Ročník XXVIII., číslo 1.                                                                                                                   leden 2022

Obsah: kard.Sarah,Jak žít v pravdě, Profily svatých, J.Zahradníček,Tělo, TB, El.ukřiž.lidstva, Samovazba, J.Deml, Proč…, Sarah, Co je kontemplace, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika KuželyOP, Zahradníček,Slunce v cele, Březina, Pohyb němých úst, Deml, Ježíši, ___

JAK ŽÍT V PRAVDĚ

Kardinál Sarah odpovídá: Víra se podobá odpovědi dvou snoubenců. Slovem „ano“, kterým se zavazují na celý život, dva lidé posvěcují svou lásku. Tento cit lásky spočívá na vzájemné víře, která důvěřuje druhému a do budoucna počítá s jeho věrností. Dva lidé se tak stávají jedním tělem. V lásce se každý z nich pokorně sklání před tím druhým, otevírá se mu a roste v něm. „Láska rostla se mnou!“ řekla sv. Terezie z Lisieux s bázní a současně energicky. Ve víře a v lásce Bůh ve mně roste a táhne mě k sobě. Víra je však také darem Božím, neboť člověk odpovídá na volání nebe vždy svobodně. Nejde o nějakou teoretickou odpověď, ale o osobní zkušenost s Bohem takovým, jaký je.

Když odpovídáme Bohu, zakládáme svůj život na Něm a Otec v nás vkládá svou naději. Bůh chce vždy utvářet člověka ke svému obrazu a podobě. Důležité je chápat, že víra je poutem lásky, která způsobuje, že se s milovanou osobou stáváme jedinou bytostí...

V knize Jonášovo znamení se Thomas Merton táže, zda lze tvrdit, že „láskou dostává duše pravý ,tvar‘ Boha“. Řečeno jazykem sv. Bernarda, tato forma, kterou si můžeme spojovat s Boží podobou, představuje identitu, k níž jsme stvořeni. Proto můžeme říci: „láska je toto vidění, tato podoba lásky“. Láskou se bezprostředně podobáme Bohu a v mystické lásce Ho „vidíme“ už na této zemi v tom smyslu, že již máme zkušenost s Bohem takovým, jaký sám v sobě je.

Víra je nejkrásnější zkušeností Boha. Mimořádný příklad nám dal Abrahám. Uslyšel volání a s důvěrou se vydal na cestu. My jsme synové Abraháma, našeho otce ve víře, a náležíme k linii potomků lidu Exodu, který putoval pouští. Stejně tak jsou křesťané dětmi Ježíšových učedníků, kteří Ho následovali. Víru lze tedy definovat jako duchovní cestu, kterou řídí a vede jedině Boží hlas. Ještě jinak bych řekl, že víra je přilnutí ke slovu, o němž je člověk přesvědčen, že pochází z dálek a výšin, které ho přesahují. Celá Bible tento Boží dar bez ustání rozvádí.

Protože Abrahám musel přijmout obětování Izáka, syna podle zaslíbení, je víra aktem, který nás radikálně mění. Po zkoušce, kterou obětování syna představovalo, už Abrahám ani Izák nejsou stejní: Izák už pro Abraháma není tímtéž synem. Byl Bohem dán a Bohu vrácen, a stal se tak znamením jiného synovství. Právě tak Abrahám už nežije jen jako muž, který přijal dar od Boha, dar syna Izáka. Je tím, jenž přijal skutečnost, že byl tohoto daru zbaven a získal ho zpět jako duchovní dědictví.

Víra je ve skutečnosti vždy velikonoční cestou dědiců Abrahámovy věrnosti a poslušnosti za hledáním Otcovy vůle až k oltáři obětování syna Izáka. Sv. Pavel definuje víru jako poslušnost Otci (Řím 1,5; 16,25). Musíme však chápat, že poslušnost nás může vést až na obětní horu. Cesta víry je tedy cestou souhlasu člověka s Boží vůlí. Otcova přikázání jsou vždy chartou života, která od nás vyžaduje souhlas lásky. Víra spočívá vtom, chtít to, co chce Bůh, milovat to, co miluje Bůh, i když nás to vede až na kříž.

Svou víru vkládáme v Ježíše Krista. O Něj se opíráme, neboť „od Něho naše víra pochází a On ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,2). Skrze Něho voláme amen k Boží slávě (2 Kor 1,20). Slovo amen v hebrejštině se vztahuje k něčemu pevnému a hodnému důvěry. Toto slovo proto vyjadřuje věrnou odpověď člověka na Boží věrnost v Ježíši Kristu. O Boha se můžeme opřít jako o skálu, s přesvědčením a jistotou, že se nezřítí ani z okraje propasti. Ve vztahu víry je Bůh mou tvrzí, mou pevností a mou skálou.

Víra nepředpokládá záruky. Věřící kráčí nocí jako poutník hledající světlo. To, co ví, vidí jen ve večerním pološeru a jde kupředu s pomocí cognitio vespertina (večerního poznání), nikoli ještě cognitio matutina, ranního poznání, řečeno krásnou terminologií sv. Augustina a sv. Tomáše...

Člověk, který věří, souhlasí jako Abrahám s tím, že se stane zajatcem neviditelného Boha. V učenlivém naslouchání přijímá v poslušnosti srdce a ve světle rozumu, že patří Otci. Cesta k Bohu znamená souhlas a odevzdanost, aniž bychom očekávali, že se nám dostane uklidňujících záruk. Sv. Pavel nám dal tento úžasný program: „Ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samotného uchvátil Kristus Ježíš“ (Flp 3,12)...

