Ročník XXII., číslo 12.                                                                                                                  prosinec 2016

Obsah: Izák Syrský, Tajemství, J.Zahradníček, Maria, B.,Stíny naší víry, J.Zahradníček, Co zpíval kos..., Izák, Noční modlitba, Zahradníček Dům strach, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely- K 25. výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS__________________________________________

TAJEMSTVÍ  BOŽÍHO  VTĚLENÍ

V Božím vtělení se Boží láska projevuje v nejvyšší míře — člověk je předurčen k tomu, aby na tuto lásku odpověděl horoucí láskou k Bohu. Vtělení se uskutečnilo především díky lásce Boha Otce k člověku:

Bůh nám dal svého Syna na smrt na kříži z vroucí lásky ke stvoření ... Ale nestalo se tak proto, že by nás nemohl vykoupit jiným způsobem, nýbrž aby jeho překypující láska, takto projevená, nám mohla být učitelkou. A smrtí svého jednorozeného Syna nás učinil sobě blízkými. Ano, kdyby mel něco vzácnějšího, dal by nám to, aby tím naše plémě mohlo být jeho. Pro jeho velikou moudrost a lásku k nám se mu zalíbilo respektovat naší svobodu, ačkoli on je schopen to učinit, ale on rozhodl, abychom k němu byli přitahováni láskou. Ze své lásky k nám a poslušnosti ke svému Otci vzal Ježíš Kristus radostně na sebe urážky a bolesti... A po Kristu stejně tak se svatí stávají dokonalými, všichni dospívají k této dokonalosti, a skrze hojné vylévání jejich lásky a soucitu na všechny lidi se podobají Bohu.

Boží vtělení se tedy uskutečnilo díky lásce Otce a Syna k člověku. Díky vtělení je člověk schopen dosáhnout dokonalostí v lásce do té míry, že se stává podobným Bohu.

Ve vztahu ke Starému zákonu se vtělení Syna Božího stalo novým zjevením o Bohu. Ve starozákonní době nemohl lid Izraele (kvůli své naprosté a úplné zatvrzelosti) slyšet Boží hlas a vidět zjevené Božství, po Vtělení se to vše stává možným, protože se v Božím Synu, který vzešel z tohoto národa skrze přečistou Marii, zatvrzelost poprvé uvolňuje.

Synové Izraele před Kristem už nebyli schopni slyšet Boží hlas, ani kdyz s nimi mluvil z oblaku.  Původně se synové Izraele k tomu uschopňovali a připravovali tím, že se uchovávali v čistotě po tři dny podle Mojžíšova příkazu, aby byli učiněni hodnými slyšet Boží hlas a vidět vidění jeho zjevení. A když ten čas měl přijít, nemohli snést vidění jeho světla a prudkost hlasu jeho hřmění. Ale nyní, když vylil svou milost na svět svým Vtělením, sestoupil nikoli v zemětřesení, ani v ohni, ani v hrozném a mocném zvuku, Přišel jako rosa na rouno a jako dešťové kapky, které padají na zemi, docela jemně, a bylo ho vidět, jak rozmlouvá s námi jiným způsobem. Starý způsob zjevování pominul, když ~ jakoby v pokladnici — ukryl svou vznešenost závojem svého těla a mezi námi mluvil s námi v tom těle, které jeho vlastní nařízení učinilo pro něj v lůně Panny.

Nejenom lidem, ale také andělům se „otevřely dveře v Ježíši", takže se mohli ponořit do tajemství božské kontemplace, které jim bylo do Ježíšova příchodu nedostupné.

O skutečnostech, náležejících Ježíšovu božství, které nejsou slučitelné s lidskou přirozeností, se musí vypovídat s úctou k jeho úplně svatému tělu. Milé věci se také říkají vzhledem k Ježíšovu božství, jež náležejí jeho lidství. Následkem toho mnozí, nechápající záměr božských slov, narazili zde takovou ránou, z níž není uzdravení. Izák Syrský

+++

MARIA PANNO, MATKO SLOVA

MARIA PANNO, MATKO SLOVA,

V PROKLATCŮ HADÍM SYČENÍ

SRAZIT SE V ROSU PÍSNĚ ZNOVA

PŘEJ MLZE MÉHO MLČENÍ,

KDYŽ CHYSTÁM SE TI PŘINÉST POUTI

A SKLÍČKEM STŘEPŮ ROZBITÝCH

LZE SOTVA TOLIK POHRDNOUTI

CO KAŽDOU Z PRÁZDNÝCH DLANÍ MÝCH.

 

JAK ČASTO VŠAK, CO MALÍŘ LUKÁŠ

ZPODOBIL HROZNOU KRÁSU TVOU,

MALÍŘŮM MILOSTIVĚ VNUKÁŠ

PŘIBLÍŽIT SE TI OSLAVOU,

JAK ČASTO VZEŠLA Z JEJICH PLÁTNA

ZÁŘ TVÉHO NANEBEVZETÍ,

A ÚSMĚV TVŮJ PŠENIČNĚ ZLÁTNA

KAMENŮM DÁVAL ÚPĚTI.

 

I NA MNE DNESKA VLÍDNĚ SHLÉDNI,

KDYŽ V SKUTCÍCH SVÝCH SE SHLEDÁVÁM,

KDYŽ SPÍNÁM V RŮŽENEC DEN KE DNI

A NA CESTU SE VYDÁVÁM,

NA DUŠI MOU, JEŽ V LOKTECH TĚLA

CHOVALA SLOVA JAKO TY,

ZAJETÍ JEHO PŘETRPĚLA,

ZKUSILA MUKA GOLGOTY.

 

PRO PODOBNOST TU ODPOROUČET

JÁ TROUFÁM SI JI UBOHOU,

I DUŠÍ DRAHÝCH BĚDNÝ SOUČET

PRORÁŽEJÍCÍ OBLOHOU,

TO OSENÍ, JEŽ TMOU SE DERE

Z KRVAVÉ HLÍNY DĚJIN VŠECH,

A STÉBEL STERÝCH MISERERE

V TVÉ PÍSNĚ SLITO SLADKÝ VZDECH.

 

BY ZAPÁLIL BLESK SLOVA MÉHO,

DEJ, MATKO BOŽÍ HOSTÝNSKÁ,

VŠEM SKRYTÝM V BLANKYT PLÁŠTĚ TVÉHO

SPLŇ PŘÁNÍ JEJICH DĚTINSKÁ,

VŠAK PRAVÁ PŘEC, KDYŽ BIČE SVIŠTÍ

A STRACH SI KRÁČÍ ZBAVEN POUT,

V ZTRHANÉ OČI HRŮZY PŘÍŠTÍ

JAK POHLÉDNOUT, JAK POHLÉDNOUT!

Jan Zahradníček

+++

STÍNY NAŠÍ VÍRY

Víme, že víra je nadpřirozený dar a ctnost, kterou se oddáváme zjeveným pravdám o Bohu a naší cestě k Bohu. Opíráme se o autoritu samého Boha, takže věříme Bohem v Boha. Vůle vedená rozumem osvíceně přilne k Božím pravdám. Jak vůle, tak rozum jsou při tom zvláště zdokonaleny Duchem svatým.

To se dá předpokládat u každého Božího dítěte, které přijímá zjevené Boží pravdy aspoň teoreticky. Přitom je však otázka, jestli z nich doopravdy žije tak, aby se mu tyto pravdy staly životní mízou, aby tudy procházely všechny jeho životní zásady a všechny jeho skutky a každý správně zvládaný životní průšvih? Pokud se raději zabýváš přirozenými pravdami, třeba i o Bohu, pokud se vyhýbáš nadpřirozeným pravdám, pokud kolem nich jaksi rozpačitě obcházíš, tak tvoje poznání o Bohu potřebuje nějakou zatěžkávající zkoušku. Musí na tebe dolehnout nějaký průšvih, abys mohl prožívat svou víru uprostřed těchto protivných trampot. Pokud si stále ještě zdůvodňuješ svaté pravdy, pokud se ve své víře příliš spoléháš na sebe a na lidskou základnu své víry nebo když je tvá víra akorát povzdechem utlačovaného tvora, jak to vytýkal mnohým ušlápnutým nebíčkářům Karel Marx, potud to ještě není víra dokonale božská. Dokud se ještě nedáváš povznášet k víře spíše Bohem, nemůže ti tvá víra být východiskem k hlubokému sestoupení do tajemství Božích pravd. Dokud nežiješ díky posvěcující milosti ze základních tajemství, jako je tajemství Vtělení, z tajemství Boží dětství, z tajemství nejsvětější Trojice, tak ještě nesestupuješ do vlastních hlubin Božího zjevení, do vlastního obsahu a předmětu své víry, nežiješ z celé své víry. Proto stále ještě potřebuješ očištění, aby ses odvážil sestoupit nebo nechat se nést do těchto závratných hlubin tajemství, abys nezůstával na povrchu svatých tajemství, nýbrž aby se tvá živá víra odvážila do celé temnoty, do veškerých tajemství, ke kterým je určena.

