MATOUŠ

O EVANGELIU PODLE SVATÉHO MATOUŠE

V pořadí evangelií se vždycky kladlo na první místo evangelium podle sv. Matouše. Ne proto, že by tvořilo základ pro napsání dalších evangelií — vždyť každý evangelista, jsa veden Božím Duchem, vytvořil samostatné dílo, i když byl v mnohém závislý na svém předchůdci —, ani ne pro jeho přednost nad ostatními evangelii, neboť každé z nich má své přednosti a milou působivost na čtenáře —, nýbrž proto, že časově bylo napsáno první, a to apoštolem Matoušem.

Matouš je znám jako autor tohoto evangelia od nejstarších dob. Zvláště je třeba připomenout, co o tom praví Papias (nar. kolem r.70), který byl biskupem v Hierapoli ve Frygii v době, kdy sv. mučedník Ignác (f 107) byl biskupem v Antiochii, a byl posluchačem presbytera Jana, za kterého se pokládá apoštol Jan. Janova slova, Papiem dochovaná, jsou tato: „Matouš sepsal řeči v hebrejském jazyku, každý je pak přeložil, jak mohl.“ Nazývá Matoušovo evangelium „řeči „, aby je rozlišil od ostatních evangelií, protože ta nepodávají tolik řečí Páně, zvláště od evangelia Markova, o kterém v souvislosti mluví a které podává zase více zázraků Páně. Toto přesvědčení o Matoušovi, spisovateli prvního evangelia, se dále uchovávalo a bez odporu bylo přijímáno. Shrnuje je sv. Jeroným (De viris illustr.) takto: „Matouš, zvaný i Levi, z celníka apoštol, první složil Kristovo evangelium hebrejskými písmeny a slovy pro ty, kteří uvěřili z obřízky; kdo je potom přeložil do řečtiny, není dosti jisté.“ Matouš je prostě všeobecně uznáván za spisovatele prvního evangelia od prvních křesťanských století, jak je to patrné z výslovných tvrzení církevních Otců, z nadpisu starých exemplářů, z nejstarších překladů a seznamů knih Písma sv., ze svědectví církevních spisovatelů, papežů a církevních sněmů (Enchir. bibl. 401).

V evangeliu samém je nápadná také jedna maličkost. Když se v něm vypravuje, jak Ježíš Kristus povolal tohoto apoštola, spisovatel ho nazývá Matoušem (9, 9), kdežto v evangeliu Markově (2,14) a Lukášově (5, 27) se nazývá Levi, a to ze šetrnosti, protože se jménem Matouš bylo spjato jeho dřívější zaměstnání celníka, které se pokládalo za zaměstnání hříšníků. Ale Matouš to z pokory ve svém evangeliu nezatajuje, jak upozorňuje sv. Jeroným (ve výkladu k tomu místu): „Nazývá se Matouš celníkem, aby ukázal čtenářům, že nikdo nemá zoufat nad svou spásou, je-li obrácen k lepšímu, protože i on byl náhle změněn z celníka v apoštola“.

Lze-li říci s jistotou, že apoštol Matouš napsal první evangelium, není možno přesně určit dobu, kdy se tak stalo. Jen můžeme tvrdit, že je napsal před svým odchodem z Palestiny, aby Židům, obráceným i neobráceným, mezi kterými působil, připomínal, že se mezi nimi vyplnilo, co jim Bůh od věků sliboval. Snad opustil Palestinu po pronásledování křesťanů od Heroda Agrippy (41-44), nebo teprve až po jerusalemském sněmu (50). Sotva však lze počítat se sepsáním prvního evangelia po příchodu sv. Pavla do Říma r. 60 (Enchir. bibl. n. 403).

Původní řeč, v které bylo evangelium napsáno, totiž hebrejština, jak se jí tehdy v Palestině mluvilo (aramejština), naznačuje, jaké čtenáře měl svatopisec na mysli, totiž Židy. Jim dokazuje, že Ježíš Kristus je slíbený Mesiáš, od proroků předpověděný. K objasnění často uvádí prorocké předpovědi, jak se na Kristu vyplnily. Tuto pravdu nezastiňuje skutečnost, že právě židovský národ ve svém celku ho za Mesiáše neuznal. Příčina není v tom, že by Ježíš Kristus nepodal dosti přesvědčivých důkazů o tom, že je poslán z nebe jako Boží Syn, ale v nesprávných názorech té doby na Mesiáše a jeho dílo. Nepřijali ho proto, že nejednal tak, jak si to oni představovali, že se nepostavil v čelo národního hnutí k založení pozemského židovského království, a šířil pravé mesiášské království s posláním dokonalého náboženství nejen pro Židy, nýbrž pro všechny národy.

Toto evangelium, jak je Matouš napsal v aramejštině, se nám nedochovalo. Máme jen jeho řecký překlad, který se v podstatě shoduje s původním evangeliem. Překladatel si usnadnil práci tím, že použil evangelia Markova, napsaného řecky. Takto Matoušovo evangelium, původně napsané pro židovský národ, řeckým duchem bylo uzpůsobeno k tomu, aby se stalo nástrojem poučení o Kristu i jiným národům. Ale přesto i řecký překlad evangelia nemůže zapřít semitského ducha, sloh a celkové zaměření.

Matoušovo evangelium bývalo posuzováno po strácce literární jako méně dokonalé a krásné nežli další evangelia. Je pravda, že na př. při líčení událostí se často spokojuje s podáním základních tahů děje a nepodává je s takovou živostí a barvitostí; ale tím by se neprospělo účelu evangelia, který je spíše věroučný a apologetický. Zázraky a příhody nejsou v něm zaznamenány pro sebe, nýbrž jako důkaz Kristova božského poslání a jako nutné doplnění a podepření jeho učení. Než při pozornější četbě možno najít i krásu a umění v podání dějů. Je to umem dramatické a často z něho září básnická krása, která dílo oživuje a dělá milým.

Evangelium možno rozdělit na více částí. 1. O Ježíšově původu, událostech po jeho narození až po odchod z Egypta do Nazareta (1-2). 2. Příprava k mesiášské činnosti (3, 1-4,11). 3. Ježíšova činnost v Galileji jako učitele - zákonodárce a divotvůrce (4,12-0, 34). 4. Vzrůstající nedůvěra a odpor v lidu ke Kristu (9, 35-13, 58). 5. Dokončení galilejské činnosti a její rozšíření do sousedních krajů (14,1-20,16). 6. Činnost v Jerusalemě (20,17-25). 7. Utrpení a zmrtvýchvstání (26-28).

EVANGELIUM PODLE SVATÉHO MATOUŠE

1 Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. 2 Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jakuba, Jakub zplodil Judu a jeho bratry. 3 Juda zplodil Faresa a Zarama z Thamary, Fares zplodil Esrona, Esron zplodil Arama, 4 Aram zplodil Aminadaba, Aminadab zplodil Násona, Náson zplodil Salmona, 5 Salmon zplodil Bóza z Rahaby, Bóz zplodil Obeda z Eut, Obed zplodil Jessaie, Jessai zplodil krále Davida. 6 Král David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy, 7 Šalomoun zplodil Roboama, Roboam zplodil Abiáše, 8Abiáš zplodil Asu, Asa zplodil Josafata, Josafat zplodil Jorama, Joram zplodil Osiáše, 9 Osiáš zplodil Joathama, Joatham zplodil Achaza, Achaz zplodil Ezechiáše, 10 Ezechiáš zplodil Manassesa, Manasses zplodil Amosa, Amos zplodil Josiáše, 11 Josiáš zplodil Jechoniáše a jeho bratry za stěhování do Babylona. 12 A po stěhování do Babylona Jechoniáš zplodil Salathiela, Salathiel zplodil Zorobabela, 13 Zorobabel zplodil Abiuda, Abiud zplodil Eliakima, Eliakim zplodil Azora, 14Azor zplodil Sadoka, Sadok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda, 15 Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Mathana, Mathan zplodil Jakuba, 16 Jakub zplodil Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, který se nazývá Kristus. 17 Všech pokolení od Abrahama až po Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida až po stěhování do Babylona čtrnáct pokolení, od stěhování do Babylona až do Krista čtrnáct pokolení.

1, 1-17. Rodokmen Ježíše Krista (srov. Lk 3, 23-38).

1... Kristův rodokmen začíná dvěma slavnými předky izraelského národa: Abrahamem a Davidem, jimž bylo slíbeno, že z jejich potomstva vzejde Vykupitel (Gn 13, 3; 2 Král 7, 13-16). Rodokmen sám je podán ve třech obdobích po čtrnácti členech. Jde tu nejspíše o mystické číslo; písmena „David“ dávají totiž v hebrejštině číslo 14. Rodokmen je se strany Josefovy, neboť jen on, jako otec Ježíšův před zákonem, mohl přenést na dítě královská a mesiášská práva a výsady Davidova rodu.

18 Zrození Ježíše Krista se stalo takto.

18... Ačkoliv je Maria, teprve zasnoubena Josefovi, přece je nazvána jeho manželkou a Josef zase jejím mužem, neboť podle hebrejského práva o zásnubách snoubenka už patřila snoubenci jako manželka. Zásnubami již začalo manželství právně a bylo dokonáno slavností, při které se snoubenci sami sešli o samotě buď v domě otcově, nebo v domě ženichově. U Marie se ukázalo, že otěhotněla, když byla ještě snoubenkou, dříve než mohlo být začaté manželství dokonáno sejitím. (Někteří biblisté myslí, že zde u Mt 1, 18 a Lk 1, 27 slovo „zasnoubena“ má stejný smysl jako Lk 2, 5, totiž že znamená ne obyčejnou snoubenku, nýbrž manželku. Potom „vzít k sobě „ve v 20 by mělo význam: „podržet ve svém domě“, jak výslovně říká sv. Jan Zlatoústý.) Vylíčení tohoto Mariina postavení stačilo, aby Mt představil Marii jako nedotknutou pannu. Josef ji nepoznal ani potom, „dokud neporodila svého prvorozeného syna“; ne že by ji potom poznával; evangelista myslí jenom na dobu před Kristovým narozením, a nic nepraví, co bylo potom. - Protože si Josef nebyl jist, chtěl ji tajně propustit, t. j. dát jí soukromě propouštěcí listinu bez udáni důvodu, proč ji zbavuje manželského závazku vůči sobě. (Je možný i ten výklad, že Josef chtěl tajně odejít z Nazareta, aniž co komu řekl. V tom případě by Maria byla považována za vdovu a dítě za manželské.) Chtěl takto jednat, „protože byl spravedlivý „Proč je nazýván spravedlivým, když přece byla jeho povinnost Marii udat k potrestání, to je ukamenování? Sv. Jeroným praví:´Proč se nazývá Josef spravedlivý, když přece chce zatajit hřích své ženy? Ale to je svědectví pro Marii, že Josef, protože znal její čistotu, v obdivu nad tím, co se přihodilo, zakrývá mlčením to, čeho tajemství nepoznával'.

Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, a dříve než se sešli, shledalo se, že je těhotná z Ducha svatého. 19 Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat (pohaně), zamýšlel tajně ji propustit. 20 Ale když o tom uvažoval, hle, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, Davidův synu, neboj se vzít k sobě svou manželku Marii, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. 21 Porodí pak syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od jeho hříchů.“

22 Toto všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán skrze proroka:

23 Hle , panna počne a porodí syna a nazvou ho jménem Emanuel, což je v překladu „Bůh s námi.“ 24 Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu přikázal anděl Páně, a vzal svou manželku k sobě. 25 A nepoznal jí, až porodila syna; a nazval ho jménem Ježíš.

22-23. Iz 7, 14 předpověděl Mesiášovo panenské početí a narození. Maria se stala Mesiášovou matkou, a proto podle proroctví zaslala pannou při jeho početí i narození.

25. „A nepoznal ji, až porodila syna „: toto vyjádření neznamená, že po Ježíšově narození ji poznal. Je to hebrejský způsob řeči, který vypovídá o minulosti, ne o budoucnosti. Evangelista tady říká jenom to, co se stalo do narození dítěte: až do té doby že Josef Marii nepoznal, a protože si Maria uchovala panenství.

2 Když se tedy narodil Ježíš v Betlémě v Judeji za dnů krále Heroda, hle, přišli do Jerusalema mudrci od východu 2a pravili: „Kde je ten narozený židovský král? Viděli jsme totiž jeho hvězdu na východě a přišli jsme se mu poklonit.“ 3 Sotva to Herodes uslyšel, vzrušil se a celý Jerusalem s ním. 4 I svolal všechny velekněze a vykladatele Písma v lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit.

2, 1... Mágové (mudrci) je perské slovo. Tak se nazývali v mesopotamskýeh krajích kněží, kteří se zabývali hvězdopravectvím. Byli to tedy spíše mudrci než králové. Z jejich názvu někteří soudí, že přišli z Mesopotamie; mnozí jiní zase myslí, že pocházeli z Arábie, neboť přinášejí dary arabských krajů a přicházejí z východu, to je vzhledem k Jerusalemu z Arábie. Domněnka, že byli tři, zakládá se na tom, že přinesli tři dary. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar jsou nám známa až z 12. stol. po Kr. Svatí Otcové viděli v darech vyznání jejich víry: kadidlem uctili královskou důstojnost dítěte, zlatem jeho božskou přirozenost, myrhou jeho přirozenost lidskou. Sv. Bernard zase myslí, že přinesli zlato, protože dítě bylo chudé, myrhu k utvrzení jeho údů, kadidlo, aby v chlévě byla libá vůně. O hvězdě jsou rozličná mínění. Z vypravování evangelistů plyne, že to byl zvláštní světelný zjev, podobající se hvězdě. Možno se domnívat, že to byla mimořádná kometa nebo meteor. Podle jiného mínění k tomu zjevu došlo spojením dvou planet (Jupitera a Saturna), což se udalo třikrát r. 7 př. Kr. Z tohoto zvláštního zjevu na nebi podle známých tehdy pravidel hvězdopraveckých mágové usoudili, že se narodil očekávaný král-spasitel. Obrátili se do Palestiny, neboť na Východě se vědělo, že Židé očekávají Vykupitele, a i spisy o tomto Mesiáši (Danielovo proroctví, řecký překlad Starého Zákona, Sybillina proroctví) byly na Východě známy. - K tomuto vnějšímu znamení, Bohem způsobenému, přistoupilo jistě i vnitřní osvícení, kam se mají obrátit hledat novorozeného krále, aby se mu poklonili jako vládci celé země. Přišli do Jerusalema ke králi Herodovi s jakousi jistotou, že zrození krále je tam všeobecně známo, jak plyne z jejich přímé otázky: „Kde je ten narozený židovský král? „Herodes Veliký, který r. 38 př. Kr. začal v Palestině vládnout, se ulekl, neboť po celou dobu své vlády se strachoval o trůn. Odpovídá jim po poradě s představenými židovského náboženství; ti sice také nic nevědí o zrození očekávaného Mesiáše, ale ukážou aspoň prorocké místo z Mich 5, 2, podle něhož se má narodit v Betlémě, vzdáleném 8 km na jih od Jerusalema.

5 A oni mu řekli: „V Betlémě v Judeji, neboť tak psal prorok: 6 A ty, Betléme, Judova země, naprosto nejsi nejmenší mezi předními městy Judovými, neboť z tebe vyjde vůdce, který bude vládnout mému izraelskému lidu.

7 Tu si Herodes tajně zavolal mudrce a vyptal se jich přesně na dobu hvězdy, která se jim ukázala. 8 Poslal je pak do Betléma se slovy: „Jděte a důkladně se vyptejte na to dítě, a až je naleznete, oznamte mi, abych se mu přišel poklonit i já.“ 9 Když to od krále vyslechli, odešli. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až přišla na místo, kde bylo dítě, a zastavila se. 10 Jakmile uviděli hvězdu, nesmírně se zaradovali. 11 I vstoupili do domu a nalezli dítě s jeho matkou Marií; padli na zem a klaněli se mu. Pak otevřeli své pokladnice a podali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. 12 A poněvadž dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli k Herodovi, odebrali se jinou cestou do své země.

13 Když odešli, hle, anděl Páně se ukázal Josefovi ve snu a pravil: „Vstaň, vezmi dítě i s jeho matkou, utec do Egypta a tam buď, až ti řeknu. Herodes totiž bude pátrat po dítěti, aby je zahubil.“

13. Egypt býval útočiště politicky pronásledovaných lidí v Palestině (na př. 3 Král I I. 40). V té době bylo v Egyptě už mnoho židovských osad, ano měli i svůj chrání v Leontopoli. Mt tu poukazuje na vyplnění proroctví Os 11, 1, totiž: jako izraelský národ, adoptovaný Boží syn, byl vyveden Bokem z Egypta, podobně vtělený Boží Syn má dlít v Egyptě a odtamtud se zase navrátit. - Cesta tam trvala kolem 10 dní.

14 On tedy vstal, vzal v noci dítě i s jeho matkou a uchýlil se do Egypta. 15 A zůstal tam až do Herodova skonání, aby se splnilo, co řekl Pán skrze proroka: Z Egypta jsem povolal svého syna.

16 Když Herodes viděl, že byl od mudrců oklamán, velmi se rozhněval a dal pobít v Betlémě i v celém jeho okolí všechny chlapce od dvouletých dolů podle času, který vyzvěděl od mudrců. 17 Tehdy se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš:

18 Bylo slyšet hlas v Ramě, velký pláč a nářek.

16-18. Pro Heroda, který si už potřísnil ruce vraždou jedné své manželky a dvou synů a krvavě potíral sebemenší útok na svou královskou moc, neznamenalo mnoho povraždit chlapečky v Betlémě a okolí (počítá se, že jich bylo 30-80). Mt místo aby vyličoval dopodrobna onen hrozný čin, poukazuje podle svého zvyku na předpovědi u Jer 31, 15. Ráchel, druhá žena patriarchy Jakuba, zemřela za velkých bolestí u Betléma, když rodila Benjamina (Gn 35, 17). Prorok tu zobrazuje smutek matek nad syny, které Nabuchodonosor r. 586 př. Kr. odváděl do zajetí. To loučení se událo v Ramě (na sever od Jerusalema). Ten pláč oněch matek, zobrazený plačící Ráchel, je předobrazem pláče betlémských matek nad povražděnými hošíky; tehdy jako by Ráchel, plná smutku a pláče, povstávala ze svého hrobu v blízkosti Betléma.

Ráchel oplakává své děti a nedá se potěšit, protože (už) nejsou. 19 Když zemřel Herodes, hle, anděl Páně se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě 20 a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i s jeho matkou a jdi do izraelské země, neboť umřeli ti, kdo ukládali dítěti o život.“ 21 On tedy vstal, vzal dítě i s jeho matkou a vešel do izraelské země. 22 Když však uslyšel, že v Judsku kraluje Archelaus po svém otci Herodovi, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral do galilejských končin. 21 šel a bydlel v městě, které se nazývá Nazaret, aby se splnilo, co řekli proroci: Bude nazýván Nazaretský.

22. Archelaus zdědil po svém otci Herodovi krutost; proto Josef, ježto se domníval, že dítě má být vychováno v Betlémě, místě zrození, měl vážné obavy usadit se tam a raději se odebral do Nazareta. Z data, kdy začal Archelaus vládnout, možno usuzovat, že svatá rodina byla v Egyptě aspoň rok.

3 V oněch dnech přišel Jan Křtitel a kázal v judské poušti 2 takto: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království!“ 3 To je totiž ten, o kterém předpověděl prorok Izaiáš slovy: Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte jeho stezky! 4 Jan sám pak měl šat z velbloudí srsti a kožený pás kolem beder; pokrmem mu byly kobylky a lesní med.

3, 1-6. Vystoupení Jana Křtitele (Mk 1, 2-8; Lk 3, 3-18).

2. „Obraťte se!“, t. j. změňte své smýšlení a život k dobrému, a to vzhledem k nové době, ve které se začnou plnit Boží sliby o vykoupení.

3. Citován je Iz 40, 3. Prorok tam povzbuzuje lid, očištěný utrpením ve vyhnanství, aby dokonal své mravní obrození, a tak se stal schopnějším založit novou theokratickou vládu ve své zemi, do níž se vrací. Hospodin sám půjde v čele svého lidu, a proto potřeba jemu jako králi upravit cestu. Bylo to řečeno jako předobraz činnosti Jana Křtitele, který vyzývá lid k mravní obnově, a to velmi naléhavě, neboť Vykupitel tu bude co nevidět.

4. Šat z velbloudí srsti je šat hrubý a byl ve shodě s Janovým přísným životem. Sušenými kobylkami se i dnes živí beduíni. Lesním medem se sotva rozumí skutečný med lesních včel; spíše šťáva ze stromu Tamaris manifera; má mdlou, nevýraznou chuť.

5 Tehdy k němu chodil Jerusalem, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu. 6A dávali se od něho křtít v řece Jordánu a vyznávali své hříchy.

7 Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a sadduceů, řekl jim: „Plémě zmijí! Kdo vám ukázal, jak uniknout blížícímu se hněvu? 8 Vydejte tedy ovoce, hodné obrácení. 9 A neříkejte si: ´Náš otec je Abraham´. Neboť vám pravím: Bůh je dosti mocný, aby vzbudil Abrahamovi děti z těchto kamenů. 10 Sekyra je už přiložena ke kořeni stromů. Každý strom tedy, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.

6. Kromě kázání se Janova činnost vyznačovala křtem spojeným s vyznáváním hříchů. Bylo to něco nového, odlišného od židovských očist. Kdo křest přijal, mohl vnitřní lítostí dosáhnout odpuštění hříchů. Je to příprava na křest ustanovený Ježíšem Kristem; ten působí odpuštění hříchů sám o sobě.

10. K odpuštění vin a k dosažení přízně u Boha nestačí odvolávat se na rodový původ od Božího miláčka Abrahama, ale jsou nutné osobní skutky upřímného pokání a osobního obrácení k Bohu změnou života podle Boží vůle. A to ihned, neboť Boží hněv se už už snáší na viníky, aby je vytrhl ze života, jako když sekyra je přiložena ke kořenu stromu.

11 Já sice vás křtím ve vodě k pokání; ten však, který přichází po mně, je mocnější než já, a nejsem hoden nosit mu opánky. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. 12 A on má v ruce vějačku; i vyčistí svůj mlat a shromáždí svou pšenici na sýpku, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“

13 Tehdy přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby byl od něho pokřtěn. 14 Ale Jan mu bránil slovy: „Mně je třeba, abych byl pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“

11. Jan vyvádí lid z klamu, jako by svým křtem zahajoval vykupitelskou dobu a jako by on sám byl Mesiáš. Ne, Mesiáš vystoupí po něm a daleko převyšuje Jana svou důstojností a mocí ve spáse. Jeho křest bude dokonalejší a účinnější, neboť je to křest Duchem, který proniká hlubiny duše a očistí ji od vin, tak jako oheň čistí zlato.

12. V Božím království budou jen spravedliví kralovat s Mesiášem. Proto bude třeba očisty. Nekajícníci, neočištění ohněm oživujícího Ducha, stanou se obětí ničícího ohně, jako jsou spalovány plevy. Tento očistný soud se stane na konci mesiášské doby. Mesiáš je pán všech dob. - „Vějačka „je lopata, kterou se čistí válo obilí (províválo proti větru).

13-17. Křest Páně (Mk 1, 9-11; Lk 3, 21...; Jan 1, 31-34).

14. V dobách veřejného pokání projevují k němu svatí největší ochotu. Ježíš, který žil doposud se svou ovdovělou matkou, nepotřeboval pro sebe pokání. Jeho svatý skromný život byl znám. Když ho spatřil Jan, který měl už zkušenost s hříšníky, poznal z jeho čistého vzhledu a pohledu, že má před sebou muže vynikající svatosti; snad se v něm ozvaly i vzpomínky z mládí. Proto se zdráhá udělit mu křest pokání. Tušil, koho před sebou má. Ale teprve až uvidí nad ním holubici, bude jistý, že je to Mesiáš (Jan 1, 33).

15 Ježíš mu však na to řekl: „Jen nech! Neboť tak se sluší, abychom naplnili všechnu spravedlnost.“ I nechal ho.

15. Zákon sice nikde nepředpisoval přijímat Janův křest. Tento křest však byl z Boží vůle příprava na mesiášskou dobu. Ježíš Kristus chtěl naplnit i tuto vůli svého Otce, i když to bylo spojeno s pokořením. Bohem pak bylo stanoveno, aby právě po této chvíli pokoření vyšla najevo Ježíšova velikost.

16 Když byl tedy Ježíš pokřtěn, ihned vystoupil z vody. A hle, otevřela se nebesa a viděl sestupovat Božího Ducha jako holubici a snášet se na něj. 17A hle, ozval se hlas z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, v něm se mi zalíbilo.“

16-17. Jako Noemovi přinesla holubice zprávu o konci potopy, tak i zde je symbolem pokoje a nebeského přátelství, které Duch svatý přináší světu v Ježíši Kristu. Vrcholem nebeského zjevení jsou slova z nebe: „Toto jo můj Syn „, pronesená ne kvůli Kristu samému (vždyť on si byl i předtím vědom svého božského synovství a mesiášského poslání), nýbrž kvůli Janovi a ostatním lidem tam stojícím. Bůh tímto zjevením představil světu Vykupitele a slavnostně ho uvedl před veřejností v jeho mesiášský úřad.

4 Potom byl Ježíš zaveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. 2 A když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec pocítil hlad. 3 Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Boží syn, řekni, aby se z těchto kamenů staly chleby.“

3. Je nemístné hledat si pokrm pro udržení těla zázrakem, když je možno obrátit se na lidskou pomoc ´(sv.Tomáš Akv.).

4 On však odpověděl: „Není člověk živ pouze chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ 5 Tu ho ďábel vezme do svatého města, postaví ho na strmé místo chrámu 6 a řekne mu: „Jsi-li Boží syn, vrhni se dolů. neboť je psáno: O tobě nařídil svým andělům, a podchytnou tě rukama, abys nenarazil nohou o kámen. 7 Ježíš mu řekl: „Také je psáno: Nepokoušej Pána, svého Boha!“

4. „Boží slovo, z kterého člověk žije, je Boží vůle neboli Boží prozřetelnost, která se stará o to, aby člověk měl, co jíst. Ježíšovi je milejší dětinná důvěra v tuto prozřetelnost nebeského Otce, než obstarávat si potřebné věci k životu zázrakem.

5-7. Vrhnout se do propastné hloubi Cedronského údolí s výšky přilehlé chrámové stavby by přece vyvolalo ohromný údiv u lidu tam shromážděného. Ježíš to může udělat, vždyť, slíbil-li Bůh ochranu andělů izraelským dětem, tím spíše ji poskytne nejmilejšímu Synu! Ježíš však odbývá satana poukazem, že v takovém případě je to pokoušení Boha. Naše důvěra v Boží ochranu má být taková, aby nevyvolávala Boží hněv.

8 Zase ho vezme ďábel na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu 9 a řekne mu: „Tohle všechno ti dám, padneš-li a budeš se mi klanět“. 10 Tu mu pravil Ježíš: „Kliď se, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ 11 Tehdy ho ďábel opustil, a hle, přišli andělé a sloužili mu.

12 Když uslyšel, že Jan byl uvězněn, odebral se do Galileje. 13 I opustil Nazaret a přišel přebývat do Kafarnaa na břehu jezera v území Zabulonově a Neftalimově, 14 aby se splnilo, co řekl prorok Izaiáš:

15 Země Zabulonova a země Neftalimova, přímořská cesta, Galilea pohanská, lid, který přebýval v temnotách, viděl velké světlo,

8-11. Satan sází všechno na poslední kartu, aby se dověděl, zdali Ježíš Kristus je skutečně slíbený Mesiáš. Vládu nad světem si doposud osoboval on. Dá všecko, jen když mu zůstane povýšené postavení nad novým majetníkem bohatství a slávy všech království země. Ježíš rázně zakončuje celý výstup odhalením pokušitele a poukazem na Boží majestát.

