Jiří Jan Vícha OfmCap

+++

JSI VZKŘÍŠENÍ

JSI VZKŘÍŠENÍ, JAK ŘEKLS MARTĚ

, A NA BOHU, NE NA AŠTARTĚ,

 MÁM STAVĚT JAKO NA SKÁLE,

 MÍT BOHA V ČINECH, NEJEN NA RTECH,

 A NA BOHU, NE NA AŠTARTĚ,

 VYPROSIT DARY NEMALÉ.

JSI, KRISTE, PRAVDA, SVĚTLO, DVEŘE,

 JÁ VE SVÉ PLACHÉ NEDŮVĚŘE,

 ŽE HOLÝ STROM SE OLISTÍ,

 ŽE OLISTÍ SE HOLÉ KEŘE,

 JÁ VE SVÉ PLACHÉ NEDŮVĚŘE

 SMĚŘUJI HLAVOU PROTI ZDI.

JSI CESTA, KTERÁ VEDE K OTCI

 ÚDOLÍM TEMNÝM NEBO NOCÍ,

CESTA, JEŽ TŘEBA TOULÁ SE

PO ŘEKÁCH NEBO VELETOCÍCH,

 ÚDOLÍM TEMNÝM NEBO NOCÍ,

A JEDINÁ JE KE SPÁSE.

Pavel Kroupa

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

25. výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS

Má snad být zisk jediným účelem podniku? Nyní vyslovíme tvrzení, při kterém se většina ekonomů chytne za hlavu. Jako není zisk jediným účelem práce, tak ani podnik, ani celé hospodářství nemá jediný smysl v zisku. Jak to?

Sv.Jan Pavel vyslovil ostrou výtku komunistické soustavě, která déle než čtyřicet let zatěžovala mj.český národ. Dělo se tak v souvislosti s bojem, který vykoupený Boží lid musel vést „proti hospodářské soustavě, chápané jako metoda, která chce udržet naprostou nadvládu kapitálu nad osobní svobodou lidské práce.“ ^{(Centesimus annus,IV,35)}

Sv.Jan Pavel řekl, že v boji za důstojnější pracovní a životní podmínky pracujících lidí „se otevírá pole působnosti pro odbory“. Odbory však mají jednak společenské poslání, totiž hájení práv dělníků, jednak kulturní poslání: odbory mají přispívat k tomu, aby se dělníci plnohodnotně a důstojně se podíleli na životě národa a jeho rozvoji. ^(CA,35)

Přitom však varoval, aby se odbory a podobná zájmová sdružení pracujících nepoddávali svůdnému nebezpečí socialismu či komunismu. Socialistická soustava totiž neznamená tvořivé řešení nedostatků, nýbrž je to státní kapitalismus. Socialisté a komunisté chtějí „řešit“ všechny problémy tím, že zruší svobodu podnikání, rozbijí svobodný trh, a podnikavost jednotlivců nahradí podnikavostí státu. Tak pokračují dál ve všech chybách kapitalistického zřízení a navíc na to chybování vyhrazují výsadní právo státu.

Popření svobody jednotlivce a její nahrazení státem není řešením. Přijatelným řešením by mohlo být jedině doplnění lidské svobody tam, kde se nedostává jednotlivci dost sil a schopností k podnikání na společensky prospěšném díle, a usměrnění svobody jednotlivce tam, kde je svoboda zneužívána. Přijatelnou cestou „by mohlo být společenské zřízení svobodné práce a podnikání, které se nestaví naprosto proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti.“ ^(CA,35)

Když se mluví o tržním hospodářství, tedy je nutno připomenout, že na převládajícím činitelem na trhu je zisk. Kdyby se však společnost řídila jen hlediskem zisku, bylo by to špatné. Zisk je sice měřítkem příznivého chodu podniku, ne však jediným. „Hospodářské poměry v podniku mohou být v pořádku, ale lidé jsou pokořováni a jejich důstojnost je zraňována.“ Hospodářským účelem podniku je vytváření zisku, ale mravním účelem je vytváření společenství lidí. ^(CA,35) Pokud se člověk nerozvíjí ve svém lidství, ve svých ctnostech, ve svém duchovním životě, tak mu ani velký plat ani možnost koupit dostatek rozmanitého zboží na trhu nepřináší požehnaný blahobyt.

„Z toho je vidět, jak neudržitelné je tvrzení, že po porážce socialismu zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus.“ Tím méně je na místě názor těch lidí, kteří se u nás po pádu komunismu prosadili v popředí, a tvrdí, že veškerá kultura musí jít stranou před požadavky obnovy hospodářství. Václav Klaus říkal: když se doma maluje, tak všechno zařízení musí jít na balkon. Ve skutečnosti tím postavil stranou požadavky právního, mravního a duchovního života. Mravní hledisko, požadavky duchovního a vůbec kulturního rozvoje byly odsunuty stranou jako překážky rychlejšího rozvoje hospodářství. „To je nejen morálně nepřípustné, ale musí se to v dlouhodobém výhledu nepříznivě projevit i na hospodářském výkonu podniku“ ^(CA,35).

Tento úpadek morální a lidské hodnoty člověka, uchváceného novou lží o šokové terapii a VELKÉM SKOKU, vedl k rychlému morálnímu rozkladu společnosti.

Nad tím by se měli vážněji zamýšlet ti, kdo společnost řídí. V továrně se nedá vyrobit a na trhu se nedá koupit třeba taková hodnota, jako je třeba vzájemná snášenlivost mezi českým národem a jinými národy u nás či v cizině.

Pro české poměry v po-komunistickém období je také příznačné, že se upřednostňovala svoboda hospodářského podnikání, a to i na úkor jiných svobod. Před touto svobodou měly poněkud ustupovat do pozadí jiné hodnoty, jako svoboda náboženského vyznání, dokonce i svoboda soukromého vlastnictví. Stále se zde objevují nějací lidé, kteří chtějí odkudsi ze zákulisí poroučet v oblasti, kde člověk chce mít svobodu. To se vystupňovává po vstupu České republiky do NATO a EU.

