ZÁŘÍ 2011

 
Ročník XVII., číslo 9.                                                       září 2011
Obsah: Každých pět minut je na světě zabit člověk proto, že je křesťan, Neodporují si evangelia mezi sebou?, Kdo je bl.Hyacint Maria Cormier OP (5), Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, mučedníka z Osvětimi
 
HOLOCAUST KŘESŤANŮ
KAŽDÝCH PĚT MINUT JE NA SVĚTĚ ZABIT ČLOVĚK PROTO, ŽE JE KŘESŤAN
Vatikánský rozhlas uvádí fakta o pokračujícím holocaustu křesťanů, že každý rok přijde na světě o život 105 tisíc lidí jenom pro svou příslušnost ke křesťanství. Tento údaj přednesl na konferenci pořádané maďarským předsednictvím EU na královském zámku Gödöllö začátkem června předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), italský sociolog, Massimo Introvigne. Tématem konference byl mezináboženský dialog mezi křesťany, židy a muslimy a účastnili se jí kromě politických autorit také představitelé Svatého stolce, Moskevského patriarchátu, Evropského židovského kongresu i Organizace islámské konference.
Zmíněný údaj, že každých pět minut je na světě zavražděn jeden křesťan, uvedený na budapešťské konferenci, pochází z centra světové náboženské statistiky, amerického Center for Study of Global Christianity, vedené David B. Barrretem a Todd M. Johnsonem, kteří periodicky publikují známý raport World Christian Encyklopedie a Atlas of Global Christianity, které jsou na tomto poli nejvíce citovanými pracemi v akademickém světě. Massimo Introvigne se odvolal na údaje z jiného díla tohoto sociologického centra (World Christian Trends AD 30 – 2000, William Carey Library, Pasadena 2001), ve kterém zmínění američtí autoři vypočítávají celkový počet křesťanských mučedníků, ale i příslušníků jiných náboženství, zabitých pro své náboženské vyznání, během prvních dvou křesťanských tisíciletí.
Američtí sociologové Barret a Johnson vytvořili k tomuto účelu svou vlastní definici křesťanských mučedníků, která neobsahuje úsudek o svatosti dotyčných, a liší se tedy od kritéria, které užívá katolická církev, tedy ono známé zabití per odium fidei. Autoři zkrátka vzali do úvahy všechny „věřící v Krista, kteří přišli o život v důsledku lidské zášti“ a docházejí k tomu, že za posledních dva tisíce let přišlo tímto způsobem násilně o život 70 milionů křesťanů, přičemž celých 45 milionů v samotném 20. století. Předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v souvislosti se zmíněnou budapešťskou konferencí o týden později napsal, že „pokud nebudou údaje o pronásledování křesťanů ve světě šířena a nezastaví-li vraždění a neuzná-li se, že perzekuce křesťanů je prvořadou světovou krizí, pokud jde o porušování náboženské svobody, bude dialog mezi náboženstvími produkovat pouze pěkné konference, ale nebude mít žádný konkrétní výsledek. Kdo navíc skrývá uvedená čísla, patrně nechce učinit nic proto, aby byl masakr zastaven“ - píše Massimo Introvigne (La Bussola Quotidiana, 8.června 2011).
+++
PATŘÍ VÁCLAVŮV ÚDĚL V EVROPSKÉ UNII DĚJINÁM?
Co vyznačuje současnou evropskou unii? Zvláštní korporativní organizace politiky. Jádrem je sílící mocný ústřední aparát, udržující rovnováhu mezi zájmy všech vrstev dané společnosti. Cílem je politicky řízený stát, postavený jak proti vypjatému individualismu demokracie, tak i proti socialistickému kolektivismu, tak i proti výstřelkům nacionalismu. Vzniká to jako nástroj k ovládání myslí a jednání mas nemnoha sdruženími jednotlivců, dá se říct korporacemi, jež celkově ovládají vesměs zase jednotlivci, a to všechno v zájmu nadvlády pokud možno celosvětové. S velkou závistí se přitom ohlíží po Kristově Církvi kvůli jejímu nespornému univerzalismu, a naopak s velkou zálibou se podporuje jakékoli znevažování jejich hodnot, a oklešťování činností, tvorby a poslání účastníků.
Něco podobného už Evropa zažila v první půli dvacátého století. Tehdy liberální demokracie, jež usnadnila živelný rozmach soukromého kapitalismu, přivodila následnou hospodářskou krizi, v níž byla stranická soustava demokracie zdiskreditována a v mnoha státech nahrazena autoritativním režimem. Široké vrstvy středních liberálů a demokratů byly téměř všude zmateny bolestnou nutností obrátit se buď ostře "doprava" nebo ostře "doleva". Pohodlný střed se začal hroutit. Tam, kde byli občané politicky zaostalí či nepřipravení k demokracii, dostávají se k moci silní jedinci (Hitler, Mussolini, Gil Robles, Gömbös, Kemal Atatürk, Živkovič, král Zog). Itálie, Jugoslávie, Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Albánie, Turecko se octly v zajetí diktatur. Mussolini sám nazval fašismus reakcí kvality proti rovnosti v zájmu všech tříd. Vynořila se soustava, která se vyznačuje likvidací opozice, potlačováním svobody slova a zaštiťující se navenek nějakými vznosnými idejemi, někde nacionalistickými, jinde internacionalistickými.
