Ročník XXII., číslo 8.                                                                                                                         srpen 2016

Obsah:  J.Zahradníček,Neklid, J.Brdíčko,Nadechnout se bílé (8), Kněží v žalářích, Izák Syrský, Škola modlitby,  Vyznání, Slunce v cele, Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely, T.Bahounek OP,K 25. výročí vydání enc. Centesimus annus, F.Schildberger, Písnička__________________________________________________

NEKLID

Ó CO MNE UHRANULO V MLADÉM LESE,

TAM KDE JSEM VČERA POD MODŘÍNY STÁL?

NAD SPLETÍ VĚTVÍ, JIMIŽ VÍTR TŘESE,

NEKLIDNÝ MĚSÍC KAMSI POSPÍCHAL.

 

SKLOŇ SE AŽ KE MNĚ, TEPLÝ, MĚKKÝ VĚTŘE,

AŽ K TRÁVĚ SESTERSKÉ, KDE MRTVÍ SPÍ,

VANOUCÍ DÁLKA AŤ MI S ČELA SETŘE

SVĚTELNÉ KAPKY LICHÝCH ÚZKOSTÍ.

 

I MNE POD ŠERÝM KŘÍDLEM LUCIFERA

DALEKO ODTUD STESK A ZMATEK JAL

A ZANESL SEM, ABYCH ZA VEČERA

 

PAHOREK, TOPOL, TMU ZAS UHLÍDAL,

A DO VLASŮ MI ZASE NAPADALY

STŘEPINKY RÁJE SE STROMŮ, JEŽ SPALY.

Jan Zahradníček

+++

NADECHNOUT SE BÍLÉ

Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského (8)

Jakub Brdíčko

 

NEJKRÁSNĚJŠÍ JMÉNO

 „Kdo jsi?"

Položil knihu Dekameron na stůl, pozoroval obraz na protější stěně skrze sklenici vína a všechno v něm se ponořilo do rozhovoru s nejkrásnější z žen. „Ty se mě ptáš na jméno?"

Usrkl vína a už se neptal. Věděl, s kým v tuto pozdní hodinu mluví. „Co bys byla ochotná pro mě udělat?" „Stačí říci a celá se před tebou svléknu." „Tak to udělej."

Pohledný čtyřicátník docent Jiří Kryl se pohodlně rozvalil v křesle. Mikulovský Aurelius mu zachutnal. V dobrém rozmaru proměnil svůj staromládenecký byt v bezpečné útočiště a skutečnou rajskou zahradu.

„To už kvůli mně udělalo hodně žen. Za víc už bych ti nestál?"

„Já ti věnuji celý svůj život."

„Aha, takže jako Katynka z Heilbronnu. Dobře, beru si tvůj život, dej mi ho." Bílé víno a bílá žena. Kde jinde najít blaženost? Blahoslavení, kteří se ukryli před morem ve tvém domě, zavřeli se tam s vínem a milováním. „A co mi ještě dáš?"

Tvářil se, jako by mu na odpovědi nezáleželo. Čichal ke sklenici a snažil se rozpoznat deklarovanou vůni růží.

„Nechám se kvůli tobě zazdít do věže."

Znělo to hezky. Poslouchalo se to hezky. Mít někoho, kdo za něho strčí ruku do ohně. Postavit se před studenty středověké etiky s ní za zády. Vystavit se smrti s Grizeldou za zády. „To je málo. Co ještě?"

„Zemřu za tebe. Půjdu do pekla. Jenom kvůli tobě, Jiří... " „Neříkej mi tak. Říkej mi... Rudolf..." „Proč to chceš?"

„Co je ti do toho?"

„Tobě se nelíbí Jiří? Pro mě je to nejkrásnější jméno."

Docent Jiří Kryl sebou trhl. Kapky bílého vína se rozskočily po stránkách Dekameronu. Otevřel další láhev dodanou z vinařství Františka Špillara. Zapnul počítač a jako černokněžník přivolal z hlubin internetu videa nahých žen.

 

HYPOTÉZY A SOUVISLOSTI

Martin si docenta Kryla neprohlížel. Proč taky? Do posluchárny vstoupil normální chlap, pozdravil a bez dlouhých frází se pustil do středověké etiky. Martin si ovšem mnoho nezapisoval. Sledoval akademika jen po očku svých myšlenek, vedl je však dál, srovnával a nacházel nové hypotézy a souvislosti.

„Proč se tady zabýváme kázáním jednoho církevního učitele?" začal docent Kryl otázkou. „Pokud jste si ho opravdu doma přečetli, určitě už víte, že ve skutečnosti nejde o běžnou homilii. Je to mnohem víc traktát o blaženosti."

Nebylo to věru lehké čtení. Musel se jím prokousávat hned dvakrát. Nedovedl si představit, že by něco takového zaznělo v kostele. To by se Kelišová divila!

„Co mě překvapuje je právě toto: Kázání „Blažení, kteří bydlí" Tomáš pronesl při velké slavnosti v pařížské katedrále. Má ale formu akademické promluvy. Předpokládá posluchače s dosti bohatými znalostmi Bible a filosofických autorit. Mnohé myšlenky jsou v něm jen naznačeny."

Takhle se to dělá vždy. Lidu obecnému se naservíruje slabý odvar a masíčko si snědí autority. A tenhle docent to dělá stejně. Přednáší nám tu etiku, ale pro něho je ta pravá etika jen dobré jídlo a hezká holka.

