PROSINEC 2017

Ročník XXIII., číslo 12.                                                                                                              Prosinec 2017

Obsah: J.Lopourová,To slovo, J,Zahradníček, Betlém, P.Kroupa, Dvacátý pátý prosinec, Martin K, Ježíš obnovuje při Mši svaté své narození. Serafim Sarovský, J.Lopourová, Druhy Lásky,O kroceni živočišné přirozenosti,J.Prachař,Nedej nám zahynouti, sv.Jan Kassian,Léky na osm základních neřestí (12), Zázračná země,. Brněnská akademie duchovního  života ctihodného Patrika Kužely, mučedníka osvětimského, O pokoji v nepokoji, Dvanáct učedníků, Zprávy __________________

TO SLOVO

LÁSKA

MOŽNÁ MYSLÍTE ŽE STAČÍ CHTÍT

A ONA PŘICHÁZÍVÁ

NEBOŤ SAMA CHCE S LIDMI BÝT

 

MOŽNÁ MYSLÍTE ŽE VÁS POTŘEBUJE

VŽDY JINAK O SVÉ KRÁSE ANI NEVÍ

HLEDÁ SRDCE KTERÁ POVÍ

 

MOŽNÁ MYSLÍTE ŽE JEJÍ NĚMÁ ÚSTA ROZMLUVÍTE

KDYŽ BUDETE MLUVIT O NÍ

VLICHOTIT SE DO JEJÍ PŘÍZNĚ

DOUFÁTE BEZ VAŠICH SLOV JE OSAMĚLÁ

V TOM TICHU PLNÉM VZDECHŮ

JICHŽ POCHOPENÍ DŮSLEDNĚ SE BRÁNÍ

TOMU KDO SE NEROZHODL K NEMOŽNÉMU

PROPADNOUT BLÁZNOVSTVÍ A MILOVAT STÁLE

MILOVAT KAŽDÉHO A BEZVÝHRADNĚ

 

LÁSKA VÍ

NENÍ MIN A VÍC NEŽ ROZHODNUTÍ

VĚŘIT JEJÍ PŘÍPAD JE JEDINÝ

NEJVĚTŠÍ ZTRÁTY V DAROVÁNÍ PROMĚNÍ

JEŽ S DECHEM ZTAJENÝM

JEN S DLANÍ V JINÉ DLANI USTOJÍŠ

Jana Lopourová

BETLÉM

HOSANA ANDĚLSKÉ SLYŠÍCE PROZPĚVOVAT

JDOU KRÁLOVÉ BEZ KORUN, PASTÝŘI BEZE STÁD,

PRO KAŽDÉHO ZVLÁŠTĚ SE ROZHOŘEL DO NACHOVA

TVÉ CHUDOBY MAJESTÁT.

 

TAK STOJÍME KOLEM PODOBY ŘEZANÉ HRUBĚ

A V KŘIKLAVÝCH BARVÁCH SVÝCH,

ŘEZ POSLEDNÍ CHYBÍ V LECKTERÉ TVÁŘI I NA OBRUBĚ

TĚCH PLÁŠŤŮ PROSTINKÝCH.

 

ZEM CELÁ S MĚSTY A LESY A S PRAPORY V BOJÍCH

STALA SE BETLÉMEM,

ZEM CELÁ SE ŠIKUJE ZTICHA KOL JESLIČEK TVOJICH

JSOUC RADOSTI PLNA V SMUTKU SVÉM.

 

NECHYBÍ SVATEB A POHŘBŮ A SMÍCHU A PLÁČE

V TOM PRŮVODU PŘEDLOUHÉM,

I SMRT SE ÚČASTÍ VZŇALA A PROBOUZÍ STUDENÉ SPÁČE

PŘI ZROZENÍ TVÉM.

 

HOSANA ANDĚLSKÉ SLYŠÍCE PROZPĚVOVAT

JDOU KRÁLOVÉ BEZ KORUN, PASTÝŘI BEZE STÁD,

PRO KAŽDÉHO ZVLÁŠTĚ SE ROZHOŘEL DO NACHOVA

TVÉ SLÁVY MAJESTÁT.

Jan Zahradníček

DVACÁTÝ PÁTÝ PROSINEC

JEST JEDEN DEN V ROCE KDY SE VE MŠI SVATÉ

SLAVÍ NAROZENÍ I SMRT KRISTOVA

OBOJÍ SE ZRAČÍ V ZLATÉM LESKU PATÉN

DO OBOU JE VLITA VŮLE OTCOVA

 

PRAVÝ BŮH A ČLOVĚK NAROZENÝ Z ŽENY

TOUŽÍ PŘIBLÍŽIT LID JEJÍ ČISTOTĚ

ZKROUŠENÝM PŘINÁŠÍ MÍR A ODPUŠTĚNÍ

BOHABOJNÝM BUDE SILOU V ŽIVOTĚ

 

NEJBOHATŠÍ PÁN SE MEZI CHUDÉ VTĚLIL

NESMRTELNÝ BŮH SE VYDAL BOLESTI

PŘICHÁZÍ JAK DÍTĚ KTERÉ DOBU DĚLÍ

DUŠE LIDÍ NAVRÁTIT CHCE DO DĚTSTVÍ

Pavel Kroupa

+++

JEŽÍŠ OBNOVUJE PŘI MŠI SVATÉ SVÉ NAROZENÍ


 

O tomto nejsladším tajemství Narození Páně zpívá Církev svatá slovy proroka Joela: „A stane se v onen den, že z hor bude kanout mladé víno, z pahorků poteče mléko" (Joel 3, 18.) v onen svatý den, kdy jednorozený Syn Boží, přioděný naším tělem, vstoupil do tohoto světa, opravdu přetékaly hory sladkým vínem a s pahorků teklo mléko. Neboť Ten, jenž je sladší než mléko i med, protože je přebohatým pramenem veškeré sladkosti, osladil svým vstoupením do tohoto světa všechno: přinesl z nebe pravou radost, oznámil pokoj všem lidem dobré vůle, přinesl srdečnou útěchu zarmouceným, obveselil svět ranními červánky nové a lepší budoucnosti.

Jak velikou radost měl oné noci nebeský Otec, když viděl svého milovaného a věčného Syna nyní znova se rodit ze své nejmilejší dcery Marie! A jakou rozkoší oplýval Syn Boží, když shledal sebe přioděného ušlechtilým člověčenstvím tak, že od té doby už měl nejen Otce v nebesích, ale i Matku na zemi! Jaké zalíbení z toho měl Duch Svatý, když viděl, když ten, který navěky spojoval nejpevnějším svazkem s Bohem Otcem, se nyní také jeho přičiněním pevně sjednotil s lidskou přirozeností tak, že spojil dvě, neskonale daleko od sebe se lišící přirozenosti, božskou i lidskou, v jedné Osobě Ježíše Krista! Jakou blaženost zakoušela blahoslavená Panna Maria, když se dívala na své novorozené Děťátko a seznávala, že ono je nejen jejím synáčkem, ale zároveň pravým, jednorozeným Synem Otce nebeského. Jakou nevýslovnou blaženost zakoušelo asi devatero andělských kůrů, když shledali sestupovat svého Boha na zem, aby vykoupil lidstvo, a to aby pak mohlo zabrat ona nebeská sídla, jež ztratili odpadlí andělé!

Jak šťastní byli tehdejší lidé, jimž bylo dopřáno ono přemilostné Dítko, nejkrásnější ze všech lidských dětí, na vlastní oči spatřit, ve vlastní náručí pojmout a ústy svými líbat! Písmo svaté sice o tom nic nevypravuje, avšak v životopisu sv.Josefa z Kupertina se dočítáme, že se tomuto Božímu služebníkovi zjevil sv.Bonaventura a sdělil mu, jak po odchodu svatých tří Králů spěchali mnozí do Betléma, aby spatřili nového Krále Izraelského a jako oni tři Králové se mu také klaněli. Jak všichni žasli nad podivuhodnou krásou Dítka, a prosili Matku jeho, aby je směli do náručí vzít a zlíbat!

Blahoslavená Bohorodička ráda udělovala svolení, ale k svému ustrnutí znamenala, jak se to útlé Děťátko k mělo mile panenským duším, k nečistým však nepřívětivě.

