ŘÍJEN 2017

 

Ročník XXIII., číslo 10.                                                                                                                 říjen 2017

Obsah: J.Zahradníček,Chudoba,O pravé kajícnosti, J.Zahradníček,Nevinnost,Kassian,Léky na osm základních neřestí (10), O Mši svaté, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely osvětimského mučedníka ,O pravé zbožnosti a vnitřní modlitbě, Zprávy_______________________________________

CHUDOBA

 

KDYŽ MLHY STOUPAJÍ Z DÁLEK

A Z VĚTVÍ PADÁ TMA

VEČER NA OČI SI KLADU JAK ŠÁTEK

PŘIDRŽUJI SI JEJ RUKAMA

 

SMUTEK CHUDOBA A ZLO

OPŘÁDAJÍ MŮJ POHLED STŘÍBREM PAVUČIN

PRŠÍ MI DO OČÍ A NA ČELO

Z KŘÍDEL STĚHOVAVÝCH PTÁKŮ SEDÁ STÍN

 

A PROČ SE BOJÍM NAVŠTĚVOVAT VZPOMÍNKY?

TAM DĚTI TEPLÉ A KŘEHKÉ JAKO PTÁCI

SE SMRTÍ ŠEPTAJÍ SI NEVINNÝMI RTY

A DUŠE RODIN S MELUZINOU PLÁČÍ

 

POD ÚPĚNLIVÝ OKRAJ ZVONKŮ SE UTÍKAJÍ

A KAŽDÝ OD DĚTSTVÍ NOSÍ SVÉ ZRANĚNÍ

RADOSTI JIM RYCHLE UMÍRAJÍ

A V POPEL POD RUKOU SE PROMĚNÍ

 

A TOUHA PO DÁLCE PŘICHÁZÍ NA NĚ JAKO PLÁČ

KDYŽ VEČER MEZI SASANKAMI ZAŠTĚKAJÍ PSI

PAK BÁZLIVĚ SE TĚŠÍ A NEVĚDÍ SNAD NAČ

KAMENÍ A VÍTR JSOU SKLIZNÍ STARÝCH VSÍ

 

ROZPAČITĚ DO STOLETÍ SKŘIPOU VRÁTKA DOMOVA

TAM CHUDOBA SE PŘEVLÉKÁ V ŠAT ZAJIKAVÉ KRÁSY

TVÁŘ V ZAMYŠLENÍ JAKO KRAJINU KDE VE VODÁCH

SEDMIBOLESTNÉ ŽENSTVÍ SVÉ RÁNY OMÝVÁ SI

Jan Zahradníček

+++

O PRAVÉ KAJÍCNOSTI

Po svátosti smíření se pevně a rozhodně odvrať ode všeho hříšného a scestného, a to nejen od hříchů, jichž by ses byl mohl dopustit slovy, skutky neb myšlenkami, nýbrž i od všech scestností, které by tě mohly vést ke hříchům. Vcházíš-li na místo, kde se hřích koná, dáváš si sám podnět a příležitost k hříchu. Neboť člověk sotva kdy může se tak úplně uchránit, aby sám též do hříchů neupadl, vidí-li je od jiných konat, buď že na nich bére účast zalíbením neb slovy a skutky nebo že takové lidi odsuzuje v srdci za hřích, který na nich vidí neb o němž slyší.

Člověk se má tudíž varovat podnětu a příležitosti k hříchu jako k hříchu samého.

Varuj se: špatné společnosti, styku špatných knih, neslušného oděvu, zkrátka všeho, co může roznítit v přirozenosti zlý, neovládaný pud. A hledá-li zalíbení v něčem zlém, odepři jí něco dnes, něco zítra, neboť chtěl-li bys učinit vše naráz jednoho dne, zardousil bys přirozenost a nic by to neprospělo.

 Důkladně se poznávej, k čemu se nejvíc uchyluje tvá přirozenost, abys ji v tom především  mohl ovládnout. Je-li to pýcha, pokořuj se, neboť pokora je základ, na němž je vybudována každá ctnost, a té učil Ježíš své učedníky i nás, když pravil: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Jsi-li mluvný, rád povídáš o věcech, do nichž ti nic není, uč se mlčet, neboť umlčíš-li ústa, umlčí Bůh srdce. Jsi-li všetečný a těká-li tvé oko z místa na místo, zavři je. Slovem: po čem tvé smysly nejvíce dychtí, v tom je umrtvi a od toho je odvrať.

 To je též ve skutečnosti pravé pokání. Mnozí lidé se domnívají, že činí veliké pokání, konají-li velké vnější skutky, jako posty, bdění a jiné podobné. Nejpravdivějším a nejlepším pokáním, jímž se přichází nejblíže k Bohu, je pravé obrácení k Bohu a pro Boha ke všem ctnostem a dokonalé odvrácení ode všeho, o čem je, že je to proti Bohu, a pevná vůle nikdy už toho nekonat, děj se co děj. Dále úplná důvěra v dobrotu Boží, že nám vždy pomůže, neboť bez pomoci Boží nezmůžeme nic. A toto obrácení k Bohu budiž spojeno s neochabující láskou k našemu věrnému Příteli, který je tak věrný, že nikoho nemůže opustit a nikdy také nikoho neopustil, kdo v něj doopravdy složil.

Děkujme též neustále Bohu s vážností a horlivostí, že nás ušetřil v našich hříších a dal nám svou milost, abychom jich litovali a pojali vůli ]'ú nikdy se jich nedopustit, zatímco na věky je odsouzen nejeden člověk, který zhřešil mnohem méně a snad by byl způsobilejší pro milost Boží než my.

 Pravým pokáním je vysoce si vážit dobrotivosti Boží a jeho věrnosti k nám, pohrdat však sebou a svých skutků si ne-vážit, sebe za nehodné pokládat, že Bůh byl a ještě je k nám tak dobrotivý, zatímco my se mu nemůžeme odvděčit ani za nejmenší dar.

A tak podceňujme vše, co můžeme konat a skutečně konáme, i kdybychom dovedli vykonat, co všichni tvorové kdy vykonali, naproti tomu dobře počítejme to, čeho se nám ještě nedostává. Tímto způsobem se vážně přičiňujme Boha ctít a sebou pohrdat. Neboť není vhodnějšího cvičeny abychom hříchy vyhladili a trest zmenšili, než právě toto.

 Taková nelibost k sobě a rozhodná vůle nikdy už nehřešit a pravá důvěra v Boha získá se zvláště rozjímáním drahého utrpení Pána našeho Ježíše Krista, rozjímáme-li totiž co nejvíce o jeho hořkých mukách, potupné smrti a celém jeho životě a uvažuje-me-li nejen, co vykonal, nýbrž i kdo Je a že vše trpěl z věrnosti pro nás. To je nejužitečnějším cvičením k vzbuzení nelibosti nad hříchy a nade vším, co není spořádané.

6. Kdo tedy hříchy utrpěl škodu na duši, naprav ji opět dokonalým návratem k Bohu. Svlékni starého hříšného člověka a obleč nového, o němž sv.Pavel píše: „Obnovte se v duchu a oblečte se v nového člověka,  který podle Boha je stvořen v spravedlnost,  svatosti a pravdě“ (Ef  Ai 23).

Ach, oddej se opět zcela Bohu a dovol mu. aby s tebou kónal, co chce, on sám pak v tobě obnoví to, co jsi zkazil. A poněvadž jsi zkazil hříchem vše, co je v tobě: srdce a mysl, své síly, tělo i duši, utíkej se k tomu, na němž není chyby, nýbrž vše dobrém, jenž tě miluje víc než ty sebe a jenž tě miloval i tehdy, když jsi ho nenáviděl. A jestliže tě miloval, když jsi mu odporoval, tím více smíš důvěřovat že tě nyní bude milovat, pomáhat ti a dávat ti potřebné, když ho chceš milovat a poslouchat. B

+++

NEVINNOST

 

KLOPÝTALI JSTE OD SLADKOSTI K HRŮZE

TŘÁSLY SE VAŠE RTY LISTÍ PADAJÍCÍ DO HLUBIN

KLOPÝTALI JSTE OD KRUTOSTI K NĚZE

A BÁLI JSTE SE POLKNOUTI SMRTELNOU HOŘKOST SLIN

 

ZPROTIVILY SE VÁM VYPŮJČENÉ HŘÍCHY

V TEMNÉM ZANÍCENÍ LÍBALI JSTE Z BLÁTA RTY

A PŘESTO POSEDÁNI NEŘESTNÝMI PACHY

JEŽ Z ŠATŮ HNUSNÝCH OKVĚTÍ BYLY K VÁM ZAVÁTY

 

S ODPOREM JSTE SE DOTÝKALI ŠEDÝCH SLIZŮ

A PŘECE HOVĚLI SI NA ŇADRECH HNILOBY

OKRÁŠLENÝCH ČERNÝMI DRAHOKAMY HMYZU

A KRAJKOVÁNÍM STRAŠNÝCH PODHOUBÍ

 

STYDĚLI JSTE SE A VAŠE RUCE TĚŽKÉ ÚZKOSTÍ

NEDOVEDLY ZAKRÝTI VAŠICH TVÁŘÍ A OČÍ

Z NICHŽ TAK RÁDY TAK RÁDY TEKLY BY SLZY LÍTOSTI

PRO ZTRACENOU NEVINNOST DĚTSKÝCH OČÍ

 

A PO ČEM JINÉM VÍC MĚLI BYSTE LAČNĚTI

NEŽ PO ČISTOTĚ OTVÍRAJÍCÍCH SE KVĚTENSTVÍ?

