ŘÍJEN 2022
Ročník XXVIII., číslo 10. říjen 2022
Obsah: J.Zahradníček,Co na tom, Je to On, Záplava bludů a šílenství světa, TB,Moc a síla růžence, W.Herbst,Odpustky, F.Dvorník, Nicotné kořeny rozkolu, Stará země, Ratzinger, Výkladový klíč ke konci časů, Znamení moci, Pravidla duch.emigrace, Rady sv.Otce Antonína, Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely
CO NA TOM
BŮH USTAVIČNĚ PORÁŽEN VÍTĚZÍ
ČLOVĚK USTAVIČNĚ VÍTĚZÍCÍ NAKONEC PORAŽEN
A TI, KTEŘÍ NA KŘÍŽ PŘIBÍJELI, JSOU NA KŘÍŽ PŘIBITI -
CO NA TOM, KDYŽ PAN NIKDO SVÝMA TEMNÝMA
BEZEJMENNÝMA RUKAMA
SÁM BEZE JMÉNA UŽ SAHÁ
PO KORUNĚ VÍTĚZSTVÍ
JEN KŘÍŽ SE POHNE, KŘÍŽ ČIHOŠŤSKÝ
A JEN PÁR LIDÍ TO ZAHLÉDNE
ZATÍMCO MICHAEL ARCHANDĚL
ČEKÁ ROZPŘAŽEN A JEHO MEČ VLASATICE
NEROZČÍSNE OVZDUŠÍ SVĚTA
NIKDY SE NEDOČKÁTE, ŽE BY BŮH NESTÁL V SLOVĚ
A NĚJAKÝM ZVLÁŠTNÍM A NESLÝCHANÝM ZÁSAHEM DO HRY
DŘÍV NEŽ SE SKONČÍ
O VLÁSEK ZKRÁTIL SVOBODU ČLOVĚKOVU
VAŠE MYŠLENKY NEJSOU JEHO MYŠLENKY
NESNÍŽÍ SE K NÁSILÍ A JEHO POHLED UPŘENÝ
Z LIDSKÉ BLÍZKOSTI
NA KAŽDÉHO Z NÁS
NEZAVŘE SE ANI NEUNAVÍ V TÉ TRPĚLIVOSTI PLNÉ SLITOVÁNÍ
JAKO BY SE NEBYLO STALO NIC ZVLÁŠTNÍHO
PŘED CHVÍLÍ ANI TENKRÁTE
POD STROMY RÁJE
Jan Zahradníček¨
+++
ZÁPLAVA BLUDŮ A ŠÍLENSTVÍ SVĚTA
Žádný z dnešních bludů ve víře není nový. Teoreticky jsou důkladně prozkoumány a odhalena jejich scestnost. Nové je však jejich podání. Všechno nese stopy digitalizace, ale obsah se nemění. V posledních deseti letech se nebývale rozšiřuje působnost různých spolků, avšak během kovidové masové psychózy vypukl opravdový výbuch těchto antisociálních a antikulturních novotvarů.
Širším společenským a civilizačním podhoubím rozmachu těchto novotvarů je samotný svět, který se odvrací od Ježíše Krista a jeho tajemného Těla. Takové okolní prostředí se v zájmu udržení své moci mění v totalitní a donucovací režim, kde hromadné sdělovací prostředky přestávají plnit své sdělovací poslání a místo sdělování pravdy šíří lež, což je forma násilí. Většina lidí pak hledá pravdu jinde, mimo tento svět. Pokud ji nemůže nalézt v kostele, který je ze světských důvodů uzavřen, tedy ji hledá mimo kostel.
Vědecké zkoumání těchto novotvarů rozlišuje některé z těchto scestných projevů jako společensky a kulturně méně škodlivé od jiných zcela nebezpečných, přecházejících až do poškození vlastního zdraví (neurózy, schizofrenie, ztráta přirozené sexuální orientace, atd.) nebo ke zločinu (sebevražda individuální nebo skupinová, či ohrožování jiných lidí jedovatými plyny, otrávenou vodou, záměrně znečišťovaným ovzduším, bombami a ozbrojeným násilím). Pro křesťana jsou však všichni bloudící stejně ohroženi kvůli ztrátě jejich věčného života v Kristu.
Na rozdíl od minulosti mají současné sekty legální vstupy pomocí letáků plakátů, internetu a jinak. Jména těchto spolků se mění. Jejich vlastní provoz je zcela utajený. Dá se říci, že čím hlouběji do nich jednotlivec proniká, tím jsou utajenější, a vystoupení z nich je pro vystupujícího nebezpečnější (zmrzačení, usmrcení). Některé spolky vystupují s nabídkou lepšího poznání Bible než kdekoli jinde, jiné nabízejí cesty tajemné východní moudrosti.
Postup proti těmto utajovaným činnostem je obtížný jak ze strany světské, protože autorita právních a státních složek je v totalitních režimech otřesena, autorita vojáka, právníka, policisty, psychologa, lékaře je zejména po kovidových vlnách a vlnách boje proti skutečným nebo údajným teroristům, fašistům a nacistům pronikavě snížena. Ze strany oficiální Církve je postup ještě více znesnadněný právě kvůli dlouhodobému mediálnímu znevažování duchovních osob a Církve, jakož i kvůli nedostatku vhodných kádrů, konečně i kvůli časté ústupnosti duchovenstva vůči tlaku světské moci. Pán Ježíš posílal své učedníky do světa po dvou, aby hlásali evangelium čili radostnou novinu a křtili ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Svatý Dominik, usilující o obnovu původního apoštolského hlásání, posílal své bratry ve dvojicích, aby jeden hlásal radostnou novinu, zatímco by se druhý modlil k Bohu, aby hlásání bylo pravdivé a působivé, a také lidská srdce aby byla otevřena touto cestou pro Boží milost. Jenže nedostatek lidí v Církvi a v církevních řádech tento postup nedovoluje, takže zřídka se dá působit ve dvojici. Kromě toho v širokých vrstvách společnosti není důvěra k těm duchovním osobám, které se v totalitních poměrech často řídí více pokyny vládce světa, toho dávného vraha místo samotného Krista a jeho apoštola Pavla, jenž vybízí k hlásání Krista ať je to vhod či nevhod. Navíc se i v samotné Církvi skrytě uplatňují různé sekty, jejíž členové se pokládají za zasvěcenější a spravedlivější než samotný božský zakladatel Církve.
Ježíš Kristus však založil Církev pro nás, hříšníky, aby se v Církvi posvěcovali, a nikoli pro spravedlivé. To vysvětluje pronikání hříšníků, nejednou s protikřesťanským zaměřením do Církve. Jisté sekty v Církvi i mimo Církev vysvětlují například pronikání zednářů s proticírkevním zaměřením do Církve odkazem na Druhý vatikánský sněm, jako by to principiálně zavinil, což je naprostý nesmysl. Vždyť už Konstantinův mír v roce 313, který učinil křesťanství římským státním náboženstvím a osvobodil křesťany od daní, otevřel Církev vychytralým obchodníkům a penězoměncům, aby se navenek nechali polít křestní vodou, a tak Kristova Církev rozbujela záplavou křesťanských farizejů. Nebo působení Karla Velikého, který násilím dobyté národy postavil před rozhodnutí – dát se pokřtít, nebo položit hlavu na špalek. Tak se utvářelo těleso obrovské obludy v rámci západního středověkého křesťanstva. Druhý vatikánský sněm napřímil Církev k původní Kristově otevřenosti hříšníkům. Výsledků sněmu se však chopily sdělovací prostředky, překrucující jeho odkaz, takže stojíme a počátku jeho naplňování. Dodnes trvá takové obrovské slepé rameno v rámci obecné Církve. I kdyby však toto slepé rameno zahrnovalo převážnou většinu křesťanů v Církvi, přesto platí slovo Páně, že pekelné mocnosti Církev nepřemohou. Jak by mohl kdokoli zdolat Kristovo vzkříšené a oslavené Tělo?
Toto zajištění Církve obecné proti zchytralému působení Zlého je nesmírným dílem Ježíše Krista. Neméně úžasné je to, že Ježíš neupoutal působnost Ducha Svatého pouze na svaté svátosti Církve. Ponechal Svatého Ducha působit také mimo tyto slavně ustanovené církevní svátosti. Tak se už od prvních dob dělo třeba povolání svatého Pavla a děje se tak dodnes. Tak se vynořují na lidsky nejvíce beznadějných místech a v dobách skoro apokalyptických povolání k duchovní službě, která oficiální církevní veličiny neuznávají a zavrhují.
Hlavním poslání Církve a jednotlivých křesťanů není boj proti sektám ani proti bloudícím hledačům pravdy v Církvi a mimo Církev, nýbrž hlásání evangelia a záchrana duší pro nesmrtelný život s Kristem. Křesťan je uchvácen evangeliem a plane Duchem Svatým. Následně se jeho láska k Bohu rozšiřuje na lásku k ostatním lidem. Přibližuje se k bloudícím s upřímnou touhou poznat zvláštní osobní důvody jejich bloudění a podle toho jim podat ruku k nalezení životní Pravdy, která se vtěluje v Kristu. Křesťan se tedy nedává samoúčelně strhnout sektou, ani podivnými praktikami nějaké nové bludné antikultury, ani nenávistí a odporem proti nim. Mezi zástupy bloudících odpadlíků a upřímně hledajících pravdu jsou skryti noví svatí Augustinové. Jen je potřeba dost trpělivých svatých Monik, prolévajících uprostřed modliteb hořké slzy za svého hříšného syna Augustina.
Cestou k tomu nejsou žádné přednášky ani rozpravy ve sdělovacích prostředcích. Pán Ježíš neposílá své učedníky vést s někým dialog, nýbrž hlásat radostnou novozákonní zvěst a křtít všechny Duchem Svatým oslovené.
