APOŠTOLÁŘ

APOŠTOLÁŘ< xml:namespace prefix = "o" />

KŘESŤANSKÁ AKADEMIE studijní ústav Cyrilometodějské ligy akademické

Z původního textu přeložil a vyložil podle svatého Tomáše Akvinského

P. Dr PAVEL ŠKRABAL O. P.

TIPOGRAFIA POLIGLOTTA VATICANA 1951

 

NIHIL OBSTAT:

Romae, die 6 ianuarii 1951.

Fr. AUGUSTINUS SCHERZER O. P. Fr. AUGUSTINUS PAVLOVIĆ O. P.

IMPRIMI PERMITTITUR: Romae, die 19 ianuarii 1951.

Fr. THEOPHILUS SZCURECKI, O. P,

ex delegatione Magister generalis.

IMPRIMATUR:

Die 23 iulii 1951.

t Fr. PETRUS CANISIUS VAN LIERDE, Ep. Porphyr. Vic. Gen. Civ. Vat.

O SKUTCÍCH APOŠTOLŮ

Název knihy „Skutky apoštolů“ je velmi starý, neboť již fragment Murat. (kol. r. 180) jej předpokládá jako všeobecně známý. Možno však pochybovat o tom, že pochází od samého spisovatele. V době totiž, kdy psal, slovo apoštol mělo širší význam; pro apoštoly pak v užším smyslu byl název „dvanáct“ (synopt. evangelia a Skt 6, 2). Kniha také nepojednává o slavných skutcích všech apoštolů nebo jejich většiny, nýbrž hlavně o apoštolské činnosti sv. Petra a Pavla; z ostatních apoštolů je v knize zmínka o apoštolech Janovi a dvou Jakubech.

Spisovatel chtěl v knize spíše ukázat, jak se vyplnila slova zmrtvýchvstalého Krista, která řekl apoštolům před svým nanebevstoupením: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jerusalemě a v celém Judsku a v Samarii a až na konec země“ (1, 8). Obsah Skutků jsou tedy částečné dějiny podivuhodného rozšíření Ježíšova učení a jeho díla pro lidskou spásu, nejprve mezi židy a potom mezi pohany, nejdříve v Palestině a odtamtud po celé Římské říši až do Říma, středu to tehdejší světové moci. Tento příkaz Páně byl však vyplněn za zvláštního přispění Ducha svatého. Spisovatel Skt ap chce ukázat, že toto podivuhodné rozšíření evangelia nebylo jen dílo lidské, nýbrž Boží, dílo seslaného Ducha svatého, který dával šiřitelům křesťanství duchovní sílu a odvahu v jejích pracích a křesťanské obce plnil útěchou a jinými duchovními dary.

V knize ovšem nejsou zaznamenány všechny události z prvotní Církve na různých místech mezi židy a pohany, podobně jako psaná evangelia nezaznamenávají všechna slova a skutky ze života Páně. Skt ap jsou psány na základě vlastních zkušeností a na základě zpráv, které získal spisovatel buď od svědků těch událostí nebo i z psaných záznamů. Je-li spisovatelem Skt ap evangelista Lukáš, což, jak uvidíme, nelze popřít, otázka obsahu knihy se stává jasnější. Odtud totiž třeba vycházet k objasnění toho, že v první části knihy vystupuje ponejvíce apoštol Petr a v druhé části zase apoštol Pavel. Spisovatel pojednává jen o nich ne proto, že by zvláště přál těmto dvěma apoštolům nebo že by chtěl uvést v soulad jejich postup v šíření radostné zvěsti o Ježíši Kristu; důvod je jinde. Spisovatel, jak všichni rádi uznávají, je historik své doby. Psal pro náboženské poučení a povzbuzení věřících. A takto se omezuje jen na ten úsek z dějin života a rozvoje prvotní Církve, který mu byl historicky dosažitelný a který pokládal za dostačující pro okruh čtenářstva, který měl na mysli. Je pravda, že bychom rádi něco věděli také o činnosti jiných apoštolů jak v Palestině, tak hlavně v jiných zemích. Ale spisovatel jako by o této touze poznat více buď nevěděl, nebo jí nemohl vyplnit.

Spisovatel se na některých místech Skt projevuje, ale neudává své jméno. Jsou to místa v knize, na nichž užívá 1. osoby množ. čísla (16, 10-17; 20, 5-15; 21, 1-18; 27, 1-28; 16). Tím se zařazuje mezi očité svědky těch událostí. Protože jde o děje z apoštolské činnosti sv. Pavla, plyne z toho, že náležel k jeho průvodcům na cestě a k spolupracovníkům. V knize jsou výslovně jmenováni někteří Pavlovi průvodci (Silas, Timothej a j.). Ale není výslovně jmenován Lukáš, který přece také k nim patřil a byl jeden z jeho věrných spolupracovníků (Kol 4, 14; Filem 24; 2 Tim 4, 11). A byl schopný ke psaní, neboť napsal již evangelium.

Ze srovnání evangelia se Skutky je patrné, že spisovatelem obou je táž osoba, totiž Lukáš. Nejvíce to potvrzují úvody do obou knih. V obou totiž je jmenován Theofil, kterému jsou knihy věnovány. A pak v úvodu do Skt spisovatel připomíná, že již napsal „první slovo“ čili knihu, kterou může být jen evangelium, neboť jejím obsahem je to, „co Ježíš činil a čemu učil…“ Skt se připojují k evangeliu jako pokračování o díle Boží spásy skrze Ježíše Krista. Mezi evangeliem a Skt je také podobnost v užívání stejných slov a větných vazeb; také sloh si odpovídá.