12-17. Ježíš volí Kafarnaum za místo svého působení (Mk 1, 14).

15. Galilejský kraj byl prostoupen pohany již od svého dobytí Tiglat Pilesarem assyrským(r. 734 př. Kr.). Toto náboženské pokoření přestane podle Iz 9, 1 v mesiášské době, a ta nastala Kristovým působením právě v této krajině.

16 a těm, kteří přebývali v temné krajině smrti, vzešlo světlo. 17 Od té doby začal Ježíš kázat a říkat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“

18 A když se ubíral podél Galilejského moře, spatřil dva bratry, Šimona řečeného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak spouštějí síť do moře; byli totiž rybáři. 19A řekne jim: „Pojďte za mnou, a učiním z vás rybáře lidí!“ 20 Oni ihned opustili sítě a následovali ho. 21 Když odtamtud popošel, spatřil jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, na lodi s jejich otcem Zebedeem, jak si opravují sítě, a povolal je. 22 Oni hned opustili loď

i svého otce a následovali ho.

23 A Ježíš obcházel celou Galilejí, učil v jejích synagogách, kázal radostnou zvěst o království a uzdravoval všechen neduh a všechnu nemoc v lidu.

18-22. Povolání prvních čtyř učedníků (Mk 1,16-20; Lk 5,11; Jan 1,40-51).

23-25. Přehled Kristovy činnosti a dojem na lid (Lk 4, 44; 6, 18).

24 A pověst o něm se roznesla po celé Sýrii. I přinášeli mu všechny choré rozličnými nemocemi a trápené neduhy, také posedlé zlými duchy, náměsíčné a ochrnuté, a uzdravil je. 25 Šly pak za ním velké zástupy z Galileje, Dekapole, Jerusalema, Judeje a Zajordánska.

5 Když viděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 2 I otevřel svá ústa a učil je takto:

5-7. Horská řeč.

Horská řeč shrnuje učení Páně o spravedlnosti čili dokonalosti náboženského života v Božím království, které Kristus Pán zakládá. Ukazuje se ve srovnání s učením starozákonním, jak je uváděli v život tehdejší pěstitelé zjeveného náboženství. Ti však příliš zdůrazňovali navenek patrné projevy náboženského života, a opomíjeli při tom nitro věřícího člověka. Takto dokonalost, ke které vedli věřící, byla jen vnější, před lidmi, a ne vnitřní, před Bohem. Pak i Boží přikázání, daná ve Starém Zákoně, chápali jen povrchně, takže nepoznávali to velké duchovní dobro, které Bůh měl v úmyslu, když dával přikázání. Tím vším bývala přikázání jen zlehčována. Kristus Pán svým učením napravuje tyto chybné kroky, vnášeje nové světlo do Božího zákoníku; tam pak, kde starozákonní zákonodárství bylo nedokonalé, doplňuje je novým učením. Tohoto nového světla a učení bylo potřebí i proto, aby Boží zjevení bylo zbaveno omezení na jeden národ a stalo se náboženstvím všech národů. Horská řeč ovšem neobsahuje celé Kristovo učení. Co však podává, týká se skutečného života; v něm je křesťanská nauka krásně vyložena a prohlášena. Obsahuje základní tahy nového Božího království a vzácné zásady pro dokonalý život v něm.

3 „Blažení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království.

4 Blažení, kteří lkají, neboť oni budou potěšeni.

5 Blažení tiší, neboť oni budou dědit zemi.

6 Blažení, kteří lačněji a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

5, 1-12. Blaženství (Lk 6, 20-23).

3. „Chudí duchem „, kteří žijí v takovém postavení na zemi, že mohou hledat oporu jen u Boha, stávají se účastni království nebeského neboli Božího, t. j. duchovních jeho dober, které dává v tomto životě, a dokonalé uspokojení dá v životě budoucím.

4. „Kteří lkají „pro nynější postavení Božích služebníků ve světě, kde zlo bouří a často vítězí nad dobrem.

o. „Země „je se svým bohatstvím obrazem Božího království a jeho bohatství.

6. „Spravedlnost“ je souhrn ctnostného života, dokonalá poddanost Boží vůli-svatost.

7 Blažení milosrdní, neboť oni dosáhnou milosrdenství.

8 Blažení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

9 Blažení pokojní, neboť oni budou zváni Božími syny.

10 Blažení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.

11 Blažení jste, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a mluvit proti

vám vylhaně všecko zlé kvůli mně; 12 radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odměna v nebesích; vždyť tak pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“

8. čisté srdce má ten, koho svědomí neviní ze hříchu.

9. „Pokojní „se nejen zdržují všeho, čím by si bližní znesvářili, nýbrž se snaží u jiných odstraňovat příčiny nepokoje. Takoví jsou blízko Bohu, který miluje pokoj a žije v něm.

13 „Vy jste sůl země. Zkazí-li se však sůl, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé ji pošlapali. 14 Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město postavené na hoře. 15 A když rozsvěcují svíčku, nestavějí ji pod kbelík, nýbrž na svícen, aby svítila všem v domě. 16 Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“

13-16. Čím mají být učedníci pro svět (Mk 4, 21; 9, 50; Lk 11, 33).

17 „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem (je) zrušit, nýbrž naplnit. 18 Neboť vpravdě vám pravím: Dříve pomine nebe a země, než by pominulo jedno písmenko nebo jedna čárka ze Zákona, aby se všechno nestalo.

17-20. Zdokonalení Zákona a Proroků (Lk 16, 17).

17-18. Ježíš není nový zákonodárce v tom smyslu, že by rušil něco ze starozákonního zjevení, nýbrž pravdy v něm obsažené přivádí k dokonalosti. Každá, i nepatrná náboženská pravda, bude zachována, objasněna a doplněna novými pravdami. I sebemenší nařízení mravního řádu zachovají svou působnost v Novém Zákoně. Ukáže se jejich význam pro mravní zdokonalení člověka, rozšíří se jejich platnost, dá se jim nový duch. Jsou to jako zrnka vložená do starozákonního zjevení, která ponesou vždycky plody. Tedy celek starozákonního zjevení a mravního řádu v něm zůstane nedotčen i ve svých podrobnostech. Ovšem, co bylo zákonodárcem myšleno jen jako něco časového, na př. obřadní předpisy, nařízení týkající se jen Života izraelského národa, to samo sebou přestává.

19 Kdo tedy zruší jedno z těchto nejmenších přikázáni a tak bude učit lidi, bude nejmenší v nebeském království; kdo však (je) bude činit a (jim) učit, ten bude veliký v nebeském království. 20 K tomu vám pravím: nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší než spravedlnost vykladatelů Písma a farizeů, nevejdete do nebeského království.“

21 „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ! Kdo zabije, propadne soudu. 22 Ale já vám pravím: Každý, kdo se hněvá na svého bratra, propadne soudu; kdo pak řekne svému bratru „raka“, propadne veleradě, a kdo řekne „blázne“, propadne pekelnému ohni. 23 Proto podáváš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech tam svůj dar před oltářem 24 a jdi se dříve smířit se svým bratrem; potom přijď obětovat svůj dar. 25 Vyrovnej se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě snad protivník nevydal soudci a soudce tě nevydal vykonavateli a ty abys nebyl uvržen do žaláře. 26 Vpravdě ti pravím: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš poslední haléř.“

21-26. O vraždě (Lk 12, 57-59).

21-22. „Raka“ je aramejsky prázdný, dutý, tedy „hlupáku“. V obraze tehdejšího soudního postupu se tu ukazuje, že i vnitřní hřích proti bližnímu zasluhuje těžký trest. Tehdejší moralisté nezdůrazňovali mravní váhu vnitřních skutků, jako je hněv.

27 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nebudeš cizoložit! 28 Ale já vám pravím: Každý, kdo se dívá žádostivě na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci.

27-30. O cizoložství (18, 8-9; Mk 9, 43.47).

27-28. Cizoložný skutek byl sice zakázán, ale hříšný pohled nebyl pokládán za vážné porušení mravního řádu.

29 Jestliže se ti tvé pravé oko stává kamenem úrazu, vylup je a odhoď od sebe, neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů zahynul, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do pekla. 30 A jestliže se ti pravá ruka stává kamenem úrazu, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je lépe pro tebe, aby jeden z tvých údů zahynul, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla.“

31 „Také bylo řečeno: Kdo propustí svou manželku, ať jí dá propouštěcí listinu. 32 Ale já vám pravím: Každý, kdo propustí svou manželku, mimo cizoložství, uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s propuštěnou, cizoloží.“

29-30. Příležitosti ke hříchu třeba se vyhýbat a být připraven raději obětovat i nejvzácnější úd těla, nežli se dopustit hříchu.

31-32. O manželské rozluce (Mk 10, 11-12; Lk 16, 18).

31-32. Pán tedy zakazuje: propouštět manželku z jakékoliv příčiny; oženit se, dokud žije první manželka; vzít si propuštěnou. Dokonalý zákon má v úmyslu takové spojení v manželství, které rozváže jen smrt (viz i níže k 19,3). –„Mimo cizoložství“: není snad konečný překlad původních Kristových slov. Možno přeložit také: „nehledě k cizoložství „nebo „ani ne v případě cizoložství.“ Vůbec se nelze na toto místo odvolávat pro možnost úplné rozluky.

33 „Opět jste slyšeli, že bylo řečeno předkům: Nebudeš křivě přísahat a splníš, co jsi Pánu přísahal. 34 Ale já vám pravím: Vůbec nepřísahejte, ani při nebi, protože je to Boží trůn, 35 ani při zemi, protože ji má (Bůh) za podnož, ani při Jerusalemu, protože je to město velikého krále, 36 ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš jeden vlas učinit bílým nebo černým. 37 Vaše řeč však buď ,Ano, ano - ne, ne', a co je nad to, je od zlého.“

33-37. Židovští učitelé pokládali za skutečnou přísahu jen tu, při které bylo výslovně řečeno Boží jméno. Tím se rozmohlo časté a zbytečné přísahání a slibování. Proti tomuto zlořádu se obrací Ježíš Kristus. A dále: přísahy se užívá, protože člověk je nakloněn ke lži. Mezi křesťany však má být taková vzájemná důvěra a láska, že přísahy není třeba. Nezakazuje se tu přísahat vůbec, nýbrž radí se vystříhat se jí, jak je to jen možné.

38 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. 39 Ale já vám pravím: Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě kdo po pravé líci, nastav mu i druhou, 40 a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít ti sukni, nech mu také plášť, 41 a nutí-li tě kdo na jednu míli, jdi s ním dvě. 42 Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracuj!“

38-42. Nelpět na svých právech (Lk 6, 29-30).

39. Ta slova nejsou proti světské vládě; té vždycky přináleží moc a povinnost chránit práva poddaných a trestat jejich rušitele. Jsou řečena ke Kristovým učedníkům, aby se rádi vzdali touhy po pomstě a všeho, co je nelišné (indiferentní) k dosažení nejvyššího dobra: Boha a pokoje duše. Proto zacházejí se zlými jako s dětmi, které nemají rozum.

41. Královští kurýři měli právo použít služeb kohokoliv, aby tím spíše vyplnili svěřeny úkol. Stejně směli jednat i státní úředníci a vojáci. Tak byl donucen i Šimon Cyrenský nést Kristu kříž.

43 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a v nenávisti měj svého nepřítele. 44 Ale já vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují; 45 tak budete synové svého Otce v nebesích, který dává vycházet svému slunci na zlé i na dobré a sesílá déšť na spravedlivé i na nespravedlivé. 46 Neboť milujete-li ty, kdo milují vás, jakou odplatu máte? Což nedělají totéž i celníci? 47A budete-li pozdravovat jen své bratry, co zvláštního děláte? Což to nedělají i pohani? 48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

43-48. Láska k nepřátelům (Lk 6, 27-28.32-33).

43. Přikázání lásky nelze určit hranice. Láska zapomíná na křivdy, ale jde ještě dále: vztahuje se i na nepřítele. Nemá jiných hranic než lásku nebeského Otce, který poskytuje dobrodiní dobrým i špatným. On je takto vzorem našeho chování k bližnímu.

44. „Ale já „: Ježíš je si vědom své jedinečné a nesdělitelné učitelské autority. Neodvolává se na to, co řekli jiní, ani nepotvrzuje pravdivost svých slov podobně, jak to činívali proroci slovy: „Toto praví Hospodin „, ale zaručuje ji svou osobností. To už nemůže být jen lidské „já.“

6 „Hleďte, abyste nekonali svou spravedlnost okázale před lidmi. Jinak nebudete mít odměnu u svého Otce v nebesích. 2 Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby měli u lidí slávu. Vpravdě vám pravím: Dostali svou odměnu. 3 Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvá levice, co dělá tvá pravice, 4 aby tvoje almužna zůstala skryta, a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí.“

5 „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci, kteří se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Vpravdě vám pravím: Dostali svou odměnu.

6, 1. Nezakazuje, aby se dobré skutky (spravedlnost) nekonaly veřejně, vždyť to doporučil (5, 10), ale aby se nedály s úmyslem ukázat se před lidmi. Jinak tyto dobré skutky samy o sobě nemají cenu před Bobem. Kdo žije pravým náboženským duchem, chce se na prvním místě líbit Bohu a nečeká chválu od lidí.

2-4. Už ve Starém Zákoně se velmi doporučuje dávat almužnu (Přís 3, 27; Tob 4, 7). V Kristových dobách se sbíralo na chudé v synagogách každou sobotu a večer se jim sbírky rozdávaly. Protože farizeům šlo velmi o to, aby platili u lidu za nejdokonalejší, rádi se ukazovali dáváním darů chudým. Lidské uznání bylo jim odměnou, takže už neměli co čekat od Boha.

6 Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytu; a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí. 7 Když se modlíte, nebuďte povídaví jako pohani; domnívají se totiž, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. s Proto je nenapodobujte! Ví zajisté váš Otec, co potřebujete, dříve než ho poprosíte. 9 Vy se tedy budete modlit takto:

6. Nejde o veřejné modlení, nýbrž o smýšlení a úmysl, jaké má mít prosebník.

9-15. Otčenáš (Lk 11, 1-4).

9. Sedm krátkých proseb Otčenáše vystihuje cestu člověka k Bohu v touze připodobnit se mu, dát se jím vést a být pod jeho ochranou v potřebách a nebezpečenstvích pozemského života. Bůh ví, co věřící potřebuje, aby se stal dokonalým a prošel bez pohromy na duši i na těle svým pozemským žitím. Člověk si však často neuvědomuje, že v celém svém bytí závisí na Bohu, a proto se má modlit, zvláště Otčenáš, dokonalou to modlitbu, které Ježíš Kristus naučil Boží děti na zemi. Otčenáš není jen modlitba jednotlivce, ale celé Církve. Učí nás vzhlížet k Bohu jako k Otci nás všech. To vzbuzuje větší důvěru než oslovení: náš Pane, náš Králi, náš Vládce! On sice bydlí výše, než si může člověk představit, ale modlícímu se je blízko, vždyť přebývá v naší duši. -Nemůžeme pojmout vznešenější touhu nad to, aby Otcovo jméno bylo na zemi svěceno čili aby byl ode všech na zemi uznán za nejdokonalejšího a za pramen veškeré dokonalosti. Má nás jako své království, a co si můžeme přát lepšího než to, abychom se jeho milostí stávali vždy dokonalejšími jeho členy? V tomto Božím království je jen jedno pravidlo, Otcova vůle: tím více jsme Boží, čím dokonaleji plníme jeho vůli. Ježíš Kristus, který nás této modlitbě naučil, dal celým svým životem příklad dokonalého plnění Otcovy vůle.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé!

10 Přijď království tvé! Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi!

10... Kéž dosahujeme podobnosti s anděly v nebi, kteří s takovou ochotou a dokonale plní Otcovu vůli. Dokud jsme na zemi, rosteme tělem i duší. Obě části potřebují stravy. Otec nepřehlíží potřeby těla, tím méně tedy duše. Ale nemáme zatajovat ani rány svého nitra, t. j. hříchy. Měli jsme vzdávat Otci čest, a místo toho jsme mu tu Čest dlužní a žijeme v hříchu. Milosrdný Otec nám je odpouští, jestliže i my odpouštíme svým bližním, když nám v něčem ublížili. I po odpuštění třeba se mít na pozoru. Může nastat takový sběh okolností, že těžko budeme odolávat pokušeni. Prosíme Otcovu prozřetelnost, aby zabránila, abychom se nedostali do těžkých příležitostí ke hříchu, v kterých bychom neodolali. Je mnoho jiného zla v tomto životě: ohrožení zdraví, existence atd. I v tom se svěřujeme Otcově péči a prosíme, abychom nezůstali opuštěni, nýbrž zcela odevzdáni do jeho rukou. A aby nás také zbavil mravního zla tím, že nám dá světlo a pomocnou milost. Přesný překlad Otčenáše: Náš Otče v nebesích, buď svěceno tvé jméno, přijď tvé království, tvá vůle se staň jako v nebi, tak i na zemi; náš denní chléb dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jak i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám, a neuveď nás do pokušení, ale zbav nás zlého.

11 Chléb náš vezdejší dej nám dnes!

12 A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům.

13 A neuvoď nás v pokušení. Ale zbav nás od zlého.

14 Odpustíte-li totiž lidem jejich poklesky, odpustí také vám nebeský Otec;

15 ale neodpustíte-li lidem, ani váš Otec vám neodpustí hříchy.“

16 „A když se postíte, nebuďte zasmušilí jako pokrytci, kteří si hyzdí obličej, aby bylo lidem zřejmé, že se postí. Vpravdě vám pravím: Dostali svou odměnu. 17 Ale když se postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, 18 aby neviděli lidé, že se postíš, nýbrž tvůj Otec, který je ve skrytu; a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí.“

19 „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí rez a mol a kde se zloději prokopávají a kradou. 20 Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je nekazí ani rez, ani mol a kde se zloději neprokopávají a nekradou. 21 Neboť kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce.“

19-21. Poklady časné a věčné (Lk 12, 33-34).

22 „Svítilnou těla je oko. Je-li tedy tvé oko správné, celé tvé tělo bude mít světlo. 23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže tedy světlo v tobě je temnota, jaká to temnota!“

24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět, a druhého milovat, anebo k jednomu přilne, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.

19-20. Galilejský lid měl své poklady ne v penězích, nýbrž ve vzácných šatech, nádobách z drahých kovů, v zemských plodech. Zdravý rozum říká: Proč to hromadit, když se to snadno zkazí? Lépe shromažďovat poklad zásluh pro nebe dobrými skutky na zemi. Šťastné srdce, které si je hromadí v nebi, a nešťastné, je-li zaujato jen pozemskou pomíjejícností.

22-23. O vnitřním světle (Lk 11, 34-36).

22-23. Oko je světlo těla. Není-li v něm nějaká překážka, jednotlivé údy mohou vykonávat úkony sobě vlastní. Jinak jsou bezradné. Tak i v mravním životě: je-li mysl, cit prost mravního zla, člověk správně zhodnocuje věci. Je-li však srdce zaujato nezřízenou žádostí po pozemských věcech, jak veliká bude tma v duchovním a mravním životě!

24. Aram. slovo „mamon“ znamená bohatství, zisk, který se stává modlou tak mnohých. Těžko jde sloučit: zároveň se oddat Bohu a jeho dílu, a nespořádané touze po pozemském bohatství (Srov. i Lk 16, 13).

25 Proto vám pravím: Nestarejte se příliš o svůj život, co budete jíst nebo co budete pít, ani o své tělo, čím se budete odívat. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? 26 Pohleďte na nebeské ptáky! Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je krmí. Což nejste cennější než oni? 27 Kdopak z vás může svou starostlivostí přidat k svému věku jediný loket? 28 A proč se příliš staráte o šaty? Sledujte polní lilie, jak rostou; nepracují ani nepředou. 29 Ale pravím vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich. 30 Jestliže tedy Bůh tak odívá polní trávu, která dnes je a zejtra se hází do pece, neoděje tím spíše vás, lidé malověrní? 31 Nesmíte být proto příliš starostliví a říkat: ´Co budeme jíst', nebo ´co budeme pít´, nebo, ´čím se budeme odívat! ´32 Vždyť to všechno vyhledávají pohani. Ví zajisté váš nebeský Otec, že to všecko potřebujete. 33 Především tedy hledejte království a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude přidáno. 34 Nestarejte se proto příliš o zítřek; neboť zítřek se postará sám o sebe; (každý) den má dosti na svém soužení.“

25-34. Důvěra k Otci v pozemských potřebách (Lk 12, 22-32).

25. Na Kristova učedníka se ani nesluší mít upřílišněnou starost o věci nutné k tomuto životu: to nevzdává čest Otcově prozřetelnosti. Nakonec taková starostlivost k ničemu nevede.

 7 „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2 Ten soud totiž, jakým soudíte, stihne vás; a tou mírou, jakou vy naměříte, naměří se vám. 3 Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4 Nebo jak to, že říkáš svému bratru: ´Dovol, odstraním ti z oka třísku´, a hle, ve vlastním oku máš trám!

33. Nejprve třeba pečovat o duši a mravní dokonalost, jak si přeje Bůh. Všechno ostatní je druhotné. Tedy příliš se nestarat, zítřek si sám poradí. Proč přidávat tíže trampotám jednoho dne starostí o zítřek!

7, 1-5. (Lk 6, 37-38.41-42.) Soudíme-li bližního, bude nám to vráceno Bohem, Ježíšem Kristem, který se staví za našeho bližního. Osvětlení tohoto zákona podává následující podobenství o třísce a trámu v oku. Zkušenost ukazuje, že se člověk spíše stará o druhého než 0 vlastní nápravu. Takové jsou lidské soudy! Tato shovívavost k sobě samým a tvrdo&l k bližnímu je jedna a táž neřest.

5 Pokrytče, odstraň nejdříve z vlastního oka trám, a potom prohlédneš, takže budeš moci odstranit třísku z oka svému bratru.“

6 „Nedávejte svaté věci psům a neházejte své perly před vepře, aby je snad nepošlapali svýma nohama, neobrátili se a vás nerozsápali.“

7 „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevřeno! 8 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. 9 Vždyť kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synu kámen, když ho poprosí o chléb? 10 Nebo poprosí-li o rybu, že mu podá hada? 11 Jestliže tedy vy, ačkoliv jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí! 12 Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, tak dělejte i vy jim, neboť toto je Zákon a Proroci.“

13 „Vejděte těsnou bránou. Neboť široká je brána a prostranná cesta, která vede do záhuby, a mnozí jí tam vstupují. 14 Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede do života, a málo lidí ji nalézá.“

7-11. Účinnost modlitby (Lk 11, 5-13).

13-14. (Lk 13, 23-24.) Cesta znamená způsob života. Ježíš učí umrtvování těla, odříkání; to je těsná brána. Světský způsob života v žádostech je cesta prostorná, široká. ´Po té jdou mnozí, úzkou cestu málo lidí nalézá. Prostornou nehledáme, není třeba ji hledat; sama se nabízí, a je to cesta bloudících lidí. Úzkou všichni nenalézají, ale ani se na ni mnohdy nedávají ti, kdo ji nalezli. Vždyť mnozí, kteří nalezli cestu pravdy, byvše chyceni žádostmi světa, z polovice cesty se vracejí´(Sv. Jeroným).

15 „Střezte se nepravých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou to draví vlci. 16 Po jejich ovoci je poznáte. Což se sklízejí s trní hrozny nebo s bodláků fíky? 17 Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale špatný strom nese špatné ovoce. 18 Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce, ani špatný strom nést dobré ovoce. 19 Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. 20 Tedy je poznáte po jejich ovoci.

15-20. (Lk 6, 43-44.) Ovoce je vzato místo skutků. Podle skutků se pozná, jde-li kdo správnou cestou náboženského života, i když se třeba navenek jeví svatým, jak to bylo u farizeů, ve skutečnosti však to byli pyšní pokrytci, kteří zpupně odmítli Kristovo učení (srov. 12, 33).

21 Ne každý, kdo mi říká: ´Pane, Pane', vejde do nebeského království, nýbrž kdo činí vůli mého Otce v nebesích. 22 Mnozí mi řeknou v onen den: ´Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli zlé duchy a tvým jménem nedělali mnoho zázraků.? ´23 A tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, pachatelé nepravosti!“

24 „Každý tedy, kdo poslouchá tyto mé řeči a činí je, podobá se moudrému muži, který si vystavěl dům na skále. 25 A spadl déšť a přišly proudy vod, zaduly větry a obořily se na onen dům. Ale nepadl, protože měl základy na skále. 26 A každý, kdo poslouchá tyto mé řeči, ale nečiní je, podobá se neprozíravému muži, který si vystavěl dům na písku.

21-23. Pouhá slova, klamou, j e třeba skutků (Lk 6, 46; 13, 26-27).

24-27. Tak je to v Palestině: vyjma přímořské roviny skoro celá střední Palestina je hornatá a skalnatá. Na skalnatém podkladě se staví dům. Jinak neodolá silným dešťům, které někdy přinášejí tolik vody, že nemůže pravidelně odtékat a valí se pak ze všech stran. Tak i věřící, který plní slova Kristova učení, dal dobrý základ svému životu a své spáse. Vytrvá i v dobách pronásledováni a bude žít na věky. Nestačí jen věřit, třeba podle víry i žít.

27 A spadl déšť a přišly proudy vod, zaduly větry a obořily se na ten dům; a spadl, a jeho zhroucení bylo veliké.“

28 A když Ježíš dokončil tyto řeči, žasly zástupy nad jeho učením. 29 Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich vykladatelé Písma.

 

8 Potom sestoupil s hory a veliké zástupy šly za ním. 2 A hle, přišel malomocný, poklonil se mu a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ 3 Tu vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: „Chci, buď čist!“A hned byl očištěn od malomocenství. 4 A praví mu Ježíš: „Chraň se někomu to říci! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který nařídil Mojžíš, aby jim byl svědectvím.“

5 Když vešel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník 6 s prosbou: „Pane, můj služebník leží doma ochrnutý a hrozně se trápí.“ 7 A řekne mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“

28-29. Účinek řeči na zástup lidu (Mk 1, 22; Lk 7, 1; 4, 32).

8, 1-4. 0 zdravení in a 1 o m o c n é Ji o (Mk 1, 40-45; Lk o, 12...).

5-13. Setník z Kafarnaa (Lk 7,1-10).

5. V témže příběhu u Lk vyjednává setník skrze izraelské starší. Mt tedy chce být ve vypravování stručnější, a pak, co někdo dělá skrze jiné, o tom jde říci, že to dělá sám. Ten setník nebyl Žid, ale se Židy cítil a byl jim přátelsky nakloněn.

8 A setník na to řekl: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. 9 Vždyť i já jsem člověk podřízený a mám (také) pod sebou vojáky; řeknu-li jednomu ,Jdi!´, jde, a jinému ,Přijď!´, přijde, a svému služebníkovi ,Učiň toto!´, učiní.“ 10 Když (to) Ježíš slyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho provázeli: „Vpravdě vám pravím: Nenalezl jsem u nikoho v Izraeli takovou víru. n Ale pravím vám: Mnozí přijdou od východu a od západu a uloží se ke stolu s Abrahamem, Izákem a Jakubem v nebeském království, 12 ale synové království budou vyhnáni do temnot venku; tam bude pláč a skřípání zuby.

