JAKUBŮV LIST
O LISTU SVATÉHO JAKUBA
Po listech sv. Pavla následuje v seznamu svatých knih sedm listů (Jakubův, dva Petrovy, tři Janovy a Judův); nazývají se katolické, všeobecné. Název jim byl dán proto, že nejsou určeny jedné křesťanské obci jako listy Pavlovy, nýbrž více obcím.
První z nich, list Jakubův, byl záhy znám spisovatelům z konce první pol. 2. st. (sv. Klement Řím., sv. Polykarp, Pastor Hermův, sv. Justin). Jako list Jakubův ho cituje Origenes, Eusebius Caes. a j. Nebylo ho však tak hojně užíváno jako jiných listů, a to hlavně ne v západních krajích, kde byl teprve poznenáhlu znám a uznáván. Možno to vysvětlit tím, že byl určen židokřesťanům, kteří byli rozptýleni v méně významných městech.
Spisovatel listu se představuje na začátku slovy: „Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista.“ Z listu je patrné, že je to osobnost, která požívala vážnosti, byla známa Židům žijícím mimo Palestinu a mohla u nich vystupovat jako jejich učitel. Z novozákonních spisů víme o Jakubovi, synu Zebedeovu, bratru apoštola Jana, který patřil do sboru apoštolů a zemřel mučednickou smrtí mezi r. 42-44. On tedy nemůže být spisovatelem tohoto listu. Jiný Jakub je syn Alfeův; ten také patřil k apoštolům. Je dále jiný Jakub, bratr čili příbuzný Páně (Gal 1, 19). Není jisté, zdali tento je totožný s Jakubem Alfeovým. Je-li to rozdílná osobnost, pak se lze o něm domnívat, že za života Páně nepřišel k dokonalému poznání víry (Jan 7, 3-8), a že teprve, když se mu ukázal zmrtvýchvstalý Pán (1 Kor 15, 7), cele přilnul k víře, a ačkoliv zachovával vždy mojžíšský Zákon (proto byl ctěn i od židů), přál svobodě pohanokřesťanů (Skt 15, 13-21). Pro tyto přednosti mu bylo záhy svěřeno řízení církve v Jerusalemě, kde také jako její biskup zemřel mučednickou smrtí r. 62.
Dobu sepsání listu nelze klást za r. 62. Spíše tu třeba postupovat do dřívějších dob, ještě před úplné rozvinutí činnosti sv. Pavla, t. j. před r. 50, neboť naukový obsah listu ukazuje na dobu počátečního chápání křesťanských tajemství; také to je nápadné, že v něm není ani náznaku překrucování křesťanství nepravými učiteli ze židovství, kteří byli velmi činní za apoštolování sv. Pavla.
Je trochu nesnadné podat správně rozdělení listu. Spíše si třeba všimnout konkrétních poměrů, které list sleduje. Jde o nějakou nespokojenost mezi věřícími a jejich časté nářky. Jsou tu boháči, kteří se chovají nesociálně k chudým, a jsou tu zase chudí, kteří se ve svém nízkém postavení vlichocují boháčům, a tak zapomínají na svou důstojnost. Příčinou toho jsou mnohé neřesti, hlavně u boháčů. Je to především nenávist; projevuje se neovládáním a nevázaností jazyka. Závist pak vychází z nespořádaných žádostí po pozemských požitcích. A konečně pýcha, že příliš důvěřují v sebe a ve svou moudrost.
K těmto křesťanům se tedy Jakub obrací a dává rady a zásady pro život jak bohatým, tak chudým. Běží mu hlavně o to, ukázat jim, že musejí být opravdoví křesťané, a nejen křesťané podle jména. Proto mají mít živou víru, totiž takovou, která se ukazuje v životě skutky. Jinak jim víra neprospěje.
LIST SVATÉHO JAKUBA.
1 Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista, zdraví dvanáct kmenů, které jsou v rozptýlení.
