ZÁŘÍ 2016
Ročník XXII., číslo 9. září 2016
Obsah: Z.Řezníček,Uvítání, J.Brdíčko,Nadechnout se bílé, F.Schildberger, Spokojen..., Svoboda, Legenda, Útočiště, Definice. Izák Syrský,Vnější stránka modlitby, B.,Vyprázdnění všedního dne, J.Zahradníček,Zůstaň s námi, B.,Ztracené pohoršení křížem, J.Zahradníček, Nástup, Dům strach, Brněnská akad. duch. života ctih.Patrika Kužely OP, T.Bahounek OP,,K 25. výročí vydání enc.Centesimus annus
U V Í T Á N Í
POUTNÍKU, NEVÁHEJ, PRACH SETŘES S OBUVI,
PEL SLUNKA BRUNÁTNÝ SE NA ZÁPRAŽÍ CHVÍ
A KVĚTY POHLED MŮJ TI VĚNČI VPADLOU SKRÁŇ.
V MOU TĚŽKOU PRAVICI VLOŽ DŮVĚŘIVĚ DLAŇ.
HLEĎ, ÚSMĚV RADOSTI SE STŘÍBREM ŘEKY PĚNÍ.
VSTAŇ Z HROBU DUŠE SVÉ, JIŽ ČERNÉ SMUTKY PLENÍ.
SE STOLU PŘÁTELSTVÍ, JENŽ KRMÍ POŽEHNÁN,
SI DO SYTOSTI BER A K ÚSTŮM PŘILOŽ DŽBÁN
S TÍM VÍNEM PRASTARÝM. SLYŠ, NEMÁM V SRDCI ZLOBY,
MOU JIZBU MODLITBY A SNÍTKY LÁSKY ZDOBÍ.
JSEM RÁD, KDYŽ V SAMOTÁCH SE ROZEZVUČÍ SLOVA
A V KOUTKU POKOJNÉM SE BOLEST BRATRA SCHOVÁ.
DŮVĚŘUJ ŠEPOTU STĚN A LOŽEM NEZHRDNI.
JÁ VYPROVODÍM TĚ, KDYŽ KRAJ SE ROZEDNÍ,
A JEŠTĚ POPROSÍM, BYS NESL POSELSTVÍ,
ŽE SLUNKA RUDÝ PEL SE NA MÉM PRAHU CHVÍ.
Zdenko Řezníček
+++
NADECHNOUT SE BÍLÉ
Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského (9)
Jakub Brdíčko
MŮJ PŘÍTEL JIŘÍ
„Je krásná, že?"
„Ano, je to tak," přitakal Jiří Kryl a nemohl odtrhnout oči od té tváře. Dokonalé, pravidelné rysy, lemované zlatými kadeřemi. Krásná.
„Chodím sem skoro každý měsíc. Nikdy se nezapomenu zastavit také zde. Sednu si a kochám se."
Profesor Vrána stál v posvátné úctě před sochou šternberské madony. Do arcidiecézního muzea rád chodíval i se svými studenty. Ukazoval jim, jak se na podobách Panny Marie projevují změny evropské kultury.
„Fascinuje mě její výraz," řekl docent Kryl. „Tváří se, jako by znala nějaké tajemství. Že by tajemství věčného ženství? Zračí se v ní strhující něha. Je tak vznešená, nadpozemská..."
Petr Vrána se zasmál jako starý lišák. Nechal však svého kolegu akademika mluvit dál. Poučeně přikyvoval, když mu Kryl líčil, jak je právě na gotickém umění vidět příklon k tělesné skutečnosti. Že se Panna Maria stala reálnou ženou, z masa a kostí, krev a mlíko. A že tyto madony nepostrádají erotický náboj. V tom už Tomáš Akvinský udělal jistý váhavý krok, když totiž sexualitu neodsoudil. Avšak jistě netušil, že každá opravdová mystika je vždycky sexus.
„Kdybyste, pane kolego, věděl, na co ona právě myslí."
„A vy to snad víte?" vykřikl skoro rozzlobeně Kryl.
„To není těžké uhodnout."
„Takže na co? Na svaté andělíčky? Na svatou církev? Na holátka nebožátka věrné věřící? Na tu vaši finální kauzalitu?"
„Dobře si ji prohlédněte."
„No co bych měl vidět? Takhle magicky koukají všecky ženské, když na nás chtějí políčit."
„Chyba lávky. Ona na nikoho nelíčí. Ona už vidí, co se stane."
„A co by se, prosím vás, stalo? Má hezký dítě, no. Nevadí, že ten Ježíšek vypadá jako fotbalista, co se chystá vykopnout míč. Prostě třeba má radost ze zdravýho kluka. A ženy chodily pod tu sochu, aby taky měly takový zdravý pořízky."
„Ale ten její zdravý kluk zemře na kříži!"
Profesor Vrána popošel o několik kroků a zůstal stát před dřevěným krucifixem. Ježíš tam v mukách vypouštěl duši a z nesčetných ran mu krev stékala až k patě kříže. „Tohle je zdroj veškeré krásy i radosti."
Docent Kryl se ani nepohnul. Nechtělo se mu opouštět krásnou ženu kvůli sadistickému středověku. S pohledem upřeným na ladně prohnutou postavu jen zahoukal. „Jste nemocný, pane profesore!"
Petr Vrána jen pokýval hlavou. Bohužel. Tohle nedokáže někomu sdělit. Pro všechny zůstane jen bláznem, který se dojímá pod probodeným bokem našeho Pána Ježíše Krista. „Ano, to jsem. Ale tady pod křížem se uzdravuji."
Chtěl si zde třeba i kleknout, ale to se v muzeu nehodilo. Díla byla vystavena jako artefakty, nikoli jako výzva k chvále či modlitbě. Proto jen slyšel, jak za jeho zády začal přešlapovat učitel středověké etiky, neklidný jako polapený lev.
„Víte, co děláte? Nevidíte, jak likvidujete veškerou přirozenou krásu? Nebo jak rozbíjíte všechnu radost? Prý ve prospěch něčeho vyššího! Já vám něco řeknu, tohle je jenom vaše nenávist k životu! Vy se života bojíte! Vy ho chcete zadusit těmi vašimi hnusnými kříži!"
Do sálu vstoupila postarší pracovnice muzea. Dala si ruce v bok stejně jako Ježíšek na soše a rázně se obořila na oba vážené pedagogy.
„Klid! Prosím o klid! Nejste tady sami!"
Docent Kryl vyběhl k východu. Tady už nebude.
Profesor Vrána učinil nepatrný pohyb. Sklonil koleno pokorně pod křížem.
U tebe je pravá blaženost. Hledám krásu a štěstí, ale nemohu dojít jinam než k tobě. Než pod tvůj kříž. Tak dlouho jsem tě hledal, Mistře života. Děkuji ti, že ses ukryl do krásy ženy, že nás ale také vedeš k samotným pramenům veškeré krásy. Vedeš nás ke své nekonečné lásce, která pro nás zemřela. Ty nás miluješ a v tom je naše radost. Prosím tě, ať tebe najde také můj přítel Jiří.
JAK JSTE TO DOKÁZAL?
Seděla u stolu hned vedle pana docenta. Kdykoli se jen maličko nahnul nebo posunul, dotkl se jí ramenem. Dotek měkký jako pohlazení. A ona svou ruku položila na ubrus, hnědá piha zářila uprostřed bělostné kůže. Vypili už několik číší, tady v té hospodě U Bakaláře, na Michalském kopci, kam chodí veselejší bohoslovci a ještě veselejší filosofové. Každý měsíc tu spojili několik stolů pro pravidelný večírek katedry filosofie, vždyť bez pravého společenství nelze na hledání moudrosti ani pomyslit.
„Pan profesor Vrána si dal za úkol udělat ze mě křesťana," prohlásil docent Kryl a Soňa se musela tomu vtipu zasmát.
„Představte si, že mě před čtrnácti dny zavedl sem do bývalého kláštera dominikánů. Nejdřív mi udělal takovou duchovní přednášku a pak mně ukázal schodiště dolů do sklepa. Řekl mi, abych šel první. A když jsem stál už dole, tak mi najednou zhasl, zavřel dveře a zmizel. Když jsem se ho na to druhý den ptal, tak se jen smál, že mi tím prý chtěl něco důležitého vysvětlit."
Martin se naklonil přes Soňu, seděl totiž po její pravé ruce, a velmi vážně vyslovil otázku. I zde v útulné hospůdce si počínal jako důstojný badatel.
„Netušíte, co vám tím chtěl vysvětlit?"
„Ale to víte, že tuším. Tomu sklepu říkají poustevna. Takže jsem se tam asi měl kát jako nějaká Maří Magdalena. Měl jsem si v té tmě uvědomit svoje hříchy a kát se z nich."
Snažila se zeptat nenápadně a obyčejně, ale neubránila se tomu, aby jí v hlase nezazněl tón rozechvění. Soňa mu přitom pohlédla do hnědých očí a zamrkala.
„A vy, pane docente, .. .máte nějaké ty hříchy?"