8. Setník byl zvyklý přijímat návštěvy lepších lidí. Ale přijmout takového člověka jako Ježíš, kterého snad srovnával s polobohy, o kterých slýchával! Jak pozvat k sobě takovou bytost, která má moc konat zázraky! To se neodvažuje, a proto ve své víře ho prosí o uzdravení pouhým slovem na dálku. Ví, co zmůže slovo a jak je působivý daný rozkaz. Rozkaz vyjde z úst a jde dál, až je vyplněn. Zná to ze zkušenosti. Tím více může rozkazem působit takový divotvůrce. Ježíš se jako člověk podivil takové víře. - Setníkova slova: „Pane, nejsem hoden... „klade liturgie do úst těm, kdo přijímají eucharistické tělo toho, který přichází spasit duši.

13A řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň!“A ten služebník byl uzdraven v onu hodinu.

14 Když vešel Ježíš do Petrova domu, uviděl, že jeho tchyně leží a má horečku. 15 I dotkl se její ruky, a horečka ji opustila. Ona pak vstala a posluhovala mu.

16 Když nastal večer, přinesli mu mnoho lidí s nečistými duchy. I vyhnal slovem duchy a všechny nemocné uzdravil, 17 aby se splnilo, co řekl prorok Izaiáš: On vzal (na sebe) naše slabosti a (naše) nemoci nesl.

18 A když Ježíš uviděl kolem sebe zástup, rozkázal jet na druhý břeh. 19 Tu přistoupil jeden vykladatel Písma a řekl mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ 20 A Ježíš mu praví: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kam hlavu sklonit.“ 21 Jiný z učedníků mu pravil: „Pane, dovol mi, abych nejdříve šel pohřbít svého otce.“ 22 Ale Ježíš mu řekl: „Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé.“

14-16. Uzdravení Petrovy tchyně (Mk 1, 29-31; Lk 4, 38...).

16-17. Vyhnání zlých duchů (Mk 1, 32-34; Lk 4, 41).

19-22. Dvě nerozhodná povolání (Lk 9, 57-60).

23 Potom vstoupil na loď a jeho učedníci ho následovali. 24 A hle, moře se rozbouřilo tak, že loď byla zaplavována vlnami; on však spal. 251 přistoupili, vzbudili ho a řekli: „Pane, zachraň (nás), hyneme!“26 A řekne jim: „Proč se bojíte, malověrní!“Tu vstal, poručil větrům a moři, a nastal veliký klid. 27 Lidé se pak podivili a pravili: „Kdo to asi je, že ho i větry a moře poslouchají? „

28 Když se dostal na druhý břeh do gerasenské krajiny, vyšli proti němu dva posedlí zlým duchem, kteří vyšli z hrobů. Byli tak divocí, že nikdo nemohl projít onou cestou. 29 A hle, vzkřikli takto: „Co se o nás staráš, Boží synu? Přišel jsi sem předčasně nás trápit? „30 Nedaleko od nich se páslo velké stádo vepřů. 31 Zlí duchové ho tedy prosili: „Vyháníš-li nás, pošli nás do toho stáda vepřů!“32 A řekl jim: „Jděte!“A oni vyšli a odešli do vepřů. A hle, celé stádo se hnalo střemhlav po svahu do moře a zahynulo ve vodách. 33 Pasáci však utekli, přišli do města a tam všechno oznámili, i o těch, co měli zlé duchy. 34 A hle, celé město vyšlo vstříc Ježíšovi. Jakmile ho spatřili, prosili ho, aby odešel z jejich kraje.

23-27. Utišení bouře (Mk 4, 36-41; Lk 8, 23-25).

28-34. Dva posedlí v gerasenské zemi (Mk 5, 1-20; Lk 8, 26-39).

 9 I vstoupil na loď, přeplavil se a přišel do svého města. 2 A hle, přinášeli mu ochrnutého ležícího na lůžku. A když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, dítě! Odpouštějí se ti hříchy.“ 3 A hle, někteří z vykladatelů Písma řekli u sebe: „On se rouhá!“4 Když Ježíš poznal jejich myšlenky, řekl: „Proč myslíte na zlé ve svém srdci? 5 Neboť co je snadnější, říci: ´Odpouštějí se ti hříchy´, či říci: ´Vstaň a chod“?

9), 1-8. Uzdravení ochrnutého (Mk 2, 1-12; Lk 5, 17-26).

2. Oslovuje ho mile: „Buď dobré mysli, dítě... „; viděl asi v očích nemocného úzkost a otázku, zda jeho hříchy nepřekáží uzdravení.

3. Jedině Bůh může odpustit hříchy, vždyť on byl uražen. Člověk může nanejvýš prohlásit, že Bůh hříchy odpouští, jak to udělal prorok Nathan o Davidově hříchu (2 Král 12, 13). Jestliže si člověk sám přisvojuje tu moc, jak to učinil Ježíš, pak si osobuje práva Boží, která mu nepříslušejí, a tím se rouhá. A na to je trest smrti. Tak uvažovali Kristovi nepřátelé.

6 Abyste však věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy „— tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!“7 I vstal a odešel domů. 8 Když to viděly zástupy, bály se a velebily Boha, že dal takovou moc lidem.

9 Když Ježíš odtamtud odcházel, spatřil v celnici sedět člověka jménem Matouše. A řekne mu: „Pojď za mnou!“I vstal a šel za ním. 10 Když byl u stolu v domě, hle, přišlo mnoho celníků a hříšníků a stolovali s Ježíšem a s jeho učedníky.

5-7. Snadnější je říci: „Odpouštějí se ti hříchy „, totiž pro lidi, neboť nikdo z lidí nemůže očima vidět odpuštění. To nelze smysly ověřit. Ale říci: „Vstaň a chod!“, o tom se mohou všichni na vlastní oči přesvědčit, zdali ta slova jsou účinná. Vzhledem k lidskému pozorování je proto snadnější to první než to druhé, ač samo o sobě je tomu naopak, neboť u hříchů je to smrt duše. Ježíš pak provedl důkaz zázrakem: může-li to, co se jeví člověku těžším, totiž uzdravit nemocného, může i to, co je na pohled lehčí, t. j. odpustit hříchy. Tím vším také dokázal své poslání od Boha, ano i více, že totiž je něco víc než obyčejný člověk, třebaže by byl obdařen i mimořádnými dary.

9-13. Povolání Matouše (Mk 2, 13; Lk 5, 27-32).

11 Když to viděli farizeové, pravili jeho učedníkům: „Proč váš mistr jí s celníky a s hříšníky? „12 On to uslyšel a řekl: „Nepotřebují lékaře zdraví, nýbrž nemocní. 13 Jděte a naučte se, co je to: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

14 Tu k němu přistoupili Janovi učedníci se slovy: „Proč se my a farizeové často postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ 15A Ježíš jim řekl: „Což mohou být smutní ženichovi druhové, dokud je ženich s nimi? Ale přijdou dny, kdy jim bude ženich odňat, a tehdy se budou postit.

14-17. O postu (Mk 2, 18-22; Lk 5, 33-38).

14-15. Půst byl u Židů obřad pokání a lítosti; chápali ho jako pokoření sebe, a chtěli tím usmířit Boží hněv. Postili se, když vzpomínali na některé národní pohromy. Janovi učedníci -kajícníci - se teprve postili na znamení pokání. Učedníci Ježíšovi však jsou jako ženichovi přátelé: ti se mají radovat, dokud je ženich s nimi. Až je stavem manželským opustí, pak se budou rmoutit, že ztratili dobrého společníka. I Ježíš opustí jednou své učedníky, až podstoupí smrt; pak to bude pro jeho učedníky doba zármutku. Kristus dal učedníkům nové učení a nového ducha k životu podle Božího zákona. Proč jim tedy vnucovat staré učení nedokonalé a farizejským duchem prostoupené? Budou se postit, ale podle nového ducha.

16 Nikdo nepřidává záplatu z nezpracované látky na staré šaty, neboť taková výplň vytrhne kus šatů a díra se zhorší. 17 Ani se nelije mladé víno do starých měchů; jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy se zničí. Ale mladé víno se lije do nových měchů, a obojí se uchová.“

18 Když k nim tyto věci mluvil, lile, přistoupil jeden představený, klaněl se mu a pravil: „Moje dcera právě umřela. Ale pojď, vlož na ni ruku, a bude živa.“ 19 I vstal Ježíš a šel za ním i se svými učedníky. 20 A hle, jedna žena, která trpěla krvotokem dvanáct let, přistoupila zezadu a dotkla se lemu jeho šatu. 21 Pravila si totiž: „Dotknu-li se jen jeho šatu, budu zdráva.“ 22 Ale Ježíš se obrátil a když ji uviděl, řekl: „Buď dobré mysli, dcero! Tvá víra tě uzdravila.“ Ta žena pak byla zdráva od oné hodiny.

16. „Z nezpracované látky“, t. j. nově zhotovené, která ještě nebyla prána. Při prvním prádle se takový kus nové látky srazí a šaty se tím znovu roztrhnou. - Lk 5, 36 praví trochu jinak: „Nikdo neutrhne záplatu z nových šatů a nedává ji na staré šaty.“

18-26. Vzkříšení J a i r o v y dcery (Mk 5, 21-34; Lk 8, 41-42).

23 A když Ježíš přišel do domu představeného a uzřel pištce a hlučící dav, 24 řekl: „Odejděte, neboť dívka neumřela, ale spí“. A posmívali se mu. 25 Když byl zástup vykázán ven, vstoupil, vzal ji za ruku, a dívka vstala. 26 A roznesla se zpráva o tom po celé té krajině.

27 Když odtamtud Ježíš odcházel, šli za ním dva slepci a křičeli: „Smiluj se nad námi, Davidův synu!“28 Jakmile pak vešel do domu, ti slepci k němu přistoupili a Ježíš jim řekne: „Věříte, že to mohu učinit? „Praví mu: „Ano, Pane.“ 29 Tu se dotkl jejich očí se slovy: „Staň se vám podle vaší víry!“301 otevřely se jim oči. A Ježíš jim pohrozil slovy: „Hleďte, ať se to nikdo nedoví!“

29. Vírou v Krista si možno získat Boží přízeň, a tím i dar uzdravení. Pán dělal zázraky proto, aby vírou ožily nejprve lidské duše a pak i nemocná těla.

30. Zakázal jim mluvit o uzdravení, protože si nepřál, aby on jako potomek Davidův byl prohlašován za Mesiáše od lidu, který ještě nechápal jeho pravé poslání a viděl by v něm nejprve národního osvoboditele z politického jha.

31 Ale oni vyšli a rozhlásili ho po celém tom kraji.

32 Když vycházeli, hle, přivedli mu němého člověka, posedlého zlým duchem. 33 A jakmile byl zlý duch vyhnán, němý promluvil, takže zástupy se divily a říkaly: „Nic takového nebylo ještě v Izraeli spatřeno“. 34 Ale farizeové říkali: „Mocí knížete zlých duchů vyhání zlé duchy.“

35 A Ježíš obcházel všechna města a vesnice a učil v jejich synagogách, hlásal zvěst o království a uzdravoval veškerou nemoc a veškerý neduh. 36 Když se pak zadíval na zástupy, měl s nimi soucit, protože byli zmořeni a skleslí jako ovce bez pastýře. 37 Tu řekne svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. 38 Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“

10 I přivolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a aby uzdravovali veškerou nemoc a veškerý neduh.

37-38. „Hojná žeň „je množství lidí, kteří jsou ochotni přijmout učení evangelia, aby byli pak dáni do Boží stodoly, totiž do Kristovy Církve a společenství svatých. Je to celý svět, lidé všech národů. Kolik je třeba pracovníků, kterým by nešlo o osobní zisk a slávu, nýbrž o Boží dílo mezi lidmi!

10, 1-4. Seznam apoštolu (Mk 3, 14-18; Lk 6,13-16; Jan 1,40-49; Skt 1,13).

2 Jména dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, řečený Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův a jeho bratr Jan, 3 Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub Alfeův a Tadeáš, 4 Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho také zradil. 5 Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikazoval jim: „Nechoďte mezi pohany a nevstupujte do měst samaritánských, 6 ale jděte raději k ztraceným ovcím izraelského domu. 7 Jděte a kažte: ´Nebeské království je blízko! ´8 Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste přijali, zadarmo dávejte! 9 Nemějte ve svém opasku ani zlato, ani stříbro, ani měď, 10 ani mošnu na cestu, ani dvě sukně, ani opánky, ani hůl, neboť dělník má právo na svou výživu.

5-6. Rozeslání apoštolů do izraelských měst (Mk 6,7-11; Lk 9, 1-5).

8-10. Hlasatel Kristova evangelia má mít tyto dvě vlastnosti: být úplné nezištný a zcela oddaný práci v apoštolském díle. Je nezištný až k nenápadné chudobě. Nemá ani to, co si s sebou bere každý palestinský cestovatel: několik chlebů, něco peněz za pasem, a když cestuje na oslu, tedy dvě tuniky proti zimě. Učedník Páně jde pěšky, obutý opánky jako chudí lidé. Nemá ani mošnu, kterou má každý žebrák. Důvěřuje prostě Boží prozřetelnosti a denně se jí odevzdává.

11 A když vejdete do kteréhokoliv města nebo do kterékoli vesnice, vyptejte se, kdo je tam hoden; a tam zůstaňte, dokud neodejdete. 12 Když vstoupíte do domu, pozdravte ho! 13 A bude-li ten dům hoden, váš pokoj přijde na něj; nebude-li však hoden, vrátí se váš pokoj k vám. 14 A když vás někdo nepřijme a nebude poslouchat vaše řeči, setřeste si prach s nohou, až budete odcházet z onoho domu nebo z toho města. 15 Vpravdě vám pravím: Snesitelněji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než onomu městu.“

11-15. V městě si vybere dům, opíraje se o zákon pohostinství. Nemá ho měnit, vždyť v jednom domě přijde do styku s celými městem. Výchoďané sice žárlivě střeží světnice soukromě, ale jejich přijímací síň je otevřena po celý den všem návštěvníkům, kteří si chtějí s cizincem promluvit. Pozdravem bylo přání pokoje.

Posel evangelia přináší s sebou náplň všeho Božího pokoje. Jím jsou obdařeni nejprve domácí, u kterých se uhostil, a pak celé město. Nepřijmou-li radostnou zvěst o Kristu nebo přijmou-li ji jen na chvilku, Boží pokoj se od nich vzdálí. A jako Židé, když se vraceli z pohanské země, pro ne nečisté, setřásali s obuvi její prach, aby neposkvrnili svou svatou zem, tak má udělat i hlasatel evangelia proti zatvrzelý in občanům města. - Zásady zde vyjádřeně platí pro kazatele evangelia všech dob. A hlavně chudoba připravuje k apoštolátu a podporuje ho.

16 „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky. Buďte tedy opatrní jako hadi a prostí jako holubice. 17 Mějte se však na pozoru před lidmi, neboť budou vás vydávat soudům a budou vás bičovat ve svých synagogách“; 18 budete voděni před vládce a krále kvůli mně, jim a pohanům na svědectví. 19 Až vás vydají, neuvažujte, jak a co máte mluvit, neboť vám bude dáno v onu hodinu, co máte mluvit. 20 Vždyť to nemluvíte vy, nýbrž Duch vašeho Otce mluví ve vás. 21 Bratr pak vydá na smrt bratra a otec dítě; děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. 22 Budete nenáviděni ode všech pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen. 23 Až vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného! Vpravdě vám pravím: Nebudete ještě hotovi s izraelskými městy, až přijde Syn člověka.“

17-23. Pronásledování učedníků (Mk 13, 9-13).

23. Apoštolovo a věřící se nemají vydávat do rukou nepřátel k vybití. Vždycky se najde město v Palestině, kam se jim bude možno uchýlit, než přijde Syn člověka, Ježíš Kristus. Nemíní se jeho příchod na konci věků, nýbrž jeho soud nad nepřáteli v té době, jako byl na př. soud nad Jerusalemem v době jeho zboření r. 70.

24 „Učedník není nad učitele, ani služebník nad svého pána. 25 Učedníku stačí, aby byl jako jeho učitel, a služebníku, jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Beelzebulem, čím spíše jeho lidi! 26 Proto se jich nebojte! Vždyť nic není tajného, co nevyjde najevo, a nic skrytého, co nebude známo. 27 Co vám pravím ve tmě, řekněte na světle, a co potají slyšíte, hlásejte na střechách. 28 A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo; duši zabít nemohou. Spíše se však bojte toho, který může zahubit i duši i tělo v pekle. 2!) Což neprodávají dva vrabce za jeden penízek? A (ani) jeden z nich nespadne na zem bez vašeho Otce. 30 U vás pak jsou sečteny i všechny vlasy na hlavě. 31 Proto se nebojte! Máte větší cenu než mnoho vrabců“.

24-34. Povzbuzení k statečnosti (Lk 6, 40; 12, 2-9; Jan 13, 16; 15, 20).

24. Pán učí apoštoly i pokoře; bez ní se hlasatel evangelia neobejde.

26-27. Pomluvy a nařčení nepřátel nemohou zabránit tomu, aby Kristovo učení nevyšlo navenek. Proto jeho hlasatelé se nemají bát hlásat je veřejně.

32 „Každý tedy, kdo mě vyzná před lidmi, k tomu se i já budu znát před svým Otcem v nebesích. 33 Kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebesích.“

34 „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem mír. Nepřišel jsem uvést mír, nýbrž meč. 35 Přišel jsem totiž rozdvojit člověka proti vlastnímu otci a dceru proti vlastní matce a snachu proti vlastní tchyni, 36 a nepřáteli člověka budou jeho vlastní lidé. 37 Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden; a kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mě hoden.

34-42. Kdo chce dojít života a odměny, má být ochoten vše pro Krista obětovat (Lk 12, 51-53; 14, 25-27).

34. Kristovo učení se setká s neporozuměním a odporem u mnoha lidí. Jiní je zase přijmou jako celoživotní program, od kterého nelze upustit, i kdyby je to stálo třeba život. Víra je vždycky osobní dar jednotlivce. Každý se sám rozhoduje pro život podle ní a také je ochoten pro ni trpět. To pak způsobí neshodu mezi lidmi, kteří těžko snášejí odlišný životní směr. Ježíš zjednal pokoj mezi Bohem a lidmi, je dárce pokoje duším, je kníže pokoje. Ale tento vnitřní pokoj a věcný život v jednotlivci se nemůže obětovat dočasnému a zdánlivému pokoji pozemsky smýšlejících lidí.

38 A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. 39 Kdo nalezne svůj život, ztratí ho; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne ho.“

40 „Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal. 41 Kdo přijímá proroka proto, že je to prorok, dostane odměnu proroka. A kdo přijímá spravedlivého proto, že je to spravedlivý, dostane odměnu spravedlivého. 42 A kdo dá pít jednomu z těchto maličkých jen číši studené vody, protože je to učedník, vpravdě vám pravím, že nepřijde o svou odměnu.“

11 Když Ježíš skončil nařízení svým dvanácti učedníkům, odešel odtamtud, aby učil a kázal v jejich městech.

2 Když Jan uslyšel ve vězení o Kristových skutcích, poslal k němu své učedníky 3 otázat se: „Ty jsi ten, který má přijít, či máme čekat jiného? „4 Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co jste slyšeli a viděli: 5 slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým je´zvěstováno evangelium; 6 a blažený je ten, komu nejsem kamenem úrazu.“

11, 1-15. Pochybnosti o Kristově činnosti; chvála na Jana Křtitele (Lk 7, 18-35).

2-6. Jan Křtitel už při křtu Páně poznal, že Ježíš je slíbený Vykupitel, a tak ho pak představil i svým učedníkům. Věděl, že Mesiáš má vykonat něco mimořádného. Janovi učedníci sledovali Kristovu činnost a zpravovali o tom Jana uvězněného v horách u Mrtvého moře. Z toho však, co viděli, nepřicházeli snad k přesvědčení, že Ježíš je Mesiáš. Vždyť i proroci, jako Eliáš a Eliseus, dělali zázraky. Jan je proto asi zneklidněn kvůli svým učedníkům. Proto je posílá s otázkou k Ježíšovi. Jan už sice vykonal svůj úkol, totiž ukázal na Ježíše jako na Vykupitele, a nespadalo do jeho poslání posoudit Kristovu činnost. Ale po těch pochybách svých učedníků, vzdálen jsa od Kristovy činnosti, jako by chtěl uspíšit cosi jedinečného v Mesiášově činnosti, co všechny překvapí.

5-6. Ježíš odpovídá poukazem na to, že jeho činnost je ve shodě s předpovědí proroka Izaiáše (29, 18; (51, 1) a zdůrazňuje hlavně to, že „chudým je zvěstováno evangelium „, což je důležitější než zázraky. Tím začíná Boží království v duších, království dobra. K čemu tedy nějaké mimořádné úkazy navenek? A těm, kdo očekávají tyto vnější projevy, platí: „Blažený, komu nejsem kamenem úrazu „, pozoruje-li mě konat své poslání v trpělivosti a tichosti. - Tím vším se Ježíš nijak nedotýká přítele Jana, vždyť mu hned poté vzdá největší chválu, kterou si Jan zasluhoval pro pokorné a věrné plnění svého poslání.

7 Zatímco odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť shlédnout? Rákos větrem zmítaný? 8 Nuže, co jste vyšli uvidět? Člověka oděného jemným rouchem? Hle, lidé, co nosí jemná roucha, jsou v královských palácích. 9 Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a více než proroka. 10 Neboť o něm je to psáno:

Hle, já posílám svého posla před tvou tváří, a ten ti připraví cestu před tebou.

11 Vpravdě vám pravím: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. A přece, (i) kdo je menší v nebeském království, je větší než on. 12 Ode dnů Jana Křtitele až po tuto chvíli Boží království je vystaveno násilí a násilníci je uchvacují. 13 Všichni proroci totiž a Zákon prorokovali až do Jana.

10. Mal 3, 1 předpovídá předchůdce Páně.

11. Jan je blíže Vykupiteli než kterýkoli z dřívějších proroků, kteří ho jen zdáli spatřili ve viděních. Přesto však patří ještě k době starozákonní, která se jím končí. Oč větší je však doba novozákonní, kterou zahajuje Ježíš Kristus! V tomto smyslu ten nejmenší je v ní větší než ten největší z doby starozákonní. Nejde tedy o Janovu osobní svatost, jejíž výše a Idou tiky nelze dohlédnout a kterou Ježíš znal.

14 A jste-li ochotni přijmout: on je Eliáš, který má přijít. 15 Kdo má uši, poslouchej!“

16 „Komuže přirovnám tohle pokolení? Je podobno chlapcům, kteří sedí na náměstí a volají na své druhy 17 takto:

´Pískali jsme vám, a netančili jste; naříkali jsme, a nekvíleli jste´. 18 Neboť přišel Jan, nejedl ani nepil, a říkají: ´Má zlého ducha'. 19 Přišel Syn člověka, který jí a pije, a říkají: ´Hle, jedlík a pijan vína, přítel celníků a hříšníků´. Avšak moudrost nalezla ospravedlnění svými skutky.“

20 Tehdy počal vytýkat městům, v nichž se stalo nejvíce jeho zázraků, že nedělala pokání: 21 „Běda ti, Korozaine, běda ti, Bethsaido! Neboť kdyby se v Tyru a v Sidonu byly udály ty zázraky, které se staly ve vás, dávno by konaly pokání v žínici a v popelu.

16-19. Janovi a Kristovi Současníci se chovají k jejich vystoupení lehkomyslně a vzdorovitě jako chlapci k hrajícím si soudruhům. Žádná hra, ať smutná, nebo veselá, jim není vhod, stále musí být proti tomu. Tak zvráceně se chovali farizeové a jejich přívrženci k rozličným projevováním Božího království. Vždy mají pro ně jen lhostejnost a pohrdání. Než to nevadí: Boží moudrost se doporučuje svými skutky a moudří ji uznají a přijmou (Lk 7,31-35).

20-24. Hrozby nevěřícím městům (Lk 10, 13-15).

22 Proto vám pravím: Tyru a Sidonu bude snesitelně]i v den soudu než vám. 23 A ty, Kafarnaum! Což se až do nebe vypneš? Až do pekla klesneš. Neboť kdyby se byly v Sodomě udály ty zázraky, které se staly v tobě, byla by zůstala až dodnes. 24 Proto vám pravím: Sodomské zemi bude snesitelně ji v den soudu než tobě.“

25 V té době se Ježíš ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi ukryl tyto věci před moudrými a učenými a zjevils je maličkým. 26 Ano, Otče, protože se ti tak zalíbilo. 27 Můj Otec mi odevzdal všechno. A nikdo nezná Syna, leda Otec; ani Otce nezná nikdo, leda Syn, a komu by (to) chtěl Syn zjevit“.

25-30. Otec a Syn se zjevují maličkým (Lk 10, 21-22).

25. Ježíšovo nitro zalila božská radost z toho, že tajemství o Božím království zůstala skryta před učenými vykladateli Zákona a jejich stoupenci, kteří se chlubili takovou zběhlostí v Zákoně a v životě podle něho, a že se zjevují maličkým, t. j. prostým lidem.

27. Ježíš je tedy roven Otci v poznání, v moci nade všemi věcmi, má s ním stejnou přirozenost.

28“ Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi břemenem, a já vás občerstvím. 29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí pro svou duši. 30 Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“

12 V onom čase kráčel Ježíš obilím. Jeho učedníci počali z hladu trhat klasy a jíst. 2 Když to viděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co není dovoleno dělat v sobotu“.

28. Sv. Jan Zlatoústý: ´Nejen ten či onen, ale všichni, kteří jsou ve starostech, ve smutku, v hříších, pojďte! Nepřivolávám, abych vás trestal, ale abych vás zbavil hříchů; pojďte, ne že bych potřeboval vaší slávy, ale žízním po vaší spáse. U mne si oddechnete´. - Jho a břemeno znamenají učení pro život. Ačkoli Ježíšovo učení vede k umrtvování vnějšího i vnitřního člověka, je milé a lehké proti požadavkům starozákonního náboženství. Zve všechny k svému učení, k sobě, a nikdo se ho memusí bát, protože má tiché a pokorné srdce.

12, 1-14. Boží nařízení jsou dána pro dobro člověka (Mk 2, 23-3, (i; Lk 6, 1-11).

1. Podle l)t 23, 25 Zákon dovoloval natrhat si něco klasů na cizím pro ukojení hladu; žnout však nebylo dovoleno.

2. Farizeové posuzují trhání klasů jako žetí.

3 Ale on jim řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad on i jeho společníci? 4 Jak vešel do Božího domu a jedl předkladné chleby, které nesměl jíst ani on, ani jeho společníci, ale pouze kněží! 5 Nebo nečetli jste v Zákoně, že v sobotu kněží v chrámě ruší sobotu, a jsou bez viny? 6 Pravím však vám: Tady je někdo větší než chrám.

7 Kdybyste však poznali, co znamená: Chci milosrdenství, a ne oběť, nikdy byste nebyli odsoudili nevinné; 8 vždyť pánem soboty je Syn člověka.“

9 Odtamtud pak odešel a přišel do jejich synagogy. 10 A hle, (byl tam) člověk s uschlou rukou. I otázali se ho, aby ho mohli obžalovat: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?

3. 1 Král 21, 1-6.

5. Podle Nm 28, 9 a j. směli kněží v sobotu konat přípravné práce k obětem a k obřadům. Farizeové se mohli odvolávat, že to je služba v chrámě ke cti Boží; Ježíš jim však praví, že on je vznešenější než chrám, a proto i služba apoštolů v jeho následování je vznešenější než služba kněží v chrámě. Farizeové však to nevyčítají apoštolům z horlivosti o Boží Zákon, nýbrž ze žárlivosti a tvrdosti srdce. Mají se řídit Os 6,6: „Chci více milosrdenství než oběť“, a pak by poznali, že učedníci nejednali z opomíjení Zákona, nýbrž z hladu. Konečně Ježíš svou božskou mocí může osvobodit od zachovávání soboty, pokud je toho třeba.