Bohu díky, že působení Církve už není omezováno církevními tajemníky. Přesto zde nepřátelé Krista vyvíjejí tlak proti věřícím a proti Církvi pomocí sdělovacích prostředků. Náboženství se prý může svobodně šířit, a přesto je duchovním osobám prakticky znesnadňováno působení ve školách. A obory, které se týkají náboženství a etiky vyučují i na vysokých školách lidé, kteří předtím působili v Ústavu ´vědeckého´ ateismu a společně s StB bojovali proti věřícím. Místo někdejšího Ústavu ´vědeckého´ ateismu byly zřízeny katedry religionistiky jako útočiště pro bývalé estébáky.

S náboženstvím a jeho svobodou to v českých zemích stále není v pořádku. Tím méně může být s tímto stavem spokojeno obyvatelstvo Moravy, když zákonodárství odpovídá převážně ateistickému obyvatelstvu českých krajů, a nyní zejména nemravných a protikřesťanských zákonů Evropské Unie. Když někdo chce uplatňovat svá práva na úkor druhého, nelze se divit, že je tu pak nějaká nespokojenost. Jistěže je to ideální a pěkně zařízené, aby rodiny žily pohromadě, rodiče a děti. Pokud by ale rodiče postupovaly tak panovačně, že by děti se cítily omezovány, protože všechno určují jenom ti starší, nedivme se, že pak řeknou: My chceme raději bydlet sami. Zde nestačí jen majetek, ani pouze to, že dospělí pracují a vydělávají na rodinu, ale je třeba také lidského pochopení, větší návaznosti rodiny na duchovní život celé církve. Ne, že by tento činitel byl nutně nadřízen tomu ukazateli hospodářského růstu, jímž je zisk, ale určitě je to právě tak důležitá veličina, která musí být brána v úvahu.

Tady se ukazuje význam práva pracujících na soukromá sdružení. Kromě toho, že je pro člověka potřebné, aby měl něco svého, je pro něj žádoucí, aby měl i nějaká soukromá sdružení.

Sv.Jan Pavel nám v encyklice Centesimus annus, připomíná, že „v těsném vztahu k otázce práva na vlastnictví“ jsou „další práva jako vlastní a nezadatelná práva lidské osoby“, a to především „přirozené právo člověka tvořit soukromá sdružení. Patří sem právo zakládat profesní sdružení podnikatelů a dělníků nebo jen dělníků. To je považováno za důvod, proč Církev obhajuje a schvaluje zakládání odborů. Jde o přirozené právo člověka, které předchází jeho začlenění do politického společenství.“

Spolu s tímto právem prosazuje a obhajuje Sv.Jan Pavel pracujícím jejich „právo na ´omezení pracovní doby´, právo na odpovídající volný čas a na ochranu dětí a žen, především o způsob a délku jejich práce. ^{(Centesimus annus,I,7)}

Odedávna se Církev rozhodně a jasně zastávala v těchto důležitých otázkách všech lidí. Každý člověk má právo na obhajobu a prosazování svých zájmů, aby se sdružoval s jinými lidmi, a to na základě zájmovém, ale i profesním.

V našich poměrech jsme v současnosti svědky toho, že stát sice nebrání pracujícím v jejich právu na sdružování se v politicko-zájmových a profesních sdruženích, ale současně také značné nepřipravenosti pracujících vytvářet samostatně a svobodně takováto seskupení. A jak by ne. Vždyť po dlouhá léta byly v našich zemích odbory řízeny shora, zejména státem.

Po pádu komunistické moci nastalo zhroucení této fasády, a pracující zůstávali dlouho ve svých zájmech opuštění a izolováni. Později se organizovali až pod tlakem hospodářských těžkostí podniku, který přenáší nesnáze spíše na dělníky, než na přebujelou podnikovou správu.

V českém zemědělství, kde byla v polovině 20.století organizačně předběhnuta doba, totiž násilně, za cenu porušování lidských práv, zejména práva na soukromé vlastnictví. Takže ten pokrok, který tam nastal, přinesl zemědělství více škody než užitku. Zemědělské družstevnictví se stalo obrem na hliněných nohou. Překotný návrat ke spotřební demokracii západního typu vedl k jeho podlomení. Nejvíce na to doplatili zemědělci a chovatelé, a později celý národ, když nebyly na trhu jiné produkty a plodiny, než dovozové za vysoké ceny.

Zemědělci a chovatelé se u nás zdáli být nejméně pohotoví ke sdružování. Vždyť jejich odbory vznikaly u nás velmi pozdě, až od posledních desetiletí 20. století. Oni se stávali členy svých profesních odborů docela nevědomky se vstupem do družstva, které pak za ně platilo příspěvky. Takže neměli ani žádnou osobní zkušenost s odbory, ani s těmi falešnými, které u nás byly jen pro kamufláž. Nyní jsou zemědělci a chovatelé vydáni napospas jednak pevně semknutému zpracovatelskému průmyslu, jednak konkurenci zboží z dovozu. Jejich sdružování ztěžuje geografická odlehlost jednotlivých vesnic, a často i správní vedení trosek bývalých družstev.

Tak je encyklika Rerum novarum se svou obhajobou práv pracujících na sdružování obzvlášť závažná pro naše zemědělce a chovatele.