JAKO BYSTE NEVĚDĚLI ŽE JENOM PRO DĚTI

JSOU SCHOVÁVÁNA NEJKRÁSNĚJŠÍ TAJEMSTVÍ

 

ALE UTIŠTE SE NEBOŤ BEZ PÁDU ANDĚLŮ

NEZNALI BYSTE KRÁSY PADAJÍCÍHO LISTÍ

A NIKDY BYSTE NEZVĚDĚLI BEZ ŽALU

O ŽHAVÉM ZAMRAZENÍ BOLESTNÉHO ŠTĚSTÍ

 

VIDÍTE MALIČKÉ JAK JEJICH NEVINNOSTÍ

V SLADKÉ MUČENKY MĚNÍ SE RŮŽE HNISU

A JAK NÁS NAUČILI BEZ BOLESTI

POLIBKY MALOMOCNÝCH PŘIJÍMAT V TICHU

 

NEBOJTE SE ŽE VÁS TAK PŘITAHUJE SUDBA ZLA

PŘIJMĚTE S ODEVZDÁNÍM TEN SLADKÝ TREST

VIDÍTE JAK NEJKRÁSNĚJŠÍ Z KVĚTIN VYKVETLA

ZE TMY KOŘENŮ JEŽ DRTÍ TÍHA HVĚZD

 

NEBOJTE SE NEBOŤ BEZ PÁDU ANDĚLŮ

NEZNALI BYSTE KRÁSY PADAJÍCÍHO LISTÍ

A NIKDY BYSTE NEZVĚDĚLI BEZ ŽALU

O ŽHAVÉM ZAMRAZENÍ BOLESTNÉHO ŠTĚSTÍ

Jan Zahradníček

+++

LÉKY NA OSM ZÁKLADNÍCH NEŘESTÍ (10)


 

Náš další zápas je zápas s tím, čemu Řekové říkají acedia; my bychom to mohli nazvat omrzelost nebo úzkost srdce. ACEDIE (znechucenost) je příbuzná smutku a ti, kdo žijí o samotě, ji ze zkušenosti dobře znají; je zákeřným a často útočícím nepřítelem pro ty, kdo žijí na poušti. Nejčastěji zneklidňuje mnicha kolem šesté hodiny a je jako horečka, která dotírá v pravidelnou dobu a způsobuje pacientově duši v obvyklých a stanovitelných hodinách prudké záchvaty. Koneckonců někteří ze starců říkají, že je to ten polední démon, o němž je řeč v žalmu devadesátém.

Když tento démon posedne ubohou mysl, vyvolá odpor vůči místu, omrzelost z cely a také přezíravost a pohrdání bratřími, kteří pobývají s ním nebo nablízku, jako by byli nedbalí a málo duchovní. Také činí mnicha liknavým a lenivým ke každé práci mezi zdmi jeho obydlí: nedá mu setrvat v cele, nedá mu věnovat se četbě. Mnich každou chvíli naříká, že mu nijak neprospívá zůstávat tam takovou dobu, a že dokud bude členem této komunity, nebude mít žádné duchovní ovoce. Stěžuje si a vzdychá a mrzí ho, že na svém místě postrádá jakýkoliv duchovní zisk — přestože mohl vést i druhé a mnohým prospět, prý nikoho nevzdělal ani nikoho neobohatil svým vyučováním a svou naukou. Vynáší vzdálené, daleké kláštery a tato místa také popisuje jako užitečnější pro zdokonalování a příhodnější pro spasení; líčí tamní komunitu bratří jako plnou pohody a duchovního úsilí — naproti tomu všechno tady kolem je prý nekultivované, a nejenže mezi bratřími, kteří tu žijí, není nic, co by vzdělávalo, ale ani pokrm pro tělo si nelze obstarat bez nesmírné námahy. Nakonec prý, když na tom místě zůstane, nemůže dojít spásy — ledaže opustí celu, protože v ní — pokud se tam ještě bude zdržovat — ho čeká smrt. A proto se musí co nejrychleji odklidit pryč.

Dále vyvolá pátá a šestá hodina takovou tělesnou malátnost a takový hlad, že se mu zdá, jako by byl zmožen a znaven dlouhou cestou a přetěžkou prací nebo jako by byl jídlo odkládal při dvoudenním nebo třídenním postu. Přitom navíc s úzkostí vyhlíží sem a tam a vzdychá, že za ním nikdo z bratří ani nezajde; každou chvíli vychází z cely a zase do ní vchází, a pořád pozoruje slunce, jako by spělo k západu příliš pomalu. Tak se v něm jako hrozná mrákota hromadí jakási iracionální zmatenost a on se stává zahálčivým a nanicovatým pro jakýkoliv duchovní úkon, takže si myslí, že na takový atak se nedá najít jiný lék než návštěva někoho z bratří nebo snad jedině útěcha spánku, i Táž nemoc mu potom našeptává, že je slušné a nezbytné, aby se pozdravil s bratřími a navštívil nemocné, ať jsou blízko, nebo daleko. Diktuje mu i leckteré dobré a zbožné povinnosti: že má vyhledat ty a ty příbuzné mužského nebo ženského pohlaví a usilovat o častější setkávání s nimi; že by bylo velkým skutkem zbožnosti, kdyby často navštěvoval tu a tu Bohu zasvěcenou zbožnou ženu, zvlášť proto, že se jí nedostává podpory od příbuzných, a pokud potřebuje něco, co její příbuzní přehlížejí a nedbají na to, že je nanejvýš svatým skutkem to obstarat a že je víc zapotřebí konat tyto zbožné skutky než neplodně a bez jakéhokoliv užitku sedět v cele.

Nepřátelské dobývací mechanizmy na nešťastnou duši útočí a ona se zmítá, až ji duch acedie jako mocné beranidlo umoří a ona se buď naučí upadat do spánku, nebo se dá vypudit z uzavřenosti ve své cele a zvykne si opatřovat si při tomto ataku útěchu návštěvou u některého bratra. Tento lék, jehož užije pro přítomnou chvíli, ji krátce nato oslabí tím víc. Nepřítel totiž bude častěji a krutěji útočit na toho, o kom ví, že až dojde k boji, dá se na útěk, a o kom je přesvědčen, že naději na svou záchranu nevkládá do vítězství ani do střetu, ale do útěku. Nakonec je pozvolna vytažen mimo celu a začne zapomínat na činnost vyplývající z mnišského způsobu života — tou není nic jiného než nazírání a kontemplace oné božské, nade všechno vynikající čirosti; a toho nelze dosáhnout jinde než v tichosti, při stálém setrvávání v cele a při meditaci. Z Kristova vojáka se tak stává zběh a dezertér z jeho vojska: zaplétá se do světských záležitostí a svému veliteli se nezalíbí.

Všechny strasti této choroby elegantně vyjádřil jediným veršíkem blažený David: Usnula duše má omrzením, to jest acedií. Zcela správně říká, že neusnulo tělo, ale duše. Duše poraněná střelou tohoto pobouření totiž skutečně spí — nekontempluje žádnou ctnost ani nenazírá duchovními smysly.

Proto ať pravý Kristův atlet, který chce v zápase o dokonalost bojovat podle pravidel, vytřese ze záhybů své duše urychleně i tuto nemoc a i proti tomuto ničemnému duchu acedie ať bojuje na dvě strany: aby ani neklesl zasažen střelou spánku, ani nevyklízel pole klášterní klauzury jako zběh, ani kdyby ho to hnalo ven pod zdánlivě zbožnou záminkou.

Každý, nad kým začne acedie v čemkoli vítězit, bude tedy buď zakoušet jakousi bezmoc a trpnou odevzdanost z prodlévání v cele bez sebemenšího duchovního užitku, nebo z něho acedie udělá vyhnance z cely, který už jen těká a bloudí, neschopen něco dělat pořád obchází cely bratří a kláštery a nestará se o nic, než kde by si pod jakoukoliv záminkou mohl obstarat příležitost k občerstvení. Mysl zahálejícího totiž neumí přemýšlet o ničem jiném než o jídle a břiše, dokud nenajde za společníka nějakého muže nebo ženu zmalátnělé stejnou slabostí a nezačne se zaměstnávat jejich záležitostmi a potřebami a postupně se nezaplete do nebezpečných činností tak, že jakoby svírán hadími smyčkami už není s to vyprostit se k dokonalosti svého dávného mnišského způsobu života.

Této nemoci, která se rodí z ducha acedie, se snaží předejít lékem svých pokynů jako opravdový duchovní lékař blažený Apoštol, který ji buď už tehdy viděl, jak se vkrádá, nebo skrze zjevení Ducha svatého předvídal, že se objeví. Když píše Soluňanům, nejprve jako nějaký velice zkušený a dokonalý lékař obvazuje poranění svých pacientů laskavou a šetrnou léčbou slovem. Vychází z lásky a chválí je tak dlouho, dokud se smrtelné poranění nezklidní, nepřestane otékat a nesnese snáze silnější léky. Říká toto: O bratrské lásce není vám třeba psát; právě vás totiž Bůh poučil, abyste se navzájem milovali, a vy se také tak chováte ke všem bratřím v celé Makedonii. | Předeslal jemné obvazy chvály, zklidnil a připravil jejich uši k léčbě spásným slovem. Hned nato dodává: Ale prosíme vás, bratři, buďte v tom ještě štědřejší. Až potud je laskavě mírnými slovy hladí, aby je nenašel dosud nepřipravené přijmout dokonalou léčbu.