Třebaže pokládáš tyto lidi za šťastné, přesto jsi sám mnohem šťastnější. Vždyť smíš každodenně pohlížet očima víry na totéž přemilé Děťátko a zakoušet radost z účasti na jeho Narození. Svatý papež Lev I. píše: "Slova proroků i evangelistů nám pomáhají a rozněcují nás, abychom prožívali Narození Ježíše Krista nejen jako něco minulého, nýbrž jako přítomné." Skutečně smíš být každodenně přítomen milostiplnému Narození Páně, ba je duchovním způsobem nazírat, budeš-li přítomen na Mši svaté. Narození se Páně při Mši svaté opravdu obnovuje a opětuje k tvému blahu.

Toho se dovídáš ze zjevení abatyše Hildegardy, jež píše: "Když se při Mši svaté chléb a víno proměnily v Tělo i Krev Páně a já hleděla na oltář, objevila se mi také znamení Vtělení i Narození Páně jako v nějakém zrcadle, právě tak, jak se to vše událo se Synem Božím, když byl na světě." Z toho svědectví můžeš vidět, že se při Mši svaté obnovuje Narození Ježíše Krista a představuje tak živě, jako se stalo poprvé v Betlémě.

Církev svatá ti chce toto duchovní Narození Páně připomínat, když velí, aby byl při Mši svaté zpíván chvalozpěv, jenž zapěli andělé v noci, kdy se narodil Kristus Pán: "Gloria in excelsis Deo" - "Sláva na výsostech Bohu". Když slyšíš tento chvalozpěv anebo se ho modlíš, představ si, jako by anděl říkal i tobě, co zvěstuje pastýřům: "Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." (Lk 2,10-12) Představ si, pravím, jako by ti tvůj anděl strážný říkal: "Raduj se, můj svěřenče! Neboť nyní, při této Mši svaté, se Spasitel znovu rodí k tvému největšímu prospěchu, a spatříš ho na vlastní oči v podobě svaté Hostie." A skutečně se to tak děje. Nemělo by tě toto tajemství obzvláště těšit? Budeš-li však živě věřit, že se Kristus Pán při Mši svaté způsobem duchovním znova rodí, tak se tam budeš k Jezulátku také tak chovat, jako se k němu zachovali ti, kdo byli tak šťastní, že je mohli na vlastní očí vidět v Betlémě..

Nemůžeš sice spatřit Milé Děťátko, jež skrývá se pod způsobami chleba a vína na oltáři, tělesnýma očima, avšak vidíš je vnitřním pohledem svého rozumu, jenž je osvícen pravou vírou, takže má beze všeho pochybování za to, že přesladký Pán Ježíš je v těchto podobách skutečně přítomen. Příčin pak, proč se při Mši svaté neukazuje tvým tělesným očím, je mnoho. První z nich je ta, že tak nabýváš příležitosti, cvičit se v této tak důležité věci ve víře a zasluhovat si při každé Mši svaté velikou odměnu. K tomu, abys byl upevněn ve víře v osobní přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti, ukázal se v ní také tělesně, a to nejen zbožným křesťanům, ale i pohanům. Z mnoha příkladů lze uvést aspoň jeden.

 Kronikář Albert Kantius zaznamenává, jak císař Karel Veliký po dlouhá léta bojoval proti pohanským Sasům a jak se přičiňoval, aby je odvrátil od modloslužby a získal pro Krista. Ač je mnohokrát přemohl válečnou silou a nutil k odřeknutí se modlářství, ukazovali se přesto vždy znovu opět jako věrolomní a zapírali víru křesťanskou, když je k tomu podněcoval jejich vůdce Vittekind. Když tedy císař Karel už po dvanácté táhnul s vojskem do Sas, a to v době svatopostní a dočkal se tam Velikonoc, nařídil svým bojovníkům, aby se připravili na přijetí svátostí a s veškerou zbožností oslavili v ležení Hod Boží velikonoční. Toho času zatoužil Vittekind spatřit císařské ležení i křesťanskou bohoslužbu. Proto se vydal v převlečení do císařského ležení. Jako žebrák prosil vojáky o almužnu. Zatím si všeho všímal a tak zpozoroval, že císař i jeho bojovníci na Velký pátek vesměs smutně obcházeli, přísně se postili, horlivě se modlili, v předvečer velikonočního Božího Hodu se zpovídali a na velikonoční neděli přistoupili ke Stolu Páně. Při Mší svaté, při pozdvihování, spatřil na vlastní oči, jak kněz držel v rukou milé Děťátko. Jeho srdce se při tom pohledu naplnilo tak velikou, dosud nikdy nezakoušenou rozkoší, že až do konce Mše svaté nespustil s kněze oči. Když bojovníci přistupovali ke Stolu Páně, postřehl s úžasem, že kněz podával každému totéž milé Děťátko, a každý ho přijímal, třebaže ne každý stejným způsobem…

Toto všechno viděl vůdce na vlastní oči a nemohl se tomuto neslýchanému tajemství dost vynadivit. Po skončené bohoslužbě vyšel ven, posadil se mezi žebráky a prosil účastníky Mše svaté o almužnu. Císař udílel vlastnoručně všem žebrákům almužnu. Když Vittekind přijímal almužnu, povšiml si jeden císařský sluha, že ten žebrák má jeden prst chromý a poznal ho dle toho a řekl císaři do ucha: "To je Vittekind, saský vojevůdce, poznávám ho podle jeho chromého prstu." Císař si ho dal zavolat do stanu a řekl mu: "Proč se vydáváš za žebráka, když jsi vůdcem Sasů?" Vittekind se zalekl a z bázně, aby nebyl zajat jako špeh, řekl císaři: "Nemějte mi toho za zlé! Učinil jsem tak jedině proto, abych mohl volněji sledovat bohoslužbu křesťanů." - "A co jsi viděl?" ptal se ho císař. Odpověděl: "Spatřil jsem tak podivuhodné věci, jaké jsem posud nikdy neviděl, o jakých jsem ani nikdy neslyšel, a které ani nemohu docela pochopit." Potom mu vypravoval všechno, co viděl na Velký pátek, v předvečer Božího Hodu, i o velikonoční neděli při Mši svaté, a prosil císaře, aby mu ta tajemství vyložil. Císař se velice podivil, že Bůh ráčil prokázat tomuto zatvrzelému pohanovi tu milost, aby mohl ve svaté Hostii na vlastní oči milé spatřit Jezulátko, což mnohým svatým nedopřál. Potom mu vyložil příčinu jejich zármutku na Velký pátek, jakož i příčinu postu, zpovědí i svatého přijímání. Tímto výkladem pohnul srdcem vojevůdce tak, že se přísežně odřekl pohanství, přijal křesťanství a po dostatečném vyučení byl pokřtěn. Pak vzal také několik kněží s sebou do své vlasti, jejichž pomocí se Sasové ponenáhlu stali křesťany. (De rebus Saxon,II,8)

Tato podivuhodná událost, kterou se začalo trvalé obrácení pohanských Sasů, tě může jasně poučit o tom, jak je milé Jezulátko přítomné v podobě svaté Hostie, když se při Mši svaté ukázalo ve své přirozené podobě nejen některým zbožným křesťanům, ale i tomuto pohanovi.

Tuto svou překrásnou podobu sice Kristus Pán skrývá našim tělesným očím, ale neskrývá jí pohledu svého nebeského Otce a všeho nebeského tvorstva.

Když andělé spatřují toto novorozené Děťátko, padají pokorně s uctivostí se Mu klanějí.

K tomu poukazují slova svatého Pavla, píšícího: „Když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: `Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“ (Žd 1,6) V noci Narození Páně poprvé uvedl Bůh Otec svého Prvorozeného na svět, při Mši svaté ho znovu uvádí na svět a na oltář, aby se tam za tebe obětoval a přivlastňoval ti ovoce ze svého Narození. Také zde se Mu klanějí andělé, jako Církev svatá vyslovuje v chvalozpěvu: Bože, tebe chválíme. Tebe, Pane, velebíme…Tobě všichni andělé, tobě všechny moci nebeské, tobě cherubové, tobě všichni serafové, bez ustání provolávají. Podobný chvalozpěv zpívaly andělské sbory v noci Narození Páně, totiž: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle." Podobně máš i ty zároveň se zástupy nebeských andělů velebit Jezulátko při předrahé oběti Mše svaté, poněvadž přichází opět z nebe k tvému nejvyššímu prospěchu, aby právě tobě uprostřed ostatních zbožně přítomných bohatě přivlastnilo zásluhy ze svého Narození. Martin K.