+++
MOC A SÍLA RŮŽENCE
Možná, že nějakého vzdělance napadne: Když jde o křesťanskou filozofii jako myšlenkový směr, to bych ještě snad uznal, ale ten růženec - k tomu mě nenuťte! Bůh nikoho nenutí, respektuje člověka takového, jakého ho stvořil, svobodného.
Růženec se nemůže modlit křesťan bez dávky obrazotvornosti. Růženec není pro suchary, postrádající představivost a pokoru, ale zato mající plnou hlavu počtářství: Kolik jsem do toho vložil, a kolik mi to vynese.
Někteří křesťané bez náboženské představivosti či imaginace pokládají splynutí ústní a rozjímavé modlitby za nemožné. Jsou přesvědčeni, že se zbožně modlí jedině tehdy, když bezprostředně myslí právě na to, co říkají svými ústy. Jenže slovní modlitba, při níž člověk vědomě, v myšlenkách sleduje přímo samotný obsah vyslovované modlitby, je pouze jeden druh modlitby. Druhý druh modlitby nacházel už svatý Dominik v tom, že člověk rozjímá o pravdách, aniž by to ústy pronášel: člověk se povznáší k samotnému velkému tajemství víry, a rozjímá o těchto pravdách, a přitom chápe jejich velikost a nevyslovitelnost. Spojením obou druhů modlitby vznikl růženec. Věřící při růženci vědomě přehlíží to, co jeho ústa vyslovují, takže to vyslovuje pouze podvědomě, a mysl se přenáší k nevyslovitelnému obsahu, který je skryt v každém křesťanském tajemství. Slovní smysl je předstihován plností božského bohatství v žasnoucím rozjímání. Slova, z nichž pozůstává růžencová modlitba, jsou dominikánům svatá. V prostoru, který tvoří svaté slovo, se objevuje jako bezprostřední obsah růžence Kristus, ale sledovaný očima jeho panenské Matky Marie.
Růženec má prostou formu, ale nábožensky hluboký obsah. Ono pronikání se navenek prosté formy a hlubokého obsahu vždy činilo účast na růžencové pobožnosti dostupnou pouze tomu věřícímu, který se neuzavřel ve vlastní učenosti nebo farizejské zbožnosti.
Růženec zaměřuje mariánskou úctu křesťanů na vedení praktického života v duchu nauky víry. Je uzpůsobený tak, aby modlící objevoval v tajemství Krista radosti a obtíže, potěšující i smutné stránky svého života. Běžně se to děje tak, že při prvém jmenování tajemství se přenáší myšlenkami ke Kristu, spojuje s ním své vlastní postavení a události v životě, srovnává je navzájem, a potom prosí Pannu Marii o pomoc a přímluvu. Při prvním jmenování prvého tajemství radostného růžence si věřící připomíná andělovo zvěstování Panně Marii, že počala z Ducha Svatého, a uvažuje, jak Boží láska k němu - k člověku - chce nabýt viditelné podoby a lidské přirozenosti. Maria je k tomu vyvolena. Přitom se věřící ubezpečuje ve svém přesvědčení, že právě tak stojí Boží Láska před ním s otázkou, zda je ochoten ji přijmout a dát jí v úkonu své lásky novou podobu. Aby byl k tomu svolnější a ochotnější, prosí o přímluvu Pannu Marii.
Před připomenutím tajemství bolestného růžence pozdravuje věřící Pannu Marii a vidí ji jako trpící Matku, mající na klíně bezvládné tělo ukřižovaného Syna. Při pomyšlení na Marii a jejího umučeného Syna, uvažuje věřící o tajemství svého vykoupení, a prosí Marii, pro její úzké spojení s Kristem, aby mu vyprosila pomoc v jeho vlastním utrpení. Je pohnut porozuměním pro tajemný smysl Křížem, a utvrzen v přesvědčení o nutnosti činit pokání.
Třetí růžencový kruh vypovídá slavném dokonání svatého dění, o slávě, které se zdvihá za temnotou Kristovy smrti. Na začátku je u věřícího modlitbou vzbuzena představa Panny Marie jako nebeské Královny na trůně Ježíše Krista ve slávě Trojjediného Boha. Později věřící prosí Matku Boží, aby mu svou přímluvou pomohla zůstat v milosti u Zmrtvýchvstalého Pána, a přimluvila se o to, aby věřící ochotněji a snáze konal své životní povinnosti. Do modlitby však věřící zahrnuje všechnu bídu umírání a umírajících, nyní a dnes umírajících, aby žili životem plným víry v Krista vítězného. Od tohoto jádra tajemství postupuje věřící k mnohým obrazům ze Zmrtvýchvstání, kráčí od jednoho křesťanského tajemství ke druhému, přičemž podvědomě, mechanicky propouští rukama korálky růžence, až se vrátí tam, odkud vyšel - ke Kříži. Tak je člověk veden k soustavnosti a důkladnosti svého myšlení, cítění i jednání spolu s Pannou Marií v Kristu.
Růženec vyniká svou uceleností, uzavřeností. A v této ucelenosti jde do nekonečna. Věčně vede lidskou duši k ucelenému, soustavnému myšlení, k ucelenému křesťanskému životnímu a světovému názoru. Růženec začíná v jádru Nejsvětější Trojice a končí v srdci Panny Marie. Vychází od nejvznešenějších hodnot a vede zase k věčným nebeským hodnotám.
Díky této vlastnosti je růženec také souhrnným podáním celé křesťanské nauky. Růženec je shrnutí teologie, ale není to jen teologie jako něco napsaného, namáhavě naučeného a s potem na zádech vyslovovaného u zkoušky. Růženec je teologie, která se prožívá a modlí, a která se vyznává na kolenou a opakuje: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému...
Každé tajemství je vznešenou naukou ctnosti, je vrcholem mystického života. Růženec je tedy morální teologií, která se však neučí nazpaměť, aby mohla být slovy zopakována na výzvu přísného moralisty. Růženec je morální teologií, která se modlí, vnitřně zakouší, pláče a dostupuje vrcholného stupně hrdinství a volá ke Kristu: Obmyl nás od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce.
Růženec v sobě zahrnuje celé dějiny vykoupeného lidstva. Vždyť obsahuje Toho, který je prvním a posledním Slovem všech událostí. Zkrátka: růženec zahrnuje dějinnou pouť Božího lidu, vyznávajícího: Ty jsi Alfa i Omega, začátek i konec.
Růženec má v sobě tajemně zakódován také celý program řešení každé sociální otázky. Čím to, že celé lidstvo je rozerváno na blahobytný Sever a hladový Jih? Čím to, že se jedno zastaralé ohnisko moci, zotročující ostatní články lidstva tvrdošíjně brání svému ústupu před mocensky mnohobuněčným lidstve? Čím to, že celé lidstvo je víc a více svíráno v kleštích narušeného a otráveného vnějšího i vnitřního životního prostředí? Příčina je trojí: Předně pohrdání skromným životem služebníka Božího. Cesta k nápravě se nabízí v tajemstvích radostného růžence. Za druhé, strach před utrpením, před obětí pro Boha a pro bližní; řešení se nabízí v bolestných tajemstvích. Konečně, zapomenutí na všechna budoucí dobra, předmět naší naděje. A nenahraditelné prostředky proti tomuto zlu se nabízejí v tajemstvích slavných. Tak má růženec v sobě klíč k ucelenému a soubornému řešení sociální otázky.
Na rozdíl od vnějškových a neosobních opatření, jimiž by se snažili různé státy a mezinárodní organizace řešit sociální a jiné otázky lidstva, růženec k tomu vede osobním způsobem. Vede k tomu nejen lidi vzdělané, ale i prosté, muže i ženy, mladé i staré, bílé i barevné, a to za všech okolností. Růženec se nabízí každému. Je dostupný a potřebný každému: je žaltářem člověka školsky nevzdělaného, a přitom svou božskou hloubkou je nevyčerpatelným zdrojem vědění bohoslovců, je oporou člověka zmateného uprostřed přívalů zpráv a jiných, třeba i velmi škodlivých vlivů hromadných sdělovacích prostředků, jako je posilou pro poustevníka.
Růženec je vznešený soubor křesťanské nauky, který proniká člověka celého - naplňuje jeho mysl ušlechtilými hodnotami, zaměřuje i jeho touhy k těmto hodnotám, vyplňuje i jeho podvědomí a skrytá, tajná přání, a tak člověka zušlechťuje vcelku, nejen některou jeho část. Modlitba svatého růžence se člověkem rozléhá jako zpěv Ó, lumen... gotickým chrámem. Žádné místo tu nezůstává hluché. Pravidelná modlitba svatého růžence má podivuhodné účinky v člověku samém, živém chrámu Božím. Dává každému lidskému nápadu úžasnou vzletnost a velkorysost. Tak je růženec srovnatelný se Summou svatého Tomáše, čímž rozumíme celé teologické učení tohoto andělského doktora. Všechna tu vychází Marií od Krista a míří zase skrze blahoslavenou Pannu ke Kristu. Tomáš Bahounek OP
+++
Modlitby a dobré skutky k získání plnomocných odpustků
V Příručce odpustků je řada položek modliteb a dobrých skutků obdařených plnomocnými a (nebo) částečnými odpustky.
Sledujme čtyři následující udělení odpustků.
Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který navštěvuje Nejsvětější Svátost, aby před ní adoroval nejméně půl hodiny.
Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který nejméně půl hodiny rozjímá Písmo svaté s úctou povinnou Božímu slovu a formou duchovního čtení.
Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který vykonává zbožné cvičení křížové cesty. Kdo nemůže přecházet od zastavení k zastavení, může získat stejný plnomocný odpustek nejméně půlhodinovým čtením a rozjímáním o utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista.
Plnomocný odpustek je udělen věřícímu, který přednáší nejméně pět desátků růžence s rozjímáním o jednotlivých tajemstvích v kostele nebo veřejné oratoři nebo v rodině nebo v řeholní komunitě nebo nějakém zbožném sdružení. Pět desátků se má odříkat najednou, a když je to veřejně, jednotlivé zastavení se má oznámit před každým desátkem.
