KVĚTEN 2022
Ročník XXVIII., číslo 5. květen 2022
Obsah: K.Bochořák,Májová, J.Deml, Z mrtvých vstala, Ct.Ludvík z Granady O rozjímání, Profily svatosti, K.Bochořák, Pieta, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika KuželyOP___________________________________________________________________________________________________________________
MÁJOVÁ
ZPĚVU PTAČÍHO SE NENASYTÍM,
NEDOPLUJI K SVĚTLU MODRÝM DNEM,
DOKUD DO SEPJATÝCH RUKOU NEZACHYTÍM
V MODLITBĚ PROSTÉ ROUCHA TVÉHO LEM.
ROSNÉ KVĚTY ZRAK MŮJ NEOMYJÍ,
NEPROJDE MNOU KRÁSY VONNÝ STÍN,
DOKUD DO OSTNŮ MÝCH JAKO DO LILIÍ
NENAPRŠÍ ODLESK KRÁLOVNIN.
SVĚT ZAKRYJEŠ MNĚ, RŮŽE ZE SARONU,
TO V POSLEDNÍM UŽ LIVĚZNĚNÉM SNU.
PŘED CHORÁLEM POHŘEBNÍCH SVÝCH ZVONŮ
SE K SRDCI TVÉMU, MATKO, PROPADNU
Klement Bochořák
+++
Z MRTVÝCH VSTALA
ALE MOJE SMRT, JEŽ PŘIJÍT MUSELA, JE USCHOVÁNÍM POKLADU
POKLADU MÉ LÁSKY DO DNE SMRTI TVOJÍ;
NEZMĚNĚNA, JÁ JEJ CHRÁNÍM,
AŽ SMRTÍ TVOU SE ZDVOJÍ.
HLASY, KTERÉ KOLEM TEBE ZAZNÍVAJÍ,
A BARVY V SLUNCI PROSTÍRAJÍCÍ SVŮJ CHVOST
POSLY MÝMI NEJSOU: V TOMTO KRAJI
K SLOVU SE DOSTALY KÁMEN A KOST.
ČAS SE SVINUL, ZVADLÝ JIŽ LIST,
A DUCH MŮJ OSVOBOZENÝ
VŠECH TRÝZNÍ PLAMENY
PROLETĚL SILEN A ČIST.
V MÝCH OČÍ VÝHEŇ KRYSTALNOU SVÉ SRDCE VHOĎ:
VÍM, KAM'S SE SCHYLOVAL A SCHYLUJEŠ,
VÍM, JAK'S MNE MILOVAL A MILUJEŠ,
MŮJ PÁN A CHOŤ.
MÁM TI ZÁVIDĚTI? AČ JEŠTĚ V KOUŘI
SLZAVÉHO ÚDOLÍ A KŘÍDLA PŘERAŽENÁ:
VŠECKA OBLOŽENA
DUŠE TVOJE VÍTÁ
MÝCH VLASŮ VICHŘICI,
JEŽ LEDEM ŠLEHÁ, ČERNEM SVÍTÁ,
I BLESKY A BOUŘI Z NAHOTY MÉ JISKŘÍCÍ!
NA TĚCHTO MÍSTECH PŘÍSAH TVÝCH UŽ NENÍ TŘEBA,
JÁ ZDRÁVA JSEM A POVÝŠENA NAD KAŽDOU HRU:
SVĚT UBOHÝ AŤ ZÁKONY SVÉ STŘEBÁ,
JEDLÍK HNILOBY — JÁ VÍC NEŽ ČERV, JÁ ŽENA,
POKRYTECTVÍM POSTIŽENÁ,
ZAVRAŽDĚNÁ, ZNEUCTĚNÁ, OBNAŽENÁ,
V SOBĚ SKRYTÁ,
NEDOBYTÁ,
V LÁSCE ZRALÁ
Z MRTVÝCH VSTALA
A V ŠÍŘI VŠEHO ROUHÁNÍ A ŘÁDU
A MNOHEM DÁL A VÝŠE
S TÉTO I S ONÉ STRANY HÁDU
NA VZDORY ZVÍŘECTVÍ A PÝŠE
SVŮJ VLASTNÍ ZÁKON STRŮJ! Jakub Deml 17. VII. 1921
+++
PROFILY SVATOSTI
Otec Tomáš: Naposledy jsme, otče Jiří, rozmlouvali o pohřbívání prvních křesťanů. Nezmínil jste se však o tom, co je pro nás jaksi nejvíc tajemné, totiž katakomby.
Otec Jiří Maria Veselý OP: Jenže to jsem posledně mluvil o pozemních hrobech. Katakomby jsou podzemní. Název „katakomby“ je odvozen z řeckého slova „katá“, tozn. pod, dole, a „kumba“, tozn. proláklina. Původně to bylo označení sníženého místa mezi dnešním kostelem sv.Šebestiána a náhrobkem Cecilie Metelly na Appiově cestě /v Římě/. Na tomto území byl také jeden z největších podzemních římských hřbitovů, a proto i on se nazýval „Ad catacumbas“; odtud přešel tento název na všechny křesťanské podzemní hřbitovy. Náhrobky v katakombách sv.Kalisty byly postaveny mezi 1.až4.st.po Kr. První zřetelně křesťanské prvky se objevují kolem r.250. Pokud předpokládáme, že katakomby vznikly z rozšířených a propojených hypogeí bohatých římských rodin, tak můžeme přijmout, že vlastníkem tohoto pozemku se stal nějaký křesťan kolem poloviny 3.století.
Kromě toho, že daly jméno všem podzemním hřbitovům, jsou Kalistovy a Šebestiánovy katakomby důležité i tím, že v této oblasti jsou doloženy ostatky svatých Petra a Pavla asi od r. 250, různými nápisy „in situ“; jsou tu rovněž hroby několika římských biskupů.
Vznik podzemních hřbitovů v Římě byl odůvodňován nedostatkem místa na povrchu, v polích, obklopujících město. Dosud se napočítalo 48 římských katakomb. Z toho vyplývá, že byl Řím přelidněn. Patrně byl příliv obyvatel do velkých měst, jako dnes. Víme také, že se ve městě nesmělo pohřbívat.
Původně se katakomb používalo hlavně jako hřbitovů, nikoli jako skrýší před pronásledováním, ani jako mešní eucharistickou hostinu. Bývaly používány pro výroční vzpomínku a pohřební obřady, a to asi do roku 150 jak pohany, tak křesťany. Správa patřila majiteli, jako třeba Domitilliny katakomby příslušely Flaviům, Priscilliny Aciliům.
Papež Fabianus /256-250/ svěřil katakomby do správy sedmi jáhnům. Každý „titulus“ měl vlastní hřbitov /roku 308 bylo v Římě 25 „titulů“/, který podléhal biskupovi, knězi a „titulu“.
Budování kabakomby předpokládalo povolení nejvyššího velekněze /Summus Pontifex/ na žádost vlastníka pozemku /tj.titulus/, který musel předložit popis, včetně rozměrů. Jedna katakomba v Anziu pochází až ze 4.století př.Kr. Podzemní prostory se hloubily pouze v pískovcovém, zrnitém, sypkém tufu /zrnitá hornina sopečného původu/, ale nikoliv v tufu ztuhlém, což byl tvrdý kámen. Sypkého tufu se užívalo i jako /pískovcového/ cementu, a hodně katakomb vzniklo v opuštěných dolech.
K budovatelům patřili kopáči /fossores/, malíři fresek, mozaikáři a rytci nápisů a symbolů. Každá katakomba měla svou skupinu osob a také svého „ducha“ a rovněž i své „hereze“. Směr postupu při hloubení se zjišťuje z ohybu nárazů nástrojů do stěn: vchod a východ jsou tedy v opačném směru.
Katakomby měly běžně tytéž složky: většinou strmé schodiště, chodby obyčejně dva metry vysoké, asi 90 cm široké, jednoduché nebo vícepatrové. Potřební místo mívalo tvar obdélníku, víceúhelníku, kruhu, jednoduché, zdvojené, ale čtyřnásobné. Bylo-li pohřebních míst více, číslovaly se. Pohřební místo bylo uzavřeno kamennou deskou, cihlami nebo i taškami. Hroby v podlaze bývaly přikryty mramorovou deskou. Později bával náhrobek honosnější – pro mučedníky, světice a světce, i pro bohaté. Napříč všemi patry byly vyvrtány světlíky. Tudy proudil vzduch a pronikalo světlo. Voda se odebírala ze studní v katakombách.
