Ročník XXIII.,, číslo 9.                                                                                                                         září 2017

Obsah: JJ.Vícha, Sen o mamince, Tertulián,O křesťanském mučednictví, O.Březina,Tajemství bolesti, T.,O svátosti smíření, Březina, Proč odvracíš se? J.Kasián, Léky na osm základních neřestí (9), Březina,, Podobná noci …, Serafim Sarovský,Rozhovor, Březina,Legenda tajemné viny, Martin K.,Kristus pán obnovuje při mši svaté svůj život, Zahradníček,Nářek těla, Jan Zahradníček, Člověk, Brněnská akad. duch. života ctih.Patrika Kužely, Zprávy ______________________________________

SEN O MAMINCE

JEN CHVÍLI JEŠTĚ ČARUJ

POD ZAMČENÝMI VÍČKY

NEŽ SE TAM VLOMÍ DEN

MŮJ DEN

JDE PŘÍMO Z NOCI

Z NÍ CELÝ POTEMNĚN

TAK SVĚTLE NEVIDOMÝ

 

STŘÍBRNÁ MÍSA SVĚTLA

ČERVÁNKY (NEBO DUHY?)

DVĚ MOŘE BLANKYTU

V NICH NA DNĚ LESKLÉ STUHY

Z CHOMÁČKŮ BÍLÝCH PAR

Z NEZNÁMÝCH SVĚTLÝCH ZŘÍDEL

STŘIŽENÉ NŮŽKAMI

VLAŠTOVČÍCH KŘÍDEL

 

A ČERNÝ LES JE RÁM

V NĚM ZAČÍNÁM A KONČÍM

PROCHÁZKU DĚTSKÝCH RTŮ

A JIMI V JEDNO SLOUČÍM

SVOU PÍSEŇ BEZ RYTMU

S TOU VAŠÍ MELODIÍ

O LÁSCE K ŽIVOTU

O TOUZE S KTEROU ŽIJI

SVATEBČAN, JEDEN Z TĚCH,

CO MAJÍ ŠTOUDEV SMUTKU

PŘIKRYTOU POKLICÍ

DĚRAVÝCH CHLADNÝCH SKUTKŮ

 

MY SPOLU JEDNO JSME

SILNÁ I SLABÁ SYNEM

JSEM VAŠE VAŠE KREV

NAPLŇTE ŠTOUDEV VÍNEM

ZRCADLO SEM POJĎ SEM

ZDRŽ JEŠTĚ KOUZLO ANO?

UŽ KE MNĚ KRÁČÍ DEN

MAMINKO

DOBRÉ RÁNO

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

O KŘESŤANSKÉM MUČEDNICTVÍ

Říkáte nám: Proč si stěžujete, že vás pronásledujeme, když chcete trpět? Máte přece milovat i ty, kteří vám působí to, co chcete? Ano, chceme trpět. Tak jako trpí voják v boji. Nikdo nerad trpí. Když je to nutné, i voják se vydává se strachem do nebezpečí. Přece však bojuje ze všech sil a když v boji vítězí, přestože si stěžoval na boj, má radost, poněvadž se mu dostává slávy i kořisti. Pro nás je bojem vaše předvolání nás před soud. Tam i přes nebezpečí ztráty hlavy bojujeme za pravdu. Vítězstvím je dosáhnout toho, za co bojuješ. Toto naše vítězství přináší slávu u Boha a jako kořist věčný život. Podléháme. Pravda, ale teprve tehdy, když jsme zvítězili. Tedy vítězíme, když jsme zabíjeni, a jsme mimo nebezpečí, když jsme přemoženi. Nazývejte nás napolo spáleným roštím, poněvadž uvázáni ke kůlu dlouhému půl nápravy jsme obloženi hořícím roštím. To je šat našeho vítězství, to jsou šaty s vyšívanými palmovými ratolestmi, na takovém triumfálním voze se vezeme. Právem se takto nelíbíme našim přemožitelům. Proto si myslí, že jsme šílení zoufalci. Avšak za toto podle vás zoufalé šílenství vztyčují prapor na znamení statečnosti a velké slávy.
Mucius raději nechal pravici na oltáři. Jakýs to vznešený duch! Empekokles¹ se vrhl do plamenů katánské Etny. Jaká to síla ducha! Jakási spoluzakladatelka Karthága² dala přednost hranici před novým manželstvím. Jaká to oslava manželské věrnosti ! Regulus aby jediný nezůstal na živu u nepřátel, nechal se umučit. Jak statečný muž a vítěz i v zajetí! Anaxarchus utlučen k smrti tisanským kopím ještě řekl: "Tluč, tluč do Anaxarchova měšce; do Anaxarcha netlučeš". Jaká to statečnost filozofa, který i při takovém umírání ještě žertoval. Opomenu ty, kteří vlastním mečem či jiným způsobem si za svou smrt zasloužili nemalou chválu. Nuže, i vy vyznamenáváte ty, kdo se při mučení chovali statečně. Jakási attická nevěstka,⁵ když musila sníst svůj vlastní jazyk, vyplivla jej unavenému katovi do tváře, aby tak vyplivla i svůj hlas a nemohla, i kdyby jako přemožená chtěla prozradit spiklence. Dionysios se ptal Zenona z Eleje, které filozofii by dal přednost, a ten mu odpověděl: "Pohrdání smrtí". A tento názor přes tyranovo bičování si udržel až do své smrti. Laakonské biče před zraky domlouvajících jeho příbuzných mu přinesly takovou slávu, jako kdyby prolil krev.
Takovou slávu dovolujete, poněvadž se jedná o lidskou slávu. Trpět za vlast, póle, říši, přátelství nepovažují za nesmyslné pohrdání smrtí a všemožnou krutost za beznadějné šílenství. To je dovoleno. Jen trpět pro Boha není dovoleno. A přece všem takovým lijete sochy, malujete obrazy a obdařujete tituly mající věčně trvat. Můžete postavit mrtvým takový pomník jako je zmrtvýchvstání? Kdo očekává toto zmrtvýchvstání, trpí-li pro Boha, je pro vás šílencem.
Dobří vládcové, jen tak jednejte! V očích lidu budete mnohem lepší, když mu budete obětovat křesťany. Křižujte nás, mučte, trestejte, ničte nás! Vaše nepřátelství je důkazem naší neviny. 7Proto Bůh dopouští, abychom trpěli. Když jste nedávno rozhodli o křesťance, že má být spíše předhozena kuplíři než Ivu, doznali jste, že provinění proti mravní čistotě považujete za něco horšího, než je trest a smrt. Žádná sebe pečlivěji připravená krutost nepomůže. Je spíše povzbuzením pro křesťany. Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev křesťanů je semenem.

