božího hrobu?! Je úděsné, když takový horlivec přešlapuje kolem kříže a vytrvale klábosí, místo aby se vytrvale klaněl anebo se přibil ke Kristu na onen kříž. Pak nedá takovému samozvanému rádoby-kritikovi církve velkou námahu, aby se poškleboval. B

+++

NOCÍ

ZBYTEČNÝ PŘIPADAL SI

JAKO KÁMEN NA OKRAJI CESTY

JEHOŽ MÍJEJÍ KROKY LIDÍ

A KTERÝ BY CHTĚL JÍT S NIMI

TICHÝ VÁNEK MU PROZRAZUJE TAJEMSTVÍ SRDCÍ

JEŽ S TÍM JEHO PROVÁZÁNY JSOU

AVŠAK JEJICH DVEŘE JENOM LEHCE VRŽOU

A VSTOUPIT MU NEDOVOLÍ

ČEKAJÍ NA KRÁLE

KTERÉHO I ON ZDÁLKY PŘICHÁZET VIDĚL

A PO NĚMŽ TOUŽIL

CHVĚJÍCE SE

A NĚKDY STÍN STRACHU DOPADL V JEHO DUŠI

ZE SRDCE NEPRŮHLEDNÉHO HŘÍCHEM

VŠAK S NÍM MU BYLO NEJKRÁSNĚJI

KDYŽ ZÁVOJE SVĚTA SUNDÁVAL JSI

KÉŽ BY I MÉ SRDCE SPOČINULO

V TVÉM PLÁNU SPÁSY.

Jan Prachař

+++

PROMĚŇUJTE SE

Je možné a správné mluvit o proměnění? Základní význam „proměnění“ je přesně „změna formy". Jde-li tedy o „proměnění" v tomto významu, je po nás takové proměnění požadováno. Je to jeden z požadavků, o kterých mluví apoštol Pavel: „Proměňujte se" (Řím 12,2)

PRVKY PROMĚNY

Nemůžeme se proměnit a stát se obrazem Boha našeho Stvořitele, tak jak nás stvořil, aniž bychom Mu tento obraz svěřili, aby v něm mohl opravit chyby. U takovéto proměny je totiž nezbytná změna našeho směru, což připouštíme jen s rozpaky. Pohybujeme se směrem k sobě a neopouštíme své ego, abychom směřovali ke Kristu, se vším tím, co znamená ubírat se směrem ke spravedlnosti, svatosti a pravdě.

Toto vycházení ze sebe s sebou přináší podřízení se za nátlaku, přísnosti a řekl bych až krutosti vedení Ducha Svatého, jež pochází shůry. Nevyvratitelným důkazem takovéto podřízenosti je, že naše osoba, naše sklony, naše nálady, naše zvyky, naše důstojnost a naše osobní pocity, naše počátky, naše práva, naše role - všechny tyhle vytáčky, jež brání Duchu Svatému, aby nás začal vést - nám již více nebudou překážet.

Hlupák se ještě zeptá: „Co zůstává pro mě? Copak musím jít se zavřenýma očima?" Samozřejmě, že ne. Ale jestli se opravdu zbavíš sebe sama, obdržíš skutečnou sílu, jež tajemně ovládá všechny věci naráz, jako by nějaká vyšší moc zcela uchopila, vedla a ovládala každou věc.

ZNAMENÍ PROMĚNY:

uskutečňovat věci nad vlastní síly

Proměnění se uskutečňuje velmi zvláštním, přesným a tajemným způsobem. Energie pocházející z přijetí vedení, rady a příkazu od Ducha Svatého přesahuje činnost ega a nenáleží mu. Proměnění se uskutečňuje mezi energií pocházející z důvěry vůči Bohu a energií, jež se uvolňuje realizací. Uvidíš, že začneš dělat věci, jež bys dříve nemohl zvládnout sám. A nyní je začneš dělat, jako by to bylo z tvého svobodného rozhodnutí a z tvé volby. Činnost, kterou děláš, bude připisována tobě, přestože energie potřebná pro její uskutečnění je tajemně spjata s energií vyšší, než je ego. Tehdy sám a v sobě uvidíš, že se opravdu proměňuješ a že konáš činy, po kterých jsi toužil, které sis přál a o kterých jsi snil, ale které byly mimo tvé síly a tvou vůli a nebyl jsi s to je uskutečnit, protože jsi využíval jen svých sil. Snažil ses je totiž uskutečnit sám, ale nebyly vykonány náležitým způsobem. Byly udělány liknavě a na mnohem nižší úrovni, než jak měly být. Nyní se však raduj, neboť je to velmi snadné a tvá vůle to zvládne.

NENÍ TO EGO, CO JEDNÁ,

ALE PROMĚNA ZPŮSOBENÁ BOŽÍ MOCÍ

Toto je proměnění. Nemá nic společného s tvou egocentrickou vůlí a s tvou osobou. Jedná se spíš o projev Boží moci, která v tobě působí a dělá, jako by to vypadalo, že jsi to ty, kdo jedná, myslí a chce s celou svobodou ducha a smělostí synů Božích.