Teprve po r.150 se nápisy a dekorace hrobů postupně zřetelně pokřesťanšťovaly a nakonec se úplně změnily ve zřetelně křesťanské. V Římě to vrcholí za papeže Damasa /366-384/ a začíná ustupovat během vpádů barbarů: Alarich /410/, Vandalové /455/, Gotové /549/ Totila, Langobardi /592/.
Hroby mučedníků v Římě zřetelně ukazují, jak se Kristova Církev upevňovala ve světě. Zůstávala přitom stále věrná Kristu a sama sobě, ale zároveň uznávala a přijímala všechny příznivé lidské hodnoty. Kristus nepřišel zrušit „Zákon“ ani „Proroky“ (Mt 5,17). Přinesl spásu lidem a poslal je do celého světa křtít ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Proto i Pavel uznával přírodní zákon a hlas lidského srdce, když psal Římanům (Řím 2,14).
Tak se uchovávala podstatná všelidskost a celosvětovost evangelijního učení, ale měla se vždy uchovávat mnohotvárnost místních zvláštností. Proto také hroby prvních křesťanů vykazovaly „ducha“ Kristova, avšak podle vnějších tvarů byly v Africe africké, v Evropě evropské, v Římě římské, v Palestině židovské. Vždyť i sám Kristus byl pohřben tak, jak pochovávali Židé (Jan 19,40).
Otec Tomáš: Nezdá se vám, otče Jiří, že se ta katolicita či univerzálnost či prostě obecnost začala z katolické Církve během dvou tisíciletí poněkud vytrácet, když se její šíření světem začalo prosazovat jako evropské? Nezdá se vám to jako odklon od tohoto původního Kristova poslání? Podívejte se, jak zacházeli křesťané s Indiány v Americe, s Indy a Číňany, anebo s černochy v Africe!
Otec Veselý: To bychom odbíhali od původních archeologických nálezů. Předně musíme rozlišovat. Jistě nemůžeme z nějaké evropanské povýšenosti obviňovat základ katolické Církve, jímž je samo Tělo Kristovo, jakož i Matka Boží a zástupy svatých a světic.
Druhá věc je to, že Pán Ježíš ustanovil svou Církev pro hříšníky, aby se v ní svátostně posvěcovali a usilovali o svatost a takto vedli všechno lidstvo a celý svět k posvěcení. Ježíš tím nezbavil člověka svobody tak, jako ani Stvořitel, který podle své podoby stvořil člověka svobodného, tuto svobodu člověku neupírá. Tak se stalo, že mnoho katolíků hřešilo a hřeší dodnes tím, že cestu, po níž se rozsáhle vydala Církev v Evropě, povýšili za vzor evangelizace pro jiné národy a pro celý svět, a zanedbávají mnohotvárnost místních vlastností. Nechali se svést především tím, že první viditelná hlava Církve, svatý Petr, jakož i první hlavní apoštol Evropy svatý Pavel, položili za Krista život v Římě, kde se natrvalo usadili Petrovi nástupci. Z tohoto římsko-katolického papežství, které mělo zůstat chudé a sloužící, dopustili hříšníci v řadách katolíků papežství bohaté a panující. Tady přetrvává strašný dluh v opravdové evangelizaci. Takového evangelizačního balastu se Církev svatá musí v Duchu Svatém zbavovat. Taková obnova Církve není snadná. Pokud by Církev váhala se svou obnovou pod vnuknutím Ducha Svatého, tak bude z Božího dopuštění obnovena prostředky velmi drsnými, nepřátelskými. Z ujištění Pána Ježíše však víme, že pekelné síly Církev nikdy nepřemohou.
Jenže pozor, je třeba rozlišovat mezi křesťanstvím katolické Církve a různými křesťanskými odloučenými bratry a sestrami, kteří mají v novověku lví podíl na této evropské a později severoamerické povýšenosti vůči jiným národům.
Otec Tomáš: Rozumím. Sociolog Max Weber odhalil, jak se kapitalismus od osmnáctého století tvořil pod vlivem puritánské etiky a protestantského pragmatismu, a pak se probíjel přes mnohé národy jejich kolonizací a zotročováním. A co teprve v německy zkrvaveném dvacátém století!
Otec Veselý: Takže není třeba všechno svalovat jen na katolickou Církev. Když sleduji Církev pohledem archeologa, tak musím jasně rozlišovat vnější způsob a „ducha“. Pokud jde o vnější způsob, tak sledujeme-li archeologické hřbitovní nálezy, vidíme, že asi do r.150 po Kr. bývali křesťané v Římě pohřbíváni ve veřejných „areálech“, podle římského zákona, běžným způsobem a v duchu dobového umění. Toto platí i pro hřbitov vatikánský, kde ostatně „křesťanská skupina“ vznikla asi až po r.150 po Kr., tj. v mauzolejích.
Jestliže však Petrův hrob zůstával stále odlišený a ještě dnes je přesně určen, tak to znamená, že mu byla věnována zvláštní pozornost.
To však platí obecně pro hroby prvních římských mučedníků té doby, protože jinak by nebyly přečkaly dobu vynuceného neuvádění svého jména.
Kromě toho je třeba si uvědomit, že hroby apoštolů Petra a Pavla patřily k nejstarším v Římě, takže nebezpečí, že by se jako „bezejmenné“ ztratily, bylo ještě větší.
První křesťané v Římě pohřbívali většinou „sub divo“ – pod širým nebem do země. Byl to běžný způsob, méně nákladný a méně nápadný, a v některých místech přetrval zhruba až do konstantinského míru /313/. Příklady takového pohřbívání se nacházejí např. na hřbitově, objeveném kolem baziliky sv. Šebestiána na Via Appia. První křesťané snad tím způsobem následovali Krista, „syna člověka“, který „žil jako my ve všem, kromě hříchu“, a stejně „zemřel a byl pohřben“ /Jan, 19, 40/; „jak pohřbíval jeho lid.“
Křesťanské hromadné podzemní hřbitovy, tj. katakomby, podobně jako baziliky, nejsou zcela nový výtvor. Prvokřesťanské buňky se často zaměřovaly k již užívaným vzorům a plánům.
Duch nesmrtelného křesťanského bratrství pronikal i mezi mrtvé. Od jednotlivých hrobů se přešlo i k pohřbům společným, jak pod širým nebem, tak podzemním /katakomby/. Seskupování hrobů však nevzniklo jenom z nové družnosti, nýbrž také z důvěry v osobní pomoc mučedníků, kolem jejichž hrobu se hledalo také útočiště pro pomoc od Boha. (Poznámky z rozprav s otcem Jiřím Maria Veselým OP zaznamenal Tomáš Bahounek OP)
+++
PIETAS
PŮJDU HLEDAT LESNÍ VŘES
MAMINCE
POLOŽÍM JÍ HO JEŠTĚ DNES
NA HROB K VZPOMÍNCE
KRÁSNĚJŠÍ VŮNĚ ZNÁŠ
KDE STÁLE ZELENÁ SE HÁJ.
VZPOMÍNÁŠ,
KDYŽ U NÁS PODZIM JE
NA SYNA?
NEJVŘELEJŠÍ SLOVO HLEDÁM
K ÚSMĚVNÉ SLZE.
PŘED ODJEZDEM NA HROB TI DÁVÁM
TUTO PÍSEŇ
A VŘES,
ŽE NELZE ZAPOMENOUT
Klement Bochořák
+++
O ČEM ROZJÍMAT
Dobře víme, jaký užitek přináší modlitba a rozjímání, i části, které působí při tomto duchovním cvičení. Proto nyní sledujme se ctihodným Ludvíkem z Granady, které jsou věci, o nichž máme rozjímat.
Ježto se toto svaté cvičení provádí proto, abychom ve svých srdcích upevnili lásku a bázeň Boží a zachovávání Jeho přikázání, tedy bude nejvhodnější látkou tohoto cvičení všechno, co nejvíce přivádí k tomuto účelu. A třebas je pravda, že všechny věci stvořené a všechna svatá Písma nás k tomu nabádají, přece, všeobecně řečeno, tajemství naší víry, obsažené ve Vyznání víry, v Krédu, jsou nejúčinnější a nejprospěšnější pro ně: neboť se v něm pojednává o Božích dobrodiních, o posledním soudu, o trestech pekelných a slávě nebeské, které nejvíce podněcují naše srdce k lásce a bázni Boží. Také se v něm jedná o životě a utrpení Krista, našeho Spasitele, v nichž spočívá všechno naše dobro. Tyto dvě věci obzvlášť obsahuje Vyznání víry a o nich obyčejně uvažujeme při rozjímání. Proto se právem říká, že Vyznání víry je nejvlastnější látkou tohoto svatého cvičení, třebas jí také bude pro jednoho každého to, co nejvíce pohýbá jeho srdce k lásce a bázni Boží.
