ŘÍJEN 2011

 
Ročník XVII., číslo 10.                                                                                                                                             říjen 2011
Obsah: Kéž se tak ke mně sklání, Skleněné kázání,. V zajetí quattrocenta. Nejskrytější tajemství, , Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely_______________________________________________________________________

KÉŽ SE TAK KE MNĚ SKLÁNÍ
zblízka tvůj krásný zrak,
vidím v něm, má Paní,
a ty se vidíš v tom mém zrovna tak:
já zřím v tvých očích vrak,
jejž udělaly věk a strasti ze mne,
a ty v mých vidíš svoji hvězdnou krásu.
Nebe se hněvá však,
že se v tvém jasu zrcadlím tak temně
a má tma v tobě dává tolik jasu.
A stejná krutost je,
že ty mi zrakem smíš
pronikat do srdce
a mně v tom překážíš.
Neboť čím stojíš výš,
tím větší nadhled k nižšímu máš v tváři,
láska, ta hledá stejný stav i stáří.
Michelangelo
+++
SKLENĚNÉ KÁZÁNÍ
(Bl.Jakub z Ulmu 11/10)
Řink! Křach! Řach! Bááác! – Zařinčelo celou dílnou, jako když spadne s koně setnina obrněných křižáků.
No, tys, tomu dal, Jakube! Nemehlo! Osmdesát zlatek je v čudu! – Soptil pan Griesinger na svého syna a vrhal oči v sloup. – Osmdesát zlatek!
Proč pořád musíš, otče, všechno počítat?
A co tys přinesl domů, mladej? V tvém věku už jsem se musel jinak ohánět! Niemande! Kdybych se neoháněl v krámě, byli bychom celá rodina chodili o žebrotě. Víš, co to bylo, obstát tady v Ulmu? Jaksepatří okázalým křtem celé rodiny jsem docílil, aby nás už nikdo neotravoval kvůli židovskému původu. Jsme křesťané a držíme svými krámy místní obyvatele hezky zkrátka u huby. A teď takové ztráty! Ještě že mám dobré styky s bratrem v Jeruzalémě a mohu tu škodu vynahradit drahými látkami a kořením z Orientu.
Dávno jsem říkal, že jsou ty tabule moc velké. Nemá smysl dělat ty skleněné tabule tak velké. Musíme dělat malé tabulky a ty spojovat v jeden celek. Benátčané už dávno -
Benátčané! Benátčané! Benátčané! Slyším to pořád dokola. Jenomže oni si náramně dobře hlídají tu svou výrobu skla. Poslední zvěd, kterého jsem vyplatil, aby pronikl na ostrov Murano a získal tajemství výroby jejich skla, zmizel i s penězi, jako když se do země propadne. Nejspíš už ani není mezi živými. Kdybych měl syna co k čemu, tak se k tomu sám postaví čelem a vyslídí to jejich benátské tajemství skla. Jenomže ty, Jakube, jsi úplný niemand! Snažil jsem se tě vyučit co nejlépe jako výrobce skla, když už na kupecké počty nejsi, protože nás Mojžíš učí, že každý muž má ovládat nějaké řemeslo, aby uživil sebe a svou rodinu.
Jakápak strašná škoda? Tak ty střepy znovu roztavíme a uděláme novou tabuli. Aspoň to budeme moci ještě lépe vyčistit od železitých příměsí, aby to nebylo pořád tak nazelenalé, ale konečně aby to bylo průzračně čiré.
Všechno stojí peníze! A kde je mám brát? Palivo do pece a všechny ty příměsi – měděné kvůli zelené, modré a červené, kobaltové příměsi barvící sklo na modro, zlatem se sklo obarví rubínovou červení, síra udělá sklo žluté, a nikl s manganem zase fialové, a tucty jiných přídavků, abychom dokázali sklo obarvit. Jenže pořád to leze do peněz.
Syn se tvářil jako by zrovna polykal živou rosničku a znechuceně kroutil hlavou.
No, co se ti nelíbí?
To věčné počtářství. A pořád jenom peníze a zase peníze. Jako by peníze, byly pro tebe, tati, jediným božstvem.
Bez peněz to nejde, synu. Peníze hýbou světem.
Ne, vrtěl hlavou Jakub: - Láska, víra a naděje – jen ty hýbou světem.
To vykládají panáčci. Pcha, láska – nechám si o ní zazpívat od minesängerů, ale musím jim za to zaplatit. – Cha – cha – chá!! Láska prý hýbe světem. Když nehodím zlatku do placu, tak nehne hubou ani ten Wolfram von Eschenbach.
Ale tati, vždyť ten už je dávno na věčné pravdě Boží.
Asi neměl, co dát do huby. – Dneska je ovšem každému hlavně zima. Kdekdo volá po zasklených oknech, ať jsou to velmožové v hradech, měšťané ve svých sídlech, mniši v klášterech nebo celý ten zbožný lid v katedrálách. A na tom, synku, vyděláme majlant, uvidíš! Jen se musíš taky trochu přičinit. Když ti nevoní kramářské počty v obchodě, tak musíš něco dokázat ve sklářství. Potom se ti pohrnou ty malé, kulaté mršky. – Řekl starý Griesinger a šelmovsky mrkl na syna.
Jakub sebou trhnul, jako by ho právě bodnul sršeň, kterého mylně pokládal za medonosnou včelu. Rozhlédl se kolem, ale kdesi z neznáma mu zněl hlas: A mě jste si tady pověsili jen tak z plezíru, nebo aby se vám lépe hnuly kšefty?
Oči se vydaly na pouť za tím vyčítavým hlasem a teprve později spočinuly na vývěsním štítu otcova krámu, kde se hrdě tyčil kříž Páně. Už nikdy se od něho nemohly odtrhnout.
Když ti kramářské počty nevoní, budeš se učit sklářství v huti mistra Michala Parléře. Jeho otec Jindřich začal stavbu naší ulmské katedrály a syn ji dokončuje. Prodáme jim naše sklo. Ó jé! To bude obchod! S Parléřem se budeme mít jako prasata v žitě.
Takové nadšené výlevy svého otce, který měl téměř dokonale vytříbený hudební sluch na cinkot zlaťáků, míval Jakub rád skoro jako lámání kostí v kole. Kroutil se přitom, jako by ho ždímali v lisu na prádlo. Jediné osvěžení mu přinášel sám mistr Parléř:
Víš, Jakube, výzdoba Božího domu zdaleka není jen otázka dobrého materiálu. To je věc Boží. Jeden se tomu musí naplno oddat. Už sám tento příbytek Boží v Ulmu ukazuje to úžasnou odpoutanost mystiky Mistra Eckharta a blaženého Jindřicha Suzona, který tu v Ulmu dodýchal. Vzhlédni vzhůru, Jakube, a dýchne na tebe nadpozemská Boží pravda. Tak rád bych to tu zaplnil sochami, ale neuspěji tu s nimi. Potřebovali bychom zde zvěčnit Krista i Matku Boží a naše svaté, aby tu před zraky věřících ožívali v celé jejich vznešenosti a nebeské kráse.
Jakubovi se rozzářily oči. Uviděl Krista s Matkou Boží jasně zářící na vznosných oknech ulmského chrámu, a celou Nesvětější Trojici jasně vynikající v růžicových oknech nad varhany. Začal nahlas uvažovat:
Taková mohutná okenní skla nemůžeme namalovat v jednom kusu, protože se barvy musí vypálit. Ostatně také umístit je do oken je už technicky neproveditelné.
Co tě nemá, Jakube. Tohle se nedělá v jednom kuse, ale po částech a jednotlivá barevná skla se za studena skládají do olověných rámečků.
Než se kdo nadál, už se Jakubovi líhnuly pod rukama pestré kosodélníkové routy a okrouhlé bucny, skládající se do velkolepých vitráží. Tak se posléze katedrála rozsvítila slunečním paprskem do nevídané krásy.
To je moje cesta. Chci hlásat Krista krásou.
To je všechno pěkné, pokyvoval hlavou všemi mazaný kupec, - ale vynášet to musí. Nemusí pršet, synku, stačí, když kape. Jinak to nestojí za psí štěk. Dneska už máš pětadvacet. Tak bys měl jet na zkušenou do Itálie a vyčenichat jejich sklářské receptury. Potom bychom byli bez konkurence.
Hm – na zkušenou? - Poškrábal se Jakub tam, kde ho nic nesvědilo: - Anebo na pouť do Petrova města?
Sotva opadl sníh a na Jakubovo čelo se snesla špetka popela z loňských kočiček, k uším dolehla výzva: Čiň pokání a věř evangeliu! – vyrazil s trochou peněz z domova přes Jantarovou stezku za modravých dálek voláním. Čím víc se vzdaloval od otcova krámu, tím lehčeji mu bylo u srdce. Do Říma už skoro přiletěl na andělských křídlech, ale zato s děravými kapsami, protože těch pár šupů z domova by vystačilo leda pro vrabce, držícího vegetariánskou dietu. Nestěžoval si však, protože půst mu vyjasnil oči až k jasnozřivosti a srdce, přibité ke kříži postupně ve všech římských kostelích, se plnilo blahoslavenstvím.