2Pokládejte to za čirou radost, moji bratři, když upadnete do všelikých zkoušek; 3vždyť víte, že vyzkoušení vaší víry působí vytrvalost. 4Vytrvalost však ať má (při sobě) dokonalé dílo, abyste byli dokonalí a celí a v ničem nezůstali pozadu.
BJe-li kdo z vás pozadu v moudrosti, ať prosí Boha, který všem dává upřímně a nevyčítá, a bude mu dáno. ''Ale ať prosí ve víře a nic nepochybuje. Neboť pochybovač se podobá mořské vlně, kterou vítr žene a zmítá jí. 7Ať se tedy takový člověk nedomnívá, že něco dostane od Pána; 8je to muž dvojaký, nestálý ve svém počínání.
9Nechť se chlubí nízký bratr svou vznešeností, 10boháč však v své (budoucí) nízkosti, vždyť pomine jako květ trávy. 11Vyjde totiž slunce se svým žárem, sežehne trávu, a její květ opadne a její krásný vzhled zanikne; tak i boháč vyjde naprázdno se svým podnikáním.
12Blažený je muž, který vydrží pokušení, neboť osvědčí-li se, obdrží věnec života, který (Bůh) slíbil těm, kdo ho milují. 13Když je někdo pokoušen, neříkej: „Jsem pokoušen od Boha.“ Je totiž nemožné, aby Bůh byl pokoušen ke zlému, ale ani sám nikoho nepokouší. 14Avšak každý bývá pokoušen vlastní žádostí, která ho vábí a svádí. 15Když žádost počne, zplodí hřích, a hřích, když je dokonán, porodí smrt.
16Nedejte se klamat, moji milovaní bratři. 17Každé dobré dání a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u kterého není změny ani zatmění z odvrácení.
1, 2—18. O utrpení a pokušení.
2. „Zkoušky": nepřízeň, soužení a pronásledování, které působili židokřesťanům jejich soukmenovci; jimi byla zkoušena jejich víra. To je radost, o jaké se mluví u Mt 5, 11—12 (srov. Skt ap 5, 41).
4. Vytrvalost působí, že člověk žije stále ctnostně. Doprovázejí ji dobré skutky. Tak se dílo křesťanského života přivede k dokonalosti. Pak se ukáže křesťan dokonalý a celý čili ozdoben v den soudu všemi ctnostmi a dobrými skutky.
5—6. Každý křesťan potřebuje tuto moudrost; tou poznává v utrpeních prst Boží a prostředek k dokonalosti a spáse. V té moudrosti trpí křesťan s radostí a odevzdaností do řízení Božího. - O ni má křesťan prosit, a Bůh splní jeho prosbu, jak slíbil (Mt 7, 7; Lk 11, 9; 18, 1...). Bůh dává rád a nelituje své štědrosti k lidem. Jen jedno žádá: aby ho člověk prosil.
9—10. Pro křesťana, osvíceného pravou moudrostí, i chudoba je důvodem chlouby a radosti (Mt 5, 3), neboť v ní přijde spíše k dokonalosti na zemi a jejím trpělivým snášením pečuje o své věčné blaho. V tom je vznešenost chudých. V tomto nadpřirozeném směru je na tom boháč hůř, neboť je odkázán ve svých zálibách na pomíjející bohatství, které samo o sobě člověka nezdokonaluje a nečiní ho Bohu milým.
13. Bůh je nekonečně svatý, a proto nemůže podléhat pokušení ke zlému ani nemůže někoho ke zlému pokoušet, svádět, neboť je původce všeho dobra. Něco jiného je, když Bůh zkouší utrpením víru a důvěru svých vyvolených.
14. Jde o sklon ke hříchu jako následek dědičného hříchu. Počátek pokušení ke zlému je tedy v člověku samém, aniž je vylučován vliv ďábla (4, 7). Člověk sám pak je odpovědný za to, podlehne-li.
15. Neodpírá-li se žádosti po zlu, vůle se dá strhnout a počíná hřích; ten se zplodí plným a dobrovolným svolením k věci, kterou Bůh vážně zakázal. To už je hřích, který olupuje duši o posvěcující milost, počátek to nadpřirozeného života, a činí člověka vinným věčné smrti.