Apoštol Pavel píše Soluňanům: Nesmíte se ,rmoutit jako ti, kdo nemají naději (1 Sol 4,13). I zde se křesťané odlišují tím, že mají budoucnost: ne že by do nejmenších podrobností věděli, co je čeká, ale obecně o životě vědí to, že neústí do prázdnoty. Budoucnost jako pozitivně jistá skutečnost zakládá životaschopnou přítomnost. Nyní tedy můžeme říci: křesťanství nebylo jen „dobrou zvěstí“ - sdělením do té doby neznámých obsahů. Řečeno dnešním jazykem, křesťanské poselství nebylo informativní, nýbrž „performativní“. To znamená, že Evangelium není jen pouhým sdělením čehosi, co je možné se dozvědět, ale jde o sdělení, které účinně působí, vytváří skutečnosti a mění život. Temná vrata času, budoucnosti, byla otevřena dokořán. Kdo má naději, žije jinak; byl mu totiž darován nový život.“

Proč tedy není křesťanská radost lépe pochopena?

Pro sv. Pavla je radost charakteristikou křesťana. Vzpomeňte si, že rád napomínal křesťany takovýmito slovy: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. O nic nemějte starost, ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním“ (Flp 4,4-6). Bez modlitby skutečná radost neexistuje. Pavel také prohlašuje: „Hlavně, že se hlásá všemi možnými způsoby Kristus [...] Mám z toho radost a budu mít radost i nadále. Vím přece, že se moje věc obrátí k dobrému, když se za mě budete modlit“ (Flp 1,18-19). Modlitba je zdrojem naší radosti a pokoje, protože nás spojuje s Bohem, s Tím, který je naší silou. Smutný člověk není Kristovým učedníkem. Ten, kdo se spoléhá na vlastní síly, je vždy zarmoucen, když selhávají. Člověk, který věří, se naopak nemůže trápit, neboť jeho radost pochází pouze od Boha. Duchovní radost však závisí na kříži. Když pro lásku k Bohu začínáme zapomínat na sebe, nalezneme Jeho, alespoň ve skrytosti. A protože naší radostí je Bůh, je přímo úměrná našemu sebeobětování a našemu spojení s Ním.

Sám Ježíš nás zve k životu plnému velkodušnosti, dávání, ale také radosti...

Křesťanskou radost mohou ničit mnohé žádostivosti světa. Lze dokonce říci, že světské radovánky křesťanskou radost nemohou obsahovat. Je třeba za všech okolností zůstat šťastný v následování Krista. Boj je to vždy těžký a o strasti v něm není nouze. Není samozřejmé se usmívat, když čelíme utrpení a zklamání. Patříme-li skutečně Bohu, zůstává-li v nás Kristus, vždycky přichází radost.

Radost nelze přikázat; prýští sama od sebe z vnitřního zdroje, jímž je Bůh. Jeho láska bez ustání přináší skutečné štěstí. Proto jsou lidé z bohatých zemí, kteří opustili Boha, stále smutní, zatímco chudé věřící národy vyzařují skutečnou radost. Nemají nic, ale Bůh je jim trvalým světlem, neboť přebývá v jejich srdcích... (R.Sarah Bůh, nebo nic, VII)

+++

PROFILY SVATÝCH

Otec Tomáš: Otče Jiří, když jsme jednou mluvili o prvních křesťanských stavbách, tak jste se zmínil, že nebyly zdaleka dílem křesťanů, nýbrž také pohanů. Jak to tedy je?

Otec Jiří Maria Veselý: To máš tak, synku, ve starověkém - archaickém období do 6.st.př.Kr. vybudovali řečtí stavitelé dokonalou svatyni jako příbytek božstva. Tam už byla cela, lodi, podloubí sloupoví, sochy. To zůstává dědictvím a vzorem, modelem pro evropskou bohoslužebnou stavbu.

V klasickém období řeckého umění ve 6.-4. stol. př. Kr. se umělci nesnažili znázornit podobu jednotlivého božstva, nýbrž hmotný výraz božského rodu /genos/, a to pomocí lidského těla. V době vrcholně klasické a pozdně klasické-helenistické /5.-3. st. př Kr./ se znázorňované lidské tělo uvolňuje, „naturalizuje“ /Homérův portrét je starý slepec/; božstva jsou majestátní, vznešená a zároveň nadaná lidskými vášněmi. Vedle těla nahého muže objevuje i obnažené tělo ženy; tím zde mizí rozdíl mezi nahotou a oděvem. Feidíův reliéf /asi 400 př. Kr./, kde se Orfeus loučí s Euridikou, kterou odvádí Hermés do Hádu, do podsvětí, vyjadřuje trýznivé drama konce pozemského života. Tehdejší náhrobní kameny, „stély“, třeba v Athénách, vykazují nepotlačitelnou tesknotu a smutek. Je to však snášené s důstojným odevzdáním. Z umění helenismu pochází „mausoleum“, které dala postavit královna Artemisia z Halikarnassu /asi 350 př. Kr. pro svého zemřelého manžela Mausola. aby mu aspoň tak zajistila nějaké „přežití“.

Otec Tomáš: Takovou starověkou stavbu kopírovali bolševici, když budovali mausoleum pro nabalzámovaného Lenina.

Otec Jiří: Bolševici kopírovali mausoleum podle stavby v Pergamu. Kopírovali ji nejen kvůli jeho zvláštním stavebním tvarům, nýbrž proto, že se to místo stalo satanovým příbytkem, jak o tom svědčí svatý Jan v Apokalypse: A andělu církve v Pergamu napiš:… Vím, kde bydlíš-tam, kde je trůn satanův. /Zj 2,12-13/ Budovalo se to z podnětu Stalina, který byl o tomto ďáblově příbytku důvěrně zpraven od svého pobytu v klášteře, odkud byl posléze vyloučen kvůli šíření Darwinova učení.

Ohledně dalšího vývoje umění po roku 400př.Kr. tvoří Praxitelés /370-330/ Afroditu z Knidu: nahá lidsky představovaná bohyně se chystá ke koupeli. Je krásná, mladá a zachovává si jistý vznešeně „božský“ odstup od diváka, zároveň je však plně lidská - symbol božské i lidské krásy a lásky a snad víc jenom lidské: hetera, družka, ale ne pouze družka! Stala se typem ženství pro helénistické umění. U Praxitela a pozdějších tvůrců postrádají však božstva uměřenou ušlechtilost a vznešenost výhradně olvmpskou. Jejich božství je totožné s dokonalým, ideálním lidstvím.