Mnohé i navenek zbožné Boží děti prožívají svatá tajemství ve svátostech někdy jenom spíše esteticky, jindy příliš vychutnávají symboly třeba svaté oběti. Ulpívají na symbolickém výkladu, které si tak komplikují a tak dopodrobna roztříští, že jim pro všechny podrobnosti uniká střed svatých tajemství. Mnohým zůstávají zjevené pravdy zakleté do formulek, omílaných při vyznávání víry jako naučené říkanky, které mají stále mnoho unaveného života lidského, stále totiž postrádají život z života Božího. Jenže právě k Božímu životu směřuje duchovní život, aby sám Bůh stále více vedl a nesl tvůj život tak, aby vycházel stále více z Boha než jenom a především z člověka.

Proto ti ukazuje Bůh pomocí tvých propadů, vyhoření tvého nitra, depresí a vyhaslého spáleniště temné noci ducha, že dosavadní stupeň tvého života z víry nestačí onomu stupni oddanosti Bohu, jakého je třeba, aby si tě Bůh mohl povznést k sobě - až ke svým nejvyšším metám. Především ti ukáže, že se ve své víře musíš spustit od kraje této nabyté jistoty, musíš odložit ty berličky tvé víry, o které se opíráš, když nejdeš vzhůru, ale jenom se belháš životem. Máš totiž více přilnout k Bohu. Tvá dosavadní víra musí dostat mnoho ran a být otřesena, aby se mohla nechat povznést výš. Protože je víra začátkem duchovního života, proto musíš ve víře začít hlubší duchovní život. Když je vyšší duchovní život působen Bohem samým, žijícím v tobě, tak je nutné, aby i v této víře, kterou v tobě působí především Bůh, nastalo zakalení. Musíš být ve víře kovaný, aby se v ní zesílilo toto Boží působení. Jenže k tomu je nanejvýše nutné přestat spoléhat na své lidsky vymyšlené důvody, opustit svůj důvtip ve víře a nechat více Boha působit v tobě jistotu víry. Opři ve své důvěřivé víře v Boha, působícího v tobě svatou jistotu. Opři se o Boží autoritu, o Boží světlo v tobě.

Proto ti Bůh uprostřed tvých životních průšvihů upírá příjemné smyslové prožívání tvé osobní jistoty, kterou jsi dosud měl z Boha na základě osobního lidského prožitku své víry. Zdá se ti, že ztrácíš soulad mezi jednotlivými pravdami. Najednou už nedokážeš vidět jejich líbezné a příjemné, a dosud uspokojivé sladění. Pojednou tě začínají zarážet hříchy nejrůznějších osob v Církvi, hlavně průšvihy kněží, biskupů a papeže. Rázem odhaluješ ostudné průšvihy i svého vlastního, dosud ti nejbližšího duchovního vůdce a zpovědníka. To vše kvůli tomu, aby se tvoje víra zbavila opor o cokoli lidského, a začala se opírat jen o samého Boha.

Bůh ti odnímá tvoje příliš lidské opory, aby jediným tvým světlem byl teď sám Ježíš. Dokud se totiž nestane jediným tvým světlem Ježíš Kristus, tak se budeš stále příliš zabývat svými lidskými právy a ohledy, a nebudeš dostatečně vnímat Boží hlas; neponese tě Bůh, protože budeš pořád vězet ve svém lidském průšvihu, a nebudeš se moci nechat povznést do výšin Božích tajemství, kam tě hodná vytáhnout z tvých patálií samotný Ježíš.

Tak se ti pojednou celá tvoje dosavadní víra rozplývá a rozmělňuje. Tvoje lidské struktury zbožnosti se rozpadají jako dětské hříčky. Zdá se ti, že vůbec nevěříš, že jsi na hony daleko od Boha, že jsi byl doposud jenom farizej. Mnoho Božích dětí tím bylo zaraženo hned na začátku duchovní cesty. Nenašli zpovědníka, který by jim rozuměl. Stalo se třeba, že takový neosvícený zpovědník odepřel i rozhřešení takovému Božímu dítěti, které se vyznávalo, že nevěří, protože při tom nic necítí, že pochybuje o všem, protože si připomíná nesmírnou přesažnost všeho, čemu věří. A přitom mohl jemnými otázkami zjistit, že takové Boží dítě touží po čisté víře, že tu nejde o pochybnost, nýbrž jen o silné prožití tajemnosti a nepochopitelnosti, že tu Bůh sám odnímá lidskou jistotu, protože chce vést Boží dítě ke spočinutí v Boží jistotě a jistotě Boží autority.

Ďábel používá této příležitosti, aby mátl Boží dítě. Zatímco Bůh odnímá Božímu dítěti onu chabou lidskou jistotu víry, nepřítel zatemňuje tmu, která nastává po odstranění citelně prožívané jistoty, k tomu, aby duši našeptával, že vlastně vůbec nevěří, aby jí vylíčil onu temnotu ne jako blahodárnou, Bohem dopuštěnou, aby se duše více opřela jen o Boha a jeho světlo a jistotu, nýbrž jako temnotu zaviněnou vlastními průšvihy, jako úplnou opuštěnost od prazákladu života, aby si Boží dítě zoufalo vyskočilo z okna, aby se dalo zmást a uvěřilo, že celá víra byla marný klam.

V tomto svém propadání se do depresí až na spáleniště temné propasti má Boží dítě poznat nesmírnou propast mezi sebou a Bohem. Má uznat, že nemůže dokonale poznat Boha svou silou proto, že je Pán přesahuje celou svou bytostí, ale také proto, že člověk je kvůli svým hříchům nesmírně daleko od prazákladu života. Když Bůh ukáže Božímu dítěti jeho ubohost v základě, totiž už ve víře, jak je tam Boží dítě slabé, cvičí si ji ve velké pokoře. Už tou zkouškou jí dává nahlédnout do propasti našich průšvihů, do propasti vlastní bídy. Boží dítě musí uznat, že je nic a že nic neumí ani nemůže samo za sebe. Správně zůstává takovému Božímu dítěti soustavné podezírání sebe z přetvářky víry, z hraní si na víru. Tuto svou podezřelost si stále znovu vyvrací přísnou kajícností před křížem, kde se snaží zjevovat stejně obnaženě jako byl Ježíš při bičování, korunování trním a křižování,aby se jen Jemu přibližovalo přísným pokořováním. Až Boží dítě toto uzná a začne zakoušet, teprve pak se otevře Bohu, nechá se Bohem nést. Proto je pokora označována za základ duchovního života. V tomto smyslu přijímá ji i sv.Tomáš, že totiž pokora vykopává hloubku pro víru, která je vlastním základem. Bez hluboké pokory není hluboká a živá a božská víra. Pokud Boží dítě neuzná svou nicotnost, bude v duchovním ohledu stále spoléhat na sebe. Teprve až prožije svoje zmarňování, kdy se vzdává svých lidských práv a ochotně odkládá i svou lidskou důstojnost, takže by z pohledu veřejného mínění vypadalo docela bláznovsky, teprve pak se otevírá a oddává se Bohu a nechá se Bohem nést a teprve pak Bůh způsobí v Božím dítěti všechny nesmírné zázraky své milosti.