Mnozí u vás vybízejí snášet bolest a smrt. Činí tak Cicero ve svých Tuskulských úvahách, Seneka ve Vybraných rozhovorech, Diogenes, Pyrrhon, Kalinicus. A přece jejich slova nenacházejí tolik žáků jako křesťané tím, že učili skutky. Jejich pevné zásady, tvrdošíjnost, kterou jim vytýkáte, je jejich učitelkou. Když se někdo zamyslí nad jejich učením, nedá se strhnout, aby hledat, co za tím stojí? Kdo, když našel, nestává se křesťanem? Kdo, když se jím stal, nepřeje si kvůli tomu trpět, aby všechnu milost, které se mu dostalo od Boha, vyvážil svou krví? Všechna provinění proti nám vznesená jsou naší obětí. Proto děkujeme za vaše soudní rozhodnutí. Kdykoli jde o věc Boží a lidskou, za níž nás trestáte, Bůh nás zprostí viny. Tertullian, Apolog.

+++

TAJEMSTVÍ BOLESTI

TVŮJ VICHR, Z ŽHAVÝCH HOR JENŽ PRVNÍCH JITER TÁH’,


MÝM RODEM OD VĚKŮ HNAL PRACHU ZDVIHLÝ SLOUP.


V DECH DÁVNÝCH SPÁLENIŠŤ MNE HALIL V MYŠLENKÁCH


A MRTVÝCH MLČENÍ MI SLOŽIL V DUŠE HLOUB.


ON URČIL DRÁHU MOU, MÝCH TUŽEB LET A SMĚR


A CHVĚNÍM ČERNÝCH VLN MI SVĚTLO NÍTIL TMOU.


V STŘED ŽHAVÝCH PAVUČIN, JICHŽ KAŽDÝ POLOMĚR


JE K HVĚZDÁM NAPJATÝ, UVĚZNIL VŮLI MOU.

TAJEMSTVÍ BOLESTI! VÝKŘIKY SOUMRAKŮ!


ŠKUBNUTÍ BLÍŽENÍ PO VLÁKNECH ÉTERNÝCH!


POTKÁNÍ OHNIVÁ MYSTICKÝCH OBLAKŮ,


JEŽ SVÍTÍ POHLEDŮM DO DÁLEK NÁDHERNÝCH!


STEM BLESKŮ SLYŠEL JSEM VÁŠ REFLEX V DUŠI HRÁT,


NA KŘÍDLECH ÚZKOSTI LET SMRTI CHVĚL SE V NĚM,


ZPĚV ŽITÍ BUDOUCÍCH, ZOR PŘÍŠTÍCH VONNÝ PÁD,


ŠUM LESŮ TAJEMSTVÍ, JENŽ ŠEPTÁ VESMÍREM.

V TVÝCH ZÁŘÍCH ZSINALÝCH MI V TANCI VŮNÍ VSTAL


SVĚT ŽHAVÝ RADOSTI NA BŘEZÍCH ZTRACENÝCH,


KDE LOŽE RŮŽOVÁ SEN LÁSCE UCHYSTAL


S POŽÁREM SVATEBNÍM VE ZRACÍCH VZNÍCENÝCH.


A PRELUDIEMI TVÝCH VARHAN SLYŠEL JSEM


KLAM PÍSNĚ ROZKOŠE, JAK Z HLUBIN ŽITÍ VŘEL:


SEN SVŮJ JSEM MALOVAL NA ČERNÉM PLÁTNĚ TVÉM


A NA TVÝCH KAMENECH JSEM JEHO BARVY TŘEL.

TAK KRÁČÍM CESTOU LET, TVÝCH VĚTRŮ JÁSÁ SMÍCH,


HOŘKOSTÍ UKRYTOU JÍM DÝCHÁ KAŽDÝ KVĚT.


DO DÁLEK ZANÁŠÍ MI VÝKŘIK PŘÁTEL MÝCH


A Z MLHY ODVÁTÉ MI ZDVIHÁ DRUHÝ SVĚT.


DEN PŘED MÝM ZRAKEM TLÍ A TAVÍ VĚCÍ TVAR


A ROSTE, PŘÍŠERNÝ, V DÝM NEZROZENÝCH DOB;


A V HORKÉM DECHU TVÉM MÉ KRVE KYPÍ VAR,


SMRTELNĚ ZADÝCHÁN DO ČERNÉ PÁRY MDLOB.

MÉ CHVÍLE TŘESOU SE JAK PRACHU SMOLNÝ KMIT


KOL STRUNY VÍŘÍCÍ, JEŽ TVOJÍ PÍSNÍ LKÁ.


NA STAVĚ NEZNÁMÉM MÝCH ZHASLÝCH ZÁŘÍ SVIT


TVÁ RUKA V PŘÍŠTÍ ŠAT MÉ DUŠE, ČERNÝ, TKÁ.


