LISTOPAD 2017
Ročník XXIII., číslo 11. Listopad 2017
Obsah: J.Prachař,Poslední soud,O Božím Soudu, J.Lopourová,Píseň Boha duši, B,O očistci, J.Lopourová,Oko noci, Varování, Světec, Jan Kassian, Léky na osm základních neřestí (11), Jak Bůh mluví v duši, J.Prachař, Mým nepřátelům, J.Lopourová,Návrat, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, mučedníka osvětimského_________________________________________________________________________________________________________________
POSLEDNÍ SOUD
PRÁVĚ VÁS JSEM POTŘEBOVAL
VY OBYČEJNÍ A PROSTÍ
VY PONÍŽENÍ A OPOVRŽENÍ
VY MAJÍCÍ JEN NEMOCI A BOLEST ZA ŠAT SVŮJ.
POJĎTE A POSAĎTE SE
A ODLOŽTE ÚNAVU PO PRAVICI MOJÍ.
PRÁVĚ VÁS JSEM POTŘEBOVAL
ABYSTE PŘIŠLI A ZASEDLI NA TRŮNY SVRŽENÝCH ANDĚLŮ
A SOUDILI SVĚT.
KONEČNĚ JSTE ZDE
PRÁVĚ VE VÁS MÁM SVÉ ZALÍBENÍ
MOJI MILOVANÍ PŘÁTELÉ.
PRÁVĚ VÁS JSEM POTŘEBOVAL
ABYCH SE MOHL NAD TÍMTO SVĚTEM SMILOVAT.
Jsn Prachař
+++
O BOŽÍM SOUDU
Je trojí příchod Kristův. První se udál, když se Bůh stal člověkem, žil v poníženosti a zemřel z lásky k nám. Druhý příchod se děje ještě nyní, když Bůh s milostmi vstupuje do srdce milujícího. Třetí příchod zažijeme při smrti a při Posledním soudu. Neboť Bůh, když stvořil duši z ničeho a spojil ji s tělem, stanovil jí určitý den a jistou hodinu, jež jedinému jemu je známa, kdy Je jí život časný opustit a před obličejem jeho se objevit.
Až přijdeme po tomto časném životě na věčnost, bude soud zcela krátký, řádný a spravedlivý a přísný pro všechny, kteří tento časný život bláhově promarnili. Strašlivá spravedlnost Boží nenechá ani jednu věc nesouzenou. Jak bude tehdy nevěrná duše opuštěna! Kdo jí přijde na pomoc? Nikdo nebude odpovídat za nás, jen my sami. A ta naše spravedlnost, jak je ohavná před Bohem! Sv.Augustin praví: „Běda, běda veškeré spravedlnosti, nebude-li jí Bůh soudit podle svého milosrdenství“.
Náš Pán pravil ústy proroka lzaiáše „vaše spravedlnost je hanebností před očima mýma“ (Iz 64,6),' a jindy: „Když učiníte všechno, co se vám přikázalo, řekněte: služebníci neužiteční jsme“ (Lk 17, 10). Jaký bude nářek a jaká bída oněch, kteří dlouhá léta promeškali, až jejich nahota se objeví až do posledního záhybu a až pak budou bez milosrdenství souzeni, když přece i spravedlivý sotva se zachrání? (1 Petr 4, 18) Kam se dostali Šalomoun a Origenes, kteří přece svatou Církev podivuhodně ozdobili? Nevíme.
Po smrti se před soudcem objeví PĚT SKUPIN LIDÍ. PRVNÍ a také nejhorší jsou ti křesťané, kteří umírají ve smrtelném hříchu, bez lítosti a zkroušenosti, protože pohrdli Kristovou smrtí a jeho svátostmi, anebo je přijímali nadarmo a nehodně. Ti nekonali z lásky k bližnímu skutků milosrdenství podle příkazu Božího. Proto budou odsouzeni do nejhlubších temnot pekla. Neboť jakými budeme shledáni naposled, tak budeme souzeni.
DRUZÍ jsou nevěřící, pohané a židé, neboť i ti se musí před Kristem objevit. Poněvadž nepřijali křest a žili bez posvěcující milosti a bez lásky Boží, propadnou věčnému zatracení. Může se však stát, že jejich trápení bude menší, než špatných křesťanů, ježto přijali od Boha darů méně a tím se proti Bohu méně provinili.
TŘETÍ jsou dobří křesťané, kteří občas upadnou do hříchu, avšak zase povstanou k lítosti a pokání, přesto však nečiní dokonalé zadostiučinění. Ti náležejí do očistce.
ČTVRTÝ druh jsou ti, kteří plnili zákon Boží, nebo, když ho přestoupili, opět se vrátili k Bohu s lítostí a pokáním, se skutky lásky a milosrdenství, ti kajícně všechno dokonale odčinili, a proto bez očistce vejdou rovnou do nebes.
PÁTÝ druh jsou ti, kteří mimo viditelné skutky lásky měli přebývání v nebesích, žili spojeni s Bohem a v něj ponořeni a Bůh v nich, takže mezi Bohem a jimi nebylo jiná překážka než časný život a stav smrtelnosti. Když jsou tito zbaveni těla, požívají v témž okamžiku také své věčné blaženosti, nebývají souzeni, naopak vykonávají s Kristem soud nad ostatními.
V poslední den však, to je v den Posledního soudu, až zazní zatroubení, tu všichni mrtví podle slov sv.Pavla vstanou z mrtvých, tělo a duše budou Boží mocí spolu spojeny. Dobří se objeví ve veliké vznešenosti, zavržení v hrozném zohavení.
Poté přijde Ježíš Kristus v povětří s anděly a svatými, se velikou mocí a slávou. Každá duše oblékne své tělo a jeden každý s tělem a duší stane před Božím soudem. Proto praví Job (19, 26): „V těle svém uzříme Boha“, tj. našeho Pána Ježíše Krista podle lidské přirozenosti. Pro spravedlivé bude jeho tvář laskavá a velebná, zlým se však ukáže hrozná, mocným hněvem pobouřená. Svědky u tohoto soudu budou andělé a svědomí jednotlivců, žalobci pekelní ďáblové, soudcem pak Ježíš Kristus, kterého nemůže nikdo oklamat. Svou spravedlností a moudrostí Bůh, jenž všechny věci jasně zná, vynese nad každým člověkem spravedlivý rozsudek z jeho myšlenek, slov i skutků a ze všeho, co vykonal. Ten rozsudek pak se už nikdy nezmění, neboť zlí budou zavrženi a zatraceni na věky, dobří budou na věky spaseni. Běda, běda v té hodině, až se veřejně budou pronášet prázdná slova, ať vyslovená nebo myšlená či psaná, ať tajná či veřejná, před Bohem a před celým světem a až bude pochopen jejich smysl, aniž by něco zůstalo zatajeno! Jak potom bude hříšníkům, až budou stát před svými přáteli a před celým světem tak dokonale odkukleni! Jak budou užíráni bolestí, že se pro takové malichernosti připravili o tak veliké, neskonalé Dobro! Ježíš Kristus pak řekne těm, kteří budou stát na pravici: „Pojďte, požehnaní Otce mého, vládněte královstvím, připraveným vám od ustanovení světa“ (Mt 25, 34). Poté se obrátí na levici k nevěřícím a těm, kteří od začátku světa až k poslednímu dni zemřeli ve smrtelném hříchu, a promluví k nim: „Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, který je připraven ďáblu jeho a andělům“ (Mt 25, 41), Luciferovi a všem hříšníkům se všemi ďábly, neboť hříšník je ďáblovým otrokem a sluhou. A poté vejde Ježíš se svými anděly a spravedlivými do věčného života. Tam se dostane spravedlivým za každý dobrý skutek, jenž byl vykonán v Bohu, nesmírná odměna, totiž samotný Bůh jako nejlepší Dobro. Tuto odměnu si nemůže žádný tvor zasloužit sám od sebe, nýbrž jen pokud Bůh se svými vyvolenými spolupůsobil. v tom skutku´. Ďábel však se svými spiklenci padne do pekelného jícnu, do pekelných strastí na věky. Poněvadž zavržení ve svém životě zhřešili proti Bohu věčnému, nekonečnému, a poněvadž jejich převrácená vůle zůstává se skvrnami hříchu na věky, proto je trest, jenž hříchům odpovídá, věčný. Oni se dobrovolně odvrátili od Boha, jednali jeho proti jeho důstojnosti a vůli, obrátili se k tvorům, vědomě a dobrovolně od sebe odvrhly Boží milost a časné zvolili si pomíjivé věci místo věčných. A poněvadž pohrdli Bohem a jeho milostí tím, že pro přechodné dobro zavrhli dobro věčné, budou ho nyní postrádat věčně, neb když někdo vědomě a dobrovolně něco prodá a zřekne se toho, pak je spravedlivé, když je toho do budoucna zbaven.
