EVANGELIA

KŘESŤANSKÁ AKADEMIE studijní ústav Cyrilometodějské ligy akademické

EVANGELIA

Z původního textu přeložil a vyložil podle svatého Tomáše Akvinského

P. Dr PAVEL ŠKRABAL 0. P.

TIPOGRAFIA POLIGLOTTA VATICANA 1951

 

NIHIL OBSTAT:

Romae, die 6 ianuarii 1951.

Fr. AUGUSTINUS SCHERZER O. P. Fr. AUGUSTINUS PAVLOVIĆ O. P.

IMPRIMI PERMITTITUR: Romae, die 19 ianuarii 1951.

Fr. THEOPHILUS SZCURECKI, O. P,

ex delegatione Magister generalis.

IMPRIMATUR:

Die 23 iulii 1951.

Fr. PETRUS CANISIUS VAN LIERDE, Ep. Porphyr. Vic. Gen. Civ. Vat.

 

PŘEDMLUVA K II. VYDÁNÍ

Text tohoto překladu Evangelií je v podstatě stejný jako v I. vydání, které vyšlo r. 1948 v Dominikánské edici Krystal v Olomouci. Jsou opraveny tiskové chyby, sem tam vyměněno některé slovo za výraz přiléhavější, zastarávající rčení nahrazována obraty obvyklejšími, občas zčeštěn slovosled, hlavně ve výkladech. Několik poznámek je doplněno a několik je jich přidáno, rozmnoženy odkazy k paralelním místům. To všechno ve shodě se zásadami, podle kterých se postupovalo už v I. vydání a které byly shrnuty v článku „Škrabalův překlad Nového Zákona“ v listopadovém čísle ročníku 1948 časopisu Na hlubinu.

Co je v textu v kulatých závorkách ( ), je doplněk překladatelův, aby lépe vynikl smysl. V hranatých závorkách [ ] jsou slova, o kterých není dosud úplně jisto, zdali patří k posvátnému textu, či zdali je to pozdější dodatek, i když namnoze velmi starý.

 

„V těchto stránkách je třeba hledat pokrm, kterým se sytí duchovní život až k dokonalostí. Ať není ani jedné křesťanské rodiny, která by je neměla a na jejich denní četbu a rozvažování si nezvykla. Písmo svaté je ze všech věcí nejužitečnější a nejvíce se pro naši dobu hodí“.

Z encykliky Sv. Otce Pia XII. Divino afflante Spiritu.

 

ZKRATKY KNIH PÍSMA SVATÉHO

Starý Zákon

 

Gn Genesis

Ex Exodus

Lv Levitikus

Nm Numeri

Dt Deuteronomium

Jos Josue

Sdc Soudců

Rt Rut

1, 2, 3, 4 Král čtyři knihy Královské

1, 2 Par dvě knihy Paralipomenon

Esd Esdrášova

Neh Nehemiášova

Tob Tobiáš

Jdt Judit

Est Ester

Job Job

Žl Žaltář

Přís Přísloví

Kaz Kazatel

Velp Velepíseň

Moudr Moudrosti

Sir Sirachovcova

Iz Izaiáš

Jer Jeremiáš

Pláč Jeremiášův Žalozpěv

Bar Baruch

Ez Ezechiel

Dan Daniel

Os Oseáš

Joel Joel

 

Am Amos

Abd Abdiáš

Jon Jonáš

Mich Micheáš

Nah Nahum

Hab Habakuk

Sof Sofoniáš

Ag Aggeus

Zach Zachariáš

Mai Malachiáš

1, 2 Mak dvě knihy Makabejské

Nový Zákon

 

Mt Matoušovo evangelium

Mk Markovo evangelium

Lk Lukášovo evangelium

Jan Janovo evangelium

Skt (ap) Skutky apoštolů

Řím list ap. Pavla Římanům

1, 2 Kor dva listy Korinťanům

Gal list Galaťanům

Ef list Efesanům

Fil list Filippanům

Kol list Kolossanům

1, 2 Thes dva listy Thessaloničanňm

1, 2 Tim dva listy Timothejovi

Tit list Titovi

Filem list Filemonovi

Žid list Židům

Jak Jakubův list

1, 2 Petr dva Petrovy listy

1, 2, 3 Jan tři Janovy listy

Jud Judův list

Zjev Zjevení sv. Jana

 

EVANGELIA

Osobnost a dílo Ježíše Krista nemohly upadnout v zapomenutí. Sám přikázal apoštolům, aby evangelium, jeho učení a skutky, hlásali všem národům, podobně jako on je učil živým slovem a příkladem. Tato Kristova vůle však nevylučovala možnost použít k apoštolské činnosti i psaného slova, třebaže Ježíš Kristus sám po sobě nezanechal žádnou písemnou památku pro šíření Božího království. Tehdy toho ještě nebylo třeba; potřeba napsaného slova se ukázala až později. A ti, kdo časem tohoto vhodného prostředku začali užívat, nedělali to proto, aby jejich spisy sloužily jen dějinám, nýbrž měli na mysli náboženský cíl, vzdělání ve víře a v křesťanském životě, jak to výslovně píše sv. Lukáš (1,4) a sv. Jan (20, 31) a jak je to patrno z účelu jednotlivých novozákonních knih.

Hlásání evangelia živým slovem se časem dalo podle určitého vzoru. Při něm šlo hlavně o to, aby posluchači získali a zapamatovali si to nejdůležitější z Kristova života, bez čeho by nepoznali, proč byl Boží Syn poslán na svět a co pro spásu člověka vykonal. K těmto hlavním rysům Kristova života patřila jeho smrt za usmíření padlého člověka s Bohem a jeho zmrtvýchvstání jako živý a působivý obraz nového Života, který Ježíš Kristus lidským duším získal a dal. Dále k tomu náleželo podání důležitých výňatků z řečí Páně a vylíčení některých vybraných zázraků. Při dalších poučováních byl pak tento obraz Kristova života doplňován některými podrobnostmi podle potřeby věřících a možnosti hlasatelů.

Evangelium bylo už takovým způsobem dosti rozšířeno, když se začaly objevovat i písemné záznamy těchto kázání o Kristu podle řečeného plánu nebo i některé části z něho. Byla to prostě napsaná poučování pro věřící o Kristu a jeho vykupitelském díle, jak byla odposlouchána od hlasatelů evangelia a jak se uchovávala v paměti křesťanských obcí. Potom se teprve objevily čtyři základní spisy o Kristově životě, které se nám dochovaly. Vznikly na základě ústního šíření evangelia a oněch napsaných poučení čili katechesí. Vyrostly tedy z učitelského života prvotní Církve. ~Ne, že by měly nahradit ústní hlásání Kristova učení; vždyť to se dalo dále a mělo vždy svou přednost, a pak nebylo do nich pojato celé ústní poučování o Kristu, ale jen výběr z něho.

Tyto spisy měly být prostě nový prostředek pro šíření evangelia. Knihy, které takto vznikly a byly Církví uznány za hodnověrné, jsou čtyři. Společně byly také nazvány evangelium, neboť jejich obsah je stejný jako ústně hlásaného evangelia: radostná zvěst o vykoupení skrze Krista; řecké slovo evangelion, které původně znamenalo odměnu za radostnou zprávu, bylo totiž přeneseno na radostnou zprávu samu. Brzy potom byly tyto spisy i jednotlivě nazývány evangelium, a to podle sepsání sv. Matouše, Marka atd.

Těmto čtyřem spisovatelům evangelií byly časem přiděleny symboly z vidění proroka Ezechiela. Sv. Jeroným (Prol. in ev. s. Matth.) jo podává takto: „Čtyři evangelia doporučuje Ezechielova kniha, v které se takto líčí první vidění: Uprostřed bylo vidět jakési čtyři živočichy. Jejich tváře měly podoby: tvář člověka, tvář lva, tvář býka a tvář orla (Ez 1, 5.10). První tvář znamená Matouše, který jako by o člověku začal psát:´Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova'. Druhá Marka, v které je slyšet hlas lva řvoucího na poušti: ´Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! ´Třetí býka, který předobrazuje, že Lukáš začal u kněze Zachariáše. Čtvrtá evangelistu Jana, který na křídlech spěchá do výšin a rozmlouvá o Božím Slově“.

 

EVANGELIUM PODLE SVATÉHO MATOUŠE

V pořadí evangelií se vždycky kladlo na první místo evangelium podle sv. Matouše. Ne proto, že by tvořilo základ pro napsání dalších evangelií — vždyť každý evangelista, jsa veden Božím Duchem, vytvořil samostatné dílo, i když byl v mnohém závislý na svém předchůdci —, ani ne pro jeho přednost nad ostatními evangelii, neboť každé z nich má své přednosti a milou působivost na čtenáře —, nýbrž proto, že časově bylo napsáno první, a to apoštolem Matoušem.

Matouš je znám jako autor tohoto evangelia od nejstarších dob. Zvláště je třeba připomenout, co o tom praví Papias (nar. kolem r. 70), který byl biskupem v Hierapoli ve Frygii v době, kdy sv. mučedník Ignác (f 107) byl biskupem v Antiochii, a byl posluchačem presbytera Jana, za kterého se pokládá apoštol Jan. Janova slova, Papiem dochovaná, jsou tato: „Matouš sepsal řeči v hebrejském jazyku, každý je pak přeložil, jak mohl.“ Nazývá Matoušovo evangelium „řeči „, aby je rozlišil od ostatních evangelií, protože ta nepodávají tolik řečí Páně, zvláště od evangelia Markova, o kterém v souvislosti mluví a které podává zase více zázraků Páně. Toto přesvědčení o Matoušovi, spisovateli prvního evangelia, se dále uchovávalo a bez odporu bylo přijímáno. Shrnuje je sv. Jeroným (De viris illustr.) takto: „Matouš, zvaný i Levi, z celníka apoštol, první složil Kristovo evangelium hebrejskými písmeny a slovy pro ty, kteří uvěřili z obřízky; kdo je potom přeložil do řečtiny, není dosti jisté.“ Matouš je prostě všeobecně uznáván za spisovatele prvního evangelia od prvních křesťanských století, jak je to patrné z výslovných tvrzení církevních Otců, z nadpisu starých exemplářů, z nejstarších překladů a seznamů knih Písma sv., ze svědectví církevních spisovatelů, papežů a církevních sněmů (Enchir. bibl. 401).

V evangeliu samém je nápadná také jedna maličkost. Když se v něm vypravuje, jak Ježíš Kristus povolal tohoto apoštola, spisovatel ho nazývá Matoušem (9, 9), kdežto v evangeliu Markově (2,14) a Lukášově (5, 27) se nazývá Levi, a to ze šetrnosti, protože se jménem Matouš bylo spjato jeho dřívější zaměstnání celníka, které se pokládalo za zaměstnání hříšníků. Ale Matouš to z pokory ve svém evangeliu nezatajuje, jak upozorňuje sv. Jeroným (ve výkladu k tomu místu): „Nazývá se Matouš celníkem, aby ukázal čtenářům, že nikdo nemá zoufat nad svou spásou, je-li obrácen k lepšímu, protože i on byl náhle změněn z celníka v apoštola“.

Lze-li říci s jistotou, že apoštol Matouš napsal první evangelium, není možno přesně určit dobu, kdy se tak stalo. Jen můžeme tvrdit, že je napsal před svým odchodem z Palestiny, aby Židům, obráceným i neobráceným, mezi kterými působil, připomínal, že se mezi nimi vyplnilo, co jim Bůh od věků sliboval. Snad opustil Palestinu po pronásledování křesťanů od Heroda Agrippy (41-44), nebo teprve až po jerusalemském sněmu (50). Sotva však lze počítat se sepsáním prvního evangelia po příchodu sv. Pavla do Říma r. 60 (Enchir. bibl. n. 403).

Původní řeč, v které bylo evangelium napsáno, totiž hebrejština, jak se jí tehdy v Palestině mluvilo (aramejština), naznačuje, jaké čtenáře měl svatopisec na mysli, totiž Židy. Jim dokazuje, že Ježíš Kristus je slíbený Mesiáš, od proroků předpověděný. K objasnění často uvádí prorocké předpovědi, jak se na Kristu vyplnily. Tuto pravdu nezastiňuje skutečnost, že právě židovský národ ve svém celku ho za Mesiáše neuznal. Příčina není v tom, že by Ježíš Kristus nepodal dosti přesvědčivých důkazů o tom, že je poslán z nebe jako Boží Syn, ale v nesprávných názorech té doby na Mesiáše a jeho dílo. Nepřijali ho proto, že nejednal tak, jak si to oni představovali, že se nepostavil v čelo národního hnutí k založení pozemského židovského království, a šířil pravé mesiášské království s posláním dokonalého náboženství nejen pro Židy, nýbrž pro všechny národy.

Toto evangelium, jak je Matouš napsal v aramejštině, se nám nedochovalo. Máme jen jeho řecký překlad, který se v podstatě shoduje s původním evangeliem. Překladatel si usnadnil práci tím, že použil evangelia Markova, napsaného řecky. Takto Matoušovo evangelium, původně napsané pro židovský národ, řeckým duchem bylo uzpůsobeno k tomu, aby se stalo nástrojem poučení o Kristu i jiným národům. Ale přesto i řecký překlad evangelia nemůže zapřít semitského ducha, sloh a celkové zaměření.

Matoušovo evangelium bývalo posuzováno po strácce literární jako méně dokonalé a krásné nežli další evangelia. Je pravda, že na př. při líčení událostí se často spokojuje s podáním základních tahů děje a nepodává je s takovou živostí a barvitostí; ale tím by se neprospělo účelu evangelia, který je spíše věroučný a apologetický. Zázraky a příhody nejsou v něm zaznamenány pro sebe, nýbrž jako důkaz Kristova božského poslání a jako nutné doplnění a podepření jeho učení. Než při pozornější četbě možno najít i krásu a umění v podání dějů. Je to umem dramatické a často z něho září básnická krása, která dílo oživuje a dělá milým.

Evangelium možno rozdělit na více částí. 1. O Ježíšově původu, událostech po jeho narození až po odchod z Egypta do Nazareta (1-2). 2. Příprava k mesiášské činnosti (3, 1-4,11). 3. Ježíšova činnost v Galileji jako učitele - zákonodárce a divotvůrce (4,12-0, 34). 4. Vzrůstající nedůvěra a odpor v lidu ke Kristu (9, 35-13, 58). 5. Dokončení galilejské činnosti a její rozšíření do sousedních krajů (14,1-20,16). 6. Činnost v Jerusalemě (20,17-25). 7. Utrpení a zmrtvýchvstání (26-28).

 

EVANGELIUM PODLE SVATÉHO MATOUŠE

1 Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. 2 Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jakuba, Jakub zplodil Judu a jeho bratry. 3 Juda zplodil Faresa a Zarama z Thamary, Fares zplodil Esrona, Esron zplodil Arama, 4 Aram zplodil Aminadaba, Aminadab zplodil Násona, Náson zplodil Salmona, 5 Salmon zplodil Bóza z Rahaby, Bóz zplodil Obeda z Eut, Obed zplodil Jessaie, Jessai zplodil krále Davida. 6 Král David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy, 7 Šalomoun zplodil Roboama, Roboam zplodil Abiáše, 8Abiáš zplodil Asu, Asa zplodil Josafata, Josafat zplodil Jorama, Joram zplodil Osiáše, 9 Osiáš zplodil Joathama, Joatham zplodil Achaza, Achaz zplodil Ezechiáše, 10 Ezechiáš zplodil Manassesa, Manasses zplodil Amosa, Amos zplodil Josiáše, 11 Josiáš zplodil Jechoniáše a jeho bratry za stěhování do Babylona. 12 A po stěhování do Babylona Jechoniáš zplodil Salathiela, Salathiel zplodil Zorobabela, 13 Zorobabel zplodil Abiuda, Abiud zplodil Eliakima, Eliakim zplodil Azora, 14Azor zplodil Sadoka, Sadok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda, 15 Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Mathana, Mathan zplodil Jakuba, 16 Jakub zplodil Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, který se nazývá Kristus. 17 Všech pokolení od Abrahama až po Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida až po stěhování do Babylona čtrnáct pokolení, od stěhování do Babylona až do Krista čtrnáct pokolení.

 

1, 1-17. Rodokmen Ježíše Krista (srov. Lk 3, 23-38).

1... Kristův rodokmen začíná dvěma slavnými předky izraelského národa: Abrahamem a Davidem, jimž bylo slíbeno, že z jejich potomstva vzejde Vykupitel (Gn 13, 3; 2 Král 7, 13-16). Rodokmen sám je podán ve třech obdobích po čtrnácti členech. Jde tu nejspíše o mystické číslo; písmena „David“ dávají totiž v hebrejštině číslo 14. Rodokmen je se strany Josefovy, neboť jen on, jako otec Ježíšův před zákonem, mohl přenést na dítě královská a mesiášská práva a výsady Davidova rodu.

18 Zrození Ježíše Krista se stalo takto.

18... Ačkoliv je Maria, teprve zasnoubena Josefovi, přece je nazvána jeho manželkou a Josef zase jejím mužem, neboť podle hebrejského práva o zásnubách snoubenka už patřila snoubenci jako manželka. Zásnubami již začalo manželství právně a bylo dokonáno slavností, při které se snoubenci sami sešli o samotě buď v domě otcově, nebo v domě ženichově. U Marie se ukázalo, že otěhotněla, když byla ještě snoubenkou, dříve než mohlo být začaté manželství dokonáno sejitím. (Někteří biblisté myslí, že zde u Mt 1, 18 a Lk 1, 27 slovo „zasnoubena“ má stejný smysl jako Lk 2, 5, totiž že znamená ne obyčejnou snoubenku, nýbrž manželku. Potom „vzít k sobě „ve v 20 by mělo význam: „podržet ve svém domě“, jak výslovně říká sv. Jan Zlatoústý.) Vylíčení tohoto Mariina postavení stačilo, aby Mt představil Marii jako nedotknutou pannu. Josef ji nepoznal ani potom, „dokud neporodila svého prvorozeného syna“; ne že by ji potom poznával; evangelista myslí jenom na dobu před Kristovým narozením, a nic nepraví, co bylo potom. - Protože si Josef nebyl jist, chtěl ji tajně propustit, t. j. dát jí soukromě propouštěcí listinu bez udáni důvodu, proč ji zbavuje manželského závazku vůči sobě. (Je možný i ten výklad, že Josef chtěl tajně odejít z Nazareta, aniž co komu řekl. V tom případě by Maria byla považována za vdovu a dítě za manželské.) Chtěl takto jednat, „protože byl spravedlivý „Proč je nazýván spravedlivým, když přece byla jeho povinnost Marii udat k potrestání, to je ukamenování? Sv. Jeroným praví:´Proč se nazývá Josef spravedlivý, když přece chce zatajit hřích své ženy? Ale to je svědectví pro Marii, že Josef, protože znal její čistotu, v obdivu nad tím, co se přihodilo, zakrývá mlčením to, čeho tajemství nepoznával'.

 

Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, a dříve než se sešli, shledalo se, že je těhotná z Ducha svatého. 19 Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat (pohaně), zamýšlel tajně ji propustit. 20 Ale když o tom uvažoval, hle, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, Davidův synu, neboj se vzít k sobě svou manželku Marii, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. 21 Porodí pak syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od jeho hříchů.“

22 Toto všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán skrze proroka:

23 Hle , panna počne a porodí syna a nazvou ho jménem Emanuel, což je v překladu „Bůh s námi.“ 24 Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu přikázal anděl Páně, a vzal svou manželku k sobě. 25 A nepoznal jí, až porodila syna; a nazval ho jménem Ježíš.

22-23. Iz 7, 14 předpověděl Mesiášovo panenské početí a narození. Maria se stala Mesiášovou matkou, a proto podle proroctví zaslala pannou při jeho početí i narození.

25. „A nepoznal ji, až porodila syna „: toto vyjádření neznamená, že po Ježíšově narození ji poznal. Je to hebrejský způsob řeči, který vypovídá o minulosti, ne o budoucnosti. Evangelista tady říká jenom to, co se stalo do narození dítěte: až do té doby že Josef Marii nepoznal, a protože si Maria uchovala panenství.

 

2 Když se tedy narodil Ježíš v Betlémě v Judeji za dnů krále Heroda, hle, přišli do Jerusalema mudrci od východu 2a pravili: „Kde je ten narozený židovský král? Viděli jsme totiž jeho hvězdu na východě a přišli jsme se mu poklonit.“ 3 Sotva to Herodes uslyšel, vzrušil se a celý Jerusalem s ním. 4 I svolal všechny velekněze a vykladatele Písma v lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit.

 

2, 1... Mágové (mudrci) je perské slovo. Tak se nazývali v mesopotamskýeh krajích kněží, kteří se zabývali hvězdopravectvím. Byli to tedy spíše mudrci než králové. Z jejich názvu někteří soudí, že přišli z Mesopotamie; mnozí jiní zase myslí, že pocházeli z Arábie, neboť přinášejí dary arabských krajů a přicházejí z východu, to je vzhledem k Jerusalemu z Arábie. Domněnka, že byli tři, zakládá se na tom, že přinesli tři dary. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar jsou nám známa až z 12. stol. po Kr. Svatí Otcové viděli v darech vyznání jejich víry: kadidlem uctili královskou důstojnost dítěte, zlatem jeho božskou přirozenost, myrhou jeho přirozenost lidskou. Sv. Bernard zase myslí, že přinesli zlato, protože dítě bylo chudé, myrhu k utvrzení jeho údů, kadidlo, aby v chlévě byla libá vůně. O hvězdě jsou rozličná mínění. Z vypravování evangelistů plyne, že to byl zvláštní světelný zjev, podobající se hvězdě. Možno se domnívat, že to byla mimořádná kometa nebo meteor. Podle jiného mínění k tomu zjevu došlo spojením dvou planet (Jupitera a Saturna), což se udalo třikrát r. 7 př. Kr. Z tohoto zvláštního zjevu na nebi podle známých tehdy pravidel hvězdopraveckých mágové usoudili, že se narodil očekávaný král-spasitel. Obrátili se do Palestiny, neboť na Východě se vědělo, že Židé očekávají Vykupitele, a i spisy o tomto Mesiáši (Danielovo proroctví, řecký překlad Starého Zákona, Sybillina proroctví) byly na Východě známy. - K tomuto vnějšímu znamení, Bohem způsobenému, přistoupilo jistě i vnitřní osvícení, kam se mají obrátit hledat novorozeného krále, aby se mu poklonili jako vládci celé země. Přišli do Jerusalema ke králi Herodovi s jakousi jistotou, že zrození krále je tam všeobecně známo, jak plyne z jejich přímé otázky: „Kde je ten narozený židovský král? „Herodes Veliký, který r. 38 př. Kr. začal v Palestině vládnout, se ulekl, neboť po celou dobu své vlády se strachoval o trůn. Odpovídá jim po poradě s představenými židovského náboženství; ti sice také nic nevědí o zrození očekávaného Mesiáše, ale ukážou aspoň prorocké místo z Mich 5, 2, podle něhož se má narodit v Betlémě, vzdáleném 8 km na jih od Jerusalema.

 

5 A oni mu řekli: „V Betlémě v Judeji, neboť tak psal prorok:

6 A ty, Betleme, Judova země, naprosto nejsi nejmenší mezi předními městy Judovými, neboť z tebe vyjde vůdce, který bude vládnout mému izraelskému lidu.

7 Tu si Herodes tajně zavolal mudrce a vyptal se jich přesně na dobu hvězdy, která se jim ukázala. 8 Poslal je pak do Betléma se slovy: „Jděte a důkladně se vyptejte na to dítě, a až je naleznete, oznamte mi, abych se mu přišel poklonit i já.“ 9 Když to od krále vyslechli, odešli. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až přišla na místo, kde bylo dítě, a zastavila se. 10 Jakmile uviděli hvězdu, nesmírně se zaradovali. 11 I vstoupili do domu a nalezli dítě s jeho matkou Marií; padli na zem a klaněli se mu. Pak otevřeli své pokladnice a podali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. 12 A poněvadž dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli k Herodovi, odebrali se jinou cestou do své země.

13 Když odešli, hle, anděl Páně se ukázal Josefovi ve snu a pravil: „Vstaň, vezmi dítě i s jeho matkou, utec do Egypta a tam buď, až ti řeknu. Herodes totiž bude pátrat po dítěti, aby je zahubil.“

13. Egypt býval útočiště politicky pronásledovaných lidí v Palestině (na př. 3 Král I I. 40). V té době bylo v Egyptě už mnoho židovských osad, ano měli i svůj chrání v Leontopoli. Mt tu poukazuje na vyplnění proroctví Os 11, 1, totiž: jako izraelský národ, adoptovaný Boží syn, byl vyveden Bokem z Egypta, podobně vtělený Boží Syn má dlít v Egyptě a odtamtud se zase navrátit. - Cesta tam trvala kolem 10 dní.

14 On tedy vstal, vzal v noci dítě i s jeho matkou a uchýlil se do Egypta. 15 A zůstal tam až do Herodova skonání, aby se splnilo, co řekl Pán skrze proroka: Z Egypta jsem povolal svého syna.

16 Když Herodes viděl, že byl od mudrců oklamán, velmi se rozhněval a dal pobít v Betlémě i v celém jeho okolí všechny chlapce od dvouletých dolů podle času, který vyzvěděl od mudrců. 17 Tehdy se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš:

18 Bylo slyšet hlas v Ramě, velký pláč a nářek.

16-18. Pro Heroda, který si už potřísnil ruce vraždou jedné své manželky a dvou synů a krvavě potíral sebemenší útok na svou královskou moc, neznamenalo mnoho povraždit chlapečky v Betlémě a okolí (počítá se, že jich bylo 30-80). Mt místo aby vyličoval dopodrobna onen hrozný čin, poukazuje podle svého zvyku na předpovědi u Jer 31, 15. Ráchel, druhá žena patriarchy Jakuba, zemřela za velkých bolestí u Betléma, když rodila Benjamina (Gn 35, 17). Prorok tu zobrazuje smutek matek nad syny, které Nabuchodonosor r. 586 př. Kr. odváděl do zajetí. To loučení se událo v Ramě (na sever od Jerusalema). Ten pláč oněch matek, zobrazený plačící Ráchel, je předobrazem pláče betlémských matek nad povražděnými hošíky; tehdy jako by Ráchel, plná smutku a pláče, povstávala ze svého hrobu v blízkosti Betléma.

Ráchel oplakává své děti a nedá se potěšit, protože (už) nejsou. 19 Když zemřel Herodes, hle, anděl Páně se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě 20 a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i s jeho matkou a jdi do izraelské země, neboť umřeli ti, kdo ukládali dítěti o život.“ 21 On tedy vstal, vzal dítě i s jeho matkou a vešel do izraelské země. 22 Když však uslyšel, že v Judsku kraluje Archelaus po svém otci Herodovi, bál se tam jít, a podle pokynu ve snu se odebral do galilejských končin. 21 šel a bydlel v městě, které se nazývá Nazaret, aby se splnilo, co řekli proroci: Bude nazýván Nazaretský.

22. Archelaus zdědil po svém otci Herodovi krutost; proto Josef, ježto se domníval, že dítě má být vychováno v Betlémě, místě zrození, měl vážné obavy usadit se tam a raději se odebral do Nazareta. Z data, kdy začal Archelaus vládnout, možno usuzovat, že svatá rodina byla v Egyptě aspoň rok.

 

3 V oněch dnech přišel Jan Křtitel a kázal v judské poušti 2 takto: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království!“ 3 To je totiž ten, o kterém předpověděl prorok Izaiáš slovy: Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte jeho stezky! 4 Jan sám pak měl šat z velbloudí srsti a kožený pás kolem beder; pokrmem mu byly kobylky a lesní med.

3, 1-6. Vystoupení Jana Křtitele (Mk 1, 2-8; Lk 3, 3-18).

2. „Obraťte se!“, t. j. změňte své smýšlení a život k dobrému, a to vzhledem k nové době, ve které se začnou plnit Boží sliby o vykoupení.

3. Citován je Iz 40, 3. Prorok tam povzbuzuje lid, očištěný utrpením ve vyhnanství, aby dokonal své mravní obrození, a tak se stal schopnějším založit novou theokratickou vládu ve své zemi, do níž se vrací. Hospodin sám půjde v čele svého lidu, a proto potřeba jemu jako králi upravit cestu. Bylo to řečeno jako předobraz činnosti Jana Křtitele, který vyzývá lid k mravní obnově, a to velmi naléhavě, neboť Vykupitel tu bude co nevidět.

4. Šat z velbloudí srsti je šat hrubý a byl ve shodě s Janovým přísným životem. Sušenými kobylkami se i dnes živí beduíni. Lesním medem se sotva rozumí skutečný med lesních včel; spíše šťáva ze stromu Tamaris manifera; má mdlou, nevýraznou chuť.

5 Tehdy k němu chodil Jerusalem, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu. 6A dávali se od něho křtít v řece Jordánu a vyznávali své hříchy.

7 Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a sadduceů, řekl jim: „Plémě zmijí! Kdo vám ukázal, jak uniknout blížícímu se hněvu? 8 Vydejte tedy ovoce, hodné obrácení. 9 A neříkejte si: ´Náš otec je Abraham´. Neboť vám pravím: Bůh je dosti mocný, aby vzbudil Abrahamovi děti z těchto kamenů. 10 Sekyra je už přiložena ke kořeni stromů. Každý strom tedy, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.

6. Kromě kázání se Janova činnost vyznačovala křtem spojeným s vyznáváním hříchů. Bylo to něco nového, odlišného od židovských očist. Kdo křest přijal, mohl vnitřní lítostí dosáhnout odpuštění hříchů. Je to příprava na křest ustanovený Ježíšem Kristem; ten působí odpuštění hříchů sám o sobě.

10. K odpuštění vin a k dosažení přízně u Boha nestačí odvolávat se na rodový původ od Božího miláčka Abrahama, ale jsou nutné osobní skutky upřímného pokání a osobního obrácení k Bohu změnou života podle Boží vůle. A to ihned, neboť Boží hněv se už už snáší na viníky, aby je vytrhl ze života, jako když sekyra je přiložena ke kořenu stromu.

11 Já sice vás křtím ve vodě k pokání; ten však, který přichází po mně, je mocnější než já, a nejsem hoden nosit mu opánky. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. 12 A on má v ruce vějačku; i vyčistí svůj mlat a shromáždí svou pšenici na sýpku, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“

13 Tehdy přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby byl od něho pokřtěn. 14 Ale Jan mu bránil slovy: „Mně je třeba, abych byl pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“

11. Jan vyvádí lid z klamu, jako by svým křtem zahajoval vykupitelskou dobu a jako by on sám byl Mesiáš. Ne, Mesiáš vystoupí po něm a daleko převyšuje Jana svou důstojností a mocí ve spáse. Jeho křest bude dokonalejší a účinnější, neboť je to křest Duchem, který proniká hlubiny duše a očistí ji od vin, tak jako oheň čistí zlato.

12. V Božím království budou jen spravedliví kralovat s Mesiášem. Proto bude třeba očisty. Nekajícníci, neočištění ohněm oživujícího Ducha, stanou se obětí ničícího ohně, jako jsou spalovány plevy. Tento očistný soud se stane na konci mesiášské doby. Mesiáš je pán všech dob. - „Vějačka „je lopata, kterou se čistí válo obilí (províválo proti větru).

13-17. Křest Páně (Mk 1, 9-11; Lk 3, 21...; Jan 1, 31-34).

14. V dobách veřejného pokání projevují k němu svatí největší ochotu. Ježíš, který žil doposud se svou ovdovělou matkou, nepotřeboval pro sebe pokání. Jeho svatý skromný život byl znám. Když ho spatřil Jan, který měl už zkušenost s hříšníky, poznal z jeho čistého vzhledu a pohledu, že má před sebou muže vynikající svatosti; snad se v něm ozvaly i vzpomínky z mládí. Proto se zdráhá udělit mu křest pokání. Tušil, koho před sebou má. Ale teprve až uvidí nad ním holubici, bude jistý, že je to Mesiáš (Jan 1, 33).

15 Ježíš mu však na to řekl: „Jen nech! Neboť tak se sluší, abychom naplnili všechnu spravedlnost.“ I nechal ho.

15. Zákon sice nikde nepředpisoval přijímat Janův křest. Tento křest však byl z Boží vůle příprava na mesiášskou dobu. Ježíš Kristus chtěl naplnit i tuto vůli svého Otce, i když to bylo spojeno s pokořením. Bohem pak bylo stanoveno, aby právě po této chvíli pokoření vyšla najevo Ježíšova velikost.

16 Když byl tedy Ježíš pokřtěn, ihned vystoupil z vody. A hle, otevřela se nebesa a viděl sestupovat Božího Ducha jako holubici a snášet se na něj. 17A hle, ozval se hlas z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, v něm se mi zalíbilo.“

16-17. Jako Noemovi přinesla holubice zprávu o konci potopy, tak i zde je symbolem pokoje a nebeského přátelství, které Duch svatý přináší světu v Ježíši Kristu. Vrcholem nebeského zjevení jsou slova z nebe: „Toto jo můj Syn „, pronesená ne kvůli Kristu samému (vždyť on si byl i předtím vědom svého božského synovství a mesiášského poslání), nýbrž kvůli Janovi a ostatním lidem tam stojícím. Bůh tímto zjevením představil světu Vykupitele a slavnostně ho uvedl před veřejností v jeho mesiášský úřad.

4 Potom byl Ježíš zaveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. 2 A když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec pocítil hlad. 3 Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Boží syn, řekni, aby se z těchto kamenů staly chleby.“

3. ´Je nespořáané hledat si pokrm pro udržení těla zázrakem, když je možno obrátit se na lidskou pomoc ´(sv. Tomáš Akv.).

4 On však odpověděl: „Není člověk živ pouze chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ 5 Tu ho ďábel vezme do svatého města, postaví ho na strmé místo chrámu 6 a řekne mu: „Jsi-li Boží syn, vrhni se dolů. neboť je psáno: O tobě nařídil svým andělům, a podchytnou tě rukama, abys nenarazil nohou o kámen. 7 Ježíš mu řekl: „Také je psáno: Nepokoušej Pána, svého Boha!“

4. „Boží slovo, z kterého člověk žije, je Boží vůle neboli Boží prozřetelnost, která se stará o to, aby člověk měl, co jíst. Ježíšovi je milejší dětinná důvěra v tuto prozřetelnost nebeského Otce, než obstarávat si potřebné věci k životu zázrakem.

5-7. Vrhnout se do propastné hloubi Cedronského údolí s výšky přilehlé chrámové stavby by přece vyvolalo ohromný údiv u lidu tam shromážděného. Ježíš to může udělat, vždyť, slíbil-li Bůh ochranu andělů izraelským dětem, tím spíše ji poskytne nejmilejšímu Synu! Ježíš však odbývá satana poukazem, že v takovém případě je to pokoušení Boha. Naše důvěra v Boží ochranu má být taková, aby nevyvolávala Boží hněv.

8 Zase ho vezme ďábel na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu 9 a řekne mu: „Tohle všechno ti dám, padneš-li a budeš se mi klanět“. 10 Tu mu pravil Ježíš: „Kliď se, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ 11 Tehdy ho ďábel opustil, a hle, přišli andělé a sloužili mu.

12 Když uslyšel, že Jan byl uvězněn, odebral se do Galileje. 13 I opustil Nazaret a přišel přebývat do Kafarnaa na břehu jezera v území Zabulonově a Neftalimově, 14 aby se splnilo, co řekl prorok Izaiáš:

15 Země Zabulonova a země Neftalimova, přímořská cesta, Galilea pohanská , lid, který přebýval v temnotách, viděl velké světlo,

8-11. Satan sází všechno na poslední kartu, aby se dověděl, zdali Ježíš Kristus je skutečně slíbený Mesiáš. Vládu nad světem si doposud osoboval on. Dá všecko, jen když mu zůstane povýšené postavení nad novým majetníkem bohatství a slávy všech království země. Ježíš rázně zakončuje celý výstup odhalením pokušitele a poukazem na Boží majestát.

12-17. Ježíš volí Kafarnaum za místo svého působení (Mk 1, 14).

15. Galilejský kraj byl prostoupen pohany již od svého dobytí Tiglat Pilesarem assyrským(r. 734 př. Kr.). Toto náboženské pokoření přestane podle Iz 9, 1 v mesiášské době, a ta nastala Kristovým působením právě v této krajině.

 

16 a těm, kteří přebývali v temné krajině smrti, vzešlo světlo. 17 Od té doby začal Ježíš kázat a říkat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“

18 A když se ubíral podél Galilejského moře, spatřil dva bratry, Šimona řečeného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak spouštějí síť do moře; byli totiž rybáři. 19A řekne jim: „Pojďte za mnou, a učiním z vás rybáře lidí!“ 20 Oni ihned opustili sítě a následovali ho. 21 Když odtamtud popošel, spatřil jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, na lodi s jejich otcem Zebedeem, jak si opravují sítě, a povolal je. 22 Oni hned opustili loď

i svého otce a následovali ho.

23 A Ježíš obcházel celou Galilejí, učil v jejích synagogách, kázal radostnou zvěst o království a uzdravoval všechen neduh a všechnu nemoc v lidu.

18-22. Povolání prvních čtyř učedníků (Mk 1,16-20; Lk 5,11; Jan 1,40-51).

23-25. Přehled Kristovy činnosti a dojem na lid (Lk 4, 44; 6, 18).

 

24 A pověst o něm se roznesla po celé Sýrii. I přinášeli mu všechny choré rozličnými nemocemi a trápené neduhy, také posedlé zlými duchy, náměsíčné a ochrnuté, a uzdravil je. 25 Šly pak za ním velké zástupy z Galileje, Dekapole, Jerusalema, Judeje a Zajordánska.

5 Když viděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. 2 I otevřel svá ústa a učil je takto:

5-7. Horská řeč.

Horská řeč shrnuje učení Páně o spravedlnosti čili dokonalosti náboženského života v Božím království, které Kristus Pán zakládá. Ukazuje se ve srovnání s učením starozákonním, jak je uváděli v život tehdejší pěstitelé zjeveného náboženství. Ti však příliš zdůrazňovali navenek patrné projevy náboženského života, a opomíjeli při tom nitro věřícího člověka. Takto dokonalost, ke které vedli věřící, byla jen vnější, před lidmi, a ne vnitřní, před Bohem. Pak i Boží přikázání, daná ve Starém Zákoně, chápali jen povrchně, takže nepoznávali to velké duchovní dobro, které Bůh měl v úmyslu, když dával přikázání. Tím vším bývala přikázání jen zlehčována. Kristus Pán svým učením napravuje tyto chybné kroky, vnášeje nové světlo do Božího zákoníku; tam pak, kde starozákonní zákonodárství bylo nedokonalé, doplňuje je novým učením. Tohoto nového světla a učení bylo potřebí i proto, aby Boží zjevení bylo zbaveno omezení na jeden národ a stalo se náboženstvím všech národů. Horská řeč ovšem neobsahuje celé Kristovo učení. Co však podává, týká se skutečného života; v něm je křesťanská nauka krásně vyložena a prohlášena. Obsahuje základní tahy nového Božího království a vzácné zásady pro dokonalý život v něm.

 

3 „Blažení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království.

4 Blažení, kteří lkají, neboť oni budou potěšeni.

5 Blažení tiší, neboť oni budou dědit zemi.

6 Blažení, kteří lačněji a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

5, 1-12. Blaženství (Lk 6, 20-23).

3. „Chudí duchem „, kteří žijí v takovém postavení na zemi, že mohou hledat oporu jen u Boha, stávají se účastni království nebeského neboli Božího, t. j. duchovních jeho dober, které dává v tomto životě, a dokonalé uspokojení dá v životě budoucím.

4. „Kteří lkají „pro nynější postavení Božích služebníků ve světě, kde zlo bouří a často vítězí nad dobrem.

o. „Země „je se svým bohatstvím obrazem Božího království a jeho bohatství.

6. „Spravedlnost“ je souhrn ctnostného života, dokonalá poddanost Boží vůli-svatost.

 

7 Blažení milosrdní, neboť oni dosáhnou milosrdenství.

8 Blažení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

9 Blažení pokojní, neboť oni budou zváni Božími syny.

10 Blažení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.

11 Blažení jste, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a mluvit proti

vám vylhaně všecko zlé kvůli mně; 12 radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odměna v nebesích; vždyť tak pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“

8. čisté srdce má ten, koho svědomí neviní ze hříchu.

9. „Pokojní „se nejen zdržují všeho, čím by si bližní znesvářili, nýbrž se snaží u jiných odstraňovat příčiny nepokoje. Takoví jsou blízko Bohu, který miluje pokoj a žije v něm.

13 „Vy jste sůl země. Zkazí-li se však sůl, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé ji pošlapali. 14 Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město postavené na hoře. 15 A když rozsvěcují svíčku, nestavějí ji pod kbelík, nýbrž na svícen, aby svítila všem v domě. 16 Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“

13-16. Čím mají být učedníci pro svět (Mk 4, 21; 9, 50; Lk 11, 33).

17 „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem (je) zrušit, nýbrž naplnit. 18 Neboť vpravdě vám pravím: Dříve pomine nebe a země, než by pominulo jedno písmenko nebo jedna čárka ze Zákona, aby se všechno nestalo.

17-20. Zdokonalení Zákona a Proroků (Lk 16, 17).

17-18. Ježíš není nový zákonodárce v tom smyslu, že by rušil něco ze starozákonního zjevení, nýbrž pravdy v něm obsažené přivádí k dokonalosti. Každá, i nepatrná náboženská pravda, bude zachována, objasněna a doplněna novými pravdami. I sebemenší nařízení mravního řádu zachovají svou působnost v Novém Zákoně. Ukáže se jejich význam pro mravní zdokonalení člověka, rozšíří se jejich platnost, dá se jim nový duch. Jsou to jako zrnka vložená do starozákonního zjevení, která ponesou vždycky plody. Tedy celek starozákonního zjevení a mravního řádu v něm zůstane nedotčen i ve svých podrobnostech. Ovšem, co bylo zákonodárcem myšleno jen jako něco časového, na př. obřadní předpisy, nařízení týkající se jen Života izraelského národa, to samo sebou přestává.

19 Kdo tedy zruší jedno z těchto nejmenších přikázáni a tak bude učit lidi, bude nejmenší v nebeském království; kdo však (je) bude činit a (jim) učit, ten bude veliký v nebeském království. 20 K tomu vám pravím: nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší než spravedlnost vykladatelů Písma a farizeů, nevejdete do nebeského království.“

21 „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ! Kdo zabije, propadne soudu. 22 Ale já vám pravím: Každý, kdo se hněvá na svého bratra, propadne soudu; kdo pak řekne svému bratru „raka“, propadne veleradě, a kdo řekne „blázne“, propadne pekelnému ohni. 23 Proto podáváš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech tam svůj dar před oltářem 24 a jdi se dříve smířit se svým bratrem; potom přijď obětovat svůj dar. 25 Vyrovnej se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě snad protivník nevydal soudci a soudce tě nevydal vykonavateli a ty abys nebyl uvržen do žaláře. 26 Vpravdě ti pravím: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš poslední haléř.“

 

21-26. O vraždě (Lk 12, 57-59).

21-22. „Raka“ je aramejsky prázdný, dutý, tedy „hlupáku“. V obraze tehdejšího soudního postupu se tu ukazuje, že i vnitřní hřích proti bližnímu zasluhuje těžký trest. Tehdejší moralisté nezdůrazňovali mravní váhu vnitřních skutků, jako je hněv.

 

27 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nebudeš cizoložit! 28 Ale já vám pravím: Každý, kdo se dívá žádostivě na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci.

27-30. O cizoložství (18, 8-9; Mk 9, 43.47).

27-28. Cizoložný skutek byl sice zakázán, ale hříšný pohled nebyl pokládán za vážné porušení mravního řádu.

29 Jestliže se ti tvé pravé oko stává kamenem úrazu, vylup je a odhoď od sebe, neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů zahynul, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do pekla. 30 A jestliže se ti pravá ruka stává kamenem úrazu, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je lépe pro tebe, aby jeden z tvých údů zahynul, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla.“

31 „Také bylo řečeno: Kdo propustí svou manželku, ať jí dá propouštěcí listinu. 32 Ale já vám pravím: Každý, kdo propustí svou manželku, mimo cizoložství, uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s propuštěnou, cizoloží.“

 

29-30. Příležitosti ke hříchu třeba se vyhýbat a být připraven raději obětovat i nejvzácnější úd těla, nežli se dopustit hříchu.

31-32. O manželské rozluce (Mk 10, 11-12; Lk 16, 18).

31-32. Pán tedy zakazuje: propouštět manželku z jakékoliv příčiny; oženit se, dokud žije první manželka; vzít si propuštěnou. Dokonalý zákon má v úmyslu takové spojení v manželství, které rozváže jen smrt (viz i níže k 19,3). –„Mimo cizoložství“: není snad konečný překlad původních Kristových slov. Možno přeložit také: „nehledě k cizoložství „nebo „ani ne v případě cizoložství.“ Vůbec se nelze na toto místo odvolávat pro možnost úplné rozluky.

33 „Opět jste slyšeli, že bylo řečeno předkům: Nebudeš křivě přísahat a splníš, co jsi Pánu přísahal. 34 Ale já vám pravím: Vůbec nepřísahejte, ani při nebi, protože je to Boží trůn, 35 ani při zemi, protože ji má (Bůh) za podnož, ani při Jerusalemu, protože je to město velikého krále, 36 ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš jeden vlas učinit bílým nebo černým. 37 Vaše řeč však buď ,Ano, ano - ne, ne', a co je nad to, je od zlého.“

33-37. Židovští učitelé pokládali za skutečnou přísahu jen tu, při které bylo výslovně řečeno Boží jméno. Tím se rozmohlo časté a zbytečné přísahání a slibování. Proti tomuto zlořádu se obrací Ježíš Kristus. A dále: přísahy se užívá, protože člověk je nakloněn ke lži. Mezi křesťany však má být taková vzájemná důvěra a láska, že přísahy není třeba. Nezakazuje se tu přísahat vůbec, nýbrž radí se vystříhat se jí, jak je to jen možné.

 

38 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. 39 Ale já vám pravím: Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě kdo po pravé líci, nastav mu i druhou, 40 a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít ti sukni, nech mu také plášť, 41 a nutí-li tě kdo na jednu míli, jdi s ním dvě. 42 Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracuj!

38-42. Nelpět na svých právech (Lk 6, 29-30).

39. Ta slova nejsou proti světské vládě; té vždycky přináleží moc a povinnost chránit práva poddaných a trestat jejich rušitele. Jsou řečena ke Kristovým učedníkům, aby se rádi vzdali touhy po pomstě a všeho, co je nelišné (indiferentní) k dosažení nejvyššího dobra: Boha a pokoje duše. Proto zacházejí se zlými jako s dětmi, které nemají rozum.

41. Královští kurýři měli právo použít služeb kohokoliv, aby tím spíše vyplnili svěřeny úkol. Stejně směli jednat i státní úředníci a vojáci. Tak byl donucen i Šimon Cyrenský nést Kristu kříž.

 

43 „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a v nenávisti měj svého nepřítele. 44 Ale já vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují; 45 tak budete synové svého Otce v nebesích, který dává vycházet svému slunci na zlé i na dobré a sesílá déšť na spravedlivé i na nespravedlivé. 46 Neboť milujete-li ty, kdo milují vás, jakou odplatu máte? Což nedělají totéž i celníci? 47A budete-li pozdravovat jen své bratry, co zvláštního děláte? Což to nedělají i pohani? 48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

43-48. Láska k nepřátelům (Lk 6, 27-28.32-33).

43. Přikázání lásky nelze určit hranice. Láska zapomíná na křivdy, ale jde ještě dále: vztahuje se i na nepřítele. Nemá jiných hranic než lásku nebeského Otce, který poskytuje dobrodiní dobrým i špatným. On je takto vzorem našeho chování k bližnímu.

44. „Ale já „: Ježíš je si vědom své jedinečné a nesdělitelné učitelské autority. Neodvolává se na to, co řekli jiní, ani nepotvrzuje pravdivost svých slov podobně, jak to činívali proroci slovy: „Toto praví Hospodin „, ale zaručuje ji svou osobností. To už nemůže být jen lidské „já.“

 

6 „Hleďte, abyste nekonali svou spravedlnost okázale před lidmi. Jinak nebudete mít odměnu u svého Otce v nebesích. 2 Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby měli u lidí slávu. Vpravdě vám pravím: Dostali svou odměnu. 3 Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvá levice, co dělá tvá pravice, 4 aby tvoje almužna zůstala skryta, a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí.“

5 „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci, kteří se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Vpravdě vám pravím: Dostali svou odměnu.

6, 1. Nezakazuje, aby se dobré skutky (spravedlnost) nekonaly veřejně, vždyť to doporučil (5, 10), ale aby se nedály s úmyslem ukázat se před lidmi. Jinak tyto dobré skutky samy o sobě nemají cenu před Bobem. Kdo žije pravým náboženským duchem, chce se na prvním místě líbit Bohu a nečeká chválu od lidí.

2-4. Už ve Starém Zákoně se velmi doporučuje dávat almužnu (Přís 3, 27; Tob 4, 7). V Kristových dobách se sbíralo na chudé v synagogách každou sobotu a večer se jim sbírky rozdávaly. Protože farizeům šlo velmi o to, aby platili u lidu za nejdokonalejší, rádi se ukazovali dáváním darů chudým. Lidské uznání bylo jim odměnou, takže už neměli co čekat od Boha.

 

6 Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytu; a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí. 7 Když se modlíte, nebuďte povídaví jako pohani; domnívají se totiž, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. s Proto je nenapodobujte! Ví zajisté váš Otec, co potřebujete, dříve než ho poprosíte. 9 Vy se tedy budete modlit takto:

6. Nejde o veřejné modlení, nýbrž o smýšlení a úmysl, jaké má mít prosebník.

9-15. Otčenáš (Lk 11, 1-4).

9. Sedm krátkých proseb Otčenáše vystihuje cestu člověka k Bohu v touze připodobnit se mu, dát se jím vést a být pod jeho ochranou v potřebách a nebezpečenstvích pozemského života. Bůh ví, co věřící potřebuje, aby se stal dokonalým a prošel bez pohromy na duši i na těle svým pozemským žitím. Člověk si však často neuvědomuje, že v celém svém bytí závisí na Bohu, a proto se má modlit, zvláště Otčenáš, dokonalou to modlitbu, které Ježíš Kristus naučil Boží děti na zemi. Otčenáš není jen modlitba jednotlivce, ale celé Církve. Učí nás vzhlížet k Bohu jako k Otci nás všech. To vzbuzuje větší důvěru než oslovení: náš Pane, náš Králi, náš Vládce! On sice bydlí výše, než si může člověk představit, ale modlícímu se je blízko, vždyť přebývá v naší duši. -Nemůžeme pojmout vznešenější touhu nad to, aby Otcovo jméno bylo na zemi svěceno čili aby byl ode všech na zemi uznán za nejdokonalejšího a za pramen veškeré dokonalosti. Má nás jako své království, a co si můžeme přát lepšího než to, abychom se jeho milostí stávali vždy dokonalejšími jeho členy? V tomto Božím království je jen jedno pravidlo, Otcova vůle: tím více jsme Boží, čím dokonaleji plníme jeho vůli. Ježíš Kristus, který nás této modlitbě naučil, dal celým svým životem příklad dokonalého plnění Otcovy vůle.

 

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé!

10 Přijď království tvé! Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi!

10... Kéž dosahujeme podobnosti s anděly v nebi, kteří s takovou ochotou a dokonale plní Otcovu vůli. Dokud jsme na zemi, rosteme tělem i duší. Obě části potřebují stravy. Otec nepřehlíží potřeby těla, tím méně tedy duše. Ale nemáme zatajovat ani rány svého nitra, t. j. hříchy. Měli jsme vzdávat Otci čest, a místo toho jsme mu tu Čest dlužní a žijeme v hříchu. Milosrdný Otec nám je odpouští, jestliže i my odpouštíme svým bližním, když nám v něčem ublížili. I po odpuštění třeba se mít na pozoru. Může nastat takový sběh okolností, že těžko budeme odolávat pokušeni. Prosíme Otcovu prozřetelnost, aby zabránila, abychom se nedostali do těžkých příležitostí ke hříchu, v kterých bychom neodolali. Je mnoho jiného zla v tomto životě: ohrožení zdraví, existence atd. I v tom se svěřujeme Otcově péči a prosíme, abychom nezůstali opuštěni, nýbrž zcela odevzdáni do jeho rukou. A aby nás také zbavil mravního zla tím, že nám dá světlo a pomocnou milost. Přesný překlad Otčenáše: Náš Otče v nebesích, buď svěceno tvé jméno, přijď tvé království, tvá vůle se staň jako v nebi, tak i na zemi; náš denní chléb dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jak i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám, a neuveď nás do pokušení, ale zbav nás zlého.

 

11 Chléb náš vezdejší dej nám dnes!

12 A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům.

13 A neuvoď nás v pokušení. Ale zbav nás od zlého.

14 Odpustíte-li totiž lidem jejich poklesky, odpustí také vám nebeský Otec;

15 ale neodpustíte-li lidem, ani váš Otec vám neodpustí hříchy.“

16 „A když se postíte, nebuďte zasmušilí jako pokrytci, kteří si hyzdí obličej, aby bylo lidem zřejmé, že se postí. Vpravdě vám pravím: Dostali svou odměnu. 17 Ale když se postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, 18 aby neviděli lidé, že se postíš, nýbrž tvůj Otec, který je ve skrytu; a tvůj Otec, který vidí ve skrytu, ti odplatí.“

19 „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí rez a mol a kde se zloději prokopávají a kradou. 20 Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je nekazí ani rez, ani mol a kde se zloději neprokopávají a nekradou. 21 Neboť kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce.“

 

19-21. Poklady časné a věčné (Lk 12, 33-34).

 

22 „Svítilnou těla je oko. Je-li tedy tvé oko správné, celé tvé tělo bude mít světlo. 23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže tedy světlo v tobě je temnota, jaká to temnota!“

24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět, a druhého milovat, anebo k jednomu přilne, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.

 

19-20. Galilejský lid měl své poklady ne v penězích, nýbrž ve vzácných šatech, nádobách z drahých kovů, v zemských plodech. Zdravý rozum říká: Proč to hromadit, když se to snadno zkazí? Lépe shromažďovat poklad zásluh pro nebe dobrými skutky na zemi. Šťastné srdce, které si je hromadí v nebi, a nešťastné, je-li zaujato jen pozemskou pomíjejícností.

22-23. O vnitřním světle (Lk 11, 34-36).

22-23. Oko je světlo těla. Není-li v něm nějaká překážka, jednotlivé údy mohou vykonávat úkony sobě vlastní. Jinak jsou bezradné. Tak i v mravním životě: je-li mysl, cit prost mravního zla, člověk správně zhodnocuje věci. Je-li však srdce zaujato nezřízenou žádostí po pozemských věcech, jak veliká bude tma v duchovním a mravním životě!

24. Aram. slovo „mamon“ znamená bohatství, zisk, který se stává modlou tak mnohých. Těžko jde sloučit: zároveň se oddat Bohu a jeho dílu, a nespořádané touze po pozemském bohatství (Srov. i Lk 16, 13).

 

25 Proto vám pravím: Nestarejte se příliš o svůj život, co budete jíst nebo co budete pít, ani o své tělo, čím se budete odívat. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? 26 Pohleďte na nebeské ptáky! Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je krmí. Což nejste cennější než oni? 27 Kdopak z vás může svou starostlivostí přidat k svému věku jediný loket? 28 A proč se příliš staráte o šaty? Sledujte polní lilie, jak rostou; nepracují ani nepředou. 29 Ale pravím vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich. 30 Jestliže tedy Bůh tak odívá polní trávu, která dnes je a zejtra se hází do pece, neoděje tím spíše vás, lidé malověrní? 31 Nesmíte být proto příliš starostliví a říkat: ´Co budeme jíst', nebo ´co budeme pít´, nebo, ´čím se budeme odívat! ´32 Vždyť to všechno vyhledávají pohani. Ví zajisté váš nebeský Otec, že to všecko potřebujete. 33 Především tedy hledejte království a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude přidáno. 34 Nestarejte se proto příliš o zítřek; neboť zítřek se postará sám o sebe; (každý) den má dosti na svém soužení.“

 

25-34. Důvěra k Otci v pozemských potřebách (Lk 12, 22-32).

25. Na Kristova učedníka se ani nesluší mít upřílišněnou starost o věci nutné k tomuto životu: to nevzdává čest Otcově prozřetelnosti. Nakonec taková starostlivost k ničemu nevede.

 

 7 „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2 Ten soud totiž, jakým soudíte, stihne vás; a tou mírou, jakou vy naměříte, naměří se vám. 3 Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4 Nebo jak to, že říkáš svému bratru: ´Dovol, odstraním ti z oka třísku´, a hle, ve vlastním oku máš trám!

33. Nejprve třeba pečovat o duši a mravní dokonalost, jak si přeje Bůh. Všechno ostatní je druhotné. Tedy příliš se nestarat, zítřek si sám poradí. Proč přidávat tíže trampotám jednoho dne starostí o zítřek!

7, 1-5. (Lk 6, 37-38.41-42.) Soudíme-li bližního, bude nám to vráceno Bohem, Ježíšem Kristem, který se staví za našeho bližního. Osvětlení tohoto zákona podává následující podobenství o třísce a trámu v oku. Zkušenost ukazuje, že se člověk spíše stará o druhého než 0 vlastní nápravu. Takové jsou lidské soudy! Tato shovívavost k sobě samým a tvrdo&l k bližnímu je jedna a táž neřest.

 

5 Pokrytče, odstraň nejdříve z vlastního oka trám, a potom prohlédneš, takže budeš moci odstranit třísku z oka svému bratru.“

6 „Nedávejte svaté věci psům a neházejte své perly před vepře, aby je snad nepošlapali svýma nohama, neobrátili se a vás nerozsápali.“

7 „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevřeno! 8 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. 9 Vždyť kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synu kámen, když ho poprosí o chléb? 10 Nebo poprosí-li o rybu, že mu podá hada? 11 Jestliže tedy vy, ačkoliv jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí! 12 Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, tak dělejte i vy jim, neboť toto je Zákon a Proroci.“

13 „Vejděte těsnou bránou. Neboť široká je brána a prostranná cesta, která vede do záhuby, a mnozí jí tam vstupují. 14 Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede do života, a málo lidí ji nalézá.“

 

7-11. Účinnost modlitby (Lk 11, 5-13).

13-14. (Lk 13, 23-24.) Cesta znamená způsob života. Ježíš učí umrtvování těla, odříkání; to je těsná brána. Světský způsob života v žádostech je cesta prostorná, široká. ´Po té jdou mnozí, úzkou cestu málo lidí nalézá. Prostornou nehledáme, není třeba ji hledat; sama se nabízí, a je to cesta bloudících lidí. Úzkou všichni nenalézají, ale ani se na ni mnohdy nedávají ti, kdo ji nalezli. Vždyť mnozí, kteří nalezli cestu pravdy, byvše chyceni žádostmi světa, z polovice cesty se vracejí´(Sv. Jeroným).

15 „Střezte se nepravých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou to draví vlci. 16 Po jejich ovoci je poznáte. Což se sklízejí s trní hrozny nebo s bodláků fíky? 17 Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale špatný strom nese špatné ovoce. 18 Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce, ani špatný strom nést dobré ovoce. 19 Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. 20 Tedy je poznáte po jejich ovoci.

15-20. (Lk 6, 43-44.) Ovoce je vzato místo skutků. Podle skutků se pozná, jde-li kdo správnou cestou náboženského života, i když se třeba navenek jeví svatým, jak to bylo u farizeů, ve skutečnosti však to byli pyšní pokrytci, kteří zpupně odmítli Kristovo učení (srov. 12, 33).

 

21 Ne každý, kdo mi říká: ´Pane, Pane', vejde do nebeského království, nýbrž kdo činí vůli mého Otce v nebesích. 22 Mnozí mi řeknou v onen den:´Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli zlé duchy a tvým jménem nedělali mnoho zázraků.? ´23 A tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, pachatelé nepravosti!“

24 „Každý tedy, kdo poslouchá tyto mé řeči a činí je, podobá se moudrému muži, který si vystavěl dům na skále. 25 A spadl déšť a přišly proudy vod, zaduly větry a obořily se na onen dům. Ale nepadl, protože měl základy na skále. 26 A každý, kdo poslouchá tyto mé řeči, ale nečiní je, podobá se neprozíravému muži, který si vystavěl dům na písku.

21-23. Pouhá slova, klamou, j e třeba skutků (Lk 6, 46; 13, 26-27).

24-27. Tak je to v Palestině: vyjma přímořské roviny skoro celá střední Palestina je hornatá a skalnatá. Na skalnatém podkladě se staví dům. Jinak neodolá silným dešťům, které někdy přinášejí tolik vody, že nemůže pravidelně odtékat a valí se pak ze všech stran. Tak i věřící, který plní slova Kristova učení, dal dobrý základ svému životu a své spáse. Vytrvá i v dobách pronásledováni a bude žít na věky. Nestačí jen věřit, třeba podle víry i žít.

 

27 A spadl déšť a přišly proudy vod, zaduly větry a obořily se na ten dům; a spadl, a jeho zhroucení bylo veliké.“

28 A když Ježíš dokončil tyto řeči, žasly zástupy nad jeho učením. 29 Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich vykladatelé Písma.

 

8 Potom sestoupil s hory a veliké zástupy šly za ním. 2 A hle, přišel malomocný, poklonil se mu a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ 3 Tu vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: „Chci, buď čist!“A hned byl očištěn od malomocenství. 4 A praví mu Ježíš: „Chraň se někomu to říci! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který nařídil Mojžíš, aby jim byl svědectvím.“

5 Když vešel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník 6 s prosbou: „Pane, můj služebník leží doma ochrnutý a hrozně se trápí.“ 7 A řekne mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“

 

28-29. Účinek řeči na zástup lidu (Mk 1, 22; Lk 7, 1; 4, 32).

8, 1-4. 0 zdravení in a 1 o m o c n é Ji o (Mk 1, 40-45; Lk o, 12...).

5-13. Setník z Kafarnaa (Lk 7,1-10).

5. V témže příběhu u Lk vyjednává setník skrze izraelské starší. Mt tedy chce být ve vypravování stručnější, a pak, co někdo dělá skrze jiné, o tom jde říci, že to dělá sám. Ten setník nebyl Žid, ale se Židy cítil a byl jim přátelsky nakloněn.

 

8 A setník na to řekl: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. 9 Vždyť i já jsem člověk podřízený a mám (také) pod sebou vojáky; řeknu-li jednomu ,Jdi!´, jde, a jinému ,Přijď!´, přijde, a svému služebníkovi ,Učiň toto!´, učiní.“ 10 Když (to) Ježíš slyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho provázeli: „Vpravdě vám pravím: Nenalezl jsem u nikoho v Izraeli takovou víru. n Ale pravím vám: Mnozí přijdou od východu a od západu a uloží se ke stolu s Abrahamem, Izákem a Jakubem v nebeském království, 12 ale synové království budou vyhnáni do temnot venku; tam bude pláč a skřípání zuby.

8. Setník byl zvyklý přijímat návštěvy lepších lidí. Ale přijmout takového člověka jako Ježíš, kterého snad srovnával s polobohy, o kterých slýchával! Jak pozvat k sobě takovou bytost, která má moc konat zázraky! To se neodvažuje, a proto ve své víře ho prosí o uzdravení pouhým slovem na dálku. Ví, co zmůže slovo a jak je působivý daný rozkaz. Rozkaz vyjde z úst a jde dál, až je vyplněn. Zná to ze zkušenosti. Tím více může rozkazem působit takový divotvůrce. Ježíš se jako člověk podivil takové víře. - Setníkova slova: „Pane, nejsem hoden... „klade liturgie do úst těm, kdo přijímají eucharistické tělo toho, který přichází spasit duši.

 

13A řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň!“A ten služebník byl uzdraven v onu hodinu.

14 Když vešel Ježíš do Petrova domu, uviděl, že jeho tchyně leží a má horečku. 15 I dotkl se její ruky, a horečka ji opustila. Ona pak vstala a posluhovala mu.

16 Když nastal večer, přinesli mu mnoho lidí s nečistými duchy. I vyhnal slovem duchy a všechny nemocné uzdravil, 17 aby se splnilo, co řekl prorok Izaiáš: On vzal (na sebe) naše slabosti a (naše) nemoci nesl.

18 A když Ježíš uviděl kolem sebe zástup, rozkázal jet na druhý břeh. 19 Tu přistoupil jeden vykladatel Písma a řekl mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ 20 A Ježíš mu praví: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kam hlavu sklonit.“ 21 Jiný z učedníků mu pravil: „Pane, dovol mi, abych nejdříve šel pohřbít svého otce.“ 22 Ale Ježíš mu řekl: „Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé.“

 

14-16. Uzdravení Petrovy tchyně (Mk 1, 29-31; Lk 4, 38...).

16-17. Vyhnání zlých duchů (Mk 1, 32-34; Lk 4, 41).

19-22. Dvě nerozhodná povolání (Lk 9, 57-60).

 

23 Potom vstoupil na loď a jeho učedníci ho následovali. 24 A hle, moře se rozbouřilo tak, že loď byla zaplavována vlnami; on však spal. 251 přistoupili, vzbudili ho a řekli: „Pane, zachraň (nás), hyneme!“26 A řekne jim: „Proč se bojíte, malověrní!“Tu vstal, poručil větrům a moři, a nastal veliký klid. 27 Lidé se pak podivili a pravili: „Kdo to asi je, že ho i větry a moře poslouchají? „

28 Když se dostal na druhý břeh do gerasenské krajiny, vyšli proti němu dva posedlí zlým duchem, kteří vyšli z hrobů. Byli tak divocí, že nikdo nemohl projít onou cestou. 29 A hle, vzkřikli takto: „Co se o nás staráš, Boží synu? Přišel jsi sem předčasně nás trápit? „30 Nedaleko od nich se páslo velké stádo vepřů. 31 Zlí duchové ho tedy prosili: „Vyháníš-li nás, pošli nás do toho stáda vepřů!“32 A řekl jim: „Jděte!“A oni vyšli a odešli do vepřů. A hle, celé stádo se hnalo střemhlav po svahu do moře a zahynulo ve vodách. 33 Pasáci však utekli, přišli do města a tam všechno oznámili, i o těch, co měli zlé duchy. 34 A hle, celé město vyšlo vstříc Ježíšovi. Jakmile ho spatřili, prosili ho, aby odešel z jejich kraje.

 

23-27. Utišení bouře (Mk 4, 36-41; Lk 8, 23-25).

28-34. Dva posedlí v gerasenské zemi (Mk 5, 1-20; Lk 8, 26-39).

 

9 I vstoupil na loď, přeplavil se a přišel do svého města. 2 A hle, přinášeli mu ochrnutého ležícího na lůžku. A když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, dítě! Odpouštějí se ti hříchy.“ 3 A hle, někteří z vykladatelů Písma řekli u sebe: „On se rouhá!“4 Když Ježíš poznal jejich myšlenky, řekl: „Proč myslíte na zlé ve svém srdci? 5 Neboť co je snadnější, říci: ´Odpouštějí se ti hříchy´, či říci: ´Vstaň a chod“?

9), 1-8. Uzdravení ochrnutého (Mk 2, 1-12; Lk 5, 17-26).

2. Oslovuje ho mile: „Buď dobré mysli, dítě... „; viděl asi v očích nemocného úzkost a otázku, zda jeho hříchy nepřekáží uzdravení.

3. Jedině Bůh může odpustit hříchy, vždyť on byl uražen. Člověk může nanejvýš prohlásit, že Bůh hříchy odpouští, jak to udělal prorok Nathan o Davidově hříchu (2 Král 12, 13). Jestliže si člověk sám přisvojuje tu moc, jak to učinil Ježíš, pak si osobuje práva Boží, která mu nepříslušejí, a tím se rouhá. A na to je trest smrti. Tak uvažovali Kristovi nepřátelé.

 

6 Abyste však věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy „— tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!“7 I vstal a odešel domů. 8 Když to viděly zástupy, bály se a velebily Boha, že dal takovou moc lidem.

9 Když Ježíš odtamtud odcházel, spatřil v celnici sedět člověka jménem Matouše. A řekne mu: „Pojď za mnou!“I vstal a šel za ním. 10 Když byl u stolu v domě, hle, přišlo mnoho celníků a hříšníků a stolovali s Ježíšem a s jeho učedníky.

5-7. Snadnější je říci: „Odpouštějí se ti hříchy „, totiž pro lidi, neboť nikdo z lidí nemůže očima vidět odpuštění. To nelze smysly ověřit. Ale říci: „Vstaň a chod!“, o tom se mohou všichni na vlastní oči přesvědčit, zdali ta slova jsou účinná. Vzhledem k lidskému pozorování je proto snadnější to první než to druhé, ač samo o sobě je tomu naopak, neboť u hříchů je to smrt duše. Ježíš pak provedl důkaz zázrakem: může-li to, co se jeví člověku těžším, totiž uzdravit nemocného, může i to, co je na pohled lehčí, t. j. odpustit hříchy. Tím vším také dokázal své poslání od Boha, ano i více, že totiž je něco víc než obyčejný člověk, třebaže by byl obdařen i mimořádnými dary.

9-13. Povolání Matouše (Mk 2, 13; Lk 5, 27-32).

 

11 Když to viděli farizeové, pravili jeho učedníkům: „Proč váš mistr jí s celníky a s hříšníky? „12 On to uslyšel a řekl: „Nepotřebují lékaře zdraví, nýbrž nemocní. 13 Jděte a naučte se, co je to: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

14 Tu k němu přistoupili Janovi učedníci se slovy: „Proč se my a farizeové často postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“ 15A Ježíš jim řekl: „Což mohou být smutní ženichovi druhové, dokud je ženich s nimi? Ale přijdou dny, kdy jim bude ženich odňat, a tehdy se budou postit.

14-17. O postu (Mk 2, 18-22; Lk 5, 33-38).

14-15. Půst byl u Židů obřad pokání a lítosti; chápali ho jako pokoření sebe, a chtěli tím usmířit Boží hněv. Postili se, když vzpomínali na některé národní pohromy. Janovi učedníci -kajícníci - se teprve postili na znamení pokání. Učedníci Ježíšovi však jsou jako ženichovi přátelé: ti se mají radovat, dokud je ženich s nimi. Až je stavem manželským opustí, pak se budou rmoutit, že ztratili dobrého společníka. I Ježíš opustí jednou své učedníky, až podstoupí smrt; pak to bude pro jeho učedníky doba zármutku. Kristus dal učedníkům nové učení a nového ducha k životu podle Božího zákona. Proč jim tedy vnucovat staré učení nedokonalé a farizejským duchem prostoupené? Budou se postit, ale podle nového ducha.

 

16 Nikdo nepřidává záplatu z nezpracované látky na staré šaty, neboť taková výplň vytrhne kus šatů a díra se zhorší. 17 Ani se nelije mladé víno do starých měchů; jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy se zničí. Ale mladé víno se lije do nových měchů, a obojí se uchová.“

18 Když k nim tyto věci mluvil, lile, přistoupil jeden představený, klaněl se mu a pravil: „Moje dcera právě umřela. Ale pojď, vlož na ni ruku, a bude živa.“ 19 I vstal Ježíš a šel za ním i se svými učedníky. 20 A hle, jedna žena, která trpěla krvotokem dvanáct let, přistoupila zezadu a dotkla se lemu jeho šatu. 21 Pravila si totiž: „Dotknu-li se jen jeho šatu, budu zdráva.“ 22 Ale Ježíš se obrátil a když ji uviděl, řekl: „Buď dobré mysli, dcero! Tvá víra tě uzdravila.“ Ta žena pak byla zdráva od oné hodiny.

 

16. „Z nezpracované látky“, t. j. nově zhotovené, která ještě nebyla prána. Při prvním prádle se takový kus nové látky srazí a šaty se tím znovu roztrhnou. - Lk 5, 36 praví trochu jinak: „Nikdo neutrhne záplatu z nových šatů a nedává ji na staré šaty.“

18-26. Vzkříšení J a i r o v y dcery (Mk 5, 21-34; Lk 8, 41-42).

 

23 A když Ježíš přišel do domu představeného a uzřel pištce a hlučící dav, 24 řekl: „Odejděte, neboť dívka neumřela, ale spí“. A posmívali se mu. 25 Když byl zástup vykázán ven, vstoupil, vzal ji za ruku, a dívka vstala. 26 A roznesla se zpráva o tom po celé té krajině.

27 Když odtamtud Ježíš odcházel, šli za ním dva slepci a křičeli: „Smiluj se nad námi, Davidův synu!“28 Jakmile pak vešel do domu, ti slepci k němu přistoupili a Ježíš jim řekne: „Věříte, že to mohu učinit? „Praví mu: „Ano, Pane.“ 29 Tu se dotkl jejich očí se slovy: „Staň se vám podle vaší víry!“301 otevřely se jim oči. A Ježíš jim pohrozil slovy: „Hleďte, ať se to nikdo nedoví!“

29. Vírou v Krista si možno získat Boží přízeň, a tím i dar uzdravení. Pán dělal zázraky proto, aby vírou ožily nejprve lidské duše a pak i nemocná těla.

30. Zakázal jim mluvit o uzdravení, protože si nepřál, aby on jako potomek Davidův byl prohlašován za Mesiáše od lidu, který ještě nechápal jeho pravé poslání a viděl by v něm nejprve národního osvoboditele z politického jha.

 

31 Ale oni vyšli a rozhlásili ho po celém tom kraji.

32 Když vycházeli, hle, přivedli mu němého člověka, posedlého zlým duchem. 33 A jakmile byl zlý duch vyhnán, němý promluvil, takže zástupy se divily a říkaly: „Nic takového nebylo ještě v Izraeli spatřeno“. 34 Ale farizeové říkali: „Mocí knížete zlých duchů vyhání zlé duchy.“

35 A Ježíš obcházel všechna města a vesnice a učil v jejich synagogách, hlásal zvěst o království a uzdravoval veškerou nemoc a veškerý neduh. 36 Když se pak zadíval na zástupy, měl s nimi soucit, protože byli zmořeni a skleslí jako ovce bez pastýře. 37 Tu řekne svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. 38 Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“

10 I přivolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a aby uzdravovali veškerou nemoc a veškerý neduh.

37-38. „Hojná žeň „je množství lidí, kteří jsou ochotni přijmout učení evangelia, aby byli pak dáni do Boží stodoly, totiž do Kristovy Církve a společenství svatých. Je to celý svět, lidé všech národů. Kolik je třeba pracovníků, kterým by nešlo o osobní zisk a slávu, nýbrž o Boží dílo mezi lidmi!

10, 1-4. Seznam apoštolu (Mk 3, 14-18; Lk 6,13-16; Jan 1,40-49; Skt 1,13).

 

2 Jména dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, řečený Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův a jeho bratr Jan, 3 Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub Alfeův a Tadeáš, 4 Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho také zradil. 5 Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikazoval jim: „Nechoďte mezi pohany a nevstupujte do měst samaritánských, 6 ale jděte raději k ztraceným ovcím izraelského domu. 7 Jděte a kažte: ´Nebeské království je blízko! ´8 Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste přijali, zadarmo dávejte! 9 Nemějte ve svém opasku ani zlato, ani stříbro, ani měď, 10 ani mošnu na cestu, ani dvě sukně, ani opánky, ani hůl, neboť dělník má právo na svou výživu.

5-6. Rozeslání apoštolů do izraelských měst (Mk 6,8-11; Lk í), 1-5).

8-10. Hlasatel Kristova evangelia má mít tyto dvě vlastnosti: být úplné nezištný a zcela oddaný práci v apoštolském díle. Je nezištný až k nenápadné chudobě. Nemá ani to, co si s sebou bere každý palestinský cestovatel: několik chlebů, něco peněz za pasem, a když cestuje na oslu, tedy dvě tuniky proti zimě. Učedník Páně jde pěšky, obutý opánky jako chudí lidé. Nemá ani mošnu, kterou má každý žebrák. Důvěřuje prostě Boží prozřetelnosti a denně se jí odevzdává.

 

11 A když vejdete do kteréhokoliv města nebo do kterékoli vesnice, vyptejte se, kdo je tam hoden; a tam zůstaňte, dokud neodejdete. 12 Když vstoupíte do domu, pozdravte ho! 13 A bude-li ten dům hoden, váš pokoj přijde na něj; nebude-li však hoden, vrátí se váš pokoj k vám. 14 A když vás někdo nepřijme a nebude poslouchat vaše řeči, setřeste si prach s nohou, až budete odcházet z onoho domu nebo z toho města. 15 Vpravdě vám pravím: Snesitelněji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než onomu městu.“

 

11-15. V městě si vybere dům, opíraje se o zákon pohostinství. Nemá ho měnit, vždyť v jednom domě přijde do styku s celými městem. Výchoďané sice žárlivě střeží světnice soukromě, ale jejich přijímací síň je otevřena po celý den všem návštěvníkům, kteří si chtějí s cizincem promluvit. Pozdravem bylo přání pokoje.

Posel evangelia přináší s sebou náplň všeho Božího pokoje. Jím jsou obdařeni nejprve domácí, u kterých se uhostil, a pak celé město. Nepřijmou-li radostnou zvěst o Kristu nebo přijmou-li ji jen na chvilku, Boží pokoj se od nich vzdálí. A jako Židé, když se vraceli z pohanské země, pro ne nečisté, setřásali s obuvi její prach, aby neposkvrnili svou svatou zem, tak má udělat i hlasatel evangelia proti zatvrzelý in občanům města. - Zásady zde vyjádřeně platí pro kazatele evangelia všech dob. A hlavně chudoba připravuje k apoštolátu a podporuje ho.

 

16“ Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky. Buďte tedy opatrní jako hadi a prostí jako holubice. 17 Mějte se však na pozoru před lidmi, neboť budou vás vydávat soudům a budou vás bičovat ve svých synagogách“; 18 budete voděni před vládce a krále kvůli mně, jim a pohanům na svědectví. 19 Až vás vydají, neuvažujte, jak a co máte mluvit, neboť vám bude dáno v onu hodinu, co máte mluvit. 20 Vždyť to nemluvíte vy, nýbrž Duch vašeho Otce mluví ve vás. 21 Bratr pak vydá na smrt bratra a otec dítě; děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. 22 Budete nenáviděni ode všech pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen. 23 Až vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného! Vpravdě vám pravím: Nebudete ještě hotovi s izraelskými městy, až přijde Syn člověka.“

 

17-23. Pronásledování učedníků (Mk 13, 9-13).

23. Apoštolovo a věřící se nemají vydávat do rukou nepřátel k vybití. Vždycky se najde město v Palestině, kam se jim bude možno uchýlit, než přijde Syn člověka, Ježíš Kristus. Nemíní se jeho příchod na konci věků, nýbrž jeho soud nad nepřáteli v té době, jako byl na př. soud nad Jerusalemem v době jeho zboření r. 70.

 

24 „Učedník není nad učitele, ani služebník nad svého pána. 25 Učedníku stačí, aby byl jako jeho učitel, a služebníku, jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Beelzebulem, čím spíše jeho lidi! 26 Proto se jich nebojte! Vždyť nic není tajného, co nevyjde najevo, a nic skrytého, co nebude známo. 27 Co vám pravím ve tmě, řekněte na světle, a co potají slyšíte, hlásejte na střechách. 28 A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo; duši zabít nemohou. Spíše se však bojte toho, který může zahubit i duši i tělo v pekle. 2!) Což neprodávají dva vrabce za jeden penízek? A (ani) jeden z nich nespadne na zem bez vašeho Otce. 30 U vás pak jsou sečteny i všechny vlasy na hlavě. 31 Proto se nebojte! Máte větší cenu než mnoho vrabců“.

24-34. Povzbuzení k statečnosti (Lk 6, 40; 12, 2-9; Jan 13, 16; 15, 20).

24. Pán učí apoštoly i pokoře; bez ní se hlasatel evangelia neobejde.

26-27. Pomluvy a nařčení nepřátel nemohou zabránit tomu, aby Kristovo učení nevyšlo navenek. Proto jeho hlasatelé se nemají bát hlásat je veřejně.

32 „Každý tedy, kdo mě vyzná před lidmi, k tomu se i já budu znát před svým Otcem v nebesích. 33 Kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebesích.“

34 „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem mír. Nepřišel jsem uvést mír, nýbrž meč. 35 Přišel jsem totiž rozdvojit člověka proti vlastnímu otci a dceru proti vlastní matce a snachu proti vlastní tchyni, 36 a nepřáteli člověka budou jeho vlastní lidé. 37 Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden; a kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mě hoden.

34-42. Kdo chce dojít života a odměny, má být ochoten vše pro Krista obětovat (Lk 12, 51-53; 14, 25-27).

34. Kristovo učení se setká s neporozuměním a odporem u mnoha lidí. Jiní je zase přijmou jako celoživotní program, od kterého nelze upustit, i kdyby je to stálo třeba život. Víra je vždycky osobní dar jednotlivce. Každý se sám rozhoduje pro život podle ní a také je ochoten pro ni trpět. To pak způsobí neshodu mezi lidmi, kteří těžko snášejí odlišný životní směr. Ježíš zjednal pokoj mezi Bohem a lidmi, je dárce pokoje duším, je kníže pokoje. Ale tento vnitřní pokoj a věcný život v jednotlivci se nemůže obětovat dočasnému a zdánlivému pokoji pozemsky smýšlejících lidí.

 

38 A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. 39 Kdo nalezne svůj život, ztratí ho; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne ho.“

40 „Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal. 41 Kdo přijímá proroka proto, že je to prorok, dostane odměnu proroka. A kdo přijímá spravedlivého proto, že je to spravedlivý, dostane odměnu spravedlivého. 42 A kdo dá pít jednomu z těchto maličkých jen číši studené vody, protože je to učedník, vpravdě vám pravím, že nepřijde o svou odměnu.“

11 Když Ježíš skončil nařízení svým dvanácti učedníkům, odešel odtamtud, aby učil a kázal v jejich městech.

2 Když Jan uslyšel ve vězení o Kristových skutcích, poslal k němu své učedníky 3 otázat se: „Ty jsi ten, který má přijít, či máme čekat jiného? „4 Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co jste slyšeli a viděli: 5 slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým je´zvěstováno evangelium; 6 a blažený je ten, komu nejsem kamenem úrazu.“

 

11, 1-15. Pochybnosti o Kristově činnosti; chvála na Jana Křtitele (Lk 7, 18-35).

