Ročník XXII. číslo 11.                                                                                                                       listopad 2016

Obsah: J.Zahradníček,Otázky, I.Syrský, Mlčení, Odpověď nevyřčená, B.Jeden za všechny, všichni za jednoho, PS,Očistec, B, Touha po svatosti, S.Sarovský, O askezi, I.Syrský, Dokonalý vzestup..., J.Kasian, Jak se zříkat světa, S.Sarovský, Z.Řezníček, Prosba, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, mučedníka osvětimského, T.Bahounek OP, 25. výročí vydání encykliky Centesimus annus, J.Zahradníček, Procházka po cele, Slova,. slova, slova... , Zprávy._____

POVINNOST A LÁSKA K BLIŽNÍMU

K bližnímu je třeba chovat se laskavě, s pozorností. Když se od nějakého člověka odvrátíme, nebo ho dokonce urazíme, jako bychom si na srdce položili kámen.

Člověku bezradnému a ztrápenému je třeba vlídným slovem dodat odvahu.

„Přes člověka hříšného přehoď svůj plášť, abys jej přikryl," radí Izák Syrský (Hom. 89).

Když se setkáme s člověkem, je třeba být ryzí v duchu i ve slovech, stejný ke všem, nikdy nikomu nelichotit - jinak bude náš život neužitečný.

Svého bližního nesmíme milovat méně než sebe, podle rady našeho Pána: „Miluj... svého bližního jako sám sebe" (Lk 10,27). Je ovšem nutno dodržovat tak umírněné meze, aby nás ta láska nevzdalovala od prvního a nejdůležitějšího přikázání: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden" (Mt 10,37).

K tomuto tématu se příhodně vyjadřuje svatý Dimitrij Rostovský (Kázání 2, 2. část): „U křesťana shledáváme lásku nedokonalou, když srovnává stvoření se Stvořitelem nebo upřednostňuje stvoření před Stvořitelem. Láska pravá upřednostňuje Stvořitele a ten je milován nade všechno stvoření."Serafim Sarovský

+++

PROSBA

V TEMNICI DUŠE MÉ

ÚZKOST ÚŘADUJE,

NA OČI TESKNICÍ

SMUTKY ŠTĚPUJE.

 

VSTUP DÍTĚ S ÚSVITEM,

TICHOUNCE ZAZPÍVEJ,

SVĚTLEM SVÝCH ÚSMĚVŮ

SRDCE MÉ OPÁSEJ.

ČAS LETÍ ŠÍLENĚ,

VTEŘINY PRCHAJÍ,

CO ŽILO, DÝCHALO,

MŘE, HYNE POTAJÍ.

 

VSTUP DÍTĚ, NEVÁHEJ,

KDOŽPAK VÍ - ZÍTRA SNAD

NESLÉTNE SLUNKA SVIT

VÍTĚZNĚ DO ZAHRAD

Zdenko Řezníček

+++

JEDEN ZA VŠECHNY, VŠICHNI ZA JEDNOHO

Tak znělo přátelské heslo tří mušketýrů, a ukazuje nám na nesmírnou hodnotu lidské lásky a přátelství. Díky Ježíši Kristu se však toto heslo umocňuje do věčnosti.

Modlíme se vzájemně za sebe, abychom byli spaseni, tedy dosáhli slavného života nadpřirozeného navěky.

Když nás takto vybízí svatý Pavel, nás živé, abychom se modlili navzájem za své spasení, platí to jisté i po smrti, abychom se modlili za sebe navzájem a neustávali se modlit za sebe, i když z nás někdo zemře, abychom se dále modlili za jeho spasení.

Jaký je podklad naší modlitby za drahé zesnulé? Je to učení o našem tajuplném spojení ve společenství tajemného těla Kristova, v němž všichni přivtělení ke Kristu Pánu a žijící z něho trváme stále a dále v tomto spojení a v tomto společenství. Smrtí se nemůže rozloučit ono svaté pouto, jako se vůbec nemůže rozetnout pouto lásky, protože pravá láska se neodvolává a není na výpověď.

Nikdy nezapomeneme na všechny povinnosti a závazky spravedlnosti, vděčnosti a lásky. Protože pak jsme spojeni v tajemném těle Kristově, platí a mohou prospívat dále naše vzájemné modlitby. Spojení s Kristem Pánem totiž dává možnost, aby mohly prospět tyto modlitby pro zásluhy Ježíše Krista, a dále, ony zesnulé duše když jsou spaseny, jsou rovněž spojeny s Kristem Pánem a zároveň s námi. Tak můžeme žít s nimi ve spojení a žijeme z něho oni i my.

Duše zesnulých, pokud mají ještě něco platit do toho posledního penízku, touží po tváři Boží a po spočinutí v náručí Otcově. Nemůžeme tu přece stát bez zájmu a se založenýma rukama. Bylo by kruté, kdybychom nemohli nijak jim prospět. To by bylo nějak přerváno ono spojení tajuplné, mystické.

Vždyť je tam tolik našich dobrodinců, přátel, známých, tolik kněží, tolik učitelů, tolik dobrých lidí, kteří nám za živa pomáhali k Pánu Bohu a pomáhalo projít tímto životem. Tak nám káže povinnost vděčnosti, abychom se na způsob přímluvy odvolávali na zásluhy Krista Pána ve prospěch našich drahých zesnulých. Abychom se odvolávali i na ono spojení nezrušitelné a mocně účinné v Kristu Ježíši.

Když připravoval velký bojovník za království Boží, Juda Makabejský, své padlé spolubojovníky k čestnému pohřbení, všiml si. že u některých bojovníku byly nalezeny kousky masa obětovaného modlám, jež nebylo dovoleno židům jísti. Ale. hlad je zlá věc. a pro vojáky dvojnásob. Proto někteří přestoupili tento zákaz. A Juda věděl o tom, že asi ne zcela ze zlé vůle se dopustili jeho bojovníci onoho přestupku: Proto doufal v odpuštění pro ně. Sebral peníze a poslal je do Jerusalema, aby se modlili kněží ve chrámě za padlé. Věřil, že jim tyto modlitby mohou pomoci.

I my jsme bojovníky království Božího ve světě. Kolika však provinění jsme se všichni dopustili! Proto musíme mít ducha věrnosti spolubojovnické, a jak Juda Makabejský modlit se za své drahé, aby byli zproštěni hříchu a došli co nejdříve do otevřeného náručí Otcova.

Proč ale je třeba našich přímluv? Proč je vůbec třeba prosebné modlitby? Vždyť Bůh sám ví, čeho ti nebožtíci potřebují! Ale právě tak ví také, čeho potřebujeme my, a přece nás vyzývá Pán, abychom se modlili.

A máme se modlit ve spojení s Ježíšem Kristem. Tak spojujme všechny své modlitby za zesnulé s modlitbami a zásluhami Krista Pána a dostane se našim modlitbám neomylného vyslyšení, které přislíbil Ježíš všem modlitbám, tedy i modlitbám o zkrácení očišťovací doby pro ty, kteří mají ještě u Pána nějaké nedoplatky.

Tak se modleme vroucně a důvěryplně za všechny, kterým jsme povinni vděčností a spravedlností a láskou.

Budou na nás vzpomínat, zpívá krásná píseň, až budeme umírat. B.

+++

 

OTÁZKY

JAKÁ ŽE BYLA LÁSKA MÁ?

 

ZAPŘENÁ, TRPKÁ, MLČELIVÁ,

SE SVÁZANÝMA RUKAMA.

ZEM ZTVRDLÁ, ROZPUKANÁ HORCE,

KDY PLAMEN S PLAMENEM SE SLÍVÁ,

PRACH ŽHAVÝ SEDÁ NA PRAPORCE

LISTNATÝCH VOJŮ ZNAVENÝCH

POCHODEM DLOUHÝM ZA DNŮ PSÍCH.

 

JAKÁ PAK BYLA LÁSKA MÁ?

 

BEZBRANNÁ, JEŠTĚ BEZBRANNĚJŠÍ,

POD TANCUJÍCÍCH NOHAMA

NEŽ KVĚT JE SPADLÝ S VLASŮ KRÁSY –

CIZINKA ZPOLA, ZPOLA ZDEJŠÍ

ZDUPÁNA ZPUPNĚ NAŘÍKÁ SI

V PRACHU

A ŠPÍNĚ VŮNÍ SVOU.

- - -

NÍŽ NEŽLI VŠECHNA PONÍŽENÍ

ÚČAST VŽDY MĚLA SE VZPOUROU,

ZA ZLOTŘILÉHO, ZA NESTOUDNOU,

KDYŽ STÁLI PŘED STOLICÍ SOUDNOU,

KŘIČELA JEŠTĚ OMLUVENÍ.