17. Bůh nepokouší ke zlému, ale je dárcem všeho dokonalého daru, hlavně milosti. Je stvořitelem a dárcem nejen hmotného světa a světla („Otec světel", totiž původce světelných těles na nebi), nýbrž i světla duchovního a věčné slávy. Jak by tedy on, u něhož není změny, jaké podléhá měsíc na nebi, ani není u něho zatmění z proměny („odvrácení") jako u slunce, když se zatmí, jak by mohl být příčinou duchovní tmy v člověku?
18Svobodně nás zplodil slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho tvorstva.
19Vězte, moji milovaní bratři: Každý člověk má být rychlý k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý ke hněvu. 20Neboť hněv člověka nevykonává, co je spravedlivé před Bohem. 21Proto odložte všechnu špínu a bujející zlobu a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaši duši.
22Buďte však plniteli slova, a ne jen posluchači; jinak klamete sami sebe. 23Neboť kdo jen poslouchá slovo, a neplní je, ten se podobá člověku, který pozoruje svou přirozenou tvář v zrcadle; 24podívá se totiž na sebe a odejde, a hned zapomene, jaký je. 25Kdo se však zadívá do dokonalého zákona svobody a zůstane (v něm), nestane se zapomětlivým posluchačem, nýbrž vykonavatelem skutků; takový bude šťastný (už samým) svým konáním.
26Domnívá-li se kdo, že je nábožný, a nedrží svůj jazyk na uzdě, ale klame své srdce, jeho nábožnost je planá. 27Nábožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení, zachovat se neposkvrněným od tohoto světa.
18. Bůh je teprve neměnný ve své blahovůli k věřícím; vždyť jim dal největší dar, totiž zrození k nadpřirozenému životu (Jan 1, 13; 3, 3—10; Gal 4, 19; 1 Petr 1, 3) „slovem pravdy", když v nich působil, aby přijali pravdy evangelia, a tak přišli ve spojení se Slovem - Životem.
19—27. Jak poslouchat a plnit Boží slovo.
21. Poněvadž hněv vede k přestoupení Božího zákona, máme ho odložit, a vůbec odstranit špínu hříchu a umenšit sklon k němu tím, že si dobře osvojíme tajemství víry, která v nás byla zaseta (Mt 13, 3...; 1 Petr 1, 23).
25. Křesťan nemá jen povrchně poslouchat Boží slovo, nýbrž má o něm uvažovat, jím svůj život řídit. Nový Zákon přináší svobodu od hříchu, a kdo Zákon poslouchá, je opravdu svobodný. Starý Zákon byl zákon nesvobody, neboť nedával milost, jak uniknout hříchu, ale poskytoval k němu příležitost.
26—27. Nábožnost vede člověka nejdříve k uctívání Boha. Ale toto uctívání Bůh nepřijímá a člověku neprospívá, nezdržuje-li se člověk hříchů jazykem, na př. nactiutrhání a pomlouvání. Uctíváním má být projevena láska k Bohu. Té však není, jestliže kdo opomíjí lásku k bližnímu a žije v hříšných touhách tohoto světa.
2 Moji bratři, nestraňte lidem při víře v našeho Pána slávy, Ježíše Krista. 2Neboť vejde-li do vašeho shromáždění muž se zlatými prsteny, ve skvělém oděvu, a vejde-li i chudák v ušpiněném šatě, 3věnujete pozornost tomu, který je nádherně oděn, a řeknete: „Ty seď pěkně zde", ale chudákovi řeknete: „Ty stůj tam“ nebo „Sedni si u mého podnoží.“ 4Zdaž nečiníte rozdíly mezi sebou a neusuzujete podle špatných zásad?
5Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh chudé lidi v tomto světě za boháče ve víře a za dědice království, které slíbil těm, kdo ho milují? 6Avšak vy jste zneuctili chudého. Neutiskují vás právě boháči a netahají vás oni k soudům? 7Což nehanobí právě oni krásné jméno, podle kterého jste byli nazváni?