Toto je výtěžek života, ovoce spravedlnosti, jež jsi zaséval v slzách, ovoce modlitby a prosby k tomu, který je schopen spasit. A toto je Boží odpověď na lidské vzývání. My vzýváme jako slabí a neschopní, jako skleslí hříšníci, sténající jako viníci, jako ten, kdo má sotva jakou naději podle logiky spravedlnosti a soudu. A přece přichází božská odpověď, přichází způsobem, který přesahuje rozum, aniž by sledovala jakýkoli lidský kalkul a přichází se svrchovaným milosrdenstvím. Boží působení v hříšném člověku je totiž nepředstavitelné, a to jak pro hříšníka, tak pro spravedlivého, neboť Bůh je tak nesrovnatelně velký, štědrý a milosrdný, že není možné představit si Boží jednání v člověku. Je to něco tak neuvěřitelného, že hříšník ihned zapomíná na svou ostudu a setřásá ze sebe svou slabost, jako by se stal synem.

SVRCHOVANÁ POKORA BOŽÍ

To, co udivuje hříšníka, co nás doopravdy udivuje, je způsob, jak se Bůh snižuje a působí tyto změny a tyto jasné zákroky, jako by byly naše, jako by patřily nám, jako bychom byli jejich vlastníci. Jedná se o zcela zarážející pokoru Pána: zříká se toho, co je oficiálně jeho, abychom to mohli oficiálně vlastnit. Toto je jeden z rysů této nepochopitelné proměny. Nové hodnoty, jichž se Pán kvůli nám zříká, jsou nebeského původu. Když nám je tedy Bůh daruje, patříme oficiálně do nebe. Není snad tohle neuvěřitelný div?

Když říkáme „proměnění" a přivlastňujeme ho svým duším, jistým způsobem se rouháme. A přece to, co jsme oficiálně přijali z rukou našeho Pána Ježíše Krista, nás skutečně začleňuje do nebe. A i kdyby se to zvnějšku mohlo jevit jako nějaké násilné uchvácení, jako vloupání, copak samotný Kristus nemluvil o násilí a o násilném převzetí moci? „Nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují" (Mt 11,12)

ZNAMENÍM PROMĚNĚNÉ DUŠE

JE NEUSTÁLÁ TOUHA PO KRISTU

Přesto všechno nám není dovoleno z toho zpychnout. Jediná věc, na kterou můžeme být pyšní, je Pán a pouze on: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu" (1 Kor 1,31) Člověk jednoduše zakouší to, co zakoušel i apoštol Pavel: „Už nežiji já“ (Gal 2,20) Kristus obětoval sám sebe za nás a stal se v nás vším, nikoli slovy, ale skutky a způsobem života. Praktickým potvrzením toho je stálý hlad člověka po Slově a neuhasitelná žízeň po bdění a po modlitbě. Tento hlad a tato neuhasitelná žízeň po Kristu jsou známkou stavu proměněné duše a jejího obléknutí se v Krista: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany (příbytek nebo chrám): jeden tobě... (Lk 9,33) To je kvalita duše, nebo lépe, trvalá kvalita duše žijící v Kristu, která má v sobě světlo proměnění Pánem. Žhoucí touha se stává neuhasitelnou a hlad po něm neukojitelným ve dne i v noci. Vůbec není nutné být odborníkem na duchovní věci, ani řečníkem či spisovatelem. Je nutné mít pouze nevýslovný hlad po Kristu. Neřekl snad o sobě Pán, že je chlebem života a živou vodou ? (Jan 6,35; 7,37-38)

VE KŘTU JSME ZÍSKALI PRÁVO NA PROMĚNĚNÍ

nebo na „obléknutí Krista“

Nemělo by nás odradit, že dokud sám Kristus nezačne provádět vnitřní změnu tím, že přijde přebývat na místo našeho ega, spojovat s námi své kvality a začleňovat nás do zástupů těch, kteří čekají na svou nebeskou službu, budeme ve skutečnosti jen obyčejnými pozemskými osadníky a naše touha po nebi bude jen pouhou nostalgií. Nyní se musíme obléci v Pána, protože to je právo, které jsme získali ve křtu: „Vy všichni pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista.“ (Gal 3,27) Toto tajemství musíme každý den uskutečňovat. Naše víra v tajemství se musí proměnit v tajemství víry. To je naše příležitost a je možné, že za nějakou chvíli tu již více nebude.

„Oblečte se v Pána Ježíše Krista." To je evangelní příkaz. „Nenásledujte tělo v jeho žádostech.“ (Řím 13,14) Stojíme zde před dvěma protiklady: obléci se v Krista a sledovat tělo v jeho žádostech. Hodně jsme mluvili o druhé části. Nyní se v tomto krátkém listu zaměřím - a přál bych si, abyste i vy tak učinili - na úvahy o první části: „Obléci se v Krista." Abychom byli ještě více nadšení a plní naděje, musíme se „obléci se v Krista" dříve než „nenásledovat tělo v jeho žádostech". To je opravdu podivuhodné: máme se proměnit dříve, než svlečeme tělesné touhy! Přistupte, smiřte se. Žádá se po nás naděje dříve než duchovní boj. Důvěra před činností. Chápete?

Zcela nezvykle se tady zastavím. Pero mě neposlouchá a odmítá psát byť jen jediné písmeno. Přál bych si, abyste porozuměli síle posledních slov, protože ty jsou klíčem k našemu novému životu v Kristu.

Pán a Bůh, který touží přebývat ve vašich srdcích, kéž ve vás naplní tuto svou žhoucí touhu.

Buďte zdrávi ve jménu nejsvětější Trojice.

+++

Modlitba

Ode dneška se slavnostně

zavazujeme před Bohem

a před křížem našeho Pána Ježíše Krista,

že využijeme každou příležitost,

abychom uplatnili naše právo na proměnění,

skrze moc našeho Pána Ježíše Krista,

a použijeme všechno to, Čím nás svět

a síly této doby temnot pronásledují:

smutek, nemoc, soužení, pronásledování,

hlad, nahotu, nedostatek, meč, zastrašování.