O co to prosíš, Apoštole? V čem mají být ještě štědřejší? Rozumí se v lásce, o které výše řekl: O bratrské lásce není vám třeba psát. Pročpak je nutné, abys říkal: Prosíme vás, bratři, buďte v tom ještě štědřejší, na adresu těch, kteří ani nemají zapotřebí, aby se jim o tom něco psalo? Zvlášť když také uvádíš příčinu, pro kterou jim to neschází: Právě vás totiž Bůh pouěil, abyste se navzájem milovali. A dodáváš ještě něco víc, že jsou zatřetí nejen Bohem vyučeni, ale také tu nauku naplňují skutkem. A vy se také tak chováte, říká — ne k jednomu nebo ke dvěma, nýbrž ke všem bratřím, nejen k spoluobčanům nebo k svým známým, ale v celé Makedonii. \ Pověz tedy přece, proč napřed říkáš s takovým úsilím tohle. Opět dodává: Ale prosíme vás, bratři, buďte v tom ještě štědřejší, a jen stěží konečně učiní výpad proti tomu, co prve hladil: A snažte se, abyste žili pokojně. Vyslovil první cíl, pak dodává druhý: ... a abyste plnili své povinnosti. A třetí: ... a abyste pracovali vlastníma rukama, jak jsme vám to přikázali. Čtvrtý:... a abyste žili se ctí před těmi, kdo jsou vně. Pátý:... a abyste netoužili po ničem cizím.

Podívejme na to váhání, které prodlužoval tolika úvodními slovy: co má — jak poznáváme — na srdci? A snažte se, abyste žili pokojně — to jest abyste se zdržovali ve svých celách, nezneklidňovali se různými řečmi, které obvykle vznikají z přání a historek zahálejících lidí, a nepřenášeli neklid i na jiné. i ... a abyste plnili své povinnosti — abyste se ze zvědavosti nepídili po světských událostech, nevyzvídali, jak různí lidé žijí, a nezaměřovali své úsilí na pomlouvání bratří místo na svou vlastní nápravu nebo na úsilí o ctnosti. ... a abyste pracovali vlastníma rukama, jak jsme vám to přikázali. Proč se děje to, k čemu směřovala předchozí napomenutí, aby to nedělali — aby se nezneklidňovali, nestarali se o cizí věci, nechodili beze cti před očima těch, kdo stojí mimo, a netoužili po ničem cizím —, uvedl nyní slovy: A získávejte obživu svou vlastní prací, jak jsme vám to přikázali. \ Zřetelně totiž vyjádřil, že příčinou toho, aby se dělo, co výše kárá, je zahálka. Být roztěkaný a starat se o cizí věci totiž nemůže nikdo než ten, kdo není spokojen s tím, že se věnuje své vlastní práci. Uvedl i čtvrtou nemoc, která vzniká právě ze zahálky, totiž aby nežili beze cti: ... a abyste žili se ctí před těmi, kdo jsou vně. Ani před lidmi, kteří patří světu, nemůže se ctí žít ten, kdo se nespokojí s tím, držet se klauzury své cely a vlastní práce. Je naopak jisté, že když slídí po jídle, bez něhož nemůže být, a zabývá se pochlebnictvím, honí se za čerstvými zprávami i klepy, vyhledává příležitosti přetřásat aféry a historky a tím si získává posluchačstvo a přístup do domů různých lidí, pak čest postrádá, i ... a abyste netoužili po ničem cizím — koho nebaví získávat základ obživy zbožnou a poklidnou námahou při své každodenní práci, ten nemůže nelačnět po pozornostech a darech cizích lidí. Vidíte — z jediného poskvrňujícího poklesku vzniká tolik provinění, tak závažných a hanebných.

Nakonec právě u těch, které v prvním listu ošetřil jemnými doteky slov, přikročí v listu druhém — jako by se nebyli vyhojili po šetrnějších lécích — k uzdravování trpčími a palčivějšími medikamenty a nepředesílá už žádné náplasti mírných slov, žádnou řeč laskavě mírnou, jako na tom prvním místě: ne Ale prosíme vás, bratři..., nýbrž Přikazujeme vám, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: straňte se každého bratra, který žije nespořádaně.  Tam prosí, tady přikazuje; tam laskavé přesvědčování, tady zapřísahání a hrozivá přísnost. Přikazujeme vám, bratři — že jste prve oslyšeli ty, kdo prosili, poslechněte teď aspoň ty, kdo přikazují. A tento příkaz nevyjádří prostým slovesem, ale zapřísahá přitom jménem našeho Pána Ježíše Krista; vzbuzuje bázeň, aby příkaz jen tak lidský, pronesený jednoduše, opět neoslyšeli a nemysleli, že ho není nutno nijak zvlášť zachovávat, a rovnou jako velmi zkušený lékař zkusí léčbu řezem duchovního skalpelu na zhnisaných údech, kterým nedokázal přinést uzdravení šetrným lékem: Straňte se každého bratra, který žije nespořádaně a ne podle tradice, kterou od nás přijali. \ Těch, kteří se nechtějí věnovat práci, se tedy přikazuje stranit a odříznout je jako údy zkažené hnisem zahálky, aby nemoc nečinnosti jako smrtonosná nákaza plíživě nezachvátila také zdravou část údů. Když se chystá mluvit o těch, kteří nechtějí pracovat vlastníma rukama a v tichosti jíst svůj chléb (právě těch se přikazuje stranit), dávejte pozor, jakými výtkami je od počátku cejchuje. V první řadě říká o těch, kdo žijí nespořádaně, že nežijí podle jeho zásad — jinými slovy že jsou to zatvrzelci, protože nemají vůli řídit se jeho ustanoveními. A kárá je jako lidi bez vážnosti, tj. nedodržující řádnou a důstojnou dobu k vycházení a návštěvám. Všem těmto neřestem totiž nutně podléhá každý člověk žijící neuspořádaně. | ... a ne podle zásad, které od nás přijali — tím je označuje za svého druhu rebely a pohrdače, kteří nedbají, aby zachovávali zásady, které od něho přijali, ani nemají vůli napodobovat to, o čem si nejen pamatují, že tomu jejich učitel učil slovem, ale také vědí, že to naplnil činy. Sami přece víte, jak je zapotřebí nás napodobovat. Ohromnou kupu napomínání završuje, když dodává, že nezachovávají to, co mají i oni sami v dobré paměti a co napodobovat nejenže se naučili, jak jim to vštípilo slovo, ale také se do toho dali, jak je vybízel příklad skutků.

Neboť když jsme byli mezi vámi, nebyli jsme neklidní. Když chce do-ložit poukazem na konání práce, že mezi nimi nebyl neklidný, po-znamenává obšírně, že ti, kdo nechtějí pracovat, jsou neklidní pořád; je to vyvoláno neřestí zahálky. ... ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Učitel pohanských národů pokračuje ve výtkách dalšími slovy. Hlasatel evangelia říká, že od nikoho nejedl chléb zadarmo — on, který ví, že Pán nařídil, aby ti, kdo hlásají evangelium, Z evangelia měli svou obživu. A dále: Dělník má právo na svou obživu.

Když si ani hlasatel evangelia, konající dílo tak vznešené a duchovní, nenárokoval stravu z autority příkazu Páně zadarmo, co uděláme my, jimž nejenže není svěřeno žádné hlásání slova, ale jimž není uložena ani žádná jiná péče než jen o svou vlastní duši? S jakou troufalostí se odvážíme nechat ruce zahálet a jíst chléb zadarmo. »Nádoba vyvolení« — ačkoliv ho svazovala starost o hlásání evangelia — si ho nenárokuje jíst bez práce svých rukou, ale říká: Naopak, ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nebyli nikomu z vás na obtíž- I Vrší stále další pokárání. Neřekl totiž jednoduše: »Nejedli jsme chleba zadarmo od nikoho z vás,« a nepřestal na tom — mohlo se totiž zdát, že ho živil vlastní bezpracný příjem a úspory nebo příspěvek jiných, třebaže ne tamtěch. Řekl: Naopak, ve dne v noci jsme se lopotili — to znamená: živili jsme se vlastní prací, jak to není obvyklé. A to jsme dělali, říká, ne podle svého přání ani pro potěšení, jak si to žádal odpočinek a tělesné cvičení, ale jak vyžadovala činit nouze a nedostatek jídla: ne bez nesmírné tělesné námahy. Vždyť jsem se kvůli starosti o jídlo bez ustání lopotil s manuální prací — nejen po celý den, ale i po celou noc, kdy je, jak se zdá, dovoleno dát tělu odpočinutí.

A přesto dosvědčuje, že to nebyl jenom on, kdo u nich takhle žil — to aby se nezdálo, že je tento vzor nedůležitý nebo že není platný pro každého, kdyby se předával jen na příkladu jeho samého. Dodává, že stejně pracovali také všichni, kteří byli spolu s ním vysláni sloužit evangeliu — Silván a Timotej, kteří to píšou spolu s ním. Také tím, že říká: ... abychom nebyli nikomu z vás na obtíž, v nich probouzí velké zahanbení. Jestliže totiž on, který hlásal evangelium a doporučoval je znameními a mocnými činy, se neodvažuje jíst chléb zadarmo, aby nebyl nikomu na obtíž — jak si mohou myslet, že nejsou na obtíž, ti, kdo si o něj troufale říkají den co den v zahálce a nečinnosti?

