ÚNOR 2022

Ročník XXVIII., číslo 2. únor 2022

Obsah: H.Malachová,Mlčící nebe, Utopie digitální revoluce, Rozbujení nevzdělanosti naší doby, Profily svatosti, Pravda vítězí, ale…, Co máme dělat, Braňte se mu silou víry, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP_Profily svatosti___________________________________________________________+

MLČÍCÍ NEBE

ODEBRALA JSEM SE DO JERUZALÉMA ZA ČASŮ MORU.

VIDĚLA JSEM ZDI

A PROPUKLA V PLÁČ.

NEBE MLČELO.

VYKOUPALA JSEM SE V SEDMI SVATÝCH ŘEKÁCH

A ŽÁDOSTIVĚ Z NICH PILA.

HLADOVÉ DĚTI POZOROVALY SVĚTELNÝ ROJ

NA TEMNÉ A MLČENLIVÉ OBLOZE.

PADLA JSEM NA TVÁŘ PŘED OLTÁŘEM A ČEKALA NA ZNAMENÍ.

NEBE MLČELO.

ŠLA JSEM VYPRAHLOU KRAJINOU MEZI KEŘI ROZMARÝNŮ

A VYSÍLENÁ OMDLELA PŘED NĚMOU KATEDRÁLOU.

PROMĚNILA JSEM SE V LOTUSOVÝ KVĚT

A TRPĚLIVĚ VYČKÁVALA.

NA OBLOZE SE OBJEVIL OKŘÍDLENÝ, NENASYTNÝ DRAK.

NIRVÁNA BYLA FALEŠ.

NEBE MLČELO.

LOUSKALA JSEM DŘEVĚNÝ RŮŽENEC

A POSTILA SE V POUŠTI.

NEBE RONILO HVĚZDY

A SŤÍŘI SE BODALI OCASY.

PANNA S OČIMA LANĚ NEPROMLUVILA.

VRHLA JSEM SE V EXTÁZI NA ŽHAVÉ UHLÍ,

JEN ABYCH VYKONALA ZÁZRAK SVATOSTI.

ŽIVILA JSEM SE PAVOUKY A MRAVENCI

A DALA SE PROBODAT ZAHROCENÝMI ŠÍPY

ZA NOCI NAPROSTÉHO TICHA.

ŽÁDNÝ HLAS MĚ NEPOCHVÁLIL.

VYSTOUPILA JSEM PAK NA VYSOKOU HORU

A POSADILA SE V KLIDU NA JEJÍM VRCHOLU.

HLEDĚLA JSEM NA VĚČNÉ SNĚHY

A JASNÉ NEBE NA DOSAH RUKY.

A TEHDY JSEM USLYŠELA HLAS

NEKONEČNÉ KRÁSY.

HELENA MALACHOVÁ

+++

UTOPIE DIGITÁLNÍ REVOLUCE

Dnes musíme s odvahou odolávat nadřazenosti techniky a techniků. Musíme si vybrat mezi tím, co nás nese vzhůru, k pravdě, a tím, co nás táhne dolů. Víme, že média dokážou mravní úsudek formovat i deformovat. V krizi, kterou procházíme, mohou naši civilizaci stejně tak zachránit jako smrtelně zkazit. Zdá se, že naši současníci si určitou představu o světě vytvářejí stále více podle nich. Kdysi bylo k odhalení pravdy nutno pracovat, hledat, vynakládat úsilí. Dnes stačí otevřít internet a člověk má přístup k ohromujícímu množství faktů. Jsme zbaveni potřeby přemýšlet a vytvářet si kritický úsudek. Moderní člověk ztratil pojem pomalu plynoucího času. Chová se výhradně jako spotřebitel. Je naléhavě nutné dosáhnout vnitřní zralosti a více si uvědomovat svou odpovědnost…

V současných představách se objevuje robot jako model budoucího lidstva. Už jsem řekl, že člověk touží hodit do starého železa své tělo z masa a krve, aby se mohl odít do silikonu a oceli. Buňky stárnou, tělo se opotřebovává, zatímco kov lze nahradit. Proto transhumanisté zkoumají metody, jak stahovat údaje z mozku a transplantovat osobnost do jiného těla. Pak by bylo dosaženo nesmrtelnosti. Jak zdrcující touha stát se strojem! Jaký typ člověka by z toho vzešel?

Připomíná mi to slova proroka Daniela: „Ty jsi, králi, viděl jakousi velikou sochu. Byla to obrovská socha a její lesk byl mimořádný. Stála proti tobě a měla strašný vzhled. Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny. Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlátě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi…

zkoumají metody, jak stahovat údaje z mozku a transplantovat osobnost do jiného těla. Pak by bylo dosaženo nesmrtelnosti. Jak zdrcující touha stát se strojem! Jaký typ člověka by z toho vzešel?

+++

ROZBUJENÍ NEVZDĚLANOSTI NAŠÍ DOBY

U kořene úpadku Západu je kulturní krize a krize totožnosti. Západ už neví, kým je, protože už neví a vědět nechce, kdo ho stvořil, kdo ho založil takový, jaký byl a jaký je. Mnoho zemí dnes nezná vlastní dějiny. Toto sebeochromení přirozeně vede k úpadku, který otevírá cestu novým barbarským civilizacím. Jsem si jist, že zpohanštění Západu povede ke zpohanštění celého světa a úpadek Západu vyvolá všeobecné kataklysma, naprostý kulturní, demografický a náboženský rozvrat.

Souběžně s tímto jevem - rozbujením nevzdělanosti - se elity, které si chrání pro sebe velké literární, vědecké či politické poznání, rozhodly odstranit každou zmínku o morální či křesťanské kultuře. Křesťanská kultura je láska k moudrosti vtělené v člověku, Božím Synu Ježíši Kristu. V něm všechny životy nacházejí smysl. Moderní kultura se metodicky odtrhává od Boha, a proto už nedokáže nabídnout jednotnou vizi vesmíru.

I temná noc tohoto světa je však stále krásná, protože existuje Bůh.

Soudobá nevzdělanost je zhoubou člověka, který upadl téměř do živočišnosti. Rozředění kultury plodí jistý zvrácený, prázdný sentimentalismus. Musíme se znovu naučit znát Ježíše Krista, věřit, že nás miluje a že zemřel z lásky k nám. Musíme si znovu osvojit katechismus katolické církve. Musíme mít odvahu a odhodlání poznat základní pravdy vyznání katolické víry. Proč by se mnozí katolíci měli spokojovat s negramotnou zbožností bez argumentů, s náboženstvím ovládaným smyslnými křečemi, sentimentalitou, slepou morálkou zbavenou základu solidní nauky?

Kultura nás vede k jasnosti. Je však třeba projít náročnými etapami, namáhavou prací a rozumně vedenými zápasy.

Římané měli zásadu „umění bez vědění není ničím“. Kdo se neopírá o rozum, ztroskotá. Bez ohledu na rozum není možná víra. Mystické sjednocení s Bohem bez pomoci rozumového uvažování je nebezpečná pobloudilost.

Sám původ slova „kultura“ obsahuje ideu růstu. Bez práce a bez úsilí není kultury. Abychom mohli znovuobjevit opravdový smysl kultury, musíme vědět, jaké pojetí lidství chceme prosazovat. Přejeme si svět, kde je člověk obrazem Božím, nebo zemi odtrženou od jakéhokoli vztahu k přesažným skutečnostem, naprosto zpustlý svět, svět bez Boha, bez kultu? V prvním případě dokážeme vypěstovat vznešenou a krásnou kulturu, v druhém se budeme postupně blížit k divošství. Štěstí spočívá ve stále bohatším zdokonalování kultury zděděné po předcích pod Božím pohledem. Barbarství nekulturnosti je ovládáno hledáním nekonečné rozkoše a uspokojováním našich pudů a vášní.

Jak by se daly vystihnout lži, které neustále odhalujete?

Lež je maska, za niž se člověk skrývá, aby klamal a kazil své lidské bratry. Bloudí však a lže i sám sobě, někdy natolik, že už nedokáže najít pevnou zem.

Lež je běžnou praxí světa, který se už nebojí Boha.

Lež je propast, kde je ďábel neomezeným pánem. Bůh tam není přítomen. Chce-li se člověk vrátit na povrch, musí přijmout světlo pravdy.

Lhář je člověk, který si naočkovává nevyléčitelnou smrtelnou nemoc. Náš svět je dnes v nebezpečí, že bude kvůli svým lžím odsouzen ke zmizení…

Naše doba se odsuzuje svou nenávistí k pravdě ke zmizení. Evangelium říká: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“.

Satan je prvním mezi lháři, když slibuje prarodičům u stromu poznání, že porušením Božího příkazu budou jako bůh. Svatý Jan napsal: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co váš otec žádá. On byl vrah od počátku a nedrží se pravdy, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži“. Každá lež je otroctvím; spoutává nás, aniž bychom si to uvědomovali. Vede nás do neklidných vod satanových... (kard.Robert Sarah, Den se již nachýlil.)