Řekla to schválně tak štítivě, že mu muselo být jasné, co tím myslí. Řekla hříchy, ale myslela tím bohaté zkušenosti. Že by z nich mohl rozdávat. „Ano, to jsou mé nejlepší vlastnosti."
Držela sklenici vína a nejistě s ní pohupovala. Stačilo jen sledovat, jak se její piha odráží na skle.
V tu chvíli nastal v restauraci šum.
„Nechcete si, pane docente, s námi zahrát šipky?"
Jiří Kryl se zamračil, jako by mu nabízeli kbelík pepře. Vždyť už něco vypil, nechce riskovat ztrátu zraku všech okolostojících, ať si to užijí, ale v zájmu pravidel bezpečnosti raději bez něho, on si to stejně dobře užije tady se slečnami u stolu.
A u stolu už zůstal jen pan docent v zajetí dvou dívek, Soňa a Klára se sesedly kolem něho jako kolem kořisti, kdo je zde šelma a kdo oběť?
„My bysme se ještě chtěly zeptat, jak jste to dokázal s tou kytkou. Jak se vám povedlo, že najednou zmizela a vy jste ji pak držel v ruce? To bylo nějaké kouzlo?"
Soňa se přistihla, že na Kláru žárlí. Zatímco se z vedlejší místnosti ozýval vítězný řev kluků, černovlasá Klára tu hází pohledem na pana docenta. Ale ta fialka přece ležela před Soňou! Postavila ji na kolejích vedle Komenského Velké didaktiky, bude ji tam mít jako trvalou připomínku jednoho husarského kousku jednoho superinteligentního muže.
„Hm. To je tak trochu moje firemní tajemství," řekl s úsměvem pedagog a pohlédl na Soňu.
„A nechcete nám ho aspoň trochu naznačit?" zeptala se světlovláska.
Docent se na pár vteřin odmlčel. Zdálo se, že usilovně přemýšlí.
„Ono to není nic těžkého," prozradil a obě mladé ženy v duchu dodaly: pro něho to není nic těžkého.
„Kdysi jsem sepsal takovou příručku. Je to návod pro jednoduché magické kousky. Takové triky, které se při troše obratnosti naučí téměř každý." Soňa a Klára sebou trhly. Do bílého ubrusu se právě zabodla šipka.
„To snad není možný!" zařvala Klára. „Měl jste pravdu, že ty ožralci jsou s těma svýma šipkama nebezpečný! Vždyť jste mě mohli zabít!"
Popadla ostrý hrot a rozběhla se do vedlejší místnosti, snad aby někoho tím ostřím vztekle propíchla.
„Mohu vám tu příručku poslat, Soňo," rozhodl se pan docent. „Stačí, když mi dáte svou mailovou adresu."
Napsala mu ji během vteřiny.
MILÁ SOŇO
V příloze této zprávy najdete moji původní příručku magie. Dovoluji si Vám však ještě připsat několik poněkud osobních slov. Snad již tušíte, že s magií je to jako s láskou. Musíme svému štěstí trochu pomoci. Asi jsem se na včerejším večírku o panu profesoru Vránovi nevyjadřoval příliš lichotivě. Ale musím trvat na tom, že se v mnoha svých názorech mýlí. Uvedená příručka Vám dostatečně ukáže, že štěstí nikdy nespadne samo do klína. Pan profesor tak rád hovoří o nezaslouženém daru lásky, o zdarma dané milosti, o svobodném sdílení a podobných věcech, které považuji za přímo zhoubné. Nečekejte na své štěstí, Soňo, ale sama se ho chopte!
Odpusťte mi, že jsem Vás začal poučovat. Už jsem si přece mohl povšimnout, že to nepotřebujete. Již vícekrát jsem musel ocenit Váš nesporný talent, ale též mimořádný šarm. Včera jsem také od Martina zaslechl, že se Vám podařilo vypátrat zloděje kázání Tomáše Akvinského. Nemohu se dočkat čtvrtečního semináře, ve kterém nám jistě svůj objev představíte. Podle mého skromného soudu se to může podařit jen tomu, kdo se nezdržuje zbytečnými ohledy a jde přímo k věci. Jsem si jistý, že jste ho odhalila správně. A určitě jste také odhalila mne - totiž můj obdiv k Vám. Považujte mne, prosím, za svého ctitele.
Zmíněné umění lásky je především odvážné. Trvalo mi velice dlouho, než jsem pochopil, že spočívá v odvaze hodit za hlavu spoustu předsudků. Vy víte, jak mám rád Dekameron. A v něm to všechno vězí: vyjít z města zamořeného morem, uchýlit se na venkov, zavřít za sebou vrata a objevit v sobě navzájem to, co nikdo ještě neměl odvahu objevovat. Věřím v dobrodružství života, v magii, která neovládá druhé lidi, ale spíše jim psychoterapeuticky umožňuje přiznat si, po čem doopravdy touží. Když jsem to s pomocí jednoho moudrého člověka konečně pochopil, otevřel se mi zcela nový svět. Takové umění totiž uvolňuje obrovský skrytý potenciál, můj tehdejší učitel to nazýval „osvobodit spoutaného draka".
Děkuji za Váš zájem o tuto magii lásky. Vy ji však už musíte znát. Vzpomínáte, jak jsem se
Vás asi před rokem ptal u bakalářské zkoušky? Vy jste se tehdy před komisí nebála říci, že se Vám líbí Abelardova etická teorie, protože mravní rozhodování ponechává na svědomí jednotlivého člověka. Všichni jsme museli uznat, že filosofii nestudujete jako panoptikum historických osobností, ale že se s nimi sama inteligentně vyrovnáváte. Mě však ještě zaujalo něco dalšího. Pokud jste se takto zastala proklínaného Abelarda, zároveň jste se přihlásila k oné odvážné a spontánní lásce mezi jím a Heloisou, k oné lásce, která byla jen mezi nimi a kterou by si nikdo neměl dovolovat posuzovat zvenčí.
Pokud byste se o tomto umění chtěla dovědět něco bližšího, byl by zde vhodnější osobní rozhovor. Ve středu kolem šesté hodiny mne můžete zastihnout v restauraci Arigone, v Univerzitní ulici. Děkuji za Vás.
Váš Jiří Kryl
KONTEMPLOVAT
„Bože, už brzo se budu jmenovat Rudolf!" pomyslel si docent Jiří Kryl, když pohlédl na překrásnou Soňu. V tom ustavičném těšení byla jeho tvář o něco zářivější, gesta se tyčila až k nebesům a hlas promlouval s nezvyklou vroucností, jako by svědčil o nekonečné moci lásky. To jistě kvůli němu si Soňa vzala bílé triko a rozevřela ho až hluboko do prsou.
„Asi už tak nějak tušíte, co je to kontemplace," obrátil se ke studentům. A přesný Martin už stojí v pozoru a odříkává příslušnou definici.
„Kontemplace neboli nazírání je buď intelektuální vidění pravdy, anebo druh mystické modlitby, při které se věřícímu Bůh sám nějak tajemně předává."
„Děkuju, Martine. Výborně," pochválil ho. „K tomu už nemusím nic dodávat. V našem kázání „Blažení, kteří bydlí" se zdůrazňuje ten první význam - schopnost teologa uvidět pravdu, spíše Pravdu s velkým písmenem. A v tom prý spočívá veliká blaženost, ve vidění Pravdy, Boha."
Ale on by raději viděl něco docela jiného.
„Zde se Akvinský projevuje jako filosof řecké tradice. Určitě si pamatujete všechny ty metafyzické výrazy spojené se zrakem. Aristotelův bůh jen blaženě nazírá sám sebe. A tak je i podle Tomáše nejvyšší blaženost intelektuální a zraková, uvidět Boha bezprostředně a jasně."
Vidět, to je ovšem málo. Nestačí jen z dálky pozorovat nabízející se trsy. Jakápak blaženost bez dotýkání? Polaskat. Jakápak blaženost bez ponoření? Být uchvácen hlubinou. Jakápak blaženost bez extáze? Její Rudolf.
„Zatímco hebrejská kultura Bible závisela na metaforách sluchových a starořecká tradice se opírala o vidění, objevila se ještě v dějinách nová kultura zakotvená v hmatu. Její první zárodek lze vidět už u Danta. Potom kulturu hmatu vyzvedlo osvícenství. A v současnosti se k ní vrací někteří umělci, například Adriena Šimotová. Hmat by měl mít v našem životě prvenství - vrací nás totiž k věcem samým, připoutává nás k realitě, vychovává v nás úctu k jednotlivinám. To si ovšem Akvinský vůbec nedovedl představit."
Hmatová kontemplace. Vnímat tě, Soňo, celým povrchem těla! Nechat se tebou vychovávat, uctívat tvé překrásné jednotliviny. Lásku lze uchopit pouze hmatem.
Docent Kryl se slavnostně postavil před projekční plochu. Všichni znovu spatřili tváře ubohých středověkých mnichů. Vyhublé a unavené obličeje celibátníků. Ale jeden z nich je zloděj a docent Kryl vyzývá odvážlivce, aby předstoupili se svými teoriemi. I po staletích lze určit pachatele.
