KVĚTEN 2016

Ročník XXII., číslo 5.                                                                                                                         Květen 2016

Obsah:J.Brdíčko,Nadechnout se bílé,P.Kroupa,Trojice Boží,Izák Syrský, Modlitby, P.Kroupa, Ztišení,.Brněnská akad.duch.života ctih.Patrika Kužely: T.Bahounek OP,K 25. výročí vydání enc.Centesimus annus, P.Kroupa, Cirkus, J.Dokulil,Jak pohnout těžkým sanem, Zprávy________________________________________

 

NADECHNOUT SE BÍLÉ

Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského (5)

Jakub Brdíčko

II.

KTEŘÍ BYDLÍ

Věci, jež postrádají rozum, nemohou dosáhnout k obecnému."

                                                                    TOMÁŠ AKVINSKÝ

 

VELKÁ KRONIKA FRANCIE SEPSANÁ V KLÁŠTEŘE SV. DIVIŠE

Představený tohoto kláštera, ctihodný a mnohou ctností oplývající Vilém z Tours, před shromážděním bratří s otcovským naléháním vyzýval, aby se provinilec bez meškání ke krádeži přiznal, vždyť sám Pán má srdce připravené odpouštět. A hle, jistý knihovník, jménem Oto z Mnichova, k němu přistoupil a v slzách na kolenou vyznal svůj hřích. Tolik si přál, aby uši pařížského lidu neslyšely slova nebeské moudrosti, aby srdce neporozuměla, aby se tento lid neobrátil a nebyl uzdraven! A jako Jonáš, neposlušný služebník Hospodinův, když se smiloval nad pomíjející bylinou, tak také řečený knihovník hořce litoval, že slova kázání vrhl do hořícího krbu.

Ještě téhož dne pokorně přijal uložené pokání a se slovy díků, líbaje ruce milovaného představeného, se nechal uzavřít do klášterní hrobky, kde v naprosté tmě o chlebu a vodě proléval slzy lítosti, stále pamětliv, že kolem něho čekají na vzkříšení těla blažených bratří řádu kazatelského. Ale když nadešel den, při němž se v některých kostelích vzpomíná na duše zemřelých, začal kajícník křičet a tlouci do víka hrobky. Jak později pod přísahou vyprávěl svým bratřím, měl před oltářem jakési vidění. Spatřil totiž onu babylonskou nevěstku, zlopověstnou Jezabel, jež ho přitiskla ke svým velikým prsům a pravila: „Zbloudilý synu otce Dominika, proč želíš ztraceného kázání? Lid mého Babylonu nestojí o blaženost svatých, ale dychtí jen po vínu, které jim dávám já ze svých sladkých prsů! Přiviň se ke své matičce a okus z nich tak jako oni, a již nikdy nezatoužíš po jiném nápoji!"

A tento Oto, stále jako ubohý kajícník, vyděšen prchal po schodech vzhůru a jal se zoufale bušit do víka svého dočasného žaláře. Záhy však usnul zmožen marným počínáním. Tu však uprostřed temnoty uviděl záři posvátné svíce, jak k němu sestupuje po schodech dolů, a za ní v jejím světle doktora Tomáše z Akvina, oděného do bílého řádového roucha. Onen učenec, jemuž prve zničil svaté dílo, se mu druhdy stal poslem světla a s pohledem upřeným na milovaného hříšníka zvolal jako anděl: „Zde se ukáže blaženost svatých, těch, kteří zachovávají Boží přikázání a víru v Ježíše!" Zmíněný litující zloděj před ním padl na zem a začal zpívat jakoby nebeským hlasem: „Ty jsi to světlo pravé v temnotách světa!" Po tomto zvolání obraz řečeného doktora zmizel, avšak přinesená svíce ještě téměř čtyřicet dní vydávala světlo a líbeznou vůni růží, dokud neskončilo jeho pokání. Tak sám Bůh zázrakem potvrdil velikou ctnost a moudrost svrchu řečeného doktora pařížské univerzity, budiž mu vzdána chvála a čest. Amen.

 

VLČÍ CHLUP

Kéž mi Pán promine, že promluvím také o tom, jaké jsem byl pachole. Třeba poznáš, proč jsem takový zemnatý a proč se mi smějí. Skoro pořád jsem zůstával v jakési díře v zemi. U nás se domy kopou do země, a když se rozdělal oheň v peci, štípaly nás oči samým kouřem. Měl jsem ještě sestru, takovou maličkou, narodili jsme se spolu, jako blíženci, jmenovala se Katerina. A máti, tu jsme neměli, náš tatek povídal, že je zakopaná v hlíně tam u kostela Bohorodičky. Prosili jsme ho, aby nám to místo ukázal. On ale měl z toho takovou zlobu a křičel na nás. Protož jsme se ho víc neptali. Tak jsme byli v chalupě jen tři, a já jsem si jen hrál s Katerinou. A někdy jsme běhali i na rynku.

Vidíš, že jsem jen takový vilanus. Nosili jsme do jámy hnůj a tahali kozu na pastvu. Dělali jsme, že ta koza je kůň a že jedeme na svatbu. Katerina ozdobila kozu nějakým kvítím. A ještě si pamatuju, že jsme chodili s tatkem na pole, to bylo někde až na kopci u lesa. To se šlo podle potoka, taky kolem jednoho mlýna. A tam nahoře už potok končil, byla tam malá studnička, fons. Tatek si někdy půjčil dole voly a s nimi pak pracoval na poli. My děti jsme musely pomáhat nebo sbírat ze stromů pryskyřici na svícení. Ale tatek nám bránil chodit dál do lesa, že tam běhá Vlčí chlup. Věřili jsme tomu, vždyť nám někdy sousedka povídala báchoru o hrozném Vlčím chlupovi, co běhá po lese a trhá lidi. Sousedka nás naučila takovou průpovídku, aby každý mohl ten postrach zahnat. Tu Katerina vždycky říkala, když jsme museli sami do lesa. Ale jednou asi zapomněla.

Tatek nám poručil trhat hřiby. A já jsem padl do louže a ležel jsem celý zválený na zemi. Aj, najednou se mi před očima otevřela černá zubatá tlama. Hned jsem věděl, že je to ten Vlčí chlup. Tatek nám totiž povídal o kterési Anně ze sousední vsi, že před krátkým časem dobytek v lese pásla a že ji chytil Vlčí chlup a v půli přetrhl a přední půli Annina těla pak našli v lese druhý den. Tak jsem hleděl, jak ta šelma už mě trhá, ale pak se zablýsklo a ona se musela asi leknout, že se obrátila a utekla. Vyhrabal jsem se z té louže. Ptal jsem se Kateriny, čím to na něho posvítila. Říkala, že ničím, že to prý bylo divné světlo z oblohy.

Když mě tatek našel zbláceného a Katerinu pořád vyděšenou, dal nám oběma pořádné tlučení. Neměli jsme trhat hřiby tak daleko v lese. Já jsem dlouze plakal, ale Katerina neplakala a řekla mi, že jednou spolu někam utečeme a že se pak budeme mít dobře a nikdo nás nebude tlouci. My jsme si s tatkem pranic nepovídali a on s námi také skoro nic nemluvil. Tak vidíš, otče, že ani já si s nikým nic nepovídám. Kdybych měl ještě sestru Katerinu naživu, to bych si s ní povídal, ona věděla, že jsem na rozumu skrovný a nesmála se mi. Ale to povídám, abys věděl, proč jsem takový a proč proti tobě hřeším.

 

PANÍ Z LESŮ

Kéž mi Pán promine, že promluvím také, jak se nám ukázala Paní z lesů. O ní se také v našem kraji tuze vypráví. A nikdo neví, jestli se jí bát, nebo ji vítat. Na rynku se o ní mluvívalo, že je krásná, ale právě pro její krásu mnohý už ztratil rozum. A nejvíc se prý ukazuje u studničky, totiž tam, kde měl náš tatek pole. Jednou o tom kázal pan farář Michal, že nemáme v Paní z lesů nic věřit, protož tu máme kostel Bohorodičky, která je jedinou Paní, kterou máme uctívat. Katerina se kvůli tomu hněvala. Vždyckny se u studničky modlila a prosila, aby se jí Paní z lesů ukázala.

A to bylo někdy v létě, tam u té studničky na kopci je tou dobou hojnost boroviček, myrtillus, sbírali jsme je do hrníčku. A Katerina za mnou běží, že tam u vody viděla samotnou Paní z lesů! Že je opravdu krásná a že tam mám běžet s ní, abych ji také viděl. Alež jsem já nechtěl tam za tou Paní běžet, pamatoval jsem si, co říkal pan farář Michal, a velice jsem se bál jejího uřknutí. Tak jsem za tou Paní nechtěl jít a Katerina mě musel třikrát prosit, než jsem konečně vstal. Katerina mě vzala za ruku a vedla podél potoka nahoru ke studničce.