+++

PROFILY SVATosti

Otec Tomáš: Myslím, že jste chtěl něco říci o křesťanském umění z pohledu archeologa.

Otec Jiří Maria Veselý: To tě vážně zajímá, Tomášku, co ti může říct stará vykopávka?

Otec Tomáš: Neptám se vás jen tak ze slušnosti, zkrátka, aby huba nestála. Dneska se ledaskdo v Církvi zajímá o to, jak se vrátit k solidnímu myšlení od toho dnešního teologického guláše. Tak bych sám najel na hlubinu, jak vyzýval Pán sv.Petra, ale netroufám si. A když se zeptám tzv.progresívních katolíků, tak zjistím, že už dávno odhodili krédo. Jenže vy jste vždycky říkal, že v archeologii se nedá nic okecat. Tam musí být nějaký nález. Tak by mě tak zajímal nějaký původní odrazový můstek o křesťanském umění.

Otec Veselý: Počkej, synku, nepředbíhej. Dříve, než se začneš naplno zabývat křesťanskými díly, tak si musíš všimnout umění italsko-etruského. Athénský obchod šířil řecké umění a řemeslo do všech blízkých i vzdálených zemí, od Íránu po severní Afriku, od Černého moře až do Španělska /Iberia/. Kočovné národy žijící mezi Uralem a Černým mořem vytvářely pod tímto vlivem vlastní kovolitecké řemeslo: zbraně, zrcadla, nádoby, atd. A zdobily je náměty ze zvířecího světa /jeleny, šelmami/. Tato řemesla se rozšířila až do Panonské nížiny /Skytové, Hunové, Avaři, slovanská Velká Morava atd./.

Tihle Etruskové jsou zvláštní zjev. Pocházejí z Východu. V Itálii žili asi od roku 1000 př.Kr. v nížině kolem Pádu a Kampánií /Capua. Benevento/.

V 9.-8.st.př.Kr.ovlivňovali kulturu Villanovy /poč. 1150-1100/, a v 7.-6. st. ovládali před-historickou populaci italickou. V 5. st. je však Římané vypudili. Ve 4.st. je porazili Keltové a ve 3.st. se dostali pod římskou nadvládu a soustředili se v dnešním Toskánsku /Tusci = Etruskové/. Jejich jazyk byl psán v upravené řecké abecedě, ale ještě nebyl rozluštěn.

Etruská kultura se zakládala na architektuře a technice, ale přejímala prvky řecké, punské a egyptské. „Etruské“ jsou především stavby svatyní a stavby městských sídlišť: ulice, mosty, kanály, tunely atd. Už od 6. století měla etruská města pravidelný čtvercový půdorys a stejný půdorys měly i jednotlivé, samostatně opevněné čtvrti.

Etruské umění nikdy nedosáhlo klasické harmonie protilehlých pólů klasického umění řeckého. Bohoslužebné stavitelství sloužilo etruskému náboženství, které chtělo plnit „božskou vůli“. Především ji tedy chtěli poznat, a to z letu ptáků, z úkazů na obloze, z blesku apod. Celá přední strana chrámu zůstávala proto otevřená k pozorování a v zadní části byly obvykle tři „cely“ pro božské „trojice“. Hlavní byla Tinia, Uni, Menvra, tj. Zeus, Juno, Minerva. Všechny svatyně byly vyvýšeny a „orientovány“ ve stejném směru /kvůli pozorování/ a měly jediný vchod z čelní strany. Některé etruské prvky se později uplatní v bohoslužebné stavbě křesťanské: loď obrácená k východu...

Náhrobky svědčily o etruské víře v posmrtný život. Proto mají jejich hrobky formu obydlí živých. Často jsou přepychové s krásnými freskami. Ty mezi 6. a 1. stoletím př.Kr. zachycovaly každodenní život a vyjadřovala i přání zesnulému, spálenému nebo pohřbenému. V době rozkvětu a politické svobody byly její „náměty“ radostné: hudba, tanec, hostiny /s lascívnostmi/... Po zhroucení moci převládla pekelná atmosféra s různými démony, z nichž někteří se děsivě podobají křesťanským ďáblům /barokním/, v jejichž výrazu je nenávist a zoufalství, jako např. v nově odkryté hrobce v Cerveteri, kde je uchována velkolepá pohřební architektura, kdežto v Tarquinii má velký význam malba. Po 4.st. př.Kr. je tam malba obecně dobře propracovaná, její krajiny a obrazy z běžného života jsou velmi výrazné /rybolov, hon, hostiny/, a nebo náměty z bájesloví.

Drama smrti je zpodobeno drásavě jak v malbě tak v sochařství. Na sarkofázích z místního pískovce nebo z lávy /ne z mramoru/ jsou obrazy především sochy představující zesnulé, polonahé, ležící na boku; podstatným prvkem je tu hlava, ne celé tělo na rozdíl od Řeků. Ve tváři je vždy vyjádřena „osobnost“. Hlavu lze oddělit, a jde-li o zpopelnění, popel je uložen v hrudi. V pozdním údobí etruského umění je vidět životní sílu, stále bližší helénismu, tvář je pojata živelně a občas má i děsivý odpuzující výraz, jako v případě „bohyně smrti“. Pohled rozevřených očí je upřen mimo přítomný čas a prostor: dívá se, ale nevnímá. Jsou tam i funerální sošky s přímluvným, prosebným posuňkem, tj. v pravé ruce drží granátové jablko nebo lotosový květ, nabízený jako obětní dárek.

Nevíte, otče Jiří, odkud vzali Etruskové tu strašlivou tvář jejich „boha zla“? Takový děs, nenávist, násilnost... Věřili také v božstvo dobra? Které bylo větší?

Je dost překvapivé, Tomášku, že etruský výraz „boha zla“ je blízký křesťanskému obrazu ďábla, vzatému z Bible.

Znali Etruskové Bibli?

Doklad o to jsem nikde nenašel. V náhrobcích se odkrývá také mnoho krásných řemeslných výrobků: vázy z pálené hlíny nebo z kovu, zrcadla, toaletní potřeby, svícny, šperky, to vše známé i v evropském obchodu té doby. Božstev je mnoho a většinou odpovídají božstvům řeckým a římským. Jejich zpodobení vyjadřuje jejich „úlohu“.

Pro etruské umění byla však příznačná převaha obsahu nad formou. Ve tvářích nejde o „krásu“, ale o neopakovatelný osobní výraz jedince, což se vyjadřuje bezprostředním, až násilnickým přístupem k podstatnému zájmu, jak se to v životě projevovalo oddaností zábavám, přepychu a zhýralostem. Těla jsou někdy okázale tlustá, často až nechutně. Etruské umění je „protiklasické“. Jenže právě svou „odlišností“ ovlivní etruské umění „římské“ umění. V mauzoleích nekropole pod bazilikou sv.Petra ve Vatikánu jsou etruské vlivy nepopiratelné, jak v architektuře tak v obrazových výzdobách.

O římském umění toho můžeme říct hodně. Počátek římských dějin se uvádí od roku 754-3 př. Kr. – „od založení Říma“. Ale když asi roku 509 př.Kr. byli etruští králové vyhnáni z Říma, základ římské kultury byl ještě docela etruský: vysušení bažin mezi pahorky, kanalizace, plánování města, domy, chrámy, i sami bohové. Etruský Vulco di Veio je, zdá se , autorem sousoší „Trinita capitolina“ /Trojice: Zeus, Juno, Minerva - Tinia, Uni, Menvra, a také bronzové sochy „kapitolská vlčice“; obě díla byla umístěna v kapitolském chrámu. /Dvě dětí Romulus a Remus - byly přidány až v renesanci/.

Po porážce u etruského města Veio /396/ porážejí Římané nakonec i Kelty /Galy/, Sannity a další italické kmeny. Pak Etrusky a Řeky v jižní Itálii /Velké Řecko/. Ve III. století napadnou město Kartágo a po porážce Sardinie, Korsiky, Sicílie a Španělska ovládnou celé Středozemí. Ve II. st. jim podléhá Makedonie, Sýrie a také Korint /146 př. Kr./, nakonec pak Egypt /30 př. Kr./.

Ačkoliv Římané vojensky porazili a ovládli Řeky /hanlivě Řečíčkové, Graeculi/ zeslabené přepychem, jak mravně tak politickým rozvratem, a rozeštvané pýchou, přesto se po stránce civilizační cítí barbary; učí se řecky, napodobují řecký život /přepych/ a shromažďují do Říma řecké knihy a umělecká díla, a zvou umělce a učené lidi. O tom hodně píše tvůj učitel archeologie Dr.Pelikán z Brna. U Římanů však všechno, i umění, sloužilo politické rozpínavosti. Vojenská a politická dobyvačnost Říma ovládala a ujařmovala podrobené národy i prostřednictvím umění. V každé dobyté zemi zavedli jakýsi „Řím“, tím, že tam postavili „město“ s náměstím, vítězným obloukem, Jupiterovým chrámem, lázněmi, divadlem, římskými domy a šířili tam umění a římský přepych. Tak římská nádhernost okouzlovala a pořímšťovala barbary a přetvářela všechno středozemní obyvatelstvo. V tom byli Římané poplatní Etruskům: podstatným byl obsah, i účel, kdežto forma byla v jistém smyslu podružná, „sloužila“.