 

JAKÁ JE JEŠTĚ LÁSKA MÁ?

 

ZJIZVENÁ, HORKÁ, VELKONOČNÍ,

S PRAPOREM SLUNCE NAD NÁMA.

ZNÁ MUKU SVOU A ŘÍKÁ: POČNI!

NENÁVISTI SE PODOBÁ,

NEŽ S RŮŽEMI SPÍŠ HRÁ SI S MEČI,

OSTNU, CO KRUTĚ POBODÁ,

SPÍLÁNÍM DOBROŘEČÍ.

 

KLOKOTNÉ MÍZY V HRDLE JÍ

ZAPŘENOU NĚHOU ÚPĚJÍ.

Jan Zahradníček

+++

MLČENÍ

V čem spočívá pravé „mlčení"? Tichost vůči věcem. Ve svobodném odmítnutí daru slova pro získání vnitřního mlčení, je jediná cesta, jak může člověk uslyšet Boží hlas. V neustálém mlčenlivém a modlitebním zaměření se na Boha. Ve vyprázdnění veškeré aktivity slov a rozumu, aby dosáhl mlčení a klidu mysli:

Mlčení je odmlčení se vůči všem věcem. Jestliže se v mlčení nacházíš plný neklidu a znepokojuješ své tělo prací svých rukou a svou duši starostmi, pak si sám  rozpoznej, v jakém druhu mlčení se cvičíš, když se zaneprazdňuješ mnoha věcmi, ačkoli by ses měl zalíbit Bohu! Neboť je pro nás směšné mluvit o dosahování mlčení, jestliže neopustíme všechny věci a nevzdálíme se od všech starostí.

Mlčení chrání smysly od vnějšího zmatku a napomáhá tělesné i duchovní činnosti. Existují dvě podoby mlčení - vnější a vnitřní. Vnější mlčení sestává ze střežení jazyka a ztišení úst, vnitřní v mlčenlivosti mysli, upokojení zlých myšlenek a ztišení srdce. Vnitřní je nadřazeno vnějšímu, nicméně pokud nebylo dosaženo vnitřního, je i vnější mlčení užitečné: Jestliže nemůžeš být zticha ve svém srdci, ztiš alespoň svůj jazyk. Vnější mlčení napomáhá k prohloubení vnitřního — mnich by se měl vždy zaměřit na vnější, aby dosáhl vnitřního:

Miluj mlčení, protože tě přibližuje k plodu, který jazyk nemůže vyjádřit. Přiměj se nejdříve k mlčení vnějšímu, z tohoto mlčení se pak rodí něco, co vede k mlčení vnitřnímu.  Kéž ti Bůh dá, abys chápal alespoň část toho, co se rodí v mlčení! Jestliže s touto kázní začínáš, nemohu vědět; kolik světla ti z něho vzejde. Neposuzuji to, co se říká o onom podivuhodném Arseniovi, který když ho navštívili rodiče a bratří se na něj přišli podívat, seděl s nimi a zůstal mlčet a v mlčení se s nimi rozloučil — neposuzuj, říkám ti, že to učinil zcela dobrovolně, i když napočátku se k tomu přínutil. Po určité době se v srdci z tohoto namáhavého cvičení zrodila jistá sladkost a ta nutí tělo, aby v tichosti vytrvalo... Mlčení je tedy cesta k tichosti... Když Arsenios shledával, že kvůli poloze jeho příbytku je často nemožné vzdálit se z blízkosti lidí a mnichů, kteří sídlili v oněch končinách — tehdy se milostí naučil tomuto způsobu života: stálému mlčení. A jestliže z nutnosti někdy někomu z nich otevřel dveře, byli obšťastněni pouhým pohledem na něj; ale rozmluva slovy a jejich používání se mezi nimi stalo nadbytečným.

Kromě Otce Arsenia, jenž kvůli Bohu s nikým nehovoříl o duchovních záležitostech, ani o ničem jiném, ale místo toho si vybral ztišení a mlčení a ... uprostřed moře každodenního života rozmlouval s Božím Duchem a přeplouval jej v naprosté tichosti na lodi mlčení. Jiným velkým příkladem vznešeného mlčení se stal také jeden pohanský filosofa, který ustoupil od světa k mlčení a nepřerušil je ani pod pohrůžkou smrtí.

Jsou různé podoby života v odmlčení se u různých mnichů a poustevníků. Podle jednoho z těchto duchovních atletů napomáhá život v mlčení k soustředění mysli a prohloubení její vnitřní duchovní aktivity: Užitek, který získávám z mlčení, je tento: když odcházím z příbytku, kde bydlím, má mysl upouští od příprav k boji a obrací se k vyšší činnosti. Jiný asketa svědčí o tom, že život v mlčení rodí duchovní blaženost, radost, vnitřní klid a zastavuje činnost smyslů a myšlenek:

Utíkám se do mlčení, aby mi verše mé četby a modlitby zesládly. A když zmlkne můj jazyk pro sladkost, která přináší porozumění jim, tehdy upadnu do stavu, v němž mé smysly a myšlenky pozbudou své činnosti, jako v jistém druhu spánku. Když prodlouženém mlčení se mé srdce zklidní a vzdálí se nepokoji, tehdy vlny radosti bez ustání tryskají, aby oblažovaly mé srdce. A když se tyto vlny opřou o loďku mého srdce, ponoří ji do opravdových divů v tichosti, která je v Bohu.

Třetí duchovní atlet pak dodal, že mlčení odstraňuje z mysli škodlivé vzpomínky a zlé myšlenky, mysl se tak navrací do prvotního stavu. Čtvrtý duchovní atlet tvrdil, že mu mlčení pomáhá dosáhnout svobody mysli a soustředit se na pokání a modlitbu:

Když člověk sleduje ruzné tváře a naslouchá mnoha hlasům cizích jeho duchovnímu přemítání, tak jeho mysl nebude svobodná, takže nemůže vidět sebe ve skrytosti, rozpomínat se na své hříchy, bořít své malicherné myšlenky, být pokorná k tomu, co se s ní děje, a soustředit se na skrytou modlitbu.

A pátý duchovní atlet svědčí o tom, že mlčení napomáhá podřízpvat smysly nadvládě duše.

Zkušenost mlčení jako nepřítomnosti slov je zkušeností s přiblížením se věčnému životu, protože mlčení je tajemství budoucího věku, avšak slova jsou nástroji tohoto věku. Vnější zmlknutí úst přináší různé vnitřní plody, pokud však k němu nedojde, přichází zatemnění mysli:

Jestliže soustředíš svůj jazyk, bratře můj, Bůh ti dá dar lítosti srdce, takže budeš moci vidět svou duši, a tak vejdeš do duchovní radosti. Ale jestliže nad tebou vítězí tvůj jazyk ... nebudeš moci nikdy uniknout temnotě. Jestliže nemáš čisté srdce, měj aspoň čistá ústa.. ,

Život v mlčení a tichosti v duchovním atletovi probouzí to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichého a pokorného ducha, jak o tom hovoří apoštol Petr.  Tento proces se odehrává v souvislosti s úrovní odumírání „vnějšího člověka", jenž žije uprostřed střetů a vášní tohoto světa:

„Mlčení", jak praví svatý Basil, ,je počátek očišťování duše". Neboť když vnější údy ustanou ve své činnosti navenek a v roztržitosti, kterou působí, pak se mysl odvrací od roztržitostí a bloudivých myšlenek, které jsou mimo její království, a pokojné přebývá v sobě a srdce se probouzí ke zkoumání úvah, které jsou uvnitř v duši. A jestliže čistota není nic jiného než odložení nesvobodných způsobů života  a uniknutí z jeho návyků, jak a kdy očistí svou duši? Jestliže se srdce každý den poskvrňuje, kdy bude od poskvrnění očištěno? Ale jestliže člověk nemůže odolat ani činnosti, kterou na něj vyvíjejí vnější věd, oč méně bude schopen očistit své srdce, když vidí, jak stojí uprostřed pole a každý den slyší naléhavé zprávy o válce?? Jestliže ale od toho poodstoupí, krok za krokem bude moci zastavit první vnitřní zmatek. Jen když člověk zabrzdí své přemítavé myšlení a vstoupí do tichosti, tak jeho duše může rozlišovat vášně a prozíravě vyhledávat svou vlastní moudrost. Pak vnitřní člověk také procitne k duchovní činnosti a den za dnem poznává vnitřní moudrost, která rozkvétá v jeho duši... Tichost umrtvuje vnější smysly a křísí vnitřní hnutí, zatímco vnější způsob života je opačný, tj., křísí vnější smysly a hubí vnitřní hnutí.