Pokud se nyní líhne nový eurofašismus, nehledejme konkrétní jedince, na které by bylo možno ukázat prstem. Tahle staronová skladba měla dostatek času poučit se ze svých chyb. Měla také dost času, aby využila krátké paměti národů a dostatek času na to, aby v myslích lidí poněkud pozměnila jejich výklad dějin. Nehledejme tedy obdoby Mussoliniho ani generála Franka s odkrytým hledím. Jejich dnešní pokračovatelé se pronikavě změnili. Stalo se skoro prestižní záležitostí, aby nevyšlo najevo jakékoli osobní výslovné a otevřené spojení s projevy extrémismu. Dokonce se stává běžným napadat a vytlačovat z veřejného života každého nepohodlného tím, že se u něho vyhledávají sebemenší náznaky otevřeného souhlasu s nějakým extrémismem. Takové schematické známkování a škatulkování jedinců a skupin se už stalo ve veřejném životě obvyklým. Někdo sprostě napadne jiného, ať už jedince, skupinu či národ, s jasným cílem znevážit ho a okrást, a farizejsky tomu dává nálepku obhajoby něčích lidských práv a oprávněných nároků, a ostatní se připojí k drcení a ničení a okrádání napadeného, aby posléze všichni mlčky přijali vzbouřence či útočníka a loupežníka jako jediného oprávněného.
Dnešní fašizace se odehrává spíše v rovině mlčenlivého dopouštění a trpného souhlasu než na úrovni výslovného příklonu a otevřeného projevu. A přitom je nad slunce jasné, že není-li nová Evropa sjednocena ve svých činnostech a výtvorech duchovně, zbývá jedině křečovité svírání celého novotvaru pomocí donucovacích prostředků silného ústředního zařízení. Zkrátka není-li EU přednostně sjednocována duchovně-mravními činiteli, tak se dá udržet jedině fašizací. Je však snaha, aby sama obluda, tvářící se neomylně, vystupovala neosobně, kdežto ostatní aby se ochotně ujímali úlohy pochlebujících přisluhovačů a nenápadných kolaborantů. Proto se na obzoru sjednocené Evropy objevuje podivně odosobněný fašismus, či prostě jen jakási vypreparovaná kostra fašismu, se kterým sice nikdo nechce mít nic společného, ale většina ho prostě schvaluje a krok za krokem před ním ustupuje.  Neprobíhá zde žádný puč, nýbrž jen ponenáhlé bujení. Na jejím konci zbývá jednolitý celoevropský novotvar. Jinou možností je ovšem rozdrobení Evropy na množství státečků, lehce vstřebatelných mohutnící Čínou, ale takovou možnost si nikdo nechce připustit.
Málokdo dnes v Evropě zažil nedobrovolný půst, málokdo musí pro svou obživu dřít do úmoru a málokdo si vzpomene, jaké to bylo, když nesměl veřejně vyjádřit svůj názor. Lidé tráví stále více času mimopracovními činnostmi. Během volna se vracejí do přírody a začínají si uvědomovat její změny, které dříve přehlíželi. A protože si mnozí zvykli na snadný, změkčilý a pohodlný způsob života, mají strach z toho, že by ho museli z nějakého důvodu změnit a opustit. Nejúčinnějšími zbraněmi eurofašismu je proto nejspíš předstíraný soucit s méně šťastnými a schopnými bližními, jako s homosexuály, lesbičkami, utečenci, bezdomovci, a současně okázalá hra na obhájce lidských práv a péče o životní prostředí jako prostředek ujímání se vedoucí role světového policajta. A pokud to nebude stačit, je tu stále se vtírající strach mnohých ze změny "rozežraného" životního stylu, který se nikomu nechce opustit. Ostatně samo zachování těchto novotvarů v Evropě, opírajících se spíše o hmotné zájmy než duchovní, si vyžaduje onu staronovou donucovací soustavu, která je den ode dne víc a více dopouštěna politiky, a to za mlčenlivého souhlasu širokých mas. Znásilňování duší pomocí hromadných sdělovacích prostředků se přitom ubírá bezostyšně nejrůznějším překrucováním pravdy až po její úplné popředí a nahrazení celými bloky lží a nesmyslů.
Není pochyb o tom, že se to neobejde bez psychonátlaku na Kristovu Církev s jejím všeobecným určením, aspoň pokud sama nepřijme nějakým sametovým způsobem či prostě jen mlčenlivým souhlasem stín, který na ni v celém tom rozbujelém novotvaru nutně doléhá. A zase by bylo marné hledat zde nějakého Tisa či Dollfuse, třebaže se taková nálepka přilepuje kdekomu nepohodlnému, nýbrž jen ponenáhlý proces slušného a uhlazeného vyhovování tvrdošíjnému otupujícímu tlaku hromadných sdělovacích prostředků, zájmových spolků a jejich domněle oprávněných nároků, velkohubých hesel o lidských právech, které přece nikomu ze slušných křesťanů nemohou být docela cizí. Tak si diktatura bezbožné humanity razí cestu sametově uhlazeným způsobem napříč Božím lidem. Nikdo z Božích dětí nežije sám sobě ve skleníku, takže na něj doléhá tento neblahý stín společnosti naší doby.
Jak se tomu ubránit, když tento nápor temných sil postupuje tak neosobně, a zejména, když si farizejsky nasazuje masku lidských práv a domněle spravedlivých nároků? Jak upřednostňovat nároky Boží před lidskými, aniž by jeden podceňoval hodnotu lidské důstojnosti? Jak dosáhnout oné osvícené vyváženosti v prostředí, kde už samotný pokus vyzdvihovat Boží práva vedle rozbujelých výtrysků lidských práv odtržených od Boha a stavěných proti Bohu, si běžně vyslouží nálepku klerikalismu? Tomáš Bahounek OP
SVATÝ VÁCLAVE, ORODUJ ZA NÁS!
+++
ZA PRAHOU