2-6. Jan Křtitel už při křtu Páně poznal, že Ježíš je slíbený Vykupitel, a tak ho pak představil i svým učedníkům. Věděl, že Mesiáš má vykonat něco mimořádného. Janovi učedníci sledovali Kristovu činnost a zpravovali o tom Jana uvězněného v horách u Mrtvého moře. Z toho však, co viděli, nepřicházeli snad k přesvědčení, že Ježíš je Mesiáš. Vždyť i proroci, jako Eliáš a Eliseus, dělali zázraky. Jan je proto asi zneklidněn kvůli svým učedníkům. Proto je posílá s otázkou k Ježíšovi. Jan už sice vykonal svůj úkol, totiž ukázal na Ježíše jako na Vykupitele, a nespadalo do jeho poslání posoudit Kristovu činnost. Ale po těch pochybách svých učedníků, vzdálen jsa od Kristovy činnosti, jako by chtěl uspíšit cosi jedinečného v Mesiášově činnosti, co všechny překvapí.

5-6. Ježíš odpovídá poukazem na to, že jeho činnost je ve shodě s předpovědí proroka Izaiáše (29, 18; (51, 1) a zdůrazňuje hlavně to, že „chudým je zvěstováno evangelium „, což je důležitější než zázraky. Tím začíná Boží království v duších, království dobra. K čemu tedy nějaké mimořádné úkazy navenek? A těm, kdo očekávají tyto vnější projevy, platí: „Blažený, komu nejsem kamenem úrazu „, pozoruje-li mě konat své poslání v trpělivosti a tichosti. - Tím vším se Ježíš nijak nedotýká přítele Jana, vždyť mu hned poté vzdá největší chválu, kterou si Jan zasluhoval pro pokorné a věrné plnění svého poslání.

 

7 Zatím co odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť shlédnout? Rákos větrem zmítaný? 8 Nuže, co jste vyšli uvidět? Člověka oděného jemným rouchem? Hle, lidé, co nosí jemná roucha, jsou v královských palácích. 9 Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a více než proroka. 10 Neboť o něm je to psáno:

Hle, já posílám svého posla před tvou tváří, a ten ti připraví cestu před tebou.

11 Vpravdě vám pravím: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. A přece, (i) kdo je menší v nebeském království, je větší než on. 12 Ode dnů Jana Křtitele až po tuto chvíli Boží království je vystaveno násilí a násilníci je uchvacují. 13 Všichni proroci totiž a Zákon prorokovali až do Jana.

10. Mal 3, 1 předpovídá předchůdce Páně.

11. Jan je blíže Vykupiteli než kterýkoli z dřívějších proroků, kteří ho jen zdáli spatřili ve viděních. Přesto však patří ještě k době starozákonní, která se jím končí. Oč větší je však doba novozákonní, kterou zahajuje Ježíš Kristus! V tomto smyslu ten nejmenší je v ní větší než ten největší z doby starozákonní. Nejde tedy o Janovu osobní svatost, jejíž výše a Idou tiky nelze dohlédnout a kterou Ježíš znal.

 

14 A jste-li ochotni přijmout: on je Eliáš, který má přijít. 15 Kdo má uši, poslouchej!“

16 „Komuže přirovnám tohle pokolení? Je podobno chlapcům, kteří sedí na náměstí a volají na své druhy 17 takto:

´Pískali jsme vám, a netančili jste; naříkali jsme, a nekvíleli jste´. 18 Neboť přišel Jan, nejedl ani nepil, a říkají: ´Má zlého ducha'. 19 Přišel Syn člověka, který jí a pije, a říkají: ´Hle, jedlík a pijan vína, přítel celníků a hříšníků´. Avšak moudrost nalezla ospravedlnění svými skutky.“

20 Tehdy počal vytýkat městům, v nichž se stalo nejvíce jeho zázraků, že nedělala pokání: 21 „Běda ti, Korozaine, běda ti, Bethsaido! Neboť kdyby se v Tyru a v Sidonu byly udály ty zázraky, které se staly ve vás, dávno by konaly pokání v žínici a v popelu.

16-19. Janovi a Kristovi Současníci se chovají k jejich vystoupení lehkomyslně a vzdorovitě jako chlapci k hrajícím si soudruhům. Žádná hra, ať smutná, nebo veselá, jim není vhod, stále musí být proti tomu. Tak zvráceně se chovali farizeové a jejich přívrženci k rozličným projevováním Božího království. Vždy mají pro ně jen lhostejnost a pohrdání. Než to nevadí: Boží moudrost se doporučuje svými skutky a moudří ji uznají a přijmou (Lk 7,31-35).

20-24. Hrozby nevěřícím městům (Lk 10, 13-15).

 

22 Proto vám pravím: Tyru a Sidonu bude snesitelně]i v den soudu než vám. 23 A ty, Kafarnaum! Což se až do nebe vypneš? Až do pekla klesneš. Neboť kdyby se byly v Sodomě udály ty zázraky, které se staly v tobě, byla by zůstala až dodnes. 24 Proto vám pravím: Sodomské zemi bude snesitelně ji v den soudu než tobě.“

25 V té době se Ježíš ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi ukryl tyto věci před moudrými a učenými a zjevils je maličkým. 26 Ano, Otče, protože se ti tak zalíbilo. 27 Můj Otec mi odevzdal všechno. A nikdo nezná Syna, leda Otec; ani Otce nezná nikdo, leda Syn, a komu by (to) chtěl Syn zjevit“.

25-30. Otec a Syn se zjevují maličkým (Lk 10, 21-22).

25. Ježíšovo nitro zalila božská radost z toho, že tajemství o Božím království zůstala skryta před učenými vykladateli Zákona a jejich stoupenci, kteří se chlubili takovou zběhlostí v Zákoně a v životě podle něho, a že se zjevují maličkým, t. j. prostým lidem.

27. Ježíš je tedy roven Otci v poznání, v moci nade všemi věcmi, má s ním stejnou přirozenost.

 

28“ Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi břemenem, a já vás občerstvím. 29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí pro svou duši. 30 Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“

12 V onom čase kráčel Ježíš obilím. Jeho učedníci počali z hladu trhat klasy a jíst. 2 Když to viděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co není dovoleno dělat v sobotu“.

 

28. Sv. Jan Zlatoústý: ´Nejen ten či onen, ale všichni, kteří jsou ve starostech, ve smutku, v hříších, pojďte! Nepřivolávám, abych vás trestal, ale abych vás zbavil hříchů; pojďte, ne že bych potřeboval vaší slávy, ale žízním po vaší spáse. U mne si oddechnete´. - Jho a břemeno znamenají učení pro život. Ačkoli Ježíšovo učení vede k umrtvování vnějšího i vnitřního člověka, je milé a lehké proti požadavkům starozákonního náboženství. Zve všechny k svému učení, k sobě, a nikdo se ho memusí bát, protože má tiché a pokorné srdce.

12, 1-14. Boží nařízení jsou dána pro dobro člověka (Mk 2, 23-3, (i; Lk 6, 1-11).

1. Podle l)t 23, 25 Zákon dovoloval natrhat si něco klasů na cizím pro ukojení hladu; žnout však nebylo dovoleno.

2. Farizeové posuzují trhání klasů jako žetí.

3 Ale on jim řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad on i jeho společníci? 4 Jak vešel do Božího domu a jedl předkladné chleby, které nesměl jíst ani on, ani jeho společníci, ale pouze kněží! 5 Nebo nečetli jste v Zákoně, že v sobotu kněží v chrámě ruší sobotu, a jsou bez viny? 6 Pravím však vám: Tady je někdo větší než chrám.

7 Kdybyste však poznali, co znamená: Chci milosrdenství, a ne oběť, nikdy byste nebyli odsoudili nevinné; 8 vždyť pánem soboty je Syn člověka.“

9 Odtamtud pak odešel a přišel do jejich synagogy. 10 A hle, (byl tam) člověk s uschlou rukou. I otázali se ho, aby ho mohli obžalovat: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?

3. 1 Král 21, 1-6.

5. Podle Nm 28, 9 a j. směli kněží v sobotu konat přípravné práce k obětem a k obřadům. Farizeové se mohli odvolávat, že to je služba v chrámě ke cti Boží; Ježíš jim však praví, že on je vznešenější než chrám, a proto i služba apoštolů v jeho následování je vznešenější než služba kněží v chrámě. Farizeové však to nevyčítají apoštolům z horlivosti o Boží Zákon, nýbrž ze žárlivosti a tvrdosti srdce. Mají se řídit Os 6,6: „Chci více milosrdenství než oběť“, a pak by poznali, že učedníci nejednali z opomíjení Zákona, nýbrž z hladu. Konečně Ježíš svou božskou mocí může osvobodit od zachovávání soboty, pokud je toho třeba.

 „11 A on jim řekl: „Má-li někdo z vás jednu ovci a ona spadne v sobotu do jámy, neuchopí ji a nevytáhne? 12 Oč cennější je člověk než ovce! Proto je dovoleno v sobotu dobře činit.“ 13 Tu řekne tomu člověkovi: „Vztáhni ruku!“I vztáhl, a byla zase zdravá jako druhá. 14 Farizeové však vyšli a radili se proti němu, jak by ho zahubili.

15 A když (to) Ježíš poznal, odešel odtamtud. A mnoho lidí šlo za ním; i uzdravil je všechny 16 a přikázal jim, aby ho nerozhlašovali, 17 aby se splnilo, co řekl prorok Izaiáš:

18Hle, můj služebník, kterého jsem vyvolil, můj miláček, v kterém mám své zalíbení. Vložím svého ducha na něj a ohlásí právo národům.

1.5-21. Kristova tichost a pokora byly předpověděny (Mk 3,7-12).

18-21. Už Iz 42, 1-4 prorokoval o Mesiáši, jak rozumně a moudře bude řídit lidský život podle Božího zákona a přitom se bude vyznačovat mírností a milosrdenstvím ke křehkému člověku.

 

19 Nebude se přít ani křičet, aniž kdo uslyší jeho hlas na ulicích.

20 Nalomený rákos nedolomí a doutnající knot neuhasí, dokud nepřivede spravedlnost k vítězství.

21 A v jeho jméno budou doufat národy.

22 Tehdy byl k němu přiveden člověk posedlý zlým duchem, slepý a němý. I uzdravil ho, takže ten němý mluvil a viděl. 23 Všechen zástup lidu žasl a pravil: „Není to Davidův syn'? „21 Když to však slyšeli farizeové, řekli: „Tenhle vyhání zlé duchy jen s pomocí Beelzebula, knížete zlých duchů.“ 25 Ale (on) znal jejich myšlenky a řekl jim: „Každé království uvnitř rozdvojené zpustne a žádné město ani žádný dům uvnitř rozdvojený neobstojí.26 A vyhání-li satan satana, je rozdvojen proti sobě; jak tedy obstojí jeho království?

22-30. Vyhnání zlého ducha a vítězství nad B e e l z e b u l e m (Mk 3, 22-27; Lk 11, 14-26).

23. „Syn Davidův „byl název pro Mesiáše.

24. Hebrejské slovo Beelzebul znamená vlastně bůh much; ctili ho v Ekronu ve Fénicii (4 Král 1, 2). Aramejsky Beeldibaba znamená hlavního nepřítele, protivníka, satana, ďábla. Pro podobnost obou slov se pak užívalo slova Beelzebul pro knížete ďáblů neboli nejhoršího ďábla. Někoho tak nazvat znamenalo vmést mu do tváře nejhorší náboženskou urážku.

25. Nikdo, a teprve ne satan, si nepřipravuje vlastní zkázu, ale naopak snaží se svou moc všemožně uchovat a upevnit. Dvojí protichůdnou mocí si nikdo vládu neupevní. A je jen dvojí moc: Boží království a satanovo tyranství. Satana jde potírat jenom Boží mocí čili v Božím Duchu. Ježíš vyhání tolik a tak zlých duchů bez dlouhých formulí židovských zaklínačů; z toho plyne, že Boží moc je s ním a že jeho království začalo.

 

27 A jestliže já vyháním zlé duchy s pomocí Beelzebula, s čí vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. 28 Ale vyháním-li já zlé duchy Duchem Božím, pak se k vám dostalo Boží království. 29 Nebo jak může někdo vniknout silákovi do domu a uloupit mu nářadí, nesváže-li nejdříve siláka, a potom vyloupí jeho dům? 30 Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažduje se mnou, rozhazuje. 31 Proto vám pravím:

29. Satan je tedy už přemožen podle plánu Boha, který poslal svého Syna na svět.

31-32. (Mk 3, 28-30.) Všechny hříchy budou odpuštěny, ovšem prosí-li kajícník o odpuštění. A je-li nějaký hřích, který odpuštěn nebude, je to hřích, který je takový svou přirozeností. To je hřích proti Duchu svatému, ne proti třetí božské osobě, ale proti Bohu, pokud je milosrdný a ochoten odpustit. Kdo se takto přímo, výrazně, po úvaze a dobrovolně staví nepřátelsky proti Boží ochotě a vůli odpustit, ten přetrhal všechen styk s Božím milosrdenstvím. Ježíš Kristus koná dílo spásy a Božího milosrdenství. To mohli farizeové dávno poznat. Oni však z pouhé a zřejmé zloby a s úmyslem, aby odvrátili lidi od Spasitele, prohlašují toto dílo za dílo pekelné moci. Tím se vydávají v nebezpečí dobrovolné zaslepenosti a nekajícnosti. 33-37. Slova mají být ve shodě s vnitřním smýšlením (Lk 6, 43-45).

 

Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno. 32 A řekne-li kdo slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno; ale kdo bude mluvit proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani na tomto světě, ani na onom. 33 Buď udělejte strom dobrým, a jeho ovoce (bude) dobré, nebo udělejte strom špatným, a jeho ovoce (bude) špatné; strom se totiž poznává po ovoci. 34 Plemeno zmijí! Jak můžete mluvit dobré věci, když jste špatní? Vždyť ústa mluví z toho, čím srdce oplývá. 36 Dobrý člověk z dobré pokladnice vynáší věci dobré, a špatný člověk ze špatné pokladnice vynáší věci špatné. 36 A pravím vám: Z každého neužitečného slova, které lidé pronesou, budou se odpovídat v den soudu. 37 -Neboť ze svých slov budeš ospravedlněn a ze svých slov budeš odsouzen.“

38 Tehdy na to řekli někteří z vykladatelů Písma a farizeů: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení“. 39 A on jim odpověděl: „Zlé a cizoložné pokolení hledá znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. 40 Jako totiž Jonáš byl v břiše ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci. 41 Ninivští muži vstanou při soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť dělali pokání na Jonášovo kázání, a hle, tu je více než Jonáš! 42 Královna z Jihu vstane při soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť přišla ze vzdálených končin země naslouchat Šalomounově moudrosti, a hle, tu je více než Šalomoun!“

43“ Když nečistý duch vyjde z člověka, chodí po vyprahlých místech a hledá odpočinutí, ale nenachází.

38-45. Soud nad těmi, kdo odpírají pravdě (Lk 11,29-31; Mt 16,1).

39. Hledají zázraky ne proto, aby přišli k pravdě, nýbrž z touhy po sensaci.

43-45. Podle tehdejších představ zlí duchové přebývají na poušti a ve zříceninách domů. „Prázdný dům „: t. j. člověk ani se neoddal Bohu, ani se nebrání zlému duchu.

 

44 Tu řekne: ´Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel'. A když přijde, nalezne ho prázdný, zametený a vyzdobený. 45 Tu jde, přibere si jiných sedm duchů, horších než je sám, i vejdou a přebývají tam. A poslední věci onoho člověka bývají horší než první. Tak se stane i tomuto zlému pokolení.“

46-50. Ježíšovo příbuzenstvo (Mk 3, 31-33; Lk 8, 19...).

47. Tento verš není kriticky úplně jistý; je to snad vysvětlující přídavek.

 

46 Když ještě mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a dožadovali se rozmluvy s ním. 47 [Kdosi mu proto řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“] 48 Ale on odpověděl tomu, kdo ho upozornil: „Kdo je (to) má matka a kdo jsou moji bratři? „49 A ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Hle, má matka a moji bratři! 50 Neboť každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, sestra i matka.“

13 Onoho dne vyšel Ježíš z domu a sedl si u moře.

13, 1-23. Podobenství o rozsévači a jeho výklad (Mk 4, 1-20; Lk 8, 5-8).

 

2 I shromáždilo se u něho velmi mnoho lidí, a proto vstoupil na loď a posadil se. Celý zástup pak stál na břehu 3 a on k nim mluvil mnoho v podobenstvích: „Hle, vyšel rozsévač rozsévat. 4 A jak rozséval, padla některá (zrna) vedle cesty. A přiletěli ptáci a sezobali je. 5 Jiná pak padla na skalnatou zem, kde neměla mnoho půdy, a hned vzešla, protože neměla hlubokou prst. 6 Ale když vyšlo slunce, sežehlo je, a poněvadž neměla kořen, uschla. 7 Jiná zase padla do trní; a trní vyrostlo a udusilo je. 8 Jiná však padla do dobré půdy a dávala užitek stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.

4. „Vedle cesty“: která splývá s polem a není od něho ničím oddělena. O zrno se podělí vrabci.

5. V hornaté části Palestiny je půda poseta kamením; jinde je políčko mezi skalnatými výstupky. Semeno padne i na tenkou vrstvu půdy na okrajích těch výstupků. Rychleji vzklíčí, ale taky brzo usychá.

7. Palestinský rolník spoléhá na velkou úrodnost půdy a nestará se o všelijaké druhy bodláčí, kterého je hodně. Počká si na ně až o žních. - Bodláčí je bujnější a rozložitější, přeroste osení a někdy je i udusí.

8. Stonásobný užitek se pokládá za možný. Ostatně tady jde o vyjádření bohaté úrody, jak je to řečeno už o setbě Izákově, že sklízel stonásobně (Gn 26, 2).

 

9 Kdo má uši, poslouchej!“

10 A přistoupili učedníci a řekli mu: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích? „11A odpověděl jim: „Protože vám je dáno znáti tajemství nebeského království, ale jim (to) dáno není. 12 Tomu totiž, kdo má, bude dáno a bude mít hojnost. Ale tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má.

10... Ježíš Kristus mluvil bez obrazné řeči v hl. 5-7, a najednou mění způsob kázání a užívá podobenství. Nebyl to neznámý způsob poučování. Znali ho a hojně používali židovští učitelé a je znám i u Řeků (na př. u Sokrata). Kristova podobenství jsou však daleko prostší a oduševnělejší než podobenství židovských učitelů. Podobenství je vlastně rozvedené přirovnání a má sloužit k objasnění věci. Pro náboženské pravdy je takové srovnání vhodné, vždyť jsou to pravdy velmi vznešené, na které lidský rozum přímo nepatří, a proto si vypomáhá, aby z viditelných stvořených věcí poznal neviditelné. Ta věc, která je v Kristových podobenstvích objasňována, je Boží království, rozmanité pohledy na ně: co je, povinnosti jeho členů jednak k Bohu, jednak k bližnímu. Lid očekával s toužebností příchod tohoto Božího království, a to všechno měl uskutečnit Mesiáš. Avšak Izraelité byli o něm dosud poučováni tak, že s příchodem dokonalejšího náboženského života je spojeno osvobození národní a politické. A tento příchod se měl udát mimořádným způsobem, který všechny ohromí. Ale Boží království je nejprve Boží kralování v duších; tedy je duchovní a i Židům je podáváno jako milost. A je patrné i navenek jako společnost věřících, která se skládá nejen ze Židů - z těch ovšem nejprve, - nýbrž z věřících ze všech národů. Je tu a uskutečňuje se vírou a plněním Boží vůle, ne mocenskými prostředky pozemských království. - Ježíš Kristus měl zajisté v úmyslu takto o něm poučit prostými podobenstvími, aby lid, který těžko chápal přímou řeč o tajemstvích a mravnosti Božího království a žil v napjatém očekávání něčeho ohromujícího, přišel aspoň tímto způsobem k těmto tajemstvím a byl zbaven onoho duševního napětí. Nikde není patrné, že by Kristus změnil svou vůli spasit všechny, a to i tyto nechápající posluchače. Protože však velká část národa odmítla jeho učení a poslání, a to svou vinou, hlásání Kristova evangelia jim přitížilo, a oni místo aby se chopili ruky milosrdného Spasitele, svolávali nu sebe trest Boží spravedlnosti. Ježíš to věděl předem. A přece kázal i v podobenstvích, aby zachránil ty, kteří měli být zachráněni. Trest na zatvrzelé však přímo nepatřil k jeho poslání na zemi. Bůh, který o tom o všem předem věděl, řekl tedy Mesiášovi, jako kdysi proroku Izaiášovi: „Mluv, abys nebyl chápán! Rozšiřuj tolik světla, aby byli zaslepeni!“Kdokoli však Žádal o vysvětlení slov Páně, Ježíš Kristus mu je nikdy neodepřel. - Viz i pozn. k Jan 12, 28.

 

13 Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože se dívají, a nevidí, poslouchají, a neslyší ani nerozumějí. 14 Tak se na nich plní Izaiášovo proroctví, které zní:

Budete poslouchat, ale neporozumíte, budete se dívat, ale neuvidíte. 15 Neboť ztučnělo srdce tohoto lidu a stali se nedoslýchavými;

a zavřeli oči, aby očima neviděli a ušima neslyšeli a srdcem nechápali a neobrátili se a abych je neuzdravil.

16 Ale vaše oči jsou blažené, že vidí, a vaše uši, že slyší. 17 Neboť vpravdě vám pravím, že mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte, a neviděli, a slyšet, co slyšíte, a neslyšeli.“

18 „Vy tedy poslyšte podobenství o rozsévači. 19 Když někdo slyší slovo o království, a nechápe, přichází Zlý a uchvacuje, co bylo v jeho srdci zaseto; to je ten, jenž byl zaset vedle cesty.

19. Jako osud zrna je různý podle toho, do jaké půdy padne, tak se i různě daří Božímu slovu čili Kristovu učení, které zůstává vždy dobré, ať je slyší kdokoliv; záleží na tom, jaké je člověkovo srdce. Není-li člověk připraven o slyšeném slově uvažovat a pak si je přisvojit, je hned z mysli pryč. Podobně o ě přijde, kdo je sice při slyšení nadšený, ale pak je nestálý a snadno ztrácí odvahu. Anebo přílišná chtivost pozemského života a shon po bohatství stravuje a znemožňuje člověku duchovní život. Dobrou zemí je člověkova dobrá vůle; trvá v něm přes všechny překážky.

 

20 Kdo však byl zaset do skalnaté země, je ten, kdo poslouchá to slovo a hned je s radostí přijímá. 21 Nemá však v sobě kořen, nýbrž je chvilkový, neboť když nastane soužení nebo pronásledování pro to slovo, hned poklesne. 22 Kdo byl pak zaset do trní, je ten, kdo poslouchá slovo, ale starost o tento svět a klam bohatství dusí to slovo, a tak se stává neplodným. 23 Kdo však byl zaset do dobré země, je ten, kdo poslouchá to slovo, chápe je a přináší plody, jeden sto, jiný šedesát, jiný zase třicet.“

21. „Poklesne“: viz pozn. k Mt 26, 31.

23. Byly podány tři příčiny neplodnosti, a tak jsou i tři stupně plodnosti: 30, 60, 100. Možno tu myslit na trojí připravenost a dokonalost věřících. ´Tak je trojí dokonalost. Všem společná spravedlnost;... má-li pak více než tato, je to šedesátinásobný užitek; ale když je někdo dokonalý a má milou předchuť blaženosti, tu přišel ke stonásobnému užitku´(Sv. Tomáš Akv.).

 

24 Jiné podobenství jim předložil takto: „Nebeské království se podobá člověku, který zasel dobré semeno na svém poli. 25 Ale zatím co lidé spali, přišel jeho nepřítel, zasel koukol mezi pšenici a odešel. 26 Když osení vyrostlo a ukazovalo plodný, tehdy se objevil i koukol. 27 Tu přišli hospodářovi služebníci a řekli mu: ´Pane, což jsi nezasel dobré semeno na svém poli? Odkud má tedy koukol? ´28 On jim pravil: ´Nepřítel to udělal'. A služebníci mu řekli: ´Chceš-li, půjdeme a sebereme ho'. 29 On však řekl: ´Ne; abyste při sbírání koukolu nevytrhli s ním (také) pšenici. 30 Nechtě obojí růst spolu až do žní, a v době žní řeknu žencům: Seberte nejprve koukol a svažte ho do snopků k spálení; pšenici pak shromážděte do mé

stodoly´.“

31 Jiné podobenství jim předložil tak to: „Nebeské království je podobno hořčičnému zrnku, které člověk vzal a zasel na svém poli. 32 Ono je sice nejmenší mezi všemi semeny, ale když vyroste, je větší než (všechny) rostliny a stává se stromem, takže přilétají nebeští ptáci a usazují se v jeho větvích.“

 

31-32. (Lk 13, 18-19.) Pravda podobenství: to nejmenší se stane největším. Tak se i Kristovo království jevilo na počátku nepatrné (Ježíš z neznámého Nazareta, tesařův syn; apoštolově pouzí rybáři; věřící: malé stádečko). A přece dějiny ukázaly, co síly a životnosti bylo v těchto pokorných začátcích. To je patrné i dnes. Síla Kristova evangelia je skrytá; nevšímají si ho, ale má úžasnou schopnost přetvořit jednotlivce i lidskou společnost. - Témuž učí i podobenství o kvasu ve v 33, kde je řeč o rozšíření evangelia.

 

33 Pověděl jim jiné podobenství: „Podobno je nebeské království kvasu, který vzala žena a zamíchala do tří měřic mouky, až všecko zkynulo.“

34 Toto všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim nemluvil, 35 aby se splnilo, co řekl prorok: Otevřu ústa v podobenstvích, vyhlásím věci, skryté od stvoření světa.

36 Potom rozpustil zástupy a přišel do domu. A přistoupili k němu jeho učedníci se slovy: „Vylož nám to podobenství o koukolu na poli!“37 On jim na to řekl: „Rozsévač dobrého semene je Syn člověka, 38 pole je svět. Dobré símě jsou účastníci království, koukol však jsou ti, kdo jsou propadlí zlému.

33. Podobenství o kvasu (Lk 13, 21-22).

34-35. Srov. Mk 4, 33-34.

38. Slovo, učení je Kristem hlásáno pro dobro člověka, aby ho přetvořilo a zdokonalilo. Lidské nitro pak roste s ním a z něho. Zaseto zrno a člověkovo nitro tvoří pak jedno. Kdo Ježíšovo učení takto přijal, je sám jakoby uskutečnění tohoto učení, je jako učení samo. Proto se říká: „Dobré símě jsou účastníci království.“

 

39 Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci pak jsou andělé. 40 Jako se tedy koukol sbírá a spaluje ohněm, tak bude při skonání věku. 41 Syn člověka, pošle 8vé anděly, ti seberou z jeho království všechna pohoršení a pachatele nepravosti 42 a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípání zuby. 43 Tehdy budou spravedliví zářit jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, poslouchej!“

 

41. Pohoršení, t. j. lidé, kteří odvádějí jiné od poddanosti k Bohu ve víře a svádějí k otročení zlu a lži.

42. „Ohnivá pec „, označení pro věčný trest v pekle, Tam už budou zlí neškodní. Jejich život je sám trest v největších bolestech, jak to vyjadřuje „pláč a skřípání zuby.“

43. Spravedliví budou účastni věčné sláv v a blaženosti; bude nesmírná, jak chce vyjádřit obraz: „budou zářit jako slunce“. - Pravdy podobenství: V Božím království na zemi (v Církvi) budou dobří i zlí. Oddělení nastane až po smrti a při posledním soudu. Církev na zemi se tedy neskládá jen ze spravedlivých a předurčených; není proto Církev společnost neviditelná (my totiž nevíme, kdo je předurčen). ´Církev na zemi se podobá mlatu, na kterém je zrno s plevami; dobří jsou pomícháni se zlými; po soudu tam budou jen dobří beze zlých´(sv. Augustin). Zlí půjdou do věčných muk; ty jsou zde zobrazeny ohnivou pecí, pláčem a skřípáním zuby.

 

44 „Podobno je nebeské království pokladu skrytému v poli. Člověk, který ho nalezne, zakope ho a pln radosti z něho jde, prodá všechno, co má, a ono pole koupí.“

45 Dále je podobno nebeské království´kupci, který hledá krásné perly. 46 A když nelezne jednu drahocennou perlu, odejde a prodá všechno, co má, a koupí ji.“

47“ Opět je podobno nebeské království síti spuštěné do moře, která zahrnuje všechny druhy (ryb). 48 Když se naplní, vytáhnou ji na břeh, posadí se a dobré ryby vyberou do nádob, špatné však vyhodí.

44-46. Boží království (jeho učení, moc posvěcovat, zdokonalovat člověka, věčný život) je tak vzácná věc, že se musí pro ni všecko opustit. Kdo je má, nepotřebuje nic víc, všechno ostatní bude mu přidáno. Jako poklad zajišťuje blažený pozemský život, tak Kristovo evangelium zaručuje duši šťastný život zde a hlavně na věčnosti. A jako perla je krásná, tak je krásný i život podle Kristova učení.

48. Ke špatným rybám patří i ryby bez šupin, protože byly levitsky nečisté. Znamenají ty členy Církve, kteří se špatným životem stali nehodnými nadpřirozeného života. Na zemi však zůstávají ve společnosti dobrých věřících a teprve po Božím soudu budou od nich odděleni.

 

49 Tak bude při skonání věku: vyjdou andělé a oddělí zlé od spravedlivých 50 a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípání zuby.“

51 „Rozuměli jste tomu všemu? „Seknou mu: „Ano.“ 52 Řekl jim: „Pak každý vykladatel Písma, který je zběhlý v učení o nebeském království, je podoben hospodáři, který vynáší ze své komory věci nové i staré.“

53 Když Ježíš skončil tato podobenství, vzdálil se odtamtud. 54 A přišel do své otčiny a učil je v jejich synagoze, takže žasli a pravili: „Odkud on má takovou moudrost a ty zázraky“? 55 Což to není syn tesařův? Což se nejmenuje jeho matka Maria a nejsou Jakub, Josef, Šimon a Juda jeho bratři? 56 A nejsou u nás vše chny jeho sestry? Odkud to tedy všecko má?

 

53-58. Ježíš je odmítnut Nazareťany (Mk 6, 1-6; Lk 4, 15-30).

55. „Bratři“: na Východě dodnes se tak nazývají všichni příbuzní. Stejný význam má i slovo „sestry“ ve v 56.

 

57 A pohoršovali se nad ním. Ale Ježíš jim řekl: „Prorok není bez úcty, leda ve své otčině a ve svém domě“. 58 A pro jejich nevěru neučinil tam mnoho zázraků.

 

14 V onom čase uslyšel tetrarcha Herodes zprávu o Ježíšovi. 2 A řekl svým dvořanům: „To je Jan Křtitel. On vstal z mrtvých, a proto v něm působí zázračná moc.“ 3 Herodes totiž jal Jana, spoutal ho a vsadil do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa. 4 Neboť Jan mu říkal: „Není ti dovoleno mít ji za ženu.“

14, 1-12. Smrt Jana Křtitele (Mk (6, 14-29).

3. Podle Zákona (Lv 18, 16; 20, 21) to bylo zřejmé cizoložství. Jan Křtitel v úloze proroka, horlitele o spravedlnost, vystoupil neohroženě proti tomuto veřejnému pohoršení. Herodes přece chtěl být pokládán za věrného plnitele Zákona! Místo, aby se napravil, dal Jana vsadit do žaláře. Ale Herodiadina nenávist tím nebyla ukojena. Dokud nepohodlný mravokárce žil, zněla jí v uších jeho kázání. Herodes byl nerozhodný, má-li dát přednost její pomstychtivosti, či svým obavám před ztrátou důvěry u lidu. O prorokově životě rozhodla „nevinná okolnost „při jeho narozeninách, které slavně oslavil po způsobu orientálních knížat.

 

5 Rád by ho byl zabil, ale bál se lidu, protože ho pokládali za proroka. 6 Ale v den Herodových narozenin tančila před nimi Herodiadina dcera a zalíbila se Herodovi. 7 Proto jí s přísahou slíbil, že jí dá, oč ho požádá. 8 Ona pak, předem navedená svou matkou, pravila: „Dej mi tu na míse hlavu Jana Křtitele.“ 9 A král se zarmoutil; ale pro přísahu a pro ty, kteří s ním stolovali, nařídil (ji) dát. 10 I poslal a sťal Jana ve vězení. 11Jeho hlava byla přinesena na míse a dána dívce a ta ji donesla své matce. 12 Přišli pak jeho učedníci, vzali tělo a pohřbili je; potom odešli a oznámili to Ježíšovi.

 

7. Za podobných okolností nebyly brány vážně lakové přehnané sliby. Ale Herodes přísahal. Nesplní-li přísahu, Herodiadina dcera může mu veřejně vyčíst porušení slova, spolustolující si budou tropit žerty z jeho známé nerozhodnosti a Herodias jím pohrdne. Bázeň před Janem a výčitky pro nespravedlnost na něm páchanou ustoupily do pozadí. Všechno se zdálo tak vhodné; i ta mísa byla na stole.

10. Nikdo neví, jak přijal Jan toto zvláštní rozhodnutí a s jakým klidem proroka, který vyplnil úkol Bohem mu svěřený, zemřel. - O tom, že Herodes dal štít Jana Křtitele, vypravuje i známý historik Josef Flavius a pozdější Herodovu porážku označuje jako Boží trest za Janovo stětí. Podle tradice byl Jan stát ve tvrzi Macherontě za Mrtvým mořem.

 

13 Když to Ježíš uslyšel, odebral se odtamtud na lodi na osamělé místo do ústraní. Jakmile o tom uslyšely zástupy, šly za ním z měst pěšky. 14 On vystoupil, a když spatřil velký zástup, slitoval se nad nimi a uzdravil jejich nemocné.

15 Večer k němu přistoupili učedníci se slovy: „Tohle místo je osamělé a čas pokročil. Rozpusť tedy zástupy, ať se rozejdou po vesnicích nakoupit si pokrmů.“ 16 Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet; dejte jim jíst vy!“17 Odpovědí mu: „Nemáme tady než pět chlebů a dvě ryby.“ 18 On řekl: „Přineste mi je sem!“19 A když rozkázal zástupu uložit se na trávu, vzal pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, rozlámal a dal chleby učedníkům a učedníci zástupům. 20 I jedli všichni a nasytili se. Sebrali pak zbytky, plných dvanáct košů drobtů. 21 Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů, mimo ženy a děti.

22 A (Ježíš) hned přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a předjeli ho na druhý břeh, než rozpustí zástupy.

13-21. První rozmnožen chlebů (Mk 0, 31-44; Lk 9, 12-17; Jan 6, 1-13).

22-23. Ježíš kráčí po moři (Mk (i. 45-02: Jan (i, 19-21).

 

23 A když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby 86 pomodlil v soukromí. Když nastal večer, byl tam samoten. 24 Zatím loď byla už vzdálena mnoho honů od země a byla zmítána vlnami, neboť byl opačný vítr. 25 O čtvrté noční hlídce přišel k nim jak kráčel po moři. 26 Když ho učedníci spatřili kráčet po moři, poděsili se a říkali: „Je to přízrak!“a strachem vykřikli.

27 Ale Ježíš k nim najednou promluvil: „Vzmužte se, já jsem to, nebojte se!“

28 Petr však odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž mi, ať přijdu k tobě po vodě.“ 29 A on řekl: „Pojď. „I vystoupil Petr z lodi, kráčel po vodě a přišel k Ježíšovi. 30 Když však pozoroval silný vítr, bál se; i počal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“31 A Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl: „Malověrný, proč jsi pochyboval? „32 Jakmile vstoupili na loď, vítr

přestal. 33 Ti pak, kteří byli na lodi, po

25. Židé dělili dříve noc na tři hlídky, později však po římském vzoru na čtyři.

30-31. Dokud hledí na Ježíše B plnou vírou, má odvahu a všecko je mu možné. K malé víře se přidružuje bázeň a následuje pád.

 

klonili se mu a pravili: „Vpravdě jsi Boží Syn.“

34 Potom se přeplavili a přišli na zem ke Genesaretu. 35 A když ho poznali muži z onoho místa, poslali do celého toho okolí. I přinesli mu všechny nemocné 36 a prosili ho, aby se směli dotknout aspoň lemu jeho roucha; a všichni, kteří se dotkli, uzdravili se.

 

15 Tu přijdou k Ježíšovi farizeové a vykladatelé Písma z Jerusalema a praví: 2 „Proč tvoji učedníci přestupují podání starších? Neboť si nemyjí ruce, když jedí chléb.“ 3 On jim však na to odpověděl: „Proč zase vy přestupujete Boží nařízení pro podání svoje? 4 Bůh totiž řekl: Cti otce a matku a Kdo bude zlořečit otci nebo matce, ať zemře. 5 Vy však pravíte: ´Kdo řekne otci nebo matce: (Bohu) obětuji, čím bych ti měl pomáhat, 6 není už povinen podporovat svého otce nebo svou matku´.

34-36. Uzdravení v genesaretském kraji (Mk 6, 53-56).

15, 1-9. Jak lidé převracejí Boží přikázání (Mk 7,1-13; Lk 11,38).

2. Mýt si ruce před jídlem nebylo předepsáno Zákonem, ale později nařízeno vykladateli Písma.

4. „Cti otce a matku“ nejen prokazováním úcty, nýbrž i tím, že jim budeš přispívat v pozemských potřebách.

5-6. Farizeové učili: řekl-li syn, že podpora, kterou byl povinen přispět rodičům, je korban, t. j. věc zasvěcená Bohu, byl tím zbaven povinnosti starat se o ně. Nechal si to ovšem v užívání, ale chtěl-li to někomu dát, mohl to darovat jen Bohu. Opírá se o to, že co podle Zákona bylo jednou slíbeno Bohu, nesmí už být dáno nikomu jinému (Lv 27, 1...). Jsou to jen náboženské skrupule, či spíše překrucování předpisů Zákona v osobní prospěch?

 

Tak jste zrušili slovo Boží svým podáním. 7 Pokrytci! Dobře o vás prorokoval Izaiáš:

8Tento lid mě ctí ústy, ale jejich srdce je ode mne daleko.

9 Než marně mě ctí, protože učí příkazům lidským“.

10 A k zástupům, které přivolal, řekl: „Slyšte a rozumějte! 11 Neposkvrňuje člověka to, co vchází do úst, nýbrž co z úst vychází, to poskvrňuje člověka“. 12 Tu k němu přistoupili učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové pohoršili, když slyšeli tu řeč!“

10-11. (Mk 7, 14-15.) Všechno, co Bůh stvořil a dal člověku k užívání, je dobré a samo sebou nemůže člověka mravně poskvrnit. Tím se netřeba zneklidňovat. Spíše máme věnovat péči tomu, co dává člověku mravní cenu, nebo co ho mravně ničí, totiž slovům a úmyslům.

12-14. Nebezpečí z vedení jen lidského v náboženském životě (Lk 6, 39).

 

13 Ale on jim odpověděl: „Každá sazenice, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude s kořenem vytržena. 14 Nechte je! Jsou to slepí vůdcové slepých. Jestliže však slepec vede slepce, oba spadnou do jámy.“ 15 Petr mu na to řekl: „Vylož nám to podobenství!“16 On pravil: „I vy jste ještě nechápaví? 17 Nechápete, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do stoky? 18 Co však vychází z úst, jde ze srdce, a to poskvrňuje člověka. 19 Vždyť ze srdce vycházejí špatné úsudky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání. 20 Tyto věci poskvrňují člověka. Ale jíst neumytýma rukama, to neposkvrňuje člověka.“

21 Odtamtud šel Ježíš dále a odebral se do území tyrského a sidonského. 22 A hle, kananejská žena, který vyšla z onoho kraje, křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je krutě trápena zlým duchem.“

15-20. Odkud pochází mravní čistota a poskvrna (Mk 7, 17-23).

21-28. Víra ženy, u které by se nebyla čekala (Mk 7, 24-30).

 

23 Ale on jí neodpověděl (ani) slovo. I přistoupili jeho učedníci a prosili ho: „Propusť ji, vždyť za námi křičí“. 24 Ale on odpověděl: „Jsem poslán jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu.“ 25 Ona však přišla, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“26 A on jí odpověděl: „Není dobré vzít chléb dětem a hodit jej psíkům.“ 27 Než ona řekla: „Ovšem, Pane, ale i psíci jedí z drobtů, které padají se stolu jejich pánů“. 28 Tehdy jí Ježíš odpověděl: „Ženo, veliká je tvá víra. Staň se ti, jak si přeješ!“A od oné hodiny její dcera byla uzdravena.

29 Odtamtud se Ježíš vzdálil a přišel ke Galilejskému moři. Pak vystoupil na horu a posadil se tam. 30 I přišly k němu četné zástupy a měly s sebou chromé, zmrzačené, slepé, němé a mnoho jiných a vrhali mu je k nohám. A uzdravil je, 31 takže se zástupy divily, když pozorovaly, jak němí mluví, zmrzačení jsou zdrávi, chromí chodí, slepí vidí; a velebily izraelského Boha.

 

29-31. Uzdravení u Genesaretskélio jezera (Mk 7, 31).

 

32 Ježíš pak přivolal své učedníky a promluvil k nim: „Je mi líto zástupu, neboť už tři dni prodlévají se mnou a nemají co jíst. A nechci je pustit hladové, aby cestou nezemdleli.“ 33 I řeknou mu učedníci: „Kde bychom my vzali na poušti tolik chlebů, abychom mohli nasytit zástup tak veliký? „34 A Ježíš se jich otáže: „Kolik chlebů máte? „Oni řekli: „Sedm a několik rybiček.“ 351 rozkázal zástupu, aby se rozsadil po zemi, 36 vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, rozlámal a dával učedníkům a učedníci bídu. 371 jedli všichni a nasytili se. A z toho, co zbylo, nasbírali plných sedm košů drobtů. 38 Těch, kdo jedli, bylo čtyři tisíce mužů, mimo ženy a děti. 39 Potom rozpustil zástup, vstoupil na loď a přijel do magadanské krajiny.

16 Přistoupili k němu farizeové a sadduceové a pokušitelsky ho žádali, aby jim ukázal znamení s nebe. 2 Ale on jim odpověděl takto: „Večer říkáte: ´Bude pěkně, neboť nebe se červená´, 3 a ráno: ´Dnes bude bouře, neboť nebe temně rudne´.

32-39. Druhé rozmnožení chlebů (Mk 8, 1-10).

16, 1-4. Neschopnost farizeů poznat Boží navštívení (Mk 8, 11-13).

 

Vzhled nebe umíte tedy rozeznat, ale znamení časů (poznat) nedovedete? 4 Pokolení zlé a cizoložné hledá znamení, a nebude mu dáno znamení, leč znamení Jonášovo.“A nechal je a odešel.

5 Potom přešli jeho učedníci na druhý břeh a zapomněli si vzít chleby. 6 A Ježíš jim řekl: „Dejte pozor a varujte se kvasu farizejského a sadducejského!“7 Ale oni uvažovali mezi sebou a řekli: „(To proto), že jsme nevzali chleby. 8 Ježíš to poznal a řekl: „Proč uvažujete mezi sebou, malověrní, že jste nevzali chleby? 9 Ještě nerozumíte? A nepamatujete se na těch pět chlebů pro pět tisíc lidí, a kolik košů jste nasbírali? 10 Ani na těch sedm chlebů pro čtyři tisíce, a kolik mošen jste nasbírali?

3. „Znamení časů“. Ze zázraků, které Ježíš učinil, z toho, že evangelium je hlásáno lidem prostým a toužícím po Boží pravdě, mohli usoudit, že se na zemi děje něco nového, co věští novou náboženskou dobu. Z Kristových skutků a z jeho učení mohli poznat, že on je slíbený Mesiáš. Svou vinou však k tomu poznání nedošli a proti Ježíšovi se zatvrzovali. Proto je nechal v jejich zaslepenosti.

5-12. Ježíš varuje před neupřímným a záludným chováním a přetvářkou nepřátel (Mk 8, 14-21).

 

11 Proč nechápete, že to neplatí o chlebech, když jsem řekl: ´Varujte se kvasu farizejského a sadducejského'?“ 12 Tehdy porozuměli, že jim neřekl, aby se varovali kvasu na chléb, nýbrž farizejského a sadducejského učení.

13 Ježíš pak přišel do kraje Caesareje Filipovy a tázal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka!“14A oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní zase za Jeremiáše nebo jednoho z proroků.“ 15 Řekne jim: „A za koho mě pokládáte vy?“

13-20. Petrovo vyznání a založení Církve na něm (Mk 8, 27-30; Lk 9, 18-21).

13. Caesarea Filipova, dnes Banyas, v nejsevernější části Izraelské země, na úpatí hor Hermou, s pramenem řeky Jordánu.

14. Kraj byl obydlen pohany. Nešli tam tedy za apoštolátem. Cestou se Ježíš táže apoštolů na mínění lidu o něm, aby mu nakonec řekli své vlastní myšlenky. Z mnoha zázraků, které učinil, bylo zřejmé, že není obyčejný člověk. A mimořádní lidé byli v Izraeli proroci. Nad nimi je jen Mesiáš. Působí v něm tedy zemřelý Jan Křtitel, jak se domníval i Herodes“? Či to přišel Eliáš, který se má ukázat před Mesiášovým příchodem? Nebo Jeremiáš, kterého Židé velmi ctili (2 Mak 2, 1-9; 15, 13-16)? Je to těžko říci: prostě jeden z proroků.

15-16. Otázal se pak na mínění apoštolů.

 

16 Simon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. 17 Ježíš pak mu na to řekl: „Blažený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť to ti nezjevilo tělo a krev, nýbrž můj Otec v nebesích. 18 A já ti pravím: Ty jsi Petr-Skála a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné brány ji nepřemohou.

Petr v horlivosti sobě vrozené bez váhání odpovídá za všechny s upřímností tak, jak mu to nařizuje jeho víra a láska: „Ty jsi Mesiáš“, ten, kterého předpovídali proroci a na kterého toužebně čekal izraelský národ. A přidává: „Syn Boha živého.“ To není jen to, co o něm říkali démoni: „Synu Boží „(8, 29). Praví více, než vyjadřují slova po utišení bouře: „To je skutečně Boží Syn.“ Petr vyznává, že je „Syn Boha živého“, o němž prohlásil Ježíš po rozmnožení chlebů: „Jako mne poslal živý Otec „(Jan 6, 58). Petr vyznává v Kristu přirozeného Božího Syna, jeho božskou přirozenost.

17. „Tělo a krev „, t. j. každý člověk se svou křehkou přirozeností. Nikdo z lidí to Petrovi nevnukl, nýbrž Otec v nebesích osvítil mu mysl nadpřirozeným světlem. Je blažený, že se dal Otcem osvítit.

18. Šimon už dostal to jméno Petr, aramejsky Kefa, t. j. skála (Jan 1, 42). Nyní ukazuje, proč mu je dal: na té skále, t. j. na tobě, vybuduji duchovní budovu. Petr je tedy ustanovován základem této budovy, základem pevným, trvanlivým. Ta budova je Církev čili shromáždění, společnost věřících. Petrova autorita a moc bude dodávat pevnosti a trvání Církvi, takže ani „pekelné brány ji nepřemohou“, odolá všem útokům zla i zloby, i té, která vychází z pekla. Církev je nesmrtelná.

 

19 Tobě dám klíče od nebeského království, a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ 20 Potom přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že on je Mesiáš.

21 Od té chvíle počal Ježíš Kristus svým učedníkům ukazovat, že musí jít do Jerusalema, mnoho trpět od starších, veleknězi a vykladatelů Písma, být zabit a třetí den vstát. 22 Petr však ho vzal stranou a počal mu naléhavě domlouvat: „Uchovej Bůh, Pane! To se ti nestane!“

19. Petrovi jsou svěřeny klíče jako nejvyššímu správci v Církvi, který všecko řídí a o všechno se stará. Jako hlava Církve má moc „svazovat a rozvazovat „, nejen prohlašovat, co je dovoleno a co zakázáno. Ta moc je všeobecná: vést autoritativně k dokonalé mravnosti, rozhodovat, co je pravda a co ne, odpouštět hříchy.

21-23. (Mk 8, 31-33.) Starozákonní proroctví o Mesiáši trpícím za hříchy lidu nemohla zůstat nevyplněna. Ježíš o tom ponejprv mluví apoštolům, kteří dosud viděli Mesiáše na zemi jen obklopeného slávou. Slova o takové jeho smrti nechápali. Zvláště Petr, který Mistra tolik miloval. Ježíš ho však rázně odbyl slovy, že.nezná Boží plány o vykoupení člověka a soudí jako člověk, který se vyhýbá všemu, co je lidské přirozenosti nemilé a co se jí příčí.

 

23 Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi s očí, pokušiteli! Překážíš mi, protože nemáš na mysli věci Boží, nýbrž věci lidské!“

24 Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce za mnou přijít, zapři se, vezmi svůj kříž a následuj mě. 25 Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život kvůli mně, nalezne ho. 26 Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svou duši zahubí? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši? 27 Syn člověka zajisté přijde v slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho skutků. 28 Vpravdě vám pravím: Někteří z těch, co zde stojí, neumřou, dokud neuzří Syna člověka přicházet v jeho království.“

 

24-27. Pro spásu duše třeba obětovat všechno (Mk 8, 34-38; Lk 9, 23...).

24. „Zapře se“, nezná se sám k sobě, zapomíná na sebe, na pohodlí tohoto života, ale zná se ke Kristu a jde za ním s křížem denních protivenství v trpělivosti až k smrti.

26. „Svou duši zahubí“ v den soudu a věčné odplaty ten, kdo všechen zájem věnoval životu na tomto světě. Tam už nebude možno něčím vykoupit ztracený nadpřirozený Život duše. Proto se pevně držet Ježíše; on vede k věčnému životu a slavnému vzkříšení.

28. (Mk 9, 1; Lk 8, 27.) Podle srovnání s Mk ;i, Lk jde o utvrzení a veřejné osvědčení Kristova království zvlášť mocným zjevem; za ten lze pokládat pád Jerusalema a Kristových nepřátel v něm.

 

17 Po šesti dnech vezme Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvede je na vysokou horu do soukromí; 2 a proměnil se před nimi. Tvář mu zazářila jako slunce a šat měl bílý jako světlo. 3 A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním. 4 Petr na to řekl Ježíšovi: „Pane, je nám tady dobře. Chceš-li, postavím zde tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ 5 Když ještě mluvil, zastínil je světlý oblak, a hle, z oblaku se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; poslouchejte ho!“

17, 1-8. (Mk 9,2-8; Lk 9,28...). Při proměnění se ukázal navenek vnitřní, milostiplný, povznesený Kristův stav, spojený s mimořádnou vnější slávou. Na zjev se třeba dívat i podle jeho účelu. Ježíš měl vždy právo na takovou slávu, ale nedal jí proniknout. Dovolil to až nyní, kdy předpovídá své ponížení v utrpení. Mojžíš a Eliáš s ním mluvili o této jeho smrti. Přijme ji, aby vyplnil starozákonní předpovědi. V tomto duchu ji mají apoštolově očekávat. Pro ty tři apoštoly je to i příprava na chvíle v Getsemanské zahradě, kdy budou přibráni za svědky Kristových úzkostí.

 6 Když to učedníci slyšeli, padli na tvář a velmi se báli. 7 Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl jim: „Vstaňte a nebojte se!“8 Když vzhlédli, neviděli nikoho než jenom samotného Ježíše.

9 Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu neříkejte o tom vidění, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ 10 A jeho učedníci se ho tázali: „Proč tedy říkají vykladatelé Písma, že nejprve má přijít Eliáš?“ 11 On odpověděl: „Eliáš ovšem přijde a obnoví všechno. 12 Ale pravím vám, že Eliáš už přišel, a nepoznali ho, nýbrž učinili s ním, co chtěli. Tak i Syn člověka bude od nich trpět.“ 13 Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o

Janu Křtiteli.

14 Když přišli k zástupu, přistoupil k němu člověk, padl před ním na kolena 15 a řekl: „Pane, slituj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a zle se trápí; často totiž padá do ohně a často do vody. 16 A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, a nemohli ho uzdravit“. 17 Ježíš pak odpověděl:

9-13. Co se stalo s Předchůdcem. to čeká i Mesiáše (Mk 9,9-13).

14-20. Uzdravení náměsíčného chlapce (Mk 9. 14-29: Lk 9, 37-42).

 

 „Ó nevěřící a zvrhlé pokolení! Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho mám vás snášet? Přiveďte mi ho sem!“18 I pohrozil mu Ježíš, a zlý duch z něho vyšel, ten chlapec pak byl od oné chvíle zdráv.

19 Tu přistoupili učedníci v soukromí k Ježíšovi a řekli: „Proč my jsme ho

nemohli vyhnat? „20 A on jim praví: „Pro svou malou víru. Vpravdě totiž vám pravím: Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, řeknete této hoře: ´Přejdi odtud tam!´, a přejde, a nic vám nebude nemožné.“ [21]

22 Zdržovali se pak v Galileji a Ježíši jim řekl: „Syn člověka bude vydán lidem´do rukou 23 a oni ho zabijí, ale třetí den vstane.“ A zarmoutili se velice.

24 A když přišli do Kafarnaa, přistoupili vvběrčí dvoudrachem k Petrovi a řekli: „Váš mistr nezaplatí dvoudrachmu?

21. „A tento druh se nevyhání jinak než modlitbou a postem „- zdá se sem asi převzato z Mk 9, 29.

22-23. Nová“předpověď o utrpeních Páně (Mk 9, 30-32; I/k 9, 44).

24. Každý Izraelita byl povinen zaplatit každý rok pul siklu. což je řecky didrachma (dvoudrachma), na vydržování chrámu (Ex 30. 13).

 

25 Praví: „Zaplatí!“Když vešel do domu, Ježíš ho předešel otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají králové země clo nebo daň? Od vlastních synu, či od cizích? „26 Na jeho odpovědi: „Od cizích „řekl mu Ježíš: „Tedy synové jsou svobodní. 27 Abychom je však nepohoršili, jdi k moři, vhoď udici, a první rybu, která se chytí, vezmi, otevři jí ústa, a najdeš stater; vezmi ho a dej jim za mne i za sebe.

18 V té chvíli přistoupili učedníci k Ježíšovi a pravili: „Nuže, kdo je největší v nebeském království?

25. Vešel do domu, ne aby se otázal Mistra, ale aby sehnal peníze. Pán ovšem peněz neměl. Dá mu nejprve něco na uváženou. Králové (orientální) byli vlastníci všeho majetku svých poddaných; ti však mohli s ním volně nakládat, a za to platili daň. Majetek synů je ovšem z daní vyňat. Jestliže Bůh, Pán Izraele, požaduje daň pro udržení bohoslužby, jeho Syn není k tomu zavázán. Dá ji, aby nezpůsobil nepokoj, ale Petr má vědět, že tím není zastíněn jeho titul Božího Syna. - Předtím svěřil Petrovi řízení Církve, a proto platí i za něho.

27. „Stater“ byl peníz, který platil 4 drachmy. Stačil tedy na daň pro Krista Pána i pro Petra.

18, 1-7. Velikost měřená podle víry (Mk 9, 33-37. 42; Lk 9, 46).

1. Příležitost k této otázce dalo nejspíš vyznamenání Petra, když za něj Ježíš zaplatil daň. Kristus byl vždycky proti honbě po hodnostech a lepším vnějším postavení ve svém království a dával přednost pokorným a skromným.

 

2 I přivolal dítě, postavil je doprostřed mezi ně 3 a řekl: „Vpravdě vám pravím: neobrátíte-li se a nestanete-li se jako děti, nevejdete do nebeského království. 4 Kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten bude největší v nebeském království. 5 A kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, mne přijímá. 6 Kdo však pohorší jedno z těchto maličkých, které ve mne věří, tomu by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen do mořské hlubiny. 7 Běda světu pro pohoršení! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází. 8 Je-li ti však tvoje ruka nebo noha kamenem úrazu, usekni ji a odhoď od sebe! Lépe je pro tebe, abys vešel do života jednoruký nebo chromý, než abys měl obě ruce nebo obě nohy, a byl uvržen do věčného ohně.

 

3. Nepřikazuje apoštolům, aby měli věk maličkých, ale aby měli jejich nevinnost; a co těmto přináší věk, oni aby toho nabyli svým přičiněním. Mají být maličcí vzhledem k zlobě, ne v moudrosti´(sv. Jeroným).

7. „Pohoršení musejí přicházet „, protože lidé se bez nich neobejdou v nynějších podmínkách života na zemi.

8-10. Pro věčný život třeba být ochoten obětovat cokoli z pozemského života (Mk 9, 43-48).

 

9 A jestliže je ti tvé oko kamenem úrazu, vylup je a odvrhni od sebe! Lépe je pro tebe, abys jednooký vešel do života, než abys měl obě oči, a byl vržen do pekelného ohně. 10 Hleďte, ať nepohrdáte žádným z těchto maličkých! Neboť vám pravím, že jejich andělé v nebesích stále hledí na tvář mého nebeského Otce“. [11 Syn člověka přišel totiž spasit, co zahynulo.]

12 „Co myslíte? Kdyby měl někdo sto ovcí a jedna z nich by se zatoulala; nezanechal by těch devětadevadesát na horách a nešel hledat tu, která se zatoulala? 13 A podaří-li se mu ji nalézt, vpravdě vám pravím, že ze z ní raduje více než z devadesátidevíti, které se nezatoulaly. 14 Stejně ani není vůle vašeho Otce, který je v nebesích, aby zahynulo kterékoli z těchto maličkých.“

11. Tento verš sem byl možná přenesen z Lk 19, 10.

12-14. Boží péče o každého věřícího (Lk 15, 2-7).

15 „Zhřeší-li proti tobě tvůj bratr, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, získal jsi svého bratra. 16 Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby každá věc byla zajištěna výpovědí dvou nebo tří svědků. 17 Jestliže však je neuposlechne, pověz církvi. Neuposlechne li však ani církev, měj ho za pohana nebo celníka. 18 Vpravdě vám pravím: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. 19 Dále vpravdě vám pravím: Shodnou-li se dva z vás na zemi v modlitbě o kteroukoli věc, stane se jim od mého nebeského Otce.

20 Kde totiž jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem mezi nimi.“

21 Tu přistoupil Petr a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nanejvýš sedmkrát?“

15-18 Napomenutí soukromé a církevní - veřejné (Lk 17, 3-4).

15-17. Věřící si mají sami mezi sebou vyřídit své osobní spory i tehdy, uškodí-li vážně jeden druhému. Nezmůže-li nic jeden, má si přibrat spolubratra, aby vinníka přivedl k nápravě. Má se tedy s ním zacházet šetrně. Až na konec má věc oznámit představenému církevní obce, aby on svým vlivem odklidil pohoršení. Nedá-li se ani jím pohnout k nápravě, jako by vypadl z křesťanského společenství a připodobnil se životu pohanil a hříšníků.

21-22. (Lk 17, 3-4.) Čísla sedm se užívá pro neurčitý počet, jako v Přís 24, 1(5: „Sedmkrát za den padá spravedlivý, a vstává „, t. j. kdykoli padne, vstane. Podle rabínů Bůh odpouští dvakrát nebo třikrát, ale vícekrát ne. Ježíš udal takové číslo. Že to zní jako nekonečněkrát. Tedy vždycky odpustit!

 

22 Ježíš mu odpoví: „Nepravím ti, ´nanejvýš sedmkrát', ale ´sedmdesátsedmkrát'. 23 Proto je nebeské království podobno králi, který chtěl vyúčtovat se svými služebníky. 24 A když začal účtovat, byl mu přiveden jeden, který mu byl dlužen deset tisíc hřiven.

24. Deset tisíc hřiven (talentů) je stamilionová částka; 100 denárů, které byl dlužen druhý služebník (v- 28), asi 300 Kčs. Tato čísla jsou volena, aby tím více vyniklo, kolik Bůh promíjí, když odpouští, a jak jsou nepatrná provinční jednoho člověka k druhému, a proto že si máme tím ochotněji navzájem odpouštět. Tím ostřeji se také ukazuje nevděčnost onoho nemilosrdného služebníka. A tak se chová každý, kdo svému bližnímu neodpustí a vždy neodpustí, kdykoliv on chybí. Jako Bůh je nekonečně milosrdný a vždycky promine, tak se máme chovat k sobě navzájem. Tak jdeme k dokonalosti, k podobě s Bohem. Jinak bude Bůh vymáhat na nás svůj dluh, a je to nekonečný dluh a splácí se věčným zavržením.

 

25 Když neměl čím zaplatit, rozkázal pán prodat ho a i jeho manželku, děti a všechno, co měl, a (tím) zaplatit. 26 Tu mu ten služebník padne k nohám a prosí ho: ´Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím´. 27 I slitoval se pán nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. 28 Sotva však onen služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů. I chytil ho a rdousil se slovy: ´Zaplať, co jsi dlužen!´ 29 A jeho spoluslužebník padne na kolena a prosí ho: ´Měj se mnou strpení, a zaplatím ti´. 30 Než on nechtěl, nýbrž šel a vsadil ho do žaláře, dokud nezaplatí dluh. 31 Když jeho spoluslužebníci viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili, šli a pověděli svému pánovi všechno, co se udalo. 32 I zavolá si ho jeho pán a řekne mu: ´Ničemný služebníku, celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. 33 Neslušelo se tedy, aby ses i ty slitoval nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se i já slitoval nad tebou? ´34 A rozhněval se jeho pán a odevzdal ho mučitelům, dokud mu nezaplatí celý dluh. - 35 Tak i můj nebeský Otec učiní vám, neodpustíte-li každý svému bratru ze srdce.“

19 Když Ježíš skončil tyto řeči, odebral se z Galileje a přišel do judského území za Jordánem. 2 Následovaly ho četné zástupy a on je tam uzdravil.

3 A přistoupili k němu farizeové a zkoušeli ho takto: „Může člověk propustit svou manželku z jakékoliv příčiny?´: 4 A on jim odpověděl: „Nečetli jste, že ten, který stvořil na počátku (lidi), učinil je jako muže a ženu 5 a pravil: Proto opustí člověk otce a matku a přilne k své manželce a ti dva budou jedno tělo? 6 Proto už nejsou dva, nýbrž jedno tělo.

19, 1-2. Ježíšův odchod do Zajordánska (Mk 10, 1).

3-12. O manželské nerozlučitelnosti (Mk 10,2-12; Lk 16, 18).

3-6. Otázka manželské rozluky byla tehdy živě přetřásána ve školách všech učitelů. Šlo hlavně o to, z jakých příčin může a má být rozluka provedena. Ježíš Kristus nechává otázku o důvodech pro rozluku stranou a vnáší do věci světlo odkazem na stav manželství při jeho ustanovení Bohem. Kdyby byl Bůh dal muži možnost propustit manželku a vzít si jinou, nestvořil by pro něho jen jednu ženu, ale více žen. Ano, Duch svatý praví Adamovými ústy: „Proto opustí člověk... a budou ti dva jedno tělo“. Proto už nejsou dva... (srov. 1 Kor 6, 16).

6. „Co tedy „, totiž toto jedno tělo, „Bůh spojil....“ Možno se tázat, zdali Ježíš mohl důrazněji vyjádřit nerozlučitelnost manželství a jasněji ukázat, že je to počáteční vůle Stvořitele, který stvořil dvě různá pohlaví, aby je spojil, a tak zajistil pokračování lidského pokolení na zemi. Uplatňuje-li lidská moc něco proti této výslovné Stvořitelově vůli, nemůže to být k dobru manželství a lidského pokolení. Manželství je základní věc v životě lidského pokolení a pouhý lidský rozum nedovede vždy objasnit jeho podstatu.

 

Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“7 Řeknou mu: „Proč tedy Mojžíš přikazoval dát (ženě) propouštěcí listinu a propustit?“ 8 Praví jim: „Mojžíš vám dovolil propouštět vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; avšak od počátku tomu tak nebylo. 9 Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží“. 10 Učedníci mu praví: „Je-li to takové mezi mužem a ženou, je lépe neženit se.“ 11 On jim řekl: „Všichni nechápou toto slovo, nýbrž (jen ti), kterým je (to) dáno.

7-10. Ale co je s dovolením, které dal Mojžíš? Ježíš odpověděl klidně a přesně: „Pro tvrdost vašeho srdce, avšak od počátku tomu tak nebylo.“ Židé měli mnoho zlozvyků a slabostí; Bůh jím je snášel, dokud nepřišla doba dokonalejšího náboženství a ryzí mravnosti. Mezi ne třeba počítat mnohoženství a propouštění manželek. Ježíš na to může poukázat, protože on je větší zákonodárce než Mojžíš a přišel Zákon zdokonalit a připomenout, jaké úmysly měl Bůh na počátku. Tím je věc skončena. - Ale bylo by to příliš žádat od manžela, aby měl pod svou střechou manželku nevěrnou a tak nepolepšitelnou, že by se sám mohl jevit jako spoluviník, kdyby ji nepropustil; a o to šlo Židům. V tomto případě je ovšem dovoleno propustit ji. Avšak propuštění, které vykonal člověk, nemění nic na Božím zákonu, podle kterého je manželství nerozlučitelné. Manželství je přece počátek příbuznosti, a ta je něco svatého; trvá dále a stále jako jedno tělo. Podle Mt to řekl Ježíš farizeům. Bylo to však jasné, hlavně co se týče výjimky v případě manželské nevěrnosti? Podle Mk se ho apoštolovo na tu věc ptali potom v soukromí. A on jim řekl: „Kdo propustí svou manželku... „, a onu výjimku neuvádí. A sem pak směřuje, co řekli apoštolově: „Je-li to takové mezi mužem a ženou....“ Proč se divili, ne-li proto, že po propuštění se už nemůže manžel znovu oženit ani propuštěnou že si nemůže nikdo vzít? Jinak že je to v obojím případě cizoložství. - Úplná rozluka tedy dovolena není; když nastanou vážné důvody, připouští Církev rozvod: manželé nemusejí spolu bydlet, ale jejich svazek trvá až do smrti.

 

12 Jsou totiž neschopní k manželství, kteří se tak (už) narodili z matčina lůna; a jsou neschopní k manželství, které takovými učinili lidé; a jsou neschopní k manželství, kteří se takovými učinili sami pro nebeské království. Kdo může chápat, chápej!“

 

12. „Kteří se tak (už) narodili“: pro nějakou přirozenou chybu nejsou schopni vstoupit do manželství. „Které takovými učinili lidé“: jsou to kleštěnci, eunuchové. „Sami se učinili takovými“: dobrovolným rozhodnutím zachovat čistotu vždy a za všech okolností. Takové rozhodnutí dává Pán každému na uváženou. může-li se k tomu odhodlat a bude-li schopen bojovat a vítězil. Je to tím snadnější, čím upřímnější je v člověku touha po nadpřirozenem životě a službě v Církvi.

 

13 Tehdy mu přivedli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se. Ale učedníci je plísnili. 14 Ježíš jim však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří nebeské království.“ 15 A když na ně vložil ruce, odešel odtamtud.

16 A hle, přistoupil k němu jeden (člověk) a řekl mu: „Mistře, co dobrého mám dělat, abych měl věčný život?“ 17 A odpověděl mu: „Co se mě tážeš na dobré? Jediný je dobrý. Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání.“

13-15. Ježíš vkládá ruce na děti (Mk 10, 13-16; Lk 18, 15...).

13-14. S láskou přijímá a objímá děti pro čistotu a nevinnost jejich duše. Vidí v nich lidskou přirozenost ještě neposkvrněnou neřestmi a žádostmi. Vidí v nich krásu těch duší, které jsou milostí znovu zrozeny a jednou dosáhnou slavného vzkříšení.

16-22. Překážka dokonalosti (Mk 10, 17-22; Lk 18, 18-27).

17. Ježíš odmítá od sebe chválu toho, který v něm vidí jen člověka. Lidská dobrota před dobrotou Boží je mizivá.

 

18 Řekne mu: „Která? „Ježíš tedy odpověděl: „Nezabiješ, nebudeš cizoložit, nebudeš krást, nebudeš křivě svědčit, 19 cti svého otce a svou matku a miluj svého bližního jako sám sebe.“ 20 Praví mu mladík: „To všechno jsem zachoval. Co mi ještě chybí? „21 Ježíš mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej (to) chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ 22 Když mladík uslyšel to slovo, odešel smuten, neboť měl značné jmění. 23 Ježíš pak řekl svým učedníkům: „Vpravdě vám pravím: Boháč vejde nesnadno do nebeského království. 24 A dále vám říkám: Spíše projde velbloud uchem jehly, než boháč (vejde) do nebeského království.“

25 Když (to) učedníci uslyšeli, velmi se divili a pravili: „Kdo tedy může být spasen?“

21. Radí k dobrovolné chudobě; ta sice vyžaduje mnoho obětí, ale přinese hojnou a trvalou odměnu.

22-26. Nebezpečí pro spásu z bohatství (Mk 10, 23-27).

24. Takových nadsázek se užívalo. Boháčům, lnoucím k pozemským věcem, je opravdu těžké žít podle evangelia.

 

26 Ježíš na ně pohlédl a řekl jim: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“

27 Tehdy mu na to řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou; čeho se nám tedy dostane?“ 28 Ježíš jim řekl: „Vpravdě vám pravím, že vy, kteří jste mě následovali, při znovuzrození, až Syn člověka zasedne na svém velebném trůně, také vy budete sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct izraelských kmenů. 29 A každý, kdo opustí domy, bratry, sestry, otce, matku, manželku, děti nebo pole pro mé jméno, obdrží stokrát víc a za podíl bude mít život věčný.“ 30 „Mnozí pak první budou posledními a poslední prvními.

 

20 Neboť podobno je nebeské království hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici.

27-30. Odměna za dobrovolné odříkání pro Krista (Mk 10, 28-31).

29. Kdo to činí z touhy po tom, aby se ve svém životě více zařídil podle Kristových, přikázání a rad, dostane stokrát víc v nynějším životě, t. j. mnohem vznešenější a trvalejší dary duchovní než to, co opustil, a potom odměnu v životě věčném.

 

2 Smluvil pak s dělníky denár na den a poslal je na svou vinici. 3 A když vyšel kolem tří hodin, viděl jiné nečinně stát na tržišti. 4 I řekl jim: ´Také vy jděte na mou vinici, a dám vám, co bude spravedlivé'. 5 Oni tedy odešli. A zase vyšel kolem hodiny šesté a deváté a učinil stejně. 6 Když vyšel kolem jedenácti a nalezl jiné, jak stojí, řekl jim: ´Co tu stojíte celý den nečinně? ´7 Praví mu: ´Nikdo nás nenajal´. Řekne jim: ´Jděte také vy na mou vinici'. 8 Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ´Zavolej dělníky a dej jim mzdu, počínajíc posledními až po první'. 9 Když tedy přišli ti, kteří byli najati kolem jedenácti hodin, dostali po denáru. 10 Přišli pak í první a domnívali se, že dostanou více; ale také oni dostali po denáru. u Když ho přijali, reptali proti hospodářovi: 12´Tihle poslední pracovali jedinou hodinu, a postavils je na roven nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko´.

20, 2. Denár (3.89 g stříbra) byla skrovná denní mzda dělníkova.

3. Vyšel tedy o 6., 12. a 15. hodině.

8. Podle Zákona musela být mzda vyplácena týž den večer (Dt 24, 15).

 13 Ale on odpověděl jednomu z nich: ´Příteli, nekřivdím ti. Což jsi se mnou nesmluvil denár? 14 Vezmi si své a jdi! Chci však i tomuto poslednímu dát stejně jako tobě. 15Což nesmím ve svém dělat, co chci? Či je tvé oko zlé, že já jsem dobrý? ´16 Tak poslední budou prvními a první posledními.“ 17 Když se Ježíš ubíral vzhůru do Jerusalema, vzal stranou dvanáct (učedníků) a cestou jim řekl:

13. Podobenství učí, že všem je otevřena brána do Božího království, Církve. A nikdo se nemá vychloubat tím, že se mu dostalo povolání dříve než ostatním. Může se totiž stát, že pro takové smýšlení, pro spoléhání na prvenství v povolání před ostatními, že se stane v odměně posledním, a vlastně tím, že se neopírá o dobrotu svého Pána, odměnu ztratí úplně; první se tak stanou posledními, ano mohou být pro svou nespokojenost vyloučeni z království. Židé byli první povoláni k účasti ve vykupitelských dobrech. Než proto, že v sebe příliš důvěřovali a nedívali se na ta dobra jako na dobrovolný Boží dar, milost, zpyšněli, zatvrdili se proti Pánu a vyloučili se z účasti v Kristově království, kdežto pohani, hříšníci, tu milost dostávají jako dar milosrdného a také spravedlivého Boha. On přece může naložit se svými dary, jak chce, a dát příležitost každému, aby si je zasloužil. Tito poslední se pak stanou prvními.

17-19. Třetí předpověď utrpení Páně (Mk 10, 32-34; Lk 18, 31...).

 

18 „Hle, vystupujeme do Jerusalema a Syn člověka bude vydán velekněžím a vykladatelům Písma; i odsoudí ho k smrti 19 a vydají ho pohanům, aby se mu posmívali, bičovali ho a ukřižovali, ale třetí den vstane.“

20 Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeovyeh se svými syny, klaněla se mu a žádala ho o něco. 21 A on jí řekl:

18-19. Čím více se Kristus přibližuje k svému utrpení, tím podrobněji o něm mluví.

20-28. V Kristově království se nepanuje, ale slouží druhým (Mk 10, 35-45).

21. Vždyť mohli pochopit, že nejde do Jerusalema za slávou, ale za ponížením a utrpením, které je přirovnáváno ke kalichu a ponoření do vody, křtu. Když se rozhodli, budou také účastníky utrpení. A byli ho účastni:.Jakub umřel mučednickou smrtí několik let po ukřižování Páně (r. 44). Jan, který sice zemřel přirozenou smrtí, trpěl ve vyhnanství na ostrově Patmos. Také snad byl ponořen do vařícího oleje. Konečně tak dlouhý život, jaký byl dopřán Janovi, plný apoštolské práce, utrpení, strádání a pronásledování je dostatečným vyplněním předpovědi Páně. - Co se týká prvních míst, to není v moci Ježíše Krista jako Mesiáše, který přišel založit Boží království na zemi, kde slouží jeden druhému. A o předních místech v království vyvolených, u Boha, rozhoduje Otec. - Své napomenutí k pokornému postoji a chování jednoho k druhému božský Mistr podkládá vlastním příkladem. Neříkat si: „Až sem, a dost „, ale neznat mezí v té věci, i kdyby se někomu zdálo, že klesne na stupeň služebníka, jako ani on se neomezil jen na něco, nýbrž dá všechno, co má, i svůj život, a to jako služebník všech lidí, protože všichni lidé jsou před Bohem vinní. Slova „dát svůj život „znamenají totiž jeho brzkou smrt na kříži. A jeho smrt bude „jako výkupné za mnohé“, čili jeho život bude položen jako cena, aby lidstvo bylo vykoupeno ze hříchů a satanovy moci. Tedy dá svůj život místo nás, jak předpověděl prorok Izaiáš: „Co my jsme měli trpět, on snášel..., byl raněn pro naše hříchy... a složil na něj Hospodin nepravost nás všech“ (53, 4-6). A v tomto obětování vlastního života se dovršila služba Syna člověka lidem; je to největší čin jeho služby lidem (srov. 24, 22-24).

 

 „Co si přeješ? „Praví mu: „Řekni, aby tito dva moji synové seděli v tvém království jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici“. 22 Ježíš však na to řekl: „Nevíte, co žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít? „Odpovědí mu: „Můžeme.“ 23 Řekne jim: „Můj kalich (sice) budete pít, avšak abyste mi seděli po pravici nebo po levici, to není mou věcí dát to, nýbrž je to pro ty, kterým to bylo připraveno od mého Otce.“ 24 A když to uslyšelo deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. 25 Tu Ježíš je přivolal a řekl: „Víte, že vládcové národů panují nad nimi a velcí na nich uplatňují svou moc. 26 Tak tomu nebude mezi vámi. Ale kdo by chtěl být mezi vámi velký, ať je vaším služebníkem; 27 a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. 28 Jako Syn člověka nepřišel, aby si dával sloužit, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

29 Když vycházeli z Jericha, provázel ho četný zástup. 30 A hle, dva slepci seděli u cesty, a když uslyšeli, že tudy jde Ježíš, zvolali: „Pane, smiluj se nad námi, Davidův synu!“31 Ale zástup je okřikoval, aby mlčeli. Oni však ještě více volali: „Pane, smiluj se nad námi, Synu Davidův!“32 Tu se Ježíš zastavil, zavolal je a řekl: „Co chcete, abych vám učinil? „33 Praví mu: „Pane, ať se nám otevřou oči.“ 34 Ježíš se slitoval, dotkl se jejich očí, a hned viděli a šli za ním.

29-34. Uzdravení slepci vyznávají v Ježíšovi Mesiáše (Mk 10,46-52; Lk 18, 35).

21, 1-11. Mesiášský Ježíšův vjezd do Jerusalema (Mk 11, 1-11; Lk 19, 28...; Jan 12, 12).

 

21 Když se přiblížili k Jerusalemu a přišli do Bethfage u Olivové hory, poslal Ježíš dva učedníky 2 a pravil jim: „Jděte do protější osady a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně!

3A řekne-li vám kdo co, řekněte: ´Pán je potřebuje´, a hned je propustí.“ 4 To se stalo, aby se naplnilo, co praví prorok: 5 Řekněte Siónské dceři: Hle tvůj král ti přichází mírný, sedě na oslici, na osličím mláděti.

6 Učedníci tedy šli a udělali, jak jim Ježíš přikázal. 7 Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na ně své pláště a (on) se na ně posadil. 8 Přemnozí ze zástupu pak prostřeli své pláště na cestu, jiní zase sekali větve se stromů a pokladli jimi cestu.

2. Nepoužil osla svých přátel v Bethanii, neboť věděl, jak se nade vším rozhořčí židovští představení v Jerusalemě, a nechtěl, aby jeho přátelé měli z toho nepříjemnosti. Také s vypůjčením osla v Bethfage zařídil všechno tak, aby se mohl majetník snadno vymluvit, kdyby byl volán k odpovídání.

5. Přišel okamžik, aby byla vyplněna předpověď proroka Zach 9, 9. Až do té chvíle si nepřál, aby byl veřejně provolán Mesiášem. Přichází chvíle, kdy sám to vyzná před veleradou. Nyní to dovoluje davu. Je to triumfální cesta ne světského vládce, ale krále pokorného a tichého. - „Hosana „: Nuže, spas!, bylo posvátné provolávání při průvodech.

 

9 Zástupy, které byly napřed a které šly za ním, volaly:

„Hosana Davidovu synu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech!“ 10 A když vjel do Jerusalema, pohnulo se celé město a ptalo se: „Kdo je to? „11 Lid pak říkal: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“ 12 I vstoupil Ježíš do chrámu a vyháněl všechny kupující a prodávající v chrámě, zpřevracel stoly směnárníkům a sedadla prodavačům holubů 13 a řekl jim: „Můj dům má být domem modlitby; vy však z něho děláte lupičský pelech.“

14 A přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a uzdravil je. 15 Když však veleknězi a vykladatele Písma viděli podivuhodné věci, které učinil, a chlapce hlasitě volat v chrámě: „Hosana Synu Davidovu“, rozhořčili se 16 a řekli mu: „Slyšíš, co tihle říkají?“

11. Ne jakýkoli prorok, nýbrž prorok, o kterém proroci předpovídali, Mesiáš.

12-17. Ježíš horlí o Boží dům (Mk 11, 15-17; Lk 19, 45...).

13. Při čištění chrámového nádvoří, které bylo posvátné pro spojení s chrámem, se opírá o Iz 56, 7.

 

Ježíš jim však řekne: „Ovšem; nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňat a kojenců sis připravil chválu?“ 17A nechal je, odešel ven mimo město do Bethanie a tam zůstal.

18 Když se ráno vracel do města, pocítil hlad. 19 A spatřil u cesty fíkovník a šel k němu, ale nenalezl na něm nic než listí. Řekne mu: „Ať nikdy, na věky už nezrodíš plody!“A ten fíkovník najednou uschl. 20 Když to viděli učedníci, divili se a řekli: „Jak ten fíkovník najednou uschl!“21 Ježíš jim na to řekl: „Vpravdě vám pravím: Budete-li mít víru a nebudete-li kolísat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem, nýbrž i řeknete-li této hoře: ´Zdvihni se a vrhni se do moře!´, stane se (to). 22 A všecko, začkoli budete s vírou prosit v modlitbě, dostanete.“23 Když přišel do chrámu a učil, přistoupili k němu veleknězi se staršími lidu a pravili: „Jakou mocí toto činíš a kdo ti dal tuto moc?“

18-22. Poučení o síle víry (M k 11, 12-14).

23-27. Původ Kristova poslání (Mk 11, 27-33: Lk 20. 1...).

 

24 Ježíš pak jim odpověděl: „Také já se vás zeptám na jednu věc, a odpovíte-li mi, řeknu také já vám, jakou mocí to činím: 25 Odkud byl křest Janův? Z nebe, či z lidí? „Ale oni u sebe uvažovali takto: „Řekneme-li ´Z nebe´, řekne nám: ´Proč jste mu tedy neuvěřili? ´26 Řekneme-li však ´Z lidí', bojíme se lidu, neboť všichni pokládají Jana za proroka“. 27 I odpověděli Ježíšovi: „Nevíme“. Také on jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí toto činím.“

28 „Co myslíte? Jeden člověk měl dvě děti. A přistoupil a řekl prvnímu: ´Synu, jdi dnes pracovat na vinici! ´29 On odpověděl: ´Jdu, pane´; ale nešel. 30 Přistoupil tedy k druhému a řekl podobně. On však odpověděl: ´nechci'; ale potom toho litoval a šel. 31 Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ Praví: „Ten druhý“. Řekl jim Ježíš: „Vpravdě vám pravím, že celníci a nevěstky vás předejdou do Božího království. 32 Neboť přišel k vám Jan se spravedlivým životem, a neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nedali na pokání, že byste mu byli uvěřili.“

28-32. Prvý syn představuje onu část národa, která se ústy chlubila mesiášskými sliby a dělala si na ně právo odvoláváním na to, že patří k vyvolenému národu, ale skutky pokání to nedokazovaly; jde hlavně o vůdce národa a jejich učitele (viz 3, 7-23). Druhý syn znamená tu část národa, která platila za hříšnou a Boha neposlušnou. Ti ukázali větší ochotu k pokání a dostalo se jim pak přijetí do Božího království a účasti v odpuštění a milosti. - Vždycky budou lidé, kteří z počátku projevují ochotu k Spasitelovu volání, všechno slibují, ale k činu nedojdou. Ať nepohrdají ostatními a raději prosí Boha o sílu a vytrvalost. Jiní se zase chovají nejprve odmítavě vůči Božímu volání k dokonalejšímu křesťanskému životu, protože se jim zdá těžký a nemožný; když však první odpor přejde, projevují ochotu a odhodlanost následovat Krista.

