DUBEN 2017

Ročník XXIII., číslo 4.                                                                                                                      duben 2017

Obsah: J.Dokulil,Fialky, Vzkříšení, Tertullian, Apolog., J.Dokulil,Vesna, O nepřipravené smrti, J.Kassian,Léky na základní neřestíi Jan Tauler.Kázání, Martin K., O 77 milostech mše sv.   Brněnská akademie duchovního života ctihodného Patrika Kužely OP, J.Deml,,Pieta______________________________________________

FIALKY

OTEVŘÍT RTY A ZAČÍT ZPĚV VÁŠ SLADKÝ

JE DÁNO NEMLUVŇÁTKU V LOKTECH JEHO MATKY,

KDYŽ POLOKOULE ČISTÉ OBLOHY

PŘÍSLIBEM KVĚTENSTVÍ PŘIKRYJE JARNÍ SVÁTKY.

 

MĚKKÝ VZDUCH ZADÝCHAL NA SKAL A PLOTŮ ŠEDÉ KOSTI,

ZAS HNĚTLI ZLATO S VŮNĚMI NA POLI LIDÉ PROSTÍ

A STŘÍBRNÝ STVOL ZPĚVU NESL SKŘIVANA

NAD LÍCHY MÍZNATÉ Z HNÍZD JITŘNÍ NEVINNOSTI.

 

Z CHLADNÉHO TRÁVNÍKU JAK Z VLHKÝCH TVÝCH RTŮ SLOVA

VŠECH DŮVĚRNOSTÍ KVĚT, HLE, OTEVŘEL SE ZNOVA

A POSLUŠNOSTÍ ČISTÉ LÁSKY TVÉ

ŠUMĚLA V ZAHRADÁCH TA ÚSTA FIALOVÁ.

 

ÚPATÍ JAR A SRPNŮ HORY ŽHOUCÍ

VZDUCH SLADKÝ OVÍVÁ I MODRA MÍRNÝ SOUCIT.

JSOU PLNY ÚDIVU TMY DUNÍCÍ,

NA ČELA LÍBEZNĚ SI VČELÍ KVĚTY STROUCÍ.

 

ZRANĚN JE VZDUCH HOROUCÍ NĚHOU ZEMĚ

A OBLÝ KVĚT JE TVAREM CITU VE MNĚ;

CO PRO NÁS TRPÍ A CO MILUJEM,

JAKO TMA SE ZRNY SI ODPOVÍDÁ JEMNĚ.

 

NÁHLE JE MÍSTA DOST NAD PERUTNÝMI KRAJI,

VŠAK V HLADKÉ PLETI DNÍ SE PŘÍSNOST LÁSKY TAJÍ.

I V NÁS JEST PROPAST ZLÁ A VROUCÍ TMA

ŽÁRLIVÝM OTŘESEM ZAS VYKŘIKNOUTI DÁ JÍ.

 

ČEKALY FIALKY, AŽ ŽALUZIE MRAČEN

KDOS Z RÁNA ODHRNE, VŠÍ DRSNÉ KRÁSY LAČEN;

TEĎ KOLEM STROMŮ, PLOTŮ, KLÁD A ZDÍ

ŽVATLAJÍ SEN, JENŽ ROK BYL V ŇADRECH HLÍNY STLAČEN.

 

ODHRNUT CHLAD A ZAČAT ZPĚV JE SLADKÝ

A NĚŽNOSTÍ TĚCH DNÍ SE PLNÍ MOJE ŘÁDKY.

VŠAK CO SE SKRÝVÁ V TOMTO TAJEMSTVÍ,

NEZRADÍ PŘEDČASNĚ SLIB DANÝ V JARNÍ SVÁTKY.

Jan Dokulil

+++

VZKŘÍŠENÍ

Kdyby některý filozof tvrdil, že člověk pochází z mezka, had ze ženy, a kdyby pro tento názor uvedl ve své výmluvnosti všechny důvody, bude s ním někdo souhlasit a uvěří mu? Rovněž kdo by přesvědčil někoho nejíst maso z živočichů, aby si snad nekoupil maso z některého svého pradědečka? Avšak kdyby křesťan sliboval, že z člověka udělá zase člověka, z Gaia zase Gaia, ihned se zdvihne posměch a lidé by ho kamenovali, když ne přímo zabili.

Jestliže by se lidská duše měla vrátit zpět do těla, proč se nevrací do téhož těla, když by to znamenalo uvést ji do původního stavu, to znamená, uvést ji tam, kde dříve byla? Kdyby lidská duše přešla do zvířecího těla, nebyla by již tím, co byla dříve. Kdybychom se chtěli pobavit, kdo se do kterého zvířete asi převtělil, musili bychom si z dlouhé chvíle přečíst o tom četná pojednání. Pro naši obhajobu je mnohem důstojnější spíše věřit, že člověk se přemění v člověka, kdokoli v kohokoli, ale v člověka, takže vlastnost duše zůstane stejná, i když ne v témže člověku. Jistě důvodem obnovení člověka je rozhodnutí při posledním soudu. Týž člověk, který byl dříve, má přijmout na Božím soudu odměnu za své dobré i špatné jednání. Proto bude přítomno i tělo, poněvadž duše bez hmotného těla nemůže trpět. Z rozhodnutí Boha musí trpět také duše s tělem, v němž všechno konala. Namítneš: Ale jak rozpadlá hmota může být přivedena do dřívějšího stavu? Zamysli se, člověče, sám nad sebou a shledáš, že je tomu tak. Uvaž, co jsi byl dříve, než jsi začal existovat. Nic. Kdybys byl něco, pamatoval by ses na to. Když tedy, než jsi začal existovat, jsi byl nic a staneš se jím, až přestaneš existovat, proč bys opět nemohl existovat z vůle tvého Tvůrce, který se rozhodl učinit tě z ničeho? Co nového se s tebou stane? Který jsi nebyl, zase jsi, a až nebudeš, zase budeš. Můžeš-li, uveď důvod, proč ses stal člověkem, a pak pátrej, proč budeš. A přece se snadno staneš tím, co jsi někdy byl, poněvadž stejně snadno ses stal, čím jsi někdy nikdy nebyl.

Myslím, že budou pochybnosti o moci Boha, který stvořil takové ohromné těleso světa z ničeho jakoby z mrtvého prázdného prostoru a oživil je svým duchem. A tento svět nám dal za příklad lidského zmrtvýchvstání. Světlo denně zhasíná, opět zazáří a osvítí tmu, která ustoupí světlu. Zhaslé hvězdy ožívají. Roční doby kde ve stanovené době končí, opět začínají. Plody dozrávají a vracejí se k zemi. Jen semena rozpadlá znovu povstávají. Vše po svém zániku setrvává, vše po svém zániku je opět utvářeno. Ty, člověče, takové jméno, kdybys poznal sebe a kdyby ses poučil alespoň z Pythiina výroku, ty pán všech umírajících a vzkříšených, proto zemřeš, abys zanikl? Kdekoli zemřeš, ať tě kterákoli hmota pohltí, vymaže, uvede v niveč, Bůh tě vzkřísí. On má moc nad tím nic i nade vším.

Tedy, řeknete, vždy bude umírání a vždy zmrtvýchvstání? Jestliže tak určil Pán všeho, i když nerad, přece zakusíš takovýto jeho zákon. Jak to určil, tak to také ohlásil. Stvořil svět. Z tolika různých protiv vytvořil jeden svět. Je tu obloha i země, živočichové i tvorové bez ducha, postižitelní i nepostižitelní, světlo a tma, život i smrt. Dobu rozdělil tak, že její první část - od počátku až do doby, ve které žijeme - po čase ukončí a druhou, jak čekáme, uvede do nekonečné věčnosti.

Až tedy nadejde určený konec světa a změní se jeho dočasná podoba obestřená rouškou věčnosti, tehdy bude vzkříšeno veškero lidstvo, aby přijalo odměnu za to, co v tomto věku dobrého či špatného udělalo, a potom aby bylo zváženo pro nesmírnou stále trvající věčnost. Pak již nebude smrt ani nové zmrtvýchvstání. My, kteří jsme nyní, budeme tam titíž, ne jiní. Jako ctitelé Boha budeme věčně u Boha oděni ve vlastní věčnost. Hříšní a ti, kteří zcela nepřilnuli k Bohu budou potrestáni věčným ohněm, který svou povahou z boží moci neuhasíná.

I filozofové znali rozdíl mezi tajemným a obyčejným ohněm. Zcela jiný je ten, který užívají lidé, a jiný, který se zjeví při Božím soudu, jiný v podobě blesku na obloze a jiný oheň tryskající ze země na horských vrcholcích. Věčný oheň neztravuje, co spaluje, ale rozděluje a obnovuje. Hory budou stále zářit, a kdo se dostal do nebe, je zachráněn. Žádný oheň jej již nepřemění v popel. Stále hořící hory budou svědectvím věčného ohně a příkladem věčně trestajícího soudu. A co na to řeknou hříšníci a nepřátelé Boha?  Tertullian, Apolog.

+++

VESNA

DNES MLČEL JSEM JAK BLATOUCH U STUDÁNKY,

V CHLADIVÉ NĚZE CIT SVŮJ STOPENÝ,

AŽ PŘIŠLA ONA, ZVUČÍC JAKO BLANKYT,

DO STROMŮ ZADÝCHAT ZLEHOUNKA V LUPENY.

 

TU DUŠE U KOŘENŮ BDÍC VE VONNÉ ÚŽLABINĚ

SVLÉKLA SI S ÚDŮ TĚŽKÉ ZÁVOJE,

A DO KOTOUČŮ TRAV A HNÍZD A K HLÍNĚ

BOSA SE NAKLÁNÍ A SLYŠÍ OBOJE:

J

JAK POD KRAJINOU HUČÍ SEN A VÍRA STARÁ

DĚŤ ÁTEK, KOŘÁNÍ A VÍNA, PTÁKŮ, ŽIT,

A SHORA SRDCE DNÍ A OBLAK JAK SE STARÁ

O VZRŮST A O VŮNĚ, CHTÍC VŠECHNO NAPLNIT.

