ČERVEN 2017

 

Ročník XXIII., číslo 6.                                                                                                                 červen 2017

Obsah:  Jan Dokulil, Ranní angelus, Jan Tauler Seslání Ducha Sv., J.J.Vícha OfmCap,, Letnice, Jak nebezpečný je stav vlažných lidí, J.J.Vícha OfmCap, Lkající,sv.Jan Kassian,Léky na osm základních neřestí (6), J.Zahradníček, Duše, Marttin K.,Jak vzácný dar se obětuje při Mši Svaté , J.J.Vícha OfmCap, Duha, Serafim Sarovský, Jak si uchovat vnitřní pokoj, Ochrana srdce, Pokušení, O.Březina, Víno silných, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, osvětimského mučedníka , O vznešenosti Božské Lásky, J.Dokulůil, Kde na zemi, Zprávy____________________________________________________________

 

RANNÍ ANGELUS

 

TMA, HLÍNA V KOŘENECH A SLÍDA HVĚZD SE SVLÉKÁ,

KDYŽ PÍŠŤALKA JE OTLOUKÁNA MEČEM ANDĚLA.

A STÉBLA ZNÍ A DEN SI NA SCHOD KLEKÁ,

VTOM ŽENY VSTÁVAJÍ, JDOU V OKNA ZARDĚLÁ.

 

UŽ NEŠLAPE NOC Z BEZU ČERNÉHO MOŠT HUSTÝ,

ZAS PROUTÍ OTŘÁSLO SE, ZNOVU BZUČÍ HMYZ

A VROUCNĚ ZVONICE SI ZPÍVÁ SVÝMI ÚSTY

ZPĚV ANDĚLSKÝ, LESKNOUC SE VLHKEM MÍZ.

 

DNE OBSAH ÚHRNEM CHCE ŘÍCI KUROPĚNÍ:

DECH MODŘÍNŮ, KOV ZRN A TLUKOT SRDCÍ VŠECH.

JAK V SCHRÁNKY MAKOVIC SE SVĚTLO TEPÁ, MĚNÍ,

VĚC KAŽDOU V UZRÁNÍ DOKUJE DNEŠNÍ ŽEH.

 

A ZVONY VZDOUVAJÍ SE JAKO HRDLA PTAČÍ,

NÁM SRDCE DONUTÍ K NEJČISTŠÍM DOZNÁNÍM:

HLE, DÍVKA PÁNĚ, PRAVÍ DUŠE V PLÁČI,

TVÉ SLOVO NAPLNÍ MĚ SLADKÝM POZNÁNÍM.

Jan Dokulil

+++

JAN TAULER SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Jsou rozdílná povolání, ale tentýž Duch (1 Kor 12, 6n)

Svatý Pavel píše: "Jsou rozdílná povolání; ale všechno působí jeden a týž Duch k prospěchu a užitku člověka." A je to zase tentýž Duch, který působí všechno ve všech věcech. Každému se dostává zjevení Ducha k jeho užitku a prospěchu. Někomu je dána v tomto Duchu řeč moudrosti, jiným se dostává mnoha rozličných darů, ale všechno to působí jeden a týž Duch. Apoštol Pavel pak říká mnohé na dosvědčení víry.

Dříve působil Duch Boží veliké, zázračné věci u svých přátel na dosvědčení víry: děla se velká znamení a různá proroctví, svatí prolévali svou krev a podstupovali smrt. Toho už dnes není třeba. Vězte však, že u mnohých křesťanů je té pravé, živoucÍ skutečné víry bohužel tak málo jako u pohanů a židů.

Nyní se vraťme k výroku svatého Pavla: "Jsou různá díla a služby, ale všechno působí jeden a týž Duch." Děti, jak už navenek vidíte, je tu tělo, a toto tělo má mnoho údů a smyslů, a každý úd má svoji zvláštní úlohu a práci, jako oko, ucho, ústa, ruka a noha, a žádný si neosobuje být tím druhým nebo něčím jiným, než mu určil Bůh. Tak jsme také my všichni vespolek jedním tělem a údy, a Kristus je hlavou tohoto těla; a na tomto těle lze vidět velký rozdíl v údech. Jeden je okem, druhý rukou, třetí nohou, další ústy nebo uchem. Očima těla svatého křesťanství jsou učitelé. To se vás nijak netýká. Ale my, obyčejní křesťané, máme opravdu dobře rozpoznat, co je naší úlohou, k níž nás Pán povolal a pozval, a jaká je to milost, k níž nás určil. Neboť to všechno jsou milosti, každá služba nebo dílo, ať jsou sebemenší, všechny působí tentýž Duch k užitku a prospěchu člověka.

Začněme tím nejprostším: jeden umí příst, druhý šít boty, jiní se zase dobře vyznají ve vnějších věcech, v nichž jsou zruční, zatímco jiný to nedovede. A toto vše jsou milosti, které působí Duch Boží.

Víte, kdybych nebyl knězem a nežil v řádu, považoval bych za velkou věc, kdybych mohl šít boty, a to bych dělal raději než co jiného a s radostí bych si vydělával na chléb svýma rukama.

Děti, noha ani ruka nemají chtít být okem. Každý má konat tu službu, k níž ho ustanovil Bůh, ať je jakkoli hrubá; vždyť jiný to třeba dělat neumí. Tak má také každá z našich sester vykonávat svou úlohu. Některé dovedou líbezně zpívat - ty mají přednášet žalmy. A toto vše přichází od Ducha Božího. Svatý Augustin říká: "Bůh je nesložené, božské, jednoduché bytí, a přesto působí veškerou rozmanitost a je všechno ve všech věcech, jedno ve všem a všechno v jednom." Žádné dílo ani umění není příliš nepatrné: všechno přece přichází od Boha a je projevem jeho zvláštní milosti. A každý má pro svého bližního konat to, co on tak dobře neumí, a má dávat z lásky milost za milost. A věz, že když se člověk nesnaží, nic nedává, nic pro svého bližního nekoná, musí Bohu skládat přísné účty, jak o tom mluví evangelium, že totiž každý člověk je za své hospodaření zodpovědný a musí z něho vydat počet: co od Boha přijal, to má a musí zase dát jinému, jak jen to dovede a jak mu to Bůh dal.

Proč se však tolik naříká a každý si stěžuje na svou práci, že je mu překážkou, když je přece od Boha, a Bůh nikomu překážky neklade? Kde se bere ten svár ve svědomí, jenž trápí tolik lidí a působí jim neklid, když to pochází od Božího Ducha? Milované dítě, věz: co ti způsobuje tento neklid, to není práce, ne, opravdu ne; je to tvůj nepořádek, který v té práci máš. Kdybys konal své dílo, jak je po právu a vpravdě máš konat, kdybys měl na mysli jen a pouze Boha a ne to svoje, kdybys nemiloval ani se neobával zalíbení a nelibosti, ani nehledal vlastního užitek ani potěšení, nýbrž jedině slávu Boží, a kdybys konal své dílo jedině pro Boha, hle, pak bys v sobě nikdy nemohl mít svár a špatné svědomí. Duchovní člověk by se měl vskutku stydět, kdyby svou práci dělal tak nepořádně a neopravdově, že bychom od něho slýchali, jaké že mu to přináší trápení. Vždyť z toho se dovídáme, že své dílo nekonal v Bohu ani v pravém, čistém smýšlení, ani z opravdové, ryzí lásky k Bohu ak prospěchu bližního. A z toho, zda ti práce přináší pokoj nebo ne, poznáš ty i druzí, jestli jsi při své práci měl na mysli pouze Boha.

Náš Pán nevytýkal Martě její práci, neboť ta byla dobrá a svatá, ale napomínal ji pro její starostlivost.

Člověk má konat svou dobrou, užitečnou práci, která mu připadne, starosti však má svěřit Bohu. Svou práci má vykonávat co nejpozorněji a v tichosti, má zůstávat sám v sobě, vnášet do sebe Boha a často obracet mysl dovnitř, nanejvýš vroucně a zbožně; a také má v sobě sledovat, co ho k té práci žene a pudí. Člověk má také uvnitř pozorovat, kdy jej Duch Boží nabádá k odpočinku a kdy k činnosti, aby toho vždy uposlechl a jednal podle vedení svatého Ducha - teď odpočívat, teď konat - a aby pak 'konal svou práci v dobrotě a pokoji. Jestliže je někde nějaký starý, slabý, potřebný člověk, máme mu běžet vstříc, předhánět se ve skutcích lásky a jedni druhému nést břímě. A nečiníš-li to, buď si jist, že to, co máš; ti Bůh vezme a dá někomu jinému, který s tím tmí lépe naložit, a tebe nechá prázdného bez ctnosti a bez milosti. A ucítíš-li ve svém díle vnitřní dotek, jemně ho sleduj, a uč se tak do své práce vnášet Boha: a neutíkej hned od toho pryč.

Děti, tak se máme učit cvičení ve ctnostech. Neboť chcešli něco umět, musíš se cvičit. Nečekej, že do tebe Bůh ctnosti nalije bez tvého úsilí. Ctnostem, které nejsou cvičeny, nelze věřit, že by se tu snad do člověka vléval Otec, Syn a Duch svatý. O tomhle ani nelze nic soudit, dokud toho člověk nedosáhl vnitřním či vnějším cvičením.

