Ročník XXIII., číslo 2.                                                                                                                            únor 2017

Obsah:  J.Zahradníček, Nástup,  Martin K., Oběť Ježíše Krista, J.J.Vícha. Lační, Tertullian, Křesťané nectí pohanské bohy, J.J.Vícha, Popelec, B., O naší porušené přirozenosti, J.J.Vícha, Trpící, J.Cassian, Léky na osm základních neřestí (2), J.Zahradníček, Nářek těla, B, Proč věrnost? J.J.Vícha,Milosrdní, Slzy Izáka Syrského, J.Zahradníček, Povzbuzení, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely,Z.Řezníček, Zprávy_____________________________________________

NÁSTUP

NAČ TOLIK MÍSTA VE MNĚ NAJEDNOU?

ŽASNOUCÍ DĚTI HRAJÍ SI POD STROMY —

MYSLETE NA TO, CO ODCHÁZÍ A PŘECE

ZŮSTAT BY CHTĚLO JAKO MY.

 

CO VĚČNÉ CHCE BÝTI JAK LÁSKA A SMRT

A DO TMY ROZSVÍTIT NOVÉ PODOBY, ,

CO V ZANÍCENÍ BOŽÍ CHVÁLU

JAK VARHANY, ŽLUŤ KOVŮ A PTÁCI VZKŘIKLO BY.

 

KOLÉBKY ZAVĚŠENÉ VE HVĚZDÁCH

A VŠECHNY VÁŠNĚ SVĚTA JAK ŽADONÍ O NÁVRAT.

POD ROZZÁŘENÝMI STROMY PODJAŘÍ

NEBEM STEJNĚ JAK PEKLEM VŠECH ŽITÍ BYL JSEM JAT.

 

A VŠUDE KOLEM — V OČÍCH DĚTÍ, ZVÍŘAT A LETÍCÍCH PTÁKŮ

NEVÝSLOVNĚ SLADKÁ A KRUTÁ PÍSEŇ ZAČÍNÁ,

JE TĚŽKÁ, JE TĚŽKÁ NÁSTUPEM SRDCÍ

TATO A KTERÁKOLI JINÁ VTEŘINA.

J.Zahradníček

+++

OBĚŤ JEŽÍŠE KRISTA

Když se naplnil čas a Pán Ježíš přišel na tento svět, řekl nebeskému Otci: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli“ (Žd 10,5-7). V těchto slovech je zahrnuto celé poslání a celý úkol Bohočlověka, ježto se v nich líčí jako Oběť, a to taková, při které měl být sám obětním Beránkem a zároveň i Knězem, jenž měl oběť vykonat.

Pán Ježíš přinesl tuto oběť svou poslušností, ve které se nebeskému Otci věnoval po celý pozemský život a ve které i skonal krvavou smrtí na kříži. Touto jeho obětí byla usmířena vina lidstva. Proto byly předobrazné oběti Starého Zákona zároveň navždy zrušeny. To vyslovuje také apoštol Pavel, když píše, že „Kristus přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, `až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu´. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje“ (Žd 10,12-14), takže už nepotřebují žádné oběti k dalšímu očišťování.

Ježíš zvěčnil svou krvavou oběť tím způsobem, že v předvečer svého Umučení ustanovil nekrvavou oběť Mše svaté, aby vykoupené lidstvo až do skonání časů nebylo bez obětí, a aby jeho Církev měla oběť ze všech možných nejvzácnější. Učinil tak i proto, aby měl příležitost přivlastňovat jednotlivcům výkupné, jež jednou provždy vydobyl na kříži. O tom tě poučuje obecná Církev svatá: Kněžstvo ve Starém Zákoně bylo, dle svědectví svatého Pavla (Žd 7), neschopné učinit lidstvo dokonalým, a proto musel z vůle Boha, Otce milosrdenství, vystoupit jiný Kněz, podle řádu Melchisedechova, Ježíš Kristus, jenž by všechny, kteří měli být posvěceni, skutečně také mohl přivést k dokonalosti. Třebaže se tento náš Bůh a Pán ráčil jednou obětovat svou smrtí na oltáři kříže nebeskému Otci, aby tak zjednal věčné vykoupení, přesto nemělo jeho kněžství jeho smrtí zaniknout. Proto při Poslední večeři v noci, kdy byl vydán, zanechal své milované snoubence, Církvi obecné, viditelnou oběť, jakou si vyžaduje lidská přirozenost. To proto, aby nám tak stále stavěl před oči onu krvavou oběť, jež musela být jednou přinesena na kříži, abychom tak až do konce časů pamatovali na jeho lásku a také si přivlastňovali její spásonosnou moc na odpuštění těch hříchů, jimiž se denně proviňujeme. Pán Ježíš se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova ustanoveného na věky. Jako Kněz obětoval nebeskému Otci své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína. Obojí odevzdal pod těmito způsobami svým apoštolům, jež tehdy ustanovil za kněze Nového Zákona, aby jich požívali. Také jim dal, jakož i jejich pravým nástupcům v kněžském úřadu, nařízení, aby i oni obětovali podle jeho způsobu, když řekl: „To konejte na mou památku", jak těmto slovům obecná církev vždy rozuměla.

Církev svatá nám tedy ukládá věřit, že Pán Ježíš při poslední večeři nejenže proměňuje chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev, ale že také obojí obětuje svému nebeskému Otci, a tak ustanovil oběť Nového Zákona a také osobně podstoupil. To učinil, aby ukázal,. že je knězem podle řádu Melchisedechova, o němž svědčí Písmo svaté takto: "Melchisedech, král Sálemský, přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího“ (Gn 14,18)

V těch slovech není sice výslovně řečeno, že Melchisedech "obětoval" nejvyššímu Bohu, avšak ze souvislosti s ostatním vypravováním se tak dá snadno usuzovat. Také obecná Církev tak od počátku rozuměla těm slovům, a církevní Učitelé je tak vždy vykládali. Ba už král David rozuměl těm slovům ohledně oběti rovněž tak, a proto také zpíval: „Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova“. (Ž 110,4)

To, že Melchisedech i Pán Ježíšn skutečně obětovali, vycházíé jasně najevo z listu svatého Pavla k Židům, kde píše: „Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť“(Žd 8,3). A na jiném místě uvádí: „Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy…Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona.“

Tak si ani Pán Ježíš nepřisvojil slávu velekněze sám, nýbrž mu ji dal ten, který řekl: `Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil. Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova…

Ježíš za svého pozemského života pokorně přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí, a Bůh ho slyšel.

Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel. O tom by se dalo mnoho mluvit, ale je těžké to vyložit někomu, kdo není ochoten slyšet. (Žd 5,1-11) Těmi slovy chtěl apoštol národů vyjádřit, že židé nebyli ochotni pochopit tajemství oběti Ježíše Krista.

Z uvedených slov apoštola Pavla k Židům je patrné, že Ježíš Kristus i Melchisedech byli nejvyššími knězi, a že oba přinesli Bohu nejvyššímu obětní dary.

Jak nám Písmo svaté dosvědčuje, neobětoval Melchisedech žádné zvíře, jako činíval Abrahám a jeho současníci. Z vnuknutí Ducha Svatého však oproti tehdy panujícímu obyčeji přinesl chléb a víno, obojí zasvětil za jistých obřadů i modliteb a pozvedl vzhůru k Bohu a věnoval jako příjemnou oběť. Takto se stal předobrazem Ježíše Krista a jeho oběť předobrazem novozákonní oběti Mše svaté. A poněvadž byl Ježíš Kristus vyvolen za Kněze od Boha Otce, nikoliv podle řádu Áronova, jenž obětoval zvířata, ale podle řádu Melchisedechova, jenž přinesl chléb a víno za oběť, plyne z toho, že Pán Ježíš za svého pozemského života musel svůj kněžský úřad dle řádu Melchisedechova také konat, a tedy přinést chléb a víno Bohu Otci za oběť. Martin K.

+++

LAČNÍ

POLE JSOU MALOMOCNÁ SNĚHEM

A NIKDO SE NEPTÁ:

„MAN HU?"

 

KRISTE, SMILUJ SE

NAD HLADEM

KRKAVCŮ

 

NIKDY JSEM NETUŠIL

KOLIK SMUTKU JE

V KRKAVCI

KDYŽ

ZOBANEM

HLEDÁ

V JEŠTĚ HORKÉM

SRDCI

SKŘIVANA

SLUNEČNÍ PÍSEŇ

 

NIKDY JSEM NETUŠIL...