32. Ta slova výčitky měla je aspoň nyní přimět k pokání; než neobrátili se.

 

33 „Poslyšte jiné podobenství. Byl hospodář, který vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vyhloubil v ní lis a vystavěl věž, A pronajal ji vinařům a odcestoval. 34 Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky pro své plody. 35 Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, jiného zabili, jiného zase zkamenovali. 36 Po druhé poslal jiné služebníky, mnohem více než dříve, a naložili s nimi stejně. 37 A naposled k nim poslal svého syna a říkal si: ´Zastydí se před mým synem´. 38 Než vinaři, když viděli syna, řekli si: ´To je dědic. Nuže, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše´. 39 A chopili se ho, vyhnali, ven z vinice a zabili.“ 40 Co tedy učiní pán vinice o něm vinařům, až přijde? „41 Seknou mu: „Zle ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět plody v pravý čas.“ Praví jim Ježíš: 42 „Nikdy jste nečetli v Písmech: Kámen, který zavrhli stavitelé, ten se stal kamenem úhelným? Pán to učinil a je to podivuhodné v našich očích?

 

 

33-46. Tajemné podobenství o zlých vinařích (Mk 12, 1-12; Lk 20, 9...).

33. Bůh svěřil vyvolenému národu pravé náboženství a dal mu možnost dobrého mravního života. Posílal k nim své proroky, aby se přesvědčili o jejich životě podle Boží vůle. Ale oni je zabíjeli. Naposled poslal svého Syna, ale ani před ním se nezalekli. Pokládali všecko za své dílo, ačkoliv měli kajícně a pokorně prosit o Boží milost a shovívavost. Nakonec Syna ukřižovali. Dědictví se však nedostalo jim, nýbrž přešlo na pohany. - Tím Ježíš také předpověděl, že ho Židé usmrtí.

 

43 Proto vám pravím: Bude vám odňato Boží království a bude dáno národu, který přináší jeho plody. 44 A kdo padne na ten kámen, rozrazí se; na koho pak padne, toho rozdrtí.“ 45 Když veleknězi a farizeové uslyšeli jeho podobenství, poznali, že mluví o nich. 461 usilovali zmocnit se ho, ale báli se zástupů, protože ho pokládaly za proroka.

22 A Ježíš k nim znovu promluvil v podobenstvích. 2 „Nebeské království je podobno králi, který vystrojil svatbu svému synu. 3 I poslal své služebníky, aby zavolali pozvané (hosty) na svatbu, ale ti nechtěli přijít.

44. Dvojím obrazem se praví totéž: „Je určen k pádu v Izraeli „(I/k 2, 34).

22, 1-14. Podobenství o královské svatbě (Lk 14, 15-24).

2. Už proroci předpovídali budoucí mesiášská dobra v obrazech hostiny a svatby (Iz 56, 13; 61, 10). I zde jsou líčena tato dobrodiní a radosti jako svatební hostina.

3-6. Tak i Bůh zval Izraelity k duchovní mesiášské hostině skrze proroky a naposled skrze Jana Křtitele, ale většina z nich odřekla a nepřišla. Ano, mnohé posly potupili a jiné zabili, jak se dělo i apoštolům a učedníkům Páně, když zvali k pokání a k účasti v mesiášské spáse a v jejích duchovních dobrech.

 

4 Po druhé poslal jiné služebníky se vzkazem: ´Řekněte pozvaným: Hle, připravil jsem hostinu, moji býci a krmný dobytek je zabit a všechno je připraveno. Pojďte na svatbu!´ 5 Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný zase za svým obchodem. 6 Ostatní dokonce pochytali jeho služebníky, pohaněli je a zabili. 7 Tu se král rozhněval, poslal svá vojska a zahubil ony vrahy a město jim zapálil. 8 Potom řekne svým služebníkům: ´Svatba je sice připravena, ale pozvaní nebyli hodni. 9 Jděte tedy na rozcestí a pozvěte na svatbu každého, koho najdete´. 10 I vyšli oni služebníci na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré, a naplnila se svatební síň stolovníky. 11 Když vstoupil král podívat se na stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oděn do svatebního roucha.

7. Za těmito slovy se ukazuje tragedie Jerusalema: jeho vyvrácení a vypálení r. 70 jakožto trest za nevěru Židů.

10. „Zlí i dobří“; v pozemském Kristově království jsou totiž dva druhy lidí: jedni vytrvají v přijaté spravedlnosti, druzí ji ztrácejí a už nenalézají.

11-13. Podobenství nás přenáší zase do Kristova království v nebi, kde už nebude zlých; jen dobří budou účastni věčné blaženosti. Zlí budou vrženi do pekelných temnot, kde budou násilím drženi, aby odtamtud nemohli uniknout svázané ruce a nohy). Takový je onen host beze svatebního šatu. Má ho však ten, kdo se oblekl v Krista dobrými skutky, svatým obcováním a pravou láskou (sv. Tom.). - Jsou tedy někteří nehodní v pozemském Kristově království. Kteří to jsou, je známo jen Pánu. Ta nehodnost se ukáže až na věcnosti.

 

12 I praví mu: ´Příteli, jak jsi sem mohl vejít bez svatebního roucha?´A on oněměl. 13 Tehdy řekl král sluhům: ´Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho do temnot venku. Tam bude pláč a skřípání zuby.´ 14 Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“

15 Tehdy se farizeové vzdálili a radili se, jak by ho chytili v řeči. 16 I poslali k němu své učedníky s herodiány s dotazem: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš Boží cestě podle pravdy a nedbáš na nikoho, neboť nikomu nestraníš.

14. Židé byli nejdříve povoláni k účasti v Kristově vykoupení, ale jen chudí duchem z nich uvěřili a stali se účastni duchovních mesiášských darů. A i mezi pohany, kteří uvěřili, budou někteří nehodní věčné blaženosti, jak ukazuje onen host beze svatebního šatu.

15-22. O povinnosti k světské vládě a k Bohu (Mk 12, 13-17; Lk 20, 20...)

16. Je to daň z hlavy, kterou bylo nařízeno ročně odvádět císaři po přivtělení Judska k římské provincii Sýrii r. 6 po Kr.; nebo jde vůbec o daně odváděné Římanům. Židé je velmi těžko nesli, protože tím uznávali nadvládu pohanů nad sebou. Proto někteří nespokojenci zakazovali je odvádět. Odpoví-li Ježíš kladně na otázku farizeů, poštve proti sobě lidi; odpoví-li záporně, popudí proti sobě římskou moc.

 

17 Pověz nám tedy, co se tobě zdá: Je dovoleno dávat císaři daň, či ne? „18 Ježíš poznal jejich zlobu a řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? 19 Ukažte mi daňový peníz!“A podali mu denár. 20 On se jich pak zeptá: „Čí je tento obraz a nápis? „21 Řeknou: „Císařův“. Tu jim praví: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ 22 Když to uslyšeli, podivili se; i nechali ho a odešli.

23 Toho dne k němu přistoupili saduceové, kteří praví, že není vzkříšení, a otázali se ho: 24“ Mistře, Mojžíš řekl: Zemře-li kdo bez potomka, má si vzít manželku po něm jeho bratr a zplodit svému bratru potomstvo.

21. Peníz má obraz císařův, tedy jemu právem patří. Užívají-li takových peněz, uznávají tím císařovu nadvládu a mají platit, co on jako jejich vládce požaduje. Odvádíte-li ho, je to jen spravedlivé. A zase, co Bůh žádá, má být vyplněno. Tedy nikterak se nepoškozují Boží práva, odvádí-li se světské moci to, co právem vyžaduje; ani světská vláda se nemůže cítit zkrácena, plní-li se požadavky vůči Bohu.

22-33. Život na zemi a život po vzkříšení (Mk 12,18-27; Lk 20,27...).

 

25 Bylo u nás sedm bratří. První se oženil a zemřel, a poněvadž neměl potomka, zanechal svou manželku svému bratrovi. 26 Podobně i druhý a třetí až po sedmého. 27 Naposledy pak ze všech zemřela ta žena. 28 Kterému z těch sedmi bude tedy žena patřit při vzkříšení? Vždyť všichni ji měli.“ 29 Ježíš jim však odpověděl: „Mýlíte se, ježto neznáte ani Písma, ani Boží moc. 30 Neboť při vzkříšení se ani nezení ani nevdávají, nýbrž jsou jako Boží andělé v nebi. 31 O vzkříšení mrtvých pak jste nečetli, co vám Bůh řekl: 32 Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jakobův! Není Bůh mrtvých, nýbrž živých.“ 33 A zástupy, když to uslyšely, žasly nad jeho učením.

34 Když farizeové slyšeli, že umlčel sadduceje, sešli se 35 a jeden z nich, znalec Zákona, se ho otázal s úmyslem zkoušet ho: 36 „Mistře, které je největší přikázání v Zákoně? „37 A on mu pravil: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.

34-40. Největší přikázání (Mk 12, 28-31; Lk 10, 25...).

 

38 To je největší a první přikázání. 39 Druhé pak je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. 40 V těchto dvou přikázáních záleží celý Zákon i Proroci.“

41 Když se farizeové shromáždili, otázal se jich Ježíš: 42 „Co myslíte o Mesiáši1? Čí je syn? „Odpovědí mu: „Davidův.“ 43 Praví jim: „Jak to tedy, že ho David nazývá v duchu Pánem, když říká:

44 Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohami?

45 Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jak to, že je jeho syn?

40. ´Cokoli je přikázáno, má svou pevnost jen v lásce; jako mnoho větví stromu vychází z jednoho kořene, tak mnoho ctností se rodí z jedné lásky. A nemá zeleně ta větev dobrého skutku, netrvá-li v kořeni lásky´(sv. Řehoř).

41-46. Tajemný Mesiášův původ z Davida (Mk 12, 35-37; Lk 20, 41-43).

45. Z toho plyne, že Mesiáš není jen syn Davidův, nýbrž něco více. Proto byl dříve než David. Tedy Žl 109, 1, který Židé pokládali za mesiášský, už obsahuje v náznaku pravdu o Mesiášově božské důstojnosti, pravdu, kterou Ježíš o sobě stále dokazoval svými skutky a slovy.

 

46 A nikdo mu nemohl odpovědět (ani) slovo. A od toho dne se už nikdo neodvážil tázat se ho.

23 Tehdy Ježíš promluvil k zástupům a svým učedníkům takto: 2 „Na Mojžíšovu stolici zasedli vykladatelé Písma a farizeové. 3 Všecko tedy, co vám řeknou, čiňte a zachovávejte, avšak podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, a nečiní.

23, 1-7. Ježíš kárá tvrdost a samolibost farizeů (Mk 12, 38-40; l,k 11, 39-52).

1-2. Ježíš věděl o úkladech, které mu farizeové strojili, věděl, že jim bude brzo vydán. Nedělá však žádné přípravy pro svou ochranu. Šlo mu jen o lid, aby ho varoval před jeho vůdci, kteří ho vedli k záhubě. Vystoupil proti nim přísně, protože viděl blížící se katastrofu; měl s lidem útrpnost, chtěl ho osvobodit ode jha na něj vloženého a od povrchnosti ve vztahu k Bohu, stavu to bez lásky.

3. Lid má ovšem plnit, co mu říkají jako zástupci mojžíšského Zákona, který zůstává pro ně závazným. Co však farizeové a vykladatelé Písma přidali nad něj, to je lidský přídavek. Hlavně se nemají řídit jejich příkladem, oním okázalým ukazováním zbožnosti a spravedlnosti jenom navenek.

 

4 Svazují totiž těžká a nesnesitelná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami nechtějí jimi (ani) prstem hnout. 5 A všechno konají, aby je lidé viděli. Neboť rozšiřují své modlitební proužky a prodlužují třásně; 6 mají rádi přední místo na hostinách a přední sedadla v synagogách; 7 libují si, když je lidé pozdravují na náměstích a říkají jim rabbi. 8 Vy se však nedávejte nazývat rabbi, neboť jeden je váš učitel, vy všichni pak jste bratři. 9 A nikoho nenazývejte na zemi svým otcem, neboť jeden je váš Otec v nebesích. 10 Ani se nenazývejte vůdci, neboť jeden je váš Vůdce, Mesiáš. 11 Kdo je mezi vámi větší, buď vaším služebníkem! 12 Neboť kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

13 „Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Zavíráte nebeské království před lidmi; sami totiž nevcházíte, a těm, kdo chtějí vejít, nedovolujete vstoupit.

4. Přidanými předpisy tak sešněrovali život, že je nemožné zachovat všecko, co žádají.

5. Svou marnivou touhu po cti ukazují i prodlužováním řemínků pouzder s částmi Zákona, napsanými na pergamene, které nosili na čele, a třásní na šatě.

9. Otec jako učitel. Učedníci se nemají vynášet svou učitelskou autoritou nad jiné, ale spíše hledět poučováním jim prospěl.

13. Jako projevoval Ježíš soustrast beze slabosti, tak ukazoval i hněv bez příkrosti. Měl plnost lidského života v celé jeho šíři, prožíval city a vášně, vyjma hřích, jako my. Byl více člověk čili plněji člověk než ostatní lidé. Zaujal správný postoj k dobru i ke zlu sebeskrytějšímu, ukázal pak mírnost nebo přísnost, jak toho bylo třeba. Ve všem se projevovala jeho neporušená lidská přirozenost.

 

[14] 15 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Obcházíte moře i pevninu, abyste získali jednoho proselytu. A když se jím stane, děláte z něho pekelníka dvakrát horšího, než jste sami. 16 Běda vám, vůdcové slepých! Říkáte: ´Kdo bude přísahat při chrámu, to neplatí; kdo však bude přísahat při chrámovém zlatě, ten je vázán´. 17 Pošetilci a slepci! Vždyť co je větší? Zlato, či chrám, který posvěcuje to zlato?

14. „Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Vyjídáte domy vdov pod záminkou dlouhého modlení. Pro toto propadnete těžšímu soudu“. Tento verš tu není na svém místě a přišel sem z Mk 12, 40; Lk 20,47.

15. Zanedbávali povinnosti k ztraceným ovcím ve vlasti a sháněli mezi pohany ty, kdo by přijali obřízku a byli přičleněni k vyvolenému národu. Dělali to z louhy, aby se tím mohli chlubit. Jejich obrácení pohani se však stávali horšími a fanatičtějšími než sami farizeové.

 

18 A´Kdo bude přísahat při oltáři, to neplatí; kdo však bude přísahat při daru, který je na něm, ten je vázán´. 19 Slepci! Vždyť co je větší? Dar, či oltář, který posvěcuje ten dar? 20 Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm a při všem, co je na něm; 21 a kdo přísahá při chrámu, přísahá při něm a při tom, který v něm přebývá. 22 A kdo přísahá při nebi, přísahá při Božím trůnu a při tom, který na něm sedí. 23 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Dáváte desátky z máty, z kopru a z kmínu, a upustili jste od důležitějších nařízení Zákona, totiž od spravedlnosti, milosrdenství a věrnosti; toto bylo nutno dělat, a ono nezanedbávat. 24 Slepí vůdcové! Cedíte komára, a polykáte velblouda. 25 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Očišťujete vnějšek číše a mísy, ale uvnitř jsou plné loupeže a nezdrženlivosti. 26 Slepý farizeji, napřed vyčisti vnitřek číše, aby i její vnějšek byl čistý. 27 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Podobáte se obíleným hrobům, které se zvenčí zdají nádherné, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých a všeliké nečistoty. 28 Tak i vy se jevíte lidem navenek spravedlivými, ale uvnitř jste plni pokrytectví a nespravedlnosti. 29 Běda vám, vykladatelé Písma a pokrytečtí farizeové! Budujete prorokům hroby a zdobíte náhrobky spravedlivých 30 a říkáte: ´Kdybychom byli žili za dnů našich otců, nebyli bychom měli s nimi účast v (prolévání) krve proroků'. 31 Takto o sobě svědčíte, že jste synové těch, kdo zabili proroky. 32 I vy tedy dovršte míru svých otců! 33 Hadi, plemeno zmijí! Jak budete moci uniknout pekelnému soudu? 34 Proto hle, posílám k vám proroky, mudrce a vykladatele Písma. A z těch některé zabijete a ukřižujete, jiné z nich zbičujete ve svých synagogách a budete pronásledovat z města do města, 35 aby na vás padla všecka spravedlivá krev, která byla prolita na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, Barachiášova syna, kterého jste zabili mezi svatyní a oltářem. 36 Vpravdě vám pravím: Toto všechno přijde na tohle pokolení.

35. Prorok Zachariáš byl syn Barachiášův (Zach 1, 7). Snad se udržela o něm zpráva, že byl umučen. Nebo jde o velekněze Zachariáše, který byl zavražděn v chrámu (2 Par 24, 24); jeho otec je však nazýván Jojada, což se mohlo snad zaměňovat za Barachiáš. Podle sv. Jeronýma v evangeliu nazareů místo ´syn Barachiášův ´se čte ´syn Jojadův´.

 

37 Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako kvočna shromažduje svá kuřátka pod křídla, a nechtěli jste. 38 Hle, váš dům vám zůstane pustý. 39 Pravím vám totiž: Už mě neuvidíte až do té doby, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Páně.“

24 Pak Ježíš vyšel z chrámu a ubíral se dále. A přistoupili k němu jeho učedníci, aby mu ukázali na chrámové stavby. 2 Ale on jim na to řekl: „Vidíte to všechno? Nebude zde ponechán kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“

3 Když seděl na Olivové hoře, přistoupili k němu soukromě jeho učedníci a tázali se ho: „Řekni nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a konce světa? „4 A Ježíš jim na to řekl: „Dejte pozor, aby vás někdo nesvedl.

24,1-2. O zkáze chrámu (Mk 13, 1-2; Lk 21, 5-6).

3-8. Znamení, která budou předcházet (Mk 13,5-8; Lk 21,7...).

4. Před koncem světa se objeví mnoho falešných náboženských nadšenců. Že nejsou posláni Bohem se pozná podle toho, že budou věřící odvracet od Krista. Využijí všeobecného očekávání nějakého vykupitele a strhnou na sebe mnoho z těch, kdo budou hledat útěchu a sílu v náboženství.

 

5 Neboť mnozí přijdou v mém jménu a řeknou: ´Já jsem Kristus´, a mnohé svedou. 6 Budete slyšet o válkách a pověstech o válkách. Nemusíte se děsit, neboť se to musí stát, ale to ještě není konec. 7 Povstane totiž národ proti národu a království proti království, bude hlad a mor a zemětřesení na rozličných místech. 8 Ale toto všechno je počátek bolestí. 9 Tehdy vás vydají k soužení a budou vás zabíjet a budete nenáviděni ode všech národů pro mé jméno. 10 A tehdy mnohým to bude kamenem úrazu a jeden druhého bude zrazovat a navzájem se budou nenávidět. 11 Také povstane mnoho lžiproroků a svedou mnohé. 12 A protože se velmi rozmůže nepravost, láska u mnohých ochladne. 13 Kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen. 14 Tato zvěst o království bude pak hlásána po celém světě, na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec.“

 

9-14. (Mk 13, 9-12.) Po pohromách rázu přírodního nastane pro věřící pronásledování.

12. Velmi se rozmůže nenávist ke Kristu a jeho věřící budou neobyčejně souženi. Je to znamení, že ze srdcí vymizel zájem a horlivost o Boží Zákon a láska ke Kristu. Spasen bude jenom ten, kdo vytrvá v lásce.

14. Nejprve bude hlásáno evangelium všem národům, takže nikdo nebude mít výmluvy, že nemohl uvěřit. Zdali hned potom nastane konec, anebo až po delší době, nejde ze slov vyvodit.

 

15 „Až tedy uvidíte, jak je na svatém místě ohavná spoušť, o které mluvil prorok Daniel — ten, kdo čte, rozuměj —, 16 tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utekou na hory, 17 a ten, kdo na střeše, ať nesestupuje vzít si něco ze svého domu, 18 a kdo na poli, nevracej se zpět vzít si svůj plášť. 19 Běda těhotným a kojícím v ty dny!

15-20. Napomenutí pro dobu pustošení Judska (Mk 13, 14-18; Lk 17, 31...).

15. „Ohavná spoušť“, hrozné znesvěcení svatého Božího místa. Slova jsou vzata z proroka Dan 9, 27, který předpovídal znesvěcení chrámu v době Makabejců. Tu jde o sochu někoho, kdo se bude vydávat za Boha a jemuž bude prokazována božská pocta. - Před obléháním Jerusalema už to, že římské vojsko obsadilo Svatou zemi, znamenalo ohavnou spoušt'. - „Kdo čte“, totiž ono Danielovo proroctví, rozuměj mu o tomto znesvěcení.

16-20. Kdo chce zachránit život, musí jednat co nejrychleji, neboť nebezpečí je velmi blízké. V zimě je útěk obtížný pro deště, podobně v sobotu, kdy Židé pokládali za nedovolené cestovat. Důvod k útěku podává Lk 21, 22-24.

 

20 Modlete se, aby váš útěk nenastal v zimě nebo v sobotu. 21 Neboť tehdy bude veliké soužení, jakého nebylo od počátku světa až do dneška a nikdy nebude. 22 A kdyby ony dny nebyly zkráceny, nezachránil by se žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny. 23 Řekne-li vám kdo v té době: ´Hle, tady je Kristus´, nebo: ´Tam´, nevěřte! 24 Povstanou totiž lžikristové a lžiproroci a budou ukazovat velká znamení a velké divy, aby svedli, možno-li, i vyvolené. 25 Hle, předpověděl jsem vám to. 26 Jestliže vám tedy řeknou: ´Hle, je na poušti', nevycházejte! ´Hle, v nejskrytějších místech domu´, nevěřte! 27 Neboť jako blesk vychází od východu a je ho vidět až na západ, tak bude i příchod Syna člověka. 28 Kde totiž bude mrtvola, tam se shromáždí supi.“

 

21-25. Utrpení vyvolených; nepraví proroci a mesiáši (Mk 13, 19-25).

21. Nastane tak strašné soužení, že i vyvolení by zakolísali a jejich věčná spása by byla ohrožena, kdyby Bůh pro své milosrdenství a pro svou starost o vyvolené ty dny nezkrátil.

23-25. Všelijací novotáři budou k sobě lákat věřící novým učením a novými nadějemi. Budou dělat tak podivuhodné věci, podobné pravým zázrakům, že i vyvolení, pevní ve víře, mohli by se dát oklamat, kdyby sám Bůh je nedržel.

26-28. Nenadálý druhý příchod Páně (Lk 17, 23-24. 37).

26-27. Židé se domnívali, že Mesiáš se najednou objeví z pouště nebo že žije ukrytý lidským zrakům. Na taková lidská mínění ne mají věřící nic dát, neboť Ježíš Kristus přijde nenadále, slavně a všem bude viditelný.

28. Jako orli, či lépe supi, rychle a hnáni jsouce pudem se slétají k mrtvole, kořisti, falc jistě se náhle shromáždí všecko lidstvo, dobří i zlí, ke Kristu soudci. Srovnání je tedy v té rychlosti a nutnosti shromáždit se.

 

29 „Hned pak po soužení oněch dnů se zatmí slunce a měsíc nevydá svou zář, hvězdy budou padat s nebe a nebeské moci se zachvějí. 30 A tehdy se objeví na nebi znamení Syna člověka a budou naříkat všecky kmeny na zemi, a uvidí přicházet Syna člověka v nebeských oblacích s velikou mocí a slávou. 31 I pošle své anděly s polnicí mohutně znějící, a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř světových stran, od jednoho konce nebes až k druhému.

29-31. Znamení příchodu Syna člověka (Mk 13, 24-27).

29. Podobnými změnami ve vesmíru Učívali proroci Hospodinův příchod k soudu. „Nebeské moci“ jsou snad síly odstředivé a dostředivé mezi nebeskými tělesy. Je nejisté, zdali tyto změny ve vesmíru skutečně nastanou, nebo zdali slouží jen jako obraz mocného Božího zásahu.

30. To znamení bude kříž. Pak se budou bít v prsa ze zoufalství nevěřící národy.

31. Polnicí bude ohlášen příchod Páně, jako býval ohlašován příchod králův (viz 1 Thes 5, 16).

32 Poučte se z podobenství fíkovníku: Když jeho větev už omládne a vyrážejí listy, poznáváte, že je blízko léto. 33 Tak i vy, až to všechno uvidíte, vězte, že je to blízko, přede dveřmi. 34 Vpravdě vám pravím: Nepomine toto pokolení, dokud se to všecko nestane. 35 Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“

36 „O tom dni a té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, leč jedině Otec. 37 Ale jak tomu bylo za dnů Noemových, tak tomu bude i s příchodem Syna člověka. 38 Jako totiž v době před potopou jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, 39 a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všechny, tak bude i s příchodem Syna člověka.

32-35. Třeba dávat pozor na ta znamení (Mk 13, 28-31).

34. Mnozí z pokolení, které žilo v době, kdy Ježíš toto předpověděl, se dožijí vyplnění jeho předpovědi o zkáze Jerusalema, která je obrazem zkázy světa. Předpověděná zkáza Jerusalema bude důkazem, že se vyplní i slova Páně o konci světa.

36-41. Nejistota o dnu příchodu Syna člověka (Mk 13, 32).

36. Ne že by o tom dnu a té hodině nevěděl Ježíš jako Bůh, ale že to je věc nebeského Otce.

 

40 Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat, a druhý ponechán. 41 Dvě budou mlít na mlýnku; jedna bude vzata, a druhá bude ponechána. 42 Bděte tedy, neboť nevíte, v kterou hodinu váš Pán přijde. 43 Ale to vězte, že kdyby hospodář věděl, v kterou noční hlídku přijde zloděj, bděl by a nenechal by si prokopat dům. 44 Proto i vy buďte připraveni, protože Syn člověka přijde v hodinu, kterou nevíte. 45 Kdo asi je ten věrný a rozvážný služebník, kterého pán ustanovil nad svou čeledí, aby jim dával pokrm v pravý čas?

41. Povinnost žen na Východě je drtit zrno mezi dvěma kameny, a tak získávat mouku. Každý tedy bude vzat od práce, kterou právě koná. Jeden bude vzat mezi vyvolené, druhý přidělen k zavrženým: každý podle toho, v jakém stavu bude jeho duše v době příchodu Páně.

42-51. Doporučení bdělosti (Lk 12, 39-40; 42-46).

42-43. Tak neočekávaně a náhle přijde i Pán na konci světa. To povzbuzuje k bdělosti, aby nás nezastihla nepřipravené, tato chvíle a pak chvíle naší smrti, kdy si Pán přijde pro každého z nás. Vždyť je to chvíle rozhodující o celé věčnosti!

45. Takový správce domu pečoval nejen o pozemské pánovy statky, nýbrž i o čeleď a nájemníky, kterým byla dávána za odměnu odměřená část obilí.

 

46 Blažený onen služebník, kterého jeho pán, až přijde, najde, že tak dělá. 47 Vpravdě vám pravím, že ho ustanoví nade vším svým majetkem. 48 Ale kdyby si řekl špatný služebník: ´Můj pán se omeškává´, 49 a začal by tlouci své spoluslužebníky a jedl a pil by s opilci, 50 pán onoho služebníka přijde v den, v který se nenadá, a v hodinu, kterou nezná. 51 I rozčtvrtí ho a přisoudí mu úděl pokrytců. Tam bude pláč a skřípání zuby.“

47. Podobně jako Josef byl ustanoven nade vším. co měl farao (Gn 41, 41).

49. Stává se, že ten, kdo byl povýšen z nižšíbo stavu, nezná své staré známé, ano bývá k nim tvrdý.

51. Bude vyloučen ze společnosti svatýcb a odsouzen do společnosti zavržených na věky.

 

25 „Tehdy bude podobno nebeské království deseti pannám, které si vzaly lampy a vyšly vstříc ženichovi. 2 Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. 3 Ty pošetilé si totiž vzaly lampy, ale nevzaly s sebou oleje.

25, 1. Ony panny jsou nevěstiny družky; tak i snoubenec měl své mládence (Sdc 14, 11).

3-4. Bylo nalezeno mnoho takových lodičkovitých nádobek, které sloužily za lampy. Byly plněny olejem a vložen do nich knot.

 

4 Rozumné si však vzaly s lampami do nádobek olej. 5 Když se ženich omeškával, začaly všechny podřimovat a usnuly. 6 O půlnoci se však strhl křik: ´Už je tu ženich, jděte mu naproti!“7 Tu všechny ty panny vstaly a upravily si lampy. 8 Pošetilé však řekly rozumným: ´Dejte nám ze svého oleje, neboť naše lampy dohasínají! ´9 Ale rozumné odpověděly: ´Mohlo by se snad nedostávat nám i vám; jděte raději ke kupcům a kupte si'. 10 Ale zatím co šly kupovat, přišel ženich, a ty, které byly připraveny, vejdou s ním k svatební hostině, a dveře se zavřely. 11 Naposled přijdou i ostatní panny a říkají: ´Pane, pane, otevři nám! ´12 Ale on jim odpověděl: ´Vpravdě vám pravím, neznám vás´. 13 Bděte tedy, protože nevíte dne ani hodiny.“

9. Ty rozumné nejsou chváleny pro trochu tvrdosti, kterou ukázaly spoludružkám, ale pro svou prozíravost, že si vzaly dost oleje. Tak musíme být prozíraví pro den Páně, o kterém nikdo neví, kdy přijde. Vždycky být připraven dobrým životem, každý osobně být připraven životem v pravé lásce! Tak se udržuje věřící duše v dobrém křesťanském životě, pamatuje-li na svou poslední chvíli, která může nastat kdykoli a kdekoli.

 

14 „Je to jako s člověkem, který, dříve než odcestoval, povolal své služebníky a odevzdal jim svůj majetek: 15 jednomu dal pět hřiven, jinému zase dvě a jinému jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. 16 Ten, který dostal pět hřiven, hned šel a pracoval s nimi a vydělal jiných pět. 17 Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal jiné dvě. 18 Ale ten, který dostal jednu, Sel, vykopal zem a ukryl peníze svého pána. 19 Po delší době přijde pán oněch služebníků a účtuje s nimi. 201 přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl jiných pět hřiven a řekl: ´Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, vyzískal jsem dalších pět´. 21 Jeho pán mu řekl: ´Dobře, služebníku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohem. Vejdi do radosti svého pána! ´22 Přistoupil také ten, který dostal dvě hřivny, a pravil: ´Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, vyzískal jsem jiné dvě´.

14-30. Podobenství o hřivnách (Lk 19, 11-27).

15. Tak jedná pozemský pán. Ale Pán nebeský dává každému ne podle jeho přirozených schopností, nýbrž podle svého milosrdenství a své blahovůle.

 

23 Jeho pán mu řekl: ´Dobře, služebníku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohem. Vejdi do radosti svého pána! ´24 Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ´Pane, vím, že jsi tvrdý člověk, žneš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25 Proto z bázně jsem šel a schoval tvou hřivnu do země. Hle, tady máš, co je tvé.´ 26 Ale jeho pán mu odpověděl: ´Služebníku špatný a lenivý! Věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasil, a sbírám, kde jsem nerozsypal. 27 Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, a až bych já přišel, dostal bych své i s úrokem. 28 Vezměte mu proto tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. 29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít hojnost; tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má. 30 A neužitečného služebníka uvrhněte do temnot venku. Tam bude pláč a skřípání zuby´.“

 

24. Doba života je nám Pánem dopřána k tomu, abychom vzrůstali ve vire a milosti, a ne abychom se oddávali nečinnosti. A kde je spravedlivý požadavek, to ještě není tvrdost. Všichni náležíme Pánu, každý je osobně odpovědný za to, jak použil darů daných mu Bohem k nabytí věčné spásy. Právem bude na nás požadovat užitek z nich.

29. Kdo dobře užil větších milostí, zasluhuje, aby mu bylo přidáno.

 

31“ Až tedy přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tehdy se posadí na svém slavném trůně. 32 A budou před ním shromážděny všechny národy, a oddělí je od sebe, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce pak postaví po své pravici, kozly po levici. 34 Potom král řekne těm po své pravici: ´Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království připraveného pro vás od založení světa. 35 Neboť měl jsem hlad, a dali jste mi jíst. Měl jsem žízeň, a dali jste mi pít. Cizincem jsem byl, a ujali jste se mě. 36 Nahý, a oděli jste mě. Nemocný jsem byl, a navštívili jste mě. Vězněn jsem byl, a přišli jste ke mně.´

31. O místu, kde bude poslední soud, neví nic ani Písmo svaté ani podání v Církvi. Domněnka o tom, že se lidé shromáždí v údolí Josafat (míní se tím údolí Cedronské na vých. straně Jerusalema), chce se opřít o Joela (3,2.12), který prý do něho umisťuje Boží soud nad národy. Než Joelovi nešlo o určení místa. Slovo Josafat je symbolické a znamená „Bůh soudí.“

33. Ovce znamenají vyvolené, kozli zase zavržené (viz Ez 24, 17).

35-40. Jak jsou důležité skutky lásky a milosrdenství! Kdo je nekoná, jako by nic nedělal pro nebe. Tak jsou vzácné a cenné, jako by byly prokázány samému Spasiteli.

 

37 Tehdy mu spravedliví na to řeknou: ´Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě1? Žíznivého, a podali jsme ti nápoj? 38 Kdy pak jsme tě viděli jako cizince, a ujali jsme se tě? Nebo nahého, a ošatili jsme tě? 39 Nebo kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě? ´40 A král jim odpoví: ´Vpravdě vám pravím: Co jste učinili jednomu z nejmenších z těchto mých bratří, mně jste (to) učinili'.“

41 „Potom řekne i těm po levici: ´Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům. 42 Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi jíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi pít, 43 byl jsem cizincem, a neujali jste se mě, nahý, a neoděli jste mě, nemocen a vězněn jsem byl, a nenavštívili jste mě´.

44 Tu mu odpovědí také oni: ´Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, jako cizince nebo nahého, nemocného nebo v žaláři, a neposloužili jsme ti?´

45 A tehdy jim odpoví: ´Vpravdě vám pravím: Co jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste (to) neučinili´.

41-45. Jsou-li tak potrestáni proto, že opominuli dělat dobro, jak budou potrestáni za zlé skutky!

 

46 I půjdou tito do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“

26 Když Ježíš skončil všechny tyto řeči, řekl svým učedníkům: 2“ Víte, že po dvou dnech budou velikonoce a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“

3 Tehdy se sešli veleknězi a starší lidu do domu velekněze jménem Kaifáše a 4 doradili se, že se Ježíše zmocní lstí a zabijí ho. 5 Pravili však: „lie ve svátek, aby nenastalo vzbouření lidu.“

6 Když pak dlel Ježíš v Bethanii v v domě Šimona Malomocného, 7 přišla k němu žena s alabastrovou nádobkou se vzácnou mastí a vylila mu ji na hlavu, jak ležel při jídle. 8 Když to uviděli učedníci, rozmrzeli se a říkali: „K čemu tato ztráta? 9 Vždyť se to mohlo draho prodat a dát chudým.“

26, 3-5. Velerada určuje dobu Kristovy záhuby (Mk 14, 1-2).

4. Podobné rozhodnutí učinili už po Lazarově vzkříšení (Jan 11, 47-53); nyní už neustoupí od svého záměru.

6-13. Pomazání v Bethanii (Mk 14, 3-9; Jan 12, 1-8).

 

10 Ježíš to však poznal a řekl: „Proč působíte těžkosti této ženě? Vždyť na mně učinila dobrý skutek. 11 Chudé přece máte s sebou vždycky, mne však vždycky nemáte. 12 K mému pohřbení to totiž učinila, že vylila tuto mast na mé tělo. 13 Vpravdě vám pravím: Kdekoli na celém světě bude hlásáno toto evangelium, bude se vypravovat také o tom, co ona učinila, jí na památku.“

14 Tehdy jeden z dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, odešel k velekněžím 15 a řekl: „Co mi dáte, a já vám ho vydám? „A oni mu odpočítali třicet stříbrných. 16 A od té chvíle hledal příležitost, aby ho vydal.

17 Prvního dne přesných chlebů přistoupili k Ježíšovi jeho učedníci a tázali se: „Kde chceš, abychom ti připravili k jídlu velikonočního beránka? „18 A on řekl: „Jděte do města k tomu a tomu člověkovi a řekněte mu: Mistr praví: Můj čas je blízko, u tebe budu se svými učedníky slavit velikonočního beránka.“

14-16. Jidášova zrada (Mk 14, 10-11).

15. „Stříbrný „: je to chrámový sikl o váze 14, 55 g. 30 siklů byla cena za otroka (Ex 21, 32).

17-25. Přípravy k poslední večeři; oznámení zrádce (Mk 14, 12-21; Lk 22, 7...; Jan 13, 1...).

 

19 A učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. 20 Když nastal večer, položil se ke stolu s dvanácti učedníky. 2l A při jídle jim řekl: „Vpravdě vám pravím: Jeden z vás mě zradí.“ 22 Tu se velmi zarmoutili a jeden po druhém mu začal říkat: „Jsem to snad já, Pane? „23 On pak odpověděl: „Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. 24 Syn člověka ovšem odchází, jak je o něm psáno, ale běda onomu člověku, kterým je Syn člověka zrazován. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil“. 25 Jidáš, který ho zradil, mu na to řekl: „Jsem to snad já, rabbi? „Praví mu: „Ano, ty!“

26 Když jedli, vzal Ježíš chléb, vzdal díky, rozlámal a dal svým učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte! Toto je mé tělo.“ 27 Vzal i kalich, poděkoval, dal jim a řekl: „Pijte z něho všichni, 28 neboť toto je má krev [nové] úmluvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. 29 A pravím vám: Od této chvíle nebudu pít z tohoto plodu révy až do onoho dne, kdy ho budu pít s vámi nový v království svého Otce“.

26-29. Ustanovení eucharistie (Mk 14, 22-25; Lk 22, 19-20; 1 Kor 11, 23-25).

20-28. Z Kristova jednání a z jeho slov, kterými ustanovil eucharistii, plyne, že jeho blízká smrt je oběť, a. to jako zadostiučinění za hříchy lidstva. Chléb, který držel v rukou, je proměněn v jeho tělo; takový je totiž jedině přirozený a jasný smysl jeho slov. x\ podobně i víno se stává jeho krví. Tělo je zde odděleno od krve, krev pak se vylévá na odpuštění hříchů. Tělo a krev jsou tu podány nejen proto, aby nyní byly požívány, nýbrž Kristus je klade odděleně se zřejmým předvídáním a představováním své blízké smrti na kříži, při které bude krev oddělena od těla, jak se to dalo při každé oběti. A Kristova smrt bude oběť, aby jí byly hříchy zničeny. Tím je i příčinou smíření a Nové Úmluvy mezi Bohem a lidstvem. Jako totiž při uzavírání Staré Smlouvy Mojžíš vzal z krve obětí a jí pokropil lid, tak i krev z Kristovy oběti má ten účinek. Že je to skutečná oběť, naznačuje i požívání těla a krve Páně. Bývalo totiž zvykem, že ten, kdo oběť přinesl, dostal z ní něco k jedení, aby byl účasten oběti a jejích účinků. Tak také věřící přijímáním eucharistie vcházejí v duchovní spojení s Kristem a jsou účastni účinků jeho oběti: milosti a slávy jako spoludědici.

 

30 A když zazpívali chvalozpěv, vyšli na Olivovou horu. 31 Tehdy jim Ježíš praví: „Vy všichni této noci přes mne poklesnete. Neboť je psáno: Budu bít pastýře, a ovce ze stáda se rozprchnou. 32 Ale až vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje“. 33 Petr mu však na to řekl: „I když všichni přes tebe poklesnou, já nikdy nepoklesnu.“ 34 Pověděl mu Ježíš: „Vpravdě ti pravím, že této nocí, než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš“. 35 Řekne mu Petr: „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě!“Podobně mluvili i všichni učedníci.

30-35. Předpověď útěku apoštolů a Petrova zapření (Mk 14,20-31; Lk 22, 39...; Jan 18, 1...).

31. Kristus Pán zde uvádí místo z proroka Zach 13, 7. - „Poklesnete přes mne“ , t. j. budete zklamáni ve svých příliš lidských představách o Mesiáši, takže se vám stanu kamenem úrazu, o který zakopnete a klesnete.

 

36 Potom Ježíš s nimi přijde na místo zvané Gethsemany a praví učedníkům: „Seďte tady, a já se odejdu tamto pomodlit.“

34-46. Modlitba v Gethsemany (Mk 14, 32-42).

30. Gethsemane znamená lis na olej. Dodnes možno spatřit v Palestině takové lisy zachované ze starých dob. To odpovídá místu na úpatí Olivové hory, kde se dnes vzpomíná na úzkosti Páně. Tam byl postaven k poctě tohoto tajemství chrám koncem 4. stol. a na jeho místě byl později zbudován nový. V zahradě u chrámu se ukazují prastaré olivy. V chrámě před hlavním oltářem se uctívá místo, kde snad Kristus Pán klečel.

 

37 Vzal pak Petra a dva Zebedeovy syny a začal pociťovat smutek a úzkost. 38 Tehdy jim praví: „Smutno je mé duši až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.“ 39 A popošel maličko, padl na tvář a takto se modlil: „Otče můj, je-li možné, ať mě mine tento kalich! Ale ne jak já chci, nýbrž jak ty.“ 40 Přijde pak k učedníkům a nalezne je, jak spí. I řekne Petrovi: „Což jste nemohli jednu hodinu se mnou bdít? 41 Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je zajisté ochotný, ale tělo slabé.“ 42 Opět po druhé odešel a modlil se takto: „Otče můj, není-li možné, aby mě minul, a musím ho pít, staň se tvá vůle!“43 A když znova šel, nalezl je, jak spí, neboť se jim oči klížily. 44 I nechal je, zas odešel a modlil se po třetí opět týmiž slovy. 45 Po tom přijde k učedníkům a řekne jim: „Spěte dále a odpočívejte. Hle, přiblížila se ta hodina a Syn člověka bude vydán do rukou hříšníkům.

39. Pán nám tu zanechal vzor dokonalé modlitby. Modlil se k svému Otci jako člověk, jehož přirozenost nechce bolest a děsí se smrti, a proto se doprošuje změny údělu utrpení. Když si však připomene, že podle Otcova ustanovení má takto spasit svět, hned se Kristova vůle zcela a dobrovolně podrobuje: „ale ne jak já chci“, jak by si to přála moje lidská přirozenost, která jde samovolně za svým dobrem, nýbrž jak ty chceš, s tím plně souhlasím a to bezpodmínečně chci pro spásu lidstva.

 

46 Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se můj zrádce.“

47 Když ještě mluvil, hle, přišel Jidáš, jeden ze dvanácti, a s ním četný zástup s meči a s holemi od velekněží a starších lidu. 48 Ten, který ho zrazoval, smluvil s nimi znamení: „Kterého políbím, to je on; chopte se ho!“49 A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Buď zdráv, rabbi!“, a políbil ho. 50 Ježíš mu však řekl: „Příteli, na to jsi přišel“. Tu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. 51 A hle, jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, vztáhl ruku, vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. 52 Tehdy mu řekne Ježíš: „Vrat svůj meč na jeho místo, neboť všichni, kdo sahají po meči, mečem zahynou. 53 Či myslíš, že nemohu prosít svého Otce, a dá mi hned víc než dvanáct pluků andělů? 54 Jak se tedy splní Písma, že se tak má stát? „55 V oné chvíli řekl Ježíš zástupům: „Jako na lupiče jste vyšli s meči a s holemi, abyste mě jali. Denně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. 56 Než toto všecko se stalo, aby se splnila Písma proroků.“ Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli.

47-56. Kristovo zajetí (Mk 14, 43-

50; Lk 22, 47...; Jan 18, 3...).

 

57 Oni tedy se zmocnili Ježíše a odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se sešli vykladatelé Písma a starší. 58 Petr pak šel vpovzdáli za ním až k veleknězovu domu. I vešel dovnitř a seděl se služebníky, aby uviděl konec. 59 Veleknězi a celá velerada hledali lživé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli usmrtit, 60 ale nenalezli, ačkoliv se dostavilo mnoho lživých svědků. Nakonec však přišli dva 61 a řekli: „Tenhle (člověk) řekl: ´Mohu zbořit Boží chrám, a ve třech dnech ho znovu zbudovat´...“ 62 Tu velekněz povstal a řekl mu: „Nic neodpovídáš? Co tihle svědčí proti tobě?“ 63 Ale Ježíš mlčel. I řekl mu velekněz: „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, jsi-li ty Mesiáš, Boží Syn.“

57-08. Ježíš před soudem velerady (Mk 14, 53-65; Lk 22, 54...; Jan 18,12...).

62. Vulgáta překládá volněji: „Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě svědčí!“

63. Roztrhnout roucho bylo znamení smutku a rozhořčení také u Římanů, Řeků a Babyloňanů. Velekněz to mohl učinit jen tehdy, když slyšel rouhání proti Bohu. Dálo se to od krku k prsům v délce asi 8 cm.

 

64 Praví mu Ježíš: „Jak jsi řekl. Avšak pravím vám: Od nynějška uvidíte Syna člověka sedět na pravici Moci a přicházet v nebeských oblacích.“ 65 Tehdy velekněz roztrhl si šat a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, právě jste slyšeli rouhání. 66 Co se vám zdá? „A oni odpověděli: „Zasluhuje smrt!“

67 Tehdy mu naplivali do obličeje a tloukli ho pěstmi, jiní ho zpolíčkovali 68 se slovy: „Hádej nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil? „

69 Petr však seděl venku na dvoře. A přistoupila k němu jedna služka a pravila: „I ty jsi byl s Ježíšem Galilejským!“70 Ale on zapřel přede všemi: „Nevím, co mluvíš.“ 71 Když vyšel k bráně, spatřila ho jiná a praví těm, kdo tam byli: „Tenhle byl s Ježíšem Nazaretským.“ 72 A zase zapřel s přísahou: „Neznám toho člověka!“73 Za chvilku pak přistoupili okolostojící a řekli Petrovi: „Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvá mluva tě prozrazuje.“

64. Kristus Pán zde použil místa z proroka Dan 7, 13.

69-75. Petrovo trojí zapření (Mk 14, 66-72; Lk 22, 54-62).

 

74 Tehdy se počal zaklínat a přísahat: „Neznám toho člověka!“A vtom zakokrhal kohout. 75 I vzpomněl si Petr na to, co Ježíš řekl: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A vyšel ven a hořce se rozplakal.

 

27 Když nastalo ráno, všichni veleknězi a starší lidu se uradili proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. 2 I odvedli ho svázaného a vydali vladaři Pilátovi. 3 Když jeho zrádce Jidáš viděl, že byl odsouzen, pohnut lítostí vrátil velekněžím a starším těch třicet stříbrných 4 se slovy: „Provinil jsem se, když jsem zradil nevinnou krev.“

27, 1-2. Ježíš vydán Pilátovi (Mk 15, 1; Lk 22, 66; Jan 18, 20).

3-10. K takovému konci přivedla Jidáše lakota a touha po význačném postavení v mesiášském království, které si představoval jen po pozemsku. To v něm ničilo lásku k duším a bránilo smyslu pro čest (Jan 12, 5-6), pravdu a spravedlnost, ke kterým Ježíš vychovával. Kristus, v kterém Jidáš poznal Mesiáše pro jeho zázraky, úplně ho zklamal svým chudým životem (Mt 8, 20), vytrvalým vedením k duchovním dobrům a nakonec předpovědmi o své blízké potupné smrti, a proto chtěl zachránit něco ze svých klamných nadějí u představených národa. Poslechl jejich výzvy (Jan 11, 56) a zradil jim Mistra. Ale nepředvídal, že všechno půjde tak rychle a že Ježíš bude od pohanského vládce odsouzen k tak hrozné smrti a že proti tomu Mistr nic nepodnikne. Při vzpomínce na Ježíšovu dobrotu nemohl pak sám unést odpovědnost za svou zradu, a proto se pokusil zabránit, aby velekněží neprovedli rozsudek. Když odmítli, zoufal si.

 

Ale oni řekli: „Co je nám do toho? To je tvá věc!“5 I mrštil stříbrnými do chrámu a vzdálil se, pak odešel a oběsil se. 6 Veleknězi vzali stříbrné a řekli: „Není dovoleno dát je do pokladny, neboť je to odměna za krev.“ 7 Poradili se tedy a koupili za ně hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. 8 Proto se ono pole až dodnes nazývá Pole krve. 9 Tehdy se splnilo slovo proroka Jeremiáše, který pravil: I vzali třicet stříbrných, cenu za toho, který byl odhadován, jehož ocenili izraelští synové, 10a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán. 11 Ježíš pak byl postaven před vladaře. A otázal se ho vladař: „Ty jsi židovský král? „A Ježíš řekl: „Ano, jsem“. 12 Když však na něho žalovali veleknězi a starší, nic neodpovídal. 13 Tu mu řekne Pilát: „Neslyšíš, jak veliké věci proti tobě svědčí? „

 

11-26. Ježíš souzen Pilátem (Mk 15, 2-16; Lk 23, 1-25; Jan 18, 28-19, 15).

 

14 Ale neodpověděl mu na žádnou otázku, takže se vladař velice divil.

15 Bylo zvykem, že o svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého chtěli. 16 A měl tehdy význačného vězně jménem Barabbáš. 17 Když se tedy shromáždili, řekl jim Pilát: „Koho vám mám propustit? Barabbáše, či Ježíše, zvaného Mesiáš? „18 Věděl, že ho vydali z nenávisti. 19 Když seděl na soudní stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: „Nic neměj s tímto spravedlivým, neboť }sem dnes kvůli němu ve snu mnoho trpěla.“

20 Ale veleknězi a starší přemluvili lid, aby žádal Barabbáše, Ježíše však aby vydal záhubě. 21 Vladař se jich tedy tázal: „Kterého z těchto dvou chcete, abych vám propustil?“´A oni řekli: „Barabbáše!“

19. Pilátově ženě - podle apokryfů se jmenovala Prokla - nebyla neznáma Kristova blahodárná činnost. Tušení neblahých následků pro jejího muže, bude-li zapleten do Ježíšovy věci, se u ní projevilo ve snu. Je to podobný případ, jako když Kalpurnie viděla ve snu svého muže Julia Caesara plného ran, a ráno ho varovala, aby se nezúčastnil toho dne zasedání v senátu, při kterém pak byl skutečně ubit.

 

22 Praví jim Pilát: „Co mám tedy učinit s Ježíšem, zvaným Mesiáš? „Všichni praví: „Ať je ukřižován!“23 A on řekl: „Co zlého tedy udělal? „Než oni ještě více křičeli: „Ať je ukřižován!“

24 Když tedy Pilát viděl, že vůbec nemá úspěchu, naopak že bouře ještě vzrůstá, vzal vodu a umyl si před lidem ruce se slovy: „Jsem nevinen krví tohoto spravedlivého. Bude to na vás!“25 A všechen lid odpověděl: „Jeho krev na nás a na naše děti!“26 Tii jim propustil Barabbáše, ale Ježíše dal zbičovat a vydal, aby byl ukřižován.

27 Tehdy vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a shromáždili k němu celou četu. 281 svlekli ho a oděli nachovým pláštěm, 29 upletli z trní věnec a vsadili mu ho na hlavu a dali mu rákos do pravice. Klekali pak před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“30 A plivali na něho, brali rákos a bili ho po hlavě.

27-30. (Mk 15, 16-20.) Sv. Jan Zlatoústý ke Kristovu pohanění praví: ´Nejen o tom čtěme, ale nosme v mysli: trnovou korunu, potupný oděv, rákos, políčky, rány do očí, plivání, posměchy. Když o tom v mysli častěji uvažujeme, může to utišit každý hněv. Ježíš Kristus to všechno trpěl proto, abychom ho následovali a snášeli slova, i když nás sebevíce pobuřují.'

 

31 A když se mu naposmívali, svlékli mu plášť, oblekli mu jeho šaty a odvedli, aby ho ukřižovali.

32 Když pak vycházeli, nalezli člověka z Kyreny jménem Šimona. Toho přinutili, aby mu nesl kříž. 33 A když přišli na místo zvané Golgotha, což znamená místo Lebky, 34 dali mu pít víno smíchané se žlučí. Okusil, ale nechtěl pít. 35 Když ho ukřižovali, rozdělili si jeho šaty losem. 36 A seděli a hlídali ho tam. 37 Nad hlavu mu pak dali nápis jeho viny: „Toto je židovský král“. 38 Tehdy s ním ukřižovali dva lotry, jednoho po pravici a druhého po levici. 39 Ti pak, kdo chodili okolo, se mu rouhavě posmívali, potřásali hlavami 40 a říkali: „Když boříš chrám a ve třech dnech jej opět stavíš, zachraň sám sebe! Jsi-li Boží Syn, sestup s kříže!“41 Podobně i veleknězi s vykladateli Písma a staršími se mu posmívali a říkali: 42 „Jiné zachránil, sám sebe nemůže zachránit. Je izraelský král, ať nyní sestoupí s kříže, a uvěříme v něho. 43 Doufal v Boha, ať ho teď vytrhne, je-li mu nakloněn. Vždyť řekl: ´Jsem Boží Syn'.“ 44 Rovněž ho tupili lotři s ním ukřižovaní.

31-34. Cesta na Kalvárii; ukřižování (Mk 15, 21-32).

 

45 A od šesti hodin nastala tma po veškeré zemi až do devíti hodin. 46 Okolo devíti hodin pak zvolal Ježíš silným hlasem: „Eli, Eli, lema sabakthani? „, to je: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ 47 Když to uslyšeli někteří z těch, kteří tam stáli, pravili: „On volá Eliáše“. 48 A hned jeden z nich běžel, vzal houbu, naplnil octem, nasadil na rákos a dával mu pít. 49 Ostatní však říkali: „Nech toho! Uvidíme, zdali přijde Eliáš vysvobodit ho.“

45-50. Poslední Ježíšovy chvíle a jeho smrt (Mk 15,33-37; Lk 23, 26.33-49; Jan 19, 17-37).

45. Devátá je naše 15. hodina. - „Po veškeré zemi „: není nutné rozuměti to o celém světě, nýbrž toliko o Palestině.

46. Ježíš Kristus užil slov Žl 21, 2; vyjádřil jimi, že ho Bůh v jeho lidské přirozenosti zcela vydal do moci nepřátel, aby ho nešetřili a všelikou bolest mu působili bez překážky. ´Poněvadž Kristus nebyl vysvobozen z utrpení', vykládá sv. Tomáš, ´podle toho se praví, že byl té chvíle opuštěn, to je utrpení zcela vydán´, a jinde říká týž světec: ´Opustit není nic jiného, než nechránit proti nepřátelům'. Ne tedy, že by pozbyl spojení se svým Otcem a důvěry v něho. Ani v největších mukách jeho božská osobnost neopustila lidskou přirozenost.

47. O Eliášovi Židé věřili, že bude při Mesiášovi. A Ježíš se přece za Mesiáše vydával.

 

50 Ježíš pak zase silně vzkřikl a vypustil ducha.

51 A hle, chrámová opona se roztrhla ve dví od vrchu až dolů, země se zachvěla, skály se roztrhly, 52 hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých vstalo. 53 Po jeho vzkříšení pak vyšli z hrobů a vešli do svatého města a mnohým se ukázali. 54 Když setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, viděli zemětřesení a co se dalo, velmi se báli a říkali: „Skutečně to byl Syn Boží.“

55 Bylo tam mnoho žen a zpovzdáli se dívaly; ty šly za Ježíšem z Galileje a sloužily mu. 56 Mezi nimi byla Marie Magdalena a Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka Zebedeových synů.

57 Když nastal večer, přišel bohatý člověk z Arimathie, jménem Josef, který byl také Ježíšovým učedníkem.

51-56. Po Kristově smrti (Mk 15, 38-41).

57-61. Ježíš položen do hrobu (Mk 15, 42-47).

57. Těla odsouzenců bývala, hlavně před svátky, vydávána příbuzným k pohřbení. Proto se Josef z Arimathie mohl odvážit k Pilátovi, nejspíš na popud nejbližších Ježíšových přátel, požádat o jeho tělo. K němu se přidal bázlivý intelektuál Nikodém a spolu za účasti Ježíšovy matky a jeho nejdůvěrnějších duší sňali tělo s kříže. Josef obstaral plachtu a do ní zabalili celé tělo, předtím omyté od krve, a ovinky, kterými bylo zavinuté tělo svázáno, a roušku k ovinutí hlavy. Nikodém zase přinesl vonnou směs z myrhy a aloe (výrony stromu Balsamodendron a Aloexillus agatlochius) ve váze 100 liber (1 libra-326 g); jimi hojně posypali ovinky, plátna a místo v hrobě, kde mělo tělo ležet (Jan 19, 38-42; 20, 7). Josef z Ar. postoupil svůj hrob, který si dal pro sebe vytesat blízko místa ukřižování ve své zahradě. Hrob vypadal jako ty, kterých se dnes ještě mnoho nachází v okolí Jerusalema. Čtverhranný pokojík s kamennou lavičkou, ve skále vyhloubenou pro tělo; dovnitř se vcházelo co možná nízkým vchodem; ten se zavíral kamenem podobným mlýnskému. Kámen přivalili, když tam vložili Ježíšovo tělo. Všechno muselo být hotovo do šesti hodin, kdy začínal sváteční klid. Vše se proto dalo rychle, a není tedy divu, že ženy, které k pohřbívání přihlížely, ráno po sobotě šly k hrobu s vonnými věcmi, aby ještě jemněji upravily, co mužové činili v jakémsi spěchu (Lk 24, 11).

 

58 Ten došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Tehdy Pilát poručil vydat (je). 59 A Josef tělo vzal, zavinul je do čistého lněného plátna 60 a položil do svého nového hrobu, který vytesal ve skále, přivalil k hrobu veliký kámen a odešel. 61 A byla tam Marie Magdalena s druhou Marií a seděly proti hrobu.

62 Druhého dne, který je po přípravě, sešli se k Pilátovi veleknězi a farizeové 63 a pravili: „Pane, vzpomněli jsme si, že onen svůdce řekl, dokud ještě žil: ´Po třech dnech vstanu´. 64 Rozkaž tedy, ať je hrob zajištěn až do třetího dne, aby snad nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: ´Vstal z mrtvých´. A bude to poslední poblouzení horší než první.“ 65 Pilát jim řekl: „Máte stráž. Jděte a hlídejte, jak umíte“. 66 Oni tedy odešli a zajistili hrob stráží a zapečetili kámen.

 

28 Po sobotě na úsvitu prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalena a druhá Marie podívat se na hrob. 2 A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, přistoupil a odvalil kámen a posadil se na něj. 3 Vypadal jako blesk a jeho šat byl bílý jako sníh. 4 Strachem z něho se stráže roztřásly a byly jako mrtvé.

28, 1-8. Prázdný hrob (Mk 16, 1-8; Lk 24, 1...; Jan 20, 1...).

2-4. Nikdo nepopsal onen slavný okamžik, kdy zmučené tělo Spasitele světa nabylo života. Zajisté velmi lákavé thema. A poněvadž žádný evangelista nepíše o tom okamžiku, kdy Otec pravil Synovi: „Jsi můj Syn, dnes jsem tě zplodil“, tím více třeba přijmout za spolehlivou zprávu, co vypravují o zjeveních zmrtvýchvstalého Krista. Je vidět, že evangelisté chtěli podat jen to, co bylo zjištěno lidskými smysly tolika svědků o zmrtvýchvstalém Kristu.

Ježíš vyšel z hrobu nikým nejsa pozorován, i zapečetěný hrob zůstal v takovém stavu, jako by tam mrtvé tělo dále odpočívalo. Jen nečekané a mimořádné pohnutí místa hrobu oznamovalo, že se událo něco neobyčejného. Sestoupil anděl, otevřel hrob, aby ukázal všem, že je prázdný. Ženy měly první uslyšet od anděla o této radostné události. Zároveň jim uložil, jakými slovy to mají oznámit učedníkům.

 

5 K ženám pak anděl promluvil: „Vy se nebojte! Vím totiž, že hledáte ukřižovaného Ježíše. 6 Není tady, ale vstal, jak řekl. Pojďte a pohleďte na místo, kde ležel. 7 A hned jděte a povězte jeho učedníkům: ´Vstal z mrtvých a hle, jde před vámi do Galileje; tam ho uvidíte´. Hle, pověděl jsem vám to.“ 8 I odešly rychle od hrobu s bázní a s velikou radostí spěchaly oznámit to jeho učedníkům. 9 A hle, Ježíš jim šel vstříc a řekl: „Buďte zdrávy!“Ony pak přistoupily, chopily se jeho nohou a poklonily se mu. 10 Tehdy jim Ježíš řekl: „Nebojte se! Jděte, oznamte mým bratřím, aby odešli do Galileje; tam mě uvidí“.

9-10. Ježíš se zjevuje ženám (Jan 20, 1-18).

9. Ženy učinily, jak jim anděl nařídil. Když se znovu vracely k hrobu, ukázal se jim teprve Ježíš a dal jim totéž nařízení pro učedníky.

 

11 Když odcházely, hle, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím všechno, co se stalo. 12 I shromáždili se se staršími, poradili se a dali vojákům mnoho peněz 13 se slovy: „Řekněte: ´V noci přišli jeho učedníci a ukradli ho, když jsme spali'. 14 A doslechne-li se to vladař, my ho uchlácholíme a vás se zastaneme.“ 15 Oni tedy vzali peníze a udělali, jak byli poučeni. A je ta řeč rozhlášena mezi Židy až do dneška.

16 Jedenáct učedníků pak odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš uložil.

11-15. Stráže, tři nebo čtyři vojáci, se vlastně take staly svědky prázdného hrobu. Než jak mohly samy od sebe do celé věci zasahovat? Byly tam dány velekněžími, a jim tedy donesly zprávu. Těžká věc! Potrestat je bylo na pováženou, neboť vojáci se mohli hájit, že proti nadpřirozenému zásahu byli bezmocní, a tím by jen posloužili učedníkům Páně. Lépe, řeknou-li, že nic neviděli. Co se pak zmizelého těla Páně týče, Kristovým nepřátelům se zdálo nejvhodnější to, že je ukradli učedníci. Dali tedy vojákům peníze, aby oni sami od sebe rozhlásili, Že tělo bylo vzato, a to učedníky, když oni spali. To prozatím stačilo k upokojení mnoha Židů, protože mohlo jim být divné, že Kristovo tělo zmizelo.

16-20. Zjevení v Galileji; poslání apoštolů (Mk 16,14-16; Lk 24, 44-49; Jan 20, 21).

16. Hora není jmenována. Mt se ještě ne zmínil o tom, že učedníci pochybovali, zdali je to skutečně Ježíš, a proto nyní to činí.

 

17 I viděli ho a poklonili se mu, jiní zase pochybovali. 18 Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Jděte tedy, vyučujte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého; 20 a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“

18. Poněvadž je mu dána všechna moc, může jim autoritativně dát poslání hlásat evangelium celému světu.

19. Již nejsou omezováni hranicemi židovské národnosti jako dříve (10, 5). Mají křtít všechny národy, a tím je očistit od vin v zastoupení a z moci nejsvětější Trojice; jí je každý křtěnec v jistém smyslu přivtělen.

20. Víra nestačí, třeba žít podle přikázání Páně pod vedením Církve. Slíbil, že bude s Církví po celou dobu jejího trvání na zemi jako ochránce, s jehož pomocí přemůže Církev všechnu zlobu na světě.

 

EVANGELIUM PODLE SVATÉHO MARKA

Druhé evangelium je nejkratší ze všech. Není v něm ani zmínky o Kristově mládí, nýbrž začíná hned působením Jana Křtitele a vstoupením Ježíše Krista do veřejné činnosti. Také z řečí Páně obsahuje jen něco. Zato však s větší zálibou a se zevrubnějšími podrobnostmi podává zázraky Páně. Ukazuje nám tedy Ježíše Krista hlavně v projevech jeho nadzemské moci, kterou může mít nebo někomu svěřit jen Bůh. Než při čtení člověk hned usoudí, že ta moc dělat pravé zázraky je neodlučitelná od Ježíšovy osobnosti, že mu je vlastní. Kdo tedy může být tento Ježíš Kristus, ne-li Boží Syn, jak to sám o sobě prohlásil před veleradou a jak se o něm setník vyjádřil pod křížem? Kristovo božství, přinášející lidem spásu v projevech jemu vlastní moci, překvapivě září z tohoto evangelia.

K jeho sepsání si Bůh vyvolil Marka, jak o tom byli křesťané vždycky přesvědčeni. Nejstarší napsané svědectví o tom je Papiášovo a má cenu jakožto doklad z konce 1. stol. Zní: „Toto říkal presbyter (Jan): Marek, Petrův tlumočník, věrně napsal, cokoliv si zapamatoval, ne však v tom pořadí, jak Pán mluvil a jednal. On totiž Pána ani neposlouchal ani s ním nechodil, nýbrž potom, jak jsem řekl, Petra. A ten kázal evangelium podle potřeby věřících, ne ovšem v tom postupu, jak Pán mluvil; takže v ničem nechybil, když psal některé věci, jak si vzpomínal. Snažil se totiž jen o to, aby nevynechal něco z toho, co slyšel, nebo aby k tomu nepřidal něco nepravdivého“ (u Eusebia HE 3, 39, 15). Marek poslouchal apoštola Petra hned na začátku jeho činnosti v jerusalemské křesťanské obci, jak mužem soudit ze Skt 12,12, kde se píše, že Petr po vysvobození ze žaláře " se odebral do domu Marie, matky Jana, který se nazývá Marek, kde byli mnozí (věřící) shromážděni a modlili se ". Blízký vztah Markův k Petrovi jako k svému učiteli ve víře plyne i z toho, že Petr ve svém prvním listě (5, 13) nazývá Marka svým synem.

Marek tedy sestavil své evangelium z těch poučení o Kristově životě, která dostal od Petra bud sám osobně nebo při shromážděních křesťanů, když Petr kázal o Kristu. Tím si lze vysvětlit, proč Marek sice prostě, ale názorně a živě líčí události z veřejného působení Páně: jako by stál za ním Petr se svou vnímavostí a živou povahou. Proto máme při čtení tohoto evangelia dojem, jako bychom ty události měli takřka před očima v plné skutečnosti. Pro tuto velkou Markovu závislost na Petrových kázáních možno jeho evangelium nazvat také evangeliem Petrovým. Markova práce při psaní záležela hlavně v tom, že přeložil do řečtiny mnoho z toho, co Petr kázal aramejsky.

Sotva však můžeme mluvit o bližším působení apoštola Pavla na Markovo psaní, ačkoliv i pod jeho vlivem Marek stál. Ponejprv to bylo, když Markův příbuzný Barnabáš a Pavel si přibrali na první apoštolskou cestu i jeho (Skt 12,35). Ale tehdy s nimi Marek celou cestu nevydržel, nýbrž se vrátil domů z Pamfylie (13, 13). Potom přilnul Marek ještě více k apoštolu Petrovi; ten si ho přibral za pomocníka v apoštolování. Proto doprovázel Petra i do Říma (před r. 58). A nejspíše v té době napsal evangelium. Píše o tom sv. Klement Alex. (f asi 212) takto: „Když Petr kázal veřejně Boží slovo v Římě..., mnozí z přítomných povzbudili Marka, který přece už dlouho s Petrem chodil a jeho slova měl v paměti, aby sepsal apoštolova kázání. Marek tedy složil evangelium a daroval je těm, kteří je od něho žádali. Když se o tom dověděl Petr, ani ho od toho neodrazoval, ani k tomu nepovzbuzoval“ (u Eusebia HE 6, 14, 6).

Potom Marek z Parna odešel, ale kolem r. 62 se tam znova vrátil a pomáhal zase Pavlovi, který tam byl vězněn (Kol 4, 10; Filem 24). V Pavlových službách se pak odebral do Koloss (Kol 4, 10). Týž apoštol se o něm zmiňuje i v listě ze svého druhého žalářování v Římě (r. 66), kdy píše Timothejovi do Efesu: „Marka vezmi a přived s sebou!“ (2 Tim 4, 11). Snad po jeho návratu do Říma se o něm zmiňuje Petr ve svém prvním listě. Z toho ze všeho možno také soudit o Markově povaze, že totiž v apoštolátě byl raději pod autoritou apoštolů, než aby jednal z vlastního popudu. Tak se jeví i ve svém evangeliu: zanesl do něho Petrova kázání.

Evangelium možno rozdělit na pět částí. Po činnosti Jana Křtitele, křtu a pokušení Páně (1, 1-13) následuje: 1. Ježíšova činnost v Galileji (1, 14-7, 23). 2. Ježíšovy cesty mimo Galileji (7, 24-9,50). 3. Cesta do Jerusalema (10,1-52). 4. Ježíšovo působení v Jerusalemě (11, 1-13, 37). 5. Utrpení a zmrtvýchvstání (14-16).

 

1 Začíná evangelium Ježíše Krista, Božího Syna. 2 Jak je psáno u proroka Izaiáše:

Hle, já posílám svého posla před tebou,

aby ti připravil cestu.

3Hlas volajícího na poušti:

Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!

4 Vystoupil Jan na poušti, křtil a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. 5 I vycházel za ním celý judský kraj a všichni Jerusalemané, a on je křtil v řece Jordánu, když vyznávali své hříchy.

6 Jan měl šaty z velbloudí srsti a kožený pás kolem beder a jedl kobylky a lesní med. 7 A kázal takto: „Po mně přichází někdo silnější než já, a nejsem hoden se k němu sehnout, abych mu rozvázal řemínek u opánků. 8 Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.

9 V oněch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a Jan ho v Jordánu pokřtil.

1, 1-8. Jan Křtitel připravuje na blízký Mesiášův příchod (Mt 3, 1-12; Lk 3, 3-18; Jan 1, 19-29).

2-9. Jako na Východě před královým příchodem do některého kraje zvláštní posel vyzýval obyvatele k úpravě cest, podobně Jan je Bohem poslán obrátit lid k lepšímu životu, a tak ho připravit na královský příchod Božího Syna.

10 Hned pak, jak vystupoval z vody, viděl nebesa otevřená a Ducha sestupovat jako holubici na sebe. 11 A ozval se z nebe hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě se mi zalíbilo.“ 12 A hned ho Duch vyvádí na poušť. 131 byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; a dlel mezi zvěří a andělé mu sloužili.

14 Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje kázat Boží evangelium. 15 Pravil: „Naplnil se čas a Boží království se přiblížilo. Obraťte se a věřte evangeliu!“

9-11. Ježíš je pokřtěn a prohlášen Božím Synem (Mt 3,13-17; Lk 3, 21-22).

12-13. Ježíš je pokoušen (Mt 4, 1-11; Lk 4, 1-13).

14-15. Ježíš začíná veřejně působit (Mt 4, 17; Lk 4, 14-15; Jan 4, 45).

 

16 Když přecházel podél Galilejského moře, spatřil Šimona a Šimonova bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. 17 A řekl jim Ježíš: „Pojďte za mnou, a učiním z vás rybáře lidí.“ 18 A hned opustili sítě a následovali ho. 19Když o něco popošel, uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak i oni opravují na lodi sítě; a hned je povolal. 20 I zanechali svého otce Zebedea na lodi s nádeníky a odešli za ním.

21 A vešli do Kafarnaa. Hned v sobotu vstoupil do synagogy a učil. 22 A žasli nad jeho učením; učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako vykladatelé Písma.

23 V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem 24 a ten vykřikl: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží.“

16-20. Povolání Šimona, Ondřeje, Jakuba a Jana (Mt 4, 18-22; Lk 5, 1-11).

21-22. Ježíš v Kafarnau (Mt 4, 13-16; 7, 28...; Lk 4, 31...).

23-28. Uzdravení posedlého (Lk 4, 33-37).

23. Posedlost je ovládnutí člověka zlým duchem, a ten pak užívá člověkových údů a sil podle své libosti. Svobodná vůle zůstává, ale nemůže se tak uplatnit. Tu vládu vykonává zlá duchová bytost, takže osobní člověkovo „já „bývá zatlačeno až ke ztrátě vědomí sebe.

 

25 Ale Ježíš mu pohrozil: „Zmlkni a vyjdi z něho!“26 Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. 27 A všichni se divili, takže se jeden druhého ptal: „Co to je? Nové učení s mocí; i nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho.“ 28 A pověst o něm se hned rozšířila po celém galilejském kraji.

29 A hned vyšel ze synagogy a přišel s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. 30 Šimonova tchyně však ležela v horečce, a hned mu o ní řekli. 31 I přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl. Horečka jí opustila a ona je obsluhovala.

32 Když se zešeřilo a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé zlými duchy. 33 A celé město se shromáždilo u dveří. 34 I uzdravil mnoho stižených rozličnými chorobami; také vyhnal mnoho zlých duchů a nedovoloval zlým duchům mluvit, protože ho znali.

35 Ráno, ještě za tmy, vyšel a odebral se na osamělé místo a tam se modlil. 36 Šimon pak se svými společníky pospíšil za ním.

29-34. Uzdravení Petrovy tchyně (Mt 8, 14-17; Lk 4, 38-41).

30. Učedníci přímo o zázrak neprosili, prostě tu záležitost předložili a svěřili Ježíšovi.

35-39. Ježíš rozšiřuje svou kazatelskou činnost (Mt 4, 23; Lk 4, 42-44).

 

37 A když ho nalezli, řekli mu: „Všichni tě hledají“. 38 A praví jim: „Pojďme do blízkých vesnic a měst, abych i tam kázal, neboť na to jsem vy-šel“. 39 I šel a kázal v jejich synagogách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy.

40 A přijde k němu malomocný, prosí ho na kolenou a praví mu: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ 41 I slitoval se nad ním, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čistý!“42 A najednou ho opustilo malomocenství a byl očištěn. 431 pohrozil mu, hned ho poslal pryč 44 a řekl mu: „Chraň se komu co říci! Ale jdi, ukaž se knězi a přines dar za své očištění, jak přikázal Mojžíš, aby jim byl svědectvím.“

40-45. Uzdravení malomocného (Mt 8, 1-4; Lk 5, 12-16).

40. Malomocenství, nakažlivá nemoc, ukazuje se navenek skvrnami a nádory na kůži. Působí pozvolné odumírání jednotlivých údů. Doposud nebyl nalezen účinný lék proti němu. Podle starozákonních předpisů museli malomocní žít odděleně od ostatních lidí; mohli se zase navrátit do společnosti, ale až tehdy, když kněží, kterým bylo určeno zjišťovat skutečné malomocenství, prohlásili, že jím už nejsou stiženi (Lv 13).

 

45 Ale on, jakmile odešel, počal o té věci vypravovat a rozšiřovat ji, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, nýbrž dlel venku na osamělých místech; a chodili k němu odevšad.

 

2 Když po čase opět vešel do Kafarnaa, proslechlo se, že je v domě. 21 sešlo se mnoho lidí, že ani místo přede dveřmi už nestačilo; a mluvil k nim (Boží) slovo. 3 Tu k němu přišli s ochrnutým, nesli ho čtyři. 4 Protože ho nemohli pro zástup vnést k němu, odkryli střechu, vyhrabali otvor a tím spustili lůžko, na kterém ležel ten ochrnutý. 5 A když Ježíš viděl jejich víru, řekne tomu ochrnutému: „Dítě, odpouštějí se ti hříchy.“ 6 Ale někteří z vykladatelů Písma, kteří tam seděli, uvažovali ve svém srdci: 7 „Co on tak mluví? Rouhá se! Kdo může odpouštět hříchy kromě jediného Boha?“ 8 Ježíš hned poznal svým duchem, že tak u sebe uvažují, a praví jim: „Proč takto uvažujete ve svém srdci?

2, 1-12. Uzdravení ochrnutého (Mt 9, 2-8; Lk 5, 17-26).

4. Je to nejspíše Petrův dům. Na rovnou střechu vedly zvenčí schody. Nosiči odhrabali hlínu, odstranili výplň mezi trámy a tamtudy spustili nemocného do větší místnosti, jejíž strop nesl jeden nebo dva sloupy.

 

9 Co je snadnější: říci ochrnutému: ´Odpouštějí se ti hříchy´, či říci: ´Vstaň, vezmi své lůžko a choď? 10 Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ — řekne ochrnutému: 11 „Pravím ti: Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!“12 I vstal, hned vzal lůžko a přede všemi vyšel, takže všichni užasli a chválili Boha a říkali: „Něco takového jsme ještě neviděli.“ 13 Opět vyšel k moři a celý zástup přicházel k němu; i učil je. 14 Když šel kolem, spatřil Leviho Alfeova, jak sedí u celnice. A praví mu: „Pojď za mnou!“I vstal a šel za ním. 15 A když byl u stolu v jeho domě, mnoho celníků a hříšníků se uložilo ke stolu s Ježíšem a jeho učedníky; bylo jich totiž mnoho a chodili za ním. 16 Ale když farizejští vykladatelé Písma uviděli, že jí s hříšníky a celníky, řekli jeho učedníkům: „Jak to, že jí a pije s celníky a hříšníky? „17 Jakmile to Ježíš uslyšel, řekne jim: „Nepotřebují lékaře zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

 

13-17. Povolání Leviho a pohoršení farizeů (Mt 9,9-13; 12,7; Lk 5, 27-32; 15, 1-2).

 

18 Janovi učedníci a farizeové se postili. I přijdou a praví mu: „Proč učedníci Janovi a učedníci farizeů se postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ 19 A Ježíš jim řekl: „Což se mohou postit ženichovi druhové, dokud je ženich s nimi? Dokud mají u sebe ženicha, nemohou se postit. 20 Ale přijdou dny, kdy jim bude ženich odňat, a tehdy se budou postit v onen den.“

21 „Nikdo nepřišívá záplatu z nezpracované látky na staré šaty; jinak ten nový přídavek vytrhne něco ze staré (látky) a díra se zhorší. 22 A nikdo nelije mladé víno do starých měchů; jinak víno měchy roztrhne a víno i měchy se zničí. Ale mladé víno do nových měchů!“

23 Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci počali cestou trhat klasy. 24 Farizeové mu však pravili: „Hleď, proč dělají, co není v sobotu dovoleno? „25 I řekne jim: „Což jste nikdy nečetli,

18-22. Otázka postu (Mt 9,14-17; Lk 5, 33-39).

21. Viz pozn. k Mt 9, 16.

23-28. Učedníci trhají v sobotu klasy (Mt 12, 1-8; Lk 6, 1-15).

 

co udělal David, když byl v tísni a měl hlad on i jeho společníci? 26 Jak vešel do Božího domu za velekněze Abiathara a jedl předkladové chleby, které nesmí jíst nikdo mimo kněze, a dal i svým společníkům? „27 Pravil jim také: „Sobota byla ustanovena pro člověka, a ne člověk pro sobotu. 28 Proto Syn člověka je pán i soboty.“

 

3 Opět vešel do synagogy, a byl tam člověk s uschlou rukou. 2 A pozorovali ho, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho obžalovali.? I řekne tomu člověkovi s uschlou rukou: „Postav se doprostřed!“ 4 Jim pak řekne: „Je dovoleno v sobotu dobře dělat, či zle, život zachránit, či zmařit? „Ale oni mlčeli. 5 I rozhlédl se po nich s hněvem, zarmoutil se nad zatvrzelostí jejich srdce a praví tomu člověkovi: „Vztáhni tu ruku!“I vztáhl, a měl ruku zase v pořádku. 6 A když farizeové vyšli, hned se radili s herodiány proti němu, jak by ho zahubili.

7 Ježíš se pak uchýlil se svými učedníky k moři a četný zástup z Galileje šel za ním.

3, 1-5. Uzdravení člověka s uschlou rukou v sobotu (Mt 12,9-13; T,k 6, 6-10).

6-12. Farizeové pojali úmysl zahubit Ježíše (Mt 12, 14; Lk 6, 11“).

 

Také z Judeje, 8 Jerusalema, Idumeje, Zajordání a z okolí Tyru i Sidonu přišlo k němu velké množství, protože slyšeli, co všechno činí. 9 I řekl svým učedníkům, že mu mají připravit člun kvůli zástupu, aby ho netísnil. 10 Mnoho jich totiž uzdravil, takže se všichni neduživí na něj (takřka) vrhali, aby se ho mohli dotknout. 11 A nečistí duchové, jakmile ho spatřili, padali před ním na zem a volali: „Ty jsi Boží syn.“ 12 On však jim přísně zakazoval, aby ho neprozrazovali.

13 Potom vystoupí na horu a zavolá k sobě ty, které sám chtěl; i přišli k němu. 14 Ustanovil pak dvanáct, aby byli s ním a aby je posílal kázat 15 s mocí vyhánět zlé duchy.

12. Ježíš vedl učedníky k tomu, aby oni sami v něm uznali Božího Syna a nezáviseli v tom na donuceném vyhnání zlých duchů. Svědectví od démonů nepotřeboval, naopak jejich předčasné vykřikování, že je Boží Syn, mohlo ještě víc rozjitřit jeho nepřátele, a tím kazit rozvíjející se Ježíšovu činnost.

13-19. Ježíš si volí dvanáct apoštolů (Mt 10, 1-4; Lk 6, 12-16).

14. V první polovici evangelia se Mk zmiňuje několikrát o „dvanácti „, aniž k tomu přidává „apoštolů“. Těch dvanáct je stálá a pevná skupina lidí Kristem zvláště povolaných, s nimiž má Kristus zvláštní úmysly. Od nich se liší obyčejní učedníci; ti sice uvěřili Kristu, poslouchali ho a doprovázeli, ale nebyli tak odhodláni přidržet se ho za všech okolností. Jejich počet se zvětšoval nebo umenšoval podle událostí Kristu příznivých nebo nepříznivých, kdežto dvanáct zůstávalo stále s ním a byli připravováni, aby jako apoštolově, t. j. vyslaní, představovali Krista před světem a v jeho jménu učili a působili. - To jméno „dvanáct „se bere jako ustálený název apoštolského sboru, takže se ho užívá taky tehdy, i když z apoštolů někdo chyběl. Tak píše sv. Pavel (1 Kor 15, 5), že se Kristus „zjevil Petrovi a potom dvanácti „, ačkoli v té době bylo apoštolů jenom jedenáct (bez Jidáše).