A tam stála krásná Paní z lesů. Jako jsem ji náhle uviděl, přestala ve mně všecka obava. Stála tam nad pramenem bílá a zářila, jako by byla ulitá ze světla. Měla černé vlasy pod šlojířem a z té bílé barvy vyčuhovaly krásné maličké dlaně. Mávala na nás a my jsme šli docela blízko až k ní. Tak se nám zdálo, že ta Paní nesmírně voní. Nic se nám od ní nechtělo. Já jsem si jí ptal, jestli ona je ta naše máti, co leží u kostela v hlíně. A ona promluvila, jakož by to zpíval nějaký pták. My jsme si to pak pořád pamatovali, co promluvila. Řekla: „Já jsem mama všech lidí. Mám vás ráda.

Choďte sem ke studničce a najdete zdraví." A ihned zmizela.

Tak jsme to pověděli tatkovi. On nám nic nevěřil a zase nám dal pořádné tlučení. A už jsme nikdy nesměli nahoru ke studničce a povídat o Paní z lesů. Ale Katerina, ta byla statečnice, nic na to nedala a všude vyprávěla o nekrásnější Paní z lesů. I pan farář Michal se za to na nás hněval a kázal nám nic lidem neříkat. Tatek nás tím víc tloukl, ale Katerina tolik mluvila, že už všickeren lid chodil nahoru ke studničce a tam se koupal. A byla tam i slepá Johana a z té vody počala vidět. A pak i další zakusili uzdravení. To, otče, povídám proto, abys věděl, že já ze všeho nejvíc ctím Paní z lesů, od tej naší studničky, kde můj tatek měl pole.

 

BÍLÝ MNICH

Kéž mi Pán promine, že promluvím také o otci Jakubovi, který mě odvedl do kláštera. On se náš tatek velice zlobil, že tolik lidí chodí ke studničce a že mu šlapou pole. A ještě více nám dával tlučení. Ale pak na něm postavil domek a do něho si nechal udělat dřevěnou vanu. Tam lil vodu ze studničky a rozliční lidé se v té lázni koupali a ke zdraví přišli. Tak už třetího dne měl tolik peněz, že vanu celou splatil. Nám dětem poručil tam v tej lázni pracovat a nijak nám nebyl povděčen, že to my viděli Paní z lesů, alebrž nám nám přikazoval vyprávět o té Paní spoustu krásného, jinak by nás zas tloukl. A nestaral se, co kázal pan farář Michal, že lidé nemají na náš kopec chodit, neb to dozajista není dílo Boží, ale ďáblovo.

A nechodil k nám do lázně ani otec Jakub, co jsme mu říkali Bílý mnich, že chodil v bílém mantlu a zdáli vyhlížel jako ta Paní z lesů. Když byl náš tatek ještě chlapec, pomáhal vozit ze skal nalámaný kámen pro kameníky. A z těch na kopečku postavili taký kostelíček pro svatou Katerinu a tam jsou uvnitř na stěnách všeliké obrázky o tom, jak svatá Katerina statečně zakusila hrozné mučení. A protož se moje sestra jmenovala Katerina. Otec Jakub tam ještě se dvěma bílými mnichy bydlel v chalupě u kostelíčka a ustavičně se modlil, jakož mu to kázali v klášteře na Hoře oliv. A lid z města k nim chodil ku svaté zpovědi či za svatou Katerinou, aby mu dala žehnání.

A on si nás jednou s Katerinou zavolal. Teda nám to poručil pan farář Michal, že nám bílý mnich dá to pravé napomínadlo. A že budeme muset býti pokánníci, když o té Paní z lesů pořád mluvíme a lid tím kazíme. A otec Jakub nás s tatkem uvedl do jizby a tam vzpomínal, jak náš tatek vozil kamení na tu stavbu kostelíčka. A pak se optal, zda snad Katerina a já nechceme s ním jíti do toho kláštera na Hoře oliv, žeť se nás tam nikterak nebudou tázat na Paní z lesů. A Katerina nechtěla a já jsem proto také nechtěl. Když jsme totiž sedávali na kopci u studničky, bylo nám ihned blaho, jakž by Paní z lesů stále s námi byla.

Tehdá jsem měl veliký zármutek, neboť nadešla zima a chladno a Katerina ochuravila. Jen ležela a ničeho nemluvila. Já jsem u ní sedl, jak jsme přišli z lázně. A políval jsem ji tou vodou ze studničky. Ale ona řekla, ať toho nedělám, že zase uviděla Paní z lesů. Ta krásná Paní jí řekla tajnost, že si Katerinu vezme a že Katerina umře. I o mně prý řekla, a to, žeť mi dá veliký dar práce spěšné. Dal jsem se do prošení a velice jsem plakal. Avšak Kačička umřela a s tatkem jsme ji zakopali do hlíny hned u zdi kostela svaté Bohorodičky. Prosím, otče, odpusť, že zase pláču, já jsem měl tu Kačičku tuze v oblibě.

 

CHODEC

Kéž mi Pán promine, že také promluvím, jak jsem pracoval nahoře v lázni. Tak jsem už vůbec nechodil dolů do města, jenom jsem tesknil a vzpomínal na tu dobrou duši Katerinu. A neměl jsem na světě nikoho, kdo by mě miloval. Ale tam u studničky, tam mi bylo lepě. Bral jsem z ní vodu a nosil do lázně a věděl jsem, že Paní z lesů tu chodí se mnou a vedle ní chodí, aj viz, také moje sestra Katerina. A tatek, ten mi tvořil veliké bití pro každou chybu, kterou jsem udělal. Ale já jenom chodil s vodou a myslel, jaký to dar mi dá ta Paní z lesů, a už jsem ani nevěděl, co dělám a že mě tatek tluče.

V jeden den jsme musili dávat lázeň také všelikým vagantům, tulákům a chodcům, jakž nám páni z města přikázali. A jeden z nich, jakýsi chodec a žertéř, se koupal v lázni a děkoval tatkovi, že takovou vodici zázračnou jinde nemají. A pak hleděl na mě a povídá tatkovi, že ten mladček je jakýs nemohlý a medlý. I tatek povídal, že jsem mu málo k potřebě a nic nedělám a že neví, že zrovna mě se Paní z lesů ukázala, žeť jsem tak hovadový. Ten chodec byl celý vousatý a stále na mě hleděl a všemu se divil. A povídal, že měl ve velikém městě, v tom Holmúcu, slavnou šenkovnu, ale že mu utekla žena a on ze žalosti všecko prodal a chodí volně světem.

A stále na mě ten chodec hleděl a povídal, že je proročivý a o mně něco vidí. A že to tatkovi poví, pakliže dostane denár čili plecháč. A tatek mu ten plecháč dal a ten chodec pověděl, že budu mnoha lidem jako posměvník, ale že budu schopen veliké práce a že poznám svět více než on. A že když mu tatek dá ještě jeden plecháč, poví mu, jaké slávy v tom světě dojdu. Tatek se mu zpěčoval, leč pak mu plecháč dal, aby věděl, zdali mu přinesu dosti peněz. Ten chodec se jmenoval David, jako král, a začal zmateně poulit oči a mumlat, že vyhlížel jako prorok. A pak tatkovi povídal, co budu v tom světě dělat.

Tehdá, otče, pověděl, že budu u velikého a svatého doktora, a já soudím, že tos ty, otče Tomáši. A pověděl, že já, člověk hovadový, u toho velikého doktora najdu blahoslávu. A já v to věřím, i když jsem myslel, že největší blahání dává jen krásná Paní z lesů, ku které se modlím večer. Tys přišel k nám do konventu a já juž dychtil po tvém blahání. Aj, tys, otče, psal kázání o blaženosti, a tehdá já se moc vystrašil, že člověku hovadovému takový doktor nic nemůže dát a že se tulák v lázni pomýlil. Prosím, odpusť, že pláču, pošli mě pryč, abych byl doma u studničky, u Paní z lesů a mé sestry Kateriny!

 

MARKÉTA

Kéž mi Pán promine, když promluvím, jak mě pojala milost ženská. Kolikerý rok jsem asi měl? Nu, byl jsem jen malé chlápě a bílý mnich mi jednoho dne řekl, pojď, dovedu tě na Horu oliv. A tak jsem dal tatkovi sbohem a šel. Snad bych už dál všem nepovídal o té Paní z lesů a tam daleko v klášteře, kde bylo tolik bílých mnichů, tam jsem už nemusel nic povídat ani nosit vodu do lázně a nikdo mně tam už nedával tlučení. Ale když jsem z kopce ještě pohlédl do našeho města, tak jsem plakal, že už ho nikdy neuvidím. A neuvidím ani tu studničku, kde jsem sedal se sestrou Katerinou. A jak jsem se dálil, tu jsem začal ještě více plakat.

Na té Hoře oliv jsem se najprv ulekl toho velkého kostela Bohorodičky, co má dvě převysoké věže a uvnitř tolikero vymalování o životě Pána Krista a Bohorodičky. Ale v tom kostele jsem najprv nesměl stát, protož my lid jsme měli kostel za zdí, také maličátko, ale kamenný, kostel papeže Klementa, co se tam na obraze mračil celý vousatý jako ten chodec a držel v ruce jakousi velikou knihu. A v tom kostele jsem uviděl holici Markétu a musil jsem na ni pořád myslet, ježto se velice podobala mojí sestře Katerině.