Otec Tomáš: Takže jde o zlidšťování božství anebo zbožšťování lidství?

Otec Veselý: Obojí. Jsme v době, kdy filozof a moralista Sokratés je odsouzen k smrti vypitím jedu, protože je obviněn jako „a-theista“, „bezbožný“, neboť odmítá hlavní olympské „bohy“; jeho žák Platón, filozof a básník se zachraňuje přenesením skutečné lidské a božské skutečnosti do světa pomyslných „idejí“; Platónův žák Aristotelés, filozof a vědec, po zjištění nicotnosti těchto „bohů“ dospěl k pojmu logické nutnosti jsoucnosti nejvyšší, čisté a dokonalé dovršené skutečnosti /entelechia/; zemřel - snad sebevraždou? - závratnou, leč beznadějnou touhou se k ní dostat. Také on byl podezříván z „a-theismu“, jako ostatně sám Pán ežíš Kristus a všichni křesťanští mučedníci, odsouzení jako bezbožníci a „rouhači“ – odmítající božství césarů.

Helénistické umění se dál vyvíjelo v tomto „rizikovém“ prostředí pozemském a stalo se podněcovatelem hlubokého neklidu a úzkostného hledání lepší naděje na řešení.

Ikonografie období anticko-klasického je bohatá, ale plně ve službě stavitelství, a to ještě nemluvíme o podivuhodných ozdobách nádob! Asi v roce 450př.Kr. se začíná v umění projevovat perspektiva. V Arkádii byl asi roku 420př.Kr ozdoben Apollonův chrám sloupy s hlavicemi  tvarově složenými z  listů rostliny acanthus/česky paznechtík/, kterým se říkalo korintské, ač byly zřejmě athénského původu. Vzorem stavitelství, sochařství, malby, sjednocených v jediném celku, zůstává Parthenon na athénské Akropoli z 5.st.př.Kr. Bohyně Athéna je parthenos -Panna, tj. bez osobních, soukromých svazků - volná pro všechny! „Neznámý bůh“  na blízkém vrcholku Areopagu je sám řecký člověk. Kdežto na spodním „náměstí-agora“ vládne běžným občanům plodná Demeter - matka.

Vcelku bych řekl, že klasické období řeckého umění dosáhlo vrcholu tvořivosti: harmonický, souladný, božský řád nebrání svobodě člověka a lidská postava je pojímána a utvářena ve stejném duchu jako „svatostánek bohů“. Ideální společnost /polis/, demokratická pro svobodné občany, nikoli pro otroky, dochází k nadosobní etice. V ní se projevuje a uskutečňuje velikost a tajemství hodnoty svobodného člověka /kalokagathia/. Všechno se to představuje jakoby mimo čas a prostor, ve vzájemném splývání božského Olympu s lidskou Zemí. Nakonec se však „lidské“ stává hodně zhmotnělé, snad až příliš, a tím zvyšuje neklid. Malba barvami a hrou světla a stínu dokáže vytvořit iluzi - hru snů - a otevřít období postklasické, helénismus.

„Hra snů“ se stane skutečností v křesťanství: Boží láska připravuje člověka na své dary tím,  že po nich v člověku vzbuzuje touhu.

Otec Tomáš: To jste, otče Jiří, vzal jste ten helénismus jen tak nějak narychlo. Nechcete se o tom ještě zmínit?

Otec Veselý odpovídá: Dějepisně začíná helénismus rozpínavými výboji Alexandra Velikého. Řecká kultura opouští místní obec „polis“ a stává se „světovou“, obecně „lidskou“, přirozeně ovšem ve smyslu tehdejšího známého lidstva, soustředěného do Středomoří Rozšíření jednotné vzdělanosti a jednoho jazyka usnadní později také šíření křesťanství, chráněné politickou jednotou Římské říše: také zde jasně vyniká Boží prozřetelná Láska.

„Barbar“ už není „ne-Řek“; ale „ne-vzdělaný“. Nadto se Sokratem, Platónem a Aristotelem se tvoří skutečně vědecká úvahová filozofie /sylogismus/; ve vědě s Pythagorou, Euklidem - geometrie; s Archimédem - mechanika; s Eratosthénem - zeměpis, atd. Z Pergamu se šíří užívání „papíru“ - pergamenu. S požitkářským epikureismem a poněkud zaraženým stoicismem se stále úzkostlivěji dostává do středu mravního zájmu „šťastný člověk“; ale jejich nabízené štěstí ho neuspokojuje. A tak jako velký soupeř vznikají náboženství, kde však chladné a prázdné uctívání olympských božstev ustupuje božstvům východním, v nichž účast na „tajemstvích“, mystériích, poskytuje závratné zážitky, nakonec však zrůdné, orgiastické. Jde obvykle o kulty takzvané „esoterické“, spásonosné /soter = spasitel/, v nichž „zasvěcení“ hledají „spásu“, tj. únik z utrpení, jak tělesného, tak mravního /zla/, aspoň na jeden závratný okamžik nebo soustavným mravním úsilím /mithraismus aj./. Tyto „bohoslužby“ hlásají posmrtný život, v němž bude dobro odměněno a zlo potrestáno. Způsob „spásy“ přitom závisí na „eklekticismu“, na výběru z esoterických proudů řeckých, východních nebo egyptských. Nepřekročitelný však zůstává dualismus, rozdíl, či dokonce rozpor mezi dobrem a zlem, mezi božským a lidským. Božské zůstává vzdálené, avšak čím se zdá nedosažitelnější, tím je žádoucnější. Podle Vergilia se pravý „spasitel“ narodí z „panny“. A do této atmosféry se narodí jako Spasitel Mesiáš Ježíš Kristus. Syn Boha a Panny Marie.

Snad byste se ještě mohl více zmínit o helénistickém umění, prosí otec Tomáš, Vždyť právě tam jsou důležité podněty pro budoucí rozvoj stavebnictví a vůbec umění prvních křesťanů.