Ve všech těchto případech se má pomodlit podle vlastního výběru Otčenáš a Zdrávas Maria nebo jiné modlitby na úmysl Svatého otce.
K získání plnomocného odpustku jsou nutné čtyři věci:
Vykonání skutku, s kterým je spojen odpustek, svátostná zpověď, eucharistické přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce.
Navíc je požadováno, aby se nelnulo k hříchu, a to ani ke všednímu.
Podmínky zpovědi, přijímání a modlitby na úmysl papeže mohou být splněny několik dní před nebo po vykonání předepsaného skutku. Ale je vhodné, aby modlitby za papeže a přijímání bylo stejný den jako vykonání skutku.
Ti, kdo užívají zbožné předměty jako kříže, růžence, škapulíře, medailky se zbožností, když je řádně posvěcen jakýmkoli knězem, mohou získat částečný odpustek. Ale jestliže je zbožný předmět požehnán papežem nebo nějakým biskupem, věřící, který ho zbožně užívá, může získat také plnomocný odpustek na svátek svatých Petra a Pavla, jestliže pronese vyznání víry.
Jedním z nových předpisů pro získání plnomocných odpustků je, že osoba může získat pouze jeden plnomocný odpustek v jednom dni.
Je pouze jedna výjimka z tohoto pravidla: Osoba, která již tento odpustek získala na tento den a tentýž den je v nebezpečí smrti, může získat plnomocný odpustek spojený s apoštolským požehnáním obvykle udělovaným s posledními svátostmi.
Je stále mnoho modliteb a dobrých skutků, se kterými jsou spojené plnomocné odpustky například:
Nejméně půlhodinová adorace před Nejsvětější Svátostí.
Návštěva hřbitova a modlitby za duše v očistci v době od 25.10. do 8.11.
Podmínka „za předpokladu, že se pravidelně modlil“ v tomto případě nahrazuje tři obvyklé podmínky k získání plnomocného odpustku. A tento plnomocný odpustek může být získán dokonce i tehdy, když tento člověk již získal plnomocný odpustek za nějaký jiný dobrý skutek ve stejný den.
Pro kněze, který slouží svou první mši svatou slavnostním způsobem a také pro věřící, kteří jsou zbožně přítomni při této mši svaté.
Modlitba růžence v kostele nebo veřejné modlitebně nebo v rodině nebo v řeholním či zbožném společenství. Růžencem se míní nejméně pět desátků.
K získání plnomocného odpustku je třeba se modlit růženec nepřetržitě, bez přerušení. K ústní modlitbě musí být přidáno zbožné rozjímání o tajemstvích, při veřejné recitaci tajemství musejí být oznámena podle schváleného zvyku, ale při soukromé recitaci stačí přidat rozjímání o tajemstvích k ústní modlitbě.
Konání křížové cesty. Na místech, kde jsou vyznačena zastavení, je požadováno zbožné rozjímání o utrpení a smrti Krista (není to nutné přesně ve fázi vyznačené příslušným zastavením) a pohyb od jednoho zastavení k druhému. V případě velkého množství lidí, kdy by pohyb lidí od zastavení k zastavení rušil, postačuje, aby jen vedoucí se pohyboval od jednoho zastavení k druhému, a zbytek může zůstat na svých místech. Ti, kteří nemohou jít křížovou cestou, mohou získat stejný plnomocný odpustek nejméně půlhodinovým zbožným čtením a rozjímáním o utrpení a smrti Krista. (Nové předpisy o odpustcích, P.Winfrid Herbst)
+++
JE TO ON
V TICHOSTI VÁNKU POLEDNÍHO
JE NA NÁS, ABYCHOM TAKÉ ZTICHLI
PŘED TOU TVÁŘÍ ŽENICHA, KTERÝ PŘICHÁZÍ
A JESTLIŽE K NÁRODŮM A JESTLIŽE K SVĚTU
HOVOŘÍ JAKO OHEŇ A JAKO KLADIVO ROZRÁŽEJÍCÍ SKÁLU
U TEBE JEN KLEPE S PROSBOU ZA PROMINUTÍ, ŽE VYRUŠUJE
STOJÍ ZA DVEŘMI A KLEPE NEODBYTNĚ A HNED SE OMLOUVÁ
O TEBE SE UCHÁZÍ, ABY TĚ ZÍSKAL TAK JAK JSI PLNY ŠPÍNY
NENÍ TŘEBA DĚLAT SE LEPŠÍM PŘED TOU TVÁŘÍ,
JEŽ PROHLÍŽÍ TĚ SKRZ NASKRZ
S PŘÍSNOSTÍ SHOVÍVAVOU, SHOVÍVAVOSTÍ PŘÍSNOU
TEN POHLED UPŘENÝ
JE TI PŘED NÍM NEVOLNO, ŠILHÁŠ STRANOU,
POSLOUCHÁŠ STARÉ POMLUVY
ODNAPROTI, ZVEDLE ANEBO SKRZE STROP
ZATÍMCO ON STOJÍ A ČEKÁ, ZDA VPUSTÍŠ JEJ
TEN CIZÍ ČLOVĚK, JEHOŽ PRÁVĚ PŘI VYSLÝCHÁNÍ ZTÝRALI
TVÁŘ UŠTVANÁ, MÍRNÁ, TVÁŘ BLIŽNÍHO, BOHA TVÉHO
KTERÉ SE VŠICHNI TAK PODOBÁME
ACH ŘÍKÁM VÁM,
NECHTE UŽ ŘEČÍ O VÝROBĚ, NADVÝROBĚBA PODVÝROBĚ
NECHTE UŽ SLOV, JEŽ SYPOU SE SUCHÁ A TVRDÁ A JALOVÁ
TEN PÍSEK POUŠTĚ SVĚTA, KTERÝ NÁS V SOBĚ POHŘBÍVÁ
ŘÍKÁM VÁM, NEVYCHÁZEJÍ Z ÚST,
KDE JAZYK A ZUBY A RTY
ČLÁNKUJÍ TEPLÝ DECH.
NEJSOU LIDSKÁ, NENÍ V NICH ČLOVĚKA
TAK HOVOŘÍ OBLUDY VYMYŠLENÉ, ABY VÁS POHLTILY
DEJTE SI ŘÍCI, ZA NĚJAKÝ ČAS, NĚJAKÝ KRÁTKÝ ČAS
NEBUDE PO NICH SLECHU,
NABUCHODONOZOR SE TAKÉ JEN LETMO PŘIPOMÍNÁ
A TEĎ JE ČAS NEJVYŠŠÍ, ¨
ABYCHOM VŠICHNI ZTICHLI
A SPÁT ŠLA SLOVA
SLOVA UNAVENÁ, SLOVA ZMUČENÁ, SLOVA ZNETVOŘENÁ
ABY BYLA ZAPOMENUTA V TICHU NESMÍRNÉM
ABY UTONULA V NEVÝSLOVNU
KDE BYCHOM JE ZAS HLEDALI S ÚPĚNÍM
PRAVDIVÁ, SILNÁ A PLNÁ KAJÍCNOSTI
PRO KATEDRÁLNOST VĚKU, JEJŽ VIDÍM BLÍŽIT SE
PRO DOROZUMĚNÍ ČLOVĚKA S ČLOVĚKEM A NÁRODA S NÁRODEM
PRO DOROZUMĚNÍ S BOHEM, JENŽ STOJÍ A ČEKÁ
U DVEŘÍ SRDCE TVÉHO
JE TO ON
V TMÁCH HODINY TŘETÍ
KTERÝ BYV VYZDVIŽEN TÁHNE VŠECHNO K SOBĚ
MÁLEM HO PŘEHLÉDLI,
JAKO TY JEJ PŘEHLÍŽÍŠ V BLIŽNÍM SVÉM
ALE DĚJINY SE OTŘÁSAJÍ JEHO MLČÍCÍ PŘÍTOMNOSTÍ
A VŠECHEN ÚTĚK JE ÚTĚK PŘED NÍM,
VŠECHNA VZPOURA JE VZPOURA PROTI KŘÍŽI
TOMUTO TRŮNU JEDINÉ OPRAVDOVÉ MOCI
TOMUTO TRŮNU JEDINÉ OPRAVDOVÉ MOCI NAD SVĚTEM
Jan Zahradníček
+++
NICOTNÉ KOŘENY ROZKOLU
František Dvorník v díle „Fotiovo schizma“ podrobně odhaluje Fotiovu rehabilitaci a objasňuje synodu z let 879-880. Odsouzení Fotia a jeho kléru, tak slavnostně vyhlášené legáty a koncilem, nemělo zůstat dlouho v platnosti… Neústupná přísnost, s níž papež a především jeho legáti v Konstantinopoli jednali, rozhořčila císaře, patriarchu i nejrozumnější z jeho přátel.
S Fotiem bylo zacházeno velmi drsným způsobem, přinejmenším na počátku jeho vyhnanství. Ve svém listu císaři vypočítává dlouhou řadu utrpení, která ho postihla v jeho ústraní ve Sképé. Těžce nesl především odloučení od své knihovny….Fotios mluví o pronásledování a o nemožnosti zachovávat všechny předpisy. Biskup se má řídit svým svědomím…..
Fotios se stal císařovým důvěrným přítelem. Basileios mu svěřil výchovu svých dětí a dal mu byt v císařském paláci. Fotios pravděpodobně začal opět vyučovat na Magnaurské univerzitě. Císař mu tam přinejmenším vyhradil ubytování….
Obrat ve Fotiúv prospěch byl tak náhlý, že překvapil dokonce i vedoucí nesmiřitelných. Císaři však nemohli nic vyčítat, protože Ignatios zůstával v sídle patriarchy. Proto onu proměnu připisovali Fotiovým pletichám….
Smíření s Basileiem však ještě neznamenalo smír s Ignatiem….