A povídal jsem jí o Paní z lesů, o vodě ze studničky a chodil nahoru na Kačí horu, kde pásla dobytčátka. Ale potem juž jsem musil chodit do školy a znát litery a písat. A to jsem dělal rád a stále jsem písal brkem, na hlínu, na zdě a kameny, až mi začali říkat písařík. Čísti jsem mnoho neznal, ale kreslit litery se mi dařilo. Tak jsem už nesměl chodit do kostela k vousatému Klementovi, protož ze mě hodného mnicha chtěli míti. Já jsem však na modlení nedal a místo k Bohorodičce jsem volal ku krásné Paní z lesů, že byla na tom rýlu ve velkém kostele Paní z lesů velice podobná. A tu mě bílý mnich Jakub řekl, žeť Paní z lesů byla dozajista Bohorodička a svatá Matka Pána Krista, která u studničky chtěla lid přivésti k víře pravé. A já jsem tomu neuvěřil, neboť můj tatek povídal, že jsem člověk hovadový, a pan farář Michal kázal, že Paní z lesů je dílo ďáblovo.

I jedenkrát jsem z Hory oliv musil utéci, abych pověděl Markétě, že znám litery, a abych jí donesl plátno, na něž jsem napísal její jménečko „Markéta". Ale jeden pacholek mi pravil, že Markéta ochuravila a že ji už zakopali do hroba. Tak jsem zaplakal jako pro moji sestru Katerinu a nic jsem nedělal, než kreslil litery. Tak mi dávali všeliké pisy, ježto jsem psával litery spěšně, jakž mi proročili Paní z lesů i ten divný chodec David z naší lázně. A drahý otče, od té doby už nemám žádnou kratochvíli než psaní liter a jenom se těším, že umru a shledám se u Paní z lesů se všemi, co jsem měl v takové oblibě.  (Pokr.)

+++

ZTIŠENÍ

JSI, MARIA, VZOREM ZTIŠENÍ,

KRÁSNĚJŠÍ NAD SVĚTSKÉ KRÁSKY,

VĚRNĚJŠÍ NAD ZLATÉ PRSTENY.

MATKO NADPOZEMSKÉ LÁSKY,

UŠLECHTILÉ LÁSKY, JEŽÍŠE,

KÉŽ UZNAJÍ TVOJE DĚTI

ČIROU NICOTU VŠECH ROZMÍŠEK,

KÉŽ ODMÍTNOU HLUK A STŘELY,

VYPROS, AŤ JEN LÁSCE UVĚŘÍ,

VYPROS DUCHA JEJICH LODÍM,

ZPLIHLÝM PLACHTÁM SPÍCÍM V BEZVĚTŘÍ,

CHRAŇ JE PŘED TÍM, CO JIM ŠKODÍ.

Pavel Kroupa

+++

MODLITBA ZA NEMOCNÉ A ZAJATÉ:

Kéž jsou před tebou připomínáni také ti, kdo trpí nějakou strašnou nemocí a zlou chorobou těla; pošli jim anděla soucitu a utiš jejich duše, které jsou tak trýzněny jejich hroznými souženími těla. Také se, Pane, slituj nad těmi, kdo padli do rukou zlých, zkažených a bezbožných lidí; pošli jim rychle anděla milosrdenství a zachraň je z jejich nouze. Pane a Bože můj, sešli posilu na všechny; kdo jsou tísněni jakýmkoli druhem strádání.

MODLITBA za odstranění pronásledování církve

a vnitřních sporů, za zachování lásky a jednomyslnosti mezi mocnáři a duchovními

Pane, příkryj svým stínem svou svatou církev, která byla vykoupena tvou krví; učiň, ať v ní přebývá tvůj pravý pokoj, který jsi dal svým svatým apoštolům; spoj její děti svatými pouty nerozlučné lásky, ať buříč nemá nad nimi moc; vzdal od nich pronásledování, nepokoj a války, které vznikají v jejich středu nebo je ochromují zvnějšku; a kéž jsou králové a kněží spojeni poutem velikého pokoje a lásky  a jejich mysl ať je stále naplněna vzhlížením k tobě; a svatá víra kéž je tvému stádu hradbou. A také mě, hříšníka, uznej pro jejich modlitby za hodného toho, že budu stále pod mocnou ochranou tvé svaté paže — to jest tvé prozřetelné péče, s kterou se o všechno staráš.

PROSBY ZA ZBLOUDILÉ A NEKAJÍCNĚ ZESNULÉ

Svou modlitbou tě, Pane, snažně prosím: těm, kdo se vzdálili tvému pravému poznání, dej, aby všichni i každý jednotlivě došli poznání tvé slávy. A všem, kdo odešli ze světa bez ctnostného života a bez víry, buď, Pane, obhájcem, pro své tělo, které jsi od nich přijal, aby ti svět jako svorný zástup shromážděný v jednom těle mohl vzdávat chválu: Otci, Synu a Duchu svatému v nebeském Království, ve štěstí bez konce na věky věků. Izák Syrský

+++

TROJICE BOŽÍ

NAPSALI

V SVATEBNÍM OZNÁMENÍ

ŽE LÁSKA

MANŽELSKÁ SÓLO NENÍ

ŽE POUZE

V DUETU KAŽDODENNÍM

PŘEKONÁ

BOUŘE A UTRPENÍ

DOSÁHNE

SPANILÝCH PŘISLÍBENÍ

V BOHU VŠAK

TERCET V STÁLÉM DĚNÍ

TROJZPĚV JENŽ

SI POSLUCHAČŮ CENÍ

PÍSNĚMI

JE POZVE K UZDRAVENÍ

Pavel Kroupa

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

25. výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS

Důležitým znakem, který má sdělnou hodnotu pro naši dobu, je chápání vztahu mezi státem a občany. Sv,Jan Pavel odhalil v Cetesimus annus slabiny dvou soustav - socialismu a kapitalismu.

Tato část encykliky má dnes význam vzhledem k novým podobám chudoby ve světě. Papež potvrzuje základní zásadu každého zdravého politického řádu: čím bezbrannější jsou lidé ve společnosti, tím více závisejí na péči ostatních a především na pomoci státu.

Zásada solidarity je jednou ze základních zásad křesťanského pojetí společenského a politického řádu.“ (Centesimus annus, I,10)

Přehodnocení socialismu a kapitalismu bylo po rozpadu železné opony obzvlášť důležité, protože se nacházíme na přechodu mezi oběma obludnými soustavami. Od socialismu jsme zdědili tolik zkázy, která se na nás šklebí z každého místa společnosti právě tak, jako z narušeného životního prostředí, že snad není třeba připomínat jeho strašné důsledky. Je tedy spíše na místě přehodnocení liberalismu. Setkáváme se s ním ve snahách našich politiků a národohospodářů jako s ideálem, který uskutečňují v naší společnosti. To jsou ty snahy o prosazení kapitalismu.

Liberalismus se nazývá od slova liberis, tozn. všechno, týkající se svobody. Liberalismus hlásá neomezenou svobodu jednotlivce, a to ve všech oborech jeho života. Je příbuzný individualismu, podobně jako socialismus je příbuzný kolektivismu. Krajní liberalismus zavrhuje jakoukoli státní a církevní autoritu a politicky vede až k anarchii. Umírněný liberalismus se snaží každou státní a církevní autoritu omezovat. Liberalismus se ve společnosti projevuje v několika rovinách, hlavně v náboženství, politice a hospodářství.

Náboženský liberalismus prosazuje neomezenou svobodu svědomí a myšlení jedince v náboženské oblasti bez ohledu na autoritu Kristovy Církve podle hesla: Jednotlivec může věřit, myslet a konat, co chce. Umírněný liberalismus dodává -  pokud tím nepoškozuje bližní. Liberalismus prohlašuje náboženství za věc ryze soukromou, a politicky to prosazuje tak, že se snaží zbavit výchovu, školství, stát a všechen společenský život náboženského vlivu. Posláním vědy podle liberálů je vyvracet pravdy zjeveného náboženství, omezovat autoritu papeže a Církve, libovolně vykládat Písmo svaté atd.

Politický liberalismus prosazuje stát, který by chránil svobodu jednotlivce, ale který by bojoval proti státnímu absolutismu a totalitarismu, a vytlačoval Církev z veřejného života společnosti. Důsledné provádění zásad liberalismu vedlo k opačné výstřednosti – k socialismu.

Hospodářský kapitalismus prosazuje nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Hlásá, že stát nemá právo zasahovat do hospodářství, např. že nemá právo vměšovat se do smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (přičemž si osobuje právo a povinnost vměšovat se do záležitostí a práv Církve), nemá právo kontrolovat původ peněz, který do podnikání přinášejí jednotlivci. A tak se liberalismus ve svých záměrech a snahách co nejvíce sbližuje s bankéři, podnikateli, velkoobchodníky s čímkoli, včetně obchodu se zbraněmi a drogami.

Základem úchylnosti liberalismu a socialismu je zvrácené pojetí člověka. Člověk je jednotlivcem a jako takový je příslušníkem nějakého společenského celku. Kromě toho je člověk také osobou, a jako takový není závislý ani na společnosti, ani na přírodě, nýbrž pouze na Bohu. Jako jedinec má člověk sloužit společnosti. Jako rozumová bytost je člověk sám sobě cílem, nezávislým na společnosti. Osobnost člověka leží na opačném pólu než jeho jednotlivost. Jednotlivec znamená rozptylování, osobnost však sjednocování.

