PETROVY LISTY

O LISTECH SVATÉHO PETRA.< xml:namespace prefix = "o" />

Petr, původně Simon, syn Janův, pocházel z Bethsaidy na severním břehu Genes, jezera. Později, nejspíše když se oženil, usadil se v nedalekém Kafarnau. Věnoval se rybářství i se svým bratrem Ondřejem. Oba projevili porozumění pro činnost Jana Kř. a stali se jeho učedníky. U něho poznal Ondřej Ježíše Kr. a přivedl k němu i Petra (Jan 1, 35. 40). Pán mu dal tehdy nové jméno Petr, a tím mu naznačil, že je zařaděn do tvořícího se hloučku učedníků. Stal se pak trvalým učedníkem, až jemvi i Ondřejovi řekl při lovu ryb: ,Pojďte za mnou, učiním z vás rybáře lidí' (Mk 1, 16). Když Ježíš vybíral z učedníků sbor apoštolů, aby jim svěřil pokračování ve svém díle, zvolil Petra mezi prvními, jak naznačují seznamy apoštolů v evangeliích, kde je kladen vždy v čelo sboru. Není stavěn na první místo proto, že by snad byl nejstarší, což není odnikud známo, ale protože si ho Pán vyvolil za prvního a jemu věnoval zvláštní důvěru. Naznačil to na př. i tím, že bydlel v jeho domě (Mk 1, 29), z jeho loďky kázal (Lk 5, 1), za něho zaplatil chrámovou daň (Mt 17, 24-27). Petr pochopil a tak i jednal, na př. za všechny se tázal: ,Pane, my jsme opustili všechno...' (Mk 10, 28), za všechny vyznal: ,Ty jsi Kristus, Syn Boha živého' (Mt 16, 16). Proto nikomu nebylo divné, že ho Pán ustanovil svým zástupcem: ,Ty jsi Petr - Skála, a na té skále zbuduji svou Církev' (Mt 16, 18), a po zmrtvýchvstání ho ustanovil nejvyšším pastýřem (Jan 21, 15...). Petr odpovídal na tuto důvěru Kristovu upřímnou láskou a oddaností k němu. Tak přirostl ke Kristu, že své životní zájmy spojil s Kristem a jeho dílem. Byl povahy otevřené a vznětlivé, v první chvíli odvážné, ale pak kolísavé. Trpké zkušenosti, hlavně zapření Pána, ho naučily nedůvěřovat si příliš. Dílo Kristovo na Petrovi dokonal Duch sv. o letnicích, po nichž Petr zastupuje a hájí Krista a jeho věřící před židovskou veřejností a ujímá se vedení rostoucí Církve, jak o tom vypravuje první část Skt. Jako vrchní pastýř působil nejprve v Jerusalemě, odkud rozšířil svou činnost po Judsku a Samarii. Všichni v něm viděli a ctili Kristova zástupce v řízení šířící se Církve. Jeho rozhodování o důležitých záležitostech všichni bez odporu přijímali, na př. na sněmu jerusalemském, Skt 15. Kromě Palestiny působil Petr i v Antiochii Syrské (Gal 2, 11-14), snad i v Korintě (1 Kor 1, 12; 3, 22), ale jistě v Římě, kde snad sice nezaložil sám křesťanskou obec, ale byl jejím prvním biskupem, jak ukazují staré záznamy o papežích a zprávy křesťanských spisovatelů z I. a II. stol. Na př. sv. Klement Římský se zmiňuje o jeho pobytu a mučednické smrti v Římě v listě Korinťanům. Byl umučen v době pronásledování křesťanů za císaře Nerona; stalo se to na vrchu Vatikánském, tam, kde dnes stojí jeho chrám, nejspíše r. 67 po Kr.

Po Petrovi se nám dochovala jeho kázání, zpracovaná Markem v jeho evangeliu (viz úvod do sv. Marka). Sám pak napsal dva listy církvím maloasijským. Psal řecky a použil při tom pomoci Silvána, jednoho ze spolupracovníků sv. Pavla. O prvním listě Petrově není vůbec pochyby, že pochází od něho. Místa z něho užívá již sv. Polykarp a pozdější spisovatelé připisují list sv. Petrovi (sv. Irenej, Klement Alex., Origenes, Tertulián). Ostatně Petrovo jméno je hned na začátku listu, a také to plyne z obsahu listu: nazývá se svědkem utrpení Páně, 5, 1, častěji se o něm zmiňuje, naráží i na jiné skutky a řeči ze života Páně (3, 14 a 4, 14), je ve shodě s blaženstvím Páně o trpitelích pro Krista (Mt 5, 10-12 a j.).

List napsal pro křesťany obrácené z pohanství v Malé Asii. Předpokládá, že znají a vyznávají pravdy evangelia, proto je o nich zvláště nepoučuje, nýbrž těchto pravd používá, aby věřící povzbudil a duchovně posílil v jejich těžkém postavení mezi pohany. Křesťané jsou pohanům trnem v oku. Dráždí je jejich odlišné smýšlení a jiný život. Když nemohou prozatím nic jiného proti křesťanům podniknout, aspoň je veřejně hanobí a tupí, jsouce v tom podporováni záštím Židů proti všemu křesťanskému. Ale něco naznačuje, že se blíží pro křesťany doba, kdy budou muset podstoupit daleko větší utrpení pro svou víru, totiž pronásledování ze strany státu. Petr je proto poučuje, jak se mají chovat, a povzbuzuje je k trpělivosti a vytrvalosti v dobrém křesťanském životě v soukromí i ve veřejnosti; to bude jejich nejlepší zbraň a pro ně samy zdroj neocenitelných duchovních dober. Petrova slova jsou prodchnuta upřímnou láskou a pastýřskou starostlivostí o křesťany. Z nich se učíme brát velmi vážně své vykoupení skrze Krista a život upřímně křesťanský zde na zemi. Jeho čtením jsou křesťané všech dob povzbuzováni k vzornému křesťanskému životu. I když nejsou věřící veřejně tupeni, i když jim nehrozí přímé pronásledování, toho povzbuzení prvního z apoštolů Páně je vždy potřebí. Okolnosti pozemského života totiž spíše strhují od nadpřirozeného života a zlehčují křesťanský život, hlavně když věřící žijí mezi nevěřícími. K nim se mají chovat bez zaujetí a spíše mít vůli a snahu i jim duchovně prospět, a to především příkladem vzorného života. Dobrý život se vyznačuje plněním povinností a dobrým chováním.