2, 1—13. Varuje před stranictvím.
5. Ježíš Kristus byl sám chudý a vyvolil si apoštoly a učedníky z nižších tříd. Také prvotní Církev se tvořila i na jiných místech většinou z chudých (na př. v Korintě). Bůh tím chtěl na nich ukázat duchovní bohatství, kterým je hojně zahrnul.
7. Boháči svým tvrdým chováním k chudým uvádějí u pohanů v neúctu křesťanství, náboženství lásky. - „Krásné jméno", t. j. Ježíšovo.
8Plníte-li ovšem královský zákon podle Písma: Milovat budeš svého bližního jako sám sebe, dobře činíte. 9Straníte-li však osobám, dopouštíte se hříchu a Zákon vás usvědčuje jako provinilce. 10Neboť kdo zachovává celý Zákon, a pochybí v jedné věci, proviní se proti všem. 11Neboť ten, který řekl: Nezcizoložíš, řekl také: Nezabiješ. Jestliže tedy necizoložíš, ale zabíjíš, provinil ses proti Zákonu. 12Tak mluvte a tak jednejte jako lidé, kteří budou souzeni podle Zákona svobody. 13Neboť nemilosrdný soud přijde na toho, kdo nečiní milosrdenství; milosrdenství se vynáší nad soudem.
14Co prospěje, moji bratři, říká-li kdo, že má víru, ale nemá skutků? Může ho ta víra spasit? 15Jsou-li bratr nebo sestra nazí a mají-li nedostatek denního živobytí, 16a někdo z vás jim řekne: „Jděte v pokoji, zahřejte se a najezte", a nedá-li jim, co potřebují pro tělo, co to prospěje? "Tak i víra, nemá-li skutků, je mrtva sama v sobě. 18Ale někdo (snad) řekne: „Ty máš víru, a já mám skutky. Ukaž mi svou víru beze skutků, a já ti ukážu svými skutky víru.“ 19Věříš, že je jeden Bůh? Dobře činíš. Také zlí duchové věří, a třesou se. 20Chceš však poznati, prázdný člověče, že víra beze skutků není k ničemu? 21Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když obětoval na oltáři svého syna Izáka? 22Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že skutky se víra dokonala? 23I naplnilo se Písmo, které praví: Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to započteno jako spravedlnost a byl nazván přítelem Božím. 24Vidíte, že člověk bývá ospravedlňován skutky a ne pouhou vírou. 25Podobně také nevěstka Raab. Nebyla ospravedlněna skutky, když přijala posly a propustila je jinou cestou? 26Neboť jako tělo bez ducha je mrtvé, tak i víra beze skutků je mrtvá.
10. Kdo přestupuje vědomě a dobrovolně i jen jedno přikázání Boží, stává se nepřítelem Božím a je hoden věčného odsouzení jako ten, kdo přestupuje všechna přikázání. (Kdo hřeší proti více přikázáním, bude ovšem trestán více.) Přestoupení jednoho přikázání činí z člověka odpůrce Boha, který dal všechna přikázání.
12. „Zákon svobody“ znamená křesťanské učení, hlavně o lásce. Kdo podle něho žije, osvobozuje se od neklidu a sklíčenosti, které vznikají v nitru, když se člověk omezuje jen na osobní zájmy nebo zájmy těch, od nichž něco očekává. Láska vnuká smysl pro všechny lidi, že hodně přeje druhým.
14—26. O víře živé a mrtvé.
17. Je mrtva nejen navenek proto, že se neprojevuje skutky, které Boží zákon nařizuje, nýbrž i v nitru člověka je taková víra jako bylina s uschlými kořínky.
19. U zlých duchů to není víra nadpřirozená, která přispívá ke spáse, nýbrž víra obyčejná, k níž je přinutila zřejmost některých věcí v křesťanství, na př., že bez Božího působení by křesťané nemohli vést svatý život a pod. ,Vidí (ďábli) mnoho jasných známek, z nichž postřehují, že učení Církve je od Boha, ačkoli sami nevidí věci samé, jimž Církev učí, třebas, že Bůh je trojjediný a jeden nebo něco takového' (sv. Tomáš Akv.).