Když chce Bůh povznést Boží dítě k poznání sebe, tak v něm pokorou vyhlubuje základy. Když takhle procítí živě Boží dítě svou ubohost, stěží co je přivede k pýše. Na ničem světském, ani lidském si nebude zakládat. Bude mít stále živě před očima svou zakovanost pozemských průšvihů. Ve světle své uzamčenosti do trojrozměrné patálie zdejšího časoprostoru pozná tím zřetelněji všechny své propady a průšvihy. Pochopí, proč mohli svatí bez přetvářky tvrdit, že jsou největšími darebáky, a světice vyznávat, že jsou největší proradnice pod sluncem. Kdo se podívá na sebe v Božím světle, kdo se zadívá na sebe ve své šlamastice, třeba už v slabosti vlastní víry, hned pozná, že je sám od sebe schopen každé lumpárny. Chápe, že zasluhuje všechno pohrdání. Tak prochází všemi stupni pokory, jak je uvádí sv.Tomáš ze svatého Benedikta (STh,2,II,161,6). Poznat svůj průšvih, snášet ho, doznat ho, připustit kvůli němu své obviňování druhými, přijmout toto jejich kritizování a ponižování, a oblíbit si je. Jako balzám kane do duše ctnost nábožnosti. Vede nás, abychom se naplno zaslíbili a obětovali službě Boží, abychom se snažili Boha co nejdokonaleji uctít, když beztak všechno, co mu podáváme, je tak mizerné. Boží dítě je odhodláno dát Bohu všechno, protože ví, že i když mu dá všechno, pořád ještě mu nedává dost. Dar dětské oddanosti vede Boží dítě, aby toto všechno obětovalo Bohu s tichým a něžným přitulením, aby v každém svém životním průšvihu, a zejména ve zkoušce krutého prožití svého ostudného průšvihu zůstalo spojeno s Bohem, s ním spojeno důvěrně. Nestačí být odevzdán do vůle Boží jen s rezignací. Je třeba být oddán Bohu pokorně a dětsky. V tomto duchu pokory a zbožné oddanosti přijímá očišťování z Boží ruky, přijímá Boží dítě drcení svých duchovních základů, takže tělesně i duchovně, a to především svou vírou prochází jakýmsi příšerným mlýnkem na maso. Kdyby bylo jen ono drtivé rozemílání, ohlazování a zjemňování, jen ona temná noc osvětimská či gulagovská bez ctnosti a daru nábožnosti a dětské oddanosti, stěží by Boží dítě obstálo v takovém totalitním marasmu. Bůh se chce nechat od Božího dítěte okoušet v nejvyšších úrovních duše. Proto zdrcuje nejvyšší schopnosti duše, rozum a vůli a v ní její vrcholné duchovní úkony, kterými prožívá Boží dítě svou účast na Božím životě, totiž víru, naději a lásku. Toto očišťování víry naplňuje dar rozumu. (STh,2,II,8,8.)

To je ona čistota mysli zbavené od balastu obrazů a přeludů, aby to, co se pronáší o Bohu, nepřijímalo Boží dítě podle moderních ohavností nebo podle smyslových obrazů. A tuto čistotu dává dar rozumu. Tak shodně učí sv-Tomáš i sv. Jan v Temné noci (kn. II. hl. 5-11).

Dar rozumu učí Boží dítě rozumět Bohu. Učí Boží dítě rozumět Bohu tak, že se nespokojí s tím, co člověk sám svým rozumem může poznat o Bohu, protože Bůh je nesmírně víc, než může člověk tušit a poznat. Boží dítě zakouší nedostatečnost všech lidských výroků o Bohu. Když vidí v tom svou ubohost, pak je ochotné vidět tuto ubohost ve všem a ještě strašnější, jakoby zvětšovacím sklem. Tak silně tuší Boží velikost, že je touto tušenou velikostí docela oslněno. Boží dítě stoupá ke světlu, ale jeho oslněným očím se to zdá být temnotou. Čím víc poznává Boží nesmírnost, do tím strašnější temnoty se propadá ve svém poznávání. Čím dál tím méně dovede vyslovit lidskými pojmy to, co poznává o Bohu svým prožíváním. Boží dítě je tu ve dvojím ohni. Bůh mu bere dosavadní světlo a ďábel se mu v temnotě pošklebuje, jak že se to vyplácí oddat se Bohu. Ďábel pojednou ukazuje Božímu dítěti ony temnoty jako nevěru, jako temnoty chtěné, dobrovolně připouštěné anebo dokonce oblíbené a to jako temnoty seslané kvůli hříšné zatemnělosti Božího dítěte.

Bůh tedy hlavně ukazuje Boží dítěti, co On není, aby se nedomnívalo, že může svými pojmy a definicemi docela vniknout do hlubin a do dna nesmírného Boha. Božímu dítěti se ovšem zdá, že se mu Bůh vytrácí kdesi v temnotách, že se asi honila za vlastním stínem. Dar rozumu uvádí Boží dítě do ducha svatých pravd, aby přes literu, přes definice, postihlo obsah, tajemný přesah Boží pravdy. Je to světlo, které říká, že Bůh je nekonečně víc než vše, co o něm můžeme poznat, abychom se nikdy nespokojili s tím stupněm poznání a světla, která právě máme. Dar rozumu učí Boží dítě rozumět Božím pravdám, totiž jejich vyjádřením, aby neustrnulo na slupce, nýbrž prožívalo stále a vždy dokonaleji a hlouběji přesažné Boží pravdy. V tomto světle, že Bůh je nesmírně víc než vše, co o něm může poznat, nachází soulad mezi Božími vlastnostmi, které by se lidskému pohledu zdály odporující, jako třeba nekonečné milosrdenství a naprostá spravedlnost. V tomto světle Boží dítě užasne nad nesmírností Božích tajemství a odkládá svou dosavadní spokojenost se sebou, se svým dosavadním chápáním. Jenže pozor! Nepřítel zneužívá tohoto světla, které Bůh sesílá Božímu dítěti do jeho víry, aby mu našeptával: Ty vůbec nevěříš! Proto nesmíš s odpůrcem vést žádný ekumenický dialog, ba ani mu nesmíš naslouchat. Nedej se znervóznit jeho štěkotem. Běhá kolem a jen štěká, ale pokousat může jen toho, kdo se mu neosvíceně přiblíží. Nedej se zneklidnit a s klidem se vrhni do této temnoty, do náručí Boha působícího v tobě i v této temnotě. Uvidíš! Pojednou se tato temnota Božím zásahem tak projasní, že poznáš, jak právě tato zdánlivá temnota, působení nepřipraveností tvého pohledu, je jen tvým oslněním, protože je nejhlubším přiblížením se k přesažnému Bohu. Zůstávej, milé Boží dítě, ve své nazírající němotě, v temnotě a v nahotě své ubohosti, tváří v tvář Božím pravdám. Kdyby si začalo Boží dítě v tomto stavu historicky, apologeticky a vědecky dokazovat možnost věřitelnosti a rozumnost tajemství, tak by se zaplétalo do stále rostoucího neklidu a pochybností. Když je tato příprava už jednou odbytá, tak už se k ní nevracej. Dogmatik se přece nevrací k fundamentální teologii. Tu nechává na prahu svého hledání. Boží dítě se má nyní nechat vést výlučně Bohem. Když má dostoupit k Boží úrovni, aby žilo podobně jako sám Bůh, tak se musí smířit s tím, že ona nesmírnost, která vyznačuje Boha, zaplaví Boží dítě, takže se mu bude zdát, že tone, lapá po dechu a utápí se v hlubinách. To, co prožívá, nikomu nevysvětluje, protože stejně nic nevysvětlí – jen cosi koktá, mumlá a blábolí. Lidem světa se může zdát, že tohle Boží dítě je opilé.

Spolehni se na Boha a sleduj Boží tajemství jeho pohledem. Přestaň se opírat o svůj rozum s jeho usuzovací logikou, ale opři se o dar rozumu, kterým ti Duch svatý dává účast na rozumu Božím. Tyto propady mohou trvat i léta, jako bl. Jindřicha Susona. Pokud se však Boží dítě bezvýhradně oddá vedení Boží nesmírností, tak jeho zkouška končí naprostou jistotou, kterou nic neotřese, jistotou v Bohu a z Boha. Teď bude Boží dítě nazírat nikoli na své lidské obrazy a výtvory svého snění, nýbrž na samy Boží pravdy v jejich božskosti, v jejich tajemnosti a přesažnosti. Dostavuje se objetí Boha, které už není přednostně lidské, nýbrž Bohem dané a působené.B.

+++

CO ZPÍVAL KOS ZATČENÉMU

JAKÝM JAK VYJÁDŘIT TVŮJ ŽIVOT,

ZVĚSTOVATELI ROZBŘESKŮ, JENŽ SIS VYBRAL

TUTO ULICI, TENTO DŮM NAPROTI MÉMU OKNU,

JEŽ KALNĚ MŽOURÁ

NAPODOBUJÍC DEN A NOC.