List možno rozdělit takto: Po krátkém úvodu (1, 1-2) ukazuje, jak vznešené a vzácné je dílo Boží spásy; té že se dostalo až křesťanům. Na to nemají věřící zapomínat v dobách zkoušky, ale spíše mají pamatovat, jak se na nich ukázala štědrá dobrota Boží, což je pro ně mocnou pohnutkou vytrvat v dobrém životě (1, 3-12). Odtud plyne všeobecná povinnost jít k nebi (1, 13); ukazuje pak povinnost k Bohu a k sobě samým, totiž snažit se o svatost a čistotu života (14-21). Potom se přechází k povinnosti lásky k bližnímu, kterou Bůh přikázal nám, z Boha zrozeným (1, 22-2, 1). Dobrý život u křesťanů se udržuje a vzrůstá ve spojení s Kristem, a proto je jejich povinností lnout ke Kristu (2, 2-10).

V druhé části listu povzbuzuje věřící vzhledem k pohanům; ty mají svým dobrým a trpělivým životem získat a obrátit. Mají jim být vzorem poslušnosti k světské vládě (2, 11-17), služebníci v trpělivé poddanosti svým pánům (21-25), manželky v poddanosti k mužům a mají je spíše svým příkladem než slovem získávat Kristu (3, 1-7), všichni v chování k bližním; i když snášejí od nich utrpení, dojdou spasitelných výsledků, jako jich došel jejich vzor, trpitel Ježíš Kristus (3, 8-4, 4).

Třetí část staví věřícím před oči blízký soud Boží. Proto je napomíná k bdělosti v modlitbě a k lásce (4, 5-11), vzhledem k nepřátelům se doporučuje trpělivost (12-19). Zvláštní povinnosti představených (5, 1-5) a všeobecné (6-11). Doslov (12-14).

Druhý list sv. Petra se dosti různí od prvního svým složením, slohem a podáním některých věcí (na př. druhého příchodu Páně). Pro tuto rozdílnost nebyl ode všech pokládán za list sv. Petra, ano, někteří pochybovali o tom, zdali vůbec patří do sbírky Písma sv. (protože se domnívali, že list, aby mohl být přijat do této sbírky, musí být nutně od apoštola; což však není nutné). Přesto máme mnoho a přesvědčujících svědectví o tom, že i tento list náleží do seznamu sv. knih.

Svědčí o tom pro egyptské kraje koptický překlad z konce 2. a začátku 3. st. V seznamu sv. knih ho má Origenes (zemř. kol 254), ačkoli ví, že někteří o tom pochybují, a jeho přítel Firmilianus, biskup v Kappadocii v Malé Asii (zemř. 268). Za posvátný list jej prostě přijímá sv. Athanáš {zemi. 373), sv. Ambrož (zemi. 397), sv. Jeroným (zemř. 420), i když také věděl o pochybnostech, které stran listu byly dosti rozšířeny.

Co se týče spisovatele tohoto listu, otázka není zcela objasněna. Sv. Jeroným s mnoha jinými pokládá za spisovatele apoštola Petra a takto se o tom vyjadřuje: Dva listy, které se pokládají za Petrovy, různí se od sebe slohem, povahou a vazbou slov; z toho poznáváme, že podle nutností užil různých tajemníků, nebo pomocníků. (List 120, 11.) Záleží na tom, jakou úlohu měl při psaní listu tento pomocník, zdali totiž byl sv. Petrem autoritativně jen pověřen sám napsat, co mu sv. Petr sdělil, nebo po smrti Petrově mu bylo někým jiným autoritativně uloženo napsat ve jménu sv. Petra, co od něho přijal. Než mnozí z novějších vykladatelů nedbají na různosti mezi dvěma listy a přijímají ho jako list napsaný přímo sv. Petrem, a to proto, že spisovatel listu se dosti důrazně prohlašuje za apoštola Petra. Kladou pak dobu sepsání listu do let 60-67. Jiní zase myslí, že vznikl až po r. 70, po sepsání listu sv. Judy, kterého snad druhý list Petrův použil.

Po úvodu (1, 1-4) povzbuzuje svatopisec k životu ve ctnostech (5-11) a k tomu, aby se drželi apoštolského podání (12-21). Rozpisuje se pak o nepravých učitelích náboženství, o trestu Božím, který je očekává, a o jejich hříšném životě (2, 1-22). Potom pojednává o druhém příchodu Páně (3, 1-16) a dává poslední napomenutí.

 

PRVNÍ LIST SVATÉHO PETRA.

1 Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným přistěhovalcům v rozptýlení v Pontu, Galacii, Kappadocii, Asii a Bithynii, 2které Bůh Otec předem vybral, Duch posvětil k poslušnosti a ke skropení krví Ježíše Krista. Nechť je vám rozhojněna milost a pokoj!

3Veleben budiž Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději zmrtvýchvstáním Ježíše Krista, 4k dědictví neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu, které je uchováno v nebi pro vás, 5kteří jste mocí Boží chráněni vírou ke spáse, která je připravena, aby se zjevila v posledním čase. 6Proto jásejte, i když jste byli nyní nakrátko, je-li třeba, zarmouceni rozličnými zkouškami, 7aby vaše vyzkoušená víra byla shledána jako mnohem cennější než pomíjející zlato, které bývá ohněm zkoušeno, k chvále a slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. 8Milujete (ho), ač jste ho neviděli, věříte v něho, ač jej nyní nevidíte, a když věříte, budete plesat nevýslovnou a oslavenou radostí, 9protože se vám dostane cíle víry, totiž spásy duší. 10O této spáse pátrali a o ní zkoumali proroci, kteří prorokovali o budoucí milosti pro vás, 11neboť zpytovali, na který a jaký čas ukazoval Kristův duch, který byl v nich, když předem svědčil o utrpeních na Kristu a potomních oslavách. 12A těm bylo zjeveno, že ne sobě, nýbrž vám přisluhovali těmi věcmi, které vám nyní byly zvěstovány od těch, kteří vám v Duchu svatém, poslaném z nebe, přinesli radostné poselství, (věci to,) do kterých andělé touží nahlédnouti.