 

PAK JAKO VODOMIL SE VLNÁM ODEVZDALA,

JAK VĚTEV SCHÝLENÁ, KAM SEDÁ PĚNICE;

Z ÚST JEJÍCH POKORNĚ SE ZVEDLA CHVÁLA

LEHKÝCH NIV ŠUMÍCÍCH KOL NAŠÍ VESNICE.

Jan Dokulil

+++

O NEPŘIPRAVENÉ SMRTI

Svatý Augustin píše: Není nic tak jistého jako smrt a není nic tak nejistého jako hodina smrti, neboť nevíme, kdy a jak přijde, neznáme chvíli, druh ani způsob své smrti. Proto není nic důležitějšího nad to, aby byl člověk vždy připraven a aby se už za života učil umírat, byť i bylo trpké o smrti slyšet. Kdo toto učení oddaluje až k smrti, ten bude pozdě bycha honit. Neboť odkládat to s lítostí až na konec je na pováženou. Vždyť který člověk je si jist, že v hodině smrti všechno opláče? Nikdo v tomto časném životě! Spíše je třeba se obávat, že leckterý takový právě potom zoufá a bude na věky zatracen, neboť ďáblové pracují při konci takového světského člověka s velikým úsilím a představují mu všechny jeho hříchy hrozně.

Sleduj tedy hrůzu smrti u člověka nepřipraveného, a dobře poslouchej jeho nářek, jak volá: „Obklíčily mě strasti smrti a proudy zlomyslnosti mě poděsily“ (Ž 17,5). Muka říše mrtvých mě drží ve svých spárech, osidla smrti mě objala. Běda, ó Bože nebeský! Že jsem kdy byl zrozen, že jsem kdy přišel na svět! Jako byl začátek mého života s nářkem a pláčem (Mdr. 7,3), tak je také můj odchod s hořkým nářkem a pláčem. Ach, sténání smrti mě obklíčilo, pekelné muky mě objaly. Běda, smrti, běda, strašná smrti, jakým nevítaným hostem jsi mému mladistvému veselému srdci! Tak málo jsem tě ještě očekával! Tys mě nyní přepadla zezadu, tys mě dohonila, běda, uvedeš mě v zajetí, jako vedou svázaného odsouzence na místo smrti. Teď lomím rukama, bolestí neboť bych tak rád unikl smrti. Ohlížím se kolem na všechny strany světa, zda by mi někdo mohl poradit nebo pomoci: jenže nadarmo. Slyším, jak smrt ve mně mluví: Ani přátelé, ani peníze, ani vědomosti, ani moudrost nezmohou nic proti Bohu, není mi pomoci!“ Ó běda, není nu pomoci, Ach, Bože, musím přece odtud. Právě nastalo loučení, Běda, že jsem se kdy vůbec narodil! Ach, smrti! Běda, smrti! Co si mám počít?“

A těšíš-li ho: „Příteli, co to provádíš? To je přece rozsudek všeobecný, nad boháčem i nad chuďasem, nad mladíkem i nad starcem, mnohem více jich umírá před časem než ve svůj čas. Nebo ses domníval, že ty jediný unikneš smrti? Jaký to nerozum!“ — Odpoví ti:

„Och, běda, Bože, jaká je to trpká útěcha! Přece nejsem pošetilý, pošetilí jsou ti, kdo nežili podle této pravdy a smrti se nebojí. Jsou zaslepení, nevědí, co mají před sebou. Já nenaříkám,  že musím umřít, naříkám jenom, že musím umřít nepřipraven. Nepláči jenom nad koncem svého života, nýbrž naříkám a pláči, že blažené dni jsou tak ztraceny a proto bez jakéhokoliv užitku. Držel jsem se v objetí stínů, zasnoubil jsem se se snem, klam byl mým pánem. Kdybych tě, paní Země, ovládal tisíc let, bylo by to tam jako okamžik. Tvou odměnou je odloučení. Myslil jsem, že tě mám v objetí, ach, jak jsi mi unikl! Kdo dříve neopustí tebe, toho opustíš ty. Kdo se s tebou sám a dobrovolně nerozloučí, tomu se odměňuješ trpkým rozloučením. Jsem jako předčasný, nešťastný porod, jako utržený květ v máji. Běh mých dní byl kratší než let střely (Mdr 5,12). Jsem zapomenut, jako kdybych nikdy nebyl, jako dráha, kterou proletí pták vzduchem, která se za ním hned zavírá a všem lidem zůstává neznáma (Mdr 5, 11). Proto jsou má slova plná trpké bolesti.

„Oh, kéž bych měl ten blahý čas ještě před sebou a věděl, co vím nyní! Běda, jak špatně jsem si ho dovedl vážit, nechal jsem ho utéci tak bláhově a bez užitku. Teď mi je odňat, zpět ho dostat nemohu, za ním spěchat nelze. Žádná chvilka nebyla kratičká a měl jsem ji pokládat za drahocennější a měl jsem si jí vděčněji vážit než chuďas, kterému by dávali království.

„Sleduj, proto mé oči roní hořké slzy, že už nikdy není možno se k tomu vrátit. Ó běda, Bože, že jsem tak mnohé dni tak lehkomyslně promarnil a že mi to nyní tak málo je platné! Běda, proč jsem se neučil umírat po celý čas!

„Ó, vy kvetoucí růže, jež své dni máte ještě před sebou, pohleďte na mne a učte se být moudrými. Věnujte své mládí Bohu, všechen svůj čas jemu samému, aby se vám nestalo tak jako mně. S Bohem nemůžete nic promeškat!

„Ó běda, čase mého mládí, jak jsem tě odmrštil! Nebeský Pane, budiž ti to stále žalováno! Nechtěl jsem nikomu věřit, mé nevázané srdce nechtělo nikomu poskytnout sluch. Nyní jsem padl do pasti trpké smrti. Všechno už odnesl čas, mládí je pryč, bylo by pro mne lépe bývalo, aby se mi matčino tělo bylo stalo hrobem, než abych nechal tak bez užitku uplynout krátký čas.

 Kdybys ho těšil, ať se obrátí k Bohu a vzbudí lítost nad hříchy, vždyť „konec dobrý, všechno dobré“ — řekne ti: „Běda, jaká to řeč, Nyní mám litovat, Mám se obrátit, Nevidíš, jak veliký je můj strach, Má nouze je tak těžká! Děje se mi zrovna tak, jako ptáčeti spočívajícímu ve spárech dravce a zbavenému smyslů pro smrtelnou úzkost. Tak rád bych unikl, a přece nemohu. Mne tísní smrt a bolestné loučení!

„Běda, ty moje oddalování s polepšením, tys bylo, Opravdu, příliš dlouhé! Dobrá předsevzetí, kterých jsem nevykonal, dobré sliby, kterých jsem nedodržel, přivedly mě do záhuby. Smlouval jsem s Bohem, až jsem upadl v noc smrč Běda, Bože všemohoucí, není to neštěstí nad veškeré neštěstí, Nemá mne boleti, že jsem celý svůj život, svých třicet let tak ztratil, Vždyť nevím, zda jsem jen jediný den prožil naplno podle Boží vůle a zda jsem prokázal Bohu, jak jsem měl, aspoň jedinkou příjemnou službu. Běda, to je mi mečem do srdce! Bože, s jak malou ctí budu stát před tebou a před celým nebeským dvorem!

„Nyní odtud odcházím. V tuto chvilku by mě jediné Zdrávas Maria, pronesené zbožně, těšilo více než kdyby mi dávali na ruku tisíc dolarů. Neboť za sebemenší dobrou myšlenku, kterou kdo časem měl, za nejskrovnější Zdrávas, které kdo kdy vyslovil, chce Bůh dát odplatu věčnou. Ó, Bože, co všechno jsem promeškal, jak jsem si sám připravil takové zlo, že jsem toho neprohlédl, dokud jsem mohl! Jak mnoho hodin mi uletělo, jak jsem si nechal škodit takovými maličkostmi na tak veliké blaženosti!

Ach, kéž by se pohnulo vaše srdce, vy mladí i staří, a dokud můžete, shromažďujte v tomto milém čase, abyste se nestali žebráky v této hodině a nedošli odmrštění jako já. Ach, kdybyste věděli, jak nesmírně je plodný tento čas, nepokládali byste ho za malichernost a nenechali ho tak bláhově uplynout.

 Nyní skončím svůj žalostný nářek, přišla ta hodina. Vidím, že to jinak být nemůže. Ruce mi začínají tuhnout, obličej bledne, oči se kalí, ach, nárazy příšerné smrtí lomcují ubohým srdcem. Sbírám poslední dech, světlo tohoto světa se mi už ztrácí a nastupuji cestu na onen svět. Běda, ach Bože! Jaký to pohled! Běda, tvá hněvivá tvář je tak hrozné, strašné tvé odvrácení tak nesnesitelné, tvá odmítající slova tak zdrcující, že protínají srdce i duši. Přede mnou se vynořují strašné obrazy, pekelné stvůry mě obkličují, zírají na ubohou duši, zda by mohla být jejich. Běda, spravedlivý Soudce přísného soudu, na jak velkou váhu bereš věci pranepatrné, které se pokládají za maličkosti! Ledový pot smrti mi proniká v úzkostech tělem. Běda, hněvivý vzhled přísného soudce, jak hrozné jsou tvé soudy!“

 Opravdu, Pane, Shlédni na tohoto umírajícího, kéž je mi navždy k dobrému. Po všechny dni chci hledět smrti do očí a dbát o to, aby mě nepřekvapila. Chci se učit umírat, chci se připravit k cestě na druhý svět. Vidím, Pane, že zde není nic trvalého (Žid. 13, 14). Opravdově nechci, Pane, oddalovat lítost a pokání až k smrti, slibuji lepšit se až do smrti.

Ach, jsem tak zděšen tímto pohledem, že je div, jak má duše ještě trvá v těle.