 

ZNÍ KLOAKOVÉ POVRKÁVÁNÍ HARMONIK.

ZNÍ VŘÍSKOT ČINŽÁKŮ, JEŽ PLIVAJÍ CHODCE A ZAS JE LÍŽOU

ALE JEN TY, TVŮJ CHVALOZPĚV ZAPOČATÝ UŽ V RÁJI

PRONIKÁ TMOU, JEŽ DRTÍ MĚ,

K PODOBĚ ČERVA LEDA,

TEN CHUCHVALEC ŽALU, CHRCHEL Z LIST MOLOCHOVÝCH.

 

A ZATÍM CO VENKU S HEDVÁBNOU VLÁČNOSTÍ

PŘELÉVAJÍ SE VLNY TRAV, RÉVA KVETE,

A ZATÍM CO PROUD MODLITEB K NEBESŮM STOUPÁ

A U PŘÁTEL SMUTNO, KAM ZMIZEL SEN,

TY ŘÍKÁŠ, ŽE JE RADOST, JEŽ NEPŘESTÁVÁ.

 

ABYCH SE NEBÁL, JE RADOST, JEŽ NEPŘESTÁVÁ.

A JÁ SLZAMI ZALIT ZAS ODDYCHUJI, DÍK VZDÁVÁM.

DÍK VZDÁVÁM VZPOMÍNAJE DĚŤÁTEK

                                             OČÍ TAK NEZÁLUDNÝCH

V PSÍ POTMĚŠILOSTI ŠPEHÝREK

A DVEŘÍ BEZ KLIKY.

 

POHRÁVAJÍ SI SE MNOU JAKO KOČKA S MYŠI.

SBOHEM MÁ ŽENO, A SBOHEM VY DOMA.

JE RADOST, JE RADOST, JE RADOST

I TADY DOLE, KDE ŽAL SVĚTA DNO MÁ.

I MEZI TÍM SMUTNÝM NÁBYTKEM VĚZEŇSKÝM

ZE DŘEVA GETSEMANSKÉHO.

Jan Zahradníček

+++

NOČNÍ MODLITBA

Nemysli si, člověče, že mezi všemi činnostmi je nějaká větší a ctnostnější než noční bdění... Kdo setrvává s bystrou myslí v bdění, se bude jevit jakoby neobtěžkaný tělem, protože je to skutečně činnost andělského řádu... Duše, která namáhavě vytrvává v bdění a vyniká v něm, bude mít pohled cherubů, takže může stále pozorovat nebeská vidění a patřit na ně.

Když toužíš setrvávat při bohoslužebném bdění s Pánem jako svým pomocníkem, udělej to tak, jak ti říkám: Poklekni, jak je to zvykem, a potom vstaň. Nezačínej svou bohoslužbu hned. Ale když se na začátku pomodlíš a modlitbu ukončíš, označíš si srdce a údy životodárným znamením kříže, na chvíli se mlčky postav, dokud se tvé smysly nezklidní a neupokojí se tvé myšlenky. Pak pozvedni svůj vnitřní zrak k Pánu a zkroušeně popros, aby posílil tvou slabost a udělil ti milost, aby se slova žalmů na tvém jazyku a úvahy tvého srdce líbily jeho vůli.

Bdění nespočívá jenom v stání ani v pouhém recitování žalmů. Jeden odříkává žalmy celou noc; jiný stráví noc vkleče a v kající modlitbě a vleže na zemi; jiný v pláči, slzách a nářku nad svými hříchy. O jednom z našich otců se říká, že jeho modlitba po čtyřícet let spočívala v tom, že říkal jenom tuto modlitbu: „Já jsem jako člověk zhřešil, ale ty mi jako Bůh odpusť". Otcové a bratři ho slyšeli, jak truchlivé rozjímal o tomto verši a jak plakal a neutišil se. A tato modlitba byla jeho jedinou bohoslužbou ve dne v noci. Jiný člověk tráví část svého večera přednášením žalmů a zbytek noci zpívá písně chvály, hymny a jiné truchlivé zpěvy. Jiný člověk si rozdělí noční hodiny na žalmové oddíly, a mezi každou částí se osvětluje a občerstvuje četbou Písma svatého, dokud není odpočatý. A jiný si zase stanoví pravidlo, že si vůbec nebude klekat, a to ani tehdy, když je to při bděních zvykem, ale stráví celou noc v nepřerušovaném mlčení. Izák Syrský 

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

25. výročí vydání encykliky CENTESIMUS ANNUS

Sociální učení Církve nás vede k chápání společnosti nejen jako souboru za vztahů, zařízení a procesů, ale především jako toho, co přirozeně vychází z člověka a má v člověku smysl. Proto je pro křesťanské chápání společnosti důležité vycházet od člověka, jaký skutečně je, a nikoli od nějakých předsudků o člověku. Kdyby někdo tvrdil, že změní něco v lidském okolí, a pak nastane ráj, věčný mír, a jiné věci, tak je snílek a vymýšlí utopii.

Stejný snílek a fantasta je ten, kdo tvrdí – stačí, že když se něco samovolně změnilo ve hvězdách kolem nás, takže se prý všechno lidské, včetně společnosti se změní k dobrému. Taková je utopie New Age. Tomu se koncem 20.století oddávali mnozí „sametoví revolucionáři“.

Samozřejmě je správné přehodnocovat zastaralé názory. Je na místě stále usilovat o zdokonalení společnosti. Avšak tvrdit: Tady se změnilo něco v lidském okolí a teď se dostaví věčný mír a sbratření lidí, a jiné věci, to je vyložený nesmysl. To nám potvrzují dějiny.

Uvažovat takto scestně o společnosti a člověku a podle toho jednat, je čím dál tím nebezpečnější. A zejména pokud by se vybrala jedna skupina lidí - národ, třída, rasa, a o nichž by se tvrdilo: Tito jsou vyvolení. Ti mají všechna práva. Ostatní musíme vymést ze světa.

Sv.Jan Pavel uvedl v 25.článku Centesimus annus, že „realitu člověka nám pomáhá pochopit učení, podle něhož člověk stvořený k svobodě nese v sobě ránu prvotního hříchu, která ho neustále nutká ke zlu, takže potřebuje vykoupení. Člověk míří k dobru, je však schopen i zlého. Společenské zřízení bude tím stabilnější, čím více bude k této skutečnosti přihlížet.“ ^{(Centesimus annus,III,25)}

Toto učení vychází ze stvoření a vykoupení člověka. Proto uznává společensky založeného člověka nejen jako obraz k podobě Boha - Stvořitele, ale také jako tvora vykoupeného Ježíšem Kristem, jako bytost povznesenou k vyššímu pořádku a povolanou k tomu, aby se s Boží pomocí stala účastníkem a příslušníkem Božího království. To všechno křesťan uznává, ale to neznamená, že by podléhal nějakému idealismu. Křesťan je realista. A proto v sociálním učení Církve soustavně sleduje také antisociální a kulturně ničivý účinek hříchu a jeho následků; přitom nepodceňuje ani historicko-teologický význam učení o Antikristu - jako osobní světové velmoci, a o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Ježíšem Kristem.

Proto dané učení objasňuje úchylnost každého sociálního utopismu. ^{(SK 1,6)}

Stále se znovu se objevují snílci a utopisté, slibující pozemský ráj. Americký filozof Michael Nowak s vážnou tváří představoval americkou spotřební demokracii jako samo Boží království či pozemský ráj. Křesťan dobře ví, že před Posledním soudem žádný ráj nebude, navzdory všem falešným prorokům. Ani nejhorlivější průkopníci nedokázali zřídit a udržet trvalý a dokonalý křesťanský řád, protože celý svět je v moci Zlého. ^{(I J 5,19)} Na konci všech dob nedosáhne pozemský řád stavu naplnění, nýbrž všechno to bude naplněno a řízeno navracejícím se Ježíšem Kristem. ^{(Řím 3,6)}

Technický a hospodářský pokrok nepřipravují přímo „nové nebe a novou zemi“.^{(ZJ 21,1)} Pravý pokrok se děje spíše řízením víry, lásky a naděje. Uchovávání čili tradice a kráčení kupředu čili pokrok chápeme ne jako protiklady, nýbrž jako dva základní postoje člověka k životu. Z toho, co zůstává z minulosti, je pouze něco hodné uchování. V mnoha směrech existuje odůvodněné opuštění všeho dosavadního. Tady je na místě návrat ke kořenům. Tyto kořeny jsou pro nás a pro každého Evropana zejména na velkomoravském Velehradě, kde působili svatí Cyril a Metoděj.

