ÚNOR 2016

Ročník XXII., číslo 2.                                                                                                                      únor 2016

Obsah: J.Brdíčko,Nadechnout se bílé(2), J.Kasián,O duchu smilství, P.Kroupa, TB,Kolaborace se světovládou nové doby, Místo rezignace čelit světovládě nové doby, Brněnská akademie duch. života ctih.Patrika Kužely, K 25-tiletému výročí vydání encykliky Centesimus annus, Zprávy___________________________

NADECHNOUT SE BÍLÉ

Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského

Jakub Brdíčko (Pokr.)

 

NEJLEPŠÍ ÚDĚL

Ad Primam

Jeden z nich je zloděj. Nechť bratří recitují modlitbu církve ve dvou chórech obrácených proti sobě, aby věděli, že Kristus je uprostřed nich. Ale jeden z nich je zloděj. Povstali k hymnu a kantor Paulus již předzpívává jeho začátek. Iam lucis orto sidere. Je to malinký panáček odněkud z jižní Francie, kde se to jenom hemží všelijakými bludaři. A za ním otec převor, ach, tak vážný a přísný, už se asi dověděl, že jeden z nás je zloděj. Vystouplá ramena pod tíhou kříže. Zde na mne mrká bratr Oto, neber to vážně, Tomáši, je to jen vyražení, kratochvíle některého veselého bratra. Mladý knihovník Martinus, kéž mu Pán udělí dar moudrosti, tak snaživý a k sobě přísný Bretonec! Ale jeden z nich je zloděj. Rektor tohoto kostela, elegance a vznosnost liturgie, překrásný ritus a dokonalý pohyb bratra Justina, jemuž je celý den svatou mší a každé místo posvěceným chrámem.

Ve druhém chóru zloděj. Vedle mne podpřevor Damián, ten by tak rád zvítězil v univerzitních disputacích, rozdrtil doktora Sigera a zachránil církev mečem svého jazyka! A po mé pravici... bratře Reginalde, odpusť, že takto o tobě smýšlím, vždyť ty mě držíš za ruku jako slepého, o tebe se opírám v nocích světa vezdejšího, ó, bratře, odpusť, že mě to napadlo! Ale jeden z nich je zloděj. Bratr Kliment Londinius, pod kterým se míhají nástroje pěti písařů: ano, i toho ubožáka Petra Tribovia, co je tak nízký, že neváhá močit za zdí svatostánku. Roman Římský, náročný učitel Sentencí. Bratříček Jiljí z Lessines, který mě miluje jako trubadúr. A také tu sedím já, Tomáš, kterému říkají Andělský, ačkoli stále opakuji, že jeden z nich je zloděj.

Ať krotí jazyk uzdou svou, ať se dnes hádky neozvou, ať zacloní nám oči včas, by nepily jed klamných krás.

 „Bratře Tomáši, hned po mši svaté se zeptám všech písařů," šeptá mi po svatém officiu bratr Reginald, můj socius a trpělivý sekretář. „Já myslím, že se kázání jenom někam ztratilo. Ty se raději věnuj práci na svém díle."

Ano, každý už na mě vidí, jak mi prchají síly. Stárnu a zapomínám celé věty. A na jaře už musím opustit Paříž a pospíchat do Neapole... Ach, Kriste rozepjatý na kříži, smiluj se nade mnou hříšným. Dej mi pevné srdce, které nezlomí ani slabost stáří. Dej mi srdce vnitřně svobodné, které nerozruší zapomenutá věta nebo ukradené kázání.

A již vystupujeme na Golgotu, stupňové modlitby před oltářem, s hlavou zakrytou před křížem Páně, tolik jsem zhřešil, Ježíši, to všechno je vina jen a jen má, je to má nezměrná pýcha, není na mně nic dobrého, jenom tys dobrý, confitemini Domino quoniam bonus, nebojím se Tě, Pane můj, ani mé hříchy Tě nemohou zastavit, Tys silnější než moje záliba v hříchu, Ty rozlamuješ tvrdé náhrobní kameny mého srdce, v záři Tvé zkrásní i mé ubohé tělo, a já budu po stupních kráčet do Tvého domu, stoupat do Jeruzaléma nebeského, abych Tě ustavičně chválil, chválil.

Otec Damián pozvedl evangelium a ono září před tváří zarytých pohanů. A pohnutým hlasem recituje svatá slova našeho Pána Ježíše Krista. Maria a Marta, dvě sestry a v jejich domě hostem Pán. Marta běhá a pečuje, Maria u nohou Pánových rozjímá o Božím Slovu. „Pane, nevadí ti, že mě sestra nechává obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže." Co je víc? Nazírat Pána v tiché kontemplaci, nebo utírat slzy a pot nemocných? Která řehole je vlastně nejlepší? A Ježíš se s láskou zahleděl do Martiny ustarané tváře, dotknul se jejích vlasů a potom rozevřel náruč, jako by v ní bylo dost místa pro Martu i Marii. „Marto, Marto, je jen málo věcí, jež by tě neznepokojily, tolik je toho třeba udělat, tolik slz setřít, tolik stránek napsat. Stačí však jenom nemnoho. A pak je tu ještě to nejlepší, pars optima, nejlepší úděl blažených, kteří bydlí v mém domě."

Převor kláštera tu sedí na své katedře, zachmuřený Vilém, hovoří tiše a káže tak, jako by četl rozsudek soudu. Soud nad námi všemi, ostuda hříšníků.

„Jak pravil Augustin, praotec Jákob sloužil sedm let, ale získal jen Leu s ospalýma očima. Musel sloužit ještě dalších sedm let, aby dosáhl krásné Ráchel. V tomto životě musíme nejprve konat dílo spravedlnosti, pracovat jako dělníci na Boží vinici. Jak ale mohl Jákob dosáhnout oné ctnosti, aby čtrnáct let v potu tváře pracoval, v úmoru, v úpalu, znaven tolika těžkostmi? Byla to krása Ráchel, která mu dávala sílu. Byla to touha po blaženosti. Jak napsal král Šalamoun, vstanu tedy a proběhnu městem, po ulicích a po náměstích budu hledat toho, jejž miluje mé srdce. Čtrnáct let hledal praotec Jákob svou Ráchel. A my trpíme a sténáme, namáháme se v ulicích a náměstích města, abychom nalezli toho, jehož milujeme svými ubohými silami - našeho Pána. Hleďme na Marii, co u něho nalezla? Proč se nepohnula od jeho nohou? Jak pravil Augustin, ona se alespoň krátce napila z pramene pravdy. Když Kristus usedl v jejím domě, nemohlo se její žíznící srdce odtrhnout od živé studnice pravdy. Jedla toho, kterému naslouchala. A bratři milí, za několik okamžiků také budeme jíst toho, kterému nasloucháme. Každý však ať nejprve zkoumá sám sebe, než přistoupí k tomuto stolu!"

Převore Viléme z Tours, bratře svatého života, proč mlčíš? Proč se rozhlížíš po tvářích bratří? Neříkej prosím nic, ať Pán zkrotí tvá ústa, ať se dnes hádky neozvou, jen mlč a ponechej mne, zoufalého a bídného Tomáše, v tichém zapomenutí.

„Každý však ať nejprve zkoumá sám sebe, než přistoupí k tomuto stolu! Bratři milí, jistě už jste slyšeli, že někdo odcizil kázání bratra Tomáše z Akvina, jež pojednávalo o pravé blaženosti. Vyzývám tohoto zloděje, aby zkoumal sám sebe a dříve, než zapadne slunce, svůj hřích napravil. Jen tak ještě může očekávat naše odpuštění."

Když Tomáš uchopil chléb do svých dlaní a on se mu v rukou proměnil ve svaté Tělo, viděl, že mu mezi prsty pulsuje živé a milující Srdce, tepající krví, zraněné a plačící Srdce, jež znovu a znovu puká. A viděl, že zanedlouho stejně pukne i jeho vlastní srdce, malé a unavené srdce upracovaného Jákoba, již brzy Tě budu chválit v domě Tvém, Kriste Ježíši, již brzy budu objímat a líbat svou vytouženou Ráchel, ano, já jsem ten zloděj řádu kazatelů, urval jsem si Tvé Srdce, utrhl jsem si Tě jako zamilovaná Marie Magdalena, Tvá krev mi stéká po rukou, Ježíši. A viděl, že to Srdce je větší než celý klášter svatého Jakuba, větší než celá Paříž, větší než všichni zloději světa.

 

ZAHŘÁT BLIŽNÍ

Ad Terciam

 „Nejdražší Reginalde, tebe to opravdu tolik rmoutí?"

„Otče Tomáši, věřím, že i bez zapsaných slov bude tvé kázání v katedrále moudré a dokonalé. Ale děsím se pomyšlení, že bez oné věty nepokročíš ve svém díle. Celý křesťanský svět čeká na tvůj Souhrn teologie, na tvou Summu. Ještě jsi nedokončil ani druhou část druhého dílu..."