Uvaž tedy slova našeho Pána: „Neobrátíš-li se ke mně, aj já v soud vejdu s tebou“ (Jer. 2, 35). Je to vskutku nebezpečný soud, neboť Bůh zde vítězí. Střezte se tedy, přátelé, aby pak neřekl, že nejste z jeho ovcí, protože jeho ovce slyšely jeho hlas (Jan 10,27) a nenásledovaly vábení cizího. Uvažte, že nyní je čas milosti, jehož každý okamžik, užije-li ho člověk správně, přináší věčnou blaženost, ale že potom přijde čas spravedlnosti. Blažen, kdo potom uslyší sladká slova: „ Pojďte, požehnaní mého Otce, vládněte královstvím připraveným vám od ustanovení světa. „
Když se nyní sám odsoudíš, nebudeš tam potom souzen. Pamatuj, a častokrát mysli na Poslední soud, jak tam budeme vypovídat o celém svém životě. Pomysli, že pak bude oddělena noc ode dne. Dobrým zasvitne radostný den, který už nikdy nepřejde v noc tj. bude jim svítit Slunce lásky. Bůh sám, na jehož krásu budou neustále patřit tváří v tvář. Špatní však zapadnou v noc, po níž nikdy víc nevzejde den, tj. budou odloučeni od milostné tváře krásného Boha a nikdy víc ho už nespatří. S tělem i duší padnou do temnot pekelných, v muka rostoucí bez konce. T.
+++
PÍSEŇ BOHA DUŠI
JSEM TEN KDO ČEKÁ NA SVÉHO MILÁČKA
UVĚZNĚN PRYČ JE DLOUHÁ LÉTA
MNĚ PO ŽÁDNÉ JINÉ LÁSCE TEĎ NIC NENÍ
AŤ COKOLI JSI UDĚLALA MÁ MILOVANÁ
JÁ DO KONCE DNÍ DO CHVÍLE POSLEDNÍ
ČEKAT BUDU NIKDY NEUSTANU
V PLÁČI ZA TEBOU ZTRACENOU
VYHLÍŽET BUDU NÁVRAT TVŮJ
DÁVNO NA KAUCI JSI PROPUŠTĚNA
CENA VŠECHNA ZAPLACENA
AŤ SEBEVĚTŠÍ TVOJE VINA
JEN CHVÍLI VYDRŽ SE MI DÍVAT DO OČÍ
PRAVDA O TVÉM HŘÍCHU BUDE ULEHČENA
JÁ JI NADLEHČÍM JEN VRAŤ SE KE MNĚ MILOVANÁ
OD NEJSVATĚJŠÍ DUŠE ŠPERK POKORY TI VYPŮJČÍM
TAK KRÁSNÁ BUDEŠ ŽE POKOŘENÍM NEZTRATÍŠ
JEN VYNIKNE JAK DOSPĚLA JSI
HŘÍCHEM NA CHVÍLI ODLOUČENA
JEN VRAŤ SE VRAŤ SE ZPĚT
NE JAK LÁSKA MLADÝCH LET ALE RYZOST
DÉMANTEM PRAVDY NA KRVI GOLGOTY DOZRÁLÁ
TA KTERÁ VÍ ŽE TISÍC MARNÝCH VZLETŮ PROŽILA
NEŽ ZAKUSILA JEDINÝ
JEHO LÁSKOU POZDVIŽENA
LEŤ MOTÝLE SPANILÝ.
Jana Lopourová
+++
O OČISTCI
Do očistce přijdou duše, jež sice zhřešily, ale litovaly hříchů, zpovídaly se z nich, avšak úplné pokání za ně nevykonaly. Tam splatí svůj dluh, neboť za všechny hříchy a chyby se bude pykat bud zde nebo tam. Tam však je pokání mnohem těžší a nepoměrně větší, než si někdo dovede zde představit, neboť je to věc nadsmyslná.
Mukou ubohých duší je předně to, že až do otevření nebes jsou zbaveny blaženého nazírání na Boha a že vědí, pro jaké malichernosti se daly svést. Jejich bolest je tudíž bezměrná, Třebaže jsou ve stavu milosti, Boha nade všechno milují a ve svých mukách ho chválí. Další jejich mukou je to, že jsou zajaty a svázány a že si tudíž nemohou zasloužit žádnou odměnu. A neustále je trápí vnitřní hluboká žalost nad ztraceným časem, který tak bez užitku prožily a v němž by si byly mohly zasloužit tak veliké radosti. Očistcová muka mají stejný ráz jako muka pekelná, avšak na rozdíl pekelné beznaděje na vysvobození, v očistci je naděje na ukončení těchto útrap.
Avšak oheň sám, v němž jsou, je tak hrozný a palčivý, že všechna muka a bolesti všech mučedníků a potupy všech přátel Božích, které vytrpěli, jsou méně hrozné než nejmenší trest očistcový. „Ó běda, jaká bolest, jaká ohromná trýzeň je naším údělem! Všechna srdce lidská by nestačila, aby zvážila ta rozmanitá utrpení a hořkost naší bídy!“ Je slyšet úpěnlivé volání: „Pomoc, pomoc, ach, kde je pomoc našich přátel? Kde jsou všechny ty krásné sliby našich falešných přátel? Jak nás opustili, jak na nás tak zcela zapomněli! Běda, slitujte se nad námi, slitujte se aspoň vy, přátelé ze všech nejmilejší! (Jb 19, 21). Jak jsme vám sloužili, vás milovali, a jak nám je odpláceno! Jak nás necháváte hořet v této žhavé výhni! Ó, že jsme sami těchto muk neodvrátili od sebe, mohli jsme a tak lehce! Je zde nejmenší bolest větší, než byla muka kteréhokoli mučedníka na zemi. Ach, jedna hodina v očistci je sto let dlouhá. Běda, teď vřeme, pálíme se, teď voláme o pomoc. Nade všechno pak trápí to, že na tak dlouho jsme zbaveni radostného pohledu na Boha, to hubí srdce, smysly a mysl.“ Tento oheň však nemá povahu přirozeného spalování, nýbrž plane a neubývá ho, takže se spíše podobá inihilaci hmoty antihmotou či světa antisvětem.
Kdosi, komu bylo dopřáno nahlédnout do očistce, pravil, že spatřil taková muka a kruté trápení ubohých duší, že se o tom nedovede vyslovit, a ten pohled ho tak poděsil, že kdyby prý se mu připravily všechny radosti přirozené, jaké by všechna srdce mohla vymyslit, méně by ho těšily než kyselé ovoce. „A myslím“, pokračoval, „že kdybych ještě sto let měl zde žíti, nemohl bych být přece nikdy víc vesel, ledaže by mi toho Bůh dopřál nadpřirozeně.
Duše v očistci trpí též bez ustání výčitkami svědomí pro spáchané hříchy, a obrazy toho, čím zhřešily, představují se jim neustále. A když potom seznají, jak dobrý je Bůh a jak zlý je i nejmenší hřích, stává se jejich bolest tím trpčí a větší.
Proto radím všem, aby nepodceňovali očistec, nýbrž aby se obrátili a důkladně se polepšili. Za pouhý záblesk štěstí, vědomě podržený proti vůli Boží, se musí v očistci pykat. Neboť dokud nenabude duše znovu oné ryzí čistoty, v jaké vyšla z rukou Stvořitele, nemůže před tvář Boží. Veškera zlá náklonnost a návyk, všechna svévole a sobectví a vůbec všechno, čím je nitro znečištěno, musí být vypleněno. Sv.Jindřich Suso vypravuje o jedné ženě, jež před lidem velmi vynikala svatostí a byla obdařena božskou sladkostí. Když zemřela, zjevila se mu a pravila, že je ještě v očistci, a přece nemá na sobě žádnou jinou vinu, než že následkem obdivu u lidu poddala se poněkud duchovní pýše a ne dost rychle ji odehnala. Jan Tauler poznamenává, jak se jeden odloučený duch zjevil jednomu Božímu příteli hořící jako pochodeň světlým plamenem a pravil mu, že je to jen za to, že byl nedbalý v přijímání Nejsvětější Svátosti.
Tak hrozný je očistec, že by ani okamžik nezůstal v hříchu ten, kdo by to správně dovedl poznat. Proto padám k nohám tvým, ó Pane, s hořkým pláčem, a prosím tě, abys mne trestal zde, jak chceš, jen mi to neodkládej na onen svět. Hrůza mne jímá, ó Pane, z tvého očistce, z hrozného jeho trápení! Jak jsem mohl být dosud tak nerozumný, že jsem ho tak podceňoval, a jaký zlý mě nyní pojímá! Malé utrpení je pro mne zde tak bolestné, a jak měl bych potom snést, o běda, utrpení tak bezměrné! B.
+++
OKO NOCI
SLYŠEL JSI NĚKDY BOHA PLAKAT?
NAD HVĚZDOU TVRDOHLAVOU
CO ODMÍTÁ JÍT RÁNO SPÁT
PO CELÝ DEN JAK SLUNCE
CHCE NA OBLOZE PLÁT
V NOCI NA STRÁŽI BY MĚLA STÁT
ZA SVÍTÁNÍ PO KAPKÁCH BY JEJÍ SVĚTLO SKLOUZLO
DO KORNOUTU NEBESKÉHO
V NĚMŽ NOCI ČERNOČERNÝ HÁV SVINUTÝ JE ODEVŠAD
ANDĚLY JEŽ ROZSÍVAJÍ A SKLÍZEJÍ
JE PŘESNĚ PODLE HVĚZDNÝCH MAP
KAŽDÝ DŮM BY SVOU HVĚZDU MĚL
HVĚZDA POŠETILÁ NIKDY SE NEDOZVÍ
JAKÉ JE S BOHEM BÝT
A PO TÉ PRÁCI ZARPUTILÉ
VYPRÁVĚT MU CO LIDSKÁ SRDCE SNÍ
Jana Lopourová
+++
LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (11)
Náš nynější zápas je zápas proti duchu PÝCHY. Třebaže je tato nemoc v souboji s neřestmi poslední a je závěrečná také v pořadí, z hlediska původu a času je první. Je to šelma nejzuřivější a strašnější, než byly všechny předchozí. Nejvíce pokouší lidi dokonalé a svým hryzáním velmi krutě sžírá ty, kdo už skoro spočinuli na vrcholu ctností.