 
Ach pane Seiferte
Praha jak v zrcadle
ve vašich verších odráží se

Mlékem jasnozřivých
 z mlhavých oparů
 z Vltavy stoupajících
svou lásku sytil jste k ní

Milenec moudrý již
poučený zlomeností
vše plane a pomíjí
s keři růžovými

Tak milovaná
písněmi a verši vyzdobená
a přece zapomněl jste
bez modliteb a odříkání svatých
byla by nevěstou pro svého ženicha
okrášlená jen smutkem dní
jež den po dni přicházejí
k soudu volajíce ty
kdo vryli do ní
pařáty své chamtivosti
i ty kdo ve jménu Boha
řemdihy a sudlice svírajíce
nejvíce byli bezbožní

Milenka vaše věčná
tolik opěvaná
co vryla svými vůněmi
vzpomínku fialkovou
do veršů trochu lily
musila krvácet
pod závojem vzdychat
za časů nesvobody
pod vozbami samozvaných pykat

Nevěsta jež toužila
manželkou se stát
být láskou dokončena
kde jinde než ve věčnosti
skrz kříže kostelů svých
skrz litanie probdělých rán
z oken klášterů před Boha stoupající
Pod ochranou tvou
svatý kníže
jenž s koně shlížíš
zároveň hlasem jsi
+jenž naléhá stále znova
Dej ať Praha
Pane můj
je dokončena
ať hodna je tvé chvály
ať svatí zvednou hlavy
kámen ať mostu královského promluví
dřív než z města bude kamení

Praho
jediná sladká i trpká
svůdná i sevřená
tajemná i jasná

Nemůžeš být vyslovena zcela 
vložena do kalicha krve
v jediné své katedrále
tvé živé srdce zastaví
a roztluče se znova
až Ten kdo za všemi je
tvými úsměvy i vzdechy
řekne - vejdi
do hávu zlatavého připravena