To vše proměníme ke chvále a jásotu,

otevřeně ti, Pane, vzdáme díky přede všemi,

aby byl oslaven

kříž našeho Pána Ježíše Krista

a bylo naplněno jeho dílo,

jako moc, jež proměňuje všechny věci,

jež proměňuje naše srdce zevnitř

a zvenčí naši tvář

a zpěv na našich rtech. Matta el-Maskin

+++

OMEZUJE TĚ VÍRA V ROZLETU?

Milý příteli !

Zdá se Ti, že Tě víra omezuje ve Tvém svobodném rozletu? Třeba máš nějaké vyšší nadání a toužíš po svobodném rozmachu. Proč ne?

Jistě znáš zásadu, že milost čili vyšší nadání zdokonaluje přirozenost. Je moudrá. Ovšem rozumíš jí správně? Třeba se někdy pomocí ní zaplétáš ve vlastních omylech ohledně duchovního života. Duchovní život není nic nadoblačného. Navazuje na Tvou přirozenost, ale neomezuje ji. Bůh vtiskuje řád do skladby Tvé přirozenosti. Máš vyšší nadání. Tím směřuješ k překročení mezí své přirozenosti. Míříš k vyššímu životu. Ne, že bys měl přitom navazovat na nejrůznější své nedostatky, slabosti a hlavně hříchy. Jsou cizí Tvé přirozenosti, jak ji stvořuje Bůh. Vymykají se stvořenému řádu. Proto je přemáhej!

Bezpochyby znáš jinou zásadu, že duchovní život mystický není jen záležitost výjimečných lidí, nýbrž všech. Jenže co řekneš na to, že k tomu zvu uprostřed ostatních lidí zvláště Tebe? Jako Tvůj Bratr a Spasitel Tě zvu. Chci, abys uspěl a dosáhl svého vlastního určení! Vzdáleně a obecně Tě zvu k vyššímu duchovnímu životu jako každého. Uprostřed obecně pozvaného lidu však vyzývám zvláště Tebe. Uskutečni takovou dokonalost, jakou vyniká náš Otec nebeský! Pamatuj, že zvláštním vyšším povoláním k vyššímu duchovnímu životu nezvu všechny jednotlivě. Jde o zvláštní vyšší nadání. Uchovávám je pro Tebe. Ostatně mohu Tě pozvat bližším povoláním až později, po onom vzdálenějším a obecném povolání.

Při Tvém stvoření k své podobě Ti vkládám do přirozenosti touhu po mém dokonalém poznání. Dokonale poznávám sebe sama. A to je můj život, můj vnitřní život. Z něho vychází další moje „Já“. I v Tobě hoří touha poznat mě. Tvá nesmrtelná duše směřuje ke mně jako magnetická střelka k svému pólu.

Před časem studoval na trevírském gymnáziu mládenec, který ve své maturitní písemné práci pojednával o sjednocení věřících s Ježíšem Kristem podle evangelia. Píše: „Sjednocení s Kristem představuje nejtěsnější styk s Ním. Tím, že máme Jeho neustále před očima, i ve svém srdci a jsme proniknuti velikou láskou k Němu, obracíme se současně k našim bratřím, které On těsně spojil s námi, a za něž přinesl sám sebe v oběť... Tímto spojením s Kristem se každý člověk vnitřně povznáší, utěšuje v trápení, naplňuje a dostává srdce otevřené lidské lásce, všemu velkému a ušlechtilému, ne ze ctižádosti, ale pouze pro Krista.“

Od mládí toužil tento mládenec po osobním naprosto nezávislém rozletu. Kamenem úrazu pro další růst jeho dětské víry se stal nevyřešený spor s autoritou otce a učitele.

Ředitel gymnázia rozšířil mezi žáky vliv osvícenství. Měl velmi svobodomyslné názory. Soudil, že hochy je třeba vychovávat v bezmezné důvěře v pokrok.

Sotva se mezi studenty objevily volnomyšlenkářské knihy, ředitel byl suspendován. Nový ředitel byl latinář. Nebyl oblíben - už pro nezáživný obor, kterému vyučoval. Za jeho ředitelování nastoupil na škole prušácký donucovací režim, který cepoval ze studentů tupé vykonavatele příkazů. Byl to fanatický nacionalista. Horlivě kladl na oltář vlasti jména studentů, rozšiřujících ve škole závadnou literaturu. Nejeden z nich na to doplatil. Stal se obávaným. Také student Karel Marx se ho bál.

„Bídák!“, soptil Marxův otec na nového ředitele. Jako každé dítě podpoří své rodiče, dají-li najevo příklad neúcty k povinné autoritě, zejména tak přísné, podobně i syn následoval příkladu otce.

„Nepůjdu tam!“, řekl Karel vzpurně a otec mu to schvaloval. A tak Marx po ukončení gymnázia nevykonal demonstrativně návštěvu na rozloučenou u ředitele školy. Odsud vedla cesta jeho bloudění až ke vzpouře proti Bohu jako našemu věčnému Otci. Tímto náboženským odcizením začalo u Marxe odcizování další a další – politické, hospodářské, atd.