„Nejdražší Reginalde, když jsme se teď oba modlili v celách, připomněla nám Matka církev dar Ducha. Ducha, který může srdce, ústa, mysl, cit k Božím chválám roznítit. Ale nejenom to, nejdražší Reginalde, prosili jsme, aby Duch v nás rozdmýchal lásky žár, aby oheň náš i bližní hřál."

„Otče Tomáši?"

„Neboj se, můj stálý společníku, věříme, že Pán drží naše životy pevně v ruce. I to, že jsem zapomněl onu větu a že se ztratilo kázání o blaženosti svatých, má svůj smysl. Modlili jsme se hymnus svatého Ambrože a při těch slovech mi dal Pán nahlédnout, proč se tak stalo." „Otče Tomáši?"

„Flammescat igne caritas, accendat ardor proximos. Aby Duch v nás rozdmýchal lásky žár, aby oheň nás i bližní hřál."

„Otče Tomáši?"

„Věta, kterou jsem zapomněl, v sobě obsahuje nějakou strašlivou myšlenku. Myšlenku, která až do morku kosti zranila našeho bližního, a to tak, že se dopustil krádeže." „Tvé kázání přece obsahuje mnoho vět!"

„Ano, ale to, že jsem zapomněl právě jednu jedinou, není náhoda. Stává se, že rozum přikáže paměti, aby vymazala něco nepříjemného. Vzpomínáš, co o paměti napsal Filosof? Ta zapomenutá věta je ostrá jako meč."

„Já si také na žádnou takovou nepamatuji. Máš-li pravdu, nebude těžké zloděje odhalit. Tvé kázání mohli číst jen přepisovači."

„Ale právě včera večer po deváté hodině modliteb se v knihovně sešli učitelé univerzity a rozbalovali svitky. Pověděl mi o tom Otec převor, který bohužel hned začal s vyšetřováním. Zdá se, že kázání mohli číst i další lidé."

„A jednoho z nich zasáhla tvá věta. A to ti, bratře, opravdu odhalil Pán? Nezlob se, že tolik pochybuji, ale musíš si přiznat, že tvé tělo podléhá únavě. Otče Tomáši, bojím se o tebe!"

„Asi skutečně můj čas nazrává. Ale mysl mi nepřestává pracovat. Tuším, že to je dílo našeho Pána. To on si přál, abych větu zapomněl!"

„Proč by Pán bránil tvému dílu? Proč by překážel tvé práci na poli teologie? Vždyť každým svým slovem ho nesmírně oslavuješ?"

Doktor Tomáš z Akvina se pousmál. Bratr Reginald si vzpomněl, jak kdysi viděl lovce spěchající na hon divoké zvěře. Právě takový výraz měl ve tváři jeho milovaný Mistr. Seděl tu rozvalený na stoličce a zářil. Nezačíná už ve svém stáří bláznit? Dnes při svaté mši hleděl na hostii tak dlouho, až se ho Reginald musel dotknout jako spícího. Ach, Pane, je tak těžké rozlišit šílenství od ušlechtilé lásky! Co se to s ním děje? Copak neví, že musí dopsat svůj Souhrn veškeré teologie?

„Existuje ještě jiné dílo, a to je dílo lásky k bližnímu. Bůh nás chce použít k tomu, abychom ohněm Ducha svatého prohřáli ránu jednoho našeho bratra. To není méně důležité než napěchovat posvátnou vědu do svazků těžkých jako kůň. Dnes je tu zraněný bratr. Skrývá se za těmito zdmi jako zvíře zasažené šípem. Najdeme ho před branami Jericha a nalijeme víno do jeho studených ran."

Bratr Reginald odevzdaně vzdychl.

„A kteří bratři byli včera odpoledne v knihovně?"

„Byli tam oba knihovníci, Oto a mladý Martinus. A dva učitelé univerzity. Damián a Roman." (Pokr.)

+++

O POKUŠENÍ

Modli se, abys neupadl do pokušení své víry. Modli se, abys skrze samolibost své mysli nevesel do pokušení démona rouhání a pýchy. Modli se, abys nevešel s Božím dopuštěním do zjevných pokušení těch smyslů, jimiž na tebe satan umí naléhat, když to Bůh dopustí kvůli pošetilým myšlenkám, jimiž se obíráš... Modli se, abys nevešel do pokušení duše skrze pochybnosti a dráždění, jimiž je duše násilně vtahována do velikého sporu. Příprav se celou svou duší, zakusíš tělesná pokušení; proplouvej jimi všemi svými údy a naplní se tvé oči slzami, aby tak anděl, který tě střeží, se od tebe nevzdálil. Neboť beze zkoušek Boží prozřetelnosti ho nevidíš a nemůžeš obdržet smělost před Bohem ani se naučit moudrosti Ducha a nemůže v tobě být pevně založena božská touha. Před pokušeními se člověk modlí k Bohu, jako by mu byl cizí; ale když vejde do pokušení z lásky k němu a nedopustí, aby se nechal svést, pak okamžitě má — tak jak byl — Boha za svého dlužníka a Bůh se s ním vypořádá jako opravdový přítel, protože ten člověk bojoval s jeho nepřítelem a porazil jej pro Boží vůli. To je ono „modlete se, abyste nevešli do pokušení" A opět, modli se, abys nevešel do toho pokušení pro svou povýšenost, ale z lásky k Bohu, aby tak v tobě vítězila Boží moc. Modli se, abys nevešel do takových zkoušek kvůli pošetilosti svých myšlenek a skutků, ale spíš proto, aby mohla být prozkoušena tvá láska k Bohu a aby v tvé trpělivosti byla oslavena jeho síla.

Pokušení je prospěšné pro každého... Asketičtí bojovníci jsou pokoušeni, aby si ke svému bohatství získali něco navíc; zahálčiví jsou pokoušeni, aby se tím chránili před tím, co je pro ně škodlivé; spáči jsou pokoušeni, aby byli vyzbrojeni bdělostí; ti, kdo se vzdálili, jsou pokoušeni, aby se mohli dostat blíže k Bohu; ti, kdo jsou Boží, jsou pokoušeni, aby mohli směle vstoupit do jeho domu... Neexistuje člověk, který by se necítil v době výcviku tíživě. A neexistuje člověk, který by neshledával hořkou tu dobu, kdy se mu podává k pití silný nápoj zkoušek. Bez pokušení člověk nemůže nabýt silné povahy.. 

Jakmile božská milost zajistila jeho myšlení... takže člověk vkládá svou důvěru v Boha, začíná ho krůček po krůčku uvádět do pokušení. Dovoluje, aby mu byla posílána pokušení odpovídající jeho míře, aby se pokusil unést jejich sílu. Ale právě v těchto pokušeních ho její pomoc hmatatelně přitahuje, aby dostal odvahu, dokud poznenáhlu nenabude zkušenosti, nezíská moudrost a nebude na své nepřátele pohlížet s opovržením skrze důvěru, kterou má v Boha, neboť není možné, aby člověk bez pokušení rostl moudře v duchovním boji, uznal svého živitele a chápal svého Boha a byl vskrytu posílen ve své víře, leda na základě zkušenosti, které se mu dostalo... Neboť Boží úžasná láska k člověku se mu ukázala, když se ocitl v okolnostech, které ho odtrhly od naděje. V nich Bůh ukazuje svou moc tím, že ho zachraňuje. Izák Syrský

+++

POZDĚ

 

TEN DEN TAK NEKONEČNÝ ZDÁL SE

A VČEREJŠEK TAK SNADNO ODBYTÝ

KOLEJE SBÍHALY SE V DÁLCE

NE NELKEJME ZDE NEJDE O CITY

 

MĚLI JSME MÍSTO PLANÝCH ŘEČÍ

PŘES ŘEKU LÉTHÉ STAVĚT MOST

PODEPŘÍT RUKOU RUKU NĚČÍ

A ZTEČÍ BRÁT SVOU POVINNOST

 

NÁHLE JE VEČER V ZTICHLÉM KRAJI

STÍNY SE UKLÁDAJÍ KE SPANÍ

V MYSLI SE PRUDCE ROZLÉHAJÍ

OZVĚNY PŘESLECHNUTÝCH VOLÁNÍ

 

Pavel Kroupa

+++

KOLABORACE SE SVĚTOVLÁDOU NOVÉ DOBY


 

Nejednou jsme se zamýšleli nad tím, jak mohly kdy kulturní národy podlehnout ve 20.stol. takovému úpadku, takovému pohrdání nejběžnějšími a nejzákladnějšími základy lidskosti, a tak se vzepřít základním Božím přikázáním. Hitlerovský nacismus, kterému se národy lehkomyslně podřizovaly, a kde dělnictvo poslušně vyrábělo zbraně pro říši a jezdilo na zaslouženou dovolenou do hor, nebo stalinský komunismus, ve kterém se tolika lidem tak zalíbilo, že hleděli udat každého bohatšího jako reakční živel, aby mu mohlo být všechno ukradeno pod záminkou znárodňování! Kolik udání pršelo na jedince snaživé, odvážné a přičinlivé! Němečtí nacisté i sovětští politruci hluboce pohrdali četnými národy, když viděli tolik zrádnosti a udavačství takzvaných slušných občánků.