„Tomášův text vychází z Žalmu 84, a to vlastně jen z jednoho verše. Ti, kteří k nám přišli z teologické fakulty, asi musí být zklamáni. Akvinský zachází s Biblí velmi volně. Vlastně mu vůbec nejde o její výklad. Ústřední postavení má pouze myšlenka blaženosti, jí se pak podřizuje i výběr biblických citátů. Pátý verš zní takto: Blažení, kteří bydlí ve tvém domě, Pane, chválí tě bez ustání." Tomáš s jeho pomocí rozděluje téma do jasně vymezených částí."

Martin si všiml, že docent několikrát pohlédl na Soňu. Nebylo na tom nic zvláštního. Soňa si dnes vzala bílý svetr, který ještě zdůraznil tvar její hrudi.

„V první části jde o místo, v němž trvá blaženost, tedy o Pánův dům," kreslil obdivovatel Sonina svetru na tabuli. „Ve druhé jde o délku blaženosti - chválí tě bez ustání. Ve třetí jde o činnost blažených, tedy o chválu. Ve čtvrté pasáži (to je celý třetí oddíl kázání) se pojednává o tom, co vede k blaženosti. Tady už Tomáš místo žalmu daleko častěji cituje blahoslavenství z Matoušova evangelia."

Docent Kryl napsal na tabuli veliký otazník. Všichni se začali dívat jinam. Věděli, co od nich očekává. Že budou myslet. Tvořit hypotézy a hledat souvislosti. Martin Vémola se však zakousl do propisky. Vypadal jako rozvážný detektiv. A jako detektiv také přemýšlel.

„Zamysleme se," vyzval je Jiří Kryl a nespustil oči ze Soni. „Existuje jen několik vysvětlení toho, proč je Tomášovo kázání tak neadekvátní, proč se ke kázání v Notre-Dame vůbec nehodí. Navrhujte možná vysvětlení!"

Ne, dnes tady nebude nudné ticho bázlivců. Je tady Martin, který se nebojí myslet.

„Třeba proto, že Tomáš neuměl kázat pro lidi. Máme nějaké jeho texty, které i svým obsahem naznačují, že to není pro vědátory?"

„Máme. Nejsou sice kdovíjak poutavé, ale třeba ve Výkladu Desatera je Tomáš opravdu jiný, řekněme: méně akademický."

„A nebyla ta slavnost v Notre-Dame jen pro univerzitu?"

„Bohužel ne. Je o tom zápis v kronice z kláštera Saint Denis. Pokud je pravdivý, tak šlo o prestižní akci pro široké okolí."

Martin téměř zapomněl, že hovoří s učitelem. Jako by tam seděli jen oni dva a pátrali po pachateli.

„A nesouvisí to třeba s tím, že mu někdo text ukradl, jak jste říkal posledně?" „To je správná otázka," odpověděl docent Kryl a vrátil se k tabuli. „Nelze vyloučit, že „Blažení, kteří bydlí" není ono kázání, které tam pronesl. Zápis mu byl den předtím ukraden. Mohl tam tedy říkat něco zcela jiného. Nevíme nic o tom, že by bylo znovu zapsáno nebo že by se později našlo. Tato hypotéza pak ale vede k dalším otázkám. Co je pak tohle kázání zač? Proč se spojuje s oním proslovem v Notre-Dame? A proč je v něm tolik chyb? Napsal je skutečně Tomáš

Akvinský?"

 

LÉTAJÍCÍ FIALKA

Kdo poslouchá profesora Petra Vránu, musí zapomenout na všechno, co kdy slyšel o učitelích. Bylo úkolem starších ročníků, aby vyděšeným prvákům vysvětlily, že tento ctihodný metafyzik učí, jako by vůbec neučil, zkouší, jako by si jen povídal u Neptunovy kašny, a filosofuje, jako by si jen ukusoval z párku v rohlíku. Omlouvá se, když dá studentovi dvojku, a hlavně: zanechá ve vás takový zmatek, že se jen budete ptát, co to jako mělo bejt, co si máme zapsat, z čeho bude zápočet? Profesor Vrána se s otázkami jsoucna mazlil jako s koťátkem. Říkával, že se za svou práci stydí brát peníze, že by spíše měl platit za to, že vůbec může učit.

Ale dnes mají studenti metafyziky mimořádný den. Do semináře byl pozván docent Kryl, větší protiklad si nelze představit. A dnes se před nimi utkají jako dva svalnatí boxeři, pustí se do sebe kvůli finalitě, dva mozky se zaklesnou do sebe, anděl a ďábel. A proto jsou tu dnes zástupy i z pátých ročníků, bakalář Martin mhouří oči a v duchu si sází na svého borce, dívky se přišly podívat na Krylovu novou kravatu, snad to dědkovi nandá. A Soňa si vzala houf kámošek z medicíny, aby dnes spatřily dokonalého muže.

Na tabuli visí jeden z pověstných profesorových přehledů. A Petr Vrána již s úsměvem číšníka rozevírá své mocné paže.

„Co je to finalita?"

A Jiří Kryl se mračí, jako by už teď zaslechl odporné sprosté slovo.

„Připomeňme si Aristotelovu teorii příčin. Finalita odpovídá příčině účelové. Sochař vytvořil dílo, aby přinesl krásu. Ale dnes si účel neboli cíl spojíme s účinnou kauzalitou. Ta je pro nás nejpochopitelnější. Je to ta příčina, kterou si představíme jako první."

Po těchto slovech otevřel ošoupaný kufřík a vytáhl z něho cosi zabaleného v papíru. Před Soňu postavil maličkou africkou fialku s bílými květy.

Martin jen zíral a přemýšlel, proč taková okázalost. Soňa dnes nemá svátek. Že by se Vrána na stará kolena zamiloval do blondýnky?