Individualismus přehnaně prosazuje práva jednotlivce bez ohledu na celek. Výstředníci tohoto směru odmítají jakoukoli závaznost jednotlivce společenskému celku. Od celku přijímají, ale sami mu nic nepřinášejí. Uznávají společnost jenom jako prostor pro uplatnění se člověka jako jedince.

Kolektivismus zase na druhé straně přehnaně zdůrazňuje, že všechno, čím člověk je a co má, je pouhý výsledek společenského tlaku. Člověk má smysl pouze jako součást společnosti. Dobro jednotlivce je vedlejší, rozhodující je zájem celku.

Kolektivismus je správný do té míry, pokud zdůrazňuje částečnou závislost člověka na společnosti; je však chybný v úplném popírání hodnoty a významu lidské osobnosti.

Individualismus je správný ve zdůraznění významu jedince a lidské osobnosti, avšak je chybný v úplném popírání působnosti společenského celku.

Člověk nežije a nejedná pouze jako jedinec, nýbrž také ve společnosti. Za významnými společenskými událostní stojí nejen vynikající jedinci, ale také lidé průměrní, ba i lidé podprůměrní. Nelze se oddávat iluzi, jak to dělají socialisté, že společenská potřeba si sama od sebe vynutí příchod vynikajícího politika, vojáka, vynálezce apod. Vzhledem k řídkosti výskytu nadprůměrných jedinců plní často ve společenském dění velkou úlohu průměrně nadaní jedinci, avšak také jedinci zaostalí či zvrácení, zato však průbojní bez skrupulí.

Rozhodujícím a určujícím činitelem společenského a kulturního dění je přirozeně člověk. Čím více jsou příslušníci společnosti vyspělí jako osobnosti, tím vyspělejší je společnost.

Zákony společenského života mají svůj základ ve společensky zaměřeném člověku. To odpovídá společenské povaze lidské přirozenosti. Z toho vyplývá zásada solidarity. Označení solidarita pochází od slova solitare, což znamená pevně spojit.

Zásada solidarity se vztahuje zároveň k osobitosti i společenskosti člověka. Zásada solidarity odpovídá vzájemnému spojení mezi jedním a druhým člověkem a závazek jedince vůči společenskému celku. To vylučuje jak výstřední individualismus, tak krajní kolektivismus. Solidarismus však nestojí v žádném pomyslném, odtažitém středu mezi těmito dvěma krajnostmi. Je to zvláštní jakost ve vztahu mezi jednotlivcem a společenským celkem.

Člověk je osobnost a zároveň je to společenský tvor. Proto základ uspořádání společnosti spočívá v původním a svébytném vztahu a v nějaké propojenosti povinnosti člověka a společnosti. Ze zvláštní oboustrannosti tohoto vztahu vyplývá, že osoby jsou na základě svých vnitřních hodnot vázány ke společnosti, jenomže tak, že celek má svou vlastní hodnotu, když se spojuje s osobními hodnotami svých jednotlivých účastníků.

Vrcholným vzorem těmto vztahům navěky zůstanou vztahy mezi jednotlivými osobami Nejsvětější Trojice, totiž mezi Otcem nebeským, Synem Božím a Duchem Svatým od nich obou. Něco dokážeme sami svými lidskými silami, a kde nám docházejí, modleme se o Boží pomoc. Prosme tedy našeho Pána, abychom se my všichni ve svých vztazích nikdy nevzdalovali těmto láskyplným vztahům, ale neustále se jim blížili, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Modlíme se, avšak je tu jeden kámen úrazu, už dlouho se modlíme, a týká se to jak duchovních osob, tak zejména veřejně zapojených Božích dětí. Vládně tu jedna velká iluze – oddáváme se svému názoru, že tomu celému náramně dobře rozumíme, a to že jako stačí. To, že má někdo osvojeno sociální učení církve jako nějakou násobilku, je naprosto nedostatečné. Je to možná osvojeno hlavou, zalo skoro nikdy to nebývá osvojeno srdcem.  Tak se už dlouhá léta ohánějí Boží děti solidaritou a subsidiaritou jako nějakými kouzelnými proutky, které mají vyřešit třenice mezi individualisty v řadách kapitalistů a kolektivisty v řadách socialistů. Jenže v praxi nejsou za křesťany vidět žádné valné výsledky. Křesťané nejen v kostele, ale také ve veřejném životě jsou naprosto nečitelní a nezřetelní. Běžně se ohánějí jakousi hantýrkou, letmo posbíranou z nějakých příruček o sociálním učení Církve, za každou druhou větou drmolí něco o solidaritě a subsidiaritě, ale běžně to vůbec nedovedou uvádět do života. Tak se nakonec křesťanští aktivisté ukazují jako chvostaři, kteří se jenom přilepují hned za socialisty, hned za fašisty, hned za nacisty. Tak je to i dnes 25 let po vydání encykliky Centesimus Annus.

Momentálně splývají veřejně zapojení křesťané vjedno s novou evropskou totalitou, protože místo Desatera a evangelia prakticky prosazují hlavně Lisabonskou smlouvu.

A výsledek? Český národ se nadále politicky podobá cyklistovi – nahoře se hrbí a dole šlape. Ve skutečnosti se však dole prosazuje švejkovská mentalita, která se vysmívá celé eurototalitě právě tak, jako kdysi zpuchřelému rakousko-uherskému mocnářství.

Co dělat? Křesťanský solidarismus je skvělá teorie, jenže bez prorozjímání sociálního učení církve a jeho osvojení si srdcem zůstává bez účinné praxe.

Už od apoštolských dob Církev svatá hlásá radostnou novozákonní zvěst a ukazuje na jeho vnitřní pravdivost a krásu, ale především prožívá evangelium jako svůj úkol a poslání. Vždy pospíchala ke všem těm, kdo zvláště potřebovali její pomoc a útěchu. A tak tomu musí být i v budoucnosti. To má na mysli sv Jan Pavel, když říká: „Církev nesmí pohlížet na sociální poselství evangelia jako na suchou teorii, nýbrž především jako na základ a osvícený a podnětný důvod jednání.(CENTESIMUS ANNUS, VI,57)

Odedávna patří prvořadý zájem a prvořadá volba v Církvi těm, kdo jsou na tom nejhůře. To se vztahuje jak na hmotnou bídu, tak a ještě více na ubohost vnitřní, duchovní a mravní bídu. A to si zřídka anebo až pozdě uvědomují lidé světa. Když jednou vzpomínal Jan Werich na chvíle, kdy s Voskovcem a Ježkem tvořili Baladu z hadrů, tak obzvláště připomenul právě tuto vnitřní, duchovní bídu. Při vzpomínce na píseň, kde se zpívá o tom, ´že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad´, tak Werich upozornil, že většina lidí tomu rozuměla jen ve smyslu hmotné bídy, zatímco oni prý měli na mysli hlavně bídu vnitřní, duchovní. Jenže to už bylo bezmála půl století od té doby, kdy právě tito nadšenci z Osvobozeného divadla a z filmů HEJ RUP! a SVĚT PATŘÍ NÁM, svedli mnoho vzdělanců našeho národa k socialistickému a hmotařskému smýšlení.

V roce 2015 se vůdci Německa - s ohledem na zdůrazňovanou křesťanskou pomoc trpícím, a podle nich také naši veřejně zapojení křesťané demonstrativně otevřeli proudu přistěhovalců z muslimských států, postižených teroristickým násilím a válkou. Papež František k tomu prohlásil, že trpícím válkou je třeba pomoci. Pravdou zůstává, že se evangelizaci miliónového živelnému přílivu muslimů do Evropy nikdo soustavně nevěnuje. Pravý důvod vstřícného přijetí muslimů v Německu a potažmo v Evropě zůstává temný. Výsledky takového počínání jsou nejednoznačné. Pokud nedocílíme jejich obrácení na křesťanskou víru, tak se v Evropě stanou zdrojem živelného antisionismu a protikřesťanského boje, A budeme to mít na svědomí právě my, kdo jsme  byli tak volnomyšlenkářskými, a řekněme přímo hloupými křesťany.

Ovšem kdo jasně nalézá oporu pro kulturní a společenské působení v evangeliu a rozhodně podle toho žije, tak jeho dílo zůstává jednoznačně dobré. Tam není tak snadno možné špatné pochopení a zavedení někoho na scestí. O tom svědčí třeba to, jak někteří křesťané vlivem společenského náboje evangelia rozdali majetek chudým, zakládali útulky pro pocestné, pro chudé a nemocné. Nebo třeba to, jak mniši působením kulturního náboje evangelia zúrodňovali půdu, přepisovali naučná díla našich předků, budovali chrámy, vytvářeli krásná díla.