13Proto přepásejte bedra své mysli, buďte střízliví, dokonale se oddejte naději v tu milost, která se vám podává ve zjevení Ježíše Krista. 14Jako poslušné děti nepřizpůsobujte se svým dřívějším chtíčům z doby nevědomosti, 15ale podle toho Svatého, který vás povolal, i vy buďte svatí v celém (svém) chování; 16vždyť je psáno: Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ A když vzýváte jako Otce toho, který soudí nestranně každého podle jeho skutku, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství.

 

1, 2. Křesťané, t. j. vyvolení, přišli k dobrům evangelia tím, že Bůh Otec ve své lásce to o nich předem věděl, a tím je vybral; rozhodl o nich a Duch svatý to rozhodnutí uskutečňoval v jejich duši svým neustálým vlivem, jímž byli posvěcováni. Dalo se to proto, aby se podrobili Bohu a pak se stali účastni spasitelného díla Kristova křtem; jako Izraelité se nejprve zavázali, že budou Boha poslouchati, a potom byli pokropeni krví (Ex 24, 8).

3—12. Nesmírná vzácnost křesťanství.

5. „V posledním čase", v době všeobecného vzkříšení.

11. Proroci toužili věděti, kdy se dostane lidem mesiášských dober a za kterého krále.

12. Tak podivuhodné je dílo Boží spásy na křehkém člověku, tak převzácná jsou dobra, která jsou věřícím sdělena, že nejen proroci, ale i andělé na to patří s celým obdivem a nadšením (Ef 3, 9-11).

13—21. Třeba jít k cíli víry plněním povinnosti k Bohu a k sobě.

13. Člověk připravený na cestu si přepásával suknici, aby se mu volněji šlo. Tak i věřící má být ve své mysli stále připraven na cestu do nebe; proto třeba být střízlivý' neboli varovat se jakékoliv změkčilosti a zatemnělosti mysli.

15. Protože Bůh je podstatně svatý a nic mu neschází k naprosté dokonalosti, také věřící se má snažit být ve všem dokonalý, a tak se stát svatým, jak bylo již přikázáno v Lv 11, 44. Děti Boží mají ve svatosti napodobovat svého Otce.

17. Bůh soudí nestranně i věřícího, zdali totiž podle nitra patří k jeho lidu a zdali jeho skutky jsou ve shodě s křesťanským povoláním; jinak i on propadne k odsouzení k věčným mukám.

 

18Víte zajisté, že jste nebyli vykoupeni ze svého nicotného života, který máte od otců, pomíjejícími věcmi, zlatem nebo stříbrem, 19nýbrž drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného Beránka. 20On byl ovšem vyhlédnut před počátkem světa, zjevil se však na konci časů pro vás, 21kteří skrze něj věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže směřuje k Bohu vaše víra i naděje.

22Když jste očistili svou duši poslušností pravdě k nepokryté bratrské lásce, milujte se navzájem z upřímného srdce neustále; 23vždyť jste znovu zrozeni ne z pomíjejícího semene, nýbrž z nepomíjejícího, živým a trvajícím slovem Božím. 24Neboť všecko tělo je jako tráva, a všecka jeho nádhera jako květ trávy; tráva uschne a její květ opadne, 25ale slovo Páně zůstává na věky.

A to je slovo, které vám bylo zvěstováno.

 

18—19. K svatému životu povzbuzuje úvahou o našem vykoupení ze života duchovní zaslepenosti a mravního poblouzení, jak v něm žili pohanští předkové. Nestalo se to penězi, jak byli kupováni otroci, nýbrž vzácnou krví Krista - oběti za naše hříchy (Žid 9, 14. 28).

20. Ve slově „vyhlédnut“ je obsažena i Boží láska k nám, která od věčnosti neodvolatelně rozhodla o vtělení Synově pro naše vykoupení.

21. Víra podává, v co máme doufat (Žid 11, 1), a takto naděje přirozeně následuje po víře a je s ní spojena.

22—2, 1. K svatosti se jde plněním lásky k bližnímu.

22. „Očistili se", neboť zanechali špatných žádostí a návyků z pohanského života, když poslechli Boha, pravdy samé, a zařídili se podle bratrské lásky, a ne podle sobeckosti, která má kořen ve zlých žádostech (Jak 4, 1).

24. Moc Božího slova, které bylo věřícím hlásáno v evangeliu a které je přetvořilo v jiné lidi, ukazuje slovy z proroka Iz 40, 6—8.

 

2 Proto odložte všechnu zlobu a všecku lest i pokrytectví a závist a všecky pomluvy.

2Jako novorozené děti dychtěte po duchovním, nefalšovaném mléku, abyste jím rostli k spáse, 3když jste okusili, že Pán je dobrý. 4K němu přistupujte, k živému kameni, který sice lidé zavrhli, ale u Boha je vyvolený, ve cti, 5a sami se budujte jako živé kameny, duchovní dům, ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. 6Proto stojí v Písmě:

Hle, kladu na Siónu úhelný kámen,

kámen vyvolený, vzácný;

a kdo v něj věří,

nebude zahanben. 7Vám tedy, když věříte, je ctí, těm však, kdo nevěří, je kamenem, který stavitelé zavrhli, a ten se stal úhelným kamenem 8a kamenem úrazu a skálou pohoršení; ti narážejí, protože nevěří slovu; k tomu také byli určeni. 9Vy však jste vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid přivlastněný, abyste zvěstovali mocné skutky toho, který vás povolal ze tmy k svému podivuhodnému světlu. 10Kdysi jste nebyli lidem, nyní však jste Boží lid, byli jste bez milosrdenství, nyní však jste milosrdenství došli.

 

2, 2—10. Spojení s Kristem zaručuje dobrý život.

2. Co dává tělesnému životu mléko, to dává životu věřících řád nadpřirozený, a to nejprve pravé učení, do něhož nejsou přimíchány nepravdy.

4. Kristus Pán je živý kámen pro své zmrtvýchvstání, a ti, kdo jsou s ním spojeni živou vírou, jsou jako živé kameny, které spočívají na základním kameni - Kristu, a tím vzrůstají až v duchovni živý chrám. V tomto spojení s Kristem jsou jejich modlitby, umrrvování, dobré skutky jako duchovní oběti; proto lze nazvat v širším smyslu svatým kněžstvem všechny věřící. Židé nepoznali, že „není v jiném spásy“ (Skt 4, 11), a proto se jim stal Kristus příležitostí k pádu, takže už nedojdou k životu.