21—24. To není proti tvrzení sv. Pavla, že člověk je ospravedlňován jen vírou beze skutků (Řím 3, 28; Gal 2, 16) a že Abraham byl ospravedlněn jen vírou beze skutků (Řím 4, 2), kdežto Jakub praví o Abrahamovi, že víra působila spolu s jeho skutky. Neboť Pavel mluví o těch, kdo se teprve stávají křesťany, a k tomu je třeba jen víry; Jakub zase mluví o křesťanech, kteří již věří, víru však skutky lásky neprojevují. Pavel odsuzuje skutky bez víry, Jakub odsuzuje víru beze skutků lásky. Pavel mluví o skutcích před nabytím víry, Jakub vyžaduje skutky po přijetí víry. Pavel povzbuzuje k víře, která je jedinou cestou k prvnímu ospravedlnění; Jakub povzbuzuje ke skutkům u těch, kdo mají víru, aby jimi přišli ke spravedlnosti, kterou ztratili.
3 Moji bratři, nebuďte všichni učitelé; víte přece, že se nám dostane přísnějšího soudu. 2Neboť všichni klesáme často. Neklesá-li kdo slovem, to je dokonalý muž, schopný držeti na uzdě i celé tělo.
3, 1—12. Moc jazyka a jeho užívání.
2. Bez zvláštní pomoci Boží ani spravedlivý člověk nemůže se uchovat dlouho nebo po celý život bez jakéhokoliv hříchu. Zvláště se snadno hřeší jazykem; a kdo tak nehřeší, je opravdu dokonalý člověk, neboť dovede pak ovládat všechny své smysly a vášně.
3Když totiž dáváme koňům do huby uzdu, aby nás poslouchali, řídíme i celé jejich tělo. 4Hle i lodi, ač jsou veliké a bývají hnány prudkými větry, bývají řízeny nepatrným kormidlem, kam se zachce tomu, kdo je řídí. 5Tak i jazyk je sice malý úd, a honosí se velikými věcmi. Hleďte, jak malý oheň, a jak veliký les zapálí. 6I jazyk (je) oheň, (je) celý svět nepravostí. Právě jazyk mezi našimi údy poskvrňuje celé tělo a zapaluje koloběh (našeho) života, sám pak je zapalován peklem.
7Vždyť každý druh zvířat a ptáků, plazů a mořských zvířat bývá krocen a je zkrocen člověkem, 8avšak jazyk nedovede nikdo z lidí zkrotit. Je to nepokojné zlo, plné smrtonosného jedu. 9Jím velebíme Pána a Otce, a jím také zlořečíme lidem stvořeným podle Božího obrazu. 10Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak se to nemá dít! 11Což vydává pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou? 12Může, moji bratři, nést fíkovník olivy nebo réva fíky? Ani slané (zřídlo) nemůže dávat vodu sladkou.
13Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže krásným chováním své skutky v tichosti s moudrostí. 14Ale máte-li v srdci hořkou řevnivost a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě. 15To není moudrost, která přichází shora, nýbrž pozemská, tělesná, ďábelská. 16Neboť kde je řevnivost a svárlivost, tam je nepořádek a všechno možné zlo. 17Avšak moudrost shůry je především čistá, dále pokojná, mírná, poddajná, plná milosrdenství a dobrých plodů, bez obojetnosti a přetvářky. 18Ovoce pak spravedlnosti se rozsévá v pokoji těm, kdo působí pokoj.
13—18. O pravé moudrosti.
13. Mluví o moudrosti, kterou mají vynikat hlavně ti, jimž je svěřeno poučovat o pravdách víry. Nestačí jenom vědomosti; je nutno podle božských pravd žít a hlavně být tichý a mírný, což se hodí moudrým učitelům náboženství.
15. Bůh je Bohem pokoje, dává a působí pokoj (1 Kor 14, 33). Když tedy někdo svým učením a chováním působí jen nepokoj, je to znamení, že není veden moudrostí, kterou dává Bůh.