Jana E.Lopourová
 
+++
TŘI ČTVRTINY LIDÍ ZABITÝCH NA SVĚTĚ Z NÁBOŽENSKÉ NESNÁŠENLIVOSTI JSOU KŘESŤANÉ
Evropa nesmí zůstat pasivní, Evropská Unie musí přijmout spoluodpovědnost za obhajobu náboženské svobody ve světě. Pod tímto heslem pořádá Komise episkopátů Evropské unie (COMECE) ve spolupráci se Skupinami evropských konzervativců a reformistů lidové strany Evropského parlamentu konferenci o pronásledování křesťanů v dnešním světě. Partnery akce, která proběhne 5. října v Evropském parlamentu, jsou organizace Pomoc trpící církvi a Open Doors International.
Tři čtvrtiny všech lidí zabitých z náboženské nesnášenlivosti jsou vyznavači Krista. Kvůli víře trpí každý rok nejméně 170 tisíc křesťanů a celkový počet diskriminovaných se odhaduje na 100 milionů. Křesťanství se tak stalo nejpronásledovanějším náboženstvím, píší organizátoři. Během konference představí COMECE svou zprávu o stavu náboženské svobody, doplněnou o řadu doporučení adresovaných institucím Evropské unie.
+++
ZPRÁVY BRITSKÝCH TAJNÝCH SLUŽEB O PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ
Vatikán: Pro křesťany nastávají stále těžší časy. 200 milionů vyznavačů Krista v šedesáti zemích žije v neustálém strachu z pronásledování. Říkají to údaje ze zprávy britských tajných služeb. Podle italské tiskové agentury Ansa byla tato alarmující zpráva předána Benediktu XVI. a nejvyšším představitelům dalších křesťanských denominací. Je to poprvé, co dochází k podobné komunikaci britských tajných služeb s církví.
Zpráva mluví o tisících křesťanů zavražděných v Súdánu, kde vláda islámských fundamentalistů nedělá nic pro jejich záchranu. Jmenován je také Irák, jako země, kde skupiny šíitů i sunnitů obviňují křesťany ze spolupráce s americkými křižáky. Také Turecko je Ve zprávě označeno za zemi, kde za hlásání evangelia může hrozit smrt. Ještě vyhrocenější je situace v Pákistánu, kde bylo za poslední rok zabito nejméně 70 křesťanů. Nelehký život mají křesťané také v zemích střední Asie, jako Turkmenistán, Uzbekistán nebo Tádžikistán. Muslimové tam často prezentují křesťanství jako jeden z projevů nenáviděného západního kolonialismu a volají po odsunutí křesťanů za hranice. V raportu figurují také země jako Severní Korea, Čína, Etiopie, Uganda a Nigérie. V případě Koreji se mluví o padesáti tisících osob zavřených v pracovních táborech kvůli víře. To se týká také nejméně čtyřiceti tisíc křesťanů v Číně.
+++
MLČENÍ ZÁPADU O PROTIKŘESŤANSKY ZAMĚŘENÉM NÁSILÍ
Mlčení Západu o protikřesťansky zaměřeném násilí je tématem knihy René Guittona, známého francouzského badatele a spisovatele. Kniha nese název „Kristianofobie - nové pronásledování?“ a vyšla nyní také v italském překladu. Francouzský autor poukazuje a dokládá případy četného násilí zaměřeného proti křesťanům, jež jsou přehlíženy a opomíjeny drtivou většinou zpravodajských agentur, publicistů a intelektuálů, nemluvě o politicích v západních zemích, zejména v Evropě. Jde o případy pronásledování přibližně ve 40 zemích, většinou islámských, kterým padnou za oběť každoročně desítky tisíc křesťanů. Mlčení, které panuje v západním světě, je podle Guittona způsobeno předsudkem laicistického myšlení, které se chce vyhýbat každému náznaku podpory či obrany křesťanství dokonce i tam, kde se jedná o jednoduchou obranu lidských práv, a to za účelem podpory domnělého mezináboženského dialogu, který je v tomto případě jen obyčejnou ztrátou vlastní humanistické totožnosti.
+++
V NÁSTUPIŠTI STAŘENKA
čekala nebo se loučila?
když byla
rozhodnutím výdejna jízdenek uzavřena
trvale
ale vlak přijel na druhou stranu
a přechod kolejí byl zakázán
Jan Prachař
+++
NEODPORUJÍ SI EVANGELIA MEZI SEBOU?
Pro věřícího křesťana obecné církve, uznávajícího evangelia za spisy inspirované, jež byly vnuknuty samým Bohem svatopiscům, nemůže být mezi jednotlivými evangelními texty a evangelii sporu. Jinak by si sám Bůh, který je hlavním autorem knih Písma svatého, odporoval. Bedlivému čtenáři neujdou však rozdíly jednak mezi třemi prvními evangeliemi, zvanými synoptickými, a evangeliem svatého Jana, jednak i mezi jednotlivými evangelii synoptickým. (První tři evangelia shodují se v plánu a velmi často v podání týchž událostí; odtud slují synoptickými - synopsis: řecky shoda.) Rozdíly jeví se jednak v plánu, do něhož kladou evangelisté události ze života Ježíše Krista. Toliko svatý Matouš a svatý Lukáš líčí události z jeho dětství. Svatý Marek a svatý Jan omezují se toliko na vylíčení jeho veřejné působnosti. Značný je však rozdíl v plánu události u svatého Jana a u synoptiků. Podle evangelií synoptických zdálo by se, že veřejná činnost Ježíše Krista nebyla delší jednoho roku. Evangelium svatého Jana vyžaduje však pro činnost Ježíše Krista doby asi tří roků. Dějištěm většiny událostí u synoptiků je Galilea, kdežto u svatého Jana Jeruzalém a Judsko. Jiný rozdíl je ve výběru událostí ze života Ježíše Krista. Některé události jsou zaznamenány všemi čtyřmi evangelisty, jako utrpení Páně, zjevení zmrtvýchvstalého, avšak s různými detaily. Jiné události vypravují jen synoptikové: události z dětství (Mt 1-2; Lk 1-2), půst a pokušení ďáblem (Mt 4,1-11; Lk 4, 1-13; Mk 1, 12-13), podobenství o království Božím, různá zázračná uzdravení atd., jiné zase toliko svatý Jan: rozmluva s Nikodemem (3, 1-21), rozmluva se Samaritánkou (4, 1-42), přislíbení nejsvětější Svátosti v Kafarnau (6, 22-72), vzkříšení Lazara (11, 1-46) atd. Jiné události vypravují toliko dvě evangelia synoptická: horskou řeč (Mt 5-7; Lk 6, 20-49), druhé zázračné rozmnožení chlebů (Mt 15, 32-39; Mk 8, 1-10) aj., jiné opět jen jediné evangelium synoptické: podobenství o milosrdném Samaritánu (Lk 10, 30-37), vzkříšení mládence naimského (Lk 7,11-17) atd.
