SRPEN 2022
Ročník XXVIII., číslo 8. srpen 2022
Obsah: J.Zahradníček, Poslední růže,Nep.Srdce Panny Marie, TB,Kde začíná a končí Západ, Profily svatosti, Věčný příběh, F.Dvorník,Nicotné kořeny…, TB,Zdraví a nemoc, H.Malachová, Až bude tma, Zatracená mediokracie a prokletý underground, Brněnská akad.duch.života ctih.Patrika Kužely OP_, Zpráva______________
POSLEDNÍ RŮŽE
POD OKAPEM ŽALÁŘNÍM
NAVZDORY BEZÚTĚŠNOSTI NEVLÍDNÉ
JAK KRŮPĚJ DO MLH DNŮ DUŠIČKOVÝCH
POSLEDNÍ TOHO ROKU HOŘÍŠ NÁM.
DALEKO K ŽIVÝM A DALEKO K MRTVÝM,
JEN Z DOSLECHU VÍME O SLADKÉ STŘÍDĚ ROČNÍCH ČASŮ
V TÉ ZEMI ZAHRADNÍKŮ A RYBÁŘŮ,
ODKUD JSME VYHNÁNI.
KDESI JINDE, NEŽ JSME, HUČÍ VARHANY LESŮ
A LISTNATÉ ZKAZKY SADŮ KOLÉBAJÍ SNY DĚTÍ.
KDESI JINDE, NEŽ JSME, KVĚT LEKNÍNU ROZVÍRÁ SE
A STŘÍBRNÝ LIPAN HLOUBKOU PLUJE.
BĚŽ, ZA NÁS DOHOŘ, UTRŽENA TEĎ ZBOŽNOU RUKOU,
NA OLTÁŘI NEPOSKVRNĚNÉ! ZA NÁS ORODUJ,
ZA NAŠE ROKY PRÁZDNÉ JAK OŘÍŠKY ZTROUCHNIVĚLÉ,
JIMIŽ VEVERKY POHRDAJÍ.
ZA NÁS, ZA NÁS SE ROZPLÁPOLEJ A DOHOŘ,
TY DCERO HLÍNY HNĚTENÉ PATOU ŽALU!
ZA NÁS JI VZÝVEJ! STARÁ ZLOBA ŘETĚZY ŘINČÍ
A NÁROD SUŽUJE NÁROD...
JE TO TAK DÁVNO, CO STANULA NOHOU V HLOŽÍ ZEMSKÉM,
A DOSUD A DOSUD STESK DOUPŇÁKŮ Z HLUBIN HVOZDŮ
ŽALUJE PO NÍ A KONVALINKY SI VZPOMÍNAJÍ,
KUDY ŠLA.
Jan Zahradníček
+++
NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE PANNY MARIE
Spasitel miloval svatého Jana pro čistotu a něžnost jeho srdce. Proto otvíral před jeho duchovníma očima výhledy, které jiným smrtelníkům zůstávají uzavřeny. Apoštol uložil je v knize, zvané Zjevení svatého Jana. Jeden z nejkrásnějších vylíčil slovy: I ukázalo se znamení na nebi. Bezděky se tážeme: Jaký byl zjev ženy, který viděl? Jak zářil její šat utkaný z paprsků slunečních? Jak blýskal se měsíc pod jejíma nohama a svítily hvězdy v její koruně? Jak odrážel se od blankytu ? Říše světla obsahuje veliké divý, i byl obraz ženy, jejž viděl vznášet se nad zemí, zajisté podivuhodný. Úchvatná slova Janova o tom rovněž svědčí.
Kdo je tato žena? Vykladači praví, že vlastní neboli první význam uvedených slov vztahuje se na svatou církev, odvozený neboli druhý na Pannu Marii. Zjevení mívají skutečně často zároveň několikerý význam. V našem případě je oprávněný obojí výklad. Svatý Jan líčí, že žena dala život dítku a že vystoupil drak, který je chtěl pohltit. Dítě je obraz křesťanů, žena obraz matky, která je rodí, Církve. Maria porodila Krista, ale rodí duchovně i nás, nebo dle svatého Pavla jsme články mystického těla Kristova. Zrozením Krista skutečného rodí také Krista mystického, totiž nás. Je tedy Panna Maria matkou, ochránkyní a představitelkou církve, a slova Janova vykládají se stejně oprávněně o svaté církvi i o ní. K tomu přidejme: Církev je zřízena od Krista, ona též, nebo on ji učinil Matkou Boží; církev je od něho zvlášť posvěcena, ona též; církev potírá draka, jenž hubí duše, ona potřela jeho hlavu; církev pozemská mění se v církev vítěznou; ona též je oslavena.
Umění hojně užívalo Janových slov k vyobrazení Panny Marie. Asi od tisíce let užívá jich k zobrazení jejího Neposkvrněného početí. Draka, jenž proti ní a jejímu dítku vystoupil, dává jí pod nohu. Děje se tak dle Hospodinových slov: ona potře tvou hlavu. Často ji zobrazuje tak, že Maria má oči pozdvižené k nebi a že z jejích rukou plynou paprsky milosti. I tento přídavek je vhodný.
To, že se obsah Janových slov výborně hodí na Pannu Marii, je samozřejmé. K nebeské ženě, jak ji svatý Jan viděl, upřeme zraky. Matku Boží uvidíme a od ní se chceme vzdělávat. Maria, oděná sluncem, vztáhni také na nás své požehnané ruce, aby se jejich milostné paprsky dotkly i našich duší.
Začneme od nižšího a postoupíme k vyššímu.
Had pod jejíma nohama. Někdy se vine kolem celé zeměkoule, na níž Maria stojí. Je obrazem ďábla, který pomocí hada svedl prarodiče k hříchu. Tímto hříchem se svět dostal do jeho moci a kdekoliv dítě přichází na svět, tato jeho moc se ukazuje dosud. Že se rodí bez posvěcující minulosti, je jeho dílo. Kdekoliv spáchán je hřích, triumfuje též. Raduje se pravě: Má moc nad lidmi byla zlomena, ale mnozí dobrovolně se mi poddávají. Jedna jediná se mu vymknula úplně. Jen ty jsi bez poskvrny, Maria. O tobě řekl Pán: Nepřátelství položím mezi tebou a ženou. . . Tys neměla ani dědičný hřích ani hřích osobní. Tys kralovala i nad ďáblem. Naše dobré matičky, znající pokušení, jež číhají na mladé lidi, mívaly o nás strach a říkaly nám nejednou: Dítě, boj se Boha, jenž všechno vidí. Kdybychom požádali Matku Boží, aby k nám promluvila slovo mateřské, co by nám asi řekla? Pravila by: Milé děti, chraňte se hříchu, aby ďábel nad vámi nikdy nepanoval. Svatá Afra, která byla odsouzena k smrti, pravila soudci: Ničeho se nebojím, jen hříchu a nad ním se červenám. Svatí říkávali raději smrt nežli hřích. Varujme se hříchu! David modlil.se k Hospodinu: Osvěť mé oči, aby snad neřekl nepřítel můj: Zvítězil jsem nad ním (Ž 12, 5). A když Bůh ho ochránil, volal nadšeně : Vyvyšovat tě budu, Hospodine, neboť pod svou ochranu jsi mne přijal (Ž 29, 2). Volejme k Matce Boží, veliké vítězkyni nad hříchem: Osvěť naše oči, abychom poznali zlobu hříchu, varovali se příležitosti k němu, byli silni v pokušení, pádu se vystříhali. Jako matka chrání dítě před úrazem, chraň nás před hříchem. A vyvyšovat budeme jméno tvé. Panno Maria je ochránkyní před hříchem. Ani jinak být nemůže. Pomáhala-li proti tělesným nepřátelům, proti Tatarům na svatém Hostýně, proti Turkům u Lepanta, proti Švédům v Praze a Brně, pomáhá tím více proti duchovním nepřátelům, když ji vzýváme. Staroboleslavský obraz se nazývá paladium, to jest ochranný štít země české. Kdo poví, kolikráte byla ctitelům svým štítem, jenž zachytil střely vrahovy, namířené proti naší duši, míním rozmanitá smrtonosná pokušení? Ó, Maria, Buď stále naším paladiem! V Marseilli ční vysoká skála nad mořem a nad ní hrad s kapličkou Panny Marie. V dobách, kdy každá plavba byla nasazení života, chodili tam k Matce Boží, kdo se vydávali na nebezpečnou cestu. Tisíceré votivní dary ukazují, že jí přičítali ochranu. Cesta životem je přes všechen pokrok stejně nebezpečná, ba nebezpečnější nežli dříve. K Panně Marii se budeme utíkati, aby nám nedala v bouřích pokušení zahynout.
Měsíc pod nohama Matky Boží. Měsíc ubývá a nabývá; ovšem jen dle toho, jak se nám jeví. Proto je obraz všeho, co se mění a hyne. To jsou Všechny věci pozemské. Jakékoli tělo je jako tráva a všechna sláva jako květ trávy (1Petr 24). Nestálí a přelétaví jsou také lidé. Jsou nestálí v smýšlení, řečech, slibech, věrnosti, ve všem, nestálí a nestálí i k Bohu. To je nestálost nejhorší. Písmo praví: Člověk svatý v moudrosti zůstává jako slunce; ale blázen jako měsíc se mění. Lesk měsíce je krásný, ale není jeho. Je vypůjčený od slunce, jehož je odleskem. Maria šlape na měsíc. Co nám praví tento rys obrazu ? Že pohrdla marnostmi světa, vyvolivši si lepší stránku, statky věčné, že je věrna Bohu a lidem, že její lesk je pravý. Maria stojí na stanovisku věčnosti. Vzpomeňte na její život. Vedla prostý život, stala se chotí tesařovou, v jeskyni porodila božské dítě své, nestavěla se do popředí při divech Ježíšových, šla na Kalvárii, stála pod křížem, po nanebevstoupení Páně nečinila žádných nároků jako Matka Spasitelova. Byla věrnou družkou Josefovou, věrnou Matkou Ježíšovou, věrnou přítelkyní apoštolů, věrnou pomocnicí prvních křesťanů, věrně sloužila zvláště ve všem Bohu a úkolu, k němuž ji vyvolil. A čeho sis žádala za své oběti, Maria? Světského nechtěla nic. Posuzovala Všechny věci podle ceny, kterou mají pro věčnost. To je stanovisko nadzemské. Proto i její lesk nebyl vypůjčený, nýbrž pravý, vlastní; záležel v kráse duše, ozdobené milostí a ctnostmi.