Existují dva druhy pýchy: jeden, který napadá mnichy a duchovní a vynikající, a druhý, který zachvacuje také začátečníky a tělesné. A třebaže oba druhy pýchy nadýmají člověka zlou povýšeností vůči Bohu i vůči lidem, přece jen se ten první druh vztahuje zvláště na povýšenost vůči Bohu a ten druhý se vlastním způsobem týká povýšenosti vůči lidem. Později popíšeme původ této neřesti a léky proti ní. Teď máme v úmyslu povědět něco málo o tom druhu pýchy, který pokouší — jak jsme už uvedli — zejména ty dokonalé.
Neexistuje žádná jiná neřest, která by takovým způsobem odčerpávala všechny ctnosti a okrádala a obírala člověka o veškerou spravedlnost a svatost tolik jako zlo pýchy. Jako nějaká celková a nakažlivá nemoc se nespokojuje s tím, že by ochromila jeden úd nebo jeho část, ale působí smrtelnou záhubu celému tělu, a ty, kdo už spočinuli na vrcholu ctností, se pokouší svrhnout a zabít co nejstrašnějším pádem. Každá jiná neřest se totiž spokojuje svou oblastí a svým cílem; přestože zarmucuje také ostatní ctnosti, je namířena hlavně proti jedné z nich a dotírá a útočí zvláště na ni.
Aby bylo možné jasněji pochopit, co jsme řekli: tak například nestřídmost v jídle — to znamená choutky břicha neboli žádostivost hrdla — ničí přísnou uměřenost, chtíč poskvrňuje čistotu, hněv pustoší trpělivost. Kdo je oddán jedné neřesti, ten v některých případech není úplně zbaven ostatních ctností — zmrzačena bývá pouze ta ctnost, která podléhá odporu sobě protikladné a konkurující neřesti, zatímco ostatní ctnosti si ten člověk může aspoň zčásti uchovat. Když se však nešťastné mysli zmocní tato neřest pýchy a dobude nejvýše položenou pevnost, pak jako nějaký přeukrutný tyran do základů rozboří a rozvalí celé město ctností. Kdysi vysoké hradby svatosti srovná se zemí neřestí a smíchá je s ní; přitom nepřipustí, aby duši, kterou si podmanila, zbylo i jen zdání svobody. Čím bohatšího chytí, tím těžším jařmem otroctví si ho podmaní a během velmi krutého plenění ho oloupí o úplně všechny ctnosti.
Abychom poznali moc její nesnesitelné tyranie, nacházíme příklad anděla, který se pro hojnost svého jasu a půvabu jmenoval Lucifer. Nebyl svržen z nebe pro žádnou jinou neřest než právě pro tuhle: poraněn střelou pýchy zřítil se z blaženého a vznešeného příbytku andělů do pekel. Když tedy jediný projev zpupnosti srdce dokázal svrhnout z nebe na zem tak velikou ctnost, obdařenou znamením tak rozsáhlé moci, ukazuje závažnost Luciferova pádu, s jakou pečlivostí se jí musíme vystříhat my, žijící uprostřed tělesné křehkosti.
Budeme-li pátrat po příčinách a původu tohoto pádu, budeme se moci poučit, jak se velice zhoubnému jedu této nemoci vyhnout. Nikdy totiž nebude možné léčit choroby ani podávat při chatrném zdraví léky dříve, než budou důkladným šetřením vypátrány jejich původ a příčiny.
Lucifer, oděný v božském jasu a zářící díky Tvůrcově štědrosti mezi ostatními nebeskými mocnostmi, věřil, že tu nádheru moudrosti a krásu ctností, kterou byl ze Stvořitelovy milosti ozdoben, dostal ne jako dobrodiní jeho velkorysosti, ale z moci své vlastní přirozenosti. Proto byl povýšený, jako kdyby k zachování té čistoty nepotřeboval Boží pomoc, a pokládal se za podobného Bohu, jako kdyby nikoho nepotřeboval — jako Bůh. Spoléhal se totiž na svou schopnost svobodného rozhodování a věřil, že se mu skrze ni bohatě dostává všeho, co vyžaduje vrcholný stav ctností a věčné trvání vrcholné blaženosti, i Tato jediná myšlenka se stala jeho prvotním pádem. Pro ni byl opuštěn Bohem, o němž byl přesvědčen, že ho nepotřebuje: náhle ztratil rovnováhu a zakolísal, pocítil slabost vlastní přirozenosti a ztratil blaženost, které se těšil jako Božímu daru. A protože miloval slova pádu (kterými řekl: Na nebe vystoupím) a falešný jazyk (kterým pronesl jak o sobě: Budu podoben Nejvyššímu, tak o Adamovi a Evě: Budete jako bohové), proto ho Bůh navždy zničí, odstraní ho, vyžene ze svého stanu a vyrve jeho kořen ze země živých. Potom jeho pád uvidí spravedliví a zaleknou se a vysmějí se mu (to se zcela popravu vztahuje i na ty, kdo se spoléhají, že mohou dosáhnout nejvyššího dobra bez Boží ochrany a pomoci): Hle, člověk, který ne-pokládal Boha za svého pomocníka, nýbrž spoléhal se na množství svého bohatství a byl mocný svou marností.
To je příčina prvotního pádu, základ a původ nemoci. Skrze toho, který si sám přivodil svůj pád, se ta nemoc opět přikradla a zasela do základu slabosti a zárodky všech neřestí. Ve své víře, že může svým svobodným rozhodováním a svým přičiněním získat slávu, která náleží božství, ztratil i tu slávu, které dosáhl už předtím ze Stvořitelovy milosti.
A tak je příklady a svědectvími z Písem zcela jasně dokázáno, že hanebnost pýchy, přestože je v pořadí soubojů poslední, je co do svého původu první z nich a je to základ všech hříchů a zločinů. Pýcha nezhasí — jako je tomu u ostatních neřestí — jen sobě protikladnou ctnost, to jest pokoru, ale je hubitelkou všech ctností současně; a nepokouší jen průměrné a slabé, ale především ty, kdo stojí na vrcholu svých sil. Prorok se o tomto duchu zmiňuje takto: Jeho strava je vybraná. \ Proto také blažený David, i když střežil tajemství svého srdce s velikou obezřelostí (takže tomu, jemuž zákoutí jeho svědomí nebyla skrytá, směle oznamoval: Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči. Neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými. Jestliže jsem nesmýšlel pokorně... A dále: Nebude bydlet v mém domě, kdo jedná pyšně), ví, jak nesnadná je ta stráž i pro dokonalé, a nespoléhá opovážlivě jen na svou přičinlivost, ale modlí se a prosí o Hospodinovu pomoc, aby mohl nezraněn uniknout střele tohoto nepřítele: Noha pýchy ať ke mně nepřijde! Chvěje se a bojí se, aby se mu nepřihodilo to, co je řečeno o pyšných: Bůh se staví na odpor pyšným, a dále: Před Bohem je nečistý každý, kdo vyvyšuje své srdce.
Jak velikým zlem je pýcha, když si zaslouží, aby jejím soupeřem nebyl ani anděl, ani ostatní jí protikladné ctnosti, ale samotný Bůh! Je zapotřebí poznamenat, že o lidech v područí ostatních neřestí Písmo nikdy neříká, že je jejich soupeřem Bůh, tedy ne: Bůh se staví na odpor nestřídmým v jídle, smilníkům, hněvivým nebo lakotným — ale jedině pyšným. Ty neřesti se totiž obracejí buď jenom proti příslušným provinilcům, nebo proti těm, kdo na nich mají účast — jsou tedy, jak se zdá, páchány proti jiným lidem. Pý-cha se však týká přímo Boha, a proto je zvláště vhodné, aby měla za soupeře jeho.
A tak se Bůh, tvůrce a lékař veškerenstva, který věděl, že pýcha je příčinou a základem nemocí, postaral, aby se všechno léčilo svým opakem, aby to, co se hroutí kvůli pýše, znovu povstávalo díky pokoře.
