DUBEN 2016

 

Ročník XXII., číslo 4.                                                                                                                       duben 2016

Obsah: J.J.Vícha,Krajina milost,J.Brdíčko,Nadechnout se  bílé, P.Kroupa,Modlitební kniha, J.J.Vícha,Tiší, Izák Syrský, O mlčení, J.J.Vícha,.Pokojní, P.Kroupa, Jsi Vzkříšení, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely- 25. výročí vydání enc.Centesimus annus (Pokr)________________________________________________________________________

 

KRAJINA MILOST

DO PONUROSTI DNŮ A ZAMLKLOSTI OKEN

NAPADL SNÍH TAK BÍLÝ BÍLÝ SNÍH

POJĎ DECHEM UTKANÁ NESLYŠNÝM KROKEM

NA VLOČKÁCH SKRYJ SE V ZÁVĚJÍCH

 

A S HEJNEM KOROPTVÍ Z NICH VYPLAŠ CUDNÉ RÁNO

AŤ CÍTÍM JEHO DECH KDYŽ OKNA ZASKLIL MRÁZ

AŤ V PŘÍZI SVATEBNÍ JE ČISTÉ TICHO STKÁNO

A V PRSTEN SLUNEČNÍ JEJŽ POSÍLÁŠ

 

PŘES RŮŽKY BERÁNČÍ BĚLOSTNĚ SPÍCÍCH STROMŮ

PODIVNĚ ZASNĚNÝCH VZHŮRU I DO HLÍNY

CHVĚJI SE POD DOTEKY SNĚŽNÝCH TÓNŮ

KTERÝMI ROZKMITÁVÁŠ VTEŘINY

Jiří Jan Vícha Ofmcap

+++;

NADECHNOUT SE BÍLÉ

Příběh ztraceného kázání Tomáše Akvinského

Jakub Brdíčko (Pokr.)

 

ZLODĚJ

Ad Vesperas

Chrám svatého Jakuba, ačkoli tak jednoduchý a prostý, proti katedrále Naší Paní dokonce prázdný, mu vždy připadal jako domov. Jakmile klesl do chórové lavice, objala ho důvěrná vůně voskovic, pozoruhodný klid bílých kamenů všech stěn, uhlazenějších a jemnějších než v jeho chlapeckém vězení na otcově hradu, vznešený klid vysoké klenby, kvůli níž už dávno nezakláněl hlavu, aby si prohlédl malby čtyř bytostí: anděla, lva, vola a orla, ani nepocítil pohled trůnící Matky Boží se stejně přísným Ježíšem na klíně; svatý poutník Jakub k němu vztahoval svou hůl, ale on se hroužil už jen a jen do žalmů posvátného officia, do ambrosiánského hymnu ke Svaté Trojici Boží. Tu všechnu krásu, zbudovanou rukama dovedných kameníků a řezbářů, už nosil pouze v sobě. Nepotřeboval otvírat oči. Nepotřeboval číst slova písní, otvíral ústa, a ke kráse dvou chórů černobílých mnichů se připojovaly táhlé a dlouhé zvuky chorálu, jež se tu rozléhaly v ozvěnách natolik halasných, že musely doznívat až za hradbami věhlasného města Paříže.

Iam sol recedit igneus,

infunde lumen cordibus.

Snad jsou to jedny z jeho posledních nešpor v tomto konventu, pak už ho čeká další poutnická hůl, prašné cesty a povoz, jako ten Jakub na jaře bude putovat za alpské štíty, ten starý a bolavý učitel. Jeho tělesné slunce už klesá, srdce už nemá tu sílu, rozum už zapomíná celé věty. Je to však opravdu jenom ten starý člověk, z něhož se brzy už vysvlékne jako z ohavné kukly? O lux, beata Trinitas! Co v sobě těch téměř padesát let živil? Své břicho, anebo vnitřního člověka, světlo Kristovo? Co z něho zbude, až smrt uchopí svůj řeznický nůž a začne ho porcovat? Blaženost?

Ohnivé světlo klesá níž,

nám srdce světlem naplň již.

Otec převor Vilém z Tours povstal. Nebylo zvykem končit liturgii nešpor nějakou promluvou. Damián mu podal dřevěnou hůl. Otec převor stále stojí tak vážně jako golgotský kříž. Ne, to nebudou slova povzbuzení, tou holí nás bude bít jako vlky!

„Než se odebereme k rozjímání svatých textů, vzpomeňme si na slova svatého Jeronýma, podle nichž Kristovo tělo a krev nepřijímáme jen v Eucharistii, ale také při čtení svatého Písma. Nebuďme jako Jidáš, který sice z Kristových rukou přijal posvátné sousto, ale vzápětí odešel do

tmy, aby Pána zradil. Proto vám, milí bratří, jako váš starostlivý otec před četbou oznamuji, že již jsme našli onoho Jidáše, který se mezi námi skrýval. Sám se přiznal, že ho marnivá pýcha přivedla k tomu, aby ukradl kázání našeho bratra Tomáše z Akvina."

Tomáš otevřel oči. Uviděl vytřeštěnou tvář písaře Petra, vrtění hlavou mnoha překvapených bratří kazatelů.

„Tento zloděj přiznal, že záviděl Andělskému doktoru jeho učenost a slávu. A proto kázání spálil, aby jej už nikdo nemohl číst nebo slyšet. Proto zde mezi námi už nesedí, ale ve své cele započal nejpřísnější pokání. Je to Oto Monacensis, dosud vážený knihovník našeho kláštera."

 

Oto z Mnichova!

„Blažení, kteří bydlí ve tvém domě, Pane. Chválí tě bez ustání."

Chválím tě bez ustání, můj Pane, že jsi mě přivedl do tolika dobrých domů. Dobrý dům, to je ten, v němž vládne laskavý král, v němž vládneš ty. Děti se v něm nemusejí obávat krutého otce, služebníci se radují z jeho příkazů. Jak jsem se kdysi bál svého tatínka! Můj rodný hrad měl sice pevné hradby, ale já jsem se děsil svého otce, vedle něhož jsem usedal u stolu. Když se rozezlil, zdálo se mi, že co chvíli vytasí dýku.

Můj Pane, vyznávám, že jsem se skrýval do stínu chodeb, jakmile zazněly rázné kroky jeho bot. Vyznávám, že mi činilo potíže mu odpustit a pochopit, že je tak jiný než já, že je to drsný válečník, muž krve, nikoli knihy, služebník krutého císaře Friedricha. Plakal jsem, když mě v pěti letech poslal do kláštera, aby se tím očistil ze svého hříchu. A tam vysoko na hoře Monte Cassina jsem při západu slunce vyhlížel z okna domov, ale stejně bych v něm pobýval jako cizinec, neboť pro mého otce existoval jen takový syn, který držel v ruce meč.

Chválím tě bez ustání, můj Pane, že jsi mi dal nového otce. V jeho objetí jsem poprvé poznal, kdo jsem. Děkuji ti za otce Jana od svatého Juliána, který mě jako nečekaný host kláštera potkal v ambitu a zvedl do náruče. Byl celý bílý (tolik se lišil od tmavých rouch bratří benediktinů) a už tehdy (bylo mi možná pět let) jsem věděl, že v této bílé barvě chci prožít celý život. Děkuji ti, že jsi ho tenkrát přivedl do našeho kláštera a že jsi mu ukázal cestu přímo ke mně, malému uplakanému chlapci.

Chválím tě bez ustání, že mohu dýchat tvou krásu v domě bratří kazatelů. Ty jsi uprostřed nás, nejen v chrámu, ale v celém našem řádu. Svatý otec Dominik zbudoval tento dům nikoli z kamenů a dřeva, ale z nás, svých ubohých synů. Až opustím tento hrad, až vyjedu z těchto širokých zdí, budu stále s tebou, Otče všemohoucí, posilující náruči, zdroji radosti a síly! V tvém domě budu navěky a navždy, jako jsem se nechtěl odloučit od bílé tuniky otce Jana Juliána, od místa pokoje a lásky.

„Blažení, kteří bydlí ve tvém domě, Pane. Chválí tě bez ustání."

*

Kapitulní síň se nepodobá soudu, ale hřbitovu. Dnes těla mrtvých pod dlažbou nevyzývají k blaženosti svatých. Tam dole už začalo peklo a za pár okamžiků vybuchne také zde. Je konec slávy řádu bratří kazatelů, je konec bezúhonnosti mnichů. Dnes pro jednoho z nich pohasla vznešenost sálu, jsme jako smetí rozmetané po chodbách konventu, ti mrtví jsou v nebi živí a ti živí už zemřeli pro nebeskou blaženost. Zloděj tu stojí uprostřed kruhu mnichů, tohle je pohřeb, nikoli soud, zloděj se směje a otec převor naříká. Dnes převor Vilém z Tours pohřbil své naděje, chtěl vést ke svatosti, a zatím krotí vlky.