Jeden dobrý muž stál a mlátil obilí, a. vtom upadl do vytržení; kdyby mu anděl nedržel cep, byl by se tím cepem uhodil. Vy byste se však chtěli od všeho oprostit. Tím, co za tím vězí, je často lenost: každý chce být okem; všichni chtějí nazírat a rozjímat, a nikdo nechce pracovat.

Znám jednoho z nejvyšších Božích přátel. Po celý život byl rolníkem, víc než čtyřicet let, a je jím dosud. Jednou se ptal našeho Pána, zda si přeje, aby nechal své práce a šel si sednout do kostela. A Pán mu odpověděl, že ne, to že nemá činit, nýbrž má dobývat svůj chléb v potu tváře ke cti jeho drahé krve. Člověk si má během dne nebo v noci vždycky najít čas, kdy by se mohl pohroužit do svého základu, každý svým způsobem. Vznešení lidé, kteří se dokážou obrátit do Boha v čirosti a bez [smyslových] obrazů a [rozumových] forem, mají tak činit po svém způsobu. Ti ostatní mohou tomuto cvičení věnovat dobrou hodinu, každý svým způsobem, neboť všichni nemůžeme být očima.

Pak ať dál konají svá~ dobrá cvičení, jak jim určil Bůh, ve velké lásce, v pokoji a dobrotě, podle vůle Boží. Kdo slouží Bohu podle vůle Boží, tomu Bůh odpovídá podle vůle člověka. Kdo ale Bohů slouží podle své vlastní vůle, tomu Bůh neodpoví podle vůle člověka, nýbrž podle své, Boží vůle.

Děti, z tohoto opuštění vlastní vůle se rodí a vzchází bytostný mír, který přichází z vycvičené ctnosti. 1\. buďte si jisti: nevychází-li z vycvičené ctnosti, je falešný; musí se tedy cvičit uvnitř i navenek. A ten, který přichází z nitra, ten vám nemůže nikdo vzít.

Tu přicházejí různí všeteční lidé, kteří jsou ohromně přemoudřelí: má to být tak a tak, říkají, a každého chtějí kočírovat podle své hlavy, podle svých dojmů a způsobů. Takoví lidé nosí čtyřicet let duchovní šat, a dodnes nevědí, na čem jsou. Ti jsou mnohem smělejší než já, Měl bych být učitelem; já ale naslouchám lidem, ptám se jich, jak na tom jsou a jak k tomu přišli, a ještě i potom váhám vynést nějaký soud, ale hledám u. našeho Pána. A nedostanu-li [odpověď] od něho, řeknu: "Miléděti, samy hledejte u našeho Pána, a on vám dá." Vy ale chcete každého řídit a posuzovat podle svých způsobů a vlastních představ.

Tak přicházejí červi, aby sežrali bylinu, jež měla rů.st v zahradě Boží, a pak říkají: "Takhle my to neděláme, to je nějaký nový způsob a novotářský duch", a nepomyslí na to, že skryté cesty Boží jsou jim neznámé. Ach, jakým údivem budou naplněni ti, kteří se nyní domnívají, jak dobře na tom jsou!

Avšak svatý Pavel, říká: "Duch působí a dává dar rozlišování duchů." Kdo myslíte, že jsou ti lidé, jimž Bůh dává tento dar? Vězte, že lidé, jimž se toho dostává, jsou všemi způsoby vycvičeni, co se těla a krve týče; jimi prošla pokušení těmi nejhroznějšími a nejtěžšími způsoby, Nepřítel jimi prošel a oni zase jím; a tak jim [to cvičení] proniklo až do morku kostí. Tito lidé mají poznání k rozlišování duchů. Pokud chtějí toho daru použít a pohlédnou na lidi, rázem poznají, zda je jejich duch od Boha nebo ne, a jaké jsou jejich nejkratší cesty k Bohu a co jim na nich překáží.

Ach, děti, jaká škoda, že se pro malé, nepatrné věci sami připravujeme o vznešenou a tolik blízkou pravdu, kterou pak budeme muset navždy a navěky postrádat, po celou Boží věčnost! Co totiž nyní promeškáme, toho se nám už nikdy víc nedostane.

Abychom tedy všichni vpravdě pořádali obojí, svoje povolání i duchovní působení, jež nám Boží Duch dal a v němž nás vyučil, každý podle toho, co pro něj Duch Boží určil, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

+++

LETNICE

TENTOKRÁT

 

TO NEBYL VÍTR

SLUŽEBNÍK

ANI MSTITEL A

NI ZHOUBCE

 

TENTOKRÁT

TO BYL VÍTR

SPLAV

ŽENOUCÍ TURBINY ELEKTRÁREN

ABY BYLO VE SVĚTĚ VÍCE SVĚTLA

 

ROZTÁČEJÍCÍ ŽERNOVY MLÝNŮ

ABY BYLO DOST CHLEBA PRO CHUDÉ

A K LÁMÁNÍ PRO LAČNÉ DUCHEM

 

DECH

VONÍCÍ SILICEMI

SEDMERA LÉČIVÝCH BYLIN

V JEDNO SVAZUJÍCÍ

ŠEPOT

CUDNĚ MILUJÍCÍCH ÚST

 

TÍHA

ZVLNĚNÝCH OSENÍ

A KVETOUCÍCH STROMŮ

SKLÁNĚJÍCÍCH SE

K POLIBKU PLODNOSTI

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

JAK NEBEZPEČNÝ JE STAV VLAŽNÝCH LIDÍ

 Je mnoho lidí chladných, ospalých, vlažných. Dostalo se jim svátosti křtu, a Bůh ještě i zabránil, že neupadli do smrtelných hříchů. Na to však spoléhají a nemají ani ochotu ani vážnou snahu, někteří také hodně zpívají a modlí se, ale nekonají to s ochotou a prožívanou milostí.

Takoví vlažní lidé se cítí šťastni mezi tvory, v nichž nalézají radost a potěšení, protože jim jdou k duhu, při nich je jim blaze, na ně si dobrovolně navykají, hledají v nich rozkoš a potěšení. Tak se rozlévají v neopatrnosti svých mravů a smyslů a přitom by se neradi dopustili hříchů, zvláště ne takových, jež bijí do očí. Myslí si, že stačí, štítí-li se smrtelného hříchu, a konají tak jen ze strachu před věčným trápením. Lehkých hříchů se však nevyvarují, a také nad nimi nejeví sebemenší lítost.

Takoví lidé postrádají opravdovou vůli k tomu, aby své hříchy a chyby přemohli kajícími cvičeními. Postrádají vřelou touhu dosáhnout ctností. Jejich láska je nepatrná. Hledí si sice ještě vnějších úkonů, avšak s nelibostí a mrzutě, neboť nevědí nic o spojení a důvěrném styku s Bohem. Ba, skoro se na tyto věci neptají, ani si je nepřejí, a tedy se o ně ani nesnaží. Chovají se k nim, jako by se jich vůbec netýkaly. Slyší-li mluvit o Božích věcech, rozumějí jim tolik, jako Tatar latině. Jim stačí, odříkat denně řadu Otčenášů, prolistovat knacionál a konat navenek a bezmyšlenkovitě suché skutky poslušnosti. Bůh ať se spojuje, s kým chce, copak jim na tom záleží? Jedná-li se však o časné výhody, prospěch nebo čest a jiné příjemné véci, hned vidíš, jaký živý zájem se v nich probouzí. Když se vyzpovídají a vykonají uložené pokání, to stačí po jejich soudu, aby byli zbaveni trestů pekelných, a tak se cítí docela spokojeni. I k Spasiteli se přibližují a přijímají v době postní tělo Páně, nejeví však vůle, aby úplně změnili svůj život, musejí-li jít na Mši svatou, jdou tam jen jako na odskok a zdá se jim příliš dlouhá.

Tak zůstávají chladní, leniví, nedbalí, prázdní, lehkomyslní, žádostiví záliby a požitku, mlsní, přes míru oddaní své pohodlnosti. Uvnitř pak zůstávají svévolní, bez odevzdanosti a nedůtkliví, pyšní, plni starostí, ledabylí, Třebaže by se i snažili, před lidmi jevit se řádnými. Posuzují jiné lidi, vidí chyby na všech a mluví o nich s potěšením.

Tyto a jiné věci podobné mají na srdci i na jazyku a podle nich se poznají a sami se jimi projevují. Hříšníky jsou, za ně se však nepokládají! Nebezpečí hříchu smrtelného vidí, avšak dříve než je zvědí a si uvědomí, upadají do něho.