Podle toho tedy, abych uvedl na tuto cestu nováčky a začátečníky, jimž sluší dát jídlo rozžvýkané a rozmělněné, ukáži zde dva způsoby rozjímání pro všechny dny týdne: jeden pro večer a druhý pro jitro, vybrané většinou z tajemství naší svaté víry, abychom takto — jako dáváme svému tělu denně dvě občerstvení — dali je také duši, jejíž potravou je rozjímání a uvažování o věcech Božských. Jedna z těchto rozjímání mají předmětem tajemství svatého umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jiná se vztahují na ostatní tajemství, o nichž jsme už mluvili, a kdo by neměl čas dvakrát denně se usebrat, aspoň může jeden týden rozjímat o jedněch tajemstvích, druhý týden o ostatních nebo se omezit pouze na tajemství utrpení života Ježíše Krista, našeho Spasitele, neboť to jsou nejhlavnější tajemství, ačkoli se ostatní tajemství hodí pro začátek obrácení hříšníka k Bohu, kdy se vyžaduje, aby v sobě vzbudil hlavně bázeň Boží, bolest a ošklivost k hříchu…
+++
ROZJÍMÁNÍ O NEBESKÉ BLAŽENOSTI
Ct.Ludvík z Granady vzkazuje: v sobotu večer se pokřižuješ, připravíš daným způsobem a budeš uvažovat o nebeské blaženosti. Toto rozjímání je tak prospěšné, že - kdyby bylo podporováno světlem víry, dostačilo by, aby nám osladilo všechny svízele a hořkosti, které trpíme pro ono dobro. Neboť jestliže láska k majetku oslazuje námahy pro něj snášené a jestliže láska k dětem způsobuje, že matka ráda vytrpí bolesti rodičky, co učiní láska k tomuto nej vyššímu dobru, v porovnání s nímž všechny ostatní věci nejsou dobry? A praví-li se v Genezi o patriarchovi Jakobovi, že se mu sedm let služby zdálo kratičké pro velikou lásku k Ráchel, co dokáže láska k oné nekonečné kráse a k onomu věčnému zasnoubení, budeš-li na ně hledět očima živé víry?
Abys tudíž pochopil poněkud ono dobro, uvažuj mezi jinými o těchto pěti věcech, totiž o výbornosti místa, o radostné společnosti, o patření na Boha, o oslavě (vzkříšených) těl a posléze o dokonalosti všeho dobra onoho života.
Nejprve sleduj nádheru místa a zvláště jeho podivuhodnou velikost! Čteš-li u velmi seriózních spisovatelů, že kterákoli z nebeských hvězd je větší než celá země, a co více, že jsou některé mezi nimi tak značné velikosti, že jsou devadesátkrát větší než naše země, a obrátíš-li pak zraky k nebi a vidíš na něm takové množství hvězd a takové (ještě) prázdné prostory, kam by se jich vešlo mnohem více, copak se nepodivíš? Copak nejsi úžasem bez sebe, uvažuješ-li o ohromnosti onoho místa a ještě víc o nesmírnosti nejvyššího Pána, který je z ničeho stvořil?
Také krása onoho místa se nemůže vylíčit slovy:
Když Bůh stvořil v tomto slzavém údolí a kraji vyhnanství věci tak podivuhodné a tak krásné, co asi vytvořil na onom místě, které je sídlem Jeho slávy, trůnem Jeho velikosti, palácem Jeho velebnosti, domem Jeho vyvolených a rájem všech slastí?
Po skvělosti místa uvažuj o ušlechtilosti jeho obyvatel, jejichž počet, svatost, bohatství a krása převyšuje všechno, co si jen můžeš myslit. Svatý Jan píše v knize Zjevení, že je tak veliký počet vyvolených, že nikdo není s to je spočítat. Svatý Dionysius tvrdí, že je tolik andělů, že jejich množství předčí všechny hmotné věci na zemi. Svatý Tomáš v souhlase s tímto míněním praví, jak nebesa vynikají velikostí nepoměrně nad zemi, tak množství oněch blažených duchů převyšuje všechny věci hmotné, které jsou na tomto světě. Co tedy může být podivuhodnějšího? Zajisté, kdyby se o té věci uvažovalo, byla by s to uvést v úžas všechna lidská srdce. A jestliže jeden každý z andělů, třebas nejmenší z nich, je krásnější než celý viditelný svět, jaké štěstí bude hledět na takové množství tak krásných andělů a pozorovat jejich dokonalosti a služby, jež každý z nich koná v onom vznešeném městě? Tam pobíhají andělé, slouží archandělé, triumfují knížata, radují se mocnosti, vládnou panstva, skvějí se vojska, září trůny, svítí cherubíni, planou serafíni - a všichni pějí Bohu chvalozpěvy. Jsou-li už společnost a styk s dobrými lidmi sladké a příjemné, jaké pak bude tam obcování s tolika dobrými bytostmi, hovor s apoštoly, rozmluva s proroky, styk s mučedníky a - konečně se všemi vyvolenými?
Když je taková pocta těšit se ze společnosti dobrých lidí, jaká teprve bude pocta radovat se ze společnosti přítomnosti Tvůrce, kterého chválí Jitřenka, nad jehož krásou žasnou slunce a měsíc, před nímž se uctivě sklánějí andělé a nad jehož přítomností jásají lidé? Jak oblažující bude, hledět na ono nejlepší Dobro, v němž všechna dobra jsou obsažena, onen největší Svět, v němž všechny jsou světy, na Toho, jenž jeden a všechno je, Bytost jednoduchá, která má dokonalosti všech bytostí. Bylo-li velkým štěstím slyšet a vidět krále Šalomouna, že pravila královna ze Sáby: Šťastni jsou ti, kteří před tebou stojí a z tvé moudrosti se těší - jakým blahem bude patřit na onoho nejvyššího Šalomouna, onu věčnou Moudrost, nekonečnou Velikost, neocenitelnou Krásu, nesmírnou Dobrotu a navždy se se z Ní radovat? To je podstata blaženosti svatý ch, a to je poslední cíl a střed našich tužeb.
Potom uvažuj o oslavení těl, na nichž nic nezůstane neoblaženo, protože se každému z údů a smyslů dostane na onom světě zvláštního oslavení a okouzlení; těla tam podle Matoušova evangelia nabudou zvláštních vlastností: jemnosti, lehkosti, bezbolestnosti a jasu, který bude tak veliký, že každé z oněch těl nebešťanů bude se skvít jako slunce v království jejich Otce. Jestliže ne víc než jedno slunce na obloze dostačí, aby osvětlilo a potěšilo tento svět: jak nádherná podívaná bude, až se tam tolik sluncí a světel rozzáří?
Zkrátka, v nebeské blaženosti budou všechna dobra v jedno spojena a všechno utrpení z ní vyloučeno. Tam bude zdraví bez nemoci, svoboda bez otroctví, krása bez ošklivosti, nesmrtelnost bez zkázy, hojnost bez nouze, klid bez zmatku, bezpečnost bez bázně, poznání bez omylu, sytost bez omrzení, radost bez smutku a čest bez odporu. Tam bude podle slov svatého Augustina opravdová sláva, nikdo tam nebude chválen omylem nebo z lichocení. Tam bude opravdová čest, která se nikomu neodepře, kdo jí zaslouží, ale nedostane jí ovšem ten, kdo by si jí nezasloužil. Tam bude opravdový pokoj a nikdo tu nebude obtěžován ani sám sebou ani nikým jiným. Odměna ctnosti bude táž, která dala ctnost a jako její odměna byla slíbena největší a nejlepší odměna ze všech. Bude cílem našich tužeb, budeme na ni hledět bez konce, milovat ji bez omrzení a velebit ji bez únavy. Tam je místo široké, krásné, skvělé a bezpečné; společnost velmi dobrá a příjemná. Čas stejný, ne už rozdílný večer a ráno, nýbrž prostá, nepřetržitá věčnost. Tam bude věčné jaro, které stále kvete za svěžího vánku svatého Ducha. Tam se všichni radují, všichni zpívají, neustále chválí nejvyššího Dárce všeho, Jehož štědrostí žijí a vládnou ve své slávě.