Slyším správně, mládenečku, že hledáš nějaký způsob obživy? – Dolehl k němu hlas.
Kývnutí hlavou dal najevo souhlas.
Pak si ho smělá a podle honosného oděvu i kočáru zámožná majitelka tohoto hlasu obcházela ze všech stran a prohlížela pohledem nákupčího v tržnici. Tenhle oceňující pohled s příslibem dalšího smlouvání znal až příliš dobře z otcovského krámu, opatřeného u vchodu křížem, vzadu však sedmiramenným svícnem.
Budeš se mít se mnou náramně, mládenečku, řekla a loupla po něm protřelým okem zkušené kurtizány.
Teď ovšem zavrtěl hlavou tak rozhodně, že mu div neuletěla.
A kam se poděješ?
Přihlásím se jako žoldnéř do neapolského vojska.
Ty máš ovšem jemné ruce na něco tak hrubého a nečistého.
Hm, síly mám dost a odvaha mi také nechybí. A že by to bylo tak poskvrňující? Nebyl snad vojákem také svatý Martin? A co svatý Šebestián, svatý Longin, o setníku Korneliovi ani nemluvě? Rozhodně se mi to nezdá tak poskvrňující jako to věčné jidášovské přepočítávání všeho na peníze. Na to jsem si doma nikdy nezvykl.
Než by kdo napočítal do pěti, vykračoval si zdatný Jakub, řečený Alemannus, v plné zbroji ulicemi k spokojenosti neapolských radních. Co na tom, že má neohebný jazyk, hlavní je, že se dovede ohánět benátským mečem s dvoubřitou čepelí a s kornoutovým košem z překládaných a prořezávaných pásků železa? A co víc, dovede rychle zacházet s moschettou od zbrojíře Bartolomea Beretta.
Bral ulice pěkně zeširoka, jako ten, kdo dokáže stát na vlastních nohou a ze slušného žoldu dovede pohostit i pár žebráků a samozřejmě obětovat mnohé pro čest a slávu Boží.
Takoví chasníci nám ohlídají město před vetřelci a záškodníky, mnuli si ruce kupci, kdykoli je spatřili na městském opevnění a u bran.
Stejně je vezeme na hůl, kde se dá, uchechtl se jeden z vojáků, poměřující si závistivě bařtipány, vydělávající peníze hlavně na výzbroji, obživě a dopravě křižáckých rytířů do Svaté země.
Pojď s námi, Jakube! Dáš si s námi taky do trumpety.
Družná povaha mu nedala, aby takové pozvání odmítl, a už se před nimi rozložila opulentní hostina, na níž nechyběl salát s olivami a ovčím sýrem, sušenou šunkou a ohnivé víno, rozpalující srdce i tváře.
Vezmi si, Jakube.
Co slavíte?
Co bychom slavili? Radujeme se ze života.
A kdo to platí?
Nikdo. Ukradli jsme to těm zdejším židům.
Pikantní krmě se Jakubovi zarazila v ústech jako by nakousl skrytou kost.
To – to – nemyslíte vážně –
Už je to tak - štípli jsme to židům.
Zrudl a zašoupal nohama. Zdálo se mu, že ho někdo kousl, a to ho mátlo, protože neapolské stráže zřídkakdy koušou, i když si snad počínají dost neomaleně.
Co je ti, Kubo? Nechutná?
Slova se mu slévala v jeden šum, který k němu doléhal podobně jako mořské vlny, monotónně obléhající neapolské břehy. Kráčel jaksi naslepo, protože se mu oči zakutálely kamsi za obzor. Aniž věděl jak, octl se u velitele stráží, kde se sebe mechanicky sházel celou tu naleštěnou a respekt vzbuzující žoldnéřskou slávu, aby se pak nejistě ubíral ztemnělými ulicemi. Konečně našel to místo, kde uvázly jeho oči – kříž na oltáři. Netušil, jak dlouho se tam zdržoval. Teprve ranní paprsky ho pošimraly tak, aby následoval jejich příkladu a vydal se ven.
Když následujícího dne vstupoval do bran Capuy, jeho prázdný žaludek vyhrával důrazněji než všechny cikády na okolních olivách a palmách. Třebaže už pohotově vládl vlašskou mluvou, jeho žaludek byl ještě výmluvnější.
Člověče, vždyť ty dovedeš počítat, že bys vytřel zrak Archimédovi! – Žasl bohatý místní právník: - Mohl bys mi dělat pomocníka.
Kdepak. Nemám žádné školy.
Co na tom sejde? Jsi všemi mastmi mazaný, že bys strčil do kapsy největší právníky z Bologni. Beru tě za svého pomocníka.
Zanedlouho se opravdu stal tak protřelou figurkou soudu v Capuy, že ho pán mohl nejednou posílat k soudu místo sebe a mohl si být jistý, že neprohloupí. Když Jakub souhlasil, že u něho zůstane pár let, netušil, že se to protáhne na celých pět roků.
Přilepil se na Jakuba jako pijavice, a byl by ho vysával snad až do soudného dne, kdyby tomu jednoho krásného dne nedošla trpělivost. Tajně utekl s prázdnými kapsami, jak přišel.
Směřoval domů, ale uvázl v Bologni.
Hledám službu, abych si vydělal na cestu domů.
Zkuste to na hradě.
Ovšemže, bereme vás, řekli a hned se objevil ve službách velkomožného pána. Načež se ocitl v zajetí tak rozpustilé společnosti, plné košilatých avantýr, že by se byl Boccacio mohl odtud ještě přiučit mnohým pikantnostem pro svůj Dekameron.
Zatímco se pán stále častěji ocital v cizích dámských ložnicích, Jakub se den ode dne častěji přimykal k chrámu svatého Dominika. Právě když dosáhl Kristových let, praštil s tak bídáckou službou, a stanul před převorem:
Otče převore, toužím po dokonalosti. Nabízím se vašemu řádu do služeb.
Ehm, a jak bys mohl posloužit našemu řádu?
Nevyhýbám se žádné práci, ale nejraději dělám to, co umím nejlépe - vitráže a malba na sklo. Chtěl bych sloužit uměním. Umění k oslavě Boha a svatých je pro mne i pro ty, kdo to vidí, způsobem modlitby. Vím, že umění nemá přednost před mravností, jako krása nemá přednost před dobrem. Přesto bych rád uměním prospěl k dokonalejšímu životu, totiž k růstu ve ctnostech a k přiblížení se k Bohu.
Ukaž, co umíš, povzbuzuje převor novice kajícího voje řádu bratří Kazatelů, aby zakrátko jásal spolu s ostatními dominikány před oknem v kapli dei Notai v dómě svatého Petronia a pak také před mnoha malovanými okny po Bologni.
Pojď, zavedl převor novice k hrobu svatého Dominika. V tichosti se skláněli před křížem u hrobu Zakladatele řádu. V hlubokém ponoření do tajemství kříže se mu na chvíli očividně vzdálil i převor i otec Dominik, aby se uprostřed temné noci smyslů setkali přibití ke kříži. Když se znovu obnovilo světlo, vyzval převor Jakuba:
No tak, bratře Jakube, ujmi se Dominikova hrobu a přijmi to coby svůj úkol v našem Třetím řádu. I když je duše velkého Zakladatele v nebi, a tělo teprve čeká na své oslavení při Posledním soudu, aby přijalo svou třiatřicetiletou podobu, navíc podivuhodně prozářenou nebeským světlem, přesto má být tělo na zemi oslaveno tak, jak to lidé jen dovedou, aby to co nejvíce odpovídalo povznesení světce na oltář.
A tak brzy jasně vyniká postava světce ve schránce s honosnými sloupky, prosklené nejlepším benátským sklem, nesoucím stopy Jakubovy tvůrčí ruky.
Ve službě dominikánskému řádu si Jakub začal naplno uvědomovat, jak je umělec při své inspiraci a při jejím provedení v nějakém díle odpoután od sebe i od okolí. Nicméně poznával, že ani v inspiraci ani v úsilí o dovršení díla nemůže přestat být zodpovědnou osobností.
Tak při tvorbě vitráží i při malbě na sklo a vypalování namalovaných skel v ohni dbal krajní opatrnosti a přesnosti. Větší žár nebo delší doba vypalování škodí barvám. Jednou při tom náhle přichází do jeho sklářské hutě jeden dominikán se vzkazem:
Bratře Jakube, převor mě posílá, abys šel se mnou konat sbírku.