PŘES OHNĚ ZÁPADŮ, JAK UHLÍ PLAMENNÉ,


JEŽ V ZRACÍCH ODRÁŽÍ ŽÁR SVATÝCH ŠÍLENSTVÍ,


POCHMURNÝCH MYŠLENEK MÝCH STÁDO ZMATENÉ


TVÝM BIČEM ŽENE PÁN NA PASTVY TAJEMSTVÍ.

Otokar Březina

+++

O SVÁTOSTI SMÍŘENÍ

 Když člověk miloval nebo žádal si něco jiného než Boha, má  lítostí a svátostným usmířením činit pokání. Proto je třeba učit se správně se zpovídat.

Zpověď je neplatná, zpovídá-li se člověk bez lítosti nebo nemá-li pevnou vůli polepšit se, nebo nemá-li víru, nechce-li vykonat pokání, nebo zoufá-li nad milosrdenstvím Božím, nebo neodpustí-li svým nepřátelům, nebo vědomě zamlčí hřích těžký, nebo nechce-li vrátit cizí majetek.

Kdo se však chce správně a s užitkem zpovídat, ať především pilně zkoumá, čím a jak se prohřešil od poslední platné zpovědi, zpytoval-li se pilně a potom ve zpovědi přece na některé hříchy zapomene, je omluven. Potom ať padne na tvá, před milosrdenstvím Božím a lká celou duší. Nad svými hříchy ať učiní pevné předsevzetí vždy dobré činit a varovat se hříchů smrtelných i všedních a ať prosí:

„Bože můj! Nehleď na velikost mých hříchů a odpusť mi dnes hříchy těžké i lehké. Zapomeň, Pane, na nepatrnost dobrých skutků mých a odpusť, čím jsem se proti božské vůli tvé myšlením,  slovy i skutky provinil. Promiň, Pane, v dobrotě a milosrdenství svém, všechen čas, který jsem proti božské vůli tvé zmařil. Náhrad svým utrpením, které jsi pro mne hříšného i pro všechny hříšníky podstoupil, zameškaný čas i pokání, vrať mi svou přízeň a nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe.“

 Poté vyhledej zpovědníka, poklekni před ním s pokorou a pravou vážností, jako padla Maria Magdalena k nohám Spasitelovým, a pros ho s důvěrou, aby tě vyslechl. Srdce své mu úplně otevři, zcela tak, jako bude otevřené před Bohem a Pánem naším v den soudu, kdy vše bude zjevno v úplné pravdivosti. Z hříchů těžkých se zpovídej s přesným určením, pověz, v kterém jsi živote a stavu, co jsi spáchal hříšného, proč, jak, kde, jak často a s kterými osobami (aniž bys udával jména). A co pokládáš za nejtěžší?-za co se nejvíce stydíš, toho nezapomeň a nenechej si to uniknout, naopak, nejdříve se z toho zpovídej a pak teprve z hříchů všedních, žaluj na sebe jako na svého úhlavního nepřítele. Zpovídej se i z toho, o čem víš, že ses z toho dříve nezpovídal, žaluj to, pokud se na to upamatuješ.

Odlož všeliký falešný stud a uvaž, že Bůh všechny hříchy tvé viděl a slyšel, jako i ti, kterým to Bůh v zrcadle pravdy zjevil, ti všichni vědí o tvých hříších lépe než ty. Nestyd se proto před zpovědníkem, nýbrž před Bohem a před svatými, uvažuj s posvátnou bázní, že Bůh všechny myšlenky, slova i skutky božským zrakem svým viděl. Otevři srdce své a setřes se sebe všechny hříchy a odhoď je od sebe. Oč více sebe sama snižuješ, o tolik více Bůh cení tvou zpověď.

Neomlouvej své hříchy, nezastírej je všelijakými okolnostmi a nikoho ve zpovědi nejmenuj ani neobviňuj, kromě sebe. Mnozí mluvívají o hříchu svých bližních a na své zapomínají, nebo je tím chtějí omlouvat Při zpovědi vůbec nemluv zbytečné a nevykládej všeho ze široka, abys také nezabíral zpovědníku příliš mnoho času.

Kdo vypoví všechno, čím se cítí vinen, a nic dobrovolně ani vědomě nezamlčí, vyzpovídal se náležitě a může plně důvěřovat a věřit že mu všechny jeho hříchy jsou odpuštěny. Bohu Je větší ctí hříchy odpustit, než je trestat. Je třeba věřit v moc zpovědníků a ve slova Páně, a to za prvé proto, že zpověď je úctyhodnou svátostí, v níž jsou uloženy zásluhy Pána našeho Ježíše Krista. Zpovědník totiž Je pouhým průplavem, jímž k nám protéká milost, zahlazující vinu. Původcem jejím Je sám Ježíš Kristus, on tak nadměrně trpěl celých třiatřicet let, strádal zimou, hladem, žízní, bídou a nouzí, vylil v takové hojnosti svou krev, snášel všeliké hoře a nakonec podstoupil potupnou smrt, aby tím vším nashromáždil veliký poklad, z něhož abychom mohli vážit na zaplacení svého dluhu.

Za druhé může být klidný, poněvadž Kristus Pán sám řekl: „Komu odpustíte hříchy, tomu se odpouštějí“, a „cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“  Kdo po náležité zpovědi ještě cítí hryzení svědomí pro ony hříchy, lépe učiní, bude-li v tom důvěřovat Bohu a věřit v moc rozhřešení a z hříchů těch se už nebude zpovídat, než aby znovu se z nich zpovídal, k čemuž už přece není povinen. Abys tomu rozuměl: vidíš svátost Těla našeho milého Pána ve chrámě, a víš a věříš, že to je vskutku Tělo našeho milého Pána, a byl bys hotov spíše i na smrt jít, než bys o tom pochyboval. Kdo ti řekl, že tomu tak je? Nežije nikdo, kdo by to kdy byl viděl, než Bůh sám, on to řekl a on sám se mocí svého slova uzavřel ve Svátosti pod způsobou chleba. Týž Bůh tedy a týž jazyk vyřkl i ona slova o odpuštění hříchů. Nic není tak pravdivého, jako Boží slovo. „Nebe a země pominou“, praví Bůh, „ale slova má nepominou“.