Ne že bychom na to neměli právo, ale abychom vám dali sami sebe za vzor, který byste měli napodobovat. Odkrývá důvod, proč si naložil tolik práce: ... abychom vám dali sami sebe za vzor, který byste měli napodobovat; kdyby u vás nauka slovem, často vpravovaná do vašich uší, upadla v zapomnění, pak abyste podrželi v paměti aspoň příklady, jak se má žít, které jsem vám předal tak, abyste věřili vlastním očím. Ani tím jim nečiní právě malou výtku — říká, že tu práci a tělesnou námahu dnem i nocí nevykonával kvůli ničemu jinému, než aby dal příklad, a že ti, pro které si on — přestože nemusel — naložil tolik námahy, se přesto nechtějí dát poučit. Třebaže jsme totiž, říká, měli na stravu právo, měli jsme k dispozici prostředky i majetek vás všech a já jsem věděl, že k jejich užívání mám dovolení našeho Pána, přesto jsem tohoto práva nevyužil, aby to, co bych já sám dělal řádně a s oprávněním, nedávalo jiným příklad škodlivé zahálky. Proto jsem se při hlásání evangelia raději živil vlastníma rukama a svou prací, abych i vám, kteří se chcete vydat stezkou ctnosti, otevřel cestu k dokonalosti a poskytl vám svou prací vzor pro život.

Ale aby se nezdálo, že v tichosti pracoval a chtěl je vzdělávat příklady, a přitom že jim neustanovil také pokyny, dodává: Vždyť i tenkrát, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám, že nechce-li se někomu pracovat, ať ani nejí. Pořád zdůrazňuje jejich lenost (vědí, že on jako dobrý učitel pracoval vlastníma rukama, aby je poučil a dal jim ustanovení, aleje pod jejich úroveň, aby ho napodobovali) a svou laskavou péči; říká, že jim nejen za své přítomnosti zanechal příklad, ale že také slovem stále hlásal: nechce-li se někomu pracovat, ať ani nejí.

Už jim nedává učitelské nebo lékařské rady, ale zakročuje s přísností soudního výroku, použije svou apoštolskou pravomoc a nad pohrdači vyřkne rozsudek jako z tribunálu: uplatňuje stejnou pravomoc, o níž uvedl, že je mu dána od Pána, když psal Korinťanům a napomínal je, že žijí v hříchu, aby před jeho příchodem nemeškali a napravili se. Přikázal takto: Žádám vás, abych, až přijdu, nebyl nucen odvážit se použít vůči některým té pravomoci, která je mi nad vámi dána. A dále: Budu-li se chtít trochu vychloubat pravomocí, kterou mi Pán dal k vašemu prospěchu a ne k vaší zkáze, nebudu se stydět. Říkám, že stejnou pravomocí vyhlašuje: Nechce-li se někomu pracovat, ať ani nejí. Neodevzdává je meči trestajícímu tělo, ale autoritou Ducha svatého jim zapovídá obživu nutnou pro tento život: pokud nepomyslí na trest budoucí smrti a budou pořád vzdorovitě setrvávat u své záliby v zahálce, aby aspoň byli nuceni držet se spasitelných příkazů — bude je svazovat přirozená potřeba a hrůza ze smrti hrozící bezprostředně.

A teď, po tak přísném evangelním rozsudku, tedy vykládá příčinu, proč uvedl všechno předešlé: Slyšíme, že někteří z vás žijí v neklidu, vůbec nepracují, ale zato jsou všeteční. Apoštol se nikde nespokojí s tím, aby lidi, kteří se nechtějí věnovat práci, prohlásil za napadené jednou jedinou nemocí. Výše v listě označuje jejich život za nespořádaný a říká, že nezachovávají zásady, které od něho přijali; označuje je také za lidi neklidné a takové, kteří jedí chléb zadarmo. Tady znovu: Slyšíme, že někteří z vás žijí v neklidu... A hned přidává druhý neduh, který je kořenem tohoto neklidu: ... vůbec nepracují; a také třetí nemoc, která z toho vyrůstá jako ratolest:... ale zato jsou všeteční.

Proto teď spěchá aplikovat na ohnisko nákazy takovými neřestmi správnou léčbu; odkládá apoštolskou moc, které užil krátce předtím, a vrací se opět ke slitovnosti dobrého otce nebo trpělivého lékaře; jako vlastním synům nebo jako svým pacientům podává spásnou radou léky k uzdravení a říká: Takovým lidem důrazně přikazujeme a zapřísaháme je při Pánu Ježíši, aby v tichosti pracovali a jedli svůj vlastní chléb. Jako nejzkušenější z lékařů ošetřil jediným spásným příkazem pracovitosti příčiny tak ohavných vředů, které vzcházejí z kořene zahálky; ví, že ostatní nezdravé projevy rozrůstající se z téhož trsu brzy odumřou, bude-li odstraněn zdroj základní nemoci.

Přece však jako velmi prozíravý a moudrý lékař nejenže chce uzdravit rány nemocných, ale podobně dává vhodné předpisy také zdravým, aby mohli střežit své trvalé zdraví: A vy neochabujte v ko-nání dobrých skutků. Vy, kteří se držíte nás, to jest našich cest, napodobujte příklad práce, který jsme vám dali, a v žádném případě se nepřipojujete k jejich lenosti a nečinnosti, neochabujte v konání dobrých skutků — to znamená: vůči nim, budou-li zanedbávat, co jsme řekli, rovněž projevujte laskavost. Tak jako pokáral nemocné, aby se nedali rozložit zahálkou a nepoddávali se neklidu a všetečnosti, tak předem napomíná zdravé, aby se v laskavosti, kterou nám příkaz Páně nařizuje projevovat vůči dobrým i zlým, neomezovali tehdy, když někteří pošetilci nebudou mít vůli obrátit se k zdravé nauce, ale aby neustávali v konání dobra a v péči o nějak slovy útěchy a napomenutí, tak navyklou úslužností a laskavostí.

Aby však tato mírnost některé nevyprovokovala k odmítání po-slušnosti vůči jeho pokynům, přidává opět apoštolskou přísnost: Kdyby však někdo našeho slova z tohoto listu nechtěl uposlechnout, na toho si dávejte pozor a nestýkejte se s ním, aby se zastyděl. Připomíná jim pro respekt k sobě samému i pro užitek všech, co je nutno zachovávat a s jakou apoštolskou obezřelostí mají na jeho pokyny dbát, a hned připojuje mírnost nanejvýš shovívavého otce — poučuje je podobně jako vlastní syny, jaký postoj si mají pro bratrskou lásku udržet vůči těm, o nichž byla řeč: A nepovažujte ho za nepřítele, nýbrž napomeňte ho jako bratra. Do soudcovské přísnosti přimísil otcovskou dobrotu a výrok pronesený s apoštolskou tvrdostí zjemnil laskavou vlídností. Vždyť na toho, kdo by jeho pokynů odmítl uposlechnout, přikazuje dávat si pozor a nestýkat se s ním, ale přesto nařídil, že se to nemá stát z neřesti nenávisti, ale z ohledu na bratrskou lásku a na nápravu těch lidí. Říká: Nestýkejte se s ním, aby se zastyděl — aby toho, koho nenapravily mé mírné pokyny, zahanbila aspoň veřejná izolace od vás ode všech a aby mohl být jednoho dne povolán zpátky na cestu ke spáse.

Také v Listu Efesanům dal právě o práci takovýto pokyn: Když někdo kradl, teď už krást nesmí. Ať raději pracuje vlastníma rukama, aby mohl konat dobro a pomáhat těm, kdo trpí nouzi. I ve Skutcích apoštolů najdeme, že o tom nejen učil, ale stejně tak i konal. Když totiž přišel do Korinta, nestrpěl, aby bydlel jinde než u Akvily a Priscilly, protože dělali stejné řemeslo, jaké byl zvyklý provozovat. Máš to tam takto: Potom Pavel odešel z Athén a přišel do Korinta. Tam se setkal s jedním Židem. Jmenoval se Akvila a pocházel z Pontu, a sjeho manželkou Priscillou. Šel tedy k nim, protože měl stejné řemeslo, a zůstal u nich a pracoval: býval totiž výrobcem stanů.

Když pak cestuje do Miléta, posílá odtamtud do Efesu, povolává k sobě starší z církve v Efezu a dává jim pokyny, jak mají Boží církev řídit za jeho nepřítomnosti: Stříbro ani zlato jsem od nikoho nežádal. Víte sami, že tyhle moje ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Ve všem jsem vám dal příklad, jak se takto vlastní prací máme ujímat nemocných a pamatovat tím na slova Pána Ježíše, protože on řekl: »Blaženější je spíše dávat než dostávat.« Zanechal nám závažný příklad svého způsobu života: dokládá, že vydělával nejen tolik, kolik stačilo na potřeby jeho vlastního těla, ale také na pokrytí potřeb těch, kteří byli s ním, totiž těch, kteří byli každý den zaměstnáni nezbytnými službami a nestačili si vydělat na obživu podobným způsobem vlastníma rukama. A jako říká Soluňanům, že pracoval proto, aby jim dal vzor k napodobování, i na tomto místě uvedl něco podobného: Ve všem jsem vám dal příklad, jak se takto vlastní prací máme ujímat nemocných, rozumí se nemocných na těle i na duchu, tedy abychom se snažili ošetřovat je spíše z vlastní námahy a z výdělku získaného klopotnou prací, a nikoliv z nahromaděného přebytku nebo z úspor, a vůbec ne z cizí štědrosti a cizího majetku.