 

16 Ustanovil dvanáct a dal Šimonovi jméno Petr; 17 pak Jakuba Zebedeova a Jana, Jakubova bratra; těm dal jméno Boanerges, což znamená „synové hromu „; 18 pak Ondřeje a Filipa, Bartoloměje a Matouše, Tomáše a Jakuba Alfeova, Tadeáše a Šimona Kananejského 19 a Jidáše Iškariotského, který ho potom zradil.

20 Potom přijde do domu. A sešel se opět zástup, takže neměli ani kdy pojíst chleba. 21 Když to uslyšeli jeho lidé, vyšli, aby ho uchopili, neboť se mluvilo, že blouzní. 22 Také vykladatelé Písma, kteří sestoupili z Jerusalema, říkali: „Je posedlý Beelzebulem a zlé duchy vyhání knížetem zlých duchů.“

23 I přivolal je a pravil jim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana'? 24 Je-li totiž království uvnitř rozdvojené, nemůže takové království trvat. 25 A je-li dům uvnitř rozdvojen, nemůže ten dům trvat. 26 A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, neudrží se, ale je s ním konec. 27 Nikdo nemůže vniknout silákovi do domu a uloupit mu nářadí, ale nejprve musí siláka svázat, a potom (teprve) mu může vyloupit dům. 28 Vpravdě vám pravím: Lidským synům budou odpuštěny všecky hříchy i rouhání, která vyslovili. 29 Kdo se však bude rouhat proti Duchu svatému, na věky nedostane odpuštění, nýbrž bude vinen věčným hříchem.“ 30 Pravili totiž: „Má nečistého ducha.“

31 I přijdou jeho matka a jeho bratři.

22-30. Farizeové zlomyslně obviňují Ježíše (Mt 12, 22-32. 42-45; Lk

11, 14-26; 12, 10).

24. Satan znamená protivník; odpůrce Boží a všech, kteří patří Bohu.

31-35. Praví příbuzní Pán ě (Mt 12, 46-50; Lk 8, 19-21).

 

Stáli však venku a poslali k němu a volali ho. 32 Kolem něho seděl zástup a řeknou mu: „Hle, tvá matka a tvoji bratři se venku ptají po tobě.“ 33 A odpoví jim: „Kdo je má matka a (kdo jsou) moji bratři? 34 A rozhlédl se po těch, kdo seděli v kruhu kolem něho, a praví: „Hle, má matka a moji bratři! 3S Neboť kdo činí Boží vůli, to je můj bratr i sestra i matka.“

4 A opět začal učit u moře. I shromáždí se u něho přečetný zástup, takže vstoupil na loď a posadil se na moři, všechen zástup pak byl na souši u moře. 2 Učil je mnoho v podobenstvích a ve svém učení jim pravil: 3 „Slyšte! Hle, •vyšel rozsévač rozsévat. 4 A když rozséval, padlo jedno (zrno) vedle cesty; i přiletěli ptáci a sezobli je. 5 Jiné padlo na kameni tou zem, kde nemělo mnoho půdy. A hned vzešlo, protože nemělo hlubokou prsť.

34-35. V těchto slovech vidí snížení Panny Marie jen ten, kdo ji zná pouze podle jejího tělesného mateřství. Ona však, která dříve´počala Božího Syna myslí než tělem´(Lev Vel.), chápala svého Syna, že v jeho království záleží nejprve na synovském vztahu k Bohu v plnění jeho vůle, že je to život odříkání. Takto hýla připravována, aby se stala pod křížem duchovní matkou v Církvi.

4, 1-9. Podobenství o rozsévači (Mt 13, 1-9. 18-23; Lk 8,4-8. 11-15).

 

6 A když vyšlo slunce, bylo sežehnuto, a protože nemělo kořen, uschlo. 7 A jiné padlo do trní; a vzešlo trní a udusilo je, takže plod nedalo. 8 A jiná padla do dobré půdy. I dávala plod, který rostl a množil se, a nesla třicet, šedesát i sto.“ 9 Pravil také: „Kdo má uši k slyšení, poslouchej!“

10 Když pak byl sám, tázali se ho na to podobenství ti, kteří byli kolem něho s dvanácti. 11 A pravil jim: „Vám je dáno (znát) tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, všechno se děje v podobenstvích, 12 aby

se dívali a dívali, a neviděli, aby poslouchali a poslouchali, a nerozuměli,

aby se někdy neobrátili a nebylo jim odpuštěno.“

13 A řekne jim: „Nechápete toto podobenství? A jak porozumíte všem podobenstvím? 14 Ten rozsévač zasévá slovo. 15 Ti vedle cesty, kde se zasévá to slovo, jsou ti, kdo uslyšeli; ale hned přijde satan a odnímá to slovo, které do nich bylo zaseto.

10-12. Proč učí v podobenstvích (Mt 13, 10-15; Lk 8, 9-10).

12. Srovnej pozn. k Mt 13, 10...; Jan 12, 38-40.

13-20. Výklad podobenství o rozsévači (Mt 13, 18-23; Lk 8, 12-15).

 

16 A podobně, kteří byli zaseti na kamenitou zem, jsou ti, kdo uslyší to slovo a hned je s radostí přijímají; 17 ale nemají v sobě kořen, nýbrž jsou chvilkoví. Když potom nastane soužení a pronásledování pro to slovo, najednou upadají. 18 A jsou jiní, kteří byli zaseti do trní. To jsou ti, kdo poslouchají to slovo,

19 ale světské starosti, klamavé bohatství

a touhy po ostatních věcech se vkrádají

a dusí to slovo, takže se stává neplodným.

20 A zaseti do dobré země jsou ti, kdo

poslouchají a přijímají to slovo a nesou

plody: třicet, šedesát i sto.“

21 Pravil jim také: „Což se přináší svíčka, aby se postavila pod nádobu nebo pod postel? Zda ne (spíše),aby se postavila na svícen? 22 Neboť nic není skryto, co by se neprojevilo, ani se nic neutají, ale vyjde to najevo. 23 Kdo má uši k slyšení, poslouchej!“

24 Řekl jim ještě: „Dávejte pozor, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou vám bude měřeno, a bude vám přidáno. 25 Neboť kdo má, tomu bude dáno, ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“

 

21-25. Kristovo učení je jako světlo (Lk 8, 16-18).

 

26 Také řekl: „S Božím královstvím je to jako s člověkem, který vhodí semeno do země; 27 on spí a vstává v noci a ve dne, semeno však vyráží a roste, aniž on ví, jak. 28 Země totiž sama od sebe vydává plod, napřed stéblo, potom klas a nakonec plnou pšenici v klase. 29 A když plod uzraje, hned se dá (člověk) do sekání, protože žně jsou tu.“

30 Také pravil: „Čemu připodobníme Boží království? Nebo do jakého podobenství je vložíme? 31 Je jako hořčičné zrnko, když je zaseto do země; je menší než všechna semena na zemi, 32 ale když je zaseto, vzejde a stává se větším než všechny byliny a vyžene velké větve, takže v jeho stínu mohou sídlit nebeští ptáci.“

33 A mnoha takovými podobenstvími mluvil jim slovo, pokud mohli slyšet,

26-29. Podobenství o semenu, které samo od sebe roste a dozrává. Jako toto símě, jednou do země zaseté, nepotřebuje odjinud sílu, neboť ji má v sobě, tak i milost Božího království, kterou člověk vírou přijal, má v sobě tajemnou skrytou moc, že sama působí v člověku.

30-32. Podobenství o hořčičném zrnku (Mt 13, 31-32; Lk 13, 18-19).

 

34 a bez podobenství jim nemluvil, ale soukromě svým učedníkům vykládal všecko.

35 Téhož dne, když se schýlilo k večeru, řekne jim: „Přeplujme na druhý břeh!“36 Když rozpustili zástup, vzali ho, jak byl na lodi; byly s ním i jiné lodi. 37 A strhla se silná větrná bouře a hnala na loď tolik vln, že se loď už naplňovala. 38 On sám však spal na zádi na podušce. I vzbudí ho a řeknou mu: „Mistře, je ti to jedno, že hyneme? „39 Tu vstal, poručil větru a řekl moři: „Mlč, ztichni!“ A vítr přestal a nastal veliký klid. 40 Jim pak řekl: „Proč se tak bojíte? Ještě ne máte víru? „41 Oni se velmi báli a pravili

mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho i vítr i moře poslouchají? „

5 A přišli na druhý břeh jezera do gerasenského kraje. 2 Sotva vystoupil z lodi, hned mu vyšel vstříc z hrobů člověk s nečistým duchem.

35-41. Ježíš tiší bouři na jezeře (Mt 8, 23-27; Lk 8, 22-25).

5, 1-20. Ježíš uzdravuje posedlého v pohanském kraji (Mt 8, 28-34; Lk 8, 26-39).

1. Gerasenský kraj ležel na východní straně Genesaretského jezera.

2. Jsou to hroby vytesané ve skále; dodnes je možno dosti jich tam spatřit.

 

3 Přebýval v hrobech a ani řetězem ho už nikdo nemohl svázat; 4 často ho totiž svázali pouty a řetězy, ale on se sebe řetězy strhal a pouta rozlámal; nikdo ho nemohl zkrotit. 5 A pořád, ve dne v noci, dlel v hrobech a na horách a křičel tam a tloukl se kamením. 6 Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, poklonil se mu 7 a vykřikl silným hlasem: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, nemuč mě!“8 Řekl mu totiž: „Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka!“9 A tázal se ho: „Jak se jmenuješ? „I pravil mu: „Jmenuji se Pluk, protože je nás mnoho.“ 10 A velmi ho prosil, aby je nevyháněl z toho kraje.

3. Uchýlil se do hrobů ve skále vytesaných, protože byl snad vyhnán lidmi pro nebezpečný stav své posedlosti.

7. Děj se odehrává v pohanském kraji. Izraelský Bůh byl u pohanů znám pod názvem „Bůh nejvyšší.“

9. Ježíš nemluví s tím člověkem, ale s démonem, který tohoto nešťastníka úplně ovládl posedlostí. Dal si jméno Pluk (Legie), že totiž je tu mnoho démonů. (Legie měla kolem 6.000 pěšáků a 120 jezdců.) Tohoto slova se užívá pro označení množství duchových bytostí. Děj se udál na východním břehu Genesaretského jezera, kde hory mají srázný spád.

10. Duch má bydliště tam, kde právě působí; proto je nerad opustí.

 

11 Tam na svahu hory se páslo velké stádo vepřů. 12 I prosili ho (duchové): „Pošli nás do vepřů, a vejdeme do nich!“13 A dovolil jim to. I vyšli nečistí duchové a vešli do vepřů. Stádo však, kolem dvou tisíc, hnalo se střemhlav po svahu do moře a v moři se utopilo. 14 Pasáci těch vepřů se rozutekli a oznámili to v městě a po dvorcích. I vyšli se (lidé) podívat, co se to stalo. 15 Přijdou k Ježíšovi a vidí toho, který byl posedlý zlým duchem Plukem, že sedí oblečen a při zdravé mysli; a báli se. 16 Ti pak, kteří to viděli, vypravovali jim, jak se to stalo s tím po-sedlým, a o vepřích. 17 I počali ho prosit, aby se vzdálil z jejich končin.

18 Když vstupoval na loď, prosil ho ten bývalý posedlý, aby s ním mohl zůstat.

12. Protože jim už nebude dovoleno jít do lidí, chtěli jim aspoň tímto způsobem uškodit.

13. Bylo jim dovoleno jednat po svém, ale obrátilo se to k jejich škodě. Vepři se pod nátlakem posedlosti a horečného stavu pudově hnali do vody.

17. Prosili ne z nějaké pokory, nýbrž z bázně, aby neutrpěli ještě větší škodu. Ježíš jim vyhověl, protože nepřišel hlásat evangelium do tohoto pohanského kraje.

 

19 On mu (to) však nedovolil, nýbrž mu řekl: „Jdi domů k svým lidem a vypravuj jim, jak veliké věci ti učinil Pán a jak se nad tebou smiloval. 20 I odešel a počal hlásat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš všichni se divili.

21 Když se Ježíš přeplavil na lodi znovu na druhý břeh, shromáždil se k němu velký zástup; i zůstal u moře. 22 Tu přijde jeden z představených synagogy, jménem Jairos, a jak ho spatří, padne mu k nohám 23 a snažně ho prosí: „Umírá mi dcera. Pojď, vlož na ni ruce, aby se uzdravila a zůstala na živu!“24 I odešel s ním. Šel za ním velký zástup a tlačili se na něj.

25 A (byla) jedna žena, která měla dvanáct let krvotok 26 a mnoho vytrpěla od mnoha lékařů, ano celý svůj majetek vynaložila, a nic jí to nepomohlo, ale spíše jí bylo čím dál tím hůř. 27 Když uslyšela o Ježíšovi, přišla v zástupu zezadu a dotkla se jeho roucha.

19. Je to vzácný případ, že Ježíš nařizuje, aby hlásal jiným, co mu učinil Bůh. Pro evangelium bude lepší, zůstane-li uzdravený v tamto kraji, obývaném pohany, aby se i oni dověděli, že Bůh působí.

20. „Dekapole „: viz pozn. k 7, 31.

21-43. Ježíš uzdravuje Jairovu dceru a nemocnou ženu (Mt 9, 18-26; Lk 8, 40-56).

 

28 Pravila si totiž: „Dotknu-li se jen jeho roucha, budu zdráva.“ 29 A hned se jí zastavil krvotok a pocítila v těle, že je uzdravena do toho trápení. 30 Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc; i obrátil se k zástupu a řekl: „Kdo se dotkl mého roucha? „31 Ale jeho učedníci mu pravili: „Vidíš, že se na tebe zástup tlačí, a říkáš: Kdo se mě dotkl? „32 I rozhlížel se, aby spatřil tu, která to udělala. 33 Žena pak přistoupila s bázní a chvěním — věděla totiž, co se s ní stalo —, padla před ním na kolena a pověděla mu celou pravdu. 34 A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď zdráva od svého trápení!“

35 Zatím co ještě mluví, přijdou lidé představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě obtěžuješ mistra? „36 Ale když Ježíš uslyšel tu řeč, řekne představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“37 A nedovolil, aby ho kdo provázel, leč jen Petr, Jakub a Jakubův bratr Jan.

38 A přijdou do domu představeného synagogy; vidí tam hluk a lidi plačící a velmi naříkající. 39 I vejde a praví jim: „Co hlučíte a pláčete? Neumřelo to dítě, ale spí.“ 40 A posmívali se mu. On však všechny vykáže ven, vezme otce a matku dítěte a ty, kteří byli s ním, a vejde tam, kde dítě leželo. 41 A vezme dítě za ruku a řekne mu: „Talitha kúm „, což znamená: „Dívko, pravím ti, vstaň!“42 A dívka najednou vstala a chodila; bylo jí totiž dvanáct let. A neobyčejně užasli. 43 Ale on jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.

6 A odešel odtamtud a odebral se do své otčiny; jeho učedníci šli za ním. 2 A příští sobotu počal učit v synagoze a mnozí z posluchačů se divili a říkali: „Odkud tohle má? A jaká je to moudrost, která mu byla dána, a takové zázraky, které se dějí jeho rukama? 3 Což to není tesař, syn Mariin a bratr Jakubův a Josefův a Judův a Šimonův? Což nejsou tady u nás jeho sestry? „A pohoršovali se nad ním.

6, 1-6. Ježíš vyhnán násilně z Nazareta (Mt 13, 54-58; Lk 4, 22-30).

3. Jen tady se říká o Ježíšovi, že byl tesařem; jinde (Mt 13, 55) je nazýván tesařův syn. Zabýval se tedy tesařskou prací. V takové malé východní vesničce, jako byl Nazaret, nebylo toto řemeslo omezeno jenom na jeden druh práce, ale rozšiřovalo se, podle potřeby a přání lidu, i na jiné výrobky od dřeva, na př. kolářské a stolařské. Sv. Justin (2. stol.), pocházející ze Samařská, připomíná, že Josef zhotovoval i jha a sedla pro osly. - „Bratři“: viz pozn. k Mt 13, 55.

 

4 A Ježíš jim řekl: „Prorok není bez úcty, leda ve své otčině, ve svém příbuzenstvu a ve svém domě.“ 5 A nemohl tam udělat žádný zázrak, kromě uzdravení několika nemocných, na které vložil ruce. 61 divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.

7 A zavolá si dvanáct a počal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. 8 Přikázal jim také, aby si nic nebrali na cestu kromě hole, ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku, 9 jen opánky na nohy, a aby si neoblékali dvě sukně.

5. Ani z tohoto místa, ani z Mt 13, 58 neplyne, že Ježíš nutně potřeboval k zázraku víru a že to ubírá z jeho božské moci. Zapomíná se, že si Bůh zvolil k člověku cestu skrze vtělení a člověk má k Bohu přijít skrze vtěleného Božího Syna, a to se děje vírou; víru však v něm připravují zázraky. Setkal-li se proto Ježíš u Nazareťanů s odporem, bylo pro spásu neúčinné konat tam zázraky. Jako je bez účinku u nevěřícího člověka svátost, tak i zázrak je mimo plán Boží spásy u lidí, kteří vidí na Kristu a pak na Církvi jenom to lidské.

6-13. Ježíš rozesílá apoštoly (Mt 10, 5-16; 11, 1; Lk 9, 1-6).

 

10 Dále jim řekl: „Kdekoli vejdete do domu, tam zůstávejte, dokud odtamtud neodejdete. 11 Ale které místo vás nepřijme a nebudou vás poslouchat, setřeste si prach s nohou, až odtamtud budete vycházet, na svědectví proti nim“. 12 I vyšli a kázali, aby se obrátili; 13 také mnoho zlých duchů vyhnali, mazali olejem mnoho nemocných a uzdravovali (je).

14 Uslyšel (o tom) král Herodes, neboli Ježíšovo jméno se stalo všude známým a šla řeč, že to Jan Křtitel vstal z mrtvých a že proto v něm působí zázračná moc. Ale jiní říkali: „Je to Eliáš.“ 15 Jiní zase říkali: „Je to prorok jako jeden z proroků“. 16 Když to Herodes uslyšel, pravil: „Vstal ten Jan, kterého jsem stal.“

17 Tento Herodes totiž poslal (své lidi), zatkl Jana a spoutaného vsadil do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože se s ní oženil. 18 Neboť Jan říkal Herodovi: „Není ti dovoleno mít manželku svého bratra.“ 19 Herodias (proto) na něj nevrazila a chtěla ho zabít, ale nemohla;

14-29. Smrt Jana Křtitele (Mt 14, 1-12; Lk 9, 7-9; 3, 19-20).

 

20 neboť Herodes se Jana bál, protože o něm věděl, že je to spravedlivý a svatý muž, a chránil ho a když ho slyšel, byl na velkých rozpacích, a přece ho rád poslouchal.

21A přišel příhodný den, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu svým vysokým úředníkům, důstojníkům a galilejským předákům. 22Když dcera té Herodiady vešla a tančila, zalíbila se Herodovi i hostům. Král pak pravil dívce: „Požádej mě, oč chceš, a dám ti to!“; 23 a přísahal jí: „Žádej cokoliv, a dám ti to, třebas polovici svého království.“ 24 Ona vyšla a řekla své matce: „Co mám žádat? „A ta odpověděla: „Hlavu Jana Křtitele.“ 25 Vrátila se co nejrychleji ke králi a přednesla mu žádost: „Chci, abys mi ihned dal na míse hlavu Jana Křtitele“. 26 Tu se král zarmoutil, ale pro přísahu a kvůli hostům nechtěl ji odmítnout. 27 I poslal král hned kata a poručil přinést jeho hlavu. Ten odešel a stal ho v žaláři. 28 Jeho hlavu pak přinesl na míse, dal ji dívce a dívka ji dala své matce. 29 Když o tom uslyšeli jeho učedníci, přišli, vzali jeho tělo a položili je do hrobu.

30 Apoštolově se navrátili k Ježíšovi a vypravovali mu všechno, co dělali a čemu učili. 31 I pravil jim: „Pojďte stranou na osamělé místo a trochu si odpočiňte.“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, že neměli ani kdy pojíst. 32 Odjeli tedy na lodi na osamělé místo stranou. 33 Lidé však je viděli odjíždět a mnozí se to dověděli. I sběhli se tam pěšky ze všech měst a předešli je.

34 Když vyšel, uviděl velký zástup; a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. A počal je učit mnohým věcem. 35 Když se značně připozdilo, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina; 36 propusť je, ať se rozejdou do okolních dvorců a vesnic a koupí si něco k jídlu.“ 37 On však jim odpověděl: „Dejte vy jim jíst!“A řeknou mu: „Máme jít a koupit za dvě stě denárů chlebů a dát jim jíst? „38 A on jim praví: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“

30-44. První rozmnožení chlebů (Mt 14, 13-21; Lk 9, 10-17; Jan 6, 1-15).

37. Denár, desetník, protože původně platil 10 assů, stříbrný římský peníz o váze necelých 4 g (v té době). Byla to skrovná denní mzda pro dělníka (Mt 20, 2).

A když to zjistili, řekli: „Pět a dvě ryby“. 39 I rozkázal jim, aby všechny usadili po skupinách na zelené trávě. 40 A rozsadili se v řadách po stu a po padesáti. 41 Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, rozlámal chleby a dal učedníkům, aby jim předkládali. Také ty dvě ryby všem rozdělil. 42 A jedli všichni a nasytili se. 43 Sebrali pak drobty, plných dvanáct košů, a také z ryb. 44 A těch, kdo jedli, bylo pět tisíc mužů.

45 Tu hned přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď a předjeli ho na druhý břeh k Bethsaidě, než on rozpustí zástup. 16 A když ho rozpustil, odešel na horu se modlit.

47 Když nastal večer, byla loď na širém moři, a on sám na zemi. 48 A když je viděl, jak namáhavě veslují — měli totiž vítr proti sobě —, kolem čtvrté noční hlídky přichází k nim a kráčí po moři, jako by je chtěl minout. 49 Jakmile ho však spatřili kráčet po moři, domnívali se, že je to přelud, a vykřikli;

45-52. Ježíš kráčí po moři (Alt 16, 22-36; Jan 6, 16-21).

48. Čtvrtá noční hlídka začínala o naší třetí hodině. Podle římského zvyku, tehdy v Palestině přijatého, dělila se noc na čtyři hlídky, každá po třech hodinách.

50 všichni ho totiž viděli a poděsili se. On však hned k nim promluvil takto: „Vzmužte se, já jsem to, nebojte se!“51 Vstoupil pak k nim na loď, a vítr přestal. A ještě více v duchu žasli. 52 Nepochopili totiž tu věc s chleby, neboť jejich srdce bylo zaslepené.

53 Potom se přeplavili na druhý břeh a přišli do Genesaretu; tam přistáli. 54 Jakmile vystoupili z lodi, hned ho poznali. 55 Oběhli celou onu krajinu a počali nosit nemocné na nosítkách, kde slyšeli, že je. 56 A kamkoli vcházel do vsí, měst nebo dvorců, kladli nemocné na náměstích a prosili ho, aby se směli dotknout alespoň lemu jeho roucha. A všichni, kdo se ho dotkli, uzdravili se.

 

7 A sejdou se k němu farizeové a někteří vykladatelé Písma; přišli z Jerusalema. 2 Když viděli, jak někteří z jeho učedníků jedí chléb rukama nečistýma, to je neumytýma — 3 farizeové totiž a vůbec Židé nejedí, dokud si neumyjí konečky prstů u rukou, neboť se drží podání starších;

52. „Jejich srdce bylo zaslepené „, ne však jako u farizeů; ti byli zatvrzelí, kdežto apoštolova byli ochotni přijmout poučení.

7, 1-23. Farizejská podání a pravá Boží služba (Mt 15,1-20).

 

4 také po návratu z trhu nejedí, dokud se neomyjí, a je mnoho jiných věcí, kterých se drží z podání: omývání číší, džbánů a měděných mís. 5 I tázali se ho farizeové a vykladatelé Písma: „Proč tvoji učedníci nežijí podle podání starších, ale jedí chléb nečistýma rukama? „6 On jim však řekl: „Dobře prorokoval o vás, pokrytci, Izaiáš, jak je psáno:

Tento lid mě ctí ústy, a jejich srdce je ode mne daleko; 7než marně mě ctí, protože učí naukám a příkazům lidským.

8 Upouštíte totiž od přikázání Božího a držíte se podání lidského.“ 9 Dále jim řekl: „Pěkně převracíte Boží přikázání, abyste zachovávali své podání. 10 Neboť Mojžíš řekl: Cti svého otce a svou matku a Kdo bude zlořečit otci nebo matce, ať zemře! 11 Vy však pravíte: Řekne-li kdo otci nebo matce: ´Korban — obětní dar — je to, co bys měl ode mne dostat', 12 už nepožadujete, aby něco vykonal pro otce nebo matku; 13 takto rušíte slovo Boží podáním svým a odevzdáváte je dále. A podobných takových věcí děláte mnoho.“

 

6-7. Je to místo z Iz 29, 13. 11. Viz pozn. k Mt 15, 5.

 

14 A opět přivolal zástup a řekl jim: „Poslyšte mě všichni a rozumějte! 15 Nemůže člověka poskvrnit nic, co do něho zvenčí vchází; ale to poskvrňuje člověka, co z člověka vychází. 16 Kdo má uši k slyšení, poslouchej!“

17 Když pak (odešel) od zástupu (a) vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství. 18 A praví jim: „Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho poskvrnit, 19 protože nevchází mu do srdce, nýbrž do břicha a vyjde do stoky? „— (tím) prohlašuje za čisté všechny pokrmy. 20 A říkal: „Co vychází z člověka, to člověka poskvrňuje. 21 Neboť z nitra, ze srdce lidí vycházejí špatné myšlenky, prostopášnosti, krádeže, vraždy, 22 cizoložství, lakoty, zloby, lest, nestydatosti, závistivý pohled, pomluva, pýcha, pošetilost. 23 Všechna tato zla vycházejí z nitra a poskvrňují člověka“.

24 A vydal se odtamtud na cestu a odešel do tyrského a sidonského kraje.

 

Vešel pak do domu a nechtěl, aby (o něm) kdo věděl; ale nemohl se utajit. 25 Neboť jakmile o něm uslyšela žena, jejíž dcera měla nečistého ducha, vstoupila a padla mu k nohám. 26 Ta žena byla pohanka, Syrofeničanka rodem. A prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. 27 On jí řekl: „Nech, ať se napřed nasytí děti; neboť není dobré vzít chléb dětem a hodit ho psíkům“. 28 Ona mu však odpověděla: „Ovšem, Pane, ale i psíci jedí pod stolem z drobtů po dětech.“ 29 I pravil jí: „Pro tuto svou řeč jdi; zlý duch vyšel z tvé dcery.“ 30 A když odešla do svého domu, nalezla dítě ležet na lůžku a zlý duch (už) vyšel.

31A opět odešel z tyrského kraje a přes Sidon přišel ke Galilejskému moři územím Dekapole. 32 A přivedou k němu hluchoněmého a prosí ho, aby na něj vložil ruku. 33 Vzal ho tedy stranou od zástupu, vložil mu své prsty do uší, plivl a dotkl se jeho jazyka, 34 vzhlédl pak k nebi, vzdychl a řekl mu: „Effatha“, to znamená: „Otevři se!“

24-30. Ježíš vyslyší prosbu cizinky (Mt 15, 21-28).

31-37. Ježíš uzdravuje hluchoněmého (Mt 15,29-31).

31. Dekapole (Desetiměstí): byla to města s jistou samosprávou. Většina z nich ležela v Zajordání.

33-34. Ježíš, který přece uzdravoval pouhým slovem, dotýká se tu uší, nasliněný prst klade mu na jazyk a pronáší slovo Effatha. Tím chtěl nejspíše poučit učedník}', že jeho svaté člověčenství má vlastní prostředky proti všem zlům těla. V jeho těle je uzdravující moc a je činná zároveň s působením Božím. Bylo to patrně už při uzdravení ženy s krvácením (3, 30).

 

35 A hned se mu otevřely uši a pouto jazyka se mu rozvázalo, a mluvil správně. 36 Přikázal jim pak, aby (o tom) nikomu neříkali; ale čím více jim přikazoval, tím více to oni rozhlašovali, 37 nadmíru se divili a říkali: „Dobře všechno učinil; i hluchým vrací sluch a němým řeč.“

 

8 Když (s ním) byl za oněch dnů zase velký zástup a neměli co jíst, přivolal učedníky a řekl jim: 2 „Je mi líto zástupu, protože už tři dny prodlévají se mnou a nemají co jíst.

36. Důvod, proč Spasitel někdy (i 1, 44; 5, 43) zakazoval rozhlašovat zázrak, třeba hledat u zázraku samého: že totiž Ježíš nechtěl, aby se povrchním obdivem minul u lidu se svým účelem; jednak i v Kristově pokoře a skromnosti: nepřál si, aby zázrak sloužil k vnějším oslavám jeho samého, nýbrž k dobru nemocných a jejich víry.

8, 1-10. Druhé rozmnožení chlebů (Mt 15, 32-39).

 

3 Rozpustím-li je domů hladové, zemdlejí na cestě; a někteří z nich přišli z daleka.“ 4 Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by jich tolik mohl kdo nasytit chleby tady v pustině?“ 5 I otázal se jich: „Kolik chlebů máte? „Oni řekli: „Sedm.“ 6 I rozkázal zástupu, aby se rozsadil na zem. A vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, rozlámal a dával svým učedníkům, aby předkládali; i předložili (je) zástupu. 7 Měli také několik rybiček. I ty požehnal a rozkázal také je předkládat. 8 I jedli a nasytili se, a ze zbytku nasbírali sedm košů. 9 Bylo jich asi čtyři tisíce; a rozpustil je. 10 A hned vstoupil na loď se svými učedníky a přišel do krajiny Dalmanutha.

11 A přišli farizeové a počali se s ním přít a žádali od něho znamení s nebe, aby ho pokoušeli. 12 I vzdechl v duchu a řekl: „Proč se toto pokolení dožaduje znamení? Věru pravím vám: Nebude dáno znamení tomuto pokolení!“13 A nechal je, vstoupil opět na loď a odjel na druhý břeh.

14 Zapomněli však vzít chleby, a kromě jednoho chleba neměli s sebou na lodi nic.

11-13. Ježíš odmítá farizeům znamení s nebe (Mt 16, 1-4).

14-21. Jakým způsobem poučuje Ježíš své učedníky (Mt 16, 5-12).

 

15 Přikazoval jim pak toto: „Dejte pozor a varujte se kvasu farizeů a kvasu Herodova!“16 I uvažovali mezi sebou, že nemají chleba. 17 Jakmile to Ježíš poznal, řekne jim: „Proč uvažujete, že nemáte chleby? Ještě nerozumíte a nechápete1? (Dosud) máte zaslepené srdce? 18 Máte oči, a nevidíte, máte uši, a neslyšíte? Ani si nepamatujete, 19 když jsem rozlámal pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů drobtů jste nasbírali? „Praví mu: „Dvanáct.“ 20 „A když sedm mezi čtyři tisíce, kolik plných mošen drobtů jste nasbírali? „Odpovědí mu: „Sedm.“ 21 I řekl jim: „Ještě nechápete? „

22 Přijdou pak do Bethsaidy. A přivedou mu slepce a prosí ho, aby se ho dotkl. 23 Vzal tedy toho slepce za ruku a vyvedl ho ven z vesnice, pak mu naslinil oči, vložil na něj ruce a otázal se ho: „Vidíš něco?“

17. Viz pozn. k 6, 52.

22-26. Toto pozvolné uzdravování neumenšuje Kristovu zázračnou moc, ale třeba v něm spíše hledat poučení pro apoštoly, protože se u nich ukazovala nechápavost (21). I oni jsou pozvolně Mistrem vedeni, aby se jim otevřelo poznání a aby konečně pochopili celou Kristovu pravdu. Odstranění této nechápavosti pro Boží věci nutno však očekávat od něho.

 

24 On vzhlédl a pravil: „Vidím lidi, neboť mám dojem, jako by stromy chodily.“ 25 Potom mu opět položil ruce na oči, a prohlédl a byl zase zdráv, takže viděl všechno jasně. 26 A poslal ho domů se slovy: „Do vesnice vůbec nechoď!“

27 Ježíš i jeho učedníci odešli do vesnic u Caesareje Filipovy a na cestě se otázal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají? „28 A oni mu odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní zase za jednoho z proroků“. 29 Tehdy se jich zeptal: „A za koho mě pokládáte vy? „Petr mu odpověděl: „Ty jsi Pomazaný!“30 A důtklivě je napomenul, aby (to) o něm nikomu neříkali.

31 Pak je začal poučovat, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, veleknězi a Vykladatelů Písma, být zabit a po třech dnech vstát. 32 A mluvil o tom otevřeně. Petr však ho vzal stranou a počal mu domlouvat.

27-30. Petr vyznává Kristovo mesiášství (Mt 16,13-20; Lk 9,19-21).

29. „Pomazaný „, t. j. Mesiáš.

31-33. První předpověď utrpení a zmrtvýchvstání (Mt 16, 21 -23; Lk 9. 22).

 

33 Ale on se obrátil, pohleděl na své učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi s očí, pokušiteli! Vždyť nemáš na mysli věci Boží, nýbrž věci lidské!“

34 přivolal pak zástup i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce za mnou přijít, zapři se, vezmi svůj kříž a následuj mě. 35 Kdo by totiž chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život kvůli mně a evangeliu, zachrání ho. 36 Neboť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svou duši zahubí? 37 Vždyť co dá člověk výměnou za svou duši? 38 Kdo se totiž bude stydět za mne a za moje slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, také Syn člověka se bude za něj stydět, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

 

9 Také jim řekl: „Vpravdě vám pravím: Někteří z těch, co tady stojí, neumřou, dokud neuvidí Boží království přicházet v moci.“

2 Po šesti dnech vezme Ježíš Petra,

34-38. Kdo chce být spasen, musí následovat Ježíše (Mt 16, 24-27; Lk 9, 23-29).

9, 1. Blízký příchod Božího království (Mt 16, 28; Lk 9, 27).

 

Jakuba a Jana a vyvede je samotné na vysokou horu do samoty. A proměnil se před nimi; 3 oděv se mu velkou bělostí zaskvěl, jak ho nedovede vybílit žádný bělič na zemi. 4 A ukázal se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. 5 Tu Petr na to řekne Ježíšovi: „Rabbi, je nám tady dobře; a postavme tři stany, JIM len tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ 6 Nevěděl totiž, co říká, neboť byli ulekáni. 7 Tu se udělal oblak, zahalil je a z oblaku vyšel hlas: „Toto je můj milovaný Syn; poslouchejte ho!“8 Když se náhle rozhlédli, neviděli u sebe už nikoho kromě samotného Ježíše.

9 Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.

2-8. Proměnění Páně (Mt 17, 1-8; Lk 9, 28-36).

8-13. Eliáš přišel v osobě Jana Křtitele (Mt 17,9-13).

9. Vzkříšení z mrtvých se očekávalo v době, kdy přijde Boží království s vnější slávou. Apoštolům však bylo divné, že Ježíš mluví o svém zmrtvýchvstání; vždyť ta sláva, v které právo viděli Kristovo tělo, neukazuje na potřebu vzkříšení. Byl tam přece viděn Eliáš (u Mk je Eliáš na prvním místě, ten totiž zaujal Petra; u Lk je na druhém místě), a ten má svým příchodem oznámit obnovení všeho. Ježíš jim odpovídá, že to bude, ale až při jeho druhém příchodu, kdy se ukáže v té slávě, kterou právě viděli; avšak prozatím, v době prvního jeho příchodu, který oznámil Eliáš v osobě Jana Křtitele, bude třeba, aby nejprve trpěl a pak vstal z mrtvých. Dokud se to nestane, jo lepší pomlčet o jeho slávě, aby v lidu, který nerozlišoval tento dvojí příchod, nevznikl rozruch.

 

10 I ponechali si to slovo pro sebe a tázali se u sebe, co to znamená: až vstane z mrtvých. 11 A tázali se ho: „Proč tedy říkají vykladatelé Písma, že nejprve má přijít Eliáš? „12 On jim odpověděl: „Nejprve přijde Eliáš a obnoví všechno. A jak je psáno o Synu člověka, že má mnoho trpět a být opovržen´13 Pravím vám však, že Eliáš už přišel, a udělali mu, co chtěli, jak je o něm psáno.“ 14 Když přišli k učedníkům, uviděli kolem nich mnoho lidí a vykladatele Písma, jak se s nimi přou. 15A všechen lid, jakmile ho spatřil, užasl, a přiběhli, aby ho pozdravili. 16 A otázal se jich: „Oč se s nimi přete? „17 A jeden ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má němého ducha; 18 a lomcuje jím, kdekoliv ho přepadne, a (on) slintá; skřípe zuby a schne.

14-29. 0 zdravení posedlého chlapce (Mt 17, 14-21; Lk 9, 37-43).

 

I řekl jsem tvým učedníkům, aby ho vyhnali, ale nemohli“. 19 On jim na to řekne: „Ó nevěřící pokolení, jak dlouho ještě budu u vás? Jak dlouho vás mám snášet? Přiveďte ho ke mně!“20 I přivedli ho k němu. A jakmile ho duch spatřil, hned jím zalomcoval, (on) pak padl na zem a válel se s pěnou u úst. 21 A otázal se jeho otce: „Jak je to dávno, co se mu to stalo? „On odpověděl: „Od dětství; 22 a často jej hodil i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Ale zmůžeš-li co, pomoz nám! Měj s námi slitování!“ 23 Ježíš však mu pravil: „Můžeš-li! Všechno jé možně lomu, kdo věří“. 24 Tu chlapcův otec hned vykřikl: „Věřím! Pomoz mé malé víře!“25 Když Ježíš viděl, že se zástup sbíhá, pohrozil nečistému duchu a řekl mu: „Duchu němý a hluchý, já ti rozkazuji, vyjdi z něho a už nikdy do něho nevcházej!“26 I vzkřikl, velmi (jím) zalomcoval a vyšel. A zůstal jako mrtvý, takže mnozí řekli: „Zemřel.“ 27 Ale Ježíš ho vzal za ruku, zvedl ho, a (on) vstal. 28 Když pak vešel do domu, zeptali se ho jeho učedníci v soukromí: „Proč my jsme ho nemohli vyhnat? „29 A řekl jim: „Tento druh nemůže vyjít jinak než modlitbou [a postem].

 

29. Je to zvláštní druh zlých duchů nebo celý jejich rod, jejichž síla nad posedlým převyšovala moc učedníků, Kristem jim svěřenou. Bylo k tomu potřebí samého Ježíše Krista; on měl nad démony moc neomezenou a přišel lidi osvobodit od jejich nadvlády. To se dokoná smrtí na kříži. Z kříže dostanou učedníci (Církev) moc i nad tímto rodem zlých duchů. Modlitby a postu bude třeba, aby vzrostla jejich víra; té pak nic neodolá.

 

30 Odtamtud šli dál a procházeli Galilejí, ale nechtěl, aby (to) kdo věděl. 31 Poučoval pak své učedníky a řekl jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, a až bude zabit, po třech dnech vstane. 32 Oni však nechápali tu řeč, ale báli se ho zeptat.

33 Potom přišli do Kafarnaa. A když byl v domě, tázal se jich: „O čem jste se cestou domlouvali?´: 34 Ale oni mlčeli, protože se na cestě mezi sebou pře, kdo je větší. 35 Tu se posadil, zavolal dvanáct a řekl jim: „Chce-li kdo být prvním, ať je ze všech poslední a služebník všech.“ 36 A vzal dítě, postavil je doprostřed mezi ně, a když je objal, řekl jim: 37 „Kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, mne přijímá; a kdo přijme mne, nepřijímá mne, nýbrž toho, který mě poslal.“

 

30-32. Druhá předpověď o utrpení a zmrtvýchvstání (Mt 17, 22-23; Lk 9, 43-45).

33-37. O pravé velikosti (Mt 18, 1-4; Lk 9, 46-48).

 

38 Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale bránili jsme mu, protože nechodí s námi“. 39 Ježíš však pravil: „Nebraňte mu! Neboť kdo udělá div v mém jménu, není schopen hned o mně špatně mluviti 40 Vždyť kdo není proti vám, je pro vás. 41 Kdokoli vám dá napít z číše vody proto, že jste Kristovi, vpravdě vám pravím, nepřijde o svou odměnu.“

42 „A tomu, kdo pohorší jednoho z těchto maličkých, kteří věří, bylo by lépe, kdyby mu byl na krk uvázán mlýnský kámen a byl vhozen do moře. 43 A je-li ti kamenem úrazu tvá ruka, usekni ji; lépe je pro tebe, abys vešel do života jednoruký, než abys měl obě ruce, a šel do pekla, do neuhasitelného ohně [44].

38-40. O snášenlivosti k Ježíšovým vyznavačům (Lk 9,49-50).

41-49. O lásce k Ježíšovým učedníkům; o pohoršení (Mt 10,42; 18, 5-9; Lk 17, 1-3).

44. „kde jejich červ neumírá a oheň neuhasíná“ a totéž ve v 40 bylo sem později přidáno z v 48.

 

45 A jestliže tvá noha je ti kamenem úrazu, uřízni ji; lépe je pro tebe, abys vešel do života chromý, než abys měl obě nohy, a byl vržen do pekla [46]. 47 A jestliže tvé oko je ti kamenem úrazu, vyloupni je; lépe je pro tebe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys měl obě oči, a byl vržen do pekla, 48 kde jejich Červ neumírá a oheň neuhasíná. 49 Neboť každý bude solen ohněm.“

50 „Dobrá je sůl. Ale ztratí-li sůl svou sílu, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě, a žijte mezi sebou v pokoji!“

10 Odtamtud se pak odebere a přijde do judského území a za Jordán. Opět se k němu sejdou zástupy a jak obvykle je zas učil. 2 A přistoupili farizeové a tázali se ho, zdali je muži dovono propustit manželku; tím ho zkoušeli.

47. Boží království, které začíná na zemi, dovršuje se po smrti podle zásluh jednotlivců.

49. Sůl uchovává pokrmy před zkažením. Učedník Pane a každý věřící se má uchovat před porušením od ducha tohoto světa. Děje se to ohněm, který pálí, ale očišťuje. Tak se věřící stává příjemnou obětí Páně. Nejde tu tedy už o pekelný oheň, protože ten je jenom trest.

50. Kristovo učení je jako sůl (Mt 5, 13; Lk 14, 34-35).

10, 1. Ježíš se odebírá do Zajordánska (Mt 19, 1-2; Lk 13, 31-33; Jan 10, 40-42).

 

3 A on jim odpověděl: „Co vám přikázal Mojžíš?´: 4 A oni mu řekli: „Mojžíš nařídil napsat propouštěcí listinu a propustit.“ 5 A Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. 6 Avšak na počátku stvoření učinil je Bůh jako muže a ženu.7 Proto muž opustí svého otce a svou matku a přilne k své manželce; 8a ti dva budou jedno tělo. Proto už nejsou dva, nýbrž jedno tělo. 9 Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“

10 V domě se ho pak jeho učedníci na to ještě zeptali. 11 A řekl jim: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. 12 A jestliže ona propustí svého muže a vdá se za jiného, cizoloží!“

13 A přinášeli mu děti, aby se jich dotkl; učedníci však je plísnili. 14 Když to Ježíš viděl, zamrzel se a řekl jim: „Jen nechte, ať jdou děti ke mně; nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. 15 Vpravdě vám pravím: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, nevejde do něho.“

2-12. Nerozlučitelnost manželství (Mt 5, 31-32; 19, 3-12; Lk 16 18).

13-16. Ježíš se ujímá dětí (Mt 5, 31-32: 19. 13-15: Lk 18, 15-17).

 

16 A bral si je do náručí a s žehnáním vkládal na ně ruce.

17 Když se dával na cestu, přiběhl jeden člověk, poklekl před ním a tázal se ho: „Dobrý mistře, co nám dělat, abych dostal údělem věčný život? „18 Ježíš mu řekl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, leč jediný Bůh. 19 Znáš přikázání: Nezabiješ, nebudeš cizoložit, nebudeš krást, nebudeš křivě svědčit, nebudeš podvádět, cti svého otce a matku“. 20 A on mu odpověděl: „Mistře, toto všechno jsem zachovával od svého mládí.“ 21 Ježíš se na něj s láskou zadíval a řekl mu: „Jedno ti chybí: jdi, prodej, co máš, a dej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě.“ 22 Ale on se zarmoutil pro to slovo a smuten odešel; měl totiž velké jmění. 23 A Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak nesnadno vejdou do Božího království ti, kdo mají majetek.“

17-22. Bohatý mladík nemá odvahu následovat Ježíše (Mt 19, 16-22; Lk 18, 18-23).

23-31. Pro boháče je obtížné dojít věčného života, ale je to snadnější pro dobrovolně chudobo (Mt 19. 23-30: Lk 18, 24-30).

 

24 Učednici se podivili jeho slovům. Ale Ježíš jim zase na to řekl: „Děti, jak je nesnadné vejít do Božího království! 25 Je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby boháč vešel do Božího království.“ 26 A oni se ještě více divili a říkali si: „Kdopak může být spasen? „27 Ježíš na ně pohlédl a řekl: „U lidí (je to) nemožné, ale u Boha ne; vždyť u Boha je všechno možné.“

28 Tehdy mu Petr řekl: „Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou“. 29 Ježíš odpověděl: „Vpravdě vám pravím: Není nikoho, kdo opustí dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, 30 aby nedostal stokrát víc, nyní v tomto čase domy a bratry a sestry a matky a děti a pole — s pronásledováním, a v budoucím věku věčný život. 31 Mnozí první pak budou poslední a poslední budou první.“

32 Právě byli na cestě vzhůru do Jerusalema a Ježíš šel před nimi, takže oni žasli a šli za ním s bázní. A zase vzal k sobě dvanáct a počal k nim mluvit o tom, co se s ním stane: 33 „Hle, jdeme vzhůru do Jerusalema a Syn člověka bude vydán velekněžím a vykladatelům Písma; i odsoudí ho k smrti a vydají ho pohanům 34 a budou se mu posmívat, plivat na něj, budou ho bičovat a zabijí ho, ale po třech dnech vstane.“

32-34. Třetí předpověď o utrpení a zmrtvýchvstání Páně (Mt 20, 17-19; Lk 18, 31-34).

32. Učedníci žasli, že Ježíš tak spěchá do Jerusalema, kde ho už několikrát chtěli usmrtit.

 

35 Tu k němu přistoupí Jakub a Jan, Zebedeovi synové, a praví mu: „Mistře, přejeme si, abys pro nás udělal, začkoli tě požádáme.“ 36 On jim řekl: „Co chcete, abych pro vás udělal? „37 A řekli mu: „Dej nám, abychom v tvé slávě seděli jeden po tvé pravici a druhý po levici.“ 38 Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo býti

pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn.' 39 A oni mu řekli: „Můžeme.“ Ježíš jim však řekl: „Budete sice pít kalich, který já piji, a budete pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn.

35-41. Ctižádost Zebedeovců a y D u (Mt 20, 20-24).

38. Kalich, je obraz utrpení (podobně Iz 51, 17; Pláč 4, 21). Vody slouží za obraz pohromy, která se na někoho přivalila (Žl 17, 17; Job 22, 11). Ježíš tu užívá obrazu křtu - který se dál ponořením do vody - pro nesmírnost utrpení, které ho očekává.

 40 Avšak sedět mi po pravici nebo po levici, to není má věc dát, nýbrž (je to pro ty), kterým je to připraveno.“ 41 Když to uslyšelo deset, začali se mrzet na Jakuba a Jana.

42 Tu Ježíš je přivolal a praví jim; „Víte, že ti, kdo se pokládají za vládce národů, panují nad nimi a jejich velmoži uplatňují na nich moc. 43 Než tak tomu není mezi vámi! Ale kdo bude chtít mezi vámi být větší, bude váš služebník; 44 a kdo bude chtít mezi vámi být první, bude služebník vás všech. 45 Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dával sloužit, nýbrž aby sloužil a svůj život dal jako výkupné za mnohé.“

42-45. Ježíš nepřišel panovat, ale obětovat se (Mt 20, 25-28; Lk 22, 25-26).

45. Podle těchto slov Spasitel jednal. Šlo mu především o dobro učedníků, nemocných a hříšníků. Nestaral se o to, aby si na újmu pravdy získal známost u lidí, aby jim snad pak mohl vládnout. Než by rozdmýchával vášně u lidu, dal se jím raději zavrhnout a pak odsoudit od vůdců národa. Ale tímto nezájmem o časnou přízeň uchoval si plnou svobodu v mluvení a v jednání. Věděl, že má plnit jen vůli svého Otce.

 

46 Přijdou pak do Jericha. A když vycházel z Jericha on, jeho učedníci a značné množství, seděl u cesty slepý žebrák Bartimeus, Timeův syn.

47 Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat a říkat: „Ježíši, Davidův synu, smiluj se nade mnou!“48 A okřikovali ho mnozí, aby mlčel. On však ještě více křičel: „Davidův synu, smiluj se nade mnou!“

49 Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“Zavolají tedy toho slepce a říkají

mu: „Buď dobré mysli; vstaň, volá tě!“

50 On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. 51 A Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych ti učinil? „A slepec mu řekl: „Rabboni, ať vidím!“52 Ježíš mu tedy pravil: „Jdi, tvá víra tě spasila!“A hned prohlédl a šel za ním tou cestou.“

11 A když se blížil k Jerusalemu, k Bethfage a k Bethanii u Olivové hory, pošle dva ze svých učedníků 2 a řekne jim: „Jděte do protější osady, a hned jak do ní budete vcházet, naleznete přivázané oslátko, na kterém žádný člověk dosud neseděl.

46-52. Uzdravení slepce u Jericha (Mt 20, 29-34; Lk 18, 35-43).

47. „Davidův syn“ byl jeden z Mesiášových názvů; lid ho tak rád nazýval, protože tento titul vyjadřoval jeho naději na zřízení království.

11, 1-11. Ježíš vjíždí slavnostně do Jerusalema (Mt 21,1-11. 14-16; Lk 19, 29-44; Jan 12, 12-19).

 

Odvažte je a přiveďte! 3 A řekne-li vám kdo: ´Co to děláte?´, řekněte: ´Pán ho potřebuje´, a hned je sem propustí.“

4 I odešli a u rozcestí našli oslátko přivázané venku u dveří a odvázali je. 5 Tu někteří z těch, co tam stáli, jim řekli: „Co to děláte, proč to oslátko odvazujete? „6 A oni jim řekli, co jim Ježíš přikázal; i nechali je. 7 Přivedou tedy to oslátko k Ježíšovi, vloží na ně své pláště, a on si na ně sedl. 8 Mnozí pak prostřeli své pláště na cestu, jiní zase zeleň, kterou natrhali na polích. 9 A ti, kteří šli napřed, i ti, kteří šli vzadu, volali: „Hosana! 10 Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Buď požehnáno přicházející království našeho otce Davida! Hosana na výsostech!“

11A vešel v Jerusalemě do chrámu. Rozhlédl se po všem, a protože už nastal večer, odešel s dvanácti do Bethanie. 12 Když druhý den vyšli z Bethanie, pocítil hlad.

12-14. 20-25. Zlořečený fíkovník a divotvorná víra (Mt 21,18-22; Lk 10, 47-48).

 

13 A když spatřil zdáli fíkovník, který měl listí, šel, zdali na něm snad něco nenajde. Ale když k němu přišel, nenalezl kromě listí nic; nebyl totiž čas fíků. 14 A řekl mu: „Ať z tebe už nikdo na věky nejí!“A jeho učedníci to slyšeli. 15 A přijdou do Jerusalema. Když vešel do chrámu, počal vyhánět prodavače a kupce z chrámu a převracet stoly směnárníkům a stolice prodavačům holubů 16 a nedovoloval, aby kdo pronášel chrámem nádobu 17 a takto je poučoval: „Což není psáno: Můj dům bude domem modlitby pro všechny národy? Vy však jste z něho udělali lupičský pelech!“

12-14. Příběh s fíkovníkem se zdá zvláštní. Ježíš dělal dosud zázraky, aby prokazoval druhým dobro. Tento zázrak náhlého uschnutí fíkovníku je jiného druhu; jo to podobenství podané ne slovy, ale skutkem. Kristus ukazuje na fíkovníku, že má moc potrestat. Co učinil fíkovníku, mohl by učinit těm, kdo se neobracejí kajícně k Bohu, aby se stali spravedlivými a nesli ovoce dobrých skutků; jsou jako fíkovník s listím, ale bez plodů. Takoví byli Spasitelovi současníci, zůstali zatvrzelí ke slovům a skutkům Ježíše Krista po celou dobu jeho činnosti. Nyní, kdy končí svou činnost a chystá.se nastoupit cestu utrpení, měl by je stihnout svou trestající mocí. Ale neudělá to ani při svém utrpení; počká. - Protože je to podobenství vyjádřené skutkem, je zbytečné se ptát, proč tedy Pán hledal na stromě fíky, když v té době (začátkem dubna) nebyly ještě zralé a k jídlu, nebo proč za to proklel fíkovník. To jsou podřadné věci v tomto podobenství skutkem.

15-17. Ježíš vyhání prodavače Z chrámu (Mt 21.12-13: Lk 19,46-40; Jan 2, 13-22).

 

18 Když to uslyšeli veleknězi a vykladatelé Písma, hledali, jak by ho zahubili; ale báli se ho, protože všechen lid se obdivoval jeho učení. 19 Když pak nastal večer, vyšel z města.

20 Když šli ráno kolem, viděli, že ten fíkovník je uschlý od kořenů. 21 I vzpomněl si Petr a řekl mu: „Rabbi, pohleď! Píko vnik, kterému jsi zlořečil, uschl!“22 A Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru v Boha! 23 Vpravdě vám pravím: Kdo řekne této hoře: ´Zdvihni se a vrhni se do moře', a nebude pochybovat ve svém srdci, nýbrž bude věřit, že se stane, co říká, stane se mu to. 24 Proto vám pravím: Věřte, že obdržíte všecko, začkoli budete v modlitbě prosit, a stane se vám. 25 A když se postavíte k modlitbě, odpusťte, máte-li co proti komu, aby i váš Otec v nebesích vám odpustil vaše hříchy.“ [26]

26. „Jestliže však vy neodpustíte, ani vám neodpustí hříchy váš Otec v nebesích.“ Tento verš sem byl přidán z podobného místa u Mt 6, 14-15.

 

27 A přijdou znovu do Jerusalema. Když chodil v chrámě, přistoupili k němu veleknězi, vykladatelé Písma a starší 28 a řekli mu: „Jakou mocí toto děláš? A kdo ti dal tuto moc, abys toto dělal?“ 29 A Ježíš jim odpověděl: „Zeptám se vás na jednu věc. Odpovězte mi, a povím vám, jakou mocí toto dělám. 30 Byl Janův křest z nebe, nebo z lidí? Odpovězte mi!“ 31 Ale oni u sebe uvažovali takto: „Řekneme-li ´Z nebe', řekne: ´Proč jste mu tedy neuvěřili? ´32 Máme však říci: ´Z lidí'? — báli se lidu, neboť všichni pokládali Jana za pravého proroka. 33 I odpověděli Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí toto dělám.“

 

12 Začal pak k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysázel vinici, obehnal ji plotem, vyhloubil lis a vystavěl věž. A pronajal ji vinařům a odcestoval. 2 Když přišel čas, poslal k vinařům služebníka, aby přijal od vinařů z plodů vinice.

27-33. Odkud má Ježíš svou moc? (Mt 21, 23-27; Lk 20, 1-8; Jan 2, 18-22).

12, 1-12. Podobenství o zlých vinařích (Mt 21,33-46; Lk 20,9-19).

 

3 A oni ho popadli, zbili a odeslali s prázdnou. 4 A opět k nim poslal jiného služebníka. Ale i toho zranili na hlavě a potupili. 5 Zase poslal jiného, a toho zabili; a mnoho jiných, a z těch jedny zbili, jiné však zabili. 6 Měl ještě jednoho, milovaného syna. I toho k nim naposled poslal. Řekl si: ´Zastydí se před mým synem´. 7 Ale oni vinaři si řekli:´To je dědic. Nuže, zabijme ho, a dědictví bude naše´. 81 chopili se ho, zabili a vyhodili ho z vinice. 9 Co tedy udělá pán vinice? Přijde a zahubí ty vinaře a vinici svěří jiným. 10 Nečetli jste také to Písmo: Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným?

11 Pán to učinil a je to podivuhodné v našich očích?“

12 I hledali, jak se ho zmocnit, ale báli se davu. Poznat totiž, že to podobenství řekl na ně. Nechali ho tedy a odešli.

13 A pošlou k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytli za slovo. 14 Ti přijdou a řeknou mu: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že nedbáš na nikoho, neboť nikomu nestraníš, nýbrž učíš Boží cestě podle pravdy. Je dovoleno dávat císaři daň, či ne? Máme dávat, či nemáme dávat? „15 On však poznal jejich pokrytectví a řekl jim: „Proč mě pokoušíte? Přineste mi denár, abych viděl!“ 16A přinesli, a (on) jim praví: „Čí Je tento obraz a nápis? „Řekli mu: „Císařův.“ 17 Ježíš jim pak řekl: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ A užasli nad ním.

 

13-17. Nepřátelé se lstivě tážou Ježíše na daň (Mt 22,15-22; Lk 20, 20-26).

 

18 Přijdou k němu také sadduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a zeptali se ho: 1!l í; Mistře, Mojžíš nám předepsal: Zemře-li někomu bratr a zanechá manželku, ale bez dětí, ať si ji vezme jeho bratr za manželku a zplodí potomstvo svému bratrovi. 20 Bylo (tedy) sedm bratří. První pojal manželku, a zemřel bez potomka. 21 Vzal si ji druhý, ale zemřel, a nezanechal potomka. A třetí stejně.

18-27. Ježíš obhajuje vzkříšení proti saduceům ´(Mt 22, 23-33; Lk 20. 27-40).

19. Je to tak zvaný levirátní zákon (Dt 25, 5-10); byl dán proto, aby rod zemřelého bratra nevymizel z národa a aby měl dědice.

 

22 A tak žádný z těch sedmi nezanechal potomka. Naposledy ze všech umřela i žena. 23 Čí z nich bude ta žena, až při vzkříšení vstanou, neboť všech sedm ji mělo za manželku? 24 Ježíš jim řekl: „Zdali nebloudíte proto, že neznáte ani Písma, ani Boží moc? 25 Neboť až vstanou z mrtvých, nežení se ani se nevdávají, ale jsou jako andělé v nebi. 26 Co se pak týká mrtvých, že vstanou, nečetli jste v Mojžíšově knize, kde je o keři, jak mu řekl Bůh: Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jakobův?

 

25-27. Sadduceové, kteří nevěřili ve vzkříšení těl, chtěli vypravovaným příběhem, možným sice, ale spíše vymyšleným, učinit víru ve vzkříšení směšnou. Ježíše nezmátl tento zákeřný vtip sadducejské lehkomyslnosti ve vážné věci. Zůstává povýšen nad hmotařské chápání života; sadduceové se snažili uzavřít ho do pozemské časovosti, kdežto on ve své odpovědi poučuje o vznešenosti člověka, když zdůrazňuje, jak duch vítězí nad vším tělesným a že i tělesnost člověka je povýšena k duchovnímu způsobu života. Nejprve ukazuje, že vzkříšení se už nebudou zabývat věcmi, které mají význam jen pro pozemský život člověka, jako je na př. ženění. Jejich zájem a činnost budou takové, jaké mají andělé dlející u Boha. Bude to i jeden z velkých divů Boží všemohoucnosti, že také lidské tělo bude uzpůsobeno k tomuto duchovnímu zaměstnání. Sadduceové tedy neuvážili tuto Boží moc, jako ji nechápe žádný pochybovač o vzkříšení těl, zapomněli, že celý člověk bude povznesen k životu u samého Boha. Další důkaz uvádí z Ex 3, 2-6 (sadduceové totiž uznávali jen Mojžíšovy knihy jako Boží slovo). Když se Bůh zjevil Mojžíšovi v hořícím keři, který se. nespaloval, řekl mu: „Já jsem Bůh Abrahamův...“, to je praotců, kteří už dávno zemřeli. Ježíš k tomu dodává: „Bůh není Bohem mrtvých, ale živých.“ Bůh přece nepřestává být Bohem těch, kdo mu sloužili, jej milovali a které on zahrnul svou přízní. Ti, kdo žili pro Boha, nemohou být pro něj nikdy mrtví. Bůh neopouští své věrné při smrti. Patří jemu a on jim i po smrti, totiž těm patriarchům a věřícím, které my jsme poznali jen žijící v tele. Tak budou zase žít v těle u Boha. Sadduceové se proto velmi klamou v tom, že omezují životní vztah člověka k Bohu jen na pozemský život. - Jak malý je to bůh a jak slabé náboženství, u kterého se končí život pro Boha smrtí!

 

27 Není Bůh mrtvých, nýbrž živých. Velmi se mýlíte!“

28 A přistoupil jeden z vykladatelů Písma, který slyšel, jak se dotazovali. Když viděl, že jim dobře odpověděl, zeptal se ho: „Které je první ze všech přikázání? „29 Ježíš odpověděl: „První (přikázání) je: Slyš Izraeli! Pán, náš Bůh, je jediný Pán, 30 a miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a veškerou svou silou.

31 Druhé je toto: Miluj svého bližního jako s á m sebe. Není jiného většího přikázání nad tato.“

28-34. Přikázání lásky (Mt 22, 34-40; Lk 10, 25-28; 20, 39-40).

 

32 I pravil mu vykladatel Písma: „Dobře, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jeden je (Bůh) a není jiného kromě něho 33a že má být milován celým srdcem, celým rozumem a veškerou silou, a milovat bližního jako sám sebe že je větší než všechny celopaly a oběti.“ 34 A když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království“. A nikdo se už neodvážil tázat se ho.

35 Potom se Ježíš ujal slova, když učil v chrámě: „Jak mohou vykladatelé Písma říkat, že Mesiáš je Davidův syn?

35-37. Jak je Ježíš Davidův syn (Mt 22, 41-46; Lk 20, 41-44).

 

36 Vždyť sám David praví v Duchu svatém: Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé ne-přátele za podnož tvým nohám! 37 Tedy sám David ho nazývá Pánem; jak tedy může být jeho syn? „A četný zástup ho rád poslouchal. 38 Řekl jim také ve svém učení: „Varujte se vykladatelů Písma, kteří chtějí chodit v řízách, libují si v pozdravech na náměstích, 39 v prvních sedadlech v synagogách a v prvních místech při hostinách; 40 vyjídají domy vdov a navenek se dlouho modlí. Těm se dostane velmi přísného soudu.“

38-40. Ježíš varuje před vykladateli Písma (Mt´23; Lk 20, 45-47). 41-44. Vdovin haléř (Lk 21,1-14).

41 Když se posadil proti chrámové pokladnici, díval se, jak lid hází peníze do pokladnice; a mnozí boháči vhazovali mnoho. 42 Přišla pak jedna chudá vdova a vhodila dvě lepty, to je čtyrák. 43 I přivolal své učedníky a řekl jim: „Vpravdě vám pravím: Tato chudá vdova vhodila

více než všichni, kteří házeli do pokladnice. 44 Neboť všichni vhodili ze svého nadbytku, ale tato vhodila ze svého nedostatku všechno, co měla, celé svoje živobytí.“

13 Když pak vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Mistře, pohled, jaké to kameny a jaké stavby!“

2 A Ježíš mu řekl: „Vidíš všechny tyto veliké stavby? Nebude ponechán kámen na kameni, všechno bude rozbořeno“. 3 A když seděl na Olivové hoře proti chrámu, tázal se ho soukromě Petr, Jakub, Jan a Ondřej: 4“ Řekni nám, kdy se to stane a jaké bude znamení, až se to všechno začne plnit? „5 A Ježíš k nim počal mluvit: „Dejte pozor, aby vás někdo nesvedl! 6 Mnozí přijdou v mém jménu a řeknou: ´Já jsem to´, a mnohé svedou. 7 Až uslyšíte o válkách a pověstech o válkách, nebojte se; vždyť se to musí stát, ale to ještě není konec. 8 Povstane totiž národ proti národu a království proti království, budou zemětřesení na rozličných místech, bude hlad. To je počátek bolestí.

13, 1-31. Předpověď o zkáze chrámu a o konci světa (Mt 24, 1-36; 10, 17-18. 21-23; Lk 21, 5-33).

 

9 Mějte se však sami na pozoru! Vydají vás soudům a v synagogách vás budou bít; před vladaře a krále budete postaveni pro mne jim na svědectví. 10 Ale nejdříve musí být hlásána radostná zvěst všem národům. 11 Až vás povedou a vydají, neuvažujte předem, co máte mluvit, ale mluvte to, co vám v té chvíli bude dáno; neboť nebudete to mluvit vy, ale Duch svatý. 12 Vydá pak na smrt bratr bratra a otec dítě, děti povstanou proti rodičům a usmrtí je. 13 A budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen.“

14 „Až pak uvidíte, že ohavná spoušť je tam, kde být nemá — ten, kdo čte, rozuměj, — tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utekou na hory, 15 ten, kdo na střeše, ať nesestupuje a nevchází vzít si něco ze svého domu, 16 a kdo na poli, nevracej se zpět vzít si plášť. 17 Běda pak těhotným a kojícím v ony dny! 18 Modlete se, aby se to nestalo v zimě. 19 Neboť budou to dny takového soužení, jakého nebylo od počátku tvorstva, které Bůh stvořil, až dodnes, a nikdy nebude. 20 A kdyby Pán nezkrátil ty dny, nezachránil by se žádný člověk; ale kvůli vyvoleným, které vyvolil, zkrátil ty dny. 21A řekne-li vám tehdy kdo: ´Hle, tady je Kristus, hle, tam je´, nevěřte! 22 Neboť se objeví lžikristové a lžiproroci a budou dělat zázraky a divy, aby svedli, možno-li, (i) vyvolené. 23 Vy se tedy mějte na pozoru! Hle, předpověděl jsem vám všecko.“

24 „Ale v oněch dnech se, po onom soužení, zatmí slunce a měsíc nevydá svou zář, 25 hvězdy budou padat s nebe a nebeské moci se zachvějí. 26 A tehdy uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. 27 Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené ode čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. 28 Poučte se z podobenství fíkovníku. Když jeho větev omládne a vyrážejí listy, poznáváte, že je blízko léto. 29 Tak i vy, až uvidíte, že se to děje, vězte, že je to blízko, přede dveřmi.

30 Vpravdě vám pravím: Nepomine toto pokolení, dokud se to všechno nestane. 31 Nebe a země pominou, ale má slova

nepominou.“

32 „O onom dni však a o té hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec.

32-37. Předpověď nenadálého druhého příchodu Páně (Mt 14, 43-51; Lk 12, 35-48).

 

33 Dejte pozor, bděte, neboť nevíte, kdy je ten čas. 34 Jako člověk, který odcestoval, zanechal svůj dům a dal svým služebníkům moc, každému jeho práci, a vrátnému přikázal, aby bděl. 35 Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zdali večer, či o půlnoci, či za kuropění, či ráno, 36 aby vás, až se znenadání vrátí, nenalezl, jak spíte. 37 A co vám říkám, všem říkám: Bděte! "

 

14 Po dvou dnech byly velikonoce a přesnice. A hledali veleknězi a vykladatelé Písma, jak by se ho lstí zmocnili a zabili. 2 Pravili však: " Ne ve svátek, aby se lid nebouřil ".

3 Když byl v Bethanii v domě Šimona Malomocného a spočíval u stolu, přišla žena s alabastrovou nádobkou s draho-cennou mastí z pravého nardu, rozbila nádobku a vylila mu mast na hlavu. 4 Ale někteří se nad tím u sebe mrzeli: " K čemu je tato ztráta masti? 5 Vždyť se mohla tato mast prodat více než za tři sta denárů a mohlo se to dát chudým ". A reptali proti ní.

14, 1-2. 10-11. Jidášova zrada, (Mt 26, 1-5. 14-16; Lk 22, 1-6).

3-9. Ježíš pomazán v Bethanii (Mt- 26, 6-13; Jan 1.2, 1-11).

6 Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč jí působíte těžkosti? Vykonala na mně dobrý skutek. 7 Chudé přece máte vždycky s sebou a můžete jim činit dobře, kdykoli chcete; mne však vždycky nemáte. 8 Ona udělala, co mohla: předem pomazala mé tělo k pohřbu. 9 Vpravdě vám pravím: Kdekoli bude hlásáno toto evangelium po celém světě, bude se vypravovat i o tom, co ona udělala, jí na památku.“

10 A Jidáš Iškariotský, jeden ze dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho vydal. 11 Když to uslyšeli, zaradovali se a slíbili, že mu dají peníze. I hledal, jak by ho vhodně vydal.

12 A první den přesnic, kdy obětovali velikonočního beránka, řeknou mu jeho učedníci: " Kam si přeješ, abychom šli a připravili ti, abys jedl beránka? " 13 I pošle dva ze svých učedníků a řekne jim: " Jděte do města a potkáte se s člověkem, který nese džbán vody. Jděte za ním, 14 a kam vejde, řekněte pánu domu: ' Mistr praví: Kde je má místnost, v které bych jedl velikonočního beránka se svými učedníky? ' 15 A on vám ukáže velkou horní místnost, prostřenou a připravenou; a tam nám připravte!“16 I odešli učedníci, přišli do města a nalezli, jak jim řekl a připravili velikonočního beránka.

 

12-16. Přípravy k poslední večeři (Mt 26, 17-19; Lk 22, 7-13).

 

17 A večer přijde s dvanácti. 18 Když leželi u stolu a jedli, Ježíš řekl: „Vpravdě vám pravím: Jeden z vás, který se mnou jí, mě zradí.“ 19 Oni se začali rmoutit a říkat mu jeden po druhém: „Jsem to snad já? „20 A on jim řekl: „Jeden ze dvanácti, který se mnou omáčí ruku v míse. 21 Syn člověka ovšem odchází, jak je o něm psáno, ale běda onomu člověku, skrze něhož je Syn člověka zrazován. Lépe pro toho člověka by bylo, kdyby se nebyl narodil.“

22 A když jedli, vzal chléb, požehnal, rozlámal, dal jim a řekl: „Vezměte, toto je mé tělo“. 23 Vzal i kalich, vzdal díky a dal jim, a pili z něho všichni. 24 A řekl jim: „Toto je má krev úmluvy, která se vylévá za mnohé. 25 Vpravdě vám pravím: Už nebudu pít z toho plodu révy až do onoho dne, kdy ho budu pít nový v Božím království.“

18-21. Ježíš oznamuje zradu.Mt 20, 21-25; Lk 22, 21-23; Jan 13, 21-30).

22-25. Ustanovení eucharistie. (Mt 26. 26-28; Lk 22, 19-20; l Ker 11, 23-25))

 

26 A když zazpívali chvalozpěv, vyšli na Olivovou horu. 27 A Ježíš jim praví: „Všichni poklesnete, neboť je psáno: Budu bít pastýře, a rozprchnou se ovce. 28 Ale až vstanu, předejdu vás do Galileje“. 29 Než Petr mu řekl: „I kdyby všichni poklesli, ale já ne!“30 I řekne mu Ježíš: „Vpravdě ti pravím, že ty dnes, tuto noc, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ 31 On však ještě více prohlašoval: „I kdybych měl zároveň s tebou umřít, nezapřu tě!“A stejně mluvili všichni.

32 A přijdou na místo zvané Gethsemany a řekne svým učedníkům: „Seďte tady, dokud se nepomodlím.“ 33 A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a začal se lekat a pociťovat úzkost. 34 A praví jim: „Smutno je mé duší až k smrti; zůstaňte tady a bděte!“

27-31. Předpověď Petrova zapření (Mt 26, 31-35; Lk 22, 31-34; Jan 16, 31-32; 13, 36-38).

27. „Poklesnete“, t. j. ne že ztratí víru v Krista, nýbrž odvahu zůstat u něho. Viz i pozn. k Mt 26, 31.

32-42. Kristova úzkost a modlitba v Gethsemany (Mt 26, 30. 36-46; Lk 22, 39-46; Jan 18, 1).

 

35 Když maličko popošel, padl na zem a modlil se, aby, jestliže je to možné, minula ho tato hodina, 36 a řekl: „Abba, Otče, všechno je ti možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne co já chci, ale co ty.“

37 Přijde pak (k učedníkům) a najde je, že spí. I řekne Petrovi: „Šimone, spíš? Nemohl jsi jednu hodinu bdít? 38 Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je zajisté ochoten, ale tělo slabé.“ 39 A znova odešel a modlil se týmiž slovy. 40 A když zase přišel, nalezl je ve spánku, neboť se jim oči klížily a nevěděli, co by mu odpověděli. 41A přijde po třetí a řekne jim: „Spěte dál a odpočívejte. Je konec; přišla ta hodina. Hle, Syn člověka bude vydán do rukou hříšníkům.

35. Přitom zůstává podřízen Otcovu rozhodnutí.

38. ´Je nemožné, aby lidská duše nebyla pokoušena; prosíme jen o sílu, abychom pokušení vydrželi. Proto nepraví: „Bděte a modlete se, abyste nebyli pokoušeni“, nýbrž „abyste nepřišli do pokušení „, to je, aby vás pokušení nepřemohlo, nad vámi nezvítězilo a ve svých tenatech nepodrželo ´(Sv. Jeroným). T když mysl pevné stojí v dobru, vždycky se musíme obávat těla, protože je tolik přístupné zlu.

 

42 Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se můj zrádce.“

43 A hned když ještě mluvil, přišel Jidáš, jeden ze dvanácti, a s ním zástup s meči a s holemi od veleknězi, vykladatelů Písma a starších. 14 A jeho zrádce s nimi smluvil znamení: „Kterého políbím, to je on; chopte se ho a odveďte opatrně!“45 A když došel, hned k němu přistoupil a řekne: „Rabbi!“a políbil ho. 46 Oni pak na něj vztáhli ruce a zmocnili se ho. 47 Ale jeden z těch, kteří tam stáli, vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho.

48 Ježíš se ozval a řekl jim: „Jako na lupiče jste vyšli s meči a s holemi, abyste mě jali. 49 Denně jsem u vás učíval v chrámě, a nezmocnili jste se mě; ale měla se splnit Písma“. 50 Tehdy ho opustili a utekli všichni. 51 Než jeden mladík, zahalený ve lněné plátno na holém těle, šel za ním; a popadli ho. 52 On však pustil plátno a utekl jim nahý.

43-52. Kristovo zatčení (Mt 26, 47-56; Lk 22, 47-53; Jan 18, 2-11).

45. Žáci na Východě líbali učiteli ruku. Rovní, když se dlouho neviděli, líbali se přátelsky na tvář. Dnes položí jeden drahému ruku na rámě a políbí je.

 

53 A odvedli Ježíše k veleknězi, a shromáždí se všichni veleknězi, starší a vykladatelé Písma. 54 Petr však šel vpovzdáli za ním až dovnitř do veleknězova dvora, usedl se služebníky a ohříval se u ohně. 55 Veleknězi pak a celá velerada hledali svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli usmrtit, ale nenalézali. 56 Mnozí sice proti němu křivě svědčili, ale jejich svědectví se neshodovala. 57 A někteří povstali a lživě proti němu svědčili takto: 58 „My jsme slyšeli, že řekl: Já zbořím tento chrám rukama zbudovaný a ve třech dnech zbuduji jiný, ne rukama udělaný.“ 59 Ale ani tak se jejich svědectví neshodovalo.

60 Tu povstal velekněz uprostřed a otázal se Ježíše: „Nic neodpovídáš? Co tito svědčí proti tobě? „61 On však mlčel a nic neodpovídal. Velekněz se ho opět tázal takto: „Jsi ty Pomazaný, Syn Požehnaného?“ 62 A Ježíš řekl: „Jsem. A uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet v nebeských oblacích.“

53-65. Ježíš veleradou odsouzen (Mt 26, 57-68; Lk 22, 66-67; Jan 18, 24).

61-62. Ježíš Kristus, který dříve zakazoval, aby nikdo o něm nemluvil jako o Mesiáši (Pomazaném), vyznává to mesiášství sám ve chvíli, kdy se ho nejvyšší náboženský představitel v národě úředně táže. To ovšem nemusel být důvod, proč byl uznán za hodná smrti; rozhodující bylo to, že Ježíš prohlásil, že je Mesiáš, který je zároveň skutečný Boží Syn. O toto slavnostní Kristovo vyznání se opírá křesťanská víra, že Ježíš je Bůh, neboť je mu rovný v moci a slávě.

 

63 Tu si velekněz roztrhl roucho a praví: „Nač ještě potřebujeme svědky? 64 Slyšeli jste rouhání. Co vy myslíte? „A oni všichni prohlásili, že zasluhuje smrt. 65 A začali někteří na něj plivat, zakrývat mu tvář, bít ho a říkat mu: „Hádej!“Také služebníci ho políčkovali.

66 Když byl Petr dole na dvoře, přijde jedna z veleknězových služek 67 a jakmile spatřila Petra, jak se ohřívá, pohlédla na něj a říká: „I ty jsi byl s Ježíšem Nazaretským!“

54. 66-72. Petr zapře Pána (Mt 26, 58. 69-75; Lk 22, 54-62; Jan 18, 25-27).

66-72. Kdo tady zbavuje Petra jakékoli viny, nevykládá slova evangelia, nýbrž pronáší svoje výmysly. O Petrově vině svědčí jeho vlastní slzy. K zapření Pána ho přivedla přílišná důvěra v sebe, a proto tak snadno přešel předpověď Páně o svém zapření. Třeba však mít na mysli i časové a místní okolnosti a hlavně Petrovu bázeň o vlastní život; to všechno jeho vinu umenšuje. Ostatně Petr zapřel Pána jen slovy, ústy, nikdy však myslí a srdcem; proto hned poznal svou chybu, když se na něj Spasitel podíval (Lk 22, 61), a velmi jí litoval. Takto se měl poučit ze své slabosti, jak snadno člověk klesne, aby on jako hlava Církve zachoval milosrdenství k chybujícím věřícím. Učí to dále pokoře i nás, abychom se ve své křehkosti více obraceli k Bohu o pomoc.

 

68 Ale on zapřel slovy: „Nevím ani nerozumím, co říkáš.“ Vyšel pak ven do předdvoří, a kohout zakokrhal. 69 Když ho služka uviděla, počala znova říkat kolemstojícím: „Tenhle je z nich!“70 On však opět zapřel. A po chvilce zase ti, kteří tam stáli, pravili Petrovi: „Opravdu jsi z nich, vždyť jsi taky Galilejec!“71 Ale on se počal zaklínat a přísahat: „Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!“72 A hned kohout zakokrhal po druhé. I rozpomněl se Petr na ta slova, jak mu řekl Ježíš: „Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A propukl v pláč.

 

15 Hned zrána uspořádali poradu veleknězi se staršími a vykladateli Písma a celá velerada; svázali pak Ježíše, odvedli a vydali Pilátovi. 2 A Pilát se ho otázal: „Ty jsi židovský král? „On mu odpověděl: „Jak pravíš.“ 3 Veleknězi pak ho obviňovali z mnoha věcí. 4 Pilát se ho tedy znovu otázal: „Nic neodpovídáš? Hleď, z čeho tě obviňují!“

 

15, 1-5. Ježíš před Pilátem (Mt 27,1-2,11-14, Lk 23,1-3, Jan 18,33-38)

5 Ježíš však už nic neodpověděl, až se Pilát divil.

6 Ve svátky jim propouštěl jednoho vězně, o kterého požádali. 7 Mezi vzbouřenci, kteří spáchali vraždu při vzpouře, byl uvězněn i jeden jménem Barabbáš. 8 Když lid vystoupil nahoru, začal žádat o to, co jim vždycky činíval. 9 Pilát jim odpověděl: „Chcete, abych vám propustil židovského krále? „10 Věděl totiž, že veleknězi ho vydali z nenávisti. 11 Ale veleknězi podnítili lid, aby jim raději propustil Barabbáše. 12 Pilát však jím znovu na to řekl: „Co tedy mám udělat s tím, kterého nazýváte židovský král? „13 Oni zase vzkřikli: „Ukřižuj ho!“14Než Pilát jim pravil: „Avšak co zlého udělal? „Ale oni ještě více křičeli: „Ukřižuj ho!“15 A protože chtěl být Pilát lidu po vůli, propustil jim Barabbáše, a Ježíše zbičoval a vydal, aby byl ukřižován.

16 Vojáci ho tedy odvedli do dvora, to je do praetoria, a svolají celou četu.

6-14. Barabbášovi je dána přednost před Ježíšem (Mt 27, 15-18; Lk 23, 13-23; Jan 18, 39-40).

15-19. Ježíš bičován a trním korunován (Mt 27, 26-30; Jan 19, 1-3).

15. Potvrzují to i slova sv. Petra ve Skt 3, 13-14.

 

17I oblečou ho do šarlatu a nasadí mu věnec upletený z trní. 18 A začali ho pozdravovat: „Buď zdráv, židovský králi!“19 A bili ho rákosem po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a klaněli se mu. 20 A když se mu naposmívali, svlékli ho ze šarlatu a oblekli mu jeho šaty. Potom ho vyvedli, aby ho ukřižovali. 21A přinutili jakéhosi Šimona z Kyreny, který šel kolem z pole — otce to Alexandra a Rufa — aby mu vzal kříž. 22 Přivedli ho pak na místo Golgothu, což je v překladě místo Lebky. 23 A dávali mu víno smíchané s myrhou, ale on nepřijal.

24 I ukřižují ho a rozdělí si jeho šaty; losují o ně, co si má kdo vzít. 25 Byly tři hodiny, když ho ukřižovali.

17. Jak onen hrubý vojenský plášť načervenalé barvy, tak trnová koruna a rákos v rukou (Mt 27, 29) měly být posměšné odznaky Kristovy královské důstojnosti. - Ono trní mohlo být Poterium spinosum, které i dnes roste hojně u Jerusalema; tamější fellahové jím udržují oheň. I vojáci je mohli mít hned po ruce, aby je přikládali na oheň v chladných nočních a ranních hodinách.

20-21. Křížová cesta (Mt 27, 31-32; Lk 23, 26-33; Jan 19, 16-17).

22-37. Ježíš umírá na kříži (Mt 27, 33-50; Lk 23, 33-46; Jan 19, 17-30).