Co by asi řekla, kdybych nyní ji poprosil: Matičko, promluv k nám ? Snad by pravila: Modlete se s korunovaným pěvcem, jenž volal k Hospodinu: Odvrať oči mé, aby neviděly marnost (Ž 118, 37), to jest aby nebyly marnostmi a leskem světa oslněny, uchváceny, strženy. Naše doba je ve službě světa. Postavila se na stanovisko vezdejšnosti, jehož heslo je: žij pro svět. Co z toho má? Zdali je dokonalejší, mravnější, spravedlivější, obětavější? Zdali šťastnější?
Ó, rány ze samopalů, které denně slyšíme a jež maří život cizí i vlastní, houkají hlasem, jenž umlčuje všechen odpor, volajíce: není, není, je horší nežli dříve, je nešťastný. A co lesk světa? Je-li pravdivý, mnoho ti nepřidá. Mnohem víc je tvá vnitřní cena. Té však nenabýváš tím, že lidé tě slaví; té nabýváš jediné dokonalostí, jež před Bohem váží. Je-li nepravdivý, nic z něho ti nezůstane. Je divadelním světlem, jehož kouzlo je mam a klam. Však svět odívá leskem nejednou i to, co je zavržení hodno. Kdo ten si kupuje, dává za něj svou lidskou důstojnost a svou duši. My se postavíme na stanovisko věčnosti. Přijímáme vděčně dary od Boha nám propůjčené, ale nelpíme na nich nezřízeně. Užíváme jich hlavně tak, aby to bylo podle vůle Boží, jemu ke cti, nám k dokonalosti a zásluze. Budeme věrni Bohu a stálí v jeho službě, abychom nabyli vnitřní hodnoty u Boha ceněné. Věrnost a stálost jak spanilé to ctnosti! Není národa, který by neměl o nich krásné vzory, neoslavoval jich a nevzdělával se na nich. Tu je to věrné dítě, tu věrný manžel nebo jeho choť, tu věrný milovník vlasti, tu věrný přítel, jichž oddanost je zkoušena ohněm utrpení, kouzlem pokušení, leskem zlata, kadidlem slávy, ale kteří zůstanou věrni. Však není krásnější věrnosti nad věrnost Bohu, nebo je základem všech jiných věrností. Bratři moji milí, volá svatý Pavel Korintským, stálí buďte a nepohnutelní, rozhojňujte se v díle Páně vždycky, vědouce, že práce vaše není daremná (1.Kor15, 58).
Oděná sluncem. Co znamená zlatý plášť sluneční, jenž splývá s tvých beder, Maria? Slunce, toť obraz posvěcující milosti. Pěvec Starého zákona zpívá o Jeruzalému. Jeho základy jsou na svatých horách (Ž 86,1). Tebe, Maria, si Bůh oblíbil a položil do tvé duše hluboké základy milosti, kterou tě opatřil. A ty, si ji rozmnožuješ, zbudovala jsi mu v srdci stánek nevýslovné svatosti. Viděli jste obnovenou svatováclavskou kapli na hradě pražském? Viděli zajisté a žasli. To, že se skrývalo, zvolali jste, pod začazenými stěnami? To že z ní učinila dovedná ruka umělců? Ale myslete na duši lidskou, největší přirozené dílo Boží na zemi, a otažte se: jaká je asi, když božský mistr ji očistí a ozlatí milostí, největším darem nadpřirozeným? Milost Boží je odlesk svatosti Boží v duši. Kdybyste viděli Boha a vedle něho duši v milosti, zdálo by se vám, že z nich září podstatně táž svatost. To duše je mu skrze milost tak připodobněna. Apoštol Petr praví, že se stala účastna jeho božské přirozenosti. Co je milost, je tajemství. Představujeme si ji jako nadpřirozené světlo v duši. Jako slunce dává zemi krásu barev, které v jeho paprscích jsou obsaženy, tak milost do duše vlitá dává jí stvořenou krásu, která nestvořené je v Bohu, činíc ji tak jemu zvlášt podobnu. A čím více milost se množí, tím také podobnost je větší. Maria byla milosti plná při zvěstování andělském. Jaká byla, když opustila svět ? Taková, že je první po Ježíši, královna andělů a svatých. Míra milosti určila míru její nebeské oslavy, důstojnosti, velebnosti, blaženosti. A oslava ta zůstane jí na věky věků.
Mám prosit: Maria, promluv k nám ? Co jiného by nám mohla říci, nežli napomenutí: Děti, hleďte, ať nepozbudete milosti, ale rostete v ní. Kdosi řekl, že ledový chlad severu, ohnivý žár jihu, výbuchy sopek, přívaly vod, záplavy požárů jsou vášně země. Smutný je pohled na krajinu, která těmito vášněmi byla postižena. Tam mrtvý led, tam vyschlá poušť, tam moře láva, tam trosky. A vášně lidské? Nezachová si milost, kdo nedovede přemoci vášně, nebo přirozená dokonalost je nezbytný podklad k dokonalosti nadpřirozené. Ale milost je velikou pomocí také proti slabostem našim. Ó, bychom znali cenu milosti. Ale my jsme jako ten vojín, který nalezl diamant a prodal jej za dvě koruny. Poněvadž milost v duši na zemi není viditelná, nevážíme si jí. A přec v ní je naše důstojnost, v ní naše synovství Boží, v ní záruka a základ věčné oslavy. Milost Boží se rozmnožuje svátostmi, zvláště svatým přijímáním. Kdo hodně a často přijímá svátosti, nabývá také síly proti vášním, nebo milost je oslabuje, posvěcujíc i tělo. Přijímání svátosti je spojeno s vnitřní činností, se skutky kajícnosti, lásky, předsevzetí, jež nejen duši uschopňují, aby přijmout mohla víc milosti, nýbrž zvelebují ji také, aby ji dovedla udržeti. Čím hlubší voda, tím větší lodi nese; čím silnější kořen, tím více vzdoruje větrům; čím větší vloha, tím krásnějších činů je schopna. Rozmnožujme si pilně posvěcující milost, abychom proti pokušením byli obrněni.
Pohled obrácený k nebi. Při mši zpívá kněz: Sursum corda, vzhůru srdce, srdce k Bohu! To znamenají oči k nebi pozdvižené. Poukazují na bohatý duchovní život Panny Marie. Tento život pochází ze součinnosti s milostmi pomocnými. Jdeš krajinou, jež není neúrodná, ale zeleň je spálena, obilí zakrnělé a řídké, prsť tvrdá, že ani pluh do ní nemůže. Příčina? Nepršelo.
Jdeš krajinou, kde zeleň je jako koberce, listí stromu téměř celé léto šťavnaté a čerstvé, obilí jako vlny moře se kolébá, vůně květin a sena opájí smysly. Odkud plnost života? Stálý, vhodný déšť ji udržoval. Tak je v duši. Posvěcující milost je jako prsť, jež má schopnost vydat bohaté plody. Ale jako prsť musí být zavlažována. tak nadpřirozená vloha posvěcující milosti buzena k činnosti. To děje se pomocnými milostmi. Vše nadpřirozené dobré tvoje, tvé modlitby, vnitřní dobrá hnutí, skutky tělesného a duchovního milosrdenství, oběti pro Boha a bližního, všechno je spoludílem pomocných milostí, nadpřirozených osvícení v rozumu a hnutí v srdci, neboť bez nich všechny tyto krásné skutky by se Buď vůbec nestaly anebo byly by přirozené, vycházející jen z přirozených vloh duše. Pomocná milost je ten nebeský déšť, který budí v duši „život“ duchovní. Když jsou hojné a když člověk s nimi horlivě spolupůsobí, je také duchovní život bohatý. Vycházeje z duše, která je v posvěcující milosti, je i záslužný pro věčnost. Jaký byl duchovní život Panny Marie ? Jak četné, jak opravdivé, jak radostné její nadpřirozené skutky víry, klanění, díků, obětování se, důvěry, lásky? Jak byla stále s Bohem spojena důvěrným, srdečným, oddaným stykem ? Duše Panny Marie byla dílnou svatého Ducha nejvzácnější.
Děti mé, volá k nám, pěstujte důvěrné styky s Bohem, Synem mým a mnou. Jako rádi myslíte na otce, matku, přítele, a jim srdce své otvíráte, tak čiňte i k nám. Z toho vznikne i ve vás bohatý život duchovní. Hle, tři lidé, v hrudi jednoho z nich svatý Duch má velkolepou dílnu Boží, v hrudi druhého je jako při suchém létě, v hrudi třetího pracuje ďábel. Křesťané, buďme jako ten první. Když učenec po prvé drobnohledem pohlédl do kapky vody ve sklenici a viděl, jaký v ní život, prostému oku neviditelný, žasl a vzdal úctu Bohu. Vytušil, že příroda není mrtva, ale skrývá nevystihlé taje života. Není-li duše vzácnější nežli svět? Není-li jedna myšlenka více než všechna hmota vesmíru? Nevelebíme-li muže s bohatým duševním životem? Však nej vyšší život duše je život duchovní, neboť je nadpřirozený. Pěstujme jej tedy horlivě. Pomocná milost nebude nám chybět, neboť Bůh v ní neskrblí. Vytrvejme v něm i když nám činí potíže a je bezútěšný, tak že se nám zdá, že Bůh se od nás vzdálil. Není tomu tak. Jen nás zkouší a dává příležitost k větším zásluhám. Duchovním životem posvěcující milost se rozvíjí, se množí a vydává plody. Tak člověk uzrává, aby při smrti zazářil oslavou nepomíjitelnou.