A říká, že právě to je příkaz Páně. Protože on — Pán Ježíš — řekl: »Blaženější je dávat než dostávat.« Blaženější než nouze přijímajícího je štědrost rozdávajícího, která dává ne z peněz uspořených skrze věrolomnost a nedůvěřivost, ani z pokladů shromážděných lakotou, ale z peněz, které jsou plodem vlastní práce a dobročinné dřiny. Proto je blaženější dávat než dostávat — protože i když je rozdávající stejně chudý jako přijímající, snaží se nejenom vydělat svou prací na dostatečné pokrytí vlastních potřeb, ale také aby dobročinným úsilím vydělal, co by dal potřebnému. Zdobí ho tak dvojí milost: jednak získal dokonalou nahotu Kristovu tím, že odvrhl všechen svůj majetek, jednak díky své práci a dobrotivosti ukazuje štědrost bohatého člověka. On je to, kdo ctí Boha z výtěžku své spravedlivé práce a obětuje mu z plodů své spravedlnosti. Naproti tomu o onom člověku zmalátnělém zahálkou a nečinností výrok Apoštola prohlašuje, že nezaslouží ani jíst chléb, který si přes zákaz troufale žádá v zahálce, ne bez provinění hříchu a bez zatvrzelosti.

Známe jednoho bratra — kdyby z toho vzešlo něco poučného, prozradili bychom i jeho jméno. Pobýval v družině a musel den co den odvádět hospodářskému správci jistou práci. Když viděl, že do družiny vstupuje nějaký bratr, který by se v zápalu víry chtěl uvázat k nějaké větší práci, pak — aby ho to netáhlo pracovat víc jako někdo pilnější nebo aby ho takový příklad nezahanboval — pokud se mu nepodařilo odvrátit bratra od takového úmyslu diskrétním přemlouváním, zkoušel ho špatnými radami a pomluvami přimět k odchodu. A aby ho snáze dostal pryč, vymýšlel si, že i on zažil řadu urážek a už dávno chtěl odejít, kdyby byl našel společníka, který by mu byl na cestě oporou. A když ho důvěrnými pomluvami o klášteře získal na svou stranu a domluvil s ním hodinu, kdy má klášter opustit, nebo místo, kam ten bratr půjde napřed a počká tam na něj, sám předstíral, že půjde hned za ním, ale zůstal na místě. Zatímco ten druhý bratr se pro svoje odpadlictví styděl vrátit se do kláštera, z něhož uprchl, ten, který hrál při jeho útěku roli volavky, si v cenobiu čili družině bydlel dál.

Nechť stačí, že jsme pro začátečníky uvedli tento jediný příklad týkající se takového druhu lidí. Ať je z něho zřejmé, jaké zlo plodí v mnichově mysli zahálka — ve shodě s výrokem Písma — a také jak špatné rozhovory kazí dobré mravy.

Na mnoha místech odsuzuje tuto neřest zahálčivosti zcela zřejmě také nanejvýš moudrý Šalomoun. Říká: Kdo se dá vést zahálkou, bude odměněn chudobou — ať chudobou viditelnou, nebo neviditelnou. Tato chudoba nevyhnutelně drží každého, kdo zahálí, v situaci, kdy je zapleten do různých neřestí a neustále jako cizinec, pokud jde o kontemplaci Boha nebo o duchovní statky. O nich říká blažený Apoštol: Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. O této chudobě zahálčivé-ho člověka se píše i jinde: A bude oblečen v cáry a hadry každý, kdo klímá, i Bezpochyby si totiž nezaslouží být ozdoben tím šatem nepo- 2 rušenosti (Apoštol o něm přikázal: Oblečte se v Pána Ježíše Krista; a dále: Buďme odění pancířem víry a lásky; skrze proroka mluví o takovém šatu i Hospodin k Jeruzalému: Povstaň, povstaň, Jeruzaléme, oblékni šat své slávy) nikdo, koho zmohla dřímota zahálky nebo acedie a raději by se oblékl ne námahou vlastního snažení, ale hadry zahálčivosti; odstřihá je z dokonalé plnosti úhrnu svatých Písem a nezhotoví z nich šat slávy ani cti, ale hanebnou zástěru výmluv zakrývající jeho lenivost, i Ti, kdo jsou touto leností rozloženi a nechtějí se živit manuální prací, jak to sám činil a také nám nařídil činit Apoštol, si totiž obyčejně poslouží některými citáty z Písma, která pokládají za určitou zástěrku své zahálčivosti — říkají, že je psáno: Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; a Mým pokrmem je plnit vůli mého Otce.

Ale tyto citáty, to jsou jenom jakési cáry ze soudržné plnosti evangelního čtení a jsou přešity spíš k tomu účelu, aby přikryly bezectnost zahálky a našeho studu, než aby nás zahřály a ozdobily drahocenným a dokonalým šatem ctností, jaký v knize Přísloví zhotovila sobě nebo svému muži jedna moudrá žena, sama oděná silou a ctí; o ní se také náležitě uvádí: Silou a ctí je oděna a má radost do posledních dnů. O nemoci nečinnosti zase Šalomoun poznamenává: Cesty těch, kdo nic nedělají, jsou vystlány trním, to znamená těmi a podobnými neřestmi, o nichž předtím mluvil Apoštol, že bujejí ze zahálky. A dále: Každý, kdo zahálí, je ponořen v žádostech; Apoštol to připomíná slovy: ... a abyste netoužili po ničem cizím. A konečně: Zahálka učí mnoha špatným věcem; \ je zřejmé, že tuto věc zahrnul Apoštol do výčtu, který jsme uvedli výše: ... vůbec nepracují, ale zato jsou všeteční. K této neřesti připojil ještě něco dalšího: A snažte se, abyste žili pokojně. A potom: ... a abyste plnili své po-vinnosti a abyste žili se ctí před těmi, kdo jsou vně, a abyste netoužili po ničem cizím. Nařizuje, aby se od těch, které kárá jako nespořádané a vzdorné, izolovali všichni, kdo o něco usilují: Straňte se každého bratra, který žije nespořádaně a ne podle tradice, kterou od nás přijali.

Proto otcové v Egyptě, poučení těmito příklady, nenechávají mnichy, obzvlášť mladé, v žádném případě zahálet; stav srdce a pokrok v trpělivosti a pokoře měří horlivostí v práci. Nejenže nestrpí přijímat od nikoho nic pro svou obživu, ale ze své práce občerstvují i návštěvníky a putující bratry, ba dokonce shromažďují a posílají nesmírné množství prostředků k obživě do míst v Libyi, která strádají neúrodou a hladem, a také do měst těm, kdo hnijí v nehostinném vězení. Věří, že takovou obětí z plodů své práce přinášejí důstojnou a pravou žertvu Pánu.

Důvod, proč v těchto krajích nevidíme žádné kláštery s tako- 23 vým množstvím bratří, je ten, že ani zisk z jejich práce nestačí na to, aby mohli v klášterech pobývat trvale; a i kdyby k jejich dostatečné obživě nějakým způsobem stačila cizí štědrost, rozkoš ze zahálky a nestálost srdce jim nedovolují setrvat déle na místě. Proto existuje v Egyptě od dob nejstarších otců tento posvátný výrok: Na pracujícího mnicha dotírá jeden démon, zato zahálejícího hubí těch duchů bezpočtu.

Koneckonců abba Pavel, z nejzkušenějších otců, když pobýval v nehostinné poušti zvané Porfyrion, byl zabezpečen a měl dostatek potravy z plodů palem a z malé zahrádky. Nemohl vykonávat žádnou jinou práci, která by ho živila, protože od měst a také od obydlené krajiny dělila jeho příbytek sedmidenní nebo ještě delší cesta pouští a cena za dopravu by byla větší, než jaká mohla být mzda za práci v potu tváře. Sbíral tedy palmové listy a stále vyžadoval sám na sobě denní penzum práce, jako by ho to živilo. A když se celoroční prací naplnila celá jeho jeskyně, to, s čím se tak usilovně pachtil, každý rok zažehl a pálil. Dokázal tím, že bez manuální práce nedokáže mnich ani setrvat na místě, ani jednoho dne vystoupit na vrchol dokonalosti. Takže i když to vůbec nevyžadovala nutnost obživy, prováděl to jen kvůli očištění srdce, kvůli ustálení myšlenek, aby zůstal věrný své cele a také aby přemohl samotnou acedii a zahnal ji.

Když jsem na počátku svého pobývání v poušti řekl abba Mojžíšovi, největšímu ze svatých mužů, že předchozího dne na mě těžce dolehl neduh acedie a já že jsem se od ní neuměl osvobodit jinak, než že jsem se hned rozběhl k abba Pavlovi, řekl abba Mojžíš: »Ty ses od ní neosvobodil — spíš ses jí vydal všanc a jsi v jejím vleku. Nepřítel tě totiž znova a hůř napadne jako dezertéra na útěku, když viděl, že jsi v zápase podlehl a hned ses dal na úprk. Ledaže v příštím střetnutí nebudeš chtít hned se zbavit jeho náporu útěkem z cely nebo malátným spánkem, ale naučíš se dosáhnout triumfu spíš trpělivostí a bojem.« Zkušenost tedy dokládá, že útoku acedie se nemá uhýbat útěkem, ale vítězně čelit kladením odporu. Jan Kassian

+++

Kristus Pán obnovuje při Mši svaté své utrpení

 O žádném tajemství ze života Páně nemůžeš rozjímat s větším užitkem a také žádné tajemství není hodné větší úcty, jako právě tajemství hořkého utrpení a bolestné smrti Páně, skrze které se stalo tvé vykoupení. Svatí Otcové pronášejí v té záležitosti skvělé výklady a slibují těm, kdo horlivě rozjímají o utrpení a smrti Páně, že za to obdrží hojnou odplatu od Boha. Třebaže je mnoho užitečných způsobů, jimiž můžeš zbožně uctívat přehořké utrpení Páně, nemůžeš ho lépe a důstojněji uctívat, než právě zbožnou účastí na Mši svaté. Při ní je Pán Ježíš opravdu přítomen na oltáři, aby tam opakoval a znova představil své hořké utrpení a bolestnou smrt. Proto nemůžeš nikde lépe rozjímat o Umučení Páně, než právě během Mše svaté.