 

+++

O STVOŘENÍ ČLOVĚKA


 

Mnozí tvrdí, že jestliže Bůh vdechl dech života do tváře prvotního Adama, vytvořeného jím z prachu země, znamená to, že do té doby nebylo duše či ducha člověka, ale jen lidské tělo, stvořené z prachu země. Tento výklad je nesprávný, neboť Hospodin Bůh stvořil Adama z prachu země v tom složení, jak píše apoštol Pavel, když říká, že si máme uchovat ducha, duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista.  Všechny tyto tři části našeho bytí byly stvořeny z prachu země. Adam nebyl stvořený jako mrtvý, ale jako činný živý tvor, podobně jako další živé bytosti na zemi, oduševnělé Božím stvořením. Kdyby však Pán Bůh potom ne- vdechl do jeho úst dech života, to jest milost Pána Boha Ducha svatého, od Otce vycházejícího, v Synu spočívajícího a pro Syna na svět poslaného, pak by Adam nebyl tak výjimečně a úžasně vytvořen, nebyl by povýšen nad ostatní Boží tvory jako koruna tvorstva na zemi. Nezískal by do svého nitra Ducha svatého, který ho povznáší do důstojnosti Boží podoby, ale podobal by se všem ostatním tvorům, i kdyby měl tělo, duši a ducha, jež každému náležejí podle jeho rodu, avšak bez Ducha svatého v nitru.

Když Hospodin Bůh vdechl v ústa Adamova dech života, jak praví Mojžíšova kniha,  pak se Adam stal duší živou. To znamená ve všem Bohu podobnou, a tedy i na věky věků nesmrtelnou. Adam byl stvořen tak, že nepodléhal vlivu žádného živlu stvořeného Bohem, voda ho netopila, oheň jej nepálil, země jej nemohla pohřbít ve svých útrobách ani vzduch mu nemohl žádným svým konáním uškodit. Vše mu bylo podrobeno jako miláčkovi Božímu, jako králi a vládci tvorstva...

Takovou nesmírnou moudrost, sílu, všemoc a všechny další ušlechtilé a svaté vlastnosti daroval Hospodin Bůh i Evě, když ji stvořil nikoliv z prachu pozemského, ale z žebra Adamova, a to v rajské zahradě, kterou vysadil uprostřed země. A aby v sobě mohli stále a dokonale udržovat nesmrtelnost, Boží milost a vysoce dokonalé vlastnosti tohoto dechu života, zasadil Bůh do středu ráje strom života, v jehož plodech uzamkl celou podstatu a plnost darů svého božského dechu. Kdyby Adam a Eva nezhřešili, mohli by oni sami i všechno jejich potomstvo navždy okoušet plody stromu života, a tím v sobě udržovat věčnou, a tak životodárnou sílu milosti Boží, i tak věčně mladou plnost sil těla, duše i ducha, že si to dnes nedokážeme ani v nejmenším představit. Když přes Boží příkaz předčasně okusili ze stromu poznání dobrého a zlého, poznali rozdíl mezi dobrem a zlem a vystavili se všem útrapám, vyplývajícím z porušení Božího příkazu. Přišli o drahocenný dar milosti Božího Ducha, takže až do samého příchodu bohočlověka Ježíše Krista na svět Duch Boží ve světě nebyl, tak jako Kristus ještě nebyl oslaven.. , Když pak on, náš Pán Ježíš Kristus, ráčil dokonat dílo své spásy, dechl po svém vzkříšení na apoštoly, obnovil v nich dech života ztracený Adamem a daroval jim tutéž milost Božího přesvatého Ducha. Ba co více, apoštolům řekl, že je pro ně dobré, odejde-li k Otci. Kdyby totiž neodešel, Duch svatý by nepřišel na svět, ale jesdiže on, Kristus, odejde k Otci, pošle ho k nim. Utěšitel je pak uvede spolu se všemi, kdo budou následovat jejích učení, do celé pravdy a připomene jim vše, co jim říkal, když byl ještě s nimi na zemi.  To byla ta přislíbená 'milost za milostí'.  A v den Letnic jim slavnostně seslal Ducha svatého v podobě hřmění a ohnivých jazyků, které usedly na každého z nich, vstoupily do nich a naplnily je silou ohni podobné božské milosti, která jako něžná rosa ovívá duše a dává jim radost, jestliže se poddají její síle a konání.

A stejnou milost planoucího Ducha svatého přijímáme ve svatém křtu a posvátně se pečetí pomazáním  na hlavních místech našeho těla, jak stanovila svatá církev, věkovitá ochránkyně této milosti. Nazývá se pečeť daru Ducha svatého. Ale na co vlastně přikládáme, my ubozí své pečeti, příteli Boží? Přece na nádoby, v nichž schraňujeme pro nás nesmírně vzácné poklady. A co je nejcennější na světě, co může být cennější než dary Ducha svatého, seslané nám ve křtu? Ve křtu svatém, který je pro člověka tak životodárný, že ani heretikovi nemůže být odňat, a to po celou dobu určenou Boží prozřetelností pro životní zkoušky člověka na zemi, tedy do samé smrti; neboli po celou dobu, kdy má ukázat, čeho je hoden a co dokáže vykonat během tohoto Bohem darovaného období za pomoci síly milosti, darované shůiy. Kdybychom po svém křtu nikdy nezhřešili, navždy bychom zůstali svatí, Bohu milí, neposkvrnění Boží služebníci. Byli bychom uchráněni veškeiých pošpinění těla a ducha. Bohužel, my sice prospíváme v růstu, avšak neprospíváme v milosti a poznání Boha natolik, nakolik v nich prospíval náš Pán Ježíš Kristus.  Místo toho se postupně kazíme, zbavujeme se milosti Božího přesvatého Ducha a stáváme se v různé míře hříšnými. Ale když se někdo nechá probudit moudrostí Boží, která pro nás hledá spásu, a proto všechny obchází, a rozhodne se kvůli ní obrátit se k Bohu a ve vytrvalé modlitbě hledá svou věčnou spásu, uposlechne-li hlasu moudrosti, pak se musí uchýlit k upřímnému pokání ze všech svých hříchů a ke konání ctnostných činů. Skrze dobré skutky vykonané pro Krista nabývá Ducha svatého, který v nás jedná a který v nás ustavuje Boží království.

Nikoli náhodou slovo Boží praví, že Boží království je v našem nitru  a 'násilníci je uchvacují'.  To jsou lidé, kteří nehledí na to, jak silná pouta hříchu je svazují a zabraňují jim, aby přišli k našemu Spasiteli s dokonalým pokáním, a rozhodnou se tyto provazy zpřetrhat. Takoví lidé se jeví před tváří Boží bělejší než sníh, očištěni jeho milostí. 'Pojdte, praví Hospodin, i kdyby vaše hříchy byly jak šarlat, budou bělejší než sníh.' Kdysi svatý vidoucí Jan Teolog  spatřil takové lidi v bílém rouchu, tedy šatu ospravedlnění, s palmovými ratolestmi v rukou na znamení vítězství, jak zpívali Bohu divukrásnou píseň Aleluja. Krásnější píseň než oni nikdo nedokáže zazpívat. O nich řekl anděl Boží, že to jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení a roucha si vyprali v Beránkově krvi.  Vyprali je strádáním a vybělili je účastí na přečistých a životodárných tajemstvích Těla a Krve Beránka, neposkvrněného a přečistého Krista. Ten se již před věky obětoval ze své vlastní vůle za spásu světa a výměnou nám nabídl věčnou a neporušitelnou spásu, převyšující jakoukoliv moudrost, tedy tentýž plod stromu života, o který chtěl lidský rod připravit nepřítel člověka, který se zřítil z nebe jako hvězda.