Pryč ode mne dobré spaní, dobré jídlo a pití, pomíjející čest, zjemnělost a rozkoš. Běda mně, Bože, kdybych v nynějším svém stavu zemřel, jak by se mi vedlo! „Je podivné, praví sv.Jeroným, „že se křesťan odvažuje žít v tom stavu, ve kterém by se neodvážil zemřít.“

Jak velikou moudrost nám přináší bázeň a časté rozjímání o smrti! Tato bázeň je počátkem veškeré moudrosti (Sír 1, 16) a cestou k veškeré blaženosti. Kdybychom si uměli opatřit bylinu, jež by měla účinek, že kdo by ji nosil, nikdy by neonemocněl ani nesestárl, draho bychom ji kupovali. Tou bylinou je smrt. Kdo tu stále nosí v paměti, nestárne v hříších. Praví Šalomoun: „Pamatuj na svůj konec a na věky nezhřešíš!“ (Sír.. 7, 40).

Kolik lidí slyší mluvit o smrti a netkne se jích to, nedbají na ni, až jsou jí pohlceni," potom křičí, naříkají, pláčí - když už je pozdě. Otevři přece oči, počítej na prstech, kolik už tvých vrstevníků umřelo. Promluv s nimi ve svém srdci, ptej se jednoho po druhém a sleduj, jak s hlubokým povzdechem a trpkými slzami mluví: Blaze tomu, kdo poslechne blažené rady a zmoudří z cizí škody! Blažený, kdo spěje k této hodině dobře připraven, neboť se mu umírá lehce, Třebaže byla smrt trpká, neboť anděl světlé postavy ho ochraňuje, svatí ho provázejí, nebeské dvorstvo ho přijímá, jeho poslední cesta je vstupem do nebeské vlasti. „

Připravuj se tedy na smrt, vykonej životní zpověď, zbav se všeho, čím jsi obtížen, jednej vždy tak, jako bys toho dne, nebo nejdéle ten týden musil odtud. Neboť vskutku sedíš jako ptáče na větvi, jsi jako člověk stojící na mořském břehu a hledící na loď, jež co nevidět má odplout a se kterou má jet do cizí země, odkud se už nevrátí. Slyšíš-li vyzvánět mrtvému, řekni sám sobě: „Ubohý člověče, jak dlouho máš ještě žít? Chceš stále žít tak nicotně a povrchně? Vždyť vůbec nevíš, kterou hodinu zemřeš, ani kam se poděješ, ani co s tebou bude. Měl bys přece už jednou polepšit svůj život.

Ano, ubožáku, ustrň se sám nad sebou, dokud žiješ v tom těle, abys byl, až přijde smrt, připraven, odešel odtud šťastně a věčné božství aby ti bylo odměnou. A.

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (4)

Jeden stařec mě při jídle povzbuzoval, abych si trochu přidal. A když jsem řekl, že už nemohu, odpověděl: »Já už jsem prostíral stůl šestkrát, pro šest různých bratří, kteří sem přišli. Každého jsem pobízel a se všemi pojedl — ale hlad mám pořád. A ty jíš poprvé a říkáš, že už nemůžeš?«

Viděli jsme jiného, který se zdržoval v pustině a říkal, že si nikdy nedovoluje jíst, když je sám. I když za celých pět dní nepřišel k jeho cele žádný z bratří, odkládal prý jídlo tak dlouho, až se v sobotu nebo v neděli vydal do kostela na zbožné shromáždění a našel nějakého cizince. Přivedl ho do své cely a spolu s ním se najedl — ne že by to bylo tolik nutné pro něj samotného, ale spíš z lidské pohostinnosti a kvůli bratrovi.

Jako tito mniši umějí při příchodu bratří klidně přerušit denní půst, tak po jejich odchodu nahrazují jídlo, které si kvůli nim dopřáli, větší zdrženlivostí — za požití malinkého sousta si ukládají velmi přísné omezení, a to nejen chleba, ale i spánku.

Když přišel stařec Jan, představený velkého cenobia čili velké družiny mnoha bratří, ke starci Paésiovi, který žil v širé poušti, jako starého přítele se ho ptal, co dělal celých těch čtyřicet let, kdy žil od něho odloučen a sotvakdy byl v pustině rušen bratřími. Paésios odpověděl: »Slunce mě nikdy nevidělo jíst.« A Jan řekl: »Mě nevidělo rozhněvaného.*

Když už měl tentýž stařec vydechnout naposled a vypadal radostně, jako když odchází domů, obklopili ho ustaraní bratři a naléhavě prosili, aby jim zanechal na památku jako závěť nějaký příkaz, jehož pomocí by mohli snáze (protože by to přikázání bylo stručné) dospět k vrcholu dokonalosti. Zasténal a řekl jim: »Nikdy jsem nejednal podle své vůle a nikoho jsem neučil nic, co jsem sám už předtím nedělal.« Viděli jsme starce jménem Machétés, který se zdržoval daleko od zástupů bratří a stálými prosbami získal na Bohu tuto milost: ať vedl jakýkoliv počet dní a nocí duchovní rozhovor, nikdy ho úplně nepřemohl spánek. Když se ale někdo pokusil říci nějakou pomluvu nebo něco kratochvilného, hned usnul, a nákaza pomluvy tak nemohla znečistit jeho sluch.

Když nás tentýž stařec učil, abychom nesoudili nikoho druhého, poznamenal, že bratry napomínal a káral ve třech směrech: když si někteří z nich nechali odstranit zadopatrový čípek, když měli ve svých celách plášť a když dávali olej, který posvětili, světským lidem, kteří o něj prosili; říkal, že toho všeho se sám dopustil. »Trpěl jsem totiž,« vyprávěl, »nemocí čípku a dlouhým trváním bolesti jsem byl zmořený, až jsem jednak kvůli bolesti, jednak na naléhání všech starců svolil k jeho odstranění. | Vzhledem k této nemoci jsem také musel mít ten plášť. Musel jsem i žehnat olej a dávat ho prosebníkům — to jsem si zošklivil nade všecko, protože jsem usoudil, že se to děje z veliké domýšlivosti srdce. Byl jsem totiž jednou tak pevně obklíčen lidmi zvenku, že jsem nemohl nijak jinak uniknout, dokud na mě velkým násilím a zapřísaháním nevymohli, že na nádobu, kterou mi předložili, vložím ruce a udělám nad ní znamení kříže. Uvěřili, že mají olej požehnání, a teprve pak mě nechali jít.

Z toho mi bylo jasné, že mnich bývá zapleten do stejných problémů a neřestí, za které se opovažuje kárat druhé. Proto má jeden každý soudit jen sebe samého a pečlivě a opatrně dbát na to, aby v žádném případě nezkoumal způsoby a život druhého, jak přikazuje Apoštol: Ty však proč odsuzuješ svého bratra? Stojí přece nebo padá jen podle vlastního pána. Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni. \ Kromě toho důvodu, který jsme říkali, je nebezpečné soudit druhé také proto, že neznáme nutnost nebo důvody, na základě kterých dělají to, co nám vadí, před Bohem správně nebo omluvitelně: vyjde najevo, že jsme je soudili unáhleně. Tím se dopouštíme ne úplně lehkého hříchu, když si o svých bratřích myslíme něco jiného, než bychom měli.«

Na následujícím příkladu týž stařec dokázal, že ďábel přeje kratochvilným historkám a stále útočí na duchovní rozmluvy. Když s nějakými bratřími rozmlouval o důležitých a duchovních věcech a viděl, že upadají do spánku řeky zapomnění a nejsou schopni zahnat ze svých víček tíži snu, začal najednou vyprávět kratochvilnou historku. Když si všiml, že se tím potěšením okamžitě probrali a nastražili uši, povzdychl si a řekl: »Do této chvíle jsme mluvili o věcech nebeských a oči vás všech byly obtíženy smrtelnou dřímotou. Ale když jsem připojil kratochvilnou historku, všichni jste se probudili a břímě spánku, který se vás snažil ovládnout, setřásli. Na základě toho tedy uvažte, kdo byl nepřítelem téhle duchovní rozmluvy a kdo nám vnuká náklonnost k této rozmluvě neužitečné a tělesné. Úplně jasně se ukázalo, že je to ten, který se raduje ze špatného. A nepřestává podporovat tu historku a napadat duchovní rozmluvu.«

Myslím, že je neméně důležité připomenout čin jednoho bratra, který usiloval o čistotu srdce a pilně se soustředil na božskou kontemplaci. Když mu po patnácti letech předali množství dopisů od otce, od matky a od mnoha přátel z provincie Pontus, vzal ten velký svazek listů a dlouho přemítal ve své mysli. Pak řekl: »Kolik myšlenek ve mně vzbudí jejich četba! A přivodí mi jen prázdnou radost nebo neužitečný smutek.

Na kolik dní odkloní vzpomínání na ty, kdo mi napsali, zaměření mého nitra od kontemplace, pro kterou jsem se rozhodl! Jak dlouhou dobu bych musel takto způsobené zmatení mysli uvádět do pořádku a jak namáhavé by bylo obnovit stav klidu, kdyby byl můj duch jednou znepokojen dojmem z dopisů a kdyby přemítáním o slovech a tvářích lidí, které opustil před tak dlouhou dobou, začal ty lidi znova vídat a v představě u nich pobývat a v mysli jim být přítomen! Nic mu nepomůže, že je fyzicky opustil, kdyby je v srdci začal znova vídat a opět oživoval vzpomínku, s kterou se rozloučí každý, kdo se zříká tohoto světa, jako by umřel.« | Takto tedy ve svém nitru uvažoval a rozhodl se nejenom žádný dopis neotvírat, ale ani nerozvázat ten svazek dopisů, aby neuvažoval o jménech těch, kdo je psali, a nepřipomínal si znova jejich tváře a neustoupil tak od toho, k čemu se v duchu rozhodl. Proto je svázané, tak, jak je dostal, hodil do ohně a řekl: »Běžte pryč, připomínky mé domoviny. Ať všechny shoříte a už se mě nepokoušíte volat zpátky k tomu, před čím jsem utekl.«

Viděli jsme také abba Theodora, obdařeného nejvyšší svatostí a věděním nejen v aktivním životě, ale také ve znalosti Písem. Nepřinesla mu ji ani tak usilovná četba nebo světská literatura, jako pouhá čistota srdce: vždyť byl schopen porozumět sotva několika řeckým slovům nebo je vyslovit. Když pátral po vysvětlení nějaké velmi záhadné otázky, strávil bez únavy sedm dní a nocí v modlitbě, dokud na základě zjevení od Pána nepoznal řešení dané otázky.