Z hlediska rozjímavého života je vnitřní modlitba nadřazena nad vnější činností. Přitom bez vnějšího ztišení jazyka, smyslů a zlých myšlenek nelze dosáhnout vnitřního ztišení mysli. „Ztišení ke všemu kolem" je prvním zákonem duchovního života. Bez něho duchovní atlet nejenže nemůže dosáhnout dokonalosti, ale ani zahájit svou cestu k Bohu. Izák Syrský

+++

ODPOVĚĎ NEVYŘČENÁ

SPÍŠ SPOČÍTAL BY V MOŘI PÍSEK

NEŽ ZBLOUDĚNÍ TVÁ ZPOZDILÁ.

MNE OSTROSTÍ SVOU ŽÁDNÁ Z TŘÍSEK

TVÝCH ZTROSKOTÁNÍ NEUŠETŘILA,

MNE UDEŘILS, KDYŽ V PRÁZDNO BIL JSI

MNE RÁNA, KTEROU ZASADIL JSI,

ZDE V DÁLCE KRVÍ ZBROTILA.

 

VŠAK ODPOUŠTÍM –

 

A RŮŽE RAN MÝCH K NEBI PNÍCE

HLOUBĚJI PROSÍ ROUBOVAT,

KDYŽ PŘIJÍMÁM TĚ V ZŘÍTELNICE,

V SVÝCH OČÍ ROZSVÍCENÝ SAD,

KDE NENÍ ZIM A ZA VODAMI

MÝCH SLZ-BUDEME SLOUŽIT SAMI,

SLOUŽÍCE BUDEM KRALOVAT.

Jan Zahradníček

+++

 

OČISTEC.

Místo, kde si duše zemřelých odpykávají zbývající trest za hříchy na zemi, dříve než jsou připuštěny do věčné blaženosti. To, že očistec je, Písmo sv. sice výslovně netvrdí, avšak na některých místech jej nutně předpokládá. Podobně je to i s přímluvou věřících za ony trpící duše. Ve Starém zákoně přichází v úvahu jednání Judy Mak., o němž se vypravuje v 2 Mak 12, 43-46. Po vítězném boji Judově proti Gorgiášovi, sebral Juda těla mrtvých, aby je pochoval. Našli však pod jejich řízami pohanské amulety, které nesměli Židé nosit, z čehož ostatní usoudili, že pro tuto věc padli. Tu Juda »Učinil sbírku mezi vojíny, která vynesla 2.000 drachem. Ty poslal do Jerusalema, aby za hříchy mrtvých byla podána oběť, dobře a zbožně smýšleje o vzkříšení. Kdyby totiž nedoufal, že padlí vstanou z mrtvých, bylo by to zbytečné a marné za mrtvé se modliti. Také měl na zřeteli, že ty, kteří zbožně zemřeli, očekává výborná odměna. Proto svatá a spasitelná je.s>t myšlenka za mrtvé se modliti, aby byli zbaveni hříchů«. Podle řec. textu (Septuaginta) poslední věta zní: „Proto uspořádal (Juda) toto smíření za mrtvé, ahy byli zbaveni hříchů“. Juda tedy chtěl onou smírnou obětí dosáhnout odpuštění hříchů mrtvých a ne odvrácení trestů od žijících Židů pro ono provinění zesnulých. Plyne to z toho, že tak učinil vzhledem ke vzkříšení, aby totiž zemřelí byli při vzkříšení na roveň postaveni zbožným Židům. Juda tedy věřil, že smírnáoběť může zemřelým prospět a dopomoci jim k odpuštění jejich provinění. To však předpokládá, že - je po smrti stav duší, v němž může být ještě odpuštěno a duším mohou prospěti modlitby věřícich na zemi.

V Nov. zákoně předpokládá očistec ap. Pavel v 1 Kor 3, 11-15. Na onom místě připodobňuje práci vzdělávajících ve víře věřící stavbě. Potom praví: »Nikdo nemůže položit jiný základ leč ten, který je položen, jímž je Ježíš Kristus. Staví-li však někdo na tomto základě zlato, stříbro, drahé kameny, dříví, seno, slámu, - dílo každého se ukáže: den totiž Páně to zjeví, poněvadž ohněm se to ukáže, a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého. Zůstane-li něčí dílo, které na něm vystavěl, obdrží odměnu. Shoří-li něčí dílo, utrpí škodu, sám se však zachrání, ale tak jako skrze oheň.. Z výrazu »V den Páně« je patrné, že Pavel má na mysli soud po smrti (všichni se objeví před soudnou stolicí Boží, jak praví v 2 Kor 5, 10; Řím 14, 10). Tam bude dílo každého či jeho skutky podrobeny zkoušce soudem. Ti, jejichž dílo bude shledáno dobré, obdrží odměnu kromě toho, že jejich dílo zůstane neporušené. A tedy následně ti, jejichž dílo neobstojí, neobdrží odměnu, nýbrž se spálením budovy sami budou trpět – vždyť běží o jejich osobní osud. A proto se praví potom, že sami budou zachráněni. Proč by také mluvil apoštol o jejich zachránění, kdyby nebyli sami v nebezpečí, že budou spáleni, jako jejich budova? Tedy apoštol připouští po smrti dobu, kdy někdo před spasením či vejitím do blaženosti u Pána projde očistným ohněm (obrazně ře-čeno o očištění od vin a trestů). - Tomuto odpovídá i prosba apoštolova za Onesífora (2 Tim 1, 18) »Dej mu Pán, aby nalezl milosrdenství od Pána v onen den«, - S podobným vědomím, že zesnulým možno prospěti, jednali i Korinťané, kteří se dávali za zesnulé křtít (1 Kor 15, 29), Jistě by tak nečinilí, kdyby nedoufali. Že svým jednáním zesnulým prospějí. - Méně jasná j,sou místa z evangelií u Mt 12, 32; Lk 12, 59,

K tomu možno ještě poznamenat, že Samaritáni a Židé se za zesnulé modlili, a činí tak doposud, A dále, že podle zoroastrismu ohněm mají být očištěny nedokonalé duše zemřelých, Na něco podobného poukazuje přestěhování duší za účelem trestu u Orfických a Indů, Než ani u ap. Pavla ani kdekoliv v Písmě sv. se nemluví o nějakém prostředním stavu mezi tímto životem a blažeností, v němž by duše pozbyly osobního vědomí. PS

+++

TOUHA PO SVATOSTI

Svatý Ambrož těší ty, kdo touží po svatosti a usilují o ni a jsou zaskočeni pokušeními a pronásledováním. Praví, že ďábel závidí těm, kdo touží po lepších věcech. On je totiž tak utvrzen ve zlém, že už nikdy nezatouží po lepším, že zlo je jeho denním chlebem, nenávist a zášť proti nejlepšímu Dobru. Čím víc se k ďáblu kdo přibližuje, tím víc proti dobru zuří. Ale nejen v přirozeném ohledu. On štěká proti každému, kdo koná dobré dílo.

Duch svatý podněcuje každého, kdo je Božím dítětem, takže je plný Ducha svatého, aby nezůstal nečinný, nýbrž aby podnikl nějaké velké dílo. Plnost milosti a duchovního života a plnost života v Bohu se nedá zabrzdit, aby se dál nerozlévala, nýbrž touží všechny zaplavit sladkostí, jistotou a světlem, nalézaném v Bohu. Když tedy ví, kdo je Bůh a čeho je lidská duše z Boží milosti schopna, odvažuje se nejzávratnějších podniků pro nesmrtelné duše. Proto musí proti tomu zuřit ten, kdo je nepřítelem Boha číslo jedna, nepřítelem všeho ušlechtilého, dokonalého, svatého, veškeré oběti, veškeré pravdy. Čím lepší je nějaké dílo, čím je vznešenější a více nadpřirozené, anebo čím lépe může připravit cestu k těmto vrcholovým věcem, tím víc proti němu ďábel brojí. Tak je ďábel zároveň i největším odpůrcem umělců, kteří mají strhnout díváka a posluchače na kolena odhalením přirozené krásy, za níž se dá tušit nestvořená, a proto neomezená, svrchovaná krása Stvořitele. Obchází jako řvoucí lev kolem malířů, sochařů, básníků a skladatelů, aby nevytvořili žádné dobré dílo, které by vedlo k Bohu. Jenom je svádí, aby oklešťovali ducha, umění a tvar. Provokuje je, aby si tropili dobrý den ze všeho krásného a pitvořili se umění, sobě a každému na potkání. A pravda je, že malíř, sochař či jiný výtvarník, který začne dělat karikatury, ztratí nadání pro portrét a už nikdy nenamaluje skuitečný dušezpytný portrét. Každý herec či dramatik, který začne dělat parodie, už nikdy nevytvoří charakterní postavu. Náš nepřítel všude obšlapuje, kde vzniká větší dobré dílo. Kdekoli se tento věčný šťoura nevyskytuje a nevystrkuje svá jedovatá tykadla, tam zřejmě není ani žádné dobré a krásné dílo. B.