4 Odkud jsou mezi vámi boje a odkud potyčky? Což ne odtud, z vašich náruživostí, které bojují ve vašich údech? bádáte, a nemáte; zabíjíte a řevníte, a nemůžete (ničeho) dosáhnouti; potýkáte se a bojujete. Nic nemáte, protože neprosíte. 3Prosíte, ale nic nedostáváte, protože špatně prosíte, když to chcete promarnit v svých náruživostech. 4Cizoložnice, nevíte, že přátelství s tímto světem je v nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. BČi si myslíte, že nadarmo praví Písmo: Žárlivě touží po duchu, kterému dal přebývat v nás? ('Dává tak větší milost. Proto praví: Bůh se staví proti pyšným, pokorným však dává milost.
4, 1—12. O pravé moudrosti.
2. Jakub tu názorně líčí, jak z vnitřního neklidu povstávají vnější spory a hádky. Chudí touží po cizím majetku, a přece se jim ho nedostává. Z velké žádostivosti povstává nenávist (z které by mohla vzniknout i vražda) a žárlivost k bohatým, než ani tím ničeho nedosahují. Proč tedy křesťané nemají to potřebné pro život? Protože nespořádaným způsobem usilují o pozemské statky; mohli by jich dosáhnout totiž spořádanou prací a modlitbou.
4. „Cizoložnice“ v tom smyslu, že se odkloňují od Boha, snoubence svých duší.
5—6. Bůh stvořil lidského ducha a dal mu přebývat v těle. Miluje křesťanského ducha, neboť jej posvětil. V této lásce je na něj žárlivý a nestrpí, aby se mu stával nevěrným přátelením s lidmi tohoto světa, kteří svým hříšným životem projevují nepřátelství proti Bohu. Věrné a pokorné však obdaruje hojnou přízní. Ve Starém Zákoně je často vyjádřen vztah Boha k vyvolenému národu obrazem zasnoubení; odtud výraz žárlivosti Boží. Tu myšlenku vyjadřují slova v 5, uvedená jako Písmo sv. (Gen 2, 7 a známá pravda v Písmě sv. o Boží žárlivosti). Slova z v 6 jsou také z Písma sv., totiž z knihy Přísloví 3, 34. - V 5 je možno také přeložit: Žárlivě touží Duch, kterému dal přebývat v nás.
7Poddejte se tedy Bohu a postavte se proti ďáblu, a uteče od vás. 8Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a posvěťte srdce, dvojací lidé. 9Poznejte svou ubohost, naříkejte a plačte; váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost v zkroušenost. 10Pokořte se před Pánem, i povýší vás.
11Bratři, nemluvte navzájem proti sobě! Kdo mluví proti bratrovi nebo soudí svého bratra, mluví proti Zákonu a soudí Zákon. Jestliže však soudíš Zákon, nejsi plnitelem Zákona, nýbrž soudcem. 12Jeden je zákonodárce a soudce, ten, který může spasit a zahubit. Ale kdo jsi ty, že soudíš bližního?
13Nužetedy vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zejtra půjdeme do toho a toho města a pobudeme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat", 14nevíte přece ani, co bude zítra! Vždyť co je náš život? Jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. 15Místo abyste říkali: „Bude-li Pán chtít, pak budeme živi a učiníme to a ono.“ 16Vy se však vychloubáte ve své chvástavosti. Každé takové chlubení je špatné. 17Kdo tedy umí dobře činit, a nečiní to, má (za to) hřích.
8. „A přiblíží se k vám“ je řečeno obrazně. Jako se praví, že slunce vchází do domu a vychází, pokud jeho paprsek dosahuje k domu, tak se praví, že se Bůh k nám blíží nebo odchází od nás, pokud přijímáme vliv jeho dobroty nebo se nám ho nedostává' (Tomáš Akv.).
11. Zákon lásky k bližnímu nám byl dán ne proto, abychom ho podrobovali svému rozhodnutí, a tím se nad něj vynášeli, nýbrž abychom se mu podrobili a plnili ho.