Jistým bratřím, kteří obdivovali to slavné světlo jeho poznání a ptali se ho na smysl některých biblických míst, řekl: »Mnich, který chce získat známost Písem, nemá vůbec vynakládat úsilí na četbu knih jejich komentátorů. Spíš má veškerou píli mysli a úsilí srdce věnovat svému důkladnému očištění od tělesných neřestí. Když se jich zbaví, budou oči jeho srdce, z nichž bude sňat závoj vášní, ihned přirozeně kontemplovat tajemství Písem. Ta nám nebyla milostí Ducha svatého předána proto, aby zůstala skrytá nebo nepochopená — spíše zůstávají skrytá naší vinou, když oči našeho srdce zahaluje závoj hříchů. Když se ty oči vrátí k přirozenému zdraví, bohatě jim ke kontemplaci pravého poznání vystačí samotná četba svatých Písem a nebudou potřebovat ponaučení od komentátorů, tak jako nepotřebují k vidění ničí poučení tělesné oči, nejsou--li zasaženy zákalem nebo zahaleny slepotou. Mezi komentátory vznikly takové rozdíly a omyly proto, že mnozí z nich věnovali minimální péči očišťování mysli a vrhali se do vykládání Písem; nebyli pak pro tupost nebo nečistotu svého srdce s to vnímat světlo pravdy a zastávali výklady rozdílné a odporující jak víře, tak výkladům ostatních.

Když ten Theodóros jednou v hluboké noci nečekaně přišel k mé cele, aby s otcovskou zvídavostí potají zjistil, co jako ještě nezkušený anachóréta sám dělám, a našel mě, jak se po skončené večerní pobožnosti chystám dopřát svému unavenému tělu odpočinek a uložit se na lůžko, ze srdce si povzdechl, zavolal mě jménem a řekl mi: »Kolik lidí, Jene, rozmlouvá v tuto hodinu s Bohem a objímá ho v sobě samých a zdržuje ho u sebe. A ty se o to vzácné světlo okrádáš a oddáváš se nečinnému spánku?«

A protože nás ctnosti otců a jim daná milost podnítily, abychom svou pozornost obrátili k takovýmto vyprávěním, myslím, že je nezbytné svěřit tomuto svazku pamětihodné dílo lásky, které jsme poznali díky lidské pohostinnosti vynikajícího muže jménem Archebios. Čistota zdrženlivosti tak ještě více zazáří, protože bude zasazena do rámu díla lásky a tím ozdobena nádhernou rozmanitostí. Dar postu se přece stane před Bohem právoplatným tehdy, když bude dovršen plody lásky. Tak tedy: když jsme ještě hodně nezkušení přišli z palestinských klášterů k egyptskému městu jménem Diolkos, s údivem jsme tam viděli veliký zástup mnichů spojený disciplínou soužití čili vyučený ve velmi dobrém mnišském řádu (ten je také první). Podníceni chválou ze všech stran jsme pak dychtivě spěchali seznámit se velmi pozorně také s dalším řádem, který vyniká ještě více, totiž řádem anachórétů. Anachóréti nejprve dlouhý čas přebývali v cenobiích a důkladně se vyučili v pravidlech trpělivosti a rozlišování. Zároveň si osvojili ctnost pokory a nahoty a dokonale se očistili ode všech neřestí. Pak odešli do tajemných hlubin pouště, aby se dali do strašlivých bitev s démony.  Poznali jsme, že se muži rozhodnutí pro anachórétský život zdržují u řeky Nilu v místě, které je z jedné strany ohraničeno touto řekou a z druhé širým mořem; vytváří tak ostrov obyvatelný jedině mnichy, protože ti hledají nepřístupná místa — slanost půdy a neúrodnost písku tam totiž nedovoluje nic pěstovat. K těm jsme tedy, jak říkám, s velkou touhou pospíchali a nadmíru jsme se podivili obtížím, které pro kontemplaci ctností a z lásky k samotě snášejí. Jsou totiž sužováni takovým nedostatkem obyčejné vody, že ji odměřují s takovou péčí a úzkostlivostí, s jakou ten nejšetrnější člověk neuchovával a nešetřil ani ten nejdražší druh vína. Vždyť pro nejnutnější potřebu ji dovážejí až ze zmíněné řeky ze vzdálenosti tří mil nebo více. Ta vzdálenost je navíc rozdělena písečnými horami a podle velikosti vynaložené námahy se zdá dvojnásobná. Když jsme je viděli a roznítila nás touha napodobit je, zmíněný Archebios, nejosvědčenější muž mezi nimi, nás z lidské pohostinnosti přivedl do své cely. Když poznal naše přání, předstíral, že chce to místo opustit a že nám svou celu před odchodem nabízí. Jak ujišťoval, hodlal to udělat, i kdybychom vůbec nebyli přišli. My jsme hořeli touhou zůstat tam a ujišťování takového muže jsme pevně věřili. Celu jsme rádi přijali, i se vším zařízením a vybavením. Zbožný podvod se mu povedl. Na několik dní, během kterých si chystal věci na stavbu nové cely, odešel. Pak se vrátil a s velkou námahou si tu druhou postavil. I tu přenechal zanedlouho se vším vybavením jiným bratřím, kteří měli stejnou touhu zůstat tam, a použil přitom téže lži z lásky. Sám bez únavy pokračoval v díle lásky a postavil si třetí celu, aby v ní mohl zůstat.

Zdá se mi, že je důležité připomenout ještě jiné vzácné dílo lásky tohoto muže, aby se mniši v našich končinách naučili na příkladu jednoho a téhož člověka zachovávat nejen přísnou zdrženlivost, ale i nejryzejší cit lásky.

Pocházel z urozené rodiny, ale před náklonností tohoto světa a rodičů, kterou pohrdal už od dětství, utekl do kláštera, který je vzdálen asi čtyři míle od výše zmíněného města. Prožil tam celý život a celých padesát let nejenom nevstoupil do vesnice, z které pocházel, a neviděl ji, ale ani nespatřil tvář jakékoliv ženy, dokonce ani své matky. Mezitím zastihla jeho otce smrt a zanechal dluh sto solidů. I když mnicha samotného se žádný nepokoj vůbec netýkal, protože se všeho otcovského dědictví vzdal, přece jenom se dozvěděl, že matka je velmi obtěžována věřiteli, i Tehdy se nechal pohnout soucitem a zmírnil evangelní přísnost, podle které předtím — dokud se jeho rodičům dařilo dobře — jako by nevěděl, že tady na zemi má otce nebo matku. Připustil, že matku má, a snažil sejí pomoci v nesnázích, aniž si však jakkoliv ulevil v přísnosti, pro kterou se rozhodl. Zůstal dál zavřený v klášteře, ale vyžádal si, aby mu ztrojnásobili denní penzum práce. Po celý rok tak ve dne v noci usilovně pracoval, potem své práce splatil věřitelům dluh a zbavil matku všeho zneklidňujícího tlaku. Sňal z ní břímě dluhu, ale tak, že nepřipustil, aby se ze soucitu jakkoliv zmírnila náročnost jím zvolené životní cesty. Udržel si míru přísnosti, na kterou byl zvyklý, ale tak, že neodepřel soucitný a zbožný skutek vlastní matce — tu, kterou dříve pro lásku ke Kristu pohrdl, teď pro zbožnou úctu ke Kristu znova uznal za svou. 39,1 Když přišel z italských končin bratr jménem Simeón, který nám byl velmi drahý a vůbec neznal řeckou řeč, jeden stařec mu chtěl jako cizinci prokázat skutek lásky, a to jako by šlo o obchod. Zeptal se ho, proč sedí v cele bez práce. Odhadoval z toho, že v ní nebude schopen déle zůstat — jednak kvůli toulání spojenému se zahálkou, jednak kvůli nedostatku potřebných věcí. Byl si jist, že nástrahy samoty snese jedině ten, kdo se spokojí s tím, získávat si obživu vlastníma rukama. Simeón mu odpověděl, že nezná ani neovládá žádnou z těch činností, které tam bratři dělávají, leda práci opisovače — jestli by se ale v Egyptě vůbec našel člověk, který by chtěl mít pro svou potřebu latinský kodex... Tu se ten stařec chopil příležitosti — mohl vytoužené dílo laskavosti získat pod záminkou, že zaplatí dlužnou částku. »Taková příležitost přichází od Boha!« řekl. »Už dlouho sháním někoho, kdo by mi latinsky opsal Apoštola. Já mám totiž bratra a toho vážou pouta vojenské služby. Ten umí výtečně latinsky. A já mu chci poslat něco ze svatých Písem, aby se tou četbou poučil.« A tak se Simeón popsané příležitosti vděčně ujal, jako by mu ji daroval Bůh. Také stařec se rád chopil záminky, pod kterou mohl dílo laskavosti beze všeho vykonat, a hned mu jako odměnu nejenom dodal všecko, co potřeboval na celý rok, ale přinášel mu i pergamen a všechny psací potřeby. Pak obdržel hotový kodex. K ničemu ho nepotřeboval, ani mu nebyl nijak užitečný — ten jazyk totiž v tom kraji nikdo neznal —, jen tím, že ho koupil s takovým důvtipem a za tak vysokou cenu. Simeón tak přijímal jídlo nutné k životu za svou námahu a práci a nemusel se stydět, a zároveň ten stařec projevil vlídnou dobročinnost pod záminkou, že platí dlužnou částku. Získal hojnější odměnu, protože velmi rafinovaným způsobem poskytl bratrovi z ciziny nejenom jídlo nezbytné k životu, ale zároveň i pracovní nástroje a příležitost pracovat.