Současní utopisté, snící ve smyslu hnutí New Age (Nová doba), podléhají názoru chiliastů. Ti tvrdili, že na konci tisíciletí se musí přihodit něco velkého. K tomu jim nahrávají astrologové. Ti zase tvrdí, že končí období, kdy světové dějiny podléhaly hvězdné konstelaci ve znamení Ryby, a začínají podléhat hvězdné konstelaci ve znamení Vodnáře. Tak prý zavládne světový mír a sbratření všech národů. Lidé tomu mají jen trošku pomoci: hlavně zbavit vlivu Církev jako tu, která prý představuje období působnosti Ryby. Nějak přitom smíchali znamení Ryby s řeckým názvem ryby (ICHTHYOS), užívané v symbolice umění ve smyslu Ježíše Krista.

Pro křesťana není cílem jeho snažení ani pozemský blahobyt, ani nové velkolepé zkrášlování okolní společnosti a životního prostředí, nýbrž takový sociální řád, ve kterém člověk může co nejlépe plnit Boží vůli a důstojně žít jako dědic božského odkazu Ježíše Krista. Musíme odmítnout jak sociální utopismus, tak i spiritualistická křesťanská ghetta, kde by byli všichni donucováni ke klášternímu způsobu života. Takové jednostranné křesťanství by upíralo hodnotu křesťanské víře ve společnosti a kultuře. Vlastně by ponechávalo svět jeho náhodným vlivům.

Víra v to, co přichází, nás neodvrací od světa. Naopak nás činí vnitřně tak odpoutanými, takže dokážeme silou víry vtisknout správný tvar pozemské skutečnosti. Co člověku pomůže, kdyby měl ten nejdokonalejší projekt nějaké budovy, ale chyběli by zde schopní dělníci a dokonce někdy správné místo pro stavbu. Všechno je to v tom projektu dobře navrženo, ale skutečnost je jiná. Samotný terén by bylo třeba zpevnit. Každý ví, že příprava staveniště a vybudování celé potřebné inženýrské sítě, je daleko nákladnější, než se to zdá u zeleného stolu. A když správně nepochopíme danou realitu, a myslíme si, že každý náš další krok povede od jednoho úspěchu ke druhému, dopouštíme se hned od počátku hrubé chyby. Je nutno uznat jeden fakt: totiž člověk stále zůstává člověkem i s jeho špatnými sklony.

Společenský vývoj nepostupuje skoky, nýbrž organicky, ponenáhlu. To znamená každodenní mravenčí práci svobodně smýšlejících a jednajících lidí, a ne namlouvat lidem: Teď se musí chvíli dělat velký revoluční skok, nebo poskočit nějakou „šokovou terapií“ směrem ke spotřební demokracii, a potom nastane ráj, věčný mír a blahobyt. To je nesmysl! Kolikrát už to bylo lidem nalháváno. Sv.Jana Pavel řekl v 25 článku Centesimus annus: „Žádná politická společnost se nesmí zaměňovat s nebeským královstvím.“ ^{(CA, 25)} Lidské úsilí o všestranný růst společnosti přirozeně začíná s každým novým člověkem a s každým dalším pokolením znovu. Tento růst není nikdy u konce. Pokud chceme, aby všichni dosáhli přiměřeného rozvoje, tedy musíme všem dopřát svobodu, a objevovat řešení ve vstřícnosti a v snášenlivosti jednoho k názorům a postojům ostatních. A nikdy nemáme tvrdošíjně opakovat: Jedině tento názor je správný a jiná cesta není možná! Jinak „se pak politika stává ´světovým náboženstvím´, které si namlouvá, že vytvoří ráj na zemi.“ ^{(CA 25)}

Prosme Ducha svatého, aby lidé pochopili člověka v jeho plnosti, tedy jako lidského tvora, povolaného k Božímu dětství. Někomu se to zdá být příliš vzdálené od společenských problémů. Mohou říkat: To přece nic neřeší. Jenže právě tohle řeší mnohé problémy v samotném jejich mravním základu, totiž přímo v uspořádání žebříčku hodnot ve světovém a životním názoru člověka.

Sv.Jan Pavel nás v encyklice Centesimus annus upozornil na to, abychom kvůli majetku nepozbývali pravdivost a opravdový smysl lidského bytí. Připomínal nám, abychom nedopustili zpeněžování a odcizování lidské existence. To je pozoruhodná myšlenka. Vždyť je známo, jak mnohdy právě honba za majetkem a boj o to, aby jeden měl za každou cenu víc než druhý, odcizuje lidi navzájem, a člověka odcizuje Bohu, který je mu bytostně nejvlastnější. Člověk pak přestává žít pro ten hluboký smysl a význam, který mu Bůh vložil do jeho nitra, a hledá náhražku v něčem jiném.

Sv.Jan Pavel se nejprve zaměřil ve článku 41. Centesimus annus na marxistický rozbor odcizení a na odhalení jeho falešnosti: „Marxismus kritizoval kapitalistickou společnost a vytýkal jí zpeněžování a odcizování lidské existence. Tato výtka vycházela z nesprávného a nepřesného pojmu odcizení, který byl jednostranně odvozován z oblasti výrobních a vlastnických vztahů, to znamená, že mu bylo připisováno materialistické zdůvodnění. Kromě toho byla popírána oprávněnost a příznivý význam tržních vztahů v jejich vlastní oblasti. Proto marxismus tvrdil, že jedině kolektivistické zřízení může odstranit tato odcizení.“ ^{(Centesimus annus,41)}

Dále Sv.Jan Pavel vyvrátil takové falešné chápání odcizení tím, že uvedl dějinnou zkušenost lidstva, jak se socialismem na Východě, tak se spotřební demokracií na Západě. Řekl o tom: „Dějinná zkušenost socialistických zemí ukázala, že kolektivismus toto odcizení neodstraňuje, nýbrž ještě stupňuje...

Dějinná zkušenost Západní spotřební demokracie ukazuje, že se tam dá sledovat odcizení ve spotřebě. Člověk je vtahován do sítě nesprávných a povrchních uspokojení. Toto odcizení se projevuje i v práci, která je uspořádána tak, aby přinášela co nejvyšší zisk, avšak nikdo se nestará o to, aby se pracovník uskutečňoval svou prací jako člověk.“

Tak v encyklice Centesimus annus odhalil to velké nebezpečí, že člověk může být skoro pohlcen svými pozemskými starostmi. Není pochyb, že všechno pracovní úsilí a opatřování spotřebních statků vyžaduje od člověka soustředění, čas a námahu. Musíme však dát pozor, aby nás péče o tyto věci nevstřebávala celé. Toho si kromě sv.Jana Pavla všimli také marxisté. Jenže se dopustili jednostrannosti. Začali hlásat: Zrušíme soukromé vlastnictví! Zavedeme kolektivní zřízení!

Sv.Jan Pavel připomenul dějinné případy tolika marných pokusů o zavedení kolektivismu. Člověk se nejen odcizil sám sobě a jiným lidem, ale marxisté se opakovaným „praním“ lidských mozků přičinili o to, aby se úplně odcizil i Bohu. Nejsmutnější skutečností, se kterou se člověk na konci 20. století setkal, bylo právě toto odcizení se sobě samému a Bohu. Neviděl bližního v tom smyslu, že se mu každý stal lhostejným. Nenacházel k nikomu opravdu srdečný vztah. Staral se jen o sebe, o svůj sobecký prospěch. A pokud jde o Boha, toho odmítal se slovy: Boha na nic nepotřebuji. Toto smutné dědictví socialismu vlastně znamenalo dovršené odcizení a vzdálení se lidského tvora nejušlechtilejším hodnotám, a dokonalé pohlcení člověka jenom těmi spotřebními zájmy.

Uskutečněný socialismus byl vlastně vyhladovělým spotřebitelstvím, nenasycenou vystupňovanou žádostivostí.