+++

O ASKEZI

Nesmíme dělat nic přepjatého. Usilujme jen o to, abychom umožnili našemu příteli - tělu, aby zůstalo věrné a přispívalo k růstu ctností.

I zde platí zlatá střední cesta... Duchu je třeba dát, co je duchovní, a tělu - to nezbytné. Nesmíme ani zcela odmítnout život společenský, kteiý se po nás oprávněně požaduje: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu" (Mt 22,21).

Jeden mladý poslušník si přišel vyžádat od starce povolení, aby směl nosit na těle žíněnou košili a řetězy. Starec mu s úsměvem odpověděl: „Co chceš, abych ti na to řekl? Kdyby se na totéž přišlo zeptat nemluvně, co bych mu odpověděl? Člověk, který jí a pije, aby utišil svůj hlad, a pak celý nasycený usne, který od svého představeného nesnese sebemenší pokárání, aniž by upadl do zoufalství, je takový člověk zralý na nošení řetězů a žíněné košile?"

Je třeba být vůči sobě trpělivý a snášet své vlastní nedostatky, stejně jako snášíme nedostatky svého bližního. Aniž bychom ovšem upadli do lenosti, stále usilujme o to se zlepšovat.

Jestliže jsme příliš jedli, nebo jakkoli jinak projevili lidskou slabost, že bychom zasloužili pokárání, nerozčilujme se, nepřidávejme k jedné špatnosti další. Vplném vnitřním pokoji se směle vydejme k nápravě. Ctnost není žádná hruška, kterou můžeš zhltnout naráz.

Každý není schopen přinutit se k přísné kázni a zříci se všeho, co by zmírnilo jeho nepohodlí. Silný je ten, kdo dobrovolně umirňuje svoje tělo i s úmyslem dosáhnout dokonalosti.

Nepouštěj se do ničeho, co by bylo nad tvé síly. Jinak padneš a nepřítel se ti vysměje.

Někteří ve svém mládí nashromáždili mnoho ctností, ale uprostřed života, pokoušeni démony (především smyslnosti), nedokázali odolat a přišli o vše.

Každý musí zůstat bdělý, aby uvážil své vlastní možnosti.

Každý pokrok musíme připisovat Bohu a opakovat s žalmistou: „Nikoli nám, Hospodine, nikoli nám, jen svému jménu zjednej slávu" (Ž1115,1). Serafim Sarovský

+++

DOKONALÝ VZESTUP K BOHU

Zkusme chápat křesťanský život jako cestu, jejímž cílem je sjednocení s Bohem. Když máme odhalit, jak lidská mysl míří k duchovnímu spojení Kristem, jež je vrcholem života, můžeme jako apoštol Pavel,  použít přirovnání k závodníkovi na závodní dráze.  Jinak lze přirovnat duchovní život k plavbě na moři. Jindy to můžeme chápat jako vzestup po žebříku a tento vzestup nemá konce:

Cíl této cesty je tak nedosažitelný, že i svatí s úctou vzhlíželi k dokonalé moudrosti, protone cesta moudrosti nemá konce. Ona stoupá až dotud, dokud toho, kdo ji následuje, nesjednotí s Bohem. A znamením toho, že pronikání do moudrosti nemá meze, je skutečnost, že moudrost je Bůh sám.

Na počátku své cesty se Boží dítě především rozhodne vzdálit se světu: když totiž příjde k Bohu, uzavírá s Bohem smlouvu o vzdálení se těmto věcem. O přitom jde? Nepohlížet opačnému pohlaví do tváře; neupínat se na velkolepé věci nebo slavné osoby a jejich přepych, nesledovat ani elegantní osoby a jejich oblečení; nepokukovat po společnosti lidí ve světě a neposlouchat jejich řečem a nepídit se po nich.

Zde se nejedná pouze o mnišské sliby, které mnich dává při vstupu do kláštera, ale spíše o vnitřní rozhodnutí zřeknout se světa a všeho světského, o poodstoupení od světa přeplněného neovládanými nebo zvrácenými vášněmi.

Jedním z rysů této duchovnosti je oddělení se „vyvolených" od „ostatních“. Mnišství přitom zaujímá ve vztahu k okolnímu světu zvláštní postavení. Je tajemným společenstvím Božích dětí a vyvolenců Božích:

Tím jsou odděleny od zbytku lidstva: oni žijí v svobodně přijímaném utrpení, zatímco děti světa si v klidu užívají blahobytu. Vždyť Bohu se nelíbí, když ti, které miluje, si žijí v klidu, dokud jsou v těle. Spíš chce, aby -  zatímco jsou v tomto životě -setrvávali v utrpení, útisku, únavě, chudobě, nahotě, opuštěnosti, nouzi, nemoci, ponížení, bičování, zkroušenosti srdce, tělesném strádání, zřeknutí se příbuzných a bolestných myšlenkách. Chce, aby se stým vzhledem lišili od ostatních lidí a aby žjli v poustevnickém a tichém příbytku, neznámí veřejnému mínění a zbaveni všeho potěšení z věcí tohoto světa. Oni lkají, ale svět se směje; oni truchlí, ale svět je rozesmátý; oni se postí, ale svět žjje v rozkoši. Ve dne namáhavě pracují a v noci se v tísni a přemáhají malátnost asketickým zápasům.

Život duchovního atleta má také zvláštní úlohu uvnitř církve samotné. Je nositelem zvláštního poslání ve vztahu k ostatním Božím dětem.

Život duchovního atleta je neviditelné mučednictví, jehož cílem je získání svatosti. Je „nesením kříže“, a proto se neslučuje s vyhledáním spokojenosti.: Boží cesta je každodenní kříž. Nikdo nevystoupil do nebe skrze rozkoš a uspokojení.  Vzít na sebe kříž znamená podílet se na Kristově díle: Ó, bojovníku, zakoušej v sobě Kristovo utrpení, abys byl uznán hodným zakoušet jeho slávu! Neboť jestliže s ním trpíme, jsme s ním i oslaveni. Rozum není s Ježíšem oslaven, jestliže tělo netrpí spolu s Ježíšem.  Veškerý pozemský život sleduje takový duchovní atlet jako sebeukřižování:

Dokud máš ruce, vztahuj je v modlitbě k nebi, dokud se tvé paže neoddělí od kloubů, a pak - třebaže budeš toužit je spojit - nebudeš moci. Dokud máš prsty, sepni je k modlitbě dřív, než příjde smrt a uvolní půvabné pnutí jejich šlach. Dokud máš oči, naplříuj je slzami dřív, než příjde hodina, kdy prach příkryje tvůj pozemský oděv.. .

Každý duchovní atlet stoupá k Bohu jinou cestou, avšak její počátek je u všech stejný — asketické úsilí, modlitba a půst.

Půsty, bdění a bdělost v Boží službě, zříkání se sladkosti spánku křižováním těla ve dne v noci, jsou Boží svatou cestou a nákladem každé ctnosti. Půst je vynikající zacátek zápasu, koruna zdrženlivých, krása panictví a svatosti, skvělost čistoty, start křesťanské cesty, matka modlitby, studna střídmosti a prozíravosti, úděl tichosti a předchůdce všech dobrých skutků, jako užívání světla patří ke zdravým očím, tak touha po modlitbě doprovází půst, který se koná s rozvahou... I Spasitel, když se ukázal světu u Jordánu, začal v tomto bodě. Vždyť po svém křtu ...se postil čtyřícet dní a čtyřícet nocí. Podobně všichni, kdo se vydali v jeho stopách, postavili začátek svého boje na tomto základě.