A už tu stojí Martin. Kdyby se tak místo něho chtěla pozvednout běloučká Soňa, co na plat, nedá se nic dělat, ten čertík tu švihá prstem a vynáší rozsudky.
„Promiňte, pane docente, ale já si myslím, že se pokoušíme o nemožné. Pachatele nelze určit, protože nemáme dostatek pramenů. Jsou to jen spekulace."
Zachránit, co se dá. Držet se alespoň střípků.
„Ano, to je vážný argument. Zkusme se ale aspoň zamyslet nad tím, kdo by měl na zničení toho textu zájem..."
A nezkrotný Martinův mozek už pálí jako ze samopalu. Jméno za jménem.
„Tak třeba Tomáš Akvinský sám - co když měl nějaký mystický zážitek už dřív a jeho texty mu připadaly jako sláma. Nebo kdokoli z učenců univerzity, probíhal přece útok na žebravé řády.
Nebo sám představený mohl dojít k názoru, že je tam nějaká hereze. O pár let později už bude Tomášova nauka oficiálně zakázána... "
A potom ještě zvedla ruku Soňa. Také by ráda přidala jedno jméno, to, které v seznamu podezřelých dosud nezaznělo.
„Nevím, jestli je to správně, ale myslím si, že to kázání mohl ukrást nebo zničit tenhle chlápek - Oto Monacensis," namířila prst na jakýsi rozpláclý obličej připomínající psa boxera.
Kontemploval překrásnou Soňu a postupně se stávat Rudolfem.
Kývla na Martina Vémolu. Podal jí Tomášovo kázání. Měla ho celé pokryté všelijakými kresbičkami. Kmity propiskou vášnivé mladé ženy.
„Já jsem hledala přímo v textu toho kázání. Hledala jsem tam něco, co by mohlo někoho iritovat. A to natolik, že by se pokusil kázání sprovodit ze světa."
„Jsem jedno ucho... "
„Přečtu vám tohle místo. Tomáš tady píše: „Poznat pravdu nelze bez cvičení ve studiu. Ale Bůh učí kratší cestě, a to prostřednictvím čistoty srdce, když říká, blahoslavení čistého srdce."
Nepřišlo mu to jako hloupá úvaha. Nechtěl si přiznat, že tuto středověkou detektivku vymyslel jenom na efekt. Všichni přece milují historky z tajemných klášterů. Nechtěl si přiznat, že proti Martinově logice nenachází argument. Nechtěl si přiznat, že uznale přikyvuje jen proto, že ji chce dál a dál hypnotizovaně poslouchat.
„Tomáš v textu popřel význam studia. Prý existuje kratší a více křesťanská cesta, jak najít pravdu, tedy to čisté srdce. Žádná doba nebyla tak posedlá studiem jako středověk a scholastika. To mohlo nejvíc vadit knihovně nebo skriptoriu. Víc ale knihovně, protože písaři neopisovali jen učební texty, taky museli psát všelijaké právní dokumenty a tak. Knihovna byla s univerzitou víc propojená."
Pan docent si všiml, že se Martin vrtí na židli.
„Pravděpodobnější je Oto Monacensis, protože měl celou knihovnu na starosti. Musel to být už starý a vážený mnich, který by nestrpěl jakoukoli újmu pro ty svoje knížky. Jeho podřízený, ten Martinus Bretonensis, by riskoval mnohem víc, teprve si budoval kariéru. A taky si myslím, že tam v původní verzi musel být na tu knihovnu daleko ostřejší útok. Dochovala se nám přece až nová verze, kterou Akvinský nadiktoval znovu. Takže je to Oto Monacensis, tenhle."
Docent Kryl se před Soňou uklonil.
„Gratuluji. Opravdu to byl Oto. Tak to popisuje Velká kronika Francie. Zavřeli ho za to hned do hrobky."
A nyní sladký trest: odjet na venkov a zavřít se do hrobky s překrásnou Soňou!
ODJET NA VENKOV
Vzpomínáte si, Martine, jak jsem vám povídal o Grazidě Lizierové? O té středověké ženě, pro kterou bylo hlavním morálním kritériem potěšení? Proto jsem také chtěl, abychom se cestou zastavili ještě v těch starých lázních. Tam totiž asi čtrnáct dní pobývala její moderní česká obdoba -Božena Němcová. Mám doma schovaný dopis od jejího milence Helceleta. Úplně stejná argumentace. Co se on natoužil po blaženosti, tak to tam píše. Ale štěstí lásky, to jsou jen vzácné okamžiky. Říkal jim svátky. A až nám dvěma zase nadejde svátek, hodlám tě s čistým svědomím celou zulíbati. Ten Helcelet s Němcovou vlastně objevili moderní eudaimonistickou etiku. A přitom jejich přítel Klácel psal ve své Dobrovědě ještě poměrně idealisticky. Ale Božena a Ivan, zničení tolika životními krachy, zjistili, že se své blaženosti musí zmocnit sami. Ač oba v manželství, přesto bez skrupulí a výčitek našli cestu k osobní radosti. A to se stalo právě tam v těch lázních.
Soňo! Co se díváte tak vyčítavě? Já vás vidím ve zpětném zrcátku! Aha, vy ještě věříte v ideál manželství? No dobře, já vám to neberu. Ale jsem přece jen starší než vy a už vím, že lásce a životu nikdy nedělá dobře, když se jednou provždy zabetonují do nějaké pevné formy. Víte, ono už to pak ztrácí tu povahu daru. O tom bych chtěl jednou něco napsat. Jak se lidé už od svého vzniku pokoušejí ochočit vše živé. Kdyby jenom ochočit! Ale oni to živé nejraději spoutají nebo umrtví. Začalo to už ve středověku kácením lesů. Boha si ochočili a spoutali ho církevními obřady. Chlapi si z manželek udělali otrokyně. Všechny řeky a potoky narvali do trubek. A aby to fungovalo, zařídili si spoustu všelijakých policajtů a drábů, aby nic opravdu živého z těch klecí nevyskočilo. To jsou třeba faráři, soudci, učitelé a kati, jak to skvěle napsal Foucault.
Martine, řekněte něco té Soně, ona se pořád jen mračí. Možná jste unavená. No, tam u České Třebové si odpočinete. Je tam restaurace, studánka, kaple na kraji lesa. Prý se tam kdysi zjevila Panenka Maria. Ta voda je prý zázračná. Tak se toho, Soňo, napijete a uvidíte. My se tam zastavíme tak na hodinku, ale Helcelet s Boženou tam spolu prožili skutečný svátek. Já bych si moc přál, aby tenhle objev vešel v širší známost: Jít si za svým štěstím. Pochopit, že vám ho nikdo nedá. Protože jsme živí, tak je naše blaženost taky živá - pořád nová, nesešněrovaná, nevyčerpatelná jako ta voda ze studánky. Víte, oni lidi věděli, proč chodí k těm zázračným studánkám. Dřív tam potkávali víly, potom tu Panenku Marii. A církev to nakonec musela povolit. A jen díky tomu, že lidi měli taková místa, kde to žije, prostě v přírodě a na vzduchu, tak křesťanství pořád ještě dokázalo táhnout. Zůstala v něm ta prapůvodní prasíla.
Snad to pro vás nebude tak velké zdržení. To já vás rád vezmu do Hradce, když tam každý měsíc jezdím za maminkou. Ale dnes se ještě musím zastavit na těch Horách. Píšu totiž něco o Klácelovu bratrstvu na jednu konferenci a potřebuju se tak trochu seznámit s terénem. Možná se vám to bude hodit i do semináře etiky. To místo je pro mě zajímavé ještě z jednoho hlediska - tam pod těmi lázněmi žil jakýsi lékař, který jako první přeložil do češtiny celý Dekameron. Po tom bych chtěl taky ještě pátrat, sami víte, jak mám Boccaccia rád. Pořádně si to tam prohlédněte, a než odjedeme, tak mi řeknete, jestli bychom tam nemohli udělat nějaké výjezdní zasedání naší katedry, takovou školu v přírodě, chápete? Na podobných místech se snad už nedá filosofovat o substancích a akcidentech, ale přijmout život jako skutečné obdarování. A usmějte se, Soňo, berte to jako odměnu za vaše dnešní vítězství! (Pokr.)
+++
SPOKOJEN VE SVÉM MÁLU
NAHLÍŽÍM DO MISÁLU
V TOM NEURČITÉM SÁLU -.
JENŽ K OBŘADU JE I K BÁLU
V ROZLEHLÉM SÁLU SVĚTA
HRDLIČKA I SUP LÉTÁ
VE VELKÉM SÁLU MOC
UKRYT JSEM DO BEZMOCI
JAKO KNĚZ DO PLUVIÁLU
NŮŽ VĚTRU BROUSÍ SKÁLU
K POPRAVĚ SVĚTA KRÁLŮ
K PLASTICE IDEÁLŮ
K NUDNÉMU RITUÁLU
JENŽ KONÁ SE KAŽDÉ NOCI
František.Schildberger
+++
VNĚJŠÍ STRÁNKA MODLITBY
Padej mnohokrát na svou tvář vedle svého sedátka. Máš-li v rukou knihu nebo nějakou práci, odlož je a padni na tvář a vroucně se pomodli. Kéž je ti to pravidlem po celý život, na každém mistě a v každé krajině, kde budeš přebývat — ať v pouští nebo v obydleném mistě, když budeš sám se sebou.