„Všichni jste to viděli?" zavolal profesor. „Je zřejmé, z jaké příčiny leží právě teď před vaší spolužačkou květina. Položil jsem ji tam. To je právě účinná příčina. Ale asi si říkáte, co mě k tomu vedlo. Hledáte nějaký účel. A to je účelová, tedy finální příčina. Souhlasíte s tímto vymezením, pane docente?"

Kryl pokýval hlavou. Co mu asi zbývá? Martin se pásl na jeho rozpacích. Zatím všechno hrálo pro Vránu. Uvedl se vskutku velkolepě.

„Základní teze zní, že účinnou kauzalitu lze převést na účelovou. V každé účinné příčině se skrývá finalita."

Profesor Vrána vzal do ruky novinový papír, udělal z něho kouli a hodil ji do vzduchu. Kulička dopadla těsně vedle Krylovy boty.

„To je názorná ukázka. Zkusíme to ještě několikrát."

Martin musel odvrátit zrak. Tak laciný trik. Přišli jsme sem opravdu proto, abychom pozorovali starouška, jak si hází s papírovou koulí?

„Všimli jste si, že když jsem kouli vyhodil nahoru, vždycky dopadla na zem. A to téměř na stejné místo. Máme zde tedy účinnou kauzalitu, totiž můj hod - svým pohybem ruky jsem dal kuličce impulz. Ale ten kus papíru se choval, jako by měl nějaký cíl: vždy zamířil zpět k zemi. Jako by se bránil mému pohybu a hledal nějaký svůj vlastní záměr. To jest účel. Proto klasická metafyzika hledá finalitu i u neživých věcí. U rostliny, jakou je tahle fialka, je finalita jasná - ta kytka rozkvetla bíle. Vehnala mnoho své energie do květu, botanici by nám popsali všechny procesy, které ten živý organismus k tomu musel vykonat. Ale především tu vidíme účel. Fialka chce kvést, aby se rozmnožila. A já, možná snad i rozumová substance, jsem tuto fialku daroval této dívce, abych poděkoval za její krásu."

Martin bedlivě pozoroval profesorova soka. Docent Kryl po celou dobu nesouhlasně vrtěl hlavou. Špulil pusu a vraštil obočí. Takhle se tváří přísní vědci, když hledí na dětinské hrátky naivních básníků. A Vrána opravdu básnil. Načrtl před nimi obraz vesmíru, ve které má všechno svůj smysl, třeba i nádory a zemětřesení.

„Děkuju, pane profesore, že jste nám tak názorně vyložil teorii finality," začal se špatně předstíranou korektností docent. „Uvedené příklady ale stejně názorně dokládají i odvrácenou tvář této teorie. Podívejte se ale nejdřív na tu květinu pořádně."

Všichni vyvalili oči. Stůl byl před Soňou prázdný.

A najednou všichni viděli, že docent Kryl vytahuje africkou fialku z úkrytu za svými zády vítězně ji zvedá do výše jako trofej.

„Existuje vůbec nějaká kauzalita? Víte vůbec někdo, jak se ta kytka ocitla tady? A od doby Davida Huma je stejně záhadné i to, jak ji pan profesor přepravil tady k Soně. Jak mnohokrát opakuju ve svých hodinách: nevíme nic. Možná jsem tu kytku nenápadně vzal ze stolu, když jste se všichni dívali, jak létají papírové koule. Nebo jsem černokněžník, který si ji přičaroval. Nebo teď držím v ruce zcela jinou kytku. Všechno je totiž možné. A proto už pět století víme, že účinná příčina není jinde než v naší mysli. Ve věcech ji nemůžeme hledat."

Celá posluchárna ztichla. Martin se držel za hlavu a v duchu si nadával, že spustil květinu z očí.

Profesor Vrána se však nedal. Tyhle argumenty už musel znát. Vzal Krylovi fialku a opět ji vrátil Soně.

„Pak ale tušíte, na co se zeptám. Jestliže není vztah mezi příčinou a následkem, potom nemůže existovat lidské myšlení. Už nelze tvrdit, že příčina A způsobila jev B."

„Pak ale tušíte, co odpovím," odrazil ho mladší borec. „Vy přece vždy mluvíte o pokoře a opatrnosti v úsudcích. A já říkám, že je pokornější, budeme-li připisovat příčinnost jen našim myšlenkám. A dovolíme realitě, aby byla neskonale bohatší a tajemnější, než kolik pojmeme naším ubohým rozumem."

„Pak ale o té vaší bohatosti musíme jen pokorně mlčet."

„Mohu vám položit otázku?"

„Jistě."

„Proč podle vás ta papírová koule pořád padá k zemi?"

„To už je její jakási přirozenost. Vědci by asi vytáhli gravitační teorii, ale to je už složitý výkladový model. My lidé ale máme zkušenost s podobnými předměty, zejména s tím, že mají ve své povaze padat dolů, a ne letět na měsíc."

„Ale asi připouštíte, že pojem přirozenosti nebo povahy je taky výkladový model?"

„Ne tak docela. Je sice v naší mysli, ale opírá se o realitu. Jinak bych se ani neodvážil vyhodit tu kouli vzhůru. Co kdyby mi ten výkladový model nevyšel a začala by tady lítat po místnosti?"

Martin si představil profesora Vránu s poletujícím kusem novin jako svatozáří. Téměř mu to přál: aby se konečně ukázalo, že metafyzikové nedrží svět v kleštích svých pojmů, že kusy novin a africké fialky nejsou tím, čím se zdají být.