Jakub mrkl na malovaná skla, která zrovna vsunul do žáru pece. V paměti mu prolétla všechna rizika a ohrožení, doléhající při tom na jeho umělecké dílo, a také uviděl spoustu těch začernalých a spálených výtvorů, jejichž střepy zůstaly v odpadu. Takové zbytečné ztráty! Kolik peněz a námahy to stálo! Stačilo to jenom opatrně hlídat a nevzdalovat se od hutě. - Řekl by býval jeho rodný otec.
Opatrnost je totiž matkou moudrosti, ale bez pokory a poslušnosti se změní v opatrnictví pošetilců.
Jakub nechal všechno, jak to stojí a leží, a šel plnit vůli duchovního otce. Chválil Boha: Benediktus Deus in donis suis.
Když se po vykonané sbírce vrátil do hutě, shledal malovaná skla tak dokonale vypálená, jako dosud nikdy.
Jak jste mohl, bratře Jakube, neopatrně opustit pec při vypalování skla, a nám to pořád kladete na srdce? – Pohoršovali se jeho žáci, Ambrogino a Anastasio.
Místo odpovědi padl, jako kdysi Petr po zázračném rybolovu, tváří k zemi a volal: Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný! – Pak v nastalém tichu zakoušel velebnost Nejvyššího, aby poté jedním dechem volal, až se sbíhali všichni učni a pomocníci v huti:
Chválím Boha, že dovede tak tajemně oslavit ctnost poslušnosti, která se zdá vedle jiných ctností tak nedůležitá!
Potom řekl ke svým učňům: Mládenci, i když vím o vznešené hodnotě krásy, nesnažím se ji upřednostňovat před hodnotou mravního dobra ani ve svém umění, ani sám u sebe. Raději jsem pokaždé klopil oči, ovládal jazyk a celé tělo, abych se posílil v čistotě. Třebaže dodnes vytvářím krásná díla, žádné si nenechávám, ani za ně neberu pro sebe žádný příjem, a nerad se k nim podepisuji. Nemám nic, ani sám sebe, protože na sebe zapomínám, když stále sleduji kříž našeho Pána. Jediné, co mám, je láska. Tak rád sloužím nemocným a bez obav ošetřuji nemocné nakažené morem.
Cesta od přirozené krásy k nadpřirozené je spletitá, ale není neschůdná, zvlášť když ji prošlapává sama vtělená Krása, osobně blízká. Stačí se jenom přidat. Jakub z Ulmu se přidal tak, až se sám dostal na oltář do blízkosti ukřižované Krásy. Papež Lev XII. ho tam povznesl léta Páně 1825.
+++
V ZAJETÍ QUATTROCENTA
(Bl.Magdalena dei Panattieri 13/10)
Nalej, vinaři, a nešetři na nás! – Halekal opilým hlasem mladý pán Panattieri na celé Trino, až si jeho sestra dávala ruce na ústa:
Pšš! Nedělej ostudu!
Á – moje zbožná sestřička jde z kostela.
Nekřič! Nehulákej!
Co je, Magdo? – Oháněl se po ní. – Ať mi všichni vlezou na záda! Platím přece všechno, co vypiju.
Pojď domů!
Nikam nepůjdu, dokud všechno tady všechno nevypiju.
Už máš dost. Nepij, bude ti špatně.
To se hrrrozně pleteš, sestřřřičko, sukoval se mu jazyk: - Musím pít, aby mi nebylo špatně. Otec mě nastrčil do městské rady, abych zajišťoval zájmy našeho rodu. Jenže takový úkol se bez pořádné dávky vína nedá zvládnout. Ty nevíš vůbec nic o tom, co je to být v městské radě. Musíš mít hroší kůži a lokty z dobré damascenské oceli. Tak to musím pořádně zakalit.
Pojď, bratříčku, pojď.
Zdejší vévodství, milánské, a vůbec většinu lombardských krajů, drží v hrsti úspěšný condottier, tvrdý plebejec Francesco Sforza, z rodu Visconti. Nedávno ho portrétoval Bonifacio Bembo. Rád by přitáhl do města stavitele Bramanta, aby se Milán vyrovnal Florencii a Římu. Jenže nic není na věky. Zrovna stoná, a jestli natáhne brka, tak se všeho chopí jeho syn Galeazzo Maria. A víš, jaký je tento Galeazzo Maria? Zrůda, slizký jako had. Všechno dnešní nejlepší umění mu slouží za pozlátko bujného přepychu a rozmařilého lesku dvorního.
Vyspíš se z toho, a zítra ti bude zase líp.
Kdepak, děvče. Z tohoto bláznivého snu se nedá probudit. Taková je dneska celá Itálie. Tohle naše slavné quattrocento – to je lyra o pěti strunách. Jejich souzvuk nám zajišťuje svobodu od cizího panování. Patero strun tvoří Neapolsko, Řím, Florencie, Milán a Benátky. V této pětici se zhušťuje pestrá mnohost říšských lén a vzájemností, která svými zápasy dosud činila naše dějiny tak pohnutými. A každý z té osvědčené pětice tají ve svém nitru napětí výbušné jako střelný prach.
Jsou tu ovšem všelijaké vymoženosti jako pokročilý ráz správy, soudnictví, celní úpravy a sešněrování hospodářského života. Jenže to všechno stojí peníze – peníze – ty dneska vládnou světem. A jestli se chce takový Francesco Sforza udržet v Miláně u moci, musí tu udržovat pořádný policejní režim. Jinak zjistí, že mu někdo vyfoukl moc před nosem. Tady se bez notné dávky vína nedá obstát.
Zbývá modlitba.
Modlitba, Magdo? Nenech se vysmát! Mrkni se na papeže.
Co je s ním? Svatý Otec Pavel II. dělá, co se dá.
Co se dá? Tenhle Pietro Barbo si počíná jako slon v porcelánu. Rozšířil kardinálský sbor, který už předtím byl dost velký a těžkopádný jako otelená kráva. Místo velkých postav minulosti jsou tam samí kloučci z předních italských rodin, církevním duchem a osobními zásluhami nijak nedotčení, zato však přístupní každému podrazu a intrikám. Většinou jim jde o koryta. Snaží se podojit církev, kde mohou. A kde na to vzít peníze? Desátky, odpustky a –
Bratr nedořekl, protože se skácel podlomený a hlava mu padla do vystydlých špaget na talíři, až zařinčel. Vyhlížel jako vhodný námět pro obraz Umučení svatého Jana.
Drobné mince si pospíšily z Magdiny ruky, aby upokojily šenkýře, a už se jedna zlomená třtina nakládala na vůz, aby se vyložila tam, kde měla být už dávno – v ložnici jejich rodinného sídla.
Můj Pane, obětuji ti všechno, o co mě požádáš, ozývalo se pak z klekátka v rodinné kapli. – Chci snášet utrpení těla a ducha za tohoto mého bratra v zajetí opilství. Dobře vím, že to není jenom jeho vina, když upadl do takové neřesti. Je to vina celé naší rodiny Panattieri, která chce, aby jí někdo zajišťoval blahobyt za každou cenu. Je to moje vina, že si dopřávám všechny vymoženosti této svobodomyslnosti naší doby, vzdělání a blahobyt, ale bratr na to doplácí, když se obětuje pro štěstí a blaho našeho rodu, ale jeho svědomí to neunese, a tak pije a pije. Kdyby nepil, musel by z té městské rady okamžitě utéci, ale naše rodina by zchudla víc než kostelní myš.
Ukřižovaný se pohnul na kříži, protože se s Magdou celý svět zatočil jako v divoké tantarelle.
Ještě téže noci uzrálo v jejím srdci konečné rozhodnutí. Ne, že by o tom neuvažovala už od útlého dětství, když sedávala s bratrem uprostřed zbožného otce a bohabojné matky v kostele svaté Kateřiny Alexandrijské. Tehdy bývala ještě naivním dítětem, které snilo o tom, že si ze své nevědomosti a zaostalosti udělá ctnost, a zapomínala na to, že svatá Kateřina Sienská byla do této nevědomosti zatlačena, ale ona to vše obětovala Ukřižovanému tak, že si ji Beránek sám vzdělal až k Učitelce církve. Od dětství ji však příklad svaté Kateřiny uchvacoval. Slýchala o sienské světici, když oslavovali bratří Kazatelé její svátek, když volali z kazatelny po jejím následování. Klekávala v mlčícím obdivu před jejím obrazem a z její duše volala k světici životní touha: Chci kráčet za tebou, Kateřino. Chci se podobně jako ty připodobnit se Kristu v jeho lásce k lidem. Toužím na sebe vzít kříž Páně a doplňovat, co zbylo z Ježíšova utrpení pro mne, jako nepatrný a přece nezanedbatelný článek Tvého tajemného Těla. Chci snášet očistná muka za mého bratra, opilce a poživačníka, spouštějícího se s kdejakou nevěstkou.
Někoho přitáhne Pán k sobě tím, že pošle svého věrohodného a strhujícího posla, kdežto jiného přitlačí jaksi odzadu prostřednictvím jiného, zcela protivného.