Ó, nebeské město, bezpečné sídlo, zemi plná všech rozkošných darů, lide spokojený, sousedé pokojní a bytosti, jimž nouze je neznáma! Kéž by už byl skončen tento boj! Kéž by se uzavřely dny mého vyhnanství!
Ó, jak se prodlužuje čas mého putování!
Ó, kdy se přiblíží onen den? Kdy tam přijdu a objevím se před tváří Boží?
+++
ROZJÍMÁNÍ O BLAŽENOSTI
Ct.Ludvík z Granady uvádí, že k věcem, na něž by víc slušelo stále upírat mysl v tomto údolí slz, náleží nebeská blaženost; tato jediná úvaha by dostačila; aby nás povzbudila ke všem námahám, které je třeba snášet pro ni.
Když Bůh předpověděl patriarchovi Abrahamovi zaslíbenou zemi, poručil mu, aby ji prošel a obešel celou: Zvedni se a projdi celou tuto zemi na šířku i na délku a prohlédni si ji ze všech stran, neboť tobě ji dám. Povznes se tedy nyní, duše má, na výšinu, zanech tam dole všechny starosti a pozemské záležitosti a zalétni na perutích ducha do oné ušlechtilé země zaslíbení, hled pozorně na délku její věčnosti, na šíři její blaženosti, na velikost jejího bohatství a na všechno ostatní, co je v ní!
O královně ze Sáby se píše, že když uslyšela o Šalomounově věhlasu, přišla do Jeruzaléma, aby spatřila všechny ty veliké a podivuhodné věci, které se o onom králi vypravovaly. A poněvadž nemenší je sláva onoho nebeského Jeruzaléma a nejvyššího Krále, který v něm vládne, vznes se nyní duchem k onomu ušlechtilému městu, abys rozjímal o moudrosti tohoto nejvyššího Krále, o kráse jeho chrámu, o obsluze jeho stolu a řadách těch, kteří jej obsluhují, o kroji sloužících, o zařízení a nádheře tohoto ušlechtilého města! Dovedeš-li se dívat na každou z těchto věcí, tvůj duch se snad povznese sám nad sebe i poznáš, že ti nebyla ani nejmenší část této blaženosti vylíčena. Než pro to je zapotřebí zvláštního osvícení Božího, jak to naznačil apoštol v listu Efeským: Prosím Boha věčné slávy a Otce našeho Pána Ježíše Krista, aby vám dal ducha moudrosti a osvítil oči vašeho srdce, abyste poznali, že tak je veliká naděje našeho povolání a bohatství onoho dědictví i sláva, kterou připravil pro svaté.
Ačkoli by bylo možno v této slávě o mnohých věcech uvažovat, můžeš nyní podrobněji rozjímat o těchto nejhlavnějších: jsou to výbornost místa, radost nad společností, patření na Boha, oslavení těl i trvání a věčnost všech těchto tak velikých dober.
+++
O KRÁSE A VÝBORNOSTI MÍSTA
Ct.Ludvík z Granady povzbuzuje: Především sleduj krásu místa, které nám obrazně líčí svatý Jan ve Zjevení takto: Jeden ze sedmi andělů mluvil se mnou, takto: Pojď a ukáži ti nevěstu, manželku Beránkovu. I odvedl mě v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi město svaté, Jeruzalém, jak sestupuje s nebe od Boha, a má božskou velebnost. Jeho lesk byl podoben záři drahého kamení. Mělo to město hradby veliké a vysoké s dvanácti branami a v branách dvanáct apoštolů podle počtu bran. Základy hradeb městských byly celé z drahého kamení, každá brána ze zvláštního kamene a náměstí z čistého zlata, podobné nej čistšímu sklu. Chrám jsem v něm neviděl, neboť Pán Bůh všemohoucí je chrámem, a Beránek a město nepotřebuje ani slunce ani měsíce, aby mu daly světlo; neboť jas Boží je osvětluje a světlo, které v něm hoří, je Beránek. A ukázal mi více Anděl: proud živé vody, jasný jako krystal, vytékající z trůnu Božího a Beránkova, uprostřed náměstí břeh řeky a na druhém byl vsazen strom života, který nese dvanáct plodů za rok, každý měsíc svůj, listí pak toho stromu bylo pro uzdravení národů. Nic prokletého se tam už neuvidí, nýbrž trůny Boha a Beránka tam budou. Jeho sluhové Mu budou sloužit, budou patřit na Jeho tvář a jméno Jeho bude napsáno na jejich čelech i bude vládnout od věků do věků.
Podívej se, bratře, na krásný obraz tohoto města, ne však abys myslil, že na něm najdeš ty věci, jež slova označují, nýbrž abys chápal jiné věci duchovnější a výbornější, než nám slova představují.
Toto město je položeno nade všemi nebesy; jeho velikost a šíře převyšují všechnu míru. Je-li každá z hvězd na nebi tak velká, jak jsme řekli, jak velké je asi ono nebe, které objímá všechny hvězdy a všechna nebesa ?
Není velikosti na světě, která by se s touto velikostí mohla srovnat. Od západních hranic španělských k nejzazším končinám indickým dopluje loď, je-li vhodný čas, za několik dní, ale hvězdy lehčí než paprsky potřebují k vykonání dráhy po onom kraji nebeském mnoha roků.
A ptáš-li se po jeho výstavbě, není řeči, která by ji mohla objasnit. Jestliže už ta část nebes, jež se jeví zevně smrtelným očím, je tak krásná, jaká asi bude část, kterou tam pozorují oči nesmrtelné? Vidíme-li, jak nádherná krásná díla vytvářejí zde na tomto světě lidské ruce, že naplňují úžasem oči toho, kdo na ně hledí, jak skvostné asi je to, co učinila ruka Boží v onom paláci královském a onom domě potěšení, který Bůh vystavěl pro blaženost svých vyvolených. „Jak milé jsou, zpívá se ve třiaosmdesátém žalmu: „Tvé Příbytky, Hospodine zástupů! Duše moje vzdychá touhou po síních Hospodinových.“
Co povznáší hlavně města, je stav jejich obyvatel, jsou-li ušlechtilí, četní a mezi sebou svorní. Kdo může po té stránce vylíčit výbornost nebeského města? Všichni obyvatelé jeho jsou lidé urození a není mezi nimi, kdo by byl nízkého původu, neboť všichni jsou synové Boží. Jsou tak spřáteleni mezi sebou, že jsou všichni jedna duše a jedno srdce, žijí v takovém míru, že se toto město samo jmenuje Jeruzalém, totiž obraz míru. A ptáš-li se na počet obyvatelstva, odpoví ti svatý Jan ve Zjevení, takto: Potom jsem uviděl zástup veliký, jehož nikdo nemohl spočítat, ze všech národů a pokolení a kmenů i jazyků, ani stojí před trůnem a před Beránkem oděni v roucha bílá a mají palmy v rukou svých a zpívají Bohu chvalozpěvy. S tím se shoduje, co naznačuje prorok Daniel o tomto svatém počtu, praví: Tisíce tisíců sloužily Pánu a desetisíckrát stotisíc stálo před Ním.
Nemysli, že tu vládne nepořádek kvůli velkému počtu. Množství tam není příčinou zmatku, nýbrž jen většího pořádku a souladu. Neboť Ten, který v tak podivuhodném souzvuku stanovil pohyby nebes a dráhy hvězd, jmenuje jednu každou jejím jménem, zřídil celé to nesčíslné vojsko blažených s tak podivuhodnou shodou, určil každému místo a stupeň slávy podle jeho zásluhy. A tak je místo, které tam mají panny, jiné vyznavači, jiné svaté mučedníci, opět jiné patriarchové a proroci, jiné apoštolově a evangelisté a tak všichni ostatní. Jak jsou roztříděni a usazeni lidé, tak zase svým způsobem jsou rozděleni andělé ve tři důstojenství, rozvržené do devíti kůrů. Nade všemi se tyčí trůn nejjasnější Královny andělů. Ta tvoří kůr pro sebe, neboť nemá sobě rovného ani podobného. Nade všemi se posléze vznáší nejsvětější lidskost Kristova, která trůní ve výši po pravici velebnosti Boží.