Rozdíly však jsou mezi jednotlivými evangelisty i při líčení týchž událostí. Mnozí několika slovy činí narážku na nějakou událost, kterou jiní evangelisté podrobně popisují. Svatý Mk zmiňuje se jen jediným veršem o pokušení Ježíše Krista ďáblem (1, 13), kdežto svatý Matouš (4, 1-11) a svatý Lukáš (4, 1-13) události rozvádějí. Liší se však i vzájemně, zaměňujíce pořad druhého a třetího pokušení. Evangelisté liší se však v podrobnostech i v líčení událostí prvotřídní důležitosti, třeba v modlitbě Páně - Otčenáši - (Mt 6, 9-13; Lk 11, 2-4), ustanovení Eucharistie atd.
Někdy se zdá, že evangelia jsou v přímém rozporu. Klasickým případem je otázka data smrti Ježíše Krista. Svatý Jan svědčí pro 14. Nisan, synoptikové zdáli by se spíše nasvědčovat pro 15. Nisan.
I po stránce naukové jeví se rozdíly, zvláště mezi synoptiky a čtvrtým evangeliem. Synoptikové líčí z největší části kázání Ježíše Krista k prostému lidu - kázání o království Božím v úchvatných podobenstvích - jako Mesiáše, divotvůrce, Syna Božího. Svatý Jan staví do popředí otázku božství Ježíše Krista. Je mu vtěleným Slovem, pravým Synem Božím, rovným Otci v božské přirozenosti. Avšak i jednotlivá synoptická evangelia jeví jakési naukové odstíny: Svatý Matouš zdůrazňuje hlavně poukazem na starozákonní proroctví, že Ježíš Kristus je slíbený Mesiáš. Svatý Mk píše evangelium o Ježíši Kristu jako Synu Božím a dokazuje to hlavně líčením četných zázraků. Svatý Lukáš zdůrazňuje nauku o Ježíši-Spasiteli lidstva.
Rozdíly mezi evangelisty jsou rozhodně pozoruhodné a budily pozornost už od nejstarších dob křesťanských. Nejeden ze starých církevních pisatelů se je pokoušel řešit. Už ve 2. století psal Tatian, původem z Assyrie, Diatessaron, sladění čtyř evangelií. Eusebius, otec církevní historie si všímá podobností a rozdílů evangelií v tak zvaných „evangelních kánonech“. Svatý Augustin píše roku 399: „Čtyři knihy o souhlasu evangelií“. Shoda i rozdíly mezi evangelii jsou však i v dnešní době předmětem studia biblistů. Tyto problémy shrnujeme odbornými názvy v synoptickou otázku, řešící vztah mezi jednotlivými evangelii synoptickým, a otázkou janovskou, studující vztah synoptických evangelií k evangeliu svatého Jana. Jsou to otázky doposud časové a jsou i v dnešní biblické vědě předmětem obsáhlých studií.
Třebaže je hlavním autorem Písma svatého Bůh, přesto svatopisci nejsou pouhými jeho neživými nástroji. Bůh osvěcuje jejich rozum, vnuká jim své myšlenky, anebo je řídí ve výběru látky v tom, co sami poznali vlastní přirozenou pílí (Lk 1, 3). Působí na jejich vůli, takže píší jen to, co jim Bůh vnuká. Při tom jim však ponechává Bůh jejich svéráz. Jejich spisy jsou ovšem především Božím dílem, avšak současně dílem lidským. Projevuje se v nich podobně jako ve světských spisech osobnost pisatele, vlastní sloh, ráz doby a země, v níž spis vzniká. Tyto zásady platí pro všechny knihy Písma svatého, tudíž i pro evangelia a dlužno je mít v prvé řadě na zřeteli, při studiu jejich rozdílů.
Různý cíl, který sledovali evangelisté, vedl je k různému výběru příběhů ze života Krista. Evangelia počítáme ke knihám historickým. Posláním evangelistů však nebylo psát historii Ježíše Krista v dnešním pojetí. Každý z nich sleduje v prvé řadě jistý cíl náboženský a snaží se jej dokázat věrnými příběhy ze života Ježíše Krista. „Jsou to tudíž evangelia spisy tendenční a proto nezasluhují víry,“ namítne snad někdo. Ano, jsou tendenční v tom smyslu, že sledují určitý cíl, který řídí svatopisce ve výběru látky. Svatý Jan se netají cílem, který sleduje jeho evangelium: „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. (Jan 20, 30-31). Svatý Jan volí především příběhy, v nichž se Ježíš Kristus jeví jako pravý Syn Boží. Svatý Matouš volí příběhy, v nichž sleduje vyplnění starozákonních proroctví. Ostatní evangelisté činí podobně.
Volba příběhů evangelických, jejímž vodítkem je svatopiscův cíl, není známkou nespolehlivosti evangelií. Vždyť i jeden světský pisatel může volbou vhodných věrohodných případů dokázat o někom, že byl vlastenec, jiný pak o témže člověku, že to byl učenec. Svědomitosti a tudíž i věrohodnosti nelze evangelistům upírat, i když hledíme jen z lidské stránky na evangelia. Svatý Matouš a svatý Jan byli očitými svědky života Ježíše Krista, ostatní dva evangelisté se o životě Páně řádně poučili u očitých svědků. Svatý Marek napsal evangelium podle kázání svatého Petra, jak nasvědčuje už v 2.století Papiáš, biskup z Hieropole. Rovněž svatý Lukáš si opatřil věrné informace u očitých svědků. Nasvědčují tomu slova v úvodu k evangeliu: „Rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši“ (Lk 1, 3). Chce pak psát o událostech ze života Ježíše Krista, jak je podali, „kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova,“ (Lk 1, 2).
Nedivíme se tudíž, že nalézáme tytéž události u různých evangelistů v různém rámci. Vodítkem jim v tom byl opět různý cil. Jak vhodně sdružuje svatý Jan příběh o zázračném rozmnožení chlebů, chůzi Ježíšovu po vlnách jezera s přislíbením Eucharistie v Kafarnau (6), ve snaze názorně poučit, že Ježíš jako pravý Bůh je pánem přírody a schopen tudíž uskutečnit nepochopitelné tajemství Eucharistie. Není v evangeliu svatého Jana ani jeden zázrak, na nějž by nebylo navázáno nějaké poučení.
Pokud jde o postup událostí v evangeliích, netřeba jej považovat za přesně časový. Svatopisec mnohdy sbližuje události, které spolu nesouvisejí časově, nýbrž ideově. Svatý Lukáš z důvodů nám neznámých, když nechtěl líčit v událostech Ježíšova dětství příchod mudrců, zmiňuje se po události obětování dítě Ježíše v chrámě o návratu do Nazareta, jako by bezprostředně časově následoval (Lk 2, 50, 51).