Prosím, otče, o přijetí do kajícího voje řádu bratří Kazatelů.
Cože? Ty, Magdo, chceš do našeho Třetího řádu?
Ano, otče, moc o to prosím.
Jenže to znamená také sliby.
Vím, otče, je to slib chudoby, čistoty a poslušnosti.
A víš, co je to samotný slib, votum, učiněný a přijatý zde před Bohem? – Na chvíli se dominikán odmlčel, a pak pokračoval: - Slib učiněný před Bohem je víc než tvoje přání, víc tvoje předsevzetí, protože si bereš samotného Boha za svědka. Je to přísaha, kterou si přibíráš k Desateru Božích přikázání ještě jedenácté, a to se ti navíc rozvětvuje do tří – do slibu čistoty, slibu chudoby a slibu poslušnosti. Samozřejmě, že přitom jako členka Třetího řádu zůstáváš ve světě, abys pomáhala Prvnímu řádu bratří Kazatelů a Druhému řádu rozjímavých mnišek, ale také konala pokání jako členka kajícího voje našeho řádu. Napřed musíš ovšem zvládnout přikázání Desatera, jinak bys o ně stále zakopávala, a stěží bys mohla zvládnout nějaké jedenácté přikázání.
Vím to, otče, a jsem ochotna se ještě víc ovládat a přemáhat pokušení těla, světa i ďábla.
Jenže k tomu, abys prožívala ducha těchto řádových slibů, by ses, milá sestro, musela nadobro rozejít se samotným způsobem života celé tvé rodiny Panattieri.
Chci to celý život podstupovat, abych byla také věrná své křestní nebeské přímluvkyni, svaté Maří Magdaleně, velké kajícnici.
Ovšem nečekej, sestro Magdo, že vstupem do Kajícího voje řádu svatého Dominika tě život hned oblaží deštěm růží a že od té doby budeš procházet růžovým sadem. Připrav se na to, že s obléknutím bílého roucha dostaneš za prvním rohem pořádný výprask už kvůli své příslušnosti k našemu řádu, z něhož vzešlo tolik nenáviděných inkvizitorů, jako byl třeba Torquemada, a vůbec kvůli Kristu poníženému. Budou tě nenávidět světáci, ale i mnozí křesťané, kněží a biskupové v církvi, už třeba z pouhé řevnivosti vůči tomu, jakého se ti dostalo vzdělání ve tvém rodném domě a ještě se ti dostane v našem řádě.
Jsem připravena, řekla Magdalena, spočívající posléze v prostraci na chladivé dlažbě před oltářem goticky rozklenutého chrámu svaté Kateřiny. Když se pak zvedla ze země a vyslovila své nejhlubší přání stvrzené slibem před Bohem a celou církevní obcí, sneslo se na ní bílé roucho, opatřené pásem a růžencem, zdálo se, že samo červené cihlové sloupořadí chrámu ustupuje před ní stranou. Čtyřboká kampanila se rozezvučela halasným zpěvem do širého kraje, doléhajícím až k podhůří Alp, shlížejících majestátně na celé to vlašské renesanční hemžení.
Takhle chci hlaholit do celého kraje, opakovala si Magda, abych tu boccacciovskou prostopášnost postavila na pranýř, třebaže nechci nikoho odsuzovat, a ze všech nejméně mého bratra. To si spíš sama stoupnu za ty hříšníky na pranýř, aby byl celý můj život řetězem skutků sebezáporu, odříkání a třeba i krutého týrání těla. Za každého poživačného Sforzu nebo medicejského prostopášníka musím kráčet jako kajícnice., abych byla smírnou obětí Bohu za všechna příkoří, za všechny urážky, jichž se Ukřižovanému dostává v hojnosti od celého světa, ano, i od mnoha křesťanů, vykoupených a obmytých drahou krví Kristovou.
Buch-buch-buch! – Ozývaly se rány z klenutého závětří před vchodem do kostela.
Co to tam přibíjíte, otče?
Ale – dekret Svaté stolice.
Co je to za dekret?
Jeden trinský bohatec je vyobcován z církve. Zabral nám totiž náš dominikánský majetek a zdráhá se ho vrátit.
Počkejte, vždyť toho znám od dětství. Pokusím se mu promluvit do duše, aby dal věci do pořádku.
Nemeškala a hned se za tím vydala:
Podívej se, kam až dospěly věci. Zrovna máš být vyobcován z církve, takže nemůžeš ke svátostem. Obral jsi dominikánský řád o majetek.
Nadutec se však na Magdu osopil: - K čertu s celým vaším řádem! Jste přece žebravý řád, tak jaképak chcete majetky? Osvobodil jsem dominikány od břemene majetku! –
Jenže řád potom nemůže jaksepatří plnit své poslání – chybí jim budova, kde by mohli učit a dům s lazaretem pro nemocné –
Chamtivci nenažraní! Ať si vyžebrají nový majetek!
Ale ten stávající majetek byl darován řádu právě s tím úmyslem dárce, aby sloužil jako škola a lazaret.
Kašlu na to! – Vyletělo z rozlícené masky trinského dravce a vzduchem se ohnala silná pravice: Bác!
Magda skoro zavrávorala a slzy se jí vehnaly do očí.
Jde o spásu tvé duše.
Bác! – Otřásla s ní další rána, div že neupadla.
No dobře, - to bylo pro mě, ale co dáš dominikánům?
Zlostně vytrhl jezdecký bičík a třískal do ní vší silou.
Snášela to mlčky s pokorou, a pak se už jen modlila:
Bože, uděl mu milost obrácení a spásy. Kéž neodejde ze světa bez usmíření s Tebou!
Přes všechny prosby, zůstalo srdce zatvrzelé vůči Božímu milosrdenství.
Bože - odpusť mi - hříšné, vzlykala před Ukřižovaným, - že mám tak slabou modlitbu, - sotva se dozvěděla o hrozném konci zbohatlíka:
Strašné! Dostal mrtvici a zemřel bez usmíření s Bohem i s církví.
Buď milostiv, Pane, jeho duši, prosila Magda, když celou noc pokořovala své tělo trýznivou bolestí.
V dalších dnech vykročila do trinských ulic, aby pomáhala chudým.
Nebyla to však jen nějaká okázalá lidskost, která se teď prodírala k uplatnění v umění a stavitelství, která byla jen zpovrchněním křesťanské lásky a jež viděla v člověku jen člověka. Tohle byla nadpřirozená láska Boží, ale ne někde v nadoblačném snění, Toto byla živá láska v lidském vtělení, která nachází v každém trpícím a prosícím trpícího a prosícího Krista.
Z kazatelny se ozývalo: Kristovým nepřítelem nejsou hříšníci, nýbrž samotný hřích a strašná nevzdělanost v učení víry. Odtud pramení zaslepenost a všechny další hrozné důsledky.
Musíme učit, - mínila sestra Magdalena, ale postrádáme školu.
Tak přistavíme malou školu vedle kostela, rozhodl převor.
Opatřím na to prostředky od rodičů. Ať na to padne moje věno!
Tak vida, najednou ti je zhýralý bráška k něčemu dobrý, posmíval se jí bratr, a neodpustil si přitom rýpanec do církve: - Ovšem dávat něco do církve, když má v čele takového Sixta IV., je jako házet to rovnou do žumpy. Medicejská banka už praská ve švech, když má financovat celý nákladný papežský dvůr, takže co nevidět vezme papež na milost banku rodu Pazzi. Napřed ovšem bude muset někdo zařídit smrt vévody Galeazza Maria v Miláně a bratrů Medicejských ve Florencii.
Je zajímavé, jak někdy dovede Bůh vložit prorocká slova i do hříšných úst, jako tomu bylo třeba v případě Kaifáše.
Nová škola se rychle naplnila trinskou mládeží. Sama sestra Magda se postavila do popředí, když nebyli po ruce otcové dominikáni. Sotva se ukázalo, že tam učí někdo z trinských, či přesněji jedna z trinských rodaček, a dokonce způsobem neobvykle školským – svatý Tomáš v Dantově podání svěží a zpěvnou mateřštinou, ukázala se škola příliš malá, a musela se zvětšovat.
Mluví způsobem, který je i pro nás, kněze, velmi podnětný, - uznávali dominikáni.
Tak tam voďte i novice, navrhl otec Šebestian Maggi z Milána, a dopřejte sestře Magdaleně, ať se jim věnuje. Vždyť je o ní široko daleko známo, jak ráda se věnuje mládeži a dětem. Ani bezdětné manželky neopomíjí a mnohdy jim vyprošuje od Pána požehnání. Tak může přinést požehnání i našemu řádu.
Sotva poznala Magda otce Šebestiana, nastalo mezi nimi velké souznění duší.
Kdyby se tak povedlo v našem klášteře obnovit původní Dominikovu řeholní kázeň, osmělila se Magda.