Pro všechny pracující však nabývá na závažnosti otázka volného času. Lev XIII. se už v 19. století všiml tohoto problému. Proto zdůraznil právo člověka na volný čas. Pracující člověk si prací opatřuje nejen výdělek pro obživu sebe a své rodiny, ale také volný čas. Pracovník potřebuje odpočinek k překonání únavy a k obnově pracovní síly. avšak nejen to. Když pracující věnuje s náležitou odpovědností čas i síly své práci, pak z toho přirozeně vyplývá, že má mít každý dostatek volného času k životu společenskému, zejména rodinnému, a kulturnímu, zejména náboženskému.

Podobně jako je organizace práce hospodářská záležitost, je také hospodářská záležitost, jak uspořádat odpočinek po práci, a to jak z hlediska odpočívajících, tak z hlediska výrobců statků, a těch, kdo poskytují rozličné služby.

Masový rozmach heren, kabelové televize, zaplavené západní sex-civilizací smrti a reklamou, a šíření zábavních podniků a organizace zábavy a odpočinku a trávení volného času ve spotřební demokracii, však - zrovna tak jako samotné prodlužování volného času - není řešením dělnické otázky, a otázky pracujících vůbec. Je přece nutné, aby si pracující člověk ve volném čase opravdu odpočnul, ale také jej příznivě naplnil svým vlastním přínosem, tedy ušlechtilou radostnou činností, a přitom aby dosáhl blaženosti. ^{(ARISTOTELES, ETIKA, X, 6-7, 1176-8)}

Toho však má dosáhnout nejen v osamocení jako jedinec, nýbrž v rámci společnosti. ^{(ARISTOTELES, POLITIKA, VII,9, 1324)}

Člověk má během svého odpočinku vytvořit z volného času kulturní hodnotu, podněcující k rozjímání, které by bylo protiváhou, vyrovnávající vynikající výtvory této doby činu. Když se zamýšlíme nad těmito problémy dnešního postmoderního člověka i výzvami Svatého Otce, máme také prosit našeho Pána:

Pane Bože, smiluj se nad ubohým lidstvem, které se tak často uchyluje od jedné krajnosti ke krajnosti jiné!

Smiluj se zejména nad naším národem, aby všechny ty sociální otázky byly dobře řešeny jak s odbornou znalostí, tak i s prožívaným duchovním základem sociálního učení Církve.

V 19. století „nebyla zaručena délka pracovní doby ani zdravé podmínky práce, nebral se ohled ani na věk a pohlaví uchazečů o práci.“ Proto Sv.Jan Pavel připomenul slova papeže Lva XIII.: „Ani spravedlnost ani lidskost nedovoluje, aby se žádalo tolik práce, že by se přílišnou námahou otupoval duch a zároveň vyčerpávalo tělo. Pokud jde o smlouvu, která by měla tyto pracovní vztahy určovat, upřesňuje: ´V každé smlouvě, kterou spolu ujednávají zaměstnavatelé a dělníci, je obsažena podmínka, že se zaručuje tolik odpočinku, kolik je třeba pro obnovu sil vynaložených při práci. Ujednání bez této podmínky by nebylo morální.“ ^{(Centesimus annus,I,7)}

Evangelium učí, že když vykonáváš sjednanou práci, tedy jsi hoden odměny za svou práci. ^{(LK 10,7; 1 TIM 5,18)} Nemusíš se své mzdy doprošovat, protože na ni máš právo, a zaměstnavatel ti ji nesmí zadržovat. ^{(Lv 19,13; JAK 5,4)} Avšak tím se tvoje přirozené právo v pracovním vztahu nevyčerpává. Máš totiž právo, aby okolnosti a podmínky práce byly bezpečné, zdravé a důstojné člověka a Božího dítěte.

Když tedy člověk směňuje pracovní výkon za nějakou směnnou hodnotu, nebo za nějakou službu či za peníze, děje se tak pracovní smlouvou.

Co je to pracovní smlouva? Je to smlouva, kterou se pracovník zavazuje k vykonávání nějaké práce, a druhá strana k uhrazení této práce.

Samo používání a vynakládání pracovní síly a schopnosti, jež člověk pronajímá jinému za úhradu, a odměna, která odpovídá ceně vynaložené práce, obě tyto věci jsou předmětem pracovní smlouvy. Mezi oběma stranami musí být spravedlivý poměr. Smlouva musí vyhovovat zájmům obou stran, a navíc má prospívat obecnému blahu a oslavě Boží.

Pracovní smlouva se však liší od jiných smluv. Má zvláštní stupeň důstojnosti. Pracovní smlouva se liší od pouhé nájemní smlouvy. Při prostém nájmu je předmět smlouvy neživá věc, neosobní. Avšak při smlouvě o práci je předmětem smlouvy lidská práce. Pracovní smlouva se také liší od smlouvy tržní. Odlišuje se od ní tím, že zboží, které se v pracovní smlouvě prodává a kupuje, není zboží ryze hmotné, nýbrž je to zboží, se kterým je nerozlučitelně spjata lidská osobnost.

Pracovní smlouva, ve které pracovník přijímá zaměstnavatele jako nadřízeného, a zaměstnavatel se zavazuje platit pracovníkovi sjednanou mzdu, je důležitý prostředek, jakým námezdní pracovníci mohou ovlivňovat řízení podniku.

Jako každá oboustranná smlouva tak i smlouva pracovní předpokládá oboustranné vzájemné povinnosti a také práva obou smluvních stran. Zaměstnavatel má právo vyžadovat od námezdního pracovníka náležitou práci, ale také má povinnost spravedlivě tuto práci odměnit. Zaměstnanec má právo vyžadovat spravedlivou mzdu, ale je povinen si ji také náležitě zasloužit.

Takto je možno ze zásad o směnné spravedlnosti vyvozovat důsledky pro skutečně lidské oboustranné vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žádný problém na poli sociální spravedlnosti si v poslední době nevyžádal tolik studií, jako právě problém morálky zaměstnavatele a zaměstnance, nebo přesněji problém spravedlivé mzdy.