A co teprve nyní – ve 21.stol! Někdo tvrdí, že po komunistickém očistci následuje peklo spotřební demokracie, ve skutečnosti fanatické prosazování lidských práv bez ohledu na Boha jako původce a dárce všech lidských práv, až posléze převládl nový donucovací režim, ale s nátěrem lidskosti, ale také válečného štvaní proti všem jinak smýšlejícím lidem. Každý jinak smýšlející člověk je stíhán jako terorista, jsou mu upírána veškerá lidská práva, dokud se nestane obětí protiteroristické války nebo zmizí v nějakém Guantanámu. To, že i někteří křesťané v tomto prostředí selhávají, že nejsou takovou hrází, která by byla odolná, není obžaloba Ježíše Krista ani jeho tajemného Těla – Církve svaté. To je obžaloba těch, kdo naletěli na fráze o lidských právech bez Boha a pak i proti Bohu, že totiž zatoužili spojit neslučitelné: Ducha svatého a ducha tohoto světa, Ducha Kristova a ducha lidských práv. Z toho je jasně vidět, že se kompromisnictví nevyplácí a že musíme bdít nad tím, aby nikdo nedělal jménem Ježíše Krista a svaté Církve takové kompromisy s duchem světa či ideou lidských práv, odtrženou od Krista, protože se tím nic nezachrání. Zlé si neúprosně vyžádá své a pomalu, ale jistě vytlačí, v rukavičkách i násilím ony snílky, kteří mu pomáhají, kteří se domnívají, že mohou očistit ďáblova pacholka, a pokřtít Mefistofela. Kristův duch se nedá spojovat s duchem antikrista, s veřejným míněním tohoto světa. Tohoto ducha Ježíš prostě zarazil, za zlého ducha se nemodlil, od zlého se odvrátil, odsoudil jej a varoval před ním své učedníky. Víme, jak ostře odbyl i prvního mezi apoštoly, Petra, když neměl na mysli věci božské, ale pouze lidské.

Opravdu je na pováženou kolik politických nevěstek a zaprodanců se rázem vynořuje v čele politických stran, státních úřadů, nebo v hromadných sdělovacích prostředcích, aby společně, jednomyslně provozovali velkou prádelnu lidských mozků. Budou cedit komára, ale záležitost opravdové spravedlnosti odmítnou jako nemístnou. Je smutné, když se hlavní veličiny v Božím lidu ustrašeně krčí a líně se schovávají ve svých rezidencích, aby sledovali všechno okolní dějství zpod peřiny. Když nedovedou odhodlaně vystoupit v čele zástupu Božích dětí proti manželství homosexuálů a lesbiček, proti sprosté sexuální výchově dětí ve škole, pak si takoví falešní nebíčkáři mohou nějakou tu svou vybájenou bibličku strčit leda za klobouk.

Co je duch tohoto světa a co je vůbec tento svět, jemuž se mají Boží děti vyvarovat? Jistě tím není myšlen svět fyzický, ani občanská pospolitost. Svět, to je prostředí pro sebe, to je neokázale vystupující a utajovaný blok, který záludně usiluje, aby všichni byli do tohoto bloku zasazeni veřejně a státně a povinně a - jakoby oficiálně. Je to onen blok lidí, kteří odmítají Ježíše Krista nad sebou, anebo ho neuznávají takovým Pánem, jakým je, naprostým Pánem všeho myšlení, všeho mluvení, všeho jednání, zkrátka Králem králů. Tito lidé neuznávají nad sebou a nad lidským rozumem nic a nikoho, sami si chtějí být pánem a cílem je jim člověk sám o sobě. Štěstí je jim pouze zde na zemi ve statcích tohoto světa. Ježíš Kristus je tady povolen výhradně v soukromí, které nesmí žádným vnějším příkazem ani sociálním nátlakem nějak pronikat do veřejného života. A kdyby někdo chtěl jménem našeho Pána, jménem Boha důrazně zasahovat do veřejného života nebo vést lidi, aby si takto zařídili veřejné vedení svých záležitostí, bylo by rozhodně zakročeno. Tomu účelu slouží soustavné odposlouchávání soukromých telefonních hovorů a sledování mejlů, ale také veřejné napadání duchovních osob v masmédiích, většinou nepodložené nebo na základě vymyšlených obvinění. Duch tohoto světa chce maximálně vyloučit jakýkoliv Boží vliv na výchovu, na řízení veřejných záležitostí, na různá veřejná řešení obecných i zvláštních problémů.

Tu je povinností Boží dětí stát na stráži, dobývat každou oblast pro Boha, nedat se zlákat frázemi lidských práv či sebe vznešenějšími hesly, a nepřistoupit na spolupráci s tím, kdo hodlá budovat království tohoto světa bez Krista, protože to nakonec bude proti Kristu, ale i proti každému člověku.

To ale není vše. Nestačí jen odmítavý postoj k lidskosti odtržené od prazákladu života. Nestačí ani rezignovat, ani bezmocně krčit rameny, ani jen lomit rukama, že taková zmatená je už celá nová doba. Je třeba ukázat, rozhodně ukázat, jaké je Boží právo na člověka, na lidské rozhodování, na jeho život, na řízení člověka a celé jeho společnosti a kultury. Je třeba to ovšem ukázat otevřeně, jasně, přesně, ale hlavně s láskou. Nemám tu na mysli žádné jedovaté výpady ani hádky, jaké u nás podněcovali jedinci, kteří se sami povyšovali na všelijaké průkopníky uceleného a souborného učení Krista. Tím bychom zejména dnes nic nespravili. Vždyť silnými slovy dovedou vládnout také ostatní a často obratněji. Je třeba představit světu nového Krista a tedy živé a osobně prožívané učení svaté víry a ukázat, proč se socialismus, komunismus a kapitalismus tak ostře staví proti tajemnému Tělu Kristovu, jak pronásleduje Boží děti, a stíhá je pomluvami o zneužívání dětí, o obětech dětí. Ježíš Kristus a jeho svatá Církev stojí ostře proti této rozbujelosti ryze pozemského, ryze časného, protože v tom časném se nikdy neshodneme bez duchovních a mravních základů.

Kristus Pán nás učí nesmírné hodnotě všech lidí, protože jsou všichni povoláni v Krvi Kristově za Boží děti. Tady neplatí žádné rozdíly společenského postavení ani tříd, ani národů velkých a malých, ras ušlechtilých a méně dobrých, ani států domněle vyspělejších jen kvůli tomu, že mají v ústavě slova o demokracii.

A ti, kdo přísahají na tento svět, na tuto spotřební demokracii, musí vidět jasně vynikající životnost učení Páně a nezbytný maják jeho Církve. Proto musíme být kvasem, světlem a solí světa. Nesmíme rezignovat, ani ze světa utíkat. Nesmíme se v duchovním životě uchylovat pouze do samoty a nechat svět se potácet, a řešit si naslepo svoje problémy. Co prorozjímáš, to musíš ventilovat dál a projevovat na veřejnosti. Nesmíš utíkat ze světa, protože ani Ježíš nás nechce vzít ze světa. Máme, musíme ve světě dále přebývat, ale s celou svou úlohou, totiž abychom ukázali krásu, vznešenost a hlavně životnost učení naší svaté víry a Ježíšovy Církve. Nezapomeňme, že toto je argument, který na nevěřící nesmírně působí. Někteří však namítají, že jsme měli už dost času ukázat tuto životnost Ježíšovy nauky. Zapomínají ovšem, že Ježíšova myšlenka a působení jeho hlasatelů se nemůže podobat metodám donucovacích režimů. A když se o to některé Boží děti snaží, končí to žalostným obrácením vnějším, které nechalo pod slupkou křesťanství hnijící jádro starých ohavností. Ježíšovo učení o Božím království je nabídnuto lidem, aby po něm dobrovolně vztáhli ruce, aby je dobrovolně zasadili do svého života a snažili se podle něho proměnit svět. Nezapomínejme také na to, že Boží děti nikdy nemohly snadno pracovat podle svého, přetvářet lidstvo podle Ježíšových svatých plánů. Státníci a politici pečlivě bděli nad tím, aby učení svaté víry zůstalo vždycky poněkud ustrojené, učesané  až nastrojené. Vsadili si kříž na své koruny, do svých vývěsních štítů, protože to bylo pohodlnější, než nést tento průšvih všech průšvihů všedním životem a snášet jej společně s Ježíšem Kristem ve všem, co vyžaduje, co žádá a doporučuje. Ježíš odevzdává své myšlenky naší prozíravosti a moudrosti. Tím je však také ponechává naší slabosti a vypočítavosti, která se často ráda domáhala vynikajících církevních míst, protože jí poskytovala možnost uplatnit své touhy po moci, po slávě, lesku a nádheře, po světském  naplnění. Tím vším ale nebyly ochuzeny ani oslabeny Ježíšovy myšlenky, ani tajemné Kristovo Tělo, Církev svatá. Stojí před námi vítězně a před našimi problémy jako dřív, stojí před naší dobou, jako stávaly před každým vážným rozcestím našich dějin. V celé prostotě, kráse i životnosti. Nyní jde o to, aby každý, kdo chce být Kristův, nesl ve svém životě dvojí: předně Ježíše Krista a jeho odkaz a dále aby znal svou dobu a miloval lid v ní. Jenže to je strašně těžké za podmínek soustavné masmediální masáže našich mozků. V soudobé spotřební společnosti, která se z demokracie většinou zvrhá v demagogii, kde se stokrát opakovaná lež stává pravdou, žijeme v nebývale masově rozšířené lži, ba dokonce v nových strukturách lži. Při tom všem se s iluzí vlastní svobody chodíme posilovat svátostmi Kristovy Církve a jsme čím dál tím víc ranění slepotou a posedlí tmou. To je průšvih naší doby: nevědomost, zaviněná vlastní leností, zbabělostí a ignorancí vůči pravdě.