I když ďábelský nepřítel obelstil Evu a s ní padl i Adam, Hospodin nejenže jim daroval Vykupitele z pokolení Ženy, který smrtí smrt přemohl, ale také všem dal v Ženě, přesvaté Bohorodičce Marii, která sama v sobě rozdrtila a za všechen lidský rod stále drtí hlavu hada,  vytrvalou prostřednici u svého Syna, neochvějnou a nepřemožitelnou orodovnici i za ty nejhorší hříšníky. Proto se Matka Boží také nazývá postrachem běsů, neboť ďábel nemůže zahubit člověka, ledaže by člověk sám odmítl volat Matku Boží na pomoc. Příteli Boží, ještě vám musím vysvětlit já, nehodný Serafim, v čem spočívá rozdíl mezi působením Ducha svatého, posvátně a tajemně nacházejícího příbytek v srdcích těch, kdo věří v Pána Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista, a působením temnoty hříchu, která v nás zlodějsky koná své dílo podle ďábelského našeptávání a pokoušení. Duch Boží nám připomíná slova Pána našeho Ježíše Krista a koná vždy shodně v jednotě s ním, naplňuje naše srdce radostí a vede naše kroky cestou pokoje. Lstivý ďábelský duch ponouká proti Kristu a jeho konání v nás působí zpupnost, jeho kroky jsou plné žádosti těla, žádosti očí či pýchy života. Amen, amen pravím vám, žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.  Ten, kdo obdržel milost Ducha svatého za pravou víru v Krista, i kdyby pro lidskou slabost duševně zemřel za jakýkoliv hřích, neumře navěky, ale bude vzkříšen milostí našeho Pána Ježíše Krista, kteiý na sebe vzal hříchy světa  a zde nám daruje 'milost za milostí'.  O této milosti, zjevené celému světu i našemu lidskému rodu v Bohočlověku, říká evangelium: 'V něm byl život a ten život byl světlem lidí.' A dále doplňuje: 'To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.'  To znamená, že milost Ducha svatého, darovaná při křtu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého svítí v srdci božským světlem předrahých zásluh Kristových, a to bez ohledu na pád člověka do hříchu, bez ohledu na temnotu obklopující naši duši. Pokud se hříšník nekaje, volá toto světlo Kristovo k Otci: 'Abba, Otče! Nehněvej se bez konce pro tuto nekajícnost!' Při obrácení hříšníka na cestu pokání naprosto zahlazuje stopy spáchaných činů a znovu odívá někdejšího hříšníka šatem nesmrtelnosti, utkaným z milosti Ducha svatého, o jejímž získání jakožto cíli křesťanského života vám již takovou dobu vyprávím, příteli Boží." Serafim Sarovský


 

+++

DRUHY LÁSKY

NEVÍM PROČ LÁSKA DĚLÍ SE NA DRUHY

MYSLÍM ŽE KRÁSA BUD JE NEBO NENÍ

MILOVAL SNAD TEN

KDO NIKDY NEUDĚLAL ROZHODNUTÍ

BÝT RADĚJI ZANECHÁN A OPUŠTĚN

OD VŠEHO SMETÍ NAVÁTÉHO

ZPRÁCHNIVĚLOU TOUHOU SVĚTA PO PRESTIŽI A ÚSPĚŠÍCH

ABY ONA TAK KŘEHKÁ AČ PEVNÁ DOSTI

ODHODLANĚ NEMUSILA ODEJÍT

 

BÝT DO LÁSKY ZAMILOVÁN ZNAMENÁ

SEBOU POHRDNOUT A ZAPOMENOUT

BUDEŠ VYNECHÁN JESTLI SE NEPOŽENEŠ VPŘED

ZŮSTANEŠ STÁT V ÚPLNÉM OPUŠTĚNÍ

UHRANUT NĚHOU KTERÁ NENÍ ZCELA NEBI ANI ZEMI

 

V TÉ CHVÍLI PŘICHÁZÍVÁ ÚTĚCHA

PEVNÝM STISKEM VYTRHNE TĚ Z PŘEMÍTÁNÍ

NAD SAMOTOU A UVADÁNÍM

NAD ZTRÁTAMI A SELHÁVÁNÍM

JEN JEHO LÁSKA - ZDROJ KAŽDÉ LÁSKY CO JE ŽIVÁ

V NEJVĚTŠÍCH ZTRÁTÁCH VZDORUJE UMÍRÁNÍ

 

ANDĚLSKOU DLANÍ ZASTÍNĚNA

ABY JI NESPÁLILA TOUHA TĚLA

PŘICHÁZÍ POD TVOU STŘECHU

TVÉ VĚČNÉ HLADOVĚNÍ PO NÍ

OČISTÍ VĚDOMÍ NENÍ JEN POTĚŠENÍ

STÁVÁ SE NĚKDY OPOUŠTÍ TĚ ZRÁNA

LEHKOSTÍ PRÁZDNOTY PŘEKRYJE SE TVOJE RÁNA

 

JEN ONA UDRŽÍ NAPĚTÍ

MEZI TOUHAMI A MOŽNOSTÍ

MEZI VĚČNOSTÍ A ČASNOSTÍ

MEZI POVZDECHEM A ODDYCHNUTÍM

JEN V JEHO NEKONEČNÉM SRDCI VŠE SE TIŠE USADÍ

POHLAZENÍ, DOTEK, POLÍBENÍ

TI HUDEBNÍCI V ORCHESTŘIŠTI INSTRUMENT

VÝČITKY I SMUTKU V TÉ SYMFONII RŮZNORODÉ

K ŽIVOTU SE NALADÍ

Jana Lopourová

+++

O KROCENI ŽIVOČIŠNÉ PŘIROZENOSTI


 

Začátečníci se nemohou ještě vyrovnat orlu v jeho letu, nechť však jdou pilně do sebe a pozoruje, na čem jejich srdce lpí, aby se toho zbavili. Kdo chce lítat s těžkým břemenem, sotva se pohne s místa. Proto každý, kdo chce dosíci dokonalosti, nechť se odloučí od tvora.

Nechť umrtvuje tělo ve spaní, v jídle, vpití a ve všem, co mu připravuje rozkoš - podle tady svého duchovního vůdce.

Vždyť tělo usiluje vždy proti duchu, vůči němuž je mnohem silnější. Proto mezi nimi vládne boj a věčný zápas. Tělo je zde odvážné a silné, poněvadž je zde doma," svět mu pomáhá, pozemská říše je jeho otčinou. Jemu pomáhají všichni jeho přátelé: jídlo, nápoj, změkčilost. To vše je proti duchu.

Duch však je zde cizincem, neboť vlastí vnitřního člověka je Bůh a k němu tíhne jeho touha, jeho vůle a úmysl, k němu se kloní jeho přirozenost. V nebi jsou též jeho přátelé a jeho rod, tam je zabezpečen, směřuje-li tam a zdomácní-li tam.

To však se protiví vnějšímu člověku, tělu, podle jeho přirozenosti, a ten se příčí, jak praví sv.Pavel: „ Nalézám v sobě věčný odpor. A co nechci, činím, a co chci, nekonám“ (Ř 7, 23).

 Aby tělo se oslabilo v tomto zápase a duch nepodlehl, dává se mu uzda umrtvování a zdržuje se, aby se mu duch ubránil. Musíme se rozdělit na dvě části: nižší část, jež je tělesná a jež hříšným pádem získala moc nad naší přirozeností a jež je vždy proti ctnosti a ráda by nás od Boha odloučila, musíme nenávidět, stíhat a trápit umrtvováním a drsností života, aby zůstala podrobena rozumu a aby spravedlnost a čistota srdce vždy si zachovaly převahu ve všech ctnostných úkonech.