Významné bylo především římské stavitelství, bohoslužebné i světské, veřejné i soukromé. Vedle pilíře se používalo oblouku a klenby. Kromě kamene se používalo cihel a „opus caementicium“, tj. moderního cementu /zeď „litá“, z malty a kousků kamene/. Z „fomices“, podkladu pro vystavení trofejí, vznikly „vítězné oblouky“.Ty byly později součástí křesťanského umění pro oddělování kněžiště od lodí: Kristus je pravý Vítěz, věřící jsou jeho kořistí, trofejí, jeho podmaněnými, a jdou k němu v triumfálním, vítězném pochodu. On jim však dává sám sebe v Eucharistii. Honosně jsou umístěny římské sloupy, jak ve svatyních /Fortuna Primigénia v Preneste/, tak na „náměstích“ /v Římě, v Pompejích.../ a v soukromých domech, ve „vilách“ atd. Ve vodovodech /akvaduktech/ proudila voda z pahorků pro soukromou potřebu i pro lázně. Z nich mnohé se později staly základem křesťanských křestních kaplí a chrámů. Nepostradatelná byla divadla /polokruhová - theatron/; a amfiteátry /oválné nebo kruhové/, kde pak skončilo mnoho slavných mučedníků.

V ikonografii dávali Římané přednost „podobizně“.V tom se poněkud projevuje zájem etruským umělců o hlavu. Masky předků /imagines maiorum/ a domácí bůžkové bývaly uctívány v předsíni římského domu. Tak je nosili v průvodech jako symboly dávné rodové slávy a jako povzbuzení pro přítomnost. Zaručovali tak mtvému zdánlivý návrat mezi živé, tedy jakési „zmrtvýchvstání“, nesmrtelnost. A nakonec náhrobní podobizna předků a úřední obraz císaře - namalované nebo vytesané, se staly předmětem římského uctívání, jehož odmítnutí platili křesťané mučednictvím.

V soukromém životě dávali Římané přednost malbě před sochařstvím. Náměty byly z dějin, historické: v průvodech se nosila i velká plátna. Ale většinou šlo o výzdoby stěn domů, náhrobků apod. Byl tu jak odtažitý helénistický symbolismus, tak naturalistická a často křečovitá díla „místní“, etruská. Zvlášť na počátku, ve 2. a v 1. st. př. Kr., zůstává římský okruh poznamenán „původním, počátečním primitivismem zemědělce“ a „vojáka“, kdežto na konci, ve 3. až 6. st. po Kr., se oba směry spojily a helénismus, posílený „barbarskou“ římskou živelností, vyvolal převahu „odhmotnění“, především ve výbojném křesťanském symbolismu. Dobyvatelé světa toužili všem vštípit nejen zamýšlenou božskost a věčnost Říše-impéria, ale i se svou osobní nesmrtelností prostřednictvím umění. Tak se od „umění“ postupně přechází k „pověře“, ke světu „mimozemskému“, mimorozumovému, temně mystickému, tajemnému a vesmírnému, ale už poznamenanému helénistickým neklidem a rozpory. A právě v té chvíli přichází křesťanství Po roce 313 dokonce získává svobodu. „Řecko-helénistický vzmach“, přenesený řecko-římským uměním do Itálie, ustoupí „zázraku křesťanskému“, protože křesťanské umění má vyšší či hlubší obsah, obsah závěrečný, konečný. V pohanském umění bylo totiž všechno jen přáním a touhou, kdežto křesťanské umění ukazuje skutečnost, jíž bylo již dosaženo, i když způsob a postup sdílení je podobný. Jestliže Řekům a Římanům sloužilo umění pověře, tak i křesťanům bude umění „sloužit“ víře.

Ta cesta ovšem historicky nebyla ani jednoduchá ani snadná. Konzulové Sulla /80.-70. př.Kr./ a Julius Caesar /44 př.Kr./ připravovali Řím, který vybudoval teprve Augustus. Caesar byl zavražděn pro podezření, že chce změnit republiku /„res publica“/ v osobní monarchistickou helénistickou autokracii /samoděržaví/ s hlavním městem na Východě. Jeho adoptivní syn Octavianus pochopil nebezpečí a znovu upevnil veřejný pořádek. V roce 27 př. Kr. přijal na deset let titul prokonzula a nechal úřadovat senát. Časem se stal i veleknězem /„Summus pontifex“/, takže mohl určovat náboženské účty a stanovit úřední božstva, i božstvo „císař“. Senát mu udělil titul „Princeps“ a „Augustus“ /vedoucí, první občan a „posvátný“/. Calligula, Nero a Domitianus nebrali ohled na senát a „ zaplatili" to tím, že byli úředně vyhlazeni z paměti /„abolitio memoriae/ a prokleti /exsecratio/.

Octavianus Augustus znovu násilím nastolil mír: „princeps pacis“ - kníže pokoje. Byla to nevědomá předzvěst přicházejícího Krista. Náboženský, přesněji zatím pověrečný, život je vyjadřován stavitelstvím, které představuje „císaře“ a „Řím“ jako dvě božstva. V císařově osobě je zbožšťována Říše-Impérium. Řím představoval „město“ /urbs/, tj. obyvatelstvo Impéria, osvobozené a chráněné Římským mírem - „Pax Romana“ - a řízené zákony Impéria, za jehož hranicemi „limes“ bylo barbarství. Princeps pacis“ ztělesňoval záruku pořádku. Nevědomky tak byl předváděn předobraz Kristův. Zpočátku, jak se mezi těmito pohany říkalo, s pomocí bohů: prostřednictvím pokolení „Juliů“, císaře, Venuše a boha Mars-Ultora. Na konci 3. st. se imperátor sám povýšil na boha: Diocletianus přijal v roce 284 titul bůh a pán. Z „principátu“ se stává „dominatio“: z prvenství - panství. Tak vznikly další dvě příčiny mučednictví, neboť Bůh a Pán je pouze Ježíš a spasené lidstvo je církev. Odmítnout to císařovi znamenalo smrt. (Z rozhovorů s Jiřím Maria Veselým OP zapsal Tomáš Bahounek OP)

+++

PRAVDA VÍTĚZÍ, ALE JEN VTĚLENÁ - KRISTUS

Naší silou proti tomuto světu násilí a lži je Pravda Kristova. Alexandr Solženicyn prohlásil v roce 1972, když mu byla udělena Nobelova cena: „Násilí nežije samo a nemůže žít samo, je nevyhnutelně propleteno se lží. Mezi nimi je příbuzenské, naprosto přirozené hluboké spojení. [...] Každý, kdo jednou prohlásil násilí za svou metodu, neúprosně si musí vybrat lež za svůj základ. Násilí, jakmile se zrodí, jedná otevřeně, dokonce je pyšné samo na sebe. Když ale zesílí a upevní se, cítí řídký vzduch kolem sebe a dál nemůže existovat jinak, než zamlženo do lži, maskuje se její krasomluvou. Ne vždycky a ne nutně svírá hrdlo, častěji žádá od poddaných jen přísahu lži, jen účast na lži. Prostý krok prostého, statečného člověka: neúčastnit se lži, nepodporovat lživé jednání. To může přijít na svět, i vládnout ve světě — ale ne přese mne! [...] A jakmile bude odhalena lež, ošklivě se zjeví nahota násilí a sešlé násilí padne.“

To jsou prorocká slova! Dospěli jsme do éry, kdy svět bez ustání vyžaduje naši účast na lži. Křesťanská statečnost je statečností pravdy a naší víry, statečností Boží lásky, jež je nám vylita do srdce přes Ducha Svatého, který nám byl dán. Pravda je prostředím, kde se opravdově žije víra a láska. Proto musíme vytvářet ostrůvky pravdy. Každá křesťanská rodina, každá škola, každá farnost se musejí stát ostrůvkem, odkud je vypovězena veškerá lež, místem, kde odmítáme veškerý kompromis s ideologií světa, s jeho relativismem a svody. Lidské vztahy se musejí opět stát pravdivými a prostými. Je naší povinností do všeho vnášet pravdu, do našich povolání, do našich profesionálních, politických a společenských vztahů. Hle, křesťanská statečnost: odmítání lži. Pravda nás osvobodí, pravda je naší silou!

Když vás tak poslouchám, mám dojem, že proměnit se musejí všechny lidské vztahy křesťanů. Ctnost, jíž se tyto vztahy řídí a jež má umožnit změnu, je spravedlnost, že?