Lukášovo autorství Skt potvrzuje hlavně křesťanská tradice; ta nezná jiného spisovatele tohoto díla kromě Lukáše. Za spisovatele jej označuje fragment Murat. (kol r. 180): „Skutky apoštolů jsou pak napsány v jedné knize, Lukáš sebral pro Theofila to, co se jednotlivě dalo v jeho přítomnosti.“ Potvrzují to dále výroky sv. Ireneje (zemř. 202), Klementa Al. (zemř. 215), Origena (zemř. 254), velmi pilného shledavatele starých zpráv Eusebia (zemř. 340) a j.

Při práci o Skutcích apoštolských užíval Lukáš stejné metody jako při psaní evangelia. Šlo mu o to, aby psal o věcech zaručených spolehlivými prameny. Za mnohými věcmi stojí sám svou osobností, neboť je sám viděl a prožil. Jsou to hlavně ty části ve Skt, kde píše v 1. osobě množ. čísla. Také o tom, co se dalo v Antiochii Syrské, mohl nabýt spolehlivých zpráv, neboť pocházel nejspíše z toho města, a proto mnohé věci mohl sám vidět nebo se na ně zeptat u spolehlivých věřících. Co se týče apoštolské činnosti Pavlovy, při níž sám nebyl svědkem, mohl se o ní dovědět od Pavlových průvodců a spolupracovníků; tím si možno také částečně vysvětlit, proč se neodvolává na listy sv. Pavla. Dále o životě mateřské obce křesťanské v Jerusalemě a o Petrově činnosti mohl mít zprávy od evangelisty Marka (viz úvod do jeho evangelia), s nímž byl v Římě (Kol 4, 10. 14). O činnosti diákona Filipa snad získal zprávy od něho samého, neboť u něho pobyl několik dní v Caesareji (Skt 21, 8-10). Kromě toho mohl nahlédnout do psaných dokladů, na př. do usnesení jerusalemského sněmu, které bylo uchováváno v antiochijské křesťanské obci; mohl mít také přístup k listu Klaudia Lysiáše k Felixovi (Skt 23, 26-30).

Proto se třeba dívat na Skt jako na spolehlivé, hodnověrné dílo historické. Je psáno střízlivým slohem, i když popisuje mnohdy mimořádné události. Některé věci ve Skt docházejí také potvrzení ze strany světských dějin (na př. pobyt Pavlův v Korintě; viz poznámku k 18, 12). Takto mohou Skt v mnohém doplnit i světské dějiny.

K zjištění doby sepsání Skt přispívají některé okolnosti: V knize není náznaku, že by v Jerusalemě nebo v Palestině začínaly nějaké nepokoje; naopak Židé požívají u římských úřadů důvěry. Nepokoje však začaly v Palestině r. 66 a vyvrcholily válkou, která skončila dobytím a vyvrácením Jerusalema Římany r. 70. Dále Lukáš neopomíjí ukazovat na to, jak se římské úřady chovaly ohleduplně k Pavlovi (13, 12; 16, 38-39; 19, 31, 40; 25-26). Sotva by tak psal Lukáš po r. 67, kdy římská vláda odsoudila Petra a Pavla k smrti; ani ne po r. 64, kdy císař Nero rozpoutal pronásledování proti křesťanům. Tedy Skt byly napsány před r. 64. A poněvadž Skt se končí zprávou o dvouletém vězení Pavlově v Římě a nezmiňují se výslovně o jeho propuštění ani o jeho smrti, třeba klásti sepsání Skt do r. 63 (srov. rozhodnutí Biblické komise v Enchir. bibl. 422).

Máme dva texty Skt, které si sice neodporují, ale v mnohém se od sebe liší. Je to text zvaný východní, který se vyznačuje snahou po omezování a jisté střízlivosti, a text zvaný západní, který má proti prvnímu časté přídavky, jimiž se posvátnost Skt zvyšuje a děje v nich vypravované se zpestřují. Tento delší západní text je velmi starý (někteří jej dokonce odvozují od samého Lukáše, ale sotva právem), a to, co obsahuje navíc, nelze jen tak odbýt. Nejlepším jeho představitelem je rukopis D či Bezů v ze 6. st., řeckým zněním a latinským překladem. Východní text v čele s rukopisem B ze 4. st. je obvykle uváděn ve vydáních řeckého textu.

Obsah knihy se dělí podle toho, jak se šířila Církev do různých zemí. Po předmluvě (1, 1-3) se nejprve vypravuje o posledním nařízení Páně a nanebevstoupení (1, 4-11). Potom v první části se pojednává o založení, rozšíření a životě církve v Jerusalemě (1, 12-8, 3). V druhé části se dovídáme o šíření evangelia v Judsku a Samarii (8, 4-12, 25). Ve třetí části je líčeno šíření evangelia mezi pohany skrze apoštolskou činnost sv. Pavla (13, 1-21, 17). Ve čtvrté části se vypravuje o svědectví, které vydával sv. Pavel v evangeliu za svého zatčení a vězení (21, 18-28, 31).

TOPlist