BŘEZEN 2022

Ročník XXVIII., číslo 3. březen 2022

Obsah: Projekt obnovy výchovně-vzdělávacího procesu, Profily svatosti, J.Zahradníček,Pohrobci, R.M.Rilke, Obhajoba marnotratného syna, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, mučedníka osvětimského, Zahradníček,Prosba.________________________________

Projekt obnovy výchovně-vzdělávacího procesu

Navzdory plamenným heslům o vědecko-technickém rozvoji lidstva, je prokázáno, že tento pokrok vázne. Už od poloviny XX.století do prvních desetiletí století XXI. nedošlo k nárustu výskytu vědeckých objevů a technických vynálezů zásadní důležitosti. Naopak došlo k pronikavému poklesu, ne-li dokonce k úplné stagnaci. Dochází k masovému zavádění použití už dávno dosažených objevů a vynálezů.

Fakta dále ukazují, že se během posledních roků snížila vynalézavá a vzdělanostní úroveň lidské populace, a došlo k poklesu IQ lidstva, zejména školou povinné mládeže.

Ponecháváme stranou příčiny vzniklého neblahého stavu, ale i konkrétní viníky, kteří nějak zapříčinili daný stav. Především musíme přikročit k řešení.

Dnešní lidstvo, a mládež zejména, je utopena v digitálnu. Člověk už přímo nekomunikuje s člověkem. Zmizely lidské vztahy. Před časem bývaly symbolicky předváděny děti s klíčkem krku, protože zaměstnaný tatínek a jemu se emancipačně vyrovnávající pracující maminka neměli na dítě čas. Dnešní mládež, utápějící se v digitální potopě, je zcela bezprizorní. Iluzi vlastní svobody dodávají mládeži chytré mobily. Dnešní děti s mobilem v ruce komunikující s vlastní rodinou, ale i s učitelem, nakonec potřebují vodícího slepeckého psa.

Román Dva roky prázdnin Julese Vernea mi v dětství připadal jako velká šance k rychlejšímu dosažení dospělosti. Dneska už dávno vím, že bez osobní přítomnosti učitele, který by pokáral chybujícího studenta, ale také povzbudil nesmělého či potěšil ustrašeného žáka, by člověk zůstal celý život bloudícím snílkem, který touží po štěstí a často by v něm uváznul kvůli drogám. Tak se místo nárustu inteligence rozšiřují tělesné úchylnosti a inteligence národa upadá v degeneraci.

A co když mládež předstihla skutečnost, protože ať usilovala o cokoli, zjistila, že všechno už je hotové? Nejskvělejší ideály jsou uskutečněny, anebo ne?

Zřejmě jsem nějakých zpozdilec s dlouhým vedením. Osmašedesátý rok mne zastihl zapřaženého v průmyslu jako konstruktéra. Při generální stávce socialistů s lidskou tváří jsem chodil nechápavě z místa na místo. Buď je něco socialistického, což nemá lidskou tvář, anebo je to lidské, a pak nemá nic společného se socialismem. Po kotrmelcových změnách v okolí jsem učinil pevné rozhodnutí, že po době technického inženýrství musí následovat inženýrství lidské. Přihlásil jsem se na univerzitu ke studiu filozofie, a postupně jsem přibral i další obory, jako sociologii a dějiny umění. Nešel jsem tam jako nějaký nováček, nýbrž jako sebejistý filozof čtvrté dimenze, do níž mne nasměroval už na průmyslovce jistý ing.Martinčík, a pak delším vedením akademik Otakar Borůvka.

A co dál? Bylo to střetání mé filozofie s oficiální filozofií, a to dosti drastické střetání. Hned zpočátku jsem vyletěl ze zkoušky Logiky. Nastudoval jsem si totiž Organon od známého řeckého filozofa, jako Kategorie, První a Druhé analytiky, Topiky o pravděpodobných důkazech, atd, atd. Když jsem uváděl prameny svého studia, tak se profesor logiky propadal smíchy. Nechal jsem se opravit a během týdne jsem si nastudoval profesorova teňunká skrypta o logice, tak jsem na opravný termín vyfasoval výbornou.

S takovými každodenními opravami své filozofie jsem dospěl až promoci. Poté utržila moje filozofie čtvrté dimenze smrtící úder, když jsem se bez potřebné červené legitimace konečně uchytil jako poskok pro všechno v JZD, abych měl se svou průmyslovkou aspoň střechu nad hlavou. Takový život ve společnosti Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, který se mi roztáhl na čtrnáct let, mohl znamenat jedině smrt, anebo duchovní probuzení. Z břehu, kde se nedalo dýchat, jsem se přeplavil na druhý břeh. Jenže nic není náhoda. Někdo vás nenechá bloumat šedými ulicemi, nýbrž pošle průvodce. Tím nebyl nikdo jiný než blažený dominikán Jakub Zemek, který den co den, noc co noc konal své dílo v podzemí. Přes něj vedla moje cesta k dalšímu studiu, tentokrát utajenému.

Nabyl jsem jistotu, že až to studium dovrším a dosáhnu svěcení, nenechají mě „vševědoucí“ temné stíny dlouho na pokoji, takže jsem čekal mučednickou smrt každou chvíli.

Někdy v té době se mi dostaly do ruky čtyři knihy Tomášovy filozofické Summy. Bez váhání jsem se rozhodl přeložit právě toto od mého jmenovce do češtiny. Nápad dost opovážlivý, zvlášť když vezmu v úvahu, že jsem měl jako kunsthistorik za sebou jen povinnou zkoušku z latiny, abych dovedl luštit nápisy na památkách. Pro mě však toto byl nyní nápad na život a na smrt, protože jsem si řekl, že udělám aspoň něco jaksepatří dřív, než mě soudruzi odrovnají. Překladatelské experty jsem znal, ale ti mě za totality pokaždé odrazovali s tím, že jsou důležitější věci, a po pádu totality už neměli čas kvůli svým soukromým kariérám. První kapitolu jsem překládal tři měsíce, protože jsem hledal ve slovníku každé druhé slovo. Pak se mi to ale zrychlilo, a měl jsem to za dva roky v českém rukopise. Korektora jsem našel ve svém stařičkém profesoru latiny, prof.Zlatuškovi. S překladem jsem však nebyl ani po jazykové korektuře spokojen, protože můj korektor rozuměl více latině než filozofii; dále jsem byl nespokojen s překlady slov, které jsem použil podle vzoru olomoucké Theologické summy. Kromě toho jsem nebyl spokojen ani s tradičním označením této Filozofické summy jako „contra gentiles“. Takové označení zahrnovalo všechny nekřesťany jako pohany, a ještě zaměřovalo dané dílo proti nim. Název neodpovídá Tomášovu pojetí, který i podle jiných spisů dobře znal Augustinův výrok, že blud musíme nenávidět, ale bloudící milovat a mít v úctě. Jsem přesvědčen, že takové označení filozofické summy nepochází od autora, nýbrž je výsledkem tendenčních středověkých pojetí.

Ostatně toto dílo bylo původně napsáno na zakázku stařičkého Rajmunda z Feňafortu. Právě on se obrátil na mladičkého Filozofa s prosbou, aby mu nějak pomohl s povznesením mnoha lidí, kteří neznají Nový Zákon, jakož i s povznesením mnoha dalších, kteří neznají ani Zákon Starý. Tak vznikla velmi účelná „kuchařka“, která staví na tom, že každý člověk má svou důstojnost a zdravý selský rozum. Přitom právě první díl je podrobným návodem, jak správně používat rozum. Cílem tu nikdy nebylo tendenční dobové lanaření křesťanů od jinověrců, bloudících či odpadlíků, nýbrž osvojit si správné používání rozumu a chuť stále hledat pravdu.

Když jsem po pádu totality ukázal elektronický rukopis mého překladu v olomoucké Matici cyrilometodějské, tak mi redaktor bratr Josef Vlček div neutrhl obě ruce. Kvůli svým pochybnostem o jakosti překladu jsem si aspoň vynutil do záhlaví každého dílu PRACOVNÍ VYDÁNÍ. Nedivte se mi. Jsem překladatelský nedouk. Nejsem žádný znalec Tomášovy filozofie, rozhodně nejsem žádný tomista. Celoživotně se důsledně vyhýbám jakémukoli -ismu. Ostatně myslím, že se za tomistu nikdy nepovažoval ani Tomáš Akvinský.

Několikrát jsem přednášel celou tuto filozofickou summu v akademické obci v Brně i jinde. Přitom jsem pokaždé objevil nové pohledy a dospěl jsem ke stále lepšímu pochopení a také jsem pozměnil některé české termíny, které jsem převzal z olomoucké Summy theologické, tak, aby byly více srozumitelné a jasné. Dodnes pokračuji k lepšímu pochopení světcova díla, a pořád nejsem na konci jeho dokonalého pochopení. Ve svém hlasitém přednesu daného díla mluvím s respektem o upřímných hledačích pravdy, třebaže nestojí na straně katolické. Celé dílo přednáším jako SETKÁNÍ S HLEDAJÍCÍM.