Z rukou Panny Marie vycházejí paprsky. Matka Boží je plná milosti nejen pro sebe, nýbrž i pro jiné. Rádi jsme líbali mateřské ruce, neboť žádná dlaň nás nehladila tak laskavě a žádná nebyla k nám tak obětavě štědrá jako ruka matčina. Ale nic nás také nepovzbuzovalo více k nábožnosti, jako sepjaté ruce rodičky. Takové jsou ruce Panny Marie. Z těla svatého Štěpána krále uherského zůstala neporušena a zvláště se uctívá jeho pravice, kterou konal převeliká dobrodiní; je ozdobena drahými látkami a kameny. Jak bychom ozdobili a ctili tvou ruku, Maria, kdyby tě Bůh zanechal na zemi? Dobře, že tě vzal i podle těla k sobě a oslavil. Jen tak mohla dostatečně oslavena být tvá dobrota. V Káni Galilejské prosila: Synu, nemají vína, a v nebi je naší první, nejmocnější a nejdobrotivější přímluvkyní. Celý svět ji nazývá potěšení zarmoucených, pomocnicí křesťanů, útočiště hříšníků, matkou milosti. Bohoslovci ji nazývají prostřednicí milostí, neboť všechny milosti nám jdou nám nějakým způsobem skrze ni.
Jaké povzbuzení si vezmeme z této vlastnosti? Kdyby Panna Maria žila zde mezi námi, její přítomnost by posvěcovala všechny a čeho by se dotkla, bylo by požehnáno. Jako vzácná mast prosycuje vše kolem vůní, tak její svatost působí na nás. Snažme se, aby i naše ruce byly blahoslavené, a tedy přinášely posvěcení a požehnání.
Veřejný život se stále víc a více zesvětšťuje neboli laicizuje. Světský duch ovládá už nejen divadla a zábavy, nýbrž i školy, rozhlas, televizi, internet, ulice, rodiny. Buďme šiřiteli milosti. Posvěcujme vše svou přítomností. Tam je krajina. Noc hříchu leží nad ní. Ale náhle září v ní někdo a vrhá blahé světlo kolem sebe. Kdo je to ? Duše v milosti. Tam se opět zdá vše jen a jen pozemské, vše tělesné. Ale není tomu tak. Svatý muž tam vstoupí a běsové, abych mluvil názorně, kteří ovládají místo, prchají před ním. Šlépěji, kam vkročil, se vyhýbají, jakoby byla posvěcena. Ó, kéž by jich bylo více, náš veřejný život by pozbyl svého zesvětštělého rázu a byl by požehnanější. Ale aby naše přítomnost posvěcovala, musíme být milosti plni. I naše modlitby budou mocnější. Odkud má Panna Maria svou moc? Ze své důstojnosti a svatosti.
Na její hlavě vyniká koruna z dvanácti hvězd. Koruna Panny Marie je obraz odměny za její pozemský život a výraz důstojnosti, která jí jako Matce Boží přísluší. Je královnou ráje. Dvanáct bylo patriarchů jako zástupců lidského pokolení, dvanáct také apoštolů jako zástupců pokolení nového. Dvanáct hvězd zdobí korunu té, která důstojností i dokonalostí je královnou všech. Mysticky znamená dvanáct spojení božství, označeného číslem tři, a člověčenství označeného číslem čtyři, tedy třikrát čtyři. V Kristu je božství a člověčenství spojeno. Maria byla uznána hodna, aby tajemné toto spojení stalo se skrze ni. Dvanáct hvězd zdobí mysticky její korunu. Dvanáct je stupňů dokonalosti. Nikdo tak snadně a dokonale po nich nekráčel a nedospěl až k nejvyššímu v té míře, jako Maria. Dvanáct hvězd je obraz ctností, z nich skládá se její rajská koruna.
Svatý Pavel poukazuje na to, co pohané činí, aby dosáhli koruny v závodech, jež je pomíjivá, a obrací pozornost křesťanů na korunu nepomíjivou. Nechceme jí být korunováni i my? Chceme. Naděje na slávu věčnou ať nás povzbuzuje, abychom byli horliví ve službě korunované královny, aby v naší koruně zářily jednou hvězdy krásných ctností.
To je význam obrazu učiněného dle slov: Hle, žena. Slavný malíř Leonardo da Vinci, muž zbožný, měl malovat obraz Panny Marie. Než přikročil k dílu, poklekl a modlil se: „Královno nebes! Proroci Starého zákona zvěstují tvou chválu, Písmo mluví o tvé vznešenosti, Bůh Otec tě ctí, Bůh Syn nazývá Matkou, Bůh svatý Duch chotí svou. Jak mám tě důstojně zobrazit?“ S ohledem na Pannu Marii s takovou uctivou zbožností, vymaloval obraz, který probouzí úctu a zbožnost. Maloval jej na kolenou. Pohlížejme na Matku Boží, rozjímejme o její svatosti a ctnostech, a i my zhotovíme obraz. Nebude na plátně, bude na vzácnější látce. Do své duše vtiskneme jeho rysy. Vždyť jsme její děti, tedy se sluší, abychom byli své matce podobni. Proč má každý nějaký rys po své matce? Poněvadž stálým stykem s ní se vryl do naší povahy. Ó, Maria, vtiskni nám svůj krásný obraz do nitra, abychom se ti připodobnili, a Bohu se líbili jako ty. Amen.
+++
KDE ZAČÍNÁ A KONČÍ ZÁPAD
Západ nelze chápat jen v geografickém smyslu, a to nejen proto, že vzhledem ke kulatosti Země se nikdo nenachází na Západě, aniž by zároveň nebyl na východ od jiného Západu, ale především proto, že to, co je považováno za Západ, má široký geografický rozsah: například i Austrálie a Nový Zéland jsou považovány za Západ.
Dalo by se tedy říci, že Západ není nic jiného než Magna Europa, čili Evropa a její mimoevropské projekce (Amerika, Oceánie, Filipíny, křesťanská Afrika). Evropa, chápaná jako Západ, pak není geografické místo, nýbrž kultura. Z geografického hlediska je Turecko (částečně), Severokyperská turecká republika, islámské Kosovo, muslimská Bosna a Albánie určitě Evropou; jsou však Evropou i ve smyslu evropské kultury? Tak jako existuje Evropa, chápaná jako kultura, mimo geografickou Evropu, existují v geografické Evropě útvary, které se neshodují s evropskou kulturou.
Západ a Evropa jsou kulturou. Je to kultura, která se zrodila ze spojení křesťanství, řecké filozofie a římského práva, čili je to kultura křesťanská. Křesťanství, Evropa a Západ jsou vzájemně se překrývající se pojmy. Podstatným významem Západu je křesťanská kultura, která se zrodila ze setkání řecko-římského přínosu a evangelia. Setkání, kterému mimořádným způsobem napomohlo mnišství, které přineslo spojení evangelia, římského práva a helénské vzdělanosti v jediné, zvláštní dějinné skutečnosti. Kultura, která vznikla z tohoto spojení, přesahuje geografické hranice. Její střed není geometrický, nýbrž nadpřirozený (Ježíš Kristus). Samotné rozlišování v rámci křesťanství mezi východním a západním mnišstvím je okrajové: jde o jedno a totéž mnišství, které se liší od jiného mnišství, jako je budhistické, aj. . Díky tomu je Západ (chápán jako křesťanství) podstatně odlišnou kulturou oproti islámskému světu i světu Indie, Číny, Japonska a pod.
Takto chápaný Západ zahrnuje Evropu a její mimoevropské působiště, ale za jeho nedílnou součást, nedílnou od těch tisíciletých křesťanských útvarů, nacházejících se mimo řecko-římskou oblast, jako například etiopské nebo arménské křesťanské útvary. Takto pojatý Západ může považovat za svou součást i křesťanské kultury, nacházející se jako menšiny v nekřesťanských zemích (např. koptské v Egyptě, syrské, chaldejské a maronitské v Malé Asii, křesťany svatého Tomáše v Indii atd.) udržovat s nimi úzké vztahy, bránit jejich práva a podporovat je. Tomáš Bahounek
+++
PROFILY SVATOSTI
Otec Tomáš: Naposledy jste, pane doktore, vzpomínal na poměry na Podkarpatské Rusi, kde jste dlouhá léta sloužil jako notář. Nechápu, proč papež dovoloval uniatům podávat svaté přijímání pod obojí způsobou?
Jaromír Tomeček: Na tom nebylo nic divného. Bylo to proto, že na Východě to bylo odpradávna nepřetržitým zvykem. Hlavní důvod byl však v tom, že uniaté věřili jako Církev na Západě, že Kristus je pod každou způsobou přítomen celý: i s tělem i s krví.
Otec Tomáš: Nejvíce ovšem zaráží římskokatolíky, že se kněží východního obřadu se smějí ženit.
Tomeček: Částečný celibátní zákon platil však i u uniatských kněží: biskupové a řeholníci musejí žít v úplné čistotě a uniatský kněz se smí oženit už před svěcením. Pokud však ovdoví, tak už nesmí vstoupit v nový sňatek. Ovšem i tam jsou s tím velké těžkosti.
Staroslověnský obřad se liší od řeckého jen bohoslužebným jazykem. Zavedli ho svatí Cyril s Metodem a papežové ho mnohými bulami slavnostně schválili. Papežové prokázali Slovanům velkou čest, když jejich jazyk povýšili na jazyk bohoslužebný, rovnocenný latině a řečtině.
Smutné je, že i katoličtí Poláci snižovali staroslověnský obřad, třebaže sami původně dobrovolně přijali křest od staroslověnských misionářů velkomoravských ještě za působnosti svatého Metoděje. Katoličtí Poláci pronásledovali uniaty a lákali je k obřadu latinskému.
Otec Tomáš: To bylo ovšem z polského nacionálního šovinismu. Papežové vystupovali jako obránci staroslověnského obřadu. Tak Urban VIII. dne 7. února 1624 zakázal uniatům přestup na latinský obřad.
Tomeček: Nicméně polský král neposlouchal papeže a pyšně nechal pravý opak prohlásit za státní zákon.
Otec Tomáš: Zvláště energicky se ujal staroslověnského obřadu Benedikt XIV. Vydal o tomto předmětů celkem čtyři apoštolské konstituce: Etsi pastoralis 1742, Demandatum coelitus 1743, Inter plures 1744 a Allatae šunt nobis 1755. V nich papež zakázal přestup z obřadu staroslověnského na obřad latinský a poddané, kteří by nezachovávali zvyky, posty a obřady Východní Církve — jakož i představené, kteří by k tomu dali bez naléhavé příčiny svolení — trestal zbavením volebního práva k církevním úřadům.