Půst a fyzická námaha by měly duchovní život doprovázet. Fyzická činnost dává vyniknout duchové činnosti, která přináší duchovní dary: Skutky, ty, konané tělem, předcházejí ty, které konáme duší... Člověk, který nevykonal tělesné skutky, nemůže vlastnit skutky duše, protože ty se rodí z těch prvních, jako obilný klas pochází z pouhého pšeničného zrna. A člověku, který nemá skutky duše, jsou upřeny duchovní dary. Umrtvování těla vede k oživení duše: V té míře, jak tělo vysychá a ochabuje ...se duše obnovuje den ze dne a rozkvétá výstupem k Bohu...  Fyzická práce však nepřináší žádné ovoce, pokud není doprovázena činností mysli a pokud se člověk věnuje pouze jí. Duchovní atlet, který by se spoléhal ve věci spásy pouze na vnější skutky, podobal by se farizejům, které Pán odsuzoval.

 Trvalé omezení naděje, kterým se vyznačuje pouhá vnější služba, náleží k nezralému nebo farizejskému způsobu myšlení těch, kdo se chlubí svými posty, desátky a délkou svých modliteb, jak říká Pán,  a uvnitř nemají ani pomyšlení na duchovní záležitosti nebo na správné uvažování o Bohu.

Podle toho se život duchovních atletů dělí na tři stupně vzestupu: „stav začátečníků, pokročilých a dokonalých. V prvním období se veškeré myšlení člověka ajeho usebranost ocitá uprostřed nezvládnutých vášní, i přesto, že jeho mysl směřuje k dobru. Druhé období leží uprostřed cesty mezi ovládanými vášněmi a duchovním stavem: myšlenky zprava i zleva jím hýbou rovnoměrně a světlo ani temnota nepřestávají ve svém proudění.

Pro třetí stupeň je příznačné zjevení Božích tajemství, kdy se Bůh odkrývá člověku po jeho odříkavé  námaze.

Obdobně také existují tři druhy duchovní činnosti, z nichž každý odpovídá třem stupňům úspěchu:

Druh a cíl duchovní usilovné práce není stejný v období začátečníků, pokročilých a dokonalých. Počáteční období zahrnuje úsilí s velkým podílem prostého utváření těla prostřednictvím namáhavého půstu. Pokročilý zaměřuje vytrvalost v odříkání za vytrvalost v chválení a vynakládá úsilí v duchovním uctívání a zejména v klečení. Vrcholný bod třetího období umenšuje i trvalost v předchozího období a místo toho rozvíjí úsilí v rozjímání a v modlitbě srdce.

Tato slova však neznamenají, že by se měl duchovní atlet postit pouze v počátečním období, číst Písmo v pokročilém a modlit se srdcem jen v závěrečném. Stejná vnitřní cvičení jsou určena všem, nicméně jestliže je v počátečním stupni kladen důraz na vnější činnosti, v závěrečné pak spíše na vnitřní:

To neznamená, že každý z těch vrcholných stavů nechává úplně za sebou úsilí příznačné pro předchozí období; spíš se obměňuje cíl a způsob, jak se provádí... K pokročilému období patří recitování žalmů a usilovný půst; ale to se neděje bez rozlišování nebo překotně, jak k tomu docházívá na začátečnické úrovni. Podobně se koná dokonce na dokonalém vrcholném bodě uctívání a usilovné klečení a zpěv žalmů — ale důležitější než to, je vytrvalé rozjímání o Boží prozřetelnosti spolu se skrytou modlitbou, vzhledem k tomu, že už není tolik zapotřebí velkého množství předchozí modlitby, neboť poté, co se jí člověk zabývá krátkou chvíli, je uchvácen úžasem a setrvá v něm.

Cesta duchovního vzestupu je tedy často vnější činností k vrcholům skryté vnitřní činnosti, kdy se člověku dostává mystického „úžasu" a sjednocení s Bohem. Aby těchto stavů dosáhl, musí se především zříci světa a žít  v ústraní - sám se a Bohem. Nezbytné je rovněž dosažení vnitřního mlčení mysli, jež se rodí z vnějšího mlčení úst a přebývání v odloučení. Zřeknutí se světa a život v ústraní neznamenají odmítnutí lásky k bližním, naopak, skrze toto zřeknutí se člověk přibližuje k lásce Boží, v němž dochází k „prozářené lásce k lidem".

Jinak řečeno - od vnější odříkavosti k vnitřnímu patření na Boha, od mlčení úst k odmlčení rozumu, od osamocení k jednotě s Bohem, od veškeré činnosti pro blaho lidstva k vnitřní prozářené lásce k lidem. Izák Syrský

+++

JAK SE ZŘÍKAT SVĚTA

Zříkání se světa není nic jiného než svědectví o kříži a o sebe-umrtvování. Proto musíš vědět, že dnešního dne jsi opravdu umřel pro tento svět, pro jeho činy a jeho touhy. Byls, jak praví Apoštol, pro tento svět ukřižován, stejně jako byl tento svět ukřižován pro tebe.

Proto rozjímej o tom, co přináší kříž, pod jehož posvátným znamením budeš napříště povinen žít na tomto světě. Protože už nežiješ ty, ale žije v tobě ten, který byl pro tebe ukřižován.

Proto musíme podle vzoru, který nám dal on svým chováním a vzezřením, když byl za nás pověšen na kříž, vést tento život i my. Když — jak praví David — přibíjíme své tělo bázní před Pánem, naše vůle a všechna přání nemají sloužit naší žádostivosti, ale má se upírat k jejímu umrtvování. Tak totiž naplníme příkaz Páně: Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.

Možná řekneš: Jak může člověk nést svůj kříž neustále? Nebo jak by mohl být ukřižovaný někdo, kdo je zároveň naživu? Vyslechni si krátce zdůvodnění.

Naším křížem je bázeň před Hospodinem. Ukřižovaný člověk už nemá moc pohnout svými údy nebo se obrátit, kam by chtěl. Stejně tak musíme my svou vůli a svá přání řídit nikoliv podle toho, co nám je příjemné a co nás v tuto chvíli těší, ale podle zákona Božího — podle toho, k čemu nás zavazuje. Ten, kdo je přibit na dřevo kříže, už nerozjímá o věcech přítomných, nemyslí na věci, k nimž cítíval náklonnost, nerozrušuje se starostmi a obavami ze zítřejšího dne. Nepohne jím ani stín žádostivé touhy po vlastnictví, neroznítí ho pýcha, spor ani řevnivost. Netrápí ho současné křivdy a nevzpomíná už na křivdy minulé. I když stále ještě dýchá ve svém těle, věří, že všem pozemským věcem už umřel. Pohled svého srdce upíná dopředu, tam, kam se odsud brzy odebere, jak dobře ví. Stejně i my, kteří jsme ukřižováni bázní před Pánem, musíme tomu všemu umřít — nejen tělesným neřestem, ale dokonce všem pozemským věcem. Svůj vnitřní zrak musíme usilovně upínat tam, kam každým okamžikem — jak máme doufat — přejdeme. Tímto způsobem pak budeme moci dosáhnout umrtvení veškeré žádostivosti a tělesných náklonností.

Střež se proto, abys nikdy nepřijal znovu žádnou z věcí, které jsi opustil ve chvíli, kdy ses zříkal světa. Dbej, aby ses navzdory zákazu Páně nevrátil z pole evangelní činnosti a neoblékl se znova do tuniky, které ses předtím zbavil. Vystříhej se návratu k nízkým pozemským žádostem a zájmům tohoto světa. Nesestupuj proti Kristovu přikázání z vrcholu dokonalosti a neodvažuj se vzít si nic z toho, čeho ses vzdal, když ses zříkal světa.

Dbej, abys nevzpomínal na své příbuzné, na své dávné náklonnosti, aby ses — povolán zpátky k starostem tohoto věku — nestal nezpůsobilým vstoupit do království nebeského, když pokládáš ruku na pluh a ohlížíš se za sebe, jak říká Spasitel.

Jako začátečník teď z horoucí víry a naprosté pokory zašlapáváš do země svou pýchu. Dbej, abys nikdy neuvažoval o tom, trochu se pozvednout a oživit ji, až začneš okoušet jistou znalost žalmů a tohoto způsobu života. Kdybys takto podle Apoštolova výroku znova vybudoval, cos zničil, udělal bys ze sebe sama podvodníka. Vytrvej spíše až do konce v té nahotě, kterou jsi slíbil před Bohem a jeho anděly. V pokoře a trpělivosti, s níž jsi vydržel deset dní ležet před branami kláštera a s níž jsi proléval slzy a prosil, abys byl přijat, nejen vydrž, ale také v ní postupuj a nech ji dále růst. Bylo by totiž opravdu velké neštěstí, kdyby ses počal vracet a upadl do stavu nižšího, než v jakém jsi byl na počátku, místo abys od základů a počátků postupoval dále a mířil k dokonalosti. Ne ten, kdo začal žít v odříkání, ale ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Prohnaný had je nám totiž neustále v patách, to znamená, že klade nástrahy, aby nás zahubil, a snaží se nám až do konce našeho života podrážet nohy. Proto ti nebude k ničemu, žes dobře začal a s plným zapálením si osvojil první stupně zříkání se světa, jestliže ty věci podobně nezavrší a neuzavře náležité zakončení a jestliže si až do posledního okamžiku života nebudeš střežit Kristovu pokoru a chudobu, které jsi teď před ním slíbil, a to tak, jak jsi začal.