Smysly a tělesné síly musí vždy zůstat podrobeny, neboť jsou tělem a z těla zro-zeny, duch však je zrozen z Boha, Bůh je jeho otčinou, neboť je bezprostředně stvořen od Boha k jeho obrazu a podobenství. Kdo slouží smyslnosti, podobá se tomu, jenž opouští svého milého přítele a slouží svému úhlavnímu nepříteli, neboť jak už bylo řečeno, vše, co je smyslné, je nepřítelem duše. Ba tělo je nejbližším nepřítelem, kterého člověk může mít, neboť tělo musí mít stále při sobě. Proto je záhodno, aby duše, jež mu slouží, obdržela též nepřítelovu odměnu, tj. věčnou smrt. Tak se stalo Evě. Když viděla, že jablko je lákavé, zatoužila po něm, snědla je a tím vyhověla své smyslnosti, a proto se smrt stala její odměnou. A tak se děje také všem těm, kteří žijí podle svých smyslů.

 Už podle přirozené urozenosti duše mělo by tělo jí poslouchat, neboť je přece vhodné a spravedlivé, aby menší následovalo a bylo poslušno vyššího, aby lepší potlačilo horší.

Přispěj tedy ušlechtilé duši, která tak často bývá nucena v zápase od těla, aby ho poslouchala, na pomoc, aby přemohla tělo. Podrob jí své tělo ve všem, a to tím, že je tak opanuješ, aby ti už nepřekáželo v tom, co Bůh od tebe chce. Takovou moc měli svatí nad svým tělem a přivykli tělo tomu, že bylo pohotově, kdykoliv duch chtěl, jako by říkalo: „Chci zde být dříve než ty.“

 Všichni ovšem nemohou vésti přísný život. Kdo třeba pozoruje, že mu ubývá sil, nebo že by mohl utrpět škodu na své přirozeností těžkými cvičeními, ať toho zanechá.

Církev nikdy ani nezamýšlela, aby se někdo posty zničil. Nicméně však je pravda, že přísný život je užitečný těm, kdo se sebou zacházejí příliš něžně a příliš mnoho povolují své vzpurné přirozenosti k své věčné škodě, a že půst a bdění je velkou a silnou pomocí v duchovním životě. Svatý Makarius přiznává o sobě: „Zacházím se svým tělem velmi tvrdě, poněvadž mi působí mnoho protivenství. „

 Na to však leckdo namítne: „Jak může člověk být bez ukojení, dokud je na tomto světě, Mám-li hlad, najím se, žízním-li, na-piju se, chce-li se mi spát, spím, je-li mi zima, ohřeji se. Nemohu přece žít beze vší přirozené lahody, nemohu nikdy činit jinak, pokud je přirozenost přirozeností. „ Člověk nemůže ovšem, pokud je zde na tomto světě, být úplně beze vší lahody. Nechť se však řídí rozumem, aby každá rozkoš byla v Bohu a pro Boha. Uspokojení nechť tě neopanuje ani nezaujme místa v tvém nitru, nechť pomine s ukojením potřeby a nepotrvá, neutkvívejme v něm s rozkoší, nýbrž nechme je uplynout.

Ach, na jakých bludných cestách se octnou ti, kteří povolují chlípnosti těla a smyslů, kteří vyhledávají pohodlí a rozkoše přirozenosti, kteří jsou zpovykáni v jídle, v pití, v drahém šatstvu zvláštního střihu a barvy a ve všech věcech, jimiž se hledí okrášlit tělo, jež přece se stane pokrmem červů. To je důvod, proč v dnešní době tolik ubývá pravého poznání ctností a jejich cvičení, neboť mnozí žijí podle těla a ne podle ducha. Bohužel došlo tak daleko, že nikdo nemyslí už na to, že by mohl snášet bolest. Lidé jsou slabí, bývalá horlivost a vážnost bohužel vystydla a vyhasla a nikdo si už nechce připustit něco trpkého.

 Překonej tedy svou smyslovost rozumem, aby živočišná rozkoš nezískala příliš vlivu chutností pokrmu a nápoje. Užívej pokrmu a nápoje právě tak jako nemocný léku., tj. Z nutnosti, abys své síly obnovil a Bohu sloužil. Bud pánem nad celým živočišným člověkem a udržuj míru ve slovech, ve skutcích, v mlčení, v mluvení, v naslouchání, v hledění, v konání i pomíjení podle návodu svaté  Církve a příkladu svatých.

Nabude-li se rozumný člověk v tobě převahy nad živočišným, odumřeš-li nespořádané rozkoši, potom budeš libou vůní pro Boha, jak je psáno: „Jsme libou vůní Kristovou“ Kor. 2, 15). Jsou-li tyto překážky přirozenosti odstraněny,  stane se ti, jak je napsáno v Žaltáři: „Oblaky učinil vozem svým a pluje na perutích větrů“ (Ž 103, 3), to znamená: přemůže-li člověk své pozemské náklonnosti, usadí se v něm Bůh. B.


 

+++

NEDEJ NÁM ZAHYNOUTI

POZNAL JSEM LIDI

KTEŘÍ BYLI STVOŘENI PRO PŘÍMOU LÁSKU A SOUCIT

JAKO ADAM A EVA

ALE DUSILA JE PÝCHA.

POZNAL JSEM LIDI

KTERÝM BŮH NAD KRÁSU VLASTNÍ DAROVAL I NĚCO Z KRÁSY SVÉ

ALE ZTRATILI JI

PROTOŽE NEUHLÍDALI SVÁ SRDCE.

POZNAL JSEM LIDI S DUŠEMI MLČENLIVÝMI

ALE O TO VÍCE OSLOVUJÍCÍMI DRUHÉ.

POZNAL JSEM LIDI

KTERÉ PÁN POSÍLAL JAKO SVÉ SVATÉ VE VLNÁCH NAŠICH DĚJIN

A JEŽ BYLI TĚMI OPRAVDOVÝMI NÁRODNÍMI BUDITELI

NIKÝM VŠAK NEZMÍNĚNI

SCHOVANÍ PŘED SVĚTEM JEN V DLANI JEHO.

POZNAL JSEM KNĚZE

KTEŘÍ POD PLÁŠTĚM OBYČEJNOSTI A POSMĚCHU

UKRÝVALI VELKÁ TAJEMSTVÍ BOŽÍ.

POZNAL JSEM DÍVKY

JEJICHŽ ČISTOTA HŘÁLA CELÉ RODINY

ANIŽ BY SI TO UVĚDOMOVALY.

 

POZNAL JSEM ŽENY

KTERÉ PŘIJATÝM UTRPENÍM OBRACELY SRDCE SVÝCH SILNÝCH MUŽŮ K NEBI.

POZNAL JSEM SESTRY

KTERÉ KDYŽ NESLY DARY K OLTÁŘI

BYLY PROKVETLÉ BOŽÍM MILOVÁNÍM JAKO VNITŘNÍM STROMEM

JEHOŽ KOŠATÁ KORUNA A MOHUTNÝ KMEN DÁVÁ BEZPEČÍ MNOHA TVORŮM.

SVATÝ VÁCLAVE

NEDEJ NÁM ZAHYNOUTI.

KÉŽ SE SRDCE JEŽÍŠOVO ZARADUJE Z TOHO,

CO KLÍČÍ V LIDU TVÉM.

KÉŽ ODPUSTÍ VINY NOCI NAŠÍ A DÁ ROZBŘESKNOUT V NOVÝ DEN.

Jan Prachař

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (12)


 

Náš velký zápas je zápas proti duchu kenodoxie; my ji můžeme nazvat prázdnou nebo marnou slávou. Je to duch mnohotvarý, proměnlivý a těžko patrný, takže ho stěží uvidí a zaznamenají i ty nejbystřejší oči — abych nemluvil o tom, že by před ním mohly někoho střežit.

Útočí totiž na mnicha nejen jako ostatní neřesti v oblasti tělesné, ale také v oblasti duchovní. Vkrádá se do mysli s velmi jemnou zlomyslností, takže ti, kdo nemohli být oklamáni tělesnými neřestmi, budou o to bolestněji poraněni svými duchovními pokroky. A čím těžší je střežit se před ní, tím horší je proti ní bojovat. Střet se všemi ostatními neřestmi je totiž zjevnější a otevřenější a po každém takovém střetu se podněcovatel, který byl poražen tuhým odporem, stane slabším a ustoupí; dále bude poražený nepřítel dorážet na toho, kdo vyhrál, jako méně zdatný. Ale kdyby trápila mysl tělesnou pýchou tato neřest a kdyby byla štítem od-mítnutí zahnána, znovu se jako nějaké mnohotvaré zlo po změně předchozího vzezření a masky pokouší bodnout a podříznout toho, kdo vyhrál, a to pod maskou ctností.