List Jana VIII. Basileiovi, datovaný do dubna 878. Tento list předpokládá jiný císařův dopis, poslaný do Říma během roku 877 a v Římě doručený pravděpodobně ke konci léta. Basileios v něm žádá papeže, aby do Konstantinopole vyslal legáty kvůli obnovení míru v byzantské církvi. …
Papež totiž píše:
„Když slyšíme, drazí otcové, že v konstantinopolské církvi stále vládne pohoršení z rozdělení a že mnoho řeholníků je rozptýleno do všech koutů světa a že se s nimi špatně zachází, přirozeně nás to bolí a zarmucuje. Nejvíce litujeme toho, že mír, o kterém jsme se domnívali, že byl díky početným snahám Apoštolského stolce obnoven, narušují nekonečné hádky a že tolik kněží, které jsme považovali za osvobozené od útlaku, musí snášet špatné zacházení všeho druhu."
Vyhnanými a pronásledovanými duchovními mohli být pouze fotiovští biskupové a kněží….
Z obsahu papežského listu se zdá jasné, že Basileios chtěl skončit s posledními známkami neshod v byzantské církvi ještě před Ignatiovoou smrtí.455 Onen krok nemohl císař udělat, aniž by se Fotios a Ignatios dohodli. K této dohodě mohlo dojít v roce 876. Basileiův krok zjara 877 byl jejím důsledkem.
Papežův list tak nepřímo potvrzuje, že Fotios a Ignatios se skutečně smířili. S Basileiovým souhlasem se také dohodli, že spor jednou provždy ukončí a že připraví revizi koncilu, který odsoudil Fotia a jeho stoupence…
Ignatios zemřel 23. října 877. Fotios podle dohody, kterou uzavřel s císařem a Ignatiem, znovu převzal svůj stolec….
Jan VIII. svolal synodu jedenácti biskupů. O tom, co se na synodě stalo, se dozvídáme z listů, které papež poslal císaři, konstantinopolskému kléru, Fotiovi a vedoucím strany Ignatiových stoupenců.
V listu Basileiovi vyslovuje papež nejdříve spokojenost nad tím, že Basileios uznává autoritu Římského stolce, potvrzenou jeho zakladatelem, který řekl Petrovi: „Pas mé ovce." Je spokojen, že Basileios uznává Římský stolec za hlavu celé církve. Papež uznává Fotia ve shodě s císařovým přáním za legitimního patriarchu, třebaže Fotios převzal svůj stolec bez schválení Římem. Fotios však před synodou musí požádat o odpuštění a dát satisfakci za to, co udělal dříve. Právem své moci svazovat a rozvazovat zbavuje papež Fotia a jeho biskupy všech církevních cenzur, které proti nim byly vyneseny. Římský stolec má právo soudit patriarchy. Fotios už dále nesmí vykonávat církevní moc v Bulharsku. Pod touto podmínkou ho Řím uznává. Císař má Fotiovi prokazovat patřičnou úctu a nemá věřit těm, kdo ho pomlouvají. …
Jakmile si ovšem legáti uvědomili, že předsudky, které proti Fotiovi měli v Římě, nebyly tak oprávněné, jak se věřilo, musely se odstranit všechny pasáže, v nichž byly tyto předsudky vyjádřeny. To byl v Byzanci obvyklý postup. Jednalo se tak během VII. koncilu, na synodě z roku 861 a dokonce i roku 869….
Změny, které patriarchova kancelář v papežských listech provedla, jsou poměrně četné. Tento fakt vyvolával mezi historiky po celá staletí rozhořčené a nepříjemné kritiky.
papež naráží na císařský dopis, v němž Basileios žádal o uznání Fotia. Tuto žádost vzal papež v úvahu a v autentické verzi říká:
„Když víme, že patriarcha Ignatios opustil tento život, a když jsme uvážili všechny zmíněné okolnosti, vyhlašujeme, že Fotiovi může být odpuštěno všechno, čeho se v minulosti dopustil, přestože uchvátil funkce, které mu byly zakázány, pokud by je neschválil náš stolec ….
Toto místo nemohlo přirozeně zůstat v řeckém vydání. Odstranily se zmínky o Ignatiovi, o VIII. koncilu a o veřejné omluvě. Je však dosti zvláštní, že v řecké verzi, třebaže přepracované, jsou ponechány některé výrazy příznivé římské tezi o primátu, kterých se Jan VIII. v originále dovolával. Zde je například to, co Fotios dává promlouvat papeži:
„Napadlo nás, že se sluší, aby v Boží církvi zavládl pokoj. Proto jsme vyslali své apokrisiarioi, aby vykonali Vaši vůli, ačkoli Vaše láska nás již předběhla, když onoho muže rehabilitovala před příchodem našich legátů. (I tak) to přijímáme, ne pro svou pravomoc, třebaže máme moc to udělat, nýbrž kvůli apoštolským ustanovením...
Když tedy tento Apoštolský stolec dostal klíče od nebeského království od prvního velekněze Ježíše Krista prostřednictvím prvního z apoštolů, Petra, kterému Pán řekl: ,Dám ti klíče království nebeského' a ,Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi', má (tento stolec) moc svazovat a rozvazovat všechno, aby podle Jeremiáše vytínal z kořenů a sázel. A z téhož důvodu, při užití autority vůdce apoštolů Petra, Vám spolu s celou naší svatou církví sdělujeme, a skrze Vás Vašim přesvatým spolubratřím a spoluslužebníkům, patriarchům v Alexandrii, v Antiochii, v Jeruzalémě, také ostatním biskupům a kněžím i celé církvi v Konstantinopoli, že jsme dosáhli shody a že s Vámi, nebo spíše s Bohem, souhlasíme se vším, oč žádáte...
Fotios a jeho přátelé nemohli přijmout římský pohled na své záležitosti. Byl to pohled jejich protivníků, který Římanům vnukl Theognostos, Fotiův nejzarytější nepřítel. ….
Fotios si nemohl dovolit přílišné ústupky legátům a ani legáti nemohli dráždit byzantský klérus přehnanou neústupností. Takto se dospělo k určitému kompromisu a koncil se mohl sejít.
…..Než se Fotios stal patriarchou, zastával tutéž funkci jako jeho strýc. Nebylo nic divného, že ho císař pověřil, aby jeho jménem předsedal koncilu… Basileios sám tuto funkcí nemohl vykonat.
Důvod jeho nepřítomnosti byl přirozený. Basileios právě ztratil svého prvorozeného a milovaného syna Konstantina. …
Legáti poté zkoumali, jakým způsobem Fotios opět převzal svůj stolec. Podtrhli skutečnost, že Fotios se znovu stal patriarchou dříve, než o tom byla zpravena římská církev. Na to odpověděl jeruzalémský legát Helias: „Tři patriarchální stolce Východu měly vždy své vlastní patriarchy. Téměř všichni biskupové a kněží v Konstantinopoli přijali Fotia za patriarchu. Kdo by tedy mohl zabránit, aby se jím znovu stal?" Patriarchův vyslanec tak hájil právo východní církve volit si patriarchy a biskupy bez zásahu Říma. ….
Třetí zasedání498 bylo zahájeno čtením papežského listu koncilním otcům. List byl přijat.... legáti požádali, aby všichni přítomní podepsali koncilní rozhodnutí. Pavel, biskup z Ankony, podepsal jako první, a to následujícími slovy:
„Já, Pavel, …. přijímám tohoto ctihodného Fotia, patriarchu legitimně a kanonicky zvoleného, do hodnosti patriarchy a jsem s ním ve společenství….Všechno, co se proti němu jakýmkoli způsobem podniklo v době Hadriána, blahé paměti, tehdejšího římského papeže, prohlašuji… za zrušené….
Kdokoli bude chtít rozdělit svatou Boží církev a oddělit se od svého nejvyššího pastýře a ekumenického patriarchy, svatého Fotia, musí být odloučen od svaté Boží církve a musí zůstat exkomunikován, dokud se nevrátí ke svaté Boží církvi a nevstoupí do společenství se svatým a ekumenickým patriarchou a nepodřídí se soudu Apoštolského stolce…"
Druzí dva papežští legáti podepsali stejným způsobem. Následovaly podpisy zástupců východních stolců a tří set osmdesáti tří biskupů….
Akta koncilu však nesplňovala ještě jeden podstatný předpoklad, totiž císařův podpis. Bez tohoto podpisu se koncilní rozhodnutí nemohla stát říšským zákonem, ….Císař a dvůr drželi smutek….Bylo proto zorganizováno jedno zvláštní zasedání za přítomnosti císaře. Zahájeno bylo 3. března… Poté císař se svými syny podepsali akta koncilu a Vyznání víry. …
Vraťme se k aktům koncilu a všimněme si způsobu, jakým papežští legáti na synodě jednali. …snažili se při každé příležitosti prosazovat římská stanoviska, týkající se papežského primátu…. /pokr. z knihy F.Dvorník, Fotiovo schizma, Refugium/
+++
STARÁ ZEMĚ
ZJEŽENA VOJSKY SMRKŮ TEMNÍ
V POLEDNÍCH NEJPRUDŠÍCH,
MY PO NÍ JDEM - TAK MÁLO JEMNÍ
POLIBKY ŠLÁPOT SVÝCH.
VZDÁLENÁ BLÍZKÁ,
CIZINKA PŘÍBUZNÁ,
NĚŽNÁ, KDYŽ TVRDĚ STISKÁ,
VĚRNOST AŽ ZA HROB ZNÁ,
VŠAK NIKDY NESTESKNE SI,
ŽE PŘÍLIŠ DRTÍME JI,
ŽE NÁRUČ JEJÍ
ČASTO TAK ROZDRÁSÁNA.