„Nestalo se nám před chvílí, že se květina nečekaně objevila na jiném místě?" zeptal se pevným hlasem Jiří Kryl. „Můžeme si být vůbec jisti nějakou příčinností? Říkám, že jsme to my, kdo automaticky vkládáme příčinnost do věcí. A dokud to nepochopíme, budeme se zavírat do mrtvých pojmů a živá, nezdolná realita bude mimo nás."

„Já jsem ovšem nemluvil o jistotě. To, pane kolego, otvíráte zcela jinou diskusi. A také jsem netvrdil, že když budeme objevovat řetězce příčin, že by se tím vnímání skutečnosti nějak ochudilo anebo zploštilo. Příčinnost je něco přirozeného - jako to, že fialka kvete proto, aby se rozmnožovala."

„A vy jste se jí ptal, proč to dělá, pane profesore?"

„Smysl všeho je v tom, aby se sdílelo dobro. Všechno směřuje ke svému cíli, něco vědomě, něco neuvědoměle. A rostliny chtějí, aby jejich druh pokračoval."

„Pořád ten antropomorfismus. Co vám dává to sebevědomí, předepisovat kytkám, co chtějí?"

„Tomášova metafyzika vychází z přirozeného pohledu na svět. Já té fialce nic nepředepisuju, já se ji snažím pochopit."

Docent Kryl se napřímil jako válečník. Ano, teď přijde úder na solar. Teď to ten děda schytá a spolu s ním všechna ta nadutá filosofie, která požírá fialky svými umrtvujícími teoriemi!

„A myslíte si, že bylo vhodné, abyste dával jedné studentce fialku? Vaše mylná představa o jednoznačném účelu se zde sama vyvrátila. Pane profesore, všichni jste slyšeli, že to bylo proto, abyste ocenil její krásu. To ovšem není pravda."

Docent se dlouze zadíval do Soniných překrásných očí.

„O její kráse sice nikdo vnímavý nemůže pochybovat, je mimořádná, ale daleko pravděpodobněji jste si kytku přinesl proto, abyste mohl demonstrovat svou teorii příčin. Na Soně vám vůbec nezaleželo, mohl zde sedět kdokoli jiný. A taková je Tomášova a vůbec celá tradiční metafyzika - primitivně deklaruje účelnost v přírodě a u člověka. Na skutečnosti jí přitom nezáleží. Všechny ty účely a finality jsou mimo dosah rozumu. Ani my sami pořádně nevíme, proč jednáme. A tím méně lze hovořit o nějakém dobru, o blaženosti, která je údajně cílem všech bytostí. Nelze ani dokázat, co jste tím darováním fialky sledoval. Zde by mohl promluvit Freud. Nevíme nic o sobě samotných ani o světě, ve kterém žijeme. A já říkám, že tato pokora, v níž už člověk není arbitrem pravdy, je jedinou cestou ven z ekologické zkázy naší planety."

Vzniklo to tak spontánně a přirozeně, že nebylo třeba se ohlížet či přemýšlet. Martin Vémola a s ním všechny ty překrásné páťačky, včetně Soni, vykulení páťáci i omráčené studentky medicíny, ti všichni tleskají, ti všichni se sklánějí před docentem Krylem, který jen a jen pro ně zachránil ten krásný nový svět, kde voda není živel ani přirozenost, ale propast živoucího nekonečna. Bravo, pane docente Kryle!

 

EXTERMINARE

Martin se holkám líbil. Vysoký a černovlasý, hubený od samého studování, tak vážný a tajemný, že mu neváhaly připisovat skryté divoké vášně. Mrkaly na tohoto čertíka, když stoupal po schodišti, špitaly si o něm neuvěřitelné historky, ale Martin odpovídal jen plachým a roztržitým pozdravem. Většina kluků z kolejí J. L. Fischera by dala za takovou pověst všechny úspory, jenže on si mnohem víc vážil takových kapacit, jako byl docent Kryl, miloval učené mágy, kteří přednášejí etiku, a večer tajně recitují kabalu. To oni mu otevírali dveře do nových světů. A Martin se do nich dostal už nesmírně daleko. Objevil mnoho argumentačních chyb proslulých Mistrů. Dokázal, že Akvinského transsubstanciace je nesmyl, neboť chleba a víno nejsou substance, nýbrž kompozita. Učitelé ho znali jako neúnavného analytika, jehož lampa nikdy nezhasíná, přesného a zapáleného jen pro neúprosnou pravdu.

„Jak se bude vaše diplomka jmenovat?" zeptal se docent Kryl s opravdovým zájmem.

„Ještě si nejsem jistý, mám jen takový pracovní název."

„Tak se nestyďte, Martine, já vám hlavu neutrhnu!"

„Tak třeba Totalitní rysy v díle Tomáše Akvinského."

Docent Jiří Kryl se pousmál. Miloval konzultace diplomových prací. V duchu si představoval, jak by s tématem zápasil on sám, kam by myšlenky dotáhl. „Vy máte filosofii v kombinaci s politologií, že?"

„Ano, přesně tak. Ale nechci psát o politických názorech Akvinského, to by bylo jen takové směšování. Já bych chtěl ukázat, že totalitní rysy jsou implicitně obsaženy přímo v kořenech jeho metafyziky. Vyjdu z pověstné jedenácté kvestie, kde Tomáš schvaluje tresty smrti pro heretiky. Jsou tam dvě latinská slova: excommunicatio, to vyjadřuje jen vyloučení z církve, a exterminatio, tím myslí heretika zcela fyzicky zlikvidovat, aby nekazil ostatní ovečky. A mně se moc líbí to sloveso terminare, protože souvisí s Tomášovou představou o tom, že všechna jsoucna mají svůj cíl, terminus, že všichni musí pod vedením církve dojít k jakési definované blaženosti. A tak když je někdo exterminován, tak je vlastně mimo jsoucí, odstřižen od své seberealizace."