Církev věnovala tomuto problému velkou pozornost. Encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum a díla sv.Jana Pavla II. Centesimus annus, zůstávají i ve třetím tisíciletí dokladem jasného a spravedlivého pohledu Církve na sociální otázku, jakož i na její zvláštní část, totiž na spravedlivou mzdu.

Co je spravedlivá mzda?

Lev XIII. jasně a důrazně vyhlásil důležité právo dělníka jako lidské osoby. Jde o právo na spravedlivou mzdu. Toto právo „by nemělo být ponecháno volné dohodě smluvních stran.

Přijme-li dělník mzdovou sazbu, tak by se mohlo zdát, že zaměstnavatel zaplacením mzdy snad dostál své povinnosti a že už není ničím povinen. Kromě toho stát, jak se koncem 19. století tvrdilo, není oprávněn zasahovat do sjednávání těchto smluv; má jen zajišťovat plnění toho, co bylo výslovně ujednáno. Toto ryze pragmatické a neúprosně individualistické pojetí vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci encyklika Rerum novarum kritizuje, protože je to v rozporu dvojí stránkou práce, určovanou jejím osobním a nutným rysem.

Zatímco práce jako osobní skutečnost je součástí schopností a sil, kterých volně používá každý jednotlivec, jako nezbytná skutečnost je určována nutností každého uhájit si život. Vzniká tedy právo opatřit si prostředky k obživě.

Mzda musí dostačovat k obživě dělníka s jeho rodinou.“ ^{(CENTESIMUS ANNUS,I,8)}

Tady by někdo mohl namítnout: To všechno je přece u nás v pořádku nebo aspoň bylo. Musíme však být k sobě upřímní, a to někdy znamená být i tvrdí, a tedy si přiznat, že tyhle záležitosti byly u nás ve velkém zmatku. Situace byla taková, že mnozí uznávali: Kdyby žena nepracovala, tak by muž těžko uživil rodinu. Snad byly výjimky, ale většinou ženy odcházely do zaměstnání mimo rodinu, a také dodnes pracují většinou proto, poněvadž bez přispění žen by asi nebylo ani to minimum nezbytné k obživě rodiny.

Sv.Jan Pavel vyslovil závažnou myšlenku, která je poučením pro všechny podnikatele naší doby. Totiž to, že není učiněno spravedlnosti zadost, když někdo řekne: Já ti za tu práci zaplatím takovouto částku, a nic víc ti nejsem povinen. Vždyť člověk v těžké hospodářské situaci je nucen přijmout práci i za velmi nevýhodných podmínek, takže nespravedlnost zůstává nespravedlností.

Na to upozorňoval už papež Lev XIII. Požadoval, aby mzda za práci stačila k obživě pracovníka s jeho rodinou. Vždyť mzda nemá jen povahu smlouvy, jejíž podmínky jsou pro pracovníka ponižující a vynucené těžkou životní situací. Mzda má také osobní rozměr, existenciální. Pokud není toto doceněno, pak celý hospodářský systém trpí hroznou vadou.

Je to tím horší, když jde o práci žen nebo dokonce i mladistvých osob a dětí. Konečně je známo, že mzdy žen byly a dosud jsou poměrně nízké, takže oba dva - manžel i manželka jsou okolnostmi nuceni k  mimorodinnému zaměstnání.

Sv.Jan Pavel řekl s přihlédnutím k situaci ve světě, že tyto základní podmínky nejsou splněny, třebaže jsou zde různá prohlášení státníků, politiků a zástupců v OSN, ba dokonce i jednotlivé státy mají v tomto směru vypracované zákonodárství, ale většinou to není dodržováno. Takový živelný a dravý kapitalismus, jaký naši politikové a ekonomové u nás podnítili, působí škodlivě a zhoubně.

Jestliže se za komunismu u nás odměňování lidí za práci řídilo zásadou každému stejné existenční minimum, a slibovalo kvůli iluzi budoucího ráje na zemi uplatnění zásady každému podle jeho potřeb, tedy dneska stojí v popředí mzdová zásada každému podle jeho výkonu. Žádná z těchto zásad sama o sobě nevede ke spravedlivé mzdě.

Spravedlivá mzda je složená, protože musí brát ohled na:

potřeby pracovníka s jeho rodinou,

 jeho pracovní výkon,

 jeho úsilí či oběť, kterou vynaloží na práci.

I kdyby se zásada každému podle jeho úsilí a oběti neuplatnila, a třeba by nebyla přesně zjištěna, aby mohla být spravedlivě uplatněna, přesto je ji nutno prosazovat na základě slušnosti a lásky.

Správnou cestou ke stanovení spravedlivé mzdy je zásada ekvivalentnosti. Mzda je úměrná zásluze, nikoli jen hodnotě jejího výsledku. Pokud by si někdo myslel, že se hodnota práce rovná nákladům nezbytným k výživě pracovníka, posuzoval by to jednostranně mechanicky. Člověk přece není jen pracující, nýbrž osobnost.

Východiskem úvah o spravedlivé mzdě tedy nemůže být existenční minimum, nýbrž kulturní minimum nezbytné pro důstojný lidský život. Takže ekvivalenční zásada musí být doplněna hlediskem spotřebním. Nestačí přihlížet k tomu, co si člověk zaslouží, nýbrž i k tomu, co potřebuje. Člověk má právo nejenom žít, ale také žít důstojně, způsobem hodným člověka.

Ze spotřebního hlediska vyplývá požadavek rodinné mzdy. Pracovníka totiž nelze chápat jako izolovaného jedince, nýbrž také jako příslušníka společnosti a hlavu rodiny. A pracující člověk nemá jiný zdroj k obživě sebe a své rodiny kromě výdělku. Proto je třeba vyvodit závěr, že rodinná mzda je požadavkem přirozeného práva.