6. Z Božích slov u Iz 28, 16 ukazuje, jak třeba lnout ke Kristu. „Nebude zahanben", ale bude pevný.

 

11Miláčci, napomínám vás jako cizince a přistěhovalce: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši; 12veďte vzorný život mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, z dobrých skutků, když (vás) pozorují, velebili Boha v den navštívení.

13Podrobte se pro Pána každému lidskému zřízení; ať králi, jako svrchovanému pánu, 14nebo místodržitelům, jako těm, kdo jsou od něho posláni trestat zločince, ale chválit ty, kdo konají dobro; 15neboť tak je Boží vůle, abyste dobrými skutky umlčovali neznalost nerozumných lidí; 16jako svobodní, ale ne že byste měli svobodu za pláštík zloby, nýbrž jako Boží služebníci. 17Všecky ctěte, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále mějte v úctě!

18Služebníci ať se podrobují s veškerou bázní pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i bezohledným; 19neboť to je bohumilé, snáší-li kdo útrapy pro svědomitost vůči Bohu a trpí nespravedlivě. 20Jaká je to také sláva, snášíte-li rány pro hříchy? Avšak snášíte-li utrpení, ačkoliv činíte dobro, to je milé Bohu. 21K tomu jste přece byli povoláni, neboť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 22On se nedopustil hříchu aniž byla shledána lest v jeho ústech; když mu spílali, nespílal, 23když trpěl, nehrozil, nýbrž svěřil se tomu, který soudí spravedlivě; 24on vynesl naše hříchy na svém těle na dřevo, abychom zemřeli hříchům a žili spravedlnosti; a jeho jizvami jste byli uzdraveni. 25Neboť jste byli jako bludné ovce, nyní však jste se obrátili k pastýři a strážci svých duší.

 

11—17. Příkladný život věřících vzhledem k světské moci.

12. „Den navštívení": až Bůh se nad nimi smiluje a také jim dá milost víry. Pohledem na křesťany a jejich dobrý život jsou pohani k té milosti připravováni (viz i níže v 15, 19; 3, 1; 4, 10; 13, 15).

13—14. Světské autority máme poslouchat proto, že je nepřímo od Boha, stvořitele lidské společnosti, která si přímo představitele moci volí.

17. „Bratrstvo", t. j. všichni členové církve; obdobně Gal 6, 10. Kristus ponechával svému Otci soud nad nespravedlností na sobě páchané při utrpení. - „Zločince"; pohani, často popouzeni svými spisovateli, dívali se na křesťany jako na lidi s náboženstvím o sobě špatným a ohrožujícím lidskou společnost. Ovšem v dějinách se ukázal pravý opak.

18—25. O chování křesťanských služebníků.

23. Vlg má: „odevzdával se tomu, jenž soudí nespravedlivě"; míní se tím Pilát.

24. Slova popisu vykoupení z hříchů skrze Ježíše Krista jsou vzata z proroctví Izaiášova o trpícím Mesiáši za lid (53, 5).

25. „Strážci", text má episkopos, biskup; to je jediné místo, kde je dáván Ježíši Kristu tento název, který je pak obvyklý ve správě Církve.

 

3 Podobně ženy: ať jsou poddány svým mužům, aby i ti, kdo nevěří slovu, beze slova byli získáni chováním svých žen, 2když budou pozorovat vaše čisté chování v bázni. 3Nechť se nezdobí zevně pletenci vlasů a zlatými šperky nebo nádhernými rouchy, 4nýbrž (ať je zdoben) člověk skrytý v nitru neporušitelností v tichosti a skromnosti ducha; takový je vzácný před Bohem.

 

3, 1—7. Jak mají smýšlet a chovat se křesťanské ženy.

1—4. Vzorný život křesťanských manželek je nejvhodnější apoštolát, aby přišli k víře jejich mužové, když neslyší slova kazatelova. Ne slovy, často nevhodnými, ale vytrvalým příkladem dobrého života, ke kterému vede a v kterém udržuje živá víra, mohou jim učinit křesťanství blízkým a žádoucím. - Ženám se tu nezapovídá vůbec se zdobit a krášlit, ale jen se jim radí. Zakazuje se jen nemírnost po té stránce, kdy nejde o to líbit se svému muži.

 

5Neboť tak se zdobívaly kdysi i svaté ženy, které doufaly v Boha a byly poddané svým mužům, 6jako Sára byla poslušná Abrahama a nazývala ho pánem; a jejími dcerami jste se staly, činíte-li dobro a nebojíte se žádného zastrašování.

7Podobně muži: žijte rozumně s nimi, jako se slabším ženským pohlavím, prokazujte jim úctu jako spoludědičkám milosti života, aby se vaše modlitby nesetkávaly s překážkami.

8Konečně pak buďte všichni jednomyslní, soucitní, milovní bratrstva, milosrdní, pokorní; 9neodplácejte zlo zlem ani nadávku nadávkou, ale naopak vyprošujte požehnání, neboť k tomu jste byli povoláni, abyste dostali dědictvím požehnání. Neboť 10 kdo chce mít milý život a prožít krásné dny, ať drží jazyk od zlého a rty své od lstivých slov; 11odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj; 12neboť oči Páně na spravedlivé a uši jeho k jejich prosbám, ale tvář Páně proti těm, kdo činí zlé.

13A kdo by vám mohl uškodit, budete-li horliví v dobru? 14Kdybyste však trpěli pro spravedlnost, jste blažení. Nebojte se jejich hrozeb ani se nelekejte; 15ale svatě se chovejte k Pánu Kristu ve svém srdci; buďte vždy hotovi k obhajobě před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje; 16ovšem s mírností a s bázní, v dobrém svědomí, aby vaši tupitelé byli zahanbeni právě tím, v čem vás pomlouvají, ve vašem dobrém životě v Kristu. 17Neboť je lépe trpěti, když činíte dobro, je-li to Boží vůle, než když činíte zlo.