A právě dnes, kdy je situace ve školství a vzdělávacích soustavách velmi zatemnělá, přicházím s PROJEKTEM OBNOVY VÝCHOVNĚ-VZDĚLÁVACÍHO PROCESU. Projekt zahrnuje zavedení prvního dílu jak je ve zvukové podobě jako úvodního povinného a klasifikovaného předmětu. Vzhledem k poklesu úrovně vzdělávání, ale také IQ studentstva během posledních tří let, kdy se převážně digitální proces výchovy a vzdělávání přenesl hluboko pod úroveň dálkového studia, je nutné, aby byl první díl, jak je ve zvukové podobě, zaveden do všech třech posledních čerstvých školních cyklů jako povinný a klasifikovaný předmět.

Další tři díly lze nabídnout jako nepovinný, volitelný předmět, ale s tím, že tento zvolený předmět nelze během dalšího studia odhlásit, a ukončuje se místo zkoušky kolokviálně.

Jsem přesvědčen, že pokles úrovně lze takto nejsnáze zabrzdit a nahradit dalším růstem. PhDr Jiří Bahounek

+++

PROFILY SVATOSTI

Otec Tomáš: Naposledy jsme rozmlouvali o křesťanském umění z vašeho archeologického pohledu. Došli jsme až k smrti umučením kvůli odmítnutí vyznání cézara za boha. Jenže my věříme, že pro křesťany smrtí nic nekončí.

Otec Jiří Maria Veselý OP: To jistě věříme. Z archeologického pohledu však musíme sledovat i to, co se k pozemské smrti vztahuje, a to jsou náhrobní památky. Takže se vydejme od smrti ke hrobu na hřbitově.

Podle nedávných přezkoumání se zdá stále zřejmější, že nejstarší, předhistorické projevy lidského umění jsou svou podstatou náboženské, přesněji však řečeno pověrečné, to jest, že vyjadřují hříchem oslabenou snahu člověka znovu navázat přerušený kulturní a obřadný vztah s nadpřirozenou Bytostí, na níž závisí narození, život i smrt člověka. Tyto projevy, jako např. tanec a zpěv, malířství a sochařství, jsou však zároveň i „krásné“. Proto jsou skutečným uměním, které se stává náboženským (či pověrečným) rozhovorem s magickými, kouzelnými nádechy, Teprve v další době, která však znamená i kulturní úpadek, se předhistorické umění polidšťuje, zesvětšťuje. Jenže každá snaha dosáhnout znovu kulturního a občanského rozkvětu znamená také nové hledání „nadpřirozena“, a to v souladu s duchovními objevy a touhami souladu - vnuknutími i snahami lidí různých historických údobí.

Otec Tomáš: Jak tedy chápe archeolog smrt?

Otech Veselý: Smrt postihuje neúprosně všechno živé. Stále je však odmítána jako násilí, protože narodit se pro smrt zůstává podle přirozené logiky nevysvětlitelné. Tajemství smrti a záhrobí je pro mne jako archeologa předmětem hřbitovního umění. Ze středozemního hřbitovního umění vyplývá přání nezemřít úplně a navždy: touha po klidném odpočinku a po nějakém způsobu přežití; po možnosti získat a dopřát zemřelým ulehčení, úlevu; po tom, aby se na ně vzpomínalo a aby se jim vzdávala čest a projevovala láska i po smrti, alespoň tak, aby si je lidé připomínali při výročí jejich skonu. Občas ale shledáváme také bezmezné zoufalství, tj. temnou hrůzu z nicoty, která mrtvého neúprosně pohltí a všechno přeruší. Proto vedle snahy zachovat tělo nebo alespoň zpomalit jeho rozklad balzamováním nebo munifikací, existují také případy slepého fatalismu - urychlení zmizení spálením, anebo uzavřením do sarkofágu, aby „pohltil tělo“...

Podle starořímských představ žije duše mrtvého dál. Je to však stínový život, buď v hrobce, nebo v podzemí, v místě zvaném „Orcus“ - podsvětí. Život mrtvého se podobal životu, jaký žil na zemi, velmi však záleželo na tom, jak se zacházelo s mrtvolou: „Základní povinností pozůstalé rodiny je tedy postarat se o pohřbení, vybavit zesnulého nářadím /nádobím/, kterého používal zaživa, a přichystat mu pohřební hostinu, Nejhroznější trest a bolest, jaké mohou člověka postihnout, představuje nebýt pohřben. Proto je nejtěžší vinou pozůstalých je nepohřbít mrtvého. A proto nemohl-li mít někdo skutečný hrob /utopení/, budoval se mu předstíraný hrob - tumulus inanis /cenotafio/-a třikrát se hlasitě zavolala bloudící duše, aby se přišla usídlit do útulku, který byl pro ni postaven. Podzemní útulek duší nebyl úplně oddělen od světa živých. Existoval rituální hrob, postavený na Palatinu, pro spojení s podsvětím. Byl přikryt kamenem, který se třikrát v roce zdvihal /24.srpna, 5.října, 8.listopadu/, aby mrtví mohli vyjít na svět a setkat se s živými. Duchové zemřelých, obecně nazývaní Lares, se k žijícím mohli chovat dobře nebo špatně, podle toho, jak s nimi bylo zacházeno. Dobří a smířliví duchové byli Lares a Manes, kdežto obtížní /trýznitelé/ byli Larvae a Lemures; sídlili ve vzduchu, potulovali se kolem obydlí a strašili živé. Mohl bych uvést ještě mnoho dalších podrobností o starořímských projevech vůči mrtvým, ale každý si to může vyhledat ve 29. dílu italské encyklopedie.

Otec Tomáš: Obávám se, že málokdo z nás k tomu dostane.

Otec Veselý: I když se římská úcta k mrtvým projevovala už před Kristem, nyní, po Kristu se děje převratného. Ježíšovo mesiášské zjevení je strhující: „Já jsem vzkříšení a život; kdo věří ve mne, i když zemře, bude žít; kdokoliv žije a věří ve mne, nezemře navěky.“ /Jan 11,25-26/ Nebo: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ /Jan 6, 54/. A nakonec: „V domě mého otce je mnoho míst... Já přicházím, abych vám připravil místo., vrátím se a vezmu vás s sebou, abyste i vy byli tam, kde jsem já...” /Jan 14, 1-5/ Povzbuzeni těmito vyhlídkami křesťané ochotně přijímali smrt, ba dokonce si přáli mučednictví. Touha po mesiášském království se stávalo základním smyslem křesťanského pozemského života.

„Jestliže ve vás bydlí Boží Duch, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, týž Bůh, který vzkřísil Krista z mrtvých, dá život i vašim mrtvým tělům prostřednictvím Ducha, který je ve vás“ /Řím 8,11/.

Pro římské křesťany bylo proto pokřtěné tělo ještě posvátnější než pro Římany pohanské. To lze sledovat třeba v „Rozmluvách biskupa svatého Cesaria z Arles: „S radostí a plesáním slavíme dnes, předrazí bratři, narozeniny tohoto kostela /tj. výročí posvěcení katedrály/; ale živým a pravým chrámem Božím musíme být my... Před pokřtěním jsme byli my všichni, ó, předrazí bratři, chrámem ďáblovým. Křtem jsme se máme stát se chrámem Kristovým... Velký apoštol Pavel napsal: „Svatý je chrám Boží, jímž jste vy“ /Kor 5,17/ Snažme se dělat s Kristovou pomocí, co je v naší moci, aby tento chrám neutrpěl naší činností žádnou škodu. Kdokoliv se chová špatně, činí bezpráví Kristu... Pokaždé, když vejdeme do kostela, uspořádejme své duše... Chceš najít baziliku, jež se celá skví? Neposkvrňuj svou duši špínou hříchu.“ /Tak je to v Liturgii hodin IV., 9.listopadu/

Archeologické studium hřbitovních památek otvírá úžasné obzory a odkrývá naprostou upřímnost lidí vzhledem ke smrti a ke své bolesti nad ztrátou milovaných osob. Náhrobky, hroby, hřbitovy, jak křesťanské tak pohanské, svědčí o jejich původu a organizaci, o bohoslužebné obřadnosti a hierarchii, o společnosti a umění - jako poslední rozloučení pro pohany, ale i jako vyznání víry v tělesnou nesmrtelnost pro křesťany.

Otec Tomáš: Nechtěl jste říci duchovní nesmrtelnost?

Otec Veselý: Nesmrtelnost duše je pro křesťany jistá, ale ke spasené duší jednou připojí také vzkříšené a proměněné tělo.

Otec Tomáš: To snad až při Posledním soudu, ne? Zatím však tělo spočívá v hrobě. Výjimečně je pouze Matka Boží povznesena do nebe s duší i tělem.

Otec Veselý: Hrob je zatím poslední příbytek člověka. Proto představuje totéž tvořivé umění jako chrám /dům božstva/ a jako obydlí živých /město/ K tomuto umění patří stavitelství, sochařství, malířství a výtvarné umění vůbec.