„Nyní si prosím, bratře Tomáši, pozorně vyslechni toto přiznání. Ty první posuď, jak potrestáme tohoto našeho zbloudilého bratra."

„Tomáši, je mi líto, že jsi kvůli mně ani nemohl pořádně vytrávit. No, vsadím se, že dneska jste taky nedostali pořádnou večeři. Já jsem musel zůstat bez jídla, to abych se kál. Ale to nevadí, chci ti vysvětlit jinou věc. Proč jsem ti vzal to tvé kázání. Já jsem ho totiž snědl."

Po těchto slovech si Oto Monacensis pohladil své nekonečné břicho.

„Včera byla přece tak malá večeře. Pořád jsem měl hlad. Šel jsem do knihovny a tam jsem

uviděl dva svitky. Jeden byl úplně čerstvý, ještě voněl inkoustem. Tak jsem začal recitovat: Netoliko chlebem bude živ člověk. Lidský synu, nakrm se a nasyť tímto svitkem. A zakousl jsem se. Ale když jsem ho začal žvýkat a polykat, naplnil mé útroby hořkostí. Proto jsem ho vyvrhl ze svých úst. Neboť tvé kázání, doktore Tomáši, nebylo dobré ani jako lusky, které by žrali vepři." Otec převor pohlédl ke vchodu do krypty.

„Co to říkáš? Děláš si žerty z práce tohoto služebníka posvátné vědy? Copak není tvým úkolem střežit každé slovo uložené do naší knihovny? Neuvědomuješ si, že tím špiníš celý náš řád?"

„Jojo. Dělám si žerty. Já jsem to kázání spálil v krbu. Já jsem si ho nejdřív přečetl. A shledal jsem v něm zásadní blud. A abych bratra Tomáše uchránil před svatou inkvizicí, sprovodil jsem jeho omyl ze světa jednou provždy!"

Hle, bratr knihovník si dovoluje posuzovat teologickou správnost největšího mistra pařížské univerzity!

„Tomáši z Akvina, ty kážeš jako Saracéni, kteří v nebi čekají bohatost hostin a zástupy krásných dívek! Z blaženosti svatých jsi učinil sytost a plný žaludek. Dobře si pamatuji tvá slova: Opájejí se tukem tvého domu, z proudu svých slastí je napájíš. Otče Viléme, věřil byste, že se náš andělský bratr chce v nebi napájet? Kampak se ztratilo to jeho blažené patření na Boha? Fuj!"

Otec Vilém již nespustil oči z těžkého víka krypty. Hic iacet sepultus. Kdo posoudí hříchy těchto bratří? Milosrdný Ježíši, smiluj se nad námi. Zde končí pozemská sláva. Zde končí šprýmy knihovníka Ota. Zde končí velebná slova otce převora. Skončil čas objímat, nadešel čas odříkat se objímání. Doba postu a smrti. Trestající pravice převora kláštera svatého Jakuba.

„Bratře Tomáši, jak tedy navrhuješ potrestat provinilce? Zapomeň na svou laskavost a uvaž, že tresty na tomto světě jsou sladké oproti trestům posmrtným."

Tomáš se opravdu zatvářil přísně. Kdyby si většinu kázání nepamatoval, knihovník by tím ohrozil zítřejší slavnost Všech svatých.

„Myslím, že by bylo dobré, aby bratr Oto na jaře opustil tento konvent a za pokání se mnou snášel všechny útrapy cesty do Neapole."

„Jsi k němu příliš milosrdný, Tomáši. Proto k tomuto trestu přidávám ještě následující. Oto z Mnichova: Čtyřicet dní strávíš o chlebu a vodě tady dole v kryptě. Mezi kostmi mrtvých spolubratří budeš vzývat Pána, aby ti odpustil!"

Převor Vilém z Tours s úžasem pozoroval, jak Oto Monacensis klečí na kamenech kapitulní síně. Tomáš z Akvina vkládá ruce na jeho temeno a žehná mu. Ve tváři učitele se nezračí hněv. Je to skutečně akt odpuštění? Vždyť slovutný kazatel otvírá ústa k úsměvu! On neodpouští, nýbrž děkuje! Děkuje hanebnému Jidášovi za to, že mu zničil text!

 

POKÁNÍ

Ad Completorium

Bílá. Brodil se závějemi sněhu, měl ho již plná ústa, vdechoval tisíce vloček a zase je vydechoval. Závěje nestudily, nijak nezábly, v onom sněžném povětří se začal vznášet jako malinká vločka, kde je nahoře a kde dole, nekonečné světlo krystalů, záře, jež se odráží v nekonečnu tvarů. Bílá se stala domovem, dočista zbělel a utonul v prostoru, kam neproniklo jediné smítko. Zapomněl na všechny barvy, je jenom jedna jediná a v ní barvy všech blažeností, spektrum ukované v křišťál.

„Otče Tomáši, mohu se s tebou pomodlit Salve Regina?"

Ve dveřích jeho cely stál nepatrný mužík.

„Čekám na tebe," řekl obr a pomalu položil knihu modliteb na klekátko. „Tak se do toho dejme. A vzpomeňme si, že nás všechny Matka Boží ukrývá pod svým pláštěm."

„K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí. A proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči."

Když ustala modlitba, odvážil se večerní host pohlédnout na Tomáše Akvinského. Dlouho mlčel a pak se přece jen osmělil promluvit.

„Děkuju ti, otče Tomáši, že jsi mě nevyhnal. Já jsem musel za tebou přijít. Já jsem otci převorovi lhal. Já jsem to udělal. Oto z Mnichova, ten je nevinný, on to prostě vzal na sebe. Já jsem

to kázání zničil."

Veliký muž nad ním stál jako jeden ze sloupů kapitulní síně. A maličký písař Petr plakal.

„Padám před tebou na kolena. Prosím tě, dovol mi, abych se u tebe mohl vyznat z hříchů... "

Moře bílého hábitu se sklonilo spolu s ubožákem. A on spatřil, jak se z hrudi doktora Tomáše vynořilo hřejivé slunce. V jeho paprscích už nebylo třeba se bát. (Pokr.)

+++

MODLITEBNÍ KNIHA

JAK ROMÁN DO BÁSNĚ

I VĚČNOST DO MODLITBY

JEŽ LIDSKOU MYSL TŘÍBÍ

 

V PÚÍSMENECH ŠERNÝCH PESTRÝ DĚJ

NADĚJEBÍLÁ ORCHIDEJ

S CHVÁLOPU DÍKY VYSTAČÍ

TY JSOUPROSBA NEJSLADŠÍ

 

TOLIK JE BOŽÍCH MILOSTÍ

JEŽ V MODLITBÁCH LZE VYPROSIT

 

I SVÉ ŠTĚSTÍ SPATŘÍME

PROSÍME-LI ZA JINÉ

Pavel Kroupa

+++

TIŠÍ

JEN STROM JE TICHÝ

A BERÁNEK

A SLOVO

 

JSOU STROMY PROTO,

ŽE JSOU OHNĚ?

 

BERÁNCI PROTO,

ŽE JSOU VRAZI?

 

JSOU SLOVA PROTO,

ŽE JSOU NĚMÍ?

 

JSOU VERŠE

PSANÉ PRO MLČENÍ?

Jiří Jan Vícha OfmCap

+++

O MLČENÍ

Hlavním úkolem každého z nás je očista „vnitřního člověka" — je to důležitější než styk s lidmi a veškerá činnost, která je zaměřena k jejich užitku.

Člověk, který žije v mlčení a styku s poznáním, dojde snadno a rychle k Boží lásce a s Boží láskou bude přitahovat k dokonalé lásce své bližní. Nikdy nikdo nebyl schopen přitahovat k této prozářené lásce lidstvo, pokud nejprve nebyl shledán hodným té úžasné a opojné lásky Boží.

Láska k bližnímu se tedy rodí z lásky k Bohu, ne naopak:

Přejít z lopoty a boje s myšlenkami k prozářené lásce k lidstvu a od ní být vyzdvižen k lásce k Bohu —je nemocné, aby tuto cestu člověk ukončil v tomto pivote, do doby, kdy opouští tento svět, jakkoliv tvrdě zápolí. Na základě přikázání a prostřednictvím rozlišování je možné, aby někdo ovládnul své myšlenky a očistil svou smyslovost vzhledem k (druhým), a může jim dokonce prokazovat dobro. Ale aby on sám dosáhl prozářené lásky k lidem skrze boj? Ne/sem přesvědčen, že by t0 možné: neexistuje nikdo takový, kdo toho dosáhl, a nikdo, kdo toho dosáhne během této cesty životem. Bez vína se nikdo nemůže opít ani jeho srdce nemůže skákat radostí; a bez opojení v Bohu nikdo prostřednictvím přirozeného běhu událostí nenabude ctnosti, kterou nevlastní, ani v něm nezůstane klidně a bez nátlaku.