HRDINSKY PADLÉ LESY,
BOJIŠTĚ - SAMÁ RÁNA
I HRŮZA SPÁLENISK
NARYCHLO OBVÁZÁNA
ZELENÍ KADEŘAVOU -
ZLÉ STOPY VTISK
SPRAVUJE HONEM TRAVOU
A MÍSTA PRAŠIVÁ
LOPUCHEM ZAŠÍVÁ.
TA MATKA CHUDÝCH, MATKA NAHÝCH
KDEJAKOU HLEDÍ ZÁPLATOU
KRAJIN SVÝCH ROZTRHANÝCH
HALENU SPRAVIT STRAKATOU.
ŠVADLENA V ŽALOBĚ SVÉ NĚMÁ
DO STEHŮ SIRÝCH SEJE PLÁČ,
KDYŽ HADŘÍK PAŽITU UŽ NEMÁ,
A KDE JI NA KOST HLAD NÁŠ SEDRAL,
LIŠEJNÍK PROSTŘE, VSADÍ PCHÁČ...
BOŽE MŮJ, BOŽE HOSTITELI,
TY SPÍŠE BEZ KATEDRÁL
BYS OBEŠEL SE V MOCI SVÉ
NEŽ BEZ NÍ, KTEROU OVÍJELI
HLADOVCI VĚČNA PO ČAS CELÝ -
BEZ DĚVEČKY SVÉ POKORNÉ
ZKROPENÉ KRUČINKAMI
U NOHOU TVÝCH...
JAN ZAHRADNÍČEK
+++
VÝKLADOVÝ KLÍČ KE KONCI ČASŮ
Není snadné pochopit současnou krizi, která se někdy může zdát zdrcující. Benedikt XVI. naznačil, že Tyconiova teologie může církvi pomoci pochopit, jak odhalit a nakonec porazit zlo "falešných bratří", kteří se v ní skrývají. Tyconiovy postřehy překrývají fatimské poselství různými způsoby. Pokud Benediktovy komentáře k Fatimě posoudíme ve světle Tyconovy teologie konce světa, nabízí se nám jedinečný pohled na povahu církve a proticírkve během jejich střetnutí.
"Antikrist patří k církvi, roste v ní a s ní až do velkého odpadnutí, kterým začíná poslední zjevení." (Joseph Ratzinger, Poznámky k Tyconiovu pojetí církve, 1956)
Pán Ježíš ustanovil církev otevřenou všem hříšníkům, nikoli spravedlivým. Není proto překvapením, že do ní pronikají hříšníci, kajícní, ale i nekajícní, tedy i ďábel. Tak jako samotné Kristovo tělo bylo přibito na kříž, je křižována i jeho církev. Námitky křesťanských farizejů a legalistů, že do církve pronikají nepřátelé Krista až po Druhém vatikánském sněmu je ďábelská lež. Vždyť právě Druhý vatikánský sněm zdůrazňuje obnovu původní Kristovy církve, otevřené hříšníkům. Kam jinam by nejraději zaútočil ďábel v Církvi, než na Nejsvětější Svátost, Nejsvětější Srdce Páně, Přečisté Srdce Matky Boží, papežský stolec, biskupy?
Při generální audienci 22. dubna 2009 připomenul Benedikt XVI. Tyconia, křesťanského myslitele ze severní Afriky. Tyconius ve svém komentáři chápe Zjevení především jako odraz tajemství církve. Tyconius dochází k přesvědčení, že církev je dvojí tělo: na jedné straně, říká, patří Kristu, ale je tu ještě jedna část církve, která patří ďáblu."
Tyconiovo pojetí toho, co se stane s církví na konci časů, je pro Benedikta důležitým "článkem" k pochopení jedinečného momentu v dějinách spásy, do kterého se podle Svatého otce církev a svět dostaly, a také k pochopení jeho "rezignace".
Josepha Ratzingera zaujal tento africký teolog ze 4.stol. už v roce 1956, kdy jako mladý kněz a začínající profesor uveřejnil článek s názvem "Poznámky k Tyconiovu pojetí církve v 'Liber Regularum'. Článek se zabývá tím, co Ratzinger nazývá Tyconiovým "paradoxem": "skutečností, že se člověk vědomě a dobrovolně staví mimo nějaké církevní společenství, ale zároveň chce zůstat křesťanem a věří, že patří k pravé církvi."
Podle Tyconia existuje ďáblovo město mimo církev i v církvi, a to nejen mezi pohany, ale i mezi křesťanskými farizeji a zákoníky. Tyconius tak poukazuje na tajemnou přítomnost zla v dějinách spásy, která se objevuje v celém Písmu svatém a vrcholí ve dvojaké skladbě církve: skládá se ze dvou odlišných těles, která trvají ve stejném viditelném zařízení, přestože se navzájem zásadně liší.
Neustálý střet mezi církví a ďáblem je ústředním námětem Tyconiova komentáře. Zabývá se však především bojem vedeným v lůně církve. Termín "proticírkev" je pro ďáblovo tělo vhodným označením, protože jeho tělo se vydává za církev.
Toto nepřátelské těleso, které se maskuje vnějšími znaky církve, Tyconius ztotožňuje se dvěma biblickými termíny, které považuje za zaměnitelné, totiž "tajemství nepravosti" a "ohavnost zpustošení". Podle Tyconia se tato nepravost, ohavnost a nepřátelství plně projeví až v době, kterou Tyconius nazývá velkým odpadnutím (2Sol2,3). Latinský výraz má jednoznačně význam "pád" nebo "odloučení". Teprve v okamžiku "pádu" se plně projeví a zjeví dvojaký stav světa - dvě města, jedno Boží a jedno ďáblovo, což bude vlastně "trojdílné" rozdělení - pravá církev, falešná církev a pohanský svět.
Podle Tyconia bude rozdíl mezi pravou a falešnou církví konečně zřejmý teprve tehdy, až nastane "velký odpad".
Křesťané obvykle předpokládají, že "odpadnutí" - "odloučení", "odchod" - bude způsobeno tím, že církev "opustí" zástupy lidí, hromadným odchodem nevěřících. V případě Tyconia je tomu však naopak. Tyconius chápe, že velké "odpadnutí" na konci časů nebude způsobeno tím, že nevěrní lidé opustí Kristovu nevěstu, ale spíše tím, že Kristova nevěsta opustí ty, kteří jsou v ní nevěrní. Jinými slovy, podle Tyconia budou praví věřící tím zbytkem věrných, kteří se odvrátí od zla v církvi.
Podle Tyconia je to nový Izrael, kdo musí vydat na svůj nový Exodus. Pravá církev si sama uvědomí, že velká apostaze je cestou záchrany před jejími nepřáteli. V jistém smyslu pravá církev vynese odpadlictví na světlo, protože tělo ďáblovo, přítomné ve falešných bratřích, kteří obývají církev, už je a vždy bylo odpadlické. Tato skutečnost byla pouze skryta. Jak vysvětluje Tyconius: "Je nutné, aby se Antikrist objevil po celém světě a aby ho Církev všude porazila...". Nyní je však skryt v církvi."
Proto je probodeno i Mariino přečisté Srdce, aby se ukázalo smýšlení mnohých, totiž aby se stalo okázalým.
Jak falešní bratři klamou lidi, aby důvěřovali jejich vedení? V tomto bodě je Tyconius jasně vyhraněný: tito falešní bratři se často vyskytují mezi představiteli církve, biskupy. "Biskupové pod rouškou daru církvi dělají to, co podporuje ďáblovu vůli." Biskupové nabízejí šelmě podobu beránka, zatímco ona je používá jako mluvčí svých plánů.
Po dokončení „odpadnutí“ se však Kristova nevěsta (pravá církev) ocitá v boji nejen proti falešným bratřím, ale také proti pohanskému světu, který se s falešnými bratry spojuje v otevřeně jednotnou démonickou frontu: "celé tělo ďáblovo bylo Bohem rozvázáno".
Ve světle Tyconiovy teologie nabývají různé poznámky Benedikta XVI. o fatimském poselství nový význam. Je zřejmé, že Benedikt XVI. chápe fatimské poselství v duchu Tyconiova tvrzení, že největším zlem pro církev na konci časů je zlo skryté v jejím nitru.
Během pouti Benedikta XVI. do Fatimy v květnu 2010 se jeden novinář zeptal Svatého otce: „Vaše Svatosti, jaký význam mají fatimská zjevení pro nás dnes? A když jste v červnu 2000 představil text Třetího tajemství, bylo nás tam tehdy několik a další kolegové, kteří se vás ptali, zda by se poselství dalo rozšířit i na další trpící papeže kromě útoku na Jana Pavla II. Je podle vás možné do této vize zahrnout i utrpení dnešní církve?“
Vzhledem k tomu, že Svatý stolec v podstatě zavřel dveře před Třetím fatimským tajemstvím, je Benediktova reakce ohromující.
Vedle této vize utrpení papeže, kterou lze vztáhnout na sv.Jana Pavla II., jsou naznačeny skutečnosti budoucnosti církve. Je tedy pravda, že za okamžikem naznačeným ve vidění se mluví o potřebě umučení církve, které se samozřejmě odráží v osobě papeže, ale papež představuje hlavu církve, a proto je ohlášeno utrpení církve. Pán nám řekl, že církev bude vždy trpět, a to různými způsoby až do konce světa. Co se týče nových věcí, které můžeme v tomto dnešním poselství objevit, je to také skutečnost, že nejen útoky na papeže a církev přicházejí zvenčí, ale utrpení církve pochází také z jejího nitra, od hříšníků v církvi. I to bylo známo odjakživa, ale dnes to vidíme ve skutečně děsivé podobě: největší pronásledování církve nepřichází od nepřátel zvenčí, ale také uvnitř církve.
Nejvíce teologicky podloženým Benediktovým výrokem byl jeho komentář k vizi, která označuje křížovou cestu církve. Podle Benediktova hodnocení se zjevení ve Fatimě týkalo především tohoto utrpení - nadcházejícího utrpení církve, které se teprve projeví a které "se odrazí v osobě papeže. A odkud přijdou útoky, které povedou k této křížové cestě (mučednictví)? Řekl: „Právě zevnitř církve.“
Paul Kramer při rozboru Ratzingerových výroků říká, že: „když kardinál mluvil o "zcela nových věcech", tak měl na mysli to, co se podle proroka Daniela stane na konci. Mluvil o posledních časech. To je třetí tajemství..."