Církev si dnes více než kdy jindy uvědomuje, že její společenské poselství nalezne věrohodnost spíše ve svědectví činů, než v její vnitřní soustavnosti a logice. Také z toho vědomí pramení její prvořadá volba pro chudé.“ (CA,57)

Pokud se rozhlédneme po českém národě, i po světě, tak shledáme, že chudoba se vlivem technického a hospodářského pokroku sama od sebe neztrácí, ale pouze mění svou tvář. Spolu s růstem úrovně techniky a hospodářského uspořádání společnosti se zvyšuje podíl technicko-hospodářských pracovníků a klesá podíl tělesně pracujících. To vyžaduje přeškolování lidí. A tak je cesta člověka k nějakému zaměstnání a k jeho udržení pro mnoho lidí znesnadněna tím, že k tomu potřebují vzdělání. Tak se ukazuje nebezpečí růstu nezaměstnanosti.

Avšak může zde být ještě jiný neblahý účinek techniky v hospodářství, a to v oblasti spotřeby a využívání volného času. Spolu s rozvojem techniky se sice může zvětšovat volný čas pracujících, ale přitom se stupňuje nebezpečí, které poskytuje technika např. pro vnikání státu do soukromí občanů. Vznikají nové příležitosti ke zneužívání techniky ke všestrannějšímu sledování, ovlivňování a znásilňování soukromého života lidí, k omezování jejich svobodného kulturního rozvoje, k libovolnému překrucování veřejného mínění pomocí sdělovacích prostředků. Hrozivě roste nebezpečí ovládnutí výpočetní techniky a jejího zneužívání v zájmu úzkého kruhu osob, zaujímajících mocenské pozice v hospodářském, politickém a státním životě společnosti.

Církev se ve svém společensky obrodném a kulturně zušlechťujícím působení naráží ve spotřební společnosti na různé překážky:

Velká překážka spočívá v tom, že ani v nejvyspělejších demokraciích světa, mezi které se staví USA, se nenabízejí příhodné alternativy životních vzorů. Ani největší vynálezy techniky a organizace hospodaření samy o sobě nepřinášejí hodnoty, jejichž prožíváním by se člověk povznesl nad všednost. Tlak tělesných a jiných nezbytných potřeb - zabezpečení potravy, oděvu, přístřeší, lékařské pomoci, vzdělání, atd. pohlcuje veškeré síly člověka.

Další hroznou překážkou jsou „okovy“ spotřebitelských návyků. Takové návyky znesnadňují příklon k duchovním hodnotám.

Odtud vyplývá nejen úkol zdokonalit rozdělení příjmů tak, aby mohli všichni lidé - neomezující se nutně na jediný způsob života - zpestřit svůj život, nýbrž je nutno osvobodit vědomí a přesvědčení lidí od zvrhlých návyků, aby se mohli snáze projevit jejich přirozené rozumné sklony a víra v Boha. Vždyť ani zvýšení příjmů nezaručuje svobodu výběru, protože soustava plánování a programování ovlivňuje smýšlení lidí a ohraničuje jejich cíle.

K tomu je třeba pravdivě odhalit bezbožné základy mýtu o pozemském ráji, který je vkládán zde do komunismu, tam do národního socialismu, onde do společnosti hojnosti. Zároveň je třeba oslabit či vyvážit jednostranný vliv zvláštních prostředků (vědeckých, filozofických, výchovných, uměleckých, aj.), pomocí kterých se takový mýtus šíří a upevňuje. K zásadní změně však dojde jedině tehdy, když se probudí lítost, stanoví se předsevzetí a uvedou se v život skutky lásky. Bez toho zůstává veškerá znalost zla ve společnosti a všechny návody na obrození jen jalovým řečněním.

Jestliže vyspělé severní státy předstihly technicky a hospodářsky mnohé státy Jihu, ke kterým se dnes druží zaostalé státy uvolněné z nadvlády komunistické zvůle, tedy vyspělé země nyní stojí před úkolem pomoci zaostalým národům. Vyspělé státy světa mohou překročit svůj stín jedině tím, že zbourají všechny železné opony a hráze, které je uzavírají do jejich vlastní spotřeby. Tato jejich spotřeba má sice vysokou úroveň, ale přitom je sobecky ohraničená, neuspokojivá, chorobně smutná. Duchovní bída a neschopnost naplnit hlubším významem a tvořivě volný čas činí z lidí zločince a teroristy.

Pokud jde o zločinnost a zejména zločinnost mladistvých, jsme svědky toho, že český národ velmi dostihuje technicky vyspělé západní země. Ministr vnitra veřejně prohlašuje, že na rostoucí zločinnost si prý musíme zvyknout. Mnozí zodpovědní lidé si uvědomují, že zde něco není v pořádku, ale krčí jen rameny: Co my zde můžeme dělat? Je to mládež odchovaná komunistickou školou! Jenže i dnes, po ústupu komunismu, je církvi všemožně znesnadňováno předávání duchovně-mravních hodnot školské mládeži. Mládež se dnes ve školách učí nejrůznějším předmětům, jenom ne tomu, jak mají žít, a proč vůbec žít. Jestliže se člověku už od dětství nedostává duchovních hodnot, tak zakrní ve víře a ve ctnostech, pak si bude počínat jako barbar, kterému musí být všechno dovoleno. A bezbožná demokracie mu k tomu dává volný prostor. Pokud chce potom udržet ve svých rukou moc, musí se uchylovat k diktatuře bezbožné humanity. To je právě ta bída, která není jen hospodářská, nýbrž vnitřní zaostalost jedince jako člověka a jako Božího obrazu a podoby.

Je pozoruhodným darem sv.Jana Pavla, že tak se jako dokázal rozhodným způsobem vyjádřit k důležitým společenským otázkám naší doby, když je potřeba jeho důrazného vystoupení, tak zase dokázal snadno přejít k přístupu velmi jemnému, citlivě rozlišujícímu, a vpravdě otcovskému. Je to patrné třeba i v 58. článku jeho encykliky Centesimus annus. Na světě je totiž mnoho nespravedlnosti. A důsledky těchto nespravedlností jsou velmi nebezpečné. Už to nejsou jen ostnaté dráty, namířené bodáky, třebaže i ty přetrvávají, jak to předvádí USA na Guantanámu. Zůstávají ještě jiné železné opony a přehrady mezi národy. To jsou přehrady hospodářských výsad a výhod, které světové monopoly žárlivě střeží.

Evropa se člení na blahobytný Sever v čele s Německem, které nikdy nesplatilo národům Evropy reparace z II.sv.války, a chudý a zadlužený Jih v čele s Řeckem. Kdo odstraní tyto překážky sblížení mezi národy? Jak to vyřešit?

Sv.Jan Pavel si byl vědom toho, že „v této oblasti toho ještě zbývá mnoho vykonat“. Rozhodně na to nestačí jednotlivec, ať už člověk, národ nebo stát, i kdyby byl sebesilnější. Lze si přitom všimnout procesu drobení společnosti na menší, národní celky. Někteří lidé si totiž myslí, že když vytvoříme malý, nezávislý útvar, tak tím spíše uhájíme své právo na sebeurčení. Omyl! Kde je totiž bída ve větším celku, tam bude i v jeho jednotlivých částech. Ten pes je zakopán jinde. Díky Bohu, že přibývá těch, kdo dokáží takové záležitosti posoudit z širšího hlediska. Když sv.Jan Pavel pojednává o mezinárodních bankách, které znají jenom někoho, a je to velmi obtížné, než přiberou někoho dalšího, tak se dotýká samého jádra té otázky.

Sv.Jan Pavel vyslovil významný návrh na vytvoření „účinné mezinárodní kontrolní a řídící zařízení, které by zaměřovaly hospodářství na obecné blaho“, a tedy nejenom na blahobyt některých velmocí nebo mocenských seskupení. To je cesta k prolomení neviditelných ostnatých drátů spletených z různých zájmových pletich a spiknutí nejrůznějších hospodářských chobotnic.

Z různých hospodářských oblastí, ve kterých by se mělo projevovat působení mezinárodního řídícího zařízení, si lze všimnout třeba pohybu pracovních sil, a s tím souvisejícího přistěhovalectví.

Hlavním hospodářským činitelem pohybu lidí ze zaměstnání do zaměstnání jsou rozdíly v počtu pracovních příležitostí mezi odvětvími, ale i státy. To může znamenat, že vzniká buď zvlášť mnoho volných míst v nové oblasti, nebo že ve starých oblastech jsou špatné vyhlídky. Tak třeba ti, kdo odcházejí ze zemědělství za prací do měst, jsou většinou mladí lidé, kteří nevidí na venkově příležitost k tomu, že by se stali samostatnými podnikateli. Vysoké mzdy v nějaké oblasti nemají velkou přitažlivost, pokud v té oblasti nevznikají současně nové pracovní příležitosti.

Sledujeme-li pohyb pracovních sil v evropském měřítku, ukazuje se, že ve druhé polovině 20. století se zaměstnávání cizích dělníků v evropských státech přísně kontroluje. V té době rostl pohyb dělníků z Jihu (Italů, Řeků, Turků aj.) na Sever (do Švýcarska, Belgie, Francie, Německa a Rakouska). Tyhle pohyby pracovních sil pomáhaly vytvářet evropský trh práce. Vystěhovalectví zvyšovalo mzdy v okolí Středozemního moře a přistěhovalectví je udržovalo na poměrně nízké úrovni na Severu.