A co Ty? Máš všech pět pohromadě! Můžeš Boha, třebaže je neviditelný, poznat z účinků ve světě, z Božích stop. Jenže Tvé duši to nestačí. Tvá duše poznává Boha jako něco nesmírného, tajemného, nekonečně povzneseného nad Tebe. Proto se Tvé poznání nemůže spokojit s obdobným, analogickým poznáním. To vychází z přenášení Tvých poznatků na Boha. Chceš Boha poznat? Chceš Boha zakoušet? Chceš Boha zajmout svou láskou? Správně chápeš, jak nedokonalé jsou Tvé lidské pojmy. Dobře poznáváš, že Tvé poznání nemůže Boha dokonale vystihnout ani vyjádřit.

Jsem, který jsem. Vkládám do Tebe touhu po poznání mne jako příčině jevů a procesů kolem Tebe i v Tobě. Zjevuji se Ti jako Láska. Nabízím se Ti k důvěrnému spojení. Zvu Tě k účasti na mé podstatě a svém životě. Z toho Ti přirozeně vyrůstá jedinečný mystický vzmach.

Zdá se Ti, že je to jen tajemná věda svatých nebo zasvěcených? Buď střízlivější! Poznáš, že jde o vyšší nadání, povznášející k účasti na božském životě. Působení vyššího nadání se nekříží s Tvými přirozenými životními projevy. Naopak, navazuje na ně a zdokonaluje je.

Ber v úvahu své přirozené poznatky o sobě! Sleduj ještě další okolnosti! Neomezíš však svůj duchovní život na psychologický proces? Nebyl bys první. Velmi bys bloudil, kdybys chtěl považovat svůj duchovní život za plně vysvětlitelný psychologickými pojmy.

Neupadneš do jiné krajnosti? Snad si nebudeš myslet, že psychologické bádání o Tvé přirozenosti nemá pro Tvůj duchovní život vůbec žádný význam? Divil by ses, kolik potíží duchovního života vyplývá z Tvé psychiky! Znalost psychiky Ti může pomoci na cestě k hlubšímu duchovnímu životu.

Právě toto porozumění se snaž umocnit a prakticky uplatnit! Jako každý člověk přirozeně prožíváš nějaké radosti a strasti. Ať jsi mladý nebo starší, kněz či řeholník nebo žiješ ve světě, podobáš se těm ostatním víc, než jsi ochoten si přiznat.

Proto Tě psychologie může mnohému novému naučit. Stručně a jadrně Tě naučí věcem, k jejichž poznání by ses jinak dopracovával dlouhou dobu. Možná, že by ses k takovým poznatkům nikdy snad ani nedostal. Cvič svou pohotovost k vnímavému sebepozorování, introspekci! Dej však pozor na svou vlastní zaslepenost, pýchu a sklon hodnotit druhé podle sebe!

Neboj se psychologie! Dokonce je to pro Tebe někdy životní nutnost. Tvé úvahy o duchovním životě by mohly zůstat ve vzduchu. Duchovní život je životem celé Tvé osoby. A Ty směřuješ k sebepřekonání. Myslíš, že to dokážeš sám od sebe? Možná, že bys objevoval Ameriku. Zkus to s pomocí našeho společného Otce! Nejsem daleko. Jsem tu věčně. Jsem neviditelný, ale nejsem žádný vzorec. Jsem Ti osobně blízko jako Tvůj Bratr. Chceš růst v duchovním životě? Zaměř se na mě! Jsem Duch. Ber ohled na celou Tvou osobu! Ber to v úvahu při růstu své osobnosti! Pak pod vlivem vyššího nadání dojdeš k plné dokonalosti a k osobnímu setkání se mnou.

Tvá cesta k Božímu dětství je cesta osvícené proměny Tvé přirozené skladby a jejích přirozených životních projevů. Vykroč k naprostému sjednocení roztříštěné skladby Tvé přirozenosti! Vykroč k dokonalému sladění všech svých přirozených projevů! Říkáš si, že je tady příliš mnoho otazníků a pak zas vykřičníků. Za ty otázky, které moří Tvou víru, a zůstávají bez odpovědi, odpovídáš Ty sám. Sám překážíš jejich zodpovězení. Mohu prostě ukázat na Tvou pýchu. Jenže oznámit Ti takovou odpověď je k ničemu. Leda Tě to rozčílí. I když to o sobě víš, stejně s tím nic neuděláš. Proto je na místě vykřičník, abys to nejen věděl, ale zapracoval na sobě.

Nový život, který přijímáš při křtu, je životem Tvého vnitřního vztahu k našemu věčnému Otci. Uskutečňuj svůj duchovní život, ale ne jako nějaké nadoblačné snění! Realizuj ho ve všech životních projevech jako hlubokou, živou jednotu ve své osobě podle Osoby našeho Otce věčného života! Zbožnost bez oběti z lásky by byl hotový zločin. Vyprošuj si a najdi odvahu přinášet ve své zbožnosti oběti z lásky!

                                                                                                             Tvůj Bratr

+++

KE CHVÁLE SLOVA UPŘÍMNÉHO

JSOU SMUTNÉ DOMY BEZ OKEN

MŮJ DRAHÝ

ZAHRADY BEZ STROMŮ

A STROMY BEZ KVĚTŮ

OBLOHA BEZ SLUNCE

A PTÁCI BEZ ZPĚVU

 

A SRDCE NAŠE I ÚSTA

SMUTNÁ JSOU BEZE SLOV

KTERÝMI SE PŘELÉVÁ

NĚCO ZE MNE DO TEBE

A Z TEBE DO MNE

MŮJ DRAHÝ

Josef Veselý

+++

ROZHOVOR

Zeptal jsem se otce Serafima: „Jak mohu poznat, že se nacházím v milosti Ducha svatého?“

Odpověděl:„To je zcela prosté, příteli Boží! Proto také Hospodin říká, že vše je přímé těm, kdo naleznou poznání. Celá naše potíž spočívá v tom, že sami nehledáme toto božské poznání, které se nehonosí a nevynáší, neboť není z tohoto světa.“

Řekl jsem: „Ale přesto nechápu, jak si mohu být naprosto jistý, že jsem v Duchu Božím. Jak mohu sám v sobě poznat, že ve mně skutečně dlí?"