Pýcha totiž říká: Na nebe vystoupím; pokora říká: Na zem je ponížena má duše. Pýcha říká: Budu podoben Nejvyššímu; pokora: Ačkoliv měl božskou přirozenost, sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka, pokořil se a byl poslušný až k smrti. Pýcha říká: Vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy; pokora říká: Učte se ode mě, neboť jsem ti-chý a pokorný srdcem. \ Pýcha říká: Neznám Hospodina a Izraele nepropouštím; pokora říká: Kdybych řekl, že ho neznám, byl bych lhář stejně jako vy; ale znám ho a zachovávám jeho příkazy- Pýcha říká: Řeky jsou moje a já jsem je udělal; pokora říká: Já sám ze sebe nemohu dělat nic, ale můj otec, který ve mně přebývá, on dělá skutky. Pýcha říká: Všechna království světa a jejich sláva jsou moje a já je dávám, komu se mi zachce; pokora: Ačkoliv bohatý, stal se chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby, i Pýcha říká: Jako se sbírají opuštěná vejce, tak jsem zabral celou zemi; nebylo nikoho, kdo by hnul křídlem a otevřel zobák a pípl; pokora říká: Stal jsem se podobným osamělému pelikánu: nespal jsem a stal se ze mě jakoby opuštěný vrabec na střeše. Pýcha říká: Stopami svých nohou jsem vysušil všechny kanály opevněných míst; pokora říká: Cožpak nemohu požádat svého otce a on mi hned nepošle více než dvanáct tisíc legií andělů?
Jestliže jsme nahlédli příčinu prvotního pádu a základy své spásy — kým a jak byly položeny ty základy nebo jak došlo k onomu pádu —, mohli bychom se z pádu pýchy nebo z příkladu pokory poučit, jak se máme vyhnout tak strašné smrti způsobené pýchou.
A tak dokážeme takovéto léčce svrchovaně ničemného ducha uniknout tím, že u jednotlivých ctností, v nichž jsme zaznamenali pokrok, řekneme ono apoštolské slovo: Ne já, nýbrž Boží milost se mnou, a To, co jsem, jsem Boží milostí, a že je to Bůh, kdo v nás pro dobrou vůli působí i to, že chceme, i to, že to vykonáme. Jak to řekl i sám původce naší spásy: Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic, a Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí, když nestřeží město Hospodin, marně bdí jeho strážce, a marné je pro vás vstávat před úsvitem — protože to nezávisí na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, jenž se slitovává.
Vůle žádného člověka nebo běh jeho života, jakkoliv horlivého a toužícího, totiž nemohou být dostatečné, aby mohl dosáhnout odměny za dokonalost a vítězné palmy integrity a čistoty, protože je v těle, které odporuje duchu — ledaže ho bude chránit božská slitovnost, aby si zasloužil dospět k tomu, po čem velice touží a k čemu běží. Každý dobrý úděl a každý dokonalý dar je totiž shora a sestupuje od Otce světel. Máš něco, cos nedostal? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jako bys to nebyl dostal? Jestliže si totiž připomeneme například toho lotra, který byl pro jediné vyznání uveden do ráje, pochopíme, že nedosáhl tak veliké blaženosti zásluhou svého životního běhu, nýbrž darem Boha, který se slitovává. Nebo když si vzpomeneme na dva tak těžké a hrozné zločiny krále Davida, jak je zahladilo jediné kajícné slovo, i tady uvidíme, že zásluhy za jeho úsilí nevyrovnaly cenu nutnou k tomu, aby dosáhl odpuštění takového zločinu, ale že tu překypovala Boží milost. Bůh využil příležitosti opravdového pokání a zničil převeliké množství hříchů, vložených do plného vyznání v jediném slově.
Když budeme zkoumat počátek povolání a spásy, kterou jsme my lidé byli podle Apoštola spaseni ne skrze sebe samy, ani skrze své skutky, nýbrž Božím darem a milostí, budeme moci zřetelně vní-mat, jak souhrn dokonalosti nezávisí na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, jenž se slitovává. Dělá z nás vítěze nad neřestmi, i když zásluha za naše námahy a za to, jak běžíme, není v žádném případě dostatečnou protiváhou a přičinlivost naší vůle nestačí na to, abychom vystoupili na takřka nedostupný vrchol integrity — byť si podmaníme tělo, v němž žijeme. | Žádné trýznění toho-to těla a žádná zkroušenost srdce by totiž nemohlo být dostatečné, aby vnitřní člověk dosáhl opravdové čistoty — aby mohl získat převelikou ctnost čistoty, vrozenou jen andělům a mající domov jedině v nebi, pouhým lidským úsilím, tedy bez pomoci Boží. Účinek veškerého dobra totiž vyplývá pouze z milosti toho, který ve své mnohonásobné štědrosti daroval tak velikou věčnou blaženost a nezměrnou slávu naší nepatrné vůli a krátkému a malému běhu.
Veškerá dlouhověkost přítomného života se totiž vytrácí, když přihlédneš k věčnosti budoucí slávy; při kontemplaci té nezměrné blaženosti se dávají na ústup veškeré bolesti, řídnou jako dým, rozplývají se a mizejí do ztracena jako popel.
A proto už nastal čas, abychom týmiž slovy, kterými ho předávají, pronesli mínění otců — těch otců, kteří cestu dokonalosti a její charakter nevykreslili honosnými slovy, ale spíše ji na základě osobní zkušenosti a naprosto věrohodných příkladů vlastnili a předali skutkem, prací a silou Ducha. Ti tedy říkají, že od tělesných neřestí se nikdo nemůže zcela očistit, dokud nepochopí, že veškerá jeho námaha a snažení nemohou být vzhledem k velikému cíli dokonalosti dostatečné, a dokud — spíše poučen svým citem, ctností a vlastními zkušenostmi než na základě nauky předávané učitelem — nepozná, že této dokonalosti nelze dosáhnout jinak než Božím slitováním a pomocí. Ať už budou k získání tak velkolepých a vznešených odměn čistoty a integrity vynaloženy jakkoliv namáhavé posty, bdění, četba, samota a odloučení, člověk si nebude moci zasloužit, aby ty odměny dostal za přičinlivost nebo za úsilí. Vlastní námaha nebo lidská přičinlivost se totiž nikdy nevyrovnají božskému daru, nebude-li tomu, kdo po něm touží, udělen božskou slitovností.
Neříkám to proto, abych znevážil lidské snažení a snažil se ně- 14, koho odvést od přičinlivosti a usilovné námahy. Naopak, jasně a pevně konstatuji — ne podle sebe, ale podle mínění starších —, že dokonalost vůbec nelze získat bez těchto věcí, ale že ji nelze završit jenom díky nim, bez Boží milosti. Jako totiž říkáme, že lidské snažení samo, bez Boží pomoci, nemůže přivést k dokonalosti, tak také prohlašujeme, že milosrdenství Božího a milosti se dostává jen těm, kdo podstupují námahu a snaží se, a že jsou dávány, abych použil Apoštolova slova — těm, kteří chtějí a běží. Jak se to zpívá v žalmu osmdesátém osmém za Boží osobu: Poskytl jsem pomoc mocnému a povýšil jsem vyvoleného ze svého lidu.
Podle Spasitelova výroku totiž říkáme, že sice dostanou ti, kdo prosí, otevře se těm, kdo tlučou, a naleznou ti, kdo hledají, ale samo naše prošení, hledání a tlučení nestačí, pokud nám Boží milosrdenství nedá, oč prosíme, neotevře nám tam, kde tlučeme, a nedá nám najít, co hledáme. Bůh je totiž připraven udělit nám všechny tyto věci, jen když mu dobrou vůlí dáme příležitost. On totiž touží po naší dokonalosti a spáse a očekávaje víc než my. | Blažený David věděl, že zdaru své usilovné práce nemůže dosáhnout jen vlastní přičinlivostí, takže si opakovanými modlitbami vyprošoval, aby směl od Hospodina získat vedení svých skutků: A veď dí-la našich rukou nad námi a veď dílo našich rukou; a znovu: Upevni, Bo-že, to, cos v nás vykonal.
+++
VAROVÁNÍ
ČÍM POHRDÁŠ ZNOVU TĚ OSLOVÍ
PŘED ČÍM UTÍKÁŠ ZASE TĚ ZASTAVÍ
ČEMU VZDORUJEŠ NABÍDNE OBJETÍ
V NĚMŽ JE TAK SNADNÉ ZTRATIT SEBE
SVÉ EGO VYMĚNIT ZA KUS NEBE
UTKANÉHO PRÁVĚ V TUTO CHVÍLI
TVÉHO SOUHLASU VZDÁT SE LUXUSU
STAČIT SE VŽDY JEN SÁM SE SVOU LŽÍ
S BOHEM TOLERANTNÍCH VÝROKŮ
BOHEM FALEŠNÝCH PROROKŮ
BOHEM STVOŘENÝM KE TVÉ CHUTI
NENÍ UŽ NIKDO KDO TĚ NUTÍ
ABYS PŘEMÝŠLEL A ŽIL
NEBO SE ALESPOŇ BÁL
ŽE PO EGU PLNÉM NOCI
NAMÍSTO SVÍTÁNÍ PŘIJDOU
JEN TEMNÉ PLAMENY
Jana Lopourová
+++
/Pokr./Jestliže chceme účinně a skutkem dosáhnout opravdového završení ctností, nesmíme se spokojit s takovými učiteli a vůdci, kteří o tom jen sní při prázdném tlachání, ale s takovými, kteří se ho zmocnili skutkem, mají vlastní zkušenost a jsou schopni poučit o něm i nás, vést nás k němu podobně a ukázat nám nejbezpečnější cestu, jak se k němu dostat, takové, kteří dosvědčovali, že k němu došli spíš vírou než zásluhou svých námah. Čistota srdce, kterou získali, jim přinesla i tu zvláštní věc, že stále víc a více poznávají, jak je tíží hříchy — jak totiž rostla čistota jejich duše, tak v nich každým dnem sílila zkroušenost nad proviněními —, a neustále z hloubi srdce vzdychají, protože pociťují, že vůbec nejsou schopni vyhýbat se skvrnám a špíně provinění, kterými je poznamenávaly nespočetné drobné myšlenky. | A proto prohlašovali, že nedoufají v odměnu budoucího života pro zásluhu svých skutků, ale díky milosrdenství Páně. Nic si neosobovali ani kvůli obezřelosti srdce, která je u nich v porovnání s ostatními tak veliká, protože ani tu nepřipisovali své přičinlivosti, nýbrž božské milosti. Nelichotili si ani na účet nedbalosti lidí, kteří stáli níže a byli vlažnější — naopak, spíše si získávali trvalou pokoru pohledem upřeným na ty, kteří už poznali, co je to být opravdu bez hříchu a požívat věčné blaženosti v nebeském království. A když tak uvažovali, jednak se vyhýbali pohromě pýchy, jednak stále zjišťovali, kam mají směřovat i co je má bolet; přitom poznávali, že sami k té čistotě srdce, po níž touží, dojít nemohou, protože jim klade překážky břímě těla.