Od konce 20. století se jistý usměrňovaný pohyb pracovních sil z Jihu na Sever začal protínat příčným pohybem z Východu na Západ. Málokterým vystěhovalcům se dostává patřičného přijetí. Státy, které si příliv přistěhovalců ještě přejí, obvykle kladou své zvláštní požadavky - přijímají lidi mladé, vzdělané, apod. Jednotlivé státy se přitom chovají krajně sobecky, a také samotný mezinárodní evropský trh práce, zavedený na proud pracovních sil, plynoucí z Jihu na Sever, se nyní brání těmto změnám.

V 21.stol. rozpoutali nepřátelé pokojného rozvoje EU tzv. arabské jaro, totiž vyprovokování národnostního a náboženského boje v Malé Azii a v Africe. Jako bumerang odsud vyletěl proud migrantů tlačících se z rozvrácených zemí do Evropy. Tito migranti jsou nepřipraveni kulturně, ale i po stránce způsobu výživy a chladného podnebí. Jdou vstříc velkému bloudění a utrpení

Často dochází k vykořisťování práce přistěhovalců. Na úrovni státu je na místě pružné a účinné působení kontrolních úřadů, jako úřadu sociálního zabezpečení, dozorčích úřadů bezpečnosti práce, aj. Na úrovni mezinárodní však musí působit mezinárodní kontrolní a řídící zařízení, vybavené odpovídající pravomocí a účinnými prováděcími prostředky.

Ovšem ani na úrovni státní, ani v mezinárodním měřítku nebude ničeho dosaženo, pokud se k těmto vnějším zařízením nepřipojí odhodlaný a přesvědčený postoj člověka. Toho může být dosaženo jedině duchovním růstem každého jedince - člověka i národa s Kristem a jeho církví, růstem v lidskosti a v Božím dětství člověka. Je tedy třeba osobního nasazení každého jedince - člověka, národa, státu.

Pokud někdo neví, jakým zvláštním určitým způsobem by se právě on měl zapojit do tohoto celoevropského úsilí, pak Panna Maria mu sama poskytuje návod, pokud nás uprostřed spotřební společnosti vyzývá k postu - postit se ve středu a v pátek. Když se totiž člověk takto alespoň na pár dnů v týdnu přiblíží k zaostalým národům v tom, co je jim nejvlastnější - hlad, pak se lépe přesvědčí o správnosti toho, k čemu vyzýval sv.Jan Pavel.  Řekl: „Nejde pouze o to, dávat z přebytku, nýbrž otevřít celým národům přístup do oblasti hospodářského a lidského rozvoje, z níž jsou vyčleňovány nebo vylučovány.“ (CA,58)

Svatý Cyrile a Metoději, přimlouvejte se za nás, aby náš velkomoravský kulturní odkaz podnítil osvícené řešení společenské otázky na úrovni národní a celoevropské, a aby nás a celé lidstvo provázelo Boží požehnání.

Odedávna Církev svatá v duchu evangelia prakticky dosvědčuje, že má zvláštní a přednostní poslání věnovat se chudým, nemocným a trpícím. Proto Sv.Jan Pavel vyzdvihl tuto skutečnost v encyklice Centesimus annus. Vede nás „správně hodnotit neustálou péči a snahu Církve o lidi, jimž patřila zvláštní Ježíšova náklonnost“. (CENTESIMUS ANNUS, I,11)

Tak už Lev XIII. navazoval na tento Ježíšův odkaz „encyklikou o chudých a o strašlivém údělu, do něhož násilný proces industrializace uvrhl obrovské masy lidí. Dodnes vyvolávají v rozsáhlých částech světa podobné hospodářské, sociální a politické přeměny stejná zla.“

Proto Lev XIII. vyzýval státníky, aby spravedlivě napravili nespravedlivé poměry, strašně postihující chudé, protože úkolem státu je dbát o obecné blaho. „Nesmí to však vést k předpokladu, že řešení sociálních otázek má vycházet jedině od státu. Naopak, zásahy státu mají své hranice. Stát je prostě jenom nástrojem, protože jednotlivec, rodina a společnost tu byly už před ním, a stát je tu proto, aby chránil práva jedněch i druhých, nikoli aby je potlačoval.(CENTESIMUS ANNUS, I,11)

Stát má pomáhat, ale nikoli nahrazovat přičinlivost jednotlivců, rodin a dobrovolných sdružení. Jinak by to vedlo k zneužití moci tak, jak jsme to viděli ve čtyřiceti létech komunistického donucovacího zřízení. Pouze tam, kde nestačí síly jedince, rodiny či místních sdružení jednotlivců nebo rodin, by měl stát zasáhnout a doplnit to, co chybí. Státní pomoc musí být nestranná, a ne aby měli jen někteří přednost a mohli se kdykoli ucházet o státní podporu, jako nějaká třída, vrstva, národ či rasa. To je dáno úkolem státu pečovat o obecné blaho.

Zaměření k obecnému dobru na základě spravedlnosti je dle sv. Tomáše vlastní forma státu. Jednotliví občané nebo jejich dobrovolná sdružení jsou látkou státu. (Summa theol.,II,II,152, 4K3)

Společné dobro souvisí s lidskou přirozeností. Může existovat celé a neporušené jen tehdy, když přihlížíme k jeho podstatě a způsobu jeho provádění, a to vždy ve vztahu k celému člověku, tedy k potřebám jeho těla i jeho ducha. (JAN XXIII., Pacem in terris, II,3)

Péče státu o obecné blaho spočívá ve vytváření takových společenských poměrů, ve kterých se všem občanům usnadňuje všestranný, tedy tělesný, psychický a duchovní rozvoj. Do pojmu obecného blaha náleží také vytvoření podmínek, jaké by občanům usnadnily i dosažení jejich vrcholného životního cíle v Bohu. K podstatným vlastnostem obecného blaha patří požadavek, aby na něm měli účast všichni občané, třebaže v různém stupni a rozsahu - podle svých vloh, schopností a zásluh. Proto stát nesmí podporovat zájmy jedné skupiny na úkor jiných skupin. Stát musí nestranně zprostředkovat dobro všem občanům.

Při uspořádávání vztahů mezi různými činiteli, které se ve společnosti podílejí na uskutečňování obecného blaha, je třeba se přidržet zásady subsidiarity. Co to znamená? Stát musí dát občanům příležitost jednat svobodně a zodpovědně při úsilí o dosahování cíle, kterého mohou sami dosáhnout a dosahují. Stát nesmí nahrazovat svobodnou přičinlivost občanů, nýbrž ji má pouze doplňovat všude tam, kde se jí nedostává, nebo má jednotlivec málo sil ke splnění příslušných úkolů.

Pokud jde o hospodářský úkol státu, jde o uskutečňování hmotného blahobytu v občanské společnosti. Zajišťování hmotného blahobytu však není výhradním úkolem státu. Všichni občané a jejich rodiny a dobrovolná sdružení se mají snažit o dosažení tohoto cíle. Státu při tom připadá úkol povzbuzovat, řídit, usměrňovat a doplňovat úsilí občanů a jejich sdružení, pokud chybí.

Státní činnost má povahu všeobecnosti. Nejsou žádné společenské vztahy nebo oblasti, na které by se státní činnost nějak nevztahovala. Stát má zasahovat do lidských vztahů s cílem pozvedat je na vyšší úroveň. Stát má podporovat důstojnost občanů a jejich rodin a dobrovolných sdružení, uskutečňujících obecné blaho, aniž by tím pozbývali ráz soukromého úsilí.

Státní zásahy do hospodářských záležitostí musí být podřízeny zásadě solidarismu. Solidarismus se vyhýbá krajnostem liberalismu a výstřelkům socialismu. Liberalismus se totiž snaží omezit hospodářské působení státu na pouhou ochranu svobody jednotlivce. Očekává nejlepší výsledky od úplně volného prosazování soukromé podnikavosti a soutěže jedinců a dobrovolných zájmových sdružení. Socialismus naopak chce celé hospodářství bezvýhradně podřídit státnímu vedení. Obě tyto výstřednosti vedou k strašným důsledkům - liberalismus vede k nezaměstnanosti větší, než jakou může stát zvládnout podporami, vytvářením nových pracovních příležitostí a jinak. Socialismus usiluje vnějšími zásahy o naprosté vyloučení jakékoli nezaměstnanosti tím, že vytváří skrytou nezaměstnanost většiny pracujících, navyklých pasivnímu očekávání jakékoli podnikavosti v hospodářském dění výhradně od státu.

Po pádu železné opony došlo v bývalých socialistických státech k obnově kapitalismu volné soutěže a neomezeného podnikání, což vyvolává zpětnou socialistickou reakci. Jenže ani soustavné státní řízení hospodářských procesů v socialismu nevedlo k vyrovnanému hospodářskému růstu. Stále se potýkáme s těžkým úkolem, jak spojit tržní živelnost s umírněným zasahováním státu v těch případech, kdy trh nemůže zabezpečit žádoucí trvalý rozvoj.