Kdo však má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou? Především zaměstnavatel. Bylo by však nemorální, kdyby zaměstnavatel dával kvůli tomu přednost svobodným nebo bezdětným, nebo kdyby přiznával rodinné přídavky jenom na určitý počet dětí. Na druhém místě je to stát, kdo má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou. Tam, kde zaměstnavatel ž nějakých důvodů nemůže hradit rozdíl, je žádoucí podpůrná péče státu o početné rodiny pracujících.

Rodinná mzda představuje pouze nejnižší hranici spravedlivé mzdy. Za pracovní výkony společensky potřebnější nebo kulturně hodnotnější, a za výkony nebezpečné, nebo vyžadující delší a namáhavější a nákladnější přípravu, přísluší odměna přiměřeně vyšší. Snížená pracovní schopnost (ve stáří, během nemoci, aj.) má být vyrovnávána dostatečně velkou mzdou nebo zabezpečeným pojištěním. Podobně zajištěny mají být dostatečné příspěvky obzvlášť velkým rodinám.

Mezi velmi důležitá místa encykliky Centesimus annus, patří vážné varování: „Je neudržitelné tvrzení, že po porážce tzv. ´reálného socialismu´ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. Je třeba prolomit bariéry a monopoly, které tolika národům brání podílet se na rozvoji. Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji.“ ^{(Centesimus annus,IV,35)}

Je zřejmé, že se takovéto výzvy Svatého Otce asi nesetkají s příznivým ohlasem u těch, kdo vládnou penězi ve světě. Jsou však mířeny ke všem lidem dobré vůle. Ježto se ve světě opakuje a pokračuje rozmach živelného kapitalismu, přispívá to k novému, neblahému rozdělování světa, tentokrát nejen na chudý Jih a bohatý Sever, ale třeba v samotné Evropské unii se vyčleňuje a stále více vyhraňuje bohatý Sever a chudý Jih.

Zatímco se jižní zaostalejší národy Evropy propadají do svých dluhů, Německo na tom všem vydělává, třebaže se přitom měna celé evropské totality otřásá.

Proč je to pro Německo výhodné? Je to prosté - čím více se euro otřásá, tím bezpečnějším útočištěm se stávají německé dluhopisy pro parazitní investory. Investovat do reálné ekonomiky se v tomto kapitalismu jeví skoro morální hazard. A to v kombinaci s uvolněnou měnovou politikou Evropské centrální banky umožňuje Německu těžit z mimořádně nízkých úrokových sazeb.

Jak? Zatímco Německo v roce 2008 stála dluhová služba 69 miliard eur, roku 2015 mu stačila jen 48 miliard, i když se jeho dluh za předešlých sedm let zvýšil o 490 miliard. Kdyby Němci měli roku 2015 splácet ze svého veřejného dluhu stejné úroky, jaké vládly v roce 2008, museli by zaplatit – podle údajů, které poskytla Evropská komise, nic zlého netušíc – 93 miliard eur.

Sečteno a podtrženo: němečtí daňoví poplatníci si v letech 2008 až 2015 přilepšili o 193 miliard eur! Přes německou podporu poskytnutou Řecku, Irsku, Kypru a Portugalsku (která uhradila opravdu hlavně jen úroky s mnohem vyšší sazbou, než jakou je zatížen německý dluh) celá ta krize eura a její prodlužování jsou pro Německo výnosné.

Jako vždy, tak i dnes Církev protestuje proti bezuzdnému kapitalismu. Otázka kapitálu, podniku a investic nesmí být stavěna v lidském životě jako nejdůležitější. Ve jménu tzv. hospodářské svobody, která je divokou živelností, se nesmí přehlížet člověk.

Při těchto úvahách o spravedlnosti v hospodářském životě poprosme Boha, aby se ti, kdo jsou poškozováni, dovedli bránit. Nejenom tím, že by se ozvali, nýbrž tak, jak jim to zákon dovoluje. Je také zapotřebí prosit o dostatek obhájců, kteří se starají nejen o své platy a své postavení, ale také se dovedou postavit za nespravedlivě postihované pracující. Za dobré vůdce nelze považovat profesionální politiky. Ti se přednostně starají o své platy ve vládě, zatímco potřeby trpících jsou pro ně druhořadé.

Tyto výzvy pronesl sv.Jan Pavel v roce 1991, a po 25 létech jsou tyto poměry stejně neutěšené a zanedbané, ba v ještě horším stavu. Světem cloumá terorismus zoufalých lidí a novodobá jakobykřižácká tažení proti světovým bandám teroristů, skrytě vyzbrojenými a podporovanými nejvyspělejšími mocnostmi světa.

V zaostalých zemích trpí lidé bez Krista, kdežto v těch vyspělých sice znají Krista, ale zdráhají se přijmout utrpení. Utáhnout si opasek vnímají jako něco sebevražedného, a raději rozpoutají novou světovou válku k vyhubení mnoha chudých, hladových a trpících.

Houstnoucí zástupy obdivovatelů prastarých pořádků ve světě a v Církvi hanebně osočovaly sv.Jana Pavla, jako by právě on byl tímto vinen. Jenže nebyl ani zdaleka vinen sv.Jan Pavel, ani sv.Jan XXIII., protože jsme vinni především my, Boží děti, že jsme pohotově a důsledně neprováděly výzvy a podněty v sociálních encyklikách těchto světců.

Může za to chamtivost a dravost nepřátel Krista, kteří se po pádu železné opony zahnízdili se svým dravým kapitalismem v bývalých komunistických státech, avšak také lenost, zaviněná ignorance a neposlušnost nás, Božích dětí v čele s našimi duchovními veličinami. Všichni jsme soustavně zanedbávali výzvy sv.Jana Pavla. Sociální učení Církve bylo mnoha duchovními osobami a následně i většinou křesťanských laiků hrubě zanedbáváno.