25. Ukřižování si možno představit tak, že Ježíši Kristu byly na zemi přibity ruce v zápěstí na vodorovné břevno; na něm byl pak vyzdvižen a toto břevno vklínili do svislého a na to mu přibili nohy, každou zvláštním hřebem; tíha těla snad částečně spočívala na výstupku uprostřed kříže. Podle židovských pravidel měl mít odsouzenec aspoň nějakou roušku kolem beder.

 

26 Jeho vinu označoval nápis: „Židovský král.“ 27 S ním ukřižovali i dva lotry, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. [28]29 I kolemjdoucí ho tupili, pokyvovali hlavou a říkali: „Cha, boříš chrám a ve třech dnech ho stavíš! 30 Sestup s kříže a zachraň se!“31 Podobně se posmívali i veleknězi a s vykladateli Písma vespolek říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. 32 Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí s kříže, ať uvidíme a uvěříme!“Také ti mu utrhali, kteří s ním byli ukřižováni.

33 I přišla šestá hodina, a po celé zemi nastala tma až do devíti hodin.

28. „Tak se splnilo Písmo, které praví: Mezi zločince byl připočten“. Tuto předpověď proroka Iz 53, 12 uvádí Lk 22, 37, u Mk však tento verš není úplně zajištěn.

33. Tma kolem třetí hodiny odpoledne, nastala po celé zemi. Tento zjev se vykládá různě. Nebylo to zatmění slunce, protože to je nemožné v době úplňku, který tehdy byl. Při tomto mimořádném zázračném zjevu myslí sv. Jeroným na to, že slunečním paprskům bylo zabráněno přijít na tu část země, aby neviděly Pána visícího na kříži a bezbožní rouhači aby se neradovali ze světla. Origenes se zase domnívá, že to byly velmi husté mraky, takže sluneční paprsky nemohly jimi proniknout. Jiní však upozorňují na zjev, který se vyskytuje v Jerusalemě v dubnu, že tam totiž přicházejí mraky jemného písku, takže působí šero. Ve chvíli Kristovy smrti mohly být ony mraky mimořádně husté a velké, takže opravdu by nastala tma v městě i v Judsku. Ve Starém Zákoně je tma často znamení Božího hněvu a trestu, na př. Am 8, 9: „V ten den, praví Pán Bůh, zapadne slunce o poledni a uvedu tmu na zem za jasného dne.“

 

31 A o deváté hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lama sabachthani „, což je v překladu: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil? „35 Když to uslyšeli někteří z těch, co tam stáli, řekli: „Hle, volá Eliáše!“36 Tu jeden běžel, namočil houbu do octa, nasadil na rákos a dával mu pít se slovy: „Počkejte! Uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ 37 Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled.

38 A chrámová opona se roztrhla ve dví od vrchu až dolů. 39 Když viděl setník, který stál proti němu, že tak vydechl naposled, řekl: „Skutečně tento člověk byl Boží Syn.“

 

38-41. Po Kristově smrti (Mt 27, 51-56; Lk 23, 45. 47-49).

 

40 Zpovzdáli se dívaly také ženy; mezi nimi i Marie Magdalena, Marie, matka Jakuba Menšího a Josefova a Salome; 41 ty s ním chodily, když dlel v Galileji, a sloužily mu, a mnoho jiných, které s ním vystoupily do Jerusalema.

42 Protože už nastal večer, který byl příprava, to je před sobotou, 43 přišel Josef z Arimathie, vážený člen velerady, který také očekával Boží království, a směle vešel k Pilátovi a žádal Ježíšovo tělo. 44 Pilát se však divil, že by už zemřel. I zavolal setníka a otázal se ho, zdali je už mrtev. 45 Když se to od setníka dověděl, daroval tělo Josefovi. 46 On pak koupil plátno, sňal ho, zavinul do toho plátna a položil ho do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke dveřím hrobu přivalil kámen. 47 Marie Magdalena a Marie Josefova se dívaly, kam ho kladl.

16 Když uplynula sobota, Marie Magdalena, Marie (matka) Jakubova a Salome nakoupily vonných mastí, aby ho šly pomazat.

42-47. Ježíš je slavně pohřben (Mt 27, 57-61; Lk 23, 50-58; Jan 19, 38-42). 16, 1-8. Anděl zvěstuje Kristovo zmrtvýchvstání (Mt 28, 1-8; Lk 24, 1-11; Jan 20, 1-18).

 

2 A záhy zrána první den po sobotě přišly ke hrobu, když slunce už vyšlo. 3 A říkaly si vespolek: „Kdo nám odvalí kámen od hrobových dveří? „4 A pohlédly a uviděly, že kámen je odvalen; byl totiž velmi velký. 5 Vešly pak do hrobu a spatřily mladého muže, jak sedí na pravé straně a je oděn bílým rouchem; a ulekly se. 6 Ale on jim řekl: „Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného? Vstal, není tady; hle, místo, kam ho položili. 7 Ale jděte a povězte jeho učedníkům i Petrovi: Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám řekl.“ 8 I vyšly a utekly od hrobu, neboť je přepadl strach a děs. A nikomu nic neřekly, protože se bály.

9 Když vstal ráno první den po sobotě, ukázal se nejdříve Marii Magdaleně, z které vyhnal sedm zlých duchů. 10 Ona pak šla a zvěstovala (to) těm, kteří s ním bývali a kteří truchlili a plakali. u A když oni uslyšeli, že žije a že ho viděla, neuvěřili. 12 Potom se ukázal v jiné podobě dvěma z nich na cestě, když se ubírali na venkov. 13 Oni se vrátili a zvěstovali to ostatním, ale neuvěřili ani jim.

9-13. Zjevení Zmrtvýchvstalého (Mt 28. 9-10; Jan 20, 11 13“).

 

14 Naposled se ukázal samým jedenácti, když byli u stolu, a vytýkal jim jejich nevěru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, kdo ho uviděli zmrtvýchvstalého. 15 A řekl jim: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. 16 Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. 17 Ty pak, kteří uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět zlé duchy, novými jazyky budou mluvit, 18 hady budou brát a vypijí-li co smrtonosného, neuškodí jim to, na nemocné budou vkládat ruce, a bude jim dobře.“

19 A když Pán Ježíš k nim domluvil, byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. 20 Oni pak vyšli a všude kázali, a Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.

14-18. Světové poslání apoštolů (Mt 28, 16-20; Lk 24, 44-49).

19-20. Ježíš vstupuje na nebesa (Lk 24, 50-53; Skt 1,9-11).

 

O EVANGELIU SVATÉHO LUKÁŠE.

Třetí evangelium přijala Církev od Lukáše. Je to onen Lukáš, který dlel u apoštola Pavla za jeho prvního věznění v Římě (Kol 4, 14; Filem 24). Pocházel z Antiochie Syrské z pohanského rodu. Tam se stal nejspíše žákem apoštola Pavla a doprovázel jej potom na jeho apoštolských cestách, jak je patrné ze Skutků apoštolských (16, 10...; 20, 5...) a do Říma (27, 1...). Byl lékařem, jak se to o něm výslovně praví v Kol 4, 14 a jak možno usuzovat z toho, že odborněji označuje nemoci těch, kteří byli v evangeliích uzdravováni. Po smrti apoštola Pavla působil na rozličných místech a po vzorném životě prý zemřel v Bithynii ve věku 84 let.

Z doby prvokřesťanské není známo, že někdo jiný by byl někdy pokládán za spisovatele třetího evangelia. Z 2. století pak máme výslovná svědectví, která tvrdí, že tento Lukáš je napsal (staré úvody do evangelií, sv. Irenej; fragment Muratoriho). I pozdější spisovatelé jsou v tom jednotní.

Co pohnulo Lukáše k napsání evangelia, ačkoliv byla již vydána dvě, totiž Matoušovo a Markovo, a jak postupoval při tom, sám o tom píše v úvodě 1, 1-4. V době své apoštolské spolupráce s Pavlem poznal Lukáš, jak po hojném obrácení pohanů ke křesťanství, kdy novokřesťanům byly podány ty základní věci ze života Kristova a věci potřebné ke křesťanskému životu, bylo třeba dalšího utvrzení ve víře a důkladnějšího poučení, hlavně o Spasitelových slovech a skutcích. Proto se také rozhodl napsat o tom něco důkladnějšího. Svůj spis pak věnoval jinak málo známému Theofilovi, kterého si Lukáš vybral za typ novokřesťana, který potřeboval dalšího poučování a povzbuzení. Nepsal však jen pro něho, ale měl na mysli mnoho jiných obrácených pohanů, kteří by se jistě rádi více poučili ze spolehlivého pramene o Ježíši Kristu. Podle toho také si počínal při sepisování evangelia.

Šlo mu především o to, aby o tak vážné věci nenapsal nic, o čem by se nedověděl ze spolehlivých pramenů a nevypátral z nich, co je pravda, jak praví v úvodě: „Jak jsem vše důkladně vypátral od počátku.“ Počínal si tedy jako opravdový historik, který hledal, a co našel o životě Kristově, ocenil a uvážil, zda je to pravdivé. Nepřijímal tedy všechno, nýbrž jen to, o čem se přesvědčil, že je zaručeně pravdivé. Hledal a přesvědčoval se nejprve u očitých svědků Kristova života. S apoštolem Pavlem se dostal několikrát do Palestiny, kde žilo mnoho současníků Kristova života, mužů i žen. Tam nejspíše získal zprávy o počátcích uskutečňované spásy v rodině Zachariášově a pak o Marii z Nazareta (jediný o tom píše). Co se týče veřejné činnosti Kristovy, kázali o ní učedníci Páně při křesťanských shromážděních, takže Lukáš je mohl buď sám poslouchat nebo přesvědčit se o všem u těch, kteří je dříve poslouchali. K tomu měl po ruce již napsané evangelium Markovo a Matoušovo. Je jisté, že velmi použil evangelia Markova, s nímž má nejen mnoho společného, ale podává děje ve stejném pořadu jako Marek (srov. 4, 14-9, 50 s Mk 1, 14-9, 40; 4, 14-6, 19 s Mk 1, 14-3, 19 a j.). Také na Matoušovi je někdy závislý. Ovšem Lukáš si vybírá, co pro účel svého evangelia potřebuje a podává vše svým způsobem, hlavně co se týče výrazů a slohu. V tom směru měl větší vzdělání než Marek, jak jíž poznamenal sv. Jeroným: „Lukáš mezi všemi evangelisty v řecké řeči byl nejvzdělanější“ (list Damasovi).

V úvodě také Lukáš říká, že chce vše napsat po pořádku. Snažil se tedy dopátrat časového pořadí událostí a zařadit evangelijní události do světových dějin, jak to vidět u narození Páně (2, 1-4) nebo křtu Páně (3, 1-2). Jindy se spokojuje jen s neurčitým časovým údajem anebo se časového pořadí nedrží, jak praví rozhodnutí Biblické komise: „U obou evangelistů (Marka a Lukáše) se nezřídka pozoruje nedostatek a nesoulad v časovém pořadí událostí“ (Ench. b. 416). 1 v tom je patrná věrnost Lukášova, že totiž nepodal bližší časové určení, protože je v pramenech nenašel.

Jako průvodce Pavlův na cestách pochytil také mnoho od tohoto apoštola. Je na př. nápadné, že se shoduje s Pavlem v záznamu slov proměňování chleba v tělo a vína v krev Páně (22, 19-20 srov. s 1 Kor 11, 23-25). Ale od Pavla měl především ono všeobecné pojetí spásy pro všechny národy, o velkém Božím milosrdenství, které nevylučuje žádného hříšníka z účasti v dobrech vykoupení. Proto zaznamenává ze života Kristova události, v kterých se tato Boží dobrota a milosrdenství skrze Ježíše Krista hmatatelně ukázala (na př. o ženě hříšnici, o marnotratném synu a j.).

Doba, kdy Lukáš napsal evangelium, je určena jednak tím, že psal po Mt a Mk, jednak Skutky apoštol., které napsal Lukáš až po evangeliu. Kniha Skutky ap. však náhle končí zprávou o dvouletém věznění apoštola Pavla v Římě a nic neříká o jeho vysvobození ani o mučednické smrti. Z toho možno uzavírat, že evangelium bylo napsáno mezi r. 60-63.

Obsah evangelia se dělí na tyto části: 1. Zvěstování, narození a mládí Spasitele světa (1, 5-2). 2. Přímá příprava na veřejnou činnost (3, 1-4, 13). 3. Činnost v Galileji (4, 14-9, 50). 4. Události a poučení na cestě do Jerusalema (9, 51-19, 27). 5. Činnost v Jerusalemě (19, 28-21, 38). 6. Utrpení a zmrtvýchvstání (22, 1-24).

 

EVANGELIUM PODLE SVATÉHO LUKÁŠE

1 Protože se mnozí pokusili uspořádat vypravování o těch věcech, které se mezi námi udaly, 2 jak nám je podali ti, kdo byli od počátku sami očití svědci a služebníci toho slova, 3 rozhodl jsem se i já, slovutný Theofile, napsat ti po pořádku o tom, jak jsem všecko důkladně vypátral od počátku, 4 abys poznal, jak pravdivé je to učení, v kterém jsi byl vyučen.

5 Za dnů judského krále Heroda žil jeden kněz, jménem Zachariáš, z Abiášovy třídy, jeho manželka byla z Aronových dcer a jmenovala se Alžběta.

1, 3. Lukáš podle zvyku své doby věnuje v úvodě dílo Theofilovi. Je to nějaká vznešená osoba, snad onen Theofil, který v Antiochii přeměnil svůj dům v basiliku a tam byl také později biskupem. - Kniha věnovaná Theofilovi je psána pro každého věřícího, který touží poznat důkladněji Ježíše Krista a jeho dílo pro spásu lidí.

5. Zachariáš znamená: „Bůh si vzpomněl „, Alžběta: „Pán přísahal.“ - Podle 1 Par 23, 3 rozdělil král David kněžstvo na 24 tříd, z nich Abiášova byla osmá. Třídy vykonávaly v pořadí bohoslužby v jerusalemském chrámu až do jeho zboření r. 70 po Kr.

 

6 Oba byli spravedliví před Bohem, neboť žili bez úhony podle všech přikázání a nařízení Páně. 7 A neměli dítěte, protože Alžběta byla neplodná a oba už byli pokročilého věku.

8 Když jednou vykonával kněžskou službu před Bohem v pořadí své třídy, 9 podle zvyku svaté služby vyšlo mu losem, aby vešel do chrámu Páně a obětoval kadidlo; 10 a celé množství lidu se modlilo venku v hodinu kadidlové oběti. 11A zjevil se mu anděl Páně a stál po pravé straně kadidlového oltáře. 12 Když ho Zachariáš spatřil, ulekl se a padla na něj bázeň. 13 Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.

7. Nemít děti se pokládalo za Boží trest. Zde to nebylo, neboť oba jsou svatí lidé; příčina byla přirozená, totiž neplodnost.

9. Kadidlová oběť byla přinášena ve svatyni ráno a navečer. Lid stál v nádvořích chrámu a modlil se. Zmlkl ve slavnostní chvíli, když bylo oznámeno, že kadidlo je zapáleno. Potom se ukázal anděl Zachariášovi.

13. Jan znamená: „Bůh je příznivý“. Jméno určilo nebe, a tím bylo naznačeno, že Bůh tomuto dítěti svěří zvláštní poslání, při němž se Boží přízeň projeví mimořádným způsobem k dobru všech.

 

14 A budeš mít jásavou radost a mnozí se budou radovat z jeho narození. 15 Bude totiž veliký před Pánem, vína ani opojného nápoje neokusí a bude naplněn Duchem svatým už od lůna své matky 16 a mnohé z izraelských synů obrátí k Pánu, jejich Bohu. 17 A on půjde před ním v Eliášově duchu a moci, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné ke smýšlení spravedlivých, a tak přichystal Pánu lid připravený. 181 řekl Zachariáš andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku“.

15-17. Starozákonním kněžím bylo zakázáno požívat opojných nápojů, když měli předstupovat před Pána, aby konali bohoslužbu (Lv 10, 9). Celý Janův život bude služba před Pánem, a proto se bude zdržovat všeho opojného po celý život. Místo toho bude naplněn Duchem svatým (srov. Ef 5, 18), aby dokonale vyplnil svěřené poslání. „Od lůna své matky „lze vysvětlit o odpuštění dědičného hříchu v mateřském lůně. - Toto poslání bude rázu náboženského (v 16-17), t. j. obrátit lidi k Bohu, jak to činívali proroci, a hlavně prorok Eliáš, který se vyznamenával neobyčejnou horlivostí pro Boží čest. Ještě s větší horlivostí a duchovní silou bude působit Jan, aby připravil lid k přijetí Vykupitele.

18-20. Zachariáš nebyl na váhách, zdali Bůh může takovou věc udělat, nýbrž zapochyboval o andělových slovech, ačkoliv z toho, že se mu ukázal v chrámě, při oběti a užil slov shodných s proroky, mohl soudit, že je to skutečný posel Boží, který mu sděluje tajemství Božím jménem. Zachariášovi se dostává znamení, ale na způsob trestu. - Gabriel znamená „muž Boží.“

 

19 A anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojím před Bohem, a byl jsem poslán, abych k tobě mluvil a toto ti zvěstoval. 20 A hle, budeš němý a nebudeš moci mluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se vyplní v svůj čas.“

21 A lid očekával Zachariáše a divil se, že se v chrámě omeškává. 22 Když vyšel, nemohl k nim promluvit, i poznali, že měl vidění. A dával jim znamení a zůstal němý.

23 Když pak mu skončily dni chrámové služby, odebral se domů. 24 A po těchto dnech* počala jeho žena Alžběta a skrývala se pět měsíců a pravila: 25 „Tak mi učinil Pán ve dnech, kdy na mne shlédl, aby mě zbavil pohany mezi lidmi.“

26 V šestém měsíci byl od Boha poslán anděl Gabriel do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, 27 k panně zasnoubené muži jménem Josef, z Davidova domu, a jméno té panny Maria.

26-27. Nazaret, opomíjená vesnická (Jan 1, 46) v Galilejských horách, stala se slavnou až vtěleným Božím Synem, předtím není o ní nikde zmínky. V dnešním Nazaretě je uctíváno toto tajemství v chrámě „Zvěstování „; je zbudován na místě, kde snad už Konstantin Vel. vystavěl svatyni. Uprostřed městečka při silnici vedoucí do Tiberiady je t. zv. pramen Panny Marie, jediný to silný pramen v místě. Dnes má Nazaret na 10.000 obyvatel, z nich je 3.000 křesťanů. — Josef znamená „Bůh přidal“. Maria, jméno v té době velmi užívané. Mezi početnými výklady tohoto jména stojí za zmínku: „vzpurná „, „statná „čili „krásná „, „Bohem milovaná“ a nejspíše „kněžna“, „paní.“ - „K panně zasnoubené „: srov. póza. k Mt 1, 18.

 

28 A vešel k ní a řekl: „Zdrávas, milostiplná! Pán s tebou!“

28. „Milostiplná „, to je obdařená krásou duše, a proto je Bohu milá. Tu krásu duše, kterou jedině se Bohu líbíme, nazýváme posvěcující milostí. Panna Maria ji má cele a neustále, „milostiplná“ je jako její vlastní jméno. A jak by ji mohla takto plně mít, kdyby někdy poskvrnil její duši hřích? Od počátku byla zahrnuta Boží milostí a s ní jí byly darovány ctnosti, to je pohotovosti ke konání nadpřirozeného dobra. Bůh ochránil Pannu Marii od každé poskvrny duše a vybavil ji všemi dary, protože chtěl z ní mít matku svého Syna.

28-33. Maria se ve svém pokorném smýšlení o sobě ulekla, protože nevěděla, co pro ni znamená taková chvála a co bude následovat. Anděl ji ujišťuje Boží přízní a oznamuje jí, že se stane matkou onoho Vykupitele, kterého Bůh sliboval už od pádu prarodičů. Má mu dát jméno Ježíš, t. j. „Bůh je spása „nebo „Bůh spasí „nebo „Bože, spas!“Maria pochopila, že to je slíbený Vykupitel, protože anděl o něm řekl, že to bude Syn Nejvyššího, dědic práv a slibů davidovského rodu a že bude kralovat věčně; tak totiž o něm předpovídali proroci.

 

29 Ona však užasla nad tou jeho řečí a rozvažovala, co to má být za pozdravení. 30 A anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. 31 Hle, počneš v životě a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. 32 Ten bude veliký a bude nazván Syn Nejvyššího. A Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida 33 a bude kralovat nad Jakubovým domem na věky a jeho království bude bez konce.“ 34 Maria však řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“

 

34-35. Maria nepochybuje o andělových slovech jako Zachariáš, nežádá proto znamení, ale jen se dotazuje na způsob, jak se to má u ní uskutečnit. A má proč se ptát, neboť muže nepoznává, t. j. manželsky neobcuje nejen v této době, ale vůbec ne. Je to jednak vyznání, že je doposud panna, jednak vyjádření vůle, že pannou má vždycky zůstat. Když však byla zasnoubena, jak mohla pomýšlet na to, že zůstane pannou, neučinila-li o tom předsevzetí nebo dokonce slib? Jinak si to těžko vysvětlit. Anděl upokojuje Marii prohlášením, že početí nebude u ní způsobeno mužem, nýbrž mocí Nejvyššího, mocí Boží. Ta moc ji v té chvíli zastíní podobně, jako Boží velebnost zahalovala archu (Ex 40,35; Nm 9, 22). Takové nadpřirozené početí se sluší na toho, který bude od lidí uznáván za Božího Syna.

 

35 A anděl jí odpověděl: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také, co se narodí, (bude) svaté, bude nazváno Boží Syn. 36 A hle, tvoje příbuzná Alžběta také počala syna ve svém stáří, a ta, kterou nazývali neplodnou, je už v šestém měsíci; 37 vždyť u Boha není nemožná žádná věc.“ 38 I řekla Maria: „Hle, služebnice Páně! Ať se mi stane podle tvého slova!“A anděl od ní odešel. 39 V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěšně odešla do hor do judského města. 40 Vstoupila do Zacharíášova domu a pozdravila Alžbětu.

39. Vydala se na cestu ne proto, aby se přesvědčila o pravdivosti andělových slov, vždyť už pevně věřila, nýbrž z příbuzenské příchylnosti, kterou v ní probudila myšlenka, že jak její dítě, tak Alžbětino patří v Božím plánu k sobě. Připojila se snad ke karavaně poutníků jdoucích na slavnost do Jerusalema a za čtyři dni mohla stanout před Zachariášovým domem. Městečko nebo vesnice se neuvádí jménem. Ale už v 5. stol. tradice mluví o Ain Karim na západ od Jerusalema, kde se dodnes uctívá Jan Křtitel.

 

41 Jakmile Alžběta uslyšela Mariino pozdravení, poskočilo děťátko v jejím lůně a Alžběta byla naplněna Duchem svatým 42 a hlasitě zvolala: „Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod tvého života! 43 A odkud mi to, že matka mého Pána přišla ke mně1? 44 Neboť hle, sotva se dotkl zvuk tvého pozdravení mých uší, děťátko v mém lůně jásavě poskočilo. 45 A blažená, která uvěřila, že se dokoná, co jí bylo řečeno od Pána.“ 46 A Maria řekla:

„Velebí má duše.Pána 47 a zajásal můj duch v Bohu, mém Spasiteli, 48 neboť shlédl na ponížení své služebnice. Neboť hle, od této chvíle budou mě blahoslavit všechna pokolení,

49 protože veliké věci mi učinil Mocný; jeho jméno je svaté

50 a jeho milosrdenství od pokolení do pokolení těm, kdo se ho bojí.

51 Ukázal moc svého ramene, rozehnal ty, kteří zpupně v srdci smýšlejí.

52 Sesadil mocné s trůnu , a povýšil ponížené.

 

41. Dítě v Alžbětině lůně bylo naplněno Duchem svatým podle 1, 15; pocítilo, že se blíží Ten, jehož příchod mezi lidmi mělo oznámit. Theologové mají za to, že v té chvíli bylo zbaveno dědičného hříchu.

46. Maria, naplněná nesmírnou radostí, improvisovala píseň Magnificat. Je to vítězný hymnus pokorné Boží služebnice; opěvuje v něm Boží vlastnosti, které se projeví v blízkém vykupitelském díle skrze jejího Syna. Budou ho účastni ti, kdo budou v podobném postavení před Bohem jako ona, kdo budou pokorní, lační..., kdežto pyšným, nasyceným... se nedostane z díla spásy ničeho.

47. „Zajásal“ : minulý čas se smyslem přítomným. „jásá.“

 

53 H1adové nasytil dobrými věcmi, a bohaté odeslal s prázdnou.

54 Ujal se svého služebníka Izraele, když se rozpomenul na své milosrdenství

55 — jak mluvil k našim otcům — vůči Abrahamovi a jeho potomstvu na věky“.

 

48. „Neboť hle“: těmi slovy se často v Písmě uvádí proroctví. Toto proroctví se vrchovatě naplnilo na Boží Matce.

55. „Jak mluvil k našim otcům „jo vložka. Smysl tedy je: „Když se rozpomenul na své milosrdenství vůči Abrahamovi....“

 

56 A zůstala Maria s ní asi tři měsíce a vrátila se domů.

57 Alžbětě přišel čas porodu, a porodila syna. 58 Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Bůh prokázal veliké milosrdenství, blahopřáli jí. 59 A potom osmý den přišli dítě obřezat a dávali mu po jeho otci jméno Zachariáš. 60 Ale jeho matka odpověděla: „Nikoliv! Ale bude se jmenovat Jan!“ 6l A řekli jí: „Vždyť se v tvém příbuzenstvu nikdo tak nejmenuje.“ 62 A kynuli jeho otci, jak by si přál, aby se (dítě) nazývalo. 63 On požádal o tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan“. A všichni se divili. 64 Najednou se mu rozvázala ústa i jazyk a mluvil a chválil Boha. 65 A všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celých judských horách se roznesla zpráva a všech těchto věcech. 66 Všichni pak, kdo to slyšeli, uložili si to do srdce a říkali: „Čím asi bude toto dítě? „Vždyť ruka Páně byla s ním.

 

59. Obřízka se měla dít podle Zákona osmý den. Jí vstupovalo dítě v Izraeli do společenství s Bohem. Při ní se dávalo jméno, obyčejně po dědečkovi. Zachariáš však byl už starý, a proto chtěli dítě nazvat po něm. Matka užila svého práva a dávala mu jméno Jan. Když i němý otec vyryl toto jméno na tabulku potaženou voskem, všichni se tomu podivili.

 

67 Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a prorokoval:

67... Zachariáš projevil svou radost nad začátky vykupitelského Božího díla chvalozpěvem. Je v něm vyjádřena radostná naděje, kterou Panna Maria přinesla do jeho domu, a nesmírná úcta k tomu, před jehož matkou se Alžběta sklonila. V první části chvalozpěvu (68-75) velebí Boha, že navštívil svůj lid, čili že začal milostivě uskutečňovat vykoupení svého lidu tím, že Vykupitel, nazvaný zde „roh spásy „pro svou moc a sílu, byl počat v Davidově rodě. Tak se splnily prorocké předpovědi o Mesiášově původu z Davidova rodu (2 Král 7, 12-17; Iz 9, 6-7; Žl 132, 17 a j.). Vykupitel má osvobodit lid od jeho nepřátel, ale to má být jen obrazem jiného vysvobození, totiž od mravního zla. Až to bude odstraněno, lid se navrátí zase k Bohu a bude žíti v dokonalejší Boží službě za lepších podmínek. Tento nový, Mesiášem zdokonalený náboženský život, nebude výsadou izraelského národa, ale podle zaslíbení, stvrzeného Abrahamovi přísahou, má se rozšířit na všechny národy. - V druhé části chvalozpěvu (76-79) se Zachariáš obrací k svému dítěti a předpovídá jeho úlohu. Bude nejen prorokem, ale přímým připravovatelem lidu na příchod Mesiášův a jeho dílo. Tím se nemyslí osvobození politické a národní, nýbrž vysvobození ze hříchů, protože právě ony dělají z lidí Boží nepřátele. Takové vysvobození je projev velikého Božího milosrdenství. - „Vycházející z výsosti“, jako hvězda nebo slunce. Světlem jsou zobrazena veliká dobrodiní vykoupení a nový náboženský život.

 

68 „Veleben buď Pán, Bůh izraelský,

protože navštívil a vykoupil svůj lid

69 a vyzvedl nám roh spásy v domě svého služebníka Davida,

70 jak od pradávna mluvil ústy svých svatých proroků

71 o záchraně od našich nepřátel a od ruky všech, kdo nás nenávidí,

72 že prokáže milosrdenství našim otcům a bude pamětliv své svaté smlouvy,

73 na přísahu, kterou se zapřísáhl Abrahamovi, našemu otci,

že nám dá, 74 abychom mu bez bázně, z rukou nepřátel jsouce vysvobozeni,

sloužili 75 ve svatosti a spravedlnosti před ním po všechny své dny.

76 A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť předejdeš Pána připravit mu cesty,

77 poučit jeho lid o spáse v odpuštění jejich hříchů

78 z hlubokého milosrdenství našeho Boha, pro něž nás navštíví Vycházející z výsosti,

79 aby osvítil, ty, kteří dlejí ve tmě a stínu smrtí, a zařídil naše kroky na cestu pokoje“.

80 Dítě pak rostlo a sílelo na duchu a bylo na poušti až do dne, kdy se ukázalo Izraeli.

 

2 Stalo se pak v oněch dnech, že vyšel rozkaz od císaře Augusta, aby byl sepsán celý svět. 2 Tento první soupis se konal, když Quirinius byl pověřen vládou v Sýrii.

2, 1-2. Císař Augustus (31 př. Kr. -14 po Kr.), jak můžeme soudit z některých historických náznaků, snažil se přijít ke sčítání celé své rozsáhlé říše, známého tehdy světa. Tak bylo úřední sčítání lidu r. 8 př. Kr., obyvatel v Gallii r. 12 a v Egyptě r. 10 nebo 9, a bylo zavedeno pravidelné sčítání každých 14 let. V Palestině to je nejspíše sčítání z r. 7 př. Kr., kdy Augustus vyžadoval přísahu věrnosti od poddaných Heroda Vel. V té době (r. 8-6) ovšem byl vladařem v Sýrii Sentius Saturninus. Na druhé straně zase zná historie sčítání za Quirinia r. 7 po Kr., ale to je pozdě. Obtíž možno řešit tak, že Quirinius byl ponejprv vladařem v Sýrii před Saturninem r. 10-8 a po druhé r. 7 po Kr. Za jeho prvního vladařství začalo sčítání a skončilo se za jeho nástupce Saturnina, avšak bylo známo jako sčítání Quiriniovo, protože on je začal. Je však možné, že Quirinius nebyl vladařem v Sýrii před r. 8. měl jen v Sýrii zvláštní pověření, na př. aby řídil v těch krajinách sčítání v době Kristova narození, které třeba klást před r. 4 př. Kr., kdy zemřel Herodes, a nejspíše r. 5 nebo 6 př. Kr. - Jsou však vážné důvody i pro překlad: „Tento soupis byl dříve než ten, který se konal, když Quirinius byl pověřen vládou v Syrii.“ Byly by tedy soupisy dva: jeden všeobecný a druhý zvláštní pro Judsko po Archelaově smrti r. 7 po Kr.

 

3 I šli všichni, každý do svého města, aby se dali zapsat. 4 Také Josef se odebral z Galileje, z města Nazareta, vzhůru do Judska, do Davidova města zvaného Betlem, protože byl z Davidova domu a kmene, 5 aby se dal zapsat s Marií, svou manželkou, která byla těhotná. 6 A když tam byli, naplnily se jí dny k porodu. 7 A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože nebylo pro ně místa v útulku.

 

3. Při soupisech se vyžadovalo udání osoby, rodu, bydliště a majetku; dalo se to hlavně kvůli daním.

7. Jesle vyvolávají představu chléva. Podle zvyku kraje a hlavně podle spolehlivého křesťanského podání to hýla jeskyně. Nad ní vystavěl císař Konstantin nádhernou basiliku, zachovanou z velké části dodnes. - O narození vypravuje Lukáš prostě, jak se udalo. Z toho, že Maria sama hned věnovala potřebnou péči dítěti, když je zavinula do plének a položila do jeslí, třeba předpokládat, že se narození udalo zázračným způsobem. Tradice nám zachovala pravdu, že Maria zůstala pannou i při porodu a Ježíš že se narodil podivuhodným způsobem, podobně jako když později vešel zavřenými dveřmi do večeřadla (Jan 20, 10. 26). Proti tomu se zdá mluvit nařízení Ex 13, 12: „Každé dítě mužského rodu, které otvírá matčino lůno, bude zasvěceno Pánu.“ Ale Ježíš se mohl podrobit Zákonu ve věci, která se ho netýkala, aby nebyl nápadný něčím mimořádným, co mohlo odvádět pozornost od jeho skutečného poslání, jednak slova „otevřít mateřské lůno „se stala jen právní formulí, že onomu nařízení Zákona je podrobeno první dítě té ženy, aniž se materiálně přihlíželo k „otevření lůna.“ Toto místo proto není proti pravdě, že Maria zůstala pannou i při porodu. Tato pravda tedy není podepřena jen ústním podáním, nýbrž i Písmem svatým. „Prvorozený „znamená prostě dítě, před kterým ještě žena žádné neměla. Název s sebou přinášel některé výsady. Užívá se tohoto výrazu, ať po prvorozenci následovaly ještě jiné děti, anebo se už vůbec žádné dítě nenarodilo, jak to dokazuje starohebrejský nápis na hrobě nějaké Arsinoe: „V bolestech při porodu svého prvorozeného dítěte skončila život“. Tedy o výrazu „prvorozený „naprosto nelze usuzovat, že Maria měla ještě jiné děti. A že skutečně Ježíš byl její jediný, plyne z její vůle a slibu panenství (1, 34). To byla podmínka jejího božského mateřství. Lukáš nepokládal proto už za nutné mluvit zvláště o tom, že zůstala pannou i po porodu a nebojí se pak (8, 19-21) mluvit o bratřích Páně, podobně jako mluví o Ježíšových rodičích. Výrazu „bratři „se užívalo i o bratrancích a jiných příbuzných.

 

8 V té krajině byli pastýři a ponocovali a měli hlídku nad svým stádem. 9 Tu anděl Páně stanul u nich a Boží jasnost je ozářila; a báli se velice. 10 A anděl jim řekl: „Nebojte se! Neboť hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid: 11 dnes se vám narodil Spasitel, to je Kristus Pán, v Davidově městě. 12 A toto vám bude znamením: naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“ 13 A hned se k andělovi přidal zástup nebeského vojska a takto chválili Boha:

14 „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“.

16 Jakmile andělé od nich odešli do nebe, pravili si pastýři mezi sebou: „Nuže, pojďme až do Betléma a podívejme se na tu událost, kterou nám Pán oznámil!“16 I přispěchali a nalezli Marii a Josefa a děťátko položené v jeslích. 17 Když (to) spatřili, oznámili, co jim bylo řečeno o tom dítěti. 18 A všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři pověděli. 19 Maria však uchovávala všechno to, co se dalo, a v srdci o tom uvažovala. 20 A pastýři se vrátili, velebili a chválili Boha za všechno, co uslyšeli a uviděli, jak jim bylo řečeno.

21 Když uplynulo osm dní a mělo být obřezáno, bylo mu dáno jméno Ježíš, jak¨je pojmenoval anděl, dříve než bylo počato v lůně.

22 A po uplynutí dní jejich očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli ho do Jerusalema, aby ho představili Pánu,

21. Obřízkou bylo dítě přičleněno k vyvolenému národu; přinášela s sebou i povinnost plnit Zákon Bohem daný a ovšem také právo na všechna dobrodiní, která Bůh slíbil plnitelům Zákona. Při obřízce bylo dáváno dítěti jméno; obyčejně obsahovalo něco příznačného u dítěte nebo přání rodičů nebo to bylo jméno prorocké. Ježíš, hebrejsky Jehošua nebo zkráceně Ješua, znamená: „Bůh je spása.“

22. „Jejich očišťování“, vlastně jen Mariina (Lv 12, 2-5), kdežto dítě mělo být zasvěceno (Ex 13, 2.12).

 

23 jak je psáno v Zákoně Páně: Každé dítě mužského rodu, které otvírá matčino lůno, bude zasvěceno Pánu, 24 a aby podali v oběť pár hrdliček nebo dvě holoubata, jak je řečeno v Zákoně Páně.

25 A hle, v Jerusaleme byl člověk jménem Simeon, a byl to člověk spravedlivý a bohabojný, který očekával potěšení Izraele, a Duch svatý byl v něm. 26 A dostalo se mu zjevení od Ducha svatého, že neumře, dokud neuzří Pomazaného Páně. 27 I přišel z (vnuknutí) Ducha do chrámu. A když rodiče uváděli dítě Ježíše, aby s ním udělali podle zvyku Zákona, 28 vzal si je do náručí i on, děkoval Bohu a řekl:

 

23. „Které otvírá matčino lůno“, t. j. prvorozený.

25. Simeon byl zbožný jerusalemský občan, který vedl vzorný náboženský život, a přes všelijaké falešné mesiášské směry své doby si zachoval správný názor o Mesiášově duchovním poslání. Jeho pojetí Mesiášova světového náboženského poslání je ve shodě se starozákonními proroctvími. - I v dobách náboženského poblouzení, jak tomu bylo u tehdejších židovských náboženských vůdců, Bůh si uchovává své lidi, věrně mu oddané, kteří nad pozemské zájmy národa stavějí zájmy duchovní, nadpřirozené.

 

29 Nyní propouštíš, Pane, svého služebníka v pokoji podle svého slova,

30 neboť mé oči viděly tvou spásu, 31 kterou jsi připravil pro všechny národy;

32 světlo k osvícení pohanů a k slávě svého izraelského lidu.

33 A jeho otec a matka se podivili tomu, co bylo o něm řečeno. 34 Simeon jim pak požehnal a jeho matce Marii řekl: „Hle, tento je určen k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a na znamení, kterému bude odpíráno, 35 a tvou vlastní duši pronikne meč, takže se zjeví smýšlení mnoha srdcí.“

 

34-35. „Dítě je určeno k pádu a k povstání „, čili stane se příležitostí jedněm k pádu, že totiž odmítnou jeho poslání, a tak se vyloučí z účasti ve vykupitelských dobrech, jiným k povstání, těm totiž, kteří sice byli vzdáleni od Boha, ale budou jeho působením vráceni novému životu podle Boží vůle. Další evangelistovo vypravování ukazuje, jak Židé Krista odmítali. Budou proti němu vystupovat tak nepřátelsky, že to jeho matce způsobí největší bolest. Bude při tom trpět jako ten, kdo má srdce prokláno mečem a umírá. Bude to stálá bolest jako u otevřené rány. Bude stát po boku svého Syna jako matka trpitelka, zvláště pod křížem.

 

36 Byla (tam) také prorokyně Anna, Fanuelova dcera z Aserova kmene. Byla velmi pokročilého věku a žila s mužem sedm let od svého panenství 37 a byla vdova až do čtyřiaosmdesáti let; nevycházela z chrámu, ale ve dne v noci sloužila Bohu posty a modlitbami. 38 A přišla právě v tu hodinu, také velebila Boha a mluvila o něm všem, kdo očekávali vykoupení Jerusalema.

39 A když skončili všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. 40 Dítě pak rostlo a sílelo, bylo plno moudrosti a Boží milost byla na něm.

41 Jeho rodiče chodívali každý rok do Jerusalema na velikonoční slavnost. 42 Když mu bylo dvanáct let a oni podle svátkového obyčeje vystupovali do Jerusalema 43 a po skončení těch dní se vraceli, zůstal chlapec Ježíš v Jerusalemě, ale jeho rodiče to nezpozorovali.

37. „Byla vdova až do čtyřiaosmdesáti let“: to ovšem neznamená, že se pak vdala znova. Slovo „až „vypovídá o minulosti, ne o budoucnosti. Viz i pozn. k Mt 1, 25.

 

44 Protože se domnívali, že je v průvodu, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými. 45 Když ho nenašli, vrátili se do Jerusalema a hledali ho. 46 A po třech dnech ho nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, poslouchá je a táže se jich. 47 A všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a jeho odpověďmi. 48 Když ho uviděli, podivili se. A jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já s bolestí tě hledáme.“

44-49. První zastávka poutníků byla asi po tříhodinové cestě. Tam tedy rodiče zjistili, že Ježíš není mezi poutníky. Dvanáctiletého chlapce v Orientě není už třeba mít stále na očích, ten se už neztratí. Rodiče se ještě téhož dne vrátili do Jerusalema. Hledali ho i drahý den, ale nenašli. Až třetí den ho spatřili v chrámovém podloubí, kde učívali významní učitelé a rádi disputovali. Bývali připouštěni i mladí posluchači, aby sbírali perly svaté moudrosti. Příležitostně mohli klásti učitelům otázky. Ti se pak ptali chlapce na důvody jeho otázky, aby poznali, zdali si zaslouží odpovědi. Dvanáctiletý Ježíš projevoval při tom tak živou bystrost, že učitelé nad tím žasli. A teprve se podivili jeho odpovědi matce. - Tento chlapec si byl vědom svého vztahu k Bohu. Jako vtělený Boží Syn měl od počátku svého vtělení vidění Boha, jaké mají blažení v nebi, a to v nejvyšším stupni. Z tohoto vidění plynulo světlo poznání do jeho rozvíjejícího se chlapeckého chápání. - „U svého Otce“, t. j. v domě svého Otce, v chrámě.

 

49 A řekl jim: „Pročpak jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být u svého Otec´„50 Ale oni neporozuměli tomu slovu, které k nim promluvil. 51A sestoupil s nimi, přišel do Nazareta a byl jim poddán. Jeho matka pak uchovávala ve svém srdci všechno to, co se dalo. 52 A Ježíš prospíval moudrostí, věkem a přízní u Boha i u lidí.

 

3 V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, kdy Poncius Pilát spravoval Judsko, kdy tetrarchou v Galileji byl Herodes a jeho bratr Filip tetrarchou v kraji iturejském a trachonitském a Lysaniáš tetrarchou v Abileně, 2 za veleknězi Annáše a Kaifáše, dostalo se výroku Páně Janovi, Zachariášovu synu, na poušti. 3 A chodil po celé jordánské krajině a kázal křest pokání na odpuštění hříchů,

4 jak je psáno v knize řeěí proroka Izaiáše: Hlas volajícího na poušti:

Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!

 

8, 1-18. Poslání a působení Jana Křtitele (Mt 3,1-12; Mk 1,1-8).

1. Patnáctý rok vlády císaře Tiberia začíná říjnem r. 27 po Kr. (nebo podle některých r. 29). Tiberius panoval až do r. 37. Poncius Pilát spravoval Palestinu v letech 26-36. Herodes (4-39) a Filip (4-34) byli synové Heroda Vel., za něhož se Ježíš narodil. Oba byli Římem uznáni za vládce podle otcovy závěti, ale bez titulu král. Lysaniáš byl malý kníže kraje u severního okraje Palestiny. Annáš byl od římského prokurátora Valeria Grata sesazen s velekněžství r. 15 po Kr., ale i potom si zachoval velký vliv. Kaifáš byl dosazen týmž římským prokurátorem r. 18 a pak sesazen r. 36.

 

5Každé údolí buď vyplněno, každá hora a každý pahorek buď snížen, a co je křivé, bude rovné, a co drsné, cestou urovnanou,

6 a každý člověk zakusí Boží spasení.

7 Říkal tedy zástupům, které vycházely, aby se daly od něho křtít: „Zmijí plemeno! Kdo vám ukázal, jak uniknout blížícímu se hněvu? 8 Vydejte tedy ovoce hodné pokání! A neříkejte si zase: ´náš otec je Abraham! ´Neboť vám pravím: Bůh je (dosti) mocný, aby vyvedl Abrahamovi děti z těchto kamenů. 9 Vždyť sekyra je už přiložena ke kořenu stromů. Proto každý strom, který nenese dobrý plod, bude vyťat a vhozen do ohně“. 10 A zástupy se ho tázaly: „Co tedy máme dělat?“ 11 A odpovídal jim takto: „Kdo má dvě sukně, dej tomu, kdo nemá, a kdo má pokrmy, ať jedná podobně“. 12 Přišli však i celníci, aby se dali pokřtít, a řekli mu: „Mistře, co máme dělat? „13 A on jim řekl: „Nevybírejte více, než jak máte stanoveno.“ 14 I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ „A řekl jim: „Nikoho nevydírejte, nikoho křivě neudávejte a buďte spokojeni se svým platem!“

15 Když lid byl plný očekávání a všichni uvažovali sami u sebe o Janovi, zdali snad on není Mesiáš, 16 Jan všem odpověděl: „Já vás křtím vodou, po mně však přichází mocnější než já, jemuž nejsem hoden rozvázat řemínek u jeho opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.

11. Jan nežádá nic pro sebe, ale pro své bratry. Takový je duch pravého proroka: probouzet v lidu lásku a sociální spravedlnost.

13. Vláda nevybírala daně státními úředníky, nýbrž si je od ní najímali provinční celníci. Ti zase dražbou postupovali to právo výběrčím v menších úsecích území nebo v jednotlivých městech. Úřad býval prodáván za přemrštěné ceny, a to zas dohánělo menší výběrčí k vyděračství; lid na to doplácel. Celníci byli proto u lidu v nenávisti a platili za lupiče.

14. Vojáci jsou spíše ozbrojení strážníci ze židovského národa; byli pravou rukou vlády v udržování pořádku, v přijímání přímých daní a tak pomáhali celníkům.

 

17 On má v ruce vějačku, aby vyčistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“

18 A ještě k mnoha jiným věcem vybízel a hlásal lidu radostnou zvěst. 19 Než tetrarcha Herodes, kterého Jan káral kvůli Herodiadě, manželce jeho bratra, a pro všechno zlo, které Herodes dělal, 20 přidal k tomu ke všemu i to, že zavřel Jana do žaláře.

21 Když byl všecek lid pokřtěn a také Ježíš byl pokřtěn a modlil se, otevřelo se nebe 22 a sestoupil na něj Duch svatý v tělesné podobě jako holubice a ozval se z nebe hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě se mi zalíbilo.“ 23 Když Ježíš začínal, bylo mu asi třicet let a byl pokládán za syna Josefa, který byl syn Heliův,

17. „Vějačku „: srov. pozu. k Mt 3, 12.

19-20. Uvěznění Jana Křtitele (Mt 14, 2-12; Mk 6, 19-29).

21-22. Ježíš je při křtu prohlášen Božím Synem (Mt 3,13-17; Mk 1, 9-11).

23. Už Mt uvedl rodokmen Ježíše Krista, aby ukázal, že po Josefovi, který před veřejností platil za jeho otce, pochází z Davidova rodu. z kterého měl vzejít Mesiáš. Lk podává z téhož důvodu Ježíšův rodokmen z Josefovy strany. A jde nejen k Abrahamovi, ale až k Adamovi, bezpochyby proto, aby naznačil, že se Ježíšem začíná nové stvoření a on že je Spasitel všech národů. Liší se však výpočtem článků rodokmenu od Davida: Mt postupuje od Davida přímou linií přes Šalomouna, Lk zase jde od Davida pobočnou linií přes Nathana. Někteří vykladatelé mají za to, že u Lk je rodokmen Panny Marie. Heli, Mariin otec, o kterém se předpokládá, že neměl synů, by totiž přijal Josefa za vlastního syna. Ale proti tomu stojí to, že ani u Semitů, ani u Židů nebylo ve zvyku vést rodokmen přes matku.

 

24 a ten byl Mathatův, ten Leviův, ten Melchiův, ten Jannaiův, ten Josefův, 25 ten Matatiášův, ten Amosův, ten Nahumův, ten Hesliův, ten Naggaiův, 26 ten Mahatův, ten Matatiášův, ten Semejův, ten Josechův, ten Jodův, 27 ten Joanův, ten Resův, ten Zorobabelův, ten Salathielův, ten Neriův, 28 ten Melchiův, ten Addiův, ten Kosamův, ten Elmadamův, ten Erův, 29 ten Jesuův, ten Eliezerův, ten Jorimův, ten Mathatův, ten Leviův, 30 ten Simeonův, ten Judův, ten Josefův, ten Jonamův, ten Eliakimův, 31 ten Meleův, ten Mennův, ten Matathův, ten Nathamův, ten Davidův, 32 ten Jessaiův, ten Jobedův, ten Bozův, ten Salův, ten Nassonův, 33 ten Aminadabův, ten Adminův, ten Arniův, ten Esromův, ten Faresův, ten Judův, 34 ten Jakobův, ten Izákův, ten Abrahamův, ten Tharův, ten Nachorův, 35 ten Seruchův, ten Ragauův, ten Falekův, ten Eberův, ten Salův, 36 ten Kainamův, ten Arfaxadův, ten Semův, ten Noemův, ten Lamechův, 37 ten Mathusalův, ten Henochův, ten Jaretův, ten Maleleelův, ten Kainamův, 38 ten Enosův, ten Setův, ten Adamův a ten Boží.

4 Ježíš pak, plný Ducha svatého, vrátil se od Jordánu a byl veden od Ducha na poušť 2 po čtyřicet dní a byl pokoušen od ďábla. V ty dny nic nejedl, a když uplynuly, pocítil hlad. 3 Ďábel mu tedy řekl: „Jsi-li Boží syn, řekni tomuto kameni, ať se stane (z něho) chléb.“ 4 A Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nežije člověk pouze chlebem“. 5 A když ho vyvedl nahoru, ukázal mu v okamžiku všecka království této země. 6 A řekl mu ďábel: „Dám ti veškeru tuto moc i jejich slávu, neboť mně je odevzdána a dám ji, komu chci.

4, 1-13. Ježíš je pokoušen (Mt 4, 1-11; Mk 1, 12-13). 4. Dt 8, 3.

 

7 Všechno tedy bude tvoje, jestliže se mi pokloníš.“ 8 Ale Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Svému Pánu Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ 9 Zavedl ho pak do Jerusalema a postavil na strmé místo chrámu a řekl mu: „Jsi-li Boží syn, vrhni se odtud dolů! 10 Neboť je psáno: O tobě nařídil svým andělům, aby tě ochránili: „I podchytnou tě rukama, abys snad nenarazil nohou na kámen“. 12 A Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nepokoušej Pána, svého Boha!“13 Když ďábel skončil všecka pokušení, odstoupil od něho až do času.

14 Ježíš se pak navrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se roznesla po celém kraji. 15 On sám učil v jejich synagogách a všichni ho oslavovali.

16 A přišel do Nazareta, kde byl vychován, a podle svého zvyku vstoupil v sobotu do synagogy a povstal ke čtení.

8. Dt 6, 13. 10. Žl 90, 11.

12. Dt 6, 16.

13. „Až do času“, kdy bude satanovi dovoleno popouzet proti Ježíšovu životu všechny moci v kraji.

 

17 A byla mu podána kniha proroka Izaiáše. A když knihu rozvinul, nalezl místo, kde bylo psáno:

18 Duch Páně (je) nade mnou; proto mě pomazal,

poslal mě hlásat evangelium chudým,

oznámit zajatým propuštění a slepým vrácení zraku,

utlačeným dát svobodu

19 a vyhlásit milostivý rok Páně.

20 Když knihu svinul, vrátil ji služebníkovi a posadil se. Všichni v synagoze upírali na něj zrak. 21 Začal k nim tedy mluvit: „Dnes se splnilo toto Písmo,

když jste je poslouchali.“ 22 Všichni mu přisvědčovali a divili se milým slovům, která mu vycházela z úst, a říkali: „Což to není Josefův syn?

17. Služebník synagogy (kostelník) mu podal závitek, t. j. knihu Písma svatého, ovinutou kolem delší hůlky, ke které byla jedním koncem připevněna. Takto svinuté knihy s pergamenovými listy, popsanými po jedné straně, možno dodnes vidět v synagogách.

18. Ježíš četl hebrejsky z proroka Izaiáše (61, 1) a pak to místo přeložil do domácí aramejštiny. Prorok předem viděl veliké blaho mesiášské doby; jevilo se mu nejprve v odklizení veškeré bídy své doby. Ježíš ten úryvek vysvětlil a jemně naznačoval, že se na něm vyplnila tato radostná zvěst.

22. Obdivovali se jeho zběhlosti v mluvení, velké přitažlivosti a přesvědčivosti, s jakou mluvil. Když si však uvědomili, že je to tesařův syn, obrátili, protože se jim to zdálo nesnesitelné, že by on, z rodu tak nepatrného, byl Mesiáš.

 

23A pravil jim: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Učiň i tady, ve svém domově, tak velké věci, o kterých jsme slyšeli, že se udaly v Kafarnau“. 24 A dodal: „Vpravdě vám pravím, že žádný prorok není vítán ve svém domově. 25 Podle pravdy vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za Eliášových dnů, když se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců, jak nastal hlad po celé zemi, 26 ale k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, leč ke vdově v Sareptě v Sidonsku. 27 A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elisea, a žádný z nich nebyl očištěn, mimo Naamana Syrského“.

23. „Lékaři...“ : jako lékař má vyléčit nejprve sebe, chce-li vzbudit důvěru u jiných, tak i Ježíš má udělat nejdříve ve svém domově takové zázraky, jaké učinil v Kafarnau.

24. Domácí věci zevšednějí, i když jsou pravdivé a vzácné. Člověk se dá spíše nadchnout pro věci nezvyklé a řídké, i když třeba nejsou o sobě cenné.

25-27. O tom viz 3 Král 17, 9...; 4 Král 5, 9.

 

28 Po těchto slovech byli všichni v synagoze naplněni hněvem. 291 vstali, vyhnali ho ven z města a zavedli až na sráz hory, na které je vystavěno jejich město, aby ho svrhli dolů. 30 On však prošel jejich středem a odešel.

31A sestoupil do galilejského města Kafarnaa a učil je v sobotu. 32 A užasli nad jeho učením, protože v jeho řeči byla moc. 33 Byl pak v synagoze člověk s nečistým zlým duchem a hlasitě vykřikl: 34 „Nech nás! Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Boží Svatý.“ 35 Ale Ježíš mu pohrozil slovy: „Zmlkni a vyjdi z něho!“I hodil jím zlý duch doprostřed, vyšel z něho a vůbec mu neuškodil. 36 A padl na všechny úžas a rozmlouvali mezi sebou: „Co je to za slovo, že se svrchovanou mocí rozkazuje nečistým duchům, a vycházejí?“

31-32. Kázání v galilejských synagogách (Mt 7,28-29; Mk 1,21-22).

31. Kafarnaum se dnes ztotožňuje s Tell Hum na severním pobřeží Genesaretského jezera. Možno tam spatřit zbytky staré synagogy z 2. stol. po Kr. Za Kristových dob bylo Kafarnaum důležité město a středisko hospodářské a náboženské toho kraje.

33-37. Kristova moc nad zlými duchy (Mk 1. 23-28).

 

37 A roznesla se o něm pověst do všech míst toho kraje.

38 Potom odešel ze synagogy a vstoupil do Šimonova domu. Šimonova tchyně byla stižena velkou horečkou, i prosili ho za ni. 39 On se nad ni sklonil, rozkázal horečce, a opustila ji. A hned vstala a obsluhovala je.

40 Když slunce zapadlo, všichni, kdo měli nemocné rozličnými neduhy, přivedli je k němu. On pak vkládal na každého z nich ruce a uzdravoval je. 41 Z mnohých vycházeli i zlí duchové a křičeli: „Ty jsi Boží syn!“A hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš.

42 Když se rozednilo, odebral se odtamtud a šel na osamělé místo. Zástupy ho však hledaly, přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel.

38-39. Uzdravení Petrovy tchyně (Mt 8, 14-15; Mk 1,29-31).

40-41. Rozličná uzdravení (Mt 8, 16-17; Mk 1, 32-34).

41. Neviditelná síla donutila zlé duchy, aby se pokořili před Ježíšem. On však o to nestál, aby vyznávali jeho důstojnost, protože věděl, že nakonec všechno obrátí ve zlé.

42-43. Ježíš odchází z Kafarnaa (Mk 1, 35-38).

 

43 Ale on jim řekl: „Také jiným městům musím hlásat Boží království, protože kvůli tomu jsem byl poslán“. 44A kázal v judských synagogách.

 

5 Když se k němu lid tlačil, aby slyšel Boží slovo, jak stál u Genesaretského jezera, 2 spatřil u břehu dva čluny; rybáři z nich vystoupili a prali sítě. 3 Vstoupil tedy na jednu loď, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby poněkud odrazil od břehu. A posadil se a učil lid z loďky.

4 Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a rozestřete své sítě k lovení!“5 A Šimon odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se namáhali, a nechytili jsme nic. Ale na tvé slovo rozestřu sítě.“ 6 A když to udělali, zahrnuli hojné množství ryb, takže se jim sítě trhaly.

5, 1-11. Povolání Šimona, Ondřeje, Jakuba a Jana (Mt 4,18-22; Mk 1, 16-20).

1. Genesaretské jezero, 21 km dlouhé a 12 km široké, má krásnou polohu a podobu kithary. Od severu do něho vtéká Jordán a jižní stranou pak teče dál. Leží 200 ni pod hladinou Středozemního moře a je hluboké 50 m. Na severu a na východě je vroubeno horami. K západu od něho se prostírá velmi úrodná rovina. Jezero je velmi rybnaté.

 

7 Tu pokynuli společníkům, kteří byli na jiné lodi, aby přišli a pomohli jim. I přišli a naplnili obě lodi, takže se skoro potápěly. 8 Když to viděl Šimon Petr, padl Ježíšovi k nohám a pravil: „Pane, odejdi ode mne, protože jsem hříšný člověk.“ 9 Zmocnila se totiž bázeň jeho i všech jeho společníků pro zátah ryb, jaký udělali; 10 podobně i Jakuba a Jana, Zebedeových synů, kteří patřili k Petrovým společníkům. A Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Ode dneška budeš lovit bdi.“ 11 Přitáhli pak lodi ke břehu, opustili všechno a šli za ním.

12 A když byl v jednom městě, ukázal se muž plný malomocenství. Jakmile Ježíše spatřil, padl na tvář a prosil ho: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ 131 vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: „Chci, buď čistý!“A malomocenství ho ihned opustilo.

8. Petra se zmocnila po tom zázraku jakási bázeň; porozuměl, že si ho chce Ježíš natrvalo vzít k sobě. Petra však něco zdržuje; domnívá se, že není hoden, a proto říká: „Pane, odejdi ode mne....“

10. „Zajeďme na hlubinu“ se bude stále ozývat v Církvi. A ten lov duší bude zázračnější než lov ryb.

12-16. Uzdravení malomocného (Mt 8, 1-4; Mk 1, 40-45).

 

14 On mu pak přikázal: „Nikomu to neříkej, ale jdi, ukaž se knězi a přines dar za své očištění, jak přikázal Mojžíš, aby jim byl na svědectví.“ 15 Pověst o něm se šířila víc a více; i přicházely velké zástupy, aby ho poslouchaly a aby je uzdravil od jejich nemocí. 16 On se však uchyloval na osamělá místa a modlil se (tam).

17 A když jednoho dne učil, seděli tam také farizeové a učitelé Zákona; přišli ze všech vesnic Galileje, Judeje a z Jerusalema, a moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. 18 A hle, muži nesli na loži člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést a položit před něj. 19 Když neměli kudy ho pronést pro zástup, vystoupili na střechu a mezi cihlami ho spustili s ložem doprostřed před Ježíše. 20 Když viděl jejich víru, řekl: „Člověče, odpouštějí se ti hříchy!“21 Ale vykladatelé Písma a farizeové začali uvažovat takto: „Co je to za rouhače? Kdo může odpouštět hříchy kromě samého Boha? „22 Ale Ježíš poznal jejich myšlenky a řekl jim na to: „Co uvažujete ve svém srdci?

17-26. Ježíšova moc odpouštět hříchy (Mt 9,2-8; Mk 2,1-12).

 

23 Co je snadnější, říci: ´Odpouštějí se ti tvé hříchy´, anebo říci: ´Vstaň a chod'? 24 Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ — řekl ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ 25 A hned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, a odešel do svého domu s velebením Boha. 26 Všichni byli ohromeni a velebili Boha; byli plni bázně a říkali: „Dnes jsme viděli věci podivuhodné.“

27 Potom vyšel a pohleděl na celníka jménem Levi, který seděl u celnice. A řekl mu: „Pojď za mnou!“28 A on všechno opustil, vstal a šel za ním. Levi mu pak připravil ve svém domě velkou hostinu. 29 A byl s nimi značný počet celníků a jiných, kteří s nimi byli u stolu.

27-32. Povolání Leviho (Mt 9, 9-13; Mk 2, 13-17).

27. Ježíš povolal Leviho přímo z jeho špinavého zaměstnání. Jak si tím zadal v očích farizeů! On však na nikoho nedbal, když šlo o hříšníkovo obrácení, ano o jeho povýšení. Když Levi sám vypravuje o svém obrácení, nazývá se pokorně Matouš; pod tím jménem byl totiž znám jako celník. Lukáš přejal od křesťanů jeho druhé jméno Levi, protože s tím už nebyla spojena vzpomínka na dřívější nespravedlivé vydírání daní. Křesťané ve své úctě k apoštolovi chtěli z paměti vymazat jeho život před povoláním od Krista.

 

30 I reptali farizeové a jejich vykladatelé Písma a říkali jeho učedníkům: „Proč jíte a pijete s celníky a hříšníky? „31 A Ježíš jim odpověděl: „Nepotřebují lékaře zdraví, nýbrž nemocní. 32 Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání“.

33 Oni mu však řekli: „Janovi učedníci a podobně i farizejští se často postí a konají modlitby, kdežto tvoji jedí a pijí.“ 34 A Ježíš jim řekl: „Což můžete ženichovy druhy mít k tomu, aby se postili, dokud je ženich s nimi'? 35 Ale přijdou dni, kdy jim bude ženich odňat, a tehdy v ony dny se budou postit.“

36 Pověděl jim také podobenství: „Nikdo neutrhne záplatu z nových šatů, aby ji dal na staré šaty; sice jinak roztrhne nové, a pak záplata z nových se nehodí na staré.

31. Farizeové se pokládali za učitele-lékaře lidu, a přitom jen z velké vzdálenosti dávali jakýsi lék na duši nemocných; báli se, aby se stykem s nimi neposkvrnili.

33-39. Nový druh Kristových učedníků (Mt 9, 14-17; Mk 2, 18-22).

34-35. Ježíš mluví o sobě v jinotaji jako o ženichu. Mesiášská doba totiž je doba radosti. Až po jeho smrti začne půst, který znamená smutek.

 

37 Nikdo také neleje mladé víno do starých měchů; sice jinak mladé víno měchy roztrhá, samo vyteče a měchy se zničí. 38 Ale mladé víno se má lít do nových měchů. 39 A když někdo pije staré, nechce nové; říká totiž: To staré je dobré.“

6 Když jednou v sobotu procházel obilím, trhali jeho učedníci klasy, vydrolovali je rukama a jedli. 2 Ale někteří z farizeů řekli: „Proč děláte, co není v sobotu dovoleno? „3 Ježíš jim na to řekl: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad on i jeho společníci? 4 Jak vešel do Božího domu, vzal předkladové chleby, jedl (je) a dal svým společníkům, a ty přece nesmí jíst nikdo kromě kněží? „5 A pravil jim: „Syn člověka je pán soboty.“

6 Opět jinou sobotu vešel do synagogy a učil. A byl tam člověk s uschlou pravicí. 7 Ale vykladatelé Písma a farizeové dávali na něj pozor, bude-li uzdravovat v sobotu, aby nalezli příčinu pro obžalobu proti němu.

6, 1-5. Ježíš je pán soboty (Mt 12, 1-8; Mk 2, 23-28).

1-5. Viz pozn. k Mt 12, 1-5.

6-11. Uzdravení v sobotu (Mt 12. 9-13: Mk 3, 1-5).

 

8 On však věděl o jejich myšlenkách. A řekl tomu člověkovi s uschlou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed!“I vstal a postavil se. 9 A Ježíš jim řekl: „Tážu se vás: Je dovoleno v sobotu dělat dobře, či zle? Zachránit život, «'•i zmařit? „10 A když se po nich po všech rozhlédl, řekl mu: „Vztáhni tu ruku!“On to udělal, a ruka byla zase v pořádku. 11 Oni však byli celí pominutí a umlouvali se, co by Ježíšovi udělali.

12 V těch dnech vystoupil Ježíš na horu, aby se modlil, a po celou noc trval na modlitbě k Bohu. 13 Když se rozednilo, zavolal své učedníky, vyvolil z nich dvanáct a také je nazval apoštoly:

12-16. Volba dvanácti apoštolů (Mt 10, 1-4; Mk 3, 13-19).

12-16. Ježíš jako člověk se modlil, když chtěl vyvolit lidi, kteří by pokračovali v jeho díle a byli svědci jeho učení a života. Dal v tom příklad Církvi, aby se i ona modlila o to, aby jí dal Bůh věrné kněze. Vyvolil si dvanáct apoštolů, protože oni měli být duchovní patriarchové nového Izraele, jako celý izraelský národ pocházel od dvanácti patriarchů, Jakubových synů. O některých apoštolech nevíme, za jakých okolností se přidružili k učedníkům Páně. Šimon se nazývá Horlivec čili Zelotes. Snad horlivost byla hlavní vlastnost jeho povahy, a ne že by byl jeden z těch politických zelotů, kteří působili nepokoje, chtějíce se zbavit římské nadvlády.

 

14 Šimona, kterého taky pojmenoval Petr, a Ondřeje, jeho bratra, Jakuba a Jana, Filipa a Bartoloměje, 15 Matouše a Tomáše, Jakuba Alfeova a Šimona zvaného Horlivce 16 a Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem.

17 Potom s nimi sestoupil a stanul na rovině a (s ním) četný zástup jeho učedníků a nesčetné množství lidu z celého Judska a Jerusalema a od pobřeží Tyru a Sidonu, 18 kteří přišli, aby ho poslouchali a byli uzdraveni od svých nemocí. I ti, kteří byli i lapeni nečistými duchy, byli uzdravováni. 19 Každý ze zástupu hledal, jak by se ho dotkl, protože z něho vycházela moc a všechny uzdravovala. 20 On pak zvedl oči k svým učedníkům a mluvil: „Blažení vy, chudí, neboť vaše je Boží království.

21 Blažení, kteří nyní hladovíte. neboť budete nasyceni.

17-19. Shromáždění lidu k horské řeči a četná uzdravení (Mt 4, 24-25; Mk 3, 7-12).

20-23. Blaženství (Mt 5, 3-12).

 

Blažení, kteří nyní pláčete, neboť se budete smát.

22 Blažení jste, když vás lidé budou nenávidět a vyloučí vás a potupí a jako špatné zavrhnou vaše jméno pro Syna člověka. 23 V onen den se radujte a jásejte, neboť hle, hojná je vaše odměna v nebi; vždyť totéž dělávali jejich otcové prorokům.“

24 „Avšak běda vám, boháči, protože už máte svoje potěšení!

25 Běda vám, kteří jste nyní syti, protože budete hladovět!

Běda vám, kteří se nyní smějete, protože budete naříkat a plakat!

26 Běda, budou-li o vás všichni lidé krásně mluvit; vždyť tak dělávali jejich otcové nepravým prorokům!“

27 „Ale vám, kteří posloucháte, říkám: milujte své nepřátele, dělejte dobře těm, kdo vás nenávidí, 28 žehnejte těm, kdo vám zlořečí, modlete se za ty, kdo vás tupí! 29 A když tě někdo udeří po líci, nastav mu i druhou, a tomu, kdo ti bere plášť, neodpírej ani sukni. 30 Kdo tě prosí, tomu dej, a od toho, kdo ti bere věci, nežádej nic nazpátek!

27-38. Vrcholná láska (Mt 5,30. 40.42.44; 7, 12 a j.).

29. Doporučuje se ochota vyjít vždycky s bližním.

 

31 A jak chcete, aby lidé činili vám, čiňte (i vy) jim podobně. 32 A milujete-li ty, kdo milují vás, jaký vděk za to čekáte? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo milují je. 33 A budete-li dělat dobře těm, kdo dělají dobře vám, jaký vděk za to čekáte? Vždyť i hříšníci dělají totéž. 34 A půjčujete-li těm, od kterých (to) doufáte dostat, jaký vděk za to čekáte? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně nazpátek. 35 Avšak milujte své nepřátele, dělejte dobře a půjčujte, a nic z toho neočekávejte. I budete mít hojnou odměnu a budete synové Nejvyššího, protože on je dobrý k nevděčným a zlým. 36 Buďte tedy milosrdní, jako milosrdný je i váš Otec!“

37 „Nesuďte, a nebudete souzeni, neodsuzujete, a nebudete odsouzeni. Odpusťte, a bude vám odpuštěno. 38 Dávejte, a bude vám dáno; míru dobrou, plnou, natlačenou a vrchovatou vám dají do klína. Bude vám totiž naměřeno tou mírou, jakou měříte vy.“

39 Pověděl jim také podobenství: „Může slepý vést slepého? Což nespadnou oba do jámy?

39-45. Předpoklady horlivé lásky (Mt 7, 3-5. 1(5-18. 32-35).

40 Není učedník nad mistra; ale každý, když je dokonalý, bude jako jeho mistr.“

41 „Proč vidíš třísku v oku svého bratra, a trám ve vlastním oku nepozoruješ? 42 Jak můžeš říci svému bratrovi: ´Dovol, bratře, odstraním ti třísku z oka´, a přitom trám ve vlastním oku nevidíš? Pokrytče, odstraň nejdříve trám ze svého oka, a potom prohlédneš, takže budeš moci vyjmout třísku z oka svému bratrovi.“

43 „To není přece dobrý strom, který nese špatné ovoce; ani zase špatný strom, který nese ovoce dobré. 44 Každý strom se totiž pozná po svém ovoci. Neboť s trní se nesbírají fíky ani s bodláčí se nesklízejí hrozny. 45 Dobrý člověk z dobré pokladnice svého srdce vynáší věci dobré, a zlý člověk ze zlé vynáší věci zlé; mluví totiž z toho, čím srdce oplývá.“

46 „Proč mě oslovujete: ´Pane, Pane´, ale nekonáte, co říkám? 47 Každý, kdo ke mně přichází a poslouchá, co mluvím, a dělá to, ukážu vám, komu je podoben. 48 Je podoben člověku, který staví dům; kopal, šel do hloubky a položil základ na skálu. Když nastala povodeň, proud narazil na ten dům, a nemohl jím otřást, neboť byl dobře vystavěn. 49Ale ten, kdo slyší, a nedělá, podobá se člověku, který vystavěl dům na zemi bez základu; a když proud na něj narazil, ihned spadl a nastalo velké zhroucení toho domu.“

 

46-49. Závěr řeči (Mt 7, 24-27).

 

7 Když dokončil všechny tyto své řeči před lidem, který poslouchal, vešel do Kafarnaa.

2 Jeden setník měl služebníka tak ne-mocného, že už umíral; on si ho velmi vážil. 3 Když uslyšel a Ježíšovi, poslal k němu židovské stařešiny s prosbou, aby přišel a zachránil mu toho služebníka. 4 Oni přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: „Je hoden, abys mu to udělal, 5 neboť miluje náš národ a i synagogu nám vystavěl“. 6 Ježíš tedy šel s nimi. Když už nebyl daleko od domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se, neboť nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, protože se ani nepokládám za hodna přijít k tobě. 8 Ale řekni (jen) slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený a mám pod sebou vojáky, a řeknu tomuto:´Jdi!', a jde; a druhému:´Pojď!', a přijde; a svému služebníku: ´Udělej tohle!´, a udělá.“ 9 Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu, obrátil se k zástupu, který ho provázel, a řekl: „Pravím vám: Ani v Izraeli jsem nenašel takovou víru!“10 Ti, kdo byli posláni, navrátili se pak domů a nalezli toho služebníka zdravého.

 

7, 1-10. Setníkova víra (Mt 8, 5-13).

 

11 Potom se odebral do města jménem Naim a doprovázeli ho jeho učedníci a četný zástup. 12 Když se přiblížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého, jediného syna své matky, a ta byla vdova, a s ní byl četný zástup z města. 13 Když ji Pán uviděl, slitoval se nad ní a řekl jí: „Neplač!“14 A přistoupil a dotkl se már. Nosiči se zastavili a on řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“15 Tu se ten mrtvý posadil a začal mluvit. I odevzdal ho jeho matce. 16 Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil svůj lid.“ 17 A tato řeč se o něm roznesla po celém Judsku a po celém tom okolí.

18 Zvěstovali pak o tom o všem Janovi jeho učedníci. A Jan si zavolal dva ze svých učedníků 19 a poslal je optat se Pána: „Jsi ty ten, který má přijít, či máme očekávat jiného? „20 Když tedy ti muži přišli k němu, řekli: „Jan Křtitel nás poslal k tobě s dotazem: Jsi ty ten, který má přijít, či máme očekávat jiného? „21 Právě v té chvíli uzdravil mnoho (nemocných) od neduhů, trápení a zlých duchů a mnoha slepým vrátil zrak. 22 I odpověděl jim: „Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí zase vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým je zvěstováno evangelium 23 a blažený je ten, komu nejsem kamenem úrazu.“

18-23. Poselství Jana Křtitele (Ml 11,2-6).

 

24 Když Janovi poslové odešli, začal mluvit k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť shlédnout? Rákos větrem zmítaný? 25 Co jste tedy vyšli uvidět? Člověka oblečeného do měkkého roucha? Hle, lidé, kteří nosí vzácné šaty a žijí v přepychu, jsou v královských palácích. 26 Co jste tedy vyšli uvidět? Proroka? Ano, pravím vám, a více než proroka. 27 Toto je on, o němž je psáno:

Hle, posílám svého posla před tvou tváří, a on ti připraví cestu před tebon.

 

24-35. Kdo byl Jan Křtitel a jak byl přijat (Mt 11,7-19).

 

28 Pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, není nikdo větší než Jan. A přece ten nejmenší v Božím království je větší než on.“

29 A všechen lid, který (to) slyšel, i celníci, uznali Boží rozhodnutí v Janově křtu tím, že ho přijali. 30 Avšak farizeové a znalci Zákona pohrdli Božím úradkem, který se jich týkal, a nedali se od něho pokřtít.

31 „Komuže přirovnám lidi tohoto pokolení a komu se podobají? 32 Podobají se chlapcům, kteří sedí na náměstí, volají na sebe a říkají:

´Pískali jsme vám, a netančili jste, naříkali jsme, a nekvíleli jste'. 33 Neboť přišel Jan Křtitel, nejedl chléb ani nepil víno, a říkáte: ´Má zlého ducha´. 34 Přišel Syn člověka, který jí a pije, a říkáte: ´Hle, jedlík a pijan vína, přátelí se s celníky a hříšníky.´ 35 Ale uznaly moudrost za správnou všechny její děti.“

36 Jakýsi farizeus ho pozval, aby s ním pojedl. I vešel do farizeova domu a položil se ke stolu. 37 A hle, jakmile se dověděla jedna žena, která byla v městě (známa) jako hříšnice, že je u stolu ve farizeově domě, přinesla alabastrovou nádobku s vonnou mastí,

37. „Žena (známá) v městě jako hříšnice“: snad to byla nevěstka, ale Lk toho výrazu neužívá. Byla to proto asi spíše žena z lepší rodiny, jak naznačuje její ušlechtilé chování, která si pokazila pověst výstředním životem. Lk při své známé taktnosti k ženám neuvádí její jméno ani město, kde žila.

 

38 postavila se mu s pláčem vzadu k nohám a začala mu slzami smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat, líbala mu nohy a mazala vonnou mastí. 39 Když to viděl farizeus, který ho pozval, řekl sám u sebe: „Kdyby to byl prorok, věděl by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice. 40 A Ježíš mu na to řekl: „Šimone, mám ti co říci.“ On na to: „Mistře, řekni!“

38. Při hostinách se leželo s levicí spočívající na polštáři (aby pravá ruka byla volná) a s bosýma nohama. Žena vstoupila s nádobkou z alabastru s úzkým hrdlem, naplněnou vonnými mastmi. Jen to měla v úmyslu: vylít ji na Pána. Když mu však stanula u nohou a naklonila se, aby je pomazala, vyhrkly jí slzy lítosti a hojně padaly Pánu na nohy. A protože v té chvíli neměla čím je utřít, odhalila si hlavu a osušila je svými bohatými vlasy; pak je líbala a pomazala. Všechno to byly projevy pokoření a hluboké úcty.

39. O pravém proroku se předpokládalo, že pozná mravní cenu člověka, který se k němu přibližuje, ne-li dokonce jeho myšlenky a nitro.

40. Z toho možno usuzovat, že farizeus Šimon nepozval Ježíše z nějakých zvláštních sympatií, ale jen jako slavného učitele, který procházel jeho městem, a chtěl ho přitom pozorovat.

 

41 „Jakýsi věřitel měl dva dlužníky. Jeden mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. 42 Když neměli čím dluh zaplatit, odpustil oběma. Kdo z nich tedy bude ho více milovat? „43 Šimon odpověděl: „Myslím, že ten, kterému více odpustil.“ A on mu řekl: „Správně jsi usoudil“. 44 Pak se obrátil k té ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu, vody na nohy jsi mi nepodal; ona však mi skropila nohy slzami a utřela vlastními vlasy. 45 Políbení jsi mi nedal; ona však od té chvíle, co vstoupila, nepřestala líbat mi nohy. 46 Hlavu´s mi olejem nepomazal; ona však mi pomazala vonnou mastí nohy. 47 Proto ti pravím: Odpouští se jí mnoho hříchů, protože milovala mnoho. Avšak komu se málo odpouští, málo miluje.“

47. Podle běžného smyslu slov třeba rozuměti větě „Odpouští se jí mnoho hříchů, protože milovala mnoho „tak, že láska ženy způsobila odpuštění jejích hříchů, totiž láska, jaká se předpokládá při dokonalé lítosti, jak se to praví o lásce i v 1 Petr 4, 8. V tomto vysvětlení je však jakýsi nesoulad s podobenstvím ve v 41.42, kde větší láska vděčnosti následuje teprve po odpuštění dluhu. Musíme však mít na mysli, že tu jde o věc mezi lidmi, kdežto při odpuštění hříchů je to věc mezi Bohem a kajícníkem, u kterého i dokonalá lítost je Boží dar; proto se takový soulad s podobenstvím nevyžaduje. - Jiný výklad chce odstranit tu nesrovnalost v tomto smyslu: Odpouští se jí mnoho hříchů, protože milovala mnoho (t. j. po celou dobu hostiny ukazovala velikou lásku), čili: z toho, že tak velice projevila svou lásku, může Šimon usoudit, že jí bylo mnoho odpuštěno. Tady ovšem běžný smysl slov „mnoho odpuštěno, protože milovala mnoho „není tak zachován, a pak se předpokládá, že žena přišla už s vědomím, že jí hříchy byly odpuštěny, což se zase nehodí k tomu, že Pán prohlašuje teprve ve v. 48: „Odpouštějí se ti hříchy.“ - „Tvá víra tě spasila „, totiž víra, která se projevuje a působí láskou.

 

48 Jí pak řekl: „Odpouštějí se ti hříchy.“ 49 A ti, kdo byli zároveň u stolu, pravili u sebe: „Kdo je to, že i hříchy odpouští? „50 A té ženě řekl: „Tvá víra tě spasila, jdi v pokoji!“

 

8 A potom chodil po městech a vesnicích, kázal a zvěstoval Boží království; s ním bylo dvanáct

2 a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalena, z které vyšlo sedm zlých duchů, 3 Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které jim přispívaly ze svého majetku.

8, 1-3. Duchovní prací, vykonáváním duchovní autority, pověřil Ježíš Kristus dvanáct apoštolů. Tento úřad bude v Církvi vždycky svěřen mužům. Postavení a práci žen v Církvi v jádru představují ty ženy, které s Kristem chodily, aby se také poučily o životě v Božím království a byly účastný duchovních dobrodiní. Velkodušně se odhodlaly jít strmou cestou k dokonalosti. Ale našly si i svou práci. Ježíš si už nevydělával prací svých rukou, protože byl plně zaměstnán kázáním a skutky milosrdenství. Proto mu pomáhaly svým majetkem. Ne že by za ním vždycky chodily jako procesí, ale zařídily všechno tak, aby Mistr nezůstal bez pomoci. Lk tu jmenuje jen čtyři, ale podotýká: „a mnoho jiných“. - Tak se tvořila kolem Ježíše nová duchovní rodina.

 

4 Když se scházel četný zástup a lidé z měst se k němu hrnuli, promluvil v podobenství: 5 „Vyšel rozsévač rozsévat své semeno. A jak je rozséval, padlo jedno vedle cesty, i bylo pošlapáno a nebeští ptáci je sezobli. 6 A jiné padlo na skálu; když se ujalo, uschlo, protože nemělo vláhy. 7 A jiné padlo mezi trní, a když vyrostlo i trní, zadusilo je. 8 A jiné padlo do dobré půdy; a když vyrostlo, urodilo stonásobný plod.“ Když to řekl. volal: „Kdo máš uši k slyšení, poslouchej!“

4-15. Podobenství o rozsévači a jeho výklad (Mt 13,1-23; Mk 4,1-20).

 

9 Jeho učedníci se ho pak tázali, co znamená toto podobenství. 10 A on řekl: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ostatním však v podobenstvích, aby se dívali, a neviděli, aby poslouchali, a nerozuměli. 11 Toto podobenství tedy znamená: Semeno je Boží slovo.

12 Vedle cesty to jsou ti, kdo slyšeli, ale potom přijde ďábel a bere jim to slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. 13 A na skále zase jsou ti, kdo s radostí přijímají to slovo, když je slyší, ale tihle nemají kořen. Věří jen na čas, a v době pokušení odpadají. 14 A to, které padlo do trní, jsou ti, kdo slyšeli, ale protože žijí ve starostech, bohatství a rozkoších života, jsou dušeni a nepřinesou zralý plod. 15 Avšak semeno v dobré zemi jsou ti, kdo poslouchají to slovo a chovají je v dobrém, ano výborném srdci, a přinášejí plod ve vytrvalosti.“

16 „Nikdo nepřeklopuje rozžatou svíčku nádobou ani ji nedává pod postel, nýbrž ji staví na svícen, aby vcházející viděli světlo.