To je cesta, kterou doporučuje otec Rajmund, - zazářil otec Šebestian, ale v trinském klášteře to nešlo tak nadšeně. Někteří bratři by spíše přijali zoctovatělé víno, ba i nějakou přiboudlinu, než přitužení řeholní kázně.
Ovšem rozhlédněte se kolem sebe, bratři! – řekla Magda: - Hlava církve, papež Innocenc VIII. se drží zuby nehty Petrova stolce, aby co nejvíc zaopatřil své nemanželské děti. Nakonec na ně dostává peníze z Cařihradu, protože vězní sultánova bratra Džema. Znepřátelil si neapolského krále a spojil se proti němu s mocným baronem jihoitalským. S podporou Benátčanů volá do země dědice anjouovských nároků. Jednou nám naši rodnou hroudu zdupou francouzská kopyta! Volám vás, všechny, k pokání, k obnově řeholní kázně, k modlitbám.
Zanedlouho se obnovné úsilí naplno ujalo v trinském klášteře, kde bratři najeli petrovsky na hlubinu. Z kláštera se toto úsilí o hlubší prožívání řádu rozšířilo do celého města.
Když pak se jednou skutečně naplnilo Magdino proroctví, za prudkých francouzských nájezdů, Trino zůstalo uprostřed zpustošené krajiny a vesnic ušetřeno veškeré pohromy.
Do tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha, - zpívali bratři u jejího lůžka, když opouštěla svět dne 13. října léta Páně 1503. Od té doby rostla její úcta až dodnes. Papež Lev XII. potvrdil její úctu léta Páně 1827.
+++
ŽÍT V OBKLÍČENÍ SRDCE
KDYŽ KOLEM JÁMY PADAJÍ
A NEBE BRONZOVÉ JE

BÝT TAK NÁHLE
V DLANÍCH SKÁLY VRYTÉ
VYHLÍŽET DIVY NA HLUBINĚ
Jan Prachař
+++
NEJSKRYTĚJŠÍ TAJEMSTVÍ
(bl.Benvenuta Boiani 30/10)
Inu, na světě jsou místa vhodnější a příznivější k lidskému životu, kdežto jiná škodlivější, tvrdil kupec v krčmě. – Proto my kupci, vytržení ze svých domovských kořenů, stále těkáme světem za lepším bydlem jako věčný Ahasver.
Jářku, osud je osud, povzdechla si kterási bludná duše od stolu bogomilů, přicházejících sem z bulharských končin.
Neexistuje žádná neměnná, osudově nutně působící síť nezdravých míst. Cožpak nevíte, že Božím působením skrze Ježíše Krista přišla spása lidstvu i světu, a že Boží vláda v tomto světě už začala a stále se šíří? Působnost všech neblahých míst není trvalá, nýbrž jen dočasná, volal bratr Kazatel: - Tak jsou mnohá místa na zemi požehnána působností Boží skrze Krista a jeho svatých apoštolů. Díky Bohu se některá místa na světě už stala požehnaná a počátkem nové země proměněné v Kristu.
Ukažte si takové místo, uchechtl se kupec, čekající v Cividale del Fruili na zvětšení kupecké karavany, proudící sem dílem z Dalmácie, dílem od Benátek, a vyhlížející v tomto alpském podhůří nosiče a zdatný doprovod pro další putování Jantarovou stezkou.
Tak se podívejte támhle - na druhou stranu toho Ponte del Diavolo. Tam už na vás čeká kostel svatého Martina. Kdysi sem přicházel mladý voják s římským jízdním plukem z uherských nížin, aby pak po svém proměnění Kristem v jeho svatého poustevníka Martina, milostivě poznamenal toto místo.
My známe jen místa poznamenaná škodou, opakoval tvrdošíjně bogomil.
Ano, jsou taková místa, kde žili a působili ti, kdo se oddávali těžkým hříchům a neřestem, a do jejich činnosti se vměšoval zlý duch. Tak mluví apoštol Jan ve Zjevení o nebezpečném místě v Pergamu: Vím, v jak nebezpečném místě to bydlíš: tam, kde je trůn satanův... Máš tam lidi, kteří se drží učení Balaamova... jedli z masa obětovaného modlám a dopouštěli se smilství...(Zj 2,13-14)
Áále! – Co to meleš! – Překřikovali bogomilové otce Kazatele.
Ano, jsou místa, která bývala následkem působení nějakého činitele, svůdná pro konání pohanských obřadů. A protože tyto hrozné obřady a oběti bývaly spojovány s neřestmi a pověrami, snadno se do nich vměšoval vliv ďábla, což všechno nějakým způsobem poznamenávalo samo dané místo. Avšak ani taková místa, odkud se šíří zlo a zkáza, nejsou navždy, ani neodvratně zatížena zhoubným vlivem pověr a démonů. Někdy se stačí na takovém místě pomodlit či posvětit je bohoslužbou, aby se místo zbavilo hrozného vlivu. Jindy naši otcové budovali na takových místech chrámy, které bývaly zasvěcovány zvláště svatému Michaelovi, aby s Boží pomocí byl neustále přebíjen škodlivý a nezdravý vliv, ať už byl původu pozemského, pověrečného či démonického.
Už dávno jsou přebíjeny takové neblahé kraje. Jděte se pomodlit do kostela nebo do kaple, a hned zakusíte na vlastní kůži místo pravé harmonie, kde se uzdraví každý churavý a najde pokoj věčný žid stejně jako bludný bogomil.
Samotný Bůh je navěky zdrojem a počátkem veškerého požehnání. Od Boha pochází veškeré požehnání, a také dovoluje nám, povolaným, abychom vzýváním Božího jména udělovali požehnání a ve jménu Ježíše Krista zahrnovali Božím požehnáním jiné lidi a stvořené věci.
Když Bůh žehná sám nebo skrze své posvěcené posly, tedy se pokaždé zaslibuje Boží pomoc, ohlašuje se Boží milost, hlásá se věrnost s ujednanou smlouvou. Pokud žehnají lidé, tedy chválí Beránka dobrého a milosrdného.
V místě opakovaně požehnávaném Božími svědky, ale i proklínaném kupci s karavanami a bludnými bogomily, přecházejícími přes řeku Natisone po prohýbajícím se Ponte del Diavolo, obšlapoval kolem své krásnější polovičky, již po sedmé v požehnaném očekávání, její mužíček, čile rozhazující rukama:
Jestli to bude, Albertino, zase holka, tak se z toho snad zfanfrním? – Brebentil pan Boiani s hlavou s očima navrch podoben rejnoku Batoidea.
To si celý ty, vždycky věrný svému jménu Konrád čili Kounrat, smělý rádce. Jestlipak to tak všechno dělávají podle vašeho mužského návodu také ty vaše severské Brunhildy? Nechtěl bys náhodou jednou rodit za mě?
No, už bych taky chtěl konečně jednou vidět nějakého syna. – Řekl skromněji a pak ji něžně políbil. Miloval ji jako žádnou jinou. Proto když se dům po sedmé naplnil dívčím pláčem, volal radostně:
Sia anche questa ben venuta! – Budiž je nám i tato vítána!
Jak se bude jmenovat? – Ptal se kněz.
Benvenuta.
A tak ve jménu požehnání stékala křestní voda po jejím tělíčku, aby Boží Duch vtiskl dušičce nesmazatelné znamení. Jakého požehnání? Jedině Božího, jiné není, a Konrád toužil koneckonců víc po slávě Boží než po slávě svého rodu.
To, co se tu zrodilo z vody a ducha, přesahovalo všechny možnosti kupců, ochotných kdykoli cokoli komukoli přivést třeba až z druhého konce světa, jen když dobře zaplatil, i všechno blábolení bogomilů a ostatních zatemnělých snílků, hledajících štěstí mimo církev.
Tak mi to, prosím vás, ukažte! Ať si to mohu ohmatat a zvážit, přeměřit a ochutnat, vyposlechnout vlastníma ušima, než za to vydám nějaký zlaťák! – Uchechtávali se kupci.
Nikde nevidím nic, po čem toužím, - zatvrzovali se bludní snílci, toulající se křesťanským světem, aby sem tam utrhli kousek štěstí, rašícího na kamenné silnici antického Říma. To, co se tu dělo, nedělo se tak halasně, jako když kupec vyvolává své zboží na trhu, aby měl co nejlevnější živobytí, ani tak smyslům dostupným způsobem, jak by ve svých divokých snech očekávali strašní snílci z řad bogomilů, přečistých katarů a jiné chásky, vyhledávající požitek za pět prstů.
Bylo to skryté jako sám Původce všeho, který, ač dává vše, nikomu se nevnucuje, protože je to skutečně kavalír, který stvořil člověka svobodného, a proto či počíná tak diskrétně a nesměle, že se tomu, kdo pochybuje o jeho skutečnosti, opravdu zdá, jako by ani nebyl.