Při hodnocení dalších poselství Panny Marie z míst zjevení schválených církví lze s tímto bratrem souhlasit. Navíc dva kardinálové, kteří osobně četli Třetí tajemství, tento názor dále podporují. Kardinál Oddi, osobní přítel Jana XXIII., který s ním o tajemství hovořil, v roce 1990 ve svém prohlášení pro italského novináře prohlásil: "Toto třetí tajemství nemá nic společného s Gorbačovem. Panna Maria nás varovala před odpadnutím od víry v Církvi." Kardinál Ciappi, osobní teolog papežů Jana XXIII., Pavla VI., Jana Pavla I. a Jana Pavla II., v rozmluvě s prof. Baumgartnerem v Salcburku prozradil: "Ve třetím tajemství je předpovězeno, že velké odpadnutí od víry v Církvi začne shora."
Na potvrzení tohoto názoru otec Gabriele Amorth, který osobně dobře znal otce Pia, učinil téměř stejné prohlášení, které připsal velkému kapucínskému světci a mimořádnému mystikovi. „Ve skutečnosti“, uvádí, „mi otec Pio jednoho dne velmi smutně řekl: 'Víš, Gabrieli? Je to satan, kdo byl uveden do lůna církve, a v krátké době začne vládnout falešné církvi.“
Co má "velká apostaze" časově a teologicky společného se "zcela novými věcmi", o kterých Ratzinger mluvil? Je to jejich základní kámen. Svatý Pavel uvádí, že velké odpadnutí od víry je spouštěčem začátku "posledních událostí", které otevřou dveře příchodu "syna zatracení" /"bezmocného"/ "Antikrista" (2 Sol 2).
Je otázka, zda si Benedikt XVI. uvědomil,, že jako papež musí podnítit "odstoupení" pravé církve od církve falešné, aby otevřel velký odpad a začal odhalovat falešné bratry, kteří pronikli do církve na nejvyšší úrovni?
S ohledem na tuto otázku si přečtěme část třetího tajemství (přepsanou samotnou sestrou Lucií), která se týká papeže:
„A ve velkém světle, které je Boží, jsme spatřili: 'něco podobného, jako když se lidé objevují v zrcadle, když před ním procházejí', biskupa oblečeného v bílém - 'měli jsme dojem, že je to Svatý otec'. Ostatní biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholu byl velký kříž z hrubě otesaných kmenů jako strom s korkovou kůrou; než k němu Svatý otec dorazil, prošel velkým, polorozpadlým městem, a třesoucím se, potácejícím se krokem, sužován bolestí a zármutkem, se modlil za mrtvé, které cestou potkal.“
Antonio Socci, který se zamýšlí nad vizí sestry Lucie, naznačuje, že "biskup v bílém" a "Svatý otec" jsou ve skutečnosti dvě různé osoby. Klade pak otázku: "Vypovídá nám "tajemství" soustředěné kolem dvou postav - "biskupa v bílém" a starého papeže - o současnosti? Kdo jsou tyto dvě postavy?“ Socci upozorňuje na překvapivý vývoj: 12. května 2017 ve Fatimě to byl sám papež František, kdo řekl, že je 'biskupem v bílém'.
Sestra Lucie vždy velmi dbala na detaily a přesně sdělovala, co jí Panna Maria zjevila. Bylo by pro ni velmi snadné pokračovat v oslovování "biskupa v bílém", kdyby to byla tatáž osoba. Ale ona to neudělala. Z jejích slov jasně vyplývá, že existují dvě odlišné osoby: "biskup v bílém" a "Svatý otec".
Benedikt dobře znal rámec Tyconiovy teologie posledních časů. Věděl, že "po jednotě dojde v posledním sporu k dalšímu rozdělení". Věděl také, že "svatý lid po jasném Božím varování od falešné církve odstoupí", což způsobí "velké odpadnutí". V rámci takového chápání toho, co se stane s církví na konci časů - by obě postavy popsané sestrou Lucií získaly v teologickém myšlení Josepha Ratzingera jedinečný význam.
Zdá se docela pravděpodobné, že si Benedikt XVI. v určitém okamžiku uvědomil, že fatimské poselství a teologie Tyconia se překrývají a prolínají, a uvědomil si přitom své vlastní matoucí a velkolepé poslání - že byl povolán, aby se podobně jako Abrahám vydal na cestu víry, "aniž by věděl, kam půjde. '" Vzít církev, jako vzal Abraham Izáka, a připravit ji k obětování jako zápalnou oběť, aby se "z jednoho člověka, navíc již poznamenaného smrtí," jednoho dne zrodilo skrze Benediktovu víru mnoho potomků. Tento krok mohl učinit pouze na základě přímého a osobního Božího volání. Krok, který by neměl smysl, kdybychom ho posuzovali z hlediska lidské vypočítavosti nebo světské opatrnosti. Ale krok, který by zahájil nový Exodus pro nový Izrael v hodině jeho "poslední Paschy, v níž bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení".
Objevují se tu otázky, zda v Božím prozřetelnostním plánu může střetnutí mezi pravou církví a proticírkví vyvrcholit teprve tehdy, až platný Petrův nástupce umožní příchod "biskupa oděného v bílém"? Zda to, co bylo ukázáno dětem ve Fatimě, bylo přesně to, co popisuje sestra Lucie - "zrcadlový obraz" - někdo, kdo se zdá být Svatým otcem, ale ve skutečnosti je pouze jeho dvojníkem? Snažila se sestra Lucie také sdělit a zdůraznit tuto "podobu papeže", když řekla: "Měli jsme dojem, že je to Svatý otec"? - Bylo to proto, že až se "biskup v bílém" konečně objeví, bude mít celý svět stejný "dojem"? Zatímco ve skutečnosti by se biskup v bílém oblečení podobal pouze papeži, protože obraz viděný v zrcadle se podobá skutečnosti - napodobenině... prázdná reprodukce... imitace. Pokud ano, vedlo toto vědomí Benedikta XVI. k tomu, aby se s vírou vydal na cestu jako Abrahám, "aniž by věděl, kam jde", aby předal praktickou moc nad viditelnou strukturou církve "biskupovi v bílém" a zahájil "velký odpad"? (Ratzinger, Tyconio, e Fatima: Una chiave interpretativa per la fine dei tempi (Versione Abbreviata)
Co k tomu dodat?
V prosinci 1957, v atmosféře rostoucí uzavřenosti vůči Fatimě (mimo jiné tehdy ještě nedošlo k zasvěcení Ruska), hovořila sestra Lucie s otcem A. Fuentesem, postulátorem kauzy blahořečení fatimských pastýřů Hyacinty a Františka. Otec Fuentes říká:
Sestra Lucie vypadala smutně, bledě a zarmouceně. Řekla mi to: "Otče, Panna Maria je velmi smutná, protože nikdo nevěnuje pozornost jejímu poselství, ani dobrému, ani zlému. Dobří si jdou svou cestou, aniž by věnovali pozornost jejímu poselství. Špatní lidé vidí, že je Boží trest ještě nepostihl, a tak pokračují ve své cestě hříchu a nedbají na poselství. Ale (...) trest nebeský je blízko (...). Další podrobnosti nemohu uvést, protože podléhají utajení. Podle vůle Panny Marie náleží jejich poznání pouze papeži a fatimskému biskupovi, ale ti se tím nechtějí nechat ovlivnit. Je to třetí část poselství Panny Marie, která zůstane tajná až do roku 1960.
Řekni jim, Otče, že Panna Maria mnohokrát řekla Františkovi, Hyacintě a mně, že mnoho národů zmizí z povrchu země. Řekla, že Rusko se stane Bohem vyvoleným nástrojem k potrestání celého světa, pokud dříve nedojde k obrácení tohoto nešťastného národa.
Otče, ďábel je připraven zahájit rozhodující bitvu proti svaté Panně. A ďábel ví, co Boha nejvíce uráží a co mu v krátké době zajistí největší počet duší - získat duše zasvěcené Bohu. Takto se duše věřících, ponechané bez vedení, snadno dostanou do jeho rukou. Neposkvrněné Srdce Panny Marie nejvíce uráží ničení duší kněží a řeholníků. Ďábel ví, že každý řeholník nebo kněz, který se zřekne svého vznešeného povolání, s sebou do pekla stáhne mnoho duší.
"Otče, Panna Maria mi neřekla, že jsme na konci časů, ale mám tři důvody, proč tomu věřím:
"Za prvé proto, že mi řekla, že ďábel je připraven zahájit rozhodující bitvu proti Panně. A rozhodující bitva je konečná, jedna strana z ní vychází jako vítěz a druhá jako poražená. Nyní se musíme rozhodnout, na které straně budeme stát, zda na straně Boha, nebo na straně ďábla. Jiná možnost není.
"Druhá věc je, že mi řekla, stejně jako mým sestřenicím, že Bůh dává světu poslední dva prostředky: svatý růženec a úctu k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Jedná se o dva poslední prostředky, což znamená, že žádné další už nebudou.
"A třetí je, že v plánech Boží Prozřetelnosti je, že Bůh, dříve než je nucen svět potrestat, se ho snaží napravit všemi možnými prostředky. Když vidí, že si ho svět nevšímá, nabízí nám, jak říkáme s jistou úctou, poslední možnost spásy. Jeho požehnaná Matka.
"Jestliže těmito posledními prostředky pohrdáme a odmítáme je, nebe nám neodpustí, protože budeme poskvrněni tím, co evangelium nazývá hříchem proti Duchu svatému. Tento hřích spočívá v otevřeném odmítnutí - s plným vědomím a vůlí - spásy, která je nám svěřena do rukou.