Ale protože se zdá, že se nám do místa, na němž jsme zamýšle4li mluvit o tvrdosti postů a zdrženlivosti, přimísily soucit a skutky lásky, vrátíme se zpět k plánovanému tématu a vložíme do tohoto dílka jeden pozoruhodný skutek vykonaný chlapci — chlapci věkem, nikoliv však uvažováním.

jednou někdo k údivu všech přinesl Abba Janovi, hospodářskému správci v poušti Skétis, z krajů od Mareóty v Libyi fíky, věc dosud ve Skétis nevídanou. Jan řídil správu kostela, která mu byla svěřena v časech blaženého presbytera Pafnútia. Ty fíky hned poslal po dvou mladících do nitra pouště jednomu starci, který trpěl špatným zdravím — bydlel osmnáct mil od kostela. | Vzali ovoce, a když mířili k cele zmíněného starce, padla náhle velmi hustá mlha a oni ztratili správný směr; to se tam může dost snadno stát i zkušenějším. Celý den a celou noc bloudili pustinami pouště, kde nebyla žádná cesta, ale celu toho nemocného vůbec nemohli objevit. Vyčerpáni putováním, hladem i žízní padli na kolena a v modlitbě odevzdali ducha Pánu. Dlouho je hledali podle stop — ty jsou v těch písečných krajinách rozpoznatelné, ale jen jako by je otiskl do sněhu, dokud je nezahrne jemný písek, zvířený i lehkým vánkem. Našli je a zjistilo se, že fíky uchovali tak, jak je dostali: zvolili si spíše se vzdát duše než věrnosti ve svěřeném úkolu a raději ztratit časný život než porušit příkaz staršího.

Seznámíme se ještě s jednou výzvou, jež pochází od blaženého Makaria. Výrok tak významného muže ať tuto knížku o postech a zdrženlivosti uzavře. Říká, že mnich má v postech vynaložit takové úsilí, jako by měl v těle zůstat sto let; a má ovládat pohnutí ducha, zapomínat na křivdy a odvrhovat smutek a také pohrdat bolestmi a ztrátami, jako by měl každý den zemřít. V tom prvním vyjádření je obsaženo užitečné a moudré rozlišování: nabádá, aby mnich kráčel životem se stále stejnou přísností, a nedovoluje, aby se kvůli tělesné slabosti zřítil z vysokých stezek do zničujících propastí. V tom druhém je obsažena velkodušnost, která vede ke spáse: ta má sílu nejenom opovrhovat tím, co se zdá vést k blahobytu na tomto světě, ale také nenechat se zlomit protivenstvím a starostmi — pohrdá jimi jako malými a nicotnými. Mnich pak upírá pohled své mysli stále tam, kam má být každý den a každou chvíli, jak věří, povolán. Jan Kassian

+++

Když učedníci seděli u stolu

Jan Tauler Sobota v oktávu velikonočním  (Mk 16, 14)

Když učedníci našeho Pána seděli spolu u stolu, zjevil se jim náš Pán Ježíš a vytýkal jim jejich malověrnost a tvrdost srdce.

Tuto výtku vznáší náš Pán stále, po všechny dny a každou hodinu, pro malověrnost a tvrdost srdce lidí všech stavů, které jen na světě jsou. Ale zvlášť kárá lidi duchovní, ať už patří do schválených řádů nebo byli přijati do duchovního stavu jako bekyně, sestry a tak podobně.

Náš milovaný Pán je kárá jednou slovem učitelů a jindy sám v jejich vlastním nitru, pokud chtějí to pokárání opravdu přijmout.

Duchovní osoby je třeba zvlášť mnoho napomínat, neboť je to nesmírně velká a výjimečná věc, když si Bůh vyvolí nějakého člověka a povolá jej k veliké vznešenosti-duchovního života. Děti, proto jsme Bohu zavázáni nezměrnou láskou a především velikou vděčností. Takové lidi kárá náš Pán proto, že nevěří a mají tvrdá srdce. Kdyby přece jen došlo k tomu, že by chtěli tyto výtky přijmout, uznat svou zatvrzelost a malověrnost a vyznat se z hříchů, bylo by jim snad ještě rady.

Svatý Jakub říká: ,,víra bez skutků je mrtvá.." Kristus praví: "Kdo věří a je pokřtěn, bude zachován." My všichni vyznáváme víru ústy. Svatý Pavel říká: ,,všichni jsme pokřtěni ve smrt Ježíše Krista"; a svatý Augustin: "Není pravá víra ta, která nepřichází k Bohu s živou láskou a skutky, ale vyznáváme ji [toliko] ústy." Tuto malověrnost poznáme nejspíše na tom, že nám něco lahodí nebo po něčem bažíme, místo abychom řekli: "Pane, ty jsi můj Bůh, jen v tobě je mi blaze!" Poznáme, že tito lidé zcela odpadli od pravé, živé víry, zvláště pak ti, kteří jsou podle jména duchovní a jichž se Bůh někdy dotkl, ať ve spánku či v bdění, napomenul je v jejich základu, a oni od [víry přesto] odpadli.

Náš Pán je také kárá pro tvrdost jejich srdcí. Děti, je přece hrozné, když lidé, které k sobě Bůh povolal, jsou tak zatvrzelí, že jim božské věci, ať jsou to jejich modlitby nebo jiná dobrá cvičení, nechutnají, a jiné jsou pro ně zase nadmíru vábivé, snadné a milé, zatímco před Bohem jsou jejich srdce jako kámen. O nich říká náš Pán ,skrze proroka: "Odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa." Co způsobuje tuto zatvrzelost srdcí, že jsou tak vyprahlá a chladná ke všemu, co by měl člověk konat dobrého, že to pak dělá tak nerudně? Tahle srdce musí mít v sobě asi něco jiného, co není z Boha, ať je to ten člověk sám nebo kdovíco. A takoví lidé nechtějí, aby je někdo káral!

O nich říká náš Pán skrze proroka Jeremiáše: "Zděs se, nebe, a užasni! Brány nebeské, rozevřete se nevolí nad mým lidem, neboť spáchal dvojí zlo: mne, pramen živé vody, opustili a vykopali si cisternu, cisternu, jež žádnou vodu neudrží." Co do ní vnikne, pochází zvnějšku nebo shora, déšť nebo jiná voda, která pak hnije a zapáchá; ale zevnitř, ze dna, nemají nic. Tuto velkou nevoli žaluje Bůh nebi, zemi, všem tvorům a všem svým přátelům. A jaký je to lid, na nějž Bůh tolik žaluje? Je to jeho lid, jsou to duchovní lidé, kteří zcela opustili živou vodu a v jejichž základě je tak málo pravého světla a života, jen samé vnější věci, a přitom dočista setrvávají při svých vnějších smyslových způsobech, skutcích a záměrech; všechno přijímají zvnějšku sluchem nebo ostatními smysly jako [pouhé] obrazy, a z nitra, ze základu, kde by to mělo prýštit a tryskat, tam není nic, zhola nic!

Což to nejsou cisterny, v nichž není nic, co by vyvěralo a tryskalo ze dna, do nichž se všechno dostalo zvnějšku a zmizí tak rychle, jak to sem přišlo? A co podle nich má za něco stát, jsou jen jejich záměry a jejich způsoby, které si zavedli a stanovili podle svých představ. Do základu se však neobracejí: Není v nich ani tryskání ani žízeň, a ani už dál nic nehledají. Dělají si všechno svým způsobem, který jim smysly přinášejí zvnějšku, a jsou s tím docela spokojeni. Drží se své cisterny, kterou si sami udělali, a Bůh jim není po chuti. A živé vody se také nenapijí, tu nechávají být. A tak se ukládají ke spánku, a ráno pokračují svým starým způsobem: a s tím si docela vystačí. Ale jak setrvávají u svého slepého, chladného, vyprahlého a tuhého způsobu - u svých cisteren, které si sami udělali -, opomíjejí živoucí pramen. Náš Pán ale říká: "Mnoho jsi smilnil a poskvrnil se." A už dříve o tom mluví v jiné kapitole: "To všechno je tím, že jsi mne, studnici vody živé, zanechal, vykopal sis cisternu a mne jsi opustil."

V těchto cisternách hnije a zapáchá a nakonec vyschne to, co se tam zaneslo: a to jsou ty jejich záměry a úkoly založené na smyslech. Na dně pak zůstane pýcha, svévole, tvrdošíjnost a zlý úsudek, tvrdá slova a hanění bližního, ne s láskou a mírností, nýbrž na nevhodném místě a v nedobrém čase. Někdo si myslí, že druhému hasí dům, a přitom podpaluje svůj vlastní. I kdyby měl takový člověk tvrdých a pádných slova takového jednání tři domy, a přišel k němu chuďas, řekl by ten člověk: "Ne, to je nějaký podvodník!", a k jinému kdyby přišla chudá žena, řekne: "Ne, to je nějaká bekyně." Nu vy jste mi pěkné cisterny! Kdyby někdy vytryskl z toho vašeho vyschlého dna živý pramen, nikdy by vás už nenapadlo takhle posuzovat lidi, byla by tu jen pravá božská láska, prýštící ze základu; nikým byste nepohrdali, tvrdě neodsuzovali a nebyli tak zarputilí. Všechna tahle zkaženost totiž bují v těch cisternách.

Stejné cisterny jsou i všelijací ti učení lidé, se svými vznešenými slovy a vzletnými myšlenkami. Jedněm stačí jejich skutky budící dobré zdání a druhým zase jejich vzletný rozum. Jak myslíte, že to dopadne v tom čase, až přijdou silné hučící větry, všechny věci se zhroutí a nastane trápení, tak strašlivé a tísnivé? Pak bude vidět taková bída, že je to až k nevíře! Ti, kdo se tu honosili svými velkými jmény a svým rozumem, kdo mluvili velkými hbitými slovy a byli plní falešné svatosti a v nichž není nic z pravého živoucího základu, ale jen samé nánosy, samé cisterny - na ty pak nakonec přijde ďábel se sekerou a naráz to přetne. Hned se rozpráší a rozletí všechno, co tu bylo, a nezůstane ani kapka: všechno to odvane a zmizí, protože uvnitř nebylo nic.