 

NIKDO SE NEPTÁ:

„MAN HU?"

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

KŘESŤANÉ NECTÍ POHANSKÉ BOHY

Říkáte nám: Nectíte bohy a neobětujete panovníkům. Protože nectíme bohy, vyplývá z toho, že z téhož důvodu neobětujeme jiným a tím ani sobě. Tím jsme obviňováni, že se rouháme a urážíme vladařský majestát. Toto je hlavní důvod, ano, hlavní. Nutno však poznat důvod, nemá-li soudit předsudek či nepřátelství. Předsudek nevěří pravdě, nepřátelství se brání pravdu poznat.

Přestáváme ctít vaše bohy, protože jsme poznali, že neexistují. Máte tedy na nás požadovat, abychom dokázali, že neexistují a proto také že nemají být uctíváni. Teprve tehdy by měli být bohové uctíváni, kdyby existovali. A kdyby se zjistilo, že existují, tehdy by měli být křesťané trestáni. Pro nás jsou bohy, namítáte. Dovoláváme se vašeho zdravého rozumu. Ten nechť nás soudí, ten nechť nás odsoudí, jestliže by mohl popřít, že všichni tito vaši bohové byli lidmi. Jestliže bude zaujatý, usvědčí jej staré zápisy. Z nich se může poučit, že poskytují až do dneška svědectví jak o městech, kde se ti bohové narodili, tak o krajinách, v nichž zanechali stopy nějaké své činnosti a v nichž si lidé ukazují i jejich hroby.

Mám uvést jednotlivé i tak četné bohy nové, staré, Řeků, Římanů, cizinců, či ty, které jste ukořistili, přijali za vlastní, bohy zvláštní či společné, které uctívají muži, ženy, vesničané, měšťané, plavci či vojáci? Dlouho by trvalo uvádět jejich jména. Proto to shrnu, ne proto, že to znáte, ale abyste se nad tím zamysleli. Opravdu jste to zapomněli. U vás neexistuje před Saturnem žádný bůh. Od něho má původ všechno mocné a známé božstvo. Jak je to s jeho původem, tak je tomu i s jeho potomky. Pokud máme písemné zprávy, ani Řek Diodorus1 či Thallus, ani Cassius Severus, ani Cornelius Nepos, ani žádný historik neprohlásil Saturna za nikoho jiného, než že to byl člověk. Jestliže mám pro to nějaký důkaz, není věrohodnějšího než sama Itálie, v níž Saturnus po mnohých výpravách z Attiky se usadil a kde jej přijal Janus či, jak říkají saliové, Janin. Hora, na které se usadil, zvaná Saturnius i město, které vyznačil kolíky. Od něho jsou první desky a peníz s jeho obrazem je pečlivě uchováván ve státní pokladnici. Jestliže Saturnus je člověk, tedy pochází od člověka. A poněvadž od člověka, tedy ne z nebe a země. Koho však by·li rodiče neznámí, o tom se snadno dalo říci, že je jejich synem, jako by se dalo to říci o nás všech. Kdo totiž z úcty nenazývá otce a matku nebem a zemí? Či neříká se o neznámých či znenadání se objevujících se lidech, že přišli z nebe? Proto také když se Saturnus náhle objevil, řeklo se, že je z nebe. A ty, jejichž původ je nejasný, nazývá lid syny země. Pomlčím, že tak tehdy jednali prostí lidé a že považovali objevivšího se nového člověka za boha, když ještě dnes lidé vzdělaní povýšili na bohy ty, kteří před několika dny zemřeli a které s pláčem pohřbili. To již stačí o Saturnovi, i když je to málo. Také bychom mohli ukázat, že Jupiter je člověk a z člověka, a dokázat, že jeho původ je smrtelný a že pochází z lidského semene. Tertullian, Apologie

+++

POPELEC

SVLÉKÁNÍ VĚCÍ

SVLÉKÁNÍ AŽ K SLOVU

O OHEŇ ČISTŠÍ VSTUPUJETE V PAMĚŤ

SEVŘENÍM PRSTŮ CHRÁNÍTE TEN POPEL

PROSETÝ HROBEM ZKRVÁCENÝ LŮNEM

MILIÓNKRÁT UŽ OHNĚM PŘETAVENÝ

 

PŮL V KOLÉBKU A POLOVINOU V RAKEV

Z JABLONĚ KTERÁ ZRŮŽOVĚLÝM PRSEM

STÉKALA VZHŮRU K PEVNÝM ÚSTŮM ŠTÍTU

KTERÝ MĚL HŘÍVU Z OHOŘELÝCH KROVŮ

 

A BÍLÝCH RAMEN SVLÉKÁNÍ AŽ K SLOVU

VAŠE OČI JSOU STŘÍBRNÉ POPELNICE

SE ŽHAVÝM UHLÍM VEČERNÍHO NEBE

CHLAD STOUPÁ NA HLADINU KŘÍDLY TLUKOU PTÁCI

 

A LABUTĚ JSOU PÍSNĚ PŘED MLČENÍM

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

O NAŠÍ PORUŠENÉ PŘIROZENOSTI

Lidská přirozenost je nevěsta, kterou Bůh vytvořil podle svého vlastního obrazu a podobenství. Na počátku ji postavil na nejvyšší, nejkrásnější, nejbohatší a nejrozkošnější místo na světě, do ráje. Podrobil jí všechny tvory a ozdobil ji milostmi. Bůh stvořil prvního člověka takovým, že ho žádná nemoc nemohla přepadnout, neboť zlatý řetěz libě se řinoucí harmonie vycházel od Nejsvětější Trojice do nejvyšších mohutností duše a procházel i její nejnižší, takže byly nejvyšších poslušný. Bůh dal člověku také příkaz, aby poslušností si zasloužil utvrdit a upevnit se na věky ve věrnosti a nikdy více neupadnout v nějakou strast nebo hřích.

Tu přišel z pekla nepřítel, jenž ho za to nenáviděl, v podobě lstivého hada, oklamal ženu, oba dva pak podvedli muže, ve kterém jakožto v hlavě bylo všechno lidstvo zastoupeno. Adam, náš první otec, byl od nepřítele poražen, a to bez boje. Byl ušlechtilý a bohatý, krásný, moudrý a silný nad všechny lidi, kteří kdy žili, a přece byl pošetilým kupcem: prodal Boha a službu jeho, věčný život a pozemský ráj zajedno zakousnutí do jablka.

Tak podvedl nepřítel pekelný lidskou přirozenost, nevěstu Boží, falešnou radou, a ona byla zapuzena do země cizí, ubohá a zbědovaná, stísněná a v zajetí svých nepřátel, přímo tak, jako by už nikdy nemohla opět dospět své vlasti a smíření.

Tak upadl Adam v ráji a s ním všechna lidská přirozenost. Jsme od přirozenosti dětmi hněvu (Ef  2, 3) a věčné smrti, hodni věčného zavržení. Duse ve svém počátku se podobá stromu, jehož síly jsou odumřelé, a nemůže vydat živoucího plodu, ledaže by byla na křtu omyta vodou Kristovou, ve svátostech posvěcena a k životu bohopodobnému povznesena. Zrození tělesné rodí dítky hněvu, zrození duchovní dítky lásky.

Ačkoliv tedy na křtu býváme očištěni od hříchu dědičného, přece nám zůstává stopa či jizva náklonnosti k hříchu. Nikdo toho není úplně prost, neboť je to ozvěna dědičného hříchu.

Pádem Adamovým je v člověku zmateno vše, srdce a smysly, tělo a duše, nadání a vše, co na tobě a v tobě je, to všechno je zapíná nemocno a pokaženo.

Od té doby, co prvý člověk nastražil uši ďábelskému našeptávání, všichni lidé ohluchli, a neslyší ani nechápou laskavé domluvy Věčného Slova. Člověk se sám nepoznává, a kdyby chtěl o vnitřním svém stavu mluvit, nebyl by s to, neví, jak s ním je, nezná vlastního nitra. Ušlechtilý rozum, vnitřní zrak, Je oslepen, takže nevidí pravého světla.

Naše přirozenost, byvši otrávena, hledá neustále ve všem jen sebe, zabředá do nízkosti, povoluje svým slabostem, zastavuje se na cestě k cíli a na pravý svůj cíl zapomíná. Právě kvůli tomuto otrávení, jak vysvětluje sv.Tomáš, miluje člověk sebe více než Boha. Lidská láska Je od té chvíle falešná, neboť hledá v každém čase svého prospěchu.