13—5, 20. Rozličná povzbuzení a poučení.
5 Nuže tedy, boháči; plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. 2Vaše bohatství shnilo a vaše šatstvo je prožráno od molů; 3vaše zlato a stříbro zrezavělo a rez na nich bude svědčit proti vám a stráví vám tělo jak oheň. Nahromadili jste si pokladů ještě v posledních dnech. 4Hle, zadržená mzda dělníků, kteří vám požali pole, křičí, a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. 5Na zemi jste hýřili a žili v rozkoších, vykrmili jste si srdce ke dni pobíjení. 6Odsoudili, zavraždili jste spravedlivého; neklade vám žádný odpor.
7Buďte tedy, bratři, trpěliví až do příchodu Páně. Hleďte, rolník čeká na vzácný plod země, trpělivě nad ním čeká, až se mu dostane podzimního a jarního deště. 8Buďte i vy trpěliví a upevněte své srdce, neboť příchod Páně se přiblížil. 9Nenaříkejte, bratři, jeden proti druhému, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi! 10Vezměte si, bratři, za příklad trpělivé vytrvalosti proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. 11Hle, za blažené prohlašujeme ty, kteří vytrvali. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a viděli jste (jeho) konec od Pána, neboť Pán je velmi milosrdný a slitovný.
5, 1. Jako prorok vidí již vyplněn soud nad nemilosrdnými boháči a zánik všeho, v co doufali. „Poslední dny“ ve v 3 je doba přímo před příchodem Páně k soudu, Pána pak máme očekávat každou chvíli svého života. V té době, kdy Jakub psal, byli věřící živě proniknuti očekáváním tohoto nenadálého příchodu Páně k soudu.
12Především však, moji bratři, nepřísahejte ani při nebi, ani při zemi, ani jakoukoliv jinou přísahou. Ale vaše řeč ať je: „Ano, ano“ a „Ne, ne", abyste nepropadli soudu.
13Vede se někomu mezi vámi zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať pěje žalmy! Je mezi vámi někdo nemocný? 14Ať si zavolá kněze církve, a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. 15A modlitba víry zachrání nemocného, Pán ho vzpruží, a jestliže se dopustil hříchů, budou mu odpuštěny.
16Vyznávejte se tedy jedni druhým ze | hříchů a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni, neboť mnoho zmůže a je působivá modlitba spravedlivého. 17Eliáš byl stejně člověk jako my, a velmi se modlil, aby nepršelo na zem, a nepršelo po tři roky a šest měsíců. 18A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země vydala svůj plod. 19Moji bratři, zbloudí-li někdo mezi vámi od pravdy a někdo ho obrátí, 20vězte, že ten, kdo obrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů.
12. Ozvěna slov Páně u Mt 5, 33...
14—15. Stav nemocného se předpokládá vážný. Tu si má zavolat kněze církve, ne tedy kohokoliv ze „starších", mezi nimiž nebyli všichni ustanoveni vykonávat svaté obřady. Jde tu o posvátný úkon, neboť kněz se má modlit a mazat olejem. Obojí se má dít ve jménu Páně, neboť účinek přijde na nemocného z moci Páně: nejprve, že zachrání nemocného, který má předstoupit před Boží soud. Jde tu o spásu duše, neboť o ní se mluví v celém listě (1, 21; 2, 14; 4, 2; 5, 20). Dále Pán nemocného vzpruží tím, že mu dá novou duchovní sílu, odvahu, důvěru v Boží milosrdenství. A konečně modlitba a mazání knězovo přináší nemocnému odpuštění hříchů, totiž těch, které po vyznání hříchů (jež u nemocného předpokládá z následujícího v 16 „tedy") nebyly odpuštěny. Takové účinky pak může způsobit jen svátost Ježíšem Kristem ustanovená. Tu svátost nazýváme poslední pomazání.
16. Jak plyne ze souvislosti, je považováno vyznání hříchů za důležité pro spásu.