Abys to mohl uskutečnit, pozoruj stále ďáblovy hlavy, to jest počátky myšlenek, a neprodleně je předkládej staršímu mnichovi. Tak se totiž naučíš potírat zhoubné počáteční fáze jeho působení, jestliže se nebudeš stydět nic z nich odhalit staršímu. 3 8 Proto ty, který jsi podle Písma vykročil, abys sloužil Pánu, zůstaň v bázni Boží a připravuj svou duši — ne na klid a na bezstarostnost, ne na potěšení, nýbrž na pokušení a na úskalí. Do království Božího musíme totiž vejít mnoha utrpeními — těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji nacházejí.

Proto si uvědom, že od této chvíle patříš k několika málo vy-voleným. Nenech se zchladit příkladem vlažnosti těch, kterých je mnoho. Naopak, žij jako ti, kterých je málo, aby sis zasloužil octnout se s těmi, kterých je málo, v království: mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených, a malé je stádce, jemuž se Otci zalíbilo dát dědictví. Proto si nemysli, že páchá lehký hřích ten, kdo jednou složil slib dokonalosti a jde za nedokonalým.

K tomu stavu dokonalosti se přichází po těchto stupních a v tomto pořádku:

Počátkem naší spásy a její nejlepší ochranou je bázeň před Hospodinem. Skrze ni mohou ti, kteří jsou vzděláváni na cestě dokonalosti, dosáhnout svého počátečního obrácení, stejně jako očištění od neřestí a ochrany v ctnostech. Jakmile bázeň Boží pronikne do mysli člověka, způsobí opovržení všemi věcmi, zapomnění na příbuzné, dokonce zrodí hrůzu před tímto světem. Tímto opovržením a ztrátou všech statků se pak získává pokora.

Pokoru dokazují tyto známky: za prvé, jestliže v sobě člověk umrtví celou svou vůli; za druhé, jestliže nezatají staršímu mnichovi nejen žádný svůj skutek, ale ani žádnou svou myšlenku; za třetí, jestliže nic neposuzuje podle svého rozlišování a všecko podrobí úsudku staršího a jeho napomenutí poslouchá dychtivě a rád; za čtvrté, jestliže ve všech věcech zachovává poslušnou mírnost a stálou trpělivost; za páté, jestliže nejen nikomu nepůsobí křivdu, ale ani se netrápí a nermoutí, když někdo ublíží jemu; za šesté, jestliže nepodniká nic a neodváží se ničeho, co by nedoporučovalo buď obecné pravidlo, nebo příklady našich předchůdců; za sedmé, jestliže se spokojí se vším laciným a jestliže se bude cítit jako špatný nádeník, který si nezaslouží nic z toho, co mu dávají; za osmé, jestliže se bude prohlašovat za méně významného než ostatní nejen rty a jako na povrchu, ale bude tomu upřímně věřit hluboko ve svém srdci; za deváté, jestliže bude ovládat svůj jazyk a nebude hlučný; za desáté, jestliže nebude příliš snadno náchylný k smíchu.

Pravá pokora se tedy poznává podle těchto a podobných projevů. Když této pokory opravdu dosáhneš, dovede tě hned na vyšší stupeň — k lásce, která nezná bázně. Z lásky pak začneš všechno, cos dřív nemohl zachovávat bez bázně před trestem, dodržovat bez jakékoliv námahy, přirozeně. Tentokrát už tě nepovede vyhlídka na trest nebo nějaký strach, ale láska k dobru samému a potěšení, které dávají ctnosti. Jan Kassián, Zvyky cenobytů, kn.IV.

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

25. výročí vydání encykliky Centesimus annus

Encyklika Centesimus annus si všímá také toho, jak od druhé poloviny 20. století probíhal „velkolepý proces dekolonizace, jímž získaly četné země nezávislost a právo na sebeurčení.“ ^(CA,II,20)

Sv.Jan Pavel připomenul ve 20.článku, že tyto národy sice formálně dosáhly státní svrchovanosti, ale skutečnost byla jiná. Řekl, že ve skutečnosti zůstávají významné oblasti hospodářství stále v rukou zahraničních podniků, které nejsou ochotny zavázat se k rozvoji hostitelské země.“ Kromě toho těmto zemím „chyběly rámcové podmínky pro účinné a odpovědné řízení ekonomiky“, jakož i příslušní odborníci. Za této situace jim často přicházeli „na pomoc“ tzv. „poradci“. Tito lidé navazovali spojení s odpůrci stávající mladé, slabé vlády, povzbuzovali a organizovali jejich odboj, zneužívali místních národnostních a náboženských třenic ke komunistickému převratu. Tak se to často dělo v Africe pod heslem Afrika Afričanům, ale také v Evropě.

Pokud jde o Evropu, její politická mapa se po druhé světové válce pronikavě změnila. Evropa ztratila výsostné postavení. Dostala se do závislosti na dvou velmocech. Podle toho, jak si tyto velmoci rozporcovaly Evropu na sféry svého vlivu, tak se její kontinent politicky rozpoltil. Z Evropy, dříve zapojeně zasahující do světového politického dění, se stala mnohem bezmocnější oblast. Těžiště moci se tu rozdvojilo a přesunulo na východ a na západ. Změnila se politická mapa světa.

Po dohodě mezi oběma světovými velmocemi fakticky nastalo zejména ve východní Evropě budování nové koloniální soustavy zemí, které upadly do závislosti na východní velmoci. Tak po druhé. světové válce odpadlo od demokracie k východním državám 12 států, celkem 750 miliónů obyvatel. Když se však Čína a Albánie vymknuly z tohoto poddanství, aby živořily v samostatném donucovacím režimu, pozbylá s nimi východní velmoc državu s více než 650 mil. obyvatel.

Přesto východní velmoc dokázala do konce 20. století vtáhnout do oblasti svého přímého mocenského vlivu přes 226 miliónů obyvatel ve 13 državách o celkové rozloze 4.157 tisíc kilometrů čtverečních. Byly to Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, východní Německo, Rumunsko, Jugoslávie, Afganistán, Mongolsko, Korea, Vietnam, Kuba, jižní Jemen. Jakmile totiž tato velmoc ovládla „srdce Evropy“ - Československo, a pak i další východoevropské státy, zaměřila své rozpínání do zámoří. Jejich vliv byl dalekosáhlý. Falešní poradci budovali pátou kolonu ve všech zemích z místních nespokojenců. Dodávali jim zbraně, aby pod vedením těchto „poradců“ mohli při první příležitosti uchvátit moc v zemi. Tak ustavili nejeden policejní stát.

Ve srovnání s rozsahem této nové koloniální soustavy byl rozsah zbytků tradiční koloniální soustavy nepatrný: nedosahoval ani 12 miliónů obyvatel.

Sv.Jan Pavel ukázal na nesnáze mladých, křehkých demokracií. Tato péče Jana Pavla II. byla obzvlášť pochopitelná, když koncem dvacátého století vyvážely obě světové velmoci do zaostalých národů, které ještě nedávno žily v kmenovém uspořádání, místo potravin, léků a vzdělanosti pouze zbraně a vojenské „poradce“. Tak byly tyto národy udržovány v závislosti na obou vyspělejších velmocech. Čas od času bývaly v zaostalých zemích vyprovokovány ozbrojené boje, na kterých si mohly obě vyspělé velmoci prakticky vyzkoušet své moderní prostředky ničení. Tak se proplétaly síly, které krvavě značkovaly dějiny 20. století. Většinou se to dělo zamaskovaným způsobem.

Rozpad komunistické velmoci před koncem dvacátého století dal lidstvu příležitost k zlepšení těchto poměrů. Přesto zůstávala Evropa na konci 20. století nejednotná, roztříštěná do vzájemně zápolících silových polí a bojišť, takže víc než kdy jindy potřebovala jednotu a soustředění sil. Rostoucí hospodářské sjednocování západních spotřebních demokracií Evropy působilo na východní Evropu jako magnet.Usnadnilo to vytvoření volnějšího sjednocení národů Evropy.