Ostatní neřesti nebo pobouření mají jen jednu podobu a jsou jednoduché; tato neřest je však mnohonásobná, mnohotvará a proměnlivá a vrhá se na bojovníka ze všech stran, vrhá se na vítěze ze všech směrů. Zkouší totiž zranit vojáka Kristova jak v oděvu, tak ve vzhledu, v chůzi, v hlase, v práci, v bděních, v postech, v modlitbě, v samotě, v četbě, ve vědění, v mlčenlivosti, v poslušnosti, v pokoře i ve velkodušnosti. Je jako nějaké velmi zhoubné skalisko obklopené vzdouvajícími se vlnami: nedává-li se pozor a neuplatňuje-li se předvídavost, působí nenadálé a smutné ztroskotání za větru, který je pro plavce příznivý.

Kdo chce kráčet královskou cestou zbraněmi spravedlnosti, které jsou po pravici i po levici, musí tedy podle apoštolského učení jít za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti a razit si cestu ctnosti mezi vzdouvajícími se vlnami pokušení (kormidlovat přitom rozlišováním a využívat, že nám vane Duch svatý). Musíme to dělat s takovou opatrností, abychom věděli, že když se maličko odchýlíme vpravo nebo vlevo, hned narazíme na zhoubné skalisko. Proto nás svrchovaně moudrý Šalomoun napomíná: Neodchyluj se vpravo ani vlevo — to znamená: nelichoť si za své ctnosti a nevyvyšuj se za své pravé a duchovní úspěchy, ani se — podle Apoštola — nevychlou-bej ve svém zmatení neřestmi, když bys uhýbal na jejich levou cestu.

V kom nemohl ďábel vzbudit kenodoxii podkasaným a lesklým oděvem, tomu se ji pokouší vnutit oděvem špinavým, neudržovaným a laciným. Koho nemohl skolit poctou, tomu nastavuje nohu pokorou; koho nebyl s to vynést vzhůru půvabem vědění a výmluvnosti, toho poráží břemenem mlčení. Postí-li se někdo veřejně, napadá ho prázdná sláva; když to z pohrdání slávou skryje, útočí na něj tatáž neřest sebepovyšování. Aby ho neposkvrnila nákaza prázdné slávy, vyhýbá se delším modlitbám před zraky bratří; a že ty modlitby koná skrytě a nemá nikoho, kdo by o tom věděl, neuniká bodcům vychloubačnosti.

Starci pěkně popisují povahu této nemoci, že prý je jako cibule a podobné rostliny — je-li cibule zbavena jedné slupky, hned je vidět jiný obal, a kolikrát ji člověk oloupe, tolikrát ji najde zakrytou.

Toho, kdo kvůli slávě utíká před společností všech smrtelníků, nepřestává kenodoxie pronásledovat ani v samotě, a čím víc se někdo vyhýbá celému světu, s tím větší prudkostí ho pronásleduje. Jednoho se pokouší povyšovat, protože velmi trpělivě snáší práci a námahu, druhého protože je nejpohotovější k poslušnosti, jiného protože předčí pokorou ostatní; jeden je pokoušen množstvím vědění, druhý množstvím četby a jiný délkou bdění. Tato nemoc se pokouší zranit člověka právě jeho ctnostmi a chystá smrtící pasti tam, kde se získává odměna života. Těm, kdo chtějí kráčet po cestě zbožnosti a dokonalosti, nenastraží úkladní nepřátelé léčky klamu jinam než na cestu, po které kráčejí — podle onoho výroku blaženého Davida: Na té cestě, po níž jsem kráčel, mi nastražili léčku. To abychom se právě na této cestě ctností, po které míříme k odměně nebeského povolání, naplnili pýchou na své pokroky, zřítili se a padli, s nohama své duše svázanýma a chycenýma do léček kenodoxie. A tak se stává, že my, kteří jsme nemohli být poraženi útokem nepřítele, jsme přemoženi vznešeností vlastního triumfu, nebo — a to je ještě jiný druh klamu — se stává aspoň to, že když překračujeme míru zdrženlivosti nebo svých možností, přestáváme být slabostí těla vytrvalí ve svém běhu.

Všechny neřesti, když je překonáme, slábnou a po porážce se vracejí den ode dne slabší a buď místem nebo časem se zmenšují a ochabují; nebo se jich aspoň lze snáze vystříhat nebo se jim vyhnout, když proti nim stojí protikladné ctnosti. Je-li však sražena k zemi tato neřest, vstává k zápasu s větší prudkostí, a ačkoliv je považována za uhašenou, svou smrtí se vzmáhá s větší živostí. Ostatní druhy neřestí obyčejně útočí jenom na ty, které přemohly v zápase; tato neřest však s větší prudkostí pronásleduje ty, kdo nad ní zvítězili, a čím mocněji byla poražena, tím usilovněji se dává v boj — povýšeností na základě tohoto vítězství. A to je vychytralá nepřítelova lest — aby vojáka Kristova, kterého nemohl přemoci zbraněmi nepřátelskými, nechal padnout jeho vlastními.

 Ostatní neřesti, jak jsme řekli, ustávají dobrodiním míst, a když se vzdálí látka hříchu nebo příležitosti a možnost spáchat ho, obyčejně ustupují a zmenšují se; tato neřest však proniká do pouště s tím, kdo na ni utíká, a ani nemůže být odstraněna místem, ani zvenku zeslabena, když se vzdálí látka. A není uváděna v život ni-čím jiným než úspěchy člověka, na kterého útočí, v ctnostech.

Některé neřesti se také, jak jsme řekli výše, mírní a mizí postupem času; v případě této neřesti však délka času, není-li podepřena vynalézavou pílí a moudrým rozlišováním, nejenom neprospěje, ale dokonce může shromažďovat ještě větší podněty pro marnivost.

Konečně ostatní pobouření mysli se snáze přemohou a snáze se jim lze vyhnout, protože proti nim stojí protikladné ctnosti a protože bojují otevřeně jako za jasného dne; tato neřest se však připojí k ctnostem a připlete se do jejich šiku, bojuje strašnějším způsobem, jako za temné noci, a klame ty, kdo ji neočekávají a nemají se před ní na pozoru.

 Tak totiž čteme, že judský král Ezechiáš, muž všestranně svrchované spravedlnosti a potvrzený svědectvím svatých Písem, když sklidil nesčetné chvály za své ctnosti, byl sražen jedinou střelou povýšenosti. Král, který dokázal jedinou modlitbou dosáhnout porážky sto osmdesáti pěti tisíc vojáků z vojska Asyřanů, když anděl pustošil za noci, je přemožen tím, že se marnivě vychloubal. Abych přešel ten rozsáhlý seznam jeho ctností, který opakovat je velmi dlouhé, řeknu jen to jedno, že po ohlášení konce života a dne smrti, stanoveného předem Hospodinem, si jedinou modlitbou zasloužil posunout hranice svého života o patnáct let — slunce se vrátilo o deset stupňů, na které už při své cestě k západu zasvítilo, a svým návratem zahnalo nazpět stín z čar, které předtím po jeho posunu zabral; celému světu tak neslýchaným zá-zrakem poskytlo proti pevným zákonům přírody dvojitý den. Po tak důležitých a tak neuvěřitelných znameních, po tak nesmírných důkazech o ctnostech poslyš vyprávět Písmo, jak ho jeho úspěchy porazily: V oněch dnech byl Ezechiáš nemocen až na smrt a modlil se k Bohu: a vyslyšel ho a dal mu znamení, totiž to s návratem slunce, o kterém čteme ve Čtvrté knize království, že se stalo skrze proroka Izaiáše. Ale neodplatil mu, říká Písmo, podle dobrodiní, která předtím dostal, protože se jeho srdce povýšilo; a nastal proti němu hněv, i proti Judovi a Jeruzalému; a pak se pokořil za to, že se jeho srdce povýšilo, jak on sám, tak obyvatelé Jeruzaléma; a tak na ně za dnů Ezechiášových nepřišel hněv Hospodinův.