Takové odcizení, poznamenané spotřebitelstvím, se však projevovalo nejen u těch, kdo se docela odvrátili od Boha, nýbrž také u těch, kdo se navenek tvářili jako počestní křesťané. Mnozí z nich se totiž stavěli vůči Bohu jako vůči nějakému služebníkovi či automatu, nebo dokonce obchodnímu partneru. Poté, co mu podali nějakou modlitbu, zazpívání nějaké zbožné písně, očekávali od něho odpovídající zboží -  nějakou službu, požehnání, milost, apod.

Domnělý ráj západní spotřební demokracie, o kterém snil Michael Nowak v USA, však nepřinesla pracujícímu žádoucí uspokojení. Veliké množství i pestrý sortiment spotřebních statků sice mohl uspokojit tělo, ale vnitřní život člověka zůstával saharovitě vyprahlý. Kromě toho zakoušel člověk této spotřební demokracie strašný smutek a zoufalství, když objevil, že trvalost tohoto pozemského blahobytu a jeho další stupňování je draze vykupováno neustálou molochovitou potřebou bezbožné demokracie rozpoutávat a udržovat někde v cizině válku dodávkami zbraní pro teroristy i jejich pronásledovatelům, vývozem antikoncepčních a potratových prostředků početným zaostalým národům. Do popředí hlavních onemocnění v západní spotřební demokracii se na místo rakovin a infarktů prodírá deprese.

Prosme našeho Pána, a to hlavně při modlitbě svatého růžence, abychom věnovali více pozornosti tomu, co je pro náš duchovní růst nejdůležijší. Člověk nalézá jedině u Boha sebe samého takového, jakým opravdu je, totiž jako tvora; pouze v Bohu objevuje pravý vztah k sobě i k bližnímu. Jedině v Kristu roste člověk roste nejen jako jedinec, ale i jako příslušník společnosti.

Matko Boží, blahoslavená Panno, pros za nás, abychom se neodcizovali pozemskými starostmi a spotřebním způsobem života tomu nejvyššímu, co nám Bůh dává, a chlebem věčného života se neustále obnovovali. (Pokr.)

+++

DŮM STRACH  I.

VYSLÝCHÁ SE.

VE VŠECH ČTYŘIADVACETI POKOJÍCH NAJEDNOU.

VŽDY JEDEN A DVA A NEZBYTNÝ OVŠEM PSACÍ STROJ.

 TI DVA S NUDOU SE PŘEHRABUJÍCÍ V CIZÍCH ÚTROBÁCH.

A TEN CHUDÁK JAK NA TRNÍ.

 

TAK ZAČÍNÁ

HODINA BIČOVÁNÍ. ZDE SLOVA

NEMAJÍ SMYSLU. ZDE V BARVÁCH

 HOVOŘÍ SLEPÍ.

TO NADPŘIROZENÁ PROSTŘEDNOST VŠECHNO ROVNÁ

K OBRAZU SVÍ MU...

 

LELKUJÍ. ČISTÍ SI NEHTY. KONEČNĚ

JAK U DUCHAŘŮ STROJ NÁMČSÍČNČ SE ROZŤUKAL.

NALÉHAJÍ. ROZKŘIKUJÍ SE. UDEŘÍ KOLIKRÁT.

Ó PÁCHNE TU KRVÍ, PÁCHNE TU SLZAMI.

NENÍ TO NIC TAK NEVINNÉHO,

JAK BY SE ZDÁLO.

 

TAKOVÁ SMUTNÁ ZRŮDNOST,

JAK JI ZNÁME Z NĚKTERÝCH SURREALISTICKÝCH OBRAZŮ,

CIVÍ NA MĚ Z TĚCH OBLIČEJŮ JEN PŘILEPENÝCH

K TRUPŮM, JEŽ SE MOHOU PODLE POTŘEBY VYMĚNIT,

ZATÍM CO TVÁŘ ZŮSTÁVÁ JEDNOU PROVŽDY.

 

NEVÍM, Z KTERÉ PŮJČOVNY MASEK JE PŘINESLI,

ALE SKUTEČNÉ NEZDAJÍ SE.

PŘESTO VŠAK MAJÍ SVOU PŘÍZRAČNOU EXISTENCI,

JAKO CELÝ TEN DŮM, TEN POKOJ MÁ PŘÍZRAČNOU

EXISTENCI,

TEN VESMÍR SE SVÝM VLASTNÍM POHYBEM KOLEM SVÉ

                                       VLASTNÍ OSY.

JINÝ ČAS, JINÁ GRAVITACE A JINÝ PROSTOR,

NÁS OBKLOPUJÍ V TOM DOMĚ VÝSLECHŮ,

JENŽ JE A NENÍ.

JEHO DVEŘE SE OTEVÍRAJÍ A JEHO DVEŘE SE ZAVÍRAJÍ

PRŮVANEM PRÁZDNA A PO VŠECH SCHODIŠTÍCH,

                             PO VŠECH CHODBÁCH

NA SLEPOU BÁBU S NÁMI HRAJÍ SI. VODÍ NÁS,

ABYCHOM ZABLOUDILI S TOU PÁSKOU PŘES OČI,

SAMI V SOBĚ

OČÍSLOVANÉ HROMÁDKY NEŠTĚSTÍ,

JEŽ NA VŠECHNO KÝVNOU.

 

A ZATÍM CO TAM VENKU

PŘESLAVNÝ BLANKYT SRPNOVÝ PLNÝ MRÁČKŮ,

A POD NÍM SKUTEČNOU ULICÍ SKUTEČNÍ LIDÉ CHODÍ,

CO Z DOMU NAPROTI Z OKNA DOKOŘÁN VYKLONĚNA

DÍVÁ SE ŽENA.

 

MEZI NÁMI JE CHAOS,

MEZI NÁMI MRÁZ PRÁZDNOTY MEZIHVĚZDNÉ,

JÍŽ ONA S KOČIČÍ LHOSTEJNOSTÍ, HLEDÍ SEM DOLŮ DO TÉ HLOUBKY,

DO VŠECH ČTYŘIADVACETI POKOJŮ NAJEDNOU,

KDE SE ZKOUŠÍ, KDE SE KONAJÍ PŘÍPRAVY

K PANOPTIKÁLNÍMU VYSTOUPENÍ TÉ SMUTNÉ ZVRHLOSTI,

K TÉ ZBÉSILÉ MAŠKARÁDE POLOMASEK A POLOTVÁŘÍ,

JÍŽ SE MÁ JEDNOU VŠECHNO SKONČIT.

Jan Zahradníček

+++

(Pokr.) Při rozboru významného roku 1989 odhalil sv.Jan Pavel v 25. článku enc.Centesimus annus skutečnost, že představitelé komunistického donucovacího režimu už nemohli zůstat na svých místech kvůli všestrannému odporu lidu vůči tomu, co udělali z politiky: „ve jménu politického realismu chtěli z politiky vypudit právo a morálku“ ^{(Centesimus annus, 25)}

Oni sice měli ´právo´, ale svoje ´právo´, přesněji řečeno ´rudé právo´. Ovšem právo nesmí být jenom ´rudé´. Právo musí být dopřáno každému člověku. Nejen, aby bylo pro někoho, kdo si osoboval místo na výsluní politické moci, kdežto druzí – že byli vlastně zbavováni práva. Jedni si osobovali označení ´revoluční předvoj dělnické třídy´, a na základě toho se domáhali všech možných práv a výsad, na které ostatní, včetně samotných dělníků, jejichž jména se k tomu zneužívalo, vůbec nedosahovali.

Ovšem samo označení ´třída´ bylo něco, co se vztahovalo k části společnosti, a nikoli ke všem lidem. Je pochopitelné, že ti, kterým byla upírána přirozená lidská práva, se ptali: ´Copak my nejsme lidé? Jsme snad lidé nějaké druhé kategorie, méněcenní? To je přece proti základní myšlence lidských práv. Názor o ´vedoucí úloze komunistické strany a jeho následné provádění znamenalo porušování práva, a nejenom práva, ale také morálky, a to všelidské morálky. Ovšem nikoli té jejich ´komunistické morálky´: když se podle ní dopustil člověk s rudou legitimací nějakého zločinu, tak se mu nic nestalo, anebo se mu stalo méně, než každému jinému. Naopak některé doklady nemorálního způsobu života, jako byl alkoholismus nebo nevěra, byly v komunistickém zřízení podnětem k povyšování někoho na vedoucí místa. A mnohé jiné věci byly u ´soudruhů´ nejen přehlíženy, ale dokonce vyzdvihovány jako projevy ´komunistické morálky´.