U římských pohanů se skupina hrobů nazývala zřejmě area /prostor/. Křesťané užívali také řeckého výrazu koimetérion nebo kymeterio, latinsky coemeterium, cymiterium, cimiterium, climiterium. Název je odvozen z řeckého koimao, tj. spím, a byl vzat patrně z výrazu, kterého užil sám Ježíš: „Lazar, náš přítel, usnul /kekoimetai/ a já ho jdu vzbudit ze spánku“ /Jn 11,2/. Podle Krista ani Jajrova dcera není mrtva, ale spí; přikáže jí, aby vstala /Mk 5,59-41/ I Štěpán „usnul“ /ekoimetne/, jak uvádějí Skutky apoštolské /7,60/.

Pro křesťany tedy hřbitov označuje místo spánku, a proto se nazýval také „dormitorium“. Svatý Jan Chrisostomos píše, „aby ses poučil, že ani tito mrtví, kteří jsou zde uloženi, nejsou mrtvi, ale jen pohrouženi do spánku.“ A tak zatímco výročí úmrtí připomíná pohanovi především minulost, tedy smrt, pro křesťana je den smrti začátkem nebeského štěstí – den zrození pro věčnou blaženost.

Tělo není pohřbeno, nýbrž pouze prozatímně uloženo – až do svého vzkříšení. Duše však už je v míru u Boha a šťastné a slavné společnosti svatých, která je v základech apoštolského křesťanství. Nebeská družina je naznačována a skoro předjímáno i v křesťanském názvu hřbitova, který se někdy nazývá „accubitorium“/ze slovesa accumbere, tj, spolu-ležet., spočívat vedle sebe.

Eusebius píše v Dějinách Církve, že alexandrijský gubernátor a později císař Emilián ukládá biskupu Dionisiovi zákaz shromažďování na hřbitovech.

Teprve u Tertulliana se mluví výslovně o hřbitovech s našimi hroby“, tj. o hřbitovech výhradně křesťanských. Tertullian píše: „Je dovoleno žít s pohany, ale není dovoleno s nimi umírat, a tedy ani být s nimi pohřben /De idololatria, 4/.

Přesto, protože museli být poslušni římských zákonů, byli křesťané obecně nuceni pohřbívat na hřbitovech schválených a střežených státem.

Otec Tomáš: Copak byly ve starém Římě nějaké zákony ohledně takových věcí?

Otec Veselý odpovídá: Římské právo bylo všestranně podrobně promyšleno. Obecně se dají sledovat dvě období. První zahrnuje dějiny Říma od jeho založení /753 př.Kr./ až do Justiniánovy úpravy v VI.st.po Kr., druhé zahrnuje justiniánské právo (od VI. do XII.st.po Kr.). V XII. století se z něho vyvine obecné římské právo /Pax Romana/, jímž se řídily skoro všechny evropské národy až do XIX.- XX.století. Pramenem nejstaršího římského práva jsou lidové zvyklosti. Jsou shrnuty v „Zákonu dvanácti desek“. Šlo o všeobecné uzákonění, které se týkalo soudního procesu, veřejného soukromého práva, práva trestního a práva bohoslužebného, tedy i pohřbívání. Vedle zvyklostí předků se pak objevují „královské zákony. V době „Republiky“ je pramenem zákona veřejný zákon, který si k dosavadnímu zákonu přidávají občané, a vykládá ho /do r.304př.Kr./ sbor velekněží a později to přebírají sami občané.

Jako zákon mělo římské právo strohou přesnost. Pokud šlo o zvyklosti, tam se dal zákon různě vykládat. To je vidět z případů „petere corpus“, kdy se mohl žádat tělo popraveného, jako se to stalo v případě Spasitele.

Císař Justinián, zřejmě Slovan jménem Upravda (*482 po Kr.v Makedonii, +565) nařídil /528/ sjednotit římské zákony v křesťanském duchu, zrušit pohanskou akademii v Athénách. Nové právo převzalo mnoho z neprávnických písemných zdrojů. Zatímco podle pohanského římského práva je otrok pokládán za nic a nemá účast na římském právu, Justinián prosazuje ciceronskou myšlenku, že základem práva je milovat všechny lidi. Pohanské strohé římské právo zajišťuje užitky lidí, ale ne samotné lidi. Toto právo ostře odlišuje mravní řád od právního řádu. V helénském období římském řádu a pak i v řádu křesťanském směřuje nábožensko-mravní norma k vyjádření v právní normě. Proto se v justiniánských pramenech nacházejí jako zákonité důvody také odvolání se na blahovůli, dobrotivost, lásku, mírnost, lidskost, soucit.(Z poznámek, které při hovorech s otcem Jiřím Maria Veselým OP zaznamenal Tomáš Bahounek)

+++

POHROBCI

KOHO HLEDÁŠ V BEZBOLESTNÉ DÁLCE

KDYŽ NADĚJE SE DOTÝKÁ TVÝCH OSIŘELÝCH DLANÍ?

SMUTKEM VĚCÍ PŘÍTOMNOST MRTVÝCH ZJEVUJE SE SLADCE

TRNOVÁ KORUNA HVĚZD V JAMCE POKORY TĚ ZRANÍ

VYDÁVAJÍCE VŮNI ZAŠLÝCH DOMÁCNOSTÍ

KVĚTINY POKRÝVEK SE CHOULÍ ZIMOMŘIVĚ

KDYŽ NA SVÉM ČELE UCÍTÍ VOSKOVÝ DOTEK SMRTI

V KRUNÝŘ OSTYCHU SE KRČÍ TESKNÍ POHROBKOVÉ

JEJICH DĚDICTVÍ V RANEČEK SLZ PROMĚNĚNO ZLEHKA

KOLEM RUKOU MÍVAJÍ BLEDNIČKOVOU ZÁŘI

V HOREČKÁCH SE OTVÍRÁ KRAJ VYZÁBLÝ A PLNÝ VLHKA

SAMI SEBE SE LEKAJÍ UPROSTŘED NOSTALGICKÝCH RŮŽÍ

SKVRNA CIZÍCH HŘÍCHŮ ŠEREDÍ JEJICH ÚSTA

V HNÍZDECH VŮNÍ S KRÁSNOU SMRTKOU POTICHU SI HRAJÍ

POTOM DŘÍMOU NAPODOBUJÍCE NEBOŽTÍKY

POD KEŘI LÍTOSTIVÝCH DÝMŮ SVÝCH HRAČEK VZPOMÍNAJÍ

VZPOMÍNAJÍ NA STARŠÍ SESTRY

NA NĚŽNÉ VODITELKY SLEPCŮ SLADKÉ ISOLDY

KDYŽ NA SKLONKU RODIN ŠLY S NIMI KRAJINAMI DĚTSTVÍ

KRÁSNĚ NACHYLUJÍCE SE NAD VODY

KOHO HLEDÁŠ V BEZBOLESTNÉ DÁLCE

KDYŽ NADĚJE SE DOTÝKÁ TVÝCH OSIŘELÝCH DLANÍ?

STÁŘÍM VZPOMÍNEK BLOUDÍŠ OVANUT ŽALEM SLADCE

TRNOVÁ KORUNA HVĚZD V JAMCE POKORY TĚ ZRANÍ

NENALÉZAJE DOSTI HOŘKÝCH RTŮ

CHTĚL BYCH ODEJÍT JAK ODCHÁZÍ PODZIM A VEČER

UBÍRAT SE POD OBLOHOU TICHA BEZ VĚTRU

ZA SVÝM ANDĚLEM V JEHOŽ NÁRUČÍ BYCH SHOŘEL

DENNĚ KDOSI ODCHÁZEJE MĚNÍ SE V SLOUP DÝMU

SOTVA KDY JEŠTĚ USLYŠÍM JEHO SMÍCH A SLOVA

A ZATÍMCO VŠICHNI JSOU TAK DALEKO A NENÍ JIŽ STROMŮ

PŘED LHOSTEJNOSTÍ HODIN SKVOSTY SLZ V PAVUČINÁCH

SKRÝVÁM

Jan Zahradníček

+++

KDO ZPŮSOBUJE ZMĚNU KLIMATU

Už více než 60 let předkládá Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) důkazy, že změny, které se odehrávají v planetárních modelech počasí, jsou zcela přirozené a normální.

Kosmická agentura se však z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodla nechat přetrvávat a šířit vytvořený hoax o globální hrozbě klimatických změn způsobených lidskou činností.

Co vlastně NASA už dávno zjistila

Už v roce 1958, kdy NASA poprvé sledovala změny v oběžné dráze Země kolem Slunce a změny sklonu zemské osy. Obě tato pozorování jsou zodpovědná za to, co dnešní klimatologové nazývají „oteplováním“ (nebo v závislosti na jejich agendě „změnou klimatu“ – jelikož někde dochází také k ochlazování).

Jinak řečeno, planetu žádným způsobem ani formou nepřehřívají ani neochlazují lidé tím, že jezdí ve sportovních užitkových vozidlech nebo jedí hovězí maso.