Měli byste si, uvědomit, že ve všech našich službách Bůh velice touží po vnějších postojích, po zvláštních ptojevech pocty a viditelných projevech modlitby — ne kvůli sobě, ale pro náš prospěch. On sám z nich nic nemá, ani nic neztrácí, když je zanedbáváme; jsou tu kvůli naší mdlé přírozenosti. Kdyby tyto věci nebyly požadovány, nepřijal by on sám takové vnější postoje pří svém vtélení — a tak s námi mluví ve svatých Písmech. On nemůže být ničím znevážen. Ale my — a to je výsledek lajdáckých zlozvyků a různých vnějších úkonů, kterým chybí uctivost - jsme si osvojili takový stav mysli, který ukazuje, jak jím pohrdáme. Tak vlastní vůlí odpadáme od milosti, poněvadž setrváváme v otroctví opakovaných pádů. Jsme pod palbou ustavičných útoků a stálého klamání démonů, takže si přisvojujeme přirozenost, která miluje pohodlí a snadno se příklání ke zlým činnostem.
Mnozí ve svých myšlenkách pohrdali těmi vnějšími projevy a domnívali se, že Bohu stačí sama modlitba srdce. Leží na zádech nebo neuctivě sedí a přítom prohlašují, že je potřeba jen vnitřní rozjímání o Bohu. Vůbec jim nezáleží na viditelné kráse jejich bohoslužby s prodlouženým stáním, jak to odpovídá síle jejich téla, nebo na tom, jak dělají posvátné Znamení kříže nad svými orgány nebo smysly. A kdy z klečí na zemi, vůbec jim nezálež} na tom, aby jednali jako ti, kdo mají příjít do blízkosti plamene, a aby uvnitř i navenek zaujali uctivý postoj, nebo aby Pánu prokázali zvláštní úctu tím, ho poctí všemi svými údy a s vážností ve tváři. Je to proto, že nepoznali moc svého protivníka, a tak jsou vydáni působení klamu; nepochopili, že jsou dosud smrtelní a že jejich duše podléhá hnutím, která je opakovaně vrhají do pádu. Neuvédomují si, že ještě nedospěli do stavu duchovních bytostí nebo že vzkříšení ještě nenastalo a že ještě nedosáhli neměnného stavu. Béhem tělesného života, kdy lidská přírozenost stále vyžaduje namáhavé cvičení se v nových vécech, chtěli žít jakoby už v čisté duchovním stavu, aniž by se dotýkali záležitostí, které denné omezují svět podrobený vášním. V domnění, že jsou sami moudří, chovali se bez úcty, a tok se na nich ukázalo znamení pýchy a neúcty k Bohu. Proto svou modlitbou, která sama je pramenem všeho života, jen znásobili svou záhubu. Domnívali se že se smí chovat neuctivě k tomu, kterému náleží čest; on nesmí být znevažován, protože si zaslouží úctu od všech tvorů.
... Tyto poklony byly u Otců opravdové, a především se skrze ně duše udržovala v pokoře. Všichni je prováděli tak, že vstali svého místa —pokud jim v tom nebránila tělesná slabost — s velkou úctou a hlubokou ponížeností mysli i těla a položili se na tvář před Kříž. Tyto úkony bohopocty byly zcela odděleny od toho, co se odehrávalo v jejich srdci. Přesto pokaždé, když se postavili, vykonali mnoho úklon spolu s ostatními tělesnými pohyby, nakolik jim to okolnosti dovolovaly, pětkrát nebo i desetkrát políbili kříž a každou úklonu počítali za samostatnou modlitbu. Během těchto úkonů mohl někdy někdo znenadání objevit perlu, která v jedné takové modlitbě mohla obsahovat celé množství všech ostatních. Někdy během stání nebo klečení byla mysl uchvácena úžasem modlitby — v tomto stavu už není pod kontrolou vůle těla a krve a hnutí duše. Nebo se může člověk octnout ve stavu čisté modlitby.
Nelze snadno vykonat sto nebo více poklon denně a pokaždé přitom vstát:
Pokud tomu někdo nevěří, ať si to zkusí a zjistí, zda může pokojně vstát ze svého místa padesátkrát denně— natož pak stokrát nebo dvěstěkrát -a zůstat v sobě klidný a setrvat v pokojné modlitbě, konat své pravidlo a stanovenou četbu Písma — která tvoří tvou značnou část modlitby — stále bez nepokoje. Dokáže to celý týden — natož pak všechny dny svého života. Izák Syrský
+++
VYPRÁZDNĚNÍ VŠEDNÍHO DNE
Také ten post-moderní člověk, který si tak zakládá na tom, že zprofanoval čas, když jej ukradl Bohu, protože čas jsou peníze a peníze je dnes lidský bůžek číslo jedna, tedy také tento člověk čas od času pocítí touhu, aby měl nějakou dobu vyhrazenu pro svou duši. Pociťuje touhu po nějakém povznesení duše k něčemu vyššímu, než mu může dát služba vlastnímu já. Proto jsou různé slavnosti a manifestace, které mají dát duši iluzi něčeho přesažného, něčeho povzneseného nad meze všednosti.
Tohle zná i postmoderní člověk. Přece to zná každý z nás, když uprostřed hlučných rozkoší nebo při nějaké slavnosti, po veselé zábavě pojednou musí uniknout a odejít, protože má duši plnou čehosi, s čím si neví rady, takže se mu všechny ty veselé taškařice najednou začnou zajídat. Najednou by člověka přepadl záchvat smutku a pláče bez utišení. To je stará vesta pro každého z nás.
Jenže tu dneska není dost těch, kdo by postmodernímu člověku dopřáli opravdu svatý, posvátný, zasvěcený a povznášející čas. Ostatně je to také dost nesnadné překřičet hlučící davy a přehlušit hlomoz a dráždivé zvuky prostředků zábavy a ohlupování, které člověka strhují a uchvacují, že mu skoro ani nezbývá čas ani možnost vnímat, že existuje vyšší hlas a vyšší čin, že také po všedním dni může přijít neděle.
Tohle dovede jedině církev, která stále vytrvává a bez umdlení volá: Lidičky, považte, že máte také duši, která má hlad, která také touží a žízní!
Thomas Carlyle řekl, že člověk zpustne, jestliže si už neobléká sváteční oděv. Propadá bídě svých hadrů, a bída z lidí lotry činí, ale není to jen bída tělesná, nýbrž především bída duše. Kdo se nechá ovládat a bavit duchem světa, pomocí jeho hromadných sdělovacích prostředků, si zvyká na sprosté, nízké a vulgární. Proto svatá Terezie zdůrazňovala potřebu čistoty i v přísné klášterní chudobě. Jinak by se člověk smířil s ošklivostí a prachem světa.
Sotva si člověk navlékne džíny, či prostě vydá napropas ledabylé eleganci, zkrátka hadry, velmi často si s nimi navléká i duchovní vulgárnost. Ta svádí k tuláctví a bezdomovství lidi mravně slabé, aby se chovali plantavě, vyzývavě, neomaleně a nevkusně, jako jsou nevkusné a hrubé jejich šaty. Tak chátrá i člověk, který se už nedovede povznést k duchovní neděli, k duchovnímu dni svátečnímu. Může se navléci do nejdražších šatů, ale chátrá, pokud neobleče svátečního ducha a nepovznese aspoň v tu neděli duši k Bohu, když stále propadá jen všednímu dni s jeho všedními starostmi.
Tak je třeba obléci sváteční oděv nejen hmotně, nýbrž je nutno obléci svátečního ducha čas od času a dbát na to, abychom byli posléze celí proniknuti tímto duchem. Je třeba posvětit, povznést a očistit všední den, aby se také on proměnil duchem vyšší služby v den sváteční. B.
+++
ZŮSTAŇ S NÁMI
KAM AŽ SAHÁ NÁŠ SVĚT
TESKNÝ SKŘEK CIKÁNEK UVĚZNĚNÝCH VZDUCH DRSNĚ ČEŘIL,
KDYŽ S DĚŤÁTKY NA KOLENOU
VZÝVALY ZUBATÉ SLUNCE ŽALÁŘNÍ,
TAK OBĚTOVÁNO OBLUDNÝM BOHŮM KRUTOSTI
JAK STRÁDALO ŽENSTVÍ,
JAK STRÁDALO DĚTSTVÍ
ČASŮ TĚCH.
BUDOUCNOST ZÁHADNÁ,
MINULOST ORNÁT POCUCHANÝ,
SAMÉ BLÁTO, SAMÁ KREV, DRAHÉ KRUMPLOVÁNÍ,
JEŽ POŠLAPALI A ODEŠLI.
ZŮSTÁVÁ KAŽDÝ SÁM
MEZI HVĚZDAMI, MEZI LIDMI.
JAKÉ PRÁZDNO
TA NEPŘÍTOMNOST ŽEN V ŽIVOTĚ PŘIMÁČKNUTÝCH.