Tak spějí volnou, širokou a vyšlapanou cestou k peklu, neboť žijí podle těla, proto ani nezakusí, co je sladkost duchovní. Kdo žije tělu, nemůže se líbit Bohu (Ř 8, 8). Kdo nechce jít ázkou cestou, která vede k životu věčnému (Mt  7, 13), ten se nutně omeškává a často zabloudí, čímž zmešká blaho věčné. Proto píše svatý Augustin: „Neznám lidí špatnějších a zaslepenějších nad ty, kteří povolují v duchovním životě, neboť často tak hluboko upadnou do hříchů: že zbloudí i ve víře a v Písmě svatém.“

Je tudíž obava, že takoví zůstanou a setrvají bez polepšení a beze ctnosti až do konce a snadno odpadnou, neboť nejdou správnou cestou, ani si nenavykli vcházet do sebe, poněvadž žijí jen v povrchnostech a tak se stávají zcela prázdnými a suchými, sobě samým pak úplně cizími a vzdálenými. Jejich nitro se pozvolna zatvrzuje v kámen, jehož není možno zlomit ani ohnout. To pochází od hrozného jejich nevděku vůči Bohu. Člověk přijal všechno od Boha, vše, co má, uvnit, i zevně, přirozenost, milost i své štěstí. Bůh jim udělil tolik milostí před mnohými lidmi jinými, kteří by si byli takové milosti mnohem lépe vážili než oni, vyšel jim vstříc, dávaje jim tolik dobrých vnuknutí a napomenutí vnitřně i jinak, že se tomu často sami diví: a oni se tím přece neobrátí. O nich praví svatý Pavel (Žid. 6, 4): „Je zajisté nemožno, aby tu kteří jednou byvše osvíceni a okusivše daru nebeského, stali se účastni Ducha svatého a ochutnali také dobrého slova Božího i sil věku budoucího a potom padli, opět se obnovili k obrácení, ti, kteří Syna Božího si znova křižují a v posměch vydávají. „ Podává k tomu i přirovnání: „Přijímáli dobře obdělaná země častý hojný déšť a vydávali očekávanou úrodu, klidí požehnání, totiž chválu od těch, kdo ji obdělali, nevydávali však nic než trní a hloží, je k zavržení a prokletí a konec její bude spálení. „ Chce tím říci: O těch lidech, kteří tolik milostí od Boha přijali a jimž on zvláštní důkazy své přízně projevil, - nenesou-li užitku a trvají-li v tom, je obava, že propadnou věčnému prokletí. „poněvadž jsi vlažný, vyvrhnu tě z úst“ (Zj 3, 15).

 Jak žalostně je tomu s těmito lidmi, to ví jen Bůh a mají proč se bát, poněvadž žijí v nejistotě, neupadnou-li do hříchů smrtelných. A i když Bůh učiní zázrak a uchrání je těžkých hříchů, mají přece trojí škodu.

První škoda je, že jsou zbaveni veškeré sladkosti a milosti, kterou uděluje Duch Svatý ctnostným duším. Vše jim připadá těžké, co je božské a Boha se týká.

Poněvadž láska jejich, nitro jejich je plno tvorů, zašla je chuť k věcem božským, nebeským, a zdají se jim trpkými a nechutnými. V nitru jsou tvory naplněni, proto je to láká k zemí a k věcem nečistým, což je jejich potravou a rozkoší.

Druhá škoda je, že žijí neustále v tvrdosti srdce a v zasmušilosti, neboť jí nemohou pro nedostatek milostí přemoci. A proto jim je hanlivé slovíčko bolestnější, nežli člověku Boha milujícímu smrt pro Boha.

Napadne-li je útok nebo pokušení, jsou nesnesitelní, nevlídní, rozčilení, nepovolní, nevrlí a nezpůsobní k jiným, ale v řeči opatrní, a tím ctnostní. A tak zakoušejí zde přehořkých muk, po nichž následují, k Bohu-li se neobrátí, muka věčná. Jak se všeobecně říká: zde táhnou káru, na onom světě vůz. Daří-li se jim však časem dobře, jsou znova na všechny strany milostiví a plni radosti.

Třetí škoda je, že čas svého života tráví v nevědomosti, takže hříchů nerozeznávají a z nich se tudíž zpovídat nemohou. A ježto se jich nezbaví, přivolávají na tělo i na duši nové, těžké břímě trestu.

 Ach, co ti lidé si počnou na konci života, až sami uvidí, jak svou směšnou hloupostí tak bezměrné štěstí promeškali? Vzchopí-li se na konci života ještě k lítosti a lásce, děje se jim velké milosrdenství, avšak poté musí vytrpět krutý očistec.

Je však obava, že se jim stane tak, jako neopatrným pannám (Mt  25,1). O těch též není psáno, že se dopustily těžkých hříchů, nýbrž jen to, že nebyly shledány připraveny. Chtěly se připraviti- to se u nich zdálo témě, dobrou vůlí, zůstaly však přece venku a bylo jim řečeno: „Neznám vás. „

Ženich duše tě volá, aby ses od života vlažného odvrátil a opravdově se polepšil.

Domlouvá, nevím ani jak často: „~Rivértere, revertere - navrať se, navrať se!“ (Pís 6,12). Obnov se jako ten pták ohnivák, jako jelen, jako chytrý had. Toužíš-li pak zvědět, jak se obnova počíná, povím ti to. Znám jednoho bratra kazatele. Když zbloudil a ztratil po svém soudu pravou vážnost a pobožnost srdce, šel do sebe a pravil: „0 Bože, kam jsem to dospěl? Kam jsem to v Čiré nevědomosti zapadl!“ A začal znovu sám sebe umrtvovat, tělo krotit, lidem se odcizovat, vážně si počínat,  sám sebe střežit, novou modlitbu vymýšleti, nová cvičení vynalézat a vstup na cesty, na nichž před tím klesl, si zavírat, a to činil dnem i nocí, až se zase nadchl k svaté vážnosti, a budoucí život byl mnohem lepší než minulý. A v rozjímání svého srdce pochoval starého člověka, jako kdyby byl nikdy nežil a nalezl potom leckterý nový způsob, jak se uchránit, a takto byl vždy moudřejší. A když opět klesl, začal zase tak jako předtím.

Žalmista zpívá: „Okuste a Sledujte, jak je Hospodin dobrý! (Ž. 33, 9). A svatý Řeho, praví, že sloužit Bohu je svobodný život. A tomu musí opravdu přisvědčit veškerá srdce jako plné pravdě. Blažen, kdo své veškeré úsilí tomu věnuje, neboť po tomto čase krátkém následuje mu věčná blaženost.

+++

LKAJÍCÍ

NEVIDITELNÉ RUCE

DOTKLY SE VÍČKA OBZORU

A DO TMY

VYTRYSKLA SLZA

HVĚZDA

KVÍTEK ROZRAZIL

 

NARODIL JSEM SE S TOU HVĚZDOU

A JEJÍ BARVA

JE BARVA MÉ DUŠE

 

KDYŽ SE PROBOUZÍM

V MÉ LAMPĚ UŽ SVÍTÁ

JEJÍ MODRAVÝ STESK

 

STOJÍ PSÁNO

ŽE BUDEME ŠŤASTNI

 

LKAJÍCE

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (6)

Náš další boj je BOJ PROTI LAKOMSTVÍ; my to můžeme nazývat láskou k penězům. Je to válka s vnějším nepřítelem, mimo přirozenost. V mnichovi nachází svůj počátek jen a pouze v nečinnosti mysli, která zmalátněla a nechala se zkazit, a většinou vzniká také tehdy, jestliže se na počátku nezřekl světa zcela důsledně a začal stavět na vlažné lásce k Bohu. Puzení k ostatním neřestem jsou pravděpodobně vštípena přímo do lidské přirozenosti, jako by nám jejich základy byly vrozené a nějakým způsobem nám vrostly do těla skoro současně s narozením, ještě než jsme se naučili rozeznávat dobro a zlo, a třebaže člověka postihují jako první, lze je přemoci jen dlouhou námahou.

Nemoc lakomství přichází až později a přistupuje k duši zvnějšku. Ale oč je snadnější uchránit se před ní a odmítnout ji, tím se stává zhoubnější než všechny ostatní, když ji člověk zanedbá a jednou si ji vpustí do srdce, a o to obtížněji se pak vyhání. Stává se z ní totiž kořen všeho zla, z něhož raší výhonky nejrozmanitějších neřestí.

Copak nevidíme například prosté tělesné pohyby nejen u chlapců, kteří ve své nevinnosti ještě ani nerozeznávají dobro a zlo, ale dokonce i u malých dětí a kojenců? Oni v sobě nemají ani zárodek jakékoliv chlípnosti, přesto však dávají znát, že jsou v nich tělesné pohyby z přirozeného pudu. A nevidíme podobně, jak už v malinkých dětech bují také divoké ostny hněvu? Nepozorujeme, jak se jich dříve, než poznají ctnost trpělivosti, dotýkají křivdy a jak citlivě vnímají, když je někdo i jen v žertu slovně urazí? Někdy je hněv popudí, a i když jim k tomu scházejí síly, neschází jim vůle pomstít se.

Neříkám to, abych obviňoval přirozený lidský stav, ale abych ukázal, že některé pohyby, které z nás vycházejí, jsou do našeho nitra vštípeny k užitku, zatímco jiné se tam dostávají neřestí nedbalosti a rozhodnutím zlé vůle zvnějšku.

Ty tělesné pohyby, o nichž jsme mluvili výše, nám k užitku vštípila do těla prozřetelnost Stvořitele — aby nás podněcovala k plození dětí a rozmnožování potomstva, ne abychom páchali mrzké smilstvo a cizoložství, které zatracuje i moc Zákona. | A cožpak nechápeme, že i ty ostny hněvu jsou nám velmi prospěšné k tomu, abychom se mohli zlobit na své neřesti a chyby a zabývat se spíš ctnostmi a duchovní horlivostí a prokazovat Bohu veškerou lásku a vůči svým bratřím trpělivost? Také víme, jak užitečný je smutek; ale když se změní v opačný afekt, i on se počítá mezi ostatní neřesti. Smutek ve shodě s bázní před Bohem je totiž velmi nezbytný; je-li však světský, je velmi zhoubný, jak učí Apoštol: Smutek, který je od Boha, přináší kajícnost k zajištění spásy; zato smutek světský přináší smrt.