NASA to však dosud neuvedla na správnou míru a rozhodla se raději setrvávat tiše v pozadí a se zdrženlivým realismem přihlížet tomu, jak se pseudo-liberálové a eko-alarmisté vzrušují nad světem, který kvůli nadměrnému množství dobytka či plastových brček do 12 let zřejmě skončí.

V roce 2000 NASA na své webové stránce Earth Observatory zveřejnila informace o teorii Milankovičových cyklů, prozrazujíc, že planeta se ve skutečnosti mění kvůli vnějším faktorům, které s lidskou činností absolutně nesouvisí.

Tato informace se však ani po 19 letech nedostala k širší veřejnosti, což je důvod, proč nyní nepříčetní, klimatem posedlí „progresivisté“ začali tvrdit, že nám ve skutečnosti zbývá pouze 18 měsíců, než planeta zahyne kvůli nadměrnému množství oxidu uhličitého (CO2).

JAKÁ JE PRAVDA O ZMĚNĚ KLIMATU?

Milutin Milankovič, po kterém je pojmenována teorie Milankovičových cyklů, předkládá důkaz, že největší vliv na měnící se modely klimatu na Zemi mají výkyvy slunečního záření v závislosti na ročních obdobích a zeměpisné šířce, které dopadá na Zemi rozdílnými způsoby a v rozdílných časech.

„Ještě i při největší excentricitě oběžné dráhy Země – 0,07 – by bylo nemožné ukázat výsledek na webové stránce,“ uvádí rozhlasový program Hal Turner Radio Show.

„I navzdory tomu, při současné excentricitě 0,017 je Země o 5 milionů kilometrů blíže Slunci než v aféliu (čili asi 3 % průměrné vzdálenosti).“

Více souvisejících zpráv o změně klimatu a globálním oteplování z nezávislého pohledu, který není ovlivňován žádným establishmentem, najdete na ClimateScienceNews.com.

Nejzávažnějším činitelem ovlivňujícím zemské klima je Slunce.

Co se týče sklonu zemské osy či jeho změny, při vyšším náklonu osy se roční období na Zemi stávají mnohem extrémnější, zatímco při nižším náklonu osy se stávají mnohem mírnějšími.

Podobná situace existuje u osy zemské rotace, která v závislosti na tom, která polokoule směřuje v perihéliu ke Slunci, může velice ovlivňovat sezónní výkyvy mezi oběma polokoulemi.

Na základě těchto různých proměnných Milankovič dokázal přijít s celkovým matematickým modelem, který dokáže zpětně v čase počítat teploty povrchu Země.

Závěr je prostý: Klima na Zemi se měnilo vždy a není to naše vina.

Když Milankovič poprvé přišel se svým modelem, byl téměř půl století ignorován. V roce 1976 studie zveřejněná v časopise Science potvrdila, že teorie Milankovičových cyklů je přesná a že skutečně odpovídá různým obdobím klimatických změn, ke kterým docházelo v průběhu historie.

Tyto cykly trvají i stovky nebo tisíce let, proto je zavádějící tvrzení eko-alarmistů, že současné teploty jsou nejvyšší, od kdy se měří. Teploty se totiž neměří dost dlouho na zachycení celého cyklu. Teploty se začaly měřit v době, kdy jsme se nacházeli v úseku narůstající křivky, která je však pouze částí cyklu. Obraz o celém cyklu tak uvedeným statistikám uniká.

V roce 1982, šest let po zveřejnění této studie, Národní rada pro výzkum (USA) uznala teorii Milankovičových cyklů za pravdivou.

„…orbitální odchylky zůstávají nejdůkladněji prozkoumaným mechanismem klimatických změn v časových rozpětích desítek tisíc let a zatím nejjasnějším případem přímého vlivu měnícího se slunečního záření na dolní atmosféru Země.“

Kdybychom to měli shrnout do jedné jednoduché věty, zněla by takhle: Nejzávažnějším činitelem ovlivňujícím zemské klima je Slunce.

Klimatické podmínky se budou v každém čase výrazně lišit v závislosti na postavení Země vůči Slunci, a to dokonce bude vytvářet drastické výstřelky vymykající se všemu, co si lidé mysleli, že vědí o fungování Země.

Místo toho, aby přijali tuto pravdu, dnešní „klimatologové“ spolu s moderními politiky trvají na tom, že nepoužívat recyklovatelné tašky na potraviny v obchodě a jezdit s vozidlem se spalovacím motorem ničí planetu tak rychle, že jako řešení se musí rozhodne zavést globální klimatické daně. Jak krátkozraké a polovičaté jsou zkratové závěry modernistických pobloudilců!

Diskuse o klimatických změnách není o vědě. Jedná se o snahu iluminátů a jiných zednářů zavést naprostou politickou a hospodářskou kontrolu nad obyvatelstvem, zbavované svobody.

„Je to další způsob, jak rozdělit světové obyvatelstvo na ty, kteří se oddávají iluzi o globálním oteplování způsobeném výhradně člověkem, a realisty, kteří už koncem 20.století odhalují, že příčinou rozdělení lidské populace přestává být vlastnictví, nýbrž nejrůznější šílenství nepřátel Krista, podporované tím Zlým. (T.J.Bahounek OP, Sociologický systém sociální nauky Církve, Olomouc 1994 CMTF)

+++

O MODLITBĚ A ROZJÍMÁNÍ

Především uvažujme O užitku z modlitby a rozjímání.

Když uvažujeme o modlitbě a rozjímání, je třeba předeslat několik slov o užitku, který získáváme z tohoto svatého cvičení, abychom se mu věnovali s veselejším srdcem.

Je známo, že nejvíc překáží člověku v tom, aby dosáhl konečného štěstí a blaženosti, špatná náklonnost jeho srdce i nesnáz a obtíž v konání dobra, neboť, kdyby mu tyto věci nebránily, velmi snadno by kráčel po cestě ctností a dosáhl cíle, pro který byl stvořen. Proto píše apoštol : „Těším se z Božího zákona jako člověk vnitřní, ale vidím jiný zákon i náklonnost ve svých údech, které odporují zákonu mého ducha a činí mne otrokem hříchu.“ To je obecná příčina našich potíží.

K tomu, abychom se vyhnuli této nesnázi a obtíži a usnadnili si toto počínání, nejvíc nám prospívá zbožnost: neboť, jak praví svatý Tomáš, zbožnost je pohotovost a snadnost v konání dobra, která odstraňuje z naší duše onu obtíž a nesnáz a činí nás ochotnými ke všem dobrým skutkům, je totiž vánkem a dechem Ducha svatého, nadpřirozeným vnuknutím, které tak osvěžuje, posiluje a proměňuje srdce člověka, že si libuje ve věcech duchovních a také si znechucuje smyslnost a vyhýbá se jí. O tom nás poučuje každodenní zkušenost, neboť v okamžiku, kdy člověk duchovní se oddává hluboké a zbožné modlitbě, obnovují se všechna jeho dobrá předsevzetí, z modlitby prýští horlivost a odhodlanost ku konání dobra, touha líbit se Pánu a milovat Pána, jenž je tak dobrý a sladký, jak se v modlitbě ukázalo, touha snášet nové trudy a práce a dokonce i krev pro Něho prolít; modlitbou znovu rozkvétá a obnovuje všechna svěžest naší duše.

A ptáš-li se mne, jakými prostředky se dosahuje tohoto tak mocného a ušlechtilého citu oddanosti Bohu, odpoví ti svatý Tomáš takto: rozjímáním a uvažováním o věcech Božských; z hlubokého rozjímání a uvažování o nich totiž vniká toto hnutí a tento náklonnost do vůle a nazýváme to zbožností, podněcuje nás a povzbuzuje ke všemu dobrému. A proto je tak chváleno a doporučováno toto svaté a zbožné cvičení všech světců. Tato zbožnost, třebas není víc než jedinou ctností, nutká nás a činí schopnými ke všem ostatním ctnostem a je jakoby podněcovatelkou jich všech. A chceš-li vidět, že je to pravda, hleď, jak zřejmě to praví svatý Bonaventura těmito slovy:

„Chceš-li snášet trpělivě všechna protivenství a bídy tohoto života, buď mužem modlitby! Chceš-li dosáhnout ctnosti a síly, abys přemáhal pokušení ďáblova, buď mužem modlitby! Chceš-li umrtvovat svou vlastní sílu se všemi jejími sklony a choutkami, buď mužem modlitby! Chceš-li poznat prohnanost satanovu a uchránit se jeho klamů, buď mužem modlitby! Chceš-li žít v radosti a snadno kráčet cestou pokání a práce, buď mužem modlitby! Chceš-li zahnat ze své duše obtížné mouchy pošetilých myšlenek a žádostí, buď mužem modlitby! Chceš-li ji podporovali milostí zbožnosti a mít ji stále plnou dobrých myšlenek a tužeb, buď mužem modlitby! Chceš-li utvrdit a posílit své srdce na cestě Boží, buď mužem modlitby! Chceš-li posléze vyrvat ze svého ducha všechny neřesti a zasadit na jejich místo ctnosti, buď mužem modlitby, neboť v ní se dostává pomazání a milosti Ducha svatého , která naučí všem věcem. A mimo to, chceš-li slézti výšinu rozjímání a těšit! se ze sladkého objetí Miláčkova, cvič se v modlitbě, protože je cestou, kterou duše stoupá k rozjímání a okoušení věcí nebeských.