Boží lid musí pravdu soustavně hledat a po nalezení, stále a trpělivě utvrzovat a odhalovat ostatním. Kdo se spolehne na pohodlné přijímání předžvýkaných polopravd z masmedií, vypadává z Božího lidu a upadá na úroveň mediálně znásilňovaných mas. Průšvih zahrnuje i naši lhostejnost nebo i nenávist vůči tolika bližním, zástupům, které se nechaly omámit a narkotizovat působením masmédií. Musíme milovat bližní takové, jací jsou, neodsuzovat je pro jejich chyby, nýbrž jde o to podat jim pomocnou ruku a ukázat jim svým příkladem, že je milujeme, že nám na nich záleží, že nám právě jako Božím dětem záleží na dobru všech, se kterými se dosud nejednalo a stále ještě nejedná spravedlivě. Kvůli našemu Pánu nesmíme prchat před širokými masami, od světa, ani od odpovědnosti. Máme jim ukázat, jak spolu s Ježíšem Kristem objevit řešení problémů, které jsou otevřenými ranami na lidstvu a které se musejí řešit. Nechceme, aby se řešily bez nás, svědků Ježíše Krista, totiž bez Krista.

Když se skláníme k širokým masám, tedy nikomu nepomohou žádné kompromisy, ani z ohledu na rozsáhlý úpadek osamělého davu, ani jen z nějakého ohledu na tradici. Kdyby za křesťanstvím nestála Boží síla, sám Bůh a jeho pravda, nemělo by smysl je ani tolerovat, protože by to překáželo lidskému snažení o zajištění štěstí všem, kdo ho zasluhují.

Zde je zase nesmírně důležitý co nejdokonalejší, nejzářivější příklad dobroty porozumění všem a všemu, lásky a obětavosti, pohotovosti ke službě a snahy o spolupráci řešení, aby viděli ti, kdo Ježíše Krista a jeho Církev neznají a předpojatě odsuzují Kristovo tajemné Tělo – obecnou Církev, ale jsou ochotni nestranně se zamyslit jako nad hodnotou, aby viděli životnost naší pravdy a od tohoto aby přešli k vlastnímu zkoumání Krista. Jinak můžeme nakrásně dokazovat božskost učení Páně a neštěstí těch, kdo je neznají. Budeme bez lásky, jako zvučící kov.

Nespoléhejme tedy opovážlivě na slova Páně, že mocnosti pekelné nikdy nepřemohou jeho svatou Církev, a že on sám se modlí, aby Petr v jejím čele nikdy nepadl. Nasaďme sami sebe do těch nejvíce ohrožených míst. Pro Krista se smíme odvážit všeho, neboť i Ježíš se dovedl postavit proti zpovrchnělému farizejství,  proti nadutosti vrchnosti ze synagogy, s důtkami vyháněl kšeftaře z Božího domu, a převracel jejich stoly v domě našeho Otce, takže z pohledu falešných nebíčkářů vypadal jako úplný barbar. Maria za nás prosit nepřestane, dědictví Otců zachovej nám, Pane!


 

+++

MODLITBA ZA SVĚT

Pane, klepu na dveře tvého slitování. Pošli pomoc mým rozptýleným pudům, které jsou otráveny množstvím vášní a mocí temnoty. Vždyť vidíš mé skryté rány: vzbuď ve mně lítost — třebas i neúměrnou tíži mých hříchů, vždyť kdyby se mi dostalo vědomí mých hříchů v plném rozsahu, Pane, má duše by z té hořké bolesti zašla ... Jméno Ježíšovo, klíči ke všem darům, otevří mi veliké dveře do své pokladnice, abych tam mohl vejít a chválou vycházející ze srdce tě mohl chválit za tvá milosrdenství, která jsem zakusil v těchto posledních dnech; vždyť jsi příšel a obnovil mě poznáním nového věku.

Můj Spasiteli, ochraňuj mé před klamem démonů; Bože můj, vzdal ode mě nedbalé svědomí; má Naděje, vylij do mého srdce opojení, které se nakládá na naději v tebe. Ježíši Kriste, vzkříšení a světlo všech světů, vlož na hlavu mé duše korunu tvého poznání; otevří přede mnou hned dveře milosrdenství; kéž paprsky tvé milosti září v mém srdci; buď vůdcem nohám mých myšlenek, dokud nedojdu na Sión, tvou svatou horu   Učiň mě hodným toho svatého města, do kterého svatí vešli na konci své cesty. Můj Stvoříteli a má Naděje, Kotvo mého života uprostřed bouří. Oporo mé chabé přírozenosti! Cti mého potupného stavu, ty mi pozvedáš hlavu, která se sklonila k zemi, nevydávej mě choutkám mého protivníka. Izák Syrský

+++¨

POTŘEBA POSTU

 


 

AČ V PRAVDĚ

 NEJEDNOTNÍ

 SHODNÉM SE

 CO JE MÓDNÍ

O PŘÍZEŇ

 PLNÝCH STOLŮ

 DEREM SE

 DO ÚMORU


 

PLNĚ NÁS

 ZAMĚSTNÁVÁ

 PŘEMÍRA

 SVĚTSKÝCH ZÁBAV

ŽE DUŠE

 PŘITOM CHŘADNE

 NÁS ANI

 NENAPADNE


 

Pavel Kroupa

+++

MÍSTO REZIGNACE ČELIT SVĚTOVLÁDĚ NOVÉ DOBY


 

Pravý pokračovatel ukřižovaného Boha rozhodně a nekompromisně čelí takovému průšvihu. Učení o Kříži jakožto extrémním utrpení a smrti, která však sahá až za hrob, totiž do místa zatracenců, je tajemství, které je lidem světa cizí. Tady jde o víc než jen o potupné umučení Božího Syna na světě, nýbrž o věčnou smrt, do níž se Spasitel na tři dny ponořil. Židé zavrhují Kristův kříž, bloudící a odpadlíci tím pohrdají, světáci kříž demonstrativně odstraňují. Přesto je to velké tajemství, kterému se musíme učit v Ježíšově škole. Jedině tam se dá osvojit. Marně bys hledal na akademické půdě učence, který by to vyučoval. Marně se budeš radit se zkušeností vědců a badatelů. Marně bys něco takového hledal u hlasatelů přirozených lidských práv. Jedině milostivý Ježíš Kristus tě může naučit tomuto svému tajemství a dát ti okusit jeho sladkost.

Snažte se tedy, abyste pod vedením tak velkého Učitele učinili pokroky v této vznešené vědě. Záhy si osvojíte i všechny jiné vědy, protože v ní jsou všechny ostatní vědy obsažené ve vynikajícím stupni. Co jiného je v jádru naše filozofie, naše teologie? Toto je onen kámen mudrců, který při trpělivé vytrvalosti přeměňuje nejhorší bolest ve slast, chudobu v bohatství, nejhlubší pokoření ve slávu na výsostech. Kdo z vás dovede nejlépe snášet svůj průšvih, ten je ze všech nejvzdělanější, i kdyby neznal abecedu ani násobilku.

Víte, co říká apoštol Pavel po návratu z třetího nebe, kde mu bylo dáno nahlédnout do tajemství skrytého samým andělům? Blaženě volá: Nechci znát nic jiného, než ukřižovaného Ježíše Krista (1Kor2,2). Radujte se, vy ubozí neučení, chudobná prostá žena a bez vědy, která dovede pokojně a radostně trpět, dokáže víc než nejučenější doktor z Harvardu nebo Sorbonny, který nedokáže tak dobře trpět jako ona!