Martin znovu zapomněl, s kým hovoří. S každým nadechnutím se před ním otvíral nový svět. Byl to svět nezměrné úcty ke každému drobečku. Svět, ve kterém si nikdo nedovolí předepisovat a určovat. Svět pestrý jako louka. A na ní dost místa pro výstavní byliny i pro takzvaný plevel. Neboť jsou to jen naše totalitní sklony, jež by chtěly překrásným pýrům a bršlicím bránit v růstu. A všechny ty strašlivé metafyziky, podle kterých má všechno pospíchat ke svému cíli:

„Probuď se, první matérie, zformuj se, zařaď se. A ty, zlobivá formo, ne abys to táhla s nějakou další, každý kousíček skutečnosti má mít jen jednu jedinou formu, kdepak pluralita, nechť si látku osedlá jediný tvar, kam bysme to došli? Ať se vše pojí v totální jednotu, v pravdu a v dobro, všichni lidé jsou jedna forma. A dejte nám už pokoj s tou individuací, Petr a Pavel se odlišují jenom svým masem, duše mají stejné, pouze je poznamenala kvantita, holt někdo má větší pupek."

A jestliže pak opustíme tyhlety metafyzické šablony, nezbude nám nic krásnějšího než sebou hodit do voňavé louky a radovat se z čmeláků a bršlic, pokud tu ještě nějaký život zůstal, rozvíjet ponechavost, ať si každý kráčí podle svého bubeníka. A Tomáš Akvinský už bude definitivně exterminován, jeho lebka si bude zírat v italském relikviáři, to máš z toho, už tehdy poznali, kam patříš, umrtvovači a inkvizitore.

„Slyšel jste už o případu Grazidy Lizierové?" přerušil ho docent Kryl.

„Ne, to neznám."

„Víte, vaše přemýšlení mi ji připomnělo. Jeden inkvizitor ji vyšetřoval ve 14. století ve Francii. Tak se nám zachovalo vzácné svědectví o pozoruhodné ženě. Když se jí vyptával na její bohatý sexuální život, mnohokrát mu zopakovala, že o hřích nešlo. A víte proč? Nezáleží na tom, jestli je to s manželem, milencem nebo s farářem. Ona jen říkala, nebyl to hřích, protože se nám to oběma líbilo! Zde už tedy není kritériem nějaká stanovená morálka, ale něco konkrétního, individuálního, co je jen mezi nimi. Tedy potěšení."

Martin se nadechl k odpovědi, ale Jiří Kryl pokračoval nadšeně dál. Dva monology vedle sebe.

„Musíte se zaměřit na ony totalitní rysy. To je ta Tomášova posedlost celkem. Vše konkrétní a jedinečné prý do vědy nepatří. Pokuste se totalitní rysy co nejpřesněji popsat. A ukažte, k jak negativním důsledkům nakonec vedou: likvidace heretiků, likvidace žen pro údajné sexuální hříchy a tak dále. A hlavně hledejte za tím vším odpověď na vůbec nejdůležitější otázku. Může takováto metafyzika vést k blaženosti?"

Odpověď ale už visela ve vzduchu. V této pracovně neseděl nikdo, kdo by chtěl být šťastný podle receptů starých učitelů školské moudrosti.

 

VELEKNĚZ

Docent Kryl vynesl třetí kartu a spatřil svého otce. Viděl ho, jak se přísně mračí, papežská tiára na hlavě, hůl v ruce. Ach, táto!

V tom hradeckém paneláku musí chodit po špičkách. Otec pracuje. S vláčkem jezdi potichu, nerozhazuj kostky, otec to nemá rád!

Zítra má otec důležitý den, musí se připravit. Nekřič! A psací stroj střílí za dveřmi jako kulomet. Nechoď tam za ním, otec to nemá rád.

Uvědom si, že otec pracuje. Chce mít klid. A ty tady pobíháš jak šílenec. Něco si čti. Nebo si kresli, ale nesmíš ho rušit.

A otec, profesor literární historie Jiří Kryl jde kolem něho obývacím pokojem, vytahuje svazek o Budyšínském rukopisu a šlape mu po kolejích, pantoflem drtí budovu nádraží, odkopává zaparkovaná auta a převrací semafory. „Co je to tady za bordel?" A bortí se také černé tunely, lokomotiva leží na boku a náklad uhlí se sype po bílém linoleu. „Co je to tady za bordel?" A za oponou slz se přísně mračí velekněz s knihou v ruce, obr, který bez milosti drtí všechno kolem, profesor Kryl, jeho otec. „Co je to tady za bordel?" Už hledí jen do skuliny mezi koleny, schoulený v rohu, s čepicí výpravčího, brečí, toto je konec železnic a dobrodružných cest, stalo se vlakové neštěstí a bordel veliký, koleje všude kolem a jeden vagón na dva kusy, už není, už není. „Můžeš mi říct, co je to tady za bordel?"

Musel se napít vína. Tolik ho vyložená karta vyděsila. Z tarotu věštil rád, miloval všechny ty tajemné symboly. A nejlépe se věštilo večer, s bílým Aureliem v ruce. Dnes si vyložil karty do čtverce. Srkal nesmírně posilující tekutinu a myslel na Soňu. Obrázky rozprostřel po stole jako síť, do které by ji chytil.