"Protože je náš Pán velmi dobrý Syn, nedovolí, abychom uráželi a pohrdali jeho blahoslavenou Matkou. Máme zjevné svědectví dějin různých staletí, kde nám náš Pán na strašných příkladech ukázal, jak vždy hájil čest své blahoslavené Matky.
"Modlitba a oběť jsou dva prostředky k záchraně světa. Pokud jde o svatý růženec, otče, v této poslední době, ve které žijeme, nám blahoslavená Panna dala novou schopnost modlit se svatý růženec. A to do té míry, že nemůže existovat problém, ať už jakkoli obtížný - materiální nebo především duchovní - v duchovním životě každého z nás nebo v životě našich rodin, v životě rodin ve světě, v životě řeholních společenství nebo v životě národů, který by nemohl být vyřešen modlitbou svatého růžence."
"Opakuji, že neexistuje žádný problém, ať je jakkoli obtížný, který bychom dnes nemohli vyřešit modlitbou svatého růžence. Svatým růžencem zachráníme, posvětíme a potěšíme našeho Pána a dosáhneme spásy mnoha duší.
"Pak je tu úcta k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, naší blahoslavené Matky, která je místem milosrdenství, dobroty, milosti a jistou branou do nebe. To je první část poselství, která se týká Panny Marie Fatimské, a druhá část, která je stručnější, ale neméně důležitá, se týká Svatého otce."
Ohledně viditelné hlavy Církve, odedávna napadané a obkličované starým hadem, máme jistotu ve výslovné modlitbě Syna Božího: „satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (Lk 22,31-32) Tomáš Bahounek
+++
ZNAMENÍ MOCI
BYLO K ZALKNUTÍ
NIKOLI NARÁZ
NIKOLI VŠICHNI NAJEDNOU
ALE NENÁPADNĚ A TU A TAM
TAK JAK ZNĚL PŘÍKAZ DNE
NEPOZOROVANĚ SE ROZKLÁDAT
POSLEDNÍ ZBYTKY MINULOSTI SE VYTRÁCELY
STARÉ ZÁVAZKY BEZTAK UŽ MRTVÉ
Z NICH TIŠE PADALY
V TOM MALOMOCENSTVÍ
ZHOUBNĚJŠÍM NEŽ LEPRA TROPICKÁ
NEBOŤ SLYŠET BEZ UŠÍ,
DÝCHAT BEZ NOSU,
HOVOŘIT BEZ JAZYKA
NEBYLO NIKDY ANI TAK ZLÉ
ANI TAK NEMOŽNÉ
JAK TENTO STAV OBNAŽENOSTI NAVESKRZ,
KDY SE OD NICH TRHALY CELÉ VĚKY
PŘÁTELSTVÍ PŘECHÁZELA, KRAJINY SAMÝ ŠKRT
NEZADRŽITELNĚ SE SMAZÁVALY
AŽ NAJEDNOU JIM BYLO ŘEČENO,
ŽE NEMĚLI DĚTSTVÍ
ŽE NIKDY NEBYLI MLADÍ,
ŽE NIKDY NEZESTÁRNOU
PŘES NESMÍRNÝ POČET
KAŽDÝ BYL SÁM
BEZ JISTOTY O SVÉM NAROZENÍ
ZATÍMCO SMRT JE OBCHÁZELA
SVÉ SETKÁNÍ S NIMI PROMÍTAJÍC
NA BÍLÉ PLÁTNO BUDOUCNOSTI
TA STÁLE BLIŽŠÍ A STÁLE SKUTEČNĚJŠÍ
JEDINÁ JISTOTA
JEŽ ZBÝVALA JIM...
Jan Zahradníček
+++
PRAVIDLA DUCHOVNÍ EMIGRACE
Lidé, kteří dobrovolně nebo z donucení emigrují ze své domoviny a přitom si zachovávají vazby na původní kulturu, představují diasporu (starořecky διασπορά – „setí, rozesetí, zasetá setba“). Příčinou může být válka, přetrvávající ozbrojené zápasy, chudoba, hlad, nepříznivé klimatické podmínky či snaha zlepšit hospodářské postavení, zvětšující se rozdělení lidstva na chudé a bohaté nebo na zdravé a geneticky znetvořené. Pokud však jde o duchovní emigraci, vynucenou totalitním režimem, ovládajícím lidi pomocí strachu, tato emigrace usiluje poustevnickým způsobem života dosáhnout dokonalosti a duchovního růstu v Kristu. Z jedné strany je toto úsilí ohrožováno lidmi, kteří usilují o vlastní dokonalost ryze přirozenými prostředky a bez Boha, což vede k poruše jejich vlastní osobnosti a přirozeného života a často i sebevraždě. Z druhé strany je tato duchovní emigrace v Kristu ohrožována lidmi, kteří usilují o nějakou společenskou změnu většinou k vlastnímu sobeckému rozvoji. Z třetí strany je duchovní emigrace ohrožována vyslanci lživého vládce světa, který usiluje o jejich zhoubu nejen tělesnou, nýbrž také duchovní.
Proto duchovní emigrant musí zachovávat jistý odstup lidí tohoto druhu. Zde se setkáváme s konspirací. Veřejně uznávané sdělovací prostředky pojímají konspiraci čili spiknutí jako utajený způsob setkání a šíření nějakých hodnot lidí psychicky vyšinutých, společensky vyřazených nebo nepřátel společenského zřízení. Od konspirativní teorie nutno odlišovat konspirativní praxi jako běžný způsob existence a působení tajných agentů ve službách dobré nebo špatné věci. Konspirace má tedy ve společnosti reálné místo. Konspirace, totiž skrytost, utajenost či nezákonnost jednotlivých činností je proto často jedním z důležitých předpokladů její úspěšnosti. Skrytost se může týkat jak cílů, tak zejména použitých prostředků.
Pokud máme zvítězit nad protivníkem, musíme jednat v utajení. Prozrazená důvěrná zpráva by se mohla dostat k nepříteli a ten by ji mohl využít ve vlastní prospěch000. Pamatujme, že i Panna Maria uchovávala Boží zjevení ve svém srdci. Pán Ježíš vyzývá zázračně uzdravené osoby, aby o tom pomlčeli. Také vyzývá zasvěcené učedníky k mlčení o daných věcech, dokud nebude vše dokonáno. Rovněž po Vzkříšení posílá učedníky z rušného Jeruzaléma do skrytého ústraní v Galileji. Teprve po Seslání Ducha Svatého mají hlásat evangelium a křtít v celém světě.
Duchovní emigrant se nemůže vyhnout styku s lidmi. Každého na potkání přijímá s chápavým srdcem, jaké si vyprošoval král Šalamoun, ale dostává se ho každému v Nejsvětějším Srdci Páně hned při křtu svatém. Zabývá se pečlivě s každým zvlášť – případ od případu. Pán Ježíš však také uměl projít středem zákoníků a farizejů, a ubírat se dál., Tak i duchovní emigrant dovedně využívá utajovacích praktik tajných agentů, ale navíc používá něco dokonalejšího, co neovládá žádný James Bond. Kromě osobního dvojkového uspořádání upřednostňuje ve svých vztazích vertikální spojení. Uspořádání skladby vztahů duchovní emigrace je přednostně zaměřeno vertikálně, k osobnímu setkání s Bohem; teprve potom směřuje horizontálně, od jedné lidské osoby k jiné lidské osobě. Proto se musí každý snažit zachovávat v těchto stycích zásadu „dvojek“. To znamená uchovávat spojení s jedním člověkem, ale vždy bez jeho spojení s třetím a dalším člověkem. Kdekoli se opustí zásada „dvojkového“ systému a přejde se k „trojkovému“ a početnějšímu systému, je to vládcem světa odhaleno, účastníci stíháni, budova duchovní družiny narušena či rozbourána. Tady probíhá konspirační praxe.
Kdo se odebírá k duchovní emigraci v Kristu, ten nesmí zapomínat, že jeho osobní spojení má přednostně povahu vertikální. Je zaměřen hlavně na Boha. S Bohem má spojení modlitbou, svátostmi, a jinak, kdežto až na druhém místě má spojení horizontální, s nějakým člověkem, aniž by ten měl spojení s nějakým dalším účastníkem toho lidského spojení, nebo znal jeho totožnost či jméno. Dnešní lidé mají a udržují především spojení horizontální a falešný vládce světa jim nabízí iluzi, aby pomocí počítačů a mobilů, televize, rozhlasu a jinak měli zdání vertikální orientace, což je klam. Pokud se řídí jen svými přirozenými vášněmi a pudy, tedy jsou silně ovlivňováni elektromagnetickými zbraněmi kosmickými, které jim navozují jisté vášně, emoční pohnutky, nervozitu, sebeobviňovací bludy, zbabělost, atd. V duchovní emigraci všechno stanoví Bůh. „Když se přibližovala doba, kdy Ježíš… pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale (Samaritáni) ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. (Lk 9,51-56)
Osvícený účastník diaspory se obejde bez mobilního telefonu i bankovní karty, takže nemůže být kdykoli kdekoli lokalizován, sledován ani nahráván, obviňován a odsuzován vládcem světa. Vzájemná setkání se nekonají pravidelně, ani na stejných místech, a nikdy se nedomlouvají elektronicky. Zprávy se předávají v osobně prožívaných a uznávaných znameních. Přitom mohou signálně používat různé číselné stupně varování před různými záludnými pokusy vládce světa – sledování vyslaným vládcem světa, odhalení něčí totožnosti, prolomení utajeného spojení, atd. Jádrem jejich spojení je modlitba, především oslavná, děkovná, ale i prosebná; osobní oběti a služby. Slavným prostředkem jejich spojení jsou svaté svátosti církve. Přitom je jisté, že Spasitel nepřipoutal milosti jenom na církevní svátosti, nýbrž je vydechuje každému Bohem oslovenému a pozvanému v Duchu Svatém. Současně je duchovní emigrant stále otevřen každému setkání s hledajícím právě tak, jako viditelné hlavě vykoupeného Božího lidu a její mariánské budově. Jedině Duch svatý pokorně vyprošovaný před svatostánkem neustále oživuje duchovní emigraci, aby nepodléhala jakékoli zkostnatělosti a křečovité izolaci.