Otec Veselý: Vcelku sledujeme v helenismu tři úseky: počátek /350-250př.Kr./, zrání /250-150př.Kr./; pořímštění /150-30př.Kr./.

Hluboké protiklady v helénistickém smýšlení ovlivňují také umění. To je na jedné straně tajemné - mystické /viz vilu tajemných záhad v Pompejích/, ale na druhé straně se polidšťuje, zesvětšťuje a zkrášluje. Vrcholu se dosahuje v období 250-150 př. Kr., pak se buď pokračuje v hledání novotářského umění / nebo uvázne v dosavadním umění klasicizujícím. Nejbohatší doklady se zachovaly v sochařství. Naturalismus je téměř drásající a vyjadřuje i různé záporné stránky života: stáří, ženské opilství, smrtelný zápas a smrt. Daidales tvoří Afroditu, ovšem už ne jako „bohyni“ lásky, ale jen jako překrásnou zralou ženu, velmi „přirozenou“. „Nadpřirozené“ mizí.

V architektuře roste zájem o velké vnitřní prostory, „auly“, zvláště o soudní síně a svatyně. V „chrámu mystérií“ na ostrově Samothraké byl na počátku 3.st. př. Kr. kromě auly také jakýsi presbytář s absidou, kde byla obětní jáma. Před vymezením absidy /s jámou/ byla „příčná loď“ se dvěma bočními vchody. Šlo zřejmě o prostor, rozšířený pro tajemný úkon „bohoslužby“. Zde se setkáváme se všemi podstatnými prvky budoucí stavby budovy křesťanské eucharistické oběti: kněžiště, presbytář, absida, obětní jáma - krypta - oltář, oddělení kněžiště od lidí příčnou lodí s bočními vchody. Jiný důležitý jev pro příští křesťanské umění je vznik basilik ve 2.st.př.Kr., které s jistotou odhalujeme v Římě a Pompejích. Již jméno „basiliky“ prozrazuje jejich původ ve světě helénistických monarchií, kde panoval „král“ - basileus.

Asi v letech 180-160 př. Kr. vytvořila pergamonská škola reliéf pro Diův oltář, na němž byla znázorněna gigantomachie /tj.boj gigantů s olympskými bohy/. Giganti, kteří byli od pasu dolů hadi, bojují zoufale proti všem bohům: proti bohům nebes, bohům země, bohům vod a pekla, za přítomnosti Dia, Athény, Niké. U nohou Athény se ze země vynořuje bohyně Gaia, matka Země, jejímiž syny jsou giganti. Gaia hořce pláče nad porážkou potomků, kteří se odmítají vzdát; na jejích tvářích se výrazně projevuje vztek i smutek plný nenávisti... Četné gigantomachie jsou snad symbolem, náznakem rozervaného helénistického svědomí, které je zklamáno mnohobožstvím a už odmítá uznávané olympské bohy, ale nedokáže se od nich osvobodit. Jako i Láokoón usmrcený „hady“ /sousoší z doby kolem roku 50 př.Kr./ .

Táž rozervanost je patrná i z obrazů. V ikonografii si „portrét“ udržuje velmi významné místo a snaží se výrazně vyjádřit neopakovatelný charakter jedince. „Osobnost“ je vyjadřována celým tělem a ne pouze hlavou, jak uvidíme u Etrusků. Zobrazení jedince však neodvratně směřuje k „heroizaci“, k oslavení jedince. a tak zároveň ho představuje jako „typ“ - vzor určitých hodnot: u panovníka - vznešenost; u filozofa – genialita; u umělce zanícení, vytržení. Tuto snahu vytýčit určité ctnosti najdeme později i v ikonografickém výtvarném umění byzantského křesťanství!

Vedle postav se objevují také výzdoby: girlandy, ptáci, zvířata, krajina... Helénistické umění už není výhradní výsadou veřejné autority „polis“ – státu. Patří i soukromníkům, např. v mauzoleích /později i křesťanských/. Rozvíjí se nejen ve „městě“: polis - urbs; ale i u soukromníků: domus - villa... Je prostě součástí vyspělosti „civilizace“ - a dokonce jejím plodem. To je v protikladu k umění etruskému, které zůstává velmi „barbarské“, aspoň pokud jde o „portrét“, což dokládá ve svých skriptech i archeolog Pelikán z univerzity Jana Ev.Purkyně v Brně.

Otec Tomáš: Pelikána jsem znal.

Otec Veselý: Jak je ten svět malý!

Otec Tomáš: vystudoval jsem sociologii, ale i kunsthistorii. To nešlo bez archeologie. Pelikánova skrypta byla velmi strohá. A Pelikán? Škoda mluvit. Přednášet neuměl a zkoušky byly otřesné. Voda v botech byla příjemnější.

Otec Veselý: To už tak bývá s učiteli. O mně se taky říkalo, že jsem moc přísný, ale myslím, že to nebylo tak zlé. „Klasické řecké umění“ bylo výsadou osobního nadání a obracelo se k bohům, zatímco v helénismu zasahovalo všechen život a nabízelo se všem lidem, tím, že sestoupilo z Olympu do všedního lidského života a světa. Velká „výrobní“ umělecká ústředí se snažila uspokojit poptávku „masy": nahromadila se tak obrovská bohatství, ale množství „výrobků" snížilo jakost. Požívačný způsob života však nedokázal odstranit úzkost ducha; ani neřešitelnou srážku mezi tím, co člověk má, ale co mu nestačí - a tím, co si přeje, ale co nemá... v tomto smyslu helénismem začíná problematika moderního člověka. Jaké bylo jeho setkání s Kristem? (Z hovorů s o.Jiřím Maria Veselým OP zaznamenal Tomáš B.)