Výstavba evropského domu po mocenské stránce vyžadovala začlenění a přetvoření souboru poměrně soběstačných jednotek do jednotně spjatého celku, do jehož politiky by každý přinášel svůj podíl. Lidské rodině však přirozeně nestačí, aby měla příbytek či dům, nýbrž potřebuje domov. Rodina potřebuje nejen střechu nad hlavou, ale také kulturní prostředí. A to platí také o celé Evropě.

Předpokladem opravdové jednoty politické a hospodářské je sjednocení lidských srdcí a myslí. Tento jednotící tmel mohl podle záměru sv.Jana Pavla vzejít právě z Velehradu jako programu, zosobňovaného svatými Cyrilem a Metodějem. Tento úkol vybudování jednotné Evropy byl svěřen všem lidem dobré vůle, ale zejména křesťanům, zvláště katolíkům. Pod vedením sociálního učení Církve měli budovat skutečný mír a usilovat o všestranné vymoženosti pro všechny země, a to i pro ty zaostalé.

Zrada inteligence, zejména křesťanské inteligence, která nedbala na výzvy sv.Jana Pavla a nedokázala odpovědět na znamení doby, však v Evropě od začátku 21.století umožnila prosadit se nepřátelům Krista a jeho svaté Církve. Místo zdravého sjednocení došlo ke vzniku nového donucovacího zřízení, spoutávajícího národy do nové koloniální soustavy.

Kolik posměchu, stíhání, útisku a omezování přirozených lidských práv zakusili ojedinělí průkopníci, prorocky poukazující v týdeníku Světlo z Matice Cyrilometodějské v Olomouci na nebezpečnou mobilizaci zednářských loží a ostatních nepřátel Církve v Evropě? Pronásledování se často dělo v masmédiích, a to i v křesťanských, kde působili vedle bývalých estébáků také lidé ducha méně zámožného. Mnozí činitelé české katolické církve osobně vyhazovali týdeník Světlo z kostelů a všemožně zabraňovali jeho šíření v Božím lidu. Každou chvíli byl šéfredaktor Světla, statečný bratr-orel Josef Vlček v ohrožení, že církevní veličiny odeberou týdeníku Světlo církevní souhlas. Také přispívatelé a redaktoři Světla, jako ing.Lubomír Štula, Dr.Radomír Malý a další byli vystavováni akademickému terorismu ze strany nepřátel Krista a Církve a svatého Jana Pavla, pronikajícím mezi veličiny české katolické církve. Byli vystaveni mediálnímu terorismu, byl jim stěžován akademický růst a jejich akademické působení. Tak byla prováděna v post-komunistické době v české katolické církvi nová normalizace proti jakési vymyšlené a mediálně zdůrazňované „nebezpečné polarizaci“ v Církvi. Tohle se dělo v XXI.století v naší spotřební demokracii, spoutané ideologii zednářů a jiných nepřátel Krista. Do vedení zde pronikli společně s kariéristy a bývalými agenty StB také členové zednářských lóží, ale často také lidé úchylní či zvrhlí, a v církvi se upevnila homomafie.

Začali škodlivě působit přes školství, přes masmédia, takže vliv zednářů a nepřátel Krista a Církve rostl. Třebaže jsme měli křesťanský rozhlas a televizi, jejich osvětové působení bylo slabé. Tato masmédia nekriticky přejímala zprávy ze světských kruhů a tak se přidržovala oficiálního směru bezbožné masmediální prádelny lidských mozků. Jinak se v duchovní rovině přidržovala nižší úrovně obecenstva, zvyšované ojedinělými pořady, a vyhovovala jeho nižšímu vkusu tak, aby snáze dosáhla jeho hmotné podpory. Obešla se sice bez reklamy, ale podlehla nízké úrovni publika.

Sv.Jan Pavel si přál, abychom si stále hlouběji osvojovali sociální učení Církve tak, jak je vyjádřeno v písemných dokumentech, šířili je a uváděli v život.

Přitom mnohý přední politik neměl žádné povědomí o nějakém Velehradu, natož pak o významu duchovního Velehradu pro novou Evropu. Je odpovědností nás, Božích dětí, nakolik jsme tuto záležitost, zdůrazňovanou sv.Janem Pavlem nedovedli předávat na školách, v kostelech, v masmédiích, a vůbec na veřejnosti. Odsud vede cesta nás, Božích dětí v čele našimi duchovními veličinami a oslavenci k pokání, postu a modlitbám.

Díky nebeským přímluvám Panny Marie Fatimské a modlitbám a obětem sv.Jana Pavla a mnoha věrných křesťanů se Rusko po rozpadu SSSR a jeho držav vrátilo ke Kristu. Díky tomu byly v Rusku obnoveny kostely a kláštery a rychle naplněny věřícím lidem. Ruský národ se vydal na obtížnou cestu demokratizace, aniž by kopíroval zpuchřelé a zprofanované vzory západní spotřební demokracie, kterou sv.Jan Pavel při návštěvě USA výstižně nazval civilizací smrti.

Naopak se v českém a slovenském národě, jakož i v Polsku a jiných bývalých komunistických zemích po roce 1990 rozšířila spotřební demokracie s všemi jejími důsledky, jako je zvýšená zločinnost, narkomanie, potratovost, uzákoněná manželské soužití homosexuálů a lesbiček. Ve skutečnosti se tu demokracie zvrhla v demagogii a neomezenou vládu sdělovacích prostředků. Od konce XX.století vypuklo dravé tažení nepřátel Ježíše Krista a jeho Církve k rozvrácení manželství a rodiny, k rozbujení homosexualistické ideologie, k rozšíření ohnisek války na mnoha místech světa plánovitě řízených tajnými službami západní demokracie. Dostalo to název světový terorismus, arabské jaro, islámský stát. Tohle všechno u nás usnadnila slabost naší inteligence, zejména křesťanské, kde církevní veličiny od začátku zanedbaly výzvy sv.Jana Pavla, neprovedly,, ba naopak ztížily potřebnou evangelizaci nově se ustavující Evropy. Tak připravily duchovní prázdnotu pro rozbujení nového donucovacího režimu.

V prostředí těchto překotných změn rostlo nebezpečí, aby se neroznítilo nějaké ohnisko nenávisti, napětí a nepokojů. V zemích, kde byly za komunismu umlčovány různé nedořešené otázky národní a náboženské (Jugoslávie a Albánie), nyní tato napětí naplno propukalo. Toho pak zlomyslně zneužívali ti, kterým pokojný a samostatný rozvoj evropských národů nebyl vhod.

Sv.Jan Pavel uvedl v 56.článku Centesimus annus: „Hrozí nebezpečí, že představitelé západních zemí budou v tomto ztroskotání jednostranně spatřovat vítězství svého hospodářského systému a nebudou se starat o uskutečňování potřebných oprav svých soustav.“ ^{(Centesimus annus, VI, 56)}

Každý ví, že tento bezbožný socialismus a komunismus vzešel právě z výstředností kapitalismu jako tupá odezva na jeho zlořády. Stalinský komunismus podobně jako hitlerovský nacismus nebo Mussoliniho fašismus vzešel právě z bezmezné západní demokracie, která ho usnadnila svým dravým kapitalismem. Dneska jsme znovu uvázli ve stejně bezbožné demokracii, která se snadno zvrhá do diktatury bezbožné humanity (Pokr.)

+++

PROCHÁZKA PO CELE  I.

JAKÉ TICHO. TO PO CELÁCH PŘECHÁZEJÍ

TÍM POHYBEM KYVADLOVÝM

JAK ŽALÁŘNÍ FANTAS ŽENE JE.

 

NA JEDNOM KONCI TO OKNO NEOKNO,

NA DRUHÉM KONCI TY DVEŘE NEDVEŘE,

A MEZI NIMI CELÉ HODINY, CELÉ VĚKY SEM A TAM

POŘÁD NA ODCHODU, POŘÁD SE NEVRACEJÍ TI POCESTNÍ BEZ CEST, TY HODINY BEZ RAFIJÍ.

MEZI MINULOSTÍ PLNOU ZVONŮ A BUDOUCNOSTÍ

                   KRÁSNĚJŠÍ JEŠTĚ SNAD¨

Z MÍST SE NEHÝBAJÍ A PŘECE JDOU.

JE TO PROTEST. ZEM DUNH JE TO PROTEST.