 Jestliže řekneme, že ona hnutí nám vštípil Stvořitel, neznamená to tedy, že on je vinen, když jich my ničemně zneužijeme a raději je obrátíme k škodlivé službě: když chceme být smutní nikoliv pro spásné pokání a nápravu neřestí, ale kvůli ničemným světským ziskům; nebo také když se nehněváme užitečně sami na sebe, ale — přes zákaz Páně — na své bratry. Bude-li někdo chtít železo, které dostal, aby mu sloužilo k potřebě a užitku, obrátit k vraždění nevinných, nepadne za to vina na původce toho materiálu — to, co on poskytl jako vhodný a potřebný prostředek k šťastnému životu, použil ten člověk ke zločinu.

 Nicméně tvrdíme, že některé neřesti vznikají bez jakéhokoliv předchozího podnětu přirozenosti — pouze z rozhodnutí zlé a zkažené vůle. Takovou neřestí je například závist a právě lakomství. Ty v nás totiž nemají základy v nějakém přirozeném popudu, ale přitahují se zvnějšku. Je snadné se před nimi uchránit a pohodlně se jim vyhnout, ale když už mysl zachvátí a posednou, přivodí jí veliké neštěstí. Sotva ji nechají dojít k uzdravujícím lékům. Buďje to tím, že si lidé zranění neřestmi — kterých mohli nedbat, kterým se mohli vyhnout, které mohli snadno přemoci — nezaslouží léčení rychlými léky, anebo tím, že mají špatné základy a nejsou hodni stavět stavbu ctností a dosáhnout vrcholu dokonalosti.

 Z těch důvodů ať tu nemoc nikdo nepodceňuje a nezanedbává. Je sice velmi snadné ji odvrátit, ale koho zachvátí, toho už sotva nechá dojít k uzdravujícím lékům. Ona je totiž schránou neřestí a kořenem všeho zla a stává se ohniskem ničemnosti, z něhož nelze uniknout, jak říká Apoštol: Kořen všech špatností je filargyria, to jest láska k penězům.

Když tedy zachvátí mnichovu ochablou a vlažnou mysl tato neřest, znepokojí ho nejprve kvůli nepatrnému obnosu a líčí mu nějaké spravedlivé a jakoby rozumné důvody, proč by si měl nějaké peníze ponechat, nebo proč by je měl získat. Stěžuje si, že to, co v klášteře dostává, nestačí a že zdravé a silné tělo to může sotva udržet při životě. A co teprve, kdyby se objevila nějaká tělesná nemoc, a on by neměl stranou schováno něco, z čeho by byl při nemoci živ. Prostředky kláštera jsou prý velmi skromné a zanedbávání nemocných obrovské. | Jestliže nebude mít nic vlastního, čím by se mohl postarat o léčbu těla, bídně zahyne. Ani šaty, které dostává, mu údajně nebudou stačit, leda když se postará o něco, z čeho by si mohl opatřit jiné. A nakonec prý se ani nemůže dlouho zdržovat na tomtéž místě nebo ve stejném klášteře, a když si nepři-chystá prostředky na cestu a peníze na námořní dopravu, nebude se moci přestěhovat, až bude chtít, a bude bez jakéhokoli prospěchu ustavičně snášet namáhavý a bídný život v nouzi a bude se muset nechat pro svou chudobu a nahotu neustále potupně živit z cizího majetku.

A když svou mysl chytí do léčky takovýchto myšlenek, vymyslí, jak by mohl sehnat aspoň jeden denár. S neklidným duchem si najde vedlejší práci, aby ji mohl konat bez opatova vědomí. Když ale její výsledek potají prodá a vytoužené mince se konečně zmocní, trápí ho muka ještě silnější a prudší, jak by ji zdvojnásobil. Zaváhá, kam ji uložit nebo komu ji svěřit. Potom ho naplňuje ještě vážnější starost, co by si za ni mohl koupit a jakým obchodem by ji mohl zdvojnásobit. A když i tohle se mu podle přání zdaří, naroste v něm ještě palčivější hlad po zlatě a rozněcuje se tím prudčeji, o kolik se zvětšuje celkový zisk. Jak přibývá peněz, narůstá totiž také šílenství žádostivosti, i A tehdy dostává příslib dlouhého života a shrbeného stáří a různých vleklých nemocí, které by se ve stáří nedaly snést, kdyby se v mládí nepřipravila nějaká větší částka.

A tak žije ta nešťastná duše svázaná hadími smyčkami, a zatímco plane žádostí zvětšit ničemně nahromaděnou hmotu péčí ještě ničemnější a chystá se sama sobě porodit mor, kterým by se zanítila ještě krutěji, myšlenka na zisk ji zachvátí celou a ona už nehledí svým srdcem na nic jiného, než odkud by získala peníze, s jejichž pomocí by mohla co možná rychle uniknout disciplíně kláštera. Jakmile zasvitne nějaká naděje na peníze, neprokazuje žádnou věrnost.

 Kvůli té naději se nehrozí lži ani zrady, ani spáchat krádež, ani porušit slib, ani se naplnit škodlivou vášní hněvu; jestliže její naděje na zisk nedosáhne svého, neleká se překročit mez důstojnosti ani nízkosti. Ve všem má místo Boha zlato a naději na zisk podobně jako jiní lidé břicho. Proto když blažený Apoštol zahlédl zhoubný jed této nemoci, prohlásil, že je nejenom kořenem všeho zla, ale také službou modlám: ... a lakomství — to se řecky řekne filargyria —, které je modloslužbou.

 Vidíš tedy, k jak veliké záhubě tohle šílenství stupínek po stupínku dorůstá? Dokonce i Apoštolův hlas prohlašuje lakomství za idolatrii, modloslužbu, protože člověk zapomene na Boží podobu a obraz, které měl sám v sobě uchránit zbožnou službou Bohu bez poskvrny, a raději si jako boha zamiloval a začal opatrovat lidské podoby vyražené ve zlatě.

Takovým pokrokem v úpadku tedy člověk roste k větší slabosti. Nespokojí se s tím, uchovat si ctnost — ale co říkám ctnost: neudrží si ani stín pokory, lásky a poslušnosti. Při všem se rozhořčuje, při každé práci reptá a vzdychá, a protože už nemá žádný stud, řítí se k propasti jako nezkrotný kůň bez uzdy. Nespokojí se všední stravou ani obvyklým oblečením, ale zapřísahá se, že už to nehodlá déle snášet, a prohlašuje, že Bůh není jen tam a že jeho vlastní spása není vázána jen na tohle místo, a těžce naříká, že jestli odtud hezky rychle někam neodejde, hned umře.

A protože má ty mince, peníze na cestu své nestálosti, pod jejichž ochranou si připjal jakoby křídla, a je už připraven se přestěhovat, odpovídá na všechno poučování zpupně, chová se jako host a cizinec, a i když zjistí, že něco potřebuje nápravu, nedbá toho a je mu to jedno. | Ačkoliv má tajně ukryté peníze, stěžuje si, že nemá ani obuv a šaty, a zlobí se, že je dostává příliš pozdě. A kdyby náhodou starší rozhodl, že něco z toho přidělí dříve tomu, u koho pozná, že nemá zhola nic, vzplane ještě větším hněvem, domnívá se, že se jím pohrdá jako nějakým cizincem, a i když své ruce k žádnému dílu nepřiloží, kritizuje všechno, co si vynucuje užitek kláštera. Pečlivě vyhledává příležitosti, pro které by se měl urazit nebo rozhněvat, aby se nezdálo, že opouští disciplínu cenobia čili družiny jen z nějakého bezvýznamného popudu, i Není spokojen s tím, že by odešel sám — to by se mohlo myslet, že zběhl pro svou neřest; a tak nepřestává skrytým našeptáváním svádět, koho jen může. A kdyby mu i nepřízeň počasí zamezila cestu nebo plavbu, zůstane tam po celý ten čas se srdcem stísněným a neklidným a neustále bude zasévat smutek nebo vyvolávat nepříjemnosti, protože si myslí, že nenajde útěchu a omluvu pro lehkovážnost svého odchodu jinak, než když upozorní na hanebnost a poskvrnění kláštera.

A tak to s ním zmítá a jiskérky peněz, které nikdy nedovolí mnichovi, který je vlastní, zůstat v klášteře a žít pod ustanoveními řehole, ho rozněcují víc a více. Když ho potom jakási vražedná šelma, která odlučuje ovci od shromážděného stáda, přiměje zradit druhy a učiní si z něho kořist, když ho zbaví klášterního soužití a připraví si z něho snadné sousto, přinutí toho člověka, který dříve pohrdal vykonáváním snadných prací v klášteře, aby ve dne v noci neúnavně pracoval pro naději na zisk. Nedovoluje mu zachovávat modlitby, pravidelné posty, řád vigilií a nenechává ho plnit povinnost čestně pomáhat bližním, jen aby mohl nasytit šílenou hrabivost a čelit denním potřebám, a rozněcuje v něm oheň žádosti, o kterém si on myslí, že se má hasit výdělkem.