 Tato otrava Je však tak hluboko v člověku zakořeněna, že všichni znalci duchovního života při vší píli ji sotva dovedou zúplna objevit, tím méně vyhladit. I když zlá náklonnost v člověku je zkrocena, přece úplně nezmizí, neboť v tomto čase nikdy úplně neumře, přesto že se člověk cvičí a cvičil v odříkání a sebezapírání.

Proto Je nám s touto zlou náklonností zápasit po všechny dni života. I kdybys v tisíci bojích byl zvítězil, nespoléhej na to, neboť dokud duše a tělo jsou pospolu, nikomu není zaručena jistota. Často se stane v jediné, co se za sto let nepřihodilo.

Když se čistí zahrada nebo pole od plevele, zůstává někdy kořínek plevele v hloubce a přehlédne se to a půda je pěkně upravena. Když však má dobré sémě vzejít, tu se objeví špatná bylina, plevel, vyrůstající ze zlého kořene, a zkazí, udusí ušlechtilou dobrou bylinu. To jsou zlé vady, jež v hloubi dřímají, které se neničíc které zpovědí a pokáním zůstávaly nedotčeny, přes něž pluh spasitelných cvičení hladce přejížděl, zatímco náklonnost, ten zlý kořen, v základu zůstal, ať už je to pýcha či nečistota, závist či nenávist a podobně. Třebaže dlouho spala, vyrazí konečně přece, a když má v tobě vzejít božský, ctnostný život, vzchází tento zlý osten a kazí milostné ovoce a milostné žití.

Buď tedy ostražitý! Nejde o maličkost. Jdi do sebe, Sleduj, co v sobě nosíš, prozkoumej tajné zlé náklonnosti! Na ty třeba číhat se vší pílí a jakmile se něco najde, dlužno to přemoci statečným odsouzením sebe a hlubokou pokorou a s vroucí, srdečnou modlitbou a touhou se obrátit k Bohu.

Jeho hledej především, neboť věz, že nikdo jiný nemůže ti v tom pomoci než on. Odloučení duše od Boha nemůže být zrušeno ani spojem duše s Bohem navázáno, nepřispěje-li duši něco, co je vznešenější nad ni, a to je milost. Jejím dílem to je, duši s Bohem spojovat, ji k Bohu zpět povznášet. A má-li rozvrat v člověku, zaviněný pádem Adamovým, zase být napraven, mohutnosti duševní vespolek opět být poslušný, jako tomu bylo ve stavu nevinnosti v ráji, musí se to vše stát v Kristu. Z té příčiny má ho člověk prosit z hloubi srdce. Obrácení musí udělit a způsobit Bůh, a o toto obrácení Je člověku opravdu vroucně a pokorně den ze dne Pána prosit.

Avšak také s naší strany musí být neovládaná přirozenost napadena. Nic ti neslétne s nebe do klína. Musíš sám sobě činit násilí, krotit své tělo, utíkat před světem a přemáhat zlého nepřítele, chceš-li se vrátit ke své původní cti a důstojnosti, kterou ztratil Adam hříchem a my s ním. Dvojím padl člověk v ráji: pýchou a nezřízenou žádostí. Proto také dvojím se musíme vrátit, aby přirozenost znovu získala své moci. Musíme nejdříve svou přirozenost ponořit a snížit před Bohem a před všemi lidmi hlubokou pokorou, proti které se provinila pýchou. Musíme však také rozhodně odumřít všem nezřízeným žádostem. Tak například, nevíme-li ve svém počínání, co by bylo nejlepší, nejbezpečnější bývá to, co se naší přirozenosti nejvíce protiví, a zase to, k čemu je nejvíce nakloněna, bývá nejméně bezpečno. Neboť čím více žijeme přirozeností a jejími slastmi, tím méně žijeme Bohu a jeho vůli, čím méně však žijeme přirozenosti a jejím rozkošem, tím více žijeme Bohu a jeho vůli. Zkrátka: Čím více chceme žít duchem, tím více třeba se učit odumírat své přirozenosti.

Ach, milý Pane, pomoz mi, abych svůj život tak změnil, abych životem svatým stal se společníkem tvých svatých a jednou se též mohl těšit z jejich společnosti před zářícím tvým obličejem ve tvé říši. Amen. B.

+++

TRPÍCÍ

KDO POROZUMĚL

TAJEMNÉMU

ZNAMENÍ TAU

NA JEJICH ČELECH?

 

JEN LÁSKA UTÁHNE

PLUH KŘÍŽE

 

ŠLI PŘED NÍM

I ZA NÍM

A

V BOLESTI A PLÁČI

ZASÉVALI

 

KDYŽ Z JEJICH

ROZBITÝCH LEBEK A KOSTÍ

A VYRAŽENÝCH ZUBŮ

VZKLÍČILY

DÁLNICE

TOVÁRNY

ŠKOLY A NEMOCNICE

 

ONI

 

SE RADOVALI

ZE

SVÉ SKLIZNĚ

 

NEBOŤ JSOU

VĚČNÍ

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (2)

Žaludek nasycený všelijakými pokrmy nechává vzklíčit semena poživačnosti. Mysl přidušená vahou pokrmů ztrácí schopnost být řízena kormidlem rozlišování. Nejen opilost vínem připravuje mysl o střízlivost: její malátnost a váhavost způsobuje také přemíra jakéhokoliv pokrmu, která ji olupuje o veškerou kontemplaci integrity a čistoty. Důvodem zkázy a poživačnosti obyvatel Sodomy nebyla opilost vínem, nýbrž nasycenost chlebem. Poslechni si, jak Pán napomíná skrze proroka Jeruzalém: Neboť jak zhřešila tvá sestra Sodoma, ne-li tak, že jedla svůj chléb v sytosti a přebytku? A protože byli z nasycenosti chlebem zažehnuti neuhasitelným žárem těla, jsou podle Božího soudu páleni sirným ohněm z nebe. Jestliže je pouhý nadbytek chleba dohnal vinou sytosti k tak příkré propasti hanebností, co se má soudit o těch, kteří se v dobré tělesné kondici odvažují brát si maso a víno v nezřízené volnosti a požívají ne tolik, kolik žádá jejich slabost, nýbrž kolik se zachtělo žádostivosti ducha.

Tělesná slabost není na překážku čistotě srdce, jen se musejí pokrmy požívat tak, jak to žádá křehkost, a ne žádostivost. Spíše vidíme lidi, kteří se zdržují úplně všech hutnějších pokrmů, než ty, kteří s mírou požívají to, co je povoleno z nutnosti; ty, kteří si z lásky k zdrženlivosti odpírají všechno, než ty, kteří jedí z důvodu slabosti a dodržují míru dostatečnosti. I tělesná slabost může dosáhnout vítězné palmy pro svou zdrženlivost, kdyby člověk při všech pokrmech snědených pro neduživost těla zůstával stále lačný a kdyby si dovoloval jenom tolik jídla, kolik by přísným rozlišo-váním považoval za nutné k tomu, aby se udržel při životě, ne kolik vyžaduje touha po požitku. Jako poskytují vybranější pokrmy tělu zdraví, tak nic neubírají z opravdové čistoty, jsou-li požívány s umírněností, protože síla přijatá jejich jedením se spotřebuje na strádání a vyčerpanost pramenící z nemoci. Proto jako není žádnému stavu odepřena ctnost střídmosti, tak není nikomu znemožněna ani plnost integrity.

Velmi pravdivá a mnohokrát osvědčená je tato myšlenka otců: správný způsob postů a zdrženlivosti spočívá výhradně v míře umírněnosti a tělesného omezování a cílem dokonalé ctnosti pro všechny obecně je, abychom pokrmy, které musíme jíst pro zachování těla, požívali s mírou, i když na ně ještě máme chuť. Přestože je někdo jakkoliv tělesně nemocný, získá dokonalou ctnost, po všech stránkách rovnou ctnosti silných a zdravých, jestliže přísností mysli ovládne žádosti, které nejsou způsobeny křehkostí. Apoštol říká: A nepečujte o tělo v jeho žádostech. Nezakazuje tedy jakoukoliv péči o tělo, ale zapovídá, aby se týkala žádostí. Odmítl rozkošnickou péči o tělo, ale nevyloučil nutnou starost o život. To první proto, abychom vyhověním tělu neklesli k hříšnému zaměstnání žádostmi, a to druhé, aby snad tělo, zničené naší vinou, nebylo neschopné věnovat se duchovním a nezbytným úkolům. Dokonalost zdrženlivosti je totiž zapotřebí hledat nejenom v časovém rozvrhu jídel a v jejich kvalitě, ale především v soudu svědomí. Každý si má uložit tolik zdrženlivosti, kolik vyžaduje bitva s jeho vlastním tělem.