Co je to tajemné volání? Kde se bere to pouto, které přitahuje každého člověka, dokud má čisté srdce, nezacpané přemírou domnělých informací, podbízejících se pod záminkou osvěty? Pokud jenom hrstka těchto dětských duší, tak jedinečně připravených k přijetí velkých milostí, dospěje k cíli, není tím vinen Bůh, nýbrž závada je v přijímači – zbahnilá společnost a zvrhlé příklady ostatních, liknavost následovat Boží hlas i za cenu velkých obětí, špatné vedení zvláště v okamžicích velkého rozhodování.
Čím to, že Benvenuta nedovedla ještě vyslovit máma, ani táta, ale dovedla udělat ručkou znamení kříže, ale ne jako nějaká opička, nýbrž s hlubokou otevřeností a zaujetím pro tajemství? Jistě proto, že lidské řeči o Bohu a o víře, o výchově dětí se odedávna vedly a vedou dodnes, ale příklady táhnou. Nesporně i proto, že také andělu strážnému, Matce Boží, svatému Martinovi jakož otci Pellegrinovi se přiznávala jejich závažná úloha, a že se nepodcenila ani úloha společné modlitby v rodinném kruhu i před oltářem. Kostelík Matky Boží nad severním břehem řeky Natisone, odedávna zvaný Tempiero Langobardo, nebyl nikdy prázdný. Prosté a názorné obrazy byly odedávna Benvenutě biblí, ale také názorným životem svatých. Propastná strž s proudem řeky Natisone, přes kterou klene Ponte del Diavolo, bývala pro dítě k zahlédnutí jen štěrbinami v uzavřeném dřevěném průchodu. Kdo tam propadl, nevyvázl. Proto se konalo znamení kříže před vstupem na most i po sestupu na zem. Polohlasné modlitby za všechny hříšníky zněly v dřevěném průchodu mostu ještě dunivěji a důrazněji než jinde.
Láska všemu věří, všeho se naděje, všecko vydrží. Nestačí modlitba. Musíme konat pokání za ty, kdo se lehkomyslně nebo zvědavě přiblížili k ďáblu, dávno sice poraženému a spoutanému, ale přesto neztrácejícímu svou nebezpečnou existenci. Příklad svatého Martina, dělícího se s žebrákem o plášť, nebo svatého Dominika, z jehož ošoupaného hábitu se ozývá cinkot řetězu, kajícně spoutávajícího tělo, a především samotného našeho Pána, podstupujícího za naše hříchy utrpení v okovech, bičování a korunování trním, a nakonec i smrt na kříži, to vše je strhující.
Cos to kolem sebe namotala, dítě! - Vyhrkla zděšená maminka, když přispěchala k dusící se dívce.
To – to je pokání za ty – chudáky - co tak strašně dopadli, vyrážela ze sebe dvanáctiletá dívenka.
Tohle ne! – Zlobila se máti, a snažila se jí sejmout pouto, které si zasukovala tak, že nebylo možno s ním pohnout.
Vždyť už se v tom celá dusíš! To lano se ti zarylo úplně do masa! To musí strašně bolet – sssss! – Vyrazila ze sebe bolestínsky máti.
Zbývá jedině operace, rozhodl narychlo povolaný ranhojič a už si chystal náčiní.
Můj Pane, pomoz! – Vydechla dívka z posledních sil.
Pojednou, když už hrozilo, že se udusí v tom těsném sevření, nastalo uvolnění, a lano se volně svezlo na zem.
Fanatici! – Ušklíbl se ranhojič.
Jako by nestačilo dost utrpení, které nám páchají Tataři! – Mínil kupec na trhu.
Potom však navštívil Benvenutu docela jiný host. Přišel uprostřed noci, když klečela před křížem, a kříž rozostřil a v temném pokoji se rozjasnilo. Tehdy se v pokoji objevil záplatovaný hábit. Z prostého, ale čistého roucha zazněl laskavý hlas Otce Dominika:
Měla bys to vyznat ve svaté zpovědi.
Když se pak vyznala z lásky k Bohu, která vede až k násilnému pokořování vlastního těla, zpovědník jí zašeptal:
To je přehnané, Benvenuto.
Když já si nemohu pomoci, otče.
Jak to, že si nemůžeš pomoci?
Samou přirozeností směřuji kamsi dál, až za práh smrti, přes Ponte del Diavolo nad údolím Natisone,
Přes Ponte del Diavolo?
Jenže moje smysly jsou tak omezené k vidění otcovského i mateřského vedení přes ten Ponte del Diavolo nad údolím Natisone a moje tělo je tak těžkopádné a nejisté na tomto přechodu, i moje víra je strašně slabá. Ještě, že mě kněz poučuje Božím Slovem a posiluje Tělem Páně. Kráčí vstříc mé těžkopádnosti a posílá mi Boží Slovo a Ježíše jako mého Bratra.
Nesmíš si přivodit žádné zmrzačení, protože bys tím ničila Boží dar, totiž především život. Udělej si takové předsevzetí, ano?
Budu se mírnit, ale v nějaké míře musím své tělo krotit. Neobejdu se bez toho.
Jak to myslíš?
Nejistě pokrčila rameny: - Nevím, otče. Nemám žádný promyšlený plán. Každý můj další krok je nejistý jako chůze po tenké lávce nad propastí či jako přechod přes Ponte del Diavolo nad údolím řeky Natisone.
Pokaždé se upínám jenom na ten následující krůček a vyprošuji si k němu sílu a ještě větší milost a ochranu anděla strážce. Kdykoli ve mně přijímá chlebový Beránek nějaké uplatnění, děje se to krok za krokem. Přitom se nic neopakuje, a právě tato chvíli je ta jedinečná, pro kterou jsem se narodila. Dílo vnuknuté milostí vyžaduje přinejmenším právě takovou milost, jakou potřebuji k odhodlání se vykročení, ještě také k svému provedení do všech důsledků.
Horoucí touha po dosažení co nejtěsnějšího spojení s Bohem den ode dne plnila dospívající dívku moudrostí, přesahující meze ryze lidského chápání. Před duchovním pohledem čistého srdce se objevilo tajemství bytí a života v jiném rozměru. Rozjímáním si osvojovala všechno oddělené od všednosti, aby to přešlo k nejvyššímu smyslu. Rozjímání se totiž opírá o všechno oddělené od všedního a směřuje k projevu nevšedním způsobem.
Vždyť už jsem ti to několikrát říkala, aby sis oblekla ty krásné šaty po mně, - dobírala si ji starší sestra: – A taky si připni, Benvenuto, tyhle náušnice, abys vypadala k světu.
Jsou tu i nějaká líčidla, které nabízeli kupci, - ozývala se další sestra.
Benvenuta zavrtěla hlavou a ponechala si škrabající oděv z režné látky, zanechávající na jejím těle odřeniny.
Vy si podle všeho myslíte, že nejlepší vyhlídky na úspěšné uplatnění nám poskytuje mládí a tělesná krása, kdežto dospělost a zralost že přináší ústup ze života, množící se nemoci, pokračující slabost a ochablost. Život Slova věčného života podléhá jinému měřítku.
Co to brebtáš, Benvenuto?
Oči sester byly na ní přibité jako na cizokrajném zvířeti či neznámém zboží, ale pak se odvrátily.
Zpočátku se mi to volání zdá nezřetelné a nudné. Když vám mám něco o tom říct, cítím se být v obklíčení.
Proč? - Jakto?
Hm - překážky zvenčí, ale i zevnitř. Když ale pevně sevřu tělo a pokořím je, tak nalézám rovnováhu, že se tomu nestačím divit. Jako by mé pokořování těla, obětované kvůli Beránkovi, bylo vytrhováno z mé bytosti. Tajemně se to ode mě odděluje a nabývám neočekávaně úžasného rozletu. Nejraději bych se stáhla před kříž, abych pokojně sledovala svůj životní úděl z Pánova nadhledu.
I když se Benvenuta podle pokynu zpovědníka mírnila v drastickém pokořování svého těla, Bůh měl s ní jiné plány, než chápala sama a než mohl pochopit zpovědník z místního farního kostela.
Nezůstávej stranou, ozvalo se z oltářního obrazu Matky Boží.
Kam bych se poděla, Matko Páně?
Skryj se pod můj plášť.
Pod tvůj plášť?
Do kajícího voje řádu svatého Dominika. Můžeš dál žít ve světě, ale budeš pod ochranou mého blankytného pláště.
Když chce vstoupit do toho Třetího řádu, nebraňte jí v tom, vzkazoval otec, věnující se obchodu až někde v Hamburku a vracející se domů jen zřídka.
Slibuji, pronesla mladičká novicka, a pak ji zahalilo bělostné roucho, pevně stažené pásem s růžencem.