Proto musíme v souladu s jejich tradicí a učením víry pospíchat za onou dokonalostí a věnovat se postům, bděním, modlitbám a zkroušenosti srdce i těla tak, abychom tohle všecko neznehodnotili, až zaútočí tato nemoc pýchy. Je totiž zapotřebí věřit, že si nejen nemůžeme zajistit tu dokonalost vlastní přičinlivosti a námahou, ale že ani to, co kvůli ní konáme, to jest své námahy, úsilí a snahy, nemůžeme uskutečnit bez pomoci božské ochrany a bez milosti Boží inspirace, napomenutí a povzbuzení, kterou Bůh obvykle dobrotivě vlévá do našich srdcí prostřednictvím někoho jiné-ho nebo sám, když nás přichází navštívit.
Konečně, co si máme nejenom myslet, ale i vyznávat při každé věci, kterou děláme, o tom ať nás poučí původce naší spásy: Já sám ze sebe nemohu dělat nic. Otec, který ve mně přebývá, on koná skutky. Z přijaté lidské přirozenosti říká, že nemůže dělat nic sám ze sebe — a my, popel a prach, se domníváme, že nepotřebujeme pomoc Páně v tom, co se týká naší spásy? I my se tedy učme poznávat v jednotlivostech svou slabost a současně jeho pomoc a spolu se svatými každý den prohlašovat: Vrazili do mě, abych padl, a Hospodin mi pomohl. Hospodin je má síla a má chvála a stal se mou spásou. A Kdyby mně Hospodin nepomohl, brzo by má duše bydlela v pekle. Když jsem říkal: »Má noha je vratká,« pomáhalo mi, Hospodine, tvé milosrdenství. Podle množství bolestí v mém srdci dávaly mé duši radost z tvé útěchy. \ A také když vidíme, že je naše srdce posilováno v Boží bázni a trpělivosti, říkejme: A Hospodin se mě zastal. Vyvedl mě na široké prostranství. Když poznáváme, že v nás pokrokem ve skutcích roste poznání, říkejme: Neboť ty, Hospodine, zažehuješ mou svítilnu. Můj Bože, ozařuj mé temnoty. Neboť v tobě budu osvobozen z pokušení a hradbu zteču se svým Bohem. Potom, když cítíme, že jsme získali statečnost v trpělivosti a že snáze a bez námahy kráčíme stezkou ctností, připojme: Bůh, který mě opásal ctností a mou cestu učinil neposkvrněnou, který dal mým nohám hbitost jako nohám laně a postavil mě na výšiny, který učí mé ruce bojovat... Když dosáhneme i rozlišování, s jehož posilou můžeme rozdrtit své protivníky, zvolejme k Bohu: Tvá disciplína mě vzpružila až do konce a sama tvá disciplína mě bude poučovat. Rozšířil jsi pode mnou místo mým krokům a mé stopy nejsou oslabeny. A protože jsem byl takto posilněn tvým poznáním a tvou ctností, s důvěrou připojím to, co následuje, a řeknu: Budu honit své nepřátele a dostihnu je. A nevrátím se, dokud nebudou zničeni. Rozdrtím je a nebudou už schopni stát, padnou mi pod nohy.
Znovu pak u vědomí své slabosti, že bez jeho pomoci nemůžeme v křehkém těle přemoci tak hrozné nepřátele, jakými jsou neřesti, říkejme: V* tobě rozmetáme své nepřátele a v tvém jméně pohrdneme svými protivníky. Nebudu si totiž zakládat na svém luku a vítězství mi nedá můj meč. Tys nás totiž zachránil před našimi nepřáteli a zahanbils ty, kteří nás nenávidí. Ale také jsi mě opásal statečností k boji, pode mě srazils mé protivníky. Zahnals na útěk mé nepřátele a zahanbils ty, kteří nás nenávidí. \ Když přemýšlíme o tom, že nemůžeme zvítězit ani svými vlastními zbraněmi, říkejme: Uchop štít a pavézu a povstaň mi na pomoc. Rozmáchni se kopím a zastup cestu těm, kteří mě pronásledují. Řekni mé duši: »Já jsem tvá spása!« A mé paže jsi učinil jako bronzový luk a dals mi ochranu mé spásy. Protože ani naši otcové neobsadili zemi svým mečem a k vítězství jim nepomohlo jejich rameno — byla to tvá pravice a tvé rámě a světlo tvé tváře, neboť jsi v nich našel zalíbení. \ Nakonec, když se starostlivou myslí přehlížíme všechna jeho dobrodiní a vzdáváme mu díky za to všechno, ať už jsme to vybojovali, získali od něho světlo poznání nebo disciplínu rozlišování, za to, že nás vybavil svými vlastními zbraněmi a dal nám opasek ctností, anebo nám ukázal záda našich nepřátel a udělil nám moc rozmetat je jako prach na větru, volejme k němu z hloubi srdce: Budu tě milovat, Hospodine, má sílo. Hospodin je má pevnost i mé útočiště i můj osvoboditel. Můj Bůh je můj pomocník a já v něj budu doufat. On je můj ochránce i roh mé spásy i ten, který se mě ujímá. S chválou budu vzývat Hospodina a od svých nepřátel budu vysvobozen.
Bohu vzdáváme díky nejen za to, že nás stvořil jako rozumné tvory a nadal schopností svobodné vůle, nebo nám udělil milost křtu nebo poznání a pomoc zákona, ale také za to, co je nám každý den poskytováno jeho prozřetelností — totiž že nás zbavuje nástrah našich protivníků, že v nás spolupůsobí, abychom dokázali přemáhat tělesné neřesti, že nás ochraňuje i před nebezpečími, která neznáme, že nás chrání před upadnutím do hříchu, že nám pomáhá a osvěcuje nás, abychom byli schopni chápat a poznávat tu pomoc, kterou nám poskytuje — někteří ji nechtějí vykládat jinak než jako zákon —, za to, že jsme pro své nedbalosti a pro svá provinění jeho inspirací skrytě pohnuti ke zkroušenosti, že nás ve své laskavosti navštěvuje a jsme pro spásné dobro své duše káráni, že jsme Bohem někdy i proti své vůli vlečeni k spáse, a konečně za to, že samu naši svobodnou vůli, která má větší náklonnost k neřestem, směruje k lepšímu prospěchu a pobídkou při svém navštívení ji obrací na cestu ctností. Toto je tedy ve skutečném smyslu pokora ve vztahu k Bohu, toto je čistá víra těch nejstarších otců, která přetrvává mezi jejich nástupci nezkažená až dosud. Nepochybné svědectví této víry, nejen mezi námi, ale i u pohanů a nevěřících, představují apoštolské ctnosti, které apoštolově tak často prokazovali. Oni si v prostém rybářském srdci uchovávali prostou víru; nezískali ji ve světském duchu z dialektických sylogizmů a ciceronské výmluvnosti, ale ze zkušenosti čistého života a zcela bezúhonným jednáním a také nápravou svých neřestí. Na základě očividných důkazů totiž rozpoznali — abych to řekl pravdě ještě blíž —, že v takové víře je obsažena podstata dokonalosti; bez ní nemůže existovat ani zbožnost vůči Bohu, ani očištění od neřestí, ani náprava mravů, ani završení ctností.
Znám jednoho z bratří — kéž bych ho byl nikdy nepoznal, potom se totiž dal obtížit břemenem mého stavu — a ten vyznal jednomu velmi osvědčenému staršímu, že na něj útočí přetěžká tělesná neřest: spaloval ho nesnesitelný žár chtíče spolu s nepřirozenou touhou hanebností spíš trpět než ji páchat. Tehdy ten stařec jako duchovní a opravdový lékař okamžitě rozpoznal vnitřní příčinu a původ té nemoci a s hlubokým povzdechem řekl: »Pán by nikdy nebyl dovolil, abys byl odevzdán tak ničemnému duchu, kdyby ses někdy nebyl proti němu rouhal.« Když to ten člověk uslyšel, hned padl na zem k jeho nohám a zasažen nejvyšším úžasem odhalil tajemství svého srdce, jako by se díval na Boha, a vyznal, že se bezbožnou blasfemií provinil proti Božímu Synu. Z toho je zřejmé, že kdo je posedlý duchem pýchy nebo se blasfemií provinil proti Bohu, je zbaven integrity dokonalosti a nezaslouží si posvěcení čistoty —jako člověk, který činí křivdu tomu, od něhož se lidé mohou nadít darů čistoty.