 

16. Učení Páně je jako svíce (Mk 4, 21-25).

Božské učení, které Ježíš štědře svěřoval učedníkům, má být skrze ně oznámeno světu, aby lidem dávalo světlo při vstupu do Božího království. Proto je mají učedníci pozorně přijímat. Je pak jako světlo v jejich nitru. Musí se však spojit přijaté učení s dobrým životem podle něho. Jen tak se možno nadít vzrůstu v poznávání nových pravd. Neboť pravda, neprojevená ve skutcích v dobrém životě, se v nitru rozplyne. Takový člověk pak pozbývá i přijaté pravdy, protože v něm už není světlem, nýbrž prázdným slovem.

 

17 Neboť nic není skrytého, co by nevyšlo najevo, ani se nic neutají, co by nebylo známo a nevyjevilo se. 18 Dávejte si pozor, jak posloucháte! Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, o čem se domnívá, že to má.“

19 Přišli pak k němu jeho matka a bratři a nemohli se k němu dostat pro zástup. 20 I oznámili mu: „Tvá matka a tvoji bratři stojí venku a rádi by tě viděli.“ 21 Ale on jim odpověděl: „Moje matka a moji bratři jsou ti, kdo Boží slovo slyší a plní.“

22 Jednoho dne vstoupil na loď se svými učedníky a řekl jim: „Přeplujme na druhý břeh jezera!“

22-25. Utišení bouře (Mt 8, 18. 23-27; Mk 4, 35-41).

 

23 A vypluli. A když se plavili, usnul. I snesla se na jezero větrná bouře, zaplavovala je a octli se v nebezpečí. 241 přistoupili k němu, vzbudili ho a řekli: „Mistře, Mistře, hyneme!“On vstal a poručil větru a příboji vln; i utišily se a nastal klid. 25 Jim však řekl: „Kde je vaše víra? „Oni se báli, divili se a pravili mezi sebou: „Kdo on asi je, že poroučí i větrům a moři, a poslouchají ho? „

26 A doplavili se do gerasenského kraje, který leží proti Galileji. 27 Když vystoupil na pevninu, vyšel proti němu nějaký muž z města, který měl zlé duchy a dlouhou dobu se neoblékal a nebydlel v domě, nýbrž v hrobech. 28 Jakmile Ježíše spatřil, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: „Co je ti do mne, Ježíši, synu nejvyššího Boha? Prosím tě, nemuč mě!“29 Přikazoval totiž nečistému duchu, aby z toho člověka vyšel. Neboť po dlouhou dobu se ho zmocňoval, a ačkoli ho svazovali řetězy a pouty a střežili, přervával pouta a býval hnán zlým duchem do pustin.

23. Tak je to i 8 celou Církví a s každou duší; jsou zmítány rozličnými protivenstvími pozemského života, a Bůh to dopouští. Zdá se někdy, jako by zapomněl na své vyvolené. Dopouští třeba i mnoho, ale nenechá zahynout. Tak se učíme Pána probouzet svou modlitbou.

25. Viděli už přece, jak velikou má moc.

26-39. Posedlý v gerasenském Kraji (Mt S. 28-34: Mk 5. 1-20).

 

30 Ježíš se ho otázal: „Jak se jmenuješ? „A on řekl: „Pluk“, neboť do něho vešlo mnoho zlých duchů. 31 A prosili ho, aby jim nepřikazoval odejít do propasti. 32 A tam na hoře se páslo velké stádo vepřů; a prosili ho, aby jim dovolil vejít do nich; a dovolil jim to. 33 Zlí duchové tedy vyšli z toho člověka a vešli do vepřů, a stádo se střemhlav hnalo po srázu do jezera a utonulo. 34 Jakmile spatřili pasáci, co se stalo, rozutekli se a oznámili to v městě a po dvorcích. 35 I vyšli se podívat, co se stalo. A přišli k Ježíšovi a nalezli toho člověka, z kterého vyšli zlí duchové, jak sedí Ježíšovi u nohou, oblečený a při zdravé mysli; a báli se. 36 Ti, kdo to viděli, vypravovali jim, jak byl posedlý zachráněn. 37 A všichni obyvatelé gerasenského kraje ho prosili, aby od nich odešel, protože se jich zmocnil velký strach. On tedy vstoupil na loď a vrátil se. 38 A muž, z kterého vyšli zlí duchové, ho prosil, aby s ním směl zůstat. Ale propustil ho se slovy: 39 „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh!“I odešel a po celém městě hlásal, jak veliké věci mu učinil Ježíš.

40 Když se pak Ježíš vracel, přivítal ho zástup, neboť ho všichni očekávali. 41 A hle, přišel muž jménem Jair, představený to synagogy, padl Ježíšovi k nohám a prosil ho, aby šel do jeho domu, 42 protože měl jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a umírala. Když se tam ubíral, tlačily se na něj zástupy. 43 A jedna žena, která měla už dvanáct roků krvotok a celý svůj majetek vynaložila na lékaře, a nikdo ji nemohl uzdravit, 44 přistoupila zezadu a dotkla se třásní jeho roucha, a krvotok se jí náhle zastavil. 45 A Ježíš řekl: „Kdo se mě to dotkl? M Když se nikdo nepřiznával, řekl Petr: „Pane, lidé se na tebe tlačí a tísní tě.“

40-56. Jairova dcera a nemocná žena (Mt 9,18-26; Mk 5,21-43).

42. Ježíše pohnula otcova bolest a jeho víra. Šel proto, aniž řekl slovo.

44. Žena už doufala jen v zázrak. Nemohla se vsak k Ježíšovi přiblížit a před ostatními ho prosit o uzdravení, protože pro tu nemoc platila před Zákonem za nečistou a nesměla přijít s lidmi do styku. Jednala proto tímto způsobem, doufajíc, že nenápadný dotyk jeho šatu jí přinese zdraví.

45. Ježíš si byl vědom, že z něho vyšla zázračná moc; souhlasil tedy s její touhou po uzdravení.

 

46 Ale Ježíš řekl: „Někdo se mě dotkl, neboť já vím, že ze mne vyšla moc.“ 47 Když ta žena viděla, že se to neutajilo, s třesením přistoupila, padla před ním a přede vším lidem oznámila, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena. 48 On jí pak řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila; jdi v pokoji!“

49 Zatím co ještě mluví, přichází kdosi od představeného synagogy a praví mu: „Tvá dcera zemřela; už neobtěžuj mistra.“ 50 Když to však Ježíš slyšel, odpověděl mu: „Neboj se, jen věř, a bude zdráva“. 51A když vešel do domu, nikomu nedovolil, aby s ním vstoupil, jen Petrovi, Jakubovi a Janovi, dále otci a matce té dívky. 52 Všichni nad ní plakali a naříkali. On však řekl: „Neplačte! Neumřela, nýbrž spí.“ 53 A posmívali se mu, protože věděli, že umřela. 54 On ji však vzal za ruku a zvolal: „Dívko, vstaň!“

51. Tito tři apoštolově byli důvěrníci největších Kristových tajemství (proměnění, v Gethsemanské zahradě).

53. Věděli přece, že Ježíš je veliký divotvůrce; vždyť Eliáš a Eliseus také kdysi křísili mrtvé. Ale stačí maličkost, aby lidé, dychtiví zázraků, pozbyli nadšení a upadli do pochybovačnosti. Těm zázraky neprospěly k nabytí víry a upevnění v ní.

 

55 A vrátil se jí duch a hned vstala. Nařídil pak, aby jí dali jíst. 56 A její rodiče užasli; on však jim přikázal, aby nikomu neříkali, co se stalo.

56. Rodiče byli ohromeni a na všechno zapomněli. Zase se ukázala dobrotivá pozornost Ježíše Krista, když nařídil, aby jí dali jíst.

 

9 Potom svolal dvanáct a dal jim sílu a moc nade všemi zlými duchy i uzdravovat nemoci. 2 A poslal je hlásat Boží království a uzdravovat. 3 A řekl jim: „Nic neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani nemějte dvě sukně! 4 Když vejdete do některého domu, tam zůstávejte a odtamtud vycházejte! 5 A když vás někteří nepřijmou, na odchodu z toho města si setřeste prach s nohou na svědectví proti nim“. 6 Oni tedy vyšli, obcházeli vesnice a hlásali evangelium a všude uzdravovali.

7 A uslyšel tetrarcha Herodes o všem, co se dělo, a byl na rozpacích, protože někteří říkali, že Jan vstal z mrtvých, 8 jiní zase, že se objevil Eliáš, a jiní, že vstal jeden z dávných proroků. 9 Ale Herodes řekl: „Jana jsem já sťal. Ale kdo je tenhle, o němž slyším takové věci? „A snažil se ho uvidět.

 

9, 1-6. Dvanáct je pověřeno apoštolským působením (Mt 9, 37...; 10, 1.5-14; Mk 6, 7-13).

7-9. Herodovo mínění o Ježíšovi (Mt 14, 1-2; Mk 6, 14-16).

10 Když se apoštolově vrátili, vypravovali mu, co vykonali. I vzal je a odebral se v ústraní směrem k městu jménem Bethsaida. 11 Jakmile to poznaly zástupy, šly za ním. I přijal je a mluvil k nim o Božím království, ty pak, kteří potřebovali ošetření, uzdravoval. 12 Den se však počal nachylovat. Přistoupilo tedy dvanáct a řekli mu: „Rozpusť zástup, ať se rozejdou do okolních vesnic a dvorců, ať tam zůstanou na noc a najdou si jídlo, protože tady jsme na pustém místě!“13Ale on jim řekl: „Dejte vy jim jíst!“Oni však řekli: „nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby; ledaže bychom šli a nakoupili pokrmů pro všechen tento lid.“ 14 Bylo jich totiž asi pět tisíc mužů. Řekl pak svým učedníkům: „Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!“15 I učinili tak a rozsadili všechny. 16 Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal je a rozlámal a dával, aby předložili zástupu.

10-17. Návrat apoštolů a rozmnožení chlebů (Mt 14,13-21; Mk 6, 30-44; Jan 5, 1-13).

 

17 I jedli všichni a nasytili se. A ze zbytků po nich bylo nasbíráno dvanáct košů drobtů.

18 Když se potom modlil o samotě, byli s ním učedníci. A otázal se jich: „Za koho mě zástupy pokládají? „19 A oni na to řekli: „Za Jana Křtitele, jiní pak za Eliáše, jiní zase, že vstal jeden z dávných proroků.“ 20 Řekl jim tedy: „A za koho mě pokládáte vy? „A Petr odpověděl: „Za Božího Pomazaného.“ 21 Ale on jim důrazně přikázal, aby to nikomu nepovídali, 22 a řekl: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, veleknězi a vykladatelů Písma, být zabit a třetí den vstát.“

23 Pravil pak ke všem: „Kdo chce za mnou přijít, zapři sám sebe, každodenně ber svůj kříž a následuj mě! 24 Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život kvůli mně, zachrání ho. 25 Vždyť co prospěje člověku, získá-li celý svět, sebe ale když zahubí nebo poškodí!

18-22. Petrovo vyznání a první předpověď utrpení (Mt 16, 13-23; Mk 8, 27-33).

20. „Pomazaného“, t. j. Mesiáše.

23-27. Kdo chce být spasen, musí jít za Kristem (Mt 16,24-28; Mk 8, 34-38; Jan 12, 25).

 

26 Kdo se totiž bude stydět za mne a za moje slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě své a Otcově a svatých andělů. 27 Vpravdě vám však pravím: Někteří z těch, kdo tady stojí, neumřou, dokud neuvidí Boží království.“

28 Bylo to asi osm dní po těchto řečech, když vzal Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu pomodlit se. 29 A při modlení se mu změnil vzhled tváře a šaty mu bělostí zářily. 30 A hle, rozmlouvali s ním dva mužové; byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě 31 a hovořili o jeho odchodu (ze života), který měl dokonat v Jerusalemě.

28-36. Proměnění Páně (Mt 17, 1-8; Mk 9, 2-8).

30-31. Mojžíš a Eliáš hovořili s Ježíšem o jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Mojžíš představuje Zákon, Eliáš zase proroky, Pán pak evangelium. Kristus se ukázal uprostřed nich, že totiž o evangeliu svědčí Zákon i Proroci (sv. Augustin).

32 Ale na Petra a jeho společníky dolehl spánek. Když se ze spánku probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. 33 Když se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Pane, je nám tady dobře; postavme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi!“Nevěděl, co mluví. 34 Když to říkal, udělal se oblak a zahalil je. 35 Z oblaku pak zazněl hlas: „Toto je můj vyvolený Syn, poslouchejte ho!“36 A co hlas zněl, Ježíš zůstal sám. A oni mlčeli a v těch dnech nikomu nepověděli nic z toho, co viděli.

37 Když potom příští den sestupovali s hory, šel jim vstříc četný zástup. 38 A hle, muž ze zástupu zvolal: „Mistře, prosím, tě, pohled na mého syna; mám jen toho, 39 a hle, duch ho popadne, a znenadání vyráží křik, lomcuje jím, až slintá; ztěžka od něho odchází a vysiluje ho. 40 I poprosil jsem tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nemohli.“ 41 Ježíš odpověděl: „Ó pokolení nevěřící a zvrácené! Jak dlouho budu u vás a budu vás trpět? Přiveď sem svého syna!“42 A když přicházel, zlý duch ho porazil a zalomcoval jím. Ježíš však pohrozil nečistému duchu, uzdravil chlapce a odevzdal ho jeho otci. 43 Všichni pak žasli nad Boží velikostí.

Když se všichni divili všemu, co dělal, řekl svým učedníkům:

37-43. Uzdravení posedlého chlapce (Mt 17, 14-20; Mk 9, 14-29).

43-45. Druhá předpověď utrpení Páně (Mt 17,22-23; Mk 9,30-32).

 

44 „Dobře si zapamatujte tato slova, neboť Syn člověka bude vydán lidem do rukou“. 45 Oni však nechápali ten výrok a zůstal pro ně zabalen, takže mu neporozuměli, a báli se ho na ten výrok zeptat.

46 Dali se pak do uvažování, kdo asi z nich je největší. 47 Ale Ježíš, který viděl myšlenky jejich srdce, vzal dítě, postavil je vedle sebe 48 a řekl jim: „Kdo přijme toto dítě v mém jménu, mne přijímá, a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal. Neboť kdo je nejmenší mezi všemi, ten je veliký.“ 49 Jan na to řekl: „Pane, viděli jsme člověka, který tvým jménem vyhání zlé duchy, a bránili jsme mu, poněvadž nechodí s námi“. 50 A Ježíš mu řekl: „Nebraňte! Vždyť kdo není proti vám, je pro vás.“

 

46-48. Pokorou k velikosti (Mt 18, 1-5; Mk 9, 33-37).

49-50. Užívání jména Ježíš (Mk 9, 38-41).

49-50. Vyháněl-li zlé duchy v Ježíšově jménu, pak věřil v Kristovu moc. Tím pak, že skutečně vyhnal zlého ducha Ježíšovým jménem, utvrdil se ještě více v rodící se v něm víře. Takto bylo mravně nemožné, aby se postavil proti Ježíšovi, naopak je připraven stát se jeho učedníkem. Nesrovnávalo by se to tedy s láskou a nebylo by to spravedlivé, kdyby mu to chtěli zakazovat. - I když praxe vymítat zlé duchy je v Církvi vyhrazena určeným k tomu osobám, zásada zde vyslovená trvá dále, totiž: neodmítat pomoc k nějakému dobru těm, kdo ještě nejsou v Církvi. Každé dobro přibližuje ke Kristu. A není-li u toho člověka zaujatost proti němu, může být na konec pro Krista získán úplně. Nehledat to, co nás odděluje, nýbrž to, co spojuje.

 

51 Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat (do nebe), rozhodl se, že půjde do Jerusalema. 52 I poslal před sebou posly; ti na cestě vešli do samařské vesnice, aby mu (všechno) připravili. 53 Ale nepřijali ho, protože směřoval do Jerusalema. 54 Když to viděli jeho učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš? Řekneme, aby oheň sestoupil s nebe a zahubil je.“

52. Nejkratší cesta z Galileje do Jerusalema vedla přes Samarii. V době poutí na slavnosti do Jerusalema se dali Židé snadno vydráždit ve svém náboženském odporu vůči Samaritánům a Samaritáni zase viděli pro sebe urážku v tom, že Židé uznávali za místo kultu jenom jerusalemský chrám, kdežto oni se drželi své hory Garizim (srov. pozn. k Jan 4, 20). Tu odmítali Židům i pohostinství. Rušení této svaté povinnosti se zdálo Jakubovi a Janovi nesnesitelné. Ale splácet zlo zlem není podle Kristova ducha.

55 On se však obrátil a pokáral je. 56 Odešli pak do jiné vesnice.

57 Když se ubírali, cestou mu kdosi řekl: " Budu tě následovat, kamkoli půjdeš ". 58 A Ježíš mu řekl: " Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá kam hlavu sklonit ". 59 Jinému zase pravil: " Následuj mě! " Ale on řekl: " Pane, dovol mi, abych nejdříve šel pohřbít svého otce". 60 Řekl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé; ty však jdi a hlásej Boží království!“

57-62. Co žádá Kristus od svých následovníků (Mt 8, 19-22).

57. Mt ho nazývá vykladatelem Písma. Zřejmě ukazuje dobrou vůli.

58. Ježíš jeho nabídku neodmítá; ukazuje však, v jak tvrdých podmínkách musí on, Syn člověka, žít. Byl vyhnán vlastními spoluobčany z Nazareta, je zneuznáván v Galileji, odmítnut i v Samarii a v Jerusalemě mu vyhrožují smrtí. Kam má sklonit hlavu, leč jen na hroudu po širým nebem.

59. Kristus Pán neodvrací od svaté po¬vinnosti k mrtvým příbuzným. Projevuje-li však tento učedník starost pozemského lidského společenství ve chvíli, kdy se odhodlává následovat Krista - to znamená všechno opustit a jít za ním -, je obava, že ho příbuzní budou zdržovat a nakonec úplně odvrátí od jeho předsevzetí. Někdy je potřebí k následování i hrdinského úkonu, i když ho mohou lidé třeba i špatně vykládat.

60. Učedník chce vstoupit do duchovního světa a v něm sloužit. Ať tedy nechá vzájemné povinnosti tohoto pozemského života, který možno srovnat se smrtí, těm, kdo se jimi zabývají; ti je rádi vyplní.

 

61A jiný řekl: " Budu tě, Pane, následovat, ale dovol mi, abych se napřed rozloučil se svými domácími lidmi". 62 Ježíš mu však řekl: " Kdo položí ruku na pluh, a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království ".

 

10 Potom ustanovil Pán ještě jiných dvaasedmdesát a poslal je po dvou před sebou do každého města a na každé místo, kam chtěl sám přijít. 2 A řekl jim: " Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. 3 Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky. 4 Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky a cestou nikoho nepozdravujte. 5 A když vejdete do některého domu, nejdříve řekněte: ' Pokoj tomuto domu! '

62. Váhavé srdce nejde přímo a nakonec zůstane tam, kde je.

10, 2. Napomenutí jsou věcně tatáž jako ta, která dal apoštolům u Mt 10, 7-16; Mk 6, 8-11.

3. Jdou mezi lstivé a vychytralé lidi, mají však nadpřirozenou sílu, danou jim s jejich povoláním.

 

6 A bude-li tam kdo přístupný pokoji, váš pokoj na něm spočine; jinak se vrátí k vám. 7 V tom domě pak zůstávejte a jezte a pijte, co mají, neboť dělník je hoden své mzdy. Nepřecházejte z domu do domu! 8 A když vejdete do některého města a přijmou vás, jezte, co se vám předkládá; 9 uzdravujte nemocné, kteří jsou v něm, a říkejte jim: ' Přiblížilo se k vám Boží království! ' 10 Když však vejdete do některého města, a nepřijmou vás, vyjděte na jeho ulice a řekněte: 11' I prach z vašeho města, který se nám přichytil na nohou, vám setřásáme. To však vězte, že Boží království se přiblížilo! ' 12 Pravím vám, že Sodomě bude v onen den snesitelněji než onomu městu ".

13 " Běda ti, Korozaine! Běda ti, Bethsaido! Neboť kdyby se byly v Tyru a Si-donu udály ty zázraky, jaké se staly ve vás, dávno by seděly v žíni a popelu a kály by se. 14 Ale Tyru a Sidonu bude na soudu snesitelněji než vám. 15 A ty, Kafarnaum! Což se až do nebe vypneš? Až do pekla klesneš.

13-15. Srov. Mt 11, 20-24.

16 Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá;ale kdo pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal".

17 Těch dvaasedmdesát se vrátilo s radostí a pravili: „Pane, také zlí duchové se nám podrobují v tvém jménu!“ 18 A řekl jim:  „Viděl jsem satana padat s nebe jako blesk. 19 Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech, štírech a po veškeré nepřítelově moci, a nic vám neuškodí. 20 Ale neradujte se proto, že se vám podrobují duchové, nýbrž (z toho) se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebesích .“

21 V té chvíli zajásal v Duchu svatém a řekl:  „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes ukryl tyto věci před moudrými a učenými a zjevils je maličkým. Ano, Otče, protože se ti tak zalíbilo. 22 Všechno mi bylo dáno od mého Otce. A nikdo nezná, kdo je Syn, kromě Otce, a kdo je Otec, kromě Syna a toho, komu by (to) chtěl Syn zjevit.“

18. Když vyháněli zlé duchy, viděl ve svém prorockém duchu, jak se rychle kácí satanův trůn a jak zloduch pozbývá moci nad lidmi. Dokonalé vítězství však přinese až Kristova smrt.

21-24. Zjevení Otce a Syna, zvláště učedníkům (Mt 11,25-27; 13, 16-17).

21. Maličkými rozumí lidi prosté, kteří si nezakládali na svých znalostech a na tom, že umějí žít, ale očekávali poučení od toho, kterého jim Bůh pošle.

22. Z toho plyne, že Ježíš je jediný zjevovatel Božích tajemství, neboť je soupodstatný s Otcem, a proto všechno božské zná. Nikomu se nedostává poznání a přijetí těchto tajemství bez Boží milosti.

 

23 A obrátil se k učedníkům a v soukromí řekl: " Blažené oči, které vidí, co vy vidíte. 24 Neboť vám pravím, že si mnoho proroků a králů přálo vidět, co vidíte vy, a neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli ".

25 A hle, jeden znalec Zákona povstal a zkoušel ho takto: " Mistře, co mám dělat, abych získal věčný život? " 26 Než on mu řekl: "Co je psáno v Zákoně"? Jak (tam) čteš? " 27 On odpověděl: "Miluj svého Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší, všemi svými silami a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého". 28A řekl mu: " Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít ". 29 Ale on, protože se chtěl ospravedlnit, řekl Ježíšovi: " A kdo je můj bližní"? " 30 Ježíš se ujal slova a řekl: "Jeden člověk sestupoval z Jerusalema do Jericha a upadl mezi lupiče. A ti ho vysvlekli, poranili a odešli a zanechali ho polomrtvého.

25-29. Otázka, které přikázání o největší (Mt 22,34-40; Mk 12,28-34).

30. "Sestupoval", protože Jerusalem leží 900 m nad hladinou Středozemního moře, kdežto Jericho 250 m pod hladinou. Cesta prochází pustým krajem Judské pouště a byla pro přepadání velmi vhodná.

 

31 Náhodou pak sestupoval touže cestou jeden kněz; viděl ho sice, ale vyhnul se (mu). 32 Podobně i levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se (mu). 33 Když však k němu přišel na své cestě jeden Samaritán a uviděl ho, slitoval se nad ním. 34 A přistoupil, obvázal mu rány, nalil (do nich) oleje a vína, vložil ho na svého soumara, dovedl do hostince a pečoval o něj. 35 Druhý den pak vyňal dva denáry a dal (je) hostinskému se slovy: ' Pečuj o něj, a co vynaložíš nad to, já nahradím, až se vrátím '. 36 Který z těch tří se ti zdá, že jednal jako bližní vůči tomu, jenž upadl mezi lupiče? " 37 A on řekl: " Ten, co mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej podobně i ty!“

 

33. Připomene-li se, jaké nepřátelství a jaká nenávist byla mezi Židy a Samaritány (viz 9, 52.53; Jan 4, 9.20), vynikne tím více milosrdenství tohoto Samaritána a jeho péče o raněného Žida.

37. Z podobenství plyne, že každý potřebný člověk je náš bližní a máme se k němu ukázat milosrdnými, ať už patří ke kterémukoli náboženství nebo k jakékoli národnosti, ano i když je to náš nepřítel. Ukázat lásku nejen slovem, nýbrž i skutkem. Blíženská láska překlenuje všechno, co nás odděluje.

 

38 A on, jak šli, vstoupil do jedné osady, a jedna žena, jménem Marta, přijala ho do domu. 39 A měla sestru jménem Marii; ta se posadila Pánu k nohám a naslouchala jeho slovům. 40 Marta se však velmi zaměstnávala hojnou obsluhou. I přistoupila a řekla: „Pane, je ti to jedno, že mě moje sestra nechala samotnou obsluhovat? Řekni jí tedy, ať mi pomůže!“41A Pán jí odpověděl:

41-42. Ježíš uklidňuje Martu poukazem na lepší dobro. Ona sice konala posvátnou povinnost starostlivé hostitelky, starajíc se o pozemské věci. Ale i přitom se musí pamatovat na to, že být u Krista a naslouchat jeho poučování o pravdách z nebe má přednost. Je-li Marie tak šťastná, že našla to vznešenější zaměstnání, není tím Marta zkrácena. Nesmíme být o pozemské věci zase tak starostliví, že by ta starost vzdalovala od účasti v pokrmu pro duši. Ta starost přestane, ale to, co kdo přijme od Krista, zůstane mu navždycky. Nakonec rozhoduje to, jak se kdo přibližuje ke Kristu. Může se stát, že ti, kdo mohou více rozjímat o věčných pravdách, jsou dále od Krista pro malou lásku, než ti, kdo činným životem vzrůstají v lásce.

 

„Marto, Marto, staráš se a znepokojuješ se o mnoho věcí, 42 a zatím je třeba jen jedno. Maria totiž si vyvolila dobrý úděl, a ten jí nebude odňat.“

11 Jednou se modlil na kterémsi místě, a když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jak i Jan naučil své učedníky!“2I řekl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se tvé jméno! Přijď tvé království! 3 Chléb náš vezdejší dej nám dnes! 4 A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme každému svému vinníku! A neuvoď nás v pokušení!“

5 Dále jim řekl: „Někdo z vás bude mít přítele a přijde k němu o půlnoci a řekne mu: ´Příteli, půjč mi tři chleby, 6 neboť přišel ke mně můj přítel z cesty a nemám, co bych mu předložil'. 7 On však by zvnitřku odpověděl: ´Neobtěžuj mě! Dveře už jsou zavřeny a mé děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti! ´8 Pravím vám: I když nevstane a nedá mu proto, že je jeho přítel, přece vstane pro jeho neodbytnost a dá mu všechno, co potřebuje.

.

11, 1-4. Otčenáš (Mt 6, 9-15).

5-13. Modlitba vždycky vyslyšená (Mt 7, 7-11).

8. Pán chtěl co nejvíce zdůraznit nevhodnost a velkou obtíž vyhovět onomu příteli, aby tím více vynikla moc vytrvalé modlitby; ta zmůže víc než přátelství. ´Bůh chce, abychom ho prosili, chce být námi donucen, chce být jaksi přemožen naší neodbytností´(sv. Řehoř).

 

9 Tak já vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevřeno! 10 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. 11 Vždyť prosí-li syn některého otce z vás o chléb, což mu podá kámen? Nebo o rybu, což mu místo ryby podá hada? 12 Nebo bude-li také prosit o vejce, což mu podá štíra? 13 Jestliže tedy vy, ačkoliv jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“14 A vyháněl zlého ducha, a ten byl němý. Jakmile zlý duch vyšel, němý mluvil; i žasly zástupy.

10. ´Každý vždycky dosáhne toho, oč žádá, prosí-li pro sebe o věci nutné k spáse, zbožně a vytrvale ´(sv. Tomáš). ´Kdo s důvěrou prosí Boha o potřeby tohoto života, bývá milosrdně vyslyšen i milosrdně nevyslyšen. Co je totiž nemocnému užitečné, lépe ví lékař než nemocný ´(sv. Augustin).

14-21. Uzdravení posedlého. Beelzebul přemožen (Mt 12, 22-32.42-45; Mk 3, 22-30).

15 Ale někteří z nich řekli: „Beelzebulem, knížetem zlých duchů, vyhání zlé duchy“. 16 Jiní zase ho pokoušeli a žádali na něm znamení s nebe. 17 On však, protože znal jejich myšlenky, jim řekl: „Každé království uvnitř rozdvojené zpustne a dům na dům padne. 18 Jestliže je i satan proti sobě rozdvojen, jak se udrží jeho království! Pravíte totiž, že zlé duchy vyháním Beelzebulem. 19 Jestliže však já zlé duchy vyháním Beelzebulem, kým (je) vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. 20 Vyháním-li však zlé duchy Božím prstem, pak se k vám dostalo Boží království. 21 Když si ozbrojený silák hlídá dům, jeho majetek je v pokoji. 22 Ale překvapí-li ho větší silák než on a přemůže ho, vezme mu jeho zbroj, v kterou důvěřoval, a co mu ukořistí, rozdá. 23 Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozhazuje“. 24 „Když nečistý duch vyjde z Člověka, chodí po vyprahlých místech a hledá odpočinek; a protože nenalézá, řekne: ´Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel'.

22-26. Nebezpečí satanova návratu (Mt 12, 43-45).

 

25 A když přijde, nalezne ho zametený a vyzdobený. 26 Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, i vejdou a přebývají tam. A poslední věci takového člověka bývají horší než první.“

27 A přihodilo se, že když toto mluvil, zvolala jedna žena ze zástupu a řekla mu: „Blažený život, který tě nosil, a prsy, z kterých jsi ssál.“ 28 Ale on řekl: „Spíše (jsou) blažení ti, kdo Boží slovo poslouchají a zachovávají“.

29 Když se hrnuly zástupy, začal mluvit: „Tohle pokolení je zlé pokolení. Hledá znamení, a (jiné) znamení mu nebude dáno, leč znamení Jonášovo. 30 Neboť jako Jonáš byl znamení pro Ninivany, tak i Syn člověka bude pro toto pokolení. 31 Královna z Jihu vstane při soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, neboť přišla ze vzdálených končin země poslechnout Šalomounovu moudrost, a hle, tu je někdo větší než Šalomoun!

27. Kristova osobnost působila nevyjádřitelným dojmem na lid, nemocné a hříšníky. Tak působil i svým tělesným zjevem; měl jistě i pevné zdraví.

28. Veškeré chvály a cti je hodná Bohorodička pro nesmírnou důstojnost svého mateřství. Ale ještě větší cti a chvály je hodná proto, že plnila Otcovu vůli. Bez toho by jí její důstojnost k spáse a blaženosti neprospěla.

29-32. Ježíš je sám znamení (Mt 12, 38-42).

 

32 Ninivští muži vstanou při soudu proti tomuto pokolení a odsoudí je, neboť dělali pokání na Jonášovo kázání, a hle, tu je někdo větší než Jonáš!“

33 „ Nikdo nerozsvěcuje svíčku a nestrčí ji do kouta nebo pod kbelík, nýbrž na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo. 34 Svítilnou těla je tvé oko. Je-li tvé oko správné, také celé tvoje tělo má světlo. Je-li však špatné, také tvoje tělo je ve tmě. 35 Hled tedy, ať světlo, které je v tobě, není tma! 36 Má-li tedy celé tvoje tělo světlo a nic z něho není ve tmě, bude celé osvětlené, jako by tě ozářila svítilna svým světlem.“

37 Když mluvil, pozval ho jeden farizeus k sobě na oběd. I vstoupil a položil se ke stolu. 38 Když však farizeus viděl, že se před jídlem dříve neumyl, podivil se. 39 Pán mu však řekl: „Tak vy, farizeové, očišťujete vnějšek číše a mísy, ale vaše nitro je plné lupu a nepravosti.

33-36. Jak lze přijmout světlo Ježíše (Mt 5, 14-16; 6, 22-23).

37-54. Běda povrchně spravedlivým! (Mt 23, 1-36).

 

40 Pošetilci! Ten, kdo učinil zevnějšek, neučinil také vnitřek? 41 Raději dejte to, co je uvnitř, jako almužnu, a hle, všechno máte čisté! 42 Avšak běda vám, farizeové, že dáváte desátek z máty, z routy a z veškeré zeleniny, ale opomíjíte spravedlnost a Boží lásku. Toto bylo třeba dělat, a ono neopomíjet. 43 Běda vám, farizeové, že rádi sedáte na předních místech v synagogách a libujete si v pozdravech na náměstích! 44 Běda vám, že jste jako hroby, které nelze poznat, a lidé po nich nevědomky chodí.“

45 A jeden ze znalců Zákona mu na to pravil: „Mistře, těmi slovy haníš i nás.“ 46 A on řekl: „Také vám, znalcům Zákona, běda! Protože vkládáte na lidi břemena, která nemohou unést, ale sami se těch břemen nedotknete ani jediným svým prstem. 47Běda vám, že budujete prorokům náhrobky, ale vaši otcové je zabíjeli. 48 Tím tedy dosvědčujete, že schvalujete skutky svých otců, neboť oni je sice zabíjeli, vy však budujete (náhrobky). 49 Proto také Boží moudrost řekla: Pošlu k nim proroky a posly, a některé z nich zabijí a budou pronásledovat, 50 takže od tohoto pokolení bude vymáhána krev všech proroků, která byla prolita od stvoření světa, 51 od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a svatyní. Ano, pravím vám, bude vymáhána od tohoto pokolení. 52 Běda vám, znalci Zákona, že jste vzali klíč od poznání; sami jste nevešli, a zabránili jste těm, kteří vcházeli.“

53 Když odtamtud vycházel, začali být vykladatelé Písma a farizeové silně nevraživí a zahrnovat ho všelijakými otázkami 54 a číhali na něj, jak by něco zachytili z jeho úst.

 

12 Zatím co se kolem něho shromáždilo takové množství lidu, že šlapali jeden na druhého, začal nejprve mluvit k svým učedníkům: „Mějte se na pozoru před farizejským kvasem, to je pokrytectvím! 2“Neboť nic není zahaleno, co by nevyšlo najevo, ani skryto, co by se nepoznalo. 3 Co jste proto řekli ve tmě, bude slyšeno na světle, a co jste „pošeptali do ucha v komoře, bude hlásáno na střechách. 4 Vám však, svým přátelům, říkám: Nebojte se těch., kdo zabíjejí tělo, a potom už nemají, co by ještě udělali.

12, 1-12. Poučení učedníkům, pro jejich budoucí působnost (Mt 10, 26-33.19-20).

4. Duši nemohou zbavit daru nesmrtelnosti, milosti a věčné blaženosti. Proto hlasatelé evangelia, kteří vynášejí a zjevují skryté Boží pravdy, nemají mít obavy o ztrátu tohoto života. Pro ně to není ztráta, nýbrž zisk.

 

5 Ale ukážu vám, koho se máte bát: bojte se toho, který usmrtí, a má ještě moc uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte! 6 Což se neprodává pět vrabců za dva penízky? A ani na jednoho z nich se nezapomíná u Boha. Ale i všechny vlasy na vaší hlavě jsou spočítány. 7 Nebojte se! Máte větší cenu než mnoho vrabců. 8 Ale pravím vám: Kdo mě vyzná před lidmi, k tomu se i Syn člověka bude znát před Božími anděly. 9 Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly. 10 A každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; kdo se však bude rouhat proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno.“

11 „Až vás budou předvádět do synagog, k vrchnostem a vládám, nestarejte se příliš, jak a čím se budete hájit nebo co řeknete. 12 Neboť Duch svatý vás poučí v té chvíli, co máte říci.“

13 A někdo ze zástupu mu řekl: „Mistře, řekni mému bratrovi, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ 14 Ale on mu pravil: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo děličem?“ 15 A řekl jim: „Dejte pozor a varujte se každé lakoty, protože život člověka nezáleží v tom, že má nadbytek majetku.“

16 Pověděl jim také podobenství: „Jednomu bohatému člověkovi přineslo pole hojnou úrodu. 17 I uvažoval sám u sebe takto: ´Co udělám? Vždyť svou úrodu nemám kam uložit'. 18 A řekl: ´Tohle udělám: strhnu své stodoly a vystavím větší, a tam složím všechno své obilí i svůj majetek. 19 Pak řeknu své duši: Duše, máš mnoho bohatství, uloženého na mnoho let. Odpočívej, jez, pij a vesele hoduj! ´20 Ale Bůh mu řekl: ´Pošetilče! Této noci požádají od tebe nazpátek tvou duši. čí pak bude, co jsi připravil? ´21 Tak je s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý před Bohem.“ 22 A řekl svým učedníkům: „Proto vám pravím: Nestarejte se příliš o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat.

14. Obdivovatelé některého duchovního učitele tak klesnou, že ho zneužívají k tomu, aby se staral o jejich domácí a všední věci. Tím ho odvracejí od jeho pravého duchovního posláni.

17. ´Máš stodoly: klín ubožáků; máš stodoly: domy vdov; máš stodoly: ústa sirotků. To jsou stodoly, které trvají na věky ´(sv. Ambrož).

22-34. Odevzdanost do Božího řízení v pozemských potřebách (Mt 6, 19-21. 25-34).

 

23 Vždyť život je víc než pokrm a tělo víc než šaty. 24 Pozorujte havrany: nesejí ani nežnou, nemají zásobárnu ani stodolu, a Bůh je živí. Oč cennější jste vy než ptáci! 25 A kdo z vás může svou starostlivostí přidat k svému věku jediný loket? 26 Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, co se tolik staráte o ostatní? 27 Pozorujte lilie, jak rostou; nepracují ani nepředou, a říkám vám: ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich. 28 Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu na poli, která dnes je, a zítra se hází do pece, čím spíše vás, lidé malé víry! 29 A ani nehledejte, co byste jedli a co byste pili, a úzkostlivě se nestarejte! 30 Neboť tohle všechno vyhledávají ve světě pohani. Vždyť váš Otec ví, že to potřebujete. 31 Ale hledejte jeho království, a toto vám bude přidáno.“

32 „Neboj se, stádečko, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. 33 Prodejte, co máte, a rozdejte na almužny. Udělejte si měšce, které nevetšejí, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nepřiblíží a kde ani mol nekazí. 34 Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“

35“ Mějte bedra přepásána a hořící lampy 36 a buďte podobni lidem, kteří očekávají svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, jakmile přijde a zatluče. 37 Blaze takovým služebníkům, které pán při svém příchodu najde vzhůru. Vpravdě vám pravím, že se přepáše, uloží je ke stolu a bude je obcházet, aby jim sloužil. 38 A když přijde o druhém bdění a když přijde o třetím bdění a nalezne je tak, blaze jim! 39 Ale to vězte, že kdyby hospodář věděl, kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by si prokopat dům. 40 Také vy buďte připraveni, protože Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadáte.“

41A Petr řekl: „Pane, říkáš toto podobenství nám, či všem? „42 A Pán řekl:

 

34. Zkažená přirozenost nás táhne k pozemským, pomíjejícím věcem, avšak náš pravý, nepomíjející poklad je v nebi. Proto třeba odlučovat srdce od náklonnosti k prchavým věcem a přilnout cele k Bohu. To je cesta duchovního odříkání. Kdo nenastoupí tuto cestu, nedojde daleko.

35-48. Povzbuzení k bdělosti (Mt 24, 43-51; Mk 13, 33-37).

 

„Kdo asi je ten věrný a opatrný správce, kterého pán ustanovil nad svým služebnictvem, aby dával včas příděl pokrmu? 43 Blaze takovému služebníku, o kterém jeho pán při příchodu shledá, že to dělá. 44 Vpravdě vám pravím, že ho ustanoví nade vším, co má. 45 Ale kdyby si řekl onen služebník: ´Můj pán tak brzy nepřijde´, a začal by bít služebníky a služky, jíst, pít a opíjet se, 46 přijde pán takového služebníka v den, kdy se nenadá, a v hodinu, kterou nezná; i rozčtvrtí ho a dá mu úděl s nevěrnými. 47 A takový služebník, který poznal vůli svého pána, a nic nepřipravil a nejednal podle jeho vůle, dostane mnoho ran. 48 Ale který nepoznal, a dělal to, co zasluhuje rány, dostane jich méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se bude mnoho požadovat, a komu mnoho svěřili, od toho budou více žádat.“

49 „Přišel jsem vrhnout na zem oheň, a co jiného si přeji, než aby se vzňal'´50 Mám však přijmout křest, a jak jsem tísněn, dokud se nevykoná! 51 Domníváte se, že jsem přišel zavést na zem pokoj1? Ne, pravím vám, nýbrž rozdvojení. 52 Neboť od nynějška bude jich v jednom domě pět rozděleno: tři se rozdělí proti dvěma a dva proti třem; 53 otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti své snaše a snacha proti tchyni.“

 

49-53. Pro Krista, nebo proti němu (Mt 10, 34-36).

 

54 Řekl také zástupům: „Když vidíte, že mrak vystupuje od západu, hned říkáte: ´Žene se déšť', a stává se tak. 55 A když vane jižní vítr, říkáte: ´Bude horko´, a bývá. 56 Pokrytci! Vzhled země a nebe umíte rozpoznávat, a jak to, že nerozpoznáváte tento čas? 57 Proč však i sami od sebe nerozeznáte, co je spravedlivé? 58 Neboť když jdeš se svým protivníkem k vladaři, snaž se cestou osvobodit od něho, aby tě snad netáhl k soudci a soudce tě neodevzdal biřici a biřic aby tě nevsadil do žaláře. 59 Pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního penízku.“

 

13 V té době přišli někteří lidé a vypravovali mu o Galilejanech, jejichž krev smísil Pilát s jejich oběťmi.

54-59. Je chvíle smířit se 8 Bohem (Mt 16, 2-3; 5, 25-26).

13, 1-3. Galilejané se dali snadno nadchnout a byli hned ochotni k Činům. I zde to byly nějaké projevy mesiášského nadšení, které se jevilo jako bouření. Při takové příležitosti se nemilosrdný Pilát nebál krvavě zasáhnout. Židé si pak myslili, že Bůh dopustil toto pobití vzbouřenců pro jejich hříchy, a sami zůstali klidní, jako by pokání nepotřebovali.

 

2 A řekl jim na to: „Domníváte se, že tito Galilejané byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejané, protože tolik vytrpěli? 3 Nikoliv, pravím vám; ale nebudete-li dělat pokání, všichni podobně zahynete! 4 Nebo se vám zdá, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a usmrtila je, že i ti byli větší vinníci než všichni obyvatelé Jerusalema? 5 Nikoliv, pravím vám; ale nebudete-li dělat pokání, všichni tak zahynete!“

6 Pověděl i toto podobenství: „Kdosi měl ve své vinici zasazen fíkovník a přišel hledat na něm ovoce, ale nenašel. 7 Řekl proto vinařovi: ´Hled, už je to tři léta, co chodím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nenalézám. Vysekni ho! Proěčtaky maří půdu? ´8 Ale on mu odpověděl: ´Pane, nech ho ještě tento rok, až ho okopu a pohnojím, 9 snad ještě ponese ovoce; když ne, příště ho vysekneš´.“

 

6-9. Bůh je ke každé duši milosrdný, ale i spravedlivý. Trpělivě čeká na naše obrácení k němu a k věčným statkům, a to v čase každému tady na zemi určeném. Neobrátí-li se člověk, je čas ztracen a s ním duše. Všechno možno odložit na pozdějšek, ale smíření s Bohem ne.

 

10 Učil pak v jedné synagoze v sobotu. 11 A byla tam žena, která měla ducha nemoci osmnáct let; byla shrbená a nemohla se vůbec napřímit. 12 Když ji Ježíš viděl, zavolal ji a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci!“13 Pak na ni vložil ruce, a hned se napřímila a velebila Boha. 14 Ale představený synagogy v rozhořčení, že Ježíš uzdravil v sobotu, řekl shromáždění: „Je Šest dní, kdy se má pracovat; v těch se tedy chodte dávat uzdravovat, a ne v den sobotní!“15Pán mu však na to řekl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého vola nebo osla od jeslí a nevodí je napájet? 16 A tahle Abrahamova dcera, kterou měl satan svázanou už osmnáct let, neměla být zproštěna toho pouta v sobotní den? „17 A když to řekl, všichni jeho protivníci se červenali studem, všechen lid se však radoval ze všech slavných skutků, které činil.

18 Pak řekl: „Čemu je podobno Boží království a k čemu je přirovnám? 19 Je podobno hořčičnému zrnku, které člověk vzal a zasel ve své zahradě. Vyrostlo a stal se z něho velký strom a nebeští ptáci se usadili v jeho větvích.“

 

18-19. O hořčičném zrnku (Mt 13, 31-32; Mk 4, 30-32).

 

20 A opět řekl: „K čemu přirovnám Boží království! 21 Je podobno kvasu, který vzala žena a zamíchala do tří měřic mouky, až všechno zkynulo.“ 221 ubíral se do Jerusalema, procházel městy a vesnicemi a učil.

23 A někdo mu řekl: „Pane, bude jich spaseno málo? „A on jim pravil: 24 „Usilujte, abyste vešli těsnou bránou. Pravím vám: Mnozí se budou snažit vejít, ale nebudou moci. 25 Jakmile povstane pán domu a zavře bránu, budete stát venku, tlouci na bránu a říkat: ´Pane, otevři nám! ´Ale on vám odpoví: ´Neznám vás, odkud jste. ´26 Pak začnete říkat: ´S tebou jsme jedli a pili a učil jsi na našich ulicích. ´27 A řekne: ´Pravím vám: Nevím, odkud jste. Odstupte ode mne, všichni pachatelé nepravosti! ´28 Tam bude pláč a skřípání zuby, až uvidíte Abrahama, Izáka, Jakuba a všechny proroky v Božím království, vy však že jste vyhnáni ven. 29A přijdou lidé od východu a od západu, od severu a od jihu a budou u stolu v Božím království.

20-21. O kvasu (Mt 13, 33). 23-30. Kdo jde ke spáse a kdo do záhuby (Mt 7,13-14.22-23; 8,11-12).

 

30 A hle, jsou (teď) poslední, co budou první, a jsou první, co budou poslední.“ 31V té chvíli přistoupili někteří farizeové a řekli mu: „Odejdi a vzdal se odtud, protože Herodes tě chce zabít.“

32 A řekl jim: „Jděte a řekněte tomu lišákovi: Hic, vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, ale třetí den skončím. 33 Avšak dnes, zítra a pozítřku musím být na cestě, protože se nehodí, aby prorok zahynul mimo Jerusalem.“

34 „Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni! Kolikrát jsem si přál shromáždit tvé děti jako kvočna svoje kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. 35 Hle, váš dům vám zůstane pustý. Pravím však vám: neuvidíte mě, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“

 

14 Když Ježíš vešel v sobotu do domu jednoho farizejského předáka, aby pojedl chleba, zkoumavě ho pozorovali. 2 A hle, před ním byl nějaký vodnatelný člověk. 3 A Ježíš řekl znalcům Zákona a farizeům: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne? „4 Ale oni mlčeli. I vzal ho, uzdravil a propustil. 6 Jim pak řekl: „Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do jámy, což ho nevytáhne hned v sobotu? „6 A nedovedli mu na to odpovědět.

7 Když pozoroval, jak si pozvaní vybírají přední místa, pověděl jim podobenství: 8 „Až budeš od někoho pozván na svatbu, nesedej si na první místo, aby snad nebyl od onoho pozván někdo vzácnější, než jsi ty, 9 a aby nepřišel ten, který pozval tebe i jeho, a neřekl ti: ´Postup místo tomuto´, a potom by ses s hanbou posadil na poslední místo. 10 Ale až budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ´Příteli, pojď si sednout výše! ´Tu se ti dostane cti přede všemi spolustolujícími. 11 Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

12 A tomu, co ho pozval, řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani své bratry, ani své příbuzné nebo bohaté sousedy, aby tě snad i oni nepozvali oplátkou. 13Ale když strojíš hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. 14A budeš šťasten, protože ti nemají čím odplatit; bude ti ale odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

15 Když to slyšel jeden ze spolustolujících, řekl mu: „Šťasten, kdo bude jíst chléb v Božím království!“ 16A on mu řekl: „Jeden člověk vystrojil velikou večeři a pozval mnoho (hostů). 17 A v hodinu večeře poslal k pozvaným svého služebníka se vzkazem: ´Přijďte, neboť je už připraveno. ´18 A všichni se počali jako jeden vymlouvat. První mu řekl: ´Koupil jsem pole a musím si je jít prohlédnout; prosím tě, omluv mě! ´19 A jiný vzkázal: ´Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet; prosím tě, omluv mě! ´20 A jiný řekl: ´Oženil jsem se, a proto nemohu přijít. ´21 Vrátil se tedy ten služebník a oznámil to svému pánovi. Tehdy se pán domu rozhněval a řekl svému služebníkovi: ´Hned vyjdi na náměstí a do městských ulic a uved sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé! ´22 A služebník pravil: ´Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.

14, 15-24. Podobenství o hostině (Mt 22, 1-14).

21-23. Hostitel se přesto nezřekl svého záměru. Tak ani Bůh neupustí od svého plánu ukázat se štědrým k lidem. Je však třeba dávat pozor, abychom se nezapletli do pozemských záležitostí tak, že bychom nebyli připraveni a ochotni přijímat Boží pozvání k duchovním hodům, t. j. k účasti ve vykupitelských dobrech.

 

´23 A pán řekl služebníkovi: ´Vyjdi na cesty a k plotům a přinuť vejít, aby se naplnil můj dům. 24 Ale pravím vám: Ani jeden z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře´. „

25 A doprovázely ho četné zástupy. On se obrátil a řekl jim: 26 „Přichází-li kdo ke mně, a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i svůj život, nemůže být mým učedníkem. 27 Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. 28 Kdyby totiž někdo z vás chtěl stavět věž, zdali by nejdříve nesedl a nepočítal (potřebný) náklad, vystačí-li na dokončení, 29 aby se mu potom, až by položil základ a nemohl dokončit, všichni nesmáli, když by to viděli, 30 a neříkali:

25-33. Kristův následovník má být připraven a ochoten vzdát se všeho (Mt 10, 37.38).

26. Tomuto verši je třeba rozumět v tom smyslu, jak to vyjadřuje Mt 10, 37-38.

27. Lépe Ježíši Kristu neslibovat větší dokonalost v následování, než ho potom opustit, když nepřichází jenom sláva, nýbrž i pokoření. Musíme se snažit mít takovou odvahu, jakou má ten, kdo si sám nese kříž, na kterém má umřít.

 

´Tenhle člověk začal stavět, a nemohl dokončit´? 31 Anebo který král, když se chce utkat ve válce s jiným králem, nesedne si nejdříve a neuvažuje, zdali se s deseti tisíci může utkat s tím, který proti němu táhne s dvaceti tisíci? 32 Když ne, pošle poselstvo, dokud je ten ještě daleko, a žádá jednání o mír. 33 Tak tedy nikdo z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“

34 „Dobrá je zajisté sůl. Ale zkazí-li se i sůl, co ji osolí? 35 Není vhodná ani do země, ani do hnoje; ven ji vyhazují. Kdo má uši k slyšení, poslouchej!“

 

15 Přibližovali se k němu všichni celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2 Farizeové však a vykladatelé Písma reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“3 I pověděl jim toto podobenství: 4“ Kdo z vás, má-li sto ovcí a ztratí-li z nich jednu, nenechá těch devadesátdevět v pustině a nejde za tou ztracenou, až ji najde? 5 A když ji najde, rozradostněně si ji vloží na ramena, 6 a když přijde domů, svolá přátele a sousedy a řekne jim: ´Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci'.

15, 1-10. Radost z Božího odpuštění (3-7 srov. Mt 18, 12-14).

 

7 Pravím vám: Tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se dal na pokání, než nad devadesátidevíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. 8 Nebo která žena, když má deset drachem a jednu drachmu ztratí, nezapálí svíčku a nemete dům a nehledá pozorně, dokud (ji) nenalezne? 9 A když ji najde, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ´Radujte se se mnou, neboť jsem nalezla drachmu, kterou jsem ztratila. ´10 Tak, pravím vám, je radost u Božích andělů nad jedním hříšníkem, který se dal na pokání.“

11 Dále řekl: „Jeden člověk měl dva syny.

7. Kristus, který dobře znal smýšlení svého Otce, zjevil podobenstvím o ztracené ovci jeho starostlivost o nalezení ubohého člověka. Bůh se nedává zdržovat tím, že byl uražen, ale vším směřuje k tomu, aby zachránil hříšníka. Takové je jeho milosrdenství. Pro tu starost, kterou mělo nebe o přivedení hříšníka k pokání, když se vzdálil od Boha, je také v nebi větší radost. Spravedliví jsou ovšem více milováni, ale - po lidsku řečeno - nestáli tolik starostí, protože pokání nepotřebovali.

8. A zase podobenství ze života ženy, neboť jak muž, tak žena mají před Bohem stejnou cenu a jsou stejně účastni Božího milosrdenství. Tak se Bůh snaží přivést hříšníka k pokání.

 

12'Mladší z nich řekl otci: ´Otče, dej mi ze statku podíl, který na mne připadá! ´I rozdělil jim majetek. 13 A po nemnoha dnech sebral mladší syn všechno, odcestoval do daleké krajiny a tam promrhal svůj majetek rozmařilým životem. 14 Když všecko utratil, nastal v té krajině veliký hlad a on počal mít nouzi. 15 Šel tedy a přidržel se jednoho občana té krajiny; ten pak ho poslal na svůj dvorec pást vepře. 16 A dychtil naplnit si žaludek lusky, které žrali vepři, a nikdo mu je nedával. 17 Šel tedy do sebe a řekl: ´Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem. 18 Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou; 19 už nejsem hoden nazývat se tvým synem. Udělej ze mne jednoho ze svých nádeníků. ´20 A vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, spatřil ho jeho otec, slitoval se a přiběhl, padl mu kolem krku a políbil ho. 21 A syn mu řekl: ´Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, už nejsem hoden nazývat se tvým synem.

12. Podle Zákona (Dt 21, 15-17) měl prvorozený právo na dvojnásobný podíl; mladší dostal jen třetinu.

16. „Lusky“: plody arabsky zvané charub („svatojanský chléb „); krmili se jíní vepři.

 

´22 Ale otec řekl svým služebníkům: ´Ihned přineste nejlepší roucho a oblecte ho, dejte mu prsten na ruku a opánky na nohy; 23 přiveďte pak tučné tele a zabijte je, ať jíme a radujeme se, 24 protože tento můj syn byl mrtev, a ožil, byl ztracen, a je nalezen. ´A začali se veselit.“

25“ Jeho starší bratr byl na poli. A když se vracel a blížil se k domu, uslyšel hudbu a tanec. 26 I přivolal jednoho ze služebníků a zeptal se ho, co to znamená. 27 On mu řekl: ´Tvůj bratr přišel a tvůj otec zabil tučné tele, protože ho zase dostal zdravého. ´28 I rozzlobil se a nechtěl vejít. Jeho otec tedy vyšel a uklidňoval ho. 29 Ale on otci odpověděl: ´Hled, tolik let ti sloužím a nikdy jsem nepřestoupil tvé nařízení. Ale mně jsi nedal nikdy ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. 30 Když však přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, zabil jsi mu tučné tele. ´31 Ale on mu řekl: ´Dítě, ty jsi stále se mnou a všecko moje je tvoje. 32 Bylo však proč hodovat a radovat se, protože tenhle tvůj bratr byl mrtev, a ožil, byl ztracen, a je nalezen´.“

 

22. Roucho, totiž dlouhou sukni z vlněné látky. Prsten je ozdoba boháče, opánky zase člověka svobodného.

32. Tak i Bůh, milosrdný otec, se raduje z hříšníkova obrácení a chce, aby všichni, i spravedliví, projevovali radost z tohoto tajemství nekonečného a nevyzpytatelného Božího milosrdenství.

16, 1-13. Prozřetelně užívat pozemských statků!

 

16 Pravil také učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, který byl u něho obviněn, že prý mu rozhazuje majetek. 2 I zavolal ho a řekl mu: ´Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcování, neboť už nemůžeš být správcem! ´3 I řekl si správce: ´Co mám dělat, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat nedokážu, žebrat se stydím. 4 Vím, co udělám, aby mě přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.´5 A zavolal každého z dlužníků svého pána zvlášť a řekl prvnímu: ´Kolik jsi dlužen mému pánovi? ´6 A on řekl: ´Sto měr oleje. ´I řekl mu: ´Vezmi svůj úpis, sedni a rychle napiš padesát. ´7 Potom řekl druhému: ´Kolik jsi dlužen ty? ´A on pravil: ´Sto korců pšenice. ´Praví mu: ´Vezmi svůj úpis a napiš osmdesát.

6. To je asi 40 hl oleje a 400 hl obilí.

7. Pán nepochválil správce proto, že se takovým nespravedlivým způsobem zajistil do budoucnosti, ale pro jeho chytrost a pohotovost v zajišťování budoucnosti.

 

´81 pochválil pán nepoctivého správce, že jednal prozíravě; vždyť lidé tohoto světa jsou k sobě navzájem prozíravější než lidé světla. 9 A já vám říkám: Dělejte si přátele z nespravedlivého mamonu, aby vás přijali do věčných stanů, až ho nebude. 10 Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je nespravedlivý v málu, je nespravedlivý i ve velkém. 11 Jestliže jste tedy nebyli věrni v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravá (dobra)? 12 A jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co je vaše?

8-9. Jestliže si lidé pro budoucnost tak chytře zajišťují přátele nedovolenými prostředky, jak teprve máme být prozíraví, abychom si pomíjejícím majetkem, proměněným v almužnu, zajišťovali dobra věčná. Tím si každý zaváže chudé před Bohem, aby svými modlitbami vymohli přístup do věčné blaženosti boháčům, kteří tak těžko vcházejí do Božího království.

10-11. Kdo nedovede dobře užít malého, t. j. pozemských statků, jak použije správně velkého, t. j. darů duchovních? Kdo svěří duchovní pravé dobro tomu, kdo nedovede zacházet s dobry pozemskými, klamnými?

12. Pozemský majetek je nám jen svěřen k užívání a všechny Stvořitelovy děti mají naň přirozené právo, pokud ho potřebují k udržení života. Ale duchovní dary: milosti, ctnosti, Boží království jsou naše, stejně jako bude náš věčný život, kdežto pozemský je nám jen propůjčen.

 

13 Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Protože buď bude jednoho nenávidět, a druhého milovat, nebo k jednomu přilne, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“

14 To všechno poslouchali farizeové, kteří měli rádi peníze, a vysmívali se mu. 15 A řekl jim: „Vy právě se před lidmi vydáváte za spravedlivé, ale Bůh zná vaše srdce. Neboť co je před lidmi vysoké, před Bohem je ohavné.“

16 „Zákon a Proroci (jsou) až po Jana; od té doby je Boží království hlásáno a každý se do něho stůj co stůj tlačí. 17 Ale je snadnější, aby pominuly nebe a země, než aby padla jediná čárka ze Zákona.

13. Totiž sloužit stále, cele a výhradně, a to i tehdy, když nás to, jako bohatství, odvádí od Boha.

14-18. Pokrytectví farizeů (Mt 5, 18.32; 11, 12; 19, 9).

15. Farizeové se domnívali, že bohatství a vnější čest, kterou u lidí měli, je neklamná známka Boží přízně. Je to však pravda jenom tehdy, když se toho všeho používá pro chudé, a ne aby tím lidské srdce zatvrdlo.

 

18 Každý, kdo propouští svou manželku a bere si jinou, cizoloží, a kdo si bere propuštěnou od muže, cizoloží.“

19 „Byl jeden boháč, který se oblékal do šarlatu a kmentu a denně skvěle hodoval. 20A jeden žebrák, jménem Lazar, lehával u jeho vrat pluý vředů 21 a dychtil nasytit se z toho, co padalo s boháčova stolu; dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy. 22 Potom žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahamova lůna. Umřel však i boháč a byl pohřben. 23 Když ve svém trápení zvedl oči z pekla, viděl zdáli Abrahama a Lazara v jeho lůně.

24 A zvolal: ´Otče Abrahame, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí koneček prstu ve vodě a osvěží mi jazyk, protože se trápím v tomto plamenu.´ 25 Ale Abraham řekl: ´Dítě, vzpomeň si, že jsi (už) dostal své dobré věci ve svém životě, kdežto Lazar podobně zlé. Nyní pak on se tu těší, ty se však trápíš.

19-31. Jinak na zemi, jinak na věcnosti.

22. „Abrahamovo lůno „je obraz pro blaženou Izraelitovu věčnost. Jako Abrahamovi potomci toužili přijít tam, kde žil Boží miláček Abraham, totiž do ráje. Čím blíž mu někdo je, tím větší blaženosti požívá. - Jak se změnilo postavení chudáka a boháče na věčnosti!

 

26 Kromě toho mezi námi a vámi je stanovena veliká propast, aby ti, kteří by chtěli, nemohli přijít odtud k vám ani odtamtud se přepravit sem. ´27 Řekl pak: ´Prosím tě tedy, otče, pošli ho do domu mého otce, 28 mám totiž pět bratrů, ať jim naléhavě domluví, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk. ´29 A Abraham řekl: ´Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají. ´30 On však pravil: ´Ne, otče Abrahame. Ale přijde-li k nim někdo od mrtvých, dají se na pokání. ´31 Ale řekl mu: ´Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých´.“

 

26. Nejen spravedlnost žádá, aby nebyla poskytnuta úleva odsouzenci, ale je to i nemožné, neboť je dělí něco nepřekročitelného, a to navždy, neodvolatelně.

31. Zjevení ducha z jiného světa více sice vzruší než poslouchání pravd víry, ale taky spíše přejde a nevnikne tak do duše jako časté uvažování o Božím slově. A Boží slovo přece ukládalo bohatým povinnost přispívat chudým! Každý je pán svých činů a odpovídá za ně. Věří-li tomu Božímu slovu, a neřídí se jím, dá se řídit zjevením mrtvého? Hlas ze záhrobí sice ho může na čas probudit, aby zachovával přikázání o pomoci nuzným, ale pak to dělá jen ze sobectví, ne však z lásky k Bohu a k bližnímu, jak to chce Zákon, Proroci a Ježíš Kristus.

 

17 Řekl dále svým učedníkům: „Je nemožné, aby nepřicházela pohoršení, ale běda tomu, skrze koho přicházejí. 2 Bylo by pro něj lépe, kdyby mu byl na krk vložen mlýnský kámen a byl vržen do moře, než aby pohoršil jednoho z těchto maličkých. 3 Mějte se na pozoru!“

„Zhřeší-li tvůj bratr, domluv mu; a dá-li si říci, odpust mu. 4 A zhřeší-li proti tobě sedmkrát za den, a sedmkrát se k tobě obrátí se slovy: ´Je mi (to) líto´, odpusť mu!“

5 A apoštolově Pánu řekli: „Přidej nám víry!“6 A Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, řekli byste této moruši: ´Vykořeň se a přesaď se do moře!´, a poslechla by vás.“

17, 1-2. O pohoršení (Mt 18,6-7; Mk 9, 42).

3-4. Být vždycky ochoten odpouštět (Mt 18, 15.21.22).

5-6. Moc víry (Mt 17, 20; 21, 21; Mk 11, 22-23).

 7 „Kdo z vás řekne svému služebníku, kterého má na orání nebo na pasení, když se vrátí z pole: ´Hned pojď a posaď se k jídlu'? 8 Což mu neřekne spíše: ´Připrav mi večeři, přepásej se a posluhuj mi, dokud se nenajím a nenapiji, a potom budeš jíst a pít ty?“ 9 Zdali je zavázán tomu služebníkovi díky, že udělal, co mu bylo poručeno? 10 Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ´Služebníci neužiteční jsme; co jsme měli vykonat, vykonali jsme´.

11 Cestou do Jerusalema procházel mezi Samařskem a Galilejí. 12 Když vcházel do jedné vesnice, šlo proti němu deset malomocných mužů. Opodál se zastavili 13 a zavolali: „Ježíši, mistře, slituj se nad námi!“14 Když je spatřil, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“A zatím co šli, byli očištěni. 15 Jeden z nich, sotva zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se a hlasitě velebil Boha,

10. Pozemský pán potřebuje služebníka a má z něho užitek; ale Bůh nepotřebuje našich služeb, a proto máme pokorně vyznat, že jsme služebníci neužiteční, tím spíše, že nikdy nekonáme všechny své povinnosti k nejvznešenějšímu a nejlepšímu Bohu. Z toho však neplyne, že naše dobré skutky nejsou záslužné pro nebe. O věčné odměně se mluví jinde (12, 37; 19, 12-27). Prostě se nemáme chlubit svými skutky, ale zůstat před Bohem pokornými.

11-19. Nečekaná vděčnost.

14. Kněz si měl podle nařízení Zákona (Lv 13, 49; 14, 2.3) zjistit, zdali malomocenství skutečně zmizelo.

16 padl mu k nohám a děkoval mu; a byl to Samaritán. 17 Ježíš na to řekl: „Což jich nebylo očištěno deset? A kde je těch devět? 18 Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal čest Bohu, kromě tohoto cizince?“ 19 A řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila.“

20 Když se ho farizeové tázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království přijde nepozorovaně, 21 takže se nebude moci říci: ' Hle, tady je ' nebo ' Tam je ', neboť Boží království je mezi vámi.“

22 Svým učedníkům pak řekl: „Při jdou dny, kdy budete toužit vidět jeden den Syna člověka, ale neuvidíte. 23 A řeknou vám: 'Hle, tady je' a 'Hle, tam!' Neodcházejte ani nepátrejte! 24 Neboť jako blesk se blýská a září od jednoho konce pod nebem až do druhého pod nebem, tak bude Syn člověka ve svůj den.

20-21. Židé očekávali příchod Božího království s vnějším leskem a slávou a Mesiáše jako slavného dobyvatele. Ale Boží království bylo už mezi nimi a rostlo u těch, kdo uvěřili, a farizeové to nepozorovali.

22-37. Ježíš připravuje na svůj druhý příchod k soudu (Mt 24, 26-28.37-41).

23. Prostě držet se víry, ať se děje cokoliv.

24. Přijde se slávou, ale až při druhém příchodu5 (Mt 24, 26-27,37-41); nejdříve však musí trpět.

 

25 Dříve však musí mnoho trpět a být zavržen tímto pokolením. 26 A jak bylo za dnů Noemových, tak bude i za dnů Syna člověka: 27 jedli, pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a přišla potopa a zahubila všechny. 28 Podobně, jak se stalo za Lotových dnů: jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli, stavěli; 29 ale v den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, pršelo s nebe ohněm a sírou, a zahubil všecky. 30 Stejně bude i v den, kdy se zjeví Syn člověka. 31 Kdo v ten den bude na střeše, a své věci bude mít v domě, ať si pro ně nesestupuje, a podobně, kdo na poli, ať se nevrací nazpátek! 32 Vzpomeňte si na Lotovu ženu! 33 Kdo bude hledět si zachránit život, ztratí ho; a kdo ho ztratí, zachová ho na živu. 34 Pravím vám: Tu noc budou dva na jednom loži: jeden bude vzat, a druhý ponechán.35 Dvě budou spolu mlít: jedna bude vzata, druhá ponechána". [36] 37 Zeptali se ho: " Kde, Pane? " On jim řekl: " Kde bude mrtvola, tam se shromáždí i supi ".

 

18 Pověděl jim také podobenství o tom, že se musejí stále modlit a neustávat:

18, 1-8. Učedníci Páně si mají vždycky zachovat důvěru v Boha, že jim poskytne potřebnou pomoc; budou se modlit, i když pomoc nebude přicházet a bude se zdát, že Bůh je příliš trpělivý k jejich pronásledovatelům. Když se i ten nespravedlivý soudce dal nakonec obměkčit, tím spíše Bůh, nejvýš spravedlivý, se jich ujme! Neudělá to snad způsobem navenek ohromujícím, protože Boží vítězství se navenek ukáže mimořádným způsobem až na konci věků. Do té doby však bude Bůh bdít nad každým věřícím, aby mu nebylo vzato vítězství víry a lásky, a to je hlavní. Ze strany věřících se jen vyžaduje vytrvalost v modlitbě a životní oddanost Božímu řízení, zvláště pak v poslední době, kdy víra ochabne.

 

2 „V jednom městě byl jeden soudce, který se Boha nebál a na lidi nedal. 3 V tom městě žila také jedna vdova. Ta k němu přicházela a říkala: ´Ujmi se mého práva proti mému odpůrci!“ 4 A dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ´I když se Boha nebojím a na lidi nedám, 5 přece obhájím tuto vdovu, protože mě obtěžuje, aby nakonec nepřišla a nenabila mi'.“ 6 A řekl Pán: „Slyšte, co praví nespravedlivý soudce! 7 A Bůh se neujme práva svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechá je čekat? 8 Pravím vám, že jim brzy zjedná spravedlnost. Ale najde Syn člověka skutečně víru na zemi, až přijde?“

9 Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, taky řekl toto podobenství: 10 „Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se modlili; ten jeden (byl) farizeus a ten druhý celník. 11 Farizeus stál a takto se u sebe modlil: ´Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo jak i tenhle celník. 12 Postím se dvakrát za týden, desátky dávám ze všeho, co vyzískám! 10. Farizeové si zakládali na věrném zachovávání celého mojžíšského Zákona a k tomu i předpisů v Zákoně nenapsaných, které však jejich předkové a učitelé přidali, aby nic v denním životě nezůstalo bez předpisu. Tak se oddělovali od obyčejného lidu, protože jemu nebylo možno zachovávat všechny ty předpisy; farizeové jím proto pohrdali. O celnících viz pozn. k Lk 3, 13.

12. Zákonem byl předepsán jen jeden půst v roce, a to v den smíření (Lv 16, 29). Farizeové se postili dvakrát za týden, někdy i víckrát. Také desátky, Zákonem předepsané jen z určitých plodů (Lv 27, 30; Dt 12, 6.17; 14, 22), rozšířili i na malé rostliny, jako na kopr, kmín, a j. V tom byla celá jejich spravedlnost; o vnitřní zbožnosti tu není ani řeči.

 

´13 Celník však stál zpovzdáli a nechtěl ani pozvednout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 14´Bože, buď milostiv mně hříšníkovi! ´Pravím vám: Tento sestoupil domů ospravedlněn, onen nikoli. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

15 Přinášeli mu i děti, aby se jich dotýkal. Když to viděli apoštolově, plísnili je. 16 Ale Ježíš je přivolal a řekl: „Jen nechte, ať jdou děti ke mně, a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. 17 Vpravdě vám pravím: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“

18 A tázal se ho jeden předák: „Dobrý mistře, co mám dělat, abych dostal údělem věčný život?“ 19 Ježíš mu řekl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo (není) dobrý, leč jediný Bůh. 20 Přikázání znáš: Nebudeš cizoložit, nezabiješ, nebudeš krást, nebudeš křivě svědčit, cti svého otce i matku“.

 

14 Vůči Bohu musíme být vždycky pokorní. Od toho, kdo si sám chce dávat vysvědčení spravedlnosti, se Bůh odkloní, kdežto pokorného kajícníka zahrne svou přízní.

15-17. Ježíš, přítel dětí (Mt 19, 13-15; Mk 10, 13-16).

18-23. Ježíš projevuje lásku bohatému mládenci, ale on nemá odvahu ho následovat (Mt 19, 16-22; Mk 10, 18-23).

 

21 A on řekl: „Toto všechno jsem zachovával od svého mládí“. 22 Když (to) Ježíš uslyšel, řekl mu: „Ještě jedno ti schází: prodej všechno, co máš, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě!“23 Když to on uslyšel, zesmutněl, protože byl velmi bohatý. 24 Když ho Ježíš viděl, řekl: „Jak nesnadno vcházejí do Božího království bohatí! 25 Snadnější je totiž pro velblouda, aby prošel uchem jehly, než aby boháč vešel do Božího království.“ 26 Avšak posluchači řekli: „A kdo může být spasen? „27 I řekl: „(Co je) nemožné u lidí, je možné u Boha.“ 28 A Petr řekl: „Hle, my jsme opustili, co jsme měli, a šli jsme za tebou.“ 29 A on jim řekl: „Vpravdě vám pravím: Není nikoho, kdo opustí dům nebo manželku nebo bratry nebo rodiče nebo děti kvůli Božímu království, 30 aby nedostal mnohem více v tomto čase a v budoucím věku věčný život.“

24-30. Co ztěžuje a co usnadňuje účast ve věčném životě (Mt 19, 23-30; Mk 10, 23-31).

25. Viz pozn. k Mt 19, 24.

 

31 Vzal pak k sobě dvanáct a řekl jim: „Hle, jdeme vzhůru do Jerusalema a naplní se všecko, co proroci napsali o Synu člověka. 32 Bude totiž vydán pohanům, budou se mu posmívat, tupit ho a na něj plivat, 33 a až ho zbičují, zabijí ho, ale třetí den vstane“. 34 Oni však ničemu z toho neporozuměli a to slovo bylo před nimi skryto a nechápali, co bylo řečeno.

35 Když se blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. 36 Když slyšel, že jde kolem zástup, ptal se, co to znamená. 37 Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský. 38 I zvolal: „Ježíši, Davidův synu, smiluj se nade mnou!“39 A ti, co šli první, okřikovali ho, aby mlčel. On však ještě více křičel: „Davidův synu, smiluj se nade mnou!“40 Tu se Ježíš zastavil a nařídil, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, zeptal se ho: 41“ Co chceš, abych ti učinil? „A on řekl: „Pane, ať zase vidím!“ 42 A Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“

31-34. Třetí předpověď utrpení a zmrtvýchvstání (Mt 20, 17-19; Mk 10, 32-34).

34. Po zmrtvýchvstání poznali z těchto slov, že Kristus podstoupil utrpení dobrovolně.

35-43. Slepec u Jericha (Mt 20, 29-34; Mk 10, 46-52).

 

43 A najednou prohlédl a šel za ním a velebil Boha. A všechen lid, když to uviděl, vzdal Bohu chválu.

 

19 Potom vešel do Jericha a procházel jím. 2 A hle, (byl tam) muž jménem Zacheus, vrchní to nad celníky a boháč. 3 Toužil spatřit Ježíše, kdo to je, a nemohl pro zástup, protože byl malé postavy. 4 I předběhl a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tamtudy měl projít. 5 A když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl nahoru a řekl mu: „Zachee, spěšně sestup, neboť dnes musím zůstat v tvém domě“. 61 sestoupil spěšně a s radostí ho přijal. 7 A všichni, když to viděli, reptali a říkali: „Vešel k hříšníkovi dát se hostit.“ 8 Zacheus však přistoupil a řekl Pánovi: „Hle, polovičku svého majetku, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem koho v něčem ošidil, nahradím čtyřnásobně!“

43. Jméno toho slepce Bartimeus nám zachoval Mk. S ním byl také uzdraven jeho slepý společník, jak vypravuje Mt.

19, 8-9. V nitru vrchního celníka se ozval jemný cit pro spravedlnost a úcta ke Kristu; přece ho nemohl přijmout do domu pošpiněného nespravedlnostmi! Chce čtyřnásobně nahradit tomu, koho ošidil, jak bylo Zákonem nařízeno o zloději (Ex 22, 1). To bylo jeho obrácení Boží milostí pro Kristovu blízkost. Ježíš to vyjádřil slovy: „Dnes se dostalo spásy... „

 

9 Ježíš mu řekl: „Dnes se dostalo spásy tomuto domu, neboť i on je Abrahamův syn. 10 Vždyť Syn člověka přišel hledat a spasit, co zahynulo.“

11 Když ho poslouchali, připojil podobenství, protože byl blízko Jerusalema a oni se domnívali, že se Boží království teď hned zjeví. 12 Řekl tedy: „Jeden urozený člověk odešel do daleké krajiny, aby převzal království a aby se pak vrátil. 13 Zavolal si proto deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ´Těžte z nich, dokud nepřijdu'. 14 Ale jeho občané ho nenáviděli a poslali za ním poselstvo se vzkazem: ´Nechceme, aby tenhle nad námi kraloval'. 15 Když potom převzal království a vrátil se, přikázal, aby mu zavolali ty služebníky, kterým svěřil peníze, aby zvěděl, co který vytěžil. 16 Přišel tedy první a pravil: ´Pane, tvoje hřivna vyzískala deset hřiven \ A řekl mu: 17 ´Dobře, dobrý služebníku, protože jsi byl věrný nad málem, budeš mít moc nad desíti městy´. 18 Pak přišel druhý a pravil:´Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven´.

11-27. Podobenství o hřivnách (Mt 25, 14-30).

 

19 I tomuto řekl: ´Také ty buď nad pěti městy.´ 20 Přišel pak jiný a pravil: ´Pane, tady je tvoje hřivna; měl jsem ji uloženu v šátku, 21 neboť jsem se tě bál, protože jsi příkrý člověk: bereš, co jsi nepoložil, a žneš, co jsi nezasel'. 22 Řekne mu: ´Z tvých úst tě soudím, špatný služebníku! Věděl jsi, že jsem příkrý člověk a že beru, co jsem nepoložil, a že žnu, co jsem nazasil. 23 Proč jsi tedy neuložil mé peníze do směnárny? A já, až bych přišel, vybral bych si je s úrokem´. 24 I řekl okolostojícím: ´Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven´. 25 A řekli mu: ´Pane, má deset hřiven! ´26 Pravím vám: Kdo má, tomu bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. 27 A co se týká oněch mých nepřátel, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte je sem a zabijte je přede mnou!“

28 Po těch slovech se ubíral napřed a šel do Jerusalema. 29 Když se přiblížil k Bethfage a Bethanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva své učedníky30 se slovy: „Jděte do osady naproti! Až tam budete vcházet, najdete přivázané oslátko, na kterém nikdo z lidí nikdy neseděl; odvažte je a přiveďte!

28-40. Slavný vjezd do Jerusalema (Mt 21, 1-9;´Mk 11, 1-10).

 

31 A bude-li se vás někdo ptát: ´Proč (je) odvazujete?´, řekněte takto: ´Pán je potřebuje'.“ 32 Odešli tedy ti, kteří byli posláni, a nalezli, jak jim řekl. 33 Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majetníci: „Proě to oslátko odvazujete? „34 Ale oni řekli: „Pán je potřebuje.“ 35 A přivedli je k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a posadili na ně Ježíše. 36 Za jízdy mu pak prostírali své pláště na cestu. 37 A když se už přibližovali ke svahu Olivové hory, začal celý zástup učedníků radostně chválit Boha mocným hlasem pro všechny zázraky, které dříve viděli, 38 a provolávali:

„Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně; pokoj na nebi a sláva na výsostech!“

39 Tu mu někteří farizeové ze zástupu řekli: „Mistře, pokárej své učedníky!“40 A odpověděl jim: „Pravím vám: Budou-li tito mlčet, kamení bude volat.“

41 Když se přiblížil k městu a spatřil je, zaplakal nad ním 42 a řekl: „Kdybys bylo poznalo i ty, a to aspoň v tento den, co je ti k pokoji! Ale teď je to skryto tvým očím. 43 Neboť přijdou na tebe dni, i obklíčí tě tvoji nepřátelé náspem a oblehnou tě, sevřou tě odevšad 44 a na zem povalí tebe i tvé děti, které jsou v tobě, a nenechají v tobě kamene na kamení, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení.“

45 Vešel pak do chrámu a začal vyhánět prodavače 46 a řekl jim: „Je psáno: Můj dům bude dům modlitby. Vy jste však z něho udělali lupičský pelech.“

47 A učil každý den v chrámě. Avšak veleknězi a vykladatelé Písma s předáky lidu hledali, jak ho zahubit, 48 ale nenacházeli, co by mu mohli udělat. Všechen lid totiž na něm visel a poslouchal ho.

 

20 Když jednoho dne učil v chrámu lid a hlásal evangelium, přistoupili veleknězi a vykladatelé Písma se staršími 2 a řekli mu: „Řekni nám, jakou mocí toto děláš? Anebo kdo ti to dal tuto moc?“

45-46. Je to snad druhé vyčištění chrámu (Mt 21, 12-13; Mk 11, 15-17). První se událo na začátku Kristovy činnosti, jak vypravuje Jan 2, 13...

20, 1-8. Otázka kněží o původu Kristova poslání (Mt 21, 23-27; Mk 11, 27-33).

3 On jim na to odpověděl: „Také já se vás optám na jednu věc. Řekněte mi: 4 Janův křest byl z nebe, či z lidí?“ 5 Oni však u sebe uvažovali takto: " Řekneme-li 'Z nebe', řekne: ' Proč jste mu neuvěřili? ' 6 Řekneme-li však 'Z lidí', všechen lid nás bude kamenovat, neboť je přesvědčen, že Jan je prorok ". 7 I odpověděli, že nevědí, odkud je. 8 A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí toto dělám.“

9 Začal pak mluvit k lidu toto podobenství: „Jeden člověk vysázel vinici, pronajal ji vinařům a odcestoval na dlouhou dobu. 10 A když byl čas, poslal k vinařům služebníka, aby mu odevzdali z plodů vinice. Ale vinaři ho zbili a odeslali s prázdnou. 11 A poslal ještě druhého služebníka. Než také toho zbili, potupili a odeslali s prázdnou. 12A poslal ještě třetího. Ale i toho zranili a vyhnali. 13 Řekl tedy pán vinice: ' Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna; snad se před ním zastydí'.14 Ale když ho vinaři spatřili, takto mezi sebou uvažovali: 'To je dědic. Zabijme ho, aby dědictví připadlo nám! ' 15 A vyhnali ho ven z vinice a zabili. 16 Co jim tedy pán vinice udělá? Přijde a zahubí ty vinaře a svěří viníci jiným ".

Když to uslyšeli, řekli mu: „Bůh uchovej!“

9-19. Podobenství o zlých vinařích (Mt 21, 33-46; Mk 12, 1-12).

 

17 Ale on na ně pohlédl a řekl: " Co tedy znamená tohle, co je psáno: Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným?

18 Každý, kdo na ten kámen padne, rozrazí se, a na koho padne, toho rozdrtí ".

19 V tu hodinu se ho vykladatelé Písma a veleknězi chtěli zmocnit, ale báli se lidu; poznali totiž, že toto podobenství pověděl na ně.

20 Nepouštěli ho však s očí a poslali slidiče, kteří se měli stavět spravedlivými, aby ho chytili v řeči tak, že by ho mohli vydat vladařově vládní moci. 21 I otázali se ho: " Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš Boží cestě podle pravdy. 22 Je nám dovoleno

dávat císaři daň, či ne? " 23 On však prohlédl jejich lest a řekl jim: 24 „Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?“ 25 Odpověděli mu: „Císařův.“ 26 I řekl jim: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“

20-26. Čím jsme povinni světské moci a čím Bohu (Mt 22, 15-22; Mk 12, 13-17).

