ČERVENEC 2019

Ročník XXV., číslo 7.                                                                                                                    červenec 2019

Obsah: J.Deml, Básně, Proč nevěříš,Tomáši? Je ti v Církvi smutno? Matta el-Maskin, Naše potřeba Krista, Sestoupení Krista do pekel (4), AA,Buď dalším Kristem (7), BR,Jak být katolíkem, Víš o sobě všechno? Zd.Řezníček,Pod lískami, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely __________________________

 

TÁZAL JSEM SE KVĚTIN, KDE MYŠLENKY JEJICH JSOU NEJZDRAVĚJŠÍ.

A ODPOVĚDĚLY: NA HROBECH!

I OPTAL JSEM SE JICH RYCHLE, KDE SE JIM NEJLÉPE ODPOČÍVÁ.

A ODPOVĚDĚLY: NA OLTÁŘI!

Jakub Deml

+++

PROČ NEVĚŘÍŠ, TOMÁŠI

JE TI V CÍRKVI SMUTNO?

Milý příteli!

Zdá se Ti, že je Ti v Církvi smutno? Uvažuj, proč asi!

Jsi na dobré cestě, ale pořád s ní můžeš sejít. Toužíš po vyšším a hlubším životě, a snadno můžeš ulpět na přízemních a povrchních věcech. Jak chceš překročit svůj stín, když příliš vázneš v ryze přirozené činnosti? Zkus usilovat o vytváření života nadpřirozeného! Samozřejmě, že když něco děláš nebo podstoupíš z opravdové lásky, má to svou hodnotu, ať už je to přirozené nebo nadpřirozené, jako třeba modlitba.

Víš, že existují přirozené ctnosti, které může mít, i když nevěříš a nejsi v Církvi. Jenže jak poznáš, že to, co konáš, nepochází jenom z těchto přirozených ctností? Podobné pochybnosti Tě někdy trápí, když děláš nebo snášíš něco, jehož ráz není ani trochu duchovní. Chceš přitom znát hodnotu svého života.

Franz Kafka jako spisovatel rozšířil psychoanalýzu i na společenské vztahy. Jako dítě přilnul k české katolické vychovatelce v Praze. To poznamenalo celý jeho život. Jeho svědomí však zůstávalo proniknuto Zákonem Mojžíšovým. Tížilo ho jakési bezejmenné vědomí viny a Zákon nedával ani možnost, ani prostředky, jak se jí zbavit. To ho naplňovalo podivnou úzkostí a smutkem. Kafka vyjadřuje tuto niternou úzkost v románech a povídkách. Jeho díla stále přitahují pozornost po stránce náboženské, filozofické a mravní, hlavně mládež. Hlavním Kafkovým záměrem zůstává otázka: jak se zbavit strachu, úzkosti a smutku? Z Písma svatého věděl, že strach je prvním dílem člověka v dějinách. Když po spáchání hříchu „uslyšeli hlas Hospodina Boha, procházejícího se po zahradě, ukryli se člověk a jeho žena před Bohem. Bůh zavolal na člověka: Kde jsi? On odpověděl: Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se, protože jsem nahý, ukryl jsem se. Bůh mu řekl: Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ (Gn3, 8-11)

Jestliže Kafka zemřel jako křesťan, znamená to, že uvěřil ve slíbeného osvoboditele od strachu, v Ježíše Krista, Syna Božího.

Začátek Tvého duchovního života se vyznačuje vnitřně naplno zakoušeným zážitkem Tvé příslušnosti k Bohu. Zpočátku bývá silný a ušlechtilý, ale pak jakoby ustoupila vlna Tvého vzedmutého duchovního života a poklesla jeho vypjatost. Začínáš pochybovat. Říkáš si: Nebyla to snad jen iluze světla, co jsem dosud zakoušel, když se mi nyní skutečnost ukazuje tak bezbarvě a smutně? Odpověď Ti poskytuje osobní ráz milosti.

Učenci se snaží odpovědět celou řadu otázek o povaze Tvého duchovního života a nezbytnosti milosti pro Tvé základní rozhodnutí plně zakoušet život. Rozhodneš-li se, že Ti zde je především a zejména o Tvou rodinu, pak budou všechna Tvá dílčí rozhodnutí poznamenána tímto základním rozhodnutím. Všechno budeš zaměřovat k rodině a pro rodinu. Může ovšem dojít ke střetnutí přibližně stejných hodnot. Pak ustupují do pozadí taková rozhodnutí, která jsou vzdálenější od základního rozhodnutí.

Když se rozhodneš žít ve vyšším, nadpřirozeném řádu, volíš přednostně Boha a jeho požadavky, a nepřipouštíš, aby se v Tvém životě hodnotilo něco víc, než toto rozhodnutí. Avšak pro Tebe, který chceš pro Boha dělat něco víc, a následuješ Boží výzvu k důvěrnějšímu sblížení, a chce zakoušet víru ve větší plnosti, existuje ještě něco dalšího: přesvědčení a utvrzení se v tom, že by toto základní rozhodnutí mělo určovat Tvůj život až do podrobností.

Žiješ v milosti, ve které prožíváš své plodné setkání s Bohem. Milost neničí ani neznásilňuje Tvou přirozenost. Bůh od Tebe nežádá, aby se projevy Tvého sblížení s ním příčily Tvé přirozenosti. Když Ti jednou dává tuto přirozenost, tak Ti tuto přirozenost nebude vzápětí rušit. Aspoň to můžeš o Bohu předpokládat, že na rozdíl od Tebe nedělá nesmysly.

Tvůj duchovní život není žádná duchovní akrobatika, v níž by ses cvičil v trvale soustředěném myšlení na Boha i při jakékoli práci. Jde o spojení s naším věčným Otcem ve Tvém těle, totiž se mnou, Tvým Bratrem a Spasitelem. To je duchovní život. Nejde o žádné vznášení se v oblacích, nýbrž o Tvůj život zde a nyní. O takový život usiluj podle svých sil a možností! Současně plně a zodpovědně konej to, co podle svého nejlepšího svědomí konat máš!

Rád bys prožil něco radostného a příjemného. Na druhé straně to ale někdo musí zaplatit. Pokud to neplatí tvoji rodiče, nezbývá Ti, než se čas od času o to sám přičinit. Nelze trvale žít v radostech a příjemných zážitcích. Tvé hlavní rozhodnutí k vyššímu blaženému životu vždy povznáší, zduchovňuje a zdůvodňuje obojí, jak snadné, tak obtížné, jak radostné, tak i smutné.

To platí i naopak. Máš přirozenou náklonnost pro nějakou věc? Neboj se, že jsou Tvé motivy málo nadpřirozené! Konáš své povinnosti z donucení, neochotně a smutně? Nedosahuješ dokonalé ctnosti. Můžeš být přirozeně spravedlivý a jinak ctnostný, ale když to děláš ze strachu či z donucení, není to opravdové. Tak Tvé ctnosti nejsou skutečné potud, pokud nejsou zušlechťovány láskou. Prostě se rozhodni a přijmi lásku Boha, který Tě stvořuje a udržuje, a láskou na to odpovídej! Teprve potom se Ti všechno zúročuje pro věčný život a zhodnocuje v duchovním životě.

Možná, že se Ti nezdá, že by bylo nutné, a že by to bylo lidsky vůbec možné, abys pro všechno, co konáš nebo strpíš vzbuzoval aktuální zdůvodnění lásky. A máš pravdu. Není třeba, aby sis neustále aktuálně uvědomoval, že tu či onu činnost konáš z lásky k Bohu, ani že tu či onu oběť snášíš z lásky k Bohu. Když je Tvůj duchovní život životem odevzdanosti Bohu, pak všechny, i ty přirozené ctnosti jsou povýšeny do nadpřirozené roviny, protože pocházejí ze základního rozhodnutí.

Jinak však můžeš být spravedlivý, statečný, umírněný, opatrný, protože jsi přesvědčen, že to patří k dobrému vychování a kulturnímu chování ve společnosti. Je to přirozeně dobré. Je to však zaměřeno především na nějakého člověka. Tím to zůstává na ryze přirozené rovině. Nepřesahuje to příkaz přirozeného rozumu: jednej tak, jak bys chtěl, aby ostatní činili Tobě, a nedělej druhým to, co bys nechtěl, aby oni dělali Tobě!

Když jsi spravedlivý ke své ženě, je to přirozeně dobré. Avšak děláš-li to proto, že to vyplývá z řádu Tvé oddanosti k našemu věčnému Otci, stává se tento způsob Tvého jednání hodnotnějším. Stává se nadpřirozenou ctností. Jsi zaměřován k našemu společnému Otci.

                                                                 Tvůj Bratr

 

+++

NAŠE POTŘEBA KRISTA

Zkušenost, která mě vždy od prvních let mého křesťanského života hodně zasahovala, tkví v tom, že pokaždé, když jsem pocítil potřebu postarat se o nějaký nedostatek v mých vztazích s druhými, s církví, s mnichy, stal jsem se sklíčeným a zahořklým a můj vliv na druhé a moje duchovní služba ztratily svou sílu. Sotva jsem se však přiblížil k osobě Ježíše Krista, mého Pána, a začal vnímat jeho přítomnost, jako by přišel ze vzdáleného místa a po nepřítomnosti, které jen já sám jsem byl příčinou, mé srdce zaplesalo radostí a moje mysl se začala v jediném okamžiku soustředit. Všechny moje potřeby a nedostatky zmizely a na horizontu mého života vystoupil do popředí Kristus. Tehdy jsem začal vnímat, že on je mnohem víc než všechno, co potřebuji, a že jeho výbušná plnost strhne můj život do záplavy jeho nepochopitelné lásky.