O něčem takovém čteme v Knize kronik. Judsky král Joaš byl v sedmi letech povolán k vládě veleknězem Jojadou, a dokud byl zmíněný velekněz naživu, byl Joaš podle svědectví Písma ve všem chválen. Poslouchej však, co o něm Písmo připomíná po Jojadově smrti, jak se nadmul pýchou a byl vydán hanebnému utrpení: Když však Jojada zemřel, přišla judská knížata ke králi a poklonila se mu; král byl polichocen jejich poslušností a pozorně je vyslechl. Opustili chrám Hospodina, Boha svých otců, a sloužili hájům a modlám. Pro tento jejich hřích se na Judu a Jeruzalém vylil hněv. \ A o něco dále stojí: Když uplynul rok, vytáhlo proti němu syrské vojsko, vtrhlo do Judska a do Jeruzaléma a povraždilo všechna knížata lidu a celou kořist poslali králi do Damašku. Ačkoliv přišli Syřané ve velmi malém počtu, Hospodin vydal do jejich rukou nesmírné množství lidí, poněvadž opustili Hospodina, Boha svých otců. Tak také vykonali hanebné rozsudky na Joašovi. Když odešli, opustili ho těžce zraněného. Vidíš, jak hanebnému a ošklivému utrpení si zasluhuje být vydán pro svou pýchu. Kdo se totiž nadmul arogancí a nechal se uctívat jako Bůh, je podle Apoštola vydán hanebným vášním a převráceným názorům, aby trpěl tím, co se nesluší. \ A protože je podle slov Písma nečistý před Bohem každý, kdo vyvyšuje své srdce, ten, kdo se nadmul nabubřelou pýchou srdce, bývá vydán nejhanebnějšímu zmatku a na posměch. Takto ponížen má skrze nečistotu těla a vědomí nečisté vášně pocítit, že je nečistý — to předtím v povýšenosti ducha pociťovat nechtěl —, a hanebná újma na těle má odhalit skrytou nečistotu jeho srdce, kterou si přivodil zlou pýchou, a on, který nepociťoval, že se pro povýšenost svého ducha stal nečistým, má být jako člověk nečistý usvědčen zjevnou poskvrnou na těle.
Tím je zřetelně dokázáno, že každá duše, kterou posedne nadutost pýchy, je vydána duchovním Syřanům, to jest zlým duchům, a zaplétá se do tělesných vášní, aby alespoň v ponížení pozemskými neřestmi poznala, že se tělesně poskvrnila a je nečistá — dříve se vlažností mysli povznesla a nemohla pochopit, že se povýšeností srdce stala v Božím pohledu nečistou. Člověk, který byl tímto způsobem pokořen, pak má opustit svou předchozí vlažnost a sražen a zmaten hanebností tělesných vášní se má spěšně a s ještě větší horlivostí oddat vřelému duchovnímu nadšení.
A tak se jasně ukazuje, že nikdo nemůže dosáhnout cíle dokonalosti a čistoty jinak než opravdovou pokorou, kterou projevuje především bratřím a kterou prokazuje uvnitř v srdci také Bohu — s vírou, že bez jeho ochrany a pomoci, kterou v každém okamžiku dostává, nemůže dokonalost, po níž touží a k níž tak dychtivě běží, vůbec obdržet.
Co jsme až dosud podle svého chatrného nadání, a jak Bůh dal, pověděli o duchovní pýše, která napadá, jak jsme říkali, i dokonalé, bude stačit. Tento druh pýchy poznalo a zažilo jen nemnoho lidí, protože o dosažení dokonalé čistoty srdce, aby mohli dojít až na tuto úroveň zápasů, se ani nesnaží mnoho lidí, ani se nedokážou očistit od předcházejících neřestí, jejichž charakter i léčbu jsme předeslali v jednotlivých knihách — je to spíš tak, že tato pýcha obvykle napadá ty, kdo přemohli předešlá provinění a dospěli už skoro k vrcholu ctností. Protože je náš velice důvtipný nepřítel nemohl přemoci pochybením tělesným, pokouší se svrhnout je a podrazit pohromou duchovní a snaží se je tím oloupit o zásluhy všech bývalých odměn, které získali s velikou námahou.
Co se však týče nás, kteří jsme ještě zapleteni do pozemských vášní, ďábel nikdy neuzná za vhodné pokoušet nás tímto způsobem — spíš nám podrazí nohy hrubější a takříkajíc tělesnou pýchou. A proto se domnívám, že je nezbytné, jak jsme to slíbili, povědět něco málo rovněž o této pýše, která nejvíc ohrožuje nás a lidi jako my, zejména mysli mladých a začátečníků.
Když se v mysli mnicha, který začal život odříkání vlažně a špatně, usadí už zmíněná tělesná pýcha, nedovoluje mu sestoupit od dřívější světské povýšenosti k opravdové Kristově pokoře a učiní ho nejprve neposlušným a hrubým; potom mu už nedovoluje, aby byl mírný a laskavý, a ani mu neumožňuje, aby byl na stejné úrovni se svými bratřími a zařadil se mezi ně. Také mu brání odložit pozemský majetek a zbavit se ho, jak to přikazuje Bůh a náš Spasitel. Přestože odříkání není nic jiného než znamení umrtvování a kříže a nemůže vycházet nebo povstávat z jiných základů, než je vědomí, že člověk je duchovně mrtvý pro skutky tohoto světa, a také víra, že i tělesně musí člověk každý den umírat, přece mu pýcha naopak dává naději na dlouhý život a staví mu před oči časté, zdlouhavé churavění. Vyvolává u něho také zmatek a hanbu, začne-li být jako nahý podporován z majetku ostatních, a ne z vlastního. Přesvědčuje ho, že je mnohem lepší obstarávat si živobytí a oděv ze svého jmění než z cizího — v duchu textu, kterému, jak už bylo řečeno, nebudou schopni ani porozumět ti, kteří jsou takovou ochablostí a vlažností srdce zaslepeni: Blaženější je spíše dávat než dostávat.
Ti lidé jsou pak v mysli posedlí takovouto nedůvěrou a zbavují se ďábelským nevěrectvím jiskry víry, kterou se zdáli být zapáleni v počátcích svého mnišského života. Začínají úzkostlivěji střežit peníze, kterých se dříve jali zbavovat, a s ještě větší lakotou je hromadí jako lidé, kteří promarněných peněz nemohou znovu nabýt; nebo — a to je horší — si berou zpět, co dříve odhodili; anebo — a to je třetí, určitě nejohavnější druh ničemnosti — shromažďují, co jim ani dříve nenáleželo. Tím se na nich dokazuje, že i když vyšli ze světa, nezískali nic jiného než pouhé jméno a označení »mnich«.
Na těchto začátcích, které byly už v základech špatné a pochybené, pak nevyhnutelně vyrůstá stavba ještě pochybenější; na tak špatné základy ani nelze nic klást — leda to, co ubohou duši svrhne dolů s ještě žalostnější pohromou. 27,1 Mysl, která se takovými vášněmi zatvrdí a začíná odpornou vlažností, se musí den za dnem zhoršovat a zbytek svého života završit ještě ohavnějším koncem. Když mnich nachází potěšení ve svých předchozích žádostech a přemáhá ho bezbožné lakomství — podle Apoštolových slov, on o něm říká: lakomství, které je modloslužbou neboli idolatrií, a dále: Kořenem všeho zla je lakomství —, nikdy nemůže ve svém srdci přijmout prostou a opravdovou Kris-tovu pokoru: chlubí se svým urozeným původem nebo se nadýmá pro svou světskou důstojnost — té se vzdal jen tělem, ne svou myslí — a pyšní se svými penězi, které si ke své záhubě uchovává, i Proto už není s to snášet jho klášterního života ani se nenechá poučit disciplínou někoho ze starších. Nejenže neráčí zachovávat žádné pravidlo podřídivosti nebo poslušnosti, ale ani nevpouští do svých uší samu nauku o dokonalosti. V jeho srdci vzrůstá tak veliký odpor k duchovnímu slovu, že kdyby snad došlo k takové rozmluvě, nedokázal by svůj zrak udržet na jednom místě, ale jeho omámený pohled by těkal sem i tam, a jak to bývá obvyklé, oči by se upíraly jinam a stranou. Namísto spasitelných vzdechů se snaží vyplivnout ze suchého hrdla sliny, úplně bez příčiny vyvolává chrchlání hlenu. Prsty si hrají a pohybují se, jako by ten člověk něco psal jako nějaký písař a všechny tělesné údy se pohybují sem tam, takže při duchovní rozmluvě se mu zdá, že usedl mezi hemžící se červy nebo do nejpichlavějšího trní. A ať přináší prostá rozmluva pro poučení posluchačů cokoliv, myslí si, že to bylo proneseno, aby byl pohaněn. | Po celou dobu, kdy probíhá zkouška jeho duchovního života, je posedlý podezřívavostí a nesnaží se pochytit, co by si měl z rozmluvy odnést ke svému užitku — místo toho ustaraně dumá nad příčinami, proč bylo řečeno to nebo ono, nebo ve svém srdci tiše přemítá, co by na to mohl namítnout, takže si z toho, co se k velkému prospěchu probírá, nedokáže vůbec nic vzít ani se v něčem zlepšit. Duchovní rozmluva mu tak nejenom neprospívá, ale spíš mu škodí a stává se mu příčinou těžšího hříchu, i Když má totiž podle svého svědomí podezření, že všecko, co bylo proneseno, mířilo proti němu, zatvrzuje své zarputilé srdce ještě silněji a ještě ostřeji ho popichují ostny hněvu. Posléze zesiluje hlas, jeho mluva je drsná, odpovědi trpké a rozrušené, chůze hrdá a neklidná, jazyk hbitý, řeč drzá a taková, že nikdy nechce umlknout — ledaže ve svém srdci pocítí proti bratrovi nějakou nenávist. Jeho mlčenlivost pak nebývá známkou zkroušenosti ani pokory, ale pýchy a rozhořčení, takže není snadné rozlišit, co je na něm ohavnější: zda to rozpustilé a drzé veselí, nebo tahle hrozivá a jedovatá vážnost, i V tom prvním případě totiž nebývá jeho řeč případná, jeho smích je lehkovážný a pošetilý, srdce bezuzdně a neukázněně pyšné. V druhém případě je to mlčení plné hněvu a jedovatosti, které nastává jenom proto, aby se nenávist vůči bratrovi mohla prodlužovat tím, že se konzervuje v mlčení, ne proto, aby se v mlčení ukázala ctnost pokory a trpělivosti.