Ano, spravedlnost je ctnost, která způsobuje, že člověk dává každému, co mu náleží. Samozřejmě počínaje našimi rodiči. To oni nám dali život! Chci ještě jednou vzdát hold všem rodičům světa. Musíme šíjích vážit. Láska dětí je formou spravedlnosti. Křesťané musejí mít smysl pro úctu ke svým předkům. Afrika tuto ctnost znala. Na našem kontinentě se na starého člověka nedíváme jako na obtíž, protože je třeba se o něj starat a živit ho, když už nic neprodukuje. Staří lidé zajišťují kontinuitu. Jsou našimi archívy, našimi knihovnami a strážci našich tradic. Bez nich se z lidí stávají sirotci, kteří nikam nepatří, bez původu, bez paměti, bez dějin, kultury, tradice. Jestliže nebudeme ctít své předky, nedokážeme milovat svou vlast, která nám poskytuje identitu. Utváří nás svým jazykem, zvyky, dějinami a kulturou…

Nedejte se oklamat. Pečujte o svou příslušnost. Možná mezi sebou vidíme lidi, kteří si ničeho neváží [...], vidíme, že se každý ptá: Copak prodávám svou příslušnost? Copak Prodávám dějiny svého národa? Copak Prodávám kulturu svého lidu? Copak Prodávám kulturu a to, co jsem obdržel ve své rodině? Copak Prodávám soudržnost svého života? [...] Neprodávejte to, co je v nás nejhlubší, to znamená příslušnost, totožnost.“

Spravedlnost spočívá především v tom, že uznáváme, že jsme dědici svých dějin. Musíme být hrdí na svou vlast, uvědomovat si, že svým narozením patříme ke společenství, které má společné dědictví a osud, ale přitom nepropadat nacionalistickému modlářství. Přijatá totožnost je zárukou bratrství mezi národy. I migranti, když se definitivně usadí v zemi, která je přijme, se musejí připojit k tomuto pocitu přináležitosti ke společenství se společným dědictvím a osudem. Jejich totožnost se tím rozšiřuje, poněkud se mění. Stávají se dědici na základě adopce. Přijímají všechny povinnosti synů, spočívající v tom, že ctí a milují zemi, která je adoptovala.

Když jsou lidé odtrženi od svého dědictví, když se jim odmítá tento pocit přináležitosti, stávají se z nich kulturní sirotci: to je podráží, vykořeňuje, vydává napospas barbarství. Být barbarem znamená žít bez připoutanosti k nějakému dědictví, ať již historickému, kulturnímu či národnímu. Dojímá mě, jak Ježíš v evangeliu miluje svůj národ a chvěje se soucitem nad utrpením lidí. Svou vlast má rád tolik, že pláče nad Jeruzalémem. Má hluboký vztah ke svému městu, které ztělesňuje osud a dějiny jeho lidu. Bez tohoto životně důležitého pocitu přináležitosti si připadáme sami, ztracení a opuštění. Láska dětí k rodičům je druhem křesťanské spravedlnosti, na niž se často zapomíná, třebaže je velmi podstatná. Pocit rodinné příslušnosti, základ každé civilizace, je o to důležitější, že žijeme v době, kdy se vztahy mezi národy i mezi lidmi redukují na hospodářskou soutěž. (Robert kard.Sarah, Den se již připozdívá)

+++

CO MÁME DĚLAT?

BRATR NIKOLAS: Vaše diagnóza dneška, otče kardinále, se zdá být pochmurná. Neschází vám naděje?

KARDINÁL SARAH ODPOVÍDÁ: Naděje není blažený optimismus! Zdrojem naděje věřícího je Bůh. Opravdu doufat můžeme jen do té míry, v níž se spoléháme na Boha a jsme otevřeni jeho vlivu. Naděje je stálý boj. Neoháníme se v něm jinými zbraněmi než modlitbou, tichem, Božím slovem a vírou. Je nutné, aby povstali muži a ženy, kteří mají odvahu a duchovní energii hovořit a jednat, a rozsévali kolem sebe semena zdravého rozumu, pravdy, lásky a pokoje. Ano, naděje je těžký boj! Katechismus katolické církve říká, že to je „božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme se na své síly, ale na pomoc Ducha svatého“ (§ 1817). Tato ctnost upevňuje naši důvěru. Nepochybujeme, protože Pán Ježíš nám řekl: „Já jsem přemohl svět.“ On je vítěz.

Křesťané mají pokoj a důvěru, protože vědí, že Kristus už zvítězil. Jistotu nám nedávají naše síly ani naše moc. Církev musí zůstávat pokojná a klidná přes všechny mocnosti, které se spojují, aby ji zesměšňovaly. Naše naděje je založena na nekonečné dobrotě Boží. Křesťanská naděje je uklidňující i náročná: „Svatý Jan Zlatoústý v jedné ze svých homilií komentuje: ,Dokud budeme jako ovce, budeme vítězit, a kdybychom byli obklíčeni početnými vlky, dovedeme je přemoci. Avšak staneme-li se vlky, budeme poraženi, protože přijdeme o pomoc pastýře. Křesťané nesmějí nikdy podlehnout pokušení stát se vlky mezi vlky. Kristovo království pokoje se nešíří mocí, silou a násilím, nýbrž sebedarováním, láskou vedenou ke krajnosti i ve vztahu k nepřátelům,“ prohlásil Benedikt XVI. v říjnu 2011. Naděje nám umožňuje dokonale střízlivou diagnózu.

Chtěl bych zdůraznit, že ctnost naděje je dynamická. Vede nás k tomu, abychom toužili po věčném životě jako po svém nejvyšším štěstí. V něm - v nebi, v ráji, v samotném srdci Nejsvětější Trojice - je naše naděje zakotvena. Netoužíme po pozemském království. Dobře víme, že tento svět pomine a že na zemi království nebeské nikdy nenastane. Z tohoto pohledu se mi zdá, že my kněží a biskupové dost nekážeme o předmětu naší naděje: o nebi.

Kdysi se o posledních věcech hovořívalo. Žádná duchovní obnova se bez rozjímání na toto téma neobešla. Někdy to vyvolává dojem, že se křesťanská naděje zesvětštila. Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio uvádí, že „pokušení dneška spočívá v tom, zúžovat křesťanství na lidskou moudrost a udělat z něho současně nauku příjemného života. Ve značně bezbožném světě nastoupilo postupné zesvětštění spásy, za kterou se bojuje jistě ve prospěch člověka, ale člověka, který je sám rozpolcen a omezen na pozemské poměry. My naproti tomu víme, že Ježíš přišel, aby přinesl úplnou spásu; spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno lidstvo, a otevírá mu úžasné horizonty Božího synovství“. Doufáme už jen v lepší, solidárnější, ekologičtější, otevřenější, spravedlivější svět. To jako potrava pro božskou ctnost naděje nestačí. Předmětem naší touhy je Bůh sám! Pro tento omezený svět je naše srdce příliš veliké. Musíme si osvojit zvolání svatého Augustina: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“. Ano, tento stvořený svět je nám těsný. Jen Bůh dokáže uhasit naši žízeň po štěstí! Jestliže naši současníci mizí z kostelů, je to velmi často proto, že přicházejí s touhou po Bohu a my se snažíme je nasytit pěknými pocity lidskými, až příliš lidskými. Nežijme pod svou úroveň! Jsme Božími dětmi, a tedy dědici, dědici Božími a spoludědici Kristovými. Musíme s ním ovšem trpět, abychom mohli spolu s ním dojít slávy a mít podíl na jeho věčném štěstí. Jak praví východní Otcové, jsme povoláni k tomu, abychom došli k plnosti Boží slávy. A to je právě nebe!

Možná jsme tak zbabělí při hlásání našeho Božího povolání ke svatosti, protože máme strach hovořit o pekle. Duchem svatým se můžeme dát posvětit jen tak, že to svobodně přijmeme. Člověk, který tento dar odmítne, se definitivně odděluje od Boha. Realitou tohoto oddělení je peklo. Chtěli jsme vymazat tragický stín, který s sebou nese velikost a radikálnost naší svobody, a tak jsme člověka odtrhli od jeho povolání k věčnosti s Bohem, k Boží blaženosti a k Bohu samotnému. Křesťanská naděje naši touhu po Bohu naopak živí. Rozšiřuje srdce a chrání nás před vyčerpáním ze sklíčenosti.