POKÁNÍ, POKÁNÍ, POKÁNÍ!!!

Jak odpovídají zástupy na tuto výzvu, ukazuje známý obrázek.

Na první dojem úsměvné, ale dopad je strašný - život v nové totalitě lenosti a lži. Všichni musí očekávat strašně utrpení.

Sv.Jan Pavel dále zdůrazňuje, že každý člověk má přirozené právo svobodně plnit své náboženské úkony. Přitom dodává, že význam tohoto práva v poslední době ještě vzrostl.^{(Centesimus annus,I,9)}

Je třeba připomínat, jak byla u nás za komunistické totality omezována náboženská svoboda? Jak hrubým způsobem jsme byli donucováni k tzv. vyrovnání se s náboženskou otázkou. Nakonec se splnila slova žalmisty:

„Nestaví-li dům Hospodin,

nadarmo se namáhají stavitelé.

Nestřeží-li město Hospodin,

nadarmo bdí strážný.“ ^{(Z 127,1)}

S právem na svobodné plnění náboženských povinností souvisí „právo na nedělní odpočinek, aby člověk mohl uvažovat o nebeských statcích a aby vzdal Bohu spravedlivou a povinnou poctu.“ ^{(Centesimus annus,I,9)}

S úlevou jsme sledovali, jak byl v roce 1989 učiněn konec hrubému zasahování do náboženského života lidí. V současnosti je však neděle jako svátek a volný čas utlačována jinak: předně ze strany těch, kdo ve své dravé podnikavosti nerozlišují mezi pracovní dobou, volným časem a svátkem.

Samotný přirozený zákon vyžaduje, aby byla vyhrazena nějaká doba jen ke službě duchovním hodnotám. Když člověk věnuje celý týden vlastním či společenským zájmům, ale veskrze užitkovým, je spravedlivé, aby se nějakou dobu věnoval také vznešenějším hodnotám. Přirozený zákon ovšem nestanoví, který den a jak se má těmto hodnotám slavně zaslibovat. Určení sedmého dne v týdnu jako svátečního přísluší církevnímu zákonu. Tato doba, slavně zaslíbená Bohu je podle sv.Tomáše nejvhodnější k tomu, aby člověk jako soukromá osoba a jedinec, ale i jako člen společnosti vzdával Bohu povinnou daň úcty. ^{(Summa theol., II,2,122,4k1)}

Nedělní klid není neplodný. Člověk obnovuje své síly tělesně a psychicky, a to odpočinkem, kdežto obnoveným důvěrným vztahem k Bohu v nedělní bohoslužbě se člověk kultivuje nejen tělesně a psychicky, ale také duchovně. Tak neděle jako volný čas a svátek všestranně vybavuje člověka vším, co potřebuje během pracovního týdne k plnění povinností vůči sobě a společnosti.

Příznakem porušování neděle jako svátku je nedělní práce.  Jde o porušování Božích práv vůči člověku, ale promarňováních lidských práv svobodně plnit náboženské úkony. Sv. Tomáš uvádí: „protože více je člověk odváděn od božských věcí úkonem hříchu, než úkonem dovoleným, třebaže je tělesný, proto kdo hřeší ve sváteční den, jedná více proti přikázání, než kdo koná jiný skutek tělesný dovolený. Nejedná proti tomuto přikázání, kdo hřeší (v neděli) všedně, protože všední hřích nevylučuje svatost.“ ^{(SUMMA THEOL.,II,II,122, 4k3)}

Častou příčinou porušování neděle jako svátku je také neuspokojenost pracujícího člověka z jeho „rozdrobené“ všední práci, z níž nemůže rozeznat její smysl, takže se jí cítí být oklamán a uvězněn, a touží pak po svobodné hře nebo i zahálce. Tento sklon v něm posiluje trh spotřební společnosti, pružně vyhovující jeho rozličným přáním, aby z něho vytvořila spotřebitele snadno ovládaného reklamou k vyhledávání a užívání věcí zbytečných, luxusních nebo úplně škodlivých (drogy, zvrácený sexy, atd.).

Zprůmyslnění společnosti umožňuje zkracování pracovního týdne. Ovšem tyto změny jsou pro člověka, neschopného naplňovat takto získaný volný čas svobodnou tvořivostí, a ovládaného nabídkou spotřebního zboží, stejně tak škodlivé, jako služební práce v nedělním volném čase. Náhlý přechod od vyčerpávající týdenní práce k úplné nečinnosti na konci týdne bývá právě tak škodlivý a také nezdravý pro člověka jako přehnané setrvávání, ba ubíjení se v práci.

Třebaže volná sobota poněkud uvolňuje rytmus práce a povinností celého pracovního týdne, přesto se nemůže stát takovým svátkem jako neděle. Nemůže splynout s nedělí ani jako s volným časem v jeden blok volného času. Sobota tvoří mezeru pro časově náročné činnosti, které se dříve nevykonávaly v takovém rozsahu anebo se musely stihnout ve všední dny (stavba obydlí, údržba vozidla, atd.). Mezi víkendovými činnostmi převažuje krátkodobý odpočinek, sledování televize a rukodělná práce.

Za těchto spotřebních poměrů upadá mnoho lidí, i Božích dětí do sebeklamu o vlastní dokonalé informovanosti z masmédií. Často si stěžují: Když ale nám to v kostele nic nedává. - To je tím, že směšují život milosti v sobě s jeho reflexí. Bez ohledu na hloubku vnitřního psychologického uvědomění, Bůh v člověku přebývá. Když Bůh vstoupil do světa a přijal naši lidskou přirozenost za svou, tedy do nás stále vstupuje a uchází se spojení s námi. Duch, kterého do nás Syn Boží vydechuje, nás uchvacuje v hlubinách, které přirozeně nelze proniknout a obsáhnout. Do značné míry je to správné. Vždyť kolik by jinak bylo opravdových věřících? Víme přece, že Duch svatý působí i v těch, kdo ho nikdy osobně nevzývali a vědí pramálo o jeho působnosti. Víme také, že vyznání živé víry velmi horlivého, a přitom docela prostého člověka opravdově dosahuje svého předmětu, aniž je tato prostá osoba schopná vydat svědectví své víry v tradičních skladbách zbožnosti. Výstavba milosti je v nevědomých hlubinách lidské bytosti tak skryta, že nelze získat jakoukoli evidentní jistotu o její přítomnosti.