 „11 A on jim řekl: „Má-li někdo z vás jednu ovci a ona spadne v sobotu do jámy, neuchopí ji a nevytáhne? 12 Oč cennější je člověk než ovce! Proto je dovoleno v sobotu dobře činit.“ 13 Tu řekne tomu člověkovi: „Vztáhni ruku!“I vztáhl, a byla zase zdravá jako druhá. 14 Farizeové však vyšli a radili se proti němu, jak by ho zahubili.

15 A když (to) Ježíš poznal, odešel odtamtud. A mnoho lidí šlo za ním; i uzdravil je všechny 16 a přikázal jim, aby ho nerozhlašovali, 17 aby se splnilo, co řekl prorok Izaiáš:

18Hle, můj služebník, kterého jsem vyvolil, můj miláček, v kterém mám své zalíbení. Vložím svého ducha na něj a ohlásí právo národům.

1.5-21. Kristova tichost a pokora byly předpověděny (Mk 3,7-12).

18-21. Už Iz 42, 1-4 prorokoval o Mesiáši, jak rozumně a moudře bude řídit lidský život podle Božího zákona a přitom se bude vyznačovat mírností a milosrdenstvím ke křehkému člověku.

19 Nebude se přít ani křičet, aniž kdo uslyší jeho hlas na ulicích.

20 Nalomený rákos nedolomí a doutnající knot neuhasí, dokud nepřivede spravedlnost k vítězství.

21 A v jeho jméno budou doufat národy.

22 Tehdy byl k němu přiveden člověk posedlý zlým duchem, slepý a němý. I uzdravil ho, takže ten němý mluvil a viděl. 23 Všechen zástup lidu žasl a pravil: „Není to Davidův syn'? „21 Když to však slyšeli farizeové, řekli: „Tenhle vyhání zlé duchy jen s pomocí Beelzebula, knížete zlých duchů.“ 25 Ale (on) znal jejich myšlenky a řekl jim: „Každé království uvnitř rozdvojené zpustne a žádné město ani žádný dům uvnitř rozdvojený neobstojí.26 A vyhání-li satan satana, je rozdvojen proti sobě; jak tedy obstojí jeho království?

22-30. Vyhnání zlého ducha a vítězství nad B e e l z e b u l e m (Mk 3, 22-27; Lk 11, 14-26).

23. „Syn Davidův „byl název pro Mesiáše.

24. Hebrejské slovo Beelzebul znamená vlastně bůh much; ctili ho v Ekronu ve Fénicii (4 Král 1, 2). Aramejsky Beeldibaba znamená hlavního nepřítele, protivníka, satana, ďábla. Pro podobnost obou slov se pak užívalo slova Beelzebul pro knížete ďáblů neboli nejhoršího ďábla. Někoho tak nazvat znamenalo vmést mu do tváře nejhorší náboženskou urážku.

25. Nikdo, a teprve ne satan, si nepřipravuje vlastní zkázu, ale naopak snaží se svou moc všemožně uchovat a upevnit. Dvojí protichůdnou mocí si nikdo vládu neupevní. A je jen dvojí moc: Boží království a satanovo tyranství. Satana jde potírat jenom Boží mocí čili v Božím Duchu. Ježíš vyhání tolik a tak zlých duchů bez dlouhých formulí židovských zaklínačů; z toho plyne, že Boží moc je s ním a že jeho království začalo.

27 A jestliže já vyháním zlé duchy s pomocí Beelzebula, s čí vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. 28 Ale vyháním-li já zlé duchy Duchem Božím, pak se k vám dostalo Boží království. 29 Nebo jak může někdo vniknout silákovi do domu a uloupit mu nářadí, nesváže-li nejdříve siláka, a potom vyloupí jeho dům? 30 Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje. 31 Proto vám pravím:

29. Satan je tedy už přemožen podle plánu Boha, který poslal svého Syna na svět.

31-32. (Mk 3, 28-30.) Všechny hříchy budou odpuštěny, ovšem prosí-li kajícník o odpuštění. A je-li nějaký hřích, který odpuštěn nebude, je to hřích, který je takový svou přirozeností. To je hřích proti Duchu svatému, ne proti třetí božské osobě, ale proti Bohu, pokud je milosrdný a ochoten odpustit. Kdo se takto přímo, výrazně, po úvaze a dobrovolně staví nepřátelsky proti Boží ochotě a vůli odpustit, ten přetrhal všechen styk s Božím milosrdenstvím. Ježíš Kristus koná dílo spásy a Božího milosrdenství. To mohli farizeové dávno poznat. Oni však z pouhé a zřejmé zloby a s úmyslem, aby odvrátili lidi od Spasitele, prohlašují toto dílo za dílo pekelné moci. Tím se vydávají v nebezpečí dobrovolné zaslepenosti a nekajícnosti. 33-37. Slova mají být ve shodě s vnitřním smýšlením (Lk 6, 43-45).

Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno. 32 A řekne-li kdo slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno; ale kdo bude mluvit proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani na tomto světě, ani na onom. 33 Buď udělejte strom dobrým, a jeho ovoce (bude) dobré, nebo udělejte strom špatným, a jeho ovoce (bude) špatné; strom se totiž poznává po ovoci. 34 Plemeno zmijí! Jak můžete mluvit dobré věci, když jste špatní? Vždyť ústa mluví z toho, čím srdce oplývá. 36 Dobrý člověk z dobré pokladnice vynáší věci dobré, a špatný člověk ze špatné pokladnice vynáší věci špatné. 36 A pravím vám: Z každého neužitečného slova, které lidé pronesou, budou se odpovídat v den soudu. 37 -Neboť ze svých slov budeš ospravedlněn a ze svých slov budeš odsouzen.“

38 Tehdy na to řekli někteří z vykladatelů Písma a farizeů: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení“. 39 A on jim odpověděl: „Zlé a cizoložné pokolení hledá znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. 40 Jako totiž Jonáš byl v břiše ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci. 41 Ninivští muži vstanou při soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť dělali pokání na Jonášovo kázání, a hle, tu je více než Jonáš! 42 Královna z Jihu vstane při soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť přišla ze vzdálených končin země naslouchat Šalomounově moudrosti, a hle, tu je více než Šalomoun!“

43 „Když nečistý duch vyjde z člověka, chodí po vyprahlých místech a hledá odpočinutí, ale nenachází.

38-45. Soud nad těmi, kdo odpírají pravdě (Lk 11,29-31; Mt 16,1).

39. Hledají zázraky ne proto, aby přišli k pravdě, nýbrž z touhy po sensaci.

43-45. Podle tehdejších představ zlí duchové přebývají na poušti a ve zříceninách domů. „Prázdný dům „: t. j. člověk ani se neoddal Bohu, ani se nebrání zlému duchu.

44 Tu řekne: ´Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel'. A když přijde, nalezne ho prázdný, zametený a vyzdobený. 45 Tu jde, přibere si jiných sedm duchů, horších než je sám, i vejdou a přebývají tam. A poslední věci onoho člověka bývají horší než první. Tak se stane i tomuto zlému pokolení.“

46-50. Ježíšovo příbuzenstvo (Mk 3, 31-33; Lk 8, 19...).

47. Tento verš není kriticky úplně jistý; je to snad vysvětlující přídavek.

46 Když ještě mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a dožadovali se rozmluvy s ním. 47 [Kdosi mu proto řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“] 48 Ale on odpověděl tomu, kdo ho upozornil: „Kdo je (to) má matka a kdo jsou moji bratři? „49 A ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Hle, má matka a moji bratři! 50 Neboť každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, sestra i matka.“

13 Onoho dne vyšel Ježíš z domu a sedl si u moře.

13, 1-23. Podobenství o rozsévači a jeho výklad (Mk 4, 1-20; Lk 8, 5-8).

2 I shromáždilo se u něho velmi mnoho lidí, a proto vstoupil na loď a posadil se. Celý zástup pak stál na břehu 3 a on k nim mluvil mnoho v podobenstvích: „Hle, vyšel rozsévač rozsévat. 4 A jak rozséval, padla některá (zrna) vedle cesty. A přiletěli ptáci a sezobali je. 5 Jiná pak padla na skalnatou zem, kde neměla mnoho půdy, a hned vzešla, protože neměla hlubokou prst. 6 Ale když vyšlo slunce, sežehlo je, a poněvadž neměla kořen, uschla. 7 Jiná zase padla do trní; a trní vyrostlo a udusilo je. 8 Jiná však padla do dobré půdy a dávala užitek stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.

4. „Vedle cesty“: která splývá s polem a není od něho ničím oddělena. O zrno se podělí vrabci.

5. V hornaté části Palestiny je půda poseta kamením; jinde je políčko mezi skalnatými výstupky. Semeno padne i na tenkou vrstvu půdy na okrajích těch výstupků. Rychleji vzklíčí, ale taky brzo usychá.

7. Palestinský rolník spoléhá na velkou úrodnost půdy a nestará se o všelijaké druhy bodláčí, kterého je hodně. Počká si na ně až o žních. - Bodláčí je bujnější a rozložitější, přeroste osení a někdy je i udusí.

8. Stonásobný užitek se pokládá za možný. Ostatně tady jde o vyjádření bohaté úrody, jak je to řečeno už o setbě Izákově, že sklízel stonásobně (Gn 26, 2).

9 Kdo má uši, poslouchej!“

10 A přistoupili učedníci a řekli mu: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ 11A odpověděl jim: „Protože vám je dáno znáti tajemství nebeského království, ale jim (to) dáno není. 12 Tomu totiž, kdo má, bude dáno a bude mít hojnost. Ale tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má.

10... Ježíš Kristus mluvil bez obrazné řeči v hl. 5-7, a najednou mění způsob kázání a užívá podobenství. Nebyl to neznámý způsob poučování. Znali ho a hojně používali židovští učitelé a je znám i u Řeků (na př. u Sokrata). Kristova podobenství jsou však daleko prostší a oduševnělejší než podobenství židovských učitelů. Podobenství je vlastně rozvedené přirovnání a má sloužit k objasnění věci. Pro náboženské pravdy je takové srovnání vhodné, vždyť jsou to pravdy velmi vznešené, na které lidský rozum přímo nepatří, a proto si vypomáhá, aby z viditelných stvořených věcí poznal neviditelné. Ta věc, která je v Kristových podobenstvích objasňována, je Boží království, rozmanité pohledy na ně: co je, povinnosti jeho členů jednak k Bohu, jednak k bližnímu. Lid očekával s toužebností příchod tohoto Božího království, a to všechno měl uskutečnit Mesiáš. Avšak Izraelité byli o něm dosud poučováni tak, že s příchodem dokonalejšího náboženského života je spojeno osvobození národní a politické. A tento příchod se měl udát mimořádným způsobem, který všechny ohromí. Ale Boží království je nejprve Boží kralování v duších; tedy je duchovní a i Židům je podáváno jako milost. A je patrné i navenek jako společnost věřících, která se skládá nejen ze Židů - z těch ovšem nejprve, - nýbrž z věřících ze všech národů. Je tu a uskutečňuje se vírou a plněním Boží vůle, ne mocenskými prostředky pozemských království. - Ježíš Kristus měl zajisté v úmyslu takto o něm poučit prostými podobenstvími, aby lid, který těžko chápal přímou řeč o tajemstvích a mravnosti Božího království a žil v napjatém očekávání něčeho ohromujícího, přišel aspoň tímto způsobem k těmto tajemstvím a byl zbaven onoho duševního napětí. Nikde není patrné, že by Kristus změnil svou vůli spasit všechny, a to i tyto nechápající posluchače. Protože však velká část národa odmítla jeho učení a poslání, a to svou vinou, hlásání Kristova evangelia jim přitížilo, a oni místo aby se chopili ruky milosrdného Spasitele, svolávali nu sebe trest Boží spravedlnosti. Ježíš to věděl předem. A přece kázal i v podobenstvích, aby zachránil ty, kteří měli být zachráněni. Trest na zatvrzelé však přímo nepatřil k jeho poslání na zemi. Bůh, který o tom o všem předem věděl, řekl tedy Mesiášovi, jako kdysi proroku Izaiášovi: „Mluv, abys nebyl chápán! Rozšiřuj tolik světla, aby byli zaslepeni!“Kdokoli však Žádal o vysvětlení slov Páně, Ježíš Kristus mu je nikdy neodepřel. - Viz i pozn. k Jan 12, 28.

13 Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože se dívají, a nevidí, poslouchají, a neslyší ani nerozumějí. 14 Tak se na nich plní Izaiášovo proroctví, které zní:

Budete poslouchat, ale neporozumíte, budete se dívat, ale neuvidíte. 15 Neboť ztučnělo srdce tohoto lidu a stali se nedoslýchavými;

a zavřeli oči, aby očima neviděli a ušima neslyšeli a srdcem nechápali a neobrátili se a abych je neuzdravil.

16 Ale vaše oči jsou blažené, že vidí, a vaše uši, že slyší. 17 Neboť vpravdě vám pravím, že mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte, a neviděli, a slyšet, co slyšíte, a neslyšeli.“

18 „Vy tedy poslyšte podobenství o rozsévači. 19 Když někdo slyší slovo o království, a nechápe, přichází Zlý a uchvacuje, co bylo v jeho srdci zaseto; to je ten, jenž byl zaset vedle cesty.

19. Jako osud zrna je různý podle toho, do jaké půdy padne, tak se i různě daří Božímu slovu čili Kristovu učení, které zůstává vždy dobré, ať je slyší kdokoliv; záleží na tom, jaké je člověkovo srdce. Není-li člověk připraven o slyšeném slově uvažovat a pak si je přisvojit, je hned z mysli pryč. Podobně o ě přijde, kdo je sice při slyšení nadšený, ale pak je nestálý a snadno ztrácí odvahu. Anebo přílišná chtivost pozemského života a shon po bohatství stravuje a znemožňuje člověku duchovní život. Dobrou zemí je člověkova dobrá vůle; trvá v něm přes všechny překážky.

20 Kdo však byl zaset do skalnaté země, je ten, kdo poslouchá to slovo a hned je s radostí přijímá. 21 Nemá však v sobě kořen, nýbrž je chvilkový, neboť když nastane soužení nebo pronásledování pro to slovo, hned poklesne. 22 Kdo byl pak zaset do trní, je ten, kdo poslouchá slovo, ale starost o tento svět a klam bohatství dusí to slovo, a tak se stává neplodným. 23 Kdo však byl zaset do dobré země, je ten, kdo poslouchá to slovo, chápe je a přináší plody, jeden sto, jiný šedesát, jiný zase třicet.“

21. „Poklesne“: viz pozn. k Mt 26, 31.

23. Byly podány tři příčiny neplodnosti, a tak jsou i tři stupně plodnosti: 30, 60, 100. Možno tu myslit na trojí připravenost a dokonalost věřících. ´Tak je trojí dokonalost. Všem společná spravedlnost;... má-li pak více než tato, je to šedesátinásobný užitek; ale když je někdo dokonalý a má milou předchuť blaženosti, tu přišel ke stonásobnému užitku´(Sv. Tomáš Akv.).

24 Jiné podobenství jim předložil takto: „Nebeské království se podobá člověku, který zasel dobré semeno na svém poli. 25 Ale zatím co lidé spali, přišel jeho nepřítel, zasel koukol mezi pšenici a odešel. 26 Když osení vyrostlo a ukazovalo plodný, tehdy se objevil i koukol. 27 Tu přišli hospodářovi služebníci a řekli mu: ´Pane, což jsi nezasel dobré semeno na svém poli? Odkud má tedy koukol? ´28 On jim pravil: ´Nepřítel to udělal'. A služebníci mu řekli: ´Chceš-li, půjdeme a sebereme ho'. 29 On však řekl: ´Ne; abyste při sbírání koukolu nevytrhli s ním (také) pšenici. 30 Nechtě obojí růst spolu až do žní, a v době žní řeknu žencům: Seberte nejprve koukol a svažte ho do snopků k spálení; pšenici pak shromážděte do mé

stodoly´.“

31 Jiné podobenství jim předložil tak to: „Nebeské království je podobno hořčičnému zrnku, které člověk vzal a zasel na svém poli. 32 Ono je sice nejmenší mezi všemi semeny, ale když vyroste, je větší než (všechny) rostliny a stává se stromem, takže přilétají nebeští ptáci a usazují se v jeho větvích.“

31-32. (Lk 13, 18-19.) Pravda podobenství: to nejmenší se stane největším. Tak se i Kristovo království jevilo na počátku nepatrné (Ježíš z neznámého Nazareta, tesařův syn; apoštolově pouzí rybáři; věřící: malé stádečko). A přece dějiny ukázaly, co síly a životnosti bylo v těchto pokorných začátcích. To je patrné i dnes. Síla Kristova evangelia je skrytá; nevšímají si ho, ale má úžasnou schopnost přetvořit jednotlivce i lidskou společnost. - Témuž učí i podobenství o kvasu ve v 33, kde je řeč o rozšíření evangelia.

33 Pověděl jim jiné podobenství: „Podobno je nebeské království kvasu, který vzala žena a zamíchala do tří měřic mouky, až všecko zkynulo.“

34 Toto všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim nemluvil, 35 aby se splnilo, co řekl prorok: Otevřu ústa v podobenstvích, vyhlásím věci, skryté od stvoření světa.

36 Potom rozpustil zástupy a přišel do domu. A přistoupili k němu jeho učedníci se slovy: „Vylož nám to podobenství o koukolu na poli!“37 On jim na to řekl: „Rozsévač dobrého semene je Syn člověka, 38 pole je svět. Dobré símě jsou účastníci království, koukol však jsou ti, kdo jsou propadlí zlému.

33. Podobenství o kvasu (Lk 13, 21-22).

34-35. Srov. Mk 4, 33-34.

38. Slovo, učení je Kristem hlásáno pro dobro člověka, aby ho přetvořilo a zdokonalilo. Lidské nitro pak roste s ním a z něho. Zaseto zrno a člověkovo nitro tvoří pak jedno. Kdo Ježíšovo učení takto přijal, je sám jakoby uskutečnění tohoto učení, je jako učení samo. Proto se říká: „Dobré símě jsou účastníci království.“

39 Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci pak jsou andělé. 40 Jako se tedy koukol sbírá a spaluje ohněm, tak bude při skonání věku. 41 Syn člověka, pošle 8vé anděly, ti seberou z jeho království všechna pohoršení a pachatele nepravosti 42 a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípání zuby. 43 Tehdy budou spravedliví zářit jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, poslouchej!“

41. Pohoršení, t. j. lidé, kteří odvádějí jiné od poddanosti k Bohu ve víře a svádějí k otročení zlu a lži.

42. „Ohnivá pec „, označení pro věčný trest v pekle, Tam už budou zlí neškodní. Jejich život je sám trest v největších bolestech, jak to vyjadřuje „pláč a skřípání zuby.“

43. Spravedliví budou účastni věčné sláv v a blaženosti; bude nesmírná, jak chce vyjádřit obraz: „budou zářit jako slunce“. - Pravdy podobenství: V Božím království na zemi (v Církvi) budou dobří i zlí. Oddělení nastane až po smrti a při posledním soudu. Církev na zemi se tedy neskládá jen ze spravedlivých a předurčených; není proto Církev společnost neviditelná (my totiž nevíme, kdo je předurčen). ´Církev na zemi se podobá mlatu, na kterém je zrno s plevami; dobří jsou pomícháni se zlými; po soudu tam budou jen dobří beze zlých´(sv. Augustin). Zlí půjdou do věčných muk; ty jsou zde zobrazeny ohnivou pecí, pláčem a skřípáním zuby.

 

44 „Nebeské království je podobné pokladu skrytému v poli. Člověk, který ho nalezne, zakope ho a pln radosti z něho jde, prodá všechno, co má, a ono pole koupí.“

45 Dále je podobno nebeské království´kupci, který hledá krásné perly. 46 A když nelezne jednu drahocennou perlu, odejde a prodá všechno, co má, a koupí ji.“

47“ Opět je podobno nebeské království síti spuštěné do moře, která zahrnuje všechny druhy (ryb). 48 Když se naplní, vytáhnou ji na břeh, posadí se a dobré ryby vyberou do nádob, špatné však vyhodí.

44-46. Boží království (jeho učení, moc posvěcovat, zdokonalovat člověka, věčný život) je tak vzácná věc, že se musí pro ni všecko opustit. Kdo je má, nepotřebuje nic víc, všechno ostatní bude mu přidáno. Jako poklad zajišťuje blažený pozemský život, tak Kristovo evangelium zaručuje duši šťastný život zde a hlavně na věčnosti. A jako perla je krásná, tak je krásný i život podle Kristova učení.

48. Ke špatným rybám patří i ryby bez šupin, protože byly levitsky nečisté. Znamenají ty členy Církve, kteří se špatným životem stali nehodnými nadpřirozeného života. Na zemi však zůstávají ve společnosti dobrých věřících a teprve po Božím soudu budou od nich odděleni.

49 Tak bude při skonání věku: vyjdou andělé a oddělí zlé od spravedlivých 50 a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípání zuby.“

51 „Rozuměli jste tomu všemu? „Seknou mu: „Ano.“ 52 Řekl jim: „Pak každý vykladatel Písma, který je zběhlý v učení o nebeském království, je podoben hospodáři, který vynáší ze své komory věci nové i staré.“

53 Když Ježíš skončil tato podobenství, vzdálil se odtamtud. 54 A přišel do své otčiny a učil je v jejich synagoze, takže žasli a pravili: „Odkud on má takovou moudrost a ty zázraky“? 55 Což to není syn tesařův? Což se nejmenuje jeho matka Maria a nejsou Jakub, Josef, Šimon a Juda jeho bratři? 56 A nejsou u nás vše chny jeho sestry? Odkud to tedy všecko má?

53-58. Ježíš je odmítnut Nazareťany (Mk 6, 1-6; Lk 4, 15-30).

55. „Bratři“: na Východě dodnes se tak nazývají všichni příbuzní. Stejný význam má i slovo „sestry“ ve v 56.

57 A pohoršovali se nad ním. Ale Ježíš jim řekl: „Prorok není bez úcty, leda ve své otčině a ve svém domě“. 58 A pro jejich nevěru neučinil tam mnoho zázraků.

14 V onom čase uslyšel tetrarcha Herodes zprávu o Ježíšovi. 2 A řekl svým dvořanům: „To je Jan Křtitel. On vstal z mrtvých, a proto v něm působí zázračná moc.“ 3 Herodes totiž jal Jana, spoutal ho a vsadil do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa. 4 Neboť Jan mu říkal: „Není ti dovoleno mít ji za ženu.“

14, 1-12. Smrt Jana Křtitele (Mk (6, 14-29).

3. Podle Zákona (Lv 18, 16; 20, 21) to bylo zřejmé cizoložství. Jan Křtitel v úloze proroka, horlitele o spravedlnost, vystoupil neohroženě proti tomuto veřejnému pohoršení. Herodes přece chtěl být pokládán za věrného plnitele Zákona! Místo, aby se napravil, dal Jana vsadit do žaláře. Ale Herodiadina nenávist tím nebyla ukojena. Dokud nepohodlný mravokárce žil, zněla jí v uších jeho kázání. Herodes byl nerozhodný, má-li dát přednost její pomstychtivosti, či svým obavám před ztrátou důvěry u lidu. O prorokově životě rozhodla „nevinná okolnost „při jeho narozeninách, které slavně oslavil po způsobu orientálních knížat.

5 Rád by ho byl zabil, ale bál se lidu, protože ho pokládali za proroka. 6 Ale v den Herodových narozenin tančila před nimi Herodiadina dcera a zalíbila se Herodovi. 7 Proto jí s přísahou slíbil, že jí dá, oč ho požádá. 8 Ona pak, předem navedená svou matkou, pravila: „Dej mi tu na míse hlavu Jana Křtitele.“ 9 A král se zarmoutil; ale pro přísahu a pro ty, kteří s ním stolovali, nařídil (ji) dát. 10 I poslal a sťal Jana ve vězení. 11Jeho hlava byla přinesena na míse a dána dívce a ta ji donesla své matce. 12 Přišli pak jeho učedníci, vzali tělo a pohřbili je; potom odešli a oznámili to Ježíšovi.

7. Za podobných okolností nebyly brány vážně lakové přehnané sliby. Ale Herodes přísahal. Nesplní-li přísahu, Herodiadina dcera může mu veřejně vyčíst porušení slova, spolustolující si budou tropit žerty z jeho známé nerozhodnosti a Herodias jím pohrdne. Bázeň před Janem a výčitky pro nespravedlnost na něm páchanou ustoupily do pozadí. Všechno se zdálo tak vhodné; i ta mísa byla na stole.

10. Nikdo neví, jak přijal Jan toto zvláštní rozhodnutí a s jakým klidem proroka, který vyplnil úkol Bohem mu svěřený, zemřel. - O tom, že Herodes dal štít Jana Křtitele, vypravuje i známý historik Josef Flavius a pozdější Herodovu porážku označuje jako Boží trest za Janovo stětí. Podle tradice byl Jan stát ve tvrzi Macherontě za Mrtvým mořem.

13 Když to Ježíš uslyšel, odebral se odtamtud na lodi na osamělé místo do ústraní. Jakmile o tom uslyšely zástupy, šly za ním z měst pěšky. 14 On vystoupil, a když spatřil velký zástup, slitoval se nad nimi a uzdravil jejich nemocné.

15 Večer k němu přistoupili učedníci se slovy: „Tohle místo je osamělé a čas pokročil. Rozpusť tedy zástupy, ať se rozejdou po vesnicích nakoupit si pokrmů.“ 16 Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet; dejte jim jíst vy!“17 Odpovědí mu: „Nemáme tady než pět chlebů a dvě ryby.“ 18 On řekl: „Přineste mi je sem!“19 A když rozkázal zástupu uložit se na trávu, vzal pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, rozlámal a dal chleby učedníkům a učedníci zástupům. 20 I jedli všichni a nasytili se. Sebrali pak zbytky, plných dvanáct košů drobtů. 21 Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů, mimo ženy a děti.

22 A (Ježíš) hned přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a předjeli ho na druhý břeh, než rozpustí zástupy.

13-21. První rozmnožen chlebů (Mk 0, 31-44; Lk 9, 12-17; Jan 6, 1-13).

22-23. Ježíš kráčí po moři (Mk (i. 45-02: Jan (i, 19-21).

23 A když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby 86 pomodlil v soukromí. Když nastal večer, byl tam samoten. 24 Zatím loď byla už vzdálena mnoho honů od země a byla zmítána vlnami, neboť byl opačný vítr. 25 O čtvrté noční hlídce přišel k nim jak kráčel po moři. 26 Když ho učedníci spatřili kráčet po moři, poděsili se a říkali: „Je to přízrak!“a strachem vykřikli.

27 Ale Ježíš k nim najednou promluvil: „Vzmužte se, já jsem to, nebojte se!“

28 Petr však odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž mi, ať přijdu k tobě po vodě.“ 29 A on řekl: „Pojď. „I vystoupil Petr z lodi, kráčel po vodě a přišel k Ježíšovi. 30 Když však pozoroval silný vítr, bál se; i počal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“31 A Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl: „Malověrný, proč jsi pochyboval? „32 Jakmile vstoupili na loď, vítr

přestal. 33 Ti pak, kteří byli na lodi, poklonili se mu a pravili: „Vpravdě jsi Boží Syn.“

25. Židé dělili dříve noc na tři hlídky, později však po římském vzoru na čtyři.