S OČIMA PROSÍCÍMA NÁS VE SPÁNKU NAVŠTĚVUJÍ
A KDO ZBOŽŇOVAL, TEN ZBOŽŇOVAT NEPŘESTÁVÁ,
KDYŽ SLINA Z LIST NEČISTÝCH
ŠPINÍ VŠECHNO.
ZŮSTAŇ S NÁMI
NEVINNOSTI, V NÍŽ SE SVĚT OBNOVUJE. TAM VENKU
BUBNUJE DÉŠŤ. ČERNAJÍ LESY VE VĚTRU DUBNOVÉM.
AŽ ZE SPANÍ SLYŠÍM - TAK MRTVÍ JEN NASLOUCHAJÍ,
JAK HODINY BIJÍ, KOS OZVAL SE PŘED JITREM.
JAK TRPKÉ, JAK TRPKÉ, ŽE BEZE MNE ZAČÍNÁ
TA RAŠÍCÍ ROVNODENNOST, TA SLADKOST V ZELENÉM.
ABYCH ZA DOMOV V LISTÍ ZÁVRATNĚ VDĚČEN BYL,
AŽ VRÁTÍM SE JEDENKRÁT!
Jan Zahradníček
+++
ZTRACENÉ POHORŠENÍ KŘÍŽEM
Čím to? Že by nikoho nezajímal jeho úděl? Kdepak! Vina je na nás. Největším pohoršením mnohých z nás, dnešních křesťanů, je, že přestali pohoršovat tento svět křížem Ježíše Krista, že se přizpůsobili, že se stali slušnými, hodnými, a pro mnohé světáky přijatelnými. Nakonec se malí a utištění domnívají, že Kristův hlas utichl, takže považují církev za spoluviníka, za spiklence nepřátel utiskovaných. Mnozí křesťané i z těch, kteří vystupují jako mluvčí křesťanství, to přímo nebo nepřímo potvrzují. Tak je podezíráno křesťanství Toho, jenž převrátil stoly penězoměnců.
Zeptejte se průměrného agitátora, který stále ústy zachraňuje církev, čeho je zapotřebí k vítězství naší věci, jak říká?! Vypočítá vám, že křesťanský tisk nestojí za mnoho a má pravdu, že potřebujeme hospodářskou základnu, že potřebujeme nakloněné poslance a co všechno by bylo, kdyby těch pravých poslanců bylo tolik a tolik...
Mnoho nám toho vypočítává a nyní to srovnejte s tím, jak Ježíš vybavuje apoštoly do boje s daleko horšími časy. Neberte si s sebou ani hůl, ani mošnu, ani obuv...
Onen agitátor vám řekne: Hlavně musíme hmotně zabezpečit naše lidi, abychom si je udrželi nakloněné, protože právě tím vítězí náš protivník, že se dobře postará o svoje lidi.
Vedle toho položte, co Ježíš slibuje svým věrným: Budete v nenávisti od všech lidí, budou vám připisovat každou špatnost, ba přijdou doby, kdy i ten, kdo vás zabije, se bude domnívat, že tím slouží Bohu.
Kdo tedy z těch dvou má pravdu? Nestojí proti sobě tyto dva světy, oněch, kteří zesvětšťují Kristův kříž, anebo Kristus, který nás na cestu vybavil největší mocí: Já jsem s vámi až do konce světa... Doufejte ve mne, já jsem přemohl svět..
Už je přemožen. Čímpak? Křížem, obětí, chudobou. Všechno ostatní je jen prach na nohou Kristovy nevěsty. Kdykoli setřese se svých nohou prach zlata, nánosy časných úspěchů, kdy se o ně nestará, tehdy je nejblíže Kristu. Všichni pronásledovatelé církve se dopouštějí stále opakované naivnosti, a je s podivem, že se za dvě tisíciletí ničemu nenaučili, když neví, že církev je nejsilnější tehdy, když je i křížem i bolestí připodobněna tomu, z jehož otevřeného probodeného boku vyšla.
Proč žehnáš bezbožným, můj Pane? Jsou žalmy, které otevřeně slibují, že Pán požehná těm, kteří se ho bojí, a že nedá štěstí hříšným. Ale v jiných žalmech se zase ozývají bolestné tóny, vyzývající Boha, aby se nedal zahanbit slovy hříšníků, že nemilují Boha, neklaní se mu a kopou jiným jámu, a přece sami do jam nepadají?!
Tolikrát jsme se v životě přesvědčili, že štěstí a úspěch mají povrchní lidé, zlí, kdežto dobří křesťané jsou většinou zakřiknuti, ušlápnuti, že se jim zřídka dostane spravedlnosti, že Bůh naopak ještě větším neštěstím navštěvuje své přátele, své věrné.
To je odvěký nářek všech trpitelů, když se v nich první chvíli ozve jejich lidská přirozenost, která se přirozeně vzpírá bolesti. Bolest je totiž něco nepřirozeného, cosi, co nemá být, a proto by to nemělo být.
Ale myslíte si, že by zlí a špatní unesli neštěstí, že by unesli bolest?
Bůh o nás ví, že bolest uneseme, že porozumíme jeho řízení a že budeme umět čerpat z bolestí a ze zkoušek posvátné jádro možnosti velké věrnosti a lásky k Bohu a k bližnímu. Proto na nás Bůh dopouští neštěstí. Svět je jednou porušen hříchem. V bolesti, v krvi a ve zkouškách se rodí nový život. Představte si, že by ony bolesti a zkoušky měli nést zlí! Uvažme, že by od jejich věrnosti a moudrosti v utrpení záviselo zrození nového života, nového štěstí!
Jenom dobří, pouze věrní křesťané dovedou z bolesti učinit to, k čemu je určena. Právě oni z ní dovedou vydobýt ovoce nového života podle věčných plánů Božích! Zlý člověk dovede v neštěstí jen bořit. To jsme viděli dostatečně v posledních dnech, kdy lidé prázdní Boha, i když možná náleželi k nějakému vyznání, dovedli rozleptávat, otravovat, srážet k zoufalství ostatní, podkopávat ještě půdu pod nohama těm, kteří se snažili přivést zdeptanou loď národa do klidného přístavu.
Zde se žádá od nás, věrných křesťanů, abychom dovedli trpět z vyššího hlediska pro vyšší cíle a ve vyšší naději. Právě teď a nyní je to důležité. B.
+++
NÁSTUP
NAČ TOLIK MÍSTA VE MNĚ NAJEDNOU?
ŽASNOUCÍ DĚTI HRAJÍ SI POD STROMY —
MYSLETE NA TO, CO ODCHÁZÍ A PŘECE
ZŮSTAT BY CHTĚLO JAKO MY.
CO VĚČNÉ CHCE BÝTI JAK LÁSKA A SMRT
A DO TMY ROZSVÍTIT NOVÉ PODOBY, ,
CO V ZANÍCENÍ BOŽÍ CHVÁLU
JAK VARHANY, ŽLUŤ KOVŮ A PTÁCI VZKŘIKLO BY.
KOLÉBKY ZAVĚŠENÉ VE HVĚZDÁCH
A VŠECHNY VÁŠNĚ SVĚTA JAK ŽADONÍ O NÁVRAT.
POD ROZZÁŘENÝMI STROMY PODJAŘÍ
NEBEM STEJNĚ JAK PEKLEM VŠECH ŽITÍ BYL JSEM JAT.
A VŠUDE KOLEM — V OČÍCH DĚTÍ, ZVÍŘAT A LETÍCÍCH PTÁKŮ
NEVÝSLOVNĚ SLADKÁ A KRUTÁ PÍSEŇ ZAČÍNÁ,
JE TĚŽKÁ, JE TĚŽKÁ NÁSTUPEM SRDCÍ
TATO A KTERÁKOLI JINÁ VTEŘINA.
J.Zahradníček
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA
25. výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS
Sv.Jan Pavel připomenul v 18.kapitole Centesimus annus drsnou skutečnost, že „výstředním skupinám, které chtějí mezinárodní spory řešit silou zbraní, se dostává politické a vojenské podpory. Zatímco ti, kdo usilují o pokojné a humánní řešení, zůstávají osamocení a často se stávají obětmi svých odpůrců.“ (CA,II,18)
Poté se snílkové z New Age začali oddávat iluzi o samovolně se dostavujícím míru a sbratření lidstva pod vlivem souhvězdí Vodnáře. Nato se od začátku 21.století terorismus rozjel s podporou bohatých zemí světa a potažmo s podporou nás, uchvácených spotřební demokracií s její civilizací smrti. Celé to dějství, postihující slabé články lidstva, totiž zaostalé národy s velkým nerostným bohatství stejně jako národy, v yvážející ropu a plyn, se rozehrálo pod taktovkou šíleného režiséra zdivočelých masmédií.