Touto důvěrou dochází člověk velikého klidu a pokoje svědomí, neboť důvěřuje-li člověk takto Bohu, Bůh vpravdě dostojí slovu, jež bylo vyřčeno rozhřešením. Kdyby člověk byl padl i velmi hluboko, do mnoha ohavných smrtelných hříchů, jestliže však se upřímně a důkladně odvrací ode všeho, co není Bůh, a nakloní své srdce k Bohu tak, že ho nade všechno miluje a vyhledává, pak Bůh už nikdy těch hříchů neúčtuje a nechce o nich ani věděti.

Odvrátíme-Ii se dokonale od hříchů, odvrátí se od nich i Bůh. On patří na přítomnost, jakého tě' shledává, tak tě přijímá, a neposuzuje, jaký jsi byl, nýbrž jaký jsi nyní.

6. Po zpovědi jako kajícník ochotně a poslušně přijmi pokání, které ti zpovědník uložil, a co nejdříve je vykonej. Konáš-Ii je s takovou poslušnou vůlí, tu kdyby ti uložil jen jeden „Otčenáš“ neb „Zdrávas“ za pokání, při pravé kajícnosti by to stačilo za sto hříchů. Byť pokání bylo sebe menší, platí za všechnu naši vinu, poněvadž se Sleduje k nezměrnému pokladu zásluh Kristových. Potom řekni:

„Ó můj milý Pane Ježíši, Králi nezměrného bohatství! Uznávám tíži a mnohonásobnost hříchů, kterými jsem tebe, svého milého Pána, tolikrát a tak hanebně urazil. Uznávám též nepatrnost svého pokání proti velikosti svých hříchů. Ale poznávám rovněž velikost tvých vznešených zásluh, i prosím tě, rač z nesmírného pokladu svých zásluh přidat díl k mému skrovnému pokání, aby jím všechen můj dluh byl smazán T.

+++

PROČ ODVRACÍŠ SE, Ó SLABÁ?

ZNÁM CHVÍLE ÚZKOSTI, KDYŽ HLADINY DUŠE, ZAHOUSTLÉ ZATÍŽENÍM,


DECH VĚTRŮ Z POHOŘÍ DÁLEK MI SVRAŠTÍ NERVOSNÍM CHVĚNÍM,


KVĚT SLUNCE V NICH ROZTŘÍŠTÍ V SALVY BOLESTNÝCH JISKER A ŽEHŮ


A ROZTŘESE OBRAZY ZAHRAD, JEŽ DO HLUBIN VYROSTLY Z BŘEHŮ.

KDYŽ Z KRÁTERŮ ZÁPADŮ ZDVIHNE SE POPEL A V ŘEŘAVÉM PLÁNÍ


NOC UHASLÝCH HVĚZD A NEZNÁMÝCH JITER MI DO TVÁŘE VHÁNÍ,


A V PŘÍŠERNÉM RYTMU, JEJŽ SKANDUJE PŘEDENÍ UMÍRAJÍCÍCH RUKOU,


MÝCH MYŠLENEK ZTRHANÉ LETY JAK KŘÍDLA KRVAVÁ TLUKOU

A V ZÁVRAŤ MNE ROZHOUPÁVAJÍ NAD VLNY TVŮRČÍHO ZMARU,


KAM PADAJÍ SVĚTY NENÁVISTI A SMUTKU A SVĚTEL A TVARŮ,


DĚJINY VYKRVÁCENÝCH RODŮ, MLČENÍ ZAKŘIKNUTÝCH DUŠÍ,


SNY, KTERÉ DŘÍMOU, SNY, KTERÉ ZÁŘÍ, A SNY, KTERÉ TUŠÍ,

A VŠECHNY, KTERÉ SE NEROZSVÍTILY! HODINY VĚČNÉ A TESKNÉ,


JEŽ NEUDEŘILY! DNI, JICHŽ PONURÉ SVÍTÁNÍ LESKNE


SE V NOCÍCH NESTVOŘENÝCH SLUNCÍ, AŽ VLAJÍCÍ, JEDNOU,


JAK SVINUTÉ PRAPORY V RUKOU NEJVYŠŠÍHO SE ZVEDNOU.

PROČ ODVRACÍŠ SE, Ó SLABÁ, KDYŽ BLÍŽÍŠ SE K RODNÉMU PRAHU?


KDYŽ Z VÝPARŮ DĚDIČNÝCH LÁNŮ CÍTÍŠ TAJEMNOU VLÁHU,


JEŽ POZDVIHLA Z PRACHU TVÉ SNĚNÍ? A ZRAK TVŮJ, BÁZLIV A SCHÝLEN,


PROČ SVÍRÁ SE V SLZÁCH PŘED ZARDĚLÝM REFLEXEM OTCOVSKÝCH DÍLEN?

SLYŠ HUČENÍ ODVĚKÝCH MOŘÍ POD BLANKYTŮ OHNIVOU ŠÍŘÍ!


PROTÉKÁ SPLAVEM TISÍCŮ DUŠÍ A VŘE A JISKŘÍ A VÍŘÍ


A ŠLEHÁ! K POCHODU TVÉMU PÍSEŇ! OD BŘEHŮ VĚČNA SE SLÍVÁ


A Z JEJÍHO REFRÉNU POZVÁNÍ NEJVYŠŠÍHO TI ZPÍVÁ!