Mlčení je tichost ke všem věcem. Jestliže se v mlčení nacházíš plný neklidu a znepokojuješ své tělo prací svých rukou a svou duši starostmi, pak si sám rozpoznej, v jakém druhu mlčení se cvičíš, když se zaměstnáváš mnoha věcmi, aby ses zalíbil Bohu! Neboť je pro nás směšné mluvit o dosahování mlčení, jestliže neopustíme všechny věci a nevzdálíme se od všech starostí.

Miluj mlčení, protože tě přibližuje k plodu, který jazyk nemůže vyjádřít. Přínuť se nejdříve k mlčení vnějšímu, z tohoto mlčení se pak rodí něco, co vede k mlčení vnitřnímu.  Kéž ti Bůh dá, abys chápal aspoň část toho, co se rodí v mlčení! Jestliže s touto kázní začínáš, nemohu vědět; kolik světla ti z něho vzejde. Neposuzuji to, co se říká o onom podivuhodném Arseniovi, který - když ho navštívili rodiče a bratří se na něj přišli podívat - seděl s nimi a zůstal mlčet a v mlčení se s nimi rozloučil — neposuzuj, říkám ti, že to učinil zcela dobrovolně, i když se k tomu na počátku přinutil. Po určité době se v srdci z tohoto namáhavého cvičení zrodila jistá sladkost a ta nutí tělo, aby v tichosti vytrvalo... Mlčení je tedy cesta k tichosti... Když Arsenios shledával, že kvůli poloze jeho příbytku je často nemožné vzdálit se z blízkosti lidí a mnichů, kteří sídlili v oněch končinách — tehdy se milostí naučil tomuto způsobu života: stálému mlčení. A jestliže z nutnosti někdy někomu z nich otevřel dveře, byli obšťastněni pouhým pohledem na něj; ale rozmluva slovy a jejich používání se mezi nimi stalo nadbytečným.

Zkušenost mlčení jako nepřítomnosti slov je zkušeností s přiblížením se věčnému životu, protože podle Izáka mlčení je tajemství budoucího věku, avšak slova jsou nástroji věku tohoto.  Vnější umlknutí úst přináší různé vnitřní plody, pokud však k němu nedojde, přichází zatemnění mysli:

Jestliže soustředíš svůj jazyk, bratře můj, Bůh ti dá dar lítosti srdce, takže budeš moci vidět svou duši, a tak vejdeš do duchovní radosti. Ale jestliže nad tebou vítězí tvůj jazyk ... nebudeš moci nikdy uniknout temnotě. Jestliže nemáš čisté srdce, měj aspoň čistá ústa..

„Mlčení", jak praví svatý Basil, ,je počátek očišťování duše". Neboť když vnější údy ustanou ve své činnosti navenek a v roztržitosti, kterou působí, pak se mysl odvrací od roztržitostí a bloudivých myšlenek, které jsou mimo její království, a pokojné přebývá v sobe a srdce se probouzí ke zkoumání úvah, které jsou uvnitř v duši. A jestliže čistota není nic jiného než Zapomnění nesvobodných způsobů života  a uniknutí z jeho návyků, jak a kdy očistí svou duši člověk. Jestliže se srdce každý den poskvrňuje, kdy bude od poskvrnění očištěno? Ale jestliže člověk nemůže odolat ani činnosti, kterou na něj vyvíjejí vnější věd, oč méně bude schopen očistit své srdce, když vidí, jak stojí uprostřed pole a každý den slyší naléhavé zprávy o válce... ? Jestliže se ale od toho vzdálí, krok za krokem bude moci zastavit první vnitřní zmatek ... Jen když člověk vstoupí do tichosti, může jeho duše rozlišovat vášně a prozíravě vyhledávat svou vlastní moudrost. Pak vnitřní člověk také procitne k duchovní činnosti a den za dnem poznává vnitřní moudrost, která rozkvétá v jeho duši... Tichost umrtvuje vnější smysly a křísí vnitřní hnutí, zatímco vnější způsob života je opačný, tj., křísí vnější smysly a hubí vnitřní hnutí. Izák Syrský

+++

POKOJNÍ


 

VIDĚLI JSME  JE

 

V JEDNU TVÁŘ TLUČENI

DRUHOU NASTAVOVALI

 

O ŠATY OLOUPENI

KOŠILI PŘIDÁVALI

PLIVANCI OSLEPENI

DO KAŽDÉHO OKA

JAK DAVID DO PRAKU

KRVAVÝ OBLÁZEK

VLASTNÍHO SRDCE VKLÁDALI

A OBLUDU

PŘESNĚ PŘÍMO DO ČELA

ZASAHOVALI

 

PAK JSME JE VIDĚLI

JAK PETRKLÍČI

NA SLUNCI UTRŽENÝMI

ZATUCHLÉ ŽALÁŘE ODMYKALI

A SMRT

NA ŘETĚZ UVAZOVALI

 

BOMBÁM SE PŘITOM VNITŘNOSTI

V POPEL PROMĚŇOVALY

ŽELEZO

LIDSKÉHO MASA A KRVE LAČNÉ

REZ PŘEŽVYKOVALA

A Z HLAVNÍ DĚL

VRABCI MLÁĎATA VYVÁDĚLI

LEV VEDLE OVCE TRÁVU SPÁSAL

A VLK LEŽEL ODDANĚ

U NOHOU NEMLUVNĚTE

 

ZEMĚ SI RYŠAVÉ VLASY

DO PŠENIČNÝCH COPŮ SPLÉTALA

A DO TĚŽKÝCH HROZNŮ

VÍNO STÁČELA

PRO RADOST SYNŮ BOŽÍCH


 

Jiří Jan Vícha OfmCap

+++

JSI VZKŘÍŠENÍ

JSI VZKŘÍŠENÍ, JAK ŘEKLS MARTĚ

, A NA BOHU, NE NA AŠTARTĚ,

 MÁM STAVĚT JAKO NA SKÁLE,

 MÍT BOHA V ČINECH, NEJEN NA RTECH,

 A NA BOHU, NE NA AŠTARTĚ,

 VYPROSIT DARY NEMALÉ.

 

JSI, KRISTE, PRAVDA, SVĚTLO, DVEŘE,

 JÁ VE SVÉ PLACHÉ NEDŮVĚŘE,

 ŽE HOLÝ STROM SE OLISTÍ,

 ŽE OLISTÍ SE HOLÉ KEŘE,

 JÁ VE SVÉ PLACHÉ NEDŮVĚŘE

 SMĚŘUJI HLAVOU PROTI ZDI.

 

JSI CESTA, KTERÁ VEDE K OTCI

 ÚDOLÍM TEMNÝM NEBO NOCÍ,

CESTA, JEŽ TŘEBA TOULÁ SE

PO ŘEKÁCH NEBO VELETOCÍCH,

 ÚDOLÍM TEMNÝM NEBO NOCÍ,

A JEDINÁ JE KE SPÁSE.

Pavel Kroupa

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

25. výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS

Má snad být zisk jediným účelem podniku? Nyní vyslovíme tvrzení, při kterém se většina ekonomů chytne za hlavu. Jako není zisk jediným účelem práce, tak ani podnik, ani celé hospodářství nemá jediný smysl v zisku. Jak to?

Sv.Jan Pavel vyslovil ostrou výtku komunistické soustavě, která déle než čtyřicet let zatěžovala mj.český národ. Dělo se tak v souvislosti s bojem, který vykoupený Boží lid musel vést „proti hospodářské soustavě, chápané jako metoda, která chce udržet naprostou nadvládu kapitálu nad osobní svobodou lidské práce.“ (Centesimus annus,IV,35)

Sv.Jan Pavel řekl, že v boji za důstojnější pracovní a životní podmínky pracujících lidí „se otevírá pole působnosti pro odbory“. Odbory však mají jednak společenské poslání, totiž hájení práv dělníků, jednak kulturní poslání: odbory mají přispívat k tomu, aby se dělníci plnohodnotně a důstojně se podíleli na životě národa a jeho rozvoji. (CA,35)

Přitom však varoval, aby se odbory a podobná zájmová sdružení pracujících nepoddávali svůdnému nebezpečí socialismu či komunismu. Socialistická soustava totiž neznamená tvořivé řešení nedostatků, nýbrž je to státní kapitalismus. Socialisté a komunisté chtějí „řešit“ všechny problémy tím, že zruší svobodu podnikání, rozbijí svobodný trh, a podnikavost jednotlivců nahradí podnikavostí státu. Tak pokračují dál ve všech chybách kapitalistického zřízení a navíc na to chybování vyhrazují výsadní právo státu.