Co je to za šílenou logiku? Její základy vymyslel pruský vojenský teoretik Karl von Clausewitz: válka je pokračování politiky jinými prostředky a jejím cílem je zničení nepřítele. To možná kdysi platilo. Snad za napoleonských válek. Kde však nechávají rozum dnešní stratégové? Vždyť dnes podle slov sv.Jana Pavla „může válka skončit bez vítězů a poražených - sebevraždou lidstva.“ (CA 18)
Odedávna se zabývají myslitelé otázkou spravedlivé války. Jenže nikdy nebylo možno hodnotit válku jenom podle spravedlnosti. Spravedlnost je sice vedoucí zásadou mezinárodního života, ale bez lásky je nedostatečná. Při složitosti mezinárodních vztahů nelze určit spravedlivý důvod k válce. Kdysi platilo, že obranná válka bývala spravedlivá, kdežto útočná nespravedlivá. V současnosti je nutno posuzovat podmínky pro vedení války přísněji. Vždyť i spravedlivými důvody podložená obranná válka může dnes dopadnout špatně pro celé lidstvo. (Pokr.)
+++
LEGENDA
BYLO TO K VEČERU, BYLO TO V ČASE STÍNŮ.
BYLO TO V ČASE STÍNŮ, JEŽ OVÍJEJÍ. A ŠKRTÍ.
ŠEL POUTNÍK LESEM, SÁM. A NESL VINU.
NESL SVOU VINU PODOBNOU TAJNÉ SMRTI
O KTERÉ NEVÍ NIC NIKDO KROMĚ VRAHA. A BŮH.
BŮH, JEHOŽ MLČENÍ JE PLNÉ ČASU, SÍLY.
ŠEL POUTNÍK JAK ZÁSEK V PAMĚTI
MUŽ – ZTĚLESNĚNÝ DLUH. DLUH,
ZÁVAZEK
VLASTNÍ ZÁVĚTI. A STÍNY VODU PILY
Z DNA ŘEKY, KTERÁ SE LESEM SVÍJELA
A VYSCHLA TÉŽE NOCI.
František Schildberger
+++
(Pokr.) Válka je prostředek drahý a nejistý. Způsobené škody vždy převýšíly ty škody, kvůli kterým se válka vedla.
Navíc tyto škody postihují jak napadeného, tak útočníka, ale i ostatní, kterých se spor vůbec netýká.
Kromě toho jsou zde zbraně hromadného ničení, a dnes hlavně elektromagnetické zbraně, které svými klimatickými účinky postihují viníky jako nevinné, vojáky jako civilisty.
Od konce 20.stol. silné mocnosti tajně vybudovaly obludná magnetická zařízení, kterými lze dálkově způsobit jiným národům světa ničivé pohromy, jako umělá zemětřesení, rozsáhlé požáry či naopak záplavy, ničivá tsunami, jakož i pronikavé změny podnebí, ale možno také dálkově ovlivňovat pocity a vášně celých národů. Takové vojenské zneužívání klimatických činitelů mnohonásobně překonává zbraně hromadného ničení.
Z toho i ze vzájemné propojenosti vztahů mezi národy vyplývá tíhnutí každé místně omezené války a vedené jenom smluvenými zbraněmi, aby se zvrhla ve světovou válku, vedenou všemi prostředky.
Přitom zde existuje mezinárodní organizace OSN. Každý se k ní má obrátit se svými zájmy k mírovému řešení dříve, než by se uchýlil k válce.
„Proto – říká sv.Jan Pavel - je třeba rozhodně odmítat logiku, vedoucí k sebevraždě lidstva, totiž myšlenku, že boj do zničení nepřítele, nepřátelství a válka přispívají k pokroku.“ (CA 18)
Co je to za logiku zoufalce, která ve svých závěrech vede k sebevraždě? Člověka by napadlo: Tahle potřeštěná logika přece musí být hrozně pomatená, místo logiky jen zkratové jednání. Omyl! Taková zvrhlá logika může být s chladností příšerně zrůdně domýšlena. A může být do ní zapřaženo celé spřežení počítačů. Dokladem toho je třeba tzv. teorie her, kterou používají dnešní vojenští stratégové, jako je Thomas Schelling. Nejde o žádnou hru jako zábavu, nýbrž o hru jako prostředek modelování rozporných mezinárodních situací, jaké by mohly nastat, a jejich řešení. Takové zahrávání si s ohněm války, které umožňuje státům být připraveny na různé rozporuplné poměry a rychle a logicky jednat, je strašně důmyslné.
Zprvu se pracovalo s teorií her s nulovým součtem. Šlo o model rozporné situace, ve kterém jsou zájmy útočníků zcela protikladné, takže výhra jednoho se rovná prohře druhého. Avšak od té doby, co vlastní atomovou zbraň víc než dvě mocnosti, nelze používat teorii dvou hráčů s nulovým součtem, který vylučuje jakýkoli společný zájem, jakoukoli spolupráci mezi účastníky. Zde se používá složitější teorie her s nenulovým součtem. Schelling navrhuje odstrašení útočníka podle nového principu: místo někdejší hrozby ´Ty na tom budeš hůře než já!´, doporučuje hrozbu: ´Budeme na tom oba špatně, ale ať!´ Protivník musí nabýt přesvědčení, že hrozba bude splněna, třebaže způsobí nemenší újmu také hrozícímu.
Jedním z pilířů zvrhlé logiky takového postupu ve vztazích mezi státy je tzv. teorie stupňování nátlaku a jeho hrozby. Návod k tomu vymyslel Herman Kahn v díle O eskalaci. Takto může dojít k válce jakožto k činnosti důsledně promyšlené úchylnou logikou. Její příčinou je však nedostatek dorozumění a ochoty k porozumění těm druhým, přílišná sebedůvěra, založená buď na fanatické víře v poslání jedné velmoci, nebo v pověře o osudové nutnosti konečného vítězství jiné velmoci.
+++
DEFINICE
KLEČÍM A PLÁČU
PLÁČU A KLEČÍM
NA NIC NEMÁM PRÁVO
JSEM
ZAJATEC SVÉHO HŘÍCHU ŽIJU
JEN DÍKY MILOSTI
VÍTĚZE¨
VLADAŘE¨
A KRÁLE
ACH KDYBY BYL SPRAVEDLIVÝ
A ON NENÍ
KDYBY BYL SPRAVEDLIVÝ
MUSEL BY MNE ZABÍT
ZNIČIT POPRAVIT VYGUM OVAT
KDYBY BYL SPRAVEDLIVÝ
ALE ON NENÍ
DÍKY. . .
JAKÝ JE ROZDÍL MEZIO BOŽÍ
SPRAVEDLNOSTÍ A LÁSKOU?
JAKÝ JE ROZDÍL ?
TEN ROZDÍL JE PŘESNĚ DEFINOVÁN
TEN ROZDÍL JE PŘESNĚ DEFINOVÁN
JMENUJE SE KŘÍŽ
KRISTŮV. . .
František Schildberger
+++
(Pokr.) Roste nebezpečí války jako nezamýšlené činnosti: roste počet tlačítek, počet jejich uživatelů, počet států s atomovými a klimatickými zbraněmi, atd.
Sv.Jan Pavel nás vyzýval k návratu ke zdravému smýšlení, k umírněnosti, k ochotě pro vzájemné porozumění. Dobře věděl, že všechny lidi nelze přivést k mírovému soužití samotným horským kázáním. Vždyť Ježíš sám použil násilí, když měl co činit s lidmi, kteří v Božím domě obchodovali, a dávali najevo pohrdání k duchovnímu základu všeho sociálního míru. (MK 11,15-17) Ježíš nepřišel zrušit starozákonní prostředky pořádku, ale naplnit. (MT 5,17)
To platí i pro otázku zabezpečení mírového soužití jak duchovním rozvojem občanů, tak pohotovým zařízením síly. Takové zařízení nemusí válku přivodit, avšak sílu je nutno ukázat, aby jí nebylo nutno užít. K tomu není zapotřebí bezuzdné zbrojení, ani štvavé působení sdělovacích prostředků, nýbrž zákonnou mocí ovládané a udržované v rozumných mezích, důstojných člověka. Součástí tohoto procesu je vyvážené postupné odzbrojování, jehož duchovní podstatou musí být pokoj v lidských srdcích.
Po roce 1989 se soustava světa rozpolceného na Východ a Západ, rozpadla díky výzvám Panny Marie ve Fatimě, zasvěcení celého světa Ježíši Kristu skrze Neposkvrněné Srdce Panny a modlitbám věrných Božích dětí. Rusko se odvrátilo od komunismu a vydalo na cestu demokratizace.