Jste opravdovými články Kristova těla. Dokážete si uvědomit, jaká je to důstojnost, ale také odpovědnost? Tak pro nás není nic důležitějšího. Pro nás je tedy nutné snášet problémy zrovna tak. Hlava je korunovaná trním. A ruce by měly být ozdobené růžemi? Na hlavu plivou a hází bláto cestou na Kalvárii. A usedlosti by měly spočívat na trůně uprostřed parfémů s líbeznou vůní? Hlava nemá místa, kde by spočinula. A nohy by si měly změkčile hovět v prachových peřinách? To by byl neslýchaný rozpor, šílená zvrácenost! Ne, pokud doopravdy čelíte svým trampotám, nepodléhejte zbožným iluzím! Ty Boží děti, které můžete sledovat v masmédiích, jež znamenají svět, tyhle televizní hvězdy, oslavenci a výsostné veličiny akademické půdy, zazobanci, vyznamenaní a odměňovaní zednářskými cenami, a ti, kterým poplácají mocnáři po ramenou, nejsou pravými učedníky ani opravdovými údy ukřižovaného Ježíše. To byste křivdili hlavě, korunované trním a pravdě evangelia, pokud byste smýšleli opačně. Kolik je zdánlivých Božích dětí, které si domýšlejí, že jsou hodnými následovníky Spasitele, ale ve skutečnosti jsou jeho nejzrádnějšími pronásledovateli. Vyhýbají se problémům jako čert kříži. Kráčejí světem cestou nejmenšího odporu. Jsou to chameleoni, kteří jsou v každé době zadobře se všemi mocnými a známými celebritami. Zatímco rukou dělají znamení Kříže, ve svém srdci mají kříž leda hákový!

Jakmile jste vedeni Božím Duchem a žijete takový život jako Ježíš Kristus, vaše Hlava, celá pokrytá trním a poplivaná, tak nečekejte něco lepšího než trní, hřeby a rány, nečekejte uznání od nadřízených, nečekejte ze světa nic jiného než pomluvy, odsouzení a plivance, podraz a rány na každém kroku. Je nutné, aby se s žákem jednalo jako s učitelem. S každým údem jako s hlavou. A pokud vám nebe představilo dvě koruny, jako svaté Kateřině Sienské, jednu trnovou a druhou korunu z růží, vyberte si s ní bez váhání trnovou korunu, a přijměte ji na hlavu, abyste se podobali Ježíšovi.

Máte být chrámy ducha svatého. Tak pro vás není nic tak nezbytného. Dobře víte, milé sestry a bratři, že jste živými chrámy Ducha Svatého a že tento Bůh lásky vás chce jednou použít jako živé kameny ke stavbě nebeského Jeruzaléma. Připravte se tedy na to, že budete vystaveni hrozným trampotám a nátlakům. Pro vás, a ne pro Židy, dopustil Bůh vznik Osvětimi nebo Guantanáma. Tam neměli chodit přednostně Židé ani teroristé, nýbrž jsme tam měli jít dobrovolně my, křesťané, protože my jsme ti noví Židé. My jsme ti, které falešný vládce světa má za extrémistické živly či nebezpečné šiřitele opia národů.

Bůh stvořil každého z nás jako jedinečný, neopakovatelný, originální obraz. Kdokoli vedle vás je úplně jiný, než vy, a snášet ho je samo o sobě dost obtížné. Jako se diamant brousí diamantem, tak se člověk brousí člověkem. Sama společenskost člověka je náročná, a dobývá se tím, že se čelí a vzdoruje problémové stránce naší lidské bytosti. Jinak byste všude překáželi a vyčnívali jako bludné balvany z doby ledové. Varujte se toho, že byste se protivili kladivu, které vás upravuje tvrdou ránou. Dávejte pozor na dláto, které vás odporně a protivně otesává a na ruku, která vás drží pod krkem. Možná vás chce prozíravý Stavitel učinit jedním z nejpevnějších pilířů na své věčné budově, jednou z nejkrásnějších ozdob svého nebeského Jeruzaléma. Všechny jeho protivné údery mají spolehlivý zásah a jsou udělovány s láskou. Neučiní chybný úder, pokud člověk svou netrpělivostí nezmaří užitečnost toho zásahu.

V Duchu Svatém se dá průšvih přirovnat k nástroji, který čistí pšenici od koukole a plev. Nechejte se sebou bez odporu cloumat sem a tam jako pšenice ve větru. Jste přece v Hospodářově ruce a brzy budete v jeho sýpce. Dá se to přirovnat k ohni, který žárem svého plamene stráví rez železa. Náš Bůh je stravující oheň, který přebývá v každém z nás svým životním propadnutím, aby nás očistil, ale nezničil, jako kdysi v hořícím keři. Konečně se dá přirovnat takový životní trapas k výhni, kde se zkouší zlato, zda vydrží zkoušku ohněm. Odpad se však brání plamenům a zaniká v dýmu. Kdo dovede opravdu čelit průšvihu, ten se očišťuje svou trpělivostí ve výhni strastí a pokušení. Kdežto ten, kdo chodí cestou nejmenšího odporu a úspěšně proplouvá za všech režimů, zase hyne v dýmu pro svou zbabělost a podlézavost.

Řeknu vám to otevřeně, když snášet průšvihy tak je snášet hrdinsky.

Sledujte, vy všichni výstředníci, vězící v nějakém průšvihu, velký počet svědků, kteří mlčky dokazují, co vám říkám. Sledujte spravedlivého Ábela, který je zabitý svým bratrem. Sledujte Abraháma, který putuje světem jako cizinec, anebo Lota, který je vyhnaný ze své země. Sledujte Jakuba, který je pronásledovaný svým bratrem. Sledujte Tobiáše, který je raněný slepotou. Sledujte spravedlivého a zchudlého Joba, poníženého a pokrytého ranami od hlavy až k patě.

Sledujte život apoštolů a mučedníků, co zbarvili zem svou krví. Pozorujte život tolika zneuctěných, pohaněných, vyhnaných a vyhoštěných panen a vyznavačů, kteří všichni volají se svatým Pavlem: Sledujte Ježíše, který strašně trpěl na kříži, aby tak nejpotupnějším průšvihem vešli do své slávy. Pohleďte, jak vedle Ježíše, prorazil meč bolesti něžné a nevinné srdce přečisté Panny Marie.

Kdo z nás by se pak mohl zdráhat přijmout svou trapnou polízanici a odmítat ji klidně snášet? Kdo z nás by rád nespěchal k místům, kde ví, že ho jen zpočátku čeká strašné propadnutí? Kdo by nezvolal s rožněným svatým mučedníkem Vavřincem s dávkou černého humoru: Už mě můžete otočit, abych se propekl ze všech stran?!

Řeknu vám to polopatě, když snášet průšvihy tak ne jako padavky.

Pokud se zdráháte trpělivě snášet a odevzdaně nést svůj životní skandál, jako to činili vyvolení, přesto ho musíte nést, třebaže s odporem, reptáním a netrpělivostí, prostě jako padavky. Budete podobní rouhajícímu lotru na kříži, takže se vám nakonec přihodí to, co se stalo zlému lotrovi, který z výšky svého kříže padl na dno propasti. Neklamte se, tohle okolní porušené životní prostředí nás vůbec nečiní blaženými. V této krajině posedlé tmou nevidíme vůbec jasno. Na tomto bouřlivém moři není zhola žádná vytoužená pohoda. Na tomto místě pokušení a v tomto zaminovaném bojovém poli není nikdy nic bez poranění. Na této trním pokryté zemi jsme neustále vystaveni průšvihům všeho druhu. Ať už se tomu někdo zoufale brání nebo to hrdě přijímá, musí to nést vyvolení hrdinové i hroutící se padavky.

Vštěpujte si paměti tuto hrstku zásad přístupu k průšvihům.

Zvol si pro sebe jeden z křížů na Golgotě. Vyber si moudře, protože snášet nějaký problém je nevyhnutelné. Můžeš trpět buď jako hrdina, nebo jako padavka, který je pořád na dně a libuje si ve vlastní depresi.

Pokud se zdráháš trpět pokojně a s radostí jako Ježíš, anebo aspoň odhodlaně jako kajícný lotr, tak budeš trpět proti své vůli, tedy strašně a zoufale jako zlý lotr. Bude třeba, abys vypil až do dna kalich hořkosti, bez jakékoli útěchy milosti a abys snášel celé břemeno svého průšvihu bez nějaké pomoci Ježíše. Bude také třeba, abys nesl osudné břímě, co falešný duch světa přidá k tvému průšvihu netrpělivostí, která tě bude pořád srážet jako Sysifa. A potom, cos bys zoufale trpěl se zlým lotrem na zemi, doprovodíš ho do věčného propadání.

Nic není tak užitečného ani tak smysluplného jako snášení kříže.´

Prostě když už vězíš v průšvihu, tak je třeba, aby ti to bylo k prospěchu a posile. Každý průšvih na nás doléhá s tím, abychom ho zdolávali. Nikdy na nás nedolehne větší polízanice, než taková, jaká nás má zocelit. Co tě nezabije, to tě posílí. Buď to uneseme s  pomocí Boží, který nám přidá sílu, nebo by nás to mělo zlomit, a pak to Bůh odejme. Každopádně se ti průšvih, kterému hrdě čelíš, stane sladkým jařmem, když ho snášíš s Ježíšem. Stane se ti dvěma křídly, kterými tě bude povznášet nad hranice tvé bytosti. Stane se stožárem lodičky, která tě šťastně a lehce dopraví do přístavu spásy. Snášej svůj průšvih trpělivě a skrze tento dobře nesený problém budeš ve své vnitřní temnotě osvícen. Kdo nic netrpí uprostřed pokušení, nemůže získat žádné zásluhy. Snášej svůj průšvih radostně a zahoříš Boží láskou.