Vidíš tedy, jak velkou sílu a moc má modlitba? A jako důkaz všeho toho, co bylo řečeno, když necháme stranou svědectví Písmo Svaté, dostačí zcela to, co jsme slyšeli a viděli, i vidíme denně mnoho osob prostých, které dosáhly všech těch věcí svrchu uvedených a jiných větších (ještě) cvičením modlitby."

Potud jsou slova svatého Bonaventury. Je možno tudíž (v něčem jiném) nalézt takové poklady, stánek bohatší a plnější veškerého dobra než tento?

Slyš také, co praví v této věci jiný zbožný svatý Učitel, mluvě o téže ctnosti: V modlitbě se očišťuje duše od hříchů, modlitbou se živí láska, zabezpečuje víra, posiluje naděje, potěšuje duch, v modlitbě se rozplývá nitro, upokojuje srdce, objevuje pravda, modlitbou se přemáhá pokušení, zaplašuje smutek, osvěžují (se) smysly a obnovuje (se) oslabená síla (ctnosti), zapuzuje vlažnost, stravuje zárodek neřestí, z ní srší živé jiskry nebeských tužeb, v nichž hoří plamen božské lásky. Pro ni jsou otevřena nebesa, v ní se zjevují tajemství, k ní je vždy pozorný sluch Boží. To nyní dostačí, aby byl nějakým způsobem zřejmý užitek tohoto svatého učení.

Za druhé uvažujme O šesti věcech, které spolupůsobí při cvičení v modlitbě.

Toto cvičení v modlitbě a rozjímání mohou některé věci předcházet a následovat! za jinými, které s nimi souvisí.

Je především nutno, dříve než začneme rozjímat, připravit srdce pro toto svaté cvičení, jako činí ten, kdo ladí kytaru ke hře. Po přípravě následuje čtení úryvku, o kterém budeme rozjímat toho dne podle týdenního rozvrhu, jak o tom níže pojednáváme; to je zajisté nutné na začátku, dokud člověk neví, o čem má rozjímat. Potom rozjímáme o tom, co jsme četli, tu se musíme se vší pozorností, které jsme schopni, usebrat k uvažování a přemýšlení o čteném úryvku s úmyslem, vzbudit v sobě city a tužby, kterých má duše zapotřebí, aby se odloučila od neřesti a spěla za ctností. Po rozjímání následuje nábožné díkůvzdání za přijatá dobrodiní a konečně obětování celého našeho života i života Krista, našeho Spasitele, náhradou za hříchy a přijatá dobrodiní. Poslední částí je prosba, která se vlastně jmenuje modlitbou a ve které prosíme o všechny ony věci, které jsou vhodné jak pro naši spásu, tak pro spásu bližních i celé Církve.

Při modlitbě spolupůsobí těchto šest věcí, které mezi jinými výhodami mají též tuto: že dávají člověku nejhojnější látku k rozjímání, nabízejí mu takovou rozmanitost pokrmů, aby — nemůže-li jisti z jednoho — jedl z jiného, a jestliže se mu v jedné věci přetrhne nit rozjímání, rozjímal o jiné, která se mu nabízí.

Vidím ovšem, že nejsou vždy všechny tyto věci nutný ani tento jejich postup; víc ještě poslouží těm, kdo začínají, aby zachovali jakýsi pořádek a nit a měli se s počátku čím řídit. A proto ze žádného postupu, o nichž promluvím, nechci učinit! trvalý zákon a všeobecné pravidlo: neboť nebylo mým úmyslem vytvářet zákon, nýbrž podat nováčkům návod a poučit je o cestě. Vstoupí-li na ni, zvyk, zkušenost a mnohem více svatý Duch naučí je ostatním věcem.

Předně podumejme O přípravě před modlitbou.

Nyní bude dobře, pojednáme-li zvlášť o jedné každé svrchu uvedené části, nejprve o přípravě, která je první ze všech. V pokleku na místě modlitby nebo ve stoje, se zkříženýma rukama nebo v leže nebo v sedě, nemůže-li se stát jinak, udělej nejprve znamení kříže, useber svou obraznost, odluč ji ode všech věcí tohoto života a pozdvihni svou mysl uvažuje, že na tě hledí náš Pán. A budeš se chovat s veškerou pozorností i úctou, jako bys Ho měl před sebou, lituje v celku svých hříchů: půjde-li o ranní modlitbu, odříkáš všeobecné vyznání hříchů; při večerní modlitbě budeš zpytovat své svědomí ve všem, co jsi onoho dne myslil, mluvil, konal a slyšel a jak jsi na svého Pána zapomínal; pociťuje lítost nade všemi nedostatky onoho dne i všech dní života minulého, pokořuje se před Jeho Božskou velebností, budeš říkat slova svatého patriarchy:

„Budu mluvit k svému Pánu, třebaže jsem prach a popel.“ A nad těmito dvěma slovy se můžeš trochu zamyslit uvědomuje si, kdo je člověk a kdo je Bůh, aby ses pokořil před tak ohromnou velebností, neboť člověk je propast nekonečných hříchů a běd a Bůh nekonečná propast bohatství a velikosti; o tom uvažuje vzdáš Mu velkou poctu a ponížíš se před Jeho nesmírnou velebností.

Spolu pak popros Pána, aby ti dal milost, abys tu stál s veškerou příslušnou pozorností a zbožností, s vnitřní usebraností, strachem i úctou před tak svrchovanou velebností; a tak užij všeho času modlitby, abys z ní vyšel s novými silami a s odvahou ke všem věcem Jeho služby; neboť modlitba, která nepřipravuje ihned ten užitek, velmi je nedokonalá a velmi malé ceny.

Připravme nejen rozum, abychom chápali to, co čteme, nýbrž mnohem více vůli, abychom měli zalíbení v tom, co chápeme. A najdeme-li nějaké místo,

zbožnost vzbuzující, zastavme se při něm trochu více, abychom je lépe procítili.

Čtení nemá být příliš rozsáhlé, aby zbylo více času na rozjímání, které přinese tím větší prospěch, čím více uvážíme a klidněji pronikneme věci a k nim se přikloníme. Avšak kdyby bylo srdce tak zneklidněné, že by se nemohlo oddat modlitbě, můžeme se zdržet trochu více při četbě nebo spojití četbu s rozjímáním, čtouce úryvek a rozjímajíce o něm a potom jiný týmž způsobem; neboť je-li mysl takto připoutána k slovům četby, nerozptyluje se tolik, jako kdyby postupovala volně a nenuceně: třebas by bylo lépe usilovat o vymýcení myšlenek, vytrvat a bojovat jako druhý Jakub po celou noc při namáhavé modlitbě, neboť bojem se konečně dosahují vítězství, když dá Pán zbožnost nebo jinou větší milost, která se nikdy neodpírá těm, kdo op ni věrně usilují.

Uvažujme o vlastním rozjímání.

Za čtením následuje rozjímání o tom, co jsme četli;

jednou o věcech, které si můžeme obrazností představit, jako jsou všechny události života i utrpení Kristova, Poslední soud, peklo i ráj;

podruhé rozjímáme o věcech, jež víc náleží rozumu než obraznosti, jako je uvažování o Božích dobrodiních, o Jeho dobrotě a milosrdenství nebo o kterékoli jeho dokonalosti.

Toto rozjímání se nazývá rozumové, to druhé obrazivé; jednoho i druhého užíváme při těchto cvičeních, podle toho, jak toho látka věcí vyžaduje. Je-li rozjímání obrazivé, představujme si každou z oněch věcí tak, jak je, nebo tak, jak by nám na mysl přišla, a předpokládejme, že se na tom místě, kde jsme, všechno to děje v naší přítomnosti, abychom, takto si věci představujíce, živěji o nich uvažovali a je procítili; ale dát se do rozjímání o věcech, které se udály tam na jejich vlastních místech, je věc, která oslabuje, škodí hlavě a proto člověk nesmí užívat mnoho obraznosti ve věcech, o kterých přemýšlí, aby takto neunavoval hlavu.

Protože svaté Umučení poskytuje látku k rozjímání, upozorňujeme, že se v tomto tajemství může uvažovat o těchto hlavních věcech nebo okolnostech, které v něm působily, totiž kdo trpí, co trpí, pro koho, jak a proč trpí.