Tomeček: Jenže polští tzv. katolíci chtěli být papežštější než papež. Tento polský nacismus svedl polské mocnáře k tomu, že soustavně prováděli odnárodňovací politiku u Rusínů.
Je paradoxní, že podpory Rusínům proti šovinismu polských falešných katolíků a také zadostiučinění staroslověnskému obřadu se dostalo ze strany státu— teprve od Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II. — v těch zemích, které po rozdělení Polska připadly bývalému Rakousku.
Otec Tomáš: Jak je to možné?
Tomeček: To je tak. Roku 1774 se totiž obrátil lvovský biskup Šepticki na Marii Terezii se stížností na polské šovinistické duchovenstvo, že přes všechny papežské zákazy nutí uniaty k přechodu na obřad latinský, takže v letech 1756—1758 tak bylo donuceno přejít 1200 Rusínů. Dál si biskup stěžoval, že totéž duchovenstvo Rusínům hanebně křivdí, nazývá je schismatiky, jejich kostely nazývá synagogami a nutí i syny uniatských kněží k robotě jako obyčejný lid. Císařským dekretem se dostalo Rusínům skvělého dostiučinění. Konečně i papež Pius VII. r. 1802 slavnostně obnovil všechny dosavadní zákazy o přestupu na latinský obřad.
Církevní Kodex z r. 1918 stanovil podobná pravidla: kán. 98 § 2: Klerici ať se neopovažují převádět buď latiníky na obřad východní neb východní na obřad latinský. — § 3: Nikomu není dovoleno bez svolení sv. Stolice přestoupili na jiný obřad neb po obdrženém dovolení se vrátit k dřívějšímu. § l:’Kněz nesmí křtít dítě jiného obřadu — leda z důležité příčiny, když zde není kněze vlastního obřadu nebo z dovolení Apoštol. Stolice. Ale na obřad dítěte to nemá vlivu (tj. dítě zůstává obřadu, jakého jsou rodiče). A velmi jasně mluvící pro rovnocennost obojího obřadu je Kán. 866: Sv. přijímání smí věřící (všichni) přijímat dle libosti obřadem latinským a nebo východním. Tedy i latiník smí od uniatského kněze přijmout Svátost Oltářní pod obojí způsobou.
Otec: Tomáš: To je strašné, jak se uniaté jako průkopníci náboženského sjednocování Východu se Západem octli na tak strašné křížové cestě.
Tomeček: Hroznými nepřáteli unie se stali i Kozáci, divocí synové stepi. Nejstrašněji však zuřili proti unii ruští carové. Petr I. Veliký 5. května 1705 v katedrále polocké v době odpolední pobožnosti vlastnoručně skolil basiliána u oltáře a jiné tři dal popravit, těla spálit a popel rozmetat. Uniatského biskupa Dionysia Zabobryckého nechal spoutaného dopravit do Moskvy, kde mučedník zakrátko zemřel.
Ještě před prvním dělením Polska uspořádala carevna Kateřina II. svými agitátory tak zvanou „umaňskou řež“. Apoštolský nuncius psal tehdy do Říma: „Nelze ukázat na jinou dobu, v níž by bylo napácháno tolik ukrutností, jako se dopustili panští sluhové roku 1768 v řeži, při níž padlo na 40.000 obětí. Jako agitátoři strašného vraždění stáli carevně k službám pravoslavní biskupové: Jurij Koniskij a Gervasij, biskup z Perejaslavi, jakož i igumen Melchisedech Javorskij. Když se pak uniaté po náporu panských sluhů vraceli z úkrytu do svých příbytků, našli je obsazené rozkolníky, kteří je vyháněli, bili a zavírali do žalářů. Tak Kateřina porušila slavnostní svůj slib, že zaručí katolíkům obojího obřadu plnou svobodu. Ve skutečnosti je tak pronásledovala, že násilím donutila na 8 milionů uniatů k návratu do rozkolu.
Nejvíce bolelo, že tak činili i šovinističtí katolíci v Polsku. Likovský biskup, sufragán poznaňský — Polák — sám uznává ve svých zápisech, že důkladné poznání dějin unie je i poznáním křivd, jakých se polští šovinisté maskovaní katolicismem dopustili na unii. Likovský nazývá uniaty hrdiny víry. Papež Klement VIII. marně žádal polský senát, aby mezi sebe připustili uniatského metropolitu a přidělili mu aspoň poslední místo mezi všemi biskupy latinského obřadu, aby mohl na sněmu zastávat práva svého obřadu.
Pyšným a šovinistickým zanedbáním papežských nařízení zavinilo polské duchovenstvo, že téměř všechna rusínská šlechta a inteligence byla donucena přejít k obřadu latinskému. Potom ovšem se dostavily nutně smutné důsledky za carského pronásledování. Obrana unie zůstala v rukou prostého a bezmocného lidu a duchovenstva, jež — většinou ženaté — nemělo té odolnosti, protože hrozila zkáza jejich rodinám.
Otec Tomáš: Pokud však čtu Potopu nebo Pana Wolodyjovského od Henryka Sienkiewicze, tak jsou polští katolíci líčeni jako praví hrdinové.
Tomeček: Sienkiewicz je romantik a fantasta. Úplně zkresluje dějiny a používá je k líčení láskyplných příběhů vymyšlených hrdinů. To je jako byste se učil českým dějinám z Aloise Jiráska.
Otec Tomáš: Máte pravdu.
Tomeček: Křížová cesta uniatské Církve tehdy zdaleka neskončila. V Polsku se opakuje stará historie: polští šovinisté v řadách katolíků podporovali více pravoslavné než uniaty. Pro pravoslavné zřídili nové biskupství, kdežto uniatský biskup M. Carneckij (redemptorista), jmenovaný papežem, se nemohl v Polsku domoci pravomoci na vlastní věřící. Znovu byli Rusíni nuceni měnit obřad, pokud chtěli vůbec přežít. Za svého totálního nasazení v Německu za Druhé světové války jsem poznal gestapo na vlastní kůži. Musím však poctivě doznat, že nacionalisté v řadách polských katolíků se chovali k uniatům stejně jako křižáci nebo gestapáci.
Otec Tomáš: A co v první čs.republice?
Tomeček: Také za první republiky nesli uniaté v Československu na sobě nespravedlivě znak méněcennosti. Jejich obřad byl považován za dobrý leda pro „chlopy“, zkrátka pro nějaké barbary. Být řeckokatolíkem na východě čs.republiky, zvláště na východním Slovensku se považovalo za hanbu. Kdo chtěl patřit mezi vážené občany opouštěl proti předpisům Círk. kodexu svůj obřad staroslověnský. A co ústrků, ba někde i krvavých bojů prožili uniaté na Podkarp. Rusi po převratu (1918), zaznamenává F.Cinek: „K náboženské otázce v prvních letech naší samostatnosti“, Olomouc 1926, str. 252—281).
Otec Tomáš: Od uzavření brestské unie však vzrůstá přízeň papežů k Východu stále víc a více, zejména k Východu slovanskému.
Tomeček: To všechno znám. V přízni k řecko-slovanským uniatům závodili papežové Urban VIII. (1644), Klement XIV. zřídil r. 1771 mukačevskou diecézi na Podkarp. Rusi, i Pius VI. (1799). Pius VII. zřídil r. 1816 prešovskou diecézi. Řehoř XVI. (1846) se jich rázně ujal proti pronásledování za cara Mikuláše II.
Lev XIII. zřídil pro sjednocené Bulhary už roku 1883 apoštolskou administraturu v Cařihradě a dva apoštolské vikariáty — thrácký a makedonský. V Římě založil r. 1896 semináře pro sjednocené Řeky, Rusíny a Bulhary, r. 1881 orientální akademii v Beyrutu.
Z jeho vroucí touhy po unii vzešly pro Slovany zvláště památné dvě encykliky „Grande munus“ z r. 1880 a „Praeclara“ z r. 1894. První důstojně oslavil tisíciletou památku našich svatých bratří Cyrila a Metoda a vroucně doporučil úctu k nim celému světu, ale především Slovanům. V druhé s nejněžnější a starostlivou otcovskou láskou rozpíná ruce k objetí celého světa, rozkolného Východu a především nás Slovanů, abychom všichni pocítili, že jeho srdce plane nezištnou láskou k nám. K Řekům mezi jiným volal slovy kardinála Bessariona, pracovníka o unii na sněmu florentském: „Jak se ospravedlníme jednou před Bohem z tak osudné roztržky mezi sebou — bratřími a ospravedlníme dostatečně, když Kristus sám sestoupil z nebe, vtělil se a ukřižovat se dal, aby zažehnal rozkol a všechno lidstvo sjednotil?
Otec Tomáš: V srdcích Rusů však zůstane navždy nesmazatelně zapsán anděl míru Benedikt XV.
Tomeček: Taky si myslím. Hned v druhém roce svého pontifikátu obnovil komisi Lva XIII. R. 1917 vydal encykliku „Dei providentis arcano“. Tak vyňal sjednocené křesťany na Východě z pravomoci Kongregace pro šíření víry a založil novou Kongregaci pro církev východní.
Téhož roku encyklikou „Orientis catholici“ založil Papežský orientální ústav pro studující. Podnět k tomu daly též velehradské sjezdy, od nichž očekával, že vykonají mnoho dobrého na poli sblížení Východní církve se Západní.
Neštěstí a bída ruského lidu po první světové válce poskytla papeži příležitost projevit ruskému lidu svou přízeň i skutky milosrdenství. Vlaky potravin odjížděly do Ruska, aby nasytily hladovějící bez rozdílu vyznání. Také poslal apoštolského vizitátora otce Genocchiho s léky v ceně několika milionů korun. K všemu tomu ho nutila láska jeho šlechetného srdce, které mu diktovalo slova: ,,Ačkoliv ruský národ od nás dělí přehrady, jež vytyčila dlouhá doba útrap marxismu a leninismu, jež zavlekli do Ruska němečtí intrikáni, nicméně tento národ je našemu srdci tím bližší, čím větší je jeho neštěstí. Zdá se totiž, že si český a slovenský národ dovedou počínat ušlechtileji v neštěstí, než v dobách blahobytu.