Stejnou dynamiku a stejnou intenzitu mohu vidět pokaždé, když se nacházím v úzkostech z celého množství úvah o odevzdání se, o prozřetelnosti, kterou mi Bůh ukazuje pro jednotlivce nebo obecně pro celé lidstvo. Ve svém nitru cítím, jak se má duše trápí. Vždy jsem totiž toužil vidět svrchovanost Boží v každé věci: jednou v milosrdenství, jindy ve spravedlnosti a v nápravě, jindy zase v otcovství, ve svrchovanosti a v odměně. V těchto okamžicích jsem rozerván protikladnými pocity, jež mi nedopřávají klidu. Sotva však pocítím, že on se přibližuje, moje duše se jako zázrakem zklidní, otázky a starosti zmizí v nicotě a Kristus se objeví jako ten, kdo přesahuje všechny lidské parametry, jimiž poměřujeme milosrdenství, spravedlnost, otcovství, svrchovanost. A je to právě v těchto okamžicích, kdy mi Kristus odhaluje tajemství své vůle.

Díky této dvojí zkušenosti jsem získal jistotu, že Kristus je jedinou skutečnou potřebou našeho života, a čím víc se od něj vzdalujeme, tím víc se naše pozemské potřeby rozšiřují a spolu s nimi rostou i naše starosti, jak na nás doléhají konkrétní i obecné problémy našeho života.

Proč se tedy Osoba Krista objevuje jako plnost všech věcí?

Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme chápat, že lidstvo v sobě sjednocuje dva protikladné světy: svět materiální a svět duchovní. To by se mohlo jevit jako určité bohatství vložené do lidské přirozenosti. Cena tohoto domnělého zdroje je však velmi vysoká. Uvnitř lidské bytosti, se všemi ideály, které patří duchovnímu světu, stojí proti tomu porušená skutečnost materiální, která může v průběhu lidského života degenerovat k extrémně nízkým a zavrženíhodným činům. Člověk je schopen zabít svého bratra pro kus chleba nebo prodat své nebeské dědictví pro misku čočky (Gn 25,33)

Dějiny lidské civilizace, filozofie a vědy ukazují, že toto napětí a rozpor mezi ideály ducha a tělesné skutečnosti uvnitř lidské bytosti nelze vyřešit přirozeným způsobem ani rozumem ani zdokonalováním vlastních schopností ani posloucháním Božích přikázání, a už vůbec ne sebepoškozováním! Sotva totiž začne vát vítr vášní, člověk se začne bouřit proti všem duchovním hodnotám a je zasažen duchovní slepotou, jež ho donutí konat i ty nejhrubější přestupky, dokonce i proti sobě samému.

Zde se objevuje Kristus se svým dokonalým lidstvím a se svým dokonalým božstvím, jako velké tajemství, které smířilo celou lidskou skutečnost - instinkty, konflikty s druhými a s časem, potřeby, slabosti, osobní neúspěchy - s duchovními ideály, nebo lépe, se samotným Bohem. Takovéto dokonalé a věčné smíření je hluboce zakořeněné v hlubinách lidské duše, aby se všechno to, co patří Kristu, stalo vlastnictvím lidstva.

Kristus je současně jak tajemstvím člověka, tak tajemstvím Božím: tajemstvím člověka tím, že dosahuje do hlubin Boží přirozenosti; tajemstvím Božím tím, že proniká do hlubin přirozenosti lidské. Abychom mohli proniknout do světla tohoto tajemství, musíme pochopit, že takovéto smíření nespočívá v teoriích, jakkoli komplexní mohou být, ani v pouhé poslušnosti vůči řadě přikázání. Smíření uskutečněné Kristem je osobním smířením uskutečněným v samotném Kristu, a to nikoli našimi schopnostmi, ale jeho vlastními. Výsledek tohoto smíření přesahuje lidské chápání. Stačí mít na zřeteli, že sotva se uskutečnilo jeho naplnění v Kristově vtělení a ukřižování, lidstvo bylo zahrnuto do osoby Ježíše, který tak lidstvo zastupuje u Otce.

Člověk se smířil se sebou samým, když se Bůh smířil v těle našeho lidství, jež patří Kristu, který ho přijal od nás. Z toho důvodu můžeme s plnou důvěrou a zcela jasně říci, že jsme smířeni s Bohem v Kristu. Takovéto usmíření je svrchovaně osobní. Jedná se o neopakovatelné zprostředkování, které tento jediný prostředník - Kristus - uskutečnil mezi Bohem a lidmi a z něhož vstoupila do světa nová síla, která proniká do samotných nebeských sfér.

Menší a křehčí formy naší křesťanské existence se ukazují v našich neúspěšných pokusech aplikovat přikázání samotného Pána Ježíše. Nejúčinnější podoba naší křesťanské existence se naopak objevuje, když Kristova osoba vstoupí do našeho života: bolesti rázem ustanou a v okamžiku budeme schopni zachovávat Ježíšova přikázání, aniž bychom museli prohlubovat nějakou osobní dovednost. Hořkost, kterou v sobě křesťan zakouší, když se každodenně shledává neschopným zachovávat Kristova přikázání, a to i přes lásku, kterou k nim chová, je plodem pokušení žít Kristova přikázání bez Krista. To je nemožné. Kristus nám daroval svá přikázání, abychom skrze ně zakusili jeho existenci: „Zkoušejte sami sebe... Copak nepoznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás? - leda že jste se snad neosvědčili.“ (2 Kor 13,5) Proto Pán praví: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje" (Jan 14,21), ve smyslu, že ten, kdo ho miluje, tomu se daří zachovávat jeho přikázání.

Nejprve je to Osoba Ježíše Krista. Teprve následně přijde to, co Kristu náleží.

Od křesťana se v každém okamžiku požaduje, aby zvěstoval své křesťanství, a to jak hledajícím, tak i křesťanům. Tento trvalý požadavek ho přivádí do stálého napětí, neboť je povolán, aby byl vždy pravdivý, aby tak pravdu mohl vidět a odhalovat, a aby vždy věřil, a tak jednal v souladu s vírou dřív, než ji bude zvěstovat. Jinak se jeho víra stane hanbou jak pro něj, tak pro Krista.

Kdo však může odhalit Krista, jehož velikosti nemůže nikdo dosáhnout, protože on je vrchol všeho toho, co existuje na nebi i na zemi, a všechno v sobě sjednocuje? On je obrazem neviditelného Boha. Kdo ho tedy může zvěstovat nebo vysvětlit? Snad lidská mysl? To je nemožné. Výmluvnost nebo logika? Nemožné. Jen Kristus je schopen odhalit Krista. Pokaždé, když cítím, jak se přibližuje, odkládám své zbraně, nebo spíše ony samy mi vypadávají z rukou. Pouze on je hlasem mé pravdy a mé víry: on mluví skrze mne. I kdyby skrze mne nemluvil, je schopen projevit se nekonečnými způsoby, tajemně a nevypověditelně, protože Kristova osoba je nekonečnou mocí zjevující se člověku, aniž by člověk musel vyvinout nějaké úsilí. Spíš je to lidské úsilí, jež často představuje velkou překážku pro zjevení Krista. To, co skutečně potřebujeme, je jednoduše slyšet, jak přichází do našeho nitra, přijmout ho celým svým bytím a nechat ho mluvit a jednat v nás.

Kritický postoj lidí k naší křesťanské existenci se nevztahuje na Krista, ale na nepřítomnost Krista v našem křesťanském životě. Kdyby byl Kristus přítomen svým božstvím v našem životě, nikdo by nic proti Kristovu božství nenamítal. Kristus je pro lidi kamenem úrazu, protože ho klademe na stejnou úroveň s ostatními věcmi, jako jsou starost o živobytí, odpočinek, zábava, poznání nebo politika. Následkem toho se Kristus, který je v nás, jeví nekonečně menším, než je jeho skutečná velikost. Pokud je Kristus Bohem, musí být vyvýšený a větší než každá jiná věc našeho života, musí být výš, než je samotný náš život.

Je naléhavě zapotřebí, aby naše křesťanská existence byla zaměřená na samotného Krista, a ne na naše principy, naše ambice, naši pýchu, naši zlomyslnost, naši nadměrnou touhu ukazovat se, přijímat pocty a prázdnou slávu a tím vším zastírat Ježíšovo jméno.

Není pravda, že lidé nenávidí Krista. Kristus je milován. On je skutečně „milovaný Syn.“ (Kol 1,13) On je láska sama v celé své hloubce, po níž touží každá lidská bytost. To, co lidé odmítají, je naše vlastní chování, náš způsob jednání a falešné kvality, které jsme si lživě a pokrytecky vytvořili v Kristově jménu.

Kvalitativní rozdíl mezi křesťany a Kristem je dnes víc než kdy jindy zřejmý a stal se pravým zdrojem kritik obrácených vůči nám. Právě proto, že naše jednání a naše slova zůstávají jen „křesťanskými", aniž by pocházely od Ježíše Krista, chybí jim Kristův Duch a jeho líbezná vůně (2 Kor 2,15) Nedivme se tedy, když se lidem naše křesťanství nelíbí.