Zachovávat kanonické doby postu je užitečné a v každém směru žádoucí: kdyby však potom nenásledovalo střídmé požívání jídla, nebylo by možné dospět k nejvyššímu stupni integrity. Dlouhé posty následované sytostí těla přinášejí spíš dočasnou únavu než opravdovou čistotu. Usebranost mysli souvisí s hladověním žaludku. Ctnost trvalé mravní ryzosti nezíská ten, kdo nepřivykne ustavičnému snášení jha zdrženlivosti. Jakkoliv přísné posty jsou k ničemu a vzápětí sklouzávají do neřesti přejídání , jsou-li střídány neuměřenou uvolněností. Lepší je každodenní rozumná a uměřená strava než přerušované tvrdé a dlouhé posty. Neúměrné hladovění dokáže nejenom narušit stálost mysli, ale také odejmout při tělesném vyčerpání účinnost modlitbám. K zachování jednoty mysli i těla nestačí jenom zdržovat se jídla — musí to být spojeno s ostatními ctnostmi duše. Nejprve je zapotřebí naučit se pokoře, a to ctností poslušnosti, vyčerpaností z práce a fyzickou únavou. Je nutné nejen vyhýbat se vlastnění peněz, ale vytrhnout jakoukoliv touhu po nich i s kořenem. Nestačí je jen nemít — k tomu často dojde i v nouzi —, aleje zapotřebí i odmítat vůli mít je, kdyby nám náhodou byly nabídnuty. Musí být zničena hněvivá zuřivost, překonána sklíčenost smutkem, je nutné odmítat touhu po prázdné slávě. Zašlapána musí být pyšná přezíravost; nestálé a nevázané toulky mysli samé je zapotřebí držet na uzdě ustavičným pamatováním na Boha. Nestálé srdce musíme znovu přivádět ke kontemplaci Boha — tolikrát, kolikrát by se nenápadný nepřítel, pokoušející se odvést mysl od tohoto pohledu, vkradl do jeho zákoutí.

Je totiž nemožné, aby byly podněty našeho těla uhašeny dříve, než budou uhašeny uhlíky ostatních základních neřestí: o každé z nich pojednáme, dá-li Pán, zvlášť, v samostatných knížkách na příslušném místě. Teď máme v úmyslu vykládat o nestřídmosti v jídle, to jest o žádostivosti hrdla, proti níž má být veden náš první boj.

Kdo nedokáže udržet na uzdě žádostivé touhy vlastního hrdla, nebude totiž nikdy moci zvládnout palčivé popichování žádostivosti. Podle dokonalosti této ctnosti se rozlišuje čistota vnitřního člověka. Nikdy bys totiž nevěřil, že je se silnějšími nepřáteli schopen bojovat někdo, jehož porážky v lehčím souboji se slabšími a malými bys byl svědkem. Neboť všechny ctnosti mají tutéž podstatu, ačkoliv by se zdálo, že je jich mnoho druhů, pro které máme množství jmen. I zlato je jedné podstaty, ačkoliv se zdá, že je rozděleno do mnoha různých druhů šperků podle nadání a vůle zlatníků. Proto ten, o kom se ukáže, že ztroskotal v některé z ctností, nemůže mít žádnou z nich dokonale.

Vždyť jak je možné věřit, že palčivý žár žádostivosti, který je zažíhán nejen na popud těla, nýbrž také neřestí mysli, uhasil ten, kdo neuměl zmírnit podněty hněvu pronikající na povrch v ne-umírněnosti samotného srdce? Anebo jak lze nabýt přesvědčení, že bujné popichování těla a duše potlačil někdo, kdo nebyl schopen přemoci prostou neřest pýchy? Anebo se dá věřit, že poživačnost, která je zakořeněná uvnitř v těle, překonal ten, kdo nedokázal odolat žádostivosti peněz, která přichází zvnějšku a je vůči naší přirozenosti cizí? Jakým způsobem zvítězí v zápase těla a duše ten, kdo nebyl s to vyléčit nemoc smutku? Ať se město chrání jakkoliv vysokými hradbami a pevně zavřenými branami, bude vypleněno, zradí-li ta nejmenší a nejméně významná branka. Vždyť jaký je v tom rozdíl, jestli nebezpečný nepřítel vpadne dovnitř do města přes vysoké zdi a doširoka otevřené brány, anebo tajnou úzkou podzemní chodbou?

Kdo závodí, nedostane cenu, nezávodí-li podle pravidel. Kdo chce zničit přirozené žádosti těla, ať nejprve pospíchá přemoci neřesti zakořeněné mimo naši přirozenost.

Chceme-li poznat smysl Apoštolovy myšlenky, musíme nejprve vědět, jaká jsou pravidla světských závodů a jejich disciplína, abychom pak na základě jejich porovnání byli schopni poznat, čemu nás — soutěžící v duchovním závodě — chtěl blažený Apoštol tímto příkladem naučit.

V těch hrách, v nichž se podle téhož Apoštola závodí o věnec pomíjející, se zachovává zvyk, že kdo se chce o tento slavný věnec, spojený s privilegiem imunity, ucházet a kdo touží vybojovat těžké disciplíny závodu, ten v olympijských a pythijských hrách nejprve podá důkaz schopností svého mládí a síly v základních disciplínách. V těchto hrách totiž mladé závodníky, kteří se jich chtějí účastnit, posuzuje jak ten, kdo závodům předsedá, tak všechen lid a rozhodují, zda si zasluhují účast na hrách a mají k nim být připuštěni.

Když byl důkladně vyzkoušen a zjistí se, že zaprvé jeho život byl prostý jakékoliv poskvrny a dále že není pro otrocké jho nehodný, aby ho připustili k této disciplíně a do společnosti těch, kteří se do ní přihlásili, a když zatřetí předloží dostatečné důkazy své dovednosti a síly a prokáže zkušenost a výtečnost svého mládí tím, že přemůže mladší závodníky a své vrstevníky, potom mu může být po zkoušce předsedajícího dovoleno, aby opustil soutěže jinochů a připojil se k dospělým mužům, osvědčeným letitou zkušeností. Když ustavičným závoděním nejen dokáže, že má stejnou sílu jako oni, ale také mezi nimi často získává palmu vítězství, teprve pak si zaslouží, aby přistoupil k přeslavným soutěžím her, v nichž není dovoleno bojovat nikomu jinému než vítězům a těm, kdo byli obdařeni mnoha věnci a odměnami.

Jestliže jsme porozuměli příkladu tělesného závodu, je /zapotřebí, abychom se srovnáním seznámili s disciplínou a řádem zápasu duchovního.

I my musíme nejprve ukázat svou svobodu od podřízenosti tělu. Čemu člověk podlehne, toho je otrokem. A každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu. A když zkouška předsedajícího závodu prokáže, že nejsme znečištěni žádnou poskvrnou hanebné žádostivosti, a když nás nebude považovat za otroky těla, nehodné olympijského zápasu s neřestmi, pak budeme moci začít bojovat se svými vrstevníky, to jest s žádostmi těla a hnutími a bouřemi duše. Je totiž nemožné, aby se plný žaludek účastnil bojů vnitřního člověka; stejně tak není hoden procházet zkouškami v těžších bojích ten, kdo může být poražen v lehčím zápase.

Jako první musíme tedy přemoci žádostivost hrdla. Mysl má být vysilována nejen posty, ale také bděními, četbou a častou zkroušeností srdce. Během toho si znova s nářkem připomíná, že snad byla oklamána nebo poražena. Hned je zapálena strachem z neřestí, hned touhou po dokonalosti a integritě. A to tak dlouho, dokud zaměstnána a zaujata těmito starostmi a meditacemi nerozpozná, že samotné přijímání jídla neznamená ani tak dát průchod radosti, jako přijmout na sebe břímě; dokud nepocítí, že pokrm byl spíš nutným ústupkem tělu než něčím žádoucím pro duši. | Tímto úsilím mysli a stálou zkroušeností potlačíme bujnost těla (ta roste rychleji, je-li podněcována jídlem) a její hříšné podněty. Proudy slz a pláčem srdce tak budeme moci uhasit výheň svého těla, která je zažehována za stálé pomoci krále babylónského, nabízejícího příležitosti k hříchům a neřesti; ty nás pálí víc než nafta a smůla. Nakonec bude moci být žár tělesné žádostivosti z Boží milosti, která v našich srdcích vydechne svou rosu, úplně zahlazen.