Popření svobody jednotlivce a její nahrazení státem není řešením. Přijatelným řešením by mohlo být jedině doplnění lidské svobody tam, kde se nedostává jednotlivci dost sil a schopností k podnikání na společensky prospěšném díle, a usměrnění svobody jednotlivce tam, kde je svoboda zneužívána. Přijatelnou cestou „by mohlo být společenské zřízení svobodné práce a podnikání, které se nestaví naprosto proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti.“ (CA,35)

Když se mluví o tržním hospodářství, tedy je nutno připomenout, že na převládajícím činitelem na trhu je zisk. Kdyby se však společnost řídila jen hlediskem zisku, bylo by to špatné. Zisk je sice měřítkem příznivého chodu podniku, ne však jediným. „Hospodářské poměry v podniku mohou být v pořádku, ale lidé jsou pokořováni a jejich důstojnost je zraňována.“ Hospodářským účelem podniku je vytváření zisku, ale mravním účelem je vytváření společenství lidí. (CA,35) Pokud se člověk nerozvíjí ve svém lidství, ve svých ctnostech, ve svém duchovním životě, tak mu ani velký plat ani možnost koupit dostatek rozmanitého zboží na trhu nepřináší požehnaný blahobyt.

Z toho je vidět, jak neudržitelné je tvrzení, že po porážce socialismu zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus.“ Tím méně je na místě názor těch lidí, kteří se u nás po pádu komunismu prosadili v popředí, a tvrdí, že veškerá kultura musí jít stranou před požadavky obnovy hospodářství. Václav Klaus říkal: když se doma maluje, tak všechno zařízení musí jít na balkon. Ve skutečnosti tím postavil stranou požadavky právního, mravního a duchovního života. Mravní hledisko, požadavky duchovního a vůbec kulturního rozvoje byly odsunuty stranou jako překážky rychlejšího rozvoje hospodářství. „To je nejen morálně nepřípustné, ale musí se to v dlouhodobém výhledu nepříznivě projevit i na hospodářském výkonu podniku“ (CA,35).

Tento úpadek morální a lidské hodnoty člověka, uchváceného novou lží o šokové terapii a VELKÉM SKOKU, vedl k rychlému morálnímu rozkladu společnosti.

Nad tím by se měli vážněji zamýšlet ti, kdo společnost řídí. V továrně se nedá vyrobit a na trhu se nedá koupit třeba taková hodnota, jako je třeba vzájemná snášenlivost mezi českým národem a jinými národy u nás či v cizině.

Pro české poměry v po-komunistickém období je také příznačné, že se upřednostňovala svoboda hospodářského podnikání, a to i na úkor jiných svobod. Před touto svobodou měly poněkud ustupovat do pozadí jiné hodnoty, jako svoboda náboženského vyznání, dokonce i svoboda soukromého vlastnictví. Stále se zde objevují nějací lidé, kteří chtějí odkudsi ze zákulisí poroučet v oblasti, kde člověk chce mít svobodu. To se vystupňovává po vstupu České republiky do NATO a EU.

Bohu díky, že působení Církve už není omezováno církevními tajemníky. Přesto zde nepřátelé Krista vyvíjejí tlak proti věřícím a proti Církvi pomocí sdělovacích prostředků. Náboženství se prý může svobodně šířit, a přesto je duchovním osobám prakticky znesnadňováno působení ve školách. A obory, které se týkají náboženství a etiky vyučují i na vysokých školách lidé, kteří předtím působili v Ústavu ´vědeckého´ ateismu a společně s StB bojovali proti věřícím. Místo někdejšího Ústavu ´vědeckého´ ateismu byly zřízeny katedry religionistiky jako útočiště pro bývalé estébáky.

S náboženstvím a jeho svobodou to v českých zemích stále není v pořádku. Tím méně může být s tímto stavem spokojeno obyvatelstvo Moravy, když zákonodárství odpovídá převážně ateistickému obyvatelstvu českých krajů, a nyní zejména nemravných a protikřesťanských zákonů Evropské Unie. Když někdo chce uplatňovat svá práva na úkor druhého, nelze se divit, že je tu pak nějaká nespokojenost. Jistěže je to ideální a pěkně zařízené, aby rodiny žily pohromadě, rodiče a děti. Pokud by ale rodiče postupovaly tak panovačně, že by děti se cítily omezovány, protože všechno určují jenom ti starší, nedivme se, že pak řeknou: My chceme raději bydlet sami. Zde nestačí jen majetek, ani pouze to, že dospělí pracují a vydělávají na rodinu, ale je třeba také lidského pochopení, větší návaznosti rodiny na duchovní život celé církve. Ne, že by tento činitel byl nutně nadřízen tomu ukazateli hospodářského růstu, jímž je zisk, ale určitě je to právě tak důležitá veličina, která musí být brána v úvahu.

Tady se ukazuje význam práva pracujících na soukromá sdružení. Kromě toho, že je pro člověka potřebné, aby měl něco svého, je pro něj žádoucí, aby měl i nějaká soukromá sdružení.

Sv.Jan Pavel nám v encyklice Centesimus annus, připomíná, že „v těsném vztahu k otázce práva na vlastnictví“ jsou „další práva jako vlastní a nezadatelná práva lidské osoby“, a to především „přirozené právo člověka tvořit soukromá sdružení. Patří sem právo zakládat profesní sdružení podnikatelů a dělníků nebo jen dělníků. To je považováno za důvod, proč Církev obhajuje a schvaluje zakládání odborů. Jde o přirozené právo člověka, které předchází jeho začlenění do politického společenství.“

Spolu s tímto právem prosazuje a obhajuje Sv.Jan Pavel pracujícím jejich „právo na ´omezení pracovní doby´, právo na odpovídající volný čas a na ochranu dětí a žen, především o způsob a délku jejich práce. (Centesimus annus,I,7)

Odedávna se Církev rozhodně a jasně zastávala v těchto důležitých otázkách všech lidí. Každý člověk má právo na obhajobu a prosazování svých zájmů, aby se sdružoval s jinými lidmi, a to na základě zájmovém, ale i profesním.

V našich poměrech jsme v současnosti svědky toho, že stát sice nebrání pracujícím v jejich právu na sdružování se v politicko-zájmových a profesních sdruženích, ale současně také značné nepřipravenosti pracujících vytvářet samostatně a svobodně takováto seskupení. A jak by ne. Vždyť po dlouhá léta byly v našich zemích odbory řízeny shora, zejména státem.

Po pádu komunistické moci nastalo zhroucení této fasády, a pracující zůstávali dlouho ve svých zájmech opuštění a izolováni. Později se organizovali až pod tlakem hospodářských těžkostí podniku, který přenáší nesnáze spíše na dělníky, než na přebujelou podnikovou správu.

V českém zemědělství, kde byla v polovině 20.století organizačně předběhnuta doba, totiž násilně, za cenu porušování lidských práv, zejména práva na soukromé vlastnictví. Takže ten pokrok, který tam nastal, přinesl zemědělství více škody než užitku. Zemědělské družstevnictví se stalo obrem na hliněných nohou. Překotný návrat ke spotřební demokracii západního typu vedl k jeho podlomení. Nejvíce na to doplatili zemědělci a chovatelé, a později celý národ, když nebyly na trhu jiné produkty a plodiny, než dovozové za vysoké ceny.

Zemědělci a chovatelé se u nás zdáli být nejméně pohotoví ke sdružování. Vždyť jejich odbory vznikaly u nás velmi pozdě, až od posledních desetiletí 20. století. Oni se stávali členy svých profesních odborů docela nevědomky se vstupem do družstva, které pak za ně platilo příspěvky. Takže neměli ani žádnou osobní zkušenost s odbory, ani s těmi falešnými, které u nás byly jen pro kamufláž. Nyní jsou zemědělci a chovatelé vydáni napospas jednak pevně semknutému zpracovatelskému průmyslu, jednak konkurenci zboží z dovozu. Jejich sdružování ztěžuje geografická odlehlost jednotlivých vesnic, a často i správní vedení trosek bývalých družstev.

Tak je encyklika Rerum novarum se svou obhajobou práv pracujících na sdružování obzvlášť závažná pro naše zemědělce a chovatele.

Pro všechny pracující však nabývá na závažnosti otázka volného času. Lev XIII. se už v 19. století všiml tohoto problému. Proto zdůraznil právo člověka na volný čas. Pracující člověk si prací opatřuje nejen výdělek pro obživu sebe a své rodiny, ale také volný čas. Pracovník potřebuje odpočinek k překonání únavy a k obnově pracovní síly. avšak nejen to. Když pracující věnuje s náležitou odpovědností čas i síly své práci, pak z toho přirozeně vyplývá, že má mít každý dostatek volného času k životu společenskému, zejména rodinnému, a kulturnímu, zejména náboženskému.