Význam roku 1989 byl v tom, že ti, kdo se ozvali proti nespravedlivému a nemorálnímu stavu věcí, byli stateční k tomu, aby pozdvihli svůj hlas na obranu přirozených práv, patřících každému, a dále, že se neuchýlili k násilí. Měli jsme v tom směru dějinnou zkušenost - také v roce 1968 šli proti lidu s vojsky, s tanky. Také v roce 1989 stála u nás vojska naše i armády Varšavského paktu. Avšak lidé, kteří vyšli do ulic, aby demonstrovali proti komunistickému donucovacímu zřízení, většinou spíše násilí trpěli, než aby násilí způsobovali. Vzpomeňme si, jak mladí demonstranti předávali květiny policistům, třebaže ti, krytí štíty a bílými přilbami, použili vzápětí násilí. Dodnes nevíme, zda ohlášené oběti na životech, byly skutečné, a jak byly velké. Dost možná, že toto mlčení o některých obětech bylo odůvodněno tím, aby to nevzbudilo vlnu násilí, vybíjejícího se na komunistech. Tím se mohl snáze uskutečnit onen „zázrak míru“. Sv.Jan Pavel řekl: „Tím, že člověk připojí své utrpení za pravdu a svobodu k utrpení Ježíše Krista na kříži, je schopen uskutečnit zázrak míru a rozpoznat úzkou cestu mezi zbabělostí, která vede ke zlu, a násilím, které si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje.“ ^{(CA, 25)}

Když se při výročí pádu komunismu obírají těmi událostmi různí pamětníci, tak většinou zanedbávají onen neviditelný duchovní činitel. Zosobňuje nám ho sv.Anežka česká. Svými modlitbami a oběťmi už kdysi zachránila český národ od bratrovražedné občanské války. Tehdy se mladistvý markrabě Přemysl vzepřel proti svému otci, králi Václavovi. Díky přímluvám a obětem svaté Anežky a sv.Zdislavy byl nesvár občanské války zažehnán pokojnými prostředky tehdy, ale i v roce 1989. 

Velkou roli v tom sehrál svým rozhodným postojem a vystoupením také ctihodný kardinál František Tomášek. Jeho působení bylo záměrně utajováno nepřáteli Krista a Církve nebo zlehčováno. Tomáš Halík tvrdil: Když jsme přišli na arcibiskupství, našli jsme tam zlomeného člověka. Bůh buď veleben za to, že počínání kardinála Františka a jeho vystoupení mluví samo za sebe!

Kardinál Tomášek vytyčil úkol desetileté duchovní obnovy Československa. Úkol řídit vytyčený proces duchovní obnovy byl svěřen Tomáši Halíkovi. Desetiletí čs.duchovní obnovy skončilo několika honosnými proklamacemi a frázemi. Důsledná duchovní obnova však nenastala.

Zklamali jsme jako pastýři i jako inteligence. Na tuto zradu inteligence doplatili Čechoslováci rozpadem Československa, zavlečením obou národů do Severotlantického paktu, osvojením si bezbožné konzumní demokracie, uvázli jsme v demagogii  a mediokracii, kdy se nám znovu lže, lže a lže..

Kdysi položil někdo Gándhímu otázku: Vy jste mohl používat nenásilný odpor proti Angličanům, kteří jsou vyspělý kulturní národ. Ale jak byste to chtěl uplatňovat proti nacismu? Dovedete si představit, kolik by to stálo obětí? A Gándhí na to odpověděl: A bylo jich snad méně, když vypukla válka? Určitě by k tolika obětem nedošlo. A nakonec by museli ustoupit.

Konečně si připomeňme poměry v ČSR. Za války nacisté věděli, že s nimi český národ nesouhlasí. Mnoho lidí bylo skutečně popraveno a ještě víc jich bylo umučeno v koncentračních táborech. Ale kdybychom se postavili se zbraní, tak by měli důvod, aby národ úplně vyhladili. Je známo, že partyzáni způsobili často více škody vlastnímu národu, než užitku. To byly spíše jen akce, aby se později mohlo tvrdit: My jsme tam také byli. Anebo, a to se také nejednou stávalo, že sami němečtí nacisté provokatérsky předstírali partyzánské akce. Sotva strhli lidi k různým neuváženostem, lidé na to vzápětí krutě dopláceli. To je velmi zajímavé poučení. Proto Sv.Jan Pavel řekl: „Násilí si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje.“

Bylo zapotřebí statečnosti, ale ještě víc statečnosti bylo zapotřebí k tomu, aby člověk vystoupil proti nepříteli a přesto aby vůči němu nepozdvihl zbraň.

Když se nacisté vysmívali křesťanům, že učí zbabělosti, odpověděl Pius XI.: „Pokora v duchu evangelia a modlitba o Boží milost se mohou dokonale spojit se sebeúctou, se sebedůvěrou, s hrdinstvím. Kristova Církev ve všech dobách až dodnes zahrnuje více vyznavačů a mučedníků než kterýkoli jiný morální celek. Nepotřebuje se se proto od nikoho poučovat o hrdinství citů a činů.“ ^{(Mit brennender sorge)} Cílem křesťanské naděje ovšem není velikost člověka, nýbrž velikost Boží. Ježto se křesťanská naděje nabízí všem, proto je přirozená šlechetnost pouhé elity nahrazena v křesťanství šlechetností vykoupených, a to už není jenom jalové řečnění o tom, že pravda a láska zvítězí, nýbrž je to divinismus.

Bůh stvořil člověka svobodného. Člověk tedy přirozeně nesnáší to, když je mu prostor jeho svobody někým zvenčí svévolně upírán. Společenský život se pak postupně rozpadá. Člověka přestane všechno bavit a snaží se utéci. Když například nebyla na komunistických schůzích svoboda, tak si mnohý člověk řekl: Já na ty schůze vůbec nebudu chodit. A také to nebylo vždycky nejlepší řešení. V ČSR působila třeba Lidová strana, jenže kolik tam bylo vnucených a nařízených vlivů! Tehdy mnozí lidé řekli: Já s nimi nechci mít nic společného. To bylo někdy na místě, ale jindy bylo možná vhodnější pokusit se aspoň s omezenými možnostmi jednat. Někteří si potom řekli: Když to vzdáme, tak oni tuhle stranu budou dál udržovat jako kamufláž opozice, a dosadí si do ní čistě jen své agenty. Proto musíme v něčem udělat kompromis, ale pak musíme dělat něco opravdového.

Kdo se domnívá, že se v politickém životě demokracie obejde něco bez kompromisů, je idealista. Brzy ho budou ostatní zneužívat. Je však nesporné, že v demokracii je té politické svobody více, než bylo v nacistickém Německu nebo v komunistickém Československu. Jenže úplná svoboda není ani v demokracii.

To není jen otázka zapojení se v politické straně, nýbrž každého veřejného působení. Potom se ta věc týkala třeba i duchovních osob. Ty měly vyhlásit v kostele pastýřské listy. Někteří to vyhlásili, třebaže věděli, že neobsahují jenom učení církve, ale že jsou tam také věci nadiktované, vnucené. Jiní to nevyhlásili, protože odmítli přistupovat na kompromis. Zanedlouho přišli o státní souhlas k výkonu kněžské služby. Jejich věřící obec přišla o toho, kdo jim mohl veřejně sloužit a podávat Nejsv. Svátost. Takže to někdy býval těžký boj, jak podat věřícím takový pastýřský list, a nedostat se do otevřeného sporu s mocí a se svým svědomím. Člověk se nesmí úplně všeho vzdát. Musí se otevřeně postavit tomu, co se vnucuje, ovšem nenásilně. Vyjádřit své vnitřní přesvědčení třeba už tím, že šel do kostela. I to se sledovalo. Třebaže to nemělo za následek okamžité stíhání, někde se to zapisovalo, aby to jednou mohlo být použito proti člověku. Oni však chtěli dosáhnout zastrašení lidí a jejich vytlačení z veřejného života. Je tedy třeba brát v úvahu realitu člověka, tvora nadaného svobodou.

V mediokracii, která od začátku 21.století ovládla Evropu a zvrátila její sjednocující zaměření do křečovité totalizace, jsme se ocitli ve slepé uličce. Kdo chce veřejně působit, tak musí vyznávat místo Desatera a evangelia hlavní dokumenty evropské totality a svůj oltář hledat ve Strasburgské babylonské věži místo v Římě.