A protože ten člověk posedlý nadutostí snadno všechny zarmoutí a s pohrdáním odmítá omluvit se poškozenému bratrovi, pohrdá pak i omluvou od bratra a odmítá ji — nejenže ho žádné bratrovo zadostiučinění nevede ke zkroušenosti a neobměkčí ho, ale ještě vážněji se roztrpčí, protože ho bratr předstihl v pokoře. A tak se mu ze spásné pokory a zadostiučinění, které obvykle ďábelské snahy ruší, stává příčina ještě horší škody. Slyšel jsem — a děsím se a stydím se to vyprávět — o jednom z mladších mnichů právě v tomto kraji. Toho když jeho abba káral, proč že začal opouštět pokoru, kterou po svém zřeknutí se světa krátký čas zachovával, a proč že se nafukuje ďábelskou pýchou, s velikým vzdorem odpověděl: »To jsem se na čas pokořil proto, abych byl pořád podřízený?« Po tak bezuzdné a zlé odpovědi stařec užasl a úplně ztratil řeč, jako by byl ta slova vyslechl přímo od starého Lucifera, a ne od člověka. Proti takové nestoudnosti nedokázal ze svých úst vydat ani hlásku, kromě nářků od srdce a vzdechů. Mlčky v nitru přemítal o tom, co se říká o našem Pánu a Spasiteli: Ačkoliv měl božskou přirozenost, pokořil se a byl poslušný — ale ne »na čas«, jak řekl ten mladý mnich posedlý ďábelským duchem a pýchou, nýbrž až k smrti. 29,1 Abychom stručněji shrnuli, co bylo řečeno o tomto druhu pýchy, uvádíme tu podle svých možností některá její znamení, abychom těm, kteří žízní po nauce o dokonalosti, nějak znázornili její charakter na základě projevů vnějšího člověka. Myslím, že je nezbytné krátce to popsat, abychom jasněji poznávali, podle kterých příznaků ji můžeme rozlišit a všimnout si jí. Když se kořeny této vášně odhalí, vytáhnou se na povrch, když si jich zřetelně všimneme a prozkoumáme je, bude je možné tím snáze vyvrátit nebo se jim vyhnout. Této zákeřné nemoci se totiž úplně vyhneme ne tehdy, když budeme jejím zhoubným přívalům a ničivým útokům věnovat opožděnou pozornost, až už nad námi panují, ale když odhalíme její předběžné obrysy a předstihneme ji prozíravým a bystrým rozlišováním.
Jak už jsme řekli, z projevů vnějšího člověka se totiž pozná stav vnitřního. Tělesná pýcha, o níž jsme hovořili, se tedy projevuje těmito příznaky: zaprvé, když tělesná pýcha mluví, křičí; když mlčí, je v tom hořkost; když je veselá, směje se přehnaně hlasitě a nemírně; když je vážná, je v tom iracionální smutek; když odpovídá, je v tom nenávist; mluví lehkovážně a slova z ní vyrážejí nazdařbůh, bez uvážení v srdci, i Nemá trpělivost, láska je jí cizí, opovážlivě uráží ostatní, sama se urážek bojí, ohledně poslušnosti s ní jsou potíže, ledaže to předem vyhovuje její touze a vůli; domluvu přijímá nesmiřitelně, v omezování vlastní vůle je slabá; když se má podřídit ostatním, je velmi zarputilá; a pořád se snaží prosadit vlastní názory a vůbec neumí ustupovat v nich jinému. Ztrácí-vá tak schopnost přijmout spásnou radu a za všech okolností věří spíše vlastnímu úsudku než úsudku starších.
Po těchto stupních zkázy tedy klesá ten, koho jednou posedla pýcha, a jímá ho hrůza z disciplíny cenobia čili družiny. Jako by ho soužití s bratřími odvádělo od dokonalosti a neřesti ostatních jako by ho odkláněly od dobra trpělivosti a pokory, touží bydlet v osamělé cele, a jako by měl v úmyslu získat mnohé další lidi, spěchá založit klášter a shromáždit ty, které by mohl poučovat a vzdělávat. Tím se z nezdárného žáka stal ještě odpornějším učitelem. Když se totiž s takovým pyšným srdcem zřítil do naprosto zhoubné a škodlivé vlažnosti a není už ani skutečným mnichem, ani člověkem světským, slibuje si — a to je ještě horší — od toho žalostného stavu a způsobu života dokonalost.
Chceme-li proto vztyčit vrcholy své budovy, aby byly dokonalé a líbily se Bohu, spěchejme položit její základy v souladu s disciplínou evangelní přísnosti, a ne podle své libovůle. Těmito základy mohou být jedině bázeň před Hospodinem a pokora, která vychází z mírnosti a z prostoty srdce. Pokory nebude možno dosáhnout bez nahoty. Komu je nahota cizí, nebude moci dosáhnout ani dobra poslušnosti, ani pevnosti trpělivosti, ani pokoje mírnosti, bez nichž naše srdce nebude vůbec schopné být příbytkem Ducha svatého, jak o tom mluví Pán skrze proroka: Na kom jiném spočine můj Duch než na klidném a pokorném, který se třese před mými slovy? — nebo, podle opisů, které vystihují autentický hebrejský text: Na koho jiného však pohlédnu než na toho, kdo je chudý, duchem zkroušený a třese se před mými slovy? 32,1 A proto ať Kristův atlet, který vede duchovní zápas podle pravidel a touží, aby ho Pán ověnčil, pospíchá všemi způsoby zničit jako ničitelku všech ctností i tuto nejzuřivější šelmu, s pevným vědomím, že dokud přebývá v jeho srdci ona, nejenže se nemůže zbavit všech možných neřestí, ale její jed že zahubí také každou ctnost, o které by se domníval, že ji má. Stavba ctností totiž nemůže v naší duši žádným způsobem vyrůst, nejsou-li dříve v našem srdci položeny základy opravdové pokory, které jsou posazeny naprosto pevně a dokázaly by unést vrchol dokonalosti a lásky — jak už jsme řekli, máme proto nejprve projevovat vůči svým bratřím z hloubi srdce opravdovou pokoru a spočinout ve stavu, kdy je v ničem nezarmucujeme ani nezraňujeme. Tento požadavek nebudeme schopni naplnit, nebude-li v nás Kristovou láskou vsazeno opravdové odříkání, které spočívá v opovržení všemi statky a v nahotě, a dále nepřijmeme-li prostým srdcem a bez jakéhokoliv pokrytectví jho poslušnosti a podřídivosti tak, aby v nás nepřežívala vůbec žádná vůle kromě nařízení našeho abba. To však bude umět zachovávat jedině ten, kdo se bude pokládat nejenom za mrtvého pro tento svět, ale i za hloupého, za pošetilého, a plní všechno, co mu bylo staršími přikázáno, zcela bez námitek a s vírou, že je to posvátné a nařízené Bohem.
Setrváme-li v tomto postoji, nepochybně bude následovat onen pokojný a klidný stav pokory. Usoudíme, že stojíme níž než všichni ostatní, a pak s velikou trpělivostí sneseme všechno, co nám bude naloženo, i když to bude nespravedlivé, smutné nebo škodlivé, jako to, co nám určili ti, kdo stojí nad námi. Nejenomže to budeme snášet neobyčejně snadno, ale zároveň usoudíme, že to jsou věci nepatrné a nicotné, když si v mysli stále připomínáme utrpení našeho Pána nebo všech svatých a bereme v úvahu, že jsme pokoušeni křivdami o tolik lehčími, oč jsme vzdálenější od jejich záslužných skutků a způsobu života. Zároveň myslíme na to, že z tohoto světa zakrátko odejdeme a po rychlém konci tohoto života budeme brzy v jejich společnosti. Tato kontemplace je totiž zkázonosná nejenom pro pýchu, ale i obecně pro všechny neřesti.