Máme naléhavě zapotřebí znovu se zaměřit na Kristovu osobu, aby se projevil v našich životech. Pak se v nás uskuteční opravdové znovuzrození, jež odstraní naše pokrytectví, a objeví se pravé Kristovy činy, jež o něm budou svědčit bez vměšování našich smrtelných schopností. Lidé musí jít k samotnému Kristu, a ne k slabým lidem, jako jsme my. Podaří se nám toto vše přijmout? Velkou překážkou na naší cestě ke Kristu je to, že stále lneme k svému egu, a nikoli ke Kristu. V okamžicích nebezpečí nebo únavy se objevuje naše ego, nikoli Kristus.

Nejnebezpečnější v tomto poblouznění je to, že se pokládáme za dokonalé. Proto necítíme potřebu odpoutat se od sebe sama a přimknout ke Kristu. Pravý Kristus tak zůstává očím lidí skryt. A byť se my sami občas jevíme jako bezvýznamní, falešní, pokrytečtí a chybující, když hlásáme Krista, který v nás není, nedaří se nám být příčinou změny, neboť jsme se neodhodlali zemřít sami sobě, aby nás Kristus znovu vzkřísil pro sebe. Žít v této době je mnohem útěšnější pro ego, jež hledá vlastní slávu. Když pak získá křesťanský vzhled, je tato navenek se projevující sláva falešná a může být odhalena jen tím, kdo vlastní pravé Kristovo světlo. Kdy už konečně uvěříme verši, jenž praví: „Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však, že jsme vaši služebníci kvůli lásce k Ježíši“ (2 Kor 4,5)?

Kolik katechetů a kazatelů neukazuje nic jiného než své vlastní ego zahalené do Kristova učení, takže lidé jsou pak pohoršeni Kristem, jeho osoba je zesměšněna a zdiskreditována namísto nich. Kdo svědčí o Kristu, musí nutně přijímat od Krista, aby mohl dát druhým. To je ryzí duch a význam svědectví, jež se naplňuje skrze Ducha Svatého, který zná všechno to, co je Kristovo, a vroucně touží svědčit o něm v nás samých. Kolikrát jsme však zarmoutili Ducha Svatého (Ef 4,30) a zabránili mu svědčit tím, že jsme svědectví o Kristu využili pro naši osobní slávu a naše vlastní zájmy? Máme skutečně zapotřebí osvobodit se od svého já. Jsme na to ale připraveni?

Jaký hlasatel Kristova života nezakouší v intimitě svého ducha, že Kristus je nejkrásnějším a nejzářivějším obrazem Božím? Je-li Bůh jako Kristus, pak je Bůh skutečně přítelem lidí, něžným a nekonečně mocným Otcem. „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ (Jan 14,9)

Lidstvo bude dále nešťastné, dokud nenalezne Boha, a Boha nenalezne jinde než v Kristu. Je třeba, aby Kristus měl příležitost ukázat v našich životech svou věčnou moc a své božství, aby lidé uvěřili, že je skutečně Synem Božím, a aby v něm měli spásu a věčný život a viděli v něm skutečně Otce. My však klademe překážky víře v Krista tím, že upřednostňujeme své ego před pravým Kristem. Tak je oslaveno naše lidství na úkor jeho božství.

Vykupitelské Kristovo dílo spočívá nakonec v tom, že se mu staneme podobní, budeme mít jeho ctnosti a on naplní náš život tím, že nad ním bude kralovat, a to ne obyčejným poučováním nebo výukou, nýbrž jak praví apoštol, „aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci“ (Ef 3,17)

Když v sobě lidé ponesou Krista a budou oděni do jeho ctností, když lidstvo překoná samo sebe překročením hranic celé své vlastní neschopnosti, nemohoucnosti a smrti, pak vstoupí do své slavné etapy vzdálené svému pozemskému smrtelnému dědictví. Takové je nové stvoření člověka: Kristova Boží moc spočívá v tom, že pozvedne člověka nad sebe samého, aby tak mohl překonat vlastní nemohoucnost a vstoupit skrze moc a aktivní Kristův život na pole božského jednání a svobody. Tehdy člověk svobodně, vědomě, radostně a bez jakékoli nedbalosti odpoví na Boží volání a na všechna vnuknutí, která od něj pocházejí. Toto je budoucnost nového člověka v Kristu, jeho znovuzrození. Proto byl Kristus správně nazván druhým Adamem.

Je tedy možné zrodit se Bohu bez Krista? Nemožné.

Nezapomeňme, že Kristus založil své dílo mezi lidmi na kříži. Přestože kříž je na prvním místě přítomný v Kristově životě jako spásný čin, je také svěřen nám, jako vzor života a chování. Ten, kdo nežije a nemyslí podle principu kříže, nikdy nepochopí velikost, jíž Kristus křížem dosáhl, ani nepochopí a neocení pravý význam spásy. Zakoušíme-li kříž ve svých životech tím, že ho vědomě a s radostí vychutnáváme, stane se naší mystickou branou k poznání Krista a jeho nekonečné moci nad námi. Účastí na utrpení Krista vstupujeme spolu s Kristem do věčné smlouvy, stáváme se dědici celé slávy a útěchy nebeského Otce.

Jak podivuhodné je tajemství Krista. Jak podivuhodné je tajemství člověka v Kristu.

MODLITBA

Buď pozdraven, kříži, moci pokání,

pro nezrušitelnou spásu.

Buď pozdraven, kříži, moci pastýře,

útěcho stáda.

Utrpení, krev, žízeň, agónie, odevzdání ducha.

A nakonec, pšeničné zrno ze své vůle padlo a zemřelo.

Nyní vím, co znamená láska,

co znamená přemoci svět.

Tobě odevzdávám, Pane,

svou sílu ke cti tvých krvácejících ran,

své zdraví, své mládí dávám

tobě k dispozici k tvým krvácejícím nohám.

To, co vlastním,

vkládám do tvých zraněných rukou.

Budu se postit ke cti tvé žízně.

Budu se radovat ve své nemoci ke cti tvého utrpení.

Obětuji svůj život na památku tvé smrti.

Obětuji jej ve skrytosti,

a když to bude nutné, tak i přede všemi. Matta el-Maskin

+++

SESTOUPENÍ KRISTA DO PEKEL (4)

Hymnus, který se dochoval v bohoslužbě pravoslavné církve, zpívá:

„Kristus vstal z mrtvých, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval. V sobě samém obnovil všechny národy, které pocházejí od Adama, a všechny pohany i lidský rod spolu se samotným Adamem.“

Bohoslužebný hymnus sv. Melitóna ze Sard O Pasše uvádí:

„Když Pán na sebe vzal podobu člověka... vstal z mrtvých a svým hlasem zvolal:

,... Já jsem ten, který zničil smrt a slavil vítězství nad nepřítelem a svou nohou rozdrtil podsvětí a spoutal jsem siláka a uchvátil jsem člověka do výšin nebes, to já,‘ praví Kristus.

,Pojďte tedy, všechny rodiny lidí, které jste se poskvrnily hříchy, a přijměte odpuštění hříchů.

Takto se mluví nejen o spáse spravedlivých, nýbrž také o odpuštění lidem poskvrněným hříchy.

 „.vzejde veliké znamení pro všechny lidi, až v příbytek Hádův, k těm, co již zemřeli, sestoupí posel vzkříšení z mrtvých.

Až ale tři dny uplynou (...) on se na svědo vrátí...“

Učení o Kristově sestoupení do podsvětí se odráží v v apokryfních Skutcích Tomášových (3.st.po Kr.). V chvále apoštola Tomáše se mluví o Kristově usmrcení ďábla a naději na vzkříšení, kterou Spasitel přinesl do podsvětí:

Chvála ti, Synu, plode, jemuž se klaníme …

Který přinesl mrtvým do šeólu mír a naději, aby ožili a vstali."

V Hymnu o duši se zpívá:

„Náš Pane, příteli svých služebníků...

ty jsi zjevil slávu svého božství

v našem člověčenství

při svém utrpení,

když jsi zbavil ďábla jeho moci

a zvolal jsi svým hlasem k mrtvým a oni ožili...

A spustil ses do šeólu a dosáhl jsi jeho konce, otevřel jsi jeho brány a vypustil jeho zajatce, jimž jsi ukázal cestu k výšinám a podstatu svého božství."

V řecké verzi Skutků Tomášových, která se liší od syrské, je obsažena následující modlitba:

„Kriste, synu Boha živého, Sílo neohrožená, která přemohla Nepřítele!

Hlase, který uslyšeli vládcové [podsvětí] a který otřásl veškerou jejich mocí!

Vyslanče shůry seslaný, který jsi sestoupil až do podsvětí,

který jsi jeho brány otevřel a vyvedl odtamtud ty,

kdo po dlouhé věky byli zamčeni v příbytku temnoty."