Růže se dají trhat jedině mezi trním. Jen trápení je pokrmem lásky k Bohu, jako je dřevo palivem pro oheň. Nakolik se zapřeš v trpělivém snášení utrpení, natolik pokročíš v Boží lásce. Nečekej nic velkého od těch choulostivých a líných vykutálenců, kteří se vyhýbají každé patálii, když se k nim blíží, a nikdy nepomyslí na to, aby ji dobrovolně vzali na sebe. Takoví chytráci hledí  vybruslit z každé lapálie cestou nejmenšího odporu. To je celina, která plodí jen bodláčí, protože není vůbec oraná ani okopávaná rukou moudrého hospodáře. To je stojatá zapáchající voda, jaká se nehodí ani k mytí ani k pití. Sůl, která ztratila chuť, a dá se leda vyhodit. Snášej svou polízanici s radostí a načerpáš z toho vítěznou moc, které nedokáže odporovat nikdo z tvých nepřátel. A budeš přitom zakoušet posilu, jakou nelze s ničím srovnat. Řeknu vám to na rovinu, přátelé, pravý pozemský ráj spočívá v tom, že se dá něco strpět pro Ježíše Krista. To není žádný masochismus, nýbrž realismus. Ptejte se všech svatých a odpoví vám, že nikdy nezakusili vzácnější hostinu, než když mohli snášet největší patálie. Ať se na mne sesypou všechna ďáblova muka! - Volal svatý mučedník Ignác. Buď trpět, anebo zemřít, říkala svatá Terezie. Trpět, ne umřít! - Opakovala svatá Magdaléna de Pazzi. Trpět a být opovrhovaný pro Krista, pravil svatý Jan od Kříže. Tohle je ta pravá moudrost, před kterou kličkují změkčilci, volající po eutanazii nemocných a přestárlých, a omílajících, že smrt není špatná, nýbrž jen to umírání. 

Radost z průšvihu je větší, než potěšení chudáka, který vyhraje milion, než potěšení galejníka, který se stal policejním prefektem. Konečně, všechno zlato světa, opojení z moci se nevyrovná radosti, jakou zakouší ten, kdo správně čelí každému průšvihu.

Proto se radujte a jásejte, když na vás dolehne nějaká polízanice. Vždyť se vám dostává velkého dobra, ačkoli se proti tomu vzpírá pud sebezáchovy i lidská důstojnost. Každý problém, nemoc či nesnáz je Boží navštívení, totiž velká příležitost stát se průkopníkem nebeského království. Pokud správně zvládnete takový průšvih, stanete se hrdinským pionýrem Božího království. Je to velký Boží dar, třebaže otřásá vašimi lidskými právy. Kdybyste to jaksepatří chápali, nechávali byste sloužit mše svaté, konali byste devítidenní pobožnosti na hrobech svatých a podnikali byste daleké poutě, jako to činili svatí, abyste si vyprosili nějaké problémy jako Boží dar.

Samozřejmě že z hlediska světa to bude nazváno bláznovstvím, potupou, hloupostí, nerozumností, pošetilostí. Veřejné mínění bude tvrdit, že každý přece normálně chce být zdravý, lebedit si v pohodlíčku, a vůbec ne strádat jako nějaký mučedník. Nechejte mluvit široké masy, které vždycky budou milovat jenom chléb a hry. Jejich zaslepenost přízemním smýšlením a falešným duchem světa jim dává vidět každý průšvih člověka jako nežádoucí skandál a prostě všechno naruby. Snášet průšvihy, to je část naší slávy. V každém, kdo nám připraví nějaký průšvih svou pomluvou, pohrdáním a pronásledováním, se nám poskytují drahokamy, dosazují nás na trůn, věnčí nás vavříny (1Kor1-2).

Všechno bohatství, všechny pocty, všechna žezla, všechny zářivé koruny mocnářů a imperátorů jsou nesrovnatelné se slávou Kříže, říká svatý Jan Zlatoústý. Ochotně bych opustil nebe, pokud by to bylo ponechané na mé vůli, praví tento světec osvícený Duchem svatým, abych směl pro Boha něco vytrpět. Dal bych přednost žalářům a věznicím před trůny nebeského království. TB


 

+++

SVATÉ KATEŘINĚ DEI RICCI

(1522-1590, převorka dominikánek v Prato v Itálii; 13.2.)

 

SVÁ PSANÍ

 JSI SVĚTCŮM POSÍLALA

NA POMOC

JEN BOŽÍ VŮLI BRALA

REFORMU

CÍRKVE JSI PŘIVÍTALA PÁTÉMU

PIOVI TIPY DALA

V EXTÁZÍCH

 PAŠIJE PROŽÍVALA

A KRISTA

 TÍM VÍCE MILOVALA

POKÁNÍM

 ZA HŘÍŠNÉ OPLÝVALA

PROČ BY SES

 NÁS BÍDNÝCH NEUJALA?

Pavel Kroupa

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

K 25-tiletému výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS

Ve dvacátém století se běžně říkalo: „K čemu potřebujeme nějakého boha? Na co papeže? K čemu má být dobrá nějaká církev? Tím se všechno jenom komplikuje! Jednáme podle svého rozumu! Pro nás jsou nejdůležitější ukazatele výroby a zisku. Až jsme dospěli k hospodářskému krachu. Zemi máme navíc tak zpustošenou a životní prostředí tak narušené, že je to skoro katastrofa.

Opět se potvrdila ta velká pravda, kterou v roce 1967 zdůraznil Pavel VI., že všechno to, co je bez Boha, se dříve nebo později stane něčím, co je proti člověku.

Když sv.Jan Pavel začínal encykliku Centesimus annus, vzpomínkou na sociální odkaz Lva XIII., tak v článku 3. připomenul dva své předešlé dokumenty, věnované těmto otázkám. Během svého pontifikátu vydal sv.Jan Pavel jenom několik encyklik. Avšak tři z nich jsou sociální. Žádné téma není v Církvi tak zdůrazňováno. Snad jedině bychom to, co do rozsahu pozornosti učitelského úřadu Církve, mohli srovnat s tématem Nejsvětější Trojice. Byly totiž vydány encykliky věnované Bohu Otci (Vives in misericordia, Bohu Synu (Redemptor Hominis) a Duchu svatému (Dominum et Vivificantem), ovšem to jsou tři témata. Sociální téma však má v díle sv.Jana Pavla mimořádné místo. V roce 1981 - brzy po spáchání atentátu na Svatého Otce - vydal encyklika Laborem exercens. Dokument byl připraven k 90. výročí vydání encykliky RERUM NOVARUM. Laborem exercens (totiž labor exerxens) znamená o pracujícím člověku. Tam totiž velmi jasně zdůraznil svůj názor na práci.

Práce je jeden ze způsobů nabývání soukromého vlastnictví. Zabírá-li práce v lidském životě přibližně takovou dobu jako všechny ostatní lidské činnosti, pak je tím potvrzen její zvláštní význam pro člověka. Práce ve vlastním smyslu předpokládá rozumem stanovený předmět a cíl, protože má vztah k dílu. Pracovat znamená dělat (SV.TOMAS, Summa theol.,II,II,134,2) Vyrábět hodnoty je člověku vlastní. Uznání významu produktivní činnosti v pojetí člověka jakožto mravního tvora se odvozuje od Aristotela.(Nikomachova etika, 1098 a) Člověk se dostává do vztahu ke světu, k ostatním lidem, k životnímu prostředí tvořivě, totiž tím, že jedná a osvojuje si stvoření.

Avšak práce je pro člověka, a ne naopak - člověk pro práci. Jeden z největších bludů nové doby spočívá v tom, že se práce nadřazuje člověku. Něco se přece nemůže nadřazovat někomu! Práce je pro člověka. Pokud práce nevede k zušlechtění člověka, k jeho kultivaci, tak je prokletá! Náš národ byl v minulosti nejednou a dlouhodobě donucován k práci. Kolik práce vynaložili naši předkové, i naši otcové v době předpřítomné, a přece celý náš národ tak hluboko klesl. Duchovně a mravně se nachází ve strašném stavu. Nemáme ani polovinu lidí věřících! Na každých sto sňatků připadlo v Československu v roce 1991 skoro 41 rozvedených, a ten stav se dodnes ještě zhoršil. Na každých sto narozených připadlo 71 těch, které byly usmrceny před narozením, celkem každoročně 126 055 případů (ČSR1990).

A v jakém otřesném stavu se ocitá životní prostředí!

Další závažný papežský dokument společenského zaměření Sollicitudo rei socialis se věnuje závažným problémům rozvoje lidí a národů. To bylo na památku 20. výročí vydání encykliky Populorum progressio, čili Rozvoj národů. Znamená to především zdůraznění faktu, že to všechno, co se týká člověka, má svůj základ v Bohu.