Křesťanská duše, zatoulej se myslí do těchto kůrů, projdi náměstími a ulicemi nebeského města, pozoruj pořádek mezi jeho občany, krásu města a ušlechtilost jeho obyvatel, pozdrav každého jeho jménem, pros je za přímluvu, pozdrav sladkou tu otčinu a jako poutník Pavel, který na ni hledí ještě zdaleka, pošli do ní očima srdce, a říká: Bůh ti žehnej, sladká vlasti, zemi zaslíbená, bezpečný přístave, útočiště, požehnaný dome, království všech věků, ráji rozkoší, zahrado věčných květin, místo všech dober, koruno všech spravedlivých a cíli všech našich přání! Bůh ti žehnej, naše matko, naše naděje, po tobě vzdycháme, dosud toužíme a pro tebe bojujeme, neboť jen ten bude v tobě korunován, kdo věrně bojoval. /pokr./
+++
O RADOSTI ZE SPOLEČNOSTI SVATÝCH
Ct.Ludvík z Granady se ptá: Kdo vylíčí po oné radosti tu, kterou připraví tato blažená společnost? Je tam jednota lásky v celé své dokonalosti. Jí přísluší konat všechny věci společně. Tam se uskuteční prosba Spasitele, který podle Jana praví: Prosím Tě, Otče, aby oni jedno byli láskou, jakož my jedno jsme od přirozenosti. Tam jsou všichni mezi sebou pevněji spojeni než články téhož těla, neboť všichni mají podíl na témž duchu, který ovšem dává totéž bytí a jeden blažený život. Ne-li, řekni mi: Proč mají údy jednoho těla mezi sebou tak velikou jednotu a lásku? Protože všechny mají podíl na jedné a téže formě, na jedné duši, která dává všem jedno bytí a jeden život. Jestliže tedy má lidský duch sílu vytvářet tak velkou jednotu mezi články tak různých úkolů a tak různé povahy, můžeme se pak divit, že duch Boží, kterým žijí všichni vyvolení, je jako by společná duše všech a působí mezi nimi větší a dokonalejší jednotu a je tedy ušlechtilejší příčinou a výbornější silou, jež dává ušlechtilejší bytí?
Tak mi nyní řekni: Činí-li tento způsob jednoty a lásky všechny věci společnými jak dobré, tak špatné - jak vidíme na článcích téhož těla a na lásce k dětem, jež se těší ze štěstí dětí jako ze štěstí vlastního; PTÁM SE: jakou radost bude tam mít vyvolený z blaženosti všech ostatních, když každého z nich miluje jako sebe samého? Podle slov svatého Řehoře je nebeské dědictví pro všechny jedno a pro každého všecko, neboť z radostí všech přijímá každý tak velikou slast, jako by je měl sám. Je-li takřka nekonečný počet blažených, jsou téměř nesmírné radosti jednoho každého z nich. Z toho také následuje, že každý bude mít do jisté míry i přednosti všech, neboť nemá-li některou v sobě, bude ji mít v ostatních. V duchovním smyslu je obrazem jejich sedm synů Jobových, mezi nimiž byla velká láska a pospolitost, takže každý z nich hostil po řadě ostatní jeden den v týdnu. A tály měl každý na statku ostatních nemenší podíl než na svém vlastním. Vlastní věci byly tedy společné všem a společné věci vlastní jednoho každého. To působila v oněch svatých bratřích láska a bratrství. Oč však větší je bratrství vyvolených? Oč větší počet bratří? Oč více je statků a bohatství, ze kterých se těší? Jaké hody nám tam připraví serafíni, nejvyšší a Bohu nejbližší duchové, až odhalí našim zrakům vznešenost svého stavu, jasnost svého nazírání a nejžhavější prudkost své lásky? Jaké hody chystají cherubíni, v nichž jsou skryty poklady Boží moudrosti? Jaké bude pohoštění trůnů a panství a všech ostatních blažených duchů? Jaká radost bude hledět v nebi na slavné vojsko mučedníků, oděných v bílá roucha s palmami v ruce a skvělými odznaky vítězství. Jaká podívaná bude na tisíce panen a mučedníků, kteří napodobili slávu a Kristův kříž, a na ostatní nesčíslný zástup? Jak radostný bude pohled na slavného jáhna Vavřince, který drží v rukou svůj rožeň, zářící jasněji než plameny, v kterých hořel, a vyzývá tyrany i unavuje katy svou nepřemožitelnou trpělivostí? Jak rádi se podíváme na nejkrásnější pannu Kateřinu, která byla ověnčena růžemi a liliemi, když přemohla kolo muk zbraněmi víry a naděje? Jak nás potěší, uzříme-li sedmero synů Makabejských se zbožnou a statečnou matkou, kteří se nelekli smrti a muk, jen aby zachovali zákon Boží? Je snad náhrdelník ze zlata a drahokamů, na nějž by byl krásnější pohled než na šíji slavného Křtitele, který chtěl spíše ztratit hlavu než schválit mrzký čin cizoložného krále? Který purpur zazáří jako tělo blaženého Bartoloměje, jež bylo k vůli Kristu sedřeno? Nebude podívaná na tělo svatého Štěpána se zřejmými stopami kamenů jako na nádherné roucho, poseté rubíny a smaragdy? A vy, slavná knížata křesťanské Církve, jak se budete skvíti, jeden s mečem, druhý se slavnou korouhví Kristovou, kterými jste byli korunováni! Jaká to radost z každého oslavení, jako by bylo vlastní!
Ó velebné shromáždění!
Ó, královská hostino!
Ó, stole, hodný Boha a Jeho vyvolených! Ať si pospíší synové světa ke svým bídným a smyslným hostinám a oddají se svému obžérství a opilství! Taková hostina jako ona, na níž se podávají taková jídla, hodí se pro Boha.
Vystup ještě výše nade všechny andělské kůry a najdeš jinou zvláštní velebnost, která naplňuje podivuhodnou radostí všechno nebeské dvořanstvo a opojuje neobyčejnou sladkostí město Boží! Povznes oči a pohleď na Královnu milosrdenství, plnou lásky a krásy, nad jejíž slávou žasnou andělé a jejíž velikostí se chlubí lidé. To je Královna nebeská, korunovaná hvězdami, oděná v slunce s měsícem u nohou, požehnaná nade všechny ženy. Jaká radost bude hledět na Paní a Matku naši! Už neklečí před jesličkami, už nemá úzkost a strach z toho, co jí svatý Simeon předpověděl, už nepláče a nehledá na všech stranách ztracené dítě: v nevyslovitelném míru a bezpečí sedí po pravici svého Syna a nebojí se, že ztratí kdy tento poklad. Už nemusí vyhledávat mlčení tiché noci, aby zachránila synáčka před úklady Herodovými útěkem do Egypta. Už ji neuvidíme stát pod křížem, už jí nebudou kanout na hlavu krvavé krůpěje, padající s výše, už nebude nosit v pokrývce hlavy věčnou památku na onu bolest. Už nebude trpět pro onu bolestnou záměnu, když jí dali učedníka za Mistra a sluhu za Pána. Už neuslyšíme ta smutná slova, která plačky vyslovila pod zkrvaveným křížem: Kéž bych mohl (a) zemřít místo tebe, Absolone, synu můj, synu můj, Absolone! Už to všechno uplynulo a vidíme tu, jež byla na světě víc než kterákoli bytost zkormoucena, povýšenou nade všechna stvoření, ona se těší stále z nejlepšího dobra a zpívá ve Velepísni: Nalezla jsem, koho má duše miluje; držím jej a neupustím od Něho.