30-31. Dokud hledí na Ježíše B plnou vírou, má odvahu a všecko je mu možné. K malé víře se přidružuje bázeň a následuje pád.

34 Potom se přeplavili a přišli na zem ke Genesaretu. 35 A když ho poznali muži z onoho místa, poslali do celého toho okolí. I přinesli mu všechny nemocné 36 a prosili ho, aby se směli dotknout aspoň lemu jeho roucha; a všichni, kteří se dotkli, uzdravili se.

15 Tu přijdou k Ježíšovi farizeové a vykladatelé Písma z Jerusalema a praví: 2 „Proč tvoji učedníci přestupují podání starších? Neboť si nemyjí ruce, když jedí chléb.“ 3 On jim však na to odpověděl: „Proč zase vy přestupujete Boží nařízení pro podání svoje? 4 Bůh totiž řekl: Cti otce a matku a Kdo bude zlořečit otci nebo matce, ať zemře. 5 Vy však pravíte: ´Kdo řekne otci nebo matce: (Bohu) obětuji, čím bych ti měl pomáhat, 6 není už povinen podporovat svého otce nebo svou matku´.

34-36. Uzdravení v genesaretském kraji (Mk 6, 53-56).

15, 1-9. Jak lidé převracejí Boží přikázání (Mk 7,1-13; Lk 11,38).

2. Mýt si ruce před jídlem nebylo předepsáno Zákonem, ale později nařízeno vykladateli Písma.

4. „Cti otce a matku“ nejen prokazováním úcty, nýbrž i tím, že jim budeš přispívat v pozemských potřebách.

5-6. Farizeové učili: řekl-li syn, že podpora, kterou byl povinen přispět rodičům, je korban, t. j. věc zasvěcená Bohu, byl tím zbaven povinnosti starat se o ně. Nechal si to ovšem v užívání, ale chtěl-li to někomu dát, mohl to darovat jen Bohu. Opírá se o to, že co podle Zákona bylo jednou slíbeno Bohu, nesmí už být dáno nikomu jinému (Lv 27, 1...). Jsou to jen náboženské skrupule, či spíše překrucování předpisů Zákona v osobní prospěch?

Tak jste zrušili slovo Boží svým podáním. 7 Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš:

8Tento lid mě ctí ústy, ale jejich srdce je ode mne daleko.

9 Než marně mě ctí, protože učí příkazům lidským“.

10 A k zástupům, které přivolal, řekl: „Slyšte a rozumějte! 11 Neposkvrňuje člověka to, co vchází do úst, nýbrž co z úst vychází, to poskvrňuje člověka“. 12 Tu k němu přistoupili učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové pohoršili, když slyšeli tu řeč!“

10-11. (Mk 7, 14-15.) Všechno, co Bůh stvořil a dal člověku k užívání, je dobré a samo sebou nemůže člověka mravně poskvrnit. Tím se netřeba zneklidňovat. Spíše máme věnovat péči tomu, co dává člověku mravní cenu, nebo co ho mravně ničí, totiž slovům a úmyslům.

12-14. Nebezpečí z vedení jen lidského v náboženském životě (Lk 6, 39).

13 Ale on jim odpověděl: „Každá sazenice, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude s kořenem vytržena. 14 Nechte je! Jsou to slepí vůdcové slepých. Jestliže však slepec vede slepce, oba spadnou do jámy.“ 15 Petr mu na to řekl: „Vylož nám to podobenství!“16 On pravil: „I vy jste ještě nechápaví? 17 Nechápete, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do stoky? 18 Co však vychází z úst, jde ze srdce, a to poskvrňuje člověka. 19 Vždyť ze srdce vycházejí špatné úsudky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání. 20 Tyto věci poskvrňují člověka. Ale jíst neumytýma rukama, to neposkvrňuje člověka.“

21 Odtamtud šel Ježíš dále a odebral se do území tyrského a sidonského. 22 A hle, kananejská žena, který vyšla z onoho kraje, křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je krutě trápena zlým duchem.“

15-20. Odkud pochází mravní čistota a poskvrna (Mk 7, 17-23).

21-28. Víra ženy, u které by se nebyla čekala (Mk 7, 24-30).

23 Ale on jí neodpověděl (ani) slovo. I přistoupili jeho učedníci a prosili ho: „Propusť ji, vždyť za námi křičí“. 24 Ale on odpověděl: „Jsem poslán jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu.“ 25 Ona však přišla, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“26 A on jí odpověděl: „Není dobré vzít chléb dětem a hodit jej psíkům.“ 27 Než ona řekla: „Ovšem, Pane, ale i psíci jedí z drobtů, které padají se stolu jejich pánů“. 28 Tehdy jí Ježíš odpověděl: „Ženo, veliká je tvá víra. Staň se ti, jak si přeješ!“A od oné hodiny její dcera byla uzdravena.

29 Odtamtud se Ježíš vzdálil a přišel ke Galilejskému moři. Pak vystoupil na horu a posadil se tam. 30 I přišly k němu četné zástupy a měly s sebou chromé, zmrzačené, slepé, němé a mnoho jiných a vrhali mu je k nohám. A uzdravil je, 31 takže se zástupy divily, když pozorovaly, jak němí mluví, zmrzačení jsou zdrávi, chromí chodí, slepí vidí; a velebily izraelského Boha.

29-31. Uzdravení u Genesaretskélio jezera (Mk 7, 31).

32 Ježíš pak přivolal své učedníky a promluvil k nim: „Je mi líto zástupu, neboť už tři dni prodlévají se mnou a nemají co jíst. A nechci je pustit hladové, aby cestou nezemdleli.“ 33 I řeknou mu učedníci: „Kde bychom my vzali na poušti tolik chlebů, abychom mohli nasytit zástup tak veliký? „34 A Ježíš se jich otáže: „Kolik chlebů máte? „Oni řekli: „Sedm a několik rybiček.“ 351 rozkázal zástupu, aby se rozsadil po zemi, 36 vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, rozlámal a dával učedníkům a učedníci bídu. 371 jedli všichni a nasytili se. A z toho, co zbylo, nasbírali plných sedm košů drobtů. 38 Těch, kdo jedli, bylo čtyři tisíce mužů, mimo ženy a děti. 39 Potom rozpustil zástup, vstoupil na loď a přijel do magadanské krajiny.

16 Přistoupili k němu farizeové a sadduceové a pokušitelsky ho žádali, aby jim ukázal znamení s nebe. 2 Ale on jim odpověděl takto: „Večer říkáte: ´Bude pěkně, neboť nebe se červená´, 3 a ráno: ´Dnes bude bouře, neboť nebe temně rudne´.

32-39. Druhé rozmnožení chlebů (Mk 8, 1-10).

16, 1-4. Neschopnost farizeů poznat Boží navštívení (Mk 8, 11-13).

Vzhled nebe umíte tedy rozeznat, ale znamení časů (poznat) nedovedete? 4 Pokolení zlé a cizoložné hledá znamení, a nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo.“A nechal je a odešel.

5 Potom přešli jeho učedníci na druhý břeh a zapomněli si vzít chleby. 6 A Ježíš jim řekl: „Dejte pozor a varujte se kvasu farizejského a sadducejského!“7 Ale oni uvažovali mezi sebou a řekli: „(To proto), že jsme nevzali chleby. 8 Ježíš to poznal a řekl: „Proč uvažujete mezi sebou, malověrní, že jste nevzali chleby? 9 Ještě nerozumíte? A nepamatujete se na těch pět chlebů pro pět tisíc lidí, a kolik košů jste nasbírali? 10 Ani na těch sedm chlebů pro čtyři tisíce, a kolik mošen jste nasbírali?

3. „Znamení časů“. Ze zázraků, které Ježíš učinil, z toho, že evangelium je hlásáno lidem prostým a toužícím po Boží pravdě, mohli usoudit, že se na zemi děje něco nového, co věští novou náboženskou dobu. Z Kristových skutků a z jeho učení mohli poznat, že on je slíbený Mesiáš. Svou vinou však k tomu poznání nedošli a proti Ježíšovi se zatvrzovali. Proto je nechal v jejich zaslepenosti.

5-12. Ježíš varuje před neupřímným a záludným chováním a přetvářkou nepřátel (Mk 8, 14-21).

11 Proč nechápete, že to neplatí o chlebech, když jsem řekl: ´Varujte se kvasu farizejského a sadducejského'?“ 12 Tehdy porozuměli, že jim neřekl, aby se varovali kvasu na chléb, nýbrž farizejského a sadducejského učení.

13 Ježíš pak přišel do kraje Caesareje Filipovy a tázal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka!“14A oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní zase za Jeremiáše nebo jednoho z proroků.“ 15 Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“

13-20. Petrovo vyznání a založení Církve na něm (Mk 8, 27-30; Lk 9, 18-21).

13. Caesarea Filipova, dnes Banyas, v nejsevernější části Izraelské země, na úpatí hor Hermou, s pramenem řeky Jordánu.

14. Kraj byl obydlen pohany. Nešli tam tedy za apoštolátem. Cestou se Ježíš táže apoštolů na mínění lidu o něm, aby mu nakonec řekli své vlastní myšlenky. Z mnoha zázraků, které učinil, bylo zřejmé, že není obyčejný člověk. A mimořádní lidé byli v Izraeli proroci. Nad nimi je jen Mesiáš. Působí v něm tedy zemřelý Jan Křtitel, jak se domníval i Herodes“? Či to přišel Eliáš, který se má ukázat před Mesiášovým příchodem? Nebo Jeremiáš, kterého Židé velmi ctili (2 Mak 2, 1-9; 15, 13-16)? Je to těžko říci: prostě jeden z proroků.

15-16. Otázal se pak na mínění apoštolů. Petr v horlivosti sobě vrozené bez váhání odpovídá za všechny s upřímností tak, jak mu to nařizuje jeho víra a láska: „Ty jsi Mesiáš“, ten, kterého předpovídali proroci a na kterého toužebně čekal izraelský národ. A přidává: „Syn Boha živého.“ To není jen to, co o něm říkali démoni: „Synu Boží „(8, 29). Praví více, než vyjadřují slova po utišení bouře: „To je skutečně Boží Syn.“ Petr vyznává, že je „Syn Boha živého“, o němž prohlásil Ježíš po rozmnožení chlebů: „Jako mne poslal živý Otec „(Jan 6, 58). Petr vyznává v Kristu přirozeného Božího Syna, jeho božskou přirozenost.

16 Simon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. 17 Ježíš pak mu na to řekl: „Blažený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť to ti nezjevilo tělo a krev, nýbrž můj Otec v nebesích. 18 A já ti pravím: Ty jsi Petr-Skála a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné brány ji nepřemohou.

17. „Tělo a krev „, t. j. každý člověk se svou křehkou přirozeností. Nikdo z lidí to Petrovi nevnukl, nýbrž Otec v nebesích osvítil mu mysl nadpřirozeným světlem. Je blažený, že se dal Otcem osvítit.

18. Šimon už dostal to jméno Petr, aramejsky Kefa, t. j. skála (Jan 1, 42). Nyní ukazuje, proč mu je dal: na té skále, t. j. na tobě, vybuduji duchovní budovu. Petr je tedy ustanovován základem této budovy, základem pevným, trvanlivým. Ta budova je Církev čili shromáždění, společnost věřících. Petrova autorita a moc bude dodávat pevnosti a trvání Církvi, takže ani „pekelné brány ji nepřemohou“, odolá všem útokům zla i zloby, i té, která vychází z pekla. Církev je nesmrtelná.

19 Tobě dám klíče od nebeského království, a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ 20 Potom přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že on je Mesiáš.

21 Od té chvíle počal Ježíš Kristus svým učedníkům ukazovat, že musí jít do Jerusalema, mnoho trpět od starších, veleknězi a vykladatelů Písma, být zabit a třetí den vstát. 22 Petr však ho vzal stranou a počal mu naléhavě domlouvat: „Uchovej Bůh, Pane! To se ti nestane!“

19. Petrovi jsou svěřeny klíče jako nejvyššímu správci v Církvi, který všecko řídí a o všechno se stará. Jako hlava Církve má moc „svazovat a rozvazovat „, nejen prohlašovat, co je dovoleno a co zakázáno. Ta moc je všeobecná: vést autoritativně k dokonalé mravnosti, rozhodovat, co je pravda a co ne, odpouštět hříchy.

21-23. (Mk 8, 31-33.) Starozákonní proroctví o Mesiáši trpícím za hříchy lidu nemohla zůstat nevyplněna. Ježíš o tom ponejprv mluví apoštolům, kteří dosud viděli Mesiáše na zemi jen obklopeného slávou. Slova o takové jeho smrti nechápali. Zvláště Petr, který Mistra tolik miloval. Ježíš ho však rázně odbyl slovy, že.nezná Boží plány o vykoupení člověka a soudí jako člověk, který se vyhýbá všemu, co je lidské přirozenosti nemilé a co se jí příčí.

23 Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi s očí, pokušiteli! Překážíš mi, protože nemáš na mysli věci Boží, nýbrž věci lidské!“

24 Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce za mnou přijít, zapři se, vezmi svůj kříž a následuj mě. 25 Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život kvůli mně, nalezne ho. 26 Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svou duši zahubí? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši? 27 Syn člověka zajisté přijde v slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho skutků. 28 Vpravdě vám pravím: Někteří z těch, co zde stojí, neumřou, dokud neuzří Syna člověka přicházet v jeho království.“

24-27. Pro spásu duše třeba obětovat všechno (Mk 8, 34-38; Lk 9, 23...).

24. „Zapře se“, nezná se sám k sobě, zapomíná na sebe, na pohodlí tohoto života, ale zná se ke Kristu a jde za ním s křížem denních protivenství v trpělivosti až k smrti.

26. „Svou duši zahubí“ v den soudu a věčné odplaty ten, kdo všechen zájem věnoval životu na tomto světě. Tam už nebude možno něčím vykoupit ztracený nadpřirozený Život duše. Proto se pevně držet Ježíše; on vede k věčnému životu a slavnému vzkříšení.

28. (Mk 9, 1; Lk 8, 27.) Podle srovnání s Mk ;i, Lk jde o utvrzení a veřejné osvědčení Kristova království zvlášť mocným zjevem; za ten lze pokládat pád Jerusalema a Kristových nepřátel v něm.

17 Po šesti dnech vezme Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvede je na vysokou horu do soukromí; 2 a proměnil se před nimi. Tvář mu zazářila jako slunce a šat měl bílý jako světlo. 3 A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním. 4 Petr na to řekl Ježíšovi: „Pane, je nám tady dobře. Chceš-li, postavím zde tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ 5 Když ještě mluvil, zastínil je světlý oblak, a hle, z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; poslouchejte ho!“

17, 1-8. (Mk 9,2-8; Lk 9,28...). Při proměnění se ukázal navenek vnitřní, milostiplný, povznesený Kristův stav, spojený s mimořádnou vnější slávou. Na zjev se třeba dívat i podle jeho účelu. Ježíš měl vždy právo na takovou slávu, ale nedal jí proniknout. Dovolil to až nyní, kdy předpovídá své ponížení v utrpení. Mojžíš a Eliáš s ním mluvili o této jeho smrti. Přijme ji, aby vyplnil starozákonní předpovědi. V tomto duchu ji mají apoštolově očekávat. Pro ty tři apoštoly je to i příprava na chvíle v Getsemanské zahradě, kdy budou přibráni za svědky Kristových úzkostí.

 6 Když to učedníci slyšeli, padli na tvář a velmi se báli. 7 Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl jim: „Vstaňte a nebojte se!“8 Když vzhlédli, neviděli nikoho než jenom samotného Ježíše.

9 Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu neříkejte o tom vidění, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ 10 A jeho učedníci se ho tázali: „Proč tedy říkají vykladatelé Písma, že nejprve má přijít Eliáš?“ 11 On odpověděl: „Eliáš ovšem přijde a obnoví všechno. 12 Ale pravím vám, že Eliáš už přišel, a nepoznali ho, nýbrž učinili s ním, co chtěli. Tak i Syn člověka bude od nich trpět.“ 13 Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.

14 Když přišli k zástupu, přistoupil k němu člověk, padl před ním na kolena 15 a řekl: „Pane, slituj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a zle se trápí; často totiž padá do ohně a často do vody. 16 A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, a nemohli ho uzdravit“. 17 Ježíš pak odpověděl:

9-13. Co se stalo s Předchůdcem. to čeká i Mesiáše (Mk 9,9-13).

14-20. Uzdravení náměsíčného chlapce (Mk 9. 14-29: Lk 9, 37-42).

 „Ó nevěřící a zvrácené pokolení! Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho mám vás snášet? Přiveďte mi ho sem!“18 I pohrozil mu Ježíš, a zlý duch z něho vyšel, ten chlapec pak byl od oné chvíle zdráv.

19 Tu přistoupili učedníci v soukromí k Ježíšovi a řekli: „Proč my jsme ho

nemohli vyhnat? „20 A on jim praví: „Pro svou malou víru. Vpravdě totiž vám pravím: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, řeknete této hoře: ´Přejdi odtud tam!´, a přejde, a nic vám nebude nemožné.“ [21]

22 Zdržovali se pak v Galileji a Ježíši jim řekl: „Syn člověka bude vydán lidem´do rukou 23 a oni ho zabijí, ale třetí den vstane.“ A zarmoutili se velice.

24 A když přišli do Kafarnaa, přistoupili vvběrčí dvoudrachem k Petrovi a řekli: „Váš mistr nezaplatí dvoudrachmu?“

21. „A tento druh se nevyhání jinak než modlitbou a postem „- zdá se sem asi převzato z Mk 9, 29.

22-23. Nová“předpověď o utrpeních Páně (Mk 9, 30-32; I/k 9, 44).

24. Každý Izraelita byl povinen zaplatit každý rok pul siklu. což je řecky didrachma (dvoudrachma), na vydržování chrámu (Ex 30. 13).

25 Praví: „Zaplatí!“Když vešel do domu, Ježíš ho předešel otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají králové země clo nebo daň? Od vlastních synu, či od cizích? „26 Na jeho odpovědi: „Od cizích „řekl mu Ježíš: „Tedy synové jsou svobodní. 27 Abychom je však nepohoršili, jdi k moři, vhoď udici, a první rybu, která se chytí, vezmi, otevři jí ústa, a najdeš stater; vezmi ho a dej jim za mne i za sebe.

18 V té chvíli přistoupili učedníci k Ježíšovi a pravili: „Nuže, kdo je největší v nebeském království?

25. Vešel do domu, ne aby se otázal Mistra, ale aby sehnal peníze. Pán ovšem peněz neměl. Dá mu nejprve něco na uváženou. Králové (orientální) byli vlastníci všeho majetku svých poddaných; ti však mohli s ním volně nakládat, a za to platili daň. Majetek synů je ovšem z daní vyňat. Jestliže Bůh, Pán Izraele, požaduje daň pro udržení bohoslužby, jeho Syn není k tomu zavázán. Dá ji, aby nezpůsobil nepokoj, ale Petr má vědět, že tím není zastíněn jeho titul Božího Syna. - Předtím svěřil Petrovi řízení Církve, a proto platí i za něho.

27. „Stater“ byl peníz, který platil 4 drachmy. Stačil tedy na daň pro Krista Pána i pro Petra.

18, 1-7. Velikost měřená podle víry (Mk 9, 33-37. 42; Lk 9, 46).

1. Příležitost k této otázce dalo nejspíš vyznamenání Petra, když za něj Ježíš zaplatil daň. Kristus byl vždycky proti honbě po hodnostech a lepším vnějším postavení ve svém království a dával přednost pokorným a skromným.

2 I přivolal dítě, postavil je doprostřed mezi ně 3 a řekl: „Vpravdě vám pravím: neobrátíte-li se a nestanete-li se jako děti, nevejdete do nebeského království. 4 Kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten bude největší v nebeském království. 5 A kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, mne přijímá. 6 Kdo však pohorší jedno z těchto maličkých, které ve mne věří, tomu by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen do mořské hlubiny. 7 Běda světu pro pohoršení! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází. 8 Je-li ti však tvoje ruka nebo noha kamenem úrazu, usekni ji a odhoď od sebe! Lépe je pro tebe, abys vešel do života jednoruký nebo chromý, než abys měl obě ruce nebo obě nohy, a byl uvržen do věčného ohně.

3. Nepřikazuje apoštolům, aby měli věk maličkých, ale aby měli jejich nevinnost; a co těmto přináší věk, oni aby toho nabyli svým přičiněním. Mají být maličcí vzhledem k zlobě, ne v moudrosti´(sv. Jeroným).

7. „Pohoršení musejí přicházet „, protože lidé se bez nich neobejdou v nynějších podmínkách života na zemi.

8-10. Pro věčný život třeba být ochoten obětovat cokoli z pozemského života (Mk 9, 43-48).

9 A jestliže je ti tvé oko kamenem úrazu, vylup je a odvrhni od sebe! Lépe je pro tebe, abys jednooký vešel do života, než abys měl obě oči, a byl vržen do pekelného ohně. 10 Hleďte, ať nepohrdáte žádným z těchto maličkých! Neboť vám pravím, že jejich andělé v nebesích stále hledí na tvář mého nebeského Otce“. [11 Syn člověka přišel totiž spasit, co zahynulo.]

12 „Co myslíte? Kdyby měl někdo sto ovcí a jedna z nich by se zatoulala; nezanechal by těch devětadevadesát na horách a nešel hledat tu, která se zatoulala? 13 A podaří-li se mu ji nalézt, vpravdě vám pravím, že ze z ní raduje více než z devadesátidevíti, které se nezatoulaly. 14 Stejně ani není vůle vašeho Otce, který je v nebesích, aby zahynulo kterékoli z těchto maličkých.“

11. Tento verš sem byl možná přenesen z Lk 19, 10.

12-14. Boží péče o každého věřícího (Lk 15, 2-7).

15 „Zhřeší-li proti tobě tvůj bratr, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, získal jsi svého bratra. 16 Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby každá věc byla zajištěna výpovědí dvou nebo tří svědků. 17 Jestliže však je neuposlechne, pověz církvi. Neuposlechne li však ani církev, měj ho za pohana nebo celníka. 18 Vpravdě vám pravím: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. 19 Dále vpravdě vám pravím: Shodnou-li se dva z vás na zemi v modlitbě o kteroukoli věc, stane se jim od mého nebeského Otce.

20 Kde totiž jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem mezi nimi.“

21 Tu přistoupil Petr a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nanejvýš sedmkrát?“

15-18 Napomenutí soukromé a církevní - veřejné (Lk 17, 3-4).

15-17. Věřící si mají sami mezi sebou vyřídit své osobní spory i tehdy, uškodí-li vážně jeden druhému. Nezmůže-li nic jeden, má si přibrat spolubratra, aby vinníka přivedl k nápravě. Má se tedy s ním zacházet šetrně. Až na konec má věc oznámit představenému církevní obce, aby on svým vlivem odklidil pohoršení. Nedá-li se ani jím pohnout k nápravě, jako by vypadl z křesťanského společenství a připodobnil se životu pohanil a hříšníků.

21-22. (Lk 17, 3-4.) Čísla sedm se užívá pro neurčitý počet, jako v Přís 24, 1(5: „Sedmkrát za den padá spravedlivý, a vstává „, t. j. kdykoli padne, vstane. Podle rabínů Bůh odpouští dvakrát nebo třikrát, ale vícekrát ne. Ježíš udal takové číslo. Že to zní jako nekonečněkrát. Tedy vždycky odpustit!

22 Ježíš mu odpoví: „Nepravím ti, ´nanejvýš sedmkrát', ale ´sedmdesátsedmkrát'. 23 Proto je nebeské království podobno králi, který chtěl vyúčtovat se svými služebníky. 24 A když začal účtovat, byl mu přiveden jeden, který mu byl dlužen deset tisíc hřiven.

24. Deset tisíc hřiven (talentů) je stamilionová částka; 100 denárů, které byl dlužen druhý služebník (v- 28), asi 300 Kčs. Tato čísla jsou volena, aby tím více vyniklo, kolik Bůh promíjí, když odpouští, a jak jsou nepatrná provinční jednoho člověka k druhému, a proto že si máme tím ochotněji navzájem odpouštět. Tím ostřeji se také ukazuje nevděčnost onoho nemilosrdného služebníka. A tak se chová každý, kdo svému bližnímu neodpustí a vždy neodpustí, kdykoliv on chybí. Jako Bůh je nekonečně milosrdný a vždycky promine, tak se máme chovat k sobě navzájem. Tak jdeme k dokonalosti, k podobě s Bohem. Jinak bude Bůh vymáhat na nás svůj dluh, a je to nekonečný dluh a splácí se věčným zavržením.

25 Když neměl čím zaplatit, rozkázal pán prodat ho a i jeho manželku, děti a všechno, co měl, a (tím) zaplatit. 26 Tu mu ten služebník padne k nohám a prosí ho: ´Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím´. 27 I slitoval se pán nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. 28 Sotva však onen služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů. I chytil ho a rdousil se slovy: ´Zaplať, co jsi dlužen!´ 29 A jeho spoluslužebník padne na kolena a prosí ho: ´Měj se mnou strpení, a zaplatím ti´. 30 Než on nechtěl, nýbrž šel a vsadil ho do žaláře, dokud nezaplatí dluh. 31 Když jeho spoluslužebníci viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili, šli a pověděli svému pánovi všechno, co se udalo. 32 I zavolá si ho jeho pán a řekne mu: ´Ničemný služebníku, celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. 33 Neslušelo se tedy, aby ses i ty slitoval nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se i já slitoval nad tebou? ´34 A rozhněval se jeho pán a odevzdal ho mučitelům, dokud mu nezaplatí celý dluh. - 35 Tak i můj nebeský Otec učiní vám, neodpustíte-li každý svému bratru ze srdce.“

19 Když Ježíš skončil tyto řeči, odebral se z Galileje a přišel do judského území za Jordánem. 2 Následovaly ho četné zástupy a on je tam uzdravil.

3 A přistoupili k němu farizeové a zkoušeli ho takto: „Může člověk propustit svou manželku z jakékoliv příčiny?´: 4 A on jim odpověděl: „Nečetli jste, že ten, který stvořil na počátku (lidi), učinil je jako muže a ženu 5 a pravil: Proto opustí člověk otce a matku a přilne k své manželce a ti dva budou jedno tělo? 6 Proto už nejsou dva, nýbrž jedno tělo.

19, 1-2. Ježíšův odchod do Zajordánska (Mk 10, 1).

3-12. O manželské nerozlučitelnosti (Mk 10,2-12; Lk 16, 18).

3-6. Otázka manželské rozluky byla tehdy živě přetřásána ve školách všech učitelů. Šlo hlavně o to, z jakých příčin může a má být rozluka provedena. Ježíš Kristus nechává otázku o důvodech pro rozluku stranou a vnáší do věci světlo odkazem na stav manželství při jeho ustanovení Bohem. Kdyby byl Bůh dal muži možnost propustit manželku a vzít si jinou, nestvořil by pro něho jen jednu ženu, ale více žen. Ano, Duch svatý praví Adamovými ústy: „Proto opustí člověk... a budou ti dva jedno tělo“. Proto už nejsou dva... (srov. 1 Kor 6, 16).

6. „Co tedy „, totiž toto jedno tělo, „Bůh spojil....“ Možno se tázat, zdali Ježíš mohl důrazněji vyjádřit nerozlučitelnost manželství a jasněji ukázat, že je to počáteční vůle Stvořitele, který stvořil dvě různá pohlaví, aby je spojil, a tak zajistil pokračování lidského pokolení na zemi. Uplatňuje-li lidská moc něco proti této výslovné Stvořitelově vůli, nemůže to být k dobru manželství a lidského pokolení. Manželství je základní věc v životě lidského pokolení a pouhý lidský rozum nedovede vždy objasnit jeho podstatu.

Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“7 Řeknou mu: „Proč tedy Mojžíš přikazoval dát (ženě) propouštěcí listinu a propustit?“ 8 Praví jim: „Mojžíš vám dovolil propouštět vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; avšak od počátku tomu tak nebylo. 9 Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží“. 10 Učedníci mu praví: „Je-li to takové mezi mužem a ženou, je lépe neženit se.“ 11 On jim řekl: „Všichni nechápou toto slovo, nýbrž (jen ti), kterým je (to) dáno.

7-10. Ale co je s dovolením, které dal Mojžíš? Ježíš odpověděl klidně a přesně: „Pro tvrdost vašeho srdce, avšak od počátku tomu tak nebylo.“ Židé měli mnoho zlozvyků a slabostí; Bůh jím je snášel, dokud nepřišla doba dokonalejšího náboženství a ryzí mravnosti. Mezi ne třeba počítat mnohoženství a propouštění manželek. Ježíš na to může poukázat, protože on je větší zákonodárce než Mojžíš a přišel Zákon zdokonalit a připomenout, jaké úmysly měl Bůh na počátku. Tím je věc skončena. - Ale bylo by to příliš žádat od manžela, aby měl pod svou střechou manželku nevěrnou a tak nepolepšitelnou, že by se sám mohl jevit jako spoluviník, kdyby ji nepropustil; a o to šlo Židům. V tomto případě je ovšem dovoleno propustit ji. Avšak propuštění, které vykonal člověk, nemění nic na Božím zákonu, podle kterého je manželství nerozlučitelné. Manželství je přece počátek příbuznosti, a ta je něco svatého; trvá dále a stále jako jedno tělo. Podle Mt to řekl Ježíš farizeům. Bylo to však jasné, hlavně co se týče výjimky v případě manželské nevěrnosti? Podle Mk se ho apoštolovo na tu věc ptali potom v soukromí. A on jim řekl: „Kdo propustí svou manželku... „, a onu výjimku neuvádí. A sem pak směřuje, co řekli apoštolově: „Je-li to takové mezi mužem a ženou....“ Proč se divili, ne-li proto, že po propuštění se už nemůže manžel znovu oženit ani propuštěnou že si nemůže nikdo vzít? Jinak že je to v obojím případě cizoložství. - Úplná rozluka tedy dovolena není; když nastanou vážné důvody, připouští Církev rozvod: manželé nemusejí spolu bydlet, ale jejich svazek trvá až do smrti.

12 Jsou totiž neschopní k manželství, kteří se tak (už) narodili z matčina lůna; a jsou neschopní k manželství, které takovými učinili lidé; a jsou neschopní k manželství, kteří se takovými učinili sami pro nebeské království. Kdo může chápat, chápej!“

12. „Kteří se tak (už) narodili“: pro nějakou přirozenou chybu nejsou schopni vstoupit do manželství. „Které takovými učinili lidé“: jsou to kleštěnci, eunuchové. „Sami se učinili takovými“: dobrovolným rozhodnutím zachovat čistotu vždy a za všech okolností. Takové rozhodnutí dává Pán každému na uváženou. může-li se k tomu odhodlat a bude-li schopen bojovat a vítězil. Je to tím snadnější, čím upřímnější je v člověku touha po nadpřirozenem životě a službě v Církvi.

13 Tehdy mu přivedli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se. Ale učedníci je plísnili. 14 Ježíš jim však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří nebeské království.“ 15 A když na ně vložil ruce, odešel odtamtud.

16 A hle, přistoupil k němu jeden (člověk) a řekl mu: „Mistře, co dobrého mám dělat, abych měl věčný život?“ 17 A odpověděl mu: „Co se mě tážeš na dobré? Jediný je dobrý. Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání.“

13-15. Ježíš vkládá ruce na děti (Mk 10, 13-16; Lk 18, 15...).

13-14. S láskou přijímá a objímá děti pro čistotu a nevinnost jejich duše. Vidí v nich lidskou přirozenost ještě neposkvrněnou neřestmi a žádostmi. Vidí v nich krásu těch duší, které jsou milostí znovu zrozeny a jednou dosáhnou slavného vzkříšení.

16-22. Překážka dokonalosti (Mk 10, 17-22; Lk 18, 18-27).

17. Ježíš odmítá od sebe chválu toho, který v něm vidí jen člověka. Lidská dobrota před dobrotou Boží je mizivá.

18 Řekne mu: „Která? „Ježíš tedy odpověděl: „Nezabiješ, nebudeš cizoložit, nebudeš krást, nebudeš křivě svědčit, 19 cti svého otce a svou matku a miluj svého bližního jako sám sebe.“ 20 Praví mu mladík: „To všechno jsem zachoval. Co mi ještě chybí? „21 Ježíš mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej (to) chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ 22 Když mladík uslyšel to slovo, odešel smuten, neboť měl značné jmění. 23 Ježíš pak řekl svým učedníkům: „Vpravdě vám pravím: Boháč vejde nesnadno do nebeského království. 24 A dále vám říkám: Spíše projde velbloud uchem jehly, než boháč (vejde) do nebeského království.“

25 Když (to) učedníci uslyšeli, velmi se divili a pravili: „Kdo tedy může být spasen?“

21. Radí k dobrovolné chudobě; ta sice vyžaduje mnoho obětí, ale přinese hojnou a trvalou odměnu.

22-26. Nebezpečí pro spásu z bohatství (Mk 10, 23-27).

24. Takových nadsázek se užívalo. Boháčům, lnoucím k pozemským věcem, je opravdu těžké žít podle evangelia.

26 Ježíš na ně pohlédl a řekl jim: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“

27 Tehdy mu na to řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou; čeho se nám tedy dostane?“ 28 Ježíš jim řekl: „Vpravdě vám pravím, že vy, kteří jste mě následovali, při znovuzrození, až Syn člověka zasedne na svém velebném trůně, také vy budete sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct izraelských kmenů. 29 A každý, kdo opustí domy, bratry, sestry, otce, matku, manželku, děti nebo pole pro mé jméno, obdrží stokrát víc a za podíl bude mít život věčný.“ 30 „Mnozí pak první budou posledními a poslední prvními.

 

20 Neboť podobno je nebeské království hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici.

27-30. Odměna za dobrovolné odříkání pro Krista (Mk 10, 28-31).

29. Kdo to činí z touhy po tom, aby se ve svém životě více zařídil podle Kristových, přikázání a rad, dostane stokrát víc v nynějším životě, t. j. mnohem vznešenější a trvalejší dary duchovní než to, co opustil, a potom odměnu v životě věčném.

2 Smluvil pak s dělníky denár na den a poslal je na svou vinici. 3 A když vyšel kolem tří hodin, viděl jiné nečinně stát na tržišti. 4 I řekl jim: ´Také vy jděte na mou vinici, a dám vám, co bude spravedlivé'. 5 Oni tedy odešli. A zase vyšel kolem hodiny šesté a deváté a učinil stejně. 6 Když vyšel kolem jedenácti a nalezl jiné, jak stojí, řekl jim: ´Co tu stojíte celý den nečinně? ´7 Praví mu: ´Nikdo nás nenajal´. Řekne jim: ´Jděte také vy na mou vinici'. 8 Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ´Zavolej dělníky a dej jim mzdu, počínajíc posledními až po první'. 9 Když tedy přišli ti, kteří byli najati kolem jedenácti hodin, dostali po denáru. 10 Přišli pak í první a domnívali se, že dostanou více; ale také oni dostali po denáru. u Když ho přijali, reptali proti hospodářovi: 12´Tihle poslední pracovali jedinou hodinu, a postavils je na roven nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko´./

20, 2. Denár (3.89 g stříbra) byla skrovná denní mzda dělníkova.

3. Vyšel tedy o 6., 12. a 15. hodině.

8. Podle Zákona musela být mzda vyplácena týž den večer (Dt 24, 15).

 13 Ale on odpověděl jednomu z nich: ´Příteli, nekřivdím ti. Což jsi se mnou nesmluvil denár? 14 Vezmi si své a jdi! Chci však i tomuto poslednímu dát stejně jako tobě. 15Což nesmím ve svém dělat, co chci? Či je tvé oko zlé, že já jsem dobrý? ´16 Tak poslední budou prvními a první posledními.“ 17 Když se Ježíš ubíral vzhůru do Jerusalema, vzal stranou dvanáct (učedníků) a cestou jim řekl:

13. Podobenství učí, že všem je otevřena brána do Božího království, Církve. A nikdo se nemá vychloubat tím, že se mu dostalo povolání dříve než ostatním. Může se totiž stát, že pro takové smýšlení, pro spoléhání na prvenství v povolání před ostatními, že se stane v odměně posledním, a vlastně tím, že se neopírá o dobrotu svého Pána, odměnu ztratí úplně; první se tak stanou posledními, ano mohou být pro svou nespokojenost vyloučeni z království. Židé byli první povoláni k účasti ve vykupitelských dobrech. Než proto, že v sebe příliš důvěřovali a nedívali se na ta dobra jako na dobrovolný Boží dar, milost, zpyšněli, zatvrdili se proti Pánu a vyloučili se z účasti v Kristově království, kdežto pohani, hříšníci, tu milost dostávají jako dar milosrdného a také spravedlivého Boha. On přece může naložit se svými dary, jak chce, a dát příležitost každému, aby si je zasloužil. Tito poslední se pak stanou prvními.

17-19. Třetí předpověď utrpení Páně (Mk 10, 32-34; Lk 18, 31...).

18 „Hle, vystupujeme do Jerusalema a Syn člověka bude vydán velekněžím a vykladatelům Písma; i odsoudí ho k smrti 19 a vydají ho pohanům, aby se mu posmívali, bičovali ho a ukřižovali, ale třetí den vstane.“

20 Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeovyeh se svými syny, klaněla se mu a žádala ho o něco. 21 A on jí řekl:

18-19. Čím více se Kristus přibližuje k svému utrpení, tím podrobněji o něm mluví.

20-28. V Kristově království se nepanuje, ale slouží druhým (Mk 10, 35-45).

21. Vždyť mohli pochopit, že nejde do Jerusalema za slávou, ale za ponížením a utrpením, které je přirovnáváno ke kalichu a ponoření do vody, křtu. Když se rozhodli, budou také účastníky utrpení. A byli ho účastni:.Jakub umřel mučednickou smrtí několik let po ukřižování Páně (r. 44). Jan, který sice zemřel přirozenou smrtí, trpěl ve vyhnanství na ostrově Patmos. Také snad byl ponořen do vařícího oleje. Konečně tak dlouhý život, jaký byl dopřán Janovi, plný apoštolské práce, utrpení, strádání a pronásledování je dostatečným vyplněním předpovědi Páně. - Co se týká prvních míst, to není v moci Ježíše Krista jako Mesiáše, který přišel založit Boží království na zemi, kde slouží jeden druhému. A o předních místech v království vyvolených, u Boha, rozhoduje Otec. - Své napomenutí k pokornému postoji a chování jednoho k druhému božský Mistr podkládá vlastním příkladem. Neříkat si: „Až sem, a dost „, ale neznat mezí v té věci, i kdyby se někomu zdálo, že klesne na stupeň služebníka, jako ani on se neomezil jen na něco, nýbrž dá všechno, co má, i svůj život, a to jako služebník všech lidí, protože všichni lidé jsou před Bohem vinní. Slova „dát svůj život „znamenají totiž jeho brzkou smrt na kříži. A jeho smrt bude „jako výkupné za mnohé“, čili jeho život bude položen jako cena, aby lidstvo bylo vykoupeno ze hříchů a satanovy moci. Tedy dá svůj život místo nás, jak předpověděl prorok Izaiáš: „Co my jsme měli trpět, on snášel..., byl raněn pro naše hříchy... a složil na něj Hospodin nepravost nás všech“ (53, 4-6). A v tomto obětování vlastního života se dovršila služba Syna člověka lidem; je to největší čin jeho služby lidem (srov. 24, 22-24).

 „Co si přeješ? „Praví mu: „Řekni, aby tito dva moji synové seděli v tvém království jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici“. 22 Ježíš však na to řekl: „Nevíte, co žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít? „Odpovědí mu: „Můžeme.“ 23 Řekne jim: „Můj kalich (sice) budete pít, avšak abyste mi seděli po pravici nebo po levici, to není mou věcí dát to, nýbrž je to pro ty, kterým to bylo připraveno od mého Otce.“ 24 A když to uslyšelo deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. 25 Tu Ježíš je přivolal a řekl: „Víte, že vládcové národů panují nad nimi a velcí na nich uplatňují svou moc. 26 Tak tomu nebude mezi vámi. Ale kdo by chtěl být mezi vámi velký, ať je vaším služebníkem; 27 a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. 28 Jako Syn člověka nepřišel, aby si dával sloužit, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

29 Když vycházeli z Jericha, provázel ho četný zástup. 30 A hle, dva slepci seděli u cesty, a když uslyšeli, že tudy jde Ježíš, zvolali: „Pane, smiluj se nad námi, Davidův synu!“31 Ale zástup je okřikoval, aby mlčeli. Oni však ještě více volali: „Pane, smiluj se nad námi, Synu Davidův!“32 Tu se Ježíš zastavil, zavolal je a řekl: „Co chcete, abych vám učinil? „33 Praví mu: „Pane, ať se nám otevřou oči.“ 34 Ježíš se slitoval, dotkl se jejich očí, a hned viděli a šli za ním.

29-34. Uzdravení slepci vyznávají v Ježíšovi Mesiáše (Mk 10,46-52; Lk 18, 35).

21, 1-11. Mesiášský Ježíšův vjezd do Jerusalema (Mk 11, 1-11; Lk 19, 28...; Jan 12, 12).

21 Když se přiblížili k Jerusalemu a přišli do Bethfage u Olivové hory, poslal Ježíš dva učedníky 2 a pravil jim: „Jděte do protější osady a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně!

3A řekne-li vám kdo co, řekněte: ´Pán je potřebuje´, a hned je propustí.“ 4 To se stalo, aby se naplnilo, co praví prorok: 5 Řekněte Siónské dceři: Hle tvůj král ti přichází mírný, sedě na oslici, na osličím mláděti.

6 Učedníci tedy šli a udělali, jak jim Ježíš přikázal. 7 Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na ně své pláště a (on) se na ně posadil. 8 Přemnozí ze zástupu pak prostřeli své pláště na cestu, jiní zase sekali větve se stromů a pokladli jimi cestu.

2. Nepoužil osla svých přátel v Bethanii, neboť věděl, jak se nade vším rozhořčí židovští představení v Jerusalemě, a nechtěl, aby jeho přátelé měli z toho nepříjemnosti. Také s vypůjčením osla v Bethfage zařídil všechno tak, aby se mohl majetník snadno vymluvit, kdyby byl volán k odpovídání.

5. Přišel okamžik, aby byla vyplněna předpověď proroka Zach 9, 9. Až do té chvíle si nepřál, aby byl veřejně provolán Mesiášem. Přichází chvíle, kdy sám to vyzná před veleradou. Nyní to dovoluje davu. Je to triumfální cesta ne světského vládce, ale krále pokorného a tichého. - „Hosana „: Nuže, spas!, bylo posvátné provolávání při průvodech.

9 Zástupy, které byly napřed a které šly za ním, volaly:

„Hosana Davidovu synu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech!“ 10 A když vjel do Jerusalema, pohnulo se celé město a ptalo se: „Kdo je to? „11 Lid pak říkal: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“ 12 I vstoupil Ježíš do chrámu a vyháněl všechny kupující a prodávající v chrámě, zpřevracel stoly směnárníkům a sedadla prodavačům holubů 13 a řekl jim: „Můj dům má být domem modlitby; vy však z něho děláte lupičský pelech.“

14 A přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a uzdravil je. 15 Když však veleknězi a vykladatele Písma viděli podivuhodné věci, které učinil, a chlapce hlasitě volat v chrámě: „Hosana Synu Davidovu“, rozhořčili se 16 a řekli mu: „Slyšíš, co tihle říkají?“

11. Ne jakýkoli prorok, nýbrž prorok, o kterém proroci předpovídali, Mesiáš.

12-17. Ježíš horlí o Boží dům (Mk 11, 15-17; Lk 19, 45...).

13. Při čištění chrámového nádvoří, které bylo posvátné pro spojení s chrámem, se opírá o Iz 56, 7.

Ježíš jim však řekne: „Ovšem; nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňat a kojenců sis připravil chválu?“ 17A nechal je, odešel ven mimo město do Bethanie a tam zůstal.

18 Když se ráno vracel do města, pocítil hlad. 19 A spatřil u cesty fíkovník a šel k němu, ale nenalezl na něm nic než listí. Řekne mu: „Ať nikdy, na věky už nezrodíš plody!“A ten fíkovník najednou uschl. 20 Když to viděli učedníci, divili se a řekli: „Jak ten fíkovník najednou uschl!“21 Ježíš jim na to řekl: „Vpravdě vám pravím: Budete-li mít víru a nebudete-li kolísat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem, nýbrž i řeknete-li této hoře: ´Zdvihni se a vrhni se do moře!´, stane se (to). 22 A všecko, začkoli budete s vírou prosit v modlitbě, dostanete.“23 Když přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu veleknězi se staršími lidu a pravili: „Jakou mocí toto činíš a kdo ti dal tuto moc?“

18-22. Poučení o síle víry (M k 11, 12-14).

23-27. Původ Kristova poslání (Mk 11, 27-33: Lk 20. 1...).

24 Ježíš pak jim odpověděl: „Také já se vás zeptám na jednu věc, a odpovíte-li mi, řeknu také já vám, jakou mocí to činím: 25 Odkud byl křest Janův? Z nebe, či z lidí? „Ale oni u sebe uvažovali takto: „Řekneme-li ´Z nebe´, řekne nám: ´Proč jste mu tedy neuvěřili? ´26 Řekneme-li však ´Z lidí', bojíme se lidu, neboť všichni pokládají Jana za proroka“. 27 I odpověděli Ježíšovi: „Nevíme“. Také on jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí toto činím.“

28 „Co myslíte? Jeden člověk měl dvě děti. A přistoupil a řekl prvnímu: ´Synu, jdi dnes pracovat na vinici! ´29 On odpověděl: ´Jdu, pane´; ale nešel. 30 Přistoupil tedy k druhému a řekl podobně. On však odpověděl: ´nechci'; ale potom toho litoval a šel. 31 Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ Praví: „Ten druhý“. Řekl jim Ježíš: „Vpravdě vám pravím, že celníci a nevěstky vás předejdou do Božího království. 32 Neboť přišel k vám Jan se spravedlivým životem, a neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nedali na pokání, že byste mu byli uvěřili.“

28-32. Prvý syn představuje onu část národa, která se ústy chlubila mesiášskými sliby a dělala si na ně právo odvoláváním na to, že patří k vyvolenému národu, ale skutky pokání to nedokazovaly; jde hlavně o vůdce národa a jejich učitele (viz 3, 7-23). Druhý syn znamená tu část národa, která platila za hříšnou a Boha neposlušnou. Ti ukázali větší ochotu k pokání a dostalo se jim pak přijetí do Božího království a účasti v odpuštění a milosti. - Vždycky budou lidé, kteří z počátku projevují ochotu k Spasitelovu volání, všechno slibují, ale k činu nedojdou. Ať nepohrdají ostatními a raději prosí Boha o sílu a vytrvalost. Jiní se zase chovají nejprve odmítavě vůči Božímu volání k dokonalejšímu křesťanskému životu, protože se jim zdá těžký a nemožný; když však první odpor přejde, projevují ochotu a odhodlanost následovat Krista.

32. Ta slova výčitky měla je aspoň nyní přimět k pokání; než neobrátili se.

33 „Poslyšte jiné podobenství. Byl hospodář, který vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vyhloubil v ní lis a vystavěl věž, A pronajal ji vinařům a odcestoval. 34 Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky pro své plody. 35 Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, jiného zabili, jiného zase zkamenovali. 36 Po druhé poslal jiné služebníky, mnohem více než dříve, a naložili s nimi stejně. 37 A naposled k nim poslal svého syna a říkal si: ´Zastydí se před mým synem´. 38 Než vinaři, když viděli syna, řekli si: ´To je dědic. Nuže, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše´. 39 A chopili se ho, vyhnali, ven z vinice a zabili.“ 40 Co tedy učiní pán vinice o něm vinařům, až přijde? „41 Seknou mu: „Zle ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět plody v pravý čas.“ Praví jim Ježíš: 42 „Nikdy jste nečetli v Písmech: Kámen, který zavrhli stavitelé, ten se stal kamenem úhelným? Pán to učinil a je to podivuhodné v našich očích?

33-46. Tajemné podobenství o zlých vinařích (Mk 12, 1-12; Lk 20, 9...).

33. Bůh svěřil vyvolenému národu pravé náboženství a dal mu možnost dobrého mravního života. Posílal k nim své proroky, aby se přesvědčili o jejich životě podle Boží vůle. Ale oni je zabíjeli. Naposled poslal svého Syna, ale ani před ním se nezalekli. Pokládali všecko za své dílo, ačkoliv měli kajícně a pokorně prosit o Boží milost a shovívavost. Nakonec Syna ukřižovali. Dědictví se však nedostalo jim, nýbrž přešlo na pohany. - Tím Ježíš také předpověděl, že ho Židé usmrtí.

43 Proto vám pravím: Bude vám odňato Boží království a bude dáno národu, který přináší jeho plody. 44 A kdo padne na ten kámen, rozrazí se; na koho pak padne, toho rozdrtí.“ 45 Když veleknězi a farizeové uslyšeli jeho podobenství, poznali, že mluví o nich. 461 usilovali zmocnit se ho, ale báli se zástupů, protože ho pokládaly za proroka.

22 A Ježíš k nim znovu promluvil v podobenstvích. 2 „Nebeské království je podobno králi, který vystrojil svatbu svému synu. 3 I poslal své služebníky, aby zavolali pozvané (hosty) na svatbu, ale ti nechtěli přijít.

44. Dvojím obrazem se praví totéž: „Je určen k pádu v Izraeli „(I/k 2, 34).

22, 1-14. Podobenství o královské svatbě (Lk 14, 15-24).

2. Už proroci předpovídali budoucí mesiášská dobra v obrazech hostiny a svatby (Iz 56, 13; 61, 10). I zde jsou líčena tato dobrodiní a radosti jako svatební hostina.

3-6. Tak i Bůh zval Izraelity k duchovní mesiášské hostině skrze proroky a naposled skrze Jana Křtitele, ale většina z nich odřekla a nepřišla. Ano, mnohé posly potupili a jiné zabili, jak se dělo i apoštolům a učedníkům Páně, když zvali k pokání a k účasti v mesiášské spáse a v jejích duchovních dobrech.

4 Po druhé poslal jiné služebníky se vzkazem: ´Řekněte pozvaným: Hle, připravil jsem hostinu, moji býci a krmný dobytek je zabit a všechno je připraveno. Pojďte na svatbu!´ 5 Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný zase za svým obchodem. 6 Ostatní dokonce pochytali jeho služebníky, pohaněli je a zabili. 7 Tu se král rozhněval, poslal svá vojska a zahubil ony vrahy a město jim zapálil. 8 Potom řekne svým služebníkům: ´Svatba je sice připravena, ale pozvaní nebyli hodni. 9 Jděte tedy na rozcestí a pozvěte na svatbu každého, koho najdete´. 10 I vyšli oni služebníci na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré, a naplnila se svatební síň stolovníky. 11 Když vstoupil král podívat se na stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oděn do svatebního roucha.

7. Za těmito slovy se ukazuje tragédie Jerusalema: jeho vyvrácení a vypálení r. 70 jakožto trest za nevěru Židů.

10. „Zlí i dobří“; v pozemském Kristově království jsou totiž dva druhy lidí: jedni vytrvají v přijaté spravedlnosti, druzí ji ztrácejí a už nenalézají.

11-13. Podobenství nás přenáší zase do Kristova království v nebi, kde už nebude zlých; jen dobří budou účastni věčné blaženosti. Zlí budou vrženi do pekelných temnot, kde budou násilím drženi, aby odtamtud nemohli uniknout svázané ruce a nohy). Takový je onen host beze svatebního šatu. Má ho však ten, kdo se oblekl v Krista dobrými skutky, svatým obcováním a pravou láskou (sv. Tom.). - Jsou tedy někteří nehodní v pozemském Kristově království. Kteří to jsou, je známo jen Pánu. Ta nehodnost se ukáže až na věcnosti.

12 I praví mu: ´Příteli, jak jsi sem mohl vejít bez svatebního roucha?´A on oněměl. 13 Tehdy řekl král sluhům: ´Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho do temnot venku. Tam bude pláč a skřípání zuby.´ 14 Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“

15 Tehdy se farizeové vzdálili a radili se, jak by ho chytili v řeči. 16 I poslali k němu své učedníky s herodiány s dotazem: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš Boží cestě podle pravdy a nedbáš na nikoho, neboť nikomu nestraníš.

14. Židé byli nejdříve povoláni k účasti v Kristově vykoupení, ale jen chudí duchem z nich uvěřili a stali se účastni duchovních mesiášských darů. A i mezi pohany, kteří uvěřili, budou někteří nehodní věčné blaženosti, jak ukazuje onen host beze svatebního šatu.

15-22. O povinnosti k světské vládě a k Bohu (Mk 12, 13-17; Lk 20, 20...)

16. Je to daň z hlavy, kterou bylo nařízeno ročně odvádět císaři po přivtělení Judska k římské provincii Sýrii r. 6 po Kr.; nebo jde vůbec o daně odváděné Římanům. Židé je velmi těžko nesli, protože tím uznávali nadvládu pohanů nad sebou. Proto někteří nespokojenci zakazovali je odvádět. Odpoví-li Ježíš kladně na otázku farizeů, poštve proti sobě lidi; odpoví-li záporně, popudí proti sobě římskou moc.

17 Pověz nám tedy, co se tobě zdá: Je dovoleno dávat císaři daň, či ne? „18 Ježíš poznal jejich zlobu a řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? 19 Ukažte mi daňový peníz!“A podali mu denár. 20 On se jich pak zeptá: „Čí je tento obraz a nápis? „21 Řeknou: „Císařův“. Tu jim praví: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ 22 Když to uslyšeli, podivili se; i nechali ho a odešli.

23 Toho dne k němu přistoupili saduceové, kteří praví, že není vzkříšení, a otázali se ho: 24“ Mistře, Mojžíš řekl: Zemře-li kdo bez potomka, má si vzít manželku po něm jeho bratr a zplodit svému bratru potomstvo.

21. Peníz má obraz císařův, tedy jemu právem patří. Užívají-li takových peněz, uznávají tím císařovu nadvládu a mají platit, co on jako jejich vládce požaduje. Odvádíte-li ho, je to jen spravedlivé. A zase, co Bůh žádá, má být vyplněno. Tedy nikterak se nepoškozují Boží práva, odvádí-li se světské moci to, co právem vyžaduje; ani světská vláda se nemůže cítit zkrácena, plní-li se požadavky vůči Bohu.

22-33. Život na zemi a život po vzkříšení (Mk 12,18-27; Lk 20,27...).

25 Bylo u nás sedm bratří. První se oženil a zemřel, a poněvadž neměl potomka, zanechal svou manželku svému bratrovi. 26 Podobně i druhý a třetí až po sedmého. 27 Naposledy pak ze všech zemřela ta žena. 28 Kterému z těch sedmi bude tedy žena patřit při vzkříšení? Vždyť všichni ji měli.“ 29 Ježíš jim však odpověděl: „Mýlíte se, ježto neznáte ani Písma, ani Boží moc. 30 Neboť při vzkříšení se ani nezení ani nevdávají, nýbrž jsou jako Boží andělé v nebi. 31 O vzkříšení mrtvých pak jste nečetli, co vám Bůh řekl: 32 Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jakobův! Není Bůh mrtvých, nýbrž živých.“ 33 A zástupy, když to uslyšely, žasly nad jeho učením.