To, že se během Mše svaté obnovuje Umučení Páně, můžeš vidět skoro na vlastní oči a hmatat vlastníma rukama, poněvadž při ní všechno pamatuje i poukazuje na utrpení Páně. Je to zejména znamení kříže, jež se ti při ní stále a všude staví na oči. Na oltářním kameni je vytesáno pět křížů, jež biskup posvětil více než stem znamení kříže. Na oltáři stává kříž s obrazem Ukřižovaného, na hostii bývá kříž vytisknut, v misále bývá před kánonem vyobrazen Kristus Pán na kříži. Na humerálu bývá kříž vyšit, na manipulu, na štole, na mešním rouchu bývají kříže našity, kříže bývají také na kalichu i na paténě. Kněz poznamenává při Mši svaté znamením kříže sebe, a dále také oběť. Co jiného znamenají tyto četné kříže, než to, že se při Mši svaté krvavá představuje, opakuje a obnovuje oběť Ježíše Krista čili jeho hořké utrpení a bolestná smrt?

+++

Jakým způsobem Pán Ježíš obnovuje při Mši své svaté utrpení

Třebaže Pán Ježíš pravil apoštolům při Poslední večeři: "To konejte na mou památku", koná se Mše svatá nejen na jeho památku, nýbrž také na obnovení jeho utrpení. Církev obecná učí, že kdo tvrdí, že oběť Mše svaté je pouhá upomínka na oběť, kterou Pán Ježíš vykonal na kříži, odděluje se od Těla Kristova. V této božské oběti, jež se koná ve Mši svaté, je obsažen tentýž Ježíš Kristus, a nekrvavým způsobem se obětuje tentýž, který jednou obětovává sama sebe na oltáři kříže krvavým způsobem. Kdybys o tom neměl žádný jiný důkaz, než tento jediný, musel by ti jako křesťanovi obecné Církve stačit a zbavit tě všech pochybností. To, co učí obecná Církev a co ti předkládá k věření, přijímej beze všech pochybností za pravdu, ani v nejmenším tomu neodporuj, poněvadž bys jinak přestal pravověrným. Církev Páně učí, že tentýž Ježíš Kristus, jenž se před časy obětovává krvavým a bolestným způsobem na kříži, je při Mši svaté opravdu i skutečně přítomen a bývá opět zabit nekrvavým způsobem.

Oběť na kříži a oběť na oltáři je jedna a táž oběť, a za pomoci obětujících kněží z lidí je při oběti na oltáři jeden a tentýž Obětovatel, který obětovává také na kříži. Rozdíl je jen ve způsobu obětování. V obojí oběti, v oné na kříži i v této na oltáři, bývá zabíjena i obětována tatáž Oběť, totiž Beránek Boží, a obě oběti obětuje tentýž Obětovatel, Ježíš Kristus. Pouze způsob, jakým se obětoval na kříži, se liší od toho, jakým se obětuje na oltáři. Kristus Pán totiž na kříži obětovává sama sebe krvavým způsobem, třebaže ho bezbožní katané zabili svýma rukama. Na oltáři obětuje Kristus Pán rovněž sama sebe, ale způsobem nekrvavým, ačkoli tak činí skrze ruce a službu pozemských kněží, kteří ho usmrcují duchovním způsobem.

Slova "zabít (utratit)" užívá Církev svatá v misálu dost často. Sv.Augustin užívá toho slova, když praví: "Copak nebyl Kristus Pán jednou na kříži utracen? Přesto bývá opět utracen v Nejsvětější Svátosti, každého dne a za všechny národy." Tento výraz "zabít“, "utratit“, je velice pamětihodný. V Písmu svatém se ho totiž užívá více než stokrát a sice v tom smyslu, že obětní zvířata byla zabita a tak obětována Bohu. Užívá-li tedy Církev svatá téhož slova při Mši svaté, chce tím dát najevo, že Kristus Pán bývá při Mši svaté slovy kněze a pozdvihováním Nejsvětější Svátosti nejen obětován, ale že bývá při Mši svaté jako obětní Beránek také mučen způsobem duchovním, usmrcen i utracen za oběť Bohu.

Svatý Cyprián mluví takto: „Utrpení Páně je toutéž božskou oběti, kterou obětujeme i my“.  Tím chce říci: Když sloužíme Mši svatou, obnovujeme totéž, co se stalo při Umučení Páně. Ještě jasněji se vyjadřuje v té záležitosti sv.Řehoř, když praví: "Ten, který vstal z mrtvých, už neumírá, ale přesto za nás trpí v oběti Mše svaté tajemným způsobem." Právě tak jasně se v té věci vyslovuje také Theodoret, když praví: "Neobětujeme žádnou jinou oběť, než tu, jež byla obětována na kříži." Takových svědectví dalo by se uvést velké množství. Molina praví velice krásně: "Mše svatá převyšuje všechny jiné oběti nevystižitelnou měrou, poněvadž naše vykoupení nejen představuje, ale sama je tímtéž dílem našeho vykoupení, jež se opravdu děje v podivuhodných tajemstvích na oltáři. " Tato svědectví mohou každému dostačit, aby nabyl přesvědčení, že Mše svatá je obnovením i pokračováním utrpení Páně, a že pokojný Beránek Boží bývá ve všech Mších svatých znovu zabíjen duchovním způsobem.

Jednoho dne poslal Amerumnes, vůdce muslimů syna svého bratra do města Amplony v Sýrii, kde byl znamenitý chrám vystavěný ke cti sv.Řehoře. Když tento muslim spatřil zdálky chrám, nařídil svým služebníkům: „Zaveďte naše velbloudy do toho kostela a položte jim obrok na oltář!“ Když sluhové chtěli vykonat svého rozkaz pána, řekli kněží vůdci: "Varuj se, pane, tak učinit, neboť tento dům je chrámem Božím, a nelze ho bez trestu zneuctít." Jenže kníže nedbal výstrahy, a přesto nařídil hnát velbloudy do chrámu. Ti však hned padli mrtví k zemi. Vůdce se toho ulekl. Proto poručil svým sluhům, aby odklidili mrtvé velbloudy. Tou dobou se právě však pořádala veliká slavnost a v kostele bylo shromážděno velké množství lidu, aby se zúčastnilo Mše svaté. Nikoliv bez úzkosti začal kněz posvátné dílo, protože se obával, se, aby muslim nějak nezneuctil Nejsvětější Svátost. Ten se však postavil k oltáři, aby lépe viděl bohoslužbu.

Když tedy kněz při Mši svaté dle řeckého obřadu rozdělil svatou Hostii nožem na čtyři díly, spatřil muslim v rukou kněze Novorozence, jenž byl zabit a jehož Krev byla vlita do kalicha. To rozběsnilo muslima tou měrou, že chtěl kněze u oltáře probodnout. Jenže jeho touha, aby spatřil ještě víc, ho zdržela od provedení toho úmyslu. Při svatém přijímání spatřil, že lidé, kteří přistupovali ke stolu Páně, požívali z toho masa Dítka. Tím pohledem se tolik roztrpčil, že pravil sám k sobě: „Nejsou snad křesťané netvoři, když při své modloslužbě zabíjejí dítě a požívají lidské maso jako divoká zvěř? Jenže já toto ukrutné zavraždění tohoto nevinného dítěte pomstím vlastní rukou a způsobím těmto divým lidožroutům hanebnou smrt!"

Po Mši svaté požehnal kněz chléb pro ty, kteří si netroufali přistoupit ke stolu Páně, rozdělil jej mezi ně a podal kousek i muslimovi. Tento se ho však ptal arabsky: "Co je to?" Kněz mu odpověděl: "Požehnaný chléb." Na to rozkřikl se hněvivě pohan: "Copak jsem právě neviděl, že jsi ten chléb obětoval, ty hanebný pse, ty nelidský vrahu! Copak jsem to neviděl na vlastní oči, jak jsi ty zabil to krásné Děťátko, vlil jeho krev do kalicha, jeho tělo rozčtvrtil a položil na misku? Copak jsem neviděl, jak jsi jedl z masa Dítěte, a pil z jeho krve, a také ostatním podával k požívání?" Kněz se velice podivil té řeči a pravil: "Pane, nejsem toho hoden, abych spatřil tak veliká tajemství, poněvadž však ty jsi je spatřil, jsem přesvědčen o tom, že jsi veliký před Pánem." Slovy těmito poněkud uchlácholený, ptal se muslim dále: "Copak jsem neviděl správně?" Kněz odpověděl: "Zajisté, pane, viděl jsi správně. Jenže já sám to velikého tajemství nevídám, poněvadž jsem člověk hříšný. Vídám jen podoby chleba a vína, které my kněží posvěcujeme a tak proměňujeme v Tělo i Krev Ježíše Krista." Muslim byl tím výkladem hluboce dojat.

 Nařídil, aby jeho služebníci i shromáždění křesťané opustili kostel. Pak vzal kněze za ruku, pravil: "Nyní poznávám, že křesťanské náboženství je veliké. Proto tě prosím, můj otče, abys mne do něho při jal a udělil mi křest svatý."