Výzvy sv.Jana Pavla byly hrubě opomíjeny a zanedbány. V roce 1999 začala americká vojska bez mandátu OSN bombardovat Jugoslávii na základě falešných poplašných zpráv. Je smutnou skutečností, že obecná církev se proti této válce důrazně nepostavila, ale dokonce to některé církevní veličiny výslovně schválily, jako třeba čs.biskupská konference. Poté následoval řetěz vojenských výpadů proti Afganistánu, Iráku, Sýrii, Iránu, Lybii, Ukrajině. Rozvracením pokojných režimů pomocí tajných služeb a následnou otevřenou válkou se do nových nespravedlivých válek zapojily západní spotřební demokracie. Na mnoha místech to obecná církev posvěcovala svými polními duchovními. Sotva se tito pastýři na vlastní oči přesvědčili o pravém stavu věcí, odcházeli zhnuseni farizejstvím a klerofašismem svých nadřízených. Při souběžném mediálním znetvořování veřejného mínění probíhá nové štěpení a polarizace v obecné církvi. Vedle úředně uznávané církve roste mohutná síť podzemní církev. Zatímco Svatý Otec namáhavě ekumenicky buduje jednotu obecné církve, odspodu je církev znovu rozervávána mohutným spontánním rozvojem ilegálních buněk církve v podzemí. Papež František si je vědom toho, že terorismus a totalita je v dnešní době všude, na východě i na západě. Proto prorocky prosazuje všechny vymoženosti církve v nenormální době, jako bývaly mexické fakulty, svěcení žen, a jiné nenormální prostředky. Tím jasně dává najevo připravenost obecné církve na novou světovou totalitu. S pevnou vírou očekávejme zkoušky, které si vyžádají naše oběti až do krajnosti, mučednictví!
Před námi je úplně zpochybněná cesta evropské integrace k mnohobuněčné soustavě, kde by státy a mocnosti usilovaly o společný růst ve vzájemném porozumění a s ohledem na důstojnost osobnosti každého jedince a s jeho podporou. Vyhlídka tohoto ušlechtilého hybridu se vzdálila životu. Další růst byl nahrazen rozbujením hrozné totality pod vedením mocichtivých skupin. Tím dochází ve světě ke zvratu k mnohapólové soustavě, složené z několika křečovitě ztuhlých středisek síly.
Ještě větší ohrožení pro volný průběh přirozeného snažení lidí o mír spočívá v tom, že Německo a Turecko, které bývaly ve světě na pátém, šestém nebo sedmém místě, se pokusily zlepšit své postavení tím, že podnikly zmatené kroky, aby se silnější mocnosti navzájem ochromily, ba zničily. Německo se pokusilo získat milión pracovních sil z Malé Asie a Afriky, kde napomohlo k různým nepokojům a válkám, ale rozpoutalo něco, co se nedá snadno zabrzdit.
Uchovejme si pevnost víry! Blahoslavená Panno Maria, oroduj za nás! Konejme pokání! Modleme se za nekajícné duše, které se uvedených zlořádů dopouštějí!
+++
ÚTOČIŠTĚ
KE KOMU UTÉCI,
KDYŽ ÚZKOST CÍTÍM?
SVĚT: CHLADNÉ VĚCI,
SNAD SRDCE VZNÍTÍM
KAMENNÝCH SOCH, JEŽ
TKVÍ BEZ ZÁCHVĚVU?
ZVON NEZNÍ A VĚŽ
MLČÍ. ÚSMĚVU
A TICHÉ, MÍRNÉ
ŘÍŠI DOBRA SE
PŘESTO OTEVŘE.
TY PEKLO SIRNÉ,
ZLÝ ZLA OBRAZE:
MARNĚ ZLOBA VŘE.
František Schildberger
+++
(Pokr.) Sv.Jan Pavel říká: Když se Církev ubírá při tomto putování prostorem a časem, Maria je přítomna jako ta, která je ´blahoslavená, protože uvěřila´... Pro Církev všech dob zůstane Maria především ta, která uvěřila jako první... Tato hrdinná Mariina víra předchází apoštolské svědectví Církve a zůstává stále v srdci Církve . Proto „k ní můžeme jít s důvěrou jako k Matce a nalezneme v její víře oporu pro svou víru. (Redemptoris mater,II,25-2
Sociální učení Církve nás vede k chápání společnosti nejen jako něčeho neosobního, nejen jako souboru zpovrchnělých vztahů, zařízení a procesů, ale především jako toho, co přirozeně vychází a má smysl v člověku. Proto je pro křesťanské chápání společnosti důležité vycházet od člověka, jaký opravdu je, a nikoli od nějakých iluzí nebo předsudků o člověku. Kdyby někdo tvrdil: My změníme něco v lidském okolí tím, že společně uzavřeme nějakou takovou smlouvu, a pak nastane ráj, věčný mír, a jiné věci, tak je snílek a zavádí do života utopii.
Samozřejmě je dobré přehodnocovat zastaralé názory. Je na místě usilovat o zdokonalení společnosti. Avšak pyšně tvrdit: My zde zatáhneme za nějakou páku (např. zrušíme soukromé vlastnictví, zrušíme evropské národy a uděláme nového člověka – Evropana) a pak nastane blahobyt, mír, a jiné věci, to je nesmysl! To nám ukazují dějiny.
Ve 20.století se v Sovětském svazu snažili budovat takový ráj déle než sedmdesát let.. Nakonec upadli do strašné zaostalosti. Jen díky nebeské přímluvě Panny Marie fatimské a díky tomu, že sv.Jan Pavel se sborem biskupů zasvětili celý svět Neposkvrněnému Srdci Matky Boží, prodělalo Rusko obrácení od komunistické utopie. V Rusku nastala duchovní obnova a pozvolná demokratizace. Mezi Ruskem a jinými národy však došlo oboustranně k četným nespravedlnostem, ale křesťan musí vždy zůstávat na straně slabších.
Na místě Evropy zbavené komunistické zátěže se začala objevovat unie, avšak z Božího dopuštění tak, že změny mají povahu ryze technickou a organizační. Velký dluh při tom měla a má inteligence a to zejména křesťanská inteligence. Ta většinou zradila své poslání vytvářet duchovní hodnoty a zduchovňovat hmotné statky a vztahy světa. Když nová Evropa začala ryze technicko-organizačně smýšlet a podle toho jednat, stalo se to pro společnost den ode dne škodlivější.
Sv.Jan Pavel uvedl v 25. článku Centesimus annus: „Realitu člověka nám pomáhá pochopit učení, podle něhož člověk stvořený k svobodě nese v sobě ránu prvotního hříchu, která ho neustále nutká ke zlu, takže potřebuje vykoupení. Člověk míří k dobru, je však schopen i zlého. Společenské zřízení bude tím stabilnější, čím více bude k této skutečnosti přihlížet.“ (Centesimuzs annus,III,25)
Sociální učení Církve vychází ze stvoření a vykoupení člověka. Proto uznává společensky založeného člověka nejen jako obraz a podobu Boha - Stvořitele, ale také jako tvora vykoupeného Kristem, tedy jako bytost povznesenou k vyššímu pořádku a povolanou k tomu, aby se s Boží pomocí stala účastníkem a příslušníkem nebeského království. To všechno křesťan uznává, ale to neznamená, že by podléhal nějakému idealismu. Křesťan musí zůstat realistou. Proto v sociálním učení Církve soustavně sleduje také antisociální a kulturně ničivý účinek hříchu a jeho následků. Přitom nepodceňuje ani význam učení o Antikristu - jako osobní světové velmoci, a o tom, že světové dějiny ovládne stále se navracející Kristus.
Proto sociální učení Církve objasňuje úchylnost každého sociálního utopismu. (Sk 1,6) Dodnes se objevují snílci a utopisté, slibující pozemský ráj. Křesťan ví, že před Posledním soudem žádný ráj nebude. Ani nejhorlivější lidé nedokáží vybudovat trvalý a dokonalý křesťanský řád, neboť celý svět je v moci Zlého. (I J 5,19) Na konci všech dob nedosáhne pozemský řád stavu naplnění, ale všechno to bude naplněno a řízeno navracejícím se Kristem. (Ř 3,6)
Samotný technický a hospodářský pokrok nepřipravuje„nové nebe a novou zemi“.(Zj 21,1) Pravý pokrok se děje řízením víry, lásky a naděje. Kráčení kupředu (pokrok) a uchování (tradice) dlužno chápat jako dva základní postoje člověka k životu. Z minulého je pouze něco hodné uchování. V mnoha směrech existuje odůvodněné opuštění mnohého dosavadního. Tady je na místě návrat ke kořenům. Tyto kořeny jsou pro každého Evropana na velkomoravském Velehradě, kde působili sv. Cyril s Metodějem. Konejme pokání! Modleme se za mnohé nekajícné duše, které se dopouštějí tolika hrozných hříchů!
Utopisté, snící ve smyslu hnutí New Age, podlehli názoru chiliastů. Ti tvrdili, že se na konci tisíciletí musí přihodit něco velkého. K tomu jim nahrávali astrologové. Ti zase tvrdí, že končí období, kdy světové dějiny podléhaly hvězdné konstelaci ve znamení Ryby, a začínají podléhat znamení Vodnáře: takže prý nyní zavládne světový mír. Lidé tomu mají jen trošku pomoci, totiž hlavně okrást a zbavit vlivu Církev jako tu, která prý představuje období působnosti Ryby. Utopiste při tom docela smíchali znamení Ryby s řeckým názvem ryby (ICHTHYOS), užívané v symbolice ve smyslu Ježíše Krista.
Pro křesťana není cílem pozemský blahobyt, ani nové velkolepé zkrášlování okolní společnosti a životního prostředí, nýbrž takový sociální řád, kde člověk může co nejlépe plnit Boží vůli a důstojně žít jako dědic božského odkazu Ježíše Krista. Je třeba odmítnout jak sociální utopismus evropského koncentráku, tak i spiritualistická křesťanská ghetta, kde by byli všichni donucováni ke klášternímu způsobu života.