18Vždyť i Kristus jednou zemřel za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl Bohu; byl sice usmrcen vzhledem k tělu, ale oživen vzhledem k duchu. 19V tom (duchu) také se odebral k duchům, kteří byli ve vězení, a přinesl zvěst; 20ti byli neposlušní tehdy, když Boží shovívavost vyčkávala za dnů Noemových za stavby archy, v které bylo jen několik osob, totiž osm, zachráněno před vodou. 21Tomu obrazu odpovídající křest zachraňuje nyní vás; nejde o odkládání tělesné nečistoty, nýbrž o prosbu k Bohu o dobré svědomí pro vzkříšení Ježíše Krista, 22který je po pravici Boží, když se odebral do nebe, a jsou mu poddáni andělé, mocnosti a síly.

 

7. V milosti „není rozdílu mezi mužem a ženou“ (Gal 3, 28); v tělesném obcování jsou si rovni, 1 Kor 7, 4; 10—13.

8—4, 4. Jak se dívá křesťan na utrpení.

10—12. K nadpřirozené pohnutce v 9. verši, proč nemá křesťan oplácet zlé zlým, ale naopak, uvádí i rozumový důvod vzatý ze Žl33 (34), 13—17, kde se podávají rady, jakým životem lze nabýt pozemského blaha.

13. Člověka opravdu dobrého všichni přirozeně ctí a neodvažují se mu škodit. Toto pozemské dobro je lidskou odměnou za dobrý život. Jak ho tedy teprve odmění jednou Bůh!

14. Vlg má: „duch cti, slávy a moci Boží, a to je jeho duch....“ Duch svatý, který nám byl dán, má slávu a nám ji dá po smrti. On v nás je zárukou budoucí naší slávy (Řím 8, 23).

15. Totéž se doporučuje v Přís 27, 11: „Uč se moudrosti, můj synu, abys mohl dát odpověď svému tupiteli.“

18. „Tělo“ tu znamená lidskou přirozenost, podrobenou smrti. „Duch“ zase božskou přirozenost, která je příčinou toho, že po smrti muselo následovat vzkříšení.

19—20. Jde tu o sestoupení Krista do předpeklí ve dnech, kdy jeho tělo leželo mrtvé v hrobě. Tam oznámil své vítězství a vysvobození duším i těch lidí, kteří za doby Noemovy nejprve nevěřili, ale pak se obrátili kajícně k Bohu, když viděli, že se slova Noemova o trestu vyplňují, a tím se zachránili, ač tělesně zahynuli. Jejich duše byly pak drženy ve vězení, a teprve Kristem z něho osvobozeny. Daleko lépe dopadl Noe, který trpěl od svých současníků, ač byl spravedlivý. A nakonec prospěl i mnohým z nich, když se jeho příkladem obrátili k Bohu. Tak i dobrý život křesťanů prospěje nevěřícím; Bůh mnohé z nich zachrání jaksi mimořádnou cestou. O sestoupení Kristově do předpeklí mluví velmi jasně Skt 2, 27, 31; Řím 10, 6; Mt 12, 40... - Vykládat toto místo o Henochovi je malicherné a bez vážného podkladu.

 

4 Poněvadž tedy Kristus trpěl na těle, ozbrojte se i vy týmž smýšlením, že kdo trpěl na těle, zanechal hříchu, 2aby po zbývající čas v těle již nežil lidským žádostem, nýbrž Boží vůli. 3Dost už tedy na tom, že v uplynulém čase jste vykonávali vůli pohanů, když jste žili v chlípnostech, v žádostech, v oddanosti vínu, v hodování, v pitkách a v nedovoleném uctívání model. 4Proto je překvapuje, že s nimi neběháte do téhož víru hýřivosti, a tupí (vás). 5Budou se však odpovídat tomu, který je připraven soudit živé i mrtvé. 6Neboť proto byla i mrtvým hlásána radostná zvěst, aby, i když byli odsouzeni v těle jako (všichni) lidé, žili duchem podle Boha. 7Konec všeho se přiblížil.

Buďte tedy poctiví a střízliví k modlitbám. 8Především mějte k sobě neutuchající lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů. 9Buďte vespolek pohostinní bez reptání. 10Každý podle toho, jak přijal milost, přisluhujte si jí navzájem jako dobří správcové rozličné Boží milosti. 11Mluví-li kdo, (ať mluví) jako slova Boží; přisluhuje-li kdo, (ať přisluhuje) jako z moci, kterou Bůh uděluje, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista, kterému patří sláva a moc na věky věků. Amen.

12Miláčci, ať vás nepřekvapuje ten žár, který na vás přichází pro vaše vyzkoušení, jako by se vám přiházelo něco nového, 13ale kdykoliv se stáváte účastni utrpení Kristových, radujte se, abyste se radovali a jásali také při zjevení jeho slávy. 14Jste-li tupeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť Duch slávy, to je Duch Boží, na j vás spočívá. 15Ať nikdo z vás netrpí jako I vrah nebo zloděj nebo zločinec nebo rušitel jiných. 16Trpí-li však jako křesťan, nestyď se, ale oslavuj Boha pro to jméno. 17Je zajisté čas, aby se začal soud od Božího domu. Začne-li však od nás, jaký i bude konec těch, kdo neposlouchají Božího evangelia? 18A bude-li spravedlivý stěží zachráněn, kam se pak poděje bezbožný a hříšník? 19Proto také ti, kdo trpí podle Boží vůle, ať poroučejí své duše věrnému Stvořiteli konáním dobra.

 

4, 5—11. Napomenutí pro příchod a soud Páně.

5—6. Ve výkladu tohoto místa se vykladači rozcházejí. Jedni myslí, že je to stejné sestoupení jako 3, 19—20, totiž do předpeklí, a jeho zvěstování duším čekajícím tam vykoupení. Soud nad nimi byl již vykonán jejich tělesnou smrtí, nyní však mají začít nový život, slavný u Boha. Jiní vykladatelé si všímají více souvislosti a tvrdí, že těmi mrtvými jsou míněni duchovně mrtví, pohané a hříšníci; těm že je také hlásáno zde na zemi evangelium a odpuštění hříchů, ačkoliv si zasluhují spravedlivého odsouzení. Docházejí však odpuštění hříchů, jestliže jsou ochotni trpělivě snášet svízele tohoto života a nakonec smrt jako trest za své hříchy. Žijíce v tomto smýšlení (Řím 6, 4), „jsou určeni k smrti“ (1 Kor 4, 9). Na onom světě pak nebudou již souzeni. Je to totéž, co se praví v Řím 8, 10: „Tělo je mrtvé pro hřích, ale duch žije pro spravedlnost.“ 12—19. Trpělivost vzhledem k nepřátelům víry.