34 Když farizeové slyšeli, že umlčel sadduceje, sešli se 35 a jeden z nich, znalec Zákona, se ho otázal s úmyslem zkoušet ho: 36 „Mistře, které je největší přikázání v Zákoně? „37 A on mu pravil: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.

34-40. Největší přikázání (Mk 12, 28-31; Lk 10, 25...).

38 To je největší a první přikázání. 39 Druhé pak je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. 40 V těchto dvou přikázáních záleží celý Zákon i Proroci.“

41 Když se farizeové shromáždili, otázal se jich Ježíš: 42 „Co myslíte o Mesiáši1? Čí je syn? „Odpovědí mu: „Davidův.“ 43 Praví jim: „Jak to tedy, že ho David nazývá v duchu Pánem, když říká: 44 Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohami? 45 Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jak to, že je jeho syn?

40. ´Cokoli je přikázáno, má svou pevnost jen v lásce; jako mnoho větví stromu vychází z jednoho kořene, tak mnoho ctností se rodí z jedné lásky. A nemá zeleně ta větev dobrého skutku, netrvá-li v kořeni lásky´(sv. Řehoř).

41-46. Tajemný Mesiášův původ z Davida (Mk 12, 35-37; Lk 20, 41-43).

45. Z toho plyne, že Mesiáš není jen syn Davidův, nýbrž něco více. Proto byl dříve než David. Tedy Žl 109, 1, který Židé pokládali za mesiášský, už obsahuje v náznaku pravdu o Mesiášově božské důstojnosti, pravdu, kterou Ježíš o sobě stále dokazoval svými skutky a slovy.

46 A nikdo mu nemohl odpovědět (ani) slovo. A od toho dne se už nikdo neodvážil tázat se ho.

23 Tehdy Ježíš promluvil k zástupům a svým učedníkům takto: 2 „Na Mojžíšovu stolici zasedli vykladatelé Písma a farizeové. 3 Všecko tedy, co vám řeknou, čiňte a zachovávejte, avšak podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, a nečiní.

23, 1-7. Ježíš kárá tvrdost a samolibost farizeů (Mk 12, 38-40; l,k 11, 39-52).

1-2. Ježíš věděl o úkladech, které mu farizeové strojili, věděl, že jim bude brzo vydán. Nedělá však žádné přípravy pro svou ochranu. Šlo mu jen o lid, aby ho varoval před jeho vůdci, kteří ho vedli k záhubě. Vystoupil proti nim přísně, protože viděl blížící se katastrofu; měl s lidem útrpnost, chtěl ho osvobodit ode jha na něj vloženého a od povrchnosti ve vztahu k Bohu, stavu to bez lásky.

3. Lid má ovšem plnit, co mu říkají jako zástupci mojžíšského Zákona, který zůstává pro ně závazným. Co však farizeové a vykladatelé Písma přidali nad něj, to je lidský přídavek. Hlavně se nemají řídit jejich příkladem, oním okázalým ukazováním zbožnosti a spravedlnosti jenom navenek.

4 Svazují totiž těžká a nesnesitelná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami nechtějí jimi (ani) prstem hnout. 5 A všechno konají, aby je lidé viděli. Neboť rozšiřují své modlitební proužky a prodlužují třásně; 6 mají rádi přední místo na hostinách a přední sedadla v synagogách; 7 libují si, když je lidé pozdravují na náměstích a říkají jim rabbi. 8 Vy se však nedávejte nazývat rabbi, neboť jeden je váš učitel, vy všichni pak jste bratři. 9 A nikoho nenazývejte na zemi svým otcem, neboť jeden je váš Otec v nebesích. 10 Ani se nenazývejte vůdci, neboť jeden je váš Vůdce, Mesiáš. 11 Kdo je mezi vámi větší, buď vaším služebníkem! 12 Neboť kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

13 „Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Zavíráte nebeské království před lidmi; sami totiž nevcházíte, a těm, kdo chtějí vejít, nedovolujete vstoupit.

4. Přidanými předpisy tak sešněrovali život, že je nemožné zachovat všecko, co žádají.

5. Svou marnivou touhu po cti ukazují i prodlužováním řemínků pouzder s částmi Zákona, napsanými na pergamene, které nosili na čele, a třásní na šatě.

9. Otec jako učitel. Učedníci se nemají vynášet svou učitelskou autoritou nad jiné, ale spíše hledět poučováním jim prospěl.

13. Jako projevoval Ježíš soustrast beze slabosti, tak ukazoval i hněv bez příkrosti. Měl plnost lidského života v celé jeho šíři, prožíval city a vášně, vyjma hřích, jako my. Byl více člověk čili plněji člověk než ostatní lidé. Zaujal správný postoj k dobru i ke zlu sebeskrytějšímu, ukázal pak mírnost nebo přísnost, jak toho bylo třeba. Ve všem se projevovala jeho neporušená lidská přirozenost.

 [14] 15 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Obcházíte moře i pevninu, abyste získali jednoho proselytu. A když se jím stane, děláte z něho pekelníka dvakrát horšího, než jste sami. 16 Běda vám, vůdcové slepých! Říkáte: ´Kdo bude přísahat při chrámu, to neplatí; kdo však bude přísahat při chrámovém zlatě, ten je vázán´. 17 Pošetilci a slepci! Vždyť co je větší? Zlato, či chrám, který posvěcuje to zlato?

14. „Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Vyjídáte domy vdov pod záminkou dlouhého modlení. Pro toto propadnete těžšímu soudu“. Tento verš tu není na svém místě a přišel sem z Mk 12, 40; Lk 20,47.

15. Zanedbávali povinnosti k ztraceným ovcím ve vlasti a sháněli mezi pohany ty, kdo by přijali obřízku a byli přičleněni k vyvolenému národu. Dělali to z louhy, aby se tím mohli chlubit. Jejich obrácení pohani se však stávali horšími a fanatičtějšími než sami farizeové.

18 A´kdo bude přísahat při oltáři, to neplatí; kdo však bude přísahat při daru, který je na něm, ten je vázán´. 19 Slepci! Vždyť co je větší? Dar, či oltář, který posvěcuje ten dar? 20 Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm a při všem, co je na něm; 21 a kdo přísahá při chrámu, přísahá při něm a při tom, který v něm přebývá. 22 A kdo přísahá při nebi, přísahá při Božím trůnu a při tom, který na něm sedí. 23 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Dáváte desátky z máty, z kopru a z kmínu, a upustili jste od důležitějších nařízení Zákona, totiž od spravedlnosti, milosrdenství a věrnosti; toto bylo nutno dělat, a ono nezanedbávat. 24 Slepí vůdcové! Cedíte komára, a polykáte velblouda. 25 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Očišťujete vnějšek číše a mísy, ale uvnitř jsou plné loupeže a nezdrženlivosti. 26 Slepý farizeji, napřed vyčisti vnitřek číše, aby i její vnějšek byl čistý. 27 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Podobáte se obíleným hrobům, které se zvenčí zdají nádherné, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých a všeliké nečistoty. 28 Tak i vy se jevíte lidem navenek spravedlivými, ale uvnitř jste plni pokrytectví a nespravedlnosti. 29 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Budujete prorokům hroby a zdobíte náhrobky spravedlivých 30 a říkáte: ´Kdybychom byli žili za dnů našich otců, nebyli bychom měli s nimi účast v (prolévání) krve proroků'. 31 Takto o sobě svědčíte, že jste synové těch, kdo zabili proroky. 32 I vy tedy dovršte míru svých otců! 33 Hadi, plemeno zmijí! Jak budete moci uniknout pekelnému soudu? 34 Proto hle, posílám k vám proroky, mudrce a vykladatele Písma. A z těch některé zabijete a ukřižujete, jiné z nich zbičujete ve svých synagogách a budete pronásledovat z města do města, 35 aby na vás padla všecka spravedlivá krev, která byla prolita na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, Zarachiášova syna, kterého jste zabili mezi svatyní a oltářem. 36 Vpravdě vám pravím: Toto všechno přijde na tohle pokolení.

35. Prorok Zachariáš byl syn Zarachiášův (Zach 1, 7). Snad se udržela o něm zpráva, že byl umučen. Nebo jde o velekněze Zachariáše, který byl zavražděn v chrámu (2 Par 24, 24); jeho otec je však nazýván Jojada, což se mohlo snad zaměňovat za Barachiáš. Podle sv. Jeronýma v evangeliu nazareů místo ´syn Barachiášův ´se čte ´syn Jojadův´.

37 Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako kvočna shromažduje svá kuřátka pod křídla, a nechtěli jste. 38 Hle, váš dům vám zůstane pustý. 39 Pravím vám totiž: Už mě neuvidíte až do té doby, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Páně.“

24 Pak Ježíš vyšel z chrámu a ubíral se dále. A přistoupili k němu jeho učedníci, aby mu ukázali na chrámové stavby. 2 Ale on jim na to řekl: „Vidíte to všechno? Nebude zde ponechán kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“

3 Když seděl na Olivové hoře, přistoupili k němu soukromě jeho učedníci a tázali se ho: „Řekni nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a konce světa? „4 A Ježíš jim na to řekl: „Dejte pozor, aby vás někdo nesvedl.

24,1-2. O zkáze chrámu (Mk 13, 1-2; Lk 21, 5-6).

3-8. Znamení, která budou předcházet (Mk 13,5-8; Lk 21,7...).

4. Před koncem světa se objeví mnoho falešných náboženských nadšenců. Že nejsou posláni Bohem se pozná podle toho, že budou věřící odvracet od Krista. Využijí všeobecného očekávání nějakého vykupitele a strhnou na sebe mnoho z těch, kdo budou hledat útěchu a sílu v náboženství.

5 Neboť mnozí přijdou v mém jménu a řeknou: ´Já jsem Kristus´, a mnohé svedou. 6 Budete slyšet o válkách a pověstech o válkách. Nemusíte se děsit, neboť se to musí stát, ale to ještě není konec. 7 Povstane totiž národ proti národu a království proti království, bude hlad a mor a zemětřesení na rozličných místech. 8 Ale toto všechno je počátek bolestí. 9 Tehdy vás vydají k soužení a budou vás zabíjet a budete nenáviděni ode všech národů pro mé jméno. 10 A tehdy mnohým to bude kamenem úrazu a jeden druhého bude zrazovat a navzájem se budou nenávidět. 11 Také povstane mnoho lžiproroků a svedou mnohé. 12 A protože se velmi rozmůže nepravost, láska u mnohých ochladne. 13 Kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen. 14 Tato zvěst o království bude pak hlásána po celém světě, na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec.“

9-14. (Mk 13, 9-12.) Po pohromách rázu přírodního nastane pro věřící pronásledování.

12. Velmi se rozmůže nenávist ke Kristu a jeho věřící budou neobyčejně souženi. Je to znamení, že ze srdcí vymizel zájem a horlivost o Boží Zákon a láska ke Kristu. Spasen bude jenom ten, kdo vytrvá v lásce.

14. Nejprve bude hlásáno evangelium všem národům, takže nikdo nebude mít výmluvy, že nemohl uvěřit. Zdali hned potom nastane konec, anebo až po delší době, nejde ze slov vyvodit.

15 „Až tedy uvidíte, jak je na svatém místě ohavná spoušť, o které mluvil prorok Daniel — ten, kdo čte, rozuměj —, 16 tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utekou na hory, 17 a ten, kdo na střeše, ať nesestupuje vzít si něco ze svého domu, 18 a kdo na poli, nevracej se zpět vzít si svůj plášť. 19 Běda těhotným a kojícím v ty dny!

15-20. Napomenutí pro dobu pustošení Judska (Mk 13, 14-18; Lk 17, 31...).

15. „Ohavná spoušť“, hrozné znesvěcení svatého Božího místa. Slova jsou vzata z proroka Dan 9, 27, který předpovídal znesvěcení chrámu v době Makabejců. Tu jde o sochu někoho, kdo se bude vydávat za Boha a jemuž bude prokazována božská pocta. - Před obléháním Jerusalema už to, že římské vojsko obsadilo Svatou zemi, znamenalo ohavnou spoušt'. - „Kdo čte“, totiž ono Danielovo proroctví, rozuměj mu o tomto znesvěcení.

16-20. Kdo chce zachránit život, musí jednat co nejrychleji, neboť nebezpečí je velmi blízké. V zimě je útěk obtížný pro deště, podobně v sobotu, kdy Židé pokládali za nedovolené cestovat. Důvod k útěku podává Lk 21, 22-24.

20 Modlete se, aby váš útěk nenastal v zimě nebo v sobotu. 21 Neboť tehdy bude veliké soužení, jakého nebylo od počátku světa až do dneška a nikdy nebude. 22 A kdyby ony dny nebyly zkráceny, nezachránil by se žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny. 23 Řekne-li vám kdo v té době: ´Hle, tady je Kristus´, nebo: ´Tam´, nevěřte! 24 Povstanou totiž lžikristové a lžiproroci a budou ukazovat velká znamení a velké divy, aby svedli, možno-li, i vyvolené. 25 Hle, předpověděl jsem vám to. 26 Jestliže vám tedy řeknou: ´Hle, je na poušti', nevycházejte! ´Hle, v nejskrytějších místech domu´, nevěřte! 27 Neboť jako blesk vychází od východu a je ho vidět až na západ, tak bude i příchod Syna člověka. 28 Kde totiž bude mrtvola, tam se shromáždí supi.“

21-25. Utrpení vyvolených; nepraví proroci a mesiáši (Mk 13, 19-25).

21. Nastane tak strašné soužení, že i vyvolení by zakolísali a jejich věčná spása by byla ohrožena, kdyby Bůh pro své milosrdenství a pro svou starost o vyvolené ty dny nezkrátil.

23-25. Všelijací novotáři budou k sobě lákat věřící novým učením a novými nadějemi. Budou dělat tak podivuhodné věci, podobné pravým zázrakům, že i vyvolení, pevní ve víře, mohli by se dát oklamat, kdyby sám Bůh je nedržel.

26-28. Nenadálý druhý příchod Páně (Lk 17, 23-24. 37).

26-27. Židé se domnívali, že Mesiáš se najednou objeví z pouště nebo že žije ukrytý lidským zrakům. Na taková lidská mínění ne mají věřící nic dát, neboť Ježíš Kristus přijde nenadále, slavně a všem bude viditelný.

28. Jako orli, či lépe supi, rychle a hnáni jsouce pudem se slétají k mrtvole, kořisti, falc jistě se náhle shromáždí všecko lidstvo, dobří i zlí, ke Kristu soudci. Srovnání je tedy v té rychlosti a nutnosti shromáždit se.

29 „Hned pak po soužení oněch dnů se zatmí slunce a měsíc nevydá svou zář, hvězdy budou padat s nebe a nebeské moci se zachvějí. 30 A tehdy se objeví na nebi znamení Syna člověka a budou naříkat všecky kmeny na zemi, a uvidí přicházet Syna člověka v nebeských oblacích s velikou mocí a slávou. 31 I pošle své anděly s polnicí mohutně znějící, a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř světových stran, od jednoho konce nebes až k druhému.

29-31. Znamení příchodu Syna člověka (Mk 13, 24-27).

29. Podobnými změnami ve vesmíru Učívali proroci Hospodinův příchod k soudu. „Nebeské moci“ jsou snad síly odstředivé a dostředivé mezi nebeskými tělesy. Je nejisté, zdali tyto změny ve vesmíru skutečně nastanou, nebo zdali slouží jen jako obraz mocného Božího zásahu.

30. To znamení bude kříž. Pak se budou bít v prsa ze zoufalství nevěřící národy.

31. Polnicí bude ohlášen příchod Páně, jako býval ohlašován příchod králův (viz 1 Thes 5, 16).

32 Poučte se z podobenství fíkovníku: Když jeho větev už omládne a vyrážejí listy, poznáváte, že je blízko léto. 33 Tak i vy, až to všechno uvidíte, vězte, že je to blízko, přede dveřmi. 34 Vpravdě vám pravím: Nepomine toto pokolení, dokud se to všecko nestane. 35 Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“

36 „O tom dni a té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, leč jedině Otec. 37 Ale jak tomu bylo za dnů Noemových, tak tomu bude i s příchodem Syna člověka. 38 Jako totiž v době před potopou jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, 39 a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všechny, tak bude i s příchodem Syna člověka.

32-35. Třeba dávat pozor na ta znamení (Mk 13, 28-31).

34. Mnozí z pokolení, které žilo v době, kdy Ježíš toto předpověděl, se dožijí vyplnění jeho předpovědi o zkáze Jerusalema, která je obrazem zkázy světa. Předpověděná zkáza Jerusalema bude důkazem, že se vyplní i slova Páně o konci světa.

36-41. Nejistota o dnu příchodu Syna člověka (Mk 13, 32).

36. Ne že by o tom dnu a té hodině nevěděl Ježíš jako Bůh, ale že to je věc nebeského Otce.

40 Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat, a druhý ponechán. 41 Dvě budou mlít na mlýnku; jedna bude vzata, a druhá bude ponechána. 42 Bděte tedy, neboť nevíte, v kterou hodinu váš Pán přijde. 43 Ale to vězte, že kdyby hospodář věděl, v kterou noční hlídku přijde zloděj, bděl by a nenechal by si prokopat dům. 44 Proto i vy buďte připraveni, protože Syn člověka přijde v hodinu, kterou nevíte. 45 Kdo asi je ten věrný a rozvážný služebník, kterého pán ustanovil nad svou čeledí, aby jim dával pokrm v pravý čas?

41. Povinností žen na Východě je drtit zrno mezi dvěma kameny, a tak získávat mouku. Každý tedy bude vzat od práce, kterou právě koná. Jeden bude vzat mezi vyvolené, druhý přidělen k zavrženým: každý podle toho, v jakém stavu bude jeho duše v době příchodu Páně.

42-51. Doporučení bdělosti (Lk 12, 39-40; 42-46).

42-43. Tak neočekávaně a náhle přijde i Pán na konci světa. To povzbuzuje k bdělosti, aby nás nezastihla nepřipravené, tato chvíle a pak chvíle naší smrti, kdy si Pán přijde pro každého z nás. Vždyť je to chvíle rozhodující o celé věčnosti!

45. Takový správce domu pečoval nejen o pozemské pánovy statky, nýbrž i o čeleď a nájemníky, kterým byla dávána za odměnu odměřená část obilí.

46 Blažený onen služebník, kterého jeho pán, až přijde, najde, že tak dělá. 47 Vpravdě vám pravím, že ho ustanoví nade vším svým majetkem. 48 Ale kdyby si řekl špatný služebník: ´Můj pán se omeškává´, 49 a začal by tlouci své spoluslužebníky a jedl a pil by s opilci, 50 pán onoho služebníka přijde v den, v který se nenadá, a v hodinu, kterou nezná. 51 I rozčtvrtí ho a přisoudí mu úděl pokrytců. Tam bude pláč a skřípání zuby.“

47. Podobně jako Josef byl ustanoven nade vším. co měl farao (Gn 41, 41).

49. Stává se, že ten, kdo byl povýšen z nižšíbo stavu, nezná své staré známé, ano bývá k nim tvrdý.

51. Bude vyloučen ze společnosti svatýcb a odsouzen do společnosti zavržených na věky.

25 „Tehdy bude podobno nebeské království deseti pannám, které si vzaly lampy a vyšly vstříc ženichovi. 2 Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. 3 Ty pošetilé si totiž vzaly lampy, ale nevzaly s sebou oleje.

25, 1. Ony panny jsou nevěstiny družky; tak i snoubenec měl své mládence (Sdc 14, 11).

3-4. Bylo nalezeno mnoho takových lodičkovitých nádobek, které sloužily za lampy. Byly plněny olejem a vložen do nich knot.

4 Rozumné si však vzaly s lampami do nádobek olej. 5 Když se ženich omeškával, začaly všechny podřimovat a usnuly. 6 O půlnoci se však strhl křik: ´Už je tu ženich, jděte mu naproti!“7 Tu všechny ty panny vstaly a upravily si lampy. 8 Pošetilé však řekly rozumným: ´Dejte nám ze svého oleje, neboť naše lampy dohasínají! ´9 Ale rozumné odpověděly: ´Mohlo by se snad nedostávat nám i vám; jděte raději ke kupcům a kupte si'. 10 Ale zatím co šly kupovat, přišel ženich, a ty, které byly připraveny, vejdou s ním k svatební hostině, a dveře se zavřely. 11 Naposled přijdou i ostatní panny a říkají: ´Pane, pane, otevři nám! ´12 Ale on jim odpověděl: ´Vpravdě vám pravím, neznám vás´. 13 Bděte tedy, protože nevíte dne ani hodiny.“

9. Ty rozumné nejsou chváleny pro trochu tvrdosti, kterou ukázaly spoludružkám, ale pro svou prozíravost, že si vzaly dost oleje. Tak musíme být prozíraví pro den Páně, o kterém nikdo neví, kdy přijde. Vždycky být připraven dobrým životem, každý osobně být připraven životem v pravé lásce! Tak se udržuje věřící duše v dobrém křesťanském životě, pamatuje-li na svou poslední chvíli, která může nastat kdykoli a kdekoli.

14 „Je to jako s člověkem, který, dříve než odcestoval, povolal své služebníky a odevzdal jim svůj majetek: 15 jednomu dal pět hřiven, jinému zase dvě a jinému jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. 16 Ten, který dostal pět hřiven, hned šel a pracoval s nimi a vydělal jiných pět. 17 Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal jiné dvě. 18 Ale ten, který dostal jednu, Sel, vykopal zem a ukryl peníze svého pána. 19 Po delší době přijde pán oněch služebníků a účtuje s nimi. 201 přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl jiných pět hřiven a řekl: ´Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, vyzískal jsem dalších pět´. 21 Jeho pán mu řekl: ´Dobře, služebníku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohem. Vejdi do radosti svého pána! ´22 Přistoupil také ten, který dostal dvě hřivny, a pravil: ´Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, vyzískal jsem jiné dvě´.

14-30. Podobenství o hřivnách (Lk 19, 11-27).

15. Tak jedná pozemský pán. Ale Pán nebeský dává každému ne podle jeho přirozených schopností, nýbrž podle svého milosrdenství a své blahovůle.

23 Jeho pán mu řekl: ´Dobře, služebníku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohem. Vejdi do radosti svého pána! ´24 Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ´Pane, vím, že jsi tvrdý člověk, žneš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25 Proto z bázně jsem šel a schoval tvou hřivnu do země. Hle, tady máš, co je tvé.´ 26 Ale jeho pán mu odpověděl: ´Služebníku špatný a lenivý! Věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasil, a sbírám, kde jsem nerozsypal. 27 Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, a až bych já přišel, dostal bych své i s úrokem. 28 Vezměte mu proto tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. 29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít hojnost; tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má. 30 A neužitečného služebníka uvrhněte do temnot venku. Tam bude pláč a skřípání zuby´.“

24. Doba života je nám Pánem dopřána k tomu, abychom vzrůstali ve vire a milosti, a ne abychom se oddávali nečinnosti. A kde je spravedlivý požadavek, to ještě není tvrdost. Všichni náležíme Pánu, každý je osobně odpovědný za to, jak použil darů daných mu Bohem k nabytí věčné spásy. Právem bude na nás požadovat užitek z nich.

29. Kdo dobře užil větších milostí, zasluhuje, aby mu bylo přidáno.

31“ Až tedy přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tehdy se posadí na svém slavném trůně. 32 A budou před ním shromážděny všechny národy, a oddělí je od sebe, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce pak postaví po své pravici, kozly po levici. 34 Potom král řekne těm po své pravici: ´Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království připraveného pro vás od založení světa. 35 Neboť měl jsem hlad, a dali jste mi jíst. Měl jsem žízeň, a dali jste mi pít. Cizincem jsem byl, a ujali jste se mě. 36 Nahý, a oděli jste mě. Nemocný jsem byl, a navštívili jste mě. Vězněn jsem byl, a přišli jste ke mně.´

31. O místu, kde bude poslední soud, neví nic ani Písmo svaté ani podání v Církvi. Domněnka o tom, že se lidé shromáždí v údolí Josafat (míní se tím údolí Cedronské na vých. straně Jerusalema), chce se opřít o Joela (3,2.12), který prý do něho umisťuje Boží soud nad národy. Než Joelovi nešlo o určení místa. Slovo Josafat je symbolické a znamená „Bůh soudí.“

33. Ovce znamenají vyvolené, kozli zase zavržené (viz Ez 24, 17).

35-40. Jak jsou důležité skutky lásky a milosrdenství! Kdo je nekoná, jako by nic nedělal pro nebe. Tak jsou vzácné a cenné, jako by byly prokázány samému Spasiteli.

37 Tehdy mu spravedliví na to řeknou: ´Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě1? Žíznivého, a podali jsme ti nápoj? 38 Kdy pak jsme tě viděli jako cizince, a ujali jsme se tě? Nebo nahého, a ošatili jsme tě? 39 Nebo kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě? ´40 A král jim odpoví: ´Vpravdě vám pravím: Co jste učinili jednomu z nejmenších z těchto mých bratří, mně jste (to) učinili'.“

41 „Potom řekne i těm po levici: ´Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům. 42 Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi jíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi pít, 43 byl jsem cizincem, a neujali jste se mě, nahý, a neoděli jste mě, nemocen a vězněn jsem byl, a nenavštívili jste mě´.

44 Tu mu odpovědí také oni: ´Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, jako cizince nebo nahého, nemocného nebo v žaláři, a neposloužili jsme ti?´

45 A tehdy jim odpoví: ´Vpravdě vám pravím: Co jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste (to) neučinili´.

41-45. Jsou-li tak potrestáni proto, že opominuli dělat dobro, jak budou potrestáni za zlé skutky!

46 I půjdou tito do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“

26 Když Ježíš skončil všechny tyto řeči, řekl svým učedníkům: 2“ Víte, že po dvou dnech budou velikonoce a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“

3 Tehdy se sešli veleknězi a starší lidu do domu velekněze jménem Kaifáše a 4 doradili se, že se Ježíše zmocní lstí a zabijí ho. 5 Pravili však: „lie ve svátek, aby nenastalo vzbouření lidu.“

6 Když pak dlel Ježíš v Bethanii v v domě Šimona Malomocného, 7 přišla k němu žena s alabastrovou nádobkou se vzácnou mastí a vylila mu ji na hlavu, jak ležel při jídle. 8 Když to uviděli učedníci, rozmrzeli se a říkali: „K čemu tato ztráta? 9 Vždyť se to mohlo draho prodat a dát chudým.“

26, 3-5. Velerada určuje dobu Kristovy záhuby (Mk 14, 1-2).

4. Podobné rozhodnutí učinili už po Lazarově vzkříšení (Jan 11, 47-53); nyní už neustoupí od svého záměru.

6-13. Pomazání v Bethanii (Mk 14, 3-9; Jan 12, 1-8).

10 Ježíš to však poznal a řekl: „Proč působíte těžkosti této ženě? Vždyť na mně učinila dobrý skutek. 11 Chudé přece máte s sebou vždycky, mne však vždycky nemáte. 12 K mému pohřbení to totiž učinila, že vylila tuto mast na mé tělo. 13 Vpravdě vám pravím: Kdekoli na celém světě bude hlásáno toto evangelium, bude se vypravovat také o tom, co ona učinila, jí na památku.“

14 Tehdy jeden z dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, odešel k velekněžím 15 a řekl: „Co mi dáte, a já vám ho vydám? „A oni mu odpočítali třicet stříbrných. 16 A od té chvíle hledal příležitost, aby ho vydal.