Jsem pevně přesvědčen, že naděje svůj nejhlubší zdroj nachází v Eucharistii. Pokaždé, když přistupujeme ke svatému přijímání, se již přechodně uskutečňuje to, co bude definitivní a úplné v nebi. Ve svatém přijímání okouším Boha a on mě přetváří ke své svobodě. Proto je každá Bohoslužba zdrojem radosti a mladosti. Alcuinovi, mnichovi, který doprovázel Karla Velikého, se připisuje tento nádherný výrok: „Bohoslužba je radost z Boha.“ Ano, při Bohoslužbu se noříme do života samotného Boha. To je předzvěst nebe. Kolikrát jsem byl zasažen pohledem na tváře mnichů sloužících mši, zalité světlem nové mladosti, vyzařující svatost a jakoby obklopené svatozáří nebeského světla! Přes rysy starého člověka pak prosvítala tvář dítěte. Totéž bych řekl o vzhledu emeritního papeže Benedikta XVI., když u oltáře celebroval mši svatou. Jaká milost, jaká jemnost a jaká vnitřní radost! Člověk měl dojem, že vidí tvář starce s bílými vlasy, ale v jeho rysech byla nevinnost, upřímnost a svěžest dítěte. (Sarah, Den se již připozdívá)

+++

BRAŇTE SE MU SILOU VÍRY (1 Petr 5,8)

Robert kard.Sarah říká: Napadá mě citát z Chestertona: „Nemohu se vzdát víry, aniž bych upadl do něčeho mělčího, než je víra. Nemohu přestat být katolíkem, leda bych se stal něčím omezenějším a užším než katolíkem. [...] Vyšli jsme z mělčin a vyschlých míst k jedné hluboké studni, a na jejím dně je Pravda.“

Víra zesiluje náš pohled, umožňuje nám všechno pozorovat pohledem samotného Boha, Božíma očima. Uvádí nás do tajemství. V rozporu s hloupou představou rozšiřuje inteligenci. Nevede k uzavřenosti, nezakazuje nám přemýšlet; naše porozumění světu a lidem naopak prohlubuje. Pomáhá nám pronikat do hloubky věcí, do jejich tajemné reality, do tajemství jejich niterného bytí. Umožňuje nám spatřit to, co nám je obvykle skryté. Bez víry je nám zapovězena celá jedna součást skutečnosti. Víra nám otevírá dveře k hloubce toho, co je skutečné. Díky víře se nám celý vesmír jeví v celé své šíři jako „kosmický chrám, jehož lodí je smyslový svět a presbytářem svět duchovní“, vypůjčíme-li si slova svatého Maxima Vyznavače.

Skutečnost víry přesahuje rozumové přesvědčení. Úkon víry je reálnou účastí na tom, jak poznává sám Bůh, na jeho pohledu na všechny věci…

Víra nás vpravdě vede k prožitku proměnění. Samozřejmě k této zkušenosti dochází každý den často v podobě vyprahlé temnoty. Již v předstihu však okoušíme to, co na věčnosti uvidíme Božím pohledem.

Musíme žít tak, jak to odpovídá vznešenosti našeho křesťanského povolání. Stále si máme připomínat slova svatého papeže Lva: „Poznej, křesťane, svou důstojnost!“ Já bych dodal: Nepřipravuj se o poklad víry. Kristus přišel, aby nám otevřel plnost rozumu, a my bychom se chtěli vracet do temnot? Zdá se, že někteří křesťané se tohoto světla zbavují. Nutí se vidět svět bezbožným pohledem. Proč? Z touhy být světem přijímáni? Z touhy být jako všichni? Sám sebe se tážu, zda tento postoj v hloubi duše nezastírá jednoduše strach, který nás nutí odmítat to, co nám řekl sám Pán Ježíš: „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa.“ Jaká odpovědnost! Jaké poslání! Odmítnout být solí země znamená odsoudit svět k tomu, že zůstane fádní a bez chuti. Odmítnout být světlem světa znamená odsuzovat ho k temnotě. K tomu se nesmíme rozhodnout. Dochází k tomu, že i pastýři chtějí jít „světu naproti“ a úmyslně se zříkají pohledu víry, aby přijali pohled profánní. To je úpadek! Když si osvojujeme kategorie vzniklé v ateistickém kontextu, volíme tím slepotu a omezenost. Osvoboďme se od tohoto komplexu! Obracejme se k světu, ale proto, abychom mu přinášeli jediné světlo, které neklame: „I když se Církev obrací ke světu, nemůže to znamenat, že zruší pohoršení kříže, ale jen to, že ho učiní opět přístupným ve vší jeho nahotě. [...] Kdyby pro Církev obrátit se k světu znamenalo odvrátit se od kříže, vedlo by ji to nikoli k obnově, nýbrž k jejímu konci,“ řekl důrazně Benedikt XVI. 28. června 2010.

Mnoho křesťanů má odpor k vydávání svědectví o víře či k přinášení světla světu. Naše víra zvlažněla, jako vzpomínka, která se postupně rozplývá. Začala se podobat mléčné mlze. Už se neodvažujeme dosvědčovat, že je jediným světlem světa. Je však třeba trvat na tom, co tvrdí kardinál Ratzinger v knize Víra, pravda a tolerance: „Křesťanská víra není produktem našich vnitřních prožitků, nýbrž událostí, která přichází zvnějšku, aby se s námi setkala. Víra spočívá ve vpádu něčeho - nebo někoho -, čeho by naše zkušenost sama nemohla dosáhnout. Samozřejmě to, co se nás dotýká, v nás vyvolává prožitek, avšak prožitek je plodem události, a nikoli sestupu k tomu, co je nám vlastní. To je význam pojmu Zjevení - něco, co není moje, co neexistuje ve mně, co ke mně přichází a co mě odtrhává ode mě samého, vede mě k něčemu, co mě přesahuje, vytváří něco nového.“

Jak můžeme přinášet světu přísně osobní zkušenost, nesdělitelné osvícení? Nemáme svědčit o sobě, ale o Bohu, který se s námi přišel setkat a který se zjevuje. Bůh se nám ukázal, v Ježíši ukázal svou tvář. Zemřel, aby nás spasil od hříchu a nabídl nám svou blaženost: „Zjevení je vpád živého a pravého Boha do našeho světa, které nás vysvobozuje ze žaláře našich teorií,“ řekl kardinál Ratzinger v Guadalajaře v roce 1996.

Víra je důvěrná, osobní, vnitřní úkon a současně přilnutí k objektivnímu obsahu, který si sami nevybíráme. Ve víře osobně činíme osobně rozhodnutí se v naprosté svobodě zcela podřídit Bohu. Jsem přesvědčen, že při tomto úkonu se srdce, opravdová svatyně člověka, pod vlivem milosti otevírá objektivnímu obsahu, který Bůh zjevuje a k němuž dáváme svůj souhlas. Pak se víra rozvíjí ve vyznání, to znamená ve veřejné svědectví. Naše víra nikdy nemůže zůstat čistě soukromá. Protože je úkonem svobody, vyžaduje především převzetí odpovědnosti, která je s ní spojena. Lze ji proto vyznávat jen v Církvi, s Církví, která nám předává souborné poznání tajemství, obsahu víry, který máme poznávat a jemuž máme věřit.

Jestliže se z víry učiní čistě osobní cit, stane se nesdělitelnou, odtrženou od Církve a především zbavenou veškerého obsahu. Proto je naléhavě nutné trvat na výuce katechismu jak pro dospělé, tak pro děti. Máme k tomu podivuhodný nástroj - Katechismus katolické církve a jeho Kompendium. Vyučování katechismu se neomezuje na rozumové poznání jeho obsahu. Podporuje opravdové setkání s Ježíšem, který nám tyto pravdy zjevil. Pokud jsme se s Pánem Ježíšem fyzicky nesetkali, nejsme doopravdy křesťany. (kard.Robert Sarah, Den se již nachýlil)

+++

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely

KRÁLOVSKÁ JÍZDA /pokr./

Name – !

Franz Kuzela.

Student?

Způsob, jakým ze sebe vyráží student?, připomíná podrážděnou kobru, ale také značné pohrdání. Nevyzradíme snad žádné tajemství, když uvedeme, že to na Patrika nijak příznivě nepůsobí. Toto povýšenecky pohrdavé i nenávistné zasyčení ho však zasahuje připraveného, takže se ani za mák nezapotácí. Jen upřesňuje s veškerou vážností a důstojností:

Der Theologiestudent.

Cože!? – Vyletí gestapák ze židle jako bažant z mlází, až mu poskočí smrtihlavy na klopách. Chvíli se napruženě vrtí jako čertík právě vylétlý z krabičky. Události epické závažnosti mívají zdrcující efekt. Zdá se, že se zastavuje čas. Povýšenec vydává neartikulované zvuky, připomínající probouzející se džungli. Pak zašmátrá po stole jako by se chtěl přidržet něčeho, co tam stejně není, a bojovně zafrká, aby posléze pomalu klesal zpátky do křesla po vzoru vychladlého balonu bratří Montgolfierových.

Patrik pokojně opakuje:

Der Theologiestudent.

Cha! – Uchechtne se veličina a upíná na vyslýchaného kalný pohled, mající v sobě díky tankovitě vystrčené bradě cosi obviňujícího. Z toho pohledu je zřejmé, že svou myslí není schopna zvládnout intelektuální záběr konverzace.

Tak tady tě máme. - Hmrrrr!