Takto už někteří sklouzli do srázné propasti a řítí se nezadržitelným pádem k smrti. Nestačilo jim, že sami vlastní peníze, které předtím nikdy neměli, nebo které si ponechali při špatném začátku svého klášterního života, ale vyhledávají společnost žen, aby ony střežily to, co oni bídně nashromáždili nebo si nechali. Zaplétají se do tak škodlivých a zhoubných zaměstnání, že upadnou až do hlubin pekla, protože se odmítají podvolit onomu apoštolskému výroku, aby byli spokojeni, jestliže mají co jíst a do čeho se obléci — to jim skýtá skromné klášterní zajištění —, ale protože chtějí zbohatnout, upadají do pokušení, do ďábelské léčky a do mnoha zbytečných a škodlivých žádostí, které člověka potápějí do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zla je žádostivost — to jest lakomství —, kterou někteří následovali, a proto zbloudili od víry a zabředli do mnoha bolestí. Sv.Jan Kassian

+++

DUŠE

 

ZA SLANÝM ZÁVOJEM SLZ UKRYTA

TAM KDE SE JEJÍ OBRYS CHVÍ

V UZLÍČKU ZÁDUMČIVÝCH VRÁSEK POČÍTÁ

A SCHRAŇUJE SVÉ BOHATSTVÍ

 

DO OČÍ JÍ PADÁ SNÍH

JAKO STROMY OBYDLENA VÁNKY JE

ZEBE JI DO NEHTŮ BOLESTNÝCH

ZA NÍ SE PLÍŽÍ HARPYJE

 

MÁ ÚČES DĚSNÝCH VLASATIC

JEŽ VĚŠTÍVAJÍ NEŠTĚSTÍ

STÍNY LÍBÁNA A KVÍLEJÍC

PŘETVÁŘÍ VESMÍR DLE SVÉ BOLESTI

 

MÁ RÁDA ÚSTRKY A PŘÍKOŘÍ

A HVĚZDU PÝCHY NOSÍ NA ČELE

PAK V ZOUFALSTVÍ SE ČASTO PONOŘÍ

JAK MAJÍ ZVYKEM PADLÍ ANDĚLÉ

 

MILUJE DLOUHÉ ZÁDUMČIVÉ NEMOCI

KDYŽ V OBZORECH BĚLOSTNÉ SVĚTLO NERVŮ MŽÍ

A STRACHEM NAPLNÍ SE NĚKDY ZA NOCI

PODOBNA NESMÍRNÉMU PUCHÝŘI

 

PIJE MÉ SLZY A POJÍDÁ MŮJ ŽAL

MÉ SLZY JEŽ MAJÍ PŘÍCHUŤ MĚSÍCE

ŽIVÍ SE ČERVÁNKY A KUSY TVRDÝCH SKAL

A KRÁSNĚ VŮNĚMI DOVEDE SYTIT SE

 

MILUJE DĚTSTVÍ JEHO PAŠIJE

A JEHO KRAJINU CHUDIČKOU NA KLASY

TAM JEN KAMENÍ A VÍTR SKLIZNÍ JE

TAM STŮNĚ PO RÁJI ODĚNA V POČASÍ

 

A NEJVÍC MILUJE MOU POKAŽENOU KREV

PŘI KAŽDÉM VDECHNUTÍ ZVOLNA JÍ UPIJE

JAK PRÁZDNO PŘISÁTA K UZLINĚ MÝCH CEV

KDE JEJÍ OSUD ROZPUŠTĚN JAK HVĚZDA JE

 

MÁ DUŠE JEŽ SLANÝM ZÁVOJEM SLZ UKRYTA

TAM KDE SE JEJÍ OBRYS CHVÍ

V UZLÍČKU ZÁDUMČIVÝCH VRÁSEK POČÍTÁ

A SCHRAŇUJE SVÉ BOHATSTVÍ

Jan Zahradníček

+++

JAK VZÁCNÝ DAR SE OBĚTUJE PŘI MŠI SVATÉ

Svatý Pavel píše k Židům: „Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť“ (Žd 8,3) Svatý Pavel nedokládá, co Kristus Pán má, aby obětoval. Ponechává, abychom o tom sami uvažovali. Musíme se tedy tázat: Jakou oběť přináší Kristus Pán jako nejvyšší Kněz ve svém úřadu svému nebeskému Otci?

Dar Krista Ježíše nemůže být nepatrný ani obyčejný, nýbrž musí být obětí nekonečné ceny, aby byl hodný nesmírného Boha. Neboť čím větší a znamenitější je pán, tím vzácnější a vznešenější musí být i dar, jenž mu má být věnován. Kdyby někdo chtěl poctít krále nebo císaře hrstí bobů, stěží by se dočkal poděkování, ba stal by se velice směšným. Všemohoucí Pán Bůh je však tak nesmírně velebný a nadmíru vznešený, že nebe i země pospolu mají vůči němu menší cenu, než hrst bobů vůči císaři. Poslyš, co o něm mluví mudrc v Písmu svatém: „Celý svět je před tebou jak prášek na váze a jako kapka rosy, jež zrána padá na zem“ (Mdr 12,22) Jestliže může být celá země dle svědectví Písma svatého ceněna jen jako krůpěj rosy oproti Bohu, kde se dá v širém světě nalézt něco, co by bylo hodno, aby Mu mohlo být důstojně obětováno? Ba, copak chce Kristus Pán nalézt i v celém nebi kromě Boha, čím by mohl uctít Nejsvětější Boží Trojici jako vhodnou a příjemnou obětí?

Slyš a žasni! V celém širém nebi a na celém převelikém světě nalezl jen jednu věc, jež byla hodná k tomu, aby byla obětována nesmírnému Bohu: je to jeho vlastní, nejsvětější, neposkvrněné, svaté člověčenství, Proto říká vhodně sv.Jan Zlatoústý: "Kristus Pán byl i Obětí i Knězem, Obětí podle těla, Knězem podle Ducha, on sám obětoval a také byl obětován." Podobně se vyjadřuje sv.Augustin: "Jedině Kristus Pán byl takovým Knězem, jenž byl zároveň také Obětí, neboť neobětoval Bohu Otci nic jiného,. než sebe sama," právě proto, že nemohl nalézt mezi poklady nebes i země nic jiného, co by bylo mohlo být důstojnou obětí Nejsvětější Trojici.

Toto člověčenství Ježíše Krista je tím nejvzácnějším i nejcennějším, co stvořila Boží všemohoucnost. Tak to zjevila sama Matka Boží svaté Brigitě, když jí řekla: "Člověčenství Ježíše Krista je tím nejdrahocennějším, co kdy bylo a dosud je." Neboť štědrá ruka Páně obdařila člověčenství Ježíše Krista tolika a takovými poklady milostí, a takovou dokonalostí, že jí už více ani větších předností udělit nemohla.

Tomu se ovšem nesmí rozumět tak, že by Bůh už nemohl udělit svému tvoru větší přednosti, nýbrž tak, že lidská přirozenost Ježíše Krista už nemohla pojmout více a větších předností. Ačkoliv Matka Boží je nevýslovně krásná, svatá i vznešená, není přece ve srovnání s člověčenstvím Ježíše Krista víc než hořící pochodeň ve srovnání se světlem slunce.

Pro tuto nejvyšší dokonalost bylo člověčenství Ježíše Krista na zemi uctíváno už nejen od zbožných lidí, nýbrž také od milých andělů. A nyní, kdy trůní po pravici nebeského Otce, je uctíváno tím více. Děje se tak jen proto, že v lidské přirozenosti Krista Ježíše jako Hlavě veškerého pokolení lidského, je soustředěno tolik dokonalostí, že jich Bůh nesoustředil v žádném jiném rozumném tvoru.

Bůh obdařil v nevýslovné štědrosti své anděly při jejich stvoření neocenitelnou svatostí a i jinými, nadmíru vzácnými vlastnostmi. Také z pouhé své dobroty udělil mnohým zbožným lidem a velikým světcům při jejich stvoření mnoho vznešených milostí i ctností, i velikou svatost. Avšak více než všechny zahrnul mnohými, nepochopitelnými milostmi, přednostmi i dokonalostmi blahoslavenou Pannu Marii, a to nejen při jejím stvoření, ale i později v jejím pře svatém životě. Všechny tyto milosti i přednosti, které Bůh uštědřil andělům, svatým, i blahoslavené Panně Marii však sjednotil Duch Svatý v lidské přirozenosti Ježíše Krista. Mimoto ji přidal ještě mnohých jiných milostí, dokonalostí i nebeských pokladů. A nyní tedy posuď sám, jak nevýslovně ušlechtilé, příjemné moudré, vznešené i slavné je člověčenství Ježíše Krista, ano, jak neobsáhnutelné moře všech dokonalostí v sobě pojímá i uzavírá.