A co zpracování stejných událostí s podrobnostmi, jež si zdánlivě odporují? Proč si evangelia odporují třeba v otázce dne smrti Páně, v líčení návštěvy zbožných žen u hrobu Kristova a v jiném?
Obtíže, jež působí podobné zdánlivé nesrovnalosti, jako otázka dne smrti Kristovy, lze uspokojivě odstranit. Nelze popírat, že jde o úkol leckdy nesnadný. Jde o události, jež se odehrály v dávné minulosti, v prostředí jiném než jaké my dnes prožíváme, o němž máme leckdy zprávy jen velmi kusé. Je možné, že svatopisec předpokládal u svých čtenářů vrstevníků znalost evangelického prostředí. Je možné, že nějaký detail, jenž byl vrstevníkům svatopiscovým samozřejmý, je pro nás dnes záhadou, pro niž nelze nalézt trvale uspokojivé řešení. Povšimněme si třeba zmíněné otázky dne Kristovy smrti. Dlužno podotknout, že přesné datum výslovně neudávají ani synoptikové ani svatý Jan. Svatý Jan mluví o velikonoční oběti (t. j. beránka velikonočního), z níž měli Židé jist v den odsouzení a smrti Kristovy a proto se zdráhají vstoupit do domu římského vladaře, aby se neposkvrnili (18, 28). Synoptikové naproti tomu kladou velikonoční večeři v předvečer Kristovy smrti a nazývají onen den prvním dnem přesnic (Mt 26, 18; Mk 14, 18; Lk 22, 7). Snad lze řešit otázku poukazem na zvyk anticipovat oběť velikonočního beránka a velikonoční večeři o den, kdykoliv hlavní svátek velikonoční připadal na sobotu, anebo jde o rozdíly v počítání kalendářním mezi obyvateli Judska a Galileje. V tomto případě by byl 14. Nisan dnem smrti Páně.
Rozdíly v různém líčení týchž událostí vysvětlíme různým přijetím a zpracováním. Jestliže dva pisatelé nezávisle líčí tutéž událost, i když oba jsou v podání události svědomití, přesto se budou v detailech lišit. Je pravděpodobné, že prvotní katecheze ustálila podání a snad i pořad příběhů vypravovaných synoptiky. Je možné, že prvotní katecheze byla i napsána. Možná také synoptická evangelia na sobě vzájemně závisí. Avšak svatopisci, ať už látku čerpali odkudkoli, zachovávají každý svůj svéráz. Odtud jsou jejich podobnosti a rozdíly.
Naukové odstíny mezi jednotlivými evangelii nejsou rozpory. Nauka synoptických evangelií je podána lehkou formou podobenství. Synoptická evangelia obsahují totiž většinou řeči Ježíše Krista k prostému lidu, k němuž bylo nutno mluvit srozumitelnou formou. Tytéž řeči, vloženy do rámce příběhů, byly později hlavním předmětem lidové katecheze, katecheze těch, kdož se připravovali k přijetí křtu anebo novokřtěnců.
Naproti tomu evangelium svatého Jana líčí řeči, jež měl Ježíš Kristus s farizeji, školenými v otázkách náboženských, otázkách svého poslání, své osoby. - Pro původní lidovou katechezi byly méně srozumitelné. Evangelista je však pojal do čtvrtého evangelia, když první bludy sahaly na tajemství Osoby Ježíše Krista, aby jimi obhájil jeho božství. Okolnosti vyžadovaly, aby evangelista Jan, teolog mezi evangelisty, volil příběhy a řeči ze života Ježíše Krista, které byly těžšího obsahu. Nepsal své evangelium pro novokřtěnce, nýbrž pro křesťany v Malé Asii, kteří už před mnoha lety přijali křesťanství. Bylo je nutno utvrdit v nejhlubších pravdách učení křesťanského proti vzmáhajícím se bludům.
Nepopíráme obsahové a formální rozdíly mezi jednotlivými evangelii. Tyto rozdíly zdaleka však nejsou rozpory. Naopak evangelia se vyznačují skrytou vnitřní harmonií. Vodítkem v řešení zdánlivých nesrovnalostí v evangeliích může nám být Herakleitův výrok: „Skrytá harmonie je mocnější než zjevná.“ Ano, harmonie utajená, nezjevná mezi pisateli, z nichž každý vypravuje o téže události, avšak svým charakteristickým způsobem, je v otázce historické hodnoty cennější než harmonie slovní, očividná, prozrazující bezmyšlenkovité nádenické opisovatele. D.R.
+++
DÍVAT SE Z OKNA
a za dvě hodiny do kostela
přešlapovat u dveří jakoby odkud
nevěděl kam
půjde
u stolu zbyla odsunutá židle
nedopitý čaj už odešel
Jan Prachař
+++
BÝT SÁM
z místnosti do místnosti
pak ven a obcházet dům
tam a zase zpátky
přepočítávat dveře
vědět že stále
budou jedny chybět nebo přebývat
a proto nikdo nevejde
aniž by předtím neseděl u stolu
Jan Prachař
+++
KDO JE BL.HYACINT MARIA CORMIER OP (5)
Návrat do vlasti
Úřad Otce Cormiera skončil o Letnicích 1916. Volební kapitula, spojená s jubilejní oslavou slavnostního schválení Řádu před sedmi stoletími papežem Honoriem III 22.prosince 1216, se měla konat v Salamance (Španělsko).
 Později se muselo kvůli vypuknutí první světové války od tohoto úmyslu upustit. Dokonce se zdálo, že z důvodu pokračování války bude třeba opustit samotnou myšlenku svolat generální kapitulu. Otec Cormier tak měl až do dalšího rozhodnutí řídit i nadále nebo odejde-li on, aby byl jmenován prozatímní vikář celého Řádu.
 Tyto a podobné myšlenky sužovaly našeho vnímavého Otce generála. Už samotné vypuknutí světové války jím hluboce otřáslo, nejen proto, že vzbuzovalo závažné otázky, týkající se celého Řádu, speciálně koleje Angelikum., ale také proto, že se jeho duše zachvívala nevýslovnou úzkostí a strachem v očekávání věcí, které se musí stát na zemi (Lk 21,26). Více než jindy ho přepadávaly pocity, že nemůže dostát všem svým povinnostem, které v těchto neblahých časech tížily ramena Otce generála, i ty kterého v budoucnu čekaly. Už léta neviděl před sebou okamžik, v němž by se mohl stáhnout z vedení Řádu, naplněnou vrchovatě zodpovědnosti.