Vzhledem k první věci připomínám, že trpí Stvořitel nebes a země: Syn Boží, nejlepší Dobrota a Moudrost: nejnevinnější a nejsvětější Syn Panny. Co trpí? Nejkrutější bolesti, jak v duši, tak v těle: neboť v duši trpěl nepochopitelnou úzkost, když viděl nevděčnost lidí za největší dobrodiní, svou spolutrpící Matku nejnevinnější a nejsvětější, hříchy světa přítomné, minulé i budoucí, pro které trpěl; ale v těle snášel zimu, horko, hlad, únavu, bdění, křivdy i zrady: byl prodán svým učedníkem, potil se krůpějemi krve, byl popliván, pohlavkován, tolikrát spoután, zůstaven bez ochrany, tupen, křivě obžalován, bičován, posmíván, oděn rouchem blázna, trním korunován, méně ceněn než Barabáš, nespravedlivě odsouzen; nesl na bedrech kříž, byl ukřižován mezi lotry, napojen žlučí a octem a nakonec umřel potupnou smrtí na hoře Kalvárii o největším svátku.

Dále nutno uvažovat, pro koho trpěl; i je nám známo, že trpěl za člověka neposlušného a nevděčného, stvořeného z ničeho, který sám ze sebe nemůže, neví a nemá žádné ceny; pro tvora, jehož neměl a nemusel mít nikdy zapotřebí, pro tvora, který Ho urážel a měl tolikrát urážet a neposlouchat.

Potom uvažujme, jak trpěl! Shledáme, že snášel muka s takovou trpělivostí a mírností, že nikdy se nehoršil na nikoho; s takovou pokorou, že si vyvolil nejpotupnější smrt oné doby; s takovým odhodláním, že vyšel vstříc svým protivníkům; s takovou láskou, že nazval přítelem toho, kdo jej prodal, uzdravil ucho toho, kdo jej uchopil, hleděl očima? slitování na toho, kdo jej zapřel, a prosil za ty, kdo jej ukřižovali.

Posléze rozjímejme, proč trpěl! Víme, že trpěl, aby učinil zadost Božské spravedlnosti, ukonejšil hněv Otce, aby splnil sliby dané patriarchům a prorokům, aby nás osvobodil od pekla a učinil nás hodnými ráje, aby nám ukázal cestu do nebe svou dokonalou poslušností, aby zahubil duchy, kteří pýchou ztratili to, čeho lidé nabyli pokorou.

Posléze uvažujme O díkůvzdání

Po rozjímání následuje díkůvzdání. Pro ně použijme minulého rozjímání, děkujíce Pánu za dobrodiní, které nám v něm prokázal, rozjímali-li jsme o utrpení Kristově, vzdávejme Pánu hojné díky za to, že nás s takovým úsilím vykoupil; jestliže jsme rozjímali o svých hříších, děkujme za to, že čekal tak dlouho na pokání; při rozjímání o protivenstvích života, že nás mnohých (protivenství) zbavil; rozjímali-li jsme o smrti, děkujme, že nás vysvobodil z jejích nebezpečenství a čekal na naše pokání; jestliže jsme myslili při rozjímání na slávu nebeskou, děkujme, že nás stvořil pro tak veliké dobro; a podobně si počínejme při ostatních námětech!

K těmto dobrodiním připojíme všechna ostatní, o nichž níže pojednáváme, totiž že nás stvořil a zachoval, vykoupil, k spáse povolal atd. A tak vzdáme díky Pánu, že nás stvořil k podobenství a obrazu Svému, že nám dal pamět, abychom se rozpomínali na Něho, rozum, abychom Jej poznávali, a vůli, abychom Jej milovali. Poděkujeme za to, že nám dal anděla, aby nás ostříhal od bídy a nebezpečen-ství, od smrtelných hříchů, abychom nezemřeli ve stavu smrtelných hříchů, a to znamená neméně než osvobození od věčné smrti; poděkujme také za to, že jsme se narodili z křesťanských rodičů, byli pokořeni a na křtu nabyli Jeho milosti, že nám slíbil slávu nebeskou a přijal nás za syny.

S těmito dobrodiními spojme ostatní dary, obecné i zvláštní, o nichž víme, že jsme je přijali od Pána, a za všechna tato a ostatní dobrodiní, jak veřejná, tak utajená, poděkujme, kolik budeme moci; a vyzvěme všechny tvory nebeské i zemské, aby nám pomohli při této službě a v tomto duchu můžeme zápětí onu píseň: Dobrořečte Pánu všechna díla Jeho; chvalte a vyvyšujte Jej atd. nebo žalm: Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a vše, co ve mně je, Jeho svátému jménu, dobrořeč, má duše, Hospodinu, parna tuj na všecka dobrodiní Jeho! On ti odpouští všecka tvá provinění, uzdravuje všecky neduhy tvé, vysvobozuje život tvůj od záhuby, věnčí tě milostí a slitováním atd.

Potom uvažujme O obětování.

Když jsme s celým srdcem vzdali Bohu díky za všechna dobrodiní, propukne srdce citem proroka Davida, se slovy: „Co dám Pánu za všechny milosti, které mi učinil?“ Tomuto přání vyhoví poněkud člověk, dávaje a obětuje Bohu se své strany vše, co má a může Mu obětovat.

A k tomu účelu nejprve nabídne sám sebe za usta-vičného služebníka, vzdávaje se vlastní vůle a klada sebe do Jeho rukou, aby s ním učinil, cokoli bude chtíti; zároveň obětuje všechna svá slova, skutky, myšlenky i námahy, všechno, co bude dělat a trpěti, aby se dělo k slávě a poctě Jeho svatého jména.

Po druhé nechť obětuje Bohu Otci zásluhy a služby Jeho Syna, všechna protivenství, která z poslušnosti na tomto světě vytrpěl od jeslí až k smrti na kříži, neboť všechno to je majetkem a dědictvím naším, jež nám zanechal v nové závěti (v Novém zákoně), kterou nás učinil dědici všeho toho pokladu. A jako je neméně mé, co mi bylo dáno z milosti, jako to, čeho jsem vydobyl vlastním kopím, tak jsou ne méně moje zásluhy a právo, které mi dal, jako kdybych jich dosáhl potem a vlastní námahou. A proto může člověk stejně obětovat tuto druhou věc jako první, připočítávaje na svůj řád tyto služby, námahy a všechny ctnosti Jeho nejsvětějšího života: Jeho poslušnost, trpělivost, pokoru, lásku se všemi ostatními; neboť to je nejbohatší a nejcennější obětní dar, který mu můžeme obětovat.

Nakonec uvažujme O prosbě

Když jsme dali tak bohatý obětní dar, můžeme potom bezpečně prošit o milosti za něj. Nejprve prosme, proniknuti jsouce velkým citem lásky a horlivosti pro čest Páně, aby Jej všichni národové světa poznávali, chválili a vzývali jako svého jediného a pravého Boha a Pána, říkajíce z nejhlubšího srdce slova prorokova: Nechť Tě, Pane, vyznávají národové; nechť Tě vyznávají!“

Prosme také za preláty Církve, jako jsou papež, kardinálové, biskupové se všemi ostatními služebníky a nižšími preláty, aby je Pán napravil a osvítil tak, aby přivedli všechny lidi k poznání a poslušnosti Stvořitele; rovněž musíme prosit, jak to radí svatý Pavel, za krále a všechny hodnostáře, abychom prostřednictvím jejich obezřetností žili život klidný a pokojný, neboť je tak příjemno Bohu, našemu Spasiteli, který si přeje, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy.

Modleme se také za všechny články Jeho mystického těla: za spravedlivé, aby je Pán zachoval; za hříšníky, aby je obrátil; za zemřelé, aby je milostivě vytrhl z mnohé bídy a přivedl k odpočinku věčného života. Také prosme za všechny nemocné, vězně, zajatce atd., aby jim Bůh pro zásluhy Svého Syna pomohl a vysvobodil je od zlého!

A když jsme se pomodlili za své bližní, prosme potom za sebe! Oč musíme prosit, o tom každého poučí jeho vlastní potřeba, dobře-li se zná. Proto prosme, pro zásluhy a utrpení Páně, za odpuštění všech svých hříchů a napravení jich; zvláště si vyprosme pomoc proti všem oněm vášním a neřestem, k nimž jsme nejvíce nakloněni a pokoušeni, odkrývajíce všechny ty rány nebeskému lékaři, aby je uzdravil a zhojil pomazáním své Božské milosti.

Zakončeme potom prosbou o Boží lásku a při ní prodleme nejdéle, a žádejme Pána o tuto ctnost s vroucími city a tužbami, neboť v ní je všechno naše dobro. (ct.Ludvík z Granady, O modlitbě a rozjímání)

+++

OBHAJOBA MARNOTRATNÉHO SYNA

Stěží se dám přesvědčiti o tom, že příběh ztraceného syna není legendou toho, jenž nechtěl býti milován. Když byl dítětem, milovali ho v domě všichni. Rostl, neznal to jinak a vpravil se do jejich měkkosti srdce, an byl dítětem.