Podobně jako je organizace práce hospodářská záležitost, je také hospodářská záležitost, jak uspořádat odpočinek po práci, a to jak z hlediska odpočívajících, tak z hlediska výrobců statků, a těch, kdo poskytují rozličné služby.

Masový rozmach heren, kabelové televize, zaplavené západní sex-civilizací smrti a reklamou, a šíření zábavních podniků a organizace zábavy a odpočinku a trávení volného času ve spotřební demokracii, však - zrovna tak jako samotné prodlužování volného času - není řešením dělnické otázky, a otázky pracujících vůbec. Je přece nutné, aby si pracující člověk ve volném čase opravdu odpočnul, ale také jej příznivě naplnil svým vlastním přínosem, tedy ušlechtilou radostnou činností, a přitom aby dosáhl blaženosti. (ARISTOTELES, ETIKA, X, 6-7, 1176-8)

Toho však má dosáhnout nejen v osamocení jako jedinec, nýbrž v rámci společnosti. (ARISTOTELES, POLITIKA, VII,9, 1324)

Člověk má během svého odpočinku vytvořit z volného času kulturní hodnotu, podněcující k rozjímání, které by bylo protiváhou, vyrovnávající vynikající výtvory této doby činu. Když se zamýšlíme nad těmito problémy dnešního postmoderního člověka i výzvami Svatého Otce, máme také prosit našeho Pána:

Pane Bože, smiluj se nad ubohým lidstvem, které se tak často uchyluje od jedné krajnosti ke krajnosti jiné!

Smiluj se zejména nad naším národem, aby všechny ty sociální otázky byly dobře řešeny jak s odbornou znalostí, tak i s prožívaným duchovním základem sociálního učení Církve.

 

V 19. století „nebyla zaručena délka pracovní doby ani zdravé podmínky práce, nebral se ohled ani na věk a pohlaví uchazečů o práci.“ Proto Sv.Jan Pavel připomenul slova papeže Lva XIII.: „Ani spravedlnost ani lidskost nedovoluje, aby se žádalo tolik práce, že by se přílišnou námahou otupoval duch a zároveň vyčerpávalo tělo. Pokud jde o smlouvu, která by měla tyto pracovní vztahy určovat, upřesňuje: ´V každé smlouvě, kterou spolu ujednávají zaměstnavatelé a dělníci, je obsažena podmínka, že se zaručuje tolik odpočinku, kolik je třeba pro obnovu sil vynaložených při práci. Ujednání bez této podmínky by nebylo morální.“ (Centesimus annus,I,7)

Evangelium učí, že když vykonáváš sjednanou práci, tedy jsi hoden odměny za svou práci. (LK 10,7; 1 TIM 5,18) Nemusíš se své mzdy doprošovat, protože na ni máš právo, a zaměstnavatel ti ji nesmí zadržovat. (Lv 19,13; JAK 5,4) Avšak tím se tvoje přirozené právo v pracovním vztahu nevyčerpává. Máš totiž právo, aby okolnosti a podmínky práce byly bezpečné, zdravé a důstojné člověka a Božího dítěte.

Když tedy člověk směňuje pracovní výkon za nějakou směnnou hodnotu, nebo za nějakou službu či za peníze, děje se tak pracovní smlouvou.

Co je to pracovní smlouva? Je to smlouva, kterou se pracovník zavazuje k vykonávání nějaké práce, a druhá strana k uhrazení této práce.

Samo používání a vynakládání pracovní síly a schopnosti, jež člověk pronajímá jinému za úhradu, a odměna, která odpovídá ceně vynaložené práce, obě tyto věci jsou předmětem pracovní smlouvy. Mezi oběma stranami musí být spravedlivý poměr. Smlouva musí vyhovovat zájmům obou stran, a navíc má prospívat obecnému blahu a oslavě Boží.

Pracovní smlouva se však liší od jiných smluv. Má zvláštní stupeň důstojnosti. Pracovní smlouva se liší od pouhé nájemní smlouvy. Při prostém nájmu je předmět smlouvy neživá věc, neosobní. Avšak při smlouvě o práci je předmětem smlouvy lidská práce. Pracovní smlouva se také liší od smlouvy tržní. Odlišuje se od ní tím, že zboží, které se v pracovní smlouvě prodává a kupuje, není zboží ryze hmotné, nýbrž je to zboží, se kterým je nerozlučitelně spjata lidská osobnost.

Pracovní smlouva, ve které pracovník přijímá zaměstnavatele jako nadřízeného, a zaměstnavatel se zavazuje platit pracovníkovi sjednanou mzdu, je důležitý prostředek, jakým námezdní pracovníci mohou ovlivňovat řízení podniku.

Jako každá oboustranná smlouva tak i smlouva pracovní předpokládá oboustranné vzájemné povinnosti a také práva obou smluvních stran. Zaměstnavatel má právo vyžadovat od námezdního pracovníka náležitou práci, ale také má povinnost spravedlivě tuto práci odměnit. Zaměstnanec má právo vyžadovat spravedlivou mzdu, ale je povinen si ji také náležitě zasloužit.

Takto je možno ze zásad o směnné spravedlnosti vyvozovat důsledky pro skutečně lidské oboustranné vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žádný problém na poli sociální spravedlnosti si v poslední době nevyžádal tolik studií, jako právě problém morálky zaměstnavatele a zaměstnance, nebo přesněji problém spravedlivé mzdy.

Církev věnovala tomuto problému velkou pozornost. Encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum a díla sv.Jana Pavla II. Centesimus annus, zůstávají i ve třetím tisíciletí dokladem jasného a spravedlivého pohledu Církve na sociální otázku, jakož i na její zvláštní část, totiž na spravedlivou mzdu.

Co je spravedlivá mzda?

Lev XIII. jasně a důrazně vyhlásil důležité právo dělníka jako lidské osoby. Jde o právo na spravedlivou mzdu. Toto právo „by nemělo být ponecháno volné dohodě smluvních stran.

Přijme-li dělník mzdovou sazbu, tak by se mohlo zdát, že zaměstnavatel zaplacením mzdy snad dostál své povinnosti a že už není ničím povinen. Kromě toho stát, jak se koncem 19. století tvrdilo, není oprávněn zasahovat do sjednávání těchto smluv; má jen zajišťovat plnění toho, co bylo výslovně ujednáno. Toto ryze pragmatické a neúprosně individualistické pojetí vztahu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci encyklika Rerum novarum kritizuje, protože je to v rozporu dvojí stránkou práce, určovanou jejím osobním a nutným rysem.

Zatímco práce jako osobní skutečnost je součástí schopností a sil, kterých volně používá každý jednotlivec, jako nezbytná skutečnost je určována nutností každého uhájit si život. Vzniká tedy právo opatřit si prostředky k obživě.

Mzda musí dostačovat k obživě dělníka s jeho rodinou.“ (CENTESIMUS ANNUS,I,8)

Tady by někdo mohl namítnout: To všechno je přece u nás v pořádku nebo aspoň bylo. Musíme však být k sobě upřímní, a to někdy znamená být i tvrdí, a tedy si přiznat, že tyhle záležitosti byly u nás ve velkém zmatku. Situace byla taková, že mnozí uznávali: Kdyby žena nepracovala, tak by muž těžko uživil rodinu. Snad byly výjimky, ale většinou ženy odcházely do zaměstnání mimo rodinu, a také dodnes pracují většinou proto, poněvadž bez přispění žen by asi nebylo ani to minimum nezbytné k obživě rodiny.

Sv.Jan Pavel vyslovil závažnou myšlenku, která je poučením pro všechny podnikatele naší doby. Totiž to, že není učiněno spravedlnosti zadost, když někdo řekne: Já ti za tu práci zaplatím takovouto částku, a nic víc ti nejsem povinen. Vždyť člověk v těžké hospodářské situaci je nucen přijmout práci i za velmi nevýhodných podmínek, takže nespravedlnost zůstává nespravedlností.

Na to upozorňoval už papež Lev XIII. Požadoval, aby mzda za práci stačila k obživě pracovníka s jeho rodinou. Vždyť mzda nemá jen povahu smlouvy, jejíž podmínky jsou pro pracovníka ponižující a vynucené těžkou životní situací. Mzda má také osobní rozměr, existenciální. Pokud není toto doceněno, pak celý hospodářský systém trpí hroznou vadou.