Nyní se pod ochranou Královny řádu bratří Kazatelů nechávala Benvenuta povznést do oněch oblastí mystického života, které jsou připraveny pro každé Boží dítě, ale jen málokteré tam pokročí. Začala žít v onom světě, který svým bohatstvím přesahuje meze běžně vypočítavého lidského ducha.
Ale co z toho, prosím tě, máš? Vždyť tě to přece vůbec nemůže těšit!
Radost, kterou prožívám v rozjímání, je víc než nějaká sladkost z trhu Cividale del Fruili. Takový blaživý zážitek v tajemném souladu a zalíbení z nejvyššího dobra. Takové láskyplné splývání, a to úplně bez obav, že bych se někde ztratila. Rázem poznávám, že jsou mi Otec nebeský a Máti nadhvězdná a Bratr Ježíš důvěrně blízko, a k tomu za mnou často přichází svatý otec Dominik a všichni se mě těsně dotýkají a jsou mi důvěrně blízko, takže nepropadnu do údolí smrti.
Jak jen se to všechno dobrodružství odvahy vzdát se sebe sama pro Krista po boku svatého Dominika liší od snažení a touhy velikánů světa! I ve světě se zástupy uvádějí do varu působením vynikajících jedinců, ale pokaždé je v tom něco křečovitého a strnulého. Jako záchvat větru, který občas zavane, pozvedne ze země listí, aby se za bezvětří zvolna snášelo zpátky k zemi. Jak svobodná, pokojná a vznešená je naproti tomu moje vůle! Co by mě mohlo zastavit? Kdo mě odloučí od Kristovy lásky?
Když se něžné dívčí oči vpíjí do Ukřižovaného a mladičké tělo se tiskne k Ježíšovi na kříž, zastavuje se čas, proud řeky Natisone vázne, a ruch kupců a těkání zbloudilého davu a katarských hledačů pravdy mimo církev se slévá v jednolitý dunivý hukot. Všechno, co se odehrávalo v jejím životě, splynulo v plameni tiché a odevzdané lásky.
Zde jsem, vydechl jí do srdce Ukřižovaný, který se rozhodl za ni dýchat, žít i umírat, - aby vzápětí nechala rozplynout všechny vzdušné zámky lidského snění, a do ohniska jejího života vstoupil sám Pán. Tak převládlo v jádru jejího života ono božské: jsem, který jsem, - nad celým lidským já.
Vstávej, Benvenuto! Už je ráno. Půjdeme do kostela.
Nemohu se pohnout, - ozývá se z lůžka.
Co je ti? Přivoláme felčara.
Co říká felčar? - Pokrčená ramena, pohledy plné účasti, na čele otazníkovité vrásky: - Hm, je ochrnulá.
Musí to být pro tebe strašné, že se nemůžeš zvednout a proskočit po Cividale del Fruili!
Že se moje tělo nemůže pohnout, to mi tak moc nevadí, ale horší je, že nemůžu účastnit mše svaté a chval spolu s ostatním řádem.
Odnesu tě tam, nabízí se sestra.
Pět let se přičinlivá sestra trmácí s kostrbatým balíkem v bílém balení, až se z nich stanou bizarní figurky k smíchu škodolibým měšťanům. Vypadalo to, jako by někdo stěhoval do kostela starý kredenc nebo aspoň malé varhany.
Kdybyste si mysleli, že bude Benvenuta obtěžovat své okolí svými stesky a nářky, neznali byste ji. Nebyla to žádná mátoha, nýbrž jaksepatří houžvička, které nějaký ten šrám a podlitina nepřipadly cizí. Když jí zpovědník zakázal dlouhodobé posty a trýznění těla do krve, a ona poslechla, Bůh na ni dopustil právě takové utrpení a ještě horší. Tak Bohu stále blahořečila. Z téhle lidské trosky nepřetržitě vycházelo velebení Boha, díkůvzdání Kristu, chvála Matky Církve a svatého Dominika. Ukazovalo se jako by se v tom bělostném uzlíčku otevřela planoucí výheň lásky.
Uličkami Cividale del Fruili se neslo místo ladných tónů funění a hekání. K tomuto každodennímu vystoupení trmácivé dýchavičnosti se však připojily pisklavé a zajíkavé zvuky, neboť se k celému dopuštění přidružilo šestého roku cosi jako rozedma plic a záchvaty astmatu. Jako by na celé této patálii nebylo pořád ještě dost, klešťovitě sevřely dívku žaludečné křeče, takže bývala zkroucená jako posolená ústřice. Ač nabyla vzhledu dávné etruské vykopávky, ani slůvkem si nepostěžovala na hrozný úděl. Naopak se dokonce zdálo, že má ve tváři pokoj, ba skoro nemístně vyzařující nadšení.
Jak by ne, když trpěla s Kristem, který strádá až do konce věků ve svých vyvolených, a nepřestane, dokud utrpením jeho věrných nebude vyvážena míra hříchů. V kontrastu k tělu, procházejícímu lisem, drtícím všechno přirozené, vydávala ústa a celé srdce tím větší díkůvzdání a chvalozpěv. Každému, koho Pán navštívil bolestí a utrpení stačilo zahlédnout nebo jen zaslechnout Benvenutu, přibylo odvahy a důvěry v Pána.
Neopouštěj mě, otče Dominiku, ve svých přímluvách! Slibuji, že vykonám pouť k tvému hrobu, otče hříšníků! – Volala pak v dominikánském chrámě, kde se jí coby účastnici kajícího voje řádu odedávna otevíral příval těch nejvyšších Božích milostí.
Proti veškeré bezradnosti místních i cizích felčarů se k dívce nachýlil, aby jí zašeptal do přímo srdce:
Vstaň, má dcero, a pojď za mnou.
Tohle že smím, můj Pane? – Přimknula se ještě víc k Ukřižovanému.
Svou láskou ti uděluji život poznání a lásky. Vlévám ti ji Mým Duchem do mysli a povznáším tvou vůli. Ponechávám ti svobodu, ba dokonce ji zvětšuji. I když svou láskou pohybuji tvou vůlí, dopřávám jí být současně také základem pohybu a projevovat se láskou. Moje vlévaná milost i láska, působí souladně s tvou přirozeností k dosažení vlastního cíle. V tomto souladu přirozeného s nadpřirozeným je sdílení Mé neochvějné vůle s tvou vůlí. Tvá duše tím přesahuje sebe samu, aby se sjednotila s Mým Slovem. Teď prožíváš blahoslavenství, když lačníš a žízníš po spravedlnosti. Dar rozumění ve tvém rozjímavém životě odpovídá vlastnosti tvého rozumu, který proniká k důvěrnějšímu poznání.
Toho dne nikdo nemusel pomáhat stěhovat varhanovitě se rozkládající těleso z chrámu, protože Benvenuta snadno a pružně povstala od oltáře a s očima všech přítomných užasle přibitýma k sobě, vykročila směrem domů. Co na ní viděli oči místních zvědavců, zvyklé pást se na trhových atrakcích a vystoupení potulných pierotů? - Holé, prázdné nic, protože byla vždy tak chudičká ve všech okázalých projevech. Byla to krása neznámá světu a skrytá všem zvědavým pohledům.
V následujících dnech se vydala na pouť do Bologni, aby vzdala a hold svatému Dominikovi. Otcové dominikáni ustrnuli při jímavém volání kajícnice:
Můj Pane, nemohu už déle snášet zdejší vyhnanství, které mě drží daleko od tebe. Pro drahou Krev, kterou jsi prolil za mne a za všechny hříšníky této země, prosím tě, abys mě vysvobodil z tohoto bídného života, který je stínem smrti. Dej mým očím zazářit krásným a věčným světlem, jímž jsi ty sám!
Bylo to však předzvěstí blížícího se konce její pozemské pouti.
Ach, proč jen si Bůh bere za světa tak slibnou mladičkou dívenku, vzdychalo pár útlocitných postaviček z Cividale del Fruili, ale Benvenuta za nimi stačila zavolat:
Raději být mladičký v nebi, než být starý v pekle!
Na jejím hrobě, poznamenaném mnoha vyslyšenými modlitbami, se dodnes schází zástupy poutníků. Papež Kliment XIII. potvrdil úctu bl.Benvenuty léta Páně 1763.
+++
Kde jsi?
Kdy jsi žil?
Kam jsi šel?
Hledám Tě
Hledal jsi mě přede mnou
Volám Tě
Volal jsi mě než jsem byl
Když jsem zapomněl
Vzpomněl sis
Daroval jsi
Abych mohl darovat
Co slyšíš?
Co vidíš?
Co cítíš?
Jsem s Tebou
Protože Ty jsi sám
Jan Prachař
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA UZ OSVĚTIMI
MYSTIKA NEBO ASKETIKA?