Jak je tu nemoc povýšenosti zhoubná, jak těžká! Tak spravedlivé jednání, takové ctnosti, taková víra a zbožnost, které si zasloužily změnit samu přírodu a zákony celého světa — a přicházejí nazmar jedinou povýšeností! Všechny jeho ctnosti by byly bývaly zapomenuty, jako by nebyly, a on by na sebe byl ihned přivolal Hospodinův hněv, kdyby ho nebyl utišil obnovenou pokorou. Takže ten, který kvůli povýšenosti spadl z tak vysoké úrovně zásluh, by mohl na ztracený vrchol vystoupit jedině znova po týchž stupních pokory. Chceš poznat ještě jiný příklad podobného pádu?

Uzijáh, předek toho krále, kterého jsme připomněli, také svědectvím Písma ve všem velebený, sklidil nesmírné pochvaly za své ctnosti a po nesčetných triumfech, kterých dosáhl díky své zbožnosti a víře — pouč se, jak je poražen sebevyvyšováním v prázdné slávě: A rozšířilo se jméno Uzijáhovo, protože mu pomáhal Hospodin a posílil ho. A když bylo posíleno, povýšilo se jeho srdce k jeho zkáze a nedbal na Hospodina, svého Boha. Poznáváš tu další příklad velmi těžkého pádu a vidíš, jak byli dva tak spravedliví a tak dokonalí muži poraženi svými triumfy a vítězstvími.

Z toho vidíte, jak nebezpečný bývá úspěch a štěstí — ti, které nebylo možné porazit neštěstím, jsou — jestliže si nedávají pozor — s větší prudkostí sraženi štěstím; a ti, kteří při srážce a ve válečném šiku unikli nástrahám smrti, podléhají vlastním trofejím a triumfům.

Proto Apoštol napomíná: Nestaňte se žádostivými prázdné slávy; a Pán kárá farizeje: Jak můžete uvěřit, když přijímáte slávu od sebe navzájem a nehledáte slávu, která je od samotného Boha? O takových pra-ví s hrozbou i blažený David: ... neboť Bůh rozmetal kosti těch, kteří se líbí lidem.

Stává se, že mysli začátečníků a těch, kteří dosud méně postoupili ve ctnosti ducha nebo ve vědění, nabývají sebevědomí buď kvůli zvuku hlasu — že se žalmy modlí melodičtěji —, nebo protože jsou vyhublí na těle, nebo protože mají pohledné tělo, nebo že mají bohaté a urozené příbuzné, nebo že pohrdli vojenskou službou a poctami. Někoho také někdy velmi snadno přesvědčí hodnosti a majetek — kdyby byl zůstal ve světě, byl by jich prý velmi snadno dosáhl (ačkoliv jich snad ani nikdy dosáhnout nemohl); a plní se marnou nadějí i na nejisté věci. A v případě těchto věcí, které nikdy nevlastnil, se nadýmá marnou slávou, jako by jimi byl pohrdl.

Někdy vnuká myšlenku na klerikát a touhu po presbyterátu nebo diakonátu. A kdyby dosáhl tohoto úřadu i proti své vůli, namlouvá mu, že ho bude zastávat s takovou svatostí a přísností, že by mohl být příkladem svatosti i ostatním kněžím, a dále že získá mnoho lidí nejen způsobem života, ale také svým učením a řečí. Způsobuje také, že i člověk zdržující se v samotě nebo v cele obchází v mysli a v duchu domy a kláštery jiných a údajně dosahuje obrácení velmi mnoha lidí, které podnítil svým domnělým povzbuzováním.

A tak je nešťastná duše, jako šálená nejhlubším spánkem, poháněna takovou marností, že je velmi často svedena sladkostí takovýchto myšlenek, naplněna takovýmito obrazy a není schopna sledovat přítomné události ani bratry — těší se tím, že přilne jako k opravdovým k těm věcem, které si v bdělém stavu těkáním myšlenek vysnila.

Pamatuju si na jednoho starce z doby, kdy jsem pobýval na poušti Skétis. Když přicházel na návštěvu k cele jednoho bratra, přiblížil se ke vchodu a uslyšel ho, jak si uvnitř něco mumlá. Na chvilku se zastavil a chtěl poznat, co že to čte z Písem nebo co si, jak je zvykem, opakuje při práci zpaměti. Když ten zvěd s přesvatými úmysly pečlivě nastražil uši a zaposlouchal se s větší zvědavostí, zjistil, že bratrova mysl podléhá útoku tohoto ducha natolik, že věří, že je v kostele a drží povzbuzující řeč k lidu. Stařec ještě stál a uslyšel, že bratr ukončil výklad, změnil zase roli, a jako by byl diákonem, pronáší propuštění katechumenů; teprve tehdy zaklepal na dveře. Ten člověk vyšel ven ke starci, uvedl ho s obvyklou uctivostí dál, a protože ho po těch myšlenkách hryzlo svědomí, zeptal se ho, jak je to dávno, co přišel — ze strachu, aby nedošel k nějaké úhoně, kdyby byl stál u dveří příliš dlouho. Stařec odpověděl žertovně a mile: »Přišel jsem, právě kdyžs pronášel propuštění katechumenů.*

Považoval jsem za nutné vložit tuto příhodu do tohoto dílka proto, abychom se o síle útoku a postupu neřestí, kterými je zraňována ubohá duše, poučili nejenom rozumem, ale také na příkladech; to abychom si dávali větší pozor a vyhýbali se léčkám a mnohonásobným šalbám nepřítele.

Vždyť egyptští otcové tyto věci bez rozdílu veřejně uvádějí, aby před nimi jako ti, kdo se s nimi dosud potýkají, svou řečí odkryli a odhalili zápasy se všemi neřestmi — ty zápasy, které trpí nebo mají vytrpět mladí. Když to otcové vykládají, mají mladí poznat přeludy všech vášní, které sužují začátečníky a horlivé duchem, a dále skryté stránky. Mají se na ně dívat jako v zrcadle a poučit se jak o příčinách neřestí, kterými jsou trýzněni, tak o lécích. O budoucích bojích budou mít znalosti dříve, než nastanou; poučí se, jak se jich mají vystříhat a jak jít proti nim nebo jak se s nimi utkat.   Jak mají ve zvyku nejzkušenější z lékařů, že neléčí pouze nastalé nemoci, ale jdou s moudrou zkušeností také proti budoucím a předcházejí jim předpisy nebo léčivými nápoji, tak také tito otcové, nejopravdovější lékaři duší, předem usmrcují nemoci srdcí, které se mají vynořit, duchovní rozmluvou — jako jakýmsi nebeským protilékem. Nestrpí, aby v myslích mladých lidí dorostly do plné síly, a ukazují jim jak příčiny hrozících vášní, tak léky pro uzdravení.

A proto je od starých dob až dosud stálým míněním otců — nebudu to moci uvést bez zahanbení, protože jsem se nemohl vyhnout své sestře ani nebyl s to uniknout rukám episkopovým — to, že mnich má všemi způsoby prchat před ženami a episkopy. Ani jedna z těchto stran totiž nedovoluje tomu, koho jednou připoutala do své blízkosti, ani se dále věnovat pokoji cely, ani se pohledem přečistých očí na svaté věci oddávat božské theórii.

A proto Kristův atlet, který touží zápasit v opravdovém a duchovním zápase podle pravidel, bude všemi způsoby pospíchat přemoci tuto mnohotvarou a proměnlivou šelmu. Té, která proti nám jde jako mnohotvaré zlo ze všech stran, budeme moci uniknout například takovým lékem, že budeme rozvažovat onen davidovský výrok: Pán rozmetal kosti těch, kteří se líbí lidem, a v prvé řadě si nedovolíme dělat cokoliv kvůli marnosti a pro prázdnou slávu. A co jsme udělali na začátku dobře, to se potom snažme se stejnou pečlivostí uhlídat, aby nemoc kenodoxie, která by se přikradla, později nezničila všechny plody našich námah. A také se co nejusilovněji jako od podnětu k chlubení odkloňme ode všeho, co není v životním způsobu bratří obecně přijímáno a praktikováno, a vyhněme se všemu, co z nás může udělat mezi ostatními něco významného, jako bychom si měli vysloužit chválu u lidí za to, že jsme jediní, kdo to dělají, i Těmito známkami se totiž nejvíc ukáže, že na nás ulpěla smrtonosná nákaza kenodoxie.