+++

TĚLO

NAD TĚLEM SVÝM JIŽ TRUCHLIT NEBUDU

PŘIJAL JSEM JE JAK NEDOSNĚNÉ SNĚNÍ

MÉ TĚLO PODOBÁ SE OSUDU

A TESKLIVĚ JDE K SVÉMU NAPLNĚNÍ

 

I KDYŽ JSEM V NĚM HOŘKÝ A BOLAVÝ

A ZE SVÉ TÍHY ODCHODU JSEM PLNÝ

JÍM HLOUBKY STOUPAJÍ MI DO HLAVY

JE OTEVŘENO PRO VÍTR A VLNY

 

I KDYŽ NĚKDY JAK Z OTRÁVENÝCH MĚST

JSEM VYHNÁN Z JEHO SLABOSTI A SÍLY

CHCI JE Z PODNEBÍ DO PODNEBÍ NÉST

I S VEČERY JEŽ K SRDCI SE MI CHÝLÍ

 

MÁ KREV JE MDLÁ A TĚŽKÁ JAKO RTUŤ

A PROPASTI JI PRÁZDNEM PŘITAHUJÍ

TU BÍLÝ MRÁČEK PROMÁČKNE MOU HRUĎ

A ANDĚLÉ JÍ TIŠE PROLETUJÍ

 

MÉ BDĚNÍ PRODLUŽUJE SLADKÝ STON

SPÁNEK MĚ ZALÉVÁ JAK MOŘE SKÁLU

A KREV ZNÍ JAKO PURPUROVÝ ZVON

A SMYSLY BUDUJÍ SVOU KATEDRÁLU

Jan Zahradníček

+++

„Raději zemřít v boji za svobodu, než být vězněm do konce svého života.“

 Bob Marley

+++

ELEKTRONICKÉ UKŘIŽOVÁNÍ LIDSTVA

Je hrozivá perspektiva lidstva, elektronicky ukřižovaného pomocí mobilů, čipů, džípíesek, elektronických průkazů či bankovních karet, které poskytují ďábelskému vládci světa nejen evidenci všech postižených, nýbrž také řízení jejich tužeb, vášní, nálad, citů a emocí. Přesto věříme s apoštolem Pavlem, že těm, kdo milují Boha, všecko napomáhá k dobrému (Řím 8,28). Prolhaný vládce světa, ten starý vrah našeptává, že tohoto cíle má být dosaženo při postupném omezení a vyloučení přirozené odolnosti člověka vůči nemocem a různým degenerativním poruchám. Prosazování umělé imunity vede ke zmrzačení Stvořitelem přirozeně nadaného člověka. To znamená rozsáhlé omezení velikosti takto elektronicky ukřižovaného lidstva, obnaženě vydaného napospas nejrůznějším křižujícím infekcím a degenerativním změnám.

Jako byl Kristus napevno přibit ke kříži, tak ještě pronikavěji se děje elektronické přibití lidstva ke kříži. Kde kanula přesvatá Krev Páně z jeho těla rozbitého vnějším bičováním, korunováním trním, hřeby a kopím, tam zasahuje dnešní elektronické křižování dovnitř, do samé genetické skladby člověka. Záludný pokus ďábla a jeho bioinženýrských poskoků navozuje přibití člověka ke kříži nejen za ruce a nohy, nýbrž za každou buňku lidské kůže a celého ústrojí, prošpikovaného nanočipy s jedinečným elektronicky označeným čárovým kódem, jenž působí, že kříž je doslova obtočen geneticky upravenou, ve skutečnosti pohmožděnou a znetvořenou lidskou spirálou DNA. Člověku dokonale znehybněnému uměle navozenými genetickými poruchami zevnitř a zhoubnými infekcemi zvenčí zbývá už pouhé Kierkegaardovo vyslovení BUĎ ANEBO. Třebaže je takto ďábelsky poznamenaný člověk podřízen ve své vegetativní a senzitivní stránce elektronické evidenci, sledování, kontrole a řízení, přesto není tímto způsobem zotročen ve svém myšlení a svobodném rozhodování své vůle, protože je to záležitost jeho duchové duše. Mohou zabít tělo, ale nikoli duchovou duši. Samozřejmě, že člověk v přemítavém myšlení vychází od počitků získaných smysly. Přesto ve vyšší činnosti rozumu, totiž v kontemplaci, se vymyká smyslovým podnětům. Také svobodné rozhodování vůle může být ovlivněno odporem, strachem, zoufalstvím a jinými vášněmi, které mohou být vyvolávány neviditelnými podněty elektromagnetické povahy. Avšak ten, kdo soustavně rozjímá tajemství spásy a spojuje své elektronicky způsobované utrpení s Kristovým Křížem, nemá nikdy tak omezenou svobodnou vůli, že by se byl totálně zotročen. Po Kristu už nikdo nemůže být absolutně zotročen. V tomto ohledu mohou zvítězit nad tělem, světem a ďáblem pouze jedinci, kontemplativně povznesení v Krista.

Do utrpení jsme ukřižováni všichni od narození. Záleží na nás, zda snášíme svůj životní kříž zoufale jako rouhající se lotr, nebo smysluplně jako lotr kajícný, jemuž se dostává od Pána ujištění: Ještě dnes budeš se mnou v ráji.

Dnes to však znamená zablokování lidstva na křižovatce dějin, kdy se tato křížová cesta na Golgotě už skoro bezprostředně dělí mezi nebeské království či superspolečnost Boží v Kristu a pekelnou totalitu Zlého. Také zde se naplno uplatňují slova Páně: Já jsem s vámi až do konce světa (Mt28,30). Záměrně uvádím slovo „skoro“, protože zablokování lidstva na této křižovatce nemůže být docela naprosté. Fakt je, že ďábel zatím dokonale ovládá jisté předhistorické místo, kam byl sražen hned po svém pyšném prohlášení NEBUDU SLOUŽIT! Opakovaně tam byl spoután věčně vítězným Ježíšem Kristem. Na rozdíl od antikrista ovládá Kristus veškerou minulost, přítomnost i budoucnost lidstva a světa.

Každé nové křižování lidstva je sice rozsáhlejší, totiž masovější než předchozí, ale trvalost ukřižování je den ode dne kratší a kratší. Bůh už nedopřává ďáblu tolik času na jeho zběsilé výstřelky. Ďábel nemá už skoro žádný čas.