Člověčenství Ježíše Krista je jediná vzácná oběť, kterou nejvyšší Kněz, Ježíš Kristus přináší i obětuje Nejsvětější Trojici Boží denně ve všech Mších svatých. Obětuje nejen své člověčenství, nýbrž zároveň s ním všechno to, co tato jeho Nejsvětější lidská přirozenost vykonala k větší cti a chvále Nejsvětější Trojice Boží na zemi po třiatřicet roků v nejvroucnější lásce, a co vytrpěla v nejtrpčích bolestech. Obětuje tedy veškeré kající skutky i veškeré umrtvování, veškeré kázání i učení, všechna vytrpěná pronásledování, pokořování, všechen posměch i potupy, všechny bolesti, šlehy při bičování, bodání trnů při korunování, otřesy při přibíjení na kříž, rány, muky, trýzně, všechny své slzy, všechny krůpěje potu, všechnu vodu i růžovou Krev, jež Mu vytekly z boku. Toto všechno představuje Kristus Pán ve všech Mších svatých nejsvětější Trojici Boží před oči. Obětuje jí to způsobem právě tak mocným i pokorným, jakým totéž ještě mocněji obětoval v pozemském životě i ve smrti.

Co je však třeba cenit nejvyšší měrou, je to, že Ježíš Kristus neobětuje své člověčenství samotné, nýbrž je zároveň předkládá nejsvětější Trojici spojené se svým božstvím. Třebaže se v oběti Mše svaté Nejsvětější Trojici neobětuje božství, nýbrž člověčenství Ježíše Krista, přesto se toto jeho člověčenství obětuje v takové dokonalosti, jaké se mu dostává spojením s božstvím. Skrze toto spojení se samo člověčenství Ježíše Krista stalo jako božským. Bylo obohaceno nesmírnými poklady. Účastí na božství nabylo neskonalé ceny a neskonalé důstojnosti. Z toho všeho můžeš nyní uzavírat, jakou nadmíru vzácnou oběť nabízí náš Spasitel Bohu Nejvyššímu ve všech Mších svatých, když Mu obětuje své člověčenství tak neobsáhnutelným způsobem.

Konečně také uvaž, že Kristus Pán neobětuje své člověčenství v oné podobě, jakou má na nebesích, nýbrž v té podobě, ve které se nachází na oltáři. Neboť v nebi je toto člověčenství Ježíše Krista tolik oslavené a velebné, že se i svatí andělé užasle chvějí, když nazírají jeho vznešenost. Na oltáři však je tolik pokorné i ponížené, že se tomu svatí andělé na výsost diví. Toto božské člověčenství je na oltářích skryté v podobách čili způsobách chleba a vína a uzavřeno jako v úzkém vězení. Tyto způsoby chleba a vína totiž obkličují člověčenství Ježíše Krista a uzavírají je tak, že nemůže být od nich odtrženo žádnou mocí a je v nich přítomné potud, pokud trvají podoby čili způsoby chleba a vína. V těchto malých, pokorných i ponížených způsobách chleba a vína se představuje Kristus Ježíš Nejsvětější Trojici, a obětuje se Jí způsobem tolik pohnutlivým, že nad tím žasne celý nebeský dvůr.

Co tomu asi říká Nejsvětější Boží Trojice, když sleduje svou oslavu nejhodnější lidskou přirozeností Ježíše Krista v podobě tolik pokorné, takřka svých u nohou? Ó, jaká oslava se děje nebeskému Otci, když jeho milovaný Syn, pro větší jeho poctu, jako Otce, se pokořuje až k takovému nejkrajnějšímu ponížení! Ó, jaké úžasné moci a vznešenosti nabývá oběť Mše svaté, ve které se tajuplným způsobem děje právě toto pokorné sebeobětování Ježíše Krista! Jak bohaté požehnání a jak veliký užitek nabýváš tedy skrze nejsvětější oběť Mše svaté, když se za tebe obětuje! Kolik útěchy a občerstvení dostává se ze Mše svaté i dušičkám v očistci!

V knize ,,O slavných mužích z řádu cisterciáků“ o tom se dočítáme následující, podivuhodné události:

Za dob svatého Bernarda zemřel v Clairveaux řeholní bratr, jenž byl od Boha odsouzen k očistcovým mukám. Zjevil se jednomu ze starých kněží klášterních, a sdělil mu, že je v očistci. Důtklivě ho prosil, aby kněží kláštera, kde zemřel, nepřestávali za něho obětovávat Mše svaté. Po nějakém čase se onomu knězi znovu zjevil, a sice proměněný oslavou, a řekl: "Děkuji našemu Pánu Bohu, poněvadž jsem nyní už v nebeské blaženosti.“ Kněz se ho otázal: "Jak jsi byl vysvobozen?" Zesnulý odpověděl: "Pojď a uvidíš!" Po těchto slovech ho uvedl do klášterního kostela, ukázal. mu, jak tam při všech oltářích stáli kněží a s největší zbožností sloužili Mši svatou, a pravil: "Sleduj, touto zbrojí milostí jsem byl vysvobozen z očistce. Mše svaté jsou vítěznou .mocí Božího milosrdenství. Mše svatá je onou jedinou, ale převzácnou žertvou čili smírnou obětí, jež snímá hříchy světa. Říkám ti podle pravdy, že těmto zbraním Boží milosti, této moci Božího milosrdenství, této smírné oběti božského Spasitele nemůže naprosto nic odporovat, než jedině nekající srdce." Když onen starý kněz opět přišel k sobě a toto zjevení vypravoval klášterním bratřím, naplnili se všichni novou horlivostí, aby vždy s tím větší zbožností i uctivostí konali Nejsvětější oběť Mše svaté.

Pro větší oslavu Nejsvětější oběti Mše svaté si nyní ještě připomeň, jak sám Kristus Pán při svěcení kaple v Einsiedelnu sloužil s velikou slávou Mši svatou.

V životopisu sv. Meinrada se vypravuje, jak v osmdesátém roce po jeho smrti se zbožný kostnický biskup, sv.Konrád, vydal do Einsiedelu, aby kapli vysvětil svatého Meinrada. Když se v noci před vysvěcením ubíral do té kaple, aby se tam modlil, uslyšel zpěv andělů, kteří pěli předzpěvy i odpovědi, jakých se užívá při svěcení chrámů. Když pak vstoupil do samé kaple, spatřil ji naplněnou anděly a samého Krista Pána, přioděného biskupským rouchem, jak ji vysvěcuje. Byl stržen takovým úžasem, že stál nepohnutě ve svatém ustrnutí. Zřetelně viděl i slyšel, jak Kristus Pán, obklopen apoštoly, anděly a i jinými mnohými svatými, konal tytéž modlitby i obřady, jaké užívají biskupové při svěcení chrámů. Matka Boží, na jejíž počest byl zbudován oltář i s kaplí, stála na oltáři v nejvyšší slávě, nad slunce lesklejší, nad blesk skvělejší. Po vysvěcení kaple sloužil Kristus Pán. sám s největší slavností Mši svatou. Po Mši svaté zmizel celý nebeský zástup, a zanechal svatého Konráda v přeblažené radosti i sladkosti. Ten shledal v posvěcené svatyni šlépěje Ježíše Krista, vtlačené do nasypaného popela, a stěny pomazané svatým křižmem. Zrána příchozí páni žádali, aby sv.Konrád vysvětil kapli. Odpověděl: "Nesmím jí vysvětit, poněvadž už je způsobem tajemným vysvěcena." Když však nepřestávali na doléhat, aby začal se svěcením, uslyšeli všichni pospolu hlas s nebe, který takto ozval po třikrát:

"Ustaň, bratře ! Kaple je už vysvěcena." Nato sv.Konrád upustil od svěcení, a oznámil tuto podivuhodnou událost Svatému Otci do Říma.

Když sis tuto podivuhodnou událost přečetl, snad si řekneš: ,,Ó, kéž bych byl tehdy býval při svatém Konrádu, a také spatřil, co viděl! Jak bych se byl divil a radoval, a byl zbožný! Sleduj, jak budeš uchvácen týmž úžasem a naplněn stejnými pocity svaté radosti a proniknut vroucí zbožnosti, kdykoli se budeš zbožně zúčastňovat Mše svaté a při ní rozjímat o její vznešenosti. Při každé Mši svaté je Kristus Pán sám obětujícím knězem, který obětuje sebe sama nebeskému Otci za tvou spásu. Kdykoli sestupuje z nebe na tvůj oltář, obklopují ho zástupy andělů, třebaže ty je tělesnýma očima nevidíš. Jak zbožně budeš se při Mši svaté modlit a jak za šťastného budeš se pokládat, když budeš uvažovat, že klečíš uprostřed andělů, kdykoli se zúčastníš Mše svaté!

+++

DUHA


 

KŘIŠŤÁLOVÁ STUHA

POSLEDNÍ SBOHEM

NA RAKVIČKÁCH

DEŠŤOVÝCH KAPEK A SLZÍ

 

SLUNEČNÍ JEHLICE

PROBODNE ŽIVÝ STŘED

TAK ZNOVU STÉKÁM

V KRŮPĚJÍCH MODRÝCH A ZLATÝCH

PO TAJEMNÉM KAMÍNKU

SNUBNÍHO PRSTENU

BOHA NOEMOVA

 

A ZPÍVÁM


 

Jiří Jan Vícha OFMCap

+++

BOJ O VNITŘNÍ POKOJ

Musíme se ze všech sil snažit uchovat si vnitřní pokoj a nevzrušovat se, když nás druzí urážejí. Je třeba bránit se všemu hněvu a chránit rozum a srdce od špatných pohnutek.