Svatý Otec František 25.11.2014 ve Strasburku varoval před zneužíváním lidských práv. Řekl, že „dnes existuje tendence, která zahaluje koncepci lidské osoby odtržené od sociálního a antropologického kontextu jako nějakou „monádu“,
Tuto samotu vyostřuje ekonomická krize a nedůvěra občanů v instituce. Je patrný všeobecný dojem únavy a stárnutí babičky Evropy, která už nemá plodnost a životnost. Přitažlivost velkých ideálů, které Evropu inspirovaly, ustoupila před byrokratickým technicismem jejích institucí.“
+++
SVOBODA
ZA KŘIVDU PROVDANÁ
JE MNOHÁ, MNOHÁ ŽENA.
S POCITEM KŘIVDY
TRÁVÍ MUŽI ČAS.
S POCITEM KŘIVDY
JAKOBY ROSTE CENA
VŠECH LIDÍ ZTRACENÝCH,
VŠECH LIDÍ ZBÍDAČENÝCH,
VŠECH LIDÍ VYČLENĚNÝCH,
VŠECH LIDÍ OPUŠTĚNÝCH.
SVOBODOU SVOBODA
JE UNÉST UTRPENÍ.
POKLEKNOUT PŘED KŘÍŽEM,
JENŽ SVOBODNĚ BYL ZVOLEN
ČLOVĚKEM, JEMUŽ NA SVĚTĚ
NEJVÍC UKŘIVDILI.
František Schildberger
+++
(Pokr.) Víra nás neodvrací od světa. Naopak nás činí vnitřně tak odpoutanými, že dokážeme silou víry vtisknout správný tvar pozemské skutečnosti. Co člověku pomůže, kdyby měl ten nejdokonalejší projekt nějaké budovy, ale chybí mu schopní dělníci a dokonce někdy ani nemá správný terén pro stavbu. Všechno je to v tom projektu navrženo dobře, ale skutečnost je jiná. Samotný terén by bylo třeba zpevnit. Každý ví, že příprava staveniště a vybudování celé potřebné inženýrské sítě je nákladnější, než se to zdá u zeleného stolu. Když správně nepochopíme danou realitu a myslíme si, že každý náš další krok povede od jednoho úspěchu ke druhému, dopouštíme se hned od počátku hrubé chyby. Je nutno uznat jeden fakt: totiž člověk stále zůstává člověkem i se svou porušenou přirozeností.
Rozvoj společnosti nepostupuje skoky, nýbrž organicky, ponenáhlu. To znamená každodenní mravenčí práci svobodně smýšlejících a jednajících lidí, a ne namlouvat lidem: Teď se musí chvíli dělat velký skok, a v roce tom a tom nastane ráj, věčný mír a blahobyt. To je nesmysl! Kolikrát už to bylo lidem nalháváno. „Žádná politická společnost se nesmí zaměňovat s nebeským královstvím.“ (CA, 25) Lidské úsilí o všestranný růst začíná s každým novým člověkem a s každým dalším pokolením znovu. Tento růst není nikdy u konce. Pokud chceme, aby všichni dosáhli přiměřeného rozvoje, tedy musíme dopřát svobodu všem, a objevovat řešení snášenlivosti jednoho k názorům a postojům druhého. A nikdy netvrdit: Můj názor je správný a jiná cesta není možná! Jinak „se pak politika stává ´světovým náboženstvím´, které si namlouvá, že vytvoří ráj na zemi.“ (CA 25)
Prosme Ducha svatého, aby lidé pochopili člověka v jeho plnosti, tedy jako lidského tvora, povolaného k Božímu dětství.. T.Bahounek OP,
+++
DŮM STRACH
VYSLÝCHÁ SE.
VE VŠECH ČTYŘIADVACETI POKOJÍCH NAJEDNOU.
VŽDY JEDEN A DVA A NEZBYTNÝ OVŠEM PSACÍ STROJ.
TI DVA S NUDOU SE PŘEHRABUJÍCÍ V CIZÍCH ÚTROBÁCH.
A TEN CHUDÁK JAK NA TRNÍ.
TAK ZAČÍNÁ
HODINA BIČOVÁNÍ. ZDE SLOVA
NEMAJÍ SMYSLU. ZDE V BARVÁCH
HOVOŘÍ SLEPÍ.
TO NADPŘIROZENÁ PROSTŘEDNOST VŠECHNO ROVNÁ
K OBRAZU SVÍ MU...
LELKUJÍ. ČISTÍ SI NEHTY. KONEČNĚ
JAK U DUCHAŘŮ STROJ NÁMČSÍČNČ SE ROZŤUKAL.
NALÉHAJÍ. ROZKŘIKUJÍ SE. UDEŘÍ KOLIKRÁT.
Ó PÁCHNE TU KRVÍ, PÁCHNE TU SLZAMI.
NENÍ TO NIC TAK NEVINNÉHO, JAK BY SE ZDÁLO.
TAKOVÁ SMUTNÁ ZRŮDNOST,
JAK JI ZNÁME Z NĚKTERÝCH SURREALISTICKÝCH OBRAZŮ,
CIVÍ NA MĚ Z TĚCH OBLIČEJŮ JEN PŘILEPENÝCH
K TRUPŮM, JEŽ SE MOHOU PODLE POTŘEBY VYMĚNIT,
ZATÍM CO TVÁŘ ZŮSTÁVÁ JEDNOU PROVŽDY.
NEVÍM, Z KTERÉ PŮJČOVNY MASEK JE PŘINESLI,
ALE SKUTEČNÉ NEZDAJÍ SE.
PŘESTO VŠAK MAJÍ SVOU PŘÍZRAČNOU EXISTENCI,
JAKO CELÝ TEN DŮM, TEN POKOJ MÁ PŘÍZRAČNOU
EXISTENCI,
TEN VESMÍR SE SVÝM VLASTNÍM POHYBEM KOLEM SVÉ
VLASTNÍ OSY.
JINÝ ČAS, JINÁ GRAVITACE A JINÝ PROSTOR,
NÁS OBKLOPUJÍ V TOM DOMĚ VÝSLECHŮ,
JENŽ JE A NENÍ.
JEHO DVEŘE SE OTEVÍRAJÍ A JEHO DVEŘE SE ZAVÍRAJÍ
PRŮVANEM PRÁZDNA A PO VŠECH SCHODIŠTÍCH,
PO VŠECH CHODBÁCH
NA SLEPOU BÁBU S NÁMI HRAJÍ SI. VODÍ NÁS,
ABYCHOM ZABLOUDILI S TOU PÁSKOU PŘES OČI,
SAMI V SOBĚ
OČÍSLOVANÉ HROMÁDKY NEŠTĚSTÍ,
JEŽ NA VŠECHNO KÝVNOU.
A ZATÍM CO TAM VENKU
PŘESLAVNÝ BLANKYT SRPNOVÝ PLNÝ MRÁČKŮ,
A POD NÍM SKUTEČNOU ULICÍ SKUTEČNÍ LIDÉ CHODÍ,
CO Z DOMU NAPROTI Z OKNA DOKOŘÁN VYKLONĚNA
DÍVÁ SE ŽENA.
MEZI NÁMI JE CHAOS,
MEZI NÁMI MRÁZ PRÁZDNOTY MEZIHVĚZDNÉ,
JÍŽ ONA S KOČIČÍ LHOSTEJNOSTÍ, HLEDÍ SEM DOLŮ DO TÉ HLOUBKY,
DO VŠECH ČTYŘIADVACETI POKOJŮ NAJEDNOU,
KDE SE ZKOUŠÍ, KDE SE KONAJÍ PŘÍPRAVY
K PANOPTIKÁLNÍMU VYSTOUPENÍ TÉ SMUTNÉ ZVRHLOSTI,
K TÉ ZBÉSILÉ MAŠKARÁDĚ POLOMASEK A POLOTVÁŘÍ,
JÍŽ SE MÁ JEDNOU VŠECHNO SKONČIT.
II.
TAKOVÝ JE
TEN HROZNÝ.
A TAKOVÝ BUDE KONEC JEHO.
PÁD - JEDINÝ ÚKON PŘIROZENÝ,
JENŽ ZBÝVÁ TU.
JEDINÁ MOŽNÁ BOHOPOCTA TĚCHTO MÍST PROKLETÝCH.
JEN MASKY NIC NETUŠÍ. USMÍVAJÍ SE NEJASNĚ
A TÍMTO SVÝM ČÍNSKÝM ÚSMĚVEM
HYPNOTIZUJÍ CHUDÁKY,
CO SEDÍ JAK NA TRNÍ.
NEVÍM, JAK NA MAPĚ BUDOUCNOSTI DŮM STRACH
JE OZNAČEN.
ALE DOKUD TAKOVÉ DOMY, TAKOVÉ HROZNÉ DOMY
BUDOU STÁT V NAŠICH ULICÍCH, V NAŠICH MĚSTECH, VYCHÝLEN ÚPĚNLIVĚ TAK ZŮSTANE
KŘÍŽ ČIHOŠŤSKÝ.
Jan Zahradníček
+++