Nakonec si co nejpevněji zachovejme tutéž pokoru vůči Bohu. Naplníme to tak, že poznáme, jak sami nemůžeme dokonat nic z toho, co se týká završení ctností, bez jeho pomoci a milosti, a že uvěříme, že je v pravdě jeho darem i to, že jsme si zasloužili porozumět. Sv.Jan Kassian
+++
SVĚTEC
VŽDYCKY SE DÍVÁTE JEN NA VÝSLEDEK
NĚKDO ŠEL POUŠTÍ KŘOVINAMI
SVĚTLO CHRÁNÍCE VE SVÉ DLANI
SVOU KRÁSU POZTRÁCEL SVŮJ ŽIVOT ROZDROBIL
CHLEBA JÍMŽ TOUHA MNOHÝCH
BUDE NASYCENA
DO ZÁSTAVY DAL KAŽDÝ SVŮJ DEN
A VY ŘÍKÁTE VŽDYT JE TO ZRNO JEN
VYMĚNIL SVŮJ ČAS ZA ŽIVOT CO ZRAJE POMALU
A VY ŘÍKÁTE SLABÝ KLAS A ÚRODY JE POMÁLU
ALE ON TISÍC POLÍ OSEL
A TISÍC JEZER NAPLNIL
JEDINÝM ZRNEM
JEDINOU KAPKOU VODY
V NÍŽ ZRCADLÍ SE BEZ NÁMAHY
VÍRA KTERÁ LÁSKOU VÍ
Jana Lopourová
7+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
JAK BŮH MLUVÍ V DUŠI
„Budu naslouchat,“ praví prorok David, „co Pán ve mně mluví“ (Ž 84, 9). Tím nám dává na rozum, že Bůh vnitrně k nám mluví. Bůh svou nevýslovnou milostí dává duši poznat svou svatou vůli a pomáhá jí, aby ji vykonala a tím se spojila s božskou vůlí.
Kdo chce slyšet hlas Boží, musí se sebrat a vyloučit všechny starosti a všechna zaměstnání. Proto praví Bůh skrze proroka: „Na poušť vyvedu svou nevěstu a tam budu mluvit k jejímu srdcí“ (Oz 2,14), to je, v poušti samoty, kde všechna pozornost je obrácena na Boha, tam věčné slovo Boží se mluví a slyší.
V knize Moudrosti čteme: „Když všechny věci byly pohříženy v hlubokém mlčení a noc na své dráze urazila polovinu cesty, všemohoucí Slovo tvé, Pane, sestoupilo s královského trůnu“ (Mdr18, 14). V tichu a za nejhlubšího mlčení slyšet toto slovo, neboť má-li Bůh vejít, musí všechny bytosti uhnout.
Když náš Pán přišel do Egypta, rozpadly se všechny modly, co jich bylo v zemi. Tvými modlami jsou věci, které překážejí bezprostřednímu vstupu věčného Slova k tobě, byť se zdály sebe lepší a světější. Pán Bůh se skrývá lidem, kteří se zabývají tvory a rmoutí se ze ztráty pozemských bytostí a věcí, odvrátí-li se vsak člověk od tvorů, aby nalezl Boha, Bůh se mu zjevuje.
Zuří-li bouře a řinčí-íi okna a lomcují-li se dveře, neslyšíme slov. Chceš-li slyšet hlas Boží, jenž v tichém vánku mluví v nitru duše, musí v tobě a kolem tebe utichnout Všechen hluk. „V pokoji učiněno Je místo jeho“. praví prorok David (Ž 75, 9). Kdyby Bůh chtěl mluvit za hluku, nebylo by ho slyšet, jako mluví-li dva zároveň, nelze oběma naslouchat.
Sluší se, aby služebníci mlčeli, mluví-li pán. Kdo skáče pánu do řeči, uráží ho a popouzí ho k hněvu. Mluví-li Bůh k duši, má v člověku všechno zmlknout a naslouchat Bohu, jenž učí všeliké moudrosti. Člověk ruší hlas Boží, obrací-li se bez potřeby k vnějším věcem. Nejsou-li jeho mohutnosti soustředěny v lásce, nemůže slyšet a rozumět hlasu Božímu, uráží Boha a popouzí ho k hněvu.
Čte se v třetí Knize královské, jak prorok Eliáš přišel na poušť a žádal si umřít, neboť byl ztrápen na duchu. Když usnul, přistoupil k němu anděl, položil mu k hlavě podpopelný chléb a postavil džbán vody a kázal mu vstát a pojíst, poněvadž má dalekou cestu před sebou. Eliáš pojedl a kráčel pak v síle toho pokrmu až na místo, kde mu anděl oznámil, že Hospodin k němu přijde. Tu zadul bouřlivý vítr, jenž trhal skály, ale nebyl v té bouři Bůh. Potom se zatřásla země, ale v tom zemětřesení nebyl Bůh. Potom se ukázal oheň, ale ani v ohni nebyl Bůh. Poté zadul mírný vánek jako jemný májový větřík a v tom byl Bůh, jak Písmo praví. Tak Bůh přichází i do duše v klidu a v tichosti. Světské zábavy, společnosti a rozmluvy brání Bohu, že nemůže duše navštívit svými vnuknutími, proto se jich vzdaluj a pozorně očekávej Boha. On ti poskytne za hodinu více vědomosti, než všichni lidé za tisíc let, a to vědomosti pravé, božské.
Bože můj, vyznávám, že jakmile jsem se kdy od Tebe uchýlil, dalo se mi jako kolouchu, jenž se odtrhl od své laně a je stíhán lovci. Pane, k Tobě se utíkám s vroucí horlivostí jako jelen k studnici vody živé. Pane, hodinka bez Tebe je dlouhá jako rok, na den se Tobě odcizit je milujícímu srdci tisíc let.
Pane, které srdce by bylo tak chladné, která duše tak tvrdá a vlažná, aby Tvá vnuknutí jich neobměkčila a neroznítila? Ty sám voláš k duši: „Otevři mi, sestro má, neboť jsem tvůj bratr, otevři mi, holubičko má, neboť posílám ti svého Ducha Svatého útěše! Otevři mi, přítelkyně má, neboť jsem tvůj choť, otevři mi své srdce s láskou a dopřej mi radosti a potěšení ve tvém srdci.“
Dobrý Bože, jenž nám vycházíš vstříc tak láskyplně a něžně, po tobě touží mysl má, po Tobě prahne srdce mé. Promluv slovíčko k mé dusit neboť pod stínem tvým je tak sladko dřímat i bdít. T.
+++
MÝM NEPŘÁTELŮM
NEVYHRÁLI JSTE
AČ PORAŽEN ZDÁL JSEM SE
KDYŽ BŮH ZKOUŠEL SRDCE MÉ
A TAVIL MOJI DUŠI
VY SOLÍ OBVAZOVALI JSTE RÁNY MÉ
A SOUCIT NEZNALI
A ŘÍKALI SLEPCEM BUĎ STEJNĚ JAKO MY
MY PROSILI JSME ZA VÁS
AVŠAK LÁSCE Z NEBE JSTE ZAVŘELI BRÁNY SVÉ
PROTOŽE BODLÁČÍ A TMU JSTE MILOVALI VÍCE NEŽ KVĚTY.
NEVYHRÁLI JSTE
A ZLOBOU JSTE BODALI DO ZAD BEZBRANNÝM
A KŘIČELI O PRÁVU SILNĚJŠÍCH
ZATÍMCO MY SNÁŠELI VÁS.
NEVYHRÁLI JSTE
A AŽ SPADNE ČAS VÁM URČENÝ
POKLEKNETE V NAHOTĚ SKUTKŮ SVÝCH
PŘED VŠEMI VÁMI TRÝZNĚNÝMI
ABY VÁS MOHLI SOUDIT
ABY VÁM MOHLI ODPUSTIT.
Jan Prachař
+++
NÁVRAT
NAPSAT DNES BÁSEŇ
JE JAKO HRUŠKY V SADU KRÁST
KDE JAKTĚŽIVO SADAŘ NETRHAL
NA SVĚTĚ UŽ TAK MÁLA KRÁSY
DOST JEN SLOVA SVÁZANÉHO DO OTEPI
STUPIDNÍM KÁZÁNÍM ODEVŠAD
JEN SEM TAM VYHLÍŽEJÍC SVÍTÁNÍ
SLAMĚNÝ STRAŠÁK POVŠIMNE SI
ŽE HVĚZDA BLÝSKLA TEMNOU NOCÍ
A PŘEMÝŠLÍ PAK DO RÁNA
CO PŘITOM PÁDU ŘÍKALA
CHTĚL BY TO POVĚDĚT JEN NEVÍ JAK
BŘICHATÉ BALÍKY SLÁMY
ABY SE MU NEVYSMÁLY
... HVĚZDA JAK PADALA
O NÁVRATU ZPÍVALA
Jana Lopourová
+++
Zprávy: Každé pondělí 18,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. – Výklad Otčenáše, Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/ a http://www.uloz.to/
+++