Děti, kde myslíte, že se s tím vším setkáme? Vzpomeňte si, až přijdete na onen svět, že jsem vám to říkal: dobře vidím, jak tohle falešné zdání a klamné způsoby jsou nyní u všech duchovních lidí docela běžné, tak vnějškové, na pohled hezké, na smyslech založené, slepé způsoby, že je světští lidé, manželé a leckteré vdovy daleko, daleko převyšují. A jestliže jim Bůh ve svém slitování dopřeje, že budou nakonec zachráněni, přece budou muset nesmírně trpět v očistci tak dlouho, jak jim Bůh určil; a budou velmi vzdáleni Boží přítomnosti a daleko vzadu.

Děti, mějte se na pozoru, o to vás pro Boha prosím! Hlídejte svůj základ a dbejte na to, čím se zabýváte; buďte mírní a pokorní a podrobujte se Bohu a všem tvorům, neboť Bůh na vás žaluje nebi, zemi a všemu stvoření. Toto nebe, to je každé nebeské srdce, neboť každý dobrý člověk je Božím nebem. I oni nosí nebe v sobě - ale nevejdou do něj. A to je také největší trýzní zavržených: vědí, že v.nich to nebe je, ale oni do něho nikdy nepřijdou.

Jak jsme se právě zmínili.; praví náš Pán skrze proroka: "Poskvrnili jste se, a ty jsi šla za cizincem a svým milovníkem; pohrdla jsi mnou a následovala cizince, svého milovníka; pojď přece ke mně, a já ti dám pravý pokoj; a přijdeš-li ke mně celá, naliji ti živé vody."

Nuže, všimněte si a vizte toto nepochopitelné, nevýslovné milosrdenství a dobrotu Boží: jak rád by nám pomohl, kdybychom jen chtěli; jak rád by s námi hovořil jako přítel s přítelem, kdybychom jenom chtěli k němu. A náš Pán k tomu říká: "A nečiníš-li tak, musím se s tebou utkat na soudu." Zápolit s ním, to je povážlivé utkání, neboť on bude mít navrch.

Varujte se, děti, aby potom neřekl, že nejste z jeho oveček. Neboť jeho ovce slyšely jeho hlas a nešly za cizincem, jak on sám říká. Co je ta necudnost, které ses, jak říká náš Pán, tolik oddávala? V duchovním smyslu to znamená, nemá-li se to chápat hrubě, žes přinejmenším zůstala u smyslových obrazů. A cizinec, za kterým jsi šla, tvůj milenec, to jsou všechny ty cizí obrazy a předměty, s jejichž pomocí jsi měla ke mně přijít, jenže ty ses jimi poskvrnila. Ale přijď jen ke mně, a já tě přijmu a naliji ti živé vody.

O této vodě hovoří náš Pán na dvou místech evangelia: "všichni, kdo žízní, ať přijdou ke mně a napijí se. A z nitra těch, kdo věří ve  Mne, vytryskne živá voda a bude proudit do věčného života." O této vodě pověděl ženě u studny: "Kdo pije z této vody, bude opět žíznit; kdo však pije z vody, kterou já dá i vám, nebude žíznit navěky. Kdybys ji ode mne žádala, dal bych ti ji." "Ach, Pane," řekla ona, "dej mi tu vodu, abych sem už pro ni nemusela chodit." Na to jí náš Pán řekl: ,,Jdi nejprve a přiveď svého muže (to jest poznání sebe sama) a vyznej upřímně, že jsi tak dlouho byla cisternou, že jsi tak dlouho nepila živou vodu: pak se ti jí dostane. Pět mužů jsi měla (to je tvých pět smyslů), ach, s nimi jsi žila a měla je ke své libosti, a stala ses nehodnou živé vody pro své smyslové žádosti, v nichž jsi nezřízeně žila. Odvrať se nyní od toho a navrať se zase ke mně, a já tě přijmu."

Mluví též skrze svého proroka Jeremiáše a naříká zde rovněž nad tebou a říká ve druhé kapitole: vyvolil jsem si tě za svou vinici a čekal jsem nejušlechtilejší víno, víno kyperské, víno z Engady," a hovoří o veliké píli, kterou vynaložil na tuto vinici: "Okopával jsem ji, obehnal plotem z trní, postavil lis a vybral z ní kamení" - přestože to Bůh říká svému lidu, míní tím všecky lidi až do skonání světa - "a zatím mi přinášíš jen hořkost. Přineslas mi kyselé víno, a místo nejušlechtilejších hroznů jsi mi vydala plané hrozny a neplodnou révu, proto tě musím vydat soudu. Kdyby ses však ke mně obrátila, nalil bych ti živé vody a pravé lásky."

O této živé vodě mluvil mistr Richard, velký mistr Písma svatého, že pravá láska má čtyři stupně. První se nazývá láska zraněná, neboť duše je nejprve zraňována paprsky Boží lásky, aby jí mohla být darována živá voda pravé lásky, a pak zase ona sama raní Boha svojí láskou. O této lásce praví Pán v Písni písní: "Sestro má, zranilas mi srdce jedním okem svým a jedním vlasem své -šíje." Toto "jedno oko" znamená horlivé nazírání rozumu a mysli, které míří čistě k Bohu. A "jeden vlas", to je čistá a nezkalená láska, kterou duše raní Boha.

Druhý stupeň pravé lásky nazývá tento mistr láskou zajatou, neboť je psáno: "Poutem lásky tě k sobě přitáhnu."

Třetím stupněm je láska sužující. O ní říká nevěsta v Písni písní: "Dcery jeruzalémské, najdete-li mého, milého, povězte mu, že se láskou soužím."

Čtvrtým stupněm je láska stravující; o ní praví prorok v žalmu: "Má duše se stravuje a chřadne, Pane, touhou po tvé spáse."

O těch dvou prvních stupních lásky ještě krátce promluvíme. O zraněné lásce řekneme podobenství. Kdo je zraněn láskou, jedná jako kupec, který vysílá loď za ziskem. Jeho srdce je jako zraněné touhou, aby nashromáždil co" možná ze všeho: vezme tu a sbírá tam, aby naplnil svou loď. Tak si také počíná zraněný člověk: jak jen může, sbírá a shromažďuje všechny obrazy a myšlenky a cvičení kvůli milovanému, jejž miluje. pot6rp, když je loď .plně naložena, odráží od břehu. Ještě [stále] je schopen řídit pevně loď i v bouři. ,A tak je tomu i s člověkem zraněným láskou: vrhne svou loď do bouře božství, skvěle ji vede vpřed a hraje si s tou bouří podle své libosti a vůle a spustí veslo do bezedného moře; a čím více se do něho Bůh vlévá, tím více se ta láska rozšiřuje, takže Bůh teď naplňuje celou její vnímavost; a to naplňování jí zase dává novou vnímavost a novou šíři a znovu ji zraňuje láskou.

Potom Pán přestřihne lano lodi a vydá ji napospas zuřící bouři: není tu už ani vesel ani kormidla, jež by mohly loď zadržet.'A tak už člověk není pánem sebe sama: to je láska zajatá. Tak se vede člověku jako rytíři, jenž byl těžce raněn v boji: když vyvázne, dosud je svým pánem; je-li však zajat, není už pánem sebe sama. Není pánem ani svých myšlenek ani svých skutků: musí se totiž zcela odevzdat Milujícímu a jeho lásce.

O této lásce by se toho dalo ještě mnoho napovídat; možná někdy později.

Abychom tedy opustili všechny cisterny a byla nám vlita voda pravé lásky, k tomu nám dopomáhej věčná Láska. Amen.

+++

O 77 MILOSTECH, JEŽ VYPLÝVAJÍ ZE MŠE SVATÉ

 1. Každodenně posílá Bůh Otec při Mši svaté svého milovaného Syna z nebe na oltář.

 2. Syn Boží se z poslušnosti k svému nebeskému Otci a kvůli tobě ponižuje tak, že se skrývá v podobě svaté Hostie.

 3. Duch Svatý zprostředkuje pro tvou spásu proměnu chleba a vína v pravé Tělo a pravou Krev Ježíše Krista.

 4. Pán Ježíš se při Mši svaté ponižuje tak hluboce, že je i v té nejmenší částečce svaté Hostie.

 5. Pro tvé blaho obnovuje Pán Ježíš při Mši svaté milostiplné tajemství svého Vtělení.

 6. Pro tvé blaho se Pán Ježíš při každé Mši svaté duchovním způsobem znovuzrozuje.

 7. Na oltáři ti Pán Ježíš znovu uděluje veškeré důkazy své lásky, jež prokazuje za pozemského života lidem.

 8. Pro tvé blaho obnovuje Pán Ježíš své hořké Umučení, aby tě učinil hodným zásluh, které z něho plynou.

 9. Pro tvé blaho Pán Ježíš při Mši svaté duchovně znovu umírá a obětuje za tebe svůj nejušlechtilejší život.

 10. Pro tvé blaho prolévá duchovním způsobem svou přesvatou Krev a obětuje ji za tebe našemu nebeskému Otci.

 11. Touto přesvatou Krví svlažuje Pán Ježíš tvou duši a očišťuje ji od jejích škodlivých skvrn.

 12. Kristus Pán obětuje za tebe sebe jako pravou zápalnou oběť, a tak prokazuje velikou čest Božství, jakou mu přísluší přijímat.

 13. Když tyto projevy úcty Pána Ježíše Bohu obětuješ, prokazuješ mu tu čest, jež jsi mu dosud zanedbal prokázat.

 14. Kristus Pán obětuje při Mši svaté za tebe sebe jako oběť chvály a nahrazuje za tebe, co jsi pro chválu Boží opomenul.