Ale stav se chlapcem, chtěl své návyky odložiti. Byl by to nemohl říci, ale když se celý den potuloval venku a už ani psů nechtěl míti s sebou, bylo to proto, že i oni ho milovali; protože v jejich pohledech byla pozornost a účast, očekávání a starostlivost ; protože také před nimi nemohlo se nic konati, aniž by člověk netěšil anebo nezlobil. Co však tehdy mínil, to byla vroucí indiference jeho srdce, která ho mnohdy zrána v polích zachvátila s takovou čistotou, že se jal utíkati, aby neměl času a dechu, býti více než lehkým okamžikem, v němž jitro přichází k vědomí.

Tajemství jeho ještě nebývalého života rozkládalo se před ním. Bezděky opouštěl pěšinu a utíkal dále do polí, paže rozpjatý, jako by mohl v této šíři zmáhati více směrů najednou. A potom vrhl se někam za plot, a nikdo mu nepřikládal ceny . Uloupal si flétnu, mrštil kamenem po malém dravci, naklonil se a přiměl brouka nazpět: to vše nestalo se osudem, a nebesa šla jakoby nad přírodou. Konečně přišlo odpoledne a s ním nápad za nápadem; člověk byl pirátem na ostrově Tortuze, a nebylo v tom povinnosti, býti jím; obléhala se Campéche, dobývala se Vera-Cruz; bylo možno, býti celým vojskem anebo vůdcem na koni anebo lodí na moři: podle toho, jak se člověk cítil. Zamanulo-li se však pokleknouti, tu byl člověk naráz Deodatem z Gozona a sklál draka a uznamenal, rozohněn, že tento rekovný čin byl pyšným, bez poslušnosti. Neprominulo se ničeho, co k tomu náleželo. Mohlo pak se dostaviti kolik ješitných pomyslů, bylo mezitím ještě vždy pokdy, nebýti než ptákem, tím neb oním nazdařbůh. Jenže potom nastala cesta k domovu.

Bože, co vše bylo tu odložiti a zapomenouti; neboť správně zapomenouti, toho bylo třeba; sice se člověk prozradil, když naléhali. Váhal’s jak váhal’s a se ohlížels, konečně přece prokukla lomenice. První okno shora vzalo si tě na mušku, bezpochyby tam kdosi stál. Psi, v nichž očekávání za celý den narostlo, pádili křovím a sháněli tě k tomu, koho mysleli. A zbytek vykonal dům. Bylo jen vstoupiti do jeho plné vůně, již bylo většinou rozhodnuto. Maličkosti mohly se ještě změniti; v celku byl jsi již tím, za jakého tě zde považovali; tím, jemuž oni z jeho malé minulosti a ze svých vlastních přání už dávno udělali život; bytost obecnou, která ve dne v noci stála pod sugescí jejich lásky, mezi jejich nadějí a jejich podezřením, před jejich hanou nebo pochvalou.

Takovému není platno, s nevýslovnou opatrností stoupat po schodech. Všichni budou v předpokoji, a jen se dveře pohnou, oni tam pohlédnou. Zůstane v temnu, jejich otázek vyčká. Ale potom přijde to nejhorší. Berou ho za ruce, táhnou ho ke stolu, a všichni, co jich tady jest, vykloní se zvědavě k lampě. Jim jest dobře, mají se v temnu, a toliko na něj padá, se světlem, veškerá hanba toho, že má obličej.

Zůstane a bude lhát podle přibližného života, jejž mu připisují, a stane se jim všem celou tváří podoben? Rozdělí se mezi útlou pravdivost své vůle a hamácký podvod, jenž mu je sám kazí? Vzdá se toho, aby byl tím, co by mohlo škoditi těm z jeho rodiny, kteří mají ještě jen slabé srdce?

Nikoli, on odejde. Na příklad až mu budou v den jeho narozenin snášeti na stůl špatně uhádnuté předměty, které zase jednou mají všechno vyrovnat. Odejde navždy. Mnohem později teprv se mu vyjasní, jak velice si tehdy umiňoval, nikdy nemilovati, aby nikoho nepřivedl do strašného postavení, býti milovánu. Po letech se na to rozpomíná a, jako jiná předsevzetí, tak i toto bylo nemožným. Neboť miloval a zase miloval ve své samotě; vždy s plýtváním veškeré své přirozenosti a za nevýslovné bázně o svobodu druhého. Znenáhla se naučil, milovaný předmět paprsky svého citu prozářiti, místo aby ho v něm stravoval. A byl zhýčkán rozkoší, podobou milovaných, stále transparentní, poznává ti dálky, které jeho nekonečnému držebničnímu chtění otevírala.

Kterak mohl potom celé noci plakati touhou, aby tak byl prozářen sám. Ale milenka, která povoluje, ještě daleko není milující. O, bezútěšných nocí, kdy své proudící dary po kouscích znovu přijímal, těžké pomíjivostí. Kterak potom vzpomínal na trubadúry, kteří se ničeho nebáli více, nežli býti vyslyšenu. Všechny získané a rozmnožené peníze vynaložil na to, aby toho ještě nezakusil. (Rainer Maria Rilke, př.Jakub Deml, Šlépěje XX.)

+++

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely

KRÁLOVSKÁ JÍZDA /pokr./

Zdá se, že cosi pohaslo v srdci otce Hyacinta, zamrká a zarazí se, jako by se zarazil hrdinný rytíř z družiny krále Artuše, jenž vyjel za nějakým vznešeným posláním a cestou vrazil do pařezu. Aniž by se zdržoval čekáním na otcovské požehnání, popadne klobouk a tradá ze svatojilského kláštera po schodech skokem alpského kamzíka, hopkajícího ze skály na skálu.

A nazítří už klepe na bránu brněnských Kounicových kolejí:

Jdu na návštěvu bratra Kužely.

Příbuzný?

Ne.

Můžete vejít, ale ven se už také nemusíte dostat. - Připomíná oplechovaná maska s jízlivým úsměškem.

Křivá je i jejich pravice, opakuje si příchozí v duchu, ale opomíjí, co netuší ani žalmista, že děti německého drilu mají i s křivou pravicí strašně dobrou mušku.

Za chvíli se octnou tváří v tvář – dva bratři z Dominikova stádečka.

Ach, otče Hyacinte, jste jediný z řádu, kdo se za mnou odvažuje přijít.

Nahlas! – Houkne dozorcův hlas jako když zatroubí vůdce sloního stáda na poplach.

Bratře Patriku. Jste ušlechtilý vlastenec, jak už samo jméno Patricius naznačuje, kdežto ostatní – hanba mluvit - dobře mluví, ale nejednají.

Srdce se však nadnáší sladkým vyznáním malé sběratelky růží.

Ano, můj Miláčku, tak ať se můj život před tebou stravuje! Nemám nic jiného, jak bych ti dokázala svou lásku, než že ti sypu květy, to jest, chci použít každé příležitosti k obětem. Chci využít i nejnepatrnějších skutků a konat je z lásky. Z lásky chci trpět i radovat se. Tak ti budu sypat květy. Ani jedinou květinku nepozorně nepřejdu, každou pro tebe utrhnu. A budu zpívat, stále zpívat, i tehdy, budu-li lámat své růže v trní. Čím delší a špičatější budou trny, tím líbezněji bude znít můj zpěv.

Ale nač ti budou, ó Ježíši, moje květy, moje písně? Ó, vím dobře, že ten vonný déšť, ty něžné, bezcenné lístky tě potěší. Ano, tyto maličkosti ti způsobí radost, vyloudí úsměv církvi vítězné. Bude si chtít hrát s tvým dítkem a sesbírá ty růžové lístky. Položí je pak do tvých božských rukou a tak nabudou nesmírné ceny. Bude je sypat jak na církev trpící, aby udusila očistcové plameny, tak na církev bojující, aby vítězně bojovala.

O Ježíši můj, miluji tě, miluji svou matku - církev. Vím ovšem, že nejmenší úkon čisté lásky jí prospěje více, než všecky ostatní skutky dohromady. Ale žije ona čistá láska v mém srdci? Nejsou tato moje nesmírná přání snem, bláznovstvím? Ach, kdyby tomu tak bylo, tedy mě osvěť.

Jsou utrpení, jež nesmějí být na tomto světě nikdy prozrazena. Pán si vyhradil právo zjevit jejich zásluhy a jejich vznešenost až na věčnosti.

Dobře vím, že právě pečeť kříže, vtištěná mému životu, bude pro mnohé nejjistějším důkazem pravdivosti mého poslání.

Odevzdat se za oběť znamená nabídnout se k jakémukoli utrpení.

Na světě není plodnost bez tělesného i duševního utrpení, bez tajemných úzkostí, bez zkoušek, patrných někdy i lidem, někdy pouze Bohu.

Když mnoho trpím, když mě potká něco nepříjemného, netvářím se smutně, nýbrž pozdravím to s úsměvem. S počátku se mi to vždy nedařilo, ale nyní se mi to stalo zvykem a jsem tomu ráda.

Právě tady, v tom pochmurném prostředí se musím radovat, že nasbírám kytici těch květů, až mu celým srdcem zaznívá: Mne také těší vnitřní hlas, shůry mě povzbuzují svatí. Říkají mi:,,Dokud jsi v okovech, nemůžeš plnit své poslání. Po smrti však nastane čas tvých výbojů.“

Musím mluvit s velitelem vězení, - odhodlává se otec Podolák. Odvážně se pak za ním vydává. Vzniklé ticho bobtná napětím, až vybuchne:

Jakže, Herr Podolak, vy projevujete sympatie k nepříteli velkoněmecké říše? Tím vlastně kolaborujete s nepřítelem.

Cože? To rozhodně ne.

Že ne? Ale ovšemže ano – tenhle Franz Kuzela je jako utržený z řetězu. Odmítá odpovědět na každý náš vstřícný krok projevem důvěry vůči velkoněmecké říši.

Nechápu.

Je mu úplně jedno, jak to s ním dopadne. Cítí se být jakýmsi „novým“ židem, že prý ne židem krve, ale židem ducha. Pcháá! Úplný trotl! Je to totéž, jako by byl židomil.

Tomu nerozumím.

Povýšenec a prudce zbystří a zneklidní, jako kdyby právě zjistil, že se mu nějaký nezbeda Jeho výraz je každým okamžikem nápadněji kamenný, jako by prodělával celou Rockwellovu stupnici tvrdosti ve směru – topas, korund, diamant.

Zato my tomu rozumíme jasně! Franze Kuzelu nezachráníte, protože Kuzela se zdráhá zachránit jakýmkoli svým projevem přízně vůči říši.

Neprozíravý dominikán tupě zírá jako hroch s vytřeštěnýma očkama, když dostává špatné zprávy o blížícím se suchu.

Když se za něho zasazujete, tak jste stejný jako on – nepřítel říše.

Podolák přešlapuje z nohy na nohu. Cítí se jako ztracený vagon na slepé koleji. Gestapák mu věnuje asi takovou pozornost, jako kdyby byl nebožtík, nyní už pouhý duch. Není mu zrovna moc do zpěvu. Čelo mu brázdí vrásky, z očí se mu vytrácejí ty jiskry hrdosti a celkovým vzhledem a chováním připomíná mrtvolu, kterou našli, když už několik dní hověla ve vodě.

Necháme si vás tady, a hotovo! Entführen!

Řach – cvak! – Zabouchnou se dveře kobky za ztumpachovatělým otcem Hyacintem a zámek zaskočí.

Zdá se, že mu každým okamžikem naskakují do tváře nové vrásky. Z očí mu vyprchává ta správná jiskra a vůbec se jeví jako tělo vytažené z řeky po několika dnech.

Vypadáš přepadle, synku. Jenže naděje umírá poslední.

Už je pryč. – vyloudí ze sebe a zajíkne se nepříjemným, chraplavým způsobem, jako by mu právě odebrali jednu mandli.

Povýšenecké odmítnutí nacistické veličiny otřásá Podolákem jako zničující prsknutí spálené žárovky, po němž se rozhosťuje neproniknutelná temnota. Zmocňuje se ho mlhovitě hustá zádumčivost. Oči mu lezou z důlků, vlasy má rozcuchané tam, kde se za ně předtím v rozrušení chytil. Jeho tvář nabývá rysů vyvolávačky duchů mrtvých poté, co se nechala přimět králem Saulem ke své pověrečné kratochvíli. V pohaslých očích se mu usazuje skelný výraz.

Sulcovitě se klepe od temene hlavy až po chodidla. Velitelský hlas mu po všechny bdělé hodiny zní v uších.

Hrozně zakouší, že mu jeho nervová zakončení lezou málem na pět centimetrů z kůže a na konci se košatí. Vzrušení by ho patrně docela nevyřídilo, kdyby zároveň netrpěl příšernou žízní, což jaksi otupuje tu psychickou stránku vlivem dráždění na základě zákona kontrairitace, jako když si rozpálíte kůži na spáncích kafrovou mastí, aby vás přestala bolet hlava.

Žízeň, která ho trápí, je jedna z těch pronikavých, silných, vystupňovaných žízní, které začínají dole na šlapkách nohou a nabývají na síle směrem vzhůru.

S-s-s-s-s-!! - Vyráží ze sebe jako sifonová bomba se sodovkou, až vyprskne jako láhev šampaňského.

Tohle už není pro člověka! – Zatíná zuby uznávaný filosof.

Dřepí v rohu kobky v pozici, která by se znamenitě hodila pro ty indické mystiky, kteří sedí v dokonalém klidu dvacet let a rozplývají se v nirváně, avšak jeho to přirozeně přivádí do stavu hrozné zbahnilosti. Pokouší se počítat ovečky. Snaží se procházet svůj dosavadní život od prvotních okamžiků, na které se dokáže upamatovat, a napadá ho, že nikdy neviděl nic strašnějšího.

Jemu se však zdá, že to není ani tak v něm, jako že se okolní zdi před jeho strhanými zraky zběsile a neuchopitelně roztančují. Zdá se mu, že i jeho nesmrtelná duše se scvrkává do velikosti vyschlého hrášku.

Přepadá ho pocit, který někdy někdo může mít, když mu nějaký taškář rázem odstraní všechny kosti z nohou a nahradí je pouhou huspeninou. Cítí se bezradně jako bez opory, která by mu dodávala sílu. Jenže právě tohle dodává jeho situaci takové hrozivosti. Při podobných příležitostech, kdy vás nepříznivé okolností bací do oka a pokračují tím, že vás nakopnou, toužíte shromáždit síly a jaksepatří zatočit s věcmi, ale tady se žádné další síly ke shromažďování nikde kolem nevyskytují.

Stěží si lze představit něco protivnějšího než být zaskočen v hodině dvanácté nepředvídaným a prekérním vývojem situace. Samozřejmě, že by jeden takovou zatrolenou situaci nejraději s chutí praštil po hlavě cihlou, ale cihly nejsou po ruce, a okolnosti se nezdají mít hlavu ani patu, takže ani není, kam zamířit.

Nijak nebudeme přehánět, když řekneme, že mu nezbývá, než se svíjet bezmocným vztekem. Tak jenom dřepí, zatíná zuby, až zaskřípějí jako zarezavělá vrátka. Obličej se stahuje v záchvatu děsu a údy se mu chvějí.

Teprve za pár dní přichází otec Hyacint k sobě, když předtím zakusí párkrát zapojení do čety, obírající se nakládáním lidských schránek na korbu nákladních aut za neustálého dotírání stráží: SCHNELL! SCHNELL! SCHNELL!

Napůl ohromený, napůl zmatený pak otec Podolák rozepisuje naléhavé dopisy na všechny strany, hned k provinciálovi, hned na olomoucké arcibiskupství, hned olomouckým terciářům:

Pomoc!– Šel jsem se jenom přimlouvat k nacistům za našeho bohoslovce a jáhna Patrika Kuželu, a oni mě tu hned zrovna zadržují, prý kvůli tomu, že projevuji sympatie k nepříteli velkoněmecké říše. Taková absurdní situace! Pomoc!

Strašné! – Chytá se za hlavu: - Nikdo v církvi se ke mně najednou nehlásí, aby se zasadili za moje propuštění z tohoto zadržení. Kde jste, otče arcibiskupe Leopolde? Copak nikoho nezajímá osud jednoho Božího dítěte? Vždyť jsem to já, otec Hyacint Podolák, absolvent Angelika, který učím filosofii a theologii na theologické fakultě v Olomouci! A vy jste přece velký kancléř, otče Leopolde! Kde jste, otče Metoději, abyste se zastal svého bratra v nacistickém vězení? Ozvěte se, otče provinciále, prosím!

Nic. Žádná odpověď. (Pokr.z knihy T.J.Bahounek OP, Královská jízda – Patrik Kužela, Brno 2011)

+++

PROSBA

VSTUP BOŽE MŮJ DO JEJICH ČEKÁNÍ

DO JEJICH SNŮ DO SMUTKU AHASVERŮ

SÁM NAD SEBOU SE KAŽDÝ NAKLÁNÍ

SE STESKEM SVÝM A S NÁKLONNOSTÍ K ŠERU

VŽDYŤ PŘECE JSOU TOBĚ TAK PODOBNI

SVOU BOLESTÍ A STESKEM UMÍRÁNÍ

CHUŤ CHUDOBY A ÚZKOSTLIVOST DNÍ

ZDE POZNALI S HOŘKOSTÍ ODPÍRÁNÍ

VŽDYŤ PŘECE JSOU JAK TYS BYL SKLÍČENI

JSOU VSAZENI V ZAHRADY GETSEMANE

A Z KAŽDÉHO TVŮJ OBRAZ PRAMENÍ

TVÁ PODOBA JEŽ PO TVÁŘÍCH JIM KANE

JSOU MDLÍ A NEZNAJÍ TVÝCH ZÁKONŮ

TVÝCH PADÁNÍ TVÝCH KRUTÝCH INTERVALŮ