Otokar Březina

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (9)

Během duchovního zápasu musíme také otupit ostny ničivého smutku. Pokud mu dovolíme, aby se jednotlivými útoky a nestálými a proměnlivými okolnostmi postupně zmocnil naší duše, bude nás v každém okamžiku zcela vzdalovat od vhledu božské kontemplace. Mysl samotnou, která tím úplně ztratí svůj stav čistoty, do základu rozvrátí a uvrhne do tísně. Smutek jí nedovoluje pronášet modlitby s obvyklou radostí srdce, ani věnovat se lékům svatých čtení. Znemožní člověku být klidný a mírný ve vztahu k bratřím, dělá ho netrpělivým a vzpurným při všech povinnostech spjatých s prací i bohoslužbou. Připravuje ho o všechen zdravý úsudek, otřásá stálostí jeho srdce, činí pomateným a otupeným jeho rozum, láme ho a zavaluje trýznivým zoufalstvím.

Jestliže toužíme podstoupit námahu v zápasech duchovního boje podle pravidel, musíme tedy s nemenší předvídavostí léčit i tuto nemoc. Vždyť stejně jako mol škodí šatu a červ dřevu, tak i smutek škodí srdci muže — božský Duch tu dosti jasně a příhodně vyjadřuje sílu této škodlivé a zhoubné neřesti.

Šaty, které napadli moli, totiž ztratily cenu a nemohou už dál náležitě sloužit. Stejně tak už nemůže být dřevo, které rozežírají červi, použito k ozdobení budovy, i kdyby byla úplně nevýznamná, a zaslouží si hodit do ohně. Podobně je tomu také s duší, kterou pohlcuje nenasytné hryzání smutku. Bude neužitečná pro ten velekněžský oděv, který má podle proroctví svatého Davida přijmout olej svatého Ducha stékající z nebe nejdříve na Árónovy vousy a potom na jeho lem — podle výroku: Jako olej na hlavě, který stéká na vousy Árónovy, který stéká na lem jeho roucha. \ Podobně se taková duše nebude moci zapojit ani do budování a zdobení onoho duchovního chrámu, jehož základy položil jako moudrý architekt Pavel, když říkal: Vy jste Boží chrám a bydlí ve vás Boží Duch. Z jakého dřeva je tento chrám postaven, popisuje nevěsta v Písni písní: Naše krovy jsou cypřišové, trámy našich domů jsou z cedrů. Pro budování chrámu Božího se tedy vybírají takové druhy dřeva, které šíří příjemnou vůni a nepodléhají hnilobě, které neztrouchnivějí stářím, ani je nemohou rozežrat červi.

Někdy následuje smutek po neřesti hněvu. Nebo vzniká z žádostivosti, nebo když se nám nepodaří dosáhnout nějakého zisku, když člověk vidí, že se zklamal ve své naději na věci, po nichž nějak toužil. Jindy se však do této zhouby řítíme, aniž nás k tomu pohánějí nějaké zřejmé příčiny. Z ponoukání prohnaného nepřítele nás najednou tísní takový zármutek, že nemůžeme s obvyklou přívětivostí přijmout ani návštěvu lidí nám milých nebo lidí, které potkat potřebujeme. Ať k nám při běžné rozmluvě pronesou cokoliv, budeme to pokládat za nevhodné a zbytečné. Nedočkají se od nás žádné vlídné odpovědi, protože naše srdce bude plné žlučovi-té trpkosti.

Z toho je naprosto jasné, že trýznivá pohnutí v nás nepůsobí vždycky jen chyby jiných lidí, ale spíše naše vlastní. Důvody urážek a zárodky neřestí máme totiž ukryty hluboko v sobě — a ty, jakmile naši duši zavlaží déšť pokušení, okamžitě pustí výhonky a nesou ovoce.

Člověk, kterého svádí neřest někoho jiného, přece nikdy není nucen hřešit — ledaže má v srdci předpoklad k provinění. Ani si nesmíme představovat, že například ten, kdo pohlédl na krásnou ženu a upadl do propasti hanebné žádostivosti, byl podveden znenadání. Takový člověk měl spíše nemoci utajené hluboko v kostech — a ty při tom pohledu vyrazily na povrch.

Bůh, stvořitel všeho, ví lépe než kdo jiný, jakou péči jeho stvoření potřebuje, a ví také, že kořeny a příčiny našich provinění netkvě-jí v jiných lidech, ale v nás samých. Proto nám přikazuje nevzdávat se společnosti ostatních bratří a nevyhýbat se těm, o nichž si myslíme, že jsme ublížili my jim nebo že oni urazili nás. Bůh naopak přikazuje, abychom si je usmířili, protože ví, že se dokonalost srdce nezískává ani tak oddělením od lidí jako spíše ctností trpělivosti. Když si ji spolehlivě osvojíme, budeme se moci chovat mírumilovně i k těm, kteří nenávidí pokoj; a naopak, když sejí nenaučíme, budeme se neustále svářit i s těmi, kdo jsou dokonalí a lepší než my. Příčiny pohnutí, které nás nutí spěšně opouštět ty, s nimiž jsme spojeni, nemohou totiž z lidského života nikdy zmizet — a tak příčinám smutku, pro něž se odtrháváme od někdejších blízkých, neunikáme, jen je měníme.

Proto musíme víc dbát na to, abychom si pospíšili napravit své neřesti a korigovat své mravy. Když je napravíme, nepochybně budeme vycházet úplně snadno neříkám jen s lidmi, ale dokonce i se zvěří a divokými šelmami — podle výroku z knihy blaženého Joba: Vždyť divoké šelmy budou s tebou žít pokojně. Nebudeme se totiž obávat drobných urážek přicházejících zvnějšku, nebudou nás moci ohrozit žádné vnější překážky, jestliže kořeny těch věcí nepřijmeme a nenecháme zapustit dovnitř do svého vlastního nitra. Neboť hojný pokoj těm, kdo milují tvé jméno: a neohrozí je žádná překážka.