Je to tím horší, když jde o práci žen nebo dokonce i mladistvých osob a dětí. Konečně je známo, že mzdy žen byly a dosud jsou poměrně nízké, takže oba dva - manžel i manželka jsou okolnostmi nuceni k  mimorodinnému zaměstnání.

Sv.Jan Pavel řekl s přihlédnutím k situaci ve světě, že tyto základní podmínky nejsou splněny, třebaže jsou zde různá prohlášení státníků, politiků a zástupců v OSN, ba dokonce i jednotlivé státy mají v tomto směru vypracované zákonodárství, ale většinou to není dodržováno. Takový živelný a dravý kapitalismus, jaký naši politikové a ekonomové u nás podnítili, působí škodlivě a zhoubně.

Jestliže se za komunismu u nás odměňování lidí za práci řídilo zásadou každému stejné existenční minimum, a slibovalo kvůli iluzi budoucího ráje na zemi uplatnění zásady každému podle jeho potřeb, tedy dneska stojí v popředí mzdová zásada každému podle jeho výkonu. Žádná z těchto zásad sama o sobě nevede ke spravedlivé mzdě.

Spravedlivá mzda je složená, protože musí brát ohled na:

potřeby pracovníka s jeho rodinou,

 jeho pracovní výkon,

 jeho úsilí či oběť, kterou vynaloží na práci.

I kdyby se zásada každému podle jeho úsilí a oběti neuplatnila, a třeba by nebyla přesně zjištěna, aby mohla být spravedlivě uplatněna, přesto je ji nutno prosazovat na základě slušnosti a lásky.

Správnou cestou ke stanovení spravedlivé mzdy je zásada ekvivalentnosti. Mzda je úměrná zásluze, nikoli jen hodnotě jejího výsledku. Pokud by si někdo myslel, že se hodnota práce rovná nákladům nezbytným k výživě pracovníka, posuzoval by to jednostranně mechanicky. Člověk přece není jen pracující, nýbrž osobnost.

Východiskem úvah o spravedlivé mzdě tedy nemůže být existenční minimum, nýbrž kulturní minimum nezbytné pro důstojný lidský život. Takže ekvivalenční zásada musí být doplněna hlediskem spotřebním. Nestačí přihlížet k tomu, co si člověk zaslouží, nýbrž i k tomu, co potřebuje. Člověk má právo nejenom žít, ale také žít důstojně, způsobem hodným člověka.

Ze spotřebního hlediska vyplývá požadavek rodinné mzdy. Pracovníka totiž nelze chápat jako izolovaného jedince, nýbrž také jako příslušníka společnosti a hlavu rodiny. A pracující člověk nemá jiný zdroj k obživě sebe a své rodiny kromě výdělku. Proto je třeba vyvodit závěr, že rodinná mzda je požadavkem přirozeného práva.

Kdo však má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou? Především zaměstnavatel. Bylo by však nemorální, kdyby zaměstnavatel dával kvůli tomu přednost svobodným nebo bezdětným, nebo kdyby přiznával rodinné přídavky jenom na určitý počet dětí. Na druhém místě je to stát, kdo má hradit rozdíl mezi individuální mzdou a mzdou rodinnou. Tam, kde zaměstnavatel ž nějakých důvodů nemůže hradit rozdíl, je žádoucí podpůrná péče státu o početné rodiny pracujících.

Rodinná mzda představuje pouze nejnižší hranici spravedlivé mzdy. Za pracovní výkony společensky potřebnější nebo kulturně hodnotnější, a za výkony nebezpečné, nebo vyžadující delší a namáhavější a nákladnější přípravu, přísluší odměna přiměřeně vyšší. Snížená pracovní schopnost (ve stáří, během nemoci, aj.) má být vyrovnávána dostatečně velkou mzdou nebo zabezpečeným pojištěním. Podobně zajištěny mají být dostatečné příspěvky obzvlášť velkým rodinám.

Mezi velmi důležitá místa encykliky Centesimus annus, patří vážné varování: „Je neudržitelné tvrzení, že po porážce tzv. ´reálného socialismu´ zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus. Je třeba prolomit bariéry a monopoly, které tolika národům brání podílet se na rozvoji. Je třeba zajistit pro všechny, jednotlivce i národy, základní podmínky účasti na rozvoji.“ (Centesimus annus,IV,35)

Je zřejmé, že se takovéto výzvy Svatého Otce asi nesetkají s příznivým ohlasem u těch, kdo vládnou penězi ve světě. Jsou však mířeny ke všem lidem dobré vůle. Ježto se ve světě opakuje a pokračuje rozmach živelného kapitalismu, přispívá to k novému, neblahému rozdělování světa, tentokrát nejen na chudý Jih a bohatý Sever, ale třeba v samotné Evropské unii se vyčleňuje a stále více vyhraňuje bohatý Sever a chudý Jih.

Zatímco se jižní zaostalejší národy Evropy propadají do svých dluhů, Německo na tom všem vydělává, třebaže se přitom měna celé evropské totality otřásá.

Proč je to pro Německo výhodné? Je to prosté - čím více se euro otřásá, tím bezpečnějším útočištěm se stávají německé dluhopisy pro parazitní investory. Investovat do reálné ekonomiky se v tomto kapitalismu jeví skoro morální hazard. A to v kombinaci s uvolněnou měnovou politikou Evropské centrální banky umožňuje Německu těžit z mimořádně nízkých úrokových sazeb.

Jak? Zatímco Německo v roce 2008 stála dluhová služba 69 miliard eur, roku 2015 mu stačila jen 48 miliard, i když se jeho dluh za předešlých sedm let zvýšil o 490 miliard. Kdyby Němci měli roku 2015 splácet ze svého veřejného dluhu stejné úroky, jaké vládly v roce 2008, museli by zaplatit – podle údajů, které poskytla Evropská komise, nic zlého netušíc – 93 miliard eur.

Sečteno a podtrženo: němečtí daňoví poplatníci si v letech 2008 až 2015 přilepšili o 193 miliard eur! Přes německou podporu poskytnutou Řecku, Irsku, Kypru a Portugalsku (která uhradila opravdu hlavně jen úroky s mnohem vyšší sazbou, než jakou je zatížen německý dluh) celá ta krize eura a její prodlužování jsou pro Německo výnosné.

Jako vždy, tak i dnes Církev protestuje proti bezuzdnému kapitalismu. Otázka kapitálu, podniku a investic nesmí být stavěna v lidském životě jako nejdůležitější. Ve jménu tzv. hospodářské svobody, která je divokou živelností, se nesmí přehlížet člověk.

Při těchto úvahách o spravedlnosti v hospodářském životě poprosme Boha, aby se ti, kdo jsou poškozováni, dovedli bránit. Nejenom tím, že by se ozvali, nýbrž tak, jak jim to zákon dovoluje. Je také zapotřebí prosit o dostatek obhájců, kteří se starají nejen o své platy a své postavení, ale také se dovedou postavit za nespravedlivě postihované pracující. Za dobré vůdce nelze považovat profesionální politiky. Ti se přednostně starají o své platy ve vládě, zatímco potřeby trpících jsou pro ně druhořadé.

Tyto výzvy pronesl sv.Jan Pavel v roce 1991, a po 25 létech jsou tyto poměry stejně neutěšené a zanedbané, ba v ještě horším stavu. Světem cloumá terorismus zoufalých lidí a novodobá jakobykřižácká tažení proti světovým bandám teroristů, skrytě vyzbrojenými a podporovanými nejvyspělejšími mocnostmi světa.

V zaostalých zemích trpí lidé bez Krista, kdežto v těch vyspělých sice znají Krista, ale zdráhají se přijmout utrpení. Utáhnout si opasek vnímají jako něco sebevražedného, a raději rozpoutají novou světovou válku k vyhubení mnoha chudých, hladových a trpících.

Houstnoucí zástupy obdivovatelů prastarých pořádků ve světě a v Církvi hanebně osočovaly sv.Jana Pavla, jako by právě on byl tímto vinen. Jenže nebyl ani zdaleka vinen sv.Jan Pavel, ani sv.Jan XXIII., protože jsme vinni především my, Boží děti, že jsme pohotově a důsledně neprováděly výzvy a podněty v sociálních encyklikách těchto světců.

Může za to chamtivost a dravost nepřátel Krista, kteří se po pádu železné opony zahnízdili se svým dravým kapitalismem v bývalých komunistických státech, avšak také lenost, zaviněná ignorance a neposlušnost nás, Božích dětí v čele s našimi duchovními veličinami. Všichni jsme soustavně zanedbávali výzvy sv.Jana Pavla. Sociální učení Církve bylo mnoha duchovními osobami a následně i většinou křesťanských laiků hrubě zanedbáváno.

POKÁNÍ, POKÁNÍ, POKÁNÍ!!!