12. „Žárem“ se tu rozumějí rozličná utrpení a zkoušky, kterým jsou věřící vydáváni (1, 7).

17. „Božím domem“ jsou věřící, Církev, která bude trpět před posledními dobamj (srov. Mt 24, 8). Ač jsou nevinní a přece musí tolik trpět, jak strašný trest stihne v těch dobách nevěřící! „Neboť děje-li se toto se stromem zeleným, co se stane se suchým?“ (Lk 23, 31).

 

5 Proto starší mezi vámi napomínám, já spolustarší a svědek Kristových utrpení a také účastník slávy, která má být zjevena: 2paste Boží stádce, které je u vás, ne z donucení, nýbrž dobrovolně podle Boha, ne pro mrzký zisk, nýbrž ochotně, 3ani jako vládci nad (svými) úděly, ale buďte vzorem stádci. 4A až se zjeví arcipastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy. 5Podobně (vy,) mladší, buďte poddáni starším.

Všichni pak, jeden vzhledem k druhému, oblecte se do pokory, neboť Bůh se staví proti pyšným, pokorným však dává milost. 6Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás v čase povýšil, 7složte všechnu svou starost na něj, vždyť on o vás pečuje.

8Buďte střízliví, bděte! Neboť váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. 9Postavte se proti němu pevni ve víře, neboť víte, že tatáž utrpení snášejí vaši bratři po celém světě.

10Bůh pak veškeré milosti, který vás povolal k své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí, upevní. 11Jemu sláva a moc na věky věků. Amen.

12Po Silvánovi, věrném bratru, jsem vám psal, jak se domnívám, krátce, a napomínám vás a osvědčuji vám, že toto je pravá milost Boží, v které stojíte. 13Pozdravuje vás spoluvyvolená církev v Babylóně a Marek, můj syn. 14Pozdravte se navzájem políbením lásky!

Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu!

 

5, 1—5. Zvláštní povinnosti představených.

1. „Starší", řecky presbyteroi, jsou představení v církvích; je o nich zmínka ve Skt 11, 30; 15, 2 a j. a v listech sv. Pavla. Byl to stálý stav, vybavený autoritou k řízení věřících v jejich záležitostech a potřebách duchovních nebo někdy i v hmotných. Nejspíše tu jde o kněze, a ne o biskupy.

6—11. Všeobecná napomenutí a povzbuzení.

10. Bůh, dárce milosti, který osvítil věřící a vložil do nich naději v tak velkou věc, jakou je věčná sláva, zavázal se také, že je přivede k vyplnění této naděje pro jejich spojení s Kristem. Tato věrnost Boží nepadá nevěrností věřících. 12—14. Zakončení listu. 13. „Církev v Babylóně.“ Nejde o Babylon v Mesopotamii, ve starověku tak slavný, neboť v prvním století křesťanů to byla opuštěná zbořenina a odnikud není známo, že by svatý Petr kdy působil v Mesopotamii. Ani ne osada u Káhiry v Egyptě, která se nazývala Babylon, neboť v té době to byla jen vojenská stanice. Oním městem je prostě Řím, který se podobal starému Babylonu jak světovládou, tak mravní zkažeností; bývá tak jmenován i v apokryfní a talmuditské literatuře z té doby.

 

DRUHÝ LIST SVATÉHO PETRA

1 Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dostali stejně vzácnou víru, jako je naše, pro spravedlnost našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista. 2Milost a pokoj nechť se vám rozhojní v poznání Boha a našeho Pána Ježíše!

3Vždyť jeho božská moc darovala nám všecko, čeho je třeba k životu a k zbožnosti, poznáním toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí; 4skrze ně nám daroval vzácná, a nesmírná zaslíbení, abyste se jimi stali účastnými božské přirozenosti, a tak unikli záhubě ze žádostivosti ve světě.

5Proto se také všemožně snažte připojit ke své víře ctnost, ke ctnosti poznání, 6k poznání zdrželivost, ke zdrželivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, 7k zbožnosti a k bratrskosti lásku. 8Neboť jsou-li tyto věci ve vás a rozmáhají-li se, neudělají vás nečinnými a neplodnými v poznání našeho Pána Ježíše Krista. 9Kdo však jich nemá, je slepý a krátkozraký, zapomněl na očištění od svých starých hříchů. 10Proto, bratři, raději se vynasnažte upevnit své povolání a vyvolení; neboť činíte-li to, nikdy neklopýtnete. 11Tak vám bude zajisté bohatě poskytnut vstup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

12Proto hodlám stále vám připomínat tyto věci, ačkoli (je) znáte a jste utvrzeni v této pravdě. 13Mám však za spravedlivé, pokud jsem v tomto stanu, udržovat vás v bdělosti připomínáním; 14vždyť (dobře) vím, že vbrzku bude složen můj stan, jak mi také ukázal náš Pán Ježíš Kristus. 15Ale vynasnažím se o to, abyste si mohli i po mé smrti tyto věci kdykoliv připomínat.

16Neboť jsme vám učinili známy moc a příchod našeho Pána Ježíše Krista, ne že bychom následovali vymyšlené báje, nýbrž poněvadž jsme byli očitými svědky jeho velebnosti.

 

1, 1—4. Pozdrav a připomenutí božských darů.

1. „Pro spravedlnost": Bůh, rozdávaje lidem ze své přízně dar víry, nikomu nestraní; víra je u všech stejně vzácná a všem dává stejné výsady.

3. Ježíš Kristus, který má božskou moc, daroval věřícím vše, čeho je třeba k duchovnímu a náboženskému životu. On je nejprve povolal k této účasti, a když se jim dal poznat, obdaroval je duchovními dary. Poznání Kristovy slávy, kterou měl u Otce a kterou na zemi ukázal, a moci, projevenou zázraky, má velký význam pro větší účast v jeho darech, milosti a pokoji.