Existuje další, ještě opovrženíhodnější druh smutku. Ten nenutí provinilou duši ke korekci života nebo k odčinění neřestí, ale způsobuje jí naprosto zhoubné zoufalství. Zabránil Kainovi konat po zavraždění bratra pokání a dohnal Jidáše k tomu, že místo aby po své zradě spěchal pro léky zadostiučinění, ze zoufalství se oběsil.

Proto si musíme uvědomit, že smutek je nám užitečný v jednom jediném směru — když se mu oddáme buď v pokání nad svými prohřešky, nebo rozníceni touhou po dokonalosti, nebo konečně při kontemplaci budoucí blaženosti. A o tomto druhu smutku říká i blažený Apoštol: Smutek, který je od Boha, přináší kajícnost k zajištění spásy; zato smutek světský přináší smrt.

První smutek, ten, který přináší kajícnost k zajištění spásy, je naplněn poslušností, je přívětivý, pokorný, krotký, příjemný a trpělivý, protože prýští z lásky Boží. Z touhy po dokonalosti se neúnavně vztahuje ke každé tělesné bolesti a duchovní zkroušenosti. Je svým způsobem radostný a živí se nadějí na svůj vlastní pokrok, uchovává si však přitom všechnu sladkou přívětivost i velkodušnost a má v sobě samém všechny plody Ducha svatého, jak je vypočítává týž Apoštol: Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, velkodušnost, vlídnost, dobrota, věrnost, mírnost, zdrženlivost.

Ten druhý smutek je zato velmi rozhořčený, netrpělivý, tvrdý, plný zášti, neplodného zarmouceného naříkání a trestuhodného zoufalství. Podlomí píli toho, koho se zmocnil, a odvrací ho od bolesti, která přináší spásu. Je totiž iracionální a nejen bere účinnost modlitbám, ale také skutečně ničí všechny výše uvedené duchovní plody, které umí získat ten první smutek.

Kromě smutku, kterému se oddáváme pro spásné pokání, při snaze o dokonalost nebo z lásky k budoucím věcem, je proto všechen ostatní smutek bez rozdílu zapotřebí zapudit, protože náleží tomuto světu a přináší smrt. Stejně jako ducha smilstva, lakomství nebo hněvu ho ze svých srdcí musíme úplně vystrnadit.

Tuto nesmírně zhoubnou vášeň budeme moci ze svého nitra vypudit tak, že svou mysl nepřetržitě zaměstnáme duchovní meditací a povzbudíme ji nadějí na věci budoucí a kontemplací přislíbené blaženosti. Tím způsobem budeme moci překonat všechny druhy smutku, ať už pramenící z dřívějšího hněvu, nebo ty, které nás zasáhnou po ztrátě majetku, nebo když utrpíme škodu, smutky rodící se z křivdy, která nám byla způsobena, ty, které vznikají z iracionálního zmatení mysli, nebo ty, které v nás vyvolávají smrtonosné zoufalství — to když při pohledu na věci věčné a budoucí vytrváme nepohnuti a v radosti a nenecháme se ani srazit událostmi tohoto světa, ale ani vynést štěstím. Obojí je zapotřebí nahlížet jako prchavé a brzy pomíjející. Jan Kassian

+++

PODOBNÁ NOCI …

ZAS DÁVNÁ BOLEST V ZÁŘENÍ ZRAKŮ MÝCH MRAZIVOU MLHOU SE VSSÁLA


A ŘEŘAVÉ VYDYCHOVÁNÍ BAREV MI SRÁŽELA V BĚLAVÉ KOTOUČE CHMUR.


TOUHA MÁ, DUŠENÁ, V TŘESENÍ CHOROBNÉM DOTKNOUT SE BÁLA


MYŠLENEK ROZŽHAVENÝCH KLAVIATUR.

ŠAT SOUMRAKU DUŠI MOU OBLÉKAL, Z DOUTNAVÝCH, PALČIVÝCH PAPRSKŮ SNOVÁN,


A TICHO DO NEJHLUBŠÍCH, HROBOVÝCH POLOH SJÍŽDĚLO KLESÁNÍM ŠKÁL.


DEN ODCHÁZEL, ZARMOUCEN, ÚTRPNÝM POKYNEM HODIN POZDRAVOVÁN,


JAK OD LOŽE MRTVÉHO ODE MNE V ZÁDUMČIVOU SVOU DÁL.

JEN BOLEST MI DÝCHALA HLUBOKÝM DECHEM, JENŽ VZKŘÍŠENÍ ZPÍVÁ,


NEPODROBENÁ ČASU, VÍTĚZNÁ NEPŘÍTELKYNĚ SNU,


PODOBNÁ NOCI, JEŽ JEDINÝM POHLEDEM DO VŠECH OKEN SE DÍVÁ


A VŠEM POHLEDŮM OTVÍRÁ JEDINÉ OKNO K VĚČNÉMU DNU.

JEN BOLEST MI DÝCHALA HLUBOKÝM DECHEM, V NĚMŽ UTAJEN LEŽÍ


VÝKŘIK MÉ MATKY, JAK V PRVNÍ MOU HODINU CHUDOU SÍNÍ SE TÁH’,


I POSLEDNÍ VÝKŘIK, PŘÍŠERNĚ JÁSAVÝ, JENŽ V HLUBINÁCH DUŠE MÉ STŘEŽÍ


TOHOTO SNĚNÍ SLZAMI VLHNOUCÍ PRÁH.