 

A nepodařilo se jim chytit ho v slově před lidem, ale podivili se jeho odpovědi a zmlkli.

27 Přistoupili k němu také někteří sadduceové, kteří popírají vzkříšení, 28 a zeptali se ho: „Mistře, Mojžíš nám napsal: Zemře-li komu ženatý bratr, který neměl dětí, ať si vezme tu ženu za manželku jeho bratr a zplodí svému bratrovi potomstvo. 29 Bylo tedy sedm bratří. A první se oženil, ale zemřel bez dětí. 30 I vzal si ji druhý 31 a třetí, a takto všech těch sedm nezanechalo potomka a umřelo. 32 Naposled umřela i žena. 33 Kterého z nich manželkou tedy bude tato žena při vzkříšení? Neboť sedm jich ji mělo za manželku.“ 34 A Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. 35 Ale ti, kdo byli uznáni za hodný onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nezení se ani nevdávají; 36 vždyť ani není možné, aby ještě umřeli, neboť jsou jako andělé a jsou Boží synové, protože jsou účastni vzkříšení. 37 Že však mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš při keři, jak nazývá Pána Bohem Abrahamovým a Bohem Izákovým a Bohem Jakobovým.

27-40. Otázka sadduceů o vzkříšení (Mt 22,23-33; Mk 12, 18-27). 27... Viz pozn. k Mk 12, 19.25.

 

38 A není Bůh mrtvých, nýbrž živých, neboť všichni žijí pro něj.“ 39 Někteří vykladatelé Písma mu na to pravili: li Mistře, dobře jsi (to) řekl!“40 A nikdo se ho už neodvážil tázat.

41 Řekl pak jim: „Jak mohou říkat, že Mesiáš je Davidův syn? 42 Vždyť sám David praví v knize Žalmů:

Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, „dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám. 44 David ho tedy nazývá Pánem; jak proto může být jeho syn? „

45 Když ho všechen lid poslouchal, řekl učedníkům: 46 „Mějte se na pozoru před vykladateli Písma, kteří rádi chodí v řízách a libují si v pozdravech na náměstích, v prvních sedadlech v synagogách a v prvních místech na hostinách, 47 kteří vyjídají domy vdov a navenek se dlouho modlí. Těm se dostane velmi přísného soudu.“

 

41-44. O Mesiášově původu (Mt

22, 41-46; Mk 12, 35-37).

45-47. Proti zneužívání náboženství pro osobní prospěch (Mt 23, 1-36; Mk 12, 37-40).

 

21 Když pozvedl zrak, uviděl boháče, jak vhazují své dary do pokladnice. 2 Spatřil i jednu chudičkou vdovu, jak tam vhazuje dva měďáky, 3 a řekl: „Tato chudá vdova vhodila více než všichni. 4 Tito všichni totiž vhodili na dary ze svého nadbytku, avšak ona vhodila ze svého nedostatku, všechno živobytí, které měla.“

5 Když někteří pravili o chrámu, že je ozdoben krásnými kameny a dary, řekl: 6“ Přijdou dni, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ 7 A zeptali se ho: „Mistře, kdy to bude? A jaké bude znamení, až se to začne dít? „8 On řekl: „Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést, neboť mnozí přijdou v mém jménu a řeknou: ´Já jsem to ´a ´Čas se přiblížil'. Nechoďte za nimi! 9 Až uslyšíte o válkách a vzbouřeních, nelekejte se, protože se to musí nejdříve stát, ale to nebude hned konec.“

21, 1-4. Vdovin dar (Mk 12,41-44).

5-6. Proroctví o zkáze chrámu (Mt 24, 1-2; Mk 13, 1-2).

7-11. Pohromy v těch dobách (Mt 24,4-8; Mk 13, 5-8).

 

10 Tehdy jim pověděl: „Povstane národ proti národu a království proti království, n a budou velká zemětřesení a na rozličných místech bude hlad, mor, hrůzy a velká znamení s nebe. 12 Ale především tímto vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám a do vězení, poženou vás před krále a před vladaře pro mé jméno; 13 to se stane, abyste vydali, svědectví. 14 Uložte si proto do srdce, že nemáte předem připravovat, jak se obhájit, 15 neboť já vám dám ústa i moudrost, které nebudou moci odolat veškeří vaši odpůrci. 16 Budou vás vydávat i rodiče, bratři, příbuzní a přátelé, a některé z vás usmrtí; 17 a budete u všech v nenávisti pro mé jméno. 18 Ale ani vlas s hlavy se vám neztratí. 19 Svou trpělivostí zachráníte své duše.“

20 „Až uvidíte, že Jerusalem je obléhán vojskem, tu vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. 21 Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať utekou na hory, a ti, kdo jsou v něm, ať vyjdou, a kdo na venkově, ať do něho nevcházejí, 22 protože to jsou dny pomsty, aby se vyplnilo všechno, co bylo napsáno. 23 Běda těhotným a kojícím v ty dny, neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. 24 A budou padat pod ostřím meče a budou odváděni do zajetí mezi všechny národy a Jerusalem bude šlapán od pohanů, dokud se neskončí doby pohanů.“

 

12-19. Pronásledování učedníků (Mt 24, 9-14; Mk 13, 9-13).

20-24. Zkáza Jerusalema (Mt 24, 15-25; Mk 13. 14-23).

 

25 „A budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost mezi národy bezradnými nad hukotem moře a příboje, 26 takže lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celou obývanou zem, neboť nebeské moci se budou hýbat. 27 A tehdy uvidí Syna člověka, jak přichází v mraku s velikou mocí a velebností. 28 Až se to začne dít, vzhlédněte a zdvihněte hlavu, protože se přibližuje vaše vykoupení“. 29 A pověděl jim podobenství: „Podívejte se na fíkovník a všechny stromy! 30 Když pozorujete, že už pučí, poznáváte, že je už blízko léto. 31 Tak i vy, až uvidíte, že se to děje, vězte, že je blízko Boží království. 32 Vpravdě vám pravím, že nepomine toto pokolení, dokud se všechno nestane. 38 nebe i země pominou, ale moje slova nepominou.“

 

25-28. Příchod Syna člověka (Mt 24, 29-30; Mk 13, 24-27).

29-33. Znamení, že Boží království je b 1 í z k o (Mt 24, 32-35; Mk 13, 28-31).

 

34 „Dávejte si však pozor, aby vaše srdce nebylo zatíženo opojením, opilstvím, a (nemírnou) starostí o tento život a aby na vás nepřišel onen den znenadání35 jako léčka; neboť překvapí všecky, kdo bydlí na povrchu celé země. 36 Bděte tedy a modlete se v každé době, abyste byli uznáni za hodný uniknout tomu všemu, co se má stát, a stanout před Synem člověka.“

37 Ve dne pak učil v chrámě, v noci však vycházel a prodléval na hoře zvané Olivová. 38 A brzo ráno k němu přicházel všechen lid, aby ho v chrámě poslouchal.

34-36. Napomenutí pro poslední den (Mt 24, 42; Mk 13, 33-37).

37-38. Poslední dny Kristovy činnosti (Jan 8, 1-2).

 

22 Přiblížil se svátek přesnic, který se nazývá pascha. 2 A hledali velekněží a vykladatelé Písma, jak by ho usmrtili, ale báli se lidu.

 

22, 1-2. Spiknutí proti Ježíšovi (Mt 26, 1-5; Mk 14, 1-2).

1. Pascha, t. j. přejití (že totiž anděl pobíjející egyptské prvorozence přešel, pominul domy Izraelitů). Židovské velikonoce byly ustanoveny na památku této události (Ex 12, 12-27).

 

3 Avšak satan vešel do Jidáše, který se nazýval Iškariotský, jednoho ze dvanácti. 4 Odešel tedy a mluvil s velekněžími a veliteli (chrámu), jak jim ho vydá. 5 I zaradovali se a dohodli se, že mu dají peníze. 6 A slíbil (to). Hledal však vhodnou příležitost, aby jim ho vydal, až s ním nebude lid.

7 A přišel den přesnic, kdy měl být zabíjen velikonoční beránek. 8 Poslal tedy Petra a Jana se slovy: „Jděte a připravte nám beránka, abychom večeřeli!“9 Oni mu řekli: „Kde si přeješ, abychom připravili?“ 10 A on jim řekl: „Hle, až vejdete do města, potká vás člověk, který nese džbán vody; půjdete za ním do domu, do kterého vejde, 11 a řeknete pánovi toho domu: ´Mistr ti praví: Kde je místnost, v které bych jedl beránka se svými učedníky? ´12 A on vám ukáže velkou horní místnost, (už) prostřenou; tam připravte!“13 Odešli tedy a našli, jak jim řekl, a připravili beránka. 14 A ve stanovenou hodinu se položil (ke stolu) a apoštolově s ním.

3-6. Jidášova zrada (Mt 26,14-16; Mk 14, 10-11).

7-14. Přípravy k poslední večeři (Mt 26, 17-20; Mk 14, 12-17).

 

15 A řekl jim: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. 16 Neboť vám pravím, že ho už nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království.“17 A vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte to a rozdělte mezi sebe, 18 neboť vám pravím, že už nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království“.

 

14. Evangelisté se nezmiňují o všech obřadech při velikonoční večeři u Židů. Nepopisují ani jedení velikonočního beránka, což bylo hlavní, ani čtveré podávání číše s vínem. Vypravují jen o chlebě a víně, a to kvůli ustanovení eucharistie, která má nahradit starozákonní obřady.

15-18. Poslední židovské velikonoce (Mt 26,29; Mk 14, 25).

17. Ježíš zahájil poslední večeři požehnáním vína. Vybídl pak učedníky, aby je mezi sebou rozdělili, a přitom má stále na mysli svou blízkou smrt. Potom třeba umístit napomenutí apoštolům, když se přeli o přední místa, a mytí nohou (Lk v 24-30; Jan 13, 1-20). Poté odhalil zrádce a ten vyšel (21, 23; Mk 14, 18-21). Potom byl proměněn chléb v tělo a víno v krev Páně (19-20; Mk 14, 22-24; Mt 26, 26-28). Pak dal nové přikázání (Jan 13, 31-35). Následovala předpověď o rozprchnutí apoštolů a o Petrově zapření (31-34; Mk 14, 27-31; Jan 16, 31-32; 13, 36-38). A potom řeči Páně u Jana (14, 1...). -Viz však i pozn. k 21-22.

 

19 A vzal chléb, vzdal díky, rozlámal a dal jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku!“20 Stejně (udělal) i s kalichem po večeři, když řekl: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi, která se za vás vylévá.“

21 „Avšak hle, ruka mého zrádce je se mnou u stolu. 22 Syn člověka sice odchází podle toho, jak bylo určeno, ale běda tomu Člověku, skrze kterého je zrazován!“23 A oni se začali ptát jeden druhého, kdo z nich že to asi je, který to zamýšlí udělat.

24 Povstal mezi nimi i spor, kdo z nich je asi největší. 25 A on jím řekl: „Králové národů panují nad nimi a ti, kdo na nich uplatňují svou moc, dávají si název dobrodinci.

19-20. Ustanovení eucharistie (Mt 26,26-28; Mk 14,22-24; 1 Koř 11,23-25).

21-22. Oznámení zrádce (Mt 26, 21-25; Mk 14, 18-21; Jan 13, 21-30).

21-22. Podle Lk Jidáš asi přijal eucharistii a potom teprve odešel. Některým vykladatelům se však zdá, že Jidáš nepřijímal, a poukazují na Mt a Mk. Zdá se však, že Lukáš se více drží časového postupu.

24-27. Poučení o pokoře v Církvi (Mt 20, 24-28; Mk 10, 41-45).

 26 Vy však ne tak! Ale kdo je mezi vámi největší, buď jako nejmladší, a kdo je představený, buď jako služebník. 27 Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí? Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo obsluhuje. 28 Vy jste se mnou vytrvali v mých zkouškách; 29 a já vám odkazuji království, jako mně je odkázal můj Otec, 30 abyste jedli a pili u mého stolu v mém království a zasedli na trůny k soudu nad dvanácti izraelskými kmeny.“

31 „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás prosel jako pšenici, 32 ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezakolísala, a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry!“

28-30. Odměna slíbená apoštolům (Mt 19, 28).

31-32. O Petrovi se tu předpokládá, že má první místo mezi apoštoly, jak mu bylo dáno u Caesareje Filipovy (Mt 16, 17-19). Ježíš Kristus předvídá satanovy útoky proti apoštolům. Bůh je dopustí, jako kdysi dovolil satanovi, aby zkoušel Joba (Job 1, 11-12). Ty útoky jsou zobrazeny prosíváním obilí. Satan však nebude zamýšlet oddělit zrno od plev, vytrvalé od slabých, nýbrž se bude snažit přimět apoštoly všelijakými pozemskými utrpeními a zklamáními k úplnému odpadu od Krista. Než Ježíš svou modlitbou za Petra, a tím za všechny apoštoly, vyprosil Petrovi milost vytrvalosti ve víře v něho jako v Mesiáše a Božího Syna. Když potom Petr Pána zapřel, nezapřel tuto nadpřirozenou víru v Ježíše Krista, nýbrž popřel jen to, že ho zná. A k tomuto zapření Pána se vztahují další slova: „a ty, až se obrátíš“, totiž od tohoto pochybení. Petrovi je pak uloženo, že má utvrzovat své spoluapoštoly ve víře. V tomto postavení budou i nástupcové apoštolů (biskupové) k nástupci Petrovu (papeži), který je pro Kristovu modlitbu ve věcech víry a mravů neochvějný a neomylný.

 

33 A on mu řekl: „Pane, jsem ochoten jít s tebou i do žaláře i na smrt!“34 Než on řekl: „Říkám ti, Petře: (Ještě) dnes, než kohout zakokrhá, třikrát zapřeš, že mě znáš.“

35 Pak jim řekl: „Když jsem vás poslal bez měšce, bez mošny a opánků, měli jste v něčem nedostatek?“A oni řekli: „V ničem“.

33-34. Předpověď Petrova zapření (Mt 25,33-34; Mk 14,29-30; Jan 13, 37-38).

35-38. Pán chce apoštolům připomenout změnu jejich postavení. Dosud byli přijímáni jako hosté a žili z dobré vůle Kristových obdivovatelů. Nastávají však jiné poměry; možno je srovnat s postavením člověka, který se octl uprostřed nepřátel. Nemá-li živobytí v mošně, musí si je obstarat násilím. Slova o meči netřeba brát doslovně, neboť to nebylo podle Kristova ducha, pomáhat si takovým způsobem (10, 3; 12, 4; 21, 12). Apoštolově tomu ovšem rozuměli doslova, a proto se chlubí, že mají dva meče. Ježíš se nechce pouštět do dalšího vysvětlování a zakončuje rozmluvu slovy: „To stačí.“,

 

36 Řekl jim tedy: „Teď však, kdo má měšec, vezmi ho, podobně i mošnu, a kdo nemá, prodej svůj plášť a kup si meč! 37 Neboť vám pravím, že se musí na mne splnit toto, co je psáno: A mezi zločince byl připočten. Neboť to, co se mne týká, se dokonává.“ 38 A oni řekli: „Pane, hle, tady jsou dva meče.“ On jim řekl: „To stačí“.

39 Potom se odtamtud odebral podle zvyku na Olivovou horu; Šli za. ním i učedníci. 40 Když došel na to místo, řekl jim: „Modlete se, abyste nepřišli do pokušení!“41 Sám pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl na kolena a modlil se: 42 „Otče, chceš-li, vezmi ode mne tento kalich, avšak ne má, nýbrž tvá vůle se staň!“43 Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. A když upadl do smrtelných úzkostí, vroucněji se modlil. 44 A jeho pot byl jako kapky krve, stékající na zem.

39-46. Smrtelná úzkost a modlitba na Olivové hoře (Mt 26, 30.36-46; Mk 14, 26.32-42).

44. ´Jako by Pán neplakal jen očima, ale všemi údy ´(sv. Bernard). Pot v kapkách stékající po celém těle, jak to bývá vidět u umírajícího, ukazuje, jak hroznou úzkost prožívalo Kristovo nitro. Tím více o tom svědčí, připustí-li se s většinou vykladatelů, že se s potem míchala i krev. Takový krvavý pot je lékařům znám pod jménem haematydrosis. (Je zajímavé, že o tomto Kristově krvavém potu píše právě lékař sv. Lukáš.) - V takových smrtelných úzkostech spatřují věřící nesmírnou lásku Krista, který to všecko vzal na sebe dobrovolně za hříchy lidstva. Úzkosti, které se takto projevily, svědčí také o Kristově pravé lidské přirozenosti.

 

 

45 Když pak vstal od modlitby a přišel k svým učedníkům, shledal, že zármutkem usnuli. 46 A řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte, modlete se, abyste nepřišli do pokušení!“

47 Když ještě mluvil, hle, (přišel) zástup a ten, který se jmenoval Jidáš, jeden ze dvanácti, šel před nimi a přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. 48 Ale Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka? „49 Když viděli ti, kteří byli při něm, co se chystá, řekli: „Pane, máme bít mečem? „50 A jeden z nich udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. 51 Ale Ježíš odpověděl: „Až sem, a dost!“A dotkl se jeho ucha a uzdravil ho. 52 Ježíš pak řekl velekněžím, velitelům chrámu a starším, kteří pro něj přišli: „Jako na lupiče jste vyšli s meči a s holemi“? 53 Ačkoliv jsem býval s vámi každý den v chrámě, nevztáhli jste na mne ruce. Ale tohle je vaše hodina a moc tmy.“

 

47-53. Kristovo zatčení (Mt 26, 47-56; Mk 14,43-52; Jan 18,2-11).

 

54 Potom ho jali, vedli a zavedli do veleknězova dvora. Petr však šel vpovzdáli za ním. 55 Když rozdělali uprostřed dvora oheň a sesedli se (kolem něho), Petr si sedl mezi ně. 56 Tu ho spatřila jedna služka, jak seděl ve světle, upřela na něj zrak a řekla: „I tenhle byl s ním!“57 Ale on zapřel slovy: „Ženo, neznám ho!“58 A za chvilku ho uviděl jiný a řekl: „Také ty jsi z nich!“Petr však pravil: „Nejsem, člověče!“59 A asi po hodině někdo jiný tvrdil: „Skutečně, i tenhle byl s ním, vždyť je také Galilejan!“60 Ale Petr řekl: „Člověče, nevím, co povídáš.“ A najednou, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. 61 Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. I vzpomněl si Petr na slovo Páně, jak mu řekl: „Dříve než dnes kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ 62 A vyšel ven a hořce se rozplakal.

54-62. Petrovo trojí zapření (Mt 26,69-75; Mk 14,66-72; Jan 18,16-17.25-27).

 

63 A muži, kteří ho střežili, posmívali se mu a bili ho. 64 Zakryli ho a ptali se ho: „Hádej, kdo tě to udeřil? „65 A mnoho jiného proti němu rouhavě mluvili.

66 Jakmile se rozednilo, sešli se starší lidu, veleknězi a vykladatelé Písma a odvedli ho do své rady. 67 Tázali se ho: „Jestliže jsi ty Mesiáš, řekni nám!“A pravil jim: „Řeknu-li vám (to), neuvěříte mi, 68 a budu-li se vás ptát, neodpovíte mi. 69 Ale od této chvíle bude sedět Syn člověka na pravici Boží moci“. 70 Tu všichni řekli: „Ty jsi tedy Boží Syn? „A on jim řekl: „Ano, jsem, jak pravíte.“ 71 A oni řekli: „K čemu ještě potřebujeme svědectví? Vždyť sami jsme to slyšeli z jeho úst.“

 

23 A povstalo celé jejich shromáždění a vedli ho k Pilátovi. 2 Začali pak na něj žalovat: „Shledali jsme, že tenhle člověk pobuřuje náš národ, že brání odvádět císaři daň a že se vydává za krále Mesiáše. „3 Pilát se ho tedy zeptal: „Ty jsi židovský král? „A on mu odpověděl: „Ano, jak říkáš“.

63-65. Pohanění Páně (Mt 26, 67-68: Mk 14, 65).

66-71. Ježíš je souzen veleradou (Mt 26, 59-66; 27, 1; Mk 14, 55-64).

23, 1-5. Ježíš ponejprv před Pilátem (Mt 27,2.11-14; Mk 15,1-5; Jan 18, 28-38).

 

4 Pilát pak řekl velekněžím a davu: „Neshledávám nic, čím by se tento člověk provinil.“ 5 Ale oni naléhali ještě více a říkali: „Bouří lid svým učením po celé Judeji, počínaje Galilejí až sem“. 6 Jakmile (to) Pilát uslyšel, zeptal se, zdali tento člověk je Galilejan. 7 A když se dověděl, že je to poddaný Herodův, poslal ho k Herodovi, který ty dni byl také v Jerusalemě. 8 Když Herodes Ježíše spatřil, velmi se zaradoval, neboť už dávno si ho přál vidět, protože o něm slyšel a doufal, že ho uvidí udělat nějaký zázrak. 9 I kladl mu mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal. 10 Stáli tam i veleknězi a vykladatelé Písma a vytrvale na něj žalovali. 11 Tu Herodes i se svým vojenským doprovodem jím pohrdl, ztropil si z něho žert, když ho oblékl v bílý šat, a poslal ho nazpátek k Pilátovi. 12 Ten den se Herodes a Pilát spřátelili, neboť předtím žili spolu v nepřátelství.

6-12. Ježíš si tu zachoval pevnost a důstojnost a nevydal sebe a své učení pouhé zvědavosti. Herodes ho dal za to obléci za bláznivého krále, bezmocného, poněvadž neudělal před ním zázrak, nevědomého, protože mu neodpovídal, hloupého, poněvadž ne nehájil.

 

13 Pilát pak svolal velekněze, předáky a lid 14 a řekl jim: „Předvedli jste mi tohoto člověka, že prý rozvrací lid, a hle, já jsem ho vyšetřoval před vámi a neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co proti němu vznášíte. 15 Ale ani Herodes; vždyť ho poslal nazpátek k nám; prostě neudělal nic, co by zasluhovalo smrti. 16 Proto ho potrestám a propustím. „17 Ve svátek pak jim musíval jednoho propustit. l8 Oni však vzkřikli: „Pryč s tímhle, ale propusť nám Barabbáše!“19 Ten byl vsazen do žaláře pro nějaké vzbouření, které se stalo v městě, a pro vraždu. 20Ale Pilát chtěl propustit Ježíše a znova k nim promluvil. 21 Ale oni křičeli: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ 22 On jim však po třetí řekl: „Co tedy zlého udělal? Neshledávám, proč by měl zemřít. Potrestám ho tedy a propustím.“ 23 Oni však naléhali s velikým křikem a žádali, aby byl ukřižován, a jejich křik se stupňoval. 24 Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti. 25 Propustil jim tedy toho, který byl vsazen do žaláře pro povstání a vraždu, o kterého žádali, a Ježíše vydal jejich vůli.

17-25. Lid volí Barabbáše místo Ježíše (Mt 27, 15-23.26; Mk 15,6-15).

 

26 A když ho vedli, uchopili jakéhosi Šimona Kyrenského, který přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem. 27 A šel za ním velký zástup lidu a žen, a ty nad ním plakaly a bědovaly. 28 Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Jerusalemské dcery, neplačte nade mnou, ale plačte samy nad sebou a nad svými dětmi. 29 Neboť hle, přijdou dni, kdy budou říkat: ´Blažené neplodné a životy, které nerodily, a prsy, které nekojily'. 30 Tehdy začnou říkat horám: ´Padněte na nás!´ a vrchům: ´Přikryjte nás! ´31 Neboť děje-li se toto se stromem zeleným, co se stane se suchým?“

26. Z různých tvarů křížů bylo nejspíše použito onoho, při kterém příčné břevno bylo v pravém úhlu vklíněno do svislého trámu; na přečnívající část byl připevněn nápis (38). Odsouzenec si nosíval příčné břevno sám, kdežto svislý trám stával už na místě.

27-31. Mezi tolika zvědavci se přece našly ženy, které orientálním způsobem projevovaly útrpnost s Kristem. Ježíš ocenil jejich cit lidskosti, zároveň však je těšil, neboť věděl, co je čeká (21, 23). Jako se totiž zelené dřevo nehodí k udržování ohně, tak ani on, jsa zcela nevinný, nemůže být předmětem Božího hněvu a trestu. Musí-li však tolik trpět, čím více budou trestáni ostatní příslušníci národa, nad kterými se vznáší Boží hněv. Jsou jako suché dřevo, velmi vhodné pro oheň.

 

32 Byli s ním vědem na popravu také ještě jiní dva zločinci.

33 Potom přišli na místo zvané Lebka a tam ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravé straně a druhého po levé. 34 A Ježíš pravil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co dělají.“ Když se dělili o jeho oděv, losovali. 35 Lid tam stál a díval se. A předáci lidu se mu posmívali slovy: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, jestliže je to Pomazaný Boží, Vyvolený!“ 36 I vojáci si z něho tropili žerty, přistupovali k němu a nabízeli mu ocet 37 se slovy: „Jsi-li židovský král, zachraň se!“ 38 Nad ním byl také nápis: Toto je židovský král.

39 A jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, rouhal se mu: „Nejsi ty Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“40 Ale druhý odpověděl a pokáral ho: „Ani ty se Boha nebojíš, i když máš stejný trest? 41 My přece trpíme spravedlivě, protože se nám dostává, co jsme si za své skutky zasloužili, ale tento se nedopustil ničeho zlého.“ 42 Pak řekl: „Ježíši, rozpomeň se na mne, až přijdeš ve svém království!“ 43 A řekl mu: „Vpravdě ti pravím: Dnes budeš se mnou v ráji!“

33-38. Ukřižování (Mt 27, 33-38; Mk 15, 22-27; Jan 19, 17-27).

39-43. Dva lotři na kříži (Mt 27, 44; Mk 15, 32).

42-43. Některé řecké rukopisy a Vulgáta zde čtou: „až přijdeš do svého království.“Jiné kodexy (na př. Sinajský) mají „ve svém království „; tomuto Čtení dáváme přednost s mnoha vynikajícími biblisty. Smysl žádosti dobrého lotra pravděpodobně není ten, aby Ježíš ihned zasáhl a zázračně mu pomohl, nebo snad že by myslil na Ježíšův nastávající vstup do nebe. I on totiž věřil s ostatními Židy své doby v mesiášské království na zemi, v kterém bude Mesiáš slavně kralovat. Kromě toho je mu zřejmé, že Ježíš je nevinný, a skutečně věří v jeho mesiášství. Je mu tedy jasné, že se Kristus po vzkříšení vrátí a se slávou se ujme mesiášského království. A sem směřuje jeho žádost: „rozpomeň se na mne, až přijdeš ve svém království“, abys vládl jako král Mesiáš. A na to mu Ježíš odpovídá: „Dnes budeš se mnou v ráji“, ne snad až někdy v budoucnosti, jak si to představuješ.

 

44 Bylo asi šest hodin a nastala tma po celé zemi až do devíti hodin; 45 slunce se zatmělo a chrámová opona se roztrhla v půli. 46 A Ježíš zvolal velikým hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“A po těch slovech vydechl naposled.

 

44-46. Ježíš umírá (Mt 27,45-51; Mk 15, 33-38).

44. „Devátá hodina „: viz pozn. k Mt 27,45.

 

47 Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Skutečně, toto byl člověk spravedlivý!“48 A všechen zástup, který byl zároveň přítomen oné podívané a viděl, co se stalo, vracel se a bil se v prsa. 49 Všichni jeho známí však stáli opodál, také ženy, které ho provázely z Galileje, se na to dívaly.

50 A hle, muž jménem Josef, člen velerady, dobrý a spravedlivý člověk - 51 ten nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním - ze židovského města Arimathie, který očekával Boží království, 52 přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo. 53 A sňal je, zavinul do plátna a položil ho do vytesaného hrobu, do kterého ještě nikdo nebyl doposud uložen. 54 Byl to den přípravy a prosvítalo na sobotu.

55 Ženy, které s ním přišly z Galileje, šly za ním a podívaly se na hrob, i jak jeho tělo bylo uloženo. 56 Potom se vrátily a připravily vonné věci a masti; v sobotu však nic nedělaly podle přikázání.

 

47-49. Setník a ženy pod křížem (Mt 27, 54-56; Mk 15, 39-41)/

50-54. Pohřbení Páně (Mt 27, 57-60; Mk 15, 42-46; Jan 19, 38-42).

54. „Prosvítalo na sobotu“, protože podle židovského počítání začínala sobota už v pátek po západu slunce.

 

24 První pak den po sobotě záhy zrána přišly k hrobu a nesly vonné věci, které připravily. 2 nalezly však kámen od hrobu odvalený, 3 a když vešly, nenašly tělo Pána Ježíše. 4 A zatím co byly nad tím bezradné, hle, dva muži v oslnivém rouchu stanuli vedle nich. 5 Když se lekly a klonily tvář k zemi, řekli jim: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? 6 Není zde, ale vstal. Vzpomeňte si, že k vám mluvil, když byl ještě v Galileji, 7 takto: ´Syn člověka musí být vydán hříšníkům do rukou, být ukřižován a třetí den vstát'.“ 8 I vzpomněly si na jeho slova, 9 vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti a všem ostatním. 10 Byly to: Marie Magdalena, Jana a Marie Jakubova; i ostatní, které byly s nimi, říkaly to apoštolům. 11 Ale ta zpráva se jim zdála jako blouznění, a neuvěřili jim. 12 Petr však vstal a běžel ke hrobu; sklonil se a vidí lněné ovinky oddělené. I odešel a divil se u sebe, co se stalo.

24,1-12. Prázdný hrob (Mt 28, 1-10: \Ik 16, 1-8; Jan 20, 1-10).

 

13 A hle, dva z nich se ubírali téhož dne do osady jménem Emauzy, vzdálené od Jerusalema šedesát honů, 14 a hovořili mezi sebou o všech těchto událostech.

15 A když si tak hovořili a spolu uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a šel s nimi, 16 ale jejich očím bylo bráněno, aby ho nepoznali. 17 A řekl jim: „O čem to cestou mezi sebou tak rozmlouváte? „A zastavili se zarmouceni. 18Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi jediný cizinec v Jerusalemě, který neví, co se v něm stalo tyto dny?“ 19 A řekl jim: „Co (se stalo)?“ A oni mu pravili: „To s Ježíšem Nazaretským, který byl prorok, mocný v činu i v slově před Bohem a přede vším lidem, 20 jak ho veleknězi a naši předáci vydali k odsouzení na smrt a ukřižovali ho. 21 A my jsme doufali, právě on má vykoupit Izraele. Ale k tomu ke všemu je dnes už třetí den, co se to stalo. 22 Avšak i některé z našich žen nás poděsily. Časně ráno totiž byly u hrobu, 23 a když nenašly jeho tělo, přišly a říkaly, že dokonce měly vidění andělů, a ti že řekli, že žije.

 

13. Kde byly Emauzy, není ještě zjištěno. Vzdálenost od Jerusalema <i0 honů je 11, 5 km: v některých rukopisech je udána vzdálenost 1H0 honů“.

 

24 A někteří z našich se odebrali ke hrobu a nalezli tak, jak pověděly i ženy, jeho však neviděli“.

25 A on jim řekl: „Ó bláhoví a srdcem váhaví uvěřit všemu, co mluvili proroci! 26 Což to nemusel Mesiáš trpět a vejít do své slávy? „27 Začal pak od Mojžíše a ode všech proroků a vykládal jim, co se na něj vztahovalo ve všech Písmech.

28 A přiblížili se k osadě, do které se ubírali, a on předstíral, že jde dál. 29 Ale oni ho přinutili se slovy: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil“. I vešel, aby zůstal s nimi. 30 Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, požehnal, rozlámal a podával jim.

25. Starozákonní proroctví o Kristově zmrtvýchvstání jsou hlavně tato: Žl 15, 8-10: „Mám Pána na zřeteli stále; protože je mi po pravici, nebudu se viklat. Proto se raduje mé srdce a jásá má duše, ano i mé tělo odpočine bezpečně, protože nenecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý zakusil porušení.“ Iz 53, 8-10: „Boží služebník bude vidět potomstvo po dlouhé věky. Z toho, co vytrpěl, bude se těšit, nasycen bude radostí z toho, co zkusil.“ Jak by se tedy mohl těšit z obrovského utrpení za hříchy lidstva, o kterém předpovídal prorok, kdyby po něm a po své smrti neměl žít!

29. „Už se připozdívá“: možno brát v době již od 3 hodin odpoledne.

30. Z toho, že Pán požehnal chléb, lámal ho a podával, neplyne, že tu jde o eucharistii, ale bylo to spíše obyčejné občerstvení.

 

31 A otevřely se jim oči a poznali ho; on však od nich zmizel. 32 Tu si řekli vespolek: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma? „33 A vstali tu chvíli a vrátili se do Jerusalema, a nalezli pohromadě jedenáct a ty, kteří byli s nimi, 34 jak praví: „Pán skutečně vstal a ukázal se Šimonovi!“35 Také oni vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.

36 Když o tom mluvili, stanul uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ 37 Byli však zděšeni a přestrašeni a domnívali se, že vidí ducha. 38 A řekl jim: „Proč jste poděšeni a proč vám vstupují na mysl pochybnosti? 39 Podívejte se mi na ruce a na nohy, že jsem to já! Dotkněte se mě a pohleďte, že duch nemá maso ani kosti, jak u mne vidíte, že mám.“ 40A po těch slovech jim ukázal ruce i nohy. 41 Když ještě pro samou radost nevěřili a žasli, řekl jim: „Máte tady něco k jídlu?“ 42 A oni mu podali kousek pečené ryby. 43 I vzal si a pojedl před nimi.

36-43. Ježíš se ukazuje apoštolům a úředníkům (Jan 20, 19-23).

 

44 A řekl jim: „Tato slova jsem vám mluvil, když jsem ještě býval s vámi: Musí se splnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, Prorocích a Žalmech.“ 45 Potom jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmům, 46a řekl jim: „Tak je psáno, že Mesiáš musel trpět a třetí den vstát z mrtvých 47 a že má být kázáno v jeho jménu pokání a odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jerusalemem. 48 Vy jste svědci těch věcí. 49 A hle, já na vás posílám, co slíbil můj Otec. Zůstaňte tedy v městě, dokud nebudete opatřeni mocí z výsosti.“

50 Pak je vyvedl až do Bethanie, zvedl ruce a požehnal jim. 51 A když jim žehnal, odstoupil od nich a byl nesen do nebe. 52 Oni se mu poklonili a vrátili se do Jerusalema s velikou radostí. 53 A byli stále v chrámě a velebili Boha.

44-49. Ježíš po svém zmrtvýchvstání poučoval vícekrát apoštoly o tom, jak se na něm vyplnily Boží záměry, předpověděné už u proroků, pro spásu světa. Oni mají pokračovat v tom díle, až se jim dostane osvíceuí a síly od Ducha svatého. O tom vypravuje Lk ve Skt ap.

50-52. Nanebevstoupení Páně (Mk 15, 19).

52. Velmi se radovali pro Kristovo slavné vítězství a protože očekávali od něho pomoc z nebe.

 

O EVANGELIU SVATÉHO JANA.

Předcházející tři evangelia patří k sobě. Shodují se v uspořádání veřejné činnosti Kristovy; ta u nich začíná křtem Kristovým, potom se soustřeďují na jeho činnost v Galileji (jako by trvala jen jeden rok), líčí pak jeho cestu do Jerusalema a končí Kristovým utrpením a zmrtvýchvstáním. Uvádějí často tytéž řeči Páně a ještě více zázraky Páně, a někdy v témže pořadí. Jindy je zase nápadné, jak souhlasí ve způsobu líčení a podání; někdy se vyjadřují i stejnými slovy. Jinak se však od sebe zase liší jak v popisu zázraků a jiných událostí, tak v zaznamenávání řečí a výroků Páně. Než ty odlišnosti nezastiňují řečenou shodu, naopak působí, že ještě více vyniká. Je prostě patrné, že evangelium Matoušovo, Markovo a Lukášovo vycházejí z jednoho základu. Tento jejich podivuhodný soulad i při tolika rozdílech možno dobře vidět, když je dáme vedle sebe v částech sobě odpovídajících. Takovým srovnáním nabudeme jasný přehled o jejich shodách a neshodách. Řecky se tomu říká synopsis. Odtud se vžil pro tato tři evangelia název: synoptická.

Když přejdeme od synoptických evangelií ke čtení evangelia podle sv. Jana, jsme jím uvedeni do nového, povzneseného prostředí, vytvořeného novými ději a hlavně řečmi a úvahami, které se ve způsobu podání liší od řečí Páně u synoptiků. Snad je to tím, že synoptikové zachycují působení Kristovo v Galileji ve styku s obyčejným lidem, kdežto Janovo evangelium si všímá jeho činnosti v Judsku, v Jerusalemě, středisku to vyšší náboženské kultury. Je to pravda, ale k osvětlení celé otázky to nestačí.

Onu rozdílnost lépe vystihli staří spisovatelé, na př. už Klemens AI. (zem. 215), když nazývá synoptická evangelia „tělesnými“ a čtvrté evangelium „duchovním“, totiž v tom smyslu, že synoptikové podávají spasitelnou činnost Kristovu lidským smyslům jaksi blíže a ona že je více zaujímá a naplňuje po této stránce, kdežto čtvrté evangelium zase zavádí mysl k samému prameni spasitelné činnosti Kristovy, k jeho božství, u něho prodlévá a odtud se na vše dívá. Ovšem nesmí se zde upřílišovat a brát vše jednostranné, jinak zůstane skryt duch synoptických evangelií a hlavně reálnost evangelia čtvrtého. U čtvrtého evangelia lze se toho vyvarovat i tím, že se ukáže nejprve na osobnost jeho spisovatele.

Mnohých zpráv o spisovateli možno nabýt ze samého evangelia. Je to Žid, neboť užívá aramejských slov, která čtenářům vysvětluje (rabbi, rabboni, Mesiáš, Siloe, a j.), píše o židovských zvycích, obřadech a svátcích takovým způsobem, jako by v nich žil a uvádí místa ze Starého Zákona podle hebrejského textu. Dále z toho, že dobře zná jak zeměpis Palestiny a místopis Jerusalema (srov. 4, 5. 6. 11; 5, 2..; 10. 23 a j.), tak způsob jednání farizeů a sadduceů, třeba usuzovat, že žil v Palestině. Spisovatel byl očitým svědkem toho, co vypravuje; praví to sám o sobě (l, 14; 19, 35; 21, 24) a projevuje to přesnou znalostí, na př. časových okolností, když udává přesnou hodinu (4, 6. 52), a jiných podrobností (1, 35-41; 20, 4-10).

Z 20, 2 se dovídáme, že spisovatel je učedník, kterého miloval Ježíš; požívá u Ježíše obzvláštní důvěry (13, 23; 19, 26; 21, 7). Tento učedník přísluší do apoštolského sboru, neboť byl přítomen poslední večeři, které se zúčastnili jen apoštolově. Tento apoštol nemůže být nikdo jiný leč Jan, miláček Páně. Je přece nápadné, že v evangeliu nejsou výslovně jmenováni synové Zebedeovi, Jakub a Jan, ani jejich matka Salome, ačkoliv oba dva patřili s Petrem k trojici apoštolů, kterou Ježíš Kristus zvláště vyznamenával. Kromě toho se na počátku Církve Petr a Jan ukazují jako dva apoštolově, kteří společně vystupují a k sobě zvláště náleží (Skt ap 1, 13; 3, 1-3; 4, 13. 19; 8, 14). Tedy i onen apoštol, kterého Ježíš zvláště miloval a který je Petrovým důvěrníkem ve čtvrtém evangeliu (13, 24-26; 18, 16; 20, 2-9; 21, 7), nemůže být leč Jan, který jako spisovatel tohoto evangelia se skrývá za oním „učedníkem, kterého miloval Ježíš“.

Jen tak si také dovedeme vysvětlit, že čtvrté evangelium, které má odlišný ráz od synoptických evangelií, bylo přijato křesťanskými obcemi za pravé a spolehlivé evangelium, jak o tom máme zprávy již z první polovice 2. století (sv. Ignác Ant., + 107 n. 115; Papias z Hierapole, + 125, a j.). Jiné zprávy zase výslovně jmenují Jana jako spisovatele (fragment Muratoriho z r. 180; sv. Irenej, + 202; sv. Klement Al., + 215). Takové doklady nepocházejí z jednoho pramene a místa, ale z různých míst, takže možno mluvit o všeobecném uznání Jana za spisovatele tohoto evangelia koncem druhého století a ve stoletích dalších.

Jan pocházel z Bethsaidy na severním břehu Genesaretského jezera. I se svým bratrem Jakubem pomáhal otci Zebedeovi v rybaření. Rodina nebyla chudá. Jejich matka Salome náležela k oněm svatým ženám, které doprovázely Pána a přispívaly mu ze svých statků (Mt 28, 56; Lk 8, 3). Oba bratři patřili k prvním čtyřem následovníkům Páně a učedníkům (Mt 4, 18-22) a požívali s Petrem zvláštní důvěry Ježíšovy (Mk 5, 37; 9, 2; 13, 3; 14, 34). Oba se vyznačovali ohnivou povahou, kterou Pán musel usměrňovat, aby nepřešla v nerozvážnost (Mk 9, 38; Lk 9, 54; Mt 20, 22); pro ni byli Ježíšem přezváni na „syny hromu“ (Mk 3, 17). Přesto je Pán velmi miloval, zvláště Jana; k němu se Kristova láska zvláště nesla, takže se mohl prostě nazývat „ten učedník, kterého miloval“. Jeho duše byla otevřena této lásce a slovům, které Ježíš Kristus pronášel. Jeho čistá mladistvá mysl si libovala v přítomnosti toho, který měl všechnu pravdu a život. Po smrti Páně zaujímá po Petrovi první místo v křesťanské obci v Jerusalemě. Ještě na jerusalemském sněmu kol. r. 50 je čítán k sloupům Církve (Gal 2, 9). Z Jerusalema odešel před r. 57-58, neboť když tam přišel apoštol Pavel, není zmínky ani o Janovi, ani o Petrovi, ale je tam jen apoštol Jakub Ml. (Skt ap 21, 18). Podle většiny starých spisovatelů se Jan odebral do Malé Asie a působil tam zvláště v Efesu, kde také zemřel.

Podle zpráv, které máme prozatím po ruce, vzniklo jeho evangelium v samém Efesu. Sepsal je v době, kdy už byla napsána a známa evangelia synoptická, tedy jistě ne před r. 70. Přesnou dobu je těžko udat. Jan zemřel na začátku vlády Trajánovy (98-117). Jestliže druhá kniha Janova, totiž kniha Zjevení, byla napsána dříve a za císaře Domiciána (zemř. 96), pak evangelium mohlo mít původ kolem r. 100. Je však možné, že bylo napsáno mnohem dříve.

Jan napsal evangelium proto, aby přivedl čtenáře k víře, že Ježíš je Bohem poslaný Mesiáš a Syn Boží, jak sám praví v 20, 21. Má to být dokonalejší víra, která se totiž zakládá ne na vnějších zázracích, ale na slovech Páně. Taková víra znamená úplné odevzdání ducha a srdce Ježíši Kristu, který nás přišel spasit.

Tuto víru lze sledovat v celém evangeliu. Po slavnostním úvodě 1, 1-18 ukazuje evangelista, jak za veřejné činnosti Kristovy víra v něho byla přijímána jedněmi a odmítána jinými; jak se zdokonalovala u jedněch a jak se proti ní zase zatvrzovali druzí. - Evangelium má pak tyto části: 1. Jan vydává svědectví o Kristu; víra se v mnohých ujímá, ale jest ještě nedokonalá (1, 19-4). 2. Víra u mnohých jak v Jerusalemě, tak v Galileji prochází zkouškou; odvracejí se od Krista, ano, zaujímají k němu nepřátelský postoj, ale ti, kteří vytrvali, projevují Kristu tím větší oddanost (5-6). 3. Přichází k veřejnému utkání s představenými židovského náboženství v Jerusalemě ; při tom se ukáže zlá vůle v jedněch a ještě větší oddanost víře u jiných (7-10). 4. Po vzkříšení Lazarově nepřátelé Ježíšovi se rozhodnou zabít jej, kdežto lid ho oslavuje jako Mesiáše (11-12). 5. Ježíš dává bohaté poučení učedníkům a modlí se za ně (13-17). 6. Utrpení Páně (18-19). Zmrtvýchvstalý Ježíš se ukazuje v Jerusalemě a v Galileji (20-21).

V rozdělení látky evangelia mají také značnou důležitost rozličné židovské svátky (2, 13; 4, 35; 5, 1; 6, 4; 7, 2; 11, 55). Z těchto časových údajů též plyne, jak dlouho trvala veřejná činnost Kristova. Ne jen jeden rok, jak by se mohlo zdát podle synoptiků, nýbrž aspoň dva a půl roku, nebo i přes tri roky, a Jan jako by chtěl to nesprávné zdání u čtenářů, u nichž předpokládá znalost synoptiků, opravit. Tato snaha (totiž přesněji poučit čtenáře synoptiků o některých věcech) se projevuje i jinde, na př. v tom, že zázrak v Káně Galilejské byl první zázrak Kristův.

Co se slohu týče, spisovatel nemiluje dlouhé věty, navzájem podřaděné, ale věty prosté; klade je vedle sebe pomocí prosté spojky „a“, jak to vyhovuje semitskému duchu. Jinak je sloh velmi slavnostní. Vypravování jsou mnohdy hodně živá, na př. rozmluva se Samaritánkou, až dramatická. V řečech Páně, které Jan zaznamenává, není velká slovní rozmanitost. To nejsou řeči jako u synoptiků, u nichž Pán užívá hodně názorných podobenství. Řeči u Jana mají poměrně málo konkrétních výrazů; většinou v nich převládají výrazy odtažité, jako pravda, svědectví, život; ty se často v evangeliu vracejí. Je to ve shodě s celkovým rázem evangelia, které je z velké části dílem úvahovým, jak to činí theolog.

Tato převládající úvahová stránka evangelia se projevuje i při líčení rozličných událostí. Evangelista je nezaznamenává jen pro ně samé, nýbrž proto, aby mu posloužily za východisko k úvaze o Kristově poslání. Události mají nejen cenu jako historická skutečnost, ale skrývají v sobě tajemný smysl, který je ukazován a rozvíjen jak v řečech Páně, tak ve vlastních úvahách evangelistových. Ale vyvozovat z toho, že události v evangeliu vypravované jsou pouhé symboly bez dějinného podkladu, znamená tvrdit něco proti samému podání těch událostí, které vykazuje takové přesvědčivé podrobnosti místní, časové a nábožensko-kulturní ze života a prožívané spisovatelem. Netřeba proto tak zdůrazňovat úvahovou stránku evangelia, aby to bylo na újmu jeho historické ceny. Evangelium bylo napsáno apoštolem Janem, který byl svědkem života Kristova; proto nám mohl také sdělit některé podrobnosti, které bychom odjinud nevěděli, na př. dobu trvání veřejné činnosti Kristovy, den Ježíšovy smrti a některé podrobnosti z jeho utrpení.

Co se týče řečí Páně, které obsahuje evangelium, je pravda, že se liší od způsobu řečí Páně u synoptiků. U nich jsou slova Páně opakována tak, podle možnosti, jak byla Pánem doslova pronesena, kdežto řeči Páně, zaznamenané Janem, nejsou vždy jen přesně opakovaná slova. Jan byl učedník, který byl nejblíže mysli a srdci Páně za jeho pozemského života. Co Pán řekl a učinil, to zanechalo nesmazatelný dojem a odraz v mysli a v srdci mladého Jana. Než napsal evangelium, mnoho o nich uvažoval a připomínal si je pod tímto zorným úhlem: Ježíš je Syn Boží, který nám přinesl život. Tento nový život je nám nabízen od milosrdného Boha jako dar, a to v Ježíši Kristu; on jako Syn Boží má v sobě věčný život, a ten sděluje nám. Abychom se ho stali účastni a v přijatém životě prospívali, k tomu je třeba víry, jejíž požadavek je v celém evangeliu různě zdůrazňován.

To třeba mít na mysli při posuzování řečí Páně ve čtvrtém evangeliu. Ano, jsou to řeči Ježíše Krista, jsou to Kristovy myšlenky; Jan je však často říká výslovněji, než byly proneseny.

 

EVANGELIUM PODLE SVATÉHO JANA

1 Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo Slovo. 2 To bylo na počátku u Boha. 3 Vše povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo.

1, 1-5. Slovo ve svém vztahu k Rohu, světu a lidem.

1. Počátkem se tu rozumí naprostý počátek, počátek před všemi počátky, což se rovná věčnosti božského bytí. V něm „bylo „Slovo, ne stalo se. Názvu „Slovo“ užívá o Ježíši Kristu v jeho božském bytí jen sv. Jan, a to pouze v tomto úvodu do evangelia (v 1.14) a pak ve Zjev 19, 13, velmi pravděpodobně i v 1 Jan I. I. Jako sv. Pavel nazývá Krista „obrazem Božím „(2 Kor 4, 4), „Boží mocí a moudrostí“ (1 Kor 1, 24), aby vyjádřil jednak jeho božskou přirozenost ve způsobu jejího sdílení od Boha Otce, jednak jeho účast při stvoření světa, - tak i Jan ho nazývá Logos-Slovo, aby poučil o jeho vztahu k Bohu v rovnosti přirozenosti přirovnáním k lidskému duchu, z kterého vychází myšlenka Šili vnitřní slovo. Každé slovo zjevuje život ducha, a tak i Slovo zjevuje život Boží. Zjevuje ho dokonale, protože sdílí s Bohem touž přirozenost, jak slavnostně evangelista prohlašuje: „a Bůh bylo Slovo.“

2. Vztah Slova ke stvoření je určen jeho úkolem při něm: být vzorem, podle kterého Bůh všecko stvořil a bez něhož nic nemůže stvořit, jako umělec nemůže nic vytvořit, nepoj al-li dílo předem ve svém rozumu. Naprosto nic nebylo stvořeno bez této součinnosti Slova (1 Kor 8, 6; Kol 1, 15-17; Žid 1, 2-3 a j.).

 

4 V něm byl život, a ten život byl světlo lidí. 5 A to světlo svítí ve tmě, a tma je nepojala.

6 Byl jeden člověk poslaný Bohem, jeho jméno bylo Jan.

4-5. Slovo má v sobě život, který je světlo, když se zjevuje lidem. Jako o smrti se říká, že je to temnota, tak zase o životě, že je to světlo. Lidé před vtělením Slova byli jako tma, protože byli v hříchu, duchovně mrtví, od Boha odvrácení. Přesto jim Slovo zjevovalo svůj život, pokud byl dán všem lidem do srdce zákon, jak mají žít podle Boha. Ale lidstvo se bránilo tomuto vlivu z nebe, ano usilovalo překonat ho svým životem proti Božímu zákonu čili temnotami, duchovní smrtí. Než tato Bohu nepřátelská moc nemohla zabránit vlivu Slova na lidstvo, hříšnost nezvrátila všude a všechen Boží zákon.

6... Jan, hebrejsky Jochanan, t. j. „Bůh je milostivý“, nevystoupil veřejně pro sebe, nýbrž kvůli Světlu, aby o něm svědčil, kdo je. Svědectví je třeba k víře, je to cesta k ní, víra se o ně opírá. V evangeliu se často vyskytuje obrat: „skutky a slova svědčí „o Kristu. Zde Jan svědčí, a tak připravuje cestu k víře v přicházejícího Mesiáše. Jen to byl Janův úkol. Světlo byl někdo jiný. Ne, že by Jan byl světlo nepravé; byl světlo nedokonalé.

 

7 Ten přišel na svědectví, aby svědčil o světle, aby všichni skrze něj uvěřili. 8 On nebyl světlo, měl jen svědčit o světle.

9 Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházelo na svět. 10 Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. u Do vlastního přišel, a vlastní ho nepřijali. 12 Ale všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, 13 kteří se nezrodili z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha.

 

9-13. Světlo přichází; jak je přijímáno.

9. „Pravé světlo“, od něhož Jan, později nazvaný lampou (5, 35), světlo přijal, je Slovo, které se přicházelo vtělit. Jan byl tedy světlo nedokonalé a měl jen připravit na zjevení dokonalého náboženství skrze vtělené Slovo.

10-11. Už v 5 obsahuje něco tragického v lidstvu vzhledem k blahodárnému působení Slova na ně. Tady se smutný tón zesiluje: svět-lidstvo neuznává toho, jemuž vděčí za svou existenci. Tragika vrcholí v národě, který si Bůh vyvolil, ale který odmítl dar Bohem mu podávaný, Mesiáše.

12-13. Židé vcelku odmítli Krista, zato v něj uvěřili pohani. Než ať už je to kdokoli, kdo v něj uvěří, dostane se mu práva být přijat od Boha za syna, aby stále vzrůstal v duchovní podobnosti a dokonalostí s nebeským Otcem. ´Lidé se stávají Božími dětmi tím, že se připodobňují Bohu, a proto jsou Boží synové trojím způsobem. Za první vlitou milostí, takže kdo má posvěcující milost, stává se Božím synem. Za druhé se připodobňuje Bohu dokonalostí ve skutcích, protože kdo koná spravedlivé skutky, je Boží syn. Za třetí se připodobňuje Bohu dosažením slávy ´(sv. Tomáš Akv.). Toto zrození se děje způsobem duchovním, a ne tělesným, jak evangelista vysvětluje tím, že vylučuje příčiny zrození tělesného: krev, t. j. z lidského semene, vůle těla čili přirozený pud a žádost, vůle muže jako vznešenější příčina mravní. Bůh sám svou milostí nás povyšuje do stavu svých dětí a činí nás účastníky své přirozenosti (2 Petr 1, 4).

 

14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A patřili jsme na jeho slávu, slávu, jakou má Jednorozený od Otce, plný milosti a pravdy.

 

14-18. Vtělení Slova, přináší milost a pravdu.

14. Vznešená důstojnost Božího synovství se vysvětluje tím, že se snížilo Slovo k tělu, když je vzalo na sebe, a stalo se smrtelným člověkem podrobeným utrpení. Slovo, které bylo od věčnosti, Bůh, přijalo i lidskou přirozenost v čase. Slovo, druhá božská osoba, neměnitelná sama v sobě, zahrnula do sebe lidskou přirozenost podrobenou změně. Zůstalo Bohem a stalo se člověkem. Tím se přiblížilo lidstvu, aby mu co nejvíce umožnilo přijmout dobrodiní života, čili světla. - „Přebývalo“ či lépe „učinilo si stan mezí námi“: podobně jako v starozákonní době Bůh přebýval ve stánku zhotoveném podle rozkazu daného Mojžíšovi, tak i Slovo-Bůh v lidské přirozenosti se ubytovalo mezi lidmi. Sláva tohoto přebývání je daleko větší a lidem se více přiblížila, vždyť na sebe vzatou lidskou přirozeností Bůh projevuje navenek svou přítomnost, moudrost a působení. Evangelista podává zážitek tohoto zjevujícího se božství slovy: „patřili jsme na jeho slávu...“, totiž v jeho slovech, zázracích, proměnění na hoře (2 Petr 1, 17). Je to sláva, jaká náleží jednorozenému takového Otce, sláva rovná slávě Otce, který ji dal celou milovanému Synovi ve věčnosti zrozenému a potom v čase vtělenému. I v lidské přirozenosti má výsady a slávu Jednorozeného, neboť je plný milosti, přízně a věrnosti lidem a dárce nového života v posvěcující milosti a doprovázejícími ji ctnostmi a dary (16), a plný pravdy čili Božích tajemství, která oznámí lidem.

 

15 Jan o něm svědčí a volá: „O tomto jsem řekl: Ten, který přichází po mně, předešel mě, neboť byl dříve než já“. 16 My všichni jsme zajisté přijali z jeho plnosti, a to milost [na milost.

15. „Který přichází po mně“, totiž časově, ve veřejném vystoupení a kázání. „Předešel mě „ve smyslu mravním, totiž svou důstojností je přede mnou, „neboť byl dříve než já jako Slovo, které bylo od věčnosti a je ve věčnosti. Jan tedy vyznává v Kristu Mesiáše, který existoval dříve, než se objevil mezi lidmi.

16. „Milost na milost“: tím chce vyjádřit dárcovu štědrost a její vzrůst ve věřících: po menší milosti přichází milost větší. Vtělený Boží Syn je pro svou božskou přirozenost nevyčerpatelný, takže může stále a stále rozdávat milosti.

 

17 Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše,] milost a pravda byla dána skrze Ježíše Krista. 18 Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který je v Otcově lůně, ten o tom vypověděl.

17. Zákon jenom nařizoval a ukládal břemena, kdežto milost je vnitřní dar, který člověku pomáhá. Zákon byl jen stín Božích tajemství a Božího života; ta měla být zjevena a dána až v době novozákonní, která je takto doba pravdy a skutečnosti.

18. Nikdo ze smrtelníků, proroků a filosofů neviděl Boží podstatu, a proto nemůže o ní poučit jako o něčem viděném a prožitém. To však učinil Ježíš Kristus, který je Bůh a jako Syn zná všechna Otcova tajemství a prodlévá v jeho nejvroucnější lásce i jako vtělený Syn.

Předmluva (v 1-18) uvádí čtenáře do čtvrtého evangelia, kde se spisovatel snaží zachytit projevy Kristova božství. Je to předmluva plná nejhlubších pravd o Božím Synu, podaných prostým slohem. Třeba uvážit každé slovo, chce-li kdo zakusit tu výši, kam až vede evangelista, totiž k Bohu samému v jeho vnitřním životě se Synem, a pochopit tu hloubku jeho snížení až k tomu, že vzal na sebe smrtelnou lidskou přirozenost. Už tady se musíme zastavit v úvaze o působení Slova jednak při stvoření veškerenstva, jednak v jeho mravním působení na lidstvo, které vrcholí ve vtělení, jež bylo uskutečněno pro to, aby se lidstvo stalo účastným božského života. Kdo porozumí této předmluvě, získá klíč k chápání celého evangelia, protože v něm se vlastně jen rozvíjejí pravdy v ní obsažené. Je to vidět i z toho, že výrazy z předmluvy, jako: život, světlo, svědčit, milost, pravda se velmi často vracejí v Janově evangeliu.

 

19 A toto je Janovo svědectví, když Židé z Jerusalema poslali k němu kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi? „20 I vyznal a nezapřel, a vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ 21 I zeptali se ho: „Co tedy? Jsi Eliáš?“ A řekl: „Nejsem“. „Jsi prorok?“ A odpověděl: „Ne.“ 22 Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme odpovědět těm, kteří nás poslali. Co pravíš sám o sobě? „23 Řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti:´Spravte cestu Páně', jak řekl prorok Izaiáš“. 24 A ti vyslaní byli z farizeů.

19-28. Jan oznamuje Mesiáš ú v příchod.

21. Podle židovského očekávání se objeví prorok Eliáš, aby připravoval na hrozný den Hospodinova příchodu k všeobecnému soudu. Jan popřel, že je Eliáš. A dále Janova příprava se týká milostiplného příchodu Vykupitelova.

 

25 A tázali se ho takto: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani prorok? „26 Jan jim odpověděl takto: „Já křtím vodou. Ale mezi vámi stojí někdo, koho vy neznáte, 27 ten totiž, který přichází po mně, kterému nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku.“ 28 To se stalo v Bethanii za Jordánem, kde Jan křtil.

29 Druhý den vidí Ježíše, jak k němu přichází, a praví: „Hle, Boží beránek, který snímá hřích světa!

25. Není to jen křtění samo, ale to, že Jan svým kázáním a křtem vyvolal takové linutí mezi Židy, že by mohlo vést k domněnce, že už je tu nové Boží království, které má založit Mesiáš. Jestliže však Jan ten Mesiáš není, jaký smysl má jeho veřejná činnost? Z Janovy odpovědi (26-27) mohli pochopit, že on jen nábožensky připravuje lid na Mesiáše, ten však že už v národě žije.

29-34. Jan ukazuje na pravého Mesiáše.

29. Označení Ježíše Krista jako Božího beránka připomíná předpověď proroka Iz 53, 7: „Obětoval se, protože sám chtěl, a neotevřel svých úst..., jako beránek před tím, kdo ho stříhá, bývá němý, neotevřel svých úst.“Je tady předpověděna Kristova trpělivost k současníkům, kteří mu ztěžovali vykonávání jeho poslání. Toto Kristovo utrpení bude pro ně ke zkáze, ale pro ty, kdo v něj uvěří, bude spása. Evangelista Jan, který stál pod křížem, viděl v tom označení „Boží beránek „velikonočního beránka, který se obětoval za hříchy světa.

 

30O tomto jsem řekl: Po mně přichází muž, který mě předešel, neboť byl dříve než já. 31 A já jsem ho neznal, ale proto jsem já přišel křtít vodou, aby byl zjeven Izraeli“. 32 A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem Ducha sestupovat jako holubici z nebe a zůstal na něm. 33 A já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ´Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, ten křtí Duchem svatým´. 34 A já jsem uviděl a vydal svědectví, že toto je Boží Syn.“

35 Druhý den opět (tam) Jan stál a dva z jeho učedníků. 36 Když spatří Ježíše, jak jde kolem, řekne: „Hle, Boží beránek!“37 Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem.

31. Jan připravoval na příchod Mesiáše jako na příchod hrozného, vševědoucího soudce (Mt 3, 7-11); to bude ovšem až při druhém příchodu na konci světa. Ale při křtu Páně poznal, že tento nejvyšší soudce bude nejdříve nevinná oběť za hříchy světa. Jeho příchod tedy nevzbuzuje hrůzu, ale nové velké naděje. V tom smyslu Jan řekl: „A já jsem ho neznal...“ Tyto chvíle, kdy Jan Křtitel představil svým posluchačům Mesiáše v pravém světle, znamenaly vyvrcholení jeho povolání a největší radost.

33-51. První Ježíšovi učedníci.

 

38 Když se Ježíš obrátil a spatřil, že jdou za ním, řekne jim: „Co hledáte? „A oni mu řekli: „Rabbi - to znamená učiteli -, kde bydlíš? „39 Praví jim: „Pojďte se podívat!“Šli tedy a viděli, kde bydlí; a ten den zůstali u něho. Bylo kolem deseti hodin.

40 Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a následovali ho, byl Ondřej, bratr Šimona Petra.41 Ten vyhledá nejprve svého bratra Šimona a řekne mu: „Nalezli jsme Mesiáše „- což znamená Pomazaný. 42 Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš se na něj zadíval a řekl: „Ty jsi Šimon, Janův syn. Budeš se jmenovat Kefas“, což znamená Petr-Skála.

43 Nazítří se rozhodl odejít do Galileje, a nalezne Filipa. A Ježíš mu řekne: „Pojď za mnou!“- 44 Filip byl z Bethsaidy, města Ondřejova a Petrova.

39. Přesné označení hodiny jakož i jiné podrobnosti v této části ukazují, že pisatel těchto řádků byl sám při těchto událostech. A není to nikdo jiný než apoštol Jan. - „Kolem deseti“, t. j. podle našeho počítání asi ve 4 hod. odpoledne.

42. Změnou jména si Ježíš Petra přivlastňuje. Tím novým jménem nechce vystihnout Petrovu povahu, nýbrž určuje tím jeho budoucí úkol v novém Božím království.

 

- 45 Filip vyhledá Nathanaela a řekne mu: „Našli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně a Proroci, Josefova syna Ježíše z Nazareta.“ 46 A Nathanael mu řekl: „Z Nazareta může být něco dobrého? „Filip mu řekne: „Pojď a podívej se!“47 Ježíš spatřil Nathanaela, jak k němu přichází, a praví o něm: „Hle, pravý Izraelita, v kterém není lsti.“ 48 Nathanael mu řekne: „Odkud mě znáš? „Ježíš odpověděl a řekl mu: „Dříve než tě zavolal Filip, když jsi byl pod fíkovníkem, viděl jsem tě.“ 49 Nathanael mu na to řekl: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi izraelský král!“

46. Nazaret, nepatrná a bezvýznamná vesnice, nemohla být přece místem původu očekávaného krále nad Izraelem a celým světem! Snad se ani netěšil dobré pověsti v okolí. (Kána je 10 km na východ od Nazareta.)

48. Totiž: viděl jsem, kde jsi, když tě Filip zavolal pod fíkovníkem. Říká tím však ještě více, totiž, že Ježíš věděl, co tam Nathanael vnitřně prožíval; snad uvažoval o Mesiáši, který má už přijít, a o těch myšlenkách mohl vědět jen Nathanael sám. To ho přimělo k víře, že má před sebou slíbeného Vykupitele; nazývá ho Božím synem, což platilo o každém izraelském králi, a zvláště o nejslavnějším slíbeném králi, o Mesiáši, který se ukáže jako skutečný Boží Syn. - Nathanael je totožný s apoštolem Bartolomějem.

 

50 Ježíš mu odpověděl: „Že jsem ti řekl: ´Viděl jsem tě pod fíkovníkem´, věříš? Uvidíš větší věci než toto.“ 51 A řekne mu: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“

51. Vzpomínka na patriarchu Jakoba, který na svém útěku před Esauem viděl ve snu anděly sestupovat z nebe a vystupovat po žebříku do něho, posloužila Kristu k tomu, aby ukázal, jak i on ve své činnosti bude ve stálém spojení s nebem. Už nyní to viděli, když věděl skryté věci, a uvidí teprve při jeho zázracích a učení, jak je s ním stále Bůh.

 

2 A třetí den byla svatba v galilejské Káně, a byla tam Ježíšova matka. 2 Na svatbu byl pozván i Ježíš a jeho učedníci. 3 A když se nedostávalo vína, Ježíšova matka mu praví: „Nemají víno!“

2, 1-11. Ježíšův první zázrak.

1-2. Maria přišla snad pro svůj příbuzenský vztah k snoubencům. Nathanael, o kterém byla předtím řeč, pozval asi Ježíše a učedníky. Všeobecně se má za to, že Ježíš Kristus svou přítomností posvětil manželský stav. - „Ježíšova matka „: byl to na Východě způsob velmi čestný, když místo ženina vlastního jména se uvedlo:´; matka toho a toho.“

3. Svatební veselí trvalo obyčejně sedm dní (Gn 29, 27; Sdc 14, 10.12.17; Tob 9, 12). A protože snad přišlo více nečekaných hostí, ke konci už nebylo vína a s ním zmizela i veselá nálada. Trapné situaci chce zabránit pozorná a soucitná Maria; svou starost svěřuje s důvěrou svému synovi, protože o něm ví, kdo je. - Jsou důvody i pro čtení: „Neměli víno, protože víno pro svatbu bylo vyčerpáno; tehdy mu praví Ježíšova matka.“

 

4 A Ježíš jí řekne: „Co mně a tobě, ženo? Moje hodina ještě nepřišla.“ 5 Jeho matka řekne služebníkům: „Cokoli vám řekne, udělejte!“

4. Osloveni „ženo „není ponižující, nýbrž čestné a uctivé jako s kříže (Jan 19, 26; 20,13.15), známé i ze světského písemnictví: u Homéra a u Sofokla na př. se jménem „žena“ označuje královna; císař Augustus tak jmenoval Kleopatru. - Zdá se, že Kristova slova přímo neodmítají matčinu prosbu, nýbrž se jimi spíše vyjadřuje nedorozumění. Ježíš totiž má odstranit onu tíživou situaci, ale to bez zázraku nejde. Než o tom nerozhoduje on, má-li se již projevit se svou zázračnou mocí. To jo už předem stanoveno. Jako Maria je závislá na synově zázračné moci, tak on je zase závislý v jejím projevení na vůli Otcově. Mariina prosba může být vyplněna jen pod tou podmínkou, že je už tady Otcem stanovená chvíle, kdy má začít, a takto se ukázat jako Mesiáš se svou zázračnou mocí. Z tónu pak a ze způsobu, jak k ní tato slova promluvil, a také z výrazu jeho tváře Maria poznala, že ta chvíle přišla. Proto šla hned ke služebníkům a řekla jim, aby všechno zařídili, jak si to její syn bude přát, i kdyby se jim to zdálo divné. Tedy i toto bylo v Božím plánu, že Ježíš udělá první zázrak na přímluvu své matky. Tak se to stalo tady a tak se to bude dít v řádu milosti k dohru věřících v celé budoucnosti Církve.

 

6 A bylo tam šest velkých kamenných džbánů k očišťování podle židovského obyčeje, a každý z nich na dvě až tři míry. 7 Ježíš jim řekne: „Naplňte džbány vodou!“A naplnili je až dovrchu. 8 A řekne jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“A oni donesli. 9 Když správce svatby okusil vody proměněné ve víno, a nevěděl, odkud je, služebníci však, kteří čerpali vodu, to věděli, zavolá správce ženicha 10 a praví mu: „Každý člověk nejdříve podává dobré víno, a až se podnapijí, potom to špatnější. Ty jsi však zachoval dobré víno až dosud.“

11 Tím učinil Ježíš v galilejské Káně počátek zázraků a zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. 12 Potom sestoupil do Kafarnaa on a jeho

matka i jeho bratři a jeho učedníci. A zůstali tam nemnoho dní.

6. Míra attická, kterou má spisovatel nejspíše na mysli, obsahovala kolem 40 1. Takové hliněné a někdy kamenné nádoby sloužívaly k uchování vína, oleje a mnohdy i obilí.

9. Správce svatby měl na starosti dobrý průběh celé slavnosti. Ochutnával i víno a podle potřeby do něho míchal vodu.

11. Více totiž přilnuli vírou ke Kristu.

 

13 Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš šel vzhůru do Jerusalema. 14 A nalezl v chrámě ty, kteří prodávali býčky, ovce a holuby, a penězoměnce sedět. 15 Tu si udělal z provázků důtky, vyhnal všechny z chrámu, i ovce a býčky, penězoměncům pak rozházel drobné a stoly zpřevracel 16 a prodavačům holubů řekl: „Odneste to odtud! Nedělejte z domu mého Otce obchodní dům!“ 17Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: Horlivost o t v u j dům mě stravuje. 18Židé mu proto na to řekli: „Jaké znamení nám ukážeš, že to můžeš dělat?“ 19 Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech ho postavím.“ 20 Židé tedy řekli: „Šestačtyřicet let se budoval tento chrám, a ty ho postavíš ve třech dnech?“

13-22. Vyčištění chrámu (Mt 21, 12-17; Mk 11,15-19; Lk 19,45-48).

14. Není to vlastní chrám, nýbrž prostranství kolem něho, uzavřené sloupořadími. Ačkoliv na ně mohli vkročit i pohani, přece patřilo k chrámu, a proto to bylo místo posvátné. Prodávali tam poutníkům zvířata k oběti a vyměňovali jim cizí peníze za chrámový peníz sikl. Kazdy Izraelita totiž byl po 20. roce zavázán platit ročně půl siklu jako chrámovou daň. Srov. i pozn. k Lk 19,45-46.

20. Židé nepochopili, že Ježíš mluví o vlastním těle, které oni jednou usmrtí, ale on je vlastní mocí zase oživí. Myslili na chrám, který Herodes začal úplně přestavovat r. 19 př. Kr. Tedy toto vyhnání z chrámu se mohlo stát r. 28 po Kr. před velikonocemi.

 

21 On však mluvil o chrámu svého těla.

22 Když tedy vstal z mrtvých, rozpomněli se jeho učedníci, že to pravil, a uvěřili Písmu a slovu, které Ježíš řekl.

23 Když byl v Jerusalemě o velikonočních svátcích, mnoho jich v něj uvěřilo, když viděli zázraky, které činil. 24 Ježíš sám se jim však nesvěřoval, neboť znal všechny 25 a nepotřeboval od nikoho osvědčení o člověku; sám totiž věděl, co je v člověku.

 

3 Mezi farizeji byl jeden člověk jménem Nikodém, židovský předák. 2 Ten přišel k němu v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha, protože nikdo nemůže dělat taková znamení, jaká děláš ty, není-li s ním Bůh.“

23-25. Povrchní obrácení v Jerusalemě.

24. Ježíš věděl, že víra těchto lidí v jeho mesiášské poslání je ještě nestálá a znetvořována očekáváním politického osvobození, a ne duchovního. Proto se zdráhal svěřovat jim tajemství svého učení. Měli už jakési počátky víry, ale byly tak slabé, že by nesnesli některá tajemství jeho poslání, ku př. že má umřít.

3, 1-15. Nikodémova rozmluva s Ježíšem o znovuzrození.

 

3 Ježíš mu odpověděl: „Vpravdě, vpravdě ti pravím: Nenarodí-li se kdo znova, nemůže vidět Boží království“. 4 Praví mu Nikodem: „Jak se může člověk narodit, když je stařec? Což může po druhé vejít do matčina lůna a narodit se?“ 5 Ježíš odpověděl: „Vpravdě, vpravdě ti pravím: Nenarodí-li se kdo z vody a z

Ducha, nemůže vejít do Božího království. 6 Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z ducha, je duch. 7 Nediv se, že jsem ti řekl: ´Je třeba, abyste se znova narodili´. 8 Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

3. Možno i přeložit: „Nenarodí-li se kdo shůry“, t. j. z nebe; ale smysl je stejný, protože zrození z nebe je nutně nové zrození a nové zrození nemá ceny, není-li z nebe neboli od Boha. „Vidět Boží království“: mít je a zakoušet jeho dobra.

3. Kristova slova se mají vykládat o křtu svatém, protože působí znovuzrození. Voda a Duch jsou dva činitelé, kteří je působí zároveň. Teprve křtem se stává člověk členem Božího království a účastníkem jeho duchovních dober.

8. Jako v přírodě se vyskytují účinky, a přece nevíme jejich příčinu (na př. stromy se hýbou větrem, a přece vítr nevidíme ani nevíme, odkud přichází a kam jde - tak se to jeví obyčejnému posuzovateli ), tak i v nadpřirozeném řádu věřící svými skutky ukazuje, že má v sobě nový život, a přece ho nelze vidět a smysly zachytit; proto se však nemůže tvrdit, že by tu nebyl.

 

9 Nikodém mu na to řekl: „Jak se to může stát? „10 Ježíš mu odpověděl: „Ty jsi učitel v Izraeli, a nevíš to? 11 Vpravdě, vpravdě ti pravím: Co víme, o tom mluvíme, a co jsme viděli, o tom svědčíme, ale naše svědectví nepřijímáte. 12 Jestliže jsem vám řekl pozemské věci, a nevěříte, jak uvěříte, až vám budu mluvit o nebeských?

10. Vždyť už prorok Ez 36, 25-20 praví: „A dám vám nové srdce a vložím vám do nitra nového ducha, odejmu vám z těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. A vložím svého ducha do vašeho nitra.“ O vylití Ducha mluví prorok Joel 2, 28-29. I rabíni užívali obratu „nové stvoření člověka“ o očištění od hříchů.

12. „Pozemské věci“: jsou to tajemství spásy, která se dějí v člověku a s člověkem tady na zemi, aby měl v sobě nadpřirozený život. „Nebeské věci „jsou tajemství života Božího, jako tajemství nejsvětější Trojice. Také o nich může Ježíš mluvit, protože on sice vtělením sestoupil z nebe, ale tím nepozbyl stálého spojení s nebem, s Otcem, u něhož je stále pro svou božskou osobu i přirozenost.

„Být vyzdvižen“, totiž na kříž, aby přinesl smírnou oběť za lidstvo. Jako byli na poušti uzdraveni od uštknutí hadů ti Izraelité, kteří se s vírou podívali na vyvýšeného měděného hada (Nin 21, 9-9), tak i Ježíš dá život milosti těm, kdo se s vírou budou dívat na něj na kříži. Každý takový věřící bude zbaven smrtelného jedu hříchu.

 

13 A nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. 14 A jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, 15 aby každý, kdo v něj věří, měl věčný život.“

16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něj věří, nezahynul, nýbrž měl věčný život. 17 Vždyť Bůh neposlal Syna na svět, aby svět soudil, nýbrž aby byl svět skrze něj spasen. 18 Kdo v něj věří, není souzen, kdo však nevěří, už je odsouzen, poněvadž neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna.

10-21. Evangelistova úvaha o světě, jak odpovídá na poslání Syna.

18. Projev velikého Božího milosrdenství neznamená, že je zrušena spravedlnost. Ke konečnému a veřejnému odsouzení nevěřících v Krista dojde ovšem až na konci světa, ale už tady na zemi se to děje skrytě, v nitru nevěřícího. Nemohou totiž být omluveni, když pohrdají nabízenou milostí.

 

19 A toto je soud: světlo přišlo na svět, a lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé. 20 Každý totiž, kdo dělá zlo, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby se neprokázalo, co jsou jeho skutky. 21 Kdo však jedná podle pravdy, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu.

22 Potom přišel Ježíš a jeho učedníci do judské země a tam s nimi zůstával a křtil. 23 Ale i Jan křtil v Ainonu u Salimu, protože tam bylo mnoho vody; a lidé přicházeli a dávali se křtít. 24 Jan totiž ještě nebyl uvržen do žaláře.

25 Tu povstala mezi Janovými učedníky a jedním Židem hádka o očišťování.

21. Kdo žije podle pravdy, nemá se proč skrývat se svými skutky. Kdo nežije podle mravního řádu, který zná a hlásá, tají své skutky.

22-30. Poslední Janovo svědectví.

25-26. Kristovo působení v Judsku a činnost jeho učedníků, kteří křtili (4, 2), korunovaná krásnými výsledky, vzbudila nespokojenost u učedníků Jana Křtitele, protože pozorovali, že jejich učitel, který přece Ježíše pokřtil, ustupuje do pozadí. Došlo k hádce mezi nimi a jedním Židem, který nově uvěřil v Krista a dal se pokřtít a snad proti nim hájil větší působnost a cenu křtu Ježíšova. Spor přednesli Janovi. Jan si však byl vědom hranic svého poslání, a proto se nedal strhnout jejich malicherným horlením pro něj samého a vydal poslední skvělé svědectví o Kristu.

 

26 I přišli k Janovi a řekli mu: „Rabbi, ten, který byl s tebou za Jordánem a o kterém jsi svědčil, hle, on křtí a všichni chodí k němu.“ 27 Jan odpověděl: „Člověk si nemůže nic vzít, není-li mu dáno z nebe. 28 Vy sami mi musíte dosvědčit, že jsem řekl: ´Já nejsem Mesiáš, ale jsem poslán před ním'. 29 Kdo má nevěstu, je ženich; a ženichův přítel, který je při něm a slyší ho, velmi se raduje ze ženichova hlasu. 30 Tato moje radost se tedy naplnila. On musí růst, já však se zmenšovat.“

31 Kdo přichází shůry, je nade všechny.

27-29. Ani on, Jan, si nemůže osobovat rozsáhlejší činnost, než jaká mu byla vyměřena od Boha, nesluší se na něj proslavit se více, než je mu určeno. Přece si teď nebude odporovat, když předtím vyznal - a jeho učedníci to musí dosvědčit -, že je jen Mesiášův předchůdce. V tom je jeho sláva a také radost. Je přece přítel snoubence-Mesiáše a jemu připravil snoubenku-věřící.

31-36. Evangelistova úvaha.

Jako po rozmluvě s Nikodémem, málo nakloněným k víře, podává evangelista svou úvahu o tom, jak se Boží Syn zjevil, aby lidé měli vírou v něj život, ale mnozí že ho však nepřijali, tak i po výstupu s Janovými učedníky, nelibě nesoucími zdárné Kristovo působení, rozepisuje se o Ježíšově poslání a různém postoji lidí k němu.

 

Kdo je ze země, patří zemi a mluví po zemsku. Kdo přichází z nebe, je nade všechny; 32 co viděl a co slyšel, o tom svědčí, a nikdo nepřijímá jeho svědectví. 33 Kdo jeho svědectví přijímá, stvrdil, že Bůh je pravdivý. 34 Neboť ten, kterého poslal Bůh, mluví slova Boží; vždyť nedává Ducha odměřeně. 35 Otec miluje Syna a všechno mu dal do ruky. 36 Kdo věří v Syna, má věčný život, kdo však nevěří v Syna, neuvidí života, nýbrž Boží hněv na něm trvá.

 

31-32. Každý je schopen působit v mezích svého původu. Ježíš Kristus má původ z Boha, a proto může zjevovat věci Boží. Každý jiný člověk, i když se mu dostalo poslání od Boha, jako prorokům a Janovi, je ve svém vykonávání omezen pozemským původem. Takto je Kristus nade všechny.

33-34. Kdo věří v Kristovo poslání a učení, stvrzuje tím, že Bůh mluví pravdu skrze Syna. Kdo Kristovo zjevení odmítá, dělá tím z Boha lháře (1 Jan 5, 10). Důvod je v tom, že Kristus, poslaný od Boha lidem, mluví, co on sám u Boha viděl a slyšel. Jemu, vtělenému Synovi, nebyl dán božský duch jen odměřeně jako prorokům, nýbrž (jako člověk) ho dostal v plnosti.

36. Kdo v Syna věří, tomu se od něho dostává počátků věčného života. Nevěřící nedochází odpuštění - protože to je možné jen skrze Krista - a je vystaven (vestu za hřích.

 

4 Když tedy Pán poznal, že farizeové uslyšeli, jak Ježíšovi přibývá více učedníků a že více křtí než Jan - ačkoliv Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učednicí - , 3 opustil Judsko a odešel opět do Galileje. 4 Musel však projít Samařskem. 5 Přijde tedy k samařskému městu, které se nazývá Sychar, blízko pole, které dal Jakub svému synu Josefovi. Tam byl Jakubův pramen. 6 Ježíš tedy unavený cestou se prosto posadil u pramene. Bylo kolem šesti hodin.

4, 1 6. Ježíš v Samařsku u Jakubovy studně.

1-3. Farizeové se chovali zdrženlivě vůči Janově činnosti a nepřáli jí. Ježíš začal své působení od Jana, od něho se dal i pokřtít, prohlásit za Mesiáše a od něho přejal první učedníky. Když se Kristova činnost ukazovala daleko působivější a širší než Janova, dalo se čekat, že farizeové už nezůstanou potichu, ale vystoupí veřejně proti němu. Ježíš se chtěl vyhnout střetnutí s nimi hned na začátku své činnosti v blízkosti Jerusalema, kde vládla římská moc, a proto odešel do Galileje (Mt 4. li'; Mk 1, 14; Lk 4, 14).