 Kněz odvětil: "Odpusť mi, pane. To nemohu učinit. Sotva by se tvůj strýc o tom dověděl, zabil by mne a zničil by tento kostel. Chceš-li však opravdu být pokřtěn, odejdi k našemu biskupovi na horu Sinaj. Vypravuj mu, co se ti zde přihodilo, a on tě zajisté vyučí v učení naší víry a pak pokřtí."

Potom se vrátil muslim ke svým, ale nepověděl jim nic z toho, co se mu přihodilo. Sotva se uložili k odpočinku, odešel tajně k onomu knězi, odložil svůj skvostný oděv, oblekl se v hrubé roucho poutníka a prchl bez vědomí ostatních na horu Sinaj. Tam vypravoval biskupovi příčinu svého obrácení, přijal poučení o křesťanských pravdách, byl pokřtěn na jméno Pachomius a později přijat i do řeholního stavu. Když po tři léta vedl přísný život, odebral se se svolením svých představených k svému otci, v naději, že ho obrátí k svaté víře. Avšak nepodařilo se mu to. Naopak, byl hrozně zmučen a konečně ukamenován.

 Tento zázrak ukazuje, jak jsou v Nejsvětější Svátosti přítomny nejen pravé Tělo a pravá Krev Ježíše Krista ", ale také, jak bývá Pán Ježíš během Mše svaté opravdu zabíjen, sice ne způsobem tělesným, ale duchovním. To, že právě tomuto muslimu bylo dáno spatřit při Mši svaté duchovní zabití Děťátka, stalo se proto, aby se tento pohan, který dosud neměl žádné znalosti o naší svaté víře, především žasnul a pak byl pohnut k přemýšlení a konečně k přijetí víry. Bůh si ale také přál, aby ta událost byla zaznamenána, abychom se o tomto tajemství lépe poučili a tím víc se upevnili ve své pravé svaté víře.

Třebaže nebývá Ježíš Kristus při Mši svaté zabíjen tělesným způsobem, nýbrž duchovním, přesto se při ní ukazuje svému Otci i celému nebeskému sboru v politováníhodném vzezření, které měl při svém bičování, korunování trním i ukřižování, a to tak živě, jako by to všechno skutečně znovu za svět trpěl. Proto také píše kněz Lancicius: „Mše svatá je představením utrpení i smrti Ježíše Krista, a to nejen ve slovech, jako tomu bývá v divadlech, nýbrž ve skutečnosti a opravdu.“ „V této viditelné oběti Mše svaté se představuje ona krvavá oběť, jež byla jednou na kříži obětována, poněvadž v božské oběti Mše svaté je obsažen tentýž Kristus a bývá zabíjen nekrvavým způsobem." Proto také svatí Otcové nazývají Mši svatou opětovaným utrpením Ježíše Krista. Tvrdí, že Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti znovu zakouší své utrpení tajemným způsobem a znovu bývá zabíjen. Něco podobného píše v této souvislosti také ctih.Marchantius: "Mše svatá není pouhým představením utrpení Páně, nýbrž také je jeho duchovní a nekrvavou obnovou. Jako Pán Ježíš jednou vzal na sebe utrpením hříchy celého světa, aby je smazal svou Krví, tak denně skládáme své hříchy na něho, jako na téhož Beránka Božího, jenž má být zabit na oltáři, aby zahladil naše nepravosti." Těmito slovy je naznačena příčina, kvůli které Pán Ježíš obnovuje ve Mši svaté své utrpení. Martin K.

+++

Proč Pán Ježíš při Mši svaté obnovuje své utrpení

Pán Ježíš na zemi věděl ve své božské vševědoucnosti, že sice bude trpět hrozná muka za spásu lidstva, ale že přesto bude mnoho lidí na věky zavrženo, a že tedy nebudou mít účast na ovoci jeho vykoupení. Náš Bratr miloval spásu lidí neskonalým způsobem. Proto pociťoval nesmírnou útrpnost s těmi, kdo na měli být spásy věky zbaveni. Proto nabídl svému nebeskému Otci, že bude nejen po tři hodiny, nýbrž  po všechny dny až do konce světa viset živý na kříži, aby tak svými mukami, slzami, vroucími modlitbami a vzdechy ukojil přísnou Boží spravedlnost a pohnul Božím milosrdenstvím, aby stanovilo prostředky k zabránění zkázy tolika duší.

O tom, že chtěl Kristus Pán viset na kříži až do konce světa, svědčí také sv.Bonaventura ve svých rozjímáních. Kristus Pán sám zjevuje zvláštním způsobem mnoha světcům, že ochoten vytrpět i za každého jednotlivého hříšníka zvláště všechno to, co vytrpěl pro spásu celého světa. Když se tedy Spasitel nabídl, že bude viset na kříži až do skonání světa, odepřel mu to Otec jeho nebeský, slovy: je toho příliš mnoho, když zůstaneš viset živý na kříži po tři hodiny. Kdo si potom odmítá přivlastnit tyto zásluhy z tvého přehořkého utrpení, bude moci jen sám sobě přičítat vinu, když bude na věky zavržen!

Vroucí láska Pána Ježíše k tobě, ubohému člověku, však nebyla touto zápornou odpovědí Boha Otce, uhašena. Naopak, byla jen více roznícena. Tak se jen tím víc roztouži1 po tom, aby ti, ubohému hříšníkovi přispěl na pomoc. Proto ve své božské moudrosti vynalezl prostředek, jehož pomocí by mohl i po své smrti zůstávat na světě, pokračovat ve svém milostiplném utrpení a takřka tělesným způsobem na kříži se bez ustání se modlit k Bohu za tvou  spásu. Tímto podivuhodným prostředkem je právě Nejsvětější a nejdůstojnější oběť Mše svaté. Až dosud denně v ní za tebe duchovním způsobem trpí. Neustále volá s kříže svým všemohoucím hlasem k Bohu za tebe o slitování...

V životě sv.Kolety se vypravuje, že měla zvláště velikou lásku ke Mši svaté. Proto každodenně s největší zbožností bývala na ní přítomna. Když jednou byla na Mši svaté, kterou sloužil její zpovědník, začala při pozdvihování znenadání hlasitě volat: "Ó, můj Bože! Ó, Pane Ježíši! Ó, Ježíši! Ó, vy andělé i svatí Boží! Ó, vy lidé a hříšníci! Pohleďte a slyšte zázrak nad zázraky!" Nějakou chvíli takto a podobně volala a pohnula všechny přítomné k úžasu i k soucitu. Po Mši svaté se jí ptal její zpovědník, proč tak žalostně volala a plakala. Odpověděla: ,,Spatřila jsem a zaslechla tak podivuhodné věci, že kdybyste je, důstojný otče, viděl a slyšel, byl byste snad ještě hlasitěji křičel, než já." - "A co jsi viděla?" ptal se jí kněz. Odpověděla: "Třebaže jsou takové věci tak vznešené, dokonce božské, že se člověku nesluší o nich mluvit, přesto chci z poslušnosti vám o nich něco sdělit. Když jste, ctihodný otče, pozdvihl Nejsvětější Svátost, spatřila jsem Ježíše Krista s krvácejícími ranami viset na kříži. Slyšela jsem ho úpěnlivě se modlit k Bohu: Pohleď, milý Otče, na Mou postavu, ve které jsem visel na kříži a ve které jsem trpěl za spásu světa! Pohleď na mé rány, pohleď na mou prolitou Krev, považ, co jsem vytrpěl, jak bolestně jsem umíral! A toto všechno vytrpěl jsem proto, aby ubozí hříšníci byli zachráněni a nezahynuli. Ty však je chceš ve své spravedlnosti zatratit pro jejich hříchy a odevzdat ďáblu. Kdo mi pak odplatí mou přehořkou smrt? Pak nebudu moci od hříšníků, kteří zahynuli, nejen očekávat žádné díky, nýbrž mi budou i mému utrpení jen tím víc zlořečit, poněvadž se budou kvůli nim v pekle jen tím více trápit. Dostanou-li se však do věčného života, budou mi po celou věčnost dobrořečit a vzdávat mi díky za mé přehořké utrpení. Proto Tě, Otče nejmilejší, vroucně prosím, abys ušetřil ubohé hříšníky k vůli mně a zachoval je od věčné záhuby pro mé hořké utrpení.

Z těchto slov můžeš snadno poznat, jak věrně Pán Ježíš při Mši svaté prosí za nás a volá ke svému nebeskému Otci za slitování. Vždyť se při Mši svaté musí dít také něco, co se dělo též na kříži, poněvadž je to obnovení utrpení Pána Ježíše. Tehdy volal Pán Ježíš mocným hlasem a se slzami v očích: "Otče, odpusť jim, nebo nevědí, co činí!"

Právě tak při Mši svaté na oltáři volá, sice za všechny hříšníky celého světa, ale zejména za všechny ty, kteří jsou přítomni na Mši svaté. Jeho hlas není mdlý ani slabý, nýbrž všemohoucí a nadmíru silný. Vždyť ten hlas rozráží oblaka, proráží nebe a vniká do srdce Otce nebeského. Při Mši svaté koná Ježíš Kristus úřad Přímluvce, jak Písmo svaté praví, že „máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy“ (1 Jan 2,1-2) A sv.Pavel o něm píše: „Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“ (Řím 8, 34). Sice se za nás přimlouvá v nebi, ale obzvláště se za nás modlí na oltáři, poněvadž tam koná svůj úřad kněžský, a poněvadž se dle slov Písma sluší, aby kněz obětoval a modlil se za odpuštění hříchů lidu.

