ČERVENEC 2022
Ročník XXVIII., číslo 7 červenec 2022
Obsah: Profily svatosti, O.Březina, Bratrství věřících, kard.Sarah, Tajemství Jidáše, Březina,Vigilie, Rady sv.Otce Antonína, TB,GESARA-NESARA v mlze, J.Zahradníček, I intronizaci, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, mučedníka osvětimského, Zahradniček, Po četbě do Quijota__________
JAK KŘEHOUNKÝ JE MOST,
JÍMŽ VÍRA CHODÍVÁ.
NIC NA SVĚTĚ SE TAK NETŘESE,
VŠAK OBLÉHÁ JEJ DAV.
JE STARÝ JAKO BŮH -
VŽDYŤ POSTAVIL JEJ ON.
SYN, JENŽ MĚL LÁVKU VYZKOUŠET,
Ed
+++
PROFILY SVATosti
Otec Tomáš: Mnozí z nás znají spisovatele Jaromíra Tomečka jako něžného milovníka přírody z jeho románů Lovy beze zbraní, Stříbrný lipan, Věčný hvozd, atd. Málokdo ví o tom, že Tomeček byl velkým vlastencem a šiřitelem ideje slovanské vzájemnosti. Byl přítelem naší rodiny a osobně jsem se s ním mnohokrát setkával od dětství během prázdninového rodinného stanování v přírodě. Později jsem se s ním setkával v Lužánkách v Brně. Z hovorů jsem si pořizoval poznámky z jeho rozsáhlých zkušeností z dlouhodobé působnosti na Podkarpatské Rusi.
Pane doktore, jak se to stalo, že jste se dostal na Podkarpatskou Rus?
Jaromír Tomeček: Hm, to je vzdálené mládí, které mi překryla válka. Po studiu práv jsem se stal notářem na Podk.Rusi. Když vypukla druhá válka a vznikl Slovenský štát, tak jsem se vrátil na Moravu. Jenže pár let nato jsem byl totálně nasazen do nacistické říše. Po válce jsem dostudoval práva, ale notářství jsem se už nevěnoval, i když jsem pracoval na Městském úřadě. Hlavně jsem totiž psal, a psal jsem zásadně o přírodě.
Otec Tomáš: To se vám nedivím. Zdeněk Pluhař se ve svých románech hodně zabýval sociálními tématy a, jak jednou vypravoval na chatě, zkusil přitom jako pes. Když psal třeba román „Ať hodí kamenem“, tak ho musel snad padesátkrát přepisovat, protože se to politrukům ve vydavatelské komisi pořád nelíbilo. Takže psát o přírodě bylo asi daleko snazší.
Jaromír Tomeček: Já jsem se ovšem také hodně zajímal o sociální věci, zvláště o národní a náboženské, ale nesnažil jsem se to zveřejňovat. Když jsem po roce 1919 přišel na Podkarp.Rus, tak se mi na chvíli zdálo, že jsem našel jakousi oázu míru uprostřed okolního zmatku. Doznívaly tam však vlivy maďarské i polské. Rok po první světové válce, a už proběhla polsko-ukrajinská válka. Hned nato vypukla polsko-sovětská válka.
Na Podk.Rusi byl tehdy poměrný klid, ale v lidech byla úzkost. První čs.republika tam přinesla pokoj a řád. Jenže kolem – na Ukrajině byl pořád skrytý odpor. V roce 1929 se vynořili nacionalisté. Požadovali nezávislou a rasově čistou Ukrajinu.
Od začátku bylo napětí mezi mladými radikálními haličskými studenty a starším vedením z řad vojenských veteránů. Mladší ukrajinští nacisté byli dravější, násilnější a bezohlednější.
Tehdy na Ukrajině zesílilo polské pronásledování Ukrajinců. Mnoho mladých lidí ztratilo důvěru v tradiční právní přístupy, ve starší lidi a v západní demokracie, které se k Ukrajině obrátily zády.
V roce 1934 ukrajinští nacisté zavraždili polského ministra vnitra Bronislawa Pierackého. Mezi osobami odsouzenými v roce 1936 za Pierackého vraždu byli Stefan Bandera a Mykola Lebed. Později však utekli. Brzy se začala prosazovat skupina nacistů vedená Banderem, která tvořila většinu členů v Haliči. Byla to hlavně mládež.
Když v červnu 1941 nacistické Německo napadlo Ukrajinu, bylo mnoho mladých Ukrajinců, kteří invazi nacistů vítali jako své „osvoboditele“. Tento názor ovšem většina Ukrajinců nesdílela.
Bandera se ztotožňoval s nacistickou ideologií. Věřil, že řešení se nachází v obnově „čisté rasy“. V jeho zmatených názorech spočívala tato čistá rasa v romantizovaném pojetí „etnické Ukrajiny“, založeném na starodávném věku Kyjevské Rusi. Bandera se pyšně pokládal za potomka královské linie dynastie Rurikovců, která vládla Kyjevské Rusi.
Místo toho, aby se dívali na Bělorusy a Rusy jako na své bratry a sestry, kteří sdílí stejný původ, považovali je za „etnické vyvrhele“ této čisté krevní linie.
Věřili, že bude-li obnovena čistota krevní linie jakýchsi praukrajinců, tak Ukrajina dosáhne pravé velikosti. Ukrajina ovšem nikdy neexistovala jako plně nezávislá oblast.
Proto se domnívali, že vyhlazení desetitisíců Poláků, Židů, Rusů a ostatních Slovanů a všech ostatních neetnických Ukrajinců je oprávněné. K té ukrajinské nenávisti vůči Rusům přibyl na začátku třicátých let hladomor. Stalin totiž chtěl rychle zprůmyslnit SSSR a tak nakupoval stroje v Americe. Tam však vypukla v roce 1929 hospodářská krize z nadvýroby. Amerika měla nadbytek vyrobených strojů, po kterých u nich nebyla žádná poptávka. Vyváželi tedy stroje do Ruska, a to za obilí. Proto Stalin všude v SSSR, včetně Ukrajiny vyvlastňoval obilí a posílal ho do ciziny k úhradě dovážených strojů. Překotná kolektivizace vesnice vyvolávala všude v SSSR odpor, ale nejvíc na Ukrajině. Tam se k bídě připojoval ukrajinský nacionalismus.
Pro představu o rozsahu tehdejší podpory „čisté ukrajinské rasy“ na západní Ukrajině lze uvést, že o pár let později německá divize SS naverbovala za měsíc na osmdesát tisíc haličských dobrovolníků. Banderovci útočili na Rusy stejně jako na Židy.
Otec Tomáš: Za ta dlouhá léta na Podk.Rusi musíte se mít hodně zkušeností s Rusíny.
Tomeček: Nejen s Rusíny, ale také s Maďary a Poláky. Dost rychle jsem se naučil rusky, polsky i maďarsky, takže jsem do všech zákulisí hodně viděl. Kromě toho jsem taky hodně četl jejich literaturu.
Otec Tomáš: Co vás nejvíc zaujalo?
Tomeček: Velmi jsem obdivoval filozofa Vladimíra Solovjeva. Ten nazval východní církevní rozkol velkým neštěstím pro Slovany. Proto se celoživotně zasazoval pro sbližování mezi Slovany. Ten rozkol mezi Východem a Západem Církve nadělal v národech strašnou paseku.
Otec Tomáš: Původním hlavním a zatvrzelým podněcovatelem rozkolu v Církvi byl bulharský car Boris, toužící po vlastní neomezené moci. Později se rozkol rozšířil i v Řecku a Rusku.
Zpočátku ovšem nebyl rozkol rozsáhlý. Podle Palmieriho (Acta Ac.Velehr.,1911), upadly některé kraje do rozkolu teprve postupem času. Zejména kvůli velké vzdálenosti od Říma a kvůli obtížnému spojení s Římem za turecké vlády. Nebyla to láska k pravdě, která naplňovala mysli rozkolníků. Byla to pýcha a touha po moci a nezávislosti na Římu.
Tomeček: Víte, jsem katolík, ale to, čeho jsem býval svědkem ze strany polských tzv.katolíků, říkám úmyslně „tak zvaných“ katolíků, to byl strašný šovinismus.
Otec Tomáš: Ale snad takoví nebyli všichni katolíci.
Tomeček: Určitě takoví nebyli všichni. Jenže já jsem byl tehdy mladé ucho. A tak mne to vedlo k tomu, že jsem jako katolík nikdy raději moc nevystupoval. Nebál jsem se komunistů, protože jsme na Podk.Rusi byli dost chráněni před tím, co dělali komunisté v SSSR. Když jsem však sledoval hrozný nacionalismus u tolika katolíků polských, tak jsem se raději obrátil ke stvořené Boží přírodě. Zkrátka, čím víc jsem je poznával a jejich povýšenecké jednání s Rusíny, tak jsem si raději zamiloval zvířata.
Otec Tomáš: Myslím, že se to tak táhne už od začátku rozkolu. Způsob, jakým se na Západě zacházelo s případem Fotia a jak byl také zatemněn, ukazuje mentalitu, na kterou nemáme nejmenší důvod být hrdi. Jedná se o ukázku toho, jaké předsudky mohou povstat z nedostatku kritického smýšlení. Ještě horší však je, že tento spor zničil dobré vztahy mezi Západem a Východem.
Tomeček: To je pravda. Úplně otrávil vzájemnou náklonnost mezi církví na Východě a na Západě a ovlivnil náboženský a kulturní vývoj křesťanství.
Otec Tomáš: Po celé tisíciletí zacházel Západ s postavou Fotia, tohoto velkého patriarchy a otce východní církve, s opovržením a s nedostatkem křesťanské lásky. Úkolem historika není pouze upozornit na chyby minulosti, ale i rehabilitovat toho, kdo jimi trpěl. To je dluh, kterým mu je historie zavázána.
Tomeček: Pak nám bude umožněno s úctou spatřovat napříště ve Fotiovi člověka církve, humanistického učence a křesťana, jenž byl natolik šlechetný, že odpustil svým nepřátelům a učinil první krok ke smíření.
Otec Tomáš: Jakkoli jsou svatí Cyril a Metoděj pokládáni slovanskými křesťany více než jiní za „Slovany srdcem“, přesto zůstávají lidmi helénské kultury, formovanými Byzancí, tedy lidmi zcela patřícími východní tradici křesťanství, jak ve společenském, tak v církevním ohledu.
Pro nás, lidi dneška, je v jejich apoštolátě také výzva ke smíření a pokoji, ke znovu nastolení jednoty… mezi Východem a Západem.
Vraťme se však k vaši zkušenostech z Podk.Rusi.
Tomeček: Povzbudivější bylo vždycky to, že se papežové už z povinnosti svého úřadu starali o sjednocení Východu se Západem v církvi. R. 1064 — tedy 10 let po rozšířeném rozkolu — poslal papež Alexander II. své posly do Cařihradu za účelem sjednocení. Upřímné snahy papežů o sjednocení však mařila nejen zatvrzelost Bulharů a Řeků, nýbrž i mnozí fanatici mezi katolíky. Křižáci svou ukrutností velmi uškodili unii. Bylo to hlavně za Urbana II., koncem 11.stol., i za Innocence III., počátkem 13. stol.
Přesto se podařilo na čas sjednotit rozštěpenou církev. Stalo se tak na sněmu v Lyoně r. 1274, za papeže Řehoře X. — a na sněmu ve Florencii r. 1439, za papeže Eugena IV. Jenže sjednocení netrvalo dlouho. Řečtí císařové měli zájem o jednotu církevní hlavně jen proto, že očekávali od papežů vojenskou pomoc proti Turkům. Jenže papežové disponovali vždy jen duchovní mocí. Když nepřicházela vojenská posila tak, jak si přáli, ochladli v unionismu. Řecký lid i kněžstvo zůstalo nadále nepřátelské všem sjednocovacím snahám. Raději volili tureckou porobu než poslušnost k papeži.
Trvalejší úspěch měla — a to bylo pro Slovany nejdůležitější — tzv. Brestská unie, uzavřená mezi Svatou Stolicí a Rusíny roku 1596. Ovšem taky toto bylo „manželství“ jen tak strojené a vyumělkované.
Otec Tomáš: Proč myslíte, pane doktore, že Brestská unie neměla valný význam pro sblížení křesťanů na Východě a na Západě?
Tomeček: Myslím, že rozkol přivedl křesťany na Východě k úpadku. Rozšířily se pověry a nevědomost. To přineslo hrozné plody. Zničený řeholní život a různé zlořády dostoupily takového stupně, že mnozí Rusíni opouštěli šmahem svou hynoucí církev, opouštěli slovanský obřad a přijímali latinský. Jiní docela odpadli a styděli se za „pravoslavie".
Šovinisté mezi katolickými Poláky se z takového úpadku těšili. Rusíni přitom upadali národně a popolšťovali se. Přesto se však mezi nimi našli lidé šlechetní — zvláště veliký syn Polsky - Petr Skarga. Ti chtěli upřímně Rusínům pomoci. Pro jejich záchranu jim radili sjednotit se s Římem. Zbožný a horlivý katolík, polský král Zikmund III. podporoval nezištně tyto snahy.
Konečně se přesvědčili sami rozkolní biskupové o neodvratné zkáze Rusínů po stránce národní i o zániku jejich staroslověnského obřadu. Proto devět pravoslavných rusínských biskupů, v čele s kijevským metropolitou Michalem Rahozou, se sjednotilo s Římem r. 1596.
Největší zásluhy o organizování tohoto sjednocování s Římem měl zřejmě Jan Velamin Rutský. Pocházel z rusínské kalvínské rodiny. Později se v Praze obrátil na katolickou víru. Zemřel v pověsti světce 1637. Jeho tělo zůstalo neporušené až do roku 1655. Papež Urban VIII. jmenoval Rutského „Pilířem Církve“, „ruským Atanasiem“.
Otec Tomáš: A co svatý Josafat?
Tomeček: Josafat dosáhl pro křesťanské sjednocování Východu se Západem zvláště velkého požehnání. Nejen během života, ale také poté, co byl umučen.
Řekl bych, že Potij podnítil unii, Rutský ji organizoval a Josafat posvětil.
Otec Tomáš: Myslíte, že to bylo tak rozsáhlé?
Tomeček: O rozsáhlosti této unie svědčí fakta, že carevna Kateřina II. během pronásledování unie odebrala uniatům 9.316 far, 145 klášterů a na 8 milionů sjednocených Rusínů donutila násilím k pravoslaví. Ovšem, jaké bylo Kateřinino donucování někoho k pravoslaví, to si můžete domyslet.
Otec Tomáš: Docela povrchní a zpuchřelé. Bůh nepochybně žehnal dílu unie. Vzbudil jí výtečné a svaté muže, kteří ji vedli k rozkvětu. K nim byl počítal zvláště Meletia Smotrického.
Tomeček: Bůh ho oslavil při smrti slavným zázrakem, pro který se mnozí rozkolníci vrátili do katolické církve. Učený metropolita Rutský o tom úředně uvědomil papeže Urbana VIII. Zázrak se udál takto: Pět hodin po smrti Smotrického si vzpomněli jeho přátelé na přání zesnulého, aby mu vložili do hrobu listinu, kterou ho papež rozvázal od klatby. Vyplnili dodatečně jeho přání a ukázalo se jisté znamení: ztuhlé už prsty silně sevřely podávanou listinu, takže ji nemohli vytáhnout z jeho ruky. Někteří podávali mrtvému na zkoušku list rozkolného patriarchy cařihradského, ale mrtvá ruka se oddalovala.
Otec Tomáš: Takový byl obecný průběh, ale jak tomu bylo na území první čs.republiky?
Tomeček: Tohle vyžaduje malé ohlédnutí do historie. Rusíni, žijící na teritoriu první ČSR (včetně Podkarp.Rusi), uzavřeli unii s Římem roku 1649. Unie Rusínů prodělávala těžké boje. Až biskup Jan Josef de Kamelis r.1704 ji obnovil a získal pro ní 350 kněží.
Baťuškové museli jako každý jiný mužík konat panské roboty a platit desátky. Unie i zde probudila nový život náboženský i kulturní.
Tak třeba biskup Olšavskij si získal v 18. stol. velké zásluhy o povznesení školství, když založil v Mukačevě učitelský ústav. Po něm biskup Ondřej Bačinskij tam založil velkou knihovnu.
Otec Tomáš: Kdo vlastně byli ti uniaté?
Tomeček: Bývalí rozkolníci, kteří se znovu spojili s katolickou Církví — ale podrželi si svůj zvláštní obřad i jiné některé výjimky, týkající se církevní kázně. Tak se vyvinuly obřady mešní i jiné obřady při udělování svátostí. Ty modlitby se konaly v různých jazycích a tak máme v Církvi katolické více posvátných obřadů. Vedle obřadu latinského, totiž římskokatolického je ještě obřad arménský, koptský, řecký, řeckoslovanský a syrský.
Otec Tomáš: Jak si vůči tomu počínala Církev na Západě? Nebyly tyto obřady trpěny jen jako nutné zlo?
Tomeček: To rozhodně ne. Východní obřady byly uznávány za rovnocenné obřadu latinskému. Třeba Pius VI. (Catholicae Comunionis 24.5.1787) praví: „Důstojný východní obřad se neprotiví katolické víře, ani nepřináší škody duším ani není na újmu důstojnosti Církve.“ Pius IX. (Romani Pontifices 1. VI. 1862) prohlásil: „Jednota víry velmi dobře obstojí i při různosti zákonitých obřadů, ano právě ony podivuhodně zvyšují její velebný lesk. Proto naši předchůdci nikdy nepomýšleli převádět východní národy na latinský obřad. Naopak prohlašovali, že nechtějí měnit nebo zrušit východním církvím jejich obřady posvěcené ctihodným stářím svého původu i autoritou sv. Otců.“
Kdysi sloužil sv.Konstantin-Cyril mši staroslověnsky (jako uniaté), ale vlastní čeští králové, snad kromě svatého Václava a Karla IV., si staroslověnského obřadu nevážili a prosazovali latinu. Ostatně Benedikt XV. zase dovolil po I.světové válce na významných místech Čech a Moravy staroslověnskou mši několikrát do roka. Vzpomínám si, že to bylo v chrámu sv. Jiří na Hradčanech, na Velehradě, ale bylo to ještě jinde. (Z rozhovorů s Jaromírem Tomečkem zaznamenal Tomáš Bahounek OP)
+++
BRATRSTVÍ VĚŘÍCÍCH
MYŠLENKY NAŠE KOUPALY SE V OHNIVÝCH VLNÁCH
SVATÉHO LÉTA,
JEŽ ROZPALUJE BLANKYTY DUŠÍ ŽÁREM VŠECH SRPNŮ A ZRÁNÍM
VŠECH HVĚZD.
A KDYŽ SMYLY SVÁ BOLESTNÁ ZNAMENÍ ZEMĚ, POVSTALY
V ČISTOTĚ PRVOTNÍCH SVĚTEL,
A POZNALY SILNÉ ROZKOŠE ČASU: DECH JEHO BYL SLADKÝ
NADĚJÍ MRTVÝCH
A TAJEMNOU VICHŘICÍ VŘELO V NĚM RAŠENÍ PUPENCŮ VŠECH
BUDOUCÍCH ZAHRAD.
DNI, KTERÉ NEMĚLY JITER, Z DÁLKY NÁM HODILY SVĚTLA JAK
ECHA STALETÉ TOUHY;
ŠÍLILI JSME ŠÍLENSTVÍM LÁSKY, JEŽ BYLA MODLITBOU K NEJVYŠŠÍMU.
ZE RTŮ NAŠICH SLADKOST JEJÍ SE TRYSKLA A PŘECE HOŘELY
POSVÁTNOU ŽÍZNÍ.
ZRAKY NAŠE JI PILY Z BRATRSKÝCH ZRAKŮ A POHLEDŮM BRATŘÍ
JI DÁVALY PITI
A V ROZECHVĚNÍ NEZNÁMÉ BLÍZKOSTI KRVÍ NÁM ZVONILA
HUDBAMI TAJEMSTVÍ.
SNY NAŠE SE SPOJILY V JEDINÉ SNĚNI A ŠUMĚLY TISÍCI
STROMŮ JEDNOHO HVOZDU,
KDYŽ TŘESENÍM VĚTVÍ PODÁVAJÍ SI POSELSTVÍ JEDNOHO VĚTRU
Z NEZNÁMÝCH MOŘÍ.
NA NAŠICH LOUKÁCH LEŽELA VŮNĚ VŠECH KVĚTŮ, SLADĚNÁ
V JEDEN SLOŽITÝ AKORD,
A SVĚTLA NAŠICH DUŠÍ, NALITÁ V JEDINÝ PLÁPOL, ODĚLA BARVAMI
NEVIDITELNÉ
A HLASEM VŠECH NAŠICH SPOJENÝCH VŮLÍ NÁM V ZÁZRAČNÉ
ZAHRADY ROZKVETLY SÍLY.
I TRHALI JSME SVÁ OPOJENÍ, JAK ZRNA NA JEDINÉM, MYSTICKÉM
HROZNU,
JEŽ DOTKNUTÍM PUKALA VÝTRYSKEM JEDNOHO VÍNA:
JABLKA JEDNOHO STROMU, JEŽ ROZŘÍZNUTA SPOLEČNOU, NAŠÍ,
KRVÍ SE ZARDÍ,
POLIBKY JEDINÉ NOCI, V NICHŽ DUŠE ZPÍVAJÍ O SMRTI A
BUDOUCÍCH ŽITÍCH,
V JEDINÉM ROZPLÁNÍ RETŮ, NA VĚKY NEMOCNÝCH ROZKOŠÍ
JEDNOHO BLESKU.
OTOKAR BŘEZINA (sbírka Větry od pólů)
+++
+++
TAJEMSTVÍ JIDÁŠE
Robert kard.Sarah uvádí: Dovolte, abych se spolu s vámi zamyslel nad postavou Jidáše. Ježíš ho povolal jako všechny apoštoly. Ježíš ho miloval! Poslal ho hlásat radostnou zvěst. Jidáš však nechal své srdce postupně ovládnout strachem. Pomalu začal posuzovat Ježíšovo učení. Říkal si: tenhle Ježíš je příliš náročný a málo efektivní. Jidáš chtěl, aby Boží království přišlo na zem, a to hned, lidskými prostředky a podle jeho osobních plánů. A přitom slyšel Ježíše říkat: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje“ (Iz 55,8). Jidáš se od něj přesto vzdálil. Krista už neposlouchal. Už ho nedoprovázel za dlouhých nocí v tichu a v modlitbě. Utíkal se k věcem tohoto světa. Zabýval se měšcem s penězi a obchodem. Lhář i nadále chodil s Kristem, ale už v něj nevěřil. Reptal. Na Zelený čtvrtek večer mu Mistr umyl nohy. Jidášovo srdce muselo být opravdu zatvrzelé, když ho to nedojalo. Pán před ním klečel jako pokorný služebník a umýval nohy tomu, kdo ho měl zradit. Naposledy na něj upřel pohled plný laskavosti a milosrdenství...
Při Poslední večeři přijímal, i když se už rozhodl pro svůj plán. Bylo to první svatokrádežné svaté přijímání v dějinách. A Jidáš zradil.
Jeho jméno je navěky jménem zrádce a jeho stín dnes padá i na nás. Ano, zradili jsme jako on! Přestali jsme se modlit. Do všeho proniklo zlo aktivismu zaměřeného na výkon. Snažíme se napodobovat organizaci velkých podniků. Zapomínáme, že jedině modlitba je krví, která může svlažit srdce Církve. Tvrdíme, že nemůžeme ztrácet čas. Chceme ho využít na užitečná sociální díla. Ten, kdo se přestal modlit, už zradil. Je připraven na jakékoli kompromisy se světem. Kráčí po cestě Jidášově.
Tolerujeme zpochybňování všeho. Zpochybňuje se katolická nauka. Ve jménu takzvaných intelektuálních postojů se teologové baví tím, že rozkládají dogmata a morálku zbavují jejího hlubokého smyslu. Maskou Jidáše přestrojeného za intelektuála je relativismus....
Jidášovo tajemství se šíří. Chci proto říci všem kněžím: zůstaňte silní a pravdiví. Jistě, kvůli některým budou vás všechny nálepkovat jako homosexuály. Katolickou církev budou vláčet bahnem. Budou ji líčit tak, jako by byla složena ze samých pokryteckých a po moci bažících kněží. Ať se vaše srdce neznepokojuje! ...
Navzdory tendenčním průzkumům, které vám - dokonce i na objednávku vedení Církve - představují katastrofální stav nezodpovědných duchovních s chudokrevným vnitřním životem, zůstaňte pokojní a důvěřujte jako Panna Maria a svatý Jan pod křížem. Nemorální kněží, biskupové a kardinálové nemohou zastínit zářivé svědectví více než čtyř set tisíc pastýřů, kteří každodenně po celém světě věrně, svatě a s radostí slouží Pánu. Přes prudké útoky, jimž možná bude muset čelit, Církev nezahyne. Slíbil to Pán a jeho slovo je neomylné...
Ďábel se nás snaží přimět pochybovat o Církvi. Chce, abychom ji považovali za lidskou organizaci v krizi. Ona je však mnohem více než to: je pokračováním Krista. Ďábel nás vede k rozdělení a schizmatu. Chce, abychom uvěřili, že Církev zradila. Církev však nezrazuje. Je plná hříšníků, ale sama je bez hříchu. Vždycky bude mít dost světla pro ty, kteří hledají Boha. Nedejte se svést nenávistí, rozdělením, manipulací. Nemáme vytvářet strany, stavět se proti sobě navzájem...
Církev trpí, je vysmívána a má nepřátele uvnitř. Neopouštějme ji. Všichni pastýři jsou hříšníci, ale jsou i nositeli Kristova tajemství.
Co tedy máme dělat? Nejde o to zřizovat organizace a realizovat strategie. Jak si můžeme myslet, že bychom něco mohli zlepšit vlastními silami? To by znamenalo znovu propadat Jidášově smrtící iluzi.
Tváří v tvář vzedmutí hříchu v církevních řadách nás svádí pokušení vzít věci do vlastních rukou, pokušení chtít Církev očistit vlastními silami... Pod záminkou konání dobra se rozdělujeme, kritizujeme, vyvoláváme rozkol. A ďábel se směje. Podařilo se mu svést dobré lidi zdáním dobra. Církev nemůžeme reformovat rozdělením a nenávistí...
Chvěji se při myšlence na nebezpečí, že nesešívané roucho Kristovo bude opět rozerváno. Pán Ježíš trpěl v agónii, protože již předem viděl rozdělení křesťanů. Nekřižujme ho znovu! Jeho Srdce nás úpěnlivě prosí, žízní po jednotě. Ďábel se bojí toho, že ho pojmenujeme. Rád se skrývá v mlze nejednoznačnosti. Mluvme jasně. „Nazývat věci špatným jménem znamená přispívat k neštěstí světa,“...
Byl bych velice rád, aby moji spolubratři biskupové nezapomínali na svou velkou odpovědnost. Milí přátelé, chcete probudit Církev? Vrhněte se na kolena! To je jediná metoda. Budete-li postupovat jinak, to, co uděláte, nebude z Boha. Jen Bůh nás může zachránit. Neudělá to, nebudeme-li ho prosit...
Jednotu Církve nemusíme vynalézat a konstruovat. Zdroj jednoty nás předchází a je nám dán. Je to Zjevení, které přijímáme. Bude-li každý hájit svůj názor, své inovace, bude se všude šířit rozdělení. Trápí mě, když vidím tolik pastýřů prodávat katolickou nauku ve výprodeji a vnášet rozdělení mezi věřící. Křesťanskému lidu dlužíme jasné, pevné a stálé učení. Jak můžeme akceptovat, že biskupské konference si vzájemně protiřečí? Tam, kde vládne zmatek, nemůže přebývat Bůh!
Modernisté zapřeli Krista jako Petr. Současný moderní člověk se Boha bojí, bojí se stát jeho učedníkem. Řekl: „Boha nechci znát.“ Obával se pohledu druhých. Ptali se ho, jestli zná Krista, a on odpověděl: „Neznám toho člověka.“ Styděl se za sebe, ale zapřísahal se: „Bůh? Nevím, kdo to je!“ Chtěli jsme zářit v očích světa, a proto jsme třikrát zapřeli svého Boha. Tvrdili jsme: nejsem si jist jím, evangelii, věroučnými články, křesťanskou morálkou. Styděli jsme se za světce a mučedníky, červenali jsme se nad Bohem, jeho Církví a její liturgií, třásli jsme se před světem ajeho služebníky. Když Petr zapřel, Pán Ježíš na něj pohlédl. Kolik lásky a milosrdenství, ale i výčitek a spravedlnosti bylo v tom pohledu! Petr se hořce rozplakal. Uměl však prosit o odpuštění.
Dokážeme Kristu pohlédnout do očí? Jsem přesvědčen, že moderní svět odvrací zrak: má strach. Nechce vidět svůj obraz odrážející se v Ježíšově laskavém pohledu. Uzavírá se. Avšak jestliže ten pohled odmítne, skončí jako Jidáš v beznaději. To je smyslem současné krize víry. Nechceme hledět na toho, kterého jsme ukřižovali, a tak spějeme k sebevraždě. Toto dílo je apelem na moderní svět, aby Bohu pohlédl do očí a konečně se mohl rozplakat. (Robert Kard.Sarah, Den se již nachýlil)
+++
VIGILIE
Ó MOCI VĚČNÉHO SLOVA !
VYSVOBOZUJÍCÍ!
SOUMRAKY V SLADKOST ROZPOUŠTĚJÍCÍ
DRUHÝM SVĚTLEM !
MODLITBĚ NOVÉ NÁS NAUČ
V BOLESTECH NAŠICH
NAD SNĚNÍM BRATŘÍ!
MODLITBĚ ÚZKOSTI SMRTI A KRVE UTIŠUJÍCÍ,
ÚZKOSTI LÁSKY A VZRŮSTU SESILUJÍCÍ,
OVLÁDAJÍCÍ BYTOSTI NEVIDITELNÉ,
OD LOŽÍ BRATŘÍ ZAKLÍNAJÍCÍ
UPÍRY SNĚNÍ!
A AŽ PROMĚNÍŠ V JEDINÝ POŽÁR
OKAMŽIKY NAŠE,
ŠLEHNI SVÝM VICHREM
V JEJICH JISKŘÍCÍ CHAOS;
DO ČTYŘ TAJEMNÝCH PÓLŮ JE ROZVĚJ
A V HLUBINÁCH NOCI
NA STA MIL OD SEBE NECHEJ JE ZÁŘIT,
JAK V BLANKYTU ČERNÉM
SYSTÉMY HVĚZD,
A ZÁVRATNÝ PROSTOR VESMÍRU TVÉHO
PRONIKAT VROUCNOSTÍ SVĚTLA,
SPOJENÉ JEDNOTOU ZÁKONŮ TVÝCH,
HASNOUT A ZNOVA SE NÍTIT,
KROUŽIT A LETĚT A HRÁT,
DO SVATÉ TVÉ VŮLE PO VĚKY!
Otokar Březina Sbírka Budování Chrámů
+++
Rady svatého otce Antonína Velikého
11. Jakmile démoni uvidí křesťana, který setrvává v práci a duchovně roste, okamžitě ho začnou pokoušet. Začnou mu do cesty klást pokušitelské nástrahy. Těmito pokušeními jsou zlé myšlenky. My se ale těchto jejich našeptávání nemusíme obávat. Modlitbami, půstem a vírou v Pána totiž nepřátele ihned zaženeme. Avšak i když jsou přemoženi, pokoj nedají a znovu a zas se okamžitě záludně a vychytrale přibližují. Nedokáží-li oklamat srdce zjevně nečistými tužbami, útočí jinými způsoby. Konkrétně líčí nástrahy ve vidění všelijakých přeludů, aby nás vylekali. Za tím účelem mění podoby. Berou na sebe podoby žen, zvířat, plazů, obrů či zástupů vojsk. Ale ani takových vidění se není třeba obávat. Ihned totiž mizí, obrníme-li se vírou a znamením kříže. Jsou však mimořádně drzí a nepopsatelně nestoudní. Proto když bývají i v tomto maskování přemoženi, začnou útočit úplně jinak. Nenaslouchejme jim, i kdyby nás podněcovali k modlitbě, i kdyby nám básnili o půstu. Budeme-li pozorně sledovat cíl naší askeze, nemohou nás oklamat ti, co vše konají ve zlobě. Bát se jich nemusíme, ani kdyby na nás jakkoli tvrdě útočili, i kdyby nám vyhrožovali smrtí. Jsou totiž bezmocní. Nemohou nic víc než vyhrožovat a strašit…
18. Každý ví, že v těle probíhají tělesná hnutí trojího druhu. První hnutí je přirozené, tělu vrozené. Nijak nevede ke hříchu a nezatěžuje svědomí. Nedělá nic bez souhlasu duše. Jen dává pocítit, že v těle existuje. Druhé hnutí má původ v příliš bohatém zásobování těla stravou a nápoji. Na základě toho se pak v těle probouzí žár krve a ten pozvedá bouři proti duši. Nabádá ji k nečisté žádostivosti. Proto Pán radí svým učedníkům v evangeliu: Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím. Třetí hnutí pochází od zlých duchů. Tímto způsobem pokoušejí ze závisti a snaží se oslabit ty, kdo hledají čistotu (mnichy obzvláště). Nebo odrazují z vytyčené cesty ty, kdo chtějí vstoupit do brány čistoty…
53. Stavte se ďáblu na odpor a snažte se rozeznávat jeho nástrahy. Ďábel svou vlastní hořkost obvykle skrývá pod maskou rozkoše. Proto vytváří nejrůznější přeludy, na pohled sice krásné, ve skutečnosti však něco úplně jiného. To vše dělá proto, aby přelstil vaše srdce tím, že vychytrale napodobuje pravdu, která jediná je hodná následování. Satan na to zaměřuje celé své umění. Chce tak ze všech sil klást odpor každé duši, která prospívá v Bohu. Vkládá do duše mnohé a různé vášně, aby v ní uhasil božský oheň, v němž tkví veškerá moc. Zvláště ale útočí na tělesný klid a na vše, co s tím souvisí. Když ale nakonec vidí, že jeho oběti si na to vše dávají pozor a nic od něj nepřijímají ani mu nedávají žádnou naději, že by jej poslechly někdy v budoucnu, zahanben odstupuje. Tehdy se v nich zabydluje Boží Duch. A když se v nich Boží Duch usídlí, přinese jim pokoj. A ten pokoj budou zakoušet ve všech svých skutcích. Boží Duch jim učiní nesení Božího břemene sladké, jak stojí v evangeliu: Naleznete pro své duše odpočinek, ačkoli jeho břímě vzali a nesou je na sobě. Tehdy se stávají neúnavnými jak v praktikování ctnosti, tak v dodržování poslušnosti a v nočních bděních. Nehněvají se pro lidské malichernosti. Nikoho se nebojí: žádného člověka, ani zvířete, ani ducha. To proto, že s nimi dnem i nocí přebývá Pánova radost, která oživuje jejich rozum a sytí je. Duše touto radostí roste. Stává se všeho způsobilá čili dokonalá, až ji nakonec tato radost pozvedá na nebesa…
55. Vyvarujte se našeptávání zlého ďábla, přijde-li v podobě pravdomluvného, aby vás nalákal a uvedl do lži. Dokonce kdyby k vám přišel i v podobě anděla světla, nevěřte mu a neposlouchejte ho! Obvykle se totiž snaží věrné fascinovat přitažlivou viditelností pravdy…
66. Kdo bude jednat podle Boží vůle, tomu bude ona sama napomáhat a upevňovat jej. Umožní jeho duši konat podivuhodné skutky a předem pro ni připraví všechny stezky, které se líbí Pánu. Takovému člověku už nemůže vzdorovat žádný nepřítel. To kvůli tomu, že jedná podle Boží vůle. Kdo se ale řídí svojí vůlí, tomu Bůh v ničem nemůže pomoci. Přenechává jej napospas démonům. Ti pak budou jeho srdce trýznit dnem i nocí… Ďábel někdy do takových lidí zasévá i radost a veselí. Nikdy to však nemůže být skutečná radost, ale jedině zamaskovaná křeč a smutek. A i když to bývá radosti podobné, není v tom pravda, ale jde o přelud, protože to nepochází od Boha. Pravá radost vychází od Boha a je dávána pouze tomu, kdo sám sebe neustále přemáhá, aby vlastní vůli odmítal a ve všem plnil Boží vůli. Vůle, která působí v lidském srdci, bývá trojího druhu. První je od ďábla. Druhá je od člověka. Třetí je od Boha. Prvním dvěma není Bůh nakloněn, ale schvaluje pouze tu, která pochází od něj. Zkoumejte tedy sami sebe a odmítejte vše vedlejší, zamilujte si výlučně jen Boží vůli. Je totiž dost důležité, aby člověk ve všem neustále hledal a snažil se pochopit Boží vůli. Ubezpečuji vás, že neoprostí-li se člověk plně od svévole vlastního srdce, neodmítne-li sebe sama ve všem, neodhodí-li od sebe všechno bohatství a majetek a neskloní-li se před Pánem prostřednictvím poddajnosti vůči duchovnímu otci, pak vůbec nemůže Boží vůli ani poznat, a tedy ji ani plnit. Proto bude zbaven hlavního požehnání...
72. Člověk s pyšným srdcem je podílník ďáblů. Člověka s nadutým srdcem všichni nenávidí, neboť veškeré jeho činy jsou chvástavé. Kvůli tomu padá do mnoha hříchů. Všechny hříchy jsou Bohu odporné, ale ze všech nejodpornější je pýcha v srdci...
+++
K INTRONIZACI
ZBYTEČNO ZLATO POZLACOVAT
ZBYTEČNO ZDVÍHAT RUKAMA SLOV
CO SAMO SEBOU UŽ DALEKO SVÍTÍ
ZDE SLAVIT - ZNAMENÁ PROTI SRSTI
ČASU ŘÍKATI SLOVA SVÁ
OBJEVÍ SE MNOHO PRACHU FARIZEJSTVÍM PŘIHLAZENÉHO
SVRAB PO KŮŽI ROZLEZLÝ JAK MAPA DRŽAV KNÍŽECTVÍ
PEKELNÝCH
I LYSÁ MÍSTA NAPROSTÉ NETEČNOSTI
ZATÍMCO Z VYLOUPENÝCH SVATOSTÁNKŮ
SE HOSTIE KUTÁLEJÍ
NEŘÍKEJME - NA STOLCI OSIŘELÉM DLOUHO UŽ OČEKÁVANÝ
STEJNĚ JE PRAVDA, ŽE HO UŽ NEČEKAL NIKDO
A ŽE HO NEVÍTAJÍ PRŮČELÍM SLAVNOSTNĚ OZÁŘENÝM
ALE JEN ZADNÍ STĚNOU S PAVLAČEMI A DVORKY DNE
NEJVŠEDNĚJŠÍHO
TAK JAK SE SLUŠÍ NA KNÍŽETE PŘICHÁZEJÍCÍHO TAMODTUD
NA JEDNOHO Z TĚCH POVOLANYCH NA HOSTINU SVATEBNÍ
JEMUŽ ŘEČENO - POSEDNI VÝŠ!
ZAS BERLA A PRSTEN - KLENOTY VYLOVENÉ
ZE STŘÍBRNÉHO PONORU VÍRY NEPŘETRŽITĚ KŘIŠŤÁLOVÉ
VIDITELNĚ ZÁŘÍ KALNÝM ŠEREM DNŮ PŘIKRČENÝCH
ABY SE POTOM NEMOHLI VYMLOUVAT, ŽE NIKDE
NEZNAMENALI GESTO UŽ OD ČASŮ GENEZE
ROZHRNUJÍCÍ SVĚTLO A TMU, ŽE NESLYŠELI
HLAS PASTÝŘE ZEMĚ SVÉ
NIKDO SE NESCHOVÁ V DOMECH STAVĚNÝCH NA PÍSKU NEJISTOT
CO SE ŽULOVĚ TVÁŘÍ, NIKDO SI NEOBLEČE VÍCE
NEŽ PŮLI PLÁŠTĚ, KTEROU DAL MRZNOUCÍMU
PŘIPRAVTE SE! PEČEŤ SLUNCE - EUCHARISTIE NEPŘIJÍMANÁ
MRAZIVĚ PRAŽÍ. ZBUDOU JEN KOSTI A PLAMEN DUCHA
SVINUJÍCÍ SE V PODOBU RŮŽE PRVOTNÉ
ZBUDE JEN NÁŘEK PO PRAVDĚ ZAVRŽENɨ
Jan Zahradníček
+++
GESARA-NESARA V MLZE
Mezi nebem a zemí probíhají velké události světodějného významu. Jejich průběh je však zastřen. Příčina je dílem taktická, protože průkopníci nepotřebují hluk davů ani pokřik horkých hlav, dílem ďábelská, protože zpátečníci uvelebení ve svých hradech, odmítají slyšet o jakýchkoli změnách jejich teplých místeček. A tak jsou všechny smysluplné procesy zatemněny pověrečnou temnou mystikou, fantastikou o mezigalaktickém působení vybájených mimozemšťanů, protikřesťanskou, proticírkevní a protivatikánskou rétorikou, ale také zlovolným gumováním lidských mozků a zastrašujících široké masy pověstmi o nebezpečných virech, dostavujících se hrozných meteoritech, nájezdech mimozemšťanů a různých pohádkových příšer, nahánějících dospělým husí kůži a dětem psotnik.
Celý ten zákulisní program nastínila skupina asi čtyřiceti vzdělanců, kteří po II.sv.válce vytvořili jakýsi manifest pro společnost zlatého věku a věčného míru. Potom jistý Harvey Francis Barnard (1941–2005) přišel s návrhem, nazvaným Draining the Swamp: Monetary and Fiscal Policy Reform, česky Vypouštění bažiny: Reforma měnové a peněžní politiky a poslal to všem členům americké vlády. Zdůraznil, že dluh je hospodářským činitelem, který brzdí růst hospodářství, a uložený úrok že je něčím špatným. Uvědomil si, že je do nebe volající zločin nabízet lidem ve světě potištěný klozetpapír s tím, že právě tento dolar či toto euro je pravá měna za jejich práci a dřinu. Opravdová měna musí být podložena něčím trvalejším, jako jsou drahé kovy. Proto navrhl obnovu věcí k lepšímu. Založil k tomu zvláštní ústav, vydal propracované opatření na zásadní změnu věcí. Navrhl, aby ruku v ruce s hospodářskou obnovou poměrů v USA proběhla obdobná hospodářská obnova v celém světě. Tento program musí být podložen drahými kovy. Nic nového pod sluncem. To se vědělo už dávno. Jenže každý, kdo s tím chtěl něco udělat, špatně dopadl. Proto musel zemřít Lincoln nebo Kennedy. Jen si vzpomeňme. Dne 4. července 1963 podepsal Kennedy prezidentský dekret, Executive Order 11110, s pravomocí zbavit Federální rezervní banku /FED/ její pravomoci půjčovat peníze federální vládě Spojených států za úrok. Prezident Kennedy tahem pera tak prohlásil, že soukromě vlastněná Federální rezervní banka přestane fungovat. Kupodivu tato výkonná vyhláška nebyla nikdy zrušena, změněna ani nahrazena žádnou jinou vyhláškou. Prostě pořád platí, ale dosud chyběly síly k jejímu provádění. Ovšem prezident Kennedy byl „zavražděn“ 22. listopadu 1963.
Jenže kde by se vzalo tolik drahých kovů?
Vyvlastní se největší vlastníci drahých kovů. Tohle už cloumá žlučníky největších světových bohatců. Dobře vědí, že kdykoli začala pravda o jejich světových podvodech prosakovat na veřejnost, tak pokaždé pohotově rozpoutali někde válku, revoluci nebo jiné společenské zmatky, ve kterých se mnoho nespokojenců odstranilo, a pak se pokračovalo dál postaru. Proto spřádají intriky a snaží se všechny průkopníky zlikvidovat, nebo aspoň znemožnit, a lidstvo postavit do pozoru strachem ze strašných nemocí a válek, zkrátka strachem ze smrti.
Jenže co čert nechtěl, tento průkopnický průlom, prosazený v USA jako zákon za prezidenta Trumpa, podepsali představitelé všech ostatních států, včetně České republiky, kde to následně státy uzákonily. Stalo se to v souvislosti s pařížskou dohodou o klimatu. Za USA ji Trump zprvu odmítl podepsat, ale jen proto, aby si vynutil dodatek k této smlouvě, zahrnující tajemný program GESARA. Potom Trump dohodu i s tímto dodatkem podepsal spolu s představiteli všech ostatních států světa dne 12.1.2015. Tyto státy to pak ratifikovaly neboli uzákonily, Česká republika tak učinila 4.12.2017. Ovšem PŠŠŠT!! O tom se nesmí mluvit. Tak o tom nemluvme. Týká se to hmotných věcí, a my se zajímáme o duchovní věci. Jenže nejsme andělé a brodíme se tímto světem, plným ďábelských výkalů, zvaných dolary, eura, atd.
Proto nemůžeme chodit s hlavou v oblacích, nýbrž musíme pamatovat na to, kdo jsme a kde jsme a co nás to ze všech stran tísní. Nová peněžní soustava je součástí zákona NESARA (zkratka: National Economic Security And Reforming Act, česky Národní hospodářská a bezpečnostní zákonná reforma), a GESARA (Global Economic Security And Reform Agenda (Globální hospodářská bezpečnost a program reforem). NESARA platí v USA, GESARA v ostatních státech, včetně České republiky.
Mezinárodní měnový fond (MMF) oznámí „obecnou měnovou soustavu zlatého standardu“, jakmile bude GESARA vyhlášena v OSN. Všechny zbývající FIAT měny /tj.úředně nařízené měny/ budou vypláceny jako měny zlatého standardu. Papírové peníze budou nakonec vyřazeny a všechny měny budou v rámci nové peněžní soustavy digitální.
Všechny státy dnes opouštějí SWIFT (tj.Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication), což je belgická nezávislá společnost sloužící jako zprostředkovatel a vykonavatel peněžních pohybů v mezinárodním platebním styku. O peněžních procesech ve světě pak už nerozhoduje hrstka bohatců, nýbrž lidé sami. Jak? Kde budou uloženy ony jistiny, vyvlastněné nezákonným držitelům, aby mohly trvale zajišťovat perfektní měnu pro všechny? Kdo má spravovat vyvlastněné statky? A ve jménu které autority? Jedna ve smyslu liberální demokracie americké, druhá ve smyslu národní demokracie ruské, třetí ve smyslu čínské totality socialistické? Jenže řídit to budou pokaždé pouze lidé, hříšní lidé.
Kdo se dosud vyznal v počítačích, dneska zjišťuje, že ovládá malou násobilku. Svět najíždí v peněžnictví na kvantový počítač. Veškeré peněžní úkony nyní řídí kvantový počítač. To je zařízení na provádění výpočtů, které využívá procesy známé z kvantové mechaniky jako superpozice, kdy se berou v úvahu součty různých stavů, či interference, kdy se zohledňuje vzájemné ovlivňování hodnot. V běžném počítači jsou data představována bity, kde každý bit je nula nebo jedna. V kvantovém počítači se však používají qubity (tj.kvantové bity), které mohou být nula, jedna, nebo i různé kombinace obou.
Co to znamená pro peněžní soustavu, která ovládá svět, ve kterém žijeme, pohybujeme se a jsme?
Obecná peněžní soustava, která se ve světě usadila během staletí, dojíždí na konečnou. V USA začíná být Federální rezervní systém (FED) podrobován přezkoumávání jako protiústavní a je zrušován. Podobné kroky musí provést i další státy, aby se oddělily od svých ústředních bank a postupně je rozpustily.
Co to ale znamená pro obyčejné lidi? Vynulují se všechny dluhy z kreditních karet, hypoték a jiné bankovní dluhy, i státní dluhy. To kvůli dosavadnímu nezákonnému bankovnictví a politickým machinacím, okrádajícím běžné lidi.
Ruší se daně z příjmu. Potraviny a léky nebudou zdaněny; ani použité předměty, jako jsou staré domy. Zvyšují se výhody pro seniory. Ústavní právo se vrací všem soudům a právním záležitostem. Přeškolují se všichni soudci a advokáti v ústavním právu.
Zavádí se nové volby do 120 dnů po vyhlášení NESARA v USA či GESARA v jiných státech.
Kontrolují se volby a předchází se nezákonným volebním činnostem zájmových skupin.
Vytváří se nová měna ministerstva financí, která je kryta drahými kovy.
Obnovuje se peněžní soukromí.
Zastavují se všechny výbojné vojenské činnosti každého státu v celém světě.
Nastoluje se mír na celém světě. Podněcuje se celosvětová prosperita.
Uvolňují se obrovské sumy peněz na humanitární účely.
Uvolňují se utajované trezorové vynálezy a nové technologie, jako jsou zařízení na alternativní zdroje energie.
Zní to jako zřízení pozemského ráje. Každý křesťan samozřejmě ví, že před Posledním soudem nebude žádný ráj. Samozřejmě vítáme vítězství dobra nad dosavadním zlem. Faktem však zůstává, že po odstranění velkého zla, které se vlivem lidských hříchů po staletí usadilo v peněžním světě, nemá být žádný člověk zbavován svobody, ale není zbaven ani náchylnosti ke hříchu. Také kvantové počítače budou zavedeny a řízeny zase jen hříšnými lidmi, a nikoli svatými anděly. A ďábel bude nadále obcházet světem jako řvoucí lev, hledající, koho by pohltil. Proto se kvantový počítač, jakož i celá peněžní soustava NESARA a GESARA neobejdou bez posvěcování, bez pomoci Ježíše Krista a jeho svaté Církve, představované papežem v Římě. Bez Krista je to zase nová, technizovaná, digitální utopie. Bez Božího posvěcování by tato nová peněžní soustava ve světě byla velmi labilní a snadno by se dala ďábelsky zvrátit. Čím dokonalejší je jakýkoli přirozený hybrid, technický či biologický, tím je choulostivější a náchylnější ke zvratu či degeneraci. Jeho trvalost je tím víc závislejší na Boží milosti, pokorně na kolenou vyprošované jednotlivci a národy v Kristově Církvi obecné. Tomáš Bahounek OP
+++
Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP
KRÁLOVSKÁ JÍZDA /pokr./
Tvář zarostlá vousy připomíná ohnivý keř v jednom plameni.
Má třesavku!
Her Doktor Mengele, hier haben sie nächsten den Kunden.
Hauptsturmführer! - Okřikne ho zdatný čtyřicátník v uniformě, čišící novotou. Nevypadá na to, že má dva doktoráty – z medicíny a z filosofie. Zato si náramně zakládá na své kapitánské uniformě, kterou si vysloužil na ruské frontě, když zachytil první kulku – dost možná z vlastní pistole. Vzápětí se však uklidňuje.
Řečený Anděl smrti rozhodně nepatří k lidem, kteří pohotově objeví humornou stránku věci. Přesto bývá dost často v zajetí jarosti, pokud vezmeme v úvahu mínění slovutného Eugena Kadeřávka, že se na psychiatrii vyskytují blázni tupí a jaří. Tehdy vydává táhlé a zajíkavé zvuky, připomínající vytí kojota v prérii. Nyní jsou však jeho nízké vášně poněkud ztlumeny zvědavostí na novou oběť jeho pokusů. Prosazuje svou vůli ve výzkumné desítce tvrdošíjně a úporně jako zácpa, následkem čehož vzbuzuje u ostatních představu zosobněné generální ucpávky.
Není stavěn na velký spěch a rychlost, s jakou vystartovává ze svého kutlochu a přeletí chodbu, ho přivádí do stavu, kdy může za nejbližším rohem lapat po dechu jako vyčerpaný tuleň. Pak s povzdechem vrhne oči v sloup, načež se opět mrkne na čtyřnohou obludu, zpatlanou ze dvou bývalých představitelů ras pro říši docela nezajímavých. Při tomto pohledu jaksi přechází do pevného skupenství skoro na způsob kostky mraženého špenátu.
Podívaná, jaká se naskytuje jeho čivám, by dokázala umrtvit muže zdatnějšího, než je doktor Mengele. Zprvu se zdráhá uvěřit očním bulvám. Pak mu zvolna dochází poznání, že to, co vidí, není jen plod rozhárané obraznosti. Toto nevídané dějství se skutečně odehrává před jeho očima. Syčivě do sebe saje vzduch, jako by chtěl i tyto čivy přesvědčit o pravdivosti nové vůně tohoto okamžiku. Jako by i chuťové buňky toužily být přesvědčeny, že nejen ucho neslyšelo a oko nevidělo, ale ani nos necítil, ba ani jazyk neokusil to, co je připraveno pro ty, kdo jsou tady nejvíce zkoušeni. Jazyk mu vyskakuje ven a znovu se smršťuje se dovnitř jako nějaký oživený plunžr z čerpadla. Očividně napíná svůj mozek do té míry, že by všechny zainteresované konkurenční léčebny pro choromyslné usilovně soutěžily o nového pacienta.
Načež předvádí překvapivý výtrysk síly domnělého árijského nadsamce, jež vyvine člověk jen v mezní situaci. Je to mrštný výskok, připomínající nadšený pokus laického krasobruslaře o trojitý Axelpaulzen bez ledu. Tímto neobvyklým počinem připomíná postavu šilhavého Bena Turpina, slavného v dobách, kdy němá hollywoodská groteska byla králem.
Současně vyráží výkřik plný údivu. Není nic trpčího pro badatele, než když shledá, že se naskýtá malá nepředvídatelná nehoda, která dělá čáru přes všechny jeho výzkumné hypotézy. Jenže i rychlonohý Achilleus má svou patu.
Jak se ten akční příběh rozvíjí, komentář Anděla smrti je jadrnější a zemitější, a když vyvrcholí, zařve, že div nepopraskají okna bloku deset. To zařvání zní tak nějak jako Mord!, jako kdyby se to bylo rozbíhalo na Mordsethadra!, ale právě včas dochází k připomenutí čerstvého postavení novopečeného kapitána.
Ja-ja, - pokyvuje výkvět árijské rasy hlavou zvící zánovní štětky od záchodu ulíznuté dozadu nánosem brilantiny. Otevřená hlava Anděla smrti však bývá zapokličkována plácačkou Hauptsturmführera, snad aby za sebou netrousila piliny. Jestliže tohle patří mezi elitu árijské rasy, tak je to výběr asi jako bedna odpadků. Sleduje Patrika mžouravým pohledem napreparované žáby. Mrknutím oka matně odhaduje jeho stav. Načež pokyne lapiduchovi:
Helmuth, natáhni do stříkačky ze sudu další dávku fenolu a dej mu to.
Zu Befehl!
Nenecháme ho přece trpět se zápalem plic, - ozývá se z nacistické uniformy. – Jsme humanisté. – Hlavně zapiš do tabulek, jak dlouho vydržel v ledové žumpě. Experimentální věda vyžaduje přesnost. Jednou nám bude lidstvo vděčné za výzkumy zátěže lidských jedinců v extrémních podmínkách.
Zu Befehl!
Pak ho vyprovoď ke krematoriu. – Procedí Anděl smrti mezerou uprostřed zubů. Nikdy není jisté, zda se veverkovitě zubí, anebo se chystá něco zuby nehty urvat.
Lapiduch dobře ví, že je velitel nesmírně schopný, totiž všeho. Ti, kdo nedojdou jeho schválení, bývají rozdrceni jako mastné skvrny během pár minut,
A Ježíšova hračka? Bez obav přijímá svůj úděl. A jak by ne, když věří. Potom není třeba se bát těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. I když to ani trochu nelechtá, přesto se celou bytosti rozechvívá nadšení: S radostí a rád!
V uších to hučí, oči se odpoutávají od okolního ruchu a mysl se vrací k poslední prázdninové četbě:
Pokud jde o mne, moje bitva je skončena a ztracena. Byl jsem vyštván ze svého životního díla. V potu tváři jsem kladl kámen na kámen vlastníma rukama, stavěl jsem na kolenou svatyni Slunci, aby se mi dostalo vědění a světla od zářícího boha, kterého jsem vzýval po celý svůj život. Znovu a znovu jsem byl varován ohněm v očích, že nejsem hoden, abych tu žil, že moje místo je ve stínu, ale nedbal jsem na varovný hlas. Jako koně vracející se do hořící stáje, kde v plamenech zahynou, přišel jsem zpátky. Rok co rok jsem se vracel do oslepujícího sanmichelského světla. Střez se světla, střez se světla!
Konečně jsem se smířil se svým osudem, jsem příliš starý. . .
Já s tebou dnes smlouvat nebudu. Kdybys byla pro mne přišla, dokud jsem měl mladou krev, bylo by to bývalo zcela jiné. Tehdy bylo ve mně plno života. Ale teď jsem vyčerpán, oči mám slepé, údy unavené a srdce sešlé, zbývá mi jen hlava a ta mi říká, že je zbytečné bojovat. Budu tedy klidně sedět ve své lenošce a nebudu tě rušit při plnění tvého úkolu. . .
Bůh přihlížel s nekonečnou trpělivostí, váhaje udeřit a až do konce chtěje odpustit. Vyslal na jejich zlý svět dokonce Svého Syna, aby je naučil pokoře a lásce a aby se za nemodlil: víš, co Mu učinili. Reptali proti Nebi a brzy stál celý jejich svět v pekelných plamenech. S ďábelskou lstivostí si vyrobili nové zbraně a vzájemně se vraždili. Vyzbrojili smrt, aby napadala jejich bydliště, znečistili životodárný vzduch výpary Pekla. Hromový řev jejich bitev zachvívá celou jejich zemí. Když je obloha zatažena nocí, my zde nahoře vidíme jejich hvězdu svítící rudě jako od krve a slyšíme úpění jejich raněných. Jeden z andělů kolem Božího trůnu mi svěřil, že každý den ráno má Madonna zarudlé oči od pláče a že rána v boku Jejího Syna se opět otevřela.
„Ale jak to, že Bůh, který je Bůh milosrdenství, strpí, aby tato hrůza pokračovala?“ otázal jsem se. „Jak to, že lhostejně naslouchá výkřikům zděšení?“
Starý archanděl se opatrně rozhlédl, zdali nás nikdo neslyší.
„Bůh je starý a unavený“, šeptal jako zasažen zvukem vlastních slov, „a Jeho srdce je zarmoucené. Ti, kdo jsou kolem Něho a zahrnují Ho svou nekonečnou láskou, nemají odvahu rušit Jeho odpočinek těmito nekonečnými zprávami o nepřátelství a hrůze. Často se probouzí z neklidné dřímoty a ptá se co je příčinou hromového hluku, který doléhá k Jeho uším a záblesků zsinavého světla, jež proniká temnotou. A ti, kdož Ho obklopují, říkají, že hrom je zvuk Jeho vlastních bouřných mraků a záblesk, že je světlo Jeho vlastních blesků. A Jeho unavená víčka se opět zavírají.“
Svatý František se u mne zastavil, svýma nádhernýma očima se podíval na mé soudce, očima, jež zaplašují hněv ze všech očí, s nimiž se setkají, ať patří Bohu, člověku, nebo zvířeti.
Mojžíš sklesl do sedadla a upustil své Desatero Přikázání.
„Vždycky on," trpce zamumlal. „Vždycky on, křehký snílek s hejnem ptactva a s průvodem žebráků a vyvrženců. Tak křehký a přece tak silný, že zadrží Tvou mstící ruku, ó Pane! Což nejsi Jehovah, žárlivý Bůh, který Jsi sestoupil v plamenech a kouři na horu Sinai a hrůzou Jsi rozechvěl národ israelský? Což to nebyl Tvůj hněv, který mi poručil rozmáchnout se mstící holí a zničit každou travinu v polích, zlomit každý strom v lesích, aby pomřelo všechno lidstvo i zvěř? Což to nebyl Tvůj hlas, který mi diktoval Desatero Přikázání? Kdo se bude bát ran Tvých blesků, ó Pane, když ptačí zašveholení umlčí hrom Tvého hněvu?"
Hlava mi sklesla na rameno svatého Františka.
Poslední dechem vydechuje slova.
Přiviň nás k své Matičce
k svaté Boží rodičce
vaši chceme celí být
každým dechem se líbit.
Konec této podivuhodné jízdy králů se dostavuje v listopadu 1942, právě když se slaví „Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě“. Je to osobní zasvěcení svaté Panny Marie, jímž se zcela odevzdává Nejvyššímu do služeb díla spásy a tak se stává vzorem zasvěceného Bohu. Opravdový jako živý Boží chrám. Taková je už okamžiku svého početí. . . Panenská Matka představuje každého nového vítěze celému nebi.
-
Velkým obloukem se rozlétá černá plachta, až se zavlní vzduchem jako nad nějakou lodí. Není to snad sám svatý Rajmund z Pennafortu, průkopník windsurfingu už ve dvanáctém století? Kdepak Rajmund. To jen vlčnovský pošťák.
Do vrzání jeho kola odedávna přizvukuje malý Fanda:
Jéde, jéde poštovský panáček,
jéde, jéde poštovský pán.
Vpředu má trubičku,
vzadu má truhličku,
jéde, jéde od Rokycan..
Je zachumlaný do své peleríny. A není divu, protože únorová zima ve dvaačtyřicátém je opravdový samec. Teď se však rozbaluje ze svého cibulovitého obalu a odkládá jednu slupku za druhou. Zima je tuhá, ale telegram je telegram a nesnese odklad.
Co se děje? - Fanda! – Strašné! - Rozléhá se pláč Kuželovic stavením.
Lidi milý, vy se snad nedovedete radovat! Copak mi ani trochu toho nebe nepřejete? Nezapomeňte, jakže to zpívají Voskovec s Werichem:
každý chlup, má svůj rup,
a každý rub zase líc,
chci vidět líc,
mně do rubu není nic.
Ať zhyne dočista
zarytý pesimista!
K čemu na světě je,
nesměje se, jen kleje!
Vždyť i baktérie
se o svůj život bije,
proto ať žije, i bakterie,
když se vesele,
s životem bije
ať žije jen ten
kdo se dovede smáááť!
Slzami smutku se prodírá radostný svit v očích. Žalozpěv překrývá úžasná zvonkohra a líbezná harmonie nebeských andělů, vítajících vítěze jízdy s Králem králů, který už dosahuje cíle.
Až jednoho krásného dne vypukne Velká revoluce proti zvrácenosti světa a hlahol andělských kůrů, jimž došla dlouho zkoušená trpělivost, se rozlétne ulicemi, až vezmou z rozkazu Nejvyššího zákon do svých rukou a začnou ničit a pálit, pak osvětimská brána pekel neujde jejich spravedlivému hněvu. Už dlouho si na tuto bránu pekel brousí zuby. Ačkoli má v sobě jisté rysy praktického rázu, jako nízké činže, znamenité vlakové spojení a neustálé vytápění, přesto je to po čertech ohavné a zatuchlé místo. Nalézá se uprostřed oblasti, rozbujelé na způsob ekzému z neomítnutých cihel a skládá se ze dvou řad domků, docela stejných a obklopených neudržovanými a rozpadajícími se ploty. Nikdo z těch, kdo oceńují v životě všechno vznešené a krásné, nemůže než s tím souhlasit.
-
V záři prken, které znamenají svět, se mezitím kmitá postava, prolétá obloukem a ztrácí se v zákulisí - skoro nepostřehnutelná, a přesto nepřehlédnutelná.
Zosobňuje však příběh vypravovaný bláznem, prostě ten těkavý stín, svědčící o herci, jenž chvíli svou div prkna nezboří a pak už kde nic, tu nic. Pro mocné a silné není zajímavější než malomocný, potácející stranou od zástupů. Ještě že takový bloudek cinká zvonkem, aby každý věděl, že je tu něco jiného, než to, co slouží k běžnému životu.
A co kdyby - - ?
Zdá se snad někomu, že je to jinak?
Proč ne?
Co – co - cože? Snad nechcete vytahovat na světlo Boží a chválit toho rozhlasového redaktora, který za války přisluhuje říšskému ministerstvu propagandy? Goebbelsův pacholek! Tomu že má někdo v národě věřit? – Rozčiluje se jakýsi snílek z levého bloku, který se tak dlouho skrývá před každou nepohodou, ale nyní srší vzteky, že někdo jiný sklízí uznání.
To není pravda! – Ozývá se spisovatel.
Že není?
To bych řekl, že ne. Zeptejte se Honzy Drdy!
Co nám k tomu může říct Jan Drda?
Přinejmenším to, že jsem tam musel jet jako náhradník za něj. Slyšíte? Musel jsem. Byl jsem tam skoro zavlečen.
Má pravdu, přiznává Drda s výrazem střechy pobořené krupobitím: - Původně vyzývalo říšské ministerstvo propagandy právě mě. Měl jsem se jako novinář zúčastnit za českou veřejnost odhalení hrobů nevinných obětí v Katyni a podat o tom zprávu. Jenže jsem se z toho naštěstí vykroutil. Vymluvil jsem se na nemoc. Tak tam nacisti zatáhli Frantu Kožíka, rozhlasového redaktora. Ten se ovšem už nemohl vymlouvat na marodění, protože podruhé by to Němci nespolkli.
Jenže jeho svědectví v rozhlase se nacistům líbilo! – Hartusí na celé kolo věčný šťoura z levého bloku a halasí jak na lesy: - Však si ho nacisté nějak pochvalovali! Honem to spěchali otisknout i v novinách!
Akorát jsem popsal, co jsem viděl a taky, a jak se tvářili ostatní kolem mne.
Hlavně, žes nechal nacisty při tom jejich propagačním triku, kdy tvrdili, že to všechno spáchali nevinní Sověti.
Neřekl jsem osobně nic pro nacisty, ani pro Sověty. - Brání se spisovatel zuby nehty.
A právě to je tvoje zrada! Tys měl jasně říct, že je to jenom další nacistický trik.
Jó, a skončil bych v Osvětimi dřív, než bych domluvil. Dneska si nasazuješ masku velkého lidumila, ale zatímco jiným teklo do bot, ty ses vyhříval na teplém místečku za pecí a držels hubu a krok! Jsi jen prachsprostý prospěchář! Seš podlejší, než ten Goebbels! Jen z pozadí popichuješ ostatní, kde můžeš. Kdybys raději držel zobák, protože co řekneš, je ze zlého!
Když chceš dokázat, že jsi takový hrdina, jak to předvádíš v tom svým románu Největší z pierotů, tak napiš otevřeně, že celý ten katyňský humbuk je jenom nacistická lež s cílem falešně očerňovat naše sovětské přátele!
Něco takového nemohu napsat, - vrtí hlavou spisovatel.
Tak vidíte! Tady ho máte, kolaboranta! – Ozývá se závistivý rudý halas.
Ale – ale vždyť jsou tam některé doklady, třeba poslední zápisky, nalezené u katyňských obětí, a ty svědčí, že se ten masakr udál dřív, než tam dorazili nacisté.
Nikdo ho však v nastalém převládajícím halasu neposlouchá.
Prachsprostý plagiát! Ubohý plagiát! Celé úseky jsou ukradeny z jiného románu. Nemá to hlavu ani patu. – Tryskají další ďábelské ejakuláty z levého bloku: - A co hůř! Spisovatel se vůbec nedrží opravdového životopisu našeho rodáka. To je prostě neomluvitelné.
A co umělecká licence? – Zdvihá prst literát.
Bezcenný škvár! – Pošklebuje se soudruh.
A přesto pozvedá národ na duši.
Bezcenný škvár! Plagiát!
A co teď, Františku?
Nech lidi mluvit, a jdi svou cestou. Blázny živí Bůh. Ten už se postará. . . (Závěr z knihy T.J.Bahounek OP, Královská jízda – Patrik Kužela, Brno 2011)
+++
PO ČETBĚ DONA QUIJOTA
ABY SE JEDNOU NESMÁLI MNĚ,
POHANU VE TVÁŘ VRHAJÍCE,
ABY NEŘEKLI: JINÝCH BŘÍMĚ
CHTĚL NÉST A JINÝM POMÁHAT,
AŤ S KONĚ SVÉHO,
S NÍMŽ HNAL SE NA MLÝNY VĚTRNÉ,
SESTOUPÍ NYNÍ BEZ PŘILBICE
SVÉ POSMĚŠNÉ A JINÝ ŠAT
NEŽ MAŠKARU ZBROJE SVÉ OBLEČE SI.
ABY SE NESMÁLI ŘÍKAJÍCE:
NEŠETŘIL
NÁMAHY PRO NIKOHO,
CHTĚL MNOHO,
AŤ V MÁLE POMŮŽE SI,
VŠAK BEZBRANNOST JEHO VÍC NEŽ SÍLA DĚSÍ.
ABY SE NESMÁLI, A BUDOU-LI SE SMÁT,
AŤ SMĚJÍ SE, VŽDYŤ VÍM,
KDO SE TO SMĚJE, KDYŽ KREV TEČE,
KDO SE TO ZRODIL PRO POŠKLEBKY,
KDYŽ ARCHANDĚLA DECHEM PŘEŽHOUCÍM
PRASKAJÍ SRDCE TAK JAK LEBKY,
KDO SE TO, KDO SE CHICHOTÁ
RZIVOSTI MEČE,
BĚDNOSTI KONĚ DONA QUIJOTA,
JAK ROZJÍŽDÍ SE NA MLÝNY VĚTRNÉ.
ACH, KDO SE TO SMĚJE, - KDO SE USTRNE?
BEZ MOCI DOSTATEČNÉ
VE ZBROJI STŘELNÉ JAKO SEČNÉ
TEN BLÁZEN POUHÝM VERŠEM SVÝM
K ZÁPASU VYZVAL TUPÉ SÍLY SOTVA LIDSKÉ,
JAK TOČÍ SE, TOČÍ V OBLUDNOSTI MECHANICKÉ
A NA CÁRY ROZSÁPAJÍ, CO PAŽÍM SUROVÝM
CHCE ZABRÁNIT V CHODU POSLUŠNOSTI SLEPÉ.
Jan Zahradníček
+++