Řehoř Divotvůrce nám zanechal příklad takové umírně- nosti. Jednou po něm na veřejnosti požadovala žena pokleslých mravů odměnu za cizoložství, kterého se s ní měl údajně dopustit. Místo toho, aby se rozhněval, řekl pokojně svému příteli: „Dej jí, co žádá." Jak vzala žena peníze, démon ji povalil na zem. Světec však zahnal démona modlitbou.

Je-li nemožné ubránit se hněvu, alespoň zadržme svůj jazyk...

Abychom si uchovali pokoj, je nutno zahánět melancholii a usilovat o radostného ducha...

Když člověk nedokáže uspokojit své potřeby, je pro něj těžké zvítězit nad beznadějí. Avšak to se týká slabých duší.

Abychom si uchovali pokoj, musíme se vyvarovat souzení druhých.

Je třeba vstoupit do vlastního nitra a ptát se: „Kde jsem?"

Musíme se vystříhat toho, abychom se svými smysly, hlavně zrakem, nechali rozptylovat: dny milosti totiž náleží jen těm, kdo se modlí a pečují o svoji duši.

+++

OCHRANA SRDCE

Musíme bdít, abychom uchránili své srdce od nevhodných myšlenek a vjemů. „Víc než nad čímkoli bdi nad svým srdcem, právě z něho tryská život" (Př 4,23). V srdci se také rodí čistota. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha" (Mt 5,8).

Co dobrého vstoupilo do srdce, nemáme z něj bezúčelně vydávat, neboť co jsme nashromáždili, neuchráníme před viditelnými ani neviditelnými nepřáteli jinak, než že to budeme střežit jako poklad uvnitř svého srdce.

Srdce, zapálené božským ohněm, vře, je-li naplněné živou vodou. Jestliže se tato voda vylije, srdce ochladne a člověk je jako led.

+++

POKUŠENÍ

Musíme se osvobodit od každé nečisté myšlenky, zejména když Bohu předkládáme své modlitby, abychom nemísili jejich vůně s nečistým zápachem.

Hříšné myšlenky musíme okamžitě zapuzovat... Dávejme si pozor hlavně na nestřídmost, lakomství a pýchu...

Když se vzepřeme proti tomu, co nám ďábel našeptává, dobře uděláme.

Ďábel může ovládnout pouze lidi zmítané vášněmi. K těm, kdo se od svých vášní očistili, může přistoupit pouze zvenčí.

Může vůbec mladý člověk zabránit tomu, aby ho znepokojovala tělesná pokušení? Musí se modlit k Pánu, aby zadusil hned první jiskry neřestí...

Přitom je třeba jasně rozlišovat. Když člověk přijme do srdce něco božského, rozveselí se. Když přijme něco ďábelského, rozruší se. Serafim Sarovský

+++

VÍNO SILNÝCH

BRATŘÍ, Z RUKY DO RUKY PODÁVEJME VÍNO SILNÝCH V SVÉ ČÍŠI;

VĚKY HO CHRÁNILY NA VINICÍCH PŘED MRAZEM JAK DÝMY OHŇŮ V ČAS NOČNÍ.

VINAŘI JEHO BYLI SMUTEK A SAMOTA.

NEŽ SE NADÁME, USLYŠÍME, JAK VEDLE NÁS RYTMICKY DÝCHÁ MYSTICKÁ PÍSEŇ,

A NA RTECH UCÍTÍME ČÍŠ SVOJI TEPLOU OD JEJÍCH ÉTERNÝCH RETŮ.

TAJEMNÝ PROUD ZAVŘE SE KRUHEM KOL NAŠEHO STOLU,

VYMKNE NÁS ZE ZÁKONŮ ZEMĚ, A ŽIVOT A SMRT BUDE NAŠEMU SNĚNÍ ODPOVÍDATI.

USLYŠÍME ŠUMĚNÍ NEVIDITELNÝCH ŘEK, JEŽ PROTÉKAJÍ STALETÍMI,

UVIDÍME OBLAK VĚČNÉHO, SKLONĚNÝ K VODÁM, SVÍTITI Z HLUBIN JAKO SLUNCE.

OPOJENÍ UČINÍ DUŠI NAŠI SVĚTLOU JAK DUŠI BUDOUCÍCH LIDÍ,

A OTRÁVENI SNEM ZEMŘEME PŘED SVOU SMRTÍ A PO SMRTI BUDEME ŽÍTI.

POSLUŠNI BUDEME ČÍSTI V TVÉ KNIZE, Ó VĚČNÝ, A K OBRAZŮM JEJÍM URČÍME SLOVA.

V ČAROVNÉM KRUHU, VELKÉM JAK OBZOR, SE ZAVŘEME ÚZKOSTEM NOCI.

PŘÍVAL TVŮJ UHASÍ STAVENÍ NAŠE, HOŘÍCÍ SE ČTYŘ STRAN PLAMENY BOLESTI,

A KVASEM TVÝM POKYNE NÁM TĚSTO NOVÉHO CHLEBA.

LAMPY NAŠE BUDOU PRAMENY OLEJE, JENŽ BUDE SVÍTITI, NEHNUT, UPROSTŘED VĚTRŮ.

ZAHRADAMI BUDOU NÁM HROBY, A SMRT SVOU BUDEME SE ZPĚVEM KOLÉBATI.

HOVOŘITI BUDEME MLČENÍM, A POLÍBENÍM BUDE NEVIDITELNÉ POTKÁNÍ TOUHY.

ODPOVĚDÍ NAŠÍ BUDE ZAZÁŘENÍ ZRAKŮ PŘI OBJETÍ MYŠLENEK V DÁLCE.

V PAPRSCÍCH UPŘENÉHO POHLEDU NAŠEHO STANE SE PRŮHLEDNÝM NEPRŮHLEDNÉ.

NEPŮJDEME MLHAMI SLZÍ Z KRAJINY SNŮ DO ZEMĚ ŽITÍ, NEB OBÉ SPLYNE,

A SLZY, JAK ROSA NA OSENÍ VĚKŮ, VYPITÁ SLUNCEM, ZDVIHNOU SE NAD NÁMI V PURPURECH RANNÍCH.

OKNA NAŠE UKÁŽÍ NÁM BARVY UMYTÉ NEBESKOU BOUŘÍ

A JED VE ŠŤÁVÁCH KVĚTŮ SHOŘÍ ZA UZDRAVUJÍCÍCH VŮNÍ.

STÍNY SLOŽÍ SE NÁM JAK PÉRA V KŘÍDLECH, POSETÁ HVĚZDAMI, SMĚJÍCÍ SE DÁLKÁM.

SNY, JEŽ TISÍCILETÍ SPALY, NEZNÁMY DUŠÍM, VZBUDÍME POD PŘIKRYTÍM BAREV A TVARŮ,

I VSTANOU Z LEDOVCŮ TOČEN, Z PRALESŮ MOŘÍ, Z TAJEMNÝCH DÍLEN HMOTY

A SPUSTÍ SE Z NEVIDITELNÝCH KONSTELACÍ.

HLEDĚTI BUDEME ŘADOU DNÍ BUDOUCÍCH JAK ŘADOU SKLENĚNÝCH DVEŘÍ ZA SEBOU LEŽÍCÍCH SÍNÍ,

JIMIŽ NÁM NAPROTI PŘICHÁZÍ SLUNCE, VĚNČENÉ ZELENÍ ZAHRAD.

JAKO NEBESA VONNÉHO LOŽE MILENCŮ ZATMÍ SE NAD NÁMI NOCI.

MINULOST ZTRATÍ SE V DÁLCE JAK KOUŘ TOVÁREN MĚSTA, Z NĚHOŽ JSME VYJELI DÁVNO.

MYŠLENKY NAŠE BUDOU MÍTI ŠÍŘI PROSTORŮ, NAPLNĚNÝCH ÉTEREM, JÍMŽ DÝCHAJÍ SVĚTY. —

UNAVENI SVĚTLEM RUKU PODÁME PŘÍTELKYNI, ABY NÁS ODVEDLA ODSUD,

A SMRT NAŠE BUDE JAK SMRT OČIŠTĚNÝCH LIDÍ. PODOBNÁ CHŮZI

Z POKOJŮ PŘESYCENÝCH VŮNĚMI DO CHRÁMU NA NEDĚLI KVĚTNOU.

PODOBNÁ VSTOUPENÍ NA LOĎ ZA VLÁNÍ PRAPORŮ A V ORCHESTRECH HUDEB.

PODOBNÁ ODCHODU VOJSKA DO DOBYTÝCH ZEMÍ, JEMUŽ HÁZEJÍ KYTICE Z OKEN.

PODOBNÁ RADOSTNÉ ODPOVĚDI CHORU PO SLOVECH KNĚZE, ZAMLŽENÝCH TAJEMSTVÍM.

PODOBNÁ POLÍBENÍ, KTERÉ POTRVÁ DÉLE NEŽ SYSTÉMY SVĚTŮ,

PODOBNÁ VÝKŘIKU VŠECH PÍSNÍ, SKRYTÝCH VE VŠECH MINULÝCH I BUDOUCÍCH DUŠÍCH A SVĚTECH,

A SMÍŠENÍ VŠECH MINULÝCH I BUDOUCÍCH DNÍ A NOCÍ V JEDINÝ DEN, V NĚMŽ NEBUDE NOCI.