Jestliže se říká, že Kristus vyvedl z podsvětí všechny lidi, kteří tam byli, pak v následujícím úryvku se mluví pouze o těch, kteří k němu „přiběhli" (nebo v něm „našli útočiště"):

 Ukřižovaný lidmi pro mnohé, sestoupil jsi do pekel s velkou mocí, ty, jehož vzhled nesnesli vládcové smrti, vyšel jsi s velkou slávou,

a poté, co jsi shromáždil všechny, kteří se k tobě utekli, připravil jsi cestu a ve tvých stopách kráčeli všichni, které jsi vykoupil.

Ty jsi je shromáždil do svého stádce a připojil ke svým ovečkám."

Ódy Šalomounovy (2.st.poKr) uvádějí:

„Smrt zničena byla před mou tváří a podsvětí zničeno bylo mým slovem.“ (15.óda)

„Kristus zničil železné závory podsvětí a sestoupil do něj, aby osvobodil vězně, kteří se tam nacházejí“ (17.óda)

 „Podsvětí mne spatřilo a otřáslo se a smrt mne vrátila a se mnou mnohé.

Octem a hořkostí stal jsem se pro ni a sestoupil jsem s ní do hlubiny...

Shromáždění živých svolal jsem mezi jejími mrtvými a ústy živými mluvil jsem k nim tak, by slovo mé nestalo se marným.

Seběhli se ke mně zemřelí a volali a říkali:

Smiluj se nad námi, Synu Boží!

Nalož s námi podle své lásky a vyved’ nás z pout temnoty.

Bránu nám otevři, bychom k tobě vyšli,

vidíme totiž, že se k tobě smrt naše nepřiblíží.

Dej, nechť s tebou záchrany dojdeme, ty sám jsi naším zachráncem. - v

Já pak jejich hlas uslyšel a jejich víru vložil do svého srdce.

A své jméno vložil jsem na jejich hlavu, neboť oni jsou lidé svobodní a moji jsou.“ (42.óda)

+++

BUĎ DALŠÍM KRISTEM (7)

LÉK A OCHRANA.

Kdo by pochyboval o tajemství, že skutečně jsme přivtěleni ke Kristu, tomu by stačilo dokázat pravdivost jiného tajemství: tajemství Krista, který se stává pokrmem našich duší. On skutečně sestupuje do našich srdcí pod eucharistickými způsobami. Miluje božský život v těch, které toho hodnými učinil svou krví, a proto chce v nich ten božský život rozmnožovat a zároveň chránit proti všem útokům zla.

Jako všichni milující touží i Kristus Pán po nejtěsnějším sjednocení s naší duší. Usadil se v centru člověka: v těle a v krvi. Jedním rázem uspokojil a zušlechtil vášnivou touhu člověka.

 U vytržení lidské lásky chtěli by se lidé jeden k druhému přivtělit - jak říkáme: Láskou by se snědli - aby se navzájem obsáhli, sjednotili a jeden z druhého žili.

Co nejtěsnější spojeni má podporovat naši slabost. A vskutku by člověk byl velmi sláb, kdyby jej Bůh posiloval jiným pokrmem než svým nejdražším tělem. K čemu všechno dokazování Pascalovo, jak jsme slabí, když velebná svátost sama nás tak naprosto o tom přesvědčuje?

Několik okamžiků před sv. přijímáním prosí kněz pokorně svého Boha, přítomného na oltáři, aby do jeho srdce vstoupil jako lék a ochrana: ad tutamentum ... ad medelam.

Ochrana .. . proti komu? Proti trojímu nepříteli: v nás, kolem nás a vedle nás, který stále strojí úklady proti vítězné milosti, aby z křesťanské duše učinil ratolest ulomenou od kmene: mrtvý úd tajemného těla Kristova. Je to: svět, ďábel, bdělý a inteligentní kníže tohoto světa, a my sami. Dovedou uštknout, jsou prohnaní, bystří. Znají všechny vchody. Těží ze všech roztržitostí, míchají se do všeho. Jistě bychom byli poraženi, musili bychom kapitulovat a vzdát se, kdyby nad námi nebděl Kristus Pán, kterého jsme ráno přijali.

Lék . . . proti čemu? Proti trojí ustavičné horečce, která nás neustále stravuje a kterou máme v těle. Je to: žádost očí, žádost těla a pýcha života. Jsou Neoddělitelné od tohoto těla, je to dědictví po Adamovi, poslední zbytek starého člověka. Umírají až za čtvrt hodiny po nás. Bůh sám ví, jak vysoká je jejich teplota v některé dny a večery.

Všechny tři jsou dětmi nejhlubšího sobectví a mají jedinou myšlenku: podrobit si svět; kdežto mým ú kolem je, abych jako učenlivý úd Kristův žil jen a jediné pro tělo, k němuž náležím. Lze nějak jinak u klidnit horečku neb aspoň ji zmírnit než účastí v posvátné hostině, při které se občerstvujeme jako v životní lázni?

Pohled na nynější svět přímo děsí. Zdá se, že se vracejí doby, kdy se lidé očekávali u městských bran, aby se vraždili, a kdy sv. Bernardin Sienský horlíval proti nenávistným bratrovrahům. Proti takovému nepřátelství není léku, leč Evangelium pro ducha a eucharistie v častém sv. přijímání. Častým přijímáním svátosti lásky se musí tlumit lidská nenávist.

Co z toho plyne ?

Stůl Páně je stále prostřen, chléb života se stále podává. Přistupujme ke stolu Páně každodenně, neboť není dne, aby na nás nečíhal nepřítel, který nás chce připravit ne bud o peníze nebo o život, nýbrž o peníze i o život, a to o život nejvyšší, nadpřirozený, se vším jeho bohatstvím.

TROJÍ VRAŽDA.

Nadpřirozený život, přítomnost Boží v nás, obcování s Bohem od srdce k srdci, je v nebezpečí každý okamžik. Kdo jej ohrožuje? Tři hrozní nepřátelé. Jejich úskoky jsou někdy skryté, jindy jasné a zjevné.

Prvnímu nepříteli se někdy říká lehkomyslnost, jindy neklid. Dnes je to přílišná starostlivost, zítra bezstarostnost. Jednou je to těkavost, jindy zaboření do vnějších věci, do roztržitosti, do rozkoší; často i nepozornost a rozptylování na sto věcí; vůbec všechno, čím jsme bezděčně nebo svou vinou odpoutáváni od království Božího, které podle slov Evangelia „je v nás“.

O některých duších lze říci, že tráví život u okna. Ani nejmenší pozornost nevěnují Hostu v svém nitru, ač je tam bez omrzení čeká.

Kolik křesťanů takto žije! Pohybuji se, zneklidňují a baví, podnikají tisíceré věci, ale nikdy ani na chvilku si neoddechnou, aby se soustředili v svém nitru.

Takoví lidé nejsou nikdy doma. Jak mohou takto těžit z bohatství života, který jim nabízí božský Host? Jak mohou vyplnit úkol, který je jim vykázán v jednotě tajemného těla? Na kmeni, na který jsou tyto duše naštěpovány, nepřinášejí ovoce, neboť se nijak neúčastní proudění božského života.

V čem záleží ta účast? V modlitbě, v soustřeďování se na okamžik v nitru, v měsíční obnově nebo výročních exerciciích, zkrátka ve vnitřním prožívání božského života.

Kdo se často nesoustřeďuje v sobě, aby se tam setkal s Kristem, nevykoná nic nebo vykoná jen velmi málo. Katolicismus je především vnitřní život. Pamatujme, že Kristus Pán nejen tvrdil: „Zůstanu ve vás,“ ale také řekl: „Zůstaňte ve mně.“ Dokonce to řekl napřed: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás.“ (Jan 15, 4)

Ale běda! V takových duších jako by božský Host nebyl.

V jiných srdcích se mu upírá místo.

Někteří křesťané opravdu chtějí uskutečňovat nesmysl, aby v nich žil svět i Spasitel: nezřízené náklonnosti i klidný řád. To je každodenní zjev. Jsou to děti Boží, přijaté milostí mezi jeho příbuzenstvo, ale chtějí žít životem dětí zkažených, zhýčkaných, rozmazlených, bezmezně vyhovujících vášním. Jsou osvobozeny skrze Krista, ale sklánějí se pod licoměrným jhem zla.

Nekonečné množství křesťanů spatřuje v náboženství jen zachovávání vnějších předpisů. Náboženství považují za soukromou věc a neřídí se jím při stavovských povinnostech ani v životě veřejném

Dnes jsou Boží, zítra náleží ďáblu, jehož Kristus nazval knížetem tohoto světa. Jejich život je rozdvojen. Ráno doma dořeknou poslední slova ranní modlitby, a sotva vyjdou z domu, dělají s přítelem, kterého potkají, klepy, které porušují lásku a čistotu.

Tam se božský život nedá udržet. Praví nám to Evangelium: „Žádný služebník nemůže dvěma sloužit pánům, neboť buď jednoho bude nenávidět a druhého milovat, anebo jednoho se přidrží a druhým pohrdne." (Lk 16, 13)

Srdce se nemůže rozdělit.

Jak dřív nebo později skončí tento souboj? Opuštěním Boha: skutečným těžkým, smrtelným hříchem, který odloučí duši od Boha. Nelze zároveň Kristův být a nebýt. Dělit se mezi dva světy je úsilí, které lidské srdce uskutečnit nedovede.

Takoví lidé jsou vyšinuti z kolejí. Jsou pozváni na královskou hostinu, k nejlepšímu stolu života; ale odcházejí s výmluvou k bídným odpadkům. Chutná jim smetí stok. To si zachovali z dědictví po Adamovi. Život podzemních vášní dusí život královského Hosta.