Nelze docela vyloučit státní zasahování do hospodářských záležitostí, jak se ustálil v západních demokraciích ve 20.stol. Takzvané keynesiánské usměrňování hospodářství  je poučné, ale nemůžeme se omezovat na ně samotné. Jeho cílem bylo samočinné státní vyrovnávání hospodářských procesů, vedoucích ke stále se opakujícím výkyvům. Takový postup sice zajišťoval hmotný blahobyt občanům, avšak neponechával dost svobody jednotlivcům, aby se vlastním přičiněním podíleli na spotřebě, i na tvorbě tohoto blahobytu. To svádělo k oslabení odpovědnosti jednotlivců za řádný chod hospodářství. A co víc – oprávněně to vzbuzovalo v lidech i protivný pocit ovládanosti státem. Stát vůči občanovi vystupoval jako cizí a nevítaná moc. V tomto směru je úkol státního usměrňování hospodářství důležitý pro všechny vrstvy společnosti, kdežto ve smyslu hmotného zabezpečení je tento úkol závažný spíše jen pro chudé občany.

Ačkoli je to hlavně stát, který má zajišťovat obecné blaho občanů, pečovat o chudé, hladové, nemocné a jinak trpící, přesto tyto zásahy státu mají své meze. Kdyby stát tyto meze své péče překročil, začal by působit škodlivě, podněcoval by odpor občanů.

Stejně je jasné, že při prohlubující se propasti mezi blahobytným Severem a hladovým Jihem by se mělo keynesiánské hospodářské usměrňování hodně prosazovat hlavně při celosvětovém zasahování obecné Církve. Tato cesta k řešení bídy a nedostatku zaostalých národů, zlověstně upadajících ve třetím tisíciletí, není ani 25 let po výzvách sv.Jana Pavla stále dost účinně nastoupena. OSN, UNESCO, Červený kříž, Mezinárodní banka, MMF nadále slouží jako prostředky k dosažení rozvoje a blahobytu pouze jedné světové velmoci. Dravý kapitalismus dohání zbídačené k zoufalému terorismu.

Na začátku 15. článku encykliky Centesimus annus nám svatý Jan Pavel ukázal hranice působnosti státu v hospodářském životě národů. Přesněji tak vymezuje „oprávněný prostor pro hospodářskou svobodu, do něhož stát nemá zasahovat. Stát má však za úkol stanovit právní rámec, v němž se může hospodářský život rozvíjet.“ (Centesimus annus, II, 15)

Zatímco se stát v hospodářském životě společnosti uplatňuje jako strážce a četník právního řádu, měl by působit především příznivě podle požadavků obecného blaha. Státoprávní zřízení sice obecně vždy poskytuje rámec hospodářské činnosti, protože se hospodářství neobejde bez právního řádu a státní autority. Přesto se případné zásahy oprávněné autority, usnadňující vyrovnaný chod hospodářství prosazují jenom občas. Stát má takto působit pouze subsidiárně, tedy podpůrně. Stát nezastupuje, ani nenahrazuje podnikavost jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení. Jinak by stát jako všeobecný podnikatel byl naprosto přetížen hospodářskými úkoly. Stát může jen doplňovat chybějící nebo slabou přičinlivost jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení.

Sv.Jan Pavel připomíná jeden z velkých hospodářských problémů společnosti, totiž nezaměstnanost. Říká, že „stát má odpovědnost za ochranu dělníka před přízrakem nezaměstnanosti“. Až dosud se o to snažil stát „dvěma navzájem se doplňujícími způsoby:

- hospodářskou politikou s cílem vyrovnaného růstu a zajištění plné zaměstnanosti,

- pojištěním proti nezaměstnanosti spojeným s politikou doplnění vzdělání, které usnadňuje přechod pracovníka z upadajícího odvětví do rozvíjejícího se odvětví. (Centesimus annus, II,15)

Stát musí zřizovat a udržovat zvláštní pracovní příležitosti pro nezaměstnané, aby tak vykonávali práce společnosti nějak užitečné. Počínal si tak už Karel IV., když nechal stavět hladovou zeď, ale o takových podnicích dlužno uvažovat jen jako o dočasném krajním řešení. Stát totiž nemá podporovat práce, které nepotřebuje víc, než v nejnutnější míře. Jde tedy o práce sice slušné, tedy aby pracovník se svou rodinou mohl žít na životní úrovni přiměřené svému postavení a kulturní úrovni, baa umožnilo mu to i nějaké úspory, ale nikoli víc než to.

Svoboda volby práce je tak důležitá hodnota, že má být pokud možno přístupná těm, kdo pracují nuceně nebo nouzově na obecním majetku. Stát má tímto způsobem zaměstnávat nezaměstnané jen do té chvíle, kdy se jim samým nabízí výhodnější pracovní příležitost. Nejnižší mzda, poskytovaná nezaměstnaným za nucenou nebo nouzovou práci má takového pracovníka morálně povzbuzovat, aby hledal práci výnosnější, nebo lehčí, a aby se takových příležitostí chápal vždy radostně jako čestnějších a osvobozujících.

Soustavné podrobné zasahování státu do hospodářství je nepřirozené a odporuje svobodě a důstojnosti člověka. Odmítáme takovou hospodářskou přepečlivost státu, protože se tím ubírá na svobodě hospodářského podnikání jednotlivcům a dobrovolným sdružením. Je zvrácené, pokud se stát snaží diktovat všechny ceny na trhu, mzdy pracovníků, atd.

V mírových a obnovených řádných poměrech je takové zasahování státu do hospodaření zhoubné. Přemíra státního řízení a kontroly vede totiž k přebujení úřadů, k omezování soukromé podnikavosti a osobní svobody.

I když má stát hmotně podporovat nezaměstnané, přesto se má ještě více snažit zprostředkovat pracovníkům odborné školení, které by jim umožnilo doplnění vzdělání a přechod z upadajícího hospodářského odvětví, do odvětví, které se rozvíjí. Hmotná podpora sice může nezaměstnanému pracovníkovi vynahradit hmotnou ztrátu, ale nemůže mu nahradit ztrátu morální, kterou je postižen, když nemůže prožívat radost z dobře vykonané práce.

Když Sv.Jan Pavel pojednával o  odborech, tak připomenul, že jejich „rozhodující úloha spočívá ve vyjednávání nejnižší mzdy a pracovních podmínek“. Požadavky odborů, zejména požadavek plné zaměstnanosti mají také své meze.

Stát se snaží ovlivnit rozdělování důchodů pomocí daní. Na obzoru se však ukazují nebezpečné důsledky v podobě inflace, znehodnocování peněz. Pokud by se měla udržet plná zaměstnanost, byl by to pro hospodáře tvrdý oříšek. Museli by volit mezi dvojím - buď připustit nějakou míru nezaměstnanosti, nebo provádět vhodná daňová opatření a tak doplňovat zásahy státu rozsáhlou přímou kontrolou a úředními zásahy. Příznivci stávajícího zřízení dávají přednost znehodnocování peněz před prostředky, které by zabránily inflaci. Naši hospodáři koncem 20.stol. naivně uhýbali před rozhodnutím, a odmítali jak nezaměstnanost tak růst cen. Napjaté poměry se však zhoršují, vyvolávají socialistickou odezvu a kruté důsledky tvrdě dopadnou na příští pokolení.

Snahy o snadné a pohodlné působení státu proti znehodnocování peněz pomocí daní, vyžadují hledání střední cesty mezi zřeknutím se plné zaměstnanosti, mezi fašismem (kdy se obětují pracující) a labourismem (kdy vláda slouží hlavně odborům a obětuje kapitalistické podnikatele). Příklady jednotlivých států světa ukazují potácení se ode zdi ke zdi mezi těmito třemi krajnostmi.

Jaké jsou další možnosti a meze tržního hospodářství?

Sv.Jan Pavel sice zdůraznil význam trhu a volného přístupu na trh pro rozvoj chudých a zaostalých národů, ale dodal, že tato cesta k blahobytu má své meze. V Centesimus annus o tom řekl: „Zdá se, že volný trh je nejúčinnějším prostředkem k využívání zdrojů a k nejlepšímu uspokojování potřeb. Platí to ovšem pro potřeby, které se dají ´zaplatit´, a pro zdroje, které lze ´zaplatit´.

Existují však mnohé lidské potřeby, které nelze pojímat tržně. Je povinností spravedlnosti a pravdy, zabránit tomu, aby základní lidské potřeby zůstaly neuspokojeny a aby lidé takto postižení strádali. Těmto potřebným lidem je nutno pomoci umožnit patřičné vzdělání.

Ještě před logikou směny statků, existuje něco, co člověku přísluší jako člověku. Toto něco je spjato s možností přežít a činným způsobem přispět k obecnému blahu lidstva. (Centesimus annus,IV,34)

Proti tvrzení těch národohospodářů, kteří tvrdí, že ve směně je už dostatečně obsažena zásada solidarity, nutno uvést, že směna, třebaže má navenek ráz matematické rovnosti a za svůj symbol rovnováhu, nikdy nedává stejný díl oběma směňujícím, poněvadž oni sami si nikdy nejsou docela rovni.

Zatímco v převládajícím zřízení soutěže se každý snaží zbavit svého konkurenta, v řádu solidarity se každý snaží podepřít své bližní.

Díky Ježíši Kristu se vykoupený Boží lid každým krokem víc a více dostává z prostředí, kde vládne pouhá směna, blíže do prostředí solidarity. Sdružování, třeba i za výdělečným účelem, má vždy vyšší mravní hodnotu, než pouhá směna. Proč?