To je tedy náš první souboj, to je první zkouška jako při olympijských hrách: uhasit žádostivost hrdla a žaludku touhou po dokonalosti. Kontemplací ctností proto nemá být jen potlačena nadbytečná potřeba jídla, ale je také zapotřebí přijímat, co je pro přirozenost nezbytné, a to s úzkostí srdce jako to, co je proti čistotě. Tak má být našemu způsobu života konečně udán směr — už nesmí existovat chvíle, kdy bychom se cítili být odvoláváni od úsilí o duchovní věci, leda když jsme nuceni přistoupit k nutné péči o tělo vinou jeho křehkosti, i A jsme-li k této péči nuceni, služme spíše péči o život než žádosti mysli a snažme se toho zbavit co nejrychleji jako něčeho, co nás odvádí od snahy o spásu. V žádném případě totiž nebudeme schopni pohrdat rozkoší z nynějších pokrmů, nebude-li se naše mysl, pevně obrácená k božské kontemplaci, těšit spíše láskou k ctnostem a krásou nebeské skutečnosti. A tak kdo bude všechno časné považovat za nic, protože pohled své mysli pevně upře k tomu, co je nepohnutelné a věčné, ten, i když bude ještě v těle, bude už ve svém srdci kontemplovat blaženost budoucího přebývání.

Je to, jako když někdo chce zasáhnout cíl spojený s velkou odměnou za zdatnost, označený ve výšce nějakými malými značkami. Velmi bystrým pohledem svých očí bude sledovat směr oštěpu. Přitom ví, že zisk přeslavné vítězné palmy a odměna závisí na pevnosti toho pohledu. Je nutné, aby odvrátil zrak ode všech jiných věcí a upřel ho jen tím směrem, kde vidí umístěnou nejvyšší odměnu, protože kdyby se svou kontemplací — svým pohledem — jen maličko odchýlil, bezpochyby by ztratil palmu za dovednost a odměnu za zdatnost.

Když je žádostivost žaludku a hrdla tímto pohledem přemožena a jako na olympijských hrách nejsme shledáni ani otroky těla, ani bezectnými pro poskvrnu neřestí, budeme uznáni za hodné účastnit se vyšších zápasů. Podáme-li takové důkazy, budeme považováni za schopné duchovně zápasit se zlými duchy — ti jsou ochotni pustit se do duchovního závodu, do zápasu jen s vítězi a s těmi, kdo si to zaslouží. Jan Kassian

+++

NÁŘEK TĚLA

ZAS VEČER POPRCHÁVÁ DO PRÁZDNA

ROUŠKAMI OBLAKŮ PROSÁKLY RÁNY HVĚZD

ZA STÍNEM PADÁ STÍN MÁ KREV JE BOJÁCNÁ

A KVĚTINY VE TMÁCH SE BOJÍ KVÉST

 

MÉ SLUNCE ZNENADÁNÍ ZAPADLO

V PAPRSCÍCH PLNO ČERVENAVÉ RZI

STŘEP MĚSÍCE SE STYDÍ ZA SVĚTLO

JEŽ CHUTNÁ JAKO PLÁČ A VŠECHNO ZASLZÍ

 

PŘED JAREM MÉ STROMY ZUHELNATĚLY

A PŘESTALY SE TĚŠIT NA PTÁKY

JEJICH STÍN SE DOTÝKAL MÝCH RTŮ KDYŽ LETĚLI

POD HNISAJÍCÍMI A ZLÝMI OBLAKY

 

TEĎ Z VARHAN DÁLEK ROZLÉHÁ SE MŮJ ŽAL

VLASY MÝCH DEŠŤŮ JSOU PLNY ODPUDIVÝCH VŠÍ

PRŠÍ MI DO SRDCE A NEMÁM KDE BYCH SPAL

A NEMÁM PODUŠKY A NEMÁM PŘÍSTŘEŠÍ

 

V TMÁCH KRVE ZBLOUDILÝ A ŽÍZNÍ PUSTOŠEN

TVÁŘ OBRACÍM K VESMÍRU ČISTÉ BOLESTI

A SLADKÉ PODOBY TŘEBAŽE Z BLÁTA Z BLÁTA JEN

SE VZNÁŠEJÍ A SNAŽÍ SE MNE TĚŠITI

Jan Zahradníček

+++

PROČ VĚRNOST ?

Dejme tomu, že se vám přihodí toto: Nějaký nevěřící — je jich mezi námi dost— se vás zeptá: Proč tak svědomitě zachováváš přikázání, předpisy svého náboženství? Proč jednáš s druhými tak přívětivě? Máš z toho něco? Zřejmě vás asi delší dobu pozoroval a postřehl, že se opravdu namáháte, abyste vždy upřímně odpověděli, že jste každou neděli na mši svaté. Takový nevěřící se nad tím zamýšlí a ptá se: Proč se snažíš tak přesně zachovávat přikázání?

Byl bych rád při tom, když na tuto otázku odpovídáte. Co by asi většina odpověděla? Protože to Pán Bůh na nás žádá. To by nebyla špatná odpověď. Protože je to naše povinnost. Byl bych rád, kdybyste měli tuto odpověď vždy pohotově. Nevěřící by se však ptal dále: Proč jsi však tak svědomitý v plnění svých povinností? Bojíš se Boha, kdybys neplnil povinnosti? Na to by mnozí odpověděli: Jistěže se bojím. Boha se máme a musíme bát, neboť je všemohoucí. Odměňuje, ale také trestá: lehké hříchy očistcem, hřích těžký věčným zavržením.

Je to pravda, ale řekněte mi, je to jediná pohnutka, abyste plnili své povinnosti svědomitě? Dejme tomu, že by Bůh netrestal hříchy, že bychom se nemuseli ani zpovídat, že by nám už napřed prominul všechny hříchy. Měli bychom nebe zajištěné. Pak už byste nezachovávali přikázání, když byste se nemuseli bát Boha? Myslím, že sami cítíte, že nejkrásnějším a nejposlednějším důvodem, proč správně jednáme, není bázeň před hrozícími tresty.

Vím také, že jsou nevěřící, kteří třeba po měsíce nepromluví nepravdu, nepomlouvají atd., ačkoli nevěří v trestajícího Boha. Nebyli by pak tito lidé ušlechtilejší, charakternější než my? Pravda, někdy na nás dolehne pokušení tak prudce, že jen myšlenka na věčné zavržení, na náhlou smrt nás uchrání před hříchem. To se může stát každému. Proto také Bůh uznává bázeň jako pohnutku k bohumilému životu. Víme však zcela jistě, že mnozí z vás zachovávají přikázání z jiné vyšší a lepší pohnutky. A ta je?

Víš, řekl by, když zachovávám přikázání, nedělám to proto, že bych se bál Božích trestů. To ne! Ale proto, že se těším na nebe. Musí to být přece nevypověditelně krásné, hledět jednou v nebi tváří v tvář andělům, svatým, Marii, nejsvětější Trojjci.. Proto se snažím, abych konal vůli Boží. I kdyby Bůh netrestal ani jedinký hřích, přece bych usiloval, abych žil poctivě, zbožně. Naděje mi dodává potřebnou sílu.*'

Kdo takto smýšlí, stojí opravdu výš než ten, kdo by hned hřešil, kdyby Bůh přestal trestat hříchy. Činí to pro něco vyšší- ' ho, pro nebeskou odměnu, která je mu přislíbena.