Často, ano, příliš často tento život bývá přímo u smrcován smrtelným hříchem.

S rozvahou se před Bohem dá přednost jeho nepříteli : zlu. A božský život je v nás hned mrtev. Duše se stává mrtvolou, jako když raní srdeční mrtvice.

Praví nám to podobenství z Evangelia. Duše, která těžkým hříchem uráží Pána Boha, je jako odříznutá ratolest, která se hodí nanejvýš k tomu, aby byla vržena do ohně. Čeho je v tom víc: pošetilosti nebo zloby ?

Člověk schází těžkým hříchem na scestí, ano, přestává být člověkem, stává se odrodilcem, tvorem, který upadá pod lidskou důstojnost. Byl synem Božím, a stává se žebrákem, který nemá už nic, co by mělo věčnou hodnotu.

Marně pracoval, zápasil, trpěl. Jeho skutky, i nejnepatrnější, byly částečkou pokladu Církve a tajemným způsobem proudily celým tajemným tělem; nyní odumřely. Před hříchem měly platnost pro království Boží, poněvadž byly vykonány srdcem, které žilo božským životem; životem lidským a božským zároveň. Nyní je to promrhané bohatství.

Mosty mezi Bohem a námi jsou strženy. Zbývají jen trosky. I modlitba padá zpět na zem, není schopna, aby potěšila, pomáhala a podporovala duše bližních, kteří nejsou schopni zasloužit si odpuštění.

Jen jedno pouto, jedno jediné, váže toto Boží dítě s Otcem: víra - víra, kterou do něho vložil křest. Zásluhou víry je ještě částí tajemného Těla Ježíšova, ale jen jako odumřelý úd, v kterém už neproudí život.

Bůh je v duši hříšníkově sice ještě přítomen, ale hříšník se z jeho přítomnosti nemůže těšit, ani z jejích dobrodiní, dokud vírou a milosrdnou dobrotou Otcovou nebude jako marnotratný syn opět přijat na milost.

Hrozivá trojice! Je nám blízko! Buďme bdělí, soustředění a pozorně střežme svůj vnitřní poklad.

Buďme vždy jen na straně Boží a buďme si vědomi své důstojnosti dítek Božích!

Buďme moudří a nenechme se oloupit o božský život!

Buďme trvale plodnými ratolestmi božského kmene, živými údy těla Kristova!

GALILEJSKÉ PODOBENSTVÍ

Tragický příklad surového a pomalého udušení božského života v sobě byl předpověděn v jednom podobenství v  evangeliu.

Vzpomeňme si na úděl setby, kterou časně zrána rozséval rozsévač plnou hrstí. Na některém místě ji půda odmítla přijmout - byla příliš tvrdá, poněvadž velkým provozem u cesty byla udeptána chodci a ztvrdla skoro jako beton.

Poněkud dále setba vniká do země. Otevřená půda ji přijímá, pohlcuje. Po nějaké době obilí vzchází, ale půda je mělká. Pár centimetrů pod povrchem je skála. A tak símě sotva vzešlé vysychá slunečním žárem, a výsledek je nula.

Ještě dál je země hluboká, úrodná, vnímavá. Nebyla však pročištěna. Rádlo ji snad proniklo, ale nepamatovalo se na to, aby se pýr a býlí vytrhalo s kořenem. Semeno zapadá, vzchází, vyhání stvol. Ale tlak býlí zároveň vzcházejícího je brzo udusí; a výsledek zase nula.

Máme zde tři druhy duší, u kterých símě života nepřináší užitek.

U prvních brání vstupu símě života hřích: hříšné duše.

U druhých je vstup símě života otevřen a símě proniká; upevňuje se, ale sotva vzejde, zůstává nečinné: lehkomyslné duše, které se věnují vždy jen povrchním a vnějším věcem.

U mnohých duši je semeno přijato; ujímá se, roste, ale dusí je neovládané vášně, starosti, rozkoše: duše neumrtvené, neschopné odhodlaného předsevzetí, vábené dvěma světy; chtějí sloužit dvěma pánům najednou.

Díky Bohu jsou ještě jiné duše: zapojené a zároveň vnitřní, rozpínavé a přitom soustředěné, pozorné ke Kristu, ať působí v jejich nitru, nebo k nim mluví zvenčí, nebo kráčí v jejich blízkosti.

A ještě jiné duše, podléhající duchem i tělem pokušení jako všichni lidé, na které útočí vnější větry i vnitřní pokušení, ale duše pevné proti množství protivníků, běsnících ne proti nim, nýbrž proti tomu, jehož jsou ty duše jen částečkou, pokornými a poslušnými články.

Podobenství praví, že přinášejí užitek třicetinásobný, šedesátinásobný, ano stonásobný.

Jako ratolesti, naštěpované těsně na kmen, jako údy, žijící intenzívně životem hlavy, jsou úžasně plodné. AA

+++

VLČÍ MÁKU,

MĚSTO ORIENTÁLNÍ,

JE OBKLÍČENO VYSOKOU ZDÍ.

SLUNCE V PLNÉM KVĚTU NA NEBI I NA ZEMI.

PODÉL MĚSTSKÝCH HRADEB –

VIĎ, KOSTI VYBĚLENÉ SLUNCEM SVATÉ JSOU? –

JDE DÍVKA, RUCE NAPŘAŽENÉ, OBLIČEJ OBRÁCENÝ K NEBI.

KAM JDEŠ?

DO MĚSTA.

ALE TUDY SE NEJDE DO MĚSTA.

PANE, JÁ NEVIDÍM.

BOLÍ TĚ, ŽE NEVIDÍŠ?

PANE, JÁ NEVÍM.

TEDY JSI DOSUD NEMILOVALA?

OČIMA NE, PANE.

A JAK SE TI TO STALO?

KDYŽ JSEM BYLA MALIČKÁ, ZÍRALA JSEM DO OHNĚ.

A PAMATUJEŠ, JAKÉ JE NEBE A JAKÁ JE ZEMĚ ZA KRÁSNÉHO DNE,

ANEBO ZA JASNÉ, ČISTÉ NOCI?

PANE, JÁ JSEM BYLA MALIČKÁ. VIDĚLAS SMRT?

JEN JSEM JI SLYŠELA.

A NEBOJÍŠ SE JÍ?

NEUMRU, KDYŽ MĚ VIDĚLY JEHO OČI.

ČÍ OČI?

TŘEBA VAŠE, PANE; JÁ NEVÍM, NEVIDÍM.

V TOM JSME SI PODOBNI.

TAK? I VY, PANE?

BAŽE, DCERO; VIDÍM SICE LILIE POLNÍ,

NĚHU DALEKÝCH OBZORŮ, BÍLÁ MĚSTA,

ŠIRÝ ÚSMĚV MOŘE, RADOSTNÉ STRNUTÍ PALEM,

LET ORLŮ NA HORÁCH, HLUBOKÝ POHLED BLANKYTU,

ALE TO VŠE, TO VŠE SE VELMI PODOBÁ VIDĚNÍ TVÉMU,

A VE SPANÍ JSME SI ZCELA PODOBNI…

NU, A JAKÝ BY TEDY BYL ROZDÍL PODSTATNÝ?

JÁ, DOUFÁM, VĚŘÍM.

ABYSTE VÍCE VIDĚL?

ABYCH MOHL VÍCE MILOVATI.

Jakub Deml

+++

JAK BÝT KATOLÍKEM

CESTA K OSOBNÍ SVATOSTI

Vznešenost katolické tradice je v tom, že život každého z nás má tak velkou hodnotu, jak ji Bůh zamýšlel. Bůh nás stvořil, abychom byli šťastni - žili pospolitě a jednali naplno podle duchovních možností, které nám Bůh nabízí.

Proto je Církev vždy zaujata předně přirozeným lidstvím, a dále něčím vznešenějším -  Božím dětstvím. To se projevuje svatostí, čili hrdinstvím, přesahujícím meze přirozených možnosti člověka.

Svatost je celistvá, přesněji se vyznačuje totální integritou. Bez této nadpřirozeně dané, nerozborné, ba naopak stále utvrzované a zdokonalované celistvosti, by každý ryze přirozený lidský pokus o takové zdokonalení skončil bezkrevnými, neživotnými sádrovými trpaslíky. Skutečná svatost je živena vírou, kterou nám dal Bůh, abychom se stali vším tím, čím nás Bůh chce mít.

Osvícená katolická tradice nikdy netvrdila, že musíme být jen poustevníci, mniši či jeptišky klauzuře, abychom se stali svatými. Jenom světsky zaměření lidé nové doby si představovali katolictví odříkavých poustevníků, mnichů, jeptišek, a kněží, strádajících v pověsti svatosti jako ideály, protože od začátku byli oslavenci, vyvýšenými na oltář - pravý ukřižovaný zločinec, rybář, manžel, manželka, chudý stejně jako bohatý.