Té budeme moci velmi snadno uniknout, když uvážíme, že nejenom úplně přijdeme o plody těch svých námah, které jsme vykonali kvůli kenodoxii (marné slávě), ale také poneseme vinu za veliký zločin a budeme muset pykat věčné tresty jako svatokrádežníci, protože jsme raději chtěli nespravedlivě dělat kvůli lidem, co jsme měli dělat kvůli Bohu. Bůh zná skryté věci a usvědčí nás, že jsme dali přednost lidem před Bohem a slávě světa před slávou Páně.


 

+++

ZÁZRAČNÁ ZEMĚ

TATO ZEMĚ ZÁZRAČNÁ JE

NEŘÍKEJTE NELZE HOŘET PLAMENEM

NOCÍ DNEM BEZ VYHASNUTÍ V NĚM

KDO PŘÍTOMEN JE VŽDY CELÝ

VŠECHNO VE VŠEM DOKONALÝ

V NEJHLUBŠÍM SKRYTU ŽE NIKDO ANI NEVÍ

KAM NEDOSÁHNE ZAPOMNĚNÍ

NĚKDO SI PŘECE ROZPOMENE

ŽE UŽ JEDNOU PŘIŠLO NEBE

PO DLOUHÝCH LETECH

MUŽ ŽENĚ ŽENA MUŽI

DOTYK DLANÍ

JE ZASE NOVOU ODPOVĚDÍ

Jana Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

O POKOJI V NEPOKOJI


 

Všichni lidé přirozeně touží po klidu a odpočinku, jako přirozeně touží po blahu. To je  cílem všech prací a námah. Ale nedojdou navěky pravého klidu, nehledají-li ho tam, kde jedině je, v Bohu.

Ovšem lidská duše, dokud je uvězněna v žaláři smrtelného těla, nemůže dosáhnout dokonalého a úplného klidu. Toho dojde teprve tam, kde je radost beze smutku a pokoj bez práce. Ale přece má ten pokoj už zde zavládnout v duši, aby potom trval věčně. To je možno jen tehdy, oddá-li se člověk naplno Bohu.

 Mnozí říkají, že nemají klid a pokoj, protože na ně doléhá tolik problémů a útoků, tolik soužení a utrpení, že nevědí kudy kam. Kdo však o věci náležitě uváží, musí uznat, že pravý klid a pokoj se nenabude zvenčí. Kdyby záleželo na vnějších okolnostech, mohli by také zlí požívat pokoje, daří-li se jim podle jejich přání. To se však neděje, neboť praví Pán skrze proroka: „Není pokoje bezbožným“ (Jo. 57, 21).

Ani Ježíš Kristus nesleduje tělesný a zevní pokoj oním pokojem, který zanechává svým učedníkům, když praví: „Svůj pokoj vám dávám“  (Jan 14, 27). Milí učedníci a následovníci Kristovi trpěli od počátku veliké soužení a pronásledovány jak jim byl předpověděl: „Ve světě budete mít soužení“ (Jan 16, 33). Kristus mínil pravý vnitřní pokoj srdce, jenž zde začíná a tam má věčně trvat. Proto doložil: „ne jaký dává svět“. Svět je falešný a jeho dary klamné, mnoho slibuje a málo plní. Kristus mínil vnitřní pokoj, jenž překonává všechna problémy a soužení, bídu a potupu, že člověk při nich zůstává veselý a trpělivý, jako byli milí učedníci Páně. Kdo nesleduje tento pravý pokoj srdce, který nemůže nikdo uloupit, nedojde se zde žádného pokoje. Nikdo na světě nemá vždy pokoj ani klid bez útrap, nikomu se nedaří všechno podle přání. Pomine-li jeden útok, nastanou dva nové.

 Náš Pán řekl svým učedníkům před svým Nanebevstoupením: „Budete mi svědky v Judsku, v Jeruzalémě, v Samařsku a až do končin země“ (Skut. 1, 8).

Mnozí lidé by byli rádi Božími svědky, ale v pokoji, aby se jim vše dařilo podle přání. Rádi by byli svatí, ale tak, aby jim práce nebyla trpkou. Rádi by okoušeli Boha, ale bez hořkosti, bez práce a bez námahy. Dolehnou-li na ně silná pokušení a vnitřní opuštěnost a temnota, vracejí se zase k svým starým návykům. To nejsou praví svědkové. Mnozí byli takřka zaplaveni sladkostmi, ale jakmile se dostavily starosti a temnoty, vnitřní i vnější opuštěnost, dostavila se jim deprese. Kdo dovede snášet trpělivě hrozné bouře, vnitřní opuštěnost, vnější útoky od světa, od ďábla i od vlastního těla, ten dosáhne pokoje, jaký mu nikdo neuloupí. Kdo však jde jinou cestou, nikdy nedocílí k pravému pokoji.

 Kdybychom hledali pokoj v nepokoji, vzešel by nám z toho jistě pravý klid. Měl bys vždy radost v průšvihu, jednotu ve zmatku, útěchu v hořkosti. Také milí učedníci Páně cítili pokoj v nepokoji, radost v problémech, ve smrti nalézali život. Dobývali slavné vítězství, když byli pronásledováni a odsuzováni. To byli praví následovníci Kristovi.

 Jak šťastni jsou ti, kdo mají pravý pokoj. A ten pokoj jim nikdo v tomto čase ani na věčnosti nikdo neodejme. Vzdali se vlastní vůle a přijímají vše od Boha, rovnocenně a vděčně. Vše, co Bůh na ně dopustí, slouží jim k pravému pokoji. Vědí, že vše, co na ně přijde, je ustanoveno od Boha už od věčnosti a že tudíž tak a nejinak má se stát. Proto setrvávají v klidu. A kdyby se všichni ďáblové proti nim spikli, neuškodí jim. Čím více usilují jim uškodit, tím vroucněji se spojují s Bohem. Žijí stále v naději, že milý Bůh má pro své věrné připraveno zázemí a útočiště.

Jsou ve všem svém konání tak spojeni s Bohem a tak jím proniknuti, že by svým mírem mohli zásobit celý svět. Když oplývají láskou, tak jsou ochotni ke každé oběti pro bližního. Jakkoliv se jich dotkneš, neshledáš na nich než lásku a pokoj. To jsou oni spokojení, kteří se budou nazývat syny Božími“ (Mt  3,9)- Mají pokoj, který převyšuje jakýkoli smysl (Fil. 4, 7) a jenž jim nikdo neodejme.

 Jak šťastný a vznešený by byl takový pokojný život! Co může takovému pokojnému chybět? Nic ho nevyvede z míry, protože je povznesen nade vše, co by ho mohlo znepokojit,  a je spojen s tím, v němž je veškeré potěšení a radost. Takový okouší božskou blaženost už zde a může s nevěstou Velepísně volat: „Jak sladké je ovoce tvé ústům mým. Král mne uvedl do svého sklepa vinného“ (3, 2). T.


 

+++

DVANÁCT UČEDNÍKŮ

VYVOLIL SIS NÁS PÁR

ABYCHOM ZANECHALI VŠEHO A ŠLI

KAM NÁM ŘEKNEŠ.

ABYCHOM TI NASLOUCHALI V PUSTINĚ A VE SKALÁCH

NA POLNÍCH CESTÁCH A MEZI LIDMI

A VYDÁVALI HŘBET SVŮJ RANÁM JEJICH HOLÍ.

ABYCHOM TĚ VNÍMALI I V TICHÉM ŠUMĚNÍ LISTÍ.

ABYCHOM UČILI A VEDLI TVŮJ LID

ABYCHOM MU DÁVALI VČAS

TVÉ SLOVO A TVŮJ CHLÉB

A MAZALI JEHO KAL.

ABY NÁMI POHRDALI

A ZRAZOVALI A MUČILI NÁS

JAKO TEBE.

Jan Prachař

+++

Zprávy: Každé pondělí v 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, O MODLITBĚ Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++