Současně však dnešní pekelný incident znamená velkou zkoušku, a následně drastickou redukci velikosti lidských struktur Církve. Lidská normalizace poměrů ve strukturách Církve a řádů, jakou jsme zakoušeli podle dosavadních evropských zvyklostí za posledních přinejmenším třicet či více let předstírané svobody, tím bere za své. Marně se moderní snílkové snažili v Církvi klást na zelené louce jiné než Boží základy. Díky Bohu jsme v dnešní zkoušce uváděni k výchozímu stavu vykoupeného Božího lidu.

Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Odnímá se mne každou ratolest, která nenese ovoce. (Jan 15,1-2) Ježíš posílá učedníky do celého světa šířit evangelium. Postupně tu však rozbujela větev evropská, jako by evangelium bylo především evropské. Růst této neplodné větve vyvrcholil začátkem třetího tisíciletí, kdy na Kristově kmeni rozbujela neplodná větev eurofašistů. Lidsky nahromaděné nánosy podléhají božské očistě a úklidu. Mnohé lidské struktury a jejich nositelé se v Církvi prakticky vyřazují z běhu božských věcí, když se trpně podřizují vládci světa. Tím na nich jasně vyniká znamení 666 a oni se sami odsekávají od Kristova Těla. Mocnosti pekelné Církev nezničí. Nemohou ublížit Tělu Kristovu. Neposkvrněné Srdce Panny Marie je sice probodené, ale tím se jen odhaluje smýšlení mnohých pekelníků v beránčím rouchu a Církev se v Duchu svatém očišťuje. Podzemní Církev zůstává zbytkem lidstva, uchovávajícím si stvořenou přirozenou imunitu s hrdinským odoláváním všem ďábelským pokusům o její snížení, ba až vyloučení pomocí vnějších otravných a degenerujících zásahů, znetvořujících stvořenou lidskou DNA. Nelze se vzdát přirozeného dědictví našich otců a matek, jakou je přirozená imunita, a na které má být jako na zdravý kmen naštěpován výhonek ušlechtilejšího života, života milosti, života nadpřirozeného.

Buď budou duchovní osoby v Kristu kontemplativní, nebo vůbec nebudou. Vůbec jim nepomohou jakékoli organizační a technické změny. Usilujte především o Boží království, o kontemplaci, a všechno ostatní vám bude přidáno. Boží království a kontemplace je Boží dar, ale každý o ně musí soustavně přednostně usilovat. Jinak chátrá, živoří a odumírá, až jeho plamen vyhasne, a Církev se očistí od hříšného nánosu.

Předpokladem kontemplativní obnovy Církve v katakombách je hrdinství v odříkavosti. Nyní se ukazuje směšnost někdejšího lidsky vysněného sametového podzemí. Nynější elektronické podzemí znamená odpoutanost duchovního člověka ode všech zdánlivě samozřejmých vymožeností, jako je rozhlas, televize, počítač, mobil, GPS, platební karta, atd. Dávají člověku iluzi informovanosti a svobody, ale pouhou iluzi. Jimi je totiž člověk zchytralým vládcem světa kdykoli kdekoli lokalizován, sledován, kontrolován, nahráván, ale také řízen a ovládán ve všem, v čem člověk závisí na svém těle a světě. To jsou ta ďábelská tykadla nastrčená až hradu tvého JÁ. Stačí však jediná kapka Krve Kristovy a celá ta falešná struktura zdánlivé svobody a in-deformovanosti se rozsype jako domeček z karet. Kašpárkovi stačí malé stříknuté svěcené vody a obludná strašidla se propadají do pekel. K tomu, aby to nebyla jen pohádka, je nutný nejtvrdší zápas s vlastním JÁ, drsný sebezápor. To neznamená útěk od elektronických vynálezů do jeskyně. Stačí zbavit se závislosti na nich a na jejich používání. Osvobodit se od nich neznamená jejich odhození, nýbrž vymanit se závislosti na nich a umět jich používat s rozumem. Když jdeš duchovně sloužit do církevní buňky, musíš vyjmout z mobilu baterii, smíš platit jen hotovými penězi, anebo ještě lépe –službou a obětí v Kristu. Nekontemplativní část Církve není snad mrtvá, ale rozhodně není živoucí; spíše je živořící, patrně zakouší agónii anebo třídenní sestup Krista do pekel, aby zakusila někde jinde Vzkříšení Páně, protože mocnosti pekelné Církev nikdy nepřemohou.

Pokud byl někdy v Církvi okrajově připouštěn žebravý způsob života, tedy se nyní stává jediným možným východiskem stejně jako dobrovolné sliby chudoby, čistoty a poslušnosti Kristu. Je to úžasná cesta od teocentrického pojetí k pojetí naprosto kristocentrickému.

Orientace křesťana není horizontální, nýbrž vertikální, avšak nikoli na těch družicových a jiných kosmických létavicích, kterými se ďábel opičí po Kristu-Pantokratoru. Při všech těchto napodobeninách Božího díla se hříšní sluhové falešného vládce světa nedokážou libovolně pohybovat v prostoru a v čase. Pokud si někdy ďáblovi spiklenci někde v CERNu či jinde osvojí pohyb v čase, tedy výhradně směrem do minulosti, nikdy však do budoucnosti. Pokaždé dopadnou jako Faust, po němž zbývá jen černá díra ve stropě.

Je to situace apokalyptická, ale radostně apokalyptická. Slovo apokalypsis znamená vyjevení věcí skrytých. Pro skutečné křesťany znamená apokalypsa radostné povzbuzení, že jsou blízko otevřené náruči Ježíše Krista. Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem, včera, dnes i zítra. To se týká i Kristova tajemného Těla. Světový rozmach Kristovy Církve bude po této zkoušce nebývale velkolepý a kosmický. Maria nás spojuje růžencem s Kristem. Kristovo poselství míří do celého světa. Jsme na počátku velkého rozmachu. Tomáš Bahounek OP

+++

PROČ JSI TAK SMUTNÁ?

PROČ JSI TAK SMUTNÁ A PROČ PLÁČEŠ,

MATKO NAŠEHO PÁNA?