Co by však dělal, kdyby Bůh řekl: Nebudu ani trestat, ani odměňovat? Co pak? Těžká odpověď, že? Co by dělali ti lidé» jimž naděje na odměnu v nebi byla velkou vzpruhou k řádnému životu? Zůstali by i nadále věrni přikázáním Božím? Žili by» jak se sluší na děti Boží? Nebo by povolili vášním a pudům, neodporovali by pokušením? Bylo by ještě něco, co by je mohlo zdržet od hříchu? Je ještě něco jiného než bázeň nebo naděje? Je! Nejušlechtileji jedná ten křesťan, který dovede říci: Žiji zbožně, bez hříchu, ne z bázně, ne z touhy po odměně, ale protože miluji Boha. Neptám se po odměně, neptám se po trestu. Vím jen, že Bůh je dobrý, že mě miluje; že rád vidí, když zachovávám věrně přikázání. To mi postačí. Proto poslouchám, protože mám rád Boha, svého Otce.

To je přece skvělý postoj! O to by se měli všichni snažit!

Proč jsi tak svědomitý, křesťane? Nejkrásnější odpověď: Ne proto, že se bojím, ani proto, že toužím po odměně; ne! Ale proto, že miluji Boha a chci mu způsobit radost!

Sv. František Xaverský si rád připomínal modlitbu, která vyjadřuje skoro totéž, co jsme si právě uvedli: Ne, že mě jednou oblažíš, věčných trestů ušetříš a hojně mě odměníš, — ne, jak tys mě miloval, tak chci tě i já milovat proto, že jsi můj král, proto, že jsi můj Bůh. B.

+++

MILOSRDNÍ

SNAD TO JSOU ANDĚLÉ

S KOUSÍČKEM JITŘNÍHO TĚLA

RUCE JAK KRISTOVY

PROPÁLENÉ JODEM

A ROZDÁVÁNÍM

 

ÚSTA

S VÁNKEM JAK ODPOLEDNÍM

DOVEDOU ŘÍKAT

ZVLÁŠTNÍ TICHÁ SLOVA

TAK ZTRACENĚ ZNÁMÁ

I STARCŮM STOLETÝM

SE PŘITOM ZDÁ

ŽE SVĚTLÝM VÝTAHEM

SJÍŽDĚJÍ K DĚTSTVÍ

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

SLZY IZÁKA SYRSKÉHO

Jestliže jsme všichni hříšníci a nikdo není povznesen nad pokušení, pak není nic důležitějšího než pokání. Je vhodné v každé době, pro každého hříšníka i spravedlivého, který chce dosáhno spásy. Dokonalost nemá meze, takže i dokonalost dokonalého je ještě nedokonalá. Proto do smrti není pokání vázáno ani na časová období ani na skutky...

Plačící je ten, kdo tráví celé dny svého života o hladu a žízni s očekáváním nebeské naděje. Mnich je ten, kdo si zřizuje svůj příbytek daleko od pohledu na svět a jedinou naléhavou radostí v jeho modlitbě je touha po budoucím světě. Mnichovým bohatstvím je útěcha, kterou nachází v pláči...

Jaké jiné rozjímání může duchovní člověk ve svém ústraní konat než plakat? Může trávit určitou dobu bez pláče, aby se soustředil na něco jiného? A jaké zaměstnání je lepší než toto? Právě jeho příbytek a jeho samota, která se podobá životu v hrobě, daleko od radostí světa, ho učí, jeho náplní je plakat. Podněcuje ho v tom i podoba jeho jména, protože se jmenuje „plačící", což znamená člověk „hořkého srdce“. Všichni spravedliví totiž opustili tento svět v pláči. Jestliže tedy svatí plakali a oči byly až do jejich odchodu z tohoto života stále plné slz, kdo by nepotřeboval plakat? Mnichova útěcha se rodí z pláče. A jestliže tu pláče ten, kdo vítězí, jak by mohl vydržet bez pláče člověk pokrytý ranami? Když před někým leží jeho milovaný zemřelý a on sám vidí, že je mrtvý pro své hříchy — potřebuje snad poučovat, s jakými myšlenkami má prolévat slzy? A před tebou tu leží tvá duše, zabitá hříchy, tvá duše, která má pro větší cenu nez celý svět. Jestliže jsme tedy nastoupili život v samotě, je třeba být vytrvalí v pláči...

 

Slzy jsou dány mysli jako jisté rozmezí mezi télesným a duchovním, mezi vášnivostí a čistotou. Dokud člověk nemá tento dar, námaha jeho činnosti se ještě odehrává ve vnějším člověku a on vůbec nezakusil činnost vnitřních věcí člověka duchovního. Ale když se člověk začne vzdávat tělesných věcí přítomného věku, vstoupí do viditelné přirozenosti zevnitř, pak ihned dosáhne milosti A z prvního příbytku vnitřního cvičení zacnou vytékat slzy a dovedou člověka k dokonalé lásce.

Vrcholem duchovního vzestupu je takový stav, kdy pod vlivem nepřetržitého kajícného pláče člověk dojde ke „ztišení zlých myšlenek" a duchovnímu klidu -jen tehdy se slzy stávají „přiměřenými"...

Nejdříve jsou slzy pouze krátkodobé, poté se už řinou bez přestávky a na nejvyšší úrovni získávají „míru". ...

Když tedy dospěješ do oblasti prolévání slz, pak pamatuj, že tvá mysl vyšla z temnice tohoto světa, aby vykročila po stezce nového věku a začala dýchat tamnější lahodný vzduch. A tehdy začne prolévat slzy, protože nadešly porodní bolesti zrození duchovního dítěte. Díky společné matce spěchá, aby v duši mysticky porodila božský obraz pro světlo budoucího věku.

Dokud se duchovní dítě nenarodí, přichází slzy ke kajícníkovi čas od času, jakmile však dítě povyroste, slzy jsou častější a poté se stávají nepřetržitými.

Oči takového člověka se po dobu dvou nebo více let podobají vodním pramenům a potom vstoupí do pokoje myšlenek... Kdyz vejdeš do pokoje myšlenek, pak ti je to množství slz odňato, a nato ti slzy budou přicházet ve správné míře a v náležitý čas.

Slzy pokání, jež se v člověku rodí z uvědomování si vlastní hříšnosti, jsou doprovázeny „hořkostí v srdci" a zarmoucením. Nicméně vývoj předpokládá postupný přechod od těchto slz k sladkým slzám duchovního dojetí.

Jsou slzy, které pálí, a jsou slzy, které jsou jako pomazání olejem. Všechny slzy, které tečou z lítosti a bolesti srdce nad hříchy, vysušují a pálí tělo, a často dokonce nervy cítí z jejich prolévání slabost. Člověk musí nejdřív nutně dospět k tomuto druhu slz a skrze ně se mu otvírají dveře do druhého řádu, který je vyšší než ten první; to je znamení, se mu dostalo milosrdenství.

Co to je? Jsou to slzy prolévané na základě poznání; ty zkrášlují tělo pomazávají ho jakoby olejem a tečou samy od sebe, bez nucení. A pomazávají tělo olejem, ale také mění vzhled tváře. Je totiž řečeno: Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha.  A slzy v tichu mysli rozlévají po celé tváří; a jak z nich tělo přijímá výzvu, line se do tváře zář. Pokud někdo zakusil tyto proměny, pochopí.

Slzy duchovního dojetí doprovází pocit radosti a přicházím až kdyá člověk dosáhne čistoty srdce a oprostí se od vášní. Tyto s1zy jsou důkazem duchovní zralosti jedince a toho, že je hoden zjevení a zření Boha. Izák o tom hovoří při výkladu Blahoslavenství:

Blahoslavení čistého srdce, protože není okamžik, kdy by nezakoušeli sladkost slz a v této sladkosti vidí Pána stále. Dokud mají ještě oči vlhké od slz, jsou uznáni hodné spatřit jeho zjevení ve výši své modlitby; a oni se nikdy nemodlí bez slz. To je smysl slov Páně: Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Skrze pláč dochází člověk k čistotě duše. Ale když Pán řekl: Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni, neřekl jakou útěchou. Když je mnich pro svoje slzy uznán za hodného přejít tu zem vášní a dospět na úroveň čistoty duše, tehdy tam najde útěchu... Pláč a nářek — to je dar těm, kdo jsou bez vášní. A jestliže slzy mohou dovést člověka, který pláče a naříká po dlouhý čas, nejen k oproštěnosti od vášní, ale úplně očistit a osvobodit jeho mysl od vzpomínky na vášně, co pak můžeme říct o těch, kdo se této činnosti oddávají dnem i nocí? ... Všichni svatí usilovali o to, aby dosáhli tohoto vstupu, protože slzami se jim otvírají dveře, aby jimi vešli do země útěchy.