Každý chce být přirozeně šťastný. Tak to platí odedávna. Lidé hledají štěstí v bohatství, síle a úspěchu, a když to zklame, tak hledají štěstí zase v něčem jiném. Někteří dnes hledají štěstí v rozjímání podle východních budhistických  vzorů. Jenže toto světské rozjímání vede pravidelně k odosobnění, k rozpadu osobnosti, rozplývání se v nirváně, opouštění života, ke smrti, a vůbec ne k plnému prožívání. Osvícenost katolické tradice je v tom, že k tomu, aby život získal vedle přirozené hodnoty v lidské důstojnosti, ještě nadpřirozenou hodnotu v přátelství s Bohem, takže je zapotřebí kromě přirozené zapojenosti a činorodosti, ještě také trpnosti a ústupnosti, a konečně také pokorně a vytrvale vyprošované spojení s Bohem.

Katolické chápání duchovního rozvoje člověka začíná obrácením. Také však říká, že obrácení musí stále pokračovat, a že to, co se zdálo stačit včera, zítra už nestačí. Život křesťana je procesem nepřetržitého obracení a růstu. Jde o soustavné vrůstání do Krista, nebo přesněji dopřát Ježíši Kristu soustavný růst v každém nás. Nejde tedy jen o to být podobnými Ježíši Kristu, nýbrž být skutečně dalším Kristem či Kristovým opravdovým pokračováním. Vyvrcholením duchovního života by se mohl zdát přechod od zapojenosti a činorodosti pro Krista a příklon k ústupnosti a trpnosti před uplatněním se Krista v nás. To je ovšem zase nepřesné. Vždyť v tomto životním úsilí se nevede duchovní zápas pouze uvnitř Božího dítěte, nýbrž také zevně. Když už by se někomu mohlo zdát, že už dosahuje nejvyšší dostupné úrovně sebepokořování před Boží milostí, tak začne na jedince dorážet zvenčí ďábel. Najde k tomu dost prostředníků v závistivých a jinak hřešících lidech. Pouze ti, kdo vytrvají ve věrnosti a víře až do konce pouti světem, mají jistotu.

Naštěstí naše záchrana a naše štěstí nezávisí na nás samých. Bůh je s námi, Matka Boží je s námi a náš anděl strážný nás také doprovázejí a chtějí, abychom uspěli. Ti se láskyplně se chápou podnětnosti, nabízejí nám záchranu a zvou nás ke svatosti, pokud o to pokorně a vytrvale prosíme. Tohle je význam milosti. Každému se dostává milost dostatečná ke spáse, ale kdo prosí, dostává milost pomáhající. Boží přízeň a milost jsou pozváním a silou, která zasahuje až do nás samých, ale neprosazuje se u nás automaticky. Neprosazuje se v nás bez nás. Hodně se mluví o naší zapojené spoluúčasti, ale málo se připomíná ústupná spolutrpnost. Být spoluvykupitelem s Kristem jako Maria je spíše přijatelné než být spolutrpitelem. Spolutrpnost není pro hledače duchovního života zdaleka tak lákavé a populární jako spolupráce. Jenže kdy má začínat a končit naše spolupráce s Bohem, aby mohla nastoupit naše spolutrpnost s Bohem, není naše věc. Nemůžeme se libovolně rozběhnout hlavou proti zdi, ani se libovolně přibít ke Kristu na kříž. Až to bude zapotřebí, řekne nám to Bůh, až ho jako Eliáš uslyšíme ve vánku. Paradoxně, osobní naplnění spočívá ve zřeknutí se sama sebe a dávání přednosti ostatním ba dokonce v přijetí sebepokořování, které nenachází žádnou účelovost ve společenské zapojenosti. Z hlediska veřejného mínění to vypadá velmi podivně.

 

ZKUŠENOST POUSTEVNÍKA

Člověk je přirozeně založen společensky. Když usiluje o vnitřní duchovní rozvoj v naslouchání Božímu hlasu, tedy tomu napomáhá vnější odpoutání se od rušivého vlivu mnoha jiných okolních hlasů. Sv.Pavel uvádí, že víra pochází ze slyšení. Nejde samozřejmě jen o to naslouchat ušima okolním podnětům, nýbrž o vytvoření atmosféry ticha ve svém srdci. Tento ústup od společenského působení do ústraní je dnes závažnější víc, než kdykoli dříve, protože jsme a bude víc  a více vystaveni pohlcujícímu působení hromadných sdělovacích prostředků. Tato masmédia nám - přes všechny proklamace o lidské svobodě - ztěžují, ba vylučují naše samostatné myšlení, cítění i chtění. Proto je možno slyšet Boha spíše v ústraní, do kterého ustupujeme z okolního ruchu, který nám nastrkuje svá tykadla v masmédiích a internetu až do soukromí, ba až do našeho těla v případě čipování.

Ústup do samoty kvůli Bohu je pro člověka větší oběť a je víc záslužnější, než se snažit zaslechnout Boží hlas v hluku a spěchu společenského dění.

Základ duchovního života se v katolické tradici opíral o působení pouštních otců, a odtud postupovat přes katakomby, aby naše hlavní oporu v klášterech oddělených od běžné společnosti. V moderní době, poznamenané donucovacími režimy nacistickými, fašistickými a socialistickými znovu podněcuje tento ústup Církve do podzemí. Ohlašovaná demokratizace, ale většinou proletarizace uprostřed mediokracie, zbavující člověka domova a národní totožnosti, zmasovění spotřeby a in-deformace, zejména stále rozsáhlejší působení velké prádelny mozků a srdcí pomocí odosobňujících masmédií a internetu, to vše vede člověka do strohého, nesametového podzemí.

Většina dnešních katolíků prožívá svou víru v poměrném osamění. Společensky je to dnes často vynucováno rozsahem donucovacích režimů, že katolíci většinou nesdílejí svoje otázky a názory, ani svoje potíže a vítězství s jinými, kteří mají stejné myšlenky a zkušenosti. Následkem toho se katolíci spolu většinou ani nemodlí, ani společně nestudují Písmo svaté, ledaže mají oporu ve vlastní rodině. Vnější společenská totalizace lidského života, jaká se začala šířit křečovitými výstřelky v Evropě od 20.století, pokračuje dnes v euroazijské totalitě, umocněné velmocenským záběrem čínským a rozmachem virtuální teleportace.

Duchovní život se vzdálil ostře sledovaným strukturám kostelní zbožnosti, aby v ústraní dosahoval velkého rozvoje a odtud se dál společensky prosazoval v modlitebních buňkách, zejména rodinných. 

Lidé platí cenu osobního duchovního růstu tím, že se musejí obejít bez vnějších společenských vztahů. Chudáci se musejí obejít bez odpovídajícího bydlení, výnosnější práce, vyššího vzdělání, dopravy a dokonce i potravy. Boháči se musí obejít bez radosti, která pochází ze soužití s druhými lidmi a sdílení životních potřeb. Staří lidé postrádají přátele a rodinu, která je nemůže nebo nechce navštěvovat. Dětem chybí rodiče, kteří se pokoušejí usilovněji pracovat, aby se s nimi nakonec alespoň na chvilku setkali. To je cena za opravdový duchovní život v Kristu,, vynucená stále více se stupňující a rozšiřující světovou totalitou, ale také marným pokusnictvím socialistů, dusivě proniklým do Církve, aby direktivním prosazováním „společenství“ za každou cenu budily svou strojeností odpor a nechuť hledajících a bloudících.

 

ZAMĚŘENÍ K PŘETVOŘENÍ DONUCOVACÍHO REŽIMU

Právě tak, jako povolání k osobnímu obrácení vede dál přes jednotlivce k rodině a buňkám vždy nově se obnovujícího pletiva Církve, tak i sama lidská přirozenost vede každého jednoho z nás dál, k vycházení z ústraní k přetváření okolních nelidských poměrů. Každý jednotlivec si uvědomuje, že jeho přirozené společenské založení nemůže být uspokojeno individuální zbožností, a je si také dobře vědom, že Církevní poslání nemůže být spojeno se sebestředností jedince.

Prožívání evangelia znamená víc, než formování jedince, protože Pán Ježíš říká učedníkům: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. V ohnisku tehdejšího civilizovaného světa, v Římě zůstávalo společenské působení evangelia omezeno celá tři století na katakomby, aby v pokonstantinovské době vyrazilo mocným proudem ven, k budování velkých shromaždišť v chrámech. Podobně i v dnešních záchvatech světské totality, stále širších a rozsáhlejších, ale jistě méně trvalé, než aby přečkaly staletí, zůstává společenské šíření evangelia dočasně omezeno hlavně na podzemí.

Posláním Církve je dokončit, co apoštolové začali. Církev je znamením Kristovy pokračující přítomnosti ve světě. Marně se falešný vládce světa, ten dávný vrah, snaží zřídit nějaký nový světový řád, tvářící se chvilku jako sovětský, pak zase americký, později zase čínský, a chce si hrát na světového četníka lidských práv a svobod. Nový světový řád je dávno založen v Kristově kříži a v jeho vítězství nad smrtí, světem i ďáblem. Nový světový řád je eucharistický. Nešíří se davově, nýbrž od úst k ůstům.

Večeře Páně není jen o společenství. Především je to sdělení o smrti a vzkříšení Ježíše Krista a teprve ten, kdo uvěří, přijme eucharistického Krista.

Večeře Páně nekončí svatým přijímáním, nýbrž výzvou: Ite, missa est, a to je poslání. Církev má poslání, kterým přesahuje samu sebe. Její misií je rozšíření Boží vlády do celého světa a přetvoření světa. Viditelnou hlavou církve je Petr, skála.