Existuje základní náboženská zkušenost, a třebaže je naše poznání víry nedokonalé, přesto může přinášet dobré ovoce - ovoce poznání, týkajícího se Božího tajemství, lidského údělu, smyslu lidské společnosti, a ovoce, týkající se osobní proměny. ^{(Ga 5,22)}

Tuto skutečnost dlužno prožívat jako něco zřetelně odlišného ve srovnání s jinými zážitky. Ve spotřební společnosti se ocitáme pod agresivním a dlouhodobým tlakem všeho toho, co nám nabízí naše panovačné a lákavé společenské prostředí. Mnohotvárná zkušenost z našeho okolí, která se nám neustále nabízí třeba v masmédiích a internetu, se nám často vnucuje za takových podmínek, že prakticky vylučuje jakoukoli duchovní skutečnost.

Právě proto musí být náboženská zkušenost prožívána jako něco výrazně odlišného. Musí být přijímána ve své zvláštnosti. To vyžaduje značnou míru společenského i kulturního odstupu - ticha, modlitby, meditace. Vhodný čas k tomuto odstupu od všednosti poskytuje především neděle. Zde se přerušuje rytmus všedních činností a zkušeností. Vhodný prostor k tomuto odstupu od všednosti poskytuje Boží dům.

Třebaže se toto sváteční prožívání náboženské zkušenosti liší od prožívání každé jiné zkušenosti všední, a tato odlišnost si v každé době vyžaduje přiměřené kulturní zařízení, přesto tvoří v duchovní podstatě základ pro prožívání každé životní zkušenosti. Pokud v současnosti víc, než kdy dříve vyvstává potřeba povzbuzení a povznesení člověka k opravdovému prožívání volného času, nabývá tím na významu samotná rodina.

Rodina učí děti správně dělit a rozvrstvovat čas. Zpravidla tak, že po odečtení času na spánek a jiné fyziologické potřeby, vzdělávání, zaměstnání, a času k nezbytnému zaopatřování, zbývá čas k odpočinku, hře, sportu, modlitbě a duchovnímu životu, k návštěvě kostela a k účasti na duchovním společenství a k jiným kulturním činnostem. Děti si intuitivním vnímáním celého rodinného prostředí a života osvojují čas právě z uvedených hledisek. To se týká, nejen všedního volna, ale také volna svátečního. Sám fakt, že se člověk má na co těšit, že v této době má možnost svobodné volby, že vymýšlí způsoby, jak s volným časem naložit, činí náš život zajímavým a radostným.

Člověk se přirozeně vrací do rodiny ke společnému radostnému prožívání svátečního času a volna. Když tuto radost nenajde doma, kde je kultura domácích zábav a her někdy zanedbávána, pak ji hledá v pasivním sledování masmédií a internetu, a tam dá se snadno zlákat k zábavám, které narušují jeho osobní růst, vkus, i zdraví, nebo je dokonce zvrátí a utlumí.

Prosme tedy na našeho Pána, Ježíše Krista aby na přímluvu Blahoslavené Panny Marie a paní Zdislavy, Matky našich rodin, se naše rodiny staly prostředím, utvářejícím mládež a všechny rodinné příslušníky ke správnému, tvořivému prožívání času, nejen všedního, ale i svátečního.

Vedle dvou činitelů změn, zahájených v Evropě v roce 1989, totiž porušování pracovních práv a nevhodnost hospodářské soustavy, připomíná Sv.Jan Pavel ještě další činitel: duchovní prázdnotu vyvolanou ateismem. To je ostatně duchovní příčina celé této krize. „Marxismus sliboval, že vypudí touhu po Bohu z lidského srdce. Výsledky ale dokázaly, že se to nemůže podařit, ledaže by přitom bylo zničeno i samo srdce.“ ^{(Centesimus annus,III,24)}

Tyto problémy zůstávají otevřené i dnes. Namísto někdejší diktatury nastoupila spotřební demokracie. Jenže ta se nám zatím představila jako demokracie bezbožná. V tomto směru je dnešní spotřební demokracie pouhým pokračováním toho, co zde bylo - bezbožnou diktaturou ve jménu lidství. Pouze místo donucovacího režimu vycházejícího z mocenského jednoho středu jde nyní o rozptýlený donucovací režim peněz, trhu a spotřeby.

Demokracie jako každý jiný stát má pečovat o všestranný rozvoj občanů. O jejich rozvoj po stránce tělesné může a má pečovat přímo, kdežto o jejich rozvoj duchovní může pečovat jenom nepřímo: podporou působení hodnot náboženství, mravnosti, umění. Proto bezbožná demokracie je pouhou karikaturou nebo přinejmenším pouhým torzem demokracie. Staří řečtí filozofové nazývali zvrácenou demokracii prostě demagogií, čímž se rozumí ne jen zvrácená forma argumentování, nýbrž samo zvrácené zřízení. V dnešní době tomuto označení zvrácené demokracie odpovídá lépe slovo mediokracie, čili samoúčelně rozbujelá vláda masmédií.

Jenže pozor! Svoboda masmédií je jedna z nejpečlivěji ochraňovanou iluzí ve spotřební demokracii.