Sociální učení Církve, ve kterém je rozvíjeno evangelium s přihlédnutím ke znamení doby, je v současnosti mimořádně závažné a platné. Proto tyto myšlenky musí být pro nás povzbuzením. Máme o nich rozjímat a učinit si je součástí své nejhlubší zkušenosti. Základní vzorec lidské existence se odvozuje od toho, že se člověk zasvěcuje Někomu, osobně blízkému. To je výchozí bod veškeré smysluplné antropologie a odrazový můstek sociálního učení Církve  . Měli bychom si tedy tohoto hlasu Božího lidu stále více vážit, a učinit ho jádrem své každodenní zkušenosti.

Ohlédněme se nyní trochu, abychom pak mohli pohlédnout dál

Ve třetím odstavci encykliky Centesimus annus, navrhuje Sv.Jan Pavel znovu číst první dělnickou encykliku Rerum novarum. Zároveň vyzývá k opětnému pohledu na samo její znění. To vše sleduje jeden cíl - znovu odhalit bohatství základních zásad, které byly vysloveny pro řešení dělnické otázky.

Dále nabádá k rozhlédnutí se kolem sebe, k bližšímu pohledu na to nové, co nás obklopuje. Nakonec vyzývá k pohledu do budoucnosti, kde už naplno rozevírá třetí křesťanské tisíciletí.

Jsou zde tedy připomenuty tři závažné myšlenky. Jsou vyjádřeny slovy:

1) Opětovný pohled na první dělnickou encykliku. To znamená připomenout si celý její text. To vyžaduje také vzít v úvahu okolnosti, za jakých byla vydána. To chce také uvážit její dopad ve společnosti.

2) Rozhlédněme se kolem sebe: sledujme, jak dnes vypadá situace, co je v současnosti důležité. Koncem 19, století vypadala situace poněkud jinak, než dnes. Dnes je totiž lidstvo obohaceno o mnoho zkušeností. Zejména je poznamenáno těmi dvěma strašnými světovými válkami, a potom také opakovaným rozpoutáváním dobyvačných válek, vedených NATO -  válkou v perském zálivu, v Bosně, Afganistánu, Sýrii, Lybii, na Ukrajině, aj. Tato tvrdá realita nám otevírá oči. Musíme přiznat, že je zde skutečně něco v nepořádku. Když totiž došlo k takovým strašným střetnutím a k takovému krveprolévání, tak nepochybně to řešení, které národy zvolily, nemohlo být správné. Pokud přece někdo chce řešit nějakou situaci například v rodině, a vyvrcholí to rozvodem, tak u něho asi není dost dobré vůle k řešení, nebo nezná či nechce znát správný způsob řešení, anebo zde není dobrá vůle ani správné poznání.

3) Pohled do budoucnosti: do třetího křesťanského tisíciletí. Ukazuje se, že příchodem roku 2000 nejenže nebylo nic vyřešeno. To se domnívali jenom zasnění představitelé hnutí New Age. Domnívali se totiž, že skončila doba hvězdného uspořádání ve znamení souhvězdí ryby, a že by ji nahradila nová doba ve znamení souhvězdí vodnáře: kdy prý jakýmsi samovývojem světa mělo lidstvo dospět do věčného míru.

Omyl! Svět zůstává stejný, třebaže se tu mnoho změnilo. Po pádu železné opony se Rusko na přímluvu Panny Marie Fatimské obrácení od novopohanství ke Kristu a byl zrušen Varšavský pakt, sovětská vojska stažena ze států střední Evropy, Organizace NATO však trvá dál a rozvíjí své dobyvačné činnosti, zvětšuje své základny po světě, vede v zaostalých národech podvratnou činnost, provokuje různé skupiny muslimů navzájem proti sobě, podněcuje na mnoha místech občanskou válku, a to pod záminkou boje za lidská práva a za zavedení spotřební demokracie amerického typu.  Tomu nahrává i mladá Evropská unie, kde se nebývale prosazuje vliv německého národa, odedávna toužícího po moci a nadvládě, a podléhajícího těmto válečným sklonům lživého vládce světa a jeho spiklenců. Takto v Evropě kolísá mezi integrací a totalizací, mezi demokracií a mediokracií..

Lidská společnost je nadále stejná - snad leda ještě více postižena další strašnou zkušeností, která by mohla vzejít právě z naplňování bláznivého snu o samovolném příchodu věčného míru, snu o tom, že evoluce přírody sama přinese nárust lidskosti. Ty zbraně ve světě nezačnou samy od sebe chrlit místo zkázy a pohromy máslo a med do Afriky a jiných zemí hladového a přelidněného Jihu. Naše životní prostředí je dále narušováno. Ochranná ozónová vrstva, která dříve prodlužovala pozemské putování vykoupeného Božího lidu, je dál ničena zdaleka nejen freóny, které vycházejí z průmyslu, chladících zařízení a ze spotřebního zboží v podobě spray-ů, nýbrž především soustavným prováděním strašných pokusů pomocí elekromagnetických zbraní, jako je americké vojenské HAARP. Vlivem Černobylu dále umírají dospělí a děti na různá nádorová onemocnění, a k tomu druží pohromy, vyvolávané elektromag.zbraněni, jako jsou uměle dálkově zakládané lesní požáry, záměrně vyvolávaná zemětřesení, uměle vyvolávané rozsáhlé záplavy, letecké zasypávání celých států a národů infikovaným hmyzem, umělé vlny tsunami, atd. Lživý vládce světa a jeho spiklenci totiž v honbě za blahobytem postupují úplně bezohledně, aby se zmocnily nerostných surovin a levné pracovní síly. Proto je sv.Jana Pavel označil při návštěvě USA za civilizaci smrti.

Sv.Jan Pavel v této souvislosti zdůraznil dvě místa v Písmě svatém. Jedno, kde Pán Ježíš praví: „Jen jeden je váš mistr“, (Mt23,8). Názvy mistr či učitel samy o sobě ovšem nejsou špatné. Ježíš proto neodmítá samotné tyto názvy, nýbrž ctižádostivou honbu za nimi. Mistr a učitel v plném slovy významu je pouze Bůh. Vždyť jedině Bůh je nám zdrojem veškeré pravdy a všeho poznání. Bůh je společným učitelem nás všech. A my, jakožto stejného Učitele jsme všichni bratři a nemáme se jeden nad druhého vyvyšovat. Dále se zde připomíná známé místo, kde Tomáš říká: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát tam cestu?“ a Ježíš odpovídá: „Já jsem cesta, pravda a život.(J14,6)

Tyto myšlenky nás mají proniknout a máme k nim obrátit svou pozornost. Z nich získáme správnou orientaci, jak při ohlédnutí se zpět, při rozhlédnutí se po současnosti, i při výhledu do budoucnosti. Všechny závažné dobové otázky budou pak zodpovězeny. To je duchovní jádro poselství sociálního učení Církve. Nikoli sebedůmyslnější lidské programy, jako je projekt Evropské unie, nýbrž Boží Pravda, Slovo radostné novozákonní zvěsti a naše odpověď: snaha žít podle evangelia - snaha sdílet tuto evangelijní radost s ostatními - a tak umocňovat tuto radost v sobě a posilovat vládu Boží v podmínkách lidské skupiny.

Maria Matko Boží, oroduj za nás a za celý svět, abychom na tyto sociální věci více pamatovali!

Třetí odstavec encykliky Centesimus annus, uvádí, že „nové setkání“ odkazu Lva XIII. pro řešení dělnické otázky s problémy dneška nejen potvrdilo přetrvávající hodnotu tohoto učení, nýbrž také vyjevilo skutečný smysl duchovního poselství Církve.

Pravý smysl duchovního poselství Církve se rozvíjí na základě, který ve jménu Ježíše Krista předali Církvi  apoštolové. Vždyť nikdo nemůže položit základ jiný nežli ten, který je už položen. (I Kor 3,11)

Zásoba, na níž se odvolávám, je mohutný proud duchovního poselství Církve, který obsahuje odedávna přijímané a dále předávané ´staré´ a umožňuje vykládat to ´nové´, v čem se odehrává život Církve a světa.

Sv.Jan Pavel zde připomíná, abychom stále vynášeli z té zásoby pravd křesťanského učení všechno to, co se osvědčilo - tj. to STARÉ. A přitom, abychom také pohlédli na to NOVÉ - na to, jak ve světle evangelia mají křesťané uvažovat dnes o společnosti. Zdůrazňuje že, toto začlenění do tradice Církve znamená nejenom její obohacení, ale také novou životní sílu víry. Tato posílená víra vede věřící k jednání ve jménu Páně.