„Už jsem vám, příteli Boží, podrobně vylíčil, jak lidé v Duchu Božím přebývají... Co ještě potřebujete, můj milý?"

„Potřebuji tomu rozumět ještě lépe!" řekl jsem.

Tehdy mě otec Serafim velmi pevně uchopil za ramena a řekl mi: „My oba jsme teď, můj milý, v Duchu Božím, i ty jsi v něm! Proč se na mě ani nepodíváš?"

„Nemohu, otče, protože z vašich očí šlehají blesky. Tvář se vám rozzářila víc než slunce, až mi z toho bolestí slzí oči!"

„Nebojte se, příteli Boží! Vy sám záříte úplně stejně jako já. V této chvíli sám také máte plnost Ducha Božího, jinak byste mě ani takto nemohl vidět."

Naklonil ke mně hlavu a tichounce mi do ucha řekl: „Chvalte Pána Boha za jeho nevyslovitelnou milost k vám. Viděl jste, že jsem ve svém nitru, jen v srdci a v myšlenkách, řekl Pánu Bohu: 'Pane! Uznej ho hodným, ať i tělesnýma očima uzří sestoupení tvého Ducha, kterým vyznamenáváš své služebníky, když se laskavě uvoluješ zjevit ve světle své velkolepé slávy!' A Hospodin ihned splnil pokornou prosbu nehodného Serafima, můj milý pane... Jak jen Bohu poděkovat za tento nevýslovný dar nám oběma! Věřte, že ani velikým poustevníkům nevyjevuje Pán vždy svou milost. To Boží milost na přímluvu samé Matky Boží se laskavě rozhodla utěšit vaše zkroušené srdce jako matka vroucně milující... Proč se mi, můj milý, nepodíváte do očí? Jen se podívejte a nebojte se, Bůh je s námi!"

Po těchto slovech jsem pohlédl do jeho tváře a zmocnila se mě ještě větší posvátná bázeň. Uprostřed slunce, v nejzářivějším jasu jeho poledních paprsků si představte tvář člověka, jak s vámi mluví. Vidíte, jak se pohybují jeho rty, jak se mění výraz jeho očí. Slyšíte jeho hlas, cítíte, že vás někdo drží kolem ramen, ale nejenže nevidíte ty ruce, nevidíte ani sebe, ani jeho postavu. Vidíte pouze oslnivé světlo, které se rozlévá všude kolem do vzdálenosti několika metrů a ozařuje svým jasným svitem zasněženou mýtinu, a zmrzlé krupky sněhu, sypoucí se svrchu na mě i na velkého starce...

„A jak se cítíte teď?" zeptal se mě otec Serafim.

„Neobyčejně dobře!" řekl jsem.

,Jak dobře? Co přesně cítíte?"

„Cítím v duši takové ticho a pokoj, že to slovy nedokážu vyjádřit!"

„Příteli Boží," řekl otec Serafim, „to je ten pokoj, o němž řekl Pán svým učedníkům: 'Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.'  'Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.'  'Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.' A těmto lidem, nenáviděným světem, avšak vyvoleným od Hospodina, náleží tento pokoj, který v sobě nyní cítíte. 'Pokoj převyšující všechno pomyšlení.'  Tak jej nazývá apoštol, protože žádným slovem nelze vystihnout blažený stav duše, který tento pokoj vyvolává v lidech, do jejichž srdcí jej Pán Bůh vnese. Kristus Spasitel ho nazývá pokojem své štědrosti, nepocházejícím z tohoto světa, neboť žádné dočasné pozemské blaho nemůže dát srdci člověka nic podobného. Tento pokoj přichází jako dar od samotného Pána Boha, a proto se také nazývá pokoj Boží..."

„Co ještě cítíte?" zeptal se mě otec Serafim. „Neobvyklou sladkost!" řekl jsem.

A on pokračoval: „To je ta sladkost, o které se píše v Písmu svatém: 'Sytí se hojností tvého domu, napájíš je proudem svého blaha' (Ž136,9). A tato sladkost právě nyní přeplňuje naše srdce a rozlévá se všemi našimi žilami jako nevýslovné blaho. Touto sladkostí jako by naše srdce tála. Oba jsme naplněni nevýslovnou rozkoší...

„Co ještě cítíte?"

„Neobyčejnou radost v celém svém srdci!"

A milý otec Serafim pokračoval: „Když Duch Boží sestupuje k člověku a zastiňuje ho plností svého vnuknutí, tehdy se duše lidská naplňuje nevýslovnou radostí, neboť Duch svatý přetváří v radost vše, čeho se jen dotkne. Je to stejná radost jako ta, o níž Pán říká ve svém evangeliu: 'Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina. Když však porodí dítě, nemyslí už na bolestí pro radost, že přišel na svět člověk. Tak i vy nyní máte zármutek. Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme.'  Ale jakkoliv vás těší radost, kterou právě cítíte ve svém srdci, přece je nicotná ve srovnání s tou, o níž sám Pán řekl ústy svého apoštola: 'Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.'  Nyní okoušíme pouze předchuť této radosti, a je-li už z ní tak sladko, dobře a vesele v naší duši, co říci o té radosti, která je v nebesích připravena pro nás, kteří pláčeme zde na zemi? Vždyť i vy jste ve svém pozemském životě již vyplakal svůj díl slz, a pohleďte, jakou radostí vás Pán ještě v tomto životě utěšuje. Nyní je na nás, můj milý, pracovat na tom, abychom šli od síly k síle,  ke zralosti, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost..