Otokar Březina

+++

DOBRÉ SKUTKY

Třebaže jsou Bohu milé, pokud nejsou učiněny pro Krista, jsou omezeny tím, že náš Stvořitel dává prostředky na jejich uskutečnění. Na člověku pak záleží, zda je uskuteční, či nikoli. Právě proto řekl Pán židům: 'Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: vidíme. Proto váš hřích trvá.' Pokud člověk, podobně jako Kornélius, využije toho, že jeho dílo, ačkoli nebylo vykonáno pro Krista, je přece Bohu milé, a uvěří v jeho Syna, pak se takové dílo promění v takové, jako by je vykonal pro Krista a pro víru v něho. V opačném případě si člověk nemůže stěžovat, že jeho dobro nepřineslo takový užitek. To se stane pouze tehdy, když se jakékoli dobro koná pro Krista, protože dobro pro něho učiněné nejenže získává věnec spravedlnosti pro život budoucího věku, ale i v tomto životě naplňuje člověka milostí Ducha svatého. Potom platí, co bylo řečeno, že 'Bůh dává Kristu svého Ducha v míře neomezené. Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou.'

Tak je to, příteli Boží! Takže v získání Ducha Božího spočívá pravý cíl našeho křesťanského života. Modlitba, bdění, půst, milosrdné skutky a jiné ctnostné činy konané pro Krista jsou jen prostředky k získání Ducha Božího."

Jak to myslíte získání?" zeptal jsem se otce Serafima. „Tomu opravdu nerozumím."

„Získávání je totéž co nabývání," odpověděl mi. „Rozumíte přece, co znamená získávání peněz. Stejně je tomu i se získáváním Ducha Božího. Vždyť přece chápete, příteli Boží, co znamená získávání ve světském smyslu? Cílem světského života obyčejných lidí je získávání neboli vydělávání peněz, pro dvořany jde navíc o získávání poct, vyznamenání a dalších jiných odměn za zásluhy o stát. Získání Ducha Božího je také kapitál, avšak požehnaný a věčný. Boží Slovo, náš Pán a Boho- člověk Ježíš Kristus, připodobňuje náš život k tržišti a skutky našeho života na zemi k obchodu, přičemž nám všem říká: 'Hospodařte, dokud se nevrátím,  dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách.'  A tak dobře užívejte času k obdržení nebeských dober skrze pozemské zboží. Pozemské zboží jsou ctnostné skutky konané pro Krista, které nám získávají milost přesvatého Ducha. V podobenství o prozíravých a pošetilých pannách, když pošetilým pannám došel olej, se říká: 'Jděte a kupte si ho na tržišti.' Ale než ho nakoupily, dveře svatební komnaty se uzavřely, a ony nemohly vstoupit. Někteří zastávají názor, že nedostatek oleje v lampách pošetilých panen znamená nedostatek dobiých skutků, vykonaných během života. Takové chápání není zcela správné. Jak to, že měly nedostatek dobrých skutků, jsou-li přece nazývány pannami, byť pošetilými? Vždyť panenství je tou nejvyšší ctností, stav rovný stavu andělskému, a samo o sobě nahradí všechny ostatní ctnostné skutky. Já nehodný se však domnívám, že jim chyběla milost Božího přesvatého Ducha. Tyto panny konaly ctnostné skutky a ve svém duchovním nerozumu usuzovaly, že křesťanský život spočívá pouze v konání těchto skutků. Tu učinily ctnostný skutek, tam uskutečnily Boží dílo, ale zda tím získaly milost Ducha Božího, o to se již nestaraly. Jenomže o způsobu života, který se spoléhá jen na konání dobrých skutků, a to bez bedlivého zkoumání, zda tyto skutky přinášejí milost Ducha Božího a kolik jí přinášejí, píší Otcové ve svých knihách, že je to cesta, která se zpočátku zdá být požehnaná, ale končí na samém dně pekla.

Antonín Veliký uvádí ve svých dopisech mnichům o takových pannách, že mnozí mniši a mnohé panny nemají ani ponětí o rozdílu ve vůlích, které v člověku působí. Ani netuší, že jsou v nás činné tři vůle: první je vůle Boží, veskrze dokonalá a všespasitelná; druhá je vlastní vůle, vůle lidská, která není-li přímo zhoubná, není ani spasitelná; třetí je vůle ďábelská, zcela zhoubná. A právě tato třetí, Bohu nepřátelská vůle učí člověka, aby buď nečinil žádné ctnostné činy, nebo je konal z domýšlivosti či pouze pro dobro samo, ale ne pro Krista. Naše vlastní vůle nás učí uspokojovat své žádosti a také, jak nás nabádá nepřítel, činit dobro jen pro dobro, bez ohledu na požehnání, které by jím bylo možné získat. Ta první, Boží všespasitelná vůle vede člověka k tomu, aby konal dobro jedině a pouze pro Ducha svatého...

A to je právě olej v lampách moudrých panen, který mohl jasně a vytrvale hořet. Panny s takto hořícími lampami se mohly dočkat Ženicha, jenž přišel o půlnoci, a vejít s ním do příbytku radosti. Pošetilým pannám jejich lampy zhasínaly, a tak běžely na tržiště, aby si koupily olej. Nestihly se však vrátit včas, neboť dveře už byly zavřené. Tržiště - to je náš život; dveře svatební komnaty, které jsou uzavřené a nevpouštějí více k Ženichovi, to je smrt člověka; panny prozíravé a pošetilé jsou křesťanské duše; olejem nejsou naše skutky, ale milost Božího přesvatého Ducha, kterou přijímáme právě skrze činy, proměňující naše bytí ze smrtelného v nesmrtelné, duchovní smrt v duchovní život, tmu ve svědo; proměňující chlév našeho lidského bytí, kde jsou jako dobytek připoutané naše vášně, v Boží chrám, v projasněný příbytek věčné radosti v Kristu Ježíši, našem Pánu, Tvůrci a Spasiteli i věčném Ženichu našich duší.