Jak odpovídají zástupy na tuto výzvu, ukazuje známý obrázek.

 

Na první dojem úsměvné, ale dopad je strašný - život v nové totalitě lenosti a lži. Všichni musí očekávat strašně utrpení.

Sv.Jan Pavel dále zdůrazňuje, že každý člověk má přirozené právo svobodně plnit své náboženské úkony. Přitom dodává, že význam tohoto práva v poslední době ještě vzrostl.(Centesimus annus,I,9)

Je třeba připomínat, jak byla u nás za komunistické totality omezována náboženská svoboda? Jak hrubým způsobem jsme byli donucováni k tzv. vyrovnání se s náboženskou otázkou. Nakonec se splnila slova žalmisty:

Nestaví-li dům Hospodin,

nadarmo se namáhají stavitelé.

Nestřeží-li město Hospodin,

nadarmo bdí strážný.“ (Z 127,1)

S právem na svobodné plnění náboženských povinností souvisí „právo na nedělní odpočinek, aby člověk mohl uvažovat o nebeských statcích a aby vzdal Bohu spravedlivou a povinnou poctu.“ (Centesimus annus,I,9)

S úlevou jsme sledovali, jak byl v roce 1989 učiněn konec hrubému zasahování do náboženského života lidí. V současnosti je však neděle jako svátek a volný čas utlačována jinak: předně ze strany těch, kdo ve své dravé podnikavosti nerozlišují mezi pracovní dobou, volným časem a svátkem.

Samotný přirozený zákon vyžaduje, aby byla vyhrazena nějaká doba jen ke službě duchovním hodnotám. Když člověk věnuje celý týden vlastním či společenským zájmům, ale veskrze užitkovým, je spravedlivé, aby se nějakou dobu věnoval také vznešenějším hodnotám. Přirozený zákon ovšem nestanoví, který den a jak se má těmto hodnotám slavně zaslibovat. Určení sedmého dne v týdnu jako svátečního přísluší církevnímu zákonu. Tato doba, slavně zaslíbená Bohu je podle sv.Tomáše nejvhodnější k tomu, aby člověk jako soukromá osoba a jedinec, ale i jako člen společnosti vzdával Bohu povinnou daň úcty. (Summa theol., II,2,122,4k1)

Nedělní klid není neplodný. Člověk obnovuje své síly tělesně a psychicky, a to odpočinkem, kdežto obnoveným důvěrným vztahem k Bohu v nedělní bohoslužbě se člověk kultivuje nejen tělesně a psychicky, ale také duchovně. Tak neděle jako volný čas a svátek všestranně vybavuje člověka vším, co potřebuje během pracovního týdne k plnění povinností vůči sobě a společnosti.

Příznakem porušování neděle jako svátku je nedělní práce.  Jde o porušování Božích práv vůči člověku, ale promarňováních lidských práv svobodně plnit náboženské úkony. Sv. Tomáš uvádí: „protože více je člověk odváděn od božských věcí úkonem hříchu, než úkonem dovoleným, třebaže je tělesný, proto kdo hřeší ve sváteční den, jedná více proti přikázání, než kdo koná jiný skutek tělesný dovolený. Nejedná proti tomuto přikázání, kdo hřeší (v neděli) všedně, protože všední hřích nevylučuje svatost.“ (SUMMA THEOL.,II,II,122, 4k3)

Častou příčinou porušování neděle jako svátku je také neuspokojenost pracujícího člověka z jeho „rozdrobené“ všední práci, z níž nemůže rozeznat její smysl, takže se jí cítí být oklamán a uvězněn, a touží pak po svobodné hře nebo i zahálce. Tento sklon v něm posiluje trh spotřební společnosti, pružně vyhovující jeho rozličným přáním, aby z něho vytvořila spotřebitele snadno ovládaného reklamou k vyhledávání a užívání věcí zbytečných, luxusních nebo úplně škodlivých (drogy, zvrácený sexy, atd.).

Zprůmyslnění společnosti umožňuje zkracování pracovního týdne. Ovšem tyto změny jsou pro člověka, neschopného naplňovat takto získaný volný čas svobodnou tvořivostí, a ovládaného nabídkou spotřebního zboží, stejně tak škodlivé, jako služební práce v nedělním volném čase. Náhlý přechod od vyčerpávající týdenní práce k úplné nečinnosti na konci týdne bývá právě tak škodlivý a také nezdravý pro člověka jako přehnané setrvávání, ba ubíjení se v práci.

Třebaže volná sobota poněkud uvolňuje rytmus práce a povinností celého pracovního týdne, přesto se nemůže stát takovým svátkem jako neděle. Nemůže splynout s nedělí ani jako s volným časem v jeden blok volného času. Sobota tvoří mezeru pro časově náročné činnosti, které se dříve nevykonávaly v takovém rozsahu anebo se musely stihnout ve všední dny (stavba obydlí, údržba vozidla, atd.). Mezi víkendovými činnostmi převažuje krátkodobý odpočinek, sledování televize a rukodělná práce.

Za těchto spotřebních poměrů upadá mnoho lidí, i Božích dětí do sebeklamu o vlastní dokonalé informovanosti z masmédií. Často si stěžují: Když ale nám to v kostele nic nedává. - To je tím, že směšují život milosti v sobě s jeho reflexí. Bez ohledu na hloubku vnitřního psychologického uvědomění, Bůh v člověku přebývá. Když Bůh vstoupil do světa a přijal naši lidskou přirozenost za svou, tedy do nás stále vstupuje a uchází se spojení s námi. Duch, kterého do nás Syn Boží vydechuje, nás uchvacuje v hlubinách, které přirozeně nelze proniknout a obsáhnout. Do značné míry je to správné. Vždyť kolik by jinak bylo opravdových věřících? Víme přece, že Duch svatý působí i v těch, kdo ho nikdy osobně nevzývali a vědí pramálo o jeho působnosti. Víme také, že vyznání živé víry velmi horlivého, a přitom docela prostého člověka opravdově dosahuje svého předmětu, aniž je tato prostá osoba schopná vydat svědectví své víry v tradičních skladbách zbožnosti. Výstavba milosti je v nevědomých hlubinách lidské bytosti tak skryta, že nelze získat jakoukoli evidentní jistotu o její přítomnosti.

Existuje základní náboženská zkušenost, a třebaže je naše poznání víry nedokonalé, přesto může přinášet dobré ovoce - ovoce poznání, týkajícího se Božího tajemství, lidského údělu, smyslu lidské společnosti, a ovoce, týkající se osobní proměny. (Ga 5,22)

Tuto skutečnost dlužno prožívat jako něco zřetelně odlišného ve srovnání s jinými zážitky. Ve spotřební společnosti se ocitáme pod agresivním a dlouhodobým tlakem všeho toho, co nám nabízí naše panovačné a lákavé společenské prostředí. Mnohotvárná zkušenost z našeho okolí, která se nám neustále nabízí třeba v masmédiích a internetu, se nám často vnucuje za takových podmínek, že prakticky vylučuje jakoukoli duchovní skutečnost.

Právě proto musí být náboženská zkušenost prožívána jako něco výrazně odlišného. Musí být přijímána ve své zvláštnosti. To vyžaduje značnou míru společenského i kulturního odstupu - ticha, modlitby, meditace. Vhodný čas k tomuto odstupu od všednosti poskytuje především neděle. Zde se přerušuje rytmus všedních činností a zkušeností. Vhodný prostor k tomuto odstupu od všednosti poskytuje Boží dům.

Třebaže se toto sváteční prožívání náboženské zkušenosti liší od prožívání každé jiné zkušenosti všední, a tato odlišnost si v každé době vyžaduje přiměřené kulturní zařízení, přesto tvoří v duchovní podstatě základ pro prožívání každé životní zkušenosti. Pokud v současnosti víc, než kdy dříve vyvstává potřeba povzbuzení a povznesení člověka k opravdovému prožívání volného času, nabývá tím na významu samotná rodina.

Rodina učí děti správně dělit a rozvrstvovat čas. Zpravidla tak, že po odečtení času na spánek a jiné fyziologické potřeby, vzdělávání, zaměstnání, a času k nezbytnému zaopatřování, zbývá čas k odpočinku, hře, sportu, modlitbě a duchovnímu životu, k návštěvě kostela a k účasti na duchovním společenství a k jiným kulturním činnostem. Děti si intuitivním vnímáním celého rodinného prostředí a života osvojují čas právě z uvedených hledisek. To se týká, nejen všedního volna, ale také volna svátečního. Sám fakt, že se člověk má na co těšit, že v této době má možnost svobodné volby, že vymýšlí způsoby, jak s volným časem naložit, činí náš život zajímavým a radostným.