BRATŘÍ, Z RUKY DO RUKY PODÁVEJME VÍNO SILNÝCH V SVÉ ČÍŠI:

HVĚZDY, KTERÉ NAŇ PRŠELY V KVĚTU, AŤ NAHÁZÍ DO NAŠICH ZRAKŮ.

TREST SLABÝCH BUDE, ŽE ZAPOMENOU SVÉ JMÉNO PŘI PROCITNUTÍ,

A ODMĚNA SILNÝCH, ŽE V ZÁŘÍCÍ TMĚ VZPOMENOU NA OSTROVY ZAJETÍ SVÉHO.

Otokar Březina

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

O VZNEŠENOSTI BOŽSKÉ LÁSKY

 „Milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší síly své a ze vší mysli své“ (Luk. 10, 27). Tato slova Páně vysvětluje sv.Albert Veliký takto:

Z celého srdce milovat znamená milo-vat s rozvážnou, svobodnou vůlí. Někdy se člověku zamane něco milovat, ale svobodný rozum se tomu vzpříčí, jindy zase necítí se váben k něčemu, ale rozvaha ho pudí, aby si to zamiloval. Tak i božská láska má spočívat na svobodném, svatém rozhodnutí.

Z celé duše milovat znamená s radostí a zálibou a svobodným souhlasem. Tato láska pochází z poznání pravdy.

Ze všech sil milovat znamená: miluj Boha s veškerou horlivostí a s veškerým úsilím, ovládni své nízké pudy a smysly a všechno zevnější a žij usilovně láskou v nitru i navenek. To je  vrchol lásky.

Miluj též Boha ze vší mysli své. V tom je vse ostatní obsaženo. Mysl dává všemu, co konáme a chceme, život, vroucnost, sílu a pevnost. Svatý Augustin pravil: Jeden skutek není ještě ctností, nýbrž teprve koná-li ho člověk pravidelně a vytrvale, snadno a rád, jako by se mu stal druhou přirozeností. A to působí pokorná láska.

2. „Láska je silná jako smrt, tvrdá jako peklo“ (Velep. 8, 6). Smrt odděluje duši od těla, láska odděluje všechny věci od duše. Duch milující Boha netrpí u sebe nic, co není božského, zejména hřích, neboť jako oheň všechno spaluje, tak božská láska spaluje hříchy. Milující duše miluje všechno, co miluje Bůh, nenávidí vše, co Bůh nenávidí. Netrpí nikde špatných mravů.

 Pouto božské lásky trhá všechna nezřízená pouta k tvorům. O tom praví sv.Tomáš: „Chceš-li vědět, přibývá-li v tobě božské lásky nebo ubývá, poznáš to podle tohoto měřítka: jakou měrou ubývá v tobě lásky k tvorům, takovou přibývá v tobě lásky k Bohu a vzmáhá-li se v tobě láska k tvorům, ubývá v tobě lásky k Bohu.“ Duše smí milovat tvory jen pro Boha, se vztahem k Bohu a v Bohu. Pro Boha je miluje,  miluje-li je protop že Bůh Je jejich původcem, se vztahem k Bohu, miluje-li je jako prostředky a cestu k Bohu, nejvyššímu dobru, v Bohu je miluje, nehledá-li v nich žádné záliby ani jiného cíle než Boha. Tak miluje tvory v Bohu a Boha v tvorech.

 Kdo by měl takovou lásku, mohl by zvolat se sv.Pavlem: „Mně je svět ukřižován a já světu“ (Sol 6, 14). Kdo tak smýšlí, je na pravé cestě k dokonalosti. Mezi tisíci však stěží se najde jedem jenž by byl dospěl takové dokonalosti.

 Pravá láska působíc že člověk zapírá sebe a svou vlastní vůli. Chceš vědět,  praví sv.Řehoře miluješ-li Boha? Zkoumej se, přijde-li na tebe utrpení a protivenství, zů-staneš-li v nitru spokojen a neomrzely a na venek bez prudkosti ve slovech i v , je to znamení, že Boha miluješ. V čas útěchy si myslí mnozí lidé, že Boha velmi milují. Pfijdou-li však na ně svízele a pokušení, zapomínají na vše. Jejich sladké city byly chabým základem, sypkým pískem. Kdo však Boha opravdově miluje, zůstává Bohu věren v radosti i v strasti. Pravá láska se nevypíná štěstím ani hořem neklesá. Jen zůstává-li ti tvůj Milý, srdce buď spokojeno. Byť i zevní člověk plakal, vnitřní zůstává klidný a spokojen vším, co Bůh chce.

 Pravá svobodná láska je ta, jež jednak povznáší ducha k Bohu, jednak ho hluboko pokořuje. Též dodává člověku stálosti a vytrvalosti. Je spokojen vším, jak co přichází, a chce v radosti i v žalosti vytrvat až do konce, i v bezútěšnosti. Minou-li blahé chvíle, kdy mu Bůh udílel veliké útěchy, zůstává dobré mysli a zdá se mu dobré i to, co jiné duše bolí. Je ke všemu hotov, kam ho Pán vede nebo co s ním učiní, jako služebník, stojící před stolem pána svého a patřící nan, aby vykonal vše, co mu pokyne.

 Ó blahá lásko, blažení, kdo tě znají! Jsou prozářeni Svatou Trojicí, jako píše sv.Jan: „Bůh Je láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu“ (1Jan 4, 16). Jsou Bohem proniknuti a obejmuti. Čím více jsou pokoušeni, tím více sílí. Proč? Čím déle musí bojovat a čím více milují, tím vznešenější se jim jeví Bůh a tím nepatrnější se jeví sami sobě. Čím vyšší láska, tím větší úzkost, čím, tím stálejší bázeň. Milující duše však se nebojí otrocky, nýbrž šlechticky. Nic nepřipoutává člověka k Bohu a Boha kduši, jako toto sladké pouto. Duše láskou vyrůstá nad svou přirozenost a spojuje se s nekonečným božstvím. Potom může říci se sv.Pavlem: „Kristus je můj život a smrt je mi zisk“ (Fil. 1, 21). To je  je ušlechtilé umírání, jímž duše sama sobě umírá, aby žila svému Milému, jenž sám Je život a v němž všichni tvorové na věky žijí.

 Poněvadž nic není vyššího než láska, Bůh nehledá nic tolik, jako naši lásku. Ona je silným poutem a přece sladkým břemenem. Kdo toto sladké břímě na sebe vezme dosáhne více a dospěje dál než všemi možnými skutky kajícnosti a sebezáporu bez lásky. Bez božské lásky totiž žádný skutek není hoden věčné odplaty, jak praví svatý Pavel: „Kdybych své tělo dal k spálení a všechno své jmění chudým, lásky však kdybych neměl, nic nejsem.“ (I. Kor. 13). Láska je svatebním rouchem, bez něhož bývá duše uvržena do temnot vnitřních. Skutky neznamenají před Bohem nic, chybí-li láska a srdce.

Kdo tedy nalezl cestu lásky, nehledej jiné cesty. Kdo od ní je zajat, je tak zajat, že ruce i nohy, ústa, oči, srdce a vše, co člověk má, je v moci Boží. Proto upírej zřetel jen na lásku a budeš blaze zajat,- a čím pevněji zajat, tím svobodnější.

9. Ó podivuhodná lásko Boží, ty máš svatou, velikou moc. Osvěcuješ duši a poučuješ smysly a dáváš všem ctnostem vzrůst a rozkvět. Lásko, ty jsi slastí, korunou všech dobrých skutků, paní všech ctností. Ty oslazuješ bídu a hoře a zlehčuješ břemena. Omlazuješ duši a ničíš hořký žal srdce.

Ach, milá božská lásko, naplň mou duši! Hořem bych zhynul, kdybych měl žít bez tebe! Ach, lásko, nenech mne ochladnout, neboť všechny mé skutky jsou mrtvé, nemám-li tebe!

+++

KDE NA ZEMI

 

KDE NA ZEMI JE MÍSTO MÉ

JEŽ NEBYLO BY PAMPELIŠKY CHMÝŘÍM?

KDE KOŘEN LET SE Z ŽULY NAPOJÍ

A S PŮLDNY VĚTRNÝMI BRATRSKY SE SMÍŘÍM,

 

KDE KEŘ MÝM VYDECHNUTÍM VZPLÁ

A PŮLNOC ŘEŘAVÁ SE SNESE V JEHO LISTÍ,

HNÍZD SÍPOT V DLANÍCH PONESE,

VÍR HRDEL S NEBEM POKUSÍ SE HNÍSTI,

 

KDE VERŠE PLNÉ POKÁNÍ

JAK OSTŘÍ RADLIC SRDCE PŘEORAJÍ,

SÁM BŮH NA KLEČE SLOV VÍC PŘITLAČÍ

A NAŠE DUBNY POBĚŽÍ AŽ K RÁJI,

 

KDE OHEŇ MÍZY TEKOUCÍ

V PRUT JARA ŽENE PLÁČEM NEMLUVŇÁTEK,

KDE VZLYKOT POTŮČKU ŽLEB OVÁŽE

A PROUTÍM ZAKOLÉBÁ KONEJŠIVÝ SVÁTEK?

Jan Dokulil

 

+++

Zprávy: Každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. – O dokonalém duchovním životě, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to,cz

 

+++

 

 

 

 

 

TOPlist