O tom svědčí sv.Vavřinec Justiniani, když píše: "Zatímco bývá Kristus Pán obětován na oltáři, volá k svému Otci a ukazuje mu rány na svém těle, aby svými přímluvami ochránil lidi od věčných muk." Jak mnoho dobrého vykonává Kristus Pán svou modlitbou na oltáři! Jak často by byli lidé zahynuli, kdyby je Kristus Pán nebyl zachovali svými modlitbami! Kolik tisíc těch, kteří nyní požívají nebeské blaženosti, by bylo v pekle, kdyby je nebyl Kristus Pán svou všemohoucí přímluvou vysvobodil od zkázy! Tak tedy, hříšníku či hříšnice! Neváhej a s radostí a často se účastni Mše svaté. Tak získáš podíl na přímluvách Ježíše Krista za tvou ochranu ode všeho zlého.

Kristus Pán obnovuje ve Mši svaté své utrpení proto, abys ty, kdo jsi nemohl být přítomen jeho krvavé oběti na kříži, mohl být přítomen aspoň nekrvavé oběti při Mši svaté a tak si osvojit právě tolik milostí a zásluh, jako kdybys stál pod jeho křížem. Stačí, když se stejně zbožně účastníš na oběti Mše svaté. Poslechni si, co v té souvislosti praví učený kněz Molina: "Kristus Pán nařídil, aby jeho Církev navěky obětovala tutéž oběť, kterou sám přinesl na kříži. Tato oběť sice není krvavá, a přesto je podstatně totožná s onou krvavou. Protože je Mše svatá totožná s obětí Páně na kříži, proto musí mít stejnou moc a stejné zásluhy. Proto také je Bohu Otci příjemná právě tak, jako jeho krvavá oběť na kříži. Proč tomu tak je? Protože má tentýž obětní Dar, téhož obětujícího Kněze a také se obětuje témuž Bohu a ze stejné příčiny. Rozdíl mezi oběma tkví pouze v tom, že se Mše svatá obětuje jiným způsobem, než jakým byla přinesena krvavá oběť na kříži. Tehdy byl Kristus Pán plný krve a bolestí, kdežto při Mši svaté se obětuje bez krve a bez bolesti. "

Rozjímej o těchto krásných i důrazných slovech! Uvažuj, jak neocenitelnou obětí je Mše svatá, jak vysoká je její cena, a jak působivá je její moc! Takto o ní svědčí nejen uvedení zbožní a učení muži, nýbrž sama neomylná Církev Páně učí, že "oběť Mše svaté a oběť Pána Ježíše na kříži jsou jednou a toutéž obětí. "

Z toho všeho tedy jasně vysvítá, že Pánu Ježíši vděčíš právě tolik a pro sebe dosahuješ tak veliké zásluhy, když se zbožně účastníš Mše svaté, jako kdybys byl zbožně stál na hoře Kalvárii pod jeho křížem. Stačí, když se opravdu účastníš Mše svaté s takovou zbožností, s jakou bys byl býval přítomen pod křížem. Copak se tedy nemáš pokládat za šťastného, že můžeš mít denně při Mši svaté účast na utrpení Páně a jeho ovoci? Nemám snad být blažen, když je ti dopřáno denně stát při nejdůstojnější oběti Mše svaté pod křížem umírajícího Spasitele, vidět ho svýma očima, rozmlouvat s ním, přednášet mu své utrpení a přijímat od něho pomoc i útěchu, právě jako oni, kdo fyzicky stáli pod křížem Páně? Křesťane, važ si té milosti, kterou ti Kristus Pán denně prokazuje! Nikdy neopomíjej osvojovat si tyto milosti, které ti Kristus Pán denně při Mši svaté nabízí! Přijímej z toho pokladu, z něhož ti Kristus Pán ochotně denně poskytuje, a nepřestávej mu děkovat za nevýslovné milosti, plynoucí ze Mše svaté!

Děkovná modlitba: Kdykoli uvažuji o Tvé nevýslovné lásce, Pane Ježíši, naplňuji se takovým úžasem, že nemohu ani vyslovit, co zakouším ve svém srdci. Je úžasné, Můj Bože, že si ceníš spásy mé duše víc, než se ti toho cením sám! Je úžasné, že činíš pro mé blaho víc, než činím sám. Je úžasné, že jsi pro mne, hříšníka ustanovil onu božskou oběť a vynalezl jsi tak účinný prostředek, jímž bych mohl upokojit i usmířit spravedlnost Boží! Klaním se Ti, chválím i velebím Tě, původce mé spásy, na všech oltářích, kdekoli jsi přítomen. Ve spojení s oním díkůvzdáním, které jsi obětoval svému nebeskému Otci při Poslední večeři, děkuji Ti za to, že jsi onu božskou oběť ke cti svého Otce a pro spásu mé duše ráčil ustanovit. K tomuto svému díkůvzdání zvu také všechny ony svaté, kteří tuto nejdůstojnější oběť zvláště zbožně uctívali a její mocí i působivostí se dostali do věčné radosti. Zvu je k díkůvzdání proto, aby Tě ve spojení se mnou chválili, velebili i oslavovali za všechno to dobré, jež mi při každé oběti Mše svaté uštědřuješ a chceš ve své Církvi uštědřovat až do konce časů. Prosím Tě co nejúpěnlivěji, uděl mi tu milost, abych se mohl denně s pravou zbožností účastnit oné svaté oběti a přijímat nejhojnější měrou ovoce, z ní plynoucí. Martin K.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

MALIČKÝM SE DOSTÁVÁ ZJEVENÍ


 

 Čtěme v evangeliu, že král vystrojil svatbu svému synu a pozval mnoho lidí na hostinu. To je Otec nebeský, ženichem je Ježíš Kristus, nevěstou je duše, tvá i má. Všichni jsme povoláni a pozváni a vše je už připraveno k Božímu spojení s milující duší, jeho nevěstou. To spojení je tak nevýslovné, tak vnitřní, tak láskyplné, že přesahuje jakýkoli rozum. Sebeučenější teolog to úplně nevysvětlí. Jen kdo vyhledává pouze Boha a je pokorný, pocítí z toho něco ve svém nitru. Proto řekl Pán Ježíš: „Děkuji ti. Otče, Pane nebe i země, že jsi to skryl před moudrými a chytrými a zjevil jsi to maličkým“ (Mt  11, 25).

 Nemysli si, že tohoto spojení s Bohem se dosáhneš studiem a vědou. To vše ti prospěje a poslouží jen málo. „Nikdo nepřichází ke mně,“ říká Ježíš, „ledaže by ho Otec, jenž mne poslal, přitáhl“ (Jan 6, 44). Jen ve vysoké škole Ducha Svatého vzchází toto poznání. Proto přikázal sv.František bratřím, aby se především snažili osvojit si Božího ducha a s čistým srdcem prosili o jeho působení.

V této škole se učí moudrosti pokorou, výmluvnost si osvojíš mlčením, životu ne naučíš umíráním, vládnout se  naučíš službou. Jan spal, když mu bylo dáno nahlédnout do zdroje věčné Moudrosti (Zj 1, 10) a Pavel nevěděl, byla-li jeho duše v těle nebo nebyla, když ve svém vytržení zřel věčnou pravdu (2 Kor 12, 2).

V této sladké, nadpřirozené Škole Ducha Svatého se člověk naráz naučí více než se může naučit ode všech lidí až do soudného dne. Svatý Řehoř praví: „Duch Svatý je podivuhodný mistr, naplní rybáře a učiní z něho kazatele, naplní pronásledovatele, a učiní z něho učitele národů, naplní celníka a učiní z něho evangelistu.“ Tento mistr nepotřebuje času k vyučení, jakmile se dotkne, vyučí, a pouhý jeho dotek stačí k vyučení.

Proto též často prostí lidé docházejí cíle rychleji než vysoce vzdělaní. Je ovšem pravda, že též světlo přirozeného poznání dává duchu poznat malost a omezenost všeho, co je na světě. Ale proti světlu milosti je přece přirozené světlo tak nepatrné, jako kapka proti moři.

Kdyby však vzdělaní následovali Boha a jemu se oddávali, dospěli by mnohem dokonaleji a snáze k cíli, neboť jejich rozum a poznání by jim vše ulehčily. Přidruží-li se milost k dobrým vlohám, vše postupuje rychleji.

 Milost se rodí v hlubině pokory, proto též náš Pán praví: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království“ (Mt  18, 3). Proto též si nemáme zakládat na ničem, co konáme, neboť Pán řekl: „Nechte maličké přijít ke mně.“

Vody tekou do hlubin údolí. Údolí bývají mnohem úrodnější než hory. Tak i Boží výsost působí nejplodněji v hlubině člověka. Otec nebeský zjevuje veliké, vysoké, skryté věci maličkým a pokorným a ukrývá je před velikými a moudrými tohoto světa. Plné, čisté božské pravdě rozumějí jen maličcí.

 Maličký nikoho nermoutí a neklame, nic nebere ve zlé a nikoho neposuzuje příkře, slyší-li o někom nebo vidí-li na někom něco zlého. Ničím se snadno nepohoršuje. Se svým okolím žije v pokoji. Každému je užitečný, nikomu neškodí. Jeho rozum je prost zbytečných myšlenek a vrtochů. Jeho vůle a Všechen jeho život slouží čistě Tvůrci Bohu.

Abys toho jistě dosáhl, všimni si dobře učení sv.Bernarda: “Je-li srdce naplněno láskou Boží, marnivost světská nenajde místa. Proto přijmi božské věci tak hluboko do svého srdce, aby nižší, časné věci byly z něho vypuzeny.“ T.


 

 

 

 

TOPlist