Člověk se přirozeně vrací do rodiny ke společnému radostnému prožívání svátečního času a volna. Když tuto radost nenajde doma, kde je kultura domácích zábav a her někdy zanedbávána, pak ji hledá v pasivním sledování masmédií a internetu, a tam dá se snadno zlákat k zábavám, které narušují jeho osobní růst, vkus, i zdraví, nebo je dokonce zvrátí a utlumí.

Prosme tedy na našeho Pána, Ježíše Krista aby na přímluvu Blahoslavené Panny Marie a paní Zdislavy, Matky našich rodin, se naše rodiny staly prostředím, utvářejícím mládež a všechny rodinné příslušníky ke správnému, tvořivému prožívání času, nejen všedního, ale i svátečního.

 

Vedle dvou činitelů změn, zahájených v Evropě v roce 1989, totiž porušování pracovních práv a nevhodnost hospodářské soustavy, připomíná Sv.Jan Pavel ještě další činitel: duchovní prázdnotu vyvolanou ateismem. To je ostatně duchovní příčina celé této krize. „Marxismus sliboval, že vypudí touhu po Bohu z lidského srdce. Výsledky ale dokázaly, že se to nemůže podařit, ledaže by přitom bylo zničeno i samo srdce.(Centesimus annus,III,24)

Tyto problémy zůstávají otevřené i dnes. Namísto někdejší diktatury nastoupila spotřební demokracie. Jenže ta se nám zatím představila jako demokracie bezbožná. V tomto směru je dnešní spotřební demokracie pouhým pokračováním toho, co zde bylo - bezbožnou diktaturou ve jménu lidství. Pouze místo donucovacího režimu vycházejícího z mocenského jednoho středu jde nyní o rozptýlený donucovací režim peněz, trhu a spotřeby.

Demokracie jako každý jiný stát má pečovat o všestranný rozvoj občanů. O jejich rozvoj po stránce tělesné může a má pečovat přímo, kdežto o jejich rozvoj duchovní může pečovat jenom nepřímo: podporou působení hodnot náboženství, mravnosti, umění. Proto bezbožná demokracie je pouhou karikaturou nebo přinejmenším pouhým torzem demokracie. Staří řečtí filozofové nazývali zvrácenou demokracii prostě demagogií, čímž se rozumí ne jen zvrácená forma argumentování, nýbrž samo zvrácené zřízení. V dnešní době tomuto označení zvrácené demokracie odpovídá lépe slovo mediokracie, čili samoúčelně rozbujelá vláda masmédií.

Jenže pozor! Svoboda masmédií je jedna z nejpečlivěji ochraňovanou iluzí ve spotřební demokracii.

Tak jako ve všem, i v tomto je velká část pravdy. Ano, je to skutečně pravda, můžete si zřídit médium a v něm si v zásadě můžete psát nebo hovořit, co chcete. Rubem toho je, že k tomu potřebujete hodně peněz. Ve skutečnosti hrstka bohatých lidí, kteří mají na to, aby platili média, rozhodují, které názory dostanou prostor k masovému rozšíření.

Když potřebným způsobem nastavíte šířené společenské a názorové klima, tak zde i bez veřejně státně řízené cenzury bude svoboda omezena nebo vyloučena. Autocenzura se bude prosazovat mnohem důsledněji. U nás, právě kvůli dlouhému období komunistického donucovacího režimu, kdy tu úplně chyběla mediální opozice, se podařilo zavést tento model.

Máme zavedená tak zvaná "názorová" média, ty mají sít těch vhodných poradců a lidskoprávních aktivistů, které osloví vždy, když potřebují, aby se prosadil ten potřebný názor. Dohromady to nebude třeba ani stovka lidí, kteří u nás dlouhodobě soustavně in-deformují veřejné mínění.

Sv.Jan Pavel upozorňuje, že mezi nejdůležitější lidská práva patří také právo člověka na vyznávání náboženství. Jenže i toho dovede falešný vládce světa ve spotřební demokracii zneužít proti Bohu i proti člověku.

Sv.Jan Pavel říká, že ten, kdo se pokusí vytlačit touhu po Bohu z lidského srdce: ať už tím přímým bojem jaký byl za komunismu nebo nacismu či fašismu, nebo tou nedbalostí, vlažností a pohrdavým postojem těch, kdo říkají: To není důležité. ´Proč byste se s tím zdržovali. Starejte se ve škole hlavně o dobré vysvědčení´, ti ohrožují přitom i samo lidské srdce. A důsledky toho vidíme v lidské společnosti všude tam, kde je oslabena víra: dochází tam k vážným poruchám rodinného života, k rozmachu zločinnosti, k odporu vůči jakémukoli společenskému zřízení - a můžeme mluvit o rozvratu manželské rodiny a legalizaci sexuálních zvráceností a úpadku kultury národů.

Falešný vládce světa dovede zneužít proti Bohu i proti člověku i přirozeného lidského práva na vyznávání náboženství.

Křesťanství je v rámci běžné, totiž iluzorní demokracie snižováno na jednu úroveň s jinými náboženskými soustavami a také s bezbožectvím. Toto srovnání křesťanství na úroveň jiných náboženských soustav a na úroveň bezbožnosti vede k  rozvrácení a úplnému rozkladu lidské osoby i společnosti. Výsledkem je novodobý Babylon a vláda satana. Tohle už není jen bezbožná demokracie, ani pouhá diktatura bezbožné humanity, nýbrž satanská mediokracie, protože v ní nakonec bude rozdupán i každý člověk.

Nesmíme přehlédnout skutečnost, že hlavní potíž není v samotné donucovací soustavě, nýbrž v našem vztahu vůči Bohu. Sotva se poruší tento základní osobní vztah člověka k Bohu, pak stojí kultura a národní život na písku. Je-li hospodářství odtrhováno od nadpřirozených hodnot, pak třebaže se vnějškově ponechává člověku právo na vlastnictví, na soukromé podnikání anebo na nějakou svobodu v hospodářském životě, dříve nebo později se chod hospodářství vymkne ze svých ložisek, uchýlí se od řádného chodu.

Buďme vděčni svatému Janu Pavlu, že právě zde poukázal nejenom na potíže donucovacího zařízení ve společnosti, ale i na to, že základní otázkou pro člověka, pro jeho vnitřní pokoj a vyrovnanost, pro jeho jasné světonázorové zaměření je právě víra. „Odpověď na touhu po štěstí, pravdě a lásce, přebývající v srdci každého člověka, spočívá jedině v osobě Ježíše Krista.“ (CENTESIMUS ANNUS,III,24)

To je výzva pro každého z nás, abychom v onom vztahu k Ježíši Kristu stále více rostli. Tolik se dnes řeční o zdravé výživě. Jako houby po dešti rostou obchody s vegetariánskou stravou. Přitom i ti, kdo nabízejí tuto zdravou stravui, přicházejí také s tím, že zákazníkům hned nabízejí nějakou životní filozofii. Nejčastěji to bývají nějaké východní filozofie, jóga, myšlení New Age, zkrátka povětšinou temně mystické proudy a úchylné názory. Avšak, jak je vidět, i tito lidé, kteří kladou takový důraz na zdravou výživu, si uvědomují, že nestačí výživa těla, ale že je třeba také dát něco duchu. Co nabízejí, to je druhá věc.

 

Důkaz toho, kam to vede, když člověk zapomene na Boha, poskytl hitlerovský nacismus či stalinský komunismus, které jsou už na smetišti dějin. Jenže je zde také dnešní donucovací režim peněz a spotřeby, ve které vězí západní spotřební demokracie, která rozbujela i u nás. Také zde se zapomnělo na Boha.

Prosme Blahoslavenou Pannu, aby nás ochránila před touto novou satanskou mediokracií. Přitom si však nemysleme, že stačí všechno jen svěřit Kristu skrze Pannu Marii, a pak si sednout někde do kouta a čekat, jak to dopadne.

Co si od nás přeje Panna Maria? Jste osvobozeni od jednoho otroctví a režimu. Avšak každý z nás může být otrokem ve svém srdci, otrokem svých hříchů a zvrácených návyků. Panna Maria říká všem: Obraťte se!   (Pokr.)

+++

Zprávy:+ Každé pondělí 19,00 hod. v kostele sv.Michala, Brno celoroční cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA – Dále probíhá v Brně Cyklus zamyšlení SETKÁNÍ S HLEDAJÍCÍM - Filozofická cesta sv.Tomáše Akvinského k Bohu (Summa contra gentiles). Předcházející relace v mp3 viz http://gloria.tv/  a http://www.uloz.to/

+++

Vydává: První sdružení přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera O.P. v Brně, IČ: 70824118,

Tel.:737857272, TISK:OLPRINT, Brno, www.cormierop.cz, info@cormierop.cz________

 

 

TOPlist