Jak okouzlující teprve bude pohled na nejsvětější lidskost Kristovu, na slávu a krásu onoho těla, které bylo pro nás tak znetvořeno na kříži! Nebude pro lidi sladšího pobytu, praví svatý Bernard, než dívat se na Člověka, Stvořitele všech lidí. Za vlastní poctu pokládají příbuzní, stane-li se někdo z nich kardinálem nebo papežem. Oč tedy větší čest vidět Pána, který je naším tělem a naší krví, když sedí po pravici Otcově a je králem nebes a země? Jak hrdí budou lidé mezi anděly, spatří-li, že Pán domu a společný Stvořitel všech není anděl, nýbrž člověk! Považují-li lidé za svou čest tu, které se dostane jejich náčelníku, poněvadž jsou s ním co nej úžeji spojeni, za jaké vyznamenání bude tam pokládáno, kde je tak úzké spojení údů a hlavy? Nebudou-li všichni vyvolení za vlastní mít slávu svého Pána? Ta radost bude tak veliká, že slova nejsou s to náležitě ji vyjádřit. Kdo tedy bude tak šťasten, aby si zasloužil radovat se z tak velikého dobra? Kriste, Bratře, který ses živil z prsou mé matky, dej, abych Tě tam našel, pozdravil zbožnými rty a objal rukama lásky! Nejsladší Pane, kdy přijde ten den? Kdy se objevím před Tvou tváří? Kdy se nasytím Tvou krásou? Kdy spatřím tvář, na niž touží patřit andělé? Snad až si osvojím rozlišování duchů. Vždyť i vládce světa, ten starý vrah se přiodívá svůdně, ba andělsky; ježibaba se vydává za okradenou stařenku, když jí Ivan otočil s chaloupkou. /pokr./
+++
O RADOSTI DUŠE Z PATŘENÍ NA BOHA
Navzdory všem ďábelským výpadům se nesmíme nechat odvést od hledání Boha a patření na Boží tvář. Ct.Ludvík z Granady uvádí, že nade všecko bude jasné patření na Boží tvář, v němž spočívá podstata blaženosti u světců. Je-li už velkým důvodem k blaženosti všechno, co až posud bylo řečeno, je to málo, srovnáme-li s touto blažeností. O Isacharovi se praví v Genezi: Když shledal, že místo jeho sídla je dobré a že území to velmi je úrodné, nastavuje svou šíji k nošení břemen a stává se poplatným robotníkem. Sídlo a blaženost svatých jsou dobré, ale země, která nese toto sídlo, je dobrá v nejvyšším stupni; je to tvář a krása Boha a z patření na Něho vyplývá jejich pokoj a štěstí. Patření na Boha může jediné naše duše naplnit dokonalým mírem. Neboť sladkost a líbeznost stvoření mohou sice přivést lidskému srdci radost, ale nejsou s to je nasytit. Jestliže tedy všechny tyto statky takovou radost připravují, čím víc okouzlí ono dobro, které ve své dokonalosti zahrnuje všechna ostatní dobra? A je-li pouhý pohled na věci stvořené tak rozkošný, oč rozkošnější bude patření na onu Tvář, ono Světlo a onu Krásu, v níž září všechny krásy? Jaké bude štěstí vidět tu podivuhodnou, jednoduchou a tak sdílnou podstatu a uzřít v ní jediným pohledem tajemství nejsvětější Trojice, slávu Otce, moudrost Syna, dobrotu i lásku Svatého Ducha?
Tam spatříme Boha, sebe pak a všechny věci v Bohu. Jako ten, praví svatý Fulgentius, kdo má před sebou zrcadlo, vidí zrcadlo a sám sebe v zrcadle i všechny ostatní věci, které jsou před zrcadlem, tak i my, majíce před očima neposkvrněné zrcadlo velebnosti Boží, uzříme Boha, i sebe v Něm i všechno, co je mimo Něho podle větší nebo menší znalosti, které o Něm máme. Tam spočine touha našeho rozumu, který nezatouží vědět víc, protože bude mít před sebou všechno, co může věděti. Tam spočine úsilí naší vůle, bude milovat ono všeobecné Dobro, jež obsahuje všechna dobrota, mimo něž není radosti. Tam se utiší náš hlad soustem nejvyšší radosti, které naše srdce nasytí tak, že mu už nezbude nic, po čem by ještě toužilo. Tam budou dokonale odměněny ony tři ctnosti, kterými je zde Bůh uctíván, totiž víra, naděje a láska, bude-li víře dáno jasné patření, naději držení dobra a lásce nedokonalé láska v celé její dokonalosti. Tam budeme vidět, milovat, požívat a chválit, tam budeme syceni bez omezení i hladovět bez nedostatku. Tak bude stále znít jako nová ona píseň, jež slyšel svatý Jan ve Zjevení. Nazývá ji skoro novou, neboť je-li stále táž, která je společnou chválou všech na společnou blaženost, přesto je stále nová vzhledem k libosti a líbeznosti, vždyť blahý cit, který vzbuzovala na počátku, bude provždy vzněcovat bez konce. Neupadne a nezestárne radost světců, jako nezestárnou jejich těla, neboť Ten, který působí, aby nebe bylo stále nové po uplynutí tolika roků, učiní, aby zůstali šťavnatí a svěží. (ct.Ludvík z Granady, O modlitbě a rozjímání)
+++
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP, m,učedníka z Osvětimi
/pokr./ KRÁLOVSKÁ JÍZDA
Zvláštní rychlík uhání krajinou možná devadesát kilometrů v hodině. Mnohem rychleji než běžný mezinárodní expres PRAHA – PAŘÍŽ. A jak by ne, když má na všech návěštích VOLNO.
Patrik pokojně prožívá královskou cestu svatého kříže, jak jí má vštípenou v mysli od Kempenského.
Zapři sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj Krista. tato řeč se mnohým zdá tvrdou. Mnohem tvrději však bude znít ono poslední slovo: Pryč ode mne, zlořečení, do věčného ohně! Kdo totiž nyní rádi slyší slovo kříže a následují ho, nebudou se potom bát, že uslyší slova věčného zavržení. Toto znamení kříže bude na nebi, až Pán přijde soudit. Tehdy všichni služebníci kříže, kteří se v životě připodobnili k Ukřižovanému, přistoupí ke Kristu soudci s velikou důvěrou.
Tento mezinárodní expres má všude zelenou, ovšem na nádražích zásadně nestaví. Každý z těch stovek rychlovlaků má přednost i před obrněným vlakem, a dokonce i před vojenským vlakem s nákladem nezbytných zásob na frontu. Žádná první třída, ani druhá, dokonce ani třetí, protože je docela beztřídní. Nákladní vlaky se zapečetěnými vagóny a okny s křížem jako mříží a plnými trní, ale bez růží. Naložené masy připomínají zmrzlé ledovce s odstávajícími rampouchy. Jsou ztuhlé za tepla, totiž ochromené hrůzou. Jenom nečinně sledují, jak je strhuje strašný vír s podivným sykotem.
Proč se bojíš brát kříž, kterým se jde do království? V kříži spása, v kříži život, v kříži ochrana před nepřáteli. V kříži vlévání nebeské lahody, v kříži síla mysli, v kříži duchovní radost.
V kříži soubor ctnosti, v kříži dokonalost svatosti. Není duši spásy ani naděje na věčný život než v kříži. Vezmi tedy svůj kříž a následuj Ježíše a půjdeš do věčného života.
Ježíš tě předchází, když si nese kříž a umírá pro tebe na kříži, abys také ty nesl svůj kříž a hleděl umírat na kříži. - Neboť jestliže spolu s ním zemřeš, budeš s ním také živ; a budeš-li společníkem v utrpení, budeš také společníkem slávy.
Karel Marx by se smíchy potrhal nad tím vlakem beztřídní a mezinárodní společnosti a spokojeně by si pak možná ulevoval od plic:
Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod!
Internacionála je zítřka lidský rod.
Báťuška Stalin si mne ruce a drmolí:
Charašó, germanskije továrišči! Smerť jevrejam! Smerť christjaninam!
A radostně si kozáčkovitě poskočí po Kremlu, když si svižně pobrukuje:
Dost napásla se naší muky
vran, supů hejna kroužící,
rozptýlí den příští jich shluky,
věčně vzplá slunce zářící.
Duci-duc! - Duci-duc! - Duci-duc! – Bez zastávek, jen lokomotiva si čas od času dopřeje doušek občerstvení. Jezdí ve dne, jezdí v noci. Jenže i tam, kde svítí slunce v pravé poledne, projíždějí tyto rychlíky s podivnou noční temnotou, protože si ji vezou sebou. Černé sukno potahuje každé město s drakem v sousedství, který polyká nejprve všechny místní princezny, později i selky a nakonec vezme zavděk i s pacholky a chasníky, až bude svět jaksepatří vylidněn a uvolní se dostatečný prostor pro čistou rasu.
Jak jsou ty vláčky ztotožněny se svým údělem! Uhání si to krajinou jen to fičí, komíny si zvesela odfukují bakule dýmu, ať už se pod kotlem topí antracitem nebo rašelinou, š-š-š-.š-š-š!