Při tomto velkoněmeckém mrčení pociťuje Patrik, jako by mu vyšetřovací veličina vyškrabovala dutinu břišní zednickou lžící nebo dokonce zahradnickým rýčem. Běžná veličina tohoto kalibru nemá ráda, když někdo třeba jen pouhým náznakem prozrazuje svou lidskou důstojnost nebo snad umrtvující výsledky jejího počínání, i kdyby se jednalo jen o nepříjemný puch.

Jenže co to? Nasupenost se pojednou vytrácí z vystupování a počínání říšské nabubřeliny a jako by nastupovaly rozpaky.

Hmmrrr! – To je taková věc – říká jen a zašoupe okovanou vojenskou botou po podlaze. Načež se poněkud nahne přes psací stůl k tomu oukropkovi na židli vyšetřovaných. Ani v nejmenším se však nezdá, že by k němu přistupovala nějak nestranně. Jen špatný znalec fyziognomie by mohl říct, že v jejím výrazu našel něco vyjadřujícího přátelské porozumění. Ani v náznaku. Tvář se zdá být vytesána z žuly nebo jiného podobně trvanlivého materiálu, majícího přečkat staletí, a nyní se jí v očích hrozně zableskne. Lidé, mající zkušenost s tygry, by se neubránili srovnání říšské veličiny, nachylující se k Patrikovi, s hladovou šelmou, jež se hotoví vrhnout se na oběť.

Řekni mi, k čemu jsou dobré ty tvoje jáhly?

Jáhly?

Ach, so, der Diakon. Tohle je jáhen, kdežto jáhly jako die Hirse jsou leda k jídlu.

Hmrrr - tak jáhen. K čemu je to dobré?

Jáhen je připodobněn Kristu, služebníku všech. Je posvěcen pro službu církve, kterou vykonává pod pravomocí svého biskupa v oblasti služby slova, bohoslužby duchovní správy a služby lásky.

Cože?

Je to vidět na příkladu prvomučedníka Štěpána. Jeden z prvních, na kterém se projevuje, že život s Ježíšem a podle něho je ta nejlepší životní volba. A to i v té lidsky nejtěžší možnosti – položit život pro Ježíše.

Hmmrrr! – Ozývá se zpoza stolu.

Zmrtvýchvstání Páně je nová a ta nejlepší věc, jaká se dá v životě zakusit. A když ji mám, tak jsem Bohu vděčný. Jsem tolik vděčný, že bych Ježíšovu blízkost nevyměnil za nic na světě. Takto je Bohu vděčný a věrný jáhen Štěpán. I v ohrožení života se zdráhá postavit proti Ježíši. Není divu. Vždyť právě jedině Ježíš Kristus nabízí, že zbaví smrt děsivosti a dá věčný život. Následkem této své volby žije Štěpán v nebi – ve štěstí a ve slávě života s Bohem.

Hmmrrr! - Mrčí temný stín s překříženou pestrou páskou na pravačce: Bejvávalo - ale co dneska?

Jáhen zosobňuje přirozenou, pozemskou podobu našeho života spojeného s Bohem. Na činnostech, kterým se jáhen věnuje, v podstatě nezáleží – mohou být praktické, charitativní, společenské, vzdělávací, duchovní. Všechno je to Boží milost.

Hör zu, Franz! Nejsme žádný nelidi. To, žes chtěl rozhlas pro krajany, je banální lapálie. Ani nevíme, jestli jsi ho skutečně poslouchal, nebo ne. Jenže my potřebujeme vidět, jaký byl tvůj úmysl. Nechceme ti podsouvat zlomyslný záměr, že bys chtěl páchat něco zločinného proti Říši. Jenže tvůj úmysl není dost jasně vidět, dokud ho nedáš zřetelně najevo. Však víš, co je to etika úmyslu – jsi přece studovaný člověk. Tak pojď k nám, do naší strany, a tím dáš jasně najevo, že máš dobrý úmysl, a my tě okamžitě pustíme a budeš si žít jako prase v žitě.

Hlava se odmítavě zavrtí.

Cože! Ty nechceš? – Hřímá veličina jako bouřkové mračno.

Ne.

Odmítáš podanou ruku? To je nepřátelský poměr k Říši! Tak na čí straně stojíš - na naší, anebo na straně těch angloamerických židáků?

Víte, Herr Kommandant, pro křesťana už není ani Žid ani Řek, protože v Kristu jsme všichni jedno, jeden nový lid, vlastně jsme noví Židé. V Kristu jsem nový Žid, ovšem žádný Žid krve.

Blázníš, Kuzela!

Ano jsem blázen, a to pro Krista. – Říká Patrik rozhodně a prožívá hluboké souznění své duše se svatouTerezičkou.

Teď už nemám jiné přání, než abych milovala Ježíše k zbláznění. Jen láska mě přitahuje. Nedychtím ani po utrpení ani po smrti, ač je mi obojí drahé. Po dlouhý čas jsem je volala jako posly radosti . . . Útrapy se staly mým údělem a domnívala jsem se, že jsem už blizoučko břehů věčnosti.

Was denn?

Neuer Jude!

Tááák? - Tak si s těma židákama táhni, kam patříš, Kuzela! Chtěli jsme ti podat poslední záchrannou vestu. Jenže komu není rady, tomu není pomoci!

Strašné pokušení! Musíš odpírat pokušení! - Tanou v Patrikově mysli slova pisatele knihy o následování Krista.

Pokud na světě žijeme, nemůžeme být bez trápení a pokušení. Proto je také psáno v knize Job: Pokušení je život člověka na zemi. Měl by tudíž každý opatrný dávat pozor na svá pokušení a bdít na modlitbách, aby ďábel nenašel místo dokonalý k jeho oklamání, protože nikdy nespí, ale obchází a hledá, koho by pohltil. Nikdo není tak a svatý, aby neměl někdy pokušení, a úplně bez nich být nemůžeme.

Často však bývá pokušení člověku velmi užitečné, třebaže je obtížné a těžké, protože se jím člověk pokořuje, očišťuje a poučuje. Všichni svatí zakusili mnohá protivenství a pokušení a měli z nich prospěch. A kdo nedovedl obstát v pokušení, hyne. Není žádný řád tak svatý ani místo tak odloučené, aby tam nebylo žádné pokušení nebo protivenství.

Dokud je člověk živ, není úplně bezpečen od pokušení, protože v nás samých je to, co nám způsobuje pokušení. Od té chvíle, kdy jsme se narodili v žádostivosti, kdykoli pomine jedno pokušení nebo trápení, hned na nás doléhá jiné, a vždy budeme mít něco, co musíme snášet, neboť jsme ztratili dobro svého štěstí. Mnozí se snaží vyhnout pokušení, a upadají do ještě těžšího. Pouhým útěkem nemůžeme vítězit, nýbrž trpělivost a pravá pokora nás činí silnějšími nad všechny nepřátele.

Kdo se tomu vyhýbá jenom navenek, ale nevytrhne kořen, málo si prospěje; ba spíše se k němu pokušení rychleji vrátí a bude je hůř cítit. Ponenáhlu a trpělivostí, spojenou s vytrvalostí, s pomocí Boží zvítězíš lépe, než svou vlastní tvrdošíjností a urputností. V pokušení rád přijímej radu, a s pokoušeným nezacházej tvrdě, nýbrž hleď ho potěšit, jak by sis přál, aby se dálo tobě.

Všechno je to tak prosté a jednoduché jako facka, jenže – a v tom je ta potíž – jeden v tom zůstává otřesně sám. I když lidsky vzato volá po účasti nejbližších – své rodiny, odkud pochází, zůstává na všechno opuštěn od ostatních.

Cože? Vy jste Jan Kuzela a chcete navštívit rodného bratra Franze Kuzelu? – Vrčí výhružně plechová přilba ve strážnici, a dodává ještě výhružněji: Dovnitř můžete po vlastních nohou, ale ven leda komínem krematoria!

Pak i otřesený Honzík s očima vrženýma kamsi v sloup, zanechává balík potravin a ovoce pro bratra na vrátnici a mizí v mrazivé mlze spěšným krokem, takže ani už neslyší výsměšný chechtot temných stínů ve stráži, mlaskavě si pochutnávajících na vlčnovské zabijačce a buchtách od maměnky.

A přece se někdy vynořuje z temné noci pomocný anděl – tentokrát se Patrikova sestra Lída statečně pozvedá nad tíživou rodnou hroudu.

Chci mluvit s Franzem Kuzelou.

Čekat v hovorně! – Zařízne se do ní břitvovitě ostrý hlas.

Fane! – Vydechne Lída tichým výkřikem, sotva v té zarostlé, bledé a pohublé tváři se strhanými rysy rozeznává Františka. Najednou splývají v jedno, že nikdo z nich nedovede určit, čí je která ruka.

Všichni doma tě pozdravují. Vydrž to, Fane!