 Obecný běh věcí, jak se zdálo, nedával naději, že by možné během války svolat zástupce provincií k volbě nového generála. Všichni o tom byli přesvědčeni, pouze Otec Cormier uvažoval odlišně a rozhodl se, v čemž je vidět skrytá energie 83 letého kmeta, svolat za každou cenu generální kapitulu do švýcarského Freiburgu do teologického konviktu „Albertinum“, po předchozím ujištění se o souhlasu vlády Friburského kantonu. 3. srpna 1916 ve vší lásce a svornosti se uskutečnila volba za účasti zástupců téměř všech provincií. Generálním magistrem Bratří Kazatelů byl zvolen Otec Ludvík Theissling, bývalý holandský provinciál, člověk pevné ruky, jedinečnou znalostí světa, byl už obeznámen s reálnou situací mnohých provincií a měl tak vlastní vizi.
Unavené ruce Otce Cormiera mu odevzdaly kormidlo celého Řádu. Po skončení generální kapituly, jíž se aktivně účastnil, se náš milovaný Ex-generál vrátil do Říma a zvolil si za svou rezidenci, jak to Konstituce umožňují, Konvent sv. Klementa, patřící do Irské provincie, ale je pod přímou jurisdikcí generála v úřadu. Tam mu už přichystali tichou celu pro jednoho, kde se mohl připravit na smrt.
 Po dvanácti letech aktivity v úřadu generála upřel Otec Cormier v závěru svého života svou pozornost k Prozřetelnosti. Zbývalo mu už jen uvést svého nástupce do řízení záležitostí a do římských kruhů, s nimiž měl generální ministr pro svůj úřad bližší vztahy. Učinil tak s jemným taktem, jemu vlastním, s opravdovou obětavostí a nezištností. Nyní se mohl se žalmistou modlit: „Ukrátils mé dny“ (Ž 102,24), neboť si byl dobře vědom, že Pán vyměřil jeho dny (Ž 36,6). Vzdychal v očekávání dokonalého přijetí za Božího syna skrze vykoupení svého těla. (Řím 8,23) a přál si stále silněji být osvobozen a sjednocen s Kristem (Fil 1,23).
Bezprostřední příprava netrvala dlouho: Slavnost Neposkvrněného Početí 8. prosince 1916, kdy dovršil 84. rok života, mohl k radosti svých spolubratří prožít spolu s námi a slavil spolu s námi Nejsvětější oběť mše. Tato milost mu byla dopřána ještě čtyřikrát – 10., 11.,12. a naposledy 13.prosince, kdy mu Svatý Otec udělil dovolení celebrovat vsedě.
 Už dříve, 3. prosince, přijal z rukou ctihodného Otce Theisslinga poslední pomazání, po němž prosil, aby mu byly ve jménu Řádu jeho nedostatky jako Magistra generalis, jako představeného a jako řeholníka. Ve dnech, kdy nemohl celebrovat, přijímal Pokrm andělů, aby sytil svou duši láskou Toho, kterého by měl za krátký čas vlastnit věčně. Náměstek Ježíše Krista poslal svému nejvěrnějšímu synovi, nejhorlivějšímu a nezištnému ochránci papežské autority, apoštolské požehnání.
Dne 16. prosince náš milovaný otec, požádal, aby se u jeho lůžka zazpívalo Salve Regina, jak je zvykem v Řádu při posledních chvílích řeholníků. „ Přeji si,“ řekl „ aby byla zpívána, když jsem ještě při plném vědomí, abych se i já mohl přidat k recitaci tak krásné modlitby.“ Dominikáni přijeli do sv. Klementa z různých řádových domů a kolem dvou hodin odpoledne se zpěv Zdrávas, Královno ozýval celou umírajícího a v blízkém vestibulu neustále.
 Otec Cormier sledoval tento zpěv, sladké vzývání Panny, se zřejmým soustředěním, a když dozněl, pronesl jasným hlasem tato slova: „ Obnovuji tři sliby své profese a děkuji Bohu, že mi dal dar vytrvalosti v mém povolání až do smrti.“ Pak, jako umírající Jákob, dal zlomeným hlasem své poslední otcovské požehnání svým spolubratřím a synům, kteří v čele se svým novým generálem byly shromážděni kolem jeho lože. V modlitbě strávil zbytek dne a řekl: Přeji si přijmout rozhřešení, protože dnes je sobota, den, kdy jsem se zpravidla zpovídal.“ O půlnoci ze soboty 16. na neděli 17. mu bylo podáno svaté přijímání, pak vyjádřil opakovaně touhu odloučit se bez prodlení od těla a být s Kristem, pokud by se tak líbilo Bohu.
 Se zřetelnými znameními jeho souhlasu naslouchal vroucím modlitbám a zbožným myšlenkám, které mu asistující kněz šeptal do ucha, mezitím dlouze vzdychal, což nebylo známkou pochyb, ale hluboké bolesti. Konečně ve 12.30 v neděli 17. prosince, rozpřáhl ruce, pak je sepjal, jako to dělává celebrující kněz a odevzdal pokojně svou duši Stvořiteli, aby se odebral těšit se z věčné odměny v nebi. V tu samou chvíli v kostele naší Santa Maria sopra Minerva, končil nejvznešenější kardinál Boggiani pontifikální mši, slavenou na oslavu sedmistého výročí schválení Řádu Kazatelů.
 V jediný okamžik se spojily dvě historické události! A tato smrt svatého řeholníka, bývalého generála Řádu, který slavil stovky mší, připadala jako něco prozřetelnostního. Jevila se nám jako celopal, přijatý Bohem, nabídnutý mu svatými anděly spolu s obětí jeho milovaného Syna. Jako oběť chval za nepřetržitá dobrodiní během sedmi let existence, jako oltář věčného života a trvalého požehnání pro celý Řád.
 Tělesné pozůstatky blah.Hyacinta Maria Cormiera byly vystaveny v sakristii našeho kostela sv. Klementa. Mnoho lidí přišlo, aby je uctili, mnozí se dotýkali ony požehnané ruce předměty zbožné úcty.
 Slavné pohřební obřady se konaly v bazilice sopra Minerva ve středu 20. prosince. ctihodný Otec Serafino Cimino, nejvyšší představitel františkánů sloužil zpívanou mši svatou. Koncelebroval značný počet kardinálů, biskupů, prelátů a nejvyšších představených řeholních řádů a institutů. (S.Szabo OP)
+++
KAM BYL ZÍTŘEK
roztříštěný džbán vzpomínky
stopy jako střepy se rozléhaly
před ním v bosé noze
když kohout zazpíval v krajinách za dveřmi
a ozvěna prošla do jeho cest cest svržených
cest listím svátých cest obtěžkaných kameny
a přece cest které každé ráno
smáčela rosa
Jan Prachař
+++
DOMŮ
Rozšuměly se listy stromů
nad hroby
šepotem zemřelých
když vítali mne
co přítelkyni svou
vždyť nepřicházím s prázdnou
jen s hluchou ozvěnou