JAKÁ JE ,PŘÍČINA TVÉHO ŽALU,

JAKÁ JE TVOJE RÁNA?

 

SLYŠTE MNE TEDY, MUŽOVÉ ŽENY,

COŽE MNE DĚSÍ.

NADÁVNO JEŠTĚ JEŽÍŠE VÍTALY,

TEĎ LETÍ DO PROKLETÍ.

ZA NAŠÍ PŘÍKLADEM JDOU

A CO SVĚTÍ?

ŽALUDEK, JAZYK A SVALY.

JSOU BEZ OBĚTÍ.

NERADOSTNĚ ŽIJÍ

LHOSTEJNĚ KE VŠEMU,

NEMAJÍ CÍLE.

ODVYKLY SI KLEKAT

A NESMYSLNÁ JEST JEJICH PÍLE.

 

CO JSTE CHTĚLI VĚDĚT.

VIZTE TEDY:

LÍTO MNĚ DĚTÍ.

NEDÁVNO JEŠTĚ ZA JEŽÍŠEM SPĚCHALY

TEĎ UŽ JEN LETÍ DO PROKLETÍ.

JAKUB DEML  1942

+++

SAMOVAZBA

MÁM SOUSEDY VPRAVO A SOUSEDY VLEVO.

A TAKÉ POD NOHAMA A NAD HLAVOU. TAK BLÍZKO

A PROPASTI MEZI NÁMI TĚCH STROPŮ, TĚCH STĚN.

 

JSME KAŽDÝ SÁM.

KAPKA Z HUČÍCÍ ŘEKY VEŠKERENSTVA.

A KDYŽ NA SEBE KLEPÁME,

JE TO KLEPÁNÍ HORNÍKŮ ZASYPANÝCH MNOHO SET METRŮ POD ZEMÍ.

 

JSOU TO SIGNÁLY Z MARSU.

NIKDY JSME SE NEVIDĚLI, NESMLUVILI JSME ZNAMENÍ

NEBO KLÍČ,

PODLE NĚHOŽ BY DEŠIFROVAT SE DALY TY DEPEŠE VZÁJEMNÉ.

A TAK JENOM SE DOHADUJEME, ŽE TAM ZA STĚNOU ČEKÁ

STEJNÉ JÁ,

STEJNÝ CHUCHVALEC NADĚJE ZOUFALÉ

ZMÍTAJÍCÍ SE MEZI MINULOSTÍ A BUDOUCNOSTÍ

MEZI DVEŘMI A OKNEM, JEŽ MŘÍŽÍ SVOU KŘIŽUJE NÁS.

 

NEVÍME KDE. NEVÍME KAM.

JEN VZDÁLENÝ ŠTĚKOT PSŮ, MUCH BZUKOT NÁS UTĚŠUJE,

ŽE JSME NEBYLI DEPORTOVÁNI NA NĚKTEROU JINOU OBĚŽNICI,

ŽE NEJSME NA MARSU ANI NA MĚSÍCI,

ŽE NA ZEMI DOSUD JSME.

 

JE V TOM NADĚJE NÁVRATU.

 

JE V TOM KUS ÚTĚCHY,

KDYŽ PO RÁNU SLUNCE VSTUPUJE STEJNĚ DO VŠECH CEL.

A POTOM PO CELÉ DOPOLEDNE

JEHO ZLATÁ IKONA POSOUVÁ SE S BOHOSLUŽEBNOU VÁŽNOSTÍ

Z KOUTA DO KOUTA

PO TĚCH PRÁZDNÝCH STĚNÁCH,

PO TOM BĚDNÉM NÁBYTKU VĚZEŇSKÉM.

 

TO ZEMĚ S NÁMI TAK OTÁČÍ SE. TO V NESMÍRNÉ DÁLCE

NA KAVKAZ

OD HIMÁLAJÍ POLEDNE ZVOLNA POSTOUPILO,

KDE VŠUDE MILIONY VĚZŇŮ MU ZPÍVAJÍ DUMKU SVOU.

A PAK PŘEKRAČUJÍC VELIKÉ ŘEKY VÝCHODU

BLÍŽÍ SE K JINÝM POHOŘÍM, K JINÝM ŘEKÁM

K NÁM.

 

A ZATÍM

NA DRUHÉM KONCI SVĚTA

KŮŇ PŮLNOCI,

JAKO BY TÁHL SLUNCE VZDÁLENÉ,

UHÁNÍ PRÉRIÍ OD OCEÁNU ATLANTICKÉHO K OCEÁNU TICHÉMU

A VE VŠECH MĚSTECH MEZI BOSTONEM A SAN FRANCISKEM

POSTUPNĚ

SPOUŠTĚJÍ ŽALUZIE, SPOUŠTĚJÍ VÍČKA ZNAVENÁ.

A OBĚ AMERIKY JAK LODĚ SPÍCÍCH TMOU PLUJÍ

SVĚTLA ELIÁŠOVA NA STOŽÁRECH KORDILIÉR,

NA STOŽÁRECH AND.

 

TAK NA ZEMI DOSUD JSME, A PŘECE TAK MIMO ZEM.

NEMÁME ZPRÁV O TĚCH PŘESKAKUJÍCÍCH JISKRÁCH NAPĚTÍ

MEZI NÁRODY VÝCHODU A NÁRODY ZÁPADU. ŤUKÁME

NA SEBE,

JENOM ABYCHOM SE NAVZÁJEM UJISTILI,

ŽE PATŘÍME K TĚM DVĚMA MILIARDÁM VYHNANÝCH SYNŮ EVY.

A Z OBOU STRAN SVĚTA ROZTRŽENÉHO JAK OPONA CHRÁMOVÁ

ÚPĚNÍ NEVÝSLOVNÉ PRORŮSTÁ NÁMI AŽ V TMU ÚST

A BŮH JE SLYŠÍ.