 15. Když obětuješ Bohu tuto chválu Ježíše Krista, vzdáváš mu vznešenější chválu, než mu vzdávají andělé.

 16. Kristus Pán za tebe obětuje sebe jako dokonalou oběť díků a nahrazuje, co jsi v díkůvzdání promeškal.

 17. Když obětuješ díky Ježíši Kristu, tak mu odplácíš za všechna dobrodiní, která ti prokázal.

 18. Kristus Pán za tebe obětuje sebe jako nejmocnější smírnou oběť a činí ti z rozhněvaného Boha nejupřímnějšího, nejvěrnějšího a nejlaskavějšího Přítele.

 19. Odpouští ti také všechny tvoje všední hříchy, když učiníš pevné předsevzetí, že se jich vyvaruješ.

 20. Kristus Pán nahrazuje při Mši svaté to mnohé dobro, které jsi měl vykonat, ale nevykonal jsi.

 21. Napravuje tvé mnohé nedbalosti, jimiž ses provinil při konání dobra.

 22. Odpouští ti také tvoje nevědomé a zapomenuté hříchy, které jsi nemohl nikdy vyznat ve svátost smíření.

 23. Kristus Pán při Mši svaté přináší za tebe sebe jako oběť zadostiučinění a splácí vždy část tvého provinění i tvých trestů, které za ně zasloužíš.

 24. V každé Mši svaté můžeš odpykat více trestů, než bys mohl odčinit sebevětším pokáním.

 25. Ježíš Kristus ti ve Mši svaté daruje část svých zásluh, které můžeš obětovat Bohu Otci za hříchy.

 26. Kristus Pán se za tebe ve Mši svaté obětuje v nejmocnější prosebné oběti, při níž prosí za tebe tak vroucně, jako se modlí při svém umírání na kříži za své nepřátele.

 27. Jeho přesvatá Krev za tebe volá do nebe tolika slovy, kolik krůpějí jí z jeho Těla vytéká.

 28. Jeho svaté rány volají za tebe k nebi tolika výkřiky, kolik je těch ran na jeho přesvatém Těle.

 29. Pro tuto přemocnou prosebnou oběť Páně docházejí tvé prosby vyslyšení spíše při Mši svaté než kdykoli jindy.

 30. Modlitba, které se účastníš při Mši svaté, je mnohem dokonalejší a naléhavější než ta, kterou vyjadřuješ mimo Mši.

 31. Kristus Pán spojuje tvou modlitbu se svými modlitbami a všechno obětuje svému nebeskému Otci.

 32. On mu také přednáší všechny tvé potřeby a každé tvé ohrožení a věnuje zvláštní péči tvé spáse.

 33. Také všichni andělé, přítomní při Mši svaté, za tebe prosí a současně obětují Bohu i tvé nedokonalé modlitby.

 34. Při každé Mši svaté pamatuje kněz zvláště a výslovně na všechny přítomné, a tedy i za tebe, a mocí z ní vycházející odhání o tebe pekelného nepřítele.

 35. Tak činí Mši svatou zlým duchům obzvláště hroznou.

 36. Účastí na Mši svaté se duchovně stáváš knězem, jemuž Kristus Pán udílí svou moc, aby mohl s knězem obětujícím Mši svatou spoluobětovat jak za sebe, tak i za jiné.

 37. Když spoluobětuješ Mši svatou, uctíváš spolu s knězem Nejsvětější Trojici tím nepříjemnějším darem.

 38. Přinášíš Nejsvětější Trojici tak vzácný dar, že ani nebesa ani země nemají nic drahocennějšího.

 39. Obětuješ Nejsvětější Trojici dar tak skvostný, že má cenu zrovna tak velikou jako samotný Bůh.

 40. Tímto obětováním prokazuješ Bohu poctu, jaká mu právem náleží.

 41. Tímto obětováním oblažuješ Nejsvětější Trojici neskonalým způsobem.

 42. Tuto ušlechtilou oběť přinášíš jako svůj vlastní dar, protože ti ho sám Kristus Pán věnuje.

 43. Řádnou účastí na Mši svaté konáš dílo nejvznešenější bohoslužby.

 44. Účastí na Mši svaté prokazuješ nejvyšší službu a nejhodnější poklonu člověčenství Ježíše Krista.

 45. Tak uctíváš utrpení Ježíše Krista nejlepším způsobem a dostává se ti účast na jeho ovoci.

 46. Zbožnou účastí na Mši svaté můžeš nejlepším způsobem uctít a potěšit bolestnou Matku Boží.

 47. Náležitou účastí na Mši svaté můžeš uctít všechny anděly a svaté, a to víc, než mnoha modlitbami.

 48. Zbožnou účastí na Mši svaté můžeš obohatit svou duši víc, než jakoukoli jinou věcí na světě.

 49. Patřičnou účastí na Mši svaté konáš dílo, které je jedním z nejlepších dobrých skutků.

 50. Zbožnou účastí na Mši svaté konáš vznešené cvičení v pravé míře a zasloužíš si tak velkou odměnu.

 51. Skláníš-li se při Mši svaté zbožně a pokorně před svatou Hostií a před kalichem svaté Krve, konáš výborné dílo klanění.

 52. Kolikrát pohlédneš se zbožností a vírou na svatou Hostii, tolikrát si zasloužíš v nebi zvláštní odměnu.

 53. Kolikrát dáš najevo kajícné vyznání svých hříchů, tolikrát dosahuješ odpuštění některých provinění.

 54. Jsi-li ve stavu těžkého hříchu přítomen s zbožnou myslí při Mši svaté, pokaždé ti Pán Bůh nabízí milost k pokání.

 55. Účastníš-li se zbožně a ve stavu posvěcující milosti Mše svaté, Pán ti pokaždé rozmnožuje milost a uděluje ti za milostí posvěcující pokaždé milost pomáhající.

 56. Při Mši svaté se duchovně sytíš Tělem Páně a piješ Krev Páně.

 57. Při Mši svaté nabýváš té milosti, že můžeš na vlastní oči spatřit Krista Ježíše, skrytého pod svatými způsobami.

 58. Při Mši svaté se také zúčastňuješ požehnání kněze, které Kristus Pán potvrzuje v nebi.

 59. Pravidelnou účastí na Mši svaté nabýváš Božího požehnání také v časných záležitostech.

 60. Tak získáš ochranu před mnohým neštěstím, jemuž by ses jinak nevyhnul.

 61. Tak nabýváš posilu proti pokušení, jemuž bys jinak podlehl.

 62. Každou Mší svatou si také můžeš zasloužit milost pro šťastnou hodinku smrti.

 63. Každá Mše svatá, jíž se zúčastníš na počest andělů a svatých, ti získává zvláštním způsobem jejich přímluvu a pomoc ve všech záležitostech.

64. V poslední chvíli života ti budou Mše svaté, kterých ses zbožně zúčastnil, poskytovat útěchu i pevnou důvěru v Boží milosrdenství.

 65. Připočtou se ti při Božím soudu a vymohou ti milost u spravedlivého Soudce.

 66. Když si zbožnou účastí na mnoha Mších svatých odpykáváš většinu trestů za hříchy, roste tvá jistota na mírné a krátké očišťování.

 67. Každou Mší svatou si zmírňuješ očistec víc, než jakýmkoli pokáním.

 68. Jediná Mše svatá, které se na své životní pout zbožně účastníš, ti prospěje víc než mnohé, sloužené za tebe po smrti.

 69. Za Mše svaté, kterých se zbožně účastníš, se ti v nebi dostává vysoký stupeň oslavy, a to navěky.

 70. Každá Mše svatá, které se zbožně účastníš, tě v nebi o něco povznáší a rozhojní tvou blaženost.

 71. Za své přátele se nemůžeš modlit účinněji, než když za ně obětuješ Mši svatou a zbožně se jí účastníš.

 72. Svým dobrodincům se odměníš nejštědřeji, když za ně obětuješ Mši svatou a zbožně se jí účastníš.

 73. Chudým, nemocným a umírajícím můžeš nejlépe prospět, když za ně obětuješ Mši svatou.

 74. Můžeš získat pro mnohé hříšníky milost k pokání, když za ně obětuješ Mši svatou a účastníš se jí.

 75. Zbožnou účastní na Mši svaté můžeš vyprosit všem věřícím křesťanům mnohé milost potřebné ke spáse.

 76. Obětováním Mše svaté za duše zesnulých můžeš zmírnit i zkrátit jejich očišťování.

 77. Nemůžeš-li za své zesnulé přátele, příbuzné a dobrodince obětovat Mši svatou, můžeš jim mnohé milosti vyprosit i zbožnou účastí na Mši svaté. Martin K.

+++

PIETA

ZAS NEŘESTÍ SVÝCH SLYŠÍM RŮSTI TRÁVU

A K POKÁNÍ SE HŘÍŠNÁ DUŠE MÁ JIŽ HOTOVÍ:

DŘÍV KDE KDO PROTI MNĚ BYL V PRÁVU,

TEĎ VŠEHO PRÁVA SKLÁDÁM V RÝM,

HLE, OKOVY.

 

*KOMU PAK LOS MÉNĚ STKVOUCÍ

PADL, ASPOŇ PRO BUDOUCÍ

POUTNÍKY A POUTNICE

UROVNÁVEJ SILNICE.

Jakub Deml

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

KDO SLOUŽÍ BOHU, TEN VLÁDNE

Sloužit Bohu znamená Mu ve všech věcech odevzdávat svou vůli a ponechávat Mu, aby činil, co se Mu líbí. Neboť Bůh žádá od nás především, abychom říkali: „Pane, buď vůle tvá.“ Sloužit Bohu značí též chtít a milovat oslavu Boží, tím že při všem svém počínání a jednání, ba i v utrpení se snažíme líbit jen jemu. Jako Bůh stvořil všechny věci ze svobodné, překypující lásky, svět pro člověka a člověk pro sebe, tak zase máme i my sami sebe i všechny věci se svobodnou, překypující láskou jemu obětovat.

Sloužit však Bohu je největší ctí a důstojností, jakou si lze na světě myslit. Bohu moudře sloužit znamená mít věčné království a vládnout.