Sv.Jan Pavel také už zde v úvodu upozorňuje, že chce k této encyklice připojit také rozbor některých událostí nejnovějších dějin. Velká kapitola je totiž věnována roku 1989. Tento rok byl významný nejen pro naši vlast, ale pro celou Evropu a pro celý svět. Znamenal totiž vnější potvrzení bezvýchodnosti té ideologie, která prohlašovala, že přinese ráj na zemi. A zatím - místo toho ráje, nastal pravý opak: v jakési křeči se dočasně upevnila vláda satana ve světě. A náš národ - spolu s mnoha jinými národy světa - mají nyní co dělat, aby se z těchto trosek. A je nutno také prosit Pána, aby na přímluvu Panny Marie se i tyto naše úvahy, které chceme postupně věnovat celému tomuto dokumentu, byly pro nás novou životní sílou. K největším problémům naší doby patří to, že lidé zapomínají na Boha. Myslí si, že snad sami něco zde dokáží - pouze lidskými silami - bez Boží milosti - ale zato s pomocí nějakého cizího kapitálu, namnoze pochybného původu. Zde platí vážná zásada, každý, kdo se pokusí řešit tyto otázky bez Boha, jenom lidskými silami, posléze se postaví proti každému člověku. Mohli bychom to správně nazývat zásadou NEGACE NEGACE: kdo začne podnikat cokoli a přitom popírá osobního Boha, a s ním i Jeho vtěleného Syna, jakož i Jeho svatou Církev obecnou, ten skončí popíráním sebe samého.

Takové pokusy se zajisté opakují dnes a denně. Jistěže je možno snažit se žít bez Boha. Víme, že mnozí lidé tak skutečně žijí. Ba zkusily to i celé společenské soustavy. A šly tak daleko, že nejenže tvrdily, že chtějí existovat bez Boha, ale dokonce proti Bohu. A jak dopadly? Důsledky takového neuváženého pokusnictví jsou patrny v Evropě, aj. A mnozí z nich nejsou poučeni ani dodnes. Chtějí Boha odstranit a místo toho ničí sebe a životní prostředí všeho lidstva.

V tomto novodobém titanismu je předzvěst dalších stupňujících se sociálních problémů lidské skupiny ve třetím tisíciletí. Vláda svrženého satana, která se projevovala právě ve světě rozervaném na Východ a Západ, byla nahrazena vládou Beelzebuba, takže se projevuje ve světě ještě rozervanějším na blahobytný, vymírající Sever a podvyživený, přelidněný Jih. Má se snad lidská společnost zničit neuváženými důsledky svého úsilí o blahobytný svět, ve kterém vládne ten Zlý s nadlidskou inteligencí?

Mocným prostředníkem, na jehož přímluvu lze rozptýlit mraky této hrozivé budoucnosti, je odedávna Blahoslavená Panna. Do jejích rukou se tedy zasvěťme jako národ, i jako každý jedinec a každá rodina. Pokorně prosme o pomoc Panny Marie při odvrácení všech nebezpečí.

Avšak nezapomínejme přitom na to, že sama církev, jejímž dokonalým pravzorem je Panna Maria, nám nabízí již více než sto let soustavně rozvíjenou sociální nauku, která má být současně naším životem - životem v Kristu.

Uvažme, co předcházelo vydání sociální encykliky Rerum novarum. Ve středověku byla společnost utvářena a zhodnocována kulturou, kterou ovládala soustava pravdy zjevené Boží milostí. Během osvícenství však kulturní soustava založená na zjevené pravdě a pravdě víry ustupuje před kulturní soustavou, opírající se o pravdu smyslů. Šířil se nový způsob hodnocení, podle měřítek smyslů. Rozum se zabýval s tím, co poznal smysly, které posuzoval jako naprosto spolehlivé. Přehnaná víra v lidský rozum vedla k přeceňování možností člověka.

Toto nové osvícenské rozumářství se ovšem tvářilo, jakoby přinášelo zbrusu novou úctu k člověku. Vnějškově to potvrzovalo také to, že tehdy došlo ke zmírnění společenských rozdílů. Hlavně došlo ke zrušení nevolnictví. Toto osvícenské rozumářství vedlo však společensky k vypjatému prosazování lidského jedince a k úsilí o bezvýhradné uplatnění se jednotlivce v činnosti obrácen é navenek a k volnomyšlenkářství. V tomto svém úsilí byl liberalismus nepřátelský vůči všem omezením, obsaženým ve staletých tradicích. Zejména Církev se svými tradicemi byla přitom vytlačována ze společnosti na její okraj.

Jak se k tomu postavila církev? Samozřejmě, že s nedůvěrou. Vždyť osvícenští rozumáři a volnomyšlenkáři zásadně odmítali vše nadpřirozené a vymykající se smyslům. Zejména odmítali autoritu Církve, která si už dle svého názvu katolická - všeobecná - nárokovala jakýsi monopol na ty nejhlubší hodnoty, potřebné k lidskému životu. Jak by ne! Vždyť její božský zakladatel svou Krví vykoupil všechny lidi a pro všechny založil svou Církev jako zárodek Boží vlády na zemi.

Papež Lev XIII. se nesmířil s rozlukou, kterou volnomyšlenkáři prosazovali mezi státem a církví. Všemožně se snažil překonat nedorozumění a znovu prosadit tradiční hodnoty do středu společenských záležitostí. Chtěl, aby se Církev plně podílela na radostech a strastech tohoto světa. To ovšem nebylo snadné.

Jak se uvádí v I. kapitole Centesimus annus, prosazovala se tehdy nová forma majetku - kapitál. Do toho vstoupil nový druh práce - práce za mzdu. Práce se stala ZBOŽÍM. To zboží se dalo volně kupovat. Jeho cenu začal určovat trh - zákon nabídky a poptávky, a to bez ohledu na životní minimum nezbytné k obživě dělníka a jeho rodiny. A nejhorší byl sociální dopad: rozštěpení společnosti na třídy, které od sebe dělí nesmírná propast. (I,4)

Jako houby po dešti vyrostlo množství továren. Ty se zmocnily kapitálu, tvořícího jakoby krev celého hospodářství -. Tato nová forma majetku docela zastínila jiné formy, jako byl půdní majetek. Námezdní dělnici byli vystaveni velké bídě a nebezpečí nezaměstnanosti. Přitom ztratit práci znamenalo stanout tváří v tvář smrti hladem - nejen pro dělníka, ale i pro jeho rodinu.

Sv.Jan Pavel toto připomíná, aby ukázal, jak bylo důležité, že vyšla encyklika Rerum novarum. Celé dějiny Církve jsou důkazem toho, že se Církev stará nejenom o ty věci Boží, ale také společenské postavení člověka. V evropské společnosti, a to hlavně v průmyslově vyspělejších zemích - k nimž patřily také země česká a moravsko-slezská, tedy došlo k rozsáhlé sociální krizi. Jak se zachovala obecná církev? Katolíci nečekali na „rady“ Karla Marxe a jiných socialistů. Už v roce 1848 vznikl v Olomouci první spolek katolických tovaryšů. Do roku 1872 bylo na Moravě již 14 takových spolků, v Čechách tři. V Brně, kde se průmysl začal rozvíjet velmi záhy, zabývalo se duchovenstvo dělnickou otázkou dávno před rokem 1848. Již v roce 1843 byl na brněnském semináři uspořádán první sociologický kurz.

Je ovšem pravda, že přes všechnu horlivost kněží a laiků, řešících závažné společenské otázky, bylo jejich úsilí tápavé a nesoustavné. TB

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. Dále se v Brně koná celoroční cyklus přednášek SETKÁNÍ S HLEDAJÍCÍM, což je Tomášova Summa contra gentiles čili Filozofická cesta sv.Tomáše Akvinského k Bohu.. Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

Pravidelná setkání jednotlivých menších společenství místního dominikánského terciářského sdružení sv.Tomáše v Brně

 

Společenství sv. Zdislavy: každý 4. pátek v měsíci v 16 hod, v Domě české kongregace sester dominikánek, Veveří 27 (tramvaj 3, 11, 12,13). Vede sestra Kateřina S.Bartoňová, společná modlitba a vzdělávání.

 

Společenství bl. Hyacinta M. Cormiera OP: Každé úterý v 16 hod. vede sestra Veronika K.Planerová, Březinova 41, (tramvaj č. 4) společná modlitba, rozjímání.

 

Rada LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 2.pondělí v měsíci.

Setkání členů sdružení LSsD OP sv. Tomáše Akvinského se koná 3. čtvrtek v měsíci.

Setkání členů spol. LSsD OP sv. Zdislavy na ul. Veveří se koná  4. pátek v měsíci.¨

Pouť na Vranov k P.M.Královně se koná dne 20.8.2016+++

+++

BOŽE MŮJ


 

JSI TVŮRCE

VĚČNĚ ŽIVÝ

BEZMEZNÉ

SPRAVEDLIVÝ

 

JSI BOŽE

VŠEMOHOUCÍ

JSI SVĚTLO

V NAŠÍ NOCI

 

JSI MOUDROST

KTERÁ TOUŽÍ

POZVEDNOUT

HVĚZDY Z LOUŽÍ

 

JSI LÁSKA

BEZ PŘEKÁŽEK

NA NIŽ SE

SPÁSA VÁŽE

Pavel Kroupa

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno, celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Dále probíhá v Brně Cyklus zamyšlení SETKÁNÍ S HLEDAJÍCÍM –Summa contra gentiles - Filozofická cesta sv.Tomáše Akvinského k Bohu. Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

 

 

TOPlist