Jan Zahradníček

+++

CO JE KONTEMPLACE

Kontemplativní činnost je nejvyšším úkonem člověka na této zemi. Kontemplace tedy představuje opak praktické činnosti a je nejdůležitější chvílí v lidském životě. Moudrost kontemplativního člověka obsahuje úžasné radosti, stejně tak pokud jde o jejich čistotu, jako o jejich trvalost. Kontemplaci se mudrc může věnovat i o samotě. Čím větší je jeho moudrost, tím důležitější místo zaujímá kontemplace v jeho životě. Mudrc má povinnost vést ke kontemplativní činnosti i další osoby. Je předzvěstí pouštních otců a všech kontemplativních mnichů, kteří se rozhodli zasvětit svůj život Bohu, Moudrosti a zdroji veškeré moudrosti. Božské skutečnosti, o nichž mluví Aristotelés, jsou samozřejmě velmi vzdálené našemu Bohu a Kristu. Filosof tak nazýval prostě pozdvižení ducha a srdce.

V člověku je nějaký druh stesku po Boží společnosti. Máme v sobě hlubokou touhu a vůli být Bohu tváří v tvář. V křesťanství je kontemplace skutečně setkáním s Bohem od srdce k srdci v tichu a samotě. V ruchu světa není možná, tím méně pak při rozptylování vnitřním hlukem. Ruchem, který je nejobtížnější zvládnout, zůstávají naše vlastní vnitřní bouře.

S Kristem se kontemplace podobá radosti dvou zamilovaných, kteří se na sebe mlčky dívají. Často myslím na prostého venkovana, který přicházel každý den do kostela v Arsu. Dlouhé chvíle trávil před svatostánkem v naprosté nehybnosti. Svatý farář arský se ho jednoho dne zeptal: „Co tam děláte, milý příteli?“ On mu na to odpověděl: „On se dívá na mě a já na Něj.“ Ten prostý venkovan neříkal nic, protože nepotřeboval mluvit, aby Kristu řekl, že Ho miluje. Nepotřeboval na oplátku žádné zjevení Syna Božího, poněvadž věděl, že je Jím doopravdy milován. V lásce nejsou slova nutná. Čím intenzívnější je život v tichu, tím víc je duše sama s Bohem. A čím čistší duše je, tím víc se odvrací od shonu světa.

Nesmíme si nicméně myslet, že kontemplace Boha je možná jen v tichu kláštera či kostela nebo v samotě pouště. Svatý Jan Pavel II. vyzýval křesťany, aby byli „kontemplativními lidmi v akci“. V komentáři svatého Tomáše k Janovu evangeliu najdeme jednu pasáž, která to zvlášť dobře objasňuje. Ježíš se obrací k Ondřejovi a Janovi, kteří se ho ptali: „Rabbi - to přeloženo znamená Mistře -, kde bydlíš?“ On jim odpověděl: „Pojďte a uvidíte!“ Svatý Tomáš zde dává mystický smysl slovům, která skutečně znamenají, že jen osobní setkání a zkušenost nám mohou dát poznat Krista. Toto zkušenostní poznání Boha v nás je jádrem kontemplace. Svaté Kristovo lidství je stále cestou, která vede k Bohu: nechat Ho mluvit v tichu, před Nejsvětější svátostí, před křížem, v přítomnosti nemocného, který je druhým Kristem, Kristem samým. Každá duše má jistě svou cestu. Jan Pavel II. říkal, že někdy se cítil zralý na to, aby Boha o něco žádal, a jindy tomu tak nebylo.

Podle svatého Tomáše mezi kontemplací a činností prakticky neexistuje rozpor. Mnich tak může čelit duchovní bouři ve své cele nebo v klášterním kostele a znovu najít Boha po práci na poli... K Otci ho může přivést oběť, poslušnost, umrtvování. Intenzivní intelektuální či manuální práce očišťuje ducha od starostí, které vědomé spojení s Bohem znemožňují. Heslo „modli se a pracuj“ shrnuje dvě cesty ke kontemplací, které se nabízejí nejen mnichům, ale všem Kristovým učedníkům.  (R.Sarah, Bůh anebo nic,VII)

+++

PROMĚNĚNÍ

NĚKDY JSOU SMYSLY JAKO KRAJINA

JÍŽ PODZIM PŘICHÁZÍ AŽ KE MNĚ

NEVÍM KDE TĚLO MÉ SE ZAČÍNÁ

A KDE SE KONČÍ OBLAKA A ZEMĚ

 

ZEM TOHO KDO MNOU PROCHÁZÍ JAK MRAK

A VEČEREM MŮJ ÚSMĚV ZAHALUJE

K NĚMUŽ SE POZVEDÁM AŽ DO OBLAK

A KLESÁM POD SMYSLY KDE JEHO OBRAZ PLUJE

 

A PAK JSEM JAKO V LISTOPADU STROM

ZETLELÝM LISTÍM PROSTÍRÁM SE NA ZEM

A BŮH JDE PO MNĚ JAKO PO NĚKOM

KDO ROZKVETL A SEŽEHNUT BYL MRAZEM

 

PROTO JIŽ BUDU VE SVÉM TĚLE RÁD

TĚLO SE PROMĚNÍ A BUDE KATEDRÁLA

NEBOŤ MĚ PROMĚNIL JIŽ TOLIKRÁT

MŮJ TICHÝ BŮH JENŽ Z NOCI DO MNE SÁLÁ

Jan Zahradníček

+++

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely

/pokr./ KŘIŽOVATKA

 

KDYŽ JÁ VÁM POVÍDÁM

ŽE JE NEBE NA ZEMI

PRAVDU MÁM VĚŘTE MI.

ZA ŽIVOT ŽIVOT DÁM

I KDYŽ NERAD UMÍRÁM

NEJSEM SÁM VĚŘTE MI.

JE NA SVĚTĚ PLNO KRÁS

PRO TOHO KDO CHCE ŽÍT

A Z TĚCH KRÁS NEBE MÍT

ZÁLEŽÍ JENOM NA VÁS.

JEN NA VÁS VĚŘTE MI

ZÁLEŽÍ KDY PŘIJDE ČAS

KDY PRO NÁS

ZAČNE NEBE NA ZEMI.