Tak nastává mohutné oživení Božího lidu v podzemí, v modlitebních buňkách a duchovních rodinách, neoficiálních strukturách církve svaté. (Pokr.)

+++

DŮM STRACH  II.

TAKOVÝ JE

TEN HROZNÝ.

A TAKOVÝ BUDE KONEC JEHO.

PÁD - JEDINÝ ÚKON PŘIROZENÝ,

JENŽ ZBÝVÁ TU.

JEDINÁ MOŽNÁ BOHOPOCTA TĚCHTO MÍST PROKLETÝCH.

JEN MASKY NIC NETUŠÍ. USMÍVAJÍ SE NEJASNĚ

A TÍMTO SVÝM ČÍNSKÝM ÚSMĚVEM

                             HYPNOTIZUJÍ CHUDÁKY,

CO SEDÍ JAK NA TRNÍ.

NEVÍM, JAK NA MAPĚ BUDOUCNOSTI DŮM STRACH

                                   JE OZNAČEN.

ALE DOKUD TAKOVÉ DOMY, TAKOVÉ HROZNÉ DOMY

BUDOU STÁT V NAŠICH ULICÍCH, V NAŠICH MĚSTECH, VYCHÝLEN ÚPĚNLIVĚ TAK ZŮSTANE

KŘÍŽ ČIHOŠŤSKÝ.

Jan Zahradníček

+++

(Pokr.) Pozoruhodným darem sv.Jana Pavla II. bylo, že tak se jako dokázal rozhodným způsobem vyjádřit k důležitým společenským otázkám své doby, když bylo potřeba jeho důrazného vystoupení, tak zase dokázal snadno přejít k přístupu velmi jemnému, citlivě rozlišujícímu, a vpravdě otcovskému. Je to patrné třeba i v 58. článku encykliky Centesimus annus. Na světě je totiž mnoho nespravedlnosti. A důsledky těchto nespravedlností jsou nebezpečné. Už to nejsou jen ostnaté dráty a namířené bodáky.

Díky Bohu a přímluvám sv. Anežky a svaté Zdislavy postupně už ostnaté dráty a nelidské věznice z naší vlasti i z jiných zemí Evropy zmizely. Zůstaly však nové koncentráky jako Guantanámo, které si nechávají mladé evropské demokracie zřizovat západní spotřební demokracií na svém území. Zůstávají ještě jiné železné opony a přehrady mezi národy. To jsou přehrady hospodářských výsad a výhod, které světové monopoly žárlivě střeží. Kdo odstraní tyto překážky sblížení mezi národy? Jak to vyřešit?

Sv.Jan Pavel si byl vědom toho, že „v této oblasti toho ještě zbývá mnoho vykonat“. Rozhodně na to nestačí jednotlivec, ať už člověk, národ nebo stát, i kdyby byl sebesilnější. Lze si přitom všimnout procesu drobení společnosti na menší, národní celky. Někdo si totiž myslí, že když se vytvoří malý, nezávislý útvar, tak se tím spíše uhájí právo na sebeurčení. Omyl! Kde je totiž bída ve větším celku, tam bude i v jeho jednotlivých částech. Ten pes je zakopán jinde.

Musíme se učit hodnotit takové záležitosti z širšího hlediska. Když Sv.Jan Pavel pojednával o mezinárodních bankách, které uznávají pouze někoho, a je to velmi obtížné, než přiberou někoho dalšího, tak se dotkl samého jádra té otázky.

Sv.Jan Pavel pronesl významný návrh na vytvoření „účinného mezinárodního kontrolního a řídícího zařízení, které by zaměřovalo hospodářství na obecné blaho“, a tedy nejenom na blahobyt některých velmocí nebo mocenských seskupení. To je cesta k prolomení neviditelných ostnatých drátů spletených z různých zájmových pletich a spiknutí nejrůznějších hospodářských chobotnic.

Z různých hospodářských oblastí, ve kterých by se mělo projevovat působení mezinárodního řídícího zařízení, si lze všimnout třeba pohybu pracovních sil, a s tím souvisejícího přistěhovalectví.

Hlavním hospodářským činitelem pohybu lidí ze zaměstnání do zaměstnání jsou rozdíly v počtu pracovních příležitostí mezi odvětvími, ale i mezi státy. To může znamenat, že vzniká buď zvlášť mnoho volných míst v nové oblasti, nebo že ve starých oblastech jsou špatné vyhlídky. Tak třeba ti, kdo odcházejí ze zemědělství za prací do měst, jsou většinou mladí lidé, kteří nevidí na venkově příležitost k tomu, že by se stali samostatnými podnikateli. Vysoké mzdy v nějaké oblasti nemají velkou přitažlivost, pokud v té oblasti nevznikají současně nové pracovní příležitosti.

Pokud jde o pohyb pracovních sil v evropském měřítku, ukázalo se, že ve druhé půlce 20. století se zaměstnávání cizích dělníků v evropských státech přísně kontrolovalo. Tehdy rostl pohyb dělníků z Jihu  na Sever. Tyhle pohyby pracovních sil pomáhaly vytvářet evropský trh práce. Vystěhovalectví zvyšovalo mzdy v okolí Středozemního moře a přistěhovalectví je udržovalo na nízké úrovni na Severu.

Od konce 20. století se jistý usměrňovaný pohyb pracovních sil z Jihu na Sever začal závažněji protínat příčným pohybem z Východu na Západ. Málokterým příchozím se dostalo patřičného přijetí. Státy, které si příliv přistěhovalců ještě přály, obvykle kladly své zvláštní požadavky - přijímají lidi mladé, zdravé, vzdělané, se znalostí jazyka. Jednotlivé státy se přitom chovaly krajně odměřeně, a také samotný mezinárodní evropský trh práce, zavedený na proud pracovních sil, plynoucí z Jihu na Sever, se nyní bránily těmto změnám.

Potom však následovala falešným vládce světa řízená podvratná činnost v zaostalejších státech Evropy, Blízkého Východu a severní Afriky. Výsledkem byla vzedmutá  vlna terorismu, tzv. arabské jaro a islámský stát, a vlastně rozpoutání občanských a národnostních válek, a následná vlna emigrace zejména z Blízkého Východu a Afriky, zasahující Evropu od slabého chudšího Jihu a tlačící se na Sever, který skýtá blahobytnější vyhlídky. Uměle, mocnými finančními kruhy, pěstovaný terorismus a místní války způsobíly mezikontinentální stěhování národů.

Sociální učení Církve doporučuje otevřenou náruč pro všechny trpící a bloudící cizince. To by nadlouho zabrzdilo hospodářský rozvoj Evropy, což by falešný vládce světa uvítal. Na druhé straně prostý rozum říká, že příchozí z jižních krajů nemohou vůbec obstát v drsnějších klimatických podmínkách Evropy ani se tam uplatnit. Tak se nabízejí návrhy budovat nová střediska pro migrující zástupy přímo na území jejich klimaticky snesitelných oblastí.

Ovšem ani na úrovni státní, ani v mezinárodním měřítku nebude ničeho dosaženo, pokud se k těmto vnějším zařízením nepřipojí odhodlaný a přesvědčený osobní postoj člověka. Toho může být dosaženo jedině duchovním růstem každého jedince - člověka i národa s Kristem a jeho církví, růstem v lidskosti a v přátelství s Bohem. Nepůjde to bez osobního nasazení každého jedince - člověka, národa, státu i mezinárodního společenství.

Pokud někdo neví, jakým zvláštním způsobem by se měl právě on zapojit do tohoto celosvětového úsilí, pak Panna Maria mu sama poskytuje návod, když nás uprostřed konzumní demokracie vyzývá k postu ve středu a v pátek. Když se totiž člověk takto alespoň na pár dnů v týdnu přiblíží k zaostalým národům v tom, co je jim nejvlastnější - hlad, pak se lépe přesvědčí o správnosti toho, k čemu vyzýval sv.Jan Pavel v 58.článku Centesimus annus: „Nejde pouze o to, dávat z přebytku, nýbrž otevřít celým národům přístup do oblasti hospodářského a lidského rozvoje, z níž jsou vyčleňovány nebo vylučovány.“ ^(CA,58)

Maria, Matko Boží, oroduj za nás.  (Pokr.)