„Co ještě cítíte, příteli Boží?"

„Neobvyklé teplo!"

„Jakže, teplo? Vždyť sedíme v lese. Zde venku panuje zima, pod nohama máme sníh, na nás leží vrstva sněhu a shora padají namrzlé vločky... Jaké by tu mohlo být teplo?"

„Takové, jaké bývá v naší lázni, když se přiloží do kamen a sloupem se z nich valí pára." „A vůně," zeptal se mě, „taje také jako v lázni?"

„Ne," odpověděl jsem, „na zemi není vůně, která by se podobala téhle vůni."

A otec Serafim s milým úsměvem pravil: „Já to znám přesně jako vy, ale schválně se vás ptám, zda se cítíte podobně. Je to naprostá pravda, příteli Boží. Žádná příjemná pozemská vůn se nedá srovnat s tou libou vůní, kterou nyní cítíme, protože nás právě obklopuje vůně Božího svatého Ducha. Co pozemského se jí může rovnat!

Všimněte si, příteli Boží, řekl jste mi, že kolem nás je teplo jako v lázni, a pohleďte, vždyť ani na vás, ani na mně, ani pod námi netaje sníh. Musí to tedy znamenat, že teplo není ve vzduchu, ale v nás samotných. Je to právě to teplo, z něhož nám Duch svatý radí prosit Hospodina slovy modlitby: 'Zahřej mě teplem Ducha svatého!' Poustevníci i poustevnice, zahřívaní tímto teplem, se nebáli zimního mrazu, neboť se odívali do roucha milosti, utkaného Duchem svatým, jako do teplého kožichu. Tak tomu vlastně i musí být, protože milost Boží má přebývat v našem nitru, v našem srdci. Vždyť Pán řekl, že království Boží je v nás.  Královstvím Božím Pán rozumí milost Ducha svatého. A právě toto království Boží se nyní nachází ve vás, milost Ducha svatého působí i zvenčí a zahřívá nás, naplňuje rozličnou libou vůní vzduch kolem nás, oblažuje smysly nebeskou sladkostí a napájí srdce nevýslovnou radostí. Náš nynější stav je stejný jako ten, o němž apoštol pravil: 'Boží království nespočívá v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch svatý.'  'Naše víra nespočívá ve vemlouvavých slovech pozemské moudrosti, ale v projevování Ducha a moci.'  A právě v tomto stavu se nyní společně nacházíme, ten měl Pán na mysli, když řekl: 'Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí, že Boží království přišlo v celé své slávě.' ... Zdalipak si zapamatujete dnešní zjevení nevyslovitelné milosti Boží, jež nás navštívila?"

„Nevím, otče," řekl jsem, „uzná-li mě Pán za hodného, abych si navždy tak živě a zřetelně, jak to nyní vnímám, tuto Boží milost zapamatoval."

„Domnívám se," odpověděl mi otec Serafim, „že Pán vám pomůže, abyste to navždy udržel v paměti. Jinak by se totiž jeho milost tak okamžitě nesklonila k mé pokorné modlitbě a nespěchala by vyslechnout nehodného Serafíma. Tím spíše, že vám bylo dáno pochopit nejen kvůli vám samotnému, ale vaším prostřednictvím i celému světu, abyste se vy sám utvrdil v díle Božím a mohl být užitečný druhým... To u Boha se získává pravá víra v něj i v jeho jednorozeného Syna. K tomu se shůry nabízí hojná milost jeho Ducha svatého. Hospodin hledá srdce překypující láskou k Bohu a bližnímu - to je trůn, na kterém rád sedává a kde se zjevuje v plnosti své nebeské slávy. 'Synu, dej mi své srdce,' říká Bůh, 'a všechno potřebné ti já sám přidám,'  protože lidské srdce může pojmout Boží království. Pán přikazuje svým učedníkům: 'Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.' Pán Bůh nám nevyčítá užívání pozemských dober, neboť sám říká, že v našem postavení potřebujeme pro pozemský život všecky síly, tedy všechno, co na zemi uspokojuje náš lidský život a činí pohodlnější a snazší naši cestu k nebeské vlasti. I církev svatá se modlí, aby nám Pán Bůh toto všechno daroval. A ačkoliv jsou zármutky a útrapy rozmanité a od našeho života na zemi neodlučitelné, přece Pán Bůh nechtěl a nechce, abychom snášeli na zemi jen samé útrapy a protivenství. Proto nás prostřednictvím apoštolů nabádá, 'abychom nesli břemena jedni druhých a tak naplňovali zákon Kristův.'  Pán Ježíš Kristus osobně nám dává přikázání, abychom se navzájem milovali. Touto vzájemnou láskou se máme utěšovat a ulehčovat si strastiplnou a úzkou cestu našeho putování k nebeské vlasti. Proč on sestoupil z nebes k nám? Ne snad proto, aby na sebe přijal naši chudobu a obohatil nás bohatstvím své blaženosti a svou nevýslovnou štědrostí? Vždyť nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sám sloužil druhým a dal svou duši za spásu mnohých.  Tak konejte i vy, příteli Boží, a když jste viděl tak jasně milost Boží vám prokázanou, vyprávějte o tom všem, kdo chtějí být spaseni. 'Žeň je sice hojná, ale dělníků málo,' praví Pán.  Proto i nás Pán Bůh přizval k dílu a dal nám dary své milosti, abychom žali klasy spásy mnohých našich bližních, které přivedeme do Božího království, a tak Bohu přinesli plody, někdo třiceti, někdo šedesáti, někdo i stonásobné. Dbejme na to, milý pane, abychom nebyli odsouzeni s oním pošetilým a líným služebníkem, který zakopal svou hřivnu do země. Starejme se, abychom se podobali těm požehnaným a věrným služebníkům Božím, z nichž jeden přinesl Pánu místo dvou hřiven čtyři, druhý místo pěti hřiven deset.  O Božím milosrdenství není třeba pochybovat. Sám vidíte, příteli Boží, jak se Hospodinova slova, vyslovená skrze proroka, na nás naplnila: 'Nejsem Bůh daleký, ale blízký;  a blízko tvým ústům je spása tvá'.. .  'Blízký je Hospodin těm, kdo ho vzývají v pravdě,'  ale nelze pohledět na jeho tvář, neboli 'nestraní nikomu',  neboť 'Otec miluje Syna a vše vkládá do jeho rukou.'  Kéž bychom my sami milovali jeho, Otce našeho nebeského, skutečnou synov- skou láskou. Hospodin stejně naslouchá mnichu i člověku ze světa, prostému křesťanovi, jsou-li oba pravověrní a oba z hloubi duše milují Boha. Když oba mají víru v Něho, byť by ta víra byla jen jako hořčičné zrnko, oba pak mohou přenášet hory. Jeden jich pozvedne tisíc, dva již deset tisíc.  Sám Pán praví: 'Všechno je možné tomu, kdo věří' a otec svatý Pavel volá: 'Všechno mohu v tom [Kristu], který mi dává sílu!'