Nebijí mě, ale přemlouvají, abych se dal k Němcům, - šeptá jí do ucha: - že se budu mít dobře!

Mluvit hlasitě! – Ozývá se za nimi, div že nevylétnou dveře z pantů.

A co ty?

Jsem Čech -

Mluvit hlasitě! – Otřásají se ušní bubínky a kovadlinka jenom řinčí.

Pak rázem zaznívá, jako když řízne nožem do živého: Dovolených patnáct minut je u konce!

Smím bratrovi dát tohle? – Odvažuje se Lída zeptat a ukazuje balík s jablky.

Nur zwei.

Patrik se vrací do cely a hlavou mu letí okřídlená výzva: Nesmíme si zoufat, když býváme pokoušeni, nýbrž se musíme tím horlivěji modlit k Bohu, aby nám ráčil pomáhat v nejrůznějším našem trápení; a on ovšem, podle slov svatého Pavla, učiní s pokušením také prospěch, abychom to mohli snést. V jakémkoli pokušení a trápení tedy pokořujme své duše pod Boží rukou, protože on pokorné duchem spasí a vyvýší.

V pokušeních a trápeních se člověk osvědčí, jak pokročil. V nich se také získává větší zásluha a ctnost se lépe projevuje. Není ovšem veliká věc, je-li člověk zbožný a horlivý, když necítí žádnou těžkost. Jestliže však zůstává v čas protivenství trpělivý, má naději na veliký duchovní prospěch.

Vlčnovský stolek je posléze obtížen tím, jak Lída okamžitě překotně píše, až odkládá svůj učitelský krasopis. A už putuje dopis do Olomouce k otci Hyacintu Podolákovi a další do Prahy k otci provinciálovi a jiný zase na olomoucké arcibiskupství:

Prosí – žádá – naléhá – zapřísahá: Pomozte přece nějak bratru Patrikovi! Je v Kounicových kolejích v Brně už čtvrtý týden.

Provinciálova odezva na Liduščin hlas volající na poušti se nápadně podobá situaci, kdy Macbeth spatřil Banquova ducha. Hrůzou zkamení od kotníků nahoru, oči se vyvalují z důlků a vlasy se ježí jako pod náporem vichřice, narychlo přehozená kapuce mu splihává kolem tváří a z popelavých rtů se dere zaúpění: Tjúúúú!!

Potom neklidně zašoupe nohama tak mocně, že to podlaze zní jako bouřlivé vlnobití.

Načež vyrazí ze své cely a rázuje klášterní kvadraturou sem a tam, s hlavou přiraženou až k zemi starostmi a zimou úzkosti, skotačící po jeho zádech. Nevidí, neslyší, nevnímá, jak zrychluje, když se proti své vůli podvoluje tomu, aby zařadil na svůj seznam vzrušené oddychování, a vtom ho tupý náraz následovaný hlasitým heknutím upozorňuje, že není na chodbě sám.

Zaostřuje se mu zrak a zjišťuje, že naráží do masivního těla, a odtud už schází jen krůček k poznání, že to je jeho řádový spolubratr, otec Hyacint Podolák. Toho zastihuje dopis o hrozném Patrikovu údělu v pohotovosti, v dobrém rozmaru a až po okraj naplněného dominikánskou velkomyslností. Naprosto se liší od zdrceného provinciála, který připomíná spící Milešovku nebo jiný dávno vyhaslý vulkán.

Otče Metoději!

Ten skoro uskočí před vlastním jménem, a třebaže tento hlas filosofického průkopníka z jižních Čech zná velmi důvěrně, připadá mu krajně nemístné, aby ho právě on oslovoval v této ošidné chvíli.

Prosím? – Zamumlá provinciál. Ačkoli je na leccos zvyklý a běžným překvapením čelí klidně a důstojně, Podolákova přítomnost ho vyvádí z rovnováhy.

A jak by ne, když i Hyacintova nervozita každým okamžikem horečně vzrůstá, těla se zmocňuje třes, oči povylézají z důlků a mladík se stále silněji cítí, jako by seděl v mraveništi.

Co podniknete pro bratra Patrika?

Tahle Hyacintova slova se zaryjí do provinciálových bubínků a způsobují, jako by se mu někdo splašil u kovadlinky, takže se rozezní halasem škodovských bucharů.

Teprve po drahné chvíli se otec Habáň odhodlá k nějakému výroku hlasem vláčným jako vyhlášený puding doktora Oetkera:

Uvidíme.

Uvidíme, co? – Dotírá jihočech a provinciál se zatváří, jako kdyby ho osud bacil přímo na solar.

Gesto, kterému se říká lomení rukama, se zřídka ukazuje v každodenním životě, avšak provinciál v této situaci skutečně provádí s rukama něco, co by se dalo při volném výkladu označit jako lomení.

Poté se oči ctihodné řádové hlavy nadlouho vytrácejí kamsi do ústraní, až se zdá, že se tam nadobro zakutálely. Zřejmě právě děkuje za temnotu této chvíle, aby na něj nebylo moc vidět v jeho nastalém zmatku.

Venku pod širým nebem je totiž skoro taková tma jako v mihotavém světle kvadratury kláštera svatého Jiljí. Šedá, hrozivá obloha teď úplně černá. Je to nateklá hmota inkoustových mraků, těžkých hromem, bleskem a deštěm, který se tak rychle dostavuje v tomto adventním čase, aby připomněl těm, kdo se jednou rozhodli kráčet úzkou cestou svatého Dominika, že jsou otužilejší než nejotrlejší arijská rasa, a že jejich povahu nesmí podkopávat žádný stín pochybností a nejistoty. Bylo by však třeba mocnější síly než prosincová noc, aby odradila zdatného otce Metoděje, když volá povinnost.

Tak co podniknete pro bratra Patrika? – Opakuje otec Hyacint otázku na tělo a dodává: Vždyť je to náš bratr dominikán, kterému jste při jeho slibech přislíbil vaše milosrdenství. – Ta slova zní otci Habáňovi jako hřebíky, nelítostně zatloukané do jeho hlavy i srdce. – Otec Podolák pokračuje: Náš bratr Patrik je přece vzorným dílem naší dominikánské formace. Podle našeho naučení si počíná jako apoštol Pavel a svědčí o Kristu, ať je to vhod či nevhod.

Zatímco se takto holedbá Patrikem, nasazuje výraz starostlivé bažantnice, otáčející svá vejce, aby se vaječné blány nepřilepily ke skořápkám, otec Metoděj pokyvuje souhlasně hlavou.

A my se snad od něho máme teď odtahovat jako od oběšence? Jsme snad takoví farizejové, že mluvíme a nejednáme? To snad jenom popichujeme naše duchovní svěřence k následování Krista, a když dojde k vyvrcholení, schováme se za zavřenými dveřmi jako učedníci na Velký Pátek? Jestli vy, otče Metoději, zůstanete takhle zbaběle schován celou válku někde za dubem, abyste se pak někde oháněl s vaším překladem Summy theologické, tak počítejte s tím, že já budu někde stále vyskakovat jako tříska ve vašem zadku a odhalovat vaše špatné svědomí.

Počkejte – počkejte – otče Hyacinte! – Komíhá se vzduchem provinciálova ruka tak, že zapálený Podolák strne. Po chvíli se provinciál rozhýbe tak bystře, že by ho předběhla i želva Caretta Caretta, vyčerpaná kladením vajec. Pak váhavě, jako kdyby zrovna ždímal velké prádlo, doluje v sobě odkaz soluňských bratří, ale na rozdíl od nich nehlaholí, ani neoslavuje, koho by měl.

Pošlu mu do těch Kounicových kolejí svůj nový svetr a ještě nějaké -.

Svetr? – Svetr? – A to má být celá pomoc a morální podpora? – Musíme tam přece jít a otevřeně se ho zastat. Musíme jasně otevřeně říct tamnímu veliteli, že za Patrikem stojíme jako jeden muž.

Čelist otce Metoděje pomalu klesá, jako by jí táhlo neviditelné pero. Hlava se zamítavě vrtí jako makovice ve větru. Tváří se jako labuť v posledním tažení. Nejraději by si znechuceně odplivl jako někdo, kdo byl nucen pročítat Mein Kampf či Leninovy sebrané spisy. Jsou sebrané, ale on ani trochu netuší, komu je šílený snílek z Kremlu vlastně sebral.

Vyzývavé a nadějeplné rysy otce Hyacinta se bolestně křiví. Zavládá mlčení. Je jasné, že otec Podolák je zasažen do živého a jestliže si kdy maloval nějaké vzdušné zámky o dominikánském provinciálovi, válejí se mu teď v troskách u nohou.

Ještě se můžeme přece také modlit a konat kajícné skutky před Ukřižovaným, - ozývá se otec Habáň, třebaže z jeho hlasu nezaznívá příliš povzbuzující tón.

Jako magistr noviců jsem povinen udělat pro Patrika, který upadl do té šlamastiky, víc než to, že se za něj pomodlím a pošlu mu nějaký ten balík. A hned podniknu příslušné kroky k podpoře svého svěřence.