Církev sama se chápe jako neustále se přetvářející. Katolická Církev tradičně zahrnuje tuto část své mise do soustavné sebeobnovy. Tuto sebeobnovu Církve neprovádějí pouze lidé, nýbrž Duch svatý. Pod vlivem vnuknutí Ducha svatého prosadil svatý Petr na sněmu v Jeruzalémě, aby konvertitům z pohanství nebyly vnucovány židovské tradice. Svatý Pavel svými listy neustále napravoval obce, které zřídil.

Další obnova Církve vycházela od poustevníků, mnichů z klášterů, apod.. Když posléze velkou část služeb, které odedávna nabízí Církev zdarma všem potřebným (lazarety, sirotčince, starobince, lazarety, hospicy, školy,atd.) převzal stát, aby za peníze občanů, poskytoval tyto služby všem předplatitelům, přinesl Druhý vatikánský sněm rozsáhlejší obnovu Církve. Dá se říci, že čím víc lidí se podílí na obnově Církve, tím větší je potřeba další sebekritiky a sebeobnovy Církve.

Výzva katolické Církve k přeměně světa přesahuje samy hranice Církve.

Péče Církve o lidské dobro, a zvláště o dobro chudých a trpících, vyvěrá přímo z katolického porozumění růstu v celistvosti a všeobecnosti spásy. Bůh chce, aby každý dosáhl všech svých možností, aby byl tak dokonalý, jak si to přeje Bůh, tedy svatý. To znamená dosáhnout předně naplnění přirozených potřeb, a dále duchovního rozměru osobnosti člověka, dorůstání k duchovní zralosti v Kristu. Evangelium je zpráva, která má být sdílena na každé úrovni lidského života, tělesné právě tak, jako duchovní. Radostná zvěst je v tom, že Boží moc, síla Svatého Ducha, je k dispozici jak pro spásu duší, tak pro posvěcení celého světa.

Přijímat katolický přístup znamená nikdy se nespokojovat s danými poměry tak, jak jsou. Lidé jsou stále ohrožování nemocemi a trpí útiskem. Lidé vždy potřebují být uzdraveni a osvobozeni.. Být katolíkem znamená mít chápavé srdce pro znamení doby a ochotu vytrvale na ně odpovídat. Tomáš B.

+++

PROČ NEVĚŘÍŠ, TOMÁŠI?

VÍŠ O SOBĚ VŠECHNO?

 

Milý příteli!

Když se už jednou odvážně odhodláš k uznání tajemství svého hříchu, zajeď v té věci na hlubinu. Zkus se dotknout tohoto propastného tajemství! Přestaň se lekat svých pochybností ve víře! Ne všechny Tvé pochybnosti mohou škodit Tvé víře, nýbrž ji mohou i posílit. Apoštol Pavel Ti vzkazuje, že křesťanu všeho pomáhá k dobrému.

Příčiny tvých pochybností ve víře jsou především psychologické. PŘEDNĚ je to Tvá PÝCHA spojená s nevědomostí. Tvá pýcha je vždycky spojena s nepoznáním. Sebepoznání Tě vede k odhalení vlastní pýchy jako příčiny Tvých nesnází ve víře. I po poznání vlastní pýchy jako příčiny Tvých pochyb ve víře můžeš svobodnou vůlí nadále odmítat věřit svému Otci. Pak se počínáš s chladnou jistotou jako ďábel.

Jako člověku je Ti přirozené hledat pravdu. Chceš zvětšovat obor svého poznání. Pokušitel Ti však našeptává: „Budete jako Bůh!“ (Gn 3,5) Svádí Tě k pýše. Marně se vymlouváš na ďábla, že rušil rajské prostředí dřív než Ty. I kdyby ďábel narušoval Tvé okolí dávno před Tebou, do Tvého nitra nikdy neměl přístup. Příčinou Tvého vyhnání z ráje není ďábel, nýbrž Tvá pýcha.

DRUHOU PŘÍČINOU Tvých pochybností ve víře může být ZVĚDAVOST či záludné poznání okolí. „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, vzala z jeho plodů a jedla, a dala také svému muži, a on též jedl.“ (Gn 3,6) Vymlouváš se, že Eva je vina. Vytýkáš jí, že Tě jaksepatří nemiluje, když Ti dává zakázané ovoce, které vede ke smrti. Eva Tě zase viní, že ji vůbec nechápeš. Výchozí příčinou Tvého pádu není Eva. Je to zase jen Tvá pýcha. Pozdě si uvědomuješ pochybnost tohoto svého poznání. Oslabená vůle Tě nutká pokračovat v tomto nemístném poznání, abys s každým jeho dalším poznatkem docházel k sokratovské pochybnosti, a pak uznával: Čím více vím, tím více vím, že nic nevím. Povrchní světská věda přijímá takový Tvůj stálý nepokoj za příznivý zdroj, podněcující Tě k dalšímu poznání.

Tvá učená pýcha nedosahuje vytouženého cíle, abys ukojil svou touhu po poznání stvořeného světa. Sestupuješ ze své povýšenosti k tvorům, které můžeš smysly zkoumat, měřit, vážit, počítat, ochutnávat. Myslíš si, že ryzí a úplná pravda je jen to, co můžeš zkušebně poznat z hmotného tvorstva. Z tohoto pohledu se opovažuješ zabývat s otázkami filozofie a teologie, třebaže těmto vědám nerozumíš.

TŘETÍ příčinou pochybností ve víře je Tvá ÚNAVA Z NEUSPOKOJIVÉ PŘEMÍRY INFORMACÍ o stvořeném světě, až jsi z toho netečný a lhostejný. „Uslyšeli hlas Hospodina, i ukryli se uprostřed stromoví v zahradě.“ (Gn 3,8) Jsi v pokušení obviňovat za své pochybnosti ve víře i mne samotného, svého Stvořitele. Možná si pak říkáš: Buď jsi, můj Otče, vševědoucí, takže bys měl vědět, co se mi stalo, ale Ty mi nedáš pokoj a zlomyslně mě sháníš po ráji, a nedopřeješ mi klid a stín ve stromoví, anebo nejsi žádná vševědoucí Hospodin, a proto mě hledáš, když se skrývám.“ Výchozí příčinou potíží s vírou nejsem já, Tvůj Bůh, nýbrž Tvoje lidská pýcha.

ČTVRTOU příčinou pochybování ve víře je Tvá NÁRUŽIVOST, čili nezřízená vášnivost. Hospodin „řekl ženě: Budeš dychtit po svém muži, ale on bude nad tebou vládnout. Adamovi řekl: V potu tváře budeš jíst chléb.“ (Gn 3,16-17) Tvá nezřízeně vzrůstající touha po smyslovém poznání je doprovázená zhoršujícím se nedostatkem statků k uspokojení Tvých potřeb. Obviňuješ mě, svého Boha, z nelásky, že Ti nedávám dost potřebných statků. Výchozí příčinou Tvé nezřízené žádostivosti nejsem ani Já, Tvůj Bůh, ani Tvůj životní partner, ani nedostatek statků, nýbrž Tvá pýcha. Zatímco já, Tvůj Bratr a Spasitel, se lásky kvůli Tobě obětovávám na kříži, Ty o své oběti z lásky jenom mluvíš. Chceš panovat, a ne sloužit.

V tajemství hříchu se uplatňuje hledisko, týkající se závažnosti Tvého hříchu. Dobře víš, proč a do jaké míry je nějaký hřích těžký, vzhledem k našemu věčnému Otci a s ohledem na své účinky v Tobě.

Odedávna se o některém hříchu, jako je modloslužba a některé necudnosti proti věčnému Otci a proti řádu Tvé vlastní přirozenosti, rozhoduje tak, že hříšník je vyloučen ze společnosti, dokonce odsouzen k smrti. Proti takovému hříchu stojí jiné hříchy, spáchané často z nevědomosti. Ty se Ti promíjejí pomocí oběti.

Především tu jde o rouhání proti Duchu. Rád bych Ti to odpustil, ale nemohu. V tom hříchu se Tvé nitro uzavírá mému milosrdenství (Mt 12,31). Rouháním, projevujícím se různými způsoby, se zatvrzele odmítáš obrátit k lásce našeho milosrdného Otce.

I učedník, kterého mám tolik rád, pojednává o hříchu, který vede k smrti, a o jiném hříchu, který k smrti nevede. Je to duchovní smrt. Je to ztráta věčného života. Je to odmítnutí poznaného Otce a Syna. Je to zavržení naší vzájemné lásky a Tvého společenství s námi (1Jan5,16, Jan17, 3). To je podstata hříšného odklonu od věčného Otce a modloslužba čili odpírání víry ve zjevenou pravdu a ponižování našeho věčného Otce na úroveň tvorů.

Proto i v Církvi rozlišuješ hřích smrtelný čili těžký od hříchu všedního čili lehkého. Když vybočuješ hříchem ze stanoveného řádu až k odvratu od cíle, totiž od našeho věčného Otce, jde o smrtelný hřích. Když rušíš pořádek, aniž se naplno odvracíš od věčného Otce, jde o hřích všední. Proto Tě všední hřích nezbavuje milosti. Mevylučuje Tvé přátelství se mnou, ani věčnou blaženost. Smrtelný hřích však tyto neblahé účinky má.