Kartu Velekněze hodil na zem. Nechtěl, aby se mu otec do všeho pletl. Vytáhl překrásnou Císařovnu, políbil její světlé vlasy a pak ji zalil bílým vínem. „Jako tě teď zalévám vínem, tak tě zaplaví má láska." Soňa se stane jeho Grizeldou. Udělá všechno.

Příští týden bude večírek katedry. A tam se to stane.

Když polkl další doušek, připadalo mu, že ho do tváře šlehly zlaté vlasy. Přejely mu po rtech, dotkly se čela. Ucítil vůni nějakého šampónu. Potom na něho kdosi vydechl. Ten lehounký závan mu vstoupil do plic jako nejomamnější síla. Soňa. Jeho terminus a potěšení.

 

NEJDOKONALEJŠÍ BĚLOST

 „Nejdokonalejší bělost nemůže být smíchána s něčím černým," přečetl filosof a chvíli mlčel. Soňa milovala všechny ty jeho pauzy. Okamžiky, při kterých posluchači napjatě ztichnou. Kéž by i ona sama jednou dokázala takto strhnout. Přála si být učitelkou, mluvit tak plynule a hladce jako pan docent Kryl. Ukázat, že učení může být zábavné. Kéž by i ona sama dokázala takto hladit hlasem. Dnes se však Soně ještě zdálo, že docentův hlas k ní proniká s pozoruhodnou naléhavostí. Jako by jí ušima vstupoval kamsi do útrob a tam v ní mazlivě rezonoval. Jako by ji ten hlas zevnitř objímal. Už nevnímala, co říká, jenom se nechala unášet.

„Akvinský velice rád používá bílou barvu jako příklad. Snad proto, že miloval bílou barvu dominikánského roucha. A jestliže si ve svém kázání klade otázku, kde lze hledat dokonalou blaženost a jaká by takováto blaženost mohla být, opět odpovídá příkladem s bílou barvou. Kdyby totiž existovala naprosto dokonalá bělost, že by už nemohla být dokonalejší, potom v ní nesmí být ani kapka černě nebo jiné barvy. A taková tedy musí být také dokonalá blaženost."

Soňa se rozhodla studovat filosofii z jediného důvodu. Byla posedlá otázkami. Bavilo ji lámat si hlavu vším možným, a když je na Gymnáziu Boženy Němcové začal kantor zasypávat otázkami, co je to čas, co je to svět, musela hned přečíst Stóriga i Anzenbachera a prokládat to Gaarderem. Už dříve obcházela ulicemi, aby vypátrala hnusného zloděje kol, a dnes se jí na kolejích smějí, že stále přemýšlí, proč má kolejbába vždy ve středu na krku šátek. A teď sleduje každý pohyb svého pana docenta, maluje si ho do okraje sešitu, nechybí kravata ani jeho typicky pozvednuté obočí, husté jak srst černého baribala.

„První otázka tedy zní: Kde hledat blaženost? A pohled na bílou barvu nám dává i odpověď. Samozřejmě, že očekávanou. Akvinský nebyl v ničem revoluční. Zkuste tu odpověď sami formulovat."

Soňa se zvedla.

„Blaženost je jenom u Boha. Totiž v domě toho Boha."

Když si sedala, všimla si, že se jí na vteřinu vyhrnula košile, a že tak pan docent mohl spatřit její bělostné břicho. Nejdokonalejší bělost. Ale to jí nevadilo. S holkama z medicíny se přela, jestli je Kryl víc na brunety než na blondýny. Jediné, na čem se shodly, bylo to, že jede po ženských andílcích, dračic si skoro nevšímá.

„Výborně," řekl Kryl. „A největší část celého kázání je jenom vyvracení toho, že by blaženost mohla být někde jinde. Stále se zde opakuje ono uvažování, nám známé z příkladu bílé barvy. V dokonalé blaženosti nesmí být nedostatek, změna, touha po něčem dalším a tak dále."

Pan docent ale znovu výstražně pozvedl obočí.

„Teď vám dávám druhou otázku: Proč podle Akvinského nemají pravdu ti, kteří očekávají, že jim nebeskou blaženost bude poskytovat jídlo, pití nebo sex? Tomáš uvádí tři argumenty."

„To je jasné. Za prvé by se člověk snížil na úroveň zvířete. Za druhé by ani takto blažený být neuměl, protože má vyšší přirozenost. A za třetí by tím ztratila smysl celá křesťanská teorie ctností, ty přece mají vést k odpírání tělesných požitků."

Martin Vémola to odříkal tak rychle, jako by si celé kázání pamatoval. Inu, to je jejich Martin. Malý génius, na pohled suchar, ale k pomilování.

„Výborně," řekl pan docent. „A mohu se vás zeptat, zdali lze s tímto odmítnutím tělesné blaženosti souhlasit?"

„Ano, to můžete. Ale souhlasit s tím nelze."

A Soňa poslouchala chvíli Martina, chvíli pana docenta, a tu se před ní vynořil obraz dokonalého plynutí neboli flow, jak jej pan docent nazýval. Blažený Tomáš Akvinský se nechává unášet plynutím teologické práce, blažený Martin Vémola odhaluje logické nesmysly, blažený pan docent exceluje za katedrou a blažená Soňa poslouchá ten přemilý hlas, to laskání, to něhání. „Tomášovo pojetí kontemplace je vlastně jen obdoba pojmu flow. Jde o činnost, při které zapomeneme na to, co děláme, nevnímáme čas, necháme se unášet. Tady není důležitý výsledek činnosti. Ale sama činnost je naší blažeností. Akvinský přece opakuje, že blaženost je akt, tedy dokonalá činnost. Moderní psychologie však prokázala, že ji lze hledat v mnoha aktivitách, aniž bychom je nějak morálně posuzovali."