Otec Tomáš. O tom psával už český sociolog Emanuel Chalupný. Slabou stránkou české národní povahy je, že si dovede počínat velmi objevitelsky a průkopnicky, ale chová se často jako zbohatlík, který lehkomyslně rozhazuje jmění dříve, než je má skutečně zajištěno. (Z rozhovorů se spisovatelem JUDr Jaromírem Tomečkem, býv.notářem na Podkarp.Rusi zaznamenal Tomáš Bahounek OP)
+++
ČESKÁ MASKA DÉMONA
Velkou lží moderní doby je vyzdvihování Švejka jako představitele lidskosti. Přitom je to bezcharakterní a bezpáteřní poživačník, přežívající těžké poměry jako podlézavý parazit. Sledujme úryvek z knihy Andělské dobrodružství.
„Dobře ti rozumím“, zašeptal Pátek, můj andělský strážce, „Každé lidské srdce touží po pravém klidu, po štěstí a pokoji, ale ani jediný z lidí si ho nemůže sám zjednat ani opatřit. Když odmítneš pokoj, se kterým jsem byl k tobě poslán, budeš hledat jinde.“
„Vyberu si to nejlepší, co je na světě.“
„A přebereš. Zmýlíš se, protože satan brává na sebe podobu anděla světla. Když vládce světa nabízí blud, zahalí ho částečnou pravdou. Tak jej učiní přijatelným. Když ti nabízí hřích, oblékne ho rouchem ctností. Člověk se nechá lapit na návnadu a podlehne pokušení. Tak rozum zabředne do bludů, které vypadají jako pravda. Je to hlavně bujná představivost, kterou vládce světa podněcuje a zároveň zneklidňuje představami.“
„Jakými představami?“
„Takovými, které nahrávají přehnané sebelásce. Přes obrazotvornost působí vládce světa na rozum. Ztěžuje ti uvažování. Celé panoptikum věcí zahaluje tajemným půvabem. Jak on jen dovede lichotit té zvrácené a zbabělé zvědavosti! Duch pak bloudí kdesi v pološeru, kde barvy a tvary splývají a mizí, takže je lze jen stěží rozeznat, natož správně zhodnotit. Svědomí se tak otupí, až usne.
To je práce vládce světa, když ti podbízí nápad, že si sám umíš utrhnout to nejchutnější ovoce světa. To on ti podstrkuje myšlenku, že si můžeš samostatně opatřit pokoj svou lhostejností, zatvrzelou tupostí a pasivní rezistencí ve smyslu toho okřídleného hesla „To chce klid!
Ten starý lhář si počíná zdánlivě přihlouple, nemotorně, ale přitom tak obratně, že si dovede posloužit všemi prostředky, které uzná za potřebné. Po většinu času se snaží rozptýlit lidského ducha líčením nejrůznějších povídaček, rčení a toho, co jedna paní povídala. A když už toho v tomto směru víc nezmůže, ukolébá člověka zdáním, že všechno v pořádku. Vsugeruje ti iluzi, že jsi na tom dobře, že by ses měl spokojit s tím, co svět nabízí. Hlavně trochu toho zdravíčka, a dobře se nabaštit a napít.“
„Přesně tak. Takoví lidé jako Švejk mají kromě svého optimismu velký sklon být epikurejci... Švejk pil... Potom zpívali, tančili, neustále pili, poplácávali své společnice. A v atmosféře prodejné lásky a vína kroužilo staré heslo: Po nás ať přijde potopa!“
„Dej pozor! Vždyť ten dávný podvodník dělá všechno možné, aby ti zabránil modlit se či prostě obracet se jiným směrem než do světa. Dobře ví, že když se mu podaří naplnit ti ducha frivolními představami hned od rána, tak bude mu patřit celý tvůj den.“
„Kdyby to Pánbůh nechtěl, tak by to na nás takhle nenachystal.“
„Kdepak, tohle pokoušení má hlubší smysl.“
„A jakýpak?“
„Pokoušet znamená vystavovat někoho zkoušce. Někdo je podrobován zkoušce, aby se o něm něco zjistilo. Proto se pokoušení Boha nazývá hříchem, protože člověk se ve své nejistotě opovažuje zkoušet Boží moc. Přitom někdy pokouší, aby pomohl, kdežto jindy, aby uškodil. Ďábel však pokouší vždy proto, aby uškodil svedením ke hříchu. A podle toho se pokušení nazývá jeho vlastním úkonem. Pokud člověk takto někoho pokouší, dělá to jako ďáblův služebník. Říká se však, že Bůh pokouší, aby věděl, v tom smyslu, ve kterém se říká, že působením sleduje, aby jiní věděli. Proto se uvádí: Bůh vás pokouší, aby vyšlo najevo, zda ho milujete. Říká se také, že tělo a svět pokouší jako prostředek či látkově: totiž když lze poznat vlastnosti člověka podle toho, zda podléhá nebo odporuje tělesným hnutím, a podle toho, zda pohrdá světskými útrapami nebo výhodami, kterých také ďábel užívá k pokušení.
Démoni znají to, co se u lidí projeví navenek, ale pouze Bůh zná vnitřní stav člověka, kvůli němuž jsou jedni nakloněni k jedné neřesti více než ke druhé. Ďábel pokouší, aby poznal vnitřní stav člověka, a pak aby pokoušel k oné neřesti, k níž je člověk více náchylný.
Třebaže démon nemůže změnit lidskou vůli, přesto může ovlivňovat smyslové hnutí člověka, na základě kterých vůle sice není nucena, nicméně je poněkud nakláněna.“
„To chce klid!, opakoval Švejk s úsměvem. Však ono to vždycky nějak dopadne.“
„Jenže, jaký klid? Klid starého do němoty opilého poživačníka pod hospodským stolem? Jaký klid? Snad vychladlý klid jako na hřbitově, anebo andělský pokoj ve věčné lásce?“
„Ale to snad ani není pro lidi. To bude jenom pro vás, anděly.“
„Hrozný omyl. Z temných propastí lidské bídy dokáže Boží milosrdenství vydolovat netušené poklady. Dobře to vím, a proto nemohu zůstat klidný, když vidím tvé bloudění.“
„To chce klid, milý Pátku.“
„Klid, s nímž my, obyvatelé nebes odpovídáme na zlo, které postihuje vás, pozemšťany, není plodem pasivní rezistence. Není výsledkem ani tuposti, ani lhostejnosti povýšenců, kteří by zapomínali na úděl svých svěřenců. Je to ovoce hlubšího poznání a osvícenější lásky, protože naše vůle je plně sjednocena s vůlí Boží. Při pohledu na vrtkavost lidského srdce otevřeného světu nepociťuji žádnou rozmrzelost ani utrpení. Můj rozum má svůj zdroj v Boží inteligenci.“
„Proč se tedy vůbec zajímáš o mé zkoušky?“
„Protože jsi mi byl jednou provždy svěřen.“
„A co tvé zásahy do mého života? Slibuješ mi, Pátku, pomoc, a kdepak je jí konec?“
„Mé zásahy do tvého každodenního života jsou uskutečněním myšlenek a plánů, o nichž rozjímám v Boží přítomnosti.“
„Jak bys to mohl, Pátku, najednou všechno stihnout?“
„Stíhám to. Služba tobě není pro mě přerušením mé hlavní činnosti.“
„Takže mne bereš jen tak na levačku?“
„Kdepak! Beru tě s veškerou vážností. Služba tobě mi není žádnou druhořadou záležitostí. Proto je mi služba tobě zdrojem čisté blaženosti.“
„Ale někdy se mi zdá, že jsi příliš daleko u Boha, takže na mně nemáš dost času. Myslím, milý Pátku, že ti mé vnější záležitosti překážejí, abys mohl být naplno s Bohem.“
„Neboj se!
„Jak to děláš, Pátku?“
„Řídím své vnější jednání rozumovým působením. Takové skutky mi ani v nejmenším nebrání být naplno s Bohem.“
„Jistě je tam ale nějaký zlom. Přece mi nechceš, Pátku, namluvit, že Pánbůh není pro tebe něco lepšího než nějaký usmrkaný kluk?“
„Pro člověka, poslaného Bohem k nějakému úkolu, by takový zlom, který odděluje vnitřní život od vnější činnosti, byl jistě velkým pokušením. A hlavně v naší době, která má sklon přeceňovat schopnosti člověka a nedoceňovat skutečnost a následky hříchu. Lidem hrozí, že budou při svém poslání používat způsobů, které jsou vhodné k obchodní reklamě nebo k politické propagandě. Jenže celé dějiny lidstva po Kristu dosvědčují pravdivost Kristových slov, týkajících se tajemství plodného poslání: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce.“ Zůstávat znamená neustále přebývat u něho ve víře, naději a lásce, a tak být pořád nasměrován k působení jeho Ducha. Takhle já, tvůj anděl, zůstávám pořád v Bohu.“
„I ve chvíli, kdy navštěvuješ kvůli mně zemi?“
„I tehdy.“
„A co Švejk? Má také nějakého anděla strážného?“
Je to neživá, vymyšlená postava.
Ale přináší lidem radost.
„Kdyby přinášel opravdovou, trvalou radost, jako třeba socha nebo obraz svatého, jistě by ho Bůh mohl vybavit zvláštní ochranou v tomto poslání. Jenže je spíše nejapným poskokem a potměšilým lokajem vládce světa. „Váš protivník“, jak píše svatý Petr, „obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“, ale neboj se! Stačí věřit. Ubráníš se mu silou víry. (Z knihy T.J.Bahounek, Andělské dobrodružství, Rosice 2000 Gloria)
+++
POSLEDNÍ ŽNĚ
VELIKÉ VĚCI, VĚCI STRAŠNÉ,
V POZADÍ NOCÍ A DNŮ SE DĚJÍCÍ,
TAK ZCELA VÁŠ JSEM A ZASE VÁŠ NE
S HOŘÍCÍM LÉTEM V ŽASNOUCÍ ZORNICI.
NE ŽE SNAD NA VÁS JEN CHVILKU ZAPOMÍNÁM,
ŽE Z FRONTY VAŠÍ JSEM V ZÁZEMÍ POUHÝ ZBĚH,
KREV SRAŽENOU VIDÍM I PRO TEN POHLED JINAM,
I DIVOKOU PŘÍKROST ČASŮ TĚCH.
TÉŽ NĚHOU SE NEROZPLÝVÁM, ZŘÍM JASNĚ
OSUDY SUNOUT SE, MRAKY, KŘÍDLA PLOUT,
VÍM, PŘIJDETE BLÍŽE A SÍRNÉ VAŠE TŘÁSNĚ
POPLENÍ, SŽEHNOU BLANKYTNÝ TEN KOUT.
ČI ŠLEHNETE STRANOU MÉ VESNICE, JEŽ V LISTÍ
POPSANÉM UDÁLOSTMI SE STROJÍ K STARÉ ŽNI,
JEŽ BÁZNÍ DECH ZAHRÁDEK TAJÍ, VŠAK NIC JI NEUJISTÍ,
ŽE NEJSOU, NEJSOU ŽNĚ TYTO POSLEDNÍ.
ŽE VONNÝ DÉŠŤ, JAK MOKRÝMI SVÝMI ÚSTY
TISÍCKRÁT PŘISÁT HOROUCNĚ LÍBÁ ZEM,
NAPOSLED NECELUJE VLAS KLASŮ HUSTÝ,
KRAJ ZADÝCHANÝ ŽE VLHKÝM OBRAZEM
UŽ NEVSTOUPIL V PAMĚŤ NOCI, AŽ NEBUDE HO,
AŽ KLEPOT KOS VÍC NEDÁ KUKAČKÁM ODPOVĚĎ.
- Ó KOHOUTI, Ó HŘMĚNÍ, Ó NĚHO VŠEHO,
DRSNĚJŠÍ KŘIKU VÁLEČNÉHO, JAK SLÁDNEŠ TEĎ!
HLE, VYZDVIŽEN VÝŠ, AŽ HOŘÍCÍ DÁLKY ZACLÁNÍ MI,
NA KONCI BRÁZDY, NA KONCI DĚJIN SNAD,
NA POŽATÉM POLI SE OBRÁTIV S KONI SVÝMI
CHLAPEC ORÁČ NOVOU BRÁZDU SE CHYSTÁ DOKONAT...
Ó DOKONAT, ZAČÍT, NAD MRTVÝCH SŽATÝMI ŽITY
KRÁSNĚJŠÍ BRÁZDU HRNOUT AŽ K HVĚZDNÉ SOUVRATI - -
JAK VĚRNY PES JEN V OČÍCH VDĚČNOST, VŠAK OSTRAŽITÝ
U BOŽÍCH VRAT CHCI NA STRÁŽI ZŮSTATI.
JAN ZAHRADNÍČEK
+++
VĚČNÝ PŘÍBĚH
V těchto posledních dnech se obracím k modlitbě. Naše doba je biblická. Je to doba podobná stavbě babylonské věže - strašná povýšenost vůči božským plánům. Mocní a vlivní lidé manipulují s nejlepšími Božími díly a snaží se je překonat v jedné laboratoři za druhou a ničí člověka jako Boží obraz stvořený podle Boží podoby.
Je to podobná doba, jako když deset ran dolehlo na Egypťany v Exodu 11,4-6: Mojžíš pak faraonovi řekl: „Takto praví Hospodin: ‚O půlnoci projdu Egyptem. Všichni prvorození v egyptské zemi zemřou, od prvorozeného syna faraonova, jenž měl sedět na jeho trůnu, až po prvorozeného syna otrokyně, jež mele ručním mlýnkem. I všechen prvorozený dobytek zemře. Po celém Egyptě propukne hrozný nářek, nesrovnatelný s ničím, co kdy bylo nebo bude.
Je to doba, kdy Satan „chodí po zemi sem a tam“, jak popisuje Job 2,2. Je to doba démonů, kteří se pohybují v lidských prostorách, ačkoli sami vypadají dost lidsky, samolibě ve svých italských oblecích na panelech Světového ekonomického fóra.
Satan - a jeho vojska: ničí početí, mléko, dotek, kolébání dítěte matkou, ničí krmení dítěte, ničí samotné děti.
Lidstvo hledá to, co lze nazvat „návod k použití“, totiž Desatero. Co dělat, když je ohroženo samo lidstvo? Když existují profesionální prapory a úřednická oddělení lidí, kteří se chovají vůči lidskému rodu macešsky?
Je třeba znovu připomínat příběh o Noemovi a knihu Ester; znovu si otevírat Jeremiáše.
Jeremiáš 1,13: Znovu zaznívá slovo Hospodinovo: „Co vidíš?“
„Vidím vroucí kotel,“ odpověděl jsem, „jak se naklání od severu.“
„Od severu se valí neštěstí na všechny obyvatele země,“ řekl mi Hospodin. Hle, svolávám všechny kmeny severních království, praví Hospodin.
Přijdou a postaví své trůny
proti branám Jeruzaléma;
obklíčí dokola jeho hradby
i všechna judská města.
Odsoudím je za všechno jejich zlo,
za to, že mě opustili,
za to, že cizím bohům pálili kadidlo
a dílu svých rukou se klaněli.
V Bibli je všechno jasné, prosté. Buď se obrátíme, poslechneme a jsme zachráněni, nebo budeme dál bezstarostně uctívat to, co vytvořily naše vlastní ruce, budeme se klanět jiným bohům - „vědě“, mediálním lžím, dá se říci narcismu dnešní konvence - a tak budeme ztraceni.
Stále znovu a znovu se ztrácíme.
Tentokrát by to mohlo být opravdu naposledy; tato monstra v laboratořích, na nadnárodních panelech, jsou tak velmi obratná a mocná a jejich temná práce je tak rozsáhlá.
Je tu však Bůh - opět - po všech těch chvílích, kdy jsme zkoušeli jeho trpělivost - a kdo to vlastně ví? - natáhneme k němu ruku na oplátku, chytíme se v poslední chvíli z této propasti a prostě nějak najdeme způsob, jak jít vedle něj. Příběh je pokaždé stejný, alespoň ve Starém Zákoně, a v Novém zákoně Bůh samozřejmě přeskočí na konec a děj převrátí.
Nebo snad tentokrát my sami zabloudíme, když ztratíme děti, a přesto budeme bezstarostně pokračovat? Tomáš Bahounek OP¨¨
+++
AŽ BUDE TMA
AŽ BUDE TMA,
ROZVĚŤ SVÍCI A VĚŘ V PŘEŽITÍ.
HLEDEJ HVĚZDU,
KTERÉ SE O TOBĚ ZDÁ.
NAJDI CESTU,
CO VEDE DO LESA.
SOVY, LANĚ A ČERNÝ BEZ
NEMLUVÍ SLOVY.
POKLEKNI
A VZPOMEŇ NA DOBY,
KDY SE OLTÁŘE STAVĚLY Z KAMENE.
PROMLOUVEJ S VLKY A RYBAMI,
SE VŠÍM STVOŘENÝM OKOLO.
LEHNI SI NA ZEM
A POHLÉDNI NA NEBE.
NA VÝCHODNÍ STRANĚ
SE V TRÁVĚ ZACHRÁNÍŠ.
AŽ BUDE TMA,
UVĚŘÍŠ, ŽE SVĚTLO JE.
HELENA MALACHOVÁ
+++
NICOTNÉ KOŘENY ROZKOLU
Veledůležitým dílem, které přesně přezkoumává příčiny rozkolu církve na východní a západní, je dílo Františka Dvorníka „Fotiovo schizma“ (Olomouc 2008 Refugium). Dvorník s detektivní důkladností prozkoumává veškeré dostupné písemné prameny, ale také společenské činitele, které vedly k církevnímu rozkolu. Přitom přesně rozlišuje pravdivé dějinné prameny od tendenčních dobových plagiátů západních i východních. Podrobně pak odhaluje, že kořeny církevního rozkolu jsou velmi chabé a pochybné. Trhání nesešívaného roucha Kristova, jež symbolizuje rozkolnické výpady proti Církvi je nesmyslné. Ani římští vojáci netrhali Kristovo roucho, nýbrž o ně losovali, aby zůstalo jednotné a celé. Proto stojí za to nahlédnout do některých stránek Dvorníkova díla. Zde se ukazuje následující:
Aktivity patriarchy Fotia vyvolaly silnou opozici a vzbudily Fotiovi nepřátele, kteří ho dovedli vykreslit v tak nepříznivých barvách, že zničili jeho pověst na celá staletí. Podle jejich líčení byl Fotios bezohledným mužem, který natolik dychtil po tom stát se patriarchou, že se spolčil s vládou císaře Michaela III. a Bardy, aby jim pomohl sesadit Theodoru, a poté jim pomáhal zbavit se Ignatia, jehož jediným proviněním bylo, že pranýřoval Bardův nemravný život. Když Ignatios odmítl abdikovat, zmocnil se Fotios jeho trůnu a Ignatia i jeho stoupence bez milosti pronásledoval. Zaslepen pýchou a ctižádostí se Fotios pokusil získat oficiální potvrzení od papeže Mikuláše I. tím, že průběh událostí překroutil. Papež, informovaný Ignatiovými vyslanci, odmítl uznat patriarchu, který se vyšplhal k moci na úkor kanonického práva. Bez ohledu na toto rozhodnutí svolal Fotios synodu východní církve, sesadil papeže a vyvolal první schizma. Teprve když zbožný císař Basileios I. zabil nespravedlivého císaře Michaela III., jehož vláda vyvolala odpor Byzance, dostal Fotios svůj trest. Byl sesazen z trůnu a slavnostně odsouzen na VIII. ekumenickém koncilu (869-870), který byl důležitým zdrojem kanonického zákonodárství pro středověký Západ. Po Ignatiově smrti se Fotios opět dostal do císařovy přízně a znovu nastoupil na trůn; aby si zajistil schválení papeže, který byl nakloněn ke smíru, oklamal ho tak, že zfalšoval listy, které papež poslal císaři a koncilním otcům, shromážděným za účelem zkoumat Fotiův případ, oklamal papežovy vyslance a zfalšoval koncilní dokumenty. Když Jan VIII. zjistil Rekův podvod, bezodkladně ho exkomunikoval. Tak vzniklo druhé schizma. Trvalo až do konce devátého století a vrhlo stín i na století desáté…
Právě toto falešné podání nacházíme v mnoha tehdejších pramenech a právě ono se obecně tradovalo na Západě. …
Existuje jeden problém, který má přímou souvislost s Fotiovým příběhem a s onou legendou. Může se zdát závažným, že v nomenklatuře prvních ekumenických koncilů, které definují zásady křesťanské víry, existují rozdíly, neboť církve východní počítají sedm koncilů, zatímco Západ osm. Vysvětlení toho najdeme právě ve Fotiově případu. Bude to vyžadovat studium určitého druhu spisů, které historikové velmi zanedbávali, totiž západních sbírek kanonického práva vytvořených mezi 10. a 12. stoletím, z nichž jen velice málo bylo uveřejněno.
Fotiův případ se netýká pouze dějin Byzance; jeho význam je křesťanský i celosvětový, protože soud, který o něm vyneseme, zasahuje sám střet sporů mezi církvemi Západu a Východu….
Kořeny tohoto rozdělení však musíme hledat dokonce v době předcházející obrazoborectví…
Byzantské stranictví vyrůstalo ze soupeření různých stran v cirku ve starořímském období - Modrých, Zelených, Červených, Bílých….
Úloha, kterou tyto strany hrály v teologických diskuzích o nauce týkající se Nejsvětější Trojice a o přirozenosti božského Spasitele, se vysvětluje zvláštním rázem organizace a mentality východní církve. Východní křesťanství stálo na národnostním základě, což dávalo každému věřícímu aktivní účast na bohoslužbě a na životě církve a jednotlivci mohli vyslovovat svůj názor dokonce i na nejabstraktnější teologické otázky. Lidové organizace, jakými byly strany Modrých a Zelených, vystupovaly proto jako centra shromažďující přední bojovníky za správné nebo nesprávné nauky…
Dva proudy, jeden liberálnější a umírněnější, druhý více konzervativní a reakční…
Umírnění zvítězili také na koncilu v Nikai (787), který potvrdil uctívání obrazů a odsoudil obrazoborectví…
Nesmiřitelní nacházeli své stoupence hlavně mezi mnichy…
Přistupme nyní k Fotiově volbě…
Konsekrace nového patriarchy proběhla ve spěchu. V šesti dnech přijal všechny stupně kněžství. Tento postup jistě neodpovídal předpisům kanonického práva, ale je třeba pochopit, že v Byzanci vládlo přesvědčení, že v tak mimořádné situaci je možno obejít se bez běžného postupu. Cožpak se svěcení patriarchů Paula III. roku 687, Tarasia roku 784 a Nikefora roku 806, kteří byli rovněž laiky, nekonalo též bez velkých ohledů na kanonické předpisy?...
Po dlouhých diskuzích nad volbou světitelů bylo rozhodnuto, že světit budou biskupové z obou stran. Umírnění… dva další světitelé … byli vybráni mezi biskupy, kteří nepatřili ke straně arcibiskupa ze Syrakus……
Krize, která vypukla po volbě Fotia, byla nakonec dílem extremistů…
Postup konfliktu mezi patriarchou a extremisty se dá lehce sledovat. Když Fotios zakázal duchovním plést se do politiky a účastnit se manifestací proti režimu, radikální extremisté prohlásili toto opatření za přestupek proti podepsanému kompromisu…
Všechny tyto dokumenty se shodují ve dvou bodech: mluví o prudkém pronásledování ignatiovského kléru a o synodě, kterou Fotios svolal jako odpověď na shromáždění v chrámu Svaté Ireny…
Nejvýznamnějším centrem nepokojů byl zdá se klášter Studios: jeho opat Nikolaos odmítl vstoupit do společenství s Fotiem a odešel do vyhnanství. Avšak skutečnost, že dalších pět opatů po něm dále vedlo tuto velkou komunitu, dokazuje, že všichni Studité nesmýšleli stejně…
Císař věděl, kdo papeže tak tendenčně informoval a kdo ho podněcoval proti Fotiovi. Byl to Theognostos a ostatní mniši, kteří uprchlí do Říma, kde kuli pikle také proti císařské Výsosti. Tyto provinilce měl papež poslat zpět do Konstantinopole. Pokud by papež tuto výzvu nepřijal, císař by byl nucen použít vojenské prostředky, aby ho přiměl splnit jeho vůli.
Dopis byl asi napsán ve velmi povýšeném tónu, jak to prozrazuje několik papežových trpkých poznámek. Zdá se však, že papež Mikuláš přeháněl a že v určitých bodech byl až příliš nedůtklivý. Urazilo ho, když císař nazval Řím starým městem. Michael patrně použil název „starý Řím", aby odlišil Řím od Byzantia, „nového Říma". Právem však papež protestuje proti tomu, že císař nazval latinu řečí barbarskou a skytskou. Zde poprvé vidíme, jak se střetává řecký patriotismus s patriotismem latinským či římským.
Někdy se tvrdí, že Michaelovu odpověď psal Fotios. Není však pro to žádný důkaz. …
Byzantská církev uznávala právo odvolat se k římské kurii, ale hájila své právo, pokud šlo o její vnitřní záležitosti. …
Sám Fotios v tomto dokumentu pravil, že koncil má na prvním místě odsoudit „mylná" učení franckých misionářů. Pokud šlo o Mikuláše, Fotios v oběžníku sděloval, že dostal velký počet dopisů od západních prelátů, kteří si na papeže stěžují. Italští biskupové mu dokonce poslali synodální list, ve kterém ho žádali, aby je ochránil před Mikulášovou tyranií… (F.Dvorník, Fotiovo schizma, Olomouc 2008 Refugium).
+++
ZDRAVÍ A NEMOC
Většina současných lékařů trpí přírodovědeckým pojetím a tak vymezují nemoc nezávisle na společnosti a kultuře. Přírodovědec v tomto zploštělém pojetí zná pouze tělo a jeho vlastnosti, a vše, co je mimo ně nazývá přesažným, a přesažné považuje za nevědecké. Vznik nemoci a samu nemoc omezuje na důsledek poruch fyziologických procesů v lidském organismu, jen okrajově připouští vlivy psychické- Odtud vyvozuje veškeré nemoci.
Přehlíží tak nejen společenský ráz mnohých zdravotních poruch člověka, ale také vlastnost duchovou, protože člověk je jednotou těla a duchové duše. Ti, kdo vidí v nemocném výhradně odchylku od normy, postrádají základ normy. Diagnóza nemocného dění, poruchy či vady musí mít základ v jistém pojetí normálního procesu a zdraví. Tato norma musí být založena v řádu, jaký je vlastní lidské přirozenosti.
Základem všeho tu musí být zdraví, a nikoli nemoc.
Zdraví je přirozeně zavedená a upevněná dispozice čili uzpůsobení, zatímco nemoc je indispozice, která nemá základ v přirozenosti. Stvořitel způsobuje v člověku způsobem, odpovídajícím přirozenosti, toho či onoho člověka. Není to ovšem jediná forma přirozenosti. K nejzákladnějším patří předně osobitost (kmenová, rodová, individuální), a za druhé zdraví jako stav daný kmenu, rodu či jedinci. K zachování této druhé přirozenosti v přirozeném řádu možnost určitých úkonů, měnících se v potřebné zásahy.
Povrchní lékaři ulpívají pouze na těchto úkonech. Povýšil je na vlastní tvořivou sílu. Tvrdí, že stačí osvojit si tyto způsoby a ze stavu nemoci vytvořit nový stav zdraví. Jenže jakékoli uzpůsobení nemůže samo od sebe vyvinout takovou sílu, která by vytvořila stejné uzpůsobení. Oni vlastně tvrdí: zdraví pozbylo nemocí svou sílu, která je udržovala, a teď ochuzeno o tuto sílu, zesláblé, má ze sebe vytvořit sílu, která by je nově ustavila. Ve skutečnosti je celé tato moderní lékařství krátkozraké. Mohou být přece oslabeny úkony, ale v základě nemůže být oslabeno zdraví, které skrytě existuje.
Proto kdyby někdo podával zdravému člověku lék, snad by odstranil jen podružný nedostatek jeho zdraví, ale podstatně by rozmnožit jeho zdraví nemohl.
Člověk je tvor společenský. Proto nikdy nemůžeme dost zdůraznit společenský rozměr zdraví a zdravotní péče. Je však nutno vyhnout se nebezpečnému nepochopení: společenská zla nelze vyřešit pouhým lékařským zásahem.
Ucelené pojetí zdraví směřuje k soulad tělesných, duševních a duchových sil, ke zduchovění těla a psychiky a odpovídajícímu ztělesnění ducha.
Lidské zdraví se projevuje v sebeuskutečnění člověka, který dosáhl takového stupně svobody, jaký mu dovoluje zapojit všechny tělesné, psychické a duchové síly do služby celkového povolání lidstva. Zdraví je víc stav osobní pohody, víc než dostupnost zdravotnických služeb. Je to všestranná souladně působící skladba celku lidského organismu, psychiky a duchové duše.
Nemoc je v podstatě něco nepatřičného, co nepatří k řádnému lidskému životu, co není jeho přirozená složka ani činnost, nýbrž porucha a omezení. Nemoc však není jen choroba, nýbrž také boj o zdraví a rovnováhu mezi výbojnými silami a silami obrannými. Chápání nemoci či vady musí vycházet z pojetí živé skladby jako celku, a to především z pojetí daného celku jako informační soustavy. Choroba (vada) je případně druhotný program soustavy, vyznačující se sníženými možnostmi soustavy. To znamená, že možnosti člověka jsou případně omezeny chorobou.
Přijetí běžné informace nemění "očekávaný" program soustavy. Teprve pokud dochází ke změně programu - metody řešení - a sníženými možnostmi, dá se mluvit o chorobě.
Každá choroba představuje proces, v němž je narušováno či omezováno řízení zdravého chodu soustavy a prostředí.
Porucha zdraví znamená utrpení a bolest, ale i starost a bázeň, neiistotu a úzkost. To všechno má lékař svým zásahem mírnit. Bolest často bývá poplašným příznakem nemoci. Je ochranným signálem při bezprostředním nebezpečí dílčí poruchy živé skladby. Je však také výrazným příznakem už vzniklé poruchy živé skladby. Bolest často ukazuje, buď kudy byla skladba zasažena škodlivým činitelem, nebo prozrazuje pod dotykem lékařovy ruky, kde se porucha soustřeďuje.
Bolest je nemaskovaná. Je to zlo, o němž se nedá mýlit. Každý člověk ví, že něco není v pořádku, má-li bolest.
Bolest není jen bezprostředně rozpoznatelné zlo, nýbrž je také zlo, ke kterému není možno zůstat netečný. Vyžaduje si naši účast.
Na rozdíl od bolesti fyzické, duševní bolest není tak dramatická. Je však častější a také se hůře snáší. Je-li příčina poznána, a pacient jí čelí, konflikt nakonec upevňuje a očišťuje charakter a bolest časem zmizí. Někdy se však stane, že přetrvává a důsledek vyhlíží hrozivě, ale nemusí to být katastrofa.
Bolest plní v lidském životě přesažné poslání. Prožitek bolesti znamená, že se u jedince ohlašuje oblast věcná, která ho vybízí, aby se na věcném dění, do něhož je vtahován, také sám podílel.
Jako rozumový a volní zážitek plní bolest posléze úlohu podnětu, který dává člověku příležitost rozvinout činem hrdinské sebevědomí. V jistém smyslu tak ruší bolestivost utrpení vědomím hodnoty, jež svým příznivým podnětným účinkem mírní utrpení a někdy dokonce zcela zbavuje palčivosti. Zapojené hrdinské sebepochopení se tak rodí ve střetu se základními sebezáchovnými sklony živé skladby. Utrpení má smysl lidský a zároveň nadpřirozený. Je lidské, protože člověk v něm objevuje sám sebe, své lidství, svou důstojnost a poslání. Smysl utrpení je zároveň nadpřirozený, poněvadž je zakořeněn v Božím tajemství vykoupení světa.
Člověk překračuje utrpením své meze. Utrpení je totiž jedním z těch bodů, ve kterých je člověku určeno, aby překonal sám sebe, a je k tomu také tajemným způsobem povolán.
V lidském utrpení a bolesti je skryta v mimořádné vypjatosti síla k růstu lidské společnosti v Boží společnosti. Lidská společnost udělá obrovský skok ke společnosti Boží, pokud všichni nemocní a postižení obrátí svá trápení ve společnou touhu po uzrání společnosti Boží prostřednictvím řízení, ovládání a organizaci společnosti lidské. Celý problém spočívá v tom, jak uvolnit tuto energii, dát jí zaměření či zapojit ji do ústrojí spolupůsobících při výstavbě společnosti Boží ve společnosti lidské.
Třebaže bolest postižených je případně takto použitelná, není to důvodem ke lhostejnosti člověka vůči utrpení, ani nezájmu lékařů či zdravotníků o úlevu postiženému, ba dokonce ani k zvrácenému zvětšování utrpení člověka v totalitní společnosti hloupě budované na iluzi, že lidská společnost takovým sebetrýzněním snáze a rychleji dojde k dokonalosti.
Člověk se přirozeně musí snažit o omezení bolesti a utrpení, avšak, tak, aby toto odstranění bolesti bylo příznakem rostoucí vlády člověka nad prostředím vnějším, ale i vnitřním, totiž sebeovládání.
Vytvoření návyku na lék nebo jednostranné rozvíjení organismu a psychiky člověka směrem k „umělé bezbolestnosti“ nebo očkovacímu pojištění proti nemoci však vede k celkovému snížení přizpůsobivosti dané živé skladby, přecitlivělosti na bolest. Ostatně i při eventuální vytlačení bolesti, zůstává vždy úzkost, nejistota, starost a obavy, které doléhají na nemocného někdy tíživěji než fyzická bolest. (Z knihy T.J.Bahounek, J.Novák, Lékařská deontologie Brno 1999)
+++
ZATRACENÁ MEDIOKRACIE A PROKLETÝ UNDERGROUND
Už velký filozof starověku Aristoteles učil, že slabostí demokracie je její časté zvrácení řádu v neřád zvaný demagogie. Tím rozuměl nejen falešné zneužívání rozumných argumentů ke zmatení lidu, jaké prováděli sofisté, nýbrž zvrácené zřízení demokratického státu, zkrátka ochlokracii totiž vládu lúzy. V moderní době se k zátěži demokracie připojily dvě mocná zařízení. Především složité správní zařízení jako určitá byrokracie, provádějící demokratická ustanovení odborně, kvalifikovaně. Sotva se však v těchto zařízeních usadili vysoce kvalifikovaní specialisté v řízení, a získali v daném vládním úřadě definitivu – celoživotní ustanovení, tak se vytvořil těžký nános demokracie, byrokracie se zvrátila v byrokratismus, protože všechny nově a nově zvolené vlády přijímaly tuto nevolenou zátěž demokracie za vlastní.
Druhým mocným útvarem moderní demokracie se staly hromadné sdělovací prostředky. Hromadné sdělovací prostředky, které mají původně účel přenášet sdělení jako informaci do nejširších vrstev společnosti a tak vychovávat široké masy, se však vlivem antisociálně a antikulturně zvrácené demagogie staly prostředkem zmatení a in-deformace nejširších vrstev společnosti a kulturního ponížení širokých mas na proletariát bez domova a bez národa, bez majetku a bez víry. Tato moderní mediokracie ohrožuje celé lidstvo jeho důsledným vyhlazováním pomocí strašlivě zaváděných nemocí, válek a jiných pohrom, nahánějících dospělých strach a dětem psotnik.
V tomto ďábelsky zatemnělém prostředí se přirozeným bumerangovým efektem utváří úředně odmítaný underground, zahrnující prokleté básníky a spisovatele, ale také proklínané proroky a hlasatele Božího Slova. Kolem těchto zavržených poustevníků se však z Ducha Svatého scházejí četní vyhnanci, poutníci a hledači pravdy. Inu, mladé víno musí do mladých měchů. Tam, kde z vědeckých spisů, potvrzovaných vyhlášenými veličinami akademických obcí a teologických traktátů zůstávají cáry papíru a doutnající spáleniště, vytvářejí ti, kterým zbyl jen růženec svatého Dominika, úžasné buněčné pletivo věčně živé a nezničitelné Církve svaté. Uprostřed zřícenin někdejších zavedených struktur se všemi úředníky a oslavenci, vlekoucích břemeno pochybných závislostí prochází hlouček vyhnanců, vedených Matkou Boží, nesoucí zářivé Dítě, jehož Božské Srdce nesla po devět měsíců pod svým Přečistým Srdcem a rajsky je hýčkala. V růženci mají všichni zatracovaní poutníci sumu osvícených vědomostí v souladně uspořádaném celku. Tak nosí, třebas jenom na svých deseti prstech celý život, Umučení a Vzkříšení Ježíše Krista jako postmoderní knihovnu svatého Petra a jeho proklínaných římských nástupců. A dosažené struktury se v Duchu Svatém obnovují a zdokonalují. Tak se ďábel znovu a zas přepočítává ve svých intrikách a machinacích. A není to možné jinak, protože Mariino Neposkvrněné Srdce zvítězí. Proč? Protože Božské Srdce Ježíšovo jako skutečný přejasně bílý trpaslík stále rozněcuje celý starý, vyhasínající vesmír. Nepotřebuje k tomu žádný hadronový urychlovač ani jiné faustovské hračky, jen lidské srdce, navěky oživované v Duchu Svatém. pb
+++
PŘI JMÉNĚ TVÉM...
PŘI JMÉNĚ TVÉM, PŘI JMÉNĚ TVÉM, MARIA, DECH SE ŠÍŘÍ
A VŮNÍ DUBNOVÝCH RATOLESTÍ SE PROMĚNÍ
TY BĚDNÉ STĚNY ČTYŘI,
DO NICHŽ JSME ZAVŘENI…
Jan Zahradníček
+++
Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely
I.Teprve teď jsem našel domov
V Praze 15.července 1935, po maturitě, student František Kužela píše otci provinciálovi dominikánů:
Ave Maria
Veledůstojný pane,
prosím o přijetí do Vašeho řádu a zároveň posílám
1. Vysvědčení o dospělosti (opis)
2. Křestní list
3. Domovský list
4. Biřmovací lístek.
Váš v Kristu oddaný
František Kužela
Adresa:
do 20.srpna Praha I, Husova 8.
po 20.srpnu Vlčnov 141. u Uherského Brodu
Maturita, zkouška dospělosti, byla „s vyznamenáním“. Středoškolská studia konal br.Kužela na arcibiskupském gymnáziu v Praze - Bubenči v letech 1927 - 1935. Bydlel v tzv. „juvenátě“, v domově středoškolských studentů, v nejvyšším poschodí dominikánského kláštera u Svatého Jiljí, v Husově ulici č.8. Studenty vedl prefekt, jeden z kněží kláštera, otec Tomáš Dittl O.P. Juvenát byl zřízen a vydržován provinčním představeným, provinciálem. Tím byl tehdy otec Odilo Pospíšil, který žil a zemřel v pověsti svatosti. Zachraňoval při "misiích" hlavně chudé chlapce a umožňoval jim kněžské a řeholní povolání. Sem patřil i František Kužela. (z knihy J.M.Veselý OP,T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)
+++
Zpráva: Po zveřejnění T.J.Bahounek OP, Křesťanská sociologie v ruské verzi: Христианская социология для всех, při cestě Jana Pavla II. dne 23.-27.2001, cormierop.cz//Christjanskaja-sociologia-dlja-vsech.html, přichází čínská verze T.J.Bahounek OP, 适合所有人的基督教社会学, Shìhé suǒyǒu rén de jīdūjiào shèhuì xué.
+++
+++