Hřích je tajemství zla. Možná se Ti zdá, že Tvůj hřích, který se projeví navenek, má jakousi obludnou moc. Neboj se! Hřích nemá vedoucí postavení. A vůbec už nevítězí. Sám o sobě nemá trvání. Jen jako parazit ulpívá na něčem dobrém. Hřích se staví jako sok proti opravdu účinnému základu. Tím je tajemství Tvé víry. Tajemství Tvé víry je tajemství mne samého, Tvého Bratra a Spasitele. Je to tajemství mého přijetí Tvého těla za své. Je to tajemství Tvého Vykoupení mou smrtí a Zmrtvýchvstáním. Je to tajemství Tvého přijetí mého tajemně proměněného Těla za své.

Toto tajemství mé nekonečné Lásky k Tobě dosahuje až k nejskrytějším kořenům Tvé bídy. Tak může od základu pohnout Tvou duši k obrácení, aby ji vykoupilo a umožnilo usmíření.

Jenže ani vykoupení ani usmíření se neděje automaticky. Sleduj druhou stránku tajemství víry! Odpověz na mou výzvu k Tobě, hříšnému, kterou Tě oslovuji z kříže, ale také tiše klepu na Tvé srdce! Proti Tvému zatvrzele uzavřenému srdci odkládám svou všemohoucnost. Jednou Tě stvořuji svobodného, a nikdy to nezruším. Pro mne je to přítomnost. Ve své moudrosti Tě nechci stvořovat a udržovat současně svobodného i nesvobodného.

Pamatuj, že od stvoření nejsi přirozeně stavěn pro hřích! Tvá lidská přirozenost není schopna tak hrozného hříchu, jakého se dopouští ďábel, který mi stále odporuje: Nebudu sloužit! Páchá to důsledně a zatvrzele. Ty však má tělo na rozdíl od ďábla, který proto postrádá vášně, emoce, nálady, pocity. Kvůli proměnlivosti Tvých vášní či emocí a vrtkavosti Tvých citů a nálad postrádáš ďábelskou zatvrzelost ve hříchu. I ve svém hříchu jsi slabý a nedůsledný tvor. Lžeš, ale pak to zapomeneš a řekneš zase pravdu. Kradeš, ale pak uvidíš někoho v zuboženém stavu a pohnut soucitem, rozdáváš i to, co jsi nakradl. Přirozeně a pro omezenost svého života a svých sil ve světě postrádáš důslednost chladného hříchu, toho bez vášně. Jenže ani Tvé přirozené uzpůsobení chladně nehřešit jako ďábel však nepřivodí automaticky Tvou spásu. Mohu Tě ve slabé chvíli Tvého hříchu náhle odvolat ze světa. Můžeš zemřít v těžkém hříchu a připravit se o věčnou spásu. Proto vždy usiluj o vymanění se z hříchu! Vrať se k řádu, který Ti vtiskuji do přirozenosti!

Zlo se nešíří samo od sebe. Sama hmota je pohlcuje, vstřebává, sotvaže přestaneš na tomto zlu ulpívat ve své mysli a svobodnou vůlí. Tak ho přestaň udržovat a obnovovat! Jdi a nehřeš více!

Zato Tvé dobro má už samo od sebe povahu sdílnou. Dobro sdílené lidmi je umocněné a zvětšené. Jeho důsledky vykonané z lásky zůstávají navěky. Odpověz láskou na každou výzvu, na každý pozdrav, na každé setkání! Zapal ve svém srdci řetězovou reakci lásky a usmíření!

Tajemství Tvé odpovědi na mou nekonečnou Lásku je cesta lásky. Já ti tu cestu k usmířenému životu otevírám ve svém slitování, protože jsem živá Cesta.

                                                             Tvůj Bratr

+++

POD LÍSKAMI


 

POD LÍSKAMI TMÍ SE, DNÍ,

DOMOVINA TICHÁ, MILOVANÁ,

NAČECHRÁVÁ LOŽE SVATEBNÍ.

 

BÍLÝ ŠAT JÍ POTRHALI HAVRANI.

DOMOVINA TICHÁ, MILOVANÁ,

VONNÉ TĚLO KOUPE V PRAMENI.

 

ŠLÁŘE NOCI SVLÉKÁ ČISTÁ PANNA.

JITŘENKOVÝM SVITEM RUMĚNÍ

DOMOVINA TICHÁ, MILOVANÁ.

 

POLIBKŮM SNŮ MĚKCE ODEVZDÁNA

OČIŠŤUJE SRDCE V ROSNÉM PLAMENI,

DOMOVINA TICHÁ, MILOVANÁ.


 

Zd.Řezníček

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

OPROSTIT SE DUCHOVNÍ PÝCHY, ZVLÁŠTĚ V NAZÍRÁNÍ

Pravda se ukazuje upřímně a čistě hledajícím a největší tajemství se zjevuje dětem jednoty. Rozvratná zloba pochází z nepoddajnosti a vzpoury lidského ducha, zaslepeného touhou po vyniknutí. Jako vniterně nepřestávají bojovat proti Bohu svými sklony, tak není divu, že bojují proti pravdě vnějšími námitkami. Jako je křesťanskému náboženství vlastní potírat veškeru neshodu a uskutečnit dokonalý soulad v jednotě víry a lásky, tak zatvrzelí a pyšní se snaží jen vyvolávat nové názory, učící církvi předkládat podivné otázky a je jim potěšením svými nicotami zatemňovat nauku, které se věřící pečlivě přidržují.

Zamítáme každé jejich bloudění a vyznáváme: Bezvýhradně se musí uznávat a věřit, že Syn Boží je s Otcem věčný, neboť kdyby ho Otec neplodil po celou věčnost, nebyl by pravým Bohem. Kdyby totiž Bůh byl nějakou dobu bez Syna, umenšil by se, když jej zrodil. Copak nemůže člověk připustit zdravý rozum? Nezměnitelný Bůh rodí Boha nezměnitelného a neustává rodit toho, kterého rodí od věčnosti. Nelze totiž říci, že podstata Syna byla nějakou dobu nezrozena, nebo že podstata Otcova nějakou dobu věděla, že nemá Syna. Ze stejného důvodu, že nelze stanovit začátek Božství, protože nikdy začátek nemělo, i zrození Syna nutně splývá s věčností Božství.

Nekonečnost Boha všemohoucího a bez začátku je vždy slavnou příčinou obdivu a úcty. Čeho však se opovažuje lidská smělost, když chce vysvětlit nevýslovné tajemství? Jedině ten doopravdy zná Boha, kdo uznává, že je nepochopitelný a nevyzpytatelný. Nelze totiž mluvit o dokonalém poznání, dokud nevíme, odkud věc je a co je, dokud dokonale neznáme příčinu věci. V tomto životě poznáváme a víme toliko zčásti a je třeba čekat v budoucím životě úplné poznání, pokud aspoň je to tvoru dostupné a prospěšné. Kdo by tedy chtěl proniknout nevyzpytatelnost našeho Stvořitele víc, než je mu prospěšná, nikdy by nedosáhl tohoto dokonalého poznání a nejednal by rozumně. Ty chceš vědět, co je Bůh a já ti odpovídám málo slovy: Bůh je takový a tak veliký, že mu není nikdo roven, ani být nemůže. A chceš-li přesný výměr, řeknu ti, že na tuto otázku nelze dát odpověď. Já o tom nic nevím, andělům to není známo, archandělé o tom nevědí. Jak chceš vědět, co nelze vědět a co nelze předávat? Ani Bůh se svou všemohoucností ti nemůže povědět, co je, neboť kdybys to mohl vědět, byl bys moudrý jako Bůh, což je u tvora vyloučené.

Zůstaň tedy na stupni, na který tě Bůh postavil a nehledej, co je nad tvé možnosti. Toužit vědět, co je Bůh, znamená chtít být Bohem, což ti nepřísluší. Jen Bůh poznává sám sebe a dokonale se zná. Nemůže se ti dát poznat tak, jak je, ne sice proto, že by neměl k tomu dost moci, nýbrž proto, že je nekonečně veliký a proto, že nikdo nemůže být jako on. Kdyby mohl být úplně poznán, přestal by být neobsáhnutelný. Je třeba vědět, že Bůh je, který je, a ty jsi díky Bohu.

Zkrátka je na místě chtít Boha dokonale poznat, ale musí se při tom vědět, že Bůh nakonec vždy bude přesahovat lidské poznání. Když tak Boha poznáváme a sebe v závislosti na Bohu, musíme Ho milovat, a když Ho milujeme, Bůh se stane naší radostí a tímto vnitřním pokojem nás přivede k pokoji věčnému.

Nediv se požadavku chtít dokonale poznávat Boha, třebaže jsem řekl, že ho nelze poznat, protože žalmista praví: „Vylej, Pane, milosrdenství své na ty, kteří tě poznávají". Chceš-li se vyvarovat bludu, vysvětlíš si tato slova takto: Poznávají Tě, kteří vědí, že musíš být milován, Ty, jediný Stvořitel všech věcí, chválen, uctíván, oslavován nade všechny věci, od všech věcí a ve všech věcech, Ty, jenž jsi požehnaný po všechny věky věků.. Tomáš Bahounek OP

< xml:namespace prefix = "v" />                    +++

TOPlist