Slzy, jež přicházejí během modlitby, sladkost slov, jež se usazují v srdci, jazyk, opakující s neukojitelnou láskou slova, které není s to opustit a pokračovat dále z potěšení a čisté radosti, jež někdy přichází během četby a také přemítání — to vše a tomu podobné je zakoušením Boží milosti, kterou nevědomky pociťují ti, kteří jsou čisté mysli, pro posílení a zdokonalování se duše v ctnosti, aby ještě více vzkvétala a očišťovala se.

Slzy při modlitbě jsou důkazem, že modlitba byla Bohem přijata. Když člověk získá během modlitby dar slz, radost z nich není prázdnotou.  Hodně slz se rodí u člověka, jenž žije v mlčení v podivuhodném tffení v nich srdce zakouší něco jiného, někdy s námahou, jindy s úžasem, protože se srdce zjemňuje a stává se dětským a jakmile se pustí do modlitby, spustí se slzy

Nemáš-li poníženost srdce nebo to sladké a palčivé utrpení, které pochází z Boží lásky, tedy kořeny slz které vlévají do srdce oblažující útěchu, pak neuhýbej k výmluvám, že máš ochromenou přírozenost nebo že lidé přece mají přirozeně tupé srdce... Neboť kde je poníženost srdce spolu s rozlišováním, tam není možné, aby se člověk zdržel pláče, i když ho nechce. Je to proto, že jeho srdce ustavičně nechtěně propuká v pláč pro své palčivé utrpení, které nelze ovládnout, a pro zkroušenost srdce.

+++

POVZBUZENÍ

 

JEN VZPOMEŇ ONÉ LEHKOSTI,

S NÍŽ K VÝŠI STOUPÁ PTÁK A DÝM,

A BRAŇ SE KRUTÝM VNUKNUTÍM

SVÉ JEŠTĚ TĚŽKÉ RADOSTI.

 

ZVLÁŠŤ VZPOMEŇ SI, KDYŽ PLNÝ DĚR

SE POD HVĚZDAMI PROSTÍRÁŠ

A Z ŽEN A VŮNÍ, KTERÉ ZNÁŠ,

NEVANE ŽÁDNÁ VPODVEČER.

 

SNAD SMILUJÍ SE NAŠE DNI

A CHVÍLÍM ZAOBLENÝM V PLOD

NUTNOSTI NAŠÍ BEZ NÁHOD

PŘIDAJÍ SLADKOST POSLEDNÍ.

O JE TO PRO NÁS, SRDCE MÉ,

ŽE BOLESTÍ JSEM ROZORÁN?

JÁ ZACHVĚJI SE JAKO LÁN

V KRAJINĚ SVĚTLEM ZPĚNĚNÉ.

 

AŤ S PRASKOTEM SE ZŘÍTÍ KROV,

AŤ SNÍH SE SYPE NA MŮJ CHLÉB,

TÍM SVOBODNĚJI, BEZ KLETEB

PAK ROZLETÍ SE PTÁCI SLOV.

 

AŽ ZOBAT BUDOU Z BLANKYTU,

HUKOTEM LESŮ, POVODNÍ,

Ó SRDCE MÉ, AŤ HLAS TVŮJ ZNÍ,

VŠAK SAMO ZŮSTAŇ V ÚKRYTU.

Jan Zahradníček

+++

Zlý řekl: „Bojím se ho, Ježíše,

že zničí mé cesty.

Neboť hle, můj věk čítá tisíce let

a nikdy jsem nebyl bez práce.

Z toho, co bylo stvořeno, není nic,

co bych uviděl, a odvrátil se od toho a opustil to.

Ale tu přišel ten, který nestoudné vede k počestnosti;

a tak truchlím, protože zničil všecko, co jsem vybudoval.

Stálo mě to mnoho namáhavého poučování,

abych pokryl celé stvoření vším zlem.

 

Blahoslavený ten, který přišel a odhalil nástrahy lstivého!

Rychlostí jsem se vyrovnal rychlým

a předběhl jsem je.

Pustil jsem se do války;

vřava davu byla mou zbraní.

Z rozruchu lidí jsem měl radost,

protože mi dával snadný prostor,

neboť nelítostná je úpornost davu.

Silou davu jsem vztyčil mohutnou horu,

věž jsem vyvýšil až do nebe.

Jestliže rozpoutali válku s Výsostí,

oč snáze přemohou toho, který vede boj na zemi?

 

Blahoslavený ten, který přišel a odhalil nástrahy lstivého!

Když je k tomu čas a nabízí se pomoc,

táhnu do války, ale obezřetně.

Národ Izrael slyšel, že Bůh je jeden;

ale pro sebe si zhotovil mnoho bohů.

A když uviděl Božího Syna,

pospíšil si k jedinému Bohu,

aby pod záminkou vyznávání Boha zapřel Syna

a jakoby v horlivosti od něj utekl.

A tak v každé době jsou shledáváni jako zvrácení ti,

kteří nemají Boha.

 

Blahoslavený ten, který přišel a odhalil nástrahy lstivého!

Hle, jsem stařec, pokročilý v letech,

ale nikdy jsem neodmítl ani dítě.

Často jsem věnoval péči dětem,

abych jim od samého počátku vštípil návyky,

které nejsou hezké,

aby jejich neřesti s nimi rostly.

A jsou pošetilí otcové,

kteří nezničí semeno,

které jsem zasel do jejich synů;

a jsou tací, kteří jako dobří hospodáři

neřesti z myslí svých dětí vykoření.

 

Blahoslavený ten, který přišel a odhalil nástrahy lstivého!

Místo řetězem spoutal jsem lidi leností,

a oni zahálčivě posedávají.

Odvrátil jsem jejich smysly od dobrých věcí;

jejich oči od čtení, jejich ústa od zpěvu žalmů,

jejich rozum od učení

ke škodlivým a planým povídačkám.

Jak jsou svolní zdatně naprázdno tlachat!

Pokud mezi ně vpadne slovo,

bud' ho od sebe odvrhnou,

nebo se zvednou a jdou pryč.

 

Blahoslavený ten, který přišel a odhalil nástrahy lstivého!

Kolik satanů je mezi lidmi!

A mně, skutečně i mně, každý člověk proklíná.

Neboť hle, hněv člověka - to je ďábel,

který ho dennodenně semílá.

Jiní démoni jsou jako pocestní,

kteří, když jsou donuceni, odejdou.

Ale hněv, byť se jej všichni spravedliví zříkají,

není ze svého místa vykořeněn.

Místo zhoubné závisti

každý nenávidí slabého a ubohého démona.

 

Blahoslavený ten, který přišel a odhalil nástrahy lstivého!

Zaklínač je zostuzen spolu s čarodějem,

který den co den krotí hady.

Nad zmijí, která v něm dlí, nemá žádné moci;

neboť chtíč, který je v něm, sám nezkrotí.

Skrytý hřích je jako kobra,

kdo na ni dýchne, je popálen.

I když chytne zmiji díky své šikovnosti,

skrytě ho zasáhne klam.

Svým zaříkáváním uspává hada,

ale také proti sobě budí mocný hněv.

 

Blahoslavený ten, který přišel a odhalil nástrahy lstivého!

Nastražil jsem své ostny a seděl jsem a čekal.

Kdo je se všemi tak trpělivý jako já? Efrém Syrský Hymnus 41

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

TVOROVÉ JSOU CESTOU K BOHU

Pamatuj, že žádný učenec nedovede povědět, co Bůh je, poněvadž Bůh Je nad všeliký smysl a rozum, jako praví svatý Jan Zlatoústý: „Máme Boha, jenž převyšuje všeliký náš rozum a překonává všechno naše myšlení.“ Jeho vznešenost je neobsáhlá. Je tisíckrát výše, než možno srdcem povážit, ústy vyřknout, rozumem pochopit, všemi silami obsáhnout. Proto praví teolog: „Kdybych měl Boha, jehož bych mohl pochopit, neměl bych ho už za Boha.“ Jak chceme pochopit Boha, jenž nad nás je, když nemůžeme pochopit duše, jež v nás jest?