Tak jako ve všem, i v tomto je velká část pravdy. Ano, je to skutečně pravda, můžete si zřídit médium a v něm si v zásadě můžete psát nebo hovořit, co chcete. Rubem toho je, že k tomu potřebujete hodně peněz. Ve skutečnosti hrstka bohatých lidí, kteří mají na to, aby platili média, rozhodují, které názory dostanou prostor k masovému rozšíření.

Když potřebným způsobem nastavíte šířené společenské a názorové klima, tak zde i bez veřejně státně řízené cenzury bude svoboda omezena nebo vyloučena. Autocenzura se bude prosazovat mnohem důsledněji. U nás, právě kvůli dlouhému období komunistického donucovacího režimu, kdy tu úplně chyběla mediální opozice, se podařilo zavést tento model.

Máme zavedená tak zvaná "názorová" média, ty mají sít těch vhodných poradců a lidskoprávních aktivistů, které osloví vždy, když potřebují, aby se prosadil ten potřebný názor. Dohromady to nebude třeba ani stovka lidí, kteří u nás dlouhodobě soustavně in-deformují veřejné mínění.

Sv.Jan Pavel upozorňuje, že mezi nejdůležitější lidská práva patří také právo člověka na vyznávání náboženství. Jenže i toho dovede falešný vládce světa ve spotřební demokracii zneužít proti Bohu i proti člověku.

Sv.Jan Pavel říká, že ten, kdo se pokusí vytlačit touhu po Bohu z lidského srdce: ať už tím přímým bojem jaký byl za komunismu nebo nacismu či fašismu, nebo tou nedbalostí, vlažností a pohrdavým postojem těch, kdo říkají: To není důležité. ´Proč byste se s tím zdržovali. Starejte se ve škole hlavně o dobré vysvědčení´, ti ohrožují přitom i samo lidské srdce. A důsledky toho vidíme v lidské společnosti všude tam, kde je oslabena víra: dochází tam k vážným poruchám rodinného života, k rozmachu zločinnosti, k odporu vůči jakémukoli společenskému zřízení - a můžeme mluvit o rozvratu manželské rodiny a legalizaci sexuálních zvráceností a úpadku kultury národů.

Falešný vládce světa dovede zneužít proti Bohu i proti člověku i přirozeného lidského práva na vyznávání náboženství.

Křesťanství je v rámci běžné, totiž iluzorní demokracie snižováno na jednu úroveň s jinými náboženskými soustavami a také s bezbožectvím. Toto srovnání křesťanství na úroveň jiných náboženských soustav a na úroveň bezbožnosti vede k  rozvrácení a úplnému rozkladu lidské osoby i společnosti. Výsledkem je novodobý Babylon a vláda satana. Tohle už není jen bezbožná demokracie, ani pouhá diktatura bezbožné humanity, nýbrž satanská mediokracie, protože v ní nakonec bude rozdupán i každý člověk.

Nesmíme přehlédnout skutečnost, že hlavní potíž není v samotné donucovací soustavě, nýbrž v našem vztahu vůči Bohu. Sotva se poruší tento základní osobní vztah člověka k Bohu, pak stojí kultura a národní život na písku. Je-li hospodářství odtrhováno od nadpřirozených hodnot, pak třebaže se vnějškově ponechává člověku právo na vlastnictví, na soukromé podnikání anebo na nějakou svobodu v hospodářském životě, dříve nebo později se chod hospodářství vymkne ze svých ložisek, uchýlí se od řádného chodu.

Buďme vděčni svatému Janu Pavlu, že právě zde poukázal nejenom na potíže donucovacího zařízení ve společnosti, ale i na to, že základní otázkou pro člověka, pro jeho vnitřní pokoj a vyrovnanost, pro jeho jasné světonázorové zaměření je právě víra. „Odpověď na touhu po štěstí, pravdě a lásce, přebývající v srdci každého člověka, spočívá jedině v osobě Ježíše Krista.“ ^{(CENTESIMUS ANNUS,III,24)}

To je výzva pro každého z nás, abychom v onom vztahu k Ježíši Kristu stále více rostli. Tolik se dnes řeční o zdravé výživě. Jako houby po dešti rostou obchody s vegetariánskou stravou. Přitom i ti, kdo nabízejí tuto zdravou stravui, přicházejí také s tím, že zákazníkům hned nabízejí nějakou životní filozofii. Nejčastěji to bývají nějaké východní filozofie, jóga, myšlení New Age, zkrátka povětšinou temně mystické proudy a úchylné názory. Avšak, jak je vidět, i tito lidé, kteří kladou takový důraz na zdravou výživu, si uvědomují, že nestačí výživa těla, ale že je třeba také dát něco duchu. Co nabízejí, to je druhá věc.

Důkaz toho, kam to vede, když člověk zapomene na Boha, poskytl hitlerovský nacismus či stalinský komunismus, které jsou už na smetišti dějin. Jenže je zde také dnešní donucovací režim peněz a spotřeby, ve které vězí západní spotřební demokracie, která rozbujela i u nás. Také zde se zapomnělo na Boha.

Prosme Blahoslavenou Pannu, aby nás ochránila před touto novou satanskou mediokracií. Přitom si však nemysleme, že stačí všechno jen svěřit Kristu skrze Pannu Marii, a pak si sednout někde do kouta a čekat, jak to dopadne.

Co si od nás přeje Panna Maria? Jste osvobozeni od jednoho otroctví a režimu. Avšak každý z nás může být otrokem ve svém srdci, otrokem svých hříchů a zvrácených návyků. Panna Maria říká všem: Obraťte se!   (Pokr.)

+++

Zprávy:+ Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Dále probíhá v Brně Cyklus zamyšlení SETKÁNÍ S HLEDAJÍCÍM - Filozofická cesta sv.Tomáše Akvinského k Bohu (Summa contra gentiles). Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118,

Tel.:737857272, TISK:OLPRINT, Brno, www.cormierop.cz, info@cormierop.cz________