Modlitby úleku těch
kdo v úprku - ten spěch
jen svíci rozžehnou
a už se v chvatu loučí
ta skutečnost že všechno končí
se stává zde tak průzračnou
světlo sílí plamen loučí
jen ve spojení s temnotou

Rozšuměly se listy stromů
neboj se
přicházíš domů

Do koruny se nebe vkrádá
aby ho rozžehnulo noční modří
hvězdy planou barevnou nadějí

A kdo jen trochu umí číst
musí snad pochopit ten list
psaný křížem a vzkříšením
Kdo věří ve Mne
budou navždy žít. 
Jana E.Lopourová
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO
RŮSTOVÁ KRIZE MYSTICKÉHO ŽIVOTA
Jako je v přirozeném životě naznačen přechod z jednoho období růstu do jiného nějakou krizí, tak je tomu i v mystickém životě. Právě poznání a prožití této rozvojové krize, je neobyčejně důležité, má-li se náležitý rozvoj.
Jako založení dítěte je docela jiné než založení dospívajícího nebo dospělého, takže o mnohých věcech je mezi nimi obtížné dorozumívání, podobně smýšlení začátečníka na cestě očistné je odlišné od smýšlení pokročilého a od toho, kdo dospěl ke spojení se Mnou. Dokonalý chápe období, které má za sebou, ale nemůže žádat, aby byl pochopen těmi, kdo k němu ještě nedospěli. Jako je zřetelná krize při přechodu z dětství do mládí, podobně můžeš sledovat rozvojovou krizi i při přechodu z období začátečníka k období pokročilých.
Máš-li dospět, musíš podstoupit ještě jednu rozvojovou krizi, a to rozvojovou krizi první svobody, neboť si máš osvojit správné využívání svobody. Podobně je tomu i v mystickém životě při přechodu z pokročilého období k dokonalému sjednocení se Mnou.
Svatý Jan od Kříže objasňuje obě tyto rozvojové krize. V Temné noci, kde pojednává o chybách začátečníků na cestě ke Mně, uvádí, že noc neboli očišťování obnažuje duši v její smyslové části a přizpůsobuje smysly duchu. Je to něco všeobecného, co se vyskytuje u mnoha začátečníků. Když tento příbytek smyslovosti je ztišen, vášně jsou umrtveny, žádostivosti utlumeny vlivem očišťující noci smyslů, duše začíná postupovat cestou ducha. Tím se přidává mezi pokročilé a nalézá se na osvětné cestě.
Tam posiluji a živím tvou duši podle Mé vůle vlitým nazíráním. Přitom už nepoužíváš svého přemítání ani vlastní činnosti.
Konečně pojednává svatý Jan od Kříže v Temné noci o chybách pokročilých, jako je nevlídnost, potřeba projevovat se navenek, ješitnost, skrytá pýcha. Proto je zde nutné trpné očišťování ducha, bolestná to krize, která tvoří přechod ke stavu dokonalých.
Taková je cesta k svatosti. Snad se zdá příliš strmá, jako by byla dostupná jenom některým Mým dětem. Ve skutečnosti popisuje mystický pokrok tak, jak by měl ve skutečnosti být a jak se jeví rozjímavé duši, která se snaží co nejkratší cestou ke Mně. Ukazuje také, jaké jsou vyšší zákony života milosti a pokroku lásky. Ale tyto zákony se uplatňují také v jistém zjednodušeném měřítku u většiny těch, kdo nedojdou tak vysoké dokonalosti, které však postupují velkomyslně.
Není tedy dvojí cesta ke Mně, nýbrž jen jedna, jediný pohyb rozumového tvora ke Mně, který má ovšem rozličný záběr a stupeň. Je to však jen jedna cesta, na níž je patrna s počátku více tvoje osobní činnost, třebaže za pomoci Mé milosti. Čím více se však blížíš ke Mně, tím více se uplatňuje vliv nadpřirozený. A ty spěcháš tím rychleji ke Mně, čím silněji přibývá vlivu nadpřirozena, a tím více ubývá činnosti přirozené, až dospěješ k onomu stavu, kdy se ocitáš pod Mým vlivem.
+++¨
CESTOU LESEM NAHOŘE SKÁLY
dole slyšet proud a
potok z něhož potopa nevzejde
moci se umýt
tvář ruce svlažit
rty napít se
tři doušky pokropit hlavu
dlouho rozpálenou
po svrchku země
Jan Prachař
+++

TOPlist