Jak velká je Boží útrpnost s naší bídou, totiž s tím, že necítíme, jak velkou starost o nás Bůh má, když praví: 'Hle, stojím u dveří a klepu!' (Zj 3,20). Dveřmi rozumějme běh našeho života, ještě neuzavřeného smrtí. Jak bych si přál, příteli Boží, abyste ve zdejším životě byl vždy v Duchu Božím! 'Jaké vás naleznu, takové vás budu soudit,'  praví Bůh. Běda, veliká běda, jestliže nás nalezne obtížené starostmi a smutky života, neboť kdo snese jeho hněv a kdo dokáže pohlédnout na jeho tvář?!

Proto bylo řečeno: 'Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení' (Mk 14,38), to znamená, abyste se nepřipravili o Ducha Božího, protože bdění a modlitba vám přinášejí jeho milost. Samozřejmě že veškeré ctnostné skutky, konané pro Krista, dávají milost Ducha svatého, ale ponejvíce modlitba, poněvadž ta je vždy nástrojem v našich rukou k získání milosti Ducha. Modlit se přece může každý a vždy. Jak velká je síla modlitby, byť i hříšníka, když se modlí celou svou duší, můžete posoudit z tohoto příkladu vyprávění Otců: Na prosbu zoufalé matky, které smrt uchvátila jediného syna, žena hříšnice, ještě neočištěná od svého hříchu, pohnuta žalem této matky volala k Hospodinu: 'Ne kvůli mně, ztracené hříšnici, ale kvůli slzám matky, plačící pro svého syna a neochvějně věřící ve tvé milosrdenství a tvou všemoc, Kriste Bože, náš Pane, navrať k životu jejího syna!' A Pán ho vzkřísil z mrtvých.  Tak nesmírná je síla modlitby, příteli Boží. Získává ze všeho nejvíce Ducha Božího, a přitom je pro každého nejsnáze dosažitelná. Blahoslaveni budeme, když nás Pán Bůh nalezne bdící, v plnosti darů Ducha svatého!"

„Ano, otče, ale jaký význam mají další ctnostné skutky učiněné pro Krista pro získání milosti Ducha svatého? Vždyť stále mluvíte pouze o modlitbě?"

„Získávejte milost Ducha svatého i všemi dalšími ctnostnými skutky pro Krista vykonanými, duchovně s nimi obchodujte, především s těmi z nich, které vám poskytnou největší výnos. Shromažďujte kapitál blahodárné hojnosti milosti Boží, ukládejte jej do věčné Boží banky na nehmotné úroky... Například dá-li vám více Boží milosti modlitba a bdění, bděte a modlete se; jestliže půst, postěte se; pokud skutky milosrdenství, konejte je. A takto posuzujte všechny ctnostné skutky vykonané pro Krista.

Řeknu vám něco o sobě, nehodném Serafimovi. Moji rodiče byli kupci z Kurska. A když jsem ještě nebyl v monastýru, obchodovali jsme se zbožím pro nás nejvýnosnějším. Tak jednejte i vy. Podobně jako v obchodě nejde o to, aby člověk co nejvíce prodal, ale aby nabyl co největšího zisku, tak ani v křesťanském životě nejde jen o to, aby se člověk jen modlil či stále konal dobré skutky. Ačkoliv nás apoštol Pavel vyzývá: 'Bez přestání se modlete,'  přece dodává, jak si vzpomenete: 'Raději pronesu pár slov ze svého rozumu než tisíce a tisíce slov v (neznámém) jazyku.'  A Pán praví, že 'ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, bude spasen, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.'  Tedy ten, kdo koná dílo Boží s horlivostí, neboť proklet má být ten, kdo koná Hospodinovo dílo nespravedlivě.  Pravý skutek Boží je víra v Boha a v Ježíše Krista, kterého on seslal.  Pokud správně přemýšlíme o přikázáních Kristových i apoštolských, pak náš křesťanský úkol nespočívá ve zvyšování počtu dobrých skutků, které slouží jen jako prostředky k dosažení cíle našeho křesťanského života, ale ve vytěžení velkých výhod z těchto skutků neboli ve větším získání hojných darů Ducha svatého.

Tak bych si přál, příteli Boží, abyste i vy sám získal tento věčný a nezničitelný zdroj milosti Boží a vždy sám sebe posuzoval, zda se nacházíte v Duchu Božím, či nikoliv. Jestliže jste v Duchu Božím, chvála Bohu! Není o čem mluvit: pak může klidně nastat poslední Kristův soud! 'Jaké vás naleznu, takové vás budu soudit.'  Jestliže v Duchu Božím nejste, je nutné rozlišit, z jakého důvodu se vás Pán Bůh Duch svatý rozhodl opustit, a znovu jej hledat a nacházet... Na naše nepřátele, kteří nás od něho odhánějí, je třeba tak útočit, dokud nebude rozmetán i jejich prach, jak pravil prorok David.

„Otče," řekl jsem, „vy zde stále mluvíte o získání milosti Ducha svatého jako o cíli křesťanského života. Ale jak a kde mohu tuto milost poznat? Dobré skutky jsou vidět, ale cožpak může být vidět i Duch svatý? Jak mohu poznat, jestli se mnou je, nebo není?"

Starec mi odpověděl: „V současné době jsme pro naši téměř všeobecnou chladnost ke svaté víře v Pána našeho Ježíše Krista a pro naši neschopnost vnímat jeho božský záměr s námi, jímž je společenství člověka s Bohem, dospěli tak daleko, že jsme se téměř úplně vzdálili skutečnému křesťanskému životu... Přestali jsme správně vnímat dílo naší spásy, a tak mnohá slova Písma svatého nechápeme v tom smyslu, jak by se chápat měla. To vše z toho důvodu, že nehledáme milost Boží, jsme hrdí na svůj rozum, a proto nedovolujeme, aby se milost usídlila v duši. Serafim Sarovský,Rozhovor