Podívej se, všechno závisí na kříži a všechno záleží v umírání; a není jiné cesty k životu a k pravému vnitřnímu pokoji, než cesta svatého kříže a každodenního umrtvování. Ať jdeš, kam chceš, můžeš hledat, cokoli bys chtěl, a nenajdeš cesty vyvýšenější nahoře ani bezpečnější cesty dole, než cestu svatého kříže. Zařiď a uspořádej si všechno podle své vůle a podle svého rozumu, a nenajdeš nic, než to, že vždycky budeš musit něco trpět, ať rád, či nerad, a tak vždycky nalezneš kříž.
Okolním vzduchem vibruje Badenweiler Marsch, aby dodával všemu úsilí tu pravou šťávu:
Vaterland, hör' deiner Söhne Schwur:
Nimmer zurück!
Vorwärts den Blick!
Herzen empor! . . .
Hakenkreuz leuchtet vom Fels zum Meer.
Brüder, ans Werk, dem Führer treu!
Konečně cílová stanice pro konečné řešení sociální otázky dneška.
AUFSTEIGEN! SCHNELL!
Někdy budeš opuštěn od Boha, někdy budeš zakoušet nepříjemnosti od bližního; a co víc: často sám sobě budeš na obtíž. Přitom pak se žádným prostředkem nebo potěšením nebudeš moci od toho osvobodit nebo si ulehčit, ale dokud Bůh bude chtít, musíš to snášet. Bůh ovšem chce, aby ses naučil snášet trápení bez útěchy, a aby ses mu úplně podřídil a skrze trápení se stal pokornějším.
Nikdo nedovede tak srdečně cítit Kristovo utrpení jako ten, kdo musel trpět podobné věci.
Kříž je tedy vždycky připraven a kdekoli tě očekává. Nemůžeš mu utéci, kamkoliv by ses obrátil. Kamkoli přijdeš, neseš s sebou sám sebe, a vždycky nalezneš sebe samého. Obrať se nahoru, obrať se dolů, obrať se ven, obrať se dovnitř: i v tom všem najdeš kříž. A všude musíš zachovávat trpělivost, chceš-li mít vnitřní pokoj a zasloužit si věčnou korunu.
Konečně i vlaky si dopřejí pokoj a uvolnění před bránou do nového světa s nápisem řvoucím do starého světa:
ARBEIT MACHT FREI
Zdá se, že s tím dost rezonuje hrdá píseň:
Ta práce, matka pokroku
a s ní armáda otroků
jde hájit svoji čest
Aspoň že se tady tak dobře topí! – Vtipkuje někdo v davu tváří v tvář mohutným komínům, chrlícím chuchvalce černého kouře. Hlas se mu láme v jakémsi zabublání. Smutný odlesk úsměvu se rychle poněkud zakřivuje, a zdaleka to není až někde v nekonečnu. To se Patrikovi stát nemůže, protože jeho srdce se rozehřívá jiným žárem.
Jestliže rád neseš kříž, ponese tě on a dovede tě k žádoucímu konci, kde totiž bude konec utrpení, ačkoli to nebude zde. Jestliže jej však neseš nerad, sám si nakládáš břímě a působíš si větší těžkost. A přesto jej musíš snášet. Jestliže odvrhneš jeden kříž, jistě najdeš jiný, a možná těžší.
Myslíš snad, že ujdeš tomu, čemu se nemůže vyhnout žádný smrtelník? Který svatý na světě byl bez kříže a bez trápení? Přece ani Ježíš Kristus, náš Pán, ani jednu hodinu nebyl bez bolesti utrpení, dokud žil na zemi. Musel trpět a vstát z mrtvých a tak vejít do své slávy. Proč bys tedy měl tedy hledat jinou cestu než tuto královskou cestu, která je cesta svatého kříže?
Zdá se, že tříděný odpad není jen záležitost posledních časů. Už tady se něco třídí lépe, když to má předepsanou Davidovi hvězdu. Jinak se sleduje věk a tělesná zdatnost, a také další znaky.
Novou várku říšského odpadu obhlíží figurka s uniformou SS-Obersturmbannführera. Maska sice postrádá jakýkoli smyslům dostupný výraz, ale srdce prý má ze zlata – jen ho vykopat. Ó, jak by se mnozí ochotně přičinili! Obtloustlý čtyřicátník Rudolf Höss ustaraně obšlapuje neustávající bezjablečný štrůdl, valící se z vlaků. Má vážně velké starosti. Zdá se, že bystře obzírá celý provoz ostřížím zrakem. Už každý čtenář rodokapsů se neubrání častému uvažování, jak to asi dělají takoví vrahouni, že se úplně nerozsypou, když plánují další akci. Nejhorší pro ně bývá, jak se zbavit důkazů zločinu, aby se dalo tvrdit, že se vlastně nic nestalo. Nerudovský problém Kam s ním? nabývá v otázce mrtvoly nebývale stěžejního významu.
Příchozí si možná pár okamžiků lámou hlavu na tím, kvůli čemu ty ostře řezané rysy řvouna, trýznícího povely přes amplión jejich bubínky a kovadlinky, tak blednou, tuhnou a současně se rozplizávají, takže splývají se zakouřeným ovzduším. Ještě chvíli se přemýšlivě škrábe na bradě, připomínající vynořenou část ledovce, a její škrábání vyluzuje před amplión praskavý zvuk, jako když se divočák prodírá houštím. Pak se vytrácí. Velitel si to všechno přece jen tolik nepřipouští, protože pokaždé najde definitivní řešení v několika lahvích vodky.
Teprve nyní se naplno rozbíhá běžný provoz, když velitel chraplavě odfukuje a velení tábora se ujímá Fritsch. Vypadá jako by ho narychlo vycpal nějaký lajdácký preparátor. Celým areálem se rozeznívá dorážející štěkot vyhlášené Buldočí hlavy. Takové malé pivo s velkou pěnou, napruděný prcek, který poskakuje kolem transportů a počíná si jako by očmuchával drny s možným výskytem myší, načež šikanuje každého na potkání. Pokaždé se napřed dlouho zhlíží v zrcadle ve svém pokoji, jako by vždy myslel na to, že nechce vypadat jako pes. Možná, že proti psům nic nemá, jen tak nechce vypadat, ale spíš vůbec nemá rád psy. Sám připomíná ten exemplář psů, jaký se zdržuje na rozích ulic a štěká koutkem huby. Tento druh psů mívá záznam v policejním rejstříku. Říkává se, že s jídlem roste chuť. Sotva se zbaví jha nadřízeného Hösse, tak nejenže se nevrací do obvyklého stavu poklidné podřímlosti, ale počíná si zrovna naopak. Baží po další příležitosti. Jakmile okusil chuť krve, chce víc. Ušlápnutí pucfleci a podpantofloví manžílci, kteří se náhle vyšvihnou, se často chovají právě tímto způsobem.
Pouhý pohled na Patrikův povznesený výraz připomínající sefarína, nastoupeného ke zpěvu Hosana! provokuje Buldočí hlavu k dravé výbojnosti.
Pfarrer? Pater? – Ječí maska z železné helmy, po níž se balkónovitě vysouvá brada jako lžíce bagru, na Patrika s probleskujícími zbytky tonzury.
Nein, einer Diakon, odpovídá.
Hrrmr! – Ani ryba, ani pták. K židům! Blok 5.
Tak se uprostřed vyřazeného stotisícového lidského odpadu nachází v právě dokončeném bloku číslo pět jedna pryčna pro Patrika. Až na konci měsíce nachází tento vězeň číslo 23150 příležitost napsat o sobě zprávu domů:
Dorazil jsem 21.listopadu 1941. Jsem zdráv a cítím se dobře, což přeji také vám všem. Těším se velice na vaši první odpověď - pospěšte si. Ve svém povolání se utvrzuji stále více. Myslete na mne v modlitbách, ani já se nepřestávám modlit za vás. Pozdravuji všechny drahé bratry, jakož i moje rodiče a příbuzné.