Především proto, že jako směna neznačí pouze plat v penězích, nýbrž nějakou osobní oběť lidského času, lidské námahy, lidské nezávislosti, třebaže jde pouze o účast na schůzi, nebo o podřízení se stanovám;

Dále proto, že směna neznačí pouze jediný úkon, okamžitý a vykonaný jednou provždy, nýbrž neustálé spolupracování zapojených účastníků;

Konečně proto, že zde všeobecně není nutná rovnocennost mezi přinesenou obětí a přijatou výhodou. Pracovník např. přispívá na své odborové sdružení proto, aby se snáze domohl mzdy, přiměřené sebe a pro svou rodinu, odpovídajících pracovních podmínek, apod., avšak zároveň je k tomu veden zájmem svého stavu.

Sv.Jan Pavel připomíná, že cíle vytčené v Rerum novarum v 19.století se snad zdají být dosaženy ve vyspělých zemích koncem 20.století, avšak rozhodně nebyly splněny v zaostalých zemích. K zaostalým národům je třeba dnes počítat vedle mnoha národů, obývajících jižní světadíly naší planety, také řadu národů opožděných v důsledku jejich uvržení do komunistické léčky. Kromě toho se do této zaostalosti propadají také národy východní a jižní Evropy, a to zejména kvůli hrozné evropské nespravedlnosti: Německo, které ve 20.stol, podnítilo dvě strašné války, nesplatilo ještě v roce 2015 těmto poškozeným národům válečné reparace. Vcelku tedy zůstává encyklika Rerum novarum ještě ve 3. tisíciletí velmi závažná.

V českých poměrech po pádu komunistické diktatury se znovu prosadila zásada volného trhu. Snad by mohla být potěšitelná podnikavost jednotlivců, pokud by byla podnícena snahou o službu bližním. Spíše se v mnoha případech ukazuje sklon draho prodat zboží a služby podřadné jakosti.

K tomu neblaze přispívá okolnost, že stát nechává národní hospodářství volně přístupné přílivu cizích podnikatelů a jejich špinavých peněz, pocházejících někdy ze zločinecké činnosti. Václav Klaus však od začátku razil v peněžním hospodářství nemorální zásadu í: Já neznám žádné špinavé peníze!

CIRKUS

JAK TYGRY UMĚT KROTIT VÁŠNĚ

TY ŘVOUCÍ I TY MLČÍCÍ

BÝT KLAUNEM JENŽ SE NESE VÁŽNĚ

A VYLUZUJE Z DĚTÍ SMÍCH

 

POD ŠAPITÓ LÉTAT NA HRAZDĚ

ZÁCHRANA Z BOŽÍCH RUKOU SÍŤ

DREZUROU SVÉ VŮLE ZÁVAZNĚ

RADOSTI BLIŽNÍCH POSLOUŽIT

 

ROVNOVÁHU NEDAT Z OTĚŽÍ

JAK NA LANĚ TANEČNICE

PO POSLEDNÍM ČÍSLE V MANÉŽI

S AKROBATY UKLONIT SE

Pavel Kroupa

+++

Neméně hrozivý dopad tržního hospodářství se zde ukazuje také v nezaměstnanosti, v nedostatcích sociálního zajištění lidí ve stáří, v nedostatcích zajištění přiměřených pracovních podmínek jak pro muže, tak pro ženy, jakož i v tom, že mzda stále není přiměřená potřebám pracovníka a jeho rodiny.

Sv.Jan Pavel připomíná, že je mnoho věcí, které se na trhu koupit nedají. Právě proto se to označení tržní hospodářství nemůže týkat všech lidských potřeb, a hlavně se nemůže vztahovat na to, v čem je člověk člověkem. Můžeme jen potvrdit, že skutečně existují nespočetné lidské potřeby, které se nedají pojímat tržně. Jsou to potřeby těch hodnot, které dělají člověka lidskou bytostí. Proto říká, že „je něco, co člověku přísluší na základě jeho jedinečné lidské důstojnosti.“

V souvislosti s výzvami Svatého Jana Pavla zůstává a stále narůstá velký dluh křesťanské inteligence vůči dnešní spotřební společnosti. Církev samozřejmě nevede trhy ani nemá těžiště své působnosti ve věcech, které se týkají hospodářství. A přesto je důležité, aby vystupovala také v těchto souvislostech, kde je člověk ohrožován jako člověk a jako Boží dítě. Přináší totiž Ježíše Krista. Ukazuje každému člověku cestu k nalezení a růstu vlastního lidství i Božího dětství. Přináší hodnoty, mravní ctnosti, duchovní život, a tyto věci se vymykají tržnímu hospodářství. Tady křesťanská inteligence mnoho zaspala, pokud se vyhýbáme přesnějšímu slovu zradila. Tržní hospodářství se neobejde bez těchto hodnot jako výchozích podnětů opravdu lidského, svobodného jednání.

Když mluvím o této zanedbané povinnosti křesťanské inteligence zasahovat do hospodářského a politického života tam, kde se to týká mravů a víry Božího lidu, tedy se to zdaleka netýká jen duchovních osob, třebaže se jich to týká přednostně, nýbrž se to týká všech křesťanů. Vždycky bývalo pohodlnější poklonkovat před mocnými a bohatci, řídícími tržní hospodářství, nežli s Ježíšem Kristem plout proti proudu.

Jenže pak to znamenalo zradu Ježíšova odkazu „Vy jste sůl země. Pozbude-li však sůl slanou chuť, čím zas nabude slanosti? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (MT 5,13)

Když Sv.Jan Pavel mluví o těchto těžkostech, tak vyzývá nejen ty, kdo mají rozhodovací pravomoc, nýbrž především křesťany a lidi dobré vůle, hlavně inteligenci, aby se v této věci dovedli správně orientovat a zodpovědně a pohotově dovedli přispět svým dílem k spravedlivému hospodářskému řádu.

Navzdory vzletným výzvám sv.Jana Pavla jsme my křesťané, a zejména křesťanská inteligence v Evropě hanebně zradili papežův odkaz. Byly zde sice ojedinělé světlé výjimky, jako třeba redaktor Světla Josef Vlček, Prof.Dr.Radomír Malý. Od začátku 3.tisíciletí vyměnily vedoucí veličiny české křesťanské inteligence Desatero a evangelium za Lisabonskou smlouvu a diktát Evropské unie. Zrada našich domnělých spojenců v USA tomu všemu předcházela. Tamní civilizace smrti, jak ji označil sv.Jan Pavel, už dávno uvízla v zajetí falešného ducha světa. Západní spotřební demokracie v  zájmu roztáčení hospodářského přežívání této civilizace smrti podkopává mírové soužití v celém světě a rozpoutává teror a válku dodáváním zbraní všem zoufalcům ve světě

Všechno to jen potvrzuje rostoucí závislost hospodářství na Boží milosti. Příznivému vývoji sice může pomoci výpočetní technika, ale beze zbytku to lze řešit jen s Boží milostí, pokorně vyprošovanou a očekávanou v modlitbě před oltářem. Co dělat? Odstoupení neschopných zbabělců a zaprodanců ze zodpovědných míst a ústup do ústraní k modlitbě, půstu a pokání. Jenže to se týká nás všech Božích dětí - RŮŽENEC A POKÁNÍ. T.Bahounek OP,

+++

 

 

LZE POHNOUT TĚŽKÝM SNEM?

LZE POHNOUT TĚŽKÝM SNEM?

BALVANEM NA PRAMENI?

ZDA ODTUD VYVÁZNEM,

KDE SMRT SE S ČERTEM ŽENÍ!

KDE ŘEKY PRASKAJÍ

A TICHO LESNÍ SKŘÍPÁ,

V PICHLAVÉM BODLÁČÍ

PTÁK NAČECHRANÝ PÍPÁ.

 

BA, STRACH JE VYKROČIT.

AŤ TAK ČI TAK, JSME SAMI:

TĚM, JIMŽ JE BÍDU TŘÍT,

I TĚM, CO NAD MÍSAMI

MASTNOTU SFUKUJÍ,

ZAS PRANIC DO NÁS NENÍ.

CO CHCEME, PRÝ, MY

VYCHRTLÍ BOŽSKÉHO VELEBENÍ!

 

A SLYŠ, TEĎ PRVÝ, DRUHÝ RÁZ,

ZVONEM SE NEBE BUDÍ.

V SKŘIVÁNČÍ PÍSEŇ TAJE MRÁZ,

KVĚT VONÍ NA OSUDÍ

ZEMĚ, KAM NĚŽNĚ NASTOUPÁ

TEN S NÁMI TĚŽCE SNÍCÍ!

K NĚMU, HNED K NĚMU,

BUBNUJÍ ANDĚLŠTÍ BUBENÍCI.

Jan Dokulil

+++

Zprávy: Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Dále probíhá v Brně Cyklus zamyšlení SETKÁNÍ S HLEDAJÍCÍM Filozof.cesta sv.Tomáše k Bohu. Předešlé relace v mp3 http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118,

Tel.:737857272, TISK:OLPRINT, Brno, www.cormierop.cz, info@cormierop.cz________