A ještě něco mnohem podivuhodnějšího říká Pán náš Ježíš Kristus o těch, kdo v něho uvěří: 'Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci. A já budu prosit Otce, aby se vaše radost naplnila. Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém. Proste, a dostanete.'

Tak je to, příteli Boží; oč jen Boha poprosíte, to vše dostanete, pokud je to k slávě Boží nebo k užitku bližního, neboť užitek bližního on chápe jako svou slávu. Proto také říká, že 'cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.'  Tak nemějte vůbec pochyby, že by snad Hospodin Bůh nesplnil naše prosby, týkají-li se slávy Boží či užitku nebo poučení bližních. A i kdyby šlo o nějakou vaši krajní osobní nutnost, potřebu či užitek, i ty vám Bůh brzy a laskavě sešle, neboť Hospodin miluje všechny, kdo milují jeho. 'Dobrý je Hospodin ke všem svým tvorům a jeho štědrost je ve všem jeho díle. Vůli těch, kdo se ho bojí, naplní a modlitbu jejich uskuteční; Hospodin uskuteční prosby tvoje.' Ale varujte se, příteli Boží, abyste neprosil Hospodina o to, co pro vás není nezbytné. Pán vám neodmítne ani toto, kvůli vaší víře v Krista Spasitele, neboť 'nepředá Hospodin žezlo spravedlnosti' a vůli svého služebníka splní neochvějně. Povolá ho však potom k zodpovědnosti za to, že ho obtěžoval bez skutečné potřeby a prosil jej o něco, bez čeho se mohl zcela obejít."

A po celou dobu našeho rozhovoru, od chvíle, kdy se tvář otce Serafima rozzářila, toto vidění neustalo... Nevýslovnou záři světla, která z něho vycházela, jsem viděl na vlastní oči a jsem připraven stvrdit to i přísahou. S,Sarovský

+++

OPŘENI O HVĚZDY

OPŘENI O HVĚZDY OKEM SVÝM

UŽ DÁVNO DÁVNO

LIDÉ SVÁ SRDCE

NAVZÁJEM SPOJOVALI

 

TO JEŠTĚ SLYŠET NEBYLO

O HVĚZDNÝCH NAPODOBENINÁCH

A VŠICHNI CÍTILI

TAJEMNOU SÍLU

NEVIDITELNÉHO TROJÚHELNÍKU

ON A JÁ

A TAM NAHOŘE

PODIVNĚ SVĚTÉLKUJÍCÍ BOD

MÁ HVĚZDA JEHO HVĚZDA

A NAŠE SPOLEČNÁ

 

A VŠICHNI CÍTILI

BEZPEČNOST SPOJENÍ PŘES NEBE

UŽ DÁVNO DÁVNO

NE TEPRVE NYNÍ

TŘEBAS SE NEVYSÍLALO V ŠIFRÁCH

A BEZ ANTÉN SE PŘIJÍMALO

ECHO BEZ ECHA

 

BA SPÍŠE VE VNITŘNÍM TICHU

MOHL BYS ZASLECHNOUT TIKOT SRDCE

JAK V DÁLCE OD HVĚZD SE ODRÁŽÍ

A DOPADÁ AŽ TAM

NA DRUHÝ PÓL

A ROZECHVÍVÁ TOHO

KDO NA TĚ MYSLÍ

SNAD PRÁVĚ TEĎ

O HVĚZDY OPŘENÝ

OKEM SVÝM

Josef Veselý

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

PROŽITEK OBRÁCENÍ VYŽADUJE DLOUHOU DOBU

JAKÝ UŽITEK PŘINÁŠÍ.