5-8. Jakubova studno, dnes Araby zvaná Bir Jakub, leží na úpatí hory Garizim, napravo od silnice z Jerusalema do Nazareta přes Naplus, od něhož je vzdálena 2 km. Odtamtud 500 m se ukazuje Josefův hrob u vesnice Balata, dříve sidiomu, a 1 km od studně na úpatí hory Hebal zase vesnice Askar, což je poarabštěné slovo Sychar. O koupi pole Jakubem a o jeho darování se čte v Gn 33,19; 48,22. Na onom poli byl Josef pohřben podle Jos 24, 32. Jakubova studna je dnes hluboká 32 m a má velmi dobrou vodu. Už staří křesťanští spisovatelé vědí o chrámu nad ní zbudovaném. Dnes patří Rusům, ale ještě nedokončili stavbu nového chrámu. Tam se tedy zastavil Ježíš s učedníky o 6 hodinách, t. j. kolem poledne.

 

7 Přijde samařská žena načerpat vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“- 8 Jeho učedníci totiž odešli do města nakoupit pokrmů. - 9 Samaritánka mu tedy řekne: „Jak to, že ty, ačkoliv jsi Žid, žádáš pít ode mne, Samaritánky? " - Židé se totiž se Samaritány nestýkají. -

7-15. Rozmluva se Samaritánkou o živé vodě.

9-10. Divila se, protože pravověrný Žid se bál, že se dopustí levitské nečistoty, bude-li pít, ze Samaritánčina vědra. Vždyť Židé pohrdali Samaritány jako nevěřícími a nepřátelství mezi nimi bylo takové, že se ani nepozdravovali. Ježíš nechává ten spor stranou a snaží se zavést i rozhovor o duchovních věcech, a to v obraze, který se právě naskytoval, totiž vody. Mluví o Božím daru, tedy o něčem jiném než voda ze studnice. A on ho má a může ho dát. Je to dar tak vzácný, jak si cenili tamější lidé vody z Jakubovy studně. Ten dar skrývá v sobě život. Ale žena nepochopila, jen něco tuší.

10 Ježíš jí odpověděl: " Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti to říká: ' Dej mi napít', (spíše) bys prosila ty jeho, a dal by ti živou vodu ". 11 Žena mu praví: " Pane, ani nemáš nádobu, a studna je hluboká. Odkud tedy máš tu živou vodu? 12 Což ty jsi větší než náš otec Jakub, který nám dal tu studnu a pil z ní sám i jeho synové a jeho dobytek? " 13 Ježíš jí na to řekl: " Každý, kdo pije z této vody, bude zase žíznit. 14 Kdo se však napije z vody, kterou mu dám já, nebude žíznit, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody vytryskující do věčného života ". 15 Žena mu řekne: " Pane, dej mi té vody, abych nežíznila a nemusela sem chodit čerpat! " 16 Řekne jí: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“

14. Když rozlišil vodu svou a vodu ze studně, ukazuje Samaritánce vlastnosti té své vody: stává se pramenem v tom, kdo ji má, takže už nemusí hledat vodu jinde. To všechno je řečeno obrazně. Věčný život, ke kterému voda vede, to zase je skutečnost. Co jiného je ten pramen s takovou vodou čili Boží dar, než posvěcující milost, která zaručuje tomu, kdo ji má, stálý příliv duchovních dober, aby dospěl k věčnému životu?

16-26. Ježíš se ukazuje Samaritánce jako slíbený Mesiáš.

 

17 Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí řekne: „Dobře jsi pravila ' Nemám muže ', 18 neboť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi pověděla pravdu.“ 19 Řekne mu žena: „Pane, vidím, že jsi prorok. 20 Naši otcové se klaněli na této hoře, a vy říkáte, že v Jerusalemě je místo, kde se náleží klanět.“ 21 Řekne jí Ježíš: „Ženo, věř mi, přichází hodina, kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře, ani v Jerusalemě.

16-19. Ježíš obrátil rozmluvu k otázce mravní. Tím se snaží odklidit, co bránilo ženě povznést se k chápání duchovních věcí, totiž její dosavadní nezřízený život, probudit v ní mravní vědomí, a tím ji přivést k tomu, aby brala vážněji jeho slova. Že jí tento neznámý rabbi přes její úskoky odhalil její soukromý život, to jí otevřelo oči a přimělo k vyznání: „Pane, vidím, že jsi prorok“, neboť jen prorokům dával Bůh znalost skrytých věcí. Avšak nevyvozuje z toho, že má změnit život, ale obrací hned řeč na náboženskou věc tehdy spornou.

20. Samaritáni uctívali jednoho Boha na hoře Garizim, kde snad obětovali už patriarchové. Po návratu Židů ze zajetí po r. 538, kdy byli Samaritáni vyloučeni z vyvoleného národa, vystavěli si chrám na této hoře; po zboření Janem Hyrkánem r. 126 zbyly z něho za Kristových dob jen trosky. Místo jerusalemského chrámu se stalo posvátným za Davida, protože tam přenesl archu.

21-24. Ježíš tu ukazuje, jak je povznesený nad náboženskou řevnivost o místo bohoslužby. Nejde přece o to, kde je Bůh uctíván, ale kde působí a připravuje spásu. Protože Samaritáni přijímali jen 5 knih Mojžíšových a neuznávali pozdější Boží působení skrze proroky, zůstával jim Bůh velice vzdálený, jako v mlhách dějin. V tom smyslu clí. co neznají; neznají totiž Boha v jeho připravování spásy, která má vzejít ze Židů. Kde je pravé uctívání Boha. to neukazuje místo, nýbrž spojení se zjevujícím se Bohem, a to bylo doposud u Židů. Přichází však nová dol>a náboženská: ta přinese, i zdokonalení v uctíváni Boha. To zdokonalení přijde pro dokonalejší poznání Hospodina, kterého Samaritáni znali jen v mlhách, a bude vycházet z vnitřního přesvědčení milé povinnosti k Bohu jako k otci, a to je zase proti vnějškovosti bohopocty n Židů. Takové uctívání Boha zdokonaluje člověka a líbí se Bohu. Není tím řečeno, že v nové době nebudou místa určená pro klanění Bohu, ale je tu postaven jen protiklad mezi smýšlením klanitelů upjatých na místo, a smýšlením kla-nitelů z lepšího poznání Boha a z vnitřního přesvědčení.

 

22 Vy se klaníte tomu, co neznáte, my se klaníme tomu, co známe, protože spása je ze Židů. 23 Ale přichází hodina, a už je tady, kdy se praví ctitelé budou Otci klanět v duchu a v pravdě. Neboť i Otec hledá ty, kteří by se mu takto klaněli. 24 Bůh je duch, a ti, kdo se mu klanějí, mají to dělat v duchu a v pravdě“. 25 Žena mu praví: „Vím, že přijde Mesiáš, který se nazývá Pomazaný. Až on přijde, oznámí nám všecko“. 26 Řekne jí Ježíš: „Já to jsem, který a tebou mluvím“. 27 A vtom přišli jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Nikdo však neřekl: „Co se ptáš?“ nebo: „Proč s ní mluvíš?“

28 Žena zatím nechala svou nádobu, odešla do města a pověděla lidem: 29 „Pojďte a podívejte se na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala! Není to snad Mesiáš?“ 30 Vyšli z města a dali se na cestu k němu.

31 Mezitím ho učedníci prosili: „Rabbi, pojez!“32 On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, o kterém vy nevíte.“33 Učedníci si tedy pravili mezi sebou: „Což mu někdo přinesl jídlo?“ 34 Ježíš jim řekne: „Můj pokrm je činit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.

25. Samaritáni očekávali Mesiáše pod jménem Taeb, t. j. „ten, který se vrací“, totiž druhý Mojžíš. Když žena projevila touhu po Mesiáši, tu se jí teprve Ježíš zjevil jako přišiv Mesiáš.

27-311. Návrat učedníků.

31-42. Poučení o práci na poli spásy: obrácení Samaritánů.

35 Což neříkáte: ´Ještě čtyři měsíce, a nastane žeň´? Hle, pravím vám: Zdvihněte oči a pohleďte na pole, že se už bělají ke žni. 36 A ten, kdo žne, dostává odplatu a shromažduje užitek k věčnému životu, aby se radoval zároveň jak rozsévač, tak žnec.

35. „Ještě čtyři měsíce, a nastane žeň“: bere se to buď podle skutečnosti: jak osení vypadá, budou žně až za čtyři měsíce; to však neplatí pro žeň duchovní; vždyť hle, přicházejí Samaritáni, kteří už dozrávají k duchovní žni, aby byli přijati do Božího království. Pak by tedy Ježíš řekl ta slova v lednu nebo začátkem února. Proto by chronologie veřejné Kristovy činnosti podle Janova evangelia vypadala takto: 2, 12 první velikonoce, 4, 35 leden příštího roku, 5, 1 svátek (letnic nebo stánků), před nímž byly druhé velikonoce v Kristově veřejné činnosti, 5, 4 třetí velikonoce, smrt Páně o čtvrtých velikonocích. Takto by doba veřejné Kristovy činnosti trvala tři a půl roku. - Jiní berou ona slova jako lidové pořekadlo: říkáte: Ještě čtyři měsíce, t. j. není naspěch s přípravou na žně; ale ať jen zvednou apoštolově oči, a uvidí, že se obilí už bělá a že již nastává čas žní. A jako to obilí je připraveno ke žním, tak i Samaritáni, kteří přicházejí, jsou připraveni k duchovní žni. Podle toho by chronologie veřejného Kristova působení vypadala takto: 2, 12 první velikonoce, 4, 35 polovice května po nich, 5, 1 jiné židovské svátky (či velikonoce?), 6, 4 druhé velikonoce, smrt Páně o třetích velikonocích. Tedy Kristova činnost by trvala dva a půl roku nebo tři a půl roku.

 

37V tom je zajisté pravdivé přísloví: Jiný rozsévá, a jiný žne. 38 Já jsem vás posla] žnout to, o čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy jste nastoupili do jejich práce.“

39 Z onoho města pak mnoho Samaritánů v něj věřilo pro to, co svědčila ta žena svým slovem: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ 40 Když tedy Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. A zůstal tam dva dni. 4I A mnohem více jich uvěřilo pro jeho řeč. 42 Té ženě pak pravili: „Už nevěříme pro tvé vyprávění, neboť sami jsme slyšeli a víme, že je to jistě Spasitel světa.“

43 Po těch dvou dnech odtamtud odešel do Galileje. 44 Sám Ježíš totiž osvědčil, že prorok není ve cti ve vlastní otčině. 45 Když tedy přišel do Galileje, Galilejané ho přijali, protože viděli všecko, co učinil v Jerusalemě o svátcích; také oni totiž přišli na svátky.

37-38. Připomíná apoštolům, že hlavní a obtížnější práce pro mesiášskou dobu byla vykonána jinými» totiž proroky. Na ně připadá práce snadnější a radostnější, totiž kázáním a apoštolskou činností sbíral úrodu na Kristově

poli.

 

46 přišel tedy opět do galilejské Kány, kde proměnil vodu ve víno. A jeden královský úředník měl v Kafarnau nemocného syna. 47 Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, odebral se k němu a prosil ho, aby sestoupil a uzdravil mu syna, neboť byl blízek smrti. 48 Ježíš mu však řekl: „Neuvidíte-li znamení a divy, neuvěříte.“ 49 Královský úředník mu praví: „Pane, sestup, dříve než mé dítě umře!“50 Řekne mu Ježíš: „Jdi, tvůj syn je živ!“ Onen člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. 51 Když byl ještě na cestě, přišli mu vstříc služebníci a oznámili mu: „Tvůj chlapec je živ!“52 Tázal se jich tedy na hodinu, kdy se mu ulevilo. A oni mu řekli: „Včera v sedm hodin ho opustila horečka“. 53 Poznal tedy otec, že právě v tu hodinu mu Ježíš řekl: „Tvůj syn je živ.“ A uvěřil on i celý jeho dům. 54 To byl zase druhý zázrak, který Ježíš udělal, když přišel z Judska do Galileje.

 

5 Potom byl židovský svátek a Ježíš se odebral vzhůru do Jerusalema. 2 V Jerusalemě u Ovčí brány je rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, o pěti podloubích.

5, 1-9. Uzdravení nemocného u rybníka v Jerusalemě.

2. Bethesda znamená „dům milosrdenství“. Rybník snad měl hojivou vodu, která obsahovala nejvíce léčivé moci ve chvíli, když se vzedmula. Na to čekali nemocní a doufali najít v té chvíli uzdravení. - V 4 o andělovi, který časem sestupoval, je možná pozdější vložka; obsahovala by lidové vysvětlení léčivé moci vody.

 

3 V těch leželo množství nemocných, slepých, chromých, s uschlými údy, kteří čekali na pohyb vody. [4 Časem totiž sestupoval do rybníka anděl Páně a rozvířil vodu. A kdo po pohnutí vody sestoupil první, uzdravoval se, ať byl stižen jakoukoli nemocí.] 5 Byl pak tam nějaký člověk osmatřicet let nemocný. 6 Když ho spatřil Ježíš ležet a poznal, že je tam už dlouho, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ 7 Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když je voda rozvířena; zatím co já jdu, jiný sestoupí přede mnou“. 8 Ježíš mu řekne: „Vstaň, vezmi svoje lože a choď!“9 A ten člověk se hned uzdravil, vzal svoje lože a chodil. Ten den však byla sobota. 10 Židé tedy tomu uzdravenému řekli: „Je sobota, a není ti dovoleno nosit lože!“11 On jim však odpověděl: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi svoje lože a choď!“

9-18. Rozprava se Židy o sobotě.

 

12 Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti pravil: Vezmi a chod?“ 13 Ale ten uzdravený nevěděl, kdo to je. Ježíš se totiž vzdálil, protože na tom místě byl shromážděn lid. 14 Potom ho Ježíš nalezl v chrámu a řekl mu: „Hled, byl jsi uzdraven; už nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího!“ 15Ten člověk odešel a oznámil Židům, že ho to uzdravil Ježíš. 16 Proto Židé Ježíše pronásledovali, že takové věci dělal v sobotu. 17 On jim však odpověděl: „Můj Otec pracuje až doposud, a i já pracuji.“ 18Proto Židé tím více usilovali o jeho smrt, protože nejen rušil sobotu, ale i nazýval Boha svým otcem, a tak se dělal rovným Bohu.

18 Ježíš jim tedy odpověděl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Syn nemůže sám od sebe dělat nic, leč co vidí dělat Otce; neboť cokoli dělá on, dělá podobně i Syn.

17. Ježíš Kristus hájí své právo působit dobře i v sobotu, a to poukazem na otce, který od počátku stvoření neustále zachovává a řídí vesmír i v sobotu. On tedy jako Syn může také působit v sobotu, a nikdo ho nemůže vinit z porušování zákona o sobotě, protože ani Otce z toho vinit nemá nikdo práva. Z toho plyne, že si Kristus přivlastňuje a má práva Boží.

19-47. Kristus mluví o svém vztahu k Otci.

19-20. Ježíš neopravuje mínění Židů, že se dělá rovným Bohu, nýbrž dále tuto pravdu rozvijí. Má a Otcem stejnou vůli, neboť má s ním touž božskou přirozenost. Je s ním proto zajedno ve všem svém působení a jako člověk se ve své činnosti řídí touto jednotou s Otcem. V 20 uvádí důvod, proč může jednat v této naprosté shodě s Otcem: je to láska, protože ta nezná tajností, ale ve všem a cele se zjevuje.

 

20 Otec totiž Syna miluje a ukazuje mu všecko, co on dělá, ano ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete. 21 Neboť jako Otec křísí mrtvé a oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce. 22 Otec také nikoho nesoudí, ale odevzdal všechen soud Synovi, 23 aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal. 24 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo slyší moje slova a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřichází před soud, ale přešel ze smrti do života.

22. Ježíš má všestrannou moc soudit.

24-26. Už za pozemského života, ještě před rozhodnutím při posledním soudu, každý vynáší nad sebou rozsudek. Přijímá-li s vírou Kristova slova, která jsou zároveň slova Otcova, má v sobě život; ten začíná na zemi milostí a po tělesné smrti se bude na věky projevovat ve věčné slávě. Takový člověk už unikl odsouzení. V 26 podává důvod, proč Syn i jako člověk může dát nejprve duši a potom i tělu tento nový život.

 

25 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Přichází hodina, ano už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kdo uslyší, budou žít. 26 Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. 27 Dal mu i moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. 28 Nedivte se tomu, že přichází hodina, kdy všichni, kdo jsou v hrobech, uslyší jeho hlas; 29 ti pak, kdo činili dobro, půjdou ke vzkříšení k životu, ti však, kdo páchali zlo, ke vzkříšení na soud. 30 Já od sebe nemohu nic dělat. Jak slyším, tak soudím, a můj soud je správný, protože nehledám vůli svou, nýbrž vůli toho, který mě poslal. 31 Jestliže vydávám svědectví sám o sobě, mé svědectví není pravdivé. 32 Někdo jiný vydává o mně svědectví, a vím, že svědectví, které o mně vydává, je pravdivé. 33 Vy jste poslali k Janovi, a on vydal svědectví pravdě.

33-35. Ježíš nepotřeboval pro sebe něčí svědectví o tom, kdo je. Lidé však potřebovali, aby Jan po svatém životě jim řekl, kdo Ježíš Kristus je. Oni se sice radovali z toho, že se v národě zase konečně ukázal prorok, a doufali od něho vyplnění svých pozemských, a tedy marných mesiášských tužeb, ale nepochopili jeho poslání, přivést je totiž k víře v Ježíše Krista.

 

34 Já však nepřijímám svědectví od Člověka, ale toto pravím, abyste vy byli spaseni. 35 On byl lampa hořící a svítící, ale vy jste se chtěli veselit v jeho světle jen chvilku. 36 Já mám větší svědectví než od Jana. Skutky totiž, které mi svěřil Otec, abych je vykonal, samy skutky, které dělám, o mně svědčí, že mě poslal Otec.

36. Kristovy zázraky, jeho učení a život ukazovaly, že je ve spojem´s Bohem a že má od něho poslání.

 37 I Otec, který mě poslal, vydal o mně svědectví. Nikdy jste neslyšeli jeho hlas ani neviděli jeho podobu 38 a jeho slovo ve vás nezůstává, protože nevěříte tomu, kterého on poslal. 39 Zkoumáte Písma, ježto se domníváte, že v nich máte věčný život; a právě ona svědčí o mně. 40 Nechcete však přijít ke mně, abyste měli věčný život. 41 Od lidí oslavu nepřijímám, 42 ale vím o vás, že v sobě nemáte Boží lásky. 43 Já jsem přišel ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mě. Přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho přijmete. 44 Jak byste mohli uvěřit vy, když přijímáte oslavu jeden od druhého, ale nehledáte slávu, která pochází jedině od Boha?

45 Nemyslete si, že já budu na vás žalovat u Otce; váš žalobce je Mojžíš, v něhož vy doufáte. 46 Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste mně, protože on psal o mně. 47 Nevěříte-li však tomu, co napsal, jak budete věřit mým slovům? „

 

6 Potom Ježíš odešel za galilejské jezero Tiberiadské. 2 A šlo za ním veliké množství, neboť viděli zázraky, které činil na nemocných. 3 Ježíš pak vystoupil na horu a posadil se tam se svými učedníky. 4 Zakrátko měly být židovské velikonoční svátky. 5 Když tedy Ježíš pozvedl oči a viděl, jak k němu přichází tak veliké množství, řekne Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby tito lidé pojedli?“

40. Židé se snažili skrýt své pronásledování Krista horlivostí o Mojžíšův Zákon. Ale z Mojžíše se stal jejich žalobce, protože jednak o Kristu předpovídal slovy (Dt 18, 15; Gn 49, 10), jednak předobrazy a starozákonním bohoslužebným řádem.

6, 1-15. Rozmnožení chlebů a ryb (Mt 14,13-21; Mk 6,31-44; Lk 9,11-17).

1. Jan nazývá Genesaretské čili Galilejské jezero také Tiberiadským podle hlavního města Tiberias, které vystavěl Herodes Antipas na západním břehu k poctě císaře Tiberia (14-37 po Kr.). Město se stalo slavným až po Kristově veřejném působení. Židé do něho nevcházeli, protože bylo zčásti zbudováno na starém hřbitově.

 

6 To pravil, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co hodlá udělat. 7 Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů chleba pro ně nestačí, aby každý dostal aspoň něco.“ 8 Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: 9“ Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby, ale co je to pro tolik? „10 Ježíš řekl: „Usaďte ty lidi!“A bylo na tom místě mnoho trávy. I usadilo se mužů asi na pět tisíc. 11 Ježíš tedy vzal chleby, a když vzdal díky, rozdal mezi sedící; stejně i z ryb, kolik si kdo přál. 12 Když se nasytili, řekne svým učedníkům: „Seberte zbylé drobty, aby nic nepřišlo nazmar!“13 Sebrali tedy a naplnili dvanáct košíků drobty, které zůstaly z pěti ječných chlebů po těch, kteří pojedli.

6. ´Nehledal u něho chléb, ale víru ´(sv. Augustin).

7. Viz pozn. k Mt 20, 2.

10. Podle v 4 je krátce před velikonocemi, tedy konec března, kdy je tráva kolem jezera bujně zelená. Za měsíc je už sežehnuta sluncem.

11. „Vzdal díky „čili pomodlil se nad chleby, jak to bylo u Židů zvykem, což potom dělali i křesťané (Řím 14,6; 1 Kor 10,30; 1 Tím 4,4). Ježíš to učinil slavnostním způsobem neboli modlitbou způsobil rozmnožení chlebů.

 

14 Když tedy ti lidé viděli zázrak, který učinil, říkali: „Toto je opravdu ten prorok, který má přijít na svět“. 15 Ale když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho udělali králem, uchýlil se zase sám na horu.

16 Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři, 17 vstoupili na loď a plavili se na druhý břeh do Kafarnaa. Už se setmělo, a Ježíš k nim ještě nepřišel. 18 Moře se však vzdouvalo vanutím silného větru. 19 Když tedy veslovali asi pětadvacet nebo třicet honů, uvidí Ježíše kráčet po moři a blížit se k lodi; i padl na ně strach.

14-15. Mojžíš slíbil v Dt 18, 15, že v izraelském národě budou vždycky proroci, aby oznamovali Boží vůli, podobně, jak to dělal Mojžíš. Koruna všech proroků bude Mesiáš. Lid si v té chvíli při zázračném nasycení připomněl, jak i za Mojžíše byl národ sycen manou, a proto se ptal, zdali Ježíš není onen slavný slíbený prorok čili Mesiáš, kterýpodle jejich představ měl být pozemským králem. V té chvíli lid,, dlouho zkoušený cizí nadvládou, se domníval, že nadešel okamžik vysvobození, a proto chtěl provolat Krista králem. Ježíš si však byl vědom, že přišel založit království duchovní, a proto se vzdálil od lidu s pozemským smýšlením.

19. 25 honů, t. j. skoro 5 km; bylo to velmi málo, neboť jestliže odpluli od východního břehu v 8 nebo v 9 hodin večer, urazili tu dráhu za 6 hodin (podle Mt 14, 25 šel Ježíš po vodě kolem 4. noční hlídky, t. j. kolem 3. hodiny v noci.)

 

20 Ale on jim řekne: „Já jsem to, nebojte se!“21 Chtěli ho tedy vzít na loď, a loď byla hned u země, kam jeli.

22 Druhý den viděl zástup, který stál na druhém břehu jezera, že kromě jednoho člunu nebylo tam jiného a že Ježíš nevstoupil se svými učedníky na loď, ale že jeho učedníci odjeli sami; 23jiné čluny však připluly z Tiberiady blízko k místu, kde jedli chléb, když Pán vzdal díky.

24 Když tedy lidé zpozorovali, že tam není Ježíš ani jeho učedníci, sedli do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. 25 A když ho našli na druhé straně jezera, řekli mu: „Rabbi, kdy jsi sem přišel?“ 26 A Ježíš jim na to řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Nehledáte mě proto, že jste viděli zázraky, ale proto, že jste jedli z chlebů a nasytili se.

22-25. Lid najde opět Ježíše v Kafarnau.

25. Ptají se, kdy přišel do Kafarnaa, aby se z jeho odpovědi domyslili, jak tam přišel. Předešlý večer totiž viděli, že neodjel s učedníky, ani ho neviděli jít pěšky. Nepozorovali, že by se byl vrátil s hory, kam jim unikl. Nebylo tady cosi podivuhodného? Ale Ježíš jim to nevysvětlil, protože na nich pozoroval žádostivost po zázracích, a ne touhu po poučení.

26-34. Ježíš učí rozlišovat chléb tělesný a chléb duchovního života.

 

27 Pracujte ne o pokrm pomíjející, nýbrž o ten, který zůstává do věcného života, který vám dá Syn člověka; neboť toho potvrdil Bůh.“ 28 Řekli mu proto: „Co máme činit, abychom dělali Boží díla!“29 Ježíš jim odpověděl: „Toto je Boží dílo, abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ 30 Řekli mu proto: „Jaké znamení tedy činíš, abychom je viděli a tobě věřili? Co konáš? 31 Naši otcové jedli manu na poušti, jak je psáno: Chléb s nebe dal jim k jídlu“. 32 Ježíš jim tedy řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Ten chléb s nebe vám nedal Mojžíš, nýbrž můj Otec vám dává pravý chléb z nebe;

27. „Nepracujte“: neusilujte nabývat pomíjejícího chleba, nýbrž duchovního, a to vírou v Syna člověka, kterého Otec potvrdil neboli ověřil, aby se mu mohlo a mělo věřit. To potvrzení dávají starozákonní proroctví a hlas z nebe při Ježíšově křtu: „Toto je můj milovaný Syn... „

30-34. Ježíš žádá víru v sebe jako Božího vyslance. Ačkoli byli Židé při zázraku rozmnožení chlebů, chtějí zase nový a větší zázrak z nebe, podobný maně za Mojžíšových dob, aby tento nový zázrak uspokojil jejich přepjatou touhu po mimořádných zjevech. Lidu se zmocňuje nedůvěra. Ale víra se zase obnovuje, když jim Ježíš slibuje chléb z nebe, který dává život světu.

 

33 neboť Boží chléb to sestupuje z nebe a dává život světu.“ 34 Proto mu pravili: „Pane, stále nám dávej ten chléb!“3S Ježíš k nim promluvil: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude lačnět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. 36 Ale řekl jsem vám, že jste mě i viděli, a přece nevěříte. 37 Všechno, co mi dává Otec, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přichází, nevyženu, 38 neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, nýbrž vůli toho, který mě poslal.

39 A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nic z toho, co mi dal, nýbrž abych to vzkřísil v poslední den. 40 Vždyť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něj, měl věčný život, a já ho vzkřísím v poslední den.“

41 Reptali tedy proti němu Židé, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe“

35-47. Chléb života je sám Kristus, když je vírou přijímán.

35. Chléb života, chléb mající v sobě život, je tedy on sám, pokud kdo věří v něho, v jeho poslání. Židé však projevují malou schopnost přivlastnit si tento chléb: Jej - Pravdu. Je to nakonec Otcův dar, a Ježíš se ujme každého, kdo je jím obdařen. Taková je Otcova vůle a Ježíš ji přišel plnit.

 

42 a říkali: „Což to není Ježíš, Josefův syn, jehož otce a matku známe? Jak může teď říci: ´Sestoupil jsem z nebe?“ „43 Ježíš jim odpověděl: „Nereptejte mezi sebou! 44 Nikdo nemůže ke mně přijít, nepřitáhne-li ho Otec, který mě poslal, a já ho vzkřísím v poslední den. 45 Je psáno u Proroků: A všichni budou Bohem poučováni. Každý, kdo slyšel od Otce a naučil se, přichází ke mně. 46 Ne že snad někdo viděl Otce; jenom ten, kdo je u Boha, ten viděl Otce. 47 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo věří, má věčný život.“

48 „Já jsem chléb života. 49 Vaši otcové jedli na poušti manu, a umřeli.

44. Jejich reptání neliší Ježíš vysvětlováním o svém nebeském původu a jak proto může být chléb života, ale zase poukazuje na toho, na kterém závisí, zdali se stanou vírou účastni chleba života. Bez Otcova daru osvícení se nelze vírou přiblížit ke Kristu.

45. Židé jsou neomluvitelní, protože podle Iz 54, 13 se všem dostává dostatečné milosti k víře.

48-59. Chléb života je Kristovo tělo, přijímané v eucharistii.

48. Doposud mluvil Ježíš o sobě jako o chlebě, který přináší život tomu, kdo věří v něho a v jeho poslání. Nyní zase přechází k chlebu života; je to skutečné Kristovo tělo a jeho krev, podávané věřícím jako pokrm a nápoj. - Tato řeč eucharistii přislibuje, ustanovena bude při poslední večeři. Tento chléb teprve dá: v 52.

 

50 Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby neumřel ten, kdo z něho jí. 51Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li kdo jíst z tohoto chleba, bude žít na věky; a chléb, který já dám, je mé tělo, (které vydám) za život světa.“

52 Židé se proto mezi sebou přeli a pravili: „Jak on může nám dát svoje tělo za pokrm?“ 53 Ježíš jim však řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě života. 54 Kdo jí moje tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den. 55 Moje tělo je totiž skutečně pokrm a moje krev je skutečně nápoj. 56 Kdo jí moje tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.

53-54. Posluchači dobře rozuměli Ježíši Kristu, že mluví o jedení skutečného těla. Spasitel svá slova neodvolává ani nevysvětluje, ale stupňuje požadavek a rozšiřuje ho i na svou krev. To vzbudilo u Židů ještě větší odpor, protože jim bylo zakázáno požívat krev (Gn 11,4; Lv 8, 2tí). - Přijímat eucharistii je závazné pro dospělé, ne pro nemluvňata. Ostatně už křest k ní usměrňuje.

 

57 Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrz Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít skrze mne. 58 Toto je chléb, který sestoupil z nebe. ~Ne jako otcové jedli, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít na věky.“ 59 To promluvil, když učil v synagoze v Kafarnau.

60 Když to však uslyšeli mnozí z jeho učedníků, řekli: „Tvrdá je to řeč! Kdo ji může poslouchat?“ 61 Ježíš však věděl sám u sebe, že jeho učedníci na to reptají, a pravil jim: „To vás pohoršuje? 62 A co teprve, až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? 63 Co oživuje, je duch; tělo (samo) není k ničemu. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život. 64 Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou tito nevěřící a kdo ho zradí.

57. „A já žiji skrze Otce, tak i ten... bude žít skrze mne „: jako totiž Otec dává život Synovi, tak i Syn dává nadpřirozený život tomu, kdo přijímá jeho tělo.

60-72. Různý účinek řeči Páně.

(50. „Tvrdá je to řeč „, ne že by nerozuměli, ale že je těžko něco takového připustit.

62-63. Mluví pravděpodobně o svém budoucím nanebevstoupení. - ´Kdo může učinit své tělo nebeským, může zajisté způsobit, aby se stalo pokrmem´(sv. Jan Zlatoústý). - „Tělo (samo) není k ničemu“: třeba se dívat duchovně na jedení jeho skutečného těla, a ne podle pozemského tělesného chápání.

 

65 A pravil: „Proto jsem vám řekl, že ke mně nemůže přijít nikdo, není-li mu (to) dáno od Otce.“

66 Od té chvíle mnozí z jeho učedníků odešli a už s ním nechodili. 67 Ježíš tedy řekl dvanácti: „Chcete i vy odejít?“ 68 Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života, 69 a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Boží svatý.“ 70 Ježíš jim odpověděl: „Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A jeden z vás je ďábel.“ 71 A to pravil o Jidášovi, synovi Šimona Iškariotského, neboť ten ho měl zradit, jeden ze dvanácti.

7 A potom chodil Ježíš po Galileji; po Judsku totiž nechtěl chodit, protože se ho Židé snažili zabít. 2 A byla blízko židovská slavnost stánků.

68. Petr, první z nich, vyznává víru za všechny.

7, 1-13. Jak smýšlejí o Kristu lidé v Galileji a v Jerusalemě.

2. Svátky stánků se konaly od 15. do 20. tišri (září-říjen) na památku Božího vedení po poušti a na poděkování za úrodu révy, oliv a ovocných stromů. Všichni muži se měli na ně odebrat do Jerusalema. Po celou dobu bydleli ve stanech postavených z čerstvých větví na rovných střechách, na dvorech a na ulici. Nejslavnější byl první a poslední den, kdy trval sváteční klid. Při bohatých ranních obětích bývali´věřící přítomni s kyticemi z větviček myrtových, vrbových a broskvových a s palmovými listy v obou rukou a mávali jimi při zpěvu žalmů. K ranní slavnosti bylo připojeno i slavnostní nabírání vody z pramene Siloe a její vylití zároveň s vínem na zápalný oltář. Potom obcházeli oltář za radostného zpěvu. To byly nejradostnější okamžiky pro věřící. O slavnosti stály v nádvoří žen čtyři veliké svícny, takže když byly večer rozžaty, šířily světlo daleko kolem chrámu. Tehdy se také konal za víření chrámové hudby náboženský pochodňový tanec a zúčastnili se ho nejpřednější muži. Na nabírání vody á na osvětlení navazuje Ježíš 7, 37 a 8, 12.

 

3 Řekli mu proto jeho bratři: „Odeber se odtud a jdi do Judska, aby i tvoji učedníci viděli tvé skutky, které činíš; 4 vždyť nikdo nedělá nic ve skrytu, chce-li být veřejně znám. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!“5 Ani jeho bratři totiž v něj nevěřili. 6 Ježíš jim však praví: „Můj čas ještě nepřišel, ale váš čas je nasnadě stále.

3. „Učedníci“, totiž v Judsku, kteří neviděli jeho divy v Galileji. Judsko s Jerusalemem bylo přece středisko židovství. Bratři, t. j. příbuzní, nutili Krista, aby tam na prvním místě zjevil svou slávu, ačkoliv sami neměli ještě pravou víru v něj.

6. Ježíš se ve všem řídí vůlí svého Otce; ten určil hodinu, kdy má slavnostně a veřejně prohlásit v Jerusalemě, kdo je, a za to vyznání zemřít. Oni, bratři, mají stále čas, aby přicházeli k pravé víře v něho.

 

7 Vás nemůže svět nenávidět, ale mne nenávidí, protože já svědčím proti němu, že jeho skutky json špatné. 8 Vy na slavnost jděte, já však na tuto slavnost nejdu, neboť můj čas se ještě nenaplnil.“ 9 To jim pověděl a zůstal v Galileji.

10 Ale když jeho bratři odešli, vystoupil také on na slavnost, ne zjevně, ale jakoby tajně. 11 Židé ho tedy o slavnosti hledali a ptali se: „Kde on je? „12 A zástup si o něm mnoho šeptal. Jedni totiž říkali: „Je dobrý.“ Jiní však říkali: „Ne, nýbrž svádí lid.“ 13 Nikdo však o něm nemluvil veřejně ze strachu před Židy.

14 Když byla slavnost v polovici, vystoupil Ježíš do chrámu a učil. 15 Židé se divili a říkali: „Jak to, že on zná Písma, ačkoliv se (jim) nenaučil?“

10. Ježíš neprojevil žádnou nestálost mysli, když ve v 8 řekl, že na slavnost nepůjde, a teď se odebral do Jerusalema. Odřekl jít na slavnost tak, jak si to přáli jeho příbuzní, totiž slavnostním způsobem a s úmyslem, že se tam prohlásí za Mesiáše a začne pozemským způsobem kralovat, tak, jak oni po tom toužili. Takové poslání od Otce nepřijal. - „Vystoupil“, protože Jerusalem leží 900 m nad hladinou Středozemního moře.

14-24. Ježíš se obhajuje pro domnělé rušení soboty.

 

16 Ježíš jim tedy na to řekl: „Mé učení není moje, nýbrž toho, který mě poslal. 17 Kdo je ochoten konat jeho vůli, pozná o tom učení, je-li z Boha, či mluvím-li sám ze sebe. 18 Kdo mluví sám ze sebe, hledá vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nesprávnosti. 19 Nedal vám Mojžíš Zákon? A nikdo z vás Zákon neplní. Proč mě usilujete zabít? „20 Zástup odpověděl: „Máš zlého ducha; kdo tě usiluje zabít?“ 21 Ježíš jim odpověděl: „Jeden skutek jsem udělal, a všichni se divíte. 22 Proto vám Mojžíš dal obřízku - ne, že pochází od Mojžíše, ale od otců, a obřezáváte  člověka v sobotu. 23 Jestliže člověk přijímá obřízku v sobotu, aniž je rušen Mojžíšův Zákon, na mne se horšíte, že jsem uzdravil celého člověka v sobotu? 24 Nesuďte podle zdání, nýbrž pronášejte spravedlivý soud!“

25 Proto někteří jerusalemští obyvatelé pravili: „Což nechtějí usmrtit právě jeho? 26 A hle, mluví veřejně, a nic mu neříkají. Nepoznali nakonec předáci, že to je Mesiáš? 27 Než o tomhle víme, odkud je. Ale až přijde Mesiáš, nikdo nebude vědět, odkud je.“ -

27. Mezi lidem převládalo tehdy mínění, že Mesiáš bude až do svého slavného vystoupení úplně neznám. Nikdo nebude vědět, kdo Mesiáš je, až najednou ze skryta vyjde a svět skvěle překvapí. Jen všeobecně se vědělo, že vzejde z Davidova rodu.

 

28 Když Ježíš učil v chrámě, zvolal proto silným hlasem: „Znáte mě i víte, odkud jsem, a přece jsem nepřišel sám od sebe; ten však, který mě poslal, je pravdivý, ale vy ho neznáte. 29 Já ho znám, protože jsem od něho a on mě poslal.“ 30 Proto usilovali zmocnit se ho, ale nikdo na něj nevztáhl ruku, neboť ještě nepřišla jeho hodina. 31 Mnoho jich ze zástupu však v něj uvěřilo a říkali: „Bude dělat Mesiáš, až přijde, více zázraků, než udělal on? „32 Farizeové slyšeli, že si to lid o něm šeptá; i poslali veleknězi a farizeové služebníky, aby se ho zmocnili.

28. „Je pravdivý“, t. j. poslal ho ten, který to mohl udělat opravdovým právám a mocí sobě vlastní. A na tom všecko záleží, aby totiž uznali toto jeho tajemné poslání od Boha. Že se má Mesiáš najednou ukázat, to je podřadné. A že jako člověk vzejde z Davidova rodu, to je přece dávno známo.

31-36. Marně budou hledat Krista po jeho odchodu ; ten bude tajemný, jako je tajemný jeho původ.

33 Ježíš tedy pravil: „Jen krátko ještě jsem s vámi, a odejdu k tomu, který mě poslal. 34 Budete mě hledat, ale nenajdete; a kde jsem já, tam vy nemůžete přijít.“ 35 Tu řekli Židé mezi sebou: „Kam on chce jít, že ho nenajdeme? Což chce jít (k židům) do rozptýlení mezi pohany a učit pohany? 36 Co je to za řeč, kterou pronesl: ´Budete mě hledat, ale nenajdete ´a ´Kde jsem já, nemůžete přijít vy´? „

37 V poslední a veliký den slavnosti Ježíš stál a hlasitě volal: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije! S8 Kdo věří ve mne, tomu potekou z nitra proudy živé vody, jak řeklo Písmo.“ 39 A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kdo v něj uvěřili. Doposud totiž nebyl Duch (dán), protože Ježíš ještě nebyl oslaven.

 

35. Jako nepoznali Kristovo poslání od Otce, tak se nemohli dovtípit, že mluví o svém odchodu k Otci. Jen zběžně zachytili jeho slova o tom, že nebudou moci přijít, kam on odejde, a povrchně si je vykládají o jeho odchodu z Palestiny do jiných zemí, aby došel uznání od Židů tam rozptýlených. - „Mezi pohany „: v původním znění je „mezi Řeky“.

37-39. Příslib živé vody.

38. „Kdo věří“, jak je třeba věřit, totiž nejen ústy, nýbrž i životem víru vyznává, „tomu potekou...“: bude mít plnost veškeré milosti, takže nejen jemu bude stačit, nýbrž bude moci rozdávat z duchovního života i jiným. Tu plnost dává Duch svatý. - Citován Iz 58, 11.

 

40 Když tedy někteří ze zástupu slyšeli tyto řeči, pravili: „To je skutečně prorok!“41 Jiní říkali: „Je to Mesiáš!“Někteří však řekli: „Což přijde Mesiáš z Galileje? 42A neřeklo Písmo: Mesiáš přijde z Davidova rodu a z vesnice Betléma, kde byl David? „43 Proto vznikla pro něj v zástupu roztržka; 44 a někteří z nich se pokoušeli zmocnit se ho, ale nikdo na něj nevztáhl ruce.

45 Ti služebníci tedy přišli k velekněžím a farizeům, a ti jim řekli: „Proč jste ho nepřivedli? „46 Služebníci odpověděli: „Nikdy nemluvil člověk tak, jak mluví tento člověk.“ 47 Farizeové jim však odpověděli: „I vy jste se dali svést? 48 Což v něj uvěřil někdo z předáků nebo z farizeů? 49 Ale jen tenhle zástup, který nezná Zákon - ať jsou zlořečeni!“50 „Řekl jim Nikodém, jeden z nich, který k němu dříve přišel: 51 „Odsuzuje náš zákon člověka, aniž ho napřed vyslechne a pozná, co dělá? „52 Odpověděli mu na to: „Snad i ty jsi z Galileje? Zkoumej a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstává.“ 53 A rozešli se každý do svého domu.

 

40-52. Rozpor v lidu a mezi farizeji v názoru na Krista.

46. ´Ti, kdo šli jmout Krista, vrátili se jati jsouce obdivem k němu´(sv. Jan Zlatoústý) pro způsob jeho řeči, přitažlivost a autoritu, kterou v řeči projevoval.

49. Farizeové pohrdali lidem pro nezachováváni předpisů, které oni k Zákonu přidali.

 

8 Ježíš pak odešel na Olivovou horu. 2 Brzy ráno se zase odebral do chrámu a všechen lid přišel k němu; i posadil se a učil je. 3 Tu k němu přivedou vykladatelé Písma a farizeové ženu přistiženou při cizoložství, postaví ji doprostřed 4 a praví mu: „Mistře, tahle žena byla přistižena právě při cizoložství. 5 Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co tedy říkáš ty?“-

8, 1-11. Cizoložnice.

5. Farizeové počítali, že Ježíš při své známé shovívavosti k hříšníkům nebude pro její ukamenování, jak nařizoval Zákon v Dt 22, 23 pro provinivší se snoubenku. Pak by měli důkaz, že ruší mojžíšský Zákon. Dá-li však podnět k vykonání trestu na nešťastnici, mohou ho udat u římského prokurátora, protože bez jeho svolení nesměli Židé provést rozsudek smrti. Ježíš nic neříkal, jen psal prstem do prachu (zdali jména udavačů, nebo jejich hříchy, nebo jen dělal čáry, evangelista neříká), aby naznačil, že nechce nic mít se soudním řízením proti ní. Když se jeho nepřátelé dotíravě dožadovali odpovědi, několika slovy překazil žalobcům jejich plány a zahanbil je. Přešel totiž z řádu právního do řádu mravního. Kdo si osobuje autoritu a povinnost hájit božská práva a Zákon proti provinilcům, má být nejdříve sám bez přestupků, z kterých druhého viní. Tím udělal ze žalobců obžalované, jak se ukázalo tím, že se jeden po druhém vytrácel, počínajíc staršími, kteří toho měli na svědomí více. Nakonec zůstal Ježíš sám a hříšnice, už kající: ´misera et misericordia ´(sv. Augustin). Ježíš ji neodsoudil, ale odsoudil její hřích slovy: „Od nynějška už nehřeš!“

 

6 Tou řečí ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. - Ježíš se však sehnul a psal prstem na zemi. 7 Když se ho však nepřestávali ptát, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať na ni první hodí kámen.“ 8 A opět se sehnul a psal na zemi. 9 Když to uslyšeli, jeden po druhém odcházeli, počínajíc od starších, až zůstal sám Ježíš a žena stojící uprostřed. 10 Ježíš se pak vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kde jsou? Nikdo tě neodsoudil? „„Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš pak řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi, od nynějška už nehřeš!“

12 Ježíš k nim zase promluvil takto: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“.

12-20. Ježíš se ve svém poslání opírá o sebe, neboť je světlo, a o Otce.

 

13 Farizeové mu tedy řekli: „Ty svědčíš sám o sobě; tvé svědectví není pravdivé“. 14 Ježíš jim na to řekl: „I když já svědčím sám o sobě, je pravdivé moje svědectví, protože vím,´odkud jsem přišel a kam jdu; vy však nevíte, odkud přicházím ani kam jdu. 15 Vy soudíte podle těla, já nesoudím nikoho. 16 A soudím-li já, můj soud je pravdivý, protože nejsem sám, ale jsem já a (Otec,) který mě poslal; 17 a ve vašem Zákoně je psáno, že svědectví dvou lidí je pravdivé. 18 Já svědčím sám o sobě a svědčí o mně Otec, který mě poslal“.

14. Ježíš je si vědom svého božského původu a jeho nepřátelé už mohli poznat, že není jen člověk. V důstojnosti božské přirozenosti nepotřebuje pro sebe svědků, jak jich potřebuje člověk, protože o pravdivosti lidského slova je možno pochybovat. Poněvadž Kristovi nepřátelé nedbali na jeho božské poslání a božskou přirozenost, tvořili si o něm úsudek jako o kterémkoli hříšném člověku. Takový úsudek je ovšem jen „podle těla“, t. j. povrchní. On sám nesoudí nikoho, protože přišel svět spasit, a ne soudit. Je-li však jejich nevěrou přinucen někoho soudit, soudí správně, podle skutečnosti.

18. Ježíš se často odvolává na to, že má slova a skutky od Otce. Byly takové, že mohly být vykonány jen s pomocí Boží moudrosti a moci. Z nich tedy mohli poznat Otce.

 

19 Pravili mu tedy: „Kde je tvůj otec? „Ježíš odpověděl: „Neznáte ani mne, ani mého Otce; kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ 20 Tak mluvil Ježíš u pokladnice, když učil v chrámě, a nikdo se ho nezmocnil, protože ještě nepřišla jeho hodina.

21 A opět k nim promluvil: „Já odcházím, i budete mě hledat, a ve svém hříchu zemřete. Kam odcházím já, nemůžete přijít vy.“ 22 Proto Židé pravili: „Chce se snad sám usmrtit, že říká: ´Kam odcházím já, nemůžete přijít vy´?“

21-30. Židé vydávají.svou spásu v nebezpečí, když neuznávají Kristovo poslání.

22. Jako 7, 35, i zde ukazují farizeové naprosté nepochopení Kristových slov o jeho odchodu. Tam si mylně vykládali jeho slova o odchodu mezi rozptýlené Židy, tady zase předpokládají, že nezdar jeho poslání mezi nimi ho dohání k sebevraždě. Nemohli ukázat větší zlobu a nenávist ke Kristu než tímto podezřením. Sebevražda byla totiž pokládána za strašné provinční, které je trestáno v nejhlubším pekle. Oni, farizeové, kteří jsou si pyšně jisti účastí v Božím království, nepůjdou přece za ním do pekla. Ježíš odmítá tento doposud neslýchaný útok na svou svatost poukazem na svůj původ z nebe, kdežto oni jsou ze země, z hříšného světa a jemu patří.

 

23 A řekl jim: „Vy jste zdola, já jsem shora; vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. 24 Proto jsem vám řekl, že umřete ve svých hříších; neboť neuvěříte-li, že já jsem to, zemřete ve svých hříších“. 25 Pravili mu tedy: „Kdo jsi ty? „Řekl jim Ježíš: „Proč s vámi ještě vůbec mluvím? 26 Mám mnoho co o vás mluvit a soudit. Ale ten, který mě poslal, je pravdomluvný, a já mluvím ve světě, co jsem slyšel od něho.“ 27 Neporozuměli, že jim mluvil o Otci. 28 Ježíš proto řekl: „Až vyzdvihnete Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem to a že nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec. 29 A ten, který mě poslal, je se mnou a nenechal mě samotného, poněvadž já stále dělám, co se jemu líbí“. 30 Když toto mluvil, mnoho jich v něj uvěřilo.

31 A řekl Ježíš těm Židům, kteří v něj uvěřili: „Setrváte-li v mém slově, budete opravdu moji učedníci 32 a poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“

31-47. Protože Židé odmítají pravdu, nejsou potomci Abrahamovi a děti Boží, nýbrž ďáblovy.

32. Plné přijetí pravdy, že Ježíš je Boží Syn a Vykupitel, přinese věřícímu vysvobození z otroctví hříchu a smrti, dá mu nový nadpřirozený život a svobodu Božích dětí.

 

33 Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikomu jsme nikdy neotročili. Jak to, že říkáš: ´Budete svobodni´?“ 34 Ježíš jim odpověděl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Každý, kdo dělá hřích, je otrok hříchu. 35  Než otrok nezůstává v domě na věky, syn však zůstává na věky. 36 Jestliže vás tedy Syn osvobodí, budete opravdu svobodni. 37 Vím, že jste Abrahamovi potomci; ale usilujete mě zabít, protože mé slovo nenachází u vás porozumění. 38 Já mluvím, co jsem viděl u Otce; i vy však činíte, co jste viděli u svého otce.“ 39 Oni mu na to řekli: „Náš otec je Abraham.“ Ježíš jim praví: „Jste-li děti Abrahamovy, jednejte, jak jednal Abraham! 40 Nyní však mě chcete usmrtit, mne, který jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha; to Abraham nedělal! 41 Vy činíte skutky svého otce.“ Řekli mu: „My jsme se nenarodili z cizoložství; jednoho máme otce, Boha“.

41. Postřehli, že Ježíš mluví o otcovství a synovství v duchovním a mravním smyslu. Ve Starém Zákoně se o vztahu Boha k Izraeli často užívá obrazu vztahu manžela, snoubence k ženě (Os 1, 2-2, 9), takže odpad k modloslužbě je označován jako cizoložství. Na pohany, ctitele model, se proto dívali jako na zrozence z cizoložství.

 

42 Ježíš jim řekl: „Kdyby váš otec byl Bůh, milovali byste mě, neboť já jsem vyšel a přišel od Boha; nepřišel jsem totiž sám od sebe, ale on mě poslal. 43 Proč nerozumíte mé řeči? Protože nemůžete slyšet mé slovo. 44 Vy jste z otce ďábla a chcete plnit přání svého otce. On byl vrah lidí od začátku a nedržel se v pravdě, protože pravdy v něm není; když lže, mluví z vlastního (základu), protože je lhář a otec lži. 45Mně však, když mluvím pravdu, nevěříte. 46 Kdo z vás může mě usvědčit ze hříchu? Říkám-li pravdu, proč mi nevěříte! 47 Kdo je z Boha, Boží slova slyší. Vy neslyšíte, protože z Boha nejste.“ 48 Židé mu odpověděli: „Což neříkáme správně, že jsi Samaritán a že máš zlého ducha?“ 49 Ježíš odpověděl: „Já nemám zlého ducha, ale ctím svého Otce, a vy mě zneuctíváte. 50 Já však nehledám svou slávu; je někdo, kdo (ji) hledá a soudí.

51 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Zachová-li kdo moje slovo, neumře na věky.“ 52 Židé mu řekli: „Teď jsme poznali, že máš zlého ducha. Umřel Abraham i proroci, a ty tvrdíš: ´Zachová-li kdo moje slovo, neumře na věky´. 53 Jsi ty větší než náš otec Abraham, který zemřel? Také proroci zemřeli. Co ze sebe děláš!´'

 

48-59. Na potupu Židů odpovídá Ježíš příslibem nesmrtelnosti; může ji dát, protože je věčný.

 

54 Ježíš - odpověděl: „Oslavuji-li já sám sebe, moje sláva není nic; mne oslavuje můj Otec, o kterém říkáte, že je váš Bůh, 55 a nepoznali jste ho, ale já ho znám. A řeknu-li, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám. 56 Váš otec Abraham s plesáním chtěl vidět můj den; uviděl, a zaradoval se.“ 57 Židé mu tedy řekli: „Nemáš ještě ani padesát let, a viděl jsi Abrahama?

56. Když Bůh Abrahamovi zjevil, že z jeho pokolení vzejde potomek, který bude požehnáním pro všechny národy (Gn 17, 17), Abraham tomu uvěřil a velmi si pak přál zvědět více o tomto svém slavném potomku. Toho poučení a částečného vyplnění jeho vroucího přání se mu dostalo dalším zjevením a přísliby. Z dálky času viděl toho slavného potomka - Mesiáše — a zaradoval se, jako by už byl Mesiáš přítomen. Je to podobná radost, jaká byla dopřána Kristovým současníkům (Lk 10, 24).

57. Židé nepochopili, Že Ježíš mluví o prorockém Abrahamově vidění, ne o vidění tělesnýma očima. Pokládají proto Ježíše za blouznivce a tak s ním mluví. Nejde jim o to, říci, kolik má Kristus let, nýbrž pohrdlivě se o něm vyjadřují, že mu není ani 50 let, t. j., kolik se počítá na jedno lidské pokolení, a u Abrahama třeba, počítat se staletími!

 

58 Ježíš jim řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Dříve než byl Abraham, jsem já.“ 59 Proto se chopili kamení, aby na něj házeli; ale Ježíš se skryl a vyšel z chrámu.

9 Cestou spatřil člověka slepého od narození. 2 A jeho učedníci se ho zeptali: „Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On, či jeho rodiče?“ 3 Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale (stalo se to,) aby se na něm zjevily Boží skutky. 4 Musíme dělat skutky toho, který mě poslal, dokud je den; přichází noc, kdy nikdo nemůže pracovat. 5 Dokud jsem na světě, jsem světlo světa.“

 

58. Nepraví: „Dříve než byl Abraham, byl jsem já „, nýbrž „jsern já „, t. j. Kristus je bez časového omezení, tedy má vlastnost nadčasového bytí, což bylo možno říci jen o Bohu, kdežto Abraham nebyl dříve, než se objevil v čase.

9, 1-12. Uzdravení slepce a první dojem zázraku na lid.

2. Učedníci ukazují v národě zakořeněné přesvědčení, že každá nemoc a každé neštěstí je ve spojitosti s hříchem; vzdáleně a v základu je to sice pravda, ale každý případ takto posuzovat nejde. Že se vina rodičů mstí na dítěti, tvrdí mnoho míst ze starozákonních knih (Ex 20, 4-34; Dt 5, 9; Tob 3, 3). Hledali-li pak učedníci vinu i u slepce, ačkoliv se už tak narodil, snad se v tom odráží mínění rabínů, že dítě může zhřešit i v mateřském lůně.

4-5. U slepce má Kristus ukázat poslání Otcem mu svěřené. Vykonává je, dokud je den, t. j. po dobu určeného mu pozemského života. Až přijde noc-smrt, bude mít za sebou už vykonané dílo a nic k němu nepřidá. Dokud žije, je světlo lidem tím, že jim zjevuje Boží pravdu a ukazuje Boží skutky.

 

6 Když to domluvil, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči 7 a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníku Siloam!“, což znamená v překlade Poslaný. Odešel tedy, umyl se, a když přišel, viděl. 8 Proto sousedé a ti, kdo ho dříve viděli žebrat, pravili: „Není to ten, který sedával a žebral? „9 Jedni říkali: „Je to on“, jiní zase: „Není, ale je mu podoben.“ On však pravil: „Jsem to já!“10 Řekli mu tedy: „Jak jen se ti otevřely oči? „n On odpověděl: „Ten člověk, který se jmenuje Ježíš, udělal bláto, pomazal mi oči a řekl mi: ´Jdi k Siloam a umyj se! ´

7. Ježíš posílá slepce umýt se v rybníku Siloam (Siloe), jako kdysi prorok Eliseus přikázal syrskému Naamanovi, stiženému malomocenstvím, aby se vykoupal v Jordánu, chce-li být uzdraven (4 Král 5, 10). Rybník se prostíral na svahu na jih od chrámu a dostával vodu z pramene Gihon podzemním potrubím dlouhým 537 m.

 

Šel jsem tedy, umyl se a prohlédl.“ 12 A řekli mu: „Kde je ten (člověk)?“ Praví: „Nevím.“

13 Přivedou toho bývalého slepce k farizeům. 14 A byla to právě sobota, když Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči. 15 Farizeové se ho tedy znova optali, jak prohlédl. A on jim řekl: „Přiložil mi bláto na oči, umyl jsem se, a vidím.“ 16Ale někteří z farizeů pravili: „Není to člověk od Boha, když nezachovává sobotu.“ Jiní říkali: „Jak by mohl hříšník dělat taková znamení?“ A byla mezi nimi roztržka. 17 Praví tedy znovu tomu slepému: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ A on řekl: „Je prorok.“

18 Židé však o něm nevěřili, že býval slepý, a prohlédl, až zavolali rodiče toho, který nabyl zraku, 19 a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ 20 Jeho rodiče na to řekli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. 21 Ale jak to, že teď vidí, nevíme, nebo kdo mu otevřel oči, my nevíme. Jeho se zeptejte, má léta, ať mluví sám o sobě.“ 22 Tak mluvili jeho rodiče, protože se báli Židů; neboť Židé se již usnesli, že kdo ho vyzná jako Mesiáše, toho vyloučí ze synagogy.

13-34. Farizeové zkoumají slepcovo uzdravení: jejich zatvrzelost trvá.

 

23 Proto jeho rodiče řekli: „Má léta, jeho se zeptejte.“

24 Znova tedy zavolali toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej chválu Bohu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ 25 On však odpověděl: „Zdali je hříšník, nevím; jedno vím, že jsem byl slepý, a teď vidím.“ 26 Tu mu zase řekli: „Co ti udělal? Jak ti otevřel oči?“ 27 Odpověděl jim: „Už jsem vám to pověděl, ale jako byste nebyli slyšeli; co chcete ještě slyšet? Nechcete se i vy stát jeho učedníky?“ 28 I zlořečili mu a řekli: „Ty jsi jeho učedník, my však jsme učedníci Mojžíšovi! 29 My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomhle nevíme, odkud je.“ 30 Onen člověk jim na to řekl: „To je věru divné, že vy nevíte, odkud je, a otevřel mi oči. 31 Víme, že Bůh neslyší hříšníky, ale slyší toho, kdo je bohabojný a plní Boží vůli.

24. „Vzdej chválu Bohu“, že totiž budeš mluvit pravdu.

31. „Bůh neslyší hříšníky“:´To řekl slepec dosud nepomazaný, to je dosud ne dokonale osvícený´(sv. Tomáš), protože i hříšníkova modlitba jde k Bohu a může mu vyprosit Boží pomoc pro nápravu života.

 

32 Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. 33 Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by udělat nic.“ 34 Odpověděli mu: „V hříších ses celý narodil, a ty chceš poučovat nás?“ A vyhnali ho. – 35 Ježíš uslyšel, že ho vyhnali, a když ho nalezl, řekl: „Věříš v Syna člověka?“ 36 On odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něj uvěřil?“ 37 Ježíš mu řekl: „Už jsi ho viděl, a právě on s tebou mluví“. 38 A on pravil: „Věřím, Pane!“A padl před ním na kolena.

39 A Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k rozsouzení, aby nevidoucí viděli a vidoucí oslepli“. 40 Slyšeli to někteří z farizeů, kteří byli s ním, a řekli mu: „Což i my jsme slepí?“

33. Bůh nepoužívá k projevu své přízné hříšníka, protože ten ji odmítá.

35-41. Doslov k zázraku o duchovní slepotě.

39. Zase se ukázalo, že Kristovo poslání a jeho osoba je jedněm k dobru a spáse, jiným že je okolností k zatvrzení vůči Boží vůli a k záhubě. Tak se uskutečňuje v lidském nitru Boží soud a rozlišení mezi lidmi: jedni se domnívají, že mají pravdu, že vidí, a pro svou nevěru v Krista se stávají slepými, jiní vírou v Krista přicházejí k pravdě - vidí.

 

41 Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Ale vy říkáte: ´Vidíme´; váš hřích trvá.

 

10 „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, nýbrž vlézá jinudy, to je zloděj a lupič. 2 Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. 3 Tomu vrátný otvírá a ovce slyší jeho hlas, volá pak jménem své ovce a vyvádí je. 4 Když vypustí své ovce, jde před nimi; a ovce jdou za ním, neboť znají jeho hlas. 5 Za cizím však nepůjdou, ale utekou od něho, protože hlas cizích neznají.“ 6 Toto podobenství jim řekl Ježíš, ale oni nepochopili, co k nim promluvil.

7 Ježíš proto zase řekl: „Vpravdě, vpravdě vám pravím: Já jsem ty dveře k ovcím. 8 Všichni, kdo vstoupili přede mnou, jsou zloději a lupiči; ale ovce je neslyšely.

10, 1-21. Podobenství o pastýři a stádu.

1. V tomto podobenství se předpokládá ovčinec, jak se i dnes na Východě vyskytuje: zdí obražené místo, v samotě.

3. Vrátný je pastýř, který zůstává v ohradě, aby v noci hlídal stádo. Ráno přicházejí ostatní pastýři a vyvádějí ovce na pastvu.

7. Ježíš se přirovnává ke dveřím, kterými vcházejí pastýři pro ovce.

8. Jde tu o falešné proroky, falešné mesiáše, jako Theudas a Judas Galilejský (Skt 5, 36-37), kteří se v té době objevovali, ale nejsou vyloučeni ani pokrytečtí farizeové a tehdejší vysoké kněžstvo, kteří lid klamali a utlačovali.

9 Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, zachrání se, a bude (volně) vcházet a vycházet a nalezne pastvu. 10 Zloděj přichází jen aby kradl, rdousil a hubil. Já jsem přišel, aby měly život a aby měly hojnost.“

10. Aby měli život milosti, který dává Spasitel, a aby dostávali od něho stále hojnější nadpřirozený život zde na zemi, dokud nebude dokonán a korunován na věčnosti.

 

11 „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává v sázku svůj život za ovce. 12 Ale námezdník, ten, kdo není pastýř, kterému ovce nepatří, když vidí přicházet vlka, opouští ovce a utíká, a vlk (je) trhá a rozhání. 13 Vždyť je to námezdník a na ovcích mu nezáleží. 14 Já jsem dobrý pastýř a znám svoje a znají mě moje, 15 jako mne zná Otec a jako já znám Otce. A svůj život obětuji za svoje ovce.

11-15. Pastýři se nazývali východní králové, tak je nazýván Hospodin (Žl 22), tak se nazval i Ježíš ve svém poslání spasit lidské duše, duchovně je živit a přivést k věčnému životu v nebi. Je pravý pastýř, opravdu dobrý, a proto se mu každý může svěřit. Tu důvěru vzbuzuje tím, co pro ně udělal, totiž obětoval za ně vlastní život. Ježíš zná své duše nejen svou vševědoucností, nýbrž hlavně něžnou láskou k nim. Je to jako mezi ním člověkem a nebeským Otcem.

 

16Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést, a budou slyšet můj hlas; i bude jeden ovčinec a jeden pastýř. 17 Proto mě Otec miluje, že já obětuji svůj život, abych si ho zase vzal. 18 Nikdo mi ho nebere, ale já ho obětuji sám od sebe. Mám moc obětovat ho, a mám moc zase si ho vzít; tento příkaz jsem přijal od svého Otce.“

16. Ty jiné ovce jsou duše z pohanství, které v něj uvěří. Tak nastane světové mesiášské království, které předpovídali proroci. O všechny bude stejně postaráno, nebude mezi nimi rozdílu (Gal 3, 28). Ježíš tu předpovídá povolání pohanů k víře.

Ježíš Kristus je tedy jediný pravý pastýř pro náboženský život. Jeho stádo je svatá Církev. Je to duchovní stádo, žijící z nadpřirozeného života, který dává Kristus. Je to zároveň viditelná společnost, neboť jak jinak by mohlo být patrné, že se skládá ze všech možných národů. Pro její trvání až do konce věků je třeba pastýřů, kteří ve jménu Krista, vrchního pastýře (1 Petr 5, 4), a z jeho moci se mají starat o věřící; jinak by to byli zloději a lupiči.

17-18. Doposud nikdy nepředpovídal tak jasně svou smrt. Přijímá ji za své věřící dobrovolně, z lásky k lidem a přitom z poslušnosti k svému Otci.

 

19 Pro tyto řeči nastala znovu roztržka mezi Židy. 20 Mnozí z nich řekli: „Má zlého ducha a blouzní; proč ho posloucháte? „21 Jiní pravili: „To nejsou slova posedlého; může zlý duch otevřít oči slepým? „

22 V Jerusalemě se tehdy slavilo posvícení; byla zima. 23 A Ježíš chodil v chrámě v Šalomounově podloubí. 24 Tu ho obstoupili Židé a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš udržovat v napětí? Jsi-li ty Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“25 Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám, a nevěříte. O mně svědčí skutky, které já dělám ve jménu svého Otce. 26 Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. 27 Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou; 28 a já jim dávám věčný život a nezahynou na věky a nikdo mi je nevyrve z ruky.

22-30. Ježíš je jedno s Otcem.

22. Svátek posvícení se slavil na památku očištění a nového posvěcení chrámu Judou Makabejským v polovině prosince r. 165 př. Kr., tedy právě v den, kdy před třemi roky Antiochus Epifanes znesvětil chrám tím, že v něm dal postavit pohanský oltář pro boha Dia (1 Mak 4, 54; 2 Mak 10, 16). - Slavnost trvala osm dní.

28-29. Věčný život duše je to nejcennější ze všech stvořených věcí. Je to zároveň největší Boží dar, který dává Syn z plné moci, dané mu Otcem. - Někteří vydavatelé (Merk, Vogels) čtou tento verš takto: Můj Otec, který mi (je) dal, je větší než všechno, a nikdo (je) nemůže vytrhnout z ruky mého Otce.

 

29 Co mi dal můj Otec, je větší nade všecko, a nikdo to nemůže vyrvat z Otcovy ruky. 30 Já a Otec jsme jedno.“ 31 Židé se opět chopili kamení, aby ho kamenovali. 32 Ježíš jim na to řekl: „Mnoho dobrých skutků od Otce jsem vám ukázal. Pro který z nich mě chcete kamenovat? „33 Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání, že se ty - člověk - děláš Bohem.“ 34 Ježíš jim odpověděl: „Copak není psáno ve vašem Zákoně: Řekl jsem: Jste bohové?

31-39. Jednota s Otcem se zakládá na Kristově božském synovství.

34-36. Slova „Jste bohové“ jsou řečena v Žl 81, 6 o soudcích, pokud jim Bůh dal pověření vykonávat soudcovský úřad. Tak byli nazváni bohy v širším smyslu ne pro dobré nebo špatné vykonávání toho úřadu, nýbrž proto, že Božím slovem, to je Božím ustanovením se jim dostalo té důstojnosti a názvu „bohové.“ A praví-li to takto Písmo, má to autoritu a nelze ten název jen tak odbýt. - Proto Židé nemohou jen tak vinit Ježíše z rouhání, protože Písmo uznává, že možno mít právo na titul bůh. Ovsem každý, kdo ho užívá, musí to právo dokázat; tím více je třeba dokazovat skutky, dělá-li si někdo právo na titul bůh ve vlastním slova smyslu, že je skutečný Bůh. Nechť se tedy Židé neunáhlují ve snaze chtít ho kamenovat pro jedno slovo. Vždyť Ježíš svými skutky a celým dosavadním životem dokázal, že chce jen, co mu patří, činí-li si nároky na název skutečného a, přirozeného Božího Syna. Dal mu to Otec, který ho pověřil, posvětil pro toto božské bytí v lidské přirozenosti a dal mu k tomu náležité dary.

 

35 Jestliže nazval bohy ty, pro které bylo dáno Boží slovo - a Písmo se nemůže zrušit, 36 jak o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, vy říkáte: ´Rouháš se', poněvadž jsem řekl: ´Jsem Boží Syn´? 37 Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi. 38 Ale činím-li je, i když nechcete věřit mně, věřte skutkům, abyste věděli a poznali, že Otec je ve mně a já v Otci.“ 39 Proto znova usilovali zmocnit se ho, ale unikl jejich rukám.

40 A odebral se zase za Jordán na to místo, kde Jan dříve křtil, a zůstal tam. 41 A mnozí k němu přišli a pravili: „Jan sice neudělal žádný zázrak, ale všechno, co Jan o něm řekl, bylo pravda.“ 42 A mnoho jich tam v něj uvěřilo.

40-42. Kristův odchod do Zajordánska (Mt 19.1-2; Mk 10.1; Lk 13, 31-33).

 

11 Byl jeden nemocný, Lazar z Bethanie, vesnice to Marie a její sestry Marty. 2 Byla to ona Marie, která pomazala Pána mastí a utřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocen. 3 Proto jeho sestry poslaly k němu se vzkazem: „Pane, hle, je nemocen ten, kterého miluješ.“ 4 Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale pro Boží slávu, aby jí byl Boží Syn oslaven.“ 5 Ježíš miloval Martu, její sestru i Lazara. 8 Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal na tom místě, kde byl, dva dni. 7 Až potom řekne svým učedníkům: „Pojďme znova do Judska!“8 Praví mu učedníci: „Rabbi, právě tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam jdeš?“ 9 Ježíš odpověděl: „Nemá den dvanáct hodin? Chodí-li kdo ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa; 10 chodí-li kdo však v noci, klopýtne, neboť nemá světlo.“

11, 1-16. Ježíš se odebírá do Bethanie k zesnulému Lazarovi.

4. Nemá poslední slovo smrt, nýbrž Ježíš.

9-10. Ježíš poučuje s podivuhodným klidem apoštoly. On se bát nemusí, protože ještě neuplynulo dvanáct hodin jeho života, t. j. nevykonal ještě všechno, co v pozemském životě vykonat měl, jak mu to určil Otec. On přece stanovil dobu, kdy bude vydán nepřátelům do rukou; do té chvíle nad ním moci nenabudou (podobně už 9, 4-5). Takové naprosté odevzdání do Otcovy vůle zbavuje ho jakékoli bázně. Kdo je v nitru chová, má světlo a nebojí se, že klopýtne, že se mu něco stane. Kdo nemá tu dětinnou odevzdanost do Boží vůle, která člověku vyměřila délku a působení jeho života, je beze světla - ve tmě.

 

11 To pověděl a potom jim řekne: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu ho vzbudit. „12 Učedníci mu tedy řekli: „Pane, spí-li, bude zdráv“. 13 Ale Ježíš mluvil o jeho smrti, oni se však domnívali, že mluví o skutečnem spaní. 14 Tehdy jim Ježíš řekl otevřeně: „Lazar umřel, 15 a raduji se kvůli vám, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Než pojďme k němu!“16 Tomáš, příjmením Blíženec, řekl proto spoluučedníkům: „Pojďme i my, a zemřeme s ním!“

17 Ježíš tedy přišel a shledal, že je už čtyři dni v hrobě. 18 Bethanie byla blízko Jerusalema, asi patnáct honů od něho.

11. „Spí“: označuje tím dočasnou smrt.

17-32. Kristova rozmluva s Martou a s Marií.

18. 15 honů: necelé 3 km od Jerusalema na jerišské silnici. Podle zvyku přicházeli přátelé a známí z města, aby je potěšili. Doba pláče a nářku trvala 7 dní.

 

19 A přišlo mnoho Židů potěšit Martu a Marii pro jejich bratra. 20 Jakmile tedy Marta uslyšela, že Ježíš přichází, běžela mu vstříc. Marie však zůstávala doma. 21 Marta tedy řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl býval zde, můj bratr by nebyl umřel. 22 Ale i nyní vím, že Bůh ti dá, začkoli Boha požádáš.“ 23 Řekne jí Ježíš: „Tvůj bratr vstane.“ 24 Marta mu odpoví: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ 25 Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život; kdo věří ve mne, bude živ, i kdyby umřel, 26 a nikdo, kdo žije a věří mne, neumře na věky. Věříš tomu?“

24-26. Víru v budoucí vzkříšení nacházíme ve Starém Zákoně jasně vyjádřenu u proroka Dan 12, 2: „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, se probudí: jedni k věčnému životu, druzí k hanbě „, a hlavně v 2 Mak 7, 9: „Ty nešlechetníku, zabíjíš nás sice pro tento život, ale král světa pro své zákony nás mrtvé vzkřísí k životu věčnému.“ V Novém Zákoně zaručuje slavné vzkříšení Ježíš Kristus každému, kdo je s ním spojen vírou a má od něho život milosti. Takový nezemře na věky, protože tento život v milosti je nesmrtelný a žádná moc ho nemůže zničit. Ovšem jako Ježíš sám prošel tělesnou smrtí, projde jí i každý věřící, aby ho následoval i ve vzkříšení. Takto připadá smrt věřícímu jen jako něco přechodného, při čemž život v Kristu se všemi důsledky neutrpí škody; dojde i tělesného vzkříšení a oslavy pro své spojení s Kristem, který má moc vzkřísit, protože má plnost věčného života.

 

27 Praví mu: „Ano, Pane! Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který přichází na tento svět.“

28 A když to pověděla, vzdálila se a zavolala potají svou sestru Marii a řekla: „Mistr je tu a volá tě!“29 Sotva to ona uslyšela, rychle vstala a šla k němu;3 „Ježíš totiž dosud nepřišel do vesnice, ale byl ještě ha tom místě, kde se s ním setkala Marta. 31 Jakmile však spatřili Židé, kteří byli s ní v domě a těšili ji, že Marie rychle vstala a odešla, šli za ní, protože myslili, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. 32 Když tedy Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, padla mu k nohám a pravila mu: „Pane, kdybys byl býval tady, můj bratr by nebyl umřel.“

33 Když tedy Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní, v duchu velice pohnut se zachvěl M a řekl: „Kam jste ho položili?“ Řeknou mu: „Pane, pojď a podívej se!“35 Ježíš zaslzel. 36 Proto Židé pravili: „Hle, jak ho miloval!“37 Někteří z nich však řekli: „Tento člověk, který otevřel oči slepému, nemohl také udělat, aby on neumřel!“

33-44. Lazarovo vzkříšení.

 

38 A Ježíš opět hluboce pohnut se odebral ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní byl položen kámen. 39 Ježíš řekne: „Odstavte ten kámen!“Sestra zemřelého Marta mu řekne: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtyři dni!“40 Ježíš jí praví: „Neřekl jsem ti, že spatříš Boží slávu, budeš-li věřit? „41 Odstavili tedy kámen, Ježíš pak zvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. 42 Já jsem sice věděl, že mě vždycky vyslyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí okolo, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ 43 Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“44 A mrtvý vyšel, ovázaný na nohou a na rukou ovinkami a s tváří obtočenou šátkem. Ježíš jim řekne: „Rozvažte ho a nechtě odejít!“

45 Proto v něj uvěřilo mnoho Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co udělal. 46 Někteří z nich však odešli k farizeům a oznámili jim, co Ježíš učinil. 47 Proto veleknězi a farizeové svolali veleradu a pravili: „Co máme dělat1? Vždyť tento člověk činí mnoho znamení. 48 Necháme- li ho tak, všichni v něj uvěří; pak přijdou Římané a vezmou naše (svaté) místo i národ.“

45-53. Kaifáš přivede Židy k rozhodnutí, že zabijí Krista. 48. Strhne-li za sebou Ježíš všechen lid, nastane mesiášské království, a to se podle názorů farizeů neobejde beze střetnutí s římskou mocí. Představovali si totiž mesiášskou říši jako království pozemské, politické. Ježíš však nikdy nemluvil o politice a národu, ale o Bohu, o duši, o dokonalosti. Farizeové se ve skutečnosti báli, že ztratí svůj vliv a duchovní vládu nad lidem a, nad posvátným chrámovým místem.

 

49 Ale jeden z nich, Kaifáš, který byl veleknězem toho roku, jim řekl: „Vy nic nevíte 50, ani nemyslíte na to, že je pro vás prospěšné, aby jeden člověk zemřel za lid, a ne aby zahynul celý národ.“ 51 To však neřekl sám ze sebe, nýbrž jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš umře za národ, 52 a nejen za národ, ale aby shromáždil vjedno ty Boží děti, které byly rozptýleny.

 

50-51. Kaifáš, velekněz od r. 18-36, se sadducejskou chladností a nestoudností vytýká shromážděným jejich neschopnost postarat se v tomto případě o blaho národa. Ježíš neudělal dosud nic, co by mohlo znepokojit římskou moc. Proč ho chtěl tedy Kaifáš obětovat za blaho lidu? Snad to byla vhodná forma, jak uskutečnit Kristovo zabití, na které se pomýšlelo už předtím. Evangelista vidí v jeho slovech smysl, který Kaifáš netušil. Veleknězi kdysi oznamovali lidu, co je Boží vůle. I nyní použil Boží Duch posledního zástupce starozákonní bohovlády, aby jeho nehodnými ústy předpověděl podstatu Nového Zákona, totiž vykoupení člověka Kristovou smrtí. Kaifáš ovšem netušil, že i jeho zloba a nenávist se stává v Božích rukou nástrojem k vykupitelskému požehnání.

 

53 Od onoho dne se tedy uradili, že ho zabijí. 54 Proto Ježíš už nechodil veřejně mezi Židy, ale odešel odtamtud do krajiny na okraj pouště, do města zvaného Efraim, a prodléval tam s učedníky.

55 A byly blízko židovské velikonoce a mnozí z té krajiny se odebrali vzhůru do Jerusalema před velikonočními svátky, aby se posvětili.

55. Třetí velikonoce v Kristově činnosti.

 

56 Hledali tedy Ježíše a rozmlouvali mezi sebou, jak stáli v chrámě: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?´: 57 Veleknězi a farizeové totiž vydali nařízení, že kdo se doví, kde pobývá, má to oznámit, aby ho mohli zajmout.

 

12 Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Bethanie, kde byl Lazar, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. 2 Uchystali mu tam večeři a Marta posluhovala, a Lazar byl jeden z těch, kteří s ním byli u stolu. 3 Tu Marie vzala libru drahocenné masti pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je vlastními vlasy; a dům se naplnil vůní z té masti.

12, 1-11. Pomazání v Bethanii (Mt 26, 6-13; Mk 14, 3-9).

3. Libra je 327, 5 g. Nádobka z alabastru měla podlouhlé hrdlo; to Marie ulomila.

 

4 Než jeden z jeho učedníků, Jidáš Iškariotský, který ho měl zradit, řekne: 5 „Proč se ta mast neprodala za tři sta denárů a nedalo se (to) chudým?“ 6 To však pravil ne ze starostlivosti o chudé, nýbrž proto, že byl zloděj a že si ukládal stranou z příspěvků do měšce, který měl. 7 Ježíš tedy řekl: „Nech ji, ať to uchová ke dni mého pohřbu! 8 Vždyť chudé máte s sebou vždycky, mne však vždycky nemáte.“ 9 Četný zástup Židů se dověděl, že je tam; i přišli nejen kvůli Ježíšovi, ale aby viděli i Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. 10 Veleknězi se však uradili, že zabijí taky Lazara,11 protože mnoho Židů kvůli němu odcházelo a přidávalo se k víře v Ježíše.

6. Lakomému Jidášovi nebylo tak líto vylité masti jako spíše toho, že mu unikla část zisku za ni.

7. Kristova smrt je tak blízko, že není proč litovat vzácné masti, jemu k poctě vylité. Kdo v takovém případě lituje chudých, ten jim nepomáhá ani jindy, ačkoli má k tomu stále příležitost. Marie to udělal nevědomky z Božího vnuknutí, jako by už mazala Kristovo mrtvé tělo k pohřbení. O víře a lásce, kterou tímto úkoneni ukázala, bude se vždycky chvatně mluvit. - Toto pomazání Páně při hostině je odlišné od onoho, o kterém vypravuje Lk 7, 36...

 

12 Když druhý den uslyšel hojný zástup, který přišel na svátky, že Ježíš jde do Jerusalema, 13 vzal palmové ratolesti, vyšel mu vstříc a volal:

„Hosana! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, izraelský král!“ 11 Ježíš pak nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno:

15 Neboj se, siónská dcero! Hle, přichází tvůj král a sedí na oslátku.

16 Jeho učedníci tomu zprvu nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, rozpomenuli se, že to bylo o něm psáno a že mu to učinili. 17 Takto tedy vydával o něm svědectví zástup, který s ním byl, když zavolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých. 18 Proto mu také šel zástup vstříc, neboť uslyšeli o tom zázraku, který udělal.

12-19. Ježíš vjíždí slavně do Jerusalema jako Mesiáš (Mt 21,1-11; Mk 11, 1-11; Lk 19, 29-44).

12. „Druhý den“, t. j. v naší neděli.

13. Žl 117,'25.

15. Iz 40, 9; Zach 9, 9.

16. Nerozuměli, že to byl projev Kristova mesiášství ve shodě se starozákonními předpovědím.

 

19 Tu si farizeové řekli: „Vidíte, že vůbec nemáte úspěchu; hleďte, celý svět odešel za ním!“

20 A někteří z těch, kdo vystoupili klanět se o svátcích, byli Řekové. 21 Ti tedy přistoupili k Filipovi, který byl z Bethsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ 22 Filip jde a řekne to Ondřejovi, Ondřej a Filip zase jdou a řeknou to Ježíšovi. 23 Ježíš jim odpoví: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. 24 Vpravdě, vpravdě vám pravím: Neodumře-li pšeničné zrno v zemi, do které padne, zůstává samo; ale odumře-li, přináší hojný užitek. 25 Kdo miluje svůj život, ztratí ho, a kdo nenávidí svůj život na tomto světě, uchrání ho pro život věčný.

20-22. Pohani touží spatřit Ježíše.

Jsou to pohani, kteří uvěřili v jednoho pravého Boha a přišli se mu poklonit do Jerusalema. Obrátili se s prosbou na Filipa, protože měl řecké jméno a pocházel z Bethsaidy na hranicích Galileje a z polovice pohanské. Snad ho odtamtud znali. Filip ve své nerozhodnosti se obrátil k svému krajanu Ondřejovi, také s řeckým jménem. Evangelista nepoznamenává, zdali Ježíš vyhověl jejich žádosti. Další jeho slova jsou totiž řečena k učedníkům.

23-33. Pravá Kristova sláva se ukáže až po jeho potupné smrti.

25. Kdo v duchu tohoto světa, vzdáleného od Boha, hledá jen uchovat pozemský život a nedbá na Boží přikázání, připravuje se o život. Kdo nenávidí svůj život, pokud je poután na tento hříšný svět, trhá tím pouta hříšnosti a zachová si pravý život i pro věčnost. ´Je to veliké a podivuhodné slovo o lásce člověka k tomuto životu, která vede ke zkáze, a o nenávis