17 Prvního dne přesných chlebů přistoupili k Ježíšovi jeho učedníci a tázali se: „Kde chceš, abychom ti připravili k jídlu velikonočního beránka? „18 A on řekl: „Jděte do města k tomu a tomu člověkovi a řekněte mu: Mistr praví: Můj čas je blízko, u tebe budu se svými učedníky slavit velikonočního beránka.“

14-16. Jidášova zrada (Mk 14, 10-11).

15. „Stříbrný „: je to chrámový sikl o váze 14, 55 g. 30 siklů byla cena za otroka (Ex 21, 32).

17-25. Přípravy k poslední večeři; oznámení zrádce (Mk 14, 12-21; Lk 22, 7...; Jan 13, 1...).

19 A učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. 20 Když nastal večer, položil se ke stolu s dvanácti učedníky. 2l A při jídle jim řekl: „Vpravdě vám pravím: Jeden z vás mě zradí.“ 22 Tu se velmi zarmoutili a jeden po druhém mu začal říkat: „Jsem to snad já, Pane? „23 On pak odpověděl: „Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. 24 Syn člověka ovšem odchází, jak je o něm psáno, ale běda onomu člověku, kterým je Syn člověka zrazován. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil“. 25 Jidáš, který ho zradil, mu na to řekl: „Jsem to snad já, rabbi? „Praví mu: „Ano, ty!“

26 Když jedli, vzal Ježíš chléb, vzdal díky, rozlámal a dal svým učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte! Toto je mé tělo.“ 27 Vzal i kalich, poděkoval, dal jim a řekl: „Pijte z něho všichni, 28 neboť toto je má krev [nové] úmluvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. 29 A pravím vám: Od této chvíle nebudu pít z tohoto plodu révy až do onoho dne, kdy ho budu pít s vámi nový v království svého Otce“.

26-29. Ustanovení eucharistie (Mk 14, 22-25; Lk 22, 19-20; 1 Kor 11, 23-25).

20-28. Z Kristova jednání a z jeho slov, kterými ustanovil eucharistii, plyne, že jeho blízká smrt je oběť, a. to jako zadostiučinění za hříchy lidstva. Chléb, který držel v rukou, je proměněn v jeho tělo; takový je totiž jedině přirozený a jasný smysl jeho slov. x\ podobně i víno se stává jeho krví. Tělo je zde odděleno od krve, krev pak se vylévá na odpuštění hříchů. Tělo a krev jsou tu podány nejen proto, aby nyní byly požívány, nýbrž Kristus je klade odděleně se zřejmým předvídáním a představováním své blízké smrti na kříži, při které bude krev oddělena od těla, jak se to dalo při každé oběti. A Kristova smrt bude oběť, aby jí byly hříchy zničeny. Tím je i příčinou smíření a Nové Úmluvy mezi Bohem a lidstvem. Jako totiž při uzavírání Staré Smlouvy Mojžíš vzal z krve obětí a jí pokropil lid, tak i krev z Kristovy oběti má ten účinek. Že je to skutečná oběť, naznačuje i požívání těla a krve Páně. Bývalo totiž zvykem, že ten, kdo oběť přinesl, dostal z ní něco k jedení, aby byl účasten oběti a jejích účinků. Tak také věřící přijímáním eucharistie vcházejí v duchovní spojení s Kristem a jsou účastni účinků jeho oběti: milosti a slávy jako spoludědici.

30 A když zazpívali chvalozpěv, vyšli na Olivovou horu. 31 Tehdy jim Ježíš praví: „Vy všichni této noci přes mne poklesnete. Neboť je psáno: Budu bít pastýře, a ovce ze stáda se rozprchnou. 32 Ale až vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje“. 33 Petr mu však na to řekl: „I když všichni přes tebe poklesnou, já nikdy nepoklesnu.“ 34 Pověděl mu Ježíš: „Vpravdě ti pravím, že této nocí, než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš“. 35 Řekne mu Petr: „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě!“Podobně mluvili i všichni učedníci.

30-35. Předpověď útěku apoštolů a Petrova zapření (Mk 14,20-31; Lk 22, 39...; Jan 18, 1...).

31. Kristus Pán zde uvádí místo z proroka Zach 13, 7. - „Poklesnete přes mne“ , t. j. budete zklamáni ve svých příliš lidských představách o Mesiáši, takže se vám stanu kamenem úrazu, o který zakopnete a klesnete.

36 Potom Ježíš s nimi přijde na místo zvané Gethsemany a praví učedníkům: „Seďte tady, a já se odejdu tamto pomodlit.“

34-46. Modlitba v Gethsemany (Mk 14, 32-42).

30. Gethsemane znamená lis na olej. Dodnes možno spatřit v Palestině takové lisy zachované ze starých dob. To odpovídá místu na úpatí Olivové hory, kde se dnes vzpomíná na úzkosti Páně. Tam byl postaven k poctě tohoto tajemství chrám koncem 4. stol. a na jeho místě byl později zbudován nový. V zahradě u chrámu se ukazují prastaré olivy. V chrámě před hlavním oltářem se uctívá místo, kde snad Kristus Pán klečel.

37 Vzal pak Petra a dva Zebedeovy syny a začal pociťovat smutek a úzkost. 38 Tehdy jim praví: „Smutno je mé duši až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.“ 39 A popošel maličko, padl na tvář a takto se modlil: „Otče můj, je-li možné, ať mě mine tento kalich! Ale ne jak já chci, nýbrž jak ty.“ 40 Přijde pak k učedníkům a nalezne je, jak spí. I řekne Petrovi: „Což jste nemohli jednu hodinu se mnou bdít? 41 Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je zajisté ochotný, ale tělo slabé.“ 42 Opět po druhé odešel a modlil se takto: „Otče můj, není-li možné, aby mě minul, a musím ho pít, staň se tvá vůle!“43 A když znova šel, nalezl je, jak spí, neboť se jim oči klížily. 44 I nechal je, zas odešel a modlil se po třetí opět týmiž slovy. 45 Po tom přijde k učedníkům a řekne jim: „Spěte dále a odpočívejte. Hle, přiblížila se ta hodina a Syn člověka bude vydán do rukou hříšníkům.

39. Pán nám tu zanechal vzor dokonalé modlitby. Modlil se k svému Otci jako člověk, jehož přirozenost nechce bolest a děsí se smrti, a proto se doprošuje změny údělu utrpení. Když si však připomene, že podle Otcova ustanovení má takto spasit svět, hned se Kristova vůle zcela a dobrovolně podrobuje: „ale ne jak já chci“, jak by si to přála moje lidská přirozenost, která jde samovolně za svým dobrem, nýbrž jak ty chceš, s tím plně souhlasím a to bezpodmínečně chci pro spásu lidstva.

46 Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se můj zrádce.“

47 Když ještě mluvil, hle, přišel Jidáš, jeden ze dvanácti, a s ním četný zástup s meči a s holemi od velekněží a starších lidu. 48 Ten, který ho zrazoval, smluvil s nimi znamení: „Kterého políbím, to je on; chopte se ho!“49 A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Buď zdráv, rabbi!“, a políbil ho. 50 Ježíš mu však řekl: „Příteli, na to jsi přišel“. Tu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. 51 A hle, jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, vztáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. 52 Tehdy mu řekne Ježíš: „Vrat svůj meč na jeho místo, neboť všichni, kdo sahají po meči, mečem zahynou. 53 Či myslíš, že nemohu prosít svého Otce, a dá mi hned víc než dvanáct pluků andělů? 54 Jak se tedy splní Písma, že se tak má stát? „55 V oné chvíli řekl Ježíš zástupům: „Jako na lupiče jste vyšli s meči a s holemi, abyste mě jali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. 56 Než toto všecko se stalo, aby se splnila Písma proroků.“ Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli.

47-56. Kristovo zajetí (Mk 14, 43-

50; Lk 22, 47...; Jan 18, 3...).

57 Oni tedy se zmocnili Ježíše a odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se sešli vykladatelé Písma a starší. 58 Petr pak šel vpovzdáli za ním až k veleknězovu domu. I vešel dovnitř a seděl se služebníky, aby uviděl konec. 59 Veleknězi a celá velerada hledali lživé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli usmrtit, 60 ale nenalezli, ačkoliv se dostavilo mnoho lživých svědků. Nakonec však přišli dva 61 a řekli: „Tenhle (člověk) řekl: ´Mohu zbořit Boží chrám, a ve třech dnech ho znovu zbudovat´...“ 62 Tu velekněz povstal a řekl mu: „Nic neodpovídáš? Co tihle svědčí proti tobě?“ 63 Ale Ježíš mlčel. I řekl mu velekněz: „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, jsi-li ty Mesiáš, Boží Syn.“

57-08. Ježíš před soudem velerady (Mk 14, 53-65; Lk 22, 54...; Jan 18,12...).

62. Vulgáta překládá volněji: „Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě svědčí!“

63. Roztrhnout roucho bylo znamení smutku a rozhořčení také u Římanů, Řeků a Babyloňanů. Velekněz to mohl učinit jen tehdy, když slyšel rouhání proti Bohu. Dálo se to od krku k prsům v délce asi 8 cm.

64 Praví mu Ježíš: „Jak jsi řekl. Avšak pravím vám: Od nynějška uvidíte Syna člověka sedět na pravici Moci a přicházet v nebeských oblacích.“ 65 Tehdy velekněz roztrhl si šat a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, právě jste slyšeli rouhání. 66 Co se vám zdá? „A oni odpověděli: „Zasluhuje smrt!“

67 Tehdy mu naplivali do obličeje a tloukli ho pěstmi, jiní ho zpolíčkovali 68 se slovy: „Hádej nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil? „

69 Petr však seděl venku na dvoře. A přistoupila k němu jedna služka a pravila: „I ty jsi byl s Ježíšem Galilejským!“70 Ale on zapřel přede všemi: „Nevím, co mluvíš.“ 71 Když vyšel k bráně, spatřila ho jiná a praví těm, kdo tam byli: „Tenhle byl s Ježíšem Nazaretským.“ 72 A zase zapřel s přísahou: „Neznám toho člověka!“73 Za chvilku pak přistoupili okolostojící a řekli Petrovi: „Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvá mluva tě prozrazuje.“

64. Kristus Pán zde použil místa z proroka Dan 7, 13.

69-75. Petrovo trojí zapření (Mk 14, 66-72; Lk 22, 54-62).

74 Tehdy se počal zaklínat a přísahat: „Neznám toho člověka!“A vtom zakokrhal kohout. 75 I vzpomněl si Petr na to, co Ježíš řekl: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A vyšel ven a hořce se rozplakal.

 

27 Když nastalo ráno, všichni veleknězi a starší lidu se uradili proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. 2 I odvedli ho svázaného a vydali vladaři Pilátovi. 3 Když jeho zrádce Jidáš viděl, že byl odsouzen, pohnut lítostí vrátil velekněžím a starším těch třicet stříbrných 4 se slovy: „Provinil jsem se, když jsem zradil nevinnou krev.“

27, 1-2. Ježíš vydán Pilátovi (Mk 15, 1; Lk 22, 66; Jan 18, 20).

3-10. K takovému konci přivedla Jidáše lakota a touha po význačném postavení v mesiášském království, které si představoval jen po pozemsku. To v něm ničilo lásku k duším a bránilo smyslu pro čest (Jan 12, 5-6), pravdu a spravedlnost, ke kterým Ježíš vychovával. Kristus, v kterém Jidáš poznal Mesiáše pro jeho zázraky, úplně ho zklamal svým chudým životem (Mt 8, 20), vytrvalým vedením k duchovním dobrům a nakonec předpovědmi o své blízké potupné smrti, a proto chtěl zachránit něco ze svých klamných nadějí u představených národa. Poslechl jejich výzvy (Jan 11, 56) a zradil jim Mistra. Ale nepředvídal, že všechno půjde tak rychle a že Ježíš bude od pohanského vládce odsouzen k tak hrozné smrti a že proti tomu Mistr nic nepodnikne. Při vzpomínce na Ježíšovu dobrotu nemohl pak sám unést odpovědnost za svou zradu, a proto se pokusil zabránit, aby velekněží neprovedli rozsudek. Když odmítli, zoufal si.

Ale oni řekli: „Co je nám do toho? To je tvá věc!“5 I mrštil stříbrnými do chrámu a vzdálil se, pak odešel a oběsil se. 6 Veleknězi vzali stříbrné a řekli: „Není dovoleno dát je do pokladny, neboť je to odměna za krev.“ 7 Poradili se tedy a koupili za ně hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. 8 Proto se ono pole až dodnes nazývá Pole krve. 9 Tehdy se splnilo slovo proroka Jeremiáše, který pravil: I vzali třicet stříbrných, cenu za toho, který byl odhadován, jehož ocenili izraelští synové, 10a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán. 11 Ježíš pak byl postaven před vladaře. A otázal se ho vladař: „Ty jsi židovský král? „A Ježíš řekl: „Ano, jsem“. 12 Když však na něho žalovali veleknězi a starší, nic neodpovídal. 13 Tu mu řekne Pilát: „Neslyšíš, jak veliké věci proti tobě svědčí? „

11-26. Ježíš souzen Pilátem (Mk 15, 2-16; Lk 23, 1-25; Jan 18, 28-19, 15).

14 Ale neodpověděl mu na žádnou otázku, takže se vladař velice divil.

15 Bylo zvykem, že o svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého chtěli. 16 A měl tehdy význačného vězně jménem Barabbáš. 17 Když se tedy shromáždili, řekl jim Pilát: „Koho vám mám propustit? Barabbáše, či Ježíše, zvaného Mesiáš? „18 Věděl, že ho vydali z nenávisti. 19 Když seděl na soudní stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: „Nic neměj s tímto spravedlivým, neboť }sem dnes kvůli němu ve snu mnoho trpěla.“

20 Ale veleknězi a starší přemluvili lid, aby žádal Barabbáše, Ježíše však aby vydal záhubě. 21 Vladař se jich tedy tázal: „Kterého z těchto dvou chcete, abych vám propustil?“´A oni řekli: „Barabbáše!“

19. Pilátově ženě - podle apokryfů se jmenovala Prokla - nebyla neznáma Kristova blahodárná činnost. Tušení neblahých následků pro jejího muže, bude-li zapleten do Ježíšovy věci, se u ní projevilo ve snu. Je to podobný případ, jako když Kalpurnie viděla ve snu svého muže Julia Caesara plného ran, a ráno ho varovala, aby se nezúčastnil toho dne zasedání v senátu, při kterém pak byl skutečně ubit.

22 Praví jim Pilát: „Co mám tedy učinit s Ježíšem, zvaným Mesiáš? „Všichni praví: „Ať je ukřižován!“23 A on řekl: „Co zlého tedy udělal? „Než oni ještě více křičeli: „Ať je ukřižován!“

24 Když tedy Pilát viděl, že vůbec nemá úspěchu, naopak že bouře ještě vzrůstá, vzal vodu a umyl si před lidem ruce se slovy: „Jsem nevinen krví tohoto spravedlivého. Bude to na vás!“25 A všechen lid odpověděl: „Jeho krev na nás a na naše děti!“26 Tii jim propustil Barabbáše, ale Ježíše dal zbičovat a vydal, aby byl ukřižován.

27 Tehdy vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a shromáždili k němu celou četu. 281 svlekli ho a oděli nachovým pláštěm, 29 upletli z trní věnec a vsadili mu ho na hlavu a dali mu rákos do pravice. Klekali pak před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“30 A plivali na něho, brali rákos a bili ho po hlavě.

27-30. (Mk 15, 16-20.) Sv. Jan Zlatoústý ke Kristovu pohanění praví: ´Nejen o tom čtěme, ale nosme v mysli: trnovou korunu, potupný oděv, rákos, políčky, rány do očí, plivání, posměchy. Když o tom v mysli častěji uvažujeme, může to utišit každý hněv. Ježíš Kristus to všechno trpěl proto, abychom ho následovali a snášeli slova, i když nás sebevíce pobuřují.'

31 A když se mu naposmívali, svlékli mu plášť, oblekli mu jeho šaty a odvedli, aby ho ukřižovali.

32 Když pak vycházeli, nalezli člověka z Kyreny jménem Šimona. Toho přinutili, aby mu nesl kříž. 33 A když přišli na místo zvané Golgotha, což znamená místo Lebky, 34 dali mu pít víno smíchané se žlučí. Okusil, ale nechtěl pít. 35 Když ho ukřižovali, rozdělili si jeho šaty losem. 36 A seděli a hlídali ho tam. 37 Nad hlavu mu pak dali nápis jeho viny: „Toto je židovský král“. 38 Tehdy s ním ukřižovali dva lotry, jednoho po pravici a druhého po levici. 39 Ti pak, kdo chodili okolo, se mu rouhavě posmívali, potřásali hlavami 40 a říkali: „Když boříš chrám a ve třech dnech jej opět stavíš, zachraň sám sebe! Jsi-li Boží Syn, sestup s kříže!“41 Podobně i veleknězi s vykladateli Písma a staršími se mu posmívali a říkali: 42 „Jiné zachránil, sám sebe nemůže zachránit. Je izraelský král, ať nyní sestoupí s kříže, a uvěříme v něho. 43 Doufal v Boha, ať ho teď vytrhne, je-li mu nakloněn. Vždyť řekl: ´Jsem Boží Syn'.“ 44 Rovněž ho tupili lotři s ním ukřižovaní.

31-34. Cesta na Kalvárii; ukřižování (Mk 15, 21-32).

45 A od šesti hodin nastala tma po veškeré zemi až do devíti hodin. 46 Okolo devíti hodin pak zvolal Ježíš silným hlasem: „Eli, Eli, lema sabakthani? „, to je: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ 47 Když to uslyšeli někteří z těch, kteří tam stáli, pravili: „On volá Eliáše“. 48 A hned jeden z nich běžel, vzal houbu, naplnil octem, nasadil na rákos a dával mu pít. 49 Ostatní však říkali: „Nech toho! Uvidíme, zdali přijde Eliáš vysvobodit ho.“

45-50. Poslední Ježíšovy chvíle a jeho smrt (Mk 15,33-37; Lk 23, 26.33-49; Jan 19, 17-37).

45. Devátá je naše 15. hodina. - „Po veškeré zemi „: není nutné rozuměti to o celém světě, nýbrž toliko o Palestině.

46. Ježíš Kristus užil slov Žl 21, 2; vyjádřil jimi, že ho Bůh v jeho lidské přirozenosti zcela vydal do moci nepřátel, aby ho nešetřili a všelikou bolest mu působili bez překážky. ´Poněvadž Kristus nebyl vysvobozen z utrpení', vykládá sv. Tomáš, ´podle toho se praví, že byl té chvíle opuštěn, to je utrpení zcela vydán´, a jinde říká týž světec: ´Opustit není nic jiného, než nechránit proti nepřátelům'. Ne tedy, že by pozbyl spojení se svým Otcem a důvěry v něho. Ani v největších mukách jeho božská osobnost neopustila lidskou přirozenost.

47. O Eliášovi Židé věřili, že bude při Mesiášovi. A Ježíš se přece za Mesiáše vydával.

50 Ježíš pak zase silně vzkřikl a vypustil ducha.

51 A hle, chrámová opona se roztrhla ve dví od vrchu až dolů, země se zachvěla, skály se roztrhly, 52 hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých vstalo. 53 Po jeho vzkříšení pak vyšli z hrobů a vešli do svatého města a mnohým se ukázali. 54 Když setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, viděli zemětřesení a co se dalo, velmi se báli a říkali: „Skutečně to byl Syn Boží.“

55 Bylo tam mnoho žen a zpovzdáli se dívaly; ty šly za Ježíšem z Galileje a sloužily mu. 56 Mezi nimi byla Marie Magdalena a Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka Zebedeových synů.

57 Když nastal večer, přišel bohatý člověk z Arimathie, jménem Josef, který byl také Ježíšovým učedníkem.

51-56. Po Kristově smrti (Mk 15, 38-41).

57-61. Ježíš položen do hrobu (Mk 15, 42-47).

57. Těla odsouzenců bývala, hlavně před svátky, vydávána příbuzným k pohřbení. Proto se Josef z Arimathie mohl odvážit k Pilátovi, nejspíš na popud nejbližších Ježíšových přátel, požádat o jeho tělo. K němu se přidal bázlivý intelektuál Nikodém a spolu za účasti Ježíšovy matky a jeho nejdůvěrnějších duší sňali tělo s kříže. Josef obstaral plachtu a do ní zabalili celé tělo, předtím omyté od krve, a ovinky, kterými bylo zavinuté tělo svázáno, a roušku k ovinutí hlavy. Nikodém zase přinesl vonnou směs z myrhy a aloe (výrony stromu Balsamodendron a Aloexillus agatlochius) ve váze 100 liber (1 libra-326 g); jimi hojně posypali ovinky, plátna a místo v hrobě, kde mělo tělo ležet (Jan 19, 38-42; 20, 7). Josef z Ar. postoupil svůj hrob, který si dal pro sebe vytesat blízko místa ukřižování ve své zahradě. Hrob vypadal jako ty, kterých se dnes ještě mnoho nachází v okolí Jerusalema. Čtverhranný pokojík s kamennou lavičkou, ve skále vyhloubenou pro tělo; dovnitř se vcházelo co možná nízkým vchodem; ten se zavíral kamenem podobným mlýnskému. Kámen přivalili, když tam vložili Ježíšovo tělo. Všechno muselo být hotovo do šesti hodin, kdy začínal sváteční klid. Vše se proto dalo rychle, a není tedy divu, že ženy, které k pohřbívání přihlížely, ráno po sobotě šly k hrobu s vonnými věcmi, aby ještě jemněji upravily, co mužové činili v jakémsi spěchu (Lk 24, 11).

58 Ten došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Tehdy Pilát poručil vydat (je). 59 A Josef tělo vzal, zavinul je do čistého lněného plátna 60 a položil do svého nového hrobu, který vytesal ve skále, přivalil k hrobu veliký kámen a odešel. 61 A byla tam Marie Magdalena s druhou Marií a seděly proti hrobu.

62 Druhého dne, který je po přípravě, sešli se k Pilátovi veleknězi a farizeové 63 a pravili: „Pane, vzpomněli jsme si, že onen svůdce řekl, dokud ještě žil: ´Po třech dnech vstanu´. 64 Rozkaž tedy, ať je hrob zajištěn až do třetího dne, aby snad nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: ´Vstal z mrtvých´. A bude to poslední poblouzení horší než první.“ 65 Pilát jim řekl: „Máte stráž. Jděte a hlídejte, jak umíte“. 66 Oni tedy odešli a zajistili hrob stráží a zapečetili kámen.

28 Po sobotě na úsvitu prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalena a druhá Marie podívat se na hrob. 2 A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, přistoupil a odvalil kámen a posadil se na něj. 3 Vypadal jako blesk a jeho šat byl bílý jako sníh. 4 Strachem z něho se stráže roztřásly a byly jako mrtvé.

28, 1-8. Prázdný hrob (Mk 16, 1-8; Lk 24, 1...; Jan 20, 1...).

2-4. Nikdo nepopsal onen slavný okamžik, kdy zmučené tělo Spasitele světa nabylo života. Zajisté velmi lákavé thema. A poněvadž žádný evangelista nepíše o tom okamžiku, kdy Otec pravil Synovi: „Jsi můj Syn, dnes jsem tě zplodil“, tím více třeba přijmout za spolehlivou zprávu, co vypravují o zjeveních zmrtvýchvstalého Krista. Je vidět, že evangelisté chtěli podat jen to, co bylo zjištěno lidskými smysly tolika svědků o zmrtvýchvstalém Kristu.

Ježíš vyšel z hrobu nikým nejsa pozorován, i zapečetěný hrob zůstal v takovém stavu, jako by tam mrtvé tělo dále odpočívalo. Jen nečekané a mimořádné pohnutí místa hrobu oznamovalo, že se událo něco neobyčejného. Sestoupil anděl, otevřel hrob, aby ukázal všem, že je prázdný. Ženy měly první uslyšet od anděla o této radostné události. Zároveň jim uložil, jakými slovy to mají oznámit učedníkům.

5 K ženám pak anděl promluvil: „Vy se nebojte! Vím totiž, že hledáte ukřižovaného Ježíše. 6 Není tady, ale vstal, jak řekl. Pojďte a pohleďte na místo, kde ležel. 7 A hned jděte a povězte jeho učedníkům: ´Vstal z mrtvých a hle, jde před vámi do Galileje; tam ho uvidíte´. Hle, pověděl jsem vám to.“ 8 I odešly rychle od hrobu s bázní a s velikou radostí spěchaly oznámit to jeho učedníkům. 9 A hle, Ježíš jim šel vstříc a řekl: „Buďte zdrávy!“Ony pak přistoupily, chopily se jeho nohou a poklonily se mu. 10 Tehdy jim Ježíš řekl: „Nebojte se! Jděte, oznamte mým bratřím, aby odešli do Galileje; tam mě uvidí“.

9-10. Ježíš se zjevuje ženám (Jan 20, 1-18).

9. Ženy učinily, jak jim anděl nařídil. Když se znovu vracely k hrobu, ukázal se jim teprve Ježíš a dal jim totéž nařízení pro učedníky.

11 Když odcházely, hle, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím všechno, co se stalo. 12 I shromáždili se se staršími, poradili se a dali vojákům mnoho peněz 13 se slovy: „Řekněte: ´V noci přišli jeho učedníci a ukradli ho, když jsme spali'. 14 A doslechne-li se to vladař, my ho uchlácholíme a vás se zastaneme.“ 15 Oni tedy vzali peníze a udělali, jak byli poučeni. A je ta řeč rozhlášena mezi Židy až do dneška.

16 Jedenáct učedníků pak odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš uložil.

11-15. Stráže, tři nebo čtyři vojáci, se vlastně take staly svědky prázdného hrobu. Než jak mohly samy od sebe do celé věci zasahovat? Byly tam dány velekněžími, a jim tedy donesly zprávu. Těžká věc! Potrestat je bylo na pováženou, neboť vojáci se mohli hájit, že proti nadpřirozenému zásahu byli bezmocní, a tím by jen posloužili učedníkům Páně. Lépe, řeknou-li, že nic neviděli. Co se pak zmizelého těla Páně týče, Kristovým nepřátelům se zdálo nejvhodnější to, že je ukradli učedníci. Dali tedy vojákům peníze, aby oni sami od sebe rozhlásili, Že tělo bylo vzato, a to učedníky, když oni spali. To prozatím stačilo k upokojení mnoha Židů, protože mohlo jim být divné, že Kristovo tělo zmizelo.

16-20. Zjevení v Galileji; poslání apoštolů (Mk 16,14-16; Lk 24, 44-49; Jan 20, 21).

16. Hora není jmenována. Mt se ještě ne zmínil o tom, že učedníci pochybovali, zdali je to skutečně Ježíš, a proto nyní to činí.

17 I viděli ho a poklonili se mu, jiní zase pochybovali. 18 Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Jděte tedy, vyučujte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého; 20 a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“

18. Poněvadž je mu dána všechna moc, může jim autoritativně dát poslání hlásat evangelium celému světu.

19. Již nejsou omezováni hranicemi židovské národnosti jako dříve (10, 5). Mají křtít všechny národy, a tím je očistit od vin v zastoupení a z moci nejsvětější Trojice; jí je každý křtěnec v jistém smyslu přivtělen.

20. Víra nestačí, třeba žít podle přikázání Páně pod vedením Církve. Slíbil, že bude s Církví po celou dobu jejího trvání na zemi jako ochránce, s jehož pomocí přemůže Církev všechnu zlobu na světě.