Otrokem je pouze ten, kdo páchá hřích. Kdo však s čistým svědomím a bezúhonným životem následuje Krista, ten požívá pravé svobody. Vždyť Kristus sám řekl: „Osvobodí-li nás Syn, budete vpravdě svobodni“ (Jan 8, 36). Vůle Je tehdy opravdově svobodná, když dobré činí a zlého zcela zanechá. V hříchu není svoboda, nýbrž poroba. Duše hříchy obtížená není paní, nýbrž otrokyní.

Čím svobodnější Je vůle, tím větší bol pociťuje ze zlého, z bezpráví, z nepravosti, zkrátka z všeliké zloby a ze všeho toho, co slově hřích. Příklad vidíš na Kristu. On měl vůli nejsvobodnější, a také cítil největší a nejtrpčí žal a bolest nad hříchem.

Svobodným králem možno toho jen nazvat, kdo přemohl všechny své nepřátele a nyní nerušeně může ve své říši vládnout. Nebyl by však svobodný král, jenž by byl od přemožen svých nepřátel a vyhnán ze svého království. Tak i vůle je tehdy svobodná a vládnoucí, když všechny své nepřátele překoná a nerušeně vládne, totiž „v Bohu, v němž zmůže všechno“ (Fil. 4, 13).

Našimi nepřáteli jsou svět, ďábel a my sami. Jestliže s Boží milostí zvítězíme nad světem a pohrdneme tím, co ve světě je, stáváme se králi a knížaty nad tímto světem a nebeské království je naše. Nikomu nenáleží svět tolik jako tomu, kdo opustil všechen svět. Jestliže sami sebe k slávě Boží ze srdce a z hloubi duše ponížíme a pokoříme a sebou pohrdneme a žádným hříšným skutkům se neoddáme, nýbrž jim odpíráme a svou vůli od nich zcela odvracíme, pak naše vůle je Bohem přemožena. Tak dostane se duši zušlechtění a vyvýšení a vetší svobody, než kdyby se nebyla zřekla své vůle. Aristoteles praví, že každá věc je tím dokonalejší, čím bližší je své prvotní příčině. Spojí-li tedy duše svou vůli s vůlí božskou, je zcela dokonalá a svobodná.

Svobodná vůle tudíž není poddána nikomu než Bohu, vzlétá nad všechny stvořené věci a proniká k nestvořenému Dobru, k Bohu. A Bůh ji uchvátí tak silně, že síla všech tvorů neroztrhne její pouta.

Proto je ke všem věcem lhostejná: k radosti i k žalu, k potupě i chvále, k chudobě i k bohatství, k přátelství i k nepřátelství. Svobodná duše je povznesena nade vše, neboť nelpí na ničem stvořeném ani na ní nic nelpí, poněvadž všechny tvory hned odkazuje k Bohu, jenž jediný je všeliké lásky hoden. Duše svobodná se nedá k ničemu strhnout, co by ji odloučilo od Boha, jako praví Pavel: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ (Ř 8,33). Všechno naopak napomáhá takové duši ke spojení s Bohem a ona volně proniká všemi překážkami k svému prapůvodu.

Svobodná duše si vybojuje a získá každou ctnost. Nic ji neváže, než ctnost. Ta však není poutem, nýbrž pravou svobodou, neboť ctnost je taková přednosty že ani Bůh nemůže odplatit sebe menší ctnosti, už taková duše vykoná, ničím z toho, co kdy stvořil, nýbrž musí jí dát sebe samého, on, jenž je svoboda sama.

Kdo svou vůli hříchem zotročily musí též přijmout odplatu hříchu: starosti a ú-trapy, nespokojenost, neklid a neštěstí a to pro čas i pro věčnost. Duše je nešťastna, dokud nepřemůže vše, co není Bůh, a dokud nedospěje božské svobody. Bohu sloužit vesele a svobodně s čistým srdcem, jaký to líbezný život! Svrchované, nekonečné Dobro celým srdcem objímat, to je  pravá rozkoš! A kdyby nebylo žádné odměny po tomto životě, už to by bylo odměnou. Nikomu nesloužit než Bohu, pro nikoho jiného nežít než pro Boha a lásku pro Lásku opustit, to je  požívat svobody! B.

+++

O VZNEŠENOSTI BOŽÍ MILOSTI

Milost nepřísluší žádnému tvoru od přirozenosti. Milost zavírá člověku peklo a otvírá mu život věčný.

Co jiného je posvěcující milost než obraz pravdy a sdílení spravedlnosti Boží skrze niž se duše stává podobnou Bohu a s ním se spojuje? Je podílem na božské přirozenosti. Proto je milost vnitřně spjata s duši, je formou ducha,  spojuje ho s Bohem. Milost dává duši nadpřirozené bytí a nadpřirozené působení.

Milost je základem všech ostatních nadpřirozených darů a cílem všech zjevení Božích,  neboť bez ní nemůžeme být spaseni. V tomto světle se opět povznášíme k Bohu, v němž tkví naše blaženost.

Je plodným letorostem z živoucího ráje věčné říše. Jako se divoké stromky ořezávaje přesazují a letorosty plodných stromů štěpují, aby urodily dobré a chutné plody, tak ve skutcích lidských není užitku pro blaženost věčnou, nevyrůstají-li z této ratolesti milosti Boží. Žádný čin lidský není Bohu milý bez jeho milosti a neodměňuje ho věčnou odplatou, neboť žádný čin není nadpřirozeně záslužný bez milosti Boží. Proto řekl Bůh Otec o svém jednorozeném Synu: „Tento Je Syn můj milý, v němž se mi zalíbilo“, totiž pro plnost milosti, z kteréžto plnosti my všichni jsme obdrželi (Jan 1, 16).

První člověk byl tak stvořen, jak Bůh určil od věčnosti ve své moudrosti, totiž ve stavu spravedlnosti a nevinnosti. Kdo však není takový, jakým ho Bůh od věčnosti mít chtěl, není podle obrazu Božího. A v takovém stavu se nyní všichni lidé rodí, takoví jsou po smrtelném hříchu. Bůh však nemůže hříšníku odpustit hříchu bez udělení nové milosti. Duše musí být znovu uvedena do pravého řádu a to se děje milostí, jež vytváří v duši nadpřirozený obraz Boží.

Milost je měřítkem, podle něhož se určuje stupeň blaženosti. Jako milost zde na zemi povznáší duši do stavu svatosti, tak „světlo slávy“ na věčnosti povznáší duši do blaženosti. Sláva nebeská je dovršením milosti. Milost se má k slávě jako květ k ovoci.

Milost tudíž není původu pozemského, přirozeného, nýbrž nadpřirozeného, nebeského, přivtěluje člověka ke Kristu a sjednocuje ducha s Bohem. Vnikne-li do duše, ničí v ní hřích a vštěpuje ctnost a svatost. Milost a těžký hřích se nesnesou spolu v duši, jako se nesnese světlo s tmou, oheň s vodou. Proto také není možné, aby někdo, kdo je v milosti, byl zatracen. Milost působí, že duše spočívá  v Bohu a Bůh v duši.

Vejde-li se však celý Bůh do duše, tak se v ní zjevuje  novým světlem, jehož člověk dříve nepoznal. Udílí duši nové poznání a nový způsob života. Proniká všechny mohutnosti duše od vyšších k nižším a od nižších k vnějším a povznáší člověka nad pozemské. Proto praví náš Pán: „Bude-li kdo pít vodu, kterou já dávám, poplynou z jeho útrob proudy živé, tryskající do života věčného“ (Jan 4,13). Touto živou vodou je světlo svítící v duši a přecházející na tělo a uschopňující je k ušlechtilé činnosti a k vrcholným obětem.

Ten štěp milosti Boží se nabízí všem lidem, ale nebývá do všech vštípen. Lidé si většinou nenechají ostříhat divoké výhonky svého stromu. Aby byl letorost milosti Boží vštípen do naší duše, tak je k tomu potřeba TROJÍ: PŘEDCHÁZEJÍCÍ BOŽÍ MILOST, SVOBODNÁ, K BOHU NAMÍŘENÁ VŮLE A OČISTA SVĚDOMÍ OD SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ.

Předcházející milost působí ochotu k přijetí milosti, s níž se zasluhuje věčný život. Vábí žádost duše a napřimuje duši k Bohu. Touto předcházející milostí Bůh se dotýká všech lidí, pohanů i židů, dobrých i zlých. Jako se působení Boží obecně vztahuje na všechny tvory a jako by se bez něho žádný tvor nemohl hnout, tak se dostává všem lidem předcházející milosti. V soudný den si nikdo nebude moci stěžovat, že se mu nedostalo pomoci, aby se obrátil. Jako slunce svítí nad celým světem, nebrání-li mu mraky, tak vyzařuje milost Ducha Svatého do všech srdcí, nepřekážejí-li jí naše hříchy. Člověk je povinen vykonat, co je na něm, poněvadž svou vůlí může odporovat přípravnému působení Ducha Svatého. V téže chvíli, kdy člověk vážně a upřímně projeví ochotu k přijetí milosti, přichází Duch Svatý se svými milostmi a dary.

To, že Boží milost je v srdci, se projevuje zejména tím, že ze srdce proudí dobré myšlenky a svaté žádosti jako vroucí voda, dále tím, že člověk rád rozmlouvá o nebeských a věčných věcech, konečně je život takového člověka plný ctnostných úkonů jako strom osypaný ušlechtilými plody. Dobré plody dosvědčují, že kořen je živý a svěží a nikoli uschlý.

Proto usiluj pokorně o milost Boží. Nejmenší kapka milosti je vzácnější než všechno bohatství pod sluncem, ano jediná kapka je vzácnější než všechno stvoření. Proto Je nejdůležitější, abychom, jak praví sv.Pavel, upevnili srdce milostí (Žd 13, 9).

+++

Zprávy: Každé pondělí °18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno, cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. – O DOKONALÉM ŽIVOTĚ, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to.cz/

 

TOPlist