Kdo opravdu milují Boha, dobře vědí, že není možno dosáhnout vrcholu zbožnosti v prvních letech obrácení, ani onoho opojení, jež působí blaho nazírání. V dlouhých přestávkách a na několik prvních chvil je duši dopřáno okusit něčeho z nebeských darů, ale je třeba krok za krokem postupovat a upevňovat se na duchovních cestách. Radosti z božské lásky se dostane duši teprve, když urovnala své mravy, a pokud dopouští naše lehkomyslnost, se povznesla ke stálosti ducha, když dosáhla jakési dokonalosti i za cenu tuhé práce.

Ani ti, kteří dospěli k vynikající ctnosti, neokoušejí hned ohně lásky stvořené nebo nestvořené, nerozplynou se hned v žáru lásky, nemohou vniterně zpívat písně chvály Boží. Tajemství tohoto stavu zůstává skryto většině lidí, bývá zjeveno jen některým zvláště vyvoleným duším. Neboť čím vyšší stupeň, tím méně lidí ho dosáhne na této zemi. Skutečně zřídka se setkáme se světcem nebo s osobou dost pokročilou v dokonalosti a uchvácenou dost vřelou láskou, aby v nazírání mohla být povznesena k radosti, jež působí jásot tohoto nebeského zpěvu. Málo duší dostane shůry tuto vlitou harmonii a mohou ji pak jaksi vracet Bohu, když vyzpívají jeho chválu a vyjadřovat líbeznými zpěvy nadpřirozenou chválu, protože jsou vnitřně  úplně uchváceny plamenem božské lásky. Kdo by se tedy odvážil počítat mezi nazíravé toho, kdo dosud nedosáhl tohoto stupně? Vždyť žalmista praví jménem nazíravých: „Vejdu do domu Božího s hlasitým plesáním a vyznáváním" (Ž, 41, 5). Toto vyznávání je chvála, protože je to „zpěv účastníků hostiny" nebeského blaha.

Dokonalí, kterým se dostalo účasti na této vznešené plnosti nebeského přátelství, žijí nasycováni tímto neutuchajícím blahem, které čerpají ze slavného kalicha lásky. V tajemství této nebeské hostiny živí svou duši oblažující vroucností a posilují se radostí, které jim poskytuje tato vybraná krmě věčnosti.

Takového občerstvení se dostává usilujícím o vyšší stupeň věčného dědictví. Zde  jsou jim údělem zkoušky, oni však neodmítají utrpení několika let, aby pak byli povzneseni a zaujali místo na nebeském trůnu. Jsou vyvoleni mezi lidmi všech pokolení, aby se jim dostalo lásky našeho Stvořitele zvláštní měrou a, aby od něho obdrželi korunu slávy. Nejvýše v nebi mezi Serafíny budou trůnit oděni láskou ti, kteří svůj život trávili sedíce v samotě, ale duchem žijíce už s anděly. Z pozemskosti směřovali ze všech sil ke Kristu, jejž jediného milovali, jenž byl jejich jedinou radostí a jemuž ke cti zpívali tuto píseň chvály:

„O ohni, jako med sladký, oblažující nade všechno bohatství, ó Bože, ó má lásko, pronikni raněného tvou vroucností, raněného tvou krásou. Pronikni mne, potěš prahnoucího, uzdrav trpícího, ukaž se milujícímu tebe. Hle, všechna má touha se k tobě upírá, tys vše, čeho mé srdce hledá. K tobě vzdychá duše má, celá má bytost po tobě žízní. A ty mi neotvíráš. Naopak, odvracíš svou tvář, zavíráš bránu, odcházíš, ukrýváš se a jako by ses smál utrpení nevinného.“

„A přece milující tebe odlučuješ od všech statků pozemských, povznášíš je nade všechny tužby pozemské, činíš je schopnými tvé lásky a dáváš jim sílu milovat. Tak v nich vyšlehující oheň se proměňuje v duchovní melodii, jež ti tlumočí jejich chválu a zároveň jim dává okoušet sladkého bolu lásky.

„Přijď tedy, ó Lásko věčná, jež jediná jsi hodná lásky, jež nás povznášíš nade všechno nízké a uchvacuješ často až k nazírání na božskou velebnost. Přijď ke mně, ty, moje milovaná. Co jsem měl, všeho jsem se zřekl kvůli tobě, co jsem mohl mít, všechno jsem odhodil, aby sis učinil příbytek v mé duši a přišel mne potěšit. Neopouštěj toho, jejž vidíš planout takovými tužbami a vzdychat po tvém objetí. Dopřej mi milovat tebe, v tobě nalézt svůj dokonalý klid, abych nakonec mohl na tebe patřit bez konce ve tvém království.. " T

+++

POSLEDNÍ OKNO HASNE

PODIVNÝ NEPOKOJ

A TÍSEŇ NEVÝSLOVNÁ

MÉ SRDCE SVÍRÁ,

KDYŽ SKRYTÁ OKNA

V MĚSTĚ ZAPLANOU.

ZAHRADOU HVĚZD

VZPOMÍNKA PUTUJE

A V SPLETI CEST

KEŘ DĚTSTVÍ HLEDÁ,

LÁVKU ZTRACENOU.

TAJEMNÝ LAMPÁŘ

BÁZNÍ NAPLNÍ

VŽDY DUŠI ZASNĚNOU,

KDYŽ OKNO POSLEDNÍ

SE CHVĚJE DO NOCI

A ČEKÁ POKORNĚ

POLIBEK SMRTÍCÍ

Z TEMNOTY HLUBOKÉ

DO DÁLEK PROUDÍCÍ

S TICHOU OZVĚNOU.