                          ZEM NASLOUCHÁ,

JAK VYDUPÁVAJÍ SVOU SVOBODU Z NESVOBODY,

SVOU JISTOTU Z NEJISTOTY, NADĚJI ZE ZOUFALSTVÍ,

TY POCHODY VĚZŇŮ, TY POCHODY PIONÝRŮ

K DOSUD NEOSÍDLENÝM KONČINÁM BUDOUCNOSTI.

OD ARKTIDY K ANTARKTIDĚ A NAZPÁTEK

ŠLAPOU SNÍH, ŠLAPOU TRÁVU DNÍ VZDÁLENÝCH...

 

A ZASE JDE KAŽDÝ SÁM.

JEJICH KROKY SE ROZLÉHAJÍ AŽ KE HVĚZDÁM.

ZAS TEĎ I ZDE, TY DVĚ ŽALÁŘNI KOULE NA NOHOU

STÉNAJÍ: PROČ NEJSOU, KDE BYLY? PROČ NEJSOU,

                              KDYŽ JSOU?

JAKÉHO SPÁNKU JE TOTO SEN?

JAKÉ BUDE PAK PROBUZENÍ?

 

VIDÍM JE DOMA A NA SVOBODĚ PO SCHODECH

                              VYSTUPOVAT

Z JINÉHO ČASU. MAJÍ KLÍČ. DVEŘE SE OTVÍRAJÍ.

V PŘEDSÍNI NÁKUP ODKLÁDAJÍ A CHODBOU JDOU

PLNOU VŮNÍ LETNÍHO JÍDLA V TU HODINU PŘEDPOLEDNÍ,

PLNOU DUPOTU DĚTSKÝCH NOŽEK Z POKOJE ZA STĚNOU.

BYLO KDYŽ. BUDE TO AŽ? ROZHODNOUT NEMOŽNO JE,

ZATÍM CO DOCHÁZEJÍ K TĚM DVEŘÍM BEZ KLIKY,

K TĚM DVEŘÍM S HNĚVIVÝM OKEM POLYFÉMOVÝM

                    POD MÁZDROU VIZÍRKY,

JEŽ NIKOHO NEVPOUŠTĚJÍ, JEŽ NIKAM NEVEDOU.

ZAVŘENO. A ONI KLÍČ ZTRATILI K MINULOSTI.

A BUDOUCNOST ZAKÁZÁNA.

 

NA VĚKY? NA ČAS? ROZHODNOUT NEMOŽNO JE.

ZATÍM DÁL PŘECHÁZEJÍ UŽ NAZPAMĚŤ

TÍM POHYBEM KYVADLOVÝM

ŠEST KROKŮ TAM A ŠEST KROKŮ ZPĚT.

A TROCHU SE DIVÍ, KDO TAK ZPSUL UBOHÉ VĚCI TY.

JAKÝ ČAS NEMODLENÝ, ČAS PROKLETÝ

ŽALÁŘNÍKŮM TVÁŘ LIDSKOU VZAL,

ŽE SE UŽ NEPODOBAJÍ ČLOVĚKU.

A ONI SAMI V SVÉM ŽALÁŘNÍM OBLEKU

ZMĚNĚNI K NEPOZNÁNÍ ZDE POSPÍCHAJÍ,

MAJÍCE JEDNOU V ZÁDECH A PO DRUHÉ PŘED OČIMA

OKNO - TU STRAŠLIVOU PEČEŤ SVĚTLA,

JEŽ STŘÍDAVĚ ŘEŘAVÍ V TVÁŘ ANDĚLA JITŘNÍHO,

JEŽ STŘÍDAVĚ ČERNÁ V TVÁŘ ANDĚLA VEČERNÍHO.

 

A TOMU SE ŘÍKÁ DEN ŽALÁŘNÍ.

A TOMU SE ŘÍKÁ VYHNÁNÍ Z RÁJE PROSTORU,

Z JEHO VISUTÝCH ZAHRAD SLAVNOSTNĚ OZÁŘENÝCH,

Z NICHŽ VISÍ JEN BŘICHA MRAČEN, JEN KLIKYHÁKY

HAVRANÍCH LETŮ S NĚJAKOU HVĚZDOU PROSTYDLOU

NA ZÁPRAŽÍ VESMÍRU. Jan Zahradníček

+++

 (Pokr.) O tom, jak velké opravy vyžaduje sociální myšlení, oslavující bezbožnou demokracii, upínající se pouze na volný trh a bezmeznou vládu peněz, svědčí strašné poměry v jižních oblastech naší planety. Národy „se tam nalézají více než kdy dříve v hrozně bídném postavení, jež je každým dnem vážnější.“ ^(CA,56) Hospodářsky vyspělejší národy světa ve svých společenských vědách a sociální filozofii nedošli ještě k pojmu láska k bližnímu - k jednotlivci i národu. Blahobyt, který přináší spotřební demokracie, je blahobytem pouze pro ty, kdo jsou uvnitř daného státu, a přitom nejsou ani chudí, ani nemocní, ani staří, apod. Těm, kdo umírají hladem v Africe, ve střední a jižní Americe, v jižní Asii, je takový blahobyt nedostupný. Proto většina veličin na západních univerzitách stojí před prvořadým úkolem opravit vlastní společenské vědy a sociální filozofii. Jinak by se na ně hodil ten Ježíšův výrok o trámu v oku pokrytce. ^(Mt,7,3-5)

Zatímco Varšavský pakt a jeho vojska byly zrušeny a rozpuštěny už dva roky po roce 1989, Severotlantický pakt dodnes přežívá, aby se tento hrozivý brontosaurus prodíral dál světem a ohrožoval všechno živé.

Od začátku třetího tisíciletí se rozbujela bezbožná spotřební demokracie, jako by jedině tento model zřízení byl pravý a vhodný pro všechny národy světa. Představitelé blahobytné společnosti hojnosti se zdráhají uskrovnit, aby ze svých přebytků mohli nasytit hladové národy zaostalých zemí. Místo toho posílají do zaostalých zemí antikoncepční a potratové prostředky a zbraně a podněcují tam národnostní a náboženské války, aby pak mohli proti těmto teroristům zasahovat jako světový četník lidských práv.

Vlády ve spotřební demokracii, k níž se dnes přimyká i český národ, se zmocnila skupina vojenských pohlavárů, finančních magnátů a hrstky profesionálních politiků. Udržují penězi, zbraněmi, lidsko-právní ideologií, strachem a mediální prádelnou lidských mozků národy, osvobozené z komunismu, společně se státy na Jihu Evropy na nižší životní úrovni, aby moc a vláda vydržela déle v rukou blahobytnějšího Severu. Vládce světa zchytrale kalkuluje s nenávistí a strachem vůči Rusku, které přežívají z XX. století.

Znovu dlužno připomenout slova Lva XIII. v Rerum novarum: „Každý ať se dá do své úlohy a to co nejrychleji, aby se choroba již tak dost rozbujelá nestala nevyléčitelnou tím, že se léčba odkládá! A především Církev zde nesmí zanedbat své povinnosti!“ ^(RN,45) Církev nesmí zanedbat péči o člověka, jinak by se zpronevěřila Kristovu odkazu. Vždyť vyznáváme, že Ježíš Kristus pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe. Každý z nás může a má přispět k společenskému úkolu Církve svým dílem. Musíme se však bránit proti zneužívání lidskoprávní ideologie k dosahování větší moci peněžních magnátů a k ponižování národů.

Modleme se spolu se svatou Kateřinou Sienskou:

Věčný Bože, neproniknutelné, věčné božství, ve tvém světle vidíme SVĚTLO - -

Jak úzké je spojení tebe, Stvořiteli, s tvory a tvorů s tebou, náš Tvůrče! Poutem lásky jsi je svázal a svým světlem jsi je osvítil. Proto jim stačí, aby otevřeli oko rozumu s touhou poznat tebe, neboť SVĚTLO vždy přichází do duše, která otevře dveře vůle. Čeká u dveří duše ihned, jak je otevřeme, vchází jako slunce, které dopadá na zavřené okno a vstupuje do otevírajícího se domu.

Rozšiř tedy, Bože, toto SVĚTLO, prosíme tě pokorně na všechny rozumné bytosti. Sešli světlo slepým, aby ve tvém SVĚTLE poznali PRAVDU a tebe si zamilovali.

Prosíme tě také za všechny kněze a řeholníky. Osviť je svým SVĚTLEM, zbav je každé nedokonalosti, aby pracovali opravdově ve tvé zahradě, na níž jsi je učinil dělníky. T.Bahounek OP