 
Povrchním pozorovatelům se zdá, jako by mystický život v jeho nejvyšších stupních byl vyhrazen pouze nějakému vybranému hloučku zvlášť omilostněných jedinců, zatímco většině ostatních Mých dětí jako byl umožněn pouze život odříkavosti, prostě askeze. Ve skutečnosti zvu všechny Mé děti k dosažení nejvyšších stupňů mystického života, když je vyzývám, aby byli dokonalí podle vzoru našeho věčného Otce v nebi. Je třeba si stále důkladněji objasňovat obsah slova mystika stejně jako asketika, aby jasně vynikla jejich vzájemná souvislost a neoddělitelnost, platná pro každého.
Slovo askeze pochází z řečtiny. Atleti, kteří se připravovali na zápas, cvičili svaly a pěstovali celé tělo tak, aby bylo pružné a schopné získat vítězství. Proto se zříkali všeho, co by mohlo škodit jejich tělesné zdatnosti. Svatý Pavel připomíná tuto skutečnost, když vybízí k duchovnímu boji. „Každý, kdo závodí, zdržuje se všeho; a oni to činí, aby obdrželi věnec porušitelný, my však neporušitelný. Já tedy běžím a zápolím ne jako do vzduchu bije, nýbrž trestám své tělo a podrobuji je služebnosti.“ (1Kor9,25) Askeze je praktické úsilí o dokonalost. Je to pojem, který zahrnuje všechna cvičení, potřebná k tomu, abys ovládl vášně a nezřízené sklony a zařídil celý život ke službě pro Mne.
Nepochopíš pojem askeze, když si nepřipomeneš, jaký je tvůj stav po dědičném hříchu. Rozpor mezi požadavky ducha a těla je ti známý. Zneklidnělé smysly a rozbouřené vášně stojí často proti tomu, co by chtěl duch. Ve skutečnosti žádné sebeovládání se neobejde bez nějaké askeze, která má v sobě prvky sebekázně, odříkání, sebezáporu a umrtvování. Pravá askeze ovšem chce víc než jen vychovat člověka, nýbrž má na mysli Moje dítě, které se Mi má co nejvíce podobat. Proto sebezápor, odříkání, které ti askeze ukládá, sleduje tvoje připodobnění se Mi tím, že ti vytvoří v nitru soulad všech schopností a podřídí je Mně. Tohle není žádné nepřirozené ničení člověka a jeho sil, jak to našeptává klamný duch světa. Kvůli tomu, že někdy používáš tradičních výrazů jako umrtvování, zničení vlastní vůle, odříkání, nelze říci, že by smysl askeze spočíval v sebeničení. Cílem pravé askeze je navodit v tobě onen původní přirozený stav, který vládne ve tvém těle i duši při tvém stvoření, když tělo bylo dokonale poddáno duchu a duch Mně. Když byl tento původní přirozený dokonalý soulad těla a ducha ztracen hříchem a na dně tvé duše zůstává jen touha po jeho návratu, pak nezbývá než bojovat za to, aby se ve tvém nitru navodil podobný stav sjednocení všech sil k jednomu cíli - k Mé oslavě a spáse tvé duše.
Hledáš-li smysl života v něčem jiném, než ve Mně, pak jen dokazuješ, že nevíš, kdo jsi. Tvoje nesmrtelná duše ví, kdo jsi, ale tělo se často následkem ztráty původní neporušenosti hříchem brání tomu, aby ve všem poslouchalo duši. Proto se neobejdeš bez askeze, která tě očišťuje od hříchů, obnovuje rovnováhu mezi duší a tělem, a takto připravuje tvou duši na spojení se Mnou.
Kdo chce přijití za Mnou, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj každodenně a následuj Mě. (Mt 16,24) Nejde o samoúčelný sebezápor, nýbrž o Moje následování. Proto od té doby, kdy ti jako tvůj spasitelný Bratr předkládám program tvého sebepřekoná s Mou pomocí, jdou zástupy v Mých stopách a uvádějí v život Moje slova. Je to boj o Mne bratrského i otcovského.
Askeze má různé prostředky k dosažení cíle. Jsou to prostředky božské, jako svátosti. Používej však také prostředky lidské, které tě mohou vést k cíli. Zpytováním svědomí si připomínej stav své duše, modlitbou si vyprošuj Mou pomoc, potřebnou k uskutečnění svých předsevzetí. Sebezapíráním vášní rozbouřených do vášnivosti a umrtvováním znepokojených smyslů, ničením lenosti a ostatních neřestí získáváš vládu sám nad sebou a dosahuješ větší svobody. Úkonem ctnosti nábožnosti vzrůstá tvůj důvěrný vztah ke Mně. Tak stoupáš v mystickém životě stále výš k dokonalosti, ke Mně, který ti jdu v ústrety, takže tvoje očistná cesta přechází v Moje osvícení, dokud nenastane sjednocení, cíl veškerého tvého duchovního snažení.
Pojem mystiky není ani u všech osvícených učitelů duchovního života stejný. Proto je několik škol duchovního života, které sice usilují o stejný cíl, ale různými cestami. Vydáš-li však cestou svatého Tomáše, pak se ti mystický život stane normálním pokračováním a řádným dovršením běžného života mravního. Mystický život je v podstatě život v posvěcující milosti ve svém vrcholném rozvoji. Je to život skrytý ve Mně (Kol. 3, 3), neboť když se tvá duše očistí od světa a zbaví sobectví, je uschopněna, aby byla naplněna Mnou a žila ve spojení se Mnou. Na tomto stupni duchovního života zakoušíš Moje mocné působení v sobě, poznává Mne téměř zkušenostně v důvěrných zážitcích a mravně se otevíráš stále více Mému přetvoření (Ga 4, 19) a abys krok za krokem přerůstal v Můj dokonalý obraz (2Kor3,18). Tvůj přátelský život se Mnou, v kterém zakoušíš Mou důvěrně a něžně blízkou přítomnost, poznáváš Mně téměř zkušenostně, pronikáš hluboko do Mých věcí a těšíš se z tohoto poznání, je podstatou tvého mystického života. Někdy přistupují k této podstatě mystického života Moje mimořádné dary, jako vidění, soukromá zjevení, proroctví, vytržení a jiné mystické jevy, ale ty nejsou jeho nutnou složkou, ani nejsou podstatnou pro tvou svatost.
V každé duši, která žije v posvěcující milosti, je mystický život, třebaže pouze neuvědoměle, skrytě. Stačí jen rozvinout tento život, tak jako je třeba rozvinout rozumový život, a projeví se naplno. Ostatně i sám věčný nadpřirozený život je život milosti, dokonale rozvinutý po dlouhé a pomalé cestě života Mého dítěte na světě.
Mystik má zkušenost o nadpřirozené skutečnosti, která doprovází cílevědomé prožívání milostí a ctností, jež ji doprovázejí. Je to zkušenost nevýslovné lásky Mne bratrského i otcovského i přátelského, a Mé zvláštní trojosobní přítomnosti v duši ve stavu milosti. Mystický život spočívá právě v této osobně osvojované zkušenosti nadpřirozena. Proto mystikové často postrádají přesné výrazy při popisování těchto věcí, avšak jejich řeč je živější a určitější než teologický způsob vyjadřování. Teologové hledají obdoby a obrazy, které jsou zjednodušující, mohou někdy vést i k bludu, ale ve skutečnosti jsou nejzpůsobilejší k tomu, aby nahradily samu barvitou a členitou zkušenost těchto zážitků. Když slyšíš učitele duchovního života vypovídat o přetvoření člověka ve Mne, musíš si tato slova rozvádět a uplatňovat na celý nadpřirozený život, který ti dávám v milosti.
Na rozdíl od asketického života, kde se uplatňuje hlavně lidská činnost, život mystický je převážně pod vlivem Mého působení. Čím výše stoupáš v mystickém životě, tím více ustupuje tvoje vlastní činnost před Mou činností. To však neznamená, že by ses přestával ovládat a ztrácel svobodný nadhled nad sebou. Také pod vlivem Mého působení zůstáváš svobodný, a proto jsou tvoje skutky záslužné. Jenže tím, že tvoje vůle je stále shodnější s Mou vůlí, necháváš na sebe působit tím více milostí, čím více ovládáš všechno lidské v sobě a podrobuješ Mi sebe samého. I když se zdá, že pak působím ve tvém nitru sám, ve skutečnosti tak nikdy nečiním sám bez tebe, ale pokaždé s tebou ve Mně.
Nadpřirozeně působím v tobě, ochotném přijímat Moje působení. Respektuji tvou přirozenost, nadanou rozumem a svobodnou vůlí, ale obdarovávám tě Mými dary, které uschopňují tvůj rozum nazírat na nadpřirozené pravdy a posilují tvou vůli, aby se mohla pevně spojit se Mnou v lásce. Proto je mystický život trpný na rozdíl od života asketického, který je činný. Trpět znamená přijímat. V mystickém životě vystupuješ stále výše proto, že přijímáš Moje vedení, že se dáváš vést dary Mého Ducha.
T.
 
 
Zprávy: Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.
+++

TOPlist