Potom se Jiří Kryl zvedl a uprostřed učebny se rozsvítil projektor.

„A konečně čtvrtá otázka," prohlásil slavnostně pan docent a promítl na tabuli devět středověkých obličejů. „Kdo ukradl toto kázání?"

Soňa si prohlížela všechny tváře. Snažila se v těch přísných, bezvousých hlavách objevit nějaký rys zločinnosti. Neslyšela, že to jsou jenom fiktivní portréty, že známe pouhá jména a několik málo údajů a děl, pouhé věty zanechané v kronice kláštera Saint-Denis.

„Jeden z nich je zloděj."

První je sám převor kláštera Saint Jacques. Ubohý Vilém z Tours, po kterém zbyl jen nápis na hrobce.

Druhý je ještě ubožejší chudáček podpřevor, jakýsi Damián de Catalonia. Třetí je vedoucí skriptoria. Kliment Londinius, snad Angličan. Čtvrtý je jeden z písařů, Petrus Tribovius.

Pátý stojí v čele knihovny a jmenuje se Oto Monacensis, je to tedy Němec z Mnichova.

A co šestý, sám Akvinského sekretář a nejbližší přítel - Ital Reginald z Piperna? Vždyť i on mohl kázání kdykoli vzít!

A potom sedmý, třeba ten Martinus Bretonensis, co pracoval pod Otou v knihovně.

Osmý je slavný učenec, Romanus de Roma, který zemřel hned v následujícím roce. Vykládal Knihu sentencí a kázal jako Tomáš.

Konečně devátý, totiž Jiljí z Lessines, Aegidius Lessinensis, který zemřel roku 1304. Významný teolog, obhajoval Tomášovy názory proti biskupu Tampierovi.

Jeden z nich je zloděj.  (Pokr.)

+++

KNĚŽÍ V ŽALÁŘÍCH

 

 

SLYŠÍM ZVON. POLEDNE. ANDĚL PÁNĚ.

HLAS CÍRKVE, HLAS ANDĚLSKÝ DOSUD ZNÍ,

ABYCH NEZAPOMÍNAL, NA ČÍ STRANĚ

ZÁPASÍM TADY V TMĚ ŽALÁŘNÍ.

 

POLEDNE. SRPEN. VELIKÉ SLUNCE PRÁZDNINOVÉ

BIJE V ZDI, BIJE V DLAŽBU, TLAČÍ SE DO MÉ CELY.

JSEM SÁM A TY PROMLOUVÁŠ KE MNĚ, JASNÝ KOVE.

ZÁŠTITO! KNÍŽE VOJSK NEBESKÝCH! MICHAELI!

JSEM SÁM A V DRUHÝCH CELÁCH JSOU TAKÉ SAMI.

A HLOUPOST ĎÁBLOVA, PSÍ ŠTĚKOT, Ó ROUHÁNÍ,

                            JEŽ SLOV NEMÁ

PŘI HLAHOLU TVÉM UMLKAJÍ JAK ŠUSTOT SLÁMY,

NA NÍŽ ZDE ULÉHÁME VŽDY MEZI VÝSLECHY DVĚMA

 

I SLÁMA SI STĚŽUJE. I SLÁMA - SUŠE A TENCE:

KOLÉBALY JI ROZLOHY NEDOZÍRNÉ. SKŘIVANI. MODRO.

                         A V TEN ČAS

PILA ROSU A SLUNCE. V TEN ČAS OD BŘEZNA DO ČERVENCE,

TA SESTRA VÁNKŮ. TMA V KOŘENECH, KORUNOVAL JI KLAS.

 

TEĎ SVLEČENA ZE VŠEHO. ŽAL SLAMNÍKŮ ŽALÁŘNÍCH

                             ÚDÉL JEJÍ.

JAKO MY BEZ ORNÁTŮ, JAKO MY VYRVÁNI

                        Z LIDSKÝCH LÁNŮ,

JEŽ V DECHU BOŽÍM SE KOLÉBAJÍ A NAKLÁNĚJÍ,

TVÁŘ KE ZDI, RUCE PRÁZDNÉ, VOLÁME K SVÉMU PÁNU.

 

JSOU STRAŠNÍ. VYDAL NÁS MOCI JEJICH. MOC JEJICH

                              NÁS LÁME.

STOJÍME V ŠERU. TAM VENKU HODINA DVANÁCTÁ

                 MÍSTEM KRÁČÍ. ZVON ZNI.

ŽÁR, TICHO. ZVON ZNÍ. HLAS PROMLUVIL, NASLOUCHÁME.

JSME KNĚŽL. JSME VYVOLENÍ. VYBRAL SI NÁS PÁN ŽNÍ.

POKOJ, POKOJ NA VÉZNČNÉ I NA VÉZNÍCÍ S ÚPÉNÍM ÚSTA SVOLÁVAJÍ A RUKA ŽEHNÁ. NAŠE RUKA. DLAŇ JEDINÁ ZADARMO DÁVAJÍCÍ.

PROBODENÁ.