4. „Skrze ně", totiž slávu a moc, daroval Církvi i zaslíbení o svém druhém příchodu, při němž bude spása věřících dokonána. Vírou v ně se věřící spojili s Bohem.

5—11. Povzbuzuje k ctnostnému životu.

5—7. Vypočítává ctnosti, jak jedna předpokládá nebo vyžaduje druhou: základ je víra, k ní se řadí ctnost čili mravní síla a poznání o tom, co je dobré; zdrženlivost čili ovládání sebe je potřebné, aby poznání nebylo kaleno neuspořádanými žádostmi, trpělivost pak, aby v zdrženlivosti vytrvali až do příchodu Páně; zbožnost dodává síly a dává trpělivosti náboženskou cenu. Bratrskosti neboli bratrským milováním mezi věřícími se přichází k vrcholu ctností, to je lásce ke všem lidem a k Bohu.

9. „Očištění", totiž při křtu svatém od hříchů předtím spáchaných.

11. Vyplní se u nich velká zaslíbení v 4.

12—21. Budoucí příchod Páně.

12. „V té pravdě": v učení, které apoštolově přijali od Krista a poučili o něm věřící.

13. „Stan": tělo, v kterém bydlí duše; jako stan kočovníků je mžikem svinut, a jde se dál, tak duše při smrti opouští rychle tělo. Dále, jako stan slouží jen k přechodnému bydlení, tak i tělo pomíjí.

14. Možno připomenout legendu, že Petra, když odcházel z Říma, potkal Pán; Petr se ho tázal: „Domine, quo vadis?“ „Pane, kam jdeš?“ Pán na to: „Jdu se dát znovu ukřižovat.“ Z toho poznal Petr, že se má vrátit a dát se umučit.

 

17On zajisté přijal od Boha Otce čest a slávu, když k němu vyšel od vznešené slávy takový hlas: „Toto je můj milý Syn, v němž jsem si zalíbil.“ 18A ten hlas přišlý z nebe jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře. 19A máme pevnější prorocké slovo, a dobře činíte, dbáte-li ho jako svíce, která svítí v temném místě, až se rozbřeskne a jitřenka vám vzejde v srdci; 20to především poznávejte, že žádné proroctví Písma se neřídí soukromým výkladem, 21vždyť proroctví nikdy nebylo proneseno z vůle lidské, ale Duchem svatým jsouce puzeni mluvili lidé od Boha.

 

17—18. Mluví o proměnění Páně na hoře (Mt 17, 1—8), jehož byl pisatel listu svědkem.

19. „Prorocké slovo": proroctví v Písmě svatém o slávě Mesiášově, kterou spatří při jeho druhém příchodu. Toho se mají držet, až se ukáže světlo příchodu Páně.

20. Proroctví jsou od Boha, a proto jim třeba rozumět podle znění slov, a ne je vykládat podle svých domyslů, jak činí bludaři. Je-li pak proroctví nejasné, třeba hledat výklad u církevních Otců a v učení Církve.

21. Proroctví a celé Písmo svaté nevzniklo z lidského popudu a přání, nýbrž z vůle Boha; ten svým Duchem roznítil proroky a svatopisce, aby pod jeho vedením napsali, co on chtěl. Takto Boží Duch použil schopnostíé svatopisců k sepsání Písma svatého; Bůh je tedy hlavní spisovatel svatých knih, lidé pak jsou při tom rozumné a svobodné nástroje.

 

2 Byli ovšem také lžiproroci v lidu, jako i mezi vámi se objeví lžiučitelé; ti zavedou zhoubná bludařství, a Pána, který je vykoupil, budou popírati; tím na sebe rychle přivedou zhoubu. 2Mnozí pak budou následovat jejich výstřednosti; pro ně bude cesta pravdy haněna. 3Z hrabivosti budou z vás těžit prolhanými řečmi. Ale soud proti nim odedávna nezahálí a jejich záhuba nedříme!

4Vždyť Bůh neušetřil ani andělů, kteří se prohřešili, ale svrhl je do temné propasti pekla a vydal, aby byli střeženi k soudu. 5Ani neušetřil starého světa, ale, když uvedl potopu na svět bezbožníků, zachoval jen Noema, hlasatele spravedlnosti, se sedmi jinými. 6Také města.Sodomu a Gomorru odsoudil k zániku, obrátil je v popel, a tím dal příklad toho, co přijde na bezbožníky; 7zachránil však spravedlivého Lota, sužovaného chlípným chováním bezuzdných lidí, - 8neboť ten spravedlivý, dokud přebýval mezi nimi, musel vidět a slyšeti jejich hříšné skutky, a tím mučil den ze dne svou spravedlivou duši; 9(tak) Pán dovede vysvobozovat zbožné ze zkoušky, ale nespravedlivé šetřit pro potrestání v den soudu; 10hlavně však ty, kdo jdou za poskvrňujícími chtíči těla a pohrdají panstvem. Opovážliví domýšlivci, nebojí se tupit vznešenosti, 11kde přece andělé, ač jsou větší silou a mocí, nevynášejí proti nim potupný soud před Pánem. 12Ale tito jako nerozumná zvířata, zrozená přírodou k lovení a hubení, tupí to, co neznají; ve vlastní záhubě se také zahubí 13a dostanou (náležitou) odplatu za nepravost. Za rozkoš pokládají denní hýření, skvrny a ohavy, a rozkošnicky hýří, když vesele s vámi hodují. 14Oči mají plné cizoložnice a nenasytné po hříchu; svádějí neutvrzené duše; srdce mají vycvičené v hrabivosti, jsou prokleti! 15Poněvadž opustili přímou cestu, zbloudili a následovali cestu Balaama, syna Boerova, který si oblíbil mzdu za nespravedlnost, ale byl pokárán pro svůj zlý skutek. 16Němý soumar promluvil lidským hlasem a zabránil prorokovi v nerozumném skutku. 17Jsou to prameny bez vody a mraky hnané bouří; je pro ně uchována mrákota tmy. 18Neboť promlouvají naduté, nicotné řeči a v tělesných chtíčích lákají výstřednostmi ty, kdo sotva unikli lidem žijícím v poblouzení. 19Hlásají jim svobodu, ač sami jsou otroky zkázy, neboť člověk je otrokem toho, kým je přemožen. 20Jestliže totiž unikli poskvrnám světa poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista, a znovu se do nich zaplétají a dávají se jimi přemoci, jejich konec je horší než začátek. 21Bylo by pro ně zajisté lépe nepoznat cestu spravedlnosti, než (ji) poznat, a pak se odvrátit od svatého příkazu, který jim byl podán.