Další věc, kterou musí účastník podzemní církve ovládat, nejen ve své hlavě, ale až do konečku prstů: Měl by vědět, že patří do těla Kristova. Patří do těla, které bylo bičováno přes dva tisíce let. Bylo vždy bičováno, nejen na Golgotě, ale i za římských císařů a díky mnoha pronásledováním. Bylo bičováno za nacistů a za bolševiků. „Když jsem konvertoval, vědomě jsem se stal částí těla, které je bičovaným tělem, vysmívaným tělem, poplivaným tělem – tělem, které je korunováno trnovou korunou, s hřeby zatlučenými do rukou a nohou. Přijímám to jako svůj možný budoucí osud. Nikdy nepřemýšlím o Ježíši Kristu tak, že byl ukřižován pouze před dvěma tisíci lety. Utrpení Ježíše v Jeho mystickém těle se pro mě musí stát realitou.“ (R.Wurmbrand, Preparing for the Underground Church, The Voice of the Martyrs, 2017)
+++
SPOLEČNOST NA ROZCESTÍ
Každé století má svůj temný středověk, a XXI. století tou temnotou začalo. Lidé se vzepřeli proti ďábelskému unipolárnímu zřízení ve světě, kde se jedna mocnost vynášela jako jediná a hlavní velmoc, takže se nakonec snažila násilně zmenšit počet obyvatel Země na 1 miliardu. Jako v šachu platí, když padne královna, tak následuje pouze šach a mat. Civilizace smrti, jak to nazývá svatý Jan Pavel II., dnes ustupuje kultuře života. Unipolární zřízení ustupuje před multipolárním zřízením. Přirozeně to organicky vyrůstá z mnoha jednotek jako buněk, které se vzájemně uznávají a doplňují. Všechno je však ve fázi pokusů. Národy stojí na rozcestí. Buď být s Kristem a všechno v Něm mít, anebo bez Krista či dokonce pro Němu, vydat se pekelnou cestou vstříc vlastní věčné zkáze. I s děravými kapsami a dluhy na všech stranách se dá znovu stavět na zelené louce.
Lidstvo stojí před úkolem nového uspořádání. Chtějí radu od Církve. Ovšem Církev nestaví žádné vlastní politické zřízení. Církev je otevřena všem přirozeným snahám člověka o správu věcí ve společnosti. Dvacáté století přineslo různé pokusy - liberálně demokratický, fašistický, nacistický a komunistický. Všechny tehdejší pokusy se odchýlily od Boha a postavily proti Bohu, takže se ve svých důsledcích pokaždé postavily proti každému člověku. Proto se zhroutily. Každý z těchto pokusů vynesl do popředí jistý přínos, který byl však pokaždé promarněn. Demokracie přinesla ohled na svobodu jednotlivce, ale bez pravdy, kterou mocnáři a jejich novináři a rozhlasoví, televizní a internetoví sluhové vymýtili jako strašný plevel, byl Boží obraz v člověku zatemněn pustou lží. Fašismus a nacismus vynesly do popředí teorii elity, jenže to byl výběr zločinců a masových vrahů. Komunismus zdůraznil tělesnou stránku člověka, ve které si měli být všichni lidé rovni, ale život ukázal, že někteří prosadili, že jsou rovnější než ostatní.
Všechny tři přínosy jsou potřebné a musejí být zahrnuty v každém novém uspořádání poměrů. Proto se objevují pokusy o jejich spojení ve smíšených zřízeních. Tyto hybridní pokusy jsou však ještě nestabilnější a náchylnější ke zvrácení než předešlé pokusy. Ve společnosti je to obdobné jako v přírodě. Když se podaří vykřížit jablko tak znamenité, aby bylo krásné na pohled, vonělo líbeznou vůlí a výtečně chutnalo, projeví se to jen v jedné úrodě, a příští vyrazí na stromech jen nějaké paběrky. Nebo když se podaří vyšlechtit vynikající rasu koní, psů či koček, tak jejich potomci umírají na rakovinu a jiné strašné novotvary. Tak i lidé ze všech stran naočkovaní, aby měli naprostou imunitu, umírají záhy na rýmu nebo třeba na jedno zapšiknutí. Stejně i ve společenských pokusech o dosažení skvělých hybridů zůstává jejich stabilita je stále závislejší na hodnotách nadpřirozených, zkrátka na Boží pomoci, pokorně vyprošované člověkem před oltářem.
Církev přitom nenavrhuje ani nestaví žádné vlastní politické programy. Církev byla a je otevřena všem přirozeným lidským snahám a je ochotna je duchovně podepřít a zušlechtit. Křesťanství tu ovšem nestojí jen jako víra, nýbrž se spojuje s mravními ctnostmi. Mravnost, která staví do popředí povinnost lásky člověka k Bohu a k bližnímu, tvoří nutnou součást nezadatelných Božích práv a lidských práv. Právo nemůže být bez povinnosti. Tato mravnost je ten převodní článek mezi křesťanstvím a politikou. Konkrétní mravní vzory dokonalosti politiků a státníků nabízí Církev ve svatých Václavovi, Štěpánovi I., Tomáši Morovi, aj. Tomáš Bahounek OP
+++
Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP
/pokr./ M Ů J D E N
Vstávám ve tři čtvrti na pět - deset minut cvičení - mše svatá ve čtvrt na šest, při ní růženec, snídaně, noviny (P.Albertovi jsem je předčítal stručně, dokud byl zde) - hodinu se učím, 8 - 12 škola (v soboru 8 - 11).
Oběd, obyčejně ven, často vezmu útokem Petřín rychlým pochodem, aby neztloustl a ještě více nezlenivěl, někdy se chvíli bavím se slepým (ne, jenom osleplým! jak se žertem hájívá) bratrem Piem Bartíkem, když mě přiběhne (!) navštívit. Byl přesazen z Olomouce. Pak se učím 2 - 4 hodiny, pokud stačí chuť a síly. (Probírám také německé učebnice angličtiny, které jsou v juvenátní knihovně.)
Když zde byly exercicie (45 kněží) bydlel jsem v knihovně a spal v krejčovně.¨
V Ý L E T Y
Měl jsem pěkný week-end (to je anglické slovo a znamená konec (něm.Ende) týdne (Woche). V sobotu 22/7 jsem se rozběhl přes Uhříněves a Jevany do Sázavy (sv.Prokop, klášter). U studánky sv.Prokopa jsem se setkal - ne s knížetem Oldřichem, nýbrž s jinou bohatýrskou postavou, s p.prof.Rabasem; byl tam se ženou na prázdninách. Pak jsem šel podél řeky až do Davle - a tam jsem cestou slyšel přes údolí kus druhého poločasu parta-Juventus v Basileji (z jakési restaurace).
Při ústí Sázavy je asi sedm km dlouhá Posázavská stezka - skvělá krása přírody, rovnající se kráse Dyje mezi Znojmem a Vranovem (uvidíš ji, jak půjdeš?), jenže v pohledu překáží většinou husté stromoví. Zmořil jsem se ažaž, ale byl to vzácný výlet. Koupal jsem se v Sázavě při svitu hvězd a spal jsem v trampském (nebo skautském, jak chceš) stanu u samé řeky. Svatého Dominika jsme oslavili slavně - šestero františkánů zvyšovalo lesk bohoslužeb i oběda.
V sobotu (snad právě čteš nebo jsi zahodil tento nesouvislý román) pojedu do Chvalovic "v redakční záležitosti". Pojedu tam s korekturou Růže vysázenou ve sloupcích - s jejímiž rukopisy jsem měl dost práce. P.Albert je totiž zase tam - a snad tam již zastihnu vzácnou společnost juvenistů: Kašička (snad tam šel nebo půjde pěšky) - Klabačka - Hrnčíř. Povedená dvojice útočníků, co? Hrnčíř, pardon, pan Hrnčíř (však ten titul má jen na tři měsíce, přejme mu ho!), pokud vím, zamýšlenému cestování mnoho nedal, ač měl map dost. Já mám také mapy. (i Slovenska) ležící ladem; poraď mi, co s nimi? Nechtěl bys je? Či je mám přinést domů roztrhat dětem? Měl bych radost, kdybych je mohl darovat někomu, kdo má naději, že jich využije.
J U V E N Á T S E P Ř I P R A V U J E
Právě mi zde v "malé" (studovně) škrábe okna p.bratr Čábelka, jemuž všecka čest, jak o mne pečuje. A místo, jež se ostýchám blíže označit, je svěže natřeno a vyvětráno. Možná se juvenát scvrkne o poslední ložnici, protože bude vás juvenistů méně a konvent asi potřebuje to místo.
P.Vincenc se vrátil z prázdnin osvěžen a s novými silami, takže asi bude "pořádek jak řemen". Jenom, zdá se mi (či snad je to fata morgana?), že se mu čelo zase trošku zvýšilo, nebo, lépe, rozrostlo se dozadu. Vycházíme velice krásně spolu, protože ho vidím průměrně jednou až dvakrát za den.
Snad se zhrozíš toho množství, co jsem Ti toho napsal. Ale buď dobré mysli, chaire. Na nikoho jiného bych si netroufal s tolika papírem, a i Tobě, příteli, to posílám jen s tím upozorněním v čele (viz úvod, 2.řádek).
Milý hochu, jen se klidně připravuj, s důvěrou pak jdi ke zkoušce, a já jsem jist, že se budu potom radovat s Tebou. Pozdravuj rodiče a sestru, pamatují-li na mne.
Tvůj
František Kužela
(z knihy J.M.Veselý OP,T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)
+++