Jan Zahradníč

+++

ŠKOLA MODLITBY

Nic není natolik vhod Bohu a důstojné v očích andělů, nic tak nekrotí ďábla a neděsí démony, nic tak nenutí hřích bát se a nenavrací vedení, nic tak nevede k soucitu, nesmívá hřích, nepomáhá člověku získat pokoru, neobohacuje srdce, neuklidňuje a nepodněcuje mysl, jako neustálá modlitba poustevníka, jenž se sklání k zemi. Je to přístav pokání, do něhož jsou veškeré zlé myšlenky vehnány v slzách, neboť se jedná o pokladnici síly; ovlažení srdce, stezku čistoty, cestu zjevení, žebřík mysli. Taková modlitba přípodobňuje mysl Bohu, její hnutí se tak podobají budoucímu věku. Nahrazuje dluh dlouhé zpustlosti béhem krátké doby. Zahrnuje v sobě rozličné a rozmanité činnosti}

Žasl jsem, když jsem slyšel o mniších, kteří ve svých celách konali nějakou práci a přitom byli schopni se modlit podle řádu, aniž něco iynechali, a bez roztržitosti.... Vpravdě prohlašuji, že když já si jen zajdu ven pro vodu, můj navyklý řád mysli mi překáží a brání mi toto rozhodnutí provést.

Během modlitby je nezbytné zápasit se zlými myšlenkami. Nezáleží na nás, zda se cizí zlé myšlenky v nás budou probouzet nebo nikoliv. Záleží pouze na tom, zda o nich budeme přemýšlet nebo ne.

Odmítej ty, jež si během modlitby stanoví v mysli konkrétní obraz a namísto jedné prosté a osamocené myšlenky o vhledu do Boží nepostižitelnosti béhem modlitby k našemu Spasiteli se chlácholí obrazy své mysli. Pokud jde o nás, odmítáme ty, kdo jsou podvedeni vlastním obrazotvorností. A když je naše duše sjednocená a zcela soustředěná ve strašné chvíli modlitby, odevzdáváme smysly naší duše Božímu Duchu s prostým srdcem.

Když padneš před Bohem na tvář k modlitbě, buď ve svých myšlenkách jako mravenec, jako zemský plaz jako pijavice a jako malinké šišlající díté. Nic před ním neříkej s vědomostmi, ale přistup k Bohu a kráčej před ním s dětským způsobem myšlení, abys byl uznán hodného té otcovské starostlivosti, se kterou otcové pečují o své maličké děti.

Každá modlitba, ve které tělo nepocítilo námahu a netruchlilo, se podobá nedonošenému plodu lůna, proto taková modlitba nemá duši.  Zároveň pak ...modlitba je radost, která šíří chválu. Zkroušení srdce a vděčná radost jsou pramenem slz, které modlitbu doprovází zvláště v jejích vyšších stupních: Slzy při modlitbě jsou znamením toho, že Boži' milosrdenství uznalo duši hodnou, aby její pokání bylo příjato, a skutečně začala vstupovat na pole čistoty. Dar slz je plnost modlitby.

Láska je plodem modlitby, která skrze kontemplaci neodolatelně přitahuje rozum k tomu, po čem touží, pokud rozum trpělivě vytrvá v modlitbě, aniž by se nudil — ať už se modlí viditelným způsobem spolu s tělem, nebo tichými úvahami mysli, pilně a s horlivostí. Modlitba je umrtvování hnutí vůle, kterými se projevuje zivot těla. Neboť člověk, který se modlí správně, je pro tento svět mrtvý. A význam slov „zapřít sebe sama "je: pevně vytrvat v modlitbě.

Když vyslovuješ verše pří zpěvu žalmů, nebuď jako někdo, kdo si půjčuje slova od cizího člověka, abys ... nakonec nepříšel o lítost a radost, která ve zpěvu žalmů je. Ale říkej slova žalmů sám za sebe, abys mohl vyjádřit slova své prosebné modlitby s pochopením a s vědomou lítostí.

Nic ti nebrání, abys příjal všechna dobrodiní z žalmu a využíval je. Také úchvatná slova, ulomená v Písních, stanovených svatou církví, spolu  se všemi druhy vznešených slov, která Duch uložil do libozvučných písní, to všechno může v člověku naplnit místo dokonalé modlitby: když rozjímáme o těchto slovech, rodí v nás čistou modlitbu a vznešené porozumění, a tak nás přivádějí k jasnosti mysli a k úžasu nad Bohem a k dalším věcem, kterými tě Pán ve svůj čas osvítí moudrostí, když si vybereš ty verše, které jsou vhodné a nabídneš je s prosbou svému Pánu jako svůj úmysl a budeš je dlouho a jasně opakovat.

 Není dobré žádat u Boha pozemské statky, ty nám dá i bez našich proseb:

Předkládej Bohu své prosby tak, jak to odpovídá jeho slávě, aby se před ním zvétšila tvá důstojnost a on v tobě našel zalíbení... Nepros Boha o něco, co nám ve své otcovské starostlivosti dává sám bez vyprošování... Syn neprosí otce o chléb, ale usiluje o velké a ušlechtilé věci z domu svého otce. Bylo to kvůli lidské ochablosti, proč nám Pán přikázal, abychom prosili o  denní chléb; všimni si přece, co přikázal: „Nestarejte se o jídlo a o odév... Ale raději hledejte ui Boha království a jeho spravedlnost a všechny ty věci vám budou přídány. "

Modlitbě by měl odpovídat celý život člověka. Modlitba, jež není doprovázena ctnostným chováním, iejako orel s uříznutými křídly.

Když říkáme, že Bůh je bohatý na milosrdenství, proč uprostřed pokušení ustavičně klepeme a modlíme se, nebýváme vyslyšeni a on nedbá na naši modlitbu? O tom nás poučuje Prorok, když říká: „Pánova ruka není tak slabá, že by nemohla zachránit; ani mu není zatěžko naslouchat, že by neslyšel; ale vaše nepravosti vás od něho oddélily a vaše hříchy odvrátily od vás jeho tvář, takže nemohl vyslyšet. " Pamatuj na Pána stále a on si na tebe vzpomene, kdykoli se příblížíš zlu. Izák Syrský