Zejména však nemůžeme si náležitě představit převelebnou Trojici Boží. Je pro všechnu stvořenou mysl nemožno porozumět,  jak jeden Bůh Je jednoduchý ve svém bytí a trojí v osobách, a jaká Je jejich rozdílnost, jak Otec svého Syna plodí a jak Syn z něho vychází a přece zůstává v něm, jak Duch Svatý jakožto obapolná nevýslovná Láska z nich vystupuje a jak přece všechny tři osoby přes rozdílnost jsou jedné bytnosti. Tomu nás učí křesťanská víra, bez níž nikdo nemůže náležitě žít ani se Bohu líbit ani spasen být, a věříme to pomocí božské víry, která Je nadpřirozeným světlem a základem ctnosti všeliké.

Přece však i pouhý rozum horlivým zkoumáním může dospět jistého poznání o Bohu, byť i způsobem vzdáleným. Nalé-záť Boha prostřednictvím tvorstva. Z bytí věcí, které zde jsou, poznává se Bůh jakožto bytost, z podivuhodného pořádku věcí jakožto moudrá bytost a z pohybu věcí jako živoucí bytost.

Tímto způsobem ho druhdy hledali velicí filosofové pohanští a zvláště moudrý Aristoteles. Ten se snažil z běhu přírody poznat pána přírody. Hledal ho horlivě a nalezl ho. Dokazoval z uspořádaného koloběhu přírody, že nutně Je vládce a pán všehomíra, v němž a z něhož Je vše, co je a být může, a v němž všechny věci pozůstávají a udržovány jsou.

I pouhý rozum nám praví, že Bůh Je bytost, která Je sama od sebe a věčná, jednoduchá, nezměnitelná, pouhý duch, jehož podstatou Je jeho život a činnost, že všechny věci v sobě samém sám sebou poznává a sám v sobě nekonečnou blažeností je. 

Duchovnímu zraku věrou osvícenému objevuje se dále z bytí tvorstva moc nebeského Otce, z nádherného pořádku ve stvoření nezbadatelná moudrost Synova, a po-zorujeme-li dále dobrotu tvorů, poznáváme lásku Ducha Svatého.

Rozumné uvažování moci a moudrosti Boží, která se jeví v nádheře a v uspořádání světa, rozjímání dobroty, kterou Bůh všem tvorům na nebi i na zemi tak mnohonásobně prokázal a kterou také tím projevil, že celou přírodu tak bohatě vším potřebným opatřil, vede nás k poznání všemohoucí Síly, nekonečné Moudrosti a oplývající dobroty Boží. Tak dospíváme prostřednictvím podivuhodných děl Božích, jež tak nádherně před nás rozestřel, k Bohu samému.

Tvorové jsou, jak píše sv.Pavel (Ř 1,20) jakoby zrcadlem, v němž se obráží Bůh, nesou na sobě peče svého božského původu, zejména však člověk. Třebaže by tedy Bůh sám v sobě byl nepoznatelný, přece v jeho dílech ho postřehujeme, skrze díla Boží chválíme jeho velikost.

Tak tedy pozastavme se, duše má, a pozorujme velikého, vznešeného Tvůrce v jeho dílech. Pohleď nad sebe a kolem sebe do vzdálených končin světa, jak daleko a jak vysoko se pne krásné nebe a jak nádherně je Stvořitel jeho vyzdobil planetami. Sleduj, jak je okrášleno nesčetným množstvím zářících hvězd. Vyjde-li v letní době za jasného jitra krásné slunce, jak bohatý život a jaké plody vykouzlí na zemi svým skvoucím jasem a svou silou! Sleduj, jak se potom louky zelenají, jak listí i tráva raší, jak půvabné květy se usmívají svými pestrými barvami! Jak lesy i pláně i nivy se ozývají sladkým zpěvem slavíků a drobných ptáčat a jak všechna zvířátka, jež se před zlou zimou zahrabala, zase radostně vylézají ze skrýší a se veselí. Sleduj, jak lidé, mladí i staří, blahoplodným opojením radostně znovu okřívají.

Ach, předobrý Bože, jsi-li už ve svém tvorstvu tak líbezným jak krásný a jak líbezný jsi pak sám v sobě!

Sleduj dále, duše má, a pohleď na zemi, na vody, vzduch a oheň a na všechny ty divy, jež v nich jsou, na ty rozmanité podoby lidí, na zvířata, ptáky a ryby a divy mořské. A vše, co zde je, volá souhlasně chválu a čest vznešené, podivuhodné Nesmírnosti Boží. Pane, kdo to vše zachovává? Kdo to vše živí? Ty pečuješ o všechny, o každičkého tvora svým způsobem, ty, Bože, to působíš, ty Bože, vpravdě jsi Bůh!

Každý tvor je tudíž Božím zjevením a žádné stvořeníčko není tak malé, aby nebylo stupněm, po němž se možno přiblížit k Bohu.

Proto se máme snažit, abychom uviděli, jak praví Richard od sv.Viktora, jak v kráse tvorstva krásný a veliký Bůh nám vychází vstříc a krásou nás k sobě vábí a nám dává na srozuměnou, abychom ho milovali a chválili, poněvadž přece všechno jen pro nás stvořil. Ozdobnost a krása i pořádek tvorstva nás zvou, abychom uvážili, jak asi moudrý a slavný Je Pán, jenž Je toho všeho příčinou.

Vezme-li člověk do ruky třeba růži, měl by povznésti svého ducha a při vdechnutí její libé vůně pomyslit, jak libý a blahý je Tvůrce, jenž růži stvořil. Vidí-li velikého, silného tvora, neměl by se pozastavovat nad jeho silou, nýbrž se zamyslit nad velikostí a silou Tvůrcovou. Pozoruje-li stvoření krásné nebo moudré, neměl by ulpívat na kráse nebo moudrosti tvora, nýbrž na kráse a moudrosti jeho původce. A tak by měl člověk při všech věcech nalézat Tvůrce ve stvoření, tehda by mu byli všichni tvorové cestou k Tvůrci.

. Bůh nám též dal viditelný svět jen proto, aby nás svět odkazoval dále na toho, jenž ho stvořil. Proto též praví sv.Bernard: „Co znamená všechna rozmanitost bytostí stvořených v jejich bohatém počtu, v tolikerých tvarech a podobách? Nic jiného než božskou návnadu, která nás odkazuje na Dobro nejvyšší, od něhož všechny věci pocházejí. Odkazují nás od nižších věcí na vyšší, od viditelných na neviditelné a od časných na věčné. Proto neviditelné věci i věčná moc Boží skrze věci viditelné a skrze tvory tohoto světa se stávají rozumu poznatelnými.“

Podobně se vyjadřuje též svatý Augustin: „Všichni tvorové, jež Bůh stvořil, nejsou ničím jiným než pokyny, jimiž Bůh nás k sobě chce přivábit a navnadit, abychom ho poznali a k němu se zase vrátili. Láká nás svým stvořením, jako ovečku lákáme zelenou větvičkou. Tvorové nás hlasitě volají zpět k svému Původci, k tomu je Bůh stvořil. Jsou odleskem jeho božské Bytnosti, k níž všichni tíhnou.“

Tímto způsobem je všechno tvorstvo Božím projevem. Velicí filosofové čtou veliké knihy a obracejí listy, a dobře činí, ale praví přátelé Boží čtou v pravé, živé knize, v níž všechno žije. Obracejí nebesa i zemi a čtou v nich podivuhodné dílo Boží. Jim ve všech věcech se projevuje Bůh.

Tak tedy, milá duše, když jsi nalezla svého Boha, jehož tvé srdce dlouho hledalo, pohleď vzhůru se zářícíma očima, s radostnou tváří, s bušícím srdcem a vzhlédni na něho a obejmi ho pažemi své duše a své mysli a vzdej mu dík a chválu, Jemu, Pánu všech tvorů. B.

+++

ZIMNÍ JITRO

NA HORÁCH SE ÚSVIT CHVĚJE,

VÁNEK JINOTAJE,

RŮŽE PADÁ NA ZÁVĚJE

Z PRADÁVNÉHO RÁJE.

 

ÚSMĚV ZORY BLAŽÍ V NITRU,

SLASTI NAPLŇUJE,

BÍLE NAKADEŘENÉMU JITRU

STEHLÍK PROZPĚVUJE.

 

ZRAKY DĚTÍ TIŠE PLANOU

NA SKLE OKOUZLENÉM,

HALUZ SLADCE ZADUMANOU

ZIMA DALA VĚNEM.

 

SVĚTLO TRYSKÁ Z BOŽÍ DLANĚ,

JISKŘÍ NA RUČEJI,

LÁSKA KVETE NEPOZNANĚ

V CHUDÉ SKALNÍ SLUJI.