Jaké?

Zkusím to tedy u otce arcibiskupa Leopolda. – Vystřelí otec Podolák poslední šíp z toulce: - Vždyť je to moravský metropolita. Tak by se mohl zastat jedné ze svých nadějných oveček.

Tam už jsem to zkoušel, - přiznává otec Metoděj sklesle jako rytířská korouhev po dešti.

No a?

Vůbec jsem nebyl přijat k audienci.

To víte, otče, každý teď nejraději stoná. – Ulevuje si otec Hyacint s ironickým úsměškem. – No jó, ryba smrdí od hlavy.

Nemluvte tak, otče Hyacinte! – Ohrazuje se provinciál: - Dobře víte, že to tak není. Možná, že se k němu zpráva, že k němu jdu, vůbec ani nedostala. Je internován. Hlídají ho, kde se dá. Co si má počít otec Leopold, když mu na každém rohu arcibiskupství číhá jeden esesák, a kde není esesák, tam jsou nastavené uši nějakého českého donašeče? Vykročit veřejně proti té nacistické zvůli znamená nechat se sám zatáhnout do jejich mašinérie zla, ale také ohrozit mnohé další, kteří jsou nám svěřeni. Každou chvíli slyšíme svatého Otce mluvit v éteru, třebaže dost neurčitě a obecně, ale ze spolehlivých pramenů víme, že papež houževnatě a vytrvale pomáhá Židům i všem ostatním ohroženým tam, kde to jen trochu jde.

Zatímco se kdekdo v církvi takhle mravenčím způsobem tuží, všudypřítomní čmuchalové a šťouraví kritici, trávící choulostivé chvilky někde za komínem, vzápětí vyskakují ze svých vyhřátých místeček, aby ve službách svých chlebodárců, maskovaných dobročinností a okázalou lidumilností zlomyslně ukazovali prstem. Spolu s nimi mnozí jiní nedůtklivci, uvádění do pohybu bedlivě střeženými komplexy méněcennosti, číhají, aby přistihli kronikáře při poklesku. Jako slepice na žížalu se přímo třesou na to, že objeví v řetězu událostí kompromitující důkaz v příhodě, kterou kronikář právě zaznamenal. Všechny peníze svých chlebodárců by ochotně dali za důkaz, že snad někdo v církvi šel nacistům na ruku, jenže to by se nahledali. . .

Tady jde o Patrika Kuželu! Když mu nepomůžete vy, otče provinciále, tak pomohu sám! – Bací hrdý dominikán pěstí do stolu, až voda z hrnku vystříkne: - Nejsem přece zbabělec!

Zatímco provinciál otec Metoděj se v celé neblahé záležitosti omezuje hlavně na modlitby a půst, provázené nadoblačnými meditacemi, otec Hyacint Podolák se chytá za nos:

Jako magistr noviců jsem povinován k větším obětem vůči svým svěřencům. – Přitom se pávovitě nadouvá s tváří mistra světa.

Neukvapujte se, otče Hyacinte, vím, že máte dobrou vůli, ale opravdu se vyvarujte každé zbrklosti. Jinak jdete hlavou proti zdi.

Ten ho však už dávno neslyší…(Pokr.z knihy T.J.Bahounek OP, Královská jízda – Patrik Kužela, Brno 2011)

+++

PROFILY SVATosti

Dne 7.ledna 2022 jsme vyprovodili našeho zesnulého bratra Gabriela Miroslava Částka III.OP na cestě do věčnosti. Bratr Gabriel dosáhl vynikajících evangelizačních výsledků při dlouhodobém provozování „Divadla jeho herce“.

Drahý bratře Gabrieli, když jsi v dětství zatoužit hlásat krásné příběhy v Božím domě, rozhodl ses pro tuto cestu i při studiu herectví. Ani odrazování tvého učitele Karla Högera, že je to velmi nevděčné povolání tě neodradily. Vydal ses cestou svatého Dominika jako bratr Gabriel, tedy posel a hlasatel blahé zvěsti. Uskutečnil jsi Dominikovo dílo poutníka a hlasatele radostné noviny formou divadla jednoho herce postupně v mnoha kostelích. Dosáhl jsi v tom mistrovství. I přes těžké nemoci jsi v tom díle vytrval a dosáhl hrdinství, když jsi s Boží pomocí pozdvihl herectví až bohoslužbě. Stal ses jedinečným pokračovatelem svatého otce Dominika jako poutník a hlasatel krásně dramaticky podaného Božího Slova. Tvé působení bylo běžně asi 14 x měsíčně především v kostelech, tedy v mnoha místně a časově odlehlých skupinách. Proto jednotný ohlas nebyl tak zřetelný a dalekosáhlý jako je tomu u rozhlasových a televizních hvězd, zasahujících naráz velké obecenstvo, ani dostatečně odměňovaný a uznávaný světem i Církví. Tím větší bude tvá odměna v nebi. Modlíme se za tebe v růžencovém společenství bl.Hyacinta Cormiera OP, kde jsi často čerpal sílu. Kéž tě Bůh povznese na oltář katolické Církve k obecné úctě! Bůh žehnej tvému vynikajícímu dílu a světlé památce! Tomáš Bahounek OP

TVÝM SLOVEM VZDULY SE KOROUHVE TOPOLŮ,

TVÝM SLOVEM HRDLA HNÍZD VROU VŠECHNA POSPOLU,

TVÝM SLOVEM HRDLA DNÍ SE PLNÍ V CHVÁLENÍ,

HLAS PÍŠŤAL NAMÁČEN JEST V ŽIVÉM PLAMENI.

TVÝM SLOVEM HŘMÍ ZAS MRAK TÍM ZLATEM JAZYKŮ,

HLE, SINAJ TURBAN MÁ OHNIVÝCH JAZYKŮ.

CO BOUŘÍ VŠTÍPENO, ZAS K BOUŘI DOZRÁVÁ,

PÁD PROPASTÍ JI ZVE I BÁNĚ MODRAVÁ.

TVÝM SLOVEM VYZNÁVÁ SE PŮLNOC STŘÍBRNÁ

I HLÍNA VLHKEM SVÝM KDYŽ PŘILNE NA ZRNA.

TVÝM SLOVEM ROZECHVĚN ZNÍ ŠEPOT BÁSNÍKŮ,

KDYŽ LÁSKU HOVOŘÍ A PLODNOST ZÁNIKU.

TVÝM SLOVEM TĚLA ŽEN JSOU MLHOU NOVÝCH HVĚZD,

JSOU ŠÁTKEM DÍTĚTI, JEŽ MRAZEM ZKŘEHLÉ JEST,

JSOU TRŮNEM LASKAVÝM, KDE VŠEMU ŽEHNÁ PÁN

DO PLÉNEK ZAVINUT, PŘED CHVÍLÍ VYKOUPÁN.

TVÝM SLOVEM PLNÍ SE OLTÁŘE KAŽDÝ DEN,

STVOL KVĚTU KAŽDÉHO JE PRÁVĚ VYKOUPEN

Z TMY ZŘÍDLÉ, VRACÍM SE, JDU K TOBĚ ZNOVU, TKLIV,

TVÝM SLOVEM NAPLNĚN, TVÉ VŮLÉ PAMĚTLIV.

TVÝM SLOVEM MODRAJÍ SE LÉTA VRCHOLKY

I V CHUDÉ PROSTOTĚ PASTUŠÍ TOBOLKY,

SLUNEČNIC NÁDHERA I MOCHEN JASNÝ HLAS,

TVÝM SLOVEM: SOPRÁN HVĚZD I STUDNÍ TEMNÝ BAS.

TVÝM SLOVEM PRVNÍ PLÁČ, JENŽ MATKOU ZKONEJŠEN,

DÁL ČASU OZUBÍ, JEŽ BOLEST CHYSTÁ VŠEM,

TU BOLEST - OHNIŠTĚ, VŠE STOJÍ OPODÁL,

JEN TY A JÁ, ZVON TVŮJ SE K NEBI ROZVOLAL.

TVÝM SLOVEM HROB JE ČIST, VNĚ HRŮZOU OBALEN,

VŽDYŤ VSTANOU VZKŘÍŠENÍ PO VĚKU OSPALÉM.

HŘMOT V PÍSEŇ ROVNÁ SE, UŽ ROZTÁL V SRDCI CHLAD,

TVÝM SLOVEM ÚSTA TMY NOC HVĚZDNOU VYDECHLA.

A JAS A LET! A VÝŠ SMÍ KŘÍDLO KAMENNÉ,

SVĚT CELÝ BOŽÍ HROB JE V SLAVNÉ PROMĚNĚ.

HLE, CESTA ZAHRADOU PLÁ BLAHOSLAVENSTVÍM.

RÝČ V PALMU ZMĚNILA SE SLOVEM TVÝM.

Jan Dokulil

+++