A šup s ním do obálky, potištěné nápisem:
SMĚRNICE PRO STYK S UVĚZNĚNÝMI
KONCENTRAČNÍ TÁBOR OSVĚTIM
PŘI DOPISNÍM STYKU S UVĚZNĚNÝMI SE MUSÍ ZACHOVÁVAT NÁSLEDUJÍCÍ NAŘÍZENÍ:
1) KAŽDÝ ZAJIŠTĚNÝ SMÍ OD SVÝCH BLÍZKÝCH (AUGEHÖRIGE) BĚHEM JEDNOHO MĚSÍCE OBDRŽET DVA LÍSTKY NEBO DVA DOPISY I JIM JE POSLAT. . .
2) POSÍLÁNÍ PENĚZ JE DOVOLENO.
3) JE NUTNÉ DBÁT NA TO, ABY PŘI ZASÍLÁNÍ POŠTY NEBO PENĚZ BYLA NA POSÍLANÉ VĚCI PSÁNA PŘESNÁ ADRESA, A SICE: JMÉNO, DATUM NAROZENÍ A ČÍSLO VĚZNĚ. . .
4) ČASOPISY JSOU DOVOLENY. MUSEJÍ VŠAK BÝT OBJEDNÁVÁNY JENOM POŠTOVNÍM ÚŘADEM K.T. OSVĚTIM.
5) POSÍLÁNÍ BALÍČKŮ NENÍ DOVOLENO, PROTOŽE ZAJIŠTĚNÍ MOHOU SI KOUPIT VŠECHNO V TÁBOŘE.
6) ŽÁDOSTI O PROPUŠTĚNÍ ZE ZAJIŠTĚNÍ OBRACENÉ NA VEDENÍ TÁBORA NEMAJÍ SMYSL.
7) POVOLENÍ K HOVORŮM NEBO NÁVŠTĚVÁM SE ZAJIŠTĚNÝMI V KONCENTRAČNÍM TÁBOŘE NENÍ ZÁSADNĚ DOVOLENO.
VELITEL TÁBORA
Den po dni, hodina po hodině. Vstávat! Do dolů! SCHNELL!
Sírové doly čekají. Normální horníci dělají v maskách dvě hodiny denně, ale vězni bez masek šest hodin denně.
Patrikova tonzura se brzy ztrácí v hadrové roušce, přetažené přes oči, až vyhlíží jako chlupatý kaktus s přerostlou kšticí.
Bez toho se tady neobejdeš, - ukazuje mu nějaký dobrák, - jinak rychle oslepneš.
Křesťan? – Šeptá kdosi.
Mlčky přikyvuje.
Nejhorší je bunkr jedenáct, dřívější třináctka. Tam jsou hladomorny. Jenže teď už je pár měsíců se z toho bunkru pár měsíců chrám.
Chrám?
Od smrti kněze Maxmiliána Kolbe. Šel tam dobrovolně za jiného, za otce rodiny, který byl vybrán spolu s dalšími, kvůli útěku nějakého vězně. Tehdy se dlouho ozýval z jedenáctky zpěv k oslavě Boží. Asi po dvou týdnech přestal. Od té doby Buldočí hlava, zastupující velitele lágru Hösse, běsní jako by měl vzteklinu.
Neboj se, bratře, těší ho Patrik, - neseme kříž s Pánem Ježíšem, - a už má v ústech Kempenského: Celý Kristův život je křížem a mučednictvím: a ty bys vyhledával radosti a odpočinek? Bloudíš, bloudíš, hledáš-li něco jiného než snášet soužení, protože celý tento smrtelný život je plný rozličné bídy a kříži obklopený. A čím výše kdo duchovně pokročil, tím těžší kříže často nalezne.
Přece však takový člověk tak rozmanitě soužený není bez ulehčujícího potěšení, protože cítí, že nabývá veliký užitek z trpělivého snášení svého kříže. Když se mu dobrovolně poddává, všechno břímě soužení se obrací v důvěru, že ho Bůh potěší.
Mohutný balvan sírové rudy se pod úderem krompáče odštípne. Je toho plný vozík, až se naklání. Pak s očima zakrytýma tlačí naslepo společně vozík k výtahové šachtě. Jen co se vydýchá, pokračuje Patrik pološeptem s bobří vytrvalostí:
A čím víc bývá tělo skličováno bolestmi, tím hojněji bývá duch posilován vnitřní milostí. Stává se, že někdy dochází takové posily z vyprošovaného trápení a potíží pro lásku srovnalosti s křížem Kristovým, takže se zdráhá být bez bolesti a trápení. Je totiž přesvědčen, že je Bohu tím příjemnější, čím více a čím těžší věci dovede pro něho snášet.
Není to lidská ctnost, nýbrž Kristova milost, která dokáže v křehkém těle tolik, že to samé, čeho se přirozeně vždycky děsí a obává, podstupuje a oblibuje si z horlivosti ducha. Potom -
Uprostřed nažloutlé mlhy, stmavené ještě víc odpornou rouškou přes oči, se ocitá v blízkosti dozorce. Než se nadá, mohutný kopanec otřese celým jeho tělem, až odpadá od vozíku na stranu, dalších několik kopanců do břicha ho na pár okamžiků docela ochromuje, takže zůstává ležet na dně dolu. Nějakou dobu se zdá, že patří k sírové rudě. Dolem se rozléhá řev:
Verdammter Schweinehund, schon die ging ein Spiritus!
Potom doléhají rány provazem. Kdekdo to slyší, ale nikdo nemůže na jeho obranu pohnout ani prstem. Jinak by všichni skončili v jedenáctce.
Po chvíli to utichá, vězeň zůstává přibit k zemi. Po chvíli se však pohne a namáhavě se zvedá.
Když se dostane k ostatním vystrašeným vězňům, šepotavým hlasem je uklidňuje:
To nic, bratři. Nic se neděje.
Bestie nacistická! – Uleví si někdo.
Nemějme mu to za zlé, - ozývá se Patrik: - když na nás tak dotírá. Dělá to ze strachu a ze zoufalství. Chudák. Nic jiného nezná, než drill a zase drill.
Tohle už není pro člověka. To je nad lidské síly. - Namítá někdo z vězňů.
Když vidí ty zmatené a udivené oči, pokračuje Patrik tam, kde předtím skončil, jak mu to dovolují úryvky vzpomínek na Tomáše Kempenského:
Dobře vím, bratři, že to není věc lidské přirozenosti nést kříž, milovat kříž, trestat tělo a uvádět je do podřízenosti; vyhýbat se světskému uznání, ochotně snášet pohanění, pohrdat sám sebou a přát si pohrdání, trpělivě snášet jakákoli protivenství se škodami a nebažit po žádném blahobytu na tomto světě. Jestliže se upínáš jen k sobě samému, nic takového sám od sebe nedokážeš.
Jestliže však spoléháš na Pána, obdržíš z nebe statečnost, a svět i tělo budou poddány tvému panství. Dokonce ani nepřítele - ďábla se nebudeš bát, když budeš ozbrojen vírou a poznamenán Kristovým křížem.
Nebuď labuť! Nevykládej nikomu takové bajky, že sis přál, aby tě ten nácek takhle dokopal. Seš zdravej? – Namítá kdosi z vězňů, čekající právě na prázdný vozík.
Sám od sebe asi těžko, - uznává Patrik, - ale s pomocí Boží je to jiné.
Jaképak?
Jako Kristův služebník.
Jakto?
Odhodlej se jako Kristův věrný a dobrý služebník ke statečnému nesení kříže svého Pána, kvůli tobě z lásky ukřižovaného. Připrav se na snášení mnohých těžkostí a nejrůznějších ústrků v tomto bídném životě. Protože tak ti bude dobře, kdekoli budeš. Musí to tak být a není žádný jiný prostředek, jak ujít trápení zlých a bolestí, než abys sám sebe snášel.
Pij s oddaností kalich Páně, chceš-li si být jeho přítelem a mít s ním podíl. Potěšení zanechej Bohu, ať s nimi naloží podle jeho libosti. Ty se však dej na snášení útrap a pokládej si je za největší potěšení, neboť utrpení tohoto času nejsou rovná budoucí slávě, která se na nás zjeví a kterou by sis nemohl právem zasloužit, i kdybys třeba sám jediný mohl všecka ta trápení snášet.
Nejvíc by měl Pánbůh, kdyby byl, pořádně zamávat s těmi nacisty! - Syčí hadovitě jakýsi neznaboh: - Hlavně nikomu nevykládej, že ti to tady jde k duhu. Jinak si každý musí myslet, že jsi úplný cvok! (Pokr.z knihy T.J.Bahounek OP, Královská jízda – Patrik Kužela, Brno 2011)
+++