22Přihodilo se jim, co praví pravdivě přísloví: „Pes se vrátil k vlastnímu vývratku“ a „Vykoupané prase se (znovu) válí v blátě“.

 

2, 1-22. Ukazuje na bludaře a na jejich trest za hříšný život.

1.Budou popírat druhý příchod Páně,a tím Pána samotného.

2.“Cesta pravdy“: křesťanský život, který jde podle pravdy.

4.Srov.list Judův, v.6.

18—19. „Žijícím v poblouzení", totiž pohanům; sotva se někteří vymanili ze společenství pobloudilých pohanů, padají do léček těchto nepravých učitelů; ti jim hlásají nepravou svobodu v bezuzdném životě. Zatím se však stali otroky nespořádaných vášní, a ty je ovládají.

20. Podobně mluví Kristus Pán u sv. Lukáše (11, 24—26): „Poslední věci toho člověka bývají horší než první."

21. „Od svatého příkazu": všeho, co vede křesťana k spravedlnosti neboli svatosti.

 

3 Toto je už druhý list, nejmilejší, který vám píšu; v obou probouzím připomínáním vaše čisté smýšlení, 2abyste byli pa-mětlivi slov předpověděných svatými proroky a příkazu Pána a Spasitele, který dali vaši apoštolově.

3Především vězte, že v posledních dnech přijdou s posměchem posměvači, kteří budou žíti podle vlastních žádostí a říkat: 4„Kde je jeho slíbený příchod? Vždyť od té doby, co otcové zesnuli, všecko zůstává tak, jak bylo od počátku stvoření.“ 5Zůstává jim však skryto, a je to úmyslné, že na počátku byla nebesa a země, Božím slovem povstalá z vody a uprostřed vod, 6skrze něž zanikl tehdejší svět, když byl zatopen vodou. 7Avšak nynější nebesa a země jsou týmž slovem šetřena pro oheň a uchována ke dni soudu a záhuby bez-božných lidí.

8Ale tato jedna věc ať vám není skryta, nejmilejší: že jeden den je u Pána jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. 9Pán neotálí se (svým) zaslíbením, jak to někteří pokládají za otálení, nýbrž je k vám shovívavý, neboť nechce, aby někdo zahynul, nýbrž (chce,) aby všichni přišli k pokání. 10Den Páně však přijde jako zloděj; v ten den nebesa s hukotem pomi-nou, základy se žárem rozpustí a země i všechna díla na ní budou prozkoumána.

 

3, 1 —10. O pravdivosti druhého příchodu Páně.

5. Podle vypravování Gn (1, 2...) o stvoření. Na počátku byla změť vodstva, tehom, z něhož slovem Božím byly vyvedeny země a nebesa. Takový názor o počátečním chaotickém vodstvu byl ve starověku rozšířen na př. u Babyloňanů, později u Thalesa z Miletu.

6. Mluví o biblické potopě.

7. Představa o zániku světa ohněm má původ v Persii. Odtud přešla do světa řeckořímského, přejali ji Židé a pak křesťané. Moderní věda také počítá se zánikem světa ohněm. Pro křesťany je tento zánik světa spojen s příchodem Páně a je to počátek věčné odměny a nového uspořádání všech věcí.

10. O nenadálosti těch chvil byli křesťané poučeni evangeliem (Mt 24, 43; Lk 12, 39). „Základy": je nejasné, co myslí řeckým slovem. Snad živly, z kterých se předpokládalo složení nebe a země. Protože však o zemi je hned zmínka, nejspíše tu jde o hvězdy (srov. Iz 34, 4; Mt 24, 29).

 

11Poněvadž se všechno takto rozpustí, jací máte být svatostí v chování a ve zbožnosti 12a jak máte očekávat a uspišovat příchod dne Páně, kterým se nebesa ohněm rozpustí a základy se žárem roztaví! 13Ale podle jeho zaslíbení očekáváme nové nebe a novou zemi, v kterých přebývá spravedlnost.

14Proto, nejmilejší, v očekávání těchto věcí se vynasnažte, abyste jím byli shledáni v pokoji bez poskvrny a bez úhony, 15a pokládejte shovívavost našeho Pána za spásonosnou. Tak vám psal i náš milovaný bratr Pavel, podle moudrosti mu dané, 16jak i ve všech listech, když o tom mluví. V nich jsou (některé) věci těžko srozumitelné, a lidé nevědomí a zatvrzelí je k své vlastní zkáze překrucují, jako také ostatní Písma.

17Ale vy, miláčci, víte to předem, a proto se mějte na pozoru, abyste se nedali strhnout bludem neukázněných lidí a nepozbyli své pevnosti; 18ale rosťte v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu sláva nyní i v den věčnosti!

 

11—16. Mravní povzbuzení z učení o příchodu Páně.

12. „Uspišovat": Pán otálí s příchodem, aby dopřál nekajícím věřícím času k obrácení, a proto čím více bude nových a svatých křesťanů, tím spíše Pán přijde. Ta myšlenka pobízí k větší horlivosti.

13. Nové nebe a nová země jsou slíbeny už prorokem Iz 65, 17; 66, 22. Jak budou vypadat, není ani zde popsáno. Především to, že již nebude hříchu, ale všude bude vládnout svatost a spravedlnost.

15—16. Zmiňuje se o těch listech apoštola Pavla, které byly Petrovi a čtenářům známé; jsou psány za pomoci zvláštní milosti a osvícení z nebe. O této Boží shovívavosti píše Pavel na př. v Řím 2, 4. Některých míst z těchto listů bludaři zneužívali, protože jim nerozuměli; tak na př. nechápali jeho učení o křesťanské svobodě a překrucovali je ve své učení o životě podle tělesných žádostí, kdežto svatý Pavel mluvil o svobodě ducha, a ta drží na uzdě tělesné žádosti.

18. Přáním, aby věřící dobře poznali Pána Ježíše